ČESKÁ REPUBLIKA V HISTORICKO- DEMOGRAFICKÉ PERSPEKTIVĚ: INTERPRETACE K SOUČASNÉMU VÝVOJI

Ma sa rykova un iv erz ita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Regionální rozvoj a správa

ČESKÁ REPUBLIKA V HISTORICKODEMOGRAFICKÉ PERSPEKTIVĚ: INTERPRETACE K SOUČASNÉMU VÝVOJI Czech Republic in historical-demographic perspective: interpretation towards current development Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: RNDr. Josef Kunc, Ph.D.

Autor: Bc. Michaela Culková

Brno, červen 2011

J mé no a pří jme ní autora:

Bc. Michaela Culková

Ná z e v di plomové práce :

Česká republika v historicko-demografických souvislostech

Ná z e v práce v angli čti ně : K a te dra:

regionální ekonomie a správy

Ve d oucí di plomové práce :

RNDr. Josef Kunc, Ph.D.

Ro k obhajoby:

2011

Anotace Předmětem diplomové práce „Česká republika v historicko-demografické perspektivě: interpretace k současnému vývoji“ je analýza a zhodnocení vývoje vybraných demografických ukazatelů v České republice. První kapitola popisuje metodiku a základní terminologii. Druhá kapitola je zaměřena na dynamické ukazatele, třetí kapitola na struktury české populace. Čtvrtá kapitola porovnává vybrané demografické ukazatele České republiky a dalších zemí Evropy. Poslední kapitola se zaměřuje na budoucí vývoj obyvatelstva České republiky.

Annotation The goal of the submitted thesis “Czech Republic in historical-demographic perspective: Interpretation towards current development” is to analyze and evaluate demographic process of the selected demographic indicators in the Czech Republic. The first chapter describes the methodology and basic terminology. The second chapter is concentrated on the dynamic indicators, the third chapter on structures of the Czech population. The fourth chapter compares selected demographic characteristics of the Czech Republic and other European countries. The last chapter focuses on the future population of the Czech Republic.

Klíčová slova Demografie, Česká republika, dynamické ukazatele, strukturální ukazatele Keywords Demography, Czech Republic, dynamic indicators, structural indicators

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Česká republika v historicko-demografické perspektivě: interpretace k současnému vývoji vypracovala samostatně pod vedením RNDr. Josefa Kunce, Ph.D. a uvedla v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU.

V Brně dne 29. 6. 2011 vlastnoruční podpis autora

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala RNDr. Josefu Kuncovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Můj dík dále patří mým rodičům a panu Číčovi za obrovskou podporu během mých studií.

Obsah Obsah ....................................................................................................................................................... 6 Úvod......................................................................................................................................................... 8 1

Metodika, zdroje dat a základní terminologie ............................................................................... 10 1.1

2

Sčítání lidu, domů a bytů ....................................................................................................... 12

Dynamický vývoj českých zemí ...................................................................................................... 16 2.1

Středověká populace českých zemí ....................................................................................... 16

2.2

Novověké dějiny českých zemí .............................................................................................. 18

2.2.1

Třicetiletá válka a její důsledky ...................................................................................... 18

2.2.2

Populační odhady 17. a 18. století a počátek demografických změn............................ 19

2.2.3

Reformy 18. a 19. století................................................................................................ 21

2.3

Počátky moderních dějin ....................................................................................................... 22

2.3.1

Statistika přirozené měny v letech 1785 až 1937 .......................................................... 22

2.3.2

První světová válka a její důsledky................................................................................. 24

2.3.3

Světová hospodářská krize ve 30. letech ....................................................................... 24

2.4

Demografické dění v průběhu druhé světové války .............................................................. 25

2.5

Vývoj po druhé světové válce (do roku 1989) ....................................................................... 28

2.5.1

Politické a sociální klima ................................................................................................ 28

2.5.2

Počet obyvatel ............................................................................................................... 30

2.5.3

Přirozený přírůstek a migrační saldo ............................................................................. 30

2.5.4

Největší migrace v českých dějinách ............................................................................. 32

2.5.5

Reprodukční charakteristiky .......................................................................................... 34

2.5.6

Vývoj sňatečnosti a rozvodovosti .................................................................................. 38

2.6

Posledních dvacet let vývoje dynamických ukazatelů ........................................................... 39

2.6.1

Politická a sociální situace ............................................................................................. 39

2.6.2

Přirozený přírůstek a migrační saldo ............................................................................. 40

2.6.3

Regionální migrační rozdíly a vnitřní migrace................................................................ 44

2.6.4


2.6.5

Vývoj sňatečnosti a rozvodovosti .................................................................................. 50

2.7

Vybrané trendy dynamických ukazatelů a jejich grafické znázornění ................................... 52

2.7.1

Přirozený přírůstek a přírůstek stěhováním .................................................................. 52

2.7.2


2.7.3 3

Struktura obyvatelstva České republiky.........................................................................................58 3.1

Věková struktura ....................................................................................................................58

3.1.1

Regionální rozdíly ...........................................................................................................61

3.1.2

Vybrané dopady stárnutí populace ................................................................................62

3.2

Struktura vzdělanosti .............................................................................................................66

3.2.1

Vzdělání podle pohlaví ...................................................................................................67

3.2.2


3.3

Národnostní složení ...............................................................................................................70

3.3.1 3.4

5


Náboženská struktura ............................................................................................................73

3.4.1 4

Vývoj sňatečnosti a rozvodovosti ...................................................................................55


Vybrané ukazatele v evropském kontextu .....................................................................................75 4.1

Přirozený přírůstek a reprodukční charakteristiky .................................................................75

4.2

Migrační saldo a celkový přírůstek .........................................................................................79

4.3

Věková struktura ....................................................................................................................80

Budoucnost obyvatelstva České republiky ....................................................................................82 5.1

Předpokládaný budoucí vývoj ................................................................................................82

5.1.1

Projekce minulé..............................................................................................................82

5.1.2

Projekce současné ..........................................................................................................82

5.2

Vlastní postřehy k demografickému vývoji ............................................................................84

Závěr.......................................................................................................................................................86 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ................................................................................................................88 Publikace ............................................................................................................................................88 Další zdroje .........................................................................................................................................90 SEZNAM GRAFŮ .....................................................................................................................................95 SEZNAM KARTOGRAMŮ .........................................................................................................................95 SEZNAM TABULEK ..................................................................................................................................96 SEZNAM PŘÍLOH .....................................................................................................................................96 PŘÍLOHY..................................................................................................................................................98

Úvod Demografie jako věda zkoumající struktury a dynamický vývoj lidských populací je mimořádně důleţitou disciplínou. Demografie promlouvá nejenom o historickém a současném vývoji populací, ale předjímá i vývoj budoucí, a to právě na základě skutečností minulých. Proto je velmi potřebné zajímat se nikoliv pouze o současný stav, ale o komplexní vývoj populační situace v politických, sociálních a ekonomických souvislostech. Pojmout celý globální a historický demografický aparát je prakticky nemoţné, pročeţ se v této práci zaměřuji na oblast nám nejbliţší, na Českou republiku. Cílem předkládané práce se stalo zhodnocení České republiky z pohledu historicko-demografické perspektivy, dále interpretace do současných intencí a zamyšlení nad blízkou budoucností. Badatelé se v průběhu staletí zajímali o dějiny populací tvořících dnešní Českou republiku, avšak teprve v nedávné době věda natolik pokročila, ţe se historikové, demografové a antropologové mohli společnými silami pokusit formulovat teze o vývoji populace českých zemí a fundovaně vyčíslit odhady počtu jejich obyvatelstva. O interpretaci těchto skutečností se pokouším ve druhé kapitole, kterou strukturuji podle základních historických období středověkem počínaje. České země však mají oproti jiným zemím tu výhodu, ţe se mohou pyšnit více neţ dvousetletou roční statistikou ukazatelů přirozené měny a některých dalších indikátorů, coţ nás rázem přesouvá z roviny občasných hrubých odhadů středověku a raného novověku ke skutečně uchopitelným demografickým ukazatelům moderních dějin, které jsou prezentovány od podkapitoly 2.3. S postupem času přibývá statisticky zachycovaných ukazatelů a zhruba od konce první světové války je jejich rozsah plně dostačující pro sociodemografický rozbor české populace. Podkapitola 2.5 prezentující dynamiku vývoje českého obyvatelstva po druhé světové válce je převáţně zaměřena na dvě období, jednak na krátké a (především migračně) bouřlivé období těsně po válce, a jednak na demografickou situaci v období socialismu a v mnoha ohledech stagnující indikátory rozvoje českého státu v návaznosti na politické klima. Zřejmě nejzajímavější a nejaktuálnější je období posledních dvaceti let rozebrané v podkapitole 2.6, tedy porevoluční období velkých změn na mnoha polích (ekonomickém, společenském i demografickém), období uvolnění a prudkého rozvoje, i období transformace struktur obyvatelstva a stratifikace české společnosti i jednotlivých regionů. Závěrem druhé kapitoly graficky znázorňuji vybrané demografické trendy v dlouhých časových řadách a zdůrazňuji jejich vzájemné ovlivňování. Toliko k dynamickému vývoji českého státu a nyní se zaměřím na neméně zajímavou strukturu obyvatelstva. Zřejmě nejdůleţitější a nejdiskutovanější je věková struktura v souvislosti s demografickým stárnutím, a tedy s poněkud kontroverzním navyšováním naděje doţití a důchodového věku; proto se věkem, stárnutím a jeho dopady zabývám nejvíce. Na druhé místo v důleţitosti řadím strukturu vzdělanosti a její vývoj, který je určitým indikátorem rozvoje jednotlivých regionů či daného státu, ačkoliv mezinárodně je obtíţně 8

porovnatelná kvůli diferencovaným vzdělávacím systémům. Tím nechci říci, ţe by národnostní a náboţenská struktura byly irelevantní, ovšem s určitou mírou nadsázky z jejich zkoumání nemůţe vyplynout o moc více, neţ do jaké míry je daná země národnostně jednotná či multinárodní, nebo na jaký stupeň pokročila sekularizace populace. Jedním ze zajímavých bodů analýzy demografických struktur České republiky je samozřejmě její regionální diferenciace, pročeţ ji v příslušné kapitole téţ uvádím. Nedílnou součástí analýzy demografického vývoje kaţdé země by mělo být zejména její porovnání s dalšími zeměmi, v tomto případě se zeměmi Evropy. Bohuţel ne všechny ukazatele jsou porovnatelné, ať uţ pro nedostatek dat či kvůli národně odlišným metodikám jejich měření. Přesto se najde celá řada ukazatelů (zejména dynamických), o jejichţ komparační vypovídací schopnosti nemůţe být pochyb; touto problematikou se zabývá čtvrtá kapitola. Pakliţe v průběhu práce analyzuji, komparuji a hodnotím historická i současná data, je bezesporu vhodné zamyslet se i nad budoucím vývojem české populace. V posledních dvaceti letech vzniklo mnoţství projekcí populačního vývoje s různými časovými horizonty, které do jisté míry vychází, ale moţná do ještě větší míry nedochází k jejich naplnění, coţ svědčí o obtíţnosti projektování či predikování budoucího populačního vývoje. V závěrečné páté kapitole se tedy pokouším shrnout východiska poslední dostupné projekce ČSÚ i některé vlastní poznatky k moţnému budoucímu vývoji české populace.

9

1 Metodika, zdroje dat a základní terminologie Při zpracování této práce vycházím z dostupné odborné literatury zčásti uvedené v zadání práce, ale i z dalších zdrojů, především fundovaných internetových stránek a odborných časopisů. Zejména první část kapitoly 2 je vedena ve stylu historického popisu a odhadů od různých autorů; stěţejními publikacemi se zde staly Dějiny zemí Koruny české I. (1993) a II. (1993), Dějiny obyvatelstva českých zemí (1996), 1000 let obyvatelstva českých zemí (2004) a časopisy Demografie a Historická demografie. Výčet všech tištěných publikací uvádím na konci práce v seznamu pouţité literatury. Za zásadní internetový zdroj povaţuji Český statistický úřad (www.czso.cz, dále jen ČSÚ), z něhoţ čerpám velké mnoţství dat za Českou republiku a její kraje (kapitoly 2 a 3), ale i za Evropu (kapitola 4). Z nejvýznamnějších dat z ČSÚ mohu jmenovat dlouhodobé časové řady, data z výběrových šetření pracovních sil a data ze sčítání lidu, o jehoţ historii a změnách se pojednává níţe. Druhým nejdůleţitějším internetovým zdrojem se stal Eurostat (epp.eurostat.ec.europa.eu), odkud čerpám většinu dat pro kapitolu 4. Kompletní výčet internetových zdrojů je téţ uveden v seznamu pouţité literatury. Předkládaná diplomová práce byla zpracována za pouţití především těchto metod: Excerpce literatury a dalších zdrojů; Sběr dat a jejich třídění; Analýza historická i statistická; Komparace odvětvová (mezi ukazateli) i regionální; Syntéza poznatků. Excerpce literatury se prolíná de facto celou prací, z největší části je na ní postavena kapitola 2. Metody analýzy a komparace jsou uţity ve druhé polovině kapitoly 2 a v kapitolách 3 a 4, syntézu vyuţívají zejména kapitola 5 a Závěr. Ohledně grafických metod uţívám mnoţství vlastních grafů a kartogramů konstruovaných na základě údajů z ČSÚ a Eurostatu, v některých případech s vyuţitím vlastních výpočtů podle dostupných dat. Převzaté obrázky a grafy uţívám výjimečně. Stěţejní textová část je postavena na selekci strukturálních a dynamických ukazatelů, které jsou v průběhu celé práce sledovány. Samotné oddělení strukturálních a dynamických indikátorů mnohdy není jednoznačné. Mezi dynamické ukazatele bezpodmínečně patří porodnost a úmrtnost a z nich plynoucí přirozený přírůstek populace, dále migrační saldo, potaţmo celkový přírůstek. Z dílčích dynamických ukazatelů se zabývám především úhrnnou plodností, kojeneckou úmrtností a dílčími ukazateli potratovosti, sňatečnosti a rozvodovosti. Pro potřeby této práce začleňuji do dynamických ukazatelů téţ naději doţití při narození, která však můţe být chápána i jako strukturální ukazatel. 10

Strukturu obyvatelstva rozděluji na věkovou strukturu, které věnují zvláštní pozornost, dále pak strukturu vzdělanosti, národnostní a náboţenskou strukturu. U těchto struktur interpretuji téţ regionální rozdíly. Do demografických struktur je zpravidla řazena i ekonomická aktivita; od jejího zkoumání jsem však upustila z důvodu obtíţné porovnatelnosti dat jak v rámci zemí Evropy, tak v rámci historického vývoje České republiky (ukazatel je historicky ovlivněn politickým reţimem i nedostatkem dat). Rámeček 1: Vymezení základního pojmového aparátu Antikoncepce (kontracepce) je pouţití takové metody, která má zabránit početí jako následku pohlavního styku (souloţe). Také označováno jako metody kontroly porodnosti, kam patří i umělá ukončení těhotenství a sexuální abstinence. Kojenecká úmrtnost je specifickou měrou úmrtnosti podle věku; počítá se jako suma zemřelých ve věku do 1 roku připadající na 1000 ţivě narozených v daném kalendářním roce. Migračním saldem se rozumí rozdíl mezi počtem přistěhovalých a vystěhovalých do a ze sledovaného území. Porodnost (natalita) je ukazatel udávající podíl narozených z určité skupiny za určité období. Nejčastěji se uţívá hrubá míra živorodosti (počet ţivě narozených na 1000 osob středního stavu obyvatelstva). Potrat je předčasné ukončení těhotenství, k němuţ došlo v důsledku spontánního (samovolného) potratu či záměrného potratu (umělé přerušení těhotenství). Nejčastěji se sleduje index potratovosti (počet potratů připadajících na 100 narozených dětí). Přirozený přírůstek (bilance přirozené měny, bilance živě narozených a zemřelých) je přebytek ţivě narozených nad zemřelými v populaci. Rozvod je jedna z forem zániku manţelství. Sleduje se hrubá míra rozvodovosti (počet rozvodů vztaţený k 1 000 obyvatel středního věku) nebo index rozvodovosti (počet rozvodů připadajících na 100 sňatků v daném roce). Sňatečnost se vztahuje k četnosti vzniku manţelství neboli svazků mezi osobami opačného pohlaví, které vznikají na základě zákona nebo zvykových tradic. Nejčastěji se sleduje hrubá míra sňatečnosti. Střední délkou života (naděje dožití) se rozumí počet let, který v průměru zbývá osobě v daném věku na doţití, zůstanou-li zachovány stávající úmrtnostní poměry; vychází z úmrtnostních tabulek. Úhrnnou plodností rozumíme součet měr plodnosti podle věku nebo specifických plodností. Je měřítkem intenzity plodnosti v daném období. Je to syntetický ukazatel plodnosti a představuje počet dětí, které by se narodily souboru 1 000 ţen (ačkoliv je udáván na 1 ţenu) během jejich reprodukčního období, kdyby zůstalo zachováno rozloţení plodnosti podle věku ve sledovaném kalendářním roce po dobu zhruba 35 let (za předpokladu neexistence úmrtnosti ţen během reprodukčního období). Úmrtnost (mortalita) je proces vymírání populace. Míra úmrtnosti měří četnost úmrtí; rozlišuje se hrubá míra úmrtnosti (poměr celkového počtu zemřelých ke střednímu stavu obyvatelstva) a specifické míry úmrtnosti (podle věku a pohlaví). Zdroj: Pavlík a Kalibová (2005) Pozn.: Jedná se o zásadní a v práci nejužívanější pojmy; další termíny jsou dovysvětleny v textu.

11

1.1 Sčítání lidu, domů a bytů Jedním ze základních druhů zjišťování statistických demografických informací kaţdé země je sčítání lidu. Protoţe povaţuji sčítání lidu za velmi cenný zdroj dat, pokládám za vhodné věnovat jeho historickému vývoji samostatnou subkapitolu. Poněvadţ se jedná o nezpochybnitelná fakta, o kterých bylo napsáno jiţ mnoho pojednání podobného charakteru, vybrala jsem pro tento text dva hlavní zdroje, z nichţ čerpám; jsou to Brabcová (2002) a webové stránky Českého statistického úřadu (Historie sčítání1). Na našem území soupisy obyvatel nebo některých jejich skupin byly prováděny uţ ve středověku, a to především k vojenským a daňovým (berním) účelům. Od počátku 16. století se dochovaly berní rejstříky evidující počty všech berních poplatníků, na něţ v polovině 17. století navazují mnohem propracovanější klastry, které uvádí poplatníky jmenovitě. Jak píše Bauer (1950), vznikla tak např. Berní rula z roku 1654, která je v podstatě prvním úplným soupisem daňových poplatníků v Českém království navazujícím na Soupis poddaných (Maur (1996) uvádí Soupis obyvatelstva podle víry) z roku 1651. Berní rula se stala základem pro výběr daní aţ do roku 1748, kdy došlo k reformě v podobě Tereziánského katastru. Velmi cenná data přinesl téţ seznam konzumentů soli v Čechách z roku 1702, jenţ uvádí počty osob starších 10 let, které rozděluje na křesťany a Ţidy. Nezanedbatelným zdrojem dat z novověku se staly i církevní soupisy, mezi které patří především zpovědní seznamy, církevní matriky a tzv. libri status animarum neboli soupisy „duší“, které obsahují jména všech farníků včetně počtu dětí s údaji o věku, sociálním zařazení a případném stěhování. (Maur, 1996). Za nejvýznamnější mezník ve tvorbě statistických dat však můţeme označit rok 1753, v němţ byl vydán patent císařovny Marie Terezie o kaţdoročním sčítání lidu, které bylo zahájeno v roce následujícím.2 Roku 1777 byl vydán nový konskripční patent, jenţ se s mírnými změnami stal základem soupisů aţ do roku 1851. Tyto soupisy zachycovaly veškeré přítomné obyvatelstvo, u muţů se určovalo sociální postavení a věk. Za přechod mezi soupisy obyvatel a sčítáním lidu a za nejbliţšího předka moderních sčítání můţeme označit sčítání v roce 1857, které bylo provedeno na základě císařského nařízení z téhoţ roku. Konalo se poprvé v historii k jednomu dni, a sice k 31. říjnu 1857. Dalším milníkem v historii sčítání lidu se stal rok 1869, kdy byl vydán říšský zákon o sčítání, podle kterého měly být censy prováděny s desetiletou periodicitou s tím, ţe s výjimkou prvního se všechna budou konat vždy o půlnoci z 31. prosince na 1. ledna roku končícího nulou. První moderní sčítání lidu tak proběhlo k 31. prosinci 1869 a nastavený trend se udrţel aţ do zániku Rakouska-Uherska, tudíţ se sčítání konala v letech 1880, 1890, 1900 a 1910. V 1

2

Historie sčítání; dostupné z http://www.czso.cz/sldb2011/redakce.nsf/i/historie_scitani [cit. 2011-4-19] První soupisy byly vcelku neúspěšné kvůli četným zkreslením způsobeným mj. rostoucími obavami ze zvyšování daní a odporem šlechty k centralistickým snahám dvora.

12

těchto cenzech se u obyvatelstva z biologických znaků zjišťovaly pohlaví a věk, ze společenských znaků státní příslušnost, rodinný stav, náboţenské vyznání a obcovací řeč. Od roku 1980 se začala zjišťovat také gramotnost obyvatelstva, tedy schopnost číst a psát. Kromě biologických a společenských znaků bylo moţno nalézt v těchto cenzech i některá ekonomická data, např. sloţení obyvatelstva podle odvětví činnosti, podle poměru k povolání nebo podle postavení v hlavním, resp. vedlejším povolání. S rozvojem techniky koncem 19. století bylo významně ovlivněno zpracování získaných statistických dat. Od roku 1890 byly údaje ze sčítání strojově tříděny, coţ celý proces značně urychlilo. Kromě toho údaje ze sčítání byla vydávána tiskem v rámci pramenných děl rakouské statistiky. Některá třídění byla sice z finančních a časových důvodů vypouštěna, přesto ze všech rakousko-uherských sčítání byla alespoň zásadní data vytištěna. První sčítání lidu samostatného Československa mělo navázat na rakousko-uherskou tradici, podle které mělo být provedeno v roce 1920. Z důvodu krátké doby od vzniku tohoto státu, a tedy nedostatku času na přípravu sčítání, se však konalo aţ k 15. únoru 1921. Nejdůleţitější změnou oproti předchozímu sčítání bylo zjišťování národnosti obyvatelstva na základě mateřského jazyka, nikoliv jazyka obcovacího3. Národnost byla nově definována jako „kmenová příslušnost, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk“. Tento fakt zamezil progermanistickému zkreslení statistiky a umoţnil, aby se ke své národnosti přihlásili i Cikáni a Ţidé. V pořadí druhé československé sčítání lidu se podle původních plánů mělo konat v roce 1925, protoţe počátkem 20. let se předpokládalo, ţe censy budou prováděny podle anglosaského vzoru s pětiletou periodicitou. Především z ekonomických důvodů, ale i vlivem zkušeností ostatních zemí, se od této idey upustilo a sčítání se uskutečnilo k 1. prosinci 1930. V tomto censu přibylo hned několik zjišťovaných údajů; předně je třeba uvést zjišťování plodnosti ţen, coţ mělo mimořádný význam pro zkoumání reprodukce československého obyvatelstva. Migrační statistiku pak ovlivnily další nové znaky sčítání, a sice zjišťování minulého bydliště sčítaných, pokud osoba nebyla sečtena v obci svého narození („rodáci“), a místo, odkud se sčítaná osoba přistěhovala do místa, kde byla nyní sčítána. Trend desetileté periodicity sčítání lidu byl přerušen druhou světovou válkou. Jeho konání v roce 1940 zabránili čeští politici a demografové především proto, aby německá okupace nezískala podklady pro válečné hospodaření. Jako hlavní důvod se však uváděla nepřipravenost na sčítání lidu. Po válce se počítalo se sčítáním v roce 1950, avšak bolestný nedostatek poválečných údajů si vynutil realizaci soupisů obyvatelstva proběhnuvších na Slovensku v říjnu 1946 a pro české země v květnu 1947. Byly tak získány informace za celé území státu nejen o počtu obyvatel a jejich sloţení podle věku a rodinného stavu, ale i údaje o sociálním a ekonomickém sloţení obyvatel, údaje o počtech obcí a jejich velikostní struktuře. 3

Obcovací jazyk je jazyk, jímţ se člověk obvykle dorozumívá ve své bezprostřední komunitě. Oproti tomu jazyk mateřský je jazyk, jímţ člověk mluvil v době svého dětství. (Demopaedia, 2010)

13

Pro první poválečné sčítání lidu provedené k 1. březnu 1950 se taktéţ uţívá označení „národní sčítání 1950“, jelikoţ byl současně proveden i soupis zemědělských, průmyslových a ţivnostenských závodů. Poprvé v historii bylo k censu také připojeno sčítání domů a bytů. Stejně jako v předchozích dvou censech se řešilo zjišťování národnosti a byla stanovena její nová definice, jeţ národnost popisovala jako „příslušnost k národu, s jehož kulturním a pracovním společenstvím je sčítaný vnitřně spjat, a k němuž se hlásí“. Za zmínku téţ stojí fakt, ţe aţ do pádu komunismu se jednalo o poslední sčítání zahrnující otázky na náboţenské vyznání a bylo posledním sčítáním vůbec zpracovávaným za tzv. přítomné obyvatelstvo4. Rok 19615 a v něm konaný census se obdobně jako jeho předchůdci neobešel bez jistých změn. Jak je naznačeno výše, bylo sčítání poprvé provedeno za bydlící obyvatelstvo podle pokrokové koncepce tzv. cenzových domácností6, coţ vedlo k získání velmi podrobných dat o sloţení, charakteristikách a podmínkách bydlení rodin a domácností. To následně umoţnilo mimo vedení roční bilance dle řady znaků i stanovení potřeby bytů. Dalším zdokonalením v dějinách československého sčítání lidu se stalo zjišťování údajů o dojíţďce do zaměstnání mezi okresy i do větších měst7. Výsledky tohoto censu byly publikovány v roce 1965 poprvé pod názvem Sčítání lidu, domů a bytů v ČSSR k 1. březnu 1961. Sčítání lidu provedené k 1. prosinci 1970 se neslo převáţně v duchu předchozího censu, upgrade tentokrát probíhal spíše v rovině zpracování dat, k němuţ bylo prvně vyuţito velkokapacitního sálového počítače. Rovněţ se setkáváme s pojmem mikrocensus, který obnášel 2 % výběrové šetření u domácností. Nově zjišťovanými znaky se staly např. rodné číslo, státní příslušnost, rómská národnost, dále frekvence, vzdálenost a doba dojíţďky do zaměstnání či do škol a některé otázky týkající se vybavení domácnosti. Čtvrté poválečné sčítání konané k 1. listopadu 1980 přineslo ještě méně novinek neţ sčítání předchozí. Nejzásadnějším počinem, který ale nebyl součástí samotného sčítání, se stalo zaloţení Centrálního registru obyvatelstva při ministerstvu vnitra. Na poli demografických údajů lze povaţovat za nové rozšíření dat o plodnosti ţen, třídění základních sídelních jednotek podle typů a velikostí a směrové zpracování dat o dojíţďce (dříve bylo prováděno pouze bilanční). Poslední sčítání lidu, domů a bytů před vznikem samostatné České republiky bylo provedeno

4 5

6

7

obyvatelstvo podle místa přítomnosti sčítaných osob v den sčítání, nikoli podle místa jejich trvalého bydliště (www.czso.cz) Desetiletá periodicita byla porušena v důsledku územní reorganizace v roce 1960, kdy byl počet krajů v tehdejším Československu zmenšen z 19 na 10 a ty byly rozděleny na 108 okresů; v Čechách a na Moravě tak vzniklo 7 krajů a 76 okresů. (Nunvářová, 2006) Cenzová domácnost je tvořena z osob společně bydlících v jednom bytě na základě jejich příbuzenských nebo jiných vztahů v rámci jedné hospodařící domácnosti. Je to základní jednotka, která se dále nečlení. (www.czso.cz) s 20 tisíci a více obyvateli

14

k 3. březnu 19918. Pro tento census byla opětovně zavedena otázka na mateřský jazyk, trvalé bydliště v době narození a po čtyřiceti letech také otázka na náboţenské vyznání. Významná změna postihla dotaz týkající se národnosti, která se nemusela shodovat s údajem v občanském průkazu a navíc v souladu s Listinou základních práv a svobod se obdobně jako náboţenské vyznání stala údajem deklaratorním. Nebývale se tak rozšířil počet národností, především přibyla moravská a slezská. Proběhly i některé změny ve způsobu zjišťování ekonomické aktivity a změny významné pro cestovní ruch. Zatím poslední vyhodnocené sčítání lidu, domů a bytů proběhlo dne 1. března 2001. Celkem bylo zjišťováno 26 údajů o osobách, 18 údajů o bytech a bydlení a 12 údajů o domech, a to pomocí tří formulářů: Sčítacího listu osob, Bytového listu a Domovního listu. Diferencovaně od předchozích censů byly některé údaje vypuštěny, jiné naopak přidány. Z nově poptávaných údajů to byl např. dotaz na druhé či další zaměstnání nebo na vybavení bytové domácnosti počítačem. Zcela čerstvě proběhnuvší sčítání lidu, domů a bytů, pro které se stala rozhodným okamţikem půlnoc z 25. na 26. března 2011, přineslo celou řadu novinek. Kupříkladu bylo moţné vyplňovat elektronické sčítací formuláře na internetu a odesílat je on-line nebo prostřednictvím datových schránek. Tento způsob předávání informací patří v současnosti mezi nejbezpečnější vůbec. Dále Český statistický úřad při sčítání lidu 2011 ţádným způsobem nezjišťuje vybavenost domácností ani jejich příjmy a výdaje. Ve sčítacích formulářích tak nejsou ţádné otázky na vlastnictví ledničky, automobilu, chaty, televizoru ani dalších věcí, proti nimţ se v minulých sčítáních zdvihla vlna nevole. Z hlediska vybavení domácnosti je pro statistiku důleţitá pouze otázka, zda má rodina moţnost vyuţívat osobní počítač a připojení k internetu. Termín vyhlášení definitivních výsledků ze sčítání je dán Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 763/2008, podle kterého musí být výsledky zveřejněny nejpozději 27 měsíců po skončení roku 20119, tj. do jara roku 2014. „ČSÚ předpokládá ukončení zpracování dat cca do dvou let od rozhodného okamžiku. Předběžné výsledky by mohly být publikovány již ke konci roku 2011 či na počátku roku 2012, přičemž předběžné výsledky budou publikovány dle trvalého bydliště, definitivní výsledky dle obvyklého bydliště.“ (www.facebook.com10).

8 9

10

K posunutí termínu z původního 1. prosince 1990 došlo vzhledem ke kolizi s termínem pořádání komunálních voleb. (Brabcová, 2002) Nařízení ES konkrétně stanovuje, ţe členské státy poskytnou Eurostatu konečné a ověřené údaje do 27 měsíců po skončení referenčního roku, přičemţ referenční rok spadá na počátek kaţdého desetiletí a prvním referenčním rokem je rok 2011. Oficiální webové stránky SLDB 2011 na Facebooku

15

2 Dynamický vývoj českých zemí 2.1 Středověká populace českých zemí11 Území českých zemí bylo podle archeologických nálezů osídleno jiţ ve starší době kamenné, avšak první odhady o počtu obyvatelstva jsou prováděny teprve k příchodu slovanského obyvatelstva ve 4. - 6. století. Ačkoliv se odhady různí, lze se přiklonit k Matiegkově (1917) odhadu 200 – 300 tisíc obyvatel na území dnešních Čech. Vzhledem k době, ve které byl odhad učiněn, je reálnější horní hranice, jelikoţ pozdější archeologické výzkumy odkryly mnoţství nových nalezišť. Spolu s odhadem 150 tisíc obyvatel na Moravě a ve Slezsku se tak dostaneme k téměř půlmilionové populaci na našem území. V následujících staletích dochází k postupnému nárůstu obyvatelstva, podle odhadů Matiegky (1917) počet obyvatel Čech do roku 1200 dosáhl 500 aţ 600 tisíc12, a k roku 1350 ze zvýšil na 800 tisíc aţ jeden milion, coţ však někteří autoři povaţují za dosti podhodnocené. Choc (1963) odhaduje počet obyvatel Čech k roku 600 na 226 tisíc, k roku 900 na 412 tisíc a k roku 1250 na 830 tisíc. Z. Boháč (1987) uvádí kolem roku 1050 odhad počtu obyvatel Čech ve výši 450 tisíc, včetně Moravy pak 680 tisíc, k roku 1200 jiţ 883 tisíc, včetně Moravy 1,24 milionu, a k roku 1400 přiřazuje 1,9 aţ 2,2 milionu, včetně Moravy dokonce 2,8 aţ 3,3 miliony obyvatel. Boháčovy odhady se ale potýkaly s těţkou kritikou především historika F. Šmahela, neboť by tak české země kolem roku 1400 s hustotou zalidnění 36 – 42 osob na km2 patřily k nejlidnatějším státům Evropy. Šmahel (1993) poukazuje především na výsledky statistického zpracování toskánského katastru z roku 1427, kde podle relativně spolehlivých dat vychází, ţe v toliko rozvinuté italské oblasti ţilo pouze 24 obyvatel na km2 a dovozuje, ţe hustota zalidnění na našem území se mohla spíše blíţit předpokládanému německému průměru 15,4 obyvatele na km2. Šmahel (1993) sám však nepostupoval ve svých výpočtech zcela správně, jelikoţ předpokládal, ţe počet obyvatel roku 1400 musel být niţší neţ roku 1529, ze kterého převzal odhad J. Janáčka 2,6 milionu obyvatel pro Čechy, Moravu a celé Slezsko a extrapolací vypočítal odhad dvoumilionové populace k roku 1400. Avšak české země se v 15. století vylidnily, tudíţ pro rok 1400 musíme počítat s vyšším počtem obyvatel neţ roku 1529. (Maur, 1996). Pokud budeme respektovat nadhodnocenost odhadů Boháče a podhodnocenost odhadů Šmahela, můţeme pracovat s odhadem počtu obyvatel na území Čech a Moravy ve výši zhruba 2,5 milionu osob na počátku 15. století. Následují husitské války, jejichţ dopad na počet obyvatel ovšem nelze příliš pravdivě určit především kvůli nejednotnosti předchozích populačních odhadů. Mnozí autoři se však shodují, ţe k doplnění válečných ztrát došlo jiţ koncem 15. století.

