F. M. Dostojevskij jako inspirační zdroj pro audiovizuální tvůrce

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér audiovizuální tvorby a divadla Audiovizuální tvorba a divadlo

F. M. Dostojevskij jako inspirační zdroj pro audiovizuální tvůrce

Diplomová práce

Autor práce: BcA. Jakub Podešva Vedoucí práce: doc. MgA. Hana Slavíková Ph.D. Oponent práce: doc. Mgr. Petr Francán

Brno 2016

Bibliografický záznam PODEŠVA, Jakub. F. M. Dostojevskij jako inspirační zdroj pro audiovizuální tvůrce [F. M. Dostoevsky as an source of inspiration for audiovisual authors]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér audiovizuální tvorby a divadla, 2016. 56 s. Vedoucí diplomové práce doc. MgA. Hana Slavíková Ph.D.

Anotace Dostojevského bohaté literární dílo je hojně využíváno pro nejrůznější adaptace. Co k tomu dnešní tvůrce vede? Lze nalézt společná témata, která jsou pro současné autory aktuální a přitažlivá? Jakým způsobem se dá próza převést do audiovizuálního díla? Pro zkoumání a pokus o nalezení a pojmenování adaptačního klíče bylo vybráno pět filmů a jejich knižní předlohy.

Annotation A rich literary work of Dostoevsky is often used for various adaptations. What is the main motivation which leads todays authors to him? Are there some common themes which are actual and attractive for them? What is the clue to transform prose into film? For research and attempt to find an adaptation clue were selected five films and their book based originals.

Klíčová slova Dostojevskij, Bratři Karamazovi, Zločin a trest, Něžná, Karamazovi, Matchpoint, Rikos ja rangaistus, Krotká, Une Femme Douce, adaptace

Keywords Dostoevsky, The Karamazov Brothers, Crime and Punishment, The Eternal Husband, Karamazovi, Match Point, Rikos ja rangaistus, Krotká, Une Femme Douce, adaptation

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 23. května 2016

Jakub Podešva

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval především paní doktorce Haně Slavíkové za inspirativní a přátelské vedení mé diplomové práce. Dále bych chtěl poděkovat všem spolužákům za vzájemnou pomoc a skvělou ateliérovou atmosféru. V neposlední řadě děkuji také svým rodičům, kteří mi byli oporou po celou dobu studia.

Obsah ÚVOD.....................................................................................................................................................6 1. BRATŘI KARAMAZOVI.................................................................................................................7 2. KARAMAZOVI...............................................................................................................................12 3. ZLOČIN A TREST...........................................................................................................................21 4. RIKOS JA RANGAISTUS..............................................................................................................24 5. MATCH POINT...............................................................................................................................29 6. NĚŽNÁ..............................................................................................................................................34 7. KROTKÁ..........................................................................................................................................38 8. UNE FEMME DOUCE....................................................................................................................43 ZÁVĚR.................................................................................................................................................49 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE................................................................................................53 SEZNAM FILMŮ...............................................................................................................................54 SEZNAM ILUSTRACÍ.......................................................................................................................56

Úvod Dostojevskij byl pro mě donedávna velkou neznámou, jelikož jsem se četbě jeho děl úspěšně vyhýbal po celé studium střední školy a dokonce ještě v době bakalářského studia na Janáčkově akademii. Když jsem poprvé uviděl Allenův Matchpoint, zcela mě uchvátil a nemohl jsem si nevšimnout jistých narážek na Dostojevského román Zločin a trest. Tehdy jsem ještě netušil, jak chytře režisér původní příběh využil pro potřeby svého sdělení a kladl jsem si otázku: kolik toho mají obě díla společného? Bylo to prvním podnětem k pátrání. Potom jsem si ale začal všímat, že adaptací Dostojevského tvorby je celá řada. Ať už se jedná o filmová či divadelní zpracování profesionálů nebo studentů, něčím je zřejmě tento ruský autor nadčasový a pro současné tvůrce zajímavý. Proto jsem se rozhodl, že se ve své diplomové práci pokusím o analýzu několika filmů založených právě na Dostojevského díle. Výběr původních próz je záměrně rozmanitý stejně jako výběr následných adaptací. Výchozí knihy jsou Zločin a trest, Bratři Karamazovi a Něžná. Jedná se tedy o kompilaci příběhů v rozsahu od velmi krátké povídky až po velice dlouhý román. Pestrost adaptací spočívá v době a místě jejich vzniku a také v míře, do jaké zachovaly původní dílo. Dalo by se tvrdit, že u každého originálu byly zvoleny dvě adaptace, přičemž jedna jej respektovala více a druhá méně. V případě Zelenkova filmu Karamazovi se totiž jedná o dvě adaptace v jednom. První adaptací je divadelní představení Dejvického divadla, které vychází z podařené dramatizace Evalda Schorma a tou druhou je fiktivní dokument, který vyjadřuje témata a situace odkazující na dílo netradičním způsobem. Již zmíněný Matchpoint je rovněž volnou adaptací Zločinu a trestu, vyvažuje jej klasičtější adaptace Akiho Kaurismäkiho. V případě Něžné byl zvolen televizní film Stanislava Barabáše Krotká, který byl natočen na černobílý materiál a příběh byl zasazen do doby odpovídající románu. Do protikladu byla postavena barevná varianta Une femme douce od Roberta Bressona, kde je naopak děj posunut do tehdy aktuálních šedesátých let dvacátého století. Jaká Dostojevského témata zaujala filmové tvůrce z různých období filmových dějin? Lišil se jejich přístup podle náročnosti a rozsahu děje zpracovávané předlohy? Jsou si adaptace v něčem podobné? To jsou jen některé otázky na které se pokusím nalézt odpovědi.

6

1. Bratři Karamazovi Román Bratři Karamazovi vypráví především o tragickém osudu třech bratrů a jejich otce. Do rozsáhlého a velmi promyšleného děje jsou však zapojovány osudy na první pohled zdánlivě nedůležitých postav, které však poté přesně zapadají do vyznění hlavních myšlenek díla. Této skutečnosti si je vědom také sám autor, který se v úvodu omlouvá čtenáři za zdlouhavý děj a množství odboček, které bude nucen při vypravování provést. Autor knihy poté figuruje sám za sebe jako vypravěč ještě několikrát v průběhu děje, právě když jej musí přerušit, aby dovysvětlil jiné události. Na úvod jsme obeznámeni s příběhem Fjodora Pavloviče Karamazova, který působil u armády a měl za svůj život dvě manželky. Obě ženy byl nucen unést z jejich rodin, jelikož jim zřejmě neimponoval jako ideální ženich. Stejně tak obě manželky bil, podváděl a všemožně trýznil. S první ženou měl syna Dmitrije, ona při porodu zemřela a zůstalo mu po ní také slušné věno. S druhou ženou měl dva syny Ivana a Alexeje, také ona za několik let zemřela na nemoc. Fjodor Pavlovič žil rozmarným životem, byl opilec, dezolát, přiživoval se na kom mohl a sám své peníze z věna a dědictví šetřil. O své syny se vůbec nestaral, vychovával je místo něj sluha Grigorij a různí jejich příbuzní. Zde vyvstává první velké téma románu a tím je vztah dospělých a dětí. Všechny tři syny jejich otec svým chováním nepochybně poznamenal- Ivan pohoršeně vypravoval několik příběhů o utrpení dětí, které trýznili jejich rodiče, Alexej se zase s dětmi snažil přátelit a pomáhat jim a Dmitrij, ten byl pevně rozhodnutý svého otce zabít a poté jít do vězení trpět za všechny děti světa. Dětské postavy se obecně většinou jevily jako velmi rozumné, skoro až nečekaně moudré. Například bratr starce Zosimy, který se následkem nemoci změnil v laskavého člověka a inspiroval tak později rozhodování samotného Zosimy, nebo sečtělý Kolja, který pomáhal nemocnému kamarádovi Iljuškovi. Děti byly zkrátka mnohdy vykládány jako lidé na úrovni nebo nad úrovní některých dospělých. Všichni bratři tedy neměli téměř žádnou podporu otce, Dmitrij za pomoci příbuzných vystudoval vojenskou školu, Ivan byl žurnalistou a Alexej si přál být mnichem a přihlásil se v dospělosti do učení ke starci Zosimovi v místním klášteře. Všichni bratři se tedy nakonec opět schází ve svém rodišti a mají společně vyřešit spor otce Fjodora Pavloviče a Dmitrije, který se nechal vyplatit z dědictví a připadal si být ošizen o nemalou částku peněz. Všichni se tak mají sejít na neutrální půdě 7

v klášteře, kde působí Alexej, před očima starce Zosimy a dalších mnichů. Do kontrastu tohoto sporu je ještě předtím vsunuta malá scénka, kdy otec Zosimov s Alexejem odchází žehnat svým věřícím. Ti naříkají nad svými lidskými neštěstími a věnují části majetku ve prospěch církve a potřebných. Mnohem zajímavější je však rozmluva nad článkem Ivana Karamazova o budoucnosti církve ve státu. Co by se totiž stalo, kdyby se církev změnila ve stát, kdo by potom trestal zločiny? Musel by se postupně změnit názor na zločin? Nakonec přejdou k samotnému sporu otce a syna. Samozřejmě se vůbec nic nevyřeší, naopak ještě vygraduje nenávist otce k Dmitrijovi a nakonec i k celému klášteru a církvi vůbec. Starec Zosima předpovídá Dmitrijovi strašný osud a nabádá Alexeje, aby mu pomohl. Vyvstane také na jevo, že mezi ním a otcem není pouze spor o peníze, ale také o prostitutku Grušeňku, do které jsou oba zamilováni. Alexej jde uklidnit situaci a potkává se s bratrem Dmitrijem, který mu vypráví o svém zhýralém životě, na který potřeboval peníze a přistoupil na otcovo laciné vyrovnání. Přizná se také k penězům, které mu dala jeho snoubenka pro svoji sestru a on si je nechal. A samozřejmě také k lásce ke Grušeňce, se kterou ony peníze propil. Snad ji tolik miluje pro jeji špatnost, ve které jsou si tak podobní..? Prosí Alexeje, aby u otce vyprosil tři tisíce, kterými by splatil jejich vyrovnání a on by je tak mohl vrátit svojí snoubence a opustit ji se ctí. Když je Alexej u svého otce a bratra Ivana, dojde k nečekanému incidentu. Dmitrij vtrhne do domu pod domněnkou, že viděl svoji milovanou Grušeňku vcházet dovnitř. Domáhá se pěněz, otce zbije a vyhrožuje mu smrtí. Po tomto incidentu se pak otec zamyká, nechává se hlídat sluhou Smerďakovem a nedočkavě vyhlíží Grušeňku, pro kterou má nachystány tři tisíce jako věno. Dmitrij zase neustále hlídá před domem, aby se jeho milovaná nesetkala s jeho údajným sokem. Dalším důležitým bodem děje je vztah Ivana Karamazova se snoubenkou Dmitrije Kateřinou Ivanovnou. On je do ní zamilován a jeho bratr s tím nemá problém, dokonce jim lásku přeje. Kateřina se ale nechce vzdávat Dmitrije a tak je Ivan přesvědčen, že všeho zanechá a odjede z města do Moskvy. Do Alexeje se zamiluje dcera paní Chochlakovové Lise, kterou zná už od dětství a navštěvuje ho teď v klášteře. Alexej se v klášteře dozvídá, že starec Zosima nejspíše zemře a je tím zdrcen. Žádá po něm, aby opustil klášter a žil ve světě a aby také pomohl svému bratru Dmitrijovi. Alexej tedy z kláštera odchází a snaží se svého bratra najít. Nakonec se 8

místo něj setkává pouze s bratrem Ivanem a ten s ním vede filosofickou debatu nad svou básní Velký inkvizitor. Ivan totiž pochybuje o smyslu víry v boha a tvrdí, že lidem stačí věřit v cokoliv, ale nesmí to být dosažitelné, musí pouze slepě věřit a poté jsou spokojeni. Ivan odchází zpět do kláštera, kde starec naposledy vypráví svým kolegům. Vypráví o obratu v chování svého bratra, o tom jak byl sám dříve nenávistný. Mluví také o tom, že by se měli navzájem milovat všichni lidé, i sluhové a pánové a že nikdo nemůže nikoho soudit, pokud sám nejdříve nepřijme vinu za cizí skutek. Významná je zmínka o tom, že chování jednoho člověka ovlivňuje chování dalších v okolí. Dalo by se říci, že tím výstižně shrnul a předpověděl další vývoj děje... Po smrti otce Zosimy se odehraje zvláštní věc. Všichni očekávají, že se stane nějaký zázrak a namísto toho začne jeho tělo nezvykle rychle po smrti zapáchat hnilobou. Všichni začnou okamžitě pochybovat o postavení Zosima, o smyslu starectví a začnou se přít o to, která odnož církve je lepší nebo horší. To jenom podporuje další hlavní myšlenku románu- otázku víry v boha, která je zde zastíněna nesmyslnými institucionálními spory a představami o správném chování těla svatého muže po smrti. Alexej je však z těch, který je smrtí starce otřesen, ale na víru v jeho dobrotu a v boha nezapomíná a odchází ji dle jeho přání šířit mezi lid. Ivan se při svém návratu domů baví se sluhou Smerďakovem, který mu prozrazuje jak musí hlídat, že se bojí Dmitrije a že mu ze strachu prozradil smluvená tajná znamení na otevření domu. Také předpovídá svůj záchvat padoucnice, který jistě dostane a problém se zády, který paralyzuje starého sluhu Grigorije a Fjodor tak prý zůstane sám. Přesně tak se později stane, Ivan však i přes vědomí všeho nebezpečí dle plánu odjíždí do Moskvy. Dmitrij se mezitím marně snaží sehnat své tři tisíce na splacení dluhu Kateřiny Ivanovny. Neuspěje u žádného ze tří potenciálních věřitelů a je zoufalý, protože bude muset, dle jeho vlastních slov, někoho pro ony peníze zabít. Dozvídá se, že Grušeňka, kterou poctivě hlídá není k nalezení a okamžitě ji podezřívá, že utekla k otci. U Fjodora Pavloviče zatím všichni sluhové trpí nemocemi a tak se Dmitrij bez problému dostane až k jeho oknu. Zaklepe tajné znamení a otec se vykloní z okna. V tom se ale probudí sluha Grigorij a jde instinktivně zkontrolovat zahradu. Uvidí utíkajícího Dmitrije, kterého při přelezání plotu zachytí za nohu a on jej praští paličkou, kterou tam poté odhodí. Dmitrij je celý od krve a vrací se do 9

domu Grušeňky. Zjišťuje, že odjela za svým bývalým milencem, polským důstojníkem, který ji k tomu vyzval dopisem. Dmitrij si jde vyzvednout pistole, které dal předtím do zástavy. Za peníze, které má po návštěvě otce k dispozici nakupuje jídlo a pití a plánuje se vydat za Grušeňkou. Vypadá to, že chce zabít svého soka, ale na cestě tam postupně změní názor a chce spáchat sebevraždu. Všechny jeho původní plány jsou po té hrozné situaci, kterou zažil, naprosto změněny. Nabízí se použít přirovnání z knihy Zločin a trest „dokázal všehovšudy zabít“1. Ale jak se později ukázalo, nebyla to tak docela pravda. Přijel do Mokrého za svoji láskou a tam se snažil celkem mírumilovně zapojit do společnosti. Pili alkohol, tancovali, hráli karty. Nakonec se snažil polského soka vyplatit svými penězi, ale nepodařilo se mu to. Poté se však s Grušeňkou přeci jen znovu sblížili a plánovali si společný život. Mezitím se však přišlo na vraždu jeho otce a začalo vyšetřování. Vyšlo najevo, že sluha Grigorij ránu paličkou přežil a spolu se ženou zavolali policii. Ta po zajištění důkazů přijela pro samotného Dmitrije a začala s výslechem. On tvrdil, že otce nezabil, ani neukradl jeho peníze. Použil prý zbytek původních peněz Kateřiny Ivanovny, které si zašil do váčku a nosil je celou dobu na krku. Chtěl jí totiž vrátit původně alespoň polovinu, ale po tom co se stalo se rozhodl, že peníze utratí. Protiřečili mu však všichni svědkové, kterým předtím mluvil o celých třech tisících. Byl tedy obviněn z vraždy otce a uvalen do vazby. Případ se stane populárním po celém Rusku. Kateřina Ivanovna platí za doktora z Moskvy a slavného právníka Feťukoviče, který případ s radostí přijímá kvůli jeho prestiži. Alexej se potkává u Kateřiny Ivanovny se svým bratrem Ivanem. Zjišťuje, že nevěří v bratrovu nevinu a snaží se změnit jeho názor. Uklidňuje ho tím, že nemusí mít strach a že ví, že otce nezabil on. Ivan poté navštěvuje Smerďakova, protože nemá úplně čisté svědomí. Ten mu líčí, že policii neřekl všechny detaily jejich tehdejší rozmluvy. Například to, že dokáže záchvat padoucnice předstírat. Nařkne Ivana z toho, že jej vlastně nabádal k vraždě jeho otce a že když odjel do Moskvy, dával mu k tomu svolení. Náramně by se mu totiž hodilo, aby mu zůstala většina jeho dědictví, když by byl Dmitrij obžalován. Nakonec se k vraždě Ivanovi přiznává Smerďakov, ale obviňuje z ní především Ivana, ikdyž ji on sám nevykonal. Jako důkaz mu dává tři tisíce, které u Fjodora Pavloviče ukradl.

1

DOSTOJEVSKIJ, Fedor Michajlovič. Zločin a trest. Překlad Jaroslav Hulák. Praha: Academia, 1952. ISBN 80-200-1230-3. 132 s.

