Česká média a feminismus Barbora Osvaldová
Libri/Slon 2004
Odborný recenzenti: Prof. Andrew Lass, Prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc., PhDr. Marie Čermáková © Barbora Osvaldová, 2004 © Libri/ Slon, 2004 ISBN 80-7277-263-5 (Libri) ISBN 80-86429-31-8 (Slon)
Obsah
Předmluva 9 Úvod 13 Feminismus, jeho historie a teorie 17 Feminismus – kde se to vzalo? 17 Feminismus po česku 23 Po první světové válce – druhá fáze 32 Po první světové válce – bez druhé fáze 37 Feministické teorie 40 Poznámky 47 Feminismus a česká tištěná média 51 Předznamenání – kudy kam? 51 Zpravodajství 54 Publicistika 59 Feminismus a časopisy 63 Feminismus a deníky 69 Feminismus a tzv. ženské časopisy 73 Feminismus a odborné časopisy 76 Feminismus a internet 80 Poznámky 85 Prostě tam nejsme – mediální kontext feministického diskursu 89 Možnost projít branou 96 Poznámky 104 Anebo tam možná někde jsme – feminismus v českých médiích 106 Poznámky 113 Závěr 115 Přílohy 117 Chronologický přehled zpravodajství ČTK o ženské otázce a feminismu 117 5
Článek Josefa Škvoreckého 123 Slovník pojmů 130 Poznámky 135 Věcný rejstřík 137 Jmenný rejstřík 140 Literatura a prameny 145
„Jsme současně dcerami mužské tradice, odchovankyněmi našich učitelů, univerzitních profesorů, vedoucích našich doktorských disertací a našich vydavatelů – tradice, která po nás žádá, abychom byly racionální, moc se nezviditelňovaly a byly vděčné; a na druhé straně sestrami v novém ženském hnutí, které s sebou nese zcela jiný druh uvědomění a závazku, který vyžaduje, abychom odhodily pseudoúspěchy nominálního ženského zastoupení a ironickou masku akademické debaty. Jak snadnější a méně osamocené je neprobudit se – zůstat kritičkami a učitelkami mužské literatury, antropoložkami mužské kultury a psycholožkami mužských literárních reakcí a přitom tvrdit, že jsme přece univerzální. A přesto se nemůžeme přinutit zase usnout. Jako ženy – akademičky sedmdesátých let jsme dostaly obrovskou příležitost, obrovskou intelektuální výzvu. Anatomie, rétorika, poetika, historie čekají na naše psaní.“ (Elaine Showalterová)
Předmluva
Většina autorů a autorek v předmluvách konstatuje, že jejich téma bylo obtížné, vyžadovalo velkou koncentraci a mnoho hodin práce. Krom těchto problémů má moje téma ještě jeden aspekt. Bylo a je kontroverzní a výbušné. Vyvolává totiž velmi rozporuplné a často emotivní reakce. Feminismus jako pojem se v českém prostředí začal opět více objevovat po roce 1990. I když nebyl nový, byl spíše vnímán jako termín importovaný, vnucovaný české společnosti různými feministickými skupinami, zejména z USA a Spolkové republiky Německo. Tyto skupiny a organizace se rozhodly, že své východní „sestry“ přivedou na „správnou cestu“ pomocí osvěty, grantů a trvalého tlaku. Feminismus prožíval na západ od našich hranic již svou třetí a možná čtvrtou fázi, dokonce se už dostal tak daleko, že jeho zastánkyně na univerzitách začaly kritizovat vlastní teorie. U nás však byl vnímán jako něco neprobádaného a i některé dnešní aktivní feministky přiznávají, že pouze instinktivně cítily, že problémy žen jako komunity jsou přítomné, ale pojmenovat a zařadit je buď neuměly, nebo si jejich zařazením nebyly jisté. Zpočátku se zdálo, že otevřené hranice, možnost cestování a studia v zahraničí, příliv literatury a všechny další výhody svobody slova přinesou řadu témat, o kterých budou odborné i laické kruhy s potěšením diskutovat, a z těchto diskusí že vzejdou obohacující podněty, které rozhýbou několik desetiletí uměle umrtvované společenské vědy. Polemizovalo se o národních specifikách, tradicích a mýtech, o postmodernismu, občanské odpovědnosti, občanské společnosti atd. Také feminismus měl ambici se mezi tato témata zařadit. Pak však místo odborné diskuse převládly emoce, zastánci a odpůrci mezi sebou vytyčili nesmiřitelnou hranici a třetí, neutrální strana, představovaná většinovou společností, o feministická témata zvláštní zájem neprojevovala. V důsledku toho původní diskuse přerostla spíš v zákopovou válku a hlásit 9
