UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA
Bakalářská práce
Farní charita Praha 1 jako odrazový můstek k „novému“ životu klientek Klára Grombířová
Katedra sociální práce Mgr. Iva Poláčková Sociální práce Pastorační a sociální práce
Praha 2015
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci s názvem Farní charita Praha 1 jako odrazový můstek k „novému“ životu klientek napsala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia.
V Praze dne 03. 05. 2015
Klára Grombířová
Bibliografická citace Farní charita Praha 1 jako odrazový můstek k „novému“ životu klientek : Bakalářská práce / Klára Grombířová ; vedoucí práce: Iva Poláčková. -- Praha, 2015. – 71 s.
Anotace Tato bakalářská práce se věnuje ženskému bezdomovectví a popisuje jeho specifika. Cílem práce je ukázat, jak se Farní charita Praha 1 podílela na „nových životech“ žen bez domova či žen v sociální nouzi. Dále pak poukazuje na metody, které se v práci s klientkami osvědčují a dokládá je kazuistikami konkrétních žen, které si v životě prošly obtížnou životní situací a nebyly schopné ji vyřešit svými vlastními silami. Zaměřuje se na skupiny ohrožené bezdomovectvím, formy bezdomovectví a jeho příčiny. Dále představuje organizaci Farní charita Praha 1 – Nové město a popisuje jednotlivé služby, které farní charita poskytuje. Seznamuje čtenáře také s Motivačním výtvarným ateliérem Plamen poznání. Vyjmenovává konkrétní způsoby práce, které farní charita využívá pro práci s klientkami. Další kapitola se zabývá specifiky bezdomovectví žen. Mluví o partnerském životě žen na ulici, hygieně či těhotenství. Následující kapitoly jsou součástí praktické části. Jsou zde uvedeny kazuistiky pěti žen, klientek farní charity, které mají s danou službou zkušenost a která jim pomohla ke stabilnější životní situaci. Čtenáři/ky se zde dozví, jak se na práci Farní charity Praha 1 dívají její zaměstnanci, konkrétně sociální pracovnice a terénní sociální pracovník a ženy z řad klientek. V této kapitole jsou uvedeny výhody a nevýhody organizace tak, jak je vidí klientky organizace a její zaměstnanci. Naleznete zde porovnání a vyhodnocení těchto dvou pohledů. Rozhovorem s pracovníky a klientkami farní charity byly zjištěny subjektivní pocity dotazovaných.
Klíčová slova Bezdomovectví Žena bezdomovkyně Farní charita Praha 1 – Nové Město
Abstract This bachelor's thesis is dedicated to women's homelessness with focus on its specifics. The aim of the work is to point out the way of participation of Caritas Prague 1 on the "new lives" of homeless women or women in social deprivation. Furthermore, it refers to the methods proved at work with female clients that are supported with case studies of those women who have gone through difficult life situations and were not able to solve them by themselves. It focuses on groups threatened with the risk of homelessness as well as on the forms of homelessness and its causes. It also presents Caritas Prague 1 - New Town organization and describes the services that the parish charity provides. Besides, this thesis acquaints readers with an incentive art studio named Plamen poznání (Flame of knowledge). It presents the specific working practices that the parish charity uses at the work with clients. The next chapter deals with the specifics of women's homelessness. It describes partner relationships of women on the street, hygiene, and pregnancy. The chapters that follow are parts of the practical section. They contain case reports of five women, parish charity clients, who have experienced help of the charity service leading to their more stable living situations. Readers of the thesis will learn how is the work of Caritas Prague 1 seen by its employees, namely its social workers, field social worker, and some of its female clients. The chapter lists both advantages and disadvantages of the organization according to its clients and employees. You can find comparison and evaluation of these two perspectives here. Interviews with the parish charity staff and clients revealed subjective feelings of the respondents.
Key words • Homelessness • Homeless women • Caritas Prague 1 - New Town
Poděkování Děkuji Mgr. Ivě Poláčkové za užitečné rady při výběru zvoleného tématu a připomínky ke zpracování mé bakalářské práce. Dále bych ráda poděkovala Ivě Lovětínské, která mě při psaní práce podporovala, inspirovala a motivovala. Další dík jí patří za pomoc s rozhovory v organizaci Farní charita na Praze 1. Můj dík patří také J. Franzovi za podporu během psaní práce.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 9 1.
Základní informace o bezdomovectví .............................................................................. 11 1.1 Pojem bezdomovec/kyně, bezdomovectví ..................................................................... 11 1.2 Historie bezdomovectví.................................................................................................. 13 1.3 Skupiny ohrožené bezdomovectvím .............................................................................. 14 1.4 Formy bezdomovectví .................................................................................................... 16 1.5 Příčiny bezdomovectví ................................................................................................... 17
2.
Problematika bezdomovectví žen na území města Prahy ................................................ 22 2.1 Ženy bez domova v číslech ............................................................................................ 22 2.2 Partnerství jako nutnost? ................................................................................................ 23 2.3 Hygiena .......................................................................................................................... 25 2.4 Těhotenství – ano či ne? ................................................................................................. 27
3.
Základní informace o Farní charitě Praha 1 – Nové Město ............................................. 28 3.1 Terénní program ............................................................................................................. 30 3.2 Poradna pro ženy ............................................................................................................ 34 3.3 Výtvarný motivační ateliér Plamen poznání .................................................................. 36 3.4 Výtvarná činnost jako forma individuální pomoci ......................................................... 38
4.
Případové studie ............................................................................................................... 41 4.1 Kazuistika paní Lucie ..................................................................................................... 41 4.2 Kazuistika paní Jitky ...................................................................................................... 44 4.3 Kazuistika paní Dity ....................................................................................................... 46 4.4 Kazuistika paní Lady ...................................................................................................... 49 4.5 Kazuistika paní Anny ..................................................................................................... 51
5.
Rozhovory ........................................................................................................................ 54 5.1 Srovnání rozhovorů zaměstnanců farní charity a jejich klientek ................................... 54
Závěr......................................................................................................................................... 57 Použitá literatura ...................................................................................................................... 59 Přílohy ...................................................................................................................................... 62 Rozhovor se sociální pracovnicí........................................................................................... 62 Rozhovor s terénním pracovníkem....................................................................................... 65 Rozhovor s paní Annou ........................................................................................................ 67 Rozhovor s paní Ditou.......................................................................................................... 68
Seznam otázek ...................................................................................................................... 69
Úvod V roce 2011 jsem nastoupila do Farní charity Praha 1 na místo terénní sociální pracovnice. Pod hlavičkou Farní charity Praha 1 vznikl program Máří, který se věnuje problematice ženského bezdomovectví. A nejen bezdomovectví. Našimi klientkami jsou ženy v sociální nouzi nebo ženy, které se momentálně ocitly v obtížné životní situaci. Jelikož se v problematice ženského bezdomovectví a bezdomovectví obecně pohybuji již určitou dobu, začala jsem si uvědomovat, že práce farní charity má své zásady a specifika, díky kterým se liší od ostatních služeb, které jsou na území hlavního města Prahy dostupné. Z velké části je to dáno tím, že farní charita je malá organizace, která má čtyři zaměstnance, což přináší určité znevýhodnění oproti velkým organizacím (nemá tedy takové možnosti, aby mohla všem klientkám v ulicích rozdat jídlo a oblečení). Program Máří však poskytuje klientkám tyto věci zcela zdarma, s čímž se u již zmíněných velkých organizací setkáme jen zřídka. Podmínkou však je, že si pro něj musejí samy dojít v určitý čas na určité místo. Pro terénní pracovníky to znamená, že musí klientku motivovat natolik, aby i z okrajové části Prahy dorazila do kanceláře farní charity, která je v centru města a tam si vyzvedla vše potřebné. Proto jsem se rozhodla napsat svou bakalářskou práci na toto téma a uvést farní charitu jako příklad dobré praxe. Možná může být doporučením a inspirací i pro ostatní sociální pracovníky/ce v tomto oboru. Chtěla bych popsat, jak se farní charita věnuje svým klientkám a jaké při tom dodržuje zásady. Co se osvědčuje a v čem je, oproti ostatním organizacím, výjimečná. Na úvod bych ráda zmínila, že výjimečnost vidím v tom, že jako jediná organizace v Praze se zabývá problematikou ženského bezdomovectví. Z pozice poskytovatele sociálních služeb se Farní charita Praha 1 – Nové Město orientuje přímo a pouze na ženy a za pomoci sociální pracovnice aktivně řeší jejich problémy. Všechny služby jsou zde poskytovány zcela zdarma. Cílem mé bakalářské práce bude popsat, jak se farní charita podílela na změnách v životech klientek a tyto rozpracovat formou případových studií. Popíši, jakých metod sociální práce k tomu využíváme a jak se nám osvědčují. Při podrobnějším pohledu na bezdomovectví žen mě zajímá nejen rozdílné vnímání obtížných životních situací klientek, genderová odlišnost, role, ale také reálné možnosti řešení jejich problémů. 9
V rámci Programu Máří funguje motivační výtvarný ateliér Plamen poznání, který se snaží „výtvarníkům/cím“ otevřít nové možnosti.
10
1. Základní informace o bezdomovectví Úvodní kapitolu jsem věnovala základním pojmům a jejich definici. Nejprve se zaměřím na pojem bezdomovec/kyně a bezdomovectví jako takové. Následně rozeberu jednotlivé skupiny, které jsou bezdomovectvím ohrožené. Poté zde podrobněji popíšu formy a příčiny bezdomovectví.
1.1 Pojem bezdomovec/kyně, bezdomovectví I když ve své podkapitole píšu o termínu bezdomovec/kyně, můžeme se setkat také s mnoha jinými označeními např. člověk bez domova, osoba bez přístřeší, žena/muž v sociální nouzi, člověk, který je na ulici. Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách označuje bezdomovce/kyně jako osoby bez přístřeší, a také jako osoby v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Já jsem si vybrala pojem bezdomovec/kyně, proto se ho pokusím co nejlépe vysvětlit. Když se zamyslím nad tím, co slyším, přijdu na to, že jsou to dvě slova spojená dohromady. Jedná se o předložku bez a podstatné jméno domov. Už tato dvě samotná slova vypovídají o tom, v jaké situaci se člověk nachází. Bezdomovci/kyně jsou fenoménem dnešní doby. Pravdou je, že určitá část společnosti si představí pod takto označenou osobou člověka, který je špinavý a páchne. Člověka, který je často pod vlivem alkoholu, povaluje se a přespává na veřejných prostranstvích, na lavičkách a často obtěžuje kolemjdoucí osoby svým žebráním. Jelikož tento termín prošel širokou škálou proměn, ráda bych uvedla různé definice od několika autorů. Podle organizace FEANTSA (European Federation of National Organisations working with the Homeless/Evropská federace národních organizací pracujících s bezdomovci) je pro lidi, kteří jsou zahrnováni do kategorie bezdomovec/kyně, klíčová absence uspokojivého bydlení. Tady bych se však pozastavila nad tím, tak jako spoustu jiných autorů/ek (Průdková, Novotný), že domov přece není tvořen pouze tím, že máme střechu nad hlavou. To, že někde bydlíme, neznamená, že se tam cítíme doma. Odkazuju se tak na osoby, které jsou ve výkonu trestu nebo osoby žijící v ubytovnách, azylových domech. A nelze opomenout ani děti v dětských domovech. Podrobnější typologií bezdomovectví se zabývá ETHOS. Ucelený přehled uvádím v přílohách. 11
Avšak v další z definic je pojednáváno o bezdomovcích/kyních také tak, že: „Bezdomovec je člověk, kterého z různých důvodů postihlo společenské vyloučení a ztráta bydlení nebo který je touto ztrátou ohrožen, žije na veřejných místech, či v neadekvátních, a nebo nejistých bytových podmínkách.“1 Tuto definici uvádějí ve své knize Bezdomovectví již výše zmiňovaná autorka Průdková a autor Novotný. Definici citují z internetových stránek. Jejich dovětek za definicí spočívá v tom, že ne každý si uvědomuje, že bezdomovec/kyně je člověk, kterému chybí domov. Bezdomovcem/kyní je člověk, který postrádá místo, ve kterém je jeho rodina, zázemí. Kde se učí různým sociálním a hygienickým návykům, kde relaxuje, kde je v bezpečí, kde má útočiště. Je to místo, ke kterému se váží emoce. V současné době se na zmíněných stránkách nachází tato definice: „Termínem bezdomovec je označována osoba, nemající domov či možnost dlouhodobě využívat nějaké přístřeší. Termín Bezdomovectví pak označuje způsob života této osoby a existenci tohoto jevu. Bezdomovectví je nejvíc patrné v chudších a odlehlejších částech velkoměst a většinou je spolu s dalšími negativními faktory, doprovázeno sociální izolovaností a psychickým strádáním.“2 Autorka Vacínová však definuje bezdomovectví takto: „Bezdomovectví je společenský jev, kterému předcházejí jednání a procesy vedoucí ke ztrátě zázemí, životních jistot a ke společenskému vyloučení.“3 Jak je z těchto definic patrné, je možné chápat bezdomovce/kyně a bezdomovectví různými způsoby. Můžeme tedy o nich mluvit jako o lidech, kteří žijí v neadekvátních podmínkách, ve kterých nemůžou žít běžný lidský život a nemůžou se tak sociálně a profesně rozvíjet. Nebo mluvíme o osobách bez bydliště, kteří přespávají na lavičkách v parcích či v lesích.
1
Průdková, Novotný, str.10
2
Viz. Estranky.Bezdomovci. eStránky.cz[online]. © 2013 [cit. 2012-12-03]Dostupné z: http://www.bezdomovci.estranky.cz/clanky/definice-bezdomovectvi.html 3
Vacínová, str.128
12
1.2 Historie bezdomovectví
V jedné z knih pojednávající o životě osob bez přístřeší jsem se dočetla, že první příklad bezdomovectví, o němž víme, byl vlastně trest vyhnanství Kaina, který se prohřešil bratrovraždou. Tento typický biblický příběh Kainova prohřešku je jednou z ukázek trestu vyloučeného jedince z komunity. První skupiny lidí, které odmítají usedlý typ života pracujících, se objevují v raném novověku. Tyto jedinci se začínají toulat a odmítají být vázáni k půdě svého pána. Získávají nálepku tuláků či vagabondů a jejich osudy často končí vraždou, vězením či popravou. Z dostupných zdrojů (Marek, J., Strnad, A., Hotovcová L.: Bezdomovectví, 2012) jsem se dověděla, že dnešní forma bezdomovectví vznikla koncem 19. století v důsledku průmyslové revoluce. Došlo k migraci obyvatelstva, chudinská vrstva se soustřeďovala ve městech. Zvyšoval se počet lidí žijících pouze na ulici a docházelo tak k výskytu zjevného bezdomovectví. V té době pečovali o chudé církevní řády, stát se v péči neangažoval. Změna nastala v roce 1862, a to vznikem říšského obecného zákonu, který nařizoval povinnost občana příslušet k nějaké obci. Vzniklo také domovské právo, které se získávalo narozením, sňatkem nebo dobrovolným pobytem v obci. Povinností obce pak bylo, starat se o chudé občany. Snaha rozlišit ty, kdo potřebují pomoc od těch, kdo pomoc zneužívají, se poprvé objevila za první republiky. Státní správa zavedla titul registrovaný žebrák, jeho nabytí nebo získání bylo však natolik složité, že mnozí z ucházejících se o tento titul, to prostě vzdali (Marek, J., Strnad, A., Hotovcová L., 2012). V této době se také setkáváme s titulem veřejného chudinství, na jehož nárůstu se podílela velká hospodářská krize. Veřejná chudoba se stala tabu po roce 1948. Totalitní režim zrušil charitativní organizace, neboť jejich existence by připouštěla existenci chudoby, kterou komunistický režim popíral. „Lidé bez domova sice existovali, ale jako by tomu tak nebylo. Režim nařizoval, že každý občan se musí zdržovat v místě svého trvalého bydliště, zaručoval právo na práci a zároveň se práce stala povinností. Jedinci neschopni žít tímto způsobem se museli skrývat, jinak zakusili represivní opatření. Občan
13
odmítající pracovat byl potrestán vězením podle trestního zákona za trestní čin za příživnictví.“4 „Za éry komunismu se pojem bezdomovectví nepoužíval, přestože bezdomovci existovali. Šlo převážně o osoby, které nemohly či nechtěly bydlet u rodičů a vlastní rodinu nezaložily, dále o ty jedince, kteří prošli ústavní výchovou, a o lidi rozvedené. Bylo však nemyslitelné, aby někdo přežíval na ulici, minulý režim to jednoduše nedovolil.“5 Po pádu totalitního režimu se zrušila zákonná povinnost pracovat. „Snad nikdo nebyl připraven na změnu životního stylu a ne každý se s ní dokázal vyrovnat. Ne každý se dokázal přizpůsobit změně politicko-ekonomické situace a poradit si s nově nabytou svobodou, která od člověka vyžaduje odpovědnost, a také se zvýšením nároků, které na něj byly kladeny.“6 Přešlo se na systém, ve kterém byl každý člověk nucen hledat si zaměstnání sám a podílet se na svém zabezpečení. Tento okamžik je považován za zrod bezdomovectví v dnešní podobě.
