Červená kniha. bezobr atlých. ohrožených druhů. lužních lesů Biosférické rezervace Dolní Morava. Zdeněk Laštůvk a a kolektiv

Červená kniha ohrožených druhů

bezobr atlých lužních lesů Biosférické rezervace Dolní Mor ava

Zdeněk Laštůvk a a kolektiv Miroslav Barták • Jan Bezděk Svatopluk Bílý • Alois Čelechovský • Aleš Dolný Vladimír Hula • Fr antišek Chládek • Jan Ježek Petr Kment • Igor Malenovský • Pavla Řezníčková Martin Říha • Marcela Skuhr avá Robert Stejsk al • Hana Šefrová • Michal Tkoč Filip Trnk a • Jaroslav Vašátko

Lesnick á Pr áce 2016

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Supported by grant from Iceland, Liechtenstein and Norway.

Červená kniha ohrožených druhů bezobratlých lužních lesů Biosférické rezervace Dolní Morava Zpracováno a vydáno v rámci projektu „EHP-CZ02-OV-1-012-2014 – Červená kniha dřevin ČR, Červená kniha ohrožených druhů lužních lesů BR Dolní Morava a Červený seznam ohrožených druhů ŠLP Křtiny“. Možné způsoby citace publikace nebo jednotlivých částí: Laštůvka Z., Barták M., Bezděk J., Bílý S., Čelechovský A., Dolný A., Hula V., Chládek F., Ježek J., Kment P., Malenovský I., Řezníčková P., Říha M., Skuhravá M., Stejskal R., Šefrová H., Tkoč M., Trnka F. & Vašátko J. 2016. Červená kniha ohrožených druhů bezobratlých lužních lesů Biosférické rezervace Dolní Morava. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy, 260 s. Stejskal R. & Trnka F. 2016. Nosatci – Curculionoidea, s. 60-62, 172-183. In: Laštůvka Z., Barták M., Bezděk J., Bílý S., Čelechovský A., Dolný A., Hula V., Chládek F., Ježek J., Kment P., Malenovský I., Řezníčková P., Říha M., Skuhravá M., Stejskal R., Šefrová H., Tkoč M., Trnka F. & Vašátko J., Červená kniha ohrožených druhů bezobratlých lužních lesů Biosférické rezervace Dolní Morava. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy, 260 s. Poděkování

Kromě vlastních zpracovatelů se na vzniku této červené knihy podíleli svými komentáři, doplňky a opravami také A. Bezděk, J. Boháč, J. Bořucký, J. Helebrandová, K. Holý, D. Horal, D. Král, P. Lauterer, J. Liška, J. Netík, P. Potocký, L. Purchart, V. Růžička, M. Řezáč, J. Stanovský, J. Straka, J. Šumpich, K. Tajovský, J. Uřičář, J. Vávra (Ostrava), J. Vybíral a P. Zahradník, za což jim patří naše upřímné poděkování. Poděkování si zaslouží také autoři fotografií a obrázků, kteří nejsou současně autory textu. Jsou to D. Bárta, L. Dembický, P. Franta, D. Gavryushin, J. Helešic (Lužice u Hodonína), M. Horsák, † R. Hrabák, L. Jurek, M. Kohoutek, M. Kopeček, S. Krejčík, V. Křivan, G. Kunz, A. Laštůvka, R. Mlejnek, J. Raisová, J. Romsauer, R. Řepka, H. Ševčíková, R. Šich, J. Tichota, L. Úradníček, R. Vlk a M. Waldhauser. Bez jejich pomoci by tato publikace nemohla vzniknout. Děkujeme rovněž oběma recenzentům za ochotu přečíst rukopis i za poznámky a náměty vedoucí k jeho zkvalitnění. Odborná recenze: Ing. Jan Liška, VÚLHM, v.v.i., Jíloviště-Strnady RNDr. Jiří Skuhrovec, Ph.D., VÚRV, v.v.i., Praha-Ruzyně

Autoři textů © 2016 Z. Laštůvka, M. Barták, J. Bezděk, S. Bílý, A. Čelechovský, A. Dolný, V. Hula, F. Chládek, J. Ježek, P. Kment, I. Malenovský, P. Řezníčková, M. Říha, M. Skuhravá, R. Stejskal, H. Šefrová, M. Tkoč, F. Trnka, J. Vašátko Autoři fotografií a obrázků © 2016 D. Bárta, J. Bezděk, S. Bílý, A. Čelechovský, L. Dembický, P. Franta, D. Gavryushin, J. Helešic, M. Horsák, † R. Hrabák, V. Hula, F. Chládek, L. Jurek, M. Kohoutek, M. Kopeček, S. Krejčík, V. Křivan, G. Kunz, A. Laštůvka, Z. Laštůvka, I. Malenovský, R. Mlejnek, J. Raisová, J. Romsauer, R. Řepka, M. Skuhravá, R. Stejskal, H. Šefrová, H. Ševčíková, R. Šich, J. Tichota, F. Trnka, L. Úradníček, R. Vlk, M. Waldhauser © Lesnická práce, s.r.o, 2016 ISBN 978-80-7458-085-7

2

ČERVENÁ KNIHA Bezobratlí

Obsah Úvod........................................................................................................................................................................ 5 Vymezení území a přírodní poměry........................................................................................................................ 6 Antropogenní vlivy a proměny lužního lesa............................................................................................................ 8 Ochrana bezobratlých............................................................................................................................................ 18 Významné biotopy................................................................................................................................................. 20 Tvrdý luh............................................................................................................................................................... 20 Měkký luh a vrbové křoviny................................................................................................................................. 22 Mokřady a vodní plochy........................................................................................................................................ 24 Louky.................................................................................................................................................................... 26 Hrúdy.................................................................................................................................................................... 28 Křoviny, lesní lemy, náspy, hráze a další druhotná stanoviště............................................................................... 30 Odumírající stromy, souše a rozkládající se dřevní hmota..................................................................................... 32 Kategorie ohroženosti........................................................................................................................................... 34 Červený seznam bezobratlých............................................................................................................................... 35 Trojvětevní – Tricladida........................................................................................................................................ 37 Máloštětinatci – Oligochaeta................................................................................................................................. 37 Pijavice – Hirudinea.............................................................................................................................................. 37 Korýši – Crustacea................................................................................................................................................. 37 Měkkýši – Mollusca............................................................................................................................................... 38 Pavouci – Araneae................................................................................................................................................. 39 Stonožky – Chilopoda........................................................................................................................................... 40 Mnohonožky – Diplopoda.................................................................................................................................... 40 Jepice – Ephemeroptera......................................................................................................................................... 40 Pošvatky – Plecoptera............................................................................................................................................ 40 Vážky – Odonata................................................................................................................................................... 40 Kudlanky – Mantodea........................................................................................................................................... 42 Rovnokřídlí – Orthoptera..................................................................................................................................... 42 Škvoři – Dermaptera............................................................................................................................................. 42 Ploštice – Heteroptera........................................................................................................................................... 42 Křísi – Auchenorrhyncha...................................................................................................................................... 43 Třásnokřídlí – Thysanoptera................................................................................................................................. 45 Dlouhošíjky – Raphidioptera................................................................................................................................ 45 Síťokřídlí – Neuroptera......................................................................................................................................... 45 Srpice – Mecoptera................................................................................................................................................ 45 Chrostíci – Trichoptera......................................................................................................................................... 45 Brouci – Coleoptera.............................................................................................................................................. 46 Motýli – Lepidoptera............................................................................................................................................. 62 Dvoukřídlí – Diptera............................................................................................................................................. 64 Blanokřídlí – Hymenoptera................................................................................................................................... 66 Charakteristiky vybraných druhů......................................................................................................................... 69 Použitá literatura................................................................................................................................................. 228 Autorství textů.................................................................................................................................................... 247 Autorství fotografií.............................................................................................................................................. 248 Rejstřík českých jmen......................................................................................................................................... 249 Rejstřík vědeckých jmen..................................................................................................................................... 253


3

Souhrn Červená kniha ohrožených druhů bezobratlých lužních lesů Biosférické rezervace Dolní Morava Biosférická rezervace Dolní Morava se nachází v jihovýchodním cípu České republiky. Studované území zahrnuje úzký pás lužních biotopů podle nejspodnějších úseků řek Dyje a Morava a zaujímá rozlohu asi 124 km 2. Úvodní kapitoly poskytují základní informace o geomorfologii, klimatu a zoogeografických poměrech, antropogenních vlivech, historických změnách lužního lesa, obecné problematice ochrany bezobratlých v území, jsou stručně charakterizovány důležité biotopy (lužní les, mokřady, stojaté a tekoucí vody, louky, sušší písčiny, křoviny, lesní lemy, ochranné hráze a suché stromy) a vymezena kritéria pro zařazení druhů do jednotlivých kategorií ohroženosti. Následující červený seznam ohrožených druhů bezobratlých tohoto území je sestaven v systematickém pořadí taxonů. Celkem seznam obsahuje 769 druhů, z toho je 18 považováno za regionálně vymizelé, 141 je kriticky ohrožených, 205 ohrožených, 301 zranitelných a 104 téměř ohrožených. Pokud jde o zvláště chráněné druhy v České republice (vyhláška č. 395/1992 Sb.), bylo zjištěno 83 z nich (2 jsou hodnoceny jako regionálně vymizelé, 17 kriticky ohrožených, 17 ohrožených, 11 zranitelných, 2 téměř ohrožené a 34 málo dotčených). Dále byly zaznamenány 2 druhy evropského významu (vyhláška č. 166/2005 Sb.). Všechny druhy uvedené v republikovém červeném seznamu a zvláště chráněné druhy v České republice (obě vyhlášky), které se v území vyskytují, ale nejsou zde považovány za ohrožené (128 druhů), jsou jmenovány v kategorii „málo dotčený“. Pro 100 vybraných ohrožených druhů jsou zpracovány krátké charakteristiky, obsahující stručnou informaci o morfologii, biologii, obývaném stanovišti, rozšíření, výskytu v území, ohrožení a možnostech ochrany. Tyto charakteristiky jsou doplněny fotografiemi dospělců (živých nebo preparovaných jedinců) a podle potřeby fotografiemi preimaginálních stadií, hostitelských rostlin, symptomů přítomnosti (požerky, výletové otvory) a biotopů.

Abstr act Red data book of threatened invertebrates of the floodplain forest of the Dolní Morava Biosphere Reserve The Dolní Morava Biosphere Reserve is located in the southeast corner of the Czech Republic. The study area includes a narrow belt of floodplain habitats along the lowest parts of the Dyje and Morava rivers, with the area of about 124 km 2. The introductory chapters provide basic information on the geomorphology, climate and zoogeographical relationships, anthropogenic influences, historical changes of the floodplain forest, general issues of conservation of invertebrates in the area, important habitats (floodplain forests, wetlands, stagnant and running water, meadows, drier sandbanks, shrubs, forest edges, river banks, and dying trees), and criteria for the individual categories of endangerment. The following red list of threatened invertebrate species of this area is ordered systematically. Altogether, the list includes 769 species, 18 of them ranked as regionally extinct, 141 critically endangered, 205 endangered, 301 vulnerable and 104 near threatened. Regarding legally protected species in the Czech Republic (Regulation No. 395/1992), 83 of them were recorded (2 as regionally extinct, 17 critically endangered, 17 endangered, 11 vulnerable, 2 near threatened and 34 in the category of least concern). Furthermore, 2 species of European importance (Regulation No. 166/2005) were registered. All of species registered, appointed in the national red list or under legal protection in the Czech Republic (both regulations), which are not endangered in the area (128 species), are listed in the category of least concern here. Fact sheets with concise data on morphology, biology, habitat, distribution, occurrence in the area, possible endangerment and protection are processed for 100 selected species. These characteristics are accompanied by photos of adults (living or prepared specimens), and as needed by photos of preimaginal stages, host plants, presence symptoms (larval corridors, exit holes), and habitats.

4


Úvod Červené seznamy a knihy ohrožených druhů organismů jsou zpracovávány na globální, státní i regionální úrovni a jsou rozhodujícím podkladem při ochraně jednotlivých druhů i biodiverzity jako celku. Mohou poskytovat důležité informace orgánům státní správy, mohou sloužit při rozhodování o způsobech hospodaření, mohou se stát odborným východiskem pro legislativní ochranu druhů i pro jejich účinnější faktickou ochranu. Historie tvorby těchto seznamů na našem území, jejich význam, používané kategorie ohroženosti a kritéria pro zařazování jednotlivých druhů jsou přehledně rozebrány v Červeném seznamu bezobratlých České republiky (Farkač et al. 2005). Obecným problémem při tvorbě červených seznamů bezobratlých je oproti rostlinám nebo obratlovcům nesrovnatelně větší počet hodnocených druhů, obvykle nedostatek dat o výskytu v minulosti a často nedostatečné znalosti ekologických nároků a tím i možných rizik. Za ohrožené tak mohou být subjektivně nebo jen z důvodu předběžné opatrnosti považovány druhy nedostatečně známé, vzácné, žijící skrytě nebo druhy, jejichž početnost klesá především v důsledku působení přírodních, nikoli antropogenních faktorů. Subjektivní zkreslení může nastat také při hodnocení druhů nebo celých systematických skupin jediným nebo jen několika málo specialisty. Podíl ohrožených druhů v jednotlivých taxonech bezobratlých je velmi rozmanitý. Jejich počet úměrně narůstá se složitostí vývojových cyklů druhů dotčené systematické skupiny, s požadavky na specifický biotop nebo komplex zvláštních podmínek. Proto nelze podíl ohrožených nebo vymřelých druhů skupin s vysokým stupněm ohroženosti (denní motýli, koprofágní a saproxyličtí brouci, samotářské včely aj.) zobecňovat, resp. „přepočítávat“ na všechny bezobratlé. Při zpracovávání červeného seznamu bezobratlých lužních lesů BR Dolní Morava jsme se snažili vycházet z republikového červeného seznamu, který ovšem musel být v jednotlivých taxonomických skupinách více nebo méně modifikován. Mnohé druhy zařazené do Červeného seznamu ČR nejsou v oblasti lužních lesů BR Dolní Morava ohrožené. Opačné případy jsou spíše výjimkou, jen několik druhů celostátně s dostatkem „životaschopných“ populací bylo lokálně zařazeno do vyšší kategorie ohroženosti. Všechny druhy republikového červeného seznamu a druhy zvláště chráněné (vyhláška č. 395/1992 Sb., příp. č. 166/2005 Sb.), zjištěné také v lužních biotopech BR Dolní Morava, jsou zde konkrétně jmenovány. Pokud nejsou v území ohroženy, jsou uvedeny v kategorii málo dotčených druhů. Výchozími zdroji informací o výskytu bezobratlých v zájmovém území jsou souborné publikace Rozkošného & Vaňhary (1995–1996) a Opravilové et al. (1999), shrnující ve své době známé faunistické údaje. Nálezy mnoha dalších druhů byly publikovány později nebo informace o jejich výskytu poskytli specialisté zpracovatelům tohoto seznamu. Z literárních údajů není vždy zcela jasné, zda se skutečně vztahují k nivním, nebo jiným, sušším biotopům v okolí. To platí zejména pro naleziště „Lednice“ a „Břeclav“. V nejasných případech byly akceptovány nálezy druhů, jejichž výskyt je v lužních biotopech možný. Publikované nálezy vysloveně xerofilních druhů s nepřesnou lokalizací nebyly brány v úvahu. Z území České republiky je známo asi 35 500 druhů bezobratlých živočichů, z toho asi 29 100 druhů hmyzu. Z nich je v Červeném seznamu ČR uvedeno asi 6 500 druhů, tj. přes 18 % (Farkač et al. 2005). Asi 190 druhů je zařazeno mezi zvláště chráněné vyhláškou č. 395/1992 Sb. (stav k 10. 12. 2007). Celkový počet druhů bezobratlých lužních biotopů BR Dolní Morava není zdaleka podchycen, odhadem lze počítat s výskytem nejméně 7–10 000 druhů. Stejně tak stav populací i detailní rozšíření mnoha druhů jsou dosud známé jen nedostatečně. K dokonalejšímu poznání zdejší fauny bezobratlých by byl nutný víceletý intenzivní výzkum početným týmem specialistů. Stávající poznatky ovlivnily i zařazení mnoha druhů do kategorií ohroženosti, které mohlo být proto někdy provedeno pouze na základě hrubého odhadu, při němž bylo v rámci možností také přihlédnuto k rozšíření a hojnosti hostitelských rostlin a příslušných biotopů. Do červeného seznamu bezobratlých tohoto území je zařazeno celkem 769 druhů. V území bylo dosud zjištěno 83 zvláště chráněných druhů ve smyslu vyhlášky č. 395/1992 Sb. Pro 100 vybraných ohrožených druhů jsou zpracovány krátké charakteristiky, obsahující stručnou informaci o morfologii, způsobu života, ekologických nárocích, rozšíření, výskytu v území, ohrožení a možnostech ochrany. Pro zpracování textů byly vybírány pokud možno nápadné, snáze zjistitelné a rozpoznatelné druhy, preferovány byly druhy buď zařazené do vyšších kategorií ohroženosti nebo typické pro lužní les. Charakteristiky jsou doplněny fotografiemi dospělců příslušných druhů (preparovaných nebo živých jedinců) a dále podle potřeby fotografiemi jejich preimaginálních stadií, hostitelských rostlin, požerků, biotopů apod. Popisky obrázků jsou uvedeny pouze v úvodních kapitolách (po str. 17), později se obrázky (celé tabule) vždy vztahují k sousednímu textu a další popisky by byly zbytečné. Odkazy na konkrétní obrázky v tabulích jsou v textu uvedeny jen v případech možných nejasností. Pro případnou orientaci, pořadí obrázků je na všech tabulích vždy zleva doprava a teprve shora dolů, vložené obrázky jsou v pořadí za podkladovými. Vědecké názvosloví bezobratlých vychází z aktuálně používané nomenklatury v jednotlivých systematických skupinách, názvosloví rostlin je v souladu se světovou databází rostlinných druhů (The Plant List 2013). Pro studované území jsou souběžně zpracovány také červené knihy ohrožených druhů rostlin a obratlovců.


5

V ymezení území a přírodní poměry Biosférická rezervace Dolní Morava se nachází v jihovýchodní části okresu Břeclav a malou částí zasahuje do okresu Hodonín. Studované území je její součástí a zahrnuje úzký pás nivních biotopů podle Dyje v úseku Nové Mlýny–Břeclav, oboru Soutok jižně od Břeclavi a pás lužního lesa na pravém břehu Moravy na sever po Mikulčice (pole síťového mapování 7166–68, 7267–68, 7367). Podrobnější charakteristiky uvádějí např. Vicherek et al. (2000), H avlíček (2004), Kolejka (2004), M ackovčin et al. (2008), Culek et al. (2013) a Ř epka et al. (2013). Celé území zaujímá rozlohu zhruba 124 km 2, nejvyšší místo 165 m n. m. se nachází u Nových Mlýnů, nejnižší 148 m je soutok Moravy s Dyjí. Studované území leží na severním okraji geomorfologické soustavy Vídeňská pánev, celé leží v Dyjsko-moravské nivě Dolnomoravského úvalu. Současná geomorfologie se utvářela především v průběhu čtvrtohor, charakter vegetace a druhové složení flóry a fauny je výsledkem změn klimatu v holocénu s rostoucím antropogenním vlivem od počátku neolitu. Říční terasy lemující nivu se vytvářely již od spodního pleistocénu po dobu asi dvou miliónů let. Ve svrchním pleistocénu (před 125–12 tisíci lety, tj. v průběhu poslední doby ledové) docházelo v široké údolní nivě k ukládání štěrkových fluviálních (říčních) i jemných eolických (navátých) sedimentů. Niva byla nerovná s vystupujícími štěrkovými lavicemi a dunami vátých písků. Během holocénu (posledních asi 12 tisíc let) byly pleistocénní usazeniny překryty 2–5 m vysokou vrstvou náplavových nivních hlín. K tomu docházelo ve výrazně zvýšené míře od 10. století našeho letopočtu v důsledku odlesňování a narušení vodního režimu v pramenných oblastech přítoků Dyje a Moravy a velmi pravděpodobně i v důsledku častějších povětrnostních (srážkových) extrémů. Povrch nivy se postupně zarovnával a vytvářely se nivní hydromorfní půdy (gleje, fluvizemě). Jen místy zůstaly zachovány štěrkopískové nebo písčité vyvýšeniny (vrcholky někdejších štěrkových naplavenin a písečných dun), ke kterým voda nedosáhla a nebyly tak rozplaveny ani překryty povodňovými hlínami. Ve studovaném území jsou tyto ploché vyvýšeniny nazývány hrúdy. Na nich převažují arenické kambizemě nebo regozemě chudé na živiny. V široké nivě byly ještě v nedávné době charakteristické i volné meandry řek s řadou ramen, zaříznuté 2–4 m hluboko do sedimentů (srv. obr. 2–9). Území patří do oblasti klimaticky suché a teplé s mírnou zimou (Quitt 1971) s průměrnou roční teplotou vzduchu 9–9,3 °C (leden –2 až –3 °C a červenec 19–20 °C) a průměrným ročním úhrnem srážek 530–580 mm. Vlastní údolní niva je ovšem vystavena specifickému mezo- až mikroklimatu s poněkud nižší teplotou, výraznějšími teplotními rozdíly mezi dnem a nocí, vyšší vlhkostí a přízemními teplotními inverzemi. Ve smyslu biogeografického členění České republiky (Culek et al. 2013) území patří do Dyjsko-moravského bioregionu severopanonské podprovincie (viz též Vicherek et al. 2000), ale složení fauny je více než geografickou polohou ovlivněno charakterem biotopů. Dříve převážně lesní fauna různého geografického původu byla a je s postupujícími antropogenními změnami nivy obohacována o druhy jiných biotopů, přičemž zřetelnější vztah mezi typy areálů jednotlivých druhů a jejich stanovištními nároky není patrný. Z orientační zoogeografické analýzy vyplývá, že více než třetina přítomných druhů se vyznačuje rozsáhlými eurosibiřskými až palearktickými areály. Mezi nimi převládají široce rozšířené druhy mezofilních listnatých a smíšených lesů (bez specifické vazby právě k lužnímu lesu), ale vysoký podíl tvoří i teplomilnější druhy řídkých lesů, nelesních vlhkých i sušších stanovišť a vodních biotopů, s areály ležícími na jižním okraji a jižně od eurosibiřské lesní zóny. Z teplomilných druhů řídkých lesů s eurosibiřskými areály jsou to např. mravkolev okatý (Dendroleon pantherinus) a pakudlanka jižní (Mantispa styriaca), z hygrofilních druhů např. střevlík mřížkovaný (Carabus clathratus), rákosníček Donacia crassipes a rýhonosec štíhlý (Lixus paraplecticus), z druhů mezofilních až hygrofilních luk např. saranče černopruhá (Mecostethus parapleurus), křísek mramorovaný (Metalimnus formosus) a modrásek očkovaný (Phengaris teleius), z druhů sušších nelesních stanovišť např. stepník rudý (Eresus kollari), mandelinka Cheilotoma musciformis a travařka ozdobná (Staurophora celsia), z vodních druhů např. pijavka lékařská (Hirudo medicinalis), svinutec sedmitočný (Anisus septemgyratus), lesklice velká (Epitheca bimaculata), znakoplavka žlutá (Notonecta lutea) a vodomil černý (Hydrophilus piceus). Z druhů charakteristických pro měkký luh zaujímají eurosibiřský areál např. bourovec osikový (Gastropacha populifolia), stužkonoska vrbová (Catocala electa) a zubočárník žluťuchový (Gagitodes sagittatus). Druhou nejpočetnější skupinu (20–23 %) představují druhy se západopalearktickými areály, zasahujícími různě daleko na sever. Z lesních druhů a druhů nezapojených porostů dřevin sem patří např. jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne), tesařík alpský (Rosalia alpina), t. obrovský (Cerambyx cerdo) a žahalka obrovská (Megascolia maculata), z lučních druhů jsou to např. kobylka kuželohlavá (Ruspolia nitidula) a nosatec Baris analis, z druhů suchých písčin kobylka písečná (Platycleis montana) a chroust mlynařík (Polyphyla fullo) a z vodních druhů např. listonoh jarní (Lepidurus apus). Srovnatelně velké skupiny tvoří druhy s evropskými a pontomediteránními (příp. východomediteránními) areály, obě čítající málo přes 15 % druhů. Původně lesními druhy s různě rozsáhlými evropskými areály jsou např. kovařík rezavý (Elater ferrugineus), lesák rumělkový (Cucujus cinnaberinus) a polník Guerinův (Agrilus guerini), teplejší křoviny obývají zlatoočka žlutohlavá

6


(Nothochrysa fulviceps) a bourovec trnkový (Eriogaster catax), louky a mokřady saranče tlustá (Stethophyma grossum) a pidikřísek Thoulessův (Eupteryx thoulessi) a vodní biotopy žábronožka sněžní (Eubranchipus grubii), rak říční (Astacus astacus) a šídlo luční (Brachytron pratense). Z pontomediteránních druhů lze jmenovat např. zubovce dunajského (Theodoxus danubialis), šířenku cerovou (Iassus mirabilis), zlatoočku půvabnou (Hypochrysa elegans), páchníka hnědého (Osmoderma barnabita), nesytku bahenní (Chamaesphecia palustris) a pestrokřídlece podražcového (Zerynthia polyxena), z typicky lužních druhů černoproužku topolovou (Boudinotiana puella) a mravence lužního (Liometopum microcephalum). Asi 5 % druhů obývá rozsáhlý mediteránní areál, odkud zasahují do teplejších částí střední Evropy např. kněžice slaništní (Podops curvidens), krasec dubový (Eurythyrea quercus) a kutík mravenčí (Tracheliodes curvitarsis). Areál několika druhů je podle dosavadních poznatků omezen na nevelké území Panonie a v zájmovém území často dosahují nejdále na sever např. kozlíček Oberea histrionis, rýhonosec Lixus neglectus a nesytka panonská (Chamaesphecia hungarica).


7

Antropogenní vliv y a proměny lužního lesa Historie antropogenních vlivů na lužní lesy sahá do starší doby kamenné (před 25 000–30 000 lety), kdy území obývali již moderní lidé, známí jako lovci mamutů. Hustota osídlení byla ovšem velmi nízká a působení člověka na přírodu zanedbatelné. To se výrazněji nezměnilo ani po skončení doby ledové (zhruba před 12 000 lety) a začátkem holocénu. Poněkud větší, ale stále jen velmi lokální antropogenní vlivy lze předpokládat od nástupu a s rozvojem neolitické kultury zhruba před 7–7,5 tisíci lety, i když ze zájmového území nejsou doklady o prvních zemědělcích příliš časté. V 5.–2. století před naším letopočtem obývali území Keltové, nejvíce důkazů o jejich přítomnosti bylo nalezeno při výstavbě Novomlýnských nádrží. Ještě před nimi, v 5. a 6. století př. n. l., zde žili lidé halštatské kultury. V období kolem začátku našeho letopočtu pronikaly do území germánské kmeny (Kvádové), v prvních stoletích bylo kulturně ovlivněno Římany. K výraznějším vlivům došlo až se slovanským osídlením a vznikem osad přímo v nivě (Mikulčice, Pohansko) v období Velké Moravy v 8.–poč. 10. století (obr. 1/1). V té době nastalo rozsáhlejší odlesňování, byly prováděny nejrůznější terénní úpravy a ve větší míře byly vnášeny archeofyty do místních společenstev. V důsledku zrychleného zanášení nivy a růstu hladiny podzemní vody od 10.–11. století se měnil charakter a druhové složení lesních společenstev. Dříve více rozšířené suchomilnější dubohabřiny nebo dokonce teplomilné doubravy nahradil na většině území tvrdý luh, na zaplavovaných stanovištích nebo místech s trvale vysokou hladinou podzemní vody se vytvářely ostrůvky měkkého luhu. Od poloviny 13. století do roku 1945 byla většina území majetkem Lichtenštejnů, kteří je postupně přeměnili v esteticky utvářenou, ale současně intenzivně využívanou kulturní krajinu (obr. 1/2). Od 18. století v souvislosti s intenzifikací způsobů hospodaření tlak na lesní i nelesní společenstva exponenciálně roste.

Od 2. poloviny 18. století se objevovaly snahy o omezení vlivu záplav, které bránily hospodaření i vstupu do některých částí území. Byly budovány hráze, odvodňovací strouhy a místy regulovány toky. Před polovinou 19. století byl dokonce zpracován rozsáhlý projekt regulace nejspodnějšího úseku Dyje, který především kvůli vysokým finančním nákladům nebyl realizován. Na počátku 20. století byl vybudován propracovaný systém odvodňovacích a zavodňovacích kanálů, které v nivě zajišťovaly stabilní hydrický režim. Po polovině 20. století tyto kanály nebyly udržovány a většinou ztratily svoji funkci. Hydrické poměry v nivě i celkové vzezření krajiny byly silně narušeny výstavbou Novomlýnských nádrží a dalšími vodohospodářskými úpravami, provedenými v 70. a 80. letech 20. století. Zahloubení řek do umělých koryt vedlo k poklesu hladiny podzemní vody až o jeden metr, zanikly periodické tůně a kromě výjimečných situací nedochází k přirozenému zaplavování (blíže viz např. Prax 2004 a Veselý 2004, obr. 1/3). Těmito změnami byla ohrožena existence celého komplexu biotopů lužního lesa. Určitou kompenzací je zavodňování lužního lesa soustavou kanálů, vybudovaných v 90. letech 20. století. V současnosti je celé území silně ovlivněno způsobem a intenzitou lesní těžby, zaváděním nepůvodních druhů dřevin (obr. 1/6), pěstováním kultur rychle rostoucích dřevin (obr. 1/5) a chovem zvěře v oboře Soutok. Počátkem 70. let 20. století a v několika následných již mnohem méně výrazných vlnách byly lesní porosty zasaženy grafiózou jilmů, při které odumřelo značné množství jilmů, které měly do té doby místy poměrně vysoké zastoupení nebo dokonce tvořily souvislejší porosty. Výrazně negativní vliv na společenstva lesního podrostu a křovin má celoplošný výskyt několika invazních druhů rostlin, zejména astřičky kopinaté (Symphyotrichum lanceolatum) (obr. 1/4). Pás lužních biotopů je přerušen okresním městem Břeclav a protínají jej některé frekventované komunikace, zejména dálnice a železniční trať Brno–Bratislava (obr. 1/7, 8). Liniové stavby (zejména dálnice a železnice, příp. ochranné hráze) mohou v příčném směru vytvářet bariéru některým skupinám nebo druhům živočichů lužních stanovišť. V podélném směru naopak představují významné biokoridory, umožňující migrace a šíření obecně nelesních až xerotermofilních druhů napříč pásem lužních lesů (míněno v obecné rovině beze snahy považovat tento jev spíše za pozitivní nebo negativní). Lokálně se může projevovat těžba ropy, zemního plynu a související průzkumné činnosti. Téměř v celém zájmovém území hospodaří státní podnik Lesy České republiky, LZ Židlochovice. Bližší informace o historii osídlení a hospodaření přináší např. souborná publikace Hriba & Kordiovského (2004),antropogenní vlivy hodnotí také např. Vicherek a kol. (2000) a řada dalších autorů. Změny charakteru lužního lesa za uplynulých zhruba 60 let je možné částečně posoudit při porovnání leteckých snímků různých částí území z poloviny 20. století (snímky z let 1952–1953) a ze současnosti (obr. 2–9). K tomu byly využity mapy dostupné na NIKM (2012) (http://kontaminace.cenia.cz/; historická ortofotomapa © CENIA 2010 a GEODIS BRNO, spol. s r.o. 2010, VGHMÚř Dobruška, © MO ČR 2009) a aktuální mapy (www.mapy.cz). I z těchto snímků je zřejmé, že zásadní, převážně negativní vliv na ekosystémy celého studovaného území měly vodohospodářské úpravy, lesní porosty dále ovlivnila intenzifikace jejich pěstování a obnovy (těžby) v posledních několika desetiletích, v menší míře se již projevují komunikace a další faktory. Vycházíme-li z předpokladu, že intenzita antropogenních vlivů a snah o přetváření krajiny narůstá, části území, které se za posledních 60 let krajinářsky výrazněji nezměnily (parkové části, také např. okolí Pohanska a Lánů), měly velmi pravděpodobně podobný charakter již dlouhá desetiletí, možná i staletí předtím. Tím spíše, že v celé oblasti hospodařili dlouhodobě stejní vlastníci. Celkově je ze snímků vidět různě výrazné zarůstání některých ploch a snížení heterogenity (mozaikovitosti) území s tendencí tvorby velkých homogenních lesních i nelesních celků. Ale existence stejnověkého lesa ve velkých blocích je patrná také na některých starých snímcích. Na historických snímcích je rovněž místy patrná mozaika lučních partií, ukazující na někdejší časovou rozrůzněnost obhospodařování. Zaznamenaný úbytek biodiverzity luk, doložený srovnáním historického a současného výskytu celé řady druhů lučních bezobratlých, není přitom zřejmě způsoben jen unifikovanou rychlou celoplošnou údržbou a narušením vodního režimu, ale patrně i vysokou zátěží dusíkem v uplynulých desetiletích.

8


Obr. 1. Antropogenní vlivy v území (blíže str. 8)


9

Obr. 2. NPR Křivé jezero; k výrazné změně v zastoupení lesa a bezlesí za 60 let nedošlo, v severní části území byla Dyje převedena do umělého koryta; lesní porosty jsou uzavřenější; seřezávané hlavaté vrby pěstované dříve na velkých plochách pozvolna dožívají, zachovaly se jen v některých částech území a je jich mnohem méně (blíže str. 8).

10


Obr. 3. Území severně od obce Nejdek; odříznutí a likvidace přirozených meandrů Dyje a její svedení do umělého koryta výrazně změnilo ráz území; lesní celky se zdají být rozsahem bez výraznější změny; na místech po těžbě písku se vytvořily druhově velmi bohaté a esteticky hodnotné mokřadní a vodní biotopy.


11

Obr. 4. Lednický park a okolí; parková krajina Lednického parku a území směrem k Janohradu nedoznala výraznějších změn; Dyje byla převedena do umělého koryta, ale původní meandry zůstaly zachovány a nejsou zcela odříznuty od hlavního toku; ze snímků se zdá, že před 60 lety byly skupiny stromové zeleně kompaktnější než v současnosti. Degradace luk není na snímcích patrná, ale je zřejmá při návštěvě území.

12


Obr. 5. Kančí obora; historický snímek dokládá značnou rozvolněnost lesních porostů a existenci rozsáhlého bezlesí ve východní polovině území; ze snímku nelze rozpoznat, zda šlo o vytěžené plochy nebo spíše mokřadní biotopy; v současnosti je kromě zbytků lučních enkláv území zalesněno, roste podíl kultur rychle rostoucích topolů.


13

Obr. 6. Okolí zámečku Lány v oboře Soutok; za 60 let došlo jen k nepatrné změně rozsahu lesa a bezlesí, starší lesní porosty byly vytěženy a jsou nahrazeny mladými; je zřejmý úbytek solitérních stromů; některá místa zarůstají a vyžadují brzký regulační zásah (Dlouhý hrúd, západně od severojižní komunikace, v levé části snímků). Na snímcích je zřetelná současná jednotná celoplošná údržba luk oproti rozrůzněnosti zásahů na menších ploškách v minulosti.

14


Obr. 7. Okolí státní silnice a dnešní dálnice poblíž mostů přes Moravu, směr Kúty; řeka Morava byla převedena do umělého koryta, její původní meandry byly odříznuty nebo zlikvidovány; přibylo těleso dálnice; lesní porosty na historickém snímku jsou výrazně rozvolněnější s větším rozsahem světlin a různě velkých bezlesých ploch.


15

Obr. 8. Území v okolí někdejšího mostu na cestě Charvátská Nová Ves–Kopčany; Morava je svedena do umělého koryta, původní meandry jsou odříznuty nebo zavezeny; dřívější rozvolněné porosty na značné části plochy jsou nahrazeny stejnověkými monokulturami ve velkých blocích.

16


Obr. 9. Okolí archeologického naleziště Mikulčice; Morava je svedena do umělého koryta, původní meandry jsou odříznuty; uvnitř nejspodnějšího meandru, na spodním snímku proříznutého novým korytem Moravy, se nachází PR Skařiny, zhruba čtvercovitého tvaru.


17

Ochr ana bezobr atlých Přesto, že je území dlouhodobě antropogenně ovlivňováno a přetvářeno, hospodářsky využíváno a bylo narušeno vodohospodářskými úpravami, nacházejí se v něm ještě stále poměrně rozsáhlé zbytky starších lužních lesů i dalších lužních biotopů, zejména luk a mokřadů. Celé studované území je součástí Biosférické rezervace UNESCO Dolní Morava, vyhlášené v roce 2003. Nejstarší ostrůvky tvrdého luhu jsou zachovány v „pralesních“ rezervacích NPR Cahnov-Soutok, NPR Ranšpurk (obě více méně bez zásahů od 30. let 20. století) a PR Skařiny (obr. 10/1, 2). Mokřadní a vodní společenstva jsou zvláště chráněna v NPR Lednické rybníky (část), NPR Křivé jezero, NPP Pastvisko, PR Stibůrkovská jezera, PP Jezírko Kutnar a PP Květné jezero. Dva komplexy mokřadních biotopů (Lednické rybníky a Mokřady dolního Podyjí) jsou zařazeny do seznamu mezinárodně významných mokřadů evidovaných Ramsarskou úmluvou (Hudec et al. 1995). V roce 2005 byly vyhlášeny evropsky významné lokality Niva Dyje (v úseku Dyje od Nových Mlýnů po Břeclav) a Soutok-Podluží (podle Moravy od Mikulčic po oboru Soutok), které zahrnují celý komplex studovaných lužních lesů. Druhá z lokalit se téměř kryje s ptačí oblastí Soutok-Tvrdonicko. V území jsou realizovány četné projekty a výzkumy zaměřené na poznání a ochranu biodiverzity (z mnoha např. Drozd 1997, Fojtová 1999, 2003, Schlaghamerský 2000, 2004, Fojtová & Chytil 2004, Vrška 2004, Čížek et al. 2007, M aňák 2007, Vybíral 2007, Čížek & H auck 2008, Čížek & Zábranský 2009, Horal, R iedl et al. 2010, Horal & R iedl 2013). Postupně se alespoň částečně daří řešit dlouhodobé neshody mezi ochránci přírody a hospodařícími subjekty. Při ochraně bezobratlých je jedinou možnou cestou zachovat, vytvářet nebo udržovat odpovídající biotopy, ať již pod tímto pojmem rozumíme např. dostatek „mrtvého“ dřeva v určitém stadiu rozpadu, počet dutin určitého typu, stáří a umístění, dostatečně rozsáhlé porosty hostitelských rostlin s určitým způsobem péče nebo dostatečnou rozlohu lesa požadovaného stáří, druhového složení a struktury porostu. Větší nebo menší problémy působí skutečnost, že ochrana různých druhů a rozmanitých skupin organismů vyžaduje odlišné přístupy a způsoby péče, které mohou být ve vzájemném rozporu a vedou k neshodám i mezi odborníky, kteří všichni prosazují svoje názory „v zájmu ochrany druhů a biodiverzity“. Proto realizovaná péče o konkrétní biotopy musí být výsledkem širší diskuse specialistů a musí brát ohled na ohrožené druhy organismů různých systematických skupin, s různými nároky a způsobem života. Nároky živočichů v prostoru a čase jsou komplexnější oproti rostlinám, proto i péče o jejich biotopy je složitější, musí být propracovanější a citlivější. Např. pokosení lučního porostu v červnu, červenci nebo srpnu nemusí mít větší vliv na přítomné druhy rostlin, ale v každé době může zásadně ovlivnit jiné druhy nebo skupiny živočichů. Pokud je tento zásah prováděn trvale a celoplošně ve stejném termínu, postižené druhy živočichů jsou postupně zcela likvidovány. Celoplošná seč ve více méně stejném termínu navíc vede k homogenizaci porostu a ztrátě jemné mozaiky lučních mikrobiotopů včetně druhů bezobratlých, které takové mikrobiotopy obývají. Přesto je tento způsob „péče“ realizován i ve zvláště chráněných územích, v zájmovém území např. v PR Stibůrkovská jezera, která jsou udržována jako městský park, nikoli chráněné území. Zvláště ponechávání porostů těch druhů vysokých bylin, na něž jsou vázány mizející druhy bezobratlých, je velmi důležité, jak zachycuje snímek Košarských luk s nepokosenými porosty pryšce lesklého (Euphorbia lucida) (obr. 10/5). Poměrně jednoduchým řešením by bylo kosení luk v pásech, přičemž druhá polovina (ponechané pásy) být byly pokoseny s několikatýdenním odstupem, při suchém počasí (např. 2015) až následující rok. Zakládané lesní porosty by měly být aktivně obohacovány o další žádoucí druhy dřevin, zejména jilmy. Ve zvláště chráněných územích by měly být postupy směřující k ochraně biodiverzity samozřejmostí. Ale současně je třeba v celém zájmovém území trvale brát v úvahu jeho obrovskou přírodní hodnotu a zohledňovat podporu biodiverzity při veškerých hospodářských činnostech, resp. vždy se snažit najít rozumný kompromis mezi požadavky ochrany přírody a hospodářským využíváním i těch částí území, které nejsou zvláště chráněny. V posledních 100–150 letech přestala být věnována dostatečná péče solitérně rostoucím dřevinám (dubům, jilmům aj.), resp. mnohé z nich byly postupně „pohlceny“ okrajem souvislého lesního porostu nebo podrostly náletem keřů a dalších stromů. Kromě toho mladé stromy, které by je postupně nahrazovaly, nebyly na otevřených plochách v potřebné míře dosazovány. V současnosti se zrychluje odumírání nejstarších jedinců, protože dosahují maximálního věku, snad také v důsledku snížení vitality po změně vodního režimu, přičemž na odumírání dubů se částečně podílí také napadení tesaříkem obrovským (Cerambyx cerdo). Teprve v období po roce 2000 se rozvíjejí snahy tento problém řešit např. uvolňováním starých stromů z lesního porostu, ponecháváním většího počtu výstavků na obnovovaných plochách a výsadbou mladých dubů na loukách (obr. 10/4). Současně je nutné odstranit nebo výrazně proředit hustý keřový podrost vytvořený kolem kmenů mnoha starých solitérů (obr. 10/3). Velmi důležité pro existenci všech saproxylických druhů je ponechávání dostatečného množství „mrtvého“ dřeva v podobě ještě stojících suchých stromů nebo již padlých kmenů a pařezů, což by v zájmovém území nemělo oproti minulosti, kdy bylo suché dřevo cenným palivem, činit zásadnější problémy. Prospěšné by rovněž bylo ponechávat alespoň část pařezů starých stromů na těžených plochách, které jsou při současné používané technologii obnovy lesa odfrézovávány.

18



19

V ýznamné biotopy Lužní les je pro účely této červené knihy chápán v celém komplexu lužních biotopů, které kromě vlastního lesa zahrnují také hygrofilní a mezofilní louky, břehové porosty, mokřady i tekoucí a stojaté vody. V oboře Soutok jsou za součást komplexu lužních biotopů považovány i rozsahem různě velké písčité hrúdy, které výrazně obohacují biodiverzitu území, i když jejich obyvatelé svými ekologickými nároky často nezapadají mezi ostatní lužní druhy. Vegetaci území studovala celá řada autorů např. Danihelka et al. (1995), Vicherek et al. (2000), Danihelka & Šumberová (2004), Grulich & Šumberová (2004), Ř epka et al. (2013), viz též Chytrý et al. (2001) a Chytrý (2013), kteří uvádějí odkazy na další rozsáhlou literaturu.

Tvrdý luh Zvýšení hladiny podzemní vody od počátku uplynulého tisíciletí vedlo k rozvoji tvrdého luhu na úkor suchomilnějších lesů, zejména prvosenkových dubohabřin (Primulo veris-Carpinetum) s dominantním habrem (Carpinus betulus) a dubem letním (Quercus robur). Při současných půdních a hydrických podmínkách se vytvořila společenstva svazu Alnion incanae, podsvazu Ulmenion, zejména jilmové jaseniny (Fraxino pannonicae-Ulmetum) s dominantním jasanem úzkolistým (Fraxinus angustifolia), j. ztepilým (F. excelsior) a dubem letním (Quercus robur), v závislosti na půdních (vlhkostních) poměrech jsou dále různě zastoupeny lípa srdčitá (Tilia cordata), jilm vaz (Ulmus laevis), j. habrolistý (U. carpinifolia), střemcha obecná (Prunus padus), kalina obecná (Viburnum opulus), jednotlivě jabloň lesní (Malus sylvestris) a hrušeň polnička (Pyrus pyraster). Na vlhčích stanovištích se vyskytují topolové jaseniny (Fraxino-Populetum), s topolem bílým (Populus alba), vzácně topolem černým (P. nigra), jasanem úzkolistým (Fraxinus angustifolia) a dubem letním (Quercus robur), na podmáčených místech s olší lepkavou (Alnus glutinosa). Podle katalogu biotopů jde o tvrdé luhy nížinných řek. Dnešní, zdánlivě přírodní tvrdý luh, je již 3 století uměle zakládán, přičemž dříve často ani nebyla využívána semena a sazenice místního původu, zvláště dubu letního. Teprve do vzrostlejších porostů dubu letního se v závislosti na vlhkostních poměrech samovolně prosazovaly v různém počtu další druhy dřevin, jako jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), jilmy (Ulmus spp.), javor babyka (Acer campestre), habr (Carpinus betulus) aj., čímž lesní porosty s přibývajícím věkem nabývaly přirozený charakter (blíže např. Vybíral 2004, 2007). Pouze na sušších vyvýšených místech se zachovaly ostrůvky panonských dubohabřin svazu Carpinion, asociace Fraxino pannonicae-Carpinetum, příp. Primulo veris-Carpinetum, ve kterých je kromě habru častý také např. javor babyka (Acer campestre) a další druhy javorů. Zcela výjimečně se dnes na nejsušších místech vyskytují malé plošky s porosty připomínajícími řídké teplomilné doubravy, i když byly uměle založené (např. hrúd Polínka v oboře Soutok). Bylinný podrost tvrdého luhu tvoří např. česnáček lékařský (Alliaria petiolata), česnek medvědí (Allium ursinum), čistec lesní (Stachys sylvatica), dymnivka dutá (Corydalis cava), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), křivatec žlutý (Gagea lutea), ostružiník ježiník (Rubus caesius), popenec obecný (Glechoma hederacea), sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), na rozsáhlých plochách kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a na vlhčích místech vysoké druhy ostřic (Carex spp.). V podrostu dubohabřin se objevují suchomilnější druhy jako kopytník evropský (Asarum europaeum), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) a zápalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides). Z význačných druhů ptáků hnízdí ve tvrdém luhu BR Dolní Morava např. čáp černý (Ciconia nigra), holub doupňák (Columba oenas), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), luňák červený (Milvus milvus) a l. hnědý (M. migrans), orel královský (Aquila heliaca), o. mořský (Haliaeetus albicilla), raroh velký (Falco cherrug), strakapoud prostřední (Dendrocopos medius) a žluna šedá (Picus canus). Z většího počtu druhů netopýrů je možné zmínit např. n. parkového (Pipistrellus nathusii), n. rezavého (Nyctalus noctua) a n. vodního (Myotis daubentonii). Význačné druhy bezobratlých: pavouk pavučenka doubravní (Panamomops latifrons), z brouků roháč obecný (Lucanus cervus), zlatohlávci Protaetia affinis, P. fieberi a z. skvostný (Protaetia speciosissima), krasci Anthaxia tuerki, A. hackeri a A. senicula, kozlíček jilmový (Saperda punctata), tesaříci Stictoleptura erythroptera, Trichoferus pallidus, t. alpský (Rosalia alpina), t. obrovský (Cerambyx cerdo), t. Schäfferův (Akimerus schaefferi), krytonosec Gasterocercus depressirostris, také mravenec lužní (Liometopum microcephalum). Většina význačných druhů tvrdého luhu se vyskytuje i v jiných typech listnatých a smíšených lesů přirozenějšího charakteru nebo v parcích se starými stromy. V porostech tvrdého luhu mohou dosahovat vyšších abundancí než kdekoli jinde díky většímu podílu starých a prosychajících stromů a dostatku „mrtvého“ dřeva v různém stupni rozpadu. Jen výjimečně je vazba bezobratlých k tvrdému luhu jiná než potravní, např. vyžadují specifické mikroklimatické podmínky, které tyto biotopy nabízejí. Mnohé druhy preferují řídký porost nebo osluněné solitérní stromy.

20



21

Tvrdý luh je ohrožen poklesem hladiny podzemní vody a tím snížením vitality dřevin. Jeho intenzivní těžba vede k rychlému úbytku starších porostů. Kromě toho jsou na místech tvrdého luhu po jeho smýcení místy zakládány kultury nepůvodních dřevin, zejména monokultury rychle rostoucích hybridních topolů. V důsledku eutrofizace a způsobu obnovy lesních porostů jsou bylinná společenstva tvrdého luhu negativně ovlivněna několika druhy invazních rostlin, zejména astřičkou kopinatou (Symphyotrichum lanceolatum), lokálně zlatobýlem obrovským (Solidago gigantea) a netýkavkou malokvětou (Impatiens parviflora). Blíže: Danihelka et al. (1995), Moravec (1995), Chytil et al. (1999), Vicherek et al. (2000), Chytrý et al. (2001), Grulich & Šumberová (2004), Vybíral (2007), M ackovčin et al. (2008), Culek et al. (2013), Ř epka et al. (2013)

Měkký luh a vrbové křoviny Měkký luh se na rozdíl od tvrdého luhu vyskytuje jen v malých ostrůvcích na místech s vysokou, resp. výrazně kolísající hladinou podzemní vody nebo na dlouhodobě zaplavovaných stanovištích, obvykle v terénních depresích nebo v sousedství mokřadů, vodních toků a ploch. Obvykle není uměle zakládán a vzniká na vhodných místech samovolně. Na vlhkých přeplavovaných stanovištích jsou to vrbotopolové luhy svazu Salicion albae (asociace Salicetum albae) s dominantní vrbou bílou (Salix alba) a dalšími druhy vrb např. v. křehkou (S. euxina), v. nachovou (S. purpurea), topolem bílým (Populus alba) a t. černým (P. nigra) a na trvale podmáčených místech v. trojmužnou (S. triandra) a v. popelavou (S. cinerea). Bažinné olšiny svazu Alnion glutinosae jsou v území zastoupeny velmi málo např. v Kančí oboře. Podle katalogu biotopů jde o měkké luhy nížinných řek, ve velmi malém rozsahu mokřadní olšiny. Podrost měkkého luhu tvoří řada druhů hygrofilních bylin, často dominují vysoké ostřice např. ostřice ostrá (Carex acutiformis), o. pobřežní (C. riparia), o. řídkoklasá (C. remota), o. štíhlá (C. acuta), dále jsou to např. blatouch bahenní (Caltha palustris), chmel otáčivý (Humulus lupulus), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), lipnice bahenní (Poa palustris), l. obecná (P. trivialis), nadmutice bobulnatá (Cucubalus baccifer), opletník plotní (Calystegia sepium), ostružiník ježiník (Rubus caesius), vrbina penízková (Lysimachia nummularia), zblochan vodní (Glyceria maxima), žabník jitrocelový (Alisma plantago-aquatica) a vzácně bledule letní (Leucojum aestivum), na sušších místech hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), popenec obecný (Glechoma hederacea), často v rozsáhlých porostech kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a svízel přítula (Galium aparine). Z ptáků hnízdí v měkkém luhu a vrbových křovinách např. cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides), moudivláček lužní (Remiz pendulinus), slavík modráček (Luscinia svecica) a sýkořice vousatá (Panurus biarmicus). Význačné druhy bezobratlých: plž dvojzubka jižní (Perforatella bidentata), mnohonožka lužní ( Julus scanicus), z brouků krasec Agrilus (Robertius) delphinensis, páchník hnědý (Osmoderma barnabita), kozlíček vrbový (Lamia textor), tesařík drsnorohý (Aegosoma scabricorne) a t. pižmový (Aromia moschata), z motýlů bourovec osikový (Gastropacha populifolia), píďalka černoproužka topolová (Boudinotiana puella), píďalka nadmuticová (Perizoma lugdunaria), můra rákosnice ostřicová (Phragmatiphila nexa) a stužkonoska vrbová (Catocala electa). Význačné druhy měkkého luhu jsou k tomuto biotopu vázány potravně (vazba na přítomné druhy dřevin i některé druhy bylin) nebo vyžadují zdejší specifické mikroklimatické podmínky. Potravní nároky a mikroklimatické požadavky se v mnoha případech kombinují. Měkký luh je ohrožen regulacemi řek, poklesem hladiny podzemní vody a omezením povodní, místně převodem na monokultury rychle rostoucích hybridních topolů. V důsledku eutrofizace a snížení hladiny podzemní vody jsou společenstva měkkého luhu také velmi náchylná k invazím nepůvodních druhů rostlin, zejména astřičky kopinaté (Symphyotrichum lanceolatum), dvouzubce černoplodého (Bidens frondosa), javoru jasanolistého (Acer negundo), slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus), štětince laločnatého (Echinocystis lobata) a zlatobýlu obrovského (Solidago gigantea). Místy jsou dřeviny měkkého luhu a břehových porostů ovlivňovány bobrem evropským (Castor fiber).

