EVROPANÉ PÍŠÍ O EVROPĚ

Color profile: Uncoated - FOGRA29 (ISO 12647-2:2004) Composite Default screen

EVROPANÉ PÍŠÍ O EVROPĚ

... 27. listopadu 2008 20:54:54 1


... 27. listopadu 2008 20:54:54 2


EVROPANÉ PÍŠÍ O EVROPĚ

— editoři —

Monika MacDonagh-Pajerová a Jan Hron

ANO pro Evropu 2008

... 27. listopadu 2008 20:54:54 3


Projekt byl podpořen odborem informování o evropských záležitostech Úřadu vlády České republiky.

Copyright © ANO pro Evropu, 2008

... 27. listopadu 2008 20:54:54 4


Obsah Monika MacDonagh-Pajerová | Úvodem: Proč Evropané píší o Evropě?

7

Poděkování

9

Attila Ágh | Sen o střední Evropě

11

Zygmunt Bauman | Co je úkolem Evropy

16

Nigel Bellingham | Patří evropské hodnoty jen Evropě?

24

Muriel Blaive | Češi a Evropa

28

Josep Borrell Fontelles | O rozšíření na východ a o evropské identitě

30

Christian Domnitz | Mluvte spolu!

37

Jean-Michel Ducomte | Evropa a my, my v Evropě

43

Mikuláš Dzurinda | Evropa má nebezpečný sklon k pohodlnosti

49

Hubert Gehring | Česká republika v Evropské unii — šance pro obě

52

Jean Dominique Giuliani | Evropská integrace je stálé překonávání krizí

56

Václav Havel | Lidská práva nehájíme důsledně

59

Ladislav Hejdánek | Budoucnost Evropy a my

61

Philippe Herzog | Evropská identita od minulosti k budoucnosti

66

Jan Keller | Evropské paradoxy

71

Lisbeth Knudsen | Všechno, co jste chtěli vědět o EU

75

Lena Kolarska-Bobińska | Evropská identita

81

[5]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 5


Martin Komárek | Lék jménem Unie

85

Pavel Kosatík | Česká zkušenost varuje

87

Adriana Krnáčová | Jsme pubertální společnost

90

Alain Lamassour | Evropa jako trojí zázrak

93

Christian Lequesne | Identita není danost

99

Micheál Martin | Nacionalismus se nevyplácí

103

Ivan Medek | Dvě odpovědi

106

Jiří Pehe | Evropané o Evropě

107

Anton Pelinka | Evropská identita

109

Walter Persché | Šest doporučení malým národům

114

Alan Butt Philip | Británie a Evropa

118

Jiří Přibáň | Irské NE a hranice Evropy

123

Martin C. Putna | Věřím v Evropu — nevěřím v Evropu

132

Robert Pynsent | Co by v roce 2009 mohli Češi odejmout dnešní Evropě?

134

Ruairi Quinn | Evropa je katedrála, kterou budujeme společně

139

György Schöpflin | Evropská dilemata

143

Karel Schwarzenberg | Evropa musí projít tvrdými reformami

149

Matěj Spurný | Češi v Evropě. Máme co nabídnout?

154

Jiřina Šiklová | Generace této země versus Evropská unie

163

Daniel Tarschys | Češi mají vzácnou historickou zkušenost 171 Maria Todorova | Pohyb mezi identitami

175

Magda Vášáryová | Zažili jsme dvě velké iluze

178

Alexandr Vondra | Český pragmatismus může být Evropě ku prospěchu

180

Gert Weisskirchen | Perspektiva evropské identity

187

... 27. listopadu 2008 20:54:54 6


Monika MacDonagh-Pajerová

Úvodem: Proč Evropané píší o Evropě?

Jedním z řady úskalí psaní o evropské identitě je skutečnost, že ve většině případů vznikají texty příliš teoretické nebo příliš polemické. V souvislosti s připomenutím pátého výročí referenda, ve kterém Češi jednoznačně hlasovali pro členství v Evropské unii, začalo sdružení ANO pro Evropu spolupracovat se skupinou studentů, kteří se dlouhodobě věnují tématu české politické kultury. Naším společným cílem bylo zprostředkovat evropskou problematiku způsobem, který by byl srozumitelný českému publiku a zároveň by odrážel rozmanitost Evropy. Z diskuzí vzešel nápad oslovit české a zahraniční intelektuály, historiky, novináře, politiky a další významné osobnosti veřejného života s prosbou o krátký osobní příspěvek. Položili jsme jim následující dvě otázky:

Co z toho, co vytváří vaši identitu, je obecně evropské? Čím by mohly být identita a zkušenosti České republiky a zemí střední Evropy významné pro budoucnost celé Evropy? Texty, kterých se nám nakonec sešlo více než čtyřicet, mají velmi rozmanitý charakter. Jedná se o eseje, fejetony, politologické analýzy, úvahy polemické či spíše od-

[7]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 7


lehčené. Několik z nich vzniklo redakcí příspěvků, které jejich autoři přednesli na konferenci k výročí založení Římských smluv. Přesto, že vyslovené myšlenky jsou různé, jedna z nich se opakovaně vrací: měli bychom si uvědomit důležitost společných evropských hodnot, jako je otevřenost, demokracie, tolerance a úcta k zákonu, měli bychom tyto hodnoty bránit a prokázat více odvahy v boji se silami, které se snaží šíření těchto evropských hodnot znemožnit hospodářskými nebo vojenskými prostředky. Někteří političtí lídři velmi aktivně popírají přínos Evropské unie, nebo ji po právu vnímají jako ohrožení své úzce vymezené definice národních zájmů. My jsme zastánci otevřené debaty o myšlence evropské identity postavené na sdílených hodnotách, nebo taková debata je nejlepší odpovědí na snahy zpochybnit dosavadní výsledky evropské integrace a vracet evropskou historii zpět. Jsme přesvědčeni, že právě díky úspěšné integraci dnes Evropa těží z dosud nejdelšího období míru a prosperity.

MONIKA MACDONAGH-PAJEROVÁ (1966) je diplomatka a publicistka a přednáší na New York University v Praze a předsedá ANO pro Evropu.

[8]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 8


Poděkování

Jak již řečeno, tento sborník vznikl spoluprací mezi sdružením ANO pro Evropu a studenty Univerzity Karlovy v Praze. Texty sesbírali a přeložili: Anna Kárníková, Barbora Latečková, Jan Hron, Jan Havlík a Josef Havlík. Na překladech se dále podíleli: David Emler, Hana Havlíková, Jana Kvěšková, Romana Mynaříková a Marta Vojtová. V ANO pro Evropu na projektu spolupracovali: Tomáš Bouška, Tomáš Lapáček a Lukáš Sedláček. Projekt byl podpořen Odborem informování o evropských záležitostech Úřadu vlády České republiky v rámci grantové výzvy „Koncepce informování o evropských záležitostech“ v ČR pro rok 2008 — komunikační okruh „Bariéry kulturní rozmanitosti a bariéry regionální“.

[9]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 9


... 27. listopadu 2008 20:54:54 10


Attila Ágh

Sen o střední Evropě

Evropská unie složená z dvaceti sedmi členů se stala společenstvím mnoha středně velkých a malých států, za státy menší velikosti z nich lze považovat dvacet jedna. Evropská integrace je pro ně tím nejlepším způsobem existence v globalizovaném světě. Podle posledních průzkumů Eurobarometru se převážná většina obyvatelstva v členských státech domnívá, že nás EU chrání před negativními vlivy globalizace a evropským občanům umožňuje mít prospěch z jejích pozitivních vlivů. EU svým státům totiž nabízí jak ochranu, tak společnou činnost. Menší státy získaly díky evropskému rozhodovacímu mechanismu relativně větší váhu a dokázaly už několikrát formulovat své zájmy vůči větším zemím. Navíc je rotační systém předsednictví Evropské rady dobrou příležitostí, kdy můžou menší země předvést evropské sedmadvacítce i celému světu svou národní kulturu. Malé středoevropské státy mají ještě více důvodů k optimismu a k objevování výhod evropské integrace. Studená válka nerozdělila vejpůl pouze celou Evropu, rozdělila na dvě části i Evropu střední, a to na část „západní“ tvořenou Rakouskem a na „střední a východní Evropu“, tedy na zbytek zemí (Česká republika, Ma arsko, Polsko a Slovensko). Střední Evropa jako historická

[ 11 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 11


ATTILA ÁGH

oblast tak na půl století zmizela a nové generace na ni téměř zapomněly. Když vstoupily středoevropské státy do EU, znovu vznikla střední Evropa jako jednotný region. EU s dvaceti sedmi členskými zeměmi představuje už 500 milionů obyvatel, a tak došlo v tomto velkém celku k nadnárodnímu „regionalizačnímu“ procesu. Uvnitř EU27 se vynořilo několik nadnárodních „regionů“ založených na společné historii a společných specifických rysech. Nejtypičtějším příkladem je skandinávský region. Po rozšíření EU na východ se severské státy začaly otevírat i do skandinávsko-baltského prostoru, nebo historicky byly pobaltské státy organickou součástí této oblasti. I přes trvající konflikty — nevýznamného charakteru — a skepticismus některých politiků se znovu vynořila i středoevropská oblast, která započala s komplexním budováním nového regionu. Jak víme ze skandinávské oblasti, budování regionu má mnoho rovin včetně vytváření regionální identity. Středoevropské státy vyvinuly určité úsilí, aby obnovily společnou platformu pro spolupráci. Na visegrádských schůzkách formulují představitelé států společné zájmy před summity Evropské rady, vytvořily se instituce a fondy na podporu společných aktivit. Příklad severských zemí však ukazuje, že jsou to pouze první kroky a že pro smysluplnou regionální spolupráci je potřeba vynaložit mnohem větší úsilí. Vytvoření středoevropské regionální identity by v tomto procesu mohl být rozhodující okamžik: sdílené kulturní dědic-

[ 12 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 12


SEN O STŘEDNÍ EVROPĚ

tví zapůsobí jako silná motivace k další spolupráci, například při zlepšování regionální infrastruktury. Kromě úsilí o zlepšení ekonomické a kulturní spolupráce jsme totiž poslední dobou v celé EU27 svědky toho, jak se objevují nové druhy identit: evropská, regionální, národní, někdy i subregionální. Je ale pravda, že někteří středoevropští politici zůstávají v zajetí představ z devatenáctého století, podle nichž se evropské národy snažily vytvořit izolované státy, ve kterých platilo občanství založené na příslušnosti k národu. V globalizovaném světě si ale většina lidí uvědomuje, že potřebujeme sjednocenou politiku Evropské unie s mnohovrstevnatou identitou, v níž hraje významnou roli také identita regionální. A my Středoevropané se k tomuto celoevropskému procesu musíme připojit. Průzkumy Eurobarometru prokázaly, že v posledních dvaceti letech identita EU vzrostla, aniž přitom nahradila identity národní. Přesun identity na úroveň EU je totiž proces, kdy občan začíná být Evropanem uvnitř Evropské unie. Stejně tak je přesun identity na regionální úroveň procesem, kdy se občan stává uvnitř EU Středoevropanem. Tento proces potvrzuje národní identitu, protože odhaluje historické kořeny a podobnost sousedních zemí s ostatními regiony EU; tak jako si například severské země velmi váží svého společného historického odkazu. Díky vzájemnému propojení národů v různých částech Evropy se také vytváří společná sociální, politická a kulturní historie, která vede

[ 13 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 13


ATTILA ÁGH

ke vzniku podobných kulturních rysů. Tak jako my, Středoevropané, vnímáme Severoevropany nebo Jihoevropany jako lidi, kteří mají společné regionální rysy, vnímají stejným způsobem oni nás. Evropská unie se nyní ocitla v tvůrčí krizi, ale ona se vždy vyvíjela cestou tvůrčích krizí. Je vůbec zázrak, že za padesát let mohly — dříve konfliktní — evropské národy dosáhnout tak silné integrace, v níž homogenizace některých socioekonomických aspektů podporuje rozvoj národních kultur jak to dokazuje případ Irska, Španělska a Portugalska. V posledních deseti letech se Irsku a Španělsku podařilo dohnat ostatní země, což svědčí o tom, že EU je nejlepším existujícím státním útvarem, který jednotlivým národům usnadňuje rozvoj. V příštích deseti letech se budou nové členské státy ze střední Evropy snažit dohnat ostatní země ve sjednocené Evropě, což také může být zformulováno v programu českého předsednictví. Závěrem si dovolím osobní poznámku. Moje rodina žije v Budapešti již několik generací, takže můj sen o nové Evropě a o objevení střední Evropy jakožto regionu je také snem o tom, jak mé rodné město opět nalezne svou multikulturní tvář v pestrém světě dalších multikulturních měst, jako je Bratislava, Praha a Vídeň. Tato města pozbyla na desítky let své barevnosti, jejich multikulturní podoba vybledla a te je potřeba ji obnovit ve sjednocené Evropě. Žádné město to nedokáže samo, nebo dynamika vzniká synergií, vzájemnými kontakty, objevováním historických

[ 14 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 14


SEN O STŘEDNÍ EVROPĚ

vztahů, například mezi Prahou a Budapeští. České předsednictví může udělat hodně pro to, aby se celé Evropě ukázala společná středoevropská historie a kultura, a ma arské předsednictví v roce 2011 v tom bude určitě pokračovat. Čím více toho Česká republika během svého předsednictví vykoná, tím úspěšnější bude její předsednictví a tím lépe pozná Evropská unie a celý svět českou národní kulturu.

ATTILA ÁGH (1941) je ma arským profesorem politologie na Korvínově univerzitě v Budapešti a prezidentem projektu na reformu veřejné administrativy IDEA. Zároveň je ředitelem Ma arského centra pro studium demokracie. Publikoval řadu knih především o problematice rozšiřování EU.

[ 15 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 15


Zygmunt Bauman

Co je úkolem Evropy

8. března 1994 apeloval Václav Havel, tehdejší prezident České republiky, na Evropský parlament, aby připravil dokument, který by definoval význam slov „Evropa“ a „evropský“. Havel navrhl jakousi „Chartu evropské identity“, která by byla přijatelná pro širokou veřejnost a která je nezbytná v situaci, kdy je svět nucen k odpovědnosti za nevyhnutelné sjednocování lidstva. Byl by to jakýsi manifest evropského smyslu bytí v éře globalizace. V naší době, charakterizované krátkozrakostí a nepřítomností skutečné vize, Havlovu výzvu slyšelo početné obecenstvo. Skutečně jí ale porozuměli nemnozí. Havlova slova si přitom dodnes udržují aktuálnost, a získávají dokonce stále více na naléhavosti. Mezi několika pokusy odpovědět na Havlovu výzvu vyčnívá především iniciativa Europa-Union Deutschland, jejíž 41. kongres v Lübecku v říjnu 1995 odsouhlasil „Chartu evropské identity“.* Tento dokument Evropu vykresluje (či si ji představuje) jako společenství hodnot, a to především hodnot tolerance, humanismu a bratrství. Autoři Charty připouštějí, že Evropané se v minulosti vůči těmto hodnotám nejednou vážně pro*

http://www.europa-web.de/europa/02wwswww/203chart/chart_gb.htm

[ 16 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 16


CO JE ÚKOLEM EVROPY

hřešili, vyjadřují ale naději, že po trpkých zkušenostech se zuřivým nacionalismem, imperialismem a totalitarismem se Evropa k oněm hodnotám vrátí a využije je k vybudování mezinárodních vztahů v duchu svobody, práva a demokracie. K tomu autoři dodávají: „Evropa“ znamená také společenství odpovědnosti. Evropa je povinna se o svých zkušenostech a poučení z nich dělit se zbytkem světa. Jejím posláním je aktivně se podílet na řešení světových problémů spoluprací, solidaritou a jednotou, stejně jako skrze příkladnou ochranu lidských práv a práv menšin. Až donedávna bylo možné na Evropu pohlížet optikou její „globalizační funkce“, jak navrhoval Denis de Rougemont. Evropa byla po staletí jedinečným a velice odvážným kontinentem. Jako první část světa, ve které se rozšířil způsob života nazvaný později jako „moderní“, Evropa lokálně vytvářela dříve neznámé problémy, s jejichž řešením si nikdo nevěděl rady. Evropa ovšem dokázala přijít i s řešením těchto problémů, nicméně v podobě, ve které nemohla být univerzálně použita v zemích, kam tyto původně evropské problémy doputovaly. Své vnitřní, a tudíž lokální problémy Evropa řešila přeměnou jiných částí planety ve zdroje energie, levné pracovní síly a v odbytiště nejen pro přebytečné zboží, ale i přebytečné obyvatele, tedy odbytiště pro zboží, které Evropa nedokázala spotřebovat, a obyvatele, které nedokázala zaměstnat.

[ 17 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 17


ZYGMUNT BAUMAN

Stručně řečeno Evropa přišla s globálními řešeními lokálně vzniklých problémů, přičemž tato praxe přinutila zbytek lidstva zoufale a marně hledat lokální řešení globálně vzniklých problémů. To je zhruba také současný stav, za který jsme my, Evropané, kolektivně zodpovědní. Možnost vyřešit lokální problémy na úkor zbytku planety je pryč, a z toho pramení evropský šok, trauma, nejistota a chřadnoucí sebevědomí starého kontinentu i jeho zámořských držav. Tato možnost je pryč, nebo globální řešení lokálních problémů může být z principu dostupné pouze hrstce obyvatel planety, navíc pouze za předpokladu, že budou silou vysoce převyšovat zbytek světa a že tato mocenská propast bude natolik velká, aby nebylo možné ji vážně ohrozit a aby tato dominance byla obecně považována za nenapadnutelnou. Evropa však toto prvenství ztratila a nemůže doufat, že by na něj opět dosáhla. Z této situace vyplývá nejen propad evropské sebejistoty, ale také náhlý nárůst zájmu o „novou evropskou identitu“ a o pokus definovat novou roli Evropy v globální hře, ve které se pravidla i možná rizika drasticky proměnila a stále se mění — ovšem již bez valného vlivu Evropy. Evidentní je také vlna jakýchsi novodobých kmenových názorů od Kodaně po Řím a od Paříže po Prahu, umocněných atmosférou „nepřítele za branami“, varováními o „páté koloně“ a vznikajícím pocitem „pevnosti v obklíčení“, což je patrné z toho, jak roste popularita neprodyšně uzavřených hranic.

[ 18 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 18



Evropa nemůže vážně pomýšlet na to, že se vyrovná vojenské síle Spojených států, aby zabránila militarizaci planety. Obdobně se jí nemůže podařit obnovit svou bývalou průmyslovou dominanci: ta nenávratně zanikla v dnešním polycentrickém světě, který je už celý vystaven procesům hospodářské modernizace. Evropa by se nicméně mohla, a dokonce měla pokoušet zajistit, aby ve světě mohly přežít i jiné hodnoty a druhy existence než ty, které reprezentuje a prosazuje americká vojenská supervelmoc. Více než kterákoli část světa má totiž Evropa dispozice k tomu, aby tyto hodnoty uměla světu zprostředkovat. Jsou to hodnoty, které obyvatelé této planety potřebují víc než cokoli jiného k tomu, aby načrtli a poté sledovali cestu ke Kantovu „všeobecnému sjednocení lidstva“ a věčnému míru. Když George Steiner připouští, že „je nesmyslné si představovat, že by Evropa dokázala konkurovat hospodářské, vojenské a technologické převaze“ Spojených států a (zejména asijských) dynamicky se rozvíjejících zemí, zdůrazňuje zároveň, že „mise Evropy je založená na duchu a intelektu“.* Duch Evropy je to, co by William Blake nazval „posvátností konkrétního okamžiku“. Je to jazyková, kulturní a společenská pestrost, jakási rozmařilá mozaika, ve které triviální vzdálenost dvaceti kilometrů může znamenat rozdíl dvou odlišných světů… Evropa skutečně zanikne, pokud nebude bojovat za zachování jazyků, místních tradic a prvků společen*

George Steiner, The Idea of Europe, Nexus Institute 2004, str. 32–34.

[ 19 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 19


ZYGMUNT BAUMAN

ské autonomie, pokud zapomene, že „Bůh je v maličkostech“. Podobné myšlenky lze vysledovat v literárním odkazu Hanse-Georga Gadamera,* který na čelní místa jedinečných vlastností Evropy řadí její pestrost, bohatství, které hraničí až s rozmařilostí. Tuto hojnost považuje Gadamer za nejvýznamnější poklad mezi těmi, které si Evropa dokázala uchovat a které může světu nabídnout. „Žít s druhým, který je jiný, a zároveň si uchovat svou vlastní jinakost, to je hlavní úkol člověka — na základní úrovni stejně jako na těch nejvyšších… V tom možná spočívá dílčí přednost Evropy, která se mohla a musela naučit umění žít s ostatními.“ Ten „druhý“ byl v Evropě a stále je neporovnatelně blíž než jinde, metaforicky i doslova často na dohled nebo na dosah ruky, ten „druhý“ je často soused odvedle. Evropané nemají na výběr — musí se dohodnout na pravidlech tohoto sousedství i přes vzájemné odlišnosti a rozpory, které je rozdělují. Evropská situace vyznačující se „pestrostí jazyků, těsným sousedstvím s ,druhým‘ a rovností, kterou přiznáme ,druhému‘, a to i ve značně stísněném prostoru“, by mohla být vnímána jako škola, ze které by si zbytek světa mohl odnést zásadní znalosti a dovednosti, které rozhodují o jeho přežití či zániku. Být schopen učit se od druhých a sdílet jejich osud, je podle Gadamera „úkolem Evropy“. K tomu bych dodal, že je to evropská *

Viz především Hans-Georg Gadamer: Das Erbe Europas, Suhrkamp 1989 — zde citováno podle francouzského překladu Philippa Invernela, L’heritage de l’Europe, Rivages poche 2003, str. 40, 124.

[ 20 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 20



mise, či přesněji úděl Evropy, který čeká na to, až se promění v osud. Když mluvím o významu tohoto úkolu, stejně jako o důležitosti odhodlání Evropy se onoho úkolu chopit, nepřeháním. Rozhodující podmínka pro řešení zásadních problémů — skutečná podmínka sine qua non — je totiž přítomnost přátelství a „vzkvétající solidarita“, které jako jediné umožňují zajistit organizovanou strukturu lidského spolužití. Tváří v tvář tomuto úkolu můžeme pro inspiraci nahlédnout do společného evropského dědictví: u starých Řeků, jak připomíná Gadamer, myšlenka „přítele“ „vyjadřovala úhrn společenského života“. „Přátelé“ bývají vzájemně tolerantní a soucitní. „Přátelé“ jsou schopni se jeden ke druhému chovat přátelsky bez ohledu na to, jak se od sebe odlišují, a umějí si být i přes tyto odlišnosti (či právě kvůli nim) navzájem prospěšní. Dokážou to, aniž se zříknou své jedinečnosti, přičemž nikdy nedopustí, aby je tato jedinečnost oddělovala nebo obracela proti sobě. V novější době spatřuje Lionel Jospin* naději Evropy na opětovné nabytí světového významu v jejím „odstíněném přístupu k současnému dění“. Podle něj se musela Evropa za cenu obrovského lidského utrpení naučit, jak „překonat historické antagonismy a řešit konflikty mírovou cestou“, jak spojit „obrovskou paletu kultur“ a jak se sžít s perspektivou trvalé kulturní odlišnosti *

Viz Lionel Jospin, Solidarity or playing solitaire, The Hedgehog Review, Spring 2003, str. 32–44.

[ 21 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 21


ZYGMUNT BAUMAN

sousedů. Přesně takové ponaučení si zbytek světa musí vzít. Optikou planety, zbrázděné válečnými konflikty, vypadá Evropa jako laboratoř, ve které se vyvíjí nástroje pro Kantovo všeobecné sjednocení lidstva, a zároveň jako dílna, ve které se tyto nástroje neustále zkoušejí v praxi, by v současné době pouze na méně ambiciózních projektech malého měřítka. Nástroje, které Evropa nyní tvoří a zkouší, slouží především křehkému procesu (podle některých méně optimistických komentátorů příliš křehkému, než aby měl větší než teoretickou šanci na úspěch) oddělování základu politické legitimity, demokratických procedur a vůle ke sdílení statků od principu národní/teritoriální suverenity, se kterým byly po většinu moderních dějin neodlučně spjaty. Logika globální odpovědnosti, pokud by byla přijata a upřednostňována před logikou regionálního „opevňování“, by mohla Evropany, tyto neobyčejně dobrodružné lidi, známé pro náklonnost k experimentům, připravit na další dobrodružství, větší a možná s větším dopadem na zbytek světa než všechna předchozí. I přes ohromující počet překážek by toto dobrodružství mohlo Evropu opět posadit do role globálního vzoru. Pomohlo by Evropě využít politicko-etické zkušenosti s demokratickou samosprávou, stejně jako hodnot, které se naučila uznávat, a které by si tak mohla oproti všem předpokladům uchovat, v gigantickém úkolu nahradit skupiny teri-

[ 22 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 22



toriálních entit, válčících v patovém boji o přežití, planetárním lidským společenstvím. Jenom v případě, že se podaří takového společenství dosáhnout, mise Evropy se naplní. Pouze v takovém společenství budou hodnoty, které osvětlují ambice a cíle Evropy, doopravdy v bezpečí.

ZYGMUNT BAUMAN (1925) je polský sociolog židovského původu. Po válce vystudoval sociologii a filozofii na varšavské univerzitě, kde pak zůstal jako pedagog. V roce 1968 byl antisemitskou kampaní donucen k emigraci do Velké Británie, kde působil na věhlasné London School of Economics. Je autorem několika zásadních sociologických publikací, ve svém díle se často vyrovnává s tématy moderny, postmoderny a globalizace.

[ 23 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 23


Nigel Bellingham

Patří evropské hodnoty jen Evropě?

Když přemýšlím o své vlastní identitě, v hlavě se mi honí spousta otázek. Jak vidím sám sebe a jak mě vidí ostatní? Je v tom nějaký rozdíl? Pravděpodobně ano, a to mě přivádí k otázce, jaká je má skutečná identita — to, jak vnímám sám sebe, nebo to, jak mě vnímají druzí? Mám jednu, nebo více identit? A do jaké míry je moje identita spojena s mou národností a mým kulturním zázemím? Existuje nějaká spojitost nebo příbuznost mezi identitami lidí žijících v určitých regionech nebo zemích? Na některé z těchto otázek je snadná odpově . Jsem si jistý, že mám mnoho různých identit. Když si představím sám sebe s knížkou, jsem úplně jiný člověk, než když mám v ruce tenisovou raketu (nebo ještě hůře — když hraju fotbal). Kdybyste se zeptali mé ženy, aby popsala moji osobnost, jsem si jistý, že by vám řekla něco docela jiného než mí kolegové v práci. To, kým jsem, neurčuje výhradně jenom místo, kde jsem se narodil, a způsob, jakým jsem byl vychován. Nesnáším, když se mě lidé snaží zařadit do jedné škatulky, protože to automaticky vylučuje další identity, které jsou mojí součástí.

[ 24 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 24


PATŘÍ EVROPSKÉ HODNOTY JEN EVROPĚ?

Proto si myslím, že je nesmírně obtížné určit z toho, čím je utvářena moje identita, něco společně evropského. Zaprvé to, co mohu říci o své identitě, je pouze mé vnímání sebe sama a existují pravděpodobně i jiné, svým způsobem objektivnější pohledy. A k druhé otázce: celá ta diskuse kolem existence společné evropské identity je mimořádně sporná — pokud do googlu napíšete slova „evropská identita“, pochopíte, co mám na mysli. Po zběžném zhlédnutí stránek, které vám vyhledávač nabídne, zjistíte, že většina diskusí o evropské identitě má jedno společné: názor, že politická komunita potřebuje společný soubor hodnot. Napište do googlu slova „společné evropské hodnoty“ a vyskočí vám přes 12 milionů odkazů! To je také jeden z důvodů, proč byla k příležitosti 50. výročí podepsání Římských smluv vyhlášena Berlínská deklarace. Vskutku zajímavé čtení. Uvádím pár vět, které napovídají, co evropští lídři považovali v roce 2007 za „společné ideály“, které tímto měli uvést v život: „Nejdůležitější je pro nás člověk. Jeho důstojnost je nedotknutelná. Jeho práva jsou nezadatelná. Ženy a muži mají stejná práva. (…) Usilujeme o mír a svobodu, demokracii a právní stát, vzájemnou úctu a odpovědnost, o blahobyt a bezpečnost, toleranci a účast, o spravedlnost a solidaritu. (…) Budeme hájit právo na svobodu a občanská práva i v boji proti jejich odpůrcům. Rasismus a xenofobie nesmějí už nikdy dostat šanci. (…) Zasazujeme se o to, aby se konflikty ve světě řešily mírovou cestou a aby se lidé nestávali obě mi války, terorismu nebo násilí.“

[ 25 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 25


NIGEL BELLINGHAM

Tak jsem přemýšlel, co si o tom Neevropané mohou myslet. Obávám se, že to někteří mohou vnímat velmi negativně. Evropa se snaží nárokovat si pro sebe soubor hodnot, pod který by se mohlo podepsat i mnoho jiných zemí nebo mezinárodních seskupení. Myslím si, že mnozí by se tomuto zdánlivě pravdivému tvrzení — že evropští občané a jejich kultura se zcela ztotožňují s takto tolerantními a liberálními názory — vysmáli. Berlínská deklarace je podobně jako desatero spíše prohlášením o tom, jak by lidé měli jednat, ale neměli bychom si nalhávat, že popisuje skutečný stav věcí. Deklarace však oslavuje také evropskou rozmanitost: „V Evropské unii ctíme svébytnost a rozmanité tradice jejích členů. Otevřené hranice a živoucí pestrost jazyků, kultur a regionů nás obohacují.“ To, že se Evropské unii podařilo přimět ke spolupráci občany a jejich vlády z dvaceti sedmi zemí, které teritoriálně sahají od Atlantiku k Černému moři a od Baltu až k Egejskému moři, a zároveň přitom ctít rozmanitost těchto zemí a regionů, je jistě jeden z dosud největších úspěchů tohoto projektu. Paradoxně má ale vytváření jedné velké sociální a politické unie za následek posilování regionálních struktur, někde (zvažme například Belgii — politické lůno Evropy) dokonce hrozí, že se dosud svrchované a jednotné státy rozdělí. Když přemýšlím o tomto úspěchu budování jednoty v rozmanitosti, nacházím možnou odpově na onu složitou otázku, týkající se mé vlastní identity a mého „evropanství“. To, že se moje vnímání sebe samého mění podle

[ 26 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 26


PATŘÍ EVROPSKÉ HODNOTY JEN EVROPĚ?

toho, kde jsem a s kým jsem, a také to, že tento fakt přijímám s nadšením, spíš než abych se za to omlouval, odráží skutečnost, že se Evropa cítí obohacena svou rozmanitostí, a proto se ji snaží zachovat. V tomto smyslu si mohu snadno odpovědět i na otázku týkající se středoevropské identity. Připadá mi zřejmé, že místo toho, aby se země nové (novější) Evropy nutily do diskusí o společné středoevropské identitě, měly by se v první řadě snažit uchovat a oslavovat svoji jedinečnost — a už je to jejich jazyk, kultura, odbornost nebo tradice. Měly by pochopit, že právě jejich vlastní rozmanitost je významným příspěvkem celému evropskému projektu. Možná je to příliš banální, ale z pozice toho, kdo strávil za posledních patnáct let mnoho času ve střední a východní Evropě a viděl bruselskou mašinerii v akci, si stojím za tím, že východní rozšíření Evropské unie (nebo jinými slovy západní rozšíření střední Evropy, jak to někdo památně nazval na jedné konferenci) posiluje Evropu politicky i ekonomicky a obohacuje ji v oblasti sociální i kulturní.

NIGEL BELLINGHAM (1961) je ředitelem pražské pobočky Britské rady (British Council), institutu pro jazykové vzdělávání a kulturní výměnu. V minulosti působil na zastoupeních Britské rady v Bruselu, Budapešti a Sofii.

[ 27 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 27


Muriel Blaive

Češi a Evropa

Češi nejsou ti, kdo mluví nejsložitějším jazykem Evropské unie: vzpomeňte si na ma arštinu. Nejsou ti nejvtipnější: vzpomeňte si na Brity. Nemají nejlepší svařák na vánočních trzích: vzpomeňte si na Dány. Nejsou národem, který by nejvíce prosazoval rovnostářství: vzpomeňte si na Švédy. Nemají nejlepší pivo: vzpomeňte si na Belgii. Nemají nejlepší hokejový tým: vzpomeňte si na Finsko. Nemají nejkrásnější architekturu: vzpomeňte si na Itálii. Nemají nejlepší tenisové hráče: vzpomeňte si na Španělsko. Nemají nejprominentnější intelektuály: vzpomeňte si na Polsko. Nemají nejlepší hospody: vzpomeňte si na Irsko. Nemají nejpoklidnější krajinu: vzpomeňte si na Pobaltské země. Nemají nejlepší literaturu: vzpomeňte si na Francii. Nemají nejlepší dálnice: vzpomeňte si na Německo. Nemají nejlepší absurdní divadlo: vzpomeňte si na Rumunsko. Nemají největší nabídku kurzů angličtiny pro cizince: vzpomeňte si na Maltu. Nemají nejlepší filozofy: vzpomeňte si na Řecko.

[ 28 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 28


ČEŠI A EVROPA

Nemají nejlepší lidové pěvce: vzpomeňte si na Portugalsko. Nežijí v nejmenším státě: vzpomeňte si na Lucembursko. Nemají nejlepší hory: vzpomeňte si na Slovensko. Nemají nejrozkošněji opravená městečka: vzpomeňte si na Slovinsko. Nemají nejlepší muzea: vzpomeňte si na Nizozemsko. Nemají nejlepší opery: vzpomeňte si na Rakousko. Nezápasí s historicky největšími konflikty: vzpomeňte si na Kypr. Nemají nejlepší šopský salát: vzpomeňte si na Bulharsko. Nemají ani nejhoršího prezidenta: vzpomeňte si na […], […] a […]. Češi jsou ovšem národem, který se nejvíce zajímá o to, co si o něm myslí ostatní. Tato kombinace vlastností a dovedností z nich po zásluze dělá jedince výjimečné a neobyčejně sympatické, bez kterých by Evropa nebyla tím, čím je.

