ČESKÁ REPUBLIKA, PRAHA A (NE)REGULÉRNÍ MIGRACE

ÚTVAR ROZVOJE HL. M. PRAHY

ČESKÁ REPUBLIKA, PRAHA A (NE)REGULÉRNÍ MIGRACE Zpracoval Petr Gibas, MSc.

únor 2009

OBSAH SHRNUTÍ.................................................................................................................................. 5 ÚVOD ........................................................................................................................................ 7 (Ne)regulérní migrace a právní prostředí Evropské unie ................................................ 9 Imigrace z pohledu evropské legislativy.......................................................................... 10 Imigrace do České republiky z pohledu českého práva ................................................... 14 Imigranti v České republice a v Praze ............................................................................. 17 Problémy migrace jako problémy migrantů ................................................................... 22 (Ne)regulérní pobyt a práce.............................................................................................. 24 Problémy integrace........................................................................................................... 26 Cizinci, národnostní menšiny a lokální integrace ............................................................ 29

SHRNUTÍ Předkládaná práce se pokouší načrtnout obraz problematiky přistěhovalectví cizinců ze třetích zemí do České republiky. Představuje právní aspekty přistěhovalectví jak na úrovni Evropské unie, tak i na úrovni České republiky. Na příkladech návratové směrnice a Evropského paktu o přistěhovalectví a azylu naznačuje směry, kterými se v příštích letech bude ubírat imigrační politika Evropské unie, jež významně ovlivní administraci migrace do České republiky. Zaváděná imigrační politika je založena na snaze přilákat kvalifikovanou pracovní sílu, důsledně kontrolovat příliv imigrantů do prostoru EU spolu s omezováním a důsledným postihem imigrace neregulérní. Kritikové, zejména z řad nestátních neziskových organizací zabývajících se problematikou migrace, vytýkají zaváděné legislativě přílišnou restriktivnost, jež v důsledku může vést k rozšíření šedé zóny neregulérnosti, přílišný důraz na ekonomické a bezpečností aspekty a upozadění problematiky lidských práv a ochrany rodiny. Druhá část práce představuje imigraci do České republiky na základě statistických dat. Do popředí jasně vyvstává pozice Prahy jako města s nejvyšším podílem cizinců na počet obyvatel, kdy zároveň počet cizinců dlouhodobě neustále narůstá. Na základě výpovědí výzkumných zpráv, jež se zabývají životem cizinců v České republice a jejich problémy, je pak ve třetí části práce načrtnuta situace, v jaké se cizinci přicházející do České republiky či zde již žijící nacházejí. Snahou je zejména upozornit na základní bariéry integrace cizinců do české společnosti. Ukazuje se, že mezi tyto bariéry bezesporu patří problémy jazykové, nedostatečná informovanost cizinců a zmatečnost či rozporuplnost cizincům obecně velmi těžce dostupných informací, špatná informovanost většinové společnosti a v řadě případů také samospráv, neprůhlednost legislativy a v neposlední řadě též relativní uzavřenost české společnosti. Neangažovanost městských samospráv, zejména absence koncepce integrace cizinců a v rámci jejího naplňování praktické podpory cizinců, je skutečností, která nijak nepřispívá k procesu jejich úspěšné integrace do většinové společnosti. Bohužel dokonce ani Praha, město s multikulturní tradicí, do kterého směřují hlavní proudy imigrace, takovouto koncepci nemá. Integrace je proces začleňování vnějších prvků do již existující společnosti. Jde o proces oboustranný, kdy se kromě nově přicházejících musí nastalé změně přizpůsobit i celá společnost. Koneckonců, jak podotýká Anthony Brown ve svém komentáři pro The Independent,1 silné, integrované komunity jsou základem úspěšné země, společnosti i úspěšného, k obyvatelům vlídného města. Pokud je zde však velká skupina lidí, jež se nemůže do života společnosti zapojit, stabilita společnosti, její integrovanost, zůstává narušena.

1

Anthony Browne: Why we should grant illegal immigrants an amnesty, The Independent, 26. 8. 2008

5

6

ÚVOD Evropská unie je jako kolébka západní civilizace v posledních desetiletích vystavena sílícímu tlaku imigrace. Regulace přistěhovalectví je celoevropským tématem minimálně od Amsterdamské smlouvy, nový impuls mu však dodalo francouzské předsednictví, jež si problematiku migrace zvolilo jako jednu ze svých priorit. Zejména v průběhu druhého pololetí roku 2008 byly schváleny dokumenty (tzv. návratová směrnice a Pakt o přistěhovalectví), jež si kladou za cíl zásadně upravit a hlavně sjednotit vztah a přístup států Evropské unie k příchozím ze zemí východní Evropy a třetího světa. Česká republika se po vstupu do Evropské unie postupně mění z převážně tranzitní země na zemi cílovou, a to jak pro politickou, tak i ekonomickou migraci. Ukázat, v jaké situaci se nachází Praha jakožto hlavní město a zároveň hlavní příjemce migrace z třetích zemí do České republiky, je cílem této „syntetické“ studie, jež analyzuje současnou situaci cizinců ze třetích zemí v České republice s důrazem položeným právě na situaci v Praze. Na základě dostupných materiálů – statistických dat, průzkumů veřejného mínění, vybraných výzkumných zpráv a studií, analýz a komentářů – se pokouší načrtnout obraz přistěhovalectví do České republiky, obraz toho, jaké je být cizincem v Čechách, jaké jsou legální, sociální, ekonomické či kulturní aspekty pobytu cizinců v České společnosti. Záměrem práce je nabídnout čtenáři možnost rychle se zorientovat v problematice imigrace do České republiky, udělat si základní představu o současné situaci i výhledu do budoucna. Text je rozdělen do tří částí. V první části je v hrubých obrysech představeno právní prostředí Evropské unie a České republiky, jež ovlivňuje problematiku přistěhovalectví. Diskutovány jsou nejnovější změny evropského práva a dopady, jaké mají či mohou mít na problém přistěhovalectví, nelegálního či jak se neutrálně říká neregulérního pobytu a práce cizinců a na proces integrace. První část tak nabízí stručný přehled současného právního stavu oblasti přistěhovalectví, neboť jeho znalost je klíčová pro pochopení problémů spojených s imigrací. Ve druhé, nejstručnější části, je představena imigrace do České republiky se zvláštním přihlédnutím k situaci v Praze, a to na základě statistických dat. Třetí část, obsahově nejbohatší, je pak pokusem na základě výzkumných zpráv, analýz a komentářů načrtnout obraz toho, jaké to vlastně je být cizincem v České republice, jakým problémům cizinci čelí, a jaký život vlastně vedou. Zvláštní důraz je položen na problém neregulérní migrace (pobytu a práce) a na možnosti a strategie integrace cizinců do většinové společnosti. Problém migrace je totiž také problémem samotných migrantů. Důkladněji jsou diskutovány některé oblasti života cizinců – práce, bydlení, otázka integrace – a typické problémy, s nimiž se cizinci v rámci těchto oblastí střetávají. Role městské samosprávy a možnosti, jak může město zlepšovat nepříliš utěšenou situaci přistěhovalectví, jak může přispět či nastartovat proces integrace, je pak analyzována v závěru. Tato část nabízí možnost vcítit se do situace, ve které se cizinci v Čechách nacházejí, tedy nahlédnout nejen na problém imigrace ale také na českou společnost z opačné perspektivy, než jsme zvyklí, totiž z perspektivy „těch druhých“. Takovéto nahlédnutí je nezbytné pro pochopení problémů spjatých s imigrací, a tedy pro možnost jejich citlivého a lidského řešení. Výsledný obraz, jejž tento text vykresluje, nemůže být samozřejmě vyčerpávající už s ohledem na rozsah předkládané práce. Odborník v dané problematice by jistě mohl najít mnohá mírná zjednodušení některých podstatných otázek a problémů. Tato práce má však za cíl něco jiného než poskytnout kompletní a vyčerpávající analýzu problematiky přistěhovalectví. Snaží se být uvedením do dané problematiky, stručnou analýzou, jež soustřeďuje, rozebírá a komentuje jinak roztroušené střípky informací. Je tedy určena zejména lidem, kteří by se rádi v dané problematice zorientovali, ale nemají čas či možnosti ji hlouběji

7

studovat. Těm nabízí relativně ucelený přehled dané problematiky nahlédnuté z různých úhlů, který by mohlo být dobré mít po ruce. Text je doplněn souhrnem vybrané literatury a informačních zdrojů, chce tedy také posloužit jako jakýsi startovací bod možného hlubšího studia problematiky přistěhovalectví do České republiky.

8

(Ne)regulérní migrace a právní prostředí Evropské unie Termín „ilegální“ se v souvislosti s migrací, jíž se daří unikat kontrolním mechanismům hostitelské země, začíná v Evropě hojněji užívat až od 60. let 20. století a masově užívaným se stává až v letech 90. Rozšíření termínu jednoznačně souvisí s politizací a kriminalizací problému neoprávněného pobytu a práce na území hostitelské země, který nebyl vždy v minulosti chápán jako tak závažný a zhoubný, jako tomu je v současnosti.2 Vyhnout se a priori negativně hodnotícímu stanovisku má napomoci termín „neregulérní“, popřípadě „nedokumentovaná“, jež se v souvislosti s migrací zcela běžně používá ve výzkumných zprávách i oficiálních dokumentech právě místo pojmu „ilegální“. Migrace, ať již regulérní či nikoli, se v situaci, kdy vnější hranice Evropské unie každoročně (legálně) překročí na 300 miliónů cestujících,3 stává jedním ze zásadních problémů. Stav počtu cizinců (ovšem cizinců všeobecně a nikoli jen cizinců ze třetích zemí) na počet obyvatel ve vybraných zemích Evropy k roku 2007 ukazuje graf č. 1. Graf č. 1 POČET CIZINCŮ A JEJICH PODÍL NA OBYVATELSTVU VE VYBRANÝCH EVROPSKÝCH STÁTECH počet cizinců v zemi

% cizinců v obyvatelstvu 45,0

7 000 000

40,0

6 000 000

7 255 946

4 606 474

8 000 000

Počet cizinců

Podíl cizinců

35,0

2 938 922

3 425 000

25,0 20,0

54 883

26 000

26 069

32 130

167 873

39 687

53 555

10,0 121 739

296 236

434 887

13 877

681 932

13 778

238 305

491 996

278 096

15,0

884 000

826 013

452 300

242 000

118 100

1 000 000

198 213

2 000 000

432 951

1 554 527

3 000 000

932 161

4 000 000

3 510 000

30,0 5 000 000

Údaje k 1.1.

Polsko

Rumunsko

Bulharsko

Slovensko

Litva

Maďarsko

Finsko

Slovinsko

Česká republika

Malta

Portugalsko

Nizozemsko

Island

Itálie

Norsko

Dánsko

Francie

Švédsko

Spojené království

Řecko

Belgie

Německo

Rakousko

Irsko

Španělsko

Kypr

Estonsko

Lotyšsko

Švýcarsko

0,0 Lucembursko

0

5,0

´07 ´07 ´07 ´06 ´07 ´07 ´07 ´07 ´07 ´07 ´06 ´06 ´06 ´07 ´07 ´07 ´07 ´06 ´07 ´07 ´07 ´07 ´07 ´07 ´07 ´07 ´07 ´06 ´07 ´07

Pozn.: p = přibližné hodnoty (podíl počítán z hodnot zaokrouhlených na tisíce) Zdroj: ČSÚ/Eurostat

V zemích Evropské unie žije v průměru kolem 8 % cizinců.4 Pro porovnání, v České republice, podle dat Českého statistického úřadu, podíl cizinců k obyvatelstvu čítal k 1. lednu 2007 relativně nízkých 2,9 %. Česká republika se tak řadí k mírně „podprůměrným“ zemím, jako je Malta, Slovinsko či Portugalsko. Zemí s největším podílem cizinců na obyvatelstvu je 2

Viz Hoffírek, Nekorjak 2008 str. 1-2 Peek 2008 4 Hofírek, Nekorjak 2008 str. 11 3