1.3 Skupiny ohrožené bezdomovectvím Lidé, kteří jsou nejvíce ohrožováni bezdomovectvím, už také řadíme do skupiny potenciálních bezdomovců/kyň. Jedná se o lidi, kteří byli propuštěni z výkonu trestu či ústavní výchovy. Velkou hrozbu také představují půjčky a zadlužování se. Dále sem patří lidé s nižší schopností se přizpůsobovat. Lidé, kteří mají sníženou fyzickou a psychickou výkonnost z důvodu nemoci. Další skupinou, která je ohrožena bezdomovectvím, jsou osoby v důchodovém věku, a to vzhledem k nedostačujícím úsporám, nízkých důchodům, následkem osamocení či dezorientovanosti v prostoru a čase. Možná je také diskriminace na základě pohlaví, věku, rasové příslušnosti či náboženském vyznání.
4
Marek, str. 54
5
Průdková, str. 9
6
Průdková, str. 9
14
Skupinu ohroženou bezdomovectvím tvoří také ženy. Jedná se o ženy vdané i svobodné, bezdětné i matky. Dle údajů ze statistických výkazů Českého statistického úřadu a ročenky „Zaostřeno na ženy a muže 2013“ vyplývá, že průměrné mzdy žen a mužů se liší téměř o čtvrtinu (pokud rozdíl uvedu v procentech, jedná se o 24,10% ve prospěch mužů). Rozdíly v příjmech mužů a žen jsou dány také tím, že zastoupení žen na jednotlivých pozicích v zaměstnání je velmi nerovnoměrné, jelikož v lépe placených pozicích a postaveních jsou zaměstnáni zejména muži. Proto se tak ženy stávají zranitelnějšími a závislejšími. Další ohroženou skupinou na území ČR jsou tělesně a mentálně znevýhodnění jedinci. A to proto, že jsou vystaveni zvýšenému riziku dlouhodobé nebo opakované nezaměstnanosti. Co se týče cizinců, etnických minorit a jejich izolovanosti z pozice odlišnosti jazykové a kulturní, mají zde také ztíženější podmínky pro práci, bydlení a vzdělání. „Jako další osoby, které jsou ohrožené bezdomovectvím, můžeme označit osoby, jež nejsou schopny převzít odpovědnost za vlastní život. Patří zde například: lidé neschopní vytvořit si interpersonální vztahy, často trpící duševními defekty mladí lidé, kteří se ocitli mimo svoji rodinu, na útěku mladí lidé opouštějící v 18 letech dětské domovy osamělé ženy s malými dětmi nebo těhotné ženy vyhnané rodiči osamělí staří lidé lidé se zdravotním postižením alkoholici drogově závislí patologičtí hráči propuštění vězni lidé AIDS pozitivní
15
cizinci na útěku“7
1.4 Formy bezdomovectví
Osoby bez domova lze rozdělit do tří skupin: zjevné bezdomovectví skryté bezdomovectví potenciální bezdomovectví
Zjevné – zjevné bezdomovectví je z těchto skupin nejnápadnější. Do této skupiny, která je majoritní společností nejvíce vnímána, patří dobře viditelní/é a rozpoznatelní/é bezdomovci/kyně. A právě proto, že pro laickou společnost je toto jediná ukázka života bezdomovců/kyň, vznikají o bezdomovectví zkreslené představy. Přestože v praxi pracujeme se všemi skupinami, tato skupina bezdomovců/kyň využívá sociální služby v nejvyšší míře. Zjevné bezdomovce/kyně rozpoznáme na první pohled. Jsou to lidé, kteří přežívají velkou část svého života na veřejných prostranstvích. Poznáme je tak, že jejich oblečení je špinavé, otrhané, zapáchající, často nepřiměřené velikosti. Mají velká zavazadla, jelikož všechny svoje věci přenášejí s sebou. Můžeme je vidět, jak vybírají odpadkové koše, sbírají nedopalky od cigaret, žebrají o peníze. Téměř všichni tito lidé využívají sociální služby a vědí, kam si zajít pro jakou pomoc. Existují však také ti, kteří pomoc odmítají. Dokážou se postarat sami o sebe, bez pomoci ostatních. Dle Hartla jsou bezdomovci jedinci, kteří nemají možnost uchýlit se mimo veřejný prostor. Skryté – tento druh bezdomovectví je nejhůře rozpoznatelný a sledovatelný. Proto také nelze jednoznačně určit, o jak velkou skupinu se jedná. Jsou to lidé čistě oblečení a na první pohled je nelze rozeznat. Tato skupina opovrhuje zjevnými bezdomovci/kyněmi. 7
Vacínová, str.133
16
„ Patří sem osoby, které v zimních měsících hledají pomoc a ubytování v azylových domech, ale po krátké době opět odcházejí, jinak se na sociální pracovníky příliš neobracejí.“8 Vlastimila a Ilja Hradečtí ve své knize píší, že skrytí bezdomovci často mění svá bydliště. Přináší to potíže s policií, potíže zdravotní a potíže s úřady. Protože je pro tuto skupinu lidí nereálné žít delší dobu ve squatech, opuštěných domech či stanech, opouštějí tato místa a uchylují se do veřejných ubytoven. Potenciální – patří sem lidé, kteří zatím bydlení mají, avšak to je nejisté. Bydlí v bytech s velkou skupinou lidí nebo naopak v holobytech. Často si můžou zaplatit ze svých příjmů náklady svého bydlení, ale nezbývají jim prostředky na živobytí. Bezdomovectví těmto lidem vlastně hrozí a je pro ně aktuální. „Jsou to lidé, kteří se mohou ze dne na den ocitnout na ulici a někdy je jen otázkou času, kdy se to stane. Potenciálními bezdomovci jsou tak i mladí lidé, kteří prošli ústavní výchovou a nemají možnost návratu do rodiny (odcházejí do života a v případě potíží se nemají kam obrátit), lidé propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z psychiatrické léčebny nebo z terapeutické komunity, na které nikdo nečeká a nemají kam jít. Dále samozřejmě lidé žijící v podnájmu (zvláště nebyla – li sepsána řádná nájemní smlouva), rozvedení, nezaměstnaní a ti, kteří pracují pouze příležitostně a nelegálně, lidé závislí na návykových látkách, patologičtí hráči a další. Největším problémem, potencionálních bezdomovců je zřejmě nedostupnost vlastního bydlení, “9 o které často ani neusilují.
1.5 Příčiny bezdomovectví Příčin je celá řada. Je možné je rozdělit na vnější a vnitřní. Ty vnější jsou výsledkem ekonomicko-politické situace a společenského klimatu. Spadá sem vysoká míra nezaměstnanosti, nedostatečné finanční zabezpečení ve stáří a nemoci, diskriminace příslušníků etnických minorit, chudoba. Do této skupiny také patří ta část bezdomovců/kyň, která byla po dosáhnutí plnoletosti propuštěna ze zařízení ústavní výchovy. Nelehká situace čeká také na osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody. 8
Haasová, str.11
9
Haasová, str.11
17
Vnitřní příčiny „zahrnují materiální, vztahové a osobní podmínky jednotlivců a rodin. Pod materiálními podmínkami si lze představit např. nízký příjem, ztrátu zaměstnání, zadluženost, ztrátu bydlení atd.“10 Pokud lidé z majoritní společnosti zahlédnou na ulici nějakého/ou muže či ženu bez domova, většina z nich si položí otázku, jak se tam dostal/a? V mnoha případech může být odpověď na tuto otázku taková, že si za to určitě mohou sami. Jelikož mám tu zkušenost, že spousta lidí o této problematice mluví a často se mě i ptají, jak to tedy s těmito lidmi na ulici ve skutečnosti je? Zda-li je to jejich problém a zda-li opravdu mají možnost se z ulice dostat? Můj názor je ten, že smůla chodí ve třech, jak tvrdí české pořekadlo. Nikdo z nás neví, co se může stát, ale každý z nás zažil, že když se něco kazí, tak trojnásobně. Člověk najednou přijde o dům, o bydlení, o partnera/ku a ocitne se na ulici. Jako kontaktní pracovníky/ce nás zajímají první dny na ulici takového člověka. Chceme vědět, jak tyto první dny konkrétní člověk zvládá, jak se cítí, jaké má potřeby. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud se nám podaří zkontaktovat člověka na ulici během prvních dní, je to obrovská výhra, neboť čím déle na ulici jsou, tím více a více narůstá nedostatek vůle a motivace cokoliv dělat. Jejich sebevědomí a sebehodnocení klesá, jelikož v jejich hlavách kolují myšlenky typu: „ Takto jsem skončil/a, nic jsem nedokázal/a.“ A fakta jako gamblerství a alkohol jsou většinou důvodem nebo důsledkem toho, proč lidé na ulici jsou. Jako nejčastější příčina bezdomovectví je často uváděna ztráta zaměstnání. A jak už jsem říkala, nezaměstnaný člověk o sobě začne pochybovat a ztrácí vlastní sebeúctu, sebedůvěru. Autorka Štěchová rozděluje příčiny bezdomovectví na objektivní a subjektivní. „ Mezi objektivní příčiny patří: změny na trhu práce změněná struktura rodiny nedostatečná podpora bydlení pro osoby propuštěné z ústavního zařízení, se zdravotním znevýhodněním či sociálně slabé11 10
Průdková, Novotný, str.16
18
„ Mezi subjektivní příčiny řadí tyto příčiny: nezaměstnanost nízká úroveň vzdělání problémy v oblasti sociálních vztahů závislost na návykových látkách zdravotní postižení“12 Zatímco objektivní (vnější) příčiny bezdomovectví bývají přisuzovány spíše k chybě systému, subjektivní (vnitřní) příčiny ukazují na nepříznivé vlastnosti jedinců. Ráda bych je nyní rozvedla v několika větách. Nezaměstnanost – z praxe terénní sociální pracovnice si troufám říct, že nezaměstnanost převažuje nad ostatními příčinami bezdomovectví. Mnoho bezdomvců/kyň také považuje ztrátu zaměstnání za primární příčinu svého stavu (Marek, J., Strnad, A., Hotovcová, L., 2012). Ruku v ruce se ztrátou zaměstnání jde ztráta finančních zdrojů, ztráta sociálního kontaktu, potřeby seberealizace a jistoty. Člověku bez práce se mění struktura dne a jeho čas již není rozdělený na část pracovní a část volnou. Životní styl začíná postrádat tradiční denní režim a pracovní návyky, což představuje nevýhodu pro znovu začlenění se do pracovního procesu. Ztráta finančního zdroje ze zaměstnání sebou nese nemožnost prezentovat viditelně svůj společenský status. Často se stává, že si lidé začnou půjčovat, aby demonstrovali alespoň určité prvky ztraceného statusu. Toto je velmi nebezpečné, neboť se člověk může dostat do dluhové pasti, která může znamenat pád a ztrátu přístřeší. Nízká úroveň vzdělání – mezinárodní obchod, technologický pokrok a globalizace významně ovlivňují nároky na kvalifikaci. V důsledku těchto jevů dochází na trhu práce k poklesu pracovních míst s nízkými nároky na kvalifikaci. Pokles poptávky po nekvalifikované pracovní síle v době ekonomické krize vede k vyšší dlouhodobé
11
12
Štěchová, str.34 Štěchová, str.34
19
nezaměstnanosti osob s nízkou kvalifikací. Lidé s nízkou úrovní vzdělání si často neuvědomují, že si nemohou vybírat a že jejich možnosti na trhu práce jsou omezené. Problémy v oblasti rodinných či sociálních vztahů – rodina je základním zdrojem sociálních kontaktů. Rozpad rodiny a izolace jedince rozkládá přirozenou sociální síť, která vytváří oporu v případě, že se člověk dostane do životní krize. Krize rodinných vztahů může znamenat celkový pád osobnosti. Rozvod sebou nese ekonomické, psychologické i sociální problémy. Odchod partnera/ky či manžela/ky může znamenat pro jednoho z nich ztrátu bydlení z důvodu přenechání veškerého majetku. Rozvodová situace může znamenat vážnou frustraci, životní zklamání a selhání, depresivní stavy nebo agresivitu. Výchovné prostředí rodiny má zásadní vliv na chování i schopnosti dítěte v dospělém věku. Pokud výchovná funkce v rodině selhává, a to buď v důsledku příliš tolerantní nebo naopak příliš autoritativní výchovy, může to mít za následek předčasný odchod dítěte z rodinného prostředí. Tyto problémové vztahy mohou vyústit v to, že dítě odchází mnohem dříve, než je na odchod připravené, což může vést k životu na ulici. Život na ulici může být pro dítě schůdnější volba než život v rodinném prostředí, které mu nevyhovuje. K odchodu z domova může přispět také volba nového partnera/ky jednoho z rodičů. Závislost na návykových látkách – další možnou příčinou bezdomovectví je alkoholismus či závislost na nelegálních návykových látkách. Změna nastává zejména ve stylu života, přičemž osoba závislá na alkoholu či užívání drog není schopná žít normálním životem. Závislý člověk pak vypadává ze svého životního režimu a není schopný fungovat v běžných kolejích. Přichází tak často o zaměstnání, rodinu i bydlení. Psychické potíže – velká část lidí bez domova měla nějaké psychické potíže již v době, kdy bydleli a pracovali. A ty se zřejmě podílely na tom, že člověk skončil na ulici. „Ze souhrnné studie lze vyčíst, že 40 – 90% mladých bezdomovců užívá drogy, 15 – 80% bezdomovců vykazuje známky deprese a 20 – 80% bezdomovců vykazuje poruchy osobnosti.“13 Neléčené psychické poruchy mohou znamenat poruchu sociálního fungování, na jejímž konci může stát bezdomovectví a sociální izolace. Stigmatizace z psychiatrické a psychologické pomoci vede k jejímu odmítání. Většina duševně nemocných bezdomovců/kyň nikdy nepodstoupila návštěvu psychologa či psychiatra.
13
Marek, str. 41
20
Odchod z ústavu či vězení – v souvislosti s touto příčinou lze zmínit syndrom návyku na ústavní péči. Jedná se syndrom osob, které jsou po delší době uzavřené v nějakém místě s daným režimem. Jedná se hlavně o propuštěné z výkonu trestu, výchovného ústavu, dětského domova a o imigranty z uprchlických táborů. Lidé se v těchto zařízeních adaptují na jistý řád, a proto nastává problém, pokud jej mají opustit (Marek, J., Strnad, A., Hotovcová, L., 2012). Klienti/ky ústavních zařízení se setkávají s potížemi, které souvisejí se ztrátou jednat samostatně a nedůvěrou ve společnost. Dlouhodobý pobyt v ústavu má často za následek rozbití sociálních vazeb a dezorientaci na trhu práce. Ve většině případů dochází ke stigmatizaci ze strany potencionálního zaměstnavatele, což snižuje možnost najít si zaměstnání.
21
2. Problematika bezdomovectví žen na území města Prahy V této podkapitole se budu zabývat odlišností života mužů a života žen na ulici. Uvedu počty bezdomovců / bezdomovkyň na území hlavního města Prahy a důvody které činí ženu náchylnější ke ztrátě bydlení. Na základě studie Zpátky ze dna: Zaostřeno na ženy vyplývá, že této specifické skupině je věnováno jen velmi málo pozornosti. Strategie přežití, rizika, kterým ženy čelí, a jevy, které ženské bezdomovectví doprovázejí, se ukázaly velmi odlišné než ty u mužů bez domova. Z praxe zaměstnanců/kyň Farní charity Praha 1 vidí ženy bez domova svou stigmatizaci nejčastěji v oblasti hygieny, těhotenství a roli, kterou žena zastává v partnerském vztahu. Zmíním se o tom, jaká úskalí přináší role ženy ve společnosti. Abych mohla mluvit o rozdílech mezi muži a ženami v rámci bezdomovecké skupiny, je potřeba uvést, v jakém počtu se tito lidé na ulici objevují.