Blíže: Danihelka et al. (1995), Moravec (1995), Chytil et al. (1999), Vicherek et al. (2000), Chytrý et al. (2001), Grulich & Šumberová (2004), M ackovčin et al. (2008), Culek et al. (2013), Ř epka et al. (2013), D ucho slav (2015)

22



23

Mokř ady a vodní plochy Územím procházejí, případně je lemují dva větší vodní toky, Dyje a Morava, dále říčka Kyjovka, částečně také potok Včelínek. Je protkáno množstvím kanálů s různě rychle proudící vodou a nachází se v něm řada mrtvých ramen a dalších různě velkých vodních ploch a mokřadů. Různý charakter mokřadů (velikost, hloubka, proudění vody, oslunění/zastínění, kolísání hladiny, periodicita) umožnily vznik rozmanitých fytocenóz a v návaznosti na ně i společenstev živočichů. Vegetace mokřadů je tvořena společenstvy rákosin svazů Phragmition communis a Phalaridion arundinaceae, eutrofní vegetací bahnitých substrátů svazu Oenanthion aquaticae, porostů vysokých ostřic svazu Magno-Caricion elatae a bylinnými říčními lemy svazu Senecionion fluviatilis, vodní vegetace patří svazům Lemnion minoris, Hydrocharition, Nymphaeion albae, Magnopotamion, Parvopotamion, Ranunculion aquatilis a Batrachion fluitantis. Podle katalogu biotopů jde o rákosiny a vegetaci vysokých ostřic, makrofytní vegetaci přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod, makrofytní vegetaci mělkých stojatých vod, příp. makrofytní vegetaci vodních toků, bahnité říční náplavy a bylinné lemy nížinných řek. Uvedená společenstva jsou tvořena řadou rostlinných druhů, z nichž některé jsou v oblasti značně rozšířené a tvoří rozsáhlé porosty, jiné se vyskytují jen lokálně nebo vzácně. Jsou to zejména rákos obecný (Phragmites australis), orobince (Typha spp.), ostřice ostrá (Carex acutiformis), o. štíhlá (C. acuta), o. pobřežní (C. riparia), sítiny ( Juncus spp.), chmel otáčivý (Humulus lupulus), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), kyprej vrbice (Lythrum salicaria), rozrazil potoční (Veronica beccabunga), šťovík koňský (Rumex hydrolapathum), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), zblochan vodní (Glyceria maxima), zevar vzpřímený (Sparganium erectum), žabník jitrocelový (Alisma plantago-aquatica), roztroušeně pryšec bahenní (Euphorbia palustris), žluťucha žlutá (Thalictrum flavum), z vodních rostlin leknín bíly (Nymphaea alba), rdest vzplývavý (Potamogeton natans), stolístek klasnatý (Myriophyllum spicatum), stulík žlutý (Nuphar lutea), šípatka střelolistá (Sagittaria sagittifolia), šmel okoličnatý (Butomus umbellatus), voďanka žabí (Hydrocharis morsus-ranae) a řada dalších. Živočichové jsou k těmto biotopům vázáni potravně na některou z mokřadních nebo vodních rostlin, vyžadují určitou strukturu vegetace, specifické mikroklimatické podmínky, zejména vlhkost, vodní druhy mají přímou vazbu na různé typy vodního prostředí. Z ryb patří k význačným druhům candát východní (Schizostedion volgense), cejn siný (Abramis ballerus), c. perleťový (A. sapa), drsek větší (Zingel zingel), d. menší (Z. streber), ježdík žlutý (Gymnocephalus schraetser), ostrucha křivočará (Pelecus cultratus), ojediněle jeseter malý (Acipenser ruthenus), z obojživelníků zejména čolek dunajský (Triturus dobrogicus) a skokan ostronosý (Rana arvalis). Z plazů je historicky uváděna želva bahenní (Emys orbicularis). Z ptáků zde hnízdí nebo zaletuje za potravou např. husa velká (Anser anser), chřástal kropenatý (Porzana porzana), ch. vodní (Rallus aquaticus), kulík říční (Charadrius dubius), ledňáček říční (Alcedo atthis), pisík obecný (Actitis hypoleucos), volavka červená (Ardea purpurea), v. bílá (A. alba), zrzohlávka rudozobá (Netta rufina) a řada dalších. Staronovým obyvatelem těchto biotopů je bobr evropský (Castor fiber), který odtud proniká do okolních porostů s výskytem dřevin. Význačné druhy bezobratlých lze podle konkrétních nároků na obývané dílčí biotopy až mikrobiotopy rozdělit do několika skupin. Vodní druhy (trvalá vazba na různé typy vodního prostředí): kroužkovec kriodrilus bahenní (Criodrilus lacuum), pijavka lékařská (Hirudo medicinalis), pijavka Glossiphonia slovaca, plž zubovec dunajský (Theodoxus danubialis), korýši listonoh jarní (Lepidurus apus), l. letní (Triops cancriformis), žábronožka letní (Branchipus schaefferi), ž. sněžní (Eubranchipus grubii), srostlorep kráčivý (Synurella ambulans), škeblovka oválná (Cyzicus tetracerus), š. rovnohřbetá (Leptestheria dahalacensis) a rak říční (Astacus astacus), brouci potápníci Bidessus nasutus, B. unistriatus, Graphoderus bilineatus, Hygrotus parallelogrammus, Rhantus notaticollis a křepčík obroubený (Cybister lateralimarginalis), plavčíci Haliplus furcatus, H. maculatus, vodomil černý (Hydrophilus piceus) a vodan Ochthebius viridis. Druhy vyvíjející se ve vodním prostředí s terestrickými dospělci: jepice Caenis lactea, j. podeňka (Ephoron virgo), reofilní klínatka rohatá (Ophiogomphus cecilia) a k. žlutonohá (Stylurus flavipes), stagnikolní šídlo luční (Brachytron pratense), vážka plavá (Libellula fulva) a všechny další druhy vážek, chrostíci Cyrnus crenaticornis, Grammotaulius nitidus a Tricholeiochiton fagesii, strumičník zlatooký (Osmylus fulvicephalus) a vodnářka Sisyra terminalis. Druhy obnažených hlinitých, písčitých nebo štěrkových břehů a vlhkého povrchu půdy: mnohonožka lužní ( Julus scanicus), cvrček pobřežní (Pteronemobius heydenii), pacvrček Pfaendlerův (Xya pfaendleri), marše panonská (Tetrix bolivari), m. písečná (T. ceperoi) a škvor velký (Labidura riparia). Druhy s vazbou na mokřadní (terestrickou nebo emerzní) vegetaci: kněžice slaništní (Podops curvidens), křísci Metalimnus formosus, Cicadula albingensis a C. frontalis, pidikřísek Thoulessův (Eupteryx thoulessi), ostruhovníci Anakelisia fasciata, Euconomelus lepidus, Paraliburnia adela a Struebingianella lugubrina, třásněnka Iridothrips mariae, brouci střevlík mřížkovaný (Carabus clathratus), rákosníček Donacia crassipes, nosatec Baris analis, rýhonosec štíhlý (Lixus paraplecticus), motýli drvopleň rákosový (Phragmataecia castaneae), nesytka bahenní (Chamaesphecia palustris), zavíječ bahenní (Ostrinia palustralis), píďalka nadmuticová (Perizoma lugdunaria), p. vachtová (Orthonama vittata), lišejníkovec bažinný (Pelosia obtusa), přástevník kopřivový (Spilosoma urticae), můra rákosnice ostřicová (Phragmatiphila nexa) a bejlomorka Lasioptera arundinis.

24



25

Mokřady území jsou ohroženy změnami vodního režimu, zejména napřímením a kanalizací hlavních toků s následným poklesem hladiny podzemní vody a absencí pravidelných povodní, v důsledku čehož téměř zanikly periodické tůně se specifickou faunou. Dalším ohrožením je eutrofizace, změna chemismu a znečištění tekoucích i stojatých vod.

Blíže: Danihelka et al. (1995), Moravec (1995), Chytil et al. (1999), Vicherek et al. (2000), Chytrý et al. (2001), Grulich & Šumberová (2004), H eteša et al. (2004a, b), M ackovčin et al. (2008), Culek et al. (2013), Ř epka et al. (2013)

Louky Uvnitř lužních lesů a na jejich okrajích se nacházejí různě rozsáhlé luční biotopy. Vznikly většinou v minulosti na místech někdejšího lužního lesa, mají mezofilní až hygrofilní charakter a jejich druhové složení flóry i fauny je různě antropogenně ovlivněno. Výrazný vliv má hladina podzemní vody, zda louky jsou nebo nejsou zaplavovány, zda byly v nedávné minulosti zorněny a znovu obnoveny a jak jsou obhospodařovány (rozsah, termín a rychlost kosení jedné plochy). Rostlinné asociace náležejí především svazům Cnidion venosi, Veronico longifoliae-Lysimachion vulgaris a Molinion caeruleae, na sušších místech svazu Arrhenatherion elatioris. Podle katalogu biotopů jde o kontinentální zaplavované louky, kontinentální vysokobylinou vegetaci, střídavě vlhké bezkolencové louky a mezofilní ovsíkové louky. Z významnějších druhů rostlin (zejména podmiňujících existenci některých druhů nebo skupin živočichů) jsou to např. bledule letní (Leucojum aestivum), bukvice lékařská (Betonica officinalis), divizna švábovitá (Verbascum blattaria), hořčík jestřábníkovitý (Picris hieracioides), hrachor luční (Lathyrus pratensis), chrpa luční (Centaurea jacea), jarva žilnatá (Cnidium dubium), kohoutek luční (Silene flos-cuculi), konitrud lékařský (Gratiola officinalis), kopretina bílá (Leucanthemum vulgare), kosatec sibiřský (Iris sibirica), krvavec toten (Sanguisorba officinalis), oman britský (Inula britannica), ostřice klasnatá (Carex spicata), o. srstnatá (C. hirta), o. štíhlá (C. acuta), pcháč šedý (Cirsium canum), pryskyřník prudký (Ranunculus acris), pryšec lesklý (Euphorbia lucida), srpice barvířská (Serratula tinctoria), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), žluťucha lesklá (Thalictrum lucidum) a ž. žlutá (T. flavum). Živočichové jsou k lučním stanovištím vázáni potravně (fytofágní druhy), mikroklimaticky nebo strukturou porostu (výška, zápoj, oslunění). Obývají tyto biotopy trvale nebo jen v určité fázi svého životního cyklu nebo denního rytmu aktivity (rozmnožování, vývoj, příjem potravy). Z ptáků jsou významnými hnízdiči vlhkých nivních luk chřástal polní (Crex crex), jednotlivě hnízdí bekasina otavní (Gallinago gallinago), konipas luční (Motacilla flava) a vodouš rudonohý (Tringa totanus). Zaplavované louky jsou trdlištěm některých fytofilních druhů ryb. Význačné druhy bezobratlých: saranče černopruhá (Mecostethus parapleurus), s. mokřadní (Stethophyma grossum), kobylka kuželohlavá (Ruspolia nitidula), motýli zavíječ bahenní (Ostrinia palustralis), nesytka panonská (Chamaesphecia hungarica) (vazba na pryšec lesklý), píďalka vachtová (Orthonama vittata), p. žluťuchová (Gagitodes sagittatus) (vazba na žluťuchy), modrásek čičorkový (Cupido alcetas), m. bahenní (Phengaris nausithous), m. očkovaný (P. teleius), můra kovolesklec totenový (Diachrysia zosimi) (poslední tři druhy s potravní vazbou na krvavec toten) a pabourovec jestřábníkový (Lemonia dumi), brouci kozlíček Oberea histrionis (vazba na pryšec lesklý), nosatec Baris analis a zobonoska Haplorhynchites pubescens (vazba na žluťuchy). Značná část luk byla v 70. a 80. letech 20. století zorněna, některé i v pozdějším období. V uplynulých 15–20 letech byly některé plochy znovu zalučněny. Současné louky jako takové ohroženy v zásadě nejsou, ale jejich biodiverzita byla kromě rizika zornění v uplynulých desetiletích negativně ovlivněna také vysokou plošnou depozicí dusíku, může být ohrožena způsobem hospodaření a vysycháním po změně záplavového režimu. Celoplošné jednorázové kosení vede k homogenizaci porostů, přítomní živočichové ztrácejí na různě dlouhou dobu možnost existence a může docházet k úhynu různě velkého počtu jedinců kvůli nedostatku potravy (rovnokřídlí, housenky motýlů a larvy dalšího hmyzu), nedostatku kvetoucích rostlin (blanokřídlí, motýli aj.), nedostatku úkrytů apod. Negativní vliv celoplošného jednorázového kosení se zesiluje při déle trvajícím suchém a horkém počasí (např. rok 2015). Zvláště porosty nebo skupiny rostlin, které jsou samotné ohrožené a současně jsou na ně potravně vázáni ohrožení živočichové, by měly být koseny postupně nebo by (nezanedbatelné) části jejich porostů (lemy, pásy, ostrůvky) měly být střídavě v různých letech nebo trvale ponechány. To platí např. pro porosty krvavce totenu (Sanguisorba officinalis), pryšce lesklého (Euphorbia lucida) a žluťuch (Thalictrum spp.). Rozsáhlejší louky přirozenějšího charakteru s vyšším zastoupením širokolistých bylin jsou dosud zachovány v oboře Soutok

26



27

v okolí Pohanska, zámečku Lány a v blízkosti soutoku Moravy s Dyjí (Košarské louky), částečně také v Kančí oboře. V jiných částech území převládají vegetačně a faunisticky chudé travnaté porosty charakteru monotónních kulturních travnatých luk nebo parkových trávníků.

Blíže: Danihelka et al. (1995), Moravec (1995), Vicherek et al. (2000), Chytrý et al. (2001), Grulich & Šumbe(2004), Netík et al. (2004), M ackovčin et al. (2008), Culek et al. (2013), Ř epka et al. (2013)

rová

Hrúdy Písčité nebo štěrkopísčité vyvýšeniny v nivě zvané hrúdy nejsou zaplavovány vodou a nabízejí zcela specifické půdní, hydrické i mikroklimatické podmínky. Na rozdíl od zbývající plochy lužního lesa a od něj odvozených biotopů se na nich mohla vytvořit suchomilná společenstva. Na nezalesněných místech převažují teplomilné trávníky svazu Koelerio-Phleion phleoidis, vzácně svazu Bromion erecti, s řadou druhů rostlin charakteristických pro suchá písčitá stanoviště. Podle katalogu biotopů jde o ostrůvky širokolistých suchých trávníků a acidofilní suché trávníky. Z charakteristických druhů rostlin těchto biotopů jsou to např. divizna brunátná (Verbascum phoeniceum), hadí mord nachový (Scorzonera purpurea), hvozdík Pontederův (Dianthus pontederae), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa), ch. latnatá (C. stoebe), chřest lékařský (Asparagus officinalis), jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella), jetel ladní (Trifolium campestre), kavyl písečný (Stipa borysthenica), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), kosatec různobarvý (Iris variegata), lnice kručinkolistá (Linaria genistifolia), máčka ladní (Eryngium campestre), mateřídouška panonská (Thymus pannonicus), mochna písečná (Potentilla arenaria), m. stříbrná (P. argentea), paličkovec šedavý (Corynephorus cenescens), pelyněk ladní (Artemisia campestris), pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias), radyk prutnatý (Chondrilla juncea), rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata), smldník olešníkovitý (Peucedanum oreoselinum), smolnička obecná (Silene viscaria), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), šťovík menší (Rumex acetosella), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria) a trávnička obecná (Armeria vulgaris). Vazba živočichů k těmto biotopům je dána především jejich specifickými půdními a mikroklimatickými podmínkami (obnažené plošky půdy, přehřátý a suchý povrch, přímé oslunění, pro některé druhy potřeba přízemní inverze s ročními a denními teplotními extrémy), někteří fytofágové jsou vázáni potravně. Z obojživelníků se zde v období mimo rozmnožování zdržuje blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus), z plazů zde žije ještěrka obecná (Lacerta agilis). Hrúdy jsou útočištěm větších druhů živočichů v období záplav. Význačné druhy bezobratlých: pavouci sklípkánek černý (Atypus piceus), slíďák písečný (Arctosa perita), stepník moravský (Eresus moravicus) a s. rudý (E. kollari), saranče páskovaná (Euchorthippus declivus), s. vlašská (Calliptamus italicus), kobylka písečná (Platycleis montana), kudlanka nábožná (Mantis religiosa), křís krasonožka bažinná (Ommatidiotus dissimilis), brouci chroustek opýřený (Anoxia pilosa), chroust mlynařík (Polyphylla fullo), majky (Meloe spp.), mandelinka Cheilotoma musciformis, klikoroh Hypera striata a rýhonosec Lixus neglectus, motýli bourovec pryšcový (Malacosoma castrense), lišaj pryšcový (Hyles euphorbiae), můra paprsčitá (Actinotia radiosa) a travařka ozdobná (Staurophora celsia).

Biodiverzita nelesních částí hrúdů je obecně ohrožena izolovaností a často velmi malou rozlohou těchto stanovišť. Málo pohyblivé druhy se mezi nimi nepřesunují, jednotlivé mikropopulace existují dlouhodobě nezávisle na sobě a často jsou tvořeny jen velmi malým počtem jedinců, čímž narůstá riziko lokálního vymření. Péče o tyto jedinečné biotopy by měla probíhat formou mozaikové seče na malých nepravidelných ploškách nebo pruzích, sečených a dočasně (s časovým odstupem alespoň jednoho měsíce) neposečených, každá ploška by přitom měla být pokosena maximálně jednou do roka. V suchých letech by od kosení mělo být zcela upuštěno. Druhy vyžadující obnažený písčitý povrch by podpořila tvorba více plošek o velikosti kolem jednoho čtverečního metru, které by byly udržovány trvale bez vegetace nebo střídány. Bezlesé části hrúdů by neměly být záměrně zalesňovány a měly by být odstraňovány náletové dřeviny. Stejně tak by neměly být prováděny jakékoli terénní úpravy, které by vedly k plošnému omezování těchto biotopů. Prospěšné může být naopak lokální narušení porostu a obnažení půdy občasným přejezdem vozidel (např. traktorů) nebo zvěří.

Blíže: Danihelka et al. (1995), Moravec (1995), Vicherek et al. (2000), Chytrý et al. (2001), Grulich & Šumberová (2004), M ackovčin et al. (2008), Culek et al. (2013)

28



29

Křoviny, lesní lemy, náspy, hr áze a další druhotná stanoviště Tato skupina biotopů představuje velmi heterogenní seskupení, zahrnující mezofilní až xerofilní bylinná společenstva i porosty suchomilnějších křovin (trnek, hlohů), která mohou mít polopřirozený až ruderální charakter. V území vznikají spontánně nebo jsou záměrně vytvářeny a udržovány. Často se v nich vyskytují druhy, které nejsou obvyklou součástí společenstev lužního lesa nebo sem vůbec nepatří. Tyto biotopy vytvářejí v oblasti lužního lesa různě velké ostrůvky (skupinky keřů, lesní lemy, porosty v okolí staveb) nebo jsou to biotopy na liniových stavbách, které protínají celé území (ochranné hráze, bylinné a křovinné lemy lesních cest, náspy silnic a železnice). Podle katalogu biotopů jde o vysoké mezofilní a xerofilní křoviny a nejrůznější biotopy silně ovlivněné člověkem s prolínáním nebo přechodem do přírodních lesních i nelesních biotopů. Charakteristickými druhy rostlin těchto biotopů zvláště se vztahem k výskytu některých živočichů jsou např. bukvice lékařská (Betonica officinalis), čekanka obecná (Cichorium intybus), divizna brunátná (Verbascum phoeniceum) a další druhy divizen, hrachor luční (Lathyrus pratensis), chrastavec rolní (Knautia arvensis), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa), ch. latnatá (C. stoebe), chřest lékařský (Asparagus officinalis), krvavec menší (Sanguisorba minor), lnice květel (Linaria vulgaris), mochna písečná (Potentilla arenaria), m. stříbrná (P. argentea), mydlice lékařská (Saponaria officinalis), podražec křovištní (Aristolochia clematitis), pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias), p. obecný (E. esula), rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys), řebříček obecný (Achillea millefolium), řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), silenka širolistá (Silene latifolia), smolnička obecná (Silene viscaria), snědek Kochův (Ornithogalum kochii), svízel bílý (Galium album), s. syřišťový (G. verum), šalvěj luční (Salvia pratensis), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), šťovík kyselý (Rumex acetosa), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), voskovka menší (Cerinthe minor) a řada dalších druhů, z keřů brslen evropský (Euonymus europaea), hlohy (Crataegus spp.), řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica), svída krvavá (Cornus sanguinea), trnka obecná (Prunus spinosa), křovité babyky (Acer campestre) a jilm habrolistý (Ulmus minor), místy invazní druhy jako klejicha hedvábná (Asclepias syriaca), slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus) a zlatobýl obrovský (Solidago gigantea). Stejně tak fauna těchto stanovišť je do značné míry tvořena soubory druhů s rozmanitými ekologickými nároky. Vyskytují se zde druhy sušších křovin, osluněných okrajů lesa a lemů lesních cest i druhy sušších až xerotermních nelesních stanovišť. To zvláště platí pro části ochranných hrází, na kterých se vyskytují některé xerotermofilní druhy hmyzu, a ochranné hráze tak mohou sloužit jako biokoridory procházející lužním lesem nebo propojující xerotermofilní společenstva hrúdů. Všechna tato druhotná stanoviště svými podmínkami na jedné straně umožňují obohacení biodiverzity lužního lesa v širokém smyslu, na druhé straně mohou být společně s některými svými druhy považována za nežádoucí prvek tohoto prostředí. Význačné druhy bezobratlých: saranče vlašská (Calliptamus italicus), kudlanka nábožná (Mantis religiosa), pakudlanka jižní (Mantispa styriaca), zlatoočka půvabná (Hypochrysa elegans), motýli nesytka tušalajová (Synanthedon andrenaeformis), bourovec trnkový (Eriogaster catax), lišaj pryšcový (Hyles euphorbiae), otakárek ovocný (Iphiclides podalirius), pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena), ostruháček kapinicový (Satyrium acaciae), o. trnkový (S. spini) a můra pestroskvrnka dvouskvrnná (Meganephria bimaculosa), bejlomorka Craneiobia corni a samotářské druhy včel.

Tato společenstva nejsou ohrožena, liniové stavby jsou udržovány v závislosti na svém účelu.

Blíže: Danihelka et al. (1995), Moravec (1995), Vicherek et al. (2000), Chytrý et al. (2001), Grulich & Šumberová (2004)

30



31

Odumír ající stromy, souše a rozkládající se dřevní hmota Odumírající stromy a „suché“ dřevo jsou specifickým mikrobiotopem podmiňujícím existenci saproxylických druhů živočichů. Tyto druhy tráví v „mrtvém“ dřevě určitou část svého životního cyklu a jsou potravně závislé buď přímo na „mrtvém“ dřevě v různém stupni rozkladu, na saprotrofních houbách nebo jiných živočiších, žijících v chodbách ve dřevě, dutinách a trouchu. Synuzie saproxylických, případně saproxylofágních druhů je tvořena množstvím druhů, které využívají „mrtvé“ dřevo v postupném sledu od odumírajících a suchých stromů, přes padlé kmeny, větve a pařezy po jemný trouch promísený zeminou, ze kterého již ani není poznatelné, z jakého druhu stromu pochází. Saproxyličtí živočichové se společně s houbami a bakteriemi významně podílejí na dekompozici dřevní hmoty. Usychající stromy a „mrtvé“ dřevo se v území lužních lesů BR Dolní Morava vyskytují v mnohem větší míře než kdekoli jinde, proto je zdejší saproxylická fauna velmi bohatá. Mnohé druhy vázané na odumírající stromy zde žijí v nejpočetnějších populacích v České republice, v posledních „životaschopných“ populacích nebo jsou známy jen odtud. Význačné druhy bezobratlých: mravkolev okatý (Dendroleon pantherinus), brouci roháč obecný (Lucanus cervus), nosorožík kapucínek (Oryctes nasicornis), páchník hnědý (Osmoderma barnabita), zdobenec proměnlivý (Gnorimus variabilis), zlatohlávci Protaetia affinis, P. fieberi a z. skvostný (Protaetia speciosissima), kovařík fialový (Limoniscus violaceus), k. rezavý (Elater ferrugineus), krasec Acmaeodera (Acmaeotethya) octodecimguttata, krasec dubový (Eurythyrea quercus), lesák rumělkový (Cucujus cinnaberinus), tesařík alpský (Rosalia alpina) a t. Schäfferův (Akimerus schaefferi), z motýlů zavíječ Aglossa signicostalis, z dvoukřídlých dlouhososka Anthrax trifasciatus a z blanokřídlých kutík mravenčí (Tracheliodes curvitarsis), mravenec lužní (Liometopum microcephalum) a žahalka obrovská (Megascolia maculata). Mnohé saproxylické druhy vyžadují zcela specifické mikrobiotopy např. stromové dutiny v určité výšce, určité velikosti, s různě velkým vstupním otvorem, určitou vlhkostí a dalšími vlastnostmi trouchu. Blíže: Schlaghamerský (2000), Čížek & Zábranský (2009), K aděra (2013)

32



33

K ategorie ohroženosti Kritéria IUCN pro zařazení druhů do jednotlivých kategorií ohroženosti jsou vytvořena a více méně uplatnitelná při hodnocení taxonů na globální a v omezené míře na státní úrovni (viz Farkač et al. 2005). V lokálním měřítku jsou prakticky nepoužitelná a lze je považovat jen za orientační vodítko. Kromě toho tato kritéria neberou v úvahu rozsah a ohroženost vhodných biotopů nebo potravních zdrojů, což je pro přežití naprosté většiny bezobratlých živočichů rozhodující. Stejně tak nelze kromě výjimek počet jedinců v populacích bezobratlých ani odhadnout, minimální počty jedinců nutné pro přežití se u jednotlivých druhů značně liší, obdobně minimální nutná plocha pro dlouhodobou existenci populací různých bezobratlých může představovat čtvereční metry až čtvereční kilometry. Proto jsou kritéria pro zařazení druhů do jednotlivých kategorií ohroženosti pro účely této regionální červené knihy upravena a zjednodušena do realističtější podoby.

V ymizelý druh (regionally extinct – RE) Druh je hodnocen jako vymizelý, jestliže z území s vysokou mírou pravděpodobnosti vymizel, přičemž v minulosti se prokazatelně vyskytoval. Přesnější dobu, po kterou určitý druh nebyl pozorován, nelze v případě bezobratlých za možné kritérium vymizení obecně použít. Vymizení nápadných a snadno zjistitelných druhů může být zřejmé již po krátkodobém kvalifikovaném průzkumu, drobné a skrytě žijící druhy mohou být stále přítomny, i když nebyly pozorovány po řadu let.

Kriticky ohrožený druh (critically endangered – CR) Druh je hodnocen jako kriticky ohrožený, jestliže splňuje kterékoliv z následujících kritérií a v území čelí krajně vysokému nebezpečí vyhynutí:

1. Zjištěný nebo odhadnutý pokles velikosti populace o nejméně 80 % za posledních 30 let. 2. Předvídaný pokles velikosti populace o nejméně 80 % v nejbližších 10 letech. 3. Odhadovaný úbytek vhodných biotopů o nejméně 80 % v nejbližších 10 letech. 4. Výskyt v území je silně roztříštěný, zbývá maximálně posledních 5 nalezišť, jejichž jedinci spolu nekomunikují.

Ohrožený druh (endangered – EN) Druh je hodnocen jako ohrožený, jestliže splňuje kterékoliv z následujících kritérií a v území čelí velkému nebezpečí vyhynutí:

1. Zjištěný nebo odhadnutý pokles velikosti populace o nejméně 50 % za posledních 30 let. 2. Předvídaný pokles velikosti populace o nejméně 50 % v nejbližších 10 letech. 3. Odhadovaný úbytek vhodných biotopů o nejméně 50 % v nejbližších 10 letech. 4.Výskyt v území je silně roztříštěný, zbývá maximálně posledních 10 nalezišť, jejichž jedinci spolu nekomunikují.

Zr anitelný druh (vulner able – VU) Druh je hodnocen jako zranitelný, jestliže splňuje kterékoliv z následujících kritérií a v území čelí nebezpečí vyhynutí:

1. Zjištěný nebo odhadnutý pokles velikosti populace o nejméně 30 % za posledních 30 let. 2. Předvídaný pokles velikosti populace o nejméně 30 % v nejbližších 10 letech. 3. Odhadovaný úbytek vhodných biotopů o nejméně 30 % v nejbližších 10 letech. 4. Výskyt v území je roztříštěný, zbývá maximálně posledních 20 nalezišť, jejichž jedinci spolu nekomunikují.

Téměř ohrožený druh (near threatened – NT) Druh je hodnocen jako téměř ohrožený, jestliže není v současnosti klasifikován jako „kriticky ohrožený“, „ohrožený“, ani „zranitelný“, ale uvedená kritéria téměř splňuje nebo je pravděpodobně v blízké budoucnosti splní.

M álo dotčený druh (least concern – LC) Druh je hodnocen jako málo dotčený, jestliže v území není ohrožený, ale je uveden v republikovém červeném seznamu, v seznamu zvláště chráněných živočichů ve smyslu vyhlášky č. 395/1992 Sb., příp. je charakteristický pro lužní les. Do této kategorie patří také většina ostatních, v této červené knize nejmenovaných druhů.

34


Červený seznam bezobr atlých Do červeného seznamu ohrožených druhů bezobratlých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno celkem 769 druhů, 18 v kategorii vymizelý (RE), 141 kriticky ohrožený (CR), 205 ohrožený (EN), 301 zranitelný (VU) a 104 téměř ohrožený (NT, Tab. 1). Dále je jmenováno 128 druhů v kategorii „málo dotčený“ (druhy uvedené v republikovém červeném seznamu nebo vyhláškách č. 395/1992 Sb. a 166/2005 Sb., které v území nejsou považovány za ohrožené). V území bylo dosud zjištěno 83 zvláště chráněných druhů ve smyslu vyhlášky č. 395/1992 Sb. Z těchto druhů jsou 2 v území hodnoceny jako vymizelé, 17 kriticky ohrožených, 17 ohrožených, 11 zranitelných, 2 téměř ohrožené a 34 málo dotčených. Dále byly zjištěny 2 druhy evropsky významné, uvedené ve vyhlášce č. 166/2005 Sb. Z nich je v území jeden kriticky ohrožený a jeden málo dotčený (Tab. 2). Červený seznam je sestaven samostatně pro dílčí systematické skupiny bezobratlých, u hmyzu kromě brouků (Coleoptera) po jednotlivých řádech. Soupisy druhů v jednotlivých kategoriích ohroženosti jsou uvedeny podle abecedy jejich vědeckých názvů.

Tab. 1. Počty druhů zařazených v následujícím červeném seznamu do jednotlivých kategorií ohroženosti

Taxon

RE

CR

EN

VU

NT

Celkem

1

-

1

Trojvětevní

Tricladida

-

-

Kroužkovci

Annelida

-

1

4

1

-

6

Měkkýši

Mollusca

-

4

8

7

10

29

Pavouci

Araneae

2

4

6

2

3

17

Korýši

Crustacea

-

7

3

2

-

12

Mnohonožky

Diplopoda

-

-

-

-

2

2

Jepice

Ephemeroptera

-

1

-

-

1

2

Vážky

Odonata

-

5

4

7

11

27

Rovnokřídlí

Orthoptera

1

2

-

2

6

11

Škvoři

Dermaptera

-

-

-

-

1

1

Ploštice

Heteroptera

-

2

9

7

4

22

Křísi

Auchenorrhyncha

1

2

3

14

-

20

Dlouhošíjky

Raphidioptera

-

-

1

-

-

1

Síťokřídlí

Neuroptera

-

1

2

1

3

7

Srpice

Mecoptera

-

2

-

-

-

2

Chrostíci

Trichoptera

-

-

2

1

-

3

Brouci

Coleoptera

8

82

123

184

52

449

Motýli

Lepidoptera

2

6

3

9

11

31

Dvoukřídlí

Diptera

3

11

17

40

-

71

Blanokřídlí

Hymenoptera

1

11

20

23

-

55

18

141

205

301

104

769

Celkem


35

Tab. 2. Zjištěné zvláště chráněné druhy podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. a druhy evropsky významné podle vyhlášky č. 166/2005 Sb., s kategoriemi ohroženosti ve studovaném území Druhy kriticky ohrožené

36

jasoň dymnivkový krasec krasec kudlanka nábožná listonoh jarní listonoh letní pakudlanka jižní pestrokřídlec podražcový potápník rak říční střevlík mřížkovaný svinutec tenký tesařík alpský tesařík broskvoňový tesařík drsnorohý velevrub malířský výkalník pečlivý žábronožka letní žábronožka sněžní Druhy silně ohrožené

Parnassius mnemosyne Eurythyrea quercus Anthaxia hungarica Mantis religiosa Lepidurus apus Triops cancriformis Mantispa styriaca Zerynthia polyxena Graphoderus bilineatus Astacus astacus Carabus clathratus Anisus vorticulus Rosalia alpina Purpuricenus kaehleri Aegosoma scabricorne Unio pictorum Copris lunaris Branchipus schaefferi Eubranchipus grubii

bourovec trnkový chroustek opýřený klínatka rohatá klínatka žlutonohá kovařík krajník jamkovaný lesák rumělkový lišaj dubový lišaj pupalkový martináč hrušňový modrásek bahenní modrásek očkovaný ohniváček černočárný ohniváček rdesnový pačmelák cizopasný páchník hnědý stužkonoska vrbová škeble rybničná tesařík obrovský velevrub tupý zdobenec proměnlivý zlatohlávek huňatý

Eriogaster catax Anoxia pilosa Ophiogomphus cecilia Stylurus flavipes Elater ferrugineus Calosoma auropunctatum Cucujus cinnaberinus Marumba quercus Proserpinus proserpina Saturnia pyri Phengaris nausithous Phengaris teleius Lycaena dispar Lycaena helle Bombus rupestris Osmoderma barnabita Catocala electa Anodonta cygnea Cerambyx cerdo Unio crassus Gnorimus variabilis Tropinota hirta


CR CR EN LC CR CR CR NT CR EN CR CR VU RE VU EN CR CR CR VU CR VU VU CR VU EN LC LC LC CR CR LC RE LC CR NT VU VU EN EN LC

Druhy ohrožené

batolec červený batolec duhový čmelák hájový čmelák rolní čmelák skalní čmelák zemní chlupáč chrobák ozbrojený chroust mlynařík kovařík kozlíček jilmový krajník hnědý krajník pižmový lišaj pryšcový majka fialová majka obecná majka podzimní mravenec mravenec mravenec Forelův mravenec lesní mravenec loupeživý mravenec množivý mravenec otročící mravenec stepní mravenec stříbřitý mravenec travní nosorožík kapucínek otakárek fenyklový otakárek ovocný pačmelák český pačmelák panenský prskavec prskavec rákosnice ostřicová roháč obecný střevlík Ullrichův svižník polní svižník německý výkalník vrubounovitý zlatohlávek skvostný zlatohlávek tmavý

Apatura ilia Apatura iris Bombus lucorum Bombus pascuorum Bombus lapidarius Bombus terrestris Trichius sexualis Odonteus armiger Polyphylla fullo Lacon querceus Saperda punctata Calosoma inquisitor Calosoma sycophanta Hyles euphorbiae Meloe violaceus Meloe proscarabeus Meloe autumnalis Formica rufibarbis Formica truncorum Formica foreli Formica rufa Formica sanquinea Formica polyctena Formica fusca Formica cunicularia Formica cinerea Formica pratensis Oryctes nasicornis Papilio machaon Iphiclides podalirius Bombus bohemicus Bombus vestalis Brachinus elegans Brachinus psophia Phragmatiphila nexa Lucanus cervus Carabus ullrichii Cicindela campestris Cylindera germanica Sisyphus schaefferi Protaetia speciosissima Oxythyrea funesta

LC LC LC LC LC LC EN LC EN EN EN LC VU LC VU EN CR LC LC EN LC LC LC LC LC LC LC EN LC LC LC LC EN EN LC VU LC LC LC EN EN LC

Vyhl. č. 166/2005 Sb. kovařík přástevník kostivalový

Limoniscus violaceus Euplagia quadripunctaria

CR LC

Číselné indexy použité v seznamu 1

2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

Vyhláška Ministerstva životního prostředí České republiky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (všude v textu je míněn stav k 10. 12. 2007) Druh nezařazený v Červeném seznamu bezobratlých ČR (Farkač et al. 2005) Lužní les (příp. lesní hygrofilní druh) Podmáčené vrbové křoviny Mezofilní až hygrofilní louky Mokřady a vysokobylinné břehové porosty Obnažené písčité, štěrkové nebo hlinité břehy Vodní prostředí Obecně hygrofilní druh Nelesní druh subxerotermních až xerotermních vyvýšenin (hrúdů) Vazba na odumírající stromy a suché dřevo Solitérní stromy a parky Přírodní, polopřírodní les Křoviny, lesní lemy Obecně otevřené biotopy

Trojvětevní – Tricladida Máloštětinatci – Oligochaeta Pijavice – Hirudinea Korýši – Crustacea Z území České republiky je známo 19 druhů trojvětevných ploštěnek, 200 druhů máloštětinatců, 20 druhů pijavic a asi 360 druhů korýšů. V Červeném seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky (Farkač et al. 2005) je zařazeno 79 druhů uvedených skupin, konkrétně 8 druhů trojvětevných ploštěnek (42 % naší fauny), 21 druhů máloštětinatců (10 % naší fauny), 2 pijavice (10 %) a 48 druhů korýšů (13 %), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 20, z toho 1 ploštěnka, 5 máloštětinatců, 2 pijavice a 12 druhů korýšů. Z nich je 19 zahrnuto do Červeného seznamu lužního lesa BR Dolní Morava. Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje v různých kategoriích ohroženosti 10 druhů těchto skupin, z nich bylo v lužním lese BR Dolní Morava zaznamenáno 5, všechny jsou současně uvedené v republikovém červeném seznamu.

Kriticky ohrožený Branchipus schaefferi Fischer, 1834 Cyzicus tetracerus (Krynicki, 1830) Daphnia atkinsoni Baird, 1859 Eubranchipus grubii (Dybowski, 1860) Hirudo medicinalis Linnaeus, 1758 Lepidurus apus (Linnaeus, 1758) Leptestheria dahalacensis (Rüppel, 1837) Triops cancriformis (Lamarck, 1801)

žábronožka letní škeblovka oválná perloočka žábronožka sněžní pijavka lékařská listonoh jarní škeblovka rovnohřbetá listonoh letní

Crustacea: Branchipodidae 1, 8 Crustacea: Cyzicidae 8 Crustacea: Daphniidae 8 Crustacea: Chirocephalidae 1, 8 Hirudinea: Hirudinidae 8 Crustacea: Triopsidae 1, 8 Crustacea: Leptestheriidae 8 Crustacea: Triopsidae 1, 8

rak říční kriodrilus bahenní vznášivka šmolková vznášivka uherská nitěnka nitěnka naidka

Crustacea: Astacidae 1, 8 Oligochaeta: Glossoscolecidae 8 Crustacea: Diaptomidae 8 Crustacea: Diaptomidae 8 Oligochaeta: Tubificidae 8 Oligochaeta: Tubificidae 8 Oligochaeta: Naididae 8

Ohrožený Astacus astacus (Linnaeus, 1758) Criodrilus lacuum Hoffmeister, 1845 Hemidiaptomus amblyodon (Marenzeller, 1873) Hemidiaptomus hungaricus Kiefer, 1932 Moraviodrilus pygmaeus Hrabě, 1935 Psammoryctides albicola (Michaelsen, 1901) Slavina appendiculata (d´Udekem, 1855)


37

Zr anitelný Dendrocoelum album (Steinmann, 1910)

ploštěnka mnohooká

Tricladida: Dendrocoelidae 8

Glossiphonia slovaca (Košel, 1972)

pijavka

Hirudinea: Glossiphoniidae 8

Paralimnocythre relicta (Lilljeborg, 1863)

lasturnatka

Crustacea: Limnocytheridae 8

Synurella ambulans (Müller, 1846)

srostlorep kráčivý

Crustacea: Crangonyctidae 8

žížala

Oligochaeta: Lumbricidae 3, 6, 9

M álo dotčený Proctodrilus opisthoductus Zicsi, 1985

Zdroje: Fojtová (1999), Kopecký (1999), Kopecký et al. (1999), Košel (1999), Kubíček & Opravilová (1999, 2005), Sukop & Kopecký (1999), Sukop & Sedlák (1999), Wohlgemuth & Schenková (1999), Ďuriš & Horká (2005), Fott et al. (2005), K rál & Štambergová (2005), P etrusek (2005), Schenková (2005), Schenková & Košel (2005), Symonová (2005), Štambergová et al. (2005)

Měkkýši – Mollusca Z území České republiky je známo 249 volně žijících druhů měkkýšů (Horsák et al. 2010). V Červeném seznamu ohrožených druhů měkkýšů České republiky (Beran et al. 2005) je zařazeno 134 druhů (asi 56 % naší fauny), z nich bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 29. Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje dva druhy měkkýšů, z nichž jeden byl zjištěn v lužním lese BR Dolní Morava a současně je uveden v republikovém červeném seznamu. Do Červeného seznamu měkkýšů lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 29 druhů. Naprostá většina z nich (více než 80 %) obývá vodní biotopy. Naopak z celkového počtu 32 zjištěných terestrických druhů plžů (Vašátko 1995) jsou v Červeném seznamu ČR pouze 4 druhy, ostatní nejsou považovány za ohrožené.

Kriticky ohrožený Anisus septemgyratus (Rossmässler, 1835) Anisus vorticulus (Troschel, 1834) Bithynia leachii (Sheppard, 1823) Theodoxus danubialis (Pfeiffer, 1828)

svinutec sedmitočný svinutec tenký bahnivka nadmutá zubovec dunajský

Planorbidae 8 Planorbidae 1, 8 Bythyniidae 8 Neritidae 8

kamolep říční hrachovka nepatrná terčovník kýlnatý škeble plochá velevrub tupý velevrub malířský údolníček rýhovaný bahenka uherská

Lithoglyphidae 8 Sphaeriidae 8 Planorbidae 8 Unionidae 8 Unionidae 1, 8 Unionidae 1, 8 Valloniidae 6, 7 Viviparidae 8

svinutec kruhový škeble rybničná levotočka bažinná vlahovka rezavá lištovka lesklá velevrub nadmutý bahenka živorodá

Planorbidae 6, 7 Unionidae 1, 8 Physidae 8 Hygromyidae 8 Planorbidae 8 Unionidae 8 Viviparidae 8

Ohrožený Lithoglyphus naticoides (Pfeiffer, 1828) Pisidium moitessierianum Paladilhe, 1866 Planorbis carinatus Müller, 1774 Pseudanodonta complanata (Rossmässler, 1835) Unio crassus Philipsson, 1788 Unio pictorum (Linnaeus, 1758) Vallonia enniensis (Gredler 1856) Viviparus acerosus (Bourguignat, 1862)

Zr anitelný Anisus spirorbis (Linnaeus, 1758) Anodonta cygnea (Linnaeus, 1758) Aplexa hypnorum (Linnaeus, 1758) Pseudotrichia rubiginosa (Rossmässler, 1838) Segmentina nitida (Müller, 1774) Unio tumidus Philipsson, 1788 Viviparus contectus (Millet, 1813)

38


Téměř ohrožený Cepaea vindobonensis (Férussac, 1821) Gyraulus laevis (Alder, 1838) Musculium lacustre (Müller, 1774) Oxyloma elegans (Risso, 1826) Perforatella bidentata (Gmelin, 1791) Physa fontinalis (Linnaeus, 1758) Pisidium milium Held, 1836 Pisidium obtusale (Lamarck, 1818) Pisidium supinum Schmidt, 1851 Sphaerium rivicola (Lamarck, 1818)

páskovka žíhaná kružník hladký okrouhlice rybničná jantarka úhledná dvojzubka lužní levatka říční hrachovka prosná hrachovka tupá hrachovka obrácená okružanka říční

Helicidae Planorbidae 8 Sphaeriidae 8 Succineidae 6, 7 Hygromiidae 3 Physidae 8 Sphaeriidae 8 Sphaeriidae 8 Sphaeriidae 8 Sphaeriidae 8

Zdroje:Vašátko (1995), Beran & Horsák (1999), Beran et al. (2005), Horsák et al. (2010)

Pavouci – Ar aneae Z území České republiky je známo 871 druhů pavouků (V. Růžička, nepubl.). Do Červeného seznamu ohrožených druhů pavouků České republiky (Růžička 2005) je zařazeno 210 druhů (téměř 25 % naší fauny), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno asi 11 (počet je přibližný, protože výskyt mnoha druhů nebyl sledován). Vyhláška č. 395/1992 Sb. neobsahuje žádný z druhů pavouků. V případě druhů považovaných za vymizelé lze předpokládat, že se v území mohou nadále vyskytovat, ale vzhledem k jejich velikosti unikají pozornosti. Do Červeného seznamu pavouků lužního lesa BR DM je zařazeno 17 druhů.

v ymizelý Centromerus leruthi Fage, 1933 Mioxena blanda (Simon, 1884)

plachetnatka Leruthova Linyphiidae 3 pavučenka půvabná Linyphiidae 3

Kriticky ohrožený Afraflacilla epiblemoides (Chyzer, 1891) Diplocephalus dentatus Tullgren, 1955 Eresus kollari Rossi, 1846 Eresus moravicus Řezáč in Řezáč, Pekár & Johannesen, 2008

skákavka dubová Salticidae 12 pavučenka vrbová Linyphiidae stepník rudý Eresidae 2, 10

3, 5

stepník moravský Eresidae 2, 10

Ohrožený Marpissa pomatia (Walckenaer, 1802) Micaria sociabilis Kulczyński, 1897 Midia midas (Simon, 1884) Panamomops latifrons Miller, 1959 Philodromus rufus Walckenaer, 1826 Tmarus stellio Simon, 1875

skákavka sličná Salticidae 5, 6 mikarie pospolitá Gnaphosidae 12 plachetnatka dutinová Linyphiidae 12 pavučenka doubravní Linyphiidae 3 listovník rezavý Philodromidae 12 běžník člunkový Thomisidae 12

Zr anitelný Arctosa perita (Latreille, 1799) Hygrolycosa rubrofasciata (Ohlert, 1865)

slíďák písečný slíďák tečkovaný

Lycosidae 10 Lycosidae 2, 6

Téměř ohrožený Atypus piceus (Sulzer, 1886) sklípkánek černý Philodromus buchari Kubcová, 2004 listovník Bucharův Philodromus praedatus O. P.-Cambridge, 1871 listovník vrásčitý

Atypidae 2, 10 Philodromidae 2, 3, 12 Philodromidae 2, 12

Zdroje: M ajkus & Svatoň (1995), Bryja et al. (2005), Růžička (2005)


39

Stonožky – Chilopoda Mnohonožky – Diplopoda Z území České republiky je známo 72 druhů stonožek a 77 druhů mnohonožek (Tajovský & Tuf 2016, Tuf & Tajovský 2016). Do Červeného seznamu ohrožených druhů stonožek České republiky jsou zařazeny 4 druhy (5 % naší fauny) (Tajovský 2005), žádný z nich nebyl zjištěn v lužním lese BR Dolní Morava, a 11 druhů mnohonožek (15 % našich druhů) (Kocourek 2005), v zájmovém území byly zjištěny dva (Tajovský 1995, Tajovský & Pižl 2003). Vyhláška č. 395/1992 Sb. neobsahuje žádný z druhů těchto skupin.

Téměř ohrožený Julus scanicus Lohmander, 1925 Leptoiulus cibdellus (Chamberlain, 1921)

mnohonožka lužní mnohonožka

Julidae 9 Julidae 9

Zdroje: Tajovský (1995, 2005), Tajovský & Pižl (2003), Kocourek (2005), Tajovský & Tuf (2016), Tuf & Tajovský (2016)

Jepice – Ephemeropter a Pošvatky – Plecopter a Z území České republiky je známo asi 110 druhů jepic a 115 druhů pošvatek. V Červeném seznamu bezobratlých České republiky je zařazeno 200 druhů těchto řádů (asi 91 %) (H elešic et al. 2005, Soldán 2005). Většina z nich je vývojem vázána na rychleji proudící vody bohaté na kyslík. V lužním lese BR Dolní Morava z nich byly zjištěny pouze 2 (H elešic 1999, Zahrádková 1999). Vyhláška č. 395/1992 Sb. neobsahuje žádný druh těchto skupin.

Kriticky ohrožený Ephoron virgo (Olivier, 1791)

jepice podeňka

Ephemeroptera: Polymitarcidae

jepice

Ephemeroptera: Caenidae

Téměř ohrožený Caenis lactea (Burmeister, 1832)

Zdroje: H elešic (1999), Zahrádková (1999), H elešic et al. (2005), Soldán (2005)

Vážky – Odonata Z území České republiky je známo 74 druhů vážek. Z celkového počtu 49 druhů známých z řešeného území na základě recentních i historických údajů lze 16 druhů přiřadit k některé z hlavních kategorií ohrožení. Dalších 11 druhů je hodnoceno kategorií téměř ohrožený. Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje v různých kategoriích ohroženosti 7 druhů vážek, z nichž byly 2 zaznamenány v lužním lese BR Dolní Morava. Dílčí soupisy druhů jsou uvedeny v souladu s aktuální nomenklaturou (Paulson & Schorr 2015).

Kriticky ohrožený Coenagrion scitulum (Rambur, 1842) šidélko huňaté Epitheca bimaculata (Charpentier, 1825) lesklice velká Onychogomphus forcipatus (Linnaeus, 1758) klínatka vidlitá Somatochlora flavomaculata (Vander Linden, 1825) lesklice skvrnitá Sympetrum depressiusculum (Sélys, 1841) vážka rumělková

Coenagrionidae Corduliidae Gomphidae Corduliidae Libellulidae

Ohrožený Lestes barbarus (Fabricius, 1798) Lestes dryas Kirby, 1890 Lestes virens (Charpentier, 1825) Sympetrum pedemontanum (Allioni, 1766)

40


šídlatka brvnatá šídlatka tmavá šídlatka zelená vážka podhorní

Lestidae Lestidae Lestidae Libellulidae

Zr anitelný Brachytron pratense (O. F. Müller, 1764) Libellula fulva Müller, 1764 Ophiogomphus cecilia (Fourcroy, 1785) Stylurus flavipes (Charpentier, 1825) Sympetrum flaveolum (Linnaeus, 1758) Sympetrum fonscolombii (Sélys, 1840) Sympetrum meridionale (Sélys, 1841)

šídlo luční vážka plavá klínatka rohatá klínatka žlutonohá vážka žlutavá vážka jarní vážka jižní

Aeshnidae Libellulidae Gomphidae 1 Gomphidae 1 Libellulidae Libellulidae Libellulidae

šídlo rákosní šídlo červené šídlo tmavé šidélko širokoskvrnné vážka červená šidélko znamenané klínatka obecná vážka bělořitná vážka hnědoskvrnná šídlatka hnědá vážka žíhaná

Aeshnidae Aeshnidae Aeshnidae Coenagrionidae Libellulidae Coenagrionidae Gomphidae Libellulidae Libellulidae Lestidae Libellulidae

Téměř ohrožený Aeshna affinis Vander Linden, 1820 Anaciaeschna isoceles (Müller, 1767) Anax parthenope (Sélys, 1839) Coenagrion pulchellum (Vander Linden, 1825) Crocothemis erythraea (Brullé, 1832) Erythromma viridulum Charpentier, 1840 Gomphus vulgatissimus (Linnaeus, 1758) Orthetrum albistylum (Sélys, 1848) Orthetrum brunneum (Fonscolombe, 1837) Sympecma fusca (Vander Linden, 1820) Sympetrum striolatum (Charpentier, 1840)

M álo dotčený Aeshna cyanea (Müller, 1764) šídlo modré Aeshna grandis (Linnaeus, 1758) šídlo velké Aeshna mixta Latreille, 1805 šídlo pestré Anax imperator Leach, 1815 šídlo královské Calopteryx splendens (Harris, 1776) motýlice lesklá Calopteryx virgo (Linnaeus, 1758) motýlice obecná Coenagrion puella (Linnaeus, 1758) šidélko páskované Cordulia aenea (Linnaeus, 1758) lesklice měděná Enallagma cyathigerum (Charpentier, 1840) šidélko kroužkované Erythromma najas (Hansemann, 1823) šidélko rudoočko Chalcolestes viridis (Vander Linden, 1825) šídlatka velká Ischnura elegans (Vander Linden, 1820) šidélko větší Ischnura pumilio (Charpentier, 1825) šidélko menší Lestes sponsa (Hansemann, 1823) šídlatka páskovaná Libellula depressa Linnaeus, 1758 vážka ploská Libellula quadrimaculata Linnaeus, 1758 vážka čtyřskvrnná Orthetrum cancellatum (Linnaeus, 1758) vážka černořitná Platycnemis pennipes (Pallas, 1771) šidélko brvonohé Pyrrhosoma nymphula (Sulzer, 1776) šidélko ruměné Somatochlora metallica (Vander Linden, 1825) lesklice zelená Sympetrum sanguineum (Müller, 1764) vážka rudá Sympetrum vulgatum (Linnaeus, 1758) vážka obecná

Aeshnidae Aeshnidae Aeshnidae Aeshnidae Calopterygidae Calopterygidae Coenagrionidae Corduliidae Coenagrionidae Coenagrionidae Lestidae Coenagrionidae Coenagrionidae Lestidae Libellulidae Libellulidae Libellulidae Platycnemididae Coenagrionidae Corduliidae Libellulidae Libellulidae

Zdroje: Uvíra et al. (1999), H anel et al. (2005), Dolný et al. (2007), Paulson & Schorr (2015)


41

Kudlanky – Mantodea Rovnokřídlí – Orthopter a Škvoři – Der mapter a Z území České republiky je znám jeden druh kudlanky, 98 druhů rovnokřídlých a 8 druhů škvorů. Do Červeného seznamu bezobratlých České republiky je zařazeno 29 druhů rovnokřídlých (asi 30 % naší fauny) (Holuša & Kočárek 2005, Kočárek et al. 2013), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 9 (Chládek 1995a, Kočárek et al. 2013), dále kudlanka nábožná (Mantis religiosa) z řádu kudlanek a 2 druhy škvorů (Kočárek & Holuša 2005), z nichž byl v lužním lese zjištěn jeden (Chládek 1995a). Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje pouze 2 druhy rovnokřídlých, žádný z nich se v území nevyskytuje, a kudlanku nábožnou. Do Červeného seznamu bezobratlých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 11 druhů rovnokřídlých a jeden druh škvora.

V ymizelý Aiolopus thalassinus (Fabricius, 1781)

saranče slaništní

Acrididae

kobylka písečná cvrček pobřežní

Tettigoniidae 10 Gryllidae 7

kobylka kuželohlavá pacvrček Pfaendlerův

Tettigoniidae 5, 6 Tridactylidae 2, 7, 9

saranče vlašská

Acrididae 10

saranče páskovaná škvor velký saranče černopruhá saranče mokřadní marše panonská marše písečná

Acrididae 2, 10 Labiduridae 7 Acrididae 5, 6 Acrididae 5, 6 Tetrigidae 7 Tetrigidae 7

kudlanka nábožná

Mantidae1, 10

Kriticky ohrožený Platycleis montana (Kollar, 1833) Pteronemobius heydenii (Fischer, 1853)

Zr anitelný Ruspolia nitidula (Scopoli, 1786) Xya pfaendleri (Harz, 1970)

Téměř ohrožený Calliptamus italicus (Linnaeus, 1758) Euchorthippus declivus (Brisout de Barneville, 1849) Labidura riparia (Pallas, 1773) Mecostethus parapleurus (Hagenbach, 1822) Stethophyma grossum (Linnaeus, 1758) Tetrix bolivari Saulcy, 1901 Tetrix ceperoi (Bolivar, 1887)

M álo dotčený Mantis religiosa Linnaeus, 1758

Zdroje: Chládek (1995a), Holuša & Kočárek (2005), Kočárek & Holuša (2005), Kočárek et al. (2005, 2013), Holuša (2014)

Ploštice – Heteropter a V České republice se vyskytuje přibližně 870 druhů ploštic (K ment et al. 2013). Do Červeného seznamu ohrožených druhů ploštic České republiky (K ment & Vilímová 2005) je zahrnuto 260 druhů (30 % naší fauny), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 22 (Stehlík 1995, K ment 1999, Stehlík & H eiss 2000, K ment & Bryja 2001, K ment et al. 2005, 2013), všechny jsou zařazeny do červeného seznamu tohoto území. Žádný druh ploštic není uveden v seznamu zvláště chráněných druhů podle vyhlášky č. 395/1992 Sb.

Kriticky ohrožený Coriomeris scabricornis scabricornis (Panzer, 1805) v roubenka hladkorohá Podops curvidens (Costa, 1843) kněžice slaništní

42


Coreidae 5 Pentatomidae 9

Ohrožený Adelphocoris ticinensis (Meyer-Dür, 1843) Aradus krueperi Reuter, 1884 Berytinus consimilis (Horváth, 1885) Dryophilocoris luteus (Herrich-Schäffer, 1836) Gerris asper (Fieber, 1860) Microvelia buenoi Drake, 1920 Saldula melanoscela (Fieber, 1859) Saldula palustris (Douglas, 1874) Sciocoris distinctus Fieber, 1851

klopuška nivní podkornice jižní štíhlenka jižní klopuška žlutá bruslařka jižní hladinatka stinná pobřežnice malá pobřežnice slaništní kněžice stepní

Miridae 9 Aradidae 3 Berytidae 5 Miridae 3 Gerridae 8 Veliidae 8 Saldidae 9 Saldidae 9 Pentatomidae 5

podkornice blanatá hlubenka skrytá podkornice pestrá klopuška pochmurná znakoplavka žlutá klopuška ochmetová kněžice malá

Aradidae 3 Aphelocheiridae 8 Aradidae 3 Miridae 5 Notonectidae 8 Miridae 3 Pentatomidae 9

Zr anitelný Aneurus laevis (Fabricius, 1775) Aphelocheirus aestivalis (Fabricius, 1794) Aradus versicolor Herrich-Schäffer, 1839 Bothynotus pilosus (Boheman, 1852) Notonecta lutea Müller, 1776 Pinalitus coccineus (Horváth, 1898) Rhacognathus punctatus (Linnaeus, 1758)

Téměř ohrožený Metatropis rufescens (Herrich-Schäffer, 1835) štíhlenka čarovníková Pyrrhocoris marginatus (Kolenati, 1845) ruměnice hnědá Saldula c-album (Fieber, 1859) pobřežnice bílé C Teratocoris antennatus (Boheman, 1852) klopuška rákosová

Berytidae 3 Pyrrhocoridae Saldidae 9 Miridae 9

Zdroje: Stehlík (1995), K ment (1999), Stehlík & H eiss (2000), K ment & Bryja (2001), K ment & Vilímová (2005), K ment et al. (2005, 2013)

Křísi – Auchenorrhyncha V České republice se vyskytuje přibližně 580 druhů křísů (M alenovský et al. 2016). Z oblasti lužních lesů BR Dolní Morava podle vymezení v této knize byly v literatuře dosud publikovány údaje o výskytu celkem 106 druhů (L auterer 1995, M alenovský & L auterer 2010). Detailně prostudovaným územím je zejména Horní les u Lednice, jehož fauna byla dlouhodobě (v případě křísů od roku 1969 do roku 1991) sledována Ústavem ekologie lesa dnešní Mendelovy univerzity v Brně v souvislosti s řešením Mezinárodního biologického programu UNESCO (IBP) a mezinárodního programu UNESCO Člověk a biosféra (MaB); materiál křísů z tohoto výzkumného úkolu determinoval P. Lauterer. Jiné lokality byly cílem příležitostných exkurzí zejména P. Lauterera a I. Malenovského; dokladový materiál je uložen ve sbírkách Moravského zemského muzea v Brně a jeho část je dosud nezpracována. V posledních letech se studiu fauny na dřevinách lužního lesa v rámci výzkumu globálních latitudinálních trendů biodiverzity herbivorního hmyzu věnuje tým P. Drozda z Ostravské univerzity v Ostravě a M. Volf z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, a to na dvou lokalitách v blízkosti Lanžhota a Mikulčic; materiál křísů zpracovává I. Malenovský. Včetně nepublikovaných údajů byl v lužní oblasti BR Dolní Morava dosud doložen výskyt 131 druhů křísů, tento počet však jistě není konečný; v území lze očekávat výskyt snad okolo 200 druhů. Vyhláška č. 395/1992 Sb. zahrnuje pouze jediný druh křísa v kategorii kriticky ohrožený, a to cikádu viničnou – Tibicina haematodes (Scopoli, 1763), která se v lužních lesích BR Dolní Morava nevyskytuje. Do Červeného seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je zařazeno 235 druhů křísů (asi 40 % naší fauny) (M alenovský & L auterer 2005), z nichž bylo 25 zaznamenáno přímo na území lužního lesa BR Dolní Morava a 19 z nich je níže navrženo i do Červeného seznamu tohoto území. K těmto druhům je do Červeného seznamu lužních lesů BR Dolní Morava dále zařazen druh Cicadula albingensis, který v celorepublikovém červeném seznamu nefiguruje. Přibližně jedna třetina druhů křísů žije na dřevinách. Z nich jsou pro oblast významné


43

zejména monofágní druhy, vázané na jilmy a dub cer, které jsou v jiných oblastech ČR vzácné, resp. se mimo širší oblast BR Dolní Morava (včetně CHKO Pálava) nevyskytují. Okraj blízkého Bořího lesa u Charvátské Nové Vsi je typovou lokalitou druhu Fagocyba cerricola (viz Lauterer 1983), který zároveň dosud nebyl hlášen z žádné jiné oblasti na světě, byť je jeho výskyt minimálně v lužních lesích BR Dolní Morava a v sousedním Rakousku pravděpodobný.