9

v rámci Evropy Lucembursko, kde cizinci představují téměř 40 % obyvatelstva, mezi země s nejnižším podílem patří Litva (1 %), Slovensko, Bulharsko a Rumunsko (do 0,5 %).5 Výše uvedená statistika zahrnuje všechny cizince, nikoli jen ty z tzv. třetích zemí, jichž podle dat Eurostatu v zemích Evropské unie v roce 2003 oficiálně pobývalo na 17 122 000 a kteří tak činili celých 3,76 % obyvatelstva unie.6 Pojmem „cizinci ze třetích zemí“ se většinou, a tak tomu je i v této práci, míní cizinci nepocházející z Evropské unie a z rozvinutých západních zemí obecně. Cizinci ze třetích zemí jsou samozřejmě největšími protagonisty neregulérní migrace a práce na území Evropské unie. OECD odhaduje, že až 1 % obyvatelstva evropských zemí pobývá v těchto nelegálně.7 Takovéto odhady jsou však velmi nespolehlivé a podstatně se liší pro jednotlivé členské státy. Nejnovější odhady pro Evropskou unii hovoří o 4,5 až 8 miliónech neregulérních obyvatel, přičemž jejich počet vzrůstá každým rokem o 350 000 až 500 000. Zároveň se odhaduje, že neregulérní pracovníci, mezi něž se ovšem neřadí pouze cizinci, produkují 7 % až 16 % hrubého domácího produktu EU. Mezi odvětví s největším podílem práce načerno patří zejména odvětví s nízkou či žádnou kvalifikací – stavebnictví zemědělství, domácí práce, úklid, apod.8 OECD navíc odhaduje, že většina neregulérně pobývajících cizinců nepřekročila hranice EU nelegálně, ale „pouze“ překročila lhůtu regulérního pobytu a spadla tak do šedé zóny neregulérnosti (tzv. overstayers). V Itálii, kde by se dalo předpokládat, že většina neregulérních imigrantů vstoupí do země přes moře, v roce 2005 pouhých 14 % neregulérních migrantů přišlo touto cestou. Falešné doklady pro vstup do země použilo 25 % imigrantů, 60 % přistěhovalců tvořili právě „overstayers“.9

Imigrace z pohledu evropské legislativy První výraznější krok ke sjednocení přístupu k imigraci do Evropské unie představuje Amsterdamská smlouva, jež vstoupila v účinnost 1. 5. 1999 a položila základy přesunutí legislativních kompetencí o přistěhovalectví na Evropské instituce. Dva prozatím poslední kroky ke sjednocení své imigrační politiky učinila Evropská unie mezi červnem a listopadem roku 2008, kdy evropský parlament schválil tzv. návratovou směrnici a kdy byl představiteli zemí EU na summitu Evropské rady přijat Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu. Amsterodamské přesunutí legislativních kompetencí ohledně přistěhovalectví prakticky znamená, že Evropská unie je oprávněna vydávat právní akty, jež mohou bezprostředně ovlivňovat právo členských zemí. Mezi tyto patří nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Směrnice není obecně závazná, představuje závazek pouze pro ty subjekty, kterým je adresována (viz Rozumek 2008). Směrnici Evropské unie o společných normách

5

Viz Život cizinců v ČR (ČSÚ, 2007); do statistiky jsou zařazeni cizinci, u nichž délka předpokládaného pobytu na území hostitelského státu přesahuje 1 rok (v rámci ČR tedy cizinci s trvalým, dlouhodobým, přechodným pobytem a azylanti, nikoli však cizinci s vízem nad 90 dnů). 6 Oficiální tisková zpráva portálu Evropské unie: http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=MEMO/05/290&format=HTML&aged=0&language =EN&guiLanguage=en#fn4 7 Peek 2008 8 Oficiální tisková zpráva portálu Evropské unie: http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=IP/07/678&format=HTML&aged=1&language=CS&guniL anguage=en 9

OECD International Migration Outlook 2007, citováno v Peek 2008: 2

10

a postupech členských států10 při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí schválil po tříletém jednání Evropský parlament dne 18. 6. 2008. Dokument je ukázkou snahy najít kompromis v problematice, v níž mezi jednotlivými státy panují značně rozdílné přístupy a názory. Výsledný text se od původního liší, největší neshody v rámci jednání panovaly „zejména ohledně podmínek a délky zadržení, způsobu vyhoštění, poskytnutí bezplatné právní pomoci a možnosti odvolání se proti rozhodnutí správních či soudních jednání“ (Tošnerová 2008: 3). Směrnice se obecně řečeno týká státních příslušníků třetích zemí neregulérně pobývajících na území některého členského státu a upravuje podmínky, za jakých členské státy vydají takto pobývajícímu cizinci „rozhodnutí o návratu“. Směrnice prakticky nebrání možnosti amnestovat neregulérně pobývající cizince, a tedy umožnit jim regularizaci jejich pobytu, jako to například v minulosti učinila Itálie či Španělsko. Zásadním a jedním z nejpozitivnějších prvků směrnice je možnost tzv. dobrovolného návratu neoprávněně pobývajícího cizince zpět do vlasti. V rámci rozhodnutí o návratu se poskytuje lhůta k dobrovolnému opuštění území státu v délce od sedmi do třiceti dnů. Pokud cizinec využije možnosti dobrovolného návratu, nebude ze strany členského státu ani Evropské unie kriminalizován, což v praxi znamená, že mu nebude zakázán pobyt na území EU, a tudíž se cizinec může pokusit vrátit se do prostoru Unie legální cestou. Státy však tuto lhůtu nemusí poskytnout, pokud cizinec představuje „hrozbu bezpečnosti“, popřípadě pokud hrozí nebezpečí skrývání či podvodné činnosti. Rozhodnutí o návratu (vyhoštění) může být vykonáno až po uplynutí lhůty k dobrovolnému návratu. Pokud cizinec nevyužije možnosti dobrovolného návratu a musí tedy být vyhoštěn, rozhodnutí o návratu je vždy spojeno se zákazem vstupu na území Evropské unie, a to až do 5 let. V odůvodněných případech (bezpečnost státu) může být zákaz vstupu prodloužen. Dotčenému cizinci musí být podle směrnice poskytnut účinný opravný prostředek odvolání, zároveň má cizinec možnost na požádání získat bezplatné právní poradenství, právní zastoupení a jazykovou pomoc. V odůvodněných případech, nemohou-li být uplatněna dostatečně účinná mírnější donucovací opatření, může být cizinec v rámci projednávaného řízení o návratu vzat do vazby, jež nesmí přesáhnout délku 6 měsíců. V odůvodněných případech, jako je nedostatečná spolupráce dotčeného cizince či zpoždění při získávání nezbytných dokladů ze třetích zemí, může být vazba prodloužena o omezenou dobu nepřesahující délku 12 měsíců. Vazba se vykonává ve zvláštních vazebních zařízeních (tzv. detenčních zařízeních), pokud však není možné poskytnout ubytovací prostor ve zvláštním zařízení, může být dotčený cizinec umístěn v běžné věznici s podmínkou, že bude oddělen od běžných vězňů. Nezletilé osoby a rodiny s nezletilými dětmi jsou zadržovány jen v případě, že neexistuje jiná možnost, nezletilé osoby bez doprovodu jsou v rámci možností ubytovávány v zařízeních, jež mají personál a vybavení zohledňující potřeby jejich věku (viz Rozumek 2008). Pro přijetí směrnice hlasovalo 369 poslanců, proti bylo 197 a 109 se zdrželo. Hlasování provázela bouřlivá debata a protesty prakticky všech velkých neziskových organizací, jež se problémem přistěhovalectví zabývají. Oblastmi sporu jsou zejména délka možného zadržení osob, možnost do detenčních zařízení umístit nejen rodiny s dětmi ale i samotné děti a pětiletý zákaz vstupu vyhoštěného cizince na území celé Evropské unie. Protestující poukazují na skutečnost, že v těchto oblastech jde směrnice zřetelně proti vlastní mnohokrát zdůrazňované prioritě, jíž má být důraz na dobrovolný návrat a ochrana práv dětí a rodiny. Původní návrh směrnice nepovoloval vyhostit neoprávněně pobývajícího cizince, pokud by tím došlo k narušení celistvosti rodiny. Schválená směrnice však nakonec část o zachování 10

Směrnice je tedy závazná pro členské státy! Text směrnice je k dispozici na http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+TA+P6-TA-20080293+0+DOC+XML+V0//CS&language=CS#BKMD-5

11

celistvosti rodiny neobsahuje, stejně jako část o právu na vzdělání a sociální a kulturní vazby. Směrnice tak vůbec nebere v úvahu míru integrovanosti cizince v hostitelské společnosti, nesnaží se rozlišovat mezi cizinci a všem, ať již v dané zemi pobývají nelegálně mnoho let nebo jen pár měsíců, měří stejně. Při možnosti vyhoštění se má pouze zvážit zájem dítěte, rodinný život a zdravotní stav cizince. Cizinec zároveň nesmí být navrácen do země, kde mu hrozí nebezpečí (zásada refundace). Kritici poukazují na skutečnost, že takto nastavená směrnice je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod. (Tošnerová 2008: 4) Zákaz vstupu na území EU, jenž doprovází rozhodnutí o vyhoštění, je sporný, přinejmenším z morálního hlediska, již proto, že cizinec je vlastně trestán za jeden přestupek dvakrát – vyhoštěním, a ještě zákazem vstupu. „Hlavním problémem je, že zákaz vstupu na území je vydáván automaticky s rozhodnutím o vyhoštění a nebere se vůbec na zřetel míra integrace cizince ve společnosti“ (Tošnerová 2008: 6). S cizincem pobývajícím na území daného státu tři měsíce nebo čtyři roky se jedná stejně, jejich životní situace, sociální sítě i možnost a schopnost návratu do země původu jsou však ve skutečnosti výrazně odlišné. Zároveň se cizinci, pokud není schopný dobrovolného návratu v pro něj vymezené lhůtě, zavírají dveře možné legalizace pobytu v EU, ve společnosti, v níž žije a kde vytváří (přinejmenším ekonomickou) hodnotu. Možnost prodloužení vazby až na 18 měsíců je dalším z kontroverzních bodů schválené směrnice. V praxi totiž znamená, že vazba může být prakticky vždy prodloužena až na rok a půl a cizinec, a to dokonce i dítě, může být umístěn do běžné věznice, pokud „neexistuje jiná možnost“. Směrnice zároveň radikálně prodlužuje možnou délku vazby oproti stávajícímu stavu v členských zemích EU – ve Francii je dosud možné umístit cizince do vazby na pouhých 30 dnů (Polanská, Kadlecová 2008), v Itálii na 60 dnů (Migreurop 2008), v České republice maximálně na 6 měsíců. A ačkoli směrnice jednoznačně deklaruje, že jí nejsou dotčena příznivější ustanovení dohodnutá před jejím schválením, otázkou zůstává, nakolik se v praxi k těmto příznivějším ustanovením bude přihlížet. Neodmyslitelným bodem kritiky způsobu uvalení vazby je skutečnost, že cizince je (v nejhorším myslitelném případě) možné zavřít do běžného vězení, aniž by spáchal trestný čin, neboť například v České republice je nelegální pobyt charakterizován jako administrativní přestupek (Tošnerová 2008: 6). Podle tiskové zprávy asociace Migreurop11 došlo v průběhu tří měsíců od schválení směrnice k zpřísnění podmínek v Itálii, kde bylo rozhodnuto o zdvojnásobení počtu detenčních zařízení a o prodloužení maximální možné doby zadržení z 60 dnů právě na 18 měsíců. O prodloužení doby zadržení se bude jednat též ve Španělsku. V rámci českého právního prostředí bude přijetí směrnice znamenat změny zejména v oblasti lhůty pro dobrovolný návrat, jež se ze současných 60 dní sníží na 30, doby zákazu vstupu do země po vyhoštění, jež se teoreticky sníží ze současných (maximálně) 10 let na 5 let (ovšem s možností prodloužení, jež nemá specifikovanou horní hranici), a doby možného zadržení cizinců, jež ze současných 6 měsíců stoupne na již zmíněných 18. U nezletilých dojde ke změně ještě radikálnější, neboť dosavadní česká právní úprava na rozdíl od návratové směrnice rozlišuje mezi zletilým a nezletilým cizincem a umožňuje zadržení nezletilého nejvýše na 90 dní (Tošnerová 2008: 9). Jako jedna z mála pozitivních oblastí, jež směrnice zavádí, zbývá tedy instituce dobrovolného návratu, jejímž prostřednictvím je neoprávněně pobývajícímu cizinci nabídnuta možnost vycestovat za hranice Evropské unie, aniž by byl kriminalizován, což mu zároveň do budoucna umožní pokusit se legálně vrátit. Hlavním realizátorem projektu asistovaných 11

Viz Migreurop (2008)