11

12

Hranice počátku středověku se obvykle pokládá k roku 476 (zánik říše Západořímské) naopak názory na oficiální ukončení středověku se různí; někteří za konec středověku povaţují objevení Ameriky v roce 1492, jiní rok 1517 v souvislosti s Martinem Lutherem nebo rok 1526 a bitvu u Moháče. (Holubová, 2011) tedy asi o 200 tisíc méně neţ Choc o několik desetiletí později

16

Tabulka 1: Odhady počtu obyvatel Čech do roku 1400 (v tis. obyv.) Období/rok Autor

4.-6. st.

600

900

1000

1200

1350

1400

200-300

-

-

400

500-600

800-1000

1000

Choc (1963)

-

226

412

500

830

-

-

Z.Boháč (1963)

-

-

-

450*

883

-

1900-2200

200-300

-

-

400

600

1300

-

Matiegka (1917)

Těmínové (1974)

Zdroj dat: dle autorů v tabulce, vlastní zpracování. Pozn.: *1050

Je nutno mít na zřeteli, ţe všechny takto historické odhady jsou nejisté, opírají se o neúplné informace, o různé metody výpočtu a o různé odhady učiněné jinými badateli, a je nezbytné brát do úvahy značné výkyvy způsobené hladomorem a morovými epidemiemi, které v průběhu 13., 14. a 15. století suţovaly nejen české země, ale i většinu zemí Evropy. Např. Čornej (1993) uvádí, ţe ačkoliv mor pronikl do Čech ve větším měřítku jiţ v polovině 14. století, první rozsáhlá morová epidemie propukla aţ v roce 1380 a způsobila značný úbytek obyvatelstva; podle odhadů asi 10 – 15 % populace. Maur (1996) poté zmiňuje pravidelné morové rány od roku 1390 zakončené zřejmě nejhorší epidemií moru u nás v letech 1520 – 1521.

Rámeček 2: Osídlení v 11. aţ 14. století Osídlení území samozřejmě nebylo rovnoměrné, prvotně byly osidlovány oblasti kolem řek a území s niţší nadmořskou výškou. Nejstarší sídelní území vznikala ve stepích a lesostepích pokrývajících oblast dolního Poohří, dolní Povltaví, Polabí, dále oblast dolnomoravského, dyjskosvrateckého a část hornomoravského úvalu a území soutoku Opavy a Odry. Z různých oblastí v průběhu 11. století vycházely silné kolonizační proudy domácího obyvatelstva, které ještě více nabraly na síle ve století 12. a pokračovaly s větší či menší intenzitou aţ do 14. století, kdy bylo osídlení českých zemí v podstatě dokončeno. Zmíněné kolonizační proudy směřovaly jak do vnitrozemí, tak k pohraničním horám. Oblast Českomoravské vrchoviny tak byla osidlována z české i z moravské strany. Souvislé osídlení dosáhlo nadmořské výšky 500 – 600 metrů jiţ koncem 12. století. A ve 12. století se téţ začíná měnit etnické sloţení českých zemí; podstatně vzrůstá váha německé skupiny a české země se stávají dvojjazyčnými. Oproti národnostnímu sloţení Čech a Moravy z minulého století však německé etnikum představovalo mnohem menší celek a netvořilo souvislý pás ani v pohraničních oblastech. Zato v některých částech našeho území, např. na Českomoravské vrchovině, sahalo mnohem dále do vnitrozemí. Zdroj: Zpracováno podle Maura (1996).

17

2.2 Novověké dějiny českých zemí13 2.2.1 Třicetiletá válka a její důsledky Mnohem fatálnější dopady na populaci českých zemí neţ husitské války měla válka třicetiletá. Zde opět záleţí na správnosti odhadu předválečného počtu obyvatelstva. Podle „spravedlivého sečtení“ z roku 1582 měly mít české země toho roku kolem 3,3 milionu obyvatel, avšak nelze vyloučit duplicitu některých údajů. Naproti tomu odhady počtu obyvatel po třicetileté válce se pohybují kolem jednoho milionu. Pokud bychom se drţeli hypotézy spravedlivého sečtení, podle které na našem území ţilo přes tři miliony obyvatel, znamenalo by to dvoutřetinovou ztrátu obyvatelstva během třicetileté války. Mírnější odhady však hovoří pouze o 30% úbytku populace. (Srb, 2004) S tím souhlasí téţ I. Čornejová (1993), která uvádí, ţe před válkou v Čechách ţilo asi 1,7 milionu lidí, zatímco po válce to bylo pouze 950 tisíc, a přidává i odhad pro Moravu, kde podle ní z původních 900 tisíc obyvatel zůstalo asi 600 tisíc. Novodobější historikové se všeobecně shodují v tom, ţe nelze přijímat starší přemrštěné odhady více neţ třímilionových předbělohorských Čech. J. Janáček (1968) dospěl k výpočtu 1,25 – 1,35 milionu obyvatel, O. Placht (1957) spočetl 1,7 milionu, V. Davídek (1965) hovoří asi o dvou milionech, J. Petráň (1990) uvádí necelé dva miliony a G. Hofmann (1991) publikoval číslo 1,5 milionu obyvatel Čech. Odhady se tedy pohybují v rozmezí 1,25 aţ 2 miliony. O samotném faktu, ţe populační ztráty byly výrazné, však nemůţe být pochyb. Jak uvádí Maur (1996), docházelo k nim zejména ve druhé polovině třicetileté války, kdy se české země staly trvalým dějištěm válečných akcí, vedoucích k dramatickým emigračním úbytkům populace a především ke ztrátám na ţivotech způsobeným epidemiemi a hladomory. Ty na naše území zavlekla vojska vyznačující se více neţ příhodnými předpoklady pro bujení nejrůznějších nemocí, tedy vysokou koncentrací lidí a špatnými hygienickými podmínkami. Třicetiletá válka kromě úmrtnosti negativně ovlivnila i ukazatele porodnosti a plodnosti. Původcem problému byly i výše zmíněné hladomory a dočasná sterilita způsobná stresem a podvýţivou. Zásadnější narušitelem porodnosti se stala sňatková situace, v první řadě omezení sňatečnosti a odkládání sňatků, ke kterému vedly nejistota, hlad a vynucené migrace. Roku 1651 byl proveden tzv. soupis podle víry, jenţ poukázal na další skutečnost nepřející porodnosti, a sice značné věkové rozdíly mezi manţely. Tento trend byl způsoben zejména druhými sňatky ovdovělých muţů, kteří si raději brali za manţelku mladou dívku neţ vdovu stejného věku. Takto věkově nerovný svazek samozřejmě ve většině případů ústil ve zkracování délky trvání manţelství a tím i plodivého období ţeny. Sociálně psychologickým 13

Obdobně jako středověk, ani dějiny novověku nelze časově striktně vymezovat. U počátku novověku samozřejmě záleţí, který termín je zvolen pro konec středověku. Konec novověku je pak moţné situovat k závěru 18. století ve spojitosti s Velkou francouzskou revolucí (1789), ke konci 19. století či aţ k počátku století dvacátého v souvislosti s koncem první světové války. (Holubová, 2011)

18

rysem dané doby byl i fakt, ţe ovdovělí muţi se ţenili velmi brzy po úmrtí své ţeny, aby opatřili dětem novou matku a sobě hospodyni, kdeţto ovdovělé ţeny drţely smutek podstatně déle. Důsledkem uvedeného je opět sniţování plodnosti ţen, dále zvyšování počtu neprovdaných ţen přímo úměrně se zvyšováním jejich věku a mnohem více neprovdaných ţen neţ muţů. (Maur, 1996).

2.2.2 Populační odhady 17. a 18. století a počátek demografických změn 18. století bylo po stránce demografické započato ve znamení rychlého populačního růstu, kdy ročně přibývalo aţ 1,5 % obyvatel. Pavlík (1985) odhaduje počet obyvatel za Čechy a Moravu v roce 1650 na dva miliony, kdeţto roku 1712 jiţ na 2,8 milionu a v roce 1750 téměř na 3,4 milionu. Podobná čísla byla publikována i v Demografické příručce z roku 1982, s rozdílem v odhadu pro rok 1700, kdy je zde předpokládáno 2,4 milionu obyvatel. Bratři Těmínové (1974) pak učinili odhad pouze pro Čechy, a to ve výši jednoho milionu k roku 1650 a 1,8 milionu k roku 1700. Hofmann (1991) souhlasí s jednomilionovým odhadem pro rok 1650, avšak odhad pro rok 1700 povaţuje za přehnaný a uveřejňuje údaj 1,5 milionu osob. Ani tento populační růst nebyl nepřetrţitý a můţeme v něm nalézt několik větších úmrtnostních zářezů. Dle historických záznamů se jednalo zejména o epidemii moru v roce 1681, válku o dědictví rakouské probíhající v letech 1740 - 1748, sedmiletou válku v letech 1756 - 1763 a neúrodu doprovázenou posledním z velkých hladomorů okolo roku 1771. Jak píše Fialová (1996), v 18. i 19. století se české země vyznačovaly mladou populací; dětí do 15 let byla asi třetina a po započtení věkové skupiny 15 – 20letých se podíl takto mladé sloţky populace zvýšil na 45 %. Koncem 18. století se začínají zlepšovat úmrtnostní poměry, lidé se doţívají vyššího věku, avšak zásluhou přetrvávající vysoké plodnosti se věkové rozloţení populace příliš nemění. Tyto demografické změny vedou k růstu populace a můţeme tak hovořit o počátku demografické revoluce v českých zemích.

19

Rámeček 3: První demografická tranzice Jednou z teorií, snaţících se vysvětlit změny v úrovni demografické reprodukce, je teorie demografické revoluce, zvané téţ demografický přechod nebo demografická tranzice. Demografickou revolucí je myšlen proces, kdy se reprodukce mění z extenzivní v intenzivní, a to v souvislosti s proměnou společnosti tradiční na společnost moderní. Teorie se zabývá dvěma hlavními ukazateli – mírou úmrtnosti a mírou porodnosti, přičemţ ukazuje, ţe demografická reprodukce sice biologicky podmíněna, ale zároveň je ovlivňována situací ve společnosti. V teorii demografické revoluce lze vymezit čtyři základní fáze, z nichţ prostřední dvě promítají prudké změny ukazatelů rození a umírání tolik potřebné pro tuto teorii. Jedná se nejprve o prudké sníţení úmrtnosti následované poklesem porodnosti, jak naznačuje následující graf. Graf 1: Model demografického přechodu

Zdroj: Převzato z: Toušek, Kunc a Vystoupil, 2008, s. 84.

První fáze je charakteristická pro preindustriální společnost a vyznačuje se vysokou mírou úmrtnosti i porodnosti (udrţující i malý populační přírůstek) a kolísáním především míry úmrtnosti vlivem nemocí a jejich epidemií, špatné lékařské péče, nepříznivých přírodních podmínek, neúrody a následných hladomorů atp. Vysoká porodnost je způsobena hned několika faktory, které budou předvedeny v dalším textu na několika hypotézách. Druhé stádium je charakteristické poklesem úmrtnosti, pročeţ bývá téţ označováno termínem tranzice úmrtnosti. Sníţení úmrtnosti bylo způsobeno řadou faktorů, mezi které patří ekonomický rozvoj země a tím sníţení ztrát ve válečných konfliktech, zlepšování technologií spojené s průmyslovou revolucí, zvětšení a zlepšení nabídky potravy způsobené růstem produktivity v zemědělství i v průmyslu, dále zlepšování v oblastech zdravotnictví, hygieny či vzdělávání souhrnně vedoucí ke sniţování především kojenecké úmrtnosti. Především objevy ve zdravotnictví v 19. a 20. století měly nedozírnou hodnotu ve vztahu ke sniţování úmrtnosti. Od počátku 70. let 19. století byly objeveny účinné protilátky či očkovací vakcíny proti vzteklině, tuberkulóze, černému kašli, záškrtu, spále, choleře, malárii, tyfu a dalším chorobám. Na sklonku 19. století bylo objeveno rentgenové záření nezbytné pro včasné odhalení tuberkulózy a v polovině 20. století lékařská věda přichází s objevem antibiotik. S poklesem úmrtnosti však nekoresponduje přetrvávající vysoká porodnost a dochází tak k náhlému populačnímu růstu.

20

Rámeček 3 - dokončení Aţ ve třetí fázi, kdy probíhá sniţování porodnosti (tranzice porodnosti), se populační přírůstek opět zmenší. Na poklesu míry porodnosti se podepisují například vyšší vzdělanost, emancipace ţen, přístup k antikoncepci, urbanizace a s ní související menší „potřeba dětí pro práci“, proměna významu dětí pro rodinu, ale i samotný fakt sníţení kojenecké a dětské úmrtnosti. Rabušic (2001) interpretuje čtyři hypotézy kauzálního vztahu mezi poklesem úmrtnosti a následným poklesem porodnosti. Jednak je to hypotéza o vlivu přežívajících dětí; jak uţ název napovídá, není třeba plodit tolik dětí k dosaţení určitého cíle, poněvadţ narozdíl od předchozích období většina dětí přeţívá. Hypotéza o nahrazování dětí plyne ze skutečnosti, ţe kvůli vysoké úmrtnosti dětí bylo třeba rodit více dětí jako „náhradu“ za zemřelé. Dále jsou to hypotéza o redukci nejistoty a hypotéza o pojistce proti vdovství, které se opírají o skutečnost, ţe ţivot ve stáří byl závislý na dětech přeţivších do dospělého věku. Při vysoké úmrtnosti navíc bylo pravděpodobné, ţe jeden z manţelů brzy ovdoví, coţ by především pro ţenu bylo z ekonomického hlediska dosti problematické. Děti proto byly plozeny záhy po sňatku a ve větším mnoţství. Osobně si nejsem zcela jista, zda se s uvedenými hypotézami ztotoţnit či nikoliv. Dovolila bych si pochybovat o takto promyšleném plození dětí před demografickým přechodem. Spíše bych se přikláněla k vysoké porodnosti jako k důsledku neexistence či neznalosti antikoncepce a tradiční roli tehdejší ţeny. Čtvrtá fáze je stádiem nízké porodnosti i úmrtnosti a populační růst se vyrovnává podobně jako ve fázi první s tím rozdílem, ţe na konci demografického přechodu se tak děje při mnohem niţších hladinách jak ukazatelů rození, tak ukazatelů umírání. Porodnost dokonce můţe natolik klesnout, ţe jiţ nebude schopna udrţovat kladný populační přírůstek; tím bude ještě více umocněno stárnutí populace, které je problémem i v zemích s mírným populačním přírůstkem. Průběh v konkrétní oblasti závisí na kombinaci jednotlivých faktorů a na předchozím vývoji. Počátky přechodu se odehrály v polovině 18. století v Evropě, především ve Francii a Anglii. Později postupně zasáhl ostatní země západní Evropy, Austrálii, Severní Ameriku, východní a jiţní Evropu, Japonsko. V posledně jmenovaných oblastech demografická revoluce končila v polovině 20. století. Ve vyspělých zemích byl tento proces velmi zdlouhavý. Naopak v rozvojových zemích demografická revoluce začala aţ v 60. letech 20. století a probíhá velmi rychle. Platí, ţe čím později revoluce začne, tím je rychlejší - ze zemí, kde jiţ proběhla, sem proniká například kvalitnější lékařská péče. U nás demografická revoluce proběhla přibliţně v letech 1830 - 1930, na Slovensku o něco později (1900-1950). Zdroj: Zpracováno podle Yaukey (2007); Caldwell (2006); Chludilová (2011); Rabušic (2001).

2.2.3 Reformy 18. a 19. století Konec 18. století a 19. století byl obdobím poměrně velkých změn na mnoha polích s demografickým vlivem. Jedná se zejména o reformy za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Z tereziánských reforem lze k nejdůleţitějším řadit tereziánský katastr dokončený roku 1748 a revidovaný o osm let později a dále zavedení povinné školní docházky pro děti do 6 do 12 let z roku 1774. Josef II. krátce po nástupu na trůn v roce 1781 vydal patent o zrušení nevolnictví, který umoţňoval poddaným uzavírat sňatky, stěhovat se a dávat děti do učení a na studie bez souhlasu vrchnosti. Nevolnictví nahradil mnohem mírnějším poddanstvím, které v podstatě znamenalo pouze zachování roboty. Jedním z důsledků patentu byl růst vzdělanosti, jelikoţ více lidí mohlo svobodně studovat. Inovací v oblasti zdravotní 21

péče se stal dekret, na jehoţ základě stát začal budovat zdravotnická zařízení; nemocnice14, porodnice, nalezince, sirotčince atp. Dalším důleţitým počinem Josefa II. v roce 1781 bylo vydání tolerančního patentu, resp. série nařízení upravujících problematiku tolerance pro různé země monarchie. Toleranční patent rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle římskokatolického vyznání také luteránské, kalvínské a ortodoxní křesťanství. Neznamenalo to však zrovnoprávnění, ale opravdu pouze toleranci, jak plyne ze samotného názvu. Od následujícího roku byla podobným způsobem tolerována i ţidovská víra; byla odstraněna některá poniţující omezení15. První třetina 19. století se nesla ve znamení první průmyslové revoluce, přichází metternichovský absolutismus, revoluční rok 1848 a posléze bachovský absolutismus, druhá průmyslová revoluce, vzestup školství i kultury. Přelomem se stal právě revoluční rok 1848, se kterým dochází ke zrušení poddanství včetně roboty, čímţ zcela padly feudální vazby a byla umoţněna svobodná migrace.

2.3 Počátky moderních dějin 2.3.1 Statistika přirozené měny v letech 1785 až 1937 Od roku 1785 je pravidelně sledována statistika přirozené měny, tedy i počtu obyvatel, přičemţ pro zmíněný rok bylo spočteno 4,25 milionu obyvatel. Od toho roku aţ po rok letošní existuje nepřetrţitá řada ročních údajů o počtu obyvatel. Ten kromě drobných výkyvů narůstal aţ do první světové války. Hranice pěti milionů obyvatel byla překročena v roce 1818, o pouhých 13 let později, v roce 1831, bylo dosaţeno šesti milionů a 23 let poté, v roce 1854, sedmi milionů. V té době v českých zemích plně probíhal demografický přechod zapříčiněný vysokou porodností a poklesem úmrtnosti (viz Rámeček 3). Roční populační přírůstek se pohyboval kolem 7 promile, v některých letech výrazně překračoval i 1 procento. K většímu narušení přírůstkového trendu došlo kromě drobných excesů pouze v roce 1806, kdy se sešel pokles ţivě narozených s dramatickým nárůstem zemřelých, který vyústil v záporný přirozený přírůstek – nebývalých 112 tisíc osob. Jednalo se ale pouze o tento rok a propad byl způsoben jednak válečnými operacemi během napoleonských válek16, a jednak epidemií neštovic, která se prohnala českými zeměmi. Epidemie cholery v roce 1866 sice také měla na svědomí obrovské mnoţství obyvatel, avšak díky vysokému počtu ţivě narozených záporné saldo přirozeného přírůstku dosáhlo „pouze“ 41 tisíc obyvatel. Situaci bezesporu opět ovlivnily 14

15

16

Byla tak vystavěna např. všeobecná nemocnice v Brně roku 1786, v Olomouci roku 1787 a v Praze v roce 1790. Podle tohoto vzoru začala stavět podobná zařízení i další města; Tábor v roce 1810, Jindřichův Hradec roku 1821 a vznikala i soukromá sanatoria a lázně. (Fialová, 1996) Ţidé byli do té doby povinni nosit ţluté znamení na oděvu, ţít v ghettu, platit mýtné u městské brány a další poplatky, byli vyloučeni z některých ţivností a všech úřadů i stupňů šlechtictví, nesměli drţet některé nemovitosti. (Bělina, 1993) V listopadu 1805 se francouzské jednotky objevily v Klatovech, Českém Krumlově, Jindřichově Hradci a Pelhřimově. Hlavní část Napoleonovy armády se však přesouvala k Brnu, kde 2. prosince zvítězila v bitvě u Slavkova. (Bělina, 1993)

22

válečné akce, tentokrát v rámci Prusko-rakouské války17. Jak je jiţ výše zmíněno, vojska se stávala příhodnými přenašeči nemocí a ohnisky epidemií; kromě toho nárůst úmrtnosti byl jistě ovlivněn i krvavou bitvou u Hradce Králové, proběhnuvší právě v roce 1866. Jak uvádí Fialová (1996), okamţitou změnu úmrtnostních poměrů mohla způsobit i rozsáhlejší neúroda, jelikoţ zesláblé obyvatelstvo tak podléhalo i banálním onemocněním, jako tomu bylo v letech 1847-49 nebo 1872-73. Tabulka 2: Pohyb obyvatelstva českých zemí v letech 1785-1937 v intencích zhruba dnešní rozlohy (78,9 tis. km2) Přirozený Počet Kojenecká Ţivě narození Zemřelí* Počet přírůstek Rok zemřelých úmrtnost obyvatel do 1 roku (‰) absolutně v ‰ absolutně v ‰ absolutně v‰ 1785 43,1 153 103 36,0 30 251 7,1 4 250 000 1790 8,0 152 550 44,6 45 741 10,3 4 444 000 1800 42,1 177 730 38,1 18 281 3,9 4 659 000 1806 170 277 34,9 282 321 57,8 -112 034 -22,9 4 883 000 1810 198 407 40,7 218 034 44,8 -19 627 -4,0 60 284 303,8 4 870 000 1820 232 287 44,1 137 938 26,2 94 349 17,9 52 578 226,3 5 272 791 1830 235 046 39,2 167 326 27,9 67 720 11,3 57 357 244,0 5 996 788 1840 248 179 38,9 175 901 27,6 72 278 11,3 59 567 240,0 6 378 071 1850 279 375 40,9 238 192 34,9 41 183 6,0 74 966 268,3 6 826 465 1857 286 069 40,3 197 287 27,8 88 782 12,5 69 505 243,0 7 091 652 1866 295 548 39,2 336 685 44,7 -41 137 -5,5 86 770 293,6 7 532 419 1869 292 240 38,2 212 678 27,8 79 562 10,4 74 255 254,1 7 643 553 1880 306 444 37,1 229 462 27,8 76 982 9,3 79 046 257,9 8 252 040 1890 307 225 35,3 254 987 29,3 52 238 6,0 85 542 278,4 8 703 318 1900 330 662 35,4 227 920 24,4 102 742 11,0 79 094 239,2 9 333 853 1910 295 617 29,5 196 728 19,6 98 889 9,9 56 079 189,7 10 035 575 1915 197 542 19,2 201 280 19,6 -3 738 -0,4 42 570 215,5 10 221 815 1918 120 579 12,1 236 035 23,6 -115 456 -11,5 23 405 194,1 10 004 335 1921 257 281 25,7 161 321 16,1 95960 9,6 43 041 167,3 10 002 030 1930 207 224 19,5 142 159 13,4 65 065 6,1 25 268 121,9 10 648 057 1937 155 996 14,3 139 558 12,8 16 438 1,5 15 715 100,7 10 888 540 Zdroj dat: Obyvatelstvo – roční časové řady (c2011), vlastní zpracování. Pozn.: *v roce 1785 zemřelí včetně mrtvě narozených

K pokoření osmimilionové hranice došlo v roce 1876 (po 22 let), na devět milionů populace českých zemí dosáhla roku 1895 a o pouhých 15 let později, v roce 1910, se jednalo jiţ o deset milionů obyvatel. Docházelo tak zhruba k milionovému nárůstu obyvatelstva kaţdých 20 let a nebýt vysoké emigrace, byly by přírůstky znatelně vyšší. Mohutný nárůst obyvatelstva v průběhu a okolo 19. století dokládá i tabulka 2 obsahující téţ největší záporné zářezy přirozeného přírůstku. Z ní je patrné i postupné sniţování kojenecké úmrtnosti počátkem 20. století vyvolané zejména zavedením radikálních opatření při úpravě pitné vody a očkováním proti nejčastějším dětským nemocem. Pod 200 promile poprvé poklesla v roce 1910 a trvale pod ní zůstávala od roku 1916. Na konci sledovaného období, v roce 1937, dokonce dosáhla pomyslné hranice 100 promile. Jednalo se o výrazné zlepšení, avšak oproti dnešní míře kojenecké úmrtnosti to byla stále velmi vysoká hodnota. Hrubá míra úmrtnosti s ohledem k dnešním hodnotám zaznamenala mnohem významnější skok do niţších poloh. Od 17

Téţ bitva o rakousko-uherské vyrovnání

23

roku 1785 do roku 1937 poklesla na třetinu a od počátku 20. století zhruba na polovinu, tedy na hodnotu 12,8 promile, coţ je vůči 10 promile z několika posledních let velmi příznivý výsledek. Obdobně klesá hrubá míra ţivorodosti, od roku 1785 taktéţ spadla na jednu třetinu, tzn. zhruba na 14 promile. Zůstal tak zachován, v souladu s teorií demografického přechodu, mírný přirozený přírůstek.

2.3.2 První světová válka a její důsledky Těsně před první světovou válkou i přes přetrvávající emigraci stále dochází k růstu počtu obyvatel. Ovšem od roku 1915 začíná populace pociťovat úbytek narozených dětí doprovázený zprvu mírným záporným saldem přirozeného přírůstku, který vrcholí roku 1918 téměř 116 tisícovým záporem. Hrubá míra ţivorodosti roku 1915 spadla oproti roku 1910 na dvoutřetinovou hodnotu a roku 1918 to bylo hodnota jen o něco málo vyšší neţ poloviční. Nemalý podíl na situaci měla i epidemie španělské chřipky, která řádila v letech 1917 – 1918. V. Srb (1979) vypočítal, ţe v průběhu první světové války se „nenarodilo“ 550 tisíc dětí, ve válce zahynulo 300 tisíc muţů a navíc zemřelo 60 tisíc osob. Podle této hypotézy válečné ztráty činily více neţ 900 tisíc obyvatel. Válka zanechala nesmazatelný zářez ve věkové pyramidě na straně muţů, především ve věkové kategorii 20 – 40 let. Poválečný vývoj počtu obyvatelstva odráţel právě uvedený fakt omezené válečné reprodukce a především v první polovině 20. let probíhala vlna určité kompenzace; prudce stoupla jak sňatečnost, tak porodnost. První tři roky po válce sňatečnost překračovala 12 promile, coţ byl oproti třem aţ čtyřem promile z let 1915 – 1917 téměř čtyřnásobný nárůst. Sňatková exploze vyvrcholila v roce 1920 se 135 714 sňatky a pokračovala v roce 1921 s počtem 125 417 sňatků (oproti 32 726 v roce 1916). Přispěly k tomu i legislativní změny, které sniţovaly věk způsobilosti k uzavření manţelství na 21 let a umoţňovaly uzavřít další sňatek po rozvodu manţelství všech občanů bez ohledu na vyznání. (Kučera 1994). Dalším důvodem pro zlepšování reprodukční situace se pak mohla stát i zlepšená situace hospodářská; československé hospodářství od poloviny 20. let zaţívá výraznou konjunkturu.

2.3.3 Světová hospodářská krize ve 30. letech Výsledky sčítání lidu v roce 1930 ukázaly oproti roku 1921 téměř 7% nárůst počtu přítomných obyvatel. V následujících sedmi letech pak dochází k čím dál menším populačním přírůstkům způsobeným z části i hospodářskou krizí, která se s větší či menší intenzitou prohnala celým světem. Mezi její důsledky patřilo i odkládání sňatků, a tedy pokles sňatečnosti. Důvod byl jasný, lidé se nechtěli hnát do manţelství s vidinou nejisté budoucnosti, v situaci plné rozvinuté hospodářské krize provázené vysokou nezaměstnaností. Jak uvádí Moravcová (1993), světová hospodářská krize vypuknuvší na podzim 1929 zasáhla Československo poněkud opoţděně, zde kulminovala v létě 1933 a odeznívala déle neţ v ostatních zemích. Zatímco celou druhou polovinu 20. let se roční průměrná nezaměstnanost pohybovala okolo 50 tisíc osob, od roku 1930 začala prudce stoupat, v letech 1933 – 1935 24

dosahovala téměř na 700 tisícové hodnoty, přičemţ v březnu 1933 bylo úředně registrováno dokonce 978 tisíc nezaměstnaných.

2.4 Demografické dění v průběhu druhé světové války Od října roku 1938 se demografická statistika začala omezovat na území Protektorátu Čechy a Morava, které tvořilo pouze 63 % předprotektorátního území. Statistické údaje za české území byly rekonstruovány aţ po válce, především za pomoci odhadů z posledního předválečného sčítání lidu (1930). Vzhledem k tomu je nutno data přijímat s určitou opatrností. Nelze však zpochybňovat fakt, ţe počet obyvatel za války stoupal; v pohraničí zřejmě také vlivem německé imigrace. Tabulka 3: Pohyb obyvatelstva českých zemí v letech 1938-1946 v intencích zhruba dnešní rozlohy (78,9 tis. km2) Přirozený Ţivě narození Zemřelí Počet obyvatel přírůstek Rok absolutně v ‰ absolutně v ‰ absolutně v‰ celkem vnitrozemí pohraničí 1938 163 525 15,0 143 115 13,2 20 410 1,9 10 877 442 7 292 442 3 585 000 1939 192 344 17,3 146 976 13,2 45 368 4,1 11 105 990 7 489 990 3 616 000 1940 218 043 19,5 153 499 13,8 64 544 5,8 11 159 539 7 541 539 3 618 000 1941 208 913 18,8 152 048 13,7 56 865 5,1 11 129 373 7 493 373 3 636 000 1942 199 259 18,0 153 096 13,8 46 163 4,2 11 054 018 7 392 018 3 662 000 1943 225 379 20,4 153 349 13,9 72 030 6,5 11 034 846 7 315 846 3 719 000 1944 230 183 20,7 161 457 14,5 68 726 6,2 11 109 341 7 332 341 3 777 000 1945 194 182 18,2 184 944 17,3 6 238 0,9 10 692 912 x x 194618 210 454 22,1 134 568 14,1 75 886 8,0 9 523 266 x x Zdroj dat: Obyvatelstvo – roční časové řady (c2011); Srb (2004), vlastní zpracování.

Díky sníţení nezaměstnanosti po přechodu hlavní vlny krize se začal zvyšovat počet uzavřených manţelství. Největší vzestup je patrný v letech 1939 a 1940. V roce 1939 se v pohraničí zvýšil počet sňatků o 67 %, na území Protektorátu o 39 %. V roce 1940 nastal menší pokles, který se nezastavil ani v roce následujícím. Další vlna zvýšené sňatečnosti proběhla v roce 1942, následně se sňatečnost opět sníţila. Důvodů pro vysoké hodnoty sňatečnosti bylo hned několik. V roce 1939, potaţmo v roce 1940, to byla jednak demobilizace a zrušení vojenské sluţby pro muţe české národnosti, jednak jiţ zmíněná kompenzace za odkládání sňatků v době krize, dále snaha o uspíšení vstupu do manţelství před vypuknutím války nebo na jejím začátku a určitý vliv mohly mít údajné zprávy, ţe Němci chystají zákaz sňatků českého obyvatelstva. V roce 1942 výrazně vzrostl počet uzavřených sňatků a narozených dětí, protoţe úřady práce braly větší ohled na ţenaté muţe a z pracovního nasazení osvobozovaly mladé matky19. (Kučera, 1994; Kučera, 1996) 18

19

Poválečný rok 1946 je do tabulky přidán z důvodu moţnosti a viditelnosti přímého srovnání situace těsně po válce; tedy poměrně vysoká hodnota přirozeného přírůstku a současně značný pokles celkového počtu obyvatel způsobený odsunem Němců z pohraničí. V září 1942 okupační úřady v Praze rozhodly o pracovním nasazení celých ročníků mládeţe. Tento postup umoţňoval zachovat převáţnou většinu kvalifikovaných sil pro potřeby domácího průmyslu a současně byl organizačně snáze proveditelný neţ dosavadní individuální způsoby získávání pracovních sil. Ministerstvo hospodářství a práce určilo pro nasazení v Říši ročníky 1921 a 1922. Vedle zdravotně nezpůsobilých byli od

25

Z následující tabulky lze vyčíst, ţe od počátku války aţ do roku 1944 rostla rozvodovost. Tento jev byl zcela přirozený, neboť se projevilo předchozí rychlé zvýšení sňatečnosti a rozpadala se mnohdy uspěchaná manţelství a sňatky uzavřené ze zištných důvodů. Kučera (1994) tento trend odůvodňuje také nástupem desítek tisíc ţen do zaměstnání v převáţně muţských kolektivech zbrojních závodů, odchodem pohraničních (německých) muţů od svých ţen do války a nasazením muţů v Protektorátě a v Německu. Tabulka 4: Pohyb obyvatelstva českých zemí v letech 1938-1946 v intencích zhruba dnešní rozlohy (78,9 tis. km2) Hrubá míra Hrubá míra Index Rok Počet sňatků sňatečnosti Počet rozvodů rozvodovosti rozvodovosti (‰) (‰) (%) 1938 90 391 8,3 6 690 0,6 7,4 1939 134 582 12,1 7 441 0,7 5,5 1940 115 261 10,3 7 945 0,7 6,9 1941 95 720 8,6 7 668 0,7 8,0 1942 103 008 9,3 7 992 0,7 7,8 1943 85 138 7,7 8 508 0,8 10,0 1944 74 124 6,7 9 554 0,9 12,9 1945 80 133 7,5 9 410 0,9 11,7 194620 93 909 9,9 11 711 1,2 12,5 Zdroj dat: Obyvatelstvo – roční časové řady (c2011), vlastní zpracování.

Při výpočtu válečných ztrát zjistíme, ţe struktura obětí byla naprosto odlišná od první světové války, ostatně jako celá demografická situace. Počty narozených se zvýšily, nelze tedy kalkulovat se ztrátou v podobě nenarozených dětí. Ztráty obyvatelstva přímo v boji byly oproti první světové válce velmi mírné; tudíţ největší podíl na válečných ztrátách měli Ţidé. Jak uvádí Kučera (1996) podle norimberských zákonů byly k březnu 1939 za Ţidy povaţovány 103 tisíce obyvatel, z nichţ se necelé třetině podařilo vystěhovat a zbytek, 76 tisíc Ţidů, byl postupně převezen do koncentračních táborů. Odtud se jich vrátilo pouhých 6,5 tisíce. Podobný osud potkal přes 5 tisíc českých Romů, kterých se z Osvětimi vrátilo kolem pěti set. Kromě toho odhady hovoří o dalších 50 aţ 55 tisících lidí zemřelých ve věznicích, koncentračních táborech a při pracovním nasazení v Německu.