10

Nastane soudní řízení, které je skoro jako premiéra divadelního představení s přeplněným hledištěm dychtivých diváků. Dojde k výslechu svědků, kteří se všichni shodují na třech tisících, které musel Dmitrij mít a utratit. Výjimkou je pouze Alexej, který vzpomíná na to, jak si bratr tloukl do prsou a říkal, že má polovinu hanby tady. To by skutečně dosvědčovalo existenci váčku s polovinou peněz Kateřiny Ivanovny, kterými poté disponoval. Také Ivanova výpověď je překvapením, když vytáhne tři tisíce, které mu dal Smerďakov a nazve ho vrahem. Naneštěstí je však psychicky nemocný a musí být odveden. Dojde k přečtení obžaloby místního prokurátora Kiriloviče, který vylíčí příběh založený na svědectvích a psychickém rozpoložení Dmitrije, avšak bez hmatatelných důkazů dosvědčujících vraždu. Feťukovič při obhajobě využije zbraň svého protivníka a zpochybní zakládání žaloby na psychologii obžalovaného. Upraví ji, aby dával příběh smysl tak, jak se vlastně ve skutečnosti stal. Nakonec je však po poradě soudce a poroty Dmitrij Fjodorovič Karamazov shledán vinným a je odsouzen k práci na Sibiři. Nemocný Ivan předává Kateřině Ivanovně instrukce a peníze na osvobození Dmitrije. Grušeňka se rozhodla, že spolu s Dmitrijem uteče do Ameriky. Nakonec tedy nedošlo k potrestání pravého viníka, ale nejspíše se bratři společně dopracovali k trochu nelegálnímu, ale šťastnému konci. Spor Dmitrije s jeho otcem a vyšetřování vraždy je nepochybně hlavní dějovou linkou románu. Nesmíme však zapomenout na některé menší příběhy, kterými byl hlavní děj protkán a díky kterým potom vše zapadlo v jeden důmyslný celek. Takovým byl například příběh o malém Iljušovi, který byl ve škole šikanován kvůli svému otci, kterého Dmitrij zesměšnil v hospodě. Když se s ním jednou Alexej potkal, kousl ho do prstu, protože byl Karamazov. K tomuto se váže také osud Kolje Krasotkina, který se Iljuše zastával a potom mu byl oporou i na smrtelném loži. Tímto smutným příběhem nakonec celá kniha končí. Alexej spolu s dětmi pochová jejich kamaráda a poté si s nimi slíbí věčné přátelství. Radí jim, aby byli vždy čestní a dobří lidé a aby milovali ostatní. Zřejmě právě kvůli osudu jeho a jeho bratrů, kteří si předtím prožili své. Proměna člověka je tedy také důležitým tématem. Dmitrij nejdříve vypadá jako vrah. Avšak poté co zjistí, že nikoho nezabil a jeho bývalý opatrovník žije, uleví se mu a ve vězení potom prohlašuje, že je z něj nový člověk. Ivan nejdříve ze strachu obviňuje svého bratra a chvilku věří i tomu, že za smrt otce skutečně může on sám. Po soudním procesu se ale rozhodne Dmitrijovi pomoci. 11

Alexej je nejdříve přisně asketickým mnichem, ale na základě rad jeho starce se vydává do reálného života a pomáhá všem kolem sebe. Všechny bratry potkal podobně nemilý začátek života, každý byl úplně jiný, ale nakonec je jedna rodinná tragédie a konflikty dokázaly znovu spojit, což je velmi paradoxní. Zajímavé je také to, jak se v díle pojednává o zvířatech. Dmitrij se přirovnává k hmyzu, Ivan k plazu, ale přitom z textu vyplývá, že je to vlastně urážka zvířat. Ona totiž nedovedou být tak krutá jako lidé a proto je má bůh rád. Trefnější přirovnání možná bylo používání přídavného jména „karamazovský“, tedy špatný, podlý, neuctivý. Tato konotace vznikla nepochybně už za dob působení mladého Fjodora Pavloviče Karamazova. Na závěr je potřeba zmínit také téma zločinu a trestu. Mají snad lidé zločin rádi? Toto téma je zmiňováno prostřednictvím několika postav. Spojuje se například s výpovědmi Ivana o případech mučení dětí svými rodiči. Tady dokonce sám Alexej na okamžik přiznal, že by bylo správné takového rodiče zastřelit. Lisé, někdejší snoubenka Alexeje, si zase přeje, aby ji někdo zneužil, podvedl a opustil. Na závěr románu je v soudní síni vytýkáno lidu, že jsou příliš zvyklí na to, že se zločiny dějí a dokonce jsou jimi fascinování. Tento zájem o zločin se tak stává novodobým zvráceným druhem zábavy. Vývoj případu obžalovaného Dmitrije dychtivě sledovalo téměř celé Rusko a to je mnohem více zarážející, než zločin samotný.

2. Karamazovi Ve filmu je popisován příběh o zájezdu divadelního představení Bratři Karamazovi na Polský alternativní festival konající se v prostorách funkčních továren. Děj je orientován na přípravy inscenace a její generální zkoušku, které přihlížejí pouze sami herci, produkční festivalu a dělníci z továrny. Průběh divadelního představení je často přerušován situacemi dokumentujícími zdánlivě nepodstatné problémy. Jedná se však o stejný princip jako v knize, kdy Dostojevskij přeruší hlavní dějovou linii, aby dovysvětlil osud jiné postavy, která hraje důležitou roli pro vyjádření některého z témat románu. V tomto případě je touto osobou údržbář z továrny, kterému se pádem z ochozu těžce zranil syn. Komplikovaný děj knihy je tímto způsobem pochopitelnější, protože dojde k jasnému oddělení od hlavní linie sporu Karamazovů. Příběh je samozřejmě dále zjednodušován vynecháním některých situací či postav, dokonce jsou použité části příběhu chronologicky zpřeházeny. Přesto je však takto koncipovaná střihová skladba 12

nápomocna lepšímu pochopení podstaty díla. Pro dynamičtější vývoj jsou některé informace, zabírající někdy i celou kapitolu románu, krátce a přímo řečeny mezi postavami, někdy jsou naopak doslovně citovány repliky z knihy. Díky filmově divadelní redukci se stala témata románu mnohem zřetelnějšími. Okleštěním děje a zvýrazněním důležitého je divák stavěn do mnohem lehčí pozice, než čtenář románu, který může v moři textu snadno utonout a přehlédnout podstatné informace. Dalším důležitým aspektem Zelenkovy adaptace je také využití polštiny. V knize totiž většina postav občas mluví francouzsky, takže je to pro čtenáře ztížením jeho už tak nelehké situace. V původní verzi tudíž film záměrně není vybaven titulky a český divák tak často jen tuší, o čem spolu vlastně postavy hovoří. Režisér také nezapomenul podotknout jak moc, možná někdy až příliš, je děj knihy postaven na detailech. Když si představitelka Kateřiny Michaela Badinková zkouší text, ptá se, zda by nebylo možné místo třech tisíc říci dva tisíce kvůli snazší výslovnosti. V románu je totiž přesná částka v hotovosti, kterou měl Dmitrij Karmazov u sebe, jediným reálným důkazem, takže se hraje doslova o rubly. Když soudce ve filmu vyjmenovává doličné předměty, na závěr nezapomene vyzdvihnout růžovou stužku z obálky, ve které měl Fjodor Karamazov peníze pro Grušeňku. Podle knižního obhájce Dmitrije Karamazova však stužku nikdo předtím neviděl, pouze o ní mluvil Smerďakov, takže to může být zrovna usvědčující důkaz proti němu. Vrcholem bylo, když se u filmového soudního řízení ptal vyslýchající Dmitrije, kdy a na která místa vlastně běžel a v jakém pořadí- sám soudce se v tom už ztratil a nechal si to raději vysvětlit obžalovaným. Další přesahy knihy se projevují také v postavách filmu. Herci totiž mnohdy svým skutečným charakterem a chováním přesně vystihují své role. Při cestě autobusem je herec David Novotný, představitel Dmitrije Karamazova, nadšen z jejich zájezdu do Polska. Má prý spoustu kamarádů Poláků a má je rád, což je zjevná narážka na situaci Dmitrije, kterému chtěla utéct milovaná Grušeňka právě s polským důstojníkem. Martin Myšička se při oblékání do kostýmu svěřuje kolegovi, že on ještě nikdy nic nenatočil. Stejně jako představitel jeho role Alexej kvůli svému mnišskému poslání nezažil spoustu věcí, kterých se musel vzdát. Vzápětí jsme však z tohoto důvěrného a na knihu odkazujícího sdělení nelítostně vytrženi. Herec se vrací zpět do reality a začne větu opakovat, aby se rozmluvil. Naopak když se před zrcadlem rozmlouvá představitel Snědrigajlova, zrazu vyřkne zcela vážně svoji repliku a tím jsme střihem přeneseni 13

na jeviště, kde pokračuje příběh. Tento efekt náhlého přerušování divadelního či filmového děje je obzvláště na začátku filmu používán velmi často. Například když produkční festivalu upozorňuje na vážnou událost úrazu syna údržbáře, čímž jsou všichni herci zaskočeni. Ze zamyšlení je probudí až režisér dotazem ohledně dostupnosti teplé vody. Režisér inscenace je používán jako rušivý element často, což vůbec nemusí být náhoda. Nejsou to totiž jen malichernosti jako třeba jím způsobené zabublání dávkovače vody v důležitém momentu představení… On je tím, který přerušuje tok obou realit- té alternativní divadelní, svými požadavky a připomínkami, a zároveň té skutečné reality, kdy naopak nabádá herce, aby pokračovali ve zkoušce. Je kontroverzní osobou, která se občas chová lehkomyslně a někdy naopak až příliš vážně. V jednom záběru bylo například zobrazeno jeho rozhořčení nad hlukem z továrny, jakoby ho najednou vyrušil z jeho koncentrace na svůj divadelní mikrosvět, který silně prožívá. Svůj spor s hercem Novotným, který se snaží utéct na natáčení filmu potom vyhrocuje téměř jakoby šlo o život. Samotný herec Novotný ho také podezřívá z vážné věci. Myslí si, že úraz údržbářova syna si vymyslel, aby soubor představení lépe odehrál, protože už jednou dokonce předstíral smrt své matky. V kombinaci s tím, že měl v kufru pistoli, kterou se onen údržbář zastřelil, se stává zajímavým kandidátem na post ďábla, který je jako pokušitel a ztělesnění náboženského problému propleten celým filmem i románem. Něco jako kostým ďábla vidíme v autobusu, kterým přijíždí divadelní soubor. Je to možná náznak toho, že oni přiváží to zlo, kvůli kterému se nejspíše stala nehoda údržbářova syna- kdyby neměl s organizací divadelního festivalu povinosti navíc, zřejmě by se mu více věnoval, nebo by ho možná vůbec nepřivedl do práce. Stejný kostým poté leží na pódiu při scéně, kdy se Smerďakov přizná Ivanovi k vraždě jeho otce. K vraždě, kterou však prý chtěl sám Ivan- komu z nich tedy kostým patřil? „Stejně ti musel sám ďábel pomáhat“2, řekl nakonec Ivan Smerďakovovi. Atributy ďábla má potom také čert, který je Ivanovým zjevením, jeho druhým já. Tohoto čerta hraje stejně jako jeho otce Ivan Trojan, což je velice přesné, neboť má být Ivanovou temnější „karamazovskou“ stránkou. Několikrát se dozvíme, že Ivan je nejvíce podobný svému otci, avšak v knize je toto důmyslné zpodobnění skryto někde hluboko mezi řádky. Stvoření podobné ďáblu potom vidí také polský údržbář, který 2

Karamazovi [film]. Režie Petr Zelenka. Česká republika, 24. dubna 2008. Čas 01:17:53.

14

v tu chvíli už přišel o syna. Vidí jej zrovna ve chvíli, kdy jemu nejbližší postava, Snědrigajlov, pláče nad svým zesnulým synem a Aljoša se jej snaží utěšit řečmi o tom, že se jednou všichni sejdeme v nebi. Má to být znamením, že on je vinen za smrt svého syna, nebo snad náznak, že on se s ním neshledá, neboť skončí v pekle? Je to jedna z divadelních performance festivalu, nebo jen jeho vidina? Tato explicitní „ďábelská“ linie končí po sebevraždě údržbáře. V detailu na nohavici někoho, kdo zakrývá mrtvolu, vidíme trčet ocas přesně toho kostýmu, který si divadelníci přivezli autobusem. Také herečka Lucie Žáčková se dá považovat za spoluúčastníka série tragédií v prostorách továrny a zároveň je svým jednáním nápadně blízká své roli Lisé Chochlakovové. V úvodu sedí v autě režiséra inscenace, což je možná naznačením jejich milostného vztahu. Gestem mu však vyjadřuje, že jej odmítá, stejně jako Lisé odmítla Alexeje. I když je zrovna mimo svoji roli, vozí se na kolečkovém křesle a jí kompot. Když je zkouška po tragickém zjištění o smrti údržbářova syna přerušena, neváhá a svojí kolegyni Lence Krobotové odříkává repliky o ukřižování malého židovského chlapce zakončené větou: „Někdy mi připadá, že jsem ho ukřižovala já“3. Obě tuší svůj podíl viny na tomto neštěstí, avšak každá z nich má rozdílný přístup. Lucie je v duchu svojí role chladná a úmyslně druhou herečku trýzní. Poté se dívá do zásuvky, kde jsou fotky rodiny údržbáře a také krabička s náboji, ve které pár kusů chybí. Podobně jako v knize si uvědomuje špatnost svých myšlenek a do zásuvky si úmyslně přivře svůj prst. Věděla snad tedy něco o tom, co se chystá, nebo kdo za tím stojí? Nejspíše něco tušila, ale nikomu nic neřekla. Mohla tedy být oním pomyslným „svědkem, který má ocas“4 a její výpověď tak zůstala skryta. Na konci však funguje jako anděl, který odříkává poslední motlidbu za zesnulého Aljošku a zároveň za skutečného chlapce, který přišel o život. Osud chlapce a jeho otce je totiž ze všeho nejdůležitějším a nejvýraznějším propojením divadelní adaptace románu s filmovou realitou. V této souvislosti, musíme zmínit také využití scénografie. Lisé totiž tuto motlitbu odříkává z ochozu, ze kterého tento chlapec spadl. Na začátku filmu jsou přitom herci upozorněni na to, že je tam zakázáno vstupovat právě kvůli úrazu, který se tam stal. Scéna smrti Fjodora Karamazova, je nejdříve striktně divadelního rázu. 3

Karamazovi [film]. Režie Petr Zelenka. Česká republika, 24. dubna 2008. Čas 01:10:48.

4

Karamazovi [film]. Režie Petr Zelenka. Česká republika, 24. dubna 2008. Čas 01:28:32.

15

Dmitrij stojí o několik metrů dál a tyčí mlátí do plechového sudu. Smerďakov s úsměvem simuluje epileptický záchvat a sám Fjodor se zmítá za proskleným oknem. Podle zavedených divadelních zvyklostí jsme tudíž přesvědčeni, že jej Dmitrij vraždí, ale nemůžeme si být jisti, přesně jako když čteme román. Tomuto všemu zblízka přihlíží polský údržbář jako element, který narušuje divadelnost celé sekvence. Najednou však začne být vše opravdové, Smerďakov začne mít pěnu u úst a na okně Fjodora Pavloviče vidíme skutečnou krev. Tato nakonec podivně realistická situace je zobrazena jízdou kamery právě z onoho ochozu, ze kterého spadl chlapec a ze kterého na konci představení promlouvala Lisé. Tento ochoz je nejspíše spojnicí mezi realitou a divadlem. Dalo by se uvažovat i o pomyslném výškovém dělení prostoru- když Snědrigajlov plakal nad svým zesnulým synem, stál také nad úrovní všech ostatních a v podstatě v tu chvíli popisoval reálnou událost. Stejně jako zásadní sdělení postav postupně stoupala vzhůru k ochozu haly, stávala se čím dál reálnějšími, až nakonec došlo k prolnutí mezi dvěmi světy. Tyto světy splynuly v jeden právě díky osudu údržbáře a jeho syna. On je totiž ten, který možná nepřímo způsobil jeho smrt. Je si toho dobře vědom a divadelní hru tím pádem přijímá velmi vážně, neboť se ho dotýkají v podstatě všechna její témata a má možnost se vidět ve velkém množství postav. Jeho přímým „dvojníkem“ je samozřejmě Snědrigajlov. Ten se zmiňuje o tom, že pokud se jeho synovi něco stane, někoho zabije, přičemž ve výčtu možných obětí zmíní i sám sebe. Na konci je to také on, který podává skleničku s vodkou údržbáři a plácá ho po rameni. Je to však také Snědrigajlov, který po smrti svého syna nepříčetně pláče a vykřikuje, že bůh není. Zpochybňování boží existence je jedno z nejdůležitějších témat Bratrů Karamazových a působí silně také na našeho hlavního nedivadelního hrdinu. Právě při scéně, kdy Snědrigajlov křičí, že bůh neexistuje, vidí údržbář po podlaze se plazícího ďábla, jakoby sám pochyboval. K tomuto tématu je však také důležité zmínit scénu, kdy promlouvá s hercem Igorem Chmelou. Nejdříve mu ukazuje těžké stroje slévárenské haly a reaguje tím na debatu o pekle a hácích, které tam prý mají: „to su tie haky, to jest pieklo“5. Záběr na háky je doprovázen výraznou zvukovou stopou a je poté používán jako symbol zločinu, smrti, či obecně zla. Pokračuje příběhem o tom, že si Stalin kdysi myslel, že když v Krakově postaví největší huť v Evropě, vymýtí z města inteligenci a lidé 5

Karamazovi [film]. Režie Petr Zelenka. Česká republika, 24. dubna 2008. Čas 00:43:18.