MURIEL BLAIVE (1969) je francouzská historička působící na vídeňském Institutu pro evropské dějiny a veřejnou sféru. Zároveň řídí oddělení dějin komunismu pražského vzdělávacího a výzkumného ústavu Collegium Minor. Zaměřuje se na sociální aspekty komunistických a postkomunistických dějin Evropy.

[ 29 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 29


Josep Borrell Fontelles

O rozšíření na východ a o evropské identitě

Evropská identita a zejména zeměpisné vymezení Evropské unie je téma, o němž se napsalo už nespočet stránek. Co ale znamená přesně „evropský“? A kdo všechno se při splnění daných podmínek může stát členem tohoto společenství, které začalo se šesti členy a nyní jich už má dvacet sedm? Momentálně jsou otázky evropské identity frekventovaným tématem v Turecku a na Balkáně. Ovšem až do nedávného přistoupení Rumunska a Bulharska byly spojovány s rozšířením „na východ“ a se začleněním zemí, které Jalta odsunula na druhou stranu železné opony. Termíny „východ“ a „rozšíření“ jsem vždy považoval za nesprávné. Z geografického hlediska leží Vídeň východněji než Praha, a spíše než o rozšíření by bylo trefnější hovořit o znovusjednocení kontinentu, jehož identita se utvářela v průběhu společných dějin a který byl uměle rozdělen cizími mocnostmi. Města jsou připomínkou oné historické jednoty a násilného rozdělení. Píši tyto řádky během krátké letní návštěvy Prahy, čtyřicet let poté, co ruské tanky

[ 30 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 30


O ROZŠÍŘENÍ NA VÝCHOD A O EVROPSKÉ IDENTITĚ

v srpnu 1968 zmrazily Pražské jaro. Letní slunce nyní umocňuje krásu města, které bez vážnější újmy přežilo období dlouhé komunistické letargie. Staré čtvrti, nedotčené barokní skvosty, jejichž fasády opět svítí pastelovými barvami. Především ty v Nerudově ulici, která, jak mi bylo řečeno, se nejmenuje po Donu Pablovi, držiteli Nobelovy ceny, ale po českém spisovateli Janu Nerudovi, jehož příjmení použil jako literární pseudonym jistý Efraín Neftalí Reyes, tehdy neznámý chilský konzul v meziválečném Československu. Někdy věci nejsou tím, čím se zdají být, a někdy se zase nezdají být tím, čím ve skutečnosti jsou. Varšava byla před šedesáti lety kompletně zničena. Její historická část, která byla s obrovským nasazením obdivuhodně zrekonstruována a nadále si tak uchovává svou identitu, je velmi podobná kterémukoli městu východně od řeky Rhôny. Ulice Krakova se příliš neliší od ulic měst jako Cambridge, Bologna nebo Salamanca. Střechy domů, které ve filmu Nesnesitelná lehkost bytí patří Praze, jsou ve skutečnosti střechy Lyonu. Ačkoli bychom neměli být překvapeni tím, jakou identitu mají obě „Evropy“, je „unesená polovina Západu“ — jak východní Evropu nazval Milan Kundera — pro mnoho obyvatel západní Evropy stále velkou neznámou. Zvláště pro nás Španěly, kteří jsme počátky utváření společné Evropy sledovali zpovzdáli. Dlouhá doba uplynula od okamžiku, kdy se naše cesty zkřížily naposledy. Bylo tomu snad v bitvě u Somosierry, kdy polští kopiníci bojovali v řadách napoleonské armády.

[ 31 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:54 31


JOSEP BORRELL FONTELLES

Oni si to připomínají více než my. Ve Varšavě je na hrobce Neznámého vojáka vyrytý nápis Somosierra. Je proto důležité hovořit o „znovusjednocení“, a nikoli o „rozšíření“ ve vztahu k „velkému třesku“, jak nazýváme příchod dvanácti nových členských států. Ačkoli nepřestala být východní Evropa součástí Evropy staré, její začlenění do EU zásadně změnilo povahu původního projektu čítajícího šest zakládajících členů. Změna měla hlubší dopad, než se původně předpokládalo. Současná Evropa je pestřejší a různorodější. Francouzsko-německý motor by dnes ani s pomocí Velké Británie a Španělska nedovedl utáhnout celé společenství. Noví členové přinášejí vlastní vize světa, vyjadřující očekávání, s nimiž do EU vstupovali. Identita není imanentní ani nezměnitelná entita, netkví v nějaké přirozenosti dané biologickými zákony. Je výsledkem prožitých dějin, a radostných, či tragických. A během uplynulých padesáti let byly tyto dějiny ve východní a západní Evropě velmi rozdílné, což vysvětluje rozdílný postoj Španělska a východoevropských zemí vůči EU. Španělsko připravila o svobodu vlastní diktatura, nikoli cizí mocnost. Postkomunistické země ovšem přišly nejen o svobodu, ale i o suverenitu. Poté co je opět získaly, poci ují přirozeně nedůvěru k tomu, když jejich svrchovanost přechází na instituce EU. Lidé, kteří prožili poválečnou dobu východně od Odry, mají silnou vazbu na Spojené státy, což do jisté

[ 32 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 32



míry limituje společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie. Přistoupení východoevropských zemí, zejména České republiky a Polska, posílilo stanoviska podporovaná USA. Je to logické: druhé největší polské město je Chicago, každý třetí Polák má příbuzného ve Spojených státech, Poláci si dobře pamatují, jakou roli sehrály Spojené státy v jejich historii. Tento fakt odráží například polské stanovisko k válce v Iráku. Prezident České republiky Václav Klaus dal mnohokrát najevo to, že před vazbami na Evropskou unii dává přednost vazbám transatlantickým, stanovisko, které je těžko pochopitelné v zemích jako Španělsko. Při návštěvě Madridu deklaroval, že jeho vztah k EU je „manželství z rozumu, ne z lásky“, a v Davosu během mého předsednictví v Evropském parlamentu dokonce prohlásil, že jeho země je členem EU kvůli dotacím, a nikoli kvůli spolupráci, především ne v politické oblasti. Naštěstí nejde o většinový názor mezi Čechy. EU chápe obtíže spojené se sdílením či postoupením části suverenity v případě zemí, kterým byla na dlouhou dobu odňata. V jejích očích ale podobné názory oslabují jejího společného ducha, a navíc popuzují ty státy, které stály v čele sjednocovacího procesu. I přesto je třeba se bránit atmosféře nadřazenosti, neš astným unáhleným vyjádřením, jako například doporučení, aby noví členové při projednávání společného stanoviska vůči válce v Iráku „raději mlčeli“.

[ 33 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 33



Faktem je, že nové členské státy v otázce obranyschopnosti důvěřují více Spojeným státům než samotné EU. Příčinou jsou hořké historické zkušenosti: mnichovská kapitulace Anglie a Francie před Hitlerem, který odtrhl Sudety od Československa a udělal z nich říšský protektorát, či komunistická nadvláda symbolizovaná obří sochou Stalina, která se stala novou dominantou města vedle Pražského hradu. Historie, která po nedávných událostech v Gruzii nabyla opět na významu. Mí čeští přátelé mi vysvětlili, že ten žulový nesmysl byl nahrazen — jako symbol dobové změny — obří nafukovací sochou Michaela Jacksona. Ani tato socha ale nevydržela dlouho, George Bushe už při jeho návštěvě Prahy během minulého německého předsednictví EU nevítala. Bushova návštěva Česka zdůraznila geostrategický význam této země, nacházející se spolu s Polskem a pobaltskými zeměmi v oblasti, která v minulosti patřila do ruské sféry vlivu. Dříve než vůbec začneme diskutovat o tom, co by bylo, kdyby vypukla nová studená válka, se ale soustře me na ekonomickou spolupráci coby integrační faktor. Nové členské státy potřebují vidět konkrétní výsledky členství, které je podmíněno sdílením části jejich vlastní suverenity. A ekonomické ukazatele, které v tomto směru nabízí Komise, jsou výmluvné. Během jednoho roku obdrželo deset nových členských států na modernizace infrastruktury více než 1,3 miliardy eur. Zemědělská pomoc, plynoucí do těchto

[ 34 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 34



zemí, zvýšila o polovinu výnosnost obdělávané půdy. Unie stejně tak zajiš uje stabilní ekonomický rámec, který podporuje investice a rozvoj. Přímé zahraniční investice z patnáctky do nových členských zemí se ze 7 miliard eur v minulém roce zdvojnásobily na 13,8 miliardy v roce letošním. Tato čísla je třeba porovnat s přímými investicemi na vlastním území patnáctky (156 miliard eur v roce 2004), což dokazuje, že obávaný fenomén průmyslové delokalizace má své meze, ačkoli debata na toto téma a obavy občanů z něj jsou nyní ve východní Evropě přítomné. Důležitější než ekonomické údaje jsou konkrétní postoje a snaha jim porozumět. To nejtěžší je změna. Nejobtížněji překonatelné hranice se nacházejí v myšlení lidí. Ve Španělsku o tom víme své, jelikož cesta do EU byla provázena mnoha změnami v rovině materiální i duševní. Pro mou generaci, narozenou po druhé světové válce, znamenala Evropa svobodný prostor, který v nás občas vyvolával pocit méněcennosti. Pro nové generace se Evropa už stala každodenní zkušeností a přirozenou součástí jejich světa. Především ale bude nezbytné, abychom všichni akceptovali fakt, že členství v Unii znamená být součástí nadnárodního společenství založeného na společných hodnotách. Cílem vstupu do EU nemá být zisk co nejobjemnějších dotací, placených nejbohatšími zeměmi, které EU zakládaly. Tento solidární aspekt je pouze jednou — by nezbytnou — částí celého politického projektu.

[ 35 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 35



EU potřebuje nalézt nový smysl své existence, a to jiný, než bylo francouzsko-německé usmíření a budování společného trhu s jednotnou měnou: měl by dát vhodnou odpově na otázku, jakou roli mají mít evropské politické hodnoty v globalizovaném světě. Na tomto úkolu se můžou podílet země staré i nové.

JOSEP BORRELL FONTELLES (1947) je poslancem Evropského parlamentu za španělskou socialistickou stranu. V letech 2004–2007 byl předsedou Evropského parlamentu. Vystudoval letecké strojírenství, v letech 1991–1996 byl ministrem pro dopravu, životní prostředí a komunikaci a zasedal v Evropském konventu.

[ 36 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 36


Christian Domnitz

Mluvte spolu! Čili proč je aktivní evropská politika v zájmu České republiky…

Po necelých pěti letech od rozšíření Evropské unie bude stát Česká republika v čele evropských států. Spolu s předsednictvím Evropské unie v roce 2009 má tato země možnost zviditelnit se a vnést do evropské politiky vlastní akcenty. Naplní se Čechům „evropský sen“? Některým určitě. Ostatní však již nechtějí snít. Zdá se, že mnozí Češi pohlížejí na Evropskou unii jako na něco cizího, co ohrožuje jejich identitu. K tomu se dá říci: dobrá, evropský sen se stal realitou a v reálném světě se prostě názory liší. Tato situace ale poukazuje na to, že evropské sjednocování má jednu vadu. Dvacet let po překonání stavu rozdělené Evropy a pět let po rozšíření Evropské unie vázne sjednocování v rovině kultury i každodenního života. To se ukazuje například na odlišnosti „kultury vzpomínek“. Západoevropští historikové hrdě popisují „úspěšné“ dějiny sjednocování Evropy, opomíjejí ale všechny nepříznivé zvraty. Neberou v potaz společnosti, které se do roku 1989 nacházely „na druhé straně“. Kronikáři západoevropského sjednocování pre-

[ 37 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 37


CHRISTIAN DOMNITZ

zentují pouze evropskou normu, kterou kandidátské země musely před vstupem do Evropské unie splnit a podle které chtějí staré členské státy posuzovat ty nové ještě i v budoucnosti. Nové členské země se však nyní snaží zbavit pozůstatků státního socialismu. Těžko se v nich překonává minulost, která má silný politický náboj. Přitom se dá obtížně rozeznat, že socrealistické

nacionalismy

Východu

a

konzervativní

nacionalismy Západu se sobě podobají stejně jako staré a nové obrazy nepřítele. Vzývání svrchovaných národů a protizápadní resentimenty byly ve střední Evropě dvacátého století mocenskou oporou nejen národně konzervativním a autoritářským vládám, ale také vládám komunistických režimů. I když revoluce roku 1989 mnohé proměnily, reflex „vymezování se“, který je již po dvě stě let příčinou prosazování partikulárních zájmů a způsobuje ve střední Evropě konflikty, zůstává stále. Středoevropským státům i nadále chybí odvaha spolupracovat na celoevropském projektu, jinak by nevyměnily svou izolaci ve fiktivním spolku RVHP za nicotnou existenci na okraji Evropské unie a nezůstaly by uvězněny ve dvojité periferii mezi Východem a Západem. „Stará“ EU vnímá nové členské státy stále jako Východ. Jako země, které z evropského rozpočtu více získávají, než do něj přispívají. Zachází se s nimi proto jako se členy druhé kategorie. Nové členské země pouze omezeně poskytují státní podporu svým zeměděl-

[ 38 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 38


MLUVTE SPOLU!

cům, kteří musí konkurovat levnější masové produkci mnoha států světa. Západní elity hodnotí kulturní a společenský kapitál Středoevropanů jako nízký a pohrdají jejich politickou kulturou stejně jako jejich způsoby jednání. Středoevropský, zpravidla národní důraz na vzdělání, naráží na západní nezájem. Bohužel, po vstupu do Unie vzdali prezidenti a vlády střední Evropy boj o dobré místo svých společností v Evropě. Obětovali je vnitřní politice a získání moci. Dalo by se říci, že se Jacques Chirac, Gerhard Schröder, Václav Klaus a bratři Kaczynští v jedné věci shodují. V tom, že nechtějí mít se svými východními či západními protějšky příliš co do činění. Tím ale nikomu nepomohli. Kde zůstali lidé smýšlející jinak, ti, kteří spojují obě části Evropy ve svém všedním životě a vytvářejí něco nového? Co zbylo z nadšení po pádu berlínské zdi, z nadšení z možností cestovat, učit se cizí jazyky, poznávat jiné způsoby života? Kdy bude mít vliv generace z roku 1989, která se osvobodila nejen z vězení diskurzu Východ-Západ, ale také z národních dogmat devatenáctého a dvacátého století? Kdo první projeví v západní Evropě odvahu a nebude už od Středoevropanů požadovat naplnění západních norem, ale bude je podněcovat k tomu, aby se učili celoevropskému soužití a stali se v evropském prostoru — jako jejich západní sousedé — rovnoprávnými aktéry? A kteří Středoevropané mají tu odvahu považovat Unii za víc než dojnou krávu, vnímat ji jako prostor odrážející jejich

[ 39 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 39


CHRISTIAN DOMNITZ

vlastní ideje a jako fórum, ve kterém je možné nalézt odpovědi na globální výzvy? Ačkoli jsou bývalá východní a západní Evropa institucionálně spojené, jejich představy evropského soužití se liší i nadále. Současný stav evropské integrace skličuje především ty, kteří doufali ve srůstání Východu a Západu, ve schopnost vzájemně si naslouchat a navzájem se od sebe učit. V této atmosféře vystřízlivění se zapomnělo na úsilí o demokratizaci, občanská práva a trvalý mír. Přesvědčení, že blahobyt pro všechny je založen na funkčních trzích a silných sociálních systémech, se začíná drolit. Zatímco protagonisté východozápadního sjednocování ztratili iluze a jsou unaveni slovními přestřelkami, negativní následky tohoto ustrnutí se šíří po kontinentě. Jediné, v čem panuje mezi Východem a Západem soulad, jsou společné pochyby a skepse. Namísto východního bloku a západního společenství jsou evropské národy vnitřně rozděleny na zastánce sjednocené Evropy a zastánce národních států a jejich zájmů. Rozpadá se také shoda států západní Evropy ohledně dalšího rozšiřování Evropské unie, stejně jako se vytrácí přání států východní Evropy vrátit se zpět do Evropy. O evropských ideálech se dnes stejně jako dříve diskutuje v národních arénách a každý národ se pokouší vnucovat Evropě svá kulturní hodnotová měřítka — vášnivé debaty, a už o Turecko a křes anství nebo o Benešovy dekrety a lidská práva, však nenaplňují

[ 40 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 40


MLUVTE SPOLU!

potřeby Evropanů. Dnes už nejde o to, posilovat svůj národní stát vůči sousednímu tím, že své kultuře přisoudím vyšší hodnotu než kultuře svého souseda. V globální konkurenci už není důležitá podstata kultury a civilizace, ale kariérní příležitosti a možnosti konzumu. Ty určují, jak je pro nás ten který hospodářský prostor atraktivní. Bylo by tudíž anachronismem — popřípadě záležitostí folkloru — ptát se po „českém příspěvku Evropě“. Historickým přínosem evropského sjednocování nebyly pokusy o nacionalizaci Evropy, ale europeizace národů. Lpění Francie na předimenzované finanční podpoře pro své zemědělce přineslo Unii zrovna tak málo jako britský „rabat“ nebo neochota Německa rozbít své celosvětově působící energetické kartely. Měla by k tomu nyní přibýt polská absolutizace křes anství nebo česká volná licence pro atomovou energii a vraha klimatu? Prosazování domnělých „národních zájmů“ škodí nejen společenství. Prosazování národního principu přináší negativní bilanci i každému jednotlivému státu. V případě, že se české předsednictví v roce 2009 pokusí Unii zatlačit zpět na národní cesty, mohli by noví západní protekcionisté nečekaně souhlasit. Evropa by byla znovu rozdělená. Evropská integrace se stala institucionální skutečností a vytváří místo pro nové podoby života, které se již nebudou vztahovat pouze k národní identitě. Skrze tyto podoby pak Evropa prosakuje také do běžného života a není přítomna již pouze v elitní kultuře a jejích

[ 41 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 41


CHRISTIAN DOMNITZ

hodnotách. Teprve až bude jednodušší pracovat v jiných zemích a prožívat milostné vztahy přes hranice, různé kvality života se vyrovnají a spojí se také různé identity. Stálé sbližování nevzniká transferovými platbami, ale komunikací a výměnou. Té by se neměli vzpírat ani staří ani noví členové EU. Po rozšíření je nejvyšší čas vést znovu široký společenský východozápadní dialog o skutečně nové Evropě. Jedině ten může kulturně živit podhoubí společné evropské cesty a zároveň zachovávat evropské způsoby života.

CHRISTIAN DOMNITZ (1975) je německý historik a publicista žijící v Berlíně. Napsal knihu o debatě o Benešových dekretech v evropském a českém parlamentu, v současné době pracuje na disertaci o středoevropských představách o Evropě. Ve svých článcích a esejích se zabývá především představami o Evropě v zemích za železnou oponou.

[ 42 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 42


Jean-Michel Ducomte

Evropa a my, my v Evropě

„V našich moderních časech je potřeba mít evropského ducha.“ Tento výrok Madame de Staël, pronesený před zhruba dvěma sty lety, má ještě dnes hodnotu imperativu.* Když se hovoří o evropském duchu, odkazuje se většinou spíše k civilizačnímu projektu než ke kulturní identitě. Jako kolébka národních států zažil náš kontinent v dějinách nacionalistická a imperialistická vychýlení. Evropa představuje prostor vzniku modernity, je nositelkou univerzalistického humanismu, založeného na uznání centrálního postavení člověka a jeho práv. Zažila však ve své historii i období své totální negace. Projekt, který začal po druhé světové válce a jehož cílem bylo zachránit co se dalo z bývalé evropské mocnosti a z jejích skomírajících příkladných hodnot, je koncepčně neoddiskutovatelný, ale v konkrétní rovině nejistý. Nejdůležitějším faktem je, že kontinent žije v míru. Intelektuální výboje, které daly vzniknout demokracii, myšlence lidských práv a pocitu zasloužené hrdosti, se těší nezpochybnitelnému uznání. Objevuje se však i pocit vy*

Madame de Staël (1766–1817), vlastním jménem Anne-Louise Germaine Necker, baronka ze Staël-Holstein, spisovatelka pocházející z frankofonní části Švýcarska. Významným způsobem se podílela na francouzském intelektuálním životě (pozn. překl.).

[ 43 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 43


JEAN-MICHEL DUCOMTE

čerpání, který charakterizuje probuzení národních egoismů a neschopnost přizpůsobit evropské instituce geografickému rozšíření EU (kterému ovšem nelze upřít smysl). Měli jsme být jasnozřiví a adaptovat rozhodovací mechanismy ještě před příchodem nových členů. Alternativní mocnost, která má potenciál pozvednout svůj hlas v nebezpečně unipolárním světě, zůstala mlčet. Popřípadě — když ji k tomu přinutily události, které mají planetární dosah — pronášela projevy nejednoznačné nebo nevýrazné. Pouze vědomá mobilizace občanů evropských národů může dát nejisté evropské integraci skutečně demokratický a sdílený obsah. Více než popis vlastností, který zbývá vytvořit a jehož schopnost označovat stávající institucionální mechanismy je úzce spjata s nezbytným vývojem, potřebuje Evropa, aby ji ti, kdo v ní žijí, brali za svou. Byl to právě tento požadavek, kvůli kterému se Liga pro vyučování nejprve zavázala k přemýšlení a velmi rychle poté ke konkrétnímu zapojení do evropského dobrodružství.* Jestliže to, co dříve vypadalo jako novinka, dnes vnímají lidé jako evidentní záležitost, znamená to, že jsme se rozešli s některými zvyky. Liga pro vyučování byla ustavena v roce 1866 na základě jasnozřivého a trochu trpkého konstatování, že pro to, aby byla nastolena demokracie, nebude stačit zavede* Liga pro vyučování — v originálu La Ligue de l’Enseignement (pozn. překl.).

[ 44 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 44


EVROPA A MY, MY V EVROPĚ

ní všeobecného volebního práva. Liga se od počátku hlásí k jasně pozitivistické perspektivě: je to výuka oproštěná ode všech náboženských odkazů, pomocí níž se budou moci lidé otevřít světu vědění, a dosáhnou tak občanského uvědomění. Liga vždy podporovala ustavení nekonfesijní a demokratické republiky.* K tomu se velice rychle přidaly úvahy o sociální otázce, spojené s nejrůznějšími iniciativami v oblasti kultury, volného času, sportu nebo komunikace. Rozsah činnosti jednotlivých iniciativ však zůstával uzavřen vždy v rámci jednoho národa. Nikoli z rozhodnutí, ale spíše ze zvyku. Bylo zapotřebí mnohých malých krůčků, nových zkušeností, jako jsou výměny mladých lidí nebo konfrontace s kulturní rozmanitostí. Od Amsterodamské smlouvy zde panovala neurčitá obava z toho, jestli Evropa dokáže dostát principu nekonfesijnosti, jenž tvoří mírotvorný základ francouzské republikánské tradice. Po nových zkušenostech zaujala evropská otázka centrální místo v zájmech Ligy pro vyučování. V průběhu Lyonského kongresu v roce 2004 byla navržena syntéza dřívějších úvah, která představovala jasný politický projekt. Od té doby je evropská otázka jednou z oblastí, ve které se Liga pro vyučování angažuje. Je třeba říct, že ve světle myšlenky pokroku, která působí posledních 150 let, se Evropa ukázala jako nadějné staveniště, ale rovněž jako projekt plný nejasností. *

Výraz „nekonfesijní“ označuje do češtiny špatně přeložitelný francouzský výraz „laïque“, který nelze přeložit termínem „laický“. Analogicky je používán termín „nekonfesijnost“ pro „laïcité“ (pozn. překl.).

[ 45 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 45


JEAN-MICHEL DUCOMTE

Základ našeho společného dobrodružství, a v jiné podobě též základ Rady Evropy, tvoří principy humanistického univerzalismu. Můžeme jej vnímat s odstupem času jako intelektuální konstrukci evropského myšlení, které je motivováno geografickou diverzitou. Erasmus zde stojí bok po boku Rabelaise, Galilea či Koperníka. Všechny názorové rozdílnosti se začínají spojovat od šestnáctého století, aby se rozložil princip autority a byl umožněn nástup svobody jednotlivce. Liga pro vyučování se hlásí k tomuto kulturnímu dědictví: k důslednému naplňování toho, co říká Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, toho, co opakuje — způsobem, který by se dal jistě zlepšit — Charta základních práv Evropské unie. Stejně tak se hlásí k myšlence trvale udržitelného rozvoje a k pozornosti věnované zemím na jižní polokouli. Zrcadlo principů ale neodráží komplexní realitu, kterou dnešní Evropa tvoří. Mnohé otázky zůstávají, zvýrazněné slabostí demokracie a chronickým sociálním deficitem. Svobodný trh založený na férové konkurenci nemůže být ani cílem ani nějakým samospasitelným projektem. Teprve díky zohledňování obecného zájmu a díky názoru, že neexistuje trvalý ekonomický rozvoj bez pevných sociálních garancí pro ty, kdo ho svou prací utvářejí, se může uskutečnit sen všech, kteří se domnívají, že utváření Evropy je nezbytné. Evropa může být velká, pouze pokud bude příkladná. Ostatně z rozmanitosti přesvědčení, kultur a tradic, které i přes rozhodnutí sdílet osud v jedné ko-

[ 46 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 46


EVROPA A MY, MY V EVROPĚ

munitě dávají Evropě podobu harlekýnova pláště, nutně vyplývá, že by požadavky na uznání náboženské identity měly utichnout. V pohledu Ligy pro vyučování se Evropa nemůže trvale stavět na jiném než nekonfesijním základě, který odkazuje na lidský statut, názory, individuální přesvědčení a víry, a osvobozuje tak veřejné instituce od jakéhokoli církevního vlivu. Tyto imperativy, jak principiální, tak metodické, zesílily společně s rozšířením Evropské unie směrem k zemím střední a východní Evropy. Jejich vstup do demokratického světa je teprve nedávný, a řada napětí, zejména nacionalistické povahy, se zde nadále projevuje. I proto je potřeba věnovat aktivní a bdělou pozornost tomu, aby byl garantován respekt k hodnotám, na kterých postavila Liga pro vyučování svoji vizi budoucnosti Evropy. Je to nezbytné a zároveň jednodušší, než by se mohlo zdát. Pozornost, třeba i skromná, věnovaná historii národů této části kontinentu ukazuje silnou touhu a zároveň skutečnost, která je celkově vzato příkladná. Jde tu o opravdovou touhu účastnit se společného dobrodružství ze strany občanské společnosti, která se rychle organizuje, jako kdyby chtěla dohnat čas vnuceného ticha. Tato touha se u některých národů, jako je ten český, může dovolávat zážitku demokracie první republiky. Rozmanitost těchto zemí se stává laboratoří toho, co dnes zažívají země jako Francie. Evropa je dnes samozřejmostí, ale potřebuje zachovávat svou diverzitu, a občas ji navíc

[ 47 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 47


JEAN-MICHEL DUCOMTE

i obohatit, jestliže chce žít. Hezky to vyjádřil René Char v knize „Les Matinaux“: „Moudrost nespočívá v pouhém seskupování, ale v nalezení našeho počtu, naší vzájemnosti, našich odlišností, naší cesty, naší pravdy prostřednictvím společné tvorby a přirozenosti. A ta trocha beznaděje, která je tomu trnem, je nestálá mlha.“

JEAN-MICHEL DUCOMTE (1949) přednáší na Institutu politických studií ve francouzském Toulouse. Od roku 2003 je předsedou Ligy pro vyučování (Ligue de l’Enseignement).

[ 48 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 48


Mikuláš Dzurinda

Evropa má nebezpečný sklon k pohodlnosti

Co z toho, co vytváří moji identitu, je obecně evropské? Je to především hodnotová stupnice, které důvěřuji a kterou považuji za smysluplnou a perspektivní. Je to hodnotová stupnice, která vychází z křes anské kultury a tradice, jejichž podstatou je úcta k životu, láska k bližnímu, odpovědnost za sebe, své blízké, ale i za širší společenství. Je to historická zkušenost našich předků, že je smysluplné víc dávat než očekávat, že je smysluplné a perspektivní se namáhat a také se obětovat. A samozřejmě je to i historická zkušenost, že je smysluplné a perspektivní podporovat rodinu. Že rodina je tím elementárním lidským společenstvím, které vytváří nejlepší prostředí pro dobrý vývoj a spokojený život každého jejího člena. Významným prvkem mé identity je také příslušnost ke konkrétnímu národu. Především mateřský jazyk považuji za důležitý prvek vlastní identity. V něm jako by bylo koncentrované dědictví našich otců a matek předcházejících generací. Příslušnost k vlastnímu národu, vlastním kořenům, pocit vlastenectví kombinovaný s úctou k ostatním náro-

[ 49 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 49


MIKULÁŠ DZURINDA

dům považuji nejen za významný atribut své identity, ale také za obecnou metodu, která bude stmelovat Evropu.

Čím by mohly být identita a zkušenosti České republiky a Slovenské republiky, respektive zemí střední Evropy, významné pro budoucnost celé Evropy? Pozoruji v Evropě některé trendy, které mě znepokojují. Jedním z nich je tendence k pohodlí. Iluze, že věci půjdou hladce a dobře bez dalšího úsilí, beze změn, bez reforem. Že například protiklad mezi populačním vývojem a délkou lidského života vyřeší řízená migrace. Právě zkušenost zemí střední Evropy říká, že chybné systémové rozhodnutí se napravuje jen s velkými obtížemi a bolestmi. Přechod od plánovaného hospodářství k tržní ekonomice je takovou zkušeností. Proto mě znepokojují jisté socialistické tendence v zemích s dlouhotrvající demokracií, znepokojují mě proklamace o budování silných sociálních států, navozující atmosféru, že se o nás někdo postará. My ve střední Evropě jsme o to „usilovali“ bezmála půl století a důsledky poci ujeme ještě dnes. Naší zkušeností je také to, že svoboda není samozřejmostí, není hodnotou, o kterou není třeba usilovat. Národy střední Evropy se ocitly v nesvobodě velmi lehce, z nesvobody se vymaňovaly za cenu nesmírných obětí. Naší zkušeností je, že zlu není možné ustupovat. I proto mě v současnosti znepokojují určité jevy: tolerance (nebo podceňování) násilí, primitivní antiamerika-

[ 50 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 50


EVROPA MÁ NEBEZPEČNÝ SKLON K POHODLNOSTI

nismus, nedostatečná vůle a odvaha investovat do oblasti ochrany a bezpečnosti. Vklad zemí střední Evropy do budoucnosti celého kontinentu by měl být v oblasti prosazování reforem orientovaných na budoucnost, na primární odpovědnost každého jedince za svůj život, na konkurenceschopnost Evropy v globalizujícím se světě. Země střední Evropy by měly být zvláš citlivé při jakýchkoli náznacích potlačování svobody, lidských práv, ale i používání násilí, teroru. V Evropě potřebujeme víc odpovědné politiky, víc poctivosti politiků vůči voličům, ale potřebujeme i víc odvahy. Občanské i politické. My, Středoevropané, ještě donedávna ti druzí za železnou oponou, bychom tomu měli nejen víc rozumět, ale také to prosazovat.

MIKULÁŠ DZURINDA (1955) je bývalým ministerským předsedou Slovenské republiky, funkci premiéra vykonával v letech 1998–2006. Vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů ve slovenské Žilině. V roce 1990 spoluzakládal Křes ansko-demokratické hnutí, kde byl mezi lety 1998 a 2000 na předsednickém postu.