V ymizelý Tettigometra leucophaea (Preyssler, 1792)

plochulka obecná

Tettigometridae 5

pidikřísek Thoulessův krasonožka bažinná

Cicadellidae 6 Caliscelidae 5

zeměkřísek pestrý šířenka cerová žilnatka pětikýlná

Cicadellidae 5 Cicadellidae 3 Cixiidae 5

křísek skřípinový ostruhovník žlutonohý pidikřísek Ishidův pidikřísek krátkotrnný

Cicadellidae 2, 6 Delphacidae 5 Cicadellidae 3 Cicadellidae 3

pidikřísek břestový ostruhovník bahničkový ostruhovník hnědohlavý ostruhovník drobný ostruhovník jednorohý ostruhovník časný ostruhovník kostřavový křísek mramorovaný ostruhovník tomkový

Cicadellidae 3 Delphacidae 6 Delphacidae 3 Delphacidae 5 Delphacidae 5 Delphacidae 5 Delphacidae 5 Cicadellidae 6 Delphacidae 5

tropiduška vrtulice

Tropiduchidae 5

ostruhovník lužní křísek pobřežní křísek mírný žilnatka oblohlavá pidikřísek hluchavkový ostruhovník chrasticový ostruhovník zblochanový

Delphacidae 6 Cicadellidae 6 Cicadellidae 6 Cixiidae 3 Cicadellidae 3 Delphacidae 6 Delphacidae 6

Kriticky ohrožený Eupteryx thoulessi Edwards, 1926 Ommatidiotus dissimilis (Fallén, 1806)

Ohrožený Anoscopus histrionicus (Fabricius, 1794) Iassus mirabilis Orosz, 1979 Reptalus quinquecostatus (Dufour, 1833)

Zr anitelný Cicadula albingensis Wagner, 1940 Ditropsis flavipes (Signoret, 1865) Edwardsiana ishidai (Matsumura, 1932) Edwardsiana plebeja (Edwards, 1914) Edwardsiana ulmiphagus Wilson & Claridge, 1999 Euconomelus lepidus (Boheman, 1847) Eurysella brunnea (Melichar, 1896) Jassidaeus lugubris (Signoret, 1865) Kelisia monoceros Ribaut, 1934 Kelisia praecox Haupt, 1935 Kosswigianella exigua (Boheman, 1847) Metalimnus formosus (Boheman, 1845) Ribautodelphax angulosa (Ribaut, 1953) Trypetimorpha occidentalis Huang & Bourgoin, 1993

M álo dotčený Anakelisia fasciata (Kirschbaum, 1868) Cicadula frontalis (Herrich-Schäffer, 1835) Cicadula placida (Horváth, 1897) Cixius distinguendus Kirschbaum, 1868 Eupteryx immaculatifrons (Kirschbaum, 1868) Paraliburnia adela (Flor, 1861) Struebingianella lugubrina (Boheman, 1847)

Zdroje: M alenovský et al. (2016), Lauterer (1983, 1995), M alenovský & Lauterer (2005, 2010)

44


Tř ásnokřídlí – Thysanopter a Z území České republiky je známo asi 260 druhů třásnokřídlých. Do Červeného seznamu bezobratlých České republiky je zařazeno 8 druhů třásnokřídlých (necelá 3 % naší fauny) (P elikán 2005). V lužním lese BR Dolní Morava z nich byl zjištěn jediný druh (P elikán 1995), který v území není ohrožen. Vyhláška č. 395/1992 Sb. neobsahuje žádný z druhů třásnokřídlých.

M álo dotčený Iridothrips mariae Pelikán, 1961

třásněnka

Thripidae 6

Zdroje: P elikán (1995, 2005)

Dlouhošíjky – R aphidiopter a Síťokřídlí – Neuropter a Srpice – Mecopter a Chrostíci – Trichopter a Z území České republiky je známo 10 druhů dlouhošíjek, 87 druhů síťokřídlých, 10 druhů řádu srpice a asi 260 druhů chrostíků. V Červeném seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je zařazeno 25 druhů síťokřídlých (asi 28 % naší fauny) (Zelený 2005), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 7 (Zelený 1995, Ševčík 1999), dva druhy dlouhošíjek (20 % naší fauny), z nichž byl v území nalezen jeden (Chládek & Zelený 1995), tři druhy řádu srpice (10 % druhů naší fauny) (Zelený 2005), z nichž byly v oblasti lužních lesů zjištěny dva (Chládek 1995b) a 75 druhů chrostíků (asi 30 % našich druhů), z nichž byly v území zaznamenány pouze 3 (Sedlák 1999). Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje 3 druhy, z nichž jeden byl nalezen v lužním lese BR Dolní Morava. Do Červeného seznamu bezobratlých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 12 druhů těchto skupin.

Kriticky ohrožený Bittacus hageni Brauer, 1860 Bittacus italicus (Müller, 1766) Mantispa styriaca (Poda, 1761)

komárovec komárovec pakudlanka jižní

Mecoptera: Bittacidae 3, 4 Mecoptera: Bittacidae Neuroptera: Mantispidae 1

chrostík mravkolev okatý chrostík vodnářka dlouhošíjka

Trichoptera: Polycentropodidae Neuroptera: Myrmeleonidae 11 Trichoptera: Limnephilidae Neuroptera: Sisyridae Raphidioptera: Raphidiidae

strumičník zlatooký chrostík

Neuroptera: Osmylidae Trichoptera: Hydroptilidae

zlatoočka půvabná zlatoočka žlutohlavá bělotka

Neuroptera: Chrysopidae Neuroptera: Chrysopidae Neuroptera: Coniopterygidae

zlatoočka

Neuroptera: Chrysopidae

Ohrožený Cyrnus crenaticornis (Kolenati, 1859) Dendroleon pantherinus (Fabricius, 1787) Grammotaulius nitidus (Müller, 1764) Sisyra terminalis Curtis, 1854 Venustoraphidia nigricollis (Albarda, 1891)

Zr anitelný Osmylus fulvicephalus (Scopoli, 1763) Tricholeiochiton fagesii (Guinard, 1879)

Téměř ohrožený Hypochrysa elegans (Burmeister, 1839) Nothochrysa fulviceps (Stephens, 1836) Parasemidalis fuscipennis (Reutter, 1894)

M álo dotčený Chrysopa viridana Schneider, 1845

Zdroje: Chládek (1995b), Chládek & Zelený (1995), Zelený (1995, 2005), Ševčík (1997, 1999), Sedlák (1999), Chvojka et al. (2005)


45

Brouci – Coleopter a Brouci jsou v lužním lese podle počtu druhů, jejich ohroženosti i bioindikačního významu nejdůležitější skupinou bezobratlých. Většina ohrožených druhů nevykazuje vazbu přímo k lužnímu lesu, ale ke starým stromům a mrtvému dřevu. Významné jsou také vodní druhy, některé druhy mokřadů a hygrofilních luk. Výzkumu brouků jihomoravské lužní oblasti se věnovala a dosud věnuje celá řada entomologů. Odkazy na výsledky jejich studií jsou uvedeny u jednotlivých čeledí. Ze soubornějších prací jsou to např. Bocák (1997), Drozd (1997), Fojtová (1999) a Schlaghamerský (2000, 2004 aj.). Z území České republiky je známo asi 6 800 druhů brouků (P. Zahradník, nepubl.). V Červeném seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je zařazeno 2 330 druhů brouků (asi 34 % naší fauny; Farkač et al. 2005), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 456. Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje v různých kategoriích ohroženosti 64 druhů brouků, z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zaznamenáno 37. Do Červeného seznamu brouků lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 449 druhů, z nich 8 v kategorii vymizelý, 82 v kategorii kriticky ohrožený, 123 v kategorii ohrožený, 184 v kategorii zranitelný a 52 v kategorii téměř ohrožený. Dalších 26 druhů je považováno za málo dotčené. Podle počtu druhů, významu i atraktivity jsou brouci zpracováni na úrovni jednotlivých čeledí, nadčeledí nebo skupin systematicky nebo ekologicky blízkých čeledí.

Střevlíkovití – Car abidae Z území České republiky je známo asi 520 druhů střevlíkovitých. V Červeném seznamu ohrožených druhů střevlíků České republiky (Veselý et al. 2005) je zařazeno 174 druhů (asi 34 % naší fauny), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 39. Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje v různých kategoriích ohroženosti 27 druhů střevlíkovitých, z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zaznamenáno 5. Do Červeného seznamu střevlíkovitých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 39 druhů.

V ymizelý Harpalus pygmaeus Dejean, 1829

kvapník

Kriticky ohrožený Agonum dolens (C. R. Sahlberg, 1827) Carabus clathratus Linnaeus, 1761 Pterostichus piceolus latoricaensis Pulpán, 1965 Pterostichus taksonyis Csiki, 1930

střevlíček střevlík mřížkovaný 1 střevlíček střevlíček

Ohrožený Acupalpus elegans (Dejean, 1829) Brachinus elegans Chaudoir, 1842 Brachinus psophia Audinet-Serville, 1821 Pterostichus cursor (Dejean, 1829) Pterostichus chameleon (Motschulsky, 1866)

střevlíček 5 prskavec 2, 5, 6 prskavec 5, 6 střevlíček střevlíček 3

Zr anitelný Acupalpus luteatus (Duftschmid, 1812) Acupalpus maculatus (Schaum, 1860) Agonum lugens (Duftschmid, 1812) Agonum viridicupreum (Goeze, 1777) Amara lucida (Duftschmid, 1812) Amara tricuspidata Dejean, 1831 Anthracus longicornis (Schaum, 1857) Badister dorsiger (Duftschmid, 1812) Badister peltatus (Panzer, 1798) Bembidion neresheimeri J. Müller, 1930

46


střevlíček střevlíček střevlíček střevlíček kvapník kvapník střevlíček střevlíček střevlíček šídlatec

Calosoma auropunctatum (Herbst, 1784) Calosoma sycophanta (Linnaeus, 1758) Dyschiriodes nitidus (Dejean, 1825) Elaphrus uliginosus Fabricius, 1792 Harpalus zabroides Dejean, 1829 Chlaenius tristis (Schaller, 1783) Oodes gracilis A. & G. B. Villa, 1833 Paratachys fulvicollis (Dejean 1831) Patrobus septentrionis Dejean, 1828 Platynus longiventris (Mannerheim, 1825) Platynus krynickii (Sperk, 1835) Polistichus connexus (Fourcroy, 1785) Pterostichus cylindricus (Herbst, 1784) Pterostichus elongatus (Duftschmied, 1812) Pterostichus gracilis (Dejean, 1828) Stenolophus discophorus (Fischer von Waldheim, 1823)

krajník zlatotečný 1 krajník pižmový 1 střevlíček střevlíček kvapník pestřec temný 5 střevlíček střevlíček střevlíček 5 střevlíček 3 střevlíček 3 střevlíček střevlíček střevlíček 5 střevlíček 5 střevlíček

Téměř ohrožený Harpalus modestus Dejean, 1829 Harpalus progrediens Schauberger, 1922 Thalassophilus longicornis (Sturm, 1825)

kvapník kvapník 3 střevlíček

M álo dotčený Calosoma inquisitor (Linnaeus, 1758) Carabus ullrichii Germar, 1824 Cicindela campestris Linnaeus, 1758 Cylindera germanica (Linnaeus, 1758)

krajník hnědý 1, 2 střevlík Ullrichův 1, 13 svižník polní 1 svižník německý 1

Zdroje: Hůrka (1996), Hůrka et al. (1996), Hůrka & Šustek (1995), Veselý et al. (2005, 2009)

Vodní a mokř adní brouci Nohatcovití – Dryopidae Potápníkovití – Dytiscidae Vodnářovití – Elmidae Vírníkovití – Gyrinidae Plavčíkovití – Haliplidae Proužníkovití – Helophoridae Hrabníkovití – Heteroceridae Vodanovití – Hydraenidae Splašníkovití – Hydrochidae Vodomilovití – Hydrophilidae Mokřadníkovití – Scirtidae V Červeném seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je zařazeno 8 druhů čeledi Haliplidae (M. Boukal 2005), z nichž byly v lužním lese BR Dolní Morava zjištěny 2 (Šťastný et al. 1999), 46 druhů čeledi Dytiscidae (H ájek & Šťastný 2005), v zájmovém území bylo zjištěno 11 (Šťastný et al. 1999, D. Boukal et al., 2007), z 8 druhů čeledi Gyrinidae zařazených do Červeného seznamu ČR (H ájek 2005) byl zjištěn jeden (Šťastn ý et al. 1999), dnes považovaný za vymizelý (D. B ouk a l et al. 2007), 24 druhů čeledi Hydraenidae (D. Boukal 2005), z nichž byly zjištěny 2 (Trávníček et al. 1999), 19 druhů čeledi Hydrophilidae, z nichž bylo zjištěno 5 druhů a 11 druhů čeledi Helophoridae, zjištěno bylo 5 (Trávníček et al. 1999, 2005, D. Boukal et al. 2012), dále jeden z 5 druhů čeledi Scirtidae (D. Boukal 1999, 2005), dva z 9 druhů čeledi Dryopidae (Boukal &


47

Skalický 1996, D. Boukal 2005), jeden z 9 druhů čeledi Elmidae (D. Boukal 1999, 2005), 4 druhy čeledi Heteroceridae (Boukal & Skalický 1996, D. Boukal et al. 2007) a jeden druh čeledi Hydrochidae (Trávníček et al. 1999, 2005). Celkem je z uvedených čeledí do Červeného seznamu ČR zařazeno 146 (36 %) druhů, 35 bylo zjištěno v zájmovém území. Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje 2 druhy těchto čeledí, jeden z nich byl zjištěn v zájmovém území.

V ymizelý Dryops nitidulus (Heer, 1841) Gyrinus urinator Illiger, 1807

nohatec vírník

Dryopidae Gyrinidae

křepčík obroubený potápník plavčík plavčík proužník hrabník potápník vodomil vodomil černý potápník

Dytiscidae Dytiscidae 1 Haliplidae Haliplidae Helophoridae Heteroceridae Dytiscidae Hydrophilidae Hydrophilidae Dytiscidae

Kriticky ohrožený Cybister lateralimarginalis (De Geer, 1774) Graphoderus bilineatus De Geer, 1774 Haliplus furcatus Seidlitz, 1887 Haliplus maculatus Motschulsky, 1860 Helophorus villosus Duftschmidt, 1805 Heterocerus fossor Kiesenwetter, 1843 Hydroporus fuscipennis Schaum, 1868 Hydrophilus atterimus (Eschscholtz, 1822) Hydrophilus piceus (Linnaeus, 1758) Hygrotus parallelogrammus (Ahrens, 1812)

Ohrožený Bidessus nasutus Sharp, 1887 potápník Bidessus unistriatus (Schrank, 1781) potápník Dryops viennensis (Laporte de Castelnau, 1840) nohatec Helophorus liguricus Angus, 1970 proužník Hydrochus megaphallus Berge Henegouwen, 1988 splašník Rhantus notaticollis Aubé, 1836 potápník

Dytiscidae Dytiscidae Dryopidae Helophoridae Hydrochidae Dytiscidae

Zr anitelný Angyles pruinosus (Kiesenwetter, 1851) Angyles sericans (Kiesenwetter, 1843) Berosus frontifoveatus Kuwert, 1888 Berosus geminus Reiche & Saulcy, 1856 Dytiscus circumflexus Fabricius, 1801 Helophorus croaticus Kuwert, 1886 Helophorus redtenbacheri Kuwert, 1885 Heterocerus obsoletus Curtis, 1828 Ochthebius flavipes Dalla Torre, 1877 Ochthebius viridis Peyron, 1858 Prionocyphon serricornis (Müller, 1821) Rhantus latitans Sharp, 1882 Riolus cupreus (Müller, 1806)

hrabník hrabník vodomil vodomil potápník proužník proužník hrabník vodan vodan mokřadník potápník vodnář

Heteroceridae Heteroceridae Hydrophilidae Hydrophilidae Dytiscidae Helophoridae Helophoridae Heteroceridae Hydraenidae Hydraenidae Scirtidae Dytiscidae Elmidae

Téměř ohrožený Dytiscus circumcinctus Ahrens, 1811 Helophorus asperatus Rey, 1885 Hydaticus contitentalis Balfour-Browne, 1944 Limnoxenus niger (Gmelin, 1790)

potápník proužník potápník vodomil

Dytiscidae Helophoridae Dytiscidae Hydrophilidae

Zdroje: Boukal & Skalický (1996), D. Boukal (1999, 2005), Šťastný et al. (1999), Trávníček et al. (1999, 2005), M. Boukal (2005), H ájek (2005), H ájek & Šťastný (2005), D. Boukal et al. (2007, 2012)

48


Mršníkovití – Histeridae Agyrtidae Mrchožroutovití – Silphidae Lanýžovníkovití – Leiodidae V Červeném seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je zařazeno 16 druhů čeledi Histeridae (Lackner 2005), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 6 (Drozd & Vávra 1995, Schlaghamerský 2000), 3 druhy čeledi Agyrtidae (Růžička 2005), nebyl zjištěn žádný (Růžička 1995), 9 druhů čeledi Silphidae (Růžička 2005), v území byly zjištěny 2 (Růžička 1995) a 17 druhů čeledi Leiodidae (Růžička & Vávra 2005), z nichž bylo zjištěno 7 (Vávra 1995, Schlaghamerský 2002). Vyhláška č. 395/1992 Sb. neobsahuje žádný druh těchto čeledí. Celkem je z uvedených čeledí zařazeno do Červeného seznamu ČR 57 (21 %) druhů. Do Červeného seznamu bezobratlých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno všech 15 zjištěných druhů, uvedených rovněž v republikovém červeném seznamu.

Ohrožený Abraeus roubali Olexa, 1958 Bacanius soliman Marseul, 1862 Dreposcia umbrina (Erichson, 1837)

mršník mršník zdechlinář

Histeridae Histeridae Leiodidae

Zr anitelý Aeletes atomarius (Aubé, 1842) mršník Anisotoma axillaris Gyllenhal, 1800 Epierus comptus Erichson, 1834 mršník Choleva spinipennis Reitter, 1890 práchnivec Liodopria serricornis (Gyllenhal, 1813) práchnivec Nicrophorus germanicus (Linnaeus, 1758) hrobařík největší Platylomalus complanatus (Panzer, 1797) mršník Plegaderus dissectus Erichson, 1839 mršník

Histeridae Leiodidae Histeridae Leiodidae 5, 6 Leiodidae 11 Silphidae Histeridae Histeridae

Téměř ohrožený Anisotoma glabra (Fabricius, 1792) Nargus badius (Sturm 1839) Nemadus colonoides (Kraatz, 1851) Nicrophorus sepultor Charpentier, 1825 hrobařík

Leiodidae Leiodidae 12, 13 Leiodidae 12, 13 Silphidae

Zdroje: Drozd & Vávra (1995), Vávra (1995), Schlaghamerský (2000), Lackner (2005), Růžička (1995, 2005), Růžička & Vávra (2005)

Dr abčíkovití – Staphylinidae Z území České republiky je známo asi 1410 druhů drabčíkovitých. V Červeném seznamu ohrožených druhů drabčíků České republiky (Boháč et al. 2005, Vit & Rous 2005) je zařazeno 572 druhů (asi 40 % naší fauny), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 45 (D rozd 1995, Šustek 1995, Schlaghamerský 2000). Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje jeden druh této čeledi, který nebyl v území nalezen. Do Červeného seznamu drabčíků lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno všech 45 zjištěných druhů, uvedených i v Červeného seznamu ČR.

Kriticky ohrožený Medon rufiventris (Nordmann, 1837) Olophrum austriacum Scheerpeltz, 1929 Scopaeus bicolor Baudi di Selve, 1848 Silusa rubra Erichson, 1839 Stenus calcaratus Scriba, 1864

drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík


49

Ohrožený Achemium ephippium Erichson, 1840 drabčík Batrisodes buqueti (Aubé, 1833) hmatavec Calodera uliginosa Erichson, 1837 drabčík Claviger longicornis Müller, 1818 kyjorožec Manda mandibularis (Gyllenhal, 1827) drabčík Paederus balcanicus Koch, 1938 drabčík Philonthus intermedius (Lacordaire, 1835) drabčík Philonthus micantoides Benick & Lohse, 1964 drabčík Planeustomus palpalis (Erichson, 1839) drabčík Sepedophilus bipunctatus (Gravenhorst, 1802) drabčík Stenus fuscicornis Erichson, 1840 drabčík Taxicera deplaneta (Gravenhorst, 1802) drabčík Thoracophorus corticinus Motschulsky, 1837 drabčík

Zr anitelný Alapsodus compressus Marsham, 1802 Aleochara fumata Gravenhorst, 1802 Alianta incana (Erichson, 1837) Alianta nigella (Erichson, 1837) Atheta benickiella Brundin, 1948 Brachyusa concolor (Erichson, 1839) Euconnus maeklini (Mannerheim, 1844) Euryusa optabilis Heer, 1839 Euryusa sinuata Erichson, 1837 Eutheia scydmaenoides orientalis Franz, 1970 Haploglossa gentilis (Märkel, 1845) Haploglossa nidicola (Fairmaire, 1852) Hygronoma dimidiata (Gravenhorst, 1806) Ilyobates propinquus (Aubé, 1850) Ischnopoda objecta (Mulsan & Rey, 1870) Medon ferrugineus (Erichson, 1840) Ocypus brunnipes (Fabricius, 1781) Ocypus ophthalmicus (Scopoli, 1763) Ontholestes haroldi (Eppelsheim, 1844) Philonthus punctus (Gravenhorst, 1802) Schistoglossa viduata (Erichson, 1837) Tasgius pedator (Gravenhorst, 1802) Tetartopeus rufonitidus (Reitter, 1909) Thamiaraea cinnamomea (Gravenhorst, 1802) Velleius dilatatus (Fabricius, 1787) Zyras hampei (Kraatz, 1862) Zyras haworthi (Stephens, 1832)

drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík drabčík

Zdroje: Drozd (1995), Šustek (1995), Schlaghamerský (2000), Boháč et al. (2005), Vit & Rous (2005)

50


Listorozí – Scar abaeoideA Z území České republiky je známo 175 druhů listorohých. V Červeném seznamu ohrožených druhů listorohých České republiky (K rál 2005) je uvedeno 108 druhů (61 % naší fauny), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava nalezeno 37. Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje 17 druhů této nadčeledi, z nichž bylo 12 zjištěno v zájmovém území. Do Červeného seznamu bezobratlých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 33 druhů.

V ymizelý Biralus satellitius (Herbst, 1789) hnojík Pentodon idiota (Herbst, 1789)

Scarabaeidae Scarabaeidae

Kriticky ohrožený Anoxia pilosa (Fabricius, 1792) Copris lunaris Müller, 1764 Euoniticellus fulvus (Goeze, 1777) Osmoderma barnabita Motschulsky, 1845 (= eremita auct.)

chroustek opýřený výkalník pečlivý výkalník

Scarabaeidae 1 Scarabaeidae 1 Scarabaeidae

páchník hnědý

Scarabaeidae 1

Ohrožený Anisoplia agricola (Poda, 1761) listokaz Bodilus ictericus (Laicharting, 1781) hnojík Gnorimus variabilis (Linnaeus, 1758) zdobenec proměnlivý Liothorax niger (Illiger, 1798) hnojík Omaloplia spireae (Pallas, 1773) Oryctes nasicornis Illiger, 1798 nosorožík kapucínek Polyphylla fullo (Linnaeus, 1758) chroust mlynařík Protaetia affinis (Andersch, 1797) zlatohlávek Protaetia fieberi (Kraatz, 1880) zlatohlávek Protaetia speciosissima (Scopoli, 1786) zlatohlávek skvostný Trichius sexualis Bedel, 1906 chlupáč Trox perrisii Fairmaire, 1868 hlodáč

Scarabaeidae Scarabaeidae Scarabaeidae 1 Scarabaeidae Scarabaeidae Scarabaeidae 1 Scarabaeidae 1 Scarabaeidae Scarabaeidae Scarabaeidae 1 Scarabaeidae 1 Trogidae

Zr anitelný Chaetopteroplia segetum (Herbst, 1783) listokaz obilní Eurodalus paracoenosus (Balthasar & Hrubant, 1960) hnojík Hoplia praticola Duftschmid, 1805 Lucanus cervus (Linnaeus, 1758) roháč obecný Nimbus obliteratus (Panzer, 1823) hnojík Onthophagus lemur (Fabricius, 1781) lejnožrout Sisyphus schaefferi (Linnaeus, 1758) výkalník vrubounovitý Trox cadaverinus Illiger, 1802 hlodáč

Scarabaeidae Scarabaeidae Lucanidae 1 Scarabaeidae 2 Scarabaeidae Scarabaeidae 1 Trogidae

Téměř ohrožený Amphimallon assimile (Herbst, 1790) Anomala dubia (Scopoli, 1763) Chilothorax pictus (Sturm, 1805) Melinopterus reyi (Reitter, 1892) Onthophagus furcatus (Fabricius, 1781) Onthophagus ruficapillus Brullé, 1832 Planolinus borealis (Gyllenhal, 1827)

Scarabaeidae Scarabaeidae Scarabaeidae Scarabaeidae Scarabaeidae Scarabaeidae Scarabaeidae

chroustek listokaz hnojík hnojík lejnožrout lejnožrout hnojík

Scarabaeidae


51

M álo dotčený Odonteus armiger (Scopoli, 1772) chrobák ozbrojený Onthophagus verticicornis (Laicharting, 1781) lejnožrout Oxythyrea funesta (Poda, 1761) zlatohlávek tmavý Pleurophorus caesus (Creutzer in Panzer, 1796) Tropinota hirta (Poda, 1761) zlatohlávek huňatý

Geotrupidae 1 Scarabaeidae Scarabaeidae 1, 2 Scarabaeidae Scarabaeidae 1

Zdroje: K rál & Vitner (1996), K rál (2005), Juřena et al. (2008)

Kr ascovití – Buprestidae Z území České republiky je známo 108 druhů krascovitých. V Červeném seznamu krascovitých České republiky (Škorpík 2005) je zařazeno 92 druhů (asi 85 % naší fauny), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 34. Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje v různých kategoriích ohroženosti 5 druhů, dva z nich byly zaznamenány v zájmovém území. Do Červeného seznamu krasců lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 34 druhů.

V ymizelý Buprestis (Cypriacis) splendens splendens (Fabricius, 1775)

krasec

Kriticky ohrožený Acmaeodera (Acmaeotethya) octodecimguttata octodecimguttata (Piller & Mitterpacher, 1783) Agrilus (Robertius) delphinensis Abeille de Perrin, 1897 Agrilus (Uragrilus) guerini Lacordaire, 1835 Anthaxia (Anthaxia) hackeri Frivaldszky, 1884 Anthaxia (Anthaxia) senicula senicula (Schrank, 1789) Anthaxia (Anthaxia) tuerki Ganglbauer, 1886 Eurythyrea quercus (Herbst, 1780)

krasec 11, 16 krasec krasec krasec 3, 16 krasec 3, 16 krasec 3 krasec 1, 11, 12

Ohrožený Agrilus (Agrilus) graecus Obenberger, 1916 Anthaxia (Anthaxia) candens (Panzer, 1789) Anthaxia (Cratomerus) hungarica hungarica (Scopoli, 1772) Anthaxia (Anthaxia) manca (Fabricius, 1767) Anthaxia (Anthaxia) semicuprea Küster, 1851 Buprestis (Buprestis) octoguttata octoguttata Linnaeus, 1758 Chrysobothris (Chrysobothris) igniventris Reitter, 1895 Lamprodila (Lamprodila) mirifica mirifica (Mulsant, 1855) Phaenops formaneki formaneki Jakobson, 1913 Poecilonota variolosa variolosa (Paykull, 1799)

krasec krasec krasec 1 krasec krasec krasec krasec krasec krasec krasec

Zr anitelný Agrilus (Agrilus) kubani Bílý, 1991 krasec Agrilus (Uragrilus) ater (Linné, 1767) krasec Agrilus (Rosagrilus) roscidus Kiesenwetter, 1857 krasec

52


Anthaxia (Anthaxia) suzannae Théry, 1942 Aphanisticus pusillus (Olivier, 1790) Coraebus undatus (Fabricius, 1784) Cylindromorphus filum (Gyllenhal, 1857) Trachypteris picta decostigma (Fabricius, 1787)

krasec krasec krasec krasec 10 krasec

Téměř ohrožený Agrilus (Agrilus) lineola lineola Kiesenwetter, 1857 Agrilus (Agrilus) salicis Frivaldszki, 1877 Agrilus (Agrilus) suvorovi Obenberger, 1935 Agrilus (Quercuagrilus) hastulifer hastulifer Ratzeburg, 1837 Agrilus (Quercuagrilus) olivicolor Kiesenwetter, 1857 Anthaxia (Anthaxia) salicis salicis (Fabricius, 1777) Lamprodila (Lamprodila) rutilans rutilans (Fabricius, 1777) Meliboeus fulgidicollis (Lucas, 1849)

krasec krasec krasec krasec krasec krasec krasec krasec

Zdroje: Bílý (1996, 2004), Škorpík (2005), M aňák (2007), Budka (2015)

Kovaříkovití – Elateridae Z území České republiky je známo 158 druhů kovaříkovitých. V Červeném seznamu ohrožených druhů kovaříkovitých České republiky (Vávra 2005) je zařazeno 107 druhů (asi 68 % naší fauny), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 41 (Vávra 1996 a nepubl. údaje, Schlaghamerský 2000, Budka 2015, M ertlik 2015). Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje 3 druhy této čeledi, z nichž 2 byly zjištěny v území. Do Červeného seznamu kovaříkovitých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 41 druhů.

Kriticky ohrožený Agriotes modestus Kiesenwetter, 1858 Brachygonus bouyoni (Chassain, 1992) Brachygonus ruficeps (Mulsant & Guillebeau, 1855) Crepidophorus mutilatus (Rosenhauer, 1847) Ectamenogonus montandoni (Buysson, 1888) Elater ferrugineus Linnaeus, 1758 Ischnodes sanguinicollis (Panzer, 1793) Limoniscus violaceus (Müller, 1843) Megapenthes lugens (Redtenbacher, 1842) Negastrius pulchellus (Linnaeus, 1761) Negastrius sabulicola (Boheman, 1851) Podeonius acuticornis (Germar, 1824) Reitterelater dubius Platia & Cate, 1990 Zorochros quadriguttatus (Laporte de Castelnau, 1840)

kovařík 5 kovařík 12, 13 kovařík 12, 13 kovařík 3, 12, 13 kovařík 3, 12, 13 kovařík 1, 3, 12, 13 kovařík 13 kovařík 13 kovařík 3, 12, 13 kovařík 7 kovařík 7 kovařík 3, 12, 13 kovařík 3, 12, 13 kovařík 7

Ohrožený Ampedus cinnaberinus (Eschscholtz, 1829) Ampedus elegantulus (Schönherr, 1817)

kovařík rudý 12, 13 kovařík 3, 12, 13


53

Ampedus nigerrimus (Lacordaire, 1835) Drapetes mordelloides (Host, 1789) Drasterius bimaculatus (Rossi, 1790) Hypoganus inunctus (Panzer, 1794) Lacon querceus (Herbst, 1784) Oedostethus quadripustulatus (Fabricius, 1792) Paraphotistus nigricornis (Panzer, 1799)

kovařík 12, 13 kovařík 12, 13 kovařík 7 kovařík 12, 13 kovařík 1, 12, 13 kovařík 5 kovařík 12, 13

Zr anitelný Ampedus brunnicornis Germar, 1844 Ampedus cardinalis (Schiödte, 1865) Ampedus praeustus (Fabricius, 1792) Ampedus rufipennis (Stephens, 1830) Ampedus sinuatus (Germar, 1844) Brachygonus megerlei (Lacordaire, 1835) Cardiophorus gramineus (Scopoli, 1763) Melanotus crassicollis (Erichson, 1841) Selatosomus cruciatus (Linnaeus, 1758) Stenagostus rhombeus (Olivier, 1790)

kovařík 12, 13 kovařík 12, 13 kovařík 12, 13 kovařík 12, 13 kovařík 12, 13 kovařík 3, 12, 13 kovařík 12, 13 kovařík 12, 13 kovařík 3, 5 kovařík 12, 13

Téměř ohrožený Adrastus rachifer (Fourcroy, 1785) Ampedus elongatulus (Fabricius, 1787) Ampedus nigroflavus (Goeze, 1777) Ampedus pomonae (Stephens, 1830) Ampedus sanguinolentus (Schrank, 1776) Calambus bipustulatus (Linnaeus, 1767) Cardiophorus discicollis (Herbst, 1806) Cardiophorus nigerrimus Erichson, 1840

kovařík 5 kovařík 12, 13 kovařík 12, 13 kovařík 12, 13 kovařík černoskvrnný 3, 12, 13 kovařík 3, 12, 13 kovařík kovařík 12, 13

Zdroje: Vávra (1996, 2005), Laibner (2000), Schlaghamerský (2000), Budka (2015), M ertlik (2015)

Dřevomilovití – Eucnemidae Z území České republiky je známo 16 druhů této čeledi. V Červeném seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je zařazeno 15 (94 %) druhů čeledi Eucnemidae (Vávra 2005), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 11 (Vávra 1996, Schlaghamerský 2000, M aňák 2007, Budka 2015). Vyhláška č. 395/1992 Sb. neobsahuje žádný druh této čeledi. Do Červeného seznamu bezobratlých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 11 druhů.

Kriticky ohrožený Hylis cariniceps (Reitter, 1902) Hylis olexai (Palm, 1955) Hylis procerulus (Mannerheim, 1823) Isorhipis marmottani Bonvouloir, 1871 Microrhagus emyi (Rouget, 1855) Xylophilus testaceus (Herbst, 1806)

54


dřevomil dřevomil dřevomil dřevomil dřevomil dřevomil

Eucnemidae 12, 13 Eucnemidae 12, 13 Eucnemidae 12, 13 Eucnemidae 12, 13 Eucnemidae 12, 13 Eucnemidae 12, 13

Ohrožený Dromaeolus barnabita (A. & G. B. Villa, 1838) dřevomil Eucnemis capucina Ahrens, 1812 dřevomil Isorhipis melasoides (Laporte de Castelnau, 1835) dřevomil Microrhagus lepidus Rosenhauer, 1847 dřevomil Microrhagus pygmaeus (Fabricius, 1792) dřevomil

Eucnemidae 12, 13 Eucnemidae 12, 13 Eucnemidae 12, 13 Eucnemidae 12, 13 Eucnemidae 12, 13

Zdroje: Vávra (1996, 2005), Schlaghamerský (2000), M aňák (2007), Budka (2015)

Páteříčci – Cantharoidea Korovníci – Bostrichoidea Pestrokrovečníci – Cleroidea Z území České republiky je známo asi 95 druhů páteříčků, 115 druhů korovníků a 100 druhů pestrokrovečníků. V Červeném seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je zařazeno 33 (35 %) druhů nadčeledi Cantharoidea (Švihla 2005), z nichž byly v lužním lese BR Dolní Morava zjištěny 4 (Švihla 1996, Schlaghamerský 2000), 11 (10 %) druhů nadčeledi Bostrichoidea (Zahradník 2005), z nichž byly v zájmovém území nalezeny 2 (Zahradník 1996, Budka 2015) a 18 druhů nadčeledi Cleroidea (Rolčík 2005, Švihla 2005), z nichž bylo zjištěno 8 (Kolibáč 1996, Švihla 1996). Vyhláška č. 395/1992 Sb. neobsahuje žádný druh těchto nadčeledí. Do Červeného seznamu bezobratlých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 14 druhů.

Kriticky ohrožený Aporthopleura sanguinicollis (Fabricius, 1787) pestrokrovečník

Cleridae 13

Ohrožený Colotes hampei Redtenbacher, 1874 Paratinus femoralis (Erichson, 1840) Ptinus schlerethi (Reitter, 1884) Ptinus variegatus Rossi, 1794

bradavičník bradavičník vrtavec vrtavec

Malachiidae 6, 7 Malachiidae Anobiidae 13 Anobiidae 13

Zr anitelný Celidus humeralis Morawitz, 1861 bradavičník Cerapheles terminatus (Ménétriés, 1832) bradavičník Clanoptilus strangulatus (Abeille de Perrin, 1885) bradavičník Denops albofasciatus (Charpentier, 1825) pestrokrovečník Malthinus moravicus Švihla, 1997 páteříček Malthodes debilis Kiesenwetter, 1852 páteříček Malthodes dimidiaticollis (Rosenhauer, 1847) páteříček Opilo pallidus (Olivier, 1795) pestrokrovečník Phosphaenus hemipterus (Geoffroy, 1762) světluška

Malachiidae 13 Malachiidae 6, 7 Malachiidae Cleridae 13 Cantharidae 11 Cantharidae 13 Cantharidae 13 Cleridae 13 Lampyridae 13

Zdroje: Kolibáč (1996), Švihla (1996, 2005), Schlaghamerský (2000), Rolčík (2005), Zahradník (1996, 2005), Budka (2015)


55

Lesani – Lymexyloidea Lesáci – Cucujoidea V Červeném seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky jsou zařazeny 2 druhy (z našich tří) nadčeledi Lymexyloidea (Vávra 2005), z nichž byl v lužním lese BR Dolní Morava zjištěn jeden (Švihla 1996) a 83 (30 %) druhů nadčeledi Cucujoidea ( Jelínek 2005), v území jich bylo zjištěno 23 ( Jelínek 1996, P růdek 1996, M aňák 2007, Budka 2015). Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje jeden druh z těchto nadčeledí, který byl nalezen i v zájmovém území. Do Červeného seznamu bezobratlých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 24 druhů.

Kriticky ohrožený Biphyllus lunatus (Fabricius, 1792) Clemmus troglodytes Hampe, 1850 pýchavkovník Symbiotes latus Redtenbacher, 1849 pýchavkovník Teredus opacus Habelmann, 1854

Biphyllidae 12, 13 Endomychidae 12, 13 Endomychidae 12, 13 Bothrideridae

Ohrožený Biphyllus frater Aubé, 1850 Bothrideres contractus (Fabricius, 1792) Carpophilus sexpustulatus (Fabricius, 1801) lesknáček Cerylon deplanatum Gyllenhal, 1827 Cucujus cinnaberinus (Scopoli, 1763) lesák rumělkový Oxylaemus cylindricus (Panzer, 1796) Pediacus depressus (Herbst, 1794) lesák Triplax elongata Lacordaire, 1842 trojáč

Biphyllidae 12, 13 Bothrideridae 3 Nitidulidae 12, 13 Cerylonidae 3 Cucujidae 1, 3, 12, 13 Bothrideridae 12, 13 Cucujidae 12, 13 Erotylidae 12, 13

Zr anitelný Astylogethes corvinus (Erichson, 1845) blýskáček Dapsa denticollis (Germar, 1817) pýchavkovník Endomychus coccineus (Linnaeus, 1758) pýchavkovník Lathropus sepicola (Müller, 1821) lesák Lymexylon navale (Linnaeus, 1758) lesan lodničník Notolaemus castaneus (Erichson, 1845) lesák Pediacus dermestoides (Fabricius, 1792) lesák Rhizophagus aeneus Richter, 1820 lesklec Rhizophagus cribratus Gyllenhal, 1827 lesklec Teredus cylindricus (Olivier, 1790) Triplax collaris (Schaller, 1783) trojáč Triplax lepida Faldermann, 1835 trojáč

Nitidulidae 12, 13 Endomychidae 3 Endomychidae 12, 13 Cucujidae 12, 13 Lymexylidae 12, 13 Cucujidae 12, 13 Cucujidae 12, 13 Monotomidae 3 Monotomidae 12, 13 Bothrideridae 12, 13 Erotylidae 3 Erotylidae 3

Zdroje: Jelínek (1996, 2005), Průdek (1996), Švihla (1996), Maňák (2007), Schlaghamerský et al. (2008), Budka (2015), Vávra (2005)

Tenebrionoidea Z území České republiky je známo asi 370 druhů této nadčeledi brouků. V Červeném seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je zařazeno 191 (52 %) druhů (Batelka 2005, Horák 2005, Jelínek 2005, Novák 2005, Švihla 2005, Vrabec 2005a), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 58 (Čížek 1996, Horák 1996, Jelínek 1996, Novák & Vávra 1996, P růdek 1996, Švihla 1996, Schlaghamerský 2000, M aňák 2007, Budka 2015). Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje jeden druh této nadčeledi, Phryganophilus ruficollis (Fabricius, 1798) z čeledi Melandryidae, který v zájmovém území nebyl zjištěn. Do červeného seznamu nadčeledi Tenebrionoidea lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 58 druhů.

56


Kriticky ohrožený Cis fissicollis Mellié, 1848 hubokaz Dircaea australis Fairmaire, 1856 lenec Eledonoprius armatus (Panzer, 1799) hubopas hnědý Ennearthron palmi Lohse, 1964 hubokaz Ennearthron pruinosulum (Perris, 1864) hubokaz Hymenorus doublieri (Mulsant, 1851) květomil Meloe autumnalis Olivier, 1792 majka podzimní Mordellaria aurofasciata (Comolli, 1837) hrotař Mordellochroa milleri Emery, 1876 hrotař Mycetochara quadrimaculata (Latreille, 1804) hubojed Pelecotoma fennica (Paykull, 1799) vějířník Prostomis mandibularis (Fabricius, 1801) Tenebrio opacus Duftschmid, 1812 potemník

Ciidae Melandryidae Tenebrionidae Ciidae Ciidae Tenebrionidae Meloidae 1, 10 Mordellidae Mordellidae Tenebrionidae Ripiphoridae 3 Prostomidae Tenebrionidae

Ohrožený Allecula rhenana Bach, 1856 hřebenočlenec Colobicus hirtus (Rossi, 1790) Corticeus bicoloroides Roubal, 1933 kůrař Corticeus fasciatus Fabricius, 1790 kůrař Diaclina fagi (Panzer, 1799) potemník Melandrya barbata (Fabricius, 1792) lenec Melandrya dubia (Schaller, 1783) lenec Meloe proscarabaeus Linnaeus, 1758 majka obecná Mycetophagus ater (Reitter, 1879) Mycetophagus decempunctatus Fabricius, 1801 Opatrum riparium Scriba, 1796 hrbolokrovečník Pycnomerus terebrans (Olivier, 1790) Rhopalocerus rondanii (Villa, 1833) Strigocis bicornis (Mellié, 1848) hubokaz Uloma rufa (Piller & Mitterpacher, 1783) kmenař

Tenebrionidae Colydiidae Tenebrionidae Tenebrionidae 3 Tenebrionidae Melandryidae Melandryidae Meloidae 1, 10 Mycetophagidae Mycetophagidae Tenebrionidae Colydiidae Colydiidae 3 Ciidae Tenebrionidae

Zr anitelný Anisoxya fuscula (Illiger, 1798) lenec Aulonium trisulcum (Fourcroy, 1785) Cis striatulus Mellié, 1848 hubokaz Colydium filiforme Fabricius, 1792 Conopalpus testaceus (Olivier, 1790) lenec Corticeus linearis (Fabricius, 1790) kůrař čárkovaný Corticeus longulus (Gyllenhal, 1827) kůrař úzký Curtimorda bisignata (Redtenbacher, 1849) hrotař Ischnomera sanguinicollis (Fabricius, 1787) stehenáč Melandrya caraboides (Linnaeus, 1761) lenec Meloe violaceus Marsham, 1802 majka fialová Mycetochara flavipes (Fabricius, 1792) hubojed Mycetophagus fulvicollis Fabricius, 1792 Mycetophagus multipunctatus Fabricius, 1792 Mycetophagus populi Fabricius, 1798 Neomida haemorrhoidalis (Fabricius, 1787) přilbovník červený Osphya bipunctata (Fabricius, 1775) lenec Pentaphyllus testaceus (Hellwig, 1792) pětičlenec žlutohnědý

Melandryidae Colydiidae Ciidae Colydiidae Melandryidae Tenebrionidae Tenebrionidae Mordellidae Oedemeridae Melandryidae Meloidae 1, 10 Tenebrionidae Mycetophagidae Mycetophagidae Mycetophagidae Tenebrionidae Melandryidae Tenebrionidae


57

Prionychus melanarius (Germar, 1813) květomil Sulcacis bidentulus (Rosenhauer, 1847) hubokaz Triphyllus bicolor (Fabricius, 1792) Xylographus bostrichoides (Dufour, 1843) hubokaz

Tenebrionidae Ciidae Mycetophagidae Ciidae

Téměř ohrožený Mordellistena reichei Emery, 1876 hrotař Neatus picipes (Herbst, 1797) potemník Omophlus lividipes Mulsant, 1856 lopatkolemec Omophlus proteus Kirsch, 1869 lopatkolemec Omophlus pubescens (Linnaeus, 1758) lopatkolemec březový Palorus depressus (Fabricius, 1790) kružec stlačený Platydema violaceum (Fabricius, 1790) širokáč fialový Scraptia fuscula Müller, 1821

Mordellidae Tenebrionidae Tenebrionidae Tenebrionidae Tenebrionidae 10 Tenebrionidae Tenebrionidae Scraptiidae

Zdroje: Čížek (1996), Horák (1996, 2005), Jelínek (1996, 2005), Novák & Vávra (1996), Průdek (1996), Švihla (1996, 2005), Schlaghamerský (2000), Batelka (2005), Novák (2005), Vrabec (2005a), Maňák (2007), Schlaghamerský et al. (2008), Budka (2015)

Tesaříkovití – Cer ambycidae Z území České republiky je známo asi 210 druhů tesaříkovitých. V Červeném seznamu ohrožených druhů tesaříkovitých České republiky (R ejzek 2005) je zařazeno 63 druhů (30 % naší fauny), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 23 (Černý 1996, J. Bořucký, nepubl. údaje). Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje 7 druhů této čeledi, z nichž bylo 5 nalezeno v zájmovém území. Do Červeného seznamu bezobratlých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 21 druhů, dva druhy zařazené do republikového seznamu jsou hodnoceny jako málo dotčené.

V ymizelý Purpuricenus kaehleri (Linnaeus, 1758)

tesařík broskvoňový 1, 12

Kriticky ohrožený Acmaeops marginatus (Fabricius, 1781) Oberea euphorbiae (Germar, 1813) Necydalis ulmi (Chevrolat, 1838) Ropalopus varini (Bedel, 1870) Stictoleptura erythroptera (Hagenbach, 1822)

tesařík 12 kozlíček 5, 6 tesařík 12 tesařík tesařík 12

Ohrožený Akimerus schaefferi (Laicharting, 1784) Leiopus punctulatus (Paykull, 1800) Saperda punctata (Linnaeus, 1767) Trichoferus pallidus (Olivier, 1790)

tesařík Schäfferův 12 kozlíček 12 kozlíček jilmový 1, 12 tesařík 12

Zr anitelný Aegosoma scabricorne (Scopoli, 1763) Cerambyx cerdo Linnaeus, 1758 Necydalis major Linnaeus, 1758 Rhamnusium bicolor (Schrank, 1781) Rosalia alpina (Linnaeus, 1758)

tesařík drsnorohý 1, 3, 12 tesařík obrovský 1, 3, 12 polokrovečník větší 12 tesařík 12 tesařík alpský 1, 11

Téměř ohrožený Aromia moschata (Linnaeus, 1758) Isotomus speciosus (Schneider, 1787)

58


tesařík pižmový 3, 4, 12 tesařík 12

Lamia textor (Linnaeus, 1758) Leioderes kollari Redtenbacher, 1849 Pedostrangalia revestita (Linnaeus, 1767) Saperda octopunctata (Scopoli, 1772)

kozlíček vrbový 3, 4, 12 tesařík 12 tesařík 12 kozlíček 12

M álo dotčený Oberea histrionis Pic, 1917 (= moravica Kratochvíl, 1989) Rhagium sycophanta (Schrank, 1781)

kozlíček 5, 6 kousavec páskovaný 12, 13

Zdroje: Černý (1996), R ejzek (2005)

M andelinkovití – Chrysomelidae Z území České republiky je známo 521 druhů mandelinkovitých. V Červeném seznamu ohrožených druhů mandelinkovitých České republiky (Strejček 2005, Strejček & Bezděk 2005) je zařazeno 258 druhů (asi 46 % naší fauny), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 31. Vyhláška č. 395/1992 Sb. neobsahuje žádný druh této čeledi. Do Červeného seznamu bezobratlých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 31 druhů, které jsou současně uvedeny v republikovém červeném seznamu.

V ymizelý Psylliodes luteola (Müller, 1776)

dřepčík

Alticinae 5

štítonoš dřepčík

Cassidinae 13 Alticinae 13

Kriticky ohrožený Cassida atrata Fabricius, 1787 Longitarsus tristis Weise, 1888

Ohrožený Altica impressicollis (Reiche, 1862)

dřepčík Altica palustris Weise, 1888 dřepčík Bruchidius martinezi (Allard, 1868) zrnokaz Bruchidius varius (Olivier, 1795) zrnokaz Bruchus venustus Fähraeus, 1839 zrnokaz Cassida ferruginea Goeze, 1777 štítonoš Cassida murraea murraea Linnaeus, 1767 štítonoš Cryptocephalus janthinus Germar, 1824 krytohlav Cryptocephalus strigosus Germar, 1824 krytohlav Dibolia occultans (Koch, 1803) dřepčík Donacia crassipes Fabricius, 1775 rákosníček Donacia dentata Hoppe, 1795 rákosníček Galeruca dahlii dahlii ( Joannis, 1865) bázlivec Phaedon laevigatus laevigatus (Duftschmid, 1825) mandelinka Phyllotreta dilatata Thomson, 1866 dřepčík Sphaeroderma rubidum (Graells, 1853) dřepčík

Alticinae 5 Alticinae 5 Bruchinae 10 Bruchinae 10 Bruchinae 10 Cassidinae 5 Cassidinae 5 Cryptocephalinae 5 Cryptocephalinae 10 Alticinae 5 Donaciinae 6 Donaciinae 6 Galerucinae 5 Chrysomelinae 5, 10 Alticinae 6 Alticinae 5, 10

ZRANITELNý Cassida rufovirens Suffrian, 1844 Chaetocnema compressa (Letzner, 1847) Cryptocephalus laevicollis Gebler, 1830

štítonoš dřepčík krytohlav

Cassidinae 5, 10 Alticinae 5, 10 Cryptocephalinae 10, 14

Cryptocephalus parvulus Müller, 1776 Lachnaia sexpunctata (Scopoli, 1763)

krytohlav mandelinka

Cryptocephalinae 14 Clytrinae 10, 14


59

Longitarsus brunneus (Duftschmid, 1825) Longitarsus holsaticus (Linnaeus, 1758) Longitarsus lateripunctatus personatus Weise, 1893

dřepčík dřepčík

Alticinae 13 Alticinae 5

dřepčík

Alticinae 13

Chaetocnema chlorophana (Duftschmid, 1825) dřepčík

Alticinae 10

Cheilotoma musciformis musciformis (Goeze, 1777) Cryptocephalus pusillus Fabricius, 1777 Luperus xanthopoda (Schrank, 1781)

Clytrinae 10 Cryptocephalinae Galerucinae 12, 13, 14

téměř ohrožený

mandelinka krytohlav bázlivec

Zdroje: Strejček (1996), Strejček (2005), Strejček & Bezděk (2005)

Nosatci – Curculionoidea Z území České republiky je známo asi 1 060 druhů této nadčeledi. Seznam ohrožených druhů nosatců BR Dolní Morava vychází zejména z publikovaných údajů a byl doplněn o data ze soukromých a muzejních sbírek. Zásadní a poměrně dobře použitelnou prací je seznam nosatců rozšířeného území CHKO Pálava (Strejček 1996), který zahrnuje i zájmové území lužních lesů při soutoku Dyje a Moravy. V této práci jsou dokonce uvedeny kategorie ohrožení pro jednotlivé druhy, které bylo nutno aktualizovat na základě novějších poznatků (viz např. B enedikt & Strejček 2005, Trýzna & Strejček 2005, B enedikt et al. 2010). Jsou zde zařazeny jak druhy Červeného seznamu nosatců ČR (Benedikt & Strejček 2005, Trýzna & Strejček 2005), tak i druhy považované uvedeným seznamem za „neohrožené“. Zpracovány byly čeledi dle členění Benedikta et al. (2010) – Nemonychidae, Anthribidae, Rhynchitidae, Attelabidae, Apionidae, Nanophyidae, Brachyceridae, Dryophthoridae, Erirhinidae a Curculionidae, spadající do nadčeledi Curculionoidea. Stav poznání a roztříštěnost dostupných dat prozatím neumožňuje vyčíslení celkového počtu druhů nosatců studovaného území, což je výzva do budoucna. V Červeném seznamu nosatců ČR (Benedikt & Strejček 2005, Trýzna & Strejček 2005) je zařazeno 417 druhů (asi 44 % naší fauny) a z nich bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno 45. V současné době jsou do čeledi nosatcovití (Curculionidae) řazeni i kůrovci (Scolytinae), kterých je v republikovém červeném seznamu 8 druhů (7 % naší fauny) (K nížek 2005), všechny byly zjištěny také v lužním lese BR Dolní Morava (Pfeffer & K nížek 1996). Jeden z nich vykazuje potravní vazbu na borovici (Pinus), ostatní se vyvíjejí na jilmu (Ulmus). Vyhláška č. 395/1992 Sb. neobsahuje žádný druh celé nadčeledi. Do Červeného seznamu nosatců (Curculionoidea) lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 48 druhů, z nichž 9 není zařazeno v Červeném seznamu ČR (vesměs se s jejich zařazením počítá v aktualizovaném červeném seznamu). Při zařazení do kategorií ohrožení bylo přihlíženo k Červenému seznamu ČR, což je do jisté míry subjektivní, protože dosavadní data ze zájmového území neumožňují exaktnější zhodnocení jednotlivých druhů.

