VLAST I M I L VON D R U Š KA
f ŽIVOT STARÉ ŠUMAVYF Š U M A V A A J E J Í L I D C E S T Y Z A O B Ž IV O U V Š E D N Í A SVÁ T E Č N Í D N Y
VYŠ E H RAD
Kniha vychází v roce 80. výročí založení nakladatelství Vyšehrad |1934 – 2014 |
Kniha vychází s přispěním Ministerstva kultury ČR © Vlastimil Vondruška, 2014 ISBN 978-80-7429-219-4
Úvodem
(9)
Vrací-li se člověk po určité době zpátky na Šumavu, často se podiví, kolik starých a důvěrně známých věcí zmizelo a kolik jiných a nových se objevilo. Čas zastavit nelze a je přirozené, že se život lidí mění. Ale přesto, kdykoli vidíme bourat starou roubenou chalupu, pocítíme v duši jakési rozechvění nad tím, že mizí další památník oné staré Šumavy. I dnes by měli lidé najít čas, aby se občas potěšili věcmi, které vyrostly před mnoha lety z potu a obratnosti šumavských obyvatel. Je v nich nejen kus historie krajiny, ale i něco více. Jsou v nich osudy lidí, kteří zápasili s drsnou přírodou, aby uhájili holé živobytí; bez nich by přece dnešní Šumava nebyla tím, čím se stala. Jedině z úsilí předků se zrodila tahle země a náš národ. Vraťme se chvíli na starou Šumavu, do horských chalup mezi tkalce, dřevaře a skláře a vzdejme jim hold. Z obdivu k nim vznikla i tato kniha, která soustřeďuje doklady o často již zapomenutých výrobách, životních osudech, radostech i strastech obyvatel horských a podhorských vsí. Neklade si za cíl být vyčerpávající vědeckou studií, vybírá ze života staré Šumavy jen to, co bylo charakteristické, zajímavé, co by i dnešní lidé měli o tomto kraji znát. Zabírá poměrně rozsáhlý časový úsek – od středověku až do doby, kdy průmyslová výroba definitivně změnila starou Šumavu. Lze si jen přát, aby čtenář nalezl v následujících stránkách nejen zábavu, ale též poučení o kraji, který je drsný i krásný současně a z jehož minulosti mnohé žije dosud. Pokud chceme dnešní Šumavu chápat a hlavně chránit, musíme především poznat Šumavu minulou.
Rodinný
(215)
život
Rodinný život Narození dítěte bývalo dříve v šumavských chalupách běžnou událostí, vždyť nezřídka měly tehdejší rodiny osm až deset dětí. Ne každé se však dožilo dospělého věku, neboť dětská úmrtnost bývala otřesná. O tom svědčí jak matriky zemřelých, tak i německé nápisy na umrlčích prknech. Překlad – jednoho za všechny – z prkna stávajícího na cestě do Nýrska: „Zde odpočívají tři synové Ondřeje Zierhuta z Liščí, Max, stár 15 let, Karel stár 16 let, František stár 2 a půl roku, zemřeli v květnu 1888; odpočívejte v pokoji“. Všechny tři zabily neštovice, takový případ nebyl ojedinělý. Prakticky až do porodu žena normálně pracovala. Stávalo se dokonce, že neodhadla správně dobu a děcko se narodilo třeba na poli nebo na cestě z trhu. Před svou „těžkou hodinkou“ bývala rodička ukládána do postele ve světnici; protože postel stávala vždy v rohu, říkalo se, že odešla „do kouta“. Na pomoc pozvali porodní bábu nebo některou zkušenou sousedku. Je zajímavé, že porodní báby měly již v 18. století předepsány porodnické zkoušky, které je opravňovaly k provozování živnosti. Mnohé v horách však tuto činnost prováděly bez oprávnění. Po porodu zůstávala žena ležet několik týdnů (obvykle celé své šestinedělí). Dostávala vždy vydatnou stravu – silnou slepičí polévku apod. Ta se jí nosila ve zvláštním baňatém hrnci s uchem napříč přes horní okraj, jemuž se říkalo koutňák. Často se různě zdobil a lidé mu připisovali magická moc, že ochrání rodičku. Stejnou magickou moc připisovali koutnici, výšivkou zdobené plachtě, která se po porodu zavěšovala na nebesa nad postelí a oddělovala rodičku od zbytku světnice (a především ji chránila před zlými démony a nečistými silami). Za kritickou dobu po porodu se považovalo šestinedělí. Do jeho ukončení nesměla žena vstávat. Někdy se kvůli této lhůtě odkládaly i křtiny. S narozeným dítětem byla prováděna řada praktik, které ho měly podle lidové víry chránit. Do první koupele se vhodil peníz, aby se dítěti v životě dobře dařilo a aby bylo majetné. Tento peníz pak obvykle dostávala darem porodní bába. Pak se dítě zavinulo do povijanu, do kterého se vložil růženec, který ho