20

nasazení v Říši osvobozeni zemědělci, horníci, dělníci válečně důleţitých podniků, příslušníci policie a vládního vojska, zaměstnanci pošt a ţelezničáři. V polovině listopadu 1942 ministr Bertsch nechal rozšířit náborovou akci i o ročníky 1918-1920. V září 1943 bylo rozhodnuto o totálním nasazení ročníku 1924 do leteckého průmyslu. (totalninasazeni.moonfruit.com) Poválečný rok 1946 je do tabulky přidán z důvodu moţnosti a viditelnosti přímého srovnání situace těsně po válce; tedy vzestup sňatečnosti a především rozvodovosti.

26

Rámeček 4: Původ Ţidů a důvody jejich perzekuce Původ ţidovského národa není zcela jasný; podle biblického podání pochází celý izraelský národ ze tří patriarchů – Abraháma, Izáka a Jákoba. Jákob a jeho synové se přestěhovali do Egypta, kde se značně rozrostli a v důsledku toho se faraon snaţil o oslabení takto rostoucího národa jeho zotročením. Bible dále říká, ţe Mojţíš vyvedl izraelský národ z Egypta a po čtyřicetiletém putování jej zavedl na území Palestiny. Tyto dějiny jsou datovány do 13. aţ 10. století ante. Archeologické výzkumy hovoří o trvalém osídlení Palestiny od 12. století ante. V 10. století pak vzniklo Izraelské království. Charakteristickým výrazem pro Ţidy je silná diaspora, tedy nucená emigrace z domácího území a rozptýlení do různých částí světa. Ţidovské území se prakticky od 6. století ante ocitalo pod neustálou nadvládou, ať uţ Asyřanů, Babyloňanů či Peršanů. Ti ţidovské populaci většinou dali na výběr – buď se vzdají své víry, nebo odejdou. Proto Ţidé začali opouštět území Palestiny a směřovali převáţně do Evropy. Vytvořila se tak silná ţidovská základna ve Španělsku, které v té době bylo arabským územím, a Arabové Ţidy tolerovali. Navzájem vedle sebe ţili muslimové, ţidé i křesťané. Avšak v 8. století našeho letopočtu nastal zlom, bitvou u Poitiers byla zastavena arabská invaze do Evropy, křesťanští panovníci začali Araby ze Španělska postupně vytlačovat, a s nimi i Ţidy. Ţidé opět dostali na výběr – buď přestoupí na křesťanskou víru, nebo budou muset odejít. Celé Španělsko se do 15. století rekatolizovalo a ţidé postupně odcházeli, přesouvali se všemi směry, často přes Francii dál na východ. Velké mnoţství ţidů se dostalo do Polska, na Ukrajinu, do Ruska, i na území českých zemí. První zmínky o ţidovském osídlení na území českých zemí se datují do 10. století. Nejdříve vznikaly ţidovské obchodní komunity v Praze, kde poţívaly jisté autonomie, avšak jejich právní ochrana byla od počátku nejistá, coţ prokázalo jiţ drancování během první kříţové výpravy na konci 11. století. Počátkem 13. století, po čtvrtém lateránském koncilu, pak byla nařízena segregace ţidů od křesťanského obyvatelstva. Tato segregace znamenala pro ţidovské obyvatelstvo ţivot v ghettech, povinnost nosit na oděvu viditelné označení o příslušnosti k ţidovské víře (většinou ţluté nebo bílé kolečko, ţlutý klobouk nebo ţlutý límec), dále nemohli chodit do škol, nevztahovalo se na ně právo dané země atp. Ţidům byla zakázána veškerá řemesla, mimo ghetto se mohli realizovat pouze ve finančních a obchodních sluţbách; stávali se lichváři. To byl téţ důvod k nenávisti, které později vyuţil i Hitler při svém „konečném řešení ţidovské otázky“. Určitých privilegií se ţidům dostalo za vlády Přemysla Otakara II., avšak za královskou ochranu museli poskytovat panovníkovi půjčky. V následujících staletích byla situace poměrně stabilní, i Karel IV. poskytoval ţidům ochranu z ekonomických důvodů, coţ byl také důvod toho, ţe se českým zemím vyhnulo masivní šíření morové nákazy doprovázející vlnu ţidovských pogromů v jiných koutech Evropy. Nicméně poměrně běţně docházelo k rušení křesťanských dluhů u ţidů. Patnácté století a doba husitská nebyla pro ţidovský lid příznivá; husité rozpoutali několik pogromů a ţidé byli vyháněni z některých měst. Po skončení husitských válek se situace opět uklidnila. Tato situace se neustále opakovala, po silné restrikci a vyhánění ţidů vţdy přicházelo určité uvolnění a potvrzení ţidovských privilegií a naopak. K výraznému zlepšení podmínek ţidovské populace došlo za vlády Rudolfa II., který hojně vyuţíval jejich sluţeb. Během třicetileté války dokonce díky finanční podpoře Habsburků získali volnost v usidlování v celé zemi. Oproti tomu Karel VI. vydal v roce 1726 translokační reskript, který hovořil o opětovném zavření ţidů do ghett, a zákon stanovující maximální počet ţidovských rodin v zemi, tzv. numerus clausus.

27

Rámeček 4 - dokončení Jeho dcera Marie Terezie zasadila ţidovské obci ještě větší ránu, kdyţ roku 1744 vypověděla Ţidy z Čech a následně i z Moravy a Slezska. V jeho důsledku ovšem došlo k tam markantnímu hospodářskému poklesu, ţe od dalšího vyhánění bylo upuštěno. Aţ Josef II. roku 1781 zrušil označování ţidů, zpřístupnil jim univerzitní studium a v rámci asimilace nařídil přejmenování německými jmény. V 19. století, především pod vlivem Velké francouzské revoluce, došlo v řadě evropských zemí k emancipaci Ţidů, k jejich postupnému občanskému zrovnoprávnění, otevřely se brány ghett a Ţidé se začali objevovat v mnoha společenských sférách. Očekávaný konec nepřátelství vůči Ţidům se však nekonal. Masivní pronikání ţidů do oblastí dříve vyhrazených křesťanům a zvyšování ţidovského vlivu vedly k pocitu ohroţení neţidovského obyvatelstva, k závisti Ţidům a k prohlubování nenávisti vůči nim. Dalším zásadním důvodem k neustálé perzekuci ţidů byla jim přisuzovaná vina za zabití Jeţíše, kdy jej ţidovští kněţí označili za zločince, neboť se prohlašoval za krále, a odsoudili ho na smrt. Krize probíhající ve 30. letech plně nahrávala Hitlerovi, protoţe mohl ţidy označit za jeden z činitelů krize, jelikoţ byli bohatí, uměli vydělat peníze v době, kdy ostatní chudli, byli výborní obchodníci a lichváři, ačkoliv k tomu byli donuceni podmínkami, které jim byly stanoveny. Hitler je dále označoval za nečistou rasu, která znehodnocovala rasu germánskou. Za těchto okolností nebylo divu, ţe se Ţidé stali terčem tak silné nenávisti a obětí holocaustu. Zdroj: Zpracováno podle Segert (1995); Pěkný (2001); Lenhart (2010); Holubová (2011).

2.5 Vývoj po druhé světové válce (do roku 1989) 2.5.1 Politické a sociální klima Čtyřicetileté období po druhé světové válce se stalo obdobím závaţných změn a událostí, které silně ovlivňovaly veškeré sociální, demografické i ekonomické dění v republice. Během následujících dekád se na území českých zemí vystřídalo hned několik republik. V roce 1945 přichází třetí21 Československá republika, která neměla příliš dlouhého trvání; končí roku 1948 nástupem komunistů k moci a tvoří tak jen jakýsi mezistupeň mezi poválečným obnovením Československa a komunistickým reţimem v Československu. Období je charakteristické obzvlášť odsunem Němců a návratem emigrantů zpět do vlasti. Období po komunistickém převratu v únoru 1948 můţeme tedy označit na čtvrtou Československou republiku, která byla v témţe roce prohlášena za lidově demokratickou republiku. Československo se zde paradoxně vyznačuje přechodem od demokracie k totalitě, dochází k připojení k sovětskému bloku, k počátku útlaku obyvatelstva, k přechodu na pětileté hospodářské plánování a následnému ekonomickému úpadku. V roce 1953 proběhla měnová reforma22, která sice odstranila znehodnocení měny a černý trh, ale měla za následek 21 22

Navazuje na první republiku vzniknuvší po první světové válce v roce 1918 a druhou republiku, která označovala politický systém v ČSR od října 1938 do března 1939. Zatímco hotovost do 300 Kčs na osobu se přepočítávala v poměru 5:1, u všech ostatních jiţ v poměru 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz. Vklady u peněţních ústavů do 5 000 Kčs včetně byly přepočítávány v

28

pokles ţivotní úrovně a kupní síly obyvatelstva. Demografickou situaci silně ovlivnil rok 1957 přijetím potratového zákona. Konec této dekády je poznamenán politickou represí, vykonstruovanými procesy23 a justičními vraţdami politických vězňů, vytvořením pracovních koncentračních táborů i politickými emigracemi. V pořadí pátá republika vzniká roku 1960 pod označením Československá socialistická republika. Centralizovaný vývoj byl doloţen i socialistickou ústavou z roku 1960, kterou prakticky zaniká autonomie Slovenska. (Halada, 1993). V letech 1962-65, tedy v průběhu třetí pětiletky (1961 - 1965), nastává první ekonomická stagnace, která prokázala neudrţitelnost plánovaného hospodářství a dochází k některým ekonomickým reformám více reflektujícím zákonitosti trhu. Další krize pak proběhla počátkem 80. let. Avšak i přes nesplnění vyhlašovaných velkých změn a zlepšení se ţivoty obyvatel ČSSR v 60. letech začaly měnit k lepšímu, především se zvyšovala bezpečnost, a ačkoliv Československo zůstávalo policejním státem, prostý občan nezasahující do politiky si mohl být jist, ţe nebude v noci vytaţen z postele a odvlečen neznámo kam. Od druhé poloviny 60. let dochází k postupnému uvolňování společnosti a v dubnu 1968 byl ÚV KSČ pod vedením Alexandra Dubčeka schválen liberalizační Akční program KSČ zahrnující např. větší svobodu tisku i orientaci ekonomiky na spotřební zboţí apod. Lid ţádal reformu a veřejně byly projevovány protisovětské názory. Celý proces liberalizace však skončil v srpnu téhoţ roku razantním zásahem Sovětského svazu a jeho okupací Československa. Následovalo období, ve kterém se postupně dostali k moci politici (Dubček byl nahrazen Gustavem Husákem), kteří zahájili tzv. normalizaci, jeţ byla charakteristická uzavřením hranic, obnovením cenzury, čistkou v komunistické straně24, rozsáhlým propouštěným, zrušením mnoha zájmových sdruţení a veškerých dalších liberálních kroků doposud vykonaných. Tím byly jakékoli pokusy o změnu politického systému v republice na dlouhých 20 let potlačeny. Jediným pozůstatkem pokusů o liberalizaci se stalo formální vytvoření federace dvou suverénních států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. V důsledku normalizace panující v 70. letech nepřipadalo v úvahu cestování, na druhou stranu existovala vysoká zaměstnanost a zabezpečení zaměstnání, tudíţ nic nestálo v cestě zakládání rodin a spolu s probíhající pronatalitní politikou vlády bylo přirozeným produktem situace.

23

24

poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, vyšší vklady do 10 000 Kčs uţ v poměru 6,25:1, vklady do 20 000 Kčs v poměru 10:1, ty do 50 000 Kčs 25:1 a vyšší v poměru 30:1. Právě tento krok většina obyvatel pochopila jako velkou krádeţ, tím spíše, ţe členové komunistické strany dostali často lepší kurs, který navíc nebyl vázaný na výši částky. (Československá měnová reforma : cs.wikipedia.org) Největším ze stovek vykonstruovaných politických procesů se stal proces se skupinou Dr. Milady Horákové, v němţ jako jediném byla odsouzena k smrti a následně i popravena ţena. K výkonu rozsudku došlo v červnu 1950 a současně s Dr. Horákovou byli popraveni další tři političtí vězni. Za největší je proces povaţován proto, ţe na něj navázaly desítky dalších procesů a počet obţalovaných vzrostl na 639. Celkem bylo v tomto monstrprocesu uděleno 10 rozsudků smrti, 48 doţivotních trestů a další tresty odnětí svobody v celkové délce 7 830 let. (Kaplan, 1995) Husákovo vedení „očistilo“ stranu od jejích liberálních členů a propustilo z vedoucích funkcí profesionální a intelektuální elity, které podporovaly reformy praţského jara nebo neprojevily souhlas s „normalizací“.

29

V 70. letech se buduje těţký průmysl, dálniční síť, metro a panelová sídliště. Jak podotýká Bělina (1993), krize hospodářství se naplno projevuje v 80. letech. Průmysl je neefektivní a zejména těţký průmysl výrazně poškozuje ţivotní prostředí v Severních Čechách a na Severní Moravě, coţ je jednou z příčin dlouhodobé stagnace naděje doţití.

2.5.2 Počet obyvatel Období konce druhé světové války a bezprostředně po válce lze označit za období největších migračních pohybů na území českých zemí v celé jejich historii. Nejzásadnějším činitelem se zde stal odsun sudetoněmeckého obyvatelstva a následné osidlování pohraničí českým obyvatelstvem z vnitrozemí, o kterémţ se pojednává v další části této kapitoly. Jestliţe během válečných let ţilo na území českých zemí více neţ 11 milionů obyvatel, v roce 1947 to bylo pouze necelých 8,8 milionu, tedy hodnota srovnatelná s koncem 19. století. Došlo tak k největšímu populačnímu propadu v českých dějinách, který je dobře viditelný v grafu 2. Následuje nepřetrţitý postupný růst populace; devět milionů bylo překročeno jiţ v roce 1951 a na deset milionů české země dosáhly roku 1975. Předválečného počtu obyvatel se ale jiţ nikdy nepodařilo docílit. Graf 2: Počet obyvatel českých zemí v letech 1785 - 2009

Zdroj dat: Obyvatelstvo – roční časové řady (c2011), vlastní zpracování.

2.5.3 Přirozený přírůstek a migrační saldo Hrubá míra ţivorodosti se prvních šest poválečných let drţela nad hranicí 20 promile, na hladině jen o dvě aţ tři promile vyšší neţ za války. Vzhledem k tomu, ţe během druhé světové války porodnost neklesla, jak tomu bylo při první světové válce, nebylo v podstatě co kompenzovat. Hrubá míra úmrtnosti začala bezprostředně po válce klesat; z hodnoty 17,3 ‰ v roce 1945 poklesla na 12 ‰ v roce 1947 a v dalších dvaceti letech tuto hranici nepřekročila. Přirozený přírůstek v letech 1947 a 1948 tak přesahoval 10 promile; v roce 1947 docílil dokonce hodnoty 11,6 ‰, které nebylo dosaţeno od roku 1902, ani v celé následující historii aţ po současnost, a zřejmě jiţ takto vysokého přirozeného přírůstku ani v budoucnu dosaţeno nebude. Migrační saldo z let 1945 a 1946 není známo a vzhledem 30

k obrovským přesunům, k nimţ v těchto letech došlo, je nemoţné jej kvantifikovat; blíţe se o poválečných migračních událostech pojednává v následující subkapitole. Po roce 1948 dochází k velkým (mnohdy ilegálním) emigračním ztrátám obyvatelstva. Ačkoliv oficiálně je vykazováno kladné migrační saldo aţ do roku 1953, odhady celkového počtu poúnorových emigrantů se pohybují kolem 250 tisíc osob. Na druhou stranu přirozený přírůstek byl zhruba do poloviny 50. let příznivý; aţ do roku 1953 neklesl pod 8 promile. Poté začíná razantně klesat a v roce 1959 se dostává dokonce na hodnotu 3,3 ‰. Hrubá míra úmrtnosti na počátku 50. let poklesla z 11,6 ‰ (1950) na 10,7 ‰ (1952) a po zbytek dekády oscilovala kolem 10 promile. Na vině propadu přirozeného přírůstku je tady počet ţivě narozených, který se po celá 50. léta sniţoval; od roku 1950 do roku 1959 se hrubá míra ţivorodosti sníţila z 21,1 ‰ na 13,4 ‰, tedy téměř o 8 promile. Šedesátá léta se z hlediska přirozeného přírůstku neodvíjela příliš příznivě; nejprve v důsledku zvyšování počtu narozených rostl, avšak v roce 1964 vrcholil25 s hodnotou 5,4 ‰ (při hrubé míře ţivorodosti 15,9 ‰) a začal opět klesat, aţ na konci dekády dosáhl na pouhých 2,3 ‰. Pokles ţivě narozených sice nebyl tak silný, ale začaly se zhoršovat úmrtnostní podmínky; hrubá míra úmrtnosti těsně po zavedení normalizace v roce 1969 překročila dokonce 12 promile a situace se aţ do pádu komunismu nezlepšila. Nesporný negativní vliv na úroveň úmrtnosti mělo zhoršování ţivotního prostředí na území téměř celé republiky a neekologičnost ekonomiky se zvyšujícími se emisemi. Migrační saldo bylo opět negativně ovlivněno politickým děním zejména ve druhé polovině 60. let. Oficiální migrační zisk zhruba 27 tisíc osob za období 1961 - 1965 byl v dalších pěti letech nahrazen ztrátou necelých 10 tisíc osob, coţ je však číslo nereálné; jen v letech 1968-69 se odhadují politické emigrace na více neţ 100 tisíc osob a celkově pak za období 1948 - 1969 asi na 450 tisíc osob. (Kučera, 2008). Posrpnové emigrace byly usnadněny faktem, ţe aţ do podzimu 1969 byly hranice poměrně otevřené. Roček (1993) pak uvádí, ţe posrpnové emigrace mohly činit 700 aţ 800 tisíc osob, coţ vedlo ke ztrátě části elity národa26. Kučera (1994) přitom zmiňuje údaje ministerstva vnitra, podle kterých v letech 1968 – 1989 emigrovalo „pouze“ 245 tisíc osob, souhrnem od roku 1948 do roku 1989 pak 565 tisíc osob, z toho 65 tisíc legální cestou. Sám Kučera však přesnost údajů zpochybňuje a předpokládá jejich záměrné sniţování. Normalizace na počátku 70. let sice na přirozený přírůstek (ostatně i na migrační přírůstek) zapůsobila negativně, avšak pronatalitní politika spolu s dalšími faktory způsobila, ţe se hodnota přirozeného přírůstku do roku 1974 navýšila o více neţ čtyři promile (na 6,7 ‰ při hrubé míře ţivorodosti 19,4 ‰). Ve druhé polovině dekády však dochází k opětovnému poklesu přirozeného přírůstků přímo úměrně hrubé míře ţivorodosti. Hrubá míra úmrtnosti se po celé desetiletí pohybuje kolem 12,5 ‰. Oficiální přírůstek stěhováním kromě roku 1970 25 26

K vzestupu porodnosti v letech 1963-64 došlo častějším rozením druhých i třetích dětí z důvodu projednávání delší mateřské dovolené. (Kučera, 1996) Emigrovala celá řada vynikajících osobností, ať uţ sportovců či umělců, vynálezců a podnikatelů, kteří se rozhodli duchovně či materiálně obohatit země svobodného světa. Patřil mezi ně například přední československý ekonom Ota Šik nebo slovenský spisovatel Ladislav Mňačko. (Kopečková, 2010)

31

vykazuje mírně kladné hodnoty. Osmdesátá léta se nesou ve znamení ještě niţších populačních přírůstků a celé období je z hlediska úmrtnosti i porodnosti nepříznivé. Hrubá míra ţivorodosti si udrţuje klesající trend nastavený jiţ v polovině let 70. a postupně se dostává ke 12 promile, a současně se mírně zvyšuje úmrtnost, která v některých letech překračuje i 13 promile. Souhra těchto faktorů má za následek niţší přirozený přírůstek neţ 2 promile, od roku 1983 se dokonce udrţuje v téměř nulových hodnotách. Ani přírůstek zaznamenaný stěhováním není vůbec vysoký, coţ po většinu dekády vede k oficiálnímu celkovému ročnímu přírůstku niţšímu neţ 1 promile. Jak píše Kučera (1994), v tomto období nelegální emigrace probíhala většinou nevracením se z rekreačních zájezdů či sluţebních cest; např. v letech 1981-85 připadla polovina nepovolené emigrace na nevrácení se z rekreace v Jugoslávii. Tabulka 5: Pohyb obyvatelstva českých zemí v letech 1946-1989 v intencích zhruba dnešní rozlohy (78,9 tis. km2) Ţivě Přirozený Migrační Celkový Střední stav Rok Zemřelí narození přírůstek saldo přírůstek obyvatelstva 1947 206 745 105 277 101 468 49 731 151 199 8 765 230 1950 188 341 103 203 85 138 16 784 101 922 8 925 122 1961 131 019 94 973 36 046 4 911 40 957 9 588 016 1970 147 865 123 327 24 538 -4 350 20 188 9 805 157 1980 153 801 135 537 18 264 1 856 20 120 10 326 792 1989 128 356 127747 609 1 459 2 068 10 362 257 na 1 000 obyvatel (‰) 1947 23,6 12,0 11,6 5,6 17,2 x 1950 21,1 11,6 9,5 1,9 11,4 x 1961 13,7 9,9 3,8 0,5 4,3 x 1970 15,1 12,6 2,5 -0,4 2,1 x 1980 14,9 13,1 1,8 0,2 1,9 x 1989 12,4 12,2 0,1 0,1 0,2 x Zdroj dat: Obyvatelstvo – roční časové řady (c2011), vlastní zpracování.

2.5.4 Největší migrace v českých dějinách Velký migrační pohyb na našem území započal jiţ koncem války návratem totálně nasazených dělníků z Německa a transporty vězňů z vyklízených koncentračních táborů, jejichţ počty je nemoţné kvantifikovat. Po skončení války se do českých zemí začali vracet reemigranti, zahraniční vojáci a vězni z nacistických táborů; jejich počty byly vyčísleny na 80 – 100 tisíc. Během prvních poválečných let opustilo pohraničí asi 2,8 milionu Němců a vrátilo či nově přistěhovalo se tam více neţ 1,1 milionu obyvatel převáţně z bývalého protektorátního území. Ze Slovenska tam přišlo téměř 120 tisíc nových obyvatel. (Kučera, 1996) Situace prvních dvou poválečných let v Československu je charakteristická odsunem neslovanských menšin, na Slovensku především Maďarů a v Česku Němců. Podle statistiky vydaných potravinových lístků pobývalo 1. května 1945 v pohraničí přibliţně 3 325 000 obyvatel, z nichţ bylo kolem 600 tisíc české a jiné neţ německé národnosti (18 %) a 2 725 32

000 Němců (82 %). (Čapka 2005). Na Postupimské konferenci27 byl schválen odsun německého obyvatelstva, který měl být prováděn organizovaně a pod dohledem nezávislé mezinárodní komise. Česká společnost však byla frustrovaná a traumatizovaná mnichovskou dohodou, obsazením pohraničí, vznikem Protektorátu i likvidací Ţidů, pročeţ nehodlala čekat na onen „organizovaný odsun“ a zejména v prvních týdnech po kapitulaci Německa se na českém území odehrávaly krutosti na německé menšině hluboce zasahující do lidských práv. Mareš (1993) uvádí, ţe Němci se dostali do postavení bezprávné skupiny obyvatel. Jejich majetek byl zabaven, zemědělská půda zkonfiskována28. Byli zbaveni státního občanství a tím i jakékoliv právní ochrany, coţ nahrávalo mnohým odvetným aktům. Dění ve druhé polovině roku 1945 a s ním spojený úbytek německého obyvatelstva je označován jako neorganizovaný nebo téţ „divoký“ odsun. Při něm uprchlo nebo bylo vyhnáno 650 tisíc Němců z českého území, ze Slovenska pak asi 10 tisíc. Mareš (1993, s. 253) publikuje výpověď německého sociálního demokrata, antifašisty Aloise Ullmana o jednom z nejextrémnějších případů persekuce německé menšiny v Ústí nad Labem na konci července 1945. „Když v 15 hodin končila pracovní doba a především zaměstnanci firmy Schicht museli jít domů přes labské mosty, řádily v blízkosti tržního náměstí nejdivočejší tlupy. Házeli ženy s dětskými kočárky do Labe, a ty se staly terči pro vojáky, kteří stříleli na ženy tak dlouho, až z proudu již nevypluly. Také do vodního rezervoáru na tržním náměstí házeli Němce, a sotva se vynořili, tyčemi je stlačovali pod hladinu. Teprve kolem 17. hodiny se ukázalo několik ruských důstojníků, kteří se snažili vyklidit ulice … Večer 31. července byli mrtví sneseni na tři sběrná místa a odvezeni nákladními auty. Na těchto třech místech se napočítalo na 400 mrtvých.“ Organizovaný odsun29 německého obyvatelstva byl zahájen s počátkem roku 1946 a bylo jím z československého území vysídleno více neţ dva a čtvrt milionu Němců, z toho z území Česka 2,1 milionu. Podle úředních údajů z počátku roku 1947 se v českých zemích zdrţovalo 216 545 Němců, z nichţ 168 723 ţilo v pohraničí. (Staněk 1991). Při dodatečném odsunu v roce 1947 bylo transportováno dalších 80 tisíc Němců, opět většina z českého území. Celkem 27

28

29

Konference konaná dva měsíce po kapitulaci Německa, od 17. července do 2. srpna 1945, za účelem poválečné správy Německa a uspořádání a rekonstrukce válkou poničené Evropy. Účastnili se jí čelní představitelé tehdejších velmocí - Josef Stalin za Sovětský svaz, Harry Truman za Spojené státy a Winston Churchill za Spojené království. Záleţitosti kolem německého majetku byly řešeny na základě dekretů prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. podle etnické zásady, tudíţ se vztahovaly na všechny osoby německé národnosti bez ohledu na státní příšlušnost. Dekretem č. 5/1945 ze dne 19. května 1945 byla vyhlášena národní správa nad majetkem Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Dekret č.12/1945 uzákonil konfiskaci německého zemědělského majetku a dekret č. 108/1945 jiného neţ zemědělského majetku. (Oberhel, 2008) V první etapě byly odsunuty osoby přestárlé a práce neschopné. Byly vypravovány pravidelné transporty, některé mířily do americké zóny, jiné do sovětské. Kaţdá odsouvaná osoba měla být na transport vybavena říšskými markami (200 marek na osobu nebo 1000 marek na jednu rodinu) a osobním zavazadlem; váha byla stanovena na 50 kg do sovětské zóny a 70 kg do americké zóny. Za účelem shromaţďování odsouvaných byla zřízena internační střediska, kam se po úředním oznámení měli Němci dostavit, a to zpravidla 3-5 dní před odsunem. (Oberhel, 2008)

33

tak byly během prvních dvou let uplynuvších od kapitulace Německa odsunuty z Československa téměř 3 miliony Němců. České pohraničí se tak výrazně vysídlovalo, avšak v zápětí bylo opětovně obydlováno obyvatelstvem z vnitrozemí. Tabulka 6: Odsun německého obyvatelstva z Československa v letech 1945 - 1947 Stav a pohyb Česko Slovensko Československo Počet Němců 1. května 1945 3 000 000 200 000 3 200 000 Neorganizovaný odsun - 1945 650 000 10 000 660 000 Organizovaný odsun - 1946 2 100 000 156 000 2 256 000 Dodatečný odsun - 1947 70 000 10 000 80 000 Celkem 2 820 000 176 000 2 996 000 Počet Němců 22. května 1947 180 000 24 000 204 000 Zdroj dat: Srb (2004).

Nemalou součástí migrujícího obyvatelstva se stali reemigranti z různých států světa. Tuto problematiku detailně rozebírá J. Vaculík (2005), který uvádí, ţe Československo uzavřelo celkem pět reemigračních dohod a jednu dohodu o výměně obyvatelstva. První taková dohoda byla uzavřena v polovině roku 1945 mezi Československem a SSSR o Zakarpatské Ukrajině, na základě které mohli tamější Češi a Slováci optovat pro československé státní občanství a přesídlit do ČSR. Další dohody umoţnily reemigraci Čechů a Slováků z Volyně, Rumunska, Bulharska a Maďarska. Z jiných států, např. z Polska a Francie, byla reemigrace prováděna na základě úmluv o repatriaci. Kromě Čechoslováků reemigrujících na území ČSR na základě úřední přesídlovací akce probíhalo i opětovné přistěhovávání na československé území bez úřední přesídlovací akce, tedy samovolně nebo v souvislosti s repatriací. Do ČSR se tak mimo výše uvedených vraceli i krajané z Belgie, Rakouska, Německa, Jugoslávie, Číny, Afriky či Severní a Jiţní Ameriky. Reemigrací bylo dosaţeno návratu celkem 202 526 osob, z toho téměř 72 tisíc osob z Maďarska, necelých 39 tisíc z Volyně a 21 tisíc z Rumunska.30.

2.5.5 Reprodukční charakteristiky Období bezprostředně po válce je charakteristické zvýšením plodnosti i míry reprodukce. Tyto ukazatele sice během války nebyly nízké, přesto se průměrná úhrnná plodnost v prvních třech poválečných letech pohybovala kolem tří, coţ je hodnota znatelně vyšší neţ 2,5, tedy průměr z let 1940-45; nejvyššího čísla bylo dosaţeno hned v roce 1946, kdy se úhrnná plodnost rovnala hodnotě 3,25. Téţ čistá míra reprodukce31 zaznamenala největší nárůst v roce 1946; jednalo se o hodnotu 1,44, která v následujících letech mírně klesala, obdobně jako úhrnná plodnost. Ukončení války mělo bezesporu pozitivní vliv i na kojeneckou úmrtnost, která v roce 1945 dosáhla děsivých 123,5 ‰, ale jiţ v roce 1947 poklesla na 77,2 ‰ a do konce dekády odklesala o dalších deset promile. Se zlepšením úmrtnostních podmínek se zlepšila i naděje doţití. Ta v posledním válečném roce spadla na 30 31

Konečná zpráva o reemigraci z 28. 2. 1950 Čistá míra reprodukce vyjadřuje hypotetický podíl ţivě narozených dívek, které by se doţily při neměnných mírách plodnosti a úmrtnosti věku své matky v době porodu. (Základní ukazatele, 2007)

34

51 let u muţů a na 59 let u ţen; nemalou měrou byla ovlivněna právě vysokou kojeneckou úmrtností. Uţ v roce 1947 ale muţská naděje doţití překročila 60 a ţenská dokonce 65 let a dále rostla. Pro období 50. i 60. let je příznačný nedostatečný rozvoj techniky a extenzivní vyuţívání zdrojů spojené s vysokou intenzitou ekonomické aktivity ţen. Ţeny byly povaţovány především za pracovní síly, ačkoliv byly nuceny pracovat v méně placených zaměstnáních; trpěla tím zejména úloha ţen jako matek. Ţeny se přetíţenosti bránily odmítáním narození dalšího dítěte, coţ s trvalým nedostatkem bytů, s měnovou reformou z roku 195332 a se sníţením přídavků na děti v roce 1959 vytvářelo antinatalitní prostředí. Výrazným zásahem do reprodukce obyvatelstva se stal téţ zákon o umělém přerušení těhotenství z roku 1957, na jehoţ popud vznikaly tzv. interrupční komise33. Začíná tak čím dál více klesat úhrnná plodnost (v letech 1967 – 1971 se dostává pod 2 děti na jednu ţenu34) i čistá míra reprodukce (od konce 50. let do počátku 70. let osciluje kolem hodnoty 1 s minimem v roce 1968). Kučera (1996) téţ vyslovuje domněnku, ţe moţnost ukončení těhotenství interrupcí pravděpodobně hned od roku 1958 vedla k omezení jiţ tak málo uţívané antikoncepce. Je pochopitelné, ţe vlivem uvedeného zákona prudce stoupla potratovost. Jestliţe v roce 1956, tedy těsně před přijetím potratového zákona, byl index potratovosti na hodnotě 15,3 %, do roku 1959 vystřelil na čtyřnásobek (60,8 %) a dále rostl. V absolutních počtech to znamenalo skok z necelých dvou a půl tisíc uměle přerušených těhotenství (dále jen UPT) v roce 1956 na bezmála 62 tisíc UPT v roce 1959. Vlna potratovosti přesahující 60 % byla přerušena v letech 1963-65, kdy poklesla častějším rozením dětí průměrně na 48 %. Toto vychýlení z nastaveného trendu bylo způsobeno slibnými návrhy z XII. sjezdu komunistické strany v prosinci 1962, který byl reakcí právě na zhoršenou demografickou situaci a východiskem se mělo stát rozšiřování zařízení předškolní i mimoškolní péče o děti, zohlednění mateřství při odchodu do důchodu a prodlouţení mateřské dovolené. (Rychtaříková, 2007). Analogicky tak došlo v letech 1963-64 ke zvýšení úhrnné plodnosti na více neţ 2,3 ţivě narozené děti a téţ čistá míra reprodukce vzrostla z 1,0 na 1,1. Hospodářská situace Československa však nepřála splnění stanovených cílů, pročeţ potratovost opět prudce stoupla a porodnost a plodnost odklesaly aţ na jiţ zmiňovanou minimální hodnotu v roce 1968.

32

33

34

Měnová reforma zhoršovala populační klima ve smyslu navýšení ţivotních nákladů na dítě (uţivit dvě děti po reformě bylo zhruba stejné jako tři děti před reformou), coţ vedlo k úbytku druhých a třetích dětí. (Kučera, 1996) Interrupce se stala přípustnou nejenom ze zdravotních důvodů, ale také z důvodů „zvláštního zřetele hodných“ a bylo ji moţné provést do ukončeného třetího měsíce těhotenství. Pouhá ţádost ţeny však nestačila, povolení bylo vázáno na činnost interrupčních komisí. Prověření občané v interrupčních komisích rozhodovali o tom, zda ţena bude či nebude moci zákrok podstoupit. Komise však byly většinou povaţovány za formalitu a byly spojeny s falešnými prohlášeními či dokonce korupcí. Často se také uvádí, ţe před komise chodili profesionální „tatínkové“, kteří si nechávali platit za prohlášení, ţe dítě bylo počato v rámci mimomanţelského styku. (Sokačová, 2006) Tím se mimo jiné průměrný počet ţivě narozených jedné ţeně dostává pod tzv. hodnotu prosté reprodukce (2,1), kdy daná populace výhledově zůstává na stejných počtech.

