UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA
Bakalářská práce
Farní charita Praha 1 jako odrazový můstek k „novému“ životu klientek Klára Grombířová
Katedra sociální práce Mgr. Iva Poláčková Sociální práce Pastorační a sociální práce
Praha 2014
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci s názvem Farní charita Praha 1 jako odrazový můstek k „novému“ ţivotu klientek napsala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia.
V Praze dne 19. 11. 2014
Klára Grombířová
Bibliografická citace Farní charita Praha 1 jako odrazový můstek k „novému“ ţivotu klientek : Bakalářská práce / Klára Grombířová ; vedoucí práce: Iva Poláčková. -- Praha, 2014. – 67 s.
Anotace Tato bakalářská práce se věnuje ţenskému bezdomovectví a popisuje jeho specifika. Cílem práce je ukázat, jak se Farní charita Praha 1 podílela na „nových ţivotech“ ţen bez domova či ţen v sociální nouzi. Dále pak poukazuje na metody, které se v práci s klientkami osvědčují a dokládá je kazuistikami konkrétních ţen, které si v ţivotě prošly obtíţnou ţivotní situací a nebyly schopné ji vyřešit svými vlastními silami. Zaměřuje se na skupiny ohroţené bezdomovectvím, formy bezdomovectví a jeho příčiny. Dále představuje organizaci Farní charita Praha 1 – Nové město a popisuje jednotlivé sluţby, které farní charita poskytuje. Seznamuje čtenáře také s Motivačním výtvarným ateliérem Plamen poznání. Vyjmenovává konkrétní způsoby práce, které farní charita vyuţívá pro práci s klientkami. Další kapitola se zabývá specifiky bezdomovectví ţen. Mluví o partnerském ţivotě ţen na ulici, hygieně či těhotenství. Následující kapitoly jsou součástí praktické části. Jsou zde uvedeny kazuistiky pěti ţen, klientek farní charity, které mají s danou sluţbou zkušenost a která jim pomohla ke stabilnější ţivotní situaci. Čtenáři/ky se zde dozví, jak se na práci Farní charity Praha 1 dívají její zaměstnanci, konkrétně sociální pracovnice a terénní sociální pracovník a ţeny z řad klientek. V této kapitole jsou uvedeny výhody a nevýhody organizace tak, jak je vidí klientky organizace a její zaměstnanci. Naleznete zde porovnání a vyhodnocení těchto dvou pohledů. Rozhovorem s pracovníky a klientkami farní charity byly zjištěny subjektivní pocity dotazovaných.
Klíčová slova Bezdomovectví Ţena bezdomovkyně Farní charita Praha 1 – Nové Město
Abstract This bachelor's thesis is dedicated to women's homelessness with focus on its specifics. The aim of the work is to point out the way of participation of Caritas Prague 1 on the "new lives" of homeless women or women in social deprivation. Furthermore, it refers to the methods proved at work with female clients that are supported with case studies of those women who have gone through difficult life situations and were not able to solve them by themselves. It focuses on groups threatened with the risk of homelessness as well as on the forms of homelessness and its causes. It also presents Caritas Prague 1 - New Town organization and describes the services that the parish charity provides. Besides, this thesis acquaints readers with an incentive art studio named Plamen poznání (Flame of knowledge). It presents the specific working practices that the parish charity uses at the work with clients. The next chapter deals with the specifics of women's homelessness. It describes partner relationships of women on the street, hygiene, and pregnancy. The chapters that follow are parts of the practical section. They contain case reports of five women, parish charity clients, who have experienced help of the charity service leading to their more stable living situations. Readers of the thesis will learn how is the work of Caritas Prague 1 seen by its employees, namely its social workers, field social worker, and some of its female clients. The chapter lists both advantages and disadvantages of the organization according to its clients and employees. You can find comparison and evaluation of these two perspectives here. Interviews with the parish charity staff and clients revealed subjective feelings of the respondents.
Key words • Homelessness • Homeless women • Caritas Prague 1 - New Town
Poděkování Děkuji Mgr. Ivě Poláčkové za uţitečné rady při výběru zvoleného tématu a připomínky ke zpracování mé bakalářské práce. Dále bych ráda poděkovala Ivě Lovětínské, která mě při psaní práce podporovala, inspirovala a motivovala. Další dík jí patří za pomoc s rozhovory v organizaci Farní charita na Praze 1. Můj dík patří také J. Franzovi za podporu během psaní práce.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 9 1.
Základní informace o bezdomovectví .............................................................................. 11 1.1 Pojem bezdomovec/kyně, bezdomovectví ..................................................................... 11 1.2 Historie bezdomovectví.................................................................................................. 13 1.3 Skupiny ohroţené bezdomovectvím .............................................................................. 14 1.4 Formy bezdomovectví .................................................................................................... 16 1.5 Příčiny bezdomovectví ................................................................................................... 18
2.
Problematika bezdomovectví ţen na území města Prahy ................................................ 20 2.1 Ţeny bez domova v číslech ............................................................................................ 20 2.2 Partnerství jako nutnost? ................................................................................................ 21 2.3 Hygiena .......................................................................................................................... 24 2.4 Těhotenství – ano či ne? ................................................................................................. 26
3.
Základní informace o Farní charitě Praha 1 – Nové Město ............................................. 27 3.1 Terénní program ............................................................................................................. 28 3.2 Poradna pro ţeny ............................................................................................................ 32 3.3 Výtvarný motivační ateliér Plamen poznání .................................................................. 34 3.4 Výtvarná činnost jako forma pomoci ............................................................................. 36
4.
Případové studie ............................................................................................................... 40 4.1 Příběh paní Lucie ........................................................................................................... 40 4.2 Příběh paní Jitky ............................................................................................................. 42 4.3 Příběh paní Dity ............................................................................................................. 44 4.4 Příběh paní Lady ............................................................................................................ 46 4.5 Příběh paní Anny ............................................................................................................ 48
5.
Rozhovory ........................................................................................................................ 50 5.1 Srovnání rozhovorů zaměstnanců farní charity a jejich klientek ................................... 50
Závěr......................................................................................................................................... 53 Pouţitá literatura ...................................................................................................................... 55 Přílohy ...................................................................................................................................... 58 Rozhovor se sociální pracovnicí .......................................................................................... 58 Rozhovor s terénním pracovníkem ...................................................................................... 61 Rozhovor s paní Annou ........................................................................................................ 63 Rozhovor s paní Ditou.......................................................................................................... 64
Seznam otázek ...................................................................................................................... 65
Úvod V roce 2011 jsem nastoupila do Farní charity Praha 1 na místo terénní sociální pracovnice. Pod hlavičkou Farní charity Praha 1 vznikl program Máří, který se věnuje problematice ţenského bezdomovectví. A nejen bezdomovectví. Našimi klientkami jsou ţeny v sociální nouzi nebo ţeny, které se momentálně ocitly v obtíţné ţivotní situaci. Jelikoţ se v problematice ţenského bezdomovectví a bezdomovectví obecně pohybuji jiţ určitou dobu, začala jsem si uvědomovat, ţe práce farní charity má své zásady a specifika, díky kterým se liší od ostatních sluţeb, které jsou na území hlavního města Prahy dostupné. Z velké části je to dáno tím, ţe farní charita je malá organizace, která má čtyři zaměstnance, coţ přináší určité znevýhodnění oproti velkým organizacím (nemá tedy takové moţnosti, aby mohla všem klientkám v ulicích rozdat jídlo a oblečení). Naše organizace však poskytuje klientkám tyto věci zcela zdarma, s čímţ se u jiţ zmíněných velkých organizací setkáme jen zřídka. Podmínkou však je, ţe si pro něj musejí samy dojít v určitý čas na určité místo. Pro terénní pracovníky to znamená, ţe musí klientku motivovat natolik, aby i z okrajové části Prahy dorazila do kanceláře farní charity, která je v centru města a tam si vyzvedla vše potřebné. Ano, farní charita má jisté zásady, které pro mnohé mohou postrádat smysl, avšak nám samotným se osvědčuje. Proto jsem se rozhodla napsat svou bakalářskou práci na toto téma a uvést farní charitu jako příklad dobré praxe. Moţná můţe být doporučením a inspirací i pro ostatní sociální pracovníky/ce v tomto oboru. Chtěla bych popsat, jak se farní charita vlastně „dívá“ na práci s klientkami a jaké dodrţuje zásady. Co se osvědčuje a v čem je, oproti ostatním organizacím, výjimečná. Na úvod bych ráda zmínila, ţe výjimečnost vidím v tom, ţe jako jediná organizace v Praze se zabývá problematikou ţenského bezdomovectví. Z pozice poskytovatele sociálních sluţeb se Farní charita Praha 1 – Nové Město orientuje přímo a pouze na ţeny a za pomoci sociální pracovnice aktivně řeší jejich problémy. Všechny sluţby jsou zde poskytovány zcela zdarma. Cílem mé bakalářské práce bude popsat, jak se farní charita podílela na změnách v ţivotech klientek a tyto rozpracovat formou případových studií. Popíši, jakých metod sociální práce k tomu vyuţíváme a jak se nám osvědčují. Při podrobnějším pohledu na
9
bezdomovectví ţen mě zajímá nejen rozdílné vnímání obtíţných ţivotních situací klientek, genderová odlišnost, role, ale také reálné moţnosti řešení jejich problémů. V rámci Programu Máří funguje motivační výtvarný ateliér Plamen poznání, který se snaţí „výtvarníkům/cím“ otevřít nové moţnosti.
10
1. Základní informace o bezdomovectví Úvodní kapitolu jsem věnovala základním pojmům a jejich definici. Nejprve se zaměřím na pojem bezdomovec/kyně a bezdomovectví jako takové. Následně rozeberu jednotlivé skupiny, které jsou bezdomovectvím ohroţené. Poté zde podrobněji popíšu formy a příčiny bezdomovectví.
1.1 Pojem bezdomovec/kyně, bezdomovectví I kdyţ ve své podkapitole píšu o termínu bezdomovec/kyně, můţeme se setkat také s mnoha jinými označeními např. člověk bez domova, osoba bez přístřeší, ţena/muţ v sociální nouzi, člověk, který je na ulici. Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách označuje bezdomovce/kyně jako osoby bez přístřeší, a také jako osoby v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Já jsem si vybrala pojem bezdomovec/kyně, proto se ho pokusím co nejlépe vysvětlit. Kdyţ se zamyslím nad tím, co slyším, přijdu na to, ţe jsou to dvě slova spojená dohromady. Jedná se o předloţku bez a podstatné jméno domov. Uţ tato dvě samotná slova vypovídají o tom, v jaké situaci se člověk nachází. Bezdomovci/kyně jsou fenoménem dnešní doby. Pravdou je, ţe určitá část společnosti si představí pod takto označenou osobou člověka, který je špinavý a páchne. Člověka, který je často pod vlivem alkoholu, povaluje se a přespává na veřejných prostranstvích, na lavičkách a často obtěţuje kolemjdoucí osoby svým ţebráním. Jelikoţ tento termín prošel širokou škálou proměn, ráda bych uvedla různé definice od několika autorů. Podle organizace FEANTSA (European Federation of National Organisations working with the Homeless/Evropská federace národních organizací pracujících s bezdomovci) je pro lidi, kteří jsou zahrnováni do kategorie bezdomovec/kyně, klíčová absence uspokojivého bydlení. Tady bych se však pozastavila nad tím, tak jako spoustu jiných autorů/ek (Průdková, Novotný), ţe domov přece není tvořen pouze tím, ţe máme střechu nad hlavou. To, ţe někde bydlíme, neznamená, ţe se tam cítíme doma. Odkazuju se tak na osoby, které jsou ve výkonu trestu nebo osoby ţijící v ubytovnách, azylových domech. A nelze opomenout ani děti v dětských domovech. Podrobnější typologií bezdomovectví se zabývá ETHOS. Ucelený přehled uvádím v přílohách. 11
Avšak v další z definic je pojednáváno o bezdomovcích/kyních také tak, ţe: „Bezdomovec je člověk, kterého z různých důvodů postihlo společenské vyloučení a ztráta bydlení nebo který je touto ztrátou ohroţen, ţije na veřejných místech, či v neadekvátních, a nebo nejistých bytových podmínkách.“1 Tuto definici uvádějí ve své knize Bezdomovectví jiţ výše zmiňovaná autorka Průdková a autor Novotný. Definici citují z internetových stránek. Jejich dovětek za definicí spočívá v tom, ţe ne kaţdý si uvědomuje, ţe bezdomovec/kyně je člověk, kterému chybí domov. Bezdomovcem/kyní je člověk, který postrádá místo, ve kterém je jeho rodina, zázemí. Kde se učí různým sociálním a hygienickým návykům, kde relaxuje, kde je v bezpečí, kde má útočiště. Je to místo, ke kterému se váţí emoce. V současné době se na zmíněných stránkách nachází tato definice: „Termínem bezdomovec je označována osoba, nemající domov či moţnost dlouhodobě vyuţívat nějaké přístřeší. Termín Bezdomovectví pak označuje způsob ţivota této osoby a existenci tohoto jevu. Bezdomovectví je nejvíc patrné v chudších a odlehlejších částech velkoměst a většinou je spolu s dalšími negativními faktory, doprovázeno sociální izolovaností a psychickým strádáním.“2 Autorka Vacínová však definuje bezdomovectví takto: „Bezdomovectví je společenský jev, kterému předcházejí jednání a procesy vedoucí ke ztrátě zázemí, ţivotních jistot a ke společenskému vyloučení.“3 Jak je z těchto definic patrné, je moţné chápat bezdomovce/kyně a bezdomovectví různými způsoby. Můţeme tedy o nich mluvit jako o lidech, kteří ţijí v neadekvátních podmínkách, ve kterých nemůţou ţít běţný lidský ţivot a nemůţou se tak sociálně a profesně rozvíjet. Nebo mluvíme o osobách bez bydliště, kteří přespávají na lavičkách v parcích či v lesích.