12

dobrovolných návratů je Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), jejíž služby od počátku projektu asistovaných dobrovolných návratů v roce 1979 využilo přes 3,5 miliónu lidí (Schroth 2008: 2). Služby pražské kanceláře každoročně využije okolo 300-400 lidí.12 Návratová směrnice je tedy nástrojem sjednocení přístupu jednotlivých členských států unie k problému navracení neregulérně pobývajících cizinců do zemí původu. V pozadí však stojí dlouhodobá snaha Evropské unie o sjednocení imigrační a azylové politiky jednotlivých členských států. V červnu 2008 vydala evropská komise dvě sdělení,13 jež měla načrtnout zásady, podle kterých by ke sjednocení mělo dojít a které do praktické roviny převádí Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu,14 jež byl 16. října 2008 jednomyslně schválen na summitu představitelů zemí EU a jehož hlavním smyslem je právě sjednocení pravidel přistěhovalecké a azylové politiky tak, aby byla vhodná a vyhovující pro všechny členské státy. Výchozí premisou paktu je, že „Evropská unie nemá bohužel dostatečné zdroje, aby mohla důstojně přijmout všechny migranty doufající, že zde naleznou lepší život.“ Otázku přistěhovalectví je tedy nutné podle paktu uchopit prostřednictvím důsledné organizace legální migrace a kontroly migrace nelegální. Evropská komise v paktu vytyčuje pět základních závazků, jež mají být od roku 201015 postupně převedeny v konkrétní opatření. Pěti pilíři, na nichž by měla budoucí společná imigrační politika Evropské unie stát, jsou: organizace legální imigrace, jež bere v úvahu možnosti a kapacity jednotlivých členských států; kontrola nelegální imigrace založená na důsledném navracení migrantů do země původu či tranzitní země; zefektivnění hraničních kontrol; vytvoření jednotné evropské azylové politiky; a vytvoření hlubokého partnerství se zeměmi původu a tranzitními zeměmi, jež má podpořit součinnost mezi migrací a rozvojem. Pakt například volá po zvýšení atraktivity Evropské unie pro vysoce kvalifikované pracovníky (projekt modrých karet), po větší spolupráci mezi zeměmi EU a zeměmi původu migrantů, zmiňuje zodpovědnost zaměstnavatelů nelegálních pracovníků, zdůrazňuje roli agentury FRONTEX, jež má za cíl koordinovat ochranu a kontrolu vnějších hranic Unie, navrhuje uvažovat o možnosti zřízení evropského systému hraniční ochrany, klade cíl sjednotit azylovou politiku členů EU nejpozději do roku 2012 a konstatuje, že otázka přistěhovalectví se musí stát jednou z hlavních komponent vnějších vztahů Evropské unie. Pakt se tedy zaměřuje zejména na bezpečnostní a ekonomické otázky spjaté s migrací, za což sklidil nemalou kritiku16 zejména z řad nevládních neziskových organizací, jejichž roli při řešení problémů spjatých s migrací naprosto opomíjí. Ačkoli autoři paktu popírají, že by cílem paktu bylo větší opevnění Evropy vůči vnějšímu světu, zejména problematika bezpečnosti, navracení migrantů, důraz na selektivní migraci a opominutí otázky lidských práv migrantů vyvolaly protestní reakce. Pakt například nijak nediskutuje, jak sladit apel na zvýšení atraktivity EU pro vysoce kvalifikované pracovníky17 s apelem neodvádět důležité

12

http://www.iom.cz/Wcb290e393ad17.shtml Sdělení evropské komise COM (2008) 359/4 A Common Immigration Policy for Europe: Principles, Actions and Tools a sdělení COM (2008) 360/3 Policy Plan on Asylum: An Integrated Approach to Protection Gross EU; pro detailnější informaci o sděleních viz Korell (2008) 14 Konečná verze paktu je k nalezení např. zde: http://www.statewatch.org/news/2008/oct/eu-european-pactimm-asyl-13440-08.pdf 15 V rámci programu, jenž nahradí Haagský program 16 Drobnou analýzu paktu s výčtem sporných bodů nabízí například Kavanová (2008) 17 Přilákat kvalifikovanou pracovní sílu je úkolem připravovaného projektu tzv. „modrých karet“, který podpořil ve svém „konsultačním“ hlasování evropský parlament 21. 11. 2008; o projektu modrých karet viz http://www.euractiv.com/en/socialeurope/eu-blue-card-high-skilled-immigrants/article-170986 13

13

lidské zdrojů ze třetích zemí (tzv. brain drain). Také použití termínu „nelegální“ na místo neutrálního a běžně používaného „neregulérní“ vyvolalo kritiku. Nakolik relativně restriktivní návratová směrnice a pakt tvarovaný bezpečnostními a ekonomickými otázkami o přistěhovalectví pomohou zlepšit situaci s migrací do Evropské unie, ukáže čas. Kritikové obou dokumentů se shodují na jednom, totiž že zvýšení restrikce většinou nevede k umenšení daného problému. Evropská unie nicméně v druhé polovině roku vykročila výrazným způsobem k sjednocení své imigrační politiky. Otázkou zůstává, zda postupy načrtnuté v paktu či procedury zaváděné návratovou směrnicí pomohou snížit počet neregulérních migrantů a zlepšit situaci okolo přistěhovalectví, či zda „jen vyztuží pevnost Evropu, kam smějí přijít jen vyvolení a předem schválení cizinci“ (Kavanová 2008: 4).

Imigrace do České republiky z pohledu českého práva Postavení cizinců ze třetích zemí v České republice upravuje zejména tzv. cizinecký zákon (zákon č. 326/1999 Sb.), dále pak zákon o azylu (zákon č. 325/1999 Sb.) a v neposlední řadě též zákon o zaměstnanosti18 (zákon č. 435/2004 Sb.). Se vstupem České republiky do Schengenského prostoru bylo nutné novelizovat cizinecký zákon i zákon o azylu, došlo ke změnám, které se týkají některých oblastí života cizinců.19 Další změny samozřejmě přinese implementace návratové směrnice a postupné uvádění Evropského paktu o přistěhovalectví do praxe. Cizincův status upravuje cizinecký zákon, jenž rozlišuje několik druhů pobytu: krátkodobé vízum do 90 dnů, vízum k pobytu nad 90 dní, dlouhodobý pobyt a pobyt trvalý. Zvláštní možností jak trvale pobývat na území ČR je azyl, tedy mezinárodní ochrana, jejíž poskytnutí upravuje azylový zákon. Krátkodobé (tzv. turistické) vízum do 90 dnů opravňuje cizince cestovat po zemích Schengenského prostoru, aniž by musel žádat o vstupní víza do dalších zemí, cizinec však při krátkodobém pobytu nemůže podnikat ani být zaměstnán. Být zaměstnán či podnikat může cizinec na základě víza k pobytu nad 90 dní, na základě dlouhodobého či trvalého pobytu. Vízum nad 90 dnů a dlouhodobý pobyt jsou úzce navázány na účel pobytu (zaměstnání, podnikání, studium, sloučení rodiny apod.), jehož vypršení vede automaticky k zahájení administrativní procedury, na jejímž konci je povolení k pobytu zrušeno. O povolení k trvalému pobytu může cizinec zažádat po 5 letech nepřetržitého pobytu v České republice nebo jako příbuzný občana České republiky, od 1. ledna 2009 s nově ustavenou podmínkou znalosti češtiny, jež se ověřuje prostřednictvím jazykové zkoušky. Zaměstnávání cizinců je velmi úzce navázáno na pracovní povolení. Cizince lze zaměstnávat jen s povolením, přičemž o toto povolení musí žádat jak sám cizinec, tak i zaměstnavatel. Povolení je omezeno na určitého zaměstnavatele, na určité místo výkonu práce a na určitý druh práce a platí maximálně 1 rok. Samotné podání žádosti – jak žádosti o povolení k zaměstnání, jež musí podat cizinec, tak žádost o povolení k získávání cizinců, jež musí podat zaměstnavatel, který chce zaměstnávat cizince – jsou zpoplatněny bez ohledu na výsledné rozhodnutí. Cizinec navíc musí k žádosti přiložit doklady o odborné způsobilosti a lékařské potvrzení o zdravotním stavu. S ohledem na situaci, jež vládla před schválením zákona o zaměstnanosti, je praxe ustavená zákonem o zaměstnanosti z roku 2004 hodnocena jako průhlednější, leč administrativně přísnější. 18 19

Detailní analýzu zákona o zaměstnanosti, z níž výrazně čerpá i tento text, představuje Čižinský (2004) Zejména možnost pohybu v Schengenském prostoru či možnost dlouhodobého pobytu za účelem výzkumu; pro udělení trvalého pobytu je nově zavedena podmínka znalosti českého jazyka!

14

Zákon též zavedl institut prodlužování povolení k zaměstnání, jež pro cizince zrušilo nutnost žádat každý rok o povolení znovu. Za poloviční správní poplatek cizinec může zažádat o prodloužení povolení, zaměstnavatel již v takovém případě povolení k získávání cizinců prodloužit nepotřebuje. Možnost prodloužení povolení představuje významné finanční i administrativní ulehčení jak pro cizince, tak i pro zaměstnavatele. Zákon však nijak nerozlišuje cizince s ohledem na délku jejich pobytu a zaměstnání. Cizinec, jenž žije v České republice 4 roky a přijde o zaměstnání, se ocitne ve stejné situaci jako cizinec, jež zde pobývá 3 měsíce – bude s ním zahájeno stejné správní řízení o zrušení povolení k pobytu, a to bez jakéhokoli rozlišení jeho integrovanosti do české společnosti. Následné vyhoštění cizince mu navíc upírá právo pobírat příspěvek v nezaměstnanosti, na který si během pracovního poměru přispívá. Od 1. ledna 2009 začíná platit novela zákona o zaměstnanosti, jež zavádí nový typ pracovního povolení pro cizince, tzv. „zelené karty“, jež by měly být jakousi jednodušší (a levnější) alternativou klasickému pracovnímu povolení. Základním stavebním kamenem systému je internetová volně přístupná databáze pracovních míst, které se úřadům práce nepodařilo do 30 dnů obsadit pracovníkem z ČR či EU a jež jsou tedy nabídnuta cizincům ze třetích zemí. O zelenou kartu, jež v sobě slučuje povolení k pobytu a povolení k zaměstnání na konkrétní pozici z databáze, může cizinec požádat na zastupitelských úřadech České republiky. V konkrétně definovaných případech, pobývá-li v České republice nepřetržitě 2 roky a prokáže-li, že získal zaměstnání na pracovní pozici uvedenou v databázi volných pracovních míst, či pobývá-li v České republice nejméně 1 rok na zelenou kartu, může cizinec zažádat o zelenou kartu i z území republiky. Zelené karty se vydávají ve třech kategoriích podle kvalifikačních požadavků. Kategorie A pro kvalifikované pracovníky s vysokoškolským vzděláním a klíčový personál20 má platnost 3 roky a je možno ji po skončení platnosti obnovit. Kategorie B pro cizince minimálně s vyučením má platnost 2 roky a je také možno ji prodloužit. Kategorie C se vydává pro nekvalifikované cizince, má platnost 2 roky a prodloužit nelze. Pro držitele zelené karty zákon zároveň zavádí tzv. ochrannou lhůtu v délce trvání 60 dnů, jež cizinci, který ztratil zaměstnání nikoli vlastní vinou, zaručí, že mu bude povolení k pobytu zrušeno jen v případě, že do 60 dnů nezíská nové pracovní povolení. Cizinec tak po ztrátě zaměstnání nebude nucen okamžitě opustit území republiky, ale bude moci v rámci této lhůty hledat nové zaměstnání.21 Rodinní příslušníci držitele zelené karty mohou zároveň po určité časové lhůtě zažádat o povolení k dlouhodobému pobytu v České republice za účelem sloučení rodiny. Projekt zelených karet představuje tedy výrazné zjednodušení administrativní situace obklopující zaměstnávání cizinců a poskytuje cizincům alespoň určitou formu jistoty. Volně přístupná internetová databáze volných pracovních míst má zároveň za cíl omezit vliv pracovních agentur na život ekonomických migrantů. Ideové pozadí celého projektu však souzní se současným nastavením evropské imigrační politiky, jak jej posvěcuje návratová směrnice a pakt o přistěhovalectví a azylu, jež za legitimní kritéria přijímání imigrantů považuje rodinné vazby, humanitární ochranu a ekonomické potřeby svázané s pracovním trhem (Joppke 2005 citován v Klvaňová 2008). V tomto smyslu bude vliv zelených karet jakožto nástroje selektivní ekonomické migrace na imigrační situaci v České republice 20

„Pracovním místem vhodným pro klíčový personál bude zejména takové pracovní místo, na které zaměstnavatel požaduje zaměstnance s vysokoškolským vzděláním a které Ministerstvo průmyslu a obchodu označí za klíčové, protože s ohledem na aktuální požadavky zaměstnavatelů je jeho obsazení cizincem žádoucí.“ – viz analýza novely zákona o zaměstnanosti http://www.soze.cz/download.php?soubor=60 21 Tato lhůta platí od počátku planosti zelené karty, na rozdíl od pilotního projektu MPSV „Aktivní výběr kvalifikovaných pracovníků“, kdy 45denní ochranná lhůta na nalezení nového pracovního místa platí v případě, že cizinec během prvního roku účasti v projektu předchozí místo neztratil vlastní vinou.