měl chránit před nečistými silami. Novorozeně uložili do kolébky vedle lože matky. Dříve se dávalo také do košíku zavěšeného provazy ke stropu, jemuž se říkalo „hejčka“. Ke košíku byl uvázaný provaz, který vedl do postele, aby dosahoval až k ruce matky. Té pak jen stačilo natáhnout ruku a dítě pohoupat. Novorozeně chránili rodiče před událostmi, které mohly podle jejich představ poznamenat jeho budoucí život. Nesměla je přeskočit kočka, protože pak by se prý z něho stala můra, která saje lidem krev. Do svého prvého roku nesmělo dítě zmoknout, aby se mu neudělaly pihy. Malé děti neměl nikdo překračovat, když se batolily po zemi; věřilo se, že by potom nerostly. Když matka skončila s kojením dítěte, položila před něj na stůl knihu, růženec, peníze, metlu a cukr. Podle toho, na co dítě sáhlo, odhadovali jeho budoucí povahu (vzdělanost, zbožnost, zámožnost, sílu, oblibu v jídle).
(216)
Všední
a s v á t e č n í d n y
Po určité době šli oba rodiče s dítětem ke křtu do kostela, kde mu bylo oficiálně dáno jméno a bylo zapsáno do matriky. Při té příležitosti vždy požádali některého ze známých, aby se stal dítěti kmotrem či kmotrou. Pokud se jednalo o rodinu stejně váženou a zámožnou, považovalo se za nepřístojné tuto prosbu odmítnout. Dětem podruhů někdy chodil za kmotra hospodář, u něhož rodina na podruží žila. Kmotr nesl dítě ke křtu a obvykle mu při té příležitosti věnoval nějaký dárek – děvčeti šperk, chlapci zlaťák apod. Být kmotrem znamenalo přijmout na sebe odpovědnost za další osud dítěte. Kmotr a kmotra se stávali druhými rodiči, dítě k nim chodívalo na návštěvy, pro radu a někdy se utíkalo i před trestem, pokud doma něco provedlo. Jestliže oba rodiče zemřeli, přebírali často výchovu kmotři. Kromě dětí, které se narodily z manželského svazku, rodily se poměrně často děti i ženám, které nebyly vdané. Takové ženy bývaly v obci odsuzovány a často byly vyřazeny ze společenského života. To platilo i pro dítě, které bylo „panchartem“, jímž každý opovrhoval. V některých místech Šumavy platil v minulosti zvyk, že matka nemanželského dítěte upekla ve formě pečivo tvaru nemluvněte (rodeník), které odnesla otci, čímž veřejně oznamovala jeho otcovství. Když pečivo přijal, uznával dítě za své; tím se hanba svobodné matky do jisté míry zmenšovala. V německých obcích prý bylo zvykem, že pečivo ve tvaru nemluvněte dávali před práh chlapci, který chodil s děvčetem, ale nechtěl si ho vzít. Jestliže nechtěl být takový hoch vystaven posměchu, žádalo se, aby se konečně s dívkou oženil. Proto svobodní mládenci hlídali, aby jim kamarádi tento žert neprovedli. Dospívající mládež měla mnoho možností, jak se společně bavit a stýkat a také spolu „chodit“. To vyplývalo z pracovních cyklů obce. Mládež se scházela na přástkách, na tancovačkách, při společných obřadech, v době senoseče apod. Bývalo zvykem, že mladý muž nesměl myslet na ženění do té doby, než se otec rozhodl odejít na výměnek. Mladší synové na tom byli ještě hůř, protože museli čekat na chvíli, kdy nejstarší bratr převezme otcovu usedlost a vyplatí je. Teprve s těmito penězi se mohli pokusit o založení vlastní domácnosti. Přes podobné majetkové obtíže však děvčatům nadbíhali a ta se jim nevyhýbala, protože nechtěla být sama. Mladí lidé to však snadné v tomto ohledu neměli, protože se muži nezřídka ženili až ve věku kolem třiceti let. Děvčata sice bránila svou počestnost, neboť se bála posměchu, který stíhal „padlé“ dívky, zřejmě však ne vždy úspěšně, jak svědčí četné soudní protokoly o otěhotnění svobodných dívek. Jestliže však k takové „nepřístojnosti“ došlo a stala se veřejně známou, naléhali vždy rodiče dívky na chlapce, aby si jejich dceru vzal za manželku. Pokud se jednalo o rodiny přibližně stejně zámožné, většinou se domluvily. Horší situace nastala, pokud byl jeden z mladých lidí (zvláště dívka) z rodiny chudší. Zámožnější rodiče se v takovém případě většinou postavili proti a mladí lidé, i když se měli skutečně rádi, si nedovolili zákaz překročit; sňatek bez rodičovského požehnání byl velkým hříchem a dokonce mohl být považován za právně neplatný.
