ČESKOSLOVENSKÉ OPEVNĚNÍ ( ) JAKO SOUČÁST KRAJINY

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta Ústav plánování krajiny

ČESKOSLOVENSKÉ OPEVNĚNÍ (1936 - 1938) JAKO SOUČÁST KRAJINY Diplomová práce Lednice 2014

Vedoucí práce: doc. Ing. Petr Kučera, Ph.D.

Vypracovala: Bc. Eliška Slabochová

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Československé opevnění (1936 - 1938) jako součást krajiny vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici dne 9. 5. 2014

Podpis studenta:

Poděkování Děkuji docentovi Petru Kučerovi, který se se zájmem o téma ujal vedení mé práce a po dobu jejího vypracování mi pomáhal formulovat myšlenky.

Obsah 1 Úvod 2 Cíl práce 3 Metodika a materiál 4 Současný stav řešené problematiky 4.1 Historie opevňování na českém území 4.2 Československé opevnění 1936 - 1938 4.2.1 Demografický a geopolitický kontext budování obrany 4.2.2 Vojensko-zeměpisné podmínky pro obranu Československa 4.2.3 Historický přehled vzniku opevnění 4.2.4 Koncepce opevnění a jeho formy 4.2.4.1 Těžké opevnění 4.2.4.2 Lehké opevnění vzor 36 4.2.4.3 Lehké opevnění vzor 37 4.2.4.4 Překážky 4.2.5 Umístění opevnění v krajině 4.2.6 Opevnění po válce 4.2.7 Problematika památkové péče, současný stav, trendy ve využití 4.3 Referenční příklady současného využití opevnění ze zahraničí 5 Výsledky 5.1 Úvod do modelového území 5.2 Analýzy a rozbory 5.2.1 Primární krajinná struktura 5.2.2 Sekundární krajinná struktura 5.2.3 Terciární krajinná struktura 5.2.3.1 Vývoj osídlení 5.2.3.2 Ochrana přírody a ÚSES 5.2.3.3 Hodnoty v území 5.2.4 Analýza vztahu mezi objekty opevnění a krajinným pokryvem 5.2.5 Analýza obranných vlastností linie 5.2.6 Východiska z analýz 6 Diskuze 7 Závěr 8 Shrnutí 9 Seznam použitých zdrojů informací 10 Seznam vyobrazení

5 6 7 8 8 11 11 12 13 14 15 16 16 17 18 20 20 22 24 24 26 26 27 28 28 28 28 30 31 33 41 42 43 44 45 4

1 Úvod Opevnění je již od nejstarších dob součástí lidských sídel a krajiny. Dnes se s ním v krajině i ve městě setkáváme, i když jeho fyzické pozůstatky nejsou vidět. Dalo jména městům, místům, ulicím. Hradiště, hradec, bašta, týnec. Jeho funkcí byla nejen ochrana života a majetku, ale vznikly i  další benefity pro společnost. Tato diplomová práce se soustředí na československé opevnění budované ve 20. století v období mezi dvěma světovými válkami. V české republice se tématem meziválečného opevnění teoreticky zabývají vojenští historici. Státní památková péče o objekty opevnění se postupně rozvíjí. Prakticky je péče o bunkry a sruby v rukou klubů vojenské historie, zájmových sdružení a  nadšených soukromníků. Spolupráce s krajinářskou architekturou je vzácná, a přitom se jedná o systémy, které pro své naplánování a  vybudování v  minulosti vyžadovaly velkou dávku porozumění krajině, a to jak její primární, tak sekundární struktuře. Za více než sedmdesát let své existence se staly hodnotou a součástí historické paměti krajiny. Připomínají nám, že stálo za to věnovat energii a finance na obranu vlasti. Že žádný boj není předem vyhraný nebo prohraný a existují hodnoty, které je třeba strážit. Konstrukce pevností neměly být primárně krásné, ale vysoce účelné a typizované. Při jejich rozmisťování se nedá hovořit o kompozici, ale přesto si zaslouží pozornost. Tvoří jej typologické architektonické prvky, které však v kombinaci se zbraňovou technologií a lokalizací v unikátní krajině tvoří charakteristické soustavy. Zásadní byly tvary reliéfu, přítomnost přirozených přírodních překážek, a také vegetační pokryv, který stupňuje prostorové vztahy v krajině. Zásadní byly nejen pro umístění jednotlivých skladebných prvků opevnění, ale také pro jejich případné neumístění právě z důvodu přirozených překážek. Může tedy být krajina pevností? V  době svého vzniku byly pevnostní stavby budovány s  určitým násilím vůči struktuře krajinného pokryvu. Teď v době míru jsou relativními relikty 2. světové války a díky tomu, že měly zůstat pozorovateli co nejdéle skryty, dnes již prakticky splývají s okolím. Krajinářská intervence založená na odkrytí výše zmíněných principů by mohla vést k  jejich připomenutí a mít nenásilně naučnou funkci. 5

2

Cíl práce

Cílem této diplomové práce je prostudovat historické formy opevnění, srovnat přístup k opevnění v různých obdobích a najít společné znaky pro historické a  moderní opevňovací systémy. Dále prostudovat a  shrnout demografický a  geopolitický kontext a  vojensko-zeměpisné podmínky stálého opevnění Československa před 2. světovou válkou. Zahrnout jeho budování, koncepci, jednotlivé formy a  principy jeho umisťování v krajině. Na základě zjištěných poznatků vybrat modelové území, identifikovat zde hodnoty, problémy, ověřit principy umístění a  konkrétní vojenské vlastnosti v  krajině. Teoretické poznatky a  analýzy slouží k  pochopení historické hodnoty pevnostního systému a jeho významu pro současnou společnost a současné postavení v krajině. Na tomto základě bude vystavěn návrh. Cílem je územní studie modelového území s  důrazem na nové pojetí naučné stezky současně s  řešením případných střetů s  ochranou přírody nebo managementem kulturní krajiny vzniklých jednotlivými rekreačně-naučnými intervencemi, které budou součástí studie. V naučné stezce budou fyzicky znázorněny zjištěné vztahy pevnostní architektury a  krajiny. Výstupem návrhu je návrhový výkres a detaily. 6

3

Metodika a materiál

Teoretická část Teoretická část je tvořena literární rešerší současného stavu řešené problematiky. Pro čerpání informací jsou využity knižní zdroje, internet a články z periodik. První část je založena na studiu pramenů zabývajících se studiem historických forem opevnění od jejich prvních náznaků až po současnost, s důrazem na jejich umístění a rozložení v krajině a souvislost s primární a  sekundární krajinnou strukturou. Shrnutím je tabulka typologie historického opevnění s komentářem. Druhá část se zabývá podrobným studiem československého opevnění z  let 1936 – 1938 se zaměřením na historické události, které vedly k jeho vzniku a dále jeho osud po 2. světové válce, koncepci opevnění a jeho formy, umístění v krajině, problematiku památkové péče, současný stav a trendy ve využití. Součástí této části jsou také referenční příklady ze zahraničí pro soudobé využití opevnění. Rozborová část Jako modelové území byla vybrána část Kralické pevnostní oblasti mezi obcí Mladkov a dělostřeleckou tvrzí Bouda v Orlických horách. Kralická pevnostní oblast je známa nejvyšší koncentrací pozůstatků pevnostních prvků z období 1936 – 1938 na našem území. Kritériem výběru území byla zachovalost souvislé pevnostní linie do dnešní doby a přítomnost různých forem skladebných prvků opevnění. Dalším kritériem byla existence naučné stezky na tomto území. V modelovém území byl v roce 2014 proveden terénní průzkum jak po trase naučné stezky, tak po jiných možných trasách, kterými je území propojeno. Při terénním průzkumu byly pořízeny fotografie a zaznamenány hodnoty a problémy v území. V  dalším kroku je představeno modelové území z  hlediska charakteristik krajinného rázu. Je zvolen postup hodnocení tří krajinných vrstev, které jsou vzájemně propojeny, ale řídí se rozdílnými zákonitostmi. Nejprve je představena primární struktura krajiny (přírodní subsystém), tedy to, co vzniklo nezávisle na člověku a  jeho záměrech (Löw a Míchal, 2003, s. 111). V rámci primární struktury jsou analyzovány klimatické podmínky, georeliéf (výšková členitost) a biogeografická charakteristika. Jako podklad k těmto analýzám je použita literatura a WMS data INSPIRE. Sekundární krajinná struktura (kulturně-technický subsystém) zahrnuje člověkem přetvořenou primární strukturu, funkční využití a  uplatňování lidských materiálních nároků vůči přírodě (Löw a Míchal, 2003, s. 112). Je analyzována pomocí WMS dat CORINE Landcover. Jedná se o družicové snímkování, které bylo zpracováno do polygonů a ukazuje převážný typ využití půdy. Tato data byla v mapě doplněna o další plochy

využití získané z podkladů ČÚZK (dopravní sítě, vodní toky, zástavba), které strukturu zpodrobňují. Terciární krajinná struktura (kulturně-historický subsystém) je tvořen hmotnými výtvory, které jsou spjaty s  duchovní orientací společnosti v době jejich vzniku, a vzniká paralelně se sekundární vrstvou (Löw a Míchal, 2003, s. 112). Pro potřeby této práce byla v rámci této vrstvy hodnocena přítomnost kulturních, uměleckých, přírodních a historických památek v  krajině, vývoj osídlení a ochrana přírody na základě studia zdrojů, terénních průzkumů a studia mapových podkladů ČÚZK. Dále byla z důvodu ověření zákonitostí umístění pevnostních staveb v krajině v souvislosti s jejich architekturou vytvořena mapa obranných vlastností linie. Ukazuje vztah mezi objekty a reliéfem a vztah mezi typem objektu (modifikací architektury) a reliéfem. Podkladem je mapa georeliéfu získaná z WMS, doplněná vrstevnicemi z podkladů ČÚZK a vrstvou bodů znázorňujících jednotlivé pevnostní stavby. Tyto stavby byly na základě podrobné mapy z databáze www.ropiky.net dále doplněny o znázornění palebných úhlů v měřítku pomocí šipek o délce dostřelu. Jako další byla vytvořena mapa průseků a odlesnění, která ukazuje stav lesního porostu v roce 1953, kdy byly na ortofotografických snímcích ještě patrné palebné a pozorovací průseky a odlesnění vytvořené pro vojenské potřeby v letech výstavby opevnění. Ukazují vztah mezi objekty a krajinným pokryvem. Průseky a mýtiny jsou zvýrazněny v mapě, která byla získána spojením historických snímků z portálu kontaminace.cenia.cz a jejich georeferencováním v programu QGIS. Východiska z analýz jsou shrnuta v problémové mapě. Ta v sobě spojuje vybrané prvky terciární struktury, kterým přiřazuje pozitivní či negativní hodnotu působení, a historických vojenských charakteristik. Je doplněna o brány do území, místa dalekého rozhledu a provozní a vizuální vazby, které dále hodnotí jako funkční či nefunkční. Návrhová část Východiskem pro návrh jsou poznatky z  rešerše, analýzy a  problémová mapa. Je tvořen koncepčně a  výtvarně, včetně návrhu některých detailů. Použité programy QGIS 2.2.0 – prohlížení WMS, tvorba map, georeferencování Adobe Illustrator CS6 – tvorba schémat, úpravy map a vizualizací Adobe Photoshop CS4 – tvorba vizualizací, úprava obrázků Adobe InDesign CS6 – sazba diplomové práce, úprava map

7

4

Současný stav řešené problematiky

4.1 Historie opevňování na českém území

Tato kapitola se zabývá přehledem historie opevnění od nejstarších dob až po období ohraničené tématem této práce – opevněním budovaných před druhou světovou válkou. Pozornost je věnována zejména historickému kontextu budování opevnění a jeho jednotlivým typům podle období. Přehled se také dotýká umístění opevnění v krajině a jeho závislosti na geomorfologii, dále podoby opevnění v závislosti na vývoji válečných technologií a taktik a na jeho významu pro tehdejší společnost. Doba kamenná a měděná Doba kamenná, respektive její mladší období doba měděná (eneolit) spadá do období od konce 4. tisíciletí př. n. l. do začátku 2. tisíciletí př. n. l. Vznik prvních pravěkých pevností se odvíjel od způsobu obživy tehdejších obyvatel, například kultury nálevkovitých pohárů. Jejich schopnost získávat potravu se zdokonalovala, zemědělci dokázali soustavně a trvale obdělávat pole na jednom místě, jiní řemeslníci se specializovali na výrobu kamenných nástrojů. Jelikož už v té době byl znám vynález kola, a tedy i vozu, mohly se začít dopravovat hotové výrobky na velké vzdálenosti a vznikaly obchodní stezky, které umožňovaly směnu zboží. Společnost se majetkově rozrůznila a některé lidské skupiny poznaly, že majetek a suroviny si lze obstarat i násilnou cestou a nikoliv jen tvrdou prací. Od tohoto uvědomění již nebyly nikdy vztahy mezi jednotlivými lidskými kulturami, rody a společnostmi založeny pouze na míru, ale naopak se jejich nedílnou součástí staly boje a války. Odtud také pochází potřeba vlastní majetek chránit, tedy vytvářet obranu a opevňovat sídla. (Macoun, 2012, s. 6) Než přistoupili k budování obranných staveb, začali zemědělci doby měděné nejprve odolávat nájezdníkům jiným způsobem. Postupně se začali stěhovat ve zvlněných částech Čech a Moravy stavěli své osady na vrcholech skalnatých vyvýšenin nebo alespoň na temenech kopců chráněných z více stran strmými svahy. V jiných krajinách si zakládali osady například v obtížně přístupných bažinách. Vyvýšená sídliště ještě nelze považovat za opevnění, svou polohou ale dávají najevo i obranný charakter. Obránce má výhodu, je-li výše než útočník. Může ho snáze zasáhnout a má lepší přehled o dění na bitevním poli. Tato taktická zásada poučující o tom, že vedení boje z výšky získává převahu, platí od pravěku až do moderní doby. (Macoun, 2012, s. 7) Nejjednodušší formou opevnění vyvýšených sídlišť bylo oplocení typu palisády (kolové hradby) nebo plotu. To neprobíhalo okolo celého sídliště, ale pouze v nejohroženějších směrech. Bitvy v době kamenné se dají považovat spíše za šarvátky několika desítek či stovek bojovníků. Takovéto opevnění nemělo být nepřekonatelnou překážkou, spíše mělo zdržet překvapivý vpád. (Macoun, 2012, s. 7) Vyspělejší kultury začaly budovat své osady na krajinotvorném útvaru zvaném ostroh. „Jedná se o plochý a hlavně úzký výběžek pahorkatiny mezi jedním nebo dvěma vodními toky či suchými roklemi. Ze tří stran je hřeben chráněn velmi strmými stráněmi, v mnoha případech skalnatými (Macoun, 2012, s. 7).“ Takovýto útvar značně zjednodušuje

opevňovací práce, protože stačí přehradit pouze šíji a přístup z jiných stran znemožňují přírodní podmínky. Samotné opevnění pak vypadalo tak, že nejprve byl vybudován přibližně metr vysoký val, za kterým byl vykopán široký příkop. Za příkopem se nacházela kolová hradba. Toto je nejjednodušší sled obranných překážek. Pravidla opevňování v  pravěku nelze jednoznačně popsat, protože jsou známy pouze jednotlivé archeologické nálezy. Opevnění na různých místech se lišilo, například tvarem a počtem obranných linií. Linie byly tvořeny sledem valu, příkopu a kolové hradby, která mohla být nahrazena zídkou nebo kamennou stěnou. Takto opevněná sídliště, která se někdy nazývají hradiska, sloužila v době ohrožení i jako úkryt obyvatel z okolí. Nebyla schopna a navržena k tomu odolávat dlouhodobému obléhání, obranné linie byly spíše prostorovou překážkou, která měla odrazit a zpomalit náhlý útok, než se bojeschopní obyvatelé připravili na střet. Hradiska nebyla ale jen pevnosti, ale nejspíše plnila i funkci správního střediska v oblasti, poskytovala ochranu kupcům a sloužila i jako místo směny zboží, tedy tržiště. (Macoun, 2012, s. 7-10) Doba bronzová Doba bronzová je ohraničena obdobím mezi rokem 2000 př. n.  l. a 750 př. n. l. Je charakterizována vynálezem slitiny mědi a cínu, tedy bronzu. Výroba slitiny vyžadovala širší spolupráci mezi různými skupinami lidí, často daleko od sebe. Měděné rudy se zpravidla nacházely jinde než zdroje cínu. Bylo tedy nutno dopravovat suroviny do místa výroby, kam proudily i zásoby a potřeby k životu hutníků, kteří byli již řemeslníky na plný úvazek a nemohli se proto věnovat zemědělství. Opačným směrem pak proudily bronzové výrobky a polotovary. Rozrůstaly se tak důležité obchodní stezky umožňující dálkovou směnu a je pravděpodobné, že se do tohoto koloběhu zapojovali i obyvatelé na našem území, významnými výrobci bronzu byli například příslušníci únětické kultury. (Macoun, 2012, s. 14) Jako základny pro zabezpečení průchodu kupeckých skupin sloužila malá opevněná hradiska. Nacházela se zpravidla poblíž velkých řek (Malše, Vltava, Otava). Forma opevnění hradisek připomínala starší formy, podobné bylo i typické umístění opevnění na šíji ostrohu, na kterém stálo hradisko. Prvním opevňovacím prvkem byla nejspíše předsunutá hradba tvořená zdvojenou palisádou. Za ní se nacházela rovina, za kterou byl vyhlouben široký příkop, na jehož okraji byla vystavěna kamenná zeď z kamene vylámaného při budování příkopu, která byla z vnitřní strany podepřena navršeným valem z hlíny ukotveným dřevěnými překlady. Toto opevnění také nebylo určeno k dlouhodobému odolávání, ale spíše ke zpomalení útočníků. (Macoun, 2012, s. 14-15) Doba železná Doba železná nastala ve střední Evropě přibližně mezi lety 750 př. n. l. a 0. Je charakterizována rozvojem hutnění železné rudy a výrobou železných výrobků. Železo mělo oproti bronzu a mědi značné výhody, například je tvrdší a pružnější a jeho rudy se vyskytují velmi hojně. Se znalostmi výroby železa se lidská společnost začala vyvíjet rychlejším tempem. Nástroje byly dokonalejší a zemědělci dokázali zastat těžší práci, lidé tedy mohli začít osidlovat i méně úrodné kraje a zvládli se v nich dlouhodobě uživit. Tato doba se dělí na dvě období, dobu halštatskou

