UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD INSTITUT POLITOLOGICKÝCH STUDIÍ
Bakalářská práce
Česká restituční politika v komparativním kontextu post komunistických zemí střední Evropy
Praha 2010
Václav MLYNAŘÍK Konzultant: PhDr. Josef MLEJNEK, Ph.D. Počet znaků: 103 361 Počet normostran: 58 1/56
Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci zpracoval samostatně a všechny zdroje, s nimiž jsem pracoval, jsem poctivě vyznačil.
2/56
"Central and Eastern Europe's latterday history has consisted in a number of spectacularly failed experiments in political philosophy." C. Kutz, E. Posner1
1
Kutz, C., Posner, E. Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk. Philosophy & Public Affairs. č. 3(32), 2004, str. 277. 3/56
OBSAH OBSAH ANOTACE, KLÍČOVÁ SLOVA 1. ÚVODEM 2. SPORY O RESTITUCE V POSTKOMUNISTICKÝCH ZEMÍCH STŘEDNÍ EVROPY 2.1. Spory ekonomické povahy 2.2. Spory filosofické povahy 2.3. Spory politické povahy 3. KOMPARATIVNÍ RESTITUČNÍ PRAXE V ČESKOSLOVENSKU, MAĎARSKU A POLSKU 3.1. Restituční politika v postkomunistickém Československu 3.1.1. Restituovaný majetek 3.1.1.1. Restituce in naturam 3.1.1.2. Finanční kompenzace 3.1.2. Oprávněné a povinné osoby 3.1.3. Administrativní zabezpečení restitučního procesu 3.2. Restituční politika v postkomunistickém Maďarsku 3.2.1. Restituovaný majetek 3.2.1.1. Restituce in naturam 3.2.1.2. Finanční kompenzace 3.2.2. Oprávněné a povinné osoby 3.2.3. Administrativní zabezpečení restitučního procesu 3.3. Restituční politika v postkomunistickém Polsku 3.3.1. Historický přehled neúspěšných pokusů o přijetí restituční politiky 3.3.2. Restituovaný majetek 3.3.3. Oprávněné a povinné osoby 3.3.3.1. Exkurz do historie polských expropriací 3.3.3.2. Přehled oprávněných a povinných osob v soudobé polské restituční praxi 3.3.4. Administrativní zabezpečení restitučního procesu 4. MEZINÁRODNÍ RESTITUČNÍ PRAXE A MEZINÁRODNÍ REFLEXE POSTKOMUNISTICKÝCH RESTITUČNÍCH POLITIK 4.1. Mezinárodní praxe znárodnění 4.2. Právo vlastnit majetek a právo na restituci 5. ZÁVĚREM POUŽITÁ LITERATURA PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE
4/56
ANOTACE Předložená bakalářská práce se zabývá tématikou nápravy křivd komunistického režimu jakožto způsobu vypořádání se s totalitní minulostí. Specificky věnuje pozornost jednotlivým aspektům restitučních politik středoevropských postkomunistických zemí Maďarska, Polska a především České republiky na počátku 90. let 20. století. Práce přibližuje jednotlivé formy a způsoby provedení restitučních politik v daných zemích a poukazuje na rozdíly co do vymezení osob oprávněných k uplatnění restitučních nároků ať již na základě kritérií národnosti nebo trvalého pobytu. Práce také shrnuje obsah akademické debaty nad podobou restitučních politik v relaci na její průběh po ekonomické, filosofickomorální a politické argumentační linii. Autor ve své práci zastává názor, že efektivní restituční politika by měla být přijata v první fázi demokratické konsolidace nového režimu, její nastavení by mělo být nediskriminační a beroucí v potaz ekonomickou situaci země, v níž je uskutečňována. Provedení restituční politiky by pak nemělo být ponecháno výhradně na soudech, ale mělo by být zabezpečeno v rámci fungování zvláštně pověřeného státního úřadu.
ANOTATION This bachelors thesis addresses the topic of redress of historical injustices committed by the communist regime as a form of dealing with the past in postcommunist countries. It specifically elaborates on different aspects of restitution policies in postcommunist countries in the central Europe Hungary, Poland and particularly the Czech Republic. This thesis analyzes diverse forms and organizational aspects linked with realization of the restitution policies and points out differences in those policies with special emphases on determination of the persons authorized to pursue their restitution claims based on several criteria, e.g. nationality or permanent address. It summarizes the academic debate that accompanied creation of those policies especially in the fields of economics, moral philosophy and politics. It is proposed that efficient restitution policy should be adopted in the earliest phases of the democratic consolidation process based on the principle of nondiscrimination. It is also argued that realization of restitution policy should be left to authorized state agencies to avoid overburdening of the national courts. KLÍČOVÁ SLOVA/ KEY WORDS restituční politika, restituce, vyrovnávání se s minulostí, demokratická konsolidace, střední Evropa restitution policy, restitution, dealing with the past, democratic consolidation, central Europe 5/56
1. ÚVODEM Je spravedlivé vracet majetek vyvlastněný na základě platných zákonů a pokud ano, tak komu? Jakým způsobem navrácení majetku provést a podle jakých pravidel? Téma restitucí jako formy nápravy nepravostí spáchaných v blízké i dávné minulosti je stále aktuální v mezioborovém diskurzu politické, právní a ekonomické vědy. Každá společnost, která v průběhu 2. poloviny 20. století zažila přechod od nedemokratického režimu k demokratickému nebo od období všeobecného (po)válečného zmatku k vládě práva, tedy tzv. transformaci, se musela za účelem udržení sociální koheze s těmito otázkami účinně vypořádat. Západní civilizace považuje právo vlastnit majetek a nerušeně jej užívat za jedno ze základních individuálních práv člověka2. Tvůrci revoluční francouzské Listiny práv člověka a občana, historicky prvního dokumentu obšírně formulujícího základní lidská práva všech členů společnosti, právo vlastnit majetek umístili do čela zákonného výčtu3. Avšak již samotný průběh Velké francouzské revoluce spojený s významnými konfiskacemi majetku politických odpůrců tu jedné tu druhé strany naznačil, že původní umístění tohoto práva je při nejmenším diskutabilní. Jeho zachování totiž pomáhá udržet tzv. starý pořádek neboli ancient régime. Skupina obyvatelstva, která vlastní majetek, má zpravidla rozhodující podíl na politické moci. Je tedy přirozené, že každá významná revoluce v historii s sebou přinesla vlnu konfiskací a přerozdělování majetku dřívějších elit elitám novým. Ideologie marxismuleninismu tento rys revolučních hnutí reflektovala přímo ve svém požadavku na reformu společnosti skrze zásadní přeměnu institutu vlastnického práva. Vlna znárodnění, která tedy následovala od okamžiku, kdy se komunisté ve střední Evropě dostali k moci neznala v evropské historii obdoby. Bez ohledu na to, zda ke změně majitele došlo na základě oficiální státní politiky nebo arbitrárním zásahem plenících vojsk, navrácení majetku původnímu vlastníkovi bylo vždy vnímáno jako způsob nápravy utrpěných křivd, který kromě materiální kompenzace obsahoval také prvek morální satisfakce, tedy uznání, že chování, které k zabavení majetku vedlo, bylo a je odsouzeníhodné. Restituce jako taková je jednou z možných forem odškodnění obětí masového porušování lidských práv, mezi které patří finanční kompenzace, sociální zvýhodnění (včetně pozitivní diskriminace) a 2 3
Čl. 1, První protokol Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Čl. 2, Déclaration des droits de l'homme et du citoyen de 1789. 6/56
různé formy kompenzace morální. Restituce však mezi ostatními druhy odškodnění vyniká – jejím hlavním atributem je totiž snaha o obnovu stavu ex post ante, tedy co možná nejvěrnější rekonstrukce sociálního postavení obětí, které zásahu do jejich práv předcházelo. Excesivní výklad pojmu restituce může také zahrnovat náhradu nejen zabaveného majetku, ale také ztrát utrpěných při hledání jeho náhrady, ušlého zisku a dokonce zisku z ušlého zisku, který lze rozumně očekávat4. Pochopitelně, takové řešení je v praxi neuskutečnitelné, ať již z důvodů ekonomických nebo politických, konečná řešení jsou proto často kompromisními kombinacemi různých forem odškodnění. Restituci však není nezbytně nutné chápat jen jako nástroj nápravy křivd. Jiné pojetí vyplývá z jejích faktických důsledků pro národní ekonomiky transformujících se společností. Tento aspekt byl nepřehlédnutelný právě v kontextu zemí usilujících o přechod ze státem centrálně plánovaného hospodářství k hospodářství tržnímu, neboť pomáhal přerodu nepřirozeně zduřelého majetku státu na majetek soukromý. V takovém případě hovoříme o restituci jako o nástroji privatizace sui generis, který ovlivňuje ekonomiku dvojím způsobem – jednak přímo, tedy co do skutečného vlivu na chování tržních subjektů, jednak nepřímo, tedy tím, že pomáhá kultivovat kapitalistickou kulturu individuálního pojetí vlastnického práva. Tématem této práce jsou oba výše nastíněné přístupy k restitucím. Jedná se totiž o dvě strany téže mince – argumenty spatřující v restitucích prostředek pro odčinění nepravostí (tedy ve svém jádru argumenty morálně filosofické povahy), stejně jako argumenty zdůrazňující ekonomickou nezbytnost privatizace v rámci systému postkomunistické transformace (argumenty povahy spíše utilitární), byly v nedávné minulosti často využívány pro získání podpory veřejnosti pro zamýšlenou restituční politiku. Pokusíme se také ukázat, jak tyto argumenty formované politickým prostředím pod tlakem veřejného mínění nakonec vedly k lišícím se systémům kompenzací, které někdy restituční prvek obsahovaly jen okrajově. V době, kdy Česká republika slaví 20. výročí pádu komunismu a počátku transformace, považuje autor kritické ohlédnutí do nedávné minulosti za důležité, neboť kriticky není možné vnímat pouze období totality, ale také období, které jí následovalo. Jeli cílem politickoekonomické transformace 4
Kutz, C., Posner, E. „Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk.“ Philosophy & Public Affairs. č. 3(32), 2004, s. 291. 7/56
také přeměna společnosti jako takové, je srozumění se s minulostí ve všech jejích podobách a odstínech jejím důležitým prvkem. Srozumění se s minulostí nemůže být ale netečné k chybám starších generací, naopak, musí je dokázat jasně pojmenovat a vymezit, aby mohlo efektivně napomoci jejich budoucí prevenci. V této práci se restituční politikou zabýváme především jako významnou součástí transformační strategie postkomunistických států zemí střední Evropy České republiky, Maďarska a Polska. Zvláštní pozornost bude věnována právě restituční politice české, která se vyznačuje svým štědrým pojetím restitucí upřednostňujícím restituce naturální oproti finančním kompenzacím. V kapitole o restituční politice v České republice se však pojednává zároveň také o politice slovenské, neboť restituční zákonodárství mají tyto země společné ještě z doby před rozdělením federace. Z přezkumu této práce byla vyjmuta Německá demokratická republika, která se krátce po pádu komunismu sloučila s Německou spolkovou republikou, neboť jsme toho názoru, že tamější restituční politika vnikala v prostředí výrazně odlišném od České republiky, Maďarska či Polska. Období, jímž se tato práce zabývá lze vymezit pomocí tzv. rozhodných dat pro jednotlivé restituční zákony tedy především obdobím trvání komunistického režimu v jednotlivých zemích. Z podstaty věci jsme se však nemohli vyvarovat historických exkurzů do období dřívějších, která byla do značné míry pro pozdější události určující. Restituční politiky zkoumaných zemích jsou porovnávány na základě tří hlavních kritérií, jimiž je způsob vymezení restituovaného majetku, okruh z restitučních zákonů oprávněných a povinných osob a administrativní zabezpečení restitučního procesu. Pozornost je také věnována mezinárodnímu zakotvení zkoumaných restitučních politik a jejich reflexi z hlediska konformity s mezinárodně uznávanými zásadami lidských práv. Tato práce bude vypracována ve formě kauzálně deskriptivní případové studie nomotetickou metodou empirické kvalitativní analýzy. Zatímco v první části textu budou především vysvětlující povahy, část poslední, závěr, ponese funkci interpretační. Domníváme se, že restituční politika ve formě částečných finančních kompenzací, kterou si osvojilo např. Maďarsko, je z hlediska výše nastavených měřítek pro transformující se stát vhodnější, neboť je méně administrativně i finančně náročná a projevuje obecně nižší schopností generovat spory, pro jejichž rozřešení je vyhledávána asistence soudů. Struktura práce zhruba odráží architekturu formujících se restitučních politik. Ve první kapitole
8/56
představíme hlavní argumentační linie, podél nichž se spor o restituce odehrával především. Jedná se o argumentaci ekonomickou, morálně filosofickou a politickou. Ve druhé kapitole se zaměříme na samotnou komparativní analýzu restitučních politik, jak je v předmětu této práce. Navazovat na ni bude kapitola zasazující restituční politiku postkomunistických zemí ve střední Evropě do mezinárodního rámce stávající i minulé restituční praxe. V této kapitole také připomeneme hlavní rozhodnutí mezinárodních institucí, které reflektují zkoumanou restituční politiku na pozadí mezinárodních standardů lidských práv, tak jak jsou definované v evropské Úmluvě lidských práv a základních svobod.
2. SPORY O RESTITUCE VE STŘEDNÍ EVROPĚ
Restituce majetku zabaveného komunistickým režimem byla od počátku citlivým a živě diskutovaným tématem nejen v zemích, jichž se tato otázka přímo týkala (především země v postkomunistické střední, východní a jihovýchodní Evropě), ale také v zemích západní Evropy a USA. Lze říci, že diskuze se odehrávala na pomezí tří oborů společenských věd, které podrobněji rozvíjeli jednotlivé argumenty, jimiž postkomunistické vlády své nastavení restitučních politik odůvodňovaly, linie ekonomická, filosofickomorální a politická. Všechny tři jsou níže představeny jak z hlediska argumentace ve prospěch přijatých restitučních politik, tak proti nim.