1
Průdková,Novotný, str.10
2
Viz. Estranky.Bezdomovci. eStránky.cz[online]. © 2013 [cit. 2012-12-03]Dostupné z: http://www.bezdomovci.estranky.cz/clanky/definice-bezdomovectvi.html 3
Vacínová, str.128
12
1.2 Historie bezdomovectví
V jedné z knih pojednávající o ţivotě osob bez přístřeší jsem se dočetla, ţe první příklad bezdomovectví, o němţ víme, byl vlastně trest vyhnanství Kaina, který se prohřešil bratrovraţdou. Tento typický biblický příběh Kainova prohřešku je jednou z ukázek trestu vyloučeného jedince z komunity. První skupiny lidí, které odmítají usedlý typ ţivota pracujících, se objevují v raném novověku. Tyto jedinci se začínají toulat a odmítají být vázáni k půdě svého pána. Získávají nálepku tuláků či vagabondů a jejich osudy často končí vraţdou, vězením či popravou. Z dostupných zdrojů (Marek, J., Strnad, A., Hotovcová L.: Bezdomovectví, 2012) jsem se dověděla, ţe dnešní forma bezdomovectví vznikla koncem 19. století v důsledku průmyslové revoluce. Obyvatelstvo začalo migrovat a výskyt bezdomovců/kyň se začal zvyšovat. V padesátých letech, za totalitního reţimu začala být chudoba „zakázaná“. Tento reţim zrušil charitativní organizace, neboť jejich existence by připouštěla existenci chudoby, kterou komunistický reţim popíral. „Lidé bez domova sice existovali, ale jako by tomu tak nebylo. Reţim nařizoval, ţe kaţdý občan se musí zdrţovat v místě svého trvalého bydliště, zaručoval právo na práci a zároveň se práce stala povinností. Jedinci neschopni ţít tímto způsobem se museli skrývat, jinak zakusili represivní opatření. Občan odmítající pracovat byl potrestán vězením podle trestního zákona za trestní čin za příţivnictví.“4 „Za éry komunismu se pojem bezdomovectví nepouţíval, přestoţe bezdomovci existovali. Šlo převáţně o osoby, které nemohly či nechtěly bydlet u rodičů a vlastní rodinu nezaloţily, dále o ty jedince, kteří prošli ústavní výchovou, a o lidi rozvedené. Bylo však nemyslitelné, aby někdo přeţíval na ulici, minulý reţim to jednoduše nedovolil.“5 Po pádu totalitního reţimu se zrušila zákonná povinnost pracovat. „Snad nikdo nebyl připraven na změnu ţivotního stylu a ne kaţdý se s ní dokázal vyrovnat. Ne kaţdý se dokázal
4
Marek, str. 54
5
Průdková, str. 9
13
přizpůsobit změně politicko-ekonomické situace a poradit si s nově nabytou svobodou, která od člověka vyţaduje odpovědnost, a také se zvýšením nároků, které na něj byly kladeny.“6 Přešlo se na systém, ve kterém byl kaţdý člověk nucen hledat si zaměstnání sám a podílet se na svém zabezpečení. Tento okamţik je povaţován za zrod bezdomovectví v dnešní podobě.
1.3 Skupiny ohrožené bezdomovectvím Lidé, kteří jsou nejvíce ohroţováni bezdomovectvím, uţ také řadíme do skupiny potenciálních bezdomovců/kyň. Jedná se o lidi, kteří byli propuštěni z výkonu trestu či ústavní výchovy. Velkou hrozbu také představují půjčky a zadluţování se. Dále sem patří lidé s niţší schopností se přizpůsobovat. Lidé, kteří mají sníţenou fyzickou a psychickou výkonnost z důvodu nemoci. Další skupinou, která je ohroţena bezdomovectvím, jsou osoby v důchodovém věku, díky nedostačujícím úsporám, nízkých důchodům, následkem osamocení či dezorientovanosti v prostoru a čase. Moţná je také diskriminace na základě pohlaví, věku, rasové příslušnosti či náboţenském vyznání. Skupinu ohroţenou bezdomovectvím tvoří také ţeny. Jedná se o ţeny vdané i svobodné, bezdětné i matky. Dle údajů ze statistických výkazů Českého statistického úřadu a ročenky „Zaostřeno na ţeny a muţe 2013“ vyplývá, ţe průměrné mzdy ţen a muţů se liší téměř o čtvrtinu (pokud rozdíl uvedu v procentech, jedná se o 24,10% ve prospěch muţů). Rozdíly v příjmech muţů a ţen jsou dány také tím, ţe zastoupení ţen na jednotlivých pozicích v zaměstnání je velmi nerovnoměrné, jelikoţ v lépe placených pozicích a postaveních jsou zaměstnáni zejména muţi. Proto se tak ţeny stávají zranitelnějšími a závislejšími. Další ohroţenou skupinou na území ČR jsou tělesně a mentálně znevýhodnění jedinci. A to proto, ţe jsou vystaveni zvýšenému riziku dlouhodobé nebo opakované nezaměstnanosti.
6
Průdková, str. 9
14
Co se týče cizinců, etnických minorit a jejich izolovanosti z pozice odlišnosti jazykové a kulturní, mají zde také ztíţenější podmínky pro práci, bydlení a vzdělání. „Jako další osoby, které jsou ohroţené bezdomovectvím, můţeme označit osoby, jeţ nejsou schopny převzít odpovědnost za vlastní ţivot. Patří zde například: lidé neschopní vytvořit si interpersonální vztahy, často trpící duševními defekty mladí lidé, kteří se ocitli mimo svoji rodinu, na útěku mladí lidé opouštějící v 18 letech dětské domovy osamělé ţeny s malými dětmi nebo těhotné ţeny vyhnané rodiči osamělí staří lidé lidé se zdravotním postiţením alkoholici drogově závislí patologičtí hráči propuštění vězni lidé AIDS pozitivní cizinci na útěku“7
7
Vacínová, str.133
15
1.4 Formy bezdomovectví
Osoby bez domova lze rozdělit do tří skupin: zjevné bezdomovectví skryté bezdomovectví potenciální bezdomovectví
Zjevné – zjevné bezdomovectví je z těchto skupin nejnápadnější. Do této skupiny, která je majoritní společností nejvíce vnímána, patří dobře viditelní/é a rozpoznatelní/é bezdomovci/kyně. A právě proto, ţe pro laickou společnost je toto jediná ukázka ţivota bezdomovců/kyň, vznikají o bezdomovectví zkreslené představy. Přestoţe v praxi pracujeme se všemi skupinami, tato skupina bezdomovců/kyň vyuţívá sociální sluţby v nejvyšší míře. Zjevné bezdomovce/kyně rozpoznáme na první pohled. Jsou to lidé, kteří přeţívají velkou část svého ţivota na veřejných prostranstvích. Poznáme je tak, ţe jejich oblečení je špinavé, otrhané, zapáchající, často nepřiměřené velikosti. Mají velká zavazadla, jelikoţ všechny svoje věci přenášejí s sebou. Můţeme je vidět, jak vybírají odpadkové koše, sbírají nedopalky od cigaret, ţebrají o peníze. Téměř všichni tito lidé vyuţívají sociální sluţby a vědí, kam si zajít pro jakou pomoc. Existují však také ti, kteří pomoc odmítají. Dokáţou se postarat sami o sebe, bez pomoci ostatních. Dle Hartla jsou bezdomovci jedinci, kteří nemají moţnost uchýlit se mimo veřejný prostor. Skryté – tento druh bezdomovectví je nejhůře rozpoznatelný a sledovatelný. Proto také nelze jednoznačně určit, o jak velkou skupinu se jedná. Jsou to lidé čistě oblečení a na první pohled je nelze rozeznat. Tato skupina opovrhuje zjevnými bezdomovci/kyněmi.
16
„ Patří sem osoby, které v zimních měsících hledají pomoc a ubytování v azylových domech, ale po krátké době opět odcházejí, jinak se na sociální pracovníky příliš neobracejí.“8 Vlastimila a Ilja Hradečtí ve své knize píší, ţe skrytí bezdomovci často mění svá bydliště. Přináší to potíţe s policií, potíţe zdravotní a potíţe s úřady. Protoţe je pro tuto skupinu lidí nereálné ţít delší dobu ve squatech, opuštěných domech či stanech, opouštějí tato místa a uchylují se do veřejných ubytoven. Potenciální – patří sem lidé, kteří zatím bydlení mají, avšak to je nejisté. Bydlí v bytech s velkou skupinou lidí nebo naopak v holobytech. Často si můţou zaplatit ze svých příjmů náklady svého bydlení, ale nezbývají jim prostředky na ţivobytí. Bezdomovectví těmto lidem vlastně hrozí a je pro ně aktuální. „Jsou to lidé, kteří se mohou ze dne na den ocitnout na ulici a někdy je jen otázkou času, kdy se to stane. Potenciálními bezdomovci jsou tak i mladí lidé, kteří prošli ústavní výchovou a nemají moţnost návratu do rodiny (odcházejí do ţivota a v případě potíţí se nemají kam obrátit), lidé propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z psychiatrické léčebny nebo z terapeutické komunity, na které nikdo nečeká a nemají kam jít. Dále samozřejmě lidé ţijící v podnájmu (zvláště nebyla – li sepsána řádná nájemní smlouva), rozvedení, nezaměstnaní a ti, kteří pracují pouze příleţitostně a nelegálně, lidé závislí na návykových látkách, patologičtí hráči a další. Největším problémem, potencionálních bezdomovců je zřejmě nedostupnost vlastního bydlení, “9 o které často ani neusilují.
8
Haasová, str.11
9
Haasová, str.11
17
1.5 Příčiny bezdomovectví
Příčin je celá řada. Je moţné je rozdělit na vnější a vnitřní. Ty vnější jsou výsledkem ekonomicko-politické situace a společenského klimatu. Spadá sem vysoká míra nezaměstnanosti, nedostatečné finanční zabezpečení ve stáří a nemoci, diskriminace příslušníků etnických minorit, chudoba. Do této skupiny také patří ta část bezdomovců/kyň, která byla po dosáhnutí plnoletosti propuštěna ze zařízení ústavní výchovy. Nelehká situace čeká také na osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody. Vnitřní příčiny „zahrnují materiální, vztahové a osobní podmínky jednotlivců a rodin. Pod materiálními podmínkami si lze představit např. nízký příjem, ztrátu zaměstnání, zadluţenost, ztrátu bydlení atd.“10 Pokud lidé z majoritní společnosti zahlédnou na ulici nějakého/ou muţe či ţenu bez domova, většina z nich si poloţí otázku, jak se tam dostal/a? V mnoha případech můţe být odpověď na tuto otázku taková, ţe si za to určitě mohou sami. Jelikoţ mám tu zkušenost, ţe spousta lidí o této problematice mluví a často se mě i ptají, jak to tedy s těmito lidmi na ulici ve skutečnosti je? Zda-li je to jejich problém a zda-li opravdu mají moţnost se z ulice dostat? Můj názor je ten, ţe smůla chodí ve třech, jak tvrdí české pořekadlo. Nikdo z nás neví, co se můţe stát, ale kaţdý z nás zaţil, ţe kdyţ se něco kazí, tak trojnásobně. Člověk najednou přijde o dům, o bydlení, o partnera/ku a ocitne se na ulici. Jako kontaktní pracovníky/ce nás zajímají první dny na ulici takového člověka. Chceme vědět, jak tyto první dny konkrétní člověk zvládá, jak se cítí, jaké má potřeby. Z vlastní zkušenosti vím, ţe pokud se nám podaří zkontaktovat člověka na ulici během prvních dní, je to obrovská výhra, neboť čím déle na ulici jsou, tím více a více narůstá nedostatek vůle a motivace cokoliv dělat. Jejich sebevědomí a sebehodnocení klesá, jelikoţ v jejich hlavách kolují myšlenky typu: „ Takto jsem skončil/a, nic jsem nedokázal/a.“ A fakta jako gamblerství a alkohol jsou většinou důvodem nebo důsledkem toho, proč lidé na ulici jsou.
10
Průdková, Novotný, str.16
18
Jako nejčastější příčina bezdomovectví je často uváděna ztráta zaměstnání. A jak uţ jsem říkala, nezaměstnaný člověk o sobě začne pochybovat a ztrácí vlastní sebeúctu, sebedůvěru. Autorka Štěchová rozděluje příčiny bezdomovectví na objektivní a subjektivní. „ Mezi objektivní příčiny patří: změny na trhu práce změněná struktura rodiny nedostatečná podpora bydlení pro osoby propuštěné z ústavního zařízení, se zdravotním znevýhodněním či sociálně slabé11
„ Mezi subjektivní příčiny řadí tyto příčiny: nezaměstnanost nízká úroveň vzdělání problémy v oblasti sociálních vztahů závislost na návykových látkách zdravotní postiţení“12
11 12
Štěchová, str.34 Štěchová, str.34
19
Celá druhá kapitola bude zaměřena na ţenu bezdomovkyni a specifika, která tato problematika přináší, jako jsou např. hygiena, partnerství na ulici, těhotenství. Uvedu zde i konkrétní čísla, týkající se počtu ţen bezdomovkyň na území hlavního města Prahy.
2. Problematika bezdomovectví žen na území města Prahy V této podkapitole se budu zabývat odlišností ţivota muţů a ţivota ţen na ulici. Uvedu počty bezdomovců / bezdomovkyň na území hlavního města Prahy a důvody které činí ţenu náchylnější ke ztrátě bydlení. Rozeberu specifika bezdomovectví muţů a bezdomovectví ţen. Zmíním se o tom, jaká úskalí přináší role ţeny ve společnosti. Abych mohla mluvit o rozdílech mezi muţi a ţenami v rámci bezdomovecké skupiny, je potřeba uvést, v jakém počtu se tito lidé na ulici objevují.
2.1 Ženy bez domova v číslech Podle zprávy ze sčítání bezdomovců/kyň v roce 2010, které proběhlo na základě zadání Magistrátu hl. města Prahy a bylo provedeno Mgr. Zuzanou Šnajdrovou a Mgr. Petrem Holpuchem, bylo na území hl. města Prahy zaznamenáno přibliţně 4 000 osob bez přístřeší. Ve skupině dominují muţi (78 %) oproti ţenám (22 %). U ţen je průměrný věk 43 let, u muţů 44 let. Nejvíce zastoupenou věkovou skupinou je kategorie od 46 do 55 let (28 %), nejméně osoby nad 65 let (2 %) – platí pro obě pohlaví. „Běţné bydlení“ (placené ubytovny), jako místo pro přespávání, uvedly ţeny téměř dvakrát častěji neţ muţi (28% u ţen, 15 % u muţů). Největší část uţivatelů sociálních sluţeb tvoří kategorie muţů a ţen ve věku 46–55 let, konkrétně 27% (tj. 237) muţů a 32% (tj. 81) ţen. Z kategorie mezi 36–45 lety je pak zastoupeno 23% ţen a 25% muţů, coţ činní tuto kategorii druhou nejvyšší. Pokud tato čísla srovnáme s rokem 2006, kdy bylo zjištěno, ţe podíl ţen mezi bezdomovci v Praze byl 14 % a podíl muţů 86 %, zjistíme, ţe počet ţen na ulici stoupá. Celkem bylo v roce 2006 sečteno 3096 osob bez přístřeší na území hlavního města Prahy, z toho bylo 2662 osob muţského pohlaví a 434 osob ţenského pohlaví.