se k feminismu znamenalo něco podobného jako veřejně deklarovat čarodějnictví. Režisérka Olga Sommerová ještě v roce 2000 svůj dojem shrnula větou, že feminismus je u nás dnes sprosté slovo. Spolu s dalšími autorkami a autory jsem se utvrdila v názoru, že emancipační teorie, dnes souhrnně nazývané feministické, nejsou v našem prostředí tak nečekané. Celá řada vzdělaných žen a mužů, kteří si zaslouží pozornost, se emancipačními hnutími žen zabývala už ve vzdálenější i relativně nedávné minulosti a byla při tom vedena těmi nejlepšími pohnutkami. Z české, moravské a slezské historie uveďme především skupinu obrozenců (Rettigovou, Němcovou, Rajskou, Amerlinga, Náprstka, Světlou, Krásnohorskou, Novákovou), později Masaryka, jeho ženu Charlottu a dceru Alici, senátorku Plamínkovou, poslankyně Zemínovou a Horákovou. Jak jsem pronikala na základě studia pramenů a literatury do tohoto problému, bylo mi čím dál jasnější, že hnutí má své přirozené kořeny i v naší společnosti, a má tedy své místo i na mediální scéně. Z přípravných diskusí vyplynulo několik poznatků: zatímco jedna skupina, ve které převažovaly akademicky vzdělané ženy, zpracování mediální reflexe feminismu chápala jako zajímavé a potřebné, jiná skupina poukazovala na to, že jde o problém cizorodý, neústrojný a uměle implantovaný. Vycházela při tom z razantního nástupu zahraničních feministek, které se bez znalosti českého kontextu snažily otázky považované feministickými teoriemi za důležité vnutit do našeho mediálního diskursu. O pojmu feminismus kolovala také celá řada mýtů. Důvodem bylo mimo jiné to, že jde zároveň o teorii, politické hnutí i jeho praktické projevy. Byl vnímán jako další -ismus, tedy ideologie, navíc levicová, a na tu byla naše společnost po mnohaleté zkušenosti s různými diktaturami velmi alergická, ať už šlo o ženské, nebo mužské příjemce. Naopak feministicky orientovaní autoři a autorky si stěžovali, že většinová společnost pojem, hnutí i jeho projevy bagatelizuje, zlehčuje, zesměšňuje a nepopřává jim ve veřejném prostoru odpovídající místo. Tím samozřejmě mínili mediální scénu, protože to je prostředí, kde se podobné diskuse v našem světě odehrávají především. To všechno mne vedlo k tomu, že jsem nakonec téma česká média a feminismus, respektive feminismus na stránkách našich médií zpracovala. Snažila jsem se při tom pochopit jak pozice skupiny feministů a feministek, tak většinové společnosti i kritiků, protože v každém z názorů je podle mne určité racionální jádro. Byla jsem v rozporuplném postavení. Viděla jsem celou řadu diskriminačních faktorů, které ženy musejí snášet, některé jsem také zažila. 10
Na druhé straně jsem chápala i argumenty oponentů, kteří upozorňovali na to, že otřeseme-li některými základy, na kterých se po mnohá staletí společnost vyvíjela, vyvoláme dominový efekt a nedobereme se lepšího řádu, ale spíš chaosu. Snažila jsem se tedy zachovat si odstup a nepřistupovat k materiálu zaujatě, vyvarovat se apriorních soudů s vědomím, že v obou krajních polohách na straně zastánců i odpůrců se mohu setkat s netolerancí nebo fanatismem. Připouštím ovšem, že pokud se člověk dlouhodobě nějakému námětu věnuje, většinou si k němu vytvoří kladný vztah.