Rodinný
život
Na besedě před chalupou ve Stodůlkách
(217)
Před svatbou se konaly ohlášky, v mnoha vsích se však věřilo, že snoubenci nesmějí své ohlášky slyšet, protože pak by prý měli hluché děti. Děvčata často věštila budoucnost své lásky otrháváním květu kopretiny či listu akátu, k němuž se říkaly různé průpovídky; které slovo připadlo na poslední lístek, to se mělo vyplnit. Snoubenci se zase nesmělo šlápnout na patu, protože pak se ohrazoval: „Nešlap mně na ohlášky, ušlápneš mně veselku“. Většina svateb, pokud se nemuselo s veselkou spěchat, bývala o masopustu. Ženich s nevěstou osobně obešli sousedy a pozvali je na svatbu. Zašli také za družbou a družičkou, jež si zvolili. Již několik dní před svatbou se v domě nevěsty chystalo pohoštění. Ženy ze sousedství pomáhaly s pečením, pozvaní sousedé poslali příspěvek, jímž byly nejrůznější potraviny a pití. V den veselky se svatebčané podle příbuzenství a přátelství rozdělili, část zamířila do domu ženicha a zbytek za nevěstou. Ženich uvítal hosty hned ve dveřích a počastoval je šňupacím tabákem a kořalkou, v domě nevěsty obstarával vítání otec nebo kmotr. V určenou hodinu se vydal ženich s celým doprovodem do domu nevěsty. Ve dveřích ho uvítali všichni přítomní
(218)
Všední
a s v á t e č n í d n y
Žena pere prádlo
Rodinný
život
Žáci učiliště výrobců dětských kočárků v Kašperských Horách
(219)
a často pro něj přichystali žertovné úkoly. Přivedli mu zahalenou starou babu a ptali se ho, zde je to jeho milá; teprve když ji odmítl, přivedli skutečnou nevěstu. Jinde musel svádět dlouhé slovní souboje s družbou a tlampačem, než ho pustili dál. Mladíci ze vsi mu někdy přehradili cestu povijanem nebo provazem a on se musel vykoupit. Ne nadarmo se říkalo: „Kdo se žení, peníze mění“. Po přivítání a splnění všech úkolů, které bývaly pro zdar novomanželů považovány za nezbytné, poklekli oba snoubenci před rodiči a ti jim dali své požehnání. Teprve potom odešli do kostela, kde proběhl svatební obřad. Po jeho ukončení se vrátil průvod svatebčanů do domu nevěsty, kde byla připravena hostina. Hostina bývala považována za důležitou součást celého obřadu. Proto se nový hospodář vždy zavazoval ve smlouvě s rodiči, jíž přebíral rodinné hospodářství, že vystrojí všem sestrám odpovídající svatbu. Jak hojná byla hostina, tak bohatý měl být život novomanželů. O veselou náladu se staral „tlampač“ – člověk, který celý obřad mimo kostel řídil a všechny dokázal bavit. Dobří tlampači bývali vyhlášení po celém kraji a lidé ze širokého okolí je zvali a slibovali
(220)
Všední
odměnu za to, že i na jejich svatbě přispějí svým vtipem k dobré náladě. Na závěr dne odešla nevěsta s vdanými ženami do ložnice pro novomanžele, a tam ji začepily. Za zpěvu rozpustilých a někdy i lascivních písní, jež měly mladou dívku připravit na nadcházející první noc s manželem, jí zakryly hlavu čepcem. Nošení čepce bylo vyhrazeno pouze vdaným ženám, které začepením dívku oficiálně mezi sebe přijímaly. Svatební nocí veselka skončila a začal všední život. Nevěsta odcházela do domu svého muže, kam si odvezla celou svou výbavu. I když majetek formálně vlastnili oba manželé, rozhodoval o nakládání s ním většinou muž. Nebylo to však pravidlem, zvláště v rodinách, kde muž odcházel často na celé měsíce na sezonní práce z