HUDEBNÍ ROZHLEDY
Ú V O D N Í K
6/2004 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208, 251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089 fax: 251 554 088 e-mail:
[email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail:
[email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax: 004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 – předplatné 004212/44 45 46 28 – administrativa 004212/44 45 06 93 – inzerce e-mail:
[email protected] Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902. Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 8. 5. 2004 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Štefan Margita Foto Jakub Ludvík
Hr0406.indd 1
Vážení a milí čtenáři,
č
ervnové číslo Hudebních rozhledů jsme pro vás připravili již v nové grafické úpravě, jejímž autorem je Jiří Filip ze Studia Domino, který pro nás doposud navrhoval pouze výtvarné řešení obálek. Doufáme, že se vám jejich nová podoba, kterou budeme průběžně vylepšovat ještě dalšími, byť zatím víceméně jen kosmetickými úpravami, bude líbit a přispěje tak nejen k vaší větší spokojenosti, ale i k postupnému rozšiřování řad našich příznivců. Právě v den, kdy se většině z vás dostane toto číslo do rukou, skončí Mezinárodní hudební festival Pražské jaro, na jehož závěrečném koncertě letos nebyla poprvé po mnoha letech uvedena Beethovenova „Devátá“, ale program, sestavený kompletně z děl Antonína Dvořáka včetně jeho nejslavnější „Novosvětské“ symfonie. Alespoň čtvrtá věta Beethovenova veledíla na verše Schillerovy Ódy na radost však zazněla v závěru Evropského večera, pořádaného v Národním divadle 1. května. Její interpretace se tu zhostila čtveřice sólistů z Belgie (sopranistka Helene Bernardy), Finska (mezzosopranistka Laura Nykänen a basista Sami Luttinen) a Slovenska (tenorista Ludovít Ludha), doprovázená Orchestrem a sborem opery Národního divadla, posíleným o členy Pražského komorního sboru, které řídil temperamentní Zdeněk Mácal. Večer, který byl pojat ve velkém stylu, v jehož duchu se nesly i oslavy vstupu naší republiky do Evropské unie v ostatních částech Prahy včetně Staroměstského náměstí, tak možná i poněkud zastínil projekty, věnované v těchto dnech slavnému výročí Antonína Dvořáka. Vedle baletních čísel, mezi nimiž nechyběla ani 5. věta Janáčkovy Sinfonietty v nezapomenutelné choreografii Jiřího Kyliána, se tu za doprovodu Orchestru opery Národního divadla, řízeného Oliverem Dohnányim, totiž představila např. mezzosopranistka Agnes Baltsa, tenorista Giuseppe Giacomini, jemuž ne zcela objektivní italští fanoušci při každém vstupu na scénu téměř freneticky aplaudovali, či stále půvabná Gabriela Beňačková, z jejíhož provedení Rusalčiny árie Měsíčku na nebi hlubokém šel jako vždy až mráz po zádech. Jímavou árií z Cileovy Arlesanky – Lamento di Federico se tu však představil i na českých jevištích v poslední době poměrně vzácně vídaný Štefan Margita, který společně s Taťjanou Medveckou celý pořad zároveň stmeloval průvodním slovem a jehož vám v tomto čísle představujeme v obsáhlém profilovém rozhovoru na stranách Gramorevue. Nejsem si jista, zda tzv. Pozdravů českých osobností, které v podání členů činohry Národního divadla prostřídávaly hudební a baletní vstupy, nebylo přespříliš, ale řada z nich včetně příspěvku přítomného Václava Havla, který přednesla jeho žena Dagmar, se setkala díky svému vtipu či poučenosti s velmi spontánním přijetím, stejně jako oficiální projev bývalého velvyslance Evropské komise v ČR, Ramira Cibriana, před-
neseného jako vždy v obdivuhodně plynulé češtině. Nakonec jména Josefa Škvoreckého, Ivana Klímy, Karla Steigerwalda, Arnošta Lustiga, Michala Viewegha, sira Charlese Mackerrase či Miloslava kardinála Vlka ad., jsou bezesporu zárukou kvality, kterou svým přednesem umocnili i např. Věra Galatíková, Vlasta Chramostová, Jan Kačer či Radovan Lukavský… Vstup do Evropské unie jsme tedy oslavili vskutku náležitě, uvidíme, zda se do jejích řad i tak dobře a plynule včleníme a kultura se v tomto státě opět vrátí na místo, které jí po právu náleží. Málokterou oblastí našeho života se totiž můžeme u svých sousedů tolik chlubit… Podle úrovně našich nejmladších muzikantů se ale zdá, že pokud se podpora kultury státem a bohatými firmami, které se možná i u nás časem změní v její nadšené mecenáše, mohli bychom si tuto prioritu udržet i v dalších letech. Jak v březnových klavírních soutěžích v Plzni, Karlových Varech a Brně, tak ve slavné houslové „Kociance“ v Ústí nad Orlicí se opět letos vyrojila spousta více než slibných talentů. Vždyť nemluvě o absolutním vítězi, šestnáctiletém Petru Matějákovi z Prahy, ani v jedné ze čtyř soutěžních kategorií nechyběli na třech vítězných místech Češi a první a čtvrtou dokonce obsadili jako vítězové kompletně! V čísle, které jsme pro vás připravili, jsme však vedle citovaných příspěvků nezapomněli ani na osobnost měsíce, kterou je tentokrát žák Josefa Bohuslava Foerstera a mj. např. iniciátor vzniku sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, člen literární skupiny Devětsil, Osvobozeného divadla a divadla Dada, či zakladatel slavného „Déčka“ Emil František Burian, od jehož narození uplyne 11. června přesně sto let. Zajímavou studii jsme získali od doc. Josefa Beka, který se aktivitami tohoto všestranného umělce zabývá již několik let, a tudíž v ní rovněž poodhalil některá dosud bílá místa, jimiž byl Burianův život a odkaz provázen. Slavná výročí tím ale ještě zdaleka nekončí, a tak se i v příštím čísle můžete, milí čtenáři, vedle souhrnného pojednání o koncertech Pražského jara a nejdůležitějších aktivitách, konaných mimo festival po celé republice, těšit na zajímavé studie a příspěvky, které budou opět z pera našich předních odborníků. O které konkrétně půjde si ale zatím necháme pro sebe… Krásný začátek léta, provázeného již pravidelně řadou stále oblíbenějších hudebních festivalů v plenéru vám přeje
Hana Jarolímková, šéfredaktorka
1 26.5.2004, 11:23:19
Z
O B S A H U
F
rancouzský dirigent Sylvain Cambreling si pro své vystoupení s Českou filharmonií ve dnech 15. a 16. dubna vybral nejen díla autorů své rodné země, Paula Dukase a Oliviera Messiaena, ale rovněž skladatele země hostující, Zdeňka Fibicha. Nelehký úkol, který však nakonec patřil k nejlepším výkonům našeho prvního orchestru za celou letošní sezonu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . strana 4
V
nové elegantní budově ZUŠ Jaroslava Kociana, která byla otevřena díky sedmdesátimilionové dotaci ministerstva školství v lednu loňského roku, se letos Kocianova houslová soutěž, jejíž počátky sahají do roku 1959, konala již podruhé. I tentokrát zde proběhlo mezi největšími nadějemi houslistů z celé řady zemí (letos konkrétně z více než šesti desítek ze třinácti států tří kontinentů) nelehké klání, z něhož však naši účastníci vyšli opět více než se ctí.. . . . . . . . . . . . . strana 18
P
o čtyřiceti letech se vrátila do Prahy neprávem opomíjená opera Antonína Dvořáka Dimitrij. Hudebního nastudování ve Státní opeře Praha se ujal František Preisler, režisérem byl Michael Tarant a v titulních rolích alternují Peter Svensson a Leo Marian Vodička (Dimitrij), Jiřina Marková a Lenka Šmídová (Marfa), Tatiana Teslia a Anna Todorova (Marina) a Martin Bárta a Richard Haan (Šujskij). . . . . . strana 24
Festivaly, koncerty Pocta Antonínu Dvořákovi 2004 . . . . . . . . . . . . . . 3 Třikrát s Českou filharmonií . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Klusákova Osa času v FOK. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Jakub Hrůša s Rozhlasovými symfoniky . . . . . . . . 6 PKO s Gerdem Albrechtem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Pocta Leoši Janáčkovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Ars instrumentalis Pragensis . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Půvabný podvečer s Ivanem Klánským . . . . . . . 13 Zázrak v Tanvaldě aneb obrození Tanvaldského hudebního jara . . . . . . . . . . 13 Velikonoční festival v Brně . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Stránky o mladých Amadeus 2004 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 „Kociánka“ po čtyřicáté šesté . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Festival v Chrudimi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Horizont E. F. Burian: „Moje dílo Češi příliš neznají“ . . . . 22
Divadlo Dimitrij se vrací do Prahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Ještě jednou k Naganu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Proč se vlastně hádají o hubičku? . . . . . . . . . . . . 26 Zahrajeme to pěkně pospolu aneb Kouzelná flétna v Ostravě . . . . . . . . . . 27
Zprávy z domova
K
úspěšným rolím Štefana Margity, hostujícího v řadě nejvýznamnějších operních domů Evropy i Ameriky, patří i postava Živného z Janáčkovy opery Osud, která se hrála nejen v pražském Národním divadle, ale i v madridském Teatro Real. V nejbližší budoucnosti se k ní však přidají i dramaticky vypjaté role dvou Wagnerových oper: Logeho z Rýnského zlata a Erika z Bludného Holanďana. . . . .strana 42
. . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Ze zahraničí Dvořákův Dimitrij koncertně ve Vídni . . . . . . . . 32 Fascinující Norma Edity Gruberové . . . . . . . . . . 33 Pucciniho Děvče ze zlatého Západu v Curychu . . . 34 Salcburk tleskal Komorní filharmonii Pardubice . . 34
Zprávy ze zahraničí
CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE Z Pražského jara – Mimo lesk festivalu: Recitál Daniela Veise a Talentinum Zlín - Dvořákova Vanda v ND – Kouzelná flétna v Liberci – Humperdinckova Perníková chaloupka v Brně – Janáček, modernismus, avantgarda
. . . . . . . . . . . . . . . 36
Studie, komentáře Vztah k lidové písni – paradox Smetanova tvůrčího myšlení. . . . . . . . . . . . 40
Gramorevue
Zkrácenou verzi č. 7 najdete od 28. června na adrese
Se Štefanem Margitou o všem, co patří k opeře a zpěvu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
http://hudebnirozhledy.scena.cz 2 Hr0406.indd 2
26.5.2004, 11:23:21
F E S T I V A L Y , !
P R A H A ,
K O N C E R T Y
R U D O L F I N U M
Pocta Antonínu Dvořákovi 2004 U příležitosti stého výročí úmrtí Antonína Dvořáka se v Praze uskutečnil rozsáhlý projekt s názvem štitu. Kromě dvaceti notových autografů a sedmi Pocta Antonínu Dvořákovi 2004, o kterém jsme vás již poměrně podrobně informovali v úvodníku dopisů návštěvníkům mimo jiné nabídla i výtvarnašeho minulého čísla. O tom, jak se jeho realizace nakonec vydařila, svědčí následující řádky z pera ná díla s duchovní tematikou ze skladatelovy pozůstalosti. Souběžně pak byla v Muzeu Antonína Jiřího Petrdlíka. měti dirigujícího Vladimíra Válka, který těleso Dvořáka instalována ještě expozice „Jak se svět vedl s jistotou a uměřeným gestem vyzdvihoval loučil s Antonínem Dvořákem“. Jiří Petrdlík jednotlivé instrumentační detaily. Též tempový Závěrem je dlužno dodat, že i mimo vlastěkolikadenní akce začala v pátek 30. rozvrh všech skladeb byl příkladný a publikum ní projekt dvořákovské pocty proběhlo v Praze dubna pietním aktem a vzpomínkovou právem odměnilo interprety vřelým potleskem. (a nejen v ní) mnoho dalších zajímavých akcí. mší na Vyšehradě. Nejprve se konalo již Kromě koncertů zahrnovala Pocta Antonínu Za všechny jmenujme premiéry oper Dimitrij tradiční shromáždění na vyšehradském hřbitově Dvořákovi i dvě mimořádné výstavy. V sobotu 29. dubna ve Státní opeře Praha a Vanda v Náu skladatelova hrobu. Jménem pořadatelů všech- 1. května byla slavnostně zahájena dvoudenní vý- rodním divadle 9. května. Česká filharmonie ny přítomné uvítala ředitelka Muzea Antonína stava autografu Novosvětské symfonie ve dvora- v rámci abonentních koncertů zařadila RequiDvořáka Jarmila Tauerová, následoval proslov ně Rudolfina. Vernisáž byla spojena se slavnost- em, op. 89, které 29. a 30. dubna dirigoval Pedirigenta Jiřího Bělohlávka a promluva kardinála Miloslava Vlka. Na úvod i závěr pietního aktu předneslo Foersterovo komorní pěvecké sdružení za řízení Lukáše Vasilka dvě části z cyklu Moravské dvojzpěvy, op. 32 „Šípek“ a „Holub na javoře“ v úpravě pro ženský sbor a cappella. Potom se přítomní hosté přesunuli do baziliky sv. Petra a Pavla, kde kardinál Vlk celebroval vzpomínkovou mši, při níž vyzdvihl význam Dvořákovy tvorby pro naši současnost. V rámci obřadu zazněl Hymnus k Nejsvětější trojici „Tu trinitatis unitas“ a části Mše D dur, op. 86 – Kyrie, Gloria a Agnus Dei v podání Kűhnova smíšeného sboru pod vedením Jana Rozehnala. Církevní obřad zarámovaly málo slýchané skladatelovy varhanní opusy – Preludium D dur a fughetta, Preludium G dur, Fuga g moll, Preludium a moll, B dur, D dur a Fuga D dur v interpretaci Josefa Laciána. Vyvrcholením dvořákovské pocty byla neděle 2. května, na kterou pořadatelé naplánovali cyklus pěti koncertů, každý reprezentující jednu oblast skladatelova rozsáhlého kompozičního odkazu. Posluchači tak měli možnost vyslechnout V rámci projektu Pocta Antonínu Dvořákovi 2004, pořádaného společností BVA International, vystoupil Dvořáka slovanského, národního, duchovního, světového a intimního. rovněž violoncellista Jiří Bárta, který hrál na koncertě Dvořák světový 2. 5. v Rudolfinu skladatelův violonPrvní z těchto koncertů, tedy „Dvořák slo- cellový koncert h moll op. 104. Pod taktovkou Jiřího Bělohlávka jej doprovodila Česká filharmonie. vanský“, začal již v 11 hodin ve Španělském sále Pražského hradu a přenášela jej Česká televi- ním shromážděním ve Dvořákově síni při příle- tr Altrichter, současně byl na Hudební fakultě ze. Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod žitosti vstupu České republiky do Evropské unie. pražské AMU zakončen symfonický cyklus „Ti taktovkou svého šéfdirigenta Vladimíra Válka V rámci tohoto setkání zazněla v podání Sukova nejlepší“ Dvořákovou Čtvrtou symfonií v interprezahrál nejprve efektní Slavnostní pochod, op. 54, komorního orchestru za řízení Josefa Suka Se- taci Plzeňské filharmonie za řízení Václava BlaSlovanskou rapsodii, op. 45 č. 3 As dur a výběr os- renáda E dur a Humoreska. Následující den byla hunka. 1. května radnice Městské části Praha 7 mi částí z obou řad Slovanských tanců, op. 46 a 72. v prostorách Jídelen Obecního domu otevřena uspořádala koncert v kostele sv. Antonína. Na Ačkoli se jedná o běžné repertoárové skladby, je- výstava s názvem „Z duchovní tvorby Antonína programu bylo Te Deum a výběr z oratoria Svatá jich interpretace byla prosta jakékoli rutiny a lze Dvořáka“, která byla přístupná až do 3. června, Ludmila v podání Vysokoškolského uměleckéji označit za vzorovou. Návštěvníci koncertu tak takže si ji mohli prohlédnout i návštěvníci Praž- ho souboru a Teplické filharmonie. Tečku za mohli vnímat kompoziční dokonalost jednotli- ského jara. Na vernisáži postupně promluvili ře- nabitým dvořákovským víkendem učinil Český vých čísel a nepropadli dojmu, že poslouchají ditel Obecního domu František Laudát, ředitelka národní symfonický orchestr v pondělí 3. květpouze souvislou řadu často uváděných koncert- Muzea Antonína Dvořáka Jarmila Tauerová a kar- na provedením Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Noních přídavků. Jistě k tomu přispěl i přístup zpa- dinál Miloslav Vlk, který nad expozicí převzal zá- vého světa“ v Rudolfinu. !
Foto Zdeněk Chrapek
N
3 Hr0406.indd 3
26.5.2004, 11:23:24
F E S T I V A L Y , !
P R A H A ,
K O N C E R T Y
R U D O L F I N U M
Třikrát s Českou filharmonií Boris Kobrle
H
Paavo Järvi, slavný syn slavného otce
Foto Zdeněk Chrapek
ned úvodní skladba abonentního večera cyklu CD České filharmonie 8. 4. ve Dvořákově síni přinesla až neuvěřitelně vyhrocený střet dvou koncepcí. Ve Freskách Piera della Francesca Bohuslava Martinů trval dirigent Paavo Järvi houževnatě na přesnosti, precisnosti a exaktnosti směřující k demonstrativní virtuositě, zatímco hráči tendovali k líbezné a snivé neurčitosti v uvolněném pohybu. Výsledek byl strašlivý. Šeď namísto barvy, úsečná průbojnost nahradila mystiku a poezii, zkrátka nevydařená vojenská přehlídka. Ba dokonce i očistné hymnické tóny jímavého závěru zapůsobily jako zvnějšku připojené klišé v laciném kýči. Estonský skladatel Erkki-Sven Tüür, jak sám říká, usiluje o spojení tonální a modální hudby s metodou seriální a postseriální, a tak vystavět v kontrastu dramatický, strukturálně cítěný celek. Jeho Koncert pro housle a orchestr napsaný v roce 1998 s myšlenkou na Gidona Kremera, přednesla Gabriela Demeterová s příkladným zaujetím, svítivým tónem, s technickou a výrazovou bravurou. Přesto se nelze ubránit dojmu, že skladba, namíchaná z různých zvukových pásem, jako by vycházela z computeru. Spíše tra-
dičně orientovanému a konzervativnímu recenzentovi se pak po celou dobu provedení vtírají tři otázky: Proč se taková hudba píše? Když se píše, proč se hraje? A když se hraje, proč se poslouchá? Nicméně publikum se dalo přesvědčit a odměnilo sólistku zaslouženými ovacemi.
Koncert pro orchestr Bély Bartóka vše napravil. Dobrá koncentrace, výrazová určitost a jednoznačnost, virtuosní výkony jednotlivců i celých skupin, dobře pointované figury odpovídající hravému i dravému folklorismu, od nostalgie, žalu a vtíravé triviality až k zářivě slavnostním barvám ve fortissimu žesťů – kantabilně a lahodně. Klobouk dolů! ! Foto Petr Horník
Za dirigentským pultem Paavo Järvi
Se Sylvainem Cambrelingem Ivan Žáček
Č
Noblesní gesto Sylvaina Cambrelinga
eská filharmonie uvítala 15. a 16. 4. u svého pultu francouzského mistra taktovky, dnes velmi vyhledávaného Sylvaina Cambrelinga. Od prvého gesta bylo očividné, že před orchestrem stojí silná a okouzlující osobnost. U nás poměrně méně hraná symfonická báseň Paula Dukase La Péri zapůsobila svou homogenní formou, s velkou taneční kreací – originální podtitul zní poeme dansé – zarámovanou tajemně sugestivním interludiem a postludiem. U Francouze až překvapuje tak hustě obsazený tónový prostor, básnický obsah je tu však ztvárněn suverénními kompozičními prostředky. Nádherně vyzněl závěr díla, prostoupený majestátem smrti a marností touhy po nesmrtelnos-
4 Hr0406.indd 4
26.5.2004, 11:23:25
F E S T I V A L Y , ti – Péri tančí před Alexandrem Velikým, aby jej okouzlila a získala zpět svůj květ nesmrtelnosti. Dal bych osobně přednost Péri i před již trochu obehraným Učněm čarodějem. Koprodukčně vyladěný program pokračoval klíčovým dílem Oliviera Messiaena z roku 1933, čtyřmi symfonickými meditacemi na texty katolické liturgie, L’Ascension. Strukturní myšlení Messiaenovo je poměrně velmi specifické, odlehlé hlavním evropským trendům nové hudby. Jeho partitura je prostoupena silným náboženským prožitkem, meditací na téma Kristova nanebevstoupení, a představuje velké nároky na hráče všech sekcí zcela nezvyklou délkou svých melodických oblouků. Byť nelze říci, že by zejména žestě všem nárokům dostály, byl to přesto pozoruhodný zážitek a suverénní di-
rigentský výkon. Je pozoruhodné, jak přesně vystihující gestický výraz dokáže Cambreling nalézt pro jednotlivé hudební charakteristiky. Jeho pohybový repertoár je nesmírně mnohotvárný, dirigování je v jeho podání skutečnou baletní kreací. Po přestávce přišel pozorný dárek ve francouzském balení Symfonie č. 3 e moll op. 53 Zdeňka Fibicha – a řekl bych, že takto u nás Fibicha většinou neslýcháme. Ne vždy se Filharmonie dá strhnout k tak vynikajícímu výkonu. Cambreling je v gestu velice pilný, kreslí melodické linie v kritickém detailu i celkových konturách. Jeho gesto je až nezvykle významuplné, stihne pochytat většinu důležitých nástupů, je předsazeno o onen ideální reakční interval, přitom není ani trochu zatěžkané, ale elegantní, přes-
K O N C E R T Y
né a inspirující. Umně propracovaná partitura Fibichovy Třetí symfonie obsahuje spoustu živé imitační práce, líčící ušlechtilými tahy pestrého štětce okruhy přírodních nálad a reflexí – oduševnělá hudba, naplňující koncept německé staroromantické symfonické formy, tak někde z oblasti mendelssohnovsko-spohrovského biedermeieru. Hlavní allegrové téma je trochu titěrné, ale kresebně pestré, vířivé – je to hudba, která zaujme na prvý poslech. Scherzo bylo krásně vypointováno, víc se pro tento trochu naivní kus muziky udělat už asi nedá. Cambreling vzorně dbal o blokový kontrast, pečlivou agogiku a potenciál této bohatě prokvetlé partitury využil beze zbytku. Česká filharmonie se pod ním zaskvěla v jednom z nejlepších výkonů sezony. !
A pod taktovkou Jukky-Pekky Sarasteho
N
evšední zážitky dramaturgické i interpretační (plurálu užívám záměrně, neboť se sešli tři „hvězdní“ tvůrci 20. století a tři naprosto jedinečná díla) připravil návštěvníkům Rudolfina 8. abonentní koncert cyklů AB České filharmonie (22. a 23. 4.) pod taktovkou finského dirigenta Jukky-Pekky Sarasteho (1956). Večer otevřely Les Offrandes oubliées (Zapomenuté dary oběti) jednoho z výjimečných tvůrců nedávno minulého století, „hudebního filozofa“ Oliviera Messiaena. Třívětou, nepříliš rozměrnou kompozici mladičký autor složil v roce 1930. Je v ní jistě leccos budoucího napovězeno, avšak není ani v žádném příkrém rozporu s vyznívajícím novoromantismem. Co je však rozhodující, je okamžitě patrná závažnost výpovědi. Podmínkou ale musí být dokonalá interpretace. To hned zkraje splnil dirigent Saraste. Orchestr vedl jistými, neafektovanými gesty, nicméně s patrným výrazovým procítěním. O tom, že dovede skvěle spolupracovat i se sólisty, pak názorně předvedl v následujícím Koncertu č. 1 pro violoncello a orchestr (H 196) Bohuslava Martinů. Jde o skvělé dílo, které v kvalitní interpretaci musí nadchnout. Martinů je napsal rok po Messiaenově „básni“, tedy roku 1931. Sólový part tu vede průběžný, abych tak řekl „paralelní dialog“ s orchestrem a - v souladu se skladatelovou stylovou orientací třicátých let - je plný barokních a klasicistních reminiscencí, navíc charakteristických pro určený nástroj. Hra violoncellisty Daniela Veise (1954) vytvářela dokonalou (nikterak ovšem lacinou) iluzi, jako by byl koncert psán zrovna pro něho. V hutném předivu se zvukově-dynamicky
neztratil ani na chvíli, navíc skvěle intonoval. To vše i mnohé další ústilo do jediné a rozhodující výslednice – osobitě jedinečného uchopení a podání. Pták Ohnivák, pohádka-balet o dvou obrazech Igora Stravinského, po té znamenala přirozený vrchol zdařilého večera. Spolupráce orchestru i di-
rigenta dílo rozehrála do všech detailů i větších, navzájem kontrastních a proměnlivých, barevně, dynamicky i výrazem propracovaných ploch. Při zdůraznění osobitého dirigentova podílu na proměnách i celkové gradaci nesmíme opomenout, že tak vyzněla hudební plocha, orchestrem předem dokonale zažitá a připravená. ! Foto Petr Horník
Julius Hůlek
Daniel Veis se 22. a 23. 4. představil s Českou filharmonií, řízenou Jukkou-Pekkou Sarastem v Martinů Prvním violoncellovém koncertu Bohuslava Martinů.
5 Hr0406.indd 5
26.5.2004, 11:23:27
!
P R A H A ,
O B E C N Í
K O N C E R T Y
D Ů M
Klusákova Osa času v FOK Boris Kobrle
N
ení nic lepšího, než když se dobří odborníci spojí nad dobrým dílem – zpravidla z toho vzejde dobrý a požehnaný výsledek. Od skvělé dramaturgie Lukáše Matouška, jež se výběrem skladeb pro abonentní koncert cyklu C Pražských symfoniků 15. 4. (Smetanova síň) takřka dotkla ideálu, a to rozměrem i charakterem děl v časovém, výrazovém i zvukovém ohledu, přes vynikající a zasvěcenou studii Miloše Haaseho v tištěném programu až k výsostnému provedení v péči Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK pod taktovkou Petra Altrichtera. Skladbu nazvanou Axis temporum (Osa času) napsal Jan Klusák v sedmdesátém roce svého života k uctění 70. výročí založení Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Dílo sleduje způsob pohybu Země vůči Slunci. Zákonitost hudební formy se v tomto případě odvozuje od znějícího universa patrného v pohybech nebeských těles a melodie gregoriánského Alleluia, odpovídá tedy nekonečnosti pohybu a jedinečnosti a konečnosti lidského osudu. Velký orchestr je složen ze dvou dvanáctihlasých instrumentálních sborů obsazených smyčcovými a dřevěnými dechovými nástroji a žesťová skupina se připojuje na způsob antifony. Rovnoměrný, nepravidelně členěný legatový pohyb probíhá jako přibližování a vzdalování ve vnitřním dynamickém oblouku. Pečlivé nastudování a precisní provedení zaujalo znamenitě vyváženými hlasy, se zvláště působivými vstupy žesťů, nádherné basové polohy dechových nástrojů pianissimo v závěru vyzněly přímo mysticky; skladba vyvanula v kosmický otazník: Čím, člověče, naplňuješ svůj čas? Tento Klusákův objektivizující průhled osou času obklopily dvě erupce, Beethovenova Předehra k opeře Fidelio op. 72b a Mahlerova První symfo-
!
P R A H A ,
nie. Několik drobných kazů a intonačních nepřesností nemohlo narušit celek vybudovaný na suverénní znalosti a hlubokém pochopení všech vnitřních souvislostí interpretovaných děl. Skvělý tempový a dynamický plán umožnil hráčům znamenitě vyvážit orchestrální zvuk a budovat velkolepé gradace. Tím se samo provedení stalo formotvorným prvkem, komposici jako by prosvítilo využívajíc bohaté agogické škály s nejrůznějšími náznaky drobných změn v melodickém pohybu, a tak celý tah byl ústrojný, ladný a logický. Dirigentova dravá, výbušná gesta, pohy-
bující se až na samé hranici expresivity, nikde neruší – kupodivu, inspirují hudebníky ke hře kultivované a noblesní. Plně rozvinutá artikulace jednotlivých hlasů přispěla k dokonalé čitelnosti v polyfonních úsecích. U Mahlera náladové proměny, od dramatických vrcholů přes pohádkové výjevy k nebesky čistým zastavením, jinde až k apartně vychutnanému pitoresknímu detailu či k hořké sebeironii z dotírající triviality, skvostné melodie i nános motivického haraburdí, tu se orchestr i dirigent stali součástí živoucího uměleckého díla přímo na pódiu, v zázračném okamžiku znovuzrození, kdy z mrtvé litery opět vyvěrá duch a poskytuje dar společného osvobozujícího prožitku sjednoceného citu i dechu. Jen více takových večerů! ! Foto Petr Horník
F E S T I V A L Y ,
Jubilant Jan Klusák s Petrem Altrichterem
R U D O L F I N U M
Jakub Hrůša s Rozhlasovými symfoniky Miloš Pokora
M
imořádný koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu 28. 4. ve Dvořákově síni vůbec nenasvědčoval tomu, že jeho hlavní protagonisté, teprve dvaadvacetiletý dirigent Jakub Hrůša a sedmadvacetiletý klavírista Martin Kasík, jsou ještě studenti. Jak svou atmosférou, tak svou náročnou reperto-
árovou dramaturgií, zamýšlenou jako pocta české symfonické tvorbě, připomínal spíše nějakou reprezentativní festivalovou akci než běžný absolventský koncert HAMU. Ostatně posuďte sami, kdy můžeme slyšet v podání mladého dirigenta onu Jeremiášovu mocně emotivní a při vší své lapidárnosti jednoznačně výmluvnou fantazii na staročeské chorály Tenť Pán velí se nebáti, kolik mladých klavíristů si troufne své umění pre-
zentovat právě na onom tak rozporně přijímaném Dvořákově koncertu a který dvaadvacetiletý dirigent se odváží, navíc zpaměti, zakončit svůj absolventský koncert hodinu trvající Sukovou symfonií Asrael? Jsem přesvědčen, že i ti, kdo Jakuba Hrůšu (mj. odchovance J. Bělohlávka, R. Elišky a L. Svárovského) dobře znají, a sledují, jak jim před očima doslova koncert od koncertu interpretačně
6 Hr0406.indd 6
26.5.2004, 11:23:28
momentů, které vyzněly naprosto přesvědčivě. Tak třeba v 1. větě hned v jejích vstupních fázích, kde se osudové téma vynořuje z hlubin pianissimových basů, prolínaných nepravidelnými údery tympánů, v něžně ztišené partii cell, provázených vzdechy fléten a klarinetů nebo v celé oné závěrečné zvukové vřavě (Più pesante maestoso) s jeho posedle opakovanými osudovými triolami velkého bubnu. Vstupní fázi kontrastní 2. věty se Hrůšovi podařilo s 1. větou po pohybové stránce pozoruhodně spojit v organický celek. Ve zdánlivě „prázdně“ uplývajícím toku prodlev a vzdechů jsme dobře pociťovali blížící se marciální vzruch, jen dřeva jako by zněla v pianissimu občas trochu syrově. V interpretačně velmi choulostivém scherzu, jehož rytmicky sršatý, až groteskně démonický pohyb je v krajních dílech zprostředkováván relativně subtilní instrumentací, se Hrůšovi podařilo znamenitě rozezpívat a vypointovat střední díl a v kompozičně ještě choulostivějším Adagiu, s jeho odsazovanými „ostrůvky meditace a něhy, se dirigentovi dařilo optimálně rozkrýt jeho závěrečné vyústění. Mistrovsky znělo finále. Od hobojového sóla, k němuž se citlivě přidávaly flétny, klarinety a anglický roh, mělo správný spád, jednotlivé oddíly do sebe logicky zapadaly, gradace i retardace měly omračující sílu, přičemž přímo ideálně se dirigent koncentroval na závěrečný obraz smíru (violoncella!). Zcela výjimečný absolventský koncert a pro pedagogy další velká výzva. !
Talentovaný Jakub Hrůša před Rozhlasovými symfoniky
i repertoárově (viz dirigentovu angažovanost na poli soudobé hudby) roste, byli tentokrát hodně překvapeni. Nejen tím, s jakou samozřejmostí tento zjevem drobný dirigentský mladík náročný repertoár zvládl, nýbrž i tím, jaký respekt si u profesionálního špičkového tělesa získal. Jeremiášovu symfonickou fantazii modeloval střídmým, ale srozumitelným gestem a v úvodních fázích, vycházejících ze svatováclavského chorálu, přímo v ideálně velebně plynoucím proudu se sugestivním ztišením před přechodovou gradací. Také v odbojných partiích, vyúsťujících do nádherně přímočaře působící „rozmluvy“ orchestrálního a varhanního pléna (to cítil správně spíš monumentálně než útočně), demonstroval svou citovou zralost. Dvořákův klavírní koncert dostal do vínku něco jiného než fenomén výbušného romantického pianissima. Ve své klasické střídmosti a niternosti se chová nenápadně, na druhé straně však prochází jakýmsi ustavičným lyrickým chvěním. Vzpomeňme třeba oněch jímavých homofonních smyčcových pláství v něžném pianissimu (Poco tranquillo), uvádějících zvonivé figurace sólového klavíru nebo oné kratičké, lesním rohem uváděné, vstupní melodie Andante sostenuto, z níž jako by nám kynul sám Bůh. Řekl bych, že Martin Kasík, dnes ještě student pátého ročníku HAMU ve třídě prof. Ivana Klánského, přistoupil ve spolupráci s koncentrovaně hrajícím orchestrem k takovým a mnoha podobným místům dokonce s jakousi kouzelnou interpretační nadsázkou, čímž nám celé dílo ještě zdůvěrněl. Stejně kouzelně ovšem vycházely oběma partnerům i ty partie, které se ve svém rytmickém pnutí přibližují
k Brahmsovi (razantní fortissimové zdvihy v tečkovaném rytmu s dovětkem staccatových triol), nebo partie nadlehčeného figuračního reje, kde dával sólista Dvořákovu koncertu dosud nepoznaný chopinovsky okouzlený rozměr. Šlo o výrazný interpretační vklad, obohacující legendární prezentace téhož díla v podání prof. Maxiána nebo Richtera. Konstatovat na základě Hrůšova provedení Sukovy smuteční symfonie Asrael v druhé půli programu, že nám v osobnosti tohoto mladého absolventa HAMU vyrostla výrazná dirigentská osobnost, v níž se mimořádný talent snoubí se stejně mimořádnou ctižádostí a pílí, by bylo určitě málo, protože v onom případě bylo ono spojení talentu a píle zúročeno podstatně ve vyšší rovině. Bylo totiž dobře znát, jak se spolu s detailním průnikem do krajně rozlehlé a nástrojově mocně exponované pozdně romantické partitury mladému dirigentovi podařilo nalézt k Sukově způsobu vyjadřování přímo bytostný emocionální vztah - sám na sobě jsem pozoroval, že jsem při sledování, jak dirigent tuto hudbu prožívá, ony „nebeské“ délky díla téměř nevnímal a těšil se na další pokračování. Po technické stránce si nebylo možno nevšimnout Hrůšova nyní už skutečně brilantního gesta – tvárného i autoritativního, ale přitom sympaticky nepatetického, a hlavně srozumitelného (byť se někdy až příliš vehementně zařízlo do ticha, to když se snažilo o nějaký obzvlášť složitý nástup zahajující tempový zvrat). Z celkového pohledu zaimponovalo, že Asrael zapůsobil v Hrůšově pojetí nikoli jako sled obrazů, nýbrž nepřetržitá evoluce, ovšem i z detailního pohledu bychom mohli vypozorovat řadu
K O N C E R T Y
Foto Petr Horník
Foto Zdeněk Chrapek
F E S T I V A L Y ,
A neméně talentovaný Martin Kasík, který si pro své vystoupení vybral Dvořákův klavírní koncert.
7 Hr0406.indd 7
26.5.2004, 11:23:29
F E S T I V A L Y , !
P R A H A ,
Č E S K Á
K O N C E R T Y
N Á R O D N Í
áta mnoha soutěží, jistého technicky i výrazově, se mu dostalo výborného interpreta. Pro Skladbu pro orchestr č. 2 Zygmunta Krauzeho (z roku 1970) zvolil dirigent jiné rozsazení orchestru, aby podtrhl statičnost skladby. Podle autorových pokynů rozdělil PKF do sedmi skupin a lze říci, že skladba -- asi nejblíže západní Nové hudbě ze všech uváděných -- tak dostala přijatelnou podobu, která „nevadila“ ani nepoučenému posluchači. Koncert zakončila světová premiéra skladby současného předsedy Svazu polských skladatelů Jerzyho Kornowicze. Přítomný 44letý autor ve své Zorze (Červánky) vytvořil spontánní, formálně však sevřené dílo, které bylo tečkou za pozoruhodným večerem. Pražská komorní filharmonie zase přesvědčila, že lze i s moderní hudbou seznamovat přístupnější formou a že orchestr ji dostatečně ovládá. !
B A N K A
PKF a polská moderna Vladimír Říha
V
Cyklu národů záslužně uváděném Pražskou komorní filharmonií přišla 14. dubna řada na Polsko a tak hojně zastoupené publikum (pak, že je u nás moderní hudba nepopulární!) vyslechlo díla čtyř skladatelů zastupujících polskou poválečnou skladatelskou školu, která patří od konce 50. let k nejhranějším. A že to nejsou jenom díla Bairda, Lutosławského či Killara publiku dosvědčil program, kde ze známějších jmen figurovali pouze Górecki a Penderecki. V sále České národní banky totiž dále zazněla díla Krauzeho a Kornowicze, jako host dirigo!