20
Předpokládá se však, ţe u ţen je převaţující bezdomovectví skryté, čemuţ nasvědčuje i fakt, ţe je na veřejných místech potkáváme jen velmi zřídka a informace o jejich počtech nejsou vţdy zcela přesné. Jana Haasová, autorka knihy Jak ţijí v Olomouci ţeny bez domova, uvádí, ţe tento fakt souvisí s tím, ţe ţeny bez domova odsuzuje společnost mnohem více neţ muţe. Ţeny proto ukrývají své stigma i za cenu utrpení.
2.2 Partnerství jako nutnost? „S bezdomovectvím ţen souvisí faktická nerovnoprávnost muţů a ţen ve společnosti. Ţenu bezdomovkyni hodnotí společnost mnohem přísněji, neţ muţe bezdomovce.“13 „Přestoţe jsme daleko od toho, abychom se domnívali, ţe ţivot na ulici je pro muţe snadný, je jistě pravda, ţe pro ţeny je ţivot na ulici rozhodně těţší. Pokud nic jiného, tak je pro ţeny z různých důvodů nebezpečnější. Ţeny jsou zranitelnější, pokud jde o fyzické napadení. Jsou vystaveny riziku otěhotnění v důsledku násilného či konsensuálního sexuálního styku.“14 Na tuto citaci bych ráda navázala. Budu psát o ţenách, které v tomto důsledku vidí partnera pro ţivot na ulici jako nutnost. Pravdou zůstává, ţe většina ţen na ulici ţije s muţem. Tak situaci hodnotím ze svých zkušeností. Muţů je na ulici mnohem více, proto jejich poptávku po ţenách nelze uspokojit. Muţ, který ţije s ţenou, má v rámci komunity bezdomovců/kyň vyšší status. Tento fakt je vnímaný jako „doklad jeho muţství“ (společností je vnímaný jako „úplný“, jelikoţ má vztah se ţenou, coţ je v naší společnosti „norma“). Ţeně často nezáleţí na tom, jak její partner vypadá, ale vyhledává muţe s vyšším společenským statusem v rámci subkultury lidí bez domova. Vyhledávají muţe, kteří mají nějaké přístřeší nebo známosti, které občas něčím přispějí. Tíhnou k muţům, kteří chodí na sběr, tedy zkrátka k těm, kteří mají pořád co nabídnout. „Ona mu za to třeba pak uklidí na tom squatě, nebo podrţí mu, kdyţ má potřebu. Proto toho chlapa je ta ţenská taková další věc v tom vztahu, kterou on pouţívá.“15
13
Průdková,Novotný, str.24
14
Renzetti,Curran, str.297
15
Mikulášek, str.33
21
Z vlastní praxe vím, ţe spousta ţen na ulici vnímá partnerství s muţem jako nutnost. Svého druha povaţují za někoho, kdo se jich ujal, zachránil je. Všechno jim vysvětlil a naučil je, jak se v tomto světě pohybovat. „V partnerských vztazích zpravidla funguje genderové rozdělení rolí a dělba práce. Muţ zajišťuje bezpečné místo k přespání, zajišťuje jídlo peníze. Ţena se stará o místo kde přespávají, uklízí a připravuje jídlo. Část klientek uvedla, ţe je muţi vnímají jako sluţky.“16 Co se týče homosexuálních vztahů u ţen bez domova, nikdy jsem se s tímto nesetkala a netroufám si říct, zda-li by tato ţena byla ze společnosti bezdomovců/kyň vyloučena či nikoliv. I kdyţ je partnerství pro ţenu velká hodnota, je to také moţná příčina jejího bezdomovectví. Domácí násilí je specifický problém, a to proto, ţe se většinou odehrává beze svědků, mezi dvěma osobami, které jsou spojeny intimním vztahem, a tudíţ se velmi obtíţně prokazuje. Kdyţ si kladu otázku, proč je násilí pácháno ve větší míře na ţenách, musím říct, ţe se mé názory vnitřně rozcházejí. Napadá mě myšlenka diskriminace ţen a uznávání patriarchátu společností, z čehoţ můţe plynout tento fakt. Na druhou stranu mám pocit, ţe ţeny dobrovolně umocňují některé stereotypy společnosti svým chováním. Často nakonec obviňují sami sebe. Od kamarádek slýchají názory typu: „ Přece neopustíš tak skvělého chlapa jenom kvůli jednomu úletu.“ Dalším faktem také je, ţe ţeny chtějí za kaţdou cenu často udrţet rodinu pohromadě a jsou schopny domácí násilí chápat jako „úděl ţeny“. Nechají se uklidnit tím, ţe muţ vydělává spoustu peněz a je schopný uţivit rodinu nebo od rozhodnutí od manţela/partnera odejít ustoupí kvůli vyhroţování (např. sebevraţdou). V knize ABC Feminismu je dále uvedeno, ţe důvody k tomu, aby ţena neopustila pachatele, jsou individuální. Mě konkrétně velmi zaujala tato slova: „Podle tradičního vnímání ţenské role a zaţitých společenských chování bývá partnerský vztah často chápán jako investice, které by se ţeny neměly vzdávat („jednou sis ho vybrala, tak trp“….“správná ţenská má vydrţet trochu té bolesti“…“hezky papej, nebo si tě nikdo nevezme, zůstaneš na ocet a nikdy se nevdáš“…atd.)“17 Kaţdá ţena má svou strategii, jak se násilí bránit. Ať uţ je to poslušnost, sebeponiţování nebo odveta, vţdy je jedinou snahou napadené tuto situaci přeţít. 16
Mikulášek, str.33
17
Huňková, str.109
22
Ţeny, které skončily na ulici, protoţe opustily manţela/partnera kvůli jeho násilnostem, často nevěděly o moţnostech, které mají (vykázání násilníka z bytu). Ţenám ţijícím na ulici je často přiřazovaná role promiskuitní osoby. V důsledku této nálepky bývají často cílem sexuálního zneuţívání. U ţen bezdomovkyň se můţeme často setkat s vykonáváním sexuálních sluţeb za úplatu nebo jako protisluţby za ochranu či poskytnutí bydlení. Přivýdělek ve formě prostituce ţeny vede ke zvýšené sebenenávisti a negativnímu vnímání svého těla a sebe sama. Tyto pocity pramení z nemoţnosti rozhodovat o svém vlastním těle.
23
2.3 Hygiena „V naší společnosti jsou ţeny socializovány více neţ muţi k tomu, aby si cenily soukromí, zejména co se týče vykonávání základních hygienických potřeb. Proto například močení na veřejnosti je pro ţeny nejen prakticky, ale i psychicky obtíţnější. Stejný dopad má na ţeny bez domova mytí ve veřejné umývárně nebo sprchování ve společnosti dalších lidí v zařízeních pro bezdomovce/kyně. A jak poznamenává Golden (1992, s. 160): „Kaţdá ţena si dokáţe ţivě představit ten neskutečně silný pocit poníţení v případě, ţe by na ulici dostala menstruaci.““18 Jejich situace je v tomto případě náročnější. Jelikoţ nemají přístup ke sprchám, vloţkám či tampónům, většina z nich by zcela jistě uvítala mnohem lepší dostupnost. Ráda bych zde uvedla případ klientky, která dlouhodobě dochází do farní charity, jednak kvůli řešení svých problémů, ale také pro hygienické potřeby. Trpí gynekologickými obtíţemi, nemá peníze na odborné vyšetření u gynekologa/ţky a následnou léčbu. V období menstruace velmi silně krvácí a do farní charity si chodí pro hygienické potřeby. Občas se však stane, ţe jí je, z důvodu nedostatku, nemůţeme vydat. Ona nemá peníze na to, aby si je zakoupila a mnohokrát se nám svěřila, ţe kdyţ se dostane do této situace, trpí silnými pocity méněcennosti a vyvstávají u ní myšlenky na sebevraţdu. Na potíţe s nedostupností hygieny navazuje další problém, a to antikoncepce. Nedostatek finančních prostředků k získání prášků, injekcí, kondomů můţe nutit ţeny bez domova ke krádeţím. Literatura často uvádí, ţe první dny na ulici proţívají ţeny šok, jelikoţ to pro ně znamená ztrátu soukromí a sebepojetí. Já si však dovoluji tvrdit, ţe prvotním šokem je pro klientky to, ţe nedokázaly zvládnout svou situaci, ţe selhaly, trápí se ztrátou dosavadních jistot a mají obavy z toho, co bude dál. Prostředí ulice samotné stojí aţ na pozadí těchto problémů. Z našich zkušeností však víme, ţe ke slovu přichází v průběhu čtrnácti dnů poté, co se na ulici ocitnou. V tuto chvíli si začínají uvědomovat jiţ zmíněnou ztrátu soukromí a sebepojetí a na důleţitosti také začíná nabývat problém s osobní hygienou. Je těţké udrţet si dosavadní hygienické návyky, které pro ně byly důleţité. Chtějí si udrţet čistotu, být krásné a přitaţlivé, coţ vyţaduje dostupnost čistého oblečení, které se jim líbí a moţnost denního
18
Renzetti, Curran, str.297
24
provedení osobní hygieny. Coţ je v reálu docela obtíţné – moţnost pouţití veřejných sprch je omezená a je za úplatu. Pokud se osobní hygieny, čistého oblečení, hygienických potřeb ţenám nedostává, dá se říct, ţe ţeny začínají svým způsobem strádat a odráţí se to na jejich ţenství. U ţen, které ţijí na ulici, si velmi často můţeme všimnout toho, ţe nemají pocit studu, coţ je důsledkem ztráty soukromí. Ţena potřebuje ochranu a pocit bezpečí. Říká se, ţe je něţným stvořením, avšak opět jsem ze své praxe vypozorovala, ţe ţeny na ulici často hrubnou a získávají muţské rysy. Moţná je to tím, ţe ţeny jako něţné stvoření by to v komunitě bezdomovců a celkově v ţivotě na ulici neměly jednoduché. Stereotypní chování majoritní společnosti upevňuje typické vlastnosti, které se k ţenám a muţům vztahují. „Jako typicky ţenské vlastnosti můţeme uvést, ţe ţeny jsou bezmocné, citově zaloţené, emocionální, empatické, jemné, milovnice dětí, mírné, náladové, nelogické, nerozhodné, nesamostatné, něţné, ohleduplné, parádnice, pasivní, pečlivé a opatrné, plné porozumění, poslušné, povolné, přitaţlivé a dráţdivé, příjemné, přívětivé, senzibilní, slabé, soucitné, šarmantní, taktní, touţící po jistotě, úzkostné, vyţadující ochranu, zaměřené na rodinu, závislé, ţvanivé.“19 Pro názornost bych uvedla případ klientky Mirky, která chodí do zařízení, ve kterém pracuji. Vţdy, kdyţ k nám přijde špinavá, rozcuchaná, zapáchající a má moţnost se čistě obléknout, učesat a opláchnout, odchází jako znovuzrozená. To, ţe vypadá k světu, jí zvyšuje sebevědomí a cítí se lépe. Tyto stereotypy posloucháme jiţ od útlého mládí ze strany rodičů, společnosti, médií, knih, škol aj. Říkají nám, jaké chování od nás společnost očekává, a tím nás k danému chování směřují.
19
Karsten, str. 24,25
25
2.4 Těhotenství – ano či ne? Jak jsem jiţ zmiňovala, ţeny bez domova jsou vystavovány velkému riziku nechtěného otěhotnění, které můţe být důsledkem sexuálního zneuţívání či nedostatku financí na antikoncepci. Přesný počet těchto ţen není přesně znám. Ročně evidují pracovníci a pracovnice center sociálních sluţeb asi desítku těhotných klientek. Jedná se však o ty, které tato centra pravidelně navštěvují. Počet těch, jeţ řeší své těhotenství pouze v bezdomovecké komunitě tak nelze zjistit. Dle dostupných informací lze říci, ţe existují tři typy matek bezdomovkyň – matka, která se ihned po porodu dítěte vzdá, matka, která se rozhodne dítě si ponechat, avšak z důvodu nedůstojných podmínek pro ţivot dítěte je matce její dítě odebráno orgánem OSPOD a matka, která se rozhodne svůj ţivot od základu změnit, dostat se z ulice a o své dítě se postarat. K přirozeným touhám ţen na ulici, samozřejmě také patří touha mít dítě. To je ale téměř nemoţné, neboť ţeny bez domova nemají jídlo, peníze a ani jistotu, ţe ji její partner neopustí. Pokud ţeny na ulici přece jen otěhotní, plánované rodičovství totiţ není v této skupině příliš obvyklé, často řeší dilema, zda-li si dítě ponechat nebo těhotenství uměle přerušit. V případě, ţe se rozhodnou dítě donosit, je více neţ pravděpodobné, ţe dítě skončí v ústavní péči. Spolu s tímto jde ruku v ruce další rozhodnutí, zda-li dítě navštěvovat nebo je dát k adopci. Pokud se ţena rozhodne tak, ţe dítě navštěvovat bude, existuje zde moţnost, ţe se dříve či později setká s pocity viny, které souvisí s tím, ţe nezvládla péči o něj. Propadá tak negativním pocitům a negativnímu sebehodnocení. Protoţe jsem se ve své praxi setkala s klientkou, která byla těhotná, měla dluh na zdravotním pojištění a neměla kartičku pojištěnce, ráda bych zde uvedla, ţe ani jedna z těchto skutečností nezabraňuje klientce v pravidelných návštěvách lékaře během těhotenství. Lékař/ka je povinen/ná, dle slov zaměstnance VZP, poskytnout těhotné ţeně, která má trvalý pobyt na území ČR, zdravotnickou péči.
