VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií
Faktory motivující pacienty s diagnostikovanou hypertenzí ke změně životního stylu Bakalářská práce
Autor: Eliška Lukáčová Vedoucí práce: Mgr. Jana Truplová Jihlava 2016
Anotace Tato bakalářská práce, skládající se z teoretické a praktické části, se zabývá životním stylem u pacientů s hypertenzí. Teoretická část detailněji popisuje cévní a oběhový systém a následně vlastní onemocnění. Vysvětluje fyziologii tělesného tlaku, jmenuje rizikové faktory přispívající ke vzniku arteriální hypertenze, uvádí dělení a charakteristiku tohoto onemocnění a pojednává o způsobech diagnostiky i léčby. Teoretická část také zahrnuje charakteristiku základních složek životního stylu. Část praktická se zabývá výzkumem zaměřeným na životní styl u pacientů s arteriální hypertenzí za účelem odpovědi na daný cíl této práce. Výsledky jsou zhodnoceny a vyjádřeny grafy, tabulkami a slovním popisem. Klíčová slova: krevní tlak, arteriální hypertenze, životní styl
Annotation This bachelor thesis, which consists of the theoretical and practical parts, deals with the lifestyle of patients with arterial hypertension. The theoretical part describes the cardiovascular system and subsequently the particular disease in details. It explains the physiology of blood pressure, identifies risk factors which can cause arterial hypertension, lists the division and characteristics of the disease. Finally it discusses the diagnosis and treatment. This part includes a characteristics of the basic elements of the lifestyle. The second - practical part, focuses on the research of a lifestyle of the respondents with arterial hypertension. It serves to find the answer to questions set in this bachelor thesis. The results of this research are assessed and presented in graphs, tables and word description. Keywords:
blood pressure, arterial hypertension, lifestyle
Poděkování Mé poděkování bych chtěla především věnovat paní magistře Janě Truplové za její laskavé vedení a trpělivost při psaní této práce. Neméně děkuji také všem akademickým pracovníkům Katedry zdravotnických studií, kteří v případě potřeby poskytli tolik potřebnou radu. Dále bych chtěla poděkovat všem respondentům a lékařům, kteří obětovali svůj čas pro mé dotazníky. A v neposlední řadě patří poděkování mé rodině a přátelům za jejich trpělivost a opravdu velkou podporu při psaní této práce.
Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne
...................................................... podpis
Obsah Úvod .............................................................................................................................8 1
Teoretická část ..................................................................................................... 10 1.1
Cévní systém ................................................................................................. 10
1.1.1
Stavba cév .............................................................................................. 10
1.1.2
Druhy cév .............................................................................................. 11
1.2
Krevní oběh................................................................................................... 11
1.2.1
Činnost srdce ......................................................................................... 12
1.2.2
Vnější projevy srdeční činnosti............................................................... 12
1.3
Krevní tlak .................................................................................................... 12
1.3.1
Charakteristika a definice krevního tlaku ................................................ 12
1.3.2
Fyziologie krevního tlaku ....................................................................... 13
1.3.3
Hodnoty krevního tlaku .......................................................................... 14
1.3.4
Metody měření krevního tlaku ................................................................ 15
1.3.5
Zásady měření krevního tlaku................................................................. 17
1.3.6
Chyby při měření krevního tlaku ............................................................ 17
1.4
Aktuální poznatky o hypertenzi ..................................................................... 18
1.4.1
Definice hypertenze ............................................................................... 18
1.4.2
Epidemiologie a prevalence hypertenze .................................................. 18
1.4.3
Klasifikace hypertenze ........................................................................... 18
1.4.4
Klinický obraz hypertenze ...................................................................... 20
1.4.5
Diagnostika hypertenze .......................................................................... 21
1.4.6
Léčba hypertenze ................................................................................... 22
1.4.7
Prognóza hypertenze .............................................................................. 27
1.4.8
Organizace péče a dispenzarizace hypertoniků ....................................... 28
1.5
Zdraví ........................................................................................................... 28
1.6
Životní styl .................................................................................................... 28
2
1.6.1
Definice ................................................................................................. 28
1.6.2
Životní styl jako determinant zdraví ....................................................... 29
1.6.3
Zdravý životní styl ................................................................................. 29
Praktická část....................................................................................................... 33 Cíl práce .................................................................................................................. 33 Výzkumné otázky .................................................................................................... 33 2.1
Metodika výzkumu ........................................................................................ 33
2.2
Charakteristika výzkumného prostředí a vzorku respondentů ......................... 35
2.3
Průběh výzkumu ........................................................................................... 35
2.4
Zpracování dat .............................................................................................. 35
2.5
Výsledky výzkumu ........................................................................................ 36
2.6
Diskuze ......................................................................................................... 68
2.6.1 2.7
Zhodnocení výzkumných otázek ............................................................ 68
Návrhy a doporučení pro praxi ...................................................................... 71
2.7.1
Edukace veřejnosti ................................................................................. 71
2.7.2
Prevence ................................................................................................ 72
Závěr ........................................................................................................................... 73 Seznam použité literatury ............................................................................................ 75 Seznam zkratek, pojmů a užitých znaků ...................................................................... 78 Seznam grafů a tabulek ............................................................................................... 81 Seznam příloh ............................................................................................................. 83
Úvod „Lidé žádají v modlitbách od bohů zdraví, ale že sami v sobě mají nad ním moc, nevědí.“ Démokritos z Abdér Téma mé bakalářské práce zní: Faktory motivující pacienty s diagnostikovanou arteriální hypertenzí ke změně životního stylu. Zaměření tímto směrem jsem si vybrala z toho důvodu, že některá onemocnění již dnes společnost bere jako běžná a protože je díky moderní medicíně umožněna vesměs dobrá kvalita života, pacienti tato onemocnění nepovažují za hrozbu či riziko. Počet takovýchto typů onemocnění neustále stoupá. Je již známo, že více než 20 % populace v České republice v produktivní fázi života se potýká s chronickými zdravotními obtížemi a více než tři pětiny z nich trpí také některým z onemocnění pohybové nebo oběhové soustavy. Hypertenze se postupem času zařadila přesně mezi tato onemocnění. Téměř 60 % hypertonicky nemocných je řazeno v pásmu tzv. mírné hypertenze. Toto sdělení je pro pacienty často dostačujícím signálem, že onemocnění není tak vážné (obzvláště u hypertenze, kdy je velké procento průběhu onemocnění téměř bezpříznakové a neomezující) a jejich spoluúčast na léčbě stagnuje. Pokud vezmeme v povědomí také tzv. pravidlo třetiny, kdy se jedna třetina s doporučeními lékaře ztotožní a také je dodržuje s prokazatelným efektem, druhá pravidla přijme, ale nedodržuje pravidla natolik, aby byla znatelná prospěšná pozitivní změna ve zdravotním stavu nemocného, a poslední tato doporučení zcela ignoruje, vidíme, že celkový podíl pacientů aktivně přistupujících k léčbě je nevalný (Košta, 2013; Tkáčová, Repková, 2011). Každý jedinec má na výběr, zda se přikloní pozitivnímu přístupu ke svému vlastnímu zdraví nebo zvolí jednodušší, ale zdraví poškozující cestu. Protože bylo zjištěno, že životní styl tvoří 50 % ze všech vlivných faktorů na naše zdraví, 20 % úroveň zdravotnické péče, rovněž tak i životní prostředí a 10 % ovlivňují genetické predispozice, může každý z nás změnou způsobu života své zdraví ovlivnit více, než samotná medicína (Košta, 2013).
8
Ve své práci chci proto za pomoci odborné literatury vysvětlit problematiku vysokého krevního tlaku, poukázat na vlivné faktory působící na krevní tlak a jmenovat základní složky zdravého životního stylu. Tím bych se ráda přidala k řádce těch, kteří usilují alespoň o malou osvětu veřejnosti. Zároveň se v práci zaměřuji na vzorek lidí, kteří již mají s hypertenzí již svou vlastní zkušenost a pomocí jejich výpovědí v dotazníkovém šetření zjišťuji míru zodpovědnosti k dodržování doporučených režimových opatření, zdravého životního stylu a v neposlední řadě rozsah edukace a osvěty u veřejnosti.
9
1 Teoretická část 1.1 Cévní systém První zmínka o tomto uzavřeném systému pochází od Williama Harweye z roku 1628. Cévní systém je rozsáhlý uzavřený systém trubic různé stavby, jejichž stěna se v konkrétních úsecích liší stavbou a průsvitem, čímž je ovlivněna i jejich propustnost Těmito trubicemi proudí tekutina. Podle tekutiny, která je v cévách vedena, se dělí na dva cévní systémy (Čihák, 2004; Dylevský, 2009). První je systém krevních cév, který obsahuje červenou krev. Krevní oběh pomocí krve zajišťuje látkovou přeměnu ve tkáních, spojuje místa dodávající živiny (např. stěny trávicí trubice) a kyslík (plíce) s orgány a tkáněmi celého těla. Složení krve, která se ze tkáně vrací, se liší od složení krve přitékající. Zodpovídá také za udržování acidobazické rovnováhy a tělesné teploty (Čihák, 2004; Rokyta, 2008). Druhým je systém cév mízních. Těmi proudí bezbarvá míza, která se sbírá z mezibuněčných štěrbin vaziva orgánů a tkání (Čihák, 2004).
1.1.1 Stavba cév Základní dělení je nejlépe patrné u větších cév, kde se nachází všechny tři vrstvy stěny. Vnitřní vrstva je tvořena plochými endotelovými buňkami, které mají za úkol vytvářet hladký a nesmáčivý film na vnitřním průsvitu cévy. Ten zabraňuje kontaktu krve s ostatními vrstvami cévní stěny a působí tak jako preventivní složka před poškozením cévní stěny a tak vzniku kardiovaskulárních onemocnění (Dylevský, 2009). Druhou, střední, vrstvu tvoří hladká svalovina. Jedná se o upravené vrstvy spirálně a cirkulárně vedoucí hladké svaloviny, jejímž úkolem je regulace průsvitu cév a tím i krevního průtoku a tlaku. Tato svalovina také činí cévu pružnou a umožňuje tvorbu tepové vlny, což je patrné zejména u velkých tepen, kde je tato vrstva velmi bytelná (Dylevský, 2009). Třetí vrstvu, tentokrát již vnější, tvoří vazivo, které obsahuje kolagenní a elastická vlákna. Ta opět zvyšují pružnost cévy a zároveň jsou úložištěm pro autonomní nervy potřebné k inervaci hladké svaloviny (Dylevský, 2009).
10
1.1.2 Druhy cév Cévy se rozdělují podle druhu krve, kterou vedou, a to okysličenou nebo neokysličenou. V případě krve okysličené se jedná o cévy zvané tepny. Stěny tepen jsou pevné a pružné, nutně adaptované na pulzové vlny, jelikož zde krev protéká rytmicky, rychle a pod velkým tlakem. Uložení tepen je většinou hloubkové, jsou chráněné a pouze několik výjimek je možné zjistit palpačně. Začínají jako aorta, která tvoří základní část tepenného oběhu a dále se větví. Její větve se ztenčují a různě zanořují do zásobovaných orgánů a tkání. Jednotlivé úseky se nazývají arterie, arterioly a ty přecházejí v kapiláry, což jsou nejtenčí úseky krevních cév tvořené pouze endotelem. Jejich průsvit odpovídá zhruba velikosti červené krvinky. Zde probíhá látková výměna (Čihák, 2004; Dylevský, 2009). Ze sítí kapilár se dále konstituuje síť žilní, která pokračuje jako nejtenčí žilky nazývané venuly. Hranice mezi žilním a tepenným oběhem na kapilární úrovni je nepřesná. Žíly se dále zesilují a směřují k srdci. Nazýváme je vény. Krev zde proudí neokysličená a pod malým tlakem, který se směrem k srdci stále snižuje. Poloha žil v těle je zpravidla dvojí. Rozlišujeme povrchové žíly, viditelně probíhající v podkoží, které většinou nedoprovázejí obdobné tepny a žíly hluboké, nacházející se často podél tepen středního kalibru (Čihák, 2004; Dylevský, 2009). Speciální součástí některých žil jsou žilní chlopně. Jedná se výběžky intimy, které jsou kryté endotelem a uvnitř vyztužené vazivem. Jejich úkolem je usměrňování toku krve pouze jedním směrem (k srdci) a zabránění zpětnému návratu krve. Žilní systém končí vnořením horní a dolní duté žíly do pravé síně (Čihák, 2004; Dylevský, 2009).
1.2 Krevní oběh Krevní oběh tvoří dva od sebe oddělené okruhy, které jsou zařazeny za sebou. Ústředním orgánem je srdce, jehož komory jsou zodpovědné za pohon každého z okruhů. Pracuje podobně jako tlakové čerpadlo, tedy rytmicky nasává krev a znovu ji vypuzuje. Takzvaný malý neboli také plicní oběh je aktivován pravou komorou srdeční. Jeho začátek se určuje nejčastěji od pravé síně, kde ústí horní a dolní dutá žíla. Velký, tzv. systémový oběh aktivuje levá komora srdeční a jeho počátek je přiřazován k levé síni, odkud krev protéká přes bikuspidální chlopeň do levé komory. Tyto dva oběhy,
11
přestože přečerpávají stejný objem krve, se však liší tlakem a odporem. V plicním okruhu je tlak 4-5 krát nižší než v oběhu systémovém (Rokyta, 2008).
1.2.1 Činnost srdce Celý krevní oběh je poháněn a udržován periodickými stahy srdeční svaloviny. „Stahům a jejich uvolňování odpovídá funkce srdečních chlopní; systola je stah srdeční svaloviny (řec. systolé, stažení); diastola je následné uvolnění stahu svaloviny (řec.diastolé, roztažení)“ (Čihák, 2004, s. 47). Tyto kontrakce vyvolávají postupné změny tlaku v srdečních oddílech a tím umožňují cestu krvi ze síní do komor a dále do velkých tepen. Frekvence střídání systol a diastol, které se navenek projevují jako srdeční tep, je velmi proměnlivá. Mění se s věkem, ale také se zvyšující se námahou. Základní klidová frekvence činí například u dětí do 1 roku věku 120-130 tepů za minutu, u dospělého se fyziologicky jedná okolo 70 tepů za minutu a do stáří frekvence ještě nadále klesá (Čihák, 2004).
1.2.2 Vnější projevy srdeční činnosti Mezi zevně sledovatelné projevy srdeční činnosti patří arteriální pulz, který je vytvořen tlakovou vlnou vypuzené krve postupující z aorty k menším arteriím. Dále jsou přítomny akustické projevy vznikající při vibracích srdeční stěny a uzávěrech jednotlivých chlopní, tzv. srdeční ozvy. Tyto projevy lze vyšetřit auskultační metodou nebo speciálními mikrofony s možností grafického záznamu zvaného fonokardiogram (Rokyta, 2008).
1.3 Krevní tlak 1.3.1 Charakteristika a definice krevního tlaku Krevní tlak je definován jako tlak krevního sloupce působící na cévní stěnu v celém arteriálním systému. Jeho výška je ovlivňována vlastnostmi cévních stěn a aktuální náplní krevního řečiště. Jeho variabilita je také ovlivňována celkově podněty z vnitřního i vnějšího prostředí. Tlak se v průběhu cévního řečiště mění spolu se stavbou cév a také s postupující vzdáleností od srdce směrem k periferii. Ve velkých tepnách je tlak
12
nejvyšší díky síle vypuzení krevní vlny v blízké aortě, směrem k vlásečnicím postupně klesá spolu s amplitudou arteriálního pulzu (Sovová, 2008; Widimský, 2014). Tlak krve můžeme rozlišit systolický, tedy vznikající při ejekční (vypuzovací) fázi srdce a tlak diastolický. Ten je měřitelný ve chvíli návratu krve k srdci, tedy ve fázi diastoly. Rozdíl mezi těmito dvěma hodnotami tlaků se nazývá tlak pulsní (Rokyta, 2008; Sovová 2008).