P R A H A ,
val mladý polský dirigent Przemyslaw Fiugajski, původně hráč na cembalo a proto snad své dirigentské lásky rozdělil na starou hudbu i na tu nejsoučasnější. Škoda, že z díla Henryka Mikolaje Góreckého, snad nejhranějšího skladatele našich severních sousedů, vybral starší věc Tři skladby ve starém slohu pro smyčce (z roku 1963), které svým neoklasicistickým stylem připomínají Prokofjeva či Stravinského, ale pro současný autorův styl nejsou typické. Známý Klarinetový koncert Krzysztofa Pendereckého z roku 1984 je u nás znám dostatečně, třeba z nedávného provedení Sharon Kamové. V podání našeho Karla Dohnala, laure-
R U D O L F I N U M
Český komorní orchestr a Ondřej Kukal Ivan Žáček
Č
Foto Zdeněk Chrapek
eský komorní orchestr věnoval, věren svému názvu, večer Cyklu komorních orchestrů výhradně českým autorům. 6. dubna jsme v jeho podání vyslechli spíše hud-
bu méně závažnou, psanou pro radost, potěšení z tance, krátce malou hudbu velkých mistrů. Snad s výjimkou úvodního díla Luboše Fišera, nazvaného Concerto per Galileo Galilei, jež je důslednou, seriózně založenou, do posledního detailu promyšlenou kompozicí, inspirovanou,
Jana Vlachová se svým životním i uměleckým partnerem Mikaelem Ericssonem provedli 6. 4. ve Dvořákově síni Koncertantní symfonii F dur Antonína Stamice a skladbu Cantabile Zdeňka Lukáše
jak bylo pro autora typické, velkým zjevem minulosti a jeho lidským, mravním konfliktem – v obecnější poloze pak konfliktem mezi vědeckou pravdou a ustrnulým dogmatem, za nímž stojí moc. Je obdivuhodné, jak si tvůrce dokázal při značné kvantitě své produkce – Fišer je mj. autorem hudby k 300 filmům – uchovat svěžest původního nápadu i přesvědčivost koncepce. Koncertu vládne pronikavá kontemplace i striktní organizace času. A právě tyto rysy dokázal Ondřej Kukal vyhmátnout a s tvárně spolupracujícím orchestrem i přesvědčivě podat. Rozhodně lze v Kukalovi spatřovat nadějně vyzrávající dirigentskou osobnost, jež dokáže zužitkovat své hráčské i kompoziční zkušenosti a od dirigentského pultu strhnout orchestr k zapálenému výkonu. Partita pro smyčcový orchestr H 212 Bohuslava Martinů působila v daném kontextu jako lehce, s neodolatelným humorem a šarmem nahozená studie, v níž si tvůrce ověřuje nosnost určitých postupů. Snad to bylo i tím, že sevřenost projevu a hráčská koncentrace po úvodní skladbě trochu povolila, ale Partita zapůsobila spíše povrchním dojmem, poněkud mechanicky importovanými neobarokními postupy, jež byly v té době již v tvorbě Martinů na ústupu. Ještě před přestávkou se uvedli jako sólisté houslistka Jana Vlachová, která se svým manželem, violoncellistou Mikaelem Ericssonem, provedla Koncertantní symfonii F dur Antonína Stamice (1750--1809), druhého syna mannheimského experimentárora Jana Václava Stamice. Půvabné, oddechové dílko, které Ericsson objevil v archivu Britské knihovny, zapadlo dobře do hravého sty-
8 Hr0406.indd 8
26.5.2004, 11:23:30
F E S T I V A L Y , lu večera. Manželské duo pak ještě připomenulo tvorbu mistra, který smyčcům opravdu rozumí a rád pro ně píše: Zdeňka Lukáše a jeho Cantabile s efektem bordunového pizzicata. Po přestávce šla křivka výkonu orchestru opět nahoru; vzniku hlubších dojmů však poněkud bránil charakter kompozic. Roztomilý,
!
P R A H A ,
domácky usedlý opus 54, Valčíky Antonína Dvořáka a Idyla, jíž vládne dvořákovská výrazová paleta, byť je pod ní podepsán mladý Janáček, mohly tedy jen dokumentovat opět, po letech jisté stagnace, vzrůstající kvality Českého komorního orchestru, tělesa s velkou talichovskou a vlachovskou tradicí, které se dokáza-
K O N C E R T Y
lo obdivuhodně obrodit a je stále tu, připraveno obstát i v zostřující se konkurenci stále kvalitnějších komorních orchestrů. Jeho sytý, šťavnatý zvuk, s poněkud již umírněným vibratem, může být dobrou alternativou k produkcím autenticistů, vedených odlišným zvukovým ideálem. !
R U D O L F I N U M
Foto Zdeněk Chrapek
Pražský komorní orchestr s Gerdem Albrechtem
Novopečená maminka Ludmila Peterková – tentokrát s Pražským komorním orchestrem a Gerdem Albrechtem - opět na pódiu Ivan Žáček
Z
ajímavá možnost konfrontace se nabízela hned o týden později, 13. 4., kdy ve Dvořákově síni vystoupil s Gerdem Albrechtem na svém 5. abonentním koncertu Pražský komorní orchestr. Samozřejmě s vědomím toho, že jde o trochu jinou ligu: proti jednobarevné zvukové paletě smyčců zde stál plný mozartovský orchestr. Odlišná skladba večera také umožňovala tělesu, hrajícímu s chutí a v očivid-
né souhrové pohodě, demonstrovat své kvality na mistrovských, minulostí prověřených dílech velikánů. Neplatí to snad o úvodní skladbě, Janáčkově Suitě pro malý orchestr op. 3, podobně nezralém díle jako předchozí Idyla. Obě dokumentují, jak dlouho se Janáček, ostatně podobně jako jeho tehdejší velký vzor Antonín Dvořák, hledal a nenacházel. Jsou charakterizována, podobně jako třeba Dvořákovy rané smyčcové kvartety, amorfností, nepřehledností formy, rozvleklostí, nevýrazností myšlenek, špatným odhadem pů-
sobnosti bloků, jindy naopak únavnou periodicitou. Albrecht přesto provedl tyto barevně pestré žánrové obrázky s patřičným nadhledem i s dávkou stylového porozumění. Již Weberův Koncert pro klarinet č. 2 op. 74 je však znamenitou kompozicí, nástrojově vděčnou, dokumentující velkou afinitu autora právě k tomuto nástroji, jehož specifice dobře rozuměl. Navíc kompozicí stylově zajímavě rozkročenou, jak u Webera bývá obvyklé, mezi klasicismem a romantismem, jenž zde důrazně zaklepe na dveře hlavně ve volné Romanci. Sólistka večera, Ludmila Peterková, byť stižena indispozicí, se statečně poprala se svými dechovými potížemi a předvedla velmi dobrý a sympatický výkon, jejž zdobilo zaujetí i nasazení. Dirigentova osobnost mohla promluvit své závažné slovo po přestávce, v dílech, které dodnes působí svou definitivností a neodvolatelností. Jakousi vyšší nutností, která prostupuje každý takt i ohromuje dokonalostí celkové stavby a která zní jen z děl největších z velkých, Beethovena a Brahmse. V nikterak špatném provedení Egmonta a Variací na Haydnovo téma jsme však mohli tuto nutnost jen tušit či dobírat se jí vnitřní představou – dostalo se nám o ní spíše jen korektní informace. Značně chladné provedení nemohlo ničím oslnit. Strhující apoteóza vysněného triumfu v závěru Egmonta, místo, které v kreacích velkých mistrů taktovky dokáže snad zdvihnout i lazara na smrt nemocného z lože, tu odeznělo, oddirigováno suchým, strojovým gestem, pohybově nepůvabným, jež není vzrušeno a neumí vzrušit. Na Albrechta je opravdu lépe se nedívat, se zavřenýma očima můžete spíše proniknout k vnitřní kráse hudby. Ani mistrovské Variace, možná jedny z nejdokonalejších, jež byly napsány, ničím nestrhly: k chybějící rytmické jiskře se nyní přidaly i nepřesnosti v souhře, byť ojediněle. Střední díl nemohu ovšem hodnotit, a nepomohly mi ani zavřené oči, neboť se ve vzdálenosti 50 cm od mých recenzentských uší dusil člověk, a to až neobvykle nahlas a neobyčejně dlouho – po celou 4., 5., 6. a 8. variaci. Na tohoto lazara byl i velmistr krátký… !
9 Hr0406.indd 9
26.5.2004, 11:23:31
F E S T I V A L Y , !
P R A H A ,
C H R Á M
S V.
K O N C E R T Y
M I K U L Á Š E
Zahájení projektu W. A. Mozart a čeští mistři Julius Hůlek
C
hrám sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze je už po staletí významným centrem duchovní hudby, mj. proslul pořádáním velkolepé zádušní mše za Mozarta. Z této tradice vychází i hlavní idea projektu společnosti Psalterium nazvaného „W. A. Mozart a čeští mistři – Známá i neznámá duchovní díla českých skladatelů a salzburského génia“. Projekt má podobu pětidílného cyklu koncertů, vždy každý měsíc (kromě července a srpna) od dubna do října. Vedle bezpochyby záslužné konfrontace děl W. A. Mozarta s českými autory, vesměs Mozar-
!
P R A H A ,
S T A V O V S K É
tovými současníky chce tento – de facto – festival právem upozornit na široce rozprostraněný a zejména v naší hudební historii závažný žánr duchovní hudby. Chvályhodná je rovněž proklamovaná snaha o „původní provedení“, jímž se zřejmě myslí stylová autenticita. Zúčastnění interpreti se provozování duchovní hudby na kůru ostatně soustavně věnují. Festival „odstartoval“ sobotním podvečerním koncertem nešporní (nevím, proč užito zvláštního tvaru „nešporální“) hudby (24. 4.). Program zahájila známá trompetová Sonata vespertina in C Pavla Josefa Vejvanovského, autora 17. století, nepochybně pro svůj slavnostně intrádový ráz. Násle-
dovaly tři mariánské skladby – Salve Regina Jana Zacha, Regina Coeli Bohuslava Matěje Černohorského a stejnojmenná Karla Jana Loose. Závěr patřil Mozartovi a sestával z dvojice jeho nešporních skladeb KV 321 a 339. Publikum naslouchalo, tak jako kdysi, zády ke kůru, odkud zněla hudební produkce. Bereme-li v úvahu značnou výšku a rozlohu chrámové lodi, těžko uplatnit strohé nároky na interpretaci, prostě to patří k záležitostem daným. Dojem z orchestru a sboru Collegium Strahoviense (řídil Vladimír Roubal) je příznivý, korektní byly výkony trompetistů Františka Svejkovského a Jana Vernera, taktéž sopranistky Jany Koucké, violoncello v koncertantním Černohorském mírně distonovalo. Další průběh mozartovského festivalu slibuje bohatější dramaturgii, k chvályhodným počinům jistě patří zařazení děl méně známých či vůbec neznámých. !
D I VA D L O
Velikonoční koncert ve Stavovském divadle Jiří Petrdlík
N
a Velký pátek 9. dubna, 280 let od prvního uvedení, zazněly ve Stavovském divadle Janovy pašije BWV 245 Johanna Sebastiana Bacha. Pod vedením svého uměleckého vedoucího Marka Štryncla skladbu provedla Musica Florea. Ačkoli je považována za jeden z našich nejlepších orchestrů specializujících se na tzv. starou hudbu, interpretace se neobešla bez komplikací. Ty se projevily intonačními výkyvy zejména u dechových nástrojů a občasnou nevyvážeností zvuku tělesa jak ve vztahu k vokální složce, tak i mezi nástrojovými sekcemi. Podobné můžeme konstatovat i o sólistech. Rozsáhlá partie Evangelisty byla svěřena Jaroslavu Březinovi, který podal standardní výkon. Roman Vocel v úloze Ježíše byl většinou pod tónem, stejně jako korejský basista Ki Hyun Park, jenž ovšem zaujal příjemnou barvou hlasu. Kvarteto mužských sólistů doplnil Tomáš Černý, jehož tenor zněl místy poněkud operně. Altistka Jana Sýkorová se snažila o citově prožitý přednes, avšak nejlepší dojem zanechala sopranistka Ludmila Vernerová. Její lehký pěvecký projev ukázal, že má z interpretů největší zkušenosti s barokní duchovní hudbou. Kvalitní výkon podal Pražský komorní sbor (sbormistr Lubomír Mátl), jehož vstupy, především chorály, zajistily kompaktnost cyklu. I přes uvedené nedostatky je třeba vyzdvihnout úsilí Marka Štryncla a jím vedeného souboru o systematické pěstování historicky poučené interpretace barokní hudby.
Poněkud překvapivě zařadila dramaturgie před Janovy pašije pásmo velikonočních říkadel doplněných Janáčkovým cyklem Královničky. Protagonistou první části večera byla Dětská opera Praha v režii Jiřiny Markové – Krystlíkové. Hudebního nastudování se ujal sbormistr Milan Malý, který se zasloužil o vysokou hudební !
P R A H A ,
K I N O
úroveň vystoupení, jež publikum ocenilo vřelým potleskem. Závěrečná připomínka patří programovému letáku. Zvykli jsme si od Národního divadla na pečlivě vybavené brožury, a i když se jednalo o jednorázovou akci, mohla být tiskovina rozsáhlejší. !
E V R O PA
Jarní koncert „dechovkářů“ Zdeněk Šesták
V
e čtvrtek 15. dubna tohoto roku uspořádala Společnost dechové hudby při Asociaci hudebních umělců a vědců v sále kina Evropa v Praze – Dejvicích svůj tradiční jarní koncert. Představilo se tu celkem jedenáct autorů z Čech a Moravy, jejichž díla uváděl muž v tomto oboru nanejvýš respektovaný, skladatel Evžen Zámečník. Stojí za pozornost, že za dobu čtrnáctileté existence zmíněné společnosti se na přehlídkách tohoto druhu premiérovalo více nežli 400 skladeb. Je to číslo jistě úctyhodné, které svědčí o tom, že tento hudební žánr má stále co říci i dnes. Tak tomu bylo i na recenzovaném koncertě, kde se promítaly nejrůznější tendence a směřování tohoto žánru. Pryč už jsou dávno doby, kdy tu vládla, ba převládala tzv. lidovka, hovící spíše omezenějšímu vkusu „širokých mas“. A zřejmě překonaná resp. opuštěná se dnes jeví i cesta vnějškově napucované „estrádnosti“. Naopak folklornímu zázemí a jeho nové netradiční rozvíjení se
zdá být trvalým zdrojem obohacujícím invenci autorů. V tomto smyslu zdařile zkomponoval Pavel Staněk svou fantasii Jaro v Beskydech nebo zase z jiného estetického pohledu i Mojmír Bártek v harmonicky nekonvenčním Frýdlantském boleru, vtipně spojujícím rytmický exotismus s moravským intonačním materiálem. V tomto smyslu bylo záslužné připomenutí Slezského tance Rudolfa Kubína z operety Děvčátko z kolonie. Nesporně zajímavým pokusem vymanit tento žánr z omezující ba svazující tradice a přiblížit jej oblasti vážné hudby byla kompozice Passacaglia in D Jiřího Baiera. I když důslednost této polyfonní formy byla pojata spíše uvolněně a ne nějak striktně barokně důsledně, byla to skladba rozhodně zajímavá, ukazující, že kontrapunktické uchopení materiálu má i zde své místo. Tendence k vazbě na vážnou hudbu mají tu pochopitelně své místo, i když nemusí jít vždy o modernost typu Karla Husy a jiných často zvukově nekompromisních autorů. Podobné tendence ukázal vtipně ve své Grotesce pro fagot Evžen Zámečník, počína-
10 Hr0406.indd 10
26.5.2004, 11:23:31
F E S T I V A L Y , jící si netradičně už jen instrumentačním vybavením doprovodu. Skladba je nástrojově vděčně posazená, sólista tu ukáže na repetovaných tónech i um svého „jazyka“. Že v tomto vojenském dechovém ansámblu jsou další výteční sólisté, prokázali následující sólové skladby např. Otakara Pihrta Bacchanale pro trubku, Jaroslava Kohouta Selanka pro soprán saxofon a Bohuslava Sedláčka Balada pro baryton s krásnou lyricky pojatou kantilénou. Spíše v tradičnějším nicméně hudebně přesvědčivém duchu byly komponovány pochod Františka Maňase Petrov, Jaroslava Zemana Koncertní valčík a Vladimíra Studničky polka Ráno bývá moudřejší. Zajímavým pokusem o lyrickou skladbu byla Prostá píseň B. Hajduška, komponovaná na báseň Jana Čarka „Kdyby tu nic nebylo“, kterou známe spíše z dětských sborů. !
P R A H A ,
Několik připomínek v obecné rovině: 1) pokud jde o orchestraci, mám občas dojem, že stále převažuje typ vhodný v prvé řadě pro účinkování v terénu nikoliv v sále. Komornější zvukovost je využívána minimálně a přece i zde bylo v tomto směru dosti příležitostí. Jak jen byl v naznačeném smyslu půvabný pouhý dvojhlas ve Staňkově folklórní fantasii nebo vtipné vyústění Zámečníkovy skladby pro fagot! Myslím, že obohacování zvukového obrazu dechové hudby by se mělo vydat směrem k „symfonismu“ i touto cestou, pochopitelně při zachování specifiky žánru. Skladatelé (a asi většinou i aranžéři) jsou stále v zajetí představy, aby „to znělo“, proto se nadmíru dubluje apod. 2) „Jarní koncert“, jak zněl název této přehlídky, se už po několik let koná v sále bývalé-
R U D O L F I N U M
Pocta Leoši Janáčkovi
Č
eský spolek pro komorní hudbu uspořádal 14. 4. ve Dvořákově síni již svůj celkově dvoutisící stoosmaosmdesátý koncert, kterým tentokrát uctil nezaměnitelně originální tvorbu Leoše Janáčka. Punc nevšednosti však měla tento večer i programová nabídka koncertu, kterou dramaturg Spolku, dr. Ludvík Kašpárek, nekoncipoval, jak bývá obvyklé, pouze pro jedno komorní seskupení, ale vzhledem k výběru skladeb dokonce pro tři různé sestavy. V dílech z posledních čtrnácti let Janáčkova života, Smyčcovém kvartetu č. 2 „Listy důvěrné“, Sonátě pro housle a klavír a Zápisníku zmizelého se tak představilo Kubínovo kvarteto, houslista František Nový s klavíristou Vladimirem Hollym a sólisté Leo Marian Vodička (tenor) s Evou Garajovou (mezzosoprán), klavírista Michal Rezek a trojice pěvkyň Zuzana Hanzlová a Markéta s Terezou Mátlovými. Skvělý nápad, který nejenže Janáčka představil ve třech různých oblastech jeho tvorby, ale zároveň udělal z koncertu atraktivní událost, při níž si přišli na své jak milovníci skladeb kvartetních nebo sonátových, tak příznivci hudby vokální. Kubínovo kvarteto (Luděk Cap, Jan Niederle, Pavel Vítek a Jiří Zedníček), které koncert zahajovalo, se dílem Leoše Janáčka zabývá již od svého vzniku na ostravské konzervatoři. Jejich podání skladatelova Druhého smyčcového kvartetu je tudíž v detailech i celkovém formálním uchopení již dokonale zvládnuté a interpretačně zcela usazené a vyzrálé. Na můj vkus je však výrazově poněkud příliš uměřené. Myslím, že ostřejší dramatická vyhrocení, jaká předvedl např. v chudším nástrojovém obsazení v následující Ja-
náčkově Houslové sonátě František Novotný, by mu určitě nebyla nikterak na škodu. Novotný má krásný tón i skvělou techniku, a tak společně ve vynikající souhře s Vladimirem Hollym předvedl Janáčka nejen se všemi atributy jeho kompozičních delikates, ale i s jeho nezaměnitelnou vášnivostí, vygradovanou díky skladbě programu především v závěrečném Zápisníku zmizelého. Tento kantátový cyklus dvaadvaceti čísel pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír na text Ozefa Kaldy, kde se Janáček již vypořádal nejen s hudebním verismem, impresionismem a prvky expresionismu, ale i s hudebním vyjádřením síly erotické vášně, překonávající vžitou morálku, předsudky i existující vztahy, patří ke skutečným kompozičním
ho (?) kina v naprosté tmě, připomínající spíše „krematorium“. To pochopitelně nepřidává na intenzitě vnímání této hudby, jejíž poslání je přinášet radost. 3) Je nutné, aby sólisté museli za každou cenu hrát na mikrofon? Dochází tím pádem k nepříjemnému zkreslení zvuku. Je to ovšem i otázka ohleduplné instrumentace doprovodu. Koncert, na němž účinkovala Posádková hudba Praha AČR, byl jako obvykle velice dobře připraven šéfdirigentem pplk. Miloslavem Bulínem a kpt. Kamilem Mezihorákem. Příležitost k uplatnění svých sólistických schopností dostali Ivana Šaková a Robert Šicho (zpěv) a instrumentalisté Jan Janda (sopránsaxofon), kpt. Petr Hrstka (trubka), por. Václav Fürbach (fagot) a por. Jiří Kareš (baryton). ! skvostům 1. poloviny 20. století. Pro tenoristu však zároveň představuje i jeden z nejnáročnějších úkolů, jaké můžeme v kantátovém repertoáru pro tento hlas nalézt. Leo Marian Vodička se ale se všemi úskalími svého partu vypořádal -- především po stránce výrazové -- velice přesvědčivě: ne nadarmo patří Zápisník ke stálým součástem jeho repertoáru. Přičteme-li k tomu i výborné výkony ostatních interpretů, Evy Garajové (která se ve vínovo-černých šatech objevila na scéně podle Janáčkových pokynů v partituře pouze na své tři vstupy ke konci první poloviny díla), hlasově krásně sladěných pěvkyň Zuzany Hanzlové a Markéty a Terezy Mátlových (zpívajících v prostoru varhanní empory) i skvěle doprovázejícího Michala Rezka, nezbývá než konstatovat, že se jednalo o velmi pozoruhodný večer, jehož výrazné emotivní zaměření umocnilo i velmi sporé osvětlení Dvořákovy síně… ! Foto Zdeněk Chrapek
Hana Jarolímková
K O N C E R T Y
U klavíru Michal Rezek a Leo Marian Vodička jako Janíček
11 Hr0406.indd 11
26.5.2004, 11:23:32
F E S T I V A L Y , !
P R A H A ,
K O N C E R T Y
R U D O L F I N U M
Ars instrumentalis Pragensis Zdeněk Šesták
V
záplavě koncertů komorní hudby, jež v poslední době zažívá naše hlavní město, se občas setkáte s něčím opravdu výjimečným. Takovým byl koncert ansámblu Ars instrumentalis Pragensis, vedeného hobojistou České filharmonie Ivanem Séquardtem. Soubor, tvořený dvěma hoboji, fagotem a kontrabasem spolu s cembalem, měl ve svém prvopočátku jako předznamenání své činnosti sonátové dílo Jana Dismase Zelenky. Také tento koncert, konaný v Sukově síni Rudolfina dne 27. 4. v rámci abonentního cyklu „Filharmonikové a jejich hosté komorně“, měl jako dominantu v duchu této koncepce Triovou sonátu č. 3 B dur ZWV 181 tohoto českého barokního skladatele. S úžasem jsme se znovu zaposlouchávali do mistrovského podání této ojedinělé kompozice. Umělci, do jednoho vybavení nezbytnou virtuozitou, se chopili tohoto arcidíla s nebývalým zaujetím. Ve své době muselo svojí důslednou polyfonisační strukturou působit jako zjevení ne-li výplod chorého mozku. Skladatel slovanského rodu tu předestřel vizi souzvukové imaginace zdaleka předbíhající současný více či méně konvenční úzus. Stojíme dnes v údivu nad myšlenkovou suverenitou a jejím technologickým ztvárněním. I ostatní skladby bohatého programu nenechali návštěvníky koncertu na pochybách,
!
P R A H A ,
že umělecká zodpovědnost přístupu k dílům snese to nejpřísnější hledisko. Tak tomu bylo u triových skladeb Jana Čarta, Josefa Myslivečka i Jiřího Antonína Bendy. Jde vesměs o díla životná, navzájem dost kontrastující, naplněná svěží melodickou invencí. I když jde většinou o adaptace pro obsazení ansámblu, kdy původní instrumentář je jiný, vůbec nic to neubíralo na konečném výsledku. Dalo by se říci, že skladby z historické hudby snad neúmyslně představily tvůrce vyrostlé na našem teritoriu, kteří hledali své uplatnění v cizině. Nicméně dílo Zelenkovo i v této konsekvenci působilo jako neskutečný artefakt ve své podstatě až neuvěřitelně nadčasový. Nadčasový i z hlediska evropských slohových souvislostí. Zelenka nejen tímto svým souborem sonát ale celým svým kompozičním odkazem tu doslova trčí jako balvan, kterému ani dnes ještě plně dost dobře nerozumíme. Proto díky za tak krásné připomenutí díla tohoto tvůrce. A do vzdálené ciziny alespoň v titulu své kompozice se vydal i nedávno zemřelý skladatel Karel Sklenička (1933--2002). Musique de table, dopracovaná vynalézavě pro Ars instrumentalis Ivanem Séquardtem, je osmivětá svita s kulinářsky honosnými názvy jídel, jež byla podávána u královské tabule. Koho by nechaly netečnými takové exotické tituly jako např. Consommé royal (Královská polévka), Cuisses de grennouilles á la diable
L I C H T E N Š T E J N S K Ý
(Žabí stehýnka po ďábelsku), Gigot de chevreuil (Srnčí kýta) nebo Neige flambée aux liquers (Sníh flambovaný na likéru) atd. Sklenička tyto vábné pokrmy vychutnával podle svého gusta nanejvýš expresionistickým sobě vlastním hudebním tvaroslovím a jazykem, plným harmonicky extravagantních až naturalisticky neučesaných nicméně působivých postupů. Před posluchači se tu jakoby exponovala opulentní všehochuť královské kuchyně, hudba vtipná, místy až rozpustile pojednaná. Posluchačí dílo, připomínající občas až svéhlavou metodu takového Ivese, přivítali velmi vřele; pochopili záměr až surrealistický zmocnit se barokní svity na pozadí forem Entrée, Gigue, Air, Menuet, Allemande, Courante atd. Sklenička není typ autora, který by se snadno poddával posluchačovu vnímání. Je tu však něco, co si zřejmě vyžaduje dost času v osvojování si jeho hudebních často jakoby proti vší logice jdoucích neologismů. Ars instrumentalis Pragensis je soubor výjimečných kvalit. Není vůbec divu, že dosahuje takových skvělých úspěchů právě v cizině. Hra manželů Liběny a Ivana Séquardtových (hoboj, anglický roh), Luboše Hucka (fagot) a cembalisty Josefa Kšici, jinak dómského varhaníka, je excelentní. Tentokrát strhával na sebe svými jedinečnými virtuózními výkony v Zelenkovi i ten často zapomínaný v pozadí kontinua, kontrabasista Pavel Nejtek. Soubor je vlastně vzorným příkladem spolupráce členů České filharmonie a Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Co si lze přát lepšího pro hudební Prahu nežli takovou symbiózu? !
PA L Á C
Mladota Ensemble – soubor, který má co nabídnout Julius Hůlek
M
imořádný koncert v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce (14. 4.) patřil nevšednímu seskupení s názvem Mladota Ensemble. Členové souboru původně spolupracovali s houslistou Josefem Sukem při CD nahrávkách Dvořákova komorního díla. Účinkovali rovněž na koncertech konaných na Červeném Hrádku u Sedlčan, každoročním dějišti Festivalu Josefa Suka, a sídle šlechtické rodiny Mladotů, s jejímž souhlasem starobylé jméno včlenili do svého názvu. Z původně příležitostné spolupráce vzniklo – doufejme - stálé komorní seskupení, jež patří do svazku Sukova komorního orchestru. Popisovaný koncert byl zahájen příležitostným Duetem pro violoncello a kontrabas Gioachina
Rossiniho, efektně zpěvným, nikoli však plytkým třívětým celkem s pomalou větou uprostřed (Tomáš Strašil, Tomáš Vybíral). Oba interpreti si skladbu zjevně vychutnávali, exceletní byl zejména kontrabas (ve violoncellu se sem-tam ozval tónový kaz a menší intonační deficit). Grand sestetto Es dur Michaila Ivanoviče Glinky zaznělo už v plné sestavě houslí (Martin Kos, Dana Klimánková-Truplová), violy (Karel Untermüller), violoncella, kontrabasu a klavíru (Štěpán Kos). V souladu s vypointovaným raně-romantickým stylem salonního zabarvení soubor zaujal ušlechtilým zvukem, výbornou souhrou rytmickou i intonační. Vybral si dobře – ani zde nešlo o záležitost epigonskou, nýbrž o výraz autorova pochopení a zažití západoevropské hudby. Koncert po přestávce vrcholil olbřímím Kvintetem pro dvoje housle, violu, dvě violoncella
a klavír Franze Schuberta. Dílo nese posthumní opus 163, vzniklo tři měsíce před autorovou smrtí a je výrazem neobyčejné myšlenkové síly a hloubky i kompozičního mistrovství. Tak je také pojal a podal Mladota Ensemble, navíc s inovací úpravy partu druhého violoncella pro kontrabas, jejímž autorem je Tomáš Vybíral, jinak výrazná osobnost souboru. Rozsáhlá plocha plná překvapivých míst, technických obtíží (jak v jednotlivých partech, tak v kolektivní souhře) vyzněla – sledována s napětím – technicky zdařile a výrazově naprosto přesvědčivě. Jako bychom četli poutavou prózu nebo sledovali napínavý film. Věkem svých členů a krátkou dobou svého působení (prvně takto údajně koncertovali v září 2003) má opravdu mladý Mladota Ensemble vskutku co nabídnout. !
12 Hr0406.indd 12
26.5.2004, 11:23:33
F E S T I V A L Y , !
P R A H A ,
M U Z E U M
B E D Ř I C H A
K O N C E R T Y
S M E T A N Y
Hana Jarolímková
D
alší vystoupení v rámci nedávno zahájeného cyklu Smetanův klavír, který bude vzhledem ke 180. výročí narození a 120. výročí úmrtí tohoto velikána české hudby pořádán až do října letošního roku v celkem deseti českých městech spojených s jeho životem a v závěru vyvrcholí koncertem ve švédském Göteborgu, patřilo našemu přednímu klavíristovi, prof. Ivanu Klánskému. V útulném prostředí Muzea Bedřicha Smetany, odkud je nádherný výhled na úchvatné panorama Pražského hradu, jsme se tak 13. dubna stali svědky zcela mimořádného uměleckého zážitku, který nám leckdy nepřinesou ani koncerty v akusticky nejlépe vybavených sálech, kde se obvykle interpreti prezentují na těch nejkvalitnějších Steinwayích. Klánský nám totiž Smetanu, jehož dílo má rovněž kompletně nahrané na CD, představil ve zcela jiném světle, než na jaké jsme převážně zvyklí: a sice jako jemného, místy až snového romantika, jehož
!
T A N VA L D ,
K I N O
skladby mají svoji hlubokou filosofii a naprosto nepřekonatelnou poezii. V tomto duchu však nevyzněly pouze tři rozkošné skladbičky Pokladu melodií (Preludium, Capriccio a Finale) či čtveřice skladeb z Bagatel a Impromptů - Nevinnost, Idyla, Touha a Radost, ale rovněž Tři poetické polky op. 8 (Es dur, g moll, As dur), nebo výběr z Českých tanců II (Hulán, Obkročák, Sousedská a Skočná), které obvykle slýcháváme v podobě, v níž jsou na úkor půvabu a detailní drobnokresby jednotlivých hlasů zvýrazňovány především jejich prvky taneční. Ve srovnání s pojetím Ivana Klánského se tak syrově obnaží zcela neoddiskutovatelný fakt, jak je takové podání chudé a Smetanově naturelu vzdálené. Ivan Klánský je navíc skutečný Mistr zvuku, nonšalance a půvabu, které nezapřelo ani rozevlátě romantické a vysoce virtuosní pojetí závěrečné koncertní etudy Na břehu mořském. Opravdu krásný podvečer v duchu někdejších salónů vážné hudby, kdy jste s umělcem v úzkém kontaktu a vychutnáváte každý tón či i ten nejjemnější výrazový posun, kterými svou interpretaci obdaří. !
Ivan Klánský ponořen do hudby Bedřicha Smetany
J A S
Zázrak v Tanvaldě aneb obrození Tanvaldského hudebního jara Libuše Vedralová
J
Foto Zdeněk Chrapek
Půvabný podvečer s Ivanem Klánským aneb Smetana v rukou poety
eště před rokem jsme my, organizátoři Tanvaldského hudebního jara, uvažovali o tom, zda tento festival zrušit, nebo ho nechat dál zkomírat. Po koncertě, kde vystoupil violoncellista Jan Páleníček, jsme si mu postěžovali na neutěšený stav našeho festivalu a kupodivu naše nářky dopadly na úrodnou půdu. Jan Páleníček nám vyprávěl, jak se mu podařilo vzkřísit koncertní život mj. v Poličce. Znělo to neuvěřitelně, ale zaujalo nás to. Popravdě řečeno jsme vůbec nedoufali, že by se to v Tanvaldě, kde chodilo v posledním roce na koncerty patnáct až dvacet lidí, mohlo podařit. Naskytne-li se příležitost, nesmí se promarnit, a tak jsme Jana Páleníčka požádali o spolupráci. Nejdůležitějším krokem bylo získat pro celý projekt starostu města Petra Poláka a jeho prostřednictvím partnery festivalu. Náš projekt pana starostu velmi zaujal a dnes už mu můžeme za jeho iniciativu poděkovat. V sobotu 1. května se totiž uskutečnil zahajovací koncert 48. ročníku Tanvaldského hudebního jara již v nové podobě.
Celý večer byl zahájen v 18. 00 hodin vernisáží dětských kreseb žáků Základní umělecké školy v Tanvaldě. Vernisáž moderoval ředitel ZUŠ Jiří Lejsek a zpestřilo ji flétnové kvarteto žáků této školy. V 18. 30 hod. byla otevřena druhá výstava, a to akademického malíře Radoslava Valeše. Obrazy plné světla, veselých příjemných barev a originálních nápadů diváky příjemně naladily. V 19. 00 hodin bylo starostou města Petrem Polákem a dramaturgem festivalu Janem Páleníčkem slavnostně zahájeno nejen Tanvaldské hudební jaro, ale byl to start i pro celé „České kulturní slavnosti“, cyklus festivalů konaných pod záštitou Ministerstva kultury České republiky, jehož se od letošního roku stalo Tanvaldské hudební jaro součástí. Mezi další festivaly tohoto cyklu patří Martinů Fest, Bystřické zámecké slavnosti, Festival komorní hudby Český Krumlov, Královský hudební festival Zlatá Koruna, Pražské komorní slavnosti, Heroldův Rakovník a Trutnovský podzim. Zařazením do „Českých kulturních slavností“ postoupil Tanvald na pomyslném kulturním žebříčku o několik příček výš právě v den vstupu České republiky do Evropské unie. A právě
v tento den se ukázalo, že Tanvalďané do kulturní Evropy patří. Koncert, kde účinkoval Ensemble Martinů s Věrou Galatíkovou a Rudolfem Kvízem, byl jeden z nejkrásnějších, jež v Tanvaldě zazněly. Kombinace hudby B. Martinů, S. Bodorové a Z. Lukáše s nádherným slovem J. Skácela, J. Hory, M. Bureše a Fr. Halase a s podmanivými hlasy V. Galatíkové a R. Kvíze zanechala v posluchačích přes svoji náročnost hluboký dojem. Mlčky jsme pozorovali průběh celé akce a nevěřili jsme svým očím. Počet posluchačů se vyšplhal na desetinásobek, celý večer měl nebývale slavnostní atmosféru a dával příslib, že se na něj bude dlouho vzpomínat. První, co nás po skončení celé akce napadlo, byly úvahy o zázraku a kouzelnických schopnostech Jana Páleníčka. Nicméně se nám podařilo zůstat nohama pevně na zemi a uvědomili jsme si, že za tímto úspěchem stojí v nemalé míře, vedle organizačních schopností a velkého pracovního nasazení dramaturga Jana Páleníčka, také hlavní partneři Českých kulturních slavností „Zentiva“, „Česká spořitelna“, „Škoda Energo“ a „Lonka“, hlavní partner Tanvaldského hudebního jara „SEBA T“ a mnoho dalších včetně osvíceného pana starosty Tanvaldu Petra Poláka. Náš sen o obrození Tanvaldského hudebního jara, u jehož zrodu stál dr. Vladimír Šolín a jehož byl dlouholetým dramaturgem, se konečně začíná plnit… !
13 Hr0406.indd 13
26.5.2004, 11:23:33
F E S T I V A L Y , !
Ú S T Í
N A D
L A B E M ,
K O N C E R T Y
M Ě S T S K É
D I VA D L O
Pojedenácté v Ústí nad Labem Petr Zeman
S
probouzející se přírodou a prvními závany jarních větrů vrcholily v Ústí nad Labem horečné přípravy Mezinárodního festivalu sborového zpěvu (MFSZ), jehož jedenáctý ročník proběhl ve dnech 27. a 28. března. Festival vyhlašuje každoročně Město Ústí nad Labem a pořádá jej prostřednictvím Kulturního střediska Albis za spoluúčasti Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) a Městského divadla, v jehož prostorách se nesoutěžní přehlídka tuzemských i zahraničních sborů koná. Festivalový výbor zve k účasti na MFSZ nejrůznější sborová tělesa z domova a z ciziny a umožňuje tak velmi zajímavou a potřebnou konfrontaci se sbory místními a navázání nových partnerských kontaktů. První festivalový večer zahájil svým vystoupením Dívčí komorní sbor Pedagogické fakulty UJEP vedený Janou Teleckou a Vladimírem Kuželkou. Jejich pestrý repertoár velmi citlivě vybíral ze sborových kompozic domácích i světových a zahrnoval úpravy písní lidových i náročné skladby současných skladatelů. Předneseny byly s citem a odpovídajícím výrazem, který ústecké publikum, znalé kvalit tohoto tělesa, zaujal. Laťka byla nastavena vysoko, a tak sbormistři Smíšeného pěveckého sboru „Geológ“ ze Spišské Nové Vsi (Slovenská republika) Marta Nováková a Igor Grega neměli lehkou úlohu. Provedli náročné a zajímavé skladby výhradně „a cappella“ bez jakéhokoliv nástrojového oživení a právě to možná způsobilo, že jejich vystoupení vyznělo poněkud šedě. Ozdobou a vrcholem večera se stal Vita Dresdner Motettenchor ze SRN. Jeho sbormistr Matthias Jung vede pevnou rukou drážďanské konzervatoristy, jejichž hudebně teoretické zázemí proznívalo doslova každou notou v citlivě přednesených skladbách náročného repertoáru, složeného téměř výhradně z děl skladatelů dvacátého století. Ústecké publikum jejich výkon právem odměnilo potleskem vstoje. Ve druhém festivalovém večeru se představily vyrovnanými výkony dva sbory domácí a jeden zahraniční. V pořadí první vystoupil Smíšený sbor Pedagogické fakulty UJEP „Chorea Academica“ vedený Josefem Říhou a Jiřím Holubcem. Na dílech pouhých tří skladatelů předvedl výrazné hlasové a interpretační kvality a publikum zaujal hlavně světovou premiérou skladby Josefa Říhy Missa brevis, jejíž některé části sbor již v minulosti zpíval, jako celek však zazněla poprvé. Jeviště Městského divadla poté ovládl rakouský sbor Musica Capricciosa, jehož sbormistrem
je Kurt Dlouhy. Těleso vysoké muzikální úrovně předvedlo repertoár s velmi širokým záběrem od baroka po dvacáté století a pro zpestření neváhalo zařadit i lehčí skladby s využitím exotických hudebních nástrojů, mezi nimiž nechyběla ani tzv. dešťová hůl. Diváci, nadšení provedením Dvořákovy písně „Vyběhla bříza běličká“ v českém jazyce, si potleskem vynutili přídavek. Závěr večera a celého letošního festivalu patřil Ústeckému dětskému sboru se sbormistry Annou a Vlastimilem Kobrlovými a Petrem Zemanem. V konkurenci dospělých zpěváků obstály děti výborně a smeknutím pomyslného klobou-
ku je třeba ocenit zvláště provedení náročných skladeb Psalmus č. 8 (Petr Eben) a Angelus Domini (Cassia Just). Jedenáctý ročník MFSZ v Ústí nad Labem se do historie zapíše nejvíce velmi kvalitním zastoupením zahraničních sborů. Za jedenáct let konání festivalu se na pódiu Městského divadla vystřídalo 38 sborů ze třinácti zemí Evropy, ovšem tento suchý výčet není jediným výsledkem, který každoroční setkávání sborů a sbormistrů přináší. Kromě navazování nových kontaktů a vzájemných pozvání k návštěvě se totiž daří v Ústí nad Labem vychovávat náročného posluchače, který dokáže ocenit špičkový výkon v žánru sborového zpívání. Přejme proto MFSZ mnoho dalších let trvání, kvalitní zastoupení sborů a co nejvíce nadšených příznivců. !