domova pryč. Žena měla jasně daná majetková práva. Pokud manžel zemřel dříve, dědila veškerý majetek ona. Také na výměnku dostávala po smrti muže polovinu sjednaného živobytí. Těžký život způsoboval, že lidé umírali poměrně záhy. V mnoha rodinách museli pohřbívat mladé muže zabité při práci v lese či při svážení dřeva, mladé ženy popálené při sušení lnu nebo po těžkém porodu. Pokud někdo umíral doma, pokládali ho na slamník, protože se prý v peřinách umíralo těžce. Zemřelému zatlačili oči a podvázali mu šátkem bradu,
a s v á t e č n í d n y
Rodina ze Stodůlek
Rodinný
život
Děti hrající si na ulici ve Volarech
(221)
aby měl zavřená ústa. Zároveň zapálili hromničku a otevřeli okno, aby duše zemřelého mohla odletět do nebe. Mrtvého, ještě než vychladl, oblékli do svátečního oděvu, v němž byl pochován. Uložili ho na lože či na prkno, kolem se zapálily svíčky. Objednala se rakev a nebožtík byl vystaven ve světnici, kde se s ním mohli rozloučit sousedé. Při vynášení se rakev zvedla třikrát do výše, což znamenalo, že se mrtvý loučí s domovem. Rakev s doprovodem kapely odnesli nebo odvezli na hřbitov. Po pohřbu odešel smuteční průvod do hospody, kde pozůstalí nechali nalít všem kořalku a pivo, jimiž zapili nebožtíka. Někde se dávala za mrtvé sloužit zádušní mše; v mnoha vsích se při smrti dospělého člena rodiny napekl chléb a ten se rozdal chudákům v obci (obvykle každé rodině jeden). Obdarovaní měli povinnost modlit se za duši zemřelého (tato praxe je známá už ze středověkých měst). Tím byl pohřeb skončen a pro většinu lidí byla celá věc vyřízena. Vztah ke smrti býval dříve přirozený, lidé ji brali jako samozřejmou součást svého života. Viděli jí ostatně kolem sebe dost, aby si stále uvědomovali, že je může potkat kdykoli. Nebyli sentimentální a díky své víře se s ní smiřovali snáze než moderní společnost. Svérázným šumavským zvykem, nikde jinde v českých zemích nedoloženým, bylo stavění umrlčích prken. Tento obyčej
(222)
Všední
byl rozšířený především v německých horských vsích, ale známe ho i z některých obcí českých. Mrtvý se hned po smrti položil na prkno, s nímž se pak po pohřbu nakládalo různě. V okolí Kašperských Hor měli v každé usedlosti jedno nebo i několik takových prken, která se schovávala a užívala se podobně jako máry. V okolí Vimperku prý naopak v některých vsích prkna a slámu, na nichž nebožtík ležel, spálili. Nejčastější však bylo užití prkna jako pomníčku zemřelého. Každý hospodář měl doma u stodoly narovnaná vhodná a dobře vyschlá prkna do zásoby. Pokud někdo z rodiny zemřel, položilo se jedno z nich mezi dvě židle a na něj se uložil oblečený nebožtík obličejem ke dveřím. Ruce mu pozůstalí zkřížili na prsou a převázali růžencem. Malé děti se kladly na prkna jen zřídka, přesto se sporadicky vyskytovala i dětská umrlčí prkna, vysoká kolem 80 centimetrů. Po pohřbu pak sloužilo prkno k upomínce na zemřelého. Chudí lidé si umrlčí prkna zdobili sami vyrytím tří křížků, obvyklejší však bývalo, že se výzdoba svěřila truhláři, jemuž se prkno hned po pohřbu odneslo. U truhláře leželo několik měsíců, protože ten si tuto práci schovával, až bude moci pracovat na několika kusech najednou. Pokud však v té době zemřel další člen rodiny, vyzvedlo se od truhláře ještě nehotové prkno a použilo se i ke druhému pohřbu.