1.3.2 Fyziologie krevního tlaku Řízení krevního tlaku je zajištěno spoluprací několika regulačních systémů, které je možné rozdělit podle časového rozsahu jejich působení. Jedná se o systémy okamžité regulace, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé regulace. Nad všemi těmito systémy dohlíží v dlouhodobém horizontu několika měsíců, let až desetiletí takzvané systémy vyššího řádu. Vzájemná regulace jednotlivých systémů probíhá prostřednictvím vegetativního nervového systému (Rudolf, 2012). Systémy okamžité regulace reagují ve zlomcích vteřin. Na regulaci navzájem spolupracuje systém srdeční a systém cévní. Srdeční systémy ovlivňují regulaci krevního tlaku změnou srdečního výdeje. Se zvyšujícím se plnicím tlakem pravé síně se zvyšuje frekvence činnosti srdeční potřebné k vypuzení. Srdce reaguje na krevní náplň elasticky, čímž mu jeho svalová vlákna umožní zesílení kontrakce. V dlouhodobějším horizontu však může dojít k únavě svalových vláken a tím k oslabení kontraktility srdečního svalu (Rudolf, 2012). Cévní systém pracuje též na principu kontraktility svalových vláken, kdy stěžejním typem cév jsou arterioly. Kontraktilita buněk jejich hladké svaloviny je regulována mechanismem vápníkových kanálů. Tak je umožněn konstantní průtok krve při zvýšeném krevním tlaku. Dlouhodobým působením však dochází k nevratné hypertrofii buněk hladkého svalstva (Rudolf, 2012). Systémy krátkodobé regulace jsou představovány reflexními oblouky vegetativního nervstva. Zásadními jsou baroreceptory a chemoreceptory. Baroreceptory fungují jako mechanoreceptory. Existují dva typy, a to nízko a vysokotlakové. Vysokotlakové sídlí v sinus caroticus a aortálním oblouku a jsou citlivé na změny krevního tlaku. Naproti tomu nízkotlakové baroreceptory jsou umístěny v pravé síni a plicnici a reagují zejména na změnu cirkulujícího objemu. Na tyto přijímané informace dále baroreceptory reagují 13
reflexním nabuzením či útlumem sympatického systému, který tlak krve zvýší, nebo parasympatického nervstva, který tlak krve snižuje. Při nízkém tlaku je aktivováno také vstřebávání vody a sodíku ledvinami a činnost renin-angiotenzin-aldosteron-systému, čímž dojde ke zvýšení objemu obíhající tekutiny (Rudolf, 2012). Chemoreceptory jsou citlivé na nedostatek kyslíku, na který organismus reaguje zvýšením prokrvení a tím i krevního tlaku. Dlouhodobě zvýšený krevní tlak může způsobit necitlivost všech typů těchto receptorů a následnou hypertenzi (Rudolf, 2012). Za
systémy
střednědobé
Nejdůležitějším
je
regulace
odpovídají
humorální
regulační
renin-angiotenzin-aldosteron
systémem,
který
systémy.
spolupracuje
s vegetativním nervstvem a tím i se systémy krátkodobé regulace. Pracuje na základě působení ledvinového hormonu reninu, který odstartuje pochody a přeměny angiotenzinogenu na angiotenzin I a II. Ti se váží na konkrétní receptory (AT 1 a AT 2). AT 1 jsou zodpovědné hlavně za vazokonstrikci a vyplavení hormonu aldosteronu, který zajišťuje zadržování vody a tím zvýšení tlaku krve. AT 2 jsou založeny na principu opačném od AT 1 (Rudolf, 2012). Dlouhodobou regulaci krevního tlaku zajišťuje systém tlakové natriurézy. Jedná se o princip zvýšeného vylučování sodíku spolu s vodou ledvinami a tím snížení objemu obíhající tekutiny, což má za následek také snížení krevního tlaku. Při trvalém poklesu má tlaková natriuréza přesně opačný účinek. Na rozdíl od ostatních systémů regulace zde nedochází k aktuální adaptaci, ale pracuje dlouhodobě (Rudolf, 2012). Systémy vyššího řádu jsou charakterizovány cirkadiánní variabilitou krevního tlaku, tedy předpokladem jistých vnitřních biologických hodin organismu. Stěžejní pro střídání cyklů bdění a spánku a kolísání tělesné teploty je sekrece epifyzárního hormonu melatoninu (Rudolf, 2012).
1.3.3 Hodnoty krevního tlaku Fyziologické rozmezí krevního tlaku je udáváno jako hodnoty 120 mm Hg u systolického a 80 mm Hg u diastolického tlaku. V souvislosti s výzkumem spojitosti mezi vysokým krevním tlakem a vznikem dalších kardiovaskulárních onemocnění byl fyziologický krevní tlak rozdělen do 3 podskupin. Jedná se o takzvaný optimální, normální a vysoký normální krevní tlak. Hodnoty optimálního TK jsou nižší než 120/80
mm
Hg.
V případě
normálního 14
TK
jsou
udávány
hodnoty
120-129/80-84 mm Hg a vysoký normální krevní tlak krve je charakterizován hraničními hodnotami 130-139/85-89 mm Hg. V této souvislosti byl proto speciálně převzat pojem prehypertenze vztahující se i na kategorii normálního TK, což později napomáhá diagnostice i léčbě hypertenze u konkrétního nemocného (Perušičová, 2012). Hodnoty krevního tlaku jsou kontinuálně ovlivňovány spoustou faktorů. Věk je jedním ze zásadních činitelů ovlivňujících hodnoty tlaku krve. Se zvyšujícím se věkem stoupají také hodnoty krevního tlaku, což je obecně zapříčiněno ztrátou pružnosti cév. Krevní tlak také stoupá při fyzické aktivitě, kdy se zvyšuje i tepová frekvence. Nenápadným faktorem, díky kterému je tlak krve zvyšován, je stres. Organismus reagující na dráždivé podněty (cizí prostředí, bolest, strach) má aktivovaná sympatická nervová vlákna, která odpovídají kromě jiného za zvýšení srdeční aktivity spolu se zúžením cév. Výsledkem je zvýšený krevní tlak. Obecně vyšší tlak mají také lidé s nadváhou až obezitou (Mlýnková, 2010). Naproti tomu snižování krevního tlaku je způsobeno například náhlým těžkým krvácením či jinými faktory způsobující úbytek oběhové tekutiny (hypovolemický šok, dehydratace). Narůstající tep srdce není schopen saturovat nedostatek kyslíku ani zvýšit tlak v oběhovém systému. Přirozenými příčinami nižších hodnot tlaku jsou denní doba a související biorytmy organismu (Burda, Šolcová, 2015; Mlýnková, 2010).
1.3.4 Metody měření krevního tlaku Tlak krve můžeme měřit metodou invazivní (přímou) nebo častěji užívanou metodou neinvazivní (nepřímou) (Vytejčková, Sedlářová, Wirthová, Otradovcová, Pavlíková, 2013). V případě invazivního způsobu měření se využívá katetr, který je zaveden intraarteriálně. Přístroje k invazivnímu měření krevního tlaku se zakládají na metodě měření změny odporu v měrné kapsli zavedené do konkrétního místa měření. Jednorázový zákrok je prováděn po RTG kontrolou a u pacienta je vyžadována příprava v podobě oholeného třísla a případného preventivního podání antihistaminik. Tato metoda není vhodná pro běžné ambulantní kontroly krevního tlaku, ale využívá se zejména v indikovaných případech na odděleních ARO, JIP či na operačních sálech, a to jednorázově nebo stylem kontinuálního monitorování (Barash, Cullen, 2015;
15
Šafránková, Nejedlá, 2006; Vytejčková, Sedlářová, Wirthová, Otradovcová, Pavlíková, 2013; Widimský, 2014). Zlatý standard tvoří neinvazivní měření krevního tlaku, které má několik metod. Roku 1896 bylo díky Riva Roccimu zavedeno měření, které pracuje s principem měření takového externího tlaku, který je potřebný pro dostatečnou kompresi arteria brachialis. Tak by mělo dojít k přerušení arteriální pulzace, která je po uvolnění externího tlaku opět palpačně i poslechově zjistitelná. K tomuto měření se používá tonometr s manžetou a fonendoskop. Nejvíce se osvědčil rtuťový sfygmomanometr. Ozvy a s nimi spojené zvuky jsou nazvány „Korotkovovými fenomény“ podle ruského lékaře, který jako první v roce 1905 tuto auskultační metodu popsal (Vytejčková, Sedlářová, Wirthová, Otradovcová, Pavlíková, 2013; Widimský, 2014). Obdobou metody auskultační, čili poslechové, je způsob palpační. Ten pracuje na principu zjištění pulzových vln pohmatem, ale pouze u systolického tlaku. Dříve byl hojně využíván při měření tlaku u novorozenců, v jejichž případě nejsou ozvy zřetelně slyšitelné, ale v poslední době pozbývá svého významu díky nahrazování digitálními přístroji (Sovová, 2008; Vytejčková, Sedlářová, Wirthová, Otradovcová, Pavlíková, 2013; Widimský, 2014). Právě digitální přístroje jsou posledním dílkem užívaným k neinvazivnímu měření tlaku krve a dnes již tvoří nedílnou součást klinické praxe. Metoda je nazývána oscilační. Jedná se o přístroje s digitálním displejem či monitorem a oscilometrickou manžetou, které měří oscilační kmity (vibrace stěn tepen) mezi systolou a diastolou. Začátek kmitů odpovídá zhruba systolickému tlaku a přístroj si na tomto základě sám dopočítává hodnoty tlaku diastolického. Proto nemusí být tato měření vždy přesná. Oscilometrické přístroje jsou dvojího typu, a to poloautomatické (manžeta je nafukována a vypouštěna pacientem) nebo plně automatické (přístroj reaguje na stisk konkrétního tlačítka a nafouknutí a vyfouknutí manžety provádí sám). Kontrolu a spolehlivost naměřených hodnot je důležité pojistit pravidelnou kalibrací přístroje (ve zdravotnických zařízeních alespoň jedenkrát za rok) (Sovová, 2008; Vytejčková, Sedlářová, Wirthová, Otradovcová, Pavlíková, 2013; Widimský, 2014).
16
1.3.5 Zásady měření krevního tlaku Pro nezkreslení hodnot naměřeného tlaku krve je důležité, aby bylo měření provedeno v klidovém stavu, to znamená alespoň 10 minut po psychické či fyzické zátěži. Vhodné je proto eliminovat co nejvíce stresujících faktorů vyvolávajících strach či rozčilení (syndrom bílého pláště, protrahovaná čekací doba na vyšetření, pobyt v cizím prostředí). Pokud je to možné, vyšetřovaný by měl 30 minut před měření krevního tlaku vynechat stravování, pití kávy a alkoholu či kouření (Kelnarová, 2009; Mlýnková, 2010; Vytejčková, Sedlářová, Wirthová, Otradovcová, Pavlíková, 2013). Nejčastější a nejvhodnější místo a způsob k měření tlaku krve je vsedě na paži horní končetiny. Záda jsou opřená, končetina je nejlépe volně položená na podložce a manžeta ji obepíná v úrovni srdce, to znamená zhruba 3 cm nad loketní jamkou ve výšce 4. mezižebří v medioklavikulární čáře. Při první návštěvě pacienta měření provádíme na obou pažích, při dalších kontrolních měřeních je tlak krve měřen na končetině, kde byly naměřené hodnoty vyšší (Karen, Filipovský, 2014; Vytejčková, Sedlářová, Wirthová, Otradovcová, Pavlíková, 2013; Widimský, 2014). Důležitá je také vhodná velikost manžety, protože tento faktor může ovlivňovat hodnoty naměřeného krevního tlaku jak směrem vzhůru, tak i níže. Obecně platí, že by šíře manžety měla tvořit zhruba dvě třetiny paže (viz příloha č. 1) (Němcová, 2006).
1.3.6 Chyby při měření krevního tlaku Zcela kontraindikované je měření na končetině, na které je vytvořena arteriovenózní spojka (také AV shunt, AV fistule). Nevhodné je měření na končetině, která se nachází na straně výkonu mastektomie a na zraněných či jakkoli ochrnutím postižených končetinách. Je důležité, aby končetina nebyla presována či jinak hmožděna škrtícím oděvem (Karen, Filipovský, 2014; Vytejčková, Sedlářová, Wirthová, Otradovcová, Pavlíková, 2013).
17
1.4 Aktuální poznatky o hypertenzi 1.4.1 Definice hypertenze Hypertenze nebo také hypertenzní nemoc je již skoro 15 let platně definována dle kritérií WHO/ISH (World Health Organisation/International Society of Hypertension) jako opětovné zvýšení klidového krevního tlaku, které je zjištěno alespoň ve 2 z 3 klinických měření (měření v ordinaci standardním způsobem). U systolického tlaku se jedná o hodnoty nad 140 mm Hg a u tlaku diastolického nad 90 mm Hg (Perušičová, 2012; Widimský, 2014).
1.4.2 Epidemiologie a prevalence hypertenze Arteriální hypertenze díky své vysoké prevalenci v dospělé populaci v průmyslově vyspělých zemích představuje zhruba třetí nejčastější kardiovaskulární onemocnění. Zároveň je jmenována spolu s kouřením, diabetem, dyslipidemií a obezitou mezi jedny z nejrizikovějších faktorů pro následný vznik cévních mozkových příhod, ischemické choroby srdeční, ischemické choroby dolních končetin a nevyhnutelně souvisí s aterosklerózou (Karen, Filipovský, 2014; Perušičová, 2012). Prevalence hypertenze se liší spolu s věkem, kdy se například v ČR pohybuje okolo 35% u lidí ve věkovém rozmezí od 35 do 65 let. Zřetelný nárůst má výskyt tohoto onemocnění ve vyšších věkových skupinách, přičemž jsou si nemoci vědomy a edukovány asi tři čtvrtiny nemocných (Karen, Filipovský, 2014).
1.4.3 Klasifikace hypertenze Přestože je hypertenze jednotné označení pro patologické hodnoty a funkce krevního tlaku, nejsou u všech nemocných tyto hodnoty stejné. Proto se celková hypertenzní nemoc rozdělila dle těchto hodnot krevního tlaku do 3 skupin. Nejméně závažná je hypertenze prvního stupně, jejíž hodnoty se udávají v rozmezí 140-159/90-99 mm Hg. Druhý stupeň, středně závažný, odpovídá hodnotám 160-179/100-109 mm Hg a posledním rozlišovaným stupněm je závažná hypertenze 3. stupně charakterizovaná hodnotami vyššími než 180/110 mm Hg. Toto dělení odpovídá systolicko-diastolickému
18
druhu hypertenze, kdy se nachází patologické hodnoty u tlaku při systole stejně jako i při diastole (Šafránková, Nejedlá, 2006; Widimský, 2014). Rozlišujeme
však
ještě
izolovanou
systolickou
hypertenzi,
také
nazývanou
pružníkovou, při níž se nachází zvýšené hodnoty pouze na systolické straně, a to opět více než 140 mm Hg. Setkáváme se s ní převážně u osob vyššího věku, protože je způsobena patologickými změnami na stavbě cév. Tento jev má za následek snížení jejich pružnosti, čímž je narušen proces kontinuálního proudění krve a nastávají změny hodnot tlaku krve. Další stupňovité třídění tohoto druhu hypertenze je dle naměřených hodnot stejné jako u systolicko-diastolické arteriální hypertenze (Šafránková, Nejedlá, 2006; Widimský, 2014). Součinnost či pouhá přítomnost některých činitelů může mít za následek vznik určitého onemocnění. Tento proces vzniku je nazýván etiopatogeneze. Toto kritérium rozděluje hypertenzi na dvojí, a to primární neboli esenciální a sekundární. Odlišení typu hypertenze podle etiopatogeneze je důležité pro možnost specifické léčby primární příčiny onemocnění a tím způsobit i vymizení samotné hypertenze jako sekundární patologie (Karen, Filipovský, 2014; Perušičová, 2012; Widimský, 2014). V 90 % případů vzniklé hypertenze se jedná o hypertenzi esenciální. Zde víme o řadě patogenetických mechanismů, ale vlastní konkrétní vyvolávající příčinu neznáme. Za jejím vznikem stojí genetické faktory, nezdravé životní návyky zahrnující vše od nevyváženého stravování bohatého na tuky a sodík a naopak ochuzeného o potřebný draslík, hořčík a vápník. Nemálo přispívá nedostatek pohybu a následná nadváha, ale také dlouhodobý stres, který nadbytečně stimuluje nadledvinky k hormonální činnosti (Karen, Filipovský, 2014; Perušičová, 2012; Widimský, 2014). Sekundární hypertenze tvoří zhruba zbylých 10 % případů. V tomto případě je zvýšení krevního tlaku důsledkem jiného, přesně určeného patologického stavu. Nejčastějšími onemocněními, na která hypertenze sekundárně navazuje, jsou onemocnění ledvin či nadledvinek
(glomerulonefritidy,
diabetické
nefropatie,
hyperaldosteronismus,
feochormocytom) nebo také vaskulární onemocnění (aneurysmata, koarktace aorty, trombózy, vaskulitidy aj.) (Karen, Filipovský, 2014; Mohler, Townsend, 2006; Perušičová, 2012; Widimský, 2014).
19
Specifickou kapitolou je hypertenze v těhotenství, kdy je patologie založena na poškození endotelové vrstvy vlivem hormonů (pokud není pokračováním již zjištěné esenciální hypertenze). V tomto případě je nutná dostatečná edukace a četnost kontrol rizik a patologií v průběhu gravidity jako prevence gestózy (Sovová, Sedlářová, 2014; Šafránková, Nejedlá, 2006).