Nadace B. Martinů ve spolupráci s HAMU vypisuje
9. ročník soutěže Nadace Bohuslava Martinů obor klavírní trio a smyčcové kvarteto Soutěž bude jednokolová, mohou se jí zúčastnit soubory z České a Slovenské republiky a kandidáti zahraniční, studující v ČR. Uskuteční se ve dnech 3. 12. - 4. 12. 2004 (rozlosování 2.12. odpoledne) na Hudební fakultě AMU v Praze.
Ceny: Klavírní trio: 1. cena: 15.000,- Kč, 2. cena: 12.000,- Kč , 3. cena: 9.000,- Kč Smyčcové kvarteto: 1. cena: 20.000,- Kč, 2. cena: 16.000,- Kč, 3. cena: 12.000,- Kč Zvláštní cena za nejlepší interpretaci díla Bohuslava Martinů ve výši 6 000,- Kč v oboru klavírní trio a 8 000,- v oboru smyčcové kvarteto. Součástí ocenění a současně podmínkou pro udělení ceny je vystoupení na recitálu vítězů dne 7. 12. 2004 v sále Bohuslava Martinů. Laureáti převezmou ceny osobně. Opakovaná účast nositelů 1. cen z předchozích ročníků soutěže tohoto oboru není přípustná.
Repertoár a podmínky soutěže: Klavírní trio: 1) W. A. Mozart: Trio B dur (KV. 254), G dur (KV. 496), B dur (KV. 502), E dur (KV. 542), C dur (KV. 548), G dur (KV. 564); L. van Beethoven: Tria op. 1, č. 1 –3 (jedno z trií). 2) B. Martinů: Trio č. 1 (Cinq pieces breves) H. 193; Bergerettes H. 275; Trio č. 2 d moll H. 327; Trio č. 3 C dur H. 332. 3) M. Ravel, A. Roussel, D. Šostakovič, V. Novák: Trio d moll op.27 Smyčcové kvarteto: 1) W. A. Mozart: 6 kvartet věnovaných J. Haydnovi: G dur (KV. 387), d moll (KV. 421), Es dur (KV. 428), B dur (KV. 458), A dur (KV. 464), C dur (KV. 465), čtyři „cellové“ kvartety: D dur (KV. 499), D dur (KV. 575), B dur (KV. 589), F dur (KV. 590). 2) B. Martinů: kvartety č. 2 – 7 (H. 150, 183, 256, 268, 312, 314) 3) C. Debussy, M. Ravel, A. Roussel. S. Prokofjev, D. Šostakovič, B. Bartók, A. Honegger, B. Britten, I. Stravinskij: Concertino. Soutěže se mohou účastnit soubory, které v den zahájení soutěže nepřesáhly součet 90 let (tria), resp. 120 let (kvarteta). Skladby budou hrány celé, porota si vyhrazuje právo na případné přerušení soutěžního výkonu. Celkové trvání programu nesmí přesáhnout 70 minut. Soutěž je přístupná veřejnosti, její výsledky budou vyhlášeny po skončení soutěže. Ubytování mimopražským účastníkům zajistí a hradí na přání pořadatel. Přihlášku a ústřižek složenky nebo doklad o bankovním převodu potvrzující úhradu správního poplatku ve výši 600,- Kč (tria) resp. 800,- Kč (kvarteta) na účet Nadace Bohuslava Martinů : ČSOB 3756671/0300 zašlete nejpozději do 30. 10. 2004 na adresu: Lucie Kábelová, Cihelná 2, 118 00 Praha 1. Informace , přihlášky: Lucie Kábelová, tel. 723732928, email:
[email protected] Vaší účast potvrdíme dopisem v polovině listopadu 2004.
14 Hr0406.indd 14
26.5.2004, 11:23:34
!
B R N O ,
K A T E D R Á L A
S V.
P E T R A
A
PA V L A ,
S T A D I O N
Velikonoční festival v Brně Věra Lejsková
A
ni 13. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby v Brně, konaný ve dnech 4. – 18. dubna, se nevymykal z tradice – na jeho zahájení bylo uvedeno Stabat Mater. Něčím však se přece lišil: na prvních dvou koncertech festivalu zaznělo toto dílo dokonce třikrát, přirozeně vždy od jiného autora, a tak měli posluchači možnost slyšet tři zásadně odlišná zpracování tohoto věčného námětu. Před téměř třemi stoletími vzniklé Stabat Mater G. B. Pergolesiho nemělo tragický podtext, vyznělo spíše mile, konejšivě, Inflamatus dokonce s jakýmsi nádechem veselosti. Dostalo se mu i skvělých pěveckých interpretů: polská sopranistka Agnieszka Bochenek-Osiecka, naše altistka Andrea Kalivodová (prožívající svůj part celým tělem, člověk by si ji představoval spíše v roli Carmen!), i vynikající ženská část Českého filharmonického sboru Brno. Zcela jiný svět se nám na tomtéž koncertu otevřel ve Stabat Mater Karola Szymanovského, kde se autor jeví spíše jako rebelant, patřičně se bouřící proti zlu. Neobyčejně sugestivně zapůsobila čtvrtá část zpívaná a cappella, dramatické vyvrcholení v páté části mohlo skladbu ukončit, než ta se v části poslední doslova rozplynula v éteru… K oběma sólistkám se zde přidal slovenský barytonista Gustáv Beláček i celý Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala), Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který se na celém večeru podílel, dirigoval Petr Vronský. Třetí Stabat Mater uvedené následujícího dne bylo od Antonia Vivaldiho, a i když zde nás tři století zcela určitě dělí, bylo jeho zpracování úplně jiné, než u Pergolesiho, spíše zkratkovité. Dojem byl zde umocněn skvělým výkonem amerického kontratenoristy Dereka Lee Ragina, který dominoval i v Salve Regina G. B. Pergolesiho, navíc byl svým bezprostředním vystupováním neobyčejně sympatický i lidsky. Úvod tohoto spíše komorního večera, z nějž vanula určitá něha a jas, patřil Domeniku Scarlattimu a jeho Salve Regina, kde se velmi sympaticky (ostatně jako vždy) uvedla Eva Dřízgová-Jirušová. Partnerem sólistů byl Janáčkův komorní orchestr s uměleckým vedoucím Zdeňkem Dejmkem. Zcela jiný svět se před námi otevřel 14. 4. na koncertu sboru Donských kozáků (jediný koncert, který se nekonal v katedrále sv. Petra a Pavla, ale v sále Stadionu – velmi mnoho bylo těch, na něž se lístky nedostaly!) – svět pokorných, tajuplných, slovanských Velikonoc. Fantastická ppp a dlouhodobé fermaty fascinovaly
K O N C E R T Y
Foto Petr Francán
F E S T I V A L Y ,
publikum při poslechu skladeb od 18. století po současnost. Během koncertu byly na pozadí promítány náboženské symboly a pravoslavné chrámy. Byl to večer jiný než obvykle, jakoby z něj vanula nostalgie potomků těch, co kdysi opustili svou vlast. Škoda, že letos se o festivalové koncerty nezajímala Čs. televize, přišla o mnoho pozoruhodností. ! Alena Borková
K
interpretačně vytříbeným večerům letošního ročníku patřilo bezesporu provedení významného oratoria Josepha Haydna Sedm posledních slov Vykupitele na kříži (6. 4.). Náročnou sborovou složku zde obstaral Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala), jehož krásný a kultivovaný zvuk je pověstný. Vynikajícího partnera měl v Rakousko-maďarské Haydnově filharmonii, která od roku 1987 studuje a soustavně natáčí dílo vídeňského klasika. Podařilo se jí - jako jednomu z mála orchestrů - vylehčit zvukový objem a jeho tvary tak, že byly srozumitelné i v nevýhodných akustických podmínkách katedrály sv. Petra a Pavla a zároveň ustoupit sólům. O tento sympatický fakt se přičinil rakouský dirigent Christian Schulz, jenž vykazuje vysoký stupeň citlivosti právě pro klasicismus. Hojně se jím zabývá i jako umělecký ředitel orchestru „Mozart Collegium Wien“. Oratorium znělo kultivovaně a současně žilo strhujícím výrazem. Kvarteto pěveckých sólistů tento dojem umocnilo. Hlasy sopránu (Eva Havlíčková), altu (Pavla Zbořilová), tenoru (Marek Olbrzymek) a basu (Aleš Procházka) byly barevně i silově vyrovnané, sladěné na bázi kvalitní pěvecké techniky bez pokleslých operních manýr - třpytivý soprán, barevně lahodný alt a tenor, temně jímavý a mimořádně nosný bas. Výrazově odlehčeněji, pestřeji a s patinou starobylosti se představil soubor Musica bohemica všestranného Jaroslava Krčka (16. 4.). Skladatel, dirigent a umělecký vedoucí tělesa statečně překonal nepřítomnost klíčového instrumentalisty Josefa Krčka a pěveckého sólisty Karla Jakubů - basová sóla rychle přetransponoval do své polohy a zvládl jejich pěveckou realizaci současně s dirigováním. Toto vystoupení osvěžilo závažnou atmosféru festivalu osobitým pojetím historické hudby. Kromě Bacha a Händela se objevila jména málo známých autorů 18. století (Oley, Artophaeus). Avšak také soudobé skladby Jaroslava a Josefa Krčka dýchaly koloritem českého středověku. Obklopeny charakteristickým závojem melancholie posunovaly výrazový význam
Americký kontratenorista Derek Lee Ragin se představil ve Vivaldiho Stabat Mater a v Pergolesiho Salve Regina. do dálek minulosti. Vtipně a opět s vysokým interpretačním niveau vyšly také Krčkovy úpravy starobylého folklóru. Zkušení instrumentalisté spolupracovali se subtilnějším sopránem Anny Hlavenkové a tenorem temnějšího zabarvení Jiřího Březíka. Prudký kontrast pak znamenal závěr festivalu s Cherubiniho kompozicí Regina coeli a oslavným Te Deum Hectora Berlioze (18. 4.). Večer proběhl ve znamení pathosu, v případě Berlioze nadměrně nadnesenému. Velkolepé, k vrcholnému romantismu směřující pojetí bylo ve své době progresivním projektem - tak o ně usiloval i dirigent Milan Kaňák - pro dnešního posluchače a v zesilující akustice chrámu znělo až drtivě. Otevřelo však okénko do velikášské mentality romantických proudů. Nádherně barevným tenorovým sólem obohatil pomalou část Aleš Briscein, sólista Státní opery Praha. Dirigent perfektně zvládl mohutný interpretační aparát (Český filharmonický sbor Brno, Státní filharmonie Brno a Kantiléna). V komornější skladbě Cherubiniho uplatnili své kvality Hana Šrubařová, Jana Ehrenbergová, Petr Julíček a Tomáš Badura. !
15 Hr0406.indd 15
26.5.2004, 11:23:35
Pátek, 11. 6. 2004 zámek, 17.00 hod.
Pocta Hanuši Schwaigrovi - vernisáž obrazů
Slavnostní zahájení Pondělí, 14. 6. 2004 Společenský dům Sušil 19.00 hod.
Úterý 15. 6. 2004 zámek, 19.00 hod.
Čtvrtek 17. 6. 2004 zámek, 19.00 hod
(koncert věnovaný 200. výročí narození Františka Sušila)
Pěvecký sbor Tregler, sbormistr - Marta Pořízková Pěvecký sbor Křížkovský, sbormistr – Karel Holeš Chrámový sbor Kroměříž, sbormistr – Jiří Kučera Jiří Hlaváč – klarinet Irena Černá – klavír Janáčkovo kvarteto
Sobota 19. 6. 2004
Karel Plíhal
zámek – nádvoří, 20.00 hod.
(folkový večer)
Neděle 20. 6. 2004
Byli při tom
zámek 17.00 hod.
Středa 23. 6. 2004 zámek 19.00 hod.
Pátek 25. 6. 2004 zámek, 19.00 hod
(setkání s těmi, kteří se podíleli na založení BZS)
Africké imaginace aneb 10 let jihoafrické svobody (africká hudba, foto, video, ukázky lidové tvorby)
Liza Joubert
- klavír, Olga
Černá - mezzosoprán
Ozvěny Pražského jara Smetanovo trio Olga Černá - mezzosoprán (koncert věnovaný 90. výročí narození Josefa Páleníčka)
Pocta Antonínu Dvořákovi Neděle 27. 6. 2004 Kostel sv.Jiljí, 18.00 hod.
Hr0406.indd 16
Filharmonie B. Martinů Zlín Bratislavský akademický sbor sólista: Jan Páleníček – violoncello dirigent: Ondřej Kukal
26.5.2004, 11:23:36
S T R Á N K Y !
B R N O ,
B E S E D N Í
D Ů M
Amadeus 2004 Věra Lejsková
N
Foto archív
ejúspěšnější dětská soutěž AMADEUS vstoupila do dalšího desetiletí! Je až s podivem, jak se myšlenka, vzniklá na brněnských ZUŠ Veveří a Fr. Jílka a inspirovaná koncertním vystoupením jedenáctiletého W. A. Mozarta v Brně, ujala, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Vždyť letos tvořili zahraniční účastníci celou třetinu přihlášených a nechyběli ani v té nejmladší kategorii do šesti let! Nejvíce jich přijelo z Litvy (7), Ruska (5), Rakouska (3), další byli z Polska, Slovenska, Bulharska a Ukrajiny. U nás se zapojilo do soutěže 17 měst, z Čech, Moravy a Slezska, těch ZUŠ ovšem bylo víc, -- jen z Brna čtyři – a to i soukromých; nejvíce žáků vyslala ZUŠ Klobouky u Brna a Praha Lounských, obě po sedmi. Po tři dny, 25.--27. 3., se tito pianisté setkávali v koncertním sále Besedního domu v Brně, kde také soutěž vyvrcholila závěrečným koncertem, snímaným brněnským rozhlasem. Kdo celou soutěž sledoval, byl svědkem poctivě připravených a s velkou zodpovědností předvedených výkonů, u mnohých už ukazujících
na vklad vlastní umělecké osobnosti. Zejména u „starších“ ročníků, 9--11 letých, od nichž jsme slyšeli suverénně zahrané skladby, které studují obvykle posluchači nižších ročníků konzervatoře, si člověk musel až násilně uvědomovat, že to jsou dosud děti a nikoliv profesionálové. Mezinárodní porota, jíž předsedal Doc. Jiří Skovajsa, proto také nešetřila oceněními, mnohé ceny dělila a udělila i řadu čestných uznání. Nejvíce se radovali dva účastníci: Jan Vojtek ze ZUŠ Fr. Jílka v Brně, který získal nejen 1. cenu v kategorii do osmi let, ale i mimořádnou cenu poroty za nejlepší výkon v 1.--3. kategorii, a byl i vyhodnocen jako nejlepší brněnský účastník, za což jej čeká cesta do Řecka. Další pak byla Kateřina Ondrušíková ze ZUŠ B. Martinů z Havířova, která získala 1. cenu v 6. kategorii, cenu za nejlepší provedení skladby W. A. Mozarta, cenu nejlepšího českého účastníka soutěže, a stala se i absolutní vítězkou Amadea 2004, za což se může těšit na vystoupení se Státní filharmonií Brno v příští koncertní sezoně. Oceněny byly i vyučující, které připravily nejvíce nejúspěšnějších žáků – když si tak člověk přečetl pozorně bulletin soutěže, tak zjistil, že na ZUŠ už máme stoprocentní feminizaci! Atmosféra této soutěže je nejen neopakovatelná, ale soutěž sama je i velmi poučná, proto
O
M L A D Ý C H
mi bylo líto všech paní učitelek, které musely odpolední soutěž opustit z důvodu vlastní výuky. Možná by pro brněnské ZUŠ měla být účast klavírních oddělení na sledování soutěže povinná, a to jak pedagogů, tak i žáků – v rámci výuky! – rozhodně by to oběma dalo mnoho. A ještě jedna věc mě napadá: možná by stálo za úvahu nezůstávat v repertoáru jen u klasiků, ale dát možnost vybrat si – samozřejmě kromě skladby W. A. Mozarta – i eventuálně skladbu 20. století? Pro děti by to bylo určité zpestření repertoáru – to ovšem nechávám na pořadatelích. A nyní už hlavní ceny: !
I. kategorie: 1. cena – Phan Hoang ANH, ZUŠ Fr. Jílka Brno, ped. Jana Nováková 1. cena – Johana Juríková, ZUŠ B. Smetany Karviná, ped. Anna Schwarzová 2. cena – Štěpánka Vojtášová, ZUŠ Jar. Kvapila Brno, ped. Jelena Kapitula 2. cena – Anastasia Stoljarenko, ZUŠ Lounských Praha, ped. Fatima Alekbarová 3. cena – Kateřina Potocká, SZUŠ Havlíčkův Brod, ped. Blanka Skálová 3. cena – Marie Šumníková, ZUŠ Žerotín Olomouc, ped. PhDr. H. Švajdová II. kategorie: 1. cena – Nora Novotná, ZUŠ Lounských Praha, ped. Fatima Alekbarová 2. cena – Julius Kigas, Kaunas, Litva, ped. Lilia Vasnevskaja 2. cena – Martyna Kučinskaite, Kaunas, Litva, ped. Aura Kučinskiene 3. cena – Elizaveta Nazarouk, Kaliningrad, Rusko, ped. Natalia Ravdina III. kategorie: 1. cena – Jan Vojtek, ZUŠ Fr. Jílka, Brno, ped. Jana Nováková 2. cena – Tereza Marečková, ZUŠ Veveří Brno, ped. Ludmila Fialová 3. cena – Júlia Novosedlíková, ZUŠ E. Suchoňa, Bratislava, ped. Alena Klattová 3. cena – Doroteja Pantič, Graz Rakousko, ped. Ludmila Satz IV. kategorie: 1. cena – Silvia Vaterl, Graz Rakousko, ped. Ludmila Satz 2. cena – neudělena 3. cena – Alžběta Pilerová, ZUŠ Veveří Brno, ped. Ludmila Fialová 3. cena – Daniyil Kerechanin, Sevastopol Ukrajina, ped. Olga Gorlakova V. kategorie: 1. cena – neudělena 2. cena – Petra Bílková, ZUŠ Šaldova Aš, ped. Jaroslava Reková 2. cena – Yaroslav Kerechanin, Sevastopol Ukrajina, ped. Olga Gorlakova 2. cena – Lucie Pokorná, SZUŠ Havlíčkův Brod, ped. Blanka Skálová 3. cena – Olga Punko, ZUŠ B. Martinů Havířov, ped. Oldřiška Štěpánková VI. kategorie: 1. cena – Kateřina Ondrušíková, ZUŠ B. Martinů, ped. Oldřiška Štěpánková 2. cena – Tereza Stachová, ZUŠ B. Martinů, ped. Oldřiška Štěpánková 2. cena – Petr Donev, ZUŠ Lounských Praha, ped. Martina Maixnerová 3. cena – Márton Kiss, Graz Rakousko, ped. Ludmila Satz
Po Kateřině Onrušíkové nejúspěšnější účastník soutěže, Jan Vojtek
17 Hr0406.indd 17
26.5.2004, 11:23:38
O
M L A D Ý C H !
Jaroslava Someše
D
oba, kdy programy divadelních představení téměř nabývaly na objemu množstvím titulů, uváděných u každého jména, je šťastně za námi. Se sáhodlouhostmi typu „Zasloužilý umělec X. Y., laureát Státní ceny, nositel Řádu práce a Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, čestný člen Národního divadla“ se už nesetkáváme. Dokonce jsme pochopili, že ani akademické hodnosti nemusíme prezentovat na každém kroku. Proto je udivující, že Petr Zuska jako nový šéf Baletu Národního divadla v Praze veřejné uvádění titulu „První sólista (sólistka) baletu ND“ zavedl. Nejde o titul samotný. První trojice oceněných si jej rozhodně zaslouží a jde o vyjádření jejich současné pozice v souboru. Problémem je právě zveřejňování. Jedná se o titul doživotní? Vrchol tvůrčích let je u baletního umělce nelítostně krátký. Bude takový sólista pořád „prvním“ i jako Vychovatel v Labutím jezeře nebo Král Florestan ve Spící krasavici? Nebo s poklesem výkonnosti používání tohoto titulu ztratí? To mu nutně způsobí větší bolest, než byla radost, když mu byl udělen. Už proto by postavení sólistické „jedničky“ asi mělo zůstat výhradně záležitostí uměleckých smluv.
V
posledních letech se u nás rozmáhá trochu podivný trend v operní scénografii.
O R L I C Í ,
Z U Š
J A R O S L A VA
K O C I A N A
Ivan Štraus
B
ěhem 46. ročníků se vynořilo několik učitelských osobností, které se na průběhu soutěže pro špičkově talentované děti naučily vychovávat také dorost český. Jaroslav Foltýn, Jiří Fišer, Pavel Kudelásek. Zdena Tomková, letošní jubilant Bohumil Kotmel st., Miroslav Novák a mnozí další, ti všichni si mohli ověřit, co funguje a co je naopak nevýhodné. V konečné fázi rozhoduje vždycky talent, protože ti nejlepší hrají za sebe, byť učiteli instruováni. Ale kdyby neměl talent, nemohl by Milan Al Ashab vyšívat Wieniawského Scherzo tarantellu v tempu, kdy se i leckterému porotci tmí před očima. Bez talentu by Gergana Haralampieva nedokázala svou kantilénou brát posluchačům dech. Jen vysoká míra talentu dovolila Petru Matějákovi zvládnout jak Ernstovu Poslední růži tak Wieniawského D dur Polonézu způsobem, který mu zajistil titul absolutního vítěze. Několik posledních ročníků KHS se také opakuje úkaz „Police nad Metují“, kde tamní mladý učitel Michal nejen že přivedl své dva syny na stupínky vítězů již několikrát, ale blaží nás i dalšími zázraky jako Aničkou Skálovou, jíž titul laureáta unikl doslova o fous, (protože je nedělitelný) a – ve spolupráci s J. Foltýnem – připravuje další Poličáky na vysoké úrovni. Maximální píle je dnes už? samozřejmostí, to rozhodující je učitelovo vzdělání a druh a míra talentu těch Zlatých dětí. V letošním roce byly i ty nejoslnivější technické výkony oduševnělé, s krásným a bohatě variabilním zvukem jak u našich, tak u cizinců. (Jaký význam má slovo cizinec teď, po vstupu nových zemí do EU?)
Tváří v tvář takovým zážitkům napadá člověka jen otázka: bude mít toto rodinné stříbro za pár let ještě komu hrát? Ministerstvo školství sice na Kociánku přispívá, ale o událost v oblasti vzdělání zcela mimořádnou se zajímá jen okrajově. Najde se větší množství kultivovaných sponzorů, kteří nejen přispějí materiálně, ale přijdou se také potěšit promě-
Petr Matěják, absolutní vítěz soutěže nou svých peněz v duchovní hodnoty mimořádné ryzosti? Ocení někdo vůli Davida Mirzojeva, který šel do tvrdé konkurence navzdory zlomenému prstu na pravé ruce a obstál? Jak často je stůl v Čechách bohatě prostřen!... Upozorňujme okolí, že „Kociánka“ píše vznešené a cenné stránky českých kulturních dějin! A přitáhněme politiky na tuto Superstarshow na nejvyšší možné úrovni! Podvodů v zábavním průmyslu je dost – na Kocianově houslové soutěži však pro ně není ani mrť prostoru. Víme to všichni? ! Foto archív
N
N A D
„Kociánka“ po čtyřicáté šesté
Střípník a jaře se u nás koná už tradičně velké cenobraní. Všem udílecím večerům, ať probíhají v Kongresovém centru, v Lucerně, v Dejvickém nebo Národním divadle, se říká slavnostní. Po pravdě řečeno, slavnostnosti v nich začíná být čím dál míň. Čestnou výjimkou zůstávají snad už jen večery Thálie. Mnozí kritikusové jim vytýkají přílišnou oficiálnost, ale zaplať Pánbůh za ni! Mezi udílením cen a pokleslou estrádou by snad měl být nějaký rozdíl. Ve většině případů se však stírá a člověk nabývá pocitu, že oceňovaní vůbec nejsou hlavními osobami večera. Dominantou se stávají vtipní moderátoři. Ceny se rozdávají jaksi mimochodem, udílení se téměř ztrácí v přívalu žertování a rozpačití laureáti přitom figurují jako trapné terče moderátorských šprýmů. Sál plný oficiálních hostů se většinou moc nebaví. Je znát, že publikum se sem nepřišlo zasmát. A pokud touží po zábavě někdo při přímém televizním přenosu doma u obrazovky, snad by mu stačilo přepnout na sousední kanál, kde jistě běží nějaké „klukoviny“.
Ú S T Í
Foto archív
S T R Á N K Y
Leoš Drda z nejmladší kategorie do 10 let si odnesl čestné uznání. Jeho idol, Pavel Šporcl, získal na ústecké soutěži titul laureáta v roce 1984.
18 Hr0406.indd 18
26.5.2004, 11:23:39
S T R Á N K Y Laureát KHS 2004: Petr Matěják (nar. 1988), Praha
IV. kategorie: 1. cena – Petr Matěják, Hudební škola hl. města Prahy, ČR 2. cena – Anna Skálová, ZUŠ Police nad Metují, ČR 3. cena – Markéta Říhová, Konzervatoř Praha, ČR 3. cena – Jakub Junek, Konzervatoř Praha, ČR 3. cena – David Mirzoev, Hudební gymnázium 3. cena – J. Nerudy Praha, ČR
I. kategorie: 1. místo – Bergama Haralampieva, ZUŠ Odry, ČR 2. místo – Julie Svěcená, Hudební škola hl. města Prahy, ČR 3. místo – Peter Mojzeš, Hudební škola hl. města Prahy, ČR II. kategorie: 1. místo – Matouš Michal, ZUŠ Police nad Metují, ČR 2. místo – Tanja Sons, Slovinsko 3. místo – Šimon Michal, ZUŠ Police nad Metují, ČR 3. místo – Markéta Klodová, ZUŠ Havířov, ČR 3. místo – Elena Viktoria Putterman, USA III. kategorie: 1. místo – Satana Christian, Německo 2. místo – Niklas Liepe, Německo 3. místo – Marie Korpasová, ZUŠ Ostrava – Hrabůvky, 3. místo – Ostrava, ČR
Cena „Editio Bärenreiter Praha“ pro Laureáta KHS 2004: Petr Matěják, Praha Cena „Editio Bärenreiter Praha“ pro pedagoga, jehož žák se stal Laureátem KHS 2004: Prof. Jiří Fišer Cena Nadačního fondu mistra Jaroslava Kociana pro nejlepšího interpreta skladby Jaroslava Kociana: Elena Victoria Putterman (nar. 1992), USA, 3. cena II. kat. Cena EMCY za vynikající interpretační výkon: Petr Matěják, Praha Diplom za vynikající klavírní doprovod: Daniela Foltýnová, Hana Forsterová, Martina Hájková, Arnošt Střížek
!
B E S E D A
C H R U D I M ,
C H R U D I M S K Á
Festival v Chrudimi Jiří Kopecký
C
hrudimský festival má za sebou jen několik málo ročníků, přesto tkví pevně v jasném odkazu, který určuje i lákavou dramaturgii. Setkávání mladých lidí v Chrudimi bylo na počátku „náhražkou“ za finančně náročnější pražské „Dny Hudební mládeže“. Letos se „Dny“ opět uskutečnily („náhodou“ ve stejném termínu, 23.--25. 4.), athénský festiválek podpořily chrudimské kulturně-vzdělávací instituce a z rozhádané Hudební mládeže zbyly organizátorovi myšlenky Františka Kovaříčka, jenž se zřejmě v hudebním nebi nestačí divit, co že se to s „jeho“ HM ČR děje. Tomáš Židek chytře využil sil regionu, dramaturgicky vyšel z roku české hudby (jeden z pátečních koncertů např. nabízel skladby Josefa Bohuslava Foerstra, Miloslava Kabeláče, Klementa Slavického!), víkendový pobyt zpestřil veselostmi – výletem (do vesničky Kočí, kde UNESCO chrání kostel sv. Bartoloměje), plesem, společným zpíváním. Z událostí, které jsem v sobotu zažil, vybírám ty, které si opravdu zasloužily pozornost. Dopoledne vystoupilo v sále Chrudimské besedy trio studentů Pardubické konzervatoře, a přestože jejich společná práce je teprve v počátcích, posouzení jejich výkonů už snese „neshovívavě objektivní“ měřítka. Elegii Josefa Suka zahráli příliš hlídaně (každý víc za sebe než spolu), ale nad Dumkami by snad zajásal i Antonín Dvořák; jednoduchá koncepce šesti kusů „pomalu-rychle“ nesvedla publikum k nudě, dumky byly zádumčivé i svěží při přesné a vyvážené souhře. „Tvář“ tria charakterizují ony neuvěřitelně přesné nástupy a kultivovaný, jemný zvuk, do kterého své spoluhráče nutí klavírista Vlastimil Jurčík. Tento rys má však i svá úskalí. V Pohádce pro violoncello a klavír Leoše Janáčka interpretoval Jan Žalud sčasovky jako dramatické, motivicky vý-
znamné útvary, zatímco v klavíru zněla pouhá figurace. Smetanova dua Z domoviny nepostrádala roztančený tah. Iva Kramperová je přirozeně sebevědomou a pohotovou houslistkou, prsty klavíristy předváděly virtuózní hru, ovšem příliš slabý úhoz nedonesl vždy všechny tóny až k uchu. Nicméně pokud se stane práce se zvukovými nuancemi východiskem tohoto tria, může se dostat až ke kouzelnému světu impresionismu. Večerní představení v divadle Karla Pippicha měli „na svědomí“ opět umělci z Pardubic. Orchestr posluchačů konzervatoře řídil v první polovině „otcovský“ Otakar Tvrdý. Choreografie tří částí z baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky se ujala Lenka Demlová, její žáci ze ZUŠ Pardubice v Havlíčkově ulici sice neodtančili své „špičky“ čistě, ale zato s chutí. Po přestávce se taktovka ocitla v široce rozmáchlé ruce Vladimíra Kulíka, rychlejší tempa i ocelovější zvuk orchestru se dobře hodili k jednoaktovce V studni Viléma Blodka. Známky neprofesionality se pochopitelně projevily ve sboru, ale bohužel také v tradiční a místy trapné režii Emílie Zámečníkové. Kvarteto sólistů předvedlo vyrovnané kreace. Velké herectví od Lidunky nikdo neočekává, Lenka Prokopová se navíc statečně poprala s chraptivými hlasivkami a dokázala slibně objemný soprán rozsvítit. S komediálním talentem umí Aleš Nehněvajsa pracovat, jeho nosný tenor by si jistě zasloužil další rozvíjení. Převtělení Jarmily Kosinové do staré Veruny bylo dokonalé, skutečný věk prozrazoval jen čerstvý a měkký alt. Bas Lukáše Hynka-Krämmera, sólisty pražské Státní opery, nepotřebuje zvláštní komentáře, je velký a ve výslovnosti zřetelný. Pro hudební život východních Čech má Pardubická konzervatoř nepopiratelný význam, a je správné, že chrudimský festival je jedním z těch kteří to potvrzují. !
O
M L A D Ý C H
Dekorace jsou většinou pusté a šedé, nezajímavé a působící tak univerzálně, že se v nich dá buď odehrát všechno, nebo nic. V zahraničí se s podobným odtažitým stylem sice můžeme setkat také, je to však jen jeden z mnoha směrů a rozhodně ne ten nejčastější. Možnost výpravné podívané, s níž přitom v mnoha případech skladatelé i libretisté přímo počítali, je však našimi jevištními výtvarníky označována za nemoderní, zastaralou, překonanou atd. Je proto velmi zajímavé, že titíž scénografové, jakmile se ocitnou na poli muzikálu, výpravností přímo překypují a náhle dobře vědí, že správná show k hudebnímu divadlu patří. A tak i v českých muzikálech vjíždějí na scénu koráby, hroutí se chrámy, shůry se snášejí barikády atd. Z tohoto hlediska by ale asi neměl být rozdíl třeba mezi Samsonem a Dalilou a Jesus Christ Superstar nebo mezi Modrovousovým hradem a Draculou. Chce-li dnes, zejména u mladého publika, opera konkurovat muzikálu, nemůže předem rezignovat na to, co k ní vlastně odjakživa patří – tedy, že i operní divadlo souvisí se slovem „dívati se“ a že sluchové zážitky v něm má podtrhovat zrak. V poslední době to pochopil např. Milan Ferenčík při Carmen ve Státní opeře Praha a jeho scénografie spolu s kostýmy Josefa Jelínka je (přes rozporuplné přijetí inscenace u kritiky) jistě jednou z příčin diváckého úspěchu.
U
vedení Smolkova Nagana na scéně Stavovského divadla zaznamenalo zřejmě největší mediální kampaň v dosavadních dějinách české opery. Nechci tu řešit otázku, nakolik jde o „výsostně umělecký artefakt“, jak tvrdí vedení Národního divadla, a nakolik spíš o nákladnou recesistickou show. Zaujalo mě jedno z mnoha interview, které poskytl režisér inscenace Ondřej Havelka. Hovořil o vzniku díla, jehož autoři prý při hledání námětu „cítili, že opeře vždy nejvíce slušela témata vznosná, patetická, hrdinská. A tak přemýšleli, kdo jsou nejslavnější hrdinové dnešních dnů. Logicky tedy dospěli k tomu, že jsou to naši vítězní hokejisté z Nagana.“ Takže Rienzi, Ivan Susanin, Dalibor a Dominik Hašek. Ale je to opravdu tak? Pod pojmem hrdinství si snad pořád ještě představujeme překročení hranice pudu sebezáchovy a nasazení života pro záchranu nějakého jedince nebo národa, statečný čin v boji, sebeobětování se za nějakou vznešenou ideu. Ale – fanoušci prominou – sportovní utkání je i při obrovském zatížení jak těla, tak ducha, stále jen hra. A hra a hrdinství nejsou navzájem kompatibilní. Z vítězů her se stávají mediální hvězdy, zatímco zpráva o občasných opravdových hrdinských činech novinami a televizí sotva proletí.
19 Hr0406.indd 19
26.5.2004, 11:23:39
Z A D Á N O
P R O
46. Smetanova Litomyšl ve znamení Braniborů
Z
načná pozornost je letos věnována mnohým jubilantům české hudby a asi každý postřehl, že středem zájmu jsou Antonín Dvořák a Leoš Janáček. Pořadatelé Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl, jehož 46. ročník se ve skladatelově rodišti uskuteční 17. –27. června, připomínají, že kulatá jubilea se týkají i zakladatele české národní hudby Bedřicha Smetany, od jehož narození uplynulo 2. března 180 let a 12. května jsme si připomněli 120 let od jeho úmrtí. I o tom a také o přípravách blížícího se festivalu jsem si povídala s ředitelem Smetanovy Litomyšle Janem Piknou a dramaturgem přehlídky Vojtěchem Stříteským. Pánové, není vám trochu líto, že Bedřich Smetana stojí poněkud ve stínu větších oslav a připomínek Dvořáka resp. Janáčka? Jan Pikna: Tak trochu jsme již na tento stav zvyklí, to není jen situace tohoto konkrétního roku. Je na nás, abychom s tím něco pozitivního dělali. Snažíme se o to dlouhodobě a já věřím, že to návštěvníci festivalu (a nejen ti) pocítili a pociťují. Rozhodně nejsme nijak ublížení, naopak: sami v našem festivalu uvádíme Janáčka a dílu Antonína Dvořáka věnujeme skutečně mimořádný prostor. Vojtěch Stříteský: To ani jinak není možné. Uvádět jen Smetanu a beze všech souvislostí, poukazů na vazby a vlivy na jiné skladatele, to by bylo samoúčelné. Již dlouho se snažíme v dramaturgii právě o „vidění a slyšení v souvislostech“, k tomu nám dává festival velkou příležitost a prostor. A musím dodat, že nám směrem ke Smetanovu odkazu letos udělalo radost i nemálo zajímavých projektů našich kolegů, pořadatelů hudebních přehlídek, v Plzni, v Praze, i jinde. Co konkrétního jste na „téma Smetana“ připravili v letošním festivalu vy v Litomyšli? J. P.: Předně je třeba říci, že oslavy se netýkají jen a pouze festivalu. V podstatě po celý tento rok pořádáme či se alespoň podílíme na zajímavých projektech, souvisejících se Smetanovým jubileem. Velkou akci na zámku jsme připravili přímo na jubilejní den 2. března, nyní je festival, na němž je Bedřich Smetana zastoupen skutečně reprezentativně. Při něm se uskuteční nejen velká mezinárodní muzikologická konference „Bedřich Smetana v proměnách času 1824–1884–2004“, ale v Domě U Rytířů také výstava „Prodaná nevěsta známá i neznámá“. Na poště bude používáno jubilejní příležitostné razítko, k právě vycházejícím poštovním známkám vydáváme Pamětní listy. V září bude 31. Mladá Smetanova Litomyšl, v říjnu chystáme do zámeckého pivovaru výstavu vizuálních variací Marie Šmídové Karell na téma Má vlast. V. S.: Zajímavé je, že například o akci 2. března, kdy starosta Litomyšle v roli pivovarského sládka Smetany narazil pro několik set návštěvníků sudy s pivem a tančil po nádvoří s děvečkou, která mu přiběhla oznámit narození malého Bedříška, pro-
jevilo masivní zájem tolik novinářů, rozhlasových i televizních stanic. Pak nám skutečně může přijít trochu líto, když ty „vážnější projekty“ je velký problém mediálně prodat. Ale doba je poněkud povrchní, takže nás to zase až tak moc nepřekvapilo. Kterému projektu vy sami přikládáte největší důležitost? J. P.: Určitě uvedení Smetanovy operní prvotiny, Braniborům v Čechách. Na Smetanově Litomyšli se hráli naposled v roce 1961 a třiačtyřicet let je nemravně dlouhá doba. Jistě to souvisí i s tím, že ta opera nikdy neměla na růžích ustláno a naši festivaloví předchůdci neměli mnoho příležitostí ji k nám přivézt. Jsme upřímně rádi, že se po vlastní produkci Dalibora v roce 2000 znovu aktivně podílíme na vzniku smetanovské inscenace, která by nejspíš bez našeho vkladu, příspěvku (a také dotace z projektu „Česká hudba 2004“) vůbec nevznikla. Řada zástupců operních domů v naší zemi říká: my si nemůžeme Smetanu dovolit hrát, nechodili by nám diváci, byl by to ekonomický propadák. Zajímavé, my máme v desetitisícové Litomyšli na Smetanu vždycky vyprodáno! Myslím, že pokud se budou Smetanovy opery inscenovat tak kvalitně a pozoruhodně, jako např. Čertova stěna v pražském Národním divadle Davidem Pountneyem, lidé na ně budou chodit vždycky. V. S.: S Branibory je to pro nás dlouhá historie. Když jsme jako nový štáb přebírali v roce 1992 festival, dali jsme si, nyní už vím, že dosti ambiciózní plán, uvést do konce milénia kompletní Smetanovu operní tvorbu. Nicméně se nám to, včetně koncertního provedení fragmentu Violy, podařilo. Ovšem až na jedinou výjimku: a tím byl právě Smetanův operní debut. Inscenace Braniborů v té době nikde nebyla, od záměru zařadit do programu Léblovo představení v ND Praha jsme po jeho návštěvě rychle ustoupili. Pak jsme navrhovali vlastní produkci, ale buď to shořelo na financích, nebo jiných okolnostech. Byl jsem i svědkem argumentace, že tento titul není při tehdejší příležitosti našeho vstupu do NATO tou nejšťastnější volbou. No, je to za námi, jen doufáme, že když jsme nyní čerstvě v EU, nevyvolá to zase nějaké podivné konsekvence.