Obr. 1: Plán hradiště z eneolitu, Rmíz u Laškova

Obr. 2: Oppidum z doby laténské na ostrožně, Staré Hradisko

8

(750 – 450 př. n. l.) a dobu laténskou (450 př. n. l. – 0), která je z hlediska tématu této práce zajímavější, protože se vyznačovala specifickým typem opevněných sídel. Ta se nazývají oppida a budoval je národ Keltů, na našem území konkrétně kmen Bójů obývající zhruba oblast mezi Šumavou a dnešní Prahou. Oppida se podobala městům a měla kromě obrany obyvatel celou řadu funkcí – byla střediskem moci a správy, nacházely se v nich prostory pro náboženské obřady, sloužila jako centra obchodu a řemesel. (Macoun, 2012, s. 18-23) Co se týče umístění oppid v krajině, dávali Keltové přednost přirozeně chráněným výšinám (např. Závist, Stradonice) nebo ostrožnám (Hrazany, Třísov, Staré Hradisko). Celé hradiště bylo kolem dokola (kromě extrémně neschůdných srázů) chráněno hradební konstrukcí, která sestávala buď z valu s palisádou, nebo v pozdějších dobách z valů vyztužených kůly s  příkopem a palisádou. Celé opevnění bylo oslabeno velkým počtem bran. Novým prvkem byly stavby v podobě nízkých věží umístěné v místě zlomu hradební linie tak, aby z nich byla umožněna palba lukem či prakem podél hradby do boků a ne jen rovně přes hradbu. Podobné prvky se začaly objevovat v opevnění i později a dnes se nazývají bastiony. (Macoun, 2012, s. 23, 25) Slovanská hradiska Hradiska podobná keltským oppidům budovalo na našem území i slovanské obyvatelstvo v 7. – 10. století. V mladších hradiskách se od 9. století začaly objevovat křesťanské náboženské stavby a stálá vojenská posádka. Příkladem jsou například Mikulčice na moravsko-slovenském pomezí, které byly sídlem knížecího rodu Mojmírovců. Hradisko se  rozkládalo v rovině na ostrovech na řece Moravě, takže jednotlivá říční ramena obtékající ostrovy tvořila přirozenou vodní překážku chránící osadu ze všech směrů a nahrazující obvykle vyhledávané strmé svahy ostrohů. Samotné opevnění nebylo příliš mohutné. Val dosahoval výšky asi 3 m, z čelní strany byl obestavěn zdí sestavenou nasucho z pískovcových kamenů. Proti sesouvání byl val vyztužen fošnami. Na  koruně valu byl vybudován ochoz z prken. Jiné hradisko z té doby, Libušín, bylo vybudováno na obvyklém místě straších typů opevněných osad - na ostrohu mezi dvěma potoky. (Macoun, 2012, s. 34-35) Středověké hrady Společenské podmínky v období středověkého feudalismu byly velmi odlišné od těch v předchozích i následujících obdobích. Na vrcholu společnosti byli členové urozených rodů, v jejichž čele stál panovník. Základním rysem vztahů mezi jednotlivými urozenými panovníky bylo neustálé soupeření o moc nezřídka přecházející v násilí. Základní pevnostní jednotkou tohoto období byl hrad. Jeho stavbu si kvůli obrovským nákladům mohli dovolit jen ti nejzámožnější členové evropské společnosti – králové a knížata. V našich podmínkách si je mohl dovolit pouze panovník (nejprve kníže a po změně titulu český král). Jedním ze zásadních rozdílů mezi hrady a pravěkými hradišti je to, že hrad rozhodně nesloužil jako útočiště pro všechny obyvatele z okolí. Hradní pevnost byla určena pouze pro panovníka, jeho rodinu, přátele, zbrojnoše a služebnictvo, a to k ochraně jejich majetku a života před útoky sousedních nebo cizozemských pánů. Panovník neměl pouze jeden hrad,

ale měl k dispozici soustavu hradů, do kterých se mohl v případě potřeby uchýlit. Prvním hradem postaveným na našem území byla na počátku 12. století Přimda. Příklad raně středověkého hradního opevnění lze najít také například v Praze. Pražský hrad měl výhodnou polohu na kopci Opyš na místě původního slovanského hradiska v blízkosti obchodních osad u brodu přes Vltavu. (Macoun, 2012, s. 38, 40) Co se týče umisťování hradů v krajině, stavitelé preferovali nepřístupné polohy. Výhodná byla temena skalnatých kopců se strmými svahy. V blízkosti vodních toků byly hrady zakládány na ostrozích. Skalní žebra na vrcholech mohla být využita jako hradby. Například Pražský hrad byl ze severní strany chráněn hlubokou roklí zvanou dnes Jelení příkop, na šíji od západu valy a strouhou přirozeného původu. Způsob obrany byl prostý, hlavním obranným prvkem byly vysoké hradby s ozubenou zídkou na vrcholu – cimbuřím. Za ním se mohli obránci skrývat před střelami dobyvatelů a kryti vést odvetnou palbu. Přístup k hradební zdi byl na patě znesnadněn velmi strmými příkopy. Kameny hradebních zdí byly spojeny maltou. Součástí hradeb byly i věže, do kterých se mohli obránci uchýlit a ostřelovat dobyvatele z výšky. Hrad měl vydržet i delší obléhání. (Macoun, 2012, s. 38) Postupem času si kromě krále začali hrady budovat i jiní velmožové, byť se jednalo o stavby o poznání skromnější. Všudypřítomné násilí ve  společnosti nutilo vladyky hledat cesty k ochraně svého života a majetku, takže si stavěli menší opevněná sídla zvaná tvrze. Ty se mohly podobat hradům, ale většinou nebyly stavěny na kopcích a byly součástí vesnice, kterou vladyka vlastnil. Tvrze často chránil vodní příkop, pokud byla v blízkosti říčka. Nebyly nedobytnými pevnostmi, spíše měly chránit majitele před obecnou zločinností a lupiči. (Macoun, 2012, s. 47) Středověké městské opevnění Koncem 12. a začátkem 13. století začala v Čechách a na Moravě vznikat města. Z dopravních důvodů nebyla budována na strmých kopcích a jiných obtížně přístupných útvarech jako hrady, ale na místech snadno dosažitelných a vhodných k rozvoji obchodu. V nížinách byla města často zakládána v bažinatém terénu, aby bažiny případně znesnadňovaly útok nepřátel kvůli nepřístupnosti. Odvodňovány byly jen plochy pro stavby a stezky, a ty pak musely být bráněny. Městům byla ve středověku propůjčována různá práva a privilegia a jedním z  nich bylo svolení k  vybudování opevnění. Základem byl příkop, často vodní. Samotné opevnění pak tvořila široká a vysoká kamenná hradba s cimbuřím. V pravidelných intervalech ze zdi vystupovaly věže uzpůsobené pro čelní obranu. Podél opevnění byl zřízen parkán, tedy chráněná cesta zdvojnásobující počet linií obrany a hustotu palby. Parkánová zeď byla zároveň zadní stěnou suchého příkopu. (Macoun, 2012, s. 48-49) Opevnění v 15. a 16. století V průběhu 15. století došlo v Evropě vlivem technického pokroku ke změně používaných zbraní, které ovlivnily i vývoj pevnostního stavitelství. Byly vynalezeny palné zbraně na černý prach a kanóny (tehdy nazývané pašky), kterým stávající středověké pevnosti těžko odolávaly. Samotné pevnosti také nebyly samy o sobě přizpůsobeny k použití takových zbraní při obraně. (Kupka, 2002, s. 317; Macoun, 2012, s. 52)

Obr. 3: Slovanské hradisko kolem 9. století, Klučov

Obr. 4: Rekonstrukce uspořádání Pražského hradu z konce 12. století

Obr. 5: Ideální podoba středověkého městského opevnění 9

Na začátku 15. století byly v době husitských válek jako předzvěst nového typu opevnění stavěny husitské hrady. Jan Žižka správně pochopil, že středověké hrady stavěné na ostrožnách lze úspěšně dobývat obležením a vyhladověním posádky tak, že je přetnuta jediná přístupová cesta na šíji a znemožněna tak doprava zásob. Šíje hřebene také často leží na stejné nadmořské výšce jako hrad a je tak možno jej ostřelovat jednak z šíje a jednak případně z okolních vyšších návrší. Husité tedy začali stavět vrcholové hrady na temenech kopců. Ty bylo velmi obtížné bořit palnými zbraněmi z níže položených míst. Do předpolí husitského hradu byl umístěn rondel – okrouhlá dělostřelecká bašta chráněná valy, která chránila přístupy k hradu, a bylo z ní možné střílet. Mimo jiné započaly úpravy všech stávajících hradů a opevnění do podoby, v jaké mohly odolávat kanónům. (Macoun, 2012, s. 53-55) Rondely se staly plnohodnotnou součástí opevnění na konci 15. a na začátku 16. století. Byly chráněny náspy navršenými zeminou, která při zásahu vystřelené kamenné koule utlumila rázovou vlnu a způsobila pouze vyhloubení jámy v náspu. Tento jednoduchý, ale účinný princip byl používán i v následujících stoletích. Tento způsob opevňování je spojen se jménem stavitele Benedikta Rejta a se Šlechtickými rody Pernštejnů a Rýzmberků. Pernštejnské stavby (Pardubice, Chlumec nad Cidlinou, Židlochovice) uzavírají éru hradů v našich zemích a představují vrchol použití rondelů v pevnostním stavitelství. V 16. století také došlo v českých zemích k významné změně poměrů – k nástupu Habsburků na trůn. Jejich centralizační snahy se neslučovaly s dosavadní volností šlechtických rodů v opevňování jejich sídel, tyto aktivity byly převzaty centrálními orgány a obrana českých zemí se stala součástí obranného systému habsburské říše. Válečné konflikty se tehdy odehrávaly spíše u hranic s Turky a na jihu říše, zatímco téměř celé území českých zemí stálo stranou konfliktů až do třicetileté války. Moderní formou opevnění se stalo tzv. bastionové opevnění, ve kterém se součástí hradeb staly pětiúhelníkové výběžky – bastiony, a zkosené zdivo. Tento prvek se rozšířil z Itálie. V tomto století byly pevnosti stále stavěny na vrcholech kopců. (Kupka, 2002, s. 317; Macoun, 2012, s. 63, 73) Opevnění v 17. a 18. století Impulzem k úpravám existujícího a stavbě nového opevnění sídel se staly bouřlivé události třicetileté války. Jednalo se o opevňování zanedbaných městských a hradních pevností jak jejich obyvateli a císařskými oddíly, tak i nepřátelskými – zejména švédskými – jednotkami. Z významných pevností je třeba zmínit hlavně Brno, jehož fortifikační kvality odolaly švédskému obléhání v roce 1645 a zabránily tak švédskému útoku na Vídeň. Ukázalo se ale, že obranyschopnost opevnění nelze měřit pouze moderností či zaostalostí použitých fortifikačních prostředků, ale i odhodláním, taktikou a bojovým uměním jeho osádky. Velitelem opevňování Brna byl jmenován francouzský důstojník Jean Louis Raduit de Souches, který měl zkušenosti ze švédské armády. Ten se kromě vylepšení stávajícího bastionového opevnění Špilberku příkopy a krytou cestou k městu soustředil i na vylepšení odolnosti k obléhání uvnitř města. Nařídil vybudování mlýna uvnitř hradeb, prohloubení a vyčištění studen, nechal vyměnit snadno zapalitelné doškové střechy a rozmístit do krovů sudy s vodou na hašení, což bylo jednak praktické a jednak morálku posilující.

(Kupka, 2002, s. 318; Macoun, 2012, s. 75-76) V polovině 18. století vyústily spory o habsburské následnictví trůnu v sérii válečných konfliktů, označovaných jako války o habsburské dědictví nebo slezské války, v letech 1740 – 1748 s pokračováním v sedmileté válce 1756 – 1763. České království v těchto válkách navždy ztratilo část Slezska a Kladsko na úkor Pruska. Tím se severní hranice Moravy stala prakticky první bojovou linií a bylo potřeba zde posílit opevnění a zabezpečit hranice. Z  tohoto důvodu byla na moderní bastionovou pevnost přestavěna Olomouc, jejíž příkopy mohly být zaplaveny vodou, a Hradec Králové. Potřeba uzavřít prostor české kotliny od vnitrozemí ve směru do Slezska a Kladska vyústila v roce 1780 k výstavbě úplně nové bastionové pevnosti ve východních Čechách, pro jejíž umístění bylo zvoleno návrší nad soutokem Labe s Metují na místě vesnice Ples u Jaroměře. Později byla pevnost přejmenována na Josefov. Ve stejném roce jako začátek stavby Josefova byl dán příkaz k vyřešení obrany severních Čech a uzavření přístupu od Drážďan do Prahy. Za tímto účelem byla postavena pevnost na soutoku Labe a Ohře a na počest císařovny Marie Terezie pojmenována Terezín. Tyto dvě pevnosti dosáhly na vrchol úrovně evropského pevnostního stavitelství. Vždy se jednalo o pevnostní města osídlená také civilním obyvatelstvem, které se výkonem řemesel a živností podílelo na chodu a údržbě pevnosti. Další význam spočíval ve zvýšení zaměstnanosti v regionech, zvýšení příjmů podnikatelů i obyvatelstva a rozvoj řemesel. (Kupka, 2002, s. 319-321) Co se týče vzhledu a polohy v krajině, novověká pevnost se neměla tyčit do výše, ale naopak se co nejvíce skrýt před pozorováním a palbou dělostřelectva za rozložitým opevněním. Nejvhodnější polohu tedy představovala rozlehlá rovina. Velkou výhodou byl dostupný zdroj velkého množství vody, který umožňoval použít vodní plochy a zaplavené příkopy jako překážky. Terezín byl postaven ve vyloženě bažinatém okolí a kvůli jeho stavbě bylo napřímeno koryto Ohře a pevnost se rozkládala na obou březích. Vně hradeb se nacházely rozsáhlé záplavové zóny. Podkopům opevnění bylo bráněno výstavbou předsunutých dutých hradeb – tzv. naslouchacích chodeb – ve kterých měli konat službu vojáci, kteří sluchem zjišťovali podkopávací práce nepřítele. (Macoun, 2012, s. 83, 85) Po sedmileté válce pokračovalo opevňování a výstavba spíše menších pevnůstek, nikdy však nepřišly do přímé konfrontace s nepřítelem v boji. Na další zásadní pevnostní výstavbu si obyvatelé a vojenští činitelé na území českých zemí museli počkat až do 30. let 20. století.

obrázky v pravém sloupci, shora dolů: Obr. 6: Schematická podoba rondelového opevnění s vyznačením směrů paleb Obr. 7: Plán citadely na Špilberku nakreslený r. 1810 Obr. 8: Plán bastionové pevnosti Josefov 10

Tab. 1: Shrnutí kapitoly historie opevňování na českém území období

typ pevnosti

forma

důvod vzniku

ochrana koho

další funkce, význam

umístění v krajině

koncept obrany

doba kamenná

hradisko

příkop, val, palisádová hradba

ochrana majetku a obchodní stezky

obyvatelé osad a okolí, obchodníci

správa, tržiště

skalnaté vrcholy, bažiny, ostrohy

zpomalení vpádu nepřítele

doba bronzová

hradisko

palisádová hradba, příkop, ochrana majetku a val se zdí obchodní stezky

obyvatelé osad a okolí, obchodníci

správa, tržiště, řemesla

ostrohy

zpomalení vpádu nepřítele

doba železná

oppidum

val s palisádou kolem dokola, věže

ochrana majetku a obchodní stezky

obyvatelé osad a okolí, obchodníci

správa, moc, náboženství, řemesla, obchod

přirozeně chráněné výšiny, ostrohy

zpomalení vpádu nepřítele

obyvatelé osad a okolí, obchodníci

správa, moc, náboženství, řemesla, obchod, stálá vojenská posádka

ostrohy, říční ostrovy

zpomalení vpádu nepřítele

panovník, jeho rodina a služebnictvo

správa, moc

temena skalnatých kopců, ostrohy

obrana i při delším obléhání

obyvatelé města, obchodníci

řemesla, obchod

nížiny, často u řeky nebo bažiny

obrana i při delším obléhání

vrcholy kopců

obrana i při delším obléhání, možnost zásobování

slovanské

hradisko

val se zděným ochozem

ochrana majetku a obchodní stezky

středověk

hrad, tvrz

pevnost s hradbami, věžemi a příkopem

ochrana majetku, života, udržení a upevnění moci

městské hradby

město obehnané hradbami ochrana majetku, života, a příkopem obchodu

15. století

16. století

17. - 18. století 20. století meziválečné období

husitské hrady

hrad s předsunutým dělostřeleckým rondelem

bastionové opevnění

pevnost s pětiúhelníkovými výběžky (bastiony) a ochrana majetku, života, zkosenými stěnami obchodu

bastionové opevnění

rozložitá pevnost s bastiony, krytá cesta

soustava bunkrů

těžké opevnění (tvrze, sruby), lehké opevnění (řopíky, překážky)

útočiště při husitských válkách

husité

správa, moc

měšťané, šlechta

správa, moc, řemesla, obchod

vrcholy kopců

obrana i při delším obléhání, odolnost proti dělostřelectvu

správa, vojenské účely, zásobovací základny, rozvoj řemesel, zaměstnanost v regionech

nížiny, často u řeky s možností zavodnění příkopů

obrana i při delším obléhání, pozdržení nepřítele do doby protiútoku

vojenské účely, zaměstnanost v regionech

pohraniční linie, nad údolími, u železnice, nad průsmyky, na hřebenech

zpomalení vpádu nepřítele do příchodu pomoci

obyvatelé území Čech a zajištění územní celistvosti Moravy, proti Prusku

ochrana státní hranice

4.2 Československé opevnění 1936 – 1938

Následující kapitoly navazují na historický přehled opevnění od  pravěku až po 18. století a kladou si za úkol představit podrobněji důvody a  historický kontext vzniku opevnění proti Hitlerovu Německu, geografické a morfologické podmínky jeho umístění v krajině, jeho typologii a technické parametry jeho součástí. 4.2.1 Demografický a geopolitický kontext budování obrany Československo vytvořené po první světové válce nebylo národním státem. Území státu obývalo asi 15 milionů obyvatel, z nichž asi jen polovinu tvořili Češi. Zbytek tvořili Němci (3,3 mil.), Slováci (2,3 mil.), Maďaři (0,7 mil.), Rusíni (0,6 mil.), Poláci (0,1 mil.), Rumuni (14 000) a asi 250 000 příslušníků jiných národů. Tyto nečeské národnosti byly většinou do československého státu začleněny proti své vůli. Němci (nazývaní na rozdíl od říšských Němců sudetští), obývali především okrajové oblasti, které podkovovitě uzamykaly ze severu, západu a jihu prostor obývaný Čechy. Na východ od Moravy začínalo území, na kterém žili v souvislém osídlení Slováci řídce promísení s výše uvedenými národy. Podkarpatská Rus byla převážně osídlena Rusíny. (Stehlík, 2000, s. 24) Toto rozložení národnostních skupin ve státě se muselo negativně

občané, státní suverenita

projevit z hlediska obrany země. Československá vláda již dříve nastolila politiku počešťování sudetských Němců a Slováků, jinak hovořícím národnostem upírala samosprávu a v regionech byli umisťováni čeští úředníci. Jako politická opozice k tomuto vývoji vznikla Sudetoněmecká strana v Němci obydlených oblastech a Hlinkovo hnutí na Slovensku. Do čistě Německých území byli osidlováni Češi. Dalo se tedy předpokládat, že by se sudetští Němci i přes svou československou státní příslušnost účastnili obrany státu pouze proti své vůli a říšské Němce spíše vítali jako osvoboditele. (Stehlík, 2000, s. 24) Zahraničně-politické postavení státu mělo také nevýhody. Stát byl vklíněn mezi německou říši a Rakousko a českému národu náležel úkol zabránit sjednocení sounáležejících německých národnostních skupin, aby nedošlo k opětovnému zesílení německé říše. Současně mělo Československo sloužit západním mocnostem jako spojka k  východoevropským státům Rusku, Polsku a Rumunsku. Pokud by okolnosti vyžadovaly po západních spojencích vytvoření obkličujícího pásu kolem Německa, předpokládalo se, že by se dalo z Francie jižním Německem rychle proniknout na území Československa. Předpokladem ale bylo, že by se Československo dokázalo samostatně bránit do té doby, než by se mu dostalo pomoci od spřátelených velmocí. (Stehlík, 2000, s. 25)

Tabulka přehledně uzavírá kapitolu historie opevňování na českém území. Rozděluje typy pevností dle jednotlivých historických období a shrnuje : • jejich formy, tedy podobu a prvky, ze kterých jsou složeny, • důvody vzniku, tedy to, co měly chránit, • koho měly chránit, • jejich další funkce, tedy to, co v území sdružovaly, co se na ně navázalo a co přinesly regionu, • koncept obrany, zda-li měly pouze zpomalit vpád, či odolat obléhání, • umístění v krajině zejména podle geomorfologických útvarů a výškové členitosti reliéfu. Toto shrnutí poukazuje na to, že první obyvatelé českých zemí již od doby kamenné vyhledávali pro svá sídla vhodné lokality, jimiž díky jejich umístění v terénu získali strategickou výhodu vůči případnému nepříteli. Geomorfologický útvar či vodní tok nebo plocha se tak stávaly plnohodnotnou čoučástí opevnění. Určité prvky krajiny mohou být pevností. Od středověku, kdy pokročily technologie, se pevnosti musely přesunout do nepřístupnějších poloh, anebo se musela přizpůsobit pevnostní architektura svým technickým zdokonalením. Dále postupem času jsou formy opevnění vždy kombinací výběru terénu nebo místa strategického z různých důvodů (možnost zatopení, výhled, blízkost dopravních tahů) a vhodně vyprojektované architektonické podoby a skladby pevností a opevnění.

Německo bylo po první světové válce značně vojensky i ekonomicky oslabené, byla mu ponechána armáda o 100 000 mužích (bez letectva a dělostřelectva). V osobě Adolfa Hitlera jako vůdce získal německý národ naději ke zlepšení životní úrovně a obnovení někdejší moci. 16. 3. 1935 byla v Německu znovuzavedena všeobecná branná povinnost a byla i z velké části překonána poválečná zbrojní omezení. Jako politický protitah byla uzavřena vojenská dohoda mezi Francií a Ruskem, ke které se později připojilo i Československo. Dne 7. 3. 1936 vstoupily německé jednotky do demilitarizované zóny v Porýní a obnovily tam německou mocenskou svrchovanost. Dne 12. 3. 1938 vstoupily německé jednotky do Rakouska, které tím bylo začleněno do německé říše. Čechy a Morava tedy byly obklíčeny ze severu, západu a jihu. Velmoci spřátelené s Československem se neodvážily na Německo zaútočit, ale dovolily, aby se na jaře 1938 uskutečnila částečná mobilizace československé armády. (Stehlík, 2000, s. 25) Po první světové válce tvořilo československou armádu asi 100 000 příslušníků legií, k vybudování profesionální armády vypomohli důstojníci z Francie. V roce 1920 byla zavedena všeobecná branná povinnost, později se počítalo se zapojením každého bojeschopného muže. Díky kontinuitě průmyslu po habsburské monarchii se na území státu nacházely kvalitní zbrojovky, které přispěly k rychlému vyzbrojení moderními 11

hranice do X. 1938 vnitřní hranice Děčín Ústí n. L.