1.4.4 Klinický obraz hypertenze Esenciální hypertenze nemá jednoznačnou etiologii, a proto jsou její příznaky nespecifické. U sekundární hypertenze známe konkrétní způsobující příčinu, podle které je arteriální hypertenze (dále AH) doprovázena specifickými příznaky odpovídajícími primárnímu onemocnění (Šafránková, Nejedlá, 2006). Dle Světové zdravotnické organizace jsou charakterizovány jednotlivé stupně hypertenze. Jedná se o její postupná vývojová stadia s odpovídajícími příznaky, dle kterých je určen stupeň závažnosti (Šafránková, Nejedlá, 2006). V I. stadiu je přítomno prosté zvýšení krevního tlaku bez patologických změn. U citlivějších jedinců jsou udávány občasné bolesti hlavy, zvýšená únavnost a někdy i poruchy spánku. II. stadium se vyznačuje vzniklými změnami na konkrétních orgánech, např. hypertrofií levé komory, kalcifikacemi aorty a jiných tepen, patologickými změnami v ledvinných glomerulech vedoucími k mikroalbuminemii či proteinurii, prozatím však bez poškození funkce ledvin. Pacient může v tomto stadiu subjektivně pociťovat námahovou dušnost způsobenou právě změnami na levé komoře srdeční. Ve III. stadiu se již výrazně projevují změny funkcí orgánů a často dochází i k jejich selhávání. Pacient tyto patologie výrazně pociťuje na své výkonnosti, soběstačnosti a projevují se u něj příznaky vyplývající z postižení konkrétního orgánu (poruchy zraku, schopnosti vyprazdňování, klidová dušnost aj.) IV. stadium je nazývané hypertenzní krize nebo také maligní hypertenze. Dochází k náhlému rapidnímu zvýšení krevního tlaku, což je kritické pro již oslabené orgány, které akutně selhávají. Jedná se o život ohrožující stav vyžadující specializovanou intenzivní péči (Šafránková, Nejedlá, 2006; Lukáš, Žák, 2014). V případě hypertenze během těhotenství se kromě opakovaně naměřených zvýšení krevního tlaku během běžných kontrol objevují u ženy bolesti hlavy či poruchy spánku. Kontrole tlaku krve by se proto měla věnovat dostatečná pozornost, která je prevencí
20
vzniku gestózy (hypertenze, proteinurie a otoky). Právě ta je jedním z největších rizik pro vývoj plodu i zdravotní stav matky (Sovová, Sedlářová, 2014).
1.4.5 Diagnostika hypertenze Arteriální hypertenze je nejčastěji diagnostikována při běžných preventivních prohlídkách nebo v případě, že příznaky již způsobené komplikacemi výrazněji obtěžují pacienta. Pro hodnotnou diagnostiku je důležité celkové zhodnocení pacientova stavu s jednotlivými vypovídajícími znaky a také opakované měření hodnot tlaku krve (Lukáš, Žák, 2014). Mezi nutná vyšetření spadá souhrn několika zásad a činností potřebných při ztotožňování se s novým nemocným. Tato vyšetření a sesbírané informace jsou nezbytně nutné k určení diferenciální diagnostiky a k orientaci o typu a tíži hypertenze. Patří sem zjištění anamnézy, základní fyzikální vyšetření, měření fyziologických funkcí a v neposlední řadě odběry krve na laboratorní vyšetření (Sovová, Sedlářová, 2014). Základním kamenem je odběr anamnézy, kdy pacient charakterizuje své potíže a lékař zjišťuje a hodnotí doplňující informace. Dle druhu těchto informací se také rozdělují jednotlivé druhy anamnézy. V rodinné anamnéze je důležité zjištění přítomnosti pozitivní hypertenzní zátěže nebo také předčasného úmrtí na kardiovaskulární onemocnění v rodině. Pracovní anamnéza poukáže na prostředí, ve kterém nemocný pracuje, upřesní vynaložené množství fyzické námahy, pohybu, druh zátěže. Anamnéza gynekologická u žen vyloučí či potvrdí přítomnost zvýšených hodnot krevního tlaku během těhotenství. Sociální anamnéza upřesní celkovou situaci nemocného ve vztahu k okolí, prostředí a může odkrýt možné existenční potíže. Nezbytná je také farmakologická anamnéza pro odhalení lékových interakcí, nežádoucích reakcí na léky a také pro případné vyloučení komplikací při budoucí farmakologické terapii onemocnění (Tkáčová, Repková, 2011; Špinar, 2013). Po zjištění základních údajů z anamnézy lékař využívá možných fyzikálních vyšetření. Hodnotí pohledem celkové fyzické vzezření pacienta. Všímá si stavby těla a jeho držení, kontroluje zvýšení náplně krčních žil, palpací vyšetřuje periferní žíly (nejčastěji dolních končetin) a poté hodnotí také kvalitu dýchání pacienta. Barva kůže a její teplota mohou vypovídat o kvalitě prokrvení a tím zároveň o stavu cév. Poslech srdce prováděný fonendoskopem patří mezi nejpřínosnější vyšetření, kterým je možné zjistit
21
srdeční frekvenci, rytmus nebo také přítomnost poslechových fenoménů (změny počtu či kvality srdečních ozev, šelesty). Poté přichází na řadu nezbytné měření krevního tlaku, které se provádí v klidu vsedě, ale i vestoje a tato měření by měla být opakována třikrát a to na obou horních končetinách. Laboratorní vyšetření jsou prováděna jako doplnění celkového obrazu. Z krve jsou vyšetřovány základní hodnoty krevního obrazu, hodnoty kreatininu a iontů. Pro kontrolu je důležitá také hodnota glykemie. Vyšetření močového sedimentu a chemického složení moči slouží k vyloučení přidružených onemocnění nebo k diferenciální diagnostice sekundární hypertenze (Karen, Filipovský, 2014; Lukáš, Žák, 2014; Šafránková, Nejedlá, 2006). Specifická vyšetření, která jsou řazena mezi vhodná nebo také doplňující, jsou indikována u konkrétních skupin pacientů, především u pacientů polymorbidních nebo při podezření na hypertenzi sekundární. Jedná se o specifická vyšetření jako EKG, echokardiografie, ultrazvukové vyšetření krčních tepen. Pro zpřesnění diagnostiky se provádí měření krevního tlaku jiné než domácí a ambulantní aby se vyloučily nežádoucí fenomény (syndrom bílého pláště, domácí tlak). Kontrolovány jsou také orgány, jejichž onemocnění mohou zapříčinit vznik sekundární hypertenze. Proto může být provedeno sonografické vyšetření ledvin, kontrola očního pozadí, EEG mozku a doplňující vyšetření krve ohledně hladin konkrétních hormonů (Karen, Filipovský, 2014; Sovová, Sedlářová, 2014).
1.4.6 Léčba hypertenze Terapie hypertenze vyžaduje individuální a komplexní přístup k nemocnému. Léčba hypertenze je záležitostí, kterou ovlivňuje několik faktorů. Princip léčby se řídí jednotlivými individualitami nemocného, závažností a druhem hypertenze či přítomností případných komplikací a přidružených onemocnění. Úspěšně vedená antihypertenzní terapie vede nejen ke zlepšení prognózy, ale také napomáhá zpomalit až zabránit rozvoji orgánových změn (hypertrofie levé komory) a ovlivňuje další průběh vaskulárních a renálních komplikací hypertenze. Celková terapie by měla být trvalá a nejlépe by měla zahrnovat dietní a režimová opatření, případně i léčbu farmakologickou (Fialová, Vlček, 2010; Málek, 2011; Marek, 2010; Štejfa, 2007). Obecným cílem kombinovaných terapeutických opatření je normalizace krevního tlaku nebo alespoň co největší snížení jeho hodnot. Dle sesbírané anamnézy (stěžejní jsou
22
informace o komorbiditě) se určuje cílená hodnota krevního tlaku, které se snaží nemocný dodržováním léčebného režimu dosáhnout. Na základě klinických studií jsou určeny konkrétní hodnoty pro nejčastěji vyskytovaná přidružená onemocnění či již komplikace jako diabetes mellitus a další kardiovaskulární rizikové faktory zvyšující kardiovaskulární riziko (Kölbel, 2011). Krevní tlak snižujeme velmi pozvolna (nedoporučuje se více než 10 mm Hg za měsíc) a to při použití nižších dávek antihypertenziv tak, abychom dosáhli na cílové hodnoty krevního tlaku. U běžné populace je cílový krevní tlak v hodnotě 140/90 mm Hg. U pacientů, kde je přítomný diabetes mellitus, chronické onemocnění ledvin (proteinurie < 1 g za 24 h) či jiné kardiovaskulární onemocnění, je cílem dosáhnout krevního tlaku v hodnotě 130/80 mm Hg. U jedinců s proteinurií vyšší než 1 g za 24 hodin, je cílová hodnota ještě nižší, a to nejlépe na 125/75 mm Hg. (Málek, 2011; Štejfa, 2007). Celkové kardiovaskulární (KV) riziko charakterizuje pravděpodobnost výskytu fatálních kardiovaskulárních příhod u konkrétního nemocného v následujících deseti letech. Při určování kardiovaskulárního rizika napomáhají takzvané nomogramy vycházející z projektu SCORE (Systemic Coronary Risk Evaluation). Ty se orientují dle souhrnu základních a pro kardiovaskulární onemocnění obecně zásadních rizikových faktorů. Jedná se o věk a pohlaví nemocného, jeho kuřácké návyky, hodnoty systolického tlaku krve a hodnoty celkového cholesterolu. Pokud se jedná o osoby se sníženým HDL - cholesterolem, je vyhodnocován poměr celkového a HDLcholesterolu (u mužů < 1,0 mmol/l; u žen <1,2 mmol/l). Tento specifický odhad dle monogramů provádíme v rámci primární prevence, tzn. u asymptomatických jedinců (viz příloha č. 2) (Hypertenze a kardiovaskulární prevence, 2012; Karen, Filipovský, 2014). O vysokém KV riziku mluvíme tehdy, když je pravděpodobnost úmrtí na kardiovaskulární onemocnění v příštích deseti letech vyšší nebo se rovná pěti procentům. Velmi vysoké KV riziko pak charakterizuje možnost úmrtí v následujících deseti letech jako rovnou nebo vyšší než deset procent. Osoby s kardiovaskulárním či renálním onemocněním, jejichž příznaky jsou již manifestní, mají nízké (≤ 5 %) nebo vysoké (≤ 10%) riziko úmrtí. Diabetiky 2. stupně a diabetiky 1. stupně s albuminurií řadíme mezi osoby spadající do vysoce rizikové skupiny automaticky (Hypertenze
23
a kardiovaskulární prevence, 2012; Karen, Filipovský, 2014; Odhad KV rizika metodou SCORE). Nefarmakologická terapie je součástí léčby všech nemocných s arteriální hypertenzí, bez farmakologické terapie je indikována převážně pacientům s hodnotami krevního tlaku rovnými nebo nižšími než 140/90 mm Hg. Jejím cílem je úprava životního stylu, která zahrnuje úpravu tělesné hmotnosti u osob s nadváhou a obezitou (BMI < 25), přičemž je prokázán pozitivní efekt na hodnoty tlaku krve již při poklesu váhy o 5 kilogramů. Nezbytná je úprava jídelníčku, kdy dbáme o obohacení v přísunu ovoce a zeleniny, omezení příjmu tuků (zejména nasycených) a současně omezujeme přísun soli. Zde je dána přiměřená hodnota kolem 5-6 gramů soli na den. Omezen by měl být i přísun alkoholu, a to na maximálních 30 gramů denně u mužů a 20 gramů za den u žen. Velice důležitá je dostatečná tělesná aktivita, nejlépe aerobní trénink 3-4-krát týdně po dobu 30 minut. Pozitivní vliv má zanechání kouření a doporučuje se také vynechání léků, jejichž vedlejším efektem je zadržování vody (nesteroidní antiflogistika, sympatomimetika, kortikoidy, u žen hormonální antikoncepce) (Karen, Filipovský, 2014; Šafránková, Nejedlá, 2006; Štejfa, 2007). Veškeré principy léčby by měly být každému pacientovi důkladně individuálně vysvětleny. Výsledky vlivu nefarmakologické terapie na úpravu krevního tlaku pacienta se hodnotí po určité době, která ovšem závisí také na rizikovosti nemocného a hodnotách systolického a diastolického tlaku krve (zhruba 3-6 měsíců). V případě, že nedojde k úpravě krevního tlaku pouze za využití léčby režimové, je zahájena léčba farmakologická (Karen, Filipovský, 2014; Šafránková, Nejedlá, 2006). Pouze u menší části nemocných se daří dostatečně regulovat hypertenzi pouze pomocí nefarmakologických opatření, proto v drtivé většině nastupuje léčba farmakologická. Příznivý vliv terapie arteriální hypertenze pomocí farmak byl prokázán v mnoha studiích, kdy byl zjištěn pozitivní vliv ve smyslu snížení frekvence výskytu kardiovaskulárních příhod, cévních mozkových příhod, srdečních a renálních selhání a všeobecně snížení kardiovaskulárního rizika i celkové mortality. Rozhodujícími faktoryv léčbě
arteriální
hypertenze
jsou
individuální
hodnoty
systolického
a diastolického tlaku krve, celkové kardiovaskulární riziko nebo přítomné poškození orgánů (Karen, Filipovský, 2014; Marek, 2010).
24
Naléhavost zahájení farmakologické terapie se různí, protože ji lékař určuje individuálně také dle výše krevního tlaku a zjištěného rizika u daného jedince. Neprodlené zahájení farmakologické terapie vyžadují všichni nemocní se systolickým tlakem rovným a vyšším než 180 nebo diastolickým tlakem krve rovným a vyšším než 110 mm Hg, a to bez jakéhokoli ohledu na přítomné kardiovaskulární riziko či poškození konkrétních orgánů. Patří sem i pacienti se zjištěným manifestním kardiovaskulárním či renálním onemocněním, diabetem mellitem nebo s již přítomným subklinickým orgánovým poškozením nebo podezřením na některou z vyjmenovaných složek. U pacientů s naměřeným systolickým tlakem krve v rozpětí rovném či vyšším než 160 – 179 mm Hg nebo diastolickým tlakem krve rovným či vyšším než 100 – 109 mm Hg je terapie indikována ihned nebo nejpozději do jednoho měsíce. Specifickou skupinou jsou pacienti s vysokým normálním krevním tlakem po prodělané cévní mozkové příhodě nebo s kumulovanými rizikovými faktory (Karen, Filipovský, 2014; Štejfa, 2007). Krevní tlak je možné snížit několika skupinami léků, jen u některých z nich však bylo prokázáno klesající KV riziko. Při farmakoterapii u arteriální hypertenze proto využíváme převážně a primárně následující skupiny antihypertenziv. V tzv. první linii jsou to diuretika, beta-blokátory, ACE-inhibitory, blokátory receptorů angiotenzinu II a dlouhodobě působící blokátory kalciových kanálů. Léky druhé volby s prokazatelnými účinky jsou centrálně působící látky a alfa-blokátory. Tyto skupiny farmak jsou však zvoleny teprve tehdy, pokud se nedaří dosáhnout pozitivních výsledků v léčbě základními antihypertenzivy, ani jejich kombinacemi (Karen, Filipovský, 2014; Kölbel, 2011; Štejfa, 2007). ACE- inhibitory (látky snižující hladinu angiotenzin I – konvertujícího enzymu) patří díky svým antihypertenzním a zároveň kardioprotektivním,
vazoprotektivním
a renoprotektivním účinkům mezi univerzální léky první linie (řady). Jejich účinek zapříčiňuje blokaci tvorby angiotenzinu II, který vyvolává zúžení cévy. Nejčastější nežádoucím účinkem je výskyt suchého, neproduktivního kašle a při jejich první dávce je nepatrně vyšší riziko hypotenze. Jejich podávání je bezpodmínečně kontraindikováno v těhotenství (Karen, Filipovský, 2014; Marek, 2010). Diuretika pracují na principu zvýšeného vylučování moči (diurézy) tím, že působí přímo v ledvinách a zabraňují zpětnému vstřebání NaCl a vody. Jsou nejčastěji
25
užívanými léky u starších hypertoniků s retencí vody a sodíku při městnavé srdeční slabosti. Podle přesného způsobu účinku existuje několik druhů těchto léčiv (thiazidová, kličková, osmotická aj.) Nástup jejich účinku je pozvolný, nehrozí ortostatická hypotenze, je však důležité kontrolovat hladiny draslíku a sodíku. V případě kombinování s jinými antihypertenzivy potencuje jejich účinky, je však možné je užít i k monoterapii (Lüllman, Mohr, Hein, 2012; Šafránková, Nejedlá, 2006). Betablokátory snižují tepovou frekvenci, čímž je dosaženo i snížení tlaku krve. Myokard je lépe prokrven a zároveň jsou sníženy jeho metabolické nároky. Betablokátory mají statisticky dokázaný významný podíl na snížení výskytu náhlé smrti a recidiv po proběhlém infarktu myokardu. Jsou vhodná k monoterapii i kombinované léčbě, a to především u pacientů s ischemickou chorobou srdeční nebo chronickým srdečním selháním. Díky svým psychorelaxačním účinkům mohou být použity u hypertoniků s anxiózními stavy. Mezi jejich známé nežádoucí účinky patří poruchy srdečního rytmu, bronchospasmy a při dlouhodobém užívání i negativní vliv na metabolismus tuků a cukrů. Hlavní kontraindikací je proto podávání u pacientů s astmatem bronchiale nebo chronickou obstrukční plicní nemocí (Karen, Filipovský, 2014; Marek, 2010; Šafránková, Nejedlá, 2006). Blokátory kalciového kanálu jsou univerzální antihypertenziva blokující kalciový kanál v hladké svalovině cévy, čímž navozují systémovou vazodilataci. I přesto neohrožují způsobením ortostatické hypotenze, ale naopak mají renoprotektivní účinky a jsou metabolicky
neutrální.
