Česká restituční politika v komparativním kontextu postkomunistických

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD INSTITUT POLITOLOGICKÝCH STUDIÍ

Bakalářská práce

Česká restituční politika v komparativním kontextu post­ komunistických zemí střední Evropy

Praha 2010

Václav MLYNAŘÍK Konzultant: PhDr. Josef MLEJNEK, Ph.D. Počet znaků: 103 361 Počet normostran: 58 1/56

Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci zpracoval samostatně a všechny zdroje, s nimiž jsem  pracoval, jsem poctivě vyznačil.

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­

2/56

"Central and Eastern Europe's latter­day history has consisted in a number  of spectacularly failed experiments in political philosophy." ­­ C. Kutz, E. Posner1

1

Kutz, C., Posner, E. Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk. Philosophy & Public Affairs.  č. 3(32), 2004, str. 277. 3/56

OBSAH OBSAH ANOTACE, KLÍČOVÁ SLOVA 1.  ÚVODEM 2. SPORY O RESTITUCE V POSTKOMUNISTICKÝCH ZEMÍCH STŘEDNÍ EVROPY 2.1. Spory ekonomické povahy 2.2. Spory filosofické povahy 2.3. Spory politické povahy 3. KOMPARATIVNÍ RESTITUČNÍ PRAXE V ČESKOSLOVENSKU, MAĎARSKU A  POLSKU 3.1. Restituční politika v postkomunistickém Československu 3.1.1. Restituovaný majetek 3.1.1.1.  Restituce in naturam 3.1.1.2. Finanční kompenzace 3.1.2. Oprávněné a povinné osoby 3.1.3. Administrativní zabezpečení restitučního procesu 3.2. Restituční politika v postkomunistickém Maďarsku 3.2.1. Restituovaný majetek 3.2.1.1.  Restituce in naturam 3.2.1.2. Finanční kompenzace 3.2.2. Oprávněné a povinné osoby 3.2.3. Administrativní zabezpečení restitučního procesu 3.3. Restituční politika v postkomunistickém Polsku 3.3.1. Historický přehled neúspěšných pokusů o přijetí restituční politiky 3.3.2. Restituovaný majetek 3.3.3. Oprávněné a povinné osoby 3.3.3.1.  Exkurz do historie polských expropriací 3.3.3.2.  Přehled oprávněných a povinných osob v soudobé polské  restituční praxi 3.3.4. Administrativní zabezpečení restitučního procesu 4.  MEZINÁRODNÍ RESTITUČNÍ PRAXE A MEZINÁRODNÍ REFLEXE  POSTKOMUNISTICKÝCH RESTITUČNÍCH POLITIK 4.1. Mezinárodní praxe znárodnění 4.2. Právo vlastnit majetek a právo na restituci 5.  ZÁVĚREM POUŽITÁ LITERATURA PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

4/56

ANOTACE Předložená bakalářská práce se zabývá tématikou nápravy křivd komunistického režimu jakožto  způsobu vypořádání se s totalitní minulostí. Specificky věnuje pozornost jednotlivým aspektům  restitučních politik středoevropských postkomunistických zemí ­ Maďarska, Polska a především  České republiky ­ na počátku 90. let 20. století. Práce přibližuje jednotlivé formy a způsoby  provedení restitučních politik v daných zemích a poukazuje na rozdíly co do vymezení osob  oprávněných k uplatnění restitučních nároků ať již na základě kritérií národnosti nebo trvalého  pobytu. Práce také shrnuje obsah akademické debaty nad podobou restitučních politik v relaci na  její průběh po ekonomické, filosoficko­morální a politické argumentační linii. Autor ve své práci  zastává názor, že efektivní restituční politika by měla být přijata v první fázi demokratické  konsolidace nového režimu, její nastavení by mělo být nediskriminační a beroucí v potaz  ekonomickou situaci země, v níž je uskutečňována. Provedení restituční politiky by pak nemělo být  ponecháno výhradně na soudech, ale mělo by být zabezpečeno v rámci fungování zvláštně  pověřeného státního úřadu.

ANOTATION This   bachelors   thesis   addresses   the   topic   of   redress   of   historical   injustices   committed   by   the  communist regime as a form of dealing with the past in post­communist countries. It specifically  elaborates  on different aspects of restitution policies  in post­communist countries in the central  Europe ­ Hungary, Poland and particularly the Czech Republic. This thesis analyzes diverse forms  and   organizational   aspects   linked   with   realization   of   the   restitution   policies   and   points   out  differences in those policies with special emphases on determination of the persons authorized to  pursue their restitution claims based on several criteria, e.g. nationality or permanent address. It  summarizes the academic debate that accompanied creation of those policies especially in the fields  of economics, moral philosophy and politics. It is proposed that efficient restitution policy should  be adopted in the earliest phases of the democratic consolidation process based on the principle of  non­discrimination. It is also argued that realization of restitution policy should be left to authorized  state agencies to avoid overburdening of the national courts. KLÍČOVÁ SLOVA/ KEY WORDS restituční politika, restituce, vyrovnávání se s minulostí, demokratická konsolidace, střední Evropa restitution policy, restitution, dealing with the past, democratic consolidation, central Europe 5/56

1. ÚVODEM Je spravedlivé vracet majetek vyvlastněný na základě platných zákonů a pokud ano, tak komu?  Jakým způsobem navrácení majetku provést a podle jakých pravidel? Téma restitucí jako formy  nápravy   nepravostí   spáchaných   v   blízké   i   dávné   minulosti   je   stále   aktuální   v   mezioborovém  diskurzu politické, právní a ekonomické vědy. Každá společnost, která v průběhu 2. poloviny 20.  století zažila přechod od nedemokratického režimu k demokratickému nebo od období všeobecného  (po)válečného zmatku k vládě práva, tedy tzv. transformaci, se musela za účelem udržení sociální  koheze s těmito otázkami účinně vypořádat.  Západní civilizace považuje právo vlastnit majetek a nerušeně jej užívat za jedno ze základních  individuálních práv člověka2. Tvůrci revoluční francouzské Listiny práv člověka a občana, historicky  prvního   dokumentu   obšírně   formulujícího   základní   lidská   práva   všech   členů   společnosti,   právo  vlastnit majetek umístili do čela zákonného výčtu3. Avšak již samotný průběh Velké francouzské  revoluce spojený s významnými konfiskacemi majetku politických odpůrců tu jedné tu druhé strany  naznačil,   že   původní  umístění  tohoto práva je  při  nejmenším  diskutabilní.  Jeho  zachování   totiž  pomáhá udržet tzv. starý pořádek neboli ancient régime.  Skupina obyvatelstva, která vlastní majetek, má zpravidla rozhodující podíl na politické moci. Je  tedy   přirozené,   že   každá   významná   revoluce   v   historii   s   sebou   přinesla   vlnu   konfiskací   a  přerozdělování   majetku   dřívějších   elit   elitám   novým.   Ideologie   marxismu­leninismu   tento   rys  revolučních   hnutí   reflektovala   přímo   ve   svém   požadavku   na   reformu   společnosti   skrze   zásadní  přeměnu institutu vlastnického práva. Vlna znárodnění, která tedy následovala od okamžiku, kdy se  komunisté ve střední Evropě dostali k moci neznala v evropské historii obdoby. Bez ohledu na to, zda ke změně majitele došlo na základě oficiální státní politiky nebo arbitrárním  zásahem plenících vojsk,  navrácení majetku původnímu vlastníkovi bylo vždy vnímáno jako způsob  nápravy   utrpěných   křivd,   který   kromě   materiální   kompenzace   obsahoval   také   prvek   morální  satisfakce,   tedy  uznání,   že chování, které  k zabavení  majetku vedlo, bylo a je  odsouzeníhodné.  Restituce jako taková je jednou z možných forem odškodnění obětí masového porušování lidských  práv, mezi které patří finanční kompenzace, sociální zvýhodnění (včetně pozitivní diskriminace) a  2 3

Čl. 1, První protokol Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Čl. 2, Déclaration des droits de l'homme et du citoyen de 1789. 6/56

různé formy kompenzace morální. Restituce však mezi ostatními druhy odškodnění vyniká – jejím  hlavním   atributem   je   totiž   snaha   o   obnovu   stavu  ex   post   ante,   tedy   co   možná   nejvěrnější  rekonstrukce sociálního postavení obětí, které zásahu do jejich práv předcházelo.  Excesivní výklad pojmu restituce může také zahrnovat náhradu nejen zabaveného majetku, ale také  ztrát utrpěných při hledání jeho náhrady, ušlého zisku a dokonce zisku z ušlého zisku, který lze  rozumně   očekávat4.   Pochopitelně,   takové   řešení   je   v   praxi   neuskutečnitelné,   ať   již   z   důvodů  ekonomických   nebo   politických,   konečná   řešení   jsou   proto   často   kompromisními   kombinacemi  různých   forem  odškodnění.   Restituci  však  není   nezbytně   nutné  chápat   jen  jako  nástroj  nápravy  křivd.  Jiné   pojetí   vyplývá   z   jejích   faktických   důsledků   pro   národní   ekonomiky   transformujících   se  společností.   Tento   aspekt   byl   nepřehlédnutelný   právě   v   kontextu   zemí   usilujících   o   přechod   ze  státem   centrálně   plánovaného   hospodářství   k   hospodářství   tržnímu,   neboť   pomáhal   přerodu  nepřirozeně zduřelého majetku státu na majetek soukromý. V takovém případě hovoříme o restituci  jako o nástroji privatizace sui generis, který ovlivňuje ekonomiku dvojím způsobem – jednak přímo,  tedy co do skutečného vlivu na chování tržních subjektů, jednak nepřímo, tedy tím, že pomáhá  kultivovat kapitalistickou kulturu individuálního pojetí vlastnického práva. Tématem této práce jsou oba výše nastíněné přístupy k restitucím. Jedná se totiž o dvě strany téže  mince – argumenty spatřující v restitucích prostředek pro odčinění nepravostí (tedy ve svém jádru  argumenty   morálně   filosofické   povahy),   stejně   jako   argumenty   zdůrazňující   ekonomickou  nezbytnost privatizace v rámci systému post­komunistické transformace (argumenty povahy spíše  utilitární), byly v nedávné minulosti často využívány pro získání podpory veřejnosti pro zamýšlenou  restituční politiku. Pokusíme se také ukázat, jak tyto argumenty formované politickým prostředím  pod   tlakem   veřejného   mínění   nakonec   vedly   k   lišícím   se   systémům   kompenzací,   které   někdy  restituční prvek obsahovaly jen okrajově. V době, kdy Česká republika slaví 20. výročí pádu komunismu a počátku transformace, považuje  autor kritické ohlédnutí do nedávné minulosti za důležité, neboť kriticky není možné vnímat pouze  období totality, ale také období, které jí následovalo. Je­li cílem politicko­ekonomické transformace  4

Kutz, C., Posner, E. „Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk.“ Philosophy & Public  Affairs. č. 3(32), 2004, s. 291. 7/56

také   přeměna  společnosti  jako  takové,  je   srozumění   se  s  minulostí   ve  všech  jejích  podobách   a  odstínech jejím důležitým prvkem. Srozumění se s minulostí nemůže být ale netečné k chybám  starších   generací,   naopak,   musí   je   dokázat   jasně   pojmenovat   a   vymezit,   aby   mohlo   efektivně  napomoci jejich budoucí prevenci. V této práci se restituční politikou zabýváme především jako významnou součástí transformační  strategie   postkomunistických   států   zemí   střední   Evropy   ­   České   republiky,   Maďarska   a   Polska.  Zvláštní pozornost bude věnována právě restituční politice české, která se vyznačuje svým štědrým  pojetím restitucí upřednostňujícím restituce naturální oproti finančním kompenzacím. V kapitole o  restituční politice v České republice se však pojednává zároveň také o politice slovenské, neboť  restituční   zákonodárství   mají   tyto   země   společné   ještě   z   doby   před   rozdělením   federace.   Z  přezkumu   této   práce   byla   vyjmuta   Německá   demokratická   republika,   která   se   krátce   po   pádu  komunismu   sloučila   s   Německou   spolkovou   republikou,   neboť   jsme   toho   názoru,   že   tamější  restituční politika vnikala v prostředí výrazně odlišném od České republiky, Maďarska či Polska.  Období, jímž se tato práce zabývá lze vymezit pomocí tzv. rozhodných dat pro jednotlivé restituční  zákony ­ tedy především obdobím trvání komunistického režimu v jednotlivých zemích. Z podstaty  věci   jsme   se  však   nemohli   vyvarovat   historických  exkurzů   do   období  dřívějších,  která   byla  do  značné míry pro pozdější události určující. Restituční politiky zkoumaných zemích jsou porovnávány na základě tří hlavních kritérií, jimiž je  způsob vymezení restituovaného majetku, okruh z restitučních zákonů oprávněných a povinných  osob   a   administrativní   zabezpečení   restitučního   procesu.   Pozornost   je   také   věnována  mezinárodnímu zakotvení zkoumaných restitučních politik a jejich reflexi z hlediska konformity s  mezinárodně uznávanými zásadami lidských práv. Tato práce bude vypracována ve formě kauzálně  deskriptivní   případové   studie   nomotetickou   metodou   empirické   kvalitativní   analýzy.   Zatímco   v  první   části   textu   budou   především   vysvětlující   povahy,   část   poslední,   závěr,   ponese   funkci  interpretační.  Domníváme se, že restituční politika ve formě částečných finančních kompenzací,  kterou si osvojilo např. Maďarsko, je z hlediska výše nastavených měřítek pro transformující se stát  vhodnější, neboť je méně administrativně i finančně náročná a projevuje obecně nižší schopností  generovat spory, pro jejichž rozřešení je vyhledávána asistence soudů.  Struktura práce zhruba odráží architekturu formujících se restitučních politik. Ve první kapitole 

8/56

představíme hlavní argumentační linie, podél nichž se spor o restituce odehrával především. Jedná  se o argumentaci ekonomickou, morálně filosofickou a politickou. Ve druhé kapitole se zaměříme  na samotnou komparativní analýzu restitučních politik, jak je v předmětu této práce. Navazovat na  ni   bude   kapitola   zasazující   restituční   politiku   postkomunistických   zemí   ve   střední   Evropě   do  mezinárodního rámce stávající i minulé restituční praxe. V této kapitole také připomeneme hlavní  rozhodnutí   mezinárodních   institucí,   které   reflektují   zkoumanou   restituční   politiku   na   pozadí  mezinárodních standardů lidských práv, tak jak jsou definované v evropské Úmluvě lidských práv a  základních svobod.

2. SPORY O RESTITUCE VE STŘEDNÍ EVROPĚ

Restituce   majetku   zabaveného   komunistickým   režimem   byla   od   počátku   citlivým   a   živě  diskutovaným   tématem   nejen   v   zemích,   jichž   se   tato   otázka   přímo   týkala   (především   země   v  postkomunistické střední, východní a jihovýchodní Evropě), ale také v zemích západní Evropy a  USA. Lze říci, že diskuze se odehrávala na pomezí tří oborů společenských věd, které podrobněji  rozvíjeli   jednotlivé   argumenty,   jimiž   postkomunistické   vlády   své   nastavení   restitučních   politik  odůvodňovaly, ­ linie ekonomická, filosoficko­morální a politická. Všechny tři jsou níže představeny  jak z hlediska argumentace ve prospěch přijatých restitučních politik, tak proti nim.