a s v á t e č n í d n y
Rodina ze Zhůří
Rodinný
(223)
život
Prknům, na nichž ležel nebožtík, se připisovaly zvláštní vlastnosti. Vyprávělo se, že prý jistý nesvědomitý truhlář zhotovil z umrlčího prkna vál na nudle do výbavy nevěsty. Když poprvé válela nudle, těsto jí nejprve upadlo na zem, a když ho zvedla, začaly všechny nudle skákat a hopsat. Truhlář byl pak nucen vzít vál zpět a více již nedostal od nikoho žádnou práci. Jiný truhlář prý dokonce ukradl umrlčí prkno postavené u cesty, ohobloval ho a použil ke zhotovení postele. Kdokoli si pak do ní lehl, zjevil se mu onen mrtvý, jemuž bylo prkno věnováno. Umrlčí prkno truhlář musel nejprve ohoblovat a pak se zdobilo. Psaly se na něj verše, modlitby, údaje o zemřelém či datum smrti, často se zdobilo symbolem tří křížů, zlomenou svící, vyobrazením Krista na kříži, lebkou a zkříženými hnáty. Méně často se objevují i další motivy, jako je postava anděla, Boží oko či palmová ratolest. Okraje prkna se někdy ozdobně hranovaly a profilovaly, často se kolem nápisu přitloukal rámeček ze slabých lišt. Umrlčí prkna se stavěla u kapliček a křížů podél cest, někdy se hřeby přibíjela přímo na stěny kapličky. Oblíbeným místem bývaly také okraje lesů, kudy vedla cesta do kostela; zde se prkna přibíjela přímo na kmeny stromů. Na silném smrku u Nýrska bylo šest prken ve dvou řadách. Pokud šel kolem někdo z těch, kdo mrtvého znal, věnoval mu vždy tichou vzpomínku a někdy i modlitbu. Umrlčí prkna stávala také někdy na křižovatce, kde z hlavní silnice odbočovala cesta k osamocené usedlosti, kde zemřelí dříve žili. K rodinnému životu patřily i další zvyky, mnohé byly spojené s církevním životem, např. slavnost biřmování dítěte. Je zajímavé, že osobní jubilea, jako jsou jmeniny a narozeniny, se dříve nijak zvlášť neslavila. Podstatně větší váha se přikládala svátkům spojeným s hospodářským rokem a rovněž některým svátkům kalendářního cyklu.
fF Před dávnými lety žil v jedné vesnici švec příštipkář. Práce bylo málo, a proto podělkoval na panském, aby se uživil. Těžkou práci nesvedl, jen tak kopal souvratě a svody. Kope tak jednou, kope a najednou zavadí motykou o něco tvrdého. – „Kámen,“ myslí si a znova kopl, aby jej vyvalil. Nebyl to kámen, ale truhlička, železem obitá. Když odrazil zrezavělé víko, smály se naň dukáty! – Milý švec odhodil motyku a přehodil poklad drobečky chleba, aby nezmizel. Potom jej vyzvedl a běží s ním domů, aby jej ukázal ženě. Ta spráskla ruce nad hlavou, když viděla tolik zlaťáků. Potom skákala jako divá a hned: „To bude míti sousedka zlost. Hned jí to půjdu říci!“ – „Ty bys tomu dala!“ zlobí se muž a truhličku ukrývá pod odtrhnuté prkno z podlahy. „Nikomu nesmíš říci ani slova, nebo by přišli páni a všecko nám vzali!“ – Potrhlá a nahlouplá žena se trochu zarazila, když slyšela o pánech, a šeptá muži:„Budu mlčet, nikomu ani slovíčka, jen kmotře“ – „Ani kmotře!“ křičí švec a v duchu lituje, že ukázal peníze před ženou. Sedl na verpánek, založí hlavu a přemýšlí, jak by teď vyvázl z bryndy, neboť ví, že jeho žena neudrží tajemství
(224)
Všední
a s v á t e č n í d n y