26
3. Základní informace o Farní charitě Praha 1 – Nové Město V této části bakalářské práce jsou uvedeny základní informace o Farní charitě Praha 1 – Nové Město. Jsou zde popsány jednotlivé sluţby a zásady práce s klientkami. Kapitola také seznamuje čtenáře/ky s metodami práce, kterých je vyuţíváno v práci s klientkami tohoto zařízení. Specifikuje práci sociální pracovnice, terénních sociálních pracovníků a výtvarného motivačního ateliéru Plamen poznání.
V úvodu bych ráda představila organizaci Farní charita Praha 1 Nové Město a popsala její působení. „Farní charita Praha 1 - Nové Město byla zřízena 1.4.2001 Arcibiskupstvím praţským. Působí na území městské části Praha 1 a okolí. Sídlí v prostorách farnosti kostela Panny Marie Sněţné na Jungmannově náměstí. Předmětem a cílem činnosti tohoto účelového zařízení církve je pomáhat lidem v nouzi na principech křesťanské lásky. Z počátku pomáhala především v rámci farnosti. Vzhledem k umístění v samém centru hlavního města se začala brzy potýkat s problematikou bezdomovectví. Záhy však její pracovníci poznali, ţe jen jídlo a čaj nejsou řešením této situace.“20 Pod hlavičkou Farní charity Praha 1 vznikl program Máří. Program je reakcí na situaci v poskytování sociálních sluţeb osobám bez domova. Vzhledem k nízkému poměru ţen oproti muţům ve skupině osob bez domova je většina sluţeb zaměřena na potřeby muţské části skupiny. Cílem programu Máří je napomáhat zlepšení ţivotní situace všech ţen v sociální nouzi. Intenzivní, individuální prací se snaţí předejít sociálnímu vyloučení, eventuálně zmírnit jeho dopady, kterým jsou klientky vystaveny. Klíčovou aktivitou programu je poradna poskytující poradenství ţenám v sociální nouzi, součástí je terénní sluţba a motivační výtvarný ateliér Plamen poznání.
20
Viz. http://www.programmari.cz/index.php/kdojsme
27
3.1 Terénní program První sluţba, kterou zde popíši, je terénní program. „Terénní programy jsou terénní sluţby poskytované osobám, které vedou rizikový způsob ţivota nebo jsou tímto způsobem ţivota ohroţeny. Sluţba je určena pro problémové skupiny osob, uţivatele návykových látek nebo omamných psychotropních látek, osoby bez přístřeší, osoby ţijící v sociálně vyloučených komunitách a jiné sociálně ohroţené skupiny. Cílem sluţby je tyto osoby vyhledávat a minimalizovat rizika jejich způsobu ţivota. Sluţba můţe být osobám poskytována anonymně. Sluţba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: a) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, b) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí.“21 Obecné cíle terénní sociální práce: -
prevence sociálního vyloučení a jeho prohlubování
-
sociální začleňování
-
prevence sociálně rizikových jevů
-
zmírňování nerovností
-
posilování sociálních kompetencí
-
předávání informací
Jejím hlavním úkolem je vyhledávat klientky, aktivně je oslovovat a nabízet jim sluţby poradny pro ţeny. Ve farní charitě působí dva terénní pracovníci, ţena a muţ. Náplní práce terénních pracovníků je vyhledávat potenciální klientky na území Prahy, monitoring nových lokalit a dlouhodobá spolupráce s klientkami ve stálých lokalitách, čili v přirozeném prostředí, ve kterém ţeny v sociální nouzi, bez domova/bez přístřeší ţijí. Nedílnou součástí jejich práce jsou doprovody na úřady, k lékaři, do jiných organizací.
21
Viz. Zákon 108/2006 Sb.
28
Terénní pracovníci tedy: -
vyhledávají potenciální uţivatelky v jejich přirozeném prostředí
-
s potenciálními uţivatelkami navazují kontakt a informují je o moţnostech sociální sluţby, kterou farní charita nabízí
-
mapují situaci daných klientek – tedy v jakých ţijí podmínkách a jaké jsou jejich dostupné zdroje
-
s klientkami vytváří zakázku, která je závislá na konkrétní situaci uţivatelky a celkovém pozadí
-
společně plánují kroky spolupráce v rámci dojednané zakázky
Terénní pracovníci spolupracují s Policií ČR, která disponuje podrobným seznamem všech lokalit, kaţdé praţské části, kde byla viděna ţena bez domova. Taktéţ spolupracují s terénními pracovníky z jiných organizací, které se věnují lidem bez domova např. Armáda spásy či Naděje. S těmi si předávají aktuální informace o situacích, jako např. kde se v současné době nejvíce bezdomovkyně zdrţují, jaká místa opouští, které squaty byly uzavřeny nebo jaké nové lokality byly objeveny. Mezi terénními pracovníky platí nepsané pravidlo, ţe v případě potřeby je moţné vţdy poţádat o radu nebo o spolupráci. Jelikoţ prostory a zázemí kanceláře farní charity neumoţňují disponovat takovou nabídkou šatstva, jídla, moţností bydlení či práce, odkazují v případech potřeby své klientky na větší organizace. Ty zase nemají personální kapacitu doprovázet klientky na úřady či k lékaři, proto se obracejí na terénní pracovníky farní charity. Pro terénní pracovníky je ve vztahu s klientkami bezpochyby velmi důleţitá vzájemná důvěra a přátelství. Klientky vědí, ţe terénní pracovníci vţdy přijdou včas, dodrţují své sliby a nedívají se na ţeny skrz prsty. Nabízejí partnerský přístup a nikoho neodsuzují. Mají na situaci objektivní názor a pracují na základě svých zkušeností, vzdělání a taktéţ dodrţují etický kodex a mlčenlivost. Chrání důleţitá data a informace o klientkách. Sledují vývoj legislativy a doplňují své znalosti a dovednosti v sociální práci. Vzdělávají se a zvyšují svoji pracovní způsobilost. Přistupují k ţenám s respektem a mají o dané klientky zájem. Dle Janouškové by terénní pracovníci měli být empatičtí, vstřícní, důvěryhodní, odváţní, otevření, flexibilní, emočně stabilní, ochotní podat pomocnou ruku, ochotní dojít za klientkou, ale mít stanovené vlastní hranice a vědět o nich. Neméně důleţité je akceptování klientky.
29
„Akceptováním se rozumí postoj k člověku, a tím pádem i ke klientovi sociálních sluţeb, který staví na hodnotě kaţdé lidské bytosti a na její důstojnosti. Při akceptujícím postoji pracovník vnímá klienta a reaguje na něj jako na reálnou bytost, se všemi pozitivními i negativními kvalitami.“22 Důleţité je upozornit na to, ţe akceptace není týţ pojem jako schvalování. Pracovník/ce nemusí chování klienta/ky schvalovat, ale musí ho umět akceptovat. Tento postoj však nevylučuje vyjádření nesouhlasu s něčím, co klient/ka udělal/a nebo se chystá udělat. O akceptaci mluvíme i v psychoterapii, kde je akceptování klienta/ky hlavní podmínkou, která vytváří ţádoucí vztah mezi zúčastněnými stranami. Obecně pak platí, ţe pokud chci druhému dostatečně porozumět, musím ho nejdříve přijmout takového jaký je. Samotná akceptace se nejvíce projevuje v neverbální komunikaci pracovníků/ic, a to vstřícností, trpělivostí a soustředěním se na práci. Výraz akceptuji lze přeloţit jako přijímám. V praxi to pak znamená, ţe jsem klientce otevřená, jednám s ní s respektem a úctou, coţ pro mě není vţdy snadné. Snaţím se klientce projevit nepředstíraný zájem, péči a touhu pomoct. V případě nesouhlasu s postojem klientky, jí dám najevo, ţe její jednání je společensky neţádoucí či nepřípustné. Mám za to, ţe pokud je člověk někým jiným přijat, můţe být sám sebou, a to bez jakékoliv společenské přetvářky. Z vlastní zkušenosti vím, ţe pro klientky farní charity je toto přijetí velmi důleţité, neboť jsou ze strany svého okolí často odmítány, nepochopeny jejich blízkými osobami, coţ vede k frustraci a deprivaci. Uznání, projev upřímnosti, jistá míra empatie a projevená ochota člověku naslouchat, vytváří mezi sociální/m pracovnicí/kem a klientem/kou důvěrnou atmosféru a náklonnost. Můj názor je ten, ţe pokud sociální pracovníci/ce jednají přátelsky, ohleduplně a starostlivě, povzbuzují tím klienty/ky a motivují je k dalším moţným činnostem. Motivace je dalším pojmem, který bych zde ráda rozvedla, jelikoţ je při naší práci velmi podstatná.
22
Matoušek, str. 21
30
„Motivace je souhrn vnitřních i vnějších faktorů, které spouštějí lidské jednání a aktivují ho. Dodávají mu energii a zaměřují jednání určitým směrem. Udrţuje člověka v chodu, řídí jeho průběh i způsob dosahování výsledků.“23 Bohumír Chalupa (2007) ve své knize Psychologie dnes a zítra mluví o tom, ţe člověk je od samého začátku ţivota aktivní bytost. Pátrá ve svém okolí, pohybuje se ve svém prostředí. Byl tak vybaven a je to pro něj zároveň potřeba a zároveň nutnost. Jak jiţ bylo výše zmíněno, potřeby člověka bez domova se v průběhu jeho pobytu na ulici mění. Mezi délkou pobytu člověka na ulici a mírou jeho motivace k navrácení se k běţnému způsobu ţivota existuje nepřímá úměra. Klesá také chuť měnit cokoliv na „zaběhnutém“ způsobu ţivota. Ke změně často chybí vůle a ţivotní energie. Úkolem sociálních pracovníků/ic tedy je tyto klienty/ky znovu „zaktivizovat“. Při tomto procesu však musí myslet také na to, ţe je potřeba nejdříve eliminovat nevhodné ţivotní a existenční podmínky. Je přirozené a často i logické, ţe člověk, který nemá jídlo, nemá kde spát, nemá přátele, nemůţe nikomu věřit a na nikoho se spolehnout, můţe být natolik deprimovaný, ţe nemá sebemenší chuť ani zájem tyto potřeby naplňovat. Často rezignuje na jakoukoliv změnu a je pasivní. Pro sociální pracovníky/ce je tento člověk „nemotivovaným klientem“ a je potřeba ho motivovat. Motivace totiţ není trvalou vlastností, dá se s ní pracovat a dá se měnit, vyvolat nebo podpořit, jak je psáno v mnoha psychologických knihách. V praxi to vypadá tak, ţe terénní pracovníci při navazování kontaktu s ţenami bez domova (často ve velmi nelibých podmínkách) nabízejí teplý čaj nebo základní jídlo. Řeší situaci klientky „teď a tady“, zjišťují aktuální potřeby klientek, informují o dostupných sluţbách a navrhují případná řešení dané situace. Pokud jsou při prvním setkání a úvodním rozhovoru s klientkou odmítnuti, kontakt se snaţí po nějaké době vyhledat a navázat znovu. Opakovaným kontaktem se vytváří vztah mezi sociální/m pracovnicí/kem a klientkou. Pokud se podaří udrţet kontinuální vztah, umoţňuje to terénním pracovníkům poukázat na případné změny a pokroky v řešení klientčiny situace. Jde tedy o jakési zrcadlení její vlastní motivace a snahy.
23
Průcha, str. 158
31
3.2 Poradna pro ženy Nabízených sluţeb můţe vyuţít jakákoli ţena, která se cítí ohroţena na své lidské důstojnosti či právech, tak jak jsou daná např. Listinou základních práv a svobod. Můţe se jednat např. o ztrátu zaměstnání, bydlení, partnera, který dosud finančně ţenu zajišťoval, návrat z léčení nebo jakékoliv jiné ohroţující situace. Do poradny pro ţeny přicházejí klientky oslovené terénními sociálními pracovníky, dále ţeny, které se o této sluţbě dověděly prostřednictvím další osoby nebo ţeny, které si tuto sluţbu vyhledaly samy. V poradně si můţe ţena vyzvednout čisté oblečení, spodní prádlo, boty, spacáky či přikrývky. Mají zde také k dispozici hygienické potřeby. Mohou si poţádat o polévku, kávu či čaj. V případě potřeby a nutnosti, dostávají klientky potravinový balíček (instantní polévky, těstoviny, rýţe) s sebou. Poradenství funguje z důvodu vysoké poptávky na objednání a trvá zpravidla hodinu. V té má klientka prostor a moţnost vyuţít zdarma internet či telefon. Velká většina ţen v tomto čase hledá práci, brigádu, bydlení. V současné době vzrostl počet klientek, které sluţbu vyhledaly k řešení finančních dluhů, exekucí a výţivného na dítě. V případě potřeby asistuje sociální pracovnice, která posiluje účast klientky vyţadováním aktivního přístupu a učení se. Klientky mohou zavolat na úřady, ubytovny a jiné organizace, které by mohly zlepšit jejich stávající situaci. Sociální pracovnice poskytuje poradenství v oblasti sociálních dávek, starobních či invalidních důchodů. V momentě, kdy síly této poradny pro ţeny na daný problém nestačí, předává kontakty a odkazuje na jiné bezplatné sluţby vhodné pro konkrétní situaci – př. právní, medicínské, psychologické a duchovní. Farní charita pomáhá klientce překonávat těţké ţivotní období či obtíţnou ţivotní situaci soustavnou prací na zvyšování motivace klientky ke změně, jeţ má za následek osobní růst. Vede je k tomu, aby byly schopné se o sebe postarat. Pracovníci ve farní charitě podporují klientky ke změně a zdůrazňují úspěchy, kterých dosáhly. Tím podporují jejich sebeúctu a sebedůvěra. Sociální pracovnice z poradny ve farní charitě vyuţívá jako hlavní metodu své práce rozhovor. 32
Tato technika se vyuţívá nejen v různých formách sociální práce, ale také v psychoterapii a poradenství. „S klientem je ţádoucí vyjednat kontrakt definující problém, na němţ se bude pracovat, počet schůzek a důvěrnost informací, jeţ klient profesionálovi sdělí. Vlastní rozhovor by se měl opírat více o otázky otevřené, ţádající osvětu. Otázky sugestivní jsou nevhodné.“24 Sociální pracovnice se snaţí klást otevřené otázky, a to tak, aby měla klientka co nejvyšší moţnost vyjádřit se. Poskytuje jí tím maximální prostor, k předání nových informací o její situaci. Klientka je tak schopna předat informace, které jsou pro ni důleţité a které má potřebu se sociální pracovnicí sdílet. Sociální pracovnice pak získané informace zopakuje a shrne daný obsah. Klientce navrhne moţnosti řešení situace a společně se domluví na vhodné volbě a postupu. Při práci s klientkami se nejvíce pouţívá metoda motivačních rozhovorů. „Motivační rozhovory jsou terapeutickým a komunikačním přístupem zaměřeným na podporu vnitřní motivace lidí při změně chování. Metoda má klinicky ověřenou účinnost a vyuţívá se v oblasti sociální, zdravotnické, pedagogické, v soudnictví, ve firmách i jinde – např. v práci se závislými na drogách či alkoholu, s lidmi s poruchami příjmu potravy, při odvykání kouření, změně ţivotosprávy, v probační sluţbě, v práci s mladistvými nebo při změnách v organizacích.“25 Tato metoda se vyuţívá hlavně kvůli nekonfrontačnímu, empatickému přístupu, coţ se osvědčuje. Projevuje se jako ţádoucí při práci s klientkami. I kdyţ většina literatury uvádí, ţe tento přístup je uţíván na závislostní chování, domnívám se, ţe jej lze aplikovat i při práci s naší cílovou skupinou. Motivační rozhovory jsou vynikajícím nástrojem, jak vést klientku ke změnám v jejím chování, jak jí být na blízku a podporovat komunikaci s ní. Nástrojem, jak navázat kvalitní vztah, na jehoţ základě se daří lépe a efektivněji spolupracovat.