15

omezený. Projekt má za cíl usměrňovat ekonomickou migraci a zprůhlednit nabídku pracovních příležitostí, ovšem zlepšení již nastalé situace je mimo jeho záběr – projekt zelených karet například neumožňuje neregulérním migrantům regularizovat pobyt, neboť neregulérní migranti nemohou požádat o zelenou kartu (museli by „na černo“ vycestovat za hranice republiky a požádat o ni na českém konzulátu v zahraničí).

16

Imigranti v České republice a v Praze V rámci středoevropského regionu žije nejvíc cizinců v Německu (přes 7 milionů) a Rakousku (přibližně tři čtvrtě milionu), nejméně pak na Slovensku (pod 25 000). Postavení České republiky v rámci regionu představuje graf č. 2. V rámci postkomunistických zemí regionu žije nejvíce cizinců v Polsku, ovšem nejvyšší podíl cizinců na obyvatelstvu, tedy počet cizinců vztažený na počet obyvatel, má z postkomunistických zemí právě Česká republika. Graf č. 2 POČET CIZINCŮ A JEICH PODÍL NA OBYVATELSTVU VE STÁTECH WG STŘEDOEVROPSKÉ SPOLUPRÁCE V OBLASTI MIGRAČNÍ STATISTIKY % cizinců v obyvatelstvu 900 000

10,0

počet cizinců 800 000

9,0

podíl cizinců na obyvatelstvu 8,0

700 000

7,0 600 000 6,0 500 000 5,0 400 000 4,0 300 000 3,0 200 000

2,0

100 000

1,0 -

0 Rakousko

Česká republika

Slovinsko

Polsko

Maďarsko

Slovensko

Zdroj: ČSÚ/Eurostat

K 31. 3. 2008 bylo v České republice hlášeno22 402 320 cizinců, z toho 162 332 mělo trvalý a 239 988 různé formy dlouhodobého pobytu. Graf č. 3 ukazuje nárůst počtu cizinců v ČR za poslední čtyři roky (od 30. 6. 2004), kdy v České republice oficiálně přibylo na 150 200 cizinců. Národnostní skladba cizinců je dlouhodobě relativně stabilní, alespoň co se týče nejpočetnějších skupin, mezi něž v České republice patří Ukrajinci (125 453), Slováci (70 394), Vietnamci (54 550), dále pak Rusové (23 722) a Poláci (20 909). Jak je vidět z grafu č. 4, ukrajinská menšina představuje třetinu všech cizinců pobývajících na území republiky, slovenská 17 % a vietnamská 14 %.

22

Viz internetová stránka ČSÚ Cizinci v ČR: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/uvod

17

Graf č. 3 POČTY CIZINCŮ V ČR 450000 400000

počet osob

350000 300000 Celkem

250000

Ukrajina

200000

Slovensko

150000

Vietnam

100000 50000 0 30.6.2004

30.6.2005

31.3.2006

30.9.2006

31.3.2007

30.9.2007

31.3.2008

Zdroj: Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (ŘS CPP MV ČR) Graf č. 4 CIZINCI V ČR DLE OBČANSTVÍ K 31. 3. 2008

27 %

31 %

Ukrajina Slovensko Vietnam Rusko Polsko

5%

Ostatní 6% 14 %

17 %

Zdroj: Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (ŘS CPP MV ČR)

Pobyt cizince v České republice je oficiálně úzce navázán na účel pobytu. Podle ČSÚ23 je nejčastějším účelem pobytu cizinců s trvalým pobytem sloučení rodiny (60 %) a usídlení (38 %). Naproti tomu cizinci s dlouhodobými pobyty pobývají v České republice nejčastěji za účelem zaměstnání (70 %), podnikání na živnostenský list (14 %), v menší míře i za účelem sloučení rodiny (10 %) a za studiem (4 %). Podíl mezi dlouhodobými a trvalými pobyty v posledních deseti letech pomalu klesá od 71 % dlouhodobých pobytů v roce 1998 k necelým 60 % v roce 2007. Mnohem zajímavějším a také podstatnějším je však regionální rozvrstvení populace cizinců v republice právě s ohledem na druh (který však nepřímo odkazuje i na účel) pobytu. Pokud vydělíme Prahu, dlouhodobé pobyty cizinců v ostatních krajích činí v průměru 56 % z celkového počtu pobytů. Pokud bychom vyjmuli ještě Středočeský kraj, podíl dlouhodobých a trvalých pobytů v ostatních krajích bude přibližně vyrovnaný (50 %). Ve Středočeském kraji je dlouhodobých pobytů, jež jsou výrazně navázány na účel pobytu „zaměstnání“, přibližně 62,5 %, v Praze dokonce 67 % z celkového počtu. Regionální rozvrstvení představuje graf č. 5.

23

Data platná k 31. 12. 2006 podle publikace ČSÚ Život cizinců v ČR (2007)

18

Graf č. 5 CIZINCI V JEDNOTLIVÝCH KRAJÍCH PODLE TYPU POBYTU (K 31. 12. 2007) Moravskoslezský

22 962

Zlínský

7 639

Trvalý pobyt 10 322

Olomoucký

Dlouhodobé pobyty nad 90 dní

Permanent residence

Jihomoravský

Long-term residence (over 90 days)

32 606

Vysočina

8 729

Pardubický

10 562

Královéhradecký

15 512

Liberecký

15 288 33 053

Ústecký Karlovarský

19 419

Plzeňský

20 986 15 171

Jihočeský Středočeský

50 273

Praha Počet osob

0

10 000 Praha

20 000

Středočeský Jihočeský

30 000

40 000

Plzeňský

Karlovarský

50 000

60 000

Ústecký

Liberecký

70 000

80 000

Královéhrad Pardubický ecký

90 000 Vysočina

100 000

110 000

Jihomoravsk Olomoucký ý

120 000

Zlínský

130 000

Moravskosle zský

Celkem

129 002

50 273

15 171

20 986

19 419

33 053

15 288

15 512

10 562

8 729

32 606

10 322

7 639

22 962

Dlouhodobé pobyty nad 90 dní

86 860

31 460

8 536

12 374

7 437

18 417

7 989

9 276

6 921

5 815

19 496

5 262

3 461

10 791

Trvalý pobyt

42 142

18 813

6 635

8 612

11 982

14 636

7 299

6 236

3 641

2 914

13 110

5 060

4 178

12 171

Zdroj: ČSÚ

Jak graf č. 5 jednoznačně ukazuje, hlavním příjemcem imigrace je Praha, neboť z celkového počtu 391 524 cizinců pobývajících k 31. 12. 2007 v České republice téměř 33 % (129 002) pobývalo v Praze. U cizinců s dlouhodobým pobytem je tento poměr ještě o něco vyšší (37 %). Pokud bychom vydělili Prahu společně se Středočeským krajem, pak v takto vymezené středočeské oblasti žije menší polovina (45 %) všech cizinců usídlených (ať již dočasně, či trvale) v České republice, z cizinců majících dlouhodobý pobyt dokonce mírná většina (50,5 %).

Graf č. 6 NEJČASTĚJŠÍ STÁTNÍ OBČANSTVÍ CIZINCŮ V PRAZE K 30. 9. 2006 6% 32 %

Ostatní Čína

34 %

Rusko Slovensko Ukrajina Vietnam

3% 16 %

9%

Zdroj: Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (ŘS CPP MV ČR)

19

Graf č. 6 představuje nejčastější státní občanství cizinců v Praze, mezi něž patří zejména občanství ukrajinské (34 %), slovenské (16 %), ruské (9 %), vietnamské (6 %), a čínské (3 %). Vzájemný poměr mezi nejčastějšími státními občanstvími cizinců se však zásadně mění s ohledem na typ pobytu. Tak poměr mezi těmito skupinami cizinců je relativně vyrovnaný u trvalého pobytu, přičemž složka „ostatní“ tvoří velkou část z celkového počtu (45 %), jak ukazuje graf č. 7. Graf č. 7 NEJČASTĚJŠÍ STÁTNÍ OBČANSTVÍ CIZINCŮ S TRVALÝM POBYTEM V PRAZE K 30. 9. 2006 12 % Ostatní

14 % 45 %

Čína Rusko Slovensko Ukrajina Vietnam

15 % 10 %

4%

Zdroj: Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (ŘS CPP MV ČR)

Naproti tomu u dlouhodobých pobytů výrazně převažují občané Ukrajiny (45 %), naopak Vietnamců s dlouhodobým pobytem je podstatně méně než s pobytem trvalým, jak dokládá graf č. 8. Takto výrazný rozdíl mezi dvěma – alespoň mediálně – nejvýraznějšími skupinami cizinců pobývajícími v Praze by mohlo být možné vysvětlit rozdílnými strategiemi, jež členové jednotlivých skupin volí s ohledem na jejich pobyt a význam, který pro ně může mít. Graf č. 8 NEJČASTĚJŠÍ STÁTNÍ OBČANSTVÍ CIZINCŮ S DLOUHODOBÝM POBYTEM V PRAZE K 30. 9. 2006 3% 26 %

Ostatní Čína

44 %

Rusko Slovensko 2% 9%

Ukrajina Vietnam

16 %

Zdroj: Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (ŘS CPP MV ČR)

20

Ze všech občanů Ukrajiny žijících k 31. 12. 2007 v České republice jich téměř 37 % žilo v Praze, z občanů Slovenska jich v Praze žilo 26,5 %, a z občanů Vietnamu 15 %.24 Zatímco se v Praze díky migraci trvale snižuje počet obyvatel s občanstvím ČR, výrazně narůstá, alespoň od roku 2002, počet obyvatel s cizím státním občanstvím. V období 2001-2007 se celkový počet obyvatel Prahy zvýšil v důsledku imigrace o 53 429 osob, přičemž hlavní složku imigrace činí cizinci, jejichž počet v Praze ve sledovaném období vzrostl o 81 710, zatímco za stejné období ubylo 28 281 občanů ČR. Imigrace cizinců je z velké míry dána imigrací ze zahraničí, v poslední době však roste i migrace cizích státních příslušníků v rámci České republiky.25 Na území Prahy, jak již bylo řečeno, se soustřeďuje značná část cizinců přicházejících do České republiky. Z porovnání s běžným stavem v Evropské unii se dá předpokládat, že počet cizinců dále poroste, a to nejen v Praze, ale v celé republice. Skutečnost, že Česká republika prozatím nečelí žádným výrazným sociálním problémům spjatým s imigrací, se může relativně snadno změnit. S rostoucím počtem imigrantů Praha pravděpodobně jako první v republice a v největší intenzitě pocítí pozitivní i negativní jevy spojené s imigrací. Pro pochopení negativních společenských jevů spjatých s imigrací a jejich příčin a pro nalezení možných celospolečenských řešení je v první řadě nezbytné pochopit situaci, v jaké se přicházející či v Praze (České republice) pobývající cizinci nacházejí. Koneckonců problémy spjaté s (i)migrací jsou hlavně problémy migrantů samotných.

