Jak jsem řídil Mitsubishi Lancer Evo III Autor: Ondřej Plšek, 25. 10. 2006 00:00 Jak jsme vás již informovali, konala se minulý týden v Rakousku tisková konference k OMV Rally Waldviertel. V pozvánce také stálo, že pro zástupce médií je připraveno překvapení. Vydal jsem se tedy do Rakouska zjistit, o jaké překvapení se to jedná.
R
C
.c z
Celá akce se konala na Nordringu, kde bude během OMV Rally Waldviertel servisní zóna a kde se i pojede superspeciálka této soutěže. Celý areál tak trochu připomíná Sosnovou u České Lípy, je ovšem menší, výrazná část okruhu je na šotolině a nikde nejsou k vidění žádné tribuny.
Takto vypadá Nordring
eW
Po příjezdu na okruh se jdu do jednoho stanu občerstvit. Ve stanu již sedí Manfred Stohl a všechny přítomné baví historkami z Turecka. Chvíli poslouchám, když v tom Manfred najednou vstane a česky říká: "Dóbrrry fečéér!" Otočím se a vidím Štěpána Vojtěch, který se jde s Manfredem pozdravit. Oba dva se smějí a Štěpán se snaží Manfredovi vysvětlit, že ve tři odpoledne se dobrý večer ještě nepřeje. To ale již prosí o klid hlavní organizátor akce a pak nám oznamuje slibované překvapení. Zástupci médií dostanou šanci blíže poznat práci posádky soutěžního vozu a to nejen na sedadle spolujezdce, ale i za volantem. Za tímto účelem na nás čekají dva vozy Mitsubishi Lancer Evo III a samozřejmě i zkušení instruktoři. Každý účastník si tak má zkusit napsat rozpis okruhu a samozřejmě se na okruhu i svést. Pro začátek jsem přidělen do "navigátorské skupiny". Sedáme si do jednoho stanu a za chvíli přichází hubený prošedivělý muž. "Předpokládám, že se vám asi nemusím představovat," říká. Rakouští kolegové pokyvují hlavami, jen já nevím, o koho se jedná a tak se ptám. Zjišťuji tak, že přede mnou stojí Peter Müller, legenda mezi rakouskými spolujezdci. Ostatně, posuďte sami: absolvovaných 140 soutěží, z toho 55 v mistrovství světa, v roce 2000 jako spolujezdec mistr světa v PWRC a navigoval takové jezdce, jako Rudiho a Manfreda Stohla, Chrise Rosenbergera, Beppo Harracha, Franze Wittmanna jr. a další. Pak nám začne vysvětlovat, co práce spolujezdce obnáší, vysvětluje záludnosti rozpisu a vše vysvětluje na názorných příkladech. "Musíte počítat s tím, že záchytné body se během soutěže mohou měnit a musíte to brát v potaz. To jsme takhle jeli na Monte Carlu, v rozpisu mám "za cedulí levá tři", jenže tam žádná cedule nebyla! Později jsme se dozvěděli, že nám ji
C
.c z
"odstranil" Carlos Sainz," říká Petter Müller. Podobných historek má hodně, velmi zajímavé je i povídání o rozpisu pro Britskou rally, kde se musí počítat s výskytem mlh.