2.1. Spory ekonomické povahy První   argumentační   linie   zastánců   restitučních   programů   byla   linií   ekonomickou   a   spočívala  především   v   tvrzení,   že   naturální   restituce   zabaveného   majetku   povede   k   urychlení   procesu  privatizace, neboť odpadnou administrativní těžkosti spojené s rozprodejem majetku ve veřejných  dražbách či jeho redistribucí ve formě kupónové privatizace, a restituovaný majetek se tak dostane  do ekonomického oběhu rychleji5. Od této premisy se odvíjely i další ekonomické argumenty, jež na  konci  rychlého restitučního procesu viděly konsolidované právní prostředí schopné přilákat více  5

Stenoprotokol ze 13. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů, Federální shromáždění ČSFR, 19. únor  1991, k dispozici online, http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/013schuz/s013032.htm. Dále také např. Cepl,  V., Restitution of Property in Post­Communist Czechoslovakia, Centre for East and Central European Studies,  Liverpool University, Working Paper no. 3., str. 5 a 6. 9/56

zahraničních investic6. S tím souvisela i obnova účinně potlačovaného podnikatelského prostředí v  komunistickém státu7 a snaha přivyknout širokou veřejnost k nově definované instituci soukromého  vlastnictví8. Již v té době se však objevily hlasy, které se základní premisou těchto akademických důvodů (tedy  tím, že restituce ve svém důsledku restituční proces urychlí) nesouhlasily. Za nejvýraznější z nich  lze   v   Českém   prostředí   považovat   společné   prohlášení   skupiny   významných   českých   ekonomů  (mezi   nimiž   nechyběli   Švejnar   či   Mlčoch)   v   předvečer   hlasování   o   přijetí   třetího   českého  restitučního zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku9, v němž  přímo  tento argument zastánců  prosazované restituční politiky ­ ve formě naturálních restitucí ­  označili za fikci. Odůvodnění jejich pozice bylo veskrze pragmatického charakteru, ekonomové se  ve svém prohlášení obávali zpomalení privatizace a tím i celého procesu ekonomické transformace.  Nevěřili   předkladatelům   zákona,   že   restituce   povede   k   rychlejší   redistribuci   státního   majetku   a  předvídali administrativní obtíže s tím související. Ve stejném smyslu formulovali své skeptické výhrady vůči prosazovanému restitučnímu zákonu také  příslušníci   soudcovského   stavu10.   Ti   vyjádřili   obavy   ze   zahlcení   soudů   žalobami   na   uplatnění  restitučních nároků a následného zpomalení fungování celé justice. Tento názor s nimi však sdíleli  také   představitelé  akademických  kruhů,   např.  profesor  na  Právnické   fakultě   Univerzity  Karlovy  Cepl,   jenž   považoval   českou   justici   za   nepřipravenou   čelit   problému   obdobného   rozsahu   již   z  důvodu tehdy nízkého počtu soudců a jejich sporné kvality11. Ekonomické   aspekty,   které   však   ve   formování   restitučních   politik   hrály   největší   úlohu,   nebyly  doktrinální   povahy,   ale   spíše   povahy   faktické.   Tímto   chceme   poukázat   na   rozdílnou   úroveň  národního hospodářství různých zemí, jež jsou předmětem této práce, která do značné míry určovala  6

7 8

9

10 11

Kutz, C., Posner, E. „Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk.“ Philosophy & Public  Affairs. č. 3(32), 2004, str. 305. Šamalík, F. Ústava sevřená v protikladech restaurace. Doplněk, 2008, str. 9. Cepl, V., Restitution of Property in Post­Communist Czechoslovakia, Centre for East and Central European Studies,  Liverpool University, Working Paper no. 3.,  str. 10. Ekonomové k návrhu zákona o majetkové restituci, Prohlášení vládních ekonomů, Hospodářské noviny, roč. 35/1991,  14. února 1991, str. 1. Obdobné obavy zaznívaly i ze zahraničí, viz např. příspevěk Holmese, Forum on Restitution:  Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional  Review No. 2(30)/1993, str. 32. Soudci k restitucím, Hospodářské noviny, roč. 35/1991, 15. února 1991, str. 2. Cepl, V., Restitution of Property in Post­Communist Czechoslovakia, Centre for East and Central European Studies,  Liverpool University, Working Paper no. 3.,  str. 5. 10/56

jak   početná   bude   skupina   podporovatelů   jednoho   z   výše   zmíněných   směrů.   Postkomunistické  Československo   mělo   v   době,   kdy   padl   komunistický   režim,   ze   srovnávaných   zemí   nejnižší  zahraniční dluh12, nejnižší nezaměstnanost13 a ve srovnání s okolními zeměmi také relativně dobrou  rozpočtovou kázeň14. To vše vedlo u českých politiků k domnění, že si mohou dovolit poměrně  štědrou restituční politiku v podobě naturálních restitucí15. Naopak v Maďarsku z důvodu vysokého  státního dluhu16 převládl dojem, že si stát takto nastavenou restituční politiku dovolit nemůže, pročež  byla přijata restituční politika spíše ve formě finančních kompenzací. Lavírování ohledně schopnosti  vůbec restituce ufinancovat pak v Polsku vedla, jak je možné vidět v kapitole o Polsku níže, ke  zdržení v přijímaní restituční legislativy o desetiletí.

2.2. Spory filosofické povahy Další argumenty se soustředily do oblasti morální filosofie a spočívaly především na předpokladu  absence legitimity zestátňovací politiky komunistického režimu a z toho plynoucí potřeby napravit  křivdy jí způsobené17. Tento argument také podporovala teze, že pokud komunistický režim byl ze  své   podstaty   diskriminační   a   nespravedlivý,   nemohlo   jeho   majetkové   uspořádání   vést   ke  spravedlivému rozdělení majetku18. Bylo proto jen správné, pokud nespravedlivý "starý režim" byl  nahrazen   režimem   novým,   chovajícím   se   dle   "neměnných   principů   spravedlnosti19."   V  postkomunistických zemích, kde byly prosazeny naturální restituce (ze zkoumaných zemí v této  práci se to týká především postkomunistického Československa), tedy převládl názor, že "představě  o   historické   spravedlnosti   odpovídá   obnovení   vlastnických   práv   ke   konkrétnímu   majetku,   který  

12

13

14

15

16

17

18 19

Lavigne, M. The Economics of Transition: from Socialist Economy to Market Economy. Macmillan, New York,  1995, str. 103. Lavigne, M. The Economics of Transition: from Socialist Economy to Market Economy. Macmillan, New York,  1995, str. 147. Klaus, V., "Patnáct let od zahájení ekonomické transformace," in Loužek, M. (ed), Patnáct let od obnovení  kapitalismu v naší zemi, CEP, 47/2006, str. 16 nebo Lavigne, M. The Economics of Transition: from Socialist  Economy to Market Economy. Macmillan, New York, 1995, str. 136. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 325 Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 329. Barkan, E., The Guilt of Nations and Negotiating Historical Injustices, The John Hopkins University Press, 2000, str.  127. Švejnar, Jan. Strategie ekonomické přeměny Československa. Lidové noviny, Praha 1990, str. 28. Příspevěk Preusse, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former  Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 38. 11/56

totalitní stát vyvlastnil20."  Kompenzační forma restituční politiky tak pro tyto země přicházela v  úvahu jen pokud restituce in naturam nebyla možná21. Proti těmto argumentům však bylo oprávněně namítáno, že znárodňovací politika komunistických  států nemusela nutně postrádat veškerou legitimitu, neboť znárodňování probíhalo (byť v menším  měřítku) také ve státech demokratických a jak bylo ukázáno výše, znárodňování nebylo v rozporu s  tehdy   platnými   normami   mezinárodního   práva22.   Z   restituční   praxe   srovnávaných   politik   však  vyplývá (viz níže), že v tomto ohledu mezi jednotlivými státy nepanovala shoda. Např. v České  republice   byl   přijat   názor   o   materiální   diskontinuitě   právního   systému23  a   s   tím   související  neplatnosti právních aktů z doby komunistického režimu, jež odporují principům demokratického  právního státu a základních lidských práv a svobod.  Teze,   že   komunistický   režim   byl   ze   své   podstaty   nespravedlivý   a   tudíž   nemohl   vést   ke  spravedlivému rozložení majetku ve společnosti, má ovšem slabé místo v implicitním předpokladu,  že sociální distribuce majetku byla spravedlivá v době, jež komunistickému režimu předcházela24.  Pomineme­li   spory   ohledně   legitimity   rozložení   majetku   v   době   první   republiky   a   Habsburské  monarchie, musíme se vypořádat s obdobím 40. let 20. století, v jehož průběhu také docházelo k  významným změnám ve vlastnických vztazích obyvatel střední Evropy, ať již ze strany nacistických  či sovětských okupantů, nebo ze strany poválečných vlád25. Zde leží další argument proti nastavení  restitučních   politik   v   této   práci   zkoumaných   zemí,   neboť   především   postkomunistické  Československo a Polsko v návrzích svých zákonů oběti těchto konfiskací (alespoň v první fázi  restitucí)  vynechalo ať již skrze nastavení přísných rozhodných dat, za něž se restituční zákony  nevztahovali (viz níže) nebo omezením počtu k restituci oprávněných osob požadavkem státního  občanství nebo trvalého pobytu v době restituce (též viz níže).  20

21

22

23 24

25

Malenovský, J. "Právo na restituci" ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a  Evropského soudu pro lidská práva, Právník 6(142)/2003, str. 544. Aniž by bylo možné vysledovat kauzální spojení mezi tímto názorem a úvahou Stálého soudu pro mezinárodní  spravedlnost fungujícího z meziválečném období v rámci Ligy národu, je nutné podotknout, že právě tento soud byl  stejného názoru v relaci na restituci mezi státy. Více viz rozhodnutí Stálého soudu pro mezinárodní spravedlnost ve  věci továrny Chorzow, č. 9, 21 (1927, Série A). Tento názor byl však v relaci na odškodnění jednotlivců na  mezinárodním poli překonán (viz kapitola o mezinárodní restituční praxi). Více viz kapitola o mezinárodní restituční praxi nebo Šamalík, F. Ústava sevřená v protikladech restaurace.  Doplněk, 2008, str. 11. Nález Ústavního soudu České republiky způs. zn. III. ÚS 107/04. Kutz, C., Posner, E. Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk. Philosophy & Public Affairs.  č. 3(32), 2004, str. 287. Příspevěk Offeho a Bönkera, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its  Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 31. 12/56

Kromě   výše   uvedených   protiargumentů   se   pak   v   odborné   diskuzi   objevovaly   také   argumenty  kritizující především slepou preferenci újmy materiální před újmou imateriální26. Na základě většiny  restitučních zákonů totiž byly nahrazeny jen křivdy způsobené na majetku, nikoli však již křivdy,  které v minulosti vedly k ušlým příležitostem např. ve vzdělávání nebo v profesní kariéře27. Tento  aspekt také některé odborníky vedl k názoru, že restituční politika, tak jak byla schválena, mohla  být   pro   tuto   skupinu   osob   dvojnásob   nespravedlivou,   neboť   nejenže   je   v   rovině   odškodnění  opominula, ale také vracela majetek ze státního vlastnictví, tedy ze zdroje financovaného také z daní  těchto občanů28. V tomto ohledu restituční politika tedy nesloužila svému původně deklarovanému  účelu (nápravě křivd minulosti), ale spíše ve snaze o nápravu křivd dala vzniknout jiné morálně  sporné situaci, jež v mnoha ohledech postrádala alespoň snahu o vyvažování zájmů zúčastněných  skupin obyvatelstva29.

2.3. Spory politické povahy Třetí   argumentační   linie   byla   linií   veskrze   politickou   a   vyplývala   především   z   vlny   obecného  nadšení veřejnosti se co nejrazantněji od komunistického režimu distancovat30. Toto platilo různou  měrou ve všech středoevropských zemích, nutno však přiznat, že nejvíce se to projevilo v případě  postkomunistického Československa31, kde toto nadšení vzedmulo vlnu tak mohutnou, že umožnila  relativně   rychlý   přechod   z   centrálně   plánovaného   hospodářství   na   hospodářství   založeném   na  principech volném trhu32. Dalším politickým důvodem ve prospěch restituční politiky byla snaha  26

27

28

29

30

31

32

Např. příspevěk Offeho a Bönkera, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning  Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 32 nebo příspevěk  Holmese, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners.  East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 33. Elster, J. On Doing What One Can: An Argument Against Post­Communist Restitution and Retribution. East  European Constitutional Review 1(15)/1992, str. 16. Kutz, C., Posner, E. Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk. Philosophy & Public Affairs.  č. 3(32), 2004, str. 295. Příspevěk Shera, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former  Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 38. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 369. Malenovský k tomu poznamenává, že čím méně byl přechod k demokracii v postkomunistických státech předmětem  rozhovorů mezi reprezentanty starého a nového režimu, tím radikálnější pak byla přijatá transformační opatření.  Malenovský, J. "Právo na restituci" ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a  Evropského soudu pro lidská práva, Právník 6(142)/2003, str. 561. Klaus, V., "Patnáct let od zahájení ekonomické transformace," in Loužek, M. (ed), Patnáct let od obnovení  kapitalismu v naší zemi, CEP, 47/2006, str. 15. 13/56

vyvarovat   se   přechodu   státního   majetku   do   rukou   členů   "starých   struktur"   čili   komunistické  nomenklatury33,   což   bylo   nebezpečí,   jež   reálně   hrozilo,   neb   jedna   ze   zvažovaných   variant  privatizace bylo i předávání státních podniků do rukou managementu.  V tomto ohledu by také neměl být přehlížen důležitý aspekt restituční politiky, jenž se vyznačoval  především svou symbolickou hodnotou pro přechod od posttotalitního režimu k demokracii. Jelikož  reforma institucionalizace vlastnického práva spočívala v jádru komunistické ideologie samotné 34,  bylo obnovení původních vlastnických vztahů do značné míry vnímáno jako důkaz nefunkčnosti  původního   režimu.   Navíc   restituční   politika   byla   v   rámci   transformačních   strategií   v   některých  postkomunistických   státech     záměrně   prováděna   v   masivních   rozměrech,   neboť   byla   některými  svými proponenty vnímána jako nevratná záruka proti návratu starého režimu35. Na   rozdíl   od   argumentačních   sporů   ekonomických   a   filosofických   byla   argumentace   politické  povahy přijímána daleko méně odmítavě, neboť panovalo obecné přesvědčení, že přestože restituce  nemusí   být   v   konečném   důsledku   ekonomicky   výhodné   a   mohou   být   při   nejmenším   morálně  pochybné,   z   politického   hlediska   se   jednalo   o   poměrně   chytrý   tah   pro   ukotvení   institucí   tržní  ekonomiky a právního demokratického státu36. Ideologický aspekt restituční politiky bystře vyjádřil  také  americký profesor z New  Yorské univerzity  v závěru  svého v této práci  hojně citovaného  článku:  "Jakkoli se jedná o koncept nevyrovnaný a nerozumný, restituční zákony se  ukázaly  být   neodolatelné   pro  vlády,  jejichž   jediným   zdrojem  legitimity  se  zdála být vadnoucí vzpomínka na euforický komunismus. Křivdy minulosti  33

34

35

36

Viz např. Cepl, V., Restitution of Property in Post­Communist Czechoslovakia, Centre for East and Central  European Studies, Liverpool University, Working Paper no. 3.,  str. 7, Kutz, C., Posner, E. „Justice in Reparations:  The Cost of Memory and the Value of Talk.“ Philosophy & Public Affairs. č. 3(32), 2004, str. 290, nebo příspevěk  Holmese, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners.  East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 33. "Zrušení veřejného vlastnictví je tedy úplnou emancipací všech lidských smyslů a kvalit, neboť tyto smysly a jiné  atributy se staly subjektivně i objektivně lidskými." citováno z anglického překladu Marx, K. (1844), oddíl 4. "Je třeba udělat ­ jako zahájení ­ nějaký velký krok, uskutečnit najednou něco jako 'kritickou masu' změn, která dá  signál a bude nevratná." Klaus, V., "Patnáct let od zahájení ekonomické transformace," in Loužek, M. (ed), Patnáct  let od obnovení kapitalismu v naší zemi, CEP, 47/2006, str. 15., dále také např. Příspevěk Holmese, Forum on  Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European  Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 34 nebo příspevěk Offeho a Bönkera, Forum on Restitution: Essays on  the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review No.  2(30)/1993, str. 31. "... i když je restituce ekonomicky neefektivní a morálně nespravedlivá, je to dobrá politika, pokud může nepřímo  podpořit demokratizační proces skrze legitimizaci nového uspořádání vlastnických vztahů." příspevěk Holmese,  Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former Owners. East  European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 33. 14/56

tímto   způsobem   samozřejmě   nemohou   být   napraveny   stejně   jako   nikdy   nebude alespoň vzdáleně obnovena situace před znárodněním. Ale 'vracení'   konfiskovaného majetku, podobně jako překřtění názvů ulic a náměstí jejich   starými   jmény,   je   úžasným   způsobem,   jak   dát   marxismu   polibek   na   rozloučenou37." Jen na okraj lze ještě zmínit politický důsledek restitučních politik, na nějž klade důraz izraelský  profesor   Avineri,   který   restituce   pojímá   jako   nástroj   obnovy   národní   identity   ztracené   v  komunistickém   internacionalismu   do   prostředí   doposud   nepoznané   "národní   čistoty,"   ve   smyslu  národních států s nízkým počtem a poměrem národnostních menšin nesrovnatelným s žádným jiným  obdobím v historii38. Také ve prospěch této teze (bohužel) mluví omezení osob z restitučních politik  oprávněných   kritérii   státní   příslušnosti,   trvalého   pobytu   a   přísně   stanovených   rozhodných   dat.  Profesor Offe pak v tomto aspektu projevujícím se také nárůstem nacionalismu ve společnostech  zkoumaných zemí viděl nebezpečí "etnifikace společnosti," jež mohla vést k vyhrocení politické  situace v těchto zemích39.