Kriticky ohrožený Bagous bagdatensis Pic, 1904 Bagous majzlani (Kodada, Holecová & Behne, 1991) Ceratapion armatum (Gerstäcker, 1854) Cyphocleonus trisulcatus (Herbst, 1795) Haplorhynchites pubescens (Fabricius, 1775) Lixus paraplecticus (Linnaeus, 1758) Poophagus hopffgarteni Tournier, 1873

nosatec

Curculionidae 2, 6

nosatec nosatčík nosatec zobonoska rýhonosec štíhlý nosatec

Curculionidae 6 Apionidae 15 Curculionidae 15 Attelabidae 15 Curculionidae 6 Curculionidae 6

nosatec nosatec nosatec krytonosec

Curculionidae 6 Curculionidae 6 Curculionidae 6 Curculionidae 13

Ohrožený Bagous puncticollis Boheman, 1845 Bagous validus Rosenhauer, 1847 Baris analis (Olivier, 1790) Camptorhinus statua (Rossi, 1790)

60


Gasterocercus depressirostris depressirostris (Fabricius, 1792) Hypera striata (Boheman, 1834) Lixus brevipes C. Brisout, 1866 Lixus neglectus Fremuth, 1983 Melicius cylindrus (Boheman, 1838) Orchestes betuleti (Panzer, 1795) Smicronyx reichii (Gyllenhal, 1835) Thryogenes fiorii Zumpt, 1928 Tournotaris bimaculata (Fabricius, 1787)

krytonosec klikoroh rýhonosec rýhonosec nosatec skákač nosatec nosatec nosatec

Curculionidae 13 Curculionidae 15 Curculionidae 15 Curculionidae 15 Curculionidae 13 Curculionidae 13 Curculionidae 15 Erirhinidae 2, 6 Erirhinidae 6

Zr anitelný Amalorrhynchus melanarius (Stephens, 1831) nosatec Brachytemnus porcatus (Germar, 1824) nosatec Ceutorhynchus pervicax Weise, 1883 nosatec Dieckmanniellus nitidulus (Gyllenhal, 1838) nosatčík Dorytomus puberulus (Boheman, 1843) topolníček Eutrichapion gribodoi (Desbrochers des Loges, 1896) nosatčík Grypus brunnirostris (Fabricius, 1792) nosatec Choragus horni Wolfrum, 1930 větevníček Choragus sheppardi Kirby, 1819 větevníček Lachnaeus crinitus (Boheman, 1836) rýhonosec Lixus bardanae (Fabricius, 1787) rýhonosec Mogulones cynoglossi (Frauenfeld, 1866) nosatec Nanomimus circumscriptus (Aubé, 1864) nosatčík Neocoenorrhinus interpunctatus (Stephens, 1831) zobonoska Orthotomicus longicollis (Gyllenhal, 1827) lýkožrout Pachytychius sparsutus (Olivier, 1807) nosatec Pelenomus quadricorniger (Colonnelli, 1986) nosatec Phyllobius scutellaris L. Redtenbacher, 1849 listohlod Polydrusus corruscus Germar, 1824 listopas Polydrusus flavipes (De Geer, 1775) listopas Pseudomyllocerus sinuatus (Fabricius, 1801) nosatec Pteleobius kraatzii (Eichhoff, 1864) lýkohub tečkovaný Pteleobius vittatus (Fabricius, 1787) lýkohub jilmový Rhyncolus reflexus Boheman, 1838 nosatec Scolytus ensifer Eichhoff, 1881 bělokaz Scolytus kirschii Skalitzky, 1876 bělokaz Scolytus pygmaeus (Fabricius, 1787) bělokaz malý Scolytus scolytus (Fabricius, 1775) bělokaz jilmový

Curculionidae 6 Curculionidae 2, 13 Curculionidae 15 Nanophyidae 2, 6 Curculionidae 2, 13 Apionidae 15 Erirhinidae 15 Anthribidae 13 Anthribidae 2, 13 Curculionidae 15 Curculionidae 6 Curculionidae Nanophyidae 6 Attelabidae 2, 13 Curculionidae: Scolytinae Curculionidae 15 Curculionidae 6 Curculionidae 2, 13, 15 Curculionidae 13 Curculionidae 13 Curculionidae 2, 13, 15 Curculionidae: Scolytinae Curculionidae: Scolytinae Curculionidae 13 Curculionidae: Scolytinae Curculionidae: Scolytinae Curculionidae: Scolytinae Curculionidae: Scolytinae

M álo dotčený Acalles echinatus (Germar, 1824) Bagous subcarinatus Gyllenhal, 1836 Bagous tempestivus (Herbst, 1795) Ceutorhynchus pectoralis Weise, 1895 Curculio elephas (Gyllenhal, 1835) Cyphocleonus dealbatus (Gmelin, 1790) Datonychus arquata (Herbst, 1795) Echinodera hypocrita (Boheman, 1837)

krytonosec nosatec nosatec nosatec nosatec rýhonosec nosatec krytonosec

Curculionidae 13 Curculionidae 6 Curculionidae 6 Curculionidae 15 Curculionidae 13 Curculionidae 15 Curculionidae 6 Curculionidae 13


61

Enedreytes sepicola (Fabricius, 1792) Hylobius transversovittatus (Goeze, 1771) Larinus sturnus (Schaller, 1783) Platyrhinus resinosus (Scopoli, 1763) Scolytus multistriatus (Marsham, 1802) Tropideres albirostris (Schaller, 1783)

větevníček klikoroh rýhonosec větevníček bělokaz pruhovaný větevníček

Anthribidae 13 Curculionidae 6 Curculionidae 15 Anthribidae 13 Curculionidae: Scolytinae Anthribidae 13

Zdroje: Pfeffer & K nížek (1996), Strejček (1996), Benedikt & Strejček (2005), K nížek (2005), Trýzna & Strejček (2005), Benedikt et al. (2010)

Motýli – Lepidopter a Z území České republiky je známo asi 3 470 druhů motýlů (Laštůvka & Liška 2011 a pozdější nálezy). V republikovém červeném seznamu (Farkač et al. 2005) je zařazeno 337 druhů motýlů (asi 10 % naší fauny), z nichž bylo v zájmovém území zjištěno 67. Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje v různých kategoriích ohroženosti 36 druhů motýlů, z nichž bylo v území zaznamenáno 16. Do Červeného seznamu motýlů lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 31 druhů, z nichž 3 nejsou uvedeny v Červeném seznamu ČR. Dalších 42 druhů, které jsou sice většinou zařazeny v republikovém červeném seznamu nebo v seznamu zvláště chráněných druhů živočichů, je uvedeno v kategorii „Málo dotčený“, protože v území nejsou považovány za ohrožené. Přitom některé z nich jsou v oblasti lužních lesů běžné, jiné se vyskytují řídce nebo jsou jejich nálezy jen jednotlivé např. Cleoceris scoriacea, Eremobia ochroleuca, Drepana curvatula a Meganephria bimaculosa. Dva druhy motýlů vymizely z území již počátkem 20. století. Ohniváčka rdesnového (Lycaena helle) uvádí z okolí Lednice Zimmermann (1922). Ústup tohoto druhu byl patrně způsoben zánikem vhodných biotopů a postupným vymíráním izolovaných populací na jižním okraji areálu v širším území jižnější střední Evropy v průběhu 20. století. Martináček trnkový (Saturnia spini) je ze zájmového území (a celé ČR) uváděn naposled z roku 1915 (Gschwandner & R ebel 1919). Příčiny jeho náhlého vymizení v průběhu druhého desetiletí 20. století nejsou známé (ústup, resp. vymizení přitom postupně postihlo celé oblasti střední Evropy). Lepidopterologickému výzkumu oblasti Soutoku se v posledních dvou desetiletích intenzivně věnují zvláště J. Šumpich a J. Liška. V území byla zjištěna řada pozoruhodných druhů, které není důvod považovat za ohrožené, ale jsou často vzácné nebo dosahují v oblasti severního okraje svého areálu (viz např. Laštůvka & Šumpich 2008, Šumpich 2015, také Šumpich et al. 2011 a Liška et al. 2014). Z druhů vázaných na lužní les, příp. obecně na lužní biotopy, jsou to např. drobníček Bohemannia auriciliella (Joannis, 1908) (jediné známé místo výskytu ve střední Evropě je v oblasti Soutoku), drobníček Preisseckerův – Ectoedemia preisseckeri (Klimesch, 1941) (severní okraj areálu), klíněnka Phyllonorycter acaciella (Duponchel, 1843), třásníček Opostega spatulella (Herrich-Schäffer, 1855) (nejsevernější místo výskytu v Evropě), zdobníček Klimeschův – Pyroderces klimeschi Rebel, 1938 (severní okraj areálu), makadlovka Aristotelia subdecurtella (Stainton, 1859), obalečík Gynnidomorpha minimana (Caradja, 1916), molík Digitivalva valeriella (Snellen, 1878) (všechny tři druhy známé v ČR jen z oblasti Soutoku), molovenka Anthophila abhasica Danilevsky, 1969 (nejzápadnější výskyt), zavíječ Phycita meliella (Mann, 1864) (nejsevernější známý výskyt), krásněnka Deuterogonia pudorina (Wocke, 1857), zavíječ Aglossa signicostalis Staudinger, 1871 (dva velmi vzácné druhy s vazbou na staré stromy), obaleč Gynnidomorpha vectisana (Humphreys & Westwood, 1845), šedavka alpská – Apamea aquila Donzel, 1837 (druhý nález na našem území), na hrúdech se starými borovicemi jsou to mol Elatobia fuliginosella (Lienig & Zeller, 1946), krásněnka Decantha borkhausenii (Zeller, 1839) a Apatema whalleyi (Popescu-Gorj & Capuse, 1965), nebo obecně velmi vzácné druhy člunkovec Ypsolopha chazariella (Mann, 1866), zavíječ Nyctegretis triangulella Ragonot, 1901 a dřevobarvec hnědý – Lithophane semibrunnea (Haworth, 1809).

V ymizelý Lycaena helle (Denis & Schiffermüller, 1775) ohniváček rdesnový Saturnia spini (Denis & Schiffermüller, 1775) martináček trnkový

Lycaenidae 1, 5 Saturniidae 4, 14

Kriticky ohrožený Chamaesphecia palustris Kautz, 1927 Lacanobia splendens (Hübner, 1808) Parnassius mnemosyne (Linnaeus, 1758) Phengaris nausithous (Bergsträsser, 1779) Phengaris teleius (Bergsträsser, 1779) Spilosoma urticae (Esper, 1789)

62


nesytka bahenní můra svlačcová jasoň dymnivkový modrásek bahenní modrásek očkovaný přástevník kopřivový

Sesiidae 6 Noctuidae 6 Papilionidae 1 Lycaenidae 1, 5 Lycaenidae 1, 5 Erebidae 5, 6

Ohrožený Acronicta cuspis (Hübner, 1813) Gagitodes sagittatus (Fabricius, 1787) Malacosoma castrense (Linnaeus, 1758)

šípověnka olšinová zubočárník žluťuchový bourovec pryšcový

Noctuidae 2, 4 Geometridae 5, 6 Lasiocampidae 10

můra paprsčitá perleťovec fialkový kovolesklec totenový bourovec trnkový nesytka panonská přástevník angreštový ostruháček česvinový travařka ozdobná

Noctuidae 10 Nymphalidae Noctuidae 5 Lasiocampidae 1, 14 Sesiidae 5 Erebidae: Arctiinae Lycaenidae Noctuidae 10

nesytka ozdobná

Sesiidae 2

zavíječ perleťovec prostřední stužkonoska vrbová modrásek čičorkový píďalička bahenní

Pyralidae 2, 11 Nymphalidae 5 Erebidae 1, 3, 4 Lycaenidae 5 Geometridae 3, 6, 13

bourovec osikový pestrobarvec petrklíčový okáč medyňkový pabourovec jestřábníkový píďalka vachtová

Lasiocampidae 3, 4 Riodinidae 3, 5, 13 Nymphalidae Brahmaeidae 5 Geometridae 5, 6

pestrokřídlec podražcový

Papilionidae 1

světlopáska slézová

Noctuidae

blýskavka černá batolec červený batolec duhový černoproužka topolová okáč voňavkový soumračník slézový

Noctuidae Nymphalidae 1 Nymphalidae 1 Geometridae 2, 3 Nymphalidae Hesperiidae

hnědopáska alchymista jasnobarvec bělozářkový modrásek tolicový očkovec tmavý hřbetozubec jilmový srpokřídlec olšový hřbetozubec tmavoúhlý

Noctuidae Noctuidae Lycaenidae Geometridae 4 Notodontidae Drepanidae Notodontidae

travařka okrová

Noctuidae 10, 14

Zr anitelný Actinotia radiosa (Esper, 1804) Boloria euphrosyne (Linnaeus, 1758) Diachrysia zosimi (Hübner, 1822) Eriogaster catax (Linnaeus, 1758) Chamaesphecia hungarica (Tomala, 1901) Rhyparia purpurata (Linnaeus, 1758) Satyrium ilicis (Esper, 1779) Staurophora celsia (Linnaeus, 1758) Synanthedon mesiaeformis (Herrich-Schäffer, 1846)

Téměř ohrožený Aglossa signicostalis Staudinger, 1871 Argynnis adippe (Denis & Schiffermüller, 1775) Catocala electa (Vieweg, 1790) Cupido alcetas (Hoffmannsegg, 1804) Eupithecia pygmaeata (Hübner, 1799) Gastropacha populifolia (Denis & Schiffermüller, 1775) Hamearis lucina (Linnaeus, 1758) Hipparchia fagi (Scopoli, 1763) Lemonia dumi (Linnaeus, 1761) Orthonama vittata (Borkhausen, 1794) Zerynthia polyxena (Denis & Schiffermüller, 1775)

M álo dotčený Acontia lucida (Hufnagel, 1766) Amphipyra livida (Denis & Schiffermüller, 1775) Apatura ilia (Denis & Schiffermüller, 1775) Apatura iris (Linnaeus, 1758) Boudinotiana puella (Esper, 1787) Brintesia circe (Fabricius, 1775) Carcharodus alceae (Esper, 1780) Catephia alchymista (Denis & Schiffermüller, 1775) Cleoceris scoriacea (Esper, 1789) Cupido decoloratus (Staudinger, 1886) Cyclophora pendularia (Clerck, 1759) Dicranura ulmi (Denis & Schiffermüller, 1775) Drepana curvatula (Borkhausen, 1790) Drymonia obliterata (Esper, 1785) Eremobia ochroleuca (Denis & Schiffermüller, 1775)


63

Ethmia pusiella (Linnaeus, 1758) Euplagia quadripunctaria (Poda, 1761) Gastropacha quercifolia (Linnaeus, 1758) Hyles euphorbiae (Linnaeus, 1758) Hyles gallii (Rottemburg, 1775) Iphiclides podalirius (Linnaeus, 1758) Leptidea sinapis (Linnaeus, 1758) Lithosia quadra (Linnaeus, 1758) Lycaena alciphron (Rottemburg, 1775) Lycaena dispar (Haworth, 1802) Marumba quercus (Denis & Schiffermüller, 1775) Meganephria bimaculosa (Linnaeus, 1767) Minois dryas (Scopoli, 1763) Nascia cilialis (Hübner, 1796) Ostrinia palustralis (Hübner, 1796) Papilio machaon Linnaeus, 1758 Pelosia obtusa (Herrich-Schäffer, 1852) Perizoma lugdunaria (Herrich-Schäffer, 1855) Phragmataecia castaneae (Hübner, 1790) Phragmatiphila nexa (Hübner, 1808) Polyommatus daphnis (Denis & Schiffermüller, 1775) Proserpinus proserpina (Pallas, 1772) Saturnia pyri (Denis & Schiffermüller, 1775) Satyrium acaciae (Fabricius, 1787) Satyrium spini (Denis & Schiffermüller, 1775) Satyrium w-album (Knoch, 1782) Synanthedon andrenaeformis (Laspeyres, 1801)

skvrnuška pomněnková přástevník kostivalový bourovec ovocný lišaj pryšcový lišaj svízelový otakárek ovocný bělásek hrachorový lišejníkovec čtveroskvrnný ohniváček modrolesklý ohniváček černočárný

Elachistidae: Ethmiinae Erebidae Lasiocampidae Sphingidae 1, 10 Sphingidae Papilionidae 1 Pieridae Erebidae Lycaenidae 5 Lycaenidae 1, 2, 5, 6

lišaj dubový pestroskvrnka dvouskvrnná okáč ovsový zavíječ zavíječ bahenní otakárek fenyklový lišejníkovec bažinný píďalka nadmuticová drvopleň rákosový rákosnice ostřicová

Sphingidae 1 Noctuidae 14 Nymphalidae 10 Crambidae 4, 6 Crambidae 5, 6 Papilionidae 1, 2 Erebidae 6 Geometridae 4, 6 Cossidae 6 Noctuidae 1, 3, 4, 6

modrásek hnědoskvrnný lišaj pupalkový martináč hrušňový ostruháček kapinicový ostruháček trnkový ostruháček jilmový nesytka tušalajová

Lycaenidae Sphingidae 1 Saturniidae 1 Lycaenidae Lycaenidae Lycaenidae Sesiidae

Zdroje: Gschwandner & R ebel (1919), Zimmermann (1922), Laštůvka (1994), Beneš et al. (2002), Farkač et al. (2005), Šumpich et al. (2006, 2011), Laštůvka & Šumpich (2008), Laštůvka & Liška (2011), Šumpich (2015), J. Liška, J. Šumpich, nepubl. údaje

Dvoukřídlí – Dipter a Z území České republiky je známo asi 8 000 druhů dvoukřídlých. Do Červeného seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je zařazeno 936 druhů dvoukřídlých (asi 12 % naší fauny; Barták 2005), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zjištěno asi 70 (počet je přibližný, protože výskyt mnoha druhů nebyl sledován nebo není jasné, zda se publikované nálezy vztahují k lužnímu lesu) (Rozkošný & Vaňhara 1998, 1999, Bosák 1999, Rozkošný 1999). Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje jediný druh dvoukřídlých, který v lužním lese BR Dolní Morava nebyl zjištěn. Do Červeného seznamu dvoukřídlých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 71 druhů.

V ymizelý Liosarcophaga tuberosa (Pandellé, 1896) Odontomyia annulata Meigen, 1822 Planetella billoti (Kieffer, 1909)

masařka bráněnka bejlomorka

Sarcophagidae Stratiomyidae Cecidomyiidae

Kriticky ohrožený Agathomyia collini Verrall, 1901 stlačenka Agathomyia sexmaculata (von Roser, 1840) stlačenka

64


Platypezidae Platypezidae

Anticheta obliviosa Enderlein, 1939 Berkshiria hungarica (Kertész, 1923) Lepiseodina tristis (Meigen, 1830) Mesembrinus peregrinus (Loew, 1846) Myorhina villeneuvei (Böttcher, 1912) Rachispoda tuberosa (Duda, 1938) Rainieria latifrons (Loew, 1870) Trichomyia urbica Haliday in Curtis, 1839 Xanthogramma laetum (Fabricius, 1794)

vláhomilka bráněnka koutule pestřenka masařka mrvnatka štíhlonožka koutule pestřenka

Sciomyzidae Stratiomyidae Psychodidae Syrphidae Sarcophagidae Sphaeroceridae Micropezidae Psychodidae Syrphidae

Anagnota major Roháček & Freidberg, 1993 hloubilka Bradysia reflexa Tuomikoski, 1960 smutnice Bradysia trispinifera Mohrig & Krivosheina, 1979 smutnice Caliprobola speciosa (Rossi, 1790) pestřenka Ceriana conopsoides (Linnaeus, 1758) pestřenka Craneiobia corni (Giraud, 1863) bejlomorka Eumerus ornatus Meigen, 1822 cibulovka Ferdinandea ruficornis (Fabricius, 1775) pestřenka Jovamormia caliginosa (Eaton, 1893) koutule Laphria aurea (Fabricius, 1794) roupec Lasioptera arundinis Schiner, 1854 bejlomorka Oxycera nigricornis Olivier, 1812 bráněnka Oxycera terminata Meigen, 1822 bráněnka Panimerus goetghebueri (Tonnoir, 1919) koutule Phytosciara macrotricha (Lengersdorf, 1926) smutnice Seri obscuripennis (Oldenberg, 1916) stlačenka Stratiomys chamaeleon (Linnaeus, 1758) bráněnka

Anthomyzidae Sciaridae

Ohrožený

Sciaridae Syrphidae Syrphidae Cecidomyiidae Syrphidae Syrphidae Psychodidae Asilidae Cecidomyiidae Stratiomyidae Stratiomyidae Psychodidae Sciaridae Platypezidae Stratiomyidae

Zr anitelný Agathomyia falleni (Zetterstedt, 1819) Anasimyia lineata (Fabricius, 1787) Anasimyia transfuga (Linnaeus, 1758) Anastoechus nitidulus (Fabricius, 1794) Anthrax aethiops (Fabricius, 1781) Anthrax trifasciatus Meigen, 1804 Atrichobrunettia graeca Ježek & Goutner, 1993 Atrichobrunettia ionica Wagner, 1984 Bombylius fulvescens Wiedemann in Meigen, 1820 Borborillus uncinatus (Duda, 1923) Borborillus vitripennis (Meigen, 1830) Brachyopa bicolor (Fallén, 1817) Brachyopa pilosa Collin, 1939 Eumerus sogdianus Stackelberg, 1952 Hyalurgus tomostethi Čepelák, 1963 Liopygia crassipalpis (Macquart, 1839) Lomatia lachesis Egger, 1859 Lonchoptera scutellata Stein, 1890 Merodon avidus (Rossi, 1790)

stlačenka pestřenka pestřenka dlouhososka dlouhososka dlouhososka koutule koutule

Platypezidae Syrphidae Syrphidae Bombyliidae Bombyliidae Bombyliidae Psychodidae Psychodidae

dlouhososka mrvnatka mrvnatka pestřenka pestřenka cibulovka kuklice masařka dlouhososka mušenka pestřenka

Bombyliidae Sphaeroceridae Sphaeroceridae Syrphidae Syrphidae Syrphidae Tachinidae Sarcophagidae Bombyliidae Lonchopteridae Syrphidae


65

Microdon mutabilis (Linnaeus, 1758) Milichia ludens (Wahlberg, 1847) Odontomyia argentata (Fabricius, 1794) Odontomyia ornata (Meigen, 1822) Opacifrons moravica (Roháček, 1975) Paraclusia tigrina (Fallén, 1820) Paragus albifrons (Fallén, 1817) Paralimosina subcribrata (Roháček, 1977) Parhelophilus versicolor (Fabricius, 1794) Phaonia rufipalpis (Macqart, 1835) Phthiria gaedii Wiedemann in Meigen, 1820 Phyllomyza longipalpis (Schmitz, 1924) Platypeza aterrima Walker, 1836 Platypeza fasciata Meigen, 1804 Protoclythia rufa (Meigen, 1830) Rachispoda cilifera (Rondani, 1880) Rachispoda lugubrina (Zetterstedt, 1847) Rainieria calceata (Fallén, 1820) Stratiomys longicornis (Scopoli, 1763) Stratiomys singularior (Harris, 1776) Tanypeza longimana Fallén, 1820

pestřenka zavalitka bráněnka bráněnka mrvnatka různatka pestřenka mrvnatka pestřenka slunilka dlouhososka zavalitka stlačenka stlačenka stlačenka mrvnatka mrvnatka štíhlonožka bráněnka bráněnka dlouhatka hnědá

Syrphidae Milichiidae Stratiomyidae Stratiomyidae Sphaeroceridae Clusiidae Syrphidae Sphaeroceridae Syrphidae Muscidae Bombyliidae Milichiidae Platypezidae Platypezidae Platypezidae Sphaeroceridae Sphaeroceridae Micropezidae Stratiomyidae Stratiomyidae Tanypezidae

Zdroje: Rozkošný & Vaňhara (1998, 1999), Bosák (1999), Rozkošný (1999), Barták (2005)

Blanokřídlí – Hymenopter a Z území České republiky je známo asi 6 800 druhů blanokřídlých (K. Holý, nepubl.). V Červeném seznamu bezobratlých České republiky (Farkač et al. 2005) je uvedeno 113 druhů širopasých blanokřídlých (asi 19 % naší fauny; M acek 2005), z nichž byly v lužním lese BR Dolní Morava zjištěny 3 (Pádr 1995), a 766 druhů žahadlových blanokřídlých (v té době asi 57 % naší fauny) (Bezděčka 2005, Straka 2005), z nichž bylo v lužním lese BR Dolní Morava zatím zjištěno 50 druhů. Ve vyhlášce č. 395/1992 Sb. je jako silně ohrožený uveden pouze pačmelák cizopasný (Bombus rupestris; uveden jako Psithyrus rufipes) a jako ohrožené druhy jsou uvedeni pouze mravenci rodu Formica a čmeláci rodu Bombus (obojí bez druhové specifikace). Z těch bylo v lužním lese BR Dolní Morava zaznamenáno 10 druhů mravenců rodu Formica a 7 druhů čmeláků a pačmeláků rodu Bombus. Celkově se na zájmové území vztahuje pouze práce Rozkošného & Vaňhary (1995), ve které je však většina druhů zaznamenána z oblasti Pavlovských vrchů. Stejně tak je tomu i v dalších faunistických pracích. Publikovaných nálezů z vlastního území lužních lesů je bohužel poskrovnu. Svědčí o tom i fakt, že počet sbírkově a literárně doložitelných údajů se týká pouze asi 200 druhů. Celkový odhad reálného počtu druhů je ale minimálně dvojnásobný. Dosud zde taky neproběhl žádný ucelený hymenopterologický výzkum, takže údaje jsou omezeny jen na sporadické návštěvy jednotlivců, které ale nelze považovat za bezvýznamné. Tímto způsobem byla v zájmovém území zjištěna přítomnost většiny druhů. Z druhů vázaných na lužní les jsou to např. mravenec lužní (Liometopum microcephalum), kutík mravenčí (Tracheliodes curvitarsis) a kutík Tracheliodes varus (u všech nejsevernější místo výskytu v Evropě). Jediný druh, zařazený v kategorii „Vymizelý“, kutík Guichardův (Crossocerus guichardi) byl dochován z larev R. Bláhou v roce 1973 a o rok později byl zaznamenán jeden jedinec u Vyškova (Ř íha 2011). Od té doby nebyl v České republice zaznamenán. Do Červeného seznamu blanokřídlých lužního lesa BR Dolní Morava je zařazeno 55 druhů. Deset z nich bylo z České republiky publikováno až po vydání Červeného seznamu ČR a nejsou v něm tedy uvedeny. Dalších 28 druhů, které jsou zařazeny v republikovém červeném seznamu nebo v seznamu zvláště chráněných druhů živočichů, je uvedeno v kategorii „Málo dotčený“, protože v území nejsou považovány za ohrožené. Zde jsou taky uvedeny některé druhy s málo známým rozšířením, které byly publikovány z naší republiky teprve nedávno (např. Straka et al. 2015), ale nelze je považovat za ohrožené.

66


V ymizelý Crossocerus guichardi Leclercq, 1972

kutík Guichardův

Crabronidae 2, 11

žirafík páskovaný kutivka Wüsteneova hrabalka rakouská kutík černonártý zlatěnka slovenská zlatěnka ploskočelka ploskočelka žahalka obrovská stopčík Beaumontův hrabalka

Ampulicidae 12, 14 Crabronidae 15 Pompilidae Crabronidae 11 Chrysididae 15 Chrysididae 2 Halictidae 2 Halictidae Scoliidae 2, 11, 16 Crabronidae 2, 6 Pompilidae 2, 16

pískorypka mravenec podzemní kutík ostroramenný kutík lužní kutík hrabavý kutík rýhovaný hrabalka dlouhotrnná mravenec Forelův zednice dvouzubá maskonoska zlatěnka zlatěnka kýlnatá hrnčířka ulitová rejdilka klamavá kutěnka odlišná kutík rakouský žahalka šestiskvrnná včelák evropský

Andrenidae Formicidae 13, 14 Crabronidae 2, 11, 12, 13 Crabronidae 3, 11 Crabronidae 11 Crabronidae 11 Pompilidae Formicidae 1 Megachilidae 11 Colletidae Chrysididae Chrysididae 15 Vespidae Crabronidae 11 Crabronidae 11, 13 Crabronidae 11 Scoliidae 15 Crabronidae 10, 15

kutík mravenčí kutík

Crabronidae 3 Crabronidae 2, 3, 16

hrnčířka mravenec toulavý kuželitka rudořitná kutík lesní kutík sourodý kutík zdobený hrnčířka skvrnitá hrnčířka čtyřpásá zlatěnka indigová zlatěnka tyrkysová zlatěnka

Vespidae Formicidae Megachilidae 15 Crabronidae 11 Crabronidae 11 Crabronidae 11 Vespidae 15 Vespidae 13 Chrysididae 3 Chrysididae 13, 14 Chrysididae 3, 9, 11

Kriticky ohrožený Ampulex fasciata Jurine, 1807 Didineis wuestneii Handlirsch, 1888 Dipogon austriacus Wolf, 1964 Ectemnius nigritarsus (Herrich-Schäffer, 1841) Hedychridium krajniki Balthasar, 1946 Chrysis subsinuata Marquet, 1879 Lasioglossum crassepunctatum (Blüthgen, 1923) Lasioglossum griseolum (Morawitz, 1872) Megascolia maculata maculata (Drury, 1773) Mimumesa beaumonti (Van Lith, 1949) Poecilagenia sculpturata (Kohl, 1898)

Ohrožený Andrena paucisquama Noskiewicz, 1924 Aphaenogaster subterranea (Latreille, 1798) Crossocerus acanthophorus Kohl, 1892 Crossocerus walkeri (Shuckard, 1837) Ectemnius fossorius (Linnaeus, 1758) Ectemnius rugifer (Dahlbom, 1845) Evagetes pectinipes (Linnaeus, 1758) Formica foreli Bondroit, 1918 Hoplosmia bidentata (F. Morawitz, 1876) Hylaeus cardioscapus Cockerell, 1924 Chrysis grohmanni Dahlbom, 1854 Chrysis inaequalis Dahlbom, 1845 Leptochilus alpestris (Saussure, 1856) Nitela fallax Kohl, 1883 Polemistus abnormis (Kohl, 1888) Rhopalum austriacum (Kohl, 1899) Scolia sexmaculata (Müller, 1766) Tachytes panzeri Dufour, 1841 Tracheliodes curvitarsis (Herrich-Schäffer, 1841) Tracheliodes varus (Panzer, 1799)

Zr anitelný Alastor mocsaryi (André, 1884) Camponotus vagus (Scopoli, 1763) Coelioxys echinata Förster, 1853 Crossocerus binotatus Lepeletier & Brullé, 1835 Crossocerus congener (Dahlbom, 1844) Ectemnius lituratus (Panzer, 1804) Euodynerus notatus ( Jurine, 1807) Euodynerus quadrifasciatus (Fabricius, 1793) Chrysis indica Schrank, 1804 Chrysis iris Christ, 1791 Chrysis pseudobrevitarsis Linsenmaier, 1951


67

Chrysis ragusae DeStephani, 1888 Chrysis sybarita Förster, 1853 Liometopum microcephalum (Panzer, 1798) Macrophya teutona (Panzer, 1799) Miscophus bicolor Jurine, 1807 Panurginus labiatus Eversmann, 1852 Paramyrmosa brunnipes (Lepelletier, 1845) Pison atrum Spinola, 1808 Rhadinocerea micans (Klug, 1816) Stelis signata (Latreille, 1809) Trypoxylon kolazyi Kohl, 1893 Xiphydria prolongata (Fourcroy, 1785)

zlatěnka zlatěnka mravenec lužní pilatka rejdilka dvoubarvá bělonoska šedivková mravenka rezavá dřevovrtka černá pilatka temnička skvrnitá dřevovrtka Kolazyova pilovrtka

Chrysididae 2 Chrysididae 13, 14 Formicidae 3 Tenthredinidae Crabronidae Andrenidae Mutillidae Crabronidae 2, 15 Tenthredinidae Megachilidae Crabroniae 11 Xiphydriidae

vosilka mámená pačmelák český čmelák skalní čmelák hájový čmelák rolní pačmelák cizopasný čmelák zemní pačmelák panenský kutík pavézový kružilka pestrá hrabalka lesklá mravenec stříbřitý mravenec stepní mravenec otročící mravenec množivý mravenec travní mravenec lesní mravenec mravenec loupeživý mravenec zlatěnka zlatěnka zlatěnka zlatěnka stopčík Chevrierův kutík kyjonohý kutilka jižní dřevovrtka

Crabronidae 10, 15 Apidae 1, 2 Apidae 1, 2 Apidae 1, 2 Apidae 1, 2 Apidae 1, 2 Apidae 1, 2 Apidae 1, 2 Crabronidae 11 Crabronidae Pompilidae Formicidae 1, 2 Formicidae 1, 2 Formicidae 1, 2 Formicidae 1, 2 Formicidae 1, 2 Formicidae 1, 2 Formicidae 1, 2 Formicidae 1, 2 Formicidae 1, 2 Chrysididae 2, 11 Chrysididae 2, 11 Chrysididae 2, 11 Chrysididae 2, 11 Crabronidae Crabronidae Sphecidae 15 Crabronidae

M álo dotčený Argogorytes mystaceus (Linnaeus, 1761) Bombus bohemicus Seidl, 1837 Bombus lapidarius (Linnaeus, 1758) Bombus lucorum (Linnaeus, 1761) Bombus pascuorum (Scopoli, 1763) Bombus rupestris (Fabricius, 1793) Bombus terrestris (Linnaeus, 1758) Bombus vestalis (Fourcroy, 1785) Crossocerus cetratus (Shuckard, 1837) Dinetus pictus (Fabricius, 1793) Dipogon subintermedius (Magretti, 1886) Formica cinerea Mayr, 1853 Formica cunicularia Latreille, 1798 Formica fusca Linnaeus, 1758 Formica polyctena Förster, 1850 Formica pratensis Linnaeus, 1758 Formica rufa Linnaeus, 1758 Formica rufibarbis Fabricius, 1793 Formica sanquinea Linnaeus, 1758 Formica truncorum Fabricius, 1804 Chrysis comta Förster, 1853 Chrysis corusca Valkeila, 1971 Chrysis mediadentata Linsenmaier, 1951 Chrysis subcoriacea Linsenmaier, 1959 Psenulus chevrieri (Tournier, 1889) Rhopalum clavipes (Linnaeus, 1758) Sceliphron destillatorium (Illiger, 1807) Trypoxylon beaumonti Antropov, 1991

Zdroje: Bezděčka (1995, 2005), Farkač et al. (2005), M acek (1995), Pádr (1995), Rozkošný & Vaňhara (1995), Straka (2005), Bogusch et al. (2007, 2009, 2011), Tyrner et al. (2010), Ř íha (2011, 2014), Straka et al. (2015), K. Holý, M. Říha a J. Straka, nepubl. údaje

68


Char akteristiky v ybr aných druhů


69

Pijavka lékařská

CR

Hirudo medicinalis Linnaeus, 1758 Arhynchobdellida, pijavkovití (Hirudinidae) Charakteristika Pijavka lékařská patří k našim velkým druhům pijavek, může dosahovat délky 18 cm. Přední a zadní konec těla jsou opatřeny přísavkami. Základní zbarvení dorsální strany těla tvoří zelená, na které jsou výrazné oranžové pruhy s černými skvrnami. Břišní strana je zbarvena variabilně, mezi bočními tmavými pruhy jsou výrazné skvrny, které mohou být světlé, mramorované nebo převážně tmavé se světlými skvrnami.

Biologie a Biotop V ústní přísavce pijavky lékařské se nachází ústní otvor se třemi čelistmi ve tvaru „Y“, které prořezávají kůži hostitele. Pijavka je hematofág a živí se krví obratlovců. Mladí jedinci nejsou schopni proříznout kůži savců a živí se na obojživelnících, proto je pro výskyt pijavky naprosto nezbytná přítomnost obojživelníků. Dospělé pijavky sají krev obojživelníků, savců a ptáků, případně ryb. Po nasycení krví pijavka několikanásobně zvýší svoji hmotnost a je schopna velmi dlouhou dobu přežít bez potravy, může to být více než rok. Pijavka se vyskytuje v rozmanitých ekologických podmínkách od nížin po pahorkatiny. Preferuje menší stojaté vody s bahnitým substrátem, jejichž litorál je bohatě zarostlý rostlinami. Obývá vody všech trofických stupňů (také silně eutrofizované a dystrofní), nevadí jí ani nízký obsah rozpuštěného kyslíku. Velmi důležitá je přítomnost litorální vegetace, která pijavkám skýtá úkryt před predátory a substrát pro život. Vegetace příznivě ovlivňuje teplotní režim, úživnost a koloběh prvků. Na porosty jsou často vázáni i rozmnožující se obojživelníci, nebo ptačí hnízda, která jsou dalším vhodným habitatem. Mladé líhnoucí se pijavky navíc potřebují mírně se svažující břehy bez kolísání hladiny. Dospělcům kolísání hladiny nevadí, přežijí i déle trvající vyschnutí v řádu měsíců.

Rozšíření a Výskyt Pijavka lékařská se vyskytuje po celém území Evropy, nejzápadněji její areál zasahuje do Velké Británie, v Irsku je považována za vyhynulou. Nejseverněji se vyskytuje v Norsku a Švédsku, nejvýchodněji v pohoří Altaj. Díky příhodným podmínkám je nejhojnější v Polsku, Nizozemí a Litvě. Z mnoha oblastí, jako je například Balkán, chybí data, někdy může být zaměňována s podobnými druhy Hirudo verbana Carena, 1820 a H. orientalis Utevsky & Trontelj, 2005. V České republice byla ještě na počátku 20. století běžným druhem v nížinách povodí Moravy a Labe. V současnosti je potvrzeno v ČR pouhých 13 lokalit na jižní a severní Moravě, v jižních Čechách a Polabí, na kterých se vykytuje ve velmi nízkých abundancích. V zájmovém území byl její výskyt prokázán na několika lokalitách: Lednické rybníky, NPP Pastvisko u Lednice, PP Jezírko Kutnar a Sekulská Morava u Lanžhota.

Ohrožení a ochrana K mizení pijavky lékařské v České republice výrazně přispěl úbytek vhodných biotopů, ke kterému došlo kvůli odvodňování krajiny a vysoušení bažin. Dalším důvodem jsou necitlivé zásahy do biotopů, jako je například ničení litorální vegetace, odstraňování substrátu, zvýšená intenzita využívání krajiny, rozsáhlé meliorace, intenzifikace rybníkářství atp. Lokální ohrožení pijavky lékařské způsobil i nadměrný sběr v 19. století pro lékařské účely. Zdroje: Wilkin & Scofield (1991), A rnold (1993), Davies & McL oughlin (1996), Košel (1999), Lakatos et al. (1999), Grosser (2003), Schenková & Košel (2005), Zbikowski & Kobak (2007), Buczynski et al. (2008, 2014), Jueg (2009), Koperski (2009), Schenková et al. (2009), Sychra & Schenková (2009), Strakošová (2010, 2012), Utevsky et al. (2010), IUCN (2013)

70



71

Svinutec sedmitočný

CR

Anisus septemgyratus (Rossmässler, 1835) plži (Gastropoda), okružákovití (Planorbidae) Charakteristika Okrouhlá, velmi hustě vinutá ulita dosahuje velikosti 8 mm (obr. 1).

Biologie a Biotop Uvedený druh žije v nížinách v říčních ramenech a tůních s proměnlivou hladinou. Vyskytuje se v břehové zóně na vegetaci nebo volné vodě.

Rozšíření a výskyt Svinutec stočený je palearktický druh, obývající většinu Evropy, Středomoří i s Krétou, Madeiru a Alžírsko, dále Island, Kavkazskou oblast, Turkestan a Sibiř. V České republice patří k teprve nedávno zjištěným druhům, jeho výskyt je omezen na nivu dolních úseků Dyje a Moravy.

ohrožení a ochrana Druh je ohrožen regulacemi vodních toků a znečištěním. Zdroje: L ožek (1956), Beran (2002), Beran & Horsák (2002), Horsák et al. (2013)

Svinutec tenký

CR

Anisus vorticulus (Troschel, 1834) plži (Gastropoda), okružákovití (Planorbidae) Charakteristika Ulita je velmi terčovitá s téměř plochým kotoučem a mírně prohnutou spodní stranou, velmi tenkostěnná a průsvitná, barvy světle až hnědavě rohové. Oproti ostatním příslušníkům rodu má tento druh nejdrobnější ulitu, jež dosahuje nejvýše 6 mm (obr. 2).

Biologie a biotop Tento druh se živí nárosty řas a odumřelými částmi rostlin. Jeho biotopem jsou hlavně hustě zarostlé tůně v nivách velkých řek.

Rozšíření a Výskyt Jde o eurosibiřský druh, v ČR velmi vzácný. Dříve byl typický pro tůně v Polabí a Pomoraví. V současné době je známý z omezeného počtu nalezišť v Polabí, Poodří, dolním Pomoraví a Podyjí. Uspokojivější situace je pouze v zájmovém území, kde se vyskytuje v NPR Pastvisko, na Nejdeckých loukách, v PR Stibůrkovská jezera a na více místech v oblasti Soutoku.

ohrožení a ochrana Regulace velkých toků způsobuje zánik vhodných stanovišť, zbývající biotopy jsou negativně ovlivněny eutrofizací a znečištěním. Druh lze podpořit odbahněním tůní s potenciálním nebo reálným výskytem a tvorbou nových tůní. Zdroje: Beran (1997, 1998, 2002, 2010a, 2015), Beran & Horsák (1998), Horsák et al. (2013)

72



73

Bahnivka nadmutá

CR

Bithynia leachi (Sheppard, 1823) plži (Gastropoda), bahnivkovití (Bithyniidae) Charakteristika Vejčitě kuželovitá, jemně rýhovaná ulita barvy světle rohové, u dospělých jedinců dosahuje výšky 7 mm. Předožábrý plž, vyznačující se nitkovitými tykadly. Tělo je tmavě zbarveno a je poseto množstvím žlutooranžových skvrn.

Biologie a Biotop Živí se částmi rostlin a možná i filtrací planktonu. Je odděleného pohlaví (gonochorista), samice snáší kokony vajíček uspořádaných ve dvou až třech řadách. Tento druh je velmi odolný proti vyschnutí vody a může přežít v nepříznivých podmínkách až 9 měsíců ve stavu anabiózy. Délka života se odhaduje na 1–2 roky. Obývá okraje hustě zarostlých tůní, mrtvých ramen a pomalu tekoucích kanálů v lužních lesích.

Rozšíření a výskyt Palearktický druh. V ČR byl dříve znám jen z okolí Lednice. Nověji byl nalezen v okolí Kostic, Hlohovce, Tvrdonic a v oblasti Soutoku.

ohrožení a ochrana Je ohrožen přirozeným zarůstáním a zazemňováním vhodných tůní a tím jejich zánikem, po regulaci řek nové biotopy nevznikají. Novým náhradním biotopem se mohou stát pomalu tekoucí zavodňovací kanály. Početnost tohoto i dalších druhů může podpořit tvorba nových mělkých tůní. Zdroje: Beran (1998, 2002), Beran & Horsák (1998, 2009), Horsák et al. (2013)

Zubovec dunajský

CR

Theodoxus danubialis (C. Pfeiffer, 1828) plži (Gastropoda), zubovcovití (Neritidae) Charakteristika Předožábrý plž, jehož ulita dosahuje délky 12,5 mm; je poměrně silná, polovejčitá s rovnou ústní stranou. Povrch ulity je jemně rýhován. Její barva je světle šedozelená, žlutozelená až oranžově rohová s černými ostře vlnitými příčnými proužky, šířka 9–13 mm, výška 4–5 mm.

Biologie a biotop Druh je odděleného pohlaví. Žije na kamenech a jiných předmětech ve větších řekách a proniká i do menších nížinných toků. Živí se nárosty na kamenech.

Rozšíření a Výskyt Mediteránně-balkánský druh. V ČR byl dříve znám z míst dnešních Novomlýnských nádrží (okolí Dolních Věstonic a Šakvic), v současnosti se vyskytuje v Kyjovce před ústím do Dyje a recentně byl zjištěn poměrně početně v nejspodnějším úseku Dyje mezi zámečkem Lány a soutokem s Moravou.

ohrožení a ochrana Druh je ohrožen regulacemi a znečištěním toků. Zdroje: Beran (1998, 2002, 2010b), Beran & Horsák (1998), Horsák et al. (2013)

74



75

Stepník rudý

CR

Eresus kollari Rossi, 1846 pavouci (Araneae), stepníkovití (Eresidae) Charakteristika Středně velcí pavouci s výrazným pohlavním dimorfismem. Samci jsou výrazně dvoubarevní, mají červený zadeček se 4–6 výraznými černými skvrnami. Samice jsou černé (obr. 1, 2). Velmi podobný, nedávno popsaný stepník moravský (E. moravicus Řezáč in Řezáč, Pekár & Johannesen, 2008) se liší posledními dvěma páry noh samců, které jsou celé červené (obr. 3), a výrazně žlutým čelem samic. Velikostně se oba druhy v případě samců neliší (5–10 mm), zatímco samice jsou zřetelně odlišné – samice s. moravského měří 13–16 mm, s. rudého 8–13 mm.

Biologie a Biotop Stepníci se vyskytují na stepních a lesostepních biotopech, včetně písčin. Syntopický výskyt není příliš častý, ale kvůli rozdílné fenologii se nemohou křížit. Samci s. rudého se vyskytují především v podzimních měsících, zatímco samci s. moravského na jaře. Oba druhy potřebují rozvolněný trávník bez zapojeného drnu, vyhovují jim porosty trsnatých trav, jako jsou různé druhy kostřav (Festuca spp.). Juvenilní stadia a samice si vytvářejí relativně mělké chodby, které někdy směřují pod kameny či do trsů zmíněných travin. Celá chodba je vystlána pavučinou, kde přední, lapací část, bývá pokryta detritem a nestravitelnými zbytky potravy (krovky brouků, tělní články mnohonožek). Lapací část je vybavena kribelátním vlášením, tedy velmi jemnou strukturou „zamotaných“ vláken bez lepu, na které se zachycují různé druhy hmyzu. Samci po posledním svleku vylézají z nor a aktivně vyhledávají samice, s. rudý na podzim a s. moravský na jaře. Toto vyhledávání probíhá dle podmínek až měsíc. Samice po kopulaci klade kokon a o ten se stará. V případě, že nedojde ke kopulaci, je u stepníků prokázáno dospělostní svlékání. Poté, co se vylíhnou mláďata a zkonzumují vaječný vak, začnou konzumovat tělo samice, která posléze hyne (matrofágie). Mláďata se šíří aeronauticky, ale nejsou schopna překonat velké vzdálenosti a většinou oba druhy vytvářejí kolonie. Jejich stanoviště často zahrnují plochy velikosti jednotek metrů čtverečních.

Rozšíření a Výskyt Areál stepníka rudého sahá od západní Evropy (Španělsko) přes Altaj po Novosibirsk. V Evropě není znám z Britských ostrovů a Skandinávie. Stepník moravský je druh panonské oblasti, severního Balkánu a teplé části rakouských Alp. Výskyt obou druhů v České republice shrnují Ř ezáč & Kubcová (2002). Stepník rudý se vyskytuje v termofytiku celé České republiky, s. moravský je znám pouze z jižní Moravy, nejseverněji je uváděn z Tišnovska. Nárůst či úbytek populací je velmi těžké sledovat. V posledních letech dochází díky intenzivnímu průzkumu celé řady chráněných území k nárůstu známých míst výskytu, nikoli však v důsledku šíření těchto druhů. Ve sledované oblasti byly oba druhy zjištěny pouze na hrúdech v oboře Soutok.

ohrožení a ochrana Oba druhy stepníků jsou ohroženy zarůstáním jejich stanovišť. Proto naše populace přežívají na místech, kde je sukcese blokována expozicí či nedostatkem živin. Populace na hrúdech je vázána na řídké trávníky, které jsou limitovány živinami a specifickým režimem písečného podkladu. Je tedy nutné nedopustit zapojení stromového a keřového patra v místech potenciálního i ověřeného výskytu obou druhů. O vlivu kosení nejsou k dispozici dostatečné informace. Obecně se uvádí, že oba druhy, stejně jako sklípkánci, nesnášejí disturbance, což ovšem přímo odporuje jejich výskytu na historicky prokazatelně pasených stanovištích (např. Sv. Kopeček u Mikulova a celé bradlo Pavlovských vrchů). Vzhledem k sedentárnímu způsobu života a relativně malé hloubce nor jsou oba druhy negativně ovlivňovány vypalováním. Stav populací v zájmovém území je pravděpodobně stabilní, ale nepočetné populace obou druhů, obývající velmi malé plošky, mohou být ohroženy zarůstáním a nerůznějšími terénními zásahy. Zdroje: Buchar & Růžička (2002), Ř ezáč & Kubcová (2002), Růžička & Buchar (2005), Růžička (2005), Ř ezáč et al. (2008), Kůrka et al. (2015), Ř ezáč et al. (2015)

76



77

Slíďák písečný VU Arctosa perita (Latreille, 1799) pavouci (Araneae), slíďákovití (Lycosidae) Charakteristika Středně velký druh slíďáka (samec 6,5–8 mm, samice 8–9 mm). Samec je drobnější a celkově štíhlejší. Charakteristické je relativně pestré zbarvení (žlutavé a oranžové skvrnky na světlém podkladu), které však funguje jako skvělé krycí zbarvení na písčitém podkladu.

Biologie a Biotop Typický psamofilní druh. Přezimují jako dospělci v uzavřené noře, kterou si vytvářejí vždy na volném nezarostlém písku. Na jaře s prvním jarními dny vylézají ven. Kopulace probíhá pravděpodobně v norách, které využívají v jarních měsících především samičky. Při zamračené obloze vyhledávají různé druhy úkrytu (spadané listy, volně ložené kameny). Samička nosí od začátku května na snovacích bradavkách připředený kokon s vajíčky. Nejmladší juvenilní jedinci se dostanou z kokonu pomocí matky, která jej otevírá chelicerami. Mláďata poté nosí na zadečku, dokud se neosamostatní. Slíďáky písečné lze na vhodných místech potkat prakticky celoročně.

Rozšíření a Výskyt Slíďák písečný je rozšířen v celé Evropě, dále na východ až po Afghánistán a Ázerbájdžán. Zaznamenán byl i v severní Africe. Hojný je především na mořských pobřežích a v okolí neregulovaných řek s jesepy. V ČR je historicky známo mnoho lokalit, ale s přibývajícími regulacemi řek a rekultivacemi pískoven druh z mnoha oblastí vymizel. Stejný trend byl zaznamenán i v okolních zemích (Německo, Slovensko). V České republice vymizel především z okolí říčních toků (Berounka, Labe, některé úseky Moravy). V současnosti se vyskytuje lokálně na Bzenecku, Mikulovsku, Břeclavsku a v jižních Čechách, na popílkovištích a písčinách Polabí, na severomoravských neregulovaných řekách a v některých pískovnách napříč celou ČR. V území lužních lesů BR Dolní Morava je uváděn z obnažených písků na cestní síti nedaleko zámečku Lány.

ohrožení a ochrana Příčinou úbytku je, krom regulace říčních systémů, nedostatek disturbancí na písčitých biotopech a nevhodné rekultivace pískoven. Je pravděpodobné, že druhu historicky vyhovovala pastva. Prospívá mu zjevně i kosení, ale jde pouze o zakonzervování současného stavu. Naopak zcela nesnáší mulčování porostu. Nevadí mu půdní disturbance. V oblasti je známa pouze malá populace kvůli nedostatku obnaženého písku. Celé řadě dalších psamofilních druhů by pomohlo obnažení plošek hrúdů na volný písek.

Zdroje: Ř ezáč (2004), H eneberg et al. (2014), Hula et al. (2014), Kůrka et al. (2015)

78


022_Fotky slíďák písečný


79

Skákavka dubová

CR

Afraflacilla epiblemoides (Chyzer in Chyzer & Kulczyński, 1891) pavouci (Araneae), skákavkovití (Salticidae) Charakteristika Středně velký druh skákavky (samec 5–6 mm, samice 5–7 mm). Výrazný pohlavní dimorfismus, samec je kontrastní, černobílý, s pruhy na zadečku. Samice tolik kontrastní není, bíla kresba je po stranách zadečku, podobá se tak některým skákavkám rodu Salticus, od kterých se však liší velikostí.

Biologie a Biotop Tento druh skákavky žije v podmínkách České republiky na solitérních dubech osídlených mravencem lužním (Liometopum microcephalum), na jiných stromech zjištěn nebyl. Ale nevyskytuje se na všech dubech obsazených tímto mravencem a doposud se nepodařilo zjistit, které další podmínky vyžaduje. Samci byli nalezeni především v pozdním létě, samice je možné potkat od léta až do jara následujícího roku. V době aktivity obě pohlaví pobíhají po kůře dubů a loví zde kořist. Velmi rychle se pohybují mezi mravenci, kteří jsou vůči nim agresivní a skákavky se brání pouze rychlým pohybem a uskočením. Častá je teritorialita samců, kteří se navzájem napadají, zaznamenán byl i kanibalismus. Samice a juvenilní jedinci zimují pod kůrou v pavučinové komůrce. Potravou jsou především různé druhy dvoukřídlých, polokřídlých a dalšího drobného hmyzu, pravděpodobně ne však mravenci.

Rozšíření a výskyt Druh se na Moravě vyskytuje na jeho severozápadní výspě areálu. Dále je znám ze Slovenska, Rumunska, Řecka, Makedonie, Turecka, Itálie, Turecka a Chorvatska. Zajímavé je, že na celém tomto území se nevyskytuje mravenec lužní (buďto nebyl pouze zaznamenán, či se s. dubová v těchto místech vyskytuje u jiného druhu mravence). Nové nálezy pocházejí z Itálie a Chorvatska. Zajímavostí je, že samec byl prvně popsán z jižní Moravy (Dobroruka 2001). V České republice byl donedávna znám pouze z Lednického parku a Křivého jezera u Bulhar, později byl nalezen i v okolí Lanžhota.

ohrožení a ochrana Skákavka dubová je považována na území České republiky za kriticky ohroženou. Problémem je, stejně jako v případě dalších druhů vázaných na solitérní duby, že zde neexistuje náhrada dožívajících dubů a tedy s velkou pravděpodobností druh v České republice bez cíleného managementu vyhyne.

Zdroje: Dobroruka (2001), Bryja et al. (2005), Hula & Jarab (2007), Kůrka et al. (2015), Nentwig et al. (2015)

80


023_Fotky skákavka dubová


81

Žábronožka sněžní

CR

Eubranchipus grubii (Dybowski, 1860) žábronožky (Anostraca), Chirocephalidae Charakteristika Žábronožka sněžní má měkké, protáhlé a mírně laterálně zploštělé tělo, které dosahuje maximální velikosti 3 cm. Na hlavě má dva páry tykadel, první jsou dlouhá nitkovitá nečlánková, druhý pár tykadel je mohutný. Na hlavě jsou výrazné složené oči. U žábronožek je vyvinutý sexuální dimorfismus, druhý pár tykadel samců má podobu klíštěk, které využívají k přichycení samice při kopulaci. Ve vodě se pohybuje žábronožka otočená hřbetem dolů, k plavání jí slouží hrudní nožky na břišní straně, které využívá i k dýchání a filtraci potravy. Na prvních článcích zadečku se nachází pohlavní orgány, u samic jsou zde připevněny dva vaky s vajíčky. Na posledním článku zadečku jsou u obou pohlaví vidlicovité přívěsky.

Biologie a Biotop Žábronožky se vyskytují v periodických vodách, suché období roku přežívají v klidovém stadiu ve formě suchu a mrazuvzdorných vajíček, která zůstávají v substrátu tůně po jejím vyschnutí. Brzy na jaře po vytvoření nové tůně při teplotě vody kolem 5 °C se z vajíček líhnou naupliové larvy. Žábronožky mají velmi rychlý životní cyklus, rychle rostou a dospívají. Žijí velmi krátce pouze po dobu existence periodické tůně. Hromadně hynou, když teplota vody přesáhne 15 °C. K jejich šíření dochází pomocí cyst s vajíčky v diapauze. Typickým biotopem pro žábronožku sněžní jsou periodické tůně v nivách a lužních lesích podle velkých řek (Morava, Dyje a Labe), které jsou plněné převážně podzemní vodou při tání sněhu. V těchto tůních panují specifické podmínky, voda zde má nízkou teplotu, je málo úživná, pro přežití žábronožek je důležitá absence ryb. Životnost takové tůně většinou nepřesáhne pět měsíců, po zbytek roku nejsou prohlubně tůní zavodněné.