24 25

Data viz. ČSÚ: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/t/B900425281/$File/c01r07.xls Viz Migrace v Praze 2001-2007, Český statistický úřad, Praha, 2008

21

Problémy migrace jako problémy migrantů Postoje české veřejnosti k cizincům jsou obecně velmi rezervované, jak ukazuje například zpráva Centra pro výzkum veřejného mínění, které zjišťovalo postoje Čechů k přijímání uprchlíků, k nutnosti integrace cizinců do české společnosti nebo zda by Česká republika měla cizincům umožnit usazování se natrvalo na svém území. (CVVM 2008). Drtivá většina občanů (89 %) sice souhlasí s možností dlouhodobého pobytu cizinců na našem území, ovšem 80 % občanů si myslí, že toto právo by mělo být omezeno určitými podmínkami. K možnosti cizinců usadit se v České republice je veřejnost podstatně rezervovanější, celá polovina se k ní staví odmítavě (51 %). Co se týče životních zvyklostí, přijatí cizinci by se podle většiny veřejnosti (95 %) měli alespoň v nějaké míře přizpůsobovat, dvě třetiny zastávají názor, že by se cizinci měli přizpůsobovat co nejvíce. Zároveň si 58 % lidí myslí, že cizinci, kteří přišli v posledních letech, představují problém v rámci celé České republiky. Výzkum nicméně potvrdil dlouhodobý trend postupného přijímání cizinců a jejich dlouhodobé či dokonce trvalé přítomnosti u nás. Nejzajímavějším zjištěním celého výzkumu však zřejmě zůstává porovnání hodnocení problémovosti cizinců v rámci celé České republiky se stejným hodnocením vztaženým na místo bydliště dotazovaného. „Zde podíl těch, kteří cizince přicházející sem v posledních letech označili za problém, byl podstatně nižší a činil pouhou čtvrtinu … Lze se domnívat, že negativní hodnocení v rámci celé ČR je z velké části projekcí nikoli osobní, ale převážně či výhradně zprostředkované zkušenosti, kterou lidem poskytují zejména masmédia a která je obvykle negativně laděná.“ (CVVM 2008: 3-4) Poněkud rozdílné, ale obdobné zjištění učinili také autoři výzkumné studie o lokálních strategiích integrace cizinců, když při rozhovorech s pracovníky městských úřadů, kteří mají (přinejmenším potenciálně) ve svém referátu problematiku cizinců, zjistili, že “přestože jsou pracovníci městských úřadů obeznámeni s přítomností přistěhovalců v lokalitě, povědomí o jejich životních podmínkách, problémech a potřebách je často poměrně omezené a nepřekračuje poznatky odpozorované z běžného života. Nezřídka byl tento deficit respondenty reflektován a zdůvodňován především uzavřeností komunit přistěhovalců, jejich nezájmem o spolupráci s městským úřadem, případně nízkou početností …“ (Rákoczyová, Trbola 2008: 21). Obecně vzato jsou naše představy o cizincích z velké míry formovány jejich mediálním obrazem, popřípadě zběžným pozorováním. Mediální obraz cizinců, jak vyplývá z analýz tištěných médií, které s ohledem na obraz Vietnamců a Ukrajinců provedla organizace Člověk v tísni, je vykreslován prostřednictvím několika ústředních témat, jako jsou zejména kriminalita, ekonomické aktivity přistěhovalců a jejich postavení na trhu práce a v menší míře otázky imigrace, integrace a postoje Čechů k cizincům. Nejčastějším tématem, o němž se v souvislosti s Ukrajinci píše v českém tisku, je kriminalita. Ve zkoumaném vzorku 197 článků otištěných v českém tisku v období mezi dubnem a červnem 2007 jich 59 pojednávalo o přistěhovalectví s důrazem na jeho ekonomickou složku, dalších 75 pak bylo spojeno s kriminálními tématy, ať již týkajících se přistěhovalectví jako takového (porušování pobytového režimu, fingované sňatky apod.), tak z větší části pojednávajících o kriminalitě loupežné a násilné (Mediální analýza 2007a). Jedním z často se vyskytujících obrazů propojujících kriminalitu a Ukrajince bývá určení Ukrajinců jako ´pravděpodobných pachatelů´ na základě přízvuku (ibid.: 5). O Vietnamcích se také nejčastěji v českém tisku píše v souvislosti s kriminalitou. Ve stejném období 120 článků z 248 zkoumaných, tedy téměř polovina, pojednávalo o Vietnamcích v souvislosti s kriminalitou. Kromě kriminality týkající se výhradně cizinců (porušení pobytového režimu, fingované sňatky atp.), se píše zejména o hospodářské kriminalitě (prodej 22

padělků značkového zboží, daňové úniky). Mediální obraz Vietnamců z větší části dokresluje obraz Vietnamce jako stánkaře či trhovce a podstatnější část článků se tak věnuje obchodím aktivitám Vietnamců. Kriminalita a obchodní aktivity utvářejí značnou část obrazu, který nám o Vietnamcích poskytují tištěná média. Jedním z přetrvávajících klišé psaní o Vietnamcích je též mediální obraz tržnic jako nehezkých prostor, které hyzdí města, jako nedůstojného využití daného prostoru a jako míst, kde se prodává nekvalitní zboží (Mediální analýza 2007b). Obrazu o cizincích složenému ze statistických dat, běžných pozorování v rámci našich každodenních životů a mediálního obrazu chybí k alespoň jakési zdánlivé úplnosti jedna zásadní složka, totiž nahlédnutí situace cizinců z jejich vlastní perspektivy. Zdá se, že o životní situaci cizinců v České republice nevládne všeobecně hluboké povědomí. Jak ovšem na nedávné konferenci o migraci pořádané Akademií věd prohlásil doktor Uherek, teprve takovéto nahlédnutí umožňuje pochopit reakce migranta na majoritu a její konání, porozumět strategiím integrace či neintegrace, jež cizinci přijímají, a také důvodům jejich jednání. Takovéto pochopení migrantů je cestou jak dát politickému rozhodování o migrantech i našemu každodennímu vztahu k nim pevný základ a zároveň je zbavit emocemi podbarvených předsudků a obav, jež ovlivňují zejména mediální obraz cizinců a tím také naši představu o tom, jací lidé vlastně „tihle přistěhovalci“ jsou. Takovéto pochopení, možnost zaujmout pohled jakoby z druhé strany, je však velmi těžko získat prostřednictvím statistických dat či jinak „eticky“26 založených výzkumů. Výzkumná perspektiva, jíž je nutno zaujmout, je tzv. perspektiva „emická“ vycházející z kategorií a představ příslušníků daného společenství, z jejich vlastního chápání a rozlišování. Emický výzkum je takový, jež se snaží popsat skutečnost očima těch druhých, těch zkoumaných, prostřednictvím kategorií jim srozumitelných a každodenních. Jako takový se snaží pochopit a ukázat jedinečnou situaci, v které se nacházejí. S ohledem na problematiku cizinců tedy takový výzkum nemá ambici být komparativním a univerzálním, ale empaticky chápavým. Není zaměřen na sledování možného reprezentativního vzorku populace cizinců, z něhož by měl snahu vyextrahovat nějaké univerzálně platné závěry, jako spíše na populaci problémů, s nimiž se musejí potýkat ti cizinci, kteří se v Čechách, potažmo v Praze, rozhodnou žít. Pro pochopení „těch druhých“, k nahlédnutí do „jejich“ světa prostřednictvím „jim“ vlastních kategorií je však třeba použít méně objektivistické metody výzkumu – standardizovaný dotazník, či statistické sčítání může být jen těžko ku pomoci. Metody emického výzkumu bývají mnohdy označovány jako „měkké“, neboť postrádají punc objektivisticky, na příkladu přírodních věd založené vědy. Nejsou tedy statisticky reprezentativní, protože však jejich účelem není statistická reprezentativnost, jako spíše vhled, není to na škodu. Základními metodami emického výzkumu je zúčastněné pozorování, tedy snaha výzkumníka aktivně se zapojit do zkoumané skupiny, a polo-strukturovaný popřípadě nestrukturovaný čili etnografický rozhovor. Následující část se pokusí představit problémy spojené zejména se zaměstnáním a integrací do hostitelské společnosti, s nimiž se (ne)regulérní migranti setkávají. Východiskem následujícího popisu jsou výzkumy, jež mají společnou ambici po emické perspektivě, jež se tedy snaží hlouběji nahlédnout situace, kterým jsou cizinci zpravidla vystaveni, a pokoušejí se 26

Etický výzkum (z anglického etic, nikoli ethic=etika) je výzkum, jenž se snaží poskytnout objektivující popis založený na univerzálních kategoriích utvořených výzkumníkem a následně použitých k popisu dané skutečnosti; etický výzkum má za cíl kulturně neutrální popis daného jevu; hledisko, z něhož se popisuje, je vlastní autorovi výzkumu a tudíž je hlediskem potenciálně cizím popisovanému společenství/kultuře. Ideálem je univerzálnost a objektivnost popisu a tedy i možnost srovnávání jednotlivých popisů (kultur, společenství, problémů) bez ohledu na možné kontexty a z nich plynoucí specifika; bývá povětšinou kvantitativního charakteru; komplementární je výzkum emický (viz. dále v textu), založený na kvalitativních výzkumných metodách.

23

„ukázat zdroje a důvody jejich vzniku i důsledky, které ovlivňují způsoby a proces integrace příchozích v hostitelské společnosti“ (Stehlíková, Konopásková 2007: 11).

(Ne)regulérní pobyt a práce Množství neregulérně pobývajících popřípadě pracujících cizinců ze třetích zemí na území České republiky není znám a – jak již vyplývá z podstaty problému – velmi těžko se odhaduje. Jednotlivé odborné odhady se pak vzájemně liší, a to někdy i velmi podstatně. Horáková (2006) například na základě zaznamenaných případů a jejich poměru k legální zaměstnanosti odhaduje, že ke konci roku 2004 bylo v ČR na černo zaměstnáno na 17 tisíc cizinců (Horáková 2006: 26). Drbohlav oproti tomu tvrdí, že ke konci roku 2000 mohlo na území republiky neregulérně pobývat 295 – 335 tisíc cizinců, z nichž zaměstnáno mohlo být okolo 165 tisíc (Drbohlav 2003 citovaný v Hofírek, Nekorjak 2008). Odhad okolo 300 tisíc neregulérně pobývajících cizinců uvádí i společnost člověk v tísni. Překvapivé ovšem je, že role imigrantů na českém trhu práce, zejména ekonomický přínos účasti cizinců jako pracovní síly, nebyla doposud důkladně zkoumána ani sledována. Pokud však společnost či stát nezná dopad imigrantů na trh práce a ekonomiku jako celek a zároveň také nezná očekávání, s nimiž přicházejí, nemůže být ani schopen pomoci cizincům v integraci do společnosti, kam přicházejí.27 Jaká ale je zkušenost cizinců s prací na černo? A jaká je obecně jejich zkušenost s trhem práce v Čechách? Jedním z výzkumů, který se pokusil uchopit zkušenost cizinců s trhem práce a propojit ji s dalšími důležitými oblastmi života cizinců a tak vykreslit obraz toho, jaké to vlastně je být přistěhovalcem v Čechách, respektive v Praze, je výzkum Evy Stehlíkové a Heleny Konopáskové Postavení cizinců na trhu práce v Praze. Jedná se o kvalitativní výzkum založený na polo-strukturovaných rozhovorech s cizinci trvale pobývajícími v Čechách, jejichž pracovní aktivity jsou vázány na Prahu. Trh práce v Praze považují autorky výzkumu za rozmanitý, finančně zajímavý, relativně nenasytný a hlavně, vzhledem k velkoměstskému prostředí, za nepřehledný či alespoň hůře kontrolovatelný (Stehlíková, Konopásková 2007: 19). Z terénního výzkumu vyplynulo, že to jsou zejména majitelé malých firem, odhlédne-li se od poboček mezinárodních firem a institucí, kteří jsou ochotni poskytnout cizincům regulérní pracovní smlouvy (ibid. 26), i přes administrativní problémy s tím spojené. Větší, například stavební a úklidové firmy, najímají nekvalifikované zaměstnance přes agentury práce, čímž se sami zbavují nutnosti administrace těchto zaměstnanců. Zkušenost cizinců, podle výpovědí respondentů výzkumu, s agenturami práce je vcelku negativní v tom smyslu, že právě agentury práce najímané cizince často uvrhnou do nelegality tím, že za ně neplatí sociální nebo zdravotní pojištění, čímž obchází zákon a snižují svoje náklady. Na jednu stranu tím agentury práce zvyšují svoje zisky, na stranu druhou však snižují mzdu, jež zaměstnavatel za zprostředkovanou pracovní sílu cizinci přes agenturu zaplatí, neboť sociální a zdravotní pojištění by jinak do účtované mzdy musely započítat, a tím zvyšují konkurenceschopnost nejen svou mezi ostatními agenturami, ale i cizincovu na trhu práce. Proto také agentury, jež dodržují zákon, „začaly ztrácet zákazníky, protože podle platného zákona o zaměstnanosti musely zvýšit cenu práce svých zaměstnanců“ (ibid. 35). V mnoha případech pak navíc v cizincích-zaměstnancích vzbuzují falešný pocit, že vše je v pořádku a striktně podle zákona, ačkoli ti jsou vlastně zaměstnáni neregulérním způsobem.

27

Důkladný rozbor situace na trhu práce a zejména bariér vstupu cizinců – Ukrajinců a Vietnamců – na trh práce představuje Ezzedine-Lukšíková et al (2005).