3.   KOMPARATIVNÍ   RESTITUČNÍ   PRAXE   V   ČESKOSLOVENSKU,   MAĎARSKUA  POLSKU Kromě výše nastíněných teoretických sporů a sporů obecné povahy, tedy zda vůbec restituovat či  nikoli,   se   vedly   také   dílčí   diskuze   o   podobě   jednotlivých   restitučních   politik   ve   vztahu   k  individuálním   podmínkám   té   které   postkomunistické   země.   Abychom   představili   odlišná   řešení  nastolených   problém,   poukážeme   na   následujících   stránkách   především   na   rozdílné   způsoby  vymezení majetku, jenž se stal předmětem restitucí, a pokusíme se také ukázat na odlišné přístupy k  řešení   otázky   oprávněných   a   povinných   osob,   tedy   těch,   kterým   z   restitučního   zákonodárství  vznikalo   buď  oprávnění k navrácení kdysi zabaveného majetku nebo naopak k jeho vrácení.   V  závěrečné části se pak pokusíme přiblížit otázky související se způsobem administrace restitučních  politik a jeho vlivem na rychlost jejich průběhu. 37

38

39

Příspevěk Holmese, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former  Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 34. Příspevěk Avineriho, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning Property to Its Former  Owners. East European Constitutional Review No. 2(30)/1993, str. 35. Offe, C. Strong Causes, Weak Cures: Some preliminary Notes on the Intransigence of Ethnic politics. East European  Constitutional Review 1(21)/1992, str. 21. 15/56

3.1  Restituční politika v postkomunistickém Československu V Československu byla přijata restituční legislativa jako v první z nově postkomunistických zemí již  v průběhu let 1990 a 1991, tedy v období vlády složené z představitelů Občanského fóra. Občanské  fórum však ve svých Programových zásadách z 26. listopadu 199040  tématiku restitucí nijak blíže  nepřiblížilo,  rozhodlo se tak řešit otázku restitucí bez demokratického mandátu voličů k jejímu  provedení.   Přesto,   byla   přijata   restituční   politika,   která   nabyla   rozměrů   nebývale   velkorysých   v  celém   transformujícím   se  postkomunistickém  světě41.  Jelikož  se  tak  stalo  ještě   před  rozdělením  federativního státu v roce 1993 na Českou Republiku a Slovenskou Republiku, je restituční praxe v  těchto dvou zemích prakticky totožná a pro účely této práce je podrobena analýze společně.

Záměr   zformulovat   restituční   politiku   byl   nejprve   oznámen   ve   Scénáři   ekonomické   reformy  představeném na půdě Federálního shromáždění 30. srpna 199042, jenž byl jakýmsi strategickým  plánem   provedení   ekonomické   transformace.   Restituce   se   tak   do   budoucna   měla   stát   jedním   z  hlavních pilířů privatizačního procesu. Protože však při provádění privatizace (rozprodeji státního  majetku) a restituce (navrácení státního majetku osobám, jimž byl zabaven) mohlo v praxi dojít ke  kolizi, již v tomto strategickém dokumentu bylo jasně vymezeno, že majetek podléhající restituci  musí být z působnosti privatizačního zákonů vyjmut. Proti tomuto aspektu restituční politiky brojili  především ekonomové43, neboť tak hrozilo významné zpomalení celého transformačního procesu a  omezení přílivu zahraničních investic44.

Restituční politika byla v postkomunistickém Československu převedena v legislativní praxi třemi  hlavními   restitučními   zákony:   zákonem   o   zmírnění   některých   majetkových   křivd45,   zákonem   o 

40

41

42

43

44

45

Co chceme: Programové zásady Občanského fóra, Praha, 26. listopadu 1989, k dispozici online,  http://www.totalita.cz/vysvetlivky/of.php, naposledy navštíveno 5. května 2010. Lavigne, M. The Economics of Transition: from Socialist Economy to Market Economy. Macmillan, New York,  1995, str. 156. Scénář ekonomické reformy, Odstavec 2.1, Sněmovní tisk číslo č. 87 z 30. srpna 1990, k dispozici online,  http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0087_01.htm, naposledy navštíveno 5. května 2010. Cepl, V., Restitution of Property in Post­Communist Czechoslovakia, Centre for East and Central European Studies,  Liverpool University, Working Paper no. 3., str. 3. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 317. Zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd. 16/56

mimosoudních rehabilitacích46 a zákonem o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému  zemědělskému majetku47. V těchto zákonech úplně převládl princip úplné tzv.  naturální restituce  prosazovaný   pravicovými   politiky,   jenž   se   vyznačoval   tím,   že   na   jeho   základě   měl   být   vrácen  zabavený   majetek   celý,   finanční   kompenzace   nastupovala   pouze   v   případech,   kdy   vrácení  původního   majetku   nebylo   možné   nebo   převážil   zájem   na   ochraně   vlastnických   práv   osob,   jež  majetek nabyly po jeho znárodnění (viz níže). V první části této podkapitoly vymezíme majetek, na nějž se restituční zákony vztahovaly a zároveň  tak přiblížíme jednotlivé vlny, ve kterých ke znárodňování v průběhu trvání komunistického režimu  docházelo.   Ve   druhé   části   se   věnujeme   určení   oprávněných   a   povinných   osob,   jinými   slovy  vymezení   osob,   které   na   základě   restituční   legislativy   nabyly   restitučních   nároků   a   osob,   které  naopak na jejím základě byly povinovány jej ze svého držení vydat. V třetí závěrečné části této  podkapitoly   se   pokusíme   přiblížit   systém   administrace   restituční   politiky   z   hlediska   jak  zúčastněných osob tak z hlediska institucionálního.

3.1.1. Restituovaný majetek Základní   vymezení   majetku,   jenž   se   stal   předmětem   restitucí,   podléhalo   ustanovením   výše  zmíněných restitučních zákonů, které formulovaly řadu omezení jednak pozitivně, jednak negativně.  Hlavním společným prvkem těchto omezení bylo časové ohraničení, které do restitučního procesu  zahrnulo pouze zkonfiskovaný majetek v tzv. rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna  1990. Jak je ukázáno v další části této kapitoly, tento postup připravil řadu osob, jež byly zbaveny  svého majetku srovnatelným způsobem v průběhu předchozích konfiskačních vln, práva dožadovat  se vrácení svého majetku. Hlavním smyslem restitučních zákonů bylo přispět k privatizačnímu procesu transformujícího se  státního hospodářství zmírněním některých křivd vydáním zabaveného majetku nebo poskytnutím  finanční   kompenzace   v   různé   výši.   Každý   z   restitučních   zákonů   se   vztahuje   na   jinou   oblast  znárodněného majetku, níže si rozebereme, na jaký majetek se vztahoval jaký zákon.

46 47

Zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. 17/56

3.1.1.1. Restituce in naturam Zákon o zmírnění některých majetkových křivd se vztahoval na majetek zabavený v rámci dvou vln  znárodňování počínajících lety 1955 a 1959. Znárodňování v roce 1955 probíhalo formou rozhodnutí  jednotlivých ministerstev na základě právních předpisů z roku 194848. Jednalo se o majetek, jenž  splňoval předpoklady pro znárodnění dané předpisy z roku 1948 až dodatečně. Majetek zabavený na  základě   předpisů   z   roku   195949,   byl   vymezen   tím,   zda   byl   užíván   zcela   nebo   převážně  socialistickými   organizacemi   (národními   podniky)   ještě   před   25.   únorem   1948.   Zajímavým  aspektem   této   vlny   znárodňování   bylo,   že   znárodňování   neprobíhalo   přímo   na   základě   výše  odkazovaných předpisů, ale jistou oklikou. 

Příkladem může být umožnění odkupu majetku v užívání socialistické organizace, pokud jeho cena  nepřesahovala 50 000 Kčs. V případě, že tento limit přesáhla, bylo na příslušné Národním výboru,  aby na základě zvláštního předpisu určil výši náhrady  ad hoc. Takový předpis však nebyl nikdy  přijat a majetek vyšší hodnoty byl proto zabavován bez jakékoli náhrady50. Socialistická organizace,  jež   soukromý   majetek   užívala,   se   mohla   také   po   dohodě   s   místním   Národním   výborem   a   bez  souhlasu majitele nemovitosti rozhodnout provést na nemovitosti "stavební úpravy." Náklady těchto  úprav   však   nesl majitel a  pokud Národní  výbor rozhodl,  že  výše  těchto nákladů  přesáhla   cenu  nemovitosti, byl majetek (opět bez náhrady) převeden na socialistickou organizaci, jež původně byla  u majitele v nájmu51. Zákon o mimosoudních rehabilitacích se zabýval nápravou křivd způsobených občanskoprávními,  pracovněprávními   úkony   a   správními   akty   komunistického   režimu,   které   byly  "v   rozporu   se  zásadami   demokratické   společnosti,   respektující   práva   občanů   vyjádřená   Chartou   Organizace  spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty..."52.  Jako  formu  kompenzace umožňoval jednak restituci majetku, jednak finanční kompenzaci, příp.  zrušení nedemokratických správních aktů, jež adresátovi způsobily nějakou újmu. 48

49 50 51 52

Zák. č. 114/1948 Sb., zák. č. 115/1948 Sb., zák. č. 118/1948 Sb., zák. č. 120/1948 Sb., zák. č. 121/1948 Sb., zák. č.  123/1948 Sb., zák. č. 124/1948 Sb. Citováno dle pozn. pod čarou č. 1 k § 1 zák. č. 403/1990 Sb. Vládní nař. č. 15/1959 Sb., zák. č. 71/1959 Sb. Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 16. Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 16. Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 99. 18/56

Restituce na základě tohoto zákona se týkala pouze majetku, jenž byl vyvlastněn fyzickým (nikoli  právnickým) osobám53 přímo do majetku státu, nikoli socialistických organizací (např. družstev)54.  Tento majetek musel být zabaven způsobem v době znárodnění nezákonným nebo zákonným, avšak  v   důsledku   politické   perzekuce55  nebo   v   rozporu   s   mezinárodními   standardy   ochrany   lidských  práv56. Zákon o mimosoudních rehabilitacích se také vztahoval na nemovitosti, jichž stát nabyl na základě  odsuzujících rozsudků v trestním řízení anebo jiných skutečností, které tehdy vedly k propadnutí  majetku státu57. Aby však k restituci mohlo dojít, musel být nejprve právní úkon státu vedoucí k  propadnutí jmění zneplatněn na základě zákona o soudní rehabilitaci 58. Další skupinu restituovaného  majetku tvořily nemovitosti, které nebyly vráceny osobám perzekvovaným komunistickým režimem  v 50. letech, ale nerehabilitovaným v roce 1968. Zákon o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku se oproti  zákonu   o   mimosoudních   rehabilitacích   vztahoval   i   na   majetek,   jenž   byl   vyvlastněn   nejen   do  vlastnictví   státu,   ale   také   dalších   socialistických   organizací,   především   družstev59.   Zákon   přijal  odlišný způsob kompenzace pro majetek movitý (finanční náhrada)60  a nemovitý (vrácení věci)61.  Nemovitý   zemědělský   majetek,   jenž   měl   být   podle   tohoto   zákona   vrácen   byly   pak   zpravidla  pozemky určené k zemědělským a lesnickým účelům a zemědělské usedlosti. Restituce se obdobně jako u zákona o soudních rehabilitacích vztahovala na majetek zabavený v  rozporu s dobovými předpisy či majetek zabavený v souladu s nimi, avšak na základě politické  perzekuce v rozporu s mezinárodními standardy ochrany lidských práv. Dále byl do zákona o úpravě  některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku zahrnut i majetek, který byl  zabaven na základě tzv. "kolektivizačních předpisů62" krátce po 25. únoru 1948.  53 54 55 56 57 58 59 60 61 62

§ 3, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. § 6, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. § 2 odst. 2, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. § 2 odst. 3, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zák. č. 88/1950 Sb., o propadnutí jmění. Zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 109. § 20, zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. § 1, zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Zák. č. 142/1947 Sb., zák. č. 46/1948 Sb., zák. č. 81/1949 Sb. SNR, zák. č. 2/1958 Sb. SNR 19/56

3.1.1.2. Finanční kompenzace Finanční kompenzace se obecně vztahovala na věci movité i nemovité, jejichž vrácení bylo nějakým  způsobem znemožněno, ať již tím, komu v době restituce patřily nebo tím, že došlo k jejich zničení  či poškození. Zvláštním případem pak bylo, pokud na znárodněném majetku vzniklo věcné břemeno  (např.   znárodněný zemědělský pozemek byl prodán jinému vlastníkovi, jenž si na něm postavil  pozemek). Z restituce dle všech restitučních zákonů byl také vyjmut majetek, jenž patřil v době  uplatnění restitučního nároku cizímu státu, právnické osobě se zahraniční účastí a mezinárodních  organizací. Volba formy kompenzace nezávisela na vůli oprávněné osoby, ale na vůli zákonodárce.  Jedinou výjimkou z tohoto pravidla byl případ, kdy cena restituované nemovitosti v době od jejího  znárodnění   výrazně   stoupla.   V   takovém   případě   může   oprávněná   osoba   buď   přijmout   finanční  kompenzaci nebo věc s tím, že rozdíl v její hodnotě státu musela uhradit63.  Zákon o mimosoudních rehabilitacích a zákon o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a  jinému zemědělskému majetku dále vyjímal z okamžité restituce nemovitosti, které byly označeny  za národní kulturní památku64  a věci  "získané v době nesvobody  [od 30. září 1938 do 4. května  1945]  osobami   státně   nespolehlivými   nebo   v   důsledku   rasové   perzekuce65."  Poslední   zmíněné  samozřejmě neznamenalo, že by daný majetek stále ležel v rukou "osob státně nespolehlivých,"  jednalo   se   o   majetek   zabavený   nacistickou   okupační   mocí   především   osobám   židovského   a  romského původu, který však z důvodu pozdější státní znárodňovací politiky nebyl nikdy vrácen. Zvláštní   finanční   kompenzace   oprávněným   osobám   náležela   také   tehdy,   pokud   se   stav  restituovaného   majetku   zhoršil   od   doby   znárodnění   natolik,   že   jeho   cena   výrazně   poklesla.   V  takovém   případě   náležela   oprávněné   osobě   kompenzace   ve   výši   rozdílu   ceny   dle   zvláštního  koeficientu. V neposlední řadě vznikl oprávněné osobě nárok na náhradu škody vzniklé zanedbáním  péče   dobrého   hospodáře   v   období   po   uplatnění   restitučního   nároku   v   zákonné   lhůtě   od   nabytí  účinnosti daného restitučního zákona66.

63 64 65 66

§ 14 odst. 1, zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd. § 8 odst. 6, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. § 1 odst. 5, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. § 9 odst. 2, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. 20/56

3.1.2. Oprávněné osoby

Fyzické osoby byly oprávněnými osobami či subjekty v restitučním řízení dle všech výše uvedených  restitučních zákonů. Restituční zákony obecně umožňovaly navrácení majetku osobě, jíž byl majetek  odňat67. Byl­li majetek odňat osobě, jež v kritické době znárodnění věc nevlastnila, vznikl ze zákona  nárok domáhat se vrácení věci i vlastníkovi. V případě, že věc byla již vydána osobě, jíž byl majetek  v   minulosti   odebrán,   mohl   se   vlastník   domáhat   vrácení   majetku   na   této   osobě.   Pokud   vlastník  zemřel, přecházel zpravidla restituční nárok i na jeho dědice68.  Rozdíl   v   restituční  praxi  byl  v nastavení  podmínek,  které  fyzická osoba69  musela  splňovat,   aby  mohla   svůj   restituční   nárok   uplatnit.   Kromě   obecné   povinnosti   svůj   nárok   prokázat   (prokázat  vlastnický titul z doby znárodnění), ustavil zákon o mimosoudních rehabilitacích a zákon o úpravě  vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku také dvě další podmínky ­ žadatel o  restituce musel mít v době uplatnění restitučního nároku české občanství a trvalý pobyt v české  republice. Obě tyto podmínky byly v zásadě diskriminačního charakteru, když zbavily restitučního  nároku osoby, které kvůli politické perzekuci republiku opustili ať již dobrovolně nebo proti své  vůli. Názor, že se jednalo o podmínky v rozporu s mezinárodními standardy ochrany lidských práv  opakovaně vyslovil Výbor OSN pro lidská práva70. Ve věci diskriminace českých občanů na základě  trvalého pobytu mu pak dal za pravdu i český Ústavní soud71.  Fyzická osoba zásadně nemohla být dle restitučních zákonů povinnou osobou. Jedinou výjimku z  tohoto pravidla stanovily společně zákony o mimosoudních rehabilitacích a o úpravě vlastnických  vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku. Tyto zákony přímo stanovily, že fyzické osoby,  které nabyly majetek v rozporu s právními předpisy platnými v době jeho nabytí nebo na základě  nezákonného znevýhodnění, stávající se povinnými osobami, pokud dojde k uplatnění restitučního  nároku. Zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku tuto možnost  omezil stanovením podmínky, že vydání věci se muselo uskutečnit na základě soudního rozhodnutí 