[ 51 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 51


Hubert Gehring

Česká republika v Evropské unii — šance pro obě

Zabýváme-li se významem a pozicí České republiky v dnešní Evropské unii, nemůžeme sledovat pouze ekonomické ukazatele a počítat české europoslance. I když je tento způsob hodnocení zemí zastaralý a měli bychom se ho vzdát, používáme ho i nadále. Otázkou totiž není, „kdo jsme“, ale „co můžeme být“ a „co můžeme dát“. Otázkou není, zda je Česká republika menší z velkých zemí nebo větší z malých zemí. Otázka zní, co chceme vykonat a jaké zkušenosti přitom chceme získat. Česká republika je už nyní středoevropskou zemí, která má stabilní demokratický systém, pozvolný a nepřerušovaný hospodářský růst a rozvíjející se ekonomické a politické vztahy s dalšími zeměmi EU, mezi nimiž je Německo jedním z důležitých partnerů. A co více, Česká republika již nyní splňuje úlohu mostu mezi starými a novými členy Evropské unie. V současnosti je ale rozhodující její role budoucí. Být evropský znamená dívat se dopředu a být kreativní. V globalizovaném světě se státy nemohou starat pouze o sebe, ale musí se dívat kolem sebe a všímat si vývoje

[ 52 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 52


ČESKÁ REPUBLIKA V EVROPSKÉ UNII — ŠANCE PRO OBĚ

svých sousedů i vzdálenějších zemí. Závislost znamená bezpečnost pro každého člena unie. Žádný stát nemůže jednat sám za sebe, ale musí spolupracovat se svou komunitou. A v tom spočívá evropská kultura: každý stát a dokonce každý občan je spojen s každým členem Evropy. Všichni lidé žijí blízko sebe a pospolu, což vytváří pocit solidarity, který v Evropě nebyl k vidění nikdy předtím. Historické chyby a omyly tvoří zcela jistě jeden ze základních kamenů Evropské unie. Dosavadní úspěchy evropské minulosti nás mohou v současné době i v budoucnosti lépe směrovat ke sjednocené Evropě. Spolupráce, inovace a ochota uzavřít kompromisní řešení jsou a budou úhelnými kameny Evropy, které zároveň vylučují sobeckost a odmítání nových názorů. Evropská unie je v globalizovaném světě nesmírně potřebnou institucí. Informace proběhnou zeměmi během několika vteřin. Země a lidé se tak postupně sžívají. Unie je symbolem hodnot jako mír, demokracie, ekonomický růst a svoboda. Přesto se její vývoj dosud nezastavil. Po vytvoření funkčních institucí bude nesmírně důležité, abychom dále rozvíjeli společnou evropskou kulturu. Bez sdílené kultury nemůže Evropa rozvinout svůj plný potenciál. V tomto procesu považuji Českou republiku a další státy střední a východní Evropy za nesmírně důležité. Tyto země mají relativně mladé demokratické režimy. Velmi jasně si pamatují na omezení a ohavnost totality. Všechny tyto země bojovaly za svou svobodu a demokracii, a jsou tedy legitimními zastánci svobodné Evropy. Můžeme slyšet hlasy, které znepokojuje vliv nad-

[ 53 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 53


HUBERT GEHRING

národních organizací na záležitosti národní, jedná se většinou o obavy založené na historické zkušenosti. Musíme obnovit důvěru v nadnárodní instituce, které zajiš ují a zvyšují náš blahobyt. Nikdo netvrdí, že je třeba, aby členské státy delegovaly veškerou svou autonomii na orgány Evropské unie. Sám jsem měl často možnost zažít, jak zejména mladí Češi do velké míry sdílejí evropské hodnoty a vnímají se ze všeho nejvíc jako Evropané, což považuji pro mladou českou demokracii za významné. Postoje mladých Čechů mohou sloužit jako vzor mladým Němcům, Francouzům nebo Britům, kteří Evropskou unii vnímají často jako něco samozřejmého, a proto nemají potřebu se jí zabývat, zapomínají na ni a nijak se za ni nezasazují. Chování mladých lidí je pro budoucí podobu a fungování Evropy klíčové, protože o její budoucnosti budou rozhodovat převážně tyto generace. Z tohoto důvodu mají mladí Češi nejvíce dispozic k tomu, aby pomohli dalším obyvatelům Evropské unie znovu objevit její hodnotu a význam svobody. Stejným způsobem mohou mladí Češi důvěryhodně a autenticky předat své zkušenosti s přínosem vstupu do EU eventuálním novým členským státům, protože mají zkušenost s životem jak mimo EU, tak v ní. Česká republika a další nové státy by tak mohly být významnými zastánci Evropy, aniž by byly podezírány z vedlejších úmyslů. Jak postupně narůstá počet pohotových mladých Čechů ve vedoucích pozicích, zvyšuje se šance, že Česká

[ 54 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 54


ČESKÁ REPUBLIKA V EVROPSKÉ UNII — ŠANCE PRO OBĚ

republika zvětší svůj význam v Evropě při vytváření nových obrysů EU. Česká republika často ukázala svou schopnost podílet se spolu s dalšími státy na vytváření nových trendů. Příkladem je třeba vztah s Německem: sdílená ekonomická identita a politická solidarita tvoří integrální součást obou národů. Jak můžeme v tomto případě vidět, v globalizovaném světě je třeba rozvíjet vzájemnou závislost na mezinárodní úrovni. Takové komunity by měly v budoucnu přibývat a dál růst. Česká republika spolu s dalšími členskými státy nabízí a sama získává šanci rozvíjet tuto kulturu a ducha. Sečteno a podtrženo to znamená, že role a význam České republiky může spočívat v tom, že se stane motorem a vzorem ve vytváření společné evropské kultury. Na druhé straně, Evropská unie a její členské státy České republice ukazují, že závislost nemusí znamenat útisk, ale může naopak podpořit růst blahobytu a životní síly. A to je ta šance.

HUBERT GEHRING (1957) je od roku 2008 zástupcem Konrad-Adenauer-Stiftung (KAS) v České republice. Dříve působil jako ředitel zastoupení KAS v Mexiku a Venezuele. Pracoval jako referent a později jako vedoucí oddělení v odboru politiky životního prostředí a demografického vývoje v úřadu spolkového kancléře. Následně vykonával funkci generálního sekretáře CDU v Meklenbursku-Předním Pomořansku.

[ 55 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 55


Jean Dominique Giuliani

Evropská integrace je stálé překonávání krizí

Římské smlouvy, stojící na počátku evropského sjednocování, zajistily Evropě v posledních padesáti letech ekonomickou i politickou prosperitu. A to i přesto, že zpevňování ekonomických vztahů bylo od počátku chápáno jako nejlepší způsob, jak propojit evropské státy politicky — to byl cíl, ekonomika měla být jen prostředkem. Věřím, že i všichni kritici, kteří pochybují o dynamice evropských politik, se shodnou v tom, že posledních padesát let evropského vývoje byl jednoznačný úspěch. Podíváme-li se na celou novodobou historii evropské integrace, uvědomíme si ale také to, že její neoddělitelnou součástí jsou krize. A to nejen z důvodů, o kterých mluví Jo Leinen, když popisuje Evropskou unii jako jízdní kolo: když přestaneme šlapat, spadneme. Evropská integrace je prostě proces stálého napravování chyb. Krize jsou její přirozenou součástí, a to s tím, že všechny byly doposud bez výjimky překonány. Nikdy jsme se v posledních padesáti letech nemuseli vracet zpátky. Slýcháváme hlasy, které požadují, aby byly některé evropské politiky převedeny zpět na národní úroveň, protože politiky Evropské unie jsou byrokratické. V Evropě stá-

[ 56 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 56


EVROPSKÁ INTEGRACE JE STÁLÉ PŘEKONÁVÁNÍ KRIZÍ

le váháme nad tím, jak převádět část své suverenity na evropskou úroveň, ale zároveň si ji dostatečně zachovat na úrovni národní. Měli bychom si však odpovědět na otázku, v čem jsme nejvýkonnější. A hle, hned se vynoří princip subsidiarity. Možná jsme se několikrát spletli, možná jsou evropské instituce netransparentní atd. Osobně se domnívám, že evropských úředníků by mělo být pětkrát až šestkrát méně, a to i když v Bruselu pracuje o polovinu méně úředníků, než pracuje pro pařížskou radnici, takže o nějaké bruselské byrokracii lze mluvit jen těžko. Problém je spíš v transparentnosti a nedostatku demokracie. Návrh ústavní smlouvy byl v tomto směru pokrokový. Francie je občas kritizována za to, že je protievropská. Ve skutečnosti není cílem stavět evropskou identitu proti té národní. Rozdílné národní identity chceme v prvé řadě respektovat, protože jen díky bohatství, které nám nabízejí, můžeme vytvořit přidanou evropskou hodnotu. Jistě, jednoho dne bude možná tato evropská identita skutečně existovat sama o sobě, aniž se budou muset stírat národní rozdílnosti. Občas slyšíme, že Evropská unie připomíná francouzské císařství. Je tomu ale přímo naopak. Evropská unie je protikladem císařství, protože v ní jde o sdílenou moc. Malé země ještě neměly nikdy takové slovo, jako mají dnes v Evropské unii. Ptáme se na stav Evropské unie a na její budoucí perspektivy, což lze rozdělit na dvě otázky: Kde jsme a kam jdeme. Nedávno jsem si přečetl, že Oliver Cromwell jed-

[ 57 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 57


JEAN DOMINIQUE GIULIANI

nou řekl: „Pokud nevíme, kam jdeme, znamená to, že jdeme hodně daleko.“ Tato slova lze jistě přirovnat i k Evropské unii a budou s nimi souhlasit i její kritici. Současná diskuse o budoucím směřování ukazuje, že i když můžeme slavit úspěchy posledních padesáti let, máme před sebou také velké úkoly, které mají různou povahu: právnickou, politickou, ekonomickou, sociální, otázky týkající se bezpečnosti a další a další. Jsou to témata, která bývalý prezident Václav Havel odkrýval ve svých hrách i ve své politické kariéře: otázky identity, kulturní otázky a problémy, které se týkají každého z nás. Za dalších padesát let budeme proto snad moci znovu slavit další smlouvy a další úspěchy, na které budeme moci být hrdí. Budeme snad moci oslavovat smlouvy, které přijímáme proto, že je spoluobčané na našem kontinentě potřebují.

JEAN-DOMINIQUE GIULIANI (1956) vystudoval právo v Aix-en-Provence. Od roku 2000 předsedá Nadaci Roberta Schumana, francouzského think-tanku, který propaguje Evropu a evropská studia. Je autorem řady publikací o evropské integraci a pravidelným účastníkem mezinárodních konferencí.

[ 58 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 58


Václav Havel

Lidská práva nehájíme důsledně

Jak je ode mne asi očekáváno a jak je mým zvykem, rád bych zdůraznil duchovní dimenzi evropského sjednocování. Dlouhá duchovní, kulturní a kulturotvorná tradice od antiky a křes anství přes renesanci a osvícenství až k době moderní je přítomna i v dnešní sjednocující se Evropě. Ovšem ona přítomnost je začasté podivná, dvojsmyslná, nedostačující, ba i sporná. Osvícenství nám přineslo nesmírně důležitou věc, která je prapůvodně typicky evropským produktem a která navazuje na předchozí tisíciletou tradici, totiž ideu lidských práv. Musím se však zmínit o veliké opatrnosti, s níž je tento základní pilíř evropské duchovní tradice akceptován a do praxe promítán. Evropa má pověst opatrníka a zároveň pověst podivného technického vynálezce, který by chtěl ve vědě, v technice, v ekonomice neustále někoho dohánět a předhánět. V tomto ohledu je materialisticky neobyčejně ambiciózní, avšak na úkor respektu k vlastním nejdůležitějším tradicím, k těm, které stály u jejího zrodu. Nejednou vidíme, s jakou rozpačitostí a opatrností se Evropská unie vyjadřuje ke zjevným, flagrantním příkladům porušování lidských práv v nejrůznějších zemích světa. A čím jsou tyto země větší, čím rozsáhlejší mají s Evropou ekonomické styky, tím větší je její opatrnost v kritice poru-

[ 59 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:55 59


VÁCLAV HAVEL

šování lidských práv. Padesáté výročí vzniku Evropské unie je však výzvou k tomu, aby se Unie daleko důkladněji zamyslela o svém duchovním potenciálu, o svých možnostech, o svých mravních povinnostech a aby je daleko důsledněji promítala i do své praktické politiky. Chce-li dohnat a předehnat Spojené státy v ekonomice, nech to dělá, ale nech je především a hlavně dožene a předežene v kritice autoritativních režimů, které jsou rozesety po celé zeměkouli a které neuvěřitelným způsobem potlačují lidské svobody a lidskou důstojnost. Žijeme v globálně propojeném světě, který má jediný společný osud a který je do značné míry výsledkem prapůvodní evropské dynamiky. Evropa má tudíž zesílenou odpovědnost i za to, jak tento svět vypadá. Nemůže proto mhouřit oči a tvářit se, že se jí netýká to, co se děje v Barmě, v Čečensku, v Severní Koreji, na Kubě, v Íránu či jinde. To jediné a hlavní, co jsem tedy chtěl při této příležitosti říct, je to, co jsem říkal už panu předsedovi Barrosovi a o čemž jsem s ním korespondoval, totiž že tento rok by měl být impulsem ve směru, o němž tu mluvím. Jinak Evropě hrozí, že se z vynálezce lidských práv promění ve vynálezce appeasementu. VÁCLAV HAVEL (1936) je spisovatel a dramatik. Byl vůdčí osobností Charty 77, sametové revoluce a v prosinci 1989 se stal posledním československým prezidentem. V lednu 1993 byl zvolen prvním prezidentem České republiky. Tento úřad zastával až do roku 2003. V současnosti se věnuje tématu dodržování lidských práv ve světě a literatuře.

[ 60 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 60


Ladislav Hejdánek

Budoucnost Evropy a my

Narodit se a žít někde v Evropě vůbec nestačí, má-li se někdo stát Evropanem. Evropanem se totiž nikdo nerodí, ale musí se jím naučit být; a ještě přesněji, musí se jím naučit vždy znovu stávat, protože být Evropanem není žádný konečný cíl, po jehož dosažení by bylo možno se zastavit a zůstat. Všichni jsme jen zčásti Evropany, někdo víc, někdo méně (tak jako jsme někdo vzdělanější a jiný méně vzdělaný, někdo pracovitější a jiný méně pracovitý apod.). Proto onen známý polistopadový slogan, že „se vracíme do Evropy“, byl značně matoucí (ostatně také tenkrát by byla na místě otázka, zda naši západní spolu-Evropané se vždycky chovali dost „evropsky“, např. v době kolem Mnichova). V Evropě není možno „být“ jako někde, na nějakém místě (leda jako turista nebo host); být Evropanem znamená především určitým způsobem žít a myslet — a zejména nějak navazovat na to, jak už před námi žili a mysleli nedávní i dávní Evropané. Tím, jak žijeme a jak myslíme, se Evropany bu stáváme stále víc — anebo jimi také být přestáváme (můžeme dokonce přestávat být Evropany, když pouze nekriticky napodobujeme některé starší Evropany, ale nechceme se hnout dál).

[ 61 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 61


LADISLAV HEJDÁNEK

Evropa není geograficky vymezeným územím, ale je tam, kde žijí a myslí Evropané tak, že se ve svém kritickém a kritizujícím evropanství posilují a vylepšují. Když takových aktivních Evropanů bude přibývat, je budoucnost Evropy dobrá; když jich bude ubývat a když „bývalí“ Evropané přestanou nad svým evropanstvím bdít a o své evropanství pečovat, bude s Evropou a evropanstvím konec. Právě proto, že nejde jen o Evropu v geografickém smyslu, mohou se Evropané odstěhovat mimo Evropu, a přitom si své evropanství ve větší či menší míře zachovat a ještě je rozvíjet (dnes žije mnoho Evropanů i na jiných kontinentech — a Evropa i evropanství v nich pokračuje, a Evropanům v „Evropě“ to už bylo víckrát velmi užitečné); a naopak se zase mohou do „Evropy“ a do evropanství vžít a vmyslit v kulturním smyslu lidé nejrůznějšího původu z celé planety, v některých případech dokonce ani nemusí vkročit na půdu některé z evropských zemí — a přece se mohou stát v kulturním, myšlenkovém a duchovním smyslu „Evropany“; historických i současných příkladů je celá dlouhá řada. Vždy i my sami jsme se začali stávat Evropany nejdříve až někdy v poslední čtvrtině prvního tisíciletí! Ostatně sama Evropa se začala stávat Evropou teprve v druhé polovině prvního století př. Kr. Evropa se stala Evropou díky celé řadě pozoruhodných sociálních, morálních, politických i „technických“ vynálezů a díky sérii nesčetných nesnadných a ne vždy úspěšných pokusů, jak je uvést do souhry. Proto stávat se a aktivně být Evropanem znamená vždycky jednak ev-

[ 62 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 62


BUDOUCNOST EVROPY A MY

ropské dějiny znát, jednak co možná dobře rozpoznávat, čeho je třeba se držet a nač navazovat, jakož i čeho je zapotřebí se vystříhat a podruhé (nebo prostě napříště) to pokud možná nepřipustit. Správná orientace v minulosti není ničím jednoduchým, a nezřídka se může dostat na scestí. Ne každá tradice je tak dobrá, abychom v ní mohli a směli pokračovat. K tradicím je třeba přistupovat selektivně, některé pěstovat a jiné opouštět. V tom se často lidé nemohou dohodnout. Je to věc rozhovorů a diskuse, a předpokladem jsou dobré znalosti a rozumné důvody, zejména pak ochota k rozhovoru, k dialogu. V budoucnu se budeme muset všichni zabývat mnohem více dějinami Evropy a evropanství (a to znamená také těch druhých Evropanů) a dějiny vlastní země, vlastního národa, vlastních tradic více chápat v kontextu těchto evropských dějin. A podobně tomu musí být i s našimi výhledy do budoucnosti; právě zde se budeme muset naučit myslet a pracovat i žít víc evropsky než česky. To ovšem vůbec neznamená, že bychom na své domácí tradice měli zapomínat — právě naopak: musíme se na ně rozpomínat a svědomitě posuzovat, které z nich mohou být potřebné a cenné pro všechny Evropany a pro Evropu. Přesně to bude zřetelně vypovídat o tom, zda své evropanství nebereme jen jako něco vnějšího a nahodilého nebo třeba i nějak využitelného, ale jako něco, na čem i u sebe musíme pracovat — tedy zda své evropanství pochopíme i jako svůj osobní program a závazek. Podle mnoha velkých (a zajisté i četných malých) duchů se Evropa od počátku „modernity“ začíná dostávat

[ 63 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 63


LADISLAV HEJDÁNEK

do větších a větších krizí; to snad může jen těžko někdo chtít popírat. Je ovšem možné to nechtít vidět; ale z hlediska dobrých evropských tradic je velmi nedůstojné upadat a klesat, aniž bychom o tom něco tušili, natož věděli. Mnozí poukazují na to, že význam Evropy slábne, že se všechno zdá nasvědčovat tomu, že svět už půjde jinými cestami, že zkrátka žijeme v „době poevropské“. Tak jako se ve starověku Středozemí jevilo jako celý svět, ale ukázalo se, že to je omyl, ukazuje se, že svět není jen Evropa a že dokonce má už Evropy a evropanské dominance dost a že chce dále žít jinak a po svém, tedy ne-evropsky. Bohužel mnozí „Evropané“ akceptují toto vidění a moderní kulturní pluralitu přijímají jako „přirozenou“ různost, ne-li neslučitelnost, a ve výsledku jsou nakloněni jakési nivelizaci, která vše relativizuje a odmítá hodnotit, co je lepší a co horší. Kdyby toto vidění začalo převažovat, znamenalo by to opravdu konec Evropy a evropanství, protože by to znamenalo odumření toho nejhlubšího kořene všeho evropanství, naprostý rozpad toho základu, bez něhož by Evropa vskutku přestala být sama sebou. Tím základem Evropy a evropanství je vždy znovu se vracející otázka po tom, co je v dané situaci „tím pravým“, co je vskutku pravdivé, vskutku spravedlivé, vskutku tím, co „má být“ a co se „má stát“ a o čem se nehlasuje a nemůže hlasovat tak, že se jen zprůměruje vůle většiny a oktrojuje se všem. Právě v této věci máme my Češi velký duchovní poklad ve své minulosti; a tím pokladem bychom mohli přispět k tomu, aby se i jiní Evropané mohli poohlédnout po

[ 64 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 64


BUDOUCNOST EVROPY A MY

své vlastní minulosti, zda tam také nemají něco podobného, nač možná pozapomněli — ostatně jako si to málo připomínáme nebo vůbec nepřipomínáme ani my sami. Ale přispět něčím takovým jako vkladem a investicí do evropské budoucnosti bude možné, jen když si právě sami uvědomíme, jak cenný poklad to je. Proč by se měl o nás zajímat někdo jiný, když my sami si toho dost nevážíme?

LADISLAV HEJDÁNEK (1927) je český filozof, jeden z mluvčích Charty 77 a jeden z iniciátorů samizdatových Lidových novin. V letech 1990–2007 přednášel na Evangelické teologické fakultě UK a Filozofické fakultě.

[ 65 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 65


Philippe Herzog

Evropská identita od minulosti k budoucnosti

Evropskou identitu v minulosti zachytili jasně nejlepší filozofové a historici. Evropa povstává s pádem říše římské. Formuje se civilizace, kulturní celek, který sbližuje a sjednocuje národy ve tvůrčím pohybu, ale zároveň za sebou zanechává trhliny a zmar, zejména v podobě křížových výprav. Evropa obnovuje své židovsko-křes anské a antické základy, poté stojí u zrodu osvícenství. Jedná se však zároveň o organizaci: římská říše se rozpadá, rodí se národní státy. Evropa je „nekonečný úkol“, napsal Karl Jaspers, který zároveň popsal její základy: svoboda, dějiny a věda. Svoboda, která neustupuje před ničím a překračuje hranice. Dějiny, nebo Evropa byla vždy utopií, která chce psát svůj příběh a přinášet pokrok člověku i světu, a to s nárokem na univerzalitu. A věda coby neúnavná vůle a zvídavost, to, co dává základ lidské činnosti a utopii. Evropa se ve dvacátém století utápí v krizi, když se z ní stává ohnisko zločinů proti lidskosti. Dnes již není možné definovat evropskou identitu katalogem hodnot a společnou historií. Minulost již není smě-

[ 66 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 66


EVROPSKÁ IDENTITA OD MINULOSTI K BUDOUCNOSTI

rodatná, a mnozí lidé odmítají dokonce samotnou myšlenku sdílené identity. S tímto úpadkem ducha je potřeba bojovat, ale nezůstávat přitom v minulosti. Převzít dědictví a těžit z něj je nezbytné, ale je též potřeba přistupovat k tomuto úkolu s odstupem, abychom se zbavili svých chyb a začali vytvářet jinou civilizaci. Evropská identita se tvoří v budoucnosti jakožto součást celosvětového společenství. Jeho renesance začala plánem „trvalého“ míru a usmíření národů, které se znovu a znovu ničily v různých válkách. Tento plán byl prosazen po druhé světové válce založením Společenství, které se inspirovalo Kantovou filozofií: národní státy jsou nuceny řešit své konflikty právní cestou ve společných institucích; národy začínají tvořit společný prostor bez hranic, v němž platí svoboda volného pohybu. Jedná se tedy o úžasný, by nedokončený civilizační skok. Průkopníci společné Evropy samozřejmě dobře pochopili, že vytvářet Evropu znamená mířit za horizont Evropu přesahující. Pro Roberta Schumana znamenal evropský mír příspěvek k míru světovému. Ale svět 21. století již není světem roku 1950 a také mír si žádá víc než pouhou projekci našich hodnot a naší společné zkušenosti. Zatímco se rodí nové síly v globalizované ekonomice, každá lidská bytost, každá společnost si musí pokládat obecné otázky, konfrontovat názory své s názory jiných, aby mohlo být celosvětové společenství sdíleno všemi. Úkolem dnešní Evropy je opuštění staré kultury moci a podpo-

[ 67 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 67


PHILIPPE HERZOG

ra kultury spojování a sdílení. Evropa se musí stát ohniskem objevování nového modelu vývoje. Neudržitelný charakter současného růstu světové ekonomiky se stává zjevným. Ekologické a sociální krize se násobí a hrozí vznik nových násilností a katastrofických konfliktů. Evropa musí přispívat ke vzniku veřejného světového majetku kvůli udržitelnému rozvoji a k rozvoji lidí založenému na interkulturní tvořivosti. To vše volá po transformaci světového kapitalismu nikoli cestou násilí, vlastní komunismu, ale cestou sdílení a spolupráce. Evropa budoucnosti překračuje dělení na národní státy vytvořením společenství bez hranic. Každý musí přesáhnout kulturu národního státu, ve kterém žije a jehož identita hranice požaduje. „Říci Evropa znamená říci otevřenost,“ psal Jan Pavel II. „Rozšíření“ EU přináší Evropě novou identitu. V tomto okamžiku je také nejviditelnějším úspěchem vnější politiky Unie. Vstup zemí střední a východní Evropy v roce 2004 je tedy historickou událostí. Sjednocuje znovu národy, které rozdělila neš astná minulost. Přispívá ale také (na rozdíl od pokušení Západu ke stažení se do tvrdého jádra) k identitě Evropy, která je otevřená do budoucnosti. Rozšíření nám též připomíná to podstatné: spojujeme se, protože jsme rozdílní, nikoli proto, že jsme podobní. Jednota podobných je iluze, ovoce strachu a narcismu. Staví nás též před potřebu kulturní práce: západní Evropa musí odhalit „jinou“ Evropu, tu, kam patří Milosz, Bibó, Patočka, aby byl obohacen člo-

[ 68 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 68


EVROPSKÁ IDENTITA OD MINULOSTI K BUDOUCNOSTI

věk a jeho kultura. Rozšíření vede také k vyrovnání principu subsidiarity principem solidarity. A vyzývá konečně k pokračování pohybu směrem na východ. Bylo by velmi nebezpečné rozšiřování zastavit, přestože je zřejmé, že za hranicí západního Balkánu budou nová rozšíření jiné povahy a budou vyžadovat předchozí politickou konsolidaci Unie. Můžeme si představit na jedné straně integraci nových zemí (Turecko, Ukrajina), na druhé straně vznik statutu přidružených států (Rusko, státy Středomoří). Stejně tak si lze představovat nové mosty s Asií a s Afrikou a nové kroky směrem ke světovému míru. Vzdálit se od modelu Spojených států evropských — národa, který se utváří v rámci federálního státu — neznamená opustit myšlenku politické Unie, ale jednoduše si vybrat jiný model. Národní společenství se postupně sbližují a formulují společné projekty, které podporují společné instituce. Tímto způsobem se národní občanství zbavuje svých předsudků a je na cestě k jejich překonání. Tato Evropa budoucnosti vyzývá k práci na obnově duchovní, etické a politické. Tuto obnovu již ve skutečnosti podněcuje, není pravda, že naše společnosti pouze upadají do narcistického individualismu a dovolávání nových práv. Etika zodpovědnosti se objevuje ve fungování příhraničních občanských společností s novými vzdělávacími a společenskými projekty. Etika jinakosti, anticipovaná Emmanuelem Levinasem, se vyvíjí ve zkouškách s interkulturalitou v rámci stě-

[ 69 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 69


PHILIPPE HERZOG

hování a výměn. Jan Patočka zakusil a pochopil ztrátu smyslu Evropy: připomněl, že smysl je zkonstruován předtím, než se ztratí. Využijme svobodu, která nás podněcuje a příliš často nám nahání strach, abychom Evropě obnovili smysl a dali jí duši.

PHILIPPE HERZOG (1940) byl v letech 1989–2004 francouzským europoslancem. V roce 1996 vystoupil z Komunistické strany Francie (PCF), kterou kritizoval za dogmatičnost a zkostnatělost. V letech 1969–2003 přednášel na univerzitách v Clermont-Ferrand, v Amiens a v Paříži.

[ 70 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 70


Jan Keller

Evropské paradoxy

Zpočátku se mohlo sjednocování Evropy jevit jako víceméně administrativní záležitost, kterou lze zvládnout pomocí výkonného týmu proškolených úředníků. Čím dále však tento proces pokračuje, na tím větší bariéry naráží. Do popředí vystupuje řada paradoxů. Především se Evropa vyznačuje snad největší kulturní různorodostí shromážděnou na ploše z hlediska celosvětového vyloženě miniaturní. Dvěma či třemi rychlovlaky se můžeme za pár hodin dostat z nádraží Evropa ve francouzském Lille až na malé nádražíčko v jihoitalském městečku Tropea. Atmosféra těch dvou míst se od sebe liší asi tak jako stálá vlhkost Flander od věčně modré oblohy Kalábrie. Tak odlišné kultury není možno v pravém slova smyslu sjednocovat. Pokud by to šlo, už dávno by se to povedlo alespoň v měřítku samotné Itálie. Spíše než o sjednocování by se v oblasti kulturní mělo mluvit o schopnosti žít vedle sebe, tedy o tom, naučit se vnímat a respektovat svoji různost. Pokud bychom cestovali po zemi z polské Lodže do katalánské Barcelony, zabralo by nám to času nepoměrně více. Stěží si představit dvě odlišnější města. Na

[ 71 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 71


JAN KELLER

jedné straně staré textilní centrum, které tápavě hledá novou šanci poté, co výroba textilu odešla kamsi daleko na východ. Na straně druhé kvetoucí středomořský přístav, který v noci žije rušněji než mnohá česká města ve dne. Těžko si představit, jak by bylo možno řešit problémy dvou tak odlišných míst podle jednotné, sjednocené strategie. Barcelona vidí svoji budoucnost ve větší autonomii na hlavním městě Španělska. Lodž vidí svoji budoucnost v co nejužším přiblížení k hlavnímu městu Polska, s nímž ho už brzy spojí nejmodernější dopravní koridor. A máme tady paradox nejvýraznější, a sice v rovině sociální. Evropa začíná uvažovat o svém sjednocení shodou okolností právě v době, kdy v rámci každé z jejích zemí probíhá stále rychlejším tempem sociální diferenciace. Je to paradox obrovský. V dobách, kdy nejvyspělejší země směřovaly ke společnosti jedné jediné mohutné střední vrstvy, šel každý stát svojí vlastní cestou. Dnes se naopak sociální žebříček výrazně znepřehlednil, tříští se a diverzifikuje. Obyvatelstvo ekonomicky nejvyspělejších zemí se sociálně mění v pestrou mozaiku různých sociálních světů, které spolu přestávají mnohdy komunikovat. Z nejbohatších vrstev usazujících se v historických středech měst je to na problematická sídliště rozkládající se na předměstích mnohdy stejně daleko, pokud ne dále, než z průmyslového centra Lille do lázeňského městečka Tropea.

[ 72 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 72


EVROPSKÉ PARADOXY

Hovoříme-li o sjednocování Evropy, koho tím máme vlastně na mysli? Na úrovni špičkových expertů pracujících pro velké společnosti je Evropa sjednocena už dávno a zcela spolehlivě. Nikdo z nich přesně neví, ve kterém jejím velkoměstě bude působit třeba už příští sezonu. Už dávno vytvořili univerzálně celoevropskou vrstvu vzdělanců tak jako kdysi v minulosti. Jenom latinu nahradila angličtina. Jak se ale týká evropské sjednocování těch lidí, kteří obývají dokonale zahuštěná okrajová sídliště evropských velkoměst? Ti ve Francii se bojí příchodu polského instalatéra, ti španělští se obávají, že výroba z jejich továrny odejde v rámci delokalizace kamsi do východní Evropy. Není proces sjednocování Evropy vlastně jen záležitostí nejlépe situovaných vrstev, které jsou beztak už dávno sjednoceny? Na jaké překážky může tento proces narazit, pokud se vyhne lidem na opačném pólu — těm, kteří nemívají zrovna pocit, že by na sjednocování mohli nějak vydělat? Není nic přirozenějšího, než že Evropu obdařenou tolika paradoxy v rovině kulturní, ekonomické i sociální povede v nadcházejícím období právě Česká republika. Země, která je na paradoxy jako dělaná. Země, která se rozdělila, aby mohla vplout do sjednocené Evropy hladčeji. Země, jejíž měna zhodnocuje tak závratně, až jsou z toho ekonomové neš astní. Země, kde mezi hlavním městem a vzdálenými mo-

[ 73 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 73


JAN KELLER

ravskými končinami je atmosféra asi tak podobná jako mezi Lille a Tropeou. Před dvaceti lety by nikoho v Evropě zaručeně nenapadlo, že se právě Česko stane zemí stojící symbolicky na čele sjednocující se Evropy. Je to paradox tak obrovský, že už proto se vyplatí to zkusit.

JAN KELLER (1955) vystudoval historii a sociologii. Působí jako profesor sociologie na Ostravské univerzitě. Je autorem asi dvaceti odborných a popularizačních knih. Zabývá se v nich problematikou racionality moderní společnosti. Působí rovněž jako publicista.

[ 74 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 74


Lisbeth Knudsen

Všechno, co jste chtěli vědět o EU

Bez jasného politického vedení bude mít Evropská unie v blízké budoucnosti problémy udržet si svou pozici na mapě světa i udržet při životě své hodnoty. Zejména v momentu, kdy se svých postů ve Washingtonu a Moskvě ujímají nové vedoucí osobnosti, musí se stát Evropská unie víc než kdy předtím důležitým hráčem ve světovém dění. V poslední době se EU tolik zabývala irským „ne“ evropské ústavní smlouvě, že se zcela utopila ve svém vnitřním dění. Doufejme, že české předsednictví odstraní některé překážky v dalším pokroku EU a že budeme schopni dostát sloganu českého předsednictví „Evropa bez bariér“. Od samého počátku jsem si byla jistá, že Dánsko skutečně patří do Evropské unie. Roku 1972, kdy si Dánové odhlasovali vstup do Evropského hospodářského prostoru, jsem pracovala jako mladá politicky angažovaná novinářka pro dánský parlament. Všimla jsem si, že v Dánsku se politické debaty o Evropské unii točí mnohem více kolem praktických otázek, jako jsou ceny hospodářských výrobků, než kolem vizí a ideálů, které se zdály být výlučnou doménou zakladatelů EU.