2.1. Spory ekonomické povahy První argumentační linie zastánců restitučních programů byla linií ekonomickou a spočívala především v tvrzení, že naturální restituce zabaveného majetku povede k urychlení procesu privatizace, neboť odpadnou administrativní těžkosti spojené s rozprodejem majetku ve veřejných dražbách či jeho redistribucí ve formě kupónové privatizace, a restituovaný majetek se tak dostane do ekonomického oběhu rychleji5. Od této premisy se odvíjely i další ekonomické argumenty, jež na konci rychlého restitučního procesu viděly konsolidované právní prostředí schopné přilákat více 5
Stenoprotokol ze 13. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů, Federální shromáždění ČSFR, 19. únor 1991, k dispozici online, http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/013schuz/s013032.htm. Dále také např. Cepl, V., Restitution of Property in PostCommunist Czechoslovakia, Centre for East and Central European Studies, Liverpool University, Working Paper no. 3., str. 5 a 6. 9/56
zahraničních investic6. S tím souvisela i obnova účinně potlačovaného podnikatelského prostředí v komunistickém státu7 a snaha přivyknout širokou veřejnost k nově definované instituci soukromého vlastnictví8. Již v té době se však objevily hlasy, které se základní premisou těchto akademických důvodů (tedy tím, že restituce ve svém důsledku restituční proces urychlí) nesouhlasily. Za nejvýraznější z nich lze v Českém prostředí považovat společné prohlášení skupiny významných českých ekonomů (mezi nimiž nechyběli Švejnar či Mlčoch) v předvečer hlasování o přijetí třetího českého restitučního zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku9, v němž přímo tento argument zastánců prosazované restituční politiky ve formě naturálních restitucí označili za fikci. Odůvodnění jejich pozice bylo veskrze pragmatického charakteru, ekonomové se ve svém prohlášení obávali zpomalení privatizace a tím i celého procesu ekonomické transformace. Nevěřili předkladatelům zákona, že restituce povede k rychlejší redistribuci státního majetku a předvídali administrativní obtíže s tím související. Ve stejném smyslu formulovali své skeptické výhrady vůči prosazovanému restitučnímu zákonu také příslušníci soudcovského stavu10. Ti vyjádřili obavy ze zahlcení soudů žalobami na uplatnění restitučních nároků a následného zpomalení fungování celé justice. Tento názor s nimi však sdíleli také představitelé akademických kruhů, např. profesor na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Cepl, jenž považoval českou justici za nepřipravenou čelit problému obdobného rozsahu již z důvodu tehdy nízkého počtu soudců a jejich sporné kvality11. Ekonomické aspekty, které však ve formování restitučních politik hrály největší úlohu, nebyly doktrinální povahy, ale spíše povahy faktické. Tímto chceme poukázat na rozdílnou úroveň národního hospodářství různých zemí, jež jsou předmětem této práce, která do značné míry určovala 6
7 8
9
10 11
Kutz, C., Posner, E. „Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk.“ Philosophy & Public Affairs. č. 3(32), 2004, str. 305. Šamalík, F. Ústava sevřená v protikladech restaurace. Doplněk, 2008, str. 9. Cepl, V., Restitution of Property in PostCommunist Czechoslovakia, Centre for East and Central European Studies, Liverpool University, Working Paper no. 3., str. 10. Ekonomové k návrhu zákona o majetkové restituci, Prohlášení vládních ekonomů, Hospodářské noviny, roč. 35/1991, 14. února 1991, str. 1. Obdobné obavy zaznívaly i ze zahraničí, viz např. příspevěk Holmese, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 32. Soudci k restitucím, Hospodářské noviny, roč. 35/1991, 15. února 1991, str. 2. Cepl, V., Restitution of Property in PostCommunist Czechoslovakia, Centre for East and Central European Studies, Liverpool University, Working Paper no. 3., str. 5. 10/56
jak početná bude skupina podporovatelů jednoho z výše zmíněných směrů. Postkomunistické Československo mělo v době, kdy padl komunistický režim, ze srovnávaných zemí nejnižší zahraniční dluh12, nejnižší nezaměstnanost13 a ve srovnání s okolními zeměmi také relativně dobrou rozpočtovou kázeň14. To vše vedlo u českých politiků k domnění, že si mohou dovolit poměrně štědrou restituční politiku v podobě naturálních restitucí15. Naopak v Maďarsku z důvodu vysokého státního dluhu16 převládl dojem, že si stát takto nastavenou restituční politiku dovolit nemůže, pročež byla přijata restituční politika spíše ve formě finančních kompenzací. Lavírování ohledně schopnosti vůbec restituce ufinancovat pak v Polsku vedla, jak je možné vidět v kapitole o Polsku níže, ke zdržení v přijímaní restituční legislativy o desetiletí.
2.2. Spory filosofické povahy Další argumenty se soustředily do oblasti morální filosofie a spočívaly především na předpokladu absence legitimity zestátňovací politiky komunistického režimu a z toho plynoucí potřeby napravit křivdy jí způsobené17. Tento argument také podporovala teze, že pokud komunistický režim byl ze své podstaty diskriminační a nespravedlivý, nemohlo jeho majetkové uspořádání vést ke spravedlivému rozdělení majetku18. Bylo proto jen správné, pokud nespravedlivý "starý režim" byl nahrazen režimem novým, chovajícím se dle "neměnných principů spravedlnosti19." V postkomunistických zemích, kde byly prosazeny naturální restituce (ze zkoumaných zemí v této práci se to týká především postkomunistického Československa), tedy převládl názor, že "představě o historické spravedlnosti odpovídá obnovení vlastnických práv ke konkrétnímu majetku, který
12
13
14
15
16
17
18 19
Lavigne, M. The Economics of Transition: from Socialist Economy to Market Economy. Macmillan, New York, 1995, str. 103. Lavigne, M. The Economics of Transition: from Socialist Economy to Market Economy. Macmillan, New York, 1995, str. 147. Klaus, V., "Patnáct let od zahájení ekonomické transformace," in Loužek, M. (ed), Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi, CEP, 47/2006, str. 16 nebo Lavigne, M. The Economics of Transition: from Socialist Economy to Market Economy. Macmillan, New York, 1995, str. 136. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 325 Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 329. Barkan, E., The Guilt of Nations and Negotiating Historical Injustices, The John Hopkins University Press, 2000, str. 127. Švejnar, Jan. Strategie ekonomické přeměny Československa. Lidové noviny, Praha 1990, str. 28. Příspevěk Preusse, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 38. 11/56
totalitní stát vyvlastnil20." Kompenzační forma restituční politiky tak pro tyto země přicházela v úvahu jen pokud restituce in naturam nebyla možná21. Proti těmto argumentům však bylo oprávněně namítáno, že znárodňovací politika komunistických států nemusela nutně postrádat veškerou legitimitu, neboť znárodňování probíhalo (byť v menším měřítku) také ve státech demokratických a jak bylo ukázáno výše, znárodňování nebylo v rozporu s tehdy platnými normami mezinárodního práva22. Z restituční praxe srovnávaných politik však vyplývá (viz níže), že v tomto ohledu mezi jednotlivými státy nepanovala shoda. Např. v České republice byl přijat názor o materiální diskontinuitě právního systému23 a s tím související neplatnosti právních aktů z doby komunistického režimu, jež odporují principům demokratického právního státu a základních lidských práv a svobod. Teze, že komunistický režim byl ze své podstaty nespravedlivý a tudíž nemohl vést ke spravedlivému rozložení majetku ve společnosti, má ovšem slabé místo v implicitním předpokladu, že sociální distribuce majetku byla spravedlivá v době, jež komunistickému režimu předcházela24. Pominemeli spory ohledně legitimity rozložení majetku v době první republiky a Habsburské monarchie, musíme se vypořádat s obdobím 40. let 20. století, v jehož průběhu také docházelo k významným změnám ve vlastnických vztazích obyvatel střední Evropy, ať již ze strany nacistických či sovětských okupantů, nebo ze strany poválečných vlád25. Zde leží další argument proti nastavení restitučních politik v této práci zkoumaných zemí, neboť především postkomunistické Československo a Polsko v návrzích svých zákonů oběti těchto konfiskací (alespoň v první fázi restitucí) vynechalo ať již skrze nastavení přísných rozhodných dat, za něž se restituční zákony nevztahovali (viz níže) nebo omezením počtu k restituci oprávněných osob požadavkem státního občanství nebo trvalého pobytu v době restituce (též viz níže). 20
21
22
23 24
25
Malenovský, J. "Právo na restituci" ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva, Právník 6(142)/2003, str. 544. Aniž by bylo možné vysledovat kauzální spojení mezi tímto názorem a úvahou Stálého soudu pro mezinárodní spravedlnost fungujícího z meziválečném období v rámci Ligy národu, je nutné podotknout, že právě tento soud byl stejného názoru v relaci na restituci mezi státy. Více viz rozhodnutí Stálého soudu pro mezinárodní spravedlnost ve věci továrny Chorzow, č. 9, 21 (1927, Série A). Tento názor byl však v relaci na odškodnění jednotlivců na mezinárodním poli překonán (viz kapitola o mezinárodní restituční praxi). Více viz kapitola o mezinárodní restituční praxi nebo Šamalík, F. Ústava sevřená v protikladech restaurace. Doplněk, 2008, str. 11. Nález Ústavního soudu České republiky způs. zn. III. ÚS 107/04. Kutz, C., Posner, E. Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk. Philosophy & Public Affairs. č. 3(32), 2004, str. 287. Příspevěk Offeho a Bönkera, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 31. 12/56
Kromě výše uvedených protiargumentů se pak v odborné diskuzi objevovaly také argumenty kritizující především slepou preferenci újmy materiální před újmou imateriální26. Na základě většiny restitučních zákonů totiž byly nahrazeny jen křivdy způsobené na majetku, nikoli však již křivdy, které v minulosti vedly k ušlým příležitostem např. ve vzdělávání nebo v profesní kariéře27. Tento aspekt také některé odborníky vedl k názoru, že restituční politika, tak jak byla schválena, mohla být pro tuto skupinu osob dvojnásob nespravedlivou, neboť nejenže je v rovině odškodnění opominula, ale také vracela majetek ze státního vlastnictví, tedy ze zdroje financovaného také z daní těchto občanů28. V tomto ohledu restituční politika tedy nesloužila svému původně deklarovanému účelu (nápravě křivd minulosti), ale spíše ve snaze o nápravu křivd dala vzniknout jiné morálně sporné situaci, jež v mnoha ohledech postrádala alespoň snahu o vyvažování zájmů zúčastněných skupin obyvatelstva29.
2.3. Spory politické povahy Třetí argumentační linie byla linií veskrze politickou a vyplývala především z vlny obecného nadšení veřejnosti se co nejrazantněji od komunistického režimu distancovat30. Toto platilo různou měrou ve všech středoevropských zemích, nutno však přiznat, že nejvíce se to projevilo v případě postkomunistického Československa31, kde toto nadšení vzedmulo vlnu tak mohutnou, že umožnila relativně rychlý přechod z centrálně plánovaného hospodářství na hospodářství založeném na principech volném trhu32. Dalším politickým důvodem ve prospěch restituční politiky byla snaha 26
27
28
29
30
31
32
Např. příspevěk Offeho a Bönkera, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 32 nebo příspevěk Holmese, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 33. Elster, J. On Doing What One Can: An Argument Against PostCommunist Restitution and Retribution. East European Constitutional Review 1(15)/1992, str. 16. Kutz, C., Posner, E. Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk. Philosophy & Public Affairs. č. 3(32), 2004, str. 295. Příspevěk Shera, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 38. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 369. Malenovský k tomu poznamenává, že čím méně byl přechod k demokracii v postkomunistických státech předmětem rozhovorů mezi reprezentanty starého a nového režimu, tím radikálnější pak byla přijatá transformační opatření. Malenovský, J. "Právo na restituci" ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva, Právník 6(142)/2003, str. 561. Klaus, V., "Patnáct let od zahájení ekonomické transformace," in Loužek, M. (ed), Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi, CEP, 47/2006, str. 15. 13/56
vyvarovat se přechodu státního majetku do rukou členů "starých struktur" čili komunistické nomenklatury33, což bylo nebezpečí, jež reálně hrozilo, neb jedna ze zvažovaných variant privatizace bylo i předávání státních podniků do rukou managementu. V tomto ohledu by také neměl být přehlížen důležitý aspekt restituční politiky, jenž se vyznačoval především svou symbolickou hodnotou pro přechod od posttotalitního režimu k demokracii. Jelikož reforma institucionalizace vlastnického práva spočívala v jádru komunistické ideologie samotné 34, bylo obnovení původních vlastnických vztahů do značné míry vnímáno jako důkaz nefunkčnosti původního režimu. Navíc restituční politika byla v rámci transformačních strategií v některých postkomunistických státech záměrně prováděna v masivních rozměrech, neboť byla některými svými proponenty vnímána jako nevratná záruka proti návratu starého režimu35. Na rozdíl od argumentačních sporů ekonomických a filosofických byla argumentace politické povahy přijímána daleko méně odmítavě, neboť panovalo obecné přesvědčení, že přestože restituce nemusí být v konečném důsledku ekonomicky výhodné a mohou být při nejmenším morálně pochybné, z politického hlediska se jednalo o poměrně chytrý tah pro ukotvení institucí tržní ekonomiky a právního demokratického státu36. Ideologický aspekt restituční politiky bystře vyjádřil také americký profesor z New Yorské univerzity v závěru svého v této práci hojně citovaného článku: "Jakkoli se jedná o koncept nevyrovnaný a nerozumný, restituční zákony se ukázaly být neodolatelné pro vlády, jejichž jediným zdrojem legitimity se zdála být vadnoucí vzpomínka na euforický komunismus. Křivdy minulosti 33
34
35
36
Viz např. Cepl, V., Restitution of Property in PostCommunist Czechoslovakia, Centre for East and Central European Studies, Liverpool University, Working Paper no. 3., str. 7, Kutz, C., Posner, E. „Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk.“ Philosophy & Public Affairs. č. 3(32), 2004, str. 290, nebo příspevěk Holmese, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 33. "Zrušení veřejného vlastnictví je tedy úplnou emancipací všech lidských smyslů a kvalit, neboť tyto smysly a jiné atributy se staly subjektivně i objektivně lidskými." citováno z anglického překladu Marx, K. (1844), oddíl 4. "Je třeba udělat jako zahájení nějaký velký krok, uskutečnit najednou něco jako 'kritickou masu' změn, která dá signál a bude nevratná." Klaus, V., "Patnáct let od zahájení ekonomické transformace," in Loužek, M. (ed), Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi, CEP, 47/2006, str. 15., dále také např. Příspevěk Holmese, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 34 nebo příspevěk Offeho a Bönkera, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 31. "... i když je restituce ekonomicky neefektivní a morálně nespravedlivá, je to dobrá politika, pokud může nepřímo podpořit demokratizační proces skrze legitimizaci nového uspořádání vlastnických vztahů." příspevěk Holmese, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 33. 14/56
tímto způsobem samozřejmě nemohou být napraveny stejně jako nikdy nebude alespoň vzdáleně obnovena situace před znárodněním. Ale 'vracení' konfiskovaného majetku, podobně jako překřtění názvů ulic a náměstí jejich starými jmény, je úžasným způsobem, jak dát marxismu polibek na rozloučenou37." Jen na okraj lze ještě zmínit politický důsledek restitučních politik, na nějž klade důraz izraelský profesor Avineri, který restituce pojímá jako nástroj obnovy národní identity ztracené v komunistickém internacionalismu do prostředí doposud nepoznané "národní čistoty," ve smyslu národních států s nízkým počtem a poměrem národnostních menšin nesrovnatelným s žádným jiným obdobím v historii38. Také ve prospěch této teze (bohužel) mluví omezení osob z restitučních politik oprávněných kritérii státní příslušnosti, trvalého pobytu a přísně stanovených rozhodných dat. Profesor Offe pak v tomto aspektu projevujícím se také nárůstem nacionalismu ve společnostech zkoumaných zemí viděl nebezpečí "etnifikace společnosti," jež mohla vést k vyhrocení politické situace v těchto zemích39.
3. KOMPARATIVNÍ RESTITUČNÍ PRAXE V ČESKOSLOVENSKU, MAĎARSKUA POLSKU Kromě výše nastíněných teoretických sporů a sporů obecné povahy, tedy zda vůbec restituovat či nikoli, se vedly také dílčí diskuze o podobě jednotlivých restitučních politik ve vztahu k individuálním podmínkám té které postkomunistické země. Abychom představili odlišná řešení nastolených problém, poukážeme na následujících stránkách především na rozdílné způsoby vymezení majetku, jenž se stal předmětem restitucí, a pokusíme se také ukázat na odlišné přístupy k řešení otázky oprávněných a povinných osob, tedy těch, kterým z restitučního zákonodárství vznikalo buď oprávnění k navrácení kdysi zabaveného majetku nebo naopak k jeho vrácení. V závěrečné části se pak pokusíme přiblížit otázky související se způsobem administrace restitučních politik a jeho vlivem na rychlost jejich průběhu. 37
38
39
Příspevěk Holmese, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 34. Příspevěk Avineriho, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 35. Offe, C. Strong Causes, Weak Cures: Some preliminary Notes on the Intransigence of Ethnic politics. East European Constitutional Review 1(21)/1992, str. 21. 15/56
3.1 Restituční politika v postkomunistickém Československu V Československu byla přijata restituční legislativa jako v první z nově postkomunistických zemí již v průběhu let 1990 a 1991, tedy v období vlády složené z představitelů Občanského fóra. Občanské fórum však ve svých Programových zásadách z 26. listopadu 199040 tématiku restitucí nijak blíže nepřiblížilo, rozhodlo se tak řešit otázku restitucí bez demokratického mandátu voličů k jejímu provedení. Přesto, byla přijata restituční politika, která nabyla rozměrů nebývale velkorysých v celém transformujícím se postkomunistickém světě41. Jelikož se tak stalo ještě před rozdělením federativního státu v roce 1993 na Českou Republiku a Slovenskou Republiku, je restituční praxe v těchto dvou zemích prakticky totožná a pro účely této práce je podrobena analýze společně.