NĚMECKO

Liberec

vodstvo předpokládané směry vpádu

Turnov nejohroženější hranice Karlovy Vary

Náchod

Jize ra

Žatec Ohře

hrozící přeškrcení ČSR hůře prostupné hranice

Hradec Králové

Rakovník

Praha Labe Pardubice

Olomouc

Klatovy

Jihlava

Ota

la

Brno

Žilina

a

Jih

rav

va

Od

Mo

NĚMECKO

POLSKO Ostrava

ra

Vl ta

Domažlice

Opava

Sáz ava

va

Plzeň

ka

oun

Ber

a Svratk

4.2.2 Vojensko-zeměpisné podmínky pro obranu Československa Vojensko-zeměpisné podmínky pro obranu státu byly nepříznivé díky jeho asi 3000 km dlouhé hranici a protáhlému tvaru. Hranice s  Německem byla dlouhá asi 1100 km, s Rakouskem asi 400 km, s  Maďarskem 600 km, s Polskem asi 700 km a s Rumunskem 200 km, kterážto jediná byla považována za neohroženou (Stehlík, 2000, s. 27). Ráboň a Svoboda (2003) uvádějí trochu jiná čísla, a to celkovou délku hranice 4120 km, z  toho s  Německem 1545 km a po anšlusu Rakouska 2103 km, s Maďarskem 832, s Polskem 984 km a s Rumunskem 201 km, což ale není v rozporu s nepříznivostí polohy. I v nejširším místě země ve směru jih-sever mezi Vyšším Brodem na Šumavě a Šluknovem byla vzdálenost pouhých 270 km. Na nejužším místě v témže směru mezi Mikulovem a Králíky to bylo 150 km, ve směru Jindřichův Hradec – Praha – Děčín 210 km, na Slovensku východně od  Tater byla průměrná šířka mezi jižní a severní hranicí pouze 90 km a v Podkarpatské Rusi dokonce 70 km. (Hák, 2005, s. 78; Stehlík, 2000, s. 27) Nevýhoda dlouhé hranice a malé šířky byla částečně vyvážena přirozenými překážkami v podobě hraničních pohoří na severu, západě a jihozápadě. Pro pěchotu tato pohoří samozřejmě netvořila nepřekonatelnou překážku, ale větší přesuny jednotek mohly být výrazně zdrženy zablokováním průsmyků, proláklin mezi pohořími a cest. Nejohroženější vpádové cesty v pohraničních částech Čech, Moravy, Slezska a Slovenska byly následující: • Nejširší proláklina na severní hranici ležela v širokém údolí Odry mezi západními Beskydami a Jeseníky. Západně od Jeseníků zasahovala do československého území Kladská kotlina, jíž k severu protéká řeka Nisa, která byla v rukou Německé říše, a umožňovala by tak seškrcení země v úseku mezi Králíky, Moravskou Třebovou, Brnem a Mikulovem. • Vodní toky mezi Znojmem a Bratislavou netvořily nepřekonatelnou hranici, bylo tak možné očekávat nepřátelský vpád i z jihu od

LEGENDA

Lužnice

va

Prešov

České Budějovice

Vá h

účinnými zbraněmi, bojovými prostředky i střelivem. Před rokem 1934 tedy měla československá armáda nad německou převahu, ale poté co se dostalo k moci národně socialistické hnutí Adolfa Hitlera a prokázalo, že má nastoupeno k obnovení moci Německa, začalo se československé ministerstvo národní obrany zabývat otázkou vytvoření stálého opevnění. (Stehlík, 2000, s. 26-27) Ještě je třeba vysvětlit, proč se armáda nerozhodla spíše pro budování pohyblivého tankového a motorizovaného vybavení a silného letectva, když pozdější průběh války ukázal vysokou efektivitu této možnosti. Bylo však potřeba rozhodovat se včas a kolem roku 1934 ještě nic nenasvědčovalo bouřlivému rozvoji tankových technologií a letectva. Proti motorizaci a vytvoření letectva hovořil také fakt, že československá armáda měla nevhodné typy vozidel, jejich výroba by měla pomalý rozběh a republika musela být závislá na dovozu pohonných hmot. Naopak domácí surovinová základna, zkušené stavební firmy a možnost oživení ekonomiky vytvořením pracovních míst při výstavbě byly jasně impulzem při rozhodnutí vybudovat spíše opevnění. Ostatně většina evropských států dospěla k tomu samému, stálé opevnění budovala Francie, Belgie, Nizozemí, Řecko, Jugoslávie, Finsko, Polsko, Německo i Sovětský svaz. (Kupka a kol., 2001, s. 268-269)

Znojmo

Český Krumlov

Dy

je

Trenčín

MIkulov

Hron Banská Bystrica

RAKOUSKO Dunaj

Košice

Zvolen

Trnava Vídeň

Užhorod

Nitra

Bratislava

Tisza

RUMUNSKO MAĎARSKO Dunaj

Budapešť

Obr. 9: Schéma nejohroženějších vpádových cest, ohrožených a méně ohrožených hranic Rakouska. • Ve východních Čechách západně od Orlických hor existovala vpádová cesta v proláklině vedoucí přes Náchod a Trutnov, zatímco na sebe navazující pohoří Krkonoše, Jizerské hory, Lužické hory a Labské pískovce byla k větším přesunům pěchoty málo vhodná. • Hřebeny Krušných hor a Smrčin na severovýchodní hranici bylo možno překročit po mnoha komunikacích, v jihovýchodním směru navazující horský hřeben Českého lesa a Šumavy byl daleko méně schůdný. • Směrem od Malých Karpat dále na východ přes jihovýchodní část Slovenska a Podkarpatské Rusi měla jižní hranice charakter středohoří a v dlouhých úsecích podél ní tekly řeky (Dyje, Dunaj, Ipel), které usnadňovaly uzavření hranice. (Stehlík, 2000, s. 27-28) Předpokladem úspěšné obrany proti vpádu pěších jednotek nepřítele tedy bylo vybudování stálého opevnění právě na úsecích, které byly výše zmíněny jako vhodné k přesunu pěchoty, a tedy problematické. Za jeden z nejdůležitějších úseků opevnění byl považován prostor mezi Odrou a Labem ve směru na Olomouc, kde by německý vpád mohl způsobit oddělení Čech od Slovenska. Proto bylo v těchto nížinách počítáno se  souvislým pevnostním postavením, kdežto v horských oblastech na severu a západě Čech byla pokládána za dostačující pouze výstavba lehkých uzávěr. Naléhavá byla také ochrana průmyslových oblastí kolem Moravské Ostravy. (Stehlík, 2000, s. 31)

Veškeré opevnění mělo zadržet nepřátelské jednotky hlavně po dobu nutnou k mobilizaci československé armády, k uskutečnění evakuace civilního obyvatelstva a důležitých průmyslových podniků směrem na východ a umožnit armádě vést ústupový boj s cílem získat čas až do příchodu spojenců. Co se týče obrany proti vpádu jiných jednotek protivníka, než je pěchota, počítalo se také s vojenskou podporou spojeneckých velmocí. Francie měla přijít na pomoc ze západu, Sovětský svaz z východu. (Kupka, 2002; s. 323) Dalším důvodem vysunutí opevnění až do nejzazších pohraničních oblastí bylo vyjádření pevné vůle státu a jeho neněmeckého obyvatelstva bránit celé státní území (Stehlík, 2000, s. 31). Výhody stálého opevnění spočívají hlavně v možnosti budovat ho  předem, a tudíž donutit nepřítele bojovat tam, kde chtěla naše armáda. Při nasazení minima sil mohlo opevnění zastavit i početnějšího útočníka a tím umožnit mobilizaci a v neposlední řadě ochránit životy vojáků před převahou nepřítele v tancích a letadlech. Na druhou stranu, největší nevýhodou se ukázala být stránka časová. Předpokladem úspěchu opevnění totiž bylo včasné dokončení souvislých a stejnoměrně odolných linií bez mezer a jejich včasně vyzbrojení a obsazení posádkou. (Ráboň a Svoboda, 2003, s. 5)

12

4.2.3 Historický přehled vzniku opevnění Budování opevnění bylo inspirováno Maginotovou linií ve Francii, a to jak konstrukcí jednotlivých objektů, tak jejich umisťováním v terénu. První průzkumy a plánování byly prováděny na nejohroženějších místech a to nejprve pro stavby, které měly sloužit jako pokusné. Pro průzkumy, plánování a budování opevňovacích staveb byla již v roce 1934 ustanovena ZVV (Zemské vojenské velitelství) Praha a ZVV Brno, která se od roku 1935 rozdělila na Ženijní skupinová velitelství (ŽSV). V roce 1935 je následovalo založení Ředitelství opevňovacích prací v Praze, v jehož čele stál div. gen. Karel Husárek, který byl zároveň prvním i posledním ředitelem opevňovacích prací. (Stehlík, 2000, s. 26-27, 31) Zkratkou pro Ředitelství opevňovacích prací je ŘOP, z čehož plyne odpověď na v současnosti často kladenou otázku, od čeho je odvozeno lidové označení pro betonový bunkr lehkého opevnění – „řopík“. Samotná výstavba prvních objektů československého opevnění byla zahájena v roce 1935, jednalo se o zkušební objekty. V roce 1936 byl Nejvyšší radě obrany státu předložen velkolepý Program budování stálého opevnění. Ten předpokládal ukončení opevňovacích prací až v roce 1951 a rozděloval práce do úseků podle pořadí naléhavosti. (Stehlík, 2000, s. 31; Kupka, 2002, s. 324) Tento plán opevnění dle naléhavosti byl v podstatě schválen, ale vzhledem k politickým událostem bylo potřeba, aby se nejprve začaly opevňovat západní Čechy. Za nejnaléhavější k výstavbě byly považovány úseky Most – Praha a prostor Kladska. K urychlení opevňovacích prací byla nutná decentralizace průzkumu, plánování a výstavby. Československá armáda byla tedy rozdělena na armádní sbory, jejichž velitelství byla podřízena příslušnému ZVV. Země tedy byla rozdělena na 7 obvodů dle armádních sborů, které také odpovídaly geografickému a politickému členění. V těchto sborech byly samostatně řízeny výstavby opevňovacích linií. (Stehlík, 2000, s. 34; Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 12) • I. Sbor: oblast jižních, západních, středních a části severních Čech od bývalé zemské hranice západně od Slavonic až přibližně po tok řeky Labe. V rámci I. sboru bylo postaveno početně nejvíce objektů lehkého opevnění, celkem 75 % plánovaného. • II. Sbor: začínal u Labe a zaujímal celý zbytek severních Čech a východní Čechy až po Lichkov na Kralicku. Bylo zde vybudováno 66 % plánovaného lehkého opevnění. • III. Sbor: oblast jižní Moravy od bývalé zemské hranice západně od Slavonic až po hranice se Slovenskem. Bylo zde vybudováno 72 % zadaného lehkého opevnění. • IV. Sbor: navazoval u Lichkova na II. sbor a pokračoval na východ až po hranice se Slovenskem. Bylo zde vybudováno 81 % zadaného lehkého opevnění. • V. Sbor: severozápadní Slovensko. V tomto sboru nebylo zadáno žádné opevnění, do budoucna se s ním však počítalo. • VI. Sbor: celé východní Slovensko od Rimavské Soboty na východ včetně Podkarpatské Rusi. Bylo postaveno 88 % zadaného lehkého opevnění. • VII. Sbor: jižní a západní Slovensko. Bylo zde postaveno 64 % zadaného lehkého opevnění. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 88-92)

Děčín Ústí n. L.

Turnov Žatec

Karlovy Vary

Rakovník

NĚMECKO

Liberec

II.

Náchod Hradec Králové

Praha Pardubice

Plzeň

Domažlice Klatovy

I.

Opava

POLSKO Ostrava

Olomouc Jihlava

NĚMECKO České Budějovice Český Krumlov

III. Znojmo

IV.

Brno

Žilina

Trenčín

MIkulov

V.

Prešov

Košice

Banská Bystrica Zvolen

RAKOUSKO Trnava Vídeň

Nitra

Bratislava

VI. Užhorod

VII.

RUMUNSKO MAĎARSKO Budapešť

Obr. 10: Schéma uspořádání republiky do armádních sborů pro řízení výstavby opevňovacích linií

Pro účely kontroly a vedení opevňovací výstavby byli do pohraničí odvoláni všichni alespoň trochu technicky vzdělaní důstojníci a  poddůstojníci od svých jednotek. Tím ale také vznikl nedostatek personálu pro výcvik a roty musely být často vedeny mladými nezkušenými podporučíky. Samotné stavební práce byly zadány místním civilním stavebním firmám v příslušném úseku, které byly státně spolehlivé a odborně zdatné. Vždy bylo osloveno více firem, jejichž zástupcům bylo umožněno nahlédnout do plánů a byli pověřeným důstojníkem provedeni terénem. Pak předložili své nabídky, které vyhodnotila komise a vybrala vhodnou firmu. Zpravidla tu s nejnižším finanční nabídkou. (Stehlík, 2000, s. 37; Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 65) Do regionu tedy přinesla stavba opevnění možnost výdělku místním firmám a pracovní příležitosti nejen jejich zaměstnancům, ale dle náročnosti i dalším obyvatelům z okolí, kteří byli najati na výpomoc. Parcely k výstavbě pevností byly získávány dvěma způsoby. Pokud byli vlastníci dotčených pozemků ochotni dobrovolně postoupit jejich části armádě, byl sjednán výkup těchto pozemků i včetně peněžního odškodnění za škody způsobené stavbou v jiných částech pozemku a  případně za poničenou úrodu. Součástí dohod bylo i umožnění nerušeného přístupu vojenské správy po polních cestách a pěšinách. Pokud ale vlastník s  prodejem nesouhlasil, muselo se přistoupit k vyvlastnění, jehož provedení za účelem obrany státu umožňoval zákon. I vyvlastnění bylo prováděno za peněžní náhradu. V zájmu obrany státu byl také vydán zákaz uveřejňování zpráv o výkupech pozemků a v katastrální mapě bylo

možné nové hranice vyznačit pouze černou barvou (nikoliv rumělkou, jak bylo zvykem), aby nebylo na první pohled patrné, že parcela změnila vlastníka. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 67-68) V letech 1936, 1937 a 1938 bylo vykonáno mnoho a opevnění se stále nacházelo ve stádiu intenzivního budování. Existovalo ještě mnoho úseků, na kterých nebylo vybudováno žádné nebo jen podřadné opevnění a většině pevnostních front scházelo hloubkové členění. Postavené dělostřelecké tvrze nebyly v řádné bojové pohotovosti a nacházela se v  nich pouze pěchotní výzbroj. Na jaře 1938 vstoupily německé jednotky do Rakouska a Československo se tak dostalo do nevýhodné strategické situace. V září téhož roku vrcholil tlak evropských mocností na československou vládu, aby bez boje a bez náhrady vydala oblasti obydlené sudetskými Němci nacistickému Německu. Ta ale tuto možnost prozatím nechtěla připustit, takže se v Československu začalo rychle pracovat na tom, aby byla alespoň dokončená fortifikace pomocí nouzových úprav uvedena do obranyschopného stavu. Opevnění na dlouhé hranici s  Německem mělo četné mezery a jednotlivé objekty nebylo možno dostatečně maskovat, jednak z časových důvodů a jednak i proto, že okolí bunkrů vykazovalo známky nedávné stavební činnosti. V tomto stádiu by dokázala zpomalit nepřátelský průlom pouze početně silná, dostatečně vycvičená, moderně vyzbrojená a morálně silná armáda, jakou v tuto chvíli ta československá již bohužel nebyla. Výcvik pěchoty byl narušen právě stavebními pracemi na opevnění a tankové vojsko a letectvo bylo příliš slabé. Opevnění bylo také koncipováno jako výhoda v získání času, dokud 13

Linie opevnění dokončeného do X. 1938

Děčín Ústí n. L.

úseky dokončeného TO s vloženými objekty LO

NĚMECKO

Liberec

úseky LO Turnov Náchod

Jize ra

Žatec Ohře

Karlovy Vary

Hradec Králové

Rakovník

Praha Labe Pardubice

Olomouc

Klatovy

Jihlava

Ota

la

Brno

Žilina

a

Jih

rav

va

Od

Mo

NĚMECKO

POLSKO Ostrava

ra

Vl ta

Domažlice

Opava

Sáz ava

va

Plzeň

ka

oun

Ber

a Svratk

4.2.4 Koncepce opevnění a jeho formy Koncepce obrany československého území spočívala v ochraně ohrožených hranic souvislou linií pevnostních objektů, u nichž dominovaly boční palby působící paralelně se státní hranicí, a kromě vytvoření této souvislé palebné linie si také jednotlivé pevnostní objekty poskytovaly svými palbami vzájemnou ochranu. Tento systém umožňoval efektivní obranu a nepřerušení palebné celistvosti i při vyřazení několika sousedních objektů. Z pěchotních objektů s boční palbou však nešlo pálit dopředu před linii, proto byly do pásma na vhodných místech vloženy i sruby, které dokázaly vést palbu vpřed, vzad i podél linie. (Kupka, 2002, s. 324; Macoun, 2012, s. 90; Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011; s. 9) Pevnostní objekty byly vytvořeny ze železobetonu. Jejich podoba byla různá, ale vždy byly obráceny k nepříteli svou nejsilnější slepou stěnou, chráněnou navíc kamenným obložením a silným zemním záhozem. Tento princip se objevoval již v historii, například u rondelového opevnění. Prostory mezi jednotlivými objekty přehrazovaly protitankové a protipěchotní překážky. Objekty měly být také různě maskovány. (Kupka, 2002, s. 324) Pevnostní linie byla složena ze dvou forem opevnění: 1. Těžké opevnění (TO). V nejvíce ohrožených prostorech státu vytvářelo kostru obrany. Mělo zastavit postup nepřítele na delší dobu. Bojová hodnota linií měla být tak vysoká, že i s ohledem na všechny útočné prostředky nepřítele měla být prakticky nepřekročitelná. (Trojan, 1995, s. 27) a) Samostatné pěchotní sruby, vzdálené od sebe 600 až 1000

LEGENDA

Lužnice

va

Prešov

České Budějovice

Vá h

nepřijdou na pomoc spojenci, a tak morálku příliš nepodpořilo rozhodnutí z 21. 9. 1938, které vládě předal francouzský a anglický vyslanec. Jasně v něm oznamovali, že při nepostoupení Sudet Německu není Francie a Anglie s to přijít Československu v případě konfliktu na pomoc. Den na to byla vyhlášena mobilizace a současně stanné právo. Na konferenci státníků velmocí Německa, Anglie, Francie a Itálie dne 29. 9. 1938 v Mnichově bylo ale rozhodnuto, aby československá armáda od 1. října vyklidila sudetoněmecké území a předala je Německu. Pod nátlakem se Češi tomuto ultimátu podřídili. Do 10. října bylo území vyklizeno a Češi ze svých narychlo dokončených pevností odvezli všechny zbraně, vnitřní zařízení pancéřových věží, dieselové agregáty, filtrační zařízení a kovové části, jako byly uzávěry střílen, zábradlí schodišť a poklopy šachet. Pohraniční oblasti včetně pevnostních linií byly nyní v německých rukou, a protože nebylo možno počítat s žádnou pomocí spojeneckých velmocí, postoupil tehdejší prezident Hácha nově uspořádaný stát do rukou Hitlera. 14. března 1939 došlo k osamostatnění Slovenska, které se stalo spojencem Německa, a 15. března 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava, který se stal součástí německé říše. Češi se sice podrobili, ale s odporem. (Kupka, 2002, s. 324; Macoun, 2012, s. 92; Stehlík, 2000, s. 40, 42-43) Celkem bylo do roku 1938 dokončeno 5 z 15 plánovaných dělostřeleckých tvrzí, a to Adam, Bouda, Hanička, Hůrka a Smolkov. Další 4 byly rozestavěny – Dobrošov, Skutina, Stachelberg a Šibenice (Kupka, 2002, s. 324). Z celkem 15 463 plánovaných objektů lehkého opevnění jich bylo na celém předmnichovském území republiky postaveno necelých 10 000, dle Svobody, Lakosila a Čermáka (2011) konkrétně 9 947.