35

Vývoj kojenecké úmrtnosti byl v 50. letech velmi příznivý; došlo ke sníţení z 64 ‰ (1950) na 21 ‰ (1959). Velký význam zde měla rychle se vyvíjející a odborně organizovaná zdravotní péče o děti včetně rozšíření povinného očkování. Oproti tomu v letech 60. ukazatel kojenecké úmrtnosti stagnoval, resp. osciloval mezi hodnotami 19 a 22 promile. Obdobný vývoj je zaznamenán i u naděje doţití, která se v 50. letech zvýšila z 62,3 na 67,4 roku u muţů a z 67 na 72,7 roku u ţen, kdeţto v průběhu 60. let se střídavě pohybovala mezi 66 a 68 lety u muţů a kolem 73 let u ţen. Mezi hlavní činitele této stagnace lze řadit zhoršování ţivotního prostředí na území celé republiky, neekologické hospodaření firem i vytváření nezdravého způsobu ţivota s důrazem na stres, obezitu z nevhodného stravování, kouření a alkohol, dále zaostávání technické úrovně zdravotní péče. (Kučera, 1994). V důsledku vysoké úmrtnosti některých sloţek populace (zejména muţů ve věku 40 – 70 let) a nepříznivého zdravotního stavu obyvatelstva začala naděje doţití Čechoslováků značně zaostávat za vyspělými západními zeměmi. Na stav sniţující se plodnosti a porodnosti v 70. letech reaguje vláda v čele s Gustavem Husákem pronatalitní politikou vedoucí ke krátkodobému zlepšení populačního klimatu. Jednalo se o komplex opatření, jako je poskytování novomanţelských půjček, prodlouţení mateřské dovolené na 26 týdnů, reforma systému přídavků na děti s výraznou preferencí třetího a čtvrtého dítěte či zvýšení bytové výstavby. (Kučera, 1996). Děti rozené v této dekádě jsou často označovány právě díky uvedené vládní politice jako „Husákovy děti“. Jak ovšem uvádí Kučera (2008), je to termín nesprávný, neboť na vzestupu počtu narozených dětí se podílela i skutečnost, ţe do věku nejvyšší plodnosti vstupovaly silné ročníky ţen rozených kolem roku 1950, ţe se projevilo rodičovství odkládané koncem 60. let a bezesporu prorodinně zapůsobilo i uzavření hranic v roce 1969. Tuto domněnku potvrzuje i fakt, ţe ukazatele plodnosti se po nejkritičtějším roce 1968 začaly od roku následujícího opět zlepšovat, kdeţto zvýšení podpory při narození dítěte bylo zavedeno aţ na konci roku 1971, zvýšené přídavky na děti se vyplácely od počátku roku 1973 a relativně výhodné novomanţelské půjčky začaly být poskytovány od dubna 1973. Při přezkoumání reprodukčních ukazatelů nemůţe být pochyb o krátkodobosti vlivu zavedené populační politiky. Určitého vrcholu totiţ bylo dosaţeno jiţ v roce 1974 s úhrnnou plodností na hodnotě 2,43, s čistou měrou reprodukce 1,17 a s indexem potratovosti na úrovni 40 %35. Potratovost sice ještě lehce klesla v roce následujícím, ale jinak se všechny tři ukazatele začaly vyvíjet negativně; úhrnná plodnost roku 1980 dosahuje záchovné hranice 2,1 dítěte na jednu ženu a od roku 1983 klesá pod dvě, čistá míra reprodukce od roku 1980 překračuje hranici jedné a udrţuje se pod ní aţ do současnosti a index potratovosti v témţe roce přesahuje 55 %, pod která neklesne aţ do konce 20. století. Poměrně příznivý byl v 70. letech vývoj kojenecké úmrtnosti, která přestala stagnovat a do 35

Potratovost v letech 1973 - 1979 však toliko nepoklesla větší uvědomělostí občanek a jejich touhou po zaloţení rodiny, ale spíše v souvislosti se změnou a zpřísněním podmínek pro povolování potratů, kdy se „důvodem zvláštního zřetele hodným“ stal věk ţeny na 40 let, nejméně tři ţijící děti, obtíţná situace neprovdané ţeny apod. V praxi se tak značně omezily interrupce vdaných bezdětných ţen nebo s jedním dítětem, nicméně všechna zpočátku striktně dodrţovaná omezení byla časem oslabena. (Rychtaříková, 2007)

36

konce desetiletí klesla téměř o pět promile na hodnotu 15,8 ‰. O deset let později, v roce 1989, jiţ z tisíce ţivě narozených dětí umíralo pouze deset. Kojenecká úmrtnost tak postupně ztrácí svou váhu v celkové úmrtnosti; jestliţe děti zemřelé do 1 roku představovaly počátkem 50. let přes 8 % zemřelých, v roce 1990 to bylo jiţ jen něco málo přes 1 %. Ukazatel naděje doţití si tak dobře nevedl, docházelo k jeho velmi mírnému zvyšování. Sice v průběhu 70. let přestal kolísat, avšak od roku 1970 do roku 1979 vzrost u muţů i u ţen pouze o 1,3 roku (na 67,4 roku u muţů a 74,3 roku u ţen) a do roku 1989 u muţů uţ jen o 0,7 roku (na 68,1 roku) a u ţen o 1,1 roku (na 75,4 roku). V zásadě je moţné říct, ţe naděje doţití u muţů od konce 50. let prakticky aţ do poloviny 80. let stagnovala36 a u ţen velmi mírně stoupala; během třicetiletého vývoje aţ do roku 1989 pouze o 3 roky. Tato nepříznivá situace byla zapříčiněna jiţ zmíněným zhoršeným ţivotním prostředím, nezdravým stylem ţivota a (mnohdy z toho plynoucím) vývojem úmrtnosti, především u muţů. Míra úmrtnosti u muţů celá 70. léta a většinu let 80. překračovala 13 ‰, u ţen se v 70. letech pohybovala mezi 11 a 12 ‰ a celou první polovinu 80. let překračovala 12 ‰. Dále vzrostly míry úmrtnosti na nemoci srdce a oběhové soustavy i na novotvary; především u muţů se tak zvýšila úmrtnost ve věkových skupinách od 40 do 70 let. Konec 80. let se stal demograficky významným díky zrušení činnosti interrupčních komisí na základě dodnes platného zákona z roku 1986. Tento zákon se sice stal krokem k liberalizaci společnosti a umoţnil zcela volné rozhodování ţen ohledně počtu dětí a osudu počatého plodu, avšak skokově se zvýšila jiţ tak vysoká potratovost. Oproti necelým 73 % před zrušením komisí v roce 1985 se index potratovosti vyšvihl na 96,4 % v roce 1987 a dosáhl maxima v roce 1989 s 98,2 %; v absolutních číslech to odpovídalo více neţ 126 tisícům potratů, z nichţ téměř 112 tisíc proběhlo indukovaně. V podstatě se tak kaţdé druhé dítě nenarodilo. Na alarmující výši indukované potratovosti měla samozřejmě velký podíl i nedostatečná osvěta v oblasti moderní antikoncepce, pročeţ ţeny zcela běţně povaţovaly interrupci za vhodný a postačující antikoncepční prostředek. Tabulka 7: Vybrané charakteristiky obyvatelstva českých zemí v letech 1946-1989 Počet Kojenecká Naděje doţití* Rok/ Úhrnná Index Čistá míra zemřelých úmrtnost ukazatel plodnost potratovosti reprodukce muţi ţeny do 1 roku (‰) 1946 3,25 1,44 19 721 93,7 58,3 63,3 1950 2,80 1,25 12 088 64,2 62,3 67,0 1961 2,13 66,1 1,00 2 534 19,3 67,6 73,6 1970 1,91 60,1 0,91 2 987 20,2 66,1 73,0 1980 2,10 55,9 0,98 2 592 16,9 66,8 73,9 1989 1,87 98,2 0,90 1 280 10,0 68,1 75,4 Zdroj dat: Obyvatelstvo – roční časové řady (c2011), vlastní zpracování. Pozn.: *Naděje dožití vychází z úmrtnostních tabulek přepočítaných v polovině 90. let 20. století zpětně jednotnou metodou.

36

Sice je výše uvedeno, ţe od roku 1970 do roku 1989 stoupla celkem o 1,8 roku, avšak toto zkreslení je způsobeno, nízkou výchozí hodnotou 66,1 roku. Této hodnoty bylo totiţ dosaţeno jiţ kolem roku 1955 a poté stoupla na 67, v některých letech dokonce téměř 68, let.

37

2.5.6 Vývoj sňatečnosti a rozvodovosti Bezprostředně po válce poměrně značně stoupla sňatečnost, ačkoliv i během války se ze zištných důvodů udrţovala na vysoké úrovni. Ve svém maximu roku 1947 dosáhla hrubá míra sňatečnosti 11,2 ‰, jednalo se téměř o 98 tisíc sňatků, a překročila tak poslední válečné roky průměrně téměř o 4 promile. Tento jev lze vysvětlit sníţením věku způsobilosti k uzavření manţelství na 18 let. Průvodním jevem se stalo sníţení průměrného sňatkového věku svobodných; u muţů klesl pod 25 let, u ţen pod 22 let. Na této úrovni se udrţel aţ do roku 1990. Kučera (1996) se zmiňuje o zvláštním sňatkovém chování od druhé poloviny 20. století. Důvodem mělo být krátké období získávání vzdělání, plná zaměstnanost i nízká úroveň uţívání antikoncepce, které často vedly k nechtěnému těhotenství a byly následovány nuceným sňatkem. Toto tvrzení dokazuje graf 3 znázorňující dlouhodobý vzestup předmanţelských koncepcí od 50. let s následným klesáním zhruba od poloviny 90. let. Ke vstupu do manţelství začalo docházet v nezvykle nízkém věku; u 11 – 13 % ţen před dosaţením plnoletosti a s vysokou intenzitou, mnohdy to byly sňatky lehkováţné. To se projevilo i na průměrném věku matek při narození prvního dítěte, který během prvních deseti let od konce války klesl o dva roky a roku 1959 se dostal pod hranici 23 let, pod níţ se udrţel aţ do počátku 90. let. Vysoká intenzita sňatečnosti mladých lidí byla podpořena i zavedením výhodných novomanţelských půjček a dalších prorodinných opatření v 70. letech. Graf 3: Předmanţelské koncepce v letech 1949 - 2009


Zmíněné skutečnosti nevyhnutelně vedly k růstu rozvodovosti, která od roku 1969 trvale překračovala 2 promile a roku 1987 dosáhla dokonce na hranici 3 promile; tedy tři rozvody na tisíc obyvatel ročně. To je, jako bychom vzali středně velkou vesnici a kaţdý rok v ní nechali rozvést tři manţelství. Index rozvodovosti není zcela exaktní, neboť poměřuje dvě odlišné kohorty (rozvedení a vstoupivší do manţelství v témţe roce, ačkoliv většina manţelství je rozvedena po více neţ jednom roce), ale pro ilustraci vysoké rozvodovosti postačuje. Zatímco koncem 40. let bylo rozvedeno průměrně kaţdé deváté manţelství, koncem 60. let to bylo jiţ kaţdé páté a počátkem 80. let kaţdé třetí manţelství. I proto mezi vstupujícími do manţelství 38

značně stouply počty rozvedených. Oproti sňatkově velmi plodným 70. letům, kdy hrubá míra sňatečnosti dosahuje téměř deseti promile, se situace v letech 80. začíná mírně zhoršovat; téměř po celou dekádu se pohybuje mezi sedmi a osmi promile. Tabulka 8: Vybrané charakteristiky obyvatelstva českých zemí v letech 1946-1989 Podíl ţivě Průměrný Hrubá míra Index narozených Rok/ Počet Počet věk matek sňatečnosti rozvodovos mimo ukazatel sňatků rozvodů při narození (‰) ti (%) manţelství 1. dítěte (%) 1946 93 909 11 711 9,9 12,5 8,9 25,0 1950 95 166 11 312 10,7 11,9 6,2 23,8 1961 74 003 13 939 7,7 18,8 4,5 22,9 1970 90 624 21 516 9,2 23,7 5,4 22,5 1980 78 343 27 218 7,6 34,7 5,6 22,4 1989 81 262 31 376 7,8 38,6 7,9 22,5 Zdroj dat: Obyvatelstvo – roční časové řady (c2011), vlastní zpracování.

Průměrný vek ţen při prvním sňatku 21,4 21,7 21,7 21,8

2.6 Posledních dvacet let vývoje dynamických ukazatelů 2.6.1 Politická a sociální situace Od poloviny 80. let se začínají poměry uvnitř SSSR uvolňovat. Nemalou měrou k tomu dopomohl tehdejší generální tajemník KSSS Michail Gorbačov skupinou reformních ekonomických kroků zvaných perestrojka (přestavba), které byly zahájeny v roce 1985. Československo na sebe při budování demokracie nenechalo dlouho čekat, v listopadu 1989 proběhla demokratická (sametová) revoluce a následně se Československá socialistická republika změnila na Československou federativní republiku sloţenou ze dvou autonomních republik, České a Slovenské. Prezident Husák abdikoval a na jeho místo byl jednomyslně zvolen Václav Havel. ČSR se těmito událostmi otevřela okolnímu světu a vyspělé trţní ekonomice. Záhy se ukázalo, ţe hlavními problémy na politickém poli se stalo pojetí ekonomické reformy a uspořádání vztahů mezi Čechy a Slováky. K vyřešení prvního došlo po roce 1990, kdy byly uvolněny ceny, a koruna třikrát devalvovala, coţ vedlo k prudkému znehodnocení úspor obyvatelstva a byla tím fakticky suplována měnová reforma. (Čornej, 1993). Druhá otázka se ukázala sloţitější; všechny pokusy o udrţení federace se staly bezvýslednými a 1. 1. 1993 tak vznikly dva nové samostatné státy, Česká republika a Slovenská republika. Demografické struktury, především pak migraci, silně ovlivnila evropská integrace České republiky. ČSSR a Evropské společenství navázaly diplomatické styky jiţ v roce 1988, avšak

39

oficiální ţádost České republiky o členství v Evropské unii, byla podána aţ v roce 1996.37. Jako první z přístupových smluv byla v prosinci 1999 podepsána smlouva o volném pohybu zboţí, následně v březnu 2001 smlouva o volném pohybu sluţeb a v říjnu téhoţ roku smlouva o volném pohybu osob. K 1. květnu 2004 se Česká republika spolu s dalšími devíti státy stala součástí Evropské unie a podepsala Schengenskou dohodu38, která byla implementována v roce 2007.

2.6.2 Přirozený přírůstek a migrační saldo Jiţ od roku 1975 dochází v českých zemích k vytrvalému sniţování počtu narozených dětí, coţ se nezastavilo ani po roce 1989. V roce 1990 se sice hrubá míra ţivorodosti zvýšila o dvě desetiny promile na 12,6 ‰, nicméně následně pokračuje v klesajícím trendu. Současně dochází k mírnému sníţení hrubé míry úmrtnosti, která ale nemůţe dále kompenzovat rok od roku navyšující se propad porodnosti a v roce 1994 poprvé od roku 1918 dochází k deficitu přirozeného přírůstku ve výši jednoho promile (tj. -10 794 osob). V dalších letech se situace ještě zhoršovala, roku 1995 se absolutní počet ţivě narozených poprvé od počátku sledování statistiky přirozené měny dostává pod 100 tisíc dětí. Záporný přirozený přírůstek se aţ do roku 2003 pohybuje kolem dvou promile, teprve poté se situace začíná mírně zlepšovat. Od roku 2005 se počet ţivě narozených opět dostává nad 100 tisíc dětí a od roku 2006 přestává přirozený přírůstek upadat do záporu. V posledních třech sledovaných letech se situace úmrtnosti a porodnosti natolik zlepšila, ţe se přirozený přírůstek pohybuje dokonce kolem jednoho promile; hrubá míra ţivorodosti převyšuje 11 promile a hrubá míra úmrtnosti se dostává k hranici deseti promile.

37 38

Česká republika a EU; dostupné z http://www.euroskop.cz/10/sekce/ceska-republika-a-eu/ Dohoda, na základě které mohou osoby překračovat hranice smluvních států na kterémkoliv místě, aniţ by musely projít hraniční kontrolou. Smluvními zeměmi jsou převáţně země EU, ale i některé nečlenské státy; vzniká tak stále se rozšiřující schengenský prostor.

40

Tabulka 9: Pohyb obyvatelstva České republiky v letech 1990-2009 v intencích zhruba dnešní rozlohy (78,9 tis. km2) Přirozený Migrační Celkový Střední stav Rok Ţivě narození Zemřelí přírůstek saldo přírůstek obyvatelstva 1990 130 564 129 166 1 398 624 2 022 10 362 740 1991 129 354 124 290 5 064 2 876 7 940 10 308 682 1992 121 705 120 337 1 368 11 781 13 149 10 317 807 1993 121 025 118 185 2 840 5 476 8 316 10 330 607 1994 106 579 117 373 -10 794 9 942 -852 10 336 162 1995 96 097 117 913 -21 816 9 999 -11 817 10 330 759 1996 90 446 112 782 -22 336 10 129 -12 207 10 315 353 1997 90 657 112 744 -22 087 12 075 -10 012 10 303 642 1998 90 535 109 527 -18 992 9 488 -9 504 10 294 943 1999 89 471 109 768 -20 297 8 774 -11 523 10 282 784 2000 90 910 109 001 -18 091 6 539 -11 552 10 272 503 2001 90 715 107 755 -17 040 -8 551 -25 591 10 224 192 2002 92 786 108 243 -15 457 12 290 -3 167 10 200 774 2003 93 685 111 288 -17 603 25 789 8 186 10 201 651 2004 97 664 107 177 -9 513 18 635 9 122 10 206 923 2005 102 211 107 938 -5 727 36 229 30 502 10 234 092 2006 105 831 104 441 1 390 34 720 36 110 10 266 646 2007 114 632 104 636 9 996 83 945 93 941 10 322 689 2008 119 570 104 948 14 622 71 790 86 412 10 429 692 2009 118 348 107 421 10 927 28 344 39 271 10 491 492 na 1 000 obyvatel (‰) 1990 12,6 12,5 0,1 0,1 0,2 x 1991 12,5 12,1 0,5 0,3 0,8 x 1992 11,8 11,7 0,1 1,2 1,3 x 1993 11,7 11,4 0,3 0,5 0,8 x 1994 10,3 11,4 -1,0 0,9 -0,1 x 1995 9,3 11,4 -2,1 1,0 -1,1 x 1996 8,8 10,9 -2,2 1,0 -1,2 x 1997 8,8 10,9 -2,1 1,1 -1,0 x 1998 8,8 10,6 -1,8 0,9 -0,9 x 1999 8,7 10,7 -2,0 0,9 -1,1 x 2000 8,8 10,6 -1,8 0,7 -1,1 x 2001 8,9 10,5 -1,7 -0,8 -2,5 x 2002 9,1 10,6 -1,5 1,2 -0,3 x 2003 9,2 10,9 -1,7 2,5 0,8 x 2004 9,6 10,5 -0,9 1,8 0,9 x 2005 10,0 10,5 -0,6 3,6 3,0 x 2006 10,3 10,2 0,1 3,4 3,5 x 2007 11,1 10,1 1,0 8,1 9,1 x 2008 11,5 10,1 1,4 6,9 8,3 x 2009 11,3 10,2 1,0 2,7 3,7 x Zdroj dat: Obyvatelstvo – roční časové řady (c2011), vlastní zpracování.

Neméně zajímavá je migrační situace. Bezprostředně po otevření hranic došlo počátkem 90. let k vychýlení ze zaběhlého trendu stabilního mírného migračního přírůstku, na kterém mělo lví podíl stěhování mezi Českem a Slovenskem. Místo občanů Slovenské republiky rychle zaujali občané dalších východoevropských zemí a Vietnamu. K mírnému vzestupu přistěhovalých i vystěhovalých došlo jiţ v letech 1990-91, a v roce 1992 se počet imigrantů přiblíţil dvaceti tisícům, přičemţ ze Slovenska to bylo pouze necelých dvanáct tisíc. V letech 1994 – 2000 se počty přistěhovalých ročně pohybovaly kolem deseti tisíc osob, kdeţto u vystěhovalých nedosahovaly ani jednoho tisíce; to vedlo ke stabilním populačním 41

přírůstkům, které alespoň částečně zmírňovaly záporné saldo přirozeného přírůstku v daném období. Rok 2001 by se mohl jevit nejhorším rokem v oblasti populačních přírůstků v celé historii samostatné České republiky, nejenţe zde figuroval poměrně vysoký přirozený úbytek obyvatel, ale i saldo migrace se dostalo do záporu, čímţ celkový úbytek dosáhl 2,5 ‰ (více neţ 25 tisíc osob); jedná se však o specifický revizní rok, do nějţ výrazně zasáhlo sčítání a jeho předběţné výsledky. Od následujícího roku dochází opět k migračním přírůstkům, zvláště výrazné jsou roky 2007 a 2008, v nichţ bylo zaznamenáno migrační saldo 8,1 a 6,9 ‰. Vývoj migrace po roce 2001 byl celkově velmi bouřlivý, coţ dokládá následující graf. Na tomto místě je ovšem nutno podotknout, ţe právě v roce 2001 se změnila metodika sledování zahraniční migrace39, pročeţ údaje o velikosti zahraniční migrace před tímto rokem a po tomto roce nelze srovnávat. Graf 4: Zahraniční stěhování v letech 1989 - 2009

Zdroj dat: Zahraniční stěhování. In Demografická příručka 2009 (2010), vlastní zpracování.

Zásadní vliv na migračním chování posledního desetiletí má jistě evropská integrace České republiky. Prudký vzestup migračních pohybů po roce 2001 lze spatřovat v podpisu smlouvy o volném pohybu osob a rekordní počet imigrantů v roce 2007 byl zřejmě důsledkem implementace Schengenské dohody. Od rozdělení Československa Česká republika udělovala kaţdý rok tisíce, později aţ desetitisíce, trvalých pobytů, povolení k pobytu a víz nad 90 dní. V roce 2009 v České republice ţilo 432 tisíc cizích státních příslušníků s trvalým či dlouhodobým pobytem v ČR, včetně více neţ dvou tisíc azylantů pak počet cizinců dosáhl téměř 435 tisíc, coţ je oproti 77 tisícům osob v roce 1993 téměř šestinásobný nárůst.

39

Od roku 2001 se za zahraniční migraci povaţují kromě osob měnících trvalé bydliště i cizinci, kteří v České republice ţijí na základě udělení víza nad 90 dnů; pokud jim platnost víza vyprší a opouští ČR, jsou evidováni jako emigranti. (Toušek, 2005)

42

Graf 5: Cizinci v ČR podle kategorie pobytu v letech 1993 aţ 2009 (v tis. osob)

Zdroj dat: Cizinci v ČR 2010 (2010), vlastní zpracování.

Většina imigrací do České republiky probíhá v rámci stěhování za prací. Svědčí o tom i značná převaha muţů mezi cizinci a fakt, ţe se koncentrují do Prahy a do Středočeského kraje, kde ke konci roku 2009 bylo evidováno celkem 206 tisíc cizinců, tedy téměř polovina všech. Celková zaměstnanost cizinců v roce 2009 činila více neţ 318 tisíc osob, z toho 157 tisíc v Praze a Středočeském kraji. (ŘS CP MV ČR40) Sloţení podle národnosti není nikterak překvapivé, velký předstih před ostatními cizími státními příslušníky mají Ukrajinci s více neţ 130 tisíci obyvateli, následují Slováci a Vietnamci. Do první pětice se stabilně řadí i Rusové a Poláci následovaní komunitami Němců a Moldavanů. Nad pětitisícovou hranicí se dále pohybují Bulhaři, Američané a Mongolové. Samozřejmě je nutno brát v úvahu, ţe ne všichni cizinci v České republice pobývají legálně; mnohdy zde ţijí celé vietnamské či ukrajinské rodiny nelegálně i řadu let; o tyto osoby je tedy statistika poníţena. Graf 6: Cizinci v ČR podle státní příslušnosti v roce 2009

Zdroj dat: Cizinci v ČR 2010 (2010), vlastní zpracování.

40

Ředitelství sluţby cizinecké policie Ministerstva vnitra České republiky

43

2.6.3 Regionální migrační rozdíly a vnitřní migrace Jestliţe u některých demografických ukazatelů dochází k mizivým regionálním diferenciacím, stěhování je naopak proces, který se odehrává především na místní, okresní a krajské úrovni, čímţ přetváří uspořádání společnosti a určuje další vývoj a rozvoj v jednotlivých regionech. V České republice je vnitřní migrace určena stěhováním z obce do obce41; odlišuje se stěhování mezi obcemi (v rámci jednoho okresu), stěhování mezi okresy (v rámci jednoho kraje) a stěhování mezi kraji. Podle migrační statistiky Demografické ročenky ČR 2009 objem vnitřního stěhování v roce 2009 dosáhl více neţ 233 tisíc osob, přitom v relativní většině případů se jednalo o stěhování z obce do obce (96 tisíc osob), následovalo mezikrajské stěhování (92 tisíc osob) a nejniţší počet byl zjištěn u meziokresního stěhování (45 tisíc osob)42. Objemem vnitřního stěhování se zabývá i tabulka 10, z níţ plyne, ţe od roku 1991 se z obce do jiné obce přestěhovaly necelé čtyři miliony obyvatel. Vnitřní migrační aktivita od počátku sledovaného období klesala43 aţ k roku 1996, kdy začíná opět oţívat a v roce 2005 překračuje objem 200 tisíc osob. Tabulka 10: Celkový objem vnitřního stěhování v ČR v letech 1991-2009 1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

217 598

212 196

200 474

176 228

172 240

164 454

167 666

173 973

172 046

173 046

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

178 404

197 068

187 305

191 468

213 688

225 241

255 689

250 071

233 262

celkem 3 762 117

Zdroj dat: Vnitřní stěhování v ČR 1991 až 2004 (2005); Demografické příručky ČR 2005-2009 (2006-2010), vlastní zpracování.

S uvedeným souvisí následující dva kartogramy, zobrazující průměrné saldo meziokresní migrace (v rámci celé republiky, nikoliv kraje) nejprve za roky 1991 aţ 1999 a následně za roky 2000 aţ 2009.

41 42 43

Svou roli zde tedy bude hrát počet obcí, který je u nás vzhledem k malému území vysoký. V meziročním srovnání je třeba brát v potaz slučování obcí, které by mohlo údaje zkreslovat. Ostatně podíl meziokresního stěhování klesá jiţ několik desítek let. Objem vnitřní migrace však klesal uţ před rokem 1991; v roce 1980 dokonce překračoval 250 tisíc osob. Po roce 1989 objem migrací klesal, ačkoliv počet obcí významně vzrostl; v roce 1991 ze 4100 na 5768 obcí. Část viny na tomto poklesu migrační aktivity nesla situace na realitním trhu, resp. špatně fungující trh s realitami. (Vnitřní stěhování v ČR 1991 aţ 2004; www.czso.cz)

44

Kartogram 1: Průměrné meziokresní migrační saldo v letech 1991-1999

Zdroj dat: Vnitřní stěhování v ČR 1991 až 2004 (2005), vlastní výpočty a zpracování.

Kartogram 2: Průměrné meziokresní migrační saldo v letech 2000-2009

Zdroj dat: Vnitřní stěhování v ČR 1991 až 2004 (2005); Demografické příručky ČR 2005-2009 (2006-2010), vlastní výpočty a zpracování.

O větší migrační aktivitě a především o silnějším rozdělování na migračně atraktivní a neatraktivní oblasti po roce 2000 nemůţe být pochyb; v kartogramu 2 je pouhým okem vidět uţití extrémnějších barev na obou stranách spektra. Zatímco v prvním sledovaném období 45

většina emigračních okresů náleţí do intervalu (-1 ;0) a hranici -2 překračuje pouze Ostrava, ve druhém období to jiţ není výjimkou, osm okresů překračuje hodnotu -3 ‰ a nejztrátovější okres Karlovy Vary dokonce přesáhl -6 ‰. Kladné hodnoty jdou do ještě větších extrémů; jestliţe v prvním případě se drtivá většina mírně migračně pozitivních okresů nacházela v intervalu (0; 2), ve druhém případě je jiţ šest okresů za hranicí 4 ‰ a okresy Praha-západ a Praha-východ dosahují hodnot vyšších neţ 20 ‰. Kartogramy ukazují, ţe dlouhodobě nejvíce osob se stěhuje do Středočeského kraje, zejména do těsného okolí Prahy; samotnou Prahu však vyjímaje, ta má stabilně záporné saldo. Ostatně obdobně na tom jsou i další velká města, především Brno a Plzeň, do jejichţ blízkosti směřují silné migrační proudy, ale města sama se ocitají v migračním záporu a vytváří tak kolem sebe jakési suburbanizační atoly. Při emigračních proudech téměř všech věkových skupin z velkých center funguje protisměrný příliv mladých lidí ve věku 20-34 let, především studentů, novomanţelů, osob stěhujících se za kariérou a dalších, pro které je velkoměsto atraktivní. Za zmínku stojí také fakt, ţe zatímco v prvním případě si většina okresů (43 okresů) udrţovala mírný migrační přebytek, v poslední dekádě tomu bylo právě naopak, kladného salda meziokresní migrace dosáhlo pouze 33 okresů. Okresy s jednoznačně největší migrační ztrátou za období let 2000 aţ 2009 jsou Praha (ztráta 18 tis. obyv.), Brno (ztráta 19 tis. obyv.) a Ostrava (ztráta 14 tis. obyv.). Naopak výrazně nejvyšších zisků dosáhly jiţ zmíněné okresy Praha-východ (28 tis. obyv.) a Praha-západ (29 tis. obyv.). Nejsilnější meziokresní proudy probíhaly mezi Prahou a sousedícími těsně sousedícími dvěma okresy, dále obousměrně mezi okresy Brno-město a Brno-venkov. Následující kartogram se neomezuje pouze na vnitřní migraci, ale zobrazuje veškerou emigraci a imigraci, resp. jejich saldo v jednotlivých okresech za období let 2005 aţ 2009. Na tomto místě je zřejmě vhodné připomenout, ţe Česká republika má obzvláště v posledních letech kladné zahraniční migrační saldo, pročeţ se významně zmírňuje výsledek vnitřní migrace. Po započtení zahraničního stěhování zůstává v migračním záporu uţ pouze 14 okresů; v kladných hodnotách se ocitají i zmiňovaná velká města – Praha, Brno a Plzeň. Protoţe velká část zahraničního stěhování probíhá v reţii pracovní migrace, zdůrazňuje se postavení Středočeského kraje jako migračně výrazně ziskového regionu; okresy Prahavýchod a Praha-západ dokonce překračují hranici migračního přírůstku 30 ‰.

46

Kartogram 3: Průměrné migrační saldo v letech 2005-2009

Zdroj dat: Demografické příručky ČR 2005-2009 (2006-2010), vlastní výpočty a zpracování.

2.6.4 Reprodukční charakteristiky Jak jiţ bylo naznačeno v kapitole popisující reprodukční vývoj 80. let, situace na konci 20. a na počátku 21. století nebyla vůbec příznivá. Úhrnná plodnost v 90. letech soustavně klesala, nejenţe se dlouhodobě pohybovala pod hranicí prosté reprodukce (2,1 dětí na jednu ţenu), ale od roku 1995 klesla dokonce na hodnoty niţší neţ 1,3 děti, coţ je chápáno jako past nízké plodnosti. Takto nízké hodnoty úhrnné plodnosti povedou ke sniţování velikosti populace kaţdé další generace (trvající zhruba 30 let) na 63 % té předchozí. To znamená, ţe jestliţe velikost výchozí generace je 100, u druhé generace to bude 63, u třetí 40 a čtvrté uţ jen 25; a to vše během 90 let. Jak píše Rychtaříková (2007), ona past spočívá v tom, ţe pokud lidé vyrůstají v prostředí, kde rodičovství není vzorem a páry často ţijí bez dětí, mění se hodnotová orientace nastupující generace a rodina a děti bývají mnohdy zcela vytěsňovány z ţebříčku hodnot. Při vyšší úhrnné plodnosti, řekněme kolem 1,5 dětí, je ještě určitá naděje na záchranu velikosti populace v zahraniční imigraci, avšak u hodnot pohybujících se pod hranicí 1,3 vyvstává opravdu váţný problém, neboť imigrace by musela být skutečně masivní a není jisté, jak by společnost a stát takový nápor imigrantů zvládali. Uvedená situace nejniţší plodnosti v historii poněkud nekoresponduje s vývojem 70. let popsaným v předchozí kapitole. V polovině 90. let by zcela logicky měla přicházet do plodivého věku početná generace rozená v 70. letech a započít vlnu vyšší natality; zcela v rozporu s tímto očekáváním se ale reprodukční ukazatele stále zhoršovaly. Příčiny tohoto bezprecedentního vývoje se staly objektem výzkumu mnoha demografů a lze je spatřovat hned v několika faktorech. Jednak je to ztráta sociálních jistot po listopadu 1989 spojená 47

s upuštěním od komunistického „nalajnovaného“ způsobu ţivota a s přechodem k trţní ekonomice, která s sebou přinesla sníţení ţivotní úrovně a dříve nevídaný jev – nezaměstnanost. Další příčinou se stala prohlubující se otevřenost české země jak Evropě, tak celému světu, a s tím spojená moţnost vycestovávání a poznávání cizích krajů a nových trendů, jeţ vedla k odkládání rodičovství. S tím je spojen také zřejmě nejvýznamnější důvod uvedeného reprodukčního (resp. nereprodukčního) chování, druhý demografický přechod. Rámeček 5: Druhá demografická tranzice Od prvního demografického přechodu je třeba odlišit přechod druhý, jehoţ teorii formulovali v roce 1986 Belgičan Lesthaeghe a Holanďan van de Kaa v reakci na změnu populačního chování od poloviny 60. let. (Rabušic, 2001). Druhá demografická tranzice je charakteristická především poklesem porodnosti, kdy se úhrnná plodnost dostává aţ pod záchovnou hranici 2,1 ţivě narozených dětí na jednu ţenu. Populace se tak nestíhá obnovovat a postupně začíná vymírat. Dochází k proměně hodnotové orientace odráţející se v demografickém chování, k růstu individualismu. Rodina ztrácí svou nezastupitelnou funkci, narůstá počet nesezdaných souţití a neúplných rodin. Touha po seberealizaci jedince převaţuje nad touhou po rodině s dětmi, která především u ţen boří veškeré zaběhlé trendy. Dokončit střední školu, usadit se a mít dítě do dvaceti let se stává nemoderním a „trapným“ přeţitkem, mladí lidé chtějí studovat, cestovat, poznávat svět a budovat kariéru, a ne se „zahrabat“ v malém domečku na venkově se třemi dětmi. Tak se posouvá věk vstupu do manţelství a věk, kdy lidé přivádějí na svět své první dítě. Výsledkem je výrazný pokles míry porodnosti; třetí a čtvrté děti se stávají výjimkou, klesá počet druhých dětí a ani bezdětně páry nejsou ojedinělé. Poněvadţ se současně neustále prodluţuje naděje doţití vlivem růstu ţivotní úrovně a zlepšování ukazatelů úmrtnosti, zvyšuje se podíl starých osob v populaci a populace nezadrţitelně stárne. Rabušic (2001, s. 178) na základě popisu van de Kaa formuluje čtyři hlavní znaky druhého demografického přechodu znamenající proměnu demografických jevů k demografickému individualismu a modernismu: posun od manželství k nesezdanému soužití; posun od antikoncepce jako prostředku ochrany před nechtěným těhotenstvím k antikoncepci, která umožňuje sebenaplňující volbu, zda dítě vůbec mít a kdy ho mít; posun od éry, z níž dítě bylo středobodem života rodičů, k éře, kdy středobodem života je pár a jeho dítě; posun od uniformních rodin a domácností k pluralitním formám rodin a domácností. Druhý demografický přechod zasáhl severní a západní Evropu v 60. letech a trval přibliţně 20 let. (Chludilová, 2011). V České republice probíhá zrychleně od počátku 90. let; příhodným impulsem se stala revoluce v roce 1989 a následné otevření hranic a transformace ekonomiky.