Rozšíření a Výskyt Žábronožka sněžní je rozšířená ve třech hlavních evropských povodích (Labe, Odra, Dunaj). Areál zahrnuje střední Evropu, Francii, Dánsko, Švédsko, Ukrajinu, Rumunsko, Litvu a západní část Ruska. V minulosti byla žábronožka sněžní na našem území běžným druhem, jak dokládá literatura z konce 19. a první poloviny 20. století. Vyskytovala se hojně v okolí velkých řek (Labe, Morava, Dyje, Odra) a byla nalézána i v okolí menších toků (Bečva, Svratka, Jihlava, Jizera, Ohře, Orlice). Ojedinělé nálezy byly zaznamenány na Třeboňsku a Kokořínsku. V současnosti je výskyt žábronožky vzácný, najdeme ji ojediněle v nížinných tůních v dolních částech toků velkých řek. Setrvává v tůních lužních lesů, ve kterých nebyl narušen přirozený režim pravidelných záplav. Současný výskyt dokladují například Sacherová (2008) a Rydlová (2012). Lokality na jižní Moravě zmapovali například R eiter et al. (2014). V zájmovém území se žábronožka sněžní vyskytuje na vhodných lokalitách například v Kančí oboře, v katastru obcí Ladná, Lednice a Podivín.

Ohrožení a ochrana V České republice je žábronožka sněžní ohrožena především snižujícím se množstvím vhodných biotopů, k jejichž ničení v minulosti docházelo s rozvojem zemědělství, urbanizace, obhospodařováním luk a odvodňováním mokřadů. Další problém, který negativně ovlivňuje výskyt žábronožek, je znečišťování vod.

Zdroje: M ěkotová et al. (1996), Sovíková (1996), Sukop & Sedlák (1999), Mocek & M ikátová (2005), Sacherová (2008), Rydlová (2012), R eiter et al. (2014)

82


024_Fotky žábronožka


83

Listonoh jarní

CR

Lepidurus apus (Linnaeus, 1758) listonožky (Notostraca), listonohovití (Triopsidae) Charakteristika Listonoh jarní dosahuje maximální velikosti 10 cm (včetně furky). Listonozi mají výrazně dorsoventrálně zploštělé tělo, které je kryto na hřbetní straně hlavohrudním štítem. Na břišní straně mají velké množství lupenitých končetin, které jim slouží k pohybu a dýchání. Listonozi jsou velmi špatní plavci, proto se pohybují převážně lezením po dně. Na konci jejich zadečku se nachází dvouvětevná furka, mezi jejími vidličkami je lístkovitá ploutvička. Díky svému vzhledu jsou často označováni za živoucí fosílie.

Biologie a Biotop Vajíčka listonohů jsou opatřena silným obalem, který umožňuje přežití embrya v nepříznivých podmínkách, proto jsou suchuodolná a mrazuvzdorná. V substrátu bez vody mohou přežívat i několik let. Brzy na jaře, často již na začátku března, se z vajíček líhnou larvy (nauplia). Jejich vývoj je velice rychlý, trvá řádově týdny, jeho délka závisí především na teplotě a délce zavodnění tůně. Dospělí jedinci zpravidla hynou při teplotách vody vyšších než 15 °C. Listonozi se živí detritem, ale mohou být i draví a požírat drobné bezobratlé živočichy včetně žábronožek. Stejně jako žábronožka sněžní, obývá listonoh jarní periodické tůně, které se vytvářejí v aluviích velkých řek. Typickým biotopem jsou tůně, příkopy a jiné prohlubně v lužních lesích pravidelně zaplavované při jarním tání sněhu, při velkých srážkách, při zvýšených průtocích nebo jsou dotovány podzemními vodami. Díky velké proměnlivosti a dočasnosti těchto biotopů zde chybí rybí predátoři, kterým listonozi vzhledem ke své špatné pohyblivosti nejsou schopni uniknout.

Rozšíření a Výskyt Listonoh jarní je vzácný a málo dokumentovaný druh. Je to způsobeno tím, že obývá biotopy, které se v krajině vyskytují pouze ojediněle a jejich vznik i zánik je nepředvídatelný. V současné době druh Lepidurus apus zahrnuje celkem tři známé poddruhy. Na území Evropy je nejvíce rozšířen poddruh Lepidurus apus apus, nevyskytuje se pouze na Britském souostroví, v jižní a severní Evropě (Norsko, Švédsko, Finsko). Na východě jeho areál zasahuje do Ruska. V Itálii, severní Africe a Izraeli se vyskytuje další poddruh L. apus lubbocki (Brauer, 1877). Třetí poddruh L. apus viridis je dokumentovaný z Austrálie a Nového Zélandu. V České republice se listonoh jarní vyskytuje v lužních lesích v povodích velkých řek, v Polabí, Litovelském Pomoraví a na jižní Moravě. V zájmovém území je méně častý než žábronožka sněžní, nicméně se vyskytuje v periodických tůních po celém území, byl zaznamenán v Kančí oboře, v okolí Podivína, nedaleko soutoku Moravy a Dyje aj.

Ohrožení a ochrana Míst výskytu listonoha jarního rychle ubývá z důvodu mizení vhodných biotopů. Na našem území se zachovaly už pouze fragmenty lužních lesů, ve kterých dochází k pravidelnému zaplavování při jarních povodních a vysokému stavu podzemní vody. Kvůli rozsáhlému odvodňování krajiny, změnám vodního režimu v tocích a intenzifikaci zemědělství došlo v minulosti k rapidnímu úbytku periodických tůní v naší krajině. Dalším zásadním negativním faktorem pro přežití listonohů je znečišťování vod. V zájmovém území došlo k drastickému úbytku periodických tůní po vodohospodářských úpravách, jen ve velmi malém rozsahu byly obnoveny umělým zaplavováním.

Zdroje: Kubíček (1965), K avka (1992), B eran (1993, 2004), B rtek & Thiéry (1995), M achar (1998), Sukop & Sedlák (1999), Williams (2006), Vanschoenwinkel et al. (2012), Zavadil et al. (2013), R eiter (2014)

84


025_Fotky listonoh


85

Rak říční EN Astacus astacus (Linnaeus, 1758) desetinožci (Decapoda), rakovití (Astacidae) Charakteristika Rak říční je jedním z našich dvou původních druhů raků. Má poměrně robustní klepeta, která jsou na povrchu nápadně drsná a hrbolkatá, kloub a vnitřní strana klepete jsou červené. Na dorsální straně vybíhá hlavohruď v protažené rostrum s výraznou středovou rýhou. Za očima se nacházejí dva páry postorbitálních lišt. Zbarvení raka říčního je značně variabilní, mohou se objevit i zcela modří jedinci.

Biologie a Biotop K páření raků dochází v podzimních měsících. Samička nosí oplozená vajíčka na spodní straně zadečku až do přelomu jara a léta, kdy se v závislosti na teplotě vody líhnou malí ráčci, kteří jsou pak ještě několik týdnů přichyceni na zadečku samičky a poté se osamostatní. Ráčci se živí převážně planktonem. Počet vajíček u samiček raka říčního se pohybuje mezi 80 až 200. Ve srovnání s ostatními bezobratlými je rak říční poměrně dlouhověký a může se dožívat až dvaceti let. Není potravním specialistou, přijímá velmi rozmanitou potravu, která může být jak rostlinného, tak i živočišného původu. Složení potravy závisí především na její dostupnosti v prostředí, věku raka, ročním období atp. U mladých ráčků převažuje především živočišná potrava a postupně se zvyšuje podíl rostlinné složky. Pro raka je typická noční aktivita, ve dne vyhledává úkryty. Rak říční se vyskytuje především v chladných a čistých tocích, malých říčkách, rybnících nebo čistých jezerech s přirozeným členitým dnem a břehy, preferuje kamenité nebo štěrkovité dno. Je považován za dobrého indikátora čistoty vody.

Rozšíření a Výskyt Rak říční se v současnosti vyskytuje téměř po celé Evropě kromě Španělska a Irska, je považován za nejrozšířenější původní druh raka. Východní hranice areálu sahá do Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Gruzie. Jižní hranici rozšíření tvoří Řecko a Albánie. Nejseverněji se vyskytuje ve Finsku a Švédsku. V polovině 20. století byl neúspěšně introdukován do Španělska, kde se nyní nevyskytuje. Za nepůvodní introdukovaný druh je považován v Lichtenštejnsku a Maroku. V rámci České republiky se vyskytuje převážně ve středních a vyšších polohách plošně po celém území. Preferuje chladné čisté potoky, malé řeky a rybníky s členitými břehy, které mu nabízejí velké množství úkrytů. V zájmovém území se rak říční vyskytuje ojediněle, byl zaznamenán na lokalitě Pastvisko a v rámci monitoringu AOPK na Dyji u Břeclavi.

Ohrožení a ochrana V minulosti byl rak říční nejhojnějším druhem raka a vyskytoval se po celém našem území. Výrazný úbytek míst výskytu a snížení početnosti jeho populací souvisí především se znečištěním povrchových vod a budováním vodohospodářských staveb. V 19. století byly jeho populace výrazně zasaženy račím morem způsobeným plísní Aphanomyces astaci, která byla na naše území zavlečena se severoamerickými druhy raků. Nákaza způsobila masové úhyny a přivedla naše druhy na pokraj vyhynutí. V současnosti je stále mnoho populací severoamerických raků trvalým zdrojem račího moru. Kromě přenosu původce tohoto onemocnění spočívá ohrožení raka říčního v tom, že nepůvodní druhy jsou konkurenceschopnější, velmi agresivní a tolerantnější k nepříznivým podmínkám, jako je vyšší teplota a nízký obsah rozpuštěného kyslíku. Nepůvodní druhy raků patří k typickým r-stratégům, velmi rychle rostou a dospívají, mají větší počet mláďat a krátký životní cyklus. Dalším nebezpečím jsou nemoci raků způsobené viry, bakteriemi, prvoky rodu Psorospermium a potočnicemi (Branchiobdellida). Nákaza parazity většinou není letální, avšak snižuje kondici raků, kteří jsou pak citlivější k dalším negativním vlivům prostředí jako znečištění vody, nedostatku kyslíku, změnám teplot a průtoků. Nebezpečí pro raky skýtá i predační tlak norka amerického, úhoře říčního, sumce velkého a vydry říční. Zdroje: Huner & Lindqvist (1995), Payne (1997), Sukop & Sedlák (1999), Evans & Edgerton (2002), Chobot (2006), Souty-Grosset et al. (2006), AOPK (2007), Buřič et al. (2009), Kozubíková et al. (2009), Štambergová et al. (2009), Kozák et al. (2013)

86


026_Fotky rak


87

Šídlo luční VU Brachytron pratense (O. F. Müller, 1764) vážky (Odonata), šídlovití (Aeshnidae) Charakteristika Šídlo luční patří k našim menším zástupcům čeledi. Délka těla je zhruba 54–63 mm (velká šídla mají kolem 70 či 80 mm) a rozpětí křídel je kolem 70 mm. Nápadně ochlupená hruď je u samců světle zelená, u samic žlutá, u obou pohlaví jsou na ní podél švů dva nápadné černé pruhy. Obě pohlaví mají černý zadeček se skvrnami, které jsou u samců světle modré, u samic žluté. Zadeček je celkově mohutný, v porovnání s ostatními druhy z čeledi kratší a bez typického zaškrcení v oblasti druhého až třetího článku. Plamka (pterostigma) křídel je u tohoto druhu podlouhlá a velice světlá.

Biologie a Biotop Jde o jeden z typicky raných druhů vážek. Dospělci šídla lučního se objevují již od počátku května a většina jejich aktivity spadá do období mezi koncem května a polovinou června. Jsou to velmi zdatní letci, létají nízko nad hladinou a často mezi stébly vodních rostlin, např. Phragmites australis, Typha spp. Samci jsou teritoriální. Samice kladou vajíčka na vodních rostlinách, bez přítomnosti samců. Larvy žijí mezi stébly a listy vodní vegetace a jejich vývoj může trvat až tři roky. Šídlo luční je druh mělkých stojatých vod ( jezera, stará ramena řek, rybníky, mokřady). Preferuje spíše mezotrofní, ale toleruje i eutrofní vody. Zásadní je přítomnost hustých litorálních porostů, nejčastěji zástupců rodů Typha a Phragmites, a bohatě rozvinutých submerzních rostlin. Vedle přírodě blízkých stanovišť osídluje i sekundární biotopy, kupříkladu tůně na výsypkách.

Rozšíření a Výskyt Jde o evropský druh, který se vyskytuje od západní Británie a Francie až po Ural a Kaspické moře. Severní hranicí výskytu je jih Skandinávie, zatímco na jihu je ostrůvkovitě rozšířen až na Balkánský, Apeninský a Pyrenejský poloostrov. Šídlo luční na našem území nevystupuje nad 300 m n. m. V Čechách se s ním setkáme zejména v oblasti Polabí a Českolipska, na Moravě jsou to především jihomoravské úvaly, vzácněji také Ostravsko. V zájmovém území se vyskytuje na alespoň částečně otevřených trvalých tůních v oboře Soutok, zejména v jeho západní části, jihovýchodně od zámečku Pohansko.

Ohrožení a ochrana Mezi hlavní příčiny ohrožení šídla lučního patří přímá likvidace příbřežních porostů i zásahy vedoucí ke kolísání vodní hladiny nebo eutrofizaci vhodných biotopů. Zdroje: Sternberg & Buchwald (2000), Dijkstra & Lewington (2006), Dolný et al. (2007, 2016), H anel et al. (2005), Boudot et al. (2009), Boudot (2014b)

88


024_Fotky žábronožka 027_Fotky šídlo luční


89

Klínatka žlutonohá VU Stylurus flavipes (Charpentier, 1825) vážky (Odonata), klínatkovití (Gomphidae) Charakteristika Základní zbarvení je žluté s výraznou černou kresbou. Oči jsou zelené. V přední části hrudi jsou tři široké černé pruhy, druhý z nich je posunutý mírně dopředu, blíže k pruhu přednímu. Zadeček má výraznou kontrastní černou kresbu na žlutém podkladu. Nohy jsou černé se zřetelným žlutým pruhem. Celková délka těla se pohybuje okolo 50–55 mm, rozpětí křídel je 65–75 mm.

Biologie a Biotop Larvy klínatky žlutonohé se v našich podmínkách vyvíjejí 2–4 roky. Žijí zahrabány v horní vrstvě substrátu dna a živí se drobným vodním hmyzem. Obvykle bývají zimujícím stadiem (mohou jím však být i vajíčka). Generace dospělců se začíná objevovat koncem května, jejich nejvyšší aktivita na našem území připadá na červenec až srpen. Dospělci loví v okolí vodních toků a odpočívají zde na bylinné i dřevinné vegetaci, ale často také na zemědělských plodinách pěstovaných v nivách řek. Na vegetaci se obvykle uskutečňuje i kopulace. Samice klade vajíčka bez doprovodu samce v příbřežních oblastech vodních toků. Jednotlivá vajíčka či jejich shluky jsou unášeny proudem a zachytávají se na dně díky svému lepivému povrchu. Klínatka žlutonohá je vázaná především na nížinné, pomalu tekoucí řeky, které mohou být široké desítky až stovky metrů (Dunaj, Visla, Odra, Volha). Druh vyhledává obzvláště meandrující části toků, jejichž voda je málo či jen středně znečištěná. Důležitá je přítomnost vhodného substrátu dna pro vývoj larev – jemná písčitá zemina s vyšším podílem detritu.

Rozšíření a Výskyt Jde o eurosibiřský faunistický prvek s centrem areálu ve východní Evropě. Druh se vyskytuje především v Rusku, Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a na Slovensku. Dále na západě je přítomen spíše sporadicky, a to zhruba po úroveň hranice Nizozemska a Belgie, z Británie je znám pouze na základě historických nálezů. Na východě je klínatka žlutonohá rozšířena až do Turecka, Íránu a Iráku. Také na našem území je klínatka žlutonohá spíše lokální. Jde převážně o okolí nížinných částí velkých toků, jako jsou Labe, Odra, Morava a Dyje a některé jejich přítoky, přičemž obvykle nevystupuje nad 300 m n. m. Největší populace jsou známy z oblastí jižní Moravy, tj. především z Břeclavska, Hodonínska a Uherskohradišťska. V zájmovém území se vyskytuje ve vhodných biotopech na řekách Morava a Dyje.

Ohrožení a ochrana Jde o druh „naturový“, tedy zvláště chráněný (v kategorii silně ohrožený) a v rámci Červeného seznamu ohrožených druhů ČR je řazena mezi ohrožené taxony. Hlavní příčinou úbytku druhu je zánik biotopů vhodných pro vývoj larev, což nastává převážně jako důsledek regulace řek, spojené se zánikem přirozené členitosti koryt a nadměrným růstem průtoku v některých oblastech ( jako důsledek stavby jezů a přehrad). K degradaci stanovišť rovněž výrazně přispívají těžba písku a štěrku z říčních koryt a znečišťování zemědělských ploch v jejich okolí. Zdroje: Suhling & Müller (1996), Dijkstra & Lewington (2006), Dolný et al. (2007, 2016), H anel et al. (2005), Boudot (2014a)

90


023_Fotky skákavka dubová 028_Fotky klínatka žlutonohá


91

Klínatka rohatá VU Ophiogomphus cecilia (Fourcroy, 1785) vážky (Odonata), klínatkovití (Gomphidae) Charakteristika Specifické zbarvení tohoto druhu umožňuje jeho snadnou identifikaci. Přední část těla je jasně hráškově zelená, zejména na hlavě, hrudi a prvních zadečkových článcích. Zadeček je kontrastně zbarvený, s kombinací žluté a černé barvy. Oči jsou nespojité, což je typickým znakem celé čeledi. Samičky mají v záhlaví za očima dva žlutavé „růžkaté“ výrůstky, zakončené korunkou s černými zoubky. Celková délka těla se pohybuje mezi 50 a 60 mm, rozpětí křídel je kolem 70 mm.

Biologie a Biotop První dospělci klínatky rohaté se mohou objevovat už na konci května, většina jedinců se však promění v dospělce až v průběhu června. Samci patrolují nad hladinou, ale převážně odpočívají na rostlinách, spadlých kmenech stromů i kamenech nad vodou nebo v její těsné blízkosti. Samice klade vajíčka bez přítomnosti samce, a to za letu, převážně v příbřežní zóně. Dospělce klínatky rohaté lze často zastihnout i ve větší vzdálenosti od vody (lesní cesty, paseky, louky), kde loví, odpočívají a případně i kopulují. Největší aktivitu vykazují v průběhu července, ale lze je pozorovat až do konce září. Zimujícím stadiem je larva, která se u nás vyvíjí 2–4 roky. Žije většinou zahrabána v horní vrstvě písčitého či štěrkového dna. Podobně jako většina ostatních klínatkovitých je i klínatka rohatá vázaná na tekoucí vodu. Obývá širší škálu říčních biotopů od podhorských bystřin až po desítky metrů široké řeky (Odra, Labe, Dunaj). Preferuje přírodě blízké toky s čistší vodou a rozvinutou příbřežní vegetací. Pro vývoj larev je důležitý vhodný substrát dna – písek či štěrk s jemnou vrstvou detritu na povrchu.

Rozšíření a Výskyt Jde o palearktický druh s centrem areálu ve východní Evropě. Setkáme se s ním hlavně v Rusku, Pobaltí, Polsku, Bělorusku, Finsku a Maďarsku, méně často také v Německu, Švédsku, Švýcarsku, Rakousku a na Ukrajině. V jižních státech Evropy je výskyt ostrůvkovitý – například ve Francii, Itálii, v Bulharsku či Srbsku. Druh není znám v Británii a v Irsku. Na našem území se hojněji vyskytuje spíše v západní části republiky, a to hlavně v severních, východních a jižních Čechách. Na Moravě je četnější především v oblasti Vněkarpatských sníženin a Západopanonské pánve, přičemž nejpočetnější populace se nacházejí na Hodonínsku, Uherskohradišťsku, Břeclavsku a Znojemsku. V zájmovém území byl zjištěn ve vhodných biotopech tekoucích vod, především na velkých řekách, Moravě a Dyji, ale také na některých jejich přítocích, např. na Kyjovce.

Ohrožení a ochrana Klínatka rohatá je celoevropsky chráněna prostřednictvím soustavy Natura 2000. Česká legislativa ji eviduje jako zvláště chráněný, silně ohrožený taxon. Je zranitelná především z důvodu regulací vodních toků, které vedou k poškozování štěrkových a písčitých náplavů, ke snižování členitosti koryta a k omezování samočistících schopností vody.

Zdroje: Suhling & Müller (1996), Dijkstra & Lewington (2006), Dolný et al. (2007, 2016), M alikova (2009)

92


024_Fotky žábronožka 029_Fotky 027_Fotky klínatka šídlo luční rohatá


93

Lesklice velká

CR

Epitheca bimaculata (Charpentier, 1825) vážky (Odonata), lesklicovití (Cordulidae) Charakteristika Lesklice velká má tělo dlouhé asi 55–65 mm a patří tak mezi velké druhy našich vážek. Samci i samice jsou si relativně podobní. Hruď je okrově hnědá s černými pruhy podél švů. Světle hnědý zadeček se ke konci zužuje, jeho svrchní část je od třetího článku černá s nápadnými oranžovohnědými laterálními skvrnami. Křídla mají rozpětí 80–90 mm, jejich horní okraje jsou jemně nažloutlé a na bázi zadního páru se nachází zřetelná tmavá skvrna.

Biologie a Biotop Dospělci lesklice velké se po emergenci objevují od počátku května, přičemž letová aktivita končí v průběhu června. Jak vzhledem ke krátkému období výskytu imag, tak i s ohledem na charakter letu samců, kteří se ne příliš často přibližují ke břehům, může být tento druh přehlížen. Samci po většinu dne létají nad vodní hladinou a aktivně hlídají svá teritoria. Samice se pohybují v příbřežních plochách, kde po páření samostatně kladou vajíčka. Odkládají je na vodní hladinu ve velkých shlucích. Larvy se vyvíjejí 2–3 roky. Žijí zahrabány v substrátu dna a aktivní jsou především v noci, kdy se mohou pohybovat i vertikálně po vegetaci. Lesklice velká vyhledává hlubší stojaté vody s otevřenou plochou vodní hladiny a s bohatě rozvinutou ponořenou i plovoucí vegetací (např. Potamogeton natans, Myriophyllum spp.). Ideálními biotopy mohou být zatopené štěrkovny, větší rybníky či slepá ramena řek, u nichž jsou porosty vyšších rostlin (Typha spp., Phragmites australis) přítomny dominantně při březích, takže vodní hladina zůstává z větší části nezarostlá.

Rozšíření a Výskyt Tento eurosibiřský druh obývá velké území mezi střední Francií a Japonskem, přítomnost druhu je však na většině tohoto území jen ostrůvkovitá. Souvislý areál začíná v severním Německu a pokračuje přes Polsko do Běloruska. Trvalé populace je možno najít až na jihu Švédska, Norska a Finska. Hlavním centrem výskytu u nás je především Uherskohradišťsko, Břeclavsko a Hodonínsko. Druh je na našem území přítomen pouze v nízkých nadmořských výškách, většina nálezů pochází z výšky 150–200 m n. m. V zájmovém území se vyskytuje jen velmi vzácně na otevřených trvalých tůních v oboře Soutok.

Ohrožení a ochrana Lesklice velká patří v České republice mezi kriticky ohrožené druhy. Tento stav je způsoben především lidskými aktivitami, které v nízkých nadmořských výškách probíhají s větší intenzitou. Jde zejména o ničení vhodných biotopů v důsledku zarybňování, odvodňování, vyhrnování bahna a dalších zásahů do hydrologického režimu stanovišť.

Zdroje: Sternberg & Buchwald (2000), Dijkstra & Lewington (2006), Dolný et al. (2007, 2016), H anel et al. (2005), Wildermuth (2008)

94


030_Fotky lesklice velká


95

Vážka plavá VU Libellula fulva Müller, 1764 vážky (Odonata), vážkovití (Libellulidae) Charakteristika Středně velký, relativně mohutný druh s délkou těla mezi 42 a 45 mm a s rozpětím křídel 70–80 mm. Samci i samice mají výrazné skvrny u bází křídel a menší také na jejich koncích, tyto skvrny bývají u samic výraznější. Hruď je u obou pohlaví hnědá, u samic světlejší. Samice mají světle hnědý zadeček, nahoře s výrazným tmavě hnědým až černým pruhem uprostřed, samci mají zadeček světle modře ojíněný s tmavými koncovými články.

Biologie a Biotop Vážka plavá má u nás dvouletý vývoj. Přezimuje ve stadiu larvy. První dospělci se líhnou již koncem dubna, avšak hlavní období jejich aktivity začíná až v květnu a trvá do počátku července. Samci vážky plavé jsou teritoriální a aktivně obhajují svá území před samci vlastního druhu i jiných druhů vážek. Samice kladou vajíčka samy bez asistence samců, poletují při tom těsně nad vodní hladinou, do které zlehka „ťukají“ zadečkem. Dospělci loví často na krajích litorálů, ale také ve vzdálenějších lesních lemech, kde posedávají na vegetaci a kořist uchvacují po krátkém a rychlém letovém výpadu. Vážka plavá vyhledává především pomalu tekoucí vody, jako jsou bažinaté potoky či kanály, ale také větší stojaté vody s otevřenou hladinou a zároveň s bohatě rozvinutou litorální vegetací, včetně porostů rákosin (Typha spp., Phragmites australis). Larvy se vyvíjejí v bahnitém či písčitém substrátu dna.

Rozšíření a Výskyt Jde o palearktický druh, jehož hranice rozšíření sahá od Portugalska až po Kaspické moře a středozápadní Sibiř. Severní hranicí výskytu druhu je jižní Skandinávie a Británie. Ve střední Evropě se větší populace vážky plavé vyskytují jen lokálně. Směrem na jih Evropy se lze však setkat s častějšími i početnějšími populacemi (například na Balkánském poloostrově), druh se vyskytuje i na středomořských ostrovech, např. na Sardinii a Korsice. Na našem území byl tento druh dlouho považován za vyhynulý. Známý byl pouze z historických záznamů starších padesáti let, a to až do roku 1999, kdy byl dospělý samec tohoto druhu zjištěn v CHKO Poodří na severu Moravy (Dolný 2001). V dalších letech následovaly další nové nálezy vážky plavé na našem území, zejména z okolí Karviné (Dolný 2002) a z několika regionů jižní Moravy, např. Uherského Hradiště, Znojma a Hodonína (Dolný et al. 2003). Jak na Karvinsku, tak i na Hodonínsku byly zaznamenány populace čítající více než sto kusů. V zájmovém území se vyskytuje především u menších, pomalu tekoucích vod, zejména na říčce Kyjovce, dále na Svodnici a některých kanálech v nezalesněných částech území.

Ohrožení a ochrana Hlavním důvodem ohrožení tohoto druhu u nás je likvidace vhodných biotopů pro vývoj larev, například zatrubňování a další nešetrné regulace malých vodních toků a kanálů, zasypávání i spontánní terestrifikace zavodněných důlních ploch a také intenzivní chov ryb na rybnících a dalších pro vážku potenciálně vhodných vodních nádržích. Významným negativním aspektem jsou splachy hnojiv a pesticidů z polí a také odpadní vody ze sídelních útvarů.

Zdroje: H anel & Zelený (2000), Sternberg & Buchwald (2000), Dolný (2001, 2002), Dijkstra & Lewington (2006), Dolný et al. (2003, 2007, 2016), H anel et al. (2005), Bernard et al. (2009), Boudot et al. (2009), K alkman (2014)

96


031_Fotky vážka plavá


97

Saranče černopruhá NT Mecostethus parapleurus (Hagenbach, 1822) rovnokřídlí (Orthoptera), sarančovití (Acrididae) Syn. Parapleurus alliaceus (Germar, 1825) CHARAKTERISTIKA Středně velká saranče, samec 17–20 mm, samice 25–30 mm. Zbarvení hlavně zelené, někdy slámově žlutohnědé. Nápadné jsou dva černé pruhy po stranách těla od očí přes rovnoběžné boční kýly štítu a na začátek předních křídel (obr. 1). Podobná saranče mokřadní (Stethophyma grossum), obývající stejné biotopy, nemá mj. paralelní štít s černými pruhy (obr. 3).

BIOLOGIE A BIOTOP Vajíčka přezimují v půdě a larvy se líhnou v květnu. Dospělci žijí od července do října na luční vegetaci. Po vyplašení dobře létají na kratší vzdálenost. V teplém, slunečném počasí samci stridulují. Teplomilný a vlhkomilný druh, obývá vlhké louky.

ROZŠÍŘENÍ A VÝSKYT Saranče černopruhá je široce rozšířená v jižní a střední Evropě a dál na východ až do Japonska. V ČR byla nalezena na několika lokalitách v polovině 20. století, později byla považována za vyhynulou. V posledních přibližně deseti letech pronikla znovu z Rakouska na jižní Moravu a vytváří místy početné populace (např. louky v oblasti Soutoku).

OHROŽENÍ A OCHRANA Status ohrožení druhu v současné době není jasný. V červeném seznamu byl původně označen jako regionálně vyhynulý druh. V současné době je možné jej v zájmovém území považovat za téměř ohrožený až málo dotčený druh. Ochrana spočívá v udržování lučních biotopů a ponechání nepokosených ploch. Zdroje: Holuša et al. (2007), Kočárek et al. (2013)

Saranče mokřadní NT Stethophyma grossum (Linnaeus,1758) rovnokřídlí (Orthoptera), sarančovití (Acrididae) Syn. Mecostethus grossus (Linnaeus, 1758) Charakteristika Poměrně velká saranče, samec měří 20–27 mm, samice je větší, 28–38 mm. Základní zbarvení je zelené nebo hnědé, často kombinované a někdy i dost pestré. Typické pro tento druh je červené zbarvení na spodní straně zadních stehen. Štít je rozbíhavý, se světlým lemem po stranách (obr. 3). Těmito znaky se mj. liší od výše uvedené podobné saranče černopruhé (Mecostethus parapleurus).

Biologie a biotop Vajíčka přezimují v půdě, larvy žijí od května, dospělci hlavně od července do října. Dobře létající druh. Samci v teplých, slunečných dnech stridulují. Obývá vlhké travnaté biotopy, porosty vysokých ostřic a rákosiny.

Rozšíření a výskyt Je rozšířena v Evropě až po jižní Skandinávii. V ČR od nížin do vyšších poloh, ale v současné době již jen lokálně na mokřadech, březích řek a rybníků. V zájmovém území byla zjištěna na větším počtu nalezišť.

Ohrožení a ochrana V republikovém červeném seznamu je vedena jako téměř ohrožený druh. V současnosti ubývá jeho lokalit v ČR v důsledku nepříznivých změn v krajině. Ochrana spočívá hlavně v zachování přirozených vlhkých biotopů a ponechání částí luk nepokosených. V zájmovém území není patrně ohrožena a může být hodnocena v kategoriích téměř ohrožený až málo dotčený druh. Zdroje: Holuša & Kočárek (2001), Kočárek et al. (2013)

98


031_Fotky vážka plavá

032_Fotky saranče


99

Kobylka písečná

CR

Platycleis montana (Kollar, 1833) rovnokřídlí (Orthoptera), kobylkovití (Tettigoniidae) Charakteristika Zoogeograficky významná teplomilná a xerofilní kobylka. Délka těla samce je 15–18 mm, u samice 17–20 mm, šavlovité kladélko 12 mm. Křídla přesahují (nepříliš) zadeček. Základní zbarvení je zelené, nebo hnědé.

Biologie a biotop Samička klade vajíčka do půdy, larvy se líhnou v květnu a dospělci žijí v červenci a srpnu, méně často i v září. Žije na suchých, písčitých nebo kamenitých místech s řídkou vegetací.

Rozšíření a výskyt Je rozšířena ve střední Evropě od Německa přes Rakousko, Slovensko (Záhoří) a Maďarsko dál na východ až do střední Asie a západní Sibiře. V ČR se vyskytovala vzácně na jižní Moravě ještě v polovině 20. století (např. Čejč, Bzenec, Hodonín, Kobylí). V zájmovém území byla zjištěna na jediném suchém písčitém biotopu v oblasti Soutoku.

Ohrožení a ochrana V republikovém červeném seznamu je uvedena jako kriticky ohrožený druh. Na původních lokalitách na Moravě již nebyla zjištěna a tak její nález v území BR Dolní Morava je jediným doloženým současným výskytem v ČR. Její populace není velká a jakýkoliv zásah do této lokality může být pro ni, stejně jako pro další doprovodné psamofilní druhy, katastrofální. Ohrožena může být např. skládkou dřeva. Zdroje: Holuša & Kočárek (2006), Kočárek et al. (2013)

Kobylka kuželohlavá VU Ruspolia nitidula (Scopoli, 1786) rovnokřídlí (Orthoptera), kobylkovití (Tettigoniidae) Syn. Homorocoryphus nitidulus (Scopoli, 1786) Charakteristika Poměrně velká, teplomilná kobylka. Délka těla a křídel je u našich jedinců až 38 mm u samců a 45 mm u samic. Na jihu Evropy jsou i větší exempláře. Mečovité kladélko samičky měří až 30 mm. Zbarvení je nejčastěji zelené, vzácně okrové. Typická je kuželovitě protažená hlava.

Biologie a biotop Samička klade vajíčka na rostliny a pro vývoj larev je nutná přiměřená vlhkost. Larvy jsou od května, dospělci hlavně v srpnu a září i v říjnu. Samci výrazně stridulují ve dne i po soumraku a v teplých nocích. Býložravý, vlhkomilný druh, žijící na mokřadech, vlhkých loukách a v rákosinách. Dospělci dobře létají a často přeletují i na sušší biotopy v okolí.

Rozšíření a výskyt Areál druhu je rozsáhlý od jižní Evropy do západní Asie a severní Afriky. V ČR je známa jen na jižní Moravě, kde byla ojediněle zjištěna v polovině 20. století. V posledních asi 10 letech pronikla z Rakouska znovu na jižní Moravu. Početněji se vyskytuje na vlhkých biotopech v oblasti Soutoku.

Ohrožení a ochrana V republikovém červeném seznamu je uvedena jako kriticky ohrožený druh, protože nebyla zjištěna na jižní Moravě 50 let. V zájmovém území je možné ji v současnosti považovat za zranitelný až téměř ohrožený druh. Ochrana spočívá v zachování vhodných vlhkých, osluněných biotopů v krajině. Zdroje: Holuša et al. (2007), Kočárek et al. (2013)

100


033_Fotky kobylky


101

Znakoplavka žlutá VU Notonecta lutea Müller, 1776 polokřídlí (Hemiptera), ploštice (Heteroptera), znakoplavkovití (Notonectidae) Charakteristika Jeden ze dvou našich druhů znakoplavek s kompletně žlutým zbarvením, včetně středohrudního štítku. Od druhého druhu, znakoplavky horské – N. reuteri Hungerford, 1928, se odlišuje pouze stavbou samčích a samičích genitálií, z. horská je však svým výskytem vázána pouze na rašelinné lokality v horských polohách. Velikost 13,0–15,7 mm.

Biologie a biotop Druh s jedinou generací v roce, přezimuje ve stadiu vajíčka. Vyskytuje se převážně ve stojatých vodách (osluněné i zastíněné poříční tůně, nevyužívané rybníky, rašeliniště), méně často i v tekoucích vodách (úseky s pomalým proudem, slepá ramena, meliorační příkopy a kanály). Klíčovou charakteristikou biotopů tohoto druhu je přítomnost bohatého živého rostlinstva nebo alespoň mrtvé organické hmoty ve vodním sloupci a na dně a absence intenzivní akvakultury v případě rybníků.

Rozšíření a výskyt Eurosibiřský druh rozšířený od Belgie a Norska po východní Sibiř. V České republice je známý roztroušeně po celém území od nížin do hor, lokality se koncentrují jednak v nížinných aluviálních nebo pánevních oblastech s bohatstvím mokřadů (Dolní Morava, Poodří, Třeboňsko) a v horských oblastech s výskytem rašelinných biotopů (Krušné hory, Novohradské hory, Šumava).

Ohrožení a ochrana Druh je ohrožen změnou režimu říčních niv spojenou se zazemňováním a vysycháním poříčních tůní, vysušováním mokřadů a intenzifikací rybničního hospodaření spojenou s eutrofizací a redukcí porostů makrofyt. Zdroje: K ment & Smékal (2002)

Podkornice jižní EN Aradus krueperi Reuter, 1884 polokřídlí (Hemiptera), ploštice (Heteroptera), podkornicovití (Aradidae) Charakteristika Velký, hnědě zbarvený druh podkornice (7,5–9,5 mm) ze skupiny A. betulae (Linnaeus, 1758), k jejímu přesnému určení je potřeba využít znaky na genitáliích.

Biologie a biotop Tato teplomilná podkornice je vázána především na duby (Quercus spp.), méně často na jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) nebo javor babyku (Acer campestre). Jako ostatní druhy podkornic se vyskytuje pod uvolněnou kůrou stromů napadených dřevokaznými houbami (zejména outkovkou francouzskou Trametes gallica), nejčastěji na okrajích lesní porostů.

Rozšíření a výskyt Východomediteránní druh s centrem rozšíření na Balkánském poloostrově, v Turecku a na Kavkazu, západně zasahuje do Itálie a jižní Francie. Ve střední Evropě se vyskytuje především v Panonské oblasti, výjimečným je její nález z PorýníVestfálska v Německu. V České republice byl dosud publikován pouze z Pavlovských vrchů, avšak ve sbírkách Národního muzea se nacházejí doklady i z dalších lokalit na jižní Moravě, včetně Pohanska, Lednice a NPR Ranšpurk.

Ohrožení a ochrana Podkornice jsou stejně jako ostatní saproxylický hmyz ohroženy nedostatkem vhodných stromů k vývoji, tj. odumíráním solitérních stromů, likvidací starých alejí, přeměnou světlých lesů a lesních okrajů ve stinné porosty se zapojeným korunovým patrem a náhradou přírodě blízkých lesů monokulturami. Zdroje: Stehlík & H eiss (2000), Bryja & K ment (2006), H eiss & P éricart (2007)

102


034_Fotky znakoplavka 033_Fotky žlutá, kobylky podkornice jižní


103

Štíhlenka čarovníková NT Metatropis rufescens (Herrich-Schäffer, 1835) polokřídlí (Hemiptera), ploštice (Heteroptera), štíhlenkovití (Berytidae) Charakteristika Velký druh štíhlenky s charakteristickým tyčinkovitým tělem (8–9,5 mm), dlouhými tykadly a nohama, se ztlustlými konci prvního tykadlového článku a stehen. Tělo je světle hnědé až hnědorezavé, nohy a tykadla (vyjma hnědých ztluštěnin) jsou bělavé s černými skvrnkami. Podobné druhy rodu Gampsocoris Fuss, 1852 jsou výrazně menší velikosti (délka 3,3–4,7 mm) s předním okrajem štítu ohraničeným; od druhů podčeledi Berytinae se liší absencí čelního výběžku a přítomností trnu na štítku.

Biologie a Biotop Hostitelskou rostlinou jsou čarovníky (Circaea lutetiana, C. alpina). Štíhlenka čarovníková má jednu generaci ročně, přezimují dospělci. Charakteristický druh přirozených a přírodě blízkých lesních společenstev na živinami bohatých substrátech od nížin po bukové lesy v horských oblastech (lužní lesy, mokřadní olšiny, květnaté bučiny a suťové lesy); schází v lesích ovlivněných intenzivním hospodařením, zejména v monokulturách.

Rozšíření a výskyt Eurosibiřský druh rozšířený v zóně listnatých lesů od Irska po Japonsko, s ostrůvkovitým výskytem v horských oblastech jižní Evropy a širší oblasti Kavkazu. Dlouhodobě byl považován za vzácný, až v posledních dvou desetiletích se prokázalo, že byl dříve přehlížen a ve skutečnosti se vyskytuje na většině vhodných biotopů s dostatečně početnými populacemi živných rostlin. Přesto je většina zjištěných populací vázána na přirozené nebo polopřirozené lesní porosty ve zvláště chráněných územích (CHKO, rezervace). V zájmovém území byl zaznamenán v Horním lese u Lednice, v blízkém okolí pak u potoka Alah u Valtic.

ohrožení a ochrana V území není ohrožena. Potenciální ohrožení představují nevhodné způsoby lesního hospodaření (zejména změna přírodě blízkých lesů v monokultury, či celoplošná příprava půdy pomocí mechanizace ničící lesní podrost). Zdroje: K ment & Bryja (2001), Špryňar & K ment (2005)

Kněžice slaništní

CR

Podops curvidens A. Costa, 1838 polokřídlí (Hemiptera), ploštice (Heteroptera), kněžicovití (Pentatomidae) Charakteristika Drobná kněžice s relativně plochým a matným hnědým tělem. Štítek je druhotně zvětšený a kryje celou hřbetní stranu zadečku. Od blízce příbuzného a relativně hojného druhu Podops inunctus (Fabricius, 1775) se liší větší velikostí (P. curvidens 5,7–7,0 mm, P. inunctus 5,5–6,5 mm) a tvarem výrůstků na předních rozích štítů (u P. curvidens se dopředu zužují a jejich vrchol je zaoblený, u P. inunctus jsou trojúhelníkovité, směrem dopředu se rozšiřují).

Biologie a biotop Tento druh je charakteristickým obyvatelem slanisek a aluviálních mokřadů. Živná rostlina není známá. Má jednu generaci ročně, na jižní Moravě klade vajíčka v květnu, dospělci nové generace se vyskytují v září a říjnu a přezimují.

Rozšíření a výskyt Jihoevropský druh, který zasahuje severním směrem do Panonské nížiny. V České republice se vyskytuje velmi lokálně na jižní Moravě, kde dosahuje severní hranice svého rozšíření. Většina lokalit leží v oblasti aluviálních luk kolem řeky Dyje (Dolní Věstonice – lokality zatopené Novomlýnskými nádržemi, Bulhary, Nejdek, Pohansko) a na blízkých slaniscích (Sedlec, Novosedly), ojedinělé exempláře byly odchyceny i u Hostěnic v Moravském krasu a v Rašovickém zlomu u Bučovic.

ohrožení a ochrana Druh je ohrožen vysoušením a likvidací mokřadů, odvodněním luk a slanisek. Zdroje: Stehlík (1984), K ment et al. (2003), M alenovský et al. (2011)

104


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 034_Fotky znakoplavka 033_Fotky žlutá, kobylky podkornice jižní


105

Krasonožka bažinná

CR

Ommatidiotus dissimilis (Fallén, 1806) křísi (Auchenorrhyncha), krasonožkovití (Caliscelidae) Charakteristika Středně velký křís, jediný zástupce čeledi krasonožkovití v ČR, na úrovni rodu v podstatě nezaměnitelný. Pohlavně dimorfní. Velikost samců 2,7–3,7 mm, samic 4,0–4,8 mm (brachypterní formy), případně 4,8–5,6 mm (makropterní formy). Tělo je vejcovitého tvaru s mírně dopředu protaženým a široce zaobleným temenem hlavy. Hřbetní strana přední části těla samce je světle okrově žlutá, středem se táhne úzký, jasně červený pruh, na temeni po obou stranách lemovaný méně výraznými hnědými proužky. Mesonotum se dvěma slabšími oranžovými linkami na postranních kýlech. Vnitřní tři pětiny předních křídel okrově žluté, každé křídlo se třemi oranžovými linkami táhnoucími se podél švu a středem buněk. Vnější část předních křídel a spodní strana těla smolně černé. Holeně a chodidla nohou světle hnědé. Čelo hlavy se třemi páry svislých, obloukovitých kýlů, z nichž střední pár je naznačený jen ve svrchní části. Samice svrchu jednobarevně okrová s výjimkou úzké červené linie táhnoucí se středem temene, pronota a mesonota, lemované čokoládově hnědými proužky. Spodní strana těla tmavě hnědá, střed čela se širokým světle okrovým pruhem, nohy světle hnědé. Nymfy tvarem těla připomínají dospělce, jejich hřbetní strana je světle hnědá až téměř černá s červenou prostřední linkou a tmavými a světlými skvrnami při okraji zadečku. V současném taxonomickém pojetí druh zahrnuje morfotypy s krátkým a dlouhým temenem, které se jinak téměř neliší. Vzhledem k tomu, že se tyto formy liší nejen rozšířením, ale zřejmě i biotopovými nároky a hostitelskými rostlinami, je pravděpodobné, že představují samostatné biologické druhy. Populace v BR Dolní Morava náleží k formě s dlouhým temenem.

BIOLOGIE A BIOTOP Typická forma se ve střední Evropě vyskytuje pouze na vrchovištích a přechodových rašeliništích, případně v podrostu blatkových borů a rašelinných březin, a je zřejmě monofágní na suchopýru pochvatém (Eriophorum vaginatum). Biologie formy s dlouhým temenem je zatím známá jen nedostatečně. V BR Dolní Morava byla nalezena v suchém trávníku na píscích hrúdu. Živnou rostlinou je zde pravděpodobně ostřice jarní (Carex caryophyllea), o. časná (C. praecox) nebo některý z druhů trav (Poaceae). Druh má jednu generaci do roka, přezimuje ve stadiu vajíčka, nymfy se vyskytují od dubna do července, dospělci od začátku července do poloviny října.

Rozšíření a Výskyt Krasonožka bažinná je rozšířena od západní Evropy až po střední Sibiř a Mongolsko. Populace ze severozápadní Evropy, Německa, Polska a Skandinávie zřejmě náleží typické formě vázané na rašeliniště. V ČR se typická forma vyskytuje na několika málo izolovaných, dobře zachovalých vrchovištích v pánevních oblastech: na Třeboňsku a Soběslavsku, Dokesku a Chebsku. Forma s dlouhým temenem je známa z jižnější střední a jižní Evropy, Ukrajiny, jižního Ruska, Sibiře a Mongolska. V ČR se vyskytuje pouze v lužní oblasti BR Dolní Morava. Lauterer (1957) publikoval nález tří jedinců na zaplavovaných loukách na cestě z Podivína do Lednice. Z roku 1963 pochází série jedinců z okolí Ruských domů v oboře Soutok. V roce 2009 byla objevena malá a plošně velmi omezená populace rovněž v oboře Soutok, a to na hrúdu jižně od zámečku Lány. Nejbližší další známé lokality této formy krasonožky bažinné jsou v Borské nížině na Slovensku a Moravském poli v Dolním Rakousku.

OHROŽENÍ A OCHRANA Krasonožka bažinná má vzhledem k převládající brachypterii zřejmě jen omezené možnosti šíření a kolonizace nových lokalit. Populace ve střední Evropě jsou pravděpodobně reliktního charakteru. Zatímco typická forma vázaná na vrchoviště se v ČR dnes vyskytuje takřka výhradně v maloplošných chráněných územích a pravděpodobně jí vyhovuje bezzásahový režim, forma s dlouhým temenem je kriticky ohrožená i v kontextu celé ČR. Její přežití v BR Dolní Morava závisí na pravidelném obhospodařování, neboť vegetace hrúdů, na kterou je krasonožka bažinná vázaná, je ohrožena zarůstáním, např. třtinou křovištní (Calamagrostis epigejos), a eutrofizací (viz obecný management hrúdů). Dále je nutné důkladně zmapovat výskyt krasonožky bažinné v BR Dolní Morava a stav dosud přežívajících populací pravidelně sledovat. Zdroje: Horváth (1905), M elichar (1906), Dlabola (1954, 1987), Lauterer (1957), Nast (1972), Ossiannilsson (1978), Vicherek et al. (2000), Nickel et al. (2002), Holzinger et al. (2003), Nickel (2003), Kunz et al. (2011), Stöckmann et al. (2013), Hoch (2015), I. Malenovský (nepublikované údaje na základě sbírek MZM)

106



107

Šířenka cerová EN Iassus mirabilis Orosz, 1979 křísi (Auchenorrhyncha), křískovití (Cicadellidae) Charakteristika Středně velký křís s délkou těla 5,9–7,3 mm. Celé tělo buď téměř jednobarevně světle zelené, olivově zelené až žlutozelené, nebo (zvláště u samic) je hřbetní strana hlavy a hrudi hustě pokrytá drobnými červenými tečkami a makroskopicky působí hnědě. Přední křídla průhledná se zelenavým nádechem, buňky na konci křídel jemně světle hnědé, žilnatina světle zelená. Hlava a hruď široká, temeno hlavy při pohledu shora krátké, uprostřed jen o málo delší než po stranách. Od podobných druhů, šířenky dubové – Iassus lanio (Linnaeus, 1761) a š. jilmové – I. scutellaris (Fieber, 1868), se dále liší strukturou samčích pohlavních orgánů a tvarem sedmého sternitu a kladélka samic. Nymfy světle olivově zelené až okrové, vzácně hnědé, hřbetní strana zadečku hustě pokrytá bílými podlouhlými šupinkami o délce ca. 0,1 mm a několika řadami delších bílých a tmavých set, makroskopicky působí stříbřitě.

BIOLOGIE A BIOTOP Monofág na dubu ceru (Quercus cerris) – nymfy i dospělci sají mízu z listů a slabších větví. V České republice se spolu s tímto stromem přirozeně vyskytuje v teplomilných doubravách a sekundárně na stromech vysazených v oborách a alejích. Má jednu generaci do roka, přezimuje jako vajíčko, dospělci se vyskytují od začátku července do konce srpna.

Rozšíření a Výskyt Šířenka cerová je známá z České republiky, Slovenska, Rakouska, Maďarska, Itálie, Bulharska a Albánie. Je pravděpodobné, že je spolu s dubem cerem rozšířená i v dalších státech jihovýchodní Evropy a Malé Asie. V ČR dosahuje severní hranice rozšíření a je doložena pouze z BR Dolní Morava, a to z Bořího lesa, navazujících alejí u Valtic a Milovického lesa. V rámci lužní oblasti zde byla zjištěna v oboře Soutok.

OHROŽENÍ A OCHRANA Dub cer je z pohledu ochrany hmyzu unikátní dřevina, na kterou je mimo jiné vázáno sedm monofágních druhů minujících motýlů a tři monofágní druhy křísů. V případě křísů se kromě šířenky cerové jedná o pidikříska Löwova – Lindbergina loewi (Lethierry, 1884) a pidikříska cerového – Fagocyba cerricola Lauterer, 1983. I tyto dva druhy se v ČR vyskytují pouze v BR Dolní Morava, přičemž pidikřísek cerový odtud byl popsán jako nový druh pro vědu (typovou lokalitou je okraj Bořího lesa u Charvátské Nové Vsi) a kromě Bořího lesa dosud nebyl zjištěn v žádné jiné oblasti na světě. Všechny druhy výlučně vázané na cer jsou ohroženy nevhodnými lesnickými zásahy, zejména náhradou porostů s přirozenou druhovou skladbou borovicovými či jinými monokulturami a holosečným způsobem hospodaření. Dalším rizikovým faktorem je přirozená vzácnost hmyzích specialistů na dub cer na severním okraji areálu – např. ze sousedního Rakouska je zatím známá jen jediná populace šířenky cerové. V oboře Soutok je dub cer roztroušeně vysazovanou dřevinou, zejména na hrúdech. Vysazování dubu ceru na vhodných místech lze kvůli podpoře na něj vázaných druhů hmyzu doporučit i do budoucna, ať už se jedná o solitérní stromy, aleje (v tomto případě je v oblasti BR Dolní Morava dub cer pro hmyz obecně mnohem vhodnější dřevinou než např. lípy), nebo příměs do lesních celků. Dále je vhodné podpořit přirozenou obnovu již existujících porostů ochranou semenáčků před okusem. Zdroje: Orosz (1979), Nast (1981), Lauterer (1984), della Giustina (1989), Vicherek et al. (2000), Emeljanov et al. (2002), Guglielmino et al. (2005), Kulfan et al. (2006), Pospíšil (2007), Holzinger (2009), Čížek & P rocházka (2010), M alenovský et al. (2016 a nepublikované údaje na základě sbírek MZM)

108


037_Fotky šířenka cerová


109

Pidikřísek Thoulessův

CR

Eupteryx thoulessi Edwards, 1926 křísi (Auchenorrhyncha), křískovití (Cicadellidae) Charakteristika Malý křís štíhlého těla o délce 2,7–3,3 mm. Základní barva těla špinavě žlutozelená. Hlava při pohledu shora se třemi malými černými skvrnami: jednou nepravidelnou při zadním okraji a dvěma příčně oválnými na vrcholu temene; při pohledu zespod se dvěma malými černými skvrnami v horní části čela uprostřed mezi očima a protáhle kyjovitou skvrnou po stranách nad každým tykadlem. Pronotum většinou s několika tmavými skvrnami při předním okraji, mesonotum s černou trojúhlou skvrnou v předních rozích. Křídla žlutozelená s hnědými skvrnami, v apikální části průhledná, okraj buněk tmavě hnědý. Od několika jiných podobných druhů vyskytujících se v ČR se dá spolehlivě odlišit zejména tvarem samčího pohlavního orgánu. Nymfy bělavé s malými tmavými skvrnami na hrudi a dlouhými setami.

BIOLOGIE A BIOTOP Hostitelskou rostlinou je především máta vodní (Mentha aquatica), dále se v literatuře uvádí karbinec evropský (Lycopus europaeus) a některé další druhy mát (M. spicata, M. arvensis a M. ×piperita). Vyskytuje se na otevřených mokřadních stanovištích v nížinách, zejména na březích vod, v rákosinách, porostech vysokých ostřic a na vlhkých až zamokřených loukách, lokálně také v pískovnách a na slaniscích. Má dvě generace do roka, přezimuje jako vajíčko, dospělci se vyskytují od konce června do začátku října, nymfy od května do srpna.

Rozšíření a Výskyt Pidikřísek Thoulessův je rozšířen v Evropě a Malé Asii od Velké Británie a jižního Švédska po Itálii, Balkán, Ukrajinu, Turecko a Gruzii. Zatím jediný údaj z ČR pochází z Horního lesa u Lednice, kde byl druh nalezen v roce 1971. Je možné, že v BR Dolní Morava a snad i jiných oblastech ČR zatím uchází pozornosti. Hlavní hostitelská rostlina, máta vodní, je v ČR rozšířena především v teplých oblastech středních, východních a severozápadních Čech a střední a jižní Moravy, a to zejména v úvalech Labe, Moravy a Dyje. V luzích BR Dolní Morava není příliš častá – byla zjištěna jen na několika místech na obnažených dnech mrtvých ramen a mělkých kanálů (viz údaje pro oboru Soutok, které uvádějí Šumberová 1999 a Vicherek et al. 2000).

OHROŽENÍ A OCHRANA V sousedním Rakousku jsou za příčiny ohrožení pidikříska Thoulessova považovány vysoušení mokřadů, intenzivní obhospodařování luk a pastvin (včetně hnojení, vápnění a používání pesticidů), rozorávání vlhkých luk, homogenizace krajiny, sukcese v důsledku opuštění od obhospodařování, zánik tradičních forem obhospodařování a vesnických struktur, zalesňování, regulace tekoucích vod, zpevňování břehů a změna záplavového režimu. Stejné faktory druh velmi pravděpodobně ohrožují i v ČR. K ověření jeho výskytu v BR Dolní Morava je nutný detailní terénní průzkum. Je pravděpodobné, že pro jeho dlouhodobé přežívání v oblasti jsou zejména nutné zachování, případně obnova režimu přirozených záplav a dynamiky tůní a mrtvých ramen. Zdroje: R ibaut (1936), Nast (1972), Ossiannilsson (1981), Lauterer (1995), Šumberová (1999), Štěpánek (2000), Vicherek et al. (2000), Nickel (2003), Biedermann & Niedringhaus (2009), Holzinger (2009), Kunz et al. (2011), Bantock & Botting (2013), Jäch (2013), Stöckmann et al. (2013)

110


038_Fotky pidikřísek Thoulessův 037_Fotky šířenka cerová


111

Pidikřísek krátkotrnný VU Edwardsiana plebeja (Edwards, 1914) křísi (Auchenorrhyncha), křískovití (Cicadellidae) Charakteristika Malí křísi (délka těla 3,4–4,3 mm), tělo včetně předních křídel je uniformně světle žluté až na konec předních křídel, který je průhledný a jemně hnědě zakouřený. Pidikřísek krátkotrnný je vzhledem velmi podobný druhům pidikřístek břestový – Edwardsiana ulmiphagus Wilson & Claridge, 1999 a p. Ishidův – Edwardsiana ishidai (Matsumura, 1932), stejně jako třicítce dalších zástupců rodu Edwardsiana ve střední Evropě, spolehlivě je lze determinovat jen podle morfologie samčího kopulačního orgánu. Nymfy jsou světle žluté, po stranách těla a na hřbetu se čtyřmi řadami dlouhých set.