24 25
Matoušek, str.162 Viz. prezentace J. Soukupa dostupná: http://www.motivacnirozhovory.cz/
33
3.3 Výtvarný motivační ateliér Plamen poznání Výtvarný ateliér Plamen poznání zahájil svou činnost roku 2005, a to první výstavou výtvarných prací lidí bez domova v Praze. Výstava se konala v kapli sv. Jana Nepomuckého u kostela Panny Marie Sněţné. Plamen poznání je motivační výtvarný ateliér, který není koncipovaný pouze pro ţeny bez domova, ale slouţí všem lidem bez domova. Zaměřuje a věnuje se lidem bez přístřeší, bydlícím v nejistých a nepřiměřených podmínkách, ohroţeným sociálním vyloučením. Snaţí se o překlenutí propasti v komunikaci mezi lidmi bez domova a ostatními, kteří nepoznali vytrţenost ze společnosti. Výtvarný ateliér Plamen poznání je místem, kde se setkávají lidé se stejnými nebo podobnými existenčními problémy. Nabízí prostor ke vzájemné podpoře mezi zúčastněnými a prostor pro předávání si svých zkušeností. Tato aktivita dopomáhá k socializaci a zlepšování umělecké dovednosti klientů a klientek. Cíle projektu: Plamen poznání napomáhá svým individuálním přístupem k tvůrcům/kyním k tomu, aby si uvědomovali svou jedinečnost a důstojnost, která patří kaţdému člověku. Pomocí výtvarných děl klientů a klientek se snaţí veřejnosti ukázat, ţe ne kaţdý, kdo je na ulici, je „budiţkničemu“. Podporuje tedy vzájemnou komunikaci a pochopení mezi veřejností a lidmi bez domova. Zejména při prodejních akcích, jako jsou např. prodejní výstava, charitativní prodeje, vánoční a velikonoční akce. Na těchto akcích se prodávají výrobky klientek a klientů. Farní charita se specializuje na dekorování dřevěných předmětů (např. čajové krabičky, truhličky, šperkovnice, boxy na papírové kapesníky), a to metodou krakování za pomocí krakovacího laku, patinováním a zdobením technikou decoupage. Prodávají se korálkové náramky pletené na stavu, látková srdíčka plněná levandulí, zdobené svíčky, batikovaná a ručně malovaná trika, vyšívané ubrusy, šperky z křišťálové pryskyřice a další. Peníze z charitativních prodejů slouţí, po odečtení nezbytných nákladů na materiál, jako finanční příspěvek pro klienty/ky. Ty ho vyuţívají zejména k zaplacení ubytování na ubytovnách, zakoupení léků, hygienických potřeb, ošacení, obuvi. V klientech/kách se snaţíme najít častokrát třeba i skrytý talent prostřednictvím výtvarné tvorby. Chceme také ukázat, ţe pokud je dobrá vůle, kaţdý z nás dokáţe vytvořit něco hezkého a uţitečného. 34
Během tvorby vytvoříme atmosféru, která je pro klienty/ky relaxací a umoţňuje spojit příjemné s uţitečným. Z našich zkušeností je patrné, ţe dlouhodobá spolupráce odstraňuje bariéry a lidi navzájem sbliţuje. Při výtvarné tvorbě se snáze hovoří o čemkoliv a lidé se tak lépe poznávají. Kromě samotné tvorby je hlavním pracovním nástrojem rozhovor a naslouchání. Empatické naslouchání je základem pochopení toho, co se v klientovi/ce odehrává. Při práci dodáváme klientům/kám důvěru v moţnost situaci změnit a motivujeme je k aktivnímu přístupu k této změně. Klienti/ky výtvarného ateliéru se setkávají jedenkrát týdně v odpoledních hodinách. Jedná se o setkání několika lidí v přátelském prostředí a atmosféře. Po skončení práce se klienti podílejí na sklizení materiálu i hotových výrobků a na úklidu vyuţívaných prostor. Na začátku nejprve vedoucí výtvarného ateliéru připraví materiál, rozdá rozpracované výrobky a domluví se s těmi, kteří budou začínat novou práci, co by bylo potřeba nebo co by chtěli dělat. Těm, kteří potřebují vedení, ukazuje, jak mají pracovat. Učí je nové techniky a radí jim, jak dál pracovat apod. Kaţdému klientovi/ce se věnuje podle potřeby. Klienti/ky často nemají důvěru ve své schopnosti, proto je třeba stále chválit, ale současně i vést k pečlivosti a preciznosti. Během tvorby se snaţíme vytvářet prostor pro rozhovor s klienty/kami. V něm mají moţnost podle svých vnitřních potřeb sdělit, co je trápí, poradit se. Součástí pracovního týmu je sociální pracovnice. Klienti/ky tak mají moţnost s ní navázat neformální vztah a poţádat o pomoc při řešení své situace.
35
3.4 Výtvarná činnost jako forma pomoci „Pojmem tvůrčí činnost zpravidla rozumíme individuální činnost člověka, která vede k vytvoření nějakého díla nebo jiné hodnoty, která je nová pro společnost, nikoli pouze pro jedince, který toto dílo nebo jinou hodnotu vytvořil. Protoţe tvůrčí činnost představuje jakousi sluţbu druhým lidem i budoucím generacím ve formě pokroku, bývá povaţována za nejvyšší stupeň socializace jedince.“26 Z našich zkušeností jsme vypozorovali, ţe u velké části klientek farní charity se vyskytují různé formy psychických poruch. Plamen poznání nabízí klientkám moţnost vyuţití arteterapie a podává tak pomocnou ruku při řešení psychických problémů. „Arteterapie je léčebný postup, při němţ se vyuţívá výtvarný projev člověka k diagnostikování a léčení jeho psychiky a jeho mezilidských vztahů. Pouţívá se u lidí, kteří mají psychické nebo psychosomatické obtíţe. V roli arteterapeutů působí výtvarní pedagogové, speciální pedagogové, psychologové a lékaři.“27 Člověk se můţe díky tvorbě uvolnit, vyjádřit, sníţit vnitřní tenzi a ventilovat emotivitu. Význam arteterapie, zejména ve skupině, je socializační. Taktéţ sniţuje agresivní napětí. Jednou z dalších aktivit Plamene poznání je setkávání se s klientkami při individuální tvorbě. Výhodou těchto setkání je respektování specifických vlastností jednotlivých klientek např. individuální tempo, úroveň zručnosti a osobnost klientky. Individuální setkání umoţňuje lepší porozumění klientkám, seznámení se s jejich ţivotním plánem, starostmi, touhou uplatnit se. Spolupráce probíhá v komorní atmosféře kanceláře, a to po předchozí domluvě. Klientka se dostaví v uvedený čas. Po krátkém úvodním rozhovoru, kdy je klientce nabídnuta káva nebo čaj, jí sociální pracovnice nabízí moţnosti tvorby. Z výčtu moţností si klientka vybere tu, která je jí nejbliţší. Se sociální pracovnicí pak pracují u jednoho stolu, obě tvoří a povídají si o novinkách od minulého setkání a o tom, co klientka proţila. Od obecných témat se rozhovor pozvolna a nenásilně přesune k osobnímu ţivotu klientky, trápení
26 27
Telcová, str:83 Průcha, str:20
36
a starostem. Určité soukromí, důvěrná atmosféra, pocit jistoty a bezpečí probouzí v klientce chuť sdělovat i ty nejniternější problémy a trápení.
37
Ráda bych zde poukázala na fakt, ke kterému jsme došli na základě našich zkušeností, a to zjištění, ţe na území celého města Prahy existují mezery v poskytování psychoterapeutických sluţeb ţenám bez domova. Protoţe není mým primárním cílem se v této práci věnovat oblasti psychoterapie, uvedu zde pouze její krátkou definici. Psychoterapií se rozumí „léčení psychologickými prostředky, které provádí vyškolený terapeut, absolvent psychoterapeutického výcviku realizovaného odbornou vzdělávací společností.“28 Tomuto tématu se podrobněji věnuje kniha Táni Průdkové a Přemysla Novotného s názvem Bezdomovectví a mně jako terénní sociální pracovnici nezbývá neţ souhlasit s tím, ţe nejdůleţitější je, aby pomoc přišla co nejdříve. Jak uvádí většina odborníků, účinně lze zasáhnout tak do prvního roku bezdomovectví, protoţe později jiţ dochází k adaptaci na danou situaci spojenou s obtíţně vratnými změnami osobnosti. Mezi nejčastější indikace psychoterapie patří neurotické poruchy, deprese, psychózy, proţitá traumata, poruchy osobnosti a závislosti, jimiţ je ţivot bezdomovce/kyně často naplněn. Existuje celá řada druhů psychoterapie, jejich metod a směrů, avšak ţádný z nich není univerzální. Literatura uvádí, ţe vzhledem k charakteristikám skupiny bezdomovců/kyň není vhodná pro práci s nimi psychoanalýza. Tato metoda je finančně nákladná a skýtá jistou časovou náročnost. Jako vhodné směry pro práci s bezdomovci/kyněmi se jeví existenciální a humanistická terapie, a to proto, ţe umoţňuje klientovi/ce uvědomit si vlastní hranice, moţnosti, cíle a odpovědnost. Za nejvhodnější je pak označována kognitivně behaviorální terapie, která vychází z představy, ţe veškeré chování je naučené a lze jej tedy také odnaučit.
28
Průdková, str: 60
38
Zmíním zde také, ţe od roku 2012 spolupracuje Farní charita Praha 1 – Nové Město s ţenskou věznicí v Praze Řepích. Propuštění představuje pro odsouzenou zátěţovou situaci. Její proţívání závisí na dané osobnosti, připravenosti ke zvládnutí této situace, ale také na motivaci a schopnosti změny chování. Úspěšné znovuzačlenění spočívá v dobrých sociálních podmínkách. V zázemí poskytujícím podporu, existujícím zaměstnání a také pozitivním přístupu společnosti k propuštěným vězeňkyním. Pro ţeny propuštěné z VTOS je důleţitá pomoc při hledání a uplatnění se na trhu práce. Spousta propuštěných naráţí na problémy s hledáním zaměstnání kvůli zápisu v rejstříku trestů. Spolupráce s Farní charitou Praha 1 umoţňuje propuštěným snadnější orientaci při získávání zaměstnání, pomoc při zakládání e-mailové adresy, pomoc při sepsání strukturovaného ţivotopisu, pravidelné schůzky za účelem hledání zaměstnání na internetu, nácvik komunikačních schopností a obvolávání inzerátů, hledání nového bydlení či ubytoven. Všechny dílčí menší úspěchy při hledání zaměstnání mohou vrátit propuštěným vězeňkyním ztracené sebevědomí a vyhnout se tak pochybám, zda je vůbec schopna si najít práci. Tím, ţe se propuštěné ţeny opět zapojí do pracovního procesu, se sniţuje riziko případné recidivy a moţnosti navrátit se k původnímu stylu ţivota. Sluţeb farní charity mohou vyuţít také ţeny z protialkoholního oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice, se kterou taktéţ spolupracujeme. Ţenám, které opouštějí toto zařízení, nabízíme pomoc při opětovném začleňování do společnosti.
39
4. Případové studie Aby se dostalo čtenářům/kám bliţšího pochopení, jak funguje práce farní charity v praxi, uvedu zde několik konkrétních kazuistik jednotlivých klientek, ve kterých je patrná rozmanitost poskytovaných sluţeb. Ráda bych upozornila, ţe jména klientek jsou pro účely mé bakalářské práce pozměněna, z důvodu dodrţování mlčenlivosti. Práce s klientkami je dlouhodobá a kontinuální. Probíhá na základě pravidelných individuálních setkání.