11
Úvod
Při práci na tématu Česká média a feminismus se brzo vynořil problém. Jaký bude okruh zkoumání? Stručně řečeno, bude předmětem zpracování medializace feministického způsobu myšlení a vnímání obecně, nebo konkrétní zveřejněné projevy, které se jako feministické (antifeministické) označují a tento termín používají? Součástí feministického diskursu jsou totiž i jevy typu znevýhodňování žen na trhu práce, interrupce, násilí v rodině, páchané především na ženách a dětech, netolerance k odlišnosti, potřeba projevovat cit atd. Lidé o těchto problémech diskutují, aniž by si uvědomovali, že vlastně mluví o tématech také feministických. Ale je jasné, že nelze vést paralelu mezi feminismem a ženskou otázkou. Pojem ženská otázka je historicky starší, navíc je spojen s konkrétními sociálními projekty, kdežto feminismus má aspekty teoretické, vycházející z filosofie, sociologie, psychologie, antropologie, komunikace a od praktické roviny přechází v abstraktní. Nakonec jsem se rozhodla pro alternativu druhou a zaměřila se pouze na materiály, které se přímo týkaly feminismu jako teorie a myšlenkového směru, včetně používání tohoto pojmu. Práci jsem rozdělila do dvou větších celků. Vzhledem k tomu, že dosud neexistuje dostatečné obecné povědomí o kořenech feminismu, jako první jsem zařadila kapitoly mapující vznik a vývoj emancipačního, později feministického hnutí v našem prostředí na pozadí událostí světových, respektive euroamerických. Ve zkratce tak seznamuji čtenáře s cestou, kterou jsem absolvovala sama, abych byla schopna pochopit, oč feministkám šlo a jde. Tyto kapitoly mohly být ovšem jen nástinem, byla jsem nucena vybrat pouze záchytné body a některé představitelky a představitele domácího i zahraničního hnutí. Kde to bylo možné, odkazuji v poznámkách na studie, ve kterých zájemce získá podrobnější informace. Také česká odborná literatura má dnes už několik zajímavých titulů, které tuto oblast postihují. Feminismus vzhledem ke své 13
interdisciplinární nezakotvenosti má ovšem tu zvláštnost, že mnoho důležitých teoretických článků bylo publikováno i v našich denících a časopisech. Dále jsem se pokusila definovat, co feministické teorie obsahují. Domnívám se, že právě neznalost vývoje feminismu (včetně vývoje na našem území), jeho kontextu a teorií, způsobuje obvyklé emocionální reakce na tento pojem i jeho mediální projevy. Z teoretické feministické literatury jsem se zaměřila na zásadní zahraniční tituly a dále především na literaturu dostupnou v češtině, která reflektovala oblast, na niž jsem se chtěla koncentrovat, protože mi jde o feminismus v českém kontextu. Na tomto místě je třeba upozornit, že se velmi slibně rozvíjí feministické bádání na Slovensku a že zde také vychází reprezentativní feministický kulturní časopis Aspekt, věnovaný jak odborným studiím, tak i recenzím a cizojazyčné a domácí beletrii. Zahraniční pramenný materiál je dnes už natolik rozsáhlý, že bylo nutné výběr zúžit, aby bylo možné věnovat se vlastnímu obsahu studie: reflexi feminismu v českých médiích. Zde jsem sáhla ještě k další redukci: na média psaná. Rozhlas a televize se pochopitelně tématu dotýkají také, nicméně zatím v míře menší (některé vazby naznačuji) a nebylo v mých silách (ani ambicích) postihnout také tuto sféru. Považovala jsem však za nutné zaměřit se v oblasti psané žurnalistiky vedle médií klasických i na médium relativně nové, na internet. Vedl mne k tomu předpoklad, že internet umožňuje vyjádření i těm skupinám, které do oficiálních médií mají z různých důvodů ztížený přístup. Materiál zahrnul texty týkající se feminismu a uveřejněné v českém tisku od roku 1989, respektive 1990, do roku 2001. Přelom roku 1989/90 jsem jako počátek zvolila proto, že se v té době zásadně začala měnit česká mediální krajina. Tato změna zahrnovala mimo jiné zrušení cenzury, celkovou restrukturalizaci, privatizaci médií, pronikání zahraničních mutovaných titulů na náš trh (pro naše téma to bylo podstatné zejména u časopisů pro ženy) a další. Po roce 1989 se také postupně profilovalo internetové sdělování. Rok 2001 jsem zvolila jako hraniční, třebaže nemá do té míry přelomový charakter. V té době však už většina novin a časopisů stabilizovala svou podobu a v této podobě vstoupila do nového tisíciletí. Jako doplněk jsem ještě prostudovala produkci Československé, později České tiskové kanceláře, která přinášela především zpravodajské informace. Celý soubor ČTK je pro ilustraci zařazen do přílohy, jedna kapitola obsahuje shrnutí a příslušné tabulky. Samostatně jsou zpracovány tzv. časopisy pro ženy. 14
Zkoumání se opíralo o písemné projevy, které se bezprostředně týkaly feminismu. Do databáze ČTK, Národní knihovny a internetových vyhledávačů jsem zadávala trojici slov feminismus, ženská otázka, žena. Z tohoto materiálu jsem oddělila texty o ženské otázce obecně (kam lze například zahrnout témata jako znásilnění, domácím násilí, údaje o menších platech žen apod.) a koncentrovala se na texty přímo se dotýkající feminismu a doplnila jejich soubor vlastním výstřižkovým archivem a materiálem získaným excerpcí ženských časopisů. V publikovaném výkladu se zaměřuji na skutečně relevantní projevy a média, tedy nikoli na nahodilé zmínky a jednotlivé články, zachycené v podkladové databázi. Proto se koncentruji na tituly, které se tématu věnovaly soustavně a jsou také považovány z hlediska mediálního či feministického diskursu za normotvorné. Na závěr několik poznámek jazykových. Citáty ponechávám v zásadě v původní podobě, termín „filosofie“ však užívám důsledně v podobě se s, a to jak v textu autorském, tak v citacích. Současní čeští filosofové vesměs užívají v odborné literatuře tuto podobu a zdůrazňují tak záměrně odlišnost od filozofie marxistické minulých čtyřiceti let. Přidržuji se tohoto úzu v autorském textu, pravopis citací v tomto bodě s textem autorským sjednocuji. V bibliografických odkazech na zahraniční literaturu nepřechyluji cizí ženská příjmení. Dovoluje to současná spisovná norma, krom toho čerpám z textů feministických autorek, které příjmení také nepřechylují, protože mají za to, že taková změna vždy ženu podřizuje vlastnictví muže – otce nebo manžela. Volila jsem tedy v poznámkách přizpůsobení autorského textu pramenům.