Jsou
velmi
vhodnými
kandidáty pro
kombinovanou
farmakoterapii. V důsledku zvýšené propustnosti kapilár mohou být znatelné periferní otoky, zarudnutí v obličeji nebo místní prosáknutí podkoží. Kontraindikováno je užívání blokátorů kalciových kanálů u osob s bradyarytmiemi nebo srdečním selháváním (Karen, Filipovský, 2014; Marek, 2010; Šafránková, Nejedlá, 2006). Blokátory angiotenzinových receptorů typu 1 (AT 1 blokátory, nebo také sartany) jsou léčiva pracující na podobném principu jako ACE-inhibitory, ovšem dokáží přesněji a úplněji blokovat systém RAAS. Mezi antihypertenzivy obecně jsou známy jako skupina s nejmenším množstvím nežádoucích účinků. V současné době se používají jako druhá volba při výskytu kašle u ACE-inhibitorů, který se u AT 1 blokátorů nevyskytuje. Během užívání je vhodné sledovat hladiny draslíku, urey a kreatininu. Kontraindikací zůstává gravidita (Karen, Filipovský, 2014; Tesař, Viklický, 2015).
26
Centrálně působící antihypertenziva patří již mezi léky druhé linie. Pro svůj sedativní účinek jsou vhodná do kombinované farmakoterapie u hypertonických pacientů s psychickou tenzí. Díky své metabolické neutralitě jsou vhodná také u pacientů s dalšími komorbiditami jako diabetes mellitus, hyperlipoproteinemie, metabolický syndrom a další. Indikována a podávána jsou především v kombinacích s jinými antihypertenzivy, s výjimkou léčby těhotenské hypertenze (Karen, Filipovský, 2014; Marek, 2010). Blokátory periferních α-receptorů (α-blokátory) jsou výjimečnou skupinou, která jsou indikována v kombinaci s ostatními antihypertenzivy pro léčbu těžké nebo rezistentní hypertenze (Karen, Filipovský, 2014). Farmakologická terapie je většinou zahájena monoterapií nebo dvojkombinací léků, ovšem v nízké dávce. Strategie terapie spočívá v postupném snižování krevního tlaku v časovém rozmezí týdnů až měsíců. V případě potřeby dochází k navýšení dávek léků na střední hodnoty, poté se již dává přednost přidanému třetímu léků před možností podání maximální možné dávky jednoho léku. (Kölbel, 2011). Antiagregační terapie (protidestičková terapie, nejčastěji kyselinou acetylsalicylovou) je řazena do přídatné léčby a je žádoucí zejména u pacientů, kteří prodělali kardiovaskulární příhodu, protože je zde prokázáno snížení rizika výskytu CMP a infarktu myokardu. Rutinní podávání nízkých dávek antiagregačních farmak u hypertoniků bez manifestního KV onemocnění se nedoporučuje. U cílové skupiny hypertoniků je vhodné zahájení protidestičkové terapie teprve v momentě dosažení uspokojivé kontroly nad krevním tlakem (Karen, Filipovský, 2014). U hypertoniků s rizikem výskytu fatálních KV příhod vyšším nebo rovným než 5% dle tabulek SCORE, u nichž nebylo nefarmakologickou terapií dosaženo potřebných hodnot celkového cholesterolu či LDL-cholesterolu, jsou indikována hypolipidemická léčba. Cílové hodnoty obou typů cholesterolu se poté liší dle vlivu komorbidit. Významná jsou onemocnění jako ischemická choroba srdeční, periferní ateroskleróza, diabetes mellitus nebo prodělané cévní mozkové příhody (Karen, Filipovský, 2014).
1.4.7 Prognóza hypertenze Prognóza hypertonika závisí na výši tlaku krve, přítomnosti jiných rizikových faktorů a případném poškození cílových orgánů či přítomnosti přidružených onemocnění. Pro 27
vyhodnocení prognózy je rozhodující výše krevního tlaku dosažená výsledkem terapie, nikoli výchozí tlak krve před léčbou (Karen, Filipovský, 2014).
1.4.8 Organizace péče a dispenzarizace hypertoniků Většinu péče o hypertoniky zajišťují praktičtí lékaři, případnou potřebu specializované péče zaštiťují internisté, kardiologové, nefrologové či endokrinologové. Frekvence návštěv u dobře kompenzovaného pacienta je 1x za 3 měsíce, v individuálních případech lze interval pozměnit až na 6 měsíců. U pacientů s komplikovaným průběhem, na počátcích terapie nebo při změně antihypertenziv jsou kontroly prováděny častěji, zhruba v intervalu 2 až 4 týdnů. Biochemická vyšetření v rámci dispenzarizace jsou prováděna 1x ročně v případě, že klinický stav pacienta nevyžaduje jinak. Péči o komplikované nemocné a zároveň výzkumnou činnost zajišťují specializovaná Centra pro hypertenzi, která se nacházejí například v Praze, Brně či Olomouci (Karen, Filipovský, 2014).
1.5 Zdraví Dle Světové zdravotnické organizace (WHO) je zdraví definováno již od roku 1948. Definice zní takto: „Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, a nikoli pouze nepřítomnost nemoci nebo vady“ (Machová, 2015; str. 10). Speciálně pro věk dospívání doplňuje navíc absenci rizikového chování a úspěšný přestup do dospělosti. Dle WHO není zdraví jednosložková záležitost, ale skládá se ze tří dimenzí, které se vzájemně spojují a ovlivňují. Prožívání pohody je u každého jedince relativní a vysoce individuální. Základními podmínkami zdraví je vyvážené fungování organismu v oblasti biologické, psychické i sociální, což následně umožňuje jedinci vyrovnat se s nároky vnějšího i vnitřního prostředí bez narušení zdraví (Machová, 2015).
1.6 Životní styl 1.6.1 Definice Jedná se o různé formy vědomého a dobrovolného chování individuálního jedince v daných životních situacích, které jsou založeny na výběru z různých možností. Protože jsou podmínky pro rozhodování jedince ovlivňovány faktory jako sociální
28
zázemí, ekonomická situace, vzdělání, rodinné zvyklosti a jiné, je životní styl také charakterizován souhrou dobrovolného chování (výběrem) a přítomnou životní situací (možnostmi). Jedinec si může vybrat mezi zdravými alternativami nebo se rozhodnout pro alternativy zdraví poškozující. Z rozborů věnujících se nemocnosti a úmrtnosti byly odvozeny škodlivé formy chování. Jedná se o kouření, nadměrné užívání alkoholu, užívání drog, nesprávná výživa, nedostatek pohybové aktivity, nadměrná psychická zátěž a rovněž rizikové sexuální chování (Machová, 2015).
1.6.2 Životní styl jako determinant zdraví Zdraví je ovlivňováno i podmíněno (determinováno) pozitivním i negativním způsobem nejen zvolenými formami chování jedince, ale také nejrůznějšími faktory. Ty jsou dle jejich výskytu rozděleny na zevní nebo vnitřní. Determinanty vnitřní jsou pevně dané genetické informace, které jsou navíc formovány různými vlivy přírodního a společenského prostředí (rodina, přátelé, výchova). Zevními determinanty jsou tři pevné pilíře, které zároveň tvoří tři čtvrtiny z celku všech ovlivňujících faktorů. Jedná se o životní styl, kvalitu životního a pracovního prostředí a v neposlední řadě kvalitu zdravotnické péče. Životní styl tvoří celých 50% ze všech zásadních vlivných faktorů působících na zdraví, čímž je jednoznačně nezastupitelným a neopominutelným determinantem (Machová, 2015).
1.6.3 Zdravý životní styl Zdravý životní styl je takový, který vede k zachování zdraví a tělesné kondice a umožňuje zvládání náročných životních situací. Jedná se o široký pojem, který může mít u každého jedince individuální představu. Obecně však souvisí se správnými postupy zejména v oblastech výživy, pohybové aktivity a nezbytné duševní hygieny (Nováková, 2011). Výživa je pro tělo nezbytná k zajištění tří základních funkcí: dodávání energie, pomoci při stavbě a udržování tělesných tkání a regulaci tělesných funkcí. Tělo si pro tyto činnosti látky získává ze šesti bazálních složek potravy. Jsou to bílkoviny, cukry, tuky, vitaminy, minerály a nezbytná voda. Zásadní podmínky pro optimální výkonnost tělesných funkcí přibližují dvě hlediska. Kvantitativní hledisko hodnotí poměr energie
29
z přijaté výživy a poměr vydané energie. Jako zdraví prospěšné je takové množství přijaté energie, která nepřevyšuje energii vydanou. V jiném případě se nevyužité látky ukládají ve formě přebytečného tuku. Hledisko kvalitativní poukazuje na složení výživy, které by mělo být vyvážené a rozmanité, nikoli jednostranné (Čeledová, Čevela, 2010; Machová, 2015). Doporučený denní poměr živin v potravě doporučuje, aby denní množství bílkovin uhrazovalo 10-15 %, tuky 30 % a sacharidy 50-55 % z celkové denní přijaté energie. Vyšší příjem jednotlivých složek může mít u každého specifický negativní vliv (onemocnění ledvin, ateroskleróza, diabetes mellitus). Doporučený poměr veškerých zastoupených látek tak, aby bylo dosaženo komplexnosti a zároveň nebyla porušena vyváženost, ukazuje také takzvaná pyramida zdravé výživy. Hlavním pilířem by měl být přísun obilovin, těstovin, rýže nebo luštěnin a dalších. Druhou nejdůležitější část zastupují rovnými díly ovoce a zelenina. Třetí místo drží stejnými díly mléčné výrobky a maso. Posledním, nejmenším dílkem je znázorněno zastoupení tuků a cukrů (Čeledová, Čevela, 2010; Machová, 2015). Anorganické látky, které organismu neslouží ani pro stavbu tkání ani jako zdroj energie, jsou vitaminy. Tělo je potřebuje k zajištění nezbytných metabolických pochodů. Protože si je organismus neumí sám vytvořit, je nutné je přijímat v potravě, kojencům se jich dostává v mateřském mléce. Nedostatek vitaminů (karence) může vést k poruchám látkové přeměny a tím i ke vzniku patologických projevů. Úplné chybění nazýváme avitaminóza, částečný nedostatek hypovitaminóza a nadměrný příjem může způsobit hypervitaminózu. Vitaminy se dělí do dvou skupin. Tvoří je vitaminy rozpustné v tucích (A, D, E, K) a rozpustné ve vodě (ostatní vitaminy). Převážným zdrojem vitaminů nebo provitaminů (neúčinné formy vitaminů, ze kterých si tělo metabolizuje potřebné látky) je zejména rostlinná strava (Machová, 2015). Velice důležitou složkou výživy je voda. V našem těle se vyskytuje jako součást každé tělesné buňky, transportní tekutina, rozpouštědlo, nosič odpadních látek vylučovaných ledvinami a také nezanedbatelný činitel podílející se na mechanismu krevního tlaku. Takto tvoří 60-75 % tělesné hmotnosti. Tento podíl se zvyšujícím se věkem prokazatelně klesá. Zanedbatelná část vody vzniká během metabolických procesů v těle, drtivou většinu však tvoří příjem z nápojů nebo pevné stravy. Voda je vylučována ledvinami ve formě moči, kůží ve formě potu, dechem a malá část i stolicí. Na
30
nedostatek vody v těle organismus upozorní pocitem žízně, který je však už považován za projev 1-2 % dehydratace. Potřeba tekutin je během života u jednotlivých věkových skupin ovlivňována (věk, tělesná aktivita, teplota prostředí), a proto se liší (Machová, 2015). Pohyb (tělesná aktivita) je jedním z několika základních znaků existence života. Lidské tělo k němu bylo dlouho přirozeně přizpůsobováno. Pro přemístění těla člověka jsou dva možné způsoby. Jedná se buď o pohyb aktivní, který je výsledkem vlastní pohybové aktivity jedince nebo jde o pohyb pasivní, ke kterému využíváme technické prostředky nebo zvířata. Jako nejpřirozenější a pro upevnění zdraví nejvhodnější je pohyb aktivní. Tento pohyb je zajišťován pomocí pohybového aparátu, který funguje jako celek složený ze tří podsystémů, a to nosného a opěrného (kosti, klouby, šlachy, vazy), výkonného (kosterní svalstvo) a řídícího (nervová soustava) (Čeledová, Čevela, 2010; Machová, 2015). Pro výkon pohybu je velice důležitá tělesná zdatnost (tělesná kondice, fitness), která je dána třemi složkami. Jsou to vytrvalost, svalová síla, koordinace pohybů a celková pohyblivost kloubů, šlach a vazů. Nejdůležitější složkou je vytrvalost závisející na výkonnosti srdce, krevního oběhu, plic a svalů. Veškeré složky je možné upevňovat a posilovat odpovídajícími pohybovými aktivitami. Současná populace se potýká s problémem výrazného poklesu pohybové aktivity, což má za následek vlnu takzvaných civilizačních chorob. Pravidelný pohyb naopak přispívá k podpoře zdraví, proto by jej měl každý jedinec zařadit do denního programu jako nedílnou součást svého životního stylu (Čeledová, Čevela, 2010; Machová, 2015). Duševní zdraví, které bezpochyby tvoří nutnou složku zdravého životního stylu, je charakterizováno jako stav bez tělesné a duševní nemoci, který je výsledkem dodržování jednotlivých zásad pro duševní zdraví prospěšných. Duševní nebo také mentální hygiena je nauka o ochraně duševního zdraví a zároveň o prevenci duševních onemocnění. Zabývá se soubory postupů, poznatků a hodnot, které nám pomáhají rozvíjet, podporovat a chránit naše duševní (psychické, psychosomatické) zdraví. Právě tyto postupy by se měl jedinec naučit uplatňovat v běžném životě, kdy je vystaven takzvaným stresorům, které jsou obecně chápány jako oslabující nebo jinak negativně ovlivňující vlivy. Nahlodávají schopnosti jedince úspěšně své duševní zdraví chránit. V životě jsou běžně přítomny jako fyzikální faktory (světlo, hluk, prach), psychické
31
faktory (zodpovědnost, očekávání, ambice), sociální faktory (okolí, rodina, životní styl, pozice a role ve společnosti) nebo faktory traumatické (úmrtí, onemocnění, život ohrožující situace). Všechny tyto vlivy mění situaci okolo nás a my jsme nuceni se přizpůsobovat. Proces přizpůsobení, nazývaný adaptace, nám pomáhá lépe zvládat nastalou situaci. Pokud je však jedinec více vnímavý, oslabený dlouhodobým působením stresorů nebo nenaplněním základních potřeb (frustrován), nedokáže se přizpůsobit požadovaným způsobem a situaci vnímá jako stres. Ten člověk vnímá jako jistou tenzi, která dlouhodobě může vést až k poruše zdraví fyzického. Proto je důležitá správná psychohygiena, která napomáhá jedinci tyto situace lépe zvládat (Nováková, 2011). Pro posílení duševního zdraví a posílení schopností čelit zvýšeným nárokům běžného života je zásadní dodržování určité životosprávy. Ta obsahuje několik důležitých oblastí, jako je spánek, správná výživa, odpočinek a regenerace, pohyb a tělesná práce, správné hospodaření s časem a také udržování pořádku. K této životosprávě si každý jedinec může osvojit individuální taktiky, které mu budou pomáhat zvládat stres. Jedná se o meditaci, relaxaci, dechová cvičení, hudbu, četbu a spousty dalších. Takto vybavený, poučený a posílený jedinec má větší schopnost čelit stresu a předejít tím takzvanému syndromu vyhoření, který se vyznačuje zejména pocitem selhání- ať už v osobní či profesní sféře (Čeledová, Čevela, 2010; Nováková, 2011).
32
2 Praktická část Cíl práce Zjistit, jaké faktory motivovaly pacienty s diagnostikovanou arteriální hypertenzí k dodržování zásad zdravého životního stylu doporučených lékařem
Výzkumné otázky 1. Byli pacienti s diagnostikovanou arteriální hypertenzí edukováni o vzniku, průběhu, léčebném režimu a případných komplikacích tohoto onemocnění? 2. Dodržují nemocní léčebný režim – konkrétně užívání předepsaných léků a měření svého krevního tlaku? 3. Jaké procento pacientů změnilo svůj životní styl po diagnostikování AH? 4. Jaké faktory nejčastěji motivovaly pacienty s arteriální hypertenzí ke změně životního stylu?