Po 25 letech téměř nepřetrţitého klesání úhrnné plodnosti a po dosaţení absolutního minima v roce 1999 (1,13 dětí) se v roce 2000 trend konečně začíná pozvolna obracet; v roce 2006 překonává hranici 1,3 a o dva roky později dosahuje hodnoty 1,5. Nejvýznamnějším činitelem tohoto zlepšení natalitní situace je pravděpodobně opoţděný nástup generace 70. let do rodičovské funkce, avšak na úkor počtu dětí. 48

Potratovost se po revoluci naopak začala vyvíjet pozitivně a počty potratů začaly poměrně razantně klesat. Z absolutního maxima roku 1989 (98 %) spadl index potratovosti během pěti let na 63 %. Nemalou měrou k tomu přispěl i fakt, ţe od roku 1993 byla UPT zpoplatněna (www.cszo.cz); proto také index potratovosti mezi lety 1992 a 1993 klesnul bezmála o 20 procentních bodů. S rostoucí osvětou v oblasti moderní, především hormonální, antikoncepce a se stoupajícím počtem jejích uţivatelek44 potratovost nadále téměř nepřetrţitě klesala, aţ v roce 2009 dosáhla hodnoty 34,2 %; v absolutních číslech to znamenalo zhruba 40 tisíc potratů, z toho 25 tisíc UPT. K moderním strukturám směřuje i kojenecká úmrtnost, která za posledních dvacet let populačního vývoje zaznamenala skutečně markantní sníţení. Jiţ v roce 1992 překročila hranici deseti promile a do roku 2000 klesala ročně o více neţ 0,6 ‰. Od roku 2001 jiţ klesala pozvolna, avšak není se čemu divit, jiţ hodnota 4 ‰ v roce 2001 byla velice pokroková, a kdyţ kojenecká úmrtnost České republiky v roce 2008 klesla pod tři promile, docílila jedné z nejniţších hodnot na světě. S takto signifikantním poklesem kojenecké úmrtnosti a současně s mírnějším poklesem hrubé míry úmrtnosti souvisí poměrně významný růst naděje doţití. Jako by Česká republika chtěla dohnat, co za poslední tři desetiletí pod taktovkou socialismu zameškala, začala se naděje doţití po dlouhém období stagnace zvyšovat – u muţů od roku 1990 do roku 2009 stoupla o 6,6 roku na 74,2 roku a u ţen vzrostla o 4,7 roku na 80,1 roku. Nicméně ani tento vzestup není zatím dostačující ve srovnání se západní Evropou.

44

Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (dále jen ÚZIS) od 70. let sleduje rozšíření antikoncepce předepsané lékařem. Podle zjištění ÚZIS po roce 1970 pouţívalo antikoncepci jen něco mále přes 100 tisíc ţen, přičemţ asi dvě třetiny uţívaly antikoncepci nitroděloţní. Oproti tomu od roku 2000 pouţívá v České republice některou z moderních metod antikoncepce více neţ jeden milion ţen, z toho přes 900 tisíc volí hormonální formu antikoncepce. V plodném věku pak uţívá antikoncepci přibliţně 42 %, z toho 35 % antikoncepci hormonální. (www.czso.cz)

49

Tabulka 11: Vybrané charakteristiky obyvatelstva České republiky v letech 1990-2009 Počet Kojenecká Naděje doţití Úhrnná Index Čistá míra Rok zemřelých úmrtnost plodnost potratovosti reprodukce muţi ţeny do 1 roku (‰) 1990 1,89 96,2 0,91 1 410 10,8 67,6 75,4 1991 1,86 92,5 0,89 1 343 10,4 68,2 75,7 1992 1,71 89,5 0,82 1 204 9,9 68,4 76,1 1993 1,67 70,3 0,80 1 028 8,5 69,2 76,4 1994 1,44 63,1 0,69 847 7,9 69,5 76,6 1995 1,28 63,9 0,61 740 7,7 69,7 76,6 1996 1,19 66,1 0,57 547 6,0 70,4 77,3 1997 1,17 62,7 0,56 531 5,9 70,5 77,5 1998 1,16 61,3 0,56 472 5,2 71,1 78,1 1999 1,13 58,0 0,55 413 4,6 71,4 78,1 2000 1,14 52,0 0,55 373 4,1 71,6 78,3 2001 1,15 49,5 0,55 360 4,0 72,1 78,4 2002 1,17 47,0 0,56 385 4,1 72,1 78,5 2003 1,18 45,0 0,57 365 3,9 72,0 78,5 2004 1,23 42,2 0,59 366 3,7 72,5 79,0 2005 1,28 39,0 0,62 347 3,4 72,9 79,1 2006 1,33 37,7 0,64 352 3,3 73,4 79,7 2007 1,44 35,6 0,70 360 3,1 73,7 79,9 2008 1,50 34,6 0,72 338 2,8 74,0 80,1 2009 1,49 34,2 0,73 341 2,9 74,2 80,1 Zdroj dat: Obyvatelstvo – roční časové řady (c2011), vlastní zpracování.

2.6.5 Vývoj sňatečnosti a rozvodovosti Bezprostředně po revoluci a po sňatkově nepříliš příznivých (resp. v širším kontextu spíše průměrných) 80. letech počet sňatků po dlouhé době dosáhl 90 tisíc (8,8 ‰). Tento nárůst se však stal pouze jednoletým výkyvem, neboť jiţ v roce následujícím sňatečnost spadla na 7 ‰ (pokles bezmála o 20 tisíc sňatků). Počet sňatků poté dále klesal a v roce 1994 se dostává pod hranici 60 tisíc sňatků, coţ je v českých zemích poměrně nevídaný jev; od první světové války se vţdy drţel nad touto hranicí. Společně s poklesem sňatečnosti se začíná zvyšovat podíl dětí narozených mimo manţelství i průměrný věk ţen při prvním sňatku, a pozvolna začíná narůstat téţ průměrný věk matek při narození prvního dítěte; růst těchto ukazatelů je dobře viditelný v tabulce 11. Vše se děje zcela v souladu s teorií druhé demografické tranzice popisované na předchozích stranách. V roce 2007 se počet sňatků mírně zvýšil; oproti průměrné hrubé míře sňatečnosti z let 2003 – 2006 dosahující 5 ‰ se v roce 2007 zvedla na 5,5 ‰. Nezastupitelnou roli zde sehrály sňatky generace 70. let odkládané do vyššího věku. Zřejmě v návaznosti na to v roce následujícím dosáhla lokálního maxima jiţ zmíněná úhrnná plodnost. Roky 2008 a 2009 se však opět nesly ve znamení poklesu sňatečnosti, přičemţ poslední jmenovaný rok se stal s necelými 48 tisíci uzavřenými sňatky nejhorším rokem od konce první světové války. Pro celkovou úroveň sňatečnosti a následnou úroveň reprodukce je rozhodující intenzita vstupu do prvního manţelství. Tabulková prvosňatečnost v průběhu 90. let zaznamenala značný pokles; od roku 1990 do roku 1999 poklesla u ţen z 96 % na 74 % a u muţů z 91 % 50

na 69 % (tedy u obou o 22 procentních bodů), do roku pak 2009 prvosňatečnost klesla u ţen o dalších 11 p. b. na necelých 63 %, u muţů pak o 13 p. b. na 56 %. (www.czso.cz). Podle tabulek sňatečnosti svobodných by tedy za současné úrovně zůstalo ve věku padesáti let svobodných 44 % muţů a 37 % ţen. Značným podílem k nízké sňatečnosti přispívají nesezdaná souţití. Informace o nesezdaném souţití (Český statistický úřad pouţívá k označení vztahu druha a druţky pojem faktické manželství) byly zjišťovány ve Sčítáních lidu, domů a bytů, která se uskutečnila na území České republiky v letech 1930, 1970, 1980, 1991 a 2001. Celkový zjištěný počet kohabitací vzrostl ze 40 tisíc v roce 1930, 58 tisíc v roce 1970, 90 tisíc v roce 1980, 85 tisíc45 v roce 1991 aţ na 125 tisíc v roce 2001.46. Nesezdaná souţití bohuţel nemohou plně nahradit funkci legitimního manţelství, jelikoţ manţelské svazky jsou bezesporu odolnější proti rozpadu, nabízí potomkům správný příklad pro budoucí ţivot i následné sňatkové a reprodukční chování a v neposlední řadě je třeba zmínit, ţe ţeny ţijící v legitimním svazku mají více dětí neţ nevdané ţeny. Rozvodovost narozdíl od sňatečnosti v České republice nebyla jedním z průvodních znaků druhé demografické tranzice 90. let, neboť počet rozvodů ve větší míře stoupal jiţ od konce 60. let a od počátku 80. let se udrţoval zhruba na stejné (vysoké) úrovni.47 Průměrný roční počet rozvodů v 80. letech dosahoval 29,6 tisíc, v 90. letech se zvýšil na 30,4 tisíce a v první dekádě nového století pak stoupl pouze o 900 rozvodů ročně na 31,3 tisíce. Jak píše Kalibová (2007), tento trend nebyl nijak výrazně ovlivněn ani populační politikou, ani případnými změnami v úrovni ostatních demografických ukazatelů, jisté výkyvy byly spíše umocněny legislativními změnami; historické maximum 33,1 tisíce rozvodů v roce 1996 souviselo s návrhem na výrazné ztíţení rozvodů v prvních letech manţelství a zákon o rodině z druhé poloviny roku 1998, který zkomplikoval a prodlouţil vyřizování ţádostí o rozvod, poslal počet rozvodů v roce 1999 na nejniţší hodnotu od roku 1972, na necelých 24 tisíc. Od roku 2001 počet rozvodů ale opět překračuje 30tisícovou hranici s lokálním maximem v roce 2004. V roce 2009 se absolutní počet rozvodů dostává pod 30 tisíc. Podle tohoto jednoho roku je sice zatím brzy na nějaké obecné soudy, avšak je moţné, ţe by se do rozvodovosti jiţ mohlo začít promítat postupné sniţování sňatečnosti.

45

46 47

Pokles oficiálního stavu nesezdaných souţití mezi sčítáními v letech 1980 a 1991 pravděpodobně souvisí s menší záchytností. (Rychtaříková, 1994). Na kohabitace je ve Sčítání lidu v ČR zaměřena pouze jedna otázka, konkrétně na Bytovém listu a zjišťuje vztah sčítané osoby k uţivateli bytu. Dá se tudíţ předpokládat, ţe je jejich počet do jisté míry podhodnocen. http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=65 Ne tak jako index rozvodovosti, ten samozřejmě za poměrně konstantního počtu rozvodů musel kvůli sniţování počtu sňatků nutně stoupnout; oproti roku 1990 v některých letech dosahoval téměř dvojnásobné hodnoty.

51

Tabulka 12: Vybrané charakteristiky obyvatelstva České republiky v letech 1990-2009 Podíl ţivě Průměrný Hrubá míra Index narozených Rok/ Počet Počet věk matek sňatečnosti rozvodovos mimo ukazatel sňatků rozvodů při narození (‰) ti (%) manţelství 1. dítěte (%) 1990 90 953 32 055 8,8 35,2 8,5 22,5 1991 71 973 29 366 7,0 40,8 9,8 22,4 1992 74 060 28 572 7,2 38,6 10,6 22,5 1993 66 033 30 227 6,4 45,8 12,6 22,6 1994 58 440 30 939 5,7 52,9 14,5 22,9 1995 54 956 31 135 5,3 56,7 15,5 23,3 1996 53 896 33 113 5,2 61,4 16,8 23,7 1997 57 804 32 465 5,6 56,2 17,7 24,0 1998 55 027 32 363 5,3 58,8 18,9 24,4 1999 53 523 23 657 5,2 44,2 20,5 24,6 2000 55 321 29 704 5,4 53,7 21,7 24,9 2001 52 374 31 586 5,1 60,3 23,4 25,3 2002 52 732 31 758 5,2 60,2 25,2 25,6 2003 48 943 32 824 4,8 67,1 28,4 25,9 2004 51 447 33 060 5,0 64,3 30,5 26,3 2005 51 829 31 288 5,1 60,4 31,6 26,6 2006 52 860 31 415 5,1 59,4 33,2 26,9 2007 57 157 31 129 5,5 54,5 34,4 27,1 2008 52 457 31 300 5,0 59,7 36,3 27,3 2009 47 862 29 133 4,6 60,9 38,7 27,4 Zdroj dat: Obyvatelstvo – roční časové řady (c2011), vlastní zpracování.

Průměrný věk ţen při prvním sňatku 21,4 22,3 22,6 23,2 23,9 24,6 24,9 25,4 25,8 26,2 26,5 26,9 27,3 27,7 28,0 28,1 28,4 28,6 28,8 29,2

2.7 Vybrané trendy dynamických ukazatelů a jejich grafické znázornění Pravděpodobně nejvhodnější zobrazení dlouhodobého vývoje demografických ukazatelů je pomocí jejich zanesení do grafů. Řada indikátorů je spolu navzájem propojena či sebou vzájemně podmíněna, některé se podporují, jiné se chovají chovají inverzně. Právě z tohoto důvodu vznikla tato podkapitola.

2.7.1 Přirozený přírůstek a přírůstek stěhováním Jak zmiňuji výše, od roku 1785 je sledována roční statistika přirozené měny, coţ nám umoţňuje vizualizaci některých ukazatelů v opravdu dlouhé časové řadě. V grafu 7 jsou velmi dobře viditelné všechny zásadní úmrtností zářezy většinou spojené s propadem porodnosti popisované v podkapitole Od konce 17. století k prahu druhé světové války; zejména epidemie cholery v roce 1806, epidemie neštovic v roce 1866 a epidemie španělské chřipky v roce 1918, všechny spojené s válečnými akcemi na území českých zemí. Obzvláště viditelný je zde největší pokles počtu narozených v celých dějinách českých zemí způsobený první světovou válkou a rok 1945 s posledním velkým výkyvem úmrtnosti. Graf rovněţ odráţí politicky a legislativně podmíněné kolísání počtu narozených a zemřelých ve druhé polovině minulého století. Několikaletým přirozeným úbytkem se zde pak podepisuje transformace české ekonomiky a nárůst individualismu posledních dvaceti let. 52

Graf 7: Absolutní počty narozených a zemřelých v českých zemích v letech 1785 - 2009


Následující graf doplňuje informace z grafu 7 o přírůstek stěhováním a dokládá jeho vliv na celkový přírůstek. V podstatě lze říci, ţe aţ na krátké období po nástupu komunismu v roce 1948 je oficiální celkový přírůstek určován vývojem přirozené měny, teprve po roce 1989 se situace mění a migrace začíná mít rozhodující slovo. Graf 8: Přírůstek obyvatelstva českých zemí v letech 1947 – 2009


2.7.2 Reprodukční charakteristiky Prudké zvýšení potratovosti po přijetí zákona o umělém přerušení těhotenství a určitou zrcadlovost ve vývoji porodnosti a potratovosti znázorňuje graf 9. Dobře viditelné jsou v něm i změny populační politiky, změny v sociální oblasti a změny zákona samotného (ohledně podmínek povolování interrupcí) včetně nejkritičtějšího roku 1989, kdy se křivka ţivě 53

narozených téměř dotýká křivky celkového počtu potratů. Po roce 1989 jiţ křivky nejsou vedeny inverzně, coţ je dokladem jednak druhé demografické tranzice a přibliţování se západním zemím, a jednak přechodu od potratu coby antikoncepčního prostředku k uţívání moderní antikoncepce. Graf 9: Porodnost a potratovost v českých zemích v letech 1953 – 2009


Zavedením naděje doţití, kojenecké úmrtnosti a hrubé míry úmrtnosti do jednoho grafu vzniká krásná přehlídka vzájemných závislostí a nastavených trendů. Graf 10: Naděje doţití v závislosti na ukazatelích úmrtnosti


Pokud se zaměříme nejprve samostatně na naději doţití a pomineme její závaţný propad na konci druhé světové války, má z dlouhodobého hlediska vzestupnou tendenci s nepopiratelným rozdílem mezi muţi a ţenami. Z grafu je rovněţ patrné, ţe tato mezera mezi muţskou a ţenskou nadějí doţití nebyla vţdy stejná; pokud bychom vypočetli jakési saldo mezi těmito dvěma ukazateli, zjistíme, ţe zatímco na počátku sledovaného období šlo o rozdíl 54

2,6 roku, jiţ v roce 1935 se jednalo o 4 roky48 a v roce 1963 to bylo jiţ přes 6 let. Je otázkou, proč na počátku sledovaného období byl rozdíl mezi muţi a ţenami tak malý. Zřejmě největší roli zde sehrála nepříliš rozvinutá porodní a poporodní péče a s ní spojená úmrtí ţen v souvislosti s těhotenstvím, porodem a šestinedělím.49 Jistý podíl viny zde mohla nést i nerovnoprávnost ţen či role pracovního procesu, kdy během první světové války byla většina muţů na frontě a tak se o průmyslovou a jinou výrobu musely starat ţeny, důsledky čehoţ doznívaly i po válce. (Čermák, 2003). Pomyslné nůţky naděje doţití muţů a ţen se dále rozevíraly aţ do roku 1990, kdy bylo dosaţeno rozdílu 7,8 roku. V posledních letech dochází k postupnému sniţování tohoto rozdílu, v roce 2009 činil uţ pouze 5,9 roku. Děje se tak pravděpodobně zásluhou zlepšování ţivotosprávy muţů, která byla v dobách socialismu poměrně otřesná. Graf dále znázorňuje sniţování zastoupení kojenecké úmrtnosti v celkové úmrtnosti způsobené jednak samotným poklesem kojenecké úmrtnosti na velmi nízké hodnoty, a jednak okolními vlivy, které nezadrţitelně pronikaly do měr úmrtnosti. Zatímco zhruba do poloviny minulého století docházelo ke zcela zřejmému sniţování ukazatele hrubé míry úmrtnosti vlivem markantních poklesů kojenecké úmrtnosti, v 70. a 80. letech celková úmrtnost stoupla, ačkoliv kojenecká úmrtnost klesala. Zde se opět negativně projevil tehdejší politický reţim a ţivotní styl obyvatelstva v něm. Zcela jasnou závislost naděje doţití na míře úmrtnosti nastíněnou v grafu 10 a dobře viditelnou např. na jejich inverzním vztahu koncem druhé světové války snad není třeba více popisovat.

2.7.3 Vývoj sňatečnosti a rozvodovosti Zatímco u počtu rozvodů můţeme sledovat poměrně stabilní růst, sňatečnost prošla mnoha peripetiemi. Obzvláště je zde patrný velký kompenzační nárůst sňatečnosti po první světové válce50 a vzestup sňatečnosti v prvních letech druhé světové války vyvolaný prevencí proti totálnímu nasazení na práci do Německa. Postupný růst sňatečnosti od konce 50. let do začátku 70. let a následný pokles se děje v návaznosti na politickou a sociální situaci, jak je popsáno v podkapitole Vývoj po druhé světové válce (do roku 1989). Vytrvalý pokles ročního počtu sňatků po roce 1990 odpovídá teorii druhé demografické tranzice; situace (včetně rozvodovosti) je popsána v podkapitole Posledních dvacet let vývoje dynamických ukazatelů. 48

49

50

Poté se však rozdíl mezi nadějí doţití muţů a ţen ještě několikrát zmírnil a klesl pod čtyři roky; největšího přiblíţení tak bylo dosaţeno v roce 1943 (rozdíl 3,5 roku), neboť zatímco naděje doţití muţů stoupla téměř o jeden rok, u ţen to byla pouze jedna desetina roku, coţ bylo zřejmě způsobeno totálním nasazením ţen na práci do Německa. Zcela opačně tomu bylo v roce 1945, kdy rozdíl mezi nadějí doţití a muţů dosáhl osmi roků, poněvadţ u muţů došlo k meziročnímu poklesu téměř o šest let, zatímco u ţen pouze o dva roky. Z podrobných úmrtnostních tabulek vyplývá, ţe v roce 1920 byly počty ţen zemřelých ve věku 20 aţ 40 let téměř shodné s počty zemřelých muţů v tomto věku. Oproti tomu v roce 1990 byly počty ţen zemřelých ve věku 20 aţ 40 let zhruba poloviční oproti muţům. Tento stav můţeme sledovat i v mnohem starší historii, jak píše Stloukal (1996), v pravěku byla dokonce naděje doţití u ţen niţší asi o 5 aţ 7 roků neţ u muţů právě z důvodu častých úmrtí při porodu. Křivka začíná právě ve svém vrcholu z důvodu neexistence dat za rozvodovost před rokem 1919.

55

Graf 11: Absolutní počty sňatků a rozvodů v českých zemích v letech 1919 - 2009


Posledních dvacet let přineslo četné změny mnoha demografických trendů České republiky, mezi nimi i prudké zvýšení počtu dětí narozených mimo manţelství, coţ dokládají grafy 12 a 13. Situace je důkazem faktu, ţe manţelství ztrácí svou dříve nezastupitelnou roli a v mnoha případech je nahrazováno nesezdaným souţitím. Zejména je pak zajímavý graf 12, na němţ je skutečně vidět, ţe roku 1992 se kříţí křivky průměrného věku ţen při prvním sňatku a průměrného věku ţen při narození prvního dítěte a do dalších let pokračují nejen opačným směrem, ale i k čím dál vyšším věkovým hodnotám. To dokazuje nejen trend odkládání sňatků do vyššího věku, ale i model vstupu do manţelství jiţ s malým dítětem. Graf 12: Průměrný věk ţen při prvním sňatku a při narození prvního dítěte


56

Graf 13: Ţivě narození mimo manţelství


57

3 Struktura obyvatelstva České republiky 3.1 Věková struktura Česká populace nezadrţitelně stárne. Touto větou by se dala shrnout situace České republiky ohledně věkové struktury obyvatelstva, avšak jelikoţ se jedná o tolik důleţitou a diskutovanou charakteristiku, věnujeme jí větší pozornost. Nejčastějším interpretačním prostředkem věkové struktury obyvatelstva jsou věkové pyramidy, zvané téţ stromy ţivota, které díky vyuţití dvojitého histogramu umoţňují sledovat věkovou strukturu zvlášť za muţe a ţeny. Právě v návaznosti na věkové pyramidy švédský demograf Sundbärg jiţ koncem 19. století rozdělil obyvatelstvo podle věku na tři základní skupiny; dětskou (0-14 let), reprodukční (15-59 let) a postreprodukční (60 a více let). (Toušek, Kunc a Vystoupil, 2008). Nutno dodat, ţe v poslední době, kdy dochází k silnému stárnutí populace, k prodluţování naděje doţití i důchodového věku, se začíná kalkulovat s postreprodukční sloţkou starších 65 let. Na základě zastoupení dětské a postreprodukční sloţky obyvatelstva se pak vyčleňují tři populační typy (Pavlík a kol., 1985): progresivní typ populace, v němţ převaţuje dětská sloţka; stacionární populace, ve které jsou dětská a postreprodukční sloţka v rovnováze; regresivní populace s většinovým zastoupením postreprodukční sloţky. Z grafu 14 lze odvodit, jak se během posledních 90 let měnil typ české populace a postupně přecházel od progresivní k regresivní. Jestliţe v roce 1920 jsme začínali na 10% hodnotě postreprodukční sloţky a téměř 30% hodnotě sloţky dětské, jiţ koncem 60. let se obě sloţky začaly nebezpečně přibliţovat. Následně se díky vysoké natalitě 70. let opět oddálily, avšak jejich střet byl nevyhnutelný; nakonec k němu došlo v polovině 90. let. Graf 14: Vývoj podílu dětí a seniorů v populaci českých zemí v letech 1920-2009

Zdroj dat: Demografická příručka ČR 2009 (2010), vlastní zpracování.

58

Pokud budeme kalkulovat se zmíněnou věkovou kategorií postreprodukční sloţky 65 a více let, zjistíme, ţe se s dětskou sloţkou protíná aţ mezi lety 2006 a 2007, tedy o deset let později neţ u věkové kategorie 60 a více let, jak znázorňuje graf 15. Graf 15: Vývoj podílu dětí a seniorů v populaci České republiky v letech 1990-2009

Zdroj dat: Demografická příručka ČR 2009 (2010), vlastní výpočty a zpracování.

Pochopitelně je nutné brát v potaz, ţe dětská sloţka v moderních společnostech mnohdy nekončí čtrnáctým rokem ţivota, poněvadţ drtivá většina dětí po základní škole pokračuje na střední školu nebo alespoň učiliště a stále více jich poté pokračuje studiem na vysoké škole. Pokud bychom konstruovali index stáří pro dětskou sloţku 0-19 let a pro postreprodukční sloţku starších 60 let, tento by překročil 100 % v roce 2007, obdobně jako index stáří vypočtený podle dětské sloţky 0-14 let a postreprodukční sloţky 65 a více let. Na demografické stárnutí České republiky ukazují i syntetické indikátory; průměrný věk se od roku 1990 do roku 2009 zvedl z 36,3 roku na 40,6 roku (viz příloha 2). Nejnápadnějšího růstu docílil index stáří, který ve stejném období vzrostl z 58,4 % na 107 % (pro postreprodukční sloţku ve věku nad 65 let). Pro představu zanáším do grafu i vývoj indexu stáří vypočtený pro postreprodukční sloţku ve věku nad 60 let; ten ale od 90. let ztrácí určitou míru vypovídací schopnosti. Podle něho by index stáří v posledních dvaceti letech vzrostl z 82,7 % na astronomických 155,6 %.

59

Graf 16: Index stáří na území České republiky v letech 1920-2009

Zdroj dat: Demografická příručka ČR 2009 (2010), vlastní výpočty a zpracování. Pozn.: Data do roku 1985 jsou uváděna v pětiletých intervalech; výjimkou je rok 1937 (pro roky 1938-1944 nejsou data k dispozici) a rok 1961 (z důvodu sčítání lidu). Od roku 1989 již je interval roční.

Obrázek 1 znázorňující věkové pyramidy v letech 1950, 1990 a 2008 potvrzuje výše uvedený přechod od progresivní k regresivní věkové struktuře populace. Strukturu 50. let ještě můţeme povaţovat za progresivní, ačkoliv je v ní znát hluboký zářez způsobený první světovou válkou a rovněţ o něco mělčí, ale zato širší zářez nízké plodnosti krizových 30. let. Široká základna této pyramidy je jasným dokladem baby boomu, který nastal na konci a po skončení druhé světové války. Z této struktury můţeme téţ vyčíst, ţe před první světovou válkou byla věková pyramida českých zemí prototypem progresivní populační struktury. Obrázek 1: Věkové pyramidy obyvatelstva na území České republiky v letech 1950, 1990 a 2008 1950

1990

2008

Zdroj: Převzato z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/stromy_zivota_1945_2008. [2011-06-05]

Ve věkové pyramidě z roku 1990 se u 70letých stále ještě poměrně výrazně projevuje první světová válka, dále pak nepříliš populačně příznivá 60. léta a vlna vysoké natality 70. let (zejména ročníky 1974 a 1975). Vzhledem k postupnému vyrovnávání dětské a postreprodukční sloţky můţeme tuto strukturu definovat jako stacionární, i kdyţ má značně členitý tvar. Oproti tomu poslední uvedená věková struktura je jiţ jasně regresivní; 90. léta se v ní podepsala dramatickým poklesem počtu narozených dětí, dětská sloţka jiţ nedosahuje zastoupení sloţky postreprodukční, početně ji nenahrazuje a nebýt mírného vzestupu natality 60

posledních let, výhledově by docházelo k dlouhodobému sniţování počtu obyvatel. Nejpočetnější ročníky ze 70. let jiţ pomalu spějí k věku čtyřiceti let a děti z natalitní vlny konce druhé světové války překročily věk šedesáti let. V tomto histogramu, stejně jako v ostatních, se projevuje výrazná převaha ţen ve vyšších věkových kategoriích; z obyvatelstva staršího 80 let jsou více neţ dvě třetiny ţeny. V samotné špici pyramidy je ještě znatelná první světová válka.

3.1.1 Regionální rozdíly Na úrovni krajů nejsou rozdíly příliš výrazné, výjimku tvoří pouze region hlavního města Prahy, který je oproti ostatním krajům specifický podstatně starším obyvatelstvem. Naopak mladší věkové struktury vykazují kraje Ústecký, Středočeský, Liberecký a Karlovarský, kde index stáří dosud nepřekročil hranici 100 %. Z těchto čtyř krajů je oproti roku 2001 Středočeský kraj mezi nejmladšími kraji zcela nově; v té době se totiţ pohyboval mezi nejstaršími kraji, ale zřejmě díky pozitivní migraci mladých zůstal na téměř stejných hodnotách jako v roce 2001. Graf 17: Index stáří v krajích České republiky v letech 2001 a 2009

Zdroj dat: Demografická ročenka krajů (2000-2009) (2010), vlastní výpočet a zpracování.

Větší věkovou diferenciaci můţeme sledovat na úrovni obcí a okresů; největší rozdíly pak lze obecně pozorovat mezi vnitrozemím a pohraničím, které v minulosti zaznamenalo vyšší imigrační aktivitu mladých, čímţ se zde zlepšily míry porodnosti a došlo k omlazení populace. Zřetelně populačně nejstarší jsou oblasti na pomezích Středočeského kraje a Vysočiny, Vysočiny a Jihomoravského kraje a v menší míře i Středočeského kraje a krajů Královéhradeckého a Pardubického. Dále jsou to některé vnitrozemské oblasti Plzeňského a Jihočeského kraje. Obecně se nepříznivou věkovou strukturou vyznačují velká města jako Praha, Brno, Plzeň, Ostrava, Jihlava, České Budějovice, Hradec Králové, Pardubice a další. 61

3.1.2 Vybrané dopady stárnutí populace Zřejmě nejzásadnějším úskalím stárnoucí populace je její zásah do výdajové stránky státního rozpočtu. Růst naděje doţití po ekonomické stránce není tak pozitivní, jako se jeví ze sociologického pohledu; alespoň pokud není významně dotován přírůstky mladé populace, coţ v České republice není. Mandatorní výdaje, jejichţ nejvýznamnější část tvoří dávky důchodového pojištění, rok od roku stoupají; stejně jako počet důchodců. Počet starobních důchodců podle evidence České správy sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) vzrostl z 1,8 milionu v roce 1998 na necelých 2,1 milionu v roce 2008. V březnu 2011 pak počet starobních důchodců stoupl téměř na 2,3 miliony51. Vyplácených důchodů je přitom ještě víc, poněvadţ mnozí pobírají současně pozůstalostní důchod. Pokud bychom srovnávali pouze počet starobních důchodů ve vztahu k poplatníkům pojistného, pak v prosinci 2006 na jednoho starobního důchodce přispívalo 2,49 poplatníka, v roce 2011 je to jiţ pouze 2,17 poplatníka. Průměrná výše starobního důchodu v březnu 2011 činila 10 511 Kč a průměrný věk důchodců pobírajících starobní důchod byl 69 let. (Gejdoš, 2011). Ze Státního závěrečného účtu za rok 2009 (2010) plyne, ţe rozpočet mandatorních výdajů na rok 2009 zaznamenal poměrně vysoký meziroční růst, a sice o 49,5 mld. Kč, tj. o 8,5 %. Tento růst vyplýval především z rostoucích rozpočtovaných výdajů na důchody (o 33,5 mld. Kč). Hospodaření systému důchodového pojištění za rok 2009 vykázalo schodek ve výši 36,8 mld. Kč (v roce 2008 to byl přebytek ve výši 2,6 mld. Kč). Příjmy státního rozpočtu z pojistného na důchodové pojištění byly vykázány ve výši 310,3 mld. Kč, výdaje na dávky důchodového pojištění (včetně správních výdajů připadajících na výběr pojistného a na výplatu příslušných dávek ve výši 7,3 mld. Kč) činily 347,1 mld. Kč. Je zcela jasné, ţe současný důchodový systém zaloţený na financování důchodců ekonomicky aktivním obyvatelstvem je neudrţitelný. Jak z toho ven? Neustále se mezi politickými špičkami jedná o zvyšování věku odchodu do penze a k jistému navýšení uţ i došlo.