u sebe ani do večera. – Co tak sedí, vytratila se ševcová ze světnice a za rohem se dala chvatně přes náves. „Řeknu jí, aby to nepovídala nikomu na světě!“ umiňovala si a již skočila do vrátek. Za minutku věděla kmotra všecko. Zařekla se arciť, že to zůstane u ní jako v hrobě; ale do večera roznesla novinu pod zástěrkou (totiž tajně) po všech známých. „Ale neříkejte to dál,“ prosila všecky, „já bych se ševcovou nevydržela!“ – Nežli se žena vrátila, odtrhl švec znova prkno, poklad vybral a na dvorečku zakopal pod otýpky chrastí. Potom vzal trocha zelí a z hrnku několik vařených bramborů. Oloupal je a rozkrájel, večer to rozházel po cestě k lesu a dal sem tam do brázdy oka na zajíce. – Časně ráno vzbudil ženu, aby s ním šla na dříví. – Šli. Před lesem spatří ševcová kousky brambor a zelí „Co to je?“ diví se. – „V noci padalo s nebe kyselo!“ odbyl ji muž. – Kroutila hlavou nad tou novinou. – Když měl každý nasbíráno otýpku dříví, řekl muž: „Jdi napřed, já půjdu hned!“ – Chvíli počkal v lese, aby ho neviděla, až bude slídit po poli po zajíci. Podařilo se mu – našel v oku zajíce. Strčil jej pod halenu a pospíchal za ženou. – Když uklidili dříví pod kolničku, žena se česala u malého okénka; i vytratil se muž ven a hodil zajíce kolem okénka. Potom podlezl pod okénkem, aby ho žena neviděla, a hodil zajíce zpátky. To učinil třikrát a vrátil se do světnice jakoby nic. – „Pro páníčka, muži, žes tu nebyl! To jsem ti viděla zázrak! Kolem okna lítal v povětří zajíc!“ – „To není zázrak, to jsem viděl sám kolikrát!“ bručel muž a v duši se radoval, jak se mu daří lest. – Když ráno šli do práce, prali se dva za vsí. – „Proč se ti lidé tak mlátí?“ ptá se ševcová. – „Ten jeden je pan soudce z města a druhý je řezník. Tluče sudího, že mu chodil do lednice na maso.“ – „Jemine, takový pán a krade!“ diví se přihlouplá žena a hlava se jí motá z kysela, zajíce a pana sudího. „To se dějí teď věci na světě!“ přemítá. – Zatím se novina o pokladě donesla až k pánům. Ti přišli, a že nebyl švec doma, vyptávali se úlisně jeho ženy, kde mají poklad. – „Tuhle je pod podlahou!“ přiznala se bez mučení. – Odtrhli prkno – nebylo tam nic; odtrhli druhé – nikde ani zlámané grešle. Rozzlobili se na ševcovou a vedli ji před soud. Pan sudí se jí ptá, kdy našel muž poklad. – „Kdy?“ vzpomíná si žena, „počkejte – mně se zdá,, jak padalo z nebe kyselo a zajíci lítali v povětří.“ – „Co, ty babo, budeš si tropit ze mne žerty? Nevíš-li, že jsem pan sudí?“ – „Jé, vy jste ten zloděj, co chodí řezníkovi do lednice na maso? A to se vám dobře stalo, že vám natloukl!“ – „S tou babou není žádná řeč!“ zlobí se pan sudí. „Vyžeňte ji z města!“ – „Co ti chtěli?“ ptá se švec, když se večer vrátila. – „Kde prý máme poklad a kdys jej našel,“ vykládá žena. „Když jsem jim to spravedlivě pověděla, řekli mi, že se mnou nebudou mluvit, a vyhnali mě. Na cestu mi přidali pár buchet, ale do zad!“ vzdychla ševcová. – „To máš za odměnu, žes kmotře všecko prozradila! Po druhé snad budeš chytřejší!“ kázal muž přísně, ale pod vousy se usmíval. Šel k truhle a vyndal látku na pěkné šaty. – „Tu máš, ať si chodíš jako mistrová v městě!“ řekl vlídně, neboť měl ženu přece jen rád, byla jinak hodná a přičinlivá. Ale o penězích již ani slůvka. (Adolf Daněk, N a š u m a v s k é m
podlesí)
OBSAH
Úvodem / 9 Š U M AVA A J E J Í L I D / 11 Šumava – pohoří na jihozápadě Čech / 11 Osídlení Šumavy / 17 Sociální vývoj venkova / 41 C E S T Y Z A O B Ž IVO U / 65 Zemědělství / 65 Dřevařství / 82 Sklářství / 102 Lnářství / 117 Domácí výroba ze dřeva / 130 Obchod / 144 Nekalé živnosti / 150 Putování za výdělkem / 156 V Š E D N Í A S V Á T E Č N Í D N Y / 161 Ves a dům / 161 Interiér / 175 Strava / 187 Oděv / 199 Rodinný život / 215 Obyčeje a pověry / 225 Literatura / 249
VLA S T I M I L VON D R U Š KA
f ŽIVOT STARÉ ŠUMAVY F Fotografie poskytlo Muzeum Šumavy Sušice Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2014 jako svou 1210. publikaci Vydání ve Vyšehradu první. AA 12,88. Stran 256 Redigovala Blanka Koutská Odpovědná redaktorka Marie Válková Vytiskla Těšínská tiskárna a. s. Doporučená cena 298 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-219-4