4.1 Příběh paní Lucie Příběh 45-ti leté paní Lucie začíná těţce proţitým dětstvím, kdy byla psychicky týraná svou matkou, která se jí nevěnovala. Její matka samotná měla velmi pokřivené vztahy se svým otcem, se kterým se velkou část svého ţivota vůbec nestýkala. Lucie ţila pouze se svou matkou. Otec od nich odešel velmi brzy po jejím narození. O svém otci paní Lucie nikdy nemluví. Od útlého dětství vyrůstala v chudobě. Společné bydlení s matkou se odvíjelo od aktuální finanční situace. Jiţ tehdy se projevovala matčina porucha osobnosti, kdy na pracovištích vyvolávala časté konflikty. V ţádném zaměstnání příliš dlouho nevydrţela. Matka sice pracovala, výdělky ale stačily pokrýt pouze nezbytné minimum. Kdyţ tedy nějaké finanční prostředky matka měla, bydlely spolu po ubytovnách, avšak krátkodobě se stávalo, ţe na ulici přespaly. Paní Lucie vystudovala střední odborné učiliště. S matkou zpřetrhala vazby. Do farní charity začala docházet aţ v době, kdy sama byla na ulici. Před tím, neţ se ocitla sama bez prostředků, ţila s partnerem, se kterým má dvě děti - dvojčata – dceru a syna. Děti byly umístěny v dětském domově. V současné době je paní Lucie sama, s partnerem spolu neţijí a nestýkají se. Před sedmi lety nás paní Lucie kontaktovala a poţádala o pomoc s hledáním zaměstnání. Sociální pracovnice nejdříve pomohla Lucii zaţádat o dávky státní sociální podpory. Od dávek státní sociální se začalo odvíjet i ubytování. Po třech měsících Lucie získala lůţko v ubytovně a pravidelně docházela do charitní poradny hledat vhodné zaměstnání. Během půl roku si také našla zaměstnání a s podporou sociální pracovnice se jí podařilo získat děti zpět do vlastní péče. Syn a dcera studují vysokou školu, jsou dospělí, s matkou nebydlí, ale udrţují s ní pravidelný kontakt. Po té běţel ţivot paní Lucie v běţných 40
kolejích, a to aţ do roku 2012, kdy přišla o zaměstnání. Pro podporu a pomoc si přišla opět k nám do poradny. Našla si místo osobní asistentky. V současné době si paní Lucie dodělala pečovatelský kurz, díky kterému má nové moţnosti v získání pracovního místa. Kurz byl dotován úřadem práce a paní Lucie si ho vybrala za pomoci naší organizace. Sociální pracovnice s paní Lucií probírala, jaké zaměstnání by jí bavilo a co by pro ni bylo vhodné. Díky tomuto kurzu paní Lucie pracuje jako pečovatelka a osobní asistentka. Paní Lucie pravidelně dochází do výtvarného motivačního ateliéru – věnuje se hlavně enkaustice, coţ je kresba roztaveným voskem za pomoci ţehličky. Lucie taktéţ velmi ráda fotí a její fotky kaţdoročně vystavujeme na prodejní výstavě farní charity. Fotoaparát nosí vţdy a všude při sobě a velmi ráda se podělí o své fotografie se svým okolím. Ráda fotí západ slunce, měsíc a přírodu. Zajímá se o reiky a esoteriku. Ráda plete náramky z korálků. Při setkávání klientů/ek výtvarného ateliéru obnovila kontakt s matkou, která je rovněţ jeho klientkou.
41
4.2 Příběh paní Jitky Paní Jitka je v invalidním důchodu po úrazu, který jí omezuje výkon pracovní činnosti. K chůzi vyuţívá francouzské hole. Má dceru, která však neví, v jaké situaci se Jitka nachází. Paní Jitka se jí nechce svěřovat, protoţe ví, ţe to také nemá lehké, nemá moc peněz a stará se o malou dceru. Paní Jitka vnučku pravidelně vídá. Se ztrátou zaměstnání přišla ztráta bydlení a Jitka ţila na ulici. Kontakt na farní charitu získala v kostele Panny Marie Sněţné v Praze. K první návštěvě farní charity v březnu 2011 ji dohnala beznadějná finanční situace. V té době totiţ ještě nepobírala invalidní důchod. Spolu se sociální pracovnicí kontaktovaly příslušnou Praţskou správou sociálního zabezpečení a paní Jitka si domluvila osobní setkání. Krátce na to jí byl přiznán invalidní důchod. Po jeho přiznání se podařilo paní Jitce sehnat vhodnou ubytovnu. Koncem roku si klientka také poţádala o zřízení průkazu ZTP/P. Další problém přivedl paní Jitku v lednu roku 2014. V době, kdy ţila na ulici a byla bez práce, jí vznikl dluh za neplacení zdravotního pojištění. Proto bylo nutné navázat kontakt s exekutorskou kanceláří, Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, domluvit splátkový kalendář a podat ţádost o zproštění od penále. Ne příliš vysoký invalidní důchod a exekuční sráţky z něj, přinutily paní Jitku najít si práci jako prodejkyně Nového Prostoru. V současné době se díky farní charitě paní Jitka zapojila taktéţ do projektu Jako Doma, kde si přivydělává vařením veganských potravin, které se poté prodávají na praţské náplavce. Současně se také účastní rekvalifikačního kurzu, po jehoţ úspěšném zakončení, je jí přislíbeno pracovní místo pomocné síly v restauraci. Aktuálně se u paní Jitky rýsuje problém s bydlením, neboť ţije s novým partnerem a jeho dcerou, které je 13 let a je v péči otce. Všichni tři ţijí v jedné malé místnosti na ubytovně, coţ se samozřejmě nelíbí příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Je tedy nutné navázat s tímto orgánem spolupráci, domluvit se na následním postupu při řešení situace a najít paní Jitce a jejímu partnerovi vhodné bydlení. Mimo jiné poskytujeme paní Jitce materiální podporu, která spočívá v pravidelném poskytování potravinových balíčků, čistého prádla a oblečení.
42
Paní Jitka je pravidelnou klientkou, má k naší organizaci důvěru a přichází k nám řešit veškeré své problémy a nepříjemné situace. V době, kdy zrovna neřeší akutní problémy, udrţuje paní Jitka kontakt s terénními pracovníky, kteří jí poskytují potravinové balíčky.
43
4.3 Příběh paní Dity Paní Dita přišla do farní charity na doporučení jiné klientky. V dubnu nás vyhledala na základě její ţádosti o svěření vnučky do pěstounské péče. Paní Dita pobírá invalidní důchod, necelých jedenáct tisíc, z toho jí čtyři tisíce strhají na exekuci na dluţné nájemné. Její dcera je uţivatelka drog. O dítě není schopná se tedy starat a bylo umístěno do Klokánku. Otec o dítě nejeví zájem. Paní Dita ţije sama bez partnera. Ţije na azylovém domě. Přiznala, ţe v minulosti měla problémy s alkoholem, protoţe uţ nevěděla, jak dál řešit obtíţnou ţivotní situaci. Do farní charity přišla s tím, ţe má vnučku v Klokánku a měla by zájem ji mít ve své péči. Nebyla spokojená s prací příslušného OSPODu, jelikoţ jí nevycházeli v ničem vstříc, byla problematická komunikace, nedostávala od nich ucelené informace. Všechno trvalo dlouho. Sociální pracovnice farní charity telefonicky kontaktovala OSPOD příslušné městské části, mluvila se sociální pracovnicí, která má případ paní Dity na starost. Ta ji informovala o tom, ţe vše u soudu podali a uţ se čeká jenom na nařízení jednání. V té době si paní Dita vnučku brávala domů na víkendové propustky. Ani za dva měsíce, kdy začínaly prázdniny, se však nic nezměnilo. Z OSPODu ani soudu se ţádné zprávy nedostaly ani k paní Ditě ani k farní charitě. Opět bylo vše urgováno a opět se nám dostalo ujištění, ţe se na tom pracuje. O prázdninách si paní Dita začala vnučku brávat na delší časové úseky, ale problém vznikal s finančním zabezpečením vnučky. Od Klokánku dostala paní Dita pouze 600 Kč na měsíc. Po odečtení exekučních sráţek zbývá paní Ditě z důchodu 7 000 Kč a z toho platí 4 500 Kč za azylový dům. Na ţivobytí jí tedy zůstává 2 500 Kč měsíčně. Sociální pracovnici se podařilo sehnat paní Ditě nárazovou brigádu. Stálou práci není pro paní Ditu moţné sehnat, jelikoţ nemá moţnost hlídání vnučky. Začali jsme tedy paní Ditě pomáhat i tak, ţe jsme se jednou za 14 dní domluvili na nákupu, který jsme s ní absolvovali a všechny nakoupené potraviny zaplatili. V srpnu, kdy si paní Dita vzala vnučku na dlouhodobou propustku, začaly být finanční problémy čím dál obtíţnější, jelikoţ neměla na její obţivu a na to, aby jí připravila do první třídy. Opět jsme tedy kontaktovali OSPOD na příslušné Praze a pro rozšíření informací také OSPODy na jiných městských částích. Sociální pracovnice jiných městských částí nás informovaly o tom, ţe je moţné si zaţádat o předběţné opatření tzv. předpěstounskou péči. 44
To však příslušná pracovnice OSPODu, pod který paní Dita spadá, poţadovala za nevhodné a zamítla s tím, ţe se to jiţ podle nového občanského zákoníku nedělá. V září nastaly problémy s placením druţiny, za školní pomůcky. Paní Dita neměla peníze na svačiny pro vnučku. Nákupy jsme tedy začali absolvovat kaţdý týden. A znovu jsme urgovali OSPOD s tím, ţe je paní Dita v zoufalé situaci. Dočkali jsme se odpovědi, ţe se čeká na soud a s danou situací se nedá nic dělat. Na dávky paní Dita nárok nemá, neboť nemá dítě ani v pěstounské, ani ve vlastní péči. Po dlouhých peripetiích bylo jednání soudu nařízeno aţ na listopad 2014. Samotného jednání se zúčastnila paní Dita, její dcera, sociální pracovnice OSPODu příslušné městské části, sociální pracovnice Klokánku a sociální pracovnice farní charity. Otec nezletilé se nedostavil. Všechny zúčastněné strany souhlasily s předáním vnučky do pěstounské péče paní Dity. Rozsudek nabyl platnosti vyhlášením. Bohuţel však ani tento fakt neopravňuje paní Ditu k podání ţádostí o dávky pěstounské péče na příslušném úřadu práce. Ţádosti je moţné podat aţ v okamţiku nabytí právní moci rozsudku, coţ je však nešťastným řešením, neboť doručení rozsudku otci nezletilé je velmi obtíţné. Otec se nedostavuje ani k jednání o určení výţivného. Z krátkého rozhovoru sociální pracovnice farní charity s dcerou paní Dity vyšlo najevo, ţe další jednání o výţivném je nařízeno na 10. prosince 2014 a otec nezletilé zde bude předveden Policií ČR. Budeme se tedy snaţit o to, aby si při jednání o výţivném převzal i rozsudek o pěstounské péči a vzdal se práva odvolání.
45
4.4 Příběh paní Lady Paní Lada je důchodkyně. Pochází z Ostravy. V Ostravě jí však špatnou výpovědí nájemní smlouvy vznikl dluh na nájemném. V Ostravě nechala vybavení svého bytu ve skladu, za který platí 1500 Kč měsíčně a odjela s tím, ţe tady má známou, která jí poskytne azyl a ona si zde seţene brigádu. Je jí 70 let, ale na svůj věk je velmi vitální. Pobírá starobní důchod, ze kterého je jí exekučně strháváno dluţné nájemné. Nemá manţela ani děti. Dříve pracovala jako administrativní síla v kanceláři a také v umělecké tvorbě. Farní charitu vyhledala v dubnu 2011 proto, abychom jí pomohli najít si brigádu, neboť v Praze zůstala neplánovaně dlouho a bydlení u kamarádky nebylo jiţ nadále moţné. V průběhu několika dalších návštěv nás paní Lada poţádala o lekce výuky obsluhy PC. Této ţádosti jsme vyhověli a paní Lada docházela půl roku na individuální schůzky, na kterých se s pomocí sociální pracovnice učila dovednostem práce na PC a internetu. Toto úspěšně zvládla a v současné době je běţnou uţivatelkou PC. V listopadu 2011 nastaly u paní Lady problémy s exekucí, a to díky dluhu u dopravního podniku z důvodu jízdy v MHD bez platné jízdenky (k jízdě bez lístku jí dohnala obtíţná finanční situace). Sociální pracovnice tedy paní Ladě sepsala ţádost o splátkový kalendář, na který, po několika telefonických vyjednáváních, exekutorská kancelář přistoupila. Nicméně tato situace prohloubila jiţ vzniklý finanční problém a bylo tedy nezbytně nutné najít paní Ladě brigádu. V tomto období se náhodně nabízely moţnosti vyuţívání krátkodobých brigád. Paní Ladě jsme pomáhali potravinovými balíčky, neboť vzhledem k vyššímu věku klientky byla moţnost sehnat dlouhodobou brigádu nebo stálé zaměstnání velmi mizivá. Klientka docházela dvakrát týdně na individuální schůzky, na kterých jsme intenzivně hledali zaměstnání. To se podařilo aţ za dlouhého ¾ roku. V tomto období jsme však nabídli paní Ladě moţnost zapojit se do našich charitativních prodejů a výroby dárkových předmětů v našem motivačním ateliéru. V současné době má paní Lada dlouhodobou brigádu, která stačí k zajištění nezbytných výdajů. Sehnala brigádu kustodky na výstavách, coţ je vzhledem k jejímu věku více neţ vhodné zaměstnání.
46
Zakázka paní Lady byla naplněna a v současné době nás navštěvuje sporadicky a příleţitostně. A to pouze za účelem krátkého rozhovoru či pozdravu. Aktuálně klientka neřeší ţádný váţný problém a její situace je uspokojivá, coţ nás velmi těší.