67 68 69 70 71

Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 19. § 3 odst. 4, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. § 3, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Např. Šimůnek v. Česká republika, stanovisko Výboru OSN pro lidská práva č. 516/1992. Nález Ústavního soudu České republiky zveřejněný pod č. 164/1994 Sb. 21/56

z iniciativy oprávněné osoby ­ původního vlastníka72. Podnět oprávněné osoby jiné než původního  vlastníka se proto nepřipouštěl. Povinná fyzická osoba v každém případě získala právo na náhradu  ceny, za níž restituovanou věc koupila. Toto právo však mohla uplatnit jen vůči státu, nikoli vůči  oprávněné osobě. Právnické osoby byly oprávněné k restituci pouze dle zákona o zmírnění některých majetkových  křivd dle stejných podmínek jako osoby fyzické. Příkladem úspěšně uplatněného nároku dle tohoto  zákona může být případ vrácení majetku České obci sokolské73. Do dnes nedořešený je však případ  restituce   církevního   majetku,   jenž   si   vyžaduje   zvláštní   zákonnou   úpravu   již   z   toho   důvodu,   že  částečná   náhrada   znárodněného   majetku   byla   církvi   poskytnuta   tím,   že   stát   finančně   zajistil  fungování církve od okamžiku znárodnění. Ohledně restitucí tohoto druhu však nepanuje na české  politické   scéně   shoda   ani   po   dvaceti   letech   od   Sametové   revoluce,   důkazem   budiž   zamítnutí  posledního návrhu zákona, který se s tím to reziduem minulosti měl vypořádat74.  Obecně  lze říci, že právnické osoby kvůli svému zvláštnímu postavení v rámci komunistického  politicko­právního   uspořádání   nepatřily   ke   ke   skupině   subjektů,   jež   by   si   dle   polistopadových  činitelů zasloužila nějaké zvýhodnění. Právnické osoby proto zpravidla patřily spíše do skupiny  povinných subjektů, u nichž se restituční nárok uplatňoval. Určujícím momentem, zda se právnická  osoba stala povinnou osobou byl zpravidla okamžik účinnosti jednotlivých zákonů v relaci na držení  majetku, který byl předmětem restituce. Jak již bylo řečeno výše, zákony o mimosoudních rehabilitacích a o úpravě vlastnických vztahů k  půdě a jinému zemědělskému majetku, ukládaly fyzickým osobám splnění dvou diskriminačních  podmínek, jež byly záměrně nastaveny tak, aby byli cizinci a emigranti z možnosti restitucí vyňati.  Důvodem takového opatření byla údajně ochrana národního majetku, ale také předem deklarovaný  cíl, jenž měla restituce, jako jedna z politik transformační privatizace, plnit ­ rozdělení majetku  osobám žijícím na území českého státu, tak aby se tyto osoby mohly samy začít podílet na budování  čerstvě oživované tržní ekonomiky. Z hlediska zákona o zmírnění některých majetkových křivd bylo zajímavé zvláště postavení tzv.  72 73 74

§ 6, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 1882/2001. Návrh zákona o majetkovém vypořádání s církvemi, Sněmovní tisk č. 482 ze dne 9. dubna 2008, k dispozic online,  http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=482, naposledy navštíveno 10. května 2010. 22/56

"devizového cizozemce." Tento termín použitý ve smyslu devizového zákona75  označoval fyzické  osoby s bydlištěm a právnické osoby se sídlem mimo území státu a mezinárodní organizace na  území státu zřízené dle zvláštních předpisů. Devizový cizozemec byl oprávněn požadovat vrácení  zkonfiskovaného   majetku   pokud   mu   nebyl   nahrazen   jiným   způsobem   na   základě   mezinárodní  dohody76. Cizí   právnické   osoby   byly   obecně   z   možnosti   restitucí   vyjmuty   omezujícími   ustanoveními  restitučních zákonů, jež přímo stanovily, že na majetek právnických osob s cizí účastí se restituční  zákony nevztahovaly. Obdobná výjimka se vztahovala také na majetek cizích států a mezivládních  organizací. Stát, obdobně jako právnické osoby, patřil především do skupiny povinných osob, tedy osob, u nichž  oprávněné osoby uplatňovaly svůj nárok a jenž měl povinnost kdysi znárodněný majetek vydat. Stát  v   restituční   praxi   figuroval   jako   oprávněný   subjekt   pouze   v   případě   zákona   o   mimosoudních  rehabilitacích77, na jehož základě stát restituční nárok nabýval, pokud jej oprávněná fyzická osoba  neuplatnila v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě. Stát mohl svůj nárok uplatnit ve lhůtě osmnácti  měsíců ode dne účinnosti zákona, tedy nejpozději do roka od marného uplynutí lhůty oprávněné  osoby. Důvodem tohoto opatření bylo, aby stát získal možnost ucházet se o majetek fyzických osob  a nestátních institucí, které majetek nabyly během komunismu (např. družstva či politické strany)78.

3.2.3. Administrativní zabezpečení restitučního procesu

Základním pravidlem, jímž se restituční zákony řídily, bylo přísné nastavení lhůty, v jejímž průběhu  mohly   oprávněné  osoby uplatnit svůj restituční nárok. Tato lhůta byla  stanovena na délku šesti  měsíců ode dne účinnosti zákona, na jehož základě restituční nárok vznikl79. Tato lhůta mohla být  prodloužena v zákonem uvedených případech, např. pokud restituční nárok přešel na stát (viz výše).  Zákon také zajímavým způsobem řešil  otázku spoluvlastnictví, uplatní­li restituční nárok jeden ze  75 76 77 78 79

§ 5, zák. č. 528/1990 Sb., devizový zákon. § 6 odst. 2, zák. č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd. § 3 odst. 4, zák. č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd. Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 103. Dle zákona o zmírnění některých majetkových křivd lhůta počínala dnem 1. listopadu 1990, dle zákona o  mimosoudních rehabilitacích dnem 1. dubna 1991 a dle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému  zemědělskému majetku dnem 24. června 1991. 23/56

spoluvlastníků, byla povinná osoba povinna plnit této osobě. Ostatní spoluvlastníci mohli svůj nárok  uplatnit vůči tomuto spoluvlastníku pouze u soudu a to v době do jednoho roku od účinnosti zákona.  Obecně také platilo, že na restituenta nepřecházely závazky povinných osob lpící na restituované  věci. Toto pravidlo se však nevztahovalo na nemovitosti restituované dle zákonů o mimosoudních  rehabilitacích  a o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku zatížené  nájemními vztahy, neboť tyto závazky přecházely i na restituenta. Problematičnost tohoto řešení  mnozí   z   restituentů   pociťují   dodnes,   neboť   tím   bylo   docíleno   zachování   regulovaných   nájmů   v  domech dříve obecných.

Restituční   nárok   musel   být   uplatněn   přímo   vůči   povinné   osobě   osobou   oprávněnou   (a   žádnou  jinou).   Tímto   vznikla   povinnost   povinné   osobě   majetek   vydat   bude  neodkladně  dle   zákona   o  zmírnění některých majetkových křivd80 nebo do měsíce od skončení lhůty pro uplatnění nároku dle  zákonů   o   mimosoudních   rehabilitacích   a   o   úpravě   vlastnických   vztahů   k   půdě   a   jinému  zemědělskému majetku. Pokud povinná osoba své povinnosti dostála, došlo k převodu vlastnického  práva na oprávněnou osobu na základě písemné dohody opatřené notářskou doložkou. Rozhodla­li  se   však   povinná   osoba   s   oprávněnou   osobou   nespolupracovat,   nehrozil   jí   za   to   žádný   postih81.  Oprávněné osobě tak nezbylo než si navrácení majetku vydobýt soudní cestou82. V tomto ohledu se  nastavený systém ukázal být velmi neefektivní a v rámci privatizačního systému kontraproduktivní,  neboť privatizaci zbytečně prodlužoval. Největší problémy nenastaly, jak by se dalo očekávat, ve  sporech mezi fyzickými oprávněnými a povinnými osobami, ale právě mezi státem v roli povinné  osoby a ostatními oprávněnými osobami, neboť Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových  se zhostil s takovou harpagonskou úporností a odhodlaností, že v mnoha případech oprávněné osoby  zesnuly dříve než soud dospěl ke konečnému rozhodnutí. Z   výše   uvedeného  jasně   vyplývá,   že   role  státu  v  administraci  restitučního   procesu  byla  být   od  počátku minimální, neboť většina restitučních sporů měla být řešena dohodou mezi oprávněnými a  povinnými   osobami.   O   tom,   že   se   tento   předpoklad   nepotvrdil   však   svědčí   fakt,   že   mnoho  restitučních sporů, které musely být dořešeny v rámci soudního řízení, trvá dodnes. Zákonodárce se  ovšem rozhodl restitučnímu procesu ponechat volný průběh pouze ve věcech restitucí dle zákonů o  zmírnění některých majetkových křivd a o mimosoudních rehabilitacích. 80 81 82

§ 4 odst. 1, zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd. Plíva, S., Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991, str. 24. § 22, zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd. 24/56

Administrace   restitučního   procesu   dle   zákona   o   úpravě   vlastnických   vztahů   k   půdě   a   jinému  zemědělskému majetku se lišila především v tom, že písemná dohoda mezi osobou oprávněnou a  povinnou   podléhala   schválení   místně   příslušného   pozemkového   úřadu83.   Nedošlo­li   k   dohodě,  rozhodoval o restitučním nároku samotný pozemkový úřad, proti jehož rozhodnutí se bylo možné  odvolat k soudu. Pokud osobě oprávněné dle tohoto zákona majetek propadl rozhodnutím soudu v  rámci trestního řízení nebo na základě zákona o propadnutí jmění státu, mohla se oprávněná osoba  domáhat  svého restitučního nároku do osmnácti  měsíců od právní moci  rozhodnutí,  jež  zrušilo  rozhodnutí soudu o propadnutí majetku84.

3.2. Restituční politika v postkomunistickém Maďarsku Díky tomu, že přechod od komunismu k demokracii byl v Maďarsku oproti ostatním komunistickým  zemím ve střední Evropě započat s výrazným předstihem, nastoupilo Maďarsko cestu demokratické  konsolidace relativně brzy85. Tento fakt se odrazil také v rychlosti, s níž maďarská vláda prosadila  svébytný   model   restituční   politiky,   jehož   hlavním   rysem   byla   forma   odškodnění   za   křivdy  komunistického   režimu   na   majetku   maďarských   občanů   spočívající   především   v   distribuci  restitučních kupónů. I to je důvod, proč se o restituci v kontextu postkomunistického Maďarska  hovoří spíše jako o "kompenzaci" a kompenzační politice. Maďarsko zvolilo odlišnou formu restituce od Československa, neboť odlišně vyhodnotilo základní  východiska   ústavně   právní   diskuze   o   oprávněnosti   restitucí   jakožto   nástroje   odčinění   dřívějších  křivd86. Dalšími důvody však mohla být i odlišná (horší) ekonomická situace Maďarska v porovnání  s Československem, jež mu neumožňovala tak štědré rozdávání státního majetku, nebo také odlišná  historická zkušenost Maďarska a fakt, že většina znárodněného majetku byla zabavena maďarským  83 84 85

86

§ 4a, zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. § 13, zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pro účely této práce odlišujeme proces demokratické konsolidace tak jak jej chápe Kubát ve své knize  Postkomunismus a demokracie (Dokořán, 2003) od pojetí Linze a Stepana prezentovaném v jejich společném díle  Problems of Democratic Transition and Consolidation (The John Hopkins University Press, 1996). M. Ženíšek, od  něhož přejaté citace pochází, rozdíl těchto dvou koncepcí spatřuje v tom, že pro Linze a Stepana je konsolidovaná  demokracie konečnou fází demokratické transformace, zatímco pro Kubáta je samostatným procesem, jenž přechod  k demokracii teprve následuje (Ženíšek, M., Přechody k demokracii v teorii a praxi, Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str.  82). Blacksell, M., Born, K. M., Private Property Restitution: The Geographical Consequences of Official Government  Policies in Central and Eastern Europe, The Geographical Journal, June 2002, str. 2. 25/56

totalitním   režimem   (byť   fašistickým)   v   první   půli   40.   let,   tedy   v   době   před   nastoupením  komunistického režimu, jenž tyto konfiskace uznal a jejich odčiněním se ze své podstaty nikdy  nezabýval. První   kompenzační   zákon   byl   přijat  maďarským   Národním   shromážděním   (Országgyűlés)   již   v  průběhu   roku   199187.   Tento   zákon   umožnil   kompenzaci   za   majetek   zabavený   po   nástupu  komunistického   režimu   k   moci   v   roce   1949   a   úplnou   restituci   majetku   zabaveného   církevním  organizacím.   Druhým   kompenzačním   zákonem88  bylo   docíleno   posunutí   rozhodného   data  konfiskace   na   konec   30.   let   20.   století.   Odčinění   za   politicky   motivovanou   perzekuci   bylo  předmětem třetího kompenzačního zákona ze závěru roku 199289. Vzhledem k zaměření této práce  se níže budeme zabývat především prvním a druhým kompenzačním zákonem. Nebývale velký vliv na utváření maďarské restituční politiky měl Ústavní soud, jenž v sérii svých  rozhodnutí   definoval   její   základní   rysy.   V   tomto   ohledu   byl   určující   především   postoj   soudu  vyjádřený v předběžném stanovisku vydaném na podnět vlády90. V tomto stanovisku soud například  vyslovil názor, že naturální restituce je diskriminační vůči lidem, kterým restituční nárok nevnikl. V  odůvodnění tohoto rozhodnutí se také poprvé objevila myšlenka, jíž se např. chopil také Evropský  soud pro lidská práva (viz dále) ­ restituce nemůže být chápána jako základní lidské právo, ale jako  poněkud štědrý prvek státní politiky transformace. V první části této podkapitoly vymezíme majetek, na nějž se restituční zákony vztahovaly a zároveň  tak přiblížíme jednotlivé vlny, ve kterých ke znárodňování v průběhu trvání komunistického režimu  docházelo.   Ve   druhé   části   se   věnujeme   určení   oprávněných   a   povinných   osob,   jinými   slovy  vymezení   osob,   které   na   základě   restituční   legislativy   nabyly   restitučních   nároků   a   osob,   které  naopak na jejím základě byly povinovány jej ze svého držení vydat. V třetí závěrečné části této  podkapitoly   se   pokusíme   přiblížit   systém   administrace   restituční   politiky   z   hlediska   jak  zúčastněných osob tak z hlediska institucionálního. 87

88

89

90

Zákon XXV z roku 1991, o částečné kompenzaci škod nezákonně způsobených státem na majetku občanů za účelem  urovnání vlastnických vztahů. Zákon XXIV z roku 1992, o částečné kompenzaci státu za majetek občanů zabavený na základě zákonů přijatých  mezi 1. květnem 1939 a 8. červnem 1949. Zákon XXXII z roku 1992, o kompenzaci občanů, kteří byli z politických důvodů nezákonně připraveni o život či  svobodu. Rozhodnutí Ústavního soudu Maďarské republiky č. 21/1990 ze dne 4. října 1990, k dispozici online, http://mkab.hu/ index.php?id=decisions#1991, naposledy navštíveno 10. května 2010. 26/56

3.2.1. Restituovaný majetek Vzhledem ke způsobu kompenzace, pro nějž se rozhodla maďarská postkomunistická vláda, není  pro   maďarskou restituční politiku určení majetku rozhodujícím faktorem. Lze jej však využít  k  přesnějšímu vymezení osob, jimž po schválení výše uvedených zákonů vznikl nárok na kompenzaci.  Oproti české (československé) úpravě restitučního procesu nepojil maďarské kompenzační zákony  jeden časový údaj, jenž by jednoznačně omezoval rozsah kompenzací. Naopak, tak jak byly zákony  po sobě schvalovány, postupně rozšiřovaly retroaktivitu, s níž působily do minulosti ve snaze odčinit  napáchané škody. Tento aspekt maďarské restituční politiky naznačuje, že její ekonomický dopad na  transformující se hospodářství nebyl zdaleka tak akcentován jako v případě českém, ba byl spíše  zaměřen   na   skutečné   odškodnění   osob,   které   pod   komunistickým   režimem   trpěly   politickou  perzekucí.

3.2.1.1. Restituce in naturam Jak   bylo   řečeno   výše,   maďarská   restituční   politika   na   sebe   vzala   podobu   spíše   finančních  kompenzací   ve   formě   kupónového   redistribučního   systému.   Jedinou   výjimkou   byla   restituce  církevního   majetku, jenž  byl  postupně  vracen  svým  původním  vlastníkům.  Tak se  například   na  základě   novely  z  roku  1997  k  této  výjimce  přidaly  i   restituce   majetku  zabaveného   židovskému  obyvatelstvu v průběhu 2. světové války. Ve srovnání s českou restituční politikou je to zajímavý  fakt, neboť v České republice není otázka církevních restitucí v době psaní této práce restitucí stále  dořešena91.