[ 75 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 75


LISBETH KNUDSEN

Evropští politici — jako například bývalý ministr zahraničí Německa Hans-Dietrich Genscher — byli osobnostmi velkého formátu. Po pádu berlínské zdi v roce 1989 Genscher často citoval držitele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna: „Nechceme německou Evropu, ale evropské Německo.“ Tento výrok je pro mě přesným vyjádřením snah poválečných politiků — političky byly v této době bohužel spíše vzácným jevem. Evropská unie stojí na dvou rovnocenných pilířích. Na jedné straně jsou to čistě praktické záležitosti a konkrétní politická rozhodnutí, tedy to, co prezident Evropské komise José Manuel Barroso nazývá „Evropou výsledků“. Na druhé straně pak je to řada hodnot zakládající svobodu, která je nám obyvatelům Evropy tak drahá. Jako Dánka jsem byla pyšná na naši malou zemi, když v roce 1993 formulovala tzv. Kodaňská kritéria, která byla přijata jako základ budoucího rozšiřování Evropské unie. Tato kritéria potvrzují, že EU tvoří principy spravedlnosti, osobní svobody a tržního hospodářství. Hodnoty v Evropské unii byly jasné od samého počátku. Společenství uhlí a oceli bylo založeno na smíření starých nepřátel na evropském kontinentě — zejména Francie a Německa. Předpokladem bylo, že spolupráce a obchod pomohou posílit přátelství mezi národy. Mezitím byla polovina Evropy uvězněna „za železnou oponou“ — jak popsal britský státník Winston Churchill totalitní temnotu, která pohltila východní blok. Pokud byl tehdy někdo na pochybách, co je opakem svobody, stačilo se podívat na Východ. Naprostá nesvo-

[ 76 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 76


VŠECHNO, CO JSTE CHTĚLI VĚDĚT O EU

boda ukázala mnohým velmi jasně — i zakladatelům EU —, co jsou to evropské hodnoty. Byly to demokracie a právo zvolit či sesadit politiky. Byla to představa mezinárodního volného obchodu, která by díky dělbě práce vedla ke zbohatnutí nás všech. Byl to pluralismus, a tedy právo žít život různým způsobem. Byla jimi ústavní práva a uznání skutečnosti, že si lidé zaslouží neomezenou volnost za předpokladu, že nebudou narušena práva ostatních. Tato práva zahrnují svobodu tisku, zaručující, že předvolební i povolební sliby politiků budou porovnány s dosaženými výsledky. Výsledky průzkumů ukazují, že tato funkce je novináři napříč Evropou považována za zásadní. Všechny tyto hodnoty si podle mého názoru zachovaly mladistvou přitažlivost, ač jsou staré několik desetiletí, a je jasné, že nemůžeme naše evropské dědictví brát jako dané, ale že je třeba stále pracovat na jeho zachování. Po roce 1989, když si obyvatelé střední a východní Evropy vydobyli svou svobodu, bylo přirozené nabídnout jim vstup do Evropské unie. Rozšíření Evropské unie do střední a východní Evropy trvalo několik let, bezpochyby však tento proces působil jako katalyzátor přeměny postkomunistických ekonomických systémů. Vezměte si jen to, kolik dlouhodobých etnických konfliktů bylo vyřešeno s vyhlídkou na vstup do Evropy, zejména v době kolapsu velkých říší po první světové válce, v meziválečném období a v období po druhé světové válce (pomíjím krvavé konflikty na Balkáně v devadesátých letech). V této době EU stála jako maják v moři temnoty

[ 77 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 77


LISBETH KNUDSEN

a právě v současnosti vede její magnetická síla Balkán k lepší budoucnosti. Když se Evropané setkají v neevropském prostředí, nevznikají běžně žádné pochybnosti o tom, zda máme něco společného. Spojuje nás přitažlivost pocházející z dlouhé a často tragické historie, a to tvrdím přes to, že jsme se, my Evropané, stali do velké míry konzumenty zboží, služeb a médií. Že jsou Evropané zároveň občany a spotřebiteli, nemusí být nutně problém. Naopak, obchod podporuje pokojné vztahy mezi všemi národy. Jednou z výzev naší doby je nicméně zajistit to, abychom nezůstali izolovaní jako obyvatelé pouze svých vlastních zemí, ale začali se podílet na životě, který spojuje všechny Evropany. Evropská komunita ukazuje to, jak zvládáme globalizaci, kterou americký novinář a spisovatel Thomas L. Friedman nazývá „podbízivým světem, kde rozvoj technologií vedl k odstranění či vyrovnání překážek“. To by mělo být důležitou prioritou českého předsednictví, které se zaměřuje na „konkurenceschopnou a otevřenou Evropu“. Aby EU i v budoucnu nabízela svým občanům přidanou hodnotu, je životně důležité, aby podporovala přechod k otevřenější globální ekonomice. Tento přechod začal už díky lisabonské strategii, kdy spolu členské státy přátelsky soutěžily s cílem vytvořit z EU nejvíce konkurenceschopnou ekonomiku do roku 2010. I když prosazení této strategie v některých členských státech vázne, tzv. otevřená metoda koordinace, která je hlavním nástrojem

[ 78 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 78


VŠECHNO, CO JSTE CHTĚLI VĚDĚT O EU

lisabonské strategie, vede evropské politiky k diskuzi o nutných reformách. Odvrácenou stranou mince je, že tyto pracovní metody působí jako překážka postupu evropské integrace. Politici za to musí přijmout zodpovědnost. Udělalo se příliš málo pro dosažení skutečného dialogu s občany jednotlivých zemí. Komunikace jde často směrem odshora dolů a nedostává se prostoru pro dialog. Někdy by se až mohlo zdát, že EU je příliš komplexní a že v ní není místo pro angažmá jejích občanů. Bývalý prezident České republiky Václav Havel řekl v rozhovoru pro dánské noviny Politiken v březnu roku 2001 následující: „Už více než před rokem jsem požádal svého kolegu, aby mi sehnal dokumenty, které popisují politické fungování EU. Přinesl mi brašnu plnou smluv, příloh a dodatků. Velmi rychle jsem zjistil, že pokud jde o srozumitelnost, nebyly tyto dokumenty napsány s ohledem na běžného školáka.“ Za současnou situaci nesou do velké míry zodpovědnost také média. Pokud chceme společně pracovat na evropských hodnotách, je třeba nalézt nová fóra pro komunikaci, kde bude prostor pro názor občanů a kde bude jejich hlas oceněn. Ale nejdříve ze všeho je třeba nalézt cesty k prohloubení evropského porozumění. Už existují celoevropská média jako The Financial Times a Euronews. Jsem zvědavá, zda se dočkáme v nadcházejících desetiletích vzniku dalších médií, která budou pokrývat celou Evropu. Dosud jsme byli jako novináři ukotveni především v národním kontextu, ale pokud začneme více spolupracovat, vytváření evropské novinářské obce by

[ 79 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 79


LISBETH KNUDSEN

mohlo být zajímavou možností. Noviny, pro které pracuji, jsou součástí evropské největší mediální skupiny Mecom, která sídlí v Londýně a působí v Nizozemsku, Polsku, Německu, Dánsku a Norsku. Nevěřím, že by média měla přijmout misionářskou roli a být zodpovědná za prosazování určitých stanovisek. Svoboda tisku by měla být prosazována, aby média plnila svou roli „hlídacího psa“ a stala se tak „čtvrtou vládou“, jak to nazývá konzervativní myslitel Edmund Burke. Média by si měla pamatovat, že ne každý problém pochází z Bruselu a ne každé řešení musí nutně přijít od hlav států či vlád, kteří bojují s evropskou byrokracií (která není zrovna početná). Skutečnou evropskou charakteristikou je, že média všechna tato tvrzení prověřují. To zahrnuje též legislativu a rozhodovací procesy na evropské úrovni s perspektivou, že se v budoucnu naučíme ještě více o evropské komunitě.

LISBETH KNUDSEN (1953) je dánská novinářka. Od 70. let pracuje pro dánské noviny Berlingske Tidende, kde je v současné době na pozici hlavní šéfredaktorky. Vede největší dánskou mediální skupinu Berlingske Media. V roce 1998 získala cenu dánské novinářské obce za nový koncept národních novin Aktuelt.

[ 80 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 80


Lena Kolarska-Bobińska

Evropská identita

Evropané získávají svou identitu přirozeně, dalo by se říci „osmoticky“, a to už od útlého dětství. Ve škole se děti učí, že hranice našeho kontinentu vymezují moře a oceány na jihu, severu a na západě; a že italské, španělské a vlámské malby, řecké a římské sochy, díla Danta a Kafky, Beethovena a Chopina jsou součástí „našeho“ — to jest evropského — dědictví. Učí se také, že dějiny — plné stále krutějších válek — náš kontinent rozdělují a spojují zároveň. Realita každodenního života je trochu jiná. Jen menšina evropských občanů se skutečně podílí na „evropských činnostech“, jako je návštěva jiné země EU, setkávání s lidmi z jiných zemí nebo četba novin či knih v jiném než mateřském jazyce (Eurobarometr 251). Zájem o evropské záležitosti je velmi malý. Naši každodenní identitu tvoří v první řadě přináležitost k určitému místu. Většina lidí se identifikuje se svým městem nebo regionem, ve kterém žije, stejně tak se svou zemí a národem. Evropa se stává důležitou až tehdy, dojde-li ke střetu s jinými kulturami. Kulturní bohatství, nebo naopak hrozby, které můžou tyto země představovat, vnímáme jako cizí, pocházející od „nich“, nikoli od „nás — Evropanů“. V těchto situacích je naše přináleži-

[ 81 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 81


LENA KOLARSKA-BOBIŃSKA

tost k evropským (pro některé „západním“) hodnotám nejzřetelnější. V ospravedlňování existence Evropské unie hrají významnou roli ekonomické motivy. Vyšší životní úroveň a volný pohyb lidí, zboží a služeb v rámci EU jsou pro občany EU rozhodující. Důležitým zdrojem legitimity se ale zdá být také mír mezi státy. Tento fakt uvádějí občané EU jako vůbec nejpozitivnější výsledek evropské integrace. Proto také chtějí Evropané po EU, aby se více angažovala v politikách, které podle nich reprezentují evropské hodnoty: aby prosazovala mír a demokracii po celém světě (Eurobarometr 251). Ačkoli si lidé myslí, že je podpora těchto hodnot důležitá, EU je ve svých politikách podle nich neprosazuje dostatečně. Historická zkušenost zemí střední a východní Evropy je důležitá pro budoucnost Evropské unie. Je tomu poměrně nedávno, co si země tohoto regionu prošly dlouhým obdobím sovětské nadvlády, vědí proto, jaký pocit štěstí s sebou přináší mír, svoboda a demokracie, a váží si toho. Z tohoto důvodu je pro mnoho nových členských států důležitá právě společná bezpečnostní a zahraniční politika, východní politika a politika sousedství. Vyvstává nám ale otázka: stačí to, aby tyto státy jednaly společně s cílem prosadit své společné zájmy a zasadit se o hodnoty, které jsou jim blízké? Můžeme mluvit o identitě střední a východní Evropy, která by vedla k regionální soudržnosti a spolupráci? Vezmu-li v úvahu rozdíly mezi tím, jak tyto státy vnímají své národní zájmy, a mezi způsoby, jakými tyto zájmy prosazují, myslím si,

[ 82 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 82


EVROPSKÁ IDENTITA

že ne. V některých ze států střední a východní Evropy jsou eurooptimistické společnosti vnímající Evropskou unii jako důležitou instituci, která pomůže splnit jejich dlouhodobé politické a ekonomické cíle. Podporují proto europeizaci mnohých politik a vnímají EU jako instituci, která je brání před posilováním národních zájmů ostatních členských států. Jiné země střední a východní Evropy si myslí, že jejich zemi by se dařilo lépe ve volnějším svazku, který by se nepouštěl do řešení mezinárodních konfliktů. V době Sovětského svazu snily tyto země o znovuzískání národní suverenity, a tu te nechtějí ztratit kvůli členství v mezinárodní organizaci, přestože výhody členství jsou evidentní. Některé země se chtějí stát regionálními lídry, jiné chtějí zachovat svoji autonomii. Tyto dvě strategie bylo možné pozorovat během gruzínské krize, která v zemích střední a východní Evropy vyvolala odlišné reakce. Polsko se rozhodlo hrát vůdčí roli a jeho prezident Lech Kaczyński promluvil v Tbilisi o důležitosti svobody a solidarity. K němu se přidali prezidenti a předsedové vlád tří pobaltských států, stejně jako Ukrajina. Když krize vrcholila, zůstaly zbylé visegrádské země pasivní: rozhodly se přenechat odpovědnost za celou věc na francouzském předsednictví. Ostatně plán východního partnerství, který by posílil východní politiku EU, nebyl iniciativou jen nových členských zemí: předložilo jej Polsko se Švédskem. Společná historická zkušenost a víra ve stejné hodnoty nevedou v případě zemí střední a východní Evropy automaticky ke spolupráci. Jejich zájmy a vnímání jsou růz-

[ 83 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 83


LENA KOLARSKA-BOBIŃSKA

né. Na druhé straně může sdílená historická zkušenost vytvořit zázemí pro lepší komunikaci a hlavně porozumění. Časem to může být podnětem k lepší koordinaci politik s cílem zachovat hodnoty, které jsou pro státy střední a východní Evropy důležité.

LENA KOLARSKA-BOBIŃSKA (1947) vystudovala sociologii na univerzitě ve Varšavě a na Stanford University. V letech 1991–1997 vedla CBOS, největší polský institut pro průzkum veřejného mínění. Od roku 1997 je ředitelkou nezávislého think-tanku Institut veřejných záležitostí. V letech 1998—2001 byla poradkyní hlavního vyjednavače o vstupu Polska do EU.

[ 84 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 84


Martin Komárek

Lék jménem Unie

Neměl bych to říkat, ale cítím se víc Evropanem než Čechem. Otázka je, zda mě tak cítí „skuteční“ Evropané — a to, prosím, používám deodorant. Sice laciný, leč účinný. Proč je mi milejší Evropa než drahá vlast? Protože nesnáším vlastenectví. Od dětství se mi instinktivně hnusí jeho projevy. Fangličkaření, fandovství, hymnaření, spolkaření. Národní mýty. Jiráskovy spisy. Jako dospělý jsem pochopil instinktivní nechu dítěte. Vlastenectví je zárodek čirého zla. Je v něm obsaženo pohrdání druhými, touha jim dokázat, kterak jsou podřadní. První světová válka, počátek konce dobrého světa, nevzešla z Evropy. Vzešla z evropského kontinentu, o který se praly bezohledné elity posedlé nacionalistickým šílenstvím. Hitler je jen fantasmagorickým dovršením řezničiny, kterou rozpoutali vážení pánové s kníry a lorňony, kteří se považovali za demokraty a osvícence. Evropská unie je sice zatím slabým, ale nadějným lékem proti nacionalistickému viru. Jsem pokaždé znovu nadšený, když projíždím do Rakouska či do Polska, ničím nerušen, podél zpustlých cel-

[ 85 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 85


MARTIN KOMÁREK

nic. Jen v koutku srdce mám strach: proč je nezbourali? Nejsou tam proto, aby byly jednou obnoveny? Jsem pokaždé dotčen, když můj demokraticky zvolený prezident nazývá Unii Sovětským svazem a mluví o tom, že se v ní rozpustíme. Mohl bych si myslet, že je to podivínství zasloužilého, leč vysloužilého politika okresního formátu. On to možná neví, ale potenciálně je to nebezpečné. Nacionalismus je nakažlivá nemoc. Unie není lék bez vedlejších účinků: Je užvaněná. Je sobecká. Je pokrytecká. Je slabošská. Bolí z ní často hlava. Někdy z ní nemůžete spát. Nemoc neléčí. Jen potlačuje její příznaky. Pro těžce nemocného je však i takový lék požehnání. Jsem raději zdravý než nemocný. Fakt. Proto chci být Evropan.

MARTIN KOMÁREK (1961) je hlavní komentátor MF DNES, publicista a spisovatel. Vystudoval filozofii na FF UK. Je autorem próz Dřevěná panenka, Mefitis, Smr áci a Smradlavý pes a odborně populární publikace Evropa jaká je.

[ 86 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 86


Pavel Kosatík

Česká zkušenost varuje

Co potřebuju k životu: 1. věřit v nadpozemského Boha a 2. o všem pozemském svobodně pochybovat, vnímat je jakožto ambivalentní svou podstatou. Ad 1: Existenci lásky, bez které se neobejdu a jejímž bych rád i sám uměl být dárcem, si neumím vysvětlit jinak než jako dar (od koho jiného než od bytosti). Ad 2: Těším se z každé chvíle, kdy je mi dáno spatřit v pozemském kladu i protiklad, v černé bílou, v dobru potenciál snadného přerodu ve zlo, a tak si uchovávat naději, že ještě nějaký čas dokážu vést relativně vyrovnanou partii s člověku vždy hrozící slepotou. Ještě jinak: je mi dobře a přirozeně, cítím-li někoho nad sebou, a zároveň, jak se mi aspoň zdá, chci být schopen unést odpovědnost za vše, co dělám „dole“. V tom je podle mě i jedna z hlavních „definic“ Evropy a evropské identity. Spojují se v ní obě klíčová evropská století, křes anské čtrnácté s nekřes anským osmnáctým. Člověk zároveň zírá vzhůru i panorámuje svět kolem sebe, a to tak, že jedním umocňuje druhé. Vznáší se malinký kousek nad zemí a současně je o ni opřen, tak aby ji cítil. Žít v Evropě znamená rozumět zároveň Bibli i Rousseauovi — a tím „rozumět“ se myslí takový způsob vnímání, jenž nevede ani k relativismu, ani k volbě jednoho ve

[ 87 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 87


PAVEL KOSATÍK

jménu potření toho druhého. Žít v Evropě není úplně snadné. Nejnebezpečnější situace pro člověka nastává, když se až příliš vžije do svých představ. To je v Evropě podle všeho o něco těžší než jinde a já si přeju, aby vždycky bylo. Politické hranice se rozplývají, ale ty kulturní zde budou okysličovat život vždycky: v Evropě vždy bude platit, že stačí přeplout řeku nebo přejít kopec, aby se člověk nemohl vynadivit, v dobrém i zlém, vymoženostem života toho druhého. Jak je možné, že ty Holan anky na svých bicyklech jezdí tak nádherně zpříma — odkud se v jejich kostrách vzala taková míra nadpřirozené hrdosti? O štíhlých Španělích nebo Italech nemluvě: jejich oči dokážou metat blesky jako žádné jiné, ale jaká proměna, když se dívají na své děti! Pro příslušníka středoevropského národa, po kterém se šlapalo, je inspirativní také setkání s Britem: a bankéř či dlaždič, cosi jaksi z něho vyzařuje: Jenom si něco zkuste. Na mě si nesáhnete. Jít Evropou je pěkné, protože to znamená divit se, divit se, divit se. Druhá otázka se táže po významných českých (Evropě případně užitečných) zkušenostech, a vzbuzuje tedy poptávku po exportovatelných českých hodnotách. Určitě jich bude vyjmenováno dost, v zápalu hledání kladných příkladů však nezapomeňme ani na to, že vliv může mít také zkušenost negativní. Přistupte, Evropané, a pohlédněte nejen do výkladních skříní našich obchodů, ale také do našich srdcí: jsme nejsekularizovanější společností na kontinentě a jako takoví jsme zjistili, že když člověk odvrhne Boha, nezbude mu nic, ani on sám — jen nekoneč-

[ 88 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:56 88


ČESKÁ ZKUŠENOST VARUJE

ná řada planých nadějí, směrů, jimiž se bude vrhat, všemi z nich postupně zklamáván. Nebo co jsme ještě, namátkou, se sebou provedli? Jako jediná evropská demokracie jsme si ve volbách po poslední světové válce sami a dobrovolně zvolili komunistickou totalitu. Studujte nás tedy podobně, jako se studují Němci ze třicátých let minulého století, a hledejte u nás odpově na otázku důležitou pro všechny: co to v člověku je, že se dokáže vzdát své svobody, a jak v něm udržet povědomí o tom, že zánik odpovědnosti, který je důsledkem, s sebou vždycky nese i zánik smyslu? Taky my se sami sebe ptáme, ale bez vaší pomoci odpově patrně nenajdeme.

PAVEL KOSATÍK (1962) vystudoval práva, pracoval jako nakladatelský redaktor a novinář (Mladá fronta Dnes, Reflex, Hospodářské noviny). Od 1995 s krátkými přestávkami ve svobodném povolání. Autor knižních životopisů Olgy Havlové, Ferdinanda Peroutky, Pavla Kohouta a dalších knih s historickou nebo literárněhistorickou tematikou. V současnosti také šéfredaktor Národní 3, revue AV ČR pro vědu a umění.

[ 89 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 89


Adriana Krnáčová

Jsme pubertální společnost

Neumím se srovnat s některými prvky naší společnosti a patrně vždy budu zaujímat kritický postoj vůči jejím pubertálním výronům. Na jedné straně chceme změnu, a přitom odmítáme rizika, která jsou s ní spojena. Tato dichotomie se částečné odráží i ve vnímání našeho místa v nadnárodních společenstvích, a už v Evropské unii, NATO, OSN atd. Chceme být členy klubu, ale pak nám to členství přijde najednou zbytečné a svazující. Chceme někam patřit, a zároveň si ponechat svobodu dělat si, co chceme. Tato názorová volatilita mi připomíná puber áka. Chce být svobodný, ale bez omezení a povinností. Ty by nejraději navždy svalil na své rodiče. Vztahy, které vytváří, jsou krátkodobé a bez závazků. Jedním slovem: je nedospělý. Pubertálními postoji jsme konfrontováni ze stran politiků, firem, veřejné správy, kolegů, přátel. Jako společenství si ne zcela dobře uvědomujeme důsledky tohoto chování a stejně jako k puber ákovi máme tendenci být až příliš benevolentní k pokleskům politiků v naději, že jednoho dne se to změní a puber ák dospěje. Taková změna ovšem nenastane bez hodnot, reflexe a kritického myšlení, které si musíme neustále „čistit“ stejně jako — jak říkal skladatel Sergej Prokofjev — zuby a vkus.

[ 90 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 90


JSME PUBERTÁLNÍ SPOLEČNOST

Pubertální je i televizní upoutávka, která prostřednictvím několika lidí, o jejichž skladbě si lze myslet leccos, sedí kolem stolu a — hrajíce si s kostkami cukru — na něco upozorňuje, ba dokonce před něčím varuje. Nevím, zda je to vhodná upoutávka, když minimálně půl roku bude administrativní pohled EU upřen na naši zemi. Někomu to osladíme… Na co tím upozorňujeme? K čemu tím vyzýváme? Aby byli všichni ve střehu, nebo přicházejí „sladiči“? Aby z toho nakonec nebyla česká soda. Pubertálně se chovají naši politici zejména v domácím prostředí, na našem dvorku. Když jsou přichyceni při činu, snaží se to svalit na kamaráda odvedle. Ne vždy mluví pravdu, někdy dokonce lžou a zatloukají. Chovají se pokrytecky, přičemž vrcholem tohoto přístupu je zřizování vyšetřovacích komisí z vlastních řad, aby zjistili, co vlastně sami dělají. Že by to nevěděli? Můžeme přispět pozitivně k evropskému společenství, když ještě sami nejsme svobodní, čímž myslím svobodu intelektuální? Víme, odkud jdeme? Jsme srovnáni se svými dějinami, přehodnotili jsme dostatečně jejich dopad na dnešek? Víme, kam jdeme a jak se tam chceme dostat? Domnívám se, že tomu tak zatím není a dlouho nebude. Jenže abychom se mohli začlenit do společenství, musíme přispět něčím hodnotným a hledat soulad. To znamená být vnitřně svobodný: mít jasno ve svých hodnotách, postojích, konání a směřování. K tomu je zapotřebí přehodnotit a s odstupem „přežít“ svoji minulost, a to nikoli pouze deklarativně. Nelze být svobodný v mentálně uzavřeném rámci nevyřčených obav a historických sedi-

[ 91 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 91


ADRIANA KRNÁČOVÁ

mentů, které se — na rozdíl od kostky cukru — tak snadno nerozpouštějí. Nechceme společnou evropskou ústavu proto, že ztratíme svoji samostatnost a nezávislost, a přitom chceme pocit bezpečí, jistotu a ochranu. Jenže nelze chtít bezpečí a jistotu, a zároveň neomezenou svobodu. Máme více výhrad než řešení. Nechceme radar proto, že na sebe upozorníme teroristy a staneme se snadným cílem, nebo proto, že se obáváme, že nás zdravotně poškodí, nebo že přivolá hněv energetické mocnosti, na jejích zdrojích je závislá málem půlka světa? Ne, ještě jsme se nezačlenili.

ADRIANA KRNÁČOVÁ (1960) vystudovala vývtarné umění a jazykovědu na Bratislavské univerzitě a strategický a finanční management na William Davidson Institute při University of Michigan. V letech 2002–2007 byla ředitelkou Transparency International ČR.

[ 92 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 92


Alain Lamassour

Evropa jako trojí zázrak

Situaci, ve které se Evropa nachází po padesáti letech společného trhu, bych shrnul do tří bodů: je to zázrak, je to zázrak v ohrožení, je to nedostatečný zázrak. Společně jsme vynalezli něco, co nikdo nikde jindy nevynalezl a nikdo nikde jinde nezrealizoval. Je zcela správné, že jsme velkými obdivovateli ústavodárného konventu ve Filadelfii, který v roce 1787 sepsal ústavu Spojených států amerických, výjimečný text, který je i po dvou stech letech stále platný. Bylo to tehdy relativně snadné, protože Spojené státy již de facto byly jedním národem, který potvrdil svou identitu ve válce za nezávislost, mluvil jedním jazykem, sdílel jedno náboženství a jednu kulturu, proto mu stačilo vytvořit společná pravidla pro území, které již bylo sjednocené. U nás je tomu úplně jinak: je nás dvacet sedm národů, dvacet sedm států, které si velmi považují své nezávislosti a suverenity. Jedni — třeba Francouzi — proto, že tato nezávislost je jejich dědictvím z minulých dob. A jiní — třeba Češi — proto, že jejich nezávislost je mladá, a nevzdají se jí proto hned poté, co ji tak obtížně nabyli. Chceme si zachovat svou suverenitu, ale chceme také žít společně, svobodně a v míru a společně jednat na mezinárodním poli. To neudělal nikdo před námi.

[ 93 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 93


ALAIN LAMASSOUR

Máme náskok téměř sta let před dalšími částmi světa, které se snaží organizovat tak jako my. Například jihoamerický Mercosur, který existuje již více než patnáct let, není ani ve stadiu Římské smlouvy. Je to zázrak, a když říkám zázrak, nepřeháním. Nejde jen o to, že Evropa má do budoucna zajištěný mír, ale také o hloubku usmíření mezi našimi národy. Francouzský prezident Mitterrand řekl před Evropským parlamentem v roce 1995 ve svém projevu na rozloučenou: „Mí historici mi říkají, že Francie vedla válku se všemi vašimi zeměmi kromě Dánska.“ Když dnes provádíme ve Francii průzkumy a ptáme se Francouzů, jaký je podle jejich názoru národ nejbližší Francouzům, dva Francouzi ze tří odpovídají, že německý národ. A naopak. Dva Němci ze tří trochu váhají mezi Francouzi a Američany. Kdybych to povídal své babičce, která jako všechny ženy své generace zažila, jak její otec bojoval proti Němcům v roce 1870, jak její manžel bojoval proti Němcům v roce 1914, jak její syn a její ze , můj otec, bojovali proti Němcům v letech 1939—1945, kdybych jí to povídal, řekla by mi: „Miláčku, ty ses zbláznil.“ Je to zázrak, který je ohrožen, a o tom musíme hovořit společně — s našimi lucemburskými, německými, českými a ostatními přáteli. Je třeba chápat, že Římská smlouva zůstává pravidlem hry, podle kterého se řídíme. Vzniklo jako obchodní dohoda šesti zemí, v politické Evropě dvaceti sedmi už ale nefunguje. Stačí se zúčastnit zasedání Rady ministrů Evropské

[ 94 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 94


EVROPA JAKO TROJÍ ZÁZRAK

unie, abychom si uvědomili, že se tady nerozhoduje. Musíme dát Evropské unii instituce a pravidla rozhodování, aby mohla splnit úkoly, kvůli kterým ji potřebujeme. Uvedu pár příkladů. Energie je jedním z důležitých témat, které zajímá nejen Francii. Evropská rada může přijmout silné a odvážné záměry, ale chybí nám právní podklady pro to, abychom mohli tyto záměry začít naplňovat. Současné smlouvy nedefinují společnou evropskou energetickou politiku, a budeme proto muset vytvořit velmi komplikované procedury, které se potáhnou roky a roky. Potřebujeme novou smlouvu, protože zbytek světa na nás nebude čekat. Už jenom kvůli vztahům s Moskvou potřebujeme mít jednoho představitele EU, který bude vyjednávat naším jménem za všechny. Díky tomu budeme bezpochyby moci lépe bránit své společné zájmy. Současná situace, kdy naši vedoucí představitelé jezdí jeden za druhým vyjednávat do Moskvy, umožňuje přirozeně Moskvě získat přesně to, co chce. Říkáme, že je potřeba zlepšovat Evropu pro naše děti a vnoučata. Ale pro jaké děti? Vždy už jich víc nemáme. Sám jsem dělal, co se dalo. Mám čtyři děti, ale to samozřejmě není mnoho, když se podíváme na naši porodnost. V roce 2050 budeme slavit dalších padesát let společného trhu, jenže za padesát let bude mít Evropa podle odhadů OSN o 40 milionů obyvatel méně. Pomalu se sami zabíjíme. Tento problém není v evrop-

[ 95 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 95


ALAIN LAMASSOUR

ské kompetenci, ale v kompetenci každé rodiny tvořící Evropu. Evropský zázrak je nedostatečný. Potřebujeme nějaký jiný zázrak, abychom mohli čelit problémům 21. století. Jestliže chceme v dnešním světě bránit svoje zájmy, bezpečnost či identitu, nemůžeme zůstat někde sami v koutku. Musíme působit na mezinárodní scéně jako aktér. Dnes jsme na mezinárodní scéně pouhými diváky a to je nepřijatelné. Co se týče finančních záležitostí, tvoří světovou finanční organizaci čtyři aktéři: dolar, euro, japonský jen a čínský juan. Bu se tedy spokojíme s rolí diváků a budeme pokračovat ve snášení monetárních obratů, nebo se také rozhodneme využít svou společnou měnu. Snad se Česká republika brzy připojí k euru, aby také hájila zájmy našich firem a našich pracovních míst. K šíření jaderných zbraní. Zastrašovací jaderná síla Francie představuje jisté záruky, stejně jako lze participovat na protiraketovém systému. Pokud ale necháme dva tucty zemí vybavit se jadernými zbraněmi nebo jinými zbraněmi hromadného ničení, což je technicky proveditelné, myslíte si, že budeme žít v bezpečném světě? Myslíte, že se stačí schovat za ty malé deštníky? Jak ale nebýt diváky, a stát se aktéry? Mluvme o tom mezi sebou. Ptejme se, jak může sloužit to, čím disponujeme ve vojenské oblasti, ke společné obraně evropského kontinentu a NATO. Sledujme, jak můžeme vyjednávat se zeměmi, které usilují o vybavení

[ 96 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 96


EVROPA JAKO TROJÍ ZÁZRAK

zbraněmi hromadného ničení, bu protože mají strach o svou bezpečnost, nebo kvůli touze po moci. Zkusme zjistit, jak je od toho můžeme s našimi americkými spojenci odradit. K využití vesmíru. Vesmírný průmysl bude příštích padesát let ze strategického a vojenského pohledu základním prvkem pro ekonomickou konkurenceschopnost. Žádná z našich zemí nezmůže nic sama. Potřebujeme se sjednotit pro využití vesmíru, třeba jen v oblasti nových telekomunikačních technologií nebo v biotechnologiích. Musíme se podílet na uspořádání planety a světa v 21. století a to znamená, že musíme nově definovat vztahy se sousedními oblastmi. Evropa potřebuje především stabilní hranice. Bez nich by ji naši občané nepřijali. Z Evropy by se stala regionální organizace OSN se svými diplomaty — š astnými, že se potkávají, ale bez jakéhokoli vlivu i bez schopnosti bránit naše hlavní zájmy. Potřebujeme definovat privilegované partnery a s nimi vytvořit zájmové, kulturní, nebo dokonce politické společenství. Máme zájem na tom, aby velké sousední země — ruský svět, kavkazské země, země Blízkého východu, země Maghrebu, severní Afriky — byly zeměmi, které zachovávají mír mezi sebou i s námi, zeměmi, které pokračují v cestě k demokracii, právnímu státu, obraně lidských práv a které s námi uzavřely dlouhodobé dohody o zásobování energií či o výměnách pracovních sil. Budeme potřebovat mnoho pracovních sil ze sousedních zemí, musíme se

[ 97 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 97


ALAIN LAMASSOUR

s nimi proto dohodnout, jak se vyhnout terorismu, šíření zbraní hromadného ničení atd. Jinak řečeno, vinou Evropy svět zažil ve dvacátém století světové války. První globalizace byly, kvůli Evropě, globalizacemi války. Povinností nás Evropanů je zajistit, abychom ve 21. století poznali globalizaci míru.

ALAIN LAMASSOUR (1944) je od roku 1989 francouzským europoslancem. Vystudoval pařížský Institut politických věd a École Nationale d’Administration. Působil v několika vládních funkcích a v letech 2002–2003 zasedal v Evropském Konventu. V roce 2004 byl zvolen tajemníkem současné vládnoucí strany UMP pro evropské záležitosti.

[ 98 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 98


Christian Lequesne

Identita není danost

Už jako malý kluk jsem pochopil, že identit můžeme mít vícero. Můj otec byl Francouz a matka Němka, a tak jsem byl od narození konfrontován se dvěma odlišnými dějinami zemí, jejichž vztahy byly po dlouhou dobu více než antagonistické. Ve Francii jsem se jako školák zúčastnil oslav 11. listopadu u Památníku zemřelým, kde si připomínáme vojáky obou světových válek „padlých za Francii“. V Německu jsem zase na hřbitůvku ve vesnici, kde bydlela má babička, pochopil, že tehdy zemřelo i mnoho Němců. „Zemřel v Rusku.“ Takto se v němčině uváděl francouzský termín „padl za Francii“ a já jako kluk to pochopil někdy v sedmdesátých letech. Dvoje dějiny, dvě země, spousta zármutku a utrpení a nyní dva demokratické státy, které oběma větvím mé rodiny umožňují žít v míru. A už vědomě či nevědomě, odtušil jsem tím smysl evropského snažení, a také proto jsem začal podporovat myšlenku sjednoceného kontinentu, žijícího v demokracii a míru. Tento osobní zážitek z mládí mě poučil v tom, že identita (pojem, ke kterému jsem ve svých akademických pracích vždy pojímal značnou nedůvěru) je záležitost výsostně intimní a subjektivní. Každý jedinec si

[ 99 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 99


CHRISTIAN LEQUESNE

ze své empirické zkušenosti buduje svou identitu, která se může v čase a prostoru měnit. Ve Francii se vždy cítím být trochu Němcem, a v Německu se zase cítím být Francouzem. Jako mnoho Evropanů jsem se cítil být opravdovým Evropanem ve Spojených státech a v Asii zase „zápa ákem“. Vzpomínám si na svou cestu po Japonsku, když jsem cestoval na jih ostrova Honšú. Několik dní po sobě jsem tehdy potkával jen Japonce. To je koneckonců naprosto normální! Jednoho rána, když jsem nastupoval do vlaku na Kjóto, jsem se málem srazil s Australanem, který se mnou cestoval ve stejném vagonu. Jeden jako druhý jsme okamžitě projevili zájem si spolu popovídat: „Where are you from?“ „From France.“ „I am from Australia.“ V tom prostředí v nás naše západní identita vzbudila pocit solidarity. Identita se však neomezuje na státní příslušnost, etnický původ či jazyk. Je spojena i s profesním životem, s náboženstvím, s gendrem (být mužem či ženou) a se sexuální orientací (heterosexualita či homosexualita). Tato různost a proměnlivost identity mě naučily hluboce nedůvěřovat všem, kteří se domnívají, že identita je danost, kterou jsme dostali jednou provždy. I z tohoto důvodu se instinktivně bráním pojmu národní identita, který je definován především etnicky: pokrevní příbuzností či spojením s jistým teritoriem. Více mi vyhovuje stará definice Ernesta Renana*, podle kterého spočívá národní identita *

Ernest Renan (1823–1892), francouzský filozof a spisovatel žijící v Bretani. Je znám zejména svým historickým dílem o raném křes anství a svými politologickými teoriemi.