51

Uvedený údaj není moţné porovnávat s údaji z předchozích let v důsledku navýšení počtu starobních důchodců od 1. 1. 2010 v souvislosti s přeměnou invalidního důchodu na starobní při dosaţení věku 65 let (novela zákona o důchodovém pojištění). (Gejdoš, 2011)

62

Rámeček 6: Věk odchodu do důchodu Při odchodu do důchodu před rokem 1996 byl důchodový věk u muţů 60 let, u ţen se lišil podle počtu dětí; bez dětí 57 let, s jedním dítětem 56 let, se dvěma dětmi 55 let, se třemi aţ čtyřmi dětmi 54 let a s pěti a více dětmi 53 let. Po roce 1995 se za kaţdý další započatý rok přičítají u muţů dva měsíce a u ţen čtyři měsíce. V praxi to znamená, ţe muţ narozený v roce 1960, který by podle pravidel před rokem 1995 šel do penze v roce 2021, takto dosáhne důchodového věku v roce 2025, resp. ve věku 64 let a 2 měsíce. Dle legislativy platné do 31. 12. 2009 byl maximální důchodový věk u muţů, bezdětných ţen a ţen majících jedno dítě 65 let, u ţen se dvěma dětmi 64 let, se třemi dětmi 63 let a se čtyřmi dětmi 62 let. Aktuálně platný maximální věk odchodu do důchodu je 67, avšak vládní novela počítá s navýšením důchodového věku pro ţeny narozené po roce 1955 a muţe po roce 1965. Podle této novely by mladší ročníky odcházely do penze aţ po sedmdesátce. Například letošní desetiletí chlapci v 71 letech, děti narozené v příštím roce v 73 letech. V zemích Evropské unie a v dalších vyspělých zemích se věk pro odchod do důchodu pohybuje mezi 60 a 65 lety. Pochopitelně existují výjimky, např. v Rumunsku se stále drţí na 55 letech, na druhou stranu v Japonsku je to 70 let; tím se však opět ocitáme u naděje doţití, která je v Rumunsku niţší neţ v ČR o 3 roky u ţen a o 4,5 roku u muţů, naopak v Japonsku vyšší zhruba o 4 roky u muţů a o 5 let u ţen. Vyvstává otázka, zda skutečně jediným východiskem z jakési pasti českého důchodového systému je navyšování důchodového věku na úroveň věkově nejvyspělejší země světa. Zdroj: Upraveno podle www.ct24.cz; www.vyplaty.cz.

Navyšování důchodového věku bude vţdy problematické. Otázkou zůstává, zda se zaměstnanci penze vůbec doţijí, a kdo bude tak staré lidi zaměstnávat, kdyţ se ze všech stran ozývá poptávka po mladém a dynamickém kolektivu; jiţ teď vyvstává mnohdy neřešitelný problém, pokud člověk ztratí práci řekněme v padesáti letech, o šedesáti ani nemluvě. Jak upozorňuje Zdeněk Škromach52, stínový ministr práce a sociálních věcí, existuje téţ určitá doba, po kterou jsou lidé fyzicky schopni pracovat, a tu novela zákona nerespektuje. Na tomto místě bych ráda podotkla, ţe je sice pěkné, ţe se zvyšuje naděje doţití (v roce 2009 u muţů asi 74 let, u ţen 80 let), díky čemuţ mají lidé i déle setrvávat v pracovním poměru, ale existuje i ukazatel střední délka ţivota proţitá ve zdraví53, kterou ÚZIS publikuje jako „bez omezení v běţných činnostech“. Zatímco naděje doţití v roce 2006 byla jen asi o půl roku niţší neţ v současnosti, střední délka ţivota proţitá ve zdraví by podle výsledků ÚZIS činila u ţen 59,7 roku a u muţů 57,8 roku, tedy zhruba tři čtvrtiny ţivota. Je tak moţné, ţe dojde na ironické výroky mnohých cyniků typu: „Do práce budeme jezdit na vozíku, z práce rovnou na hřbitov.“

52 53

Senát odmítl zvyšování věku pro odchod do penze [online]. In ČT24, 8. červen 2011. Obvykle se vypočítává Sullivanovou metodou kombinací úmrtnostních tabulek a věkově specifických podílů osob v populaci v dobrém zdravotním stavu. (Hrkal, 2009)

63

V neposlední řadě je třeba na zvyšování věku odchodu do důchodu nahlíţet z pohledu zaměstnanosti, resp. nezaměstnanosti. Sice se rozšíří pracovní základna, ale je otázkou, zda bude kam tyto pracovní síly umístit. Zejména v období ekonomické recese doprovázené vysokou nezaměstnaností, která ještě na mnoha místech doznívá, bych si dovolila pochybovat o vhodnosti vládních opatření snaţících se urdţet pracovníky v zaměstnání do co nejvyššího věku. V návaznosti na výše uvedené předkládám index ekonomického zatíţení (dále jen index EZ), potaţmo index zatíţení mladých a index zatíţení starých, konstruovaný třemi různými metodami lišícími se věkovým vymezením předproduktivní a poproduktivní sloţky obyvatelstva. Zhruba do poloviny 90. let bylo vhodné zabývat se produktivní sloţkou obyvatelstva ve věku 15-59 let. Z tohoto určení vyplývají křivky v grafu 18. Od poloviny 20. století se index EZ stabilně pohyboval nad hranicí 60 %, přičemţ indexy EZ mladých a starých začaly konvergovat. Od počátku 90. let sledujeme klesání indexu EZ, ten je bohuţel způsoben závaţným sniţování dílčího indexu EZ mladých, index EZ starých naopak stále roste; k průniku křivek nakonec dochází v roce 1996 na hodnotě 28 % kaţdého z dílčích indexů. Po celé sledované období se index EZ pro produktivní populaci ve věku 15-59 let pohybuje v rozmezí 50 a 70 %; avšak jestliţe v roce 1950 populace 60 letých a starších dosahovala 20 % produktivní sloţky (15-59 let), v roce 2009 to bylo jiţ 34 %. Graf 18: Index ekonomického zatíţení kalkulující s věkovými skupinami 0-14 a 60+

Zdroj dat: Demografická příručka 2009 (2010), vlastní výpočty a zpracování.

Od poloviny 90. let s růstem naděje doţití a prodluţováním věku odchodu do důchodu se pro výpočet indexu EZ uţívá předproduktivní sloţka 0-14 let a poproduktivní sloţka starších 65 let, coţ značně zmírňuje výsledky předchozího výpočtu. Dílčí indexy se střetávají teprve v roce 2007 na hodnotě 20 %, v němţ index EZ dosahuje „pouze“ 40 %.

64

Graf 19: Index ekonomického zatíţení kalkulující s věkovými skupinami 0-14 a 65+


Na závěr uvádím index EZ konstruovaný pro předproduktivní sloţku 0-19 let a poproduktivní sloţku starších 65 let, která podle mého názoru lépe vystihuje současnou společnost, pakliţe při sčítání v roce 2001 bylo zjištěno, ţe veškeré obyvatelstvo starší 15 let absolvovalo průměrně 11,74 let školního vzdělání, a dnešní hodnoty jsou jistě vyšší. Podle tohoto výpočtu index EZ na konci sledovaného období dosahuje podobných hodnot jako v prvním případě a dílčí index EZ starých oproti indexu EZ mladých nevychází tak špatně. Graf 20: Index ekonomického zatíţení kalkulující s věkovými skupinami 0-19 a 65+


Nicméně celý index ekonomického zatíţení je pouze teoretická konstrukce, která není poníţena o značné negativní vlivy v podobě nezaměstnaných, invalidních důchodců, osob odchozích do předčasného důchodu, či osob z jiného důvodu nepracujících. Poslední uvedený výpočet alespoň jistým způsoben zohledňuje studující.

65

3.2 Struktura vzdělanosti Úroveň vzdělanosti je důleţitým indikátorem při hodnocení diferenciace a vyspělosti jak na národní úrovni v delší časové řadě, tak na regionální úrovni. Na nadnárodní úrovni je velmi obtíţné hodnotit rozdíly ve vzdělanosti z důvodu odlišných vzdělávacích systémů i rozličných statistických postupů při zaznamenávání vzdělanosti. Nejprve se zaměříme na vývoj vzdělanosti obyvatelstva České republiky v časovém období od roku 1950, neboť v tomto roce byla vzdělanost poprvé zjišťována při sčítání lidu54. V roce 1950 a následně i v roce 1961 je zjištěna velmi vysoká úroveň pouze základního vzdělání, jednalo se o více neţ čtyři pětiny obyvatelstva staršího 15 let. Některý z typů středního vzdělání mělo při obou cenzech ukončeno zhruba 15 % obyvatel starších 15 let, avšak mezi sčítáními se změnil poměr středního bez maturity a středního s maturitou; zatímco v roce 1950 vedlo střední bez maturity, v roce 1961 bylo v majoritě střední s maturitou. Vysokoškolsky vzdělané obyvatelstvo v roce 1950 nedosahovalo ani jednoho procenta (62 tisíc obyvatel), ovšem do dalšího cenzu se podmínky zlepšily a podíl vysokoškoláků dokonce přesáhl dvě procenta (157 tisíc obyvatel). Od 70. let začala úroveň vzdělanosti stoupat jiţ mnohem rychleji. Při cenzu v roce 1970 bylo zachyceno necelých 54 % obyvatel se základním vzděláním a klesající trend pokračoval přes všechny další cenzy aţ k necelým 24 % v roce 2001; podle výběrového šetření pracovních sil v roce 2009 to bylo jiţ pouze 17,5 % obyvatel. Graf 21: Nejvyšší ukončené vzdělání obyvatel starších 15 let podle výsledků sčítání lidu v letech 1950-2001 a VŠPS 2009 (%)

Zdroj dat: Demografická příručka 2009 (2010); Česká republika od roku 1989 v číslech (c2011), vlastní výpočty a zpracování.

54

V předchozích cenzech byla sledována pouze gramotnost obyvatelstva. (www.czso.cz)

66

Podíl vysokoškolsky vzdělaných naopak nabral vzestupnou tendenci; v roce 1980 dosáhl rovných 5 %, v roce 2001 9 % a podle VŠPS v roce 2009 měl tvořit jiţ 12,7 %. Obdobného vzestupu se po celé sledované období dostávalo střednímu vzdělání s maturitou, které od roku 2001 převyšuje podíl základního vzdělání a neustále sniţuje náskok středního vzdělání bez maturity. Podíl středního zvdělání bez maturity dokonce podle VŠPS v roce 2009 poprvé od roku 1961 klesl. Na vylepšování vzdělanosti mělo nezastupitelný podíl vymírání starších lidí, kteří se většinou po dokončení základního vzdělání hned začínali zapojovat do pracovního procesu, jak doba a rodina vyţadovala; dále studovat si mohl dovolit málokdo. K růstu úrovně vzdělání do značné míry přispělo téţ rozšíření dálkové formy středoškolského i vysokoškolského studia v 60. a dalších letech55. O zvyšování vzdělanosti svědčí i graf 22, který znázorňuje index vzdělanosti nejprve v desetiletých odstupech podle sčítání lidu, a od vzniku samostatné České republiky jiţ v ročních intervalech podle výběrového šetření pracovních sil. Index, spočtený na základě počtu obyvatel se středním vzděláním s maturitou a trojnásobku počtu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva, za celé sledované období nepoklesl. Graf 22: Index vzdělanosti obyvatelstva ČR podle výsledků sčítání lidu (1950-1991) a VŠPS (1993-2009)

Zdroj dat: Demografická příručka 2009 (2010); Česká republika od roku 1989 v číslech (c2011), vlastní výpočty a zpracování. Pozn.: Index byl vypočítán podle vzorce: „(střední s maturitou + 3*vysokoškolské)*100/obyvatelstvo starší 15 let“.

3.2.1 Vzdělání podle pohlaví Poměrně zajímavé je sledovat rozdíly ve vzdělanosti muţů a ţen. Jiţ sčítání v roce 1950 ukázalo velké rozdíly v neprospěch ţen. Ţeny jasně vedly v kategorii pouze základního vzdělání; tento rozdíl je mnohem markantnější např. v roce 1970, neboť od roku 1950 se podíl 55

Úroveň vzdělání obyvatelstva podle výsledků sčítání lidu [online], 2003. [cit. 2011-06-16].

67

dokončeného pouze základního vzdělání sníţil jen o 20 procentních bodů (z 88 % na 68 %), kdeţto u muţů to bylo o 41 p. b. (z 80 % na 39 %). Ve středním vzdělání bez maturity ţeny za muţi v roce 1950 pouze lehce zaostávaly, avšak u středního s maturitou měli muţi více neţ dvojnásobný a u vysokoškolského pětinásobný náskok. V absolutních číslech to znamená, ţe u 6,8 milionu obyvatel starších 15 let se pouze zhruba deset tisíc ţen mohlo pyšnit ukončeným vysokoškolským vzděláním. Situace zřejmě vznikla tradičním postavením ţeny ve společnosti, kdy ţena měla především pečovat o rodinu a domácnost, nikoliv studovat. Postupem času a emancipace se však situace změnila. Jak plyne ze sekce „ţeny 2001“ v grafu 23, ţeny postupně smazávají rozdíly ve vzdělanosti. Nejenţe úspěšně začínají konkurovat muţům v podílu vysokoškolsky vzdělaných, ale ve středním vzdělání s maturitou je dokonce předstihují. Graf 23: Vzdělání muţů a ţen v letech 1950 a 2001 (%)

Zdroj dat: Demografická příručka 2009 (2010), vlastní zpracování.

Obyvatelstvo starší 15 let absolvovalo podle sčítání 2001 v průměru 11,74 let školního vzdělání, v tom muţi 11,82 let a ţeny 11,66 let. V roce 1991 byla průměrná délka školního vzdělání 11,19 let; u muţů 11,47 let a u ţen 10,94 let. V roce 1991 vykazovali nejvyšší hodnoty muţi ve věku 25 – 29 let, v roce 2001 pak 35 – 39 let, coţ odpovídá skupině z roku 1991. U ţen v roce 1991 taktéţ vycházela nejlépe věková skupina 25 – 29 let, ovšem v roce 2001 to jiţ byla skupina ve věku 30 – 34 let. Ukazatele se tedy obecně příznivě zvýšily, vzdělanost ţen však vykázala vyšší akceleraci neţ u muţů.

68

3.2.2 Regionální rozdíly Diferenciace v úrovni vzdělanosti hodnocená za pomoci počtu let školní docházky nevykazuje za většinu krajů vyšší výkyvy; ta se projevuje především na místní úrovni. Obdobně jako u věkové struktury nejvýrazněji vyčnívá kraj hlavního města Prahy, který výrazně zvyšuje průměr České republiky. Jak je z grafu 24 patrné, Praha měla podle VŠPS v roce 2009 více neţ 25% podíl vysokoškolsky vzdělaných a současně nejniţší podíl obyvatel se základním vzděláním (necelých 11 %). Po Praze nejlepší charakteristiky vykazuje Jihomoravský kraj s více neţ 15% podílem vysokoškolsky vzdělaných. Většina krajů se poté pohybuje v podobných relacích, vyčnívají pouze Karlovarský a Ústecký kraj, ovšem oproti jiţ zmíněným krajům tyto dva spočívají na opačné straně spektra; vyznačují se nízkým podílem vysokoškoláků a vysokým podílem obyvatel s nejvyšším dokončeným základním vzděláním. Celkově se ale u všech krajů charakteristiky vzdělanosti od roku 2001 do roku 2009 zlepšily. Graf 24: Podíl obyvatel se základním a vysokoškolským vzděláním v krajích ČR v letech 2001 a 2009

Zdroj dat: Statistické ročenky krajů 2009 (2010); Obyvatelstvo podle vzdělání 2001 (2011), vlastní výpočet a zpracování.

Ze statistických údajů plyne, ţe na místní úrovni nejvíce záleţí na velikosti obce. Podle údajů ze sčítání lidu roku 2001 byl podíl obyvatel s nejvyšším ukončeným základním vzděláním v obcích do 199 obyvatel 31,8 %, s velikostí obce postupně klesal, u velikostní skupiny 50 000 – 99 999 obyvatel to bylo 21,7 % a u skupiny 100 000 a více obyvatel se dostal na pouhých 16,8 %. Analogicky podíl vysokoškoláků rostl přímo úměrně s velikostí obce; do 199 obyvatel se jednalo o 3,4 %, kdeţto u skupiny 50 000 – 99 999 obyvatel stoupl na 9,6 % a u skupiny 100 000 a více to byl jiţ podíl 16,8 %. Obdobně s velikostí obce stoupá podíl středního vzdělání s maturitou a vyššího odborného vzdělání a klesá podíl středního vzdělání bez maturity. 69

Nejvyšší podíly vysokoškolského, ale i úplného středního vzdělání byly po Praze zjištěny v Brně, Olomouci, Hradci Králové, Pardubicích, Českých Budějovicích a ve Vyškově. Zvýšené hodnoty úrovně vzdělanosti vykázaly i Zlín, Plzeň, Ostrava, Liberec a okolí Prahy a Brna. Kromě toho, ţe se jedná o velké aglomerace, do kterých se stěhují mladí a vzdělaní lidé za prací a seberealizací si dovolím vyřknout domněnku, ţe určitý vliv zde má i fakt, ţe se jedná o města s univerzitní a vysokoškolskou tradicí.

3.3 Národnostní složení Před vznikem Československé republiky v roce 1918 byly české země výrazně poněmčené. S germanizací jsou spojováni např. Marie Terezie a Josef II; ten v roce 1781 mj. nařídil poněmčení ţidů a v roce 1784 byla němčina vyhlášena v Čechách „celozemskou úřední řečí“ (Bělina, 1993). Fialová (1996) píše, ţe na přelomu 18. a 19. století se německá města v českém vnitrozemí vlivem urbanizace počešťovala; česky se začalo mluvit především na předměstích. Podíl osob hovořících německy se zvyšoval zejména v průmyslových oblastech severních Čech a v moravskoslezské průmyslové oblasti, kde majitelé továren dávali při obsazování atraktivnějších pracovních míst přednost Němcům, na Ostravsku a Těšínsku i Polákům. Fialová (1996) dále píše o situaci v Praze, kde německá menšina rychle ztrácela své početní i mocenské pozice56, obdobně jako v Plzni, v Českých Budějovicích či Přerově, Jihlavě a Olomouci; naopak v Brně, ve Frýdku nebo Opavě se zastoupení Němců zvyšovalo. Srb (2004) z údajů ze statistických tabulek rakouské monarchie57 odvozuje, ţe k roku 1828 byl v Čechách 56,1 % obyvatel české, moravské a slovenské národnosti, 41,9 % obyvatel německé národnosti, 1,7 % Ţidů a 0,3 % ostatních národností. Podle údajů z dalších „tabulek“ a z habsburských sčítání lidu je zřejmé, ţe se podíl českého obyvatelstva nepatrně zvyšoval (do roku 1910 na 62,9 %), nikoli však úbytkem Němců, ale díky pozitivnějším reprodukčním charakteristikám. Otázky na národnostní sloţení byly řazeny do všech československých (později českých) cenzů od roku 1921, jejichţ výsledky prezentuje následující tabulka.

56

57

Například v roce 1862 získaly české politické strany na praţské radnici absolutní většinu a tu jiţ neztratily. Ještě v roce 1880 na území původního městského jádra Prahy ţilo 33 tisíc Němců (19 % obyv.), v roce 1910 to bylo jiţ pouze 18 tisíc Němců (10 % obyv.). „Tafeln zur Statistik der Österreichischen Monarchie“, oficiální publikace vydávaná s roční periodicitou od roku 1828.

70

Tabulka 13: Obyvatelstvo podle národnosti podle výsledků sčítání lidu v letech 1921 - 2001 Národnost (%) Rok sčítání česká moravská* slovenská polská německá 1921 67,5 0,2 1,0 30,6 1930 68,3 0,4 0,9 29,5 1950 93,9 2,9 0,8 1,8 1961 94,2 2,9 0,7 1,4 1970 94,4 3,3 0,7 0,8 1980 94,6 3,5 0,6 0,6 1991 81,2 13,6 3,1 0,6 0,5 2001 90,5 3,8 1,9 0,5 0,4 Zdroj dat: Demografická příručka 2009 (2010), vlastní zpracování. Pozn.: *včetně slezské **včetně nezjištěné národnosti

ostatní** 0,7 0,9 0,6 0,8 0,8 0,7 1,0 2,9

Hned první sčítání v roce 1921 přineslo pro Čechy oproti roku 1910 pozitivnější statistická data. Podíl Čechů se totiţ zvýšil na 67,5 % a ubylo zhruba 300 tisíc Němců zřejmě důsledkem politické emigrace. Přírůstek Čechů byl způsoben jednak reemigrací českého obyvatelstva, a jednak „znovupřihlášením“ k české národnosti těch, kteří před válkou byli nuceni prezentovat německou příslušnost, a přihlášením některých Němců k české národnosti. (Srb, 2004). Sčítání v roce 1930 ještě vykázalo zhruba třetinový podíl německého etnika, avšak po druhé světové válce došlo vlivem odsunu Němců (viz podkapitola Největší migrace v českých dějinách) k téměř úplné homogenizaci národnostní struktury českých zemí. Podíl české národnosti dosáhl bezmála 94 %, okolo kterých se pohyboval i během dalších tří cenzů. Podíl Němců rázem klesl pod dvě procenta a při sčítání v roce 1970 dokonce pod jedno procento a nadále klesal. V roce 1991 bylo při sčítání umoţněno přihlásit se k moravské či slezské národnosti, čehoţ vyuţilo 13,6 % obyvatel; v roce 2001 ale jiţ prvotní nadšení opadlo a tato hodnota se sníţila téměř o deset procentních bodů. Celkově se česká, moravská a slezská národnost pohybovala při obou cenzech okolo 94,5 %. Z ostatních národností po roce 1950 nejvyššího zastoupení trvale dosahovali Slováci (okolo dvou aţ tří procent), následují Poláci, jejichţ podíl postupně klesá (z jednoho procenta v roce 1921 na půl procenta v roce 2001). Další národnosti mají zanedbatelný podíl nebo se hlásí k české národnosti. Např. Romů hlásících se ke své národnosti bylo v roce 2001 11,7 tisíce (0,11 % obyvatelstva), avšak odhady odborníků na romskou problematiku hovoří o více neţ 250 tisících Romů ţijících v České republice (Toušek, 2005). Samozřejmě v České republice ţijí i početné skupiny Ukrajinců, Rusů, Vietnamců a jiných státních příslušníků (viz graf 6), ti se však ve většině případů do dat ze sčítání lidu nepromítnou. Česká republika je sice národnostně značně homogenní stát, přesto zde cizinci ţijí a mnohdy tak dochází k sňatkům českých občanů s cizími státními příslušníky. V roce 1991 tvořily smíšené rodiny 8,3 % všech rodin, v roce 2001 jiţ pouze 6,3 %. Zcela zřetelného prvenství zde poţívá kombinace česko-slovenská, ale ta (obdobně jako česko-německá, česko-polská 71

nebo česko-maďarská) značně omezila své počty, ať uţ vystěhováním rodin na Slovensko po zániku federace nebo konvertováním ke stejné národnosti. Naopak vlivem pracovních migrací vzrostly počty česko-ruských a česko-ukrajinských rodin. Graf 25: Absolutní počty smíšených rodin podle národnosti partnerů v letech 1991 a 2001


3.3.1 Regionální rozdíly Regionální diferenciace podle národnosti je ve většině případů nevýrazná. Podle očekávání moravská národnost zabírá relativně větší podíl v Jihomoravském kraji, dále pak ve Zlínském, Olomouckém a částečně na Vysočině. Slováci a Němci výrazně převyšují průměr ČR v Karlovarském a Ústeckém kraji, Moravskoslezský kraj se vyznačuje vyšším podílem Poláků a Slováků a Praha s Karlovarským krajem lákají velké mnoţství dalších cizinců (téměř 5 %). Tabulka 14: Národnostní struktura obyvatel v krajích České republiky k 1. 3. 2001 (v %) Národnost z celkového počtu obyvatel kraje (%) Kraj česká moravská slovenská polská německá Praha 93,1 0,2 1,6 0,1 0,2 Středočeský 95,7 0,1 1,4 0,2 0,1 Jihočeský 95,2 0,2 1,4 0,1 0,2 Plzeňský 95,2 0,2 1,4 0,1 0,4 Karlovarský 87,4 0,1 4,6 0,1 2,9 Ústecký 92,1 0,1 2,7 0,2 1,2 Liberecký 93,4 0,1 2,0 0,4 0,9 Královéhradecký 95,1 0,1 1,5 0,3 0,5 Pardubický 96,2 0,6 1,2 0,1 0,1 Vysočina 91,7 5,0 0,7 0,0 0,1 Jihomoravský 78,1 17,6 1,4 0,1 0,1 Olomoucký 87,8 7,7 1,8 0,1 0,3 Zlínský 85,4 10,9 1,3 0,1 0,0 Moravskoslezský 87,2 2,3 3,4 3,1 0,3 ČR celkem 90,4 3,7 1,9 0,5 0,4 Zdroj dat: Národnostní složení obyvatelstva (2003), vlastní zpracování.

72

ostatní 4,8 2,5 2,9 2,7 4,9 3,7 3,2 2,5 1,8 2,5 2,7 2,3 2,3 3,7 3,1

3.4 Náboženská struktura Christianizace pohanských českých zemí byla započata příchodem Cyrila a Metoděje ve druhé polovině 9. století a skončila na konci 11. století sadou protipohanských úkonů a nařízení; křesťanství se tak na dlouhá staletí stalo jedinou státem uznávanou církví. Toleranční patent Josefa II. rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a ortodoxní křesťanství. Nejednalo se o zrovnoprávnění, ale o „toleranci“; nekatolická vyznání podléhala řadě znevýhodňujících nařízení, přesto se jednalo o zásadní počin v otázce svobody vyznání. Vznik samostatného Československa v roce 1918 se stal zlomem nejenom na politickém poli, ale i v oblasti náboţenského vyznání. V roce 1920 byla zaloţena církev československá, evangelická církev se rozrostla, ale především ateistické hnutí začalo slavit nebývalé úspěchy. V rámci odporu četné části obyvatelstva ke katolické víře se jiţ v roce 1921 právě československá církev stala novým útočištěm celých pěti procent obyvatel, do roku 1950 pak řady svých vyznavačů zdvojnásobila. Aktuálně se k ní však hlásí pouze jedno procento obyvatel. Náboţenské vyznání bylo v moderních sčítáních sledováno v letech 1921, 1930 a 1950, poté na tři cenzy nastala v náboţenských otázkách pomlka a k pokračování zjišťování příslušnosti k církvi došlo opět aţ v letech 1991 a 2001. Jak dokládá tabulka 14, v první polovině 20. století silně katolické české země koncem století od víry postupně upouští a na počátku století nového, při sčítání 2001, byla zaznamenána 59% skupina obyvatelstva bez vyznání. Dalších 8,8 % obyvatel na otázku náboţenského vyznání neodpovědělo, z čehoţ si dovolím usuzovat, ţe drtivá většina z nich se záměrně nehlásí k ţádné víře, tudíţ nám vzniká zhruba dvoutřetinový ateistický proud. Současně s razantním poklesem podílu tradičních církví mírně vzrostly podíly některých alternativních křesťanských, ale především mimokřesťanských náboţenství58. Tabulka 15: Obyvatelstvo podle náboţenského vyznání podle výsledků sčítání lidu v letech 1921, 1930, 1950, 1991 a 2001 Náboţenské vyznání (%) Rok sčítání evangelicčeskoostatní ostatní mimo bez vyznání katolické ké* slovenské** křesťanské křesťanské (vč. nezj.) 1921 82,0 4,0 5,2 0,3 1,3 7,2 1930 78,6 4,7 7,3 0,5 1,1 7,8 1950 76,7 5,7 10,7 0,6 0,2 6,1 1991 39,1 2,5 1,7 0,5 0,1 56,1 2001 26,9 1,8 1,0 0,6 1,9 67,8 Zdroj dat: Demografická příručka 2007 (2008), vlastní zpracování. Pozn.: *evangelické i evangelikální **od roku 1971 Československá husitská církev

58

Součet všech cenzových náboţenských vyznání je k dispozici v příloze 3.

73

Rámeček 7: Náboţenství v Česku brzy zcela vymře Není pochyb o tom, ţe je Česko nejméně religiózním a nejsekulárnějším národem světa, jak dokládá sčítání lidu 2001. Podíl věřících se ovšem bude rok od roku sniţovat, aţ vymře, obdobně jako některé dialekty. Vypočítali to fyzikové z Chicaga, kteří svou prognózu přednesli na sympóziu Americké fyzikální společnosti v Dallasu. Podle jejich teorie je „nenáboţenskost“ stejně nakaţlivá jako dominantní jazyk, přízvuk či dialekt. Lidé se automaticky snaţí patřit k většinové skupině, takţe přejímají většinou uţívaný jazyk a jeho výrazy, ale také nenáboţenskost. „Idea je docela jednoduchá. Předpokládá, ţe sociální skupiny, které mají více členů, jsou atraktivnější k připojení, dále předpokládá, ţe sociální skupiny mají společenský status a uţitečnost. Například u jazyků můţe být v Peru mnohem uţitečnější a mít vyšší status mluvit španělsky neţ vymírajícím jazykem Quechuan, podobně má jistý status a uţitečnost být členem náboţenské skupiny či členem skupiny bez vyznání,“ tvrdí profesor Richard Wiener z University of Arizona. Tento osud vymírajícího náboţenství čeká vedle Česka, kde k extinkci víry dojde jako v první zemi světa, také Austrálii, Finsko, Irsko, Kanadu, Nizozemí, Nový Zéland, Rakousko a Švýcarsko. Nelineární dynamika odhalila, ţe k vymírání podle stejného trendu dochází ve všech zmíněných zemích a náboţenství v těchto zemích čeká stejný osud. Zmizí. V Česku nejdříve. Zdroj: Upraveno podle Kaprálika (2011).

3.4.1 Regionální rozdíly Regionální diferenciace podílu věřících potvrzuje teorii o silně věřící Moravě oproti Čechám a jihu oproti severu. Z krajů se vymyká zejména Zlínský kraj s 55 % věřících, který de facto nejlépe splňuje podmínku jihovýchodního kvadrantu, tedy je celkově nejjiţněji a nejvýchodněji poloţeným krajem. Na druhou stranu Liberecký a Ústecký kraj leţící nejdále v severozápadním kvadrantu nedosahují ani 20 % věřících obyvatel; jen těsně se do této kategorie nedostal Karlovarský kraj. Kartogram 4: Podíl věřících v krajích ČR k 1. 3. 2001


74

4 Vybrané ukazatele v evropském kontextu Demografická situace v Evropě se po druhé světové válce odvíjela v návaznosti na rozdělení na dva geopolitické bloky – Východ a Západ. Ačkoliv se Česká republika nacházela na hranici těchto dvou mocenských bloků a počáteční poválečný vývoj byl podobný vývoji zemí západních, její východní zařazení ji zákonitě muselo ovlivnit, coţ se projevovalo zhoršením některých demografických charakteristik zhruba od konce 60. let, a především v opoţděném nástupu druhé demografické tranzice i v jejím zrychleném průběhu.

4.1 Přirozený přírůstek a reprodukční charakteristiky Česká republika ve druhé polovině minulého století trpěla poměrně výrazně vyšší úmrtností neţ většina ostatních států Evropy. V roce 1980 se hrubá míra úmrtnosti pohybovala dokonce na úrovni o více neţ dvě promile vyšší, neţ byl průměr dnešní evropské sedmadvacítky. Nezaostávala přitom pouze za nejvyspělejšími evropskými státy, ale i hluboko za Polskem, Slovenskem či Chorvatskem; ze současné Evropské unie mělo horší úmrtnostní charakteristiky pouze Maďarsko. Je zřejmé, ţe socialismus a především normalizace měly na české úmrtnostní charakteristiky velmi nepříznivý vliv. Situace se však sice viditelně zlepšovala a zhruba od roku 2000 se úmrtnost v Česku výrazně přiblíţila k průměrné úmrtnosti v Evropské unii, stále však leţí půl promile nad touto hranicí. Aktuálně výrazněji předstihuje méně vyspělé země jako Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, pobaltské Litvu, Lotyšsko a Estonsko, či neunijní Rusko, Ukrajinu a Chorvatsko. Na stejnou úroveň se Česko můţe řadit s Polskem, Německem či s Dánskem. Graf 26: Porodnost a úmrtnost v EU a v ČR v letech 1980 aţ 2009

Zdroj dat: Česká republika v mezinárodním srovnání 2010 (2010), vlastní zpracování.

Oproti tomu porodnost v roce 1980 zhruba o jedno promile převyšovala průměrnou porodnost dnešní evropské sedmadvacítky. Tento fakt by se mohl jevit pozitivnějším, neţ ve skutečnosti je. V 80. letech totiţ jiţ většina severo- a západoevropských zemí byla zasaţena vlnou nízké porodnosti v návaznosti na probíhající druhý demografický přechod. Ten se v České republice projevil aţ v 90. letech, coţ záhy výrazně zhoršilo českou situaci v oblasti 75

porodnosti, jak dokládá graf 26. V roce 2000 by se našlo jen málo evropských zemí s niţší porodností; z unijních pouze Lotyšsko, z neunijních Rusko a Ukrajina. S doznívající hlavní vlnou demografické tranzice a se vstupem odkládaného rodičovství silných ročníků 70. let do demografických charakteristik se indikároty plodnosti a porodnosti začínají opět zlepšovat, od roku 2007 Česká republika dokonce překračuje unijní průměr porodnosti. Jak píše Kučera (1993), pokles porodnosti byl v západoevropských zemích doprovázen vzestupem průměrného věku matek do roku 1990 aţ na 27-29 let, kdeţto východoevropské země jej udrţely na 24-25 letech. Česká republika tak s hodnotou 24,8 roků patřila jednoznačně mezi východoevropské země. Po roce 1990 se však východní země začaly čím dál více přibliţovat trendu západních zemí. Podle údajů Eurostatu se v roce 2009 u většiny západoevropských zemí průměrný věk matek pohyboval mezi 29 a 31 roky, více neţ 31 let dosáhlo pouze Švýcarsko, Itálie, Španělsko a Irsko. Ve východních zemích se ukazatel pohyboval mezi 28 a 30 roky; méně neţ 27 let mělo pouze Rumunsko a Bulharsko. Českou republiku s hodnotou 29,4 roku jiţ nelze tak jednoznačně řadit k východnímu čí západnímu sektoru, z východoevropských zemí je to hned po Slovinku59 hodnota nejvyšší. Úhrnná plodnost většiny evropských zemí60 podle poslední dostupné statistiky je vyobrazena na sestupném grafu 27, kde leţí zhruba v polovině osy ve skupině sedmi zemí s velmi podobnou hodnotou okolo 1,5. Z grafu je patrný výrazný předstih severozápadních zemí, zejména pak Skandinávie (v širším vymezení), Britských ostrovů, Francie, Belgie a Nizozemí. Kromě Irska však ţádný z uvedených států nedosahuje záchovné hranice 2,1 dětí. Graf 27: Úhrnná plodnost v zemích Evropy v roce 2009

Zdroj dat: Česká republika v mezinárodním srovnání 2010 (2010), vlastní zpracování. Pozn.: *2008, **2007

Zásluhou zlepšení ukazatelů plodnosti a porodnosti začíná Česká republika po roce 2006 59 60

Ovšem pokud lze Slovinsko počítat mezi východoevropské země; faktem je, ţe leţí ve střední Evropě stejně jako Česká republika, s východní Evropou jsou spojeny pouze minulostí a reţimem. Pro grafické znázornění úhrnné plodnosti stejně jako většiny ostatních ukazatelů byly pouţity evropské země s počtem obyvatel vyšším neţ jeden milion.