Záměr zformulovat restituční politiku byl nejprve oznámen ve Scénáři ekonomické reformy představeném na půdě Federálního shromáždění 30. srpna 199042, jenž byl jakýmsi strategickým plánem provedení ekonomické transformace. Restituce se tak do budoucna měla stát jedním z hlavních pilířů privatizačního procesu. Protože však při provádění privatizace (rozprodeji státního majetku) a restituce (navrácení státního majetku osobám, jimž byl zabaven) mohlo v praxi dojít ke kolizi, již v tomto strategickém dokumentu bylo jasně vymezeno, že majetek podléhající restituci musí být z působnosti privatizačního zákonů vyjmut. Proti tomuto aspektu restituční politiky brojili především ekonomové43, neboť tak hrozilo významné zpomalení celého transformačního procesu a omezení přílivu zahraničních investic44.
Restituční politika byla v postkomunistickém Československu převedena v legislativní praxi třemi hlavními restitučními zákony: zákonem o zmírnění některých majetkových křivd45, zákonem o
40
41
42
43
44
45
Co chceme: Programové zásady Občanského fóra, Praha, 26. listopadu 1989, k dispozici online, http://www.totalita.cz/vysvetlivky/of.php, naposledy navštíveno 5. května 2010. Lavigne, M. The Economics of Transition: from Socialist Economy to Market Economy. Macmillan, New York, 1995, str. 156. Scénář ekonomické reformy, Odstavec 2.1, Sněmovní tisk číslo č. 87 z 30. srpna 1990, k dispozici online, http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0087_01.htm, naposledy navštíveno 5. května 2010. Cepl, V., Restitution of Property in PostCommunist Czechoslovakia, Centre for East and Central European Studies, Liverpool University, Working Paper no. 3., str. 3. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 317. Zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd. 16/56
mimosoudních rehabilitacích46 a zákonem o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku47. V těchto zákonech úplně převládl princip úplné tzv. naturální restituce prosazovaný pravicovými politiky, jenž se vyznačoval tím, že na jeho základě měl být vrácen zabavený majetek celý, finanční kompenzace nastupovala pouze v případech, kdy vrácení původního majetku nebylo možné nebo převážil zájem na ochraně vlastnických práv osob, jež majetek nabyly po jeho znárodnění (viz níže). V první části této podkapitoly vymezíme majetek, na nějž se restituční zákony vztahovaly a zároveň tak přiblížíme jednotlivé vlny, ve kterých ke znárodňování v průběhu trvání komunistického režimu docházelo. Ve druhé části se věnujeme určení oprávněných a povinných osob, jinými slovy vymezení osob, které na základě restituční legislativy nabyly restitučních nároků a osob, které naopak na jejím základě byly povinovány jej ze svého držení vydat. V třetí závěrečné části této podkapitoly se pokusíme přiblížit systém administrace restituční politiky z hlediska jak zúčastněných osob tak z hlediska institucionálního.
3.1.1. Restituovaný majetek Základní vymezení majetku, jenž se stal předmětem restitucí, podléhalo ustanovením výše zmíněných restitučních zákonů, které formulovaly řadu omezení jednak pozitivně, jednak negativně. Hlavním společným prvkem těchto omezení bylo časové ohraničení, které do restitučního procesu zahrnulo pouze zkonfiskovaný majetek v tzv. rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Jak je ukázáno v další části této kapitoly, tento postup připravil řadu osob, jež byly zbaveny svého majetku srovnatelným způsobem v průběhu předchozích konfiskačních vln, práva dožadovat se vrácení svého majetku. Hlavním smyslem restitučních zákonů bylo přispět k privatizačnímu procesu transformujícího se státního hospodářství zmírněním některých křivd vydáním zabaveného majetku nebo poskytnutím finanční kompenzace v různé výši. Každý z restitučních zákonů se vztahuje na jinou oblast znárodněného majetku, níže si rozebereme, na jaký majetek se vztahoval jaký zákon.
46 47
Zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. 17/56
3.1.1.1. Restituce in naturam Zákon o zmírnění některých majetkových křivd se vztahoval na majetek zabavený v rámci dvou vln znárodňování počínajících lety 1955 a 1959. Znárodňování v roce 1955 probíhalo formou rozhodnutí jednotlivých ministerstev na základě právních předpisů z roku 194848. Jednalo se o majetek, jenž splňoval předpoklady pro znárodnění dané předpisy z roku 1948 až dodatečně. Majetek zabavený na základě předpisů z roku 195949, byl vymezen tím, zda byl užíván zcela nebo převážně socialistickými organizacemi (národními podniky) ještě před 25. únorem 1948. Zajímavým aspektem této vlny znárodňování bylo, že znárodňování neprobíhalo přímo na základě výše odkazovaných předpisů, ale jistou oklikou.
Příkladem může být umožnění odkupu majetku v užívání socialistické organizace, pokud jeho cena nepřesahovala 50 000 Kčs. V případě, že tento limit přesáhla, bylo na příslušné Národním výboru, aby na základě zvláštního předpisu určil výši náhrady ad hoc. Takový předpis však nebyl nikdy přijat a majetek vyšší hodnoty byl proto zabavován bez jakékoli náhrady50. Socialistická organizace, jež soukromý majetek užívala, se mohla také po dohodě s místním Národním výborem a bez souhlasu majitele nemovitosti rozhodnout provést na nemovitosti "stavební úpravy." Náklady těchto úprav však nesl majitel a pokud Národní výbor rozhodl, že výše těchto nákladů přesáhla cenu nemovitosti, byl majetek (opět bez náhrady) převeden na socialistickou organizaci, jež původně byla u majitele v nájmu51. Zákon o mimosoudních rehabilitacích se zabýval nápravou křivd způsobených občanskoprávními, pracovněprávními úkony a správními akty komunistického režimu, které byly "v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty..."52. Jako formu kompenzace umožňoval jednak restituci majetku, jednak finanční kompenzaci, příp. zrušení nedemokratických správních aktů, jež adresátovi způsobily nějakou újmu. 48
49 50 51 52
Zák. č. 114/1948 Sb., zák. č. 115/1948 Sb., zák. č. 118/1948 Sb., zák. č. 120/1948 Sb., zák. č. 121/1948 Sb., zák. č. 123/1948 Sb., zák. č. 124/1948 Sb. Citováno dle pozn. pod čarou č. 1 k § 1 zák. č. 403/1990 Sb. Vládní nař. č. 15/1959 Sb., zák. č. 71/1959 Sb. Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 16. Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 16. Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 99. 18/56
Restituce na základě tohoto zákona se týkala pouze majetku, jenž byl vyvlastněn fyzickým (nikoli právnickým) osobám53 přímo do majetku státu, nikoli socialistických organizací (např. družstev)54. Tento majetek musel být zabaven způsobem v době znárodnění nezákonným nebo zákonným, avšak v důsledku politické perzekuce55 nebo v rozporu s mezinárodními standardy ochrany lidských práv56. Zákon o mimosoudních rehabilitacích se také vztahoval na nemovitosti, jichž stát nabyl na základě odsuzujících rozsudků v trestním řízení anebo jiných skutečností, které tehdy vedly k propadnutí majetku státu57. Aby však k restituci mohlo dojít, musel být nejprve právní úkon státu vedoucí k propadnutí jmění zneplatněn na základě zákona o soudní rehabilitaci 58. Další skupinu restituovaného majetku tvořily nemovitosti, které nebyly vráceny osobám perzekvovaným komunistickým režimem v 50. letech, ale nerehabilitovaným v roce 1968. Zákon o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku se oproti zákonu o mimosoudních rehabilitacích vztahoval i na majetek, jenž byl vyvlastněn nejen do vlastnictví státu, ale také dalších socialistických organizací, především družstev59. Zákon přijal odlišný způsob kompenzace pro majetek movitý (finanční náhrada)60 a nemovitý (vrácení věci)61. Nemovitý zemědělský majetek, jenž měl být podle tohoto zákona vrácen byly pak zpravidla pozemky určené k zemědělským a lesnickým účelům a zemědělské usedlosti. Restituce se obdobně jako u zákona o soudních rehabilitacích vztahovala na majetek zabavený v rozporu s dobovými předpisy či majetek zabavený v souladu s nimi, avšak na základě politické perzekuce v rozporu s mezinárodními standardy ochrany lidských práv. Dále byl do zákona o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku zahrnut i majetek, který byl zabaven na základě tzv. "kolektivizačních předpisů62" krátce po 25. únoru 1948. 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62
§ 3, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. § 6, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. § 2 odst. 2, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. § 2 odst. 3, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zák. č. 88/1950 Sb., o propadnutí jmění. Zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 109. § 20, zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. § 1, zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Zák. č. 142/1947 Sb., zák. č. 46/1948 Sb., zák. č. 81/1949 Sb. SNR, zák. č. 2/1958 Sb. SNR 19/56
3.1.1.2. Finanční kompenzace Finanční kompenzace se obecně vztahovala na věci movité i nemovité, jejichž vrácení bylo nějakým způsobem znemožněno, ať již tím, komu v době restituce patřily nebo tím, že došlo k jejich zničení či poškození. Zvláštním případem pak bylo, pokud na znárodněném majetku vzniklo věcné břemeno (např. znárodněný zemědělský pozemek byl prodán jinému vlastníkovi, jenž si na něm postavil pozemek). Z restituce dle všech restitučních zákonů byl také vyjmut majetek, jenž patřil v době uplatnění restitučního nároku cizímu státu, právnické osobě se zahraniční účastí a mezinárodních organizací. Volba formy kompenzace nezávisela na vůli oprávněné osoby, ale na vůli zákonodárce. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla byl případ, kdy cena restituované nemovitosti v době od jejího znárodnění výrazně stoupla. V takovém případě může oprávněná osoba buď přijmout finanční kompenzaci nebo věc s tím, že rozdíl v její hodnotě státu musela uhradit63. Zákon o mimosoudních rehabilitacích a zákon o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku dále vyjímal z okamžité restituce nemovitosti, které byly označeny za národní kulturní památku64 a věci "získané v době nesvobody [od 30. září 1938 do 4. května 1945] osobami státně nespolehlivými nebo v důsledku rasové perzekuce65." Poslední zmíněné samozřejmě neznamenalo, že by daný majetek stále ležel v rukou "osob státně nespolehlivých," jednalo se o majetek zabavený nacistickou okupační mocí především osobám židovského a romského původu, který však z důvodu pozdější státní znárodňovací politiky nebyl nikdy vrácen. Zvláštní finanční kompenzace oprávněným osobám náležela také tehdy, pokud se stav restituovaného majetku zhoršil od doby znárodnění natolik, že jeho cena výrazně poklesla. V takovém případě náležela oprávněné osobě kompenzace ve výši rozdílu ceny dle zvláštního koeficientu. V neposlední řadě vznikl oprávněné osobě nárok na náhradu škody vzniklé zanedbáním péče dobrého hospodáře v období po uplatnění restitučního nároku v zákonné lhůtě od nabytí účinnosti daného restitučního zákona66.
63 64 65 66
§ 14 odst. 1, zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd. § 8 odst. 6, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. § 1 odst. 5, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. § 9 odst. 2, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. 20/56
3.1.2. Oprávněné osoby
Fyzické osoby byly oprávněnými osobami či subjekty v restitučním řízení dle všech výše uvedených restitučních zákonů. Restituční zákony obecně umožňovaly navrácení majetku osobě, jíž byl majetek odňat67. Bylli majetek odňat osobě, jež v kritické době znárodnění věc nevlastnila, vznikl ze zákona nárok domáhat se vrácení věci i vlastníkovi. V případě, že věc byla již vydána osobě, jíž byl majetek v minulosti odebrán, mohl se vlastník domáhat vrácení majetku na této osobě. Pokud vlastník zemřel, přecházel zpravidla restituční nárok i na jeho dědice68. Rozdíl v restituční praxi byl v nastavení podmínek, které fyzická osoba69 musela splňovat, aby mohla svůj restituční nárok uplatnit. Kromě obecné povinnosti svůj nárok prokázat (prokázat vlastnický titul z doby znárodnění), ustavil zákon o mimosoudních rehabilitacích a zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku také dvě další podmínky žadatel o restituce musel mít v době uplatnění restitučního nároku české občanství a trvalý pobyt v české republice. Obě tyto podmínky byly v zásadě diskriminačního charakteru, když zbavily restitučního nároku osoby, které kvůli politické perzekuci republiku opustili ať již dobrovolně nebo proti své vůli. Názor, že se jednalo o podmínky v rozporu s mezinárodními standardy ochrany lidských práv opakovaně vyslovil Výbor OSN pro lidská práva70. Ve věci diskriminace českých občanů na základě trvalého pobytu mu pak dal za pravdu i český Ústavní soud71. Fyzická osoba zásadně nemohla být dle restitučních zákonů povinnou osobou. Jedinou výjimku z tohoto pravidla stanovily společně zákony o mimosoudních rehabilitacích a o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku. Tyto zákony přímo stanovily, že fyzické osoby, které nabyly majetek v rozporu s právními předpisy platnými v době jeho nabytí nebo na základě nezákonného znevýhodnění, stávající se povinnými osobami, pokud dojde k uplatnění restitučního nároku. Zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku tuto možnost omezil stanovením podmínky, že vydání věci se muselo uskutečnit na základě soudního rozhodnutí
67 68 69 70 71
Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 19. § 3 odst. 4, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. § 3, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Např. Šimůnek v. Česká republika, stanovisko Výboru OSN pro lidská práva č. 516/1992. Nález Ústavního soudu České republiky zveřejněný pod č. 164/1994 Sb. 21/56
z iniciativy oprávněné osoby původního vlastníka72. Podnět oprávněné osoby jiné než původního vlastníka se proto nepřipouštěl. Povinná fyzická osoba v každém případě získala právo na náhradu ceny, za níž restituovanou věc koupila. Toto právo však mohla uplatnit jen vůči státu, nikoli vůči oprávněné osobě. Právnické osoby byly oprávněné k restituci pouze dle zákona o zmírnění některých majetkových křivd dle stejných podmínek jako osoby fyzické. Příkladem úspěšně uplatněného nároku dle tohoto zákona může být případ vrácení majetku České obci sokolské73. Do dnes nedořešený je však případ restituce církevního majetku, jenž si vyžaduje zvláštní zákonnou úpravu již z toho důvodu, že částečná náhrada znárodněného majetku byla církvi poskytnuta tím, že stát finančně zajistil fungování církve od okamžiku znárodnění. Ohledně restitucí tohoto druhu však nepanuje na české politické scéně shoda ani po dvaceti letech od Sametové revoluce, důkazem budiž zamítnutí posledního návrhu zákona, který se s tím to reziduem minulosti měl vypořádat74. Obecně lze říci, že právnické osoby kvůli svému zvláštnímu postavení v rámci komunistického politickoprávního uspořádání nepatřily ke ke skupině subjektů, jež by si dle polistopadových činitelů zasloužila nějaké zvýhodnění. Právnické osoby proto zpravidla patřily spíše do skupiny povinných subjektů, u nichž se restituční nárok uplatňoval. Určujícím momentem, zda se právnická osoba stala povinnou osobou byl zpravidla okamžik účinnosti jednotlivých zákonů v relaci na držení majetku, který byl předmětem restituce. Jak již bylo řečeno výše, zákony o mimosoudních rehabilitacích a o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ukládaly fyzickým osobám splnění dvou diskriminačních podmínek, jež byly záměrně nastaveny tak, aby byli cizinci a emigranti z možnosti restitucí vyňati. Důvodem takového opatření byla údajně ochrana národního majetku, ale také předem deklarovaný cíl, jenž měla restituce, jako jedna z politik transformační privatizace, plnit rozdělení majetku osobám žijícím na území českého státu, tak aby se tyto osoby mohly samy začít podílet na budování čerstvě oživované tržní ekonomiky. Z hlediska zákona o zmírnění některých majetkových křivd bylo zajímavé zvláště postavení tzv. 72 73 74
§ 6, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 1882/2001. Návrh zákona o majetkovém vypořádání s církvemi, Sněmovní tisk č. 482 ze dne 9. dubna 2008, k dispozic online, http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=482, naposledy navštíveno 10. května 2010. 22/56
"devizového cizozemce." Tento termín použitý ve smyslu devizového zákona75 označoval fyzické osoby s bydlištěm a právnické osoby se sídlem mimo území státu a mezinárodní organizace na území státu zřízené dle zvláštních předpisů. Devizový cizozemec byl oprávněn požadovat vrácení zkonfiskovaného majetku pokud mu nebyl nahrazen jiným způsobem na základě mezinárodní dohody76. Cizí právnické osoby byly obecně z možnosti restitucí vyjmuty omezujícími ustanoveními restitučních zákonů, jež přímo stanovily, že na majetek právnických osob s cizí účastí se restituční zákony nevztahovaly. Obdobná výjimka se vztahovala také na majetek cizích států a mezivládních organizací. Stát, obdobně jako právnické osoby, patřil především do skupiny povinných osob, tedy osob, u nichž oprávněné osoby uplatňovaly svůj nárok a jenž měl povinnost kdysi znárodněný majetek vydat. Stát v restituční praxi figuroval jako oprávněný subjekt pouze v případě zákona o mimosoudních rehabilitacích77, na jehož základě stát restituční nárok nabýval, pokud jej oprávněná fyzická osoba neuplatnila v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě. Stát mohl svůj nárok uplatnit ve lhůtě osmnácti měsíců ode dne účinnosti zákona, tedy nejpozději do roka od marného uplynutí lhůty oprávněné osoby. Důvodem tohoto opatření bylo, aby stát získal možnost ucházet se o majetek fyzických osob a nestátních institucí, které majetek nabyly během komunismu (např. družstva či politické strany)78.