16

přestanou věřit v boha. Stal se však pravý opak, lidé v boha věřit nepřestali, chodili z práce rovnou do kostela, který si postavili a který posvětil sám papež. Slévárny tedy možná připomínají peklo, ale jsou vlastně plné věřících lidí. Tato skutečnost je také velmi dobrým důvodem, proč Petr Zelenka zvolil právě tyto prostory pro interpretaci Karamazových. Samozřejmě i samotné situování do Polska, kde je víra v boha samozřejmostí určitě není náhodou. Scéna, ve které má Fjodor Karamazov sexuálně mířené narážky o vztahu Alexeje s malými chlapci, byla upravena proto, aby poukázala na reálné případy pedofilie polských knězů. Dala by se rovněž přirovnat k tomu, když se kněží v knize dohadovali o problému starectví a správností té které odnože církve. Víra v boha, o kterou by mělo jít především, se při takovýchto problémech bohužel dostává do pozadí. Když je potom Ivan Trojan na popud svého kolegy donucen při představení plivnout na skutečný obraz polského papeže Vojtyly, dá se to chápat jako národnostní spor, který je v románu zmiňován také. Svým příběhem přispívá do rozhovoru s údržbářem také herec Chmela, který vypráví o své matce, která pracovala na úřadu a byla svědkem pokusů o prodej dětí. Údržbář se proti tomuto naprosto okrajově souvisejícímu případu silně vyhraní a vezme si jej velice osobně. Brání se, že on své dítě nezanedbává, miluje jej a že mu to bůh dosvědčí. Když potom sleduje divadelní hru, kde je jeho osud téměř doslova kopírován, pozoruje jej s klidem, jakoby by se chtěl dodívat jak „jeho“ příběh skončí. Neodchází truchlit, jak by se očekávalo, odbyde dokonce i svoji manželku s důvodem, že tam hrají divadlo a on na to musí dohlížet. Hercům se dokonce omlouvá a prosí je, aby zkoušku dokončili. Bohužel si nakonec vezme příklad z opravdového vraha Smerďakova, kterého jeho svědomí dohnalo až k sebevraždě. Není divu, když se údržbář dostal doprostřed dialogu Ivana a Smerďakova. Smerďakov se přiznal ke zločinu a Ivan jej nazval vrahem. V tu chvíli však stál tak těsně vedle údržbáře, že obvinění vlastně mohlo padnout na oba z nich (viz. Obr. 1). Jediný, kdo do poslední chvíle údržbáři nevěřil byl herec Novotný, který nemohl uvěřit tomu, že se někdo, komu umřel syn, dívá na divadelní představení: „Nebo pán není divák?“6 Při jejich krátkém dialogu se však opět projevila jazyková bariéra a zdálo se, že jediná věc, které asi údržbář rozuměl a kterou zopakoval bylo slovo „divadlo“. Jak řekla produkční festivalu: „Byl to můj nápad. Díky evropskému 6

Karamazovi [film]. Režie Petr Zelenka. Česká republika, 24. dubna 2008. Čas 01:21:21.

17

grantu jsme zorganizovali sérii divadelních her v továrnách, ve skutečném životě. Celý projekt jsme nazvali 'blíže k životu', protože našim cílem bylo, aby herci i diváci benefitovali z možnosti být blíže k realitě. Pravděpodobně to nebyl dobrý nápad.“7 V tomto případě se divadlo dostalo tak blízko, že způsobilo hned dvě tragédie. Pro údržbáře bylo alternativní realitou, kvůli které odmítl trpící manželku a díky které nakonec skoncoval se svým životem. Kvůli divadlu jeho utrpení začalo a kvůli němu také skončilo, což je naznačeno i totožnými záběry na pomalu se otevírající dveře, kdy herci vchází do haly a na konci ji opouští.

Různé příběhy románu však vyjadřují všechny postavy filmu. Zmínit můžeme například vztah Ivana Trojana a polské produkční, který by se dal přirovnat ke vztahu Fjodora Pavloviče a Grušeňky. On se jí totiž hned v autobusu dvořil a poté jí dal jako dárek DVD se svým filmem, nakonec však mezi nimi k ničemu nedošlo. Ona jako Grušeňka, byla dokreslena rovněž hned ve scéně v autobusu, kdy jí režisér inscenace narovnal ramínko jejího oděvu. Asi sotva by se tak intimního aktu odvážil k někomu, koho vidí poprvé v životě. Mělo nám být snad naznačeno, že je ona prostitutka, která chce mít vztah s každým? Při přerušování toku zkoušky divadelního představení dochází také k čím dál výraznějšímu prolínání rolí a jejich herců. Je běžné, že herci plynule přechází mezi civilním dialogem a dialogem jejich postav. Zajímavá je v této souvislosti rovněž práce s kostýmem. Při prohlídce haly je Martin Myšička již zpola v kostýmu, což podtrhuje charakter role zodpovědného 7

Karamazovi [film]. Režie Petr Zelenka. Česká republika, 24. dubna 2008. Čas 01:01:36.

18

a mírného Aljoši, kdežto Radek Holub má triko s výstižným nápisem „Theatre or life“. Je to parafráze na známou repliku „peníze nebo život“, kterou v románu vyhrkl na svého bratra Dmitrij a radoval se, jak je to výstižné. Tato verze z trička budoucího Smerďakova je rovněž doslovná a zároveň jej spojuje s údržbářem, který si zvolil stejný konec, jako jeho divadelní hrdina. Celé prostředí haly je využíváno s předpokladem divadelního chápání prostoru, nezáleží ve kterém konkrétním prostoru se postavy nachází, z jejich jednání a slov je to patrné. Stejně tak nevadí, když někdo mluví o noži a má v ruce kleště, nebo když trhají doklady ohledně natáčení Davida Novotného a mluví o penězích, které jsou hanbou na cti. Zde je zřejmě hanbou právě to, že chce herec opustit soubor kvůli natáčení. On dokonce doslovně cituje román, tluče se do prsou a mluví o hanebnosti, která se v něm rodí. Když se poté pohádá s režisérem, můžeme mezi nimi vidět náznaky vztahu Dmitrije a jeho otce, což ještě později dokresluje i jeho rozhovor s Lucií Žáčkovou, která mu naznačuje, že už je volná. Opět se jedná o jednu ženu a dva muže, stejně jako v románu. Když chce však tento herec odjet podruhé a hledá občanský průkaz, který mu odcizil režisér, najde jenom další rekvizitu z představení- ony tři tisíce, s kterými odjede do hostince v Mokrém a pokračuje v hraní. Opačný princip je použit při monologu Grušeňky. Mluví o tom, že pojedou na saních a budou zvonit zvonečkem, když v tom zazvoní údržbářův telefon. Vzápětí je Dmitrij Karamazov obviněn z vraždy a najednou se ozve rána, která hru přeruší- údržbář se dozvěděl o smrti svého syna a upustil telefon na zem. Zde hraje opět roli důmyslné načasování, protože v tu chvíli byli vlastně z vraždy obviněni oba dva. Když ďábelské Ivanovo já cituje jeho filosofický článek, dojde k přeostření z ďábla na Ivana a on se k předříkávání přidá. Tím se podtrhne spojení dvou postav a zároveň je to geniálním propojením divadelního symbolu a filmové řeči (viz. Obr. 2). Když poté přiběhne Alexej se zprávou o Smerďakovovi, neřeší se, zda je Ivanův návštěvník skutečný, nebo ne. Divadelní prostředky toto knižní kouzlo neumožňují a místo toho se řeší, zda Ivan Trojan spolkl cigaretu a že si může ublížit. Ukáže se, že žádnou cigaretu v ústech nemá, což je zase trik umožněný střihem filmu, díky kterému jsme navíc byli opět vytrženi z divadelního příběhu do reality. Jakoby ani sami herci nevěděli, co je skutečné a co lze chápat v mezích představení. Jakoby to divadelní představení postupně více a více prorůstalo do všech zůčastněných a ztráceli nad ním kontrolu. 19

Symbolicky však mohou působit i celé divadelní performance, kterých na festivalu probíhá spousta. Za zmínku určitě stojí baletní představení, které zahlédne Igor Chmela na své prohlídce továrny. V představení by byl v tu chvíli Ivanem, který se chystá odjet do Moskvy. Balet svojí kultivovaností a čistotou může představovat právě noblesnost metropole, zároveň však jde o tanec dvou milenců a postava tak možná přemýšlí o vztahu Kateřiny k němu, nebo k jeho bratru Dmitrijovi. Poté, co jsou všichni paralyzování tragédií údržbářova syna, je nejvíc dotčená herečka Lenka Krobotová odtažena na loutkové představení.

Umělec simuluje rozhovor

s Dostojevským, který je zpodobněn jako plyšová hračka na houpacím křesle. Jedná se vlastně o komedii, kdy plyšový tvor předstírá epileptický záchvat, díky kterému vzlétne i s křeslem a po tomto bláznivém zážitku si sedne a „napíše nějaký román, třeba Bratry Karamazovy.“8 Má to být náznakem, že se jedná pouze o román napsaný člověkem a není nutné ho brát příliš vážně? Ostatně hned první věcí, kterou se ve filmu dozvídáme je zmínka o Dostojevského pravnukovi, který byl pouhým řidičem trolejbusu a netušil nic o literatuře, takže se stala jeho návštěva literární konference fiaskem. Opět je to důkaz toho, že to nebyl člověk z pokrevní linie nějakého poloboha, ale pouhého spisovatele, který vymýšlel a sepisoval fiktivní příběhy. Pro herečku je to v tu chvíli alespoň nějakou nadějí, jak přežít jejich čím dál podivnější situaci, která se začíná vymykat kontrole.

8

Karamazovi [film]. Režie Petr Zelenka. Česká republika, 24. dubna 2008. Čas 01:14:23.

20

3. Zločin a trest V úvodu románu Zločin a trest, nám je představen mladý hrdina Raskolnikov, který žije v Petrohradu a je podle všeho velmi chudý a osamělý. Má v plánu něco spáchat, něco zlého, ale to, že se jedná o vraždu, je nám rozkryto až později. Raskolnikova však k tomuto zločinu vede sled několika událostí. Od začátku víme, že se považuje za zátěž pro svoji nebohou matku, která je vdova a musí živit jak jej, tak i jeho sestru. Myslí si tudíž, že když oloupí lichvářku, bude se moci postarat o sebe i svoji rodinu. Dovršením nepříjemné situace je potom zasnoubení jeho sestry s úředníkem Lužinem, který celou rodinu finančně zajistí a dokonce u něj bude moci Raskolnikov pracovat. To je však už příliš pro jeho čest a myšlenky na ono nešťastné řešení se stupňují. Raskolnikov navíc studoval práva a zřejmě právě kvůli tomu, že se zabýval zločiny nejrůznějšího charakteru, vymyslel si svoji „filosofii“, kterou zpracoval v článku pro odborný časopis. Domnívá se, že lidé se dělí na dvě skupiny, z nichž jedna má právo měnit pravidla a překračovat překážky. Tato skutečnost byla nejsípše jednou z hlavních příčin toho, proč uvažoval o vraždě jako o řešení jeho problému a samozřejmě poté hrála roli i při jeho obvinění. Přestože působil Raskolnikov jako velmi chytrý a vzdělaný muž, za poslední znamení stvrzující správnost svého plánu považoval rozhovor dvou opilých mužů v hospodě. Napadla je podobná myšlenka jako ta jeho, že když penězi lichvářky pomohou k dobru, zlý skutek se tím smaže. Jenže to byl bohužel Raskolnikov, který se považoval za toho, kdo může překračovat překážky a kdo myšlenku realizoval. Nepomohlo mu asi ani hospodské setkání s bývalým úředníkem Marmeladovem, nyní notorickým alkoholikem. Jeho situaci chápe Raskolnikov jako docela podobnou té jeho. On je také přítěží své rodině, ostatní jej musí živit a vlastně jim svou existencí už nic dobrého nepřináší. Dřív byl živitel rodiny on, teď je však jen problémem a navíc si špatnost svého chování uvědomuje. Na rozdíl od Raskolnikova ale tuto skutečnost nechce nebo, pod tíhou své závislosti, nedokáže změnit. Raskolnikov se do jeho osudu připletl úplnou náhodou, ale nakonec zůstal propojen s jeho rodinou do konce příběhu. I přes svou chudobu se totiž snažil všem v okolí pomáhat. Například zneužité dívce na ulici, jejíž osud přirovnával k osudu své právě zasnoubené sestry, nebo když přispíval rodině Marmeladova na jídlo nebo jeho pohřeb. Peníze totiž hrály významnou roli ve vztazích všech postav. Raskolnikov kvůli potřebě peněz vraždil, 21

aby nezničil osud své sestry. Lužin byl přesvědčen, že jej díky penězům rodina Raskolnikova nemůže odmítnout, ale přesto se Rodionu podařilo ostatní přesvědčit o špatnosti tohoto rozhodnutí. Nepomohl mu k tomu však zanedbatelný obnos z jeho loupeže, který vlastně raději tajil, ale paradoxně peníze od Duněččina dávného nápadníka Svidrigajlova. Ten měl vůbec k penězům zajímavý vztah, protože kvůli dluhům z hraní hazardních her skončil ve vězení. Odtud jej vyplatila bohatá Kateřina Ivanovna, kterou si na oplátku musel vzít za ženu. Právě v její domácnosti sloužila Duněčka a peníze, které poté měla dostat, jí v závěti odkázala ona. Zemřela totiž násilnou rukou svého manžela Svidrigajlova, který ji utopil a většinu jejího majetku potom zdědil. Do Duněčky byl stále zamilován a snažil se ji znovu získat. Samozřejmě se nezapomněl zmínit o tom, že by peněžně zajistil i celou její rodinu. Duněčka však nikdy o jeho přízeň nestála a nestála teď ani o jeho peníze. Věděla už dávno, že chtěl zabít svoji ženu a ukradla mu revolver, kterým se mu nyní mohla bránit. V tu chvíli už věděla o situaci svého bratra a měla naději na poměrně slibnou budoucnost s jeho přítelem Razumichinem. Přesto však ve zlosti zkusila na Svidrigajlova vystřelit, ale naštěstí se minula. V tu chvíli Svidrigajlov pochopil, že všechno, co spáchal a také všechen majetek jsou k ničemu a nepomohou mu k dosažení jeho hlavního cíle. Poté, co rozdal všechny své peníze lidem, které vlastně skoro neznal, spáchal sebevraždu. Peníze, které se nejprve zdály být hlavním prostředkem ke štěstí, nakonec vždy předčilo něco vážnějšího, důležitějšího. Lužin i Svidrigajlov skončili odmítnuti, Raskolnikov po svém zločinu vlastně ani nebyl schopen lichvářku oloupit a to málo, které ukradl, raději skrýval, aby na něj náhodou nepadlo podezření. To nás opět přivádí k analýze jeho konání. Raskolnikov měl k vraždě své důvody a dlouho ji plánoval. Měřil délku trasy ze svého bytu na místo činu, věděl dokonce i přesný čas, kdy bude lichvářka sama a on tak bude mít dostatek času na svůj záměr. Ušil si poutko ve svém kabátu, do kterého bude moct skrytě pověsit sekeru, vražednou zbraň. Právě na tomto detailu však jeho plán zavrávoral. Raskolnikov sekeru neměl a musel si ji půjčit, což ho samozřejmě zdrželo. Kvůli tomuto zdržení musel zabít také sestru lichvářky a málem byl přistižen jejími zákazníky. Nakonec se mu podařilo z místa činu neviděně utéct a nepozorovaně vrátit sekeru do bytu jejího majitele. Jaký však byl efekt toho pečlivě promýšleného a plánovaného aktu? Pouze ten, že zemřely dvě ženy a Raskolnikov se po období nejistoty, zapírání a strachu nakonec k vraždě přiznal. Poté co obě ženy zabil, nebyl 22

schopen rozumného uvažování a vzal si pouze několik téměř bezcených šperků, než byl vyrušen klienty lichvářky. Tyto šperky byly samozřejmě evidovány v její knize a tak je ani nemohl směnit za peníze. Výstižně jeho počínání popsal Razumichin: „Oloupit už nedovedl, dokázal všehovšudy zabít. První krok, říkám ti, první krok, a selhaly mu nervy! A nevyvázl důvtipem nýbrž náhodou!“9 Měl totiž štěstí, protože mu jeden šperk vypadl v bytu, kde se skrýval při útěku. Tento šperk poté našel jeden z malířů, dal jej do zastavárny a byl tak automaticky obviněn z vraždy. Nakonec se pod tíhou vyšetřování přiznal k činu, který sám nespáchal. Ani to však nepomohlo Raskolnikovi přenést se přes jeho hřích. Přestože výslechy díky svému vzdělání a inteligenci zvládal bravurně, neúprosný komisař Petrovič a jeho psychický stav jej nakonec donutili k přiznání. Nemuselo to však vůbec skončit doznáním a zákonným trestem. Raskolnikov několikrát uvažoval o sebevraždě, ale vždy když o ní byl přesvědčen jako o možném řešení, spatřil něčí smrt a dostal strach. Dokonce uvažoval o tom, že mu přece nemůže zničit život vražda jedné bezvýznamné lichvářky a k její vraždě se nikdy nepřizná. Jeho svědomí a neustálý tlak okolí jej však nenechalo zapomenout a jako spřízněná duše mu posloužila dcera Marmeladova Soněčka. Dcera člověka, jehož odstrašující osud byl také jedním z podnětů ke zločinu, nakonec přiměla Raskolnikova, aby se přiznal a měl tak možnost přijmout vinu za svůj hřích, získat odpuštění od boha a začít znovu žít. Oba k sobě cítili vzájemné sympatie a podle Rodiona toho měli hodně společného. Soněčka totiž obětovala svůj život pro blaho své rodiny. Raskolnikov, který chtěl udělat totéž a nakonec dopadl tak jak dopadl, je tím pádem oba považoval za zločince- jeden spáchal zločin na ostatních, druhý na sobě samém. Soněčce se svěřil se svým tajemstvím, čímž se mu na jednu stranu ulevilo, na druhou stranu věděl, že se teď musí přiznat i komisaři Petrovičovi, aby mohl opětovat lásku té, která mu pomohla v nejtěžší situaci. Raskolnikov byl předtím ryze racionálním člověkem, ale po vraždách které spáchal zjistil, že rozumové smýšlení neřeší všechny problémy. Jeho přesvědčení ztroskotalo na existenci podvědomí, které jej donutilo k přiznání a jeho původní teorie tak byla neplatná. Ztratil svoji pevnou víru ve vlastní rozum a v největší krizi mu pomohla naděje v lásku k ženě. Jinak se do poslední chvíle bránil jakémukoliv vztahu,

9

DOSTOJEVSKIJ, Fedor Michajlovič. Zločin a trest. Překlad Jaroslav Hulák. Praha: Academia, 1952. ISBN 80-200-1230-3. 132 s.