R
Na tachometru 40, v očích smrt
eW
Pak již do stanu vchází druhá skupina, která mezitím jezdila po okruhu a tak je čas na výměnu. Prohlížím si tedy oba dva postarší Lancery a začínám se trochu bát. Přeci jen jsem na šotolině ještě nikdy nejel a k tomu ještě s takovým autem. Ale zatím ještě mám čas, protože za volant se hrnou jiní. Žádný spěch, alespoň v klidu okouknu, jak se vede ostatním a na co bych si měl dát pozor. Již prvnímu jezdci zhasíná při nastartování motor. Poté se velmi pomalu rozjíždí a mizí na okruhu. Poté ho celou dobu sleduji a následně zjišťuji, že bych to snad mohl zvládnout také. Čekání si krátím posloucháním Manfreda Stohla. Ten je velmi dobře naladěn, s každým se dává do hovoru a ochotně odpovídá na otázky. "Kolik umíš jazyků, Manfrede," ptá se jeden z rakouských novinářů. Manfred se zamyslí a začne počítat: "No německy, anglicky, španělsky také něco, pak samozřejmě francouzsky, něco finsky, česky, pár slov i japonsky, já se prostě domluvím všude, kde závodím," dodává už smíchy. Na svezení s Evem je stále ještě fronta, takže není kam pospíchat a tak se přidávám ke skupince, kde je Beppo Harrach a nový spolujezdec Balazse Bénika, Laszlo Bunkoczi. Beppo Harrach se smíchem varuje Laszlo Bunkocziho před nástrahami tratě: "Jedna RZ kopíruje hranice a když to Balazsovi špatně přečteš, tak skončíte v České republice." Laszlo na to odpovídá: "Ty si z toho děláš srandu, ale něco takového se stalo v Maďarsku. Jedna soutěž vedla okolo slovenských hranic a jeden jezdec skončil na Slovensku. Jenže se nemohl dostat zpátky do Maďarska a zpátky se i s autem dostával velmi složitě." Koukám, že fronta na svezení se již výrazně zkrátila a tak se jdu zařadit. Každý, kdo z Eva vystupuje, se usmívá od ucha k uchu a tak mě nervozita pomalu opouští. Na parkoviště přijíždí bílé Evo, vystoupí z něj řidič a ptá se: "Kdo je další na řadě?" Hlásím se a tak mi říká: "Tak si nastup." Když už se propletu rámem a pokusím se usednout za volant, tak zjišťuji, že to nepůjde. Nesedím v sedačce, ale na ní, prostě se do ní nevejdu, je dělaná na někoho o 50 kilo lehčího než já. Hlavu mám opřenou o strop, nohy se mi nevejdou pod volant a o nějakém poutání nemůže být ani řeč. Na to vše
C
.c z
kouká z venku můj instruktor a říká: "Hmmm, tohle nepůjde." Bohužel má pravdu, ale je mi to strašně líto, protože to vypadá, že se nesvezu. "Ale do druhého auta se snad vejdeš, zkus to tam."
R
Na výrazu tváře je vidět, že mě to baví
eW
Přecházím k druhému autu, zatahuji břicho a snažím se vměstnat za volant. Daří se a tak se s pomocí mého instruktora připoutávám do pětibodového pásu. Už předtím jsem se v sedačce ani nehnul, ale když jsem už připoután, tak to sotva dýchám. Rychle se ale zklidňuji, sem si se už vešel, tak to za chvíli pojedeš. Nervozita je ta tam, převládá jen natěšení na jízdu. Rozhlížím se po autě, překvapuje mě velký volant, čekal jsem přeci jen o dost menší. Instruktor usedá vedle mě, podává mi přilbu a sám si nasazuje sluchátka. Pravda, ani přilba není z největších, ale úspěšně ji na tu mojí přerostlou hlavu nasazuji a už slyším v interkomu: "Tak jedeme." Jsem dost překvapen, čekal jsem nějaké instrukce a najednou mám rovnou jet? Pod kolenem nacházím klíč, stoupnu tedy na spojku (je velmi tuhá, mám co dělat abych jí prošlápnul), zařadím za jedna a startuji. Vzpomínám jak některým při rozjezdu motor zhasnul, vytáčím ho tedy trochu více, pomalu pouštím spojku a plynule se rozjíždím. Rázem ze mě veškerá nervozita padá a tak míříme z parkoviště na okruh superspeciálky. Ještě slyším: "Máš tam šotolinový kola, takže při nájezdu na asfalt Ti to bude trochu klouzat, pozor na to." Vjíždím na okruh a zmaten z normálního silničního provozu dávám blinkr. "To tady nemusíš," slyším smích ve sluchátkách. Na rovince se přidávám plyn a rozjíždím se. "Jeď trochu rychleji," přidávám plyn a řadím na vyšší rychlostní stupeň. Snažím si zapamatovat každý detail, ale nejvíce mě překvapuje ticho, jaké v autě panuje. Čekal jsem výrazně větší hluk, ale je