3.2.1.2. Finanční kompenzace Skutečnost, že Maďarská cesta od komunismu k demokracii započala již před revolučním rokem  1989   a   byla   doprovázena   pozvolnými   reformami   iniciovanými   liberálně   smýšlejícími   členy 

91

Návrh zákona o majetkovém vypořádání s církvemi, Sněmovní tisk č. 482 ze dne 9. dubna 2008, k dispozic online,  http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=482, naposledy navštíveno 10. května 2010. 27/56

vládnoucí   elity92,   vedla   k   tomu,   že   naturální   restituce   nebyla   veřejností   vnímána   jako   nezbytný  prostředek   pro   vypořádání   se   s   komunistickou   minulostí93.   V   jisté   smyslu   lze   tedy   říci,   že  pragmatické   argumenty   odborné   veřejnosti   našly   větší   pochopení   jak   u   maďarské   vlády,   tak  veřejnosti94. Největší diskuze ohledně formy restitucí panovala podobně jako v postkomunistickém  Československu   ve   věci   zemědělské   půdy.   Konečným   řešením   však   byla   jistá   forma   kuponové  privatizace založená na distribuci restitučních kuponů. Restituční   kupóny  platily  tři   roky  a  mohly  být  použity  buď  na  nákup  státních  dluhopisů,   akcií  státních podniků, na odkup jiného majetku, jenž stát dal do veřejné dražby nebo třebas k placení  nájmu ve státem vlastněné nemovitosti. Oprávněné osoby si také mohli vybrat, zda přijmou kupóny,  nebo si nechají jejich hodnotu vyplácet ve formě dávek či státního příspěvku. Aby se zamezilo  spekulacím   a   podvodnému   jednání,   bylo   množství   akcií,   které   mohly   být   získány   výměnou   za  restituční kupón, omezeno na deset procent celkového počtu akcií daného podniku95. Rozsah   odškodnění   byl   stanoven   tabulkou96  podle   výše   škody,   jíž   komunistické   konfiskace  způsobily.  Pokud byla škoda vyčíslena do výše 200,000 maďarských florintů97, měla oprávněná  osoba nárok na její plnou náhradu. Pokud však škoda tuto hranici přesáhla, výše náhrady se náležitě  snižovala. Ze škody do 300,000 florintů tak oprávněná osoba měla nárok na restituční kupóny v  celkové hodnotě 200,000 florintů a padesáti procent částky tuto hranici převyšující. U škody do  500,000 florintů to bylo již pouze třicet procent a u částky nad 500,000 florintů jen deset procent,  maximální   výše  odškodnění   však  nesměla   překročit  5,000,000  maďarských  florintů.   Oprávněná  osoba navíc měla předkupní právo na majetek, jenž jí byl komunistickým režimem zabaven98. Kompenzace   za   zabavený   maďarský   majetek   byla   původně   omezena   maximální   výší   200,000  maďarských   florintů.   Již   v   roce   1991   však   byla   tato   hranice   zrušena   rozhodnutím   maďarského  Ústavního   soudu,   který   tento   postup   považoval   za   diskriminační   ve   srovnání   s   osobami  92 93

94

95

96 97 98

Ženíšek, M., Přechody k demokracii v teorii a praxi, Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 138. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 329. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 328. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 345. § 4 odst. 2, prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. Tehdejší směnný kurz maďarského florintu vůči americkému dolaru činil 95:1. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 345. 28/56

kompenzovanými za znárodnění jiného než zemědělského majetku99. Na základě tohoto rozhodnutí  maďarské Národní shromáždění schválilo novelu prvního kompenzačního zákona, jež tuto nerovnost  odstranila   a   zavedla   další   pravidla   maďarského   kompenzačního   procesu.   Jedním   z   nich   byla  podmínka,   že   zemědělská   půda   vykoupená   za   restituční   kupóny,   musela   být   využívána   k  zemědělským účelům po dobu minimálně pěti let od nabytí vlastnictví. Tento   způsob   distribuce   odškodnění   umožňoval   rychlejší   a   efektivnější   vypořádání   restitučních  nároků   oprávněný   osob.   Jeho   další   výhodou   byla   snadná   odhadnutelnost   dopadů   maďarské  restituční politiky na transformující se hospodářství postkomunistického státu100. Toto bylo v jasném  kontrastu   s  nedostatkem informací o průběhu a rozsahu české restituční politiky, o níž tehdejší  místopředseda vlády před přijetím zákona o zmírnění některých majetkových křivd prohlásil:  "Je  faktem, že dnes nikdo nedokáže odhadnout ekonomický dopad restitucí. Nevíme ani, jakého majetku   a kolika lidí se budou restituce týkat."101.

3.2.2. Oprávněné a povinné osoby Ve   srovnání   s   českou   restituční   politikou   je   úprava   vymezení   osob   oprávněných   k   finančním  kompenzacím   za   znárodněný   majetek   v   rámci   maďarského   kompenzačního   systému   mnohem  jednodušší. K tomuto závěru vede především skutečnost, že maďarské kompenzační zákony přímo  umožňují vznést nárok na kompenzaci jak osobám maďarského občanství (bez ohledu na místo  trvalého pobytu)102, tak osobám, které maďarské občanství měly v době znárodnění103  nebo nebo  jejichž majetek propadl státu z důvodu odebrání státního občanství104. Tato úprava představovala  nataženou ruku především pro emigranty, kteří Maďarsko opustili dobrovolně či nedobrovolně v  průběhu komunistické éry. Podmínka trvalého pobytu se uplatnila pouze v případě osob cizí státní  příslušnosti, kteří byli ke kompenzaci oprávnění pouze pokud měli registrované trvalé bydliště na  99

100

101

102 103 104

Rozhodnutí Ústavního soudu Maďarské republiky č. 16/1991 ze dne 20. dubna 1991, k dispozici online,  http://mkab.hu/index.php?id=decisions#1991, naposledy navštíveno 10. května 2010. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 330. Šesták, O., Ditrich, M., Federální vláda jedná o restitučním zákoně, BBC Summary of World Broadcasts, 9. února  1991. Citováno dle Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A  Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 360, pozn. pod čarou  č. 181. § 2 odst. 1 písm a), prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. § 2 odst. 1 písm b), prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. § 2 odst. 1 písm c), prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. 29/56

území Maďarska k 31. prosinci 1990105. Maďarské   kompenzační   zákony   byly   také   oproti   české   restituční   legislativě   přísnější   co   do  dědičnosti kompenzačního nároku. Jak bylo uvedeno výše, česká úprava umožňovala dědění nároku  v rámci zákonné dědické posloupnosti prakticky "do nekonečna," tedy až na posledního žijícího  dědice bez ohledu na jeho generační vzdálenost od oprávněné osoby. V Maďarsku byla tato praxe  omezena pouze na manžely a manželky106 zesnulé oprávněné osoby a jeho přímé potomky107. Zajímavou   odlišností   od   české   restituční   politiky   byla   také   skutečnost,   že   povinnou   osobou   ve  smyslu maďarských kompenzačních zákonů mohl být pouze stát či socialistická organizace státem  zřízená (např. družstva). Tento způsob řešení se tak nedostával do konfliktu s majetkovými právy a  principem legitimního očekávání či právní jistoty osob, které znárodněný majetek nabyly v průběhu  trvání komunistického režimu108.

3.2.3. Administrativní zabezpečení restitučního procesu Byť bylo nastavení maďarské restituční politiky značně omezené co do rozsahu kompenzace, počet  oprávněných osob mohl dosahovat velmi vysokých čísel (viz výše). Aby nedošlo k zahlcení státní  administrativy   a   přílišnému   zatížení   státního   rozpočtu,   byla   pro   přihlášení   nároku   nastavena  nejpřísnější lhůta ze všech postkomunistických zemí ­ pouhých devadesát dnů 109. Jak bylo uvedeno  výše, povinné osoby byly na základě kompenzačních zákonů pouze stát, případně jeho socialistické  organizace.   Spojení   tohoto   faktoru   se   systémem   restitučních   kupónů   potlačilo   jakýkoli   smluvní  prvek   v   administraci   kompenzačního   procesu   a   znemožnilo   tak   vypořádávání   kompenzačních  nároků formou písemných dohod mezi oprávněnými a povinnými osobami, tak jak to bylo např. v  postkomunistickém Československu. Za   účelem   administrace   kompenzačního   procesu   byla   zřízena   Maďarská   národní   kancelář   pro  kompenzace,   jež   zaměstnávala   přibližně   pět   set   byrokratů   rozmístěných   paralelně   na   různých  105 106 107 108

109

§ 2 odst. 1 písm d), prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. § 2 odst. 2, prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. § 2 odst. 3, prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 347. § 11, prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991. 30/56

úrovních   státní   správy110.   Kompenzační   nárok   musela   oprávněná   osoba   vznést   v   dané   lhůtě  devadesáti   dní   u  místní   pobočky   této  kanceláře,   jež   měla   pravomoc   bez   odkladu   rozhodnout   o  oprávněnosti tohoto nároku. Pokud oprávněná osoba nesouhlasila s tímto rozhodnutím, mohla se  proti němu odvolat k prezidentu této kanceláře111. V případě, že ani rozhodnutí o odvolání nepřineslo  kýženou změnu do rozhodnutí kanceláře, mohla se oprávněná osoba obrátit s žalobou na soud.  Skutečnost,   že   odvolání   bylo   možné   již   v   rámci   státního   úřadu   pověřeného   vypořádáním  kompenzačních nároků, omezila nápor případů, které došli až do soudní síně, čímž se zamezilo  přílišnému zatížení soustavy obecných soudů, jak tomu bylo např. v České republice. K   nepoměrnému   zjednodušení   celého   procesu   z   pohledu   oprávněné   osoby   došlo   také   vydáním  jednotného   formuláře   pro   vznesení   kompenzačního   nároku112.   Při   vyplňování   tohoto   formuláře  musela oprávněná osoba jednak jednoznačně identifikovat majetek, jenž jí byl zabaven, a dokázat,  že jí byl zabaven na základě znárodňovací legislativy. Dále musela předložit doklad potvrzující její  vlastnické právo k danému majetku v době znárodnění. Byť se jednalo o jednoduché opatření, ve  srovnání   s   ostatními   postkomunistickými   zeměmi   vedlo     k   velmi   výraznému   urychlení  kompenzačního procesu a zamezilo řadě zbytečných žalob na jeho průběh pro nesplnění formálních  náležitostí kompenzačního nároku113. Administrace převedení restituční politiky v praxi formou pověření zvláštního státního úřadu jejím  výkonem se v zdá z výše uvedených důvodů efektivnějším řešením, neboť tím, že si maďarský stát  ponechal   vliv   nad   aplikací   norem   kompenzačního   zákonodárství,   neztratil   užitečný   nástroj   pro  sjednocování restituční praxe denního působení pověřeného úřadu. Pokud je tento úkol ponechán na  soudech, tak jak tomu bylo v postkomunistickém Československu, hrozí, že se proces sjednocování  praxe   protáhne   na   dobu   trvání   několika   soudních   řízení,   na   jejichž   konci   je   sjednocující   nález  některého z nejvyšších soudů české justiční soustavy114.

110

111

112

113

114

Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 347. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 348. §§ 3­4, prvního kompenzačního zákona XXV z roku 1991 a §§ 1­2, druhého kompenzačního zákona XXIV z roku  1992. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 348. Williams, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ, 2007,  str. 51. 31/56

3.3.

Restituční politika v postkomunistickém Polsku

Polsko je pro komparativní zkoumání restitučních politik bezesporu zajímavým případem. Na jednu  stranu lze říci, že komunistický režim v Polsku nebyl nikdy tak zakořeněn jako v okolních zemích a  transformační   proces   v   něm   tudíž   měl   dobré   podmínky   pro   to,   aby   započal   s   významným  předstihem   obdobně   jako   v   Maďarsku115,   na   druhou   stranu   se   ale   polským   polistopadovým  vládnoucím elitám nepodařilo přijmout restituční zákony dostatečně brzy po přechodu k demokracii,  čímž se celá polská restituční politika významně zkomplikovala. Smutným faktem je, že Polsko do  dnešních dnů nebylo schopné se s restitucemi legislativní cestou vůbec vypořádat. Dle Gelpernové lze hledat důvody tohoto selhání především v silné pozici levicově orientovaných  odborů a velmi špatnému stavu národního hospodářství umocněného vysokým státním dluhem 116.  Dalším důvodem může být také obecný strach polské postkomunistické vlády z otevírání pandořiny  skříňky   v   podobě   otázek   týkajících   se   polského   poválečného   geopolitického   uspořádání,   jež  představovalo vratký kompromis dohodnutý velmocemi na úkor významných lokálních menšin117.

3.3.1. Historický přehled neúspěšných pokusů o přijetí restituční politiky Spor o restituce, jak byl nastíněn výše, se v Polsku odehrával v podmínkách ostře vyhrocených  vztahů mezi vládou a prezidentem Walesou, jenž byl tvrdým zastáncem restituční politiky obdobné  té,   která   byla   přijata   v   postkomunistickém   Československu118.   V   prvních   pár   letech   po   pádu  komunistického režimu se Walesa těšil obrovské podpoře polského obyvatelstva, navíc atmosféra v  polské společnosti byla naladěná pro rychlý a rozhodný proces demokratické konsolidace. Lze tak  tedy říci, že Walesa měl v této době nejlepší příležitost k prosazení restituční legislativy dle svých  představ. Přesto se však kolo dějin otočilo jiným směrem než Walesa předpokláda. První návrh  restitučního zákona z roku 1990 byl v polském Sejmu odmítnut, neboť neobsahoval odhad celkových  115 116

117 118

Ženíšek, M., Přechody k demokracii v teorii a praxi, Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 131. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 331. Ženíšek, M., Přechody k demokracii v teorii a praxi, Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 133. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 332. 32/56

nákladů restitucí119. V následujících letech se Walesa pokusil na půdě parlamentu prosadit obdobné  restituční zákony ještě třikrát, vždycky však se stejným neúspěchem.  Následovala   řada   pokusů   o   prosazení   restituční   legislativy   ze   strany   vlády,   z   nichž   byl   dle  Gelpernové nejúspěšnější návrh zákona z roku 1993. K jeho schválení však nikdy nedošlo, neboť  legislativní   proces   byl   přerušen   v   té   době   vypuknuvší   polskou   parlamentní   krizí.   Tato   krize  přesunula ohnisko pozornosti polské veřejnosti na jiná témata, z nichž jedním bylo i téma psaní  nové   ústavy.   Ta   byla   dokončena   v   roce   1997,   tedy   s   výrazným   zpožděním   oproti   ostatním  středoevropským zemím s postkomunistickou minulostí. Právě v této době také přišla další vládní  iniciativa   na   prosazení   restitučního   zákonodárství,   která   se   snažila   reflektovat   řadu   státem  prohraných   soudních  sporů  o zabavený majetek.  Nicméně  i tato iniciativa  nenalezla  v polském  parlamentu dostatečnou podporu.  Po   tomto   neúspěchu   restituční   snahy   opět   utichly,   až   do   roku   2001,   kdy   se   polská   vláda   opět  pokusila   prosadit   restituční   zákon,   jenž   se   snažil   uzákonit   restituci   formou   částečné   finanční  kompenzace.   Bohužel,   i   tento   zákon   nevešel   nikdy   v   platnost,   neboť   byl   vetován   polským  prezidentem Aleksanderem Kwasniewskim. Tento legislativní neúspěch se polské vládě nevyplatil,  neboť v následujících letech polský stát zaznamenal řadu justičních proher, které se ukázaly být  mnohem nákladnější než příp. navrhované restituční řešení120. I z tohoto důvodu se vláda pokusila v  roce 2006 prosadit další restituční zákon, ani ten však neuzřel konce legislativního procesu. V   současné   době   polské   Ministerstvo   financí   pracuje   na   přípravě   návrhu   nového   restitučního  zákona. Tento návrh měl být hotov ke konci dubna 2010. V době psaní této práce však stále nebyly  známy téměř žádné bližší podrobnosti o zamýšleném konceptu polské restituční politiky121.

3.3.2. Restituovaný majetek 119

120

121

Ani v České republice nebyl tento odhad při schvalování restitučních zákonů předložen, nicméně nutno říci, že nebyl  ani nikým důrazně požadován. Dva miliony Poláků se dočkají válečných restitucí, Týden (zpráva ČTK), 3. dubna 2006, k dispozici online,  http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/dva­miliony­polaku­se­dockaji­valecnych­restituci_52162.html,  naposledy navštíveno 15. května 2010. Property Restitution, CK Law Office, k dispozici online, http://www.cklawoffice.eu/property­restitution.html,  naposledy navštíveno 19. května 2010. Tato informace byla potvrzena v emailové komunikaci ze dne 14. května 2010  s odborníkem na polské restiuce Dr. Michalem Wisniewski z polské advokátní kanceláře CK a partneři. 33/56

Přestože první restituční zákony navrhované především z iniciativy prezidenta Walesy prosazovaly  tzv. naturální restituci, tedy vrácení zabaveného majetku dle českého vzoru, pozdější návrhy se již  přiklonili spíše k restituci formou částečné kompenzace. Návrh restitučního zákona z roku 2001 měl  umožnit   kompenzaci   padesáti   procent   z   původní   hodnoty   majetku   buď   formou   přímé   finanční  náhrady   nebo   distribucí   státních   dluhopisů122.   Návrh   zákona   z   roku   2006   se   dokonce   pokoušel  dosáhnout náhrady až šedesáti procent hodnoty zabaveného majetku123. Podobně restituční zákon  nově připravovaný vládou polského premiéra Donalda Tuska by měl uzákonit kompenzaci do výše  dvaceti procent původní ceny zabaveného majetku124.

3.3.3. Oprávněné a povinné osoby Nerozhodnost   a   obtíže   při   hledání   kompromisního   řešení   restituční   politiky   do   značné   míry  pramenily také v nerozhodnosti, na jaké skupiny obyvatelstva by se restituce měly vztahovat. Z  důvodu   komplikovaného   historického   vývoje   hranic   polského   státu   ve  20.   století   zde   totiž   byla  extrémně početná skupina potenciálních restituentů125 s nároky dosahujícími v úhrnné výši hodnoty  až 20 miliard amerických dolarů126.