2.1 Metodika výzkumu Ve své bakalářské práci jsem pro zjištění potřebných dat použila kvantitativní metodu dotazníkového šetření. Pro tento způsob jsem se rozhodla kvůli možnosti oslovit větší množství jedinců s různorodým věkovým složením, vzděláním a individuálními charakteristikami. Výhodou pro mne byla i celkově malá časová nenáročnost, protože jednotlivé dotazníky mohli respondenti vyplnit zcela samostatně. Neovlivnitelným nedostatkem u tohoto způsobu je fakt, že se odpovědi respondentů nemusely vždy zakládat na pravdivém podkladě nebo se pro dotazované mohly některé otázky zdát nesrozumitelné. Dotazník byl konkrétně vytvořen dle daného cíle a výzkumných otázek pro konkrétní skupinu, a to osoby s diagnostikovanou arteriální hypertenzí. V úvodu dotazníku (viz příloha č. 6) jsou respondentům sděleny informace o použití dotazníku, a to pro vypracování bakalářské práce, a také uvědomění o anonymitě odpovědí každého respondenta. Dotazník obsahuje celkem 29 otázek doplněných o 3 otázky týkající se statistických údajů o věku, pohlaví a nejvyšším dosaženém vzdělání. Otázky jsou namíchané,
33
dotazník je složen z 26 otázek uzavřených, kde byl umožněn výběr z 2-7 nabídnutých odpovědí. U 6 otázek tohoto typu bylo možné zvolit více než 1 z nabídnutých odpovědí. 3 otázky byly polootevřené, podány formou výběru z několika odpovědí a případného doplnění vlastního komentáře. Ne všichni respondenti odpovídali na celkových 29 otázek, protože některé z nich byly zároveň takzvaně filtrační, tedy dle dosažených informací mohly posunout respondenta na další otázky tak, aby nebyl nucen odpovídat na fakta, která se jej netýkají nebo je neví. Příkladem je otázka č. 2 – Byl(a) jste poučen(a) o vzniku vysokého krevního tlaku, průběhu onemocnění, léčebném režimu a případných komplikacích? Respondenti, kteří poučeni nebyli, tak nejsou nuceni odpovídat například na otázku č. 3, která otázku č. 2 rozvíjí. Otázky v dotazníku byly sestaveny tak, aby odpovídaly uceleně vždy na konkrétní skupiny potřebných informací pro dané výzkumné otázky. Otázky 1-5 jsou zaměřeny na edukaci pacientů. Zjišťují, zda byl nemocný poučen o problematice arteriální hypertenze, a případně od koho a jakým způsobem. Otázka č. 6 zjišťuje, zda respondent trpí nadváhou. Otázky 7-13 od respondentů zjišťují návyky spojené s jejich stravováním a neopomíjí ani fakt přítomné edukace. Otázky 14-16 se zajímají o kuřácké návyky pacienta. Otázky 17-20 se dotazují respondenta na přítomnost či nepřítomnost zvýšené fyzické aktivity včetně edukace o této problematice. Pro získání informací o užívání případných lékařem naordinovaných farmak byly sestaveny otázky č. 21 a č. 22. Otázka č. 23 zjišťuje, zda je u nemocného řešena i problematika jiných (přidružených) onemocnění a dovoluje respondentům možnost polootevřené odpovědi, kdy mohou vypsat, o která onemocnění se případně jedná. Otázka č. 24 se dotazuje respondentů na výskyt stavů, které by mohly vypovídat o přítomnosti komplikací arteriální hypertenze. Otázky 25-27 se týkají domácího měření krevního tlaku u respondentů, nechybí otázka na přítomnost edukace v této problematice. V otázce č. 28 respondenti hodnotí svou životosprávu v časovém rozmezí od momentu diagnostikování AH z hlediska přítomných změn. Otázka č. 29 zjišťuje, co motivovalo dotazované respondenty k případné změně životního stylu.
34
2.2 Charakteristika výzkumného prostředí a vzorku respondentů Výzkum probíhal ve 2 ordinacích praktických lékařů a 1 ordinaci praktického zubního lékaře. Šetření se zúčastnila ordinace MUDr. Ludmily Nadymáčkové, ordinace MUDr. Jany Faltýnkové a doktora MUDr. Luďka Kolečka (všechny v Prostějově), a to vždy po schválení žádosti o povolení tohoto dotazníkového šetření (viz příloha č. 3, č. 4 a příloha č. 5). Dále byl osloven vzorek respondentů v mém blízkém okolí, z rodiny i mezi přáteli. Cílovou skupinou byly osoby léčené pro arteriální hypertenzi. Z celkového počtu rozdaných 110 dotazníků (100%) se navrátilo 102 dotazníků (92,72%), pro neúplné vyplnění byly 4 dotazníky vyřazeny. Data tedy byla zpracována z celkového počtu 98 dotazníků (89,09 %).
2.3 Průběh výzkumu Výzkum probíhal v jednotlivých ordinacích. V ordinaci MUDr. Nadymáčkové byl výzkum započat v prosinci 2015 a uzavřen na konci března 2016. V ordinaci MUDr. Faltýnkové se respondenti účastnili výzkumu od ledna 2016 do konce března 2016. Pacienti v ordinaci MUDr. Kolečka mohli odpovídat na dotazník od poloviny března 2016 do začátku dubna 2016. Oslovení respondenti z řad široké veřejnosti odpovídali na písemný dotazník či jeho elektronickou verzi od prosince 2016 do začátku dubna roku 2016.
2.4 Zpracování dat Výsledná data výzkumu jsou zpracována v programu Microsoft Word 2010 a Microsoft Excel 2010. Získaná data jsou zpřehledněna pomocí grafů a tabulek se slovním popisem.
35
2.5 Výsledky výzkumu Vyhodnocení věku respondentů 3,06%
13,27%
22,45% 20 - 35 36 - 50 51 - 65 26,53%
66 - 80 81 - 95
34,69%
Graf 1 Relativní četnost věku respondentů
V otázce zaměřující se na statistický údaj o věku odpovídalo celkem 98 respondentů. Jednotlivé hodnoty od 20 do 95 let byly zpracovány do 5 věkových skupin. Největší část tvořilo 34,69 % respondentů ve věkovém rozmezí od 51 do 65 let. Druhou největší skupinou byly osoby ve věku od 36 do 50 let, která tvořila 26,53 % z celku. Třetí nejčastěji nemocní respondenti byly ve věku od 66 do 80 let, což tvoří 22,45 %. Druhé nejmenší procento zastoupených hypertoniků bylo ve věku od 20 do 35 let, což odpovídá 13,27 % a nejméně hypertonicky nemocných respondentů bylo ve věku od 81 do 95 let. Jednalo se o pouhé 3,06 % z celkově dotázaných.
36
Vyhodnocení pohlaví respondentů
40,82%
muž žena 59,18%
Graf 2 Relativní četnost pohlaví respondentů
Na statistický údaj týkající pohlaví odpovídali všichni respondenti, tedy 98 dotázaných (100 %), z toho bylo 40,82 % mužů a 59,18 % žen.
37
Vyhodnocení nejvyššího dosaženého vzdělání respondentů
12,24%
18,37%
základní SŠ s výučním listem SŠ s maturitou vysokoškolské 38,78% 30,61%
Graf 3 Relativní četnost nejvyššího dosaženého vzdělání respondentů
Ve
statistické
otázce
o
nejvyšším
dosaženém
vzdělání
odpovědělo
všech
98 respondentů, tedy 100%. Základní vzdělání udalo 12 respondentů (12,24 %), středoškolské vzdělání s výučním listem vybralo 38 respondentů (38,78 %), středoškolské vzdělání s maturitou má 30 dotázaných (30,61 %) a 18 respondentů (18,37 %) z odpovídajícího celku dosáhlo vysokoškolského vzdělání. Nejvíce zastoupenou skupinou jsou tedy respondenti, kteří vystudovali střední školou s výučním listem.
38
Otázka č. 1 Co je to arteriální hypertenze? Tabulka 1 Znalost pojmu arteriální hypertenze
Arteriální hypertenze
Absolutní četnost
Relativní četnost
Vysoký krevní tlak
95
96,94 %
Onemocnění kloubů
1
1,02 %
Nevím
2
2,04 %
Celkem
98
100 %
Respondenti odpovídali v otázce č. 1 na dotaz, co je to arteriální hypertenze. Z celkových 98 (100 %) odpovědělo 95 (96,94 %) respondentů, že se jedná o vysoký krevní tlak. Pouhý 1 respondent (1,02 %) považoval hypertenzi za onemocnění kloubů a 2 dotazovaní (2,04 %) odpověděli, že nevědí, o jaké onemocnění se jedná.
Otázka č. 2 Byla(a) jste poučen(a) o vzniku vysokého krevního tlaku, průběhu onemocnění, léčebném režimu a případných komplikacích? Tabulka 2 Přítomnost edukace o arteriální hypertenzi
Přítomnost edukace
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
85
86,73 %
Ne
13
13,27 %
Celkem
98
100 %
Otázka č. 2 zjišťuje, zda byl respondentům vysvětlen obecný základ o vzniku vysokého krevního tlaku, průběhu tohoto onemocnění, léčbě a možných komplikacích. Dle výpovědí bylo z celkových 98 respondentů (100 %) 85 respondentů (86,73 %) poučeno a 13 dotazovaným (13,27 %) se poučení nedostalo. Tato uzavřená otázka je zároveň otázkou filtrační. Respondenti, kteří odpověděli záporně v případě obdržené edukace, nemuseli odpovídat na otázku č. 3 a č. 4, protože jsou rozvíjející k otázce č. 2.
39
Otázka č. 3 Kdo Vás poučil o problematice hypertenze? (více možných odpovědí)
18
sestra lékař
96
Graf 4 Absolutní četnost zvolení konkrétního odborného personálu podávajícího edukaci
Na otázku č. 3 odpovídali respondenti, kteří obdrželi edukaci (poučení) o problematice arteriální hypertenze. Jako osobu, která nejčastěji podává poučení o hypertenzi dle grafu č. 4 je vidět, že se jedná nejvíce o lékaře. Poukázalo na něj celých 96 respondentů. Sestra byla označena 18 respondenty. U této otázky mohli dotazovaní vybrat více odpovědí, protože je reálně možné edukaci obdržet od sestry i lékaře zároveň.
40
Otázka č. 4 Jak byste hodnotil(a) poskytnuté vysvětlení, poučení? (1 možná odpověď) 1,18% 20,00%
dostatečné, rozumím chtěl(a) bych vědět více nerozumím, nepřínosné
78,82%
Graf 5 Relativní četnost hodnocení obdržené edukace
V otázce č. 4 respondenti mohli ohodnotit poučení, které jim bylo prostřednictvím odborného personálu podáno. Odpovídalo zde 85 respondentů z celkových 98 (100 %), protože pouze těchto 86,73 % z celku bylo poučeno o hypertenzi. Ze skupiny edukovaných respondentů odpovědělo 67 respondentů (78,82 %), že jim vysvětlení dostačuje a rozumí. 17 dotazovaných (20 %) by ocenilo více informací o daném onemocnění a pouze 1 respondent (1,18 %) vypověděl, že neporozuměl poučení o arteriální hypertenzi a považuje jej za nepřínosné.
41
Otázka č. 5 Jakou formu poskytování informací o nemoci dle Vás hodnotíte jako nejpřínosnější? (více možných odpovědí)
15
27
ústní poučení lékařem ústní poučení sestrou informační leták, brožura článek na internetu 88 16
Graf 6 Absolutní četnost nejpřínosnějších forem edukace
Otázka č. 5 se tázala respondentů, jaká forma poučení (edukace) je pro ně nejlepší a z hlediska porozumění nejvíce přínosná. U této otázky byla možnost zvolení více odpovědí. Největším přínosem pro pacienty bylo ústní poučení od lékaře, které zvolilo 88 respondentů. prostřednictvím
Druhou největší skupinou informačních
letáků
nebo
je zvolená edukace poskytnutá brožur,
kterým
vtisklo
důvěru
27 respondentů. 16 odpovídajících respondentů vybralo jako jednu z nejlepších forem edukace ústní poučení sestrou. Posledním zdrojem je internetový článek na internetu, který byl označen 15 respondenty.
42
Otázka č. 6 Byl(a) jste svým ošetřujícím lékařem upozorněn(a), že trpíte nadváhou? Tabulka 3 Přítomnost nadváhy u respondentů
Nadváha
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
50
51,02%
Ne
48
48,98%
Celkem
98
100%
Pomocí otázky č. 6 bylo zjišťováno, zda respondenti trpí nadváhou. Otázka pomáhá dokreslit celkový profil respondenta. Dle tabulky č. 2 můžeme vidět, že nadváhu udává 51,02 % odpovídajících (50 respondentů) z celkových 98 dotazovaných respondentů (100 %). Naopak 48,98 % respondentů (48 dotazovaných) tvoří osoby bez nadváhy.
43
Otázka č. 7 Jak často se nyní stravujete v zařízeních rychlého občerstvení, bufetech apod.? (1 možná odpověď) 4,08%
23,47% vůbec každý den 48,98%
1x týdně 1x měsíčně méně než 3x za půl roku více než 3x za půl roku
12,24%
11,22%
Graf 7 Relativní četnost návštěv rychlého občerstvení po odhalení nemoci
Otázka č. 7 zjišťuje, jak časté jsou návštěvy respondentů v zařízeních rychlého občerstvení (fast foodech) či bufetech.
Dle výše uvedeného grafu vidíme, že po
diagnostikování arteriální hypertenze se 48,98 % (48 respondentů) vůbec nestravuje v zařízeních tohoto typu. Žádný z respondentů neuvedl, že by se stravoval ve fast foodech každý den. Stravování jednou týdně uvádí 11,22 % (11 respondentů). Jedenkrát za měsíc navštíví takováto stravovací zařízení 12,24 % (12 respondentů). 23,47 % (23 respondentů) z celkových 98 (100 %) se stravuje ve fast foodech méně než třikrát během půl roku a 4,08 % (4 respondenti) se zde nacházejí častěji než třikrát během půl roku.
44
Otázka č. 8 Jak často jste se stravoval(a) v zařízeních rychlého občerstvení, bufetech apod. před diagnostikováním arteriální hypertenze? (1 možná odpověď) 2,04%
25,51% 38,78%
vůbec každý den 1x týdně 1x měsíčně méně než 3x za půl roku více než 3x za půl roku
12,24%
5,10%
16,33%
Graf 8 Relativní četnost návštěv rychlého občerstvení před odhalením nemoci
Otázka č. 8 se ptá respondentů, jak často navštěvovali zařízení rychlých občerstvení a bufetů předtím, než u nich byla diagnostikována arteriální hypertenze. Odpovídalo všech 98 respondentů, tedy 100 %. 38,78 % (38 respondentů) se nestravovalo v tomto typu zařízení vůbec. 5,1 % (5 respondentů) z celku se zde stravovalo před propuknutím nemoci každý den. 16,33 % (16 respondentů) navštěvovalo rychlé občerstvení jedenkrát za týden. Jednou měsíčně do rychlého občerstvení zavítalo 12,24 % (12 respondentů). Méně než třikrát za půl roku se takto stravovalo 25,51 % (25 respondentů) a více než třikrát během půl roku potvrdily návštěvu 2,04 % (2 respondenti) z celkových 98 dotazovaných.
45
Otázka č. 9 Jaký způsob úpravy potravin u Vás nyní převažuje? (1 možná odpověď) 1,02% 20,41%
smažení dušení vaření 55,10%
vše rovným dílem
23,47%
Graf 9 Relativní četnost jednotlivých technik pro úpravu potravin po odhalení nemoci
Otázka č. 9 se zabývá technikou úpravy stravy u pacientů s hypertenzí poté, co u nich byla diagnostikována arteriální hypertenze. Nejvíce respondentů vypovědělo, že jejich strava je upravována všemi způsoby rovnoměrně. Tuto odpověď vybralo 55,10 % (54 respondentů) z 98 (100 %). Naopak nejmenší skupinou jsou respondenti, u nichž převládá úprava stravy smažením, jedná se o 1,02 % z celku, tedy pouze o jednoho respondenta. Vaření uvedlo 23,47 % (23 respondentů) a dušením nyní upravuje stravu celých 20,41 % respondentů (20 dotazovaných).
46
Otázka č.
10 Jaký
způsob
úpravy potravin
u
Vás převažoval před
diagnostikováním arteriální hypertenze? (1 možná odpověď)
16,33%
5,10% smažení 7,14%
dušení vaření vše rovným dílem
71,43%
Graf 10 Relativní četnost jednotlivých technik pro úpravu potravin před odhalením nemoci
V otázce č. 10 respondenti hodnotili, jak nejčastěji upravovali potraviny předtím, než se dověděli, že trpí vysokým krevním tlakem. Velká většina upravovala všemi způsoby rovnoměrně. Vypovědělo tak 71,43 % (70 respondentů) z celkových 100 % (98 respondentů). Velká skupina odpovídajících upravovala stravu smažením. Tuto skupinu vytvořilo 16,33 % (16 respondentů). Vařením upravovalo stravu 7,14 %, tedy 7 respondentů a 5,1 % (5 respondentů) vybralo jako nejčastější způsob úpravy potravin dušení.
47
Otázka č. 11 Změnila(a) jste dle Vašeho názoru nějakým způsobem své stravování od momentu, kdy Vám byla diagnostikována arteriální hypertenze? Tabulka 4 Přítomnost změny stravování u respondentů
Změna stravování
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
69
70,41 %
Ne
29
29,59 %
Celkem
98
100 %
V otázce č. 11 respondenti vypovídali, zda se dle jejich názoru změnily některé aspekty jejich stravování. Z celkového počtu 98 (100 %) odpovídajících respondentů vypovědělo 70,41 % (69 respondentů), že u nich změna ve stravování proběhla. Zbylých 29,59 % respondentů, tedy jednotlivých 29 dotazovaných uvedlo, že se jejich styl stravování nijak nezměnil. Otázka č. 11 funguje jako filtrační. Je stěžejní pro otázku č. 12, která oslovuje pouze vzorek respondentů, kteří potvrdili změnu ve svém stravování.