2.1 Ženy bez domova v číslech Podle zprávy ze sčítání bezdomovců/kyň v roce 2010, které proběhlo na základě zadání Magistrátu hl. města Prahy a bylo provedeno Mgr. Zuzanou Šnajdrovou a Mgr. Petrem Holpuchem, bylo na území hl. města Prahy zaznamenáno přibližně 4 000 osob bez přístřeší. Ve skupině dominují muži (78 %) oproti ženám (22 %). U žen je průměrný věk 43 let, u mužů 44 let. Nejvíce zastoupenou věkovou skupinou je kategorie od 46 do 55 let (28 %), nejméně osoby nad 65 let (2 %) – platí pro obě pohlaví. „Běžné bydlení“ (placené ubytovny), jako místo pro přespávání, uvedly ženy téměř dvakrát častěji než muži (28% u žen, 15 % u mužů). Největší část uživatelů sociálních služeb tvoří kategorie mužů a žen ve věku 46–55 let, konkrétně 27% (tj. 237) mužů a 32% (tj. 81) žen. Z kategorie mezi 36–45 lety je pak zastoupeno 23% žen a 25% mužů, což činní tuto kategorii druhou nejvyšší. Pokud tato čísla srovnáme s rokem 2006, kdy bylo zjištěno, že podíl žen mezi bezdomovci v Praze byl 14 % a podíl mužů 86 %, zjistíme, že počet žen na ulici stoupá. Celkem bylo v roce 2006 sečteno 3096 osob bez přístřeší na území hlavního města Prahy, z toho bylo 2662 osob mužského pohlaví a 434 osob ženského pohlaví. Předpokládá se však, že u žen je převažující bezdomovectví skryté, čemuž nasvědčuje i fakt, že je na veřejných místech potkáváme jen velmi zřídka a informace o jejich počtech 22
nejsou vždy zcela přesné. Jana Haasová, autorka knihy Jak žijí v Olomouci ženy bez domova, uvádí, že tento fakt souvisí s tím, že ženy bez domova odsuzuje společnost mnohem více než muže. Ženy proto ukrývají své stigma i za cenu utrpení.
2.2 Partnerství jako nutnost? „S bezdomovectvím žen souvisí faktická nerovnoprávnost mužů a žen ve společnosti. Ženu bezdomovkyni hodnotí společnost mnohem přísněji, než muže bezdomovce.“ 14 „Přestože jsme daleko od toho, abychom se domnívali, že život na ulici je pro muže snadný, je jistě pravda, že pro ženy je život na ulici rozhodně těžší. Pokud nic jiného, tak je pro ženy z různých důvodů nebezpečnější. Ženy jsou zranitelnější, pokud jde o fyzické napadení. Jsou vystaveny riziku otěhotnění v důsledku násilného či konsensuálního sexuálního styku.“15 Na tuto citaci bych ráda navázala. Budu psát o ženách, které v tomto důsledku vidí partnera pro život na ulici jako nutnost. Pravdou zůstává, že většina žen na ulici žije s mužem. Tak situaci hodnotím ze svých zkušeností. Mužů je na ulici mnohem více, proto jejich poptávku po ženách nelze uspokojit. Muž, který žije s ženou, má v rámci komunity bezdomovců/kyň vyšší status. Tento fakt je vnímaný jako „doklad jeho mužství“ (společností je vnímaný jako „úplný“, jelikož má vztah se ženou, což je v naší společnosti „norma“). Ženě často nezáleží na tom, jak její partner vypadá, ale vyhledává muže s vyšším společenským statusem v rámci subkultury lidí bez domova. Vyhledávají muže, kteří mají nějaké přístřeší nebo známosti, které občas něčím přispějí. Tíhnou k mužům, kteří chodí na sběr, tedy zkrátka k těm, kteří mají pořád co nabídnout. „Ona mu za to třeba pak uklidí na tom squatě, nebo podrží mu, když má potřebu. Proto toho chlapa je ta ženská taková další věc v tom vztahu, kterou on používá.“16
14
Průdková,Novotný, str.24
15
Renzetti,Curran, str.297
16
Mikulášek, str.33
23
Z vlastní praxe vím, že spousta žen na ulici vnímá partnerství s mužem jako nutnost. Svého druha považují za někoho, kdo se jich ujal, zachránil je. Všechno jim vysvětlil a naučil je, jak se v tomto světě pohybovat. „V partnerských vztazích zpravidla funguje genderové rozdělení rolí a dělba práce. Muž zajišťuje bezpečné místo k přespání, zajišťuje jídlo peníze. Žena se stará o místo kde přespávají, uklízí a připravuje jídlo. Část klientek uvedla, že je muži vnímají jako služky.“17 Co se týče homosexuálních vztahů u žen bez domova, nikdy jsem se s tímto nesetkala a netroufám si říct, zda-li by tato žena byla ze společnosti bezdomovců/kyň vyloučena či nikoliv. I když je partnerství pro ženu velká hodnota, je to také možná příčina jejího bezdomovectví. Domácí násilí je specifický problém, a to proto, že se většinou odehrává beze svědků, mezi dvěma osobami, které jsou spojeny intimním vztahem, a tudíž se velmi obtížně prokazuje. Když si kladu otázku, proč je násilí pácháno ve větší míře na ženách, musím říct, že se mé názory vnitřně rozcházejí. Napadá mě myšlenka diskriminace žen a uznávání patriarchátu společností, z čehož může plynout tento fakt. Na druhou stranu mám pocit, že ženy dobrovolně umocňují některé stereotypy společnosti svým chováním. Často nakonec obviňují sami sebe. Od kamarádek slýchají názory typu: „Přece neopustíš tak skvělého chlapa jenom kvůli jednomu úletu.“ Dalším faktem také je, že ženy chtějí za každou cenu často udržet rodinu pohromadě a jsou schopny domácí násilí chápat jako „úděl ženy“. Nechají se uklidnit tím, že muž vydělává spoustu peněz a je schopný uživit rodinu nebo od rozhodnutí od manžela/partnera odejít ustoupí kvůli vyhrožování (např. sebevraždou). V knize ABC Feminismu je dále uvedeno, že důvody k tomu, aby žena neopustila pachatele, jsou individuální. Mě konkrétně velmi zaujala tato slova: „Podle tradičního vnímání ženské role a zažitých společenských chování bývá partnerský vztah často chápán jako investice, které by se ženy neměly vzdávat („jednou sis ho vybrala, tak trp“….“správná ženská má vydržet trochu té bolesti“…“hezky papej, nebo si tě nikdo nevezme, zůstaneš na ocet a nikdy se nevdáš“…atd.)“18 Každá žena má svou strategii, jak se násilí bránit. Ať už je to poslušnost, sebeponižování nebo odveta, vždy je jedinou snahou napadené tuto situaci přežít. 17
Mikulášek, str.33
18
Huňková, str.109
24
Ženy, které skončily na ulici, protože opustily manžela/partnera kvůli jeho násilnostem, často nevěděly o možnostech, které mají (vykázání násilníka z bytu). Ženám žijícím na ulici je často přiřazovaná role promiskuitní osoby. V důsledku této nálepky bývají často cílem sexuálního zneužívání. U žen bezdomovkyň se můžeme často setkat s vykonáváním sexuálních služeb za úplatu nebo jako protislužby za ochranu či poskytnutí bydlení. Přivýdělek ve formě prostituce ženy vede ke zvýšené sebenenávisti a negativnímu vnímání svého těla a sebe sama. Tyto pocity pramení z nemožnosti rozhodovat o svém vlastním těle.
2.3 Hygiena „V naší společnosti jsou ženy socializovány více než muži k tomu, aby si cenily soukromí, zejména co se týče vykonávání základních hygienických potřeb. Proto například močení na veřejnosti je pro ženy nejen prakticky, ale i psychicky obtížnější. Stejný dopad má na ženy bez domova mytí ve veřejné umývárně nebo sprchování ve společnosti dalších lidí v zařízeních pro bezdomovce/kyně. A jak poznamenává Golden (1992, s. 160): „Každá žena si dokáže živě představit ten neskutečně silný pocit ponížení v případě, že by na ulici dostala menstruaci.““19 Jejich situace je v tomto případě náročnější. Jelikož nemají přístup ke sprchám, vložkám či tampónům, většina z nich by zcela jistě uvítala mnohem lepší dostupnost. Ráda bych zde uvedla případ klientky, která dlouhodobě dochází do farní charity, jednak kvůli řešení svých problémů, ale také pro hygienické potřeby. Trpí gynekologickými obtížemi, nemá peníze na odborné vyšetření u gynekologa/žky a následnou léčbu. V období menstruace velmi silně krvácí a do farní charity si chodí pro hygienické potřeby. Občas se však stane, že jí je, z důvodu nedostatku, nemůžeme vydat. Ona nemá peníze na to, aby si je zakoupila a mnohokrát se nám svěřila, že když se dostane do této situace, trpí silnými pocity méněcennosti a vyvstávají u ní myšlenky na sebevraždu. Na potíže s nedostupností hygieny navazuje další problém, a to antikoncepce. Nedostatek finančních prostředků k získání prášků, injekcí, kondomů může nutit ženy bez domova ke krádežím.
19
Renzetti, Curran, str.297
25
Literatura často uvádí, že první dny na ulici prožívají ženy šok, jelikož to pro ně znamená ztrátu soukromí a sebepojetí. Já si však dovoluji tvrdit, že prvotním šokem je pro klientky to, že nedokázaly zvládnout svou situaci, že selhaly, trápí se ztrátou dosavadních jistot a mají obavy z toho, co bude dál. Prostředí ulice samotné stojí až na pozadí těchto problémů. Z našich zkušeností však víme, že ke slovu přichází v průběhu čtrnácti dnů poté, co se na ulici ocitnou. V tuto chvíli si začínají uvědomovat již zmíněnou ztrátu soukromí a sebepojetí a na důležitosti také začíná nabývat problém s osobní hygienou. Je těžké udržet si dosavadní hygienické návyky, které pro ně byly důležité. Chtějí si udržet čistotu, být krásné a přitažlivé, což vyžaduje dostupnost čistého oblečení, které se jim líbí a možnost denního provedení osobní hygieny. Což je v reálu docela obtížné – možnost použití veřejných sprch je omezená a je za úplatu. Pokud se osobní hygieny, čistého oblečení, hygienických potřeb ženám nedostává, dá se říct, že ženy začínají svým způsobem strádat a odráží se to na jejich ženství. U žen, které žijí na ulici, si velmi často můžeme všimnout toho, že nemají pocit studu, což je důsledkem ztráty soukromí. Žena potřebuje ochranu a pocit bezpečí. Říká se, že je něžným stvořením, avšak opět jsem ze své praxe vypozorovala, že ženy na ulici často hrubnou a získávají mužské rysy. Možná je to tím, že ženy jako něžné stvoření by to v komunitě bezdomovců a celkově v životě na ulici neměly jednoduché. Stereotypní chování majoritní společnosti upevňuje typické vlastnosti, které se k ženám a mužům vztahují. „Jako typicky ženské vlastnosti můžeme uvést, že ženy jsou bezmocné, citově založené, emocionální, empatické, jemné, milovnice dětí, mírné, náladové, nelogické, nerozhodné, nesamostatné, něžné, ohleduplné, parádnice, pasivní, pečlivé a opatrné, plné porozumění, poslušné, povolné, přitažlivé a dráždivé, příjemné, přívětivé, senzibilní, slabé, soucitné, šarmantní, taktní, toužící po jistotě, úzkostné, vyžadující ochranu, zaměřené na rodinu, závislé, žvanivé.“20 Pro názornost bych uvedla případ klientky Mirky, která chodí do zařízení, ve kterém pracuji. Vždy, když k nám přijde špinavá, rozcuchaná, zapáchající a má možnost se čistě obléknout, učesat a opláchnout, odchází jako znovuzrozená. To, že vypadá k světu, jí zvyšuje sebevědomí a cítí se lépe. 20
Karsten, str. 24,25
26
Tyto stereotypy posloucháme již od útlého mládí ze strany rodičů, společnosti, médií, knih, škol aj. Říkají nám, jaké chování od nás společnost očekává, a tím nás k danému chování směřují.
2.4 Těhotenství – ano či ne? Jak jsem již zmiňovala, ženy bez domova jsou vystavovány velkému riziku nechtěného otěhotnění, které může být důsledkem sexuálního zneužívání či nedostatku financí na antikoncepci. Přesný počet těchto žen není přesně znám. Ročně evidují pracovníci a pracovnice center sociálních služeb asi desítku těhotných klientek. Jedná se však o ty, které tato centra pravidelně navštěvují. Počet těch, jež řeší své těhotenství pouze v bezdomovecké komunitě tak nelze zjistit. Z informací, které vyplývají z dlouhodobé práce se ženami bez domova lze říci, že existují tři typy matek bezdomovkyň – matka, která se ihned po porodu dítěte vzdá, matka, která se rozhodne dítě si ponechat, avšak z důvodu nedůstojných podmínek pro život dítěte je matce její dítě odebráno orgánem OSPOD a matka, která se rozhodne svůj život od základu změnit, dostat se z ulice a o své dítě se postarat. K přirozeným touhám žen na ulici, samozřejmě také patří touha mít dítě. To je ale téměř nemožné, neboť ženy bez domova nemají jídlo, peníze a ani jistotu, že ji její partner neopustí. Pokud ženy na ulici přece jen otěhotní, plánované rodičovství totiž není v této skupině příliš obvyklé, často řeší dilema, zda-li si dítě ponechat nebo těhotenství uměle přerušit. V případě, že se rozhodnou dítě donosit, je více než pravděpodobné, že dítě skončí v ústavní péči. Spolu s tímto jde ruku v ruce další rozhodnutí, zda-li dítě navštěvovat nebo je dát k adopci. Pokud se žena rozhodne tak, že dítě navštěvovat bude, existuje zde dle našich nabytých zkušeností možnost, že se dříve či později setká s pocity viny, které souvisí s tím, že nezvládla péči o něj. Propadá tak negativním pocitům a negativnímu sebehodnocení. Protože jsem se ve své praxi setkala s klientkou, která byla těhotná, měla dluh na zdravotním pojištění a neměla kartičku pojištěnce, ráda bych zde uvedla, že ani jedna z těchto skutečností nezabraňuje klientce v pravidelných návštěvách lékaře během těhotenství. Lékař/ka je povinen/ná, dle slov zaměstnance VZP, poskytnout těhotné ženě, která má trvalý pobyt na území ČR, zdravotnickou péči.
27
3. Základní informace o Farní charitě Praha 1 – Nové Město V této části bakalářské práce jsou uvedeny základní informace o Farní charitě Praha 1 – Nové Město. Jsou zde popsány jednotlivé služby a zásady práce s klientkami. Kapitola také seznamuje čtenáře/ky s metodami práce, kterých je využíváno v práci s klientkami tohoto zařízení. Specifikuje práci sociální pracovnice, terénních sociálních pracovníků a výtvarného motivačního ateliéru Plamen poznání.
V úvodu bych ráda představila organizaci Farní charita Praha 1 Nové Město a popsala její působení. „Farní charita Praha 1 - Nové Město byla zřízena 1. 4. 2001 Arcibiskupstvím pražským. Předmětem a cílem činnosti tohoto účelového zařízení církve je pomáhat lidem v nouzi na principech křesťanské lásky. Z počátku pomáhala především v rámci farnosti. Vzhledem k umístění v samém centru hlavního města se začala brzy potýkat s problematikou bezdomovectví. Záhy však její pracovníci poznali, že jen jídlo a čaj nejsou řešením této situace.“21 Pod hlavičkou Farní charity Praha 1 vznikl program Máří. Program je reakcí na situaci v poskytování sociálních služeb osobám bez domova. Vzhledem k nízkému poměru žen oproti mužům ve skupině osob bez domova je většina služeb zaměřena na potřeby mužské části skupiny. Cílem celého programu Máří je pomáhat sociálně vyloučeným ženám znovu se začlenit zpět do majoritní společnosti a ženám, které se ocitly v ohrožení sociální exkluzí pomáhat stabilizovat jejich situaci. Současně s tím činit takové kroky, které v budoucnosti zabrání opětovnému zhoršení situace. Intenzivní, individuální prací se snaží předejít sociálnímu vyloučení, eventuálně zmírnit jeho dopady, kterým jsou klientky vystaveny. Program Máří je registrovaný terénní program, který provozuje terénní službu. Poradna pro ženy v sociální nouzi a motivační výtvarný ateliér Plamen poznání vznikly na základě potřeby dalších návazných služeb. Za rok 2014 uskutečnila Farní charita Praha 1 celkem 1 770 kontaktů, z toho je cca 150 klientek stálých, tzn. přišly opakovaně.