celkem ticho. Pak mi dochází, že v těchto rychlostech ještě nemá co hluk dělat. Blížíme se první zatáčce, ve které vidím postavené kužely. "Pojedeme slalom, první kužel zleva," dostávám instrukce. V poklidu projíždím slalom a pokračuji v levotočivé zatáčce. Jsou v ní již pořádně vyjeté koleje, nikdy jsem v něčem takovém nejel a tak zrovna nepospíchám. "Jen se neboj a jeď dál," zní příkaz a tak poslouchám a dál stojím na plynu. Za zatáčkou je další slalom z kuželů, tak se do něj pouštím, tentokráte již s větší vervou. "Tak je to správné, pokračuj." Již jsou slyšet kameny, jak bouchají do spodku vozu, ale není to pocit nepříjemný jako v civilním autě. V poklidu projíždím zbytek okruhu, obzvláště zajímavá
eW
R
C
.c z
je pasáž, kdy šotolina přejde v asfalt, trať vede z kopce dolů a ihned do pravé zatáčky přes horizont. Vůbec nevím, kam trať vede a tak si dávám velký pozor. Navzdory pomalé rychlosti cítím, že na asfaltu auto drží lépe a hned to pociťuji na vlasním těle, když se hlavou bouchnu o rám. Na cílové rovince mi pak můj instruktor říká: "Tak na to trochu šlápni a zkus ten slalom projet o dost rychleji, tady se Ti nic nestane. Natočíš si volant do zatáčky a pak již vlastně jen řídíš plynem." Poslouchám radu a do slalomu se pouštím s velkou vervou. Jedu přesně podle rady a cítím, jak zadek lehce ulétává. Po přidání plynu se auto ale ihned srovnává. Připadám si pomalu jako Colin McRae a už se "řítím" do další zatáčky. Vyjeté koleje projíždím již podstatně rychleji, zkouším si trochu hrát s plynem a jsem stále velmi příjemně překvapen silou motoru. Je celkem jedno, na jaký jedu rychlostní stupeň, motor má neustále dostatek výkonu. Zatáčku přes horizont již projíždím mnohem rychleji, přesto se ale ptám, jestli bych neměl ubrat. "Dobrý, pokračuj." Začínám si již více věřit, přesto stále neztrácím respekt a dávám si pozor. Před poslední zatáčkou se jede okolo svodidel a je vidět, že v nich již někdy někdo byl, tuto zatáčku tedy jedu stále opatrně.
Poslední průjezd, už se mi práší od kol :-)
Vjíždíme do dalšího okruhu a můj instruktor mi říká: "Nyní pojedeme vnitřkem okruhu, ten je přehledný, tak si to zkus rychleji." Ochotně poslouchám jeho radu a do levé zatáčky s vyjetými kolejemi se pouštím s již (na mě) slušnou rychlostí. "Trochu znejistím, uberu plyn a můj spolujezdec si toho ihned všimne: "Neboj, to auto toho vydrží mnohem, ale mnohem víc." Beru ho za slovo a celou zatáčku tak projíždím pod plynem. Auto nádherně drží stopu, pohon všech čtyř kol je znát a začínám po takovém autě toužit do české zimy. Zbytek okruhu se snažím jet rychle, ale samozřejmě bezpečně, nevím jak bych vysvětloval chybějící kolo :-) Tentokráte jedeme jinou tratí, její součástí je i průjezd krátkým tunelem. Tunel je hodně úzký, takže ubírám plyn a projíždím ho již jen krokem. Dobře jsem udělal, i na vjezdu do tunelu jsou vidět stopy a tak zjišťuji, že je jen o trochu širší než auto samotné. Před cílem odbočuji zpět na parkoviště a jsem rád, že jsem auto v pořádku vrátil. Vypínám motor, sundavám přilbu (což mi samozřejmě nejde) a snažím se vystoupit. Očividně zářím jako žárovka, protože okolojdoucí Štěpán Vojtěch se mě se smíchem ptá: "Tak co, dobrý?" "Dobrý," odpovídám a jdu se napít.
.c z
Po nás za volant usedá Beppo Harrach a Balázs Bénik, které později střídá Štěpán Vojtěch a Manfred Stohl. Při jízdě těchto pilotů se všichni přesunou k okruhu a sledují jejich jízdu. Ačkoliv se po okruhu proháněli ve stejných Evo III jako my, je se na co dívat, Manfred projíždí okruh dveřmi napřed a to celý okruh zahaluje do prachu.
C
Osvědčení s podpisem Manfreda Stohla
eW
R
A co dodat na závěr? Celou akci jsem si moc užil. Dosud jsem nikdy za volantem závodního, i když staršího vozu neseděl, ale po této zkušenosti bych si to rád kdykoliv znovu zopakoval. Jednalo se o obrovský zážitek, za který chci pořadatelům poděkovat. Jízda se závodním vozem po šotolině je velmi návyková a ačkoliv to netrvalo déle než deset minut, tak takový zážitek bych přál každému z vás.