23

k čemuž měl různé důvody. Měl za sebou například jednu konkrétní zlou zkušenost. Když se kdysi zamiloval do jedné dívky a měli se dokonce vzít, ona zemřela kvůli nemoci. To byla nejspíše ta rána, která ho vyloučila na okraj společnosti, kvůli které přestal studovat a stýkat se s lidmi. Bylo to také jistě jednou z příčin jeho odmítání Lužina. Jeho sestra měla naději na skutečnou lásku a měla si vzít někoho pro peníze? Navíc pro peníze, které jsou potřebné také kvůli jeho neschopnosti? To nemohl dopustit. Raskolnikov byl příliš hrdý na to, aby potřeboval něčí pomoc. Ale paradoxně nebýt služky, která jej živila nebo Razumichina, který se o něj postaral v době jeho nemoci, asi by se svého ne příliš povedeného osudu ani nedožil. Nakonec vlastně vše dopadá relativně dobře. Raskolnikova sestra se provdala za jeho nejlepšího přítele, díky čemuž nemusí mít strach o její budoucnost. On má na Sibiři oporu v Soněčce, se kterou po skončení trestu plánuje společný život. Otázkou zůstává, jak moc jiný by byl osud všech, kdyby k vraždám vůbec nedošlo. Dostojevskij nás trápí otázkou, zda mají zákony a spravedlnost nějaký smysl. Vražda Svidrigajlova zůstala nepotrestána, chtěla ji potrestat Duněčka, ale nakonec to vrah udělal svým způsobem sám. Raskolnikov byl přesvědčen, že vlastně jen zbavil svět špatného člověka, který pro společnost nic dobrého nepřinesl a možná by se ani nikdy nepřiznal, kdyby ho nedonutilo jeho svědomí a další okolnosti. Nemají nakonec onu pomyslnou spravedlnost v rukou až jednotliví lidé? U nich se totiž také rodí zločin samotný, ale vlastně se nedozvíme proč. „Zbýval problém: je ona nemoc příčinou, jež rodí zločin, nebo je v povaze zločinu, že je vždy provázen takovou nemocí? Na vyřešení toho problému se necítil dost silný. Když dospěl k těmto závěrům, usoudil, že u něho, v jeho případě nemůže dojít k podobným chorobným zvratům a že si pevně podrží úsudek i vůli po celou dobu provádění svého úmyslu, z toho jediného důvodu, že jeho úmysl 'není zločin'...“10

4. Rikos ja rangaistus Zločin a trest finského režiséra Akiho Kaurismäkiho poměrně věrně, ale zároveň inovativně nakládá s románovou předlohou. Děj je však odvyprávěn s nepoměrně menším množstvím postav než v knize, neboť ve filmu téměř vždy případá více osudů na jednu roli. Stejně jako v románu dojde k vraždě, která je následně vyšetřována a viník se k ní nakonec sám přiznává. V každém z hlavních 10 DOSTOJEVSKIJ, Fedor Michajlovič. Zločin a trest. Překlad Jaroslav Hulák. Praha: Academia, 1952. ISBN 80-200-1230-3. 63 s.

24

bodů příběhu však došlo k rafinovaným úpravám. Kaurismäki se pokusil zvýraznit vybraná témata románu a na některá z nich, jež se v knize jeví spíše s otazníkem, nám v podstatě nabídl svoji odpověď. Samotné situování příběhu do Finska osmdesátých let bylo rovněž velmi aktuální. Zemi trápila hospodářská krize což vedlo ke zvýraznění propasti mezi chudými a bohatými a lidé měli podobně jako v Rusku sklony k alkoholismu a samotářství. Asi nejvýraznější věcí na Kaurismäkiho zpracování je důležitost vztahů v životech všech hlavních postav. Rahikainen, filmový představitel Raskolnikova, má obdobný osud jako jeho knižní kolega. Žije velmi sám a v podstatě s nikým se nestýká. Má pouze dva známé a chodí k němu služka, což se zdá být konečným počtem lidí, se kterými přichází do kontaktu. Před pár lety ale měl milostný poměr s dívkou, kterou si chtěl vzít za ženu. Stala se však nehoda, byla sražena opilým řidičem automobilu a zemřela. Právě viník této nehody je obětí vraždy, takže se pomsta za zničenou lásku nabízí jako nejpravděpodobnější motiv. Takto to alespoň chápou jak policisté, tak i svědkyně vraždy a potenciální nová žena Rahikainenova života Eva. Zpočátku o Rahikainena nejeví zvláštní zájem, ale policistům neřekne téměř nic, co by jim mohlo pomoci ve vyšetřování. Možná je jí sympatický nebo jí ho je naopak líto, možná si zkrátka nechce komplikovat život a dál se tou událostí zabývat. Jenže Rahikainen ji vyhledá a navštíví v práci a neustále ji nabádá, aby jej ohlásila na policii. Jako by ji prosil o pomoc, aby jej udáním vysvobodila z jeho nerozhodnosti, která jej ubíjí. Možná by se tak i stalo, když byla přizvána k Rahikainenovu prvnímu výslechu jako pomyslný triumf policistů. Avšak ke zvratu nejspíše došlo tehdy, když při čekání za dveřmi uslyšela o případu jeho zesnulé snoubenky. K překvapení všech Rahikainena neoznačila za vraha. Právě v postavě Evy se promítá asi nejvíce knižních postav. Poprvé se objevuje v roli sestry Lichvářky, když vraha přistihne při činu, ale není zavražděna. Na rozdíl od Raskolnikova má totiž Rahikainen poněkud odlišný motiv k vraždě a po jejím provedení se chová klidně, nemá důvod vraždit dál. Rahikainen totiž nevraždil, aby zachránil něčí osud. Jeho snoubenka již byla mrtvá a vraždou jí už nemohl pomoct. Možná jej motivovala touha po pomstě, ale především chtěl dosáhnout spravedlnosti, které se mu u soudu nedostalo a potrestat jiného vraha, který svojí nezodpovědností způsobil smrt jiného člověka. Dalo by se říci, že oba hrdinové vraždili pro určitou lásku k bližnímu a také proto, aby se zbavili pomyslné „vši“. Raskolnikov však 25

vraždil hlavně kvůli snaze o pomoc rodině a jeho filmový zástupce asi spíše kvůli potrestání obchodníkova zločinu. Při druhém rozhovoru s Evou totiž Rahikainen na svoji obranu namítl: „A co když řeknu, že si to zasloužil?“ 11 Eva to nepovažovala za důvod, ale protože se poté dozvěděla o nešťastné smrti jeho snoubenky, probudil se v ní náznak pochopení vrahova jednání. Sama totiž neměla zrovna štěstí, co se týče vztahů. Byla sama a její jediný nápadník byl její šéf Heinonen, který si ji poněkud nárokoval, protože jí asi v době hmotné nouze pomohl a zajistil jí práci. Tady lze její situaci srovnávat s Raskolnikovou sestrou Duněčkou a jejím nápadníkem Lužinem. Eva však jeho pomoc nebo finanční možnosti nepovažovala za důvod jej milovat a možná o to snáz našla zalíbení v Rahikainenovi. Ten navíc penězi také určitým způsobem pohrdal. Když mu jeho oběť nabízela „pár tisíc“12, vůbec ho to nezajímalo a vzal jenom několik téměř bezcenných věcí, aby jeho akt vypadal jako pokus o loupež. Nájem neplatil proto, že by peníze neměl, ale protože zapomněl. Měl práci a tudíž i nějaké peníze, když si dokázal zaplatit dosti drahý falešný pas. Nechybí ani scéna, kdy dá bez váhání peníze někomu neznámému na ulici. Párkrát jej vidíme také se sklenkou alkoholu, což byla v době finské prohibice spíše výsada bohatších vrstev. Rahikainen si s Evou později domlouvá schůzku, na které ji uvádí do reality. Když došlo k zabití jeho snoubenky, už spolu nebyli a tudíž to nebyl ten pravý motiv vraždy. Snad mu to Eva nechtěla věřit, nebo ji Rahikainen okouzlil natolik, že na chvíli zapomněla na jeho situaci, ale došlo k další schůzce. Téměř to vypadalo jako začínající idylický vztah, podobně jako vztah Raskolnikova a Soněčky, která byla také obeznámena s vrahovou situací, přesto na něj nezanevřela a nakonec jej donutila k přiznání. Z této idylky byla však Eva probuzena nálezem pistole svého nového přítele. Namítla, že není možné jen tak zapomenout na zločin, který spáchal, ale že jí přesto není lhostejný. Když se přizná a odpyká si trest, Eva je ochotná na něj počkat. To mohlo působit na jinak chladného a racionálního Rahikainena jako naděje na možné řešení, zároveň to narušilo jeho přesvědčení o vlastní nevině. Celý jejich rozhovor však slyšel Evin druhý nápadník a chtěl svých vědomostí patřičně využít. Pozval ji do hotelového pokoje, kde ji začal vydírat. Pokud svoji lásku věnuje jemu, zachrání tím Rahikainena a on jej neudá policii. Jenže Eva jej nemiluje tak jak si její šéf představoval a stejně jej odmítá. Když se snaží odejít, je donucena vytáhnout

11 Rikos ja rangaistus [film]. Režie Aki Kaurismäki. Finsko, 2. prosince 1983. Čas 00:22:14. 12 Rikos ja rangaistus [film]. Režie Aki Kaurismäki. Finsko, 2. prosince 1983. Čas 00:06:30.

26

pistoli, kterou našla v Rahikainenově bytě a chce vystřelit (viz. Obr. 3). Pistole nebyla nabitá, ale toto gesto bylo dostatečně silné na to, aby ji Heinonen nechal odejít. Se svým odmítnutím však úplně smířen nebyl a vydal se vyzbrojen vražednou zbraní za svým sokem. Na ulici jej nazval vrahem, ale Rahikainen ho v podstatě ignoroval. Heinonen vytáhl pistoli a málem by jej zastřelil, kdyby ho nesrazila tramvaj. Celá situace téměř doslovně cituje scénu Duněčky a Svidrigajlova. Heinonen je v roli Svidrigajlova už když poslouchá ve vedlejším bytu, ale to je tou nejmenší podobností. Podstatné je, že Svidrigajlov toužil po Duněčce natolik, že zavraždil svoji manželku, která mu stála v cestě. Zrovna tak Heinonen chtěl zavraždit Rahikainena v naději, že by potom mohl snáz získat přízeň Evy. Byla to láska, která ze zamilovaných v podstatě udělala vrahy? Eva i Duněčka také vystřelily, než aby byly k lásce nuceny. Raději byly ochotné vraždit, raději by zůstaly samy. Stejně jako zůstali sami oba Raskolnikové.

Románový hrdina však nakonec lásku Soněčce opětoval, kdežto Rahikainen zůstal sám napořád. Na jednu stranu mu totiž Eva byla oporou a nadějí, na druhou stranu jej zklamala. Nejdříve utekla z jeho bytu a odmítla pokračovat ve vztahu pokud se nepřizná. Když se jí Rahikainen snažil dovolat, ona po všech zmatcích se svými nápadníky raději nebrala telefon. Možná jí chtěl Rahikainen nabídnout, aby s ním utekla do Švédska, možná jí chtěl oznámit, že se přizná. Každopádně nakonec do Švédska neutekl a šel se ohlásit na komisařství. Když si to na poslední chvíli rozmyslel, venku potkal Evu, která jej tehdy zřejmě šla sama udat. I když to nejspíše 27

myslela pro jeho dobro a on sám ji o to předtím žádal, najednou to byl pro Rahikainena signál, který vše změnil. Usmál se tomu a své doznání učinil. Když jej potom Eva navštívila ve vězení, nekompromisně ji odmítl a prohlásil, že bude sám, tak jako byl sám celý život. A bylo to pravděpodobně právě tím faktem, že jej Eva přišla udat, přestože to chtěl předtím sám udělat. Asi by to nakonec nedokázal, ale skutečnost, že mu jeho jediná důvěryhodná osoba nevěřila, že se přizná sám mu stačila na to, aby k ní ztratil veškeré city. Celý milostný blok filmu je ještě lemován poměrně výraznou hudbou, která svou naivní popisností a žánrem působí jako dokonalý kontrast k vážnosti všech situací. Samotná vražda a její vyšetřování také výrazně vychází z románové předlohy. Rahikainen působí nápadně sebejistě a dokonce si z policistů chvílemi dělá legraci. Jakoby celé vyšetřování bral jako zábavnou hru, jako něco naprosto vedlejšího a nezáleželo mu na výsledku. Když policisté namítali, že by mohli odsoudit nevinného člověka, Rahikainen to považoval za jejich problém. Jejich varianta spravedlnosti totiž už jednou selhala u soudu a on jí proto nepřikládal žádnou váhu. Svého hlavního cíle totiž dosáhl- potrestal viníka a spravedlnost naplnil. Dokonce dokázal pojemenovat i svoji verzi trestu pro pravého vraha, kterou vlastně sám prožíval: „Nechte ho trpět, pokud nějaké svědomí má a ať se dozná k svému činu. Nechte ho, ať lituje oběť, to bude jeho trest.“ 13 Rahikainen neustále nutil policisty, aby byli konkrétní a mluvili s ním přímo. Ptali se zda vraždil on, dokonce jej nazvali vrahem, ale on je pokaždé odzbrojil svou klidnou odpovědí. Komisař si však byl neustále jistý, že mu vrah samotný podá důkaz, který jej s matematickou přesností usvědčí. Rahikainen je skoro fascinován krvavou ranou, která se objeví na košili mrtvého obchodníka. To je možná způsobeno tím, že se denně setkává s krví na jatkách, kde pracuje. Jakoby byl překvapen, že je v člověku také krev, zkusil do rány sáhnout a prsty si poté utřel do kapesníku. Na rozdíl od Raskolnikova, který vraždil sekerou a krev jeho oblečení postříkala, Rahikainen se jí vůbec nemusel zabývat, ale přesto to udělal. Poté ho krev provází po celou dobu vyšetřování. Nejdříve jej vyděsí jeho kolega, který mluví o sražené krvi jako o důvodu jeho stavu. Poté dokonce navrhuje, že jej omluví v práci s důvodem, že nesnese pohled na krev. Hned v úvodní sekvenci z jatek Rahikainen umývá vodou pracoviště a kamera na podlaze následuje potok krve, který odtéká do odpadu. Když se potom Rahikainen vrací na místo činu, 13 Rikos ja rangaistus [film]. Režie Aki Kaurismäki. Finsko, 2. prosince 1983. Čas 01:09:52.

28

ptá se malířů právě na stav podlahy, protože na ní určitě musela být krev postřeleného. Jednomu z malířů předává zkrvavený kapesník a posílá jej s ním na policii. Tento kapesník je potom oním „důkazem s matematickou přesností“. Kdyby Rahikainen sám neudělal tuto chybu, do té chvíle by měl svoji svobodu ve vlastních rukou. Obviněn by mohl být bezdomovec, který se později ke zločinu pod nátlakem výslechů přiznal, nebo Heinonen, který byl nalezen mrtev s vražednou zbraní v ruce. Přestože na konci příběhu měl možnost utéct ze země, těsně před vjezdem do lodi se otočil a rozhodl se před zákonem neuniknout. Jaký byl tedy nakonec smysl jeho zločinu? Sám vrah nám říká, že žádný. Chtěl totiž zabít princip a ne člověka. Přitom kvůli tomu, že vraha zabil, sám se jedním stal a efekt zůstal nulový, na světě jich bylo pořád stejně. V této souvislosti je rovněž zajímavé, že Rahikainen a zavražděný obchodník Honkanen jsou asi jediní dva muži, kteří jsou hladce oholeni. Všichni ostatní mají upravený knír, nebo vousy. Asi i tato skutečnost má naznačit, že jsou si určitým způsobem blízcí. Oba dva trápí samota, nemají moc přátel a oba způsobili smrt člověka. Jediné co je odlišuje, je jejich styl oblékání, což ve filmu slouží jako výrazný prvek rozlišující společnost na bohaté a chudé. Dalším determinujícím znakem je u

obou mužů také jejich bydliště. Rahikainen obývá pokoj

v polozbořeném domě a obchodník vlastní prostorný byt v centru Helsinek.