21
Viz. http://www.programmari.cz/index.php/kdojsme
28
Program Máří jako poskytovatel terénních sociálních služeb má v registru poskytovatelů sociálních služeb cílovou skupinou specifikovanou široce, a to osoby bez přístřeší ve věku 19 -80 let (mladí dospělí, dospělí a mladší senioři). Činnostmi Programu Máří je pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc s administrativními úkony, pomoc při řešení problémů souvisejících s bydlením, pomoc v oblasti splácení dluhů, pomoc s orientací v sociálním systému institucí. Z provozních důvodů získal Program Máří dočasné zázemí pro své aktivity v Pernerově ulici v objektu Azylového domu sv. Terezie, který provozuje Arcidiecézní charita Praha. K této změně došlo začátkem roku 2015. Zmíním zde také, že od roku 2012 spolupracuje Farní charita Praha 1 – Nové Město s ženskou věznicí v Praze Řepích. Propuštění představuje pro odsouzenou zátěžovou situaci. Její prožívání závisí na dané osobnosti, připravenosti ke zvládnutí této situace, ale také na motivaci a schopnosti změny chování. Úspěšné znovuzačlenění spočívá v dobrých sociálních podmínkách. V zázemí poskytujícím podporu, existujícím zaměstnání a také pozitivním přístupu společnosti k propuštěným vězeňkyním. Pro ženy propuštěné z VTOS je důležitá pomoc při hledání a uplatnění se na trhu práce. Spousta propuštěných naráží na problémy s hledáním zaměstnání kvůli zápisu v rejstříku trestů. Spolupráce s Farní charitou Praha 1 umožňuje propuštěným snadnější orientaci při získávání zaměstnání, pomoc při zakládání e-mailové adresy, pomoc při sepsání strukturovaného životopisu, pravidelné schůzky za účelem hledání zaměstnání na internetu, nácvik komunikačních schopností a obvolávání inzerátů, hledání nového bydlení či ubytoven. Všechny dílčí menší úspěchy při hledání zaměstnání mohou vrátit propuštěným vězeňkyním ztracené sebevědomí a vyhnout se tak pochybám, zda je vůbec schopna si najít práci. Tím, že se propuštěné ženy opět zapojí do pracovního procesu, se snižuje riziko případné recidivy a možnosti navrátit se k původnímu stylu života. Služeb farní charity mohou využít také ženy z protialkoholního oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice, se kterou taktéž spolupracujeme. Ženám, které opouštějí toto zařízení, nabízíme pomoc při opětovném začleňování do společnosti, a to například možností hledání 29
práce na internetu, hledání ubytování.
3.1 Terénní program První služba, kterou zde popíši, je terénní program. „Terénní programy jsou terénní služby poskytované osobám, které vedou rizikový způsob života nebo jsou tímto způsobem života ohroženy. Služba je určena pro problémové skupiny osob, uživatele návykových látek nebo omamných psychotropních látek, osoby bez přístřeší, osoby žijící v sociálně vyloučených komunitách a jiné sociálně ohrožené skupiny. Cílem služby je tyto osoby vyhledávat a minimalizovat rizika jejich způsobu života. Služba může být osobám poskytována anonymně. Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: a) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, b) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.“22 Obecné cíle terénní sociální práce: -
prevence sociálního vyloučení a jeho prohlubování
-
sociální začleňování
-
prevence sociálně rizikových jevů
-
zmírňování nerovností
-
posilování sociálních kompetencí
-
předávání informací
Jejím hlavním úkolem je vyhledávat klientky, aktivně je oslovovat a nabízet jim služby poradny pro ženy. Ve farní charitě působí dva terénní pracovníci, žena a muž. Náplní práce terénních pracovníků je vyhledávat potenciální klientky na území Prahy, monitoring nových lokalit a dlouhodobá spolupráce s klientkami ve stálých lokalitách, čili v přirozeném prostředí, ve kterém ženy
22
Viz. Zákon 108/2006 Sb.
30
v sociální nouzi, bez domova/bez přístřeší žijí. Nedílnou součástí jejich práce jsou doprovody na úřady, k lékaři, do jiných organizací. Terénní pracovníci tedy: -
vyhledávají potenciální uživatelky v jejich přirozeném prostředí na území celého hlavního města Prahy
-
s potenciálními uživatelkami navazují kontakt a informují je o možnostech sociální služby, kterou farní charita nabízí
-
mapují situaci daných klientek – tedy v jakých žijí podmínkách a jaké jsou jejich dostupné zdroje
-
s klientkami vytváří zakázku, která je závislá na konkrétní situaci uživatelky a celkovém pozadí
-
společně plánují kroky spolupráce v rámci dojednané zakázky
V praxi to vypadá tak, že terénní sociální pracovníci oslovují potencionální zájemkyně o službu. Představují sebe a také organizaci, ve které pracují. Nabízejí výčet služeb, které jsou schopni nabídnout. Na místě nabízejí klientkám základní sociální poradenství – např. jak si vyřídit doklady, jaké jsou možnosti lékařské pomoci, kde sehnat základní materiální pomoc či ubytování. S částí klientek se terénní pracovníci domlouvají na další schůzce a sdělují konkrétní místo, datum a čas. S klientkou mají dojednané, jaké úkony do tohoto data zařídí a jaké informace klientce předají. Některé klientky začnou docházet do poradny farní charity a navážou spolupráci se sociální pracovnicí. Klientky, které poradnu nevyhledají, spolupracují pouze s terénními sociálními pracovníky, kteří řeší jejich zakázky přímo v terénu. Terénní pracovníci spolupracují s Policií ČR, která disponuje podrobným seznamem všech lokalit, každé pražské části, kde byla viděna žena bez domova. V průběhu let si však terénní pracovníci Farní charity Praha 1 vytvořily také vlastní seznam lokalit, ve kterých se často pohybují a kde je výskyt žen bez domova pravidelný. Jedná se například o centrum Prahy – Náměstí Republiky, Příkopy, Anděl, Hlavní nádraží. Tato místa jsou mezi lidmi bez domova všeobecně známá a slouží k jejich setkávání. Do lokalit, které terénní sociální pracovníci navštěvují, spadají také periferie hlavního města – Černý most, Jižní město, Nádraží Hostivař, kde však lidé bez domova žijí svým vlastním životem, mají své příbytky (stany, opuštěné chatky), zvolili si život na ulici jako svůj životní styl a nehledají změnu.
31
Taktéž spolupracují s terénními pracovníky z jiných organizací, které se věnují lidem bez domova např. Armáda spásy či Naděje. S těmi si předávají aktuální informace o situacích, jako např. kde se v současné době nejvíce bezdomovkyně zdržují, jaká místa opouští, které squaty byly uzavřeny nebo jaké nové lokality byly objeveny. Mezi terénními pracovníky platí nepsané pravidlo, že v případě potřeby je možné vždy požádat o radu nebo o spolupráci. Jelikož prostory a zázemí kanceláře Farní charity Praha 1 neumožňují disponovat takovou nabídkou šatstva, jídla, možností bydlení či práce, odkazují v případech potřeby své klientky na větší organizace. Ty zase nemají personální kapacitu doprovázet klientky na úřady či k lékaři, proto se obracejí na terénní pracovníky farní charity. Pro terénní pracovníky je ve vztahu s klientkami bezpochyby velmi důležitá vzájemná důvěra a přátelství. Klientky vědí, že terénní pracovníci vždy přijdou včas, dodržují své sliby a nedívají se na ženy skrz prsty. Nabízejí partnerský přístup a nikoho neodsuzují. Mají na situaci objektivní názor a pracují na základě svých zkušeností, vzdělání a taktéž dodržují etický kodex a mlčenlivost. Chrání důležitá data a informace o klientkách. Sledují vývoj legislativy a doplňují své znalosti a dovednosti v sociální práci. Vzdělávají se a zvyšují svoji pracovní způsobilost. Přistupují k ženám s respektem a mají o dané klientky zájem. Dle Janouškové by terénní pracovníci měli být empatičtí, vstřícní, důvěryhodní, odvážní, otevření, flexibilní, emočně stabilní, ochotní podat pomocnou ruku, ochotní dojít za klientkou, ale mít stanovené vlastní hranice a vědět o nich. Neméně důležité je akceptování klientky. „Akceptováním se rozumí postoj k člověku, a tím pádem i ke klientovi sociálních služeb, který staví na hodnotě každé lidské bytosti a na její důstojnosti. Při akceptujícím postoji pracovník vnímá klienta a reaguje na něj jako na reálnou bytost, se všemi pozitivními i negativními kvalitami.“23 Důležité je upozornit na to, že akceptace není týž pojem jako schvalování. Pracovník/ce nemusí chování klienta/ky schvalovat, ale musí ho umět akceptovat. Tento postoj však nevylučuje vyjádření nesouhlasu s něčím, co klient/ka udělal/a nebo se chystá udělat. O akceptaci mluvíme i v psychoterapii, kde je akceptování klienta/ky hlavní podmínkou, která vytváří žádoucí vztah mezi zúčastněnými stranami. Obecně pak platí, že pokud chci druhému dostatečně porozumět, musím ho nejdříve přijmout takového jaký je. 23
Matoušek, str. 21
32
Samotná akceptace se nejvíce projevuje v neverbální komunikaci pracovníků/ic, a to vstřícností, trpělivostí a soustředěním se na práci. Výraz akceptuji lze přeložit jako přijímám. V praxi to pak znamená, že jsem klientce otevřená, jednám s ní s respektem a úctou, což nemusí být vždy snadné. Snažím se klientce projevit nepředstíraný zájem, péči a touhu pomoct. V případě nesouhlasu s postojem klientky, jí dám najevo, že její jednání je společensky nežádoucí či nepřípustné. Mám za to, že pokud je člověk někým jiným přijat, může být sám sebou, a to bez jakékoliv společenské přetvářky. Z vlastní zkušenosti vím, že pro klientky farní charity je toto přijetí velmi důležité, neboť jsou ze strany svého okolí často odmítány, nepochopeny jejich blízkými osobami, což vede k frustraci a deprivaci. Uznání, projev upřímnosti, jistá míra empatie a projevená ochota člověku naslouchat, vytváří mezi sociální/m pracovnicí/kem a klientem/kou důvěrnou atmosféru a náklonnost. Můj názor je ten, že pokud sociální pracovníci/ce jednají přátelsky, ohleduplně a starostlivě, povzbuzují tím klienty/ky a motivují je k dalším možným činnostem. Motivace je dalším pojmem, který bych zde ráda rozvedla, jelikož je při naší práci velmi podstatná. „Motivace je souhrn vnitřních i vnějších faktorů, které spouštějí lidské jednání a aktivují ho. Dodávají mu energii a zaměřují jednání určitým směrem. Udržuje člověka v chodu, řídí jeho průběh i způsob dosahování výsledků.“24 Bohumír Chalupa (2007) ve své knize Psychologie dnes a zítra mluví o tom, že člověk je od samého začátku života aktivní bytost. Pátrá ve svém okolí, pohybuje se ve svém prostředí. Byl tak vybaven a je to pro něj zároveň potřeba a zároveň nutnost. Jak již bylo výše zmíněno, potřeby člověka bez domova se v průběhu jeho pobytu na ulici mění. Mezi délkou pobytu člověka na ulici a mírou jeho motivace k navrácení se k běžnému způsobu života existuje nepřímá úměra. Klesá také chuť měnit cokoliv na „zaběhnutém“ způsobu života. Ke změně často chybí vůle a životní energie. Úkolem sociálních pracovníků/ic tedy je tyto klienty/ky znovu „zaktivizovat“. Při tomto procesu však musí myslet také na to, že je potřeba nejdříve eliminovat nevhodné
24
Průcha, str. 158
33
životní a existenční podmínky. Je přirozené a často i logické, že člověk, který nemá jídlo, nemá kde spát, nemá přátele, nemůže nikomu věřit a na nikoho se spolehnout, může být natolik deprimovaný. Často rezignuje na jakoukoliv změnu a je pasivní. Pro sociální pracovníky/ce je tento člověk „nemotivovaným klientem“ a je potřeba ho motivovat. Motivace totiž není trvalou vlastností, dá se s ní pracovat a dá se měnit, vyvolat nebo podpořit, jak je psáno v mnoha psychologických knihách. V praxi to vypadá tak, že terénní pracovníci při navazování kontaktu s ženami bez domova (často ve velmi nelibých podmínkách) nabízejí teplý čaj nebo základní jídlo. Řeší situaci klientky „teď a tady“, zjišťují aktuální potřeby klientek, informují o dostupných službách a navrhují případná řešení dané situace. Pokud jsou při prvním setkání a úvodním rozhovoru s klientkou odmítnuti, kontakt se snaží po nějaké době vyhledat a navázat znovu. Opakovaným kontaktem se vytváří vztah mezi sociální/m pracovnicí/kem a klientkou. Pokud se podaří udržet kontinuální vztah, umožňuje to terénním pracovníkům poukázat na případné změny a pokroky v řešení klientčiny situace. Jde tedy o jakési zrcadlení její vlastní motivace a snahy.
3.2 Poradna pro ženy Nabízených služeb může využít jakákoli žena, která se cítí ohrožena na své lidské důstojnosti či právech, tak jak jsou daná např. Listinou základních práv a svobod. Může se jednat např. o ztrátu zaměstnání, bydlení, partnera, který dosud finančně ženu zajišťoval, návrat z léčení nebo jakékoliv jiné ohrožující situace. Do poradny pro ženy přicházejí klientky oslovené terénními sociálními pracovníky nebo ženy, které se o této službě dověděly prostřednictvím další osoby, dále ženy, které si tuto službu vyhledaly samy na internetu nebo díky letáku, který terénní sociální pracovníci roznášejí na úřady práce jednotlivých městských částí, do azylových domů, do kostelů v širším centru Prahy. V poradně si může žena vyzvednout čisté oblečení, spodní prádlo, boty, spacáky či přikrývky. Mají zde také k dispozici hygienické potřeby. Mohou si požádat o polévku, kávu či čaj. V případě potřeby a nutnosti, dostávají klientky potravinový balíček (instantní polévky, těstoviny, rýže) s sebou.
34
Služeb poradny může využít každá klientka, a to vždy v úterý od 8:00 – 11:30 a od 12:30 – 16:00 hod. V ostatní pracovní dny pak od 8:00 – 9:00 hod. Mimo tyto hodiny je možné domluvit si schůzku po předchozí osobní či telefonické domluvě. Poradenství funguje na objednání z důvodu vysoké poptávky a trvá zpravidla hodinu. V té se sociální pracovnice s klientkou přivítá, zeptá se jí na její aktuální potřebu a od té se odvíjí probíhající schůzka. Při této schůzce má klientka možnost využít zdarma internet či telefon. Velká většina žen v tomto čase hledá práci, brigádu, bydlení. V současné době vzrostl počet klientek, které službu vyhledaly k řešení finančních dluhů, exekucí a výživného na dítě. V případě potřeby asistuje sociální pracovnice, která posiluje účast klientky vyžadováním aktivního přístupu a učení se. Na konci sociální pracovnice spolu s klientkou zhodnotí uplynulý čas, zeptá se klientky zda-li si stačila vyřídit vše, co chtěla a jestli má potřebu objednat se na příští schůzku. Pokud tomu tak je, domluví si spolu termín další schůzky. Intervaly jednotlivých schůzek jsou individuální, praxe však ukazuje, že jako vhodný se jeví interval jednoho týdne od uplynulého setkání. Termín další schůzky si sociální pracovnice poznamená do svého pracovního diáře a klientce termín zapíše do kartičky k tomu určené. V rámci této hodiny sociální pracovnice spolupracuje s klientkou na naplnění cílů, které vyplynuly z individuálního plánu. Klientky mohou zavolat na úřady, ubytovny a jiné organizace, které by mohly zlepšit jejich stávající situaci. Sociální pracovnice poskytuje poradenství v oblasti sociálních dávek, starobních či invalidních důchodů. V momentě, kdy síly této poradny pro ženy na daný problém nestačí, předává kontakty a odkazuje na jiné bezplatné služby vhodné pro konkrétní situaci – př. právní, medicínské, psychologické a duchovní. Farní charita pomáhá klientce překonávat těžké životní období či obtížnou životní situaci soustavnou prací na zvyšování motivace klientky ke změně, jež má za následek osobní růst. Vede je k tomu, aby byly schopné se o sebe postarat. Pracovníci ve farní charitě podporují klientky ke změně a zdůrazňují úspěchy, kterých dosáhly. Tím podporují jejich sebeúctu a sebedůvěra. Sociální pracovnice z poradny ve farní charitě využívá jako hlavní metodu své práce rozhovor. Tato technika se využívá nejen v různých formách sociální práce, ale také v psychoterapii a poradenství. „S klientem je žádoucí vyjednat kontrakt definující problém, na němž se bude pracovat, počet schůzek a důvěrnost informací, jež klient profesionálovi sdělí.