Ale ani zrod těchto Braniborů neprobíhal snadno. Od první chvíle, kdy jsme pocítili, že vzniku inscenace, chceme-li ji mít, musíme intenzivně pomoci, vyskytovaly se nějaké potíže. Domluvili jsme se s vedením Janáčkovy opery ND Brno na koprodukci, ale záhy tam byli řízením pověřeni jiní lidé, s nimiž jsme nesdíleli stejný názor na inscenační princip (poloscénická verze nám naprosto nevyhovovala). Přišlo nové vedení, s ním jsme byli domluveni rychle, Braniboři se budou několikrát hrát v budoucí operní sezoně i v Brně. Je dobře, že tak inscenace neskončí jen u dvou provedení v Litomyšli. Režisérem měl původně být Juraj Jakubisko, ale ten musel vloni na podzim neplánovaně převzít režii filmu s Frankem Nerem a Branibory tedy v Litomyšli odříci. Nakonec nám vyšel vstříc ředitel Opery SND Marián Chudovský a nesnadného úkolu zrežírovat tuto Smetanovu operu se ujal. Viděli jsme v Bratislavě např. jeho Pannu Orleánskou a jsme si jisti, že je to ta správná volba. Podobně spokojeni jsme i s osobou dirigenta. S mladým, ale již erudovaným Jaroslavem Kyzlinkem máme výborné zkušenosti. Ale to nejen my, samozřejmě. Je již jisté obsazení pro litomyšlská představení a kdy se konají? V. S.: V dubnu došlo ještě k některým korekcím, ale myslím, že můžeme prozradit alespoň to, že Jírou bude slovenský tenorista Alojz Harant, Tausendmarkem Vladimír Chmelo, Wolframem Jan Hladík, Oldřichem Ladislav Mlejnek a kmeta bude zpívat Richard Novák. J. P.: Představeními Braniborů v Čechách letos Smetanova Litomyšl začíná. 1. premiéra se koná ve čtvrtek 17. června od 21.00 hodin, 2. premiéra o den později, 18. června, rovněž se začátkem v devět hodin večer. Páteční představení je již nyní prakticky vyprodáno, vstupenky v cenové relaci od 180,-- do 380,-- korun jsou k dispozici na čtvrtek. Chtěli bychom do Litomyšle srdečně pozvat nejen odbornou veřejnost, která si představení jistě ujít nenechá, ale zejména všechny milovníky české opery. Je samozřejmě těžké dopředu slíbit výjimečný výsledek, ale jsme si jisti, že určitou výjimečností je již samo toto ojedinělé nastudování a že všichni brněnští i hostující umělci udělají pro zdar věci maximum. Génius loci zámku, samotné Litomyšle i těsná blízkost rodné světnice Bedřicha Smetany mohou být mocným inspiračním zdrojem interpretům; návštěvníky však tyto vlivy a atmosféra okouzlují v jiném směru již dlouhá léta taktéž. Pro úplnost dodejme, že vstupenky na 46. Smetanovu Litomyšl je možné zakoupit osobně v kanceláři SL v zámeckém pivovaru (otevřeno od pondělí do pátku 9.00–16.00), nebo si je objednat poštou na adrese Smetanova Litomyšl, o. p. s., Jiráskova 133, 570 01 Litomyšl. Pořadatelé jsou připraveni i na telefonické a faxové objednávky na čísle 461 616 070, e-mailové žádosti jsou vyřizovány na adrese
[email protected]. Též je možné využít internetový on-line rezervační systém na adrese www.smetanovalitomysl.cz ! Připravila Hana Jarolímková
20 Hr0406.indd 20
26.5.2004, 11:23:40
Z A D Á N O
P R O
V
při rozsvěcení vánočního stromu, nebo série vánočních koncertů v Sedlčanech apod. MJC se letos v březnu zúčastnil krajské soutěže ZUŠ v Brandýse nad Labem (04. 03. 2004) a obsadil pozoruhodné první místo s tím, že po-
Foto Václav Kabát
ýchova a podpora hudebních talentů hrajících na perkusní nástroje se pomalu v naší republice začíná rozvíjet a to na všech typech hudebních škol. S vlastním projektem na využití zájmu mladých lidí přišel bývalý hudebník, nyní úspěšný podnikatel pan Václav Kabát a to v roce 2002. Již v následujícím školním roce v září 2003 při ZUŠ Sedlčany za podpory všech rodičů a města Sedlčany vznikl soubor pod názvem MARIMBA JUNIOR CLUB. Město Sedlčany zapůjčuje prostory kulturního domu jedenkrát v měsíci pro zkoušky (MJC má svoji vlastní zkušebnu-bicí studio). K dispozici jsou vedle základních hudebních nástrojů melodické bicí nástroje značky YAMAHA – zvonkohra, marimba, xylofon, vibrafon. Zakladatel a sponzor pan Kabát chce naplnit svoji vizi a to ukázat vděčným posluchačům, že na bicí nástroje se dají hrát krásné líbivé skladby, které potěší posluchače všech generací. Členové souboru jsou do práce zaníceni, a tak pod vedením pana Kabáta rozvíjejí svoji muzikální stránku mladí hráči ve věku od 8 do 12 let Václav Kabát ml., Jan Kabát, Anna Severová, Eva Zdeňková, Jiří Zdeněk, Denis Medvedev a Ondra Piroutek. Tito mladí lidé mají za sebou již 10 koncertů – uveďme např. Staroměstské náměstí v Praze
Foto Václav Kabát
Marimba Junior Club - MJC
stupuje do celostátního kola, které se konalo dne 24. 4. ve Vysokém Mýtě a neuvěřitelné se stalo skutkem – MARIMBA JUNIOR CLUB obsadil v celostátní soutěži první místo, když druhé nebylo uděleno. S takovým náskokem se mladí perkusionisté představili poprvé u nás. Ukazuje se, že když se muzicírování dělá s láskou, dokáží se mladí žáci nadchnout. A to měl právě pan Kabát na mysli, když zakládal CLUB, aby spojil příchuť pohody a společenství lidí jež spojuje společný zájem. Právě marimba, jako rytmický nástroj, přináší mimořádné potěšení ze společného muzicírování. Projekt MJC je určen pro všechny, kterým není lhostejné jak vyrůstají naše děti a jsou ochotni přispět pro rozvoj jejich osobnosti již v útlém mládí. Pan Kabát (nar. 27. 1. 1961) prožil své dětství ve středočeské vesnici, ale již v 15 letech odešel na pražskou konzervatoř, kde studoval obor fagot a později i bicí nástroje. Je spoluzakladatelem hudební skupiny ŽENTOUR, kde působil jako bubeník. Po dokončení studií působil ve Filmovém symfonickém orchestru, dále hrál na bicí v orchestru V. Hybše a v dalších významných tělesech. Později hudební pole opustil a začal se věnovat podnikání v papírenském průmyslu. Právě díky jeho finančnímu zázemí mohl podpořit nákup perkusních nástrojů pro MJC od firmy CMI Melodia a. s. – YAMAHA z Hradce Králové. !
21 Hr0406.indd 21
26.5.2004, 11:23:41
H O R I Z O N T
Emil František Burian: „Moje dílo Češi příliš neznají“
T
ěmito slovy uvedl E. F. Burian v lednu 1959 patrně poslední besedu s návštěvníky svého divadla D 34 Na Poříčí (dnešní Divadlo Archa). Burian si dovedl vytvořit vlastní obecenstvo a pěstovat vědomí vzájemné pospolitosti. Pamatuji, jak na mě – venkovského studenta – někdy v polovině padesátých let silně zapůsobilo, když Burian před představením procházel hledištěm a jako správný hostitel vítal příchozí. Ve foyer a na schodišti byly k vidění výstavy vybraných výtvarníků a uměleckých fotografů, na komorních koncertech vystupovalo Československé kvarteto, případně jiní interpreti s novinkami známých i začínajících autorů. Největším zážitkem byly ovšem hry samotné v Burianově režii, ať to byla Vojna, geniální montáž z textů k písním a tancům podle Erbenovy sbírky, Opera z pouti na text lidové hry „O Františce, dceři krále anglického a Honzíčkovi, synu kupce benátského“ nebo činoherní představení s Burianovou scénickou hudbou (Dykův Krysař, Benešové Věra Lukášová, Puškinův Evžen Oněgin nebo Dostojevského Bílé noci). Odcházel jsem domů po Hlávkově mostě toulavým krokem jako omámený, neschopen rychlého návratu do všední noci. Malý muž s výrazným obličejem a uhrančivýma očima byl na divadle velkým mágem, který dovedl dát jednoduchými prostředky, leč s obrovskou imaginací a sugestivitou každému představení naléhavou působivost. Burianovo poetické divadlo, to byl pojem, který byl znám nejen v Praze, ale všude, kde se dělalo avantgardní divadlo. Když si Burian postěžoval, že se o jeho díle málo ví, neměl na mysli divadelně režijní tvorbu, nýbrž řadu dalších aktivit: v oblasti literární a literárně dramatické, v badatelské činnosti (orientované zejména na hudební teorii, estetiku, etnografii a teatrologii) a ze všeho nejvíce ve skladatelské tvorbě zaměřené na koncertní publikum. Na to, že také uspěl jako divadelní a filmový herec, jazzový zpěvák, instrumentalista a hudební klaun, ani nepomyslel. Skladatelskou tvorbu kladl na první místo, neboť dobře cítil, že ze všech rodově zděděných predispozic byl nejvíce obdarován hudebním talentem. Však také se to zřetelně projevovalo v jeho veškeré umělecké tvorbě. Nejen hudební, ale i divadelní kritikové
si už před válkou všimli, že Burianova divadelní poetika vycházela z obecných strukturálních principů hudby, a že právě tím dosahovaly jeho inscenace u obecenstva tak silný emocionální účinek. Po 45 letech, která uplynula od posledního Burianova besedování s obecenstvem (zemřel téhož roku 9. srpna) je třeba přiznat, že všímavější k jeho odkazu jsou divadelní umělci než hudebníci (přesněji hudební manažeři a byznysmeni). Od té doby, co tito lidé ovládli hudební trh, klesl zájem o Burianovu hudbu téměř na nulu. Na-
hu Jazz z roku 1928 se přeptávali hlavně mladí lidé, několika interpretům jsem obstaral na jejich přání u nich nedostupný notový materiál. Ze zahraničních umělců musím zmínit alespoň Herberta Herberse, který v roce 2000 oslavil první desetiletí svého amsterodamského souboru Ebony Band jubilejním cédéčkem. Do exkluzivního výběru skladeb zařadil též Burianův cyklus barových šansonů Cocktaily (1926) od Vítězslava Nezvala pro zpěv a jazzový orchestr. Myslím, že je to první Burianova skladba, která byla natočena v zahraničí. Nepochybuji, že i naši interpreti by s chutí věnovali své síly Burianovu dílu. Museli by však najít někoho, kdo je organizačně a finančně podpoří. Burian byl posedlý prací a proto, třebaže nejvíce času věnoval divadlu, mohl po sobě zanechat i rozsáhlou hudební pozůstalost. Bohužel mnoho skladeb je neúplných. Burian příliš nedbal o uchování svých opusů, o některých víme jen ze sekundárních zdrojů (nejčastěji z novinových kritik a článků nebo z hlášení Ochrannému svazu autorskému), mnohé skladby jsou poztrácené mezi interprety a některé z nich v záchvatech sebekritičnosti nebo ideové zmatenosti na počátku 50. let zničil. Přesto je k dispozici spousta materiálu, který čeká na své odkrytí a zhodnocení. Burianovo skladatelské dílo si zaslouží samostatnou monografii, která by zevrubně pojednala jednotlivé vývojové etapy a zvážila mj. význam Burianovy tvorby jak v českém, tak v širším evropském kontextu. Změřit význam nějakého celoživotního díla znamená určit jak klady tak i nezdary, kterým se žádný tvůrčí člověk nevyhne. V tomto (vlastně jubilejním) článku však nechci vyhledávat Burianovy umělecké prohry, nýbrž upozornit naopak alespoň na tři vybrané okruhy z jeho hudebního díla, které mu podle mého názoru zajišťují pevné místo v dějinách moderní hudby 20. století. Vybírám jazz, voiceband a neofolklorismus. Pro dobový jazz (přesněji jazzové tance) se nadchnul ještě jako student konzervatoře v roce 1925. Přišel s ním do styku v prostředí Devětsilu, kde se přátelil zejména s Nezvalem, Teigem a Honzlem. Ve škole byli jeho největšími kamarády Iša Krejčí a Jaroslav Ježek. Tak jako Burian, i oni dychtili po něčem úplně jiném, než jim nabízela konzervatoř. Fascinoval je music-hall, jazz, pařížská Šestka, Satie, Stravinskij. Mladého BuriFoto archív
Josef Bek
proti tomu učinili významné gesto Jiří Nekvasil a Daniel Dvořák, když uvedli ve Státní opeře Praha roku 1999 Burianovu lyrickou jazzovou operu Bubu z Montparnassu (1926-29). Byla to pamětihodná, byť hodně opožděná světová premiéra. Cestu k Burianovi si našli také divadelní umělci v Ostravě, kteří před nedávnem uvedli Vojnu, v Praze dávno zapomenutou hru se zpěvy a tanci podle François Villona Paříž hraje prim (1938) a v současné době připravují Operu z pouti (1955). Se spontánním zájmem o Buriana jsem se setkal ke svému překvapení zhruba už před deseti lety v zahraničí. Na jeho skladatelskou tvorbu, na voiceband a také na kni-
22 Hr0406.indd 22
26.5.2004, 11:23:42
Kresba Adolf Hoffmeister, 1927
ana inspiroval také o deset let starší Ervín Schulhoff, světoběžník, který se vrátil koncem roku 1923 do rodné Prahy, když už měl za sebou pionýrskou kariéru hudebního dadaisty i hezkou řádku jazzových skladeb. Také Burian manifestoval jazzem přihlášení k programu dada, který se záhy přetransponoval do podoby poetismu, jednoho z jedinečných květů české meziválečné avantgardy. Burian byl u jeho zrodu a společně s Ježkem, Martinů a dokonce i Schulhoffem (např. baletem Náměsíčná na Nezvalovo libreto) spoluvytvářel hudební odnož poetismu. Přímo kvintesencí poetismu jsou zmíněné Cocktaily. To žonglérství na hranici kýče a vysoké artistní stylizace je neskutečné a okouzlující! Téhož rodu jsou jeho písně z filmů a divadelních her Chlupatý kaktus, Kdybych se byl nenarodil, Má panna je v Panama sama a mnoho dalších. V druhé polovině dvacátých let zkomponoval kromě známé Americké suity pro dva klavíry (1926) řadu zřejmě i ve světovém měřítku unikátních kompozic, které však po roce 1948 se vší pravděpodobností sám zničil. Známe jen názvy a obsazení jako např. Concertino pro drums a klavír, Dva koncertní tance pro pikolu, piston, saxofon a bicí, Sextuor pro tři saxofony, piston, trubku a trombon, Synkopické etudy pro klavír. Veliký ohlas mělo jazzové Requiem na latinský text pro soprán, tenor, voiceband, saxofon, bicí, dva klavíry a harmonium. Bylo provedeno v pražské Umělecké besedě 19. října 1927. Ani z tohoto díla se však nedochovala jediná nota. O mnoho lépe na tom nejsme ani s představou o voicebandu. První představení se uskutečnilo 22. dubna 1927 v divadle Dada v malostranské Umělecké besedě. Soubor účinkujících byl složen ze dvou žen a čtyř mužů včetně Buriana. Ten nejen dirigoval, ale spolu s ostatními též recitoval a obsluhoval baterii bicích. Na světě byl nový umělecký útvar, jakýsi hybrid hudby a exaltované sborové recitace, místy přecházející ve zpěv nebo neartikulovaný hlasový projev (šepot, syčení, brumlání, hvízdání, glissanda, výjeková falseta atd.) Recitátoři užívali také megafony, hráli na hřeben, na dětské bubínky a podobné hudební rekvizity. Nejvýznamnějším tektonickým prvkem voicebandové produkce byl rytmus. První představení na jevišti byla statická (účinkující se pouze seřadili na scéně po vzoru vo-
Kresba Adolf Hoffmeister, 1927
H O R I Z O N T
kálních těles), později je Burian dynamizoval divadelními prostředky, scénou, světlem, filmovou projekcí, ba i tancem. Rozšiřoval také podle potřeby instrumentální ansámbl. Nakonec si troufnul na voiceband v podobě celovečerních divadelních představení. Obrovský ohlas měl před válkou v této úpravě např. Máchův Máj. Raritou byla voicebandová rytířská komedie v úpravě pro rozhlas Ženichové podle stejnojmenné hry Simeona Karla Macháčka (1930). Voiceband vzbudil mezinárodní pozornost na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v italské Sieně v roce 1928. Téměř všichni přítomní kritikové z nejrůznějších zemí psali o Burianovi do svých novin a časopisů s nadšením. Vyzdvihovali vysokou originalitu a mocný estetický účinek, Italové našli dokonce souvislost se středověkými hudebními formami jakými byly moteto a caccia, společenské pěvecké hry, při nichž každý hlas zpíval při úplné hudební nezávislosti jiný text. Angličané a nejen oni oceňovali tvůrčí zužitkování jazzových podnětů, další kritikové, zejména Němci nacházeli paralely se Schönbergem a Janáčkem, zmíněny byly také Hábovy mikrointervaly. Všeobecně panovalo překvapení nad širokým výrazovým rozpětím možností voicebandu: od dadaistické grotesky až po spiritualitu, jak výslovně napsal jeden z kritiků. O voiceband je zájem i dnes, a není divu. Řešil totiž otázku, kterou si kladli v průběhu 20. století hudební a divadelní umělci v různých zemích několikrát, v šedesátých letech to byli např. tvůrci fónické poezie (ve Francii Henri Chopin, u nás třebíčský Ladislav Novák). Šlo jim především o poetizace recitovaného verše hudebními prostředky, o vymanění poezie z optického vnímání a bezbarvého předčítání, o zvýraznění foneticko-zvukové kvality slova, o vytváření nové umělecké zkušenosti, pro kterou je napsaný text pouhým východiskem, předlohou. Burian v tomto směru anticipoval vývoj, ale nebylo mu to nic platné, protože jeho voiceband byl pro svět nedostupný. Burian sice uvažoval o zavedení nějakých značek, které by kodifikovaly způsob inter-
pretace, ale byl jako pokaždé příliš laxní, jestliže se jednalo o uchování vlastních skladeb, a tak žádná voicebandová „notace“ nevznikla. Kromě toho Burian přikládal důležité místo – inspirován jazzem – improvizaci a také proto nepospíchal s nějakou fixací interpretačního způsobu. Přesto si lze učinit věrohodnou představu o tom, jak voiceband vypadal. Ve zvukovém archivu pražského rozhlasu je nahrávka Křtu sv. Vladimíra, kterou pořídila dlouholetá Burianova asistentka Lola Skrbková. Velmi přesně také popsala způsob provedení Máje a obstarala rovněž zvukový záznam (viz Lola Skrbková: E. F. Burianova voicebandová kompozice Máchova „Máje“, Brno 1976, 174 s.). Existuje rovněž několik drobných rozhlasových a gramofonových ukázek, natočených před válkou v rozhlase pod Burianovým vedením. Třebaže věrná reprodukce voicebandových děl není možná, volné rekonstrukci některých skladeb s využitím vlastní fantazie nestojí podle mého názoru nic v cestě. Byl by to ostatně obdobný postup, jakého užíval i Burian v nakládání s básnickými předlohami. Významnou kapitolou ve vývoji moderní české hudby je Burianův neofolklorismus. Na rozdíl od většiny skladatelů se však Burian zajímal primárně o divadlo a jeho pololidové, poněkud drsnější až dryáčnické formy. První takovou hrou, která ho upoutala, byl původem středověký Mastičkář (1925). Jiným příkladem je I. lidová suita, do které zahrnul Hru o sv. Dorotě, Saličku a Žebravého Bakuse (1938). V následující II. lidové suitě (1939) uvedl Vojáky sv. Řehoře, Komedii o Františce a Honzíčkovi a Jak se kdy v Čechách tancovalo. Po válce v tomto trendu pokračoval. Patřila sem též kramářská píseň, obrozenecká zlidovělá píseň a hudební folklór městské periferie. Burian tím byl zajedno s programem poetismu, který si liboval v kalendářové literatuře, červené knihovně, rodokapsech a v jiných pokleslých formách. Klasickou lidovou písní se ovšem Burian rovněž inspiroval, nejdůsledněji ve Vojně (1935), jednotlivě v některých písňových cyklech apod. Burianova traktace folklóru nemá nic společného s návratem k tzv. lidovosti, ke zjednodušování hudebního jazyka pod záminkou vyšší komunikativnosti. Naopak zcela zapadá do meziválečného avantgardního proudu, který Burian spoluvytvářel. Myslím, že Burianovo dílo stojí po stu letech od jeho narození (11. 6. 1904) stále za hlubší poznání – k našemu prospěchu. !
23 Hr0406.indd 23
26.5.2004, 11:24:06
D I V A D L O !
P R A H A ,
S T Á T N Í
O P E R A
P R A H A
Leo Marian Vodička jako Dimitrij
Jaroslav Someš
J
e to paradox – ve výčtu nejvýznamnějších oper Antonína Dvořáka nechybí Dimitrij téměř nikdy, na našich scénách však chybí téměř permanentně. Např. Praha ho naposledy viděla v roce 1966 a od té doby ho slyšela v ojedinělém koncertním provedení před 15 lety. Snad vůči žádnému z klíčových titulů české operní tvorby 19. století nemáme v současnosti takový dluh, pokud jde o uvádění, jako právě vůči Dimitrijovi. Za hlavní důvod tohoto opomíjení je zřejmě možno považovat mimořádné nároky, které klade dílo na sólisty, sbor i orchestr, na nezbytnou výpravnost i režijní řešení. Rozhodnutí Státní opery Praha zařadit v rámci projektu Česká hudba 2004 k letošnímu dvořákovskému jubileu do repertoáru právě Dimitrije je proto možno hodnotit jako čin odvážný i záslužný. A je třeba hned v úvodu recenze konstatovat, že provedení znovu potvrdilo, že jde o dílo skutečně zralé, vynikající dvořákovskou melodičností a působivé jak lyrickou intimitou, tak vzrušeným dramatismem. Zároveň se však prokázalo, že výjimečné postavení v naší operní tvorbě Dimitrij zaujímá nejen svými hudebními kvalitami, ale také obtížností svého provádění. Nastudování bylo svěřeno vhodně zvolenému tvůrčímu týmu – v jeho čele stál František Preisler, v současnosti jeden z našich nejlepších operních dirigentů, a Michael Tarant, který už několikrát prokázal, že patří k hrstce činoherních režisérů, jež má cit i pro operu. Co nebylo zvoleno vhodně, byl časový prostor, který byl inscenátorům poskytnut, tzn. zkušební doba. Jestliže 11. 3. uvedla SOP nové nastudování Carmen
a už 29. 4. měl premiéru Dimitrij, dalo se předem téměř s jistotou odhadnout, že se to musí na výsledku podepsat. Takový termín by byl totiž „šibeniční“ i v případě běžného repertoárového titulu. A Dvořákova opera byla téměř pro všechny zúčastněné absolutním krokem do neznáma. Při časovém tlaku krátké zkušební doby musela navíc sehrát roli také každodenní vytíženost orchestru a sboru SOP. Škoda, že při plánování sezony zvítězily programové záměry (dvořákovské výročí, Pražské jaro) nad reálným odhadem sil. Je totiž zjevné, že nastudování mohlo – přes řadu už dosažených pozitivních rysů – dojít dál a vyústit ve tvar plně reprezentativní jak pro SOP, tak pro operu samu. Za daného stavu věcí je hlavní devízou inscenace účast Františka Preislera. Pod jeho vedením se orchestr SOP o premiéře představil ve formě, v jaké jsme ho už dlouho neslyšeli. Pravda, k dokonalosti ještě leccos chybí, ale je to rozhodně krok vpřed. Že nejde o náhodu, dosvědčil orchestr kompaktností svého výkonu i při druhé premiéře 6. 5., řízené Richardem Heinem. Preisler si zaslouží uznání i za materiálovou přípravu inscenace. S citem pro divadelní účinnost se rozhodl pro kombinaci obou základních podob díla – velmi zjednodušeně řečeno, vychází z tzv. Kovařovicovy revize, ale vrací do ní Xeniino zavraždění. Preislerovo hudební nastudování pak vyniká velkým smyslem pro odstiňování jednotlivých scén, zejména pro zvraty mezi výjevy lyrickými a dramatickými. Jistou rezervu lze vycítit snad jen v okamžicích monumentálních, ale zde je to patrně dáno pěveckými limity jak sólistů, tak sboru. Hudebně i interpretačně nejkrásnější jsou samostatné orchestrální plochy, např. ouvertura (až by se chtělo slyšet ji bez scénického rozehrávání)
Foto Karel Kouba
Dimitrij se vrací do Prahy
nebo náladový úvod ke 4. dějství před Xeniinou árií. Je pravda, že v řadě míst orchestr překrýval hlasy pěvců, ale tentokrát to není jeho problém. Tlumit jeho sílu by nebylo na místě – došlo by k setření zvukové barevnosti. Dvořákův Dimitrij vyžaduje hlasy, jakými v současnosti nedisponuje nejen SOP, ale naše opera vůbec. Povážlivý stav české pěvecké školy se opět projevil. Jen menší část sólistů obstála v nárocích, jež Dvořák klade. Patří sem v prvé řadě stále svěží Richard Novák (patriarcha Jov), oba představitelé Šujského, Richard Haan a Martin Bárta, i Jitka Burgetová jako Xenie (alternující Lívia Ághová se k velkému výkonu rozezpívala až ve 2. polovině večera). Příjemným překvapením byla Jiřina Marková-Krystlíková, obsazená mimo svůj obor do mezzosopránové role Marty (alternující Lenka Šmídová se v této roli zvukově i představitelsky téměř „ztrácela“). Úloha Mariny patří k nejvypjatějším ženským partům v české operní literatuře. Její ideální představitelku na našich scénách nenajdeme – přes veškerou nespornou snahu jí není ani Tatiana Teslia. Totéž lze říci i o titulní postavě a obou jejích interpretech, Leo Marianu Vodičkovi a Peteru Svenssonovi. Ani jeden z nich se s nástrahami role nevypořádal zcela bez problémů. Vodička ovšem zužitkoval své předchozí zkušenosti s Dimitrijem z let 1989 (Praha, koncertně) a 1990 (Brno) a propracoval své podání i po výrazové stránce (s důrazem na lyrické pasáže). Svensson se – vcelku pochopitelně – musel prozatím soustředit na pouhé odzpívání role. Na okraj připomínek: v minulých inscenacích bývaly i epizody Bučinského a Něborského obsazeny sólisty, nikoliv členy sboru, výstupu v hrobce to nesporně prospívalo. Pro charakterizaci Tarantova režijního nastudování se jako nejvýstižnější nabízí slovo „akční“. Není samozřejmě myšleno pejorativně, tj. ve smyslu bezduchých akčních filmů. Naopak, tady jde o velmi promyšlené naplnění děje stálou jevištní akcí – od samého počátku až do samého konce. Už během předehry jsou na scéně ve zkratce rozehrány historické události, které vlastnímu příběhu opery předcházely, totiž situace po smrti cara Borise Godunova a nastolení jeho nezletilého synka Fjodora na trůn. (Pravda, předehra nic takového nepopisuje a je spíš impresí rozporuplného nitra hlavního hrdiny.) Podobnou neustálou dějovostí je ze strany režie vedena celá opera; dokonce v samotném závěru, v okamžiku, kdy už pomalu padá opona a nad mrtvým Dimitrijem zní smírné „Hospodin pomiluj“, zahlédneme, jak stačí Šujskij zabít také svého politického protivníka Basmanova. Jen na několika místech se ona akčnost jeví až nadbytečná, např. v opakovaném zjevování vidin – navíc jak Xenie při árii Dimitrije, tak zejména přízrak chůvy s mrtvým malým Dimitrijem v náručí při vyprávění Šujského působí
24 Hr0406.indd 24
26.5.2004, 11:24:31
D I V A D L O značně ilustrativně. Opravdu sporné je však jen použití reálných zvuků v hudebním díle, svistu větru, vyzvánění zvonů atp. (zvoníci jsou navíc zjevně „vypůjčeni“ z Grigorovičovy choreografie Ivana Hrozného). Dynamický tok inscenace podporuje scénografie Milana Čecha a Tomáše Moravce. Pracuje sice s neměnným prostorem, připomínajícím částečně zdevastovaný interiér pravoslavného chrámu. Zároveň však celý děj umisťuje na šikmou točnu, která je velmi často v pohybu a umožňuje hrát i ve dvou úrovních. Na scéně
!
P R A H A ,
S T A V O V S K É
stále stojí, většinou až v pozadí, carský trůn jako symbol toho, oč je sváděn zápas hlavních hrdinů. Kostýmy Dany Hávové vědomě rezignovaly na obvyklou godunovskou dekorativnost, ve střihu i dekoru působí jaksi barbarštěji. Omylem jsou ovšem polonazí Poláci na carském dvoře – podobají se mnohem víc Záporožcům z Tarase Bulby nebo z Rěpinových obrazů. Dimitrij v SOP tedy ještě neznamená plnou restituci tohoto titulu na našich scénách. Působí spíš jako velmi seriózní připomínka. A jako příslib, že se druhá pražská operní scéna bude
D I VA D L O
Ještě jednou k Naganu dernistického úzu taková díla chápeme jen jako okrajová. Přitom už struktura libreta sestaveného z asociativně řazených výkřiků, skandování, krátkých zvolání, jednoduchých vět a citací, brání požadované hudební hegemonii, ale právě ona umožnila přirozeně ztvárnit hokejové prostředí. Nagano se také obrací k širšímu než úzce opernímu publiku, které zaujme více právě téma a jeho významové přesahy nežli vlastní hudba. Takovému vnímání Smolkova hudba vyhověla takřka dokonale. Nechal se v kompozici vést zvukovým prostorem hokejového zápasu i přidružených prostředí, třeba domácností rodičů Hniličkových, atmosférou televizních reportáží,
Josef Herman
Foto František Ortmann
P
řipadá mi tentokrát nepatřičné vracet se všeobecnou recenzí k premiéře opery Martina Smolky a Jaroslava Duška Nagano. Napsalo se totiž o ní těsně po premiéře, ale i dávno před ní víc než všechno, mediální koláč okousali zpravodajové političtí, sportovní i ze společenských rubrik, i když v té záplavě informací poněkud zaniklo, co si o věci myslí operní kritikové. Shodli se na výtečné režii Ondřeje Havelky, na krásné i funkční scéně Bořka Šípka, na tom, že pevnou osou opery bylo hravé libreto, že operu dobře nastudoval Jan Chalupecký a spolehlivou práci odvedli všichni sólisté, většinou i sbory a s oprávněnými výhradami též orchestr. Nemyslím, že bych k tomu v této chvíli měl co dodat. Rád bych se však vrátil k samotné hudbě Martina Smolky už proto, že o ní se přece jen tolik nepsalo a navíc se i trochu pochybovalo. Zvláště na první poslech se totiž Smolkova hudba jaksi rozpouští v libretu, neboť mu slouží do „roztrhání partitury“ a potvrzuje tak lidovou moudrost pro dobrotu na žebrotu. Přes veškerou službu musí skladatel ze své hudby učinit úběžník operního díla, hudba v něm prostě musí dominovat, neboť především kvůli ní diváci – posluchači přijdou či nepřijdou. A právě to už Smolkova partitura tak zcela nesplňuje. Vede některé scény, ne ovšem všechny, přirozeně dominuje v hudebních číslech (sólových zpěvech či sborech), ale není silou, která integruje celek, ten drží pohromadě spíše vlastní téma hokeje a jeho podoba v libretu. Teze o dominantním postavení hudby v opeře jistě neplatí absolutně. Připomeňme barokní pasticcia na jedné či postmoderní kompozice záměrně směšující žánry a styly na druhé straně, jenže podle více než stoletého romanticko mo-
čas od času investigativně obracet k domácímu repertoáru. A rovněž příslib, že v budoucnu nějaké další uvedení Dimitrije naváže na dosavadní inscenační tradice, k nimž se nyní čestně přiřadilo Preislerovo nastudování, a nastolí toto Dvořákovo dílo na repertoár natrvalo. Jde o titul, který je toho hoden. ! Antonín Dvořák: Dimitrij. Dirigent František Preisler, režie Michael Tarant, scéna Milan Čech a Tomáš Moravec, kostýmy Dana Hávová, choreografie Igor Vejsada, sbormistr Adolf Melichar. Státní opera Praha, 1. premiéra 29. 4., 2. premiéra 6. 5. 2004.
slavnostními ceremoniály. Důležitým inspiračním zdrojem byla i sama operní forma, Hlinkův zpěv v šatně před zápasem je vtipnou variantou buffo basových árií komických oper, z orchestru zní zvukomalebné pasáže dle modelu romantické opery, ve sborových pasážích zase Smolka využil oratorní techniku. Kromě toho do partitury zakomponoval i nehudební zvuky, zejména (nevím, do jaké míry k tomu přispěli inscenátoři) různé skandování, výkřiky, bubnování a troubení fanoušků. Touto cestou vytvořil centrální druhou třetinu opery jako dramatickou zvukovou koláž, která zdánlivě jen doplňuje viděné, ale zavřete-li oči, je ryze akustický dramatický účinek ještě inenzívnější. Kromě toho má tato pasáž i pevnou tektonickou stavbu od porady hokejistů v šatně až po stylizovaný chorál naganských vítězů.
Z inscenace opery Nagano
25 Hr0406.indd 25
26.5.2004, 11:24:32
D I V A D L O
!
Č E S K É
B U D Ě J O V I C E ,
D K
vlastně árií. Smolka je silný tam, kde gesticky i ryze hudebně vychází ze zvukové předlohy reálného prostředí, kde zhudebňuje latinské texty či nechá postavu zpívat jen na vokál, ale nenašel analogické hudební gesto pro samostatně zhudebněné souvislé texty. Například melodie Jágrova zpěvu s ledovou plochou je v kontextu ostatního nepřirozeně umělá a nevystihuje význam zpívaného textu. Právě to spolu s poněkud jednoduchou kompoziční poetikou brání Smolkově hudbě dostát výše očekávaným parametrům opery, to ostatní se pak účelově a správně ztrácí v libretu i v inscenaci. Úspěšná operní kompozice však musí vyvolat potřebu znovu a znovu slyšet ryze hudeb-
M E T R O P O L
Proč se vlastně hádají o hubičku? Josef Herman
V
Českých Budějovicích chtěli Smetanovu prostonárodní operu Hubička přiblížit současným mladým divákům, režisér Jan Štych hovořil o nezbytnosti inscenaci opery rozhýbat a vymanit ze zavedených klišé. Jenže to nevzal za nejsprávnější konec hned ze dvou důvodů. Jednak se dostatečně neoprostil od konvenčních řešení, ponechal mnohé obvyklé postoje i akce a herecké neobratnosti. Poprvé v Budějovicích použil oproštěnou scénu před prostě nasvíceným horizontem, jenže postupně její stylovou čistotu neudržel. Hlavně se však Štych pokusil vyložit některé scény jinak a ne úplně logicky. Například Lukášovo hořekování umístnil před hospodu, mimo jiné v souvislosti s tím budějovičtí škrtli druhou část sboru pašířů, jenže co potom s postavou Matouše? Vendulka zase po zásnubách rovnou odejde k Lukášovi, což sice odpovídá dnešním volnějším mravům, jenže proč se potom hádat o hubičku? Milan Kaňák vyložil partituru svébytně spíše v rychlejších energických tempech, kterými zdůraznil jednolitost hudebního proudu této opery. Orchestr hraje vcelku přesně, hráčských chyb bylo málo, hodně nešťastný však byl úlet pikoly hned na začátku předehry. A pak provedení značně poškodily temporytmické nesrovnalosti zejména ve sboru pašířů, ale také v sólových partech, nejčastěji Lukáše a Matouše, výjimečně i Palouckého. Doufejme, že v případě tenoristy Daniela Klána šlo o premiérovou nervozitu, Lukáše jinak zvládl pěvecky bezpečně a jeho pozoruhodný hlasový fond by ho při dobrém školení mohl dovést hodně vysoko. Alexandr
Beň si s postavou Tomše nevěděl tak úplně rady hlavně herecky, zato zpíval dobrou češtinou, až na kvantitu hlásek, a jeho měkký baryton postavě svědčí. Podobné lze říci o Peteru Poldaufovi v roli Palouckého. Pečlivá dikce však ozdobila prakticky všechny postavy. Z těch ženských Michal Vojta (Lukáš) a Miroslava Veselá (Vendulka)
ní řešení scén a postav, a právě to nakonec opeře Nagano chybí, jakkoli Smolka její kompozici výsostně promyslel i propracoval. Jistá pauperizace a demystifikace operního tvaru je dokonce možná dobrou cestou, po níž by do opery zas jednou přišli běžní diváci, už jen tím je Smolkova opera inspirativním činem. Po Naganu totiž těžko tvrdit, že do opery nejsoučasnější témata nepatří. ! Martin Smolka: Nagano, opera o třech třetinách a prodloužení na libreto Jaroslava Duška a Martina Smolky. Dirigent Jan Chalupecký, režie Ondřej Havelka, scéna a kostýmy Bořek Šípek, choreografie Martin Vraný, sbormistr Pavel Vaněk. Premiéra ve Stavovském divadle 8. dubna 2004.
vyniká Martinka ve fortelném podání Dagmar Volfové, která svůj obor ovládá herecky přirozeně a v poslední době odstranila i některé hlasové problémy. Vendulku ztvárnila Kateřina Hájovská stylově, její hlas však v nejvyšších partiích nabírá na námaze a ostrosti. Trochu to platí i o Evě Štruplové, i když jí role Barče vyhovuje. Komický Strážník je chuťovkou pro Václava Janečka, obsazení Matouše nejistě intonujícím Františkem Brantalíkem, navíc zřejmě mimo Foto Petr Hasal
Většinu partitury Smolka sestavil z pestré směsice drobných hudebních motivků a útvarů, místy připomínající i minimalistickou techniku, které vtipně korespondují s jevištním děním, ale nespojují se do hudebně i významově ucelené kompozice. Zvukově dominují rytmické nástroje, chřestidla, bubínky a jiné, smyčce jsou prvkem zklidňujícím a žestě vnějškově dramatickým. Smolka využívá i nástrojovou zvukomalbu, třeba ironicky bučící pozouny. Orchestrální part je pro daný účel pozoruhodný, vokální party jsou však rovnocenné jen tam, kde jsou také odvozené například z rytmického skandování (Hosana, máme Hašana), problémy nastávají v melodické stavbě zvláště sólových zpěvů, formálně
26 Hr0406.indd 26
26.5.2004, 11:24:33
D I V A D L O
!