BIOLOGIE A BIOTOP Pidikřísek krátkotrnný i další dva jmenované druhy jsou specializované na různé druhy jilmů, a to jilm habrolistý (Ulmus minor), j. horský (U. glabra) a j. vaz (U. laevis), a mají podobnou fenologii i způsob života. Vysávají buňky mezofylu na listech, stopy po sání jsou patrné jako drobné světle žluté nebo bělavé skvrnky. Mají dvě generace do roka, přičemž přezimujícím stadiem je vajíčko a dospělci se vyskytují od konce května do října. Doprovázejí jilmy v lužních a suťových lesích a na jejich okrajích, v břehových porostech, parcích, alejích a vyskytují se i na solitérních stromech.

Rozšíření a Výskyt Všechny tři druhy mají pravděpodobně rozsáhlý eurosibiřský, případně dokonce holarktický areál a v Evropě jsou široce rozšířené. V ČR se pidikřísek krátkotrnný vyskytuje (či vyskytoval) lokálně např. v Českém středohoří, parcích a břehových porostech Vltavy v Praze a Svratky v Brně, okolí Moravského Krumlova, Kroměříže a jihomoravských úvalech. Pidikřísek břestový je pravděpodobně dosud poměrně častým a lokálně hojným druhem, doloženým např. z Bílých Karpat a Podkrkonoší. Nálezy pidikříska Ishidova jsou vzácné a pocházejí z Polabí, Kokořínska a údolí Berounky ve středních Čechách, údolí Bečvy na střední Moravě, Bílých Karpat a jihomoravských luhů. V lužní oblasti BR Dolní Morava byl p. břestový potvrzen v oboře Soutok, p. Ishidův v Horním lese u Lednice a rovněž v lanžhotském polesí a p. krátkotrnný v Horním lese u Lednice a severním cípu katastru Bulhar.

OHROŽENÍ A OCHRANA Spolu s několika dalšími druhy křísů úzce specializovanými na jilmy: prstenovkou Macropsis glandacea (Fieber, 1868), šířenkou Iassus scutellaris (Fieber, 1868) a pidikřísky Kyboasca bipunctata (Oshanin, 1871), Ribautiana ognevi (Zachvatkin, 1948) a R. ulmi (Linnaeus, 1758), i mnoha na jilmy vázanými brouky jmenované tři druhy rodu Edwardsiana v ČR v posledních několika desetiletích silně ustoupily v důsledku odumírání jilmů postižených grafiózou. V případě dolnomoravských luhů je pro jejich ochranu nutné zabránit zjednodušení druhové skladby lesů, ke kterému dochází v důsledku pěstování nesmíšených porostů dubu letního a jasanu úzkolistého, jilmy skupinově vnášet jako přimíšené dřeviny při zakládání porostů a při mýcení je ponechávat jako výstavky, a to zejména na okrajích lesa. Zdroje: Dlabola (1958), Lauterer (1958, 1984, 1995), Nickel (2003), Biedermann & Niedringhaus (2009), M alenovský et al. (2011), M alenovský & Lauterer (2012), Jäch (2013), Stöckmann et al. (2013)

112


039_Fotky pidikřísek krátkotrnný


113

Křísek mramorovaný VU Metalimnus formosus (Boheman, 1845) křísi (Auchenorrhyncha), křískovití (Cicadellidae) Charakteristika Středně velký křís s délkou těla 3,0–4,5 mm. Základní barva těla žlutohnědá, temeno hlavy je trojúhlého tvaru se dvěma velkými oranžovými až černými skvrnami, které mohou splývat, pronotum rovněž s několika oranžovými až černými skvrnami variabilního rozsahu, přední křídla tmavě hnědě mramorovaná, případně světle hnědá, okraje buněk jsou lemovány hnědě či červeně (samice jsou obecně světlejší než samci). V rámci fauny ČR je zbarvením a velikostí podobný křísek Steinův – Metalimnus steini (Fieber, 1869), který se však liší morfologií samčího kopulačního orgánu, hostitelskou rostlinou (ostřice srstnatá – Carex hirta) a biotopem (vlhké až suché, často ruderalizované trávníky). Nymfy jsou žlutavé s podélnými tmavými páskami.

BIOLOGIE A BIOTOp Křísek mramorovaný je potravním specialistou na vysoké ostřice, zejména ostřici štíhlou (Carex acuta) a o. vyvýšenou (C. elata). Obývá mokrá až dočasně zaplavovaná stanoviště, zejména slatiniště, mokřadní louky, břehy oligotrofních až mírně eutrofních jezer a rybníků a sníženiny v říčních nivách, včetně okolí mrtvých říčních ramen. Dospělci se vyskytují od poloviny června do konce října, nymfy od července do září, přezimují vajíčka. Druh má jednu, v nížinách snad i dvě generace do roka.

Rozšíření a Výskyt Areál druhu pokrývá celou severní část palearktické oblasti od západní Evropy (včetně Velké Británie) na východ po Sibiř, Mongolsko a Korejský poloostrov. Ve střední Evropě se jedná o lokální druh vyskytující se od nížin až do horských poloh. Navzdory hojnosti hostitelské rostliny (zejména ostřice štíhlé) je křísek mramorovaný v České republice vzácný a na ústupu. Byl zjištěn v jižních Čechách (v litorálu rybníků na Třeboňsku, okolí Hluboké nad Vltavou a Hornovltavském luhu na Šumavě), na Dokesku, Českomoravské vrchovině (okolí Slavonic, Telče a Velkého Meziříčí) a v jihomoravských úvalech, kde však většina známých lokalit během 70. a 80. let minulého století zanikla v důsledku meliorací a výstavby vodního díla Nové Mlýny. Mimo území zaplavené Novomlýnskými nádržemi byl v lužní oblasti BR Dolní Morava doložen v roce 1971 v Horním lese u Lednice a v roce 1981 na lesních loukách v okolí Lanžhota. V oblasti se pravděpodobně stále vyskytuje, vhodné biotopy se zde nacházejí např. ve sníženinách Lánských a Košarských luk a na okrajích lesních tůní v oboře Soutok, recentní údaje však scházejí.

OHROŽENÍ A OCHRANA Křísek mramorovaný je ohrožen vysoušením mokřadů, upuštěním od tradičních forem využívání a naopak nástupem intenzivního obhospodařování vlhkých luk (pastva, hnojení, vápnění), jejich rozoráváním, výstavbou vodních nádrží, regulací vodních toků, zpevňováním břehů tekoucích a stojatých vod či jejich úpravě k rekreaci a vodním sportům. Pro dlouhodobé přežívání v luzích BR Dolní Morava je pravděpodobně důležitá obnova režimu přirozených záplav a dynamiky tůní a mrtvých ramen.

Zdroje: Nast (1972), Anufriev & Emeljanov (1988), Lauterer & Novotný (1991), Lauterer (1995), Vicherek et al. (2000), Nickel (2003), Biedermann & Niedringhaus (2009), Holzinger (2009), Stöckmann et al. (2013)

114


040_Fotky křísek mramorovaný


115

Mravkolev okatý EN Dendroleon pantherinus (Fabricius, 1787) síťokřídlí (Neuroptera), mravkolvovití (Myrmeleonidae) Charakteristika Markantní mravkolev, nápadný svým zbarvením křídel. Rozpětí křídel je 70–80 mm. V literatuře je používán i český název mravkolev panterový.

Biologie a biotop Larvy se vyvíjejí dva roky u stromových mravenců, např. Lasius brunneus (Latreille, 1798), v detritu dutin starých stromů. Nestaví lapací jamky. Imaga se líhnou z kukel v letních měsících, žijí krátce a často přiletují na světlo (např. v parcích). Teplomilný druh, žije především ve starých doubravách.

Rozšíření a výskyt Má rozsáhlý areál od jižní a střední Evropy na východ do Malé Asie a severní Číny. V ČR je znám z několika lokalit na jižní Moravě, v zájmovém území např. z Pohanska a Lednice.

Ohrožení a ochrana V republikovém červeném seznamu je uveden jako kriticky ohrožený druh. Je to výjimečný druh naší fauny a zasluhuje maximální ochranu. V BR Dolní Morava vyžaduje zachování starých, dutých stromů (dubů) v řídkých starých porostech. Zdroje: Pecina & Čepická (1979), Holuša (1997), Šumpich (2015)

Pakudlanka jižní

CR

Mantispa styriaca (Poda, 1761) síťokřídlí (Neuroptera), pakudlankovití (Mantispidae) Syn. Mantispa pagana (Fabricius, 1775) Charakteristika Nejčastěji hnědě zbarvený hmyz připomínající malou kudlanku s blanitými křídly. Rozpětí křídel je 3 cm. Přední nohy jsou přizpůsobeny k lovu menších druhů hmyzu podobně jako u kudlanek.

Biologie a biotop Vývoj pakudlanky je složitý. Samičky kladou velký počet vajíček a z nich se vylíhnou pohyblivé larvičky, které vysávají různé drobné živočichy. Přezimují a na jaře musí vniknout do kokonů pavouků slíďáků (čel. Lycosidae, Drassidae aj.). Larvy se živí jejich vajíčky, zakuklí se a po dvou týdnech se líhnou dospělci, obvykle v červenci. Teplomilný druh, preferuje teplé, suché biotopy s osamělými stromy a bohatými porosty keřů hlavně ve světlých doubravách, ale i v jiných porostech např. světlých borech.

Rozšíření a výskyt Pakudlanka jižní je rozšířena v jižní a střední Evropě, dále na východ zasahuje do Malé Asie, Iránu a Mongolska. Žije také v Africe (Maroko). V ČR je nyní známa jen z jižní a jihovýchodní Moravy. V zájmovém území byla zjištěna na okrajích lesa v okolí Lednice, současná situace není známa.

Ohrožení a ochrana V republikovém červeném seznamu je uvedena jako zranitelný druh. Důležité je zachovat její biotopy bez likvidačních technických zásahů, např. kácení soliterů a chemizace. Zdroje: Kratochvíl (1941), Pecina & Čepická (1979)

116


041_Fotky mravkolev a pakudlanka 031_Fotky vážka plavá

032_Fotky saranče


117

Zlatoočka půvabná NT Hypochrysa elegans (Burmeister, 1839) síťokřídlí (Neuroptera), zlatoočkovití (Chrysopidae) Charakteristika Markantní zlatoočka, považovaná za jednu z nejhezčích zlatooček Evropy. Základní zbarvení zelené, místy i nažloutlé, s černými okraji tělních článků. Křídla měří asi 10 mm (obr. 1).

Biologie a biotop Vývoj larev probíhá na listnatých stromech, přezimuje ve stadiu kukly. Imaga se líhnou v květnu a žijí poměrně krátce hlavně na keřích na světlých stanovištích (okraje lesa, paseky apod.). Žije ve světlých, vlhkých a teplých listnatých lesích s bohatou vegetací.

Rozšíření a výskyt Je rozšířena v jižní a střední Evropě, dále na východ až po severní Irán. V ČR je známa z více míst na Moravě a nově byla zjištěna i v Čechách. V zájmovém území byla nalezena v okolí Pohanska.

Ohrožení a ochrana V červeném seznamu je vedena jako ohrožený druh. Pro její existenci postačí zachování současných biotopů, bez chemizace a celoplošného kácení. Zdroje: A spöck et al. (1980), Zelený (1995), Dvořák & Gabriš (2015)

Zlatoočka žlutohlavá NT Nothochrysa fulviceps (Stephens, 1836) síťokřídlí (Neuroptera), zlatoočkovití (Chrysopidae) Charakteristika Nápadná, poměrně velká zlatoočka. Čirá křídla mají rozpětí až 28 mm. Jejím významným znakem je také žlutě až oranžově zbarvená hlava (obr. 2).

Biologie a biotop Larvy žijí hlavně na listnáčích, přezimují a v květnu až červnu se líhnou dospělci, kteří žijí na keřích i na vegetaci v podrostu. Přiletují na světlo. Obývá listnaté i smíšené lesy s bohatým vegetačním podrostem.

Rozšíření a výskyt Druh rozšířený ve značné části Evropy od Velké Británie a Španělska přes střední a jižní Evropu po Bulharsko, na sever po jižní Skandinávii. V ČR je známa z více míst na Moravě a nedávno byla zjištěna také v Čechách. V zájmovém území byla nalezena v okolí Lednice.

Ohrožení a ochrana V červeném seznamu ČR je uvedena jako téměř ohrožený druh. Pro její existenci je nutná ochrana a zachování jejich biotopů. Zdroje: A spöck et al. (1980), Zelený (1995), Ševčík (1997), Chládek et al. (2008)

118


041_Fotky 042_Fotky mravkolev zlatoočky a pakudlanka 031_Fotky vážka plavá

032_Fotky saranče


119

Střevlík mřížkovaný

CR

Carabus clathratus Linnaeus, 1761 brouci (Coleoptera), střevlíkovití (Carabidae) Charakteristika Imaga jsou 28–36 mm dlouhá, černá s kovově lesklými jamkami na krovkách. Méně často je celý povrch zeleně nebo bronzově lesklý. Tykadla a končetiny jsou černé, výjimečně jsou některé části červené. Spodní blanitá křídla jsou u většiny jedinců zkrácená, někteří mají křídla vyvinutá a schopná letu. Krovky jsou oválné se zřetelným vykrojením na konci.

Biologie a Biotop Dospělci se vyskytují od března, obvykle v období jarních povodní, do srpna. Jsou aktivní ve dne, během horkých slunečných dnů pobíhají po vodních rostlinách. Živí se převážně uhynulými drobnými živočichy, např. měkkýši nebo žížalami. Loví i pod vodou, kde jsou schopni vydržet až 15 minut díky vzduchové bublině pod krovkami. Přezimují dospělci pod kůrou a v trouchu stromů rostoucích v blízkosti vod, nejčastěji na vrbách (Salix) a olších (Alnus). Střevlík mřížkovaný žije v nižších polohách na bažinatých a rašelinných místech, na bahnitých březích a v lužních lesích.

Rozšíření a Výskyt Střevlík mřížkovaný je eurosibiřský druh, rozšířený od Velké Británie po Koreu a Japonsko. V západní Evropě se vyskytuje lokálně, ve Švýcarsku a v Anglii je vyhynulý. Ve střední Evropě jsou známy dva poddruhy, u nás patrně vyhynulý C. clathratus clathratus dříve uváděný z Polabí, na jižní Moravě C. clathratus auraniensis J. Müller, 1902. V minulosti se hojně vyskytoval v oblasti dnešních Novomlýnských nádrží. Pravděpodobně posledními místy výskytu jsou zaplavované nivy v Podyjí, NPR Křivé jezero, Lednicko-valtický areál a oblast Soutoku.

ohrožení a ochrana Druh je ohrožen likvidací jeho specifického biotopu, tj. odvodněním a vysoušením lužních mokřadů. Výrazně negativním zásahem, který ovlivnil početnost jeho populací, byla výstavba Novomlýnských nádrží a vodohospodářské úpravy dolní části toku Dyje. Přežití zbytkových populací závisí na zachování mokřadních biotopů v území, případně na umělém jarním povodňování vybraných biotopů.

Zdroje: Hůrka (1996), A nderson & McFerran (2001), Veselý et al. (2009), Trnka (2008–2012)

120


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 034_Fotky znakoplavka 033_Fotky žlutá, kobylky podkornice jižní 043_Fotky střevlík mřížkovaný


121

Krajník pižmový VU Calosoma sycophanta (Linnaeus, 1758) brouci (Coleoptera), střevlíkovití (Carabidae) Charakteristika Imaga jsou 18–30 mm dlouhá, tělo a hlava jsou modré až modročerné. Štít je srdcovitý, modrý. Krovky jsou podélně oválné, jemně tečkované s kovovým leskem. Zbarvení krovek je variabilní, celé zelené, někdy s červeným nádechem po stranách nebo po celé ploše. Imaga vylučují z úst typicky páchnoucí tekutinu. Končetiny jsou dlouhé tenké, uzpůsobené k rychlému běhu. Larvy jsou jako u ostatních střevlíkovitých oligopodní se silně sklerotizovaným ústním ústrojím. Jsou lesklé černé s hnědými skvrnami na břišní straně a vztyčenými hroty na konci zadečku.

Biologie a Biotop Přezimují dospělci v půdě, zimoviště opouštějí od konce května do června. Samičky po spáření kladou do půdy velké množství vajíček, každá až 150. Larvy jsou dravé, jejich vývoj trvá asi dva týdny, kuklí se v půdě. Dospělci se líhnou na podzim téhož roku, ale v půdě zůstávají do jara. Imaga jsou dlouhověká, žijí 2 až 4 roky. Jsou aktivní hlavně v noci, létají a čile běhají po stromech. V červenci se zahrabou do půdy a přezimují v zemní komůrce. Krajník pižmový žije od nížin do hor v listnatých i jehličnatých lesích a v zahradách. Je významný bioregulátor gradačních lesních motýlů, především bekyně velkohlavé – Lymantria dispar (Linnaeus, 1758) a bekyně mnišky – L. monacha (Linnaeus, 1758). Každý dospělec spotřebuje během sezóny asi 400 housenek a kukel, larva asi 40 housenek. V letech gradace těchto druhů se vyskytuje ve vyšší početnosti.

Rozšíření a Výskyt Žije v západní části palearktické oblasti, na východ zasahuje po Altaj, obývá také severní Afriku. Vyskytuje se po celé Evropě včetně Anglie a Dánska, ve Švédsku sporadicky, nežije v Norsku a ve Finsku. Byl záměrně introdukovaný do Severní Ameriky (v roce 1906) a na Jávu proti bekyni velkohlavé. Ve střední Evropě leží centrum jeho rozšíření ve východní části. V České republice se vyskytuje v teplejších oblastech Čech, častější je v jižních částech Moravy. Nehojně až vzácně je nalézán v lesích celého zájmového území.

ohrožení a ochrana Krajník pižmový může být ohrožen syntetickými insekticidy používanými proti lesním škůdcům. Zvláštní ochranu a péči o biotopy ve studovaném území nevyžaduje.

Zdroje: Škapec (1992), Hůrka (1996), Z ahradník (2008), Veselý et al. (2009)

122


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 034_Fotky znakoplavka 033_Fotky žlutá, kobylky podkornice jižní 044_Fotky krajník pižmový


123

Vodomil černý

CR

Hydrophilus piceus (Linnaeus, 1758) brouci (Coleoptera), vodomilovití (Hydrophilidae) Charakteristika Vodomil černý je náš největší vodní brouk, imaga jsou 34–50 mm dlouhá, černá s hedvábně zeleným leskem. Tělo je podlouhle oválné, člunkovitého tvaru s kýlovitým zadečkem. Krovky jsou téměř hladké s několika řadami jemně naznačených jamek. Tykadla a makadla jsou žlutočervená. Dýchá vzdušný kyslík, který získává pomocí trubiček v paličkovitých tykadlech. Nohy jsou adaptované k plavání, chodidla středních a zadních končetin jsou rozšířená, na vnitřní straně obrvená. Larvy dorůstají délky 6 cm. Podobný vodomil Hydrophilus aterrimus (Eschscholtz, 1882) je poněkud menší, měří 32–43 mm. Liší se drobnými rozdíly především v morfologii končetin a spodní strany zadečku.

Biologie a Biotop Samičky vytvářejí několik kokonů s vajíčky v podobě košíčků, které plavou na hladině a jsou zásobeny vzduchem trubičkou. V jednom kokonu je kolem 50 tyčinkovitých vajíček. Larvy se zdržují v zarostlé pobřežní zóně. Živí se především vodními plži, do jejichž ulit vyžírají charakteristické otvory. Vývoj dokončí na konci léta a kuklí se v půdě v zemní komůrce na březích. Imaga se líhnou na podzim a přezimují ve vodě. Jsou všežravá, preferují rostlinnou potravu. Mohou se dožít až tří let, ale většina uhyne během prvního roku. Vodomil černý žije ve stojatých a mírně tekoucích vodách s vegetací.

Rozšíření a Výskyt Palearktický druh, je rozšířen od Skandinávie po Středomoří, v severní Africe, v Rusku až na Dálný východ, známý je také v Indii. V Norsku a Lucembursku je považován za vyhynulého. Na našem území se vyskytuje v nížinách a středních polohách. Obývá vhodné vodní biotopy celého zájmového území.

ohrožení a ochrana Druh je ohrožen devastací a znečištěním jeho přirozených biotopů, eutrofizací vod a nevhodnými úpravami břehů. Pro jeho výskyt je nutná přítomnost měkkýšů, kterými se živí larvy. I když se v území nachází větší počet vhodných biotopů, je nutné dbát na jejich zachování i kvalitu vody.

Zdroje: Škapec (1992), Hůrka (2005), Trávníček et al. (2005), Fikáček et al. (2007), Zahradník (2008)

124



045_Fotky vodomil


125

Roháč obecný VU Lucanus cervus (Linnaeus, 1758)

brouci (Coleoptera), roháčovití (Lucanidae) Charakteristika Náš největší brouk, samičky jsou dlouhé 30–45 mm, samci 35–85 mm. Samci mají mohutná kusadla s výraznými zuby na vnitřním okraji a nápadně velkou širokou hlavu. Kusadla samiček jsou krátká s malými zoubky. Hlava je drobnější, užší než štít. Štít a krovky jsou lesklé, černé nebo kaštanově hnědé. Vajíčka mají v průměru 2,25 mm. Larva (ponrava) dorůstá délky přes 10 cm.

Biologie a Biotop Vývoj trvá 3–5 let. Samičky kladou vajíčka nejčastěji do půdy ke kořenům pařezů, tlejících kmenů nebo oslabených stromů do hloubky 30–50 cm. Nejčastější hostitelskou dřevinou jsou duby, ale vývoj může probíhat i na jiných listnáčích ( jabloň, jasan, jilm, topol, třešeň, vrba). Larvy se třikrát svlékají. Živí se trouchnivějícím dřevem, při vyšší hustotě dochází ke kanibalismu. Kuklí se v zemi, kde si z trouchu a hlíny lepí kokony velikosti pěsti. Kukla samců má patrná výrazná kusadla. Imaga se líhnou ještě na podzim, z komůrky vylézají až příští rok. S dospělci se setkáme od konce května do počátku července, jednotlivě do srpna. Zdržují se v korunách stromů a živí se mízou vytékající z poraněných dřevin. Aktivní jsou za soumraku a večer, pokud je teplota během dne 23–25 °C. Jsou těžkopádní letci, za letu vydávají charakteristický bručivý zvuk. Létají především samci, kteří jsou schopni urazit vzdálenost až 3 km, samičky se zdržují na místě, kde se vylíhly, mohou uletět asi 1 km. Po spáření spolu páry zůstávají. Dospělci jsou krátkověcí, po opuštění kukelní komůrky žijí jen několik dní. Žije v teplých oblastech, doubravách, smíšených lesích, parcích a zahradách, kde rostou staré duby a další staré stromy. Preferuje hluboké vysychavé půdy.

Rozšíření a Výskyt Roháč obecný je rozšířen téměř po celé Evropě, na sever zasahuje do středního Švédska, na východ proniká na Ukrajinu, na jihovýchod do Malé Asie a Sýrie. Druh Lucanus cervus bývá rozlišován do čtyř poddruhů, v České republice a velké části Evropy žije Lucanus cervus cervus. V České republice se vyskytuje nejhojněji na jižní Moravě, v Lednicko-valtickém areálu, na Břeclavsku a v Bílých Karpatech. V dalších oblastech je rozšířen ostrůvkovitě, poměrně častý je v severozápadních a středních Čechách. V zájmovém území je celoplošně rozšířený a běžný.

ohrožení a ochrana Druh je ohrožen úbytkem starých doubrav a smíšených lesů a odstraňováním trouchnivějících kmenů a pařezů. V zájmovém území není výrazněji ohrožen, jeho početnost by mohlo podpořit ponechávání dubových pařezů po těžbě.

Zdroje: Škapec (1992), Hůrka (2005), Trnka (2008–2012), Zahradník (2008)

126


046_Fotky roháč


127

Výkalník (chrobák) vrubounovitý VU Sisyphus schaefferi (Linnaeus, 1758) brouci (Coleoptera), vrubounovití (Scarabaeidae) Charakteristika Imaga jsou dlouhá 6,5–12 mm, matně černá s jemně tečkovaným štítem a hlavou, na krovkách jsou slabá podélná žebra. Obvykle jsou ušpiněná hlínou nebo trusem. Tělo je oválné, směrem k zadečku se zužuje. Hlava má lopatkovitý tvar a je několikrát vykrojená. Štít je velký, dosahuje téměř velikosti krovek. Střední a zadní nohy jsou nápadně dlouhé, uzpůsobené k válení kuliček. Přední nohy jsou trnité. Létá se zavřenými krovkami.

Biologie a Biotop Na jaře v době rozmnožování samičky i samci hloubí v půdě chodby. Do podzemních prostorů umístí kuličky z trusu. Zahrabávání zahajuje nejčastěji samec. Samičky přetvoří kuličky v hruškovitý útvar a na jeho vrchol kladou vajíčka. Každá samička naklade 10–12 vajíček. V dutině je vždy jen jeden hruškovitý útvar, ve kterém probíhá vývoj larev. Každý pár zbuduje několik zásobáren, ale o potomky se nestarají. Imaga se vyskytují od května do pozdního léta. Jsou dlouhověká, dožívají se až jednoho roku. Z exkrementů si tvoří potravní kuličky, které zahrabou do půdy a tam je konzumují. Preferují ovčí trus. Chrobák vrubounovitý žije na pastvinách a v řídkých lesích s lehkou písčitou půdou nebo na vápencových podkladech.

Rozšíření a Výskyt Chrobák vrubounovitý je rozšířen v jižní a střední části palearktické oblasti, na našem území dosahuje severní hranice. V České republice se v současnosti početněji vyskytuje místy v severních a středních Čechách, na jižní Moravě v NP Podyjí, v okolí Pouzdřan, na Pavlovských vrších a v Milovickém lese, jednotlivé nálezy pocházejí i z jiných částí Čech i Moravy. V zájmovém území byl pozorován většinou jednotlivě (okolí Lednice, obora Soutok), početnější je na sušších lokalitách v sousedství.

ohrožení a ochrana Ohrožení spočívá především v ničení nebo zarůstání vhodných lokalit. Druh nesnáší silně zatravněný terén. V zájmovém území zvláštní ochranu ani péči nevyžaduje.

Zdroje: Hůrka (2005), Hudec et al. (2007), Juřena et al. (2008), Trnka (2008–2012), Zahradník (2008), Vysoký (2009)

128


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 034_Fotky znakoplavka 033_Fotky žlutá, kobylky podkornice jižní 047_Fotky chrobák vrubounovitý 045_Fotky vodomil


129

Výkalník (chrobák) pečlivý

CR

Copris lunaris (Linnaeus, 1758) brouci (Coleoptera), vrubounovití (Scarabaeidae) Charakteristika Imaga jsou 15–24 mm dlouhá, klenutá, leskle černá. Na krovkách mají devět podélných jemně tečkovaných rýh. Samec má na hlavě dlouhý dozadu zahnutý roh, na vnitřním okraji ozubený a boky štítu jsou protažené v rohy. Samičky mají roh na hlavě krátký a nevyvinutý, rohy jsou jen jemně naznačeny. Břišní strana těla je porostlá hustými žlutými chloupky.

Biologie a Biotop Koprofág, živí se trusem koní, velkých turů, ovcí a jelenovitých. Samci a samičky společně vytvářejí podzemní prostor, do kterého během června umístí zásobu trusu. Prokvašený trus zformují do 5–7 hruškovitých útvarů. Do zúžené části nakladou samičky vajíčka a dohlížejí na larvy a kukly, dokud se nevylíhnou dospělci. Vývoj trvá asi 4 měsíce, po celou dobu samičky hladoví. Podzemní dutinu opouštějí samec se samičkou společně. Výkalník pečlivý je teplomilný druh stepí a pastvin.

Rozšíření a Výskyt Výkalník pečlivý je rozšířen ve střední a jižní Evropě, v Přední Asii až po Irán. V České republice pocházejí novější nálezy z Českého středohoří, ojediněle ze středních a východních Čech. Na jižní Moravě je častější, ale v početnější populaci přežívá jen v oborách Milovického lesa. V zájmovém území byl nalezen na Křivém jezeře, v okolí Lednice a na Pohansku v oboře Soutok. Výskyt je možný i na dalších lokalitách.

ohrožení a ochrana Druh v mnoha oblastech vymizel v souvislosti s ukončením pastvy. Přežívá v některých oborách, kde nachází dostatek potravy. Zvláštní ochranu ve studovaném území nevyžaduje. Oborní chov zvěře jeho výskyt a početnost podporuje.

Zdroje: Hůrka (2005), Juřena & T ýr (2008), Juřena et al. (2008), Zahradník (2008), Trnka (2008–2012)

130



045_Fotky vodomil 048_Fotky výkalník pečlivý


131

Chroust mlynařík EN Polyphylla fullo (Linnaeus, 1758) brouci (Coleoptera), vrubounovití (Scarabaeidae) Charakteristika Největší evropský chroust, jeho imaga jsou dlouhá 24–35 mm. Velmi nápadný brouk s hnědobíle mramorovanými krovkami a velmi výraznými lamelovitými tykadly. Larvy (ponravy) dorůstají délky 6–8 cm, v anální oblasti mají 7–8 krátkých trnů ve dvou rovnoběžných řadách.

Biologie a Biotop Samičky kladou do písčité půdy, každá naklade 25–40 vajíček. Vývoj vajíček trvá asi měsíc. Larvy se vyvíjejí 3–4 roky na kořenech rostlin, vázaných na písčité půdy, obvykle na lipnicovitých (Poaceae) a šáchorovitých (Cyperaceae). Mohou poškozovat kořeny kulturních bylin, vinné révy nebo semenáčků borovic. Kuklí se v průběhu května, v půdě v kokonech ze slepených částeček půdy. Stadium kukly trvá asi měsíc. Dospělci se vyskytují od června do července, v nejvyšší početnosti v prvním týdnu v červenci. Živí se převážně jehličím borovic, byl pozorován žír mladých výhonků révy. Aktivní jsou od soumraku do noci, často naletují na světlo. Je vázán na písčiny nížin a na pobřežní duny.

Rozšíření a Výskyt Je ostrůvkovitě rozšířen téměř po celé Evropě, na sever zasahuje do jižního Švédska, na východ po Balkán a Kavkaz. Žije také v severní Africe. U nás se v současnosti vyskytuje v Polabí a na jižní Moravě v okolí Bzence a Rohatce. Vzácně byl zjištěn na vápencovém podkladu ve Slovenském krasu u Zádielu. V zájmovém území je uváděn z okolí Břeclavi, výskyt na zbytcích písčitých hrúdů v oblasti Soutoku je možný.

ohrožení a ochrana Případné ohrožení ve studovaném území by mohlo být posouzeno až po vyhodnocení jeho současného výskytu. Ohrožen může být kvůli velmi malé rozloze vhodných písčitých biotopů. Rovněž z Břeclavi je uváděn chroustek opýřený – Anoxia pilosa (Fabricius, 1792) s obdobnými biotopovými nároky, který se početněji vyskytuje na hodonínských a bzeneckých píscích. Je dlouhý 18–25 mm, válcovitě protáhlý, hnědý až černohnědý, s tmavým štítem a hustě přilehle pýřitým zadečkem. Má tříletý vývojový cyklus. Dospělci se objevují od června do srpna s maximem na přelomu června a července. Samci létají v pozdním odpoledni a večer nízko při zemi a hledají samičky, které vylézají na vrcholky různých trav.

Zdroje: Hůrka (2005), Hudec et al. (2007), Juřena et al. (2008)

132


049_Fotky chroust mlynařík 046_Fotky roháč


133

Zdobenec proměnlivý EN Gnorimus variabilis (Linnaeus, 1758) brouci (Coleoptera), vrubounovití (Scarabaeidae) Charakteristika Velikost 17–22 mm. Zbarvení je matně černé s bílými skvrnkami tvořenými ztuhlým sekretem. Na štítu bývá obvykle jedna skvrnka v zadních rozích, na krovkách je 4–5 skvrnek, které mohou chybět.

Biologie a Biotop Hostitelskou dřevinou je především dub, eventuálně i další dřeviny. Larvy dosahují délky až 60 mm a vyvíjejí se dva roky v malých začínajících dutinách a podkorních kapsách (stačí i shnilé dřevo, které se v trouch začíná pomalu měnit). Dospělci se vyskytují od května do července. Za plného slunečního svitu vyhledávají kvetoucí miříkovité.

Rozšíření a výskyt Střední a jižní Evropa (od Francie a Itálie po evropskou část Ruska), Turecko. V České republice se dříve vyskytoval všude na vhodných lokalitách. Postupně vymizel a v současné době je velmi vzácný. Na sledovaném území je znám např. z Pohanska, Kančí obory, Lednice či Břeclavi.

ohrožení a ochrana Možným ohrožením je likvidace vhodných odumírajících stromů, padlých kmenů, pařezů apod.

Zdroje: Balthasar (1956), Hůrka (2005), K rál & Vitner (1996)

134


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 034_Fotky znakoplavka 033_Fotky žlutá, kobylky podkornice jižní 050_Fotky zdobenec proměnlivý 045_Fotky vodomil


135

Nosorožík kapucínek EN Oryctes nasicornis (Linnaeus, 1758) brouci (Coleoptera), vrubounovití (Scarabaeidae) Charakteristika Robustní brouk, imaga jsou dlouhá 20–43 mm. Tělo je červenohnědě, černohnědé až černé. Hlava samců vybíhá v různě výrazný roh zahnutý proti výběžku na štítu. Samice mají místo rohu malý hrbolek a na štítu oválnou prohlubeň. Štít ve tvaru kapuce a hladké hnědé krovky připomínají roucho kapucínů (kněžích z řádu františkánů). Poslední článek zadečku (pygidium) samce je oblé a lysé, u samice uprostřed mírně protažené a hustě ochlupené. Na rozdíl od ostatních vrubounovitých mají samičky a samci stejně velká tykadla, složená z deseti článků. Vajíčka jsou kulovitá, v průměru 3,5 mm. Larvy (ponravy) prvního instaru jsou dlouhé 8 mm, dorůstají délky 120 mm.

Biologie a Biotop Larvy se vyvíjejí v trouchu listnatých, příležitostně i jehličnatých stromů, nejčastěji buků a dubů, ve skládkách dřevního odpadu, ve starých pilinách, dokonce v hromadách pecek. Během vývoje, který trvá 2–3 roky, se larvy třikrát svlékají. V larvách parazituje naše největší samotářská vosa, viz žahalka obrovská (Megascolia maculata). Larvy nosorožíka se kuklí v kokonu z částeček půdy a dřeva, velkém asi jako slepičí vejce. Po několika týdnech se líhnou imaga, která zůstávají přes zimu v kokonu. S dospělci se setkáme od června do srpna, delší dobu se zdržují v místech, kde se vylíhli. Aktivní jsou zejména v podvečer a v noci. Létají celou noc těžkopádným letem, při kterém vydávají bručivý zvuk. Přiletují ke světlu. Po ukončení letu se zahrabávají do půdy nebo trouchu pomocí hrabavého předního páru končetin. V úkrytech zůstávají přes den. Nosorožík kapucínek je původně lesní druh, který se vyskytoval v rozsáhlých listnatých lesích. V poslední době je v přírodě vzácný, vyskytuje se spíš v náhradních biotopech, jako jsou pily, skládky pilin, komposty aj.

Rozšíření a Výskyt Je široce rozšířen téměř po celé Evropě, na severu zasahuje do středního Norska a Švédska a do severního Finska, nežije ve Velké Británii. Známý je také z jihozápadní části Asie a severozápadní Afriky. Je rozlišován do dvaceti poddruhů, na našem území žijí dva: v Čechách a na západě Moravy Oryctes nasicornis ondrejanus Minck, 1916, na východní Moravě a na Slovensku O. nasicornis holdhausi Minck, 1914. Liší se povrchem krovek, Oryctes nasicornis ondrejanus má krovky tečkované a Oryctes nasicornis holdhausi hladké. Pravděpodobně se vyskytuje v celém zájmovém území, ale kvůli skrytému způsobu života obvykle uniká pozornosti. Příležitostně přiletuje na různých místech ke světlu.

ohrožení a ochrana Na antropogenních biotopech může být ohrožen nebo jsou jeho mikropopulace lokálně likvidovány úklidem hromad starých pilin a zbytků dřeva. V zájmovém území patrně není výrazněji ohrožen, jeho početnost může být podpořena ponecháváním většího počtu pařezů po těžbě.

Zdroje: Hudec a kol. (2007), Trnka (2008–2012), Zahradník (2008)

136



045_Fotky vodomil 051_Fotky nosorožík kapucínek


137

Páchník hnědý

CR

Osmoderma barnabita Motschulsky, 1845 brouci (Coleoptera), vrubounovití (Scarabaeidae) Syn. Osmoderma eremita auct., nec Scopoli 1763 Charakteristika Imaga jsou 22–32 mm dlouhá, zavalitá, hnědočerná s kovovým leskem. Tykadla jsou krátká. Štít je zřetelně užší než krovky, jemně tečkovaný se zesíleným lemem. V přední části štítu jsou hrbolky, jeho středem prochází podélná rýha. Na krovkách jsou nevýrazné rýhy. Břišní strana je černá a téměř lysá.

Biologie a Biotop Larvy se vyvíjejí v dutinách živých listnatých stromů v jejich střední a horní části. Vývoj larev trvá 2–3 roky, kuklí se v kokonu z dřevní drti patrně během zimy. Imaga se vyskytují od května do poloviny září s maximem v červenci a v srpnu. Během dne se zdržují v trouchu uvnitř dutin. Aktivní jsou večer a v noci, živí se mízou poraněných stromů. Létají na krátké vzdálenosti. Při vyrušení vylučují sekret, který zápachem připomíná staré vydělané kůže nebo vůni zimostrázku alpského (vítod) (Polygala chamaebuxus). U nás se vyskytuje na dvou typech stanovišť, ve starých přírodních listnatých lesích (pastevní lesy, obory) a ve starých parcích, alejích a vrbovnách. Hostitelskými rostlinami jsou duby (Quercus), buky (Fagus), lípy (Tilia), jilmy (Ulmus), vrby (Salix) a ovocné stromy, slivoň (Prunus), hrušeň (Pyrus) a jabloň (Malus). Preferuje osluněné stromy s dutinami, které nesmí být trvale vystaveny dešti.

Rozšíření a Výskyt Dle nejnovějších poznatků je druh Osmoderma eremita, dříve uváděný z našeho území, rozdělen na čtyři druhy. Název Osmoderma eremita (Scopoli, 1763) platí pro druh vyskytující se v západní Evropě (byl popsán ze severního Slovinska). Pro druh žijící na našem území byl použit název Osmoderma barnabita, ten obývá východní část Evropy od Německa až na Kavkaz, Balkán a Řecko. Areály obou druhů se stýkají v Německu, Rakousku a Slovinsku. Páchník hnědý se v České republice vyskytuje roztroušeně asi na 200 lokalitách do nadmořské výšky 600 m, početněji na Třeboňsku a místy na jižní Moravě. V zájmovém území je znám od Křivého jezera po Soutok.

ohrožení a ochrana Druh je ohrožen likvidací biotopů, odstraňováním starých stromů v parcích a alejích v místech výskytu, případně vypalováním a sanací dutin stromů. Izolované populace jsou méně životaschopné a jsou náchylné k vymření. Ve studovaném území je druh ohrožen úbytkem starých stromů s vhodnými dutinami pro jeho vývoj. Péče vedoucí k podpoře tohoto a množství dalších saproxylických druhů je dlouhodobou záležitostí a spočívá v zachování a udržování co největšího počtu solitérních starých stromů (ponechávání výstavků, odstraňování keřového a stromového podrostu, výsadba nových stromů).

Zdroje: Škapec (1992), R anius & Nilsson (1997), H auck & Čížek (2006, 2007), Biomonitoring (2007), Čížek & H auck (2008), Trnka (2008–2012)

138


052_Fotky páchník hnědý


139

Krasec

RE

Buprestis (Cypriacis) splendens splendens (Fabricius, 1775) brouci (Coleoptera), krascovití (Buprestidae) Charakteristika Nápadný, plochý, smaragdový nebo zelenozlatý druh krasce, často s modrým nebo červeným nádechem podél švu a na okraji štítu a krovek, které nesou tři podélná žebra. Velikost 18,0–23,0 mm.

Biologie a biotop Larva se vyvíjí v odumřelých, ale stále ještě tvrdých částech kmenů borovic, nejčastěji v jizvách způsobených mechanickým poškozením bleskem, mrazem, kamennými lavinami atd. Vývoj larvy může být i velmi dlouhý, zvláště když napadený strom odumře, nebo je technicky zpracován. M arsham (1811) uvádí, že dospělý brouk se vylíhl ze stolu, minimálně po dvaceti letech od jeho vyrobení. Podle pozorování P. Brandla v pohoří Pindos v Řecku se žír dospělých brouků a jejich kopulace odehrává pouze vysoko v korunách a dolů sletují jen samice při kladení. Obývá přestárlé porosty borovic, především skalní, reliktní bory.

Rozšíření a výskyt V podstatě celá Evropa vč. Velké Británie a Čína; všude jen velmi vzácně a jednotlivě. Mnohé nálezy se ale zřejmě týkají introdukce a některé staré, neověřitelné údaje mohou být také záměna za velice podobný druh B. (C.) aurulenta (Linnaeus, 1768), který je do Evropy sporadicky zavlékán ze Severní Ameriky. Z celé České republiky zatím neexistuje žádný spolehlivý údaj, pouze Horion (1955) uvádí dva staré exempláře s lokalitou „Austria, Feldsberg“ (Valtice). Téměř s jistotou lze předpokládat, že jde o introdukované exempláře ze zpracovaného dřeva. Zdroje: M arsham (1811), Horion (1955), Z abransky (1991), Bílý (2002)

Krasec

CR

Acmaeodera (Acmaeotethya) octodecimguttata octodecimguttata (Piller & Mitterpacher, 1783) brouci (Coleoptera), krascovití (Buprestidae) Charakteristika Drobný, válcovitý druh; celé tělo černé s modrým nádechem, krovky s jemnými, podélnými rýhami; každá krovka obvykle s devíti žlutými skvrnami, ale jejich počet a tvar jsou dosti variabilní. Velikost 7,5–12,5 mm.

Biologie a biotop Larva se vyvíjí v odumřelých, silných větvích (výjimečně zřejmě i ve kmenech) starých, odumírajících dubů (ve střední Evropě převážně Quercus robur). V našich podmínkách je vývoj obvykle dvouletý. Žír probíhá 1–2 cm pod povrchem dřeva a dospělí brouci se líhnou od května do června. Dospělostní žír imag probíhá na květech kopretin, planých růží a pryskyřníků. Stejně jako ostatní druhy rodu Acmaeodera Eschscholtz, 1829 jsou imaga aktivní pouze v nejteplejších hodinách dne a často přenocují v menších či větších skupinách v „kapsách“ pod odchlíplou kůrou. Obývá lužní lesy v nivách větších řek, výjimečně staré zámecké parky. Vyžaduje staré, prosvětlené lesy typu pastevních lesů, na rozdíl od velice podobného a příbuzného druhu A. (A.) degener degener (Scopoli, 1763), který se vyskytuje v pahorkatinách, většinou ve skalních doubravách.

Rozšíření a výskyt Prakticky celá jižní Evropa, Turecko. Na jižní Moravě dosahuje svého nejsevernějšího rozšíření. V zájmovém území se vyskytuje především v oboře Soutok (Pohansko, Lány). Zcela ojediněle též v Lednickém parku. Pravidelně se vyskytuje také okolo Randesvous v těsné blízkosti zájmového území; bohatá lokalita u Nového dvora byla před léty zlikvidována těžbou.

Ohrožení a ochrana Druh je ohrožen především drastickým úbytkem přestárlých, solitérních a odumírajících dubů a likvidací jejich odlomených, odumřelých částí. Zdroje: Zabransky (1991), Bílý (2002)

140


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 053_Fotky 034_Fotky krasci Buprestis znakoplavka 033_Fotky splendens, žlutá, kobylky Acmaeodera podkorniceoctodecimguttata jižní


141

Krasec dubový

CR

Eurythyrea quercus (Herbst, 1780) brouci (Coleoptera), krascovití (Buprestidae) Charakteristika Nápadný, protáhlý, kovově zelený nebo zelenozlatý druh, výjimečně s modrým leskem. Krovky jemně, podélně rýhované, zakončené dvěma krátkými, ostrými trny. Velikost 14,0–22,0 mm.

Biologie a biotop Larva se vyvíjí v odumřelých částech kmenů a silných větví odumírajících nebo silně poškozených, osluněných dubů. V jižní Evropě je častou živnou rostlinou také kaštan jedlý – Castanea sativa. Vajíčka jsou kladena do jemných prasklin obnaženého, mrtvého dřeva, někdy do výletových otvorů červotočů, výjimečně i do prasklin v kůře, ale téměř vždy v blízkosti ještě živých částí stromu. Jednotlivé minipopulace jsou pevně vázány na jediný strom a ignorují při tom zdánlivě vhodné stromy v blízkém okolí. V zájmové oblasti preferuje kladení do dubů silně poškozených tesaříkem obrovským (Cerambyx cerdo). Zralostní žír i kopulace imag probíhá v korunách dubů a dolů slétají jenom samice při kladení. Celý vývoj trvá v optimálních podmínkách 2 roky, ale s postupným vysycháním dřeva se může prodloužit až na 4–6 let. Obývá lužní lesy v nivách větších řek a výjimečně (zvláště na Slovensku a v jižní Evropě) rozvolněné, staré doubravy v pahorkatinách. Podmínkou je vždy plné oslunění kmene.

Rozšíření a výskyt V podstatě celá jižní a střední Evropa, Ukrajina a jižní část Ruska. Nejseverněji zasahuje do Polska. V České republice existují v současnosti mimo zájmovou oblast zřejmě už jen dvě izolované populace (Třeboňsko a zámecký park v Náměšti nad Oslavou). V zájmové oblasti už jen v oboře Soutok a v Lednickém parku a jeho bezprostředním okolí.

Ohrožení a ochrana Vlajkový druh jihomoravských luhů zahrnutý v projektu NATURA 2000. Jeho přežití na tomto území je zřejmě již jen otázkou času, protože starých, solitérních a osluněných dubů vhodných pro jeho vývoj rapidně ubývá. Pro zachování tohoto druhu by pomohlo snad už jen řízené oslunění přestárlých dubů skrytých dosud v lesích obory Soutok a zachování středněvěkých, solitérních dubů, ev. jejich šetrné poškození řízené zkušenými odborníky.

Krasec

CR

Anthaxia (Anthaxia) tuerki Ganglbauer, 1886 brouci (Coleoptera), krascovití (Buprestidae) Charakteristika Jeden z našich nejmenších druhů rodu Anthaxia Eschscholtz, 1829. Krovky zelené nebo modrozelené, matně kovově lesklé; štít zlatozelený s centrální, hnědofialovou, podélnou skvrnou, která má často purpurový nádech. Velikost 3,5–6,0 mm. Obr. 5 samec, 6 samička.

Biologie a biotop Larva se vyvíjí v koncových, vrcholových a osluněných, většinou poraněných větvích (především v tzv. zálomech) jilmu vazu (Ulmus laevis) o průměru do 3 cm. Vajíčka jsou kladena jednotlivě a zřetelně jsou preferovány koncové větvičky o průměru 5–8 mm. Požerek larvy je velmi nenápadný, mělký a snadno přehlédnutelný. Vývoj je jednoletý a dospělí brouci se líhnou od konce května do začátku července. Obývá lužní lesy v nivách větších řek, výjimečně také ve starých větrolamech, ve kterých byly použity jilmy. Jakožto korunový druh může žít i v hustě zapojeném lese, ve kterém vyčnívají vrcholky starých vazů.

Rozšíření a výskyt Balkánský druh, který u nás dosahuje severní hranice rozšíření. V ČR je známý jen ze Znojemska a Břeclavska. V BR Dolní Morava byl zaznamenán pouze v Lednickém parku a na Pohansku.

Ohrožení a ochrana Druh je ohrožen především úbytkem starých vazů v celém regionu, v Lednickém parku navíc jarním úklidem opadaných větví. Zdroje (pro oba druhy): Zabransky (1991), Bílý (2002)

142


054_Fotky krasci Eurythyrea quercus, Anthaxia tuerki


143

Krasec

CR

Anthaxia (Anthaxia) hackeri Frivaldszky, 1884 brouci (Coleoptera), krascovití (Buprestidae) Charakteristika Drobný, plochý, zelený nebo zlatozelený druh s hedvábným leskem; štít se dvěma podélnými, černými skvrnami, které mohou být v různé míře redukovány (obr. 3 samec, 4 samička). Velikost 7,0–9,0 mm.

Biologie a biotop Druh s celkem unikátní bionomií. Larva se vyvíjí v borce kmenů, silných větví a kořenových náběhů starých a plně osluněných jilmů vazů (Ulmus laevis). Tento druh tudíž patří mezi několik málo našich krascovitých, jejichž larvy se nevyvíjejí v běli či lýku hostitelské dřeviny, ale v silné borce. Požerek larvy je celkem krátký, larvální chodby jsou ploché, široké, někdy až lagunovité. Vývoj je jedno- až dvouletý v závislosti na stavu stromu. Imaga se líhnou v květnu a počátkem června a naletují na mladé, osluněné listy živné rostliny, zcela výjimečně i na květy pryskyřníků. Obývá lužní lesy v nivách větších řek. Ideálním biotopem byly tzv. pastevní lesy, ve kterých byly díky pastvě plně osluněné celé kmeny i kořenové náběhy starých, mnohdy solitérních vazů.

Rozšíření a výskyt Druh je rozšířen ve střední Evropě, na celém Balkánu, v Itálii a Turecku. V zájmovém území se vyskytuje pouze jednotlivě v Lednickém parku a na Pohansku.

Ohrožení a ochrana Mimo obecný úbytek jilmů v posledních dekádách je ohrožen také zastíněním báze zbývajících starých vazů přerostlou vegetací. Poslední šancí pro přežití tohoto druhu je několik málo starých vazů, které přečkaly epidemii grafiózy i těžbu a které mají dostatečně silnou borku i na silných, osluněných větvích.

Krasec

CR

Anthaxia (Anthaxia) senicula senicula (Schrank, 1789) brouci (Coleoptera), krascovití (Buprestidae) Charakteristika Relativně velký, plochý, zlatozelený nebo bronzový druh se zeleným leskem; boční okraj krovek s purpurovým lemem, štít někdy uprostřed ztmavělý (obr. 2). Velikost 9,0–13,0 mm.

Biologie a biotop Larva se vyvíjí pod kůrou silných, osluněných větví a ve vrcholových částech kmenů jilmů vazů (Ulmus laevis), velice často spolu s larvami dalšího krasce, Lamprodila (Lamprodila) mirifica mirifica (Mulsant, 1855). Larvální chodby jsou až 30 cm dlouhé, klikaté, kukelní komůrka je těsně pod kůrou s předkousaným výletovým otvorem. Imaga se líhnou většinou už začátkem května (v chladných letech i v červnu) a nikdy nenaletují na květy (to platí i pro ostatní naše druhy rodu Anthaxia, které se vyvíjejí v jilmech). Bylo pozorováno i kladení do pokácených vrb (Salix spp.), ale zda byl vývoj larvy úspěšný, není známo. Obývá lužní lesy v nivách větších řek, druhotně i staré parky.

Rozšíření a výskyt Nominotypická subspecie je rozšířena v celé jižní a střední Evropě, v evropském Rusku, Turecku, na Kavkaze a v Zakavkazí. V ČR existuje mimo jižní Moravu jediná, izolovaná populace ve zbytcích polabských lužních lesů v okolí Neratovic. V zájmové oblasti je znám pouze lokálně v oboře Soutok.

Ohrožení a ochrana Jako u všech krascovitých vyvíjejících se v jilmech je to úbytek vhodných, starých vazů. Největším nebezpečím (nejen pro tento druh) je jarní odvoz v zimě vytěženého dřeva. Skládky dřeva obsahující i jilmy fungují jako ideální lapáky, do kterých tento časný druh přednostně klade a které jsou v zápětí odvezeny ke zpracování, čímž je jednorázově zlikvidována celá populace. Zdroje (pro oba druhy): Zabransky (1991), Bílý (2002)

144


055_Fotky krasci Anthaxia hackeri, A. senicula


145

Polník Guerinův

CR

Agrilus (Uragrilus) guerini Lacordaire, 1835 brouci (Coleoptera), krascovití (Buprestidae) Charakteristika Jeden z našich největších zástupců rodu Agrilus Curtis, 1825. Celé tělo je tmavomodré až černé s modrým leskem, štít černý s modrým leskem v zadních rozích; krovky klenuté, každá krovka se třemi malými, bílými skvrnami tvořenými jemným tomentem, konec každé krovky protažený v nápadný, dlouhý trn. Velikost 8,5–12,5 mm.

Biologie a biotop Vajíčka jsou kladena jednotlivě na kůru větví nebo tenkých kmínků různých druhů osluněných nebo solitérních vrb, nejčastěji o průměru 2–5 cm (byl ale zaznamenán i vývoj v kmenech o průměru 20 cm). Vývoj larvy je dvouletý a probíhá většinou v běli (u slabých průměrů i pod kůrou). Larvální chodba je 65–80 cm dlouhá (výjimečně až 120 cm – Gutowski & Wanat 2002), vlnitá, zakončená hákovitou kukelní komůrkou. Kuklení probíhá v květnu a červnu, dospělí brouci se líhnou v červnu až srpnu, výjimečně i v září až říjnu. V našich podmínkách tento druh preferuje pro svůj vývoj především vrbu jívu (Salix caprea). Obývá louky a pastviny se solitérními vrbami v nížinách a teplých pahorkatinách do 500 m nad mořem.

Rozšíření a výskyt Je rozšířen v podstatě v celé Evropě vč. Skandinávie, Ukrajiny a evropského Ruska. Ze zájmového území je známý jediný exemplář z obory Soutok (Lány).

Ohrožení a ochrana Likvidace solitérně stojících vrb a mýcení jívy na zarostlých okrajích cest. Zdroje: Zabransky (1991), Bílý (2002), Gutowski & Wanat (2002)

Krasec

CR

Agrilus (Robertius) delphinensis Abeille de Perrin, 1897 brouci (Coleoptera), krascovití (Buprestidae) Charakteristika Malý, zavalitý druh s krovkami na konci tupě zaoblenými; štít s hlubokými a širokými bočními vtlaky; celé tělo modré, lysé. Velikost 4,0–5,5 mm.

Biologie a biotop Bionomie tohoto druhu je téměř neznámá. Vývoj larvy probíhá pod kůrou tenkých větviček a výhonků různých vrb, především vrby košíkářské (Salix viminalis). Dospělí brouci se líhnou v červnu a červenci. Obývá prosvětlené vrbové porosty a plantáže košíkářských vrb v nížinách a pahorkatinách.

Rozšíření a výskyt Druh je rozšířený v celé palearktické oblasti mimo severní Afriku a Japonsko, a to včetně Skandinávie a Sibiře. V zájmové oblasti už jen zcela výjimečně na Pohansku, v okolí Bulhar a Nejdku.

Ohrožení a ochrana Po likvidaci plantáží košíkářských vrb a výstavbě Novomlýnských nádrží tento druh z celé jižní Moravy téměř vymizel. Největším nebezpečím je likvidace starých, solitérních vrb všech druhů. Zdroje: Zabransky (1991), Bílý (2002)

146


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 053_Fotky 034_Fotky krasci Buprestis znakoplavka 033_Fotky splendens, žlutá, kobylky Acmaeodera podkorniceoctodecimguttata jižní 056_Fotky krasci Anthaxia guerini, A. delphinensis


147

Kovařík rezavý

CR

Elater ferrugineus Linnaeus, 1758 brouci (Coleoptera), kovaříkovití (Elateridae) Charakteristika Velký, robustní kovařík (17–24 mm). Štít a krovky rezavě hnědé (vzácně ztmavělé), spodní strana těla, hlava, tykadla, báze štítu a nohy černé. Horní strana těla rezavě chlupatá.

Biologie a Biotop Tento kovařík se vyskytuje ve starých listnatých lesích, hájích i v osamocených skupinách starých stromů (lípy, vrby, topoly, duby, javory) v nížinách a v podhůří. Vývojový cyklus je 4–6letý v závislosti na kvalitě substrátu. Larvy se vyvíjejí v trouchu v dutinách, kde se zároveň vyvíjejí někteří listorozí (Osmoderma, Gnorimus, Protaetia) či roháčci (Dorcus), jejichž larvy a vajíčka slouží jako potrava larev kovaříka. Dospělci se objevují od června do srpna. Obvykle mají denní aktivitu, ale jsou známy i přílety na světlo.