35
Vlastní rozhovor by se měl opírat více o otázky otevřené, žádající osvětu. Otázky sugestivní jsou nevhodné.“25 Sociální pracovnice se snaží klást otevřené otázky, a to tak, aby měla klientka co nejvyšší možnost vyjádřit se. Poskytuje jí tím maximální prostor, k předání nových informací o její situaci. Klientka je tak schopna předat informace, které jsou pro ni důležité a které má potřebu se sociální pracovnicí sdílet. Sociální pracovnice pak získané informace zopakuje a shrne daný obsah. Klientce navrhne možnosti řešení situace a společně se domluví na vhodné volbě a postupu. Při práci s klientkami se nejvíce používá metoda motivačních rozhovorů. „Motivační rozhovory jsou terapeutickým a komunikačním přístupem zaměřeným na podporu vnitřní motivace lidí při změně chování. Metoda má klinicky ověřenou účinnost a využívá se v oblasti sociální, zdravotnické, pedagogické, v soudnictví, ve firmách i jinde – např. v práci se závislými na drogách či alkoholu, s lidmi s poruchami příjmu potravy, při odvykání kouření, změně životosprávy, v probační službě, v práci s mladistvými nebo při změnách v organizacích.“26 Tato metoda se využívá hlavně kvůli nekonfrontačnímu, empatickému přístupu, což se osvědčuje. Projevuje se jako žádoucí při práci s klientkami. I když většina literatury uvádí, že tento přístup je užíván na závislostní chování, domnívám se, že jej lze aplikovat i při práci s naší cílovou skupinou. Motivační rozhovory jsou vynikajícím nástrojem, jak vést klientku ke změnám v jejím chování, jak jí být na blízku a podporovat komunikaci s ní. Nástrojem, jak navázat kvalitní vztah, na jehož základě se daří lépe a efektivněji spolupracovat.
3.3 Výtvarný motivační ateliér Plamen poznání Výtvarný ateliér Plamen poznání zahájil svou činnost roku 2005, a to první výstavou výtvarných prací lidí bez domova v Praze. Výstava se konala v kapli sv. Jana Nepomuckého u kostela Panny Marie Sněžné. Plamen poznání je motivační výtvarný ateliér, který není koncipovaný pouze pro ženy 25
26
Matoušek, str.162 Viz. prezentace J. Soukupa dostupná: http://www.motivacnirozhovory.cz/
36
bez domova, ale slouží všem lidem bez domova. Zaměřuje a věnuje se lidem bez přístřeší, bydlícím v nejistých a nepřiměřených podmínkách, ohroženým sociálním vyloučením. Snaží se o překlenutí propasti v komunikaci mezi lidmi bez domova a ostatními, kteří nepoznali vytrženost ze společnosti. Výtvarný ateliér Plamen poznání je místem, kde se setkávají lidé se stejnými nebo podobnými existenčními problémy. Nabízí prostor ke vzájemné podpoře mezi zúčastněnými a prostor pro předávání si svých zkušeností. Tato aktivita dopomáhá k socializaci a zlepšování umělecké dovednosti klientů a klientek. Za rok 2014 se do Motivačního výtvarného ateliéru zapojilo 27 klientů/ek, z toho přišlo 6 klientů/ek do ateliéru poprvé. Za celou dobu fungování tak bylo do projektu zapojeno již 93 lidí bez domova. S klienty/kami se pracovalo nejen jedenkrát týdně v tříhodinovém bloku v jídelně Azylového domu sv. Terezie, ale i při individuálních setkáních. Počet individuálních hodin byl 63 hodin. Cíle projektu: Plamen poznání napomáhá svým individuálním přístupem k tvůrcům/kyním k tomu, aby si uvědomovali svou jedinečnost a důstojnost, která patří každému člověku. Pomocí výtvarných děl klientů a klientek se snaží veřejnosti ukázat, že ne každý, kdo je na ulici, je „budižkničemu“. Podporuje tedy vzájemnou komunikaci a pochopení mezi veřejností a lidmi bez domova. Zejména při prodejních akcích, jako jsou např. prodejní výstava, charitativní prodeje, vánoční a velikonoční akce. Na těchto akcích se prodávají výrobky klientek a klientů. Farní charita se specializuje na dekorování dřevěných předmětů (např. čajové krabičky, truhličky, šperkovnice, boxy na papírové kapesníky), a to metodou krakování za pomocí krakovacího laku, patinováním a zdobením technikou decoupage. Prodávají se korálkové náramky pletené na stavu, látková srdíčka plněná levandulí, zdobené svíčky, batikovaná a ručně malovaná trika, vyšívané ubrusy, šperky z křišťálové pryskyřice a další. Peníze z charitativních prodejů slouží, po odečtení nezbytných nákladů na materiál, jako finanční příspěvek pro klienty/ky. Ty ho využívají zejména k zaplacení ubytování na ubytovnách, zakoupení léků, hygienických potřeb, ošacení, obuvi. V klientech/kách se snažíme najít častokrát třeba i skrytý talent prostřednictvím výtvarné tvorby. Chceme také ukázat, že pokud je dobrá vůle, každý z nás dokáže vytvořit něco hezkého a užitečného. 37
Během tvorby vytvoříme atmosféru, která je pro klienty/ky relaxací a umožňuje spojit příjemné s užitečným. Z našich zkušeností je patrné, že dlouhodobá spolupráce odstraňuje bariéry a lidi navzájem sbližuje. Při výtvarné tvorbě se snáze hovoří o čemkoliv a lidé se tak lépe poznávají. Kromě samotné tvorby je hlavním pracovním nástrojem rozhovor a naslouchání. Empatické naslouchání je základem pochopení toho, co se v klientovi/ce odehrává. Při práci dodáváme klientům/kám důvěru v možnost situaci změnit a motivujeme je k aktivnímu přístupu k této změně. Klienti/ky výtvarného ateliéru se setkávají jedenkrát týdně v odpoledních hodinách. Jedná se o setkání několika lidí v přátelském prostředí a atmosféře. Po skončení práce se klienti podílejí na sklizení materiálu i hotových výrobků a na úklidu využívaných prostor. Na začátku nejprve vedoucí výtvarného ateliéru připraví materiál, rozdá rozpracované výrobky a domluví se s těmi, kteří budou začínat novou práci, co by bylo potřeba nebo co by chtěli dělat. Těm, kteří potřebují vedení, ukazuje, jak mají pracovat. Učí je nové techniky a radí jim, jak dál pracovat apod. Každému klientovi/ce se věnuje podle potřeby. Klienti/ky často nemají důvěru ve své schopnosti, proto je třeba stále chválit, ale současně i vést k pečlivosti a preciznosti. Během tvorby se snažíme vytvářet prostor pro rozhovor s klienty/kami. V něm mají možnost podle svých vnitřních potřeb sdělit, co je trápí, poradit se. Součástí pracovního týmu je sociální pracovnice. Klienti/ky tak mají možnost s ní navázat neformální vztah a požádat o pomoc při řešení své situace.
3.4 Výtvarná činnost jako forma individuální pomoci „Pojmem tvůrčí činnost zpravidla rozumíme individuální činnost člověka, která vede k vytvoření nějakého díla nebo jiné hodnoty, která je nová pro společnost, nikoli pouze pro jedince, který toto dílo nebo jinou hodnotu vytvořil. Protože tvůrčí činnost představuje jakousi službu druhým lidem i budoucím generacím ve formě pokroku, bývá považována za nejvyšší stupeň socializace jedince.“27
27
Telcová, str:83
38
Z našich zkušeností jsme vypozorovali, že u velké části klientek farní charity se vyskytují různé formy psychických poruch. Plamen poznání nabízí klientkám možnost využití arteterapie a podává tak pomocnou ruku při řešení psychických problémů. „Arteterapie je léčebný postup, při němž se využívá výtvarný projev člověka k diagnostikování a léčení jeho psychiky a jeho mezilidských vztahů. Používá se u lidí, kteří mají psychické nebo psychosomatické obtíže. V roli arteterapeutů působí výtvarní pedagogové, speciální pedagogové, psychologové a lékaři.“28 Člověk se může díky tvorbě uvolnit, vyjádřit, snížit vnitřní tenzi a ventilovat emotivitu. Význam arteterapie, zejména ve skupině, je socializační. Taktéž snižuje agresivní napětí. Jednou z dalších aktivit Plamene poznání je setkávání se s klientkami při individuální tvorbě. Výhodou těchto setkání je respektování specifických vlastností jednotlivých klientek např. individuální tempo, úroveň zručnosti a osobnost klientky. Individuální setkání umožňuje lepší porozumění klientkám, seznámení se s jejich životním plánem, starostmi, touhou uplatnit se. Spolupráce probíhá v komorní atmosféře kanceláře, a to po předchozí domluvě. Klientka se dostaví v uvedený čas. Po krátkém úvodním rozhovoru, kdy je klientce nabídnuta káva nebo čaj, jí sociální pracovnice nabízí možnosti tvorby. Z výčtu možností si klientka vybere tu, která je jí nejbližší. Se sociální pracovnicí pak pracují u jednoho stolu, obě tvoří a povídají si o novinkách od minulého setkání a o tom, co klientka prožila. Od obecných témat se rozhovor pozvolna a nenásilně přesune k osobnímu životu klientky, trápení a starostem. Určité soukromí, důvěrná atmosféra, pocit jistoty a bezpečí probouzí v klientce chuť sdělovat i ty nejniternější problémy a trápení. Ráda bych zde poukázala na fakt, ke kterému jsme došli na základě našich zkušeností, a to zjištění, že na území celého města Prahy existují mezery v poskytování psychoterapeutických služeb ženám bez domova. Z dosavadní práce zaměstnanců/kyň Farní charity Praha 1 vyplývá, že se velmi často setkávají s klientkami, které vykazují symptomy (fobie, úzkostné a panické poruchy, deprese) psychiatrického či psychologického onemocnění. Podle Binesové (1994) jsou lidé „spící na ulici“ postiženi duševním
28
Průcha, str:20
39
onemocněním dokonce 11krát častěji ve srovnání s bydlící populací. Toto zjištění podpořila i mezinárodní konference Zpátky ze dna: zaostřeno na ženy, která se konala dne 19. 05. 2014 na Novoměstské radnici Praha 1, na které bylo téma psychoterapeutických služeb zmiňováno. V rámci této konference vystoupily i zaměstnankyně Kuchařek bez domova, z řad žen bez domova, které nedostatečnou existenci psychoterapeutických služeb potvrdily. Jedním z výstupů této konference bylo doporučení zprostředkování individuálních i skupinových psychoterapeutických služeb. Z mého pohledu za současným neuspokojivým stavem stojí nedostatečná spolupráce sociálních organizací a psychoterapeutů. Protože není mým primárním cílem se v této práci věnovat oblasti psychoterapie, uvedu zde pouze její krátkou definici. Psychoterapií se rozumí „léčení psychologickými prostředky, které provádí vyškolený terapeut, absolvent psychoterapeutického výcviku realizovaného odbornou vzdělávací společností.“29 Tomuto tématu se podrobněji věnuje kniha Táni Průdkové a Přemysla Novotného s názvem Bezdomovectví a mně jako terénní sociální pracovnici nezbývá než souhlasit s tím, že nejdůležitější je, aby pomoc přišla co nejdříve. Jak uvádí většina odborníků, účinně lze zasáhnout tak do prvního roku bezdomovectví, protože později již dochází k adaptaci na danou situaci spojenou s obtížně vratnými změnami osobnosti. Mezi nejčastější indikace psychoterapie patří neurotické poruchy, deprese, psychózy, prožitá traumata, poruchy osobnosti a závislosti, jimiž je život bezdomovce/kyně často naplněn. Existuje celá řada druhů psychoterapie, jejich metod a směrů, avšak žádný z nich není univerzální. Literatura uvádí, že vzhledem k charakteristikám skupiny bezdomovců/kyň není vhodná pro práci s nimi psychoanalýza. Tato metoda je finančně nákladná a skýtá jistou časovou náročnost. Jako vhodné směry pro práci s bezdomovci/kyněmi se jeví existenciální a humanistická terapie, a to proto, že umožňuje klientovi/ce uvědomit si vlastní hranice, možnosti, cíle a odpovědnost. Za nejvhodnější je pak označována kognitivně behaviorální terapie, která vychází z představy, že veškeré chování je naučené a lze jej tedy také odnaučit.
29
Průdková, str: 60
40
4. Případové studie Aby se dostalo čtenářům/kám bližšího pochopení, jak funguje práce farní charity v praxi, uvedu zde několik konkrétních kazuistik jednotlivých klientek, ve kterých je patrná rozmanitost poskytovaných služeb. Ráda bych upozornila, že jména klientek jsou pro účely mé bakalářské práce pozměněna, z důvodu dodržování mlčenlivosti. Práce s klientkami je dlouhodobá a kontinuální. Probíhá na základě pravidelných individuálních setkání. Kazuistiky samozřejmě nemohou zachytit celou problematiku sociální práce s touto cílovou skupinou, umožní nám však představit několik uživatelek služeb a situací, se kterými se sociální pracovníci často setkávají
4.1 Kazuistika paní Lucie Anamnéza: Věk, rodinný stav, bydlení, zájmy, vztahy apod. V dubnu 2008 navštívila poradnu farní charity paní Lucie. Příběh 45-ti leté paní Lucie začíná těžce prožitým dětstvím, kdy byla psychicky týraná svou matkou, která se jí nevěnovala. Dle jejích slov samotná matka měla velmi pokřivené vztahy se svým otcem, se kterým se velkou část svého života vůbec nestýkala. Lucie žila pouze se svou matkou. Otec od nich odešel velmi brzy po jejím narození. O svém otci paní Lucie nechce mluvit. Od útlého dětství vyrůstala v chudobě. Společné bydlení s matkou se odvíjelo od aktuální finanční situace. Již tehdy se projevovala matčina porucha osobnosti, kdy na pracovištích vyvolávala časté konflikty. V žádném zaměstnání příliš dlouho nevydržela. Matka sice pracovala, výdělky ale stačily pokrýt pouze nezbytné minimum. Když tedy nějaké finanční prostředky matka měla, bydlely spolu po ubytovnách, avšak krátkodobě se stávalo, že přespaly na ulici. Do farní charity začala docházet až v době, kdy začala žít na ulici. Před tím, než se ocitla sama bez prostředků, žila s partnerem, se kterým má dvě děti - dvojčata – dceru a syna. Děti byly umístěny v dětském domově. V současné době je paní Lucie sama, s partnerem spolu nežijí a nestýkají se. Lucie odchod od partnera vidí pozitivně a říká, že je jí samotné lépe. Nemusí snášet partnerovi nálady a řešit rodinné hádky.