[ 100 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 100


IDENTITA NENÍ DANOST

zejména ve „společné chuti žít“. Tak můžeme být docela dobře argentinského původu, ale zároveň se cítit jako Francouzi už od chvíle, kdy jsme se rozhodli žít ve Francii. Stejně tak se můžeme narodit do rodiny vietnamských obchodníků v Praze a cítit se být Čechy nebo Čechy a Vietnamci zároveň. Vzpomínám si na dvě takové děti vietnamských obchodníků, které letěly z Prahy do Francie, kde přestupovaly do Hanoje či Saigonu. Ty děti mluvily s rodiči vietnamsky, ale jakmile si hrály jen mezi sebou, mluvily česky, svým každodenním jazykem, kterým mluvily i ve škole. Čeština jim „naskakovala“ automaticky. Když jsem žil ve střední Evropě, všiml jsem si, že téma národní identity zde rezonovalo u mnohem větší části obyvatelstva, než jsem byl zvyklý. Chápu samozřejmě proč. Já se nikdy nemusel prát o to, abych uhájil svou národní identitu. Lépe řečeno, neměl jsem nikdy strach, že ji ztratím pod tlakem hegemonického souseda, který se mi pod rouškou internacionalistické vulgáty vnucuje zbraněmi. Národní socialismus a následně komunismus ničily rozdílné identity ve střední Evropě, protože totalitarismy rozdílnost nesnášejí. Z tohoto období zůstaly ve společnosti po roce 1989 určité stopy, jistý nepřiměřený důraz na národní identitu, jistý strach z kulturní odlišnosti. Bylo by však mylné tvrdit, že je tato situace neměnná. Pokud bude pokračovat hospodářský růst a klesat počet obyvatel, země střední Evropy se budou postupně více a více otevírat imigrantům, jako je tomu dnes ve Španělsku a v Portugalsku. Tyto země se stanou mnohem různo-

[ 101 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 101


CHRISTIAN LEQUESNE

rodější a budou si muset položit otázku, které hodnoty budou muset imigranti z různých komunit přijmout za své a která specifika jim budou naopak přiznána. Pokud si mohu dovolit provokovat, pak tvrdím, že česká či polská národní identita se značně přehodnotí tím, že Praha bude mít své „China Town“ a Varšava svůj „Little Istanbul“. Tento osud v nás nemá budit strach, nebo odpovídá modernosti našeho světa.

CHRISTIAN LEQUESNE (1962) se specializuje na evropskou integraci, je profesorem LSE — Sciences Po Alliance na London School of Economics and Political Science v Londýně. Od ledna 2004 do září 2006 byl ředitelem Centre français de recherche en sciences sociales (CEFRES) v Praze.

[ 102 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 102


Micheál Martin

Nacionalismus se nevyplácí

Asi největší dezinterpretací toho, jak funguje Evropská unie, je názor, že se EU snaží ve svých členských státech vytvořit uniformní identitu. Ve skutečnosti je však sama Unie odrazem evropské identity, která se utváří od dob velkých civilizací antického Říma a Řecka. Mezistátní hranice, které se utvořily v minulosti, nebyly nikdy úplně uzavřené, jednotlivé kultury nebyly nikdy zcela izolované. Evropské dějiny se od dějin jiných kontinentů odlišují právě neustálou výměnou myšlenek a nápadů. Před nástupem letecké dopravy bylo Irsko od Evropy vždy poněkud izolované. To, čeho si dnes na irské identitě nejvíce vážíme, bylo přesto inspirováno a umocněno naším spojením s širší evropskou identitou. Když se například podíváme na nejstarší zdokumentované irské dějiny, zjistíme, že se na vytváření společné ostrovní identity podílela zásadním způsobem mnišská tradice, která též pomohla vytvořit trvalé regionální uspořádání. Tato tradice měla samozřejmě svůj původ na evropském kontinentě. Pomohla založit doposud žijící tradici předávání duševního bohatství. Všechna významná období evropských dějin měla dopad i na Irsko. Zapsala se do událostí, které Irové považují

[ 103 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 103


MICHEÁL MARTIN

za „jednoznačně irské“. Nejkrvavější bitvy na irské půdě se odehrály v důsledku sporů mezi evropskými králi konce sedmnáctého století, o jejichž vládě se v jejich zemích mluví jen zřídka, zato v Irsku se jim věnuje dodnes velká pozornost. O sto let později inspirovaly francouzské „stromy svobody“* vznik moderního irského republikanismu a lidového radikalismu. Evropský liberalismus devatenáctého století měl obrovský vliv na velkého Ira, Daniela O’Connella, který do Evropy následně uvedl nový způsob politického jednání v podobě nenásilného lidového hnutí. Obrození keltské kultury bylo rozhodujícím momentem moderních dějin Irska, ale znovu: neproběhlo by, nebýt příkladu českého a ma arského obrození. Naše literární ikony — Joyce, Yeats a Beckett — jsou autory hluboce irskými, stejně tak jsou ale nezpochybnitelně autory evropskými. A tak bychom se mohli zastavit u mnoha dalších příkladů z oblasti společenského, ekonomického či politického vývoje mé vlasti. Jsem pevně přesvědčen, že období, ve kterých jsme toho dokázali méně, než jsme měli či mohli, byla právě ta, kdy jsme se zahleděli a stáhli do sebe. Naše dějiny ukazují, že když jsme se do Evropy zapojili aktivně a s velkorysostí, měli jsme z toho jednak užitek a jednak jsme se podíleli na vývoji celé Evropy. * Stromy svobody byly vysazovány v době Velké francouzské revoluce.

[ 104 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 104


NACIONALISMUS SE NEVYPLÁCÍ

Evropská unie je nádhernou ukázkou této historické skutečnosti. Zajištění bezprecedentně dlouhého období míru a prosperity těm státům, které se do evropského projektu zapojily, dalo národům perspektivu trvale udržitelné budoucnosti, což je v protikladu k neúspěšnému modelu, podle kterého se Evropa chovala celé století před podepsáním Římských smluv. Dnešní Evropa je velmi různorodým kontinentem, kterému se ale daří pracovat na společných hodnotách a rozvíjet spolupráci mezi státy, a to způsobem, který co do úspěšnosti nemá v historii obdoby. Mnozí dávají „evropské“ do protikladu k „národnímu“. Jsem přesvědčen, že opomíjí skutečnost, že Evropa byla a je místem, které „národní“ umožňuje.

MICHEÁL MARTIN (1960) je irským ministrem zahraničí. Během své kariéry vystřídal mnoho ministerských postů; zastával také pozici ministra zdravotnictví, kdy jako první prosadil zákonodárství o zákazu kouření na pracovišti, za což dostal od mezinárodních organizací řadu ocenění. Je bývalý středoškolský učitel, pracoval také jako radní ve městě Cork.

[ 105 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 105


Ivan Medek

Dvě odpovědi

Co z toho, co vytváří moji identitu, je obecně evropské? Evropana ze mne dělá zakotvení v první republice — jak díky osobním prožitkům, tak pozdějším poznatkům. Dále mnohaletý exil. Evropská literatura, hudba a vůbec kultura. Křes anství.

Čím by mohly být identita a zkušenosti České republiky, respektive zemí střední Evropy, významné pro budoucnost celé Evropy? Měly by být varováním. Máme negativní zkušenosti z dlouhého období nadvlády komunistů i z dosavadního pokusu o návrat do slušné společnosti.

IVAN MEDEK (1925) působil jako novinář, hudební publicista, teoretik a kritik. Byl dopisovatelem Hlasu Ameriky a spolupracoval s rádii Svobodná Evropa, BBC, Deutsche Welle a Radio Vatikán. V letech 1993–1998 působil v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla.

[ 106 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 106


Jiří Pehe

Evropané o Evropě

Být Evropanem znamená mít hluboký cit pro dějiny a v tomto kontextu si uvědomovat společnou historii, kterou sdílíme s dalšími národy na evropském kontinentě. Ač se interpretace našich společných dějin liší v závislosti na tom, ze kterého národa ta která interpretace pochází, vztahujeme se ke sdílené minulosti opakovaně. Nejsou to pouze dějiny úspěchů, ale také vzájemných válek a dobývání. Hlavními body v minulosti, ke kterým se vztahujeme, nejsou pouze události, které se staly za poslední 3000 let na území rozkládajícím se od Portugalska a Irska až po Ural a od severního cípu Norska až po Sicílii a Maltu, ale také další civilizace a říše, které na tomto území hrály významnou roli. Stejně významné je samozřejmě křes anství jako dominantní náboženství na evropském kontinentě se svými vazbami k judaismu, ale také s reformačním a protireformačním hnutím v západní části Evropy. To všechno vdechlo život specifické podobě kultury, kterou můžeme snadno rozeznávat jako evropskou. Tuto kulturu nepředstavuje pouze literatura, drama a umění, ale i nepřehlédnutelné architektonické styly jako gotika nebo baroko. Jednotlivé evropské národy si rády myslí, že jejich vlastní kultura je významnější než údajně „nejasná“ kultura evropská. Přesto kdo po nějaký čas žil mimo Evropu, napří-

[ 107 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 107


JIŘÍ PEHE

klad ve Spojených státech, ví, že pokud se setkáváme s jinými velkými kulturami a civilizacemi, je rozhodující právě evropská identita, nikoli ta národní. Střední Evropa hrála v Evropě důležitou roli mostu spojujícího Východ a Západ. Zatímco západní Evropa prošla dobou osvícenství a je pyšná na svůj racionalismus, východní část Evropy se vyvíjela jinak a zůstala zakořeněná v byzantské kultuře. Střední Evropa v sobě spojuje obě tyto tradice — některé národy více, některé méně. Většina zemí střední Evropy byla také ovládána sovětským komunismem, který představoval směsici západoevropských utopistických tradic, racionalismu a byzantské tradice. Jako takové hrají země střední Evropy již nyní důležitou roli v Evropské unii tím, že rozumí Západu i Východu lépe, než si Západ s Východem rozumí navzájem. V některých ohledech jsou tak obyvatelé střední Evropy nejevropštějšími ze všech evropských národů, protože byli vystaveni vlivům z obou částí Evropy.

JIŘÍ PEHE (1955) je ředitelem New York University v Praze. Vede zároveň Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC). Od září 1997 do května 1999 byl ředitelem Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla, později pracoval pro prezidenta Havla jako poradce. Jiří Pehe je také politický analytik a je autorem mnoha knih a stovek článků a analytických studií o vývoji ve východní Evropě. Spoluzakládal občanské sdružení ANO pro Evropu, v jehož správní radě je členem.

[ 108 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 108


Anton Pelinka

Evropská identita

Evropská identita v sobě zahrnuje kulturní i geografický rozměr. Je ale samozřejmé, že pojem Evropa má především konotace geografické: Evropa není ani Brazílie ani Japonsko. Hranice dané geograficky musíme přijmout už kvůli rozšiřování EU. Pokud má být Turecko považováno za evropskou součást, pak se jeho východní hranice stanou hranicemi Evropy. Evropská identita definovaná kulturně je oproti tomu (a vždy bude) součástí široké diskuse: řecká filozofie a římské právo, judo-křes anské dědictví, racionalismus a osvícenství, stejně jako lidská práva; to všechno musíme vnímat jako nezbytné prvky naší definice Evropy. Kulturní aspekty toho, co můžeme nazývat evropským, s sebou nesou zvláštní rozpolcenost a nejasnost: evropské hodnoty jsou — alespoň ve svých důsledcích — univerzální. Už z podstaty nemůže být koncept lidských práv pěstován pouze na evropském kontinentě. Osvícenství je otevřené všem. Křes anství — zvláště v interpretaci římskokatolické církve — je evangeliem týkajícím se celého světa. Z historického pohledu se evropská identita utvářela na evropském kontinentě, ale myšlenkově na něj vázaná není — je postavena na univerzalismu.

[ 109 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 109


ANTON PELINKA

Jestliže přemýšlíme o Evropě jinak než jenom v abstraktních pojmech a vnímáme ji jako výsledek evropské integrace, který začal bezprostředně po roce 1945, pak je nejpříznačnějším rysem Evropy schopnost poučit se z historie: Evropská unie by nevznikla bez společné snahy překonat stíny nacionalistické a totalitní minulosti. Bez zkušenosti dvou světových válek a holocaustu by evropská integrace nikdy nezačala. Současná Evropa je protikladem teze o neomezené národní suverenitě. Evropská unie není konfederací svrchovaných národních států, nýbrž dosud nehotová federace jednotlivých demokracií, která vychází z konceptu sdílené suverenity. Evropa totiž dostala historickou lekci: bezuzdný nacionalismus ji ničí.

Role středoevropských států Už od roku 1990, kdy se bývalá NDR jako skupina německých států přidružila k Evropskému společenství, musí EU žít s regiony, které mají specifickou zkušenost: zkušenost komunismu. S rozšířením v letech 2004 a 2007 Evropskou unii už netvoří západoevropský „blok“ — EU se stala (téměř) panevropským celkem. Komunistická zkušenost vyústila v tendenci, kterou EU do té doby neznala: zdůrazňování národní nezávislosti. Pro postkomunistické země byl vstup do EU (a do NATO) rozhodující krok k ochraně před

[ 110 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 110


EVROPSKÁ IDENTITA

možnou zahraniční (tj. ruskou) dominancí. Když se země středovýchodní Evropy staly členy EU, převažující nálada byla svým způsobem protikladná k náladě z konce čtyřicátých let a let padesátých, kdy západoevropské státy založily Evropské společenství. V západní Evropě byl tehdy základní poválečnou filozofií antinacionalismus; ve středovýchodní Evropě zato určovala transformační náladu obnova národa. Mírové rozdělení Československa a násilný kolaps Jugoslávie jsou důležité ukazatele dění, které následovaly po pádu komunismu. Dva dominantní dějinné příběhy, západoevropský a středovýchodní, nejsou nutně v rozporu, mohou se snadno sblížit na rovině intelektuální a teoretické. Základní politické, ekonomické a sociální standardy, které EU vyznává (tak, jak byly formulovány v Kodaňských kritériích z roku 1993), stojí proti jakémukoli druhu diktatury, výslovně pak proti komunismu. Podtrhují negativní zkušenost s Brežněvovou doktrínou a vládou jedné strany. Interpretace dějin, která bude sbližovat západní a středovýchodní pohled, by pak mohla znít následujícím způsobem: postkomunistické země středovýchodní Evropy zůstanou trvalým mementem dvou nejdramatičtějších a nejhorších evropských zkušeností — nacismu a komunismu. Může se ale stát, že tendence postkomunistických zemí zdůrazňovat své specifické národní zájmy a národní svrchovanost bude podněcovat nacionalismus

[ 111 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 111


ANTON PELINKA

na Západě. Jistá příbuznost mezi směřováním některých středoevropských a východoevropských vlád na jedné straně a západním latentním antievropským nacionalismem na straně druhé se ukázala v průběhu ratifikace Ústavní smlouvy a později Lisabonské smlouvy.

Budoucnost Evropy Evropa může být (a také už je) příkladem toho, jak překonat historii nacionalistických válek a totalitarismu; jak kombinovat jednotu a rozdílnost. Proces evropské integrace je bezprecedentní: nikdy předtím Evropu nesjednocovala demokracie a snaha o vyvážené sebeuspořádání, které funguje i bez existence jednoho národního centra. Není to ani Francie ani Německo ani Rusko, kdo je zodpovědný za podobu dnešní Evropy; je to souhra demokratických národů založená na společných zájmech a společných hodnotách, na snaze zachovat mír, svobodu a rovnost. Proto je také nesprávný často užívaný pojem „znovusjednocená Evropa“. Unie symbolizuje zcela nový přístup; ani Svatá aliance po roce 1815 ani napoleonská říše — nemluvě o Hitlerově a Stalinově vládě — nemají nic společného s tím, co Evropa představuje dnes. Právě naopak — Evropa je antitezí všech těchto zkušeností. Evropa nebyla „znovusjednocena“, ale vydala se novou cestou. Noví unijní členové, země střední a východní Evropy, se nepřipojili k žád-

[ 112 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 112


EVROPSKÁ IDENTITA

né z historicky známých podob Evropy. Jsou součástí Evropy nové. Národní identita a národní hrdost jsou v této Evropě vítané. Ale pouze tehdy, dokud bude národní identita zdůrazňovat inkluzivnost, nikoli exkluzivnost, dokud bude vědomí národa schopné akceptovat — uvnitř sebe i navenek — různé identity, lišící se vírou, pohlavím, stářím, jazykem, historií nebo zeměpisným původem. Evropská identita musí být směsicí jednotlivých dílčích národních, náboženských a politických identit. Evropa je založena na porozumění heslu „Každý jsme jiný — všichni jsme si rovni“.

ANTON PELINKA (1941) je rakouský politolog a historik. Vystudoval práva ve Vídni a během své vědecké kariéry přednášel na řadě světových univerzit. V současnosti je profesorem na Central European University v Budapešti.

[ 113 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 113


Walter Persché

Šest doporučení malým národům

Co z toho, co vytváří moji identitu, je obecně evropské? Jako Rakušan nemohu svou identitu chápat jinak než jako identitu, která výrazně přesahuje hranice naší malé země. Zřejmým a dokonce smysly postižitelným důkazem, že právě směsice evropských identit tvoří identitu rakouskou, a to i devadesát let po rozpadu habsburské mnohonárodnostní říše, je „typicky rakouský“ jídelní lístek. Protože vídeňský řízek je ve skutečnosti z Milána, guláš pochází z ma arské pusty (kde se mu říká perkelt) a nespočet variací vařeného hovězího masa, kterými je rakouská kuchyně proslulá, mohl vzniknout jen díky obrovským stádům hovězího dobytka v Ma arsku. Tam také vznikly palačinky; stejně jako většina ostatních „typicky rakouských“ moučníků (tak se u nás říká dezertům) k nám zase přišla z Čech, Moravy nebo z Balkánu, kam je přinesli Řekové a Turci. Je zřejmé, že Rakušané rádi inscenují různé oblasti života jako v opeře. Tato záliba — stejně jako radost z hudby a hudební nadání — nezapře úzký vztah k Itá-

[ 114 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 114


ŠEST DOPORUČENÍ MALÝM NÁRODŮM

lii. Na druhé straně: intimnost, ale zároveň do posledních podrobností propracovaná obřadnost, co se smrti týče, je dědictvím po španělských Habsburcích. To, že se dnes ve Vídni říká „Tramway“, a ne jako v Německu „Strassenbahn“, svědčí o importu technologií britskými investory v devatenáctém století, ti k nám mimo jiné přinesli také moderní sport, což dokazují anglické názvy některých rakouských fotbalových klubů, o které se pak později a poměrně často starali trenéři z Ma arska (Bela Guttman), z Česka (od Hugo Meisla až po Karla Brücknera), ze Slovenska (Leopold Š astný), z Chorvatska (Otto Barić) nebo z Bosny (Ivica Osim). Sklon nás Rakušanů k sebeironii, černému humoru, ale také k abstrakci, stejně jako k absurditě, to jsou pozdní plody talmudské moudrosti, mystiky inspirované kabalou a bolestné zkušenosti z pogromů proti našim židovským spoluobčanům, které „sklízíme“ ještě dnes, i když židovských spoluobčanů u nás žije jen málo, nebo většina z nich byla vyhnána, odvlečena a zavražděna — za aktivního přispění až příliš mnoha našich krajanů. Velké činy na poli umění a vědy, stejně jako ty z oblasti diplomacie, kterými je Rakousko známé, nacházely svůj zdroj v potenciálu talentů pocházejících ze všech koutů Evropy, od Lotrinska až po Halič. Jsou to talenty, které dozrály vzájemným podněcováním v tavicím kotlíku středoevropského centra, ale působily také zpětně v těch regionech, ze kterých vzešly.

[ 115 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 115


WALTER PERSCHÉ

Jedním slovem: vše, co se Adolf Hitler naučil v době, kdy žil jako mladík ve Vídni (po jistou dobu v azylu pro bezdomovce), na Rakousku a Rakušanech nenávidět a čím opovrhoval — to nečisté, jak tomu říkal, kulturně, sociálně, nábožensky a původem různě promíchané — to vytváří samu podstatu rakouské identity, a je proto i identitou evropskou.

Čím by mohly být identita a zkušenosti České republiky, respektive zemí střední Evropy, významné pro budoucnost celé Evropy? Jako všechny malé národy mohou Češi i Rakušané přispět k budoucnosti Evropy tím, co se jako malé národy z dějin naučily:

Nestavět se na stranu té či oné velmoci, ale zastávat roli čestného zprostředkovatele. Orientovat se na cíl, nepřemýšlet a nejednat s ohledem na prestiž. Zaujmout stanovisko a s přesvědčením ho hájit, namísto nerozhodného pošilhávání po názorech zdánlivě silnějších nebo — řečeno s Churchillem — učinit něco kloudného raději hned, protože nikdo neví, co vzejde z taktizování. Neuzavírat se před světem, ale být fórem pro všechny nápady, názory a vlivy, být tržištěm pro evropskou tvořivost, na němž se lze potkávat, podněco-

[ 116 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 116


ŠEST DOPORUČENÍ MALÝM NÁRODŮM

vat, přezkušovat, přijímat a zamítat, aniž by někdo nad někým vítězil, či někdo s někým prohrával. Nechtít být ani kladivem ani kovadlinou, nýbrž ohněm, který činí železo ohebným a tvárným. A nechtít být větším a silnějším než ostatní, ale hbitějším a rychlejším.

WALTER PERSCHÉ (1945) vystudoval architekturu na Technické univerzitě v rakouském Grazu a grafický design na Univerzitě aplikovaného umění ve Vídni. Od roku 1966 do 1997 pracoval jako novinář a designér v Rakousku (1969–1984 deník „Kurier“, 1984–1987 deník „Die Presse“, 1987–1997 týdeník „Profil“). 1997–2002 ředitel Rakouského kulturního fóra v Bratislavě, od roku 2002 ředitel Rakouského kulturního fóra v Praze.

[ 117 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:57 117


Alan Butt Philip

Británie a Evropa

V procesu evropské integrace, která začala už v roce 1945, hrála Británie velmi nejednoznačnou a obtížně pochopitelnou úlohu. Mluvíme-li o povaze britského závazku vůči Evropě, je Británie často označována jako „napůl odtažitá“, což je odrazem jejích silných vazeb na Severní Ameriku. Tyto vazby Británii čas od času připoutávají k washingtonské agendě, ačkoli to není v britském ani evropském zájmu. Domnívám se, že britská podpora invaze spojeneckých vojsk do Iráku v roce 2003 byla právě tento případ. Ambivalentní postoj Británie k EU lze shrnout do tvrzení, že Británie vítá ekonomické výhody, které jí členství přináší, ale většinou už není ochotná zaplatit za ně politickou cenu. Navíc máme, my Britové, sklon brát ekonomické výhody — např. rostoucí obchod, investice a zaměstnanost — jako samozřejmost, a přitom si stále stěžujeme na jakékoli přesuny moci do Bruselu nebo na slabomyslné či malicherné zásahy bruselských „byrokratů“. Po druhé světové válce neměla britská politická elita vůbec jasno v tom, jakým způsobem provést rekonstrukci Evropy, následkem čehož Británie v padesátých letech promarnila šanci stát v čele integračního proce-

[ 118 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 118


BRITÁNIE A EVROPA

su. Kvůli slabé ekonomice v letech šedesátých byla donucena požádat o vstup do ES, který byl po desetiletí blokován generálem de Gaullem, aby konečně vstoupila do Společenství v roce 1973 — v době, kdy byl poválečný ekonomický boom již u konce. Británie se k ES/EU připojila v nevhodnou dobu a z chybných důvodů. Navíc její obyvatelé nikdy opravdu nepochopili, co bylo vlastně dohodnuto. Britští lídři chtěli zachovat iluzi, že Británie zůstává velmocí. Skutečnost byla přitom taková, že Británie byla významným hráčem po boku evropských států, ale spíše až ve druhém sledu. Tento historický výčet měl posloužit jako omluva za ono podivné umanutí Británie a její mnohdy zvrácený přístup k unijní politice. Britové opravdu nevzali na vědomí fakt, že jsou součástí evropského projektu. To dokazuje například způsob, jak se vyjadřujeme. Stále mluvíme o „Británii a Evropě“, protože pokud bychom použili pouze slovo „Evropa“, mnoho Britů by si myslelo, že to nezahrnuje Británii. Pokud byste měli soudit podle většiny britského tisku (který je už příliš dlouho ovládán severoamerickými a australskými vlastníky, naladěnými vůči Evropě nepřátelsky), možná byste nabyli dojmu, že Britské ostrovy leží někde uprostřed Atlantiku, na půl cesty mezi Bruselem a New Yorkem. Pravdou je, že ony slavné Doverské útesy leží ani ne čtyřicet kilometrů od francouzského pobřeží. A tak či onak, Britové patří k Evropě a naše historie ukazuje, že pokud na evropském kontinentě propukaly

[ 119 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 119


ALAN BUTT PHILIP

politické roztržky, Británie cítila potřebu intervenovat, aby bránila svoje zájmy anebo bojovala za své stěžejní hodnoty. Z tohoto popisu situace vyplývá, že pro mnoho Britů je naše členství v EU spíše věcí rozumu než citu. Naše problémy s hraničními kontrolami nebo eurem pouze odrážejí tento postoj, a lze tudíž očekávat, že přetrvají i nadále. Příliš málo politiků bylo dosud ochotných změnit naše pokřivené vnímání, které je hluboce zakořeněno v národním povědomí. S výše uvedeným popisem evropské integrace se však neztotožňuji. Britští přátelé a sousedé v Evropě by neměli nabýt mylného přesvědčení, že to, co říká britská vláda, reprezentuje celé veřejné mínění. Jsem hrdý na to, že jsem „eurooptimista“ a sedminásobný parlamentní kandidát za jedinou britskou politickou stranu (liberály), která nezneužívala téma evropské integrace k politickým hrátkám, zatímco ostatní měnili své postoje podle momentální politické nálady. Především si vážím závazku Římské smlouvy docílit „stále užšího spojení mezi evropskými národy“. Jinými slovy, tento projekt nemá znamenat smlouvání mezi státy, ale to, jak změnit životy lidí k lepšímu. Jako mnoho lidí se i já mohu pyšnit svou národní (v mém případě britskou) i evropskou identitou. Jsem hrdý na mnohé hodnoty a tradice své země, ale rovněž se raduji z velikosti evropské civilizace, která je součástí širší evropské identity. Když jsem dospíval, mezi mé nejoblíbenější knihy patřila Tolstého Vojna

[ 120 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 120


BRITÁNIE A EVROPA

a mír a mým nejoblíbenějším skladatelem byl Antonín Dvořák. Patřím tedy spíše k evropské než britské kulturní tradici. My všichni sdílíme společnou kulturu, utvořenou z literatury, historie, hudby, umění, náboženství a sportu. Sdílíme víru ve svobodu a demokracii. Je ku prospěchu nás všech, že se můžeme volně pohybovat přes hranice (jako studující, pracující nebo prostě jako turisté). Čím více životních stylů, kultur a společenského uspořádání poznáme, tím většího nadhledu a porozumění jsme schopni. Můžeme se od sebe mnohému navzájem naučit a děláme to. Evropa je mnohem zajímavější a virulentnější místo k životu právě kvůli míšení a vzájemnému obohacování kultur. Rozšíření v roce 2004, kdy do Unie vstoupilo deset nových členských států EU (včetně Polska, Ma arska, České republiky a Slovenska), považuji za jeden z největších úspěchů evropského integračního procesu. Kdo ví, v jaké situaci by se te nacházely bývalé komunistické země střední a východní Evropy, kdyby nenastoupily cestu k tržní ekonomice a politické demokracii, jak to před jejich vstupem vyžadovala EU. Mám obavy, že mnohé z těchto nástupnických států — ponechány ve vakuu a obklopené nevyzpytatelným „ruským medvědem“ a nejednotnou, málo dynamickou Evropou — by zažily velmi krušné časy. Namísto toho našla Česká republika spolu s ostatními státy své obnovené čestné místo v evropských institucích. Její obyvatelé v převážné většině rozuměli obtížím, které

[ 121 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 121


ALAN BUTT PHILIP

s sebou přináší přeměna země a které musí podstoupit, než cele pojmou ony čtyři svobody (včetně svobody cestovat) a budou žít plnohodnotným životem. Britská ekonomika těžila od roku 2001 z rozsáhlé emigrace středoevropských pracovníků, kteří si tak zlepšili kvalifikaci, a navíc pomohla rozšířit obzory všem zúčastněným. A přesně v tom spočívá význam evropské integrace!

ALAN BUTT PHILIP (1945) přednáší evropskou integraci na University of Bath. Vystudoval filozofii, politologii a ekonomii v Oxfordu. Po pětiletém působení jako investiční bankéř se rozhodl vrátit na akademickou půdu a inicioval spolupráci mezi univerzitou v Bath a Univerzitou Karlovou, kde v současnosti přednáší jako hostující profesor. Je kandidátem velšských liberálních demokratů ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009.

[ 122 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 122


Jiří Přibáň

Irské NE a hranice Evropy

Kdykoli cestujeme a musíme čekat, zda nám pohraniční policie či imigrační úředník povolí vstup na území určité země, zmocňuje se nás prapodivně archetypální pocit vlastní bezmoci. Stojíme tváří v tvář orgánu svrchovaného státu, který rozhoduje, zda jsme hodni toho, abychom jako cizinci byli vpuštěni mezi „domorodce“. Jako kdybychom byli už předem podezřelí, protože chceme vstoupit tam, kam nepatříme. A tak musíme bu žádat o vstupní vízum, nebo alespoň vyplnit nejrůznější dotazníky, jestli nemáme napojení na teroristické skupiny, infekční choroby nebo sklony ke zneužívání nemocenského pojištění, či dokonce vlastních dětí! Hranice, tato reálná připomínka státní suverenity a výlučnosti, se pochopitelně mění a s nimi i jejich funkce. Česká republika je teprve krátký čas součástí tzv. schengenského prostoru, což znamená, že se konečně můžeme „volně toulat Evropou“. Společně s většinou ostatních občanů EU tak máme výsadu, kterou ještě v první polovině 20. století pokládal Edmund Husserl za neřest typickou pro Cikány, kteří se podle něho právě kvůli své nezakotvenosti a vykořeněné toulavosti nikdy nemohou stát součástí evropské civi-

[ 123 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 123


JIŘÍ PŘIBÁŇ

lizace. Tuto často parafrázovanou a také primitivně zneužívanou Husserlovu poznámku z přednášky (vydané později pod titulem Krize evropského lidství a filosofie) z roku 1935, tj. z období nastupujícího nacismu, si stojí za to připomenout. Husserl si totiž klade otázku: „Co je příznačné pro Evropu jako duchovní útvar?“ A přitom poznamenává: „V duchovním smyslu k Evropě patří nepochybně britská dominia, Spojené státy apod., ale nenáleží k ní Eskymáci nebo Indiáni jarmarečních menažérií či Cikáni, kteří se neustále potulují Evropou. Řekneme-li Evropa, míníme tím zřejmě jednotu duchovního života, působnosti a tvorby…“ Evropa znamená vědomí historických souvislostí společně s univerzálním duchovním spojením. Ti, kdo rezignují na univerzální myšlení a namísto něho se klaní nejrůznějším „národním bohům“, a se jedná o indiány nebo nacisty, do Evropy nepatří! Husserlova řečnická poznámka je hodna odvážného ducha, který se ani v čase „krize evropského lidství“ nebojí klást provokativní otázky. Dnešní Evropská unie si ovšem kráčí svou vlastní cestou, a nutno říct, že bez ohledu na jakékoli filozofické definice Evropy coby místa, v němž se kultivují univerzální duchovní hodnoty a kritický rozum. Namísto civilizační definice Evropy bychom dnes mohli náš kontinent s jistou dávkou ironie spojovat především se sítí levných leteckých společností, systémem vysokoškolských studijních pobytů nebo fotbalovou Ligou mistrů. Technologie má větší sílu přesvědčivosti než odvo-

[ 124 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 124


IRSKÉ NE A HRANICE EVROPY

lávání na duchovní hodnoty. Z původně evropského osvícenství se dnes stal globálně sociologický projekt, nikoli etický úkol. Chtělo by se dodat, že kdo chce rozumět dnešní Evropě, musí studovat sociální vědy, nikoli spekulativní filozofii! n

n

n

Právě v tomto duchu je třeba studovat i proměnu hranic, jejich funkce a kontroly pohybu obyvatelstva Unie. Evropský genius loci sice spočívá v univerzalitě kritického myšlení, ale tato tradice, stejně jako kterýkoli jiný pokus o definici univerzálního „evropanství“, představuje paradox, protože podstatou každé kolektivní identity je rozdíl mezi „my“ a „oni“. My jsme Evropané stojící na straně univerzální racionality, zatímco všichni, kdo ji popírají, se automaticky vyčleňují ze společenství humanity. V politické rovině tento paradox ztělesňuje ideologie kosmopolitismu, který chce být také všeobjímající a rád by bořil všechny bariéry a hranice způsobené odlišnými identitami, ale přitom sám musí definovat podmínky kosmopolitního politického společenství, a tak předem vyloučit všechny, kdo se s tímto programem neztotožňují. O kosmopolitní politické avantgardě sní obzvláš evropští federalisté, kteří by rádi viděli EU jako zárodek pro spravedlivější model mezinárodní politiky a multilaterálního řešení globálních problémů. Jak agresivní ale může kosmopolitismus být, ukázala napří-

[ 125 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 125


JIŘÍ PŘIBÁŇ

klad v květnu roku 2003 Habermasova a Derridova výzva k budování evropské státnosti a identity*. V reakci na masové protesty proti Bushovým přípravám na iráckou válku považovali oba filosofové za nutné rozejít se nejen s americkou politickou tradicí, ale i se všemi členskými zeměmi EU, jejichž vlády nezaujaly k tehdy plánované válce jednoznačně odmítavý postoj. S odkazem na kosmopolitní hodnoty si tak Evropané v očekávání svého vlastního zrodu coby politického národa měli uvědomit, že nejsou žádní bigotní a povrchně arogantní Američané, ani zaostalí sedláci odněkud z východního Polska či ma arské pusty. Ve jménu kosmopolitního univerzalismu se Evropa opět rozdělila, tentokrát na kulturně vyspělejší „starou“, která chce podle Habermase budovat federalismus a šířit do světa demokratické hodnoty v souladu s mezinárodním právem, a „novou“, která ještě nedospěla k tomuto politickému projektu. „Nová“ Evropa je stejně druhořadá a zaostalá jako Spojené státy, a proto se na ni avantgardní jádro zemí EU nemá nijak ohlížet. Asi nejlépe a s ironickou noblesou tento pocit kulturně politického vyloučení shrnul ma arský spisovatel Péter Esterházy: „Kdysi jsem byl Východoevropan. Potom mě povýšili na Středoevropana. To byly skvělé časy (i když zrovna ne pro mě osobně), existovaly středoevropské sny, vize a představy budoucnosti (…) Před několika měsíci jsem se stal Novým *

Článek lze nalézt v německém deníku „Frankfurter Allgemeine Zeitung“ ze 31. května 2003.