Rozšíření a výskyt Evropský druh. V České republice se vyskytuje téměř po celém území, ale všude velmi lokálně a vzácně. Na sledovaném území je znám např. z Lednice, Ladné, Pohanska a dalších míst v oblasti Soutoku.

Příčiny ohrožení Úbytek vhodných starých dutinových stromů. V takových stromech je navíc potřeba také přítomnost dalších velkých brouků (především Osmoderma), jejichž vajíčka a larvy slouží jako potrava.

Kovařík fialový

CR

Limoniscus violaceus (Müller, 1821) brouci (Coleoptera), kovaříkovití (Elateridae) Charakteristika Středně velký kovařík (10–12 mm), matně černý s modravým nádechem. Tělo je shora pokryto řídkým ochlupením.

Biologie a Biotop Tento druh se vyvíjí v trouchu mnoha listnatých stromů, přičemž výrazně preferuje duby a buky. Bývá nalézán především v původních lesních porostech, případně ve starých parcích. Páření a kladení vajíček probíhá od dubna do června. Vajíčka jsou kladena do štěrbin v dutinách. Po cca 8 dnech se líhnou larvy, které se přesouvají do vlhkého substrátu v dutinách. Larvální vývoj trvá 15–16 měsíců. Ke kuklení dochází v červenci a srpnu. Imago přezimuje v kukelní komůrce a aktivuje na jaře dalšího roku. Potrava larev není dobře známá, pravděpodobně se živí zbytky mrtvých těl hmyzu, dospělci potravu nepřijímají.

Rozšíření a výskyt Západní, střední a jižní Evropa a Turecko. V České republice se ojediněle vyskytuje např. v Podkrušnohoří, v Lánech, Hluboké, na Moravě pak v Podyjí, Moravském krasu a v okolí Břeclavi. Na sledovaném území je znám např. z Pohanska a dalších míst v oblasti Soutoku.

Příčiny ohrožení Úbytek vhodných starých stromů s dutinami vyplněnými trouchem. V lesních porostech i parcích je důležitá také kontinuita výskytu trouchnivějících stromů. Zdroje (pro oba druhy): Vávra (1996), Laibner (2000), Barševskis & Nitcis (2011), Gouix et al. (2012)

148


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 053_Fotky 034_Fotky krasci Buprestis znakoplavka 033_Fotky splendens, žlutá, kobylky Acmaeodera podkorniceoctodecimguttata jižní 056_Fotky krasci Anthaxia guerini, A. delphinensis 057_Fotky kovaříci Elater ferrugineus, Limoniscus violaceus


149

Lesák rumělkový EN Cucujus cinnaberinus (Scopoli, 1763) brouci (Coleoptera), lesákovití (Cucujidae) Charakteristika Protáhlý, plochý brouk, velký 11–15 mm. Svrchní strana je šarlatově červená, kusadla, tykadla, boční okraje štítu a nohy jsou černé. Hlava za očima je rozšířená v nápadné spánky.

Biologie a Biotop Larvy se vyvíjejí především na topolech, ale také na javorech, jírovci a dubech. Dospělci byli dále zjištěni na vrbách, borovicích, trnovníku akátu či jabloních. Druh dřeviny zřejmě není pro vývoj podstatný, nejdůležitějším faktorem je stav podkorního substrátu. Larvy i dospělci jsou všežraví (dřevo, lýko, řasy, bezobratlí). Larva se vyvíjí ve vlhkém detritu hnijícího lýka odumírajících, zlomených či padlých stromů. Larvální vývoj je dvouletý. Larvy se kuklí v druhé polovině léta rovněž pod borkou, stadium kukly trvá velmi krátce, neboť již na konci srpna a v září se líhnou dospělci. Imaga přezimují pod kůrou, aktivují z jara s maximem v druhé půlce dubna až polovině května. Lesák rumělkový preferuje s největší pravděpodobností nížinné lesy lužního charakteru, odkud se podél vodních toků dokáže šířit i do vyšších poloh, a i tam za příhodných podmínek dokáže žít ve stabilních populacích. V nižších polohách se vyskytuje také v lesních porostech parkového typu (obory, příměstské lesy, zámecké parky) a také v alejích a větrolamech. Často jsou to i porosty značně izolované od větších a zachovalejších lesních komplexů, kterým se naopak spíše vyhýbá. Zásadní je přítomnost starých odumírajících a odumřelých stromů se suchými a odlomenými větvemi a stojících, zlomených nebo padlých mrtvých stromů, které vytvářejí pro tento druh vhodné životní podmínky. V současné době se lesák vyskytuje ve větších počtech na sekundárních stanovištích pod kůrou hybridních topolů kanadských (Populus ×canadensis) pocházejících z období intenzivních topolových výsadeb v 60. letech.

Rozšíření a Výskyt Střední, jižní, severní a východní Evropa. Nebyl zjištěn ve Velké Británii, Francii a zemích Beneluxu. Ve Španělsku je známá pouze jedna izolovaná populace. Na území České republiky byl považován za vzácný druh známý pouze z Beskyd, Bílých Karpat, Podyjí a Šumavy. V současné době existují nálezy z dolního Poodří, povodí Bečvy, dolního Poohří, středního a zejména východního Polabí. V zájmovém území je známý např. z Pohanska, Ranšpurku, Lednice, Lanžhota, Břeclavi či Ladné.

ohrožení a ochrana Lesák rumělkový je ohrožen nevhodným způsobem lesního hospodaření, kdy dochází ke změnám původní dřevinné skladby (hlavně v lužních lesích), kácením starých poškozených stromů a zvláště pak odvozem padlého a ležícího dříví. Pro jeho vývoj je potřebné zanechat odumírající a mrtvé stromy na lokalitě (tzv. na stojato) alespoň po nějaký čas a podporovat výsadbu nových stromů. Snížení početnosti může být zapříčiněno také dožíváním starých topolových výsadeb ze 60. let, díky kterým se lesák vyskytuje na některých lokalitách poměrně hojně.

Zdroje: Průdek (1996), Hůrka (2005), Horák (2008, 2009b, 2011), Schlaghamerský et al. (2008), Horák & Chobot (2009), Dedek & M atuška (2011)

150


058_Fotky lesák rumělkový


151

Majka obecná EN Meloe proscarabaeus (Linnaeus, 1758) brouci (Coleoptera), majkovití (Meloidae) Charakteristika Krovky jsou silně zkrácené a zdaleka nepokrývají protáhlý zadeček. Zadní křídla scházejí a majky tudíž nejsou schopny letu. Samci mají střední články tykadel modifikované. Dosahují velikosti 15–40 mm. Majka obecná je černomodře kovově lesklá, hlava a štít jsou hrubě a hustě tečkované, krovky vrásčitě tečkované. Podobná majka fialová – M. violaceus Marsham, 1802, která se rovněž v území vyskytuje, je kovově modrá a má hlavu a štít jemně a řídce tečkované. Mnohem vzácnější majka podzimní – Meloe autumnalis Olivier, 1792 je drobnější, černá s modrofialovým nádechem, s téměř hladkým štítem a jemným tečkováním krovek.

Biologie a Biotop Složitý vývojový cyklus majek se označuje jako hypermetabolie. Samičky kladou velké množství vajíček, obvykle v několika kupičkách, které zahrabávají do důlků v zemi, často v blízkosti hnízd či snůšek svých hostitelů. První larvální stadium, tzv. triungulin (obr. 2), je výrazně odlišné od následujících stadií, je pohyblivé a na chodidlech má tři drápky. Triungulini setrvávají několik hodin až dnů ve velkém shluku, v tzv. gregarické fázi, potom se velmi čile rozbíhají po okolí, přičemž směr jejich pohybu je ovlivněn přicházejícím světlem. Vylézají na květy a zde čekají na své hostitele (samotářské včely), na jejichž ochlupených tělech se zachycují a nechávají zanést do jejich hnízda. Triungulini požírají vajíčka včel, poté se svlékají do druhého instaru, který se živí medem připraveným v buňce pro včelí larvu. Následný instar se svléká do nepohyblivého a potravu nepřijímajícího stadia zvaného pseudochrysalis, ve kterém přezimuje. Na jaře poté přechází do posledního pohyblivého instaru, který se kuklí. Tělo majek obsahuje živočišný alkaloid kantaridin, využívaný jako složka středověkých jedů a jako afrodiziakum. Majky se vyskytují především na xerotermních, ale také na dalších nelesních stanovištích a lesních okrajích. Dospělci se objevují od března do května, majka podzimní až na podzim, lze je spatřit na polních cestách nebo na loukách a mezích. Majka obecná jednoznačně preferuje nížiny, velká většina nálezů z České republiky pochází z nadmořské výšky do 400 m n. m. Majka fialová se vyskytuje i ve vyšších polohách (např. v územích odlesněných v důsledku imisí).

Rozšíření a Výskyt Majka obecná i m. fialová se vyskytují v celé Evropě, na Kavkaze, v severní Africe a na východ zasahují až do střední Asie a na Sibiř. Majka obecná je navíc známá ještě ze Středního východu, Mongolska a Číny. Současný výskyt v Čechách je ostrůvkovitý a populace izolované. Areál majky podzimní je omezen na západní, střední a jižní Evropu a Malou Asii. Na Moravě se hojněji vyskytují na Břeclavsku a Znojemsku, ale ani zde není výskyt spojitý. Majka obecná je v zájmovém území známá např. z oblasti Soutoku či Pohanska, majka fialová pak z Ladné a Soutoku, majka podzimní z Lednice a Pohanska.

ohrožení a ochrana Majky jsou ohroženy likvidací biotopů v důsledku intenzifikace zemědělství a nadměrného používání hnojiv v návaznosti na úbytek samotářských včel nezbytných pro jejich vývoj. V zájmovém území mohou být ohroženy izolovaností vhodných sušších stanovišť. Zdroje: Hůrka & Čepická (1978), Švihla (1996), Vrabec (2005a, b, 2006), Bologna (2008), Trnka (2008–2012)

152


041_Fotky 042_Fotky mravkolev zlatoočky a pakudlanka 031_Fotky vážka plavá 059_Fotky majky

032_Fotky saranče


153

Tesařík drsnorohý VU Aegosoma scabricorne (Scopoli, 1763)

brouci (Coleoptera), tesaříkovití (Cerambycidae) Syn. Megopis scabricornis (Scopoli, 1763) Charakteristika Imaga jsou 29–50 mm dlouhá, červenohnědá, pokrytá jemnými přiléhavými chloupky, tykadla a nohy jsou tmavší. Štít je širší než delší, krovky jsou dlouhé, rovnoběžné, konec švu je vytažen do trnu. Povrch krovek je jemně zrnitý, na každé krovce jsou 3–4 podélná žebra. Samci mají tykadla delší než tělo, 3.–5. článek je na vnitřní straně zoubkovaný, 3. článek je nápadně dlouhý. Samičky mají kladélko dlouhé až 1 cm. Jejich tykadla přesahují nepatrně polovinu těla, jsou téměř hladká s jemnou skulpturou. Stehna předních končetin mají hrubě zrnitá. Vajíčka jsou 4 mm dlouhá, protáhlá, na konci zašpičatělá. Larvy dorůstají délky až 7 cm.

Biologie a Biotop Přezimují larvy, na jaře si ve dřevě vytvářejí kukelní komůrku a vyžírají výletový otvor, který utěsní silnými třískami. Někdy vyžírají výletový otvor až k povrchu a dospělcům ponechají k vykousání jen slabou vrstvu dřeva. Dospělci jsou krátkověcí, vyskytují se od června do září, v nejvyšší početnosti ve druhé polovině července. Létají a páří se navečer a v noci. Přes den se ukrývají ve štěrbinách, pod kůrou a v chodbách larev. Každá samička naklade 40–80 vajíček pod kůru, vylíhlé larvy se ihned zahlodávají do dřeva. Vývoj trvá tři roky. Larvy jsou polyfágní na listnatých dřevinách, nejčastěji na topolech, vrbách, jilmech, také na dubech, moruších, jasanech, ořešácích a bucích. Vyvíjejí se především v odumřelých, vlhčích a zastíněných částech ještě žijících stromů, méně často ve dřevě odumřelých stojících stromů, od báze kmene do korun. Tesařík drsnorohý žije nejčastěji v lužních lesích, parcích a břehových porostech.

Rozšíření a Výskyt Tesařík drsnorohý je rozšířen od jižní části střední Evropy přes jižní Evropu a Malou Asii po Kavkaz, v jižním Rusku a dále na východ až do Číny. Z Čech existují pouze historické nálezy z první poloviny 20. století. Početnější populace se na našem území vyskytují na Břeclavsku, dále byl zjištěn na Znojemsku a v nedávné době také malá populace neznámého původu v městském parku v Olomouci. Místy je hojnější na Slovensku, ale i tam je to mizející druh. Nálezy na Břeclavsku se vztahují k zájmovému území, odkud jej poprvé uvádí Černý (1996) z Lednice a Pohanska.

ohrožení a ochrana Tesařík drsnorohý je ohrožen odstraňováním a nešetrným ořezáváním starých stromů, ve kterých se vyvíjejí larvy. Ve studovaném území tento druh nevyžaduje speciální péči, odlišnou od ostatních xylofágních druhů s vazbou na staré prosychající stromy.

Zdroje: Schwenke (1974), H eyrovský & Sláma (1992), Černý (1996), R eibnitz (2003), Konvička & Kuras (2005)

154


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 053_Fotky 034_Fotky krasci Buprestis znakoplavka 033_Fotky splendens, žlutá, kobylky Acmaeodera podkorniceoctodecimguttata jižní 056_Fotky krasci Anthaxia guerini, A. delphinensis 057_Fotky kovaříci Elater ferrugineus, Limoniscus violaceus 060_Fotky tesařík drsnorohý


155

Tesařík Schäfferův EN Akimerus schaefferi (Laicharting, 1784) brouci (Coleoptera), tesaříkovití (Cerambycidae) Charakteristika Středně velký tesařík, dlouhý 15–24 mm. Hlava, štít a hruď jsou černé, hustě zlatožlutě chloupkované, krovky řídce a krátce chloupkované, u samce jednobarevně červenohnědé, u samice červenohnědé až tmavohnědé s příčnou světlou páskou uprostřed.

Biologie a Biotop Akimerus schaefferi je svým vývojem vázaný především na staré duby (vzácně se může vyvíjet také na jilmech či habrech). Larva žije v hlubokých, mrtvých či odumírajících kořenech pod zemí. Vývoj je nejméně tříletý. Dospělci se vyskytují v červnu a červenci, jednotlivě až do poloviny srpna. Za teplého počasí poletují kolem korun stromů.

Rozšíření a výskyt Střední a jižní Evropa. V České republice je velmi vzácný, hojněji se vyskytuje pouze na Břeclavsku (např. Břeclav, Lednice, Podivín, Lanžhot, Ladná, Pohansko), kde se jeho namnožení dává do přímé souvislosti s odvodněním lužních lesů a zamezením každoročních záplav. V evropském kontextu má pravděpodobně dlouhodobé periody výskytu, v mnoha zemích byl relativně hojný ve 40. a 50. letech, poté úplně vymizel a opět se objevil koncem 70. a především v 80. letech.

ohrožení a ochrana Úbytek vhodných starých dubů. Negativní vliv mají pravděpodobně také záplavy, neboť při dlouhotrvajícím podmáčení půdy může docházet k úhynu larev v kořenech. Z dalších pozoruhodných druhů tesaříků je možné zmínit např. t. broskvoňového – Purpuricenus kaehleri (Linnaeus, 1758) a tesaříka Stictoleptura erythroptera (Hagenbach, 1822). První má charakteristickou černou kapkovitou skvrnu na červených krovkách (obr. 4). Larva se vyvíjí dva roky v odumřelém dřevě silnějších, ojediněle i tenkých větví, nejčastěji na dubu, dříve byl nalézán i ve starých ovocných sadech. Imaga se objevují v květnu až červenci, buď na živných rostlinách nebo na květech některých rostlin. V minulosti byl znám z více míst našeho území, v současné době se prokazatelně vyskytuje pouze v dubových lesích na Křivoklátsku a na jižní Moravě v okolí Znojma. Ze zájmového území je historicky uváděn z okolí Břeclavi a Lanžhota, ale aktuální výskyt není doložen. Tesařík Stictoleptura erythroptera má černou hlavu a hruď a červené krovky (obr. 2). Vyvíjí se několik let v odumřelém dřevě dosud žijících různých listnatých stromů, v suchých částech kmenů, v odřených mrtvých místech kmenů a kořenových náběhů a ve stromových dutinách. Imaga se objevují v červnu a červenci, nejčastěji od konce června do poloviny července. Je možné je najít na kmenech a větvích hostitelských dřevin a na květech zejména miříkovitých a ostružiníků. V území je uváděn z okolí Břeclavi a Lednice. Ochrana obou druhů spočívá v uchování dostatku starých prosychajících hostitelských dřevin, rostoucích na osluněných místech bez hustého zápoje (aleje, solitéry, okraje lesa, řídké porosty). Zdroje: Černý (1996), H eyrovský & Sláma (1992), Sláma (1998)

156


049_Fotky chroust mlynařík 061_Fotky tesaříci Akimerus


157

Tesařík obrovský VU Cerambyx cerdo Linnaeus, 1758 brouci (Coleoptera), tesaříkovití (Cerambycidae) Charakteristika Náš třetí největší brouk, imaga jsou dlouhá 24–55 mm, černě zbarvená, na konci krovek červenohnědá. Samci jsou štíhlejší než samičky a jejich tykadla mohou být až dvakrát delší než tělo. Hlava je poměrně dlouhá. Štít je čtvercový, na stranách protažený do trnů, na povrchu silně vrásčitý. Krovky jsou dlouhé, směrem k zadečku se zužují, na konci jsou zaoblené. Zadeček je lesklý, porostlý jemnými chloupky. Končetiny jsou silné a dlouhé. Larvy jsou po vylíhnutí dlouhé 2–4 mm, dorůstají délky 7–9 cm.

Biologie a Biotop Imaga se vyskytují od května do srpna, v maximální početnosti od poloviny června do poloviny července. Létají navečer a v noci a olizují šťávu z poraněných dřevin. Přes den se zdržují v korunách stromů nebo jsou ukrytá ve výletových otvorech. Samice kladou vajíčka do trhlin kůry. Každá samice klade 2–3 vajíčka na jedno místo, celkem asi 100 kusů. Po 14 dnech se líhnou larvy, které vyžírají chodby v kůře a přezimují. Na jaře pokračují v žíru, od poloviny roku vyžírají chodby v lýku a běli. Způsobují výron šťáv, který se projeví černými skvrnami na kůře. Larvy opět přezimují a v polovině následujícího roku se zahlodávají hluboko do dřeva, vyžírají asi 8 cm dlouhou kolébku hákovitého tvaru a kuklí se. Stadium kukly trvá 5–6 týdnů. Ještě v témže roce se líhnou imaga, která zůstávají v kukelních kolébkách a přezimují. Vývoj je obvykle tříletý, při vysychání hostitelské dřeviny se může protáhnout až na pět let. Larvy se vyvíjejí především v kmenech dubů, vzácně v jilmech a ořešácích. Jako hostitelské dřeviny jsou uváděny také jasany a vrby, na jihu Evropy jírovec maďal. Tesařík obrovský vyhledává osluněné stromy na okrajích lesů, v alejích, na hrázích rybníků, na loukách, pastvinách a v parcích.

Rozšíření a Výskyt Tesařík obrovský je rozšířen ve střední a jižní Evropě, zasahuje až do přední Asie a severní Afriky. Na území České republiky byl v minulosti hojným druhem. Dnes žije početněji na několika lokalitách v jižních Čechách, na Třeboňsku a v okolí Hluboké nad Vltavou, ve středních Čechách jsou nálezy velmi ojedinělé. Na jižní Moravě je znám na Znojemsku (NP Podyjí) a na Břeclavsku. Vyskytuje se poměrně početně v celém zájmovém území.

ohrožení a ochrana Tesařík obrovský je ohrožen zvýšením zápoje korun a tím zastíněním kmenů, likvidací solitérních stromů a zarůstáním náletem. Příliš početná populace může vést k rychlejší likvidaci vhodných stromů a tím i k postupnému zániku populace, což se děje na mnoha místech zájmového území. Pro perspektivní udržení a rozvoj populace je nutná podpora a dlouhodobé plánování přítomnosti dostatku starých dubů.

Zdroje: H eyrovský & Sláma (1992), Škapec (1992), Hůrka (1996), Trnka (2008–2012), Zahradník (2008)

158


062_Fotky tesařík obrovský 046_Fotky roháč


159

Tesařík alpský VU Rosalia alpina (Linnaeus, 1758) brouci (Coleoptera), tesaříkovití (Cerambycidae) Charakteristika Jasně modrý či modrošedý tesařík s variabilní sametově černou kresbou na štítu a na krovkách. Velikost 15–38 mm.

Biologie a Biotop Tradičně je považován za podhorský a horský druh vázaný na buk, nicméně v horských oblastech se vyvíjí také v javoru klenu, jilmu horském a jasanu. V posledních letech se objevuje také v nížinách v luzích kolem velkých řek, kde se vyvíjí v jilmech, jasanech, javorech a také v jírovci maďalu. Pro svůj vývoj tesařík alpský preferuje staré osluněné kmeny v polootevřeném lese s minimem podrostu. V nížinách vyhledává hlavně bohatě strukturované porosty s dostatkem mrtvého dřeva, paseky, okraje lesů a aleje, ale nevadí mu ani plný zápoj korun. Vývojový cyklus trvá tři roky. Obě pohlaví se líhnou od konce června do začátku srpna. Samec obsadí vhodný kus dřeva a láká samičku produkcí agregačního feromonu. Samice již při vykousání ze dřeva disponuje zralými vajíčky a potřebuje se co nejdříve spářit a vyklást. Brouci jsou velmi aktivní a pohybliví, běžně překonávají desítky a stovky metrů, ale jsou schopni přeletět i mnohem delší vzdálenosti. Dospělci zřejmě nepřijímají potravu, s čímž souvisí jejich průměrná délka života jen 4–7 dní.

Rozšíření a Výskyt Areál zahrnuje většinu Evropy, přes Krym a Kavkaz zasahuje až na Ural, bývá uváděn také ze Sýrie. V severní a západní části areálu je druhem silně ohroženým a ustupujícím. Vyhynul ve Švédsku a Dánsku, vymizel rovněž z většiny území Polska, Německa i České republiky. Hojný zůstává místy v jižní Evropě, v Alpách a Karpatech. Tesařík alpský se dříve vyskytoval na mnoha lokalitách roztroušených po celém území České republiky. Během 20. století však začal velmi rychlý ústup. V Čechách se momentálně vyskytuje pouze jedna populace v Ralské pahorkatině u Doks. Na Moravě přežívá v okolí Vlárského průsmyku v Bílých Karpatech. V nedávné době se objevil také v jihomoravských lužních lesích. První nález pochází z roku 1994 z polesí Soutok a záznamů po roce 2000 výrazně přibylo. Zřejmě se v lužních lesích šíří, nedávno byl zjištěn až u Hodonína.

ohrožení a ochrana Ochrana tesaříka alpského v luzích by měla spočívat v ponechávání dostatku mrtvého dřeva (především jilmů a javorů) na osídlených lokalitách i mimo ně.

Zdroje: Sláma (1998), Čížek et al. (2009), Drag et al. (2011, 2012)

160


063_Fotky tesařík alpský 046_Fotky roháč


161

Kozlíček vrbový NT Lamia textor (Linnaeus, 1758) brouci (Coleoptera), tesaříkovití (Cerambycidae) Charakteristika Imaga jsou robustní, dlouhá 15–30 mm, černá, porostlá jemnými, světle hnědými chloupky, které vytvářejí na krovkách nepravidelné světlejší skvrny. Štít vybíhá na bocích do trnů, na předním okraji je černohnědě ochlupen. Tykadla jsou silná, kratší než tělo. Larvy dorůstají délky 30–40 mm.

Biologie a Biotop Imaga se vyskytují od dubna, výjimečně od března, do srpna až září. Aktivní jsou v noci, jsou pomalí, nelétají, lezou po zemi. Okusují listy a kůru mladých vrb. Přes den sedí nehybně často na kořenech nebo větvích hostitelské dřeviny. Samičky kladou vajíčka do spodní části hostitelských dřevin. Larvy se vyvíjejí pod kůrou v živém dřevě a na stejném místě se kuklí. Přezimují dospělci pod kůrou, ve které vykusují komůrku. Vývoj trvá 2–3, někdy až 4 roky. Hostitelskou dřevinou je nejčastěji vrba (Salix), méně často topol (Populus) nebo olše (Alnus). Vývoj probíhá často v mladých kmíncích nebo silnějších větvích, málokdy v pařezech nebo přímo v kmeni. Kozlíček vrbový se vyskytuje v břehových porostech a lužních lesích, v nížinách a podhůří i horských údolích. V minulosti býval škůdcem ve vrbovnách. Často se vyskytuje společně s tesaříkem pižmovým – Aromia moschata (Linnaeus, 1758).

Rozšíření a Výskyt Kozlíček vrbový je rozšířen v celé Evropě včetně Velké Británie, na východ přes Sibiř až do Japonska (ostrov Yezo). V České republice žije na Třeboňsku, Břeclavsku, Zlínsku i v širším okolí Prahy, jinak roztroušeně podél řek. Vyskytuje se většinou lokálně až vzácně. Nehojně obývá celé zájmové území.

ohrožení a ochrana Může být ohrožen likvidací vrb zejména na březích vod při regulaci potoků a řek. Zvláštní péči ve studovaném území nevyžaduje.

Zdroje: H eyrovský & Sláma (1992), Hůrka (1996), Hůrka (2005), Trnka (2008–2012), Zahradník (2008)

162


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 053_Fotky 034_Fotky krasci Buprestis znakoplavka 033_Fotky splendens, žlutá, kobylky Acmaeodera podkorniceoctodecimguttata jižní 056_Fotky krasci Anthaxia guerini, A. delphinensis 064_Fotky kozlíček vrbový 057_Fotky kovaříci Elater ferrugineus, Limoniscus violaceus 060_Fotky tesařík drsnorohý


163

Kozlíček jilmový EN Saperda punctata (Linnaeus, 1767) brouci (Coleoptera), tesaříkovití (Cerambycidae) Charakteristika Středně velký tesařík, dlouhý 11–18 mm. Tělo je černé, shora šedozeleně až modrozeleně tomentované. Štít se čtyřmi malými černými skvrnkami, na každé krovce je 6–8 malých černých skvrn. Tykadla samců jsou o něco delší než tělo, u samic poněkud kratší.

Biologie a Biotop Kozlíček jilmový je vázaný na staré jilmy, nicméně vývoj byl příležitostně pozorován také na dubech a vrbách. Larvy se vyvíjejí pod kůrou větví a kmenů. Před kuklením se zahlodávají do dřeva a vytvářejí si tam komůrku, ve které přezimují. Vývoj je dvouletý. Dospělci se objevují od konce května do srpna, s maximem výskytu v červnu. Obvykle se zdržují v korunách.

Rozšíření a výskyt Střední a jižní Evropa, Alžír, Turecko, Kavkaz. V České republice se velmi lokálně vyskytuje pouze na Moravě, přičemž většina nálezů pochází z jižní Moravy, kde se objevil ve velkém množství v 60. letech při masovém odumírání jilmů v lužních lesích. V současné době je zde pozorován jen příležitostně na zbytcích odumírajících jilmů. Na sledovaném území je znám např. z Lednice, Kančí obory, Podivína, Břeclavi, Ladné, Lanžhota či Pohanska.

ohrožení a ochrana Druh je ohrožen nedostatkem starých jilmů vhodných k vývoji. Jilmy, které odumřely v 60. a 70. letech na grafiózu, jsou jen ve velmi malé míře nahrazovány přirozenou obnovou nebo umělou výsadbou.

Zdroje: Černý (1996), H eyrovský & Sláma (1998), Sláma (1998)

164


065_Fotky kozlíček jilmový


165

Kozlíček NT až LC Oberea histrionis Pic, 1917 brouci (Coleoptera), tesaříkovití (Cerambycidae) Syn. Oberea moravica Kratochvíl, 1989 Charakteristika Imaga jsou dlouhá 11–14 mm, šedočerná, končetiny a poslední články zadečku jsou oranžové. Celé tělo je porostlé jemnými světlými chloupky. Na krovkách se nachází velké množství drobných jamek. Druh byl vyčleněn jako varieta druhu Oberea euphorbiae (Germar, 1813), který je na první pohled velice podobný, jen poněkud větší a neliší se ani biotopovými nároky. Postavení tohoto taxonu vzhledem k Oberea euphorbiae není jasné, může jít jen o jeho formu.

Biologie a Biotop Dospělci se vykytují od května do července s maximem na konci května a počátkem června. Často je lze zastihnout na listech hostitelské rostliny, kde se vyhřívají a páří. Larvy vyžírají horní část kořene a spodní část lodyhy, přezimují a na jaře se v bazální části lodyhy kuklí. Dospělci se líhnou v květnu a hned se prokousávají ven. Vývoj trvá jeden až dva roky. Kozlíček Oberea histrionis obývá vlhké louky až mokřadní biotopy, na kterých roste hostitelská rostlina – pryšec lesklý (Euphorbia lucida). Jako další hostitelská rostlina je uváděn také pryšec bahenní (Euphorbia palustris), na kterém se vyvíjí zmíněný kozlíček Oberea euphorbiae.

Rozšíření a Výskyt Kozlíček Oberea histrionis je evropský druh, který jen znám jen z několika států ( JV Polsko, V Rakousko, J Slovensko, Maďarsko, Moldávie a Ukrajina). V České republice je velmi lokální s omezeným výskytem pouze na Břeclavsku a místy na Hodonínsku. Na lokalitách s porosty hostitelské rostliny je poměrně hojný. V zájmovém území se vyskytuje od Bulhar po Břeclav (zvláště v okolí Lednice, Janohradu a Ladné) a početně v oboře Soutok.

ohrožení a ochrana Kozlíček Oberea histrionis může být ohrožen likvidací vhodných biotopů, kosením porostů hostitelských rostlin a parkovou úpravou luk. Porosty hostitelské rostliny by měly být při kosení ponechávány (viz nesytka panonská).

Zdroje: Sama (2002), Trnka (2008–2012), Hofmanski & M azepa (2015)

166


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 053_Fotky 034_Fotky krasci Buprestis znakoplavka 033_Fotky splendens, žlutá, kobylky Acmaeodera podkorniceoctodecimguttata jižní 056_Fotky krasci Anthaxia guerini, A. delphinensis 066_Fotky Oberea histrionis


167

Štítonoš omanový EN Cassida murraea Linnaeus, 1767 brouci (Coleoptera), mandelinkovití (Chrysomelidae) Charakteristika Plochá mandelinka o velikosti 6,6–8,8 mm. Svrchní strana je zbarvená podle stáří jedince od zelené přes zelenožlutou až k cihlově červené. Na krovkách je nepravidelná a velmi variabilní černá kresba. Spodní strana těla a nohy jsou zcela černé.

Biologie a Biotop Druh je vázaný na různé druhy omanů (Inula spp.). Vyskytuje se na zachovalých polostepních, lučních až podmáčených lokalitách. V našich podmínkách má jednu či dvě generace v závislosti na konkrétních podmínkách. Dospělci se vyskytují od května do srpna.

Rozšíření a výskyt Palearktický druh, vyskytuje se téměř v celé Evropě, Turecku, na východ zasahuje až do Mongolska a na Dálný východ. V Čechách vzácný druh (např. Polabí), na Moravě je hojnější, na některých místech až obecný (např. Bílé Karpaty). Ve sledovaném území je známý např. z Lednice a Nejdku.

ohrožení a ochrana Nevyhovuje mu intenzivní obhospodařování luk a pastvin. Jako vhodný management se jeví tradiční mozaikovitá péče (např. šetrná pastva v kombinaci s kosením). Zdroje: Strejček (1996), Sekerka (2006, 2010), Horák (2009a)

Rákosníček EN Donacia crassipes Fabricius, 1775 brouci (Coleoptera), mandelinkovití (Chrysomelidae) Charakteristika Kovově zbarvený rákosníček o velikosti 9–12 mm. Štít krátký, široký, uprostřed netečkovaný. Krovky široké, ploché, konec uťatý. Zadní stehna samce jsou se dvěma zuby, u samice pouze s jedním.

Biologie a biotop Oligofágní druh vyvíjející se na stulíku žlutém (Nuphar lutea), leknínu bílém (Nymphaea alba) a l. bělostném (N. candida). Larvální stadium má pět instarů. Dospělci se vyskytují od dubna až do října. V teplejších a nižších polohách pravděpodobně prodělává dvě generace ročně. Vyhledává stojatou nebo mírně tekoucí vodu s živnými rostlinami.

RozšířenÍ a Výskyt Areál zahrnuje většinu Evropy s výjimkou jižních států, přes Rusko, Sibiř až po Čínu. V České republice se vyskytuje ostrůvkovitě na vhodných lokalitách. V zájmovém území je známý z Lednice, Břeclavi, Lanžhota či Ladné.

ohrožení a ochrana Na sledovaném území speciální péči nevyžaduje. Zdroje: Strejček (1996), Zúber (2001), Bienkowski (2014), M lejnek & K řivan (v tisku)

168


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 053_Fotky 034_Fotky krasci Buprestis znakoplavka 033_Fotky splendens, žlutá, kobylky Acmaeodera podkorniceoctodecimguttata jižní 056_Fotky krasci Anthaxia guerini, A. delphinensis 067_Fotky štítonoš a rákosníček


169

Mandelinka NT Cheilotoma musciformis (Goeze, 1777) brouci (Coleoptera), mandelinkovití (Chrysomelidae) Charakteristika Drobná mandelinka o velikosti 3,8–5,3 mm. Hlava a krovky jsou kovově modré, štít oranžově červený s velkou kovovou skvrnou uprostřed. Nohy jsou oranžové s tmavými chodidly. Samci mají výrazně zvětšenou hlavu a poněkud robustnější přední nohy.

Biologie A Biotop Vyvíjí se na různých bobovitých, např. vičencích (Onobrychis spp.), bílojeteli (Dorycnium spp.), štírovnících (Lotus spp.) či úročníku bolhoji (Anthyllis vulneraria). Vyskytuje se na xerotermních až subxerotermních biotopech přirozenějšího charakteru, v zájmovém území zejména na hrúdech a ochranných hrázích.

Rozšíření A Výskyt Vytváří čtyři poddruhy: nominotypický poddruh je rozšířen od Francie až po Kavkaz a Sibiř, Cheilotoma musciformis ssp. iranica Medvedev, 2004 pochází z Íránu, ssp. apennina Medvedev, 2004 z Itálie a ssp. hispanica Medvedev, 2004 ze Španělska. V České republice se vyskytuje na vhodných xerotermních lokalitách, na Moravě je hojnější. Na sledovaném území byla zjištěna například na Pohansku.

ohrožení a ochrana Na sledovaném území může být ohrožena zarůstáním rozsahem nevelkých xerotermních nalezišť. Zdroje: Warchałowski (1992), Strejček (1996), K ajtoch et al. (2012)

Krytohlav VU Cryptocephalus laevicollis Gebler, 1830 brouci (Coleoptera), mandelinkovití (Chrysomelidae) Charakteristika Drobný krytohlav o velikosti 4,1–4,6 mm, svrchní strana těla je červená s variabilní černou kresbou. Na štítu je 5–7 černých skvrnek, krovky jsou se dvěma černými skvrnami v přední části a příčnou černou páskou v zadní části. U tmavších kusů bývají skvrny na štítu a přední skvrny na krovkách rozšířené a spojené. Samci mají na vnitřní straně předních holení háček.

Biologie A biotop Vyvíjí se na mahalebce obecné (Prunus mahaleb). Dospělci se vyskytují od května do července, často posedávají na listech živné rostliny. Vyhledává vyhřátá, sušší stanoviště např. lesostepi, okraje lesů a cest, náspy a větší meze.

Rozšíření A Výskyt Střední a jihovýchodní Evropa, přes Ukrajinu a jižní část Ruska zasahuje až do Kazachstánu. V České republice velmi vzácný druh. V Čechách je známý pouze jeden nález z Nymburka z 60. let. Na Moravě je hojnější na rozsáhlejších lesostepních územích (Pálava, Pouzdřany). V zájmovém území je známý např. z Lednice či okolí Ranšpurku.

ohrožení a ochrana Na sledovaném území speciální péči nevyžaduje. Zdroje: Strejček (1996), Warchałowski (1992), Zúber (2000)

170


035_Fotky štíhlenka čarovníková, kněžice slaništní 053_Fotky 034_Fotky krasci Buprestis znakoplavka 033_Fotky splendens, žlutá, kobylky Acmaeodera podkorniceoctodecimguttata jižní 056_Fotky krasci Anthaxia guerini, A. delphinensis 068_Fotky mandelinka, krytohlav


171

Rýhonosec EN Lixus neglectus Fremuth, 1983 brouci (Coleoptera), nosatcovití (Curculionidae) Charakteristika Středně velký rýhonosec (délka těla bez nosce 10,5–11,5 mm), poměrně zavalité stavby. Tělo je u čerstvých exemplářů pokryto typickým práškem cihlově oranžové až červené barvy. Zadeček je rovnoměrně pokryt ochlupením, lysé tečky zde chybí. Od příbuzného L. bardanae (Fabricius, 1787) se liší plochýma očima, větší velikostí těla a tvarem penisu.

Biologie a Biotop Brouci i larvy u nás žijí na šťovíku hustokvětém (Rumex thyrsiflorus). Předchozími autory (Fremuth 1982, Trnka & Stejskal 2014) byl uváděn výskyt na šťovíku kyselém (Rumex acetosa), avšak teprve nedávno bylo zjištěno, že byla živná rostlina chybně identifikována. Brouci jsou okřídlení a patrně jsou i schopni letu. Dospělci mají denní aktivitu a po přezimování se zdržují na živných rostlinách a kladou vajíčka do dolní části lodyhy. Jsou málo pohybliví, zpravidla se zdržují při bázi rostliny, kde unikají pozornosti díky ochrannému zbarvení, jímž splývají s barvou lodyhy. Výjimečně vystupují i do horní poloviny rostliny. Larva vyžírá chodbu směrem dolů a během léta se kuklí v kořenovém krčku. Napadené rostliny se poznají podle drtinek okolo báze rostliny, které z rostliny vytlačuje larva. Na lokalitách bývá druh nacházen zpravidla cíleným ručním sběrem na živných rostlinách. Brouk žije na písčitých lokalitách, jako jsou suché louky nebo přesypy vátých písků (hrúdy). V posledních letech byl nalezen i v cestních příkopech a na náspech podél cest.

Rozšíření a výskyt Druh je dosud pokládán za endemita střední Evropy, je známý pouze z České republiky, Slovenska a Rakouska (Fremuth 1982, Trnka & Stejskal 2014). V ČR jen na Břeclavsku a Hodonínsku, starý nález existuje ze Znojemska. Druh byl dlouho považován za nezvěstný (Stejskal & Trnka 2013), až byl jeho výskyt potvrzen několika nálezy v letech 2014–15 (Trnka & Stejskal 2014 a nepublikované údaje). Výskyt je soustředěn do prostoru soutoku Dyje a Moravy, kde obývá poslední zbytky stepních bezlesí (hrúdy), ale byl zjištěn i na několika lokalitách v okolní krajině na silničních náspech a dalších travnatých biotopech.

Ohrožení a ochrana Jedná se o jeden z nejvzácnějších zástupců rodu Lixus u nás. Jeho populace vyžadují zvýšenou pozornost zejména kvůli maloplošnému výskytu, omezenému pouze na část jižní Moravy. Jeho typické biotopy, hrúdy uprostřed lužních lesů, jsou zachovány v nepatrných zbytcích. Druh je ohrožen např. zarůstáním jeho lokalit vlivem sukcese. Je potěšitelné, že se brouk vyskytuje i na antropických biotopech (podél silnic a trati), avšak i zde může být ohrožen, např. zarůstáním nebo i nevhodnou aplikací mulčování. Podobné biotopové nároky mají v zájmovém území další druhy nosatců, jako je např. Lixus brevipes Brisout de Barneville, 1866 nebo Hypera striata.

Zdroje: Fremuth (1982), Stejskal & Trnka (2013), Trnka & Stejskal (2014)

172


069_Fotky rýhonosec Lixus neglectus


173

Rýhonosec štíhlý

CR

Lixus paraplecticus (Linnaeus, 1758) brouci (Coleoptera), nosatcovití (Curculionidae) Charakteristika Větší rýhonosec dosahující délky těla 10–17 mm, velmi štíhlé stavby, s krovkami rozchýlenými na konci v dlouhé špičky. Za živa je brouk pokryt žlutým práškem. Nápadným znakem, k rozlišení od běžného L. iridis Olivier, 1807, jsou velmi štíhlá a dlouhá chodidla a vypouklé oči.

Biologie a Biotop Druh je vázán na vodní mrkvovité rostliny, u nás zejména na haluchu vodní (Oenanthe aquatica). Brouci přezimují a zjara se zdržují na živných rostlinách, do jejichž lodyh kladou vajíčka. Larva vyžírá vnitřek lodyhy a zde se i v poměrně dlouhém období od června až do září kuklí. V jedné rostlině může být i více larev. Nová generace brouků se líhne v létě a na podzim. Brouci opouštějí živné rostliny kruhovitými výletovými otvory (lodyha vypadá jako prostřílená broky) a ukrývají se do zimovišť na břehu. Dospělci se dokážou pohybovat na vodní hladině i pod vodou. Na lokalitě se dají zjistit buď smykem vegetace nebo i ručním sběrem na živných rostlinách. Druh široké škály mokřadních a vodních biotopů, jako jsou slepá ramena, mělké vodní nádrže a extenzivně využívané rybníky, pomalu tekoucí řeky, bažiny nebo mokré louky.

Rozšíření a výskyt Druh s rozsáhlým areálem zahrnujícím celou Evropu, část severní Afriky (Alžír) a velkou část Asie, až po východní Sibiř (M eregalli & Fremuth 2013). V ČR historicky po celém území, ale v současné době velmi lokálně. Hlavními oblastmi výskytu jsou nížinné polohy a rybničnaté kraje. Podle počtu nálezů a obsazených faunistických čtverců patřil historicky k našim nejhojnějším zástupcům rodu, avšak z původně obsazených 67 čtverců je po roce 1970 tento brouk znám jen ze 17 (Stejskal & Trnka 2013). Nejvíce recentních nálezů je z jižních Čech a jižní Moravy. Na jižní Moravě se pravidelně nachází pouze na soutoku Dyje a Moravy, kde je lokálně hojný. Vyhledává zde zejména mrtvá ramena, kanály zarostlé vodní vegetací nebo nepřerybněné tůně.

Ohrožení a ochrana Jedná se o poměrně velký, nápadný druh brouka s vazbou na mokřady. V zájmovém území se na podobných biotopech vyskytují zejména zástupci rodu Bagous, dále Amalorrhynchus melanarius (Stephens, 1831), Dieckmanniellus nitidulus (Gyllenhal, 1838), Nanomimus circumscriptus (Aubé, 1864), Pelenomus quadricorniger (Colonnelli, 1986), Poophagus hopffgarteni Tournier, 1874, Thryogenes fiorii Zumpt, 1928 a Tournotaris bimaculata (Fabricius, 1787). Tento brouk patří k nejrychleji mizejícím rýhonoscům české přírody (Stejskal & Trnka 2013). K nejvíce ohrožujícím faktorům patří změna vodního režimu na dolních tocích řek (napřimování toků, zánik mrtvých ramen, absence záplav apod.), celkový úbytek mokřadů a postupné vysoušení krajiny. Některé lokality, např. stará říční ramena a úzké kanály rychle mizí vlivem sukcese. Stojaté vody s výskytem tohoto brouka silně trpí intenzivním chovem ryb, proto nejlépe prosperuje v opuštěných nebo velmi extenzivně využívaných rybnících. Určitou roli hrají patrně i další neznámé faktory, protože brouk často chybí i na zdánlivě vhodných lokalitách s bohatým výskytem živných rostlin.

Zdroje: M eregalli & Fremuth (2013), Stejskal & Trnka (2013)

174


070_Fotky rýhonosec štíhlý 069_Fotky rýhonosec Lixus neglectus


175

Klikoroh EN Hypera striata (Boheman, 1834) brouci (Coleoptera), nosatcovití (Curculionidae) Charakteristika Délkou těla 5,5–6,5 mm patří k větším zástupcům rodu. Zbarvení těla je tvořeno neostře ohraničenými tmavými a světlými páskami. Šupinky krovek jsou vykrojené přinejmenším do poloviny jejich délky.

Biologie a Biotop Brouk žije na bobovitých rostlinách rodu vikev (Vicia), u nás zejména na vikvi seté (Vicia sativa) a v. panonské (V. pannonica). Brouci jsou aktivní především v jarních měsících a mají výrazně noční aktivitu, kdy vylézají na živné rostliny, zatímco přes den se zdržují v detritu. Larva ožírá listy a žije na jejich povrchu podobně jako housenky motýlů a po dosažení zralosti se kuklí v oválném kokonu. V létě se líhne nová generace, která přezimuje do dalšího roku. Brouk se zpravidla nachází jednotlivě nebo v malém počtu exemplářů, nejlépe při nočním smyku nebo prosevu hrabanky. Druh vázaný na suchá a teplá stanoviště, jako jsou stepní trávníky, suché louky, ale i víceleté úhory a okraje vinic. Místy může obývat i hráze podél vodních toků. Na lokalitě preferuje členité ekotony nebo ostrůvky s méně častou údržbou.

Rozšíření a výskyt Obývá téměř celou Evropu (kromě severní části) a Přední Asii. Územím České republiky prochází severní hranice rozšíření tohoto klikoroha. Výskyt u nás je dosud znám jen z Břeclavska, Brněnska a Znojemska z jednotlivých nálezů (Skuhrovec 2003).

Ohrožení a ochrana Brouk vyhledává místa s vyšší květnatou vegetací se zastoupením stepních druhů vikví. Je vázán spíše na extenzivně udržovaná nebo několik let ladem ležící místa. Riziko představuje příliš pokročilá sukcese spojená s přeměnou trávníků na křoviny. Na druhou stranu ale může druh ohrožovat i příliš intenzivní péče vedoucí ke krátkostébelnému trávníku.

Zdroje: Skuhrovec (2003)

176


071_Fotky klikoroh Hypera striata


177

Zobonoska

CR

Haplorhynchites pubescens (Fabricius, 1775) brouci (Coleoptera), zobonoskovití (Rhynchitidae) Charakteristika Větší druh zobonosky s délkou těla 3,7–5,5 mm. Tělo je kovově modré, pokryté dlouze odstávajícími tmavými chlupy. Od podobně zbarvených druhů se liší tvarem a velikostí těla, ale především absencí zkrácené rýhy v blízkosti štítku. Nejpodobnější zobonoska révová (Byctiscus betulae) se odlišuje lysým tělem a přítomností trnu na předoprsí samců a krom toho žije na dřevinách.

Biologie a Biotop Tato zobonoska žije na žluťuchách (Thalictrum spp.). Její biologie není uspokojivě známa. Larva se údajně vyvíjí v dolní části lodyhy a později proniká do kořene, kde se pravděpodobně kuklí (Scherf 1964). Podle jiných autorů (např. Dieckmann 1974) probíhá kuklení v zemi. Nejčastěji se sbírá smykem vegetace nebo oklepem živných rostlin. Obývá jednak suché, stepní biotopy se žluťuchou menší (Thalictrum minus), zejména druhově bohaté trávníky na vápnitých substrátech, stejně jako vlhké louky v říčních nivách, kde roste žluťucha žlutá (Thalictrum flavum) (Dieckmann 1974). Při obsazování rostlin touto zobonoskou hrají patrně roli mikroklimatické nebo jiné faktory, protože brouci se vyskytují jen na zlomku lokalit s výskytem živných rostlin

Rozšíření a výskyt Rozsáhlý areál zahrnuje téměř celou Evropu (kromě severní části) a velkou část Asie až po Sibiř (Dieckmann 1974). Ve střední Evropě patří k velmi vzácným druhům s lokálním výskytem. Jedna z nejvzácnějších zobonosek. V Čechách je známa jen z několika málo historických nálezů, zatímco na Moravě přežívá i recentně, ale jen na velmi malém počtu lokalit (Benedikt et al. 2010). Nejvíce nálezů pochází z Brněnska a Břeclavska (Pouzdřany, Pavlovské vrchy). Více nálezů je známo z prostoru mezi Břeclaví a Soutokem (např. Pohansko, Kladnické struhy), ale ani zde se nevyskytuje všude s živnou rostlinou.

Ohrožení a ochrana Brouk je bezprostředně ohrožen existencí jen malého počtu izolovaných populací. Žije zpravidla na zanedbaných okrajích luk a v nepravidelně sečených porostech. Rizikem je jednak zintenzivnění péče, stejně jako úplné opuštění, které často vede k zarůstání náletovými dřevinami. Brouk by si zasloužil bližší pozornost k objasnění biologie a zmapování výskytu u nás.

Zdroje: Scherf (1964), Dieckmann (1974), Benedikt et al. (2010)

178


072_Fotky zobonoska


179

Nosatec EN Baris analis analis (Olivier, 1791) brouci (Coleoptera), nosatcovití (Curculionidae) Charakteristika Drobný brouk dlouhý 2–4 mm. Tělo je zbarvené černě, avšak zadní polovina krovek je červenohnědá.

Biologie a Biotop Monofágní druh vázaný výlučně na blešník úplavičný (Pulicaria dysenterica); larva žije při bázi lodyhy, příp. v kořenovém krčku a nová generace se líhne koncem léta (Koch 1992 a vlastní pozorování). Brouk žije poměrně skrytě a zpravidla se nachází v malém počtu jedinců smykem vegetace nebo ručním sběrem nové generace uvnitř báze lodyhy živných rostlin. Obývá mokřadní lokality, vlhké nebo zasolené louky s výskytem živné rostliny v teplých oblastech nízkých poloh.

Rozšíření a výskyt Evropský druh, rozšířený na většině území, s výjimkou Skandinávie, na východ až do jižního Ruska a Kazachstán, v Asii je znám z Kypru (P rena 2011). Ve střední Evropě patří k vzácnějším zástupcům rodu. V České republice žije pouze na jižní Moravě v dolním Podyjí a v Čechách v Polabí (Benedikt et al. 2010). V dolním Podyjí je znám z Pohanska a okolí Sedlece.

Ohrožení a ochrana Vzácnost druhu a jeho ohrožení vyplývá mj. i z vazby na živnou rostlinu, která patří ke kriticky ohroženým zástupcům naší flóry (Grulich 2012). Vlhké a zasolené lokality jsou ohroženy jednak vysušováním krajiny, stejně jako sukcesními změnami. Brouk nežije zdaleka všude, kde se vyskytuje jeho živná rostlina. Stejná rostlina hostí dalšího ohroženého nosatce, Lachnaeus crinitus (Boheman, 1836), který se vyvíjí v květenství a kromě blešníku napadá i omany (Inula).

Zdroje: Koch (1992), P rena (2011), Benedikt et al. (2010), Grulich (2012)

180


073_Fotky nosatec Baris analis 071_Fotky klikoroh Hypera striata


181

Krytonosec EN Gasterocercus depressirostris depressirostris (Fabricius, 1792) brouci (Coleoptera), nosatcovití (Curculionidae) Charakteristika Velikostně dosti proměnlivý druh délky 4–11 mm. Základní zbarvení těla je černé, ale jeho povrch je pokryt okrouhlými šupinkami bílé a černé barvy, které se vzájemně míchají do nepravidelných skvrn tvořících mramorování. V půli krovek je naznačena světlá půlkruhovitá páska, stejně tak je světlejší i báze a konec krovek. Nosec je široký a zploštělý, čímž trochu připomíná kachní zobák. Brouk vyniká, díky svému tvaru a zbarvení, dokonalou krycí schopností, a proto v přírodě dokonale uniká pozornosti.

Biologie a Biotop Jedná se o výrazně teplomilného nosatce vázaného u nás na duby (Quercus), v jiných krajích i buky (Fagus). Jeho larvy vyžírají chodbičky v dubovém dřevě, kde žerou asi dva roky. Larva se kuklí v blízkosti povrchu kmene. Dospělý brouk opouští strom velmi typickým otvorem kruhovitého průřezu. Výletové otvory jsou často seřazeny ve větším počtu blízko sebe a jejich téměř nezaměnitelný charakter velmi usnadňuje prokázání druhu na lokalitě, protože nález dospělce bývá mnohem složitější. Období líhnutí nové generace je zhruba od června do konce července. Dospělci mají noční aktivitu a za teplých nocí čile pobíhají po kmenech dubů. Při vyrušení však strnou na místě a stávají se prakticky neviditelnými. Zpravidla se odchytí při lovu na světlo nebo při cíleném ohledávání kmenů baterkou. Brouk napadá odumírající nebo i mrtvé stromy a v některých oblastech je považován za škůdce dubů. Druh má výrazné kolísání početnosti, přičemž ke zvýšení početnosti mu vyhovují zejména období sucha (Bernardinelli & Mossenta 2009). Biotopem tohoto nosatce jsou listnaté porosty s převahou dubů, ale i parky nebo aleje v teplých oblastech nižších a středních poloh. Preferuje dobře osluněné stromy, např. okrajové stromy nebo solitéry. Zatímco na soutoku Dyje a Moravy žije typicky v lužních lesích s mohutnými stromy, v údolí Dyje v NP Podyjí se brouk vyskytuje i v zakrslých doubravách.

Rozšíření a výskyt Tento druh je rozšířen téměř v celé Evropě (kromě Britských ostrovů a severských států) a na Kavkaze; zahrnuje dva poddruhy, z nichž G. depressirostris hispanicus Alonso-Zarazaga, Jover & Micó, 2009 je omezen pouze na Španělsko (Stüben & A lonso -Zarazaga 2013). Jeden ze vzácnějších zástupců podčeledi u nás. Těžištěm rozšíření je jižní Morava, kde se nejhojněji vyskytuje na Břeclavsku a Hodonínsku. Další bohatá populace se nachází v Národním parku Podyjí a v širším okolí Znojma. Nově byl druh zjištěn i v jižních a východních Čechách. V oblasti lužních lesů na soutoku Dyje a Moravy jde prozatím o poměrně typický druh starých dubů.

Ohrožení a ochrana Tento brouk je zástupcem rozsáhlé skupiny brouků vázaných na mrtvé dřevo a vzhledem ke své velikosti a atraktivnímu vzhledu může být považován za vhodný vlajkový druh. Z nosatců zájmového území patří k saproxylickým druhům např. Camptorhinus statua (Rossi, 1790), druh s velmi podobnými nároky, dále Brachytemnus porcatus (Germar, 1824), Melicius cylindrus (Boheman, 1838) a Rhyncolus reflexus Boheman, 1838, preferující spíše staré stromy s dutinami nebo kmeny vyššího stupně rozkladu. Větevníčci rodu Choragus vyhledávají mrtvé dřevo napadené houbami. Na jižní Moravě je G. depressirostris na vhodných lokalitách prozatím poměrně hojný. V hospodářských lesích může být ohrožen důsledným odstraňováním chřadnoucích a mrtvých stromů. K vývoji potřebuje pouze osluněné, stojící stromy, nikoli padlé, ležící dřevo. V bezzásahových rezervacích může být ohrožujícím faktorem hustý zápoj dřevin a postupná převaha habru, babyky, jasanu a dalších listnáčů nad dubem.

Zdroje: Bernardinelli & Mossenta (2009), Stüben & A lonso -Zarazaga (2013)

182


074_Fotky krytonosec

071_Fotky klikoroh Hypera striata


183

Nesytka ozdobná VU Synanthedon mesiaeformis (Herrich-Schäffer, 1846) motýli (Lepidoptera), nesytkovití (Sesiidae) Charakteristika Středně velká nesytka s rozpětím křídel 19–31 mm. Tykadla jsou v poslední třetině žlutá, oči zepředu bíle lemované a makadla zespodu oranžová. Na 2. a 4. článku zadečku jsou sytě žluté kroužky, kroužek na 4. článku je zřetelně širší. Chvostek na konci zadečku je černý. Zadní holeň je oranžová s černým prstencem v distální části. Samec má vnější skelné pole na předním křídle oválné a štíhlejší zadeček s nápadnějším chvostkem, samice má toto pole spíše čtvercovité, s rovným vnějším okrajem (obr. 1). Housenka je krémově bílá, bez pigmentu, s hnědou hlavou a výraznější sklerotizací na hřbetní straně prvního hrudního článku. Příbuzná a široce rozšířená nesytka olšová – Synanthedon spheciformis (Denis & Schiffermüller, 1775) nemá oči zepředu bíle lemované, makadla má zespodu žlutobílá, na zadečku úzký žlutavý kroužek jen na 2. článku a zadní holeň celou černou. Nesytka březová – S. scoliaeformis (Borkhausen, 1789) má nápadně širokou diskoidální skvrnu předního křídla a oranžový chvostek na zadečku.