O S T R A VA ,
D I VA D L O
DK Metropol neodpovídá požadavkům současné opery a když si zdejší hokejisté zasloužili nový stadion, přestože do extraligy nepostoupili, proč by zdejší divadelníci a hlavně jejich diváci neměli dostat nové divadlo? Pěkné plány, horší výsledky, a chyby, které výsledek bohužel poškodily značně. Ale stále
A N T O N Í N A
D V O Ř Á K A
Zahrajeme to pěkně pospolu Josef Herman
O
stravská inscenace Mozartovy Kouzelné flétny svedla na jedna prkna Dvořákova divadla operní zpěváky, činoherce i tanečníky, to jest podílejí se na ní všechny čtyři soubory Národního divadla moravskoslezského (včetně operety). Není to nic nového ve zdejších režiích Luďka Golata, ovšem tentokrát má ono prolnutí zvláštní smysl – tak trochu připomíná Schikanederovu vídeňskou lidovou podívanou, pro kterou Mozart svoji geniální partituru napsal. Nejde ovšem o nápodobu tehdejšího divadla, inscenace respektuje i pozdější filozofické výklady opery, ovšem bez abstraktního akademismu, který takové tendence často provází. Nejblíže by k němu na první pohled mohla mít ze soudobých materiálů vystavěná jevištní konstrukce, jakou bychom z dílny scénografa Jaroslava Maliny asi nečekali – umožňuje mimo jiné vodit po jevišti několik marionet v životní velikosti, které také posilují lehce filozofující podtón inscenace. Hlavní gesto inscenace je ovšem hravé a téma i příběh opery a také její obvyklou inscenační tradici, lehce perzifluje. K věcnému dialogu přispěl i překlad prózy Pavla Eisnera, zpívá se německy. Takřka všechny zpívající postavy mají své mluvící dvojníky, takže se není co divit, že někteří jsou přítomni pouze hlasem ze záznamu. Kdyby tu měli být všichni živě, asi by to notně zkomplikovalo hraní dalšího titulu ve vedlejší budově. Nicméně právě ony reprodukované vstupy inscenaci nejvíc škodí, neboť dále a už příliš posouvají inscenaci do neosobní technické roviny. Naopak živí dvojníci jí dodávají potřebnou člověčinu, nejvíc prostoru k tomu ovšem mají představitelé Papagena, zvláště když se v roli sejdou dva báječní komedianti Alexander Podolchov a David Viktora. Do rozehraných gagů patří prozrazování zákulisního mechanismu inscenace, ale také tak trochu klaunské výstupy – třeba balancování po hraně zábradlí kolem orchestřiště. Papageno v jejich podání není žádná pohádková bytost, spíše ostravský chachar, kte-
rému je dobře ve Stodolní a rozhodně nemůže pochopit, proč bojovat o chlebu a vodě pro nějakou čest a slávu, tím méně pro poznání. V těchto pasážích jsem nemohl nevzpomenout na nedávnou inscenaci Kouzelné flétny v pražském Dejvickém divadle, která, byť jinak a trochu jinými prostředky, také nahlížela možné vznešené prvky opery se zřejmým despektem – prostě očima člověka dnešní pragmatické doby. Stejně jako vůči postavě Papagena postupují Peter Svetlík a František Strnad i vůči postavě prince Tamina, který také nepostrádá rysy pragmatického pozemského jednání, ostatně Pamina nosí přes ramenu beatnickou kytaru! Nejde tu však o přímočarou aktualizaci, jen o jisté atributy, které stvrzují ono současné čtení mnohokrát obehraného kusu. Běžná repríza dva měsíce po premiéře byla na dobré úrovni, i když orchestr se nevyvaroval chyb a obsazení nebylo úplně vyrovnané – je třeba také vzít v úvahu, že řádily virózy a chřipky.
se v českobudějovické opeře o něco pokoušejí, a to je cenné. ! Jihočeské divadlo České Budějovice – Bedřich Smetana: Hubička. Prostonárodní opera o dvou dějstvích. Dirigent Milan Kaňák, režie Jan Štych, scéna Vladimír Soukenka, kostýmy Kateřina Kerndlová, sbormistr Martin Peschík. Premiéra v DK Metropol 16. 4. 2004.
K problémům večera přispěla Mariola Plazak ne právě nejčistšími a nejznělejšími koloraturami partu Královny noci a značně distonující trojice dam (Zdena Vaníčková-Matoušková, Alina Farná a Gabriela Lojková). Výtečnou Paminou byla Eva Dřízgová-Jirušová, Peter Svetlík zazpíval part Tamina solidně. Síla inscenace je však především v kolektivně pojatém a o jasný názor opřeném inscenačním tvaru. Svým způsobem má blízko ke zdejšímu dřívějšímu nastudování Xerxa právě mnohými zcizujícími prvky, které zdůrazňují, že jde jen a jen o hravé divadlo, kde mohou hercům pomáhat černě kostýmované dívky a kde je do poetického tvaru zapojena přiznaná jevištní technika. Opět nechyběli ani Golatovi blízcí lidé a děti zdejších operních studií, ti všichni jsou už samozřejmou součástí siločar jeho ostravských režií. Diváci byli ten večer zjevně spokojeni. ! Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna, opera o dvou dějstvích na text Emanuela Schikanedera. Dirigent Jan Šrubař, režie Luděk Golat, scéna Jaroslav Malina, kostýmy Helena Anýžová, choreografie Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéry 20. a 21. 12. 2003 v Divadle Antonína Dvořáka, psáno z reprízy 13. 2. 2004.
Peter Svetlík (Tamino) a Eva Dřízgová-Jirušová (Pamina)
Foto Josef Hradil
obor, však premiéru hodně poškodilo, což se nejvíc projevilo v tercetu s Vendulkou a Martinkou. Inu v Českých Budějovicích chybí peníze, bez nichž se lepších výsledků prostě nedosáhne nejen v sólech, ale hlavně ve sboru, který zůstal nejproblémovější součástí premiéry. A také bez vybudování lepšího hracího prostoru, akustika
27 Hr0406.indd 27
26.5.2004, 11:24:33
D I V A D L O !
O S T R A VA ,
D I VA D L O
A N T O N Í N A
D V O Ř Á K A
Poněkud přeslazená pohádka aneb Sněguročka v Ostravě Foto Josef Hradil
Rimského-Korsakova Sněguročka. U nás takřka nehraná, v Ostravě však známá z roku 1980 z úpravy a interpretace Ivana Paříka. Tentokrát ji stylově pečlivě nastudoval dirigent Václav Návrat, ovšem premiéra nevyzněla zcela precizně v orchestru ani ve sboru, a také docházelo k drobnějším temporytmickým nesrovnalostem. Oporou inscenace je vyrovnané kvalitní obsazení prakticky všech četných rolí, které vrcholí interpretací titulní postavy Mariannou Pillárovou. Dala Sněguročce zářivý soprán, znělý ve všech polohách a v široké dynamice převážně jemných lyrických pasáží s občasným dramatickým vyhrocením. Pillárová intonuje absolutně čistě, technickým kulatým tónem a dokáže sklenout široké kantilény Korsakovovy hudby. Vůbec premiéře vládly zejména ženské hlasy. Postavě Vesny dala Erika Šporerová rozšafnou moudrost sporými gesty a zejména krásnou altovou barvou svého nosného hlasu, Tatiana Teslia zazpívala roli vesnické krasavice Kupavy seZleva Marianna Pilárová (Sněguročka) a Tatiana bejistě, efektně a s vášní, kterou tato postava jako protipól něžné Sněguročky vyžaduje. Z mužů Teslia (Kupava) je třeba vyzvednout statného Andrije Škurhana Josef Herman coby do Sněguročky zamilovaného kupce Mizgiostravské opeře jako jediní nezapomí- ru, pěvecky suverénního Bogdana Kurowskiho nají na klasické ruské autory. Už třetím v pěkně zazpívané basové roli Mráze a Petera titulem (po Mozartovi a Salierim, 1998 Svetlíka coby Cara Berenděje. Ostravská opea Knížeti Igorovi, 2002) je pohádka Nikolaje A. ra za poslední rok doznala značných změn a je
V
!
P R A H A ,
S T Á T N Í
Josef Herman
B
urza mladých zpěváků, každoroční jarní a nejstarší akce Jednoty hudebního divadla (trvá nějakých dvacet let!), na níž se potenciálním „zaměstnavatelům“ (ředitelům divadel, šéfům souborů, majitelům agentur) a dalším odborníkům představují mladí pěvci, se letos poprvé rozdělila do dvou částí. Zájem o ten-
O P E R A
P R A H A
–
B R N O ,
třeba říci, že mladí čeští, a dále převážně ruští a polští pěvci rozhodně zásadně zvýšili zdejší sólistickou laťku. Vzhledem k mezinárodnímu obsazení je vcelku logické, že se hraje v ruském originálu, ovšem vlastní inscenaci to spíše škodí, zvláště když se zjevně obrací k tzv. rodinnému publiku, a tedy také k dětem. Navíc tu není titulkovací překladové zařízení. O to názorněji pojal jevištní podobu opery ruský režisér Alexander Zykov. Nelze se ubránit srovnání se známým filmovým Mrazíkem, ovšem v jaksi obřadné a nikoli komické poloze. Postavy jsou bohatě výtvarně kostýmované a maskované a herci je pohybově a gesticky vedou v duchu typických ruských úklon, rozmáchlých gest a lidových tanečních kroků. Podívaná až příliš opulentní, zvláště když režisér patrové jeviště pestrobarevně nasvítil a nechal kroužit světelné odlesky i hledištěm. Má to přídech pouťové atrakce, jakkoli ve zřejmé snaze o „echt“ ruské atributy národní pohádky, jenže přitom trochu zaniká symbolický smysl příběhu o touze Sněguročky po vášnivé lidské lásce, v jejímž žáru pohádková bytost roztaje a naplní tak věčný koloběh přírody. Sněguročka jistě dobře zapadne do ostravské operní nabídky, inscenace však mohla mít vyšší ambice a mohla se stát zásadnějším činem, než jakým se stala. ! Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov: Sněguročka, opera o čtyřech dějstvích s prologem podle pohádky A. N. Ostrovského. Dirigent Václav Návrat, režie Alexander Zykov, scéna Alexander Babraj, kostýmy Helena Anýžová, choreografie Tamara Černá a Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, premiéra v Divadle Antonína Dvořáka 27. 3. 2004.
M Ě S T S K É
to hromadný konkurs totiž stále stoupá a týdny před uzavřením přihlášek bývá kvóta těch, které lze v průběhu jednoho dne vyslechnout, daleko překročena. Kromě toho pořadatelé poprvé zkusili oddělit dva těžko spojitelné žánry, a sice operu s operetou od muzikálu. Operní a operetní Burza se proto konala ve Státní opeře Praha 29. 3., muzikálová v Městském divadle v Brně 1. 4. Operně operetní Burze poskytla výborně fungující a přátelské zázemí Státní opera, vše běželo jako na drátku dle vyzkoušeného vzoru. Moderátorka Radmila Hrdinová přivítala šedesátku adeptů, deset ze Slovenska a tři ze vzdálenější ciziny (jednu sopranistku až z Japonska), parter Státní opery zaplnili zástupci takřka všech tuzemských operních domů a mnozí dirigenti, režiséři, publicisté a pedagogové. Mladí pěvci stejně jako vloni pilně konzultovali své výkony s pěticí renomovaných specialistů (Anna Barová, Antonie Denygrová, Magdalena Hajóssyová,
D I VA D L O
Roman Janál, Karel Petr). Jako obvykle k nejzajímavějším patřili slovenští pěvci a pak čerství absolventi a studenti pražské konzervatoře. Rok od roku stoupá počet těch, kteří mohou od hodiny nastoupit angažmá. Muzikálová Burza, kterou uváděl Jiří Horký, zatím svoji tvář hledá. Tradiční předzpívání bylo doplněno krátkou mluvenou pasáží a pohybovou kreací, kterou s adepty pohotově nastudovali manželé Kloubkovi. Čtyřicítka vystupujících se také nesetkala s tak početným auditoriem jako ve Státní opeře Praha, neboť se akce ještě nezavedla a vyhledávání nových talentů probíhá v muzikálové branži přece jen jinak než v opeře a operetě. Je co promýšlet do budoucna. Včetně stále stoupajícího rozpočtu, který je v příkrém protikladu ke snížené podpoře grantu Ministerstva kultury (akci podpořila též Nadace život umělce). Přesto se pořadatelé ve spolupráci s Agenturou Havlák pokusí tak jako vloni uspořádat pro několik nejlepších krátké koncertní turné. !
28 Hr0406.indd 28
26.5.2004, 11:24:34
Úmrtí VOJTĚCH LINDAUR, flétnista, dlouholetý člen operního orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni, zemřel (26. 4.) ve věku 72 let. Začínal u různých posádkových hudeb. V divadelním orchestru působil od počátku 50. let, kde byl dlouhá léta vedoucím flétnové skupiny a řadu let byl také členem Dechového kvinteta DJKT. Za půlstoletí umělecké činnosti nastudoval 673 operních, operetních, baletních a koncertních titulů. V 60. a 70. letech působil také v Plzeňském rozhlasovém orchestru a byl členem Plzeňského lidového souboru. Hrával rovněž na kůrech a vyučoval.
Hudba v Praze FESTIVAL PRAŽSKÝ PODZIM zahájil od 1. dubna předprodej lístků na letošní 14. ročník festivalu, který se koná od 12. září do 1. října. V roce projektu Česká hudba 2004 se stane Poctou orchestrů české hudbě a tak každý z účinkujících zahraničních orchestrů uvede i koncert složený pouze z děl českých skladatelů. Na festivalu vystoupí Monte Carlo Symphony Orchestra (dir. Marek Jankowski), Frankfurt Radio Symphony Orchestra (Hugh Wolff), BBC Philharmonic (Gianandrea Noseda), Ensemble
ohejl4em N m e r mí 200 Za J4a.r9o. 1925–22. 3. 2
Orchestral de Paris (John Nelson), Bamberger Symphoniker (Jonathan Nott), Berliner Symphoniker (Lior Shabadal) a Moskevští filharmonici (Jurij Simonov). Z našich orchestrů Česká filharmonie, Pražská komorní filharmonie a SOČR. Mezi sólisty se objeví kupř. Hana Kotková, Vadim Gluzman (housle), Jana Brožková (hoboj), Paul Watkin, David Geringas (cello), Ian Fountain, Dang Thai Son, Adam Skoumal (piano) či barytonista Peter Mattei. Přijede i španělský kytarista Paco Peňa se souborem flamenka a čínská opera Xiamen. (vla) VSTUP ČESKÉ REPUBLIKY DO EVROPSKÉ UNIE slavilo v pátek 30. 4. v Praze mnoho hudebních akcí. Již o den dříve začal festival United Islands of Prague, kdy na 10 pražských ostrovech vystoupily kapely a sólisté z mnoha zemí - na každém ostrově byl zastoupen jiný žánr (jazz, rock, world music, folk, blues atd). Největšími hvězdami byly finští Leningrad Cowboys, skotští The Levellers, americký saxofonista Courtney Pine a Španělka Mercedes Peón, festival zakončilo 2. 5. vystoupení francouzské romské kapely Gypsy Kings v T-Mobile Aréně. V pátek 30. 4. vystoupili na Staroměstském náměstí na koncertě Vítejme v Evropě zástupci naší pop music a v Mánesu uvítali vstup čeští a němečtí jazzmeni v programu Most Praha-Mni-
Ve věku nedožitých 79 let zesnul emeritní šéfdirigent Moravské filharmonie Jaromír Nohejl. V orchestru byl angažován 41 let, z toho více než 30 let byl hlavním dirigentem a uměleckým ředitelem orchestru. Pod jeho vedením dosáhla Moravská filharmonie stabilního postavení v síti orchestrů v republice jako těleso, které je schopno významně ovlivnit hudební kulturu nejen v rámci regionu Hané, ale také za jeho hranicemi, a přispět k dobré pověsti českých interpretů i v zahraničí. Se jménem Jaromíra Nohejla jsou v Olomouci spojeny mnohé festivaly a uvádění monumentálních kompozic v koncertní síni i v chrámovém prostředí. Měl však i vztah k hudbě dvacátého století. Především díky němu mohla v Olomouci znít již od sklonku padesátých let díla předních klasiků 20. století – D. Šostakoviče, S. Prokofjeva, I. Stravinského, A. Schönberga, P. Hindemitha, B. Bartóka, G. Gershwina, B. Brittena, K. Pendereckého, A. Pärta, zatímco jinde na Moravě to zdaleka nebylo tak časté. Avšak v paměti především zůstane jako dirigent neutuchající energie a pracovitosti, který neslevoval ze svých uměleckých nároků a dovedl si přitom získat respekt orchestru jasnou koncepcí a širokým rozsahem hudební paměti. Prestiž dirigenta i filharmonie dokumentují snad nejlépe zvukové snímky z uvedených let, zejména nahrávky z každoročních přehlídek koncertního umění v Praze, pro něž orchestr nastudoval přes 300 nových skladeb. Škoda, že mnohé z četných rozhlasových nahrávek se již dnes nearchivují a další zůstávají pouze na dlouhohrajících deskách. ! Alena Burešová
Z
D O M O V A
Foto archív
Z P R Á V Y
Ivan Ženatý vystoupil 26. 4. ve Dvořákově síni s Pražskou komorní filharmonií, v jejímž čele tento večer stanul Michel Swierczewski. Sólového partu se ujal v Bernsteinově Serenádě pro housle, smyčce, harfu a bicí nástojre podle Platónova Symposia. Program doplnila díla Zoltána Kodályho (Tance z Galanty) a Ludwiga van Beethovena (Symfonie č. 7 A dur, op. 92). chov. Ten připravil hornista Rudolf Mazač a vedle 7 houslistů a mnichovského big bandu First Herd byl největším lákadlem Mazačův big band Kentonmania hrající skladby z repertoáru slavné americké kapely Stana Kentona. Program přenášel Český rozhlas a byl 3. 5. zopakován i v Mnichově se stejnými muzikanty. Na Vyšehradě pod širým nebem 30. 4. od 22 hod. koncertovala Teplická filharmonie. V parku v Národním památníku Vyšehrad ji řídil Charles Olivier Munroe a ve skladbách a áriích Pucciniho, Mozarta, Rossiniho, Dvořáka, Saint-Saënse a Bizeta zpívali Valentin Prolat, Lenka Šmídová a Eliška Toperczerová, moderoval Petr Lesák. (vla) ČESKÝ NÁRODNÍ SYMFONICKÝ ORCHESTR uvedl na koncertě v Rudolfinu 21. 4. program z děl amerických, španělských a argentinských skladatelů. Řízen Američanem Paulem Freemanem zahrál skladby amerických minimalistů Johna Adamse (Harmonielehre č. 1) a Philipa Glasse (Koncert pro housle a orchestr se sólistkou Angličankou Chloe Haviship), dále známý Kytarový koncert Aranjuez J. Rodriga (sólo Řekyně Elefteria Kotzia) a baletní hudbu Argentince Alberta Ginastery. (vla)
VE SVÉM VLASTNÍM CYKLU BERG 2004 představil komorní orchestr Berg 19. 4. v Sále Martinů skladby Mozarta, Kalabise, Prokofjeva, Schulhoffa a v premiéře i Marka Ivanoviče. Řídil Peter Vrábel a večer nazvaný „Kauza“ E. Schulhoff zakončil přednáškou o Schulhoffovi prof. Jaromír Havlík. Spoluúčinkoval Penguin Quartet -v Schulhoffově Koncertu pro smyčcové kvarteto a dechový soubor. (vla) CYKLUS TI NEJLEPŠÍ pokračoval 30. 4. koncertem, na kterém v Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci účinkovala Plzeňská filharmonie řízená Václavem Blahunkem se sólistkou Andreou Kalivodovou (zpěv), která posluchačům nabídla skladby L. Sluky, R. Wagnera a A. Dvořáka. FOERSTROVO KOMORNÍ PĚVECKÉ SDRUŽENÍ uvedlo (3. 4.) v Sále Martinů Sukových Deset zpěvů a Otvírání studánek od B. Martinů. Sbormistrem byl Lukáš Vasilek. Spoluúčinkovali V. Kříž a O. Brousek. ČESKÉ TRIO mělo v Sukově síni Rudolfina koncert (19. 4.) v cyklu Profesoři pražské konzervatoře (Sluka, Mendelssohn-Bartholdy, Čajkovskij).
29 Hr0406.indd 29
26.5.2004, 11:24:35
Z P R Á V Y
Z
D O M O V A
Hudba v Čechách
MINISTERSTVO KULTURY
CELOSTÁTNÍ SETKÁNÍ Kruhů přátel hudby v ČR se uskutečnilo (30. 4.--1. 5.) v Kladně. Program byl věnován odkazu Antonína Dvořáka (Pražská komorní filharmonie, T. a P. Švarcovy, komorní sbor Gaudium, A. Poláčková, J. Pěchočová).
oznamuje, že k 28. říjnu budou uděleny:
CENY MINISTERSTVA KULTURY ZA PŘÍNOS V OBLASTI DIVADLA, HUDBY, VÝTVARNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY PRO ROK 2004 Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury se uděluje k ohodnocení výjimečných uměleckých tvůrčích nebo interpretačních počinů nebo za dlouhodobé umělecké zásluhy v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury. Návrhy na udělení ceny mohou podávat fyzické nebo právnické osoby na níže uvedenou adresu Ministerstva kultury, a to nejpozději do 30. června 2004. Informace o náležitostech podání návrhu najdete na internetové adrese Ministerstva kultury www.mkcr.cz, případně na odboru umění a knihoven ministerstva kultury, tel. 257 085 218.
SYLVIA GEORGIJEVA měla (21. 4.) cembalový recitál v Chodovské tvrzi (J. A. Benda -- výběr ze sonát). STAMICOVO KVARTETO hrálo (28. 4.) v Sále Martinů s belgickým klarinetistou Ronaldem van Spaendonckem (Weber, Brahms, Lysight). PRAŽSKÁ KONZEVATOŘ uvedla v kostele U Salvátora Dvořákovu Stabat mater (5. 5.), a to v podání konzervatorního orchestru a se dvěma sbory -- Choeur Novantiqua de Sion a Ensemble Vocal de St. Maurice. Dirigovala M. Němcová.
(15. 4.) v hotelu Crowne Plaza Prague v 6. programu svého koncertního cyklu slavné operní melodie (Mozart, Leoncavallo, Puccini, Čajkovskij, Verdi, Dvořák, Bizet, Wagner, Bellini, Händel aj.) LATINSKOAMERICKOU FIESTU, první a největší latinskoamerickou slavnost v ČR, připravilo do Národního domu na Smíchově (27. 4.) sdružení Paralax a Latinskoamerická společnost. Akce byla přehlídkou kultury, hudby, tance i jídla a pití. Vystoupily soubory Son del Sur, Pragason, Tradicion, Marinera del Peru a argentinský mistr tanga Julius Horacius Martínez.
SDRUŽENÍ PRO SOUDOBOU HUDBU ARBOS uspořádalo (5. 4.) v bývalém kostele sv. Vavřince koncert souboru MoEns (Graham, Marek, M. Slavický). Zazněly také tři české premiéry (Nejtek, Bartoň, Pudlák).
KAPROVO KVARTETO, vítěz soutěže o cenu Beethovenova Hradce z roku 2003, zahrálo (22. 4.) v Klementinu v rámci cyklu Stamicovo kvarteto a hosté (Mozart, Kapr, Grieg).
KOMORNÍ ORCHESTR BERG uvedl na koncertě katedry skladby AMU (26. 4.) v Sále Martinů díla Bořivoje Suchého, Tomáše Pálky, Josefa Třeštíka a Jany Vöröšové.
JANOVY PAŠIJE J. S. Bacha a Janáčkovy Královničky uvedla na Velký pátek (9. 4.) ve Stavovském divadle Musica florea se sólisty, Dětskou operou Praha a Pražským komorním sborem.
SKLADATELSKÉ SDRUŽENÍ KONVERGENCE připravilo do kostela sv. Vavřince koncert, při němž (14. 4.) zněla hudba V. Kučery, R. Pallase, P. Paprčky, M. Reutera, W. Widlaka a G. Crumba.
ROLNIČKOVÉ SVÁTKY PÍSNÍ, přehlídka dětských pěveckých sborů, se uskutečnily (29. 3.–1. 4.) v Národním domě na Smíchově a v sále Studia Rolnička. Zúčastnilo se na 1200 mladých zpěváčků převážně z pražských dětských a školních sborů. Vedle představení vlastního repertoáru se všichni spojili i v jeden velký sbor při zpěvu společných písní, které vybírá pro každý ročník sbormistr dětského pěveckého sboru Rolnička Praha a umělecký vedoucí Rolničkových Svátků písní Karel Virgler. Autor letošních společných písní, jazzový skladatel Emil Hradecký, osobně vedl nácvik.
CYKLUS MLADÝCH v Klementinu nabídl (8. 4.) vystoupení Stamicova kvarteta a klavíristy Ivo Kahánka (Dvořák, Martinů, P. Vranický). ČESKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE s hobojistou Zdeňkem Adamem a sopranistkou Gabrielou Kopperovou hrála pod taktovkou Stanislava Vavřínka
SEVEROČESKÁ FILHARMONIE TEPLICE zařadila abonentní koncert (1. 4.) do projektu Česká hudba 2004. Místo O. Trhlíka dirigoval T. Koutník. Letní Festival L. v. Beethovena se odehraje v novém termínu (27. 5.--24. 6.). V červnu vystoupí orchestr v Ostravě a poté se bude v Praze podílet (19. 6.) na koncertě laureátů soutěže Concertino Praga. V srpnu čeká filharmonii cesta do Španělska. FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ uvedla na Květnou neděli (4. 4.) koncert ze staré české tvorby, který dirigoval M. Štryncl. Účinkovala Musica florea a Schola Gregoriana Pragensis, M. Cukrová a R. Janál (Zelenka). * Štryncl řídil rovněž koncert královéhradecké filharmonie, na němž (8. 4.) zazněla Bernsteinova Symfonie č. 1 Jeremiáš a Mozartovo Requiem. Spoluúčinkoval Český chlapecký sbor Boni pueri. * Setkáním dvou světů bylo společné vystoupení tohoto orchestru a romské folkrockové skupiny Gipsy Hery Band. Aranžmá pořídil Petr Pololáník, který koncert řídil (Bizet, Sarasate, Ravel, romské písně). * Lukáš Vondráček byl sólistou Dvořákova klavírního koncertu (29. 4.). Bohumil Kulínský v tomto programu uvedl rovněž Sukova Asraela. Před koncertem besedoval s posluchači Lukáš Hurník. JIHOČESKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE uspořádala (20. 4.) slavnostní koncert věnovaný stému výročí úmrtí A. Dvořáka. Veronika Böhmová přednesla pod taktovkou Jakuba Hrůši Dvořákův Klavírní koncert. * V katedrále sv. Mikuláše již předtím (9. 4.) uvedla Dvořákovu Stabat mater. Dirigoval Jakub Zicha, spoluúčinkoval Vysokoškolský umělecký soubor UK v Praze. * Při prémiovém koncertě jarního abonentního cyklu zazněla (30. 4.) v Českých Budějovicích ve Sportovní hale Beethovenova 9. symfonie. K 75. NAROZENINÁM JOSEFA KLAZARA, skladatele a pedagoga, uspořádalo město Brandýs n. L. – Stará Boleslav 22. 4. v kapli brandýského zámku slavnostní koncert. Jubilant je synem regenschoriho J. Čeňka Klazara, mezi
jehož žáky (a tím jubilantovy spolužáky) náleželi mj. Václav Trojan a Miroslav Kampelsheimer. Josef Klazar poté absolvoval studia skladby na pražské konzervatoři u E. Hlobila a J. Zd. Bartoše. V programu zaznělo pět premiér – čtyři klavírní skladby a jedna varhanní, dále mj. flétnové concertino Piccola festa musicale, duchovní zpěv Svatý kníže Čechů, koncert pro klavír a komorní orchestr a dvě části ze mše Pro patria. Z početných účinkujících vynikli pěvci Stanislava Jirků a Vojtěch Vančura, flétnista Jaroslav Bayer, trombonista Petr Permský, klavíristka Viktoria Kraf a varhanice Karolína Tučková. Pěvecký sbor Bojan řídil Vojtěch Vančura, komorní orchestr Far musica dirigoval Zdeněk Klauda. Město zároveň vydalo CD s nahrávkou Klazarovy mše pro sóla, sbor a varhany Missa pro patria. SUKOVY SEDLČANY nabídly ve 40. ročníku koncerty, divadlo, výstavy i turistický pochod. Hudební přehlídku zahájila (29. 3.) Straussova opereta Netopýr v nastudování Jihočeského divadla České Budějovice. Dalšími protagonisty festivalu mimo jiné byli violista Lubomír Malý s klavíristkou Věrou Hájkovou, městská hudební škola z partnerského francouzského města Taverny a s několika představeními hry Zvonokosy také sedlčanští ochotníci. Pořádající Kulturní dům Josefa Suka připravil rovněž přehlídku pěveckých souborů Sedlčanská vonička. Na nedalekém zámku Červený Hrádek vystoupil (28. 5.) Mladota Ensemble a o den později Sukův komorní orchestr. Zakončení festivalu tradičně patří (30. 5.) skladatelovu vnukovi, houslistovi Josefu Sukovi, který zahrál za varhanního doprovodu Aleše Bárty v Křečovicích. DVOŘÁKOVA HUDEBNÍ NELAHOZEVES, jedenáctý ročník regionálního festivalu, obsahuje ve skladatelově rodišti, ve Zlonicích a v Praze dvě desítky koncertů. Společnost pro českou hudbu, která festival pořádá, volila vzhledem k omezeným finančním prostředkům cestu velké dramaturgické pestrosti. Představí se například Komorní orchestr Dvořákova kraje, Pražské klavírní duo, Martinů Collegium Praha, Karlovarský symfonický orchestr, sbor Gaudium, dětský pěvecký sbor z Británie, sbor Oratorio Choral Society a orchestr z města Santa Monica z USA, Fenix Ensemble nebo mladá česká mezzosopranistka Radka Volfová. Šanci dostanou i mladí skladatelé Marek a Michael Keprtovi, kteří uve-
30 Hr0406.indd 30
26.5.2004, 11:24:36
Z P R Á V Y dou své jednoaktové opery. V regionu se k dvořákovským programům připojují svým kruhem přátel hudby i Kralupy nad Vltavou.
Divadlo MARTIN OTAVA byl autorem scénáře, režie a scény (25. 4.) při nastudování Janáčkova Zápisníku zmizelého posluchači hudební fakulty AMU z kateder zpěvu a tance. KOMORNÍ OPERA Mysterium fidei mladého skladatele Pavla Smutného, brněnského studenta hudební vědy a historie, měla premiéru (27. 3.) na scéně pražského Stavovského divadla. Zazněla v rámci projektu Bušení do železné opony. Smutný zpřítomnil na jevišti hrdinský osud rakouského rolníka, věřícího katolíka Franze Jägerstättera (1907--1943), popraveného nacisty. Po anšlusu Rakouska Hitlerem, veden odvahou a věrností vlastnímu svědomí a křesťanskému ideálu, se Jägerstätter vyslovil v referendu proti „návratu Rakouska do německé říše“. O pět let později, s plným vědomím následků a podpořen manželkou, odmítl nastoupit vojenskou službu se zbraní ve wehrmachtu. Byl popraven. Podtitul opery Mše života Franze Jägerstättera symbolizuje podle autora fakt, že se tak jeho život stal skutečnou bohoslužbou. Opera podle něj pojednává na pozadí konkrétní historické události o vztahu mezi mužem a ženou a o jejich společném
vyrovnávání se s realitou zla a vzepření se jeho požadavkům. Smutného dílo využívá sólový tenor a mezzosoprán, recitaci, smíšený sbor, klarinet, kytaru, violoncello a klavír. Libreto napsala Iva Volánková, použity jsou i texty latinské liturgie a básně Friedricha Nietzscheho. Devětadvacetiletý skladatel má za sebou již několik premiér vesměs duchovně orientovaných děl. veb
Hudba na Moravě a ve Slezsku HUDBA NA RADNICI v rámci šumperského koncertního cyklu Klasika Viva obsáhla (20. 4.) vystoupení cembalistky Moniky Knoblochové a flétnistky Lenky Kozderkové-Šimkové (Bach, Telemann, Couperin).
XIII. FESTIVAL UPROSTŘED EVROPY V BAVORSKO-ČESKO-SASKÉM POHRANIČÍ bude letos probíhat od 13. června do 1. srpna. V jeho rámci vystoupí Kremerata Baltica lotyšského houslového virtuosa Gidona Kremera, britská klezmerská skupina Oi Va Voi, přední americký loutnista Hopkinson Smith, španělská tanečnice flamenka Nina Corti s doprovodem, barokní Ensemble Tourbillon pražského krále violy da gamba Petra Wagnera a desítky dalších evropských i zámořských umělců. Osm desítek hudebních, vý-
6, který 20. 4. zakončil festival koncertem v Janáčkově divadle. (vla)
ANTONÍN DVOŘÁK -- KORESPONDENCE A DOKUMENTY, křest již 9. a 10. dílu tohoto souboru se konal 22. 4. v Muzeu Antonína Dvořáka. Obě knihy vydalo Editio Bärenreiter a dokončilo tak projekt, který začal Supraphon již v roce 1987. Všechny knihy připravil kolektiv vedený dr. Milanem Kunou, který tak soubor zakončil ještě přede dnem stého výročí skladatelova úmrtí. (vla)
TŘI MUZIKÁLY ČESKÉHO PŮVODU obohatí letos muzikálovou sezonu. První z nich s názvem Balada pro banditu uvedlo již Divadlo na Fidlovačce. Známé dílo z filmu i z verze Divadla na provázku (autoři Milan Uhde a Miloš Štědroň) upravil Karel Růžička, v režii Petera Gábora v hlavních rolích účinkují Marek Holý, Michaela Badinková a Ladislav Županič. Na léto chystá na nádvoří Nosticova paláce uvedení dalšího známého filmového muzikálu Noc na Karlštejně Hudební divadlo Karlín. V úpravě Zdeňka Podskalského ml. a v režii Petra Novotného se objeví v hlavních rolích Petr Štěpánek, Kateřina Brožová a Rudolf Brzobohatý. V listopadu pak Divadlo Broadway chystá premiéru nového muzikálu Michala Davida Tři mušketýři. Spolu s Davidem se na něm podílejí Lou Fanánek Hagen a Libor Vaculík, který ho má i režírovat. Účinkují mj. Pavol Habera, Josef Vojtek, Lešek Semelka, Monika Absolonová a Helenka Vondráčková. (vla)
JIŘÍ PINKAS obdržel in memoriam medaili Artis bohemiae amicis. Dlouholetého šéfdirigenta ostravské opery tak ocenil ministr kultury Pavel Dostál. PRAŽSKÉ KINO PONREPO uspořádalo k sedmdesátinám Jana Klusáka přehlídku filmů, k nimž zkomponoval hudbu. Na její závěr byl 21. 4. uveden i český film Erotikon z roku 1929. Němý film režiséra Gustava Machatého doprovodil Klusák hudbou v 90. letech, v Ponrepu byla uvedena komorní verze doprovodu pro 5 muzikantů z FISYO, řídil Štěpán Koníček. (vla)
vyhlašuje
konkurz na místo hráč na 1. lesní roh Požadované skladby a orchestrální party: 1. kolo: Sólové skladby: W. A. MOZART: Koncert č. 2 Es dur, K 417 (1.věta); R. STRAUSS: Koncert č. 1 Es dur, op. 11 (1. věta) Orchestrální party: M. RAVEL: Pavana, L. van BEETHOVEN: Symfonie č. 7 A dur, op. 92
JAZZ AGHARTA FESTIVAL uvedl během dubna v Lucerna Music Baru amerického bubeníka Dave Weckla s kapelou (12. 4.), kytaristu Johna Scofielda (jeho band Überjam hrál 20. 4.) a jeho kolegu kytaristu Dave Fiuczynskiho (kapela Screaming Headless Torsos 28. 4.). Kubánský zpěvák Ibrahim Ferrer, známý z filmu Buena Vista Social Club, vystoupil v T-Mobile Aréně 22. 4., romská dechovka Bobana Markoviče zase v žižkovském Akropolisu 26. 4. V brněnské přehlídce Jazzfest ve dnech 16.-- 20. 4. účinkoval i slavný americký černošský vokální sextet Take
2. kolo: Koncert nebo přednesová skladba dle vlastního výběru (kromě skladeb z 1. kola ) Orchestrální party: J. HAYDN: Symfonie č. 45 fis moll „Na odchodnou“, Hob I:45; W. A. MOZART: Symfonie č. 40 g moll, K 550, Symfonie č. 29 A dur, K 201; J. V. H. VOŘÍŠEK: Symfonie D dur; L. van BEETHOVEN: Symfonie č. 2, 3, 6; A. DVOŘÁK: Koncert pro violoncello h moll, Symfonie č. 9 e moll; M. RAVEL: Klavírní koncert G dur; 1 anonymní part z listu Party s označenými místy budou k dispozici v archivu Pražské komorní filharmonie. Přihlášky s životopisem zasílejte nejpozději do 31. 8. 2004 na adresu Pražská komorní filharmonie, Krocínova 1, 110 00 Praha 1 (tel. 224232488, fax 224235118, e-mail:
[email protected]) Konkurz se uskuteční 10. září 2004 v 10.00 hodin v sále Pražské komorní filharmonie, Krocínova 1, Praha 1. Uchazeči budou písemně pozváni. Klavírní doprovod je zajištěn, každý uchazeč však může mít vlastního korepetitora.
D O M O V A
tvarných, divadelních, diskusních, vzdělávacích a společenských akcí mezi bavorským Marktredwitz, Karlovými Vary, Ústím nad Labem a saskými Drážďany zahrnuje i světovou premiéru hudební stínohry Plav! Gastone, plav! skladatele Franka Böhmeho a spisovatelky Irene Pietsch inspirovaných předloňskými povodněmi.
AGON ORCHESTRA vedený Petrem Kofroněm spolu se členy legendární undergroundové kapely Plastic People of Universe nastudovali a uvedli velikonoční Pašije. Zkomponovali je Milan Hlavsa a Vratislav Brabenec pro jediné uvedení v roce 1978 na chalupě Václava Havla na Hrádečku v době zákazu kapely. Nově dílo zaranžoval Michal Nejtek a z koncertu 24. 4. v pražské Arše bude pořízeno CD i DVD. (vla)
Různé
Z
CYKLUS KONCERTŮ JAZZ NA HRADĚ pokračoval 14. 4. druhým koncertem. Správa Pražského hradu uvedla v Nové galerii na Hradě trio Emila Viklického, jako host s ním hrál švýcarský trumpetista Franco Ambrosetti. (vla)
TRADITIONAL JAZZ STUDIO Pavla Smetáčka hostovalo v březnu v italském Janově na Mezinárodním jazzovém festivalu. Letošní Evropské město kultury na něm hostilo mj. i Brada Mehldaua, Mingus Big Band či Miriam Makebu. „Smetáčkovci“ slaví letos 45 let činnosti a chystají další průřezové album Babí léto u firmy Františka Rychtaříka, kde zazní ještě nevydané skladby z historie kapely. Pavel Smetáček připravuje k vydání knihu Umí(r)něný tradicionalista, sestavenou z jeho článků a rozhovorů či jiných příležitostných textů. (vla) AGENTURA FOIBOS působící ve Strašnicích ve známé Trmalově vile oslavila 1. 4. pět let v rekonstruované vile a 14 let existence. Foibos organizuje divadelní představení (kupř. přehlídku České divadlo) i koncerty. Do areálu vily a zahrady ji přišli zahrát amatérští hudebníci ze strašnických hudebních škol. Marek Veselý, ředitel agentury, však oznámil, že k výročí dostali od obecního zastupitelstva nemilý dárek – ukončení pronájmu ve vile, kterou vlastními silami zrekonstruovali. (vla)
31 Hr0406.indd 31
26.5.2004, 11:24:37
!