[ 126 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 126



Evropanem. Ale než jsem měl možnost zvyknout si na toto postavení — než jsem ho dokonce mohl odmítnout — stal jsem se nyní druhořadým Evropanem. Je to stejné jako s někým, kdo žil celý život v Munkácsi, nikdy ho neopustil, ale přesto byl jednou Ma arem, potom Čechoslovákem, pak zase občanem Sovětského svazu a poté občanem Ukrajiny. Tak se z nás v našem městě stávají kosmopolité.“ Z tehdejší výzvy kosmopolitní intelektuální avantgardy jsou dnes trosky, stejně jako z Iráku. Přes veškerou oprávněnost odporu k válce se Habermasovi s Derridou tehdy podařilo vytvořit nové hranice a bariéry, když chtěli budovat evropskou identitu z politického rozkolu a čehosi tak těkavého a pomíjivého, jako jsou pouliční protesty. Nebylo by vhodnější odvozovat společnou identitu naopak právě od procesu rozšiřování a sjednocování Evropy, k jakému došlo v roce 2004? A není vůbec celý koncept EU jako předvoje kosmopolitní politiky, ve které všechny domácí problémy se automaticky diskutují a řeší jako problémy globální, sám o sobě pomýlený, protože — jak víme už od Immanuela Kanta — kosmopolitní sen o věčném míru je představitelný jen jako společný hřbitov? Není kosmopolitní projekt vlastně popřením demokratické politiky jako prostoru, v němž dochází ke každodenním sporům, konfliktům a prosazování kolektivních zájmů? n

n

[ 127 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 127

n


JIŘÍ PŘIBÁŇ

Je patrné, že existuje zásadní rozdíl mezi Evropskou unií jako hospodářsko-politickou organizací a evropskou společností či civilizací, jejímž jménem občas Unie ráda hovoří. Evropská společnost je mnohem obecnější pojem, který zahrnuje mimo jiné i organizační struktury a instituce EU. Hranice Evropy bychom pak neměli chápat jako kulturní sebereflexi v Husserlově smyslu, ale jako problém politického rozhodování Unie. Na první pohled to vypadá, že vnitřní hranice v EU se rychle rozpadají, takže se rozšiřuje prostor našeho volného pohybu. Rozpad vnitřních hranic však jde ruku v ruce s rozšiřováním Unie, které znamená neustálé posouvání jejích vnějších hranic. Jak se Unie rozrůstá o další státy, otázka jejích hranic se stále více dostává do popředí, stejně jako potřeba ujasnit si, jaký je vůbec smysl a účel této organizace a kde případně končí možnosti a ochota jejího rozšiřování. Jedna z hlavních příčin současného napětí uvnitř Evropské unie spočívá v tom, že tato organizace dosud měla jen kandidáty na členství, ale ne sousedy. EU dokonce s oblibou dosud řešila krize ve svém sousedství tím, že jednotlivým stranám nabídla členství v EU výměnou za ukončení válek či vyřešení vzájemných konfliktů. Současná politika vůči zemím bývalé Jugoslávie nebo snaha stabilizovat vnitřní politiku států, jakými jsou Ukrajina či Turecko, jsou toho výmluvným důkazem. Nicméně po dvou rozšířeních EU o postkomunistické země v letech 2004 a 2007 si tento

[ 128 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 128



celek již není jistý sám sebou, svými politickými prioritami a hodnotami, a tak se stále více začínají politici i obyvatelé EU ptát, zda a kde existují hranice rozšiřování Unie a co se vlastně stalo s fungováním a podstatou této organizace, která se během posledních několika let rozrostla z patnácti na dvacet sedm členů. Naposledy se tak zeptali Irové v referendu, kterým odmítli Lisabonskou smlouvu. Irské NE výmluvně ilustruje, že problém národní i evropské identity se stále více stává problémem vnějších i vnitřních hranic Unie. Čtyřmilionová irská společnost prožívá i díky EU období prosperity, během něhož se proměnila z agrárně venkovské do postindustriální společnosti, a tak ve zcela jedinečném vývoji zcela přeskočila industrializaci se všemi jejími proměnami a krizemi. Současně ale se vstupem chudých postkomunistických zemí do EU se najednou v Irsku během několika měsíců ocitlo přes tři sta tisíc polských pracovních imigrantů a další desetitisíce ze Slovenska, Litvy i Česka. Tento nebývalý demografický pohyb pochopitelně vyvolal obavy z toho, kam až se má EU v budoucnosti rozšiřovat a zda klíčové pilíře života v Unii, totiž volný pohyb osob a společný pracovní trh, nemají rozkladný účinek na irskou společnost. n

n

n

[ 129 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 129


JIŘÍ PŘIBÁŇ

Husserl se domníval, že Evropan je ten, kdo usiluje o univerzální poznání a lidství. Vše ostatní je nedostatečné. Tento civilizační výměr ale nelze aplikovat na politickou a hospodářskou organizaci, jakou je Evropská unie. Moderní univerzalita se v ní projevuje jako nadvláda instrumentálního rozumu a účelnosti v oblasti hospodářství, administrativy a práva. Kromě ní je však pro EU zrovna tak typická heterogenita, takže cestujete-li například přes Evropu automobilem, bezpečně poznáte, v jaké zemi se právě nalézáte. Ačkoli jsou pravidla silničního provozu všude téměř stejná, z odlišností ve stylu jízdy, vzájemném chování řidičů, ale i v čistotě toaletních zařízení je snadné rozlišit, jestli jste na francouzské či anglické straně Lamanšského průlivu nebo zda projíždíte italskými či rakouskými Alpami. Tato míra kulturní heterogenity je potom dovedena do absurdních rozměrů v evropských institucích, kde například množství oficiálních jazyků EU denně zaměstnává stovky překladatelů a stojí miliony eur ročně. Přesto nás však evropská kultura ve své rozmanitosti poučuje především o jedné základní pravdě, že totiž definovat teritoriálně politické hranice Evropy prostřednictvím kulturního kánonu je vždy zrádné a nebezpečné. Zatímco je jasné, že EU jako kterákoli jiná politická organizace potřebuje mít jasné hranice své teritoriální působnosti, evropská kultura a civilizace se naopak vyznačují schopností každou hranici překonat. Právě takto je třeba rozumět Husserlově pozná-

[ 130 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 130



mce, protože kultura není nikdy jen toulání, ale naopak vždy také úkol a překonávání všech mezí či překážek. Největší tragédie moderní Evropy nastaly potom v okamžiku, kdy političtí vůdci chtěli definovat teritoriální hranice prostřednictvím kulturních či dokonce náboženských hodnot.

JIŘÍ PŘIBÁŇ (1967) je profesorem právní filozofie a sociologie na Cardiff University ve Velké Británii a jako hostující profesor přednášel mimo jiné na Stanford University, New York University, University of San Francisco nebo University of New South Wales v Sydney. Je autorem řady knih v češtině i angličtině, například Pod čarou umění (2008), Právní symbolismus (2007), Jací můžeme být? (2004), Disidenti práva (2001) nebo Právo a politika konverzace (2001). Pravidelně publikuje v českém tisku.

[ 131 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 131


Martin C. Putna

Věřím v Evropu — nevěřím v Evropu

Věřím v Evropu, která přišla vlastně z Asie. Z Asie totiž přišly kořeny řecké moudrosti. Z Asie přišlo židovství i křes anství. Z Asie vedly cesty těch nejstarších spojujících příběhů, které vytvářely jednotu Evropy — příběhů o cestách na Západ: o cestě Petra a Pavla do Říma, o cestě Máří Magdalény do Francie, o cestě apoštola Jakuba do Compostely, o cestě apoštola Ondřeje do Kyjeva, o cestě Josefa Arimatejského do Bretaně či do Anglie… Některé příběhy jsou historicky pravdivé, některé vymyšlené. Ale na tom nesejde. Historicky pravdivými se staly všechny, kdyžtě po tisíc a více let spojovaly Evropany, dávaly jim vědomí o společně sdíleném dědictví. Věřím v Evropu, kterou spojovala latina úředníků římské říše, latina kleriků, latina univerzit, latina humanistů. Věřím v Evropu, jejímiž občany byli Benedikt z Nursie i Konstantin s Metodějem, Bernard z Clairvaux i jeho protivník Abélard, Karel IV. i Erasmus Rotterdamský, G. G. Byron i J. W. Goethe. Věřím v Evropu, která věřila v důstojnost každé jednotlivé lidské duše. Věřím v Evropu, která věřila ve své čtyřjediné dědictví — řecko-římské a židovsko-křes anské. Věřím v Evropu, která toto dědictví — lépe či hůře — transformovala v moderní humanitu. Věřím v Evropu, která věřila sama v sebe a díky

[ 132 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 132


VĚŘÍM V EVROPU — NEVĚŘÍM V EVROPU

tomu dokázala vštípit své hodnoty — opět: lépe či hůře, ale nakonec úspěšně — oběma Amerikám a alespoň částečně i Asii a Africe. Věřím ještě i v Evropu, která se po druhé světové válce začala sjednocovat proto, aby už mezi evropskými státy nikdy války nevznikly. Nevěřím však v Evropu, která nevěří ve vlastní tradici. Nevěřím v Evropu, která věří v „direktivy“, „strategie“ a „implementace“. Nevěřím v Evropu, která se nedokázala dohodnout ani na tom, jestli se o Pánu Bohu vůbec zmíní. Nevěřím v Evropu, která se nedokáže rozhodnout, jestli bude vůbec něco — natož co — dělat proti těm, kdo do ní přicházejí s jasně deklarovaným úmyslem ji využít, zbavit její tradice anebo vůbec zničit. Nevěřím v Evropu, která je ve špatně skrývané závisti vůči své nejnadanější a nejúspěšnější dceři Americe ochotna spojovat se s mocnostmi bytostně antievropskými. Nevěřím — ale pořád doufám, že Evropa přece jen ještě pochopí, že její budoucnost může být zachráněna jen skrze její minulost.

MARTIN C. PUTNA (1968) je literární historik a kritik, komparatista, překladatel, spisovatel a pedagog. Vystudoval latinu a ruštinu na FF UK a teologii na TF Jihočeské univerzity. Přednášel na FAMU, řezenské univerzitě a FF UK. V současnosti vyučuje na Fakultě humanitních studií UK a je ředitelem Knihovny Václava Havla.

[ 133 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 133


Robert Pynsent

Co by v roce 2009 mohli Češi odejmout dnešní Evropě?

Ptáte se, co tvoří moji (předpokládám, že „národní“, ale možná myslíte i „osobní“) identitu. Tvrdím, že žádnou identitu nemám. Z historického pohledu je Evropa křes anská, i když tento (sub)kontinent byl po staletí také domovinou křes anů, muslimů a židovské diaspory. Pro českého radikála ze začátku 15. století, Petra Chelčického, byli muslimové a ostatní „pohané“ nejlepšími lidmi: nikdy neslyšeli slovo Krista, a byli proto jediní, jimž bylo dovoleno využívat násilí moci. Druzí nejlepší byli Židé. Znali Kristovo učení, ale odmítli ho. Kromě toho trpěli proto, že uznali jinou autoritu než Boha, když se rozhodli mít krále místo patriarchů a proroků, a porušili tak židovskou tradici. Židé se ale poučili ze zničení chrámu a měst a uznali Boha za nejvyšší autoritu. Křes ané byli podle Chelčického nejhorší lidé: znali učení Nového zákona a tvrdili, že se drží cesty Kristovy, jenže když pak přijímali světskou autoritu, neřídili se ani Kázáním na hoře ani dalším Ježíšovým učením. Tito rádoby křes ané podporovali to, aby se sami kněží podřizovali světské autoritě a vlastnili majetek. Kněží za Chelčického života navíc jednali proti principům křes-

[ 134 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 134


CO BY V ROCE 2009 MOHLI ČEŠI ODEJMOUT DNEŠNÍ EVROPĚ?

anství tím, že se chopili zbraní a stali se členy táborských vojsk. Chelčický byl pacifista, nejen anarchista (veškerá moc je hřích). Stejně jako většina tehdejších (a možná i dnešních) intelektuálů vnímal, že nejvýznamnějším sjednocujícím prvkem v Evropě (i mimo ni) je hřích, tedy především smilstvo (podporované hlavním áblovým hříchem a hříchem primitivního socialismu, závistí). V Chelčického myšlenkách o mravně ničivé síle špatného zacházení s pohlavním pudem vidíme počátky feministického myšlení v české kultuře. V této věci se jeho postoj podobá postoji jiného, o generaci staršího českého zemana, Štítného, ačkoli Chelčický svoje mínění formuluje nápaditěji. Podle Chelčického není výhradní vlastností žen podléhání zlému duchu smilstva. Touha svádět, dotýkat se, vzrušivé koketování přináleží stejnou měrou okouzlující ženě i uslintanému muži. Rostoucí ideologizace protižidovského cítění (ve středověku se myslelo, že židovští muži menstruují, v iluminacích rukopisů a na kostelních freskách měli čerti semitské rysy) a vyhnání islámských vládců (nejdříve ze Španělska a potom z Osmanské říše během jejího dlouhotrvajícího úpadku) se odehrávaly zároveň s tím, jak v Evropě slábla křes anská víra. Konec Osmanské říše v roce 1918 byl doprovázen stále výraznějším ateismem (či přinejmenším agnosticismem) moderny a nárůstem materialismu, a již materialismu pseudomystického (okultismu, new ageismu, marxismu-leninismu) anebo hedonismu (vítězství proletářského a maloměš áckého vkusu a módy; zdánlivé pohodlí pro všechny, pod kterým

[ 135 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 135


ROBERT PYNSENT

se skrývá politická korektnost, plastická chirurgie a touha se amerikanizovat). Dnešní evropský vulgární hedonismus má svůj původ ve vzpouře zotročených bělochů (vzpouře, kterou se černochům, indiánům ani Britům nezdařilo potlačit): bývalá kolonie (britská, francouzská a španělská), nyní nazývaná USA, povstala, aby si podmanila to, co masy považovaly za přežitek evropské kultury. V tom se k Američanům brzo přidal i Sovětský svaz. A zvítězil tak Gleichschaltung. Brzy po druhé světové válce vzniklo Evropské hospodářské společenství, nyní s přiléhavějším názvem Evropská unie, která je sama také strojem na Gleichschaltung. To neznamená, že Unie ohrožuje národní nebo státní „identitu“ ve významu, který byl pro toto slovo vymyšlen v devatenáctém století (a který je obsažen ve vašich otázkách). Objektivně vzato, neexistuje „identita“, natožpak „národní identita“. Na druhou stranu „identita“ ve smyslu zadání otázek existuje jako mýtus, jenž je dokonce velmi úspěšný a který obzvláš v průběhu posledního sta let shledávali jako velmi užitečný politici, rasoví teoretici a historici. Mýtus „osobní identity“ ve vašem pojetí, tj. nikoli ve významu slova „totožnost“, který má ve výrazech „identita mrtvoly“ nebo „identita vraha“, neměl tak ničivé dopady. Ještě dnes je to mýtus oblíbený zejména u psychiatrů a sebestředných hysteriků. Je to mýtus, který podporuje povrchní racionalizaci lakoty, závisti, žárlivosti, krutosti a sebelítosti. Zdá se, že také posvěcoval iracionálno, jako by všechny city, pudy a touhy byly skutečně iracionální. Relativismus je morálně špatný, ale věřím, že

[ 136 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 136


CO BY V ROCE 2009 MOHLI ČEŠI ODEJMOUT DNEŠNÍ EVROPĚ?

racionalita se chápe mnoha různými způsoby. „Osobní identita“ je mýtus, který se může používat k ospravedlňování toho, co je amorální, a k zatemňování přesného myšlení. Indický ekonom Amartya Sen ve své knize Násilí a identita názorně ukázal politické aspekty „identity“: jestliže určité skupině vnutíme určitou identitu, povede to nevyhnutelně k násilí; jednotlivec sice může mít „identitu“, ale pouze v podobě velkého množství různých identit. Země bývalého sovětského bloku zažily více oné mytické identity než centrální země západní Evropy (Belgie, Francie, Gibraltar, Irsko, Kypr, Lucembursko, Malta, Nizozemsko, Skandinávie, Švýcarsko), a dokonce více než nové „západní“ země, které nějaký čas žily pod jakýmsi druhem fašismu (Finsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko). Po většinu dvacátého století země bývalého sovětského bloku přímo hýřily různými nálepkami, jako dělnická třída, árijec, pokrokový, bojovník za mír, nový člověk/řád, konečné řešení a na druhé straně reakcionář, Žid, buržoa, kapitalista, plutokrat, rozsévač mandelinek bramborových, válečný štváč. Největší čin, kterým by Česká republika jako bývalý člen sovětského bloku mohla přispět Evropské unii, je vymazat pojem i slovo „identita“ ze všech dokumentů a z veškerého myšlení EU. Protože po mnoho, mnoho let se Češi považují za nejvzdělanější národ v Evropě či na světě, za největší čtenáře knih atd., mohla by Česká republika třeba uvažovat o tom, že by se EU měla rozdělit na tábor vzdělaných, tj.

[ 137 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 137


ROBERT PYNSENT

ty země, které neuvalují DPH na knihy, a na tábor barbarů, tj. země, které to dělají. Vzdělaní by samozřejmě byli nadřazeni barbarům, čímž by v tomto amerikanizovaném světě mohla Česká republika spustit velkou revoluci. Jako v českém románu z konce čtrnáctého století Bruncvík by se z Evropy stala krásná, důstojná stráž talentů a fantazie, a ne byrokrat u dveří vulgarity, komercionalizace citů, údů, lékařství a vysokého školství. Chelčický by býval šel dál, já ale vím, že Česká republika ukáže v tom, jak bude reformovat EU, spíš skromnost. A tak se jí asi nebude chtít zakázat pít pivo, aby se tak snížila míra hříchu.

ROBERT PYNSENT (1943) je britský bohemista, přednášející češtinu a slovenštinu na School of Slavonic and East European Studies v Londýně. Za propagaci české kultury obdržel cenu Gratias Agit. Spolupracuje s BBC a publikuje v řadě domácích i zahraničních periodik. Z jeho knih vyšly česky Pátrání po identitě a Ďáblové, ženy a národ.

[ 138 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 138


Ruairi Quinn

Evropa je katedrála, kterou budujeme společně

Jako irský politik vnímám svou evropskou identitu velmi silně. Coby mladý student architektury jsem v 60. letech procestoval celou jižní Evropu. Rok jsem žil v Aténách, kde jsem se zaměřil na studium urbanismu. Evropská identita se vyjevuje především v zastavěných oblastech a ve městech; téměř každá veřejná budova v historických centrech evropských měst nese charakteristické znaky klasické architektury zrozené v Řecku a rozvinuté v Římě. Od Helsinek až po Lisabon, od Edinburku až po Nikósii, všude existuje společný architektonický jazyk, kterému Evropané rozumějí. Klasické styly, jako dórský, iónský a korintský, najdeme také ve Spojených státech, Kanadě, Austrálii a Latinské Americe, a to díky dědictví evropské historie a díky osídlování vzdálených území v uplynulých staletích. Městská architektura pomáhá evropským návštěvníkům cítit se v celé Evropě jako doma, a to i ve městech, která vidí vůbec poprvé. Moderní architektura se svými skleněnými a ocelovými kancelářskými komplexy budí skutečný dojem internacionálnosti. Měli bychom mít na paměti, že tento mezinárodní styl je odvozen z estetiky

[ 139 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 139


RUAIRI QUINN

evropské klasické architektury a byl vytvořen takovými moderními velikány, jako jsou Mies Van Der Rohe, Le Corbusier a Eero Saarinan. V letech 1994–1997 jsem byl členem Evropské rady ministrů financí, ECOFIN. Naším hlavním úkolem bylo pracovat na projektu jednotné evropské měny, který byl spuštěn s podpisem Maastrichtské smlouvy v roce 1992. Ministři museli vzít v potaz mnoho aspektů tohoto složitého projektu včetně toho, že bude nutné vytvořit novou měnu a nezávislou Centrální banku, která bude ovládáná nezávislými suverénními státy. V roli prezidenta ECOFIN v roce 1996 jsem svým kolegům připomínal, že jsme jako skupina středověkých stavitelů, kteří budují jednu z nejúžasnějších evropských katedrál. Politický design evropské měny byl navržen hlavami vlád. Úkolem nás, finančních inženýrů, bylo postarat se o to, aby stavba byla stabilní a nezřítila se. V soutěži o design evropských bankovek byl nakonec přijat vítězný návrh s názvem „Architektura a mosty“. Je postaven na myšlence, že různé architektonické slohy reflektují historii Evropy napříč staletími, mosty zase zdůrazňují potřebu vytvářet kontakty mezi lidmi a spojovat evropské trhy. Evropa je jediným kontinentem, který ve dvacátém století změnil hned třikrát své mezinárodní hranice. Vzpomínám si, když to bylo naposledy. Tehdy — v létě a na podzim 1989 — panovalo na kontinentě neobyčejné nadšení. Televize nám poskytovala průběžné zprávy

[ 140 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 140


EVROPA JE KATEDRÁLA, KTEROU BUDUJEME SPOLEČNĚ

o tom, co se dělo. Pro mě osobně znamenal pád berlínské zdi návrat zemí střední a východní Evropy zpět domů. Po mnoho let nebylo pro moji generaci jednoduché navštívit tuto část Evropy a její obyvatelé zase nemohli přijet k nám. Mohl jsem objevovat střední Evropu jen na stránkách architektonických knih a prostřednictvím poslechu klasické hudby. Je možné nakreslit na mapu Evropy pomyslný čtverec dlouhý 1000 kilometrů, táhnoucí se ze západu na východ a sahající od Baltického až k Jadranskému moři. Právě tam uvnitř se nachází nejen srdce Evropy, ale také kolébka našeho hudebního dědictví. Duchovní hudba křes anských středověkých kostelů položila základy klasické hudby, tvořivý duch a hudební infrastruktura ve střední Evropě obstaraly „zbytek“. Vezměte si jen následující klasiky: Beethoven, Brahms, Chopin, Dvořák, Suk, Janáček, Liszt, Haydn, Martinů, Mozart, Mahler a Vivaldi. Jejich díla byla hrána v operách a koncertních síních po celé Evropě. Jejich hudba nadchla celou populaci a inspirovala mladé skladatele ve všech koutech Evropy, protože promlouvala jazykem, kterému bylo rozumět i beze slov. Rozšířená Evropa nám může pomoci navzájem si lépe porozumět a společně tvořit. Střední a východní Evropa se o to v minulosti pokoušela již mnohokrát. Díky tomuto dědictví si můžeme uvědomit nebezpečí nacionalismu a ocenit bohatství kulturní rozmanitosti. V rozšířené Evropě je navíc mnoho států, které znají velmi dobře Rusko, Turecko a zbytek Střední Asie. Tako-

[ 141 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 141


RUAIRI QUINN

vou zkušenost obyvatelé Londýna, Říma, Paříže nebo Berlína postrádají. Závěrem chci říci, že nové členské státy — až na jednu výjimku — jsou malé svou velikostí a počtem obyvatel. Irsko je s těmito novými přírůstky spokojeno. Žiji na okraji Dublinského zálivu. Každé ráno se dívám ven na lodě plovoucí na horizontu. Ty velké se nemusejí starat o přítomnost malých lodí. Malá plavidla ale musí pokaždé znát velikost, polohu a rychlost těch velkých. Státy střední Evropy získaly ve své historii podobnou zkušenost. Budujeme novou impozantní politickou stavbu, která jinde na světě neexistuje. Jako v případě středověkých katedrál je potřeba nějaký čas, než ji dostavíme. Práce stále pokračují. V základech stavby leží kameny stability. Jde o dobrovolnou unii svrchovaných, demokratických států, sdílejících — když je to vhodné — národní sílu, o unii, která je postavena na vládě zákona a úctě k rozmanitosti.

RUAIRI QUINN (1946) působil od 80. let v řadě ministerských funkcí irské vlády a v letech 1997–2002 byl předsedou Labour Party. Od roku 1998 je také místopředsedou socialistické frakce Evropského parlamentu.

[ 142 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 142


György Schöpflin

Evropská dilemata

První polovina dvacátého století byla pro Evropu naprostou katastrofou, kterou si způsobili sami Evropané. Druhá polovina téhož století byla naopak velkým úspěchem, za který mohou opět Evropané. Působení mimoevropských zemí, zejména Spojených států amerických a Sovětského svazu, bylo v Evropě dvacátého století přirozeně také velmi zřetelné. Dějiny minulého století nám ukazují, že Evropané jsou schopni se poučit a umějí své zkušenosti a svůj intelektuální odkaz využít při řešení současných problémů. Základní ponaučení, které plyne z těchto situací, zní tak, že nejlepší, nejefektivnější a nejracionálnější řešení přijmou Evropané ve chvíli, kdy se za Evropany považují. Ve chvíli, kdy dají přednost zájmu celé Evropy nad zájmem svého státu a národa. Ve chvíli, kdy si uvědomí svou evropskou identitu, která přesahuje identity národní. Opravdu, zájem státu nejlépe naplníme teprve tehdy, když jej svážeme se zájmem evropským. V tomto malém a stísněném prostoru žije spolu nějakých třicet pět vyspělých kultur a politických mocí, které se střetávají, ovlivňují se a politikaří. Není tedy divu, že konflikty byly Evropě vlastní až do momentu, než po roce 1945 přišla na to, jak se svých nebezpečných vzorců

[ 143 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 143


GYÖRGY SCHÖPFLIN

chování zbavit. K dosažení tohoto stavu je pochopitelně potřeba předat část své národní suverenity, která se dříve zdála být tou nejlepší ochranou, vyššímu evropskému celku — což je velmi obtížné, nebo Evropané jsou vedeni k představě, že jejich svět stojí a padá s národním státem spíše než s Evropou. Je to s podivem, nebo koncept národních států, jejich zájmů a identit se zrodil z velké části právě díky evropskému prostředí. Jedním z klíčových aspektů evropského dědictví je soupeření ideálů. Je stěžejní pro jakoukoli legitimní představu Evropy — legitimní v tom smyslu, že je přijatelná pro většinu Evropanů. Povšimněme si, že existují i jiné intelektuální tradice, které na střet ideálů nejsou připravené, nebo hlavní smysl života spatřují v harmonii. V evropské myšlenkové tradici je oproti tomu stěžejní, utopie a ideály přijímat a odmítat, zpochybňovat je a trvat na realismu. Evropa získala během osvícenství schopnost vidět sebe samu zvnějšku, a přijmout tak svou nepředvídatelnost, rozpoznat, že její pravda není absolutní a že o všem by mohlo (a mělo) být pochybováno. Odmítnutí absolutních hodnot a čehokoli definitivního či nezpochybnitelného umožňuje Evropě reflexi a opouštění zastaralých tradic, tedy to, čeho nejsou národní tradice — zatížené emocemi — schopné. Evropské principy nejsou samozřejmě vlastní všem Evropanům ve všech situacích a obdobích, umožňují však elitám vymezovat se vůči starým myšlenkám, a naopak rozšiřovat myšlenky nové mezi širší společenské vrstvy, které se tak mohou vymanit z diskurzivní klece

[ 144 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 144


EVROPSKÁ DILEMATA

přejatých postojů. Něco podobného se stalo po roce 1945, kdy část elity pochopila, že předválečné postoje dovedly Evropu ke katastrofě a že existují způsoby, jak zabránit tomu, aby se podobné situace v budoucnu neopakovaly. Rozhodující však bylo, že si elita uvědomila myšlenkové vakuum, které po válce vzniklo a které znamenalo jedinečnou příležitost, aby se uskutečnila nová vize. Další rozměr reflexe se týká moci. V Evropě existují velmi silné argumenty pro to, aby se moc nikdy nesoustředila do jediného bodu a také aby existovaly mechanismy, kterými lze moc zpochybnit i v situaci, kdy jeden konkrétní vládce nashromáždí do svých rukou příliš mnoho pravomocí. Z určitého pohledu právě v tom spočíval smysl druhé světové války: zneškodnit snahy nacistického Německa získávat stále větší moc. Poválečná integrace Evropy byla proto cestou, jak podobným snahám zabránit. Studená válka znamenala prosazování stejné myšlenky, ovšem tentokrát vůči Sovětskému svazu. Politická konstrukce, postavená na těchto široce pojatých principech, byla nutně nedokonalá, nicméně ve zkoušce času obstála zatím poměrně dobře. Zůstává však velkou otázkou, zda nástroje evropské integrace z dvacátého století jsou účelné ještě dnes. Odpovědí musí být otazník. Zatímco na úrovni každodenního života funguje komplexní systém regulace, vytvořený Evropskou unií nebo jejími předchůdci, adekvátně (pomiňme te absurdity, které generují všechny byrokratické regulace a které

[ 145 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 145


GYÖRGY SCHÖPFLIN

mají tak rádi novináři) v první dekádě nového století se projevuje zdánlivě neřešitelný paradox. EU v současné době disponuje rozsáhlými pravomocemi, které jsou — v zájmu funkčnosti a efektivity — nezávislé na členských státech (např. regulace v oblasti životního prostředí, bezpečnosti potravin a dalších, pro veřejnost neatraktivních otázek), jenže tyto pravomoci nemají ani zdaleka takovou legitimitu, v jaké jsou vykonávány. Různé snahy zvýšit demokratickou legitimitu EU narážejí na neochotu — v některých případech dokonce mimořádnou neochotu — některých členských států a veřejného mínění jejich obyvatel. Máme za to, že existuje evropský démos*, ale tento démos musí být zároveň národně-státní a zároveň evropský, což prostě nefunguje. To bylo poučení z neúspěšných plebiscitů ve Francii, Nizozemsku a Irsku. Pokud má tedy evropská integrace pokračovat, musí být posílena legitimita EU, nikoli její pravomoci. Podobné snahy ovšem narážejí na hlasitý a explicitní odpor členských států, nemluvě o stále zesilující eurofobii. Diskuze o budoucnosti Evropy by se měly zaměřit právě na tento problém namísto vágních, neurčitých obav například z takzvaného evropského superstátu. Co se týče členských států přistoupivších v letech 2004 a 2007, čelí všechny (s výjimkou Kypru a Malty) obtížím, kterým staré členské země nerozumějí nebo zjevně *

Démos — ve starověkém Řecku lid, obyvatelstvo určitého území nebo správní jednotka, obec (pozn. red.).

[ 146 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 146


EVROPSKÁ DILEMATA

rozumět nechtějí. Jednou z nich je určitě 45 let vlády monistického komunismu, ale existují i další problémy. Rekonstrukce demokracie nebyla v těchto státech ani zdaleka dokončena. Starý zvyk odporu vůči komunistické moci se leckde přeměnil v odpor vůči demokratické nebo evropské moci, ačkoli rozdíl mezi nimi lidé vnímají jen sporadicky. Nové členské země si s sebou dále nesou dědictví éry před nástupem komunismu, což se nejvíce ukazuje na tom, že model modernity byl v těchto státech přejímán jako celek podle západních vzorů, které nešly vždy plně přizpůsobit místním poměrům. Příkladem podobných komplikací z nedávné doby je přijetí acquis communautaire.* Výsledkem tohoto vývoje je nerozhodnost, pasivita a pocit, že politická moc je vykonávána bez ohledu na názory obyvatel střední a jihovýchodní Evropy. K tomu můžeme přidat pocit vlastní bezvýznamnosti, který je pro všechny tyto společnosti určující. Výsledkem je slabost politického systému, v němž jsou pravidla považována za ohebná, je možné se o nich stále dohadovat a jejich implementace je neadekvátní, v němž je institucionální autorita slabá a transparentnost a odpovědnost nedosahují evropských standardů. Eu ale nedisponuje nástroji, *

Pojem acquis communautaire čili komunitární právo pochází z francouzštiny. V přeneseném překladu znamená zhruba „to, čeho bylo dosaženo“. Bývá používán pro označení velmi rozsáhlé sbírky právních aktů EU, které byly přijímány po celou dobu její existence. V době vstupu ČR do EU čítal jejich soubor na 85 tisíc stran textu. (Převzato z internetových stránek „Aktivní evropský občan“ — www.cpkp.cz.)

[ 147 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 147


GYÖRGY SCHÖPFLIN

které by umožnily tyto standardy vnutit, nebo vychází z toho, že členské země již zmíněných standardů dosáhly. Z této perspektivy lze vyvodit dva zásadní vnitřní problémy EU a procesu integrace. Jednak jak posílit legitimitu Unie a jednak jak zajistit, aby se nové členské státy přiblížily nutnému minimu v oblasti demokracie a právního státu, které je běžné ve starších členských zemích. K těmto vnitřním úkolům lze přidat mimoevropské problémy — trajektorii Spojených států, ruské úmysly, nástup Číny a dalších neevropských zemí, stejně jako dopad globalizace. Všechny tyto otázky zkrátka volají po nutné transformaci EU.

GYÖRGY SCHÖPFLIN (1939) je europoslancem za ma arskou stranu Fidesz. Vystudoval v Glasgow a na College of Europe v Bruggách. Pracoval pro Královský institut pro mezinárodní otázky, pro BBC a přednášel na University of London.

[ 148 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 148


Karel Schwarzenberg

Evropa musí projít tvrdými reformami

Padesát let vývoje Evropské unie je něco neskutečného. Zažil jsem ten vývoj od prapočátku. Když se někdy ráno probudím, stále se divím tomu, čeho jsme vlastně dosáhli a jak daleko jsme došli. V generaci mých rodičů a prarodičů a částečně ještě v mé generaci existovaly po celé Evropě nacionalistické spory a nedůvěra mezi národy. I dnes se v EU pereme, velké i malé národy mají různé zájmy. Jsou to ale spory v parlamentech a v jednáních, nejde o ozbrojené konflikty. Celkem vzato jsme po celé Evropě dosáhli velmi slušného stavu demokracie i soudnictví, všude máme právní státy. V době, kdy jsem byl puber ák, jsme si takové vymoženosti nedokázali ani představit. Kolik jsme měli po Evropě diktatur, kam všude jsme nesměli jezdit a kam jsme s námahou dostali vízum! Te

jezdíme po celé Evropě s jedním pasem a žádná víza nepotřebujeme. Ze současného stavu Evropy bychom měli být š astni. Je tu ale jedno nebezpečí. Neuvědomujeme si dostatečně to, že jsme vstoupili do jednadvacátého století, a že nám tudíž nestačí výdobytky, které jsou pro naše děti a vnoučata samozřejmostí. Když s nimi o tom někdy mluvím, vi-

[ 149 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 149


KAREL SCHWARZENBERG

dím, že je to pro ně otrava, jako bych je obtěžoval nějakým starým haraburdím. Ve staré generaci jsme zažili, že nic na světě není samozřejmé a že všechno se může ztratit — snad to oni nezažijí znovu. Ale svět se změnil ještě v něčem jiném. Před čtyřiceti lety jsme mohli říci, že vyspělé země jsou Severní Amerika, Evropa a Japonsko a ten zbytek se tak nějak pozvolna vyvíjí. Sovětský svaz byl silný ve zbraních, ale hospodářsky ho nikdo příliš vážně nebral. Dnes zůstává silná Severní Amerika a Japonsko, ale nově se vynořila Čína a Indie. Oba státy velmi rychlým tempem, během desetiletí dohánějí cestu, na kterou jsme my potřebovali pár set let. Svět se mění mnohem rychleji než dříve. Musíme se proto zamyslet nad tím, jestli naše evropské instituce a celkový způsob našeho uspořádání obstojí i v jednadvacátém století. Jestli neděláme chybu, kterou v minulosti dělalo devadesát procent všech generálů: připravujeme se na válku a pak jsme protivníkem, který se před námi vynoří, překvapeni. Někdy mám z těch našich pomalých reakcí obavy. Mezitím než projde nějaké rozhodnutí všemi možnými institucemi a dorazí k občanovi, svět se změní. Stojíme před mnoha vnějšími a vnitřními výzvami bezpečnostně-politického a sociálně-ekonomického charakteru. Za nejdůležitější považuji to, abychom zvýšili naši konkurenceschopnost, a to se nestane, dokud neliberalizujeme obchodní politiku a nedosáhneme opravdové deregulace. Měli bychom v Evropě projít podobnou ozdravnou kúrou, kterou před třiceti lety naordinoval Spojeným státům prezident Reagan.

[ 150 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:58 150


EVROPA MUSÍ PROJÍT TVRDÝMI REFORMAMI

Máme nesmírný počet předpisů ve všech evropských státech. Místo abychom je zrušili, vesele jsme na ně přiklopili implementace různých evropských směrnic, přidali k tomu ještě nějaké vlastní předpisy. Pak se divíme, že je běžný občan z Evropské unie někdy naštvaný. Ne snad že by zmizela veliká myšlenka spojené Evropy. Pro většinu evropských států je to vskutku ideál. Odpudivá je ale jeho realizace, přemíra předpisů a byrokratizace, vzdálenost mezi občanem a bruselskými instancemi — to všechno vede k odcizení. Je pozoruhodné, že tyto jevy jsou silnější ve starých evropských zemích. Tady poklesla důvěra v Evropu, tady lidé odmítli Ústavní smlouvu. A je na nás, abychom Evropskou unii zachránili, abychom jí navrátili podstatu, odlehčili od všech zátěží a učinili ji pro občana přijatelnější a atraktivní. Na tomto úkolu můžou nejlépe pracovat noví členové, nebo si s sebou nenesou zátěž dlouhého generačního vývoje, a někdy proto lépe vidí, co jde lidem na nervy. Jedna ze zátěží, které jsme zdědili a která snad už pomalu skončí, je samozřejmě společná zemědělská politika. S ní také souvisí reforma rozpočtu Evropské unie: je nejvyšší čas, abychom se soustředili více na výzkum a vědu a na vylepšení našich škol. Vždy kolik univerzit můžeme měřit nejpřísnějšími měřítky? Na evropské pevnině to zeje prázdnotou. Je mi velice smutno z toho, když se podívám, které vysoké školy a vědecká pracoviště v Čechách i v sousedních zemích opravdu dosahují špičkového hodnocení. V této oblasti jsme naprosto ztratili své postavení. Musíme udělat odvážný krok kupředu, jinak

[ 151 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 151


KAREL SCHWARZENBERG

zapadneme a naše vnoučata nám budou jednou vyčítat, co jsme to dělali, že jsme zapadli za tucet jiných států na celém světě. Ještě jeden příklad, který ukazuje, že jsme opravdu zmeškali vývoj. Rozhodujeme, jaký sýr kde budeme dělat, jak budeme v Evropě pálit kořalku, ale nejsme schopni se dohodnout na společné energetické politice. K únavě z Evropy přispívá u některých evropských států strach z rozšiřování Evropy. Poté co bylo přijato Bulharsko a Rumunsko, zaznělo, že na dlouhou dobu je konec rozšiřování. Ale západní Balkán, Chorvatsko a další země stále čekají na přijetí do Evropy. To nesvědčí zrovna o naší velkorysosti ani o strategickém myšlení, o myšlení na budoucnost, nýbrž o politické zbabělosti a krátkozrakosti. K tomu samozřejmě patří reforma institucí EU. Mají za sebou několik desítek let vývoje, vyšly z daností druhé poloviny dvacátého století. Vstoupili jsme ale do jednadvacátého století, čemuž by také naše instituce měly odpovídat. Strašně rád čtu knížky o dějinách, zabýval jsem se tím celý život, ale jestli budeme dějiny považovat za směrnici budoucnosti, uděláme veliký omyl. Dějiny představují na cestě do budoucnosti varovné tabule: kterých zatáček, překážek, oklik a bludných cest se máme vyvarovat. Měli bychom také jasně rozdělit kompetence. Všechny nejasnosti — a v rodině, v jakémkoli spolku, společenství či obci — vedou ke střetům a frustraci. Bylo by tudíž velice dobré, abychom jasně definovali kompetence Evropské unie a národních států a nevytvářeli jakousi šedou zónu. Na úrovni Evropské unie se mají rozhodovat

[ 152 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 152


EVROPA MUSÍ PROJÍT TVRDÝMI REFORMAMI

rychle záležitosti celoevropské, a ne ty, které se můžou rozhodovat na lokální úrovni. Je mnoho věcí, které by šly vyřešit dole na principu subsidiarity. A naopak o věcech, které mají dávno patřit mezi společné, se nekonečně dlouho dohadujeme na vládních setkáních. V roce 2009 se stane něco, s čím jsem před dvaceti lety nepočítal ani v nejsmělejším snu: ČR bude předsedat Evropské unii. Je to veliká výzva pro poměrně malý stát, který není příliš zkušený v záležitostech evropského fungování. Jsem ale přesvědčen, že to zvládneme. Doufám také, že nás naši sousedé a všichni Evropané pochopí. My v Čechách, v srdci Evropy, jsme nadšení Evropané, milujeme spojenou Evropu, ale taky víme, že s ní musíme pohnout, chceme-li ji udržet při životě. Nemá-li zemřít na vlastní sklerózu, nemá-li se udusit ve vlastní byrokracii a neschopnosti k rozhodování, musíme projít velmi tvrdými reformami. Doufám, že české předsednictví k tomu přispěje.

KAREL SCHWARZENBERG (1937) je člen šlechtického rodu Schwarzenbergů. V letech 1990–1992 působil jako kancléř československého prezidenta Václava Havla. V současnosti je senátorem a od roku 2006 ministrem zahraničních věcí ČR. Karel Schwarzenberg je jedním ze zakládajících členů sdružení ANO pro Evropu.

[ 153 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 153


Matěj Spurný

Češi v Evropě. Máme co nabídnout?

„Co jest úkolem našeho národa? Jaká je naše národní existence?“ Těmito dvěma otázkami zaskočil českou veřejnost na konci předminulého století Hubert Gordon Schauer. V době, kdy duchovní horizont většiny příslušníků české elity tvořily malé prohry a malá vítězství v soutěži s Němci, se jakýsi mladý intelektuál opovážil ptát se po smyslu existence našeho národa jako takového. Jestliže otázky překvapily, pak Schauerova drzá odpově

české hlavy doslova šokovala. Odpovíme-li na otázku, jestli je náš národ schopný přispět k myšlenkovému vývoji lidstva, záporně, pak podle Schauera „Evropa nemá příčiny míti s námi sympatie a naši bojovníci shledají, že je zbytečno zabraňovati zasypání potoka, který sám v písku se ztrácí“.* Zatímco koncem devatenáctého století vzbudilo kacířství tohoto druhu bouřlivou reakci, dnes by nás podobné pochyby už ani nezarazily. Máme k tomu tři rozumné důvody: za prvé jsme zvyklí, že se leccos napíše a řekne a že to vlastně nic moc neznamená; je nám cizí *

Hubert Gordon Schauer, Naše dvě otázky, Čas, ročník 1 (1880), číslo 1, str. I–IV.

[ 154 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 154


ČEŠI V EVROPĚ. MÁME CO NABÍDNOUT?

emocionálně vypjatá dizkusní kultura přelomu devatenáctého a dvacátého století. Za druhé je naše existence zajištěna po fyzické stránce jako nikdy dříve; máme svůj vlastní, národnostně homogenní stát, jehož existenci v cizině nikdo nezpochybňuje. A za třetí: ti moderněji myslící mezi námi vědí, že i kdyby náš národ skutečně zanikl, nemusí to být zas taková tragédie. Identitu si v globálním světě můžeme vybudovat i bez něj. Mezi pádné důvody, proč nás Schauerova otázka dnes nevyvede z míry, bohužel nepatří ten, který by se nám (i Schauerovi) asi líbil nejvíc. Ani dnes — a možná dnes ještě méně než v době Schauera a Masaryka — nedovedeme říci, co je úkolem našeho národa, přinejmenším v evropském kontextu. Jsme tedy opravdu potokem, který se nakonec ztratí v písku? Nebo jsme za oněch pár set let naší existence přece jen vytvořili a zažili něco, čím můžeme Evropu obohatit? Nechci zde vršit slavné kulturní výkony našich rodáků, které pochopitelně Evropu obohatily, které ale bývají většinou omílány jen proto, aby zakryly tragický nedostatek obdobných výkonů v naší české současnosti. (V souvislosti s těmito výkony je ostatně podstatnější, jak podporujeme kulturu dnes — a tady bychom, obávám se, v evropském srovnání dopadli velmi bídně.) Pokusím se na příběhu našich moderních dějin poukázat na tři zajímavé zkušenosti, které se naší společnosti dotkly o něco více než většiny národů, které s námi sdílejí evropský osud.

[ 155 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 155


MATĚJ SPURNÝ

Radikální sebereflexe Schopnost kritické, zpochybňující, ba někdy až téměř sebedestruktivní sebereflexe, s jakou se poprvé setkáváme právě u Schauera, tvoří jeden z konstitutivních prvků české identity ve 20. století. Takzvaný spor o smysl českých dějin, který Schauer s Masarykem rozpoutali a jehož se posléze před první válkou i v meziválečném období účastnila značná část naší intelektuální a politické elity, pokračoval v pozměněné podobě až do sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se přenesl do chartistického prostředí. Zajímavé na tomto sporu je, že v něm nikdy nešlo zas tak moc o dějiny. Byl to vždy daleko více spor o smysl české přítomnosti. Poloha i rozloha našeho státu, náš nevelký počet i jistá nezakotvenost daly zažít alespoň některým našim myslitelům pocit nesamozřejmosti naší existence — spojený často s pozoruhodným kritickým odstupem. Ostatně polistopadová diskuze o vyhnání Němců, která má své kořeny již v Chartě 77 a exilu, svědčí o tom, že tradice kritického poodstoupení od zažitých stereotypů u nás není zcela pohřbena. Existence této tradice vůbec neznamená, že nejsme xenofobní nebo že se nemusíme ulpívání na stereotypech obávat. Znamená spíše to, že se docela často našli lidé, kteří byli schopni naši sebezahleděnost, přikrčenectví a provinční omezenost trefně nazvat (případně parodovat), a že to byli lidé nejen bystří, ale v rámci národa často velice významní.

[ 156 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 156



Že se dva takoví stali v přelomových obdobích prezidenty, může být pochopitelně náhoda, nabízí se ale možnost tuto náhodu zúročit trochu lépe, než jsme činili dosud. Jedná se totiž o schopnost univerzálně použitelnou; ne že by v postmoderní Evropě nebylo dost pochyb a pochybovačů. Kritická sebereflexe, o níž tu mluvím, má však schopnost nahlodat a zpochybnit právě to, co je považováno za zcela přirozené a nezpochybnitelné. Jde například o tyto otázky: Kde bere Evropa drzou jistotu, že její současný materiální blahobyt není cosi zcela neudržitelného, chceme-li zároveň, aby jinde na světě žili lidé důstojněji než dosud? Proč chceme Evropu stále chránit před islámskými a jinými imigranty, aniž bychom se ptali, k čemu nám taková opevněná Evropa vlastně bude? V čem je vůbec současná Evropa pro svět tak důležitá? Není lepší předat její materiální i duchovní bohatství jiným? Není křes anská kultura v dnešní sekularizované Evropě už jen mýtem, posledním stéblem, kterého se chytá tonoucí kontinent, jenž má ve skutečnosti o své identitě jen velmi mlhavé představy? Nebo doopravdy máme světu co říct a co dát? Kdyby tyto a jiné otázky Česko jako předsedající země vneslo rázně do bruselského diskurzu, snad by se dalo říci, že naši politici zůstali věrni našim nejlepším tradicím.

[ 157 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 157


MATĚJ SPURNÝ

Problém s náboženstvím Odpově na otázku Faustovy Markétky „Pověz, jak to máš s náboženstvím?“ asi žádná evropská společnost nehledala tak složitě a neúspěšně jako právě ta naše. Za to, že jsme dnes i v rámci nábožensky dost vlažné Evropy unikátním národem ateistů, zdaleka „nevděčíme“ jen čtyřicetiletému panství KSČ. Naopak. Na příkladu současného Polska, ale i Ruska by se dalo dokázat, že komunistický boj proti náboženství byl všude tam, kde náboženství bylo pevně zakořeněno, naprosto neúspěšný. Náš problém s náboženstvím, jehož kořeny jsou spjaty s Janem Husem, husitstvím a následnou rekatolizací, je mnohem starší než moderní český národ. Tato nenáboženskost či problematizovaná náboženskost se dnes projevuje v lepším případě jako tolerantnost k různým náboženským směrům (například menší mírou antisemitismu než v sousedních zemích středovýchodní Evropy), v horším případě jako naprostá nezakotvenost v jakékoli tradici a ulpívání na čistě materiálních aspektech života. Tvrdím ale, že v nedávné minulosti měla i docela zajímavé plody. Bylo tomu tak vždy, když v lidech neprobouzela lhostejnost, ale naopak zvýšenou pozornost k věcem duchovním. Všude tam, kde se nejistota přerodila v usilovné hledání. Církevní hierarchie a náboženské rituály, které jiným usnadňují cestu k duchovním výšinám, byly řadě

[ 158 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 158



českých myslitelů (ale nejen myslitelů) cizí už v době, kdy obdobný odstup zdaleka nebyl tak samozřejmý. Problém společnosti nucené po staletí k jiným formám náboženského života, než by si ona byla bývala zvolila, kdyby se vyvíjela o něco svobodněji, nutil řadu Čechů k pozoruhodnému přemýšlení o zdrojích etiky a smyslu lidského života vůbec. Ve výsostných podobách najdeme úvahy ubírající se tímto směrem samozřejmě jen u několika výjimečných, filozoficky myslících osobností typu Tomáše Masaryka, Emanuela Rádla, Jana Patočky nebo Václava Havla. Naladění na moderní uvažování o duchovnosti a etice bylo však v jistých dobách vlastní i širším vrstvám české společnosti. Je-li něco z prvorepublikového étosu opravdu aktuální, pak je to právě snaha propojit hledání identity určité pospolitosti s nenábožensky prožívanou etikou. Dávný český problém s náboženstvím se v průběhu 20. století stal problémem velké části Evropy. Otázku, jak hledat víru bez náboženství — ale také, jak si bez náboženství udržet identitu — sice lze jen stěží přetavit v nějaký politický program, to ovšem palčivost otázky nijak neumenšuje. My Češi máme zatím v potýkání se s ní mírný náskok. Pokud nechceme, aby byla naším programem jen rezignovanost a nihilismus, pak můžeme na tomto poli zprostředkovat zbytku Evropy cennou reflexi.

[ 159 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 159


MATĚJ SPURNÝ

Zkušenost s diktaturou Zkušenost s moderními diktaturami má kdekdo. I přesto ji můžeme — s ohledem na náš přínos Evropě — považovat za podstatnou. A to přinejmenším ze tří důvodů. Ze západních zemí, které mají již na základě svého stálého členství v Radě bezpečnosti OSN zásadní vliv na politiku Západu vůči diktaturám současným, tuto zkušenost nemá žádná. Ze zemí, které ji mají, ji snad až na Německo nedokázala žádná dosud pořádně nazvat a přetavit v cosi, co by pomáhalo řešit současné problémy; poptávka je tedy v tomto ohledu stále veliká. A do třetice, musíme hovořit o životě různých společností v různých diktaturách. Každý národ má zkušenost značně originální, a pro ostatní tudíž zajímavou. Naše neschopnost konstruktivního, nehysterického a přitom aktivního přístupu k vlastní komunistické historii je dvacet let po sametové revoluci až zarážející. To, co převažuje, není reflexe ani snaha o porozumění, ale spíše jakési výkřiky do tmy. Zapomínání a pasivitu pravidelně střídá emotivní, bulvární a případně politicky motivované kádrování, které nás k poznání minulosti (a jejího přesahu do současnosti) neposune ani o pí . To je opravdu neveselá bilance. Přitom právě naše zkušenost by mohla být nesmírně cenná. Zejména normalizační režim byl značně svébytný. Jeho umění získat si relativně nenásilnou cestou loajalitu většiny obyvatelstva, jeho způsoby

[ 160 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 160



manipulace, jeho hierarchie i jeho v jádru korupční charakter — to vše má svoji jemnější a kultivovanější obdobu v naší české, ale částečně i evropské současnosti. Diktatura oproštěná od brutálního teroru nám může snad ještě lépe než stalinismus nebo nacismus dát nahlédnout, jak složitá může být nejen obrana proti manipulaci, ale jak je vůbec složité techniky manipulování rozpoznat. Místo novodobého kádrování bychom se proto v konfrontaci s minulostí měli učit poznávat sami sebe. Pokud to dokážeme, budeme, jak by řekl Schauer, zajištěni. Evropa se o naši zkušenost, nebo spíše o naše porozumění této zkušenosti, bude zajímat.

Nejsme malý národ Zvykli jsme si o sobě říkat, že jsme malý národ. Je to jednoduché, tak nějak hezky a nenápadně nás to zbavuje odpovědnosti. Jsme-li malí, nikdo od nás nemůže nic čekat. Musíme být realističtí a snažit se proplouvat dějinami pokud možno bez ztráty kytičky. Má to svoje výsledky: češství se stalo synonymem prostřednictví, nezajímavé provinčnosti až roztomilé nerozhodnosti, vtipného cynismu a méně vtipného oportunismu. Ale my nejsme malý národ. V Evropě patříme dokonce k těm větším. Naše minulost rovněž nebyla vždy malá a bezvýznamná. Můžeme se opřít o osobnosti, které dokázaly přicházet s neotřelými, překvapi-

[ 161 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 161


MATĚJ SPURNÝ

vými a odvážnými řešeními. Máme za sebou často neveselé, ale nikoli nezajímavé zkušenosti, v mnoha situacích jsme prokázali schopnost kritické reflexe a vůli hledat smysl či identitu navzdory všem těžkostem, zklamáním i pochybám. To vše dnešní Evropa potřebuje. Pokud něco z toho dokážeme přetavit v jednání, program nebo alespoň zajímavě formulované otázky, nebudeme jen „potokem, který sám v písku se ztrácí“.

MATĚJ SPURNÝ (1979) vystudoval historii na FF UK. Je spoluzakladatelem a aktivním členem občanského sdružení Antikomplex, mapující historii a současnost česko-německých vztahů. Od roku 1998 pravidelně publikuje v Lidových novinách, v týdeníku Respekt a v časopise Souvislosti.

[ 162 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 162


Jiřina Šiklová

Generace této země versus Evropská unie

Přednášky pro nové studenty na filozofické fakultě Univerzity Karlovy obvykle začínám testem identity. Nevyhodnocuji to, jen diskutujeme o tom, co napsali. Napřed studentům vysvětlím, že mají psát na všechny otázky svoje první asociace, ty jsou nejhodnotnější. A začínám otázkou: Kdo jsi? Po chvilce se znovu ptám: Kdo jsi? Také třetí, čtvrtá, pátá a třeba i desátá otázka je stejná. Testovaní studenti a studentky si napřed myslí, že jsem se zbláznila, pak pochopí, že se jedná o zjištění osobní hierarchie faktorů sociálního statusu či sociálních rolí, které tvoří také identitu každého z nás. V prvních letech po převratu se na prvních místech odpovědí objevovalo samozřejmě jméno, profese, národnost, příbuzenské vztahy, často i rodné město, žena nebo muž, občas i náboženské vyznání. Nikdy tam nebyla příslušnost k nějaké politické straně. V posledních letech tam ale vysokoškoláci píší, že jsou Evropané nebo Evropanky, národnost se vyskytuje méně často nebo je až na jednom z posledních míst. Identita dle národnosti ustupuje do pozadí. Je to dobré nebo zlé? A pro koho je to dobré?

[ 163 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 163


JIŘINA ŠIKLOVÁ

Vzpomínám si, jak se v roce l968 objevovaly v Praze nápisy FSNE, což znamenalo Federace Spojených Národů Evropy. Studenti to psali vápnem na zdi a ti starší je upozorňovali, že když toto postřehne Brežněv, rozzuří ho to a socialismus s lidskou tváří zlikviduje zbraněmi. Studenti to přestali psát a stejně k nám v srpnu 1968 přijeli Sověti na tancích. Pozitivní vztah a touha patřit k Evropě ale trvaly. Kdyby nám někdo před rokem 1989 nabídl možnost být členem — i tím nejmenším a zcela nevýznamným členem — Evropské unie místo RVHP a členem NATO místo členství ve Varšavské smlouvě, bylo by to uskutečnění snu. Konečně se včleníme tam, kam geograficky i kulturně patříme. Navážeme na dávné úsilí sv. Vojtěcha, často označovaného za jednoho z prvních Evropanů. Navážeme na úsilí českého krále Jiřího z Poděbrad, který chtěl spojit evropské státy v obranný celek proti vpádům z Osmanské říše, a také na myšlenky o Panevropě, které hlásal a o nichž psal již na přelomu 19. a 20. století R. Coudenhove-Kalergi a o kterých diskutoval s Masarykem. Ve vytvoření Panevropy viděli oba možnost zabránění národnostním střetům. To bylo před sto lety. I proto by pro nás začlenění do EU nemělo být cizorodým prvkem, imputovaným zvnějšku. Kéž by nám to „páni z Bruselu“ byli nabídli hned po roce 1989! Dlouhodobé vyjednávání o ekonomických detailech vstupu, o počtu čističek vody na počet obyvatel, šířce silnic a počtu recyklovatelných

[ 164 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 164


GENERACE TÉTO ZEMĚ VERSUS EVROPSKÁ UNIE

obalů na zboží poněkud ochladilo původní nadšení pro naše začlenění do EU. Ideál společného politicko-kulturního celku ustoupil utilitárním vztahům a podmínkám a mnohdy v nás vyvolal pocit, že zase musíme poslouchat staršího bratra. Jsme v postavení kdysi silně zamilovaných milenců, kteří příliš dlouho odkládají svůj sňatek, a když ho pak uskuteční, je v tomto rozhodnutí více rozumu než zamilovanosti. Místo idejí byl původní ideál Evropy rozmělněn do požadavků na vytvoření nového, ekonomicky silného celku, který by byl partnerem, ale i protiváhou USA a ve kterém my — ekonomičtí premianti v rámci tzv. Visegrádské čtyřky — budeme ještě dlouho hrát vedlejší roli, tedy zase budeme občany druhé kategorie. Našemu vstupu předcházela léta, kdy jsme se nejen učili, ale připadali si jen jako ti, kdo lidem ze Západu otevírají komnaty-archivy a poskytují jim znalosti o naší sociální odlišnosti (včetně tzv. sociálního kapitálu), aby oni k nám sem mohli snáze vstoupit. Počítače, které nám poskytla EU pro zpracování dat z našich zemí v letech devadesátých, byly vynikající, ale stačily pouze na reflexi naší skutečnosti a zjiš ování toho, co bylo zajímavé pro „tradiční“ státy Evropské unie. Naučili jsme se hodně, ale opravdu partnerské vztahy to nebyly a snad ani nemohly být. Dva ma arští sociologové, Miklós Hadás a Miklós Voeroes, sborníku o tomto problému dali příznačný název „Colonization or Partnership?“. Na obálce je

[ 165 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 165


JIŘINA ŠIKLOVÁ

muž, který disciplinovaně cvičí, a v podtitulu je napsáno Eastern Europe and Western Social Sciences. Upozorňuji, že to vyšlo v Budapešti již v roce 1996! Jiným faktorem, který dosud inhibuje naši radost z možnosti začlenění do EU, je nedůvěra vůči velkým ekonomickým celkům. Po celý můj život se vzpomínalo, jak výborně fungovaly malé živnosti, malí podnikatelé a rolníci s relativně malou výměrou polností. Asi tomu tak vždy nebylo, ale v povědomí i našem podvědomí zůstala nedůvěra vůči jakékoli centralizaci a nepřímému řízení. Vyplývá z doby tzv. reálného socialismu, kdy bylo vše kolektivizováno a centrálně plánováno. Není tedy divu, že se dnes smějeme vtipům přirovnávajícím Brusel k Moskvě. Toto přirovnání často opakují i naši politici, kterých si sice většinou nevážíme, a dokonce jimi opovrhujeme, ale kteří přesto rozhodují. Proč mnozí naši politici projevují nedůvěru vůči EU? Konečně dosáhli určitého významného postavení a toto jejich postavení je snižováno nutností podřídit se usnesením přijatým EU. Nedivme se, že vzdorují a na svoje kritické, ba až výsměšné poznámky nadbíhající našemu pokřivenému sebevědomí získávají voliče. Evropská unie od převratu vždy podporovala iniciativy občanů, které vznikly „zdola“, tedy nevládní, neziskové organizace, neboli NGO’s, kterým náš současný prezident Václav Klaus říká posměšně „endžiou-

[ 166 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 166



ismus“ a označuje to za pokračování disidentské nepolitické politiky. Nejen EU, ale i různí západní filantropové — například George Soros, Jim Ottaway — podporovali, a dokonce nás učili, jak zakládat občanské iniciativy a jak pro ně získat podporu. Věděli, že silná, demokraticky orientovaná občanská společnost, ve které občané „dovedou řídit“ svoji obec a iniciovat lokální aktivity, je zárukou, že v takové zemi nedojde k převratu ve prospěch nějaké junty. Současně ale tatáž silná občanská společnost omezuje vliv politiků na veřejnost, nebo dokáže oslovit lidi sama. V době, kdy upadá vliv politických stran a programy všech politických stran jsou skoro shodné, zastupují občanské iniciativy — když se to sečte — mnohem větší počet lidí než politické strany. Navíc, NGO’s působí v lokalitách a ty se mnohdy kryjí i s euroregiony, tedy porušují — a to je správné — státní hranice. Politici na Západě asi také nemilují příliš iniciativní občany, ale již vědí, že je neslušné NGO’s příliš kritizovat. EU pochopitelně navrhuje a finančně podporuje projekty, ve kterých je prosazováno to, co je považováno v Evropě za správné. Již zmíněnou šířkou silnic a čističek vody počínaje až po práva minorit, podporu rovnosti žen a mužů přes přijetí protidiskriminačních a azylových zákonů. Osobně s tím souhlasím, naše Gender Studies o. p. s. a vynikající knihovna k nim náležející by bez podpory z projektů EU nemohla existovat. Ale uznávám, že tato podpora unifikuje další vývoj

[ 167 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 167


JIŘINA ŠIKLOVÁ

tohoto kontinentu, snižuje specifiky jednotlivých zemí a vlastně i krajů. Projekty podávané do Bruselu musí mít jednotnou úpravu, musíme se snažit — chceme-li získat finanční podporu z EU — o propojování, tedy „networking“ s ostatními organizacemi a iniciativami občanů, s kterými bychom se jinak třeba i názorově konfrontovali. Musíme psát tak, aby to všichni zúčastnění pochopili. A tak se postupně vytváří i jakýsi eurojazyk. Větším vlastencům a vlastenkám, než jsem já, to může vadit. V polovině let devadesátých jsem tento fenomén postupu EU vůči nám na Východě přirovnala k badatelům, kteří chtějí mít pohodlnější dopravu pro pozorování východní stepi. A tak si tam postaví asfaltku. Vjíždí se tam lépe. Další generace badatelů pak již nepopisuje step v jejím původním stavu, ale to, jak tam tráva a různé květiny prorůstají asfaltem, a myslí si, že tomu tak bylo vždycky. Na to, že tam ten asfalt kdysi sami navezli, se již zapomnělo. Ale místní to občas ještě připomínají sobě i těm ze Západu a kytky bez toho asfaltu jim připadají hezčí. Dnes EU, zvláště svou finanční podporou jen některým projektům, iniciuje v bývalých postkomunistických zemích potřeby, které — jak se domnívám — ani nepotřebujeme. Tedy potřebujeme jen tehdy, když chceme být součástí tohoto nejasného kontinentu, kterému se říká Evropa. Nezapomeňme, že tento nejmenší kontinent je jen ze západní strany jasně vymezen oceánem! Na východě tvoří hranice Evropy spíše

[ 168 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 168



stupeň industrializace, konzumu a také spletenec dálnic a silnic, vyznačujících se poměrně bezpečnými nadjezdy, podjezdy a podchody a jednotně upravenými koridory pro dopravu vlakem. A také tím, že se zde určitě neumírá hladem. Stačí to k vymezení? Ještě před sto lety se Evropa odlišovala od ostatních kontinentů tím, že její obyvatelé byli „bílé pleti“ a jejich kultura vyrůstala z judaisticko-helénsko-křes anských principů doplněných římským zákonodárstvím a její hranice vyznačovaly gotické katedrály. Dnes státy EU spíše vyznačuje (vedle vysoké mobility umožněné dálničním spojením) vysoký životní standard, dobré hygienické podmínky, zabezpečení zdraví a ve srovnání s jinými kontinenty, včetně USA, výborný systém sociálního zajištění. Tedy sociální jistoty. Stačí to na vymezení identity, na kterou se ptám studentů na začátku zimního semestru? Dobře se v Evropě žije, rizika jsou minimální, pro demokratický systém bezpečná, ale poněkud nudná a málo inspirativní. K životu zde nepotřebujete ani romantismus ani heroismus. Lidská práva, na která se zde v Evropě skoro každý odvolává, jsou možností něco vyznávat a něčemu věřit, aniž to musí být niternou vírou, které dáváte nebo „zaprodáváte“ svoji duši. Takže i přijetí lidských práv jako evropské ideje a také ideologie je docela pohodlné. A co říci na závěr? Osobně jsem ráda, že jsme v EU, považuji to za momentální optimum, je to ochrana před nadvládou nějakého nového totalitarismu, ale

[ 169 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 169


JIŘINA ŠIKLOVÁ

občas to zde v Evropě je a hlavně bude nudné bez rizik a zápasů o něco nového, bez velkých a nesplnitelných ideálů a s minimální dynamikou dalšího vývoje, a tím i možnosti ovlivňovat běh světa. Ale pohodlně se tu žije a ještě pár desítek let bude žít.