3.3.3.1. Exkurz do historie polských expropriací 122

123

124

125

126

Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (1939­2001)," in:  Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 174,  pozn. pod čarou č. 15. Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (1939­2001)," in:  Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 182. Long Quest for Polish Restitution, BBC World News, 19. srpna 2009 k dispozici online,   http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/from_our_own_correspondent/8201282.stm   , naposledy navštíveno 15.  května 2010. Tento problém se projevil také v jiném tématu, jímž se zabývají mnozí političtí filosofové, a to v tématu kontinuity  právního řádu v posttotalitní společnosti. Polsko totiž na rozdíl od České republiky přijalo doktrínu materiální i  formální kontinuity právního řádu, jež znemožnila restituce založit např. na zneplatnění jednotlivých právních aktů  komunistického režimu. Hlavním odůvodněním tohoto přístupu byly obavy z přílišné destabilizace existujících  právních vztahů a tím i celého národního hospodářství. Více viz Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The  Problems of Property Restitution in Poland (1939­2001)," in: Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's  Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 187 nebo Kutz, C., Posner, E. „Justice in Reparations:  The Cost of Memory and the Value of Talk.“ Philosophy & Public Affairs. č. 3(32), 2004, str. 290. V České  republice Ústavní soud uznal kontinuitu pouze formální, nikoli však materiální (tedy co do obsahu) ve svém nálezu  č. 14/1994 Sb. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 365. 34/56

Pro bližší představu o situaci na pozadí utváření pokusů o stabilní nastavení restituční politiky je  proto  důležité si uvědomit, že v Polsku se nejedná jen o majetek zabavený v době po nástupu  komunistického režimu, neboť většina konfiskací se odehrála v letech mu předcházejících. První  postiženou skupinou byli polští židé, jimž byl majetek zabaven v době nacistické i sovětské okupace  po roce 1939127. Sověti navíc nezabavovali majetek jen židům, ale všem dle jejich třídní příslušnosti.  Tato perzekuce se vztahovala především na polskou zemskou šlechtu v zabraných oblastech 128. Po  nástupu   sovětské   loutkové   vlády   v   Polsku   v   roce   1944   byl   dále   masově   konfiskován   majetek  antikomunisticky smýšlejícího obyvatelstva129.  V té době také došlo k záboru původně polského území dnes náležejícího Bělorusku. Na základě  bilaterální dohody mezi Sovětským svazem a Polskem bylo polské obyvatelstvo z tohoto území  vystěhováno za náhradu, kterou jim měla poskytnout polská vláda. K tomuto vyrovnání však nikdy  nedošlo, byť někteří z vystěhovalců získali možnost obsadit majetek opuštěný po milionech obyvatel  německé národnosti vystěhovaných z nově nabytých západních  území, jež před válkou náležely  Německu130. Přesto všechno však lze říci, že v Polsku byla historická kontinuita osobního vlastnictví  vyšší než v okolních zemích, neboť přes třináct milionů drobných rolníků si svou půdu udrželo jak v  průběhu nacistické a sovětské okupace, tak v průběhu komunistického režimu131. Z výše uvedených důvodů proto různé návrhy restitučních zákonů v 90. letech prosazovaly možnost  restitucí   pro   různé   skupiny   obyvatelstva.   Návrh   zákona   z   roku   2001   tak   např.   prezident  Kwasniewski vetoval, protože na jeho základě získali restituční nárok pouze pouze polští obyvatelé,  kteří byli občany Polska ke dni 31. prosince 1999132. Od té doby lze snad říci, že polská politická  reprezentace dospěla ke shodě alespoň v tomto bodě, tedy že restituční nárok by měl vzniknout i  osobám, které se polským občanstvím prokázat nemohou133. 127

128

129

130

131

132

133

Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (1939­2001)," in:  Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 157. Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (1939­2001)," in:  Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 159. Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (1939­2001)," in:  Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 164. Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (1939­2001)," in:  Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 165. Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (1939­2001)," in:  Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 171. Efforts to Obtain Restitution in Poland, Polish Restitution, k dispozici online,  http://www.polishrestitution.com/restitution.php, naposledy navštíveno 15. května 2010. Efforts to Obtain Restitution in Poland, Polish Restitution, k dispozici online,  35/56

3.3.3.2. Přehled oprávněných a povinných osob v soudobé polské restituční praxi I   přes   výše   uvedené   problémy   v   minulých   letech   k   navrácení   majetku   fyzickým   osobám   často  docházelo.   Nicméně   nedělo   se  tak  v  rámci   státní   restituční   politiky,  ale  jaksi  "nadivoko"  skrze  individuální žaloby na vrácení majetku134. Právnické osoby, jež v průběhu posledních let získaly alespoň část ze svého majetku jsou církevní  organizace.   Zatímco   restituce   majetku   katolické   církve   byla   ujednána   již   v   roce   1989   v   rámci  jednání komunistické vládní garnitury s opozičním hnutím Solidarita135, restituce majetku ostatních  církví a židovského obecního majetku byla umožněna až zvláštním zákonem z roku 1997136. Za   povinné   osoby   byly   shodně   ve   všech   návrzích   restitučních   zákonů   označován   pouze   stát   a  socialistické organizace státu náležející137. Do pojmu stát se počítají i uzemně samosprávné celky,  jež jsou povinny vydat komunální majetek církevním organizacím (viz výše).

3.3.4. Administrativní zabezpečení restitučního procesu Vzhledem k téměř absolutní absenci restitučního zákonodárství, nelze v Polsku hovořit o jakékoli  administraci   restitučního   procesu.   Jak   bylo   řečeno   výše,   fyzické   osoby   měly   možnost   restituce  dosáhnout   pouze   skrze   soudní   řízení,   jež   se   často   nepřiměřeně   protáhla.   Došlo   ovšem   nejen   k  zahlcení soustavy obecných soudů, ale také několika správních orgánů, u nichž oprávněné osoby  restituční   nároky   zprvu   uplatňovaly.   Gelpernová   ve   svém   článku   uvádí   pozoruhodný   počet  přihlášený počet restitučních nároků jen v prvních třech letech po pádu komunismu ­ dvě stě deset 

134

135

136

137

http://www.polishrestitution.com/restitution.php, naposledy navštíveno 15. května 2010. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 353. Chodakiewicz, M. J., Currell, D., "Restitucja: The Problems of Property Restitution in Poland (1939­2001)," in:  Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work in Progress, Leopolis Press, 2003, str. 174. Efforts to Obtain Restitution in Poland, Polish Resitution, k dispozici online,  http://www.polishrestitution.com/restitution.php, naposledy navštíveno 15. května 2010. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 353. 36/56

tisíc138. Zajímavým aspektem tohoto stavu bylo, že i soudy byly v počátcích restitučního procesu velmi  zdrženlivé k vydávání zabaveného majetku. Určitý průlom v rozhodovací činnosti soudů je možné  vysledovat až poté, co prezident Walesa vyměnil předsedu Nejvyššího správního soudu právě z  důvodu odlišného právního názoru na probíhající restituce139. Netřeba zdůraznit, že takovýto zásah  do kompetencí soudní moci je proti zásadám demokratického právního státu (k němuž mělo Polsko  v té době očividně dosti daleko). Z   důvodu   nebývale   silné   pozice   katolické   církve   v   polské   společnosti140,   byly   restituce   jejího  majetku řešeny v Polsku prioritně, již na základě jednání u kulatého stolu v roce 1989 (viz výše).  Zákon, jenž by závěry těchto jednání zavedl v praxi byl přijat v roce 1990. Tento zákon ustavil  několik  samostatných komisí, v nichž zasedli představitelé státu, územněsamosprávných celků  i  katolické církve141.  Jak bylo již uvedeno výše, ostatní církve a náboženská společenství získala možnost restituovat  komunální   majetek   na   základě   zákona   z   roku   1997142.   Tento   zákon   určil   poměrně   benevolentní  časový   harmonogram   pro   vypořádání   restitucí   ­   termín,   do   kdy   musely   být   restituční   nároky  vzneseny   byl   stanoven   na   květen   2002.   Významnou   část   těchto   nároků   zprostředkovala   Polská  židovská obec ve spolupráci se Světovou židovskou organizací pro restituce, které za tímto účelem  založily zvláštní Nadaci pro zachování židovského dědictví v Polsku.

4.   MEZINÁRODNÍ   RESTITUČNÍ   PRAXE   A   MEZINÁRODNÍ   REFLEXE  POSTKOMUNISTICKÝCH RESTITUČNÍCH POLITIK

138

139

140

141

142

Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 366. Gelpern, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A Comparison. University of  Pennsylvania Journal of International Business Law 3(14)/1993, str. 368. Barkan, E., The Guilt of Nations and Negotiating Historical Injustices, The John Hopkins University Press, 2000, str.  123. Cihosz, M., Kopeček, L., Církevní fond v Polsku a jeho kontroverzní historie a současnost, Středoevropské politické  studie, 2­3 jaro­léto 2007, k dispozici online, http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=303, naposledy navštíveno dne  17. května 2010. Zákon z roku 1997 o vztahu státu a židovských náboženských společenství. 37/56

Restituce jako forma jedné z možných reparací je poměrně známým konceptem v mezinárodních  vztazích. V době vzniku prvních mezinárodních organizací, které měly přispět k zajištění míru a  pokojného   soužití   mezi   národy,   byl   však   výklad   tohoto   konceptu   omezen   omezenými   nástroji  mezinárodního práva, jež za nepřiznávalo žádnou subjektivitu fyzickým osobám. Z tohoto důvodu  byly   na   mezinárodní   úrovni   v   té   době   řešeny   případy   týkající   se   restitucí   majetku   mezi   státy.  Nejvýznamnějším   takovým   případem   byl   případ   továrny   Chorzow,   v   němž   Stálý   soud   pro  mezinárodní spravedlnost pojal restituci jako preferovanou formu restituce143. Hlavní důvod takto  radikální   přístupu   spočíval   především   ve   snaze   odčinit   veškeré   důsledky   nezákonného   zásahu  jednoho   státu   do   práv   druhého   státu   a   tím   co   nejvíce   zmírnit   riziko   eskalace   mezistátního  konfliktu144. Tento   přístup   však   byl   v   souladu   s   vývojem   mezinárodních   vztahů   postupně   změněn,   neboť   s  přijetím řady mezinárodních dokumentů o základních lidských právech uvedl do mezinárodního  práva další subjekt ­ jednotlivce145. Na základě těchto dokumentů jednotlivci vzniklo jednak právo  na ochranu jeho vlastnictví, jednak právo na adekvátní odškodnění, pokud je mu jeho právo vlastnit  majetek   protiprávně   narušeno.   Tyto   dokumenty   však   většinou   explicitně   nehovoří   o   primární  povinnosti restituovat zabavený majetek, ale kladou restituci na roveň s jinými způsoby reparace  (kompenzace, rehabilitace či satisfakce)146.  Základní   principy   restituce   byly   na   mezinárodní   úrovni   definovány   v   Základních   zásadách   a  pokynech   OSN   týkajících   se   práva   na   odškodnění   a   reparaci   obětí   hrubého   porušování  mezinárodního práva lidských práv a vážných porušení mezinárodního humanitárního práva (dále  jen Základní restituční zásady OSN)147. Tyto mimo jiné zdůrazňují práva obětí jako je např. právo na  rovné  zacházení a právo na rychlé a adekvátní odškodnění za utrpěnou  újmu 148. Z textu tohoto  dokumentu   je   patrná   snaha   dosáhnout   především   sociální   spravedlnosti   a   urovnání   případných  143

144

145

146

147

148

Rozhodnutí Stálého soudu pro mezinárodní spravedlnost ve věci továrny Chorzow, č. 9, 21 (1927, Série A), citováno  dle Williams, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ,  2007, str. 2. Rozhodnutí Stálého soudu pro mezinárodní spravedlnost ve věci továrny Chorzow, č. 13, 47 (1927, Série A),  citováno dle Vásárhelyi, I., Restitution in International Law, Akadémiai Kiadó, 1964, str. 73. Williams, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ, 2007,  str. 3. Williams, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ, 2007,  str. 4. Basic Principles and Guidelines on the Right to Remedy and Reparation for Victims of Gross Violations of  International Human Rights Law and Serious Violations of International Humanitarian Law, A/RES/60/147, 21.  března 2006. Čl. 7, Základní restituční zásady OSN. 38/56

sociálních pnutí, které v postkonfliktní společnosti často hrozí.

4.1 Mezinárodní praxe znárodnění Mezinárodní  restituční praxe popsaná výše nám ukazuje, že pro legitimní zdůvodnění restituční  politiky nestačí deklarovat nespravedlivou povahu předchozího politického režimu, tak jako tomu  bylo např. v případě postkomunistického Československa (více viz kapitola o sporech o restituce). Je  tomu tak i z toho důvodu, že restituce v rámci mezinárodního práva je prostředek především pro  odčinění škod vniklých v rámci ozbrojeného konfliktu, ať již na majetku státu nebo soukromých  osob149.   Hlavní   podmínkou   pro   restituci   tak   je   především   hrubé   porušování   lidských   práv  zaručených mezinárodními dokumenty, jimiž je daný stát vázán150. Tento závažný požadavek byl záměrně nastaven poměrně benevolentně ve prospěch států, neboť na  základě historické zkušenosti z totalitních i demokratických států lze říci, že panovala obecná shoda  v pravomoci státu převést majetek z vlastnictví soukromých osob do vlastnictví státního. Neshoda  panovala   jen   co   do   rozsahu   takových   postupů   a   je   samozřejmě   otázkou,   zda   lze   znárodňovací  politiku   běžnou  v komunistických  státech  po druhé  světové válce  do pojmu  "hrubé  porušování  lidských práv" pojmout151. Bez diskuze lze zřejmě přijmout tvrzení, že majetek zabavený obětem  politických procesů, které trpěly v komunistických lágrech, stejně jako majetek zabavený násilím  vyhnanému obyvatelstvu z určitých oblastí by se předmětem restituce stát měl a mohl152. Nicméně  většina   znárodňování   se   v   poválečných   komunistických   státech   zdaleka   neodehrávala   za   tak  vyhrocených podmínek. Navíc články 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech  Mezinárodního paktu o sociálních, ekonomických a kulturních právech však shodně zajišťují právo  národů svobodně nakládat pro své vlastní účely se svým přirozeným bohatstvím, což dle Šamalíka  implicitně legitimizuje také znárodňovací politiku komunistických států153.

149

150 151

152

153

Williams, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ, 2007,  str. 6. Preambule Přílohy 1 Základních restitučních zásad OSN. Williams, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional Justice. ICTJ, 2007,  str. 14. Kutz, C., Posner, E. Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk. Philosophy & Public Affairs.  č. 3(32), 2004, str. 285. Šamalík, F. Ústava sevřená v protikladech restaurace. Doplněk, 2008, str. 11. 39/56

Pokud  by  se  jednalo o hrubé porušování lidských práv, bylo by také na místě požadovat nejen  nápravu křivd spáchaných na majetku obětí komunistické znárodňovací politiky, ale také potrestání  všech, kteří ji zosnovali a dále se na ní podílely. Tento způsob argumentace však byl zastáncům  restitučních politik v postkomunistických státech cizí. V Československu se pak omezil pouze na  návrh   skupiny  poslanců,  aby  z  restitučních  zákonů  byli  vyřazeni  také  členové  a  bývalí  členové  komunistické strany. Tento návrh byl však na rozdíl od vyloučení obětí znárodňovací politiky, které  měly v době restituce cizí občanství, považován za příliš diskriminační a parlamentem neprošel154.