V Í D E Ň ,
Z A H R A N I Č Í K O N Z E R T H A U S
Dvořákův Dimitrij koncertně ve Vídni Vlasta Reittererová
R
a jejich výskyt byl zároveň umožňován i filtrován nepsaným požadavkem na hlavu říše: rozhodující nebyl sám původ, ale povahové rysy. Podobně jako se po Rusku pohybovalo závratné množství samozvanců, udržovala se také víra, že zavraždění příslušníci vládnoucích rodů žijí a čekají na svou příležitost. Osoby i zápletka opery se v Poljakovově s lehkou nadsázkou proslovené přednášce publiku přiblížily a zdůvěrnily, i když slibované osvětlení rusofilství 19. století zůstalo poněkud v pozadí. „Jednat jako car“ znamenalo umět hrdě prosadit svou vůli za každých okolností, naopak znaky „falešného“ původu byly zdánlivě banální: už byl-li potenciální panovník schopen vyskočit sám na koně (resp. odmítl-li při tom pomoc), prozradil tím svou nekvalifikovanost. Důležité nebylo, zda byl cara „legitimní“, ale zda byl „pravý“ svým vystupováním. Tento důležitý moment libretistka Dimitrije Marie Červinková-Riegrová použila v okamžiku, kdy se Dimitrij postaví Šujskému. Tehdy jedná podle lidu jako „pravý car“. Je to však téměř jediný okamžik, kdy se libretistické zpracování přidrží reálií, které budují zápletku. Jinak je v libretu politický konflikt potlačen na minimum a z Dimitrijova příběhu se tak vlastně stal příběh žárlivosti dvou žen. Zde také spočívá kardinální problém opery samé: jejím typovým vzorem byla grand opéra, psychologie postav a odůvodnění jejich činů však je málo logické, nádherné milostné scény tíhnou
Zleva Lžidimitrij, car v letech 1605–1606 a kníže Vasilij Šujskij, car v letech 1606–1610
Foto archív
ok české hudby 2004 se stal i u sousedů impulsem k dramaturgickému obohacení repertoáru. Doufejme, že podobné obohacování neustrne jen v rámci „jednoletého“ plánu, ale že zájem potrvá i při nyní právě uskutečněném (a v případě Čech a Rakouska obnoveném) pobývání pod „jednou střechou“, a že se také oboustranně rozvine; vždyť i naše znalosti o rakouské hudební scéně jsou velmi omezené a v lepším případě končí kdesi u druhé vídeňské školy. Dalo se tedy předpokládat, že se nějaká česká opera objeví i v cyklu „Opera koncertně“, jenž už má ve Vídni svou tradici. Neudivuje, že byla zvolena opera Antonína Dvořáka, kterému byla Vídeň nakloněna odedávna, a neudivuje ani, že byl k tomuto účelu zvolen jeho sbory a velkými áriemi nabitý Dimitrij. Koncert 23. 4. ve Velkém sále vídeňského Konzerthausu předcházela přednáška slavisty Fjodora Poljakova v Schubertově sále, která uvedla do historické situace, v níž se děj opery odehrává. Přednáška obsahovala nejen historická fakta a informace o religiózním, národnostním i sociálním pozadí konfliktu, ale také jakýsi úvod do psychologie a mentality ruského národa, a shrnutí historie osobností Ivana Hrozného, Borise Godunova, Lžidimitrije a Šujského jako námětu v literatuře, dramatické tvorbě i hudbě. Na ruském trůnu se to svého času samozvanci jen hemžilo
Foto archív
Z E
Družina bojarů Ivana IV.
k jinému opernímu typu, jsou zde ale také místa spíše oratorní a tam, kde má přijít dramatická akce, je obtížné povznést se nad banálnost. Řešení je nesnadné i na jevišti, v koncertantním provedení vynikne rozlomenost slohu opery ještě výrazněji. Provedení volilo kritickou edici Dvořákovy opery a přestože byla v programu poznámka, že nemohly být v synopsi a libretu zohledněny škrty, jež mohou vzniknout během zkoušek, k žádným škrtům nedošlo a byla provedena kompletní třiapůlhodinová verze. Provedení prokázalo sílu, ale také slabá místa Dvořákova díla (jako ostatně i o týden později uvedená premiéra Státní opery Praha). Ta se objevují zejména v momentech akcelerujících dramatických situací, které hudba, brzděná strukturou často triviálního verše, nemůže naplnit. Objevuje se to v rozporu tragického obsahu textu s charakterem hudby už v samotném úvodu (žalobné písni na smrt carovu), dále např. ve sboru spiklenců v druhém jednání a následném líčení Šujského, i smutečním pochodu po vraždě Xenie. Slabiny dramatické výstavby libreta, jako je například matně vystavěný vpád Něborského a Bučinského do hrobky, nemohl Dvořák napravit. Na druhé straně je v libretu řada krásných a smysluplných veršů, kdy je v jedné replice mnoho vysloveno („Trůn otců tvých! Ty bloude zpozdilý! Či věříš, korunu že nosili?“) inspirujících míst, soustředěných především do árií Xenie, Dimitrije a do jejich dueta. Titulní roli ovšem nadělil skladatel nadmíru obtížný part, s nímž i takový tenorista jako je Janez Lotric zápolil na hranici svých možností. Přijal roli na záskok za Jevgenije Šapovalova a jeho odvahu je nutno ocenit, že s ní však nebyl ztotožněn ani výrazově ani technicky, bylo až příliš patrné. V prvním dějství mohl zpívat celou dobu plným hlasem, výsledek však byl si-
32 Hr0406.indd 32
26.5.2004, 11:24:37
Z E Mikuláš (Basmanov), Dalibor Jenis (Šujskij), Manfred Hemm (Patriarcha), Aleš Jenis (Něborský), Dimitrij Solovjov (Bučinský). Výborný byl Slovenský filharmonický sbor (sbormistr Marián Vach). Rozhlasový symfonický orchestr Vídeň řídil Richard Hickox. Jeho vedení orchestru mohlo být mnohem nuancovanější. Dirigent zřejmě podcenil důsledek, který vzniká přenesením instrumentace, psané pro potopené orchestřiště, na pódium a jeho snaha zastřít
lácký, scházely jakékoli dynamické odstíny, jež mu ostatně ani dirigent neumožnil. V druhém dějství musí Dimitrij rozvinout také lyrickou rovinu své role a zde choulostivá místa vyzněla nepřesvědčivě, výšky měl zachránit falset, ale i ten selhal. Nejlepší výkon podala Krassimira Stoyanova jako Xenie. Ona a Dagmar Pecková jako Marfa nezpívaly pouze pěvecké party, ale dodaly projevu také herecký výkon. Ostatní sólisté byli spolehliví: Elena Prokina (Marina), Peter
!
B A D E N - B A D E N ,
Z A H R A N I Č Í
rozporné polohy Dvořákovy partitury unifikovanými tempy a dynamikou nepomohla, spíše naopak. Zmínit zaslouží programová brožura se studií o ruských dějinách a o vzniku Dvořákovy opery, obsahem opery a jejím českým a německým libretem, ovšem s vadou na kráse: chybělo uvedení zdroje informací, k nimž patří studie Milana Pospíšila ke kritické edici a autorka německého překladu libreta Magdalena Havlová. !
F E S T S P I E L H A U S
Jitka Slavíková
P
roslulá slovenská sopranistka Edita Gruberová dlouho váhala, jestli výčet svých slavných hrdinek (Lucia di Lammermoor, Amina v Náměsíčné, Anna Bolena, Elvíra v Puritánech, Zerbinetta v Ariadně na Naxu, Gilda ad.) završí Belliniho Normou. Nakonec výzvu přijala a v dubnu 2003 ji poprvé zpívala v Tokiu; prohlásila však, že Norma je pro její hlasový obor hranicí, kterou již nepřekročí. Evropě se poprvé v této roli představila v koncertním uvedení opery ve Festspielhausu v německém městě Baden-Baden. Slavný Festspielhaus, který se každoročně pyšní programem nabitým nejzvučnějšími jmény světových interpretů, se tak 24. 4. stal svědkem nevšedního večera: koneckonců, to, že lze očekávat mimořádnou událost, dokazovala i skutečnost, že obě koncertní Normy (24. 4. a 1. 5.) byly dlouho dopředu beznadějně vyprodány. V jednom interview pěvkyně řekla, že u svých předchůdkyň v roli Normy obdivovala u Montserrat Caballé nenapodobitelná piana, u Marie Callas impozantní vroucnost a u Joan Sutherland brilantní hlas. Ona sama je však ztělesněním všech těchto rovin: její pianissima jsou naprosto neuvěřitelná, nehledaná vroucnost se snoubí s obrovským dramatickým nasazením, o brilantní vokální technice ani nemluvě: ostatně bez ní by nikdy nemohla zpívat všechny ty vražedné koloratury s takovou lehkostí, že se zdálo, že Norma je vlastně velmi snadným pěveckým úkolem… Už sama přetěžká cavatina a cabaletta Casta Diva v 1. aktu byla zkondenzovaným dokladem všech zmíněných atributů jejího hlasu. Nutno ovšem říci, že paní Gruberová nebyla jediná, která brala všem přítomným v sále dech. Měla vynikající partnerku v roli Adalgisy, mladou litevskou mezzosopranistku Elinu Garanču. Ta jedinečnost spočívala nejen v tom, že Elina Garanča má stejně znamenitou vokální techniku,
Foto Andrea Kremper
Fascinující Norma Edity Gruberové Opětovný triumf Edity Gruberové
mimořádný hlasový rozsah i schopnost nehledaného vroucího prožitku (stačí vzpomenout na z hloubi duše tryskající „Proteggimi, o Dio“ či „Perduta io son“v árii Sgomba à la sacra selva v 1. aktu), ale především v tom, že oba hlasy se ve všech duetech pojily k sobě tak dokonale, jako by šlo o jednu jedinou pěvkyni. Spolu s venezuelským tenoristou Aquilesem Machado v roli Polliona vytvořili dokonalou trojici představitelů hlavních rolí Belliniho Normy.
Hrála Staatsphilharmonie Rheinland-Pfalz – spolehlivě, nicméně bez výraznějšího zaujetí, průměrný výkon podaly sbory Vokalenensemble Rastatt a Stuttgartští sólisté, dirigoval Friedrich Haider. To nic nemění na faktu, že to byl nezapomenutelný večer. A všechny ctitele umění paní Edity Gruberové určitě potěší, že její Normu budou moci poznat – tentokrát v jevištní podobě - ve Vídeňské státní opeře v únoru 2005 (premiéra 5. 2.). !
33 Hr0406.indd 33
26.5.2004, 11:24:38
Z E !
Z A H R A N I Č Í
C U R Y C H ,
O P E R N H A U S
Foto archív
Pucciniho Děvče ze zlatého Západu v Curychu Jitka Slavíková
S
nevšedním nápadem, jak inscenovat Pucciniho „westernovou“ operu Děvče ze zlatého Západu, přišel osvědčený tým David Pountney (režie) a Stefanos Lazaridis (scéna). Divákům sugerují myšlenku, že jsou v kině na filmu němé éry: od promítání úvodních titulků až po závěrečné včetně onoho nezbytného The End. Filmové projekce se skvělým způsobem využívá i ve 3. aktu, kdy zlatokopové na koních pronásledují Ramerreze alias Dicka Johnsona v kalifornské prérii. Napínavou „filmovou“ podívanou podtrhují vysoce akční režie i scéna, vertikálně rozdělená na „přízemí“ a „první patro“ se souběžně probíhajícím dějem, do něhož se zapojí i možná trochu nadbytečné, nicméně působivé zborcení stěny domu Minnie v 2. aktu při bouři či vysoké žebříky v závěrečném aktu, po nichž neohroženě šplhají zlatokopové – zda jsou to sboristé či akrobaté, se mi nepodařilo zjistit, ale podávají úctyhodný výkon. Děvče ze zlatého Západu patří k operám se zcela mimořádnými nároky na pěvce po vokální i herecké stránce a najít vhodné představitele Minnie, Dicka Johnsona a šerifa Jacka Rance se podaří asi jen málokdy. Curyšská opera uspěla na výtečnou: argentinský tenorista José Cura (Johnson), španělský barytonista Juan Pons (Rance) !
S A L C B U R K ,
G R O S S E S
Z inscenace Pucciniho Děvčete ze zlatého Západu a francouzská sopranistka Sylvie Valayre (Minnie) jsou naprosto ideálním triem. Nejenže se skvěle vyrovnávají s Pucciniho předepsaným „drsným“ způsobem pěveckého provedení „ruvido“, ale dovádějí ho až za hranici technických i dynamických možností – například celá scéna Minnie a Johnsona ve 2. aktu je vygradována až na dřeň obnaženého dramatu a stejně tak s mrazícím pocitem sleduje divák i celý závěr, kdy má být Johnson oběšen: krátký oddech je mu popřán při Ponsem báječně podaném ariosu Ranceho „Or piangi tu, o Minnie“ či Curou nenapodobitelně zazpívaném Johnsonovu ariosu „Ch´ ella mi creda libero e lontano“, aby byl vzápětí opět pohlcen
k tragedii spějícím finále. Že závěrečný happy end je skutečnou očisťující katarzí a nikoliv banálním rozuzlením, je opět zásluhou pěvců a režiséra. V Curychu měli nicméně šťastnou ruku i na pěvce té přehršle všech dalších rolí zlatokopů, mohou se pyšnit skvělým kompaktně znějícím sborem a v neposlední řadě dokonale hrajícím orchestrem: už od prvních taktů předehry bylo evidentní, že dirigent Patrick Fournillier má úžasný smysl pro naturalistické barvy i dynamickou dramatičnost Pucciniho hudby a že si může dovolit rozvinout zvukově značně silnou opulentní paletu orchestrálních barev – méně zdatné pěvce by však zcela jistě překryl. !
F E S T S P I E L H A U S
Salcburk tleskal Komorní filharmonii Pardubice
P
Foto archív
řivést na náročné salcburské pódium mozartovský program vypadá na první pohled jako čiré šílenství, ale Komorní filharmonie Pardubice se svým šéfdirigentem Leošem Svárovským takový „hazard“ podstoupila a zvítězila! Bezprostředně po velikonočních svát-
cích, 16. dubna, do posledního místa vyprodaný Grosses Festspielhaus s dvěma tisíci čtyřmi sty posluchači nejen intenzivně tleskal brilantnímu výkonu orchestru, ale dokonce se ozývalo i dupání. Přitom úspěch pardubických filharmoniků je o to cennější, že v tomto salcburském koncert-
Komorní filharmonie Pardubice se svým šéfdirigentem Leošem Svárovským
ním cyklu Welt der Musik účinkovali v sousedství proslulých těles jako jsou Vídeňští symfonikové, Orchestr Beethovenhalle Bonn či Mozarteum Orchester Salzburg. Krátce před nimi ve stejném domě hráli také Berlínští filharmonikové se Sirem Simonem Rattlem a Varšavská filharmonie pod taktovkou Antoni Wita. Program otevřela Symfonie D dur „Pražská“, po které následoval Hobojový koncert K. 314 s brilantním Janem Adamusem. Ve druhé části následovala předehra k Donu Giovannimu a Symfonie g moll K. 550. Ušlechtilý, lahodný a technicky vytříbený zvuk orchestru pod Svárovského přesným a elegantním gestem vzbudil natolik vřelý ohlas mezinárodního publika, že kromě přídavku sólisty došlo i na virtuosně podanou předehru k Figarově svatbě. Skvělé vystoupení se tak stalo pro pardubickou filharmonii výbornou evropskou reklamou a dokumentovalo, že prvotřídní profesionální orchestry v České republice působí i mimo hlavní město Prahu. ! lkp
34 Hr0406.indd 34
26.5.2004, 11:24:39
Z E !
M O S K VA ,
Z A H R A N I Č Í
K O N Z E R VA T O Ř
K
ühnův dětský sbor se během dubna poprvé představil v Moskvě, kde se mu dostalo mimořádně vřelého přijetí. Na pozvání Vladimira Fedosejeva, ředitele a šéfdirigenta Velkého symfonického orchestru P. I. Čajkovského, se zúčastnil dvou koncertů uspořádaných k uctění památky Antonína Dvořáka. Ve Velkém sále Moskevské konzervatoře (6. 4.), kde Fedosejev uvedl výběr z Dvořákových Slovanských tanců, se dětský kolektiv prezentoval interpretací českých národních písní a to na návrh Vladimira Fedosejeva vždy jednou před každým tancem.. „Byl to velmi hezký nápad a podle atmosféry, kterou jsme vycítili, myslím, že se to podařilo,“ prohlásil po koncertě umělecký vedoucí sboru Jiří Chvála. „Fedosejev tak chtěl zdůraznit, z čeho Dvořák čerpal a navodil atmosféru české zpěvnosti,“ dodal. Při dalším koncertě (7. 4.) vystoupil Kühnův dětský sbor s ruským sborem Akademie sborového umění ve Dvořákově oratoriu Stabat Mater. „Atmosféra ve Velkém sále Moskevské konzervatoře byla něco jedinečného. Je vidět, jak ruské obecenstvo hudbu cítí. Každý muzikant o tom moc slyšel a vím, že se tady uskutečnila řada světových premiér pozoruhodných skladeb. Přijít do takového prostředí je ohromně inspirativní a velmi to na člověka zapůsobí,“ řekl dále Chvála o svých dojmech z hostování v ruské metropoli. Vyjádřil zároveň politování, že čeští umělci nejsou v Moskvě častými hosty. „Myslím, že je to škoda. K nám jezdí řada ruských kumštýřů a sólistů. V Praze je také spousta báječných ruských zpěváků. Je třeba rozšiřovat kontakty. Ruská kultura je velice zajímavá a svébytná a spolupráce na tomto poli je velmi užitečná,“ řekl. Kühnův dětský sbor navázal spolupráci s šéfdirigentem Velkého symfonického orchestru P. I. Čajkovského na rakouském operním festivalu Bregenzer Festspiele 2003. Ve scénickém provedení Janáčkovy opery Příhody Lišky Bystroušky pod taktovkou Vladimira Fedosejeva vystoupilo v roli malých liščat 16 členů Kühnova dětského sboru. Naposledy Kühnův dětský sbor vystoupil v Rusku zhruba před 15 lety, když se v Moskvě představilo Národní divadlo. Malá skupina dětí se tehdy účastnila inscenace ve Velkém divadle. Chvála uvedl, že s nynějším účinkováním sboru je velmi spokojen a že by se velmi rádi do ruské metropole znovu vrátili. „Zdá se také, že ruská strana byla s naším vystoupením velice spokojená a pan dirigent Fedosejev naznačil, že by s námi rád spolupracoval i v budoucnosti,“ sdělil. ! red
Foto archív
Kühnův dětský sbor slavil v Moskvě úspěch
Kühnův dětský sbor před Carskou puškou na nádvoří Kremlu !
NORIMBERK,
KATOLISCHES
HAUS
–
MUSIKHOCHSCHULE
Norimberský proces po česku Jiří Hlaváč
V
e dnech 14.–16. dubna se v Norimberku uskutečnila Mezinárodní hudební soutěž ROTARI. Ve čtveřici soutěžních oborů (flétna, hoboj, klarinet, fagot) se představilo 12 vybraných posluchačů z vysokých hudebních škol v Lyonu, Praze a Norimberku. V sázce tedy nebyla jen laureátská ocenění, ale i celková umístění mladých interpretů a pořadí škol. Do poroty jsem usedl s dalšími pedagogy zmíněných institucí a s šéfem uměleckého vysílání Bayerische Rundfunk v Mnichově. Výsledky byly pro HAMU vskutku grandiózní, i když jsem je na základě úrovně katedry dechových nástrojů vlastně očekával. I. cenu získal klarinetista Lukáš Daňhel ze třídy prof. Jiřího Hlaváče a prof. Vlastimila Mareše, II. cenu, spolu s kandidátem z Francie, flétnistka Hana Knauerová ze třídy prof. Jiřího Válka. Třetí cena udělena nebyla, na pátém pořadí byl hobojista Vilém Veverka a šestý byl
fagotista Martin Petrák. Jak se to promítlo do umístění škol? Praha 1, 2, 5, 6 Lyon 2, 7, 8, 11 Norimberk 4, 9, 10, 12 Vše vypadá jako filmový příběh s patřičně romantickým závěrem. Jenže ne vše bylo přibarveno tak růžově. Když vytkl francouzský porotce jako jedinou výtku českému klarinetistovi, že jeho zvuk je málo francouzský, snažil jsem se osvětlit, že i český zvuk má své přednosti a v tvorbě Dvořáka, Smetany, Martinů, či Janáčka je dokonce nezastupitelný, nicméně když pýcha nepolevila, řekl jsem mu, že pro mne není Lyon charakteristický klarinetovým soundem, nýbrž smogem. Nicméně úroveň soutěže mne natolik potěšila, že mne hloupost v románském balení nemohla nahlodat. Při večerní procházce Norimberkem jsem vzpomenul Hanse Sachse, Albrechra Dürera i Spencera Tracyho ve slavném filmu Norimberský proces. Ten hudební byl o 59 let později jednoznačně v české režii. !
35 Hr0406.indd 35
26.5.2004, 11:24:40
Z P R Á V Y
m ibud0k4e c n a T Za Jiřím 1–1. 5. 20 2 5. 3. 19
1. května, právě v den stoletého výročí úmrtí Antonína Dvořáka, odešel náhle v 83. roce svého života velký český muzikant: hobojista prof. Jiří Tancibudek. Po válce člen České filharmonie i Talichova Českého komorního orchestru, odešel po Únoru z vlasti, aby svůj další život prožil v daleké Austrálii – jako slavný světový sólista i profesor na universitě v Adelaide. Po Listopadu se pravidelně vracel do své staré vlasti, i když se plně sžil se svou vlastí novou, svým srdcem i hudebním cítěním však vždy zůstal pravým českým muzikantem. Hobojisté celého světa mu vděčí za nejvýznamnější hobojový koncert 20. století – koncert Bohuslava Martinů, který si od Martinů vyžádal, který mu Martinů dedikoval a jehož se stal i prvním interpretem. Byl též jedním z posledních žijících pamětníků B. Martinů a čestným členem Společnosti Martinů. Zemřel náhle v letadle, ještě nad Austrálií, když se opět vracel do staré Evropy – na svatbu své vnučky… ! Jindřich Feld
Festivaly MOSKEVSKÝ VELIKONOČNÍ FESTIVAL (9.--15. 4.) se letos konal potřetí. Po loňském fiasku festivalu, který se konal pod širým nebem, byl letošní situován do divadel, chrámů a koncertních síní. Loňské vytrvale deštivé a chladné jaro se podepsalo zejména na inscenaci Borise Godunova na Kremelském náměstí. Valerij Gergiev a orchestr Mariinského divadla uvedl pět koncertů v Moskvě a čtyři v regionech, s programem sestaveným ze všech 7 symfonií Sergeje Prokofjeva a dále uvedl houslové koncerty Jeana Sibelia a Igora Stravinského (s řeckým sólistou Leonidasem Kavakosem), Druhý klavírní koncert Sergeje Rachmaninova (sólo Lang Lang, Čína) a Stravinského Koncert pro klavír a dechové nástroje s klavíristou Alexandrem Toradzem. Celý soubor Mariinského divadla provedl Čajkovského zřídka hranou operu Čarodějku. Festival věnoval zvláštní pozornost také
Z E
Z A H R A N I Č Í
hudbě J. S. Bacha, a to v koncertech houslistky Viktorie Mullové, klavíristy Vladimira Feltsmana a na vystoupení belgického souboru Collegium Vocale z Ghentu s dirigentem Philippem Herrweghem (Matoušovy pašije). Na 16 koncertech dále vystoupilo 16 sborů (kromě operních sborů z Bolšovo a Mariinského divadla dále menší ansámbly z Archangelska, Permu, Bulharska, Srbska, Slovinska, Gruzie ad.).
Divadlo BOXÉRSKÁ LEGENDA MUHAMMAD ALI je hlavním hrdinou dvacetiminutové opery s názvem: Muhammad Ali: Outside the Ring. Opera vznikla jako součást programu Kentucky Opera, určeného studentům hudby. Ti také – ze 13 různých amerických hudebních škol – jsou autory opery a podíleli se i na celkové realizaci uvedení. Opera zazněla ve světové premiéře 21. 4. TŘI RŮZNÉ VERZE OPERY MADAMA BUTTERFLY uvedla o víkendu 22.--24. 4. newyorská DiCapo Opera. První verze premiérovaná v La Scale 17. 2. 1904 zaznamenala tehdy takový neúspěch, že Puccini operu přepracoval (premiéra 2. verze 28. 5. 1904 v Brescii). Třetí verze zazněla 28. 12. 1906 v Paříži. Panelovou diskusi k uvedení všech těchto verzí v DiCapo Opera vedla slavná sopranistka Licia Albanese, k níž se připojili sopranistky Catherine Malfitano, Diana Soviero a Elaine Malbin, dirigent Constantine Kitsopoulos a režisér Robert Lombardo.
že obě instituce si zaslouží 100% nasazení svého ředitele a on není ochoten své síly dělit, ani není ochoten svůj kontrakt s Clevelandem zrušit. Potvrdil nicméně, že v sezoně 2007--08 bude ve Vídni dirigovat Wagnerův Prsten. Další nabídka z Rakouska přišla ze Salcburku, jehož ředitel Peter Ruzicka oznámil, že končí v létě 2006. I v tomto případě Welser-Möst odmítl s tím, že Cleveland neopustí: „Neříkám, že bych neměl zájem, ale nabídky přišly ve špatném čase“, řekl.
Různé PULITZEROVU CENU 2004 za oblast hudby získal Paul Moravec za skladbu Tempest Fantasy. Cena (10. 000 dolarů) je určena „významným americkým skladbám, které byly provedeny poprvé v USA v daném roce.“ Letos byla cena vyhlášena 5. 4. na Columbijské univerzitě v New Yorku. Paul Moravec se narodil v Buffalo v roce 1957 a vystudoval Harvardskou a Columbijskou univerzitu. Získal již řadu cen a je považován za vůdčí osobnost skupiny převážně amerických skladatelů, nazývané „New To-
Osobnosti FRANZ WELSER-MÖST odmítl nabídku na hudebního ředitele Vídeňské státní opery. 43letý rakouský dirigent se stal ve Vídni hvězdou v září 2003, kdy za náhle onemocnělého Christiana Thielemanna převzal řízení dvou představení Tristana a Isoldy ve Vídeňské státní opeře. Už tehdy prý začal intendant opery Ioan Holender uvažovat o Welserovi-Möstovi jako o nástupci Seiji Ozawy, jehož kontrakt vyprší v sezoně 2006--07. Poté, kdy se svým Clevelandským orchestrem vystoupil Welser-Möst s obrovským úspěchem v Musikvereinu, stal se definitivně prvním kandidátem na budoucího uměleckého ředitele opery. Welser-Möst ale Holenderovy „námluvy“ odmítl. Do sezony 2011--12 je hudebním ředitelem Clevelandského orchestru; veřejně prohlásil,
nalists“ – neboli stoupenců tonální hudby. Tempest Fantasy pro klarinet, housle, cello a klavír byla premiérována 2. 5. 2003 v Pierpont Morgan Library v New Yorku. Na cenu byli dále navrženi Peter Lieberson za svůj Klavírní koncert č. 3 a Steve Reich za skladbu Cello Counterpoint pro sólové violoncello, magnetofonový pás a video. BERLÍNSKÁ A VÍDEŇSKÁ FILHARMONIE, dva špičkové světové orchestry, které soutěží o prvenství, mají svou rivalitu ukončit společným koncertem. Sir Simon Rattle, šéf Berlínských filharmoniků, který má k Vídeňské filharmonii úzký vztah, řekl, že oba orchestry společně zahrají skladby Ralpha Vaughana Williamse (Fantazie na téma Thomase Tallise) a Gustava Mahlera (Šestá symfonie). Soupeření obou orchestrů se datuje od června 1984, kdy šéf berlínského orchestru Herbert von Karajan zrušil koncert s Berlíňany v Salcburku a pozval místo nich Vídeňské filharmoniky. Karajan se tehdy dostal do prudkého sporu s berlínským orchestrem, protože chtěl jmenovat 1. klarinetistkou Sabine Meyer, proti čemuž orchestr ostře protestoval. „Oba
Likovou u o v o ík u Prchl . 3. 2004 Za Evo 12. 1919–15
15. 3. 2004 v Southfieldu u Detroitu ve státě Michigan, USA, zemřela česká sopranistka Eva Prchlíková rodem ze Dvora Králové (*21. 12. 1919). Po debutech v baletu v Praze (Coppélia) a v operetě (Giuditta) studovala zpěv u Nektar de Flondor a Richarda Kubly a v Brně vstoupila 10. 4. 1943 do opery jako Mařenka. S jejím talentem počítal Václav Talich pro pražské Národní divadlo, ale poválečné okolnosti rozhodly jinak. V Brně ještě stihla desítku rolí, v Praze a Varšavě několik koncertů i gramofonových desek a ve Smetanově síni koncert na rozloučenou 8. 1. 1947. Se zkráceným příjmením Likova pak nadchla 6. 2. 1947 publikum v USA, v Detroitu. Kritika přirovnávala její půvab, hlas i vyzařování k mladé Jarmile Novotné. Během jediného měsíce třikrát za sebou vyprodala Carnegie Hall a po deset sezon zůstala v angažmá v New York City Opera. Zpívala první obor – Markétku, Violettu, Gildu, Micaelu, Manon, Musettu, Liù, Neddu a Jenůfu. Své renomé rozšířila do Kanady a Mexika i do obřích auditorií Lewisonova stadionu a Hollywood Bowl. Poté působila jako stálý host oper v Chicagu, Filadelfii, Bostonu, Pittsburgu, New Orleans, San Antoniu, San Francisku, Los Angeles a Cincinnati a věnovala se koncertnímu zpěvu zejména jako host Newyorské filharmonie a orchestru NBC. Jen výjimečně využila nabídek z Evropy pro vystoupení ve Vídni, Benátkách, Paříži a Barceloně. Do dějin opery se neopakovatelně zapsala v Montrealu, kde se od roku 1954 podílela na průkopnické sérii televizních inscenací Komediantů, Manon Lescaut, Traviaty a Bohémy, dochovaných jako vůbec první komerční operní videa. Pro naprostou pěveckou jistotu, kolegialitu a hereckou tvárnost ji oceňovali renomovaní partneři, nejčastěji George London, Jon Vickers, Richard Tucker a Jan Peerce a z kolegyň především Beverly Sillsová. Po uzavření operní dráhy se od roku 1967 až do svých 76 let obětavě věnovala pedagogické práci na Michiganské universitě a při mistrovských kursech v New Yorku a Filadelfii. Její hlas zůstal zachován v USA ve výběru českých árií a národních písní. ! Jan Králík
21.
36 Hr0406.indd 36
26.5.2004, 11:24:40
Z P R Á V Y orchestry mají diametrálně rozdílný zvuk“, řekl Rattle, „chceme zjistit, kde jsou společné prvky a odkud pramení rozdíly“. Shodou okolností ve stejnou dobu končí i jiné soupeření, a to mezi Rattlem a Danielem Barenboimem, šéfdirigentem Berlínské Staatskapelle. Barenboim, který byl také kandidátem na místo šéfa Berlínské filharmonie (orchestr si nicméně zvolil Rattlea), vystoupil jako sólista v Brahmsově 1. klavírním koncertě spolu s Berlínskou filharmonií pod taktovkou Simona Rattlea na tradičním Evropském koncertě 1. 5. 2004, který se letos uskutečnil v Athénách. Program zahrnul rovněž Brahmsův Klavírní kvartet v orchestrální verzi Arnolda Schönberga. DŮM PETRA ILJIČE ČAJKOVSKÉHO V KLINU U MOSKVY byl 23. 4. poškozen ohněm, nicméně oheň zničil zejména dřevěnou fasádu, zatímco interiér, včetně Čajkovského klavíru, byl uchován. V domě je dnes skladatelovo muzeum. ČLENOVÉ KRÁLOVSKÉ LIVERPOOLSKÉ FILHARMONIE vyslovili nedůvěru svému americkému šéfdirigentovi Gerardu Schwarzovi, a to pro nepopulární dramaturgii. Požadují, aby jeho kontrakt (do roku 2006) byl okamžitě vypovězen. Výkonný ředitel orchestru Michael Elliott prohlásil, že vedení požadavek orchestru pečlivě zváží. Schwarz (56), který je také dirigentem Seattleského symfonického orchestru, byl jmenován do čela Liverpoolské filharmonie v roce 2001, kdy měl orchestr dluhy 2, 5 milionů liber. Od té doby se sice finanční situace stabilizovala, nicméně členové orchestru si stěžují, že Schwarz vybírá málo známé skladby, což má za následek odliv obecenstva.
Česká hudba v zahraničí KLAVÍRNÍ TRIO ARTEMISS (Adéla Štajnochrová -- housle, Alžběta Vlčková -- violoncello a Jana Vychodilová – klavír) získalo významné ocenění na 11. ročníku mezinárodní hudební soutěže pro komorni hudbu „Premio Carlo E. Soliva“. Soutěž se odehrávala pět dní 23.--28. 3. 2004 v městečku Casale Monferrato (mezi Milanem a Torinem). Soutěž byla tříkolová, ze 17 přihlášených souborů jich postoupilo do 2. kola sedm a do finále jen tři. Soutěžily všechny komorní kombinace od duí až po tria s klavírem. Do finále
Z E
Z A H R A N I Č Í
pozdně renesanční hudbou a dobou Rudolfa II a ve svém novém díle využívá kromě jiného i některé intonace z díla italského tvůrce, který pobýval na dvoře Rudolfa II., Carla Zanottiho. Dílo uvedl 9. 5. anglický soubor Fine Arts Brass Quintet na festivalu ve Warwicku, který byl letos věnován především české hudbě. Tvorba Sylvie Bodorové zde byla reprezentována celkem pěti díly. Kromě zmíněné premiéry zde zazněly skladby La speranza, písňový cyklus Ama me, klavírní trio Megiddo a jedna z nejúspěšnějších skladeb Sylvie Bodorové - smyčcový kvartet s barytonovým sólem Terezín Ghetto Requiem. Ten byl ještě před festivalem 5. 5. uveden v Londýně v podání barytonisty Nigela Cliffea a Kvarteta Martinů a ve stejném složení zazněl poté i ve Warwicku. Ve slavné londýnské Wigmore Hall byl dále 11. 5. představen autorčin Smyčcový kvartet č. 1 „Dignitas homini“ na koncertu Škampova kvarteta, který nesl název Dvořák Centenary Celebration.
postoupila klavírní tria z Itálie, Švýcarska a ArteMiss trio z České republiky. Mezinárodní sedmičlenná porota (tři z Itálie, po jednom zástupci ze Španělska, Slovinska, Ruska a Velké Britanie), udělila pouze jedinou cenu -- speciální cenu poroty pro nejlepší komorní soubor „Premio specialle della Giuria sezione Musica da Camera“. S cenou je spojeno nejen udělení diplomu, pamětní plakety a finančního ohodnocení, ale předeším koncerty v sezoně 2005/6 v rámci festivalů komorní hudby zejména v jižní Evropě (Itálie, Slovinsko, Španělsko). PENGUIN QUARTET ve finále soutěže CAG 2004. V březnu 2004 se Penguin Quartet zúčastnil soutěže „2004 Concert Artists Guild International Competition“ v New Yorku. Ve dnech 17.--25. 3. ji pořádala renomovaná umělecká agentura Concert Artists Guild, která tímto způsobem vyhledává nové talenty pro svou činnost. Cenami soutěže jsou exkluzivní smlouvy s touto agenturou, které pak vítězům po dobu dvou let zaručují četné koncerty po USA (na seznamu sálů, kde jsou tyto koncerty pořádány, je i slavná Carnegie Hall v New Yorku). Soutěž je otevřena mladým sólistům i libovolným komorním souborům z celého světa. Odborná porota vybírala celkem z 300 obdržených nahrávek, do druhého kola dostalo pozvání 80 kandidátů. Ti všichni pak přijeli do New Yorku a vystoupili v rámci semifinále mezi 17. a 19. 3. v Merkin Concert Hall. Mezi těmito semifinalisty byl také Penguin Quartet, který 19. 3. přednesl v rámci svého vystoupení části děl A. Dvořáka a B. Bartóka. Tentýž den večer bylo vyhlášeno dvanáct finalistů, mezi nimiž Penguin Quartet nechyběl. Finále se konalo 24. 3. opět v Merkin Concert Hall a na rozdíl od semifinále bylo veřejné. Penguin Quartet zde přednesl Test Run kanadského skladatele Johna Estacia, Meditaci Josefa Suka a Finale z Dvořákova Amerického kvartetu. I když Penguin Quartet neobdržel žádnou z cen, jeho hodnocení u poroty bylo vesměs pozitivní. První cenu si odnesl německo-rakouský soubor fléten QNG (Quartet New Generation) a smlouvu s agenturou CAG též získala americká mezzosopranistka Krista River a korejský pianista Soyeon Lee.