3.2.3. Administrativní zabezpečení restitučního procesu
Základním pravidlem, jímž se restituční zákony řídily, bylo přísné nastavení lhůty, v jejímž průběhu mohly oprávněné osoby uplatnit svůj restituční nárok. Tato lhůta byla stanovena na délku šesti měsíců ode dne účinnosti zákona, na jehož základě restituční nárok vznikl79. Tato lhůta mohla být prodloužena v zákonem uvedených případech, např. pokud restituční nárok přešel na stát (viz výše). Zákon také zajímavým způsobem řešil otázku spoluvlastnictví, uplatníli restituční nárok jeden ze 75 76 77 78 79
§ 5, zák. č. 528/1990 Sb., devizový zákon. § 6 odst. 2, zák. č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd. § 3 odst. 4, zák. č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd. Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 103. Dle zákona o zmírnění některých majetkových křivd lhůta počínala dnem 1. listopadu 1990, dle zákona o mimosoudních rehabilitacích dnem 1. dubna 1991 a dle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku dnem 24. června 1991. 23/56
spoluvlastníků, byla povinná osoba povinna plnit této osobě. Ostatní spoluvlastníci mohli svůj nárok uplatnit vůči tomuto spoluvlastníku pouze u soudu a to v době do jednoho roku od účinnosti zákona. Obecně také platilo, že na restituenta nepřecházely závazky povinných osob lpící na restituované věci. Toto pravidlo se však nevztahovalo na nemovitosti restituované dle zákonů o mimosoudních rehabilitacích a o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku zatížené nájemními vztahy, neboť tyto závazky přecházely i na restituenta. Problematičnost tohoto řešení mnozí z restituentů pociťují dodnes, neboť tím bylo docíleno zachování regulovaných nájmů v domech dříve obecných.
Restituční nárok musel být uplatněn přímo vůči povinné osobě osobou oprávněnou (a žádnou jinou). Tímto vznikla povinnost povinné osobě majetek vydat bude neodkladně dle zákona o zmírnění některých majetkových křivd80 nebo do měsíce od skončení lhůty pro uplatnění nároku dle zákonů o mimosoudních rehabilitacích a o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pokud povinná osoba své povinnosti dostála, došlo k převodu vlastnického práva na oprávněnou osobu na základě písemné dohody opatřené notářskou doložkou. Rozhodlali se však povinná osoba s oprávněnou osobou nespolupracovat, nehrozil jí za to žádný postih81. Oprávněné osobě tak nezbylo než si navrácení majetku vydobýt soudní cestou82. V tomto ohledu se nastavený systém ukázal být velmi neefektivní a v rámci privatizačního systému kontraproduktivní, neboť privatizaci zbytečně prodlužoval. Největší problémy nenastaly, jak by se dalo očekávat, ve sporech mezi fyzickými oprávněnými a povinnými osobami, ale právě mezi státem v roli povinné osoby a ostatními oprávněnými osobami, neboť Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se zhostil s takovou harpagonskou úporností a odhodlaností, že v mnoha případech oprávněné osoby zesnuly dříve než soud dospěl ke konečnému rozhodnutí. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že role státu v administraci restitučního procesu byla být od počátku minimální, neboť většina restitučních sporů měla být řešena dohodou mezi oprávněnými a povinnými osobami. O tom, že se tento předpoklad nepotvrdil však svědčí fakt, že mnoho restitučních sporů, které musely být dořešeny v rámci soudního řízení, trvá dodnes. Zákonodárce se ovšem rozhodl restitučnímu procesu ponechat volný průběh pouze ve věcech restitucí dle zákonů o zmírnění některých majetkových křivd a o mimosoudních rehabilitacích. 80 81 82
§ 4 odst. 1, zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd. Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 24. § 22, zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd. 24/56
Administrace restitučního procesu dle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku se lišila především v tom, že písemná dohoda mezi osobou oprávněnou a povinnou podléhala schválení místně příslušného pozemkového úřadu83. Nedošloli k dohodě, rozhodoval o restitučním nároku samotný pozemkový úřad, proti jehož rozhodnutí se bylo možné odvolat k soudu. Pokud osobě oprávněné dle tohoto zákona majetek propadl rozhodnutím soudu v rámci trestního řízení nebo na základě zákona o propadnutí jmění státu, mohla se oprávněná osoba domáhat svého restitučního nároku do osmnácti měsíců od právní moci rozhodnutí, jež zrušilo rozhodnutí soudu o propadnutí majetku84.
3.2. Restituční politika v postkomunistickém Maďarsku Díky tomu, že přechod od komunismu k demokracii byl v Maďarsku oproti ostatním komunistickým zemím ve střední Evropě započat s výrazným předstihem, nastoupilo Maďarsko cestu demokratické konsolidace relativně brzy85. Tento fakt se odrazil také v rychlosti, s níž maďarská vláda prosadila svébytný model restituční politiky, jehož hlavním rysem byla forma odškodnění za křivdy komunistického režimu na majetku maďarských občanů spočívající především v distribuci restitučních kupónů. I to je důvod, proč se o restituci v kontextu postkomunistického Maďarska hovoří spíše jako o "kompenzaci" a kompenzační politice. Maďarsko zvolilo odlišnou formu restituce od Československa, neboť odlišně vyhodnotilo základní východiska ústavně právní diskuze o oprávněnosti restitucí jakožto nástroje odčinění dřívějších křivd86. Dalšími důvody však mohla být i odlišná (horší) ekonomická situace Maďarska v porovnání s Československem, jež mu neumožňovala tak štědré rozdávání státního majetku, nebo také odlišná historická zkušenost Maďarska a fakt, že většina znárodněného majetku byla zabavena maďarským 83 84 85
86
§ 4a, zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. § 13, zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pro účely této práce odlišujeme proces demokratické konsolidace tak jak jej chápe Kubát ve své knize Postkomunismus a demokracie (Dokořán, 2003) od pojetí Linze a Stepana prezentovaném v jejich společném díle Problems of Democratic Transition and Consolidation (The John Hopkins University Press, 1996). M. Ženíšek, od něhož přejaté citace pochází, rozdíl těchto dvou koncepcí spatřuje v tom, že pro Linze a Stepana je konsolidovaná demokracie konečnou fází demokratické transformace, zatímco pro Kubáta je samostatným procesem, jenž přechod k demokracii teprve následuje (Ženíšek, M., Přechody k demokracii v teorii a praxi, Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 82). Blacksell, M., Born, K. M., Private Property Restitution: The Geographical Consequences of Official Government Policies in Central and Eastern Europe, The Geographical Journal, June 2002, str. 2. 25/56
totalitním režimem (byť fašistickým) v první půli 40. let, tedy v době před nastoupením komunistického režimu, jenž tyto konfiskace uznal a jejich odčiněním se ze své podstaty nikdy nezabýval. První kompenzační zákon byl přijat maďarským Národním shromážděním (Országgyűlés) již v průběhu roku 199187. Tento zákon umožnil kompenzaci za majetek zabavený po nástupu komunistického režimu k moci v roce 1949 a úplnou restituci majetku zabaveného církevním organizacím. Druhým kompenzačním zákonem88 bylo docíleno posunutí rozhodného data konfiskace na konec 30. let 20. století. Odčinění za politicky motivovanou perzekuci bylo předmětem třetího kompenzačního zákona ze závěru roku 199289. Vzhledem k zaměření této práce se níže budeme zabývat především prvním a druhým kompenzačním zákonem. Nebývale velký vliv na utváření maďarské restituční politiky měl Ústavní soud, jenž v sérii svých rozhodnutí definoval její základní rysy. V tomto ohledu byl určující především postoj soudu vyjádřený v předběžném stanovisku vydaném na podnět vlády90. V tomto stanovisku soud například vyslovil názor, že naturální restituce je diskriminační vůči lidem, kterým restituční nárok nevnikl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se také poprvé objevila myšlenka, jíž se např. chopil také Evropský soud pro lidská práva (viz dále) restituce nemůže být chápána jako základní lidské právo, ale jako poněkud štědrý prvek státní politiky transformace. V první části této podkapitoly vymezíme majetek, na nějž se restituční zákony vztahovaly a zároveň tak přiblížíme jednotlivé vlny, ve kterých ke znárodňování v průběhu trvání komunistického režimu docházelo. Ve druhé části se věnujeme určení oprávněných a povinných osob, jinými slovy vymezení osob, které na základě restituční legislativy nabyly restitučních nároků a osob, které naopak na jejím základě byly povinovány jej ze svého držení vydat. V třetí závěrečné části této podkapitoly se pokusíme přiblížit systém administrace restituční politiky z hlediska jak zúčastněných osob tak z hlediska institucionálního. 87
88
89
90
Zákon XXV z roku 1991, o částečné kompenzaci škod nezákonně způsobených státem na majetku občanů za účelem urovnání vlastnických vztahů. Zákon XXIV z roku 1992, o částečné kompenzaci státu za majetek občanů zabavený na základě zákonů přijatých mezi 1. květnem 1939 a 8. červnem 1949. Zákon XXXII z roku 1992, o kompenzaci občanů, kteří byli z politických důvodů nezákonně připraveni o život či svobodu. Rozhodnutí Ústavního soudu Maďarské republiky č. 21/1990 ze dne 4. října 1990, k dispozici online, http://mkab.hu/ index.php?id=decisions#1991, naposledy navštíveno 10. května 2010. 26/56
3.2.1. Restituovaný majetek Vzhledem ke způsobu kompenzace, pro nějž se rozhodla maďarská postkomunistická vláda, není pro maďarskou restituční politiku určení majetku rozhodujícím faktorem. Lze jej však využít k přesnějšímu vymezení osob, jimž po schválení výše uvedených zákonů vznikl nárok na kompenzaci. Oproti české (československé) úpravě restitučního procesu nepojil maďarské kompenzační zákony jeden časový údaj, jenž by jednoznačně omezoval rozsah kompenzací. Naopak, tak jak byly zákony po sobě schvalovány, postupně rozšiřovaly retroaktivitu, s níž působily do minulosti ve snaze odčinit napáchané škody. Tento aspekt maďarské restituční politiky naznačuje, že její ekonomický dopad na transformující se hospodářství nebyl zdaleka tak akcentován jako v případě českém, ba byl spíše zaměřen na skutečné odškodnění osob, které pod komunistickým režimem trpěly politickou perzekucí.
3.2.1.1. Restituce in naturam Jak bylo řečeno výše, maďarská restituční politika na sebe vzala podobu spíše finančních kompenzací ve formě kupónového redistribučního systému. Jedinou výjimkou byla restituce církevního majetku, jenž byl postupně vracen svým původním vlastníkům. Tak se například na základě novely z roku 1997 k této výjimce přidaly i restituce majetku zabaveného židovskému obyvatelstvu v průběhu 2. světové války. Ve srovnání s českou restituční politikou je to zajímavý fakt, neboť v České republice není otázka církevních restitucí v době psaní této práce restitucí stále dořešena91.
3.2.1.2. Finanční kompenzace Skutečnost, že Maďarská cesta od komunismu k demokracii započala již před revolučním rokem 1989 a byla doprovázena pozvolnými reformami iniciovanými liberálně smýšlejícími členy
91
Návrh zákona o majetkovém vypořádání s církvemi, Sněmovní tisk č. 482 ze dne 9. dubna 2008, k dispozic online, http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=482, naposledy navštíveno 10. května 2010. 27/56
vládnoucí elity92, vedla k tomu, že naturální restituce nebyla veřejností vnímána jako nezbytný prostředek pro vypořádání se s komunistickou minulostí93. V jisté smyslu lze tedy říci, že pragmatické argumenty odborné veřejnosti našly větší pochopení jak u maďarské vlády, tak veřejnosti94. Největší diskuze ohledně formy restitucí panovala podobně jako v postkomunistickém Československu ve věci zemědělské půdy. Konečným řešením však byla jistá forma kuponové privatizace založená na distribuci restitučních kuponů. Restituční kupóny platily tři roky a mohly být použity buď na nákup státních dluhopisů, akcií státních podniků, na odkup jiného majetku, jenž stát dal do veřejné dražby nebo třebas k placení nájmu ve státem vlastněné nemovitosti. Oprávněné osoby si také mohli vybrat, zda přijmou kupóny, nebo si nechají jejich hodnotu vyplácet ve formě dávek či státního příspěvku. Aby se zamezilo spekulacím a podvodnému jednání, bylo množství akcií, které mohly být získány výměnou za restituční kupón, omezeno na deset procent celkového počtu akcií daného podniku95. Rozsah odškodnění byl stanoven tabulkou96 podle výše škody, jíž komunistické konfiskace způsobily. Pokud byla škoda vyčíslena do výše 200,000 maďarských florintů97, měla oprávněná osoba nárok na její plnou náhradu. Pokud však škoda tuto hranici přesáhla, výše náhrady se náležitě snižovala. Ze škody do 300,000 florintů tak oprávněná osoba měla nárok na restituční kupóny v celkové hodnotě 200,000 florintů a padesáti procent částky tuto hranici převyšující. U škody do 500,000 florintů to bylo již pouze třicet procent a u částky nad 500,000 florintů jen deset procent, maximální výše odškodnění však nesměla překročit 5,000,000 maďarských florintů. Oprávněná osoba navíc měla předkupní právo na majetek, jenž jí byl komunistickým režimem zabaven98. Kompenzace za zabavený maďarský majetek byla původně omezena maximální výší 200,000 maďarských florintů. Již v roce 1991 však byla tato hranice zrušena rozhodnutím maďarského Ústavního soudu, který tento postup považoval za diskriminační ve srovnání s osobami 92 93
94
95
96 97 98
Ženíšek, M., Přechody k demokracii v teorii a praxi, Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 138. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 329. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 328. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 345. § 4 odst. 2, prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. Tehdejší směnný kurz maďarského florintu vůči americkému dolaru činil 95:1. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 345. 28/56
kompenzovanými za znárodnění jiného než zemědělského majetku99. Na základě tohoto rozhodnutí maďarské Národní shromáždění schválilo novelu prvního kompenzačního zákona, jež tuto nerovnost odstranila a zavedla další pravidla maďarského kompenzačního procesu. Jedním z nich byla podmínka, že zemědělská půda vykoupená za restituční kupóny, musela být využívána k zemědělským účelům po dobu minimálně pěti let od nabytí vlastnictví. Tento způsob distribuce odškodnění umožňoval rychlejší a efektivnější vypořádání restitučních nároků oprávněný osob. Jeho další výhodou byla snadná odhadnutelnost dopadů maďarské restituční politiky na transformující se hospodářství postkomunistického státu100. Toto bylo v jasném kontrastu s nedostatkem informací o průběhu a rozsahu české restituční politiky, o níž tehdejší místopředseda vlády před přijetím zákona o zmírnění některých majetkových křivd prohlásil: "Je faktem, že dnes nikdo nedokáže odhadnout ekonomický dopad restitucí. Nevíme ani, jakého majetku a kolika lidí se budou restituce týkat."101.