15
Feminismus, jeho historie a teorie
Feminismus? Kde se to tu vzalo? Výklad o hnutí, které budeme pro zjednodušení nazývat feminismem, lze začít v různém časovém horizontu. Nicméně obecná shoda panuje především o dvou meznících: boji amerických osad za nezávislost a francouzské revoluci. To jsou tedy okamžiky, kdy dochází k posunu ve vnímání rolí, podmíněnému původně důvody vnějšími (válka, revoluce), kdy dochází k rozkolísání tradičních hodnot a tvorbě hodnot nových. Ženy byly okolnostmi nuceny přejímat role mužské a zároveň si uvědomovaly, že jsou schopny je převzít. V březnu 1776 napsala Abigail Adamsová (1744–1818), manželka druhého amerického prezidenta Johna Adamse, svému muži dopis, kde mimo jiné píše: „přeji si, abyste v novém zákoníku, o němž předpokládám, že ho budete muset vytvořit, pamatovali na dámy (…) Nedávejte do rukou manželů tak neomezenou moc (…) Jinak dámy rozdmýchají vzpouru a nebudou se považovat za spoutané žádnými zákony, v nichž nemají hlas ani zastoupení.“1 Ve Francii předkládá Olympie de Gougesová (1755–1793), zakladatelka prvních ženských politických spolků, Prohlášení práv žen a občanek jako reakci na La déclaration des droits de l‘homme et du citoyen (1789), které, jak ostatně poukazují feministické lingvistky na materiálech z mnoha dalších jazyků, mělo jednoznačný výklad „člověk a občan rovná se muž“. Také v Anglii se objevuje Obhajoba ženských práv (1792) formulovaná Mary Wollstonecraftovou (1759–1797), která poukazuje na to, že ženy byly vmanipulovány do určité role a jejich podřadné postavení bylo vytvořeno uměle. Nyní už je ovšem (říká autorka) toto pojetí natolik samozřejmé, že je jejich méněcennost považována za přírodní zákon. „Svoboda je matkou ctnosti, a pokud jsou ženy už svou povahou otrokyně a není jim dovoleno dýchat ostrý a posilující duch svobody, pak musejí navždy malátnět jako exoti a nutně být považovány za krásné chyby přírody.“ 17
Příznačný pohled na ženskou emancipaci v 19. století přináší heslo Ženská emancipace (feminismus) z Ottova slovníku naučného. Kromě obsahu je text pozoruhodný ještě ze dvou hledisek: jeho autorkou byla známá senátorka a feministka Františka Plamínková (1875–1942) a jsou zde pregnantně formulovány teze feministického myšlení platné dodnes. Krom toho je to také v českých podmínkách natolik fundovaný text o tomto problému, že se k němu vracejí i dnešní bádání, oživená po roce 1989. Autorka zde říká: „Hlavní složky hnutí emancipačního jsou: 1. úsilí o uvolnění individuální s praktickým požadavkem neobmezovaného vzdělání pro ženy; 2. sociální a éthické s požadavkem přístupu ke všem povoláním a oborům lidské práce, odstranění dvojí morálky, nuceného celibátu, prostituce; 3. politické, bojující za právo volného sebeurčení ve státě, tedy volební právo, změny některých zákonů; 4. rodinné, snažící se o mravní a právní rovnost v rodině, nezávislost hospodářskou a rodičovskou moc (…) Jádro sporu: platí individualismus také pro ženy, nebo jest žena určena podříditi se prospěchu rodiny a společnosti, tedy místo svobodného sebeurčení a volby povolání, jak chce feminismus – uzavříti ji do sféry dané tradicionální dělbou práce – pouze do domácnosti – jak chtí odpůrci. Důvody těchto: žena určena mateřstvím, její psychika inferiorní: není géniův ani velkých myslitelů – žen. Důvody feminismu jsou: žena je především člověk, život její není vyčerpán úkolem manželky a matky.