Znojmo

Český Krumlov

Dy

je

Trenčín

MIkulov

Hron Banská Bystrica Zvolen

RAKOUSKO Dunaj

Košice

Trnava Vídeň

Užhorod

Nitra

Bratislava

Tisza

RUMUNSKO MAĎARSKO Dunaj

Budapešť

Obr. 11: Schéma opevněných linií dokončených do října 1938

metrů, zajišťující obranu proti pěchotě i tankům. Objekty byly většinou dvoupodlažní a lišily se od sebe výzbrojí, počtem pancéřových prvků a různými odolnostmi betonu, ze kterého byly postaveny. (Kupka, 2002, s. 324) b) Dělostřelecké tvrze tvořené několika pevnostmi nejvyšší odolnosti, které byly navzájem propojeny podzemními chodbami a podzemními prostory s kasárnami, sklady a technickým zázemím, mezi nimiž se mohl rozvážet materiál pomocí kolejnic. Ve tvrzích bylo kromě protipěchotních a protitankových zbraní počítáno také s nasazením dělostřelectva. Některé nadzemní objekty měly být vybaveny děly pro velké ráže s dalekým dostřelem. (Kupka, 2002, s. 324) 2. Lehké opevnění (LO). Hlavní roli v konceptu lehkého opevnění hrála především jeho kvantita a univerzálnost. Bylo použitelné v jakémkoliv terénu a při použití dostatečného počtu objektů bylo možné zajistit jakýkoliv byť extrémní terénní profil. Konstrukce objektů byla jednoduchá a nepočítala s využitím pro delší boj, ale pouze pro ztížení postupu nepřítele a obranu polní armády při ústupovém boji. Lehké opevnění mělo doplňovat a zesilovat účinnost linie těžkého opevnění, ale v některých úsecích mělo fungovat i samostatně. Především to bylo tam, kde charakter terénu nebo strategické důvody nevyžadovaly výstavbu TO nebo tam, kde se ho z časových důvodů nepodařilo vybudovat. (Kupka, 2002, s. 324; Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011; s. 9)

Kromě starších méně užívaných typů lehkých pevnůstek a pásů protitankových a protipěchotních překážek mezi objekty se rozlišují dva typy lehkého opevnění: a) Objekty staršího typu – LO vzor 36 b) Objekty novějšího typu – LO vzor 37 (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 9)

14

4.2.4.1 Těžké opevnění Nejčastěji stavěným prvkem těžkého opevnění byl samostatný pěchotní srub. Linie pěchotních srubů byla stavěna zpravidla v  jednom sledu, snad jen s výjimkou Náchodska v údolí Metuje. Sruby se označovaly zkratkou stavebního úseku, písmenem S  jako „srub“, pořadovým číslem objektu v  úseku linie, jeho názvem a  u  tvrzových srubů se do označení ještě vkládala zkratka tvrze. Úseky těžkého opevnění se označovaly: MO (Moravská Ostrava), OP (Opava), StM (Staré Město pod Sněžníkem), K (Králíky), R (Rokytnice), N (Náchod), T (Trutnov), Li-C (Liberec), MJ (Jižní Morava), B (Bratislava) a  Ko (Komárno). (Dubánek, Pilvousek a  Lakosil, 2010, s. 21, 22) Příkladem označení může být např. pěchotní srub K-Ba-S  24 „Libuše“, kde písmeno „K“ znamená Kralickou pevnostní linii, „Ba“ značí součást dělostřelecké tvrze Bouda, „S“ srub, „24“ pořadové číslo srubu v kralické linii a „Libuše“ je název objektu. Sruby byly na rozdíl od typizovaných objektů lehkého opevnění pokaždé svým konstrukčním řešením přizpůsobeny terénu. To se projevovalo tvarem, sevřením úhlů střílen, počtem pater a  stranovou orientací. Jejich primární určení bylo zajištění bočních paleb do linie překážek směrem k sousedním objektům, se kterými se vzájemně chránily. (Dubánek, Pilvousek a Lakosil, 2010, s. 22) Speciálním prvkem TO byly dělostřelecké tvrze, které měly vytvářet odolné opěrné body na takticky důležitých místech. Tvořila je soustava srubů stavebně propojená podzemními chodbami. Zpravidla se jednalo o  několik srubů pěchotních, dělostřeleckých, o  srub vchodový a  sruby pro výsuvnou otočnou věž a  minometnou otočnou věž. V  podzemí se nacházely kanceláře, ubikace, strojovna, sklady, ošetřovna, filtrovna a kuchyň. Celý komplex byl na povrchu obehnán systémem protitankových a protipěchotních překážek. Tvrze byly díky tomuto soběstačným celkem schopným zůstat pilířem obrany i  při dlouhodobém obklíčení. Složení a  uspořádání tvrzí bylo různé, protože odpovídalo taktickému poslání v daném prostoru a také konfiguraci terénu. Některé tvrze byly doplněny samostatným pozorovacím srubem v místě dalekého rozhledu, který nebyl napojen podzemní chodbou. (Ráboň a Svoboda, 1995, s. 75)

K - S 24 Libuše

K - S 23 Teta

kasárna, ošetřovna K - S 22 Horymír i s kolejem y b d o h c

K - S 22a Krok

strojovna, sklad munice, filtrovna

K - S 21 Kazi

vchodový srub pěchotní srub dělostřelecký srub

Obr. 12: Schéma podzemního propojení tvrze Bouda s půdorysy jednotlivých srubů

Obr. 14: Schéma nadzemní části srubu K - Ba - S 24 “Libuše”

Obr. 13: Pěchotní srub K - S 27 “Na průseku”

Obr. 15: Dělostřelecký srub K - Bg - S 11 “Na svahu” tvrze Hůrka u Králík

Obr. 16: Šachta pro dělostřeleckou otočnou věž K - Ba - S 22 “Horymír” 15

4.2.4.2 Lehké opevnění vzor 36 Objekty lehkého opevnění vz. 36 jsou vyrobeny z  železobetonu a  jsou poměrně malé. Mají pouze jednu střeleckou místnost, do které se vstupuje z týlové - od nepřítele odvrácené - strany. Vstup je uzavřen plechovými dvířky. Ve stěně protilehlé ke vstupu se nachází jedna až tři uzavíratelné střílny s ozuby tvarovanými přímo z betonu. Ty jsou namířeny buď čelně, nebo šikmo k  nepříteli. Střílny se rozevíraly horizontálně do úhlu 70°, výjimečně 90°, a  vertikálně 35° (15° směrem nahoru od osy střílny a 20° směrem dolů. Vzhledem k tloušťkám stěn se u těchto starších objektů předpokládala odolnost proti dělostřeleckým projektilům ráže 75 mm a minometným střelám do ráže 81 mm. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 15-16, 25, 32) Přístup k  objektu vykazuje rozdílnosti v  řešení podle terénu a situace. Může být normální – bez úprav, přístup šachtou s poklopem, vybetonovaným zákopem, schůdky nebo inundační šachtou proti vysoké vodě. Existuje i  přístup štolou vyraženou ve skále, vedoucí k  objektu z opačné strany kopce. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 21) Osádka objektu byla tvořena dvěma až osmi muži podle toho, jaký počet a typ zbraní měl být použit. Vnitřní výbava byla velmi jednoduchá. Zprvu se jednalo pouze o dřevěné stolky pod střílnami pro umístění lehkých a  těžkých kulometů. Při zkouškách se ale zjistilo, že při střelbě dochází k vibracím, a tím ke snížení přesnosti střelby. Z tohoto důvodu byl zadán požadavek na vytvoření speciální kulometní lafety, což byla zjednodušeně řečeno kolébkovitá konstrukce pro ovládání zbraně s protizávažím a deskou pro umístění mapy. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 25) Důležitým ochranným prvkem pevností bylo také maskování. Výhodou u objektů vz. 36 byl jejich malý rozměr, a tak mohly být usazeny prakticky kdekoliv v  terénu, a  přesto nevyčnívaly. Jejich výška byla asi 2 m. Jako maskování objektů byly využívány barevné nátěry betonových zdí a  přírodní materiál charakteristický pro bezprostřední okolí bunkru. V  určitých případech se doporučovalo i  pobití objektu prkny, aby připomínal kůlnu. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 35) Na přelomu roku 1936/37 byla výstavba LO vz. 36 zastavena. Celkem jich bylo dokončeno 858. Do tohoto počtu nejsou zahrnuty cvičné a  zkušební objekty. Zkušební objekty byly identické s  bojovými a  byly určeny ke zkouškám odolnosti, při kterých mohlo dojít k  jejich zničení. Cvičné objekty měly slabší stěny než bojové objekty a byly určeny k výcviku osádky a doladění případných nedostatků vnitřního vybavení. Do dnešní doby se zachovalo 503 objektů staršího typu, což tvoří 58,6 z postaveného počtu. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 25, 56) Je třeba zmínit, že v  oblasti III. sboru na jižní Moravě se objekty významně liší od ostatních tohoto vzoru a dají se také pokládat za jakýsi mezistupeň ve vývoji mezi LO vz. 36 a vz. 37. Byly buď jedno-, dvou- či třístřílnové a lišily se v půdorysu, řezu, tloušťkách stěn i rozevření střílen. Byly vybaveny dvěma granátovými skluzy. Jejich tvarová variabilita se odrazila i  na úhlech rozevření střílen v  čelních stěnách, a  tak mohly podle svého postavení a úkolu v obraně postřelovat nejen prostor před sebou, ale i po stranách, což je charakteristické pro nový vyspělejší vz. 37. Typologicky byly na jižní Moravě v  ZVV Brno stavěny objekty označené dle typu: A, B, C, D a  E, které se pak ještě rozdělovaly na podvarianty s  číselným údajem, který znamenal celkový úhel rozevření palebného

vějíře obou střílen. Tento údaj mohl být od 110° až do 200°. obr (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 37, 41) Výhody: • vzhledem k malým rozměrům obtížně zasažitelné • dobrý výhled • vedení dalekých paleb při umístění na výhodných místech • malá pořizovací cena • dokončeny a vybaveny Nevýhody: • nedostatečné vzájemné krytí kulometnou palbou • relativně snadné napadení nepřátelskou dělostřeleckou palbou při umístění blízko hranice • ohrožení osádky vzhledem k nenáročnému stavebnímu řešení • zranitelné velké otvory čelních střílen a vchody (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 48) 4.2.4.3 Lehké opevnění vzor 37 Systém tvoření LO vz. 37 měl odlišně pojatou koncepci obrany. Bunkry se měly díky svému rozmístění v terénu v jednom až třech sledech vzájemně podporovat boční palbou a  vytvořit tak neproniknutelný postřelovaný pás. Opevněné pásmo bylo většinou tvořeno opevněnou clonou - z jednoho sledu kulometných stanovišť LO – nebo opevněnou čárou – ze dvou sledů LO. Každý sled sám o  sobě vytvářel palebnou přehradu. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 61) První sled měl zastavit nepřítele nejúčinnější palbou všech zbraní. Palebná přehrada objektů s  bočními palbami dosahovala 500 až 600 metrů před linii při střelbě na účinný dostřel kulometů (tj. 800 – 1200 m). Druhý sled také tvořil souvislou palebnou přehradu a měl posilovat obranu prvního sledu. Vzdálenost od prvního sledu byla 500 až 700 m, podle členitosti terénu se buď zmenšovala, nebo zvětšovala. Linie LO vz. 37 byly stavěny podél celé hranice, ale i ve vnitrozemském postavení. V místech, kde doplňovaly těžké opevnění, byly umístěny převážně za něj, opačně jen výjimečně vlivem konfigurace terénu. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 63, 65) Objekty vz. 37 byly budovány opět z  železobetonu. Co se týče konstrukčních parametrů, byly tloušťky stěn a stropů kalibrovány tak, aby vydržely nejméně jeden zásah granátem ráže 10 cm. Existovaly i zesílené či zeslabené objekty na místech obzvláště exponovaných nebo naopak méně důležitých. V půdorysu jsou patrná výběžkovitá prodloužení o délce až 1,4 m – ochranná křídla, která kryla střílny pevnosti před palbou nepřítele. Podle těchto výběžků připomínajících uši dali Němci těmto našim pevnůstkám přezdívku „ušaté objekty“ („Ohrenstände“). Čelní stěna byla chráněna kamennou rovnaninou silnou 1 m, která měla být překryta a vysvahována hliněným záhozem, jenž měl být stejně jako strop oset trávou. Zához sloužil k maskování i tlumení účinku střel. Vchod je vždy situován v zadní stěně. Je zalomený vlevo nebo vpravo a chráněný dvojím uzávěrem. Střílny se rozevíraly horizontálně do úhlu 60° a vertikálně 40° (20° směrem nahoru od osy střílny a 20° směrem dolů. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 101, 106) Vnitřní prostor objektu nejčastěji tvoří dvě střelecké místnosti pro kulomety, jež byly zavěšeny na otočných lafetách (vyvinutých již u  LO

Obr. 17: Půdorys a schéma úhlů dvoustřílnového LO vz. 36

Obr. 18: LO vz. 36 typ B v úseku u Neratova v Orlických horách

Obr. 19: LO vz. 36 typ B v úseku u Neratova v Orlických horách 16

vz. 36), které byly zavěšeny ve střílnách v bočních stěnách. Ve stropě nad oběma zbraněmi byly umístěny roury pro periskop k pozorování blízkého i vzdálenějšího okolí. Také zde byl sběrač zplodin, jakýsi ruční ventilátor, který odváděl ven z  objektu plyny vznikající při střelbě. V  chodbičce spojující obě stanoviště byl prostor pro ventilaci. V  týlové stěně byl umístěn granátový skluz, který se objevil už u vyspělejších objektů staršího typu. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 110) V  konstrukcích pevností byla značná variabilita, nejen co se týče rozdělení do jednotlivých typů a jejich variant. I v rámci nich mohla být dle účelu a umístění modifikována odolnost pevností (zesílené, normální a zeslabené) či výšková členitost (lomené či šikmé objekty). V záplavových oblastech se také mohly vyskytovat inundační šachty u vstupních otvorů do objektů. V nevhodném terénu mohly být k řopíkům budovány tunely a šachty. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 130, 137) Pro maskování objektů nebyla stejně jako u starších typů stanovena nějaká norma. K  zastření polohy měl sloužit zejména výše zmíněný zához osazený drny a  osetý trávou. Obnažené zdivo mělo být potaženo pletivem, do kterého se vpletl pomalu schnoucí rostlinný materiál, který se vyskytoval v  okolí. Jednodušším způsobem maskování byly například nátěry, použití vegetace či stavby klamných objektů jako jsou např. kůlny. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 114) Podle úkolu se LO vz. 37 dělí na: 1. kulometné objekty – označené jako typy A, B, C, D, E; 2. objekty pro organické protitankové kanony – typy F, G, H, K; 3. objekty pro řízení boje – pracovní úkryty, pozorovatelny. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 116) Celkem bylo lehkých objektů vz. 37 (bez zkušebních a  cvičných) postaveno 9 089. Z tohoto počtu se jich do dnešní doby dochovalo 4683, což činí 51,5 %. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 294) Výhody: • vytvoření palebné přehrady boční palbou • maximální snaha ochránit boční střílny proti nepřátelské palbě • vysoká odolnost, vysoká variabilita typů pro různý terén a účely Nevýhody: • materiálově i technicky náročné, finančně nákladné • minimální rozměry na úkor vnitřních prostorů pro osádku • linie nebyly zdaleka dokončeny, zcela chybí protitankové objekty (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 309) 4.2.4.4 Překážky V  místech, kde nebylo možno využít terénních nerovností nebo geologických útvarů jako překážek, musely být mezi pevnostmi vybudovány překážky umělé. Těmi byly: a) překážky lehké – pěchotní b)překážky těžké – protitankové (kombinované s lehkými). (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 273) Lehké pěchotní překážky Pěchotní překážky měly za úkol zastavit nebo alespoň znesnadnit průchod nepřátelské pěchoty či jezdectva v  prostorech mezi bunkry. Stavěly se před celou trasou prvního sledu lehkého opevnění tak,

že  tvořily souvislý nepřetržitý pás. Základním typem byla trojřadá překážka z  ostnatého drátu uchyceného na tyčích s  oky (tzv. prasečí ocásky) ukotvených v betonovém kvádru, která byla budována již v míru. V místech, kde měly překážky protínat komunikaci nebo kde nebylo možno dráty umístit trvale, se budovaly průchody, do nichž mohly být v případě potřeby umístěny mobilní překážky, například tzv. španělské jezdce (neboli pěchotní rozsocháče) či branky. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 273; Dubánek, Fic a Lakosil, 2010, s. 38) Těžké protitankové překážky Protitankové překážky měly za úkol zpomalit, znesnadnit nebo znemožnit průjezd útočných vozidel v  místech, která byla postřelována protitankovými zbraněmi umístěnými většinou ve volném terénu, mimo objekty stálého opevnění, v  hloubce opevněného pásma. Byly vždy kombinovány s překážkami pěchotními. Nejpoužívanějšími protitankovými překážkami měly být železobetonové ježky, příkopy a stupně a výjimečně železné rozsocháče, které byly nejúčinnější, ale také nejdražší. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 281-282)

Obr. 22: LO vz. 37 typ A-140 u Hlohoveckého rybníka

čelní stěna - zához

periskop

ventilace

periskop osa střílny

osa střílny

60°

60°

Obr. 23: LO vz. 37 typ A-160 mezi Hlohoveckým rybníkem a Lednicí

zadní stěna - vchod

0

1

2m

Obr. 20: Půdorysné schéma LO vz. 37 typ A-180 - objekty typů A a B jsou označeny číslem dle úhlů, jaký svírají osy střílen

Obr. 21: Příklad palebné přehrady s průseky v lese

Obr. 24: Protitankové překážky - železné rozsocháče 17

4.2.5 Umístění opevnění v krajině Pro umisťování objektů v krajině neexistovaly žádné závazné návody, které by se vždy musely striktně dodržovat. Důstojníci plánující opevnění v terénu se ale řídili určitými logickými principy, které nejvíce odpovídaly danému typu krajiny a reflektovaly potřeby míst, objektů a cest, které bylo potřeba bránit. Z kapitoly o historickém vývoji opevnění vyplývá, že již v nejstarších typech opevněných osad bylo vždy využito vhodných charakteristik krajiny a některé její přírodní prvky sloužily jako nedílná součást opevnění, protože samy o  sobě fungovaly jako překážka. Byly využívány geomorfologické útvary, které byly špatně dostupné, jejich části byly neschůdné nebo byly přístupné jen jedinou možnou cestou, jako jsou například ostrohy, ostrovy a  skalnaté vrcholy kopců. Jako odvěká přirozená překážka také sloužilo vodstvo, na našem území především řeky. Taktickou výhodou při obraně se tak mohla stát dobře opevnitelná jediná přístupová cesta přes most, zatopení části území či neprostupnost bažiny. Stálé opevnění meziválečného Československa bylo po vzoru Francie budováno ve prospěch defenzívy a  mělo fungovat na principu roztroušených staveb tvořících soubor. Samostatně by jednotlivé prvky jen těžko vzdorovaly útoku. Žádoucí vazby mezi stavbami ovlivňovaly jejich tvarosloví; reliéf a  pokryv krajiny dále ovlivňoval jejich rozmístění a  hustotu. Trasy lehkého opevnění byly vedeny tak, aby bylo co nejvíce využito přírodních překážek, zejména protitankových (řeky, lesy, terénní nerovnosti) (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 272). Obecně se dá říci, že existoval vztah mezi: • objektem (bunkrem) a reliéfem, • objektem a krajinným pokryvem – ten byl oboustranný, • použitým typem/modifikací objektu a reliéfem. Lehké objekty obou vzorů vynikaly velkou variabilitou svých typů. Celkem se vyskytovalo asi 120 různých variant, které byly v  různých kombinacích schopny pokrýt i ten nejkomplikovanější terén při zachování přísných kritérií na neprostupnost palebných přehrad. Charakter terénu je i určujícím faktorem pro to, jaká hustota lehkých objektů byla v tom kterém místě použita. Vyskytují se místa, kde je hustota pevnůstek 10 i více kusů na jeden kilometr opevněného pásma (v  několika sledech dohromady). Čím členitější terén, tím hustější je výskyt pevnůstek v  linii. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 62, 130) Členitost terénu a členitost krajinného pokryvu je tedy zřejmě tím, na čem záleží nejvíce. Co se týče typu reliéfu, nemusí platit to, že na rovině je nižší hustota objektů než v hornatině. Jako příklad může sloužit opevněná linie v Krkonoších na Zlatém návrší, které se sice nachází v nadmořské výšce kolem 1400 m.n.m., ale hustota řopíků je zde nízká jako na rovině, protože zdejší terén na návrší již není příliš členitý a  nenachází se tu vysoká vegetace. Naopak v  rovinatém reliéfu bohatém na přírodní překážky (rybníky, železniční tratě, silnice, lesíky) se hustota může zvyšovat. Obecně se ale dá říci, že vzdálenosti mezi řopíky se se zvyšující komplikovaností terénu prodlužují. V obtížně přístupných lesních úsecích komplikovaných terénů působily dva kulomety do intervalové vzdálenosti mezi objekty v rozsahu někdy pouze 50 – 100 m, zatímco v rovinách (například na jižní Moravě) mohla být tato vzdálenost i desetinásobná (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 309). Důvodem, proč bylo rozhodnuto o výstavbě opevnění i v nejtěžším

terénu horských hřebenů na severních hranicích, byly zřejmě zkušenosti z  první světové války z  bojů v  Alpách. Také k  tomu vedla přílišná obava z  útoku obchvatem těžkým terénem, i  když pro nepřítele byla taková možnost mnohonásobně neschůdnější, než například soustředit všechny síly na masivní vpád přes rovinaté přehledné oblasti. Terén linie postavené v oblasti Kotle v Krkonoších, v jejímž týlu se nacházejí několik set metrů hluboké příkré svahy Kotelních jam, by sám o  sobě spolehlivě odradil (a  pokud ne, tak přímo zlikvidoval) každého útočníka i  bez opevnění. Paradoxně, díky takovýmto taktickým obavám bylo postaveno mnohem více objektů pro ochranu hustých lesních masivů a strmých neschůdných roklí, než pro obranu strategických komunikací. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 310) Lehké objekty měly hlavně za úkol postřelovat důležité body v terénu, jako jsou silnice, křižovatky, železnice, budovy, mosty a údolí. Proto byly umístěny v  místech s  nejlepším výstřelem, v  blízkosti strategických bodů nebo v místě s nejlepším výhledem na tyto body. Dobré podmínky pro pozorování a  možnosti dalekých paleb měly pevnosti na skalních výčnělcích. Pokud ale nebyly dobře maskovány, mohly se stát snadným cílem pro nepřátelskou palbu. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 21) Výhodné bylo umístění objektu na okraj lesa, kde mohl být snadno zamaskován, splynout s pozadím a byl odtud dobrý výhled do otevřené krajiny nebo do údolí. V  lesích byla kvůli menší přehlednosti zvyšována hustota objektů v  linii, v  některých případech byl les prosvětlen nebo vykácen. Také zde byly provedeny střelecké a pozorovací průseky. Palebné průseky se nacházely před spojnicemi objektů. Jejich trasa probíhala ve směru paprsků střelby z jednotlivých střílen na vzdálenost 50 až 100 m před sousední objekty a jejich šířka byla 6 m od objektů až k průsečíkům s průseky sousedních objektů a 8 m v dalším průběhu až před sousední objekty. V průsecích v rozšířené části měly být postaveny drátěné kolíkové překážky. (Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011, s. 21, 114, 252)

Obr. 25: LO na hoře Kotel v Krkonoších, vzdálené 230 m

Obr. 26: LO na jižní Moravě, od sousedních vzdálen 620 a 470 m

dělostřelecká pozorovatelna Utržený

230 m

410 m

Vyhlídka (737 m n.m.)