48
Otázka č. 12 Pokud se Vaše stravování změnilo, vyberte prosím jak. (více možných odpovědí)
19
více zeleniny 37
méně smažených pokrmů
12
omezení solení 21
omezení alkoholu pravidelnější stravování 36 15
omezení návštěv rychlých občerstvení začal(a) jsem snídat
34
Graf 11 Absolutní četnost udaných změn ve stravování respondentů
Respondenti, u kterých proběhla změna v jejich způsobu stravování, mohli v otázce č. 12 vybrat, jakým směrem se tato změna ubírala. Nejvíce respondentů potvrdilo, že do svého jídelníčku zařadilo více zeleniny. Druhou největší skupinou je omezení smažených jídel, která byla vybrána 36 vypovídajícími. Solení omezilo celkem 34 respondentů a alkohol 15 dotazovaných. 21 respondentů vypovědělo, že se začali stravovat pravidelně. 12 vypovídajících potvrdilo, že omezili návštěvy zařízení typu rychlých občerstvení a 19 hypertoniků začalo snídat.
49
Otázka č. 13 Byl(a) jste poučen(a) lékařem, sestrou či pomocí odborné literatury o vhodném stravování během léčebného režimu u arteriální hypertenze? Tabulka 5 Přítomnost edukace o vhodném stravování
Edukace o stravování
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
76
77,55 %
Ne
22
22,45 %
Celkem
98
100 %
V otázce č. 13 respondenti vybírali odpověď dle toho, zda byli poučeni o vhodném stravování pro léčbu hypertenze. Z celkem 98 respondentů (100 %) potvrdilo obdržení edukace 76 respondentů, což činí 77,55 % z celku. Naopak 22 dotazovaných (22,45 %) vypovědělo, že o vhodném stravování poučeni nebyli.
50
Otázka č. 14 Byl(a) jste před diagnostikováním arteriální hypertenze pravidelný kuřák? Pokud ano, uveďte prosím počet vykouřených cigaret za den. Tabulka 6 Četnost kuřáků před diagnostikováním AH
Kuřák
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
36
36,73 %
Ne
62
63,27 %
Celkem
98
100 %
V otázce č. 14, která je polootevřená, respondenti vypovídali, zda byli pravidelnými kuřáky před diagnostikováním arteriální hypertenze nebo tento návyk neměli. Z 98 hypertoniků (100 %) se potvrdilo 63,27 % (62 respondentů) nekuřáků. Kladně odpovědělo 36 tázaných, tedy 36,73 % z celku. Tito pacienti měli možnost individuálně dopsat, kolik cigaret denně vykouřili. Počet cigaret u respondentů, kteří byli zvyklí kouřit již před vypuknutím onemocnění, byl roztříděn do 5 skupin, a to od 1 do 25 vykouřených cigaret denně. Výsledky byly zpracovány v grafu č. 12.
2,78% 13,89% 19,44%
1 - 5 cigaret 6 - 10 cigaret 11 - 15 cigaret 16 - 20 cigaret 33,33%
21 - 25 cigaret
30,56%
Graf 12 Relativní četnost počtu vykouřených cigaret za 24 hodin před diagnostikováním AH
51
Na otázku o kouření před vypuknutím onemocnění odpovědělo kladně 36 respondentů. Dle výše uvedeného grafu č. 12 můžeme vidět, že největší skupinu, 33,33 % (12 hypertoniků) z těchto 36 potvrzených kuřáků (100 %) tvoří jedinci zvyklí vykouřit 6 – 10 cigaret denně. Druhou největší skupinou je 30,56% (11 kuřáků), kteří denně vykouřili 11 – 15 cigaret. 19,44 %, tedy 7 kuřáků z 36 odpovědělo, že spotřebovalo denně 16 – 20 cigaret. Množství od 1 do 5 cigaret vykouřilo denně 13,89 % (5 respondentů). Nejmenší skupinou jsou kuřáci, kteří denně pravidelně kouřili 21 – 25 cigaret. Tvoří ji 2,78 % (1 respondent).
52
Otázka č. 15 Jste nyní po diagnostikování arteriální hypertenze pravidelným kuřákem? Pokud ano, uveďte prosím počet vykouřených cigaret za den. Tabulka 7 Četnost kuřáků po diagnostikování AH
Kuřák
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
28
28,57 %
Ne
70
71,43 %
Celkem
98
100 %
V otázce č. 15 byli respondenti tázáni, zda jsou aktivními pravidelnými kuřáky nyní, po diagnostikování arteriální hypertenze. Jedná se o polootevřenou otázku, protože kuřáci mohli individuálně dopsat konkrétní počet cigaret vykouřených za 24 hodin. 71,43 % z 98 respondentů (100 %) odpovědělo, že jsou nekuřáci. Zbylých 28,57 % (28 odpovídajících) potvrdilo, že jsou aktivními kuřáky. Data o počtu vykouřených cigaret za den byla rozdělena do 5 skupin (od 1 do 25 vykouřených cigaret denně) a zpracována v grafu č. 13.
3,57% 3,57% 25,00% 21,43% 1 - 5 cigaret 6 - 10 cigaret 11 - 15 cigaret 16 - 20 cigaret 21 - 25 cigaret
46,43%
Graf 13 Relativní četnost počtu vykouřených cigaret za 24 hodin po diagnostikování AH
53
V otázce č. 15 vypovědělo 28 respondentů (28,57 %) z celkových 98 (100 %), že jsou aktivními kuřáky. Z této konkrétní skupiny 28 kouřících respondentů (100 %) udalo 25 % (7 jedinců), že vykouří denně 1 až 5 cigaret. 46,43 % (13 hypertoniků) vykouří denně 6 až 10 cigaret. Jednou z největších skupin jsou také respondenti, kteří spotřebují denně 11 až 15 cigaret. Tuto skupinu tvoří 21,43 % (6 respondentů). 1 respondent (3,57 %) je denně závislý na 16 až 20 cigaretách a rovněž 1 respondent (3,57 %) jich vykouří 21 – 25 během 24 hodin.
54
Otázka č. 16 Byl(a) jste poučen(a) lékařem, sestrou či pomocí odborné literatury o škodlivosti kouření? Tabulka 8 Přítomnost edukace o škodlivosti kouření
Edukace o kouření
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
71
72,45 %
Ne
27
27,55 %
Celkem
98
100 %
Pomocí uzavřené otázky č. 16 bylo zjišťováno, zda byli respondenti informováni a poučeni o škodlivosti kouření, zvláště pro hypertonicky nemocné osoby. 27 respondentů (27,55 %) z celkového počtu 98 (100 %) vypovědělo, že informace o škodlivosti kouření neobdrželi. Zbylých 71 vypovídajících (72,45 %) potvrdilo, že o negativním vlivu kouření vědí.
Otázka č. 17 Byl(a) jste poučen(a) lékařem, sestrou či pomocí odborné literatury o důležitosti pravidelné zvýšené fyzické aktivity (pohybu) při diagnostikované AH? Tabulka 9 Přítomnost edukace o důležitosti pohybu
Edukace o pohybu
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
68
69,39 %
Ne
30
30,61 %
Celkem
98
100 %
Otázka č. 17 se zabývala přítomností edukace o zvýšené pohybové aktivitě u pacientů s hypertenzí. Odpovídalo celkem 98 respondentů (100 %), z toho 69,39 % (68 respondentů)
potvrdilo
přítomnost
podané
edukace.
Zbylých 30,61 %
(30 respondentů) odpovědělo, že se jim takto zaměřené edukace nedostalo.
55
Otázka č. 18 Provozujete nyní po diagnostikování AH nějaký pravidelný pohyb či sport (rychlá chůze, běh, plavání, jízda na kole)? Tabulka 10 Přítomnost aktivního pohybu u jednotlivých respondentů po diagnostikování AH
Aktivní pohyb
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
53
54,08 %
Ne
45
45,92 %
Celkem
98
100 %
V otázce č. 18 respondenti odpovídali, zda jsou zvyklí provozovat individuální druh aktivního pohybu od momentu, kdy u nich bylo zjištěno onemocnění krevního tlaku. Z celkových 98 respondentů (100 %) je na zvýšenou fyzickou aktivitu zvyklých 54,08 % (53 respondentů). Negativně odpovědělo 45,92 %, tedy celkem 45 odpovídajících neprovozuje žádný aktivní pohyb. Otázka č. 18 rozděluje respondenty na 2 skupiny, což je stěžejní pro následující otázku č. 19, na kterou odpovídají pouze respondenti provozující aktivně jistý druh zvýšené fyzické aktivity.
56
Otázka č. 19 Pokud máte pravidelný pohyb (zvýšenou fyzickou aktivitu), vyberte prosím jaký. (více možných odpovědí)
17 27
0
19
3 13
rychlá chůze minimálně 1x denně po dobu 20 - 40 minut běh přinejmenším 2x týdně po dobu 10 - 20 minut plavání alespoň 1x týdně po dobu 30 minut jízda na kole či rotopedu alespoň 2x týdně po dobu 10 - 20 minut tanec minimálně 1x týdně po dobu 20 - 40 minut
Graf 14 Absolutní četnost jednotlivých typů provozované zvýšené fyzické aktivity
Otázka č. 19 byla určena pro skupinu respondentů, kteří v předchozí otázce č. 18 potvrdili provozování nějakého aktivního pohybu, zvýšené fyzické aktivity. Tuto skupinu činilo 54,08 % z celkových 98 respondentů (100 %), tedy 53 vypovídajících respondentů. Jednotlivci mohli v dotazníku zvolit více aktivit z nabídnutých možností. Z úzkého kruhu pohybově aktivních hypertoniků nejvíce z nich vybralo rychlou chůzi. Učinilo tak 27 respondentů. Druhou nejvíce zastoupenou činností je jízda na kole či rotopedu, která byla zvolena 19 dotazovanými. 17 hypertoniků označilo odpověď o provádění lehkého kondičního cvičení. 13 respondentů chodí alespoň 1x týdně plavat a 3 respondenti pravidelně běhají. Tanec nebyl zvolen žádnou z odpovídajících osob.
57
Otázka č. 20 Zabýval(a) jste se nějakým druhem pravidelného aktivního pohybu (zvýšené fyzické aktivity, sportu) před diagnostikováním AH? Tabulka 11 Přítomnost aktivního pohybu u jednotlivých respondentů před diagnostikováním AH
Pohyb před propuknutím onemocnění
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
38
38,78 %
Ne
60
61,22 %
Celkem
98
100 %
V otázce č. 20 odpovídalo celkem 98 respondentů (100 %) na otázku, zda byli zvyklí provozovat aktivní pohyb, zvýšenou fyzickou aktivitu před momentem, kdy u nich byla diagnostikována arteriální hypertenze. Z celkového počtu odpovědělo kladně 38,78 % (38 respondentů), kdežto jakýkoli druh fyzické aktivity provozovaný v době před zjištěním arteriální hypertenze popřelo 61,22 % respondentů. Odpověď ne tedy zvolilo celkem 60 vypovídajících.
58
Otázka č. 21 Předepsal Vám lékař po diagnostikování arteriální hypertenze užívání konkrétních léků? Tabulka 12 Četnost respondentů s farmakoterapií
Farmakoterapie
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
88
89,80 %
Ne
10
10,20 %
Celkem
98
100 %
Otázka č. 21 se týkala užívání farmak při léčbě AH u jednotlivých respondentů. Z celkových 98 respondentů (100 %) dle výsledných dat z dotazníku užívá léky 89,80 %, což odpovídá 88 respondentům, tedy převážné většině. Zbylých 10,20 % (10 respondentů) má pro své onemocnění nastavenou nefarmakologickou terapii, tedy neužívá žádná léčiva. Skupina respondentů užívajících farmaka je důležitá pro otázku č. 22, která stávající otázku rozvíjí.
59
Otázka č. 22 Pokud Vám byly lékařem předepsány léky, užíváte je pravidelně dle rozpisu a doporučení? Tabulka 13 Četnost respondentů dodržujících zásady užívání léků
Dodržování zásad užívání
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
85
96,59 %
Ne
3
3,41 %
Celkem
88
100 %
Otázka č. 22 více rozvíjí otázku č. 21. Je zaměřena na konkrétní skupinu respondentů, kteří v předchozí otázce č. 21 potvrdili, že užívají lékařem předepsané léky. Dle tabulky č. 12 můžeme vidět, že z celkových 98 respondentů (100%) má aplikovanou farmakoterapii 89,80 %, jedná se tedy o 88 vypovídajících. Pouze tato skupina respondentů odpovídala také na otázku č. 22. Z odpovídajících 88 respondentů (100 %) vypovědělo 96,59 %, tedy 85 respondentů, že léky užívají zodpovědně pravidelně a dle doporučených zásad. 3,41 % (3 dotázaní) vypověděli, že při užívání léků žádné zásady nedodržují.
60
Otázka č. 23 Léčíte se kromě arteriální hypertenze i s dalším(i) onemocněním(i)? Pokud ano, jakým(i)? Tabulka 14 Četnost respondentů s přidruženým onemocněním
Přidružená onemocnění
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
52
53,06 %
Ne
46
46,94 %
Celkem
98
100 %
V otázce č. 23 dotazovaní respondenti vypovídali, zda se léčí kromě arteriální hypertenze také s dalším onemocněním či onemocněními. Jedná se o jednu z polootevřených otázek, kdy respondenti vybírali z nabídnutých odpovědí, ale měli také možnost volného vyjádření vlastními slovy. Z celkové skupiny 98 respondentů (100 %) odpovědělo negativně 46,94 % respondentů. Bez dalších onemocnění je tedy celkem 46 respondentů. Naopak 53,06 % (52 vypovídajících) potvrdilo léčbu nějakého dalšího onemocnění. Těmto respondentům bylo umožněno uvést vlastními slovy, o jaké nebo jaká další onemocnění se u nich konkrétně jedná. Jednotlivé odpovědi byly rozděleny do 10 skupin dle druhu patologie a výsledky byly zpracovány v grafu č. 15.
5
10 onemocnění štítné žlázy onemocnění krve 5
onemocnění ledvin
20 3
onemocnění srdce a cév onkologická onemocnění onemocnění opěrného aparátu onemocnění očí
11
psychiatrická onemocnění metabolická onemocnění
4
jiná 3
3 10
Graf 15 Absolutní četnost jednotlivých skupin přidružených onemocnění
61
Mezi nejvíce frekventované výpovědi respondentů patřila onemocnění řazená hromadně jako onemocnění metabolická. Zde byl nejčastěji zmíněn diabetes mellitus nebo vysoká hladina cholesterolu. S tímto druhem onemocnění se léčí 20 respondentů. 11 respondentů uvedlo onemocnění srdce a cév. Onemocnění štítné žlázy a onemocnění opěrného aparátu byla zvolena stejným počtem respondentů, a to každá skupina onemocnění 10 respondenty. Psychiatricky nemocní respondenti se vyskytli 4. Skupiny onemocnění ledvin, očí a onkologická onemocnění byly vybrány každá 3 respondenty. 5 dotazovaných osob se léčí s nějakým druhem onemocnění krve. Pod souhrnným názvem jiná se skrývají onemocnění, která měla vždy jen jediného zástupce a nespadají pod žádnou z výše uvedených skupin. Těchto odpovědí bylo celkem 5.
62
Otázka č. 24 Pokud se u Vás po diagnostikování AH vyskytl některý z následně jmenovaných stavů, vyberte prosím který. (více možných odpovědí) 3
5 infarkt myokardu 16 cévní mozková příhoda (lidově mozková mrtvice) hypertenzní krize (TK nad 160 mm Hg) 7
silné křečovité bolesti na hrudi ustupující do 20 min zhoršení zraku
64 11
žádný z výše uvedených
Graf 16 Absolutní četnost výskytu konkrétních zdravotních komplikací
Otázka č. 24 se zabývá problematikou výskytu zdravotních komplikací potenciálně souvisejících s dlouhodobě vyššími hodnotami krevního tlaku. Respondenti proto byli dotazováni, zda se u nich vyskytl některý z konkrétních stavů. 3 respondenti uvedli, že prodělali infarkt myokardu a 5 respondentů cévní mozkovou příhodu. Pro respondenty byl pojem cévní mozková mrtvice více přiblížen lidovým termínem mozková mrtvice. 16 vypovídajících respondentů uvedlo, že prodělali stav, kdy byly hodnoty jejich systolického krevního tlaku vyšší než 160 mm Hg. Silné křečovité bolesti na hrudi ustupující nejdéle do 20 minut uvedlo 7 respondentů. Zhoršení zraku zaznamenalo 11 respondentů. 64 respondentů odpovědělo, že žádný z uvedených stavů se u nich nevyskytl.