“2 Přestože postupně vznikající americké státy měly své konzervativní evropské kořeny a přestože Thomas Jefferson, když byl tázán na volební právo žen, odpověděl že „něžná poprsí dam nebyla stvořena pro politická zemětřesení“, bylo to právě na americkém kontinentě, kde se myšlenky emancipace prosazovaly nejrychleji.3 Už v roce 1826 byla v Bostonu otevřena střední škola pro dívky a byly také, jako předchůdci vysokých škol, zřizovány semináře pro ženy – např. Troy Female Seminary ve státě New York, který založila Emma Willardová v roce 1824, nebo seminář na Mount Holyoke v městě South Hadley ve státě Massachusetts, založený Mary Lyonovou roku 1836. Tento tříletý studijní program nabízel výuku gramatiky, starověké a moderní geografie, algebry, fyziologie, botaniky, filosofie, estetiky, hudby a francouzštiny. Aby se snížily náklady na provoz školy, studentky si samy vařily a uklízely. 18
Za první vysokou školu pro ženy, aplikující standardní akademický program, je považován Vassar, fungující od roku 1865 v Poughkeepsie ve státě New York. Oberlinská vysoká škola v Ohiu začala jako první od roku 1837 přijímat vedle studentů také studentky. Právě koedukace byla jedním z požadavků emancipačního hnutí. „Největší intelektuální hvězdou mezi ženami své doby – posměšně nazývanými ‚modré punčochy‘ – byla Margaret Fullerová. Jako předčasně vyspělé dítě ji otec cpal vzděláním, např. s latinou začal, když jí bylo šest. Později prohlásila: V Americe není intelekt srovnatelný s mým. Jako mladá žena se sebevědomě připojila k literárním kruhům v Bostonu a Concordu, dva roky redigovala The Dial a stala se literární redaktorkou a kritičkou New York Tribune Horace Greeleyho. Od roku 1839 do roku 1844 vedla ‚konverzace‘ s kultivovanými bostonskými dámami. Z těchto napůl salónů, napůl seminářů vzešel mnohý z nápadů publikovaných později v průkopnické knize Žena v devatenáctém století (1845), ve které se dovolávala odstranění všech intelektuálních a hospodářských překážek. Tvrdila, že duše a mysl nejsou ani mužské, ani ženské – génius je bezpohlavní. ‚Žena nepotřebuje vládnout či jednat jako žena, potřebuje přirozeně růst, poznávat intelektem a její duše potřebuje žít svobodně a nerušeně, aby odkryla síly, které jí byly dány, když jsme opustily náš společný domov.‘ “4 Po USA, kde první ženy absolvovaly univerzitu ve čtyřicátých letech, promovaly další v šedesátých letech v Paříži a v Curychu, v sedmdesátých ve Stockholmu, Helsinkách, Cambridge, Bernu, Kodani, Oslu a Haagu. V Rakousku-Uhersku a Německu se studentky na univerzity dostaly až v letech devadesátých. Dalším požadavkem feministek byl rovnoprávný přístup k povoláním. Hospodářský život devatenáctého století dávno přestal probíhat lineárně, výroba se stále víc přenášela mimo domov, charakter práce (i rolí) se začal měnit. Proti tradičnímu tvrzení, že domácnost je pro ženu vlastní, se objevuje názor, že domov se pro ženu postupně změnil v past, protože se stále víc odcizovala společenskému dění a nedokázala reflektovat složitost nových vztahů v průmyslové společnosti. Ženy nepoznávaly nové podněty, nesetkávaly se s novými technologiemi, přístroji, zatímco muži nabývali na sociální smělosti, nových zkušenostech a měli také daleko snadnější přístup k informacím. O to složitější bylo pak postavení žen v případě nečekaných rodinných tragédií (úmrtí manžela, starost o nezaopatřenou rodinu), neřku-li dějinných zvratů, např. válečných konfliktů, v Americe ve válce Severu proti Jihu, ale také v Evropě při konfliktech války prusko-francouzské, prusko-rakouské, 19