24

Konkurenceschopnost pracovních migrantů s nízkou kvalifikací na trhu práce plyne mimo jiné z vyšší míry flexibility – nahraditelnost, nižší mzda, druh práce, místo výkonu práce, nestandardnost pracovně-smluvních vztahů apod. Administrativní omezení možné flexibility pracovníků-cizinců prostřednictvím zákona o zaměstnanosti (pevné místo výkonu práce, vazba na konkrétní úřad práce apod.) „v praxi leckdy znamená vytlačit je alespoň na čas mimo rámec zákonné normy a tím udržet jejich „výhodu“ před domácím obyvatelstvem“ (ibid.). Zdánlivě překvapujícím výstupem výzkumu je zjištění, že s prací na černo má přímou nebo nepřímou zkušenost převážná většina pracovních migrantů ze třetích zemí, o čemž kromě shromážděných výpovědí svědčí i to, „s jakou samozřejmostí vypravěči o svých zkušenostech s prací na černo referují“ (ibid. 42). Z rozhovorů pořízených v rámci výzkumu tak vyplývají tři velmi zajímavé, zároveň však alarmující závěry. Předně že cizinci na základě svých zkušeností „předpokládají, že nelegální zaměstnávání a práce na černo jsou všeobecně známou praxí, českými občany přinejmenším tolerovanou, ale hlavně jimi také praktikovanou, když je pro ně výhodná a použitelná“. Šokující pro cizince tedy není setkání s nelegálním zaměstnáváním, neboť nepřehlednost a obtížná kontrolovatelnost pražského trhu práce minimalizují pro cizince vnímání rizik s nelegálním zaměstnáváním spojených, jako spíše zkušenost s „podvodem“ v rámci zaběhnuté nelegální praxe (ibid.). Je také pravděpodobné, „že dlouhodobá zkušenost cizinců původem ze třetích zemí pohybujících se na pražském trhu práce je taková, že účinná kontrola nelegálního zaměstnávání, resp. nelegální výdělečné činnosti, v Praze funguje jen ve velmi omezeném rozsahu“ (ibid. 43). Tento závěr mimo jiné problematizuje výše uvedený odborný odhad o 17 tisících neregulérně zaměstnaných cizincích, jenž vychází ze statistik zjištěných neregulérních zaměstnanců. Vzhledem k povšechnosti zkušenosti cizinců ze třetích zemí s prací na černo by se jako rozumnější jevil uvedený odhad vyšší. Za zmínku také stojí autory výzkumu zaznamenané genderové28 rozdíly ve snaze legalizovat svůj pobyt, jež mohou výrazně zasáhnout do života celé rodiny. Ženy-matky zejména v situaci, kdy se jejich děti již zapojili do života v Čechách a nastoupily tak cestu integrace do majoritní společnosti (vzdělání v češtině, atp.), „chtějí zůstat poblíž svých potomků, usadit se v ČR, a proto i legalizovat své příjmy. Zatímco muži-jejich manželé leckdy sní o tom, že se jednou vrátí (bohatí nebo aspoň finančně zajištění) do země původu a obnoví tam svůj sociální status.“ Z rozhovorů vyplynulo, že riziko rozpadu rodiny není pociťováno jako zanedbatelné. (ibid. 44) Otázka kvalifikace získané v zemi původu a jejího uplatnění je jedním za dalších problémů, s nimiž se cizinci přicházející do Čech setkávají. Pro uplatnění cizinců ze třetích zemí v Praze (Stehlíková, Konopásková 2007), stejně jako pro uplatnění v celé republice (Čaněk et al 2006), platí, že v zemi původu získaná kvalifikace se uplatňuje jen velmi zřídka. Jiná je samozřejmě situace u příchozích ze států Evropské unie, zejména ze západu, a z dalších vyspělých států „severu“.

28

Gender je sociálně a kulturně konstruovaný obraz o rozdílech mezi muži a ženami. Jedná se o soubor vlastností, charakteristik, činností a znaků, které mužům a ženám připisujeme, které od nich očekáváme a s kterými se muži a ženy v různé míře ztotožňují. Gender se formuje na základě výchovy, vzdělání, pod vlivem prostředí, očekávání, jazyka, vlastních rozhodnutí atd. Na základě sdílených genderových představ se od jedinců očekávají v daných situacích konkrétní formy jednání a chování, tedy přijetí očekávané genderové role (matka, dědeček atp.). Vzhledem ke skutečnosti, že je gender sociálně a kulturně konstruován, v různých společnostech a dobách se výrazně liší. Mnohdy zaměňovaným, ovšem odlišným pojmem je pohlaví, tedy biologická charakteristika člověka jako muže a ženy identifikovatelná na základě pohlavních orgánů, chromozomální a hormonální výbavy a druhotných pohlavních znaků. K genderu blíže např. Gerlinda Šmausová, Kdopak by se genderu bál? (http://www.cec-wys.org/prilohy/1dc3aec4/Kdopak%20by%20se%20genderu%20bal.pdf)

25

S problémy souvisejícími s uplatněním na trhu práce samozřejmě úzce souvisí i problémy týkající se bydlení cizinců v Praze. Nejjednodušší cestou, jak získat povolení k trvalému pobytu v Praze je samozřejmě příchod za účelem sloučení rodiny. V ostatních případech se ukazuje, že získat v Praze trvalé bydlení je velkým problémem dokonce i pro azylanty, pokud zde nedostanou přidělený tzv. integrační byt. Bydlení cizinců zejména ze třetích zemí v Praze má tak „nižší standard, než je v Praze obvyklé, ať co se polohy a rozlohy bytu nebo jeho vybavení týče“ (Stehlíková, Konopásková 2007: 54). Obecně vzato „splnit povinnost mít trvalé bydliště v ČR a zvlášť v Praze zkrátka není pro příchozí ze zahraničí, i přes to, že už jim byl udělen trvalý pobyt, resp. azyl, vůbec jednoduché“ (ibid.). Časté stěhování a permanentní úzkost, jež z nejistého bydlení vyplývají, samozřejmě nijak nepřispívají k procesu integrace do jednotlivých lokalit a české společnosti jako takové. Vedou spíše k větší závislosti a k posílení vazeb na krajanské sítě a jejich zdroje, a tím k uzavírání se vůči většinové společnosti. Z nejistoty cizinců a jejich potřeby pobytu v Praze či okolí pak mohou finančně těžit ti, kteří jim byty pronajímají (ibid. 55). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že postavit pobyt a výdělečnou činnost cizinců plně na legální základy vyžaduje od cizinců notnou dávku vytrvalosti a odhodlání. A přesto je výsledek nejistý vzhledem k celkové situaci na trhu práce i na trhu s (nájemním) bydlením, s ohledem na právní postavení cizinců i na všeobecný obraz, který o nich máme. Nakolik je ve stávající situaci vůbec možná integrace příchozích cizinců a jaká je jejich zkušenost s možnostmi integrace a s překážkami, jež jim česká společnost klade, ukazuje následující část.

Problémy integrace Pojem (sociální) integrace odkazuje k budování soudržné, dobře uspořádané společnosti, kterou neohrozí vstup nových jednotlivců nebo skupin. Integrace je tedy proces ustavování společenské soudržnosti, proces přijímání a začleňování nových prvků do již stávajících struktur, v konkrétním případě například cizinců přicházejících do fungující společnosti, jako je společnost česká.29 Způsobů integrace, tedy způsobů, jak do společnosti začleňovat nově příchozí, je celá škála: od důsledného asimilacionismu, který je založen na vzdání se skupinových odlišností imigrantů a jejich vplynutí do většinové společnosti, uplatňovaného například ve Francii, až po kulturní pluralismus, jehož zastáncem je Velká Británie, kde je kulturní odlišnost nejen akceptována, ale přímo podporována (podle Barši 1999 uvádí Tollarová 2006: 10). Jedním z emicky, kvalitativně postavených výzkumů, který se snaží uchopit problémy a zásadní témata života cizinců přicházejících do Čech je výzkum Jak se žije cizincům v ČR Institutu sociálních studií Fakulty sociálních věd, v jehož rámci byly provedeny rozhovory s pracovníky nevládních neziskových organizací zaměřených ve své činnosti na problematiku imigrace (Tollarová 2006). Výzkumné rozhovory, provedené v letech 2004 a 2005, se zaměřily na zkušenosti pracovníků nevládních neziskových organizací (NNO) „s životem cizinců v České republice a s jejich integrací – a to integrací jako každodenní praxí i oficiálním termínem, který používá státní koncepce integrace cizinců“30 (Tollarová 2006: 5). Podle pracovníků NNO jsou základem úspěšné integrace cizinců tři pilíře: jazyk, práce a bydlení (ibid. 11). Problémy cizinců, jež pracovníci NNO uvádějí jako palčivé, odpovídají těm, které zjistil i již zmíněný výzkum o Postavení cizinců na trhu práce v Praze. Ohledně 29 30

K rozdílům v pojímání integrace ve společenských vědách viz. Tollarová 2006 Koncepce integrace cizinců je zformulována v dokumentu Zásady koncepce integrace cizinců na území České Republiky (příloha Usnesení vlády č. 689 ze dne 7. 7. 1999). Dostupné online na: http://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/C0665259AEE14CA4C12571B6006D8A70

26

bydlení z rozhovorů vyplynulo mimo jiné také to, že ačkoli všichni cizinci mají právo pronajmout si byt stejně jako „Češi“, často se setkávají „s neochotou majitelů pronajímat byty cizincům, zejména z obavy, že byt zničí. A ti, kteří se nebojí, se zase snaží nastavit vyšší cenu nájmu i kauce, než jakou by požadovali po příslušníkovi majority.“ (ibid. 13) Podle pracovníků NNO se ukazuje, že nespornou podmínkou integrace je zvládnutí češtiny, a to na co nejlepší úrovni. Nejde jen o otázku komunikace s ostatními lidmi, čeština „je podmínkou jak pro získání zaměstnání, tak celkovou orientaci ve společnosti, v systému úřadů a jejich propojení“ (ibid. 14), v právním systému a podobně. Čeština a míra její znalosti jsou klíčovými prvky, jež otevírájí možnost pracovní, ale i sociální mobility. Ukazuje se, že zvládnutí českého jazyka tvoří vlastně základ sociální i ekonomické integrace. Nejen nedokonalá znalost, ale bohužel i samotný cizí přízvuk už může cizince znevýhodňovat, neboť jej identifikuje jako migranta a vede k situacím, kdy cizinec „může být rodilým mluvčím jako komunikační partner ignorován, od zaměstnavatele může dostat nižší mzdu než český zaměstnanec, je nucen platit vyšší nájem, anebo je mu úplně upřena možnost pronajmout si ubytování“ (Čaněk et al 2006). Velmi snadno si jazyk osvojí samozřejmě děti, jež se prostřednictvím školní docházky celkově kulturně integrují do české společnosti. Zatímco pro azylanty a cizince pobývající v České republice je proces integrace dětí více než pozitivní (alespoň z hlediska možností, jež otevírá další generaci imigrantů), pro cizince s vízem nad 90 dnů může znamenat potenciálně velmi problematickou skutečnost: možnost ztráty důvodu pobytu a tedy možnost vypovězení rodiny do země původu pro děti představuje nikoli návrat „domů“, ale odchod do země, se kterou již mají jen velmi málo společného a kde budou opět cizinci. Jak již bylo mnohokrát řečeno, míra integrovanosti do české společnosti není nijak zohledněna v přístupu českého práva k cizincům. Nejistoty spojené s pobytem v České republice pak na druhou stranu nijak nepřispívají k procesu integrace cizinců do české společnosti. S jazykem souvisí také otázka informovanosti cizinců o svém aktuálním postavení, zákonných normách a zejména o možnostech řešit nenadálé, problémové situace. Situaci ohledně přístupu imigrantů k informacím zkoumala ve svém projektu také Violeta Prokofjeva, která se pokusila získat oficiální informace v roli ženy-Ukrajinky, jež ztratila zaměstnání a které se podařilo sehnat jiné ovšem s dobou nástupu až za 14 dní. Podle platné legislativy by s ní, jako s držitelkou povolení k pobytu nad 90 dní za účelem zaměstnání, mělo být okamžitě zahájeno správní řízení a její vízum by mělo být zrušeno, neboť účel pobytu pominul. Prokofjeva se pokusila, jako cizinka s omezenými znalostmi češtiny, vyřešit „svůj problém“ pomocí vyhledávání v dostupných zdrojích na internetu, kontaktováním Ministerstva práce a sociálních věcí a dotazy přes telefon i osobně na cizinecké policii a úřadu práce v Praze (Prokofjeva 2008: 2). Stejně jako pracovníci NNO z výzkumu Jak se žije cizincům v ČR (Tollarová 2006: 14) i Prokofjeva konstatuje, že neexistuje žádná jednotná informace pro cizince, kde by bylo přehledně představeno postavení cizinců v České Republice a kde by bylo možné najít odpovědi na většinu otázek a problémů, se kterými se mohou setkat. Při telefonických konzultacích s cizineckou policií a úřady práce narazila Prokofjeva také na jazykové problémy a s nimi spojenou neochotu úředníků: „Často na mne mluvili velice rychle, takže jsem se musela víc soustředit na porozumění jazyku, často profesnímu žargonu, nežli na porozumění obsahu. … Jednou mi osoba, s níž jsem mluvila, řekla, že spěchají a že mám mluvit rychleji, když jsem se snažila nalézt správná česká slova“ (Prokofjeva 2008: 3). Informace, které v průběhu průzkumu Prokofjeva získala, byly zásadně rozporuplné a velmi nejednoznačné. Pro cizince životně důležité informace jsou velmi obtížně dostupné, málo srozumitelné, rozesety na mnoha místech a z velké části i nepříliš konkrétní, neodkazující na konkrétní