4.2 Právo vlastnit majetek a právo na restituci Jak bylo ukázáno výše, právo vlastnit majetek je hluboce zakořeněné v základech západní civilizace.  Právního ukotvení se mu dostalo v nesčetných právně závazných dokumentech ať již na národní  nebo na mezinárodní úrovni. Všechny tyto dokumenty se však shodují v tom, že právo vlastnit  majetek není absolutní. Tzn. že může být omezeno. Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a  základních svobod v čl. 1 svého prvního protokolu nerušený výkon vlastnického práva omezuje v  případech, kdy je zásah nutný z důvodu veřejného zájmu. I v takovém případě však platí, že se tak  nemůže stát arbitrárně, nýbrž na základě jasné zákonné autorizace. Pokud je do práva vlastnit majetek nezákonným způsobem zasaženo, vzniká oběti nezákonného  zásahu nárok na odškodnění155. Z tohoto faktu však není možné také dovozovat, že by tím také oběti  vzniklo právo na restituci, neboť forma odškodnění, je ponechána na rozhodnutí státu, k němuž oběť  přísluší nebo na jehož území k zásahu došlo. Obecně lze říci, že nic jako je "právo na restituci"  nelze v nastavení restitučních politik na mezinárodní ani na národní úrovni vypozorovat. Restituční  zákony zemí ve střední Evropě totiž nemají účinek přímé obnovy ztraceného vlastnického vztahu,  ale pouze zakládají zvláštní legitimaci se v rámci stanovené procedury jeho vrácení domáhat 156. Toto  platí jak pro zákony ošetřující restituci majetku zabaveného v rámci znárodňovací politiky státu tak  pro zákony, které opravňují k získání majetku zabaveného v rámci politické perzekuce157. 154

155 156

157

Malenovský, J. "Právo na restituci" ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a  Evropského soudu pro lidská práva, Právník 6(142)/2003, str. 544. Čl. 13, Úmluva o ochraně lidských práva a základních svobod. Malenovský, J. "Právo na restituci" ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a  Evropského soudu pro lidská práva, Právník 6(142)/2003, str. 542. Nález Ústavního soudu České republiky, způs. zn. Pl. ÚS 4/97. 40/56

Mezinárodní institucí, jež se spory o koncepci a interpretaci restitučních zákonů postkomunistických  středoevropských zemí primárně zabývala, byla zprvu Evropská komise pro lidská práva, která byla  později v roce 1998 nahrazena Evropským soudem pro lidská práva. Tyto instituce se zabývaly  souladem   zmíněných   restitučních   politik   se   základními   zásadami   ochrany   lidských   práv  definovaných   v  Evropské   úmluvě   o   ochraně   lidských   práv   a   základních   svobod.   Státy,   jejichž  restituční politika je předmětem této práce, k Úmluvě totiž přistoupily většinou až poté, co již přijaly  svou restituční legislativu. Přezkum svých restitučních politik pak umožnily tím, že na rozdíl od  Lotyšska či Estonska nevyužily možnosti výhrady k některým ustanovením Úmluvy158. Již Evropská komise pro lidská práva však svou působnost v jednom z prvních rozhodnutí týkajících  se postkomunistických restitučních politik omezila. V případě Szechenyi v. Maďarsko159 se odmítla  zabývat přezkumem porušování práv vyplývajících z Úmluvy, pokud k nim došlo před vstupem  Úmluvy či doplňujících protokolů v platnost nebo před tím, než daný stát Úmluvu ratifikoval. Z  přezkumu   tak   byla   vyloučena   celá   znárodňovací   politika   komunistických   režimů   i   se   svými  důsledky.   Toto   rozhodnutí   mělo   zajímavý   vliv   také   na   koncepci   postavení   oprávněných   osob   v  jurisdikci   dané   Úmluvou,   neboť   odmítlo   uznat,   že   by   se   jednalo   o   osoby   oprávněné   stížnost   k  Evropské komisi pro lidská práva podat a to z důvodu neexistence vlastnického vztahu v době jejího  podání (nezapomínejme, že restituční zákony vlastnictví neobnovovaly, ale pouze dávaly vzniknout  zvláštnímu právnímu nároku viz výše).  Tento právní názor byl později potvrzen také rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve  věci   Malhause   v.   Česká   republika160,   kde   se   původní   vlastník   domáhal   restitučního   nároku   za  vyvlastnění svého majetku mez bez náhrady v rámci trestního řízení. Evropský soud pro lidská  práva tak  ve své rozhodovací činnosti nenásledoval početná stanoviska Výboru OSN pro lidská  práva161, která vyjadřovala názor, že omezení okruhu oprávněných osob na základě jejich občanství  je  nepřípustně diskriminační. K nastavení restituční politiky se Evropský soud pro lidská práva  vyjádřil jen jednou a to v případě Ciobanu v. Rumunsko162, v němž považoval za nepřiměřenou  částečnou   finanční   kompenzaci   za   znárodněný   majetek,   pokud   snížená   výše   kompenzace   není  158

159 160 161 162

Malenovský v tomto přístupu vidí lehkovážný přístup postkomunistických vlád. Malenovský, J. "Právo na restituci"  ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva,  Právník 6(142)/2003, str. 547. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Szechenyi v. Maďarsko č. 21344/93. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Malhause v. Česká republika č. 33071/96. Např. Šimůnek v. Česká republika, stanovisko Výboru OSN pro lidská práva č. 516/1992. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ciobanu v. Rumunsko č. 29053/95. 41/56

odůvodněna obecným zájmem. Jak   bylo   uvedeno   výše,   na   rozdíl   od   znárodňovacích   politiky   mohly   být   restituční   politiky  podrobeny   přezkumu   Evropského   soudu   pro   lidská   práva.   To   se   projevilo   především   v   jeho  rozhodnutích   týkajících   se   práv   osob,   jež   byly   výkonem   restituční   praxe   poškozeny   ­   v   České  republice   především   ti,   kteří   se   z   důvodu   protiprávnosti   nabytí   zabaveného   majetku   dostaly   na  základě   restitučních   zákonů   do   postavení   povinných   osob.   V   případě   Pincová   a   Pinc   v.   Česká  republika163  tak soud řešil případ, zda je pro osoby, které nabyly majetek protiprávně, ale v dobré  víře, adekvátní náhradou za odevzdání majetku částka odpovídající ceně, jíž za majetek zaplatili. V  tomto ohledu Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že adekvátní není dokonce České  republice v tomto ohledu doporučil změnu restituční politiky.

5. ZÁVĚREM

Otázka spravedlivosti restituční politiky jako takové je extrémně komplikovaná a jistě si zaslouží  hlubší analýzu a podrobnější přezkum, než je předkládán v této práci, která je coby práce bakalářská  významně rozsahově omezena. V obecné rovině lze však říci, že určitá forma odškodnění obětí  plošného (ne­li snad hrubého) porušování lidských práv vždy vede k rychlejšímu zhojení utrpěných  křivd.   Tento   názor   potvrzuje  mmj.  přijetí   Základních  restitučních  zásad   OSN,  které   jsou  co   do  formulace   restitučních   politik   vlád   transformujících   se   států   jistým   návodem,   jak   postupovat.  Samozřejmě jinou otázkou je, jaká forma odškodnění je správná. Tato otázka nicméně musí být  zodpovězena   v   rámci   demokratického   procesu   s   přihlédnutím   k   ekonomickým   a   politickým  podmínkám v dané společnosti i k závažnosti křivd, jež mají být odčiněny. Přes omezený rozsah této práce si dovolujeme pojmenovat několik principů, jejichž dodržování je  důležité pro úspěšné naplnění deklarovaných cílů ať již politické či ekonomické povahy. Restituční  politika   musí   být   přijata   v   krátké   době   po   té,   co   se   uskuteční   přeměna   režimu   státu   z  nedemokratického na demokratický, nejlépe v první fázi konsolidace demokratického režimu. Čím  déle se s přípravou restituční politiky otálí, tím méně pravděpodobná je její pozdější realizace v  rozsahu relevantním pro uskutečnění deklarovaných cílů. 163

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc v. Česká republika č. 36548/97. 42/56

Druhým principem, jenž si dovolujeme odvodit, je, že vymezení restituovaného majetku, stanovení  rozhodného data a tím pádem také vymezení okruhu oprávněných osob musí být provedeno tak, aby  bylo co nejméně diskriminační. Pokud je deklarovaným účelem restituční politiky učinění zadost  potřebě historické spravedlnosti, pak tato spravedlnost musí být distribuována rovným dílem mezi  všechny postižené, bez ohledu na jejich životní podmínky v době restituce. Opačný postup nese  významné   potenciální   riziko   polarizace   společnosti   právě   na   základě   různých   diskriminačních  kritérií v přístupu k restitucím. Důvodem, proč se toto riziko v České republice, Maďarsku a Polsku  projevilo jen okrajově, byla především vysoká homogenita obyvatelstva v těchto zemích a fakt, že  menšiny, jež na diskriminační povahu některých restitučních opatření doplácely, byly z velké části z  prostoru   střední  Evropy různými  způsoby  v minulosti  vytlačeny.  Nedodržení  tohoto principu   je  nejčastějším zdrojem pochyb o legitimitě restitučních politik a nejčastěji vede k jejich rozporu s  mezinárodně uznávanými standardy ochrany lidských práv. Třetí princip se týká organizace a formy realizace restituční politiky. Pokud se stát rozhodne řídit  výše   uvedeným   principem   a   založí   svou   restituční   politiku   na   nediskriminačním   vymezení  oprávněných osob, projeví se toto rozhodnutí samozřejmě také ekonomicky, protože se tím zvýší  počet osob s oprávněným nárokem na odškodnění. Vezmeme­li v potaz také častou problematičnost  ekonomické  situace   transformujících   se  zemí,   lze   pouze   doporučit   přijmutí   restitucí   v   omezené  podobě, např. ve formě finančních kompenzací, jejichž výše bude určena právě komplikovaností  ekonomické situace dané země. K provedení restituční politiky je důležité jasně stanovit procedury,  v jejichž rámci se mohou oprávněné osoby svých nároků domoci, a stanovit, kdo za dodržování  těchto   procedur   odpovídá.   Je   krajně   nezodpovědné,   ponechávat   provádění   restitucí   výhradně   na  soudnictví,   neboť   tím   jednak   dochází   k   jeho   zahlcení   v   době,   kdy   samo   prochází   významnou  přeměnou, a jednak se tím političtí aktéři vzdávají odpovědnosti za nejednotný průběh restitucí. Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že hypotéza této práce byla do značné míry potvrzena,  neboť restituční politika Maďarska se ze zkoumaných restitučních politik k těmto principům blíží  nejblíže.   Restituční   politika   byla   v   Maďarsku   přijata   relativně   brzy,   v   rozmezí   tří   let   od   pádu  komunismu.   Vymezení   oprávněných   osob   je   v   Maďarsku   nejširší   nejen   díky   absenci  diskriminačních ustanovení, ale také díky nastavení rozhodného data až do doby před počátkem  druhé světové války. Konečně organizační provedení restituce bylo relativně pečlivě naplánováno a 

43/56

její forma finanční kompenzace byla šetrná k ekonomické situaci nově demokratického státu. Polský  příklad restituční politiky je bezesporu příkladem odstrašujícím, neboť nám ukazuje,  jak  závažné důsledky plynou z rezignace státu na plnění své organizační funkce ve věci nápravy křivd  jím   způsobených.   Absence   jakékoli   restituční   politiky   v   Polsku   vedla   k   výraznému   prodražení  celého   restitučního   procesu   ať   již   skrze   náklady   na   jednání   před   polskými   soudy   nebo   skrze  výsledky   těchto   jednání,   jež   mnohdy   umožnily   štědřejší   restituci   majetku,   než   by   kdy   byl   stát  ochoten připustit. Obdobný postup navíc žádným způsobem nereflektoval povinnost posttotalitní  společnosti  vypořádat se s vlastní minulostí a přispěl k obecné skepsi nad směřováním nového  režimu. Satisfakce obětí křivd minulého režimu byla v Polsku mizivá, o tom svědčí i fakt, že většina  z   potomků   největších   křivd   rezignovala   na   svou   reintegraci   do   polské   společnosti   a   zůstala   v  zahraničním exilu. Případ   České   republiky   potvrzuje,   jak   nebezpečná   může   být   snaha   na   jednu   stranu   se   snažit  napravit křivdy minulého režimu a na druhou stranu se pokoušet rozsah této nápravy omezit nikoli  co do výše odškodnění, ale co do šíře osob, jimž tato náhrada náleží. Byť bylo úctyhodné, jak rychle  byla   restituční   politika   v   postkomunistickém   Československu   přijata,   pozdější   restituční   praxe  potvrdila problematičnost jejího nastavení jak z hlediska mezinárodních standardů ochrany lidských  práv tak z hlediska efektivity její organizační stránky. Tento fakt odrážel zajímavý ideový aspekt  české transformace obecně, jenž spočíval v postupném odklonu od zprvu deklarovaných politických  cílů institucionálního přiblížení se západním zemím a jejich graduální modifikaci volně působí ruky  trhu, jež dle dobových vládních elit měla nově mít určující úlohu při tvorbě demokratických institucí  čerstvě demokratického státu164.

164

Mlčoch, L., "Kritický pohled na ekonomickou transformaci v České republice," in Úvahy o české ekonomické  transformaci, Vyšehrad, Praha, 2000, str. 86. 44/56

POUŽITÁ LITERATURA

Neperiodická literatura: BARKAN, Elazar, The Guilt of Nations and Negotiating Historical Injustices, The John Hopkins  University Press, 2000. CHODAKIEWICZ, Marek J., CURRELL, Dan., "Restitucja: The Problems of Property Restitution  in Poland (1939­2001)," in: Chodakiewirz, M. J., Radzilowski, J., Poland's Transformation: A work  in Progress, Leopolis Press, 2003. KLAUS, V., "Patnáct let od zahájení ekonomické transformace," in Loužek, M. (ed), Patnáct let od  obnovení kapitalismu v naší zemi, CEP, 47/2006. KUBÁT, Michal, Postkomunismus a demokracie, Dokořán, 2003. LAVIGNE, Marie. The Economics of Transition: from Socialist Economy to Market Economy.  Macmillan, New York, 1995. LINZ, Juan J., STEPAN, Alfred, Problems of Democratic Transition and Consolidation, The John  Hopkins University Press, 1996. MLČOCH, Lubomír, "Kritický pohled na ekonomickou transformaci v České republice," in Úvahy  o české ekonomické transformaci, Vyšehrad, Praha, 2000. PLÍVA, Stanislav, Privatizace majetku státu, Prospektum, 1991. ŠAMALÍK, F. Ústava sevřená v protikladech restaurace. Doplněk, 2008. ŠVEJNAR, Jan. Strategie ekonomické přeměny Československa. Lidové noviny, Praha 1990. VÁSÁRHELYI, István, Restitution in International Law, Akadémiai Kiadó, 1964. 45/56

ŽENÍŠEK, Marek, Přechody k demokracii v teorii a praxi, Aleš Čeněk, Plzeň 2006.

Periodická literatura: AVINERI, S., Příspěvek, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning  Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review, No. 2(30)/1993. BLACKSELL, M., BORN, K. M., Private Property Restitution: The Geographical Consequences of  Official Government Policies in Central and Eastern Europe, The Geographical Journal, June 2002. Ekonomové k návrhu zákona o majetkové restituci, Prohlášení vládních ekonomů, Hospodářské  noviny, roč. 35/1991, 14. února 1991. ELSTER, J. On Doing What One Can: An Argument Against Post­Communist Restitution and  Retribution. East European Constitutional Review, 1(15)/1992. GELPERN, A. The Laws and Politics of Reprivatization in East­Central Europe: A  Comparison. University of Pennsylvania Journal of International Business Law, 3(14)/1993. KUTZ, C., POSNER, E., Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk.  Philosophy & Public Affairs, č. 3(32), 2004. MALENOVSKÝ, J. "Právo na restituci" ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury  Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva, Právník, 6(142)/2003. HOLMES, S., Příspěvek, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning  Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review, No. 2(30)/1993. OFFE, C., BÖNKER, F., Příspěvek, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of  Returning Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review, No. 2(30)/1993. 46/56

OFFE, C. Strong Causes, Weak Cures: Some preliminary Notes on the Intransigence of Ethnic  politics. East European Constitutional Review, 1(21)/1992. PREUSS, U., Příspěvek, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning  Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review, No. 2(30)/1993. SHER, G, Příspěvek, Forum on Restitution: Essays on the Efficiency and Justice of Returning  Property to Its Former Owners. East European Constitutional Review, No. 2(30)/1993. Soudci k restitucím, Hospodářské noviny, roč. 35/1991, 15. února 1991. ŠESTÁK, O., DITRICH, M., Federální vláda jedná o restitučním zákoně, BBC Summary of World  Broadcasts, 9. února 1991.

Internetové zdroje: CEPL, V., Restitution of Property in Post­Communist Czechoslovakia, Centre for East and Central  European Studies, Liverpool University, Working Paper no. 3., k dispozici online,  http://www.liv.ac.uk/history/research/ceg_pdfs/Book3.pdf, naposledy navštíveno 19. května 2010. CIHOSZ, M., KOPEČEK, L., Církevní fond v Polsku a jeho kontroverzní historie a současnost,  Středoevropské politické studie, 2­3 jaro­léto 2007, k dispozici online,  http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=303, naposledy navštíveno dne 17. května 2010. Co chceme: Programové zásady Občanského fóra, Praha, 26. listopadu 1989, k dispozici online,  http://www.totalita.cz/vysvetlivky/of.php, naposledy navštíveno 5. května 2010. Dva miliony Poláků se dočkají válečných restitucí, Týden (zpráva ČTK), 3. dubna 2006, k dispozici  online, http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/dva­miliony­polaku­se­dockaji­valecnych­ restituci_52162.html, naposledy navštíveno 15. května 2010. 47/56

Efforts to Obtain Restitution in Poland, Polish Restitution, k dispozici online,  http://www.polishrestitution.com/restitution.php, naposledy navštíveno 15. května 2010. Long Quest for Polish Restitution, BBC World News, 19. srpna 2009, k dispozici online,   http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/from_our_own_correspondent/8201282.stm   , naposledy  navštíveno 15. května 2010. Návrh zákona o majetkovém vypořádání s církvemi, Sněmovní tisk č. 482 ze dne 9. dubna 2008, k  dispozic online, http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=482, naposledy navštíveno 10. května  2010. Property Restitution, CK Law Office, k dispozici online, http://www.cklawoffice.eu/property­ restitution.html, naposledy navštíveno 19. května 2010. Tato informace byla potvrzena v emailové  komunikaci ze dne 14. května 2010 s odborníkem na polské restituce Dr. Michalem Wisniewski z  polské advokátní kanceláře CK a partneři. Scénář ekonomické reformy, Odstavec 2.1, Sněmovní tisk číslo č. 87 z 30. srpna 1990, k dispozici  online, http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0087_01.htm, naposledy navštíveno 5. května 2010. Stenoprotokol ze 13. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů, Federální shromáždění  ČSFR, 19. únor 1991, k dispozici online,  http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/013schuz/s013032.htm, naposledy navštíveno 19.  května 2010. WILLIAMS, R. C. The Contemporary Right to Property Restitution in the Context of Transitional  Justice. ICTJ, 2007. k dispozici online,  http://www.ictj.org/static/PropertyRestitution/Rest_Pub_07.pdf, naposledy navštíveno 19. května  2010.