3.2.2. Oprávněné a povinné osoby Ve srovnání s českou restituční politikou je úprava vymezení osob oprávněných k finančním kompenzacím za znárodněný majetek v rámci maďarského kompenzačního systému mnohem jednodušší. K tomuto závěru vede především skutečnost, že maďarské kompenzační zákony přímo umožňují vznést nárok na kompenzaci jak osobám maďarského občanství (bez ohledu na místo trvalého pobytu)102, tak osobám, které maďarské občanství měly v době znárodnění103 nebo nebo jejichž majetek propadl státu z důvodu odebrání státního občanství104. Tato úprava představovala nataženou ruku především pro emigranty, kteří Maďarsko opustili dobrovolně či nedobrovolně v průběhu komunistické éry. Podmínka trvalého pobytu se uplatnila pouze v případě osob cizí státní příslušnosti, kteří byli ke kompenzaci oprávnění pouze pokud měli registrované trvalé bydliště na 99
100
101
102 103 104
Rozhodnutí Ústavního soudu Maďarské republiky č. 16/1991 ze dne 20. dubna 1991, k dispozici online, http://mkab.hu/index.php?id=decisions#1991, naposledy navštíveno 10. května 2010. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 330. Šesták, O., Ditrich, M., Federální vláda jedná o restitučním zákoně, BBC Summary of World Broadcasts, 9. února 1991. Citováno dle Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 360, pozn. pod čarou č. 181. § 2 odst. 1 písm a), prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. § 2 odst. 1 písm b), prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. § 2 odst. 1 písm c), prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. 29/56
území Maďarska k 31. prosinci 1990105. Maďarské kompenzační zákony byly také oproti české restituční legislativě přísnější co do dědičnosti kompenzačního nároku. Jak bylo uvedeno výše, česká úprava umožňovala dědění nároku v rámci zákonné dědické posloupnosti prakticky "do nekonečna," tedy až na posledního žijícího dědice bez ohledu na jeho generační vzdálenost od oprávněné osoby. V Maďarsku byla tato praxe omezena pouze na manžely a manželky106 zesnulé oprávněné osoby a jeho přímé potomky107. Zajímavou odlišností od české restituční politiky byla také skutečnost, že povinnou osobou ve smyslu maďarských kompenzačních zákonů mohl být pouze stát či socialistická organizace státem zřízená (např. družstva). Tento způsob řešení se tak nedostával do konfliktu s majetkovými právy a principem legitimního očekávání či právní jistoty osob, které znárodněný majetek nabyly v průběhu trvání komunistického režimu108.
3.2.3. Administrativní zabezpečení restitučního procesu Byť bylo nastavení maďarské restituční politiky značně omezené co do rozsahu kompenzace, počet oprávněných osob mohl dosahovat velmi vysokých čísel (viz výše). Aby nedošlo k zahlcení státní administrativy a přílišnému zatížení státního rozpočtu, byla pro přihlášení nároku nastavena nejpřísnější lhůta ze všech postkomunistických zemí pouhých devadesát dnů 109. Jak bylo uvedeno výše, povinné osoby byly na základě kompenzačních zákonů pouze stát, případně jeho socialistické organizace. Spojení tohoto faktoru se systémem restitučních kupónů potlačilo jakýkoli smluvní prvek v administraci kompenzačního procesu a znemožnilo tak vypořádávání kompenzačních nároků formou písemných dohod mezi oprávněnými a povinnými osobami, tak jak to bylo např. v postkomunistickém Československu. Za účelem administrace kompenzačního procesu byla zřízena Maďarská národní kancelář pro kompenzace, jež zaměstnávala přibližně pět set byrokratů rozmístěných paralelně na různých 105 106 107 108
109
§ 2 odst. 1 písm d), prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. § 2 odst. 2, prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. § 2 odst. 3, prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 347. § 11, prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. 30/56
úrovních státní správy110. Kompenzační nárok musela oprávněná osoba vznést v dané lhůtě devadesáti dní u místní pobočky této kanceláře, jež měla pravomoc bez odkladu rozhodnout o oprávněnosti tohoto nároku. Pokud oprávněná osoba nesouhlasila s tímto rozhodnutím, mohla se proti němu odvolat k prezidentu této kanceláře111. V případě, že ani rozhodnutí o odvolání nepřineslo kýženou změnu do rozhodnutí kanceláře, mohla se oprávněná osoba obrátit s žalobou na soud. Skutečnost, že odvolání bylo možné již v rámci státního úřadu pověřeného vypořádáním kompenzačních nároků, omezila nápor případů, které došli až do soudní síně, čímž se zamezilo přílišnému zatížení soustavy obecných soudů, jak tomu bylo např. v České republice. K nepoměrnému zjednodušení celého procesu z pohledu oprávněné osoby došlo také vydáním jednotného formuláře pro vznesení kompenzačního nároku112. Při vyplňování tohoto formuláře musela oprávněná osoba jednak jednoznačně identifikovat majetek, jenž jí byl zabaven, a dokázat, že jí byl zabaven na základě znárodňovací legislativy. Dále musela předložit doklad potvrzující její vlastnické právo k danému majetku v době znárodnění. Byť se jednalo o jednoduché opatření, ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi vedlo k velmi výraznému urychlení kompenzačního procesu a zamezilo řadě zbytečných žalob na jeho průběh pro nesplnění formálních náležitostí kompenzačního nároku113. Administrace převedení restituční politiky v praxi formou pověření zvláštního státního úřadu jejím výkonem se v zdá z výše uvedených důvodů efektivnějším řešením, neboť tím, že si maďarský stát ponechal vliv nad aplikací norem kompenzačního zákonodárství, neztratil užitečný nástroj pro sjednocování restituční praxe denního působení pověřeného úřadu. Pokud je tento úkol ponechán na soudech, tak jak tomu bylo v postkomunistickém Československu, hrozí, že se proces sjednocování praxe protáhne na dobu trvání několika soudních řízení, na jejichž konci je sjednocující nález některého z nejvyšších soudů české justiční soustavy114.
110
111
112
113
114
Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 347. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 348. §§ 34, prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991 a §§ 12, druhého kompenzačního zákona XXIV z roku 1992. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 348. Williams, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ, 2007, str. 51. 31/56
3.3.
Restituční politika v postkomunistickém Polsku
Polsko je pro komparativní zkoumání restitučních politik bezesporu zajímavým případem. Na jednu stranu lze říci, že komunistický režim v Polsku nebyl nikdy tak zakořeněn jako v okolních zemích a transformační proces v něm tudíž měl dobré podmínky pro to, aby započal s významným předstihem obdobně jako v Maďarsku115, na druhou stranu se ale polským polistopadovým vládnoucím elitám nepodařilo přijmout restituční zákony dostatečně brzy po přechodu k demokracii, čímž se celá polská restituční politika významně zkomplikovala. Smutným faktem je, že Polsko do dnešních dnů nebylo schopné se s restitucemi legislativní cestou vůbec vypořádat. Dle Gelpernové lze hledat důvody tohoto selhání především v silné pozici levicově orientovaných odborů a velmi špatnému stavu národního hospodářství umocněného vysokým státním dluhem 116. Dalším důvodem může být také obecný strach polské postkomunistické vlády z otevírání pandořiny skříňky v podobě otázek týkajících se polského poválečného geopolitického uspořádání, jež představovalo vratký kompromis dohodnutý velmocemi na úkor významných lokálních menšin117.
3.3.1. Historický přehled neúspěšných pokusů o přijetí restituční politiky Spor o restituce, jak byl nastíněn výše, se v Polsku odehrával v podmínkách ostře vyhrocených vztahů mezi vládou a prezidentem Walesou, jenž byl tvrdým zastáncem restituční politiky obdobné té, která byla přijata v postkomunistickém Československu118. V prvních pár letech po pádu komunistického režimu se Walesa těšil obrovské podpoře polského obyvatelstva, navíc atmosféra v polské společnosti byla naladěná pro rychlý a rozhodný proces demokratické konsolidace. Lze tak tedy říci, že Walesa měl v této době nejlepší příležitost k prosazení restituční legislativy dle svých představ. Přesto se však kolo dějin otočilo jiným směrem než Walesa předpokláda. První návrh restitučního zákona z roku 1990 byl v polském Sejmu odmítnut, neboť neobsahoval odhad celkových 115 116
117 118
Ženíšek, M., Přechody k demokracii v teorii a praxi, Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 131. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 331. Ženíšek, M., Přechody k demokracii v teorii a praxi, Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 133. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 332. 32/56
nákladů restitucí119. V následujících letech se Walesa pokusil na půdě parlamentu prosadit obdobné restituční zákony ještě třikrát, vždycky však se stejným neúspěchem. Následovala řada pokusů o prosazení restituční legislativy ze strany vlády, z nichž byl dle Gelpernové nejúspěšnější návrh zákona z roku 1993. K jeho schválení však nikdy nedošlo, neboť legislativní proces byl přerušen v té době vypuknuvší polskou parlamentní krizí. Tato krize přesunula ohnisko pozornosti polské veřejnosti na jiná témata, z nichž jedním bylo i téma psaní nové ústavy. Ta byla dokončena v roce 1997, tedy s výrazným zpožděním oproti ostatním středoevropským zemím s postkomunistickou minulostí. Právě v této době také přišla další vládní iniciativa na prosazení restitučního zákonodárství, která se snažila reflektovat řadu státem prohraných soudních sporů o zabavený majetek. Nicméně i tato iniciativa nenalezla v polském parlamentu dostatečnou podporu. Po tomto neúspěchu restituční snahy opět utichly, až do roku 2001, kdy se polská vláda opět pokusila prosadit restituční zákon, jenž se snažil uzákonit restituci formou částečné finanční kompenzace. Bohužel, i tento zákon nevešel nikdy v platnost, neboť byl vetován polským prezidentem Aleksanderem Kwasniewskim. Tento legislativní neúspěch se polské vládě nevyplatil, neboť v následujících letech polský stát zaznamenal řadu justičních proher, které se ukázaly být mnohem nákladnější než příp. navrhované restituční řešení120. I z tohoto důvodu se vláda pokusila v roce 2006 prosadit další restituční zákon, ani ten však neuzřel konce legislativního procesu. V současné době polské Ministerstvo financí pracuje na přípravě návrhu nového restitučního zákona. Tento návrh měl být hotov ke konci dubna 2010. V době psaní této práce však stále nebyly známy téměř žádné bližší podrobnosti o zamýšleném konceptu polské restituční politiky121.
3.3.2. Restituovaný majetek 119
120
121
Ani v České republice nebyl tento odhad při schvalování restitučních zákonů předložen, nicméně nutno říci, že nebyl ani nikým důrazně požadován. Dva miliony Poláků se dočkají válečných restitucí, Týden (zpráva ČTK), 3. dubna 2006, k dispozici online, http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/dvamilionypolakusedockajivalecnychrestituci_52162.html, naposledy navštíveno 15. května 2010. Property Restitution, CK Law Office, k dispozici online, http://www.cklawoffice.eu/propertyrestitution.html, naposledy navštíveno 19. května 2010. Tato informace byla potvrzena v emailové komunikaci ze dne 14. května 2010 s odborníkem na polské restiuce Dr. Michalem Wisniewski z polské advokátní kanceláře CK a partneři. 33/56
Přestože první restituční zákony navrhované především z iniciativy prezidenta Walesy prosazovaly tzv. naturální restituci, tedy vrácení zabaveného majetku dle českého vzoru, pozdější návrhy se již přiklonili spíše k restituci formou částečné kompenzace. Návrh restitučního zákona z roku 2001 měl umožnit kompenzaci padesáti procent z původní hodnoty majetku buď formou přímé finanční náhrady nebo distribucí státních dluhopisů122. Návrh zákona z roku 2006 se dokonce pokoušel dosáhnout náhrady až šedesáti procent hodnoty zabaveného majetku123. Podobně restituční zákon nově připravovaný vládou polského premiéra Donalda Tuska by měl uzákonit kompenzaci do výše dvaceti procent původní ceny zabaveného majetku124.
3.3.3. Oprávněné a povinné osoby Nerozhodnost a obtíže při hledání kompromisního řešení restituční politiky do značné míry pramenily také v nerozhodnosti, na jaké skupiny obyvatelstva by se restituce měly vztahovat. Z důvodu komplikovaného historického vývoje hranic polského státu ve 20. století zde totiž byla extrémně početná skupina potenciálních restituentů125 s nároky dosahujícími v úhrnné výši hodnoty až 20 miliard amerických dolarů126.