47
4.5 Příběh paní Anny Paní Anně je 73 let. Je vdova a pobírá starobní důchod. Je bezdětná a bliţší rodina ţije na Moravě (bratr, švagrová). Vztah mezi nimi je však pouze formální. Paní Anně zemřel před dvanácti lety manţel, coţ byla pro ni velká ztráta. V bytě 2+1 zůstala sama. Farní charitu poprvé navštívila před dvěma lety, kdy nás v zoufalé situaci ţádala o to, ať jí pomůţeme s reklamací špatně provedené rekonstrukce podlahy. Podlahu si nechala opravit před pěti lety a na její rekonstrukci si vzala půjčku ve výši 300 000 Kč. K rekonstrukci byla nucena přistoupit po té, co se jí v bytě začala objevovat plíseň a nebezpečné spóry. Firmu jí domluvila známá z ubytovny, na které tehdy paní Anna ţila proto, aby nemusela bydlet v bytě napadeném plísněmi. Nově zrekonstruovaná podlaha se však podle paní Anny propadala, netěsnila, táhlo od ní a v bytě se opět začaly objevovat plísně. Byli přizváni znalci, proběhlo měření termokamerou, ale vţdy s uspokojivým výsledkem. Paní Anna si však stále trvala na svém, a proto se obrátila na nás. Sociální pracovnice nejdříve kontaktovala bytové druţstvo, firmu, která podlahu rekonstruovala, ale vţdy se jí dostalo odpovědi, ţe je vše v pořádku a ţe problémy, které paní Anna uvádí, jsou vymyšlené. Byt paní Anny jsme navštívili a ţádné zjevné známky narušení podlahy jsme nezaznamenali. V průběhu návštěvy nás však zarazilo několik informací, které nám paní Anna poskytla, a to, ţe podlahu podvrtává sousedka, která bydlí v bytě pod ní, lije tam toxické látky, protoţe chce paní Annu otrávit, sleduje jí kamerou, kterou sousedka namontovala do kuchyně a koupelny. Při podrobnějších otázkách jsme zjistili, ţe sousedka pravidelně vniká do jejího bytu, a to vţdy za její nepřítomnosti. Ničí jí tam majetek a dělá naschvály. Kvůli tomu všemu si paní Anna nechala třikrát kompletně měnit zámky u dveří a do bytu si zavedla bezpečnostní kameru s napojením na pult ochrany. Sociální pracovnice poté kontaktovala bezpečnostní firmu, jejíţ majitel uvedl, ţe na záznamech z kamery nikdy nic není. Kamera sousedku nezachytila a nezachytila ani nikoho jiného kromě paní Anny. Sociální pracovnice při další návštěvě zaobaleně zjišťovala, zda navštěvuje paní Anna nějaké lékaře. Ve výčtu lékařů se objevil i psychiatr a naše domněnky, ţe v případě paní Anny figuruje psychické onemocnění, se potvrdily. Sociální pracovnice našla kontakt na psychiatra paní Anny a po telefonickém rozhovoru vyšlo najevo, ţe paní Anna opravdu trpí psychickým 48
onemocněním, které však není vyléčitelné. Psychiatr nás však ujistil, ţe tím, ţe její problémy vyslechneme, sdílíme a snaţíme se „řešit“ jí velmi pomáháme. Paní Anna není tedy typickou klientkou, ale protoţe v naší práci s ní vidíme smysl, řadí se paní Anna mezi naše stále klientky. V poslední době se intenzita návštěv v naší poradně zvyšuje. „Problémy“ se sousedkou stále narůstají, paní Anna do svého případu zaangaţovala příslušnou městskou část, městskou policii, Policii ČR, ombudsmana a média. Od ţádné z těchto zaangaţovaných stran se jí však nedostalo patřičného sdílení problému a farní charitu paní Anna tedy označuje jako jedinou instituci, která se jí snaţí pomoci. Víme, ţe problém je neřešitelný a tak k němu také přistupujeme. Jelikoţ nám na paní Anně záleţí, jsme v pravidelném kontaktu s jejím psychiatrem a snaţíme se vţdy vyjít vstříc a vyslechnout její problémy a ulehčit tak jejímu trápení. S paní Annou soustavně spolupracujeme jiţ tři toky. Dochází k nám pravidelně dvakrát aţ třikrát do měsíce na individuální schůzky.
49
5. Rozhovory Poslední část je postavena na rozhovorech se zaměstnanci a klientkami farní charity. K získání informací pomocí rozhovoru jsem se rozhodla proto, ţe dílčím cílem mé bakalářské práce je popsat a uvést specifika a metody práce farní charity jako organizace věnující se pouze ţenám, a mám za to, ţe při rozhovorech se samotnými zaměstnanci a klientkami farní charity se mi dostane těch nejucelenějších a nevěrohodnějších informací. Na základě těchto rozhovorů bych chtěla dokreslit celkový náhled na tuto organizaci nejenom z pohledu zaměstnanců, ale také z pohledu klientek, a to proto, ţe se tyto dva pohledy mohou lišit. V této kapitole to pak porovnám a vyhodnotím.
5.1 Srovnání rozhovorů zaměstnanců farní charity a jejich klientek Uvedením rozhovorů s klientkami a s pracovníky farní charity jsem chtěla pouze nastínit jejich subjektivní pohled na organizaci Farní charita Praha 1 – Nové Město. Jsem si vědoma toho, ţe z této malé části respondentů/ek nemůţu činit ţádné finální závěry. Jednotlivé rozhovory jsou vedeny se sociální pracovnicí, ta je ve farní charitě zaměstnaná od roku 2010, vystudovala sociální práci, v oboru pracuje deset let. Ve farní charitě je zaměstnána na plný úvazek a vede také výtvarný ateliér Plamen poznání. Další rozhovor poskytl terénní pracovník farní charity, který je zde jako pracovník v sociálních sluţbách pouze krátce, a to od června roku 2013. V oboru se pohybuje tři roky. Z klientek farní charity jsem oslovila paní Annu a paní Ditu. Paní Anna do farní charity dochází třetím rokem, a jak sama říká: „Vím, ţe mě neodmítnete a ţe se mi budete věnovat. To mi po psychické stránce velmi pomáhá.“ Paní Dita je klientkou farní charity zhruba sedm měsíců, obrátila se na nás s ţádostí o pomoc při svěření své vnučky do pěstounské péče a konstatuje: „ Jako výhodu vidím to, ţe kdyţ se ţena dostane do svízelné situace, je tu právě takováto sluţba, která nám dá šanci najet zpět do správných kolejí.“ Kazuistiky obou klientek uvádím v předešlé kapitole.
50
Rozhovory jsou zde uvedeny opravdu pouze pro doplnění mé praktické části. K dotazování se klientek jsem přistoupila i z toho důvodu, ţe pro nás jako pro pracovníky farní charity znamenají zpětnou vazbu vztahující se k naší práci. První otázka rozhovoru je otázkou informační. Informuje o délce pracovního poměru zaměstnanců ve farní charitě a délce doby, po kterou dotazované klientky farní charitu navštěvují. Druhá otázka je pro všechny dotazované stejná a zjišťuje skutečnost, zda-li je existence sluţby, která je věnována pouze ţenám důleţitá. Oba z pracovníků odpověděli, ţe ano, a to na základě zkušeností získaných z práce s cílovou skupinou. U klientek farní charity se názory rozcházejí. Paní Dita uvedla následující: „Nemyslím si, ţe by se měl brát v tomto ohledu rozdíl mezi muţem a ţenou. Kaţdý se můţe ocitnout v tíţivé situaci a nemusí to být vlastní vinou. V tomto případě by měl mít moţnost kaţdý, bez ohledu na pohlaví, k vyuţití takové sluţby.“ Druhá klientka naopak uvádí: „Jsem ráda, ţe můţu naplno projevit své emoce v prostředí, ve kterém se nepohybují muţi. Cítím se tady v bezpečí.“ Další otázka v rozhovoru pro pracovníky farní charity dává prostor k popisu jejich práce. V otázce, která se zaměřuje na výhody organizace se dovídáme, ţe samotná existence Farní charity Praha 1 – Nové Město je povaţována za výhodu. Z pohledu pracovníků díky tomu, ţe se věnuje pouze ţenám. Sociální pracovnice na tuto otázku odpovídá: „Léta práce ve farní charitě mě přivedla ke zjištění, ţe ţenské, stejně tak jako muţské pohlaví, má svá specifika. Ţeny jsou zranitelnější, uzavřenější ve svých problémech, a proto potřebují mít pocit, ţe se někdo věnuje jen a přímo jim.“ Z pohledu klientek pak díky tomu, ţe zde nalézají útočiště a pomoc při řešení svých problémů. Při popisování nedostatků organizace se mimo jiné setkáváme s názorem, ţe farní charita nemá dostatečné prostory pro poskytování sluţby a chybí jí odpovídající propagace tak, aby o ní vědělo co nejvíce lidí z cílové skupiny. Terénní pracovník k tomuto uvádí: „Celkově jsme malá organizace a máme tím svázané ruce. Jsme jediná organizace v Praze, která řeší otázku ţenského bezdomovectví. Já s mojí kolegyní jsme jediní terénní pracovníci na celou Prahu. Coţ je často velmi náročné a vyčerpávající.“
51
Případné změny ve fungování této sluţby spatřují respondenti v chodu a ve změně prostor, ve kterých farní charita jako sluţba funguje, coţ s sebou přináší moţné rozšíření poskytovaných sluţeb. Terénní pracovník toto uzavírá slovy: „Zkrátka aby ta práce a celkově nabídka sluţeb byla komplexnější.“
52
Závěr Moje bakalářská práce přináší teoretické informace, týkající se problematiky ţenského bezdomovectví. Tyto informace jsem z velké části čerpala z odborné literatury. Ve své teoretické části vysvětluji základní pojmy problematiky bezdomovectví a definuji pojem bezdomovec/bezdomovkyně. Dočteme se v ní, jaké jsou příčiny bezdomovectví a jaká skupina obyvatel je bezdomovectvím ohroţena. Velká část mé práce je pak zaměřena na jednu konkrétní skupinu, a to ţeny bezdomovkyně. Uvádím zde také specifika ţenského bezdomovectví. Nejrozšířenější formou bezdomovectví ţen je bezdomovectví skryté, a to proto, ţe ţenu bezdomovkyni dokáţe nejlépe chránit před většinovou společností. Ve své práci také poukazuji na důleţitost partnerského vztahu, který jim poskytuje bezpečí a ochranu. Specifické problémy ţenského bezdomovectví jsou pak spojené s hygienou, menstruací a těhotenstvím. V druhé kapitole mé bakalářské práce popisuji podrobněji organizaci Farní charita Praha 1 – Nové Město. Čtenář/ka zde můţe najít nabídku poskytovaných sluţeb a metody, kterých pracovníci farní charity vyuţívají při práci s klientkami. Kapitola také seznamuje s motivačním výtvarným ateliérem Plamen poznání. Cílem této bakalářské práce bylo popsat, jak se farní charita podílela na „nových“ ţivotech svých klientek. Specifikuje konkrétní skutečnosti, které ke změnám vedly. Tyto skutečnosti můţeme nalézt v kazuistikách konkrétních klientek, jeţ uvádím v praktické části své práce. Myslím, ţe můj cíl byl naplněn a tuto práci vnímám nejenom jako výstup naší práce, ale také jako příklad fungující praxe. Jelikoţ zde bylo jiţ několikrát zmíněno, ţe Farní charita Praha 1 – Nové Město je malá organizace s nedostačující propagací, můţe má práce poslouţit také jako prostředek, díky kterému se její existence a poskytované sluţby dostanou do povědomí širší společnosti. Motivací k provedení rozhovorů s pracovníky a klientkami farní charity byla touha zjistit, zda-li se jednotlivé pohledy a očekávání obou stran od sebe navzájem liší. Moje hypotéza byla, ţe existence sluţby, která se věnuje pouze ţenám je velmi důleţitá, neboť ţeny bez domova touţí po prostředí bez muţů, ve kterém nacházejí bezpečí, intimitu a prostor, kde mohou být sami sebou. Výpovědi klientek však nebyly jednoznačné, ale jak jsem zde jiţ zmiňovala, toto nelze posuzovat na tak malém vzorku respondentek, které mi rozhovor 53
poskytly. Důvodem pro uvedení rozhovorů bylo také to, ţe celá bakalářská práce pojednává o specificích ţenského bezdomovectví a vhodnosti existence sluţby speciálně pouze pro ně. Otázkou však zůstává, zda-li vůbec tyto ţeny o takovou sluţbu stojí, avšak to je případným podnětem pro ucelenou samostatnou práci.
54
Použitá literatura CAMPBELLOVÁ, J. Techniky arteterapie. Prha: Portál, 1998. 199 s. ISBN 80-7178-428-1. CLAIRE M. REZZETI, Daniel J. Curran. Ţeny, muţi a společnost. Praha: Karolinum,2003. ISBN 80-246-0525-2. HRADECKÁ, V., HRADECKÝ, I. Bezdomovství – extrémní vyloučení. Praha: Naděje, 1996. 85 s. ISBN 80-902292-0-4. HRADECKÝ, I. a kol. Definice a typologie bezdomovectví. Praha: Naděje, 2007. 52 s. ISBN 978-80-86451-13-8. HUŇKOVÁ;Markéta. ABC Feminismu. Nesehnutí - 2004;Brno. CHALUPA, B. Psychologie dnes a zítra. Brno: Littera, 2007. 231 s. ISBN 978-80-85763-386. JANOUŠKOVÁ, K.,NEDĚLNÍKOVÁ, D. Profesní dovednosti terénních sociálních pracovníků. Ostrava: Grafico, 2008. 401 s. ISBN 978-80-7368-504-1. KARSTEN, Hartmut. Ţeny – muţi : Genderové role, jejich původ a vývoj. 1. Vyd. b.m. Portál, 2006. 184 s. ISBN: 80-7367-145-X KUČERA, D. Moderní psychologie. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4621-0. MAREK, J.; STRNAD, A.; HOTOVCOVÁ, L. Bezdomovectví : v kontextu ambulantních sociálních sluţeb. Praha: Portál, 2012. 175 s. ISBN 978-80-262-0090-1. MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2008. 384 s. ISBN 978-80-7367-502-8. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008. 272 s. ISBN 978-80-7367-3680. MATOUŠEK, O. a kol. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003. 272 s. ISBN 807178-549-0. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005. 345 s. ISBN 80- 7367002-X. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální sluţby: legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. Praha: Portál, 2007. 185 s. ISBN 978-80-7376-310-9. PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2009. 400 s. ISBN 978-80-7367-647-6. PRŮDKOVÁ, T.; NOVOTNÝ, P. Bezdomovectví. Praha: Triton, 2008. 93 s. ISBN 978-807387-100-0.
55
SBORNÍK UNIE KATOLICKÝCH ŢEN. Ţena v církvi a ve společnosti III. Praha: Pastorační středisko pro UKŢ, 2005. 101 s. ŠTĚCHOVÁ, M. a kol. Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2008. 111 s. ISBN 978-807338-069-4. TELCOVÁ, J. Úvod do pedagogické psychologie. Brno: Inverze, 2002. 151 s. ISBN 80-865613-X. VACÍNOVÁ, T. a kol. Vybrané psychologické aspekty terénní sociální práce. Ústí nad Labem, 2006. ISBN 80-7044769-9. VYMĚTAL, J. Rogersovská psychoterapie. Praha. Český spisovatel, a. s., 1996. 216 s. ISBN80-202-0605-1. ZÁKON č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších změn a doplňků.