SIMONA ŠATUROVÁ V PROSLULÉM TEATRO COLÓN. V Teatro Colón v Buenos Aires vystupovala (6.--18. 4.) sopranistka Simona Šaturová v roli Paminy v inscenaci Kouzelné flétny, která byla první premiérou sezony 2004/ 2005. Jako režisér této pohádkově pojaté inscenace se představil Michael Hampe. Přes obtížnou ekonomickou situaci byla všechna představení v akusticky skvělém divadle vyprodána. Simona Šaturová dostala pozvání i na další sezonu. SEVERÁČEK, liberecký dětský sbor, se 22. 4. 2004 vrátil z koncertního turné po Bulharsku a Řecku a zúčastnil se světové soutěže na ostrově Rhodos. Sofijský koncert, který organizovala Česká ambasáda v Sofii a pan velvyslanec Dokládal a jehož se zúčastnil i bulharský ministr kultury a další významné osobnosti, byl snímán přímým přenosem do celostátního rozhlasu a televize. V soutěži na ostrově Rhodos získal Severáček ve dvou ka-
Ãßâ×äÁëä××áåâÛáêßì ¸ÅËÆÅ2Å»ÍÆH  ÂÆɼÊÇÆÅ»¼Åº¼¸»ÆÂÌļÅËÐ ¿®°©¨£¿®°©© êí¥°Ø¨§ ºÛìZê × ÚÛéZê éì×ðÛá áèߣ êßÙáe ÛÚßÙÛ ÁåèÛéæåäÚÛäÙÛ × ÚåáëãÛäê ·¤ ºìåZá× àÛ ìfäåì×ä âßéêßääã ÚåáëãÛä£ êã ìðê×ÞëànÙnã éÛ á ßìåêë × Únâë cÛéáeÞå ãßéêèפ »Úßêåß ìfêßäëðäßÙÞæÛÚáâZÚ×ànìÛÛ࣠äåéêß ìØÛÙ æåæèìe¤ ÉåëéêÛdëàn ðZæßéï ì ã×êèßáZÙÞ¢ èðäe åéåØän ÚåáëãÛäêï¢ ìïéìfÚcÛän¢ âßéêßäï¢ìïæåìnÚ×ànÙnåºìåZáå£ ìÙÞéêZêänÙÞ ëãfâÛÙáÙÞ éêßæÛäÚßnÙÞ¢ åØåë cÛéêäÙÞÚåáêåèZêÛÙÞ×Ú×ânÙÞåÙÛäfänÙÞ¢ÚZâÛéãâåëìïéäÛàèðäfànãß ä×áâ×Ú×êÛâéêìnãß×éãâåëìïåæèåìåðåìZänºìåZáåìÙÞàÛìßêänÙÞÚf⤠º×ân ÚåáëãÛäêï éÛ ìðê×Þëàn áÛ éáâ×Ú×êÛâåìë æéåØÛän ä×·ãÛèßÙáe äZèåÚän áåäðÛèì×êåß ÞëÚØï ì ÄÛíÏåèáë¢ ä× áåäðÛèì×êåß ì Æè×ðÛ ßì%Ûéáe×á×ÚÛãßßæèåìfÚï¢éâåìÛéäåéê×ëãfän¤ÌÛâáØâåáêìånáåä£ ÙÛèêänæèåÝè×ãï×Úßì×ÚÛâänÙÛÚëâÛ¤ ÂßéêßääeÚåáëãÛäêïìcÛéáeãà×ðïÙÛæèåìZðÛànèÛÝÛéêï×áåãÛäêZÛ éæåðäZãá×ãßáåØé×Þëìäfãcßäf××äÝâßcêßäf¤ÆìåÚäfÙßðåà×ðïcäe êÛîêïàéåëìïØ×ìÛäïcÛéáãßæÛáâ×Úï¤ÅØfáäßÞïàéåëÚåæâäfäïàãÛä£ äãß èÛàéênáï × èÛàéênáï éáâ×ÚÛØ¢ ÚÛéZê éì×ðÛá ðæÛéêëàÛ åØè×ðåìZ ænâåÞ×éìØfèÛãÜ×áéßãßâßnäÛàÚâÛßêfànÙÞÚåáëãÛäꤻÚßÙÛæåéáï£ êëàÛØ×Ú×êÛâãðÙÛâeÞåéìfê×ãëðßáåâåÝßÙáã×êÛèßZâäÛð×éêëæßêÛâäe æè×ãÛääeÞåÚäåêï¤ ÆëØâßá×ÙÛ ìïâï ð× Ăä×äcänÞå æßéæfän ÃßäßéêÛèéêì× áëâêëèï %È ìèZãÙßæèåàÛáêë%ÛéáZÞëÚØר¦¦ª¤¹Ûä×àÛÚäåÞåéì×ðáëàÛ«¦¦Ác¤
PREMIÉRA SKLADEB SYLVIE BODOROVÉ V BRITÁNII. Žesťový kvintet Vertumnus -- Pět obrazů z rudolfinské Prahy napsala Sylvie Bodorová na objednávku festivalu ve Warwicku a Leamingtonu. Inspirovala se tentokrát
¼ » À Ë À Æ ¹ É ¼ Å É ¼ À Ë ¼ É Ç É ¸ ¿ ¸ £ ê ç æ ã ¥ ê é¥ æ ¥ ÐZá×ðäßÙáeÙÛäêèëã¢Æè×éáZ§¯¢¨¬§¨ÂåÚfäßÙÛë¸Ûèåëä× êÛ⤰©§§¬¨¯¦©¢¬¦©§¯¨¬«¢Ü×î°©§§¬¨¯« ðÙÛäêèëã¶ÛØæè×ÞפÙåã¢ííí¤äåêï£áäßÞï¤Ùð
37 Hr0406.indd 37
26.5.2004, 11:24:41
Z E
Z A H R A N I Č Í Foto archív
Z P R Á V Y
KYTARISTA VLADISLAV BLÁHA se vrátil 31. 3. z koncertního turné po USA a Peru. Na svém již pátém turné po USA vystoupil na 10 koncertech ve velkých městech (Phoenix, Dallas, Madison ad.) pěti států USA: Texas, Florida, Illinois, Wisconsin, South Dakota a Iowa. Poprvé koncertoval i v Peru, kde vystoupil v Limě v rámci 13. mezinárodního kytarového festivalu a vedl zde rovněž mistrovské kursy. Na koncertě ve Phoenixu, Arizona provedl Bláha světovou premiéru skladby amerického skladatele Rexe Willise „Long Journey Blues“, která mu byla věnována. Vladislav Bláha měl mj. i koncert v kostele městečka Spillville, kde za svého pobytu v USA hrával na varhany Antonín Dvořák. Vzhledem k úspěšnosti koncertů u veřejnosti a kritiky v americkém tisku obdržel Vladislav Bláha pozvání na šesté turné po USA na jaře 2006. Poté provedl 4. 4. Bláha na zahajovacím koncertě mezinárodního kytarového festivalu v Rustu v Rakousku světovou premiéru transkripce Mozartova fagotového koncertu pro kytaru a orchestr. Na fotografii Vladislav Bláha u harmonia v muzeu Antonína Dvořáka ve městě Spillville, na kterém rovněž skladatel při pobytu v USA hrával. tegoriích (komorní sbory, dětské sbory) dva zlaté diplomy a stal se vítězem obou kategorií. Po vítězství v katalánském Cantonigros (červenec 2003) je to opět velmi významný úspěch nejen libereckého Severáčku, ale celé české sborové školy, která má stále velké renomé po celém světě. Při zpáteční cestě zpíval sbor na státní konzervatoři v Athénách (koncert organizovala česká ambasáda a paní velvyslankyně Mgr. Jana Bulenová). Na všech koncertech a soutěžních vystoupeních prezentoval sbor českou sborovou tvorbu od renesance po soudobé autory a lidové písně. PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR BEZ DIRIGENTA vystoupil 25. a 26. 4. v Moskvě na festivalu „Vesna v Rossiji“. Ve velkém sále Čajkovského konzervatoře a Gněsinském institutu provedl s velkým ohlasem díla L. Koželuha, J. K. Vaňhala, A. Dvořáka a W. A. Mozarta. Koncerty spolupořádalo Kulturní centrum Českého velvyslanectví v Moskvě.
rozdílných rovinách. Společně se souborem Musica Florea provedl korunovační operu Sub olea pacis et palma virtutis Jana Dismase Zelenky. Ve spolupráci s Českým centrem v Madridu a pod záštitou velvyslance ČR PhDr. Martina Povejšila pak sbor uskutečnil slavnostní koncert u příležitosti vstupu ČR do Evropské unie. Po náročném turné v USA, které sbor absolvoval začátkem tohoto roku, čeká do prázdnin „dobré chlapce“ ještě prestižní vystoupení na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro a následná série koncertů v Německu. ZÜRCHER FESTSPIELE 2004. „Mistrovská díla z Čech a Moravy – Dvořák, Smetana, Janáček“ je motto letošního švýcarského festivalu Zürcher Festspiele, pořádaného ve spolupráci operního domu a Tonhalle v Curychu ve dnech 25. června až 11. července. Na 13 koncertech zazní nejen slavné „hity“ české hudby, jako Dvořákova Novosvětská nebo houslový koncert, ale i Janáčkova Sinfonietta, Glagolská mše nebo Taras Bulba či houslový koncert „Putování dušičky“, Dvořákův klavírní koncert a symfonická báseň Holoubek a celý Smetanův cyklus Má vlast. Vše v podání špičkových zahraničních interpretů – houslisty Thomase Zehetmaira, klavíristy Garricka Ohlssona a orchestru Tonhalle s Wolfgangem Sawalischem a Markem
KLAVÍRISTKA JITKA ČECHOVÁ vystoupila v dubnu s mimořádným úspěchem na dvou koncertech v Hamburku za doprovodu orchestru Camerata Hamburg a na dvou abonentních koncertech v Braunsweigu s Mozartovým Klavírním koncertem C dur K. 467 za doprovodu Státního symfonického orchestru Braunsweig. HOUSLISTKA JANA NOVÁKOVÁ byla opakovaně pozvána na prestižní vystoupení ve Velké Británii. V březnu vystoupila již potřetí v proslulé londýnské Wigmore Hall, v dubnu v St. David´s Hall v Cardiffu a začátkem května na Leamington Festival, který byl letos zasvěcen české hudbě. Jejím partnerem u klavíru byl Petr Novák. V Leamingtonu vystoupili též ve společném programu s fagotistou Václavem Vonáškem. BONI PUERI, český chlapecký sbor, se vrátil z koncertního turné po Španělsku. V nabitých sálech Auditorio Nacional a Ateneo v Madridu se představil ve dvou
Janowskim. Jediným českým interpretem na festivalu je Ivan Moravec, jehož recitál zahrnuje mj. Janáčkovu Sonátu „Z ulice“, V mlhách a Smetanovy polky. Curyšská opera uvede též Smetanovu Prodanou nevěstu a Janáčkovu Káťu Kabanovou. SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU vystoupil se svým šéfdirigentem Vladimírem Válkem 8. 5. v mnichovském Gasteigu. Na programu koncertu, začleněného do abonentní řady „Wiener Klassik“, byl Čajkovského houslový koncert D dur, op. 35 a Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“, op. 55. Sólový part přednesl patnáctiletý Sergej Kačatrijan z Arménie, který je historicky nejmladším vítězem Mezinárodní soutěže Jeana Sibelia z roku 2000. Přes svůj nízký věk už vystupoval s několika proslulými tělesy (Concertgebouw Orchester, Tokyo Philharmonic), představil se publiku v londýnské Wigmore Hall, newyorském Lincoln Center, pařížském Théâtre du Châtelet nebo curyšské Tonhalle. Koncert v Gasteigu byl jeho mnichovským debutem. Naopak SOČR vystoupil v této koncertní síni v uplynulých letech opakovaně. 7. 6. odletí SOČR s Vladimírem Válkem na dvoutýdenní japonské turné. Jeho průběh zaznamená dokumentární film České televize. sla
VELKÁ SOUTĚŽ Hudebních rozhledů Milí čtenáři, i tentokrát jste všichni napsali své odpovědi správně. Muzeum Antonína Dvořáka získalo do své správy rukopis „Novosvětské“ v roce 1980 a hezkými cédéčky budou zásluhou svých vědomostí i štěstěny obdarováni tito tři soutěžící:
123
Hana Pšeničková, Praha Martin Gono, Krakovany, Slovenská republika Rudolf Mánek, Moravská Třebová
Rovněž otázka na červen se bude týkat Antonína Dvořáka, protože jsme se na scéně Státní opery Praha opět po letech mohli setkat s jeho operou Dimitrij. Ptáme se tedy: Kdy a kde se uskutečnila světová premiéra I. verze této Dvořákovy opery? Na vaše odpovědi se budeme těšit do 18. června 2004 na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese
[email protected].
38 Hr0406.indd 38
26.5.2004, 11:24:42
R E C E N Z E
Milan Kuna: Exulantem proti své vůli. Život a dílo Karla Boleslava Jiráka. Praha 2003, Editio Bärenreiter, 351 stran, notové ukázky, fotografická příloha.
Ivan Poledňák
M
yslím, že v tomto případě bych měl recenzi uvést malou poznámkou k osobnosti autora pojednávané monografie, PhDr. Milanu Kunovi, DrSc. Zdá se mi totiž, že je v naší muzikologii málo tak významně činných osobností, jež by byly zároveň tak málo oceňované. Patrně to způsobila skutečnost, že Kuna skoro celý svůj tvůrčí muzikologický život prožil ve vědeckém muzikologickém ústavu a neměl prakticky kontakty s univerzitními pracovišti a tudíž nemá své žáky. A možná také volba pracovních témat, jež za minulého režimu nebyla právě vítána (hudba za nacistické okupace, speciálně pak problematika Václava Talicha, hudba v Terezíně a vůbec v koncentračních táborech, problematika hudby „našich“ německých a židovských skladatelů), navíc možná i určitá sršatost povahy, jež ho několikrát přivedla do polemických střetů (vznikaly mj. proto, že Kuna publikoval i materiály, jež se leckdy leckoho nepříjemně dotýkaly); do této povahy se ovšem vejde též přímo buldočí vůle při zdolávání nevděčných dlouhodobých úkolů (viz vedení a podstatný pracovní podíl na vydání epochálních desíti svazků dvořákovské korespondence a dvořákovských dokumentů), ale i spousta dalších pozitivních rysů včetně skromnosti, ostychu před konferenčním ruchem, odporu k tomu, drát se do popředí. Ani Kunova nejnovější kniha (k jeho celkové imponující autorské produkci srovnej slovníkové heslo v internetovém Českém hudebním slovníku osob a institucí na internetové adrese www.musicologica-cz/slovnik/index/php) nejde po vyšlapaných chodníčcích. Je totiž věnována osobnosti také velice významné pro českou
hudbu a celou hudební kulturu, ale málo známé a doceňované (dalo by se dokonce říci, že je to podobný případ jako Kuna sám; ostatně, těch podobností je tady mnohem více a nevím, zda si toho autor knihy byl či je vůbec vědom…). Ale kdo vlastně byl K. B. Jirák? Jestliže ho bylo v době jeho přítomnosti a působnosti doma na české půdě plno a byl skutečným pojmem (kdo ze starších hudebníků by třeba neznal jeho Nauku o hudebních formách!), po odchodu do exilu byl z našeho povědomí vymazáván tak usilovně, že mladší generace hudbymilovné veřejnosti snad ani jeho jméno nezná. Kunova kniha slibuje mnohé neznalosti odstranit a – prozraďme hned pointu – činí tak skutečně vydatně. I když si nemůžeme dělat iluze, že by jedna monografie dokázala zázraky a udělala z Jiráka podstatnou součást našeho kulturního dědictví a jeho prostřednictvím i naší současnosti, přece je tato zevrubná monografie základem poznání a doufejme, že i nového ocenění zjevu, který v mnohém přesáhl úzké hranice hudby a české hudební kultury. Kunovi se podařilo v široce založeném, čtenářsky však vděčném výkladu předestřít Jirákovu osobnost v plné šíři: jako zapáleného, dychtivě se vzdělávajícího mladého hudebníka, studenta práv i muzikologie (obojí studium prakticky ukončil, i když bez diplomů), pianistu, sbormistra, dirigenta, rozhlasového pracovníka, kritika a publicistu, autora odborných hudebně teoretických (pedagogických) textů, hlavně však skladatele a nakonec významného hudebního pedagoga; jako člověka, který byl vpleten do komplikovaného dění doby, stal se subjektem i objektem polemik (viz kritické momenty v době okupační, fámy kolem vztahu s Martinů aj. – tohle všechno Kunova kniha pomáhá osvětlit); jako člověka, který nasbíral velikou životní zkušenost a tu dokázal uplatnit i mimo domácí půdu v USA, odkud se po cestě v roce 1947 v důsledku změněných politických poměrů u nás vlastně už nemohl a ani nechtěl vrátit (vracející se motiv stesku po domově patří k místům, jež v knize zní nejemocionálněji, ale jsou tady i partie, jež se čtou téměř jako dobrodružná literatura – viz Jirákovo tzv. vyakčnění ze skladatelské organizace atp.). Jako červená nit se pak celým dílem vine výrok, že se „K. B. Jirák po osvobození naší země roku 1945 české národní kultuře odcizil“, který napsal Jaroslav Smolka v knížce Česká hudba našeho století v roce 1961. Jiráka, žijícího v Chicagu, se tato slova hluboce dotkla, doslova ho ranila, neboť byla ahistorická
K N I H
a nepravdivá (viz str. 282 a i jiná místa Kunova textu). Skladatel se bránil v desítkách dopisů, psaných přátelům do Čech; nikdy se ani myšlenkou či jediným tónem ze svých děl nezpronevěřil svému poslání být českým skladatelem, právě tak jako se nikdy necítil být emigrantem, který by netoužil po návratu domů. Kunova kniha, jež je rozčleněna do třinácti v podstatě chronologicky řazených kapitol (čtrnáctá přináší přehled skladeb) a vybavena jmenným rejstříkem (to velmi usnadňuje čtenářskou orientaci ve jmény nabitém textu!), patří k celkem klasickému či standardnímu typu muzikologických monografií. Náleží tam jednak svou úrovní, jednak typologicky. Je totiž koncipována jako víceméně plynulý výkladový proud, v němž se prolínají údaje životopisné (tj. vztahující se především k životním okolnostem a různým činnostem v kontextu doby) s rozbory jednotlivých skladeb. Kuna se vlastně v té či oné šíři zmiňuje postupně o všech kompozicích, které autor opatřil opusovými čísly 1– 94, což je na jedné straně dobré, ovšem na straně druhé poněkud problematické, neboť kniha je tak dost čtenářsky zatížena (a znepřehledněna) rozbory, jež asi sotva bude číst i zapálenější zájemce o Jiráka. A měl-li bych uvést ještě další kritičtější poznámku, pak snad to, že z rozborů ne vždy vysvítá nějaký ostřejší soud o hodnotě té které Jirákovy kompozice, což bylo jistě ovlivněno takřka totální nedostupností zvukových nahrávek. Nepochybným přínosem jsou ovšem analýzy skladeb, které Jirák komponoval v USA (od opusu 59) a které jsou naší veřejnosti prakticky neznámé. Samozřejmě, jsou zde i nějaké další drobnější vady na kráse, třeba někde není moc jasné, odkud autor čerpá značně podrobné údaje z Jirákova mládí (o přátelích, setkáních, činnostech, čtenářských zájmech atp.). To vše ovšem je zcela marginální proti tomu, jak solidně a všestranně byl materiál – naštěstí dnes archiválně vcelku přístupný (materiál z USA hlavně díky vdově po Jirákovi) – zmapován, vytěžen, zhodnocen. A ještě dodejme, že Kunův vypravěčský styl je klidný, věcný, nepřeintelektualizovaný, nesentimentální, nepatetický, čtivý. Takže suma sumarum: česká muzikologie díky Kunovu pozoruhodnému výkonu splatila pověstný kus dluhu, který má vůči zpracování dějin české hudební kultury dvacátého století. Získala tím nový průhled do komplikovaného nedávného dění, z nějž se vlastně v důsledcích rodil dnešek; dnešek bohužel poznamenaný těmi mnohočetnými poraněními národního ducha a národní kultury, z nichž jeden případ byl právě v knize popsán. Je jisté, že česká hudební kultura ztrátou Jiráka přišla o hodně, a sotva to již může zcela napravit – některé procesy jsou prostě irreverzibilní, jak učí medicína i dějiny… !
39 Hr0406.indd 39
26.5.2004, 11:24:43
S T U D I E ,
K O M E N T Á Ř E
Vztah k lidové písni paradox Smetanova tvůrčího myšlení
V
e všech životopisech Bedřicha Smetany se píše o jeho setkáních s českými lidovými písněmi. Od dětství je slýchal na pivovarském dvoře v Litomyšli, v Jindřichově Hradci, v Německém Brodě ve společnosti českých studentů kolem Karla Havlíčka a v Plzni. Tam také napsal své první – ještě hodně amatérské - virtuosní zpracování národní písně Sil jsem proso na souvrati pro housle a klavír. Tu také o tři roky později zvolil za téma Charakteristických variací G dur, studijní skladby pro Josefa Proksche. A vrátil se k ní ještě jednou na sklonku roku 1862, když s přáteli v úředně ještě neschválené Umělecké besedě v Praze připravovali pro silvestrovskou zábavu představení loutkové hry Matěje Kopeckého Doktor Faust, hranou živými herci. V ouvertuře, komponované k tomuto představení, variantu vstupního tématu Umění fugy Johanna Sebastiana Bacha nakonec tematicky proměnil ve veselý popěvek, v prvních taktech shodný se Sil jsem proso jako hudební náznak zvratu hrůzostrašné faustovské nálady k výrazu dobromyslné frašky. A když v létě 1847 uspořádá koncertní zájezd do západočeských lázní a měst, hraje 7. července v Chebu svou Fantazii na národní písně koncertantní se zpracováním nápěvů Chytili jsme lososa, Kdepak jsi má milá, Chovejte mne má matičko a Kdybys byl Jeníčku. V některých jeho skladbách jsou zřetelné i instrumentální názvuky na lidovou melodiku. Víme, jak výrazně souvisely s lidovými prameny rané české polky, jak např. Hilmarova Esmeralda čerpá z citátu lidového tance Rejdovák, respektive lidové písně, na kterou se tancoval. A jak i Smetanovy první polky – byť třeba bezděčně – navazují na melodiku dvoudobých veselých českých lidových písní, třeba rytmická modelace začátku Vzpomínky na Plzeň asi z roku 1843 na pohyb písně Pod dubem, za dubem. Smetanovi jsou blízké i české lidové instrumentální názvuky, dudácká hudba např. ve třetí větě klavírních Svatebních scén z roku 1849 Svatební veselí, v polkovém triu Scherza Trimfální neboli Slavnostní symfonie E dur z let asi 1853--54, v polkové dudácké scéně ze symfonické básně Valdštýnův tábor, komponované 1858 ve Švédsku. A když se vrátí ze Švédska do Prahy a chystá se na koncertní cestu na západ Evropy, vytvoří na jaře 1862 lisztovsky virtuosní Koncertantní fantasii na české národní písně, v níž zpra-
coval podle Martinovského úprav z Erbenovy sbírky nápěvy Letěla husička, Měla jsem chlapce, Váša slouhů a Slyšel jsem, viděl jsem koníčky řehtati. A ještě jeden humorně působící citát lidového instrumentálního obratu, na které dosavadní Smetanovské bádání nepřišlo: v ouvertuře Oldřicha a Boženy k dalšímu silvestrovskému představení hry Matěje Kopeckého ze sklonku roku 1863 se střídají krátké „perfektně zahrané“ několikataktové úvody s fanfárovou charakteristikou knížete Oldřicha, jež však dlouho netrvají: venkovští Foto archív
Jaroslav Smolka
muzikanti je pokazí nebo nevědí jak dál a několikrát se začíná znovu i s úvodem. A právě tahle vždy vzorně zahraná úvodová hudba je floskule, kterou měly české venkovské instrumentální kapely jaksi formalizovanou, hrávaly ji před různými tanci a písněmi s takty o sudém počtu čítacích dob ve středním tempu. I když tyto citáty a návaznosti vstupují do jeho tvorby rozmanitými způsoby a z rozličných důvodů, je jich přece jen tolik, že nás překvapí Smetanův postoj v debatě s Dr. Ladislavem Riegrem při zábavném večeru u starosty Hlaholu Dr. Taxise jednoho úterý asi roku 1862, jak o něm napsal Josef Srb-Debrnov. „Při rozhovoru pravil Dr. Rieger, že je snadno napsati operu vážnou, historickou, ale napsati operu lehčího slohu ze života lidu (českého), to že se tak snadno nikomu nepodaří. Proti tomu se ozval Smetana a pravil, že se také o tuto věc zasadí a myslí, že ji se zdarem provede. Rieger tomu odporoval pravě, že by podkladem takové opery musily být české
písně národní; tomu opět odporoval Smetana pravě, že tím způsobem vznikla by směsice písní různých, jakýsi quodlibet, ale žádné dílo jednotné, umělecké. Hádka byla dosti prudká, až konečně Smetana řekl Riegrovi, tomu že nerozumí, ale on jako hudebník, že o věc se zasadí.“ Zprávy o Smetanově nechuti a nedůvěře k lidovým písním máme také z článku Aleše Hellera, ve kterém vzpomíná na přátelství svého otce Ferdinanda Hellera s Bedřichem Smetanou a na schůzky, spojené s muzicírováním, debatami a tancem, při kterých se scházeli spolu se svými ženami a Janem Nerudou. Líčí, jak tady docházelo ke sporům – byť žertovným – o české lidové písně a vůbec o slohové zaměření hudby pro tehdejší českou společnost. Smetana údajně nedoceňoval lidové písně a tance včetně oněch, ze kterých Heller a Neruda sestavili svůj soubor tanců Česká beseda (Smetana se prý účastnil její tvorby jen jako tanečník, takovému hudebnímu cyklu z lidových písní a la quodlibet zřejmě nedůvěřoval), říkal jim pargamyšky. Neruda prý zase charakterizoval Smetanovy skladby, blízké Lisztovi a Wagnerovi jako šveckou hudbu (byla to narážka na Švédsko, odkud se s ní Smetana vrátil). Tady zejména od Nerudy dostal Smetana jeden z podstatných podnětů ke kompozici komické opery ze současného českého vesnického prostředí, pro jakou si objednal libreto u Karla Sabiny a sám ji nazval Prodaná nevěsta. Neruda prý také Smetanovi radil, aby opera začínala optimistickým sborem, pro který libretista Karel Sabina hned vymyslel slova Proč bychom se netěšili. V této opeře skladatel cituje jen melodie a pohybové modely dvou lidových tanců, Furiantu a Skočné. Svobodné tvůrčí navázání na svět českého hudebního folklóru je tu však patrné co chvíli. Zajímavě se tu např. uplatňuje typ melodiky, jehož prototypem je u Smetany melodie Sil jsem proso: linie s opakováními tónů na dvě slabiky vedle sebe, jak to má např. první Mařenčina árie Kdybych se co takového o tobě dozvěděla, Kecalovo Tak vám pravím, pane kmotře, jež má působit sebevědomou suverenitou, nebo tentýž postup v synkopické pozici (tj. opakování dvou not přes hranice čítací doby, zatímco pohyb k jiným tónům se děje vždy uvnitř doby) v úvodním sborovém Proč bychom se netěšili po vrcholu melodie na slova … když nám Pán bůh zdraví dá a jejich opakování. Intonace veselých dvoudobých (2/4, 4/4, 6/8 apod.) písní stylizoval i ve sboru
40 Hr0406.indd 40
26.5.2004, 11:24:44
Foto archív
S T U D I E ,
Skica k symfonické básni Vltava vesnických dívek Jak jsi se Mařenko rozmyslela, v polce na konci 1. dějství včetně zpívaného tria aj. Mužský sbor na začátku 2. jednání To pivečko stylizuje typickou českou pijáckou lidovou píseň s náhlými proměnami pohybu a charakteristickými zastaveními na pozvednutí sklenice. Zkrátka Prodaná nevěsta vyrůstá z navázání na české lidové písně; cituje z nich však minimálně, ale rozvíjí je a svobodně fantazijně domýšlí. I oba jmenované tance citáty brzy opouštějí a rozvíjejí podněty jejich písňových podkladů velmi svobodně, ovšem při zachování původních pohybových dispozic. Ve dvou dalších operách, jimiž vyvrcholuje svou koncepci tragického a slavnostního národního historického či mýtického dramatu, je k takovým lidově písňovým ohlasům jen minimum příležitostí: Bedřich Smetana tady plně rozvíjí své představy s použitím a osobitým rozvinutím přínosů vrcholných představitelů evropského novoromantismu. Přece však sbor zbrojnošů v Daliboru ani plenérově stylizovaný zpěv ženců ve Stadické scéně Libuše nemají k inspiraci lidovou písní daleko. A v menších skladbách, komponovaných na přelomu 60. let, vytváří další stylizace národních písní, nejvýrazněji ve smíšeném sboru s klavírem Píseň česká a později i kantátě Česká píseň. V tvorbě ze 70. let po dokončení Libuše Smetana ještě stupňuje z českých lidových písní vycházející hudební obraznost a svobodně je dokonce i cituje. Na lidové písně navázal i v další opeře z českého venkovského prostředí Dvě vdovy, za převládající pohybový model tu dokonce zvolil polku. A obě symfonické básně Mé vlasti, jež jsou hudebními obrazy současné české krajiny a jejich obyvatel, mají jednak výrazné polkové epizody jako obrazy slavností českého venkovského lidu – svatby a obžínek – a v orchestrální podobě výrazně citují lidově kantabilní melodie. Ve Vltavě je to hlavní téma rondové formy díla, představující souvislý a pak i široký proud řeky, v básni Z českých luhů a hájů v roli lovecké připomínky kvartetu lesních rohů téměř přesná citace písně z Erbenovy sbírky Teče voda struhou. Mimochodem: už několikrát psali někteří autoři přede mnou i pak já v knize Smetanova symfonická tvorba o tom, že tu skladatel necitoval pí-
seň Kočka leze dírou, nýbrž tento text byl melodii podložen až začátkem 20. století, a že to nebyla žádná bezděčná shoda s ničím, co uvádí Jan Racek v brožuře Motiv Vltavy a tu a tam i četní další, ale uvědomělé užití nápěvného typu, který -- jak se Smetana sám vyjádřil -- zvolil, „protože ji mají všechny národy a všem je srozumitelna“. De facto tedy správně odhadl, jak obecně oblíbenou a slavnou skladbu tu tvoří. A s citáty lidových písní pak pracuje v Hubičce, kde vedle sebe dokonce postaví původní lidovou a svou vlastní v lidovém duchu vytvořenou ukolébavku, v opeře Tajemství a Českých tancích. A tady všude zároveň vrcholí poetická stylizace lidových písní originální harmonizací, nástrojovou stylistikou i fakturou, domýšlí i originální metrorytmické postupy v mateníkových písních, jejichž ohlas se objeví i ve sborech z Čertovy stěny aj. Zkrátka: Smetana napájí svou tvorbu ze zdrojů české lidové hudby a domýšlí je do rovin, jež jsou základem naší moderní hudební národnosti. Přes to všechno však Bedřich Smetana ještě i v posledních letech života kritizuje hledání českého slohu v citování a nápodobě lidových písní. 16. 2. 1880 Elišce Krásnohorské v souvislosti s jejich Čertovou stěnou píše s despektem o tom, „kdo český sloh pouze v písničkách hledati chce a ne v karakteristickém deklamování českého slova“, a vyhrazuje si právo „na základě daného slova svou melodii českou utvořiti, … pouze na deklamaci textu ležící hudbu českou provést, aniž by se národní písně bázlivě opisovati musely“. A když se roku 1882 konají oslavy u příležitosti 100. představení Prodané nevěsty, nepřijal je Smetana rád. V projevu na slavnostním banketu po představení o tom řekl: „Prodaná nevěsta je vlastně jen hračka. Já jsem ji skládal ne ze ctižádostivosti, nýbrž ze vzdoru, poněvadž se mi … vyčítalo, … že bych ani v národním lehčím slohu nic nesvedl“. Myslím, že tato dvě protikladná stanoviska, působící až jako paradox mezi skladatelovými verbálními výroky a faktickým stavem tvorby, lze vysvětlit především houževnatým přetrváváním obrozenského hudebně estetického názoru, že českou národní hudbu lze budovat jen z navázání na prosté lidové písně, kdežto komplikované hudeb-
K O M E N T Á Ř E
ní postupy jsou výrazem německého umění. To bylo pro Smetanu nepřijatelné: bylo mu jasné, že to by vedlo k primitivismu a zaostalosti. A že nejde o nějaké národní fenomény: Berlioz byl Francouz, Liszt Maďar, Chopin Polák atd. a všichni byli protagonisty romantického novátorství. Tak jako oni dokázali moderními prostředky vyjádřit zřetelně také národnost své tvorby, prosadil takový fenomén modernosti hudby svého národa i Smetana. Konfrontační důraz na české písně v této souvislosti jej dráždil. V pozdním dopisu Krásnohorské už upřesňuje nevhodnost výlučné preference tohoto druhu, když specifikuje: „Kdo český sloh pouze v písničkách hledati chce … “ Už mnohokrát se psalo o hudební deklamaci českého slova jako zdroji národnosti Smetanovy hudby. V posledních asi dvanácti letech života na to kladl značný důraz, ale nějakou absolutní platnost to nemá. Na komplikovanou souhru důrazů a délek, jakou uplatňuje deklamace živé české řeči, jej upozornily až články Krásnohorské a Hostinského z let 1871 a 1872. Do té doby sice častěji deklamoval správně podle toho, jak měl českou mluvu oposlouchanou, ale mátla jej zřejmě i nesprávná stanoviska sporů o deklamaci české poezie, upřednostňující časomíru. Někdy také chybně ztotožňoval důraz s délkou. To však na celkový národní charakter jeho hudebního vyjadřování valný vliv nemělo; mnohem důležitější je, že citlivě deklamoval význam zpívaných veršů. Že deklamace slova není to hlavní pro národnost české hudby je zřejmé také z toho, jak výrazně česky působí jeho instrumentální hudba, kde se text nedeklamuje. Dalším důležitým momentem skladatelova vztahu k lidové písni, který dosavadní literatura dosud nereflektovala, je i proces jeho orientace v repertoáru českých lidových písní. Do 60. let citoval hlavně veselé popěvky, převažovala Sil jsem proso; na znalost, živenou zejména repertoárem pivovarské chasy a studentské společnosti, ukazují i písně Chytili jsme lososa, Kdybys byl Jeníčku a Chovejte mne má matičko. Plnou šíři českého lidového písňového repertoáru zřejmě poznal až poté, co vyšla 1862-64 Erbenova sbírka s nápěvy. Jeho exemplář se zachoval a je z něj zřejmé, jak důkladně jej studoval, některé písně si porůznu zatrhával apod. Zřejmě i to jeho vztah k lidové písni prohloubilo a přivedlo jej i ke zpracování takových klenotů, jaké cituje mj. v Českých tancích a z jakých odvozuje své jakoby lidové melodie ve Dvou vdovách, Hubičce, Mé vlasti či Čertově stěně. Smetanův vztah k lidové písni může působit jako paradoxní zejména proto, že se vyvíjel jako dynamický a živý tvůrčí proces ve vědomí a fantazii génia. Proto mohl dospět k tak úžasným výsledkům, jaké trvale obohatily a směrovaly jeho tvorbu. !
41 Hr0406.indd 41
26.5.2004, 11:24:45
Se Štefanem Margitou o všem, co patří k opeře a zpěvu Připravila Hana Jarolímková
T
ehdy nastoupila na post ředitelky Státní opery Praha Eva Randová, která mi nabídla roli Nemorina v Donizettiho Nápoji lásky. Já jsem ji sice přijal, ale protože se mi mezitím naskytla jedinečná příležitost nastudovat pro milánskou La Scalu Narrabotha v Salome, chtěl jsem se ze smluveného závazku uvolnit. To se mi však nepodařilo, byť paní ředitelka věděla, jak je pro mě takové hostování důležité a do Scaly jsem tehdy neodjel. Po nějakém čase jsem se však rozhodl ze Státní opery a posléze i z Národního divadla odejít. Nabídek z ciziny totiž začalo přibývat a já, protože jsem je rozhodně nechtěl odmítat, bych postupně vůbec nemohl požadavky těchto stálých scén plnit. Zvolil jste tudíž raději cestu nejistoty. Máte dnes dojem, že byla Vaše volba správná? Určitě. Já totiž tvrdím, že základem úspěšného rozvoje každého operního pěvce je dobrý dirigent, který Vás toho naučí ze všech nejvíce. A v posledních letech se mi opravdu podařilo dostat se až k těm největším „špičkám“. Ono pracovat se Seiji Ozawou, Antoniem Pappanem, Gabrielem Gattim, Jamesem Conlonem, Jeffreyem Tatem, Jiřím Koutem, Gerdem Albrechtem, Claudiem Abbadem či sirem Johnem Eliotem Gardinerem, to jsou skutečně zážitky na celý život. Nehledě na to, že pokud Vás ten či onen dirigent už zná a má s Vámi dobré zkušenosti, obsazuje Vás znovu a znovu. Například nedávno, když měl sir John Eliot Gardiner uvést s Českou filharmonií ve Dvořákově síni Mahlerovu Píseň o zemi a onemocněl ohlášený americký tenorista Robert Gambill, pan dirigent se hned obrátil na mě. I když já jsem byl v té době, bohužel, vázán jinde, je samozřejmé, že mě to potěšilo.
Štefana Margitu u nás v posledních letech příliš mnoho neslýcháme. Je totiž pravidelným hostem řady nejvýznamnějších operních scén Evropy a Ameriky včetně Opéra National de Paris, Opéra Bastille, Théâtre du Châtelet, berlínské Deutsche Oper či londýnské Covent Garden, kde stojí po boku takových hvězd, jakými jsou např. Karita Matilla, Angela Gheorgiu, Katarína Dalaiman, Anja Silja, Jelena Obrazcovová či Catherine Malfitano. Kariéra Štefana Margity se začala úspěšně rozvíjet hned od prvopočátků jeho umělecké dráhy. Po několika zdařilých soutěžích, kterých se zúčastnil ještě jako student Konzervatoře v Košicích, se roku 1986 stal vítězem Pražského jara a nový šéf opery Národního divadla tehdy nastupující po Zdeňku Košlerovi – dirigent František Vajnar, mu zde okamžitě nabídl stálé angažmá. O šest let později se stal i sólistou Státní opery Praha, odkud stejně jako z Národního divadla však v roce 1998 odešel. Vyvázat se z trvalého pracovního poměru a ještě u našich dvou nejvýznamnějších scén ale nebývá zrovna obvyklé, proto mě zajímalo, co k tomu Štefana Margitu vlastně před šesti lety vedlo… Pokud byste měl být konkrétnější, jak taková zkouška se světově uznávaným dirigentem vypadá? Já si pamatuji na svého prvního Lacu v Jenůfě, kterou jsem dělal ve Florencii se Semjonem Byčkovem, protože z toho, co on mě tehdy naučil, žiju v podstatě dodnes. Především je to o naprosté profesionalitě: každému zpěvákovi se tehdy Byčkov věnoval individuálně – a to nejméně čtyři až pět dnů po šesti hodinách, kdy mu snad vysvětlil pomalu každý takt. Podobné to je ale i s dalšími dirigenty, např. Jiří Kout, když vycítí, že máte dobrý den a dobře se Vám zpívá, tak by se rozdal. Vzpomeňme jen na nedávnou premiéru Verdiho Requiem v Národním divadle pod Koutovým vedením. Po prvních taktech jsem úplně znejistěl, kdože to vlastně ten večer hraje, tak byl celý orchestr (a samozřejmě i Pražský filharmonický sbor) vynikající… Vy jste se nedávno vrátil z debutu v londýnské Covent Garden, kde jste po boku vynikající švédské sopranistky Kataríny Dalaiman a pod taktovkou Antonia Pappana ztvárnil roli Zinovije v Šostakovičově Lady Macbeth mcenského újezdu. Jakou podobu této opery jste zvolili? Vycházeli jsme, podobně jako před třemi lety tvůrci této inscenace – v čele s dirigentem Františkem Preislerem – v pražském Národ-
ním divadle z obou, tzn. jak z původní z roku 1934, tak ze Šostakovičem přepracované verze z roku 1963. A kdybyste měl tato představení srovnat? Myslím, že obě ztvárnění – jak v Národním, tak i v Covent Garden, které režijně připravil Richard John, byla velmi zdařilá, pouze snad s tím rozdílem, že londýnská inscenace se více přikláněla ke komické stránce Leskovova příběhu než k tragické. Jeho vyznění tak působilo spíše jako výsměch hrůznému systému popisovaného prostředí carského Ruska. Zpívali jste v duchu dnešního trendu v jazyce originálu, čili v ruštině. Vy sám jste zastáncem originálních verzí? Určitě, protože pokud se jedná o překlad, jednotlivé fráze bývají narušeny a není to ono. Ale je velmi důležité, aby ten či onen zpěvák řeč, v níž zpívá, opravdu výborně uměl. Nejhůře bývá špatnou znalostí, bohužel, postižená čeština. Já už jsem na zahraničních scénách zažil asi patnáct Jenůf a občas jsem měl dojem, že poslouchám spíše katalánštinu než češtinu a přitom to zpěvákům vždycky prošlo. U ostatních jazyků, zvláště u francouzštiny, protože Francouzi jsou na to velice „hákliví“, neodpustí nikomu nic – ani špatný akcent. Například o Angele Gheor-
42 Hr0406.indd 42
26.5.2004, 11:24:45
Foto archív
G R A M O R E V U E giu, která francouzsky mluví velmi slušně a dělala v Paříži Micaelu z Carmen, kritika napsala, že sice zpívala výborně, ale, bohužel, špatná výslovnost konečný dojem z představení přeci jenom pokazila… Na našich operních scénách se oproti zahraničí, kde jednotlivá představení uvádějí po tzv. blocích, preferuje spíše systém, kdy je až na výjimky nová inscenace průběžně uváděna, dejme tomu, čtyři až pět let. Kterou z těchto možností považujete z hlediska umělce za výhodnější? Bezesporu tu blokovou, protože šest až osm představení, s nimiž se obvykle počítá, se většinou odehraje během asi tří týdnů, kdy jsou všichni protagonisté perfektně připraveni a úroveň jednotlivých představení je rovnoměrná. Když se ale opera hraje v delších intervalech a tak dlouho, zpěváci i dirigenti se mění a často nastává i vcelku zřetelný posun v režii a to není dobré. Nakonec nikdy nemůže být žádné představení po delší přestávce stejně kvalitní jako na počátku, protože když se dělá nová inscenace, tvrdě zkoušíte šest až sedm týdnů, ale po roce, kdy – jak jsem již uvedl – většinou navíc do inscenace vstupuje i zcela nové obsazení, se udělají jedna dvě „aranžovačky“ a najednou to má stačit. Například u Roberta Wilsona, který nás po jevišti posouvá doslova o centimetry, by to tímto způsobem vůbec nešlo!