27

problémy, s nimiž se cizinec může setkat. Jak vypovídá zkušenost pracovníků NNO, cizinci jsou mnohdy odkázáni na radu nebo pomoc zvenčí, a to mnohdy i v banálních situacích. „Jen málo cizinců ví, že existují bezplatné poradenské NNO, na které se lze obrátit,“ konstatuje Tollarová a upozorňuje na skutečnost, že nedostatečná informovanost cizinců, obtížná dostupnost informací i jejich malá srozumitelnost vede cizince k hledání pomoci v rámci jim známých sociálních sítí – okruhy známých, firmy zprostředkovávající zaměstnání, jejichž pomoc může mít problematickou úroveň, členové etnické komunity – a tedy k dalšímu uzavírání se vůči většinové společnosti (Tollarová 2006: 15). Jak dokládá i již zmíněný výzkum Postavení cizinců na trhu práce v Praze, jednání s úřady a administraci pobytu a zaměstnání obecně popisují cizinci vždy jako velmi náročné a stresující (Stehlíková, Konopásková 2007: 56). Zkušenosti s pražskými úřady nehodnotí cizinci výhradně jako špatné, ovšem „úřadovna pražské cizinecké policie, její prostředí, lhůty, pracovní nasazení pracovníků, ne/ochota poskytovat informace, chování k žadatelům,“ to vše sklidilo od respondentů výzkumu značnou kritiku (ibid. 59). Z výpovědí pracovníků NNO vyplynul také jeden podstatný rozdíl v rámci běžného vnímání cizinců a jejich organizace většinovou společností, totiž vágní a emocionálně podbarvené rozlišení „komunity“ a „spolku“ a s nimi spojená hodnocení o integraci cizinců do české společnosti. Spolky cizinců byly v rámci rozhovorů „prezentovány spíše jako opak (uzavřených) komunit – spolek je pojímán jako legitimní způsob projevení národní identity, téměř jako symbol obrácení se k veřejnosti. … Spolek je něco jako volnočasová aktivita, při které lidé projevují svou snahu o zachování návaznosti na svou kulturu a tradice.“ (Tollarová 2006: 18). Komunita naproti tomu je prezentována jako spíše uzavřené společenství, jako „záchranná síť“, jako místo, kam se člověk-cizinec uchyluje. Spolek kulturně žije, zatímco v komunitě se spíše bojuje o přežití. Spolek je obrazem integrace, zatímco komunita nikoli, neboť je uzavřená a odkloněná od většinové společnosti. Ne náhodou se o komunitě mluví velmi často s ohledem na společenství Vietnamců žijících v České republice, kteří jsou všeobecně považováni za velmi uzavřené a o navázání hlubších kontaktů s českým prostředím nejevící zájem (viz. např. Rákoczyová, Trbola 2008: 30). Je více než pravděpodobné, že ke zdání uzavřenosti komunit „přispívá i jazyková nekompetence dospělých imigrantů, zvláště ze zemí, kde se nehovoří slovanskými jazyky. Komunity imigrantů se zdají většinové společnosti uzavřené, protože jim není rozumět, ale zároveň proto, že od majority nedostávají příležitost kontakty navázat, že se s nimi ve společnosti nepočítá“ (Tollarová 2006: 18). Otázkou samozřejmě zůstává, nakolik je uzavřenost (například vietnamské komunity) dána opravdu neochotou jejích členů ke kontaktu s majoritou a nakolik je dána spíše pohledem majority na příslušníky dané komunity a neochotou většinové společnosti kontakty aktivně navazovat. Obecně existující představa o uzavřenosti například vietnamské komunity do jisté míry pramení z všeobecné nevědomosti o aktivitách vietnamské komunity či existenci vietnamských svazů, jako je Svaz Vietnamců v ČR či Svaz vietnamských podnikatelů v ČR, jež mají za cíl hájit zájmy Vietnamců žijících a podnikajících v České republice. Mohlo by se zdát, že zdůrazňovat běžně se vyskytující obraz protikladu komunity a spolku je pouhé slovíčkaření, ovšem podíváme-li se na něj pozorněji jako na možnou reprezentaci pohledu většinové společnosti na cizince, uvidíme, že „na společenských aktivitách cizinců se cení, když jsou veřejné, čitelné a organizované v rámci institucí, které jsou pro majoritu tradiční – tedy spolky a sdružení“ (Tollarová 2006: 19). Takto nastavené vnímání aktivit cizinců projevující se v preferování „spolkových“ aktivit jako výrazu té správné cesty integrace odkazuje ke skutečnosti, že česká veřejnost obecně tíhne spíše k asimilacionistickému pojetí integrace cizinců. S tím souvisí i jiná celkem výrazná tendence, jež zároveň významně poznamenává proces integrace cizinců (například prostřednictvím financování integračních projektů) a určuje tak do jisté míry i omezení integrace cizinců, totiž 28

zaměňování pojmu „cizinci“ s pojmem „národnostní menšiny“. Jaké jsou dopady tohoto směšování, jaký je rozdíl mezi cizinci a národnostními menšinami a jaké jsou možnosti lokální samosprávy ovlivňovat proces integrace cizinců, jež je zdánlivě plně v rukou státu a stávající legislativy, se pokusí přiblížit následující, závěrečná část.

Cizinci, národnostní menšiny a lokální integrace V obecné rovině je menšina relativně dobře vymezená (a vymezitelná) skupina lidí, jež se odlišuje od většinové společnosti. Je tedy celkem zřejmé, proč dochází v běžném povědomí k záměně či spojení cizinců a národnostních menšin. Etnická menšina je taková menšina, jež se od většinové společnosti odlišuje etnickými znaky, obvykle se vymezuje na základě jazyka a kultury. Národnostní menšina v širokém slova smyslu je úředně uznávanou etnickou menšinou, v užším slova smyslu se však jedná o jednoznačně legislativně vymezený pojem, který je v rámci českého práva definován Zákonem o právech příslušníků národnostních menšin (č. 273/2001 Sb.). Zákon v §2 stanoví, že „národnostní menšina je společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.“ Status menšiny byl prozatím přiznán dvanácti menšinám: bulharské, chorvatské, maďarské, německé, polské, romské, rusínské, ruské, řecké, slovenské, srbské a ukrajinské. Z výčtu je patrné, že jde o „tradiční“ menšiny dlouhodobě historicky usazené na území státu. Je zřejmé, že agenda spojená s národnostními menšinami se bude významně lišit od agendy spjaté s cizinci a programem jejich integrace hned z několika důvodů. Předně je zde zásadní rozdíl v právním postavení národnostních menšin, jejichž definice je postavena na českém občanství jejich členů. Cizinci jsou z pohledu práva naproti tomu občany jiných států dlouhodobě či trvale pobývajících na území republiky. Problém integrace cizinců, ač do sebe může zahrnout i otázku národnostních menšin, se podstatně liší od programu podpory národnostních menšin a nemůže být na tento program redukován. Cizinci čelí specifickým problémům, jež jsou pevně spjaté s jejich právním i sociálním postavením, nehledě již na předsudky většinové společnosti. Na rozdíl od cizinců představují národnostní menšiny, respektive jejich reprezentace, uskupení lidí, kteří jsou již relativně integrováni do prostředí České republiky, a to jak na legální úrovni (české občanství), tak na úrovni kulturní a sociální. V mnoha případech a z velké části jde o potomky dlouhodobě v Čechách usazených menšin (Slováci, Poláci, Němci, Romové, Rusíni a z části též Ukrajinci), či o již úspěšně integrované skupiny v Čechách pobývající více než jednu generaci (Řekové), či o Čechům kulturně velmi blízká etnika (Slováci, Poláci, Němci), u nichž lze předpokládat relativně rychlou a bezproblémovou integraci i v tak asimilacionistické podobě, v jaké je v současnosti v České republice vyžadována. Z rozdílných postavení cizinců a národnostních menšin vyplývají jejich odlišné potřeby podpory a tudíž i odlišné politiky, jež by vůči nim státní instituce měly zaujmout. Na institucionální úrovni v rámci měst a krajů bývá však problematika národnostních menšin a integrace cizinců mnohdy propojena, je-li vůbec problém zabezpečení integrace cizinců identifikován. Jak konstatuje analýza Lokálních strategií integrace cizinců provedená Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí, agenda integrace cizinců bývá organizačně propojena s podporou národnostních menšin v daném městě dlouhodobě usazených, specifické orgány nebo pracovní pozice zaměřené na integraci cizinců jsou spíše výjimkou

29

a institucionální struktura integrace cizinců se dá označit za velmi málo rozvinutou (Rákoczyová, Trbola 2008: 36-7). Činnost výborů, komisí či koordinátorů pro národnostní menšiny bývá v řadě českých měst formálně či kompetenčně propojena s otázkou integrace cizinců, v praktické rovinně je však zaměřená zejména na podporu kulturních aktivit a činnosti jednotlivých národních spolků a na problémy spojené s romskou komunitou. Jen ve výjimečných případech jsou v rámci městské samosprávy zřízeny orgány specificky zaměřené na integraci přistěhovalců (Brno, Plzeň), ovšem i v takových případech se v zásadě jedná o okrajovou agendu. (ibid. 38) Otázka integrace cizinců jako ožehavé téma je také výrazně navázána na volební cyklus. Například při Magistrátu hlavního města Prahy existovala až do roku 2006 komise pro otázky integrace cizinců složená nejen z politické reprezentace, ale též zástupců odborů magistrátu, organizací a institucí pracujících v dané oblasti. Po volbách v roce 2006 byla komise sloučena s komisí pro národnostní menšiny a Grantovou komisí a výsledná komise Rady HMP pro oblast národnostních menšin a integrujících se cizinců na území hl. m. Prahy a pro udělování grantů v této oblasti je složena výhradně ze zastupitelů města a zaměřuje se zejména na rozdělování grantových prostředků. (ibid. 41) V roce 2008 komise rozdělila podporu ve výši 3 710 000 korun projektům splňujícím podmínky „Celoměstských programů podpory aktivit národnostních menšin na území hl. m. Prahy pro rok 2008“ a „Programů podpory aktivit integrace cizinců na území hl. m. Prahy pro rok 2008“.31 Okrajovost agendy integrace cizinců ilustruje i skutečnost, že programům týkajících se národnostních menšin Komise přidělila 3 055 000 korun, zatímco v rámci programů podpory aktivit integrace cizinců přidělila nepoměrně méně, totiž 655 000. Do podpory aktivit národnostních menšin patří programy zaměřené na prezentaci národnostních kultur v hl. m. Praze, na kulturní, společenskou a osvětovou činnost národnostních menšin a programy zaměřené na publikační činnost, související se vztahem národnostních menšin k hl. m. Praze. Do podpory aktivit procesu integrace cizinců spadají programy zaměřené na kulturní, společenskou a osvětovou činnost související se vztahem k integraci cizinců v hl. m. Praze a programy zaměřené na publikační činnost související se vztahem k integraci cizinců v hl. m. Praze. V rámci poskytování grantových prostředků zaměřených i v rámci programů týkajících se integrace cizinců zejména na oblast kultury a publikační činnosti vystupuje jasně do popředí již zmíněná preference činností tradičních pro většinovou společnost – spolková činnost, prezentace menšinových kultur prostřednictvím zejména výstavní činnosti a osvětové, zejména publikační aktivity. Integrace cizinců je tedy jako program na lokální úrovni značně opomíjený. S tím souvisí i absence koncepce politiky integrace ve většině měst, jež zkoumala již zmíněná výzkumná zpráva, a dokonce i v Praze. Bez jednoznačné koncepce, jak postupovat při snaze o začlenění cizinců do fungování většinové společnosti, však nelze koordinovat projekty a aktivity směřující k větší integrovanosti přistěhovalců, zejména v tak velkých městech jako je Praha. Takováto koncepce je prvním krokem řešení stávajících, možná z pohledu většinové společnosti nicotných, ovšem z pohledu cizinců životně důležitých problémů, a předcházení možným závažným problémům v budoucnosti. „Při uplatňování dosavadního problémově orientovaného přístupu směřují municipality k zanedbání preventivních opatření; čekat na vznik problémů se ovšem nejeví jako příliš vhodná strategie,“ zejména vezmeme-li v úvahu zkušenosti velkých evropských imigračních center jako je Londýn či Paříž (ibid. 52). Koncepce integrace cizinců na lokální úrovni musí samozřejmě vycházet z jednoznačné identifikace problémů spjatých s přistěhovalectvím, z pochopení situace z obou stran – jak ze 31

Zápis z jednání komise Rady HMP pro oblast národnostních menšin a integrace cizinců na území hl. m. Prahy a pro udělování grantů v této oblasti, ze dne 13. 2. 2008