60 m

430 m

Obr. 27: Druhý sled opevněné čáry LO doplňující obranu TO u tvrze Hůrka mezi Králíky a Červeným Potokem, LO 60 m od sebe postřelují opačné svahy sedla mezi kótami Výšina (666 m n.m.) a Vyhlídka (737 m n.m.) 18

K-Bg-S 13 „U lomu“ pěchotní srub

K-Bg-S 12 „Na kótě“ dělová věž

Obr. 31 - 36: Schémata vztahu mezi objektem opevnění a reliéfem (členitostí terénu). Čtverce ohraničují plochu o velikosti 1 km2, uvedená čísla znamenají počet lehkých objektů ve čtverci, pokud je uvedeno “+”, znamená to přítomnost těžkých objektů K-Bg-S 11 „Na svahu“ dělostřelecký srub

15+1 12+2

Obr. 28: Naznačení původního průběhu protitankové překážky mezi pěchotním srubem K-S 14 “U Cihelny” a srubem K-Bg-S 13 tvrze Hůrka, za ní bunkry LO

Obr. 31: Linie u Malých Svatoňovic obsahuje LO i TO. Nachází se na zalesňěných horských hřebenech na jihozápadní hranici CHKO Broumovsko. Koncentrace objektů je vysoká.

8

Obr. 34: Zachovalá část tzv. Plzeňské čáry severně od Stříbra. Předpokládaný útok ze západu měly zadržet LO na pravém břehu údolí řeky Mže. Hustota objektů je nižší, protože řeka vytváří přirozenou překážku.

6

12

Obr. 29: Jednostřílnový LO vz. 37 typu E, jehož úkolem je obrana strategického bodu - železničního mostu

Obr. 32: Zvýšenou hustotu objektů vykazuje i zachovalá část linie tzv. Pražské čáry (vnější obrany Prahy) u Vidimi severně od Mělníka v CHKO Kokořínsko. Zdejší lesní krajina má charakter bezvodých kaňonů s hustým výskytem pískovcových skal.

10

Obr. 30: LO vz. 37 typ D - jednostřílnový typ je zvolen kvůli umístění bunkru za skalní těleso, jeho úkolem je postřelovat hřbet u kóty Vysoký kámen

Obr. 33: Průběh dvousledové linie LO mezi Lysou horou a Zlatým návrším v Krkonoších ve vysoké nadmořské výšce (cca 1411 - 1544 m n.m.). Ačkoliv převýšení ve čtverci je asi 80 m, klečový porost nebrání rozhledu a reliéf má charakter náhorní plošiny, těleso Kotle snižuje přehlednost terénu a 10 ks LO na 1 km2 je již považováno za zvýšenou hustotu.

Obr. 35: Linie LO u Lednických rybníků je tvořena nižším počtem objektů, protože je situována v přehledném terénu na polích a vinicích ve svahu s malým převýšením. Na obrázku je vidět strategické umístění LO v bodech jediného možného přechodu přes rybníky - na břehu u hrází.

5

Obr. 36: Na rovinném reliéfu v Jevišovce u Mikulova je nízká hustota LO v  linii. Převýšení je zde minimální a i krajinný pokryv umožnoval dobrou přehlednost. Vzdálenost mezi dvěma objekty jednoho sledu se v některých případech blíží i 700 m. 19

4.2.6 Opevnění po válce Ještě před plným vypuknutím druhé světové války měla německá armáda zájem o československé opevnění. Již na podzim roku 1938 začali Němci v odtržených sudetských oblastech zkoušet odolnost betonových objektů a protitankových překážek. Protitankové příkopy a ocelové jehly a rozsocháče tank spolehlivě zastavily. Těžké a lehké objekty byly vystaveny palbě snad všech typů zbraní. Použity byly kulomety, které jen poškodily omítku, minomety, které téměř neměly účinek, a  polní dělostřelectvo, které sice vrstvu betonu poškodilo, ale jen při přímém zásahu, jinak pouze rozsypalo zához. Stropy byly vystaveny účinkům bomb a  jen ty nejtěžší v  nich zanechaly důlky. Pancířové prvky odolaly výborně všem zbraním. (Ráboň a Svoboda, 1993; s. 154, 155) Za okupace byly zkouškám podrobeny i tvrze a sruby. Byly postřelovány zbraněmi mohutných ráží a  experimentálními prototypy, které těžce poškozovaly betonové stěny, ale objekty zcela zničit nedokázaly. Poznatky byly využity při budování německého opevnění i při plánování strategie pro útoky na těžké objekty v  jiných státech Evropy. Zkouška nálože trhaviny přiložené ke stěně srubu K – S - 24 Libuše náležící k tvrzi Bouda dopadla tak, že se srub odtrhl od šachty spojující jej s podzemím a  dopadl zpět na zem asi 50 cm od původního místa. Pancéřové prvky těžkých objektů, které nestačila evakuovat československá armáda při vyklizení pohraničí, Němci vytrhali a odvezli, nebo je po válce zlikvidoval podnik Kovošrot v  hutích. Původních pancéřových prvků je tedy dnes na objektech velmi málo. Z  obavy, aby Češi nemohli využít bunkry na území Protektorátu při případném povstání, byly tyto objekty již od roku 1939 systematicky ničeny trhavinami, případně zabetonovány. (Ráboň a Svoboda, 1993; s. 155, 217) Po válce obnovené Ředitelství opevňovacích prací připravovalo průzkum a  opravy stávajícího a  výstavbu nového opevnění. Po komunistickém převratu bylo opravováno opevnění na západní a  jižní hranici proti novému nepříteli a  až do 80. let udržováno v  rukou armády. Dělostřelecké tvrze Hůrka, Adam a  Smolkov byly využity jako armádní sklady. Některé objekty sloužily civilní obraně jako skladiště jedů a  chemikálií, z  většiny se ale stala smetiště. Zbytky protitankových překážek zanikly zemědělskou činností a zalesňováním. (Ráboň a Svoboda, 1993; s. 161, 166) 4.2.7 Problematika památkové péče, současný stav a trendy ve využití Památka je v nejstarším slova smyslu „dílo lidské ruky, které bylo vytvořeno s cílem zachovat ve vědomí dalších generací stále živé a přítomné jednotlivé lidské skutky či osudy“ (Riegl, Hlobil a Kruis, 2003, s. 9). To jsou památky jaksi záměrné, tedy spisy apod., v dnešním slova smyslu vnímáme spíše umělecké a historické památky. „Historickým nazýváme všechno, co jednou bylo a dnes již není (…) a co kdysi bylo, nemůže být nikdy znovu a  jednou uplynulé tvoří nenahraditelný a  nenávratný článek vývojového řetězce, neboli jinými slovy: všechno, co následuje, je podmíněno předchozím a nemohlo by následovat tak, jak se to skutečně událo, kdyby byl nepředcházel onen dřívější článek“ (Riegl, Hlobil a Kruis, 2003, s. 11). Památky vykazují tři různé hodnoty: hodnotu stáří, historickou hodnotu a záměrnou pamětní hodnotu. Hodnotu stáří poznáme tak, že jsou na památce patrné stopy toho, že nevznikla v současnosti, ale působily

na ni rozkladné vlivy přírody. Historická hodnota památky reprezentuje zcela určitý individuální stupeň nějaké tvůrčí oblasti lidstva, zajímá nás tedy její někdejší vznik jako lidského díla. Záměrná pamětní hodnota má již od svého vytvoření za úkol nedovolit, aby se vybraný moment stal tak řečeno minulostí, zachovat ho v  povědomí a  věčné přítomnosti. (Riegl, Hlobil a Kruis, 2003, s. 33, 39, 47) Existuje také vztah přítomnostních hodnot ke kultu památkové péče. Užitná hodnota je součástí praktického života. Je jedno, jakým způsobem zacházíme s  památkou, pokud není dotčena její existence, ale nesmíme dělat ústupky hodnotě stáří. Hodnota novosti je v konfliktu s  hodnotou stáří. Projevuje se nenarušenou formou, celistvostí a čistotou. Má-li památka nesoucí stopy rozkladu vyhovovat současnému uměleckému/technickému chtění, musí být obnovena její původní forma a ráz právě vzniklého, což může být provedeno jen způsobem, který zcela odporuje hodnotě stáří. Relativní umělecká hodnota umožňuje, aby „díla předchozích generací nebyla oceňována jen jako svědectví o překonávání přírody silou lidské tvořivosti, ale i pro své specificky osobité pojetí, svou formu a barvu (Riegl, Hlobil a Kruis, 2003, s. 67).“ Umělecká hodnota není nic objektivního, trvale platného, ale podléhá neustálé změně. Je  tedy relativní. Památka nemusí mít pro současné lidi žádnou uměleckou hodnotu, ale neznamená to, že ji nemůže nabýt pro příští generace. (Riegl, Hlobil a Kruis, 2003, s. 51, 55, 67) Aktuálními úkoly památkové péče je podle Ministerstva kultury ČR (2007) „přispívat k  POZNÁVÁNÍ památek (jejich evidencí, dokumentací a výzkumem), snažit se o UDRŽENÍ fondu památek (předat je v dobrém stavu dalším generacím; aktuálně nastartovat program na záchranu těch nejohroženějších) a svými poznatky přispívat k praktickému VYUŽITÍ památek (jak ve smyslu kulturního využití, tj. didaktické popularizace, tak ve smyslu jejich funkční náplně).“ Opevnění z  let 1936 – 1938 vykazuje výše zmíněné hodnoty (víceméně, pokud považujeme válečné umění za umění), betonové bunkry, pevnosti a překážky se tedy dají pokládat za památky. Neznamená to však, že by bezpodmínečně úplně všechny tyto objekty byly také památkové chráněny. Dle databáze Národního památkového ústavu MonumNet (2014) jsou v současnosti státem chráněny jako nemovité památky: • tvrz Dobrošov u  Náchoda – včetně pěchotních srubů, lehkých objektů a fragmentů minometných věží z tamní pevnostní linie (na k.ú. Babí u  Náchoda, Běloves, Borová, Hronov, Chlívice, Náchod, Nový Hrádek, Pavlišov, Rokytník, Slavíkov, Zbečník), přičemž všechny objekty na k.ú. Dobrošov nejen náležející k tvrzi, ale i např. torza LO, jsou národní kulturní památkou; • tvrz Stachelberg u  Trutnova – soubor TO, LO, protitankových překážek i podzemních štol a sálů; • tvrz Bouda – tvrzové sruby a  podzemní sály a  chodby, nikoliv navazující LO; • srub TO náležející k tvrzi Hanička u Rokytnice v Orlických horách; • liniové opevnění z  pěchotních srubů a  jednoho LO v  areálu Darkovičky u Hlučína.

Obr. 37: Opravený pěchotní srub K-S 14 “U Cihelny” u Králík využívaný jako Muzeum čs. opevnění z let 1935 - 1938

Obr. 38: “Hraní si na vojáky”. Akce Cihelna - ukázky boje a  techniky s tématem 2. světové války v režii vojenskohistorických kubů

Obr. 39: Předprostor muzea “U Cihelny” 20

K  prohlašování za památky dochází postupně, většinou vychází ze snahy místních obyvatel, provozovatelů a  „nadšenců“. Dobrošov byl vyhlášen již před rokem 1989, zatímco Darkovičky až v r. 2012. Pevnostní muzejnictví se začalo více rozvíjet v  90. letech 20. století. V roce 1990 například vznikla Společnost přátel československého opevnění, o.p.s., jejímž cílem bylo sdružit zájemce o  vojenskou historii a československé opevnění z let 1935 – 1938 a zahájit rekonstrukci tvrze Bouda. Jejich další programovou náplní byla propagace a  popularizace celého československého opevnění formou výstav, vydávání publikací a  propojením spolupráce mezi Armádou ČR, okolními obcemi a  státní správou. Zasadili se také o  zapsání tvrze Bouda mezi státem evidované kulturní památky. (Ráboň, 2010) Muzea opevnění jsou v současnosti provozována v tvrzích Bouda, Skutina, Dobrošov, Stachelberg, Hůrka a  Hanička, dále v  samostatných srubech na Opavsku, Kralicku a  Náchodsku. Existují i  muzea zaměřená na lehké opevnění (např. Pražská čára, Roudnice nad Labem, Kladruby, Slavonice, Vranov, Pohansko, Šatov), jejichž součástí jsou prohlídkové trasy s  ukázkami kamufláže, výstroje, výzbroje a  vnitřního vybavení. Většinou se jedná jen o  několik málo objektů či překážek, nikoliv celé sledy. Provozovatelé některých muzeí pořádají i sezónní akce s ukázkami boje. V  oblastech se zachovalými liniemi jsou budovány naučné stezky (opět Kralicko, Náchodsko, Rokytnicko, Opavsko, ale i jižní Čechy), jejichž podoba je tradiční – obsáhlé informační tabule umístěné na turistických nebo naučných okružních trasách. (Dubánek, Pilvousek a Lakosil, 2010) Motivace návštěvníků pevnostních památek je podle Kozla (2010) možno z obecného hlediska rozdělit na čtyři základní vnější návštěvnicky motivující faktory: • Zvědavost. Co je uvnitř objektů, jaká je vnitřní struktura a funkce. Svou roli hraje i originalita a autenticita, ať již samotného objektu nebo i  místa, kde se objekt nachází, případně události, které se u objektu v minulosti odehrály. • Dřívější způsob života obyvatel objektu. Užitková hodnota a autentičnost. • Esteticko-muzeální důvody. Architektonická hodnota – v případě opevnění se jedná spíše o  funkčnost objektů a  pečlivě a  účelně projektované tvary, stejně jako promyšlený systém fungování objektu vymyšlený s vysokým smyslem pro detail. Na potenciálního návštěvníka působí i  účelné zasazení jednotlivých objektů do terénu a  promyšlené vedení celé linie, protože je rozdíl v  pouze teoretickém bádání nad rozmístěním jednotlivých objektů „nad mapou“ a  průzkumem postavení pevnostních objektů přímo v  terénu. Na zachované linii, v  osách přehradných paleb mezi objekty, může návštěvník nejlépe pochopit principy fungování celého obranného postavení i  palebnou provázanost objektů a ocenit tak blíže jejich strategické umístění. • Vzdělávací důvody. Muzejní objekty, soubory a naučné trasy jsou určeny zejména pro laickou veřejnost, i přes to, že se v souvislosti s  tímto typem turistiky předpokládá určitá alespoň minimální znalost historických souvislostí. (Kozel, 2010) Z  hlediska rekonstrukce, konzervace či stavebních úprav objektů

je třeba si uvědomit, že se takovým zásahem naruší původní historický stav objektu a je proto třeba uvážit, zda klady intervence nakonec převáží zničenou původní historickou hodnotu či ne (Kozel, 2010). Zde je ale také třeba přemýšlet nad otázkou, zda je lepší z návštěvnického hlediska objekt zrekonstruovaný – zakonzervovaný, ale uzamčený a  nepřístupný, nebo objekt nějakým způsobem modifikovaný, ale přístupný, a  tudíž názorně prezentovaný. Pevnostní muzejnictví, různá sdružení a  kluby vojenské historie se snaží nějakým způsobem zvyšovat historické povědomí a  pomáhat k tomu, aby se na složitou dobu 30. let 20. století a úctyhodné válečné stavební dílo nepozapomnělo. Nejde zde jen o připomenutí minulosti, ale i poučení pro současnost a budoucnost. Trendem je názornost. Obnova kamuflážních nátěrů (ne vždy akurátní), výstavnické prezentace vojenské výbavy a  pocty vojákům znázorněné hranými rekonstrukcemi boje (známe-li osud československého opevnění, a tedy i příběh odsunu jeho osádek ještě v době míru, jedná se spíše o takové „hraní si na vojáky“). V České republice ale v současnosti chybí v  rámci tohoto trendu názornosti spolupráce s  krajinou. Přitom by série dílčích intervencí rukou zahradního/krajinářského architekta mohla tam, kde tomu stav linií dovolí, pomoci pochopit souvislosti celého obranného systému. V  následující kapitole jsou uvedeny zásahy do památek opevnění ze zahraničí jako referenční příklady toho, kterak lze organicky pracovat s  detaily i  širšími souvislostmi v  krajinném měřítku tak, aby byly návštěvnicky atraktivní a naučné.