63
Otázka č. 25 Měříte si doma Váš krevní tlak? Tabulka 15 Četnost respondentů, kteří si doma kontrolují krevní tlak
Měření krevního tlaku
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
58
59,18 %
Ne
40
40,82 %
Celkem
98
100 %
Otázka č. 25 byla zaměřena na selfmonitoring hodnot krevního tlaku u respondentů v domácím prostředí. Z celkových 98 dotazovaných (100 %) si doma měří krevní tlak 59,18 % z celku, tedy 58 respondentů. 40,82 % tázaných potvrdilo, že si krevní tlak samostatně doma nekontrolují. Tato otázka má filtrační charakter, určuje specifickou skupinu respondentů, kteří odpovídají na otázku č. 26. Jsou jimi hypertonici, kteří si svůj krevní tlak měří sami v domácím prostředí.
64
Otázka č. 26 Pokud si doma měříte Váš krevní tlak, jak je to často? (1 možná odpověď)
24,14%
1x denně 3x denně 5,17%
1 hodinu po užití léků při výskytu potíží
3,45%
67,24%
Graf 17 Relativní četnost frekventovanosti domácího měření krevního tlaku
V otázce č. 26 byli respondenti tázáni, jak často si krevní tlak doma měří. Tato otázka rozvíjela otázku č. 25 a odpovídali na ni pouze respondenti, kteří domácí měření tlaku provádí, což v předchozí otázce potvrdilo 59,18 %, tedy 58 respondentů z celkových 98. Z těchto 58 respondentů (100 %) vypovědělo 24,14 %, tedy přesně 14 respondentů, že provádí měření pravidelně každý den. Třikrát denně si měří doma krevní tlak 5,17 %, což jsou 3 respondenti. Pouze 2 respondenti (3,45 %) vypověděli, že si výšku tlaku krve kontrolují 1 hodinu po užití léků. Největší skupinou jsou respondenti, kteří si měří tlak pouze při výskytu potíží. Činí tak 67,24 %, což je přesně 39 dotazovaných.
65
Otázka č. 27 Byl(a) jste lékařem, sestrou či pomocí odborné literatury poučen(a) o zásadách měření krevního tlaku? Tabulka 16 Přítomnost edukace o měření krevního tlaku
Edukace o měření TK
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
62
63,27 %
Ne
36
36,73 %
Celkem
98
100 %
V této otázce (otázka č. 27) respondenti vypovídali, zda byli edukováni o způsobu, technikách a zásadách měření krevního tlaku. Dle výše uvedené tabulky č. 16 vidíme, že 36,73 % (36 respondentů) z celkových 98 (100 %) odpovědělo ohledně obdržené edukace tohoto směru záporně. Naopak 62 dotazovaných (63,27 %) potvrdilo dostatek obdržených informací, většina tedy zvolila odpověď ano.
Otázka č. 28 Změnil(a) jste dle Vašeho názoru Váš životní styl od momentu diagnostikování arteriální hypertenze? Tabulka 17 Četnost respondentů se změnou životního stylu
Změna životního stylu
Absolutní četnost
Relativní četnost
Ano
64
65,31 %
Ne
34
34,69 %
Celkem
98
100 %
Otázka č. 28 je celkově předposlední otázkou vytvořeného dotazníku. Dotazovaní zde hodnotí svůj životní styl od momentu diagnostikování AH. 65,31 % z celkových 100 % (98 respondentů) uvedlo, že provedli určité změny ve svém životním stylu a proto odpověděli ano. Bez jakýchkoli změn žije nadále stejným stylem 34,69 %, tedy 34 respondentů. Tato otázka je otázkou filtrační. Na další otázku odpovídají pouze respondenti, u kterých byla změna potvrzena. 66
Otázka č. 29 Co Vás motivovalo k případné změně Vašeho životního stylu a k dodržování zásad léčby? (více možných odpovědí) 5 4 zhoršení Vašeho zdravotního stavu
12
úmrtí blízké osoby na stejné onemocnění přečtení odborného článku 45
vysoké výdaje za léky zlepšení zdr. stavu u jiných hypertoniků
16
Graf 18 Absolutní četnost jednotlivých druhů motivace
Poslední otázkou je otázka č. 29. Ta rozvíjí otázku č. 28 a zjišťuje, jaký druh motivace vedl jednotlivé hypertoniky k provedení změn v jejich životním stylu. Odpovídali zde pouze respondenti, kteří potvrdili v předchozí otázce (č. 28) nastalé změny, tedy 64 respondentů. Na výběr měli respondenti 5 různých odpovědí, přičemž mohli zvolit více než 1 z nich. Dle výše uvedeného grafu č. 18 můžeme vidět, že největším motivačním faktorem bylo zhoršení zdravotního stavu respondentů. Tuto motivaci potvrdilo celkem 45 respondentů. 16 dotazovaných se rozhodlo pro změnu z důvodu úmrtí jim blízké osoby. Třetím nejčastěji zvoleným důvodem bylo uvědomění po přečtení odborného článku o arteriální hypertenzi, který byl zvolen celkem 12 respondenty. Kvůli vysokým výdajům za léky se rozhodli změnit svůj životní styl celkem 4 respondenti. 5 hypertoniků se inspirovalo ve svém okolí, kde viděli pozitivní změnu zdravotního stavu u svých blízkých či známých trpících hypertenzí.
67
2.6 Diskuze Moje bakalářská práce je zaměřena na problematiku arteriální hypertenze v úzké vazbě na životní styl nemocných osob. Ve snaze o co nejvíce komplexní pojetí této problematiky
jsem
využila
informace
z odborných
písemných
zdrojů
pro
charakterizování hypertenze a také vlastní dotazník vytvořený pro účely výzkumného šetření ke zjištění dat, která mají zodpovědět a objasnit stanovený cíl a výzkumné otázky. Pro porovnání jsem si dovolila využít některá data z absolventských prací či recenzovaných odborných děl konkrétních autorů. Jedná se o bakalářskou práci Magdy Petrželové s názvem Hypertenze a její souvislost
s životním stylem (2009)
a diplomovou práci Bc. Evy Novotné nazvanou Orientace osob s hypertenzí v oblasti nefarmakologické léčby (2011).
2.6.1 Zhodnocení výzkumných otázek Výzkumná otázka č. 1 Byli pacienti s diagnostikovanou arteriální hypertenzí edukováni o vzniku, průběhu, léčebném režimu a případných komplikacích tohoto onemocnění? Dle Podstatové, Řehořové, Sovové a kol. (2007) je pojem edukace v obecné souvislosti s terapií onemocnění velmi frekventovaný pojem. Ne každý pacient mu však rozumí a ne každý edukátor je schopný plnohodnotné edukace. Tento proces zahrnuje dva obecné postupy, a to vzdělávání a výchovu. Jasným cílem edukace poskytované v praxi je pomoc osobám s chronickým či jakýmkoli jiným onemocněním lépe zvládat jejich zdravotní stav, a to již tím, že řádně pochopí problematiku onemocnění. Lin a Svetkey (2012) ve své knize o výživě, vysokém krevním tlaku a faktorech životního stylu uvádí, že dle studií prováděných v roce 2008 Centrem pro kontrolu nemocí bylo zjištěno, že pouze přibližně 21 – 24 % pacientů uvádí přítomnost jakékoli obdržené edukace od zdravotníků. Dle výsledků šetření v mé práci mohu vyhodnotit, že celkovou edukaci o problematice onemocnění obdržela většina respondentů. Výzkumnou otázku č. 1 v dotazníku konkrétně zkoumala otázka č. 2. Kladně zde odpovědělo 86,73 %, to je konkrétně 85 respondentů z 98 (100 %) vypovídajících. V porovnání s výsledky z diplomové
68
práce Bc. Evy Novotné z roku 2011 na otázku, zda respondenti mají informace o režimových opatřeních, vyplynulo z jejího výzkumu, že 69 % z celkových 85 (100 %) respondentů znalosti o této problematice má. Rozbor dat jejího výzkumu nepotvrdil její hypotézu č. 1, že pacienti s hypertenzí neznají zásady nefarmakologických opatření, což neodpovídá přímo na výzkumnou otázku č. 1 v mé práci, ale poukazuje souvislost mezi podanou edukací a úrovní informovanosti u jednotlivých respondentů. V obou případech je tedy většina respondentů informována. Nepřímo byli v mém dotazníku respondenti tázáni na edukaci v souvislosti s AH v oblastech stravování, pohybových aktivit či škodlivosti kouření, a to otázkami č. 13, 16 a 17. V oblasti stravování potvrdilo edukaci 77,55 % (76 respondentů) z celkových 98, což je dle mého názoru vysoký podíl. Informace o negativním vlivu kouření obdrželo dle výsledků 72,45 %, to je 71 respondentů z 98 (100 %). V otázce č. 17 respondenti znovu potvrdili, že je většina z nich edukována. Kladně zde odpovědělo celkem 68 respondentů z 98, což tvoří 69,39 % ze 100 %. Edukace obecně i v konkrétních oblastech životního stylu byla ve většině případů podána. Výzkumná otázka č. 2 Dodržují nemocní léčebný režim – konkrétně užívání předepsaných léků a měření svého krevního tlaku? Užívání léků by mělo být dle mého názoru pro každého pacienta, jehož cílem je zlepšení zdravotního stavu, samozřejmostí. Domácí monitorace krevního tlaku je dle Homolky (2010) již všední a celkem rozšířenou přínosnou metodou, která může zlepšit přesnost antihypertenzní léčby a zároveň umožňuje pacientům podílet se vlastními silami na účinku terapie. Zda těchto možností pacienti využívají, jsem zjišťovala ve svém dotazníkovém šetření pomocí otázek č. 22 a č. 25. Otázka č. 22 se věnovala problematice pravidelného užívání léků, kdy 96,59 % z 88 (100 %) respondentů, kterým byly léky předepsány, odpovědělo, že léky užívá pravidelně a dle lékařem daných doporučení. Pouze 3 respondenti, tedy 3,41 % z 88 (100 %) užívání léků nedodržuje. Měření krevního tlaku v domácím prostředí prověřovala otázka č. 25. Výsledná data ukázala, že 59,18 % (58 respondentů) z 98 (100 %) si doma samostatně kontroluje výši svého krevního tlaku. 40,82 %, tedy 40 respondentů z celkových 98 (100 %) měření tlaku krve nepotvrdilo.
69
Magda Petrželová (2009) ve své práci získala data, jež potvrzují domácí kontrolu krevního tlaku u 40,96 % vypovídajících respondentů z celkem 83 (100 %). Naproti tomu 59,04 %, tedy 49 dotázaných z 83 (100 %) není zvyklá domácí kontrolu krevního tlaku provádět. V rámci porovnání těchto dvou výzkumů můžeme říci, že většina ze vzorku respondentů v mém šetření na rozdíl od její skupiny přistupuje ke kontrolování krevního tlaku doma aktivně. Výzkumná otázka č. 3 Jaké procento pacientů změnilo svůj životní styl po diagnostikování AH? Odpovědi na tuto otázku zjišťovala v dotazníku otázka č. 28. Dle subjektivního zhodnocení respondentů udává změnu ve svém životním stylu celých 65,31 % (64 respondentů) z 98 (100 %). Menšina čítající 34,69 %, tedy 34 respondentů z 98 změnu životního stylu nepotvrdila. Otázka byla stavěna na osobním názoru každého z respondentů, tedy nemusí být objektivní. Pro porovnání můžeme zhodnotit otázky dotazující se na konkrétní aspekty životního stylu před diagnostikou hypertenze u daných osob a následně po diagnostikování nemoci. V oblasti výživy a stravování byli respondenti dotazováni například na frekvenci návštěv rychlých občerstvení, a to v otázkách č. 7 a č. 8. Před diagnostikováním onemocnění navštěvovalo 1x týdně tato zařízení 16,33 % (16 respondentů) z 98 (100 %) a po začátku léčby pouze 11,22 % (11 osob) z 98. Při úpravě potravin se dle otázky č. 9 zvýšil podíl pacientů, kteří si upravují stravu dušením. Uvedlo tak 20,41 % (20 pacientů) z 98 (100 %), kdežto v otázce č. 10 se ukazuje, že před začátkem léčby to bylo pouze 5,10 % (5 respondentů) z celkových 98 odpovídajících. Další zkoumanou oblastí životního stylu byly návyky, konkrétně kouření. Před diagnostikováním se přiznalo k tomuto zlozvyku 36,73 %, tedy 36 respondentů z 98 (100 %). Po začátku léčby AH už je to však jen 28,57 % (28 dotázaných) z 98, tedy úbytek kuřáků zhruba o 8 %. Ve všech uvedených aspektech tedy můžeme potvrdit, že respondenti provedli změnu svého životního stylu. Výzkumná otázka č. 4 Jaké faktory nejčastěji motivovaly pacienty s AH ke změně životního stylu? Pro zjištění konkrétních dat, která zodpoví stanovený cíl, byla v dotazníku sestavena otázka č. 29. Respondenti zde měli na výběr z několika odpovědí, přičemž mohli zvolit
70
více než 1 z nich. Nejčastěji udávaným faktorem pro změnu v životním stylu bylo zhoršení zdraví respondentů. Tuto odpověď potvrdilo 45 respondentů. Druhým vlivným faktorem bylo úmrtí blízké osoby, které označilo 16 respondentů. Přečtení odborného článku ke změně motivovalo celkem 12 respondentů. Rozhodnutí ke změně přišlo u 5 dotazovaných poté, co viděli pozitivní změnu zdravotního stavu u jiných osob trpících hypertenzí ve svém okolí. 4 respondenti vypověděli, že je ke změně motivovaly vysoké výdaje za léky.
2.7 Návrhy a doporučení pro praxi 2.7.1 Edukace veřejnosti Dle mého názoru má každá cesta ke konkrétnímu cíli určitý postup. Pro zlepšení zdravotního stavu nebo alespoň snížení výskytu konkrétního onemocnění, v tomto případě hypertenze, je v první řadě důležité povědomí. Toto povědomí laická veřejnost získává pouze a jedině od odborné části veřejnosti, která k šíření využívá různých prostředků. Ať už se jedná o vystavený leták, hesla, volně dostupný článek na internetu, knihy, přednášky, reklamy či spousty dalších, jsou to jen pomůcky a vyslanci na cestě nesoucí informaci od zdroje. A tím by měl být každý zdravotník. Dle osobních zkušeností se podle stížností pacientů stále více zkracuje nebo dokonce vytrácí tolik důležitý moment vysvětlení. Dle četných studií a výzkumných projektů je prokázáno, že komunikace je zásadním článkem péče, který dokáže zlepšit úspěšnost celého procesu léčby (Košta, 2013). I přes pozitivní výsledky v mém výzkumu, kdy většina z pacientů uvedla přítomnost edukace, si myslím, že by stále zasloužila tato součást léčby větší prostor. Proto bych ráda jednou viděla opět systém zdravotnictví uspořádaný tak, aby každý pacient obdržel tolik času, kolik si zaslouží a potřebuje k dostatečnému vysvětlení a porozumění problematice svého onemocnění, protože každý je individuální osobnost a pokud lékař dostatečně nezjistí míru edukace u klienta, nemůže vědět jakou měrou je potřeba mu jí poskytnout. I Košta (2013) ve své knize uvedl, že není třeba litovat tohoto času, protože lidé obecně jsou i v dnešní přetechnizované době informováni méně, než zdravotník předpokládá.
71
2.7.2 Prevence Prevence je jedním z frekventovaných slov současného zdravotnictví, postupem času se však může stát nějakým automatismem, u kterého si člověk neuvědomuje pravý význam. Prevence pochází z latinského slova praevenire, v překladu předcházet. Jedná se tedy o způsob takového chování, kterým se v delším časovém horizontu můžeme uchránit negativních vlivů a důsledků. I hypertenze má několik takovýchto postupů, zásad a pravidel. Můžeme je shrnout pojmem zdravý životní styl. Prevencí může začít každý jedinec individuálně a samostatně, protože však žijeme ve společnosti, je důležité takovéto chování globalizovat. Tzv. komunitní prevence má základ v ovlivnění masy lidí, ať již se jedná o stravování či cokoli jiného. Je potřeba aby lidé měli na výběr z potravin se sníženým obsahem solí, tuků, aby byly podporovány programy zaměřené na zdravý pohyb, nejlépe počínající již u dětí a spousty dalších, protože se takto jedná o celkový přístup populace, kdy je nejúčinnějším prostředkem vzájemný vliv a příklad (Müllerová, Aujezdská, 2014). Košta (2013) potvrzuje podobnou teorii týkající se prevence, když ve své knize píše, že tolik zaryté způsoby životního stylu nelze jednoduše změnit bez podpory ve formě státní strategie, protože pouze to je klíčový faktor napomáhající přijetí jiného stylu života. Tento postoj nabývá na významu už jen z toho důvodu, že prevence je vždy výhodnější a zároveň méně nákladná nežli následná terapie.