41
Vzdělání a praxe: Paní Lucie vystudovala střední odborné učiliště. Po jeho ukončení se postavila na vlastní nohy a nechtěla se stýkat s matkou. Charakteristika osobnosti: Paní Lucie je komunikativní. S pracovníky/cemi má dobrý vztah. Termíny sjednaných schůzek se jí ne vždy daří dodržovat. Zadané úkoly většinou neplní v předem domluvených termínech. Při práci s PC a hledání zaměstnání se naučila být soběstačná. Určení potřeb uživatelky služby: Před sedmi lety paní Lucie kontaktovala farní charitu a požádala o pomoc s hledáním zaměstnání. Získání pracovního místa viděla jako první a důležitý krok k nastartování nového života, ve kterém bude zaměstnaná, dostane se z ulice, najde si bydlení a bude moct být spolu s dětmi. Intervence sociální pracovnice: Sociální pracovnice nejdříve pomohla Lucii zažádat o dávky státní sociální podpory. Od výplaty dávek státní sociální podpory se začalo odvíjet i ubytování. Po třech měsících Lucie získala lůžko v ubytovně a jednou týdně docházela do charitní poradny hledat vhodné zaměstnání. To se jí podařilo během půl roku a s podporou sociální pracovnice získala děti zpět do vlastní péče. Dosáhla tak svého vytouženého cíle, měla bydlení, zaměstnání a žila společně s dětmi. Pomoc farní charity nadále nepotřebovala a poradnu přestala navštěvovat. V prosinci roku 2012 však přišla o zaměstnání, což znamenalo, že pro podporu a pomoc si přišla opět k nám do poradny. V rámci individuálního plánu začala paní Lucie navštěvovat farní charitu dvakrát v týdnu, což nabízelo větší možnosti najít si zaměstnání v kratším časovém horizontu. Koncem ledna 2013 si Lucie našla místo osobní asistentky. Tentokrát farní charitu navštěvovat nepřestala. Sociální pracovnici navštěvovala pravidelně jednou do měsíce, chodila si pro psychickou podporu a motivaci. Tyto schůzky vycházely z iniciativy klientky, která měla opakovanou potřebu sdílet své pracovní úspěchy, neúspěchy. V březnu 2013 byla paní Lucii nabídnuta možnost účastnit se setkání motivačního ateliéru Plamen poznání. Tuto nabídku paní Lucie přijala s radostí. Každý čtvrtek dochází do výtvarného motivačního ateliéru – věnuje se hlavně enkaustice, což je kresba roztaveným 42
voskem za pomoci žehličky. Lucie taktéž velmi ráda fotí a její fotky každoročně vystavujeme na prodejní výstavě farní charity. Fotoaparát nosí vždy a všude při sobě a velmi ráda se podělí o své fotografie se svým okolím. Ráda fotí západ slunce, měsíc a přírodu. Zajímá se o reiky a esoteriku. Ráda plete náramky z korálků. Při setkávání klientů/ek výtvarného ateliéru obnovila kontakt s matkou, která je rovněž jeho klientkou. V lednu 2014 podlehl klient paní Lucie vážné nemoci a ona tak přišla o zaměstnání. Sociální pracovnice s paní Lucií probírala, jaké zaměstnání by jí bavilo a nejvíce jí vyhovovalo. Společně se tak dohodly, že si paní Lucie požádá úřad práce o rekvalifikační kurz pečovatelky. Žádosti bylo vyhověno a v září 2014 do něj nastoupila. Ihned po ukončení kurzu v listopadu 2014 paní Lucie získala nové zaměstnání jako pečovatelka. Výsledek/zpětná vazba uživatelky: Sociální práce byla zaměřena na podporu a zvyšování motivace klientky při aktivním hledání pracovního místa na otevřeném trhu práce. Lucii se na pozici pečovatelky daří a s prací je spokojená. V současné době bydlí s druhem na ubytovně.
43
4.2 Kazuistika paní Jitky Anamnéza: Zdravotní stav: Paní Jitka je v invalidním důchodu po úrazu, který jí omezuje výkon pracovní činnosti. K chůzi využívá francouzské hole. Věk, rodinný stav, bydlení, zájmy, vztahy apod. Jitka má 51 let. Má dceru, která však neví, v jaké situaci se Jitka nachází. Paní Jitka se jí nechce svěřovat, protože ví, že to také nemá lehké, nemá moc peněz a stará se o malou dceru. Paní Jitka vnučku pravidelně vídá. Vzdělání a praxe: Vystudovala střední odborné učiliště. Svého času se věnovala drobnému podnikání. Charakteristika osobnosti: Paní Jitka se jeví jako spolehlivá. Zadané úkoly se snaží plnit spolehlivě a v termínech. Na smluvené schůzky dochází vždy a včas. Se všemi pracovníky/cemi má dobrý vztah a působí přátelsky. Určení potřeb uživatelky služby: Jako důvod první návštěvy ve farní charitě v březnu 2011 uvádí potřebu finanční prostředků, které si sama nedokáže obstarat a potřebuje pomoc při řešení této situace. Zmiňuje obavy z hrozící exekuce. Se ztrátou zaměstnání přišla ztráta bydlení a Jitka žila na ulici. Kontakt na farní charitu získala v kostele Panny Marie Sněžné v Praze. Intervence sociální pracovnice: Jelikož v té době ještě nepobírala paní Jitka invalidní důchod, kontaktovala spolu se sociální pracovnicí příslušnou Pražskou správou sociálního zabezpečení a paní Jitka si domluvila osobní setkání. Po třech měsících jí byl přiznán invalidní důchod. Po jeho přiznání se podařilo paní Jitce sehnat vhodnou ubytovnu. Koncem roku si klientka také požádala o zřízení průkazu ZTP/P. Poté se Paní Jitka rozhodla farní charitu dále nenavštěvovat, jelikož svoji situaci hodnotila jako příznivou. 44
Další problém přivedl paní Jitku v lednu roku 2013. V době, kdy žila na ulici a byla bez práce, jí vznikl dluh za neplacení zdravotního pojištění. Paní Jitka chtěla, aby dlužné pojistné dále nenarůstalo a vzniklý nedoplatek chtěla umořit. Za pomocí sociální pracovnice navázala kontakt s exekutorskou kanceláří, začala komunikovat se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, domluvila si splátkový kalendář a podala žádost o zproštění od penále. Tomu zdravotní pojišťovna vyhověla, avšak splátka dluhu byla vysoká natolik, že přinutila paní Jitku najít si práci jako prodejkyně Nového Prostoru. Splátkový kalendář byl uzavřen na tři roky. Paní Jitka si každé tři měsíce ve farní charitě zjišťuje aktuální výši dluhu. Při těchto návštěvách nabídla sociální pracovnice paní Jitce možnost navázat spolupráci a zapojit se do programu Kuchařek bez domova. V únoru 2014 se stala stabilní členkou týmu Kuchařek bez domova organizace Jako Doma, kde si přivydělává vařením veganských potravin, které se poté prodávají na pražské náplavce. Se svou nynější situací je paní Jitka velmi spokojená, hodnotí ji jako příznivou, je ráda, že našla uplatnění, vyřešila si dluhy a je pro někoho potřebná, což jí dle jejich slov zvedlo sebevědomí. Současně se také účastní rekvalifikačního kurzu, po jehož úspěšném zakončení, je jí přislíbeno pracovní místo pomocné síly v restauraci. Výsledek/zpětná vazba uživatelky: Díky splnění krátkodobých cílů v rámci individuálního plánu, kterými bylo získání invalidního důchodu a zřízení splátkového kalendáře bylo zamezeno exekuci, které se paní Jitka obávala. Aktuálně paní Jitku trápí zdravotní problémy. Je po operaci levé nohy a rány se jí nehojí tak, jak by měly, proto musí dvakrát do týdne navštěvovat lékaře. S paní Jitkou se setkáváme pravidelně jednou týdně v rámci terénního programu v centru Prahy, kde jí předáváme zdravotnický materiál a poskytujeme materiální podporu (potravinové balíčky, čisté prádlo a oblečení). Bydlí na ubytovně.
45
4.3 Kazuistika paní Dity Anamnéza: Zdravotní stav: Paní Dita je v invalidním důchodu. Občasné deprese jí znemožňují najít si trvalou práci. Má časté bolesti hlavy a stěžuje si na únavu. Pobírá invalidní důchod, necelých jedenáct tisíc, z toho jí čtyři tisíce strhají na exekuci na dlužné nájemné. Věk, rodinný stav, bydlení, zájmy, vztahy apod. Ditě je 53 let. Její dcera je uživatelka drog. Není schopná se postarat o své dítě, a proto bylo umístěno do Klokánku. Otec o dítě nejeví zájem. Paní Dita žije sama bez partnera. Žije na azylovém domě. Přiznala, že v minulosti měla problémy s alkoholem, protože už nevěděla, jak dál řešit obtížnou životní situaci. Vzdělání a praxe: Dita vystudovala vysokou školu, obor chemie. V minulosti pracovala ve výzkumném ústavu. Charakteristika osobnosti: Paní Dita má příjemný projev. Jeví se zodpovědně. Aktivně se zapojuje do řešení své nepříznivé situace. Věci, na kterých se se sociální pracovnicí domluví plní pečlivě a dodržuje časové termíny. Určení potřeb uživatelky služby: V dubnu 2014 nás vyhledala na základě její žádosti o svěření vnučky do pěstounské péče. Do farní charity přišla s tím, že má vnučku v Klokánku a měla by zájem ji mít ve své péči. Nebyla spokojená s prací příslušného Orgánu sociálně-právní ochrany dětí, dle jejích slov byla problematická komunikace, nedostávalo se jí ucelených informací. Celý proces byl komplikovaný.
46
Intervence sociální pracovnice: Paní Dita se se sociální pracovnicí dohodla na krocích, které by měli vést ke svěření vnučky do péče paní Dity, což je jejím vytouženým přáním a cílem. Četnost schůzek se odvíjela od aktuální situace. V průměru však třikrát do měsíce. Z telefonického rozhovoru se sociální pracovnicí Orgánu sociálně-právní ochrany dětí příslušné městské části vyplynulo, že žádost o svěření do pěstounské péče je podána u obvodního soudu a čeká se na termín nařízeného jednání. V té době si paní Dita vnučku brávala domů na víkendové propustky. Ani po dvou měsících, nebylo jednání nařízeno a paní Dita neměla žádné aktuální informace, v jaké stádiu se svěření do pěstounské péče nachází. Paní Dita se tím velmi trápila, proto sociální pracovnici požádala, aby opět kontaktovala Orgán sociálně-právní ochrany dětí a zjistila, v jaké fázi se svěření do pěstounské péče nachází. Paní Ditě se dostalo ujištění, že celá situace je v běhu, ať vydrží a počká. V červenci 2014 si paní Dita začala vnučku brávat na delší časové úseky, ale problém vznikal s finančním zabezpečením vnučky. Od Klokánku dostala paní Dita pouze 600 Kč na měsíc. Po odečtení exekučních srážek zbývá paní Ditě z důchodu 7 000 Kč a z toho platí 4 500 Kč za azylový dům. Na živobytí jí tedy zůstává 2 500 Kč měsíčně. Sociální pracovnici se podařilo sehnat paní Ditě brigádu, na kterou nastoupila v září 2014. Hlavní pracovní poměr není pro paní Ditu možné sehnat, jelikož nemá možnost hlídání vnučky. Začali jsme tedy paní Ditě pomáhat i tak, že jsme se jednou za 14 dní domluvili na nákupu, který jsme s ní absolvovali a všechny nakoupené potraviny zaplatili. V srpnu, kdy si paní Dita vzala vnučku na dlouhodobou propustku, začaly být finanční problémy čím dál obtížnější, jelikož neměla na její obživu a na to, aby jí připravila do první třídy. Opět jsme tedy kontaktovali Orgán sociálně-právní ochrany dětí na příslušné Praze a pro rozšíření informací také Orgány sociálně-právní ochrany dětí na jiných městských částích. Sociální pracovnice jiných městských částí nás informovaly o tom, že je možné si zažádat o předběžné opatření tzv. předpěstounskou péči. To však příslušná pracovnice Orgánu sociálněprávní ochrany dětí, pod který paní Dita spadá, požadovala za nevhodné a zamítla s tím, že to není v souladu s novelou občanského zákoníku. V září nastaly problémy s placením družiny, za školní pomůcky. Paní Dita neměla peníze na svačiny pro vnučku. Nákupy jsme tedy začali absolvovat každý týden. A znovu jsme urgovali Orgánu sociálně-právní ochrany dětí s tím, že je paní Dita v zoufalé situaci. 47
Dočkali jsme se odpovědi, že se čeká na soud a s danou situací se nedá nic dělat. Na dávky paní Dita nárok nemá, neboť nemá dítě ani v pěstounské, ani ve vlastní péči. Po dlouhých peripetiích bylo jednání soudu nařízeno až na listopad 2014. Samotného jednání se zúčastnila paní Dita, její dcera, sociální pracovnice Orgánu sociálně-právní ochrany dětí příslušné městské části, sociální pracovnice Klokánku a sociální pracovnice farní charity. Otec nezletilé se nedostavil. Všechny zúčastněné strany souhlasily s předáním vnučky do pěstounské péče paní Dity. Rozsudek nabyl platnosti vyhlášením. Bohužel však ani tento fakt neopravňuje paní Ditu k podání žádostí o dávky pěstounské péče na příslušném úřadu práce. Žádosti je možné podat až v okamžiku nabytí právní moci rozsudku, což je však nešťastným řešením, neboť doručení rozsudku otci nezletilé je velmi obtížné. Otec se nedostavuje ani k jednání o určení výživného. Z krátkého rozhovoru sociální pracovnice farní charity s dcerou paní Dity vyšlo najevo, že další jednání o výživném je nařízeno na 10. prosince 2014 a otec nezletilé zde bude předveden Policií ČR. Výsledek/zpětná vazba uživatelky: Sociální pracovnice pomohla paní Ditě zorientovat se v celé situaci. Díky podpoře a přítomnosti sociální pracovnice farní charity na úřadech, získala paní Dita jistotu a sebedůvěru v komunikaci s úředníky/cemi, což vedlo k samostatnosti a v současné době je klientka schopná záležitosti spojené s touto situací řešit sama. Brigádu, kterou si spolu se sociální pracovnicí našla, musela opustit, jelikož nepříznivý zdravotní stav výkon práce znemožňoval. Informace o tom, kde paní Dita momentálně bydlí, nám nejsou známé.
48
4.4 Kazuistika paní Lady Anamnéza: Věk, rodinný stav, bydlení, zájmy, vztahy apod. Paní Lada je důchodkyně. Pochází z Ostravy. V Ostravě jí však špatnou výpovědí nájemní smlouvy vznikl začátkem roku 2011 dluh na nájemném. V Ostravě nechala vybavení svého bytu ve skladu, za který platí 1500 Kč měsíčně, a odjela s tím, že má v Praze známou, která jí dočasně poskytne ubytování a ona si zde sežene brigádu. Je jí 70 let, ale na svůj věk je velmi vitální. Pobírá starobní důchod, ze kterého je jí exekučně strháváno dlužné nájemné. Nemá manžela, ani děti. Vzdělání a praxe: Lada vystudovala gymnázium. Dříve pracovala jako administrativní síla v kanceláři a také v umělecké tvorbě. Charakteristika osobnosti: Klientka působí spíše tišším dojmem, distingovaně. Na smluvené schůzky dochází pravidelně s půlhodinovým zpožděním. Vždy se ale omluví. Určení potřeb uživatelky služby: Farní charitu vyhledala v dubnu 2011 proto, abychom jí pomohli najít si brigádu, neboť se v Praze moc nevyzná, nemá přístup k internetu a obvolávání inzerátů je pro ni drahé. Intervence sociální pracovnice: Se sociální pracovnicí se domluvila, že bude do farní charity docházet jednou za týden, společně budou vyhledávat zaměstnání na internetu a paní Lada si bude inzeráty obvolávat s charitního telefonu. V červnu 2011 požádala paní Lada sociální pracovnici o výuku obsluhy PC, které by se ráda naučila ovládat sama. Této žádosti jsme vyhověli a paní Lada docházela jednou týdně po dobu půl roku na individuální schůzky, na kterých se s pomocí sociální pracovnice učila dovednostem práce na PC a internetu. V listopadu 2011 nastaly u paní Lady problémy s exekucí, a to vzhledem k dluhu u dopravního podniku z důvodu jízdy v MHD bez platné jízdenky (k jízdě bez lístku jí dohnala obtížná finanční situace). Sociální pracovnice tedy spolu s paní Ladě sepsala žádost o 49
splátkový kalendář, na který, po několika telefonických vyjednáváních, exekutorská kancelář přistoupila. Nicméně tato situace prohloubila již vzniklý finanční problém a bylo tedy nezbytně nutné najít paní Ladě brigádu. V tomto období se náhodně nabízely možnosti využívání krátkodobých brigád. Paní Ladě jsme pomáhali potravinovými balíčky, neboť vzhledem k vyššímu věku klientky byla možnost sehnat dlouhodobou brigádu nebo stálé zaměstnání velmi mizivá. Klientka docházela dvakrát týdně na individuální schůzky, na kterých jsme intenzivně hledali zaměstnání. To se podařilo až za dlouhého ¾ roku. V tomto období jsme však nabídli paní Ladě možnost zapojit se do našich charitativních prodejů a výroby dárkových předmětů v našem motivačním ateliéru. Výsledek/zpětná vazba uživatelky: Zakázka paní Lady byla naplněna a v současné době nás navštěvuje sporadicky a příležitostně. A to pouze za účelem krátkého rozhovoru či pozdravu. Aktuálně klientka neřeší žádný vážný problém a její situace je uspokojivá, což nás velmi těší. Díky posilování schopností práce na PC se stala běžnou uživatelkou. Sociální práce byla zaměřena taktéž na podporu a zvyšování motivace klientky při aktivním hledání pracovního místa na otevřeném trhu práce. V současné době má paní Lada dlouhodobou brigádu, která stačí k zajištění nezbytných výdajů. Sehnala brigádu kustodky na výstavách, což je vzhledem k jejímu věku více než vhodné zaměstnání. Paní Lada tuto situaci sama hodnotí pozitivně. Je ráda za přivýdělek i za to, že jí ještě někdo v jejím věku přijal do zaměstnání. Paní Lada bydlí v azylovém domě.