Přehled použitých normativních aktů: 48/56

Déclaration des droits de l'homme et du citoyen de 1789, k dispozici online, http://www.assemblee­ nationale.fr/histoire/dudh/1789.asp, naposledy navštíveno 19. května 2010. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k dispozici online, http://conventions.coe.int/ treaty/Commun/QueVoulezVous.asp?NT=005&CL=ENG, naposledy navštíveno 19. května 2010. Zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd (CZ). Zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (CZ). Zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (CZ). Zákon z roku 1997 o vztahu státu a židovských náboženských společenství (PL). Zákon XXV z roku 1991, o částečné kompenzaci škod nezákonně způsobených státem na majetku  občanů za účelem urovnání vlastnických vztahů (HU). Zákon XXIV z roku 1992, o částečné kompenzaci státu za majetek občanů zabavený na základě  zákonů přijatých mezi 1. květnem 1939 a 8. červnem 1949 (HU). Zákon XXXII z roku 1992, o kompenzaci občanů, kteří byli z politických důvodů nezákonně  připraveni o život či svobodu (HU). Basic Principles and Guidelines on the Right to Remedy and Reparation for Victims of Gross  Violations of International Human Rights Law and Serious Violations of International  Humanitarian Law, A/RES/60/147, 21. března 2006.

Přehled použité judikatury: Nález Ústavního soudu České republiky zveřejněný pod č. 14/1994 Sb. 49/56

Nález Ústavního soudu České republiky zveřejněný pod č. 164/1994 Sb. Nález Ústavního soudu České republiky, způs. zn. Pl. ÚS 4/97. Nález Ústavního soudu České republiky, způs. zn. III. ÚS 107/04. Rozhodnutí Stálého soudu pro mezinárodní spravedlnost ve věci továrny Chorzow (1927, Série A). Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Szechenyi v. Maďarsko č. 21344/93. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ciobanu v. Rumunsko č. 29053/95. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Malhause v. Česká republika č. 33071/96. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc v. Česká republika č.  36548/97. Rozhodnutí Ústavního soudu Maďarské republiky č. 21/1990 ze dne 4. října 1990, k dispozici  online, http://mkab.hu/index.php?id=decisions#1991, naposledy navštíveno 10. května 2010. Rozhodnutí Ústavního soudu Maďarské republiky č. 16/1991 ze dne 20. dubna 1991, k dispozici  online, http://mkab.hu/index.php?id=decisions#1991, naposledy navštíveno 10. května 2010. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 1882/2001. Stanovisko Výboru OSN pro lidská práva ve věci Šimůnek v. Česká republika, č. 516/1992.

50/56

PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Téma

Restituce vlastnického práva v komparativním kontextu postkomunistických zemí střední  Evropy

Institut

Institut politologických studií FSV UK

Katedra

Katedra politologie

Autor

Václav Mlynařík

Vedoucí práce

PhDr. Josef Mlejnek, PhD.

Ročník

2008/2009

I. VYMEZENÍ TÉMATU Tématem mé bakalářské práce je komparace systémů restitucí vlastnického práva soukromých osob v  postkomunistických zemích středních Evropy, konkrétně v České republice, Maďarsku, Polsku a Slovensku.  Problematiku restitucí v NDR jsem pro přílišnou specifičnost této země do své práce nezahrnul. Toto zaměření jsem si  vybral z důvodu osobního zájmu o problematiku transformace totalitních režimů a s ním souvisejícím diskursem  politické filosofie mapujícím proces rekonstitucionalizace základních lidských práv a svobod v právních řádech  postkomunistických zemí. V první části své práce budu analyzovat filosoficko­historický původ práva vlastnit majetek. Toto právo je zakotvené ve  všech moderních ústavách a mnoha mezinárodních právně závazných dokumentech a je také považováno za jedno ze  základních a přirozených práv člověka. Důležitost jeho povahy uznala i komunistická ideologie, která se právě skrze  změnu institutu vlastnického práva pokusila o zásadní přeměnu organizace společnosti. V tomto oddíle také nastíním  průběh mezinárodní debaty na téma různých forem restitučních systémů a jejich úlohy v období přechodu k demokracii. V hlavní části mé práce pak porovnám restituční praxi vybraných postkomunistických zemí (se zvláštním důrazem na  Českou republiku) týkající se restituce majetku soukromých osob. Z důvodu omezeného rozsahu bakalářské práce  ponechám stranou další aspekty restitucí jako např. restituci majetku obcí a jiných právnických osob a restituci majetku  církví, jež stále ještě nebyla ve všech zemích dokončena. Ve své práci se budu striktně držet historického vymezení  jejího rozsahu a soustředím se tak pouze na restituce majetku zabaveného soukromým osobám v důsledku nastolení  komunistického režimu ve vybraných zemích. V centru mého zájmu bude především porovnání namnoze odlišného  systému státních kompenzací za vyvlastněný soukromý majetek, jenž se v mnoha ohledech v těchto zemích liší. Poslední část své práce zasvětím reflexi uplatňování restitučních zákonů v nálezech ústavních soudů daných států a  názory na průběh restitucí zahraničních soudních institucí jako je Výbor OSN pro lidská práva a Evropský soud pro  lidská práva. II. METODIKA ZPRACOVÁNÍ Tato práce bude vypracována ve formě kauzálně deskriptivní případové studie nomotetickou metodou empirické  kvantitativní a kvalitativní analýzy. Zatímco prví části textu budou především vysvětlující povahy, část poslední, závěr,  ponese funkci interpretační. III. VÝZKUMNÝ CÍL Pro účely této práce budu restituční systémy srovnávat na základě jejich schopnosti generovat další spory u  51/56

mezinárodních soudních a arbitrážních institucí. Tomuto postupu jsem dal pracovní název „měřítko rozumnosti“,  protože jeho cílem je posoudit, nakolik ti, kteří systémy restitucí v daných zemích nastavovali, brali zřetel na  mezinárodně uznávané standardy lidských práv, jejichž zásadní porušení (plošné konfiskace majetku) se v konečném  důsledku snažili napravit.  IV. HYPOTÉZA Restituce ve formě částečných finančních kompenzací, kterou si osvojilo např. Maďarsko, je z hlediska výše  nastaveného měřítka rozumnosti efektivnější, zatímco forma úplné majetkové restituce ve formě, kterou zvolila např.  Česká republika, jeví větší schopnost generovat spory a lze ji tak považovat za méně efektivní. Efektivitou mám v tomto  případě na mysli schopnost přispět k obnovení právní jistoty a právního státu v tranzitních zemích. Ve své práci se pokusím ověřit pravdivost této hypotézy a podám náležité vysvětlení konkrétních příčin. V. OSNOVA OBSAH I. SLOVO ÚVODEM 1.1 Vymezení tématu 1.2 Metodika zpracování 1.3 Hypotéza II. VLASTNICKÉ PRÁVO 2.1 Pojem vlastnického práva 2.2 Subjektivizace vlastnického práva 2.3 Problém ústavní diskontinuity a otázka právní retroaktivity 2.4 Otázka „nápravy křivd“ minulosti III. RESTITUCE VLASTNICKÉHO PRÁVA V POSKOMUNISTICKÝCH ZEMÍCH STŘEDNÍ EVROPY 3.1 Restituční praxe v komparativním kontextu 3.1.1. Česká republika 3.1.2. Maďarsko 3.1.3. Polsko 3.1.4. Slovensko 3.2 Faktor diskriminace v restituční praxi IV. REFLEXE RESTITUČNÍ PRAXE V JUDIKATUŘE 3.2 Restituce v nálezech vnitrostátních soudních institucí 3.4 Restituce v rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva 3.5 Restituce v právních názorech Výboru OSN pro lidská práva 3.6 Pokračující situace porušení vlastnického práva V. SLOVO ZÁVĚREM 5.2 Měřítko rozumnosti: schopnost systému generovat další spory BIBLIOGRAFIE 52/56

VI. BIBLIOGRAFIE

Monografie: ARENDTOVÁ, Hannah. Původ totalitarismu I­III. Oikoymenh, Praha, 1996. BÖNKER, Frank. Efficiency and Justice of Property Restitution in East Europe. ZERP, Bremen, 1993. CAEMMERER, Ernst von. Restitution: Unjust Enrichment and Negotiorum Gestio. Nijhoff, Leiden, 2007. DAHRENDORF, Ralf. Úvahy o revoluci v Evropě v dopise, který měl být zaslán jistému pánovi ve Varšavě. Evropský  kulturní klub, Praha, 1991. HUBÁLKOVÁ, Eva. Majetková restituce: problematika majetkových restitucí ve světě judiciální interpretace  mezinárodní ochrany lidských práv. ASPI Publishing, Praha, 2004. HUNTINGTON, Samuel P. The Third Wave: Democratization in the Late Twentieth Century. Univeristy of Oklahoma  Press, Norman, 1993. KINDL, Milan. Restituce v soudní praxi. C. H. Beck, Praha, 1997. LAVIGNE, Marie. The Economics of Transition: from Socialist Economy to Market Economy. Macmillan, New York,  1995. MILL, John S. Úvahy o vládě ústavní. Svoboda­Liberta, Praha, 1992. POKORNÝ, Milan. Zákony o zmírnění majetkových a jiných křivd z období let 25.2.1948 do 1.1.1990: komentář. C. H.  Beck, Praha, 1999. PRŮCHOVÁ, Ivana. Restituce majetku podle zákona o půdě. C. H. Beck, Praha, 1997. PRZEWORSKI, Adam. Democracy and the Market: Political and Economic Reforms in Eastern Europe and Latin  America. Cambridge University Press, Cambridge, 1995. PŘIBÁŇ, Jiří. Právní symbolismus. Filosofia, Praha, 2008. PŘIBÁŇ, Jiří, ROBERTS, Pauline, YOUNG, James. Systems of Justice in Transition. Ashgate Publishing, Aldershot,  2003. PŘIBÁŇ, Jiří, YOUNG, James. The Rule of Law in Central Europe. Dartmouth Publishers, Aldershot, 1999. RANDA, Antonín. Právo vlastnické. 7. vydání, Česká akademie pro vědu, slovesnost a umění, Praha, 1922. RAWLS, John. A Theory of Justice. Harvard University Press, Cambridge, 1971. RUDDEN, Bernard. Comparing Constitutions. Claredon Press, Oxford, 1996. VÁSÁRHELYI, István. Restitution in International Law. Akadémiai Kaidó, Budapest, 1964. ŽÁČEK, Pavel. Boje o minulost. Barrister & Principal, Brno, 2000. ŽENÍŠEK, Marek. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Aleš Čeněk, Plzeň, 2006.

Periodická literatura: BRZEZINSKI, M. GARLICKI, L. Judicial Review in Post­Communist Poland: The Emergence of a Rechtsstaat?  Stanford Journal of International Law. č. 31: 1995. ELSTER, J. Constitutional­Making in Eastern Europe: Rebuilding the Boat in the Open Sea. Public Administration,   1­2/71: 1993.

53/56

ELSTER, J. On Doing What One Can. East European Constitutional Review. Summer 1992. Forum on Restitution. East European Constitutional Review. Summer 1993. KARADJOVA, M. Property Restitution in Eastern Europe: Domestic and International Human Rights Responses.  Review of Central and East European Law. 29(3): 2004. KINDL, M. Úvaha o oprávněných osobách podle některých restitučních zákonů. Správní právo. č. 25(1): 1992. KINDL, M. Restituce a privatizace, některé opomíjené otázky. Právník. č. 132(5): 1993. KOZMINSKI, A. Restitution of Private Property: Reprivatization in Central and Eastern Europe. Communist and Post­ Communist Studies. č. 30(1): 1997. KNAPP, V. Dvě cesty československého práva: kontinuita a diskontinuita (1918, 1945). Právník. č. 3: 1979. KUTZ, C., POSNER, E. Justice in Reparations: The Cost of Memory and the Value of Talk. Philosophy & Public  Affairs. č. 32(3): 2004. MICHNIK, A., HAVEL, V. Justice or Revenge? Journal of Democracy. 4(1): 1993. OFFE, C. Strong Causes, Weak Cures. East European Constitutional Review. Spring 1992. POSNER, R. The Cost of Enforcing Legal Rights. East European Constitutional Review. Fall 1992. PREUSS, U.K. Restitution vs. Investment. East European Constitutional Review. Summer 1992. SAJO, A. Reading the Invisible Constitutions: Judicial Review in Hungary. Oxford Journal of Legal Studies. 15: 1995. SUNSTEIN, C. Against Positive Rights. East European Constitutional Review. Winter 1993.

Internetové zdroje: Bureau of European and Eurasian Affairs. Property Restitution in Central and Eastern Europe. U.S. Department of  State, Washington, DC, 2007. též online: http://www.state.gov/p/eur/rls/or/93062.htm. Eizentat, S. Property Restitution in Central and Eastern Europe. Testimony before the Commission on Security and   Cooperation in Europe. CSCE, Washington, 1999. též online: http://www.restitution.org/us/eizenstat.399.htm. Macklem, P. Rybná 9, Praha 1: Restitution and Memory in International Human Rights Law. New York University Law  School, Center for Human Rights and Global Justice, Working Paper No. 11. k dispozici online:  http://ssrn.com/abstract=617022. Přehled právních předpisů Česká republika: Zákon FS ČSFR č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Zákon FS ČSFR č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů Zákon FS ČSFR č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Zákon ČNR č. 39/1993 Sb. o pokutách a kaucích za nedodržování zákonů upravujících transformaci zemědělských  družstev a nápravu majetkových křivd v oblasti vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Maďarsko: Zákon XXV/1991., o částečné kompenzaci za škodu způsobenou nespravedlivě státem na majetku ve vlastnictví občanů  za účelem úpravy vlastnických vztahů.

54/56

Zákon XXIV/1992.,  o částečné kompenzaci za škodu způsobenou nespravedlivě státem na majetku ve vlastnictví  občanů. Polsko: Ustawa o gospodarce gruntami i wywłaszczaniu nieruchomości, 1985. Ustawa o gospodarce nieruchomościami, 1997.

Slovensko: Zákon FS ČSFR č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Zákon FS ČSFR č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů Zákon FS ČSFR č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Přehled mezinárodních dokumentů: Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Mezinárodní pakt o kulturních, hospodářských a sociálních právech Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva Brežný a Brežný v. Slovensko, č. 23131/93. August Szechenyi v. Maďarsko, č. 21344/93. Geblusek v. Maďarsko, č. 23318/94. Malhause v. Česká republika, č. 30071/96. Majetek Euarda IV. Hasse v. Česká republika, č. 30143/96. Broniowski v. Polsko, č. 31443/96. Szyskiewicz v. Polsko, č. 33576/96. Rucińská v. Polsko, č. 33752/96. Potocka a další v. Polsko, č. 33776/96 Pinc a Pincová v. Česká republika, č. 36548/97. Poláček a Poláčková v. Česká republika, č. 38645/98. Des Fours Walderode v. Česká republika, č. 40057/98. Kopecký v. Slovensko, č. 44912/98. Zvolský a Zvolská v. Česká republika, č. 46129/99. Futro v. Polsko, č. 51832/99. Harrach v. Česká republika, č. 77532/01. Právní názory Výboru OSN pro lidská práva Communication No 496/1992: Hungary. 30/03/1993. CCPR/C/47/D/496/1992. Communication No 516/1992: Czech Republic. 31/07/1995. CCPR/C/54/D/516/1992.

55/56

Communication No 520/1992: Hungary. 05/05/1994. CCPR/C/50/D/520/1992. Communication No 566/1993: Hungary. 29/07/1996. CCPR/C/57/D/566/1993. Communication No 586/1994: Czech Republic. 25/07/1996. CCPR/C/57/D/586/1994. Communication No 643/1995: Slovakia. 15/08/1997. CCPR/C/60/643/1995. Communication No 669/1995: Czech Republic. 03/11/1998. CCPR/C/64/D/669/1995. Communication No 670/1995: Czech Republic. 03/11/1998. CCPR/C/64/D/670/1995. Communication No 724/1996: Czech Republic. 02/08/1999. CCPR/C/66/D/724/1996. Communication No 735/1997: Hungary. 07/11/1997. CCPR/C/61/D/735/1997. Communication No 747/1997: Czech Republic. 02/11/2001. CCPR/C/73/D/747/1997. Communication No 757/1997: Czech Republic. 09/12/2002. CCPR/C/76/D/757/1997. Communication No 765/1997: Czech Republic. 17/01/2002. CCPR/C/73/D/765/1997. Communication No 774/1997: Czech Republic. 15/01/2002. CCPR/C/73/D/774/1997. Communication No 807/1998: Czech Republic. 18/04/2002. CCPR/C/68/D/807/1998. Communication No 823/1998: Czech Republic. 25/05/2005. CCPR/C/83/D/823/1998. Communication No 857/1999: Czech Republic. 09/08/2001. CCPR/C/72/D/857/1999. Communication No 945/2000: Czech Republic. 04/08/2005. CCPR/C/84/D/945/2000. Concluding Observation of the Human Rights Committee: Czech Republic. 27/08/2001. CCPR/CO/72/CZE. Concluding Observation of the Committee on Economic, Social and Cultural Rights: Czech Republic. 05/06/2002.  E/C.12/1/Add.76. Concluding Observation of the Human Rights Committee: Czech Republic. 18/11/2005. CCPR/C/85/D/1054/2002.

56/56