72
Závěr V této bakalářské práci nazvané Faktory motivující pacienty s diagnostikovanou arteriální hypertenzí ke změně životního stylu jsem se zabývala problematikou hypertenze, a to právě v souvislosti s daným životním stylem pacientů, u nichž bylo toto onemocnění diagnostikováno. Mým cílem bylo zjistit, jaké faktory motivovaly pacienty, kteří se rozhodli pro změnu životního stylu ve prospěch jejich zdravotního stavu, tuto změnu podstoupit a uskutečnit. Práce byla rozdělena na dvě části – teoretickou a praktickou. V teoretické části je nejprve vysvětlena problematika arteriální hypertenze. Začíná anatomickým popisem cévní a oběhové soustavy, ve které se patologický proces vysokého krevního tlaku odehrává. Jako další byla vysvětlena fyziologie krevního tlaku, cykly a systémy, kterými je tlak krve udržován, řízen i ovlivňován. Poté následuje charakteristika samotného onemocnění, jeho dělení, metody diagnostiky i principy léčby. Důležitým tématem této práce je také životní styl, který je v teoretické části také charakterizován, a jsou zde uvedeny jeho hlavní složky. V praktické části je popsán dotazník, který byl vytvořen pro splnění daného cíle, a to zjistit jaké faktory motivovaly pacienty s diagnostikovanou arteriální hypertenzí k dodržování zásad zdravého životního stylu doporučených lékařem. Dotazník celkem obsahoval 29 otázek zaměřených na profil respondenta hypertonika, jeho zvyklosti v oblasti výživy, tělesné aktivity, návyků (konkrétně kouření) a dodržování stanovených zásad antihypertenzní léčby jako je užívání léků či měření krevního tlaku. 3 otázky byly zaměřeny na statistické údaje jako věk, pohlaví a nejvyšší dosažené vzdělání respondentů. Otázky byly kladeny jednoduše, tak, aby porozuměl laik. Výsledky výzkumu jsem zpracovala pomocí grafů a tabulek. Dosažená fakta jsem si dovolila v diskusi porovnat s některými absolventskými pracemi. Výsledky výzkumu vypověděly, že nejčastějším motivačním faktorem pro změnu životního stylu je pro hypertoniky zhoršení jejich vlastního zdravotního stavu, což uvedlo celkem 45 respondentů. Mezi následující nejčastější motivátory se řadí úmrtí blízké osoby nebo reagování na informace přečtené z odborného článku. Cíl práce byl splněn.
73
Závěrem bych chtěla říci, že pro mě tato bakalářská práce byla novou zkušeností a v průběhu její tvorby jsem se dozvěděla spoustu nových informací, které i mě samotnou ovlivnily. Doufám, že tato práce bude alespoň malým přínosem pro ty, kteří se o tuto problematiku zajímají, hledají inspiraci na nová fakta hodná výzkumu a nejvíce pro ty, kteří přehodnocují svůj životní styl kvůli určitému onemocnění - aby zde našli podporu pro správné rozhodnutí, které jim může pomoci zvýšit kvalitu jejich života a případně předejít nežádoucím komplikacím. „Zdraví pochází jen ze zdravého způsobu života“. T. C. Fry
74
Seznam použité literatury 1) BARASH, Paul G, Bruce F CULLEN a Robert K STOELTING. Klinická anesteziologie: Překlad 6. vydání. 1. vyd. Praha: Grada, 2015, xii, 804 s. ISBN 978-80-247-4053-9. 2) BURDA, Patrik a Lenka ŠOLCOVÁ. Ošetřovatelská péče 1. díl: Pro obor ošetřovatel. 1. vydání. Praha: Grada, 2015. ISBN 978-80-247-9803-5. 3) ČELEDOVÁ, Libuše a Rostislav ČEVELA. Výchova ke zdraví: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3213-8. 4) ČIHÁK, Radomír. Anatomie 3. Druhé, upravené a doplněné vydání. U Průhonu 22, Praha 7: Grada Publishing, a.s., 2004. ISBN 978-80-247-1132-4. 5) DYLEVSKÝ, Ivan. Funkční anatomie. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, 532 s. ISBN 978-80-247-3240-4. 6) FIALOVÁ, Daniela a Jiří VLČEK. Klinická farmacie I. Praha: Grada Publishing, a.s., 2010. ISBN 978-80-247-3169-8. 7) HOMOLKA, Pavel. Monitorování krevního tlaku v klinické praxi a biologické rytmy. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2896-4. 8) Hypertenze a kardiovaskulární prevence: Diagnostické a léčebné postupy u arteriální hypertenze - verze 2012. Praha: TARGET - MD, 2012, 1.(3). ISSN 18054129. Dostupné z: http://www.hypertension.cz/sqlcache/csh-casopis-hypertenze2012-3-dp-nezabezpecena.pdf. 9) KAREN, Igor a Jan FILIPOVSKÝ. Arteriální hypertenze: doporučené diagnostické a terapeutické postupy pro všeobecné praktické lékaře : [novelizace 2014]. Praha: Centrum doporučených postupů pro praktické lékaře, Společnost všeobecného lékařství, 2014, 25 s. Doporučené postupy pro praktické lékaře. ISBN 978-8086998-71-8. 10) KELNAROVÁ, Jarmila. Ošetřovatelství pro zdravotnické asistenty. 1. vyd. Praha: Grada, 2009-. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-3105-6. 11) KÖLBEL, František. Praktická kardiologie. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2011, 305 s. ISBN 978-80-246-1962-0. 12) KOŠTA, Oto. Management úspěšné ordinace praktického lékaře. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4422-3. 13) LIN, Pao-Hwa a Laura P SVETKEY. Nutrition, lifestyle factors, and blood pressure. Boca Raton: CRC Press, 2012. ISBN 978-143-9830-758. 14) LUKÁŠ, Karel a Aleš ŽÁK. Chorobné znaky a příznaky: diferenciální diagnostika. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, xxii, 890 s. ISBN 978-80-247-5067-5.
75
15) LÜLLMANN, Heinz, Klaus MOHR a Lutz HEIN. Barevný atlas farmakologie. Vyd. 4., české. Překlad Maxmilián Wenke. Ilustrace Jürgen Wirth. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3908-3. 16) MACHOVÁ, Jitka a kol. Výchova ke zdraví. 2., aktualizované vydání. Praha: Grada, 2015. 312 stran. Pedagogika. ISBN 978-80-247-5351-5. 17) MÁLEK, Filip. Současná léčba esenciální arteriální hypertenze. Medicína pro praxi [online]. Olomouc: Solen, 2011, 8.(4), 156-159 [cit. 2016-03-16]. ISSN 18035310. Dostupné z: http://www.medicinapropraxi.cz/pdfs/med/2011/04/02.pdf 18) MAREK, Josef. Farmakoterapie vnitřních nemocí. 4., zcela přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2639-7. 19) MLÝNKOVÁ, Jana. Pečovatelství: učebnice pro obor sociální péče - pečovatelská činnost. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3184-1. 20) MOHLER, Emile a Raymond TOWNSEND. Advanced Therapy in Hypertension Vascular Disease. Hamilton, Ontario: B.C. Decker Inc., 2006. ISBN 1-55009-3185. 21) MÜLLEROVÁ, Dana a Anna AUJEZDSKÁ. Hygiena, preventivní lékařství a veřejné zdravotnictví. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2014. ISBN 978-80-246-2510-2. 22) NĚMCOVÁ, Helena. Měření krevního tlaku. Interní medicína pro praxi [online]. Solen, 2006, 8.(9), 396-400 [cit. 2016-03-13]. ISSN 1803-5256. Dostupné z: http://www.internimedicina.cz/pdfs/int/2006/09/07.pdf 23) NOVÁKOVÁ, Iva. Zdravotní nauka: učebnice pro obor sociální činnost. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3708-9. 24) NOVOTNÁ, Eva. Orientace osob s hypertenzí v oblasti nefarmakologické léčby. Brno, 2011. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií, katedra kineziologie. Vedoucí práce Mgr. Jana Juříková, Ph.D. 25) Odhad kardiovaskulárního rizika metodou SCORE. Státní zdravotní ústav: Témata zdraví a bezpečnosti[online]. [cit. 2016-03-09]. Dostupné z: http://www.szu.cz/tema/prevence/score 26) PERUŠIČOVÁ, Jindřiška. Prediabetes, prehypertenze, dyslipidemie a metabolický syndrom. Praha: Maxdorf, 2012, 315 s. ISBN 978-80-7345-272-8. 27) PETRŽELOVÁ, Magda. Hypertenze a její souvislost s životním stylem. Brno, 2009. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Lékařská fakulta, katedra ošetřovatelství. Vedoucí práce Mgr. Marta Šenkyříková. 28) PODSTATOVÁ, Renata, Eliška SOVOVÁ a Jarmila ŘEHOŘOVÁ. Jak přežít pobyt ve zdravotnickém zařízení: 100 1 otázek a odpovědí pro pacienty. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. Zdraví. ISBN 978-80-247-1997-9.
76
29) ROKYTA, Richard. Fyziologie: pro bakalářská studia v medicíně, ošetřovatelství, přírodovědných, pedagogických a tělovýchovných oborech. 2., přeprac. vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2008, 426 s. ISBN 80-866-4247-X. 30) RUDOLF, Kamil. Regulace krevního tlaku, význam měření krevního tlaku. Praktické lékárenství [online]. Olomouc: Solen, 2012, 8.(3), 123-125 [cit. 2016-04-01]. ISSN 1803-5329. Dostupné z: http://www.praktickelekarenstvi.cz/magno/lek/2012/mn3.php 31) SOVOVÁ, Eliška. 100 1 otázek a odpovědí o krevním tlaku: syndrom obstrukční spánkové apnoe, jak správně měřit krevní tlak, nebezpečí hypertenze. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008, 88 s., [8] s. barev. obr. příl. Zdraví. ISBN 978-80-247-2281-8. 32) SOVOVÁ, Eliška a Jarmila SEDLÁŘOVÁ. Kardiologie pro obor ošetřovatelství. 2., rozš. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2014, 255 s., viii s. obr. příl. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-4823-8. 33) ŠAFRÁNKOVÁ, Alena a Marie NEJEDLÁ. Interní ošetřovatelství I. 1. Praha: Grada Publishing, 2006. ISBN 978-80-247-1148-5. 34) ŠPINAR, Jindřich a Ondřej LUDKA. Propedeutika a vyšetřovací metody vnitřních nemocí. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4356-1. 35) ŠTEJFA, Miloš. Kardiologie. 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1385-4. 36) TESAŘ, Vladimír a Ondřej VIKLICKÝ (eds.). Klinická nefrologie. 2., zcela přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada Publishing, 2015. ISBN 978-80247-4367-7. 37) TKÁČOVÁ, Ľubomíra a Jolana REPKOVÁ. Arteriální hypertenze [online]. 2011, (12) [cit. 2015-09-03]. Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/arterialnihypertenze-462716 38) VYTEJČKOVÁ, Renata, Petra SEDLÁŘOVÁ, Vlasta WIRTHOVÁ, Iva OTRADOVCOVÁ a Pavla PAVLÍKOVÁ.Ošetřovatelské postupy v péči o nemocné II: Speciální část. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-8468-7. 39) WIDIMSKÝ, Jiří a Jiří WIDIMSKÝ. Hypertenze. 4., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Triton, 2014, 571 s. ISBN 978-80-7387-811-5.
77
Seznam zkratek, pojmů a užitých znaků ACE inhibitory – látky snižující hladinu angiotenzinu I konvertujícího enzymu AH – arteriální hypertenze aneuryzmata – výdutě na stěně cév apod. – a podobně ARO – anesteticko–resuscitační oddělení AV (fistule, shunt) – arteriovenózní spojka, zkrat; uměle vytvořená komunikace mezi tepnou a žílou bradyarytmie – pomalý srdeční rytmus bronchospasmy – zúžení průdušek BMI – zkratka pro body mass index, česky index tělesné hmotnosti CMP – cévní mozková příhoda č. – číslo diabetes mellitus – úplavice cukrová; onemocnění slinivky dyslipidemie – porucha přeměny tuků EEG – elektroencefalografie; vyšetření elektrické aktivity mozku echokardiografie – ultrazvukové vyšetření srdce EKG – elektrokardiografie; vyšetření elektrické srdeční aktivity feochromocytom – nádor nadledvin fonokardiogram – grafický záznam srdečních ozev gestóza – skupina obtíží vyskytující se během těhotenství (nevolnost, zvracení, otoky) glomerulonefritida – zánět ledvinného klubíčka HDL cholesterol – „hodný“ cholesterol, ochranný cholesterol hyperaldosteronismus – zvýšená produkce aldosteronu
78
hyperlipoproteinemie – porucha metabolismu tuků ISH – International Society of Hypertension JIP – jednotka intenzivní péče koarktace aorty – vrozené zúžení aorty KV riziko – kardiovaskulární riziko LDL cholesterol – „zlý“ cholesterol α – alfa mikroalbuminurie – zvýšený výskyt albuminu v moči mmol Hg – milimoll jednotka rtuťového sloupce; jednotka rtuťové stupnice u tonometrů MUDr. – medicinae univerase doctor; zkratka pro doktora medicíny NaCl – chlorid sodný polymorbidní – současně postižený více chorobami proteinurie – přítomnost bílkoviny v moči RAAS – renin angiotenzin aldosteron systém receptory AT 1, AT 2 – receptory angiotenzinu 1, angiotenzinu 2 RTG – rentgen řec. – zkratka pro slovo řecky s. – strana SCORE – systém stanovení rizika zahájení Evropskou kardiologickou společností sfygmomanometr – přístroj k měření krevního tlaku sinus caroticus – rozšíření společné krční tepny (arterie carotis communis) SŠ – středoškolské vzdělání TK – tlak krve tzv. – takzvaný 79
WHO – World Health Organisation; anglické znění názvu Světové zdravotnické organizace x – krát > – větší než < – menší než % – procento
80
Seznam grafů a tabulek Seznam grafů Graf 1 Relativní četnost věku respondentů ................................................................... 36 Graf 2 Relativní četnost pohlaví respondentů ............................................................... 37 Graf 3 Relativní četnost nejvyššího dosaženého vzdělání respondentů ......................... 38 Graf 4 Absolutní četnost zvolení konkrétního odborného personálu podávajícího edukaci ........................................................................................................................ 40 Graf 5 Relativní četnost hodnocení obdržené edukace ................................................. 41 Graf 6 Absolutní četnost nejpřínosnějších forem edukace ............................................ 42 Graf 7 Relativní četnost návštěv rychlého občerstvení po odhalení nemoci .................. 44 Graf 8 Relativní četnost návštěv rychlého občerstvení před odhalením nemoci ............ 45 Graf 9 Relativní četnost jednotlivých technik pro úpravu potravin po odhalení nemoci 46 Graf 10 Relativní četnost jednotlivých technik pro úpravu potravin před odhalením nemoci ........................................................................................................................ 47 Graf 11 Absolutní četnost udaných změn ve stravování respondentů ........................... 49 Graf 12 Relativní četnost počtu vykouřených cigaret za 24 hodin před diagnostikováním AH .............................................................................................................................. 51 Graf 13 Relativní četnost počtu vykouřených cigaret za 24 hodin po diagnostikování AH .............................................................................................................................. 53 Graf 14 Absolutní četnost jednotlivých typů provozované zvýšené fyzické aktivity ..... 57 Graf 15 Absolutní četnost jednotlivých skupin přidružených onemocnění ................... 61 Graf 16 Absolutní četnost výskytu konkrétních zdravotních komplikací ...................... 63 Graf 17 Relativní četnost frekventovanosti domácího měření krevního tlaku ............... 65 Graf 18 Absolutní četnost jednotlivých druhů motivace ............................................... 67
Seznam tabulek Tabulka 1 Znalost pojmu arteriální hypertenze ............................................................ 39 Tabulka 2 Přítomnost edukace o arteriální hypertenzi .................................................. 39 Tabulka 3 Přítomnost nadváhy u respondentů .............................................................. 43 Tabulka 4 Přítomnost změny stravování u respondentů................................................ 48 Tabulka 5 Přítomnost edukace o vhodném stravování .................................................. 50
81
Tabulka 6 Četnost kuřáků před diagnostikováním AH ................................................. 51 Tabulka 7 Četnost kuřáků po diagnostikování AH ....................................................... 53 Tabulka 8 Přítomnost edukace o škodlivosti kouření ................................................... 55 Tabulka 9 Přítomnost edukace o důležitosti pohybu .................................................... 55 Tabulka
10
Přítomnost
aktivního
pohybu
u
jednotlivých
respondentů
po
diagnostikování AH ..................................................................................................... 56 Tabulka 11 Přítomnost
aktivního pohybu
u jednotlivých respondentů před
diagnostiková-ním AH ................................................................................................ 58 Tabulka 12 Četnost respondentů s farmakoterapií ........................................................ 59 Tabulka 13 Četnost respondentů dodržujících zásady užívání léků .............................. 60 Tabulka 14 Četnost respondentů s přidruženým onemocněním .................................... 61 Tabulka 15 Četnost respondentů, kteří si doma kontrolují krevní tlak .......................... 64 Tabulka 16 Přítomnost edukace o měření krevního tlaku ............................................. 66 Tabulka 17 Četnost respondentů se změnou životního stylu......................................... 66
82
Seznam příloh Příloha 1 Vhodné rozměry manžet tonometrů dle obvodu paže Příloha 2 Nomogramy pro vyhodnocení kardiovaskulárního rizika Příloha 3 Žádost o umožnění dotazníkového šetření v ordinaci MUDr. Nadymáčkové Příloha 4 Žádost o umožnění dotazníkového šetření v ordinaci MUDr. Faltýnkové Příloha 5 Žádost o umožnění dotazníkového šetření v ordinaci MUDr. Kolečka Příloha 6 Dotazník
83