50
4.5 Kazuistika paní Anny Anamnéza: Zdravotní stav: Paní Anna má artrózu kolene, z tohoto důvodu chodí o francouzských holích. Má voperovaný kardiostimulátor. Je po operaci očí, nosí brýle. Má chronickou bronchitidu a je po operaci polypu na žaludeční stěně. I přes nepříznivý zdravotní stav se snaží udržovat v dobré kondici, pravidelnými procházkami a meditacemi. Věk, rodinný stav, bydlení, zájmy, vztahy apod. Paní Anně je 73 let. Je vdova a pobírá starobní důchod. Je bezdětná a bližší rodina žije na Moravě (bratr, švagrová). Dle jejich slov je však vztah mezi nimi pouze formální. Paní Anně zemřel před dvanácti lety manžel, což pro ni byla velká rána. V bytě 2+1 zůstala sama. Vzdělání a praxe: Anna vystudovala gymnázium a v minulosti pracovala jako sekretářka ředitele/ky. Charakteristika osobnosti: Starší dáma s velmi slušným vystupováním. Netají se tím, že si zakládá na tom, aby vždy působila svěže a upraveně. Na smluvené schůzky přichází vždy včas, pokud nemůže přijít, bývá pro ni samozřejmostí telefonická omluva. Určení potřeb uživatelky služby: Farní charitu poprvé navštívila v září 2011, kdy nás v zoufalé situaci žádala o to, abychom jí pomohli s reklamací špatně provedené rekonstrukce podlahy. Podlahu si nechala opravit před pěti lety a na její rekonstrukci si vzala půjčku ve výši 300 000 Kč. K rekonstrukci byla nucena přistoupit po té, co se jí v bytě začala objevovat plíseň a nebezpečné spóry. Firmu jí domluvila známá z ubytovny, na které tehdy paní Anna žila proto, aby nemusela bydlet v bytě napadeném plísněmi.
Nově zrekonstruovaná podlaha se však podle paní Anny
propadala, netěsnila, táhlo od ní a v bytě se opět začaly objevovat plísně. Byli přizváni znalci, proběhlo měření termokamerou, ale vždy s uspokojivým výsledkem. Paní Anna si však stále trvala na svém, a proto se obrátila na nás.
51
Intervence sociální pracovnice: Spolu se sociální pracovnicí se domluvily na tom, že se pokusí nejdříve zkontaktovat bytové družstvo, a poté firmu, která podlahu rekonstruovala. Po osobních návštěvách předsedy družstva a zástupce firmy v bytě paní Anny se jí dostalo odpovědi, že je vše v pořádku a že problémy, které paní Anna uvádí, jsou vymyšlené. V rámci sociálního šetření, které bylo provedeno v říjnu 2011, byt navštívily také sociální pracovnice Farní charity Praha 1, které však žádné zjevné známky narušení podlahy nezaznamenaly. V průběhu návštěvy je však zarazilo několik informací, které nám paní Anna poskytla, a to, že podlahu podvrtává sousedka, která bydlí v bytě pod ní, lije tam toxické látky, protože chce paní Annu otrávit, sleduje ji kamerou, kterou sousedka namontovala do kuchyně a koupelny. Při podrobnějších otázkách pak zjistily, že sousedka vniká pravidelně do bytu paní Anny, a to vždy za její nepřítomnosti. Ničí jí tam majetek a dělá naschvály. Kvůli tomu všemu si paní Anna nechala třikrát kompletně měnit zámky u dveří a do bytu si zavedla bezpečnostní kameru s napojením na pult centrální ochrany. Na základě provedeného sociálního šetření, kontaktovala sociální pracovnice bezpečnostní firmu, jejíž majitel uvedl, že na záznamech z kamery nikdy nic není. Kamera sousedku nezachytila a nezachytila ani nikoho jiného, kromě paní Anny. Všechna tato zjištění vedla k obavám, zda-li paní Anna netrpí psychiatrickým onemocněním. Sociální pracovnice při další návštěvě v prosinci 2011 zjišťovala, zda navštěvuje paní Anna nějaké lékaře. Ve výčtu lékařů se objevil i psychiatr a naše domněnky, že v případě paní Anny figuruje psychické onemocnění, se potvrdily. Sociální pracovnice našla kontakt na psychiatra a se souhlasem paní Anny ho telefonicky kontaktovala. Z rozhovoru vyšlo najevo, že tím, že její problémy vyslechneme, sdílíme a snažíme se „řešit“, jí velmi pomáháme. Konkrétní diagnózu a medikaci s ní spojenou však nemohl lékař sdělit. Do naší cílové skupiny spadá paní Anna proto, že může vzhledem k psychiatrické diagnóze a bytovým problémům být potenciálně bezdomovectvím ohrožena. Od ledna 2014 se intenzita návštěv v naší poradně zvyšovala. „Problémy“ se sousedkou stále narůstají, paní Anna do svého případu zaangažovala příslušnou městskou část, městskou policii, Policii ČR, ombudsmana a média. Od žádné z těchto zaangažovaných stran se jí však nedostalo patřičného sdílení problému a farní charitu paní Anna tedy označuje jako jedinou instituci, která se jí snaží pomoci.
52
Výsledek/zpětná vazba uživatelky: Klientka poradnu navštěvuje pravidelně dvakrát do měsíce na individuální schůzky. Vždy si stěžuje na svoji sousedku, která jí dle jejich slov ničí život. S paní Annou soustavně spolupracujeme již tři roky. Zakázka ohledně vyřešení reklamace podlahy vyřešena nebyla, z důvodu onemocnění paní Anny. Paní Anna bydlí ve svém bytě.
53
5. Rozhovory Poslední část obsahuje rozhovory se zaměstnanci a klientkami farní charity. Tyto rozhovory slouží jako zpětná vazba z pohledu zaměstnanců, ale také z pohledu klientek, a to proto, že se tyto dva pohledy mohou lišit. V této kapitole to pak porovnám a vyhodnotím. Tato zpětná vazba a zjištěné informace mohou vést ke zkvalitňování služby. Oba rozhovory, jak se sociální pracovnicí, tak sociálním pracovníkem probíhaly v kanceláři farní charity v předem domluveném termínu. Větší část otázek jsem si předem připravila, některé však vyplynuly v průběhu samotného rozhovoru. Respondentky pro rozhovory jsem si vybrala po konzultaci se sociální pracovnicí, která také jednotlivé schůzky domluvila. Tato setkání proběhla ve dvou dnech opět v kanceláři farní charity (první den přišla paní Anna, druhý paní Dita). Na každou z klientek jsem si vyhradila jeden a půl hodiny. Rozhovory probíhaly v příjemné uvolněné atmosféře. Rozhovory jsem si se souhlasem všech zúčastněných zaznamenala na diktafon. Pro účely své práce jsem některé odpovědi upravila tak, aby korespondovaly s jejím formátem mé bakalářské práce (tzn. vypustila jsem citoslovce, hovorové výrazy a nahradila je spisovnými slovy).
5.1 Srovnání rozhovorů zaměstnanců farní charity a jejich klientek Uvedením rozhovorů s klientkami a s pracovníky farní charity jsem chtěla pouze nastínit jejich subjektivní pohled na organizaci Farní charita Praha 1 – Nové Město. Jsem si vědoma toho, že z této malé části respondentů/ek nemůžu činit žádné finální závěry. Jednotlivé rozhovory jsou vedeny se sociální pracovnicí, ta je ve farní charitě zaměstnaná od roku 2010, vystudovala sociální práci, v oboru pracuje deset let. Ve farní charitě je zaměstnána na plný úvazek a vede také výtvarný ateliér Plamen poznání. Další rozhovor poskytl terénní pracovník farní charity, který je zde jako pracovník v sociálních službách pouze krátce, a to od června roku 2013. V oboru se pohybuje tři roky. Z klientek farní charity jsem oslovila paní Annu a paní Ditu. Paní Anna do farní charity dochází třetím rokem, a jak sama říká: „Vím, že mě neodmítnete a že se mi budete věnovat. To mi po psychické stránce velmi pomáhá.“ Paní Dita je klientkou farní charity zhruba sedm měsíců, obrátila se na nás s žádostí o pomoc při svěření své vnučky do pěstounské péče a konstatuje: „ Jako výhodu vidím to, že 54
když se žena dostane do svízelné situace, je tu právě takováto služba, která nám dá šanci najet zpět do správných kolejí.“ Kazuistiky obou klientek uvádím v předešlé kapitole. Rozhovory jsou zde uvedeny opravdu pouze pro doplnění mé praktické části. K dotazování se klientek jsem přistoupila i z toho důvodu, že pro nás jako pro pracovníky farní charity znamenají zpětnou vazbu vztahující se k naší práci. První otázka rozhovoru je otázkou informační. Informuje o délce pracovního poměru zaměstnanců ve farní charitě a délce doby, po kterou dotazované klientky farní charitu navštěvují. Druhá otázka je pro všechny dotazované stejná a zjišťuje skutečnost, zda-li je existence služby, která je věnována pouze ženám důležitá. Oba z pracovníků odpověděli, že ano, a to na základě zkušeností získaných z práce s cílovou skupinou. U klientek farní charity se názory rozcházejí. Paní Dita uvedla následující: „Nemyslím si, že by se měl brát v tomto ohledu rozdíl mezi mužem a ženou. Každý se může ocitnout v tíživé situaci a nemusí to být vlastní vinou. V tomto případě by měl mít možnost každý, bez ohledu na pohlaví, k využití takové služby.“ Druhá klientka naopak uvádí: „Jsem ráda, že můžu naplno projevit své emoce v prostředí, ve kterém se nepohybují muži. Cítím se tady v bezpečí.“ V otázce, která se zaměřuje na výhody organizace se dovídáme, že samotná existence Farní charity Praha 1 – Nové Město je považována za výhodu. Z pohledu pracovníků díky tomu, že se věnuje pouze ženám. Sociální pracovnice na tuto otázku odpovídá: „Léta práce ve farní charitě mě přivedla ke zjištění, že ženské, stejně tak jako mužské pohlaví, má svá specifika. Ženy jsou zranitelnější, uzavřenější ve svých problémech, a proto potřebují mít pocit, že se někdo věnuje jen a přímo jim.“ Z pohledu klientek pak díky tomu, že zde nalézají útočiště a pomoc při řešení svých problémů. Při popisování nedostatků organizace, se mimo jiné setkáváme s názorem, že farní charita nemá dostatečné prostory pro poskytování služby a chybí jí odpovídající propagace tak, aby o ní vědělo co nejvíce lidí z cílové skupiny. Samotné klientky se shodují na faktu, že je Farní charita Praha 1 malá organizace, o které se moc neví. Terénní pracovník k tomuto uvádí: „Celkově jsme malá organizace a máme tím svázané ruce. Jsme jediná organizace v Praze, která řeší otázku ženského bezdomovectví. Já s mojí kolegyní jsme jediní terénní pracovníci na celou Prahu. Což je často velmi náročné a vyčerpávající.“ 55
Případné změny ve fungování této služby spatřují zaměstnanci i jedna z klientek v chodu a ve změně prostor, ve kterých farní charita jako služba funguje, což s sebou přináší možné rozšíření poskytovaných služeb.
56
Závěr Moje bakalářská práce přináší teoretické informace, týkající se problematiky ženského bezdomovectví. Tyto informace jsem z velké části čerpala z odborné literatury. Ve své teoretické části vysvětluji základní pojmy problematiky bezdomovectví a definuji pojem bezdomovec/bezdomovkyně. Dočteme se v ní, jaké jsou příčiny bezdomovectví a jaká skupina obyvatel je bezdomovectvím ohrožena. Velká část mé práce je pak zaměřena na jednu konkrétní skupinu, a to ženy bezdomovkyně. Uvádím zde také specifika ženského bezdomovectví. Nejrozšířenější formou bezdomovectví žen je bezdomovectví skryté, a to proto, že ženu bezdomovkyni dokáže nejlépe chránit před většinovou společností. Ve své práci také poukazuji na důležitost partnerského vztahu, který jim poskytuje bezpečí a ochranu. Specifické problémy ženského bezdomovectví jsou pak spojené s hygienou, menstruací a těhotenstvím. V druhé kapitole mé bakalářské práce popisuji podrobněji organizaci Farní charita Praha 1 – Nové Město. Čtenář/ka zde může najít nabídku poskytovaných služeb a metody, kterých pracovníci farní charity využívají při práci s klientkami. Kapitola také seznamuje s motivačním výtvarným ateliérem Plamen poznání. Cílem této bakalářské práce bylo popsat, jak se farní charita podílela na „nových“ životech svých klientek. Specifikuje konkrétní skutečnosti, které ke změnám vedly. Tyto skutečnosti můžeme nalézt v kazuistikách konkrétních klientek, jež uvádím v praktické části své práce. Myslím, že můj cíl byl naplněn a tuto práci vnímám nejenom jako výstup naší práce, ale také jako příklad fungující praxe. Jelikož zde bylo již několikrát zmíněno, že Farní charita Praha 1 – Nové Město je malá organizace s nedostačující propagací, může má práce posloužit také jako prostředek, díky kterému se její existence a poskytované služby dostanou do povědomí širší společnosti. Motivací k provedení rozhovorů s pracovníky a klientkami farní charity byla touha zjistit, zda-li se jednotlivé pohledy a očekávání obou stran od sebe navzájem liší. Moje hypotéza byla, že existence služby, která se věnuje pouze ženám je velmi důležitá, neboť ženy bez domova touží po prostředí bez mužů, ve kterém nacházejí bezpečí, intimitu a prostor, kde mohou být sami sebou. Výpovědi klientek však nebyly jednoznačné, ale jak jsem zde již zmiňovala, toto nelze posuzovat na tak malém vzorku respondentek, které mi rozhovor 57
poskytly. Důvodem pro uvedení rozhovorů bylo také to, že celá bakalářská práce pojednává o specificích ženského bezdomovectví a vhodnosti existence služby speciálně pouze pro ně. Otázkou však zůstává, zda-li vůbec tyto ženy o takovou službu stojí, avšak to je případným podnětem pro ucelenou samostatnou práci.