76

dosahovat přirozených přírůstků, v roce 2008 dokonce převyšuje průměr Evropské unie, v roce následujícím se s ním shoduje ve výši 1 ‰. Podle grafu 28 dosahovalo v roce 2009 přirozených přírůstků 16 ze 30 zobrazovaných států; Česká republika opět leţí zhruba v polovině osy na stejné úrovni s Polskem a Řeckem. Nejvyšších přirozených přírůstků (nad 3 ‰) dosahují Francie, Norsko, Spojené království, Nizozemí a především Irsko, které se díky rekordně nízké úmrtnosti od počátku tisíciletí a vysoké porodnosti prakticky po celé sledované období (od roku 1980) zcela vymyká všem trendům. Právě Irsko je však důkazem toho, jak legislativa můţe ovlivnit ukazatele porodnosti, jelikoţ v Irsku je zaveden přísný zákaz potratů (ty jsou povoleny pouze v případě ohroţení ţivota matky). Samozřejmě nemalou měrou zde přispívá ekonomická situace Irska, které po roce 1987 nastartovalo prudký hospodářský růst a z periferní evropské země se tak během dvou dekád stal pověstný „keltský tygr“. Graf 28: Saldo přirozeného přírůstku obyvatel v zemích Evropy v roce 2009


Narozdíl od předchozích ukazatelů je kojenecká úmrtnost indikátorem, v němţ Česká republika jednoznačně spadá mezi nejlepší státy nejen Evropy, ale i celého světa. Z evropských států docílily lepších hodnot pouze tři státy, a sice Finsko, Švédsko a rychle se rozvíjející Slovinsko. Následuje většina zbylých států původní evropské patnáctky, horších hodnot pak zpravidla dosahují státy přistoupivší v roce 2004 (kromě Estonska a jiţ zmíněných Slovinska a Česka) a nejhorší hodnoty, překračující 8 ‰, náleţí vcelku očekávaně posledním přistoupivším Bulharsku a Rumunsku a neunijním Ukrajině a Rusku.

77

Graf 29: Kojenecká úmrtnost v zemích Evropy v roce 2009

Zdroj dat: Česká republika v mezinárodním srovnání 2010 (2010), vlastní zpracování. Pozn.: *2008

Ukazatel z převáţné většiny určený mírami úmrtnosti, naděje doţití při narození, je pro země Evropy znázorněna v grafu 30. Zde si i přes příznivou kojeneckou úmrtnost Česká republika tak dobře nevede, z 32 zemí je jak ţenská, tak muţská naděje doţití na 20. místě. Opět se tak projevil dopad socialismu na demografickou strukturu České republiky. Nejniţší naděje doţití se dle očekávání projevila v Rusku, Turecku a Bělorusku, následně v zemích přistoupivších k EU v roce 2007 a 2004. Zajímavé je téţ sledovat rozdíly naděje doţití mezi muţi a ţenami v jednotlivých státech. Šestiletý rozdíl České republiky ani zdaleka nepatří mezi rozdíly nejvýraznější. Obecně lze říci, ţe země s niţší nadějí doţití neţ Česká republika mají znatelnější rozdíly mezi muţi a ţenami neţ země s vyšší nadějí doţití. Nejmarkantnějšího rozdílu dosahují Rusko a Bělorusko (téměř 12 let); naopak nejblíţe jsou si oba ukazatele na Islandu (3,6 roku), dále ve Švédsku a ve Spojeném království (4 roky). Graf 30: Naděje doţití při narození v zemích Evropy v roce 2009


78

4.2 Migrační saldo a celkový přírůstek Stěhování probíhá na všech územních úrovních; nyní se zaměříme na jeho nadnárodní úroveň v evropském kontextu. Evropská unie obecně byla vţdy imigrační oblastí. Největší proudy plynou do vyspělejších států; v posledních letech to jsou Belgie, Itálie, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, ale i Česká republika. Graf 31 znázorňuje migrační saldo evropských zemí s počtem obyvatel podobným České republice (7 – 11 mil.) v roce 2009. Zde nejvyšších hodnot dosáhlo Švýcarsko, dále Švédsko a Belgie; naopak Bulharsko je v záporu. Česká republika si v tomto roce a v tomto grafu vedla průměrně, nicméně výsledky jakéhokoliv ročního srovnávání migračního salda jsou relativní. Jednak migrace meziročně na nadnárodní úrovni značně kolísá, a jednak je závislá na pouţité metodice sledování. Graf 31: Migrační saldo vybraných zemí Evropy v roce 2009


Pakliţe jsme graficky znázornili přirozený i migrační přírůstek, je na místě, abychom předvedli i přírůstek celkový, který je u dvou třetin zobrazených států kladný. Česká republika se ve sledovaném roce umístila těsně před polovinou, jak je z grafu patrné. Graf 32: Celkový přírůstek zemí Evropy v roce 2009


79

4.3 Věková struktura Jiţ v předchozí kapitole bylo nastíněno, jak je důleţitá věková struktura obyvatelstva, zejména pak s ohledem na stárnutí populace. Jak dokládá graf 33, Česká republika v podílu seniorů v letech 1960 - 1980 kopírovala průměr Evropské unie, v dalších desetiletích se však jiţ pohybovala pod tímto průměrem. Nadprůměrných hodnot dosahovaly některé Severské státy61 v grafu reprezentované nejvýraznějším Švédskem, dále pak Rakousko a Německo či Itálie a Řecko62. Norská křivka zde má specifický tvar, neboť ačkoliv se křivky mnoha států kolem roku 1990 lámou, Norsko má zlom nejvýraznější a nadále klesá; zřejmě díky udrţení vysoké porodnosti. Sousední Polsko a Slovensko mají křivky velmi podobné České republice, ovšem podstatně níţe poloţené; nejlépe Českou republiku kopíruje maďarský trend. Mezi státy se stabilně rostoucí křivkou lze řadit Nizozemí (v grafu) a Švýcarsko. Téměř stabilní poměr seniorů kolem 11 % si po celé sledované období udrţuje Irsko, které má však celkově specifickou věkovou strukturu. Graf 33: Podíl obyvatelstva staršího 65 let ve vybraných zemích Evropy v letech 1960 aţ 2010

Zdroj dat: Eurostat yearbook 2006-07; Population; Demography – National data (2011). Pozn.: *za rok 2010 EU 27

Následující dva grafy prezentují situaci ve většině evropských zemí v roce 2009. Zřetelně nejstarší populaci, resp. nejvyšší podíl obyvatel starších 65 let, vykazují Německo a Itálie (více neţ 20 %), jejichţ podíl dětské sloţky se pohybuje okolo 14 %. Na opačných stranách 61 62

Vyjma Finska, které začínalo na nízkých hodnotách a ani přes rychlý nárůst nedosáhlo na konci sledovaného období průměru EU. Itálie a Řecko si do 80. let udrţovaly poměrně nízké podíly (pod průměrem EU), avšak rychlý růst starší populace je dostal na jedno z předních míst. Podobně rychle rostly křivky Španělska, Portugalska a Finska, avšak začínaje a konče v niţších relacích.

80

spektra se nachází Irsko díky jiţ zmiňované vysoké porodnosti. Česká republika se v obou sledovaných ukazatelích nachází ve třech čtvrtinách spektra; tedy v části s niţším podílem obyvatel starších 65 let, ale i s niţším podílem dětské sloţky, která v posledních letech začíná zpomalovat svůj propad. Podle těchto údajů index stáří převyšuje 100 % u 17 zemí z celkových 28, včetně České republiky.63 Můţeme zde vidět dva extrémy, jednak Německo, které má nejstarší strukturu ze sledovaných zemí a částečně kvůli velmi nízké porodnosti dosahuje indexu stáří 150 %, a jednak Irsko, které má díky velmi vysoké porodnosti mladou věkovou strukturu s indexem stáří pouhých 53 %, tedy třetinovým oproti Německu. Graf 34: Podíl obyvatelstva staršího 65 let v zemích Evropy v roce 2009


Graf 35: Podíl dětské sloţky obyvatelstva (0-14 let) v zemích Evropy v roce 2009


63

Grafy však nezahrnují státy s počtem obyvatel do jednoho milionu (Kypr, Malta, Lichtenštejnsko, Lucembursko a Island), které všechny mají pozitivní věkové struktury, a jejichţ indexy stáří nedosahují ani 80 %.

81

5 Budoucnost obyvatelstva České republiky 5.1 Předpokládaný budoucí vývoj Český statistický úřad pravidelně vypracovává populační projekce v návaznosti na projekce předchozí zpravidla ve třech variantách – nízké, střední a vysoké. Kaţdá takováto projekce má svůj práh (základní vstupní údaj) a časový horizont. Samozřejmě není jednoduché předjímat budoucí vývoj, především v delším časovém horizontu a v souvislosti s působením náhlých vnějších vlivů, jako jsou změny v sociálním systému, ekonomické krize či změny metodiky měření některých demografických ukazatelů.

5.1.1 Projekce minulé V roce 1999 ČSÚ zpracoval projekci s horizontem nastaveným do roku 2030 a s prahem věkové struktury obyvatelstva k 31. 12. 1998. (Kretschmerová a Šimek, 2001). Tato projekce předpokládala ve všech třech variantách zvyšování úhrnné plodnosti, coţ se také stalo, ale nepředpokládalo se, ţe poroste tak rychle, a ani vysoká varianta v roce 2010 není zdaleka vyjádřením skutečnosti (vysoká varianta 2010 = 1,43; skutečnost 2009 = 1,49). Obdobně je podhodnocen průměrný věk matky při porodu (vysoká varianta 2010 = 28,8 roků; skutečnost 2009 = 29,4 roků). Projekce naděje doţití na základě očekávání poklesu intenzity úmrtnosti osob starších 60 let, u ţen zejména 70 let, nedopadla tak špatně; u muţů se skutečnost nachází mezi střední a vysokou variantou 2010 a u ţen mezi nízkou a střední variantou 2010. Úmrtnost v roce 2009 se blíţila k hranici vysoké varianty, porodnost v návaznosti na výše uvedené překročila vysokou variantu, tudíţ ani věková struktura se nepohybovala v rámci extrémních předpokladů; podíl postproduktivní sloţky v roce 2009 (15,3 %) nedosáhl ani hodnot nízké varianty (15,9 %) a naopak podíl dětské sloţky (14,2 %) přesáhl i hodnotu vysoké varianty (14,1 %). Bezesporu nejobtíţnější jsou odhady zahraniční migrace, jejíţ počty jsou znatelně ovlivňovány změnami metodiky jejího měření i socioekonomickým; moţná i proto skutečnost roku 2009 více neţ dvojnásobně předčila poněkud přízemní odhady migračního salda pro rok 2010.64. Celkově je jasné, ţe populace České republiky si vedla lépe, neţ projekce nastínila, a to zejména v oblasti plodnosti a porodnosti, od kterých se odvíjí většina neúspěchů této projekce.

5.1.2 Projekce současné Nejnovější projekce obyvatelstva České republiky, vytvořená kolektivem odborníků Českého statistického úřadu, pochází z první poloviny roku 2009. Prahem projekce je stav obyvatelstva ČR podle pohlaví a věku k 1. lednu 2009, horizontem potom rok 2065. Do celkového počtu obyvatel jsou kromě občanů ČR zahrnuti také cizinci s přechodným (občané EU) nebo dlouhodobým pobytem (občané tzv. třetích zemí). Projekce byla vypracována tradičně ve třech variantách (nízké, střední a vysoké), navíc byla spočtena také střední varianta bez vlivu 64

A to byla migrace roku 2009 oslabena hospodářskou recesí; bez toho by bylo předpokládat mnohem vyšší migraci.

82

migrace. V nízké variantě bylo zakomponováno nejmenší očekávané zvýšení úrovně plodnosti, nejméně výrazné zlepšení úmrtnosti a nejniţší zisk zahraniční migrací, pro vysokou variantu to platilo obráceně. (Štyglerová a kol., 2010) Projekce předpokládá zvyšování úhrnné plodnosti, podle nízké varianty by se sice v nejbliţších letech mohla lehce sníţit, ale po roce 2030 by neměla poklesnout pod hodnotu 1,55, podle střední a vysoké varianty nepřetrţitě poroste; střední varianta po roce 2050 uvádí 1,72, vysoká varianta dokonce 1,85. Podle mého názoru se počáteční vývoj úrovně plodnosti bude odvíjet spíše podle nízké varianty, o čemţ svědčí i mírný pokles v roce 2009, nebo meziroční sníţení počtu ţivě narozených v prvním čtvrtletí roku 2011 oproti témuţ období předchozího roku o více neţ dva tisíce. Následně by se však charakteristiky porodnosti a plodnosti měly zlepšovat. Zcela v souladu s trendem vyspělých zemí se očekává zlepšení úmrtnostních poměrů a tím i naděje doţití, s čímţ se ztotoţňuji. Otázkou je, o jak silný nárůst půjde. Podle střední varianty by do roku 2065 měla střední délka ţivota dosáhnout 86,5 roku u muţů a 91 let u ţen; u extrémních variant se jedná o výkyvy od střední varianty asi o dva roky. Je zřejmé, ţe se předpokládá sniţování rozdílu naděje doţití mezi muţi a ţenami, do roku 2065 dokonce na 4,5 roku. Vzhledem k tomu, ţe i projekce naděje doţití z roku 1999 se během posledních deseti let plnily a nejedná se o ukazatel, který by byl podrobován nenadálým výkyvům65, je pravděpodobné, ţe alespoň v prvních desetiletích se bude odvíjet v intencích Projekce 2009. I přes rostoucí naději doţití je moţné očekávat růst hrubé míry úmrtnosti; nejvýrazněji v letech 2030-2040, kdy se do věku nejvyšší úmrtnosti budou dostávat silné populační ročníky 70. let. To spolu s ne zrovna vysokou porodností, u které je výhledově pravděpodobný opětovný pokles pod 100 tisíc dětí ročně, povede k záporným přirozeným přírůstkům. Jak je psáno výše, předikovat vývoj zahraniční migrace je zřejmě nejobtíţnějším počinem vůbec, neboť nejvíce závisí na vnějších okolnostech a vlivech. Projekce 2009 se zde proto ani nepouští do ţádných sloţitých výpočtů a uvaţuje u všech variant konstantní migrační saldo (u nízké 15 tisíc osob, u střední 25 tisíc osob, u vysoké 40 tisíc osob ročně). Proti tomuto odhadu nelze nic namítat, mohu pouze zmínit, ţe souhlasím s tím, ţe Česká republika zůstane migračně (v některých obdobích jistě výrazně) ziskovou zemí. V současnosti se jedná zejména o pracovní migraci, coţ České republice dopomáhá k mírnému omlazování nezadrţitelně stárnoucí populace, v čemţ pravděpodobně bude v nejbliţší budoucnosti pokračovat. Celkový přírůstek obyvatelstva a jeho uchování v kladných hodnotách bude záviset zvláště na velikosti zahraniční migrace, jelikoţ přirozené přírůstky posledních let budou 65

Myšleno v posledních desetiletích, jinak samozřejmě kritické momenty jako druhá světová válka (především její poslední rok) s nadějí doţití dovedly značně zamávat.

83

pravděpodobně neudrţitelné. Střední varianta Projekce 2009 počítá se záporným celkovým přírůstkem jiţ od roku 2030, pouze podle vysoké varianty by i na konci projektovaného období zůstával v mírně kladných hodnotách. Stejně tak relativní jsou odhady počtu obyvatel; střední varianta Projekce 2009 počítá s růstem populace do roku 2030 na 10,9 milionu a následně poklesem k horizontu projekce na 10,7 milionu obyvatel, podle vysoké varianty by česká populace překročila 12 milionů, podle nízké varianty by se naopak mohla dostat aţ na hranici 9 milionů, avšak takto katastrofický scénář nepředpokládám. Co je však jisté jiţ nyní, je fakt, ţe věková struktura obyvatelstva bude i nadále mířit k vyšším sférám a pojem věková pyramida jiţ zcela ztratí svůj původní doslovný význam. Obrázek 2: Věkové pyramidy obyvatelstva na území České republiky v letech 2030 a 2066

Zdroj: Projekce obyvatelstva České republiky do roku 2065 (2009).

5.2 Vlastní postřehy k demografickému vývoji Reprodukční chování českého obyvatelstva v porevolučním období prošlo četnými změnami. Jestliţe v polovině 80. let byla neprovdaná ţena ve dvaceti letech povaţována téměř za starou pannu, ţeny zanedbávaly pouţívání antikoncepce a sňatek byl často výsledkem otěhotnění partnerky, v současné době je naopak nemoderní se v takto „nízkém“ věku vázat. Mladí lidé chtějí studovat, cestovat a především uţívat si svobody. S porevolučním otevřením hranic do českých zemí dorazila osvěta v mnoha směrech, mimo jiné i ohledně hormonální antikoncepce, kterou dívky a ţeny začaly masově uţívat; a právě o fenoménu hormonální antikoncepce pojednává tato podkapitola. Po „boomu“ hormonální antikoncepce (dále jen HA) dochází v nemalém mnoţství případů k upouštění od této antikoncepční metody. Ze zkušeností ze svého okolí, které je tvořeno převáţně vysokoškolskými studenty, mohu říct, ţe velké mnoţství dívek a ţen přestává uţívat HA nikoliv z důvodu plánování dítěte, ale z důvodu moţnosti poškození zdraví či kvůli neţádoucím účinkům, mezi které patří zejména bolesti hlavy, nevolnost, poruchy sexuální apetace, změny tělesné hmotnosti, či ve váţnějších případech poruchy krevní sráţlivosti, poruchy funkce jater, embolické příhody apod. Koneckonců osobně se ztotoţňuji s názorem, ţe zřejmě nebude zcela košer dopovat se část ţivota mnoţstvím hormonů. Zde existuje 84

zajímavá analogie s rozvodovostí a rozpadem vztahů, neboť moderní sexuologické teorie tvrdí, ţe pokud ţeny uţívají HA jiţ při seznamování s partnerem, začnou s ním obvykle chodit, aniţ by je skutečně přitahoval. Sexuolog Petr Weiss (2010) zastává názor, ţe ţeny uţívající HA nedokáţí správně rozpoznat muţské odoranty (člověkem přirozeně vylučované vůně) a po ukončení uţívání HA zjistí, ţe je protějšek vlastně nepřitahuje. Tuto teorii potvrzuje i výzkum společnosti STEM/MARK66, ze kterého vyplývá, ţe do deseti let se rozešlo téměř 49 % párů, v nichţ partnerka při seznámení uţívala HA, v opačném případě to bylo pouze 33 % párů. (Sokolová, 2011). Tímto samozřejmě nechci nikterak sniţovat účinnost a rozšířenost hormonální antikoncepce, jejíţ uţívání je jistě ve většině případů bezproblémové; pouze poukazuji na fakt, ţe jakkoliv bylo moderní uţívat HA, je moţné, ţe v delším časovém horizontu bude HA nahrazována jinými antikoncepčními metodami. Otázkou zůstává, k čemu se budou bývalé uţivatelky HA vracet; prezervativy přestávají být moderní, ba dokonce mnoho jedinců je povaţuje za překáţející či dokonce zbytečné, tudíţ z hlavních antikoncepčních metod mladé populace zbývá přerušovaná souloţ, která však není aţ tak kontracepční, za jakou se mnohdy povaţuje. .

66

Za špatný výběr partnera můţe i hormonální antikoncepce. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zena/vztahya-sex/230187-za-spatny-vyber-partnera-muze-i-hormonalni-antikoncepce.html

85

Závěr Cílem stanoveným pro tuto práci bylo zhodnocení České republiky z pohledu historickodemografické perspektivy, interpretace historického vývoje do současných intencí a zamyšlení nad blízkou budoucností. Všemi těmito cílovými body se, po vymezení metodiky a zásadních pojmů v první kapitole, zabývám v jednotlivých kapitolách hlavní stati práce. Dynamika vývoje středověkých a novověkých dějin českých zemí jasně dokládá, jak velký význam v populačním vývoji mohou mít válečné konflikty a epidemie nemocí při špatných hygienických podmínkách; často vzájemně provázané a podporované. Pro toto zjištění samozřejmě nemusíme chodit tak daleko do historie, však i první světová válka zanechala nesmazatelné zářezy v mnoha ukazatelích; zejména v počtu sňatků a ve věkové struktuře vlivem nenarozených dětí a muţů padlých ve válce. Dalším charakteristickým válečným úkazem se stal kompenzační vzestup sňatečnosti a porodnosti po skončení konfliktu. Druhá světová válka naopak dokázala, ţe ne všechny válečné konflikty zákonitě musí zhoršit sňatkové a reprodukční charakteristiky, neboť v některých válečných letech tyto indikátory výrazně stouply; tento fakt je však spíše důkazem zcela odlišné české situace za obou světových válek a přizpůsobivosti českého člověka vnějším podmínkám (ústící ve vzestup sňatečnosti a porodnosti ve snaze předejít německému totálnímu nasazení). Jedním z dílčích cílů práce se stalo prokázání domněnky, ţe není moţné zabývat se pouze současným stavem, nýbrţ je nutno nazírat na něj z komplexního historického pohledu, poněvadţ veškeré demografické dění nezávisí pouze na aktuální situaci, ale je z části historicky ukotveno v minulosti. Zřejmě nejzářnějším důkazem je dění po roce 1989, které nastartovalo moţná lehce mýtický druhý demografický přechod v České republice. Vţdyť kdyby Československo po druhé světové válce nebylo vrţeno do spárů socialismu a normalizace, je pravděpodobné, ţe průvodní znaky tranzice, jako pokles sňatečnosti, růst průměrného věku při prvním sňatku, růst podílu mimomanţelsky narozených dětí či pokles porodnosti a plodnosti, by se projevily jiţ mnohem dříve; moţná ne v polovině 60. let jako v některých státech západní Evropy, ale dříve jistě. Koneckonců české země tak uvízly na několik desítek let ve smyčce stagnace mnoha socioekonomických i demografických ukazatelů. Zkoumání demografických struktur v třetí kapitole potvrdilo, ţe česká populace stárne; podíl seniorů v ní roste na úkor dětské sloţky, dále příznivě zvyšuje svou vzdělanost, výrazně se sekularizuje a po odsunu Němců po druhé světové válce se stala výrazně národnostně unitární populací. Problematické je zvláště stárnutí obyvatelstva, které devastuje český důchodový systém, navyšuje schodky státního rozpočtu a do budoucna (pokud nedojde k uvědomělejšímu reprodukčnímu chování) můţe vést k postupnému vymírání české populace, resp. ztrátě české identity. Na kaţdý stát je nutno nahlíţet nejenom v rámci jeho vlastního historického vývoje, ale i ve 86

srovnání s jeho okolím, v tomto případě v kontextu evropském. Česká republika kromě velmi příznivé kojenecké úmrtnosti v ţádném z porovnávaných ukazatelů v rámci Evropy výrazně nevybočuje z průměru. Její současná pozice odpovídá středoevropskému umístění, tedy hraniční poloze mezi vyspělým západem a méně vyspělým východem; pochopitelně její prvotní (předrevoluční) silné zaostávání bylo z velké míry určeno jejím zařazením do socialistického východního bloku. Po roce 1989 Česká republika zahájila rychlou konvergenci k západním strukturám. Ukazatele plodnosti i porodnosti jsou stejně nízké jako v řadě evropských zemí, úmrtnost je však oproti západu stále mírně zvýšená, s čímţ souvisí i umístění České republiky v naději doţití při narození aţ za západními státy. Přesto se Česká republika řadí ke státům s mírným populačním přírůstkem a k imigračním státům. Ačkoliv česká populace poměrně rychle stárne a ubývá dětské sloţky obyvatel, zdaleka nepatří mezi nejstarší státy Evropy. S podílem dětské sloţky uţ je však situace o poznání horší; zde Česká republika vlivem nízké porodnosti posledních let tíhne ke státům s nejniţším procentem. Pokud bych měla predikovat budoucí vývoj obyvatelstva České republiky, nesporně bych předpokládala růst naděje doţití muţů a ţen i pokračující stárnutí české populace. Dle mého názoru alespoň v blízké budoucnosti poroste i celkový počet obyvatel, ovšem pochybovala bych o velikosti příspěvku přirozeného přírůstku; ten by sice nejprve mohl být kladný, ale v horizontu několika desetiletí se zřejmě dostane do záporu i vlivem vyšší úmrtnosti. Samozřejmě vše bude záleţet zejména na velikosti porodnosti, kterou je značně obtíţné predikovat. Česká republika je imigračně atraktivní zemí, přitahuje zejména pracovní migranty z východoevropských zemí a Vietnamu, coţ bude i nadále udrţovat populační přírůstky v kladných hodnotách. Otázkou je, zda a jak dlouho si Česko dokáţe udrţet svoji národní jednotnost a identitu, potaţmo zda si ji vůbec udrţet chce.

87

SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ Publikace [1] BĚLINA, Pavel. Dějiny zemí Koruny české II. 2. vyd. Praha : Paseka, 1993. 328 s. ISBN 8071855049. [2] BOHÁČ, Antonín. Národnost při druhém sčítání lidu. Praha : Antonín Boháč, 1931. 18 s. [3] BOHÁČ, Zdeněk. Postup osídlení a demografický vývoj českých zemí do 15. století. Historická demografie. Praha : Sociologický ústav AV ČR, 1987, roč. 12, s. 78. ISSN 0011-8265. [4] BRABCOVÁ, Petra. (2002): III. Sčítání lidu, domů a bytů. Statistická ročenka České republiky 2002. Příloha. Praha : ČSÚ, s. 36-46. [5] CALDWELL, John C. et al.: Demographic Transition Theory. Dordrecht : Springer, 2006. 418 S. ISBN 1402043732. [6] ČAPKA, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. 1. Vyd. Brno : Akademické nakladatelství CERM, 2005. 359 s. ISBN 8072044192. [7] Časové řady základních dat demografické statistiky ČR v letech 1900-1999. Praha : Český statistický úřad, 2000. 101 s. ISBN 8072234226. [8] ČERVENÝ, Václav; ČERVENÁ, Jarmila. Berní rula. Generální rejstřík ke všem svazkům (vydaným i dosud nevydaným) berní ruly z roku 1654 doplněný (tam, kde se nedochovaly) o soupis poddaných z roku 1651. Praha : Libri, 2003. 2188 s. ISBN 807277-058-6. [9] DĚDINA, Václav. Československá vlastivěda. Díl 2, Člověk. Praha : Sfinx, 1933. 623 s. [10] FIALOVÁ, Ludmila; HORSKÁ, Pavla; KUČERA, Milan; MAUR, Eduard; MUSIL, Jiří; STLOUKAL, Milan. Dějiny obyvatelstva českých zemí. 1. Vyd. Praha : Mladá Fronta, 1996. 399 s. ISBN 8020402837. [11] HOFMANN, Gustav. Populace Čech na sklonku 17. století. Sborník archivních prací XLI, 1991, s. 430-434. [12] HORÁK, Jiří Václav. Československá vlastivěda. Řada 2, [sv. 2], Národopis. Praha : Sfinx, 1937. 391 s. [13] HORSKÁ, Pavla; KUČERA, Milan; MAUR, Eduard; STLOUKAL, Milan. Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha : Panorama, 1990. 474 s. ISBN 80-7038-011X. [14] CHLUPA, Petr; HÜBELOVÁ, Dana. Česká republika na počátku demografických změn. In Geografické aspekty středoevropského prostoru, 1. díl. Olomouc : MU, 2009. od s. 151-156, 220 s. ISBN 978-80-210-4947-5. [15] CHOC, Pavel. Osídlení Čech před účastí cizích kolonistů. Demografie : Revue pro výzkum populačního vývoje. Praha : GTA, 1963, roč. 5, s. 38-52. ISSN 0011-8265. [16] JANÁČEK, Josef. Doba předbělohorská 1526 – 1547. Praha : Academia, 1968. 281 s. [17] KAPLAN, Karel. Největší politický proces: M. Horáková a spol.. Brno : Doplněk, 88

1995. 347 s.ISBN 80-85765-58-6. [18] KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha : Libri, 2003. 571 s. ISBN 8072771957. [19] KOPEČKOVÁ, Jana. Československá emigrace v roce 1968 v soudobém domácím tisku. Olomouc : Univerzita Palackého, 2010. 62 s. [20] KUČERA, Milan. Padesát let hodnocení populačního vývoje České republiky. Demografie : Revue pro výzkum populačního vývoje. Praha : Český statistický úřad, 2008, roč. 50, s. 230-239. ISSN 0011-8265. [21] LENHART, David. Počátky sionismu. Ţivá historie. Brno : Extra publishing, červenec-srpen 2010, s. 44-46. ISSN 1802-2278. [22] MATIEGKA, Jindřich. Vznik a počátky národa československého. Praha : Jos. R. Vilímek, 1917. 54 s. [23] MAUR, Eduard. Základy historické demografie. Praha : Univerzita Karlova, 1983. 194 s. [24] NUNVÁŘOVÁ, Svatava. Veřejná politika a územní správa a samospráva. 1. Vyd. Brno : Masarykova univerzita v Brně, Ekonomicko-správní fakulta, 2006. 131 s. ISBN 80-210-3958-2. [25] OBERHEL, Hynek. Odsun sudetských Němců z politického okresu Litoměřice 19451946, Brno : Masarykova univerzita, 2008. [26] Obyvatelstvo českých zemí v letech 1754-1918, Praha : Český statistický úřad, 1978. 191 s. [27] OUŘEDNÍČEK, Martin; TEMELOVÁ, Jana. Atlas sociálně prostorové diferenciace České republiky. 1. Vyd. Praha : Karolinum, 2011. 137 s. ISBN 978-80-246-1889-0. [28] PAVLÍK, Zdeněk; RYCHTAŘÍKOVÁ, Jitka; ŠUBRTOVÁ, Alena. demografie. 1. Vyd. Praha : Academia, 1986. 732 s.

Základy

[29] PAVLÍK, Zdeněk, KALIBOVÁ, Květa. Mnohojazyčný demografický slovník [český svazek]. 2. aktualiz. vyd. Praha : Česká demografická společnost, 2005. 184 s. ISBN 80-239-4864-4. [30] PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. 2. Vyd. Praha : Sefer, 2001. ISBN 80-85924-33-1. [31] PETRÁŇ, Josef. Dějiny Československa I - do roku 1648. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 684 s. ISBN 8004210686. [32] PLACHT, Otto. Lidnatost a společenská skladba českého státu v 16. - 18. Století. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 366 s. [33] PAVLÍK, Zdeněk; KUČERA, Milan. Populační vývoj České republiky 1990-2002. 1. vyd. Praha : Demoart, 2002. 98 s. ISBN 80-902686-8-4. [34] RABUŠIC, Ladislav. Česká společnost stárne. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1995. 192 s. ISBN 80-210-1155-6 [35] RABUŠIC, Ladislav. Kde ty všechny děti jsou? : porodnost v sociologické perspektivě. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. 265 s. ISBN 8086429016. [36] RYCHTAŘÍKOVÁ, Jitka. Nesezdaná souţití. In: Populační vývoj ČR 1994. Praha : KDGD PřF UK, 1994. 89

[37] RYCHTAŘÍKOVÁ, Jitka. Porodnost v České republice: dvě rozdílné epochy. Geografické rozhledy. 2007/2008, roč. 17, č. 3, s. 2-5. ISSN 1210-3004. [38] SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny židů. 1. Vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1995. 311 s. ISBN 80-205-0304-8. [39] SRB, Vladimír. Obyvatelstvo Československa v l. 1918 – 1978. Demografie : Revue pro výzkum populačního vývoje. Praha : GTA, 1979, roč. 21. ISSN 0011-8265. [40] SRB, Vladimír. 1000 let obyvatelstva českých zemí. 1. Vyd. Praha : Univerzita Karlova, 2004. 275 s. ISBN 8024607123. [41] STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. 1. vyd. Praha : Academia, 1991. 536 s. ISBN 8020003282. [42] ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. 1. vyd. Praha : Historický ústav AV ČR, 1993. 419 s. ISBN 80-85268-27-2. [43] ŠTYGLEROVÁ, Terezie; NĚMEČKOVÁ, Michaela; ŠIMEK, Miroslav. Demografie : Revue pro výzkum populačního vývoje. Praha : Český statistický úřad, 2010, roč. 52, s. 1-14. ISSN 0011-8265. [44] TĚMÍN, T.; TĚMÍN, V. K otázce historického vývoje počtu obyvatel Čech. Demografie : Revue pro výzkum populačního vývoje. Praha : GTA, 1974, roč. 16, s. 250. ISSN 0011-8265. [45] TOUŠEK, Václav. Česká republika : portréty krajů. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2005. 136 s. ISBN 8023963058. [46] TOUŠEK, Václav; KUNC, Josef; VYSTOUPIL, Jiří. Ekonomická a sociální geografie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 411 s. ISBN 9788073801144. [47] VANÍČEK, Vratislav; ČORNEJ, Petr; ČORNEJOVÁ, Ivana. Dějiny zemí Koruny české I. Praha : Paseka, 1993. 315 s. ISBN 8085192594. [48] WEISS, Petr. Sloupky o sexu. Praha : Mladá fronta, 2010. 152 s. ISBN 978-80-2042188-3. [49] YAUKEY, David; ANDERTON, Douglas L; LUNDQUIST, Jennifer Hickes. Demography : the study of human population. 3rd ed. Long Grove : Waveland Press, 2007. 424 s. ISBN 9781577664888.