5. Match Point Adaptace Woodyho Allena je situována do Londýna dvacátého prvního století. Přestože je toto město a tato doba zcela na jiné úrovni než knižní Petrohrad, dá se hovořit o několika shodných znacích. Podobně jako Kaurismäkiho Helsinki je také Londýn rozčleněn vodou a mosty, také zde je díky stále fungující britské smetánce kontrast bohatých a chudých a dokonce se najdou lidé, kteří se právě přistěhovali do velkoměsta a jsou zde zcela sami. A právě takovým člověkem je hlavní hrdina Chris Willton. Docela náhodou se potkává s Tomem Hewittem, který jej díky společným zájmům o tenis a operu seznámí s jeho příbuznými. Díky vztahu s Chloe se Hewittovi později stanou jeho novou, jedinou a vlastní rodinou. S touto téměř ironickou náhodností osudu Allen vypráví i zbytek příběhu. Díky novým příbuzným Chris získává peníze a životní luxus, o jakém se mu dříve jen snilo. Přestože sám zhodnocuje svoje nové postavení

29

kladně: „rodina se topí v penězích, sídlo, služebnictvo a tak dál, prostě skvělí lidé“14, ukazuje se, že to není to pomyslné štěstí, které by ho dostatečně uspokojilo. Na jednu stranu je majetek a blahobyt něco, co Chris sám chce a co jej udržuje ve vztahu ke své ženě. Na druhou stranu je mu jasné, že to nestačí. Nestačí, že jeho žena „je opravdu milá“15 a že na jejich nový byt jim jeho tchán rád přispěje. Právě pan Hewitt byl pro Chrise vzorem a zásadně jej ovlivňoval svým jednáním. Vedoucí post v jeho firmě by sice nabídl někomu jinému, ale teď ho bude rezervovat pro svého budoucího zetě. „Chloe říkala, že ti to nevyšlo s akciemi, že se ti jeden obchod nezdařil... Ale nemějte s Chloe žádný strach, bude o Vás postaráno... Chloe je s Tebou šťastná a to je nejdůležitější“16 Jenže Chrisovi chybí onen nadhled, který má pan Hewitt, pro kterého je majetek druhořadý. Tento majetek mu totiž umožňuje štěstí v podobě bezstarostného života se svoji milovanou rodinou. Chris je v konečném důsledku šťastnější se svoji milenkou Nollou. Má se ale opět vzdát všeho co získal a vrátit se zase do situace, se kterou do Londýna přišel? Chce přece zanechat nějaký přinos a teď k tomu má alespoň malou naději. Ve firmě je možná schopný, ale především je šéfův zeť, bez rodinného spojení by tedy byl opět jen bezvýznamným článkem společnosti. Chris tedy na rozdíl od svých předchozích kolegů hrdinů nebojuje proti bohatým lidem. Chce sám být bohatým, protože věří tomu, že jedině tak může něco změnit. Raskolnikov sice chtěl peníze lichvářky použít na pomoc své rodině a připouštěl, že její peníze mohou ostatním pomoci, ale jako člověk pro něj neměla hodnotu. Rahikainen dokonce žádné peníze nechtěl, chtěl jenom pomstít člověka, který díky majetku unikl spravedlnosti. Hodnoty hrdinů napříč časem a místem jsou tedy v něčem podobné a zároveň naprosto odlišné, minimálně co se týče vztahu k majetku. V původní ruské verzi příběhu se jednalo především

o rodinu,

ve

finském

zpracování

dominovaly

milostné

vztahy

a v nejsoučasnějším zpracování jsou tyto hodnoty kontrastně stavěny do roviny s penězi. I když si je Chris od začátku vědom toho, co má na dosah díky své nové známosti, neváhá se zaplést se svůdnou Nollou. Tento první zločin, stejně jako jeho knižní vzor, páchá s plným vědomím, jakoby zkoušel co mu všechno projde. Vztah 14 Match Point [film]. Režie Woody Allen. Francie, 12. května 2005. Čas 00:41:16. 15 Match Point [film]. Režie Woody Allen. Francie, 12. května 2005. Čas 00:30:30. 16 Match Point [film]. Režie Woody Allen. Francie, 12. května 2005. Čas 01:02:36.

30

potom dále pokračuje, čímž vlastně Chris obrovsky riskuje. Spoléhá nejspíše na své štěstí a věří, že se mu nic nemůže stát. Potom ale přijde ohromná smůla- jeho milenka mu oznámí, že je těhotná. Doteď byl jejich vztah pro Chrise jenom hrou s příchutí zločinu, jakoby byla s ním související provinilost tím, co jej vzrušovalo. Sice se Nolle svěřoval, že je se svou ženou nešťastný, ale případný rozvod byl pod ochranou slova „možná“. Tento pro Chrise výhodný stav byl však nyní tvrdě zastaven reálným problémem. Musel se rozhodnout, co má pro něj větší hodnotu. Reálná láska, nebo láska vynucená tím co ssebou přináší? Nerozhodoval však jenom sám za sebe. Rozhodoval s ohledem na osud své ženy, své nové rodiny a přátel, své práce a majetku. Vše bylo už příliš naplánováno a propojeno. Zoufalá Nolla své těhotenství považuje za znamení, že má Chris opustit svůj údajně nenáviděný život a on jí dává slib: „No tak dobře, udělám, co se patří.“17 Tímto vlastně lhal a zároveň mluvil pravdu, což se nestalo poprvé ani náhodou. Náš hrdina často vyčkával a nechával druhé připravit mu půdu pro svou šalamounskou odpověď. Využíval toho při rozhovorech se svou ženou a blízkými když maskoval svůj poměr nebo podobně jako Raskolnikov u policejního výslechu. Stejně tak se dá hovořit o podobnosti v jeho váhání nad přiznáním. To bylo umožněno díky jednomu podstatnému faktuzločin v podobě vraždy byl v úvodu příběhu nahrazen nevěrou. Tím pádem mohla být do určité míry zachována chronologie románu a některé situace, které jsou takřka doslovně citovány. Takovou situací je například nevědomé odhalení zločince při běžném rozhovoru. „Na tebe se přece vrhne každý… Je to tak Christophere?“ 18 Říká Tom o své snoubence Chrisovi, když je přistihne na počátku milostného aktu. Do naprosto stejné situace přivede Raskolnikova jeho sestra, když mu říká: „Ještě jsem nikoho nezavraždila!“19 S podobnou ironií je ve filmu připravována půda pro druhý, mnohem závažnější zločin. Když na venkově Chris poprvé střílí z brokovnice na létající terče, jeho snoubenka jej obhajuje, že je tenista a ne lovec. Pan Hewitt na to však reaguje: „brzy z něj udělám ostrostřelce, jen se nebojte Chrisi!“20 Chrisův bývalý spoluhráč jej hodnotí jako klidného a chladnokrevného hráče, Nolla mluví o loupežích, které se v okolí jejího nového bytu poslední dobou dějí. Všechno co se 17 Match Point [film]. Režie Woody Allen. Francie, 12. května 2005. Čas 01:19:01. 18 Match Point [film]. Režie Woody Allen. Francie, 12. května 2005. Čas 00:43:38. 19 DOSTOJEVSKIJ, Fedor Michajlovič. Zločin a trest. Překlad Jaroslav Hulák. Praha: Academia, 1952. ISBN 80-200-1230-3. 204 s. 20 Match Point [film]. Režie Woody Allen. Francie, 12. května 2005. Čas 00:33:51.

31

udá a řekne jakoby vedlo k jedinému cíli. Tomuto dojmu jistě napomáhá i velmi promyšlená kamera, která nás v dlouhých záběrech provádí dějem. To je snad nejvýraznější odlišností od knihy, ve které naopak do poslední chvíle netušíme, jak se Raskolnikov rozhodne a jaký bude jeho osud. Filmový hrdina zvládá svůj první zločin bravurně, nedává na sobě znát žádnou známku nejistoty. Když poté dojde k zásadnímu zvratu a on ví, že bude muset svoji milenku zavraždit, začíná to na něm být znát. Bezesné noci a neklid jsou odkazem na chorobné chování Raskolnikova. Samotný akt vraždy a její vyšetřování však v podstatě doslova kopíruje román, dojde pouze k velmi rafinovaným úpravám, díky kterým vše přesně zapadne do původní zápletky. Už před zločinem hrozí vrahovi nebezpečí odhalení- musí si vypůjčit zbraň. Vše je přesně naplánováno, dojde k zavraždění staré sousedky jeho milenky Nolly. Po prvním výstřelu se Chris poprvé nervově hroutí, ale nakonec je schopen pokračovat podle plánu. Rozhazuje věci, krade šperky a také léky. Je vyrušen sousedem, který ale odchází a Chris tak může odejít z bytu. Domů se přesně na čas vrací Nolla, kterou zastřelí ještě na chodbě. Vrah na začátku filmu četl knihu Zločin a trest a evidentně se jí velmi kreativně inspiroval. Principiélně měl zločin vypadat přesně tak, jako v knize. Došlo k loupežnému přepadení staré paní, vraha na odchodu přistihla náhodná oběť a tak musela zemřít také. Přesně takto to ke štěstí Chrise přečetli také policisté. Mohli bychom klidně polemizovat také o podobnosti se zpracováním finského režiséra Kaurismäkiho. Vrah nevraždil sekerou, ale vypůjčenou střelnou zbraní. Oba vrahové měli zajištěno téměř dokonalé alibi. Oba ohrozil důkaz, který málem způsobil jejich usvědčení. Oba měli shodný motiv, tedy výrazný vztah k oběti. Rahikainnen byl večer před přiznáním na operním představení, Chris a všichni jeho blízcí milují operu. Obdobně pracují režiséři s hudbou. Kaurismäkiho písně lemující milostný vztah Rahikainnena a Evy, jsou zde nahrazeny ústřední písní Una Furtiva Lagrima. Ta vypráví příběh o zamilovaném muži, který by klidně zemřel, jen kdyby získal lásku své milované. Chris lásku své milované po mírném boji získal, ale právě tato láska mu nakonec začala být na obtíž a kvůli ní nezemřel on, ale ona. Existoval však jeden důkaz, který jej ohrozil. Jeho milenka si psala deník a komisaři tak věděli o jejich vztahu. Tento fakt, který měl Chrise na první pohled zničit, neboť mu dával velmi dobrý motiv k vraždě, mu však nakonec pomohl zvládnout výslech. Mohl upustit uzdu svým nervům, které musel jinak přísně krotit. Hned po vraždě dvou lidí 32

totiž šel do divadla se svoji ženou a musel se usmívat. Při výslechu tak mohl plakat na oko kvůli své nevěře a odvolávat se na očekávané dítě a manželku. Komisař při výslechu řekl: „nesoudíme Vaši morálku, jen vyšetřujeme zločin.“21 Jenže právě morálka tohoto muže s tímto zločinem úzce souvisela. Jeden z policistů stále nechtěl uvěřit Chrisově nevině a vlastně na vyřešení případu přišel. Bylo to tu samou noc, kdy se Chrisovi snilo o tom, že ho navštívily jeho oběti a on jim musel svůj zločin obhajovat. Právě na tento jeden sen byly zredukovány úvahy Raskolnikova, které se po jeho zločinu proplétaly celým románem. Stejně jako neoblomný komisař Petrovič se také filmový muž zákona svěřil se svým rozuzlením vraždy kolegovi. Na rozdíl od předlohy a k jeho smůle však už byla vražda dávno vysvětlena docela podle zločincova plánu. Hned po výslechu se šel Chris zbavit šperků, které ukradl. Zde byl nápadně a zřejmě také cíleně použit jeden známý atribut románového hrdiny- dlouhý plášť, který měl Chris oblečen jenom když se chtěl přiznat manželce ke svojí nevěře a poté u policejního výslechu. Skrze tento příznačný kus kostýmu tedy došlo v momentech krize k propojení obou hrdinů. Teď měl v jeho hlubokých kapsách šperky, které házel do Temže. Už byl na odchodu, ale vylovil ještě poslední zapomenutý předmět. Byl to snubní prsten staré paní. Když jej vrah odhodil, prsten narazil do zábradlí a spadl na chodník, nikoliv do řeky. Tento záběr je záměrně podobný prvnímu záběru, kdy tenisový míček narazí do sítě (viz. Obr. 4). Princip dvou totožných záběrů je ve filmu použit několikrát. Farář v kostele při svatbě Chrise a poté Toma, okno v bytu Nolly v létě a poté v zimě, Chris, který narazí do jiného muže když utíká za Nollou a poté když utíká od již zavražděné Nolly. Díky tomu jsme přesvědčeni o tom, co se stane kvůli prstenu. Hned v úvodu filmu je nám navíc vysvětleno, že pokud míč spadne vpřed, vyhrajeme a pokud spadne vzad, prohrajeme. Tato podivně výstižná tenisová filosofie nás provádí celým filmem a je několikrát zdůrazňována. Tento „míč“ však spadl vzad a vše nasvědčuje tomu, že to bude kardinální důkaz proti skutečnému vrahovi.

21 Match Point [film]. Režie Woody Allen. Francie, 12. května 2005. Čas 01:47:25.

33

Prsten ale další den nalezli u zavražděného narkomana, který se tím pádem stal lupičem a tedy i vrahem majitelky šperku. Kdyby Chris neudělal tuto chybu a jednal podle plánu, byl by ho vyšetřovatel možná ještě donutil se přiznat. Jenom díky jeho obrovskému štěstí se tak nestalo. I když celou vraždu naplánoval podle knižní předlohy, tato náhoda, která vlastně připomínala malíře Mikolku a jím nalezený šperk lichvářky, mu zachránila život. Spravedlnost nebyla naplněna a nikdo nebyl potrestán, alespoň ne podle zákonů Velké Británie. Chris Willton tak zůstal na svobodě a pokračoval ve svém slibně se vyvíjejícím životě. Prarodiče jeho syna tvrdili, že díky němu a jejich dceři z něj vyroste jistě velký člověk. Pravdivější však možná byl výklad jeho strýce Toma: „Na velikosti přece nesejde, hlavně ať má štěstí!“22

6. Něžná V názvu této povídky se skrývá charakterizace jedné z postav – mladé, skromné a tiché dívky, kterou si vezme za ženu zastavárník, ke kterému chodí odkládat své věci. Jména obou hlavních hrdinů nám zůstanou skryta, jedná se totiž o vyprávění z pohledu zastavárníka a on tudíž nemá potřebu sebe nebo svoji ženu označovat jménem. Je to možná způsobeno také okolnostmi, za jakých nám příběh vypráví. Jeho žena je mrtvá a veškerý děj je tak vázán k této události. Téměř celá kniha je čistě subjektivní úvahou hlavního hrdiny nad důvodem sebevraždy jeho 22 Match Point [film]. Režie Woody Allen. Francie, 12. května 2005. Čas 01:55:58.

34

manželky a nad mírou viny, kterou na ní sám nese. Dialogů je v textu minimum a jsou používány v zásadních okamžicích děje. Hlavní

událost,

která

je

propletena

celým

příběhem,

souvisí

se zastavárníkovou vojenskou minulostí. Byl jako důstojník svědkem urážky jiného důstojnika jeho pluku cizím vojákem a neohradil se proti tomu. Bylo to pochopeno jako neúcta k vlastnímu útvaru a řešením měla být výzva k souboji. Náš hrdina však odmítl a požádal o propuštění – byl tedy označen za zbabělce a v armádě tak na dobro skončil. Tato historie degradovala jeho postavení ve společnosti a on se s tím už nedokázal vyrovnat. Neměl peníze a zároveň se nechtěl snížit k obyčejnému povolání, tak raději prožil nějaký čas jako bezdomovec. Poté však zdědil peníze po své kmotře a mohl se rozhodnout co se svým osudem provede dál. Protože měl zničené sebevědomí a cítil zášť k ostatním lidem, rozhodl se otevřít si zastavárnu. Ta mu nyní sloužila jako místo, které vynášelo slušné peníze a které mu bylo vzhledem ke své povaze nástrojem pro pomyslnou pomstu společnosti. Lidé tam chodili když byli v tíživé situaci a potřebovali zastavit své věci za peníze. On byl tím člověkem, který rozhodoval zda a kolik peněz jim dá. Sám byl v minulosti v podobné situaci, ostatní se nad něj povyšovali a tímto měl alespoň malou možnost odplaty. Když k němu však začala chodit ona, choval se k ní poněkud jinak. Peníze jí vyplácel za věci, které pro něj téměř neměly hodnotu a také jí to zdůrazňoval. Všiml si jí totiž jako ženy a začal se o ni více zajímat. Byla to velmi chudá dívka, přišla o rodiče a bydlela u svých tet, které ji neměly zrovna v lásce a braly ji spíše jako příživníka. Když chodila do zastavárny, potřebovala peníze na inzerát, pomocí něhož se nabízela jako vychovatelka. Znění inzerátu i věci, které nosila do zastavárny byly čím dál víc zoufalé, protože jí její příbuzné hrozily nuceným sňatkem se starým ovdovělým obchodníkem. Zastavárníkovi se dívka líbila a jeho zájem s novými zjištěními neupadal, ba právě naopak. Při jejich prvním opravdovém dialogu citoval Goetheho Fausta a představil se stejně jako ďábel Mefistofeles, tedy jako část části celku, jež by chtěla konat zlo, ale přitom koná dobro. Tímto vlastně přesně vystihl svůj kontroverzní záměr. Kdyby si jej vzala, byl by jejím vysvoboditelem a byl by to od něj dobrý skutek, ale zároveň by byl starším a bohatším a měl by ji tím pádem ve své moci. Rozhodl se, že svou ďábelskou myšlenku zkusí realizovat a požádal ji o ruku. Tehdy ho však poprvé překvapila- přemýšlela nad svoji odpovědí, přestože už byla na pokraji zasnoubení s obchodníkem. Možná už tehdy uvažovala, zda nemá 35