58
Použitá literatura BINES, W. The Health of Single Homeless People. York: University od York, 1994. 25 s. CAMPBELLOVÁ, J. Techniky arteterapie. Praha: Portál, 1998. 199 s. ISBN 80-7178-428-1. CLAIRE M. REZZETI, Daniel J. Curran. Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum,2003. ISBN 80-246-0525-2. HRADECKÁ, V., HRADECKÝ, I. Bezdomovství – extrémní vyloučení. Praha: Naděje, 1996. 85 s. ISBN 80-902292-0-4. HRADECKÝ, I. a kol. Definice a typologie bezdomovectví. Praha: Naděje, 2007. 52 s. ISBN 978-80-86451-13-8. HUŇKOVÁ;Markéta. ABC Feminismu. Nesehnutí - 2004;Brno. CHALUPA, B. Psychologie dnes a zítra. Brno: Littera, 2007. 231 s. ISBN 978-80-85763-386. JANOUŠKOVÁ, K.,NEDĚLNÍKOVÁ, D. Profesní dovednosti terénních sociálních pracovníků. Ostrava: Grafico, 2008. 401 s. ISBN 978-80-7368-504-1. KARSTEN, Hartmut. Ženy – muži : Genderové role, jejich původ a vývoj. 1. Vyd. b.m. Portál, 2006. 184 s. ISBN: 80-7367-145-X KUČERA, D. Moderní psychologie. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4621-0. MAREK, J.; STRNAD, A.; HOTOVCOVÁ, L. Bezdomovectví : v kontextu ambulantních sociálních služeb. Praha: Portál, 2012. 175 s. ISBN 978-80-262-0090-1. MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2008. 384 s. ISBN 978-80-7367-502-8. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008. 272 s. ISBN 978-80-7367-3680. MATOUŠEK, O. a kol. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003. 272 s. ISBN 807178-549-0. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005. 345 s. ISBN 80- 7367002-X. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální služby: legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. Praha: Portál, 2007. 185 s. ISBN 978-80-7376-310-9. PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2009. 400 s. ISBN 978-80-7367-647-6. PRŮDKOVÁ, T.; NOVOTNÝ, P. Bezdomovectví. Praha: Triton, 2008. 93 s. ISBN 978-807387-100-0.
59
SBORNÍK UNIE KATOLICKÝCH ŽEN. Žena v církvi a ve společnosti III. Praha: Pastorační středisko pro UKŽ, 2005. 101 s. ŠTĚCHOVÁ, M. a kol. Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2008. 111 s. ISBN 978-807338-069-4. TELCOVÁ, J. Úvod do pedagogické psychologie. Brno: Inverze, 2002. 151 s. ISBN 80-865613-X. VACÍNOVÁ, T. a kol. Vybrané psychologické aspekty terénní sociální práce. Ústí nad Labem, 2006. ISBN 80-7044769-9. VYMĚTAL, J. Rogersovská psychoterapie. Praha. Český spisovatel, a. s., 1996. 216 s. ISBN80-202-0605-1. ZÁKON č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších změn a doplňků.
60
Elektronické zdroje BEZDOMOVCI. eStránky.cz[online]. © 2013 [cit. 2012-12-03]Dostupné z: http://www.bezdomovci.estranky.cz/clanky/definice-bezdomovectvi.html FEANTSA. European Federation of National Organisations Working with the Homeless (Evropská federace národních sdruženípracujících s bezdomovci). feantsa.org [online]. Copyright © 2011 [cit. 2014-11-20]. Dostupné z: http://www.feantsa.org. FCH. Farnícharita Praha 1. Programmari.cz [online]. © 2014 [cit. 2014-11-10]. Dostupné z: http://www.programmari.cz/ HETMÁNKOVÁ, Rad. Výzkumná zpráva Zpátky ze dna: Zaostřeno na ženy [online]. Jako doma, © 2013 [cit. 2015-03-10]. Dostupná z: http://jakodoma.org/wpcontent/uploads/2014/04/zprava_final.pdf ČESKÝ STATISTIKÝ ÚŘAD. Czso.cz [online]. © 2014 [cit. 2014-11-10]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/kapitola/1413-13-r_2013-14 MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. MPSV: Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. MPSV, 2009 [cit. 2013-04-10]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/ PĚNKAVA, Pavel. Konference 04 – Pavel Pěnkava – Část 2. [online]. 2010 [cit. 2013-0211]. Dostupný z: http://www.youtube.com/watch?v=BnnQnEfEvg&feature=player_embedded REBUILDING SHATTERED LIVES. St Mungo ´s Broadway [online]. [cit. 2014-11-10]. Dostupné z: www.rebuildingshatteredlives.org
61
Přílohy Příloha č. 1
Rozhovor se sociální pracovnicí Jak dlouho ve Farní charitě Praha 1 pracujete? Na místo sociální pracovnice jsem nastoupila před čtyřmi lety. Bez předchozích zkušeností s prací s bezdomovci, s bezdomovkyněmi, ale o to větší výzva to pro mě byla. Je podle Vás důležitá existence služby, která je věnována pouze ženám? Ano. Proč? Léta práce ve farní charitě mě přivedla ke zjištění, že ženské, stejně tak jako mužské pohlaví, má svá specifika. Ženy jsou zranitelnější, uzavřenější ve svých problémech, a proto potřebují mít pocit, že se někdo věnuje jen a přímo jim. Jaký je popis Vaší práce? Nedržím se konkrétního popisu práce. Za každých okolností se snažím klientku vyslechnout a pomoci jí s řešením problémů, ať se jedná o cokoliv. Nejsem pracovnicí, která řeší pouze věci, které má v popisu práce. Mám za to, že každý problém má své řešení a když už ho nemůžu vyřešit já, vždy se snažím klientku nasměrovat tím „správným směrem“. Ať už je to objednáním do právní poradny, k lékaři, vyhledáním postupů, jak problém vyřešit nebo třeba jen rozhovorem a následnou motivací klientky. Pokud se jedná o výčet činností, které v poradně vykonávám nejčastěji, patří sem asistence při hledání zaměstnání na PC, sepisování odpovědí na pracovní inzeráty, sepisování životopisů, sepisování žádostí o splátkové kalendáře a jednání s exekutory, sepisování žádostí o výživné, jednání s pracovníky úřadu práce příslušných městských částí, vydávání jídla a ošacení klientkám. Dále pak zajištění chodu výtvarného motivačního ateliéru Plamen poznání, podílení se na výrobě dárkových předmětů, zprostředkování individuální tvorby klientkám, zajištění prodeje dárkových předmětů na charitativních akcích, v kamenných obchodech a internetových obchůdcích. Dohled nad organizací prodejní výstavy a její propagaci.
62
Co vnímáte jako výhody této organizace? Právě již zmíněná orientace nebo specializace směrem k ženám. Nachází u nás pocit bezpečí, soukromí a doufám taky, že porozumění. Setkáváte se s tím, že ženám vadí prostor, kde jsou muži? Ano. Z reakcí klientek jsem vypozorovala, že jsou vděčné za organizaci, která se věnuje pouze ženám, neboť v jiných organizacích typu Armáda spásy či Naděje, kde se setkávají s muži, cítí diskriminaci. Dle slov mnoha klientek jsou ve smíšeném prostředí častým terčem mužských narážek, zesměšňování a poznámek, které mají sexuální podtext. V čem vidíte mezery? Mezery? Mezery ne, spíš znevýhodnění a to v tom, že jsme malou organizací. Nemáme tak dostatečné PR, personální zajištění a odpovídající prostory a není tak v našich silách zajistit komplexní služby, které by si klientky zasloužily. Co byste změnila? Asi bych neměnila nic. Zdokonalení naší organizace vidím v možnosti rozšíření jejich služeb, ale to je závislé již na zmiňovaném PR, managementu, dotacích, grantech a prostorách. Co Vám práce s cílovou skupinou dala a co vzala? To, že jsem se s každým nově příchozím problémem snažila najít nebo naučit hledat cestu, správný směr a možnosti jeho vyřešení. Našla jsem v sobě odhodlání problémům nepodléhat a snažit se na ně dívat tak, jako že jsou výzvou a prostředkem ke změně. A co mi to vzalo? Asi důvěru v lidi, jejich slušnost, charakter, ochotu. Přivádí mě to k otázce, zda-li jste se díky své práci setkala s tolika negativními zkušenostmi? Ano, celý pracovní týden se pohybuju mezi samými problémy, se kterými za mnou klientky přicházejí. Dřív, než jsem s nimi začala pracovat, jsem měla jisté ideály, ale tato práce mi ukázala tu špatnou stránku lidství. Uvedla byste nějaké konkrétní příklady nebo vlastnosti? Netýká se to pouze klientek, ale také lidí, se kterými komunikuji na úřadech, v organizacích a jinde. Vadí mi neúcta člověka k člověku, neochota, lhaní a zloba. 63
Nosíte si tyto problémy do osobního života nebo dokážete „vypnout“? Po osmi letech práce jako sociální pracovnice (před tím jsem dělala veřejnou opatrovnici) jsem se naučila problémy nechávat v práci. I když je to však velmi těžké, neboť některé příběhy klientek jsou velmi zraňující a já jsem pořád jen člověk. Dotýká se mě to. Uvažujete o změně zaměstnání? Ne neuvažuji. Stále mám ještě pocit, že klientkám mám co nabídnout. Jsou pro mě důležité, snažím se tady být pro ně.
64
Rozhovor s terénním pracovníkem Jak dlouho a na jaké pozici ve Farní charitě Praha 1 pracujete? Ve farní charitě pracuji skoro rok a půl na pozici terénního sociálního pracovníka. Je podle Vás důležitá existence služby, která je věnována pouze ženám? Určitě ano. Proč? Ženské pohlaví má svá specifika. Ženy mají rozdílné potřeby. Práce s nimi vyžaduje rozdílný přístup než u mužů. Jaký je popis Vaší práce? Jsem terénní sociální pracovník, což znamená, že chodím po předem vytyčených lokalitách. Vyhledávám klientky, kterým poté mohu nabídnout naše služby. Monitoruju nová místa, zprostředkovávám klientkám doprovod na úřad či k lékaři. Jelikož jsme malá organizace, je potřeba umět tak trochu od všeho něco. Účastním se tedy i při tvoření na výtvarném motivačním ateliéru Plamen poznání, chodím prodávat dekorační výrobky našich klientek na charitativní prodeje a vozím zboží do obchůdků. Co vnímáte jako výhody této organizace? Jako její výhodu rozhodně vnímám to, že pracuje pouze se ženami, a tím pádem se na ně můžeme více specializovat. Setkáváte se s tím, že ženám vadí prostor, kde jsou muži? Ano. Ony samotné mluví o tom, že když jsou pouze mezi ženami, tak cítí větší pocit bezpečí. Navíc se s nimi lépe pracuje, když jsou bez mužů, jelikož se nebojí mluvit o věcech, o kterých by před muži nemluvily. Je možné navázat důvěrnější rozhovor. Alespoň tak se s tím setkávám ve své praxi. V čem vidíte mezery této organizace? Dle mého názoru nám chybí právní a psychologické poradenství. Celkově jsme malá organizace a máme tím svázané ruce. Jsme jediná organizace v Praze, která řeší otázku ženského bezdomovectví. Já s mojí kolegyní jsme jediní terénní pracovníci na celou Prahu. 65
Což je často velmi náročné a vyčerpávající. Oproti velkým organizacím typu Armáda spásy a Naděje nemáme tolik možností, které by se nám samozřejmě hodily. Co byste změnil? Určitě bychom potřebovali nové prostory. Naše kancelář je malý a stísněný prostor, který není vyhovující. Zřídil bych nízkoprahové centrum pouze pro ženy. Klientky by si tam mohly vyprat, uvařit, najíst se a vykonat hygienu. Zároveň by měly možnost využít služeb sociální pracovnice a psychologickou pomoc. Zkrátka aby ta práce a celkově nabídka služeb byla komplexnější. Co Vám práce s cílovou skupinou dala a co vzala? Určitě mi tato práce dala jisté zkušenosti, co se týká práce s touto cílovou skupinou. Naučil jsem se jednat s lidmi a snažit se umět vyřešit jejich problémy. Určitě umím lidem více naslouchat. K práci přistupuju k takové, jaká je. Tudíž mi nejspíš nic nevzala. Setkal jste se s nějakými negativními zkušenostmi? Ano, setkal. Například s odmítavým přístupem klientek, vulgarismy vůči našim osobám, nedodržování slibů. Tím myslím např. když nedorazí na smluvenou schůzku. Setkávám se také s absolutním nezájmem o změnu jejich životní situace. Nosíte si tyto problémy do osobního života, nebo dokážete „vypnout“? Zpočátku jsem nad těmito problémy hodně uvažoval v osobním životě, ale postupem času jsem se dopracoval k tomu, že svoji práci řeším pouze v pracovní době. Uvažujete o změně zaměstnání? Musím se přiznat, že ano. Avšak není to dáno tím, že bych v tomto zaměstnání „vyhořel“ nebo zanevřel na tuto cílovou skupinu.
66
Rozhovor s paní Annou Jak dlouho do Farní charity Praha 1 docházíte? Do farní charity docházím přibližně tři roky. Je podle Vás důležitá existence služby, která je věnována pouze ženám? Ano. Jsem ráda, že můžu naplno projevit své emoce v prostředí, ve kterém se nepohybují muži. Cítím se tady v bezpečí. Co vnímáte jako výhody této organizace? Vím, že se na vás můžu obrátit s čímkoliv, ať už je to řešení problémů v kanceláři a nebo požádat o návštěvu u mě v bytě. Vím, že mě neodmítnete a že se mi budete věnovat. To mi po psychické stránce velmi pomáhá. V čem vidíte mezery? Dlouho jsem hledala někoho, komu bude záležet na mých problémech a bude mít zájem na tom, aby mi je pomohl vyřešit. Všude mne odmítali, takže bylo velké štěstí, že jsem se dostala k vám. Za vším ale stála náhoda. Proto bych uvítala, kdyby se o vás víc vědělo. Jste malí a nejste vidět. Ale práci děláte obrovskou. Je škoda, že o vás lidé víc neví. Co byste označila jako pozitivum v přístupu farní charity k Vám? Ochotu a snahu s jakou přistupujete k řešení mých problémů. Vždy si na mě uděláte čas. Co byste změnila? Nic mě nenapadá. Možná asi prostory a uspořádání kanceláře.
67
Rozhovor s paní Ditou Jak dlouho do Farní charita Praha 1 docházíte? Do charity docházím kolem sedmi měsíců. Je podle Vás důležitá existence služby pouze pro ženy? Nemyslím si, že by se měl brát v tomto ohledu rozdíl mezi mužem a ženou. Každý se může ocitnout v tíživé situaci a nemusí to být vlastní vinou. V tomto případě by měl mít možnost každý, bez ohledu na pohlaví, k využití takové služby.
Co vnímáte jako výhody této organizace? Jako výhodu vidím to, že když se žena dostane do svízelné situace, je tu právě takováto služba, která nám dá šanci najet zpět do správných kolejí. V čem vidíte mezery? Malá propagace v mediích. Až ve chvíli, kdy bylo nejhůře, jsem se náhodně dověděla o farní charitě, což skutečně zachránilo budoucnost moji i vnučky. Myslím, že takových služeb je v našem státě málo a mělo by se o nich mezi lidmi vědět skutečně více.
Co byste označila jako pozitivum v přístupu Farní charity Praha 1 k Vám? Jako pozitivum beru farní charitu celkově. Mně osobně pomohla a pomáhá tato služba překlenout nelehké období, kdy jsem se vrátila zpět do Prahy s cílem dostat vnučku do své péče. Pomohla mi materiálně, kdy jsme neměly s vnučkou na jídlo zpočátku ani na hygienické potřeby i oblečení. Zároveň v sociální oblasti, jelikož jsem v téhle situaci poprvé v životě a vůbec jsem netušila oč a jak žádat. Podporou u soudu, kdy jsem žádala o vnučku, hledáním zaměstnání, komunikováním se školou, kam vnučka nastoupila do 1. třídy a v neposlední řadě psychickou oporou, která je pro mne velmi důležitá. Co byste změnila? Změnila bych jen to, že tyto organizace by měly být více podporované státem. 68
Příloha č. 2
Seznam otázek Otázky pro pracovníky Jak dlouho ve Farní charitě Prah 1 pracujete? Je podle Vás důležitá existence služby, která je věnována pouze ženám? Proč? Jaký je popis Vaší práce? Co vnímáte jako výhody této organizace? Setkáváte se s tím, že ženám vadí prostor, kde jsou muži? V čem vidíte mezery? Co byste změnila? Co Vám práce s cílovou skupinou dala a co vzala? Přivádí mě to k otázce, zda-li jste se díky své práci setkala s tolika negativními zkušenostmi? Uvedla byste nějaké konkrétní příklady nebo vlastnosti? Nosíte si tyto problémy do osobního života, nebo dokážete „vypnout“? Uvažujete o změně zaměstnání?
69
Otázky pro klientky Jak dlouho do Farní charity Praha 1 docházíte? Je podle Vás důležitá existence služby, která je věnována pouze ženám? Co vnímáte jako výhody této organizace? V čem vidíte mezery? Co byste označila jako pozitivum v přístupu Farní charity Praha 1 k Vám? Co byste změnila?
70
71