56
Elektronické zdroje BEZDOMOVCI. eStránky.cz[online]. © 2013 [cit. 2012-12-03]Dostupné z: http://www.bezdomovci.estranky.cz/clanky/definice-bezdomovectvi.html FEANTSA. European Federation of National Organisations Working with the Homeless (Evropská federace národních sdruţení pracujících s bezdomovci). feantsa.org [online]. Copyright © 2011 [cit. 2014-11-20]. Dostupné z: http://www.feantsa.org. FCH. Farnícharita Praha 1. Programmari.cz [online]. © 2014 [cit. 2014-11-10]. Dostupné z: http://www.programmari.cz/ ČESKÝ STATISTIKÝ ÚŘAD. Czso.cz [online]. © 2014 [cit. 2014-11-10]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/kapitola/1413-13-r_2013-14 MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. MPSV: Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. MPSV, 2009 [cit. 2013-04-10]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/ PĚNKAVA, Pavel. Konference 04 – Pavel Pěnkava – Část 2. [online]. 2010 [cit. 2013-0211]. Dostupný z: http://www.youtube.com/watch?v=BnnQnEfEvg&feature=player_embedded REBUILDING SHATTERED LIVES. St Mungo ´s Broadway [online]. [cit. 2014-11-10]. Dostupné z: www.rebuildingshatteredlives.org
57
Přílohy Příloha č. 1
Rozhovor se sociální pracovnicí Jak dlouho ve farní charitě pracujete? Na místo sociální pracovnice jsem nastoupila před čtyřmi lety. Bez předchozích zkušeností s prací s bezdomovci, s bezdomovkyněmi, ale o to větší výzva to pro mě byla. Je podle Vás důležitá existence služby, která je věnována pouze ženám? Ano. Proč? Léta práce ve farní charitě mě přivedla ke zjištění, ţe ţenské, stejně tak jako muţské pohlaví, má svá specifika. Ţeny jsou zranitelnější, uzavřenější ve svých problémech, a proto potřebují mít pocit, ţe se někdo věnuje jen a přímo jim. Jaký je popis Vaší práce? Nedrţím se konkrétního popisu práce. Za kaţdých okolností se snaţím klientku vyslechnout a pomoci jí s řešením problémů, ať se jedná o cokoliv. Nejsem pracovnicí, která řeší pouze věci, které má v popisu práce. Mám za to, ţe kaţdý problém má své řešení a kdyţ uţ ho nemůţu vyřešit já, vţdy se snaţím klientku nasměrovat tím „správným směrem“. Ať uţ je to objednáním do právní poradny, k lékaři, vyhledáním postupů, jak problém vyřešit nebo třeba jen rozhovorem a následnou motivací klientky. Pokud se jedná o výčet činností, které v poradně vykonávám nejčastěji, patří sem asistence při hledání zaměstnání na PC, sepisování odpovědí na pracovní inzeráty, sepisování ţivotopisů, sepisování ţádostí o splátkové kalendáře a jednání s exekutory, sepisování ţádostí o výţivné, jednání s pracovníky úřadu práce příslušných městských částí, vydávání jídla a ošacení klientkám. Dále pak zajištění chodu výtvarného motivačního ateliéru Plamen poznání, podílení se na výrobě dárkových předmětů, zprostředkování individuální tvorby klientkám, zajištění prodeje dárkových předmětů na charitativních akcích, v kamenných obchodech a internetových obchůdcích. Dohled nad organizací prodejní výstavy a její propagaci.
58
Co vnímáte jako výhody této organizace? Právě jiţ zmíněná orientace nebo specializace směrem k ţenám. Nachází u nás pocit bezpečí, soukromí a doufám taky, ţe porozumění. Setkáváte se s tím, že ženám vadí prostor, kde jsou muži? Ano. Z reakcí klientek jsem vypozorovala, ţe jsou vděčné za organizaci, která se věnuje pouze ţenám, neboť v jiných organizacích typu Armáda spásy či Naděje, kde se setkávají s muţi, cítí diskriminaci. Dle slov mnoha klientek jsou ve smíšeném prostředí častým terčem muţských naráţek, zesměšňování a poznámek, které mají sexuální podtext. V čem vidíte mezery? Mezery? Mezery ne, spíš znevýhodnění a to v tom, ţe jsme malou organizací. Nemáme tak dostatečné PR, personální zajištění a odpovídající prostory a není tak v našich silách zajistit komplexní sluţby, které by si klientky zaslouţily. Co byste změnila? Asi bych neměnila nic. Zdokonalení naší organizace vidím v moţnosti rozšíření jejich sluţeb, ale to je závislé jiţ na zmiňovaném PR, managementu, dotacích, grantech a prostorách.
Co Vám práce s cílovou skupinou dala a co vzala? To, ţe jsem se s kaţdým nově příchozím problémem snaţila najít nebo naučit hledat cestu, správný směr a moţnosti jeho vyřešení. Našla jsem v sobě odhodlání problémům nepodléhat a snaţit se na ně dívat tak, jako ţe jsou výzvou a prostředkem ke změně. A co mi to vzalo? Asi důvěru v lidi, jejich slušnost, charakter, ochotu. Přivádí mě to k otázce, zda-li jste se díky své práci setkala s tolika negativními zkušenostmi? Ano, celý pracovní týden se pohybuju mezi samými problémy, se kterými za mnou klientky přicházejí. Dřív, neţ jsem s nimi začala pracovat, jsem měla jisté ideály, ale tato práce mi ukázala tu špatnou stránku lidství.
59
Uvedla byste nějaké konkrétní příklady nebo vlastnosti? Netýká se to pouze klientek, ale také lidí, se kterými komunikuji na úřadech, v organizacích a jinde. Vadí mi neúcta člověka k člověku, neochota, lhaní a zloba. Nosíte si tyto problémy do osobního života nebo dokážete „vypnout“? Po osmi letech práce jako sociální pracovnice (před tím jsem dělala veřejnou opatrovnici) jsem se naučila problémy nechávat v práci. I kdyţ je to však velmi těţké, neboť některé příběhy klientek jsou velmi zraňující a já jsem pořád jen člověk. Dotýká se mě to. Uvažujete o změně zaměstnání? Ne neuvaţuji. Stále mám ještě pocit, ţe klientkám mám co nabídnout. Jsou pro mě důleţité, snaţím se tady být pro ně.
60
Rozhovor s terénním pracovníkem Jak dlouho a na jaké pozici ve farní charitě pracujete? Ve farní charitě pracuji skoro rok a půl na pozici terénního sociálního pracovníka. Je podle Vás důležitá existence služby, která je věnována pouze ženám? Určitě ano. Proč? Ţenské pohlaví má svá specifika. Ţeny mají rozdílné potřeby. Práce s nimi vyţaduje rozdílný přístup neţ u muţů. Jaký je popis Vaší práce? Jsem terénní sociální pracovník, coţ znamená, ţe chodím po předem vytyčených lokalitách. Vyhledávám klientky, kterým poté mohu nabídnout naše sluţby. Monitoruju nová místa, zprostředkovávám klientkám doprovod na úřad či k lékaři. Jelikoţ jsme malá organizace, je potřeba umět tak trochu od všeho něco. Účastním se tedy i při tvoření na výtvarném motivačním ateliéru Plamen poznání, chodím prodávat dekorační výrobky našich klientek na charitativní prodeje a vozím zboţí do obchůdků. Co vnímáte jako výhody této organizace? Jako její výhodu rozhodně vnímám to, ţe pracuje pouze se ţenami, a tím pádem se na ně můţeme více specializovat. Setkáváte se s tím, že ženám vadí prostor, kde jsou muži? Ano. Ony samotné mluví o tom, ţe kdyţ jsou pouze mezi ţenami, tak cítí větší pocit bezpečí. Navíc se s nimi lépe pracuje, kdyţ jsou bez muţů, jelikoţ se nebojí mluvit o věcech, o kterých by před muţi nemluvily. Je moţné navázat důvěrnější rozhovor. Alespoň tak se s tím setkávám ve své praxi. V čem vidíte mezery této organizace? Dle mého názoru nám chybí právní a psychologické poradenství. Celkově jsme malá organizace a máme tím svázané ruce. Jsme jediná organizace v Praze, která řeší otázku ţenského bezdomovectví. Já s mojí kolegyní jsme jediní terénní pracovníci na celou Prahu. 61
Coţ je často velmi náročné a vyčerpávající. Oproti velkým organizacím typu Armáda spásy a Naděje nemáme tolik moţností, které by se nám samozřejmě hodily. Co byste změnil? Určitě bychom potřebovali nové prostory. Naše kancelář je malý a stísněný prostor, který není vyhovující. Zřídil bych nízkoprahové centrum pouze pro ţeny. Klientky by si tam mohly vyprat, uvařit, najíst se a vykonat hygienu. Zároveň by měly moţnost vyuţít sluţeb sociální pracovnice a psychologickou pomoc. Zkrátka aby ta práce a celkově nabídka sluţeb byla komplexnější. Co Vám práce s cílovou skupinou dala a co vzala? Určitě mi tato práce dala jisté zkušenosti, co se týká práce s touto cílovou skupinou. Naučil jsem se jednat s lidmi a snaţit se umět vyřešit jejich problémy. Určitě umím lidem více naslouchat. K práci přistupuju k takové, jaká je. Tudíţ mi nejspíš nic nevzala. Setkal jste se s nějakými negativními zkušenostmi? Ano, setkal. Například s odmítavým přístupem klientek, vulgarismy vůči našim osobám, nedodrţování slibů. Tím myslím např. kdyţ nedorazí na smluvenou schůzku. Setkávám se také s absolutním nezájmem o změnu jejich ţivotní situace. Nosíte si tyto problémy do osobního života, nebo dokážete „vypnout“? Zpočátku jsem nad těmito problémy hodně uvaţoval v osobním ţivotě, ale postupem času jsem se dopracoval k tomu, ţe svoji práci řeším pouze v pracovní době. Uvažujete o změně zaměstnání? Musím se přiznat, ţe ano. Avšak není to dáno tím, ţe bych v tomto zaměstnání „vyhořel“ nebo zanevřel na tuto cílovou skupinu.
62
Rozhovor s paní Annou Jak dlouho do farní charity docházíte? Do farní charity docházím přibliţně tři roky. Je podle Vás důležitá existence služby, která je věnována pouze ženám? Ano. Jsem ráda, ţe můţu naplno projevit své emoce v prostředí, ve kterém se nepohybují muţi. Cítím se tady v bezpečí. Co vnímáte jako výhody této organizace? Vím, ţe se na vás můţu obrátit s čímkoliv, ať uţ je to řešení problémů v kanceláři a nebo poţádat o návštěvu u mě v bytě. Vím, ţe mě neodmítnete a ţe se mi budete věnovat. To mi po psychické stránce velmi pomáhá. V čem vidíte mezery? Dlouho jsem hledala někoho, komu bude záleţet na mých problémech a bude mít zájem na tom, aby mi je pomohl vyřešit. Všude mne odmítali, takţe bylo velké štěstí, ţe jsem se dostala k vám. Za vším ale stála náhoda. Proto bych uvítala, kdyby se o vás víc vědělo. Jste malí a nejste vidět. Ale práci děláte obrovskou. Je škoda, ţe o vás lidé víc neví. Co byste označila jako pozitivum v přístupu farní charity k Vám? Ochotu a snahu s jakou přistupujete k řešení mých problémů. Vţdy si na mě uděláte čas. Co byste změnila? Nic mě nenapadá. Moţná asi prostory a uspořádání kanceláře.
63
Rozhovor s paní Ditou Jak dlouho do farní charity docházíte? Do charity docházím kolem sedmi měsíců. Je podle Vás důležitá existence služby pouze pro ženy? Nemyslím si, ţe by se měl brát v tomto ohledu rozdíl mezi muţem a ţenou. Kaţdý se můţe ocitnout v tíţivé situaci a nemusí to být vlastní vinou. V tomto případě by měl mít moţnost kaţdý, bez ohledu na pohlaví, k vyuţití takové sluţby.
Co vnímáte jako výhody této organizace? Jako výhodu vidím to, ţe kdyţ se ţena dostane do svízelné situace, je tu právě takováto sluţba, která nám dá šanci najet zpět do správných kolejí. V čem vidíte mezery? Malá propagace v mediích. Aţ ve chvíli, kdy bylo nejhůře, jsem se náhodně dověděla o farní charitě, coţ skutečně zachránilo budoucnost moji i vnučky. Myslím, ţe takových sluţeb je v našem státě málo a mělo by se o nich mezi lidmi vědět skutečně více.
Co byste označila jako pozitivum v přístupu farní charity k Vám? Jako pozitivum beru farní charitu celkově. Mně osobně pomohla a pomáhá tato sluţba překlenout nelehké období, kdy jsem se vrátila zpět do Prahy s cílem dostat vnučku do své péče. Pomohla mi materiálně, kdy jsme neměly s vnučkou na jídlo zpočátku ani na hygienické potřeby i oblečení. Zároveň v sociální oblasti, jelikoţ jsem v téhle situaci poprvé v ţivotě a vůbec jsem netušila oč a jak ţádat. Podporou u soudu, kdy jsem ţádala o vnučku, hledáním zaměstnání, komunikováním se školou, kam vnučka nastoupila do 1. třídy a v neposlední řadě psychickou oporou, která je pro mne velmi důleţitá. Co byste změnila? Změnila bych jen to, ţe tyto organizace by měly být více podporované státem. 64
Příloha č. 2
Seznam otázek Jak dlouho ve farní charitě pracujete? Je podle Vás důleţitá existence sluţby, která je věnována pouze ţenám? Proč? Jaký je popis Vaší práce? Co vnímáte jako výhody této organizace? Setkáváte se s tím, ţe ţenám vadí prostor, kde jsou muţi? V čem vidíte mezery? Co byste změnila? Co Vám práce s cílovou skupinou dala a co vzala? Přivádí mě to k otázce, zda-li jste se díky své práci setkala s tolika negativními zkušenostmi? Uvedla byste nějaké konkrétní příklady nebo vlastnosti? Nosíte si tyto problémy do osobního ţivota, nebo dokáţete „vypnout“? Uvaţujete o změně zaměstnání?
65
Jak dlouho do farní charity docházíte? Je podle Vás důleţitá existence sluţby, která je věnována pouze ţenám? Co vnímáte jako výhody této organizace? V čem vidíte mezery? Co byste označila jako pozitivum v přístupu farní charity k Vám? Co byste změnila?
66
67