Štefan Margita jako Kudrjaš v Janáčkově Kátě Kabanové, Ženeva 1990
Když už jsme u Roberta Wilsona, jaký měl vlastně Janáčkův Osud, který jsme v jeho režii viděli přede dvěma lety v Národním divadle, úspěch v zahraničí? Ve Vídni a ve Florencii, kde jsme ho dělali koncertně, obrovský, ale v Madridu, kam jsme přijeli jako do jediného města s kompletní Wilsonovou inscenací, se příliš s velkým ohlasem nesetkal, i když kritiky byly výborné. Nebyla to však vůbec vina režie, ale tentokrát, jak jsme zjistili ze setkání a debat s návštěvníky, zde k našemu velkému překvapení nezvítězil Janáček. Představení nebyla ani vyprodána a lidé zůstávali vlažní a rozpačití. Byl to jediný Janáček, který si ony obrovské ovace, na jaké jsme jinak zvyklí, v Madridu nevydobyl. O dirigentech jsme si již povídali, ale režie tvoří rovněž důležitý moment při vytváření inscenace. Čím by se podle Vás měl dobrý režisér vyznačovat? Především by Vás měl nechat na jevišti tvořit a nevyžadovat otrocké papouškování toho, co Vám předvede. Nemusíme jít ani tak daleko, například opět Wilson. On je mistr světla a výsledný tvar jeho kreací bývá téměř vždy úžasný, ale práce s ním je velice, velice těžká. Zpěváci jsou pro něho pouze jakési loutky, u nichž je
43 Hr0406.indd 43
26.5.2004, 11:24:46
A co říkáte činoherním režisérům v opeře? Na našich scénách se už představil např. Josef Bednárik, Zdeněk Troška, Jan Antonín Pitínský, Michael Tarant? Já jsem s nimi nikdy nepracoval, ale několik úžasných inscenací jsem viděl např. od Josefa Bednárika, takže i takoví režiséři mohou být skvělí. Bohužel, v podstatě všechny pojal ve stejném stylu, a to už mi začíná vadit. Měl by zase vymyslet něco nového. Které inscenace Vás režijně oslovily nejvíce? Například bezesporu Jenůfa v Antverpách, připravená Robertem Carlsonem, který se na jevišti nezalekl ani opravdové hlíny a prudkého deště. Dosáhl tak mimořádně působivého účinku a to i při velmi jednoduché scéně, založené na šestnácti průhledných dveřích rozestavěných kolem jeviště, z nichž během předehry ke 2. dějství sbor pouze sestavil dvě místnosti, jednu Kostelničky a druhou Jenůfy. Krásná byla Pastorkyňa ale rovněž v Châtelet. Scénu tvořila černá podlaha a bílý sníh a ve 2. dějství jedna postel, a přitom to bylo úžasné. Zvláště v závěru, kdy Laca zůstal za spuštěnou dřevěnou oponou, v níž byly symbolicky umístěny dveře… Nezapomenutelnými se ale pro mě rovněž staly inscenace Rusalky, Manon Lescaut či Hoffmannových povídek v Paříži, režírované Robertem Carlsonem nebo inscenace Davida Pountneyho.
A stalo se Vám někdy, že jste se s pojetím režiséra ztotožnit nedokázal? Stalo a jednalo se opět o Jenůfu, kterou dělal v Houstonu jinak vynikající režisér David Alden. Tentokrát si ale vymyslel, že budu Jenůfu honit po jevišti s motorovou pilou – a to jsem opravdu odmítl… K Vašim posledním rolím patří Tambormajor z Bergova Wozzecka, uváděného v režii Pierra Rochera v pařížské opeře Bastille. Mohl byste toto představení srovnat s Radokovou úspěšnou inscenací v pražském Národním divadle? Myslím, že Radokovo pojetí bylo dramatičtější, i když Rocher využil na jevišti rovněž efekt s vodou, která je tu po celé jeho ploše a zmizí až ve chvíli, kdy se Wozzeck utopí. V roli Tambormajora ale vystoupíte pod taktovkou Seiji Ozawy rovněž v Japonsku, a sice v rámci festivalu Saito Kinen. Jak myslíte, že zde Wozzecka přijmou? Domnívám se, že budou nadšeni stejně jako z Jenůfy, po které tleskali – podobně jako v berlínské Deutsche Oper – plných čtyřicet minut! Oni totiž milují tragické příběhy. Já se pamatuji na jednu téměř neuvěřitelnou příhodu, která se v Japonsku (kde jsme v době toho strašného zemětřesení v Kóbe, dávali Dona Giovanniho a Figarovu svatbu) stala Libuši Márové. Večer po představení Dona Giovanniho, na něž se
Foto Dagmar Hájková
nejdůležitější, jak stojí a kde stojí. Proto by měl být operní režisér vzdělaný i hudebně. Pak Vám více rozumí a pochopí, když už je na Vás těch zkoušek například moc. Většině režisérů totiž vůbec nezaleží na tom, jak se cítíte, jestli už nejste příliš unaveni a jak večer budete zpívat. Jde jim hlavně o úspěch režijní stránky inscenace. To je ale velmi nebezpečné (stejně jako zpívání v indispozici), protože pokud si na premiéře pokazíte renomé, velice těžko jej napravujete a o některé šance můžete i definitivně přijít. Na premiérách totiž bývá řada vlivných osobností včetně ředitelů nejrůznějších významných operních scén, které pokud zaujmete, mohou za Vámi v budoucnu přijít s nabídkou. Zrovna v době, kdy jsem zpíval v Londýně a tak jsem se, bohužel, nemohl uvolnit, se na moji agenturu v Curychu obrátili producenti z newyorské MET, abych vzal za Sergeje Larina roli Prince z Rusalky – slyšeli mě totiž zpívat v Houstonu. Ve stejném období pak přišla i nabídka z Teatro Colón, takže někdy je to smůla, ale vědí o Vás a projevují zájem a to už je dobré. Samozřejmě, že s podobně necitlivým přístupem jako ze stran režisérů se můžete setkat i u dirigentů, ale přece jenom zdaleka ne tak často. Režie patří mezi opravdu velice náročné profese, kde pokud některé ze složek, které ji tvoří, nerozumíte, vždy se to nějakým způsobem projeví. Naštěstí trend, který dával přednost režisérovi před dirigentem, už pomalu ustupuje…
Šťastný Štefan Margita po představení Janáčkovy Jenůfy v Châtelet 2003
44 Hr0406.indd 44
26.5.2004, 11:24:47
Foto archív
G R A M O R E V U E šla podívat, se k ní přitočila nějaká paní, které se to strašně líbilo. Zvláště pak scéna se hřbitovem, protože den předtím ji celá rodina v Kóbe zahynula… Vidíte nějaký zásadnější rozdíl mezi operou v zahraničí a operou u nás? Na prvním místě je to především výše finančních dotací, která u operních domů v cizině dosahuje mnohem většího objemu. Ať už se jedná o operu v Paříži, Londýně, Berlíně či zámoří, všude kulturu obrovskými částkami dotuje stát. Proto mohou na těchto scénách představit nejlepší dirigenty, nejlepší režiséry i nejlepší sólisty. Večer sice zaplatíte velice drahé vstupné, ale dostane se Vám za to vskutku skvělého představení. Druhým podstatným rozdílem je úroveň profesionality při zkouškách. Mně se ještě nikdy za hranicemi nestalo, aby – když začne zkoušet režisér, nebyla kompletně postavena scéna a připraveny všechny rekvizity! Přijedete domů a ještě týden před premiérou nemáte na scéně nic. Proč? Vždyť to je velmi důležité znát hned od počátku zkušební prostor v přesně takové podobě, jakou bude mít na jevišti při premiéře! Někdy se potřebujete např. naučit pohybu po velmi příkrých šikmách, vyzkoušet si dvě a půl hodiny strávit v nějakém nepohodlném kostýmu a tak dále a tak dále… Máte-li tuto možnost od počátku, vždy se to nakonec projeví na kvalitě představení. Ve svém repertoáru máte, pane Margito, především lyrické role. Chcete postupně přecházet i k těm dramatičtějším, např. k Wagnerovi? Ano. Měl bych dělat Logeho ve Zlatu Rýna v milánské La Scale – to bylo vždycky přání dr. Ecksteina, kterému jsem slíbil, že první představení mu věnuji – a Erika v Bludném Holanďanovi v Bruselu. Nikdy ovšem nebudu zpívat např. Otella nebo Josého, na to se prostě můj hlas nehodí. Před několika lety jsem dokonce dostal nabídku na Lohengrina, ale to jsem samozřejmě – stejně jako roli Parsifala – okamžitě odmítl. Vy jste spíše typ tenoru barytonálního. Můžete jej střídat např. s tenorem hrdinným, a podle toho studovat i různé role? Ne. Já když zpívám např. dlouho Janáčka a pak mám zpívat Dona Ottavia, musím si dát pauzu a hlas si opět vylehčit. Moje paní profesorka Miloslava Fiedlerová, ke které chodím na pravidelné konzultace dodnes, vždycky říká: „Pokud máš problémy s koloraturami, musíš s Janáčkem přestat a vrhnout se na Mozarta“. Opera však není Vaším jediným zájmem. Rád zpíváte i písně, u firmy ARCODIVA budete dokonce v příštím roce vydávat CD s písněmi Mi-
Z Donizettiho Nápoje lásky: Štefan Margita jako Nemorino a Angela Gheorgiu v roli Adiny, Basilej 1989 kuláše Schneidera Trnavského, a často účinkujete rovněž ve skladbách kantátových. Písňové recitály mám opravdu rád (s mojí klavírní partnerkou Katarínou Bachmannovou můžeme nabídnout např. Messiaena, Schuberta, Wolfa, Čajkovského ad.), a proto mě moc mrzí, že se u nás dávají tak sporadicky. Z kantátových věcí dělám nejčastěji Dvořákovo Requiem či Stabat mater, ale v mém repertoáru nechybí ani Mahlerova Píseň o zemi, Beethovenova „Devátá“, Kodályho Psalmus Hungaricus, Mozartovo Requiem, Faustovská symfonie Ference Liszta ad. A kde a v čem budete účinkovat v nejbližší době? Tak nejprve – tedy v červnu – vystoupím společně s Lívií Ághovou a Simonou Šaturovou pod taktovkou Františka Preislera na koncertě sestaveném z operních árií v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. V září odlétám do Japonska na zmíněný Saito Kinen Festival, kde mne čeká sedm
představení Wozzecka se Seiji Ozawou, odtud letím do São Paola na Stabat Mater s Gerdem Albrechtem, v Ženevě je s Jiřím Bělohlávkem plánována Janáčkova opera Z mrtvého domu, ve španělském Oviedu opět Jenůfa a v Grand Opera Houston v následujícím roce Boris Godunov. Režii zde svěřili Francesce Zambello, s níž jsem v pařížské Opeře Bastille zažil pod taktovkou Garry Bertiniho fantastickou Vojnu a mír, vydávanou v těchto dnech v produkci francouzské televize Arte na DVD. V příštím roce se pak těším na recitál na Pražském jaru, kde bych měl dělat Mahlerovy Liebeslied a v prosinci opětovně na předvánoční koncert, který se bude konat stejně jako na konci minulého roku v Národním divadle. Dostal jsem však rovněž další nabídku od Covent Garden – na Evžena Oněgina. Jinak do budoucna je mým velkým snem nastudování Janáčkovy opery Výlety pana Broučka a Glagolské mše, rád bych však svůj repertoár rozšířil také např. o Martinů Juliettu.
Štefan Margita se tedy v následujících měsících rozhodně nudit nebude. Má před sebou velice významné a náročné role na prestižních operních scénách, vystoupení na Pražském jaru i další nové cédéčko. Zařadí jej např. vedle nahrávek Myslivečkovy opery Bellerofonte se Zoltánem Peskó a Mozartových árií s Magdalenou Hajóssyovou a Zdeňkem Košlerem vydaných firmou Supraphon, Janáčkova Osudu s Gerdem Albrechtem, který vyšel u firmy Orfeo či Mozartova Requiem a Mahlerovy Das klagende Lied, jenž najdeme pod logem vydavatelství Decca. Mnozí z těch, kteří se na Štefana Margitu a Hanu Zagorovou rádi dívali v televizi v jejich pořadu Hogo fogo, budou možná zklamáni, protože pořad 10. května svým pětadvacátým dílem po čtyřech letech skončil. Nicméně, jak jsem Štefana Margitu poznala, brzy určitě vymyslí něco nového, protože nápadů a energie má opravdu hodně. Nechybí mu ani vlastnost, která je důležitá pro realizaci leckdy na první pohled téměř nedosažitelných cílů – a to je schopnost riskovat. Je totiž nejen vášnivým „karbaníkem“, i když jeho vyvolenou hrou není zrovna klasický mariáš, ale spíše noblesní pasiáns, nýbrž i vášnivým návštěvníkem casin. Proto mu málokdo udělá větší radost, než jakou mu připravili pořadatelé recepce po loňské premiéře Lišky Bystroušky v Bregenzi, kteří ji uspořádali v casinu sousedícím s Operou. Vše sice tenkrát prohrál, ale vzhledem k tomu, co praví lidové pořekadlo, to zase možná taková smůla nebyla… !
45 Hr0406.indd 45
26.5.2004, 11:24:48
OD FIRMY K FIRMĚ ! Monteverdiho 3. knihu Madrigalů vydal v Benátkách v roce 1592 Ricciardo Amandino a prodával ji s obrovským úspěchem (do roku 1611 vyšlo pět dotisků). Při její kompozici byl Monteverdi silně ovlivněn hudebními, literárními, architektonickými a jinými uměleckými skvosty dvora v Mantově. Jde o velice inovativní, místy až revoluční dílo, plné expresivních prvků, které těží z Torquata Tassa. Nyní je posluchačům v podání souboru Delitiae Musicae v čele s Markem Longhinim nabízí firma NAXOS (CLASSIC).
! V řadě Best of Classics, vydávané pod logem ARTE NOVA (BMG ARIOLA) nemůže rovněž chybět nesmrtelné dílo Antonia Vivaldiho, Čtvero ročních dob. Nahrál je orchestr Hamburger Solisten v čele s dirigentem Emilem Kleinem, na housle hraje Florian Paul.
!
Série, věnovaná Schubertovým písním, sleduje skladatelův původní záměr. Všechny jeho písně (celkem více než 700) budou rozděleny podle básníků, kteří ho inspirovali, nebo podle okruhů jeho současníků, členů literárních kruhů. Schubert zhudebnil poezii celkem 115 autorů od antického Řecka přes středověk, renesanci, německé autory 18. století, romantiky až po své současníky. Edice, vydávaná firmou NAXOS (CLASSIC) bude dokončena v průběhu roku 2005. Nyní vychází již patnáctý svazek, který se věnuje zhudebněným básním Schubertových přátel, Antona Ottenwalda, Alberta Stadlera, Johanna Mayrhofera ad. Písně Der Knabe in der Weige D 579, Vergissmeinnicht D 792, Nacht und Träume D 827, Am See D 746 a Im Haine D 738 nahrála sopranistka Brigitte Gellerová a klavírista Ulrich Eisenlohr.
! Jako poslední titul v sérii Best of Classic značky ARTE NOVA (BMG ARIOLA) vychází album symfonií Josepha Haydna. Ze 104 symfonií, které tento nesmírně pracovitý a plodný autor napsal, byly vybrány jedny z nejznámějších: Symfonie č. 94 G dur „S úderem kotlů“, č. 100 D dur „Vojenská“ a č. 101 D dur „Hodiny“. Nahrál London Festival Orchestra řízený Rossem Poplem.
„Ohňostroj klasiky II“ byl název koncertu, na kterém Česká komorní filharmonie pokřtila své poslední stejnojmenné CD, vydané u nakladatelství GZ DIGITAL MEDIA LODĚNICE. Nahrávka obsahuje dalších 22 hitů klasiky, upravených pro Českou komorní filharmonii a nahraných v Konzertkirche v Neubrandenburku japonskou firmou Nishimura metodou „one point recording“. Kmotrem CD „Ohňostroj klasiky II“ byl moderátor Vladimír Čech. Na fotografii Martina Kubicy zleva Olga Kokošková -- manažerka orchestru, Vladimír Čech -- kmotr, Zdeněk Adam -- umělecký vedoucí České komorní filharmonie, Karel Bělohoubek -- dirigent a Roman Kabilka -- zástupce vydavatelství GZ DIGITAL MEDIA LODĚNICE.
!
Francouzská pobočka firmy BMG ARIOLA vydává v těchto dnech v řadě Various zajímavou kompilaci operních árií francouzské operní tvorby pod názvem Francouzská opera, zapomenutý recitál. Na dvou CD najdeme nahrávky známých i méně známých árií z francouzských oper jako např. Sapho, Královna ze Sáby, Mireille, Romeo a Julie a Cinq mars! Charlese Gounoda, Cid, La Navarraise, Cherubín, Eva a La Vierge Julese Masseneta, Mignon Ambroise Thomase, Prorok a Hugenoti Giacoma Meyerbeera, Béatrice a Bénédict Hectora Berlioze ad. Mezi interprety najdeme zejména současné pěvce jako Plácida Dominga, Vesselinu Kasarovou, Bena Heppnera, Jerryho Hadleye, Françoise Le Roux a Susan B. Anthony, ale také slavné hlasy minulosti jako Marylin Horne, či dokonce Enrika Carusa.
!
První CD s Fibichovou komorní tvorbou, vydané firmou SUPRAPHON v roce 2001 (smyčcové kvartety G dur a A dur a Thema con variazioni, Panochovo kvarteto -- SU 3470 -- 2 131) v těchto dnech vhodně doplňuje druhý kompaktní disk s logem supraphonského vydavatelství, na němž jsou nahrány další skladatelova díla této žánrové oblasti, Klavírní kvartet e moll op. 11 a Klavírní kvintet D dur pro housle, violoncello, klarinet, lesní roh a klavír op. 42, tentokrát v podání Maria-
na Lapšanského (klavír), Ludmily Peterkové (klarinet), Vladimíry Klánské (lesní roh) a členů Panochova kvarteta. Posluchač má tak nyní možnost obsáhnout Fibichovo celé komorní dílo, které byť rozsahem není právě velké, zaujímá svým významem v české hudbě 1. poloviny 20. století závažné postavení. Fibich tu jako bytostný romantik vytvořil skutečné skvosty, v nichž se plně rozeznívá jeho nezaměnitelný skladatelský rukopis. Klavírní kvintet D dur je navíc poprvé na digitálním nosiči prezentován v originální verzi s dechovými nástroji.
! DEUTSCHE HARMONIA MUNDI (BMG CLASSIC) vydává nové album známé německé virtuosky na violu da gamba a interpretky staré hudby Hille Perl. Nahrávku, která je světovou premiérou, tvoří suity známého francouzského barokního skladatele Marina Maraise pro violu a theorbu, na kterou hraje její partner, Lee Santana.
! Pod logem DEUTSCHE HARMONIA MUNDI (BMG CLASSICS) vycházejí v nové sérii DHM Splendeurs některé starší tituly v nově designovaném přebalu za cenu v kategorii MID. Najdeme zde např. několik nahrávek německého interpreta staré hudby Thomase Hengelbrocka a jeho souboru Freiburger Barockorchester, kteří nastudova-
li nejen repertoár italských barokních skladatelů (Magnificat B dur Franceska Duranteho, Stabat Mater Emanuela d´Astorgy či Confitebor tibi Domine Giovanni Battisty Pergolesiho), ale rovněž jedno ze stěžejních děl J. S. Bacha, Mši h moll, v níž spoluúčinkuje Balthasar Neumann Chor. Dalšími tituly v sérii DHM Splendeurs jsou dvě nahrávky slavného holandského cembalisty, dirigenta a znalce staré hudby Gustava Leonarda: Bachovy Goldbergovy variace a Requiem českého rodáka Heinricha Ignaze Bibera vydané společně se Stabat Mater Agostina Stefaniho, které pod Leonardovou taktovkou nastudoval Barokní orchestr a sbor Nizozemské Bachovy společnosti.
! Neméně
zajímavým titulem z katalogu DEUTSCHE HARMONIA MUNDI (BMG CLASSICS), který byl již delší dobu rozebrán a nyní vychází v sérii DHM Splendeurs, jsou i Symphoniae (Duchovní písně) slavné středověké mystické myslitelky, léčitelky a hudební skladatelky, abatyše Hildegardy z Bingenu (1098--1179). Uslyšíme je v podání Sequentie, jednoho z nejslavnějších souborů, zabývajících se starou hudbou.
! A dosud poslední nesmírně úspěšnou nahrávkou z katalogu DEUTSCHE HARMONIA MUNDI (BMG CLAS-
46 Hr0406.indd 46
26.5.2004, 11:24:48
G R A M O R E V U E
! Novou nahrávku společnosti ARCODIVA prezentovali 17. 4. na jednom z exkluzivních koncertů v cyklu Josefa Suka na zámku Štiřín Kristina Krkavcová a Martin Kasík. Koncert byl výběrem z obou řad Slovanských tanců a hlavním patronem a kmotrem nahrávky se stal Josef Suk. Dalším kmotrem byl pak zástupce společnosti Myonic ing. Pavel Onheiser. Nahrávka představuje podle slov Josefa Suka významné obohacení diskografie tvorby Antonína Dvořáka. Interpretační pojetí obou klavíristů, shodou okolností posluchačů prof. Ivana Klánského na pražské AMU, je velmi výbušné a dynamické, ale přitom nepostrádá ani zvukovou a barevnou křehkost.
! Repertoár, který předkládá na
a odevzdal dílo do tisku v původní podobě. Jen na titulní straně napsal věnování slavnému německému dirigentovi Hansi von Büllowovi, který skladatelův talent velmi obdivoval a jako první se o popularitu koncertu zasloužil. Koncert, vydaný společně s koncertem č. 3 Es dur op. 75 a Tanějevovou orchestrální verzí skladby Andante a finále op. 79, vydává firma NAXOS (CLASSIC). Sólistou je Konstantin Šerbakov, kterého doprovází Ruská filharmonie v čele s Dmitrijem Jablonským. České republiky patří mezi špičkové světové dechové orchestry. Nahrávky tohoto tělesa se již v minulosti setkaly s mimořádným zájmem posluchačů na celém světě. Novým titulem, který orchestr pod vedením šéfdirigenta Miroslava Hanzala připravil pro firmu SUPRAPHON, chce vzdát hold Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi, Bohuslavu Martinů a Leoši Janáčkovi. Ve skvělé interpretaci orchestru uslyšíme v citlivých aranžích následující atraktivní repertoár: Dvořákovy Slovanské tance č. 7, 8, 9, 15, Slavnostní pochod, Polonézu z opery Rusalka a Můj domov, ze Smetanova skladatelského odkazu nechybí fanfáry z opery Libuše, furiant z Prodané nevěsty, Jiřinková polka, Našim děvám, pochod Ze studentského života a Pochod národní gardy. Z odkazu Bohuslava Martinů zazní Kouzelná mošna a závěr titulu patří jásavé fanfárové větě z Janáčkovy Symfonietty. Krzysztof Penderecki (*1933) patří mezi přední současné polské skladatele. Pramenem jeho invence je neobyčejně rozvinutá zvukově-barevná představivost. Kromě velkých duchovních skladeb (Lukášovy pašije, Magnificat, Stabat Mater ad.) se proslavil také díly komorními, z nichž některá se představují na nové nahrávce firmy NAXOS (CLASSIC); zde vyšlo už celkem pět titulů s hudbou Pendereckého a všechny získaly velice kladné hodnocení odborné kritiky (Classic CD, Classic Today, Répertoire aj.).
!
! Dvouaktová
!
Quakvarteto natočilo Dětské písně amerického skladatele a jazzového pianisty Chicka Corey (PIVOX). Koncertní verze zazněla na koncertě v sále B. Němcové v Památníku národního písemnictví 21. 4., kde bylo album i pokřtěno. (vla)
! Flétnistka Lenka Barová zahájila ! Nahrávku kompletní verze Makoncertem v kostele sv. Josefa na Malé Straně 28. 4. činnost svého orchestru, se kterým i nahrála první společné CD THE ART OF FLUTE. The Baarova Orchestra vede Jan Niederle a na albu (na značce CLARTON) je i flétnový koncert e moll Franze Bendy, dále díla Mozarta, Schuberta a úpravy Dvořáka. Album pokřtili téhož dne ve vinárně Kolowrat a kmotrem byl lidovecký ministr Miroslav Kalousek. Baarová zahájila v dubnu i turné se svým orchestrem po jižních Čechách, odkud pochází. (vla)
! Hudba Hradní stráže a Policie
svém novém CD u firmy SUPRAPHON s díly Antonína Dvořáka (Klavírní trio č. 4 „Dumky“) a Bedřicha Smetany (Klavírní trio g moll) slavný český soubor Guarneti trio (Ivan Klánský -- klavír, Čeněk Pavlík -- housle a Marek Jerie -- violoncello) představuje ozdobu všech českých souborů tohoto obsazení. Bedřich Smetana do své skladby promítl svůj žal nad ztrátou dcery Bedřišky, a tak představuje jeho jediné trio jednu z nejniternějších a nejsugestivnějších romantických komorních skladeb vůbec. Jestliže Smetana napsal trio na prahu třicítky, poslední ze čtyř klavírních trií Antonína Dvořáka „Dumky“ je již dílem zralého padesátníka, jehož šest krátkých, ale výsostně spontánních a atraktivních vět si získalo oblibu všech přátel dobré komorní hudby. Klavírní koncert č. 1 b moll napsal P. I. Čajkovskij na přání N. Rubinštejna. Ten se také stal jeho znamenitým interpretem, i když zpočátku dílo spíše odsuzoval. Koncert ohodnotil jako nepěkný a málo efektní a přemlouval autora, aby podle jeho návrhů udělal nějaké změny. Čajkovskij, který byl obvykle ochotný přizpůsobit se radám svého okolí, tentokrát však svou koncepci nezměnil
pi – tenor, Raffaele Constantini – bas, Anna Rita Gemmabella – soprán ad.) a Českého komorního sboru pod vedením zkušeného italského dirigenta Alessandra de Marcha, kterého známe z Vivaldiových oper u Opusu 111 a Naïve.
toušových pašijí Johanna Sebastiana Bacha z roku 1939 v provedení, řízeném holandským dirigentem Willemem Mengelbergem a nahrávku jedné z nejvýznamnějších oper Richarda Wagnera Tristana a Isoldy z roku 1952 v nastudování vynikajících sólistů (Edgar Evans – tenor, Rhoderick Davies – baryton, Dietrich Fischer-Dieskau – baryton, Kirsten Flagstad – soprán) a sboru a orchestru Královské opery v Londýně řízených Wilhelmem Furtwänglerem vydává firma NAXOS HISTORICAL (CLASSIC).
Foto archív
SICS), která v těchto dnech vychází v sérii DHM Splendeurs, je mše českého barokního mistra Jana Dismase Zelenky Missa dei Filii. Nahrál ji Frieder Bernius s orchestrem Barockorchester Tafelmusik a sborem Kammerchor Stuttgart. V sólových partech se uplatnili vynikající interpreti Nancy Argenta (soprán), Michaela Chance (alt), Christoph Prégardien (tenor) a Gordon Jones (bas). Album doplňuje nahrávka další Zelenkovy skladby Litaniae Lauretanae.
!
Firma LUPULUS pořádala 6. 4. v Domě porcelánu Praha křest nového CD první hobojistky České filharmonie Jany Brožkové, která společně s klavíristou Eduardem Spáčilem, houslistou Oldřichem Vlčkem a sopranistkou Alžbětou Poláčkovou jeho program zároveň zpestřila svým vystoupením, na němž zazněla Jarní sonáta L. van Beethovena, Koncert pro housle a hoboj J. S. Bacha a Svatební košile a Písně milostné A. Dvořáka. Nahrávka, kterou pokřtili Otakar Čapek, předseda představenstva a generální ředitel firmy Kolektory Praha a. s., a Lubomír Němejc, předseda představenstva a generální ředitel firmy Pražské služby a. s., obsahuje díla A. Vivaldiho (Koncert a moll pro hoboj a smyčcový orchestr), A. Marcella (Koncert d moll pro hoboj a smyčcový orchestr), J. S. Bacha (Koncert d moll pro housle, hoboj a smyčcový orchestr, BWV 1060), W. A. Mozarta (Kvartet F dur, K 370) a B. Brittena (Šest metamorfóz, op. 49). Spoluúčinkují Oldřich Vlček, Virtuosi Quartet a komorní orchestr Virtuosi di Praga. Na fotografii zleva ing. Petr Bednář (majitel Domu porcelánu Praha), ing. Karel Rezek (člen představenstva a generální ředitel firmy Pražská vodohospodářská společnost a. s., Lubomír Němejc, Otakar Čapek, Oldřich Vlček a Jana Brožková. jar
opera Gioachina Rossiniho, La pietra del paragone (Prubířský kámen) se odehrává v jedné toskánské vesničce na počátku 19. století, kdy bohatý hrabě Asdrubal podrobí zkoušce tři mladé vdovy, které by se za něj rády provdaly. Opera vychází u firmy NAXOS (CLASSIC) v nastudování významných sólistů (Agata Bienkowska – mezzosoprán, Alessandro Codelup-
47 Hr0406.indd 47
26.5.2004, 11:24:49
GZ DIGITAL MEDIA, A. S. L1 0559-2 131 Antonín Dvořák: Cigánské melodie op. 55, Tři novořecké básně op. 50, Čtyři písně op. 82, Biblické písně op. 99, Edita Randová – mezzosoprán, Stanislav Bogunia – klavír Jaroslav Smolka
V
ydavatelství podniku Gramofonové závody v Loděnicích Digital Media vydává komplet čtyř z nejslavnějších písňových cyklů Antonína Dvořáka s mezzosopranistkou Editou Randovou. Podobných výběrů z Mistrovy tvorby vyšlo v minulých letech už víc a proto je na místě mít na další tohoto druhu nejvyšší kritické nároky. Pěvkyně zpívá Dvořákovy písně velkým hlasem s výrazovostí místy až operní. Někde je to sympatické: písňový repertoár má být zajisté zpíván temperamentně, interpretace má reagovat na detaily textu i zřetelně vykreslovat stavebné obrysy skladeb. V projevu Edity Randové jsme někdy bohužel na hranicích operní manýry. Mezi pěveckým projevem v písních a v operním repertoáru by měl být základní stylový rozdíl, píseň vyžaduje jako komorní žánr projev diskrétnější. Operní vnějškovost tady působí nesympaticky. Zpěv Edity Randové se místy pohybuje kolem hranic mezi těmito přístupy či i za nimi. To se však netýká jejího výkonu v Biblických písních: ty jsou vypracovány v tomto ohledu se zvláštní pozorností a vkusem. Ani tady však není intonace vždycky zcela dokonalá, jsou tu místa, kde je patrný sklon k distonování – byť třeba jen na jednotlivých tónech. Na výsledném snímku ovšem nelze poznat, je-li v tomto smyslu výsledkem zápasu o dokonalý výsledek, či pracovalo-li se příliš uspěchaně a bez šancí na opravování. A možná, že tady byla příčina ještě jiná: na několika místech jsou náznaky hlasové únavy: možná, že nároky na opravy ani nebylo lze v potřebné míře vznést. Tak vznikl komplet, jehož jednotlivé momenty můžeme obdivovat, ale kde není výkon dostatečně vyrovnán. Znamenitě a s nadhledem doprovází Editu
Randovou na klavír Stanislav Bogunia. Vydavateli, na jehož místě není uvedena žádná zodpovědná redakční nebo editorská osobost, nelze nevytknout podivnou titulovou prezentaci na obálce i potištěné straně samého CD. Pseudostarobylým písmem je tam ve velkém formátu vyvedeno jméno Antonína Dvořáka a titul Biblické písně. Ostatní cykly jsou jmenovány na CD jen malým písmem po straně, na titulní straně kompletu (tedy na první
straně bookletu) nejsou vůbec. To je matoucí chyba, jaká se může vymstít při spotřebitelově volbě, zda si komplet koupí. Vydavatel sice uvádí osm ctihodných sponzorů, kteří mu tento projekt zřejmě úplně nebo z větší části zaplatili, ale přesto by měl mít zájem prodat. Grafické vyvedení jen jednoho ze čtyř titulů místo upozornění, že je to nahrávka více slavných Mistrových cyklů, přece milovníky zpěvu a hudby nepřiláká víc! ! SUPRAPHON, A. S. SU 3681-2 212 Karel Ančerl – gold edition vol. 21. Vycpálek: České rekviem, Mácha: Variace na téma a smrt Jana Rychlíka, Česká filharmonie, Karel Ančerl Petr Pokorný
S
oučasné koncertní publikum dává jednoznačně přednost skladbám, které už zná a mnohokrát je slyšelo. Bohužel i orchestry dávají ve svých koncertních programech přednost mnohokrát obehranému repertoáru. Už jen z tohoto důvodu je záslužné, že Supraphon zařadil do ančerlovské „zlaté edi-
ce“ dvě významná díla české hudby z poloviny 20. století. Monumentální architektura téměř stominutového Českého rekviem Ladislava Vycpálka (1882–1969) fascinuje důslednou propracovaností polyfonické struktury při současné hluboké citovosti a upřímnosti výpovědi. Je to dílo, které by po právu mělo mít své místo vedle největších klenotů duchovních oratorií evropské hudby. Skladba s výmluvným podtitulem Smrt a spasení vznikala za pro českou kulturu mimořádně nepříznivých let druhé světové války (1940) a pochopitelně ani komunistický režim jí pro její křesťanské ladění nebyl přízniv. Bylo by tedy na místě, aby svůj triumfální návrat na koncertní pódia prožívala dnes. Je proto velká škoda, že současné komerční prostředí a celková povrchnost tomu nadále brání. Čtyři oddíly oratoria čerpají text ze starozákonních knih Kazatel a Job (první část), v druhé části je použit český překlad středověké sekvence Ten den hněvu, třetí část čerpá z Žalmů a čtvrtá z evangelií. Na úplný závěr skladatel zařadil českou středověkou píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže. To vše je svěřeno třem sólistům – sopránu, altu a barytonu, sboru a symfonickému orchestru. Variace na téma a smrt Jana Rychlíka Otmara Máchy (1922) je orchestrální dílo menšího rozsahu necelých třinácti minut. Mácha je napsal jako bezprostřední reakci na náhlé úmrtí přítele a spolužáka Jana Rychlíka roku 1964. A opět – jako České rekviem patří bezesporu k největším klenotům české kultury 40. let, tak je tato skladba vynikající představitelkou české hudby první poloviny plodných a podnětných let 60. Zpracování dvou kratičkých Rychlíkových témat je nejen originální, ale i velmi sugestivní. Skladba je formálně vyvážená a instrumentačně zajímavě řešená se spoustou sólových vstupů jednotlivých dřevěných i žesťových dechových nástrojů. Nese v sobě i po čtyřiceti letech od vzniku velký citový náboj. Vycpálkovo oratorium bylo natáčeno jako živý snímek z koncer-
tu České filharmonie v Dvořákově síni Rudolfina dne 18. dubna 1968. Sólisty byli Mariana Řeháková – soprán, Marie Mrázová – alt a Teodor Šrubař – baryton. Sbormistrem Pražského filharmonickěho sboru byl Josef Veselka. Hudební režii snímku měl Eduard Herzog, zvukovou režii František Burda. Skvělý remastering provedl Stanislav Sýkora z SR Studia Praha. A je až neuvěřitelné, jakou technickou a zvukovou kvalitu tento živý snímek má. A zvláště, jakou vysokou kvalitu mají všechny umělecké výkony! Jistě – při studiovém natáčení by se patrně jiným postavením mikrofonů daly upravit zvukové proporce ve prospěch jednotlivých sólistů. Takto přetrvává dojem přímé přítomnosti v koncertním sále, a to je vlastně dobře. Máchova skladba byla natáčena studiově. Hudební režii měl opět Eduard Herzog, zvukovou Miloslav Kulhan. Nahrávka je z října 1968. Na tomto snímku lze skvěle sledovat nejen pečlivou práci dirigenta, který se věnoval stejně důkladně celkové stavbě i jednotlivým detailům, ale i tónovou kulturu a rytmickou přesnost
jednotlivých sólisticky ve skladbě vystupujících nástrojů. Je to opět jeden z mnoha krásných dokladů o vysoké umělecké úrovni České filharmonie za éry Karla Ančerla. Dvojalbum je doplněno bookletem, který splňuje všechna náročná kritéria, která lze na booklet světové firmy klást. Je tu několik archivních fotografií Karla Ančerla, velmi pěkný text o něm z pera Jaroslava Holečka, obšírné poznámky o obou skladbách z pera Jaromíra Havlíka a kompletní text oratoria, vše ve čtyřech obvyklých jazykových mutacích. !
48 Hr0406.indd 48
26.5.2004, 11:24:50