Biologie a Biotop Housenka se vyvíjí 1–2 roky pod kůrou kmenů starších stromů olše lepkavé (Alnus glutinosa). Vyžírá plochou klikatou chodbu především v lýku, dlouhou 6–8 cm, většinou do výšky 50 cm nad zemí, jednotlivě do 2,5 m, jen výjimečně výš. Kuklí se v zámotku v kůře od konce dubna do poloviny května, ojedinělé housenky, které nepřezimovaly dorostlé, i později. Stadium kukly je podle teploty 2–3 týdny. Imaga se líhnou většinou mezi polovinou května a polovinou června, jednotlivě až do poloviny července (obr. 3). Sedávají na kmenech a listech hostitelských dřevin, příležitostně vyhledávají květy některých rostlin např. bezu chebdí (Sambucus ebulus). Mikropopulace se často dlouhodobě drží na téže skupině stromů, které poznáme podle množství různě starých výletových otvorů, zatímco olše rostoucí v okolí nemusí být vůbec napadeny. Samička patrně vyklade většinu vajíček na rodné skupině stromů. Je velmi dobrý letec a později může přeletovat stovky metrů, snad i kilometry a zakládat nové mikropopulace. Obývá velmi řídké břehové porosty bez keřového podrostu, louky a pastviny se samostatnými olšemi, parky, solitérní olše na hrázích a v alejích.

Rozšíření a Výskyt Nesytka ozdobná je západopalearktický druh s disjunktním areálem. Pravděpodobně je více méně souvisle rozšířena v jižním Rusku a na Balkáně, dále byla zjištěna v severním Turecku, jižním Maďarsku, na více místech ve východní polovině Polska, v jižních částech Litvy, na jižním pobřeží Finska, na JZ Slovensku, v jižní Francii a SV Španělsku; v ČR na jižní Moravě. Na našem území je prozatím známa jen z obory Soutok, kde byla zjištěna velmi lokálně v okolí Pohanska, poprvé v roce 2008, v dalších letech také nedaleko zámečku Lány a hájenky Doubravka. Výletové otvory byly nalezeny i v okolí nedalekého Františkova rybníka.

ohrožení a ochrana Druh je potenciálně ohrožen možnou likvidací několika málo stromů, na kterých byl dosud nalezen, příp. zarůstáním jejich kmenů keřovým podrostem (hlohy, trnky, babyky aj.).

Zdroje: Laštůvka & Laštůvka (2001, 2008)

184


075_Fotky nesytka ozdobná


185

Nesytka bahenní

CR

Chamaesphecia palustris Kautz, 1927 motýli (Lepidoptera), nesytkovití (Sesiidae) Charakteristika Poměrně robustní nesytka s rozpětím křídel 22–31 mm, největší zástupce rodu Chamaesphecia. Tělo a křídla jsou světle hnědé, tykadla s tmavohnědou špičkou, makadla dlouze chlupatá. Na 4. článku zadečku je úzký žlutavý kroužek, který se po stranách rozšiřuje. Housenka je krémově zbarvená s hnědou hlavou a silněji sklerotizovanou hřbetní částí prvního článku. Poněkud podobná, ale zřetelně drobnější je nesytka jednopásá – Chamaesphecia euceraeformis (Ochsenheimer, 1816).

Biologie a Biotop Housenka se vyvíjí 2 roky v pryšci bahenním (Euphorbia palustris). V prvním roce vyžírá chodbu v kořeni, ve druhém roce vystupuje 30–60 cm vysoko do lodyhy. Po druhém přezimování chodbu v loňské lodyze poněkud prodlužuje a na jejím konci si připraví výletový otvor. V chodbě se koncem dubna až počátkem května kuklí. Dospělci se líhnou v květnu a červnu a zdržují se na hostitelských rostlinách nebo v jejich těsné blízkosti. Dlouhá chodba v lodyze pryšce umožňuje vylíhnutí motýla, i když je spodní část rostliny zaplavena vodou. Druh obývá mokřady, vlhké a zaplavené příkopy a okraje vod.

Rozšíření a Výskyt Částečně disjunktní areál nesytky bahenní zabírá jihovýchod střední Evropy ( jižní Morava, jižní Slovensko, východní Rakousko, Maďarsko), dále Rumunsko, jižní Ukrajinu a jižní Rusko, SV Itálii a severní Anatolii, všude je lokální a vzácná. V České republice byla nalezena jen v dolním Podyjí a Pomoraví, historicky od Drnholce a od Veselí nad Moravou po Soutok; v současnosti jsou známa poslední dvě naleziště. V oblasti lužních lesů BR Dolní Morava je aktuálně doložena pouze na jediné skupině pryšců poblíž dálničního mostu přes Moravu.

ohrožení a ochrana Hostitelská rostlina je ohrožena vysoušením mokřadů, čištěním nebo zarůstáním příkopů a podmáčených okrajů cest a kosením břehových porostů vysokých bylin. Nesytka bahenní je pravděpodobně velmi málo pohyblivá a není schopna znovu osídlit skupinky pryšce bahenního, na kterých z různých důvodů vymizela (pokosení nebo zaplavení v době kukel, náhodné vymření lokální populace při velmi malém počtu jedinců). Při rostoucí izolaci porostů a skupin rostlin pryšců se riziko vymizení nesytky bahenní v celém území výrazně prohlubuje.

Zdroje: Laštůvka (2000), Laštůvka & Laštůvka (2001)

186


049_Fotky chroust mlynařík 076_Fotky nesytka bahenní 046_Fotky roháč


187

Nesytka panonská VU Chamaesphecia hungarica (Tomala, 1901) motýli (Lepidoptera), nesytkovití (Sesiidae) Charakteristika Drobná nesytka s rozpětím křídel 16–23 mm, obtížně rozlišitelná od několika dalších blízkých druhů, zejména od nesytky pryšcové – Chamaesphecia empiformis (Esper, 1783) a n. jarní – Ch. tenthrediniformis (Denis & Schiffermüller, 1775), které se v území také vyskytují. Tykadla jsou na vnější straně žlutá, čelo mezi očima tmavé. Zadeček je do různé míry poprášený zelenavě žlutými šupinkami a na 2., 4. a 6. článku má nevýrazné úzké bílé kroužky, kroužek na 2. článku někdy schází. Uvedené dva druhy mají zbarvení jasněji žluté. Housenka je krémově zbarvená s hnědou hlavou. Na rozdíl od larvy kozlíčka Oberea histrionis, který se vyvíjí v téže hostitelské rostlině, má dobře vyvinuté nožky i panožky.

Biologie a Biotop Housenka se vyvíjí monofágně v kořeni pryšce lesklého (Euphorbia lucida), zcela ojediněle v pryšci bahenním (E. palustris). Její vývoj je obvykle jednoletý, výjimečně dvouletý. Kuklí se v bazální části loňské lodyhy do výšky 5–15 cm. Maximum výletu imag spadá na květen a červen, jednotlivě se objevují až do srpna. Obvykle se nevzdalují z porostů hostitelské rostliny, sedají na její listy, lodyhy a květy. Vajíčka jsou kladena na lodyhy pryšce, často do úžlabí listů. Jejich stadium trvá asi týden. Vylíhlé housenky se vžírají do lodyhy a pronikají do kořene. Nesytka panonská obývá zejména podmáčené louky, místy také vlhké příkopy a okraje vod.

Rozšíření a Výskyt Areál je omezen na nevelké území jihovýchodu střední Evropy: střední Čechy, jižní Morava, východní Rakousko, jižní Slovensko, Slovinsko, Maďarsko, severní Srbsko, Rumunsko. V Čechách je nesytka panonská známa z jediného naleziště v Polabí, na Moravě z dolního Podyjí v úseku Lednice–Soutok. V zájmovém území se vyskytuje všude s hostitelskou rostlinou, početněji zejména v okolí Lednice, Janohradu a v oboře Soutok.

ohrožení a ochrana Druh je ohrožen vysoušením mokřadů a hygrofilních luk a celoplošným červnovým kosením luk s porosty hostitelské rostliny. Vajíčka jsou kladena na lodyhu, pokud je porost opakovaně pokosen, než se housenky vylíhnou a přesunou do kořenů, je populace nesytky postupně likvidována. Kosením je oslabovaná i samotná hostitelská rostlina (kriticky ohrožený druh ve smyslu vyhlášky 395/1992 Sb.), viz též kozlíček Oberea histrionis. Parkovou úpravou luk v okolí Lednice, Janohradu a Ladné byly v posledních letech porosty pryšce lesklého částečně nebo úplně zlikvidovány, nebo naopak jsou tato místa ponechána sukcesi, postupně zarůstají a pryšec mizí. Rozsáhlý porost pryšce lesklého a současně jedna z nejpočetnějších lokálních populací nesytky panonské a kozlíčka Oberea histrionis byl např. zničen po roce 2010 u Loveckého zámečku na Dolních loukách u Lednice směrem k Ladné. Porosty pryšce jsou na loukách dobře viditelné a není obtížné je při kosení vynechat ( jak je prováděno na Košarských loukách v oboře Soutok v posledních letech).

Zdroje: Laštůvka (2000), Laštůvka & Laštůvka (2001), Štolc (2004)

188


070_Fotky rýhonosec

štíhlý

077_Fotky nesytka 069_Fo pa s neglec

nonská


189

Jasoň dymnivkový

CR

Parnassius mnemosyne (Linnaeus, 1758) motýli (Lepidoptera), otakárkovití (Papilionidae) Charakteristika Poměrně velký, bíle zbarvený motýl s rozpětím křídel 52–56 mm. Na předním křídle jsou dvě výrazné černé skvrny, okraj křídla je v různém rozsahu průhledný, bez šupinek. Housenka je zavalitá, šedočerná, s řadami žlutých až oranžových skvrnek po stranách hřbetu.

Biologie a Biotop Živnými rostlinami jsou různé druhy dymnivek (Corydalis spp.). Samice kladou vajíčka na odumírající nadzemní části dymnivek nebo na suchou vegetaci v okolí. Vajíčka přezimují a líhnou se koncem března nebo počátkem dubna následujícího roku. Vývoj housenek je rychlý, stejně tak stadium kukly je velmi krátké. Motýli se líhnou podle teploty stanoviště od konce dubna do konce června. Jejich let na jedné lokalitě trvá 4–6 týdnů. Jasoň dymnivkový obývá květnaté světliny, lesní louky a lesostepi navazující na řídké lesní porosty a prosluněné lesní lemy s výskytem hostitelské rostliny, od lužních a jiných nížinných lesů po horské bučiny.

Rozšíření a Výskyt Ostrůvkovitý areál sahá od Pyrenejí přes většinu území Evropy na sever po jižní polovinu Skandinávie, na východ po Kavkaz a hory střední Asie. V České republice došlo v průběhu 20. století k výraznému úbytku nalezišť. Rychlejší ústup byl zaznamenán v Čechách, na poslední lokalitě v Polabí vymizel v 90. letech. Na Moravě dosud existují početnější populace např. v Litovelském Pomoraví, Moravském krasu, NP Podyjí, Bílých Karpatech a na Pavlovských vrších. V minulosti patrně obýval vhodné biotopy celého zájmového území, v současnosti se vyskytuje v nepočetných populacích (nebo jediné populaci) v širším okolí Pohanska a zámečku Lány v oboře Soutok.

ohrožení a ochrana Rozhodující příčinou mizení je úbytek prosluněných světlých lesů, prostupných lesních lemů a světlin. V oblasti lužních lesů BR Dolní Morava nachází v současnosti minimum vhodných biotopů. Početnost populací by mohlo podpořit udržování širších bylinných lemů podél lesních cest v návaznosti na řídký lesní porost a prostupnost lesních lemů v kontaktu s loukami a světlinami. Zbytkové populace jsou ohroženy také zarůstáním některých míst výskytu (např. Dlouhý hrúd).

Zdroje: Laštůvka (1994), Beneš et al. (2002), Čížek (2008), Čížek & Zábranský (2009), Kudrna et al. (2011), Vliegenthart et al. (2013), Macek et al. (2015)

190


078_Fotky j

asoň dymnivkový


191

Pestrokřídlec podražcový NT Zerynthia polyxena (Denis & Schiffermüller, 1775) motýli (Lepidoptera), otakárkovití (Papilionidae) Charakteristika Středně velký motýl s rozpětím křídel 45–58 mm. Přední i zadní křídla jsou žlutá s černými kresbami a drobnými červenými skvrnkami. Mladá housenka má základní zbarvení šedočerné, odrostlá je okrově až oranžově žlutá, s tuhými oranžově červenými výrůstky s černými špičkami.

Biologie a Biotop Hostitelskou rostlinou je na našem území pouze podražec křovištní (Aristolochia clematitis), v jižní Evropě další druhy podražců. Samice klade vajíčka v menších rozptýlených skupinách na spodní, méně často i horní stranu listů, lodyhy i květy. Housenky se líhnou asi za 14 dní a dorůstají přibližně za 6 týdnů. Kuklí se ve druhé polovině června až počátkem července na suchých lodyhách a větvičkách v přízemní části porostu. Kukla přezimuje, dospělci se líhnou podle počasí od počátku dubna do počátku května a létají do počátku června. Poletují pomalu a obvykle se příliš nevzdalují od porostů hostitelské rostliny. Obývané biotopy odpovídají nárokům hostitelské rostliny: okraje zahrad a vinic, meze, silniční a železniční náspy, ochranné hráze řek, břehové porosty apod.

Rozšíření a Výskyt Areál pestrokřídlece podražcového sahá od jižní Francie přes severní Itálii a jihovýchod střední Evropy ( jižní a východní Rakousko, jižní Moravu, jižní Slovensko, Maďarsko), Balkánský poloostrov a Ukrajinu po jižní Rusko a západní Kazachstán na východ a severní Anatolii a Kavkaz na jihovýchod. V České republice se trvale vyskytuje jenom na jižní Moravě zhruba po spojnici Znojmo–Tavíkovice–Brno– Uherské Hradiště–Uherský Brod. V průběhu 70. a 80. let 20. století jeho početnost postupně klesala a z některých lokalit téměř nebo zcela vymizel. Po roce 1990 početnost opět roste a míst výskytu přibývá, po roce 2000 je na mnoha místech běžný. Obývá vhodná místa (zejména okraje cest, náspy a hráze) celého zájmového území v závislosti na výskytu podražce.

ohrožení a ochrana V lužních lesích BR Dolní Morava ani jinde na našem území není výrazněji ohrožen. Při kosení by měly být porosty podražce vynechány nebo nekoseny v době výskytu housenek (mezi polovinou května a koncem června).

Zdroje: Beneš et al. (2002), Kudrna et al. (2011), Vliegenthart et al. (2013), M acek et al. (2015)

192


079_Fotky pestrokřídlec podražcový

.


193

Modrásek čičorkový NT až LC Cupido alcetas (Hoffmannsegg, 1804) motýli (Lepidoptera), modráskovití (Lycaenidae) Charakteristika Drobný modrásek s rozpětím křídel 24–29 mm. Křídla samce jsou shora modrá s velmi úzkým ostře ohraničeným černým lemem, u samice černohnědá. Zespodu jsou křídla bělavě šedá s řadami černých skvrnek. Na zadním křídle je velmi drobná ostružka a zespodu při její bázi je někdy naznačená oranžová skvrnka. Oproti velmi podobnému m. tolicovému – C. decoloratus (Staudinger, 1886) je poněkud větší a modrá barva křídel má fialový nádech, ale spolehlivé rozlišení je často možné jen podle morfologie kopulačních orgánů. Housenka je zelená, zavalitá, s poměrně malou hlavou, krátce bělavě chlupatá.

Biologie a Biotop Hostitelskými rostlinami jsou čičorka pestrá (Securigera varia), vikve (Vicia spp.), jetele (Trifolium spp.), tolice (Medicago spp.), jestřabina lékařská (Galega officinalis) a další bobovité. Housenky jsou fakultativně myrmekofilní. Dospělci první generace se objevují koncem dubna a v květnu, druhá generace v červenci a srpnu. Přezimuje housenka. Obývá mezofilní až mírně hygrofilní louky a větší trvalé lesní světliny.

Rozšíření a Výskyt Areál modráska čičorkového sahá od severního Španělska a jižní Francie přes jih střední, jihovýchodní Evropu a Turecko na východ po Altaj a Zabajkalí. V České republice je znám pouze z jižní a jihovýchodní Moravy, ale mnohé údaje i z této oblasti se patrně vztahují k běžnějšímu modrásku tolicovému. Spolehlivě je doložen pouze ze zájmového území, např. z okolí Pohanska a zámečku Lány v oboře Soutok, a z několika dalších lokalit v nivách Dyje a Moravy.

ohrožení a ochrana V území patrně není ohrožen.

Zdroje: Beneš et al. (2002), Vliegenthart et al. (2013), M acek et al. (2015)

194


070_Fotky rýhonosec štíhlý

080_Fotky modrásek čičorkový


195

Modrásek bahenní

CR

Phengaris nausithous (Bergsträsser, 1779) motýli (Lepidoptera), modráskovití (Lycaenidae) Charakteristika Větší druh modráska s rozpětím křídel 30–37 mm. Samec má modrá křídla s černými skvrnami a širokým tmavohnědým lemem, samice je celá nebo téměř celá tmavohnědá. Zespodu jsou křídla hnědá s jednou řadou černých skvrnek. Housenka je zavalitá, růžová až růžově červená, bělavě chlupatá.

Biologie a Biotop Hostitelskou rostlinou je krvavec toten (Sanguisorba officinalis), později housenka žije v hnízdech mravenců rodu Myrmica, zejména M. rubra (Linnaeus, 1758) a M. scabrinodis Nylander, 1846. Samice kladou vajíčka do květních hlávek, přičemž preferují starší a vyšší květenství (srv. m. očkovaného). Vajíčka se líhnou zhruba za týden a následně se housenky živí 2–3 týdny uvnitř květenství. Poté vypadávají z rostlin na zem a dochází k jejich přijetí mravenci. Modrásek bahenní patří mezi tzv. kukaččí druhy, jejichž housenky jsou krmeny mravenčími dělnicemi stejně jako larvy mravenců. K úspěšnému dokončení vývoje housenky při této strategii je třeba výrazně méně dělnic a uvnitř mraveniště může přežívat více housenek. Proto bývá počet housenek modráska bahenního v jednom mraveništi poněkud vyšší oproti m. očkovanému. Housenky se v mraveništi po přezimování kuklí. Dospělci se objevují od konce června do srpna. Jsou pohyblivější a přeletují více než modrásek očkovaný. Modrásek bahenní obývá krvavcové louky, příkopy a okraje pramenišť. Preferuje výšku porostu 30–90 cm. Je méně náročný než modrásek očkovaný a je schopen existovat i na prostorově omezených, výrazně negativně ovlivněných a málo diverzifikovaných stanovištích. Stejně tak může dlouhodobě přežívat na lokální úrovni izolovaných stanovišť bez propojení vzdálenějších populací.

Rozšíření a Výskyt Modrásek bahenní je rozšířen v pásu od západní Evropy (Francie) po střední Sibiř (zhruba po Jenisej), s izolovanými ostrůvky v severní části Pyrenejského poloostrova, v jižní části Balkánu (Bulharsko), východním Turecku a na Kavkaze. V Evropě není znám z Britských ostrovů, Belgie, Skandinávie, Pobaltských států, Itálie a balkánských zemí kromě Bulharska. Výskyt v České republice zhruba do roku 2000 shrnují Beneš et al. (2002). Druh byl do roku 1950 hlášen ze 108, v období 1951–1980 ze 132, 1981–1994 ze 176 a po roce 1994 ze 162 mapovacích čtverců. V zájmovém území byl pozorován po roce 2000 pouze v okolí Pohanska. Výskyt je možný také v Kančí oboře a na loukách v okolí Tvrdonic, ale v důsledku celoplošného letního kosení luk zde v současnosti nenachází vhodné biotopy.

ohrožení a ochrana Management stanovišť je podobný jako pro modráska očkovaného (viz např. Elmes & Thomas 1992, Thomas & Elmes 2001, Beneš et al. 2002, M arhoul & Turoňová 2008). Modrásek bahenní vyžaduje vyšší porost, proto mu nevyhovuje ani jarní kosení, celoplošná letní seč (po polovině června) je pro něj likvidační. Přitom je seč prováděna např. i v PR Stibůrkovská jezera, kde by měla být ochrana celoevropsky chráněného druhu prioritní. Kosení je nutné časově rozrůznit, části porostů s výskytem krvavce kosit až po dvou nebo třech letech. Podzimní seč poté, kdy housenky modrásků opustily rostliny, sice modráskům neškodí, ale obvykle není nutná a v úvahu připadá na místech s hrozícím zarůstáním nežádoucí vegetací. Kosené pásy by měly být nepravidelné, neměly by být širší než 4–6 m a neměly by zahrnovat stejný typ porostu.

Zdroje: E bert & R ennwald (1991), Elmes & Thomas (1992), H esselbarth et al. (1995), Van Swaay & Warren (1999), Thomas & Elmes (2001), Beneš et al. (2002), Tshikolovets (2003), M arhoul & Turoňová (2008), Kudrna et al. (2011), Vliegenthart et al. (2013), M acek et al. (2015)

196


081_Fotky modrásek bahenní 070_Fotky rýhonosec štíhlý

080_Fotky modrásek čičorkový 069_Fotky rýhonosec Lixus neglectus


197

Modrásek očkovaný

CR

Phengaris teleius (Bergsträsser, 1779) motýli (Lepidoptera), modráskovití (Lycaenidae) Charakteristika Větší modrásek s rozpětím křídel 31–38 mm. Přední i zadní křídla jsou modrá s černohnědými skvrnkami a širokým tmavohnědým lemem. U samice je rozsah modrého zbarvení menší. Zespodu jsou křídla šedá se dvěma řadami černých skvrnek (vnější řada může být méně výrazná), bez oranžového zbarvení v lemu. Housenka je zavalitá, růžová až růžově červená, bělavě chlupatá.

Biologie a Biotop Hostitelskou rostlinou je krvavec toten (Sanguisorba officinalis). Později jsou hostiteli housenek mravenci rodu Myrmica, zejména M. scabrinodis Nylander, 1846 a M. ruginodis Nylander, 1846. Samice kladou vajíčka do květních hlávek totenu, přičemž preferují mladší (zelené) a nižší hlávky (v kontrastu k m. bahennímu). Vajíčka se líhnou zhruba za týden a následně se housenky živí 2–4 týdny uvnitř květenství. Pak vypadávají na zem a dochází k jejich přijetí mravenci. V mraveništi housenky požírají larvy a kukly mravenců. V mraveništi žijí asi 10 měsíců a na jaře po přezimování se tam také kuklí. Dospělci se objevují od konce června do srpna. Jsou méně pohybliví a přeletují průměrně méně a na kratší vzdálenosti než modrásek bahenní. Modrásek očkovaný obývá krvavcové louky a preferuje výšku porostu do 30 cm. Je náročnější než m. bahenní, vyžaduje propojený systém populací a není schopen delší dobu přežívat jen na izolovaných stanovištích. Hustota mravenišť na místech osídlených modrásky bývá zhruba kolem jednoho na čtvereční metr. Samotná hustota hostitelské rostliny nebývá limitující, minimální rozloha osídleného stanoviště by měla být 0,25–0,5 ha.

Rozšíření a Výskyt Areál sahá od západní Evropy (Francie a severní Španělsko) přes Sibiř po Přímořský kraj, Sachalin a Japonsko, s izolovanými ostrůvky v severních oblastech Kavkazu. V Evropě není znám z Britských ostrovů, Skandinávie a většiny Středozemí. Výskyt v České republice zhruba do roku 2000 shrnují a analyzují Beneš et al. (2002). Z období do roku 1950 je uváděn ze 118 mapovacích čtverců, v období od 1951 do 1980 ze 127 čtverců, v období 1981–1994 ze 103 a od roku 1994 dosud pouze z 67 čtverců. V zájmovém území přežívá ve velmi nízkých početnostech v okolí zámečku Lány v oboře Soutok, výskyt je možný také v Kančí oboře a na loukách v okolí Tvrdonic.

ohrožení a ochrana Modrásek očkovaný preferuje při kladení nižší porost hostitelských rostlin, proto není zásadněji postižen jarním kosením. Nesnáší celoplošné kosení luk s krvavcem od poloviny června do počátku srpna. Mechanizované celoplošné kosení vede současně k zapojení drnu a omezení existenčních možností mravenců. Základní fakta o managementu stanovišť shrnuje řada autorů např. E lmes & Thomas (1992), v naší literatuře B eneš et al. (2002) a M arhoul & Turoňová (2008), kteří současně upozorňují na to, že před zahájením jakékoli „péče“ a zásahů je nutné posoudit vhodnost či nevhodnost stávajícího obhospodařování, zjistit hustotu druhu, podchytit početnost mravenců a hostitelské rostliny. Zásahy je nutné aplikovat mozaikovitě, zvláště v případech, kdy může být management jednotlivých složek (rostlina – mravenec – modrásek) ve vzájemném konfliktu. Kosené pásy by měly být nepravidelné a měly by být zachovány dostatečně velké nepokosené plochy s krvavcem. Na krvavci totenu se vyvíjí také můra kovolesklec totenový – Diachrysia zosimi (Hübner, 1822) (obr. 5). Přezimují malé housenky, které dokončují vývoj na jaře a kuklí se v první polovině května v bílém zámotku, většinou přímo na spodní straně listů hostitelské rostliny. Dospělci první generace létají v květnu a červnu. Housenky druhé generace jsou od konce června do počátku srpna a motýli v průběhu srpna. Na území České republiky byl poprvé zaznamenán na počátku 50. let 20. století, později byl zjištěn na více místech střední a jižní Moravy. V letech 1973–2000 nebyl pozorován, vícekrát byl opět chycen po roce 2000. V zájmovém území byl zaznamenán několikrát, naposled v roce 2008 v oboře Soutok. Zdroje: E bert & R ennwald (1991), Elmes & Thomas (1992), Van Swaay & Warren (1999), Beneš et al. (2002), Tshikolovets (2003), M arhoul & Turoňová (2008), Šumpich et al. (2009), Kudrna et al. (2011), Fibiger & Skule (2013), Vliegenthart et al. (2013), M acek et al. (2015)

198


082_Fotky modrásek očkovaný


199

Bourovec trnkový VU Eriogaster catax (Linnaeus, 1758) motýli (Lepidoptera), bourovcovití (Lasiocampidae) Charakteristika Drobnější druh bourovce s rozpětím křídel 28–35 mm. Samec má přední křídla žlutohnědá s nápadnou bílou skvrnkou uprostřed a rezavě hnědým lemem. Zadní křídla jsou rezavě hnědá. Samice má přední i zadní křídla tmavěji rezavě hnědá a zavalitější zadeček s chomáčkem chloupků na jeho konci. Housenka je hustě chlupatá, poměrně pestře zbarvená.

Biologie a Biotop Samice klade vajíčka v úzké spirále nebo pruhu na větvičku hostitelské rostliny, obvykle hlohu (Crataegus spp.) nebo trnky (Prunus spinosa). Příležitostně jsou uváděny i další listnaté dřeviny, které byly pozorovány zvláště jako potrava starších housenek. Celou snůšku samice překrývá silnou vrstvou chloupků z konce zadečku. Vajíčka přezimují a housenky se líhnou v době rašení keřů, obvykle počátkem dubna. Po vylíhnutí si spřádají kompaktní hnízda, která postupně zvětšují až do velikosti kolem 10 i více cm. V jednom hnízdě bývají desítky až stovky housenek. V hnízdech se zdržují přes noc a za nepříznivého počasí. Během dne jsou rozptýleny v keři. Ve 4. instaru se rozlézají na větší vzdálenosti a postupně zůstávají mimo hnízdo, v 5. instaru je trvale opouštějí. Kuklí se v pevném vejčitém zámotku v detritu pod keři, podle teploty stanoviště a počasí v příslušném roce od počátku do druhé poloviny května. Imaga se vyskytují od konce září do druhé poloviny října. Druh obývá teplejší křovinatá stanoviště s hlohy a trnkami. Preferuje samostatně rostoucí, spíše menší keře hostitelských rostlin, jejich menší skupiny, pásy a lemy.

Rozšíření a Výskyt Bourovec trnkový zaujímá Evropský areál s mírným přesahem do Malé Asie. Vyskytuje se téměř v celé jižní Evropě, na sever zasahuje do západní a střední Francie a do jižní poloviny střední Evropy, kde byl patrně i v minulosti vzácný a lokální. Jeho vzácnost v blízkosti severní hranice areálu ve střední Evropě se zvýšila výrazným úbytkem populací v průběhu 20. století. Zmizel z mnoha nalezišť v Německu a v jižnějším Polsku a z většiny nalezišť ve Švýcarsku. V České republice vymizel z Čech patrně již počátkem 20. století, z nemnoha míst výskytu na střední a severní Moravě do poloviny 20. století. V současnosti se vyskytuje lokálně na Znojemsku, Mikulovsku, Břeclavsku a v jižní části Bílých Karpat. V území lužních lesů BR Dolní Morava byly pozorovány housenky v lesních lemech v okrajových částech Křivého jezera, v okolí Lednice a v oboře Soutok poblíž zámečku Lány. Výskyt je pravděpodobný i na dalších místech.

ohrožení a ochrana Příčiny úbytku druhu v okrajových částech areálu nejsou přesně známé, spíše jsou uváděny obecné předpoklady a možnosti, od ústupu od tradičního hospodaření po změnu klimatu v průběhu 20. století. Poznámky k ochraně a managementu stanovišť uvádějí např. E bert (1994), Bolz (1998) a Lepidopterologen-A rbeitsgruppe (2000), pro naše území M arhoul & Turoňová (2008). Negativní vliv může mít plošné odstraňování rozptýlené keřové zeleně (hlohů, trnek), keřových lemů cest a lesů. Prořezávku je vhodné provádět častěji na menších plochách po předcházejícím monitoringu výskytu tohoto druhu. V zájmovém území speciální opatření pro ochranu nejsou nutná.

Zdroje: Zimmermann (1922), Sterneck (1929), Ebert (1994), Bolz (1998), Gaedike & Heinicke (1999), Buszko & Nowacki (2000), L epidopterologen -A rbeitsgruppe (2000), M arhoul & Turoňová (2008), Z olotuhin & van Nieu kerken (2013)

200


083_Fotky bourovec trnkový


201

Bourovec osikový NT Gastropacha populifolia (Denis & Schiffermüller, 1775) motýli (Lepidoptera), bourovcovití (Lasiocampidae) Charakteristika Robustní bourovec s rozpětím křídel 58–75 mm. Přední i zadní křídla jsou žluto- až rezavě hnědá, přední protáhlá do vytažené špičky, na vnějším okraji mírně laločnatá, zadní okrouhlá. Tělo je nápadně mohutné. V klidu jsou křídla střechovitě složená nad zadečkem, zadní vyčnívají pod předními. Podobný bourovec ovocný – Gastropacha quercifolia (Linnaeus, 1758) má poněkud širší přední křídla s výrazněji vroubkovaným vnějším okrajem a bez vytažené špičky. Housenka je poměrně plochá, šedavá nebo hnědavá, na hřbetě s krátkými chloupky. Na bocích má bradavkovité výrůstky a dlouhé chlupy, které ji umožňují dokonalé splynutí s podkladem.

Biologie a Biotop Housenka se vyvíjí nejčastěji na topolech (Populus spp.). Samice klade vajíčka v malých skupinkách na větve, příp. kmeny topolů. Vývoj housenek letní generace trvá 6–8 týdnů, od poloviny června do konce července, housenky jarní generace přezimují a vývoj dokončují před polovinou května. Stadium kukly je 2–3 týdny. Dospělci první generace se objevují obvykle od konce května do poloviny června, různě početná druhá generace během srpna. Obývá lužní lesy a topolové břehové porosty v nivách větších řek.

Rozšíření a Výskyt Druh s palearktickým areálem, je rozšířen od severního Španělska přes střední, částečně jižní a jih severní Evropy ( jih Finska) až po Čínu a Japonsko. V České republice existuje několik historických nálezů z různých míst v Čechách, trvale se vyskytuje v lužních porostech jižní Moravy, od Znojma a od Uherského Hradiště po Soutok. Jednotlivé nálezy pocházejí z celého zájmového území.

ohrožení a ochrana Příčiny vymizení v Čechách nejsou známé, na jižní Moravě může být potenciálně ohrožen úbytkem zbytků přirozených měkkých luhů (dříve např. výstavbou Novomlýnských nádrží), v zájmovém území patrně není ohrožen.

Zdroje: Sterneck (1929), Laštůvka (1994), Zolotuhin & van Nieukerken (2013)

202


084_Fotky bourovec osikový

083_Fotky bourovec trnkový


203

Černoproužka topolová LC Boudinotiana puella (Esper, 1787) motýli (Lepidoptera), píďalkovití (Geometridae) Charakteristika Drobnější píďalka s rozpětím křídel 28–32 mm. Přední křídla samce jsou tmavě šedohnědá s málo výraznou kresbou (obr. 1); u samice jsou kontrastnější s tmavšími a světlejšími příčkami (obr. 2). Zadní křídla jsou okrově žlutá s velkým šedohnědým polem při zadním okraji a tmavým lemem. Housenka je světle okrově zbarvená. Na rozdíl od ostatních píďalek mají housenky černoproužek na zadečku 4 páry panožek. Další dva druhy našich černoproužek, č. březová – Archiearis parthenias (Linnaeus, 1758) a č. osiková – Boudinotiana notha (Hübner, 1803) mají zadní křídla oranžová.

Biologie a Biotop Hostitelskou rostlinou housenek je obvykle topol bílý (Populus alba). S dospělci se setkáme podle nástupu jara od února do dubna, housenky jsou od dubna do června. Charakteristický druh lužního lesa a břehových porostů v nivách větších řek s porosty topolu bílého.

Rozšíření a výskyt Od jihovýchodu střední Evropy (Česká republika, východní Rakousko, jižní Slovensko, Maďarsko), přes Rumunsko, Bulharsko a Moldávii po jižní Ukrajinu a jižní Rusko. V Čechách vymizela patrně v 50. letech 20. století. Vyskytuje se v úvalech střední a jižní Moravy, lokálně hojná je v lužních lesích podle Svratky a Dyje od Vranovic a podle Moravy od Tovačova po Soutok.

ohrožení a ochrana V území není ohrožena, žádoucí je však větší podpora výskytu topolu bílého, u něhož zejména starých stromů pozvolna ubývá. Zdroje: Laštůvka (1994), Čelechovský (2001), H ausmann (2001)

Zubočárník žluťuchový EN Gagitodes sagittatus (Fabricius, 1787) motýli (Lepidoptera), píďalkovití (Geometridae) Charakteristika Drobnější píďalka s rozpětím křídel 22–36 mm. Přední křídla jsou světle hnědá s černou bází a černou, světle ohraničenou středovou páskou.

Biologie a biotop Hostitelskou rostlinou housenek jsou žluťuchy (Thalictrum spp.), především ž. žlutá (T. flavum) a ž. lesklá (T. lucidum). Poměrně pestře zbarvené housenky požírají květy a nezralé plody v červenci a srpnu. Kukla přezimuje a dospělci se líhnou od konce června do počátku srpna. Obývá mokřady, hygrofilní louky, vlhké lesní světliny a bylinné břehové porosty.

Rozšíření a výskyt Druh s eurosibiřským areálem, lokálně rozšířený od Britských ostrovů přes jih severní, střední a částečně jižní Evropu (Řecko), Kavkaz a mírnou Asii po ruský Dálný východ a Japonsko. V České republice se vyskytuje velmi lokálně a vzácně ve středních a jižních Čechách a na střední a jižní Moravě. V zájmovém území byl vzácný výskyt zaznamenán v oboře Soutok ( J. Liška lgt.).

ohrožení a ochrana Druh je ohrožen vysoušením a likvidací mokřadů, odvodněním luk a celoplošným jednorázovým kosením. Zdroje: Laštůvka (1994), M ironov (2003)

204


078_Fotky j

asoň dymnivkový

085_Fotky černoproužka topolová, zubočárník žluťuchový


205

Stužkonoska vrbová Nt až LC Catocala electa (Vieweg, 1790) motýli (Lepidoptera), Erebidae Charakteristika Velký motýl s rozpětím křídel 64–75 mm. Přední křídla béžově hnědá s výraznými klikatými příčkami, zadní karmínově červená se zvlněnou středovou páskou. Housenka je štíhlá, protáhlá, šedá v odstínech do žluta nebo hněda, s výstupky na 5. a 8. článku zadečku. Podobné druhy, stužkonoska olšová – Catocala nupta (Linnaeus, 1767) a s. topolová – C. elocata (Esper, 1787) mají přední křídla popelavě šedá a příčky nevystupují tak ostře ze základního zbarvení. Červeň na zadních křídlech obou druhů je temnější.

Biologie a Biotop Hostitelskými rostlinami jsou vrby (Salix spp.), méně často topoly (Populus spp.). Vajíčka přezimují. Housenky se líhnou v dubnu a kuklí se v červnu až červenci. Dospělci létají od července do září. Obývá lužní lesy a břehové porosty podle velkých řek.

Rozšíření a Výskyt Druh s eurosibiřským areálem sahajícím od severního Španělska a Britských ostrovů přes střední, částečně severní a jižní Evropu, celou mírnou Asii po Čínu a Japonsko. V České republice je známa z řady míst v Čechách, na střední a jižní Moravě, ale kromě jižní Moravy je obecně považována za vzácný druh, v Čechách navíc s výrazným úbytkem nálezů v posledních desetiletích. Obývá celé zájmové území.

ohrožení a ochrana V území patrně není ohrožena.

Zdroje: Fibiger & Skule (2013)

206


070_Fotky rýhonosec štíhlý 086_Fotky stužkonoska vrbová 069_Fotky rýhonosec Lixus neglectus


207

Přástevník kopřivový

CR

Spilosoma urticae (Esper, 1789) motýli (Lepidoptera), Erebidae Charakteristika Drobnější přástevník s rozpětím křídel 36–41 mm. Oproti běžnému přástevníku mátovému – Spilosoma lubricipeda (Linnaeus, 1758) jsou křídla sněhobílá, bez tmavé skvrnky uprostřed zadního křídla a tykadla s kratšími hřebínky. Housenka je hustě chlupatá, většinou téměř černá nebo hnědočerná, s málo výrazným hřbetním pruhem a s bílými průduchy.

Biologie a Biotop Housenka je polyfágní na bylinách. Dospělci se objevují ve dvou generacích, v květnu a červnu a znovu ve druhé polovině července a v srpnu. Housenky jsou v červnu a červenci a znovu koncem léta a na podzim. Přezimuje kukla. Obývá zejména vlhké louky, okraje mokřadů a lužní lesy.

Rozšíření a Výskyt Druh s eurosibiřským areálem sahajícím od severního Španělska a jižní Anglie přes střední, částečně severní a jižní Evropu, celou mírnou Asii po severní Čínu a ruský Dálný východ. V České republice je z minulosti uváděn z řady míst v Čechách i na Moravě, v posledních desetiletích v mnoha oblastech vymizel. V zájmovém území byl zaznamenán v lužních lesích v místě dnešních Novomlýnských nádrží, v oblasti Křivého jezera a v okolí Lednice, ale všechny nálezy pocházejí z doby před rokem 1980. Současný výskyt je přesto stále možný.

ohrožení a ochrana Příčiny ohrožení a mizení druhu nejsou známy. V oblasti nedošlo k zásadnějším změnám obývaných biotopů. Zdroje: Sterneck (1929), K rálíček & Gottwald (1984), Laštůvka (1994), M acek et al. (2007)

208


087_Fotky přástevník kopřivový


209

Travařka ozdobná VU Staurophora celsia (Linnaeus, 1758) motýli (Lepidoptera), můrovití (Noctuidae) Charakteristika Středně velká můra s rozpětím křídel 39–44 mm. Přední křídla jsou světle zelená se zubatou hnědavou střední příčkou a okrajem. Housenka je světle šedavá, lesklá, téměř bez pigmentu, s hnědou hlavou a černým zbarvením na hřbetě prvního článku hrudi a posledního článku zadečku.

Biologie a biotop Housenka se vyvíjí od jara na třtině křovištní (Calamagrostis epigejos) a dalších travách. Zpočátku žije mezi sepředenými listy, později v pevnějším zápředku mezi bazálními částmi stébel. Kuklí se obvykle v průběhu srpna. Dospělci u nás létají nejčastěji mezi polovinou září a polovinou října. Druh obývá řídké lesy (bory, doubravy), lesní světliny a lemy lesních cest, často na písčitém podkladu.

Rozšíření a výskyt Je ostrůvkovitě rozšířena od střední Evropy (Německo, Švýcarsko) a jižní Skandinávie na východ přes mírné oblasti Asie až do Japonska. V České republice je známa velmi lokálně z několika míst širší oblasti středních Čech a z území vátých písků na jihovýchodní Moravě. V zájmovém území byla opakovaně zaznamenána pouze v okolí hájovny Doubravka.

ohrožení a ochrana V území je dominantně ohrožena zalesňováním písčitých stanovišť po odtěžení zbytků starých borů.

Zdroje: Sterneck (1929), K rálíček & Gottwald (1985), M acek et al. (2008), Fibiger & Skule (2013), J. Šumpich, nepubl. údaje

210


088_Fotky travařka ozdobná


211

Bejlomorka EN Craneiobia corni (Giraud, 1863) dvoukřídlí (Diptera), bejlomorkovití (Cecidomyiidae) Charakteristika Malý komárek; dospělá bejlomorka je 2,5–3,5 mm dlouhá, hlava a hruď je tmavohnědá, dlouhá tykadla s 16–18 články, křídla s jednoduchou žilnatinou, zadeček načervenalý. Larva je 3 mm dlouhá, oranžová, na břišní straně prvního hrudního článku s hnědě zbarveným orgánem (spatula sternalis) charakteristického tvaru (obr. 3/2), který umožňuje odlišení od jiných druhů bejlomorek.

Biologie a Biotop Hostitelskou rostlinou je svída krvavá (Cornus sanguinea). Larvy podněcují vznik hálek na listech. Hálku tvoří polokulovitý útvar na horní straně listu, na dolní straně listu protažený v trubku 9–10 mm dlouhou, ukončenou otvorem. Hálka obsahuje několik komůrek, v každé se vyvíjí jen jedna larva. Během roku má jedinou generaci. Samice kladou vajíčka na mladé, právě vyrašené listy svídy. Vylíhlé larvy vnikají do pletiv listu a sají rostlinné tekutiny. Pletiva zduřují a tvoří se hálka. V srpnu a září jsou larvy dorostlé, opouštějí hálky a zalézají do půdy, kde přezimují a na jaře se tam kuklí. Imaga létají v květnu. Bejlomorka Craneiobia corni se vyskytuje na svídách rostoucích na křovinatých stráních a mezích v teplejších oblastech.

Rozšíření a Výskyt Bejlomorka Craneiobia corni zaujímá velký areál v Evropě, a to od západu v jižní Anglii až k Černému moři v Bulharsku a od jižního Švédska a Norska až do severního Španělska, severní Itálie a na Balkánský poloostrov. Výskyt v České republice shrnula Skuhravá (1994a, b). Nejvíce nálezů pochází z pahorkatin. V zájmovém území byla zjištěna v Horním lese u Lednice.

ohrožení a ochrana Příčiny mizení druhu nejsou známé. Vliv může mít i klimatická změna, ale také odstraňování keřů z okrajů cest a lesů. Zdroje: Skuhravá (1994a, b)

Bejlomorka

RE

Planetella billoti (Kieffer, 1909) dvoukřídlí (Diptera), bejlomorkovití (Cecidomyiidae) Charakteristika Druh bejlomorky popsaný podle larvy a hálky. Bělavá larva má na břišní straně prvního hrudního článku tmavěhnědý, silně sklerotizovaný útvar (spatula sternalis) druhově charakteristického tvaru (obr. 2, 3/3). Dospělá bejlomorka není známá.

Biologie a Biotop Hostitelskou rostlinou je ostřice Davallova (Carex davalliana). Bělavá larva žije ve zduřelině (hálce) u báze stébla ostřice. Hálka se podobá zrnu obilí, je asi 7 mm dlouhá a 2 mm široká. Uvnitř velké komůrky se vyvíjí jediná larva, která se v hálce na jaře kuklí. Během roku se vyvíjí jediná generace. Hálky byly poprvé nalezeny v porostech ostřic u řeky Rýna nedaleko města Strassbourg ve východní Francii. Později byly nalezeny také na několika místech v Čechách a na Moravě.

Rozšíření a Výskyt Bejlomorka Planetella billoti je známá pouze z jediné lokality ve Francii, odkud byla popsaná, a z deseti míst v nížinách a pahorkatinách České republiky (Skuhravá 1994a, b). Všechny nálezy spadají do krátkého časového období mezi lety 1917 až 1920, později nebyla zaznamenaná a je v ČR považována za vymizelý druh. V zájmovém území je uváděna z Lednice.

ohrožení a ochrana Příčiny vymizení druhu nejsou známé. Pravděpodobně se na něm podílí více faktorů včetně mizení hostitelské rostliny. Zdroje: K ieffer (1909), Bayer (1917), Baudyš & Vimmer (1919–1920), Skuhravá (1994a, b)

212


089_Fotky bejlomorky Craneiobia corni a Planetella billoti 081_Fotky modrásek bahenní 070_Fotky rýhonosec štíhlý


213

Bejlomorka EN Lasioptera arundinis Schiner, 1854 dvoukřídlí (Diptera), bejlomorkovití (Cecidomyiidae) Charakteristika Malý komárek; dospělá bejlomorka je 3,2–3,5 mm dlouhá, hlava a hruď jsou tmavěhnědě zbarvené, zadeček světlehnědý, křídla s jednoduchou žilnatinou, přední okraj křídla hustě pokrytý tmavými šupinkami; tykadla samce se 17–20 články, tykadla samice s 23–28 články. Samice má dlouhé kladélko opatřené skupinou zahnutých trnů. Larva je bělavá až světležlutá, 2,7–5,4 mm dlouhá, na břišní straně prvního hrudního článku s tmavěhnědě zbarveným orgánem (spatula sternalis) charakteristického tvaru, který umožňuje odlišení od jiných druhů rodu Lasioptera (viz předcházející strana, obr. 3/1).

Biologie a Biotop Hostitelskou rostlinou bejlomorky Lasioptera arundinis je rákos obecný (Phragmites australis). Má jen jednu generaci v roce. Dospělé bejlomorky se líhnou z hálek na postranních výhoncích rákosu od poloviny června do poloviny července. Opouštějí hálku drobným výletovým otvorem. Samice kladou vajíčka spolu s konidiemi hub na rašící postranní výhonky rákosu. Larvy se vyvíjejí v postranních výhoncích rákosu, které vznikají po poškození nebo zničení vegetačního vrcholu hlavního stébla rákosu různými bezobratlými, např. larvami much Platycephala planifrons (Fabricius, 1796) a druhů rodu Lipara (Diptera: Chloropidae), housenkami můry rákosnice dvoutečné – Lenisa geminipuncta (Haworth, 1809) (Lepidoptera: Noctuidae) nebo roztočíkem rákosovým – Steneotarsonemus phragmitidis (von Schlechtendal, 1898) (Acari: Tarsonemidae). Postranní výhonek napadený bejlomorkami je výrazně zkrácený a ztlustlý. Larvy uvnitř napadeného výhonku žijí v symbióze s houbami rodu Sporothrix (Fungi: Ascomycota). Houba usnadňuje larvám bejlomorek proniknout dovnitř stébla rákosu. Larvy se živí sáním tekutin ze stěn hálky i houby. Ve starších hálkách tvoří hyfy houby hustou černou hmotu, která vyplňuje dutinu stébla, v níž žijí larvy bejlomorky. Larvy v hálkách přezimují a na jaře se tam i kuklí. Bejlomorka Lasioptera arundinis se vyskytuje na rákosu obecném, který roste kolem rybníků, potoků, kolem vodních ploch a na mokřinách.

Rozšíření a Výskyt Bejlomorka Lasioptera arundinis je středoevropský druh. Areál se prostírá od západu ( jižní Anglie) až na východ k Černému moři v Bulharsku a od severu při pobřeží Baltského moře v Německu a Polsku až na jih, kde byly hálky zjištěny na ostrovech Sardinie, Malta a Kréta. Výskyt v České republice shrnula a zhodnotila Skuhravá (1994a, b). Bejlomorka Lasioptera arundinis je nížinný druh, pronikající i do pahorkatin. Hálky byly zjištěny na lokalitách v nadmořských výškách od 165 m n. m. u Hodonína na jižní Moravě až do 452 m n. m u Kařezu ve středních Čechách. V průběhu intenzivních studií v rámci Mezinárodního biologického programu, který se uskutečnil v letech 1965–1974, byl výskyt bejlomorek sledován speciálními metodami, jejichž pomocí byly objeveny skryté populace tohoto druhu na dalších lokalitách. Na základě analýzy výskytu patří druh L. arundinis k mizejícím druhům.

ohrožení a ochrana Vysoušení a likvidace mokřadů, odvodnění luk a kosení rákosu.

Zdroje: Skuhravá (1994a, b), Skuhravá & Skuhravý (1981, 1992), Skuhravý et al. (1981), Rohfritsch (1992, 1997, 2008)

214


081_Fotky modrásek bahenní 070_Fotky rýhonosec štíhlý 090_Fotky bejlomorka Lasioptera arundinis

080_Fotky modrásek čičorkový


215

Koutule

CR

Lepiseodina tristis (Meigen, 1830) dvoukřídlí (Diptera), koutulovití (Psychodidae) Charakteristika Délka křídel 2,2–2,3 mm; muška připomíná svým vzhledem téměř černého drobného nenápadného motýlka, ale pouze se 2 křídly, střechovitě překrývajícími zadeček (obr. 2).

Biologie a biotop Vzácný dendrolimnobiontický druh. Vývoj probíhá v dendrotelmatech buku, břízy, jilmu, třešně, javoru a dubu.

Rozšíření a výskyt Belgie, Česká republika, Francie, Irsko, Litva, Německo, Nizozemsko, Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Velká Británie a Alžírsko. V České republice byl druh sbírán v CHKO Beskydy a Bílé Karpaty, BR Pálava, NP Podyjí a v jižních Čechách. V zájmovém území byl zjištěn v Horním lese u Lednice.

ohrožení a ochrana Kriticky ohrožený druh. Ohrožení druhu spočívá v kácení starých stromů, s dutinami naplněnými dešťovou vodou. Zdroje: K roča & Ježek (2015), Oboňa & Ježek (2012), Ježek & Omelková (2012)

Koutule

CR

Trichomyia urbica Haliday in Curtis, 1839 dvoukřídlí (Diptera), koutulovití (Psychodidae) Charakteristika Třímilimetrová muška hnědavého zabarvení s velmi dlouhými šestnáctičlánkovými tykadly (obr. 3).

Biologie a biotop Vzácný druh dendrotelmat a padlých starých stromů. Larvy jsou xylofágní a vyskytují se v trouchu dřevin na svahových lesních prameništích a obdobných habitatech s rozkládající se organickou hmotou.

Rozšíření a výskyt Evropský druh; výskyt imag v České republice v květnu a červnu. V zájmovém území byl zjištěn v Horním lese u Lednice.

ohrožení a ochrana Kriticky ohrožený druh; ohrožení spočívá v likvidaci vhodných biotopů, tj. odstraňování padlých trouchnivých stromů zejména v lesních oblastech a v lesoparcích.

Zdroje: Omelková & Ježek (2012)

216


091_Fotky koutule Lepiseodina tristis a Trichomyia urbica


217

Roupec EN Laphria aurea (Fabricius, 1794) dvoukřídlí (Diptera), roupcovití (Asilidae) Charakteristika Jeden ze čtyř velkých a robustních druhů rodu Laphria známých z území ČR. Délka těla je okolo 25 mm a rozpětí křídel až 40 mm. Křídla jsou podél žilek mírně tmavohnědě zatemněná. Tělo je zbarvené černě. Hlava je hustě pokryta dlouhými zlatými chlupy. Na hrudi a končetinách jsou zlaté chlupy přítomny jen řídce. Zlaté chlupy jsou i na zadních okrajích tergitů prvních čtyř článků abdomenu, zbývající články zadečku jsou jimi pokryty po celé ploše.

Biologie a Biotop Larvy jsou dravé, vyvíjejí se ve dřevě starých dubů, kde loví larvy různého hmyzu. Dospělci se začínají objevovat již koncem května, hlavním obdobím výskytu je červen. Zdržují se hlavně v korunách prosychajících dubů, na osluněných stojících a padlých kmenech. Preferují solitérně rostoucí stromy. Na těchto místech číhají na kořist, kterou je rozmanitý hmyz. Prudkým letem se kořisti zmocňují, uchvátí ji končetinami, usednou a vysají ji silným sosákem. Dospělci se často vracejí na svá oblíbená místa.

Rozšíření a výskyt Teplomilný druh, který je uváděn z několika států střední a především jižní Evropy a z Malé Asie. V ČR je jeho výskyt znám pouze z nejjižnější Moravy. Druh byl poprvé v této oblasti zaznamenán v roce 1997 a publikován v roce 1999. Dnes je znám z okolí Lednice, Břeclavi, Pohanska, zámečku Lány a blízkosti Soutoku. Na lokalitách se vyskytuje jednotlivě.

ohrožení a ochrana Pro úspěšnou existenci tohoto druhu je nezbytná přítomnost osluněných, prosychajících a suchých, částečně odkorněných kmenů a větví dubů. Ty představují vhodné místo jak pro vývoj samotného druhu, tak také jeho kořisti. Zdroje: Bosák (1999, 2009), Geller-Grimm (2013)

218


092_Fotky roupec


219

Dlouhososka VU Anthrax trifasciatus Meigen, 1804 dvoukřídlí (Diptera), dlouhososkovití (Bombyliidae) Charakteristika Menší až střední druh o velikosti 6,5–11 mm a rozpětím křídel 7–12 mm. Tělo je pokryto černými šupinkami, na abdomenu s ploškami bílých šupinek na zadních okrajích některých tergitů. Tmavá úzká a ohraničená kresba je podél předního okraje křídla, méně výrazná a rozsáhlá při bázi. Doplněna je několika blízkými skvrnami.

Biologie a Biotop Larvy se vyvíjejí v hnízdech dřevobytky obecné – Heriades truncorum (Linnaeus, 1758) z čeledi čalounicovití (Megachilidae), která hnízdí v prázdných chodbách brouků a jiných druhů zednic v mrtvém dřevě. Žijí jako ektoparaziti včelích larev. Dospělci se vyskytují od konce května do poloviny července. Zdržují se na osluněných místech kmenů a větví prosychajících dubů, případně na listech okolní vegetace. Preferuje solitérně rostoucí stromy.

Rozšíření a výskyt Palearktický a afrotropický druh, který je uváděn z mnoha států Evropy, dále z Malé Asie, východního Palearktu, Pakistánu a severní Afriky. V ČR se druh vyskytuje lokálně. Z Čech jsou známy ojedinělé starší nálezy, na Moravě recentně na několika teplejších lokalitách. Ve sledovaném území se pravidelně vyskytuje v okolí Lednice, Břeclavi a Pohanska.

ohrožení a ochrana Pro úspěšnou existenci tohoto druhu je nezbytná přítomnost osluněných, prosychajících a suchých, částečně odkorněných kmenů a větví dubů na lokalitách výskytu. Tato místa představují i vhodné místo pro vývoj včelího hostitele. Zdroje: Tomaj (1977), Boesi et al. (2009), Greathead (2013), Čelechovský (2015)

Stlačenka

CR

Agathomyia sexmaculata (von Roser, 1840) dvoukřídlí (Diptera), stlačenkovití (Platypezidae) Charakteristika Malá „krátkorohá“ dvoukřídlá (Brachycera) s délkou těla cca 4 mm. Tělo jen řídce pokryto setami, sety jsou přítomny hlavně na hrudi a nohách. Hlava a hruď šedě až šedohnědě zbarveny, se stříbřitými odlesky, kyvadélka bledě žlutá, zadeček šedohnědý se 6 černými skvrnami. Oči samců jsou holoptické, u samic dichoptické. Křídla mají dvě příčné žilky, průhledná. Končetiny jsou zbarveny