rovnou volit raději větší zlo v té pro ni bezvýchodné situaci. Měla by naději, že ji obchodník ubije k smrti jako jeho ostatní ženy a její trápení rychleji skončí. Pro ni tehdy totiž existovala jen jediná správná varianta- najít si práci a osamostatnit se. Zatím byl totiž její život formován nepřízní osudu. Rodiče jí zemřeli a jediné příbuzné byly její tety. Teď jim byla na obtíž a chtěly ji provdat, bez ohledu na to, zda se jí to líbí nebo ne. Její rozhodnutí tak bylo pouhou znouzectností a nakonec se rozhodla zvolit přívětivější variantu- život se zastavárníkem. Na začátku jejich manželství to dokonce vypadalo, že se pokouší o budování vztahu, když už jí nic jiného nezbývalo. Možná si uvědomila, že je jí přece jenom lépe než u bývalé rodiny a svému muži projevovala náznaky lásky. Jak se však zachoval on? Přestože ji miloval, na její nadšení odpovídal mlčením a chladně ji odmítal. Už při žádosti o ruku k ní byl upřímný. Zmínil se o tom, že je sobec a přesně tak se teď také choval. Měl své plány a sny, ve kterých byla zahrnuta i jeho žena, ale byl přesvědčen o tom, že by nic z toho nepochopila. A tak byl od začátku přísný, nastolil jasný režim a doufal, že ona časem všechno pochopí- tedy proč má zastavárnu, proč odmítl souboj, proč šetří penězi... Věřil, že jej potom bude bezmezně milovat až všechno pochopí, chtěl totiž úplné štěstí a úplnou lásku. Snil o jejich budoucnosti sám, oddaloval vysvětlení situace, kterou ona nedokázala chápat a to byla chyba. Ona si tak zřejmě připadala, že se v jejím stavu vlastně nic nezměnilo. Opět se cítila být něčí přítěží. Své pokusy o navázání vztahu postupně vzdala a žili spolu mlčky. Odřekla i návštěvy divadla, kam předtím chodili jednou měsíčně. Na její tváři se začal objevovat zvláštní výraz a došlo mezi nimi k prvnímu konfliktu. Snad protože věděla, jak moc mu záleží na penězích, spor se týkal zastavárny, s jejímž provozem mu pomáhala. Vyměnila zákaznici zastavený medailon za neadekvátně cenný náramek a to jej donutilo ji zbavit funkce. Najednou jakoby se její povaha začala projevovat zcela opačným směrem, ale bylo poznat, že se musí přemáhat. Začala se bez dovolení vzdalovat z domu, což měla zakázáno, a ukázalo se, že se stýká s důstojníkem Jefimovičem- zastavárníkovým největším nepřítelem z pluku. Zřejmě on jí pověděl vše o minulosti svého bývalého kolegy a ona toho využila ve svůj prospěch. Vyptávala se ho na vše okolo jeho vyloučení z armády a života v bídě. On už nemohl jinak a začal jí vše vysvětlovat, čímž se před ní vlastně obhajoval a ona tak měla poprvé navrch. Když poté odešla na schůzku s Jefimovičem, její manžel už o nich věděl vše a mohl tak být setkání tajně přítomen. 36

Na této schůzce však jeho žena dlouho nevydržela hrát svoji hru a nápadníka s nadhledem odbyla. Zastavárník sice neměl pochybnosti o její čisté povaze, ale až tady se ujistil v tom, že nevěru neplánovala kvůli vlastnímu rozmaru, ale kvůli nenávisti k němu. Manželku si odvedl domů a na odchodu čelil další výzvě na souboj, tentokrát od Jefimoviče. Svého soka ignoroval, ale na výzvu upozornil svoji ženu. Jakoby jí chtěl naznačit, že její výzvu k souboji přijímá. Když přišli domů, dal na stůl revolver, ze kterého ji učil střílet a oba šli spát. Když se poté probudil, měl revolver přiložen u spánku a pohledem se setkal se svojí ženou. Simuloval ale náhodné procitnutí a dál dělal, že spí. Nechtěl se bránit- jeho život by přece neměl smysl, když ho chtěla zabít milovaná osoba. Zároveň to chápal jako vnitřní konflikt mezi zbabělcem, který kdysi odmítl souboj a mužem, který se nebojí přijmout smrt. Ona zřejmě tento záměr pochopila a jeho odvaha ji donutila složit zbraň. Tentokrát tedy zastavárník vyhrál a hned dvakrát. Navždy zlomil ženu, která se mu snažila vzbouřit a zároveň tím zvítězil nad svojí minulostí, když prokázal tak velkou odvahu. Svědkem jeho skutku byla sice jen ona, ale na nikom jiném mu stejně nezáleželo. Zažehnal tak její vzpouru, ale zatím jí nebylo odpuštěno. Koupil jí samostatnou postel a ona se pod tíhou svého nedokončeného pokusu o vraždu rozstonala. Její manžel však měl dobrý pocit ze svého vítězství a samozřejmě jí krátce poté vnitřně odpustil. Během její nemoci se o ni staral a opět spokojeně a o samotě plánoval jejich společnou budoucnost. Jednoho dne si před ním začala zpívat a to byl zlomový okamžik v jeho myšlení. Nikdy předtím si před ním nezpívala a tak nejspíš zapomněla na to, že je přítomen… Došlo mu, jak moc jsou si vzdáleni a začal jí zoufale vyznávat lásku. Přiznal se jí ke všemu, že se souboje opravdu bál, proč měl zastavárnu, začal jí líčit jeho plány na jejich společný život. Ona byla nemocná a po všem co se stalo s něčím takovým vůbec nepočítala. Doufala, že budou žít spolu, ale vlastně každý zvlášť. Jeho srdečné výlevy lásky tak byly poslední kapkou její trpělivosti a rozhodla se pro razantní řešení, které se jí podařilo do poslední chvíle utajit. Své služebné Lukérii před sebevraždou řekla, že je šťastná a možná nelhala. Našla totiž řešení, které ji navždy zbavilo trápení. Zastavárník si tak svým mlčením a svojí povahou, která mu přinášela problémy celý život, způsobil další osudovou katastrofu. Po smrti své ženy si to zdůvodňoval různě. Byl si vědom své viny na jejím skutku, ale snažil se hledat všemožné důvody, které by mu od této tíhy pomohly. Zatím však zůstal opět sám, sám se svými věcmi. „Ne, mluvme o těžkém 37

činu velkomyslnosti, tichém, nenápadném, bez lesku, o činu pomlouvaném, v němž je mnoho obětí a ani kapka slávy, při němž vy, skvělý člověk vypadáte jako podlec, třebaže jste čestnější než všichni lidi na zemi – nu, tak tedy, takovýto čin zkuste vykonat; ne, odmítnete. Ale já – já neusiloval po celý svůj život o nic jiného než o takovýto čin.“23 Zastavárník evidentně také kdysi uvažoval o sebevraždě. Tohoto cíle však nedosáhl on sám, ale jím milovaná osoba.

7. Krotká Stanislav Barabáš v této adaptaci provedl několik drobných změn, které vycházely z možností textu. Novela je totiž otevřena různým interpretacím čtenáře a stejně tak i režisér nám jejím zpracováním nabídl svůj pohled. Přestože takřka doslovně citoval text povídky, provedl několik drobných změn v některých replikách. Zredukoval a zpřeházel zastavárníkovy myšlenky tak, aby bylo směřování příběhu a jeho pochopitelnost pro diváka snazší. Hned v úvodu nám byla v krátkých náznacích představena základní kostra děje, tedy svatba, odloučení manželů a sebevražda. Podobně jako v knize nejdříve netušíme, co se přesně stalo, avšak na rozdíl od knižní varianty dojde k vysvětlení takřka okamžitě. Při úvodním titulku slyšíme výkřik služebné, který nám dává smysl až když později vidíme dívku, která skáče z okna. Pro přiblížení zastavárníkovy situace je použita scéna ve které hledá svědka. Nikdo mu nechce svolit, lidé se mu vysmívají a odmítají jej, nakonec musí svědkovi zaplatit. Pomocí této tragikomické sekvence nám je řečeno, že zastavárník zřejmě nepatří mezi oblíbené občany města. Přitom v knize dojde ohledně jeho svědka ke zcela minimálnímu náznaku- když plánuje svatbu v anglickém stylu a zmíní, že jeden ze svědků bude Lukerie, služebná jeho nevěsty. Díky skromnému rozsahu původního díla tak Barabáš nemusel děj zkracovat, ale naopak mohl rozvádět pouhé věty či myšlenky v celé sekvence, kterými vyznění díla interpretoval vlastním filmovým jazykem. Další scénou úvodní části je samotná svatba, kterou komicky narušuje ženichův svědek- opět nám připomíná, že zastavárník neměl na výběr a musel přijmout prvního, a dost možná i posledního, který se nechal uplatit. Když si potom manželku odnáší v náručí domů, vidíme je v okně ještě spolu. Potom dojde k přestřihu na totéž okno, kde však stojí pouze zastavárník a jeho manželka je ve vedlejším pokoji sama, u jiného okna. Jedná se o výrazný skok v čase, který je

23 DOSTOJEVSKIJ, Fedor Michajlovič. Něžná. Praha: Melantrich, 1989. 36 s.

38

podpořen sněžením a vyjadřuje jejich chladný a mlčenlivý vztah v zimních měsících. Ona se zamyšleně dívá na malbu s podobiznou svého muže a přechází opět k oknu. Dochází k dalšímu časovému střihu na úplný konec příběhu, kdy páchá sebevraždu. Touto poskočnou sekvencí režisér otevírá příběh a až poté se vracíme k hlavnímu principu knihy, totiž ke zpětnému vyprávění zastavárníka trpícího u své zesnulé ženy. Toto vyprávění se však od knihy výrazně odlišuje ještě další okolností. Režisér do filmu přidal jednu ženu, se kterou měl co dočinění zastavárník. Nevíme o ní téměř nic, jen že se scházeli každou sobotu. Zastavárník s ní ukončuje svůj vztah a dává jí peníze, za které může potěšit někoho jiného. Možná se tedy jedná o soukromou kurtizánu, možná je to jen jeho společnice, se kterou se ukazuje ve společnosti a vylepšuje tím alespoň částečně své bídné postavení. Tato žena potom slouží poprvé jako ilustrační prvek zastavárníkova monologu při cestě ze zásnub. Zastavárník mluví o neodolatelnosti hrdých žen, když nad nimi muž získá moc a v tu chvíli potkává svoji bývalou známou a opět ji odmítá. Ona by jej chtěla, ale on je neústupný, dalo by se tedy řici, že ji má ve své moci. Podruhé ji potkává už se svoji manželkou, kterou v době její nemoci vodí na zdravotní procházky po městě. Tady má přítomnost záhadné dámy nejspíše naznačit možnost pomsty, kterou by zastavárník vyrovnal pokus o nevěru své ženy. Možná je to však odplata ze strany jeho známé. Když vidí, že je mu její přítomnost nepříjemná, ještě nějakou dobu pár pronásleduje. On se ze všech sil snaží, aby ji jeho manželka neviděla- mohla by si myslet, že jí není věrný a to neměl za potřebí. Podobným významovým způsobem je využita také služebná Lukerie. Nejdříve je vděčná, že zastavárník jejich slečně pomůže, ale po její sebevraždě je vůči němu plná zášti. Působí jako narušitel jeho monologů nad zesnulou ženou a její výraz vypovídá za vše. Žádá poté svého zaměstnavatele o výpověď z osobních a zvláštních důvodů- ani Lukerie tedy zastavárníka nesnese a on se tak ocitá ve stejné situaci jako předtím. Nenáviděn a sám. Za zmínku stojí určitě také využití scénografických prvků. Během prvních návštěv jeho budoucí manželky je pomocí rekvizity vyjádřen jeho vztah k ní. Dává mu do zástavy cigaretovou špičku. Předmět, který jistě použilo nespočet lidí si zastavárník vkládá mezi rty a nějakou dobu si jej v opojení ze své oblíbené zákaznice přehazuje v ústech. Až po chvilce si uvědomí, jakého omylu se dopustil a špičku okamžitě odhazuje. Pomocí předmětu od jeho vytoužené dívky tak byla naznačena 39

jeho zamilovanost už v době, kdy jej navštěvovala v zastavárně. Když svoji vyvolenou poté žádá o ruku, stane se tak na schodech v jejím domě. Ona stojí výše než on a navíc je donucen couvat ze schodů dolů. Tato jednoduchá mizanscéna výborně naznačuje další průběh děje, kdy má Něžná24 v jednu chvíli převahu nad svým mužem. Stejně tak se na schodech odehrává scéna, kdy se Jefimovič nabízí zastavárníkovi k souboji. On na něj volá z vyššího poschodí a je tím podtržena jeho výhra, protože jej zastavárník ke konfrontaci nevyzve. Další významotvornou rekvizitou je petrolejová lampa. Ta napomáhá k vyjádření rozpoložení jeho ženy. Když se na začátku jejich společného života chce vysvléct, lampu ztlumí, protože je velmi stydlivá. Poté co se však začne scházet s Jefimovičem a začne její vzpoura, lampu před svlékáním sama rozsvítí, aby ji její muž viděl. Tímto kontrastem je objasněn rozdíl ve změně její povahy a chování v průběhu děje. Naposledy je lampa použita v úvodu scény téměř policejního výslechu zastavárníka, kdy je donucen obhajovat poklesky své minulosti a čelí výsměchu své ženy. Tady lampa opět slouží k tomu, aby bylo vše skryté odhaleno ze tmy, tentokrát je však pod světlem sám zastavárník. S momentálním rozpoložením jeho ženy se mění také její kostým. V době její vzpoury má těžké a tmavé šaty, jinak je však většinou oděna do světlých šatů z takřka nehmotné látky. To samozřejmě podtrhuje její křehkou povahu a zároveň jí to propojuje s dalším scénografickým prvkem a tím je okno. Když střílí z revolveru na terč, z otevřených oken vlají záclony se stejnou lehkostí jako její šaty. Navíc okny proniká světlo, které je použito také při scéně jejího prvního probuzení po svatbě. Výsostná kamera Stanislava Szomolányiho zde zachycuje detaily jejího téměř dětského těla právě v kontrastu jemného světla pronikajícího skrze záclony a prosvětlujícího její vlasy. Okna jsou využita také na začátku filmu jako symbol jejich odloučení a také když Něžná bere revolver a chystá se svého muže zastřelit. Když se rozhoduje, nejprve jde k oknu a až poté volí zbraň. Sebevražda tedy byla ve hře od začátku, ale revolver se naskytl jako jiná možnost smrti, kterou však nedokázala způsobit. Pomocí těchto scénografických prvků tak vzniklo ucelené propojení důležité části děje, které umožnila důmyslná práce s filmovým médiem a které nejspíše zůstalo čtenáři knihy skryto.

24 Pozn.: V knize nebyly určeny jména hrdinů, proto je zastavárníkova manželka pro zjednodušení označována jménem „Něžná“. Stejně tak je toto označení použito i v Bressonově adaptaci.

40

V rámci scény pokusu o vraždu nesmíme zapomenout také na použití velkých detailů, které jsou používány minimálně, avšak o to významněji. Je to právě detail revolveru, střídaný s jejím zadumaným pohledem, který beze slov vypráví její vnitřní boj. Na konci filmu je použit velký detail jeho tváře a vrásek, které mu po nevyužité šanci na lepší život zbyly. Poslední scéna začíná detailem na kyvadlo hodin, které je symbolem ticha a samoty, do které je uvržen. Tady mohl režisér vynechat větu o nesnesitelném tikání hodin a vyjádřit ji mnohem přirozeněji pomocí obrazu. Ticho bylo v tomto případě přiznačnejší než slova a práce se zvukovou složkou je tak neméně důležitá než obrazová stránka. Jedním z důležitých okamžiků knihy je když zastavárník uslyší zpěv své ženy. Tady jej slyšíme a můžeme také slyšet, co se zpívá. Je to píseň o věrné a věčné lásce, která z jejích úst vyznívají poněkud cynicky, avšak jeho následné blouznění ještě umocňuje. Velmi působivé jsou také obrazy, ve kterých přes povedenou hudbu Zdeňka Lišky neslyšíme, co se říká. První hudební skladba, která se několikrát opakuje je chorál, který poprvé zazněl při svatebním obřadu. Ten se pak opakuje při obou milostných vzplanutích zastavárníka a nakonec když se jeho žena naposledy modlí a skáče z okna. Bůh se tak stává svědkem počátku jejího neštěstí a pomocí hudebního leitmotivu také jejího konce. Další hudební motiv pochází z koncertu kapely na nábřeží, kterému zastavárník se svou ženou přihlíží a může mít několik významů. Výrazným prvkem této skladby je dlouhý tón hraný postupně několika trumpetami. To může symbolizovat zacyklenost, nekonečnost jeho trápení vycházejícího právě z armádní minulosti. Stejná hudba totiž hraje vždy, když zastavárník vysvětluje problém, kvůli kterému byl vyloučen z pluku. Provází také scénu, kdy jeho žena leží mrtvá na chodníku a on ji takto nalézá před zraky spousty lidí z okolí. Jedná se tedy stejně jako v případě armády o veřejnou potupu, opět je on tím člověkem, na kterého si budou lidé ukazovat prstem. Naposledy skladba zazní, když přemítá o důvodu její sebevraždy a vzpomene si na situaci, která jí těsně předcházela- onen záchvat lásky. Je tím jasně vyjádřen jeho omyl a vnitřní přijetí viny. Podobným způsobem jako hudba jsou využívány také obrazové efekty. Jedná se o proměnu filmu ve fotografii, tedy zpomalování pohybu zakončené jeho zastavením do mírně nadexponovaného snímku. Tento efekt je použit při líčení života Něžné před svatbou, když bydlela u nepřejících tetiček, které ji zneužívaly a chtěly ji prodat starému kupci. Poté Barabáš tento efekt aplikoval na scény, které mohly dívce připomínat bezvýchodnost její předchozí životní situace. Když nedokáže zastřelit 41