Další zdroje [50] Cizinci v ČR 2010 [online]. ČSÚ, zveř. 2010-12-31, aktualiz. 2011-06-06. [cit. 201106-12]. Dostupné z WWW: . [51] ČERMÁK, Jindřich. Postavení ţeny ve společnosti se zaměřením na Českou republiku [online]. E-polis.cz, 10. listopad 2003. [15. 6. 2011]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-1438. [52] Česká republika a EU [online]. Euroskop, c2005-11. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z WWW: http://www.euroskop.cz/10/sekce/ceska-republika-a-eu/>. [53] Česká republika od roku 1989 v číslech [online]. ČSÚ, c2011, aktualiz. 2011-01-21. [cit. 2011-06-25] Dostupné z WWW: 90

. [54] Česká republika v mezinárodním srovnání za rok 2010 [online]. ČSÚ, zveř. 2010-1122, aktualiz. 2011-06-06. [cit. 2011-05-18] Dostupné z WWW: . [55] Československá měnová reforma [online]. Wikipedie, 2001-, aktualiz. 2011-01-16. [cit. 2011-05-12]. Dostupné z WWW: . [56] Další pokles porodnosti - Rychlá informace [online]. ČSÚ, 13. červen 2011. [cit. 201106-19]. Dostupné z WWW: . [57] Demografická příručka 2007 [online]. ČSÚ, 2008 [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [58] Demografická příručka 2009 [online]. ČSÚ, 2010 [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [59] Demografická ročenka České republiky za rok 2005 [online]. ČSÚ, 2006 [cit. 201106-09]. Dostupné z WWW: . [60] Demografická ročenka České republiky 2006 [online]. ČSÚ, 2007 [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [61] Demografická ročenka České republiky 2007 [online]. ČSÚ, 2008 [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [62] Demografická ročenka ČR 2008 [online]. ČSÚ, 2009 [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [63] Demografická ročenka ČR 2009 [online]. ČSÚ, 2010 [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [64] Demografická ročenka krajů (2000-2009) [online]. ČSÚ, zveř. 2010-07-15, aktualiz. 2011-06-07. [cit. 2011-06-16]. Dostupné z WWW: . [65] DUBSKÁ, D. Mandatorní výdaje státního rozpočtu jako riziko vnitřní nerovnováhy české ekonomiky [online]. ČSÚ, 2004. [cit. 2011-06-11]. Dostupné z WWW: . [66] Europe in figures, Eurostat yearbook 2006-07 [online]. Eurostat, 2007 [cit. 2011-0609]. Dostupné z WWW: . [67] FIALOVÁ, L. Sňatečnost [online]. In Populační vývoj České republiky v letech 2001 – 2006. 2007, s. 23-30. [cit. 2011-06-15] Dostupné z WWW: . [68] GEJDOŠ, P. Počty důchodů, důchodců a poplatníků pojistného k 31. 3. 2011 [online]. Praha : ČSSZ, 2011. [cit. 2011-06-09] Dostupné z WWW: . 91

[69] Historie sčítání [online]. ČSÚ, aktualiz. 18. ledna 2011. [cit. 2011-04-19]. Dostupné z WWW: . [70] HOLUBOVÁ, Markéta. Židovská otázka, ústní sdělení, 14. květen 2011. [71] HRKAL, J. Střední délka ţivota proţitá ve zdraví v České republice [online]. ÚZIS ČR, Aktuální informace č. 12/2009. 6 s. [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [72] CHLUDILOVÁ, Iva. První a druhá demografická revoluce [online]. Socioweb. [cit. 2011-06-09]. ISSN 1214-1720. Dostupné z WWW: . [73] CHUDOBOVÁ, M. Demografická situace v České republice v roce 2010 [online]. ÚZIS ČR, Aktuální informace č. 6/2011. 4 s. [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [74] KALIBOVÁ, K. Rozvodovost [online]. In Populační vývoj České republiky v letech 2001 – 2006. 2007, s. 31-37. [cit. 2011-06-15]. Dostupné z WWW: . [75] KAPRÁLIK, D. Náboţenství v Česku brzy zcela vymře [online]. Novinky.cz. [cit. 2011-04-09] Dostupné z WWW: Dostupné z . [76] Konečná zpráva o reemigraci z 28. 2. 1950. NA Praha : f. MPSP. [77] KRETSCHMEROVÁ, Terezie; ŠIMEK, Miroslav. Populační prognóza České republiky do roku 2030 [online]. Český statistický úřad, 2001. [cit. 2011-06-19]. Dostupné z WWW: . [78] Moravský jazyk [online]. Moravské srdce. [cit. 2011-03-09]. Dostupné z WWW: . [79] Národnostní sloţení obyvatelstva [online]. ČSÚ, zveř. 2003-10-18, aktualiz. 2011-0318 [cit. 2011-4-19]. Dostupné z WWW: . [80] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 763/2008 ze dne 9. července 2008 o sčítání lidu, domů a bytů [online]. ČSÚ. [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [81] Oficiální webové stránky Sčítání lidu, domů a bytů [online]. Facebook, c 2011. [cit. 2011-06-12]. Dostupné z WWW: . [82] Obcovací jazyk. In Demopaedia [online]. aktualiz. 22. února 2010. [cit. 2011-05-09] Dostupné z WWW: . [83] Obyvatelstvo podle vzdělání 2001 [online]. Veřejná databáze ČSÚ, c2011. [cit. 201103-16]. Dostupné z WWW: .

92

[84] Obyvatelstvo – roční časové řady [online]. ČSÚ, c2011, aktualiz. 9. června 2011. [cit. 2011-06-13]. Dostupné z WWW: . [85] Population; Demography – National data [online]. Eurostat, last update 2011-06-08. [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [86] Projekce obyvatelstva České republiky do roku 2065 [online]. ČSÚ, zveř. 2009-05-19, aktualiz. 2011-02-02. [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [87] Rozpočtový výhled 2003 – 2006 [online]. Ministerstvo financí ČR. [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [88] RYCHTAŘÍKOVÁ, Jitka. Porodnost v České republice: současný stav a nedávné trendy [online]. In Populační vývoj České republiky v letech 2001 – 2006. 2007b, s. 79-8. [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: . [89] SOKAČOVÁ, L. Česká republika: něco málo z historie interrupcí [online]. Britské listy, 5. leden 2006. [cit. 2011-04-09]. Dostupné z WWW: . [90] SOKOLOVÁ, D. Za špatný výběr partnera můţe i hormonální antikoncepce [online]. Novinky.cz, 9. duben 2011. [cit. 2011-06-22]. Dostupné z WWW: . [91] Senát odmítl zvyšování věku pro odchod do penze [online]. ČT24, 8. červen, 2011. [cit. 2011-06-12]. Dostupné z WWW: . [92] Statistické ročenky krajů 2009 [online]. ČSÚ, prosinec 2010. [cit. 2011-03-16]. Dostupné z WWW: . [93] Státní závěrečný účet za rok 2009 [online]. Ministerstvo financí ČR, 2010 [cit. 201106-15]. Dostupné z WWW: . [94] Stromy ţivota [online]. ČSÚ, aktualiz. 2009-06-20. [cit. 2011-06-16]. Dostupné z WWW: . [95] Totální nasazení [online]. .

[cit.

2011-05-16]

Dostupné

z WWW:

[96] Úmrtnostní tabulky [online]. ČSÚ, aktualiz. 2010-06-23. [cit. 2011-06-16]. Dostupné z WWW: . [97] Úroveň vzdělání obyvatelstva podle výsledků sčítání lidu [online]. ČSÚ, zveř. 200312-08, aktualiz. 2011-03-18. [cit. 2011-06-16]. Dostupné z WWW: . 93

[98] Vnitřní stěhování v ČR 1991 aţ 2004 [online]. ČSÚ, zveř. 2005-08-12, aktualiz. 200610-26. [cit. 2011-06-08]. Dostupné z WWW: . [99] Výpočet důchodového věku 2011 [online]. Výplata.cz. [cit. 2011-06-10]. Dostupné z WWW: . [100] Vývoj potratovosti v České republice [online]. ČSÚ, zveř. 2006-10-26. [cit. 2011-0616]. Dostupné z WWW: . [101] Vývoj věkové struktury obyvatelstva a její tendence [online]. ČSÚ, zveř. 2003-09-22, aktualiz. 2011-03-18. [cit. 2011-04-29]. Dostupné z WWW: . [102] WALLEROVÁ, Radka. 10 milionů lidí ţilo v Česku uţ přesně před 100 lety. Mladá Fronta DNES. Vydáno 2. června 2010. [103] Základní ukazatele. In Populační vývoj České republiky v letech 2001 – 2006 [online]. Praha : Karlova univerzita, 2007. s. 103-104. [cit. 2011-06-09]. Dostupné z WWW: .

94

SEZNAM GRAFŮ Graf 1: Model demografického přechodu .................................................................................20 Graf 2: Počet obyvatel českých zemí v letech 1785 - 2009 ......................................................30 Graf 3: Předmanţelské koncepce v letech 1949 - 2009 ............................................................38 Graf 4: Zahraniční stěhování v letech 1989 - 2009 ..................................................................42 Graf 5: Cizinci v ČR podle kategorie pobytu v letech 1993 aţ 2009 (v tis. osob) ...................43 Graf 6: Cizinci v ČR podle státní příslušnosti v roce 2009 ......................................................43 Graf 7: Absolutní počty narozených a zemřelých v českých zemích v letech 1785 - 2009 .....53 Graf 8: Přírůstek obyvatelstva českých zemí v letech 1947 – 2009 .........................................53 Graf 9: Porodnost a potratovost v českých zemích v letech 1953 – 2009 ................................54 Graf 10: Naděje doţití v závislosti na ukazatelích úmrtnosti ...................................................54 Graf 11: Absolutní počty sňatků a rozvodů v českých zemích v letech 1919 - 2009 ...............56 Graf 12: Průměrný věk ţen při prvním sňatku a při narození prvního dítěte ...........................56 Graf 13: Ţivě narození mimo manţelství .................................................................................57 Graf 14: Vývoj podílu dětí a seniorů v populaci českých zemí v letech 1920-2009 ................58 Graf 15: Vývoj podílu dětí a seniorů v populaci České republiky v letech 1990-2009............59 Graf 16: Index stáří na území České republiky v letech 1920-2009 ........................................60 Graf 17: Index stáří v krajích České republiky v letech 2001 a 2009 ......................................61 Graf 18: Index ekonomického zatíţení kalkulující s věkovými skupinami 0-14 a 60+ ...........64 Graf 19: Index ekonomického zatíţení kalkulující s věkovými skupinami 0-14 a 65+ ...........65 Graf 20: Index ekonomického zatíţení kalkulující s věkovými skupinami 0-19 a 65+ ...........65 Graf 21: Nejvyšší ukončené vzdělání obyvatel starších 15 let podle výsledků sčítání lidu .....66 Graf 22: Index vzdělanosti obyvatelstva ČR podle výsledků ...................................................67 Graf 23: Vzdělání muţů a ţen v letech 1950 a 2001 (%) .........................................................68 Graf 24: Podíl obyvatel se základním a vysokoškolským vzděláním v krajích ČR .................69 Graf 25: Absolutní počty smíšených rodin podle národnosti partnerů v letech 1991 a 2001 ...72 Graf 26: Porodnost a úmrtnost v EU a v ČR v letech 1980 aţ 2009 ........................................75 Graf 27: Úhrnná plodnost v zemích Evropy v roce 2009 .........................................................76 Graf 28: Saldo přirozeného přírůstku obyvatel v zemích Evropy v roce 2009 ........................77 Graf 29: Kojenecká úmrtnost v zemích Evropy v roce 2009 ...................................................78 Graf 30: Naděje doţití při narození v zemích Evropy v roce 2009 ..........................................78 Graf 31: Migrační saldo vybraných zemí Evropy v roce 2009.................................................79 Graf 32: Celkový přírůstek zemí Evropy v roce 2009 ..............................................................79 Graf 33: Podíl obyvatelstva staršího 65 let ve vybraných zemích Evropy v letech 1960 aţ 2010 ..........................................................................................................................................80 Graf 34: Podíl obyvatelstva staršího 65 let v zemích Evropy v roce 2009 ...............................81 Graf 35: Podíl dětské sloţky obyvatelstva (0-14 let) v zemích Evropy v roce 2009 ...............81

SEZNAM KARTOGRAMŮ Kartogram 1: Průměrné meziokresní migrační saldo v letech 1991-1999 ...............................45 Kartogram 2: Průměrné meziokresní migrační saldo v letech 2000-2009 ...............................45 Kartogram 3: Průměrné migrační saldo v letech 2005-2009 ....................................................47 Kartogram 4: Podíl věřících v krajích ČR k 1. 3. 2001 ............................................................74

95

SEZNAM TABULEK Tabulka 1: Odhady počtu obyvatel Čech do roku 1400 (v tis. obyv.) ...................................... 17 Tabulka 2: Pohyb obyvatelstva českých zemí v letech 1785-1937 v intencích zhruba dnešní rozlohy (78,9 tis. km2).............................................................................................................. 23 Tabulka 3: Pohyb obyvatelstva českých zemí v letech 1938-1946 v intencích zhruba dnešní rozlohy (78,9 tis. km2).............................................................................................................. 25 Tabulka 4: Pohyb obyvatelstva českých zemí v letech 1938-1946 v intencích zhruba dnešní rozlohy (78,9 tis. km2).............................................................................................................. 26 Tabulka 5: Pohyb obyvatelstva českých zemí v letech 1946-1989 v intencích zhruba dnešní rozlohy (78,9 tis. km2).............................................................................................................. 32 Tabulka 6: Odsun německého obyvatelstva z Československa v letech 1945 - 1947 .............. 34 Tabulka 7: Vybrané charakteristiky obyvatelstva českých zemí v letech 1946-1989............... 37 Tabulka 8: Vybrané charakteristiky obyvatelstva českých zemí v letech 1946-1989............... 39 Tabulka 9: Pohyb obyvatelstva České republiky v letech 1990-2009 v intencích zhruba dnešní rozlohy (78,9 tis. km2).............................................................................................................. 41 Tabulka 10: Celkový objem vnitřního stěhování v ČR v letech 1991-2009 ............................. 44 Tabulka 11: Vybrané charakteristiky obyvatelstva České republiky v letech 1990-2009 ........ 50 Tabulka 12: Vybrané charakteristiky obyvatelstva České republiky v letech 1990-2009 ........ 52 Tabulka 13: Obyvatelstvo podle národnosti podle výsledků sčítání lidu v letech 1921 - 200171 Tabulka 14: Národnostní struktura obyvatel v krajích České republiky k 1. 3. 2001 (v %) .... 72 Tabulka 15: Obyvatelstvo podle náboţenského vyznání podle výsledků sčítání lidu v letech 1921, 1930, 1950, 1991 a 2001................................................................................................. 73

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1: Saldo migrace v okresech České republiky ............................................................. 98 Příloha 2: Věková struktura obyvatelstva České republiky dle základních věkových skupin100 Příloha 3: Rozdělení náboţenského vyznání (pro potřeby této práce) ................................... 101 Příloha 4: Česká republika v evropském srovnání v roce 2009.............................................. 102

96

97

PŘÍLOHY Příloha 1: Saldo migrace v okresech České republiky Okres

Saldo stěhování mezi okresy za roky 1991-2009 1991-1999 absolutně

Praha

-9641

Migrační saldo

2000-2009

relativně -0,86

absolutně

2005-2009

relativně

-18085

-1,45

Středočeský kraj Benešov

absolutně

relativně

73749

11,81

95968

15,39

Konečný stav obyv. 2009 1249026

320

0,38

3656

3,89

3422

7,27

Beroun

1633

2,16

6515

7,77

5729

13,67

83821

Kladno

2729

1,91

2680

1,69

6825

8,60

158715

700

0,82

4263

4,48

5781

12,14

95215

Kolín Kutná Hora

94091

109

0,16

29

0,04

2009

5,36

74939

Mělník

1165

1,28

1382

1,36

5212

10,29

101330

Mladá Boleslav

1845

1,66

532

0,43

8258

13,41

123141

Nymburk

2225

2,71

5821

6,38

5847

12,81

91307

Praha-východ

3173

2,50

28244

20,00

25355

35,91

141216

Praha-západ

6134

5,84

29065

24,90

22442

38,45

116730

Příbram

-106

-0,11

1035

0,92

2510

4,48

112069

40

0,08

1722

3,13

2578

9,38

54959

9947

3,12

Rakovník Jihočeský kraj České Budějovice

4259

2,53

4330

2,32

5818

6,23

186681

Český Krumlov

145

0,26

-1311

-2,13

578

1,88

61635

Jindřichův Hradec

287

0,34

-481

-0,52

549

1,18

93265

Písek

-501

-0,79

65

0,09

750

2,12

70590

Prachatice

-228

-0,49

-497

-0,96

-120

-0,47

51551

Strakonice

-635

-1,00

-660

-0,93

1562

4,41

70906

349

0,38

270

0,26

810

1,57

103015

21161

7,40

Domaţlice

145

0,27

1389

2,29

1622

5,35

60596

Klatovy

292

0,37

173

0,19

1474

3,32

88721

Tábor Plzeňský kraj

Plzeň-město

-2637

-1,58

-2692

-1,45

7256

7,81

185855

Plzeň-jih

1082

1,96

4162

6,78

3398

11,07

61414

Plzeň-sever

1341

1,99

5325

7,13

4051

10,85

74694

Rokycany

1043

2,45

914

1,93

2106

8,89

47358

76

0,16

-1745

-3,28

1254

4,71

53225

1460

0,95

1630

3,42

95301

Tachov Karlovarský kraj Cheb

-468

-0,55

-3114

-3,27

Karlovy Vary

-1172

-1,09

-7425

-6,22

1067

1,79

119432

Sokolov

-1166

-1,39

-2787

-3,00

-1237

-2,66

92903

11150

2,67

Ústecký kraj Děčín

-600

-0,49

-2405

-1,77

1511

2,23

135740

Chomutov

-1442

-1,27

-2282

-1,80

425

0,67

126438

Litoměřice

1747

1,64

-1263

-1,07

2639

4,47

118040

Louny

-199

-0,25

129

0,15

1190

2,73

87263

Most

-1643

-1,56

-1890

-1,61

379

0,65

117274

-466

-0,40

883

0,68

2472

3,80

129985

-1241

-1,14

-2101

-1,73

2534

4,17

121458

8523

3,88

Teplice Ústí nad Labem Liberecký kraj Česká Lípa

510

0,54

-579

-0,56

275

0,53

104144

Jablonec nad Nisou

406

0,50

-54

-0,06

2066

4,57

90390

98

Liberec

-316

-0,21

366

0,22

6186

7,29

169795

Semily

707

1,05

-577

-0,77

-4

-0,01

74698

5995

2,16

-914

-0,62

-1697

-1,04

2628

3,22

163011

Jičín

191

0,27

-323

-0,41

2705

6,79

79618

Náchod

443

0,44

-1545

-1,38

-249

-0,44

112342

Rychnov nad Kněţnou

312

0,44

-69

-0,09

671

1,69

79238

Trutnov

373

0,34

-1691

-1,41

240

0,40

120193

9338

3,62

Královéhradecký kraj Hradec Králové

Pardubický kraj Chrudim

229

0,24

-204

-0,20

1181

2,26

104439

Pardubice

-332

-0,22

2784

1,66

7306

8,72

167481

Svitavy

-650

-0,69

-642

-0,61

204

0,39

105208

816

0,65

-1429

-1,03

139201

Ústí nad Orlicí Vysočina Havlíčkův Brod Jihlava Pelhřimov Třebíč Ţďár nad Sázavou

172

0,93 1,24

0,20

-1144

-1,19

1021

2,13

95833 112501

3

0,00

-527

-0,47

1694

3,01

-1100

-1,67

-720

-0,99

1102

3,02

73017

-160

-0,16

-1973

-1,73

-353

-0,62

113812

-1106

-1,03

-2376

-1,98

119829

Jihomoravský kraj Blansko

647 3193

-271

-0,45

18438

3,20

2363

4,44

106539

179

0,19

1193

1,12

Brno-město

-710

-0,21

-19068

-5,13

2096

1,13

371399

Brno-venkov

2994

1,66

11919

5,93

10776

10,73

200909

Břeclav

509

0,50

119

0,10

841

1,48

113606

Hodonín

-929

-0,66

-1950

-1,24

-541

-0,69

156894

Vyškov

985

1,23

1926

2,17

1787

4,03

88688

Znojmo

206

0,20

754

0,66

1116

1,96

113673

1197

0,37

Olomoucký kraj Jeseník

-381

-1,03

-1729

-4,19

-702

-3,40

41255

Olomouc

2054

0,98

-1212

-0,52

1604

1,38

231843

Prostějov

367

0,37

1122

1,02

1080

1,96

110214

-940

-0,78

-3161

-2,35

198

0,29

134324

-1024

-0,91

-2450

-1,97

-983

-1,58

124405

829

0,28

Přerov Šumperk Zlínský kraj Kroměříţ

1577

1,62

954

0,88

697

1,29

108036

597

0,46

350

0,24

1016

1,41

144387

Vsetín

-211

-0,16

-1537

-1,05

-606

-0,83

145692

Zlín

-824

-0,47

-3001

-1,56

192927

Uherské Hradiště

Moravskoslezský kraj Bruntál Frýdek-Místek Karviná Nový Jičín Opava Ostrava-město

-278

-0,29

-5920

-0,95

-1120

-1,27

-3006

-3,08

-1470

-3,01

97633

-67

-0,04

3361

1,59

2785

2,63

211482

-4007

-1,63

-9980

-3,65

-3414

-2,50

273137

420

0,31

-1119

-0,73

69

0,09

152563

-630

-0,40

-747

-0,42

206

0,23

177133

-7323

-2,43

-14184

-4,23

-4096

-2,44

335425

Zdroj dat: Vnitřní stěhování v ČR 1991 až 2004 (2005); Demografické příručky ČR 2005-2009 (2006-2010), vlastní výpočty a zpracování.

99

Příloha 2: Věková struktura obyvatelstva České republiky dle základních věkových skupin v letech 1920-2009 (k 1. 7.) Rok 1920 1925 1930 1935 1937 1945 1950 1955 1961 1965 1970 1975 1980 1985 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

0-14 27,8 25,7 23,8 24,8 23,5 22,9 24,3 26,3 25,1 23,2 21,3 22,1 23,3 23,4 22,0 21,4 20,8 20,3 19,7 19,1 18,6 18,1 17,6 17,2 16,8 16,4 16,1 15,7 15,4 15,1 14,8 14,6 14,3 14,1 14,2

Podíl obyvatel ve věku (%) 15-59 15-64 60+ 62,3 66,0 9,9 64,3 67,8 10,0 65,6 69,3 10,6 63,6 67,7 11,6 64,6 68,8 11,9 64,9 69,1 12,2 63,1 67,3 12,6 60,4 64,9 13,3 59,9 65,3 15,0 60,4 66,2 16,4 60,5 66,6 18,2 59,1 64,8 18,8 59,8 63,2 16,9 59,2 64,8 17,4 60,4 65,6 17,6 60,9 66,1 17,7 61,3 66,5 17,9 61,8 66,9 17,9 62,3 67,3 18,0 62,9 67,8 18,0 63,4 68,2 18,0 63,9 68,5 18,0 64,4 68,8 18,0 64,7 69,1 18,1 65,0 69,4 18,2 65,2 69,8 18,4 65,4 70,1 18,5 65,5 70,4 18,8 65,5 70,7 19,1 65,4 70,9 19,5 65,3 71,1 19,9 65,1 71,1 20,3 64,8 71,2 20,9 64,3 71,0 21,6 63,7 70,6 22,1

65+ 6,2 6,5 6,9 7,5 7,7 8,0 8,4 8,8 9,6 10,6 12,1 13,1 13,5 11,8 12,4 12,5 12,7 12,8 13,0 13,1 13,2 13,4 13,6 13,7 13,8 13,8 13,8 13,9 13,9 14,0 14,1 14,3 14,5 14,9 15,2

Index stáří (60+) (65+) 35,6 22,3 38,9 25,3 44,5 29,0 46,8 30,2 50,6 32,8 53,3 34,9 51,9 34,6 50,6 33,5 59,8 38,2 70,7 45,7 85,4 56,8 85,1 59,3 72,5 57,9 74,4 50,4 80,0 56,4 82,7 58,4 86,1 61,1 88,2 63,1 91,4 66,0 94,2 68,6 97,8 71,0 99,4 74,0 102,3 77,3 105,2 79,7 108,3 82,1 112,2 84,5 114,9 85,7 119,7 88,5 124,0 90,3 129,1 92,7 134,5 95,3 139,0 97,9 146,2 101,4 153,2 105,7 155,6 107,0

muţi

Průměrný věk ţeny celkem

32,4

34,4

33,5

33,2

35,8

34,5

33,7

36,8

35,3

33,6

37,0

35,4

34,4 34,5 34,7 34,9 35,1 35,3 35,6 35,9 36,2 36,5 36,8 37,1 37,4 37,7 37,9 38,2 38,4 38,6 38,8 38,9 39,1

37,8 37,9 38,1 38,3 38,4 38,6 38,9 39,2 39,4 39,7 40,0 40,3 40,5 40,8 41,0 41,3 41,5 41,7 41,8 42,0 42,1

36,1 36,3 36,5 36,6 36,8 37,0 37,3 37,6 37,9 38,2 38,5 38,8 39,0 39,3 39,5 39,8 40,0 40,2 40,3 40,5 40,6

Zdroj dat: Česká republika od roku 1989 v číslech (2011); Demografická příručka ČR 2007 (2008); Demografická příručka ČR 2009 (2010); Vývoj věkové struktury obyvatelstva a její tendence (2003), vlastní výpočty a zpracování.

100

ostatní mimo křesťanské izraelské

izraelské

československé husitské

římskokatolické, řeckokatolické

československé

Příloha 3: Rozdělení náboţenského vyznání (pro potřeby této práce) Náboţenské vyznání Rok českoslove sčítání katolické evangelické ostatní křesťanské nské českobratrské, pravoslavné, 1921 augsburské, starokatolické helvetské českobratrské ev., německé ev., augsburské ve východním Slezsku, augsburské na Slovensku, pravoslavné, 1930 reformované na Slovensku, starokatolické Jednoty bratrské, československých baptistů, Jednoty českobratrské, metodistů Českobratrské, německé ev., Augsburské ve východním Slezsku, augsburské na Slovensku, 1950 pravoslavné Jednoty bratrské, Bratrské jednoty Chelčického, jednoty českobratrské, metodistů starokatolická církev v ČR, českobratrská ev., pravoslavné, slezská evangelická, reformovaná slovenská ev., křesťanská církev na Metodisté, Slovensku, bratrská jednota baptistů, adventisté sedmého 1991 jednota bratrská, dne, apoštolská církev v ČR, náboţenská společnost novoapoštolská, československých církev bratrská, unitářů, křesťanské sbory mormoni, Svědkové Jehovovi, ostatní starokatolická církev českobratrská ev., v ČR, slezská evangelická, pravoslavné, evangelická církev a. v. adventisté sedmého v ČR, dne, Luteránská evangelická náboţenská společnost církev a. v. v ČR, československých 2001 Metodisté, unitářů, bratrská jednota baptistů, mormoni, jednota bratrská, Svědkové Jehovovi, apoštolská církev v ČR, církev sjednocení, novoapoštolská, křesťanská církev bratrská, společenství, křesťanské sbory církev Jeţíše Krista Sv. Posledních dnů Zdroj: www.czso.cz, vlastní zpracování.

101

izraelské

ţidovská náboţenská obec, islám, ostatní

ţidovská náboţenská obec, islám, buddhismus, hinduismus, scientologická církev, hnutí Hare Krišna, anglikánská církev, ostatní

Příloha 4: Česká republika v evropském srovnání v roce 2009 Země EU 27

1)

hmţ *

10,7 *

*

11,7 *

hmú

přiroz. přír.

9,7 *

1,0 *

migr. saldo

celkový přír.

1,7 *

2,8

podíl ve věkové skupině 0-14 65+

.

.

naděje doţití

Index stáří .

ţeny

muţi

.

.

kojen. úmrt.

úhrn. plod.

.

* 1,6

v tom: Belgie

9,6

2,0 *

5,1 *

7,1

.

.

83,7 *

77,7

3,3 * 1,8

Bulharsko

10,7

14,2

-3,6

-2,1

-5,6

13,4

17,4

129,9

.

*

77,1

69,9

9,0

1,5

Česká rep.

11,3

10,2

1,0

2,7

3,7

14,1

14,9

105,7

80,1

74,2

2,9

1,5

Dánsko

11,4

9,9

1,4

2,8

4,2

18,3

15,9

86,9

80,8

76,5

3,1

1,9

Estonsko

11,8

12,0

-0,2

0,0

-0,2

14,9

17,1

114,8 *

80,1 *

69,8

3,6

1,7

Finsko

11,3

9,3

2,0

2,7

4,7

16,7

16,7

100,0 *

83,1 *

76,5

2,6

1,9

89,2 *

84,5 *

77,8

.

2,0

.

.

2,1

Francie

*

12,7 *

8,5 *

4,3 *

1,1 *

5,4

18,5

16,5

Irsko

*

16,8 *

6,5 * 10,2 *

-6,2 *

4,0

20,9

11,0

Itálie

*

9,5 *

5,3 *

4,9

14,1

20,1

Kypr

*

12,2 *

Litva Lotyšsko Lucembursko Maďarsko Malta

*

2)

9,8 *

78,9

3,9 * 1,4

7,8

17,1

12,7

74,3

82,4

77,9

.

1,5

-1,6

-4,6

-6,2

15,1

16,0

106,0

78,6

67,5

4,9

1,5

9,6

13,3

-3,6

-2,1

-5,7

13,7

17,3

126,3 *

78,1 *

68,3

7,8

1,4

11,3

7,3

4,0

13,2

17,2

18,0

14,0

77,8

.

.

2,5

1,6

13,0 7,8

-3,4 * 2,2

2,3 *

. 84,1 *

12,6

9,6 *

5,5 *

52,6 142,6 *

11,0

10,0

6,5 *

-0,4 *

-1,7

14,9

16,4

110,1

77,9

70,1

5,1

1,4

-3,8

1,7 *

-1,5

15,9

14,1

88,7

82,2

77,7

5,3

1,4

150,0

82,6 *

77,4

3,5

1,4

Německo

*

8,1 *

10,4 *

-2,3 *

-0,1 *

-2,4

13,6

20,4

Nizozemsko

*

11,2 *

8,1 *

3,1 *

2,3 *

5,4

17,7

15,0

84,7 *

82,7 *

78,5

3,8

1,8

0,0

0,8

15,3

13,5

88,2

80,1

71,5

5,6

1,4

Polsko

10,9

10,1

0,9

Portugalsko

9,4

9,8

-0,5

1,4 *

1,0

15,3

17,6

115,0

81,8

75,8

.

1,4

Rakousko

9,1

9,3

-0,1

2,5

2,4

15,1

17,4

115,2

82,9

77,4

3,8

1,4

Rumunsko

10,4

12,0

-1,6

-0,1

-1,7

15,2

14,9

98,0

77,1

69,7

10,1

1,4

82,8 *

77,7

3,4

1,5

Řecko

*

10,5 *

9,6 *

0,9 *

3,1 *

4,0

14,3

18,7

11,3

9,8

1,5

0,8

2,3

15,4

12,1

78,6

78,7

71,3

5,7

1,3

*

10,6 *

9,2 *

1,5 *

5,6

7,2

14,0

16,4

117,1

82,3

75,8

2,4

1,5

*

12,8 *

9,1 *

3,7 *

3,0 *

6,7

*

82,1 *

78,1

4,7 * 1,9

*

10,8 *

8,3 *

2,4 *

1,1

3,5

14,8

16,6

112,2 *

84,6 *

78,6

3,5

1,5

12,0

9,7

2,3

6,7

9,1

16,7

17,8

106,6

83,4

79,4

2,5

1,9

-17,3 * -20,0

Slovensko Slovinsko Spojené království Španělsko Švédsko

.

.

130,8 *

.

Ostatní země Chorvatsko

10,1 *

14,1 *

-2,7

Bělorusko

*

11,6

11,8

-1,8

Island

*

15,8

6,3 *

9,5 *

Lichtenštejn.

*

11,3

6,4 *

5,0 *

3,6 *

4,2

Norsko

12,8

8,6

14,6

14,1

96,6

76,4

64,7

4,7

1,4

-0,3

-2,1

15,3

17,2

112,4

79,6

72,9

.

1,5

-15,0

-5,5

20,8

11,6

55,8

83,3

79,7

1,8

2,2

8,5

16,4

12,9

78,7

.

.

8,0

12,2

19,0

14,7

77,4

83,1

78,6

3,1

2,0

1,8

0,1

14,9

13,3

89,3 *

74,7 *

62,8

8,1

1,5

8,8 *

10,8

15,3

17,1

111,8 *

84,4 *

79,8

4,3

1,5

.

Ruská fed.

*

12,4 *

14,2 *

-1,8 *

Švýcarsko

*

10,1 *

8,1 *

2,0 *

Turecko

17,6

6,4

11,2

3,3

14,5

15,3

16,6

108,5

76,1

71,5

Ukrajina

11,2

15,4

-4,2

0,3

-3,9

14,1

15,9

112,8

.

.

Zdroj dat: Česká republika v mezinárodním srovnání 2010 (2010), vlastní výpočty a zpracování. Pozn.: *předběžné údaj; Data za úhrnnou plodnost pro rok 2008.

102

2,5 * 1,4

9,4

. 1,5

ČESKÁ REPUBLIKA V HISTORICKO- DEMOGRAFICKÉ PERSPEKTIVĚ: INTERPRETACE K SOUČASNÉMU VÝVOJI

Recommend Documents