3.3.3.1. Exkurz do historie polských expropriací 122
123
124
125
126
Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (19392001)," in: Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 174, pozn. pod čarou č. 15. Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (19392001)," in: Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 182. Long Quest for Polish Restitution, BBC World News, 19. srpna 2009 k dispozici online, http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/from_our_own_correspondent/8201282.stm , naposledy navštíveno 15. května 2010. Tento problém se projevil také v jiném tématu, jímž se zabývají mnozí političtí filosofové, a to v tématu kontinuity právního řádu v posttotalitní společnosti. Polsko totiž na rozdíl od České republiky přijalo doktrínu materiální i formální kontinuity právního řádu, jež znemožnila restituce založit např. na zneplatnění jednotlivých právních aktů komunistického režimu. Hlavním odůvodněním tohoto přístupu byly obavy z přílišné destabilizace existujících právních vztahů a tím i celého národního hospodářství. Více viz Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (19392001)," in: Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 187 nebo Kutz, C., Posner, E. „Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk.“ Philosophy & Public Affairs. č. 3(32), 2004, str. 290. V České republice Ústavní soud uznal kontinuitu pouze formální, nikoli však materiální (tedy co do obsahu) ve svém nálezu č. 14/1994 Sb. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 365. 34/56
Pro bližší představu o situaci na pozadí utváření pokusů o stabilní nastavení restituční politiky je proto důležité si uvědomit, že v Polsku se nejedná jen o majetek zabavený v době po nástupu komunistického režimu, neboť většina konfiskací se odehrála v letech mu předcházejících. První postiženou skupinou byli polští židé, jimž byl majetek zabaven v době nacistické i sovětské okupace po roce 1939127. Sověti navíc nezabavovali majetek jen židům, ale všem dle jejich třídní příslušnosti. Tato perzekuce se vztahovala především na polskou zemskou šlechtu v zabraných oblastech 128. Po nástupu sovětské loutkové vlády v Polsku v roce 1944 byl dále masově konfiskován majetek antikomunisticky smýšlejícího obyvatelstva129. V té době také došlo k záboru původně polského území dnes náležejícího Bělorusku. Na základě bilaterální dohody mezi Sovětským svazem a Polskem bylo polské obyvatelstvo z tohoto území vystěhováno za náhradu, kterou jim měla poskytnout polská vláda. K tomuto vyrovnání však nikdy nedošlo, byť někteří z vystěhovalců získali možnost obsadit majetek opuštěný po milionech obyvatel německé národnosti vystěhovaných z nově nabytých západních území, jež před válkou náležely Německu130. Přesto všechno však lze říci, že v Polsku byla historická kontinuita osobního vlastnictví vyšší než v okolních zemích, neboť přes třináct milionů drobných rolníků si svou půdu udrželo jak v průběhu nacistické a sovětské okupace, tak v průběhu komunistického režimu131. Z výše uvedených důvodů proto různé návrhy restitučních zákonů v 90. letech prosazovaly možnost restitucí pro různé skupiny obyvatelstva. Návrh zákona z roku 2001 tak např. prezident Kwasniewski vetoval, protože na jeho základě získali restituční nárok pouze pouze polští obyvatelé, kteří byli občany Polska ke dni 31. prosince 1999132. Od té doby lze snad říci, že polská politická reprezentace dospěla ke shodě alespoň v tomto bodě, tedy že restituční nárok by měl vzniknout i osobám, které se polským občanstvím prokázat nemohou133. 127
128
129
130
131
132
133
Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (19392001)," in: Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 157. Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (19392001)," in: Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 159. Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (19392001)," in: Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 164. Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (19392001)," in: Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 165. Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (19392001)," in: Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 171. Efforts to Obtain Restitution in Poland, Polish Restitution, k dispozici online, http://www.polishrestitution.com/restitution.php, naposledy navštíveno 15. května 2010. Efforts to Obtain Restitution in Poland, Polish Restitution, k dispozici online, 35/56
3.3.3.2. Přehled oprávněných a povinných osob v soudobé polské restituční praxi I přes výše uvedené problémy v minulých letech k navrácení majetku fyzickým osobám často docházelo. Nicméně nedělo se tak v rámci státní restituční politiky, ale jaksi "nadivoko" skrze individuální žaloby na vrácení majetku134. Právnické osoby, jež v průběhu posledních let získaly alespoň část ze svého majetku jsou církevní organizace. Zatímco restituce majetku katolické církve byla ujednána již v roce 1989 v rámci jednání komunistické vládní garnitury s opozičním hnutím Solidarita135, restituce majetku ostatních církví a židovského obecního majetku byla umožněna až zvláštním zákonem z roku 1997136. Za povinné osoby byly shodně ve všech návrzích restitučních zákonů označován pouze stát a socialistické organizace státu náležející137. Do pojmu stát se počítají i uzemně samosprávné celky, jež jsou povinny vydat komunální majetek církevním organizacím (viz výše).
3.3.4. Administrativní zabezpečení restitučního procesu Vzhledem k téměř absolutní absenci restitučního zákonodárství, nelze v Polsku hovořit o jakékoli administraci restitučního procesu. Jak bylo řečeno výše, fyzické osoby měly možnost restituce dosáhnout pouze skrze soudní řízení, jež se často nepřiměřeně protáhla. Došlo ovšem nejen k zahlcení soustavy obecných soudů, ale také několika správních orgánů, u nichž oprávněné osoby restituční nároky zprvu uplatňovaly. Gelpernová ve svém článku uvádí pozoruhodný počet přihlášený počet restitučních nároků jen v prvních třech letech po pádu komunismu dvě stě deset
134
135
136
137
http://www.polishrestitution.com/restitution.php, naposledy navštíveno 15. května 2010. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 353. Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (19392001)," in: Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 174. Efforts to Obtain Restitution in Poland, Polish Resitution, k dispozici online, http://www.polishrestitution.com/restitution.php, naposledy navštíveno 15. května 2010. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 353. 36/56
tisíc138. Zajímavým aspektem tohoto stavu bylo, že i soudy byly v počátcích restitučního procesu velmi zdrženlivé k vydávání zabaveného majetku. Určitý průlom v rozhodovací činnosti soudů je možné vysledovat až poté, co prezident Walesa vyměnil předsedu Nejvyššího správního soudu právě z důvodu odlišného právního názoru na probíhající restituce139. Netřeba zdůraznit, že takovýto zásah do kompetencí soudní moci je proti zásadám demokratického právního státu (k němuž mělo Polsko v té době očividně dosti daleko). Z důvodu nebývale silné pozice katolické církve v polské společnosti140, byly restituce jejího majetku řešeny v Polsku prioritně, již na základě jednání u kulatého stolu v roce 1989 (viz výše). Zákon, jenž by závěry těchto jednání zavedl v praxi byl přijat v roce 1990. Tento zákon ustavil několik samostatných komisí, v nichž zasedli představitelé státu, územněsamosprávných celků i katolické církve141. Jak bylo již uvedeno výše, ostatní církve a náboženská společenství získala možnost restituovat komunální majetek na základě zákona z roku 1997142. Tento zákon určil poměrně benevolentní časový harmonogram pro vypořádání restitucí termín, do kdy musely být restituční nároky vzneseny byl stanoven na květen 2002. Významnou část těchto nároků zprostředkovala Polská židovská obec ve spolupráci se Světovou židovskou organizací pro restituce, které za tímto účelem založily zvláštní Nadaci pro zachování židovského dědictví v Polsku.
4. MEZINÁRODNÍ RESTITUČNÍ PRAXE A MEZINÁRODNÍ REFLEXE POSTKOMUNISTICKÝCH RESTITUČNÍCH POLITIK
138
139
140
141
142
Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 366. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 368. Barkan, E., The Guilt of Nations and Negotiating Historical Injustices, The John Hopkins University Press, 2000, str. 123. Cihosz, M., Kopeček, L., Církevní fond v Polsku a jeho kontroverzní historie a současnost, Středoevropské politické studie, 23 jaroléto 2007, k dispozici online, http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=303, naposledy navštíveno dne 17. května 2010. Zákon z roku 1997 o vztahu státu a židovských náboženských společenství. 37/56
Restituce jako forma jedné z možných reparací je poměrně známým konceptem v mezinárodních vztazích. V době vzniku prvních mezinárodních organizací, které měly přispět k zajištění míru a pokojného soužití mezi národy, byl však výklad tohoto konceptu omezen omezenými nástroji mezinárodního práva, jež za nepřiznávalo žádnou subjektivitu fyzickým osobám. Z tohoto důvodu byly na mezinárodní úrovni v té době řešeny případy týkající se restitucí majetku mezi státy. Nejvýznamnějším takovým případem byl případ továrny Chorzow, v němž Stálý soud pro mezinárodní spravedlnost pojal restituci jako preferovanou formu restituce143. Hlavní důvod takto radikální přístupu spočíval především ve snaze odčinit veškeré důsledky nezákonného zásahu jednoho státu do práv druhého státu a tím co nejvíce zmírnit riziko eskalace mezistátního konfliktu144. Tento přístup však byl v souladu s vývojem mezinárodních vztahů postupně změněn, neboť s přijetím řady mezinárodních dokumentů o základních lidských právech uvedl do mezinárodního práva další subjekt jednotlivce145. Na základě těchto dokumentů jednotlivci vzniklo jednak právo na ochranu jeho vlastnictví, jednak právo na adekvátní odškodnění, pokud je mu jeho právo vlastnit majetek protiprávně narušeno. Tyto dokumenty však většinou explicitně nehovoří o primární povinnosti restituovat zabavený majetek, ale kladou restituci na roveň s jinými způsoby reparace (kompenzace, rehabilitace či satisfakce)146. Základní principy restituce byly na mezinárodní úrovni definovány v Základních zásadách a pokynech OSN týkajících se práva na odškodnění a reparaci obětí hrubého porušování mezinárodního práva lidských práv a vážných porušení mezinárodního humanitárního práva (dále jen Základní restituční zásady OSN)147. Tyto mimo jiné zdůrazňují práva obětí jako je např. právo na rovné zacházení a právo na rychlé a adekvátní odškodnění za utrpěnou újmu 148. Z textu tohoto dokumentu je patrná snaha dosáhnout především sociální spravedlnosti a urovnání případných 143
144
145
146
147
148
Rozhodnutí Stálého soudu pro mezinárodní spravedlnost ve věci továrny Chorzow, č. 9, 21 (1927, Série A), citováno dle Williams, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ, 2007, str. 2. Rozhodnutí Stálého soudu pro mezinárodní spravedlnost ve věci továrny Chorzow, č. 13, 47 (1927, Série A), citováno dle Vásárhelyi, I., Restitution in International Law, Akadémiai Kiadó, 1964, str. 73. Williams, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ, 2007, str. 3. Williams, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ, 2007, str. 4. Basic Principles and Guidelines on the Right to Remedy and Reparation for Victims of Gross Violations of International Human Rights Law and Serious Violations of International Humanitarian Law, A/RES/60/147, 21. března 2006. Čl. 7, Základní restituční zásady OSN. 38/56
sociálních pnutí, které v postkonfliktní společnosti často hrozí.
4.1 Mezinárodní praxe znárodnění Mezinárodní restituční praxe popsaná výše nám ukazuje, že pro legitimní zdůvodnění restituční politiky nestačí deklarovat nespravedlivou povahu předchozího politického režimu, tak jako tomu bylo např. v případě postkomunistického Československa (více viz kapitola o sporech o restituce). Je tomu tak i z toho důvodu, že restituce v rámci mezinárodního práva je prostředek především pro odčinění škod vniklých v rámci ozbrojeného konfliktu, ať již na majetku státu nebo soukromých osob149. Hlavní podmínkou pro restituci tak je především hrubé porušování lidských práv zaručených mezinárodními dokumenty, jimiž je daný stát vázán150. Tento závažný požadavek byl záměrně nastaven poměrně benevolentně ve prospěch států, neboť na základě historické zkušenosti z totalitních i demokratických států lze říci, že panovala obecná shoda v pravomoci státu převést majetek z vlastnictví soukromých osob do vlastnictví státního. Neshoda panovala jen co do rozsahu takových postupů a je samozřejmě otázkou, zda lze znárodňovací politiku běžnou v komunistických státech po druhé světové válce do pojmu "hrubé porušování lidských práv" pojmout151. Bez diskuze lze zřejmě přijmout tvrzení, že majetek zabavený obětem politických procesů, které trpěly v komunistických lágrech, stejně jako majetek zabavený násilím vyhnanému obyvatelstvu z určitých oblastí by se předmětem restituce stát měl a mohl152. Nicméně většina znárodňování se v poválečných komunistických státech zdaleka neodehrávala za tak vyhrocených podmínek. Navíc články 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech Mezinárodního paktu o sociálních, ekonomických a kulturních právech však shodně zajišťují právo národů svobodně nakládat pro své vlastní účely se svým přirozeným bohatstvím, což dle Šamalíka implicitně legitimizuje také znárodňovací politiku komunistických států153.
149
150 151
152
153
Williams, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ, 2007, str. 6. Preambule Přílohy 1 Základních restitučních zásad OSN. Williams, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ, 2007, str. 14. Kutz, C., Posner, E. Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk. Philosophy & Public Affairs. č. 3(32), 2004, str. 285. Šamalík, F. Ústava sevřená v protikladech restaurace. Doplněk, 2008, str. 11. 39/56
Pokud by se jednalo o hrubé porušování lidských práv, bylo by také na místě požadovat nejen nápravu křivd spáchaných na majetku obětí komunistické znárodňovací politiky, ale také potrestání všech, kteří ji zosnovali a dále se na ní podílely. Tento způsob argumentace však byl zastáncům restitučních politik v postkomunistických státech cizí. V Československu se pak omezil pouze na návrh skupiny poslanců, aby z restitučních zákonů byli vyřazeni také členové a bývalí členové komunistické strany. Tento návrh byl však na rozdíl od vyloučení obětí znárodňovací politiky, které měly v době restituce cizí občanství, považován za příliš diskriminační a parlamentem neprošel154.
4.2 Právo vlastnit majetek a právo na restituci Jak bylo ukázáno výše, právo vlastnit majetek je hluboce zakořeněné v základech západní civilizace. Právního ukotvení se mu dostalo v nesčetných právně závazných dokumentech ať již na národní nebo na mezinárodní úrovni. Všechny tyto dokumenty se však shodují v tom, že právo vlastnit majetek není absolutní. Tzn. že může být omezeno. Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 1 svého prvního protokolu nerušený výkon vlastnického práva omezuje v případech, kdy je zásah nutný z důvodu veřejného zájmu. I v takovém případě však platí, že se tak nemůže stát arbitrárně, nýbrž na základě jasné zákonné autorizace. Pokud je do práva vlastnit majetek nezákonným způsobem zasaženo, vzniká oběti nezákonného zásahu nárok na odškodnění155. Z tohoto faktu však není možné také dovozovat, že by tím také oběti vzniklo právo na restituci, neboť forma odškodnění, je ponechána na rozhodnutí státu, k němuž oběť přísluší nebo na jehož území k zásahu došlo. Obecně lze říci, že nic jako je "právo na restituci" nelze v nastavení restitučních politik na mezinárodní ani na národní úrovni vypozorovat. Restituční zákony zemí ve střední Evropě totiž nemají účinek přímé obnovy ztraceného vlastnického vztahu, ale pouze zakládají zvláštní legitimaci se v rámci stanovené procedury jeho vrácení domáhat 156. Toto platí jak pro zákony ošetřující restituci majetku zabaveného v rámci znárodňovací politiky státu tak pro zákony, které opravňují k získání majetku zabaveného v rámci politické perzekuce157. 154
155 156
157
Malenovský, J. "Právo na restituci" ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva, Právník 6(142)/2003, str. 544. Čl. 13, Úmluva o ochraně lidských práva a základních svobod. Malenovský, J. "Právo na restituci" ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva, Právník 6(142)/2003, str. 542. Nález Ústavního soudu České republiky, způs. zn. Pl. ÚS 4/97. 40/56
Mezinárodní institucí, jež se spory o koncepci a interpretaci restitučních zákonů postkomunistických středoevropských zemí primárně zabývala, byla zprvu Evropská komise pro lidská práva, která byla později v roce 1998 nahrazena Evropským soudem pro lidská práva. Tyto instituce se zabývaly souladem zmíněných restitučních politik se základními zásadami ochrany lidských práv definovaných v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Státy, jejichž restituční politika je předmětem této práce, k Úmluvě totiž přistoupily většinou až poté, co již přijaly svou restituční legislativu. Přezkum svých restitučních politik pak umožnily tím, že na rozdíl od Lotyšska či Estonska nevyužily možnosti výhrady k některým ustanovením Úmluvy158. Již Evropská komise pro lidská práva však svou působnost v jednom z prvních rozhodnutí týkajících se postkomunistických restitučních politik omezila. V případě Szechenyi v. Maďarsko159 se odmítla zabývat přezkumem porušování práv vyplývajících z Úmluvy, pokud k nim došlo před vstupem Úmluvy či doplňujících protokolů v platnost nebo před tím, než daný stát Úmluvu ratifikoval. Z přezkumu tak byla vyloučena celá znárodňovací politika komunistických režimů i se svými důsledky. Toto rozhodnutí mělo zajímavý vliv také na koncepci postavení oprávněných osob v jurisdikci dané Úmluvou, neboť odmítlo uznat, že by se jednalo o osoby oprávněné stížnost k Evropské komisi pro lidská práva podat a to z důvodu neexistence vlastnického vztahu v době jejího podání (nezapomínejme, že restituční zákony vlastnictví neobnovovaly, ale pouze dávaly vzniknout zvláštnímu právnímu nároku viz výše). Tento právní názor byl později potvrzen také rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Malhause v. Česká republika160, kde se původní vlastník domáhal restitučního nároku za vyvlastnění svého majetku mez bez náhrady v rámci trestního řízení. Evropský soud pro lidská práva tak ve své rozhodovací činnosti nenásledoval početná stanoviska Výboru OSN pro lidská práva161, která vyjadřovala názor, že omezení okruhu oprávněných osob na základě jejich občanství je nepřípustně diskriminační. K nastavení restituční politiky se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil jen jednou a to v případě Ciobanu v. Rumunsko162, v němž považoval za nepřiměřenou částečnou finanční kompenzaci za znárodněný majetek, pokud snížená výše kompenzace není 158
159 160 161 162
Malenovský v tomto přístupu vidí lehkovážný přístup postkomunistických vlád. Malenovský, J. "Právo na restituci" ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva, Právník 6(142)/2003, str. 547. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Szechenyi v. Maďarsko č. 21344/93. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Malhause v. Česká republika č. 33071/96. Např. Šimůnek v. Česká republika, stanovisko Výboru OSN pro lidská práva č. 516/1992. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ciobanu v. Rumunsko č. 29053/95. 41/56
odůvodněna obecným zájmem. Jak bylo uvedeno výše, na rozdíl od znárodňovacích politiky mohly být restituční politiky podrobeny přezkumu Evropského soudu pro lidská práva. To se projevilo především v jeho rozhodnutích týkajících se práv osob, jež byly výkonem restituční praxe poškozeny v České republice především ti, kteří se z důvodu protiprávnosti nabytí zabaveného majetku dostaly na základě restitučních zákonů do postavení povinných osob. V případě Pincová a Pinc v. Česká republika163 tak soud řešil případ, zda je pro osoby, které nabyly majetek protiprávně, ale v dobré víře, adekvátní náhradou za odevzdání majetku částka odpovídající ceně, jíž za majetek zaplatili. V tomto ohledu Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že adekvátní není dokonce České republice v tomto ohledu doporučil změnu restituční politiky.