svého manžela, je nucena s ním zůstat stejně jako když nemohla odejít od svých příbuzných. Nebo také když těsně před svou smrtí objímá Lukerii, která byla a je její jedinou spřízněnou duší. Částečně byl tento fotografický efekt použit i při krátkých přestřizích z milostné scény na zastavárníkův monolog, ve kterém přiznával svoje neadekvátní a chybné chování. Hlas byl vnitřním monologem, on jen lehce gestikuloval a vizuálně působil obraz podobně jako poslední snímek zpomalovaných sekvencí. Stylisticky stejný záběr se objevil asi ve vteřinovém střihu, když se jeho manželka rozhodla pro sebevraždu. Jednalo se tedy nejspíše o vyjádření upřímnosti. Jinak bychom si u Magdy Vašáryové nikdy nemohli být jisti tím, co si vlastně myslí (viz. Obr. 5). Toto herecké obsazení tedy nejspíše nemohlo být provedeno lépe, těžko si představit více záhadný pohled nebo onen mírně pohrdavý úsměv, který se ani slovně nedá vyjádřit. Navíc byla herečka v té době velmi mladá a jistě odpovídala režisérově představě křehké dívky, jakou měla dle předlohy být. Na druhou stranu Anton Mrvečka v roli Jefimoviče působil oproti zastavárníkovi Ctiboru Filčíkovi poněkud komicky, což ovlivnilo celkové vyznění scény, ve které svádi jeho ženu. V knize nebylo jasně dáno, jak má Jefimovič vystupovat a v tomto podání nebylo divu, že jej ona odmítla. Svojí volbou potenciálního milence tak zároveň umocnila pohrdání svým mužem. V této scéně však došlo oproti originálu ještě k jedné výrazné změně a tou byl jejich fyzický kontakt. Až ten byl důvodem jejího vzpamatování se a zastavení akce. V knize vlastně nebyly přiblíženy ani detaily vztahu zastavárníka a jeho ženy na fyzické úrovni. Jako jejich jediný kontakt byl popsán polibek, kdežto ve filmu se mnohdy zdálo, že to u polibků jen začalo. I když žádná milostná scéna nebyla explicitně zobrazena jako erotická, například poslední z nich vyzněla zcela nepochybně jako znásilnění. Díky tomu bylo pokračování následujícího děje mnohem logičtější, ale původní význam zůstal stejný. Tento akt byl příčinou jejího finálního stroskotání, které však mělo základ v dlouhodobě špatném psychickém stavu. To si nakonec přiznal ve svých monolozích i sám zastavárník, který se v původní novele do poslední chvíle spíše obhajoval. Konečnému význění filmu napomohla samozřejmě i důmyslná redukce textu a využití samotných obrazů rozvíjejících dané situace. Například když zastavárník s nadšením odnášel části samostatného lůžka své ženy, jakoby jí vzal možnost návratu a naděje na oddělené živobytí, které ještě dokázala snášet. Režisér několikrát využil také názvy kapitol, pro rozčlenění příběhu. Mírně je pozměnil, avšak stejně 42

jako v knize dobře podpořily vývoj a strukturakizaci děje. Stanislav Barabáš zkrátka maximálně využil veškeré filmové prostředky k tomu, aby naplno využil potenciál příběhu s poměrně velkým počtem možností interpretace a původní materiál přetvořil do velmi působivé adaptace.

8. Une femme douce Tato adaptace Dostojevského novely byla natočena v roce devatenást set šedesát devět pod vedením francouzského režiséra Roberta Bressona. Ten ve své úpravě poměrně výrazněji zasáhl do původního příběhu. Vzhledem k tomu, že jej zasadil optikou vzniku filmu do současnosti, musel spoustu věcí změnit či vynechat, čímž byly ovlivněny některé významy plynoucí z původního díla a jeho filmová podoba tak nabrala nový rozměr. S tímto souvisí například změna v minulosti hlavního hrdiny. Ve filmu byl před otevřením zastavárny bankovním manažerem, udělal chybu a na post z vlastní vůle rezignoval. Na rozdíl od originálu se tedy nedá hovořit o veřejné potupě a nedá se srovnávat ani míra újmy na cti. Ona byla studentka a nehrozilo jí nic podobného jako nucený sňatek z existenciálních důvodů. Do zastavárny chodila, aby měla peníze na knihy, za které je pak všechny utrácela. Její problém se zastavárníkem byl spíše v tom, že byla příliš mladá a ještě nezažila žádnou lásku, manželství ji tudíž zatím nelákalo. Tyto úpravy v ději byly nutné vzhledem ke zcela odlišnému celkovému stavu společnosti a původní osudy postav by se divákům jistě zdály naprosto nereálné. Zastavárník navíc vypráví svůj příběh své služebné Anně. Nejedná se tedy o vnitřní monolog, ale spíše o snahu vyzpovídat 43

se a získat pochopení jiného člověka. V zásadě se však o monolog jedná, neboť služebná má evidentně vlastní názor na celý případ a zpověď svého zaměstnavatele ji moc nezajímá. On si v podstatě větší část rozmluvy nepřiznává svoji vinu a snaží se jednu situaci po druhé všemožně zdůvodňovat. Pravdou je, že na rozdíl od originálu působil jeho podíl viny na sebevraždě manželky mnohem zanedbatelnějším dojmem a zdálo se, že jejím pravým důvodem k ukončení života bylo spíše zklamání z osudu, který nedokázala změnit. Zajímavé je, že stejně jako u adaptace Stanislava Barabáše je nám její sebevražda zobrazena hned na začátku filmu a zároveň na jeho konci. Oba autoři tímto krokem divákovi zjednodušili situaci a mohli tak jeho soustředěnost přenést na retrospektivní vyprávění. Toto však byl v podstatě jediný reálný společný prvek obou adaptací, poté se autoři vydali jinými cestami. Zatímco Barabáš zvolil výjimečnou Magdu Vašáryovou a nepoměrně staršího Ctibora Filčíka, Bresson obsadil do hlavní ženské role poměrně běžnou krásku Dominique Sandu. Spolu s Guyem Franginem coby zastavárníkem tvořili fungující pár, který u diváka nevyvolával pocit kontrastu co do typu osobnosti ani věku. V případě této adaptace to však nebylo na škodu, došlo tím ke zvýraznění podstaty jejich problému, který nespočíval v nechuti ze strany mladé dívky, ale v odlišných záměrech postav. Také herectví samotné bylo na zcela jiné úrovni než v případě československého zpracování. Dalo by se označit za strohé a nevýrazné, jakoby byli herci nuceni striktně vykonávat požadované úkony a měli zakázány jakékoliv přirozené projevy. Tento přístup tak zapadá do celkového zpracování filmu, které je přinejmenším zajímavé. Oba tvůrci také výrazně pracovali s hudbou. V Krotké však byla používána velmi výrazně a občas byla jedinou zvukovou stopou některých scén, Bressonovi posloužila doslova minimalisticky. Několikrát se hudební doprovod objevil pouze v ruších daného prostředí, ale přiznaná hudba Jeana Wienera zazněla pouze v obrazech, kdy si ji Něžná pouštěla z gramofonu. Doslova tak kopírovala její rozvahy týkající se jejich budoucnosti. Poprvé si pouštěla rytmičtější skladbu, kterou poté zastavila a vyměnila ji za pomalejší zpracování téhož hudebního motivu. Následně mluvila o své fascinaci výstavou kostí v muzeu- jedná se o stejný materiál pro všechny živé tvory, podobně jako byly ze stejné melodie zaranžovány dvě různé skladby. Poté si pustila opět svižnější a pozitivní melodii, jejíž jeden úsek neustále vracela na začátek. Nakonec píseň přerušila a pustila si jinou pochmurnou skladbu. 44

Tato scéna měla nejspíše naznačit nemožnost vrátit čas zpátky a získat zpět šanci užít si mládí, zbýval už jen nudný život v manželství. Naposledy muzika zazněla, když došlo k prozření zastavárníka a šel své manželce vyznat lásku. Jakmile vkročil do pokoje, ona kvůli němu gramofon okamžitě zastavila, podobně jako když kvůli němu vyskočila z okna a zastavila tak běh svého života. Většina zvukové stopy filmu poté obsahuje převážně jeho monolog, fragmenty dialogů, kterých je podobně jako v knize nezbytné minimum a poměrně důležité ruchy. Nejvýraznějšími z nich jsou zvuky motorů a brždění automobilů, které předchází obrazu mrtvé dívky ležící na cestě pod okny jejich bytu. Automobily se tak nejen pomocí zvuku staly symbolem nebezpečí či smrti. Zastavárník se například při řízení zadíval na svoji ženu a málem narazil do auta, které před nimi zastavilo, poté přecházel rušnou ulici a kličkoval mezi automobily, když hledal svoji manželku. Nakonec ji našel sedět v autě s jiným mužem-byla to situace, které následovala scéna jejího pokusu o vraždu. Autor filmu tedy nejen v tomto případě výrazně pracoval se symbolikou používaných prvků. Zastavárník musel zpočátku o svoji budoucí manželku trochu bojovat. Měl být jejím prvním a posledním mužem a nejspíše také proto jej odmítala. Manželství jí totiž připadalo příliš nudné a tak ji musel její nápadník doslova přemlouvat, aby mu řekla své ano. Nakonec ji přeci jen přesvědčil nadějí na lepší životní podmínky a hmotné zajištění. Základem jejich vztahu byl poté především sexuální život, ten jediný přes všechny problémy fungoval až do jejího přistižení s cizím mužem. Ostatně sám zastavárník tvrdil, že ona jej naučila vnímat ženu jako nástroj potěšení a tímto směrem vztahoval i její původní charakteristiku. „Něžná“ pro něj znamenalo také „krásná“ žena. Ona samozřejmě zpočátku působila stydlivě a nesměle, ale tento stav velmi rychle překonala a skutečně něžná byla opět až od doby své nemoci. Její manžel poté měl tendenci jí dávat najevo, že on je majitelem všech peněz a je jejím živitelem. Kvůli penězům také vznikly první spory. Ona začala lidem vyplácet peníze za bezcenné věci, navíc zbytečně utrácela za gramofonové desky a knihy a tím ohrožovala jeho plán na sesbírání potřebného kapitálu na nový domov. Když její manžel koupil lístky do divadla, které původně sám zavrhoval kvůli jejich vysoké ceně, málem jej kvůli ní nestihli, protože přišla pozdě domů. Celá scéna ještě vyvrcholila při odchodu, kdy se ji její muž pokusil zastavit slovy „nevím“25, ona však na pokračování věty nepočkala a šla dál. Věta mohla pokračovat „nevím, jestli si 25 Une femme douce [film]. Režie Robert Bresson. Francie, 28. srpna 1969. Čas 00:27:26.

45

zasloužíš jít do divadla po tom, jak se chováš“, ona tedy v podstatě rozhodla místo něj a ještě tím podpořila svůj nový direktivní postoj vůči němu. V divadle se jí potom asi poprvé zrodila myšlenka na sebevraždu jako na možné řešení. Hrál se totiž Hamlet a byla zobrazena závěrečná scéna hromadné smrti. Ona vše s nadšením pozorovala a poté byla dvakrát zobrazena s knižním vydáním Hamleta. Zřejmě ji mohl jeho nepřívětivý osud a jeho chování inspirovat k destruktivnímu řešení své situace. Zdá se, že vše na co se postavy ve filmu dívají může mít význam pro vývoj děje. Když spolu byli manželé v kině, na plátně byl právě pohledný mladík, který obdivoval krásu svých vrstevnic a jemu podobný muž seděl přímo vedle Něžné. Chtěl se jí dotknout, ale její muž si s ní zavčasu vyměnil místo. Pohled své ženy zřejmě chápal jako prosbu o vysvobození od nepříjemnosti, ona však nejspíše chtěla vysvobodit z pokušení... Když se její manžel díval na televizi, vždy se jednalo o pořad, ve kterém se soupeřilo. Závody koní, automobilů, válečná bitva, vše nejspíše bylo paralelou jejich boje v manželství a předzvěstí jeho konce. Jeden musel skončit jako vítěz, druhý jako poražený. Dalším důležitým místem byly také scény v koupelně. Staly se symbolem jejího pohrdání svým manželem a jeho penězi. Poprvé byla koupelna použita před svatební nocí, poté když se vrátili z divadla. Bylo to už v době, kdy Něžná chodila za svým novým nápadníkem. Na zemi se ocitlo mýdlo, které jí její muž po chvilce váhání podal. Neviděli jsme, jestli ho jeho žena úmyslně zahodila, nebo jí vypadlo náhodou. Vzhledem k jejímu mlčenlivému výrazu při čekání až jí ho manžel podá to však vypadalo jen na další ověřování jejího postavení. Další případ, kde hrála roli koupelna byl v den její schůzky s milencem. On se vrátil domů a nalezl pouze opuštěnou vanu do které přitékala voda. Jeho žena jej tedy chtěla podvést s jiným mužem a navíc nechala úmyslně puštěnou vodu, za kterou musí platit svými penězi on. Scéna s koupelnou však není jediná, která se ve filmu opakuje. Vícekrát jsou použity velmi podobné sekvence, například jeho odcházení z domu a odjezd autem, nebo záběr na odrhnutí závěsu před osudným oknem na balkon. Obecně se ve filmu objevují spíše dlouhé záběry, které však svým tempem podporují napětí situace. Ve střihové skladbě byly nejvíce výrazné střihy napříč časem a prostorem přes významově používané detaily. Z pokoje v jejich domě jsme byli přeneseni do parku záběrem na labuť, kterou manželé krmili. Scéna pokračovala cestou do muzea, kde procházeli kolem koster ptáků, opic a nakonec lidí. Následoval záběr na její 46

mrtvé tělo a pokračovaly úvahy vdovce. Touto návazností záběrů byl v podstatě obrazově vyjádřen průběh dějové linky. Osamělá labuť zřejmě mohla symbolizovat svobodnou dívku, která svou svobodu ztratila a skoncovala se životem. Zároveň tím bylo akcentováno její časté přirovnávání lidí ke zvířatům. Dalo by se diskutovat také o významu koster rukou, které jsou v muzeu vidět jako poslední. Detailem na ruku, která prohlíží oceňovaný předmět byla uvozována většina obrazů ze zastavárny, kde se poprvé seznámili. Na ruce si navlékali snubní prsteny. V kině jsme viděli detail mužovy ruky, která balancuje kousek od jejího stehna. Dalším detailem rukou bylo měření tepu při její nemoci a ruce hrály roli také v záběrech u zesnulé dívky, nad kterou se modlila služebná Anna. V těchto záběrech byl také vždy nakomponován rám postele, která byla rovněž významotvorným předmětem (viz. Obr. 6).

Byla to dvoulůžková postel, která byla symbolem manželství. Poté v jejich bytě přibyla ještě jedna, která byla naopak symbolem odmítnutí. Když zastavárník přemýšlel u zesnulé ženy co udělal špatně, chtěl si sám lehnout do její postele. On vlastně reálně nechtěl jejich neshody řešit, kromě pár výbuchů žárlivosti se spíše uzavíral do sebe a nechtěl nic vědět. Potom však byl donucen svoji ženu najít s jiným mužem a dát jí možnost, kterou by asi snesl lépe než kdyby ji měl trestat- vlastní smrt. Jednolůžkovou postelí jí potom dal jasně najevo, že o jejím pokusu ví a to byla ta zásadní chyba, kterou učinil. Když jeho žena ještě žila, ve své posteli ji nechtěl. Teď do ní položil její mrtvolu a sám si lehl na postel, na kterou ji kdysi vyhnal a která byla také jedním z důvodů její sebevraždy. Po odhalení jejího zoufalého 47

pokusu o vraždu Něžná onemocněla a došlo k ještě většímu odloučení od manžela. Poté následovala zásadní scéna, kdy byla téměř zdravá a začala si zpívat. Díky této události došlo k procitnutí zastavárníka, který poté začal intenzivně zachraňovat jejich vztah. Nabízel jí lásku a vše na co si vzpomene. Ona však doufala, že by ji opustil… Jakmle před ní zmínil, že nepochypobal o její nevinnosti, když opustila jejího nápadníka, dala se do pláče. Chtěla zřejmě pravý opak, jen jí to okolnosti nedovolily. Byla tudíž vinna a byla si toho dobře vědoma. Nevěřila svému muži, že by jí mohl odpustit a nedokázala se odprostit od myšlenek na svůj nepřívětivý osud. V poslední scéně filmu byl rovněž kladen důraz na rekvizity a jejich významy. Ona měla nejdříve oblečen noční plášť s obrázky ptáků, ve kterém mu přislíbila věrnost. Při svém zájmu o přírodu totiž jednou citovala z knihy o zpěvu ptáků. Každý z nich má dopředu určenou svou píseň, kterou bude zpívat, stejně jako ona měla předurčen svůj osud se svým manželem. Tento plášť poté odhodila na manželskou postel. Odhodila tím tedy své předurčení a naposledy se pomodlila u kříže, který předtím neváhala ponechat v zástavě. Když se rozhodovala pro sebevražedný skok, proběhl ještě pomyslný dialog mezi postelí a oknem. Přecházela tam a zpět, ale poté se zahlédla v zrcadle, které jí nejspíše utvrdilo v tom, že se na svůj život už nemůže dívat a sebevražda bude lepší rozhodnutí. Opakuje se stejná sekvence záběrů jako v úvodu filmu, začíná vstupem služky do pokoje a záběrem na otevřené okno. Ve vzduchu vidíme plachtící šátek, vyjadřující zřejmě její ztracenou něhu, která jí chyběla k tomu, aby se ke smrtelnému skoku neodhodlala a přežila. Možná by se nic z toho nestalo, kdyby se jí její manžel více věnoval, nebo kdyby neustále netoužila po něčem lepším a zajímavějším, než je manželství. Nakonec se však rozhodla, že svou předurčenou píseň zpívat nebude.