30

strany většinové společnosti, tak také hlavně z pohledu cizinců přicházejících do Čech, což je pohled, jemuž se v rámci státní správy stále nevěnuje dostatečná pozornost. Teprve určení problémů, jimž cizinci každodenně čelí, a pochopení jejich příčin umožní určit bariéry integrace cizinců do společnosti a naznačit cesty, jimiž by se politika integrace měla vydat.32 Jak na základě různých výzkumů naznačila i tato práce, mezi základní překážky integrace patří, kromě uzavřenosti, lhostejnosti a neochoty české společnosti, zejména nedostatečná informovanost cizinců, jazykové problémy a neprůhlednost legislativy, jež je navíc velmi restriktivně zaměřena a otevírá tak prostor šedé a černé ekonomice a brání dokonce i bezproblémové pracovní integraci cizinců, jež je nejen u ekonomických migrantů základní složkou integrace obecně. I přes zdánlivý státní monopol na problematiku integrace cizinců mají městské samosprávy prostředky a možnosti, jak zprůhlednit a usnadnit integraci cizinců, jak motivovat a pomáhat, jak výrazně zasáhnout, když ne do obecného legislativního rámce integračního procesu, tak alespoň do způsobu, jak integrace v praxi probíhá. Město může podporovat či samo iniciovat konkrétní projekty vedoucí k odstraňování daných bariér integrace. Formy zvyšování informovanosti cizinců mohou být různé. Jak ukazuje například Prokofjeva (2008) nebo jak vyplývá z výzkumu Tollarové (2006: 23), chybí jednotný informační zdroj, například informační internetový portál pro cizince, na kterém by bylo možné najít veškeré potřebné informace srozumitelně popsané a vysvětlené, spojené s informacemi místně specifickými, jako jsou adresy jednotlivých úřadů, otevírací doby, rady a návody typu „co dělat, když“, odkazy na jednotlivé NNO apod. Dosud jsou obdobné informace rozesety na mnoha místech, psány obtížně srozumitelným, právnicko-úřednickým jazykem, a i pro rodilého mluvčího je někdy problém se v dostupných informacích zorientovat. Bylo by možné vést informační kampaň cílenou na cizince, v jejímž rámci by byly představeny možnosti, kam se obrátit v obtížné situaci – ukazuje se například, jak již bylo řečeno, že jen málo cizinců ví o existenci bezplatných poradenských NNO. Jedním ze zásadních nástrojů integrace, který citelně chybí, jsou cenově dostupné kurzy českého jazyka pro cizince (viz. Tollarová 2006: 23). Pokud je jazyk jednou z hlavních překážek integrace do společnosti na všech úrovních – ekonomické, společenské, kulturní – pak jedním ze způsobů, jimiž město může výrazně přispět k procesu začlenění cizinců, k procesu zlepšení či zkvalitnění života cizinců, je právě podpora jazykových kurzů, ovšem v dostatečné míře a množství. Není dostatečné podporovat pouze integraci dětí cizinců, jež navštěvují české školy a jejich prostřednictvím se jaksi automaticky a pro městskou samosprávu i stát bezpracně úspěšně integrují. Je nutné zacílit podporu i na další skupiny cizinců, zejména na ty, jimž reálně hrozí odříznutí od společnosti, jako jsou například matky s malými dětmi. Jako příklad může sloužit magistrát města Liberec, jenž inicioval vznik a podílel se na organizaci programu jazykových kurzů pro cizince z Ukrajiny a Ruska pořádaných krajskou knihovnou v Liberci. Plzeň na rozdíl od Liberce zase přispívá cizincům na jazykové kurzy a finančně podporuje neziskové organizace pořádající pro cizince nejen kurzy jazykové, ale také kurzy zvyšování kvalifikace apod. (Rákoczyová, Trbola 2008: 48). Dalším nástrojem, jež má město k dispozici, je ideová konstrukce obrazu města jako přátelského, nakloněného integraci. Může podporovat či iniciovat informační kampaň zacílenou na obyvatele města, může aktivně pracovat na změně „image“ města, která však musí být podpořena změnou vztahu města k cizincům, změnou obecně nepříliš vstřícného přístupu k nim ať ze strany práva, tak hlavně ze strany lidí, jež zásadně ovlivňují jejich životy, jako jsou státní či městští úředníci. Nic z toho se však, zejména ve velkoměstě jako je Praha, neobejde bez jednoznačné, konkrétní a věcné koncepce politiky města vůči cizincům, která 32

Komplexní Monitoring situace cizinců na území města má v současné době pouze Plzeň (z roku 2004), kde vedle komise pro integraci etnických menšin také funguje komise rady města pro otázky integrace cizinců

31

bude mít za cíl důstojný život cizinců ve městě, jež není nepřátelské vůči jejich pobytu a životním snahám. Cizinci přicházejí do České republiky, a v rámci republiky zejména do Prahy, převážně z ekonomických důvodů, převážně, jak řekl doktor Uherek na již zmíněné konferenci, kvůli možnosti dosáhnout vyšší kvality života. Integrace pak může být v jejich očích pouze nutnou daní, kterou zaplatí za vyšší životní úroveň. Jednou ze složek kvality je i důstojnost života v rozvinutých demokraciích, jež by měla být v pozadí jakékoli koncepce integrace cizinců i v pozadí jejího naplňování. Zatím se zdá, že daň, kterou cizinci platí, je poněkud neúměrná jejich postavení.

32

33

Použitá literatura Čaněk, Marek, Grygar, Jakub, Černík, Jan (2006) Vliv kvalifikace na uplatnění a mobilitu na českém trhu práce u migrantů ze třetích zemí. Praha: MKC Praha. Čižinský, Pavel (2004) Komentář k novému zákonu o zaměstnanosti (č. 435/2004 Sb.) (WWW) www.migraceonline.cz. ČSÚ (2008) Migrace v Praze 2001-2007. Praha Český statistický úřad. ČSÚ (2007) Život cizinců v ČR 2007. Praha Český statistický úřad. CVVM (2008) Postoje české veřejnosti k cizincům; tisková zpráva. Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR. Ezzedine-Lukšíková, Petra, Kocourek, Jiří, Leontiyeva, Yana (2005). Internal restrictions on the Participation of the Vietnamese and Ukrainian Ohnic Gross on the Czech Labour Market. Výzkumná zpráva IOM. Hofírek, Ondřej a Nekorjak, Michal (2008) Neregulérní práce imigrantů v České republice in: Sociální práce/Sociálna práca, 2/2007, s. 78-90. Horáková, Milada (2006) Zahraniční pracovní migrace v České republice dva roky po vstupu ČR do EU. Praha: VÚPSV. Horáková, Milada (2005) Cizinci na trhu práce v České republice v letech 1994-2004. Praha: VÚPSV. Kavanová, Klára (2008) Evropský pakt o imigraci a azylu – společná imigrační pravidla pro členské země EU. (WWW) www.migraceonline.cz. Klvaňová, Radka (2008) Pověz, odkud jsi, řekneme ti, zda máš zelenou. Komentář k diskuzi o zelených kartách pro zahraniční pracovníky v České republice a kritériím výběru imigrantů (WWW) www.migraceonline.cz. Kolektiv autorů (2008b) Neregulérní pobyt cizinců v ČR: problémy a jejich řešení. Praha: MKC, Člověk v tísni, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Poradna pro uprchlíky. Korell, Barbara (2008) Další směrování přistěhovalecké a azylové politiky v Evropě: Prosperita, solidarita, bezpečnost a zodpovědnost vůči třetím zemím? (WWW) www.migraceonline.cz. Mediální analýza (2007a) Mediální analýza: obraz Ukrajinců v českých tištěných médiích (WWW) http://clovekvtisni.cz/download/pdf/120.pdf. Mediální analýza (2007b) Mediální analýza: obraz Vietnamců v českých tištěných médiích (WWW) http://clovekvtisni.cz/download/pdf/109.pdf. Mediální analýza (2007c) Mediální analýza: téma nelegální migrace v českých tištěných médiích (WWW) http://clovekvtisni.cz/download/pdf/107.pdf.

34

Migreurop (2008) Detention of Foreigners: the First effects of the „Return“ Directive. Tisková zpráva ze dne 14. 10. 2008 (WWW) www.migreurop.org/article1318.html?lang=en. OECD (2008) Výhled v oblasti mezinárodní migrace: SOPEMI. Přehled v českém jazyce. Peek, Markus (2008) EU Policy to Meet the Challenge of Illegal Immigration. Příspěvek přednesený na workshopu pořádaném Center for International and European Law on Immigration and Asylu mat the University of Constance (WWW) http:// migration.unikonstanz.de/content/center/events/de/events/TEAMS_02/pdf/ FC %202 %20%20Panel %202 %20- %20Peek.pdf. Polanská, Jitka, Kadlecová, Markéta (2008) Evropa se opevňuje. In: A2, 32/08. Prokofjeva (2008) - Problémy přistěhovalců při hledání informací o podmínkách legálního pobytu v ČR (WWW) www.migraceonline.cz. Rákoczyová, Miroslava a Trbola, Robert (2008) Lokální strategie integrace cizinců v ČR I. Praha: VÚPSV. Rozumek, Martin (2008) Návratová směrnice – standardy ponížené na minimum (WWW) www.soze.cz/download.php?soubor=63. Schroth, Jan (2008) Dobrovolné asistované návraty jako forma pomoci migrantům v nouzi (WWW) www.migraceonline.cz. Stehlíková, Eva a Konopásková, Helena (2007) Postavení cizinců na trhu práce v Praze: Zpráva z výzkumu. Šmausová, Gerlinda (WWW) Kdopak by se genderu bál? (www.cecwys.org/prilohy/1dc3aec4/Kdopak %20by %20se %20genderu %20bal.pdf) Tollarová, Blanka (2006) Integrace cizinců v Česku: pluralita nebo asimilace? in: Biograf (39), s 107-134. Tošnerová, Barbora (2008) Návratová směrnice – na cestě k restriktivní evropské imigrační politice (WWW) www.migraceonline.cz. Tošnerová, Barbora (2008a) „Zelené karty nejsou jen nástrojem ke zrychlení procesu získávání zaměstnanců ze zahraničí.“ Rozhovor s Jiřím Sezemským, tiskovým mluvčím MPSV, a Zdeňkem Králem, zástupcem ředitele OAMP MV. (WWW) www.migraceonline.cz.

Další literatura: Brouček, Stanislav (2005) Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR. Praha: Etnologický ústav AV ČR. Čermák, Zdeněk a Dzůrová, Dagmar (2007) Ilegální migranti v pražském regionu. Kolektiv autorů (2008a) Analýza přístupu žen imigrantek a mužů imigrantů ke vzdělávání a na trh práce v ČR.(WWW) http://www.cizinci.cz/clanek.php?lg=1&id=484.

35

Uherek, Zdeněk, Hošková, Simona, Otčenášek, Jaroslav (2002). Úspěšné a neúspěšné strategie integrace cizinců. Praha: Etnologický ústav AV ČR.

Další materiály a zdroje: Návratová směrnice: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+TA+P6-TA-20080293+0+DOC+XML+V0//CS&language=CS#BKMD-5 Oficiální tisková zpráva portálu Evropské unie: http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=MEMO/05/290&format=HTML&a ged=0&language=EN&guiLanguage=en#fn4 Oficiální tisková zpráva portálu Evropské unie: http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=IP/07/678&format=HTML&aged=1&language=C S&guniLanguage=en

Pakt o přistěhovalectví a azylu: http://www.statewatch.org/news/2008/oct/eu-european-pact-imm-asyl-13440-08.pdf Sdělení evropské komise COM (2008) 359/4 A Common Immigration Policy for Europe: Principles, Actions and Tools Sdělení evropské komise COM (2008) 360/3 Policy Plan on Asylum: An Integrated Approach to Protection Gross EU Zásady koncepce integrace cizinců na území České Republiky (příloha Usnesení vlády č. 689 ze dne 7. 7. 1999)

Citované zákony: Zákon o zaměstnanosti (zákon č. 435/2004 Sb.). Zákon o právech příslušníků národnostních menšin (č. 273/2001 Sb.) Cizinecký zákon (zákon č. 326/1999 Sb.) Zákon o azylu (zákon č. 325/1999 Sb.) Internetové zdroje a odkazy: http://www.soze.cz/download.php?soubor=60 – Analýza novely zákona o zaměstnanosti zavádějící tzv. „zelené karty“ www.iom.cz – Oficiální stránky Mezinárodní organizace pro migraci www.geography.cz/illegal.htm - Výzkumný projekt zabývající se ilegální imigrací Katedry Sociální Geografie a Regionálního rozvoje PřF UK. http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/uvod - Webová prezentace „Cizinci v ČR“ Českého Statistického Úřadu

36