5. ZÁVĚREM
Otázka spravedlivosti restituční politiky jako takové je extrémně komplikovaná a jistě si zaslouží hlubší analýzu a podrobnější přezkum, než je předkládán v této práci, která je coby práce bakalářská významně rozsahově omezena. V obecné rovině lze však říci, že určitá forma odškodnění obětí plošného (neli snad hrubého) porušování lidských práv vždy vede k rychlejšímu zhojení utrpěných křivd. Tento názor potvrzuje mmj. přijetí Základních restitučních zásad OSN, které jsou co do formulace restitučních politik vlád transformujících se států jistým návodem, jak postupovat. Samozřejmě jinou otázkou je, jaká forma odškodnění je správná. Tato otázka nicméně musí být zodpovězena v rámci demokratického procesu s přihlédnutím k ekonomickým a politickým podmínkám v dané společnosti i k závažnosti křivd, jež mají být odčiněny. Přes omezený rozsah této práce si dovolujeme pojmenovat několik principů, jejichž dodržování je důležité pro úspěšné naplnění deklarovaných cílů ať již politické či ekonomické povahy. Restituční politika musí být přijata v krátké době po té, co se uskuteční přeměna režimu státu z nedemokratického na demokratický, nejlépe v první fázi konsolidace demokratického režimu. Čím déle se s přípravou restituční politiky otálí, tím méně pravděpodobná je její pozdější realizace v rozsahu relevantním pro uskutečnění deklarovaných cílů. 163
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc v. Česká republika č. 36548/97. 42/56
Druhým principem, jenž si dovolujeme odvodit, je, že vymezení restituovaného majetku, stanovení rozhodného data a tím pádem také vymezení okruhu oprávněných osob musí být provedeno tak, aby bylo co nejméně diskriminační. Pokud je deklarovaným účelem restituční politiky učinění zadost potřebě historické spravedlnosti, pak tato spravedlnost musí být distribuována rovným dílem mezi všechny postižené, bez ohledu na jejich životní podmínky v době restituce. Opačný postup nese významné potenciální riziko polarizace společnosti právě na základě různých diskriminačních kritérií v přístupu k restitucím. Důvodem, proč se toto riziko v České republice, Maďarsku a Polsku projevilo jen okrajově, byla především vysoká homogenita obyvatelstva v těchto zemích a fakt, že menšiny, jež na diskriminační povahu některých restitučních opatření doplácely, byly z velké části z prostoru střední Evropy různými způsoby v minulosti vytlačeny. Nedodržení tohoto principu je nejčastějším zdrojem pochyb o legitimitě restitučních politik a nejčastěji vede k jejich rozporu s mezinárodně uznávanými standardy ochrany lidských práv. Třetí princip se týká organizace a formy realizace restituční politiky. Pokud se stát rozhodne řídit výše uvedeným principem a založí svou restituční politiku na nediskriminačním vymezení oprávněných osob, projeví se toto rozhodnutí samozřejmě také ekonomicky, protože se tím zvýší počet osob s oprávněným nárokem na odškodnění. Vezmemeli v potaz také častou problematičnost ekonomické situace transformujících se zemí, lze pouze doporučit přijmutí restitucí v omezené podobě, např. ve formě finančních kompenzací, jejichž výše bude určena právě komplikovaností ekonomické situace dané země. K provedení restituční politiky je důležité jasně stanovit procedury, v jejichž rámci se mohou oprávněné osoby svých nároků domoci, a stanovit, kdo za dodržování těchto procedur odpovídá. Je krajně nezodpovědné, ponechávat provádění restitucí výhradně na soudnictví, neboť tím jednak dochází k jeho zahlcení v době, kdy samo prochází významnou přeměnou, a jednak se tím političtí aktéři vzdávají odpovědnosti za nejednotný průběh restitucí. Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že hypotéza této práce byla do značné míry potvrzena, neboť restituční politika Maďarska se ze zkoumaných restitučních politik k těmto principům blíží nejblíže. Restituční politika byla v Maďarsku přijata relativně brzy, v rozmezí tří let od pádu komunismu. Vymezení oprávněných osob je v Maďarsku nejširší nejen díky absenci diskriminačních ustanovení, ale také díky nastavení rozhodného data až do doby před počátkem druhé světové války. Konečně organizační provedení restituce bylo relativně pečlivě naplánováno a
43/56
její forma finanční kompenzace byla šetrná k ekonomické situaci nově demokratického státu. Polský příklad restituční politiky je bezesporu příkladem odstrašujícím, neboť nám ukazuje, jak závažné důsledky plynou z rezignace státu na plnění své organizační funkce ve věci nápravy křivd jím způsobených. Absence jakékoli restituční politiky v Polsku vedla k výraznému prodražení celého restitučního procesu ať již skrze náklady na jednání před polskými soudy nebo skrze výsledky těchto jednání, jež mnohdy umožnily štědřejší restituci majetku, než by kdy byl stát ochoten připustit. Obdobný postup navíc žádným způsobem nereflektoval povinnost posttotalitní společnosti vypořádat se s vlastní minulostí a přispěl k obecné skepsi nad směřováním nového režimu. Satisfakce obětí křivd minulého režimu byla v Polsku mizivá, o tom svědčí i fakt, že většina z potomků největších křivd rezignovala na svou reintegraci do polské společnosti a zůstala v zahraničním exilu. Případ České republiky potvrzuje, jak nebezpečná může být snaha na jednu stranu se snažit napravit křivdy minulého režimu a na druhou stranu se pokoušet rozsah této nápravy omezit nikoli co do výše odškodnění, ale co do šíře osob, jimž tato náhrada náleží. Byť bylo úctyhodné, jak rychle byla restituční politika v postkomunistickém Československu přijata, pozdější restituční praxe potvrdila problematičnost jejího nastavení jak z hlediska mezinárodních standardů ochrany lidských práv tak z hlediska efektivity její organizační stránky. Tento fakt odrážel zajímavý ideový aspekt české transformace obecně, jenž spočíval v postupném odklonu od zprvu deklarovaných politických cílů institucionálního přiblížení se západním zemím a jejich graduální modifikaci volně působí ruky trhu, jež dle dobových vládních elit měla nově mít určující úlohu při tvorbě demokratických institucí čerstvě demokratického státu164.
164
Mlčoch, L., "Kritický pohled na ekonomickou transformaci v České republice," in Úvahy o české ekonomické transformaci, Vyšehrad, Praha, 2000, str. 86. 44/56
POUŽITÁ LITERATURA
Neperiodická literatura: BARKAN, Elazar, The Guilt of Nations and Negotiating Historical Injustices, The John Hopkins University Press, 2000. CHODAKIEWICZ, Marek J., CURRELL, Dan., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (19392001)," in: Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003. KLAUS, V., "Patnáct let od zahájení ekonomické transformace," in Loužek, M. (ed), Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi, CEP, 47/2006. KUBÁT, Michal, Postkomunismus a demokracie, Dokořán, 2003. LAVIGNE, Marie. The Economics of Transition: from Socialist Economy to Market Economy. Macmillan, New York, 1995. LINZ, Juan J., STEPAN, Alfred, Problems of Democratic Transition and Consolidation, The John Hopkins University Press, 1996. MLČOCH, Lubomír, "Kritický pohled na ekonomickou transformaci v České republice," in Úvahy o české ekonomické transformaci, Vyšehrad, Praha, 2000. PLÍVA, Stanislav, Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991. ŠAMALÍK, F. Ústava sevřená v protikladech restaurace. Doplněk, 2008. ŠVEJNAR, Jan. Strategie ekonomické přeměny Československa. Lidové noviny, Praha 1990. VÁSÁRHELYI, István, Restitution in International Law, Akadémiai Kiadó, 1964. 45/56
ŽENÍŠEK, Marek, Přechody k demokracii v teorii a praxi, Aleš Čeněk, Plzeň 2006.
Periodická literatura: AVINERI, S., Příspěvek, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review, No. 2(30)/1993. BLACKSELL, M., BORN, K. M., Private Property Restitution: The Geographical Consequences of Official Government Policies in Central and Eastern Europe, The Geographical Journal, June 2002. Ekonomové k návrhu zákona o majetkové restituci, Prohlášení vládních ekonomů, Hospodářské noviny, roč. 35/1991, 14. února 1991. ELSTER, J. On Doing What One Can: An Argument Against PostCommunist Restitution and Retribution. East European Constitutional Review, 1(15)/1992. GELPERN, A. The Laws and Politics of Reprivatization in EastCentral Europe: A Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law, 3(14)/1993. KUTZ, C., POSNER, E., Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk. Philosophy & Public Affairs, č. 3(32), 2004. MALENOVSKÝ, J. "Právo na restituci" ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva, Právník, 6(142)/2003. HOLMES, S., Příspěvek, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review, No. 2(30)/1993. OFFE, C., BÖNKER, F., Příspěvek, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review, No. 2(30)/1993. 46/56
OFFE, C. Strong Causes, Weak Cures: Some preliminary Notes on the Intransigence of Ethnic politics. East European Constitutional Review, 1(21)/1992. PREUSS, U., Příspěvek, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review, No. 2(30)/1993. SHER, G, Příspěvek, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review, No. 2(30)/1993. Soudci k restitucím, Hospodářské noviny, roč. 35/1991, 15. února 1991. ŠESTÁK, O., DITRICH, M., Federální vláda jedná o restitučním zákoně, BBC Summary of World Broadcasts, 9. února 1991.
Internetové zdroje: CEPL, V., Restitution of Property in PostCommunist Czechoslovakia, Centre for East and Central European Studies, Liverpool University, Working Paper no. 3., k dispozici online, http://www.liv.ac.uk/history/research/ceg_pdfs/Book3.pdf, naposledy navštíveno 19. května 2010. CIHOSZ, M., KOPEČEK, L., Církevní fond v Polsku a jeho kontroverzní historie a současnost, Středoevropské politické studie, 23 jaroléto 2007, k dispozici online, http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=303, naposledy navštíveno dne 17. května 2010. Co chceme: Programové zásady Občanského fóra, Praha, 26. listopadu 1989, k dispozici online, http://www.totalita.cz/vysvetlivky/of.php, naposledy navštíveno 5. května 2010. Dva miliony Poláků se dočkají válečných restitucí, Týden (zpráva ČTK), 3. dubna 2006, k dispozici online, http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/dvamilionypolakusedockajivalecnych restituci_52162.html, naposledy navštíveno 15. května 2010. 47/56
Efforts to Obtain Restitution in Poland, Polish Restitution, k dispozici online, http://www.polishrestitution.com/restitution.php, naposledy navštíveno 15. května 2010. Long Quest for Polish Restitution, BBC World News, 19. srpna 2009, k dispozici online, http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/from_our_own_correspondent/8201282.stm , naposledy navštíveno 15. května 2010. Návrh zákona o majetkovém vypořádání s církvemi, Sněmovní tisk č. 482 ze dne 9. dubna 2008, k dispozic online, http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=482, naposledy navštíveno 10. května 2010. Property Restitution, CK Law Office, k dispozici online, http://www.cklawoffice.eu/property restitution.html, naposledy navštíveno 19. května 2010. Tato informace byla potvrzena v emailové komunikaci ze dne 14. května 2010 s odborníkem na polské restituce Dr. Michalem Wisniewski z polské advokátní kanceláře CK a partneři. Scénář ekonomické reformy, Odstavec 2.1, Sněmovní tisk číslo č. 87 z 30. srpna 1990, k dispozici online, http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0087_01.htm, naposledy navštíveno 5. května 2010. Stenoprotokol ze 13. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů, Federální shromáždění ČSFR, 19. únor 1991, k dispozici online, http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/013schuz/s013032.htm, naposledy navštíveno 19. května 2010. WILLIAMS, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ, 2007. k dispozici online, http://www.ictj.org/static/PropertyRestitution/Rest_Pub_07.pdf, naposledy navštíveno 19. května 2010.
Přehled použitých normativních aktů: 48/56
Déclaration des droits de l'homme et du citoyen de 1789, k dispozici online, http://www.assemblee nationale.fr/histoire/dudh/1789.asp, naposledy navštíveno 19. května 2010. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k dispozici online, http://conventions.coe.int/ treaty/Commun/QueVoulezVous.asp?NT=005&CL=ENG, naposledy navštíveno 19. května 2010. Zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd (CZ). Zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (CZ). Zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (CZ). Zákon z roku 1997 o vztahu státu a židovských náboženských společenství (PL). Zákon XXV z roku 1991, o částečné kompenzaci škod nezákonně způsobených státem na majetku občanů za účelem urovnání vlastnických vztahů (HU). Zákon XXIV z roku 1992, o částečné kompenzaci státu za majetek občanů zabavený na základě zákonů přijatých mezi 1. květnem 1939 a 8. červnem 1949 (HU). Zákon XXXII z roku 1992, o kompenzaci občanů, kteří byli z politických důvodů nezákonně připraveni o život či svobodu (HU). Basic Principles and Guidelines on the Right to Remedy and Reparation for Victims of Gross Violations of International Human Rights Law and Serious Violations of International Humanitarian Law, A/RES/60/147, 21. března 2006.