48

Závěr Po analýze všech původních knih a vybraných adaptací, jsem našel několik společných znaků a principů, které se nyní pokusím popsat. Zpracování adaptací se zpravidla lišilo podle rozsahu knihy a náročnosti jejího děje. Tím pádem docházelo nejčastěji k redukci některých pasáží příběhu a také k redukci postav, jejichž velký počet by rovněž filmový způsob vyprávění komplikoval. Stávalo se tak, že někteří herci obsáhli více postav z knihy, například v Zelenkově adaptaci Bratrů Karamazových nebo v obou zpracováních Zločinu a trestu. V Barabášově Krotké naopak došlo k rozvíjení některých náznaků myšlenek, které se v jinak velmi krátké novele objevily. Rozsah původního díla měl tedy velký vliv na možnosti a způsob jeho následného přetváření do filmové podoby. Každý Dostojevského originál obsahuje nejrůznější témata, která jsou aktuální dodnes a budou jistě nosná i v budoucnu. Tato témata se prolínají celou autorovou tvorbou a většina z nich se tak objevila ve všech třech knihách a následně také v jejich adaptacích. Prvním velkým tématem je vztah lidí k penězům. Někteří lidé věří v jejich moc, což jim komplikuje život, někteří si jich naopak vůbec neváží. K první skupině patří například Bressonův zastavárník, který při honbě za výdělkem ztratil naději na přízeň své ženy. Také nápadník Raskolnikovy sestry Lužin si myslel, že díky penězům má svoji strádající nevěstu jistou a Chris Willton se naopak nedokázal vzdát benefitů členství v bohaté rodině. Lidé, kterým peníze nic neříkaly byli oba Raskolnikové a také obě Něžné, které je v podstatě rozdávaly chudým. Lidé jsou také Dostojevského pohledem často přirovnávání ke zvířatům. Toto téma, které v samotné Něžné nefigurovalo, dokonce využil Robert Bresson, když jeho hrdinka používala jako metafory ptáky či opice. Raskolnikov chtěl zabít Lichvářku, kterou přirovnával ke vši a jeho vzpomínka z dětství na sekerou utlučeného koně se mu vracela ve snech. Také v románu Bratři Karamazovi se diskutovalo o tom, že zvířata nikdy nedokáží být tak krutá jako lidé. Přestože se Dmitrij a Ivan přirovnávali ke hmyzu či plazu, byli to právě lidé, kteří byli bezcitnými netvory. Myšlenka na jejich „zvířeckost“ je tedy ve svém záporném smyslu podle Dostojevského absurdní, i když je tradičně používána. Lidé jsou dokonce zločinem a utrpením fascinováni, což jenom dokazuje mediální rozsah kauzy smrti Fjodora Karamazova, nebo obecný zájem o tragédie v Něžné, Zločinu a trestu či Matchpointu. Veřejnost se okamžitě shlukuje na místě činu, vášnivě 49

debatuje nad možným řešením vraždy nebo dychtivě hltá nové informace z novinových článků. Přes tuto zvrácenou touhu po cizím neštěstí jsou však samotní zločinci sužování pocitem viny, který je nutí k často radikálním řešením, jakými jsou například sebevraždy. Dalším tématem je nahodilost osudu, který často vede k poměrně paradoxním výsledkům. V případě bratrů Karamazových došlo k jejich sblížení díky sporu Dmitrije o dědictví a následná otcovražda je ještě více stmelila a pomohla zformovat jejich další směřování. Raskolnikov by se neseznámil se svojí spřízněnou duší Soněčkou, kdyby nepotkal ztroskotalého Marmeladova a kvůli jeho neschopnosti by nezačal pomáhat jeho rodině. Něžná by nepřišla do zastavárny, kdyby nepotřebovala peníze na inzerát, který jí měl pomoct získat práci a nový samostatný život. Nakonec kvůli zastavárně vypadal její život jinak než si představovala. Téměř v každém analyzovaném díle také nechyběl vztah mezi mužem a ženou, kdy žena byla na muže přímo odkázána. Dmitrij vypůjčil peníze Kateřině a na základě toho ji donutil k zasnoubení, zastavárník byl živitelem své ženy a očekával její podřízenost a loajalitu. Tyto ženy potom byly pod tlakem ze strany muže nuceny se bránit. Jak ve všech zpracováních Zločinu a trestu tak i v Něžné ženy držely v rukou pistoli a měly možnost svoji situaci jednou pro vždy vyřešit. Jen v Matchpointu byla celá situace převrácená- Chris byl odkázan na svoji manželku a peníze její rodiny, Nolla na něj tlačila kvůli jejich očekávanému dítěti a ten kdo musel střílet byl v tomto případě muž. Každý režisér si tedy mohl vybírat ze široké palety témat a upravit je pro aktuální potřeby své cílové skupiny. Petr Zelenka se v případě Karamazových zaměřil především na otázku víry v boha, kterou výborně podpořilo situování děje do nábožensky založeného Polska. Nezapomněl poupravit například také posměšky starého Karamazova na svého syna Alexeje mířené na jeho kladný vztah k dětem, které vyzněly jako narážky na pedofilii a připomínaly tak aktuálně medializované problémy polských kněží. S dětmi souvisí také druhá hlavní dějová linie filmu- úmrtí syna údržbáře. Ten na konci filmu páchá sebevraždu, která je vyústěním pocitu viny ze smrti svého syna, který mu celá divadlení hra neustále připomínala. Asi nejvíce působivým tvůrčím prostředkem je v Zelenkově zpracování propojení divadelních a filmových prostředků, které se navzájem výborně doplňují a výsledný efekt dokonale podtrhuje jeho nápadité zpracování. To, že je film rozdělen do dvou realit, divadelního představení a fiktivního dokumentu, umožňuje oddělit hlavní příběh od těch 50

vedlejších, podobně jako když v knize tok děje přeruší Dostojevski jako vypravěč a dovysvětluje osud dalších postav. V tomto případě se ve filmu vyskytují pouze nejdůležitější postavy umožňující odvyprávění sporu Karamazových a osudy dalších postav se promítají během dokumentárních sekvencí v hercích samotných. Adaptace Zločinu a trestu jsou si blízké snahou o zachování podobnosti prostředí. Kaurismäkiho Helsinki nemají daleko k ruskému Petrohradu, ale ani Londýn, který je dějistěm Matchpointu a je také rozčleněn vodní plochou, není atmosféře těchto měst příliš vzdálen. Tento fakt však není jedinou podobností. Stejně jako Rahikainen také Chris vraždil střelnou zbraní, oba měli dokonalé alibi, které jim zajistila naprostá náhoda. V původním románu to byl malíř Mikolka, kterého kvůli prstenu obvinili z vraždy, stejně tak zavražděný narkoman v Matchpointu našel předtím prsten náhodou a stal se tak viníkem. Rahikainenův zastupující viník mohl být bezdomovec kterému podstrčil ukradené předměty nebo Heinonen, který jej chtěl zastřelit pomocí vražedné zbraně a zemřel náhodou pod koly tramvaje. Zajímavý je také vývoj hrdinů ve vztahu k majetku. Raskolnikov potřeboval peníze lichvářky, ale jen aby pomohl své rodině. Rahikainen chtěl spravedlnost a pomstu snoubenky, na penězích mu vůbec nezáleželo. Hlavní hrdina Matchpointu tyto hodnoty postavil do roviny s penězi, které ovlivnily jeho rozhodnutí k vraždě. Láska se potom paradoxně zdála být důvodem, který z někoho může udělat vraha. Chris zastřelil Nollu, protože tento vztah by mu zničil těžce vydobytý život v luxusu. Svidrigajlov utopil svoji manželku, aby mu nestála v cestě k jeho milované Soněčce. Ona jej pak z lásky ke své bývalé paní málem zastřelila. Stejně tak chtěl Heinonen zastřelit Rahikainena, který mu odloudil jeho lásku Evu. Nejpodstatnější je však vývoj vztahu zločinců k přijetí trestu. Raskolnikov je v podstatě od začátku zlomen a jeho úvaha nad přiznáním je marným bojem s vlastním svědomím. Rahikainen si vraždu zdůvodňuje jako naplnění spravedlnosti, ale když si pak uvědomí, že vražda měla nulový efekt a on sám je vrahem, kterého chtěl potrestat, přizná se také. Jedině Chris je od začátku přesvědčen, že vraždu zatají. Prsten chtěl zahodit do řeky, ale díky štěstí se mu to nepodařilo a pomocí této náhody vyváznul a pokračoval ve svém životě jakoby se nic nestalo. Každá adaptace tedy pracuje s původním smyslem díla docela odlišně a přestože je Matchpoint v základě úplně jiným příběhem, Woodymu Allenovi se v některých okamžicích podařilo citovat z původního románu doslovně.

51

Co se týče zpracování novely Něžná, oba autoři využili možnosti nahradit většinu textu obrazem. Kniha byla totiž napsána převážně formou monologu a tak se mohly popisné části proměnit v důmyslnou funkční scénografii a kamerovou koncepci. Zajímavé je, že režiséři zvolili stejný postup pro úvod do děje. Na rozdíl od knižní předlohy oba nejdříve ukázali samotnou sebevraždu a až poté následovala retrospektiva její příčiny. Stejně tak důležité jako obraz byly také ruchy či hudba, ze kterých se staly leitmotivy podporující jednotlivé významy. V případě Bressona se jednalo především o ruchy automobilů, které doprovázely obraz ženina skoku z balkónu a připomínaly tak nebezpečí či smrt. U Stanislava Barabáše byla zase dominantní vynikající hudba. Barabáš navíc svým výrazným hereckým obsazením zdůraznil, jak moc může adaptaci formovat správně zvolená osobnost interpreta. Větší změny oproti originálu proběhly také ve vztahu zastavárníka a jeho ženy. Zatímco v novele byl jejich problém popisován převážně jako vzájemné nepochopení, v Krotké byl tento problém završen znásilněním a Bressonovo zpracování bylo naopak ukončeno přerušením sexuálního vztahu. Doba vzniku filmů si v tomto případě vyžádala větší zásah, který byl k uvažování tehdejších diváků blíže. Nutno také podotknout, že obě adaptace vznikly v šedesátých letech dvacátého století, ve kterých se umělci obecně zabývali psychologickými projevy osobnosti, takže pro ně byla Dostojevského novela přitažlivým materiálem ke zpracování. Barabášova verze přitom respektovala dobové zasazení příběhu novely, kdežto francouzské zpracování příběh posunulo právě do šedesátých let. Tomuto kroku tak následovaly další výraznější změny, například v zastavárníkově původním povolání. Výpověď bankovního manažera jistě neměla takovou společenskou váhu jako vojákovo odmítnutí souboje a tím pádem musela být změněna výchozí situace hlavní postavy. Diplomová práce mě obohatila o nové zkušenosti s důkladným analyzováním knižních a filmových děl. Poznal jsem, jak moderním způsobem lze pracovat s klasickými a nadčasovými prózami Dostojevského a jak může filmové médium vyjádřit a zvýraznit myšlenky literárního díla svými rozmanitými možnosti.

52

Použité informační zdroje 1. BACHTIN, Michail Michajlovič. Dostojevskij umělec: k poetice prózy. Praha: Československý spisovatel, 1971. 2. BAILEY, Jason. Filmový génius Woody Allen: kompletní průvodce tvorbou. V Praze: Slovart, 2015. ISBN 978-80-7391-997-9. 3. BERDJAJEV, Nikolaj Aleksandrovič. Dostojevského pojetí světa. Praha: Oikoymenh, 2000. ISBN 80-7298-020-3. 4. BORDWELL, David a Kristin THOMPSON. Umění filmu: úvod do studia formy a stylu. V Praze: Nakladatelství Akademie múzických umění, 2011. ISBN 978-80-7331-217-6. 5. BRESSON, Robert. Poznámky o kinematografu. Praha: Dauphin, 1998. ISBN 80-86019-68-3. 6. DOSTOJEVSKIJ, Fedor Michajlovič. Bratři Karamazovi. Vyd. v tomto překladu 5. Voznice: Leda, 2009. ISBN 978-80-7335-208-0. 7. DOSTOJEVSKIJ, Fedor Michajlovič. Něžná. Praha: Melantrich, 1989. ISBN 80-7023-014-2. 8. DOSTOJEVSKIJ, Fedor Michajlovič. Zločin a trest. Překlad Jaroslav Hulák. Praha: Academia, 1952. ISBN 80-200-1230-3. 9. ECO, Umberto. Jak napsat diplomovou práci. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-173-7. 10. KAUTMAN, František. F.M. Dostojevskij: věčný problém člověka. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1273-7. 11. LAX, Eric. Woody Allen: hovory o filmu (1971-2007). Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-373-4. 12. MACEK, Václav a Jelena PAŠTÉKOVÁ. Dejiny slovenskej kinematografie. Martin: Osveta, 1997. ISBN 80-217-0400-4. 13. MORAVCOVÁ, Marie. Od Oidipa k Francouzově milence: světová literatura ve filmu : interpretace z let 1982-1998. Praha: Národní filmový archiv, 2001. ISBN 80-700-4099-8.

53

Seznam filmů 1. Karamazovi [film]. Režie Petr Zelenka. Česká republika, 24. dubna 2008. hudba: Jan A.P. Kaczmarek kostýmy: Martin Chocholoušek architekt: Barbara Ostapowicz zvuk: Michal Holubec střih: Vladimír Barák kamera: Alexander Šurkala A.Č.K. námět: F. M. Dostojevskij, Evald Schorm scénář: Petr Zelenka obsazení: Ivan Trojan, Radoslav Holub, Lenka Krobotová, Michaela Badinková, Lucie Žáčková, David Novotný, Martin Myšička, Igor Chmela, Andrzej Mastalerz, Adrianna Miara, Román Luknár 2. Krotká [film]. Režie Stanislav Barabáš. Československo, 1967. námět: F. M. Dostojevskij scénář: Stanislav Barabáš hudba: Zdeněk Liška kostýmy: Jan Dudešek architekt: Ivan Vaníček zvuk: Pavol Sásik střih: Maximilián Remeň kamera: Stanislav Szomolányi obsazení: Ctibor Filčík, Magda Vašáryová, Anton Mrvečka, Oľga Adamčíková, Hana Slivková 3. Match Point [film]. Režie Woody Allen. Francie, 12. května 2005. scénář: Woody Allen hudba: kolektiv autorů kostýmy: Jill Taylor zvuk: Robert Hein, Peter Glossop střih: Alisa Lepselter kamera: Remi Adefarasin obsazení: Jonathan Rhys Meyers, Matthew Goode, Scarlett Johansson, Emily Mortimer, Brian Cox, Penelope Wilton, James Nesbitt, Ewen Bremner, Margaret Tyzack, Miranda Raison, Rupert Penry-Jones, Geoffrey Streatfeild 54

4. Rikos ja rangaistus [film]. Režie Aki Kaurismäki. Finsko, 2. prosince 1983. námět: F. M. Dostojevskij scénář: Aki Kaurismäki, Pauli Pentti hudba: Pedro Hietanen kostýmy: Marja Uusitalo zvuk: Mikael Sievers střih: Veikko Aaltonen kamera: Timo Salminen obsazení: Markku Toikka, Aino Seppo, Esko Nikkari, Hannu Lauri, Olli Tuominen, Matti Pellonpää, Harri Marstio, Kari Sorvali, Pentti Auer, Asmo Hurula, Risto Aaltonen, Tarja Keinänen, Tiina Pirhonen

5. Une femme douce [film]. Režie Robert Bresson. Francie, 28. srpna 1969. námět: F. M. Dostojevskij scénář: Robert Bresson hudba: Jean Wiener architekt: Pierre Charbonnier zvuk: Urbain Loiseau střih: Raymond Lamy kamera: Ghislain Cloquet obsazení: Dominique Sanda, Guy Frangin, Jeanne Lobre, Claude Ollier, Jacques Kébadian, Gilles Sandier, Dorothée Blanck

55

Seznam ilustrací Obrázek č. 1: Karamazovi 1 Zdroj: Printscreen z elektronické kopie filmu. Karamazovi [film]. Režie Petr Zelenka. Česká republika, 24. dubna 2008. Čas 01:24:02. Obrázek č. 2: Karamazovi 2 Zdroj: Printscreen z elektronické kopie filmu. Karamazovi [film]. Režie Petr Zelenka. Česká republika, 24. dubna 2008. Čas 01:16:02. Obrázek č. 3: Rikos ja rangaistus Zdroj: Printscreen z elektronické kopie filmu. Rikos ja rangaistus [film]. Režie Aki Kaurismäki. Finsko, 2. prosince 1983. Čas 00:58:15. Obrázek č. 4: Match Point Zdroj: Printscreen z elektronické kopie filmu. Match Point [film]. Režie Woody Allen. Francie, 12. května 2005. Čas 00:01:30 (vlevo), čas 01:43:00 (vpravo). Obrázek č. 5: Krotká Zdroj: Printscreen z elektronické kopie filmu. Krotká [film]. Režie Stanislav Barabáš. Československo, 1967. Čas 00:36:59. Obrázek č. 6: Une femme douce Zdroj: Printscreen z elektronické kopie filmu. Une femme douce [film]. Režie Robert Bresson. Francie, 28. srpna 1969. Čas 00:39:59.

56