JIŘINA ŠIKLOVÁ (1935) vystudovala historii a filozofii na UK, kde se také v roce 1965 podílela na založení katedry sociologie. V polistopadovém období iniciovala na FF UK vznik katedry sociální práce, kterou do roku 2000 vedla. Založila Centrum a knihovnu Gender Studies v řadě správních rad charitativních organizací a je členkou redakčních rad mnoha domácích i mezinárodních periodik. Patří k zakládajícím členům sdružení ANO pro Evropu.

[ 170 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 170


Daniel Tarschys

Češi mají vzácnou historickou zkušenost

V poslední době se objevuje stále více literatury a debat věnujících se tématu europeizace. Rychlým pohledem na Google Books zjistíme, že k „europeizaci“ (a dalším psaným formám stejného slova) existuje celkem 2454 titulů. A není divu. Vždy se jedná o fascinující přeměnu, která se děje přímo před našima očima. Tato přeměna je však příliš často vnímána jako jednosměrná cesta, jako proces, který se rozšiřuje z centra do periferie, či jako koordinované přizpůsobování obecným standardům. To je ale jenom jedna strana mince. Stejně důležité je vzájemné obohacování evropských kultur způsobené tím, že spolu stále více přicházejí do styku. Koncept „rozšiřování“ vytváří dojem jádra, které se otevírá, aby pohltilo periferii. Takové chápání však opomíjí skutečnost, že jsme stále více vystaveni rozmanitosti, což proces europeizace nesmírně obohacuje. Co tedy europeizace přináší novému členskému státu? Patnáct let po vstupu České republiky do Rady Evropy a pět let po vstupu do Evropské unie není otázkou pouze to, jak členství ovlivnilo život, ekonomiku a politický systém v nových členských zemích. Pozornost bychom měli věnovat také ohromující rozmanitosti českých vlivů v Ev-

[ 171 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 171


DANIEL TARSCHYS

ropě. Nejedná se tolik o vlivy z oblasti kultury, myšlení, vkusu či postojů, tedy to, co naši němečtí sousedé trefně nazývají „der Rohstoff Geist“*. Ani nad jinými vlivy bychom neměli ohrnovat nos. Česká piva jsou dobrá a škodovky jsou vysoce ceněny. Můj první psací stroj, který jsem koupil po usilovném spoření za přibližně dvacet eur, byl bytelný béžový Consul. Československo si během své trudné existence jako sovětský satelit udrželo svou pozici malé průmyslové velmoci. A to i přesto, že Moskvou nadiktovaná role nutila Československo obětovat velkou část svých schopností a zdrojů závodům ve zbrojení. Tato zkušenost nicméně zajistila Československu silnou technologickou základnu. Nakonec se však zdají být působivější jiné věci, kterými Čechy evropské kultuře přispěly. Architektura českých zemí — od zlatého věku baroka po zlatý věk secese — vyčnívá jako dlouhá řada „divertimenti“**, které mají návštěvníka ohromit a pobavit. Jediným problémem, který mu brání v tom, aby si tyto skvosty užil, je nesmírné množství dalších návštěvníků, kteří se vydali za stejným cílem. Češi vnesli do Evropy ohromné a rozmanité kulturní bohatství, které samozřejmě nikdy nebylo odděleno od hlavního proudu na kontinentě, ale naopak stále přinášelo svoje specifické odstíny a důrazy. Češi mají vynikající členy v „mezinárodní republice učenců“, v hudbě a vůbec ve světě umění. Kromě mnoha setkání a estetických počinů v Pra*

Doslovný překlad zní „duch jako surovina“ (pozn. red.).

**

Hudební forma z 18. století, lehká, určená k pobavení a uvolnění posluchače, typická jako doprovod společenských událostí (pozn. red.).

[ 172 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 172


ČEŠI MAJÍ VZÁCNOU HISTORICKOU ZKUŠENOST

ze mám milé vzpomínky na návštěvy u vzdělaných soudců v Brně a vzdělaných akademiků v Olomouci. Všechna tato města a regiony byly skvělými reprezentanty střední Evropy dlouho předtím, než se staly součástí České republiky nebo Evropské unie. Nová politická éra pak vytvořila vynikající základ pro „stále užší unii“. Jak jsem si povšiml, ne všichni Češi vítají tyto nové možnosti s nadšením. Jsou tu Václavové a Václavové. Já osobně jsem nenapravitelně proevropský, ale přiznám se, že mám také porozumění pro euroskeptiky. Jejich kritické otázky je třeba reflektovat a brát v potaz. Evropa nemůže být vytvořena pouze lidmi, kteří v ni věří. Skutečně, pochyby jsou „přírodním zdrojem“ našeho kontinentu stejně jako zmiňovaný „Rohstoff Geist“. S tím se nese určitý ironický a zdravý odstup vůči autoritám. Měli bychom mít důvěryhodné vedoucí osobnosti, věřit jim, ale ne příliš. V tomto ohledu vstoupili obyvatelé střední Evropy do Evropské unie s bolestnou, ale zato vzácnou historickou zkušeností: užili si dostatek bombastické rétoriky od svých vůdců. Ve starých členských státech nenajdeme podobnou zkušenost, jak spojit přizpůsobivost s odporem. Tyto lekce ze socialismu v praxi se už nyní ukazují pro celou Unii jako užitečné. Takže říkám Evropě rozhodně „ano“. Ale je třeba chápat, že Bruselu musíme dát jen to, co mu oprávněně náleží. Zemědělská a regionální politika hrály významnou roli při zakládání a rozšiřování Evropské unie. Jejich smysl ale v současné době mizí a v nadcházejících letech už jenom malá část z nich bude obsahovat nějakou přida-

[ 173 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 173


DANIEL TARSCHYS

nou hodnotu. Solidarita s chudšími částmi je určitě důležitá, ale důležité je také pohnout se dál a přestat posedle zjiš ovat, jestli bylo všem národům přiznáno to, co jim „náleží“. Místo toho bychom se měli věnovat našim skutečným společným potřebám a zájmům. „Pokud bych mohl začít znova, začal bych kulturou,“ nechal se prý slyšet Jean Monnet v posledních letech svého života. Mnozí odmítají, že by kdy něco takového řekl, ale i kdyby měl být tento výrok apokryfem, trefil se do černého. Jestli v Evropě usilujeme o skutečný pocit soudržnosti a společného veřejného prostoru, měli bychom utrácet méně za krávy, zato více za myšlenky. Tedy bonne chance českému předsednictví. Naše společné evropské dobrodružství teprve začíná.

DANIEL TARSCHYS (1943) je profesorem politologie a veřejné správy na Stockholmské univerzitě. V letech 1994–1999 působil na postu generálního tajemníka Rady Evropy. Zasedal ve švédském parlamentu a vedl Kancelář ministerského předsedy. Jeho dalším angažmá je v současné době práce v poradní komisi švédské vlády, která připravuje změnu ústavy, či příprava expertní zprávy podporující rozšíření autonomie švédských univerzit.

[ 174 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 174


Maria Todorova

Pohyb mezi identitami

Narodila jsem se v Bulharsku. Do školy jsem začala chodit v Rakousku. Nějaký čas jsem žila v Německu (východním) a docela dlouho v Rusku (tehdy Sovětském svazu). Za posledních dvacet let jsem žila a učila ve Spojených státech, ale nejméně třetinu času jsem strávila v různých částech Evropy. Mám dva pasy: americký a bulharský. I když jsem se vždy považovala za Evropanku, „Evropa“ začala brát moje evropanství na vědomí teprve minulý rok. Předtím jsem byla ve „skutečné“ Evropě vítaná spíše jako americká občanka. Někdy si myslím, že to stále platí, navzdory proklamovanému evropskému antiamerikanismu. Mám poměrně vyhraněné názory: jako Východoevropanka jsem protestovala proti invazi násilně potlačující demokratizaci v době Pražského jara 1968. Tato invaze, ke které se přidala i má země, pohřbila naděje (nebo spíše iluze) demokratického socialismu. Jako Američanka jsem protestovala na ulicích proti válce v Iráku. Nesouhlasila jsem také s bombardováním Srbska. Nyní, jako Evropanka bona fide, se domnívám, že by Turecko mělo být součástí Evropy stejně jako celý Balkán. Mé analytické myšlení je dostatečně rozvinuté na to, abych si uvědomovala, že neomezené rozšiřování Evropy je z mnoha ekonomic-

[ 175 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 175


MARIA TODOROVA

kých a politických důvodů neuskutečnitelné. Rozhodně ale odmítám takzvané kulturní argumenty. Co mi dává pocit, že k Evropě patřím a proč Evropu miluji? Za prvé je to její malá rozloha, rychle se proměňující krajina, hustota osídlení, niternost času a celá staletí odrážející se v její architektuře a umění. (Jsem koneckonců historička.) Za druhé je to její savoir vivre*, které jde ruku v ruce s notnou dávkou skepticismu, smyslem pro humor, dobrým vínem a vůní dobrého jídla. (Humor ovšem není všudypřítomný a někde dávají přednost pivu.) Za třetí, a k tomu mám možná největší sympatie, Evropa je babylonská věž: seskupení tolika jazyků na tak malém prostoru, z nichž některé přecházejí plynule jeden v druhý a jiné stojí hrdě v ústraní. Jistě, malá velikost může znamenat také malichernost a provincionalismus; skepticismus se může proměnit v pesimismus, humor v nevlídnost. Nakonec, babylonská věž komunikuje převážně v angličtině. Co mi dává pocit, že jsem Američanka, a co se mi líbí na Spojených státech? Za prvé rozloha, nekonečné obzory a velikost (někdy dokonce velkorysost) země. Za druhé specifický životní styl, který je spojen s optimismem, tvrdou prací a upřímně míněnou (i když ne vždy praktikovanou) tolerancí. Za třetí, a to bych zdůraznila ze všeho nejvíc, obdivuji, jak se zde vytváří skutečná rasová změ jako součást neustále probíhajícího sociálního experimentu. Na druhou stranu, výbojnost může znamenat také expan*

Umění žít (pozn. red.).

[ 176 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 176


POHYB MEZI IDENTITAMI

zionismus a agresi, optimismus může přejít v naivitu, tolerance v pouhou politickou korektnost. Tento tavicí kotlík má ještě daleko k překonání všech rasových a kulturních předsudků. Před několika lety jsem vážně uvažovala o tom, jestli se nevrátit natrvalo zpět do Evropy. Zůstala jsem předtím ve Spojených státech učit déle než obvykle a začala jsem toužit po tom všem, co jsem obdivovala na své Evropě. Strávila jsem v Evropě půl roku, než jsem se konečně rozhodla. Po třech měsících jsem si vzpomněla, proč jsem emigrovala. Od té doby se snažím být při svých dočasných pobytech více nestranná. Jedno z mých dětí žije ve Francii, to druhé v Severní Americe. Lidé se mě často ptají, kde se cítím lépe. Upřímně: uprostřed Atlantiku, když přelétám (bezpečně usazená v letadle) z jedné strany na druhou a k oběma cítím totéž, po obou se mi stýská. A žije Amerika! Bůh žehnej Evropě! (Řekla ateistka čtvrté generace.)

MARIA TODOROVA (1949) je bulharská historička, která publikovala řadu knih především o dějinách Balkánu. V poslední době se zaměřuje především na zkoumání problematiky paměti národa, nacionalismu a jeho symbolů. Přednáší na University of Illinois.

[ 177 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 177


Magda Vášár yová

Zažili jsme dvě velké iluze

Co z toho, co vytváří moji identitu, je obecně evropské? Neumím si představit, že moje slovenskost, tedy moje mateřská příslušnost k slovenskému národu, obsahuje něco, co není v souladu s evropskou kulturní a společenskou příslušností. Slovenský jazyk, slovenská kultura, způsob, jakým řešíme konflikty, křest, kterým jsem se stala křes ankou, obsah učebnic a spousta drobností každodenního života — to všechno je evropské, to všechno má základy ve starověkém Řecku, Římě, osvícenství, romantismu. V tomto smyslu i zrůdná komunistická iluze je veskrze evropská. Jsme Evropané nejenom proto, že jsme četli evropskou klasickou literaturu, jsme Evropané, protože po několik generací sdílíme její nezáviděníhodný osud. Na tom nezměnila nic ani koloniálně-vykořis ovatelská role Sovětského svazu po čtyřicet let na našem území. Všichni jsme Evropané. My, kteří jsme dnes členy Evropské unie, jsme za osud kontinentu Evropa odpovědni o trochu víc.

Čím by mohly být identita a zkušenosti České republiky, respektive zemí střední Evropy, významné pro budoucnost celé Evropy?

[ 178 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 178


ZAŽILI JSME DVĚ VELKÉ ILUZE

Národy střední Evropy byly vymazány z dějin evropského kontinentu po roce 1945 a definitivně po roce 1968. To je neuvěřitelná skutečnost a právě předsednictví České republiky v EU je příležitostí, abychom se spolu s Čechy a Moravany vrátili nejen do učebnic a do televizí, ale i do života všech Evropanů. Dvacáté století nám umožnilo nasbírat podivné zkušenosti, chtělo by se říci neopakovatelné. Zkušenosti se dvěma evropskými iluzemi — se spojením národní a socialistické myšlenky a se spojením socialistické a internacionalistické myšlenky —, které vedly k vytvoření totalitních režimů. Měli bychom umět tlumočit nebezpečí hledání tohoto „sociálního a bezpečného ráje na zemi“. V Čechách i u nás na Slovensku je totiž zlatokopů tohoto „pokladu“ stále dost. A nepochybně je jich požehnaně i u našich sousedů. Česko jako země předsedající EU by proto nemělo zapomínat na to, že nikoli cíl, ale hlavně cesta k cíli je nejdůležitější. A naopak by mělo dávat pozor na hlasy, které budou tvrdit opak.

MAGDA VÁŠÁRYOVÁ (1948) je slovenská herečka, politička a diplomatka. Vystudovala sociologii na bratislavské univerzitě, působila jako velvyslankyně ČSFR v Rakousku a velvyslankyně Slovenské republiky v Polsku. V současnosti je poslankyní v Národní radě Slovenské republiky.

[ 179 ]

... 27. listopadu 2008 20:54:59 179


Alexandr Vondra

Český pragmatismus může být Evropě ku prospěchu

K otázce „Co z toho, co vytváří vaši identitu, je obecně evropské?“ bych rád řekl asi toto. Zrovna v těchto měsících před českým předsednictvím nemám příliš času na vlastní introspekci. Když ale evropské záležitosti začaly v posledních letech zabírat skoro veškerý můj čas, ve fragmentech a vesměs podvědomě se přede mnou tato otázka taky občas otevírá. Uvědomuji si však, že mám důvody odpovídat trochu jinak, než by odpovídali jiní. Celá desetiletí se pohybuji v praktické politice a v zahraniční politice zejména. To pak umožňuje si uvědomovat takové stránky věci, které ostatní vidět nemohou — a naopak, svádí to nevidět a podceňovat to, co ostře vidí druzí. Navíc několik let strávených na velvyslaneckém postu ve Spojených státech mi poskytlo příležitost vnímat Evropu ve všech jejích vrstvách z odstupu. Nejsem proto dobrý příklad pro nějaké další zobecňování. Evropu jsem vnímal v dětství a mládí jako něco, co leží mimo můj fyzický dosah, jako zakázané ovoce za plotem, konkrétně za železnou oponou. Jak známo,

[ 180 ]

... 27. listopadu 2008 20:55:00 180


ČESKÝ PRAGMATISMUS MŮŽE BÝT EVROPĚ KU PROSPĚCHU

zakázané ovoce chutná lépe než to domácí a ploty vybízejí k přelézání. Dobře jsem si uvědomoval, že ta situace je nepatřičná, že ten plot jsme tu nechtěli a že to ovoce je také naše a máme na něj právo, protože je evropské. Nikdy jsem se touto vnucenou nespravedlností nesmířil. V dospělosti jsem si dobře uvědomoval, co všechno evropského je vlastně moje a jak nevykořenitelně jsme do Evropy vrostlí. V Praze a v naší zemi vůbec jste na to naráželi na každém kroku i za starého režimu, a když jste jeli dál na východ, uvědomovali jste si to zcela hmatatelně. I přes všeobecný úpadek náš způsob života nikdy nepřestal být evropský a nestal se ani asijským, a dokonce ani americkým. Nikdy jsme nepřestali chodit do kaváren a hospod, číst evropskou literaturu, která nás formovala třeba víc než ta česká, Mozart či Fellini byl také náš a utvářel nás stejně jako Karel Čapek nebo Miloš Forman. Věčná Slavia nepřestala hrát, režim zapomněl, že ani fotbal pocházející, jako většina sportů, z britských ostrovů vlastně nemá dobrý kádrový původ. Když jsem se začal zamýšlet, proč existuje ten nenormální plot, musel jsem se i dobrat toho, jak vlastně vznikl a co ho vlastně přivodilo. Začalo mi být jasné, že to byl dlouhý sled událostí, který začal v Evropě někdy v devatenáctém století a třeba ještě dřív, a že k němu Evropa jako celek nepřišla tak úplně bez vlastního přičinění. Evropskou identitu jsem začal chápat nejen jako společnou kulturu, způsob života a instinktivní postoje, ale také (nebo především) jako sdílené

[ 181 ]

... 27. listopadu 2008 20:55:00 181


ALEXANDR VONDRA

dějiny, sdílené hodnoty (včetně jejich občasných popření), podobné naděje i společné katastrofy, selhání a maléry. Toho všeho jsme si my Češi vrchovatě užili nejen jako objekt, ale podíleli se na nich jako spoluautoři, podobně jako ostatní evropské národy. Tím jsem ztratil nevinnost a začal jsem být k Evropě obezřetnější. Věděl jsem, že Evropa je samozřejmě poučená svým vlastním dvacátým stoletím, tím, co se odehrálo mezi rokem 1914 a 1989. Nepřestal jsem ale mít pochyby o tom, zda je poučená dostatečně a zda není schopna dalších chyb a selhání. I nevyčerpatelná kreativní síla Evropy může jí samotné být nebezpečná. Vždy ty hrozivé „-ismy“ dvacátého století mají svůj původ v Evropě a rodily se vesměs z ušlechtilých i méně ušlechtilých velkých idejí. I proto zacházím s velkými myšlenkami a nápady opatrně a snažím se je obracet ze všech stran, dívat se, co je za nimi, a odhadovat, jaké všechno „kouzlo nechtěného“ mohou přinést. Můžu být tedy skeptik, ale zároveň i idealista. Věřím, že věci jdou zařídit, změnit a že rozhodující je čin a praktické kroky udělané v pravý čas. Jestli se chcete takto chovat, musíte mít jasnou představu a v hlavě střelku kompasu, která ukazuje k tomu správnému cíli. V tom jsem zase idealista. Skepticismus a idealismus, to je slušné dědictví evropské identity, které v sobě cítím. U mne to vše ale asi prostupuje i vrstva amerického pragmatismu. Na druhou otázku, čím by měly být zkušenosti České republiky nebo zemí střední Evropy významné pro

[ 182 ]

... 27. listopadu 2008 20:55:00 182



budoucnost celé Evropy, asi nebudu příliš originální. Zkušenosti střední Evropy z jejích nedávných dějin jsou jistě dost odlišné od zkušeností jiných evropských regionů. Dějiny zde kráčely rychleji, než kráčely třeba na Pyrenejském či Skandinávském poloostrově nebo na britských ostrovech. Život v tomto regionu byl vždy poznamenáván geopolitickými riziky. Češi si to dobře uvědomovali, a vždy se proto snažili hledat a udržovat větší stabilizující politické rámce, které poskytovaly nebo slibovaly poskytovat určité garance národní a státní existenci. Vždy česká politika byla loajální vůči staré monarchii v podstatě až do roku 1915, ČSR byla zakladatelskou zemí a významným aktivním hráčem předválečné ženevské Společnosti národů, byla spoluzakladatelem i poválečné „newyorské“ OSN. A dlužno dodat, že po válce při hledání pevného rámce strčili Češi dobrovolně hlavu do chomoutu sovětského impéria. Před pár lety vstoupila ČR do Evropské unie, vedená v podstatě stejným instinktem a stejným cílem a zároveň poučena předchozími zkušenostmi. Do tohoto většího rámce vstoupila dobrovolně a po zralé úvaze. Proto by bylo nesmyslné přisuzovat Čechům ve vztahu k Unii nějaké rozkladné úmysly. Naopak, jejich zájmem je, aby Unie (vedle NATO) byla právě tím pevným rámcem nezávislosti, svobody a prosperity. Na druhé straně se ale Češi postupně naučili, že k velkým stabilizujícím celkům je třeba přistupovat

[ 183 ]

... 27. listopadu 2008 20:55:00 183


ALEXANDR VONDRA

obezřetně a dbát o to, aby se svému poslání nezpronevěřily, aby se nestaly nástrojem mocenské politiky těch silnějších hráčů na úkor těch slabších nebo aby vlastní slabostí nepodryly svou stabilizační schopnost. Protože se Češi ve dvacátém století dvakrát stali obětí velmocenských ambicí jiných, dokážou dobře dešifrovat jejich propagandistické a diplomatické tahy. Češi tedy mívají ve zvyku být loajální k velkému politickému rámci, který si zvolili, pokud se u nich nezačnou hromadit důvody ke zklamání, pocity nespravedlnosti a dojem, že s nimi někdo hraje falešnou hru. Po roce 1914 přišel rok 1918, po roce 1938 rok 1948, po letech 1945 a 1946 přišel rok 1968 a 1989. Češi navíc nabyli i zkušenosti s různými politickými lákadly a svody. Příliš nevěří ani velkolepým ideám a gestům ani obecným deklaracím. Mívají pocit, že v pozadí za sliby světlých zítřků mohou být konkrétní zájmy, za slavnostními deklaracemi nedostatek vůle. V tomto světle je přirozené, že se Češi budou snažit Evropskou unii neustále prověřovat. Myslím, že to nemusí být nic špatného, může to být naopak k prospěchu celé Unie a jejího směřování. V Čechách a ve střední Evropě bylo vždy obtížné plánovat. Diskontinuita byla hlavním rysem vývoje české společnosti v minulém století. Jen málokterý evropský národ zažil tolik proměn názvu a charakteru svého státu, tolik obrovských majetkových převratů, periodických emigrací, lidských tragédií zaviněných

[ 184 ]

... 27. listopadu 2008 20:55:00 184



politikou, i třeba jen tolik měnových reforem. To naučilo Čechy určitému umění improvizovat. Češi jsou v podstatě podvědomě připraveni na jakoukoli změnu a vědí, že jakékoli uspořádání, jakýkoli pořádek může (i když nutně nemusí) být dočasný a že bude třeba se zase přizpůsobit. Ano, schopnost improvizovat, žít se změnami a přizpůsobovat se novým okolnostem patří k české společnosti v tom dobrém i špatném. V tom dobrém se může stát jejím docela dobrým vkladem pro budoucnost Evropy, budoucnost bude Evropu k přizpůsobování stále více nutit. Pak jsou tu ještě dvě okolnosti, které mohou mít svůj význam. Český stát byl vždy malým státem a jako jedna z mála evropských zemí nikdy neměl ani zájmy za svými hranicemi ani žádné geopolitické ambice. Může to vést k určitému provincialismu v politickém myšlení, což by bylo špatné, na druhé straně to může vést k opatrnosti k příliš velkým ambicím jiných. Označil bych to za český geopolitický realismus. Navíc, jako malý stát nebyl ten český zvyklý hrát politické hry s velmocemi. Ostatně v této oblasti má svou vlastní zkušenost s velkou východní velmocí. Tuto zkušenost nemá řada evropských zemí včetně těch, které se o takovéto bilaterální mocenské hry pokoušejí. Do vztahů EU s touto velmocí může ČR vnést své realistické pohledy. Všechny středoevropské země mají tento typ zkušeností, a mohou tedy neustále při-

[ 185 ]

... 27. listopadu 2008 20:55:00 185


ALEXANDR VONDRA

pomínat celé Evropské unii jak v této relaci postupovat a jak ne. Mohou navíc i jiným členským státům připomínat, že východní sousedství Unie je přinejmenším stejně významné jako její sousedství v jiných zeměpisných poměrech.

ALEXANDR VONDRA (1961) vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1989 byl mluvčím Charty 77 a jedním z autorů petice Několik vět. Od roku 1990 působil jako zahraničněpolitický poradce prezidenta Václava Havla, první náměstek ministra zahraničních věcí a český velvyslanec v USA. V lednu 2007 byl jmenován místopředsedou vlády pro evropské záležitosti.

[ 186 ]

... 27. listopadu 2008 20:55:00 186


Gert Weisskirchen

Perspektiva evropské identity

Nezní slova Karola Wojtyly jako vzdálená ozvěna dávných časů? „Říci Evropa znamená říci otevřenost.“ Evropa potřebuje novou občanskou identitu. Prvního května 2004 byla příležitost ji posílit. Využili jsme ji? Nenechali jsme se znovu rozdělit na „staré“ a „nové“? Nevrátili jsme se zpět k rozlišování mezi „my“ a „oni“? Proč bychom nemohli zabránit stavbě nových zdí, ačkoli se tentokrát nazývají jen vízové režimy? Jak můžeme snášet to ticho po smrtelných výstřelech na Zorana Djindjiće? Měla by spolu s ním být zavražděna i evropská myšlenka, protože se srbský nacionalismus nemůže zachránit jiným způsobem? Evropská identita roste při střetávání různých názorů, v boji o cíle, za nimiž si Evropa stojí a za jejichž splněním se chce vydat. Identita potřebuje svobodnou výměnu v komunikativním společenství s co možná nejvíce účastníky. V takovém společenství se nerozlišuje, kdo přišel jako první. Platí pouze argument, motivace a účel. Kde je ale ta agora, kdo ji vytvořil, kdo určil pravidla společného jednání — flexibilní, transparentní, spolehlivá? Evropský parlament a Parlamentní shromáždění Rady Evropy jsou první formy, v nichž byl vybojován politický střet. Nepotřebuje však evropská veřejnost formy s mnohem větším

[ 187 ]

... 27. listopadu 2008 20:55:00 187


GERT WEISSKIRCHEN

dosahem: informační média a formy, které utvářejí veřejné mínění? Není možné vybudovat kulturní kanál Arte na celoevropské úrovni? Nemohli bychom podporovat nezávislé noviny a časopisy s cílem, aby vznikla evropská veřejnost? Vědomosti a dovednosti, představivost a inovace: to je síla, která Evropu posílí v těžkých bouřích. Evropa se uhájí proti ekonomicky omezenému globalismu, pokud bude její myšlenka globality vybudována na pevném základu, neseném kulturními hodnotami, sociální spravedlností a schopností provádět ekologické reformy. Kdo se ptá po identitě, přemýšlí o svých schopnostech. Základem pochopení je formulace těchto schopností v řeči. Řečí Evropy je překlad. Umberto Eco se ve svém díle Hledání dokonalé řeči táže, co umožňuje soužití na mnohojazyčném kontinentu. Odpovídá si: záleží „na porozumění kulturnímu univerzu, které vyjadřuje každý, kdo vyslovuje řeč svých předků a svou duchovní tradici“. Nová Evropa vznikne tehdy, jakmile se podaří znovu objevit kulturní revoluce, zúrodnit je pro postnacionální proměnu, která právě nastala. Návrat k násilí a nacionalismu je možný vždy. Demokracie je křehké zboží. Fúrie minulosti čekají pouze na signál, aby mohly odstartovat svůj let. Politika budování identity byla projektem nacionalismu. Ten, kdo k etniku nepatřil, měl být vyloučen. Začalo to tím, že člověku, který se nějakým způsobem provinil, byla uloupena identita, kterou sám předtím nabyl. Takový člověk ztratil právo mít svá práva a poté ztratil svůj ži-

[ 188 ]

... 27. listopadu 2008 20:55:00 188


PERSPEKTIVA EVROPSKÉ IDENTITY

vot. Toto purifikující myšlení vyústilo v holocaust industrializovaného masového vraždění. Na identitu smí být pohlíženo nanejvýš z pohledu jednotlivce. Identita roste, když se různé identity potkávají a dorozumějí se. Proto je občanství Evropské unie, kodifikované v Lisabonské smlouvě, historickou šancí. Všichni se tu setkávají jako sobě rovni. Každý přináší získanou pluralitu své identity a konfrontuje ji s identitou ostatních. Tímto způsobem se občané Unie vzájemně učí vidět svou identitu v růstu spolu s identitami ostatních. V historické paměti mají zkušenosti své místo. Sahají daleko dozadu za „věk extrémů“ (Eric Hobsbawm). Nyní je můžeme oživit. Evropa stojí na počátku postnacionální suverenity. Společenství občanů Unie vytvořilo novou příslušnost, která přesahuje příslušnost lokální, regionální i národní. Pluralita identit je mnohem bohatší. Je integrována v jeden rozšiřující se evropský celek. Nové evropské občanství je možné, nebo inkluzivní demokratická občanská práva vytvářejí nová místa, která byla předtím ovládána vylučujícím myšlením. Historický vztah obyvatelstva k teritoriální oblasti může být vytvořen novým způsobem. Do popředí budou mnohem výrazněji vystupovat kulturní a civilizační kontury, které lidi vzájemně spojí. Vzniknou nová centra, ukáže se regionální reliéf. „Naše Evropa, zrozená ze zkušenosti utrpení a ztroskotání, je zavazující zakázkou rozumu (…) Rozum ale nepřichází bez pochybování. Pochybnost je sestrou rozmanitosti,“ řekl Willy Brandt.

[ 189 ]

... 27. listopadu 2008 20:55:00 189


GERT WEISSKIRCHEN

Tato vize nabízí prostor pro heterogenní, vzdorné, kreativní myšlení, pro stále nová otevírání diskurzů, pro rozhodné a společné jednání občanů. Co ale vytváří jádro evropské identity? V Evropě se zrodila idea sebeobjasňující moderny: Immanuel Kant napsal spis O věčném míru, kde je možné nalézt východisko ze situace, kdy se lidé zapletou do spirály vzájemně si způsobovaného násilí: „Musí si být navždy vzájemnou oporou.“

Čím by mohly být identita a zkušenosti České republiky, respektive zemí střední Evropy, významné pro budoucnost celé Evropy? Východní a střední Evropa, noví členové Evropské unie, nejsou „novou Evropou“, jak je nazval americký ministr obrany Donald Rumsfeld. Jsou jejím významným středobodem. Města jako Praha, Riga, Bratislava nebo Ljubljana jsou pravým evropským kulturním dědictvím. Oběti historického vývoje minulého století s dosud nezpracovanou fašistickou a komunistickou minulostí. A přesto obrat ke svobodě, demokratickým hodnotám, lidským právům a pluralistickému politickému vývoji a národní nezávislosti ukázal, že obyvatelé střední a východní Evropy byli připraveni bojovat mírovými prostředky za své ideály a ochotni vstoupit do evropské rodiny jako rovnocenní partneři. Revoluce a kolaps komunismu v roce 1989 započaly hluboký a těžký společenský a ekonomický transformační proces. Ve snaze chytit vlak do Evropy bylo všechno

[ 190 ]

... 27. listopadu 2008 20:55:00 190


PERSPEKTIVA EVROPSKÉ IDENTITY

podřízeno tomuto cíli. Nyní jsou členy klubu se zvláštní zkušeností a specifickou identitou. Za tuto krátkou dobu změnili Evropskou unii svým členstvím a svými novými postoji. Namátkou jmenujme roli národních menšin a jejich práva, historickou zkušenost z dob soužití většiny a menšiny, skutečný respekt ke každé kultuře a náboženství místo snah o vytvoření „tavicího kotle“. Dalším momentem je schopnost vcítit se do situace východních sousedů, kteří se chtějí stát členy EU, a porozumění jejich úzkosti tváří v tvář Rusku. Pocit, že se s nimi ze strany velkých států EU jedná povýšeně, je při vzpomínce na RVHP a politický vliv Ruska stále živý a ovlivňuje každodenní politické rozhodování těchto zemí v Evropské unii. V neposlední řadě bychom si měli připomenout mladou, novátorskou generaci, která má dnes svobodu a možnost rozhodovat o podobě svého života v Evropské unii. A dělá to aktivněji a s větším zápalem než mnohé další mladé generace v Paříži, Londýně nebo Berlíně.

GERT WEISSKIRCHEN (1944) je členem německého parlamentu za stranu SPD a vyučuje na vyšší odborné škole v Postupimi. Je také držitelem medaile Solidarity za mimořádnou podporu tohoto polského odbojového hnutí před rokem 1989.

[ 191 ]

... 27. listopadu 2008 20:55:00 191


EVROPANÉ PÍŠÍ O EVROPĚ — editoři — Monika MacDonagh-Pajerová a Jan Hron

Sazba a typografie [email protected]. Vydalo nakladatelství Rybka Publishers, V Jirchářích 6, 110 00, v Praze v pozdním podzimu roku 2008. www.rybkapub.cz. První vydání.

... 27. listopadu 2008 20:55:00 192

EVROPANÉ PÍŠÍ O EVROPĚ

Recommend Documents