Přehled použité judikatury: Nález Ústavního soudu České republiky zveřejněný pod č. 14/1994 Sb. 49/56
Nález Ústavního soudu České republiky zveřejněný pod č. 164/1994 Sb. Nález Ústavního soudu České republiky, způs. zn. Pl. ÚS 4/97. Nález Ústavního soudu České republiky, způs. zn. III. ÚS 107/04. Rozhodnutí Stálého soudu pro mezinárodní spravedlnost ve věci továrny Chorzow (1927, Série A). Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Szechenyi v. Maďarsko č. 21344/93. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ciobanu v. Rumunsko č. 29053/95. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Malhause v. Česká republika č. 33071/96. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc v. Česká republika č. 36548/97. Rozhodnutí Ústavního soudu Maďarské republiky č. 21/1990 ze dne 4. října 1990, k dispozici online, http://mkab.hu/index.php?id=decisions#1991, naposledy navštíveno 10. května 2010. Rozhodnutí Ústavního soudu Maďarské republiky č. 16/1991 ze dne 20. dubna 1991, k dispozici online, http://mkab.hu/index.php?id=decisions#1991, naposledy navštíveno 10. května 2010. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 1882/2001. Stanovisko Výboru OSN pro lidská práva ve věci Šimůnek v. Česká republika, č. 516/1992.
50/56
PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Téma
Restituce vlastnického práva v komparativním kontextu postkomunistických zemí střední Evropy
Institut
Institut politologických studií FSV UK
Katedra
Katedra politologie
Autor
Václav Mlynařík
Vedoucí práce
PhDr. Josef Mlejnek, PhD.
Ročník
2008/2009
I. VYMEZENÍ TÉMATU Tématem mé bakalářské práce je komparace systémů restitucí vlastnického práva soukromých osob v postkomunistických zemích středních Evropy, konkrétně v České republice, Maďarsku, Polsku a Slovensku. Problematiku restitucí v NDR jsem pro přílišnou specifičnost této země do své práce nezahrnul. Toto zaměření jsem si vybral z důvodu osobního zájmu o problematiku transformace totalitních režimů a s ním souvisejícím diskursem politické filosofie mapujícím proces rekonstitucionalizace základních lidských práv a svobod v právních řádech postkomunistických zemí. V první části své práce budu analyzovat filosofickohistorický původ práva vlastnit majetek. Toto právo je zakotvené ve všech moderních ústavách a mnoha mezinárodních právně závazných dokumentech a je také považováno za jedno ze základních a přirozených práv člověka. Důležitost jeho povahy uznala i komunistická ideologie, která se právě skrze změnu institutu vlastnického práva pokusila o zásadní přeměnu organizace společnosti. V tomto oddíle také nastíním průběh mezinárodní debaty na téma různých forem restitučních systémů a jejich úlohy v období přechodu k demokracii. V hlavní části mé práce pak porovnám restituční praxi vybraných postkomunistických zemí (se zvláštním důrazem na Českou republiku) týkající se restituce majetku soukromých osob. Z důvodu omezeného rozsahu bakalářské práce ponechám stranou další aspekty restitucí jako např. restituci majetku obcí a jiných právnických osob a restituci majetku církví, jež stále ještě nebyla ve všech zemích dokončena. Ve své práci se budu striktně držet historického vymezení jejího rozsahu a soustředím se tak pouze na restituce majetku zabaveného soukromým osobám v důsledku nastolení komunistického režimu ve vybraných zemích. V centru mého zájmu bude především porovnání namnoze odlišného systému státních kompenzací za vyvlastněný soukromý majetek, jenž se v mnoha ohledech v těchto zemích liší. Poslední část své práce zasvětím reflexi uplatňování restitučních zákonů v nálezech ústavních soudů daných států a názory na průběh restitucí zahraničních soudních institucí jako je Výbor OSN pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva. II. METODIKA ZPRACOVÁNÍ Tato práce bude vypracována ve formě kauzálně deskriptivní případové studie nomotetickou metodou empirické kvantitativní a kvalitativní analýzy. Zatímco prví části textu budou především vysvětlující povahy, část poslední, závěr, ponese funkci interpretační. III. VÝZKUMNÝ CÍL Pro účely této práce budu restituční systémy srovnávat na základě jejich schopnosti generovat další spory u 51/56
mezinárodních soudních a arbitrážních institucí. Tomuto postupu jsem dal pracovní název „měřítko rozumnosti“, protože jeho cílem je posoudit, nakolik ti, kteří systémy restitucí v daných zemích nastavovali, brali zřetel na mezinárodně uznávané standardy lidských práv, jejichž zásadní porušení (plošné konfiskace majetku) se v konečném důsledku snažili napravit. IV. HYPOTÉZA Restituce ve formě částečných finančních kompenzací, kterou si osvojilo např. Maďarsko, je z hlediska výše nastaveného měřítka rozumnosti efektivnější, zatímco forma úplné majetkové restituce ve formě, kterou zvolila např. Česká republika, jeví větší schopnost generovat spory a lze ji tak považovat za méně efektivní. Efektivitou mám v tomto případě na mysli schopnost přispět k obnovení právní jistoty a právního státu v tranzitních zemích. Ve své práci se pokusím ověřit pravdivost této hypotézy a podám náležité vysvětlení konkrétních příčin. V. OSNOVA OBSAH I. SLOVO ÚVODEM 1.1 Vymezení tématu 1.2 Metodika zpracování 1.3 Hypotéza II. VLASTNICKÉ PRÁVO 2.1 Pojem vlastnického práva 2.2 Subjektivizace vlastnického práva 2.3 Problém ústavní diskontinuity a otázka právní retroaktivity 2.4 Otázka „nápravy křivd“ minulosti III. RESTITUCE VLASTNICKÉHO PRÁVA V POSKOMUNISTICKÝCH ZEMÍCH STŘEDNÍ EVROPY 3.1 Restituční praxe v komparativním kontextu 3.1.1. Česká republika 3.1.2. Maďarsko 3.1.3. Polsko 3.1.4. Slovensko 3.2 Faktor diskriminace v restituční praxi IV. REFLEXE RESTITUČNÍ PRAXE V JUDIKATUŘE 3.2 Restituce v nálezech vnitrostátních soudních institucí 3.4 Restituce v rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva 3.5 Restituce v právních názorech Výboru OSN pro lidská práva 3.6 Pokračující situace porušení vlastnického práva V. SLOVO ZÁVĚREM 5.2 Měřítko rozumnosti: schopnost systému generovat další spory BIBLIOGRAFIE 52/56
VI. BIBLIOGRAFIE
Monografie: ARENDTOVÁ, Hannah. Původ totalitarismu IIII. Oikoymenh, Praha, 1996. BÖNKER, Frank. Efficiency and Justice of Property Restitution in East Europe. ZERP, Bremen, 1993. CAEMMERER, Ernst von. Restitution: Unjust Enrichment and Negotiorum Gestio. Nijhoff, Leiden, 2007. DAHRENDORF, Ralf. Úvahy o revoluci v Evropě v dopise, který měl být zaslán jistému pánovi ve Varšavě. Evropský kulturní klub, Praha, 1991. HUBÁLKOVÁ, Eva. Majetková restituce: problematika majetkových restitucí ve světě judiciální interpretace mezinárodní ochrany lidských práv. ASPI Publishing, Praha, 2004. HUNTINGTON, Samuel P. The Third Wave: Democratization in the Late Twentieth Century. Univeristy of Oklahoma Press, Norman, 1993. KINDL, Milan. Restituce v soudní praxi. C. H. Beck, Praha, 1997. LAVIGNE, Marie. The Economics of Transition: from Socialist Economy to Market Economy. Macmillan, New York, 1995. MILL, John S. Úvahy o vládě ústavní. SvobodaLiberta, Praha, 1992. POKORNÝ, Milan. Zákony o zmírnění majetkových a jiných křivd z období let 25.2.1948 do 1.1.1990: komentář. C. H. Beck, Praha, 1999. PRŮCHOVÁ, Ivana. Restituce majetku podle zákona o půdě. C. H. Beck, Praha, 1997. PRZEWORSKI, Adam. Democracy and the Market: Political and Economic Reforms in Eastern Europe and Latin America. Cambridge University Press, Cambridge, 1995. PŘIBÁŇ, Jiří. Právní symbolismus. Filosofia, Praha, 2008. PŘIBÁŇ, Jiří, ROBERTS, Pauline, YOUNG, James. Systems of Justice in Transition. Ashgate Publishing, Aldershot, 2003. PŘIBÁŇ, Jiří, YOUNG, James. The Rule of Law in Central Europe. Dartmouth Publishers, Aldershot, 1999. RANDA, Antonín. Právo vlastnické. 7. vydání, Česká akademie pro vědu, slovesnost a umění, Praha, 1922. RAWLS, John. A Theory of Justice. Harvard University Press, Cambridge, 1971. RUDDEN, Bernard. Comparing Constitutions. Claredon Press, Oxford, 1996. VÁSÁRHELYI, István. Restitution in International Law. Akadémiai Kaidó, Budapest, 1964. ŽÁČEK, Pavel. Boje o minulost. Barrister & Principal, Brno, 2000. ŽENÍŠEK, Marek. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Aleš Čeněk, Plzeň, 2006.
Periodická literatura: BRZEZINSKI, M. GARLICKI, L. Judicial Review in PostCommunist Poland: The Emergence of a Rechtsstaat? Stanford Journal of International Law. č. 31: 1995. ELSTER, J. ConstitutionalMaking in Eastern Europe: Rebuilding the Boat in the Open Sea. Public Administration, 12/71: 1993.
53/56
ELSTER, J. On Doing What One Can. East European Constitutional Review. Summer 1992. Forum on Restitution. East European Constitutional Review. Summer 1993. KARADJOVA, M. Property Restitution in Eastern Europe: Domestic and International Human Rights Responses. Review of Central and East European Law. 29(3): 2004. KINDL, M. Úvaha o oprávněných osobách podle některých restitučních zákonů. Správní právo. č. 25(1): 1992. KINDL, M. Restituce a privatizace, některé opomíjené otázky. Právník. č. 132(5): 1993. KOZMINSKI, A. Restitution of Private Property: Reprivatization in Central and Eastern Europe. Communist and Post Communist Studies. č. 30(1): 1997. KNAPP, V. Dvě cesty československého práva: kontinuita a diskontinuita (1918, 1945). Právník. č. 3: 1979. KUTZ, C., POSNER, E. Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk. Philosophy & Public Affairs. č. 32(3): 2004. MICHNIK, A., HAVEL, V. Justice or Revenge? Journal of Democracy. 4(1): 1993. OFFE, C. Strong Causes, Weak Cures. East European Constitutional Review. Spring 1992. POSNER, R. The Cost of Enforcing Legal Rights. East European Constitutional Review. Fall 1992. PREUSS, U.K. Restitution vs. Investment. East European Constitutional Review. Summer 1992. SAJO, A. Reading the Invisible Constitutions: Judicial Review in Hungary. Oxford Journal of Legal Studies. 15: 1995. SUNSTEIN, C. Against Positive Rights. East European Constitutional Review. Winter 1993.
Internetové zdroje: Bureau of European and Eurasian Affairs. Property Restitution in Central and Eastern Europe. U.S. Department of State, Washington, DC, 2007. též online: http://www.state.gov/p/eur/rls/or/93062.htm. Eizentat, S. Property Restitution in Central and Eastern Europe. Testimony before the Commission on Security and Cooperation in Europe. CSCE, Washington, 1999. též online: http://www.restitution.org/us/eizenstat.399.htm. Macklem, P. Rybná 9, Praha 1: Restitution and Memory in International Human Rights Law. New York University Law School, Center for Human Rights and Global Justice, Working Paper No. 11. k dispozici online: http://ssrn.com/abstract=617022. Přehled právních předpisů Česká republika: Zákon FS ČSFR č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Zákon FS ČSFR č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů Zákon FS ČSFR č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Zákon ČNR č. 39/1993 Sb. o pokutách a kaucích za nedodržování zákonů upravujících transformaci zemědělských družstev a nápravu majetkových křivd v oblasti vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Maďarsko: Zákon XXV/1991., o částečné kompenzaci za škodu způsobenou nespravedlivě státem na majetku ve vlastnictví občanů za účelem úpravy vlastnických vztahů.
54/56
Zákon XXIV/1992., o částečné kompenzaci za škodu způsobenou nespravedlivě státem na majetku ve vlastnictví občanů. Polsko: Ustawa o gospodarce gruntami i wywłaszczaniu nieruchomości, 1985. Ustawa o gospodarce nieruchomościami, 1997.
Slovensko: Zákon FS ČSFR č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Zákon FS ČSFR č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů Zákon FS ČSFR č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Přehled mezinárodních dokumentů: Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Mezinárodní pakt o kulturních, hospodářských a sociálních právech Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva Brežný a Brežný v. Slovensko, č. 23131/93. August Szechenyi v. Maďarsko, č. 21344/93. Geblusek v. Maďarsko, č. 23318/94. Malhause v. Česká republika, č. 30071/96. Majetek Euarda IV. Hasse v. Česká republika, č. 30143/96. Broniowski v. Polsko, č. 31443/96. Szyskiewicz v. Polsko, č. 33576/96. Rucińská v. Polsko, č. 33752/96. Potocka a další v. Polsko, č. 33776/96 Pinc a Pincová v. Česká republika, č. 36548/97. Poláček a Poláčková v. Česká republika, č. 38645/98. Des Fours Walderode v. Česká republika, č. 40057/98. Kopecký v. Slovensko, č. 44912/98. Zvolský a Zvolská v. Česká republika, č. 46129/99. Futro v. Polsko, č. 51832/99. Harrach v. Česká republika, č. 77532/01. Právní názory Výboru OSN pro lidská práva Communication No 496/1992: Hungary. 30/03/1993. CCPR/C/47/D/496/1992. Communication No 516/1992: Czech Republic. 31/07/1995. CCPR/C/54/D/516/1992.
55/56
Communication No 520/1992: Hungary. 05/05/1994. CCPR/C/50/D/520/1992. Communication No 566/1993: Hungary. 29/07/1996. CCPR/C/57/D/566/1993. Communication No 586/1994: Czech Republic. 25/07/1996. CCPR/C/57/D/586/1994. Communication No 643/1995: Slovakia. 15/08/1997. CCPR/C/60/643/1995. Communication No 669/1995: Czech Republic. 03/11/1998. CCPR/C/64/D/669/1995. Communication No 670/1995: Czech Republic. 03/11/1998. CCPR/C/64/D/670/1995. Communication No 724/1996: Czech Republic. 02/08/1999. CCPR/C/66/D/724/1996. Communication No 735/1997: Hungary. 07/11/1997. CCPR/C/61/D/735/1997. Communication No 747/1997: Czech Republic. 02/11/2001. CCPR/C/73/D/747/1997. Communication No 757/1997: Czech Republic. 09/12/2002. CCPR/C/76/D/757/1997. Communication No 765/1997: Czech Republic. 17/01/2002. CCPR/C/73/D/765/1997. Communication No 774/1997: Czech Republic. 15/01/2002. CCPR/C/73/D/774/1997. Communication No 807/1998: Czech Republic. 18/04/2002. CCPR/C/68/D/807/1998. Communication No 823/1998: Czech Republic. 25/05/2005. CCPR/C/83/D/823/1998. Communication No 857/1999: Czech Republic. 09/08/2001. CCPR/C/72/D/857/1999. Communication No 945/2000: Czech Republic. 04/08/2005. CCPR/C/84/D/945/2000. Concluding Observation of the Human Rights Committee: Czech Republic. 27/08/2001. CCPR/CO/72/CZE. Concluding Observation of the Committee on Economic, Social and Cultural Rights: Czech Republic. 05/06/2002. E/C.12/1/Add.76. Concluding Observation of the Human Rights Committee: Czech Republic. 18/11/2005. CCPR/C/85/D/1054/2002.
56/56