Obr. 40: Stav naučné stezky vojenské historie u dělostřelecké tvrze Hůrka

Obr. 41: Soukromé muzeum - vhodně obnovený maskovací nátěr na LO s ukázkou protipěchotní překážky

Obr. 42: Nevhodná (příliš zářivá) obnova maskovacího nátěru 21

4.3 Referenční příklady současného využití opevnění ze zahraničí New Dutch Waterline New Dutch Waterline je obranný systém budovaný v  Nizozemsku od 19. do počátku 20. století. Využívá výhody toho, že je nadmořská výška státu blízko hladině moře a země je tedy snadno ze strategických důvodů zatopitelná. Systém se skládá se z linie zatopitelných území využívajících vodu z  ramen řeky Rýn – Waal, Lek a  Dolní Rýn. V  místech oslabení, která jsou vlivem reliéfu hůře zavodnitelná, je linie doplněna pevnostmi, přehradami, kasematy a ve 20. století i betonovými bunkry. Linie prochází od severu na jih přibližně z  Naardenu, prochází východně od Utrechtu a končí jižně od Gorinchemu. (Knuijt, 2012, s. 36; Rietberg, 2010, s. 7) V  současné době je linie turistickou atrakcí. Díky charakteru reliéfu vlastně vytváří hranici mezi hustěji osídleným západem „za hrází“ a otevřenější krajinou zátopových oblastí na východě. Prochází zde 85 km dlouhá cyklotrasa, která fyzicky spojuje všechny pevnostní stavby. Jako naučná intervence zde byl studiem OKRA navržen a  v  r. 2009 vytvořen systém „zkratek“ na několika místech, vždy v  trochu jiné podobě, ale s jednotícím designem a materiály. Konceptem je spojení individuálních elementů linie s  jejím celkovým souborem. Návštěvníci tak mohou v  krajině zažít vhled do fascinujícího obranného systému, odhalit jeho tajemství a  porovnat krajinu na obou stranách, aniž by byli zatěžováni množstvím podrobných dat z informačních tabulí. Názornost je založena na nenápadné sérii vyhlídkových bodů, průřezů – průchodů obrannými valy a  krátkých pěších stezek. Těchto několik drobných typů intervencí podél turistické trasy nejenže napomáhá dějepisnému a  kulturnímu povědomí, ale podporuje i prostupnost krajiny. (Knuijt, 2012, s. 41) Bunker 599 Tuto velmi radikální intervenci vytvořili v r. 2010 RAAAF & Atelier de Lyon. Je využit jeden z betonových bunkrů doplňujících od 30. let 20. století New Dutch Waterline. Bunkr, který se zdál navenek nezničitelný, byl rozříznut a protnut cestou, která dále pokračuje v dřevěné molo na vodě v  záplavové ploše. Interiér bunkru je tedy obnažen a  zpřístupněn návštěvníkům. (Landezine, 2014)

Obr. 43: New Dutch Waterline

Obr. 46: Bunker 599

Obr. 44: New Dutch Waterline

Obr. 45: New Dutch Waterline

Obr. 47: Bunker 599 22

Pevnost Grebbeberg První zmínky o  pevnosti na hoře Grebbeberg jsou datovány do  období 5. – 8. století, kdy hlídala říční krajinu Dolního Rýna mezi dnešním Wageningenem a  Rhenenem v  Nizozemsku. V  17. století zde byl vztyčen královský stolec obklopený dvanácti lípami na památku návštěvy Zimního krále Fridricha Falckého. Moderní dějiny zde na kraji lesa zanechaly stopu v podobě hřbitova padlých vojáků a památníku bitvy u Grebbebergu z 2. světové války, protože pod horou probíhala obranná linie s betonovými bunkry – Grebbelinie. (Landezine, 2011) Hlavním cílem projektu na zotavení archeologické minulosti holandské krajiny bylo znovu zviditelnit spolupůsobení přírody a člověkem vytvořené historie. Autorem designu z  r. 2003 je zahradní architekt Michael van Gessel. Nevytvořil přímo nic nového, pouze využil a vzkřísil to, co už zde jednou bylo. Paseka a svah uvnitř pevnosti ohraničené valem byly vyčištěny od vegetace, aby se otevřel scénický výhled na krajinu. Důležitá je také organizace cest. Okružní cesta vede po temeni valu, kam je přivedena cortenovým schodištěm. V místě průchodu valem je proveden řez umocněný zdmi z cortenových plátů. Je možno do něj vstoupit kolmo či z  vrcholu valu po schodišti, čímž je vytvořen půdorys kříže. Všechny použité detaily a  stavební prvky, jako jsou schodiště na horu, vyhlídka a informační tabule v lese, jsou sjednoceny použitím cortenu jako hlavního materiálu. (Landezine, 2011) Moses Bridge West Brabant Water Line je obranná linie ze 17. století složená ze série pevností a  opevněných měst s  vodními příkopy v  jihozápadním Nizozemsku. Vodní linie byla obnovena, krajina zpřístupněna sítí cyklistických a turistických tras a jedna z pevností, Fort de Roovere, získala novou rekreační funkci. Bylo potřeba vytvořit k ní přístup přes vodu, ale výstavba mostu nebo lávky byla z koncepčního hlediska nežádoucí – vždyť pro nepřítele by to bylo jako pozvání. RO&AD architecten tedy vytvořili „neviditelný most“. Je zkonstruován z  hi-tech dřeva a  kopíruje tvar dna příkopu a  valu. Z  dálky není vidět, protože je zcela zapuštěn do terénu a v zatopené části voda sahá až po okraj zábradlí. Návštěvník tak vstupuje přímo skrz vodu, která se „mojžíšovsky“ rozestoupila. (Koster a Kil, 2012, s. 44)

Obr. 48: Pevnost Grebbeberg - cortenové schodiště

Obr. 49: Pevnost Grebbeberg - řez valem

Obr. 51: Moses Bridge

Obr. 50: Pevnost Grebbeberg - vyhlídka

Obr. 52: Domplein v Utrechtu - linie v dlažbě

Domplein Centrum města Utrecht v  Nizozemsku, náměstí Domplein, je  vystavěno na základech římského castella. Zdi pevnosti dnes leží 4  metry pod zemí. Jako reference k  této archeologické minulosti byla studiem OKRA vytvořena cortenová linie kopírující původní půdorys. Skládá se z plechových pásů, které jsou ve tmě podsvíceny zelenou linkou a ukotveny v chodníku v uličkách a na náměstí u dómu. (Landezine, 2010)

23

5

Výsledky

5.1 Úvod do modelového území

Obr. 56: Rozcestí U křížku

Obr. 54: Tabule naučné stezky Betonová hranice

Obr. 57: LO na vyhlídce na Šibeniční vrch

Obr. 55: LO v lesním postavení

Obr. 58: Vyhlídkové místo, vyhlídka na Králíky

tvrz Hůrka

Obr. 54 - 67: Fotodokumentace modelového území

Králíky

Obr. 53: Schéma lokalizace modelového území v rámci ČR

Dolní Boříkovice

Jako modelové území byl vybrán úsek Kralické pevnostní oblasti, kterým je vedena naučná stezka „Betonová hranice“. Celé modelové území je pak ohraničeno zástavbou obce Mladkov, Lichkov, Dolní Boříkovice a Těchonín a zabírá plochu mezi těmito obcemi. Nachází se v nejjižnější části Orlických hor v Pardubickém kraji v bývalém okrese Ústí nad Orlicí, asi 3 km západně od města Králíky. Naučná stezka vychází ze středu obce Mladkov a  pokračuje po značených turistických stezkách lesem podél linie lehkého a  těžkého opevnění až k dělostřelecké tvrzi Bouda na stejnojmenném vrchu, kde se okruhem vrací zpět do jižní části Mladkova. Trasa stezky svádí turisty do koridorů, kde jejich zvýšený pohyb nenarušuje hospodářské funkce lesa. Prochází také místy s  jinou přidanou hodnotou, nesouvisejícími přímo s opevněním. Jde o místa dalekých výhledů do krajiny, případně i místa výskytu zajímavé flóry a fauny. Délka stezky je necelých 15 km a v jejím průběhu je rozmístěno celkem 23 tabulí s informacemi v pěti jazykových mutacích (česky, anglicky, německy, francouzsky a polsky). Údolí města Králíky a  Mladkov, a  obecně prostor tzv. Zemské brány, byla místa s největší prioritou obrany naší vlasti, neboť by nepřítel útokem z Kladského výběžku a útokem z Rakouska mohl rozdělit českou armádu ve dví, a tím ji zneškodnit. V této oblasti byly dva prostory, kde by mohl být veden nepřátelský útok a to v údolí Tiché Orlice u Mladkova a v okolí Králík (obce Červený Potok a Dolní Boříkovice), což bylo důvodem k výstavbě velkorysého opevnění. V těsném sousedství se zde nacházejí tři dělostřelecké tvrze, které se měly vzájemně podporovat v pokrytí obrany. První je Hůrka u Králík, která kryje jak Červený Potok, tak Dolní Boříkovice. V sestavě měla dělovou věž a dělostřelecký srub spolu s dvěma pěchotními objekty. Další tvrzí je Bouda (na modelovém území), která měla mít kromě dělové otočné věže pouze kulometnou výzbroj. Třetí tvrzí je Adam na stejnojmenné kótě a kryjící údolí Mladkova. V některých částech, hlavně směrem od tvrze Bouda k tvrzi Adam musely být vykáceny tzv. palebné průseky v  lese a  u  Králík byly budovány protitankové příkopy. (Bartoš, 2001) Dělostřelecká tvrz Bouda je situována na vrch Bouda (845 m n. m.) severně od Suchého vrchu (995 m n. m.) u  Jablonného nad Orlicí. Jde o nejmenší stavebně dokončenou tvrz čs. opevnění. Její hlavní zbraní byla dělostřelecká otočná věž K – S – 22 „Horymír“. Do sestavy dále patří tři pěchotní sruby K – S – 21 „Kazi“, K – S – 23 „Teta“, K – S – 24 „Libuše“ a vchodový objekt K – S – 22a „Krok“. Byla schopna palebně podporovat obě sousední tvrze a kromě toho mohla postřelovat důležitý uzel nepřítele město Mittewalde (dnešní Miedzylesie v  Polsku). Během okupace byly objekty tvrze Bouda podrobeny německým zkouškám. Byl zdevastován vchodový objekt, srub K-S-24 byl utržen od schodišťové šachty, všechny sruby byly poničeny ostřelováním. Bouda je od začátku 90. let 20. let přístupná veřejnosti prohlídkovou trasou, v  současnosti je zde Muzeum čs. opevnění, které je provozováno Společností přátel čs. opevnění, o. p. s. V roce 1995 byla zapsána Ministerstvem kultury na seznam kulturních památek ČR. (Bartoš, 2001)

24

Obr. 59: K - Ba - S 21 “Kazi”, tvrz Bouda

Obr. 62: K - Ba - S 22a “Krok”, vchodový objekt tvrze Bouda

Obr. 65: Zrekonstruovaný bunkr se záhozem

Obr. 60: K - Ba - S 23 “Teta”, tvrz Bouda

Obr. 63: Základové patky a výkop nedokončeného bunkru

Obr. 66: Radioaktivní pramen knížete Rostislava

Obr. 61: K - Ba - S 24 “Libuše” poškozený výbušninou, tvrz Bouda

Obr. 64: Převrácený bunkr

Obr. 67: Údolí potoka s podrostem bledule jarní (Leucojum vernum) 25

5.2 Analýzy a rozbory

5.2.1 Primární krajinná struktura Z hlediska klimatických podmínek (Obr. 70) patří území do mírně teplé oblasti MW2 a  z  části do chladné oblasti C7 dle Quitta (Tolasz, 2007). Nachází se v  5. vegetačním stupni – jedlobukovém, který je charakterizován přítomností lesních komplexů s mozaikou lesů, luk, pastvin a polí s rozptýlenou vesnickou zástavbou (Löw a Míchal, 2003, s. 163). Z biogeografického hlediska patří území do: • provincie středoevropských listnatých lesů • podprovincie hercynské • regionu 1.69 Orlickohorského (Löw a Míchal, 2003, s. 154-155) Mapa na Obr. 71 znázorňuje reliéf, který má charakter vrchoviny. Na severní hranici se do ní výrazně zařezává údolí Tiché Orlice. Geologické podloží (Obr. 72) je tvořeno proterozoickými horninami, jako jsou břidlice, fylity, svory až pararuly, východní část území tvoří mezozoické pískovce a jílovce, a malá část údolí řeky mezi Mladkovem a Lichkovem je tvořena terciérními písky a jíly. Z hlediska geomorfologie patří území do hercynského systému, provincie České vysočiny, subprovincie Krkonošskojesenické soustavy, Orlické oblasti a leží na území dvou celků – Orlické hory (podcelky IVB-2B Mladkovská vrchovina, IVB-2C Bukovohorská hornatina) a Kladská kotlina (podcelek IVB-4A Králická brázda). (Národní geoportál INSPIRE, 2014) Na pedologické mapě na Obr. 73 jsou zobrazeny přítomné typy půd dle klasifikace TKSP: převážnou část pokrývají kambizemě - kambizem kyselá KAa, kambizem dystrická KAd. Údolí Tiché Orlice pokrývá glej fluvický GLf a fluvizem glejová FLq. Půdní vrstvu na mezozoických usazeninách Králické brázdy tvoří pseudoglej modální PGm a na hřbetu mezi vrchem Bouda a Suchým vrchem kryptopodzol modální KPm. (Národní geoportál INSPIRE, 2014) Potenciální přirozená vegetace patří k  asociaci bučin s  kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum), která je charakteristická přítomností dominantního buku lesního (Fagus sylvatica) doplněného javorem horským (Acer pseudoplatanus), jedlí bělokorou (Abies alba) a ve vyšších polohách smrkem ztepilým (Picea abies). Část území náleží k asociaci smrkových bučin (Calamagrostio villosae-Picetum) s převahou smrku smrku ztepilého a  příměsí jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia), buku lesního a  jedle bělokoré. Pokryv bylinného patra by měly tvořit Calamagrostis villosa, Vaccinium myrtillus, Deschampsia flexuosa, Homogyne alpina, Luzula sylavtica a Oxalis acetosella. (Moravec, 2000; Husová, Jirásek a Moravec, 2002)

MLADKOV

terciérní horniny

LICHKOV

IVB-2B

MW2

IVB-4A

C7

IVB-2C

DOLNÍ BOŘÍKOVICE

mezozoické horniny

proterozoické horniny

TĚCHONÍN

0

1000

2000 m

0

Obr. 68: Mapa klimatických oblastí, body značí objekty opevnění

Obr. 70: Geologická mapa

MLADKOV

MLADKOV

2000 m

LICHKOV

LICHKOV

DOLNÍ BOŘÍKOVICE

DOLNÍ BOŘÍKOVICE TĚCHONÍN

TĚCHONÍN

0

Obr. 69: Mapa reliéfu

1000

1000

2000 m

0

1000

2000 m

Obr. 71: Pedologická mapa

26

L Legenda 5.2.2 Sekundární krajinná struktura Mapa na Obr. 73 zobrazuje krajinný pokryv. Většinu území pokrývá hospodářský les, který spravuje státní podnik Lesy České republiky a jeho organizační jednotka Lesní správa Lanškroun. V  druhové skladbě v  současnosti převažují jehličnany – 83,5  %, s  převahou smrku ztepilého (Picea abies). Dále se jednotlivě nebo v  malých skupinách vyskytuje borovice lesní (Pinus sylvestris), modřín opadavý (Larix decidua) nebo douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii) jako přimísené dřeviny. Z listnatých stromů je nejvíce zastoupen buk lesní (Fagus sylvatica) – 9,3 %. (Informační tabule NS Betonová hranice, 2012) Na Obr. 72 je přenesena současná rozloha lesa na plán III. vojenského mapování z roku 1880. Jako celek se les výrazně nezměnil, pouze se mírně rozršířil u Těchonína a jihovýchodně od Mladkova (U křížku) byla zalesněna proluka. Okrajové části modelového území tvoří zemědělská krajina s  pokryvem nezavlažované orné půdy, zemědělské půdy s  přirozenou vegetací zejména podél toků a luk a pastvin. Vesnická zástavba Těchonína, Mladkova, Lichkova a Dolních Boříkovic je rozvinutá podél silnic a vodních toků. Území se dá rozdělit do čtyř různých typů krajiny podle vývoje využívání krajiny, způsobu a typu osídlení a reliéfu (mapa na Obr. 74). Dle vývoje osídlení patří mezi krajiny novověké kolonizace Hercynia a  dále se dělí na: • lesozěmědělskou krajinu vrchovin Hercynia (6M2), kam patří údolí Tiché Orlice probíhající mezi Lichkovem a  Mladkovem až k Těchonínu; • lesní krajinu výrazných svahů a skalnatých horských hřbetů (6L13), což je celý souvislý lesní komplex mezi Mladkovem a  Dolními Boříkovicemi; • zemědělskou krajinu vrchovin Hercynia (6Z2), tedy otevřenou krajinu polí a pastvin mezi Lichkovem a Dolními Boříkovicemi; • lesozemědělskou krajinu zaříznutých údolí (6M15), které na území vstupuje jen jako protáhlá enkláva v údolí Orlice u Těchonína.

MLADKOV

hranice úze bunkry budovy hranice hraniceúzemí území železnice budovy budovy liniová vege železnice Legenda železnice vodní ploch liniová vegetace liniová vegetace hranice vodní toky sady, zahrady sady, zahrady C bunkry sad, zahrada vodní toky vodní toky budovy silnice silnice železnic silnice cesty CORINE 2006 liniová v cesty CORINE 2006 vodní pl CORINE 2006 les jehličnatý vodní to louky a pastviny sad, zah orná půda silnice CORINE oblasti 1500 2000 0 zemědělské 500 1000 m 2006

Legenda Legenda

LICHKOV

DOLNÍ BOŘÍKOVICE

TĚCHONÍN

0

0

500 1000 1500 2000 0 m 500

s přirozenou vegetací smíšený les

1000 1500 2000 m nízky porost v lese

500 1000 1500 2000 m

nesouvislá vesnická zástavba

Obr. 73: Mapa krajinného pokryvu

Legenda

LICHKOV

0

Legenda hranice 500 hranice 1000 území 1500 území 2000 m

MLADKOV

MLADKOV

DOLNÍ BOŘÍKOVICE

6M15

LICHKOV

bunkry bunkry budovy budovy železnice železnice liniová vegetace liniová vegetace vodní plochy vodní plochy vodní toky sad, zahrada vodní toky silnice sad, zahrada hranice krajinných typů silnice

6M15 DOLNÍ BOŘÍKOVICE

0

TĚCHONÍN

000mm 500 1000 1500 2000

TĚCHONÍN

0 Obr. 72: Mapa vývoje využití

000mm 500 1000 1500 2000

Obr. 74: Mapa krajinných typů 27

5.2.3 Terciární krajinná struktura 5.2.3.1 Vývoj osídlení Počátky osídlení ve zdejší krajině se datují do období vrcholné středověké kolonizace v  souvislosti s  rozvojem hornictví v  nynějším Mladkově, předtím se jednalo pouze o rozsáhlý pomezní les bez komunikací. K soustavnějšímu osidlování došlo až na počátku novověku v návaznosti na významnou obchodní a vojenskou cestu, která vedla z Moravy do Kladska. Na ní v 16. století vznikly Dolní Boříkovice. Obec Lichkov vyrůstala v široké nivě řeky a později se rozšiřovala po jejím toku. Rozvíjelo se zde sklářství díky přítomnosti písků. (Mladkov, 2014; Obec LICHKOV, 2014) Na mapě III. vojenského mapování je vidět přibližné uspořádání sídel kolem roku 1880, kdy bylo osídlení této oblasti na vrcholu. Na Obr. 75 je do mapy přidána vrstva současných budov (fialově) a  je vidět, že se osídlení od té doby příliš nevyvinulo, snad kromě Těchonína, kde domů přibylo. Ve 20. století zažily obce stagnaci a úbytek obyvatel, který nejprve souvisel se ztrátami na životech za první světové války, a po druhé světové válce s  odsunem obyvatelstva německé národnosti, kterých zde byla většina. V roce 1936 sice oblast zažila náhlý rozvoj v souvislosti se stavbou opevnění, ten ale netrval dlouho. Lichkov měl v roce 1890 1211 stálých obyvatel, naprostou většinu tvořili Němci. V roce 1950 to už bylo pouze 652 a dnes asi 560. V Mladkově bylo ve 20. letech ze 719 obyvatel jen 129 Čechů. Po vysídlení zde zůstalo jen asi 50 – 60 % původních obyvatel, v roce 1950 je uváděno 451, a dnes podobně jako v Lichkově. Po druhé světové válce zde ale našlo mnoho obyvatel z různých jiných míst republiky nový domov a  mírný nárůst měli na svědomí i  chalupáři a  turisté. (Mladkov, 2014; Obec LICHKOV, 2014) 5.2.3.3 Ochrana přírody a ÚSES Do území zasahují dva přírodní parky. PP Suchý vrch-Buková hora je rozsáhlý, zaujímá téměř celý geomorfologický podcelek Bukovohorské hornatiny. V modelovém území ho tvoří převážně smrková monokultura s bukovými porosty v nižších partiích. Vyskytují se zde některé chráněné byliny lesního podrostu. Tvrz Bouda je chráněným zimovištěm devíti druhů netopýrů, dokonce i  netopýra černého, díky němuž je zařazena mezi evropsky významné lokality. Údolí Tiché Orlice je součástí Přírodního parku Orlice, který se táhne podél toků Tiché, Divoké a spojené Orlice, probíhá tedy po délce celkem asi 200 km. Má za úkol chránit zachovalé říční a nivní ekosystémy, protože Orlice nebyla regulována a zachovala si původní meandry a ramena. Přes celé území probíhá nadregionální biokoridor ÚSES Sedloňovský vrch, Topielisko-Raškov. Okolí vrchu Vysoký kámen je klasifikováno jako stejnojmenné regionální biocentrum. Nejvyšší bod vrchu má charakter skalního výchozu. Nachází se v hospodářském porostu, skladba dřevin je ale v  tomto místě rozmanitější s  příměsí buku, modřínu, jeřábu a  břízy. Průběh prvků ÚSES je označen na Obr. 76.

5.2.3.2 Hodnoty v území Hodnoty v území jsou znázorněny ve výkresu hodnot na Obr. 77. Kulturní hodnoty V obci Mladkov se nachází kulturní nemovitá památka raně barokní kostel sv. Jana Křtitele. V  jeho exteriéru jsou umístěny sochy sv. Jana Nepomuckého z  18. století a  Kalvárie z  19. století. Mezi další sakrální památky patří křížek na rozcestí U křížku. V obci se nacházejí i památkově hodnotné objekty lidové architektury – poloroubené domy a stodoly. Jako mladší kulturní hodnoty jsou na území přítomny objekty československého opevnění z  let 1936 – 1938. Jsou zde jak LO, tak TO včetně podzemního komplexu tvrze Bouda, která je zapsána mezi nemovité kulturní památky. Autorka chápe všechny objekty opevnění jako hodnoty, nehledě na jejich výborný či velmi špatný technický stav, a zahrnuje mezi ně i základy nedostavěných LO, jelikož takové reprezentují určitý vývojový krok při budování opevnění, nesou v sobě zprávu o určitém zlomovém bodě v  dějinách (nucené opuštění území a  jeho postoupení nepříteli uprostřed výstavby) a vykazují tedy didaktickou hodnotu. Stejně tak objekty zničené, postřílené či poškozené náložemi podávají svědectví o zkouškách munice a samy jsou důkazem o kvalitě práce odvedené jejich staviteli a projektanty. Přírodní hodnoty Přírodní hodnotou v modelovém území je celý souvislý lesní masív, který je částí Přírodního parku Suchý vrch-Buková hora. Další přírodní hodnotou je Přírodní park Orlice, který u  obce Mladkov na Tiché Orlici začíná. Jako přírodní hodnota je chápáno také prameniště pramenů Šalamoun a Karolína a pramene knížete Rostislava. Ten je radioaktivní, ve 20. letech 20. století byly potvrzeny jeho léčivé účinky a mělo zde dojít i ke stavbě lázní. K tomu ale nikdy nedošlo vzhledem k soustředění priorit na budování opevnění. Ve svahu pod prameny, v údolí jednoho z potočních přítoků Tiché Orlice se nachází les s výrazným jarním aspektem v podrostu tvořeném bledulí jarní (Leucojum vernum).

MLADKOV

LICHKOV

DOLNÍ BOŘÍKOVICE TĚCHONÍN

Obr. 75: Mapa vývoje sídel Legenda

reg. BC lice

hranice územ budovy železnice liniová vege sady, zahrad vodní toky silnice cesty

nadr eg. B

K

r PO

P

PP Suchý vrch-Buková hora 0

500 1000 1500 2000 m

Obr. 76: Ochrana přírody a ÚSES Legenda přírodní park nadregionální biokoridor

0

0

500 1000 150

500 1000 1500 2 28

Obr. 77: Výkres hodnot

MLADKOV

3

2

LICHKOV

1

5

DOLNÍ BOŘÍKOVICE

4

TĚCHONÍN

1 prameniště 2 údolí s bledulemi 3 PP Orlice 4 PP Suchý vrch-Buková hora 5 Vysoký Kámen 6 tvrz Bouda

6

29

MLADKOV

LICHKOV

DOLNÍ BOŘÍKOVICE

TĚCHONÍN

5.2.4 Analýza vztahu mezi objekty opevnění a krajinným pokryvem Ortofotomapa snímkovaná v roce 1953 ukazuje vztah mezi objekty a  krajinným pokryvem, v  tomto případě v  lesním postavení. Vztah je znázorněn průseky, které musely být v porostu vytvořeny mezi LO a TO pro účely pozorování a palby. Pozorovací průseky většinou přímo spojují dva sousední objekty. Měly sloužit i při komunikaci mezi jejich osádkami. Palebné průseky míří šikmo ve směru osy střílny až zhruba před sousední objekt, kde se setkají s průsekem objektu druhého sousední v řadě. Mezi LO byla jejich šířka 6 – 8 m, mezi TO až 15 m. Tam, kde průseky vidět nejsou, byl dostatečně řídký nebo nízký porost. V průsecích mezi LO měly být protipěchotní překážky, zde však k jejich zasazení nedošlo.

Okrouhlé prostory kolem srubů byly také odlesněny, a  to kvůli vlastní výstavbě, a  také kvůli možnosti daleké palby. Tyto prostory měly být v  době válečné pohotovosti obehnány protitankovými překážkami, k čemuž zde také nedošlo. To samé platilo pro sruby tvrze Bouda, kolem nichž je patrný rozsáhlý odlesněný úsek. Jeho rozloha pravděpodobně souvisí hlavně s  procesem výstavby. Možnost palby 360° dokola měla mít pouze dělová věž „Horymír“, ostatním by po zalesnění mýtiny stačily průseky mířené podle směrování hlavních zbraní. Odlesnění je patrné i na Vysokém Kameni. Účelem mýcení stromů bylo zpřehlednění terénu – řopíky na opačných stranách vrchu jsou jednostřílnové, jelikož by druhé střílně překáželo v palbě skalní těleso na vrcholu.

Obr. 78: Výkres průseků a odlesnění

30

5.2.5 Analýza obranných vlastností linie Na tomto území bylo několik možností, kudy mohl být veden průnik nepřátelských jednotek do vnitrozemí. 1. Jedna trasa byla po silnicích či železnici přes Lichkov a Mladkov údolím Tiché Orlice. Přes silnice mohly být položeny mobilní protitankové zátarasy, železniční most v  Mladkově mohl být zničen domácími jednotkami. Tato cesta byla nejpravděpodobnější. V první linii brání údolí mezi Lichkovem a  Mladkovem sruby TO. Železniční most brání jednostřílnový objekt. 2. Další trasa mohla vést schůdným širokým údolím přes Dolní Boříkovice, kudy v  minulosti vedla významná strategická stezka mezi Moravou a Kladskem. Údolí mezi vrchem Bouda a městem Králíky měly za úkol bránit dělostřelecké sruby tvrze Bouda ve spolupráci s tvrzí Hůrka. Srub „Horymír“ pro otočnou a výsuvnou dělovou věž měl mít dostřel houfnic až 11,95 km a měl být nejúčinnějším objektem, ovšem za předpokladu, že by do něj byla zbraň včas dodána. Otočné dělo mohlo teoreticky ovládat prostor o rozloze 448 km2 a jedním z hlavních cílů bylo např. nádraží v Mittelwalde (dnes Medzylesie v Polsku). Taková zbraň ovšem nevládla příliš jemnou přesností, proto i zde v okolí byla obrana posílena o sruby s kulomety a lehké objekty. 3. Také se dalo projít po některé ze stezek od Lichkova přes hřbet, který se táhne mezi Mladkovem, Vysokým Kamenem a Boudou. I  když je tato trasa nejméně pravděpodobná a  vzhledem ke strmému terénu a lesnímu porostu by sem pronikla spíše pouze pěchota, je opevněná čára LO i clona TO navržena tak, aby zde nebyla možnost najít nestřežené místo, a tím oslabit obranné šance celé pevnostní linie. Na území se nacházejí kulometné objekty několika typů. Typ A je nejtypičtější a většinově zastoupený objekt. Je oboustranný, má dvě střelecké místnosti a  dvě hlavní střílny, které vedou palbu ve směru průběhu opevněného pásma. Podle úhlu, jaký svírají osy střílen, se rozlišuje na typ A-120, A-140, A-160, A-180, A-200, A-220. Na modelovém území se vyskytují pouze typy A-120, A-140, A-160 a A-180. Typ D je jednostřílnový objekt se střílnou krytou křídlem. Používá se na svazích prudších než 15°, někdy i ve dvojici. V případě tohoto území je dvojice těchto objektů umístěna ve skalách na protilehlých stranách na vrchu Vysoký Kámen. Typ E je také jednostřílnový objekt. Je vysoce odolný, proto se užívá v hlavní linii, často pro postřelování silnic. V našem případě je využit pro postřelování železničního mostu a paralelní silnice. Obranné vlastnosti znázorňuje Obr. 79. Šipky svírají úhel os úhlů střílen jednotlivých řopíků a  jejich délka v  měřítku znázorňuje délku dostřelu lehkého kulometu v  konkrétním terénu. Zbraně srubů mají delší dostřel. Z grafického znázornění je vidět, že opevněná linie by byla skutečně dokonale pokrytá palebnou přehradou. Ovšem za předpokladu, že by byly včas dokončeny všechny bunkry dodány všechny zbraně. 31

Legenda úhel palby Obr. 79: Výkres obranných vlastností linie

MLADKOV

1

LO vz. 37 A-120 LO vz. 37 A-140 LO vz. 37 A-160 LO vz. 37 A-180 zbraně TO nedostavěné LO

LICHKOV

3 DOLNÍ BOŘÍKOVICE

360° TETA LIBUŠE

KAZI HORYMÍR

2

KROK

TĚCHONÍN 32

Králický Sněžník

MLADKOV

LICHKOV Šibeniční vrch

Králíky

DOLNÍ BOŘÍKOVICE

TĚCHONÍN

Obr. 80: Problémová mapa východiska z analýz 5.2.6 Východiska z analýz V modelovém území existují významné pozitivně působící kulturní hodnoty, které je třeba zachovat či podpořit. Jedná se o sakrální památky i  objekty LO a  TO. Problémem pevností je to, že ačkoliv jsou jednou z nejvýraznějších hodnot oblasti (generují turistický ruch, jejich soustava je jednou z nejzachovalejších v ČR a spoluvytvářejí identitu celého regionu), jsou některé ve velmi špatném technickém stavu, jsou uzamčené nebo je vstup na vlastní nebezpečí. Přístupné jsou pouze sruby Vojenského muzea Lichkov, řopík a srub „Na sedle“ patřící pod Muzeum Vysoký Kámen a podzemní prostory tvrze Bouda.

Sruby tvrze jsou v  problémové mapě označeny negativním působením. Je to proto, že jsou obklopeny vysokým lesním porostem a ztrácí se tak jejich původní význam pro daleké palby. Pohledové vazby s potenciálními „cíli“ jsou nefunkční. Naopak místa dalekého výhledu do krajiny mají vyznačeny funkční vizuální vazby s vysokou hodnotou. Přírodní hodnoty jsou vnímány pozitivně a měly by být co nejvíce zachovány. Některé částí smrkových hospodářských lesů v PP Suchý vrchBuková hora by mohly změnou určení nebo druhového složení získat novou hodnotu, např. se jedná o biocentrum v okolí Vysokého Kamene. Linie opevnění je velmi hodnotná, ale některé její vlastnosti

nejsou na první pohled patrné. V mapě jsou označeny i původní průseky a odlesnění, i když tato vrstva už ve většině míst fyzicky neexistuje. Může se ale stát podkladem pro další poznání území. Naučná stezka je poměrně dlouhá a  textový obsah jednotlivých zastavení je rozsáhlý. Zabývají se jednak komplexním představení doby a  důvodů vzniku opevnění, ale některá zastavení oplývají i  množstvím podrobných technických detailů. Kromě NS jsou zde i různé jiné možnosti, kudy do území vstoupit. Například tudy, kudy byl pravděpodobný směr vpádu nepřátelských vojenských jednotek. 33

Legenda hranice území objekty opevnění LO Legenda TO hranice území body objekty opevnění začátek NS LO rozříznuté řopíky TO rozhledna body vstup do pal. přehrady začátek NS navržené průseky rozříznuté řopíky mezi TO rozhledna pěší trasy vstup do pal. přehrady původní trasa NS navržené průseky alterna�vní nástup NS mezi TO upravená trasa NS pěší trasy původní trasa NS návrh odlesnění alterna�vní nástup NS hranice LZU var. A upravená trasa NS hranice LZU var. B návrh odlesnění hranice LZU var. A hranice LZU var. B

0

5.3 Návrhová část

Popis návrhu Návrh se zabývá novým pojetím naučné stezky. V  území se v současnosti nachází naučná stezka Betonová hranice a návrh částečně vychází z  její trasy. Na rozdíl od klasického formátu naučných stezek, kterým je putování po značených turistických cestách či vlastní značce se zastaveními v  podobě informačních tabulí, si klade za úkol nezatěžovat návštěvníka textem, tedy neodvádět tolik pozornost od okolní scény. Když

500

se lidé zastaví a čtou, věnují pak méně pozornosti fyzickému okolí. Navržené úpravy v  krajině po trase NS mají ukázat principy 0 především:500 a vlastnosti konkrétní opevněné linie zjištěné při rozborech, a to A. vztah mezi objekty opevnění navzájem B. vztah mezi objekty opevnění a krajinným pokryvem C. vztah mezi objekty opevnění a nepřítelem D. vztah mezi objekty opevnění a reliéfem E. architektonickou stavbu a interiér lehkého objektu.

1000

1500

2000 m

Obr. 81: Výkres návrhu a změn

Jednotlivé body návrhu ukazují i  kombinaci těchto vztahů. Při některých intervencích dochází ke střetu navržené úpravy 1000 1500 2000 nebo m péči o  památky. Předmětem s  managementem kulturní krajiny návrhu je tedy i názor a doporučení na řešení těchto střetů. Výkres návrhu je na Obr. 81.

34

A. Vztah mezi objekty opevnění navzájem a  B. vztah mezi objekty opevnění a krajinným pokryvem Názornost těchto vztahů je založena na poznání principu komunikace a pozorování mezi objekty a možností palby z nich. Z historické analýzy vyplývá, že pro pozorování a palbu byly v lesním postavení (tedy v souvislosti s krajinným pokryvem) vytvořeny průseky. Jedna varianta návrhu (var. A) počítá s obnovením těchto průseků. Zde za současných podmínek dochází ke střetu s  managementem hospodářského lesa. Dle § 13 zákona o lesích č. 289/1995 Sb. odstavce 2 musí být: „d) zřizovány pozemní komunikace a  průseky v  lese tak, aby jejich zřízením nedošlo ke zvýšenému ohrožení lesa, zejména větrem a vodní erozí.“ Dle § 31 zákona o lesích č. 289/1995 Sb. odstavce 4: „Je zakázáno snižovat úmyslnou těžbou zakmenění porostu pod sedm desetin plného zakmenění (…).“ Z  těchto důvodů bude hospodářský les na určitých plochách převeden na les zvláštního určení, ve kterém bude dbáno na výškovou rozrůzněnost pater porostu (různověkost) a smíšenou druhovou skladbu (bučina s příměsí jedle a smrku), aby bylo zabráněno případným škodám způsobeným bořivými větry. Dále budou obnoveny mýtiny okolo TO, kolem nichž vede upravená trasa NS a v prostoru mezi srubovými objekty tvrze Bouda. Jejich vzniku bude dosaženo postupně – při dosažení hospodářské zralosti porostů na jednotlivých plochách. Dle § 36 zákona o lesích č. 289/1995 Sb. odstavce 1: „Ve prospěch účelového hospodaření v  lesích ochranných a  v  lesích zvláštního určení lze přijmout opatření odchylná od některých ustanovení tohoto zákona, zejména pokud jde o velikost nebo přiřazování holých sečí. Tato opatření mohou být navržena v plánu nebo v osnově nebo je stanoví rozhodnutím orgán státní správy lesů na návrh vlastníka lesa nebo z vlastního podnětu.“ Druhou variantou návrhu (var. B) je odlesnění pouze prostorů kolem samostatných pěchotních srubů a kolem objektů tvrze Bouda. Převod hospodářského lesa na les zvláštního určení je v této variantě na menší ploše. Hranice plochy převáděné na les zvláštního určení je vedena podle leteckého snímku dle hranice porostu nebo porostních skupin, které jsou odlišeny většinou věkovou strukturou, a  v  některých úsecích, kde není hranice porostu patrná, podél cest.

Obr. 82: Příklad, jak by vypadal letecký snímek při vytvoření průseků a odlesnění varianty A

C. Vztah mezi objekty opevnění a nepřítelem Pro účely zobrazení tohoto vztahu jsou navrženy alternativní trasy nástupu na naučnou stezku po existujících stezkách z Lichkova. Na těchto cestách je v  místě, kde by podle analýzy obranných vlastností linie nepřátelská jednotka vstoupila do palebného prostoru první linie pevnostních objektů, umístěna „brána“. Ta má návštěvníka informovat, že pokud by byl v kůži nepřítele a v tomto bodě by vstoupil do palebné přehrady, byl by s jistotou zasažen. Brána je vytvořena z ohýbaného cortenového plechu, do kterého je vyřezán nápis. Její podoba je vizualizována na Obr. 82.

Obr. 83: Vizualizace vstupu do palebné přehrady 35

VYTVOŘENO VE VÝUKOVÉM PRODUKTU SPOLEČNOSTI AUTODESK

VYTVOŘENO VE VÝUKOVÉM PRODUKTU SPOLEČNOSTI AUTODESK

D. Vztah mezi objekty opevnění a reliéfem V místě nejširšího a nejdelšího rozhledu se nachází lehký objekt, ze kterého je díky jeho umístění ve svahu vidět na sousední LO a nedaleký TO první linie. Navíc je zde v  současnosti mýtina a  nízkověký porost. K umocnění vnímání reliéfu a vztahů mezi objekty je tento řopík přeměněn na nízkou rozhlednu. Vstupovat na střechu LO je vždy zakázáno, protožeVYTVOŘENO VE VÝUKOVÉM PRODUKTU SPOLEČNOSTI AUTODESK beton může být poškozen, z některých navíc vystupují po obvodu střechy drátěná oka na upevnění maskovacích sítí, a proto při pokusech o výstup na objekt může docházet ke zraněním. Na tomto místě je LO proti takovým případům zabezpečen a jeho úprava návštěvníka přímo vyzývá, aby na něj bez obav vylezl. Je doplněn cortenovými schody a  na vrchu jednoduchým zábradlím ze stejného materiálu.

Obr. 84: Axonometrické schéma LO v nezměněném stavu a po vytvoření rozhledny 36

Obr. 85: Vizualizace rozhledny

37

E. Architektonická stavba a interiér lehkého objektu a  přitom uspokojuje návštěvníka motivovaného zvědavostí, co je uvnitř Problémem všech LO je to, že ačkoliv jsou hlavní hodnotou po objektů a  jaká je jejich vnitřní struktura. Ukazuje také architektonickou trase naučné stezky, je zakázáno do nich vstupovat. Otázkou je, jak tedy hodnotu konstrukce, protože pomůže pochopit, v  čem se jednotlivé VE VÝUKOVÉM PRODUKTU AUTODESK ukázat interiér pevnůstky a neriskovat přitom zranění způsobená dráty čiVYTVOŘENO objekty typu A liší. Bunkr běžně nikdy neníSPOLEČNOSTI vidět z jednoho bodu ze všech kusy betonu, které uvnitř ve tmě nejsou vidět, ale mohou se vyskytovat svých stran, nemusí tak být patrné, že „uši“ čelní stěny kryjící střílny před zejména v  objektech poškozených zbraňovými zkouškami. Riskem může nepřátelskou palbou svírají různé úhly. být vzácně i přítomnost nevybuchlé munice. V této části návrhu může vzniknout střet s péčí o památky. LO na Tuto otázku řeší intervence inspirovaná nizozemským Bunkrem 599 modelovém území nejsou státem památkově chráněné. Za historické (kapitola 4.2.8). Jsou vybrány tři objekty různých typů – typ A-140, A-160 památky je ale považujeme díky jejich nezpochybnitelné historické a A-180, jejichž konstrukce je vodorovně rozříznuta ve výšce horizontální hodnotě reprezentující specifický projev „válečného umění“ a  určitý osy střílny a vrchní část je odstraněna. Výsledkem je modelový půdorys bez úsek dějin, který by měl zůstat v  paměti lidí i  krajiny. Jedná se tedy dveří, do kterého může člověk volně vstupovat. Je přehledný a bezpečný, spíše o  ideologický střet. Zde je důležitý vztah přítomnostních hodnot

a  památky. Řopík bez zásahu má historickou hodnotu a  hodnotu stáří. Pokud přímo neukončíme jeho existenci na místě, můžeme mu takovou radikální intervencí, jakou je rozříznutí architektonického objemu, dodat užitnou a  didaktickou hodnotu, tedy přispět k  vytvoření nové funkční náplně, která by jinak neexistovala. Vzhledem k tomu, že se v případě LO jedná o  objekty typizované konstrukce, které se na modelovém území vyskytují v mnoha kusech, zásahem do tří z nich jejich existence pro další generace není ohrožena.

VYTVOŘENO VE VÝUKOVÉM PRODUKTU SPOLEČNOSTI AUTODESK

VYTVOŘENO VE VÝUKOVÉM PRODUKTU SPOLEČNOSTI AUTODESK

Obr. 86: Axonometrické schéma LO v nezměněném stavu s vyznačením roviny řezu a po rozříznutí 38

VYTVOŘENO VE VÝUKOVÉM PRODUKTU SPOLEČNOSTI AUTODESK

Jednotlivá zastavení naučné stezky Podél trasy naučné stezky jsou rozmístěny informační tabule. Jejich vzhled je zjednodušený, jedná se o ohýbaný cortenový plech. Dvojjazyčné Informace poskytnuté na tabulích jsou výrazně zestručněné a v podstatě mají za úkol pouze upozornit na jev vyskytující se na místě. Každá tabule obsahuje i QR kód, který je podmíněn existencí webové stránky, kde by byly všechny podrobné informace v rozsahu textů současných tabulí NS, které jsou kvalitně zpracované, dále například mapa a či mapa s modelem palebných vlastností linie (podobně jako na Obr. 79). Tento druh informační tabulce poskytuje návštěvníkovi možnost výběru, zda být vzděláván prostřednictvím detailně podaných popisných informací nebo být pouze upozorněn a  vzdělávat se prostřednictvím zážitku. Samozřejmě lze tyto dva přístupy kombinovat. Zastavení je celkem 23: 1 Úvodní informace o Králické pevnostní oblasti, úseku Mladkov a NS Betonová hranice 2 LO typ E - u železnice 3 LO typ A-180 - rozříznutý 4 Typy překážek 5 LO typ A-140 - rozříznutý 6 Postřelovací zkoušky - u LO, který je jimi viditelně poškozen 7 Pěchotní sruby 8 Osud srubů za okupace - u srubu, který byl poškozen vytrháváním kovů 9 Průseky - u nově vytvořených průseků 10 Panorama výhledu - výhled na Lichkov a Králíky 11 Kazi 12 Teta 13 Horymír 14 Libuše 15 Tvrz Bouda a informaceo prohlídkách 16 Nedokončené LO 17 Muzeum Vysoký Kámen 18 Převrácený bunkr 19 LO typ A-160 - rozříznutý 20 LO typ D 21 Přírodní poměry 22 Typologie pevností 23 Prameniště a bledulový les

Obr. 87: Příklad naučné tabule

39

'
 

   ' 
   

 

       
!   " !#


 $ "     %  " 
! !& " " !#
 " $ " zastavení NS %  " !& " 1 Úvodní info o Králické "

Obr. 88: Mapa rozmístění jednotlivých zastavení naučné stezky

1

2 1

1

3 2

4 3

1

23 4

5 6

7

23 5 6 22

22

21

21

7

8

20 19 8

9

20 19

18

10

17

13

9

16 18

12

11

14 10

17

12

15 16

13

11

14 15

(

)((

*(((

*)((

+(((

(

)((

*(((

*)((

+(((

pevnostní oblasti a NS NS 2 LO typzastavení E 3 LO typ A-180 4 Překážky Úvodní info o Králické 51LO typ A-140 oblasti a NS 6pevnostní Postřelovací zkoušky LO typ E sruby 72Pěchotní LO typ A-180 83Osud srubů za okupace 4 Překážky 9 Průseky 5 LO typ A-140 10 Panorama výhledu 6 Postřelovací zkoušky 11 Kazi 7 Pěchotní sruby 12 Teta 8 Osud srubů za okupace 13 Horymír 9 Průseky 14 Libuše 10Tvrz Panorama 15 Bouda výhledu 11Nedokončené Kazi 16 LO 12Muzeum Teta 17 Vysoký Kámen 13Převrácený Horymír bunkr 18 14 Libuše 19 LO typ A-160 15 Tvrz 20 LO typBouda D 16Přírodní Nedokončené 21 poměryLO 17Typologie Muzeum pevností Vysoký Kámen 22 18Prameniště Převrácenýabunkr 23 bledulový les 19 LO typ A-160 20 LO typ D 21 Přírodní poměry 22 Typologie pevností 23 Prameniště a bledulový les

40

6

Diskuze

Téma práce může v krajinářích vzbuzovat otázku, zda by jej měl vůbec řešit krajinářský architekt. Z hlediska poloorganického symbiotického charakteru pevnostní architektury a jejího vztahu k reliéfu a krajinnému pokryvu se autorka domnívá, že ano. Historický přehled v úvodu sloužil k ukotvení premisy, že struktura opevnění musí být v souladu s krajinou. Krajina ovlivnila pevnostní architekturu a v současném obrazu krajiny zase architektura ji. Teoretické poznatky ukazují, že umístění československého meziválečného opevnění má typologické principy ve vztahu s  vrstvami krajiny, jeho podoba se ale v různých typech krajin mění. Analýzy ukázaly, že československé opevnění z let 1936- 1938 představuje hodnoty svázané s terciární krajinnou strukturou. Cílem a využitím poznatků získaných studiem pramenů a vlastními analýzami byl návrh naučné stezky. Vlastnosti opevněné linie, které se autorka v modelovém území rozhodla zobrazit, se ale striktně vážou na primární, sekundární a terciární krajinnou strukturu modelového území. Nelze tedy říct, že by všechny uvedené intervence byly opakovatelné i v jiných typech krajiny, jako např. v rovinaté krajině vinic na jižní Moravě nebo v pískovcových skalách Kokořínska. Autorka si je vědoma možných nedostatků způsobených kvalitou použité literatury. Ta je povětšinou zaměřena na technické parametry pevností, zbraně, výbavu interiéru a život posádky. Krajinné souvislosti vzniku opevnění se v ní musí spíše hledat. 41

7

Závěr

V současnosti je trendem studium a obnova barokních struktur a komponovaných krajin romantismu. V případě československého opevnění z let 1936 – 1938 se samozřejmě nejedná o záměrné komponování krajiny s estetickou funkcí, významnou roli zde ale hraje vrstva historické paměti. Vznik meziválečného opevnění je datován do poměrně nedávné minulosti 20. století, proto si autorka myslí, že by se struktura opevněné linie jako např. v případě Králické pevnostní oblasti měla zachovat v co nejvyšší kvalitě, dokud nejsou zapomenuty kvalitní prameny o jejích vlastnostech. Předmětem dalších návrhů na základě poznatků shrnutých v této práci by mohl být vznik krajinné památkové zóny. Téma československého opevnění z let 1936 – 1938 je v současnosti prezentováno buď skrze materiály, které jsou sice zpracovány odborníky, ale pro širokou veřejnost hůře dostupné a hůře srozumitelné, nebo kvalitními muzejními objekty a naučnými stezkami spravovanými lidmi se zájmem o historii, často ve spolupráci s jinými institucemi, jako jsou obce a kraje. Existují ale také příklady, jak by se to dělat nemělo, tedy nepovedenými a neodpovídajícími, tedy historicky matoucími rekonstrukcemi z rukou amatérů. Naučná stezka v návrhu se svým pojetím kloní spíše k trendu načrtnutému referenčními příklady ze zahraniční. Její pojetí předpokládá, že návštěvník o svém okolí bude přemýšlet a vyhledávat informace se zájmem a dále se bude snažit rozvíjet nově nabyté znalosti hledáním dalších příkladů kolem sebe. Výsledkem je aktivní rekreace spojená s aktivním vzděláním. Přínosem je krajinářské zviditelnění spolupůsobení přírody a historie. 42

8

Shrnutí

Abstrakt Diplomová práce se zabývá tématem československého opevnění z let 1936 – 1938 v krajině. V teoretické části shrnuje současný stav poznatků o  historických formách opevnění a  jejich vztahu ke krajině, a  dále se zaměřuje na československé opevnění z  let 1936 – 1938. Předkládá podrobnou zprávu o demografickém a geopolitickém kontextu, vojensko-zeměpisných podmínkách jeho budování, koncepci, jednotlivých formách a principech jeho umisťování v krajině. Hledá současné české a zahraniční trendy v práci s památkami opevnění v krajině. Na modelové území, které je součástí Králické pevnostní oblasti a  nachází se zde naučná stezka Betonová hranice, uplatňuje výsledky získané analýzami primární, sekundární a terciární krajinné struktury, historickou analýzou a rozborem obranných vlastností linie. Na jejich základě je vystavěn návrh nového pojetí naučné stezky, která prezentuje konkrétní vlastnosti opevněné linie a  vztahy mezi jejími prvky a  primární a  sekundární krajinou strukturou a v neposlední řadě i mezi prvky navzájem. Klíčová slova: krajina, opevnění, lehký objekt, těžký objekt, druhá světová válka, naučná stezka Abstract Master’s thesis deals with the topic of Czechoslovakian fortification between the years 1936 – 1938 and its landscape values. Theoretical part summarizes current knowledge of historical forms of fortification and their relation to the landscape. Main focus is directed towards demographical, geopolitical and strategic context of Czechoslovakian fortification between the years 1936 – 1938 and its building, concepts, forms, and principles of its emplacement in landscape. This part further aims to identify current domestic or foreign trends of landscape interventions that include fortification heritage. The results of layer approach analysis are applied in the proposed design that deals with a new conception of an educational trail “Concrete Border” located in “The Králíky fortified sector”. The concept aims to demonstrate some specific attributes of the fortified sector, such as relations between forts and primary and secondary landscape layer, and also between each other. Key words: landscape, fortification, light installation, infantry block, World War II, educational trail 43

9

Seznam použitých zdrojů informací

Knihy a časopisy CULEK, Martin, 2005. Biogeografické členění České republiky. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 589 s. ISBN 80-86064-82-4. Denkschrift: Pamětní spis o česko-slovenském stálém opevnění. = Denkschrift über die tschecho-slowakische Landesbefestigung. STEHLÍK, Eduard, 2000. Dvůr Králové nad Labem: ing. Jan Škoda - FORTprint, 220 s. ISBN 80-86011-10-0. DUBÁNEK, Martin, Tomáš PILVOUSEK a Jan LAKOSIL, 2010. Putování po československém opevnění 1935-1989: muzea a zajímavosti. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 258 s., [40] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-204-2200-2. HUSOVÁ, Miroslava, Jaroslav JIRÁSEK a Jaroslav MORAVEC, 2002. Přehled vegetace České republiky: Svazek 3. Jehličnaté lesy. Vyd. 1. Praha: Academia, 127 s. ISBN 80-200-0951-5.

TOLASZ, Radim, 2007. Atlas podnebí Česka: Climate atlas of Czechia. 1. vyd. Praha: Český hydrometeorologický ústav, 255 s. ISBN 978-80-8669026-1. Mapy Ortofoto ČR. Praha: ČÚZK, 2012. ZABAGED - polohopis. Praha: ČÚZK, 2013. ZABAGED - výškopis - vrstevnice 3D. Praha: ČÚZK, 2013. Prohlížecí služby a zdroje WMS dat Národní geoportál INSPIRE, 2014 [online] [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: http://geoportal.gov.cz/web/guest/wms/ Kontaminovaná místa [online]. 2010 [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: http:// kontaminace.cenia.cz/ Zákony Zákon č. 289/1995 Sb., zákon o lesích. [online]. Dostupné z: http://www. lesnizakon.cz/

Online zdroje BARTOŠ, Václav, 2001. Linie opevnění Králicko. Československé opevnění [online]. 22. 8. 2001 [cit. 2014-03-28]. Dostupné z: http://opevneni. vojenstvi.cz/oblasti/kralicko/index.htm Bunker 599 by RAAAF & Atelier de Lyon. In: Landezine: Landscape Architecture Works [online]. 2014, January 21, 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.landezine.com/index.php/2014/01/bunker-599by-raaaf-atelier-de-lyon/ Charakteristika obce. Mladkov [online]. 2014, 17. 1. 2014 [cit. 201405-05]. Dostupné z: http://www.mladkov.cz/index.php/obec-mladkov/ charakteristika-obce Domplein by OKRA. In: Landezine: Landscape Architecture Works [online]. 2010, May 5, 2010 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.landezine. com/index.php/2010/05/domplein-utrecht/

KOSTER, Ro a Ad KIL, 2012. Moses Bridge. Topos: the international review of landscape architecture and urban design. Munich: Georg D. W. Callwey, č. 79, s. 44-45. ISSN: 0942-752X.

Historie obce Lichkov. Obec LICHKOV [online]. 2014 [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: http://www.lichkov.cz/index. php?nid=2097&lid=cs&oid=216408

KNUIJT, Martin, 2012. Sharp As Knife. Topos: the international review of landscape architecture and urban design. Munich: Georg D. W. Callwey, č. 79, s. 36-41. ISSN: 0942-752X.

KOZEL, Petr, 2010. Lehké opevnění optikou památkové péče. In: P. K. modeling and history web [online]. 25. 10. 2010 [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: http://www.pkmodely.estranky.cz/clanky/stripky-historie--cs.-branna-moc-a-lehke-opevneni-na-jihu-cech/lehke-opevneni-optikoupamatkove-pece_.html

KUPKA, Vladimír., 2001 Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1. vyd. Praha: Libri, 525 s. ISBN 80-7277-047-0. KUPKA, Vladimír, 2002. Pevnosti. In: HLUŠIČKOVÁ, Hana. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 317-324. ISBN 80-7277-043-8. LÖW, Jiří a Igor MÍCHAL, 2003. Krajinný ráz. 1. vyd. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, 552 s. ISBN 80-86386-27-9. MACOUN, Jiří, 2012. Dějiny opevňování v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Brno: CPress, 96 s. ISBN 978-80-264-0110-0. MORAVEC, Jaroslav, 2000. Přehled vegetace České republiky: Svazek 2. Hygrofilní, mezofilní a xerofilní opadavé lesy. Vyd. 1. Praha: Academia, 319 s. ISBN 80-200-0762-8. RIEGL, Alois, Ivo HLOBIL a Ivan KRUIS, 2003. Moderní památková péče. Praha: Národní památkový ústav, 172 s. ISBN 80-86234-34-7. SVOBODA, Tomáš, Jan LAKOSIL a Ladislav ČERMÁK, 2011. Velká kniha o malých bunkrech: československé lehké opevnění 1936-1938. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 335 s., [16] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-204-24228.

MonumNet: Nemovité památky. NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV, 2014. Národní památkový ústav [online]. Praha [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: http://monumnet.npu.cz/pamfond/hledani.php Památková péče pro 21. století. MINISTERSTVO KULTURY, 2007. Ministerstvo kultury [online]. Praha [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: http:// www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=279 RÁBOŇ, Martin, 2010. Společnost přátel československého opevnění, o. p. s. Historický kaleidoskop [online]. roč. 2010, č. 3 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://www.historickykaleidoskop.cz/3-2010/spolecnostpratel-ceskoslovenskeho-opevneni-o.-p.-s.html Ropiky.net: Lehké opevnění 1936 - 38 a další zajímavosti [online]. 2014 [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: http://ropiky.net/ Stronghold Grebbeberg by Michael van Gessel Landscape Architecture. In: Landezine: Landscape Architecture Works [online]. 2011, March 7, 2011 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.landezine.com/index. php/2011/03/stronghold-grebbeberg-by-michael-van-gessel-landscapearchitecture/ 44

10 Seznam vyobrazení Tabulky Tab. 1: Shrnutí kapitoly historie opevňování na českém území Obrázky (zdroj nebo autor uveden v závorce) Obr. 1: Plán hradiště z eneolitu, Rmíz u Laškova (Kupka, 2001, s. 21) Obr. 2: Oppidum z doby laténské na ostrožně, Staré Hradisko (Kupka, 2001, s. 15) Obr. 3: Slovanské hradisko kolem 9. století, Klučov (Kupka, 2001, s. 38) Obr. 4: Rekonstrukce uspořádání Pražského hradu z konce 12. století (Kupka, 2001, s. 45) Obr. 5: Ideální podoba středověkého městského opevnění (Kupka, 2001, s. 89) Obr. 6: Schematická podoba rondelového opevnění (Kupka, 2001, s. 93) Obr. 7: Plán citadely na Špilberku nakreslený r. 1810 (Kupka, 2001, s. 180) Obr. 8: Plán bastionové pevnosti Josefov (Kupka, 2001, s. 210) Obr. 9: Schéma nejohroženějších vpádových cest, ohrožených a méně ohrožených hranic (autorka, 2014; dle textu: Stehlík, 2000, s. 27-28) Obr. 10: Schéma uspořádání republiky do armádních sborů (autorka, 2014; dle textu: Stehlík, 2000, s. 27-28) Obr. 11: Schéma opevněných linií dokončených do října 1938 (autorka, 2014; dle schématu ze zdroje: www.bunkry.cz) Obr. 12 Schéma podzemního propojení tvrze Bouda s půdorysy jednotlivých srubů (autorka, 2014; dle schématu ze zdroje: www.hrady.cz) Obr. 13: Pěchotní srub K – S 27 „Na průseku“ (foto autorka, 2014) Obr. 14: Schéma nadzemní části srubu K – Ba – S 24 „Libuše“ (informační tabule NS Betonová hranice, 2012) Obr. 15: Dělostřelecký srub K – Bg – S 11 „Na svahu“ tvrze Hůrka (foto autorka, 2014) Obr. 16: Šachta pro dělostřeleckou otočnou věž K – Ba – S 22 „Horymír“ (foto autorka, 2014) Obr. 17: Půdorys a schéma úhlů dvoustřílnového LO vz. 36 (ropiky.net) Obr. 18: Obr. 19: LO vz 36 typ B (foto JANECKÝ, Zdeněk, 2013; zdroj: ropklub.wz.cz) Obr. 20: Půdorysné schéma LO vz. 37 typ A-180 (autorka, 2014; dle Svoboda, Lakosil a Čermák, 2011) Obr. 21: Příklad palebné přehrady s průseky v lese (autorka, 2014; dle Stehlík, 2000) Obr. 22: LO vz. 37 typ A-140 u Hlohoveckého rybníka (foto autorka, 2014) Obr. 23: LO vz. 37 typ A-160 mezi Hlohoveckým rybníkem a Lednicí (foto autorka, 2014) Obr. 24: Protitankové překážky - železné rozsocháče (foto autorka, 2014) Obr. 25: LO na hoře Kotel v Krkonoších, vzdálené 230 m (foto autorka, 2013) Obr. 26: LO na jižní Moravě, od sousedních vzdálen 620 a 470 m (foto autorka, 2014) Obr. 27: Druhý sled opevněné čáry LO u tvrze Hůrka (foto autorka, 2014) Obr. 28: Naznačení původního průběhu protitankové překážky (foto autorka, 2014) Obr. 29: Jednostřílnový LO vz. 37 typu E (foto autorka, 2014) Obr. 30: LO vz. 37 typ D (foto autorka, 2014) Obr. 31 - 36: Schémata vztahu mezi objektem opevnění a reliéfem (autorka, 2014; zdroj map: www.mapy.cz) Obr. 37: Opravený pěchotní srub K-S 14 “U Cihelny” (foto autorka, 2014) Obr. 38: “Hraní si na vojáky”. Akce Cihelna (www.armyweb.cz) Obr. 39: Předprostor muzea “U Cihelny” (foto autorka, 2014) Obr. 40: Stav naučné stezky vojenské historie u dělostřelecké tvrze Hůrka (foto autorka, 2014) Obr. 41: Soukromé muzeum- vhodně obnovený maskovací nátěr na LO s ukázkou protipěchotní překážky (foto autorka, 2014) Obr. 42: Nevhodná (příliš zářivá) obnova maskovacího nátěru (www.infoslany.cz) Obr. 43: New Dutch Waterline (www.landezine.com) Obr. 44: New Dutch Waterline (www.landezine.com) Obr. 45: New Dutch Waterline (www.landezine.com) Obr. 46: Bunker 599 (www.landezine.com)

Obr. 47: Bunker 599 (www.landezine.com) Obr. 48: Pevnost Grebbeberg - cortenové schodiště (www.landezine.com) Obr. 49: Pevnost Grebbeberg - řez valem (foto autorka, 2012) Obr. 50: Pevnost Grebbeberg – vyhlídka (foto autorka, 2012) Obr. 51: Moses Bridge (www.landezine.com) Obr. 52: Domplein v Utrechtu - linie v dlažbě (foto autorka, 2012) Obr. 53: Schéma lokalizace modelového území v rámci ČR (autorka, 2014) Obr. 54: Tabule naučné stezky Betonová hranice (foto autorka, 2014) Obr. 55: LO v lesním postavení (foto autorka, 2014) Obr. 56: Rozcestí U křížku (foto autorka, 2014) Obr. 57: LO na vyhlídce na Šibeniční vrch (foto autorka, 2014) Obr. 58: Vyhlídkové místo, vyhlídka na Králíky (foto autorka, 2014) Obr. 59: K - Ba - S 21 “Kazi”, tvrz Bouda (foto autorka, 2014) Obr. 60: K - Ba - S 23 “Teta”, tvrz Bouda (foto autorka, 2014) Obr. 61: K - Ba - S 24 “Libuše” poškozený výbušninou, tvrz Bouda (foto autorka, 2014) Obr. 62: K - Ba - S 22a “Krok”, vchodový objekt tvrze Bouda (foto autorka, 2014) Obr. 63: Základové patky a výkop nedokončeného bunkru (foto autorka, 2014) Obr. 64: Převrácený bunkr (foto autorka, 2014) Obr. 65: Zrekonstruovaný bunkr se záhozem (foto autorka, 2014) Obr. 66: Radioaktivní pramen knížete Rostislava (foto autorka, 2014) Obr. 67: Údolí potoka s podrostem bledule jarní (foto autorka, 2014) Obr. 68: Mapa klimatických oblastí, body značí objekty opevnění (upraveno autorkou dle dat geoportal.gov.cz) Obr. 69: Mapa reliéfu (upraveno autorkou dle dat geoportal.gov.cz) Obr. 70: Geologická mapa (upraveno autorkou dle dat geoportal.gov.cz) Obr. 71: Pedologická mapa (upraveno autorkou dle dat geoportal.gov.cz) Obr. 72: Mapa vývoje využití (upraveno autorkou dle dat geoportal.gov.cz) Obr. 73: Mapa krajinného pokryvu (upraveno autorkou dle dat geoportal.gov.cz) Obr. 74: Mapa krajinných typů (upraveno autorkou dle dat geoportal.gov.cz) Obr. 75: Mapa vývoje sídel (upraveno autorkou dle dat geoportal.gov.cz) Obr. 76: Ochrana přírody a ÚSES (upraveno autorkou dle dat geoportal.gov.cz) Obr. 77: Výkres hodnot (autorka, 2014) Obr. 78: Výkres průseků a odlesnění (autorka, 2014; podklad kontaminace.cenia.cz) Obr. 79: Výkres obranných vlastností linie (autorka, 2014) Obr. 80: Problémová mapa – východiska z analýz (autorka, 2014) Obr. 81: Výkres návrhu a změn (autorka, 2014) Obr. 82: Příklad leteckého snímku (autorka, 2014) Obr. 83: Vizualizace vstupu do palebné přehrady (autorka, 2014) Obr. 84: Axonometrické schéma LO v nezměněném stavu a po vytvoření rozhledny (autorka, 2014) Obr. 85: Vizualizace rozhledny (autorka, 2014) Obr. 86: Axonometrické schéma LO v nezměněném stavu s vyznačením roviny řezu a po rozříznutí (autorka, 2014) Obr. 87: Příklad naučné tabule (autorka, 2014) Obr. 88: Mapa rozmístění jednotlivých zastavení naučné stezky (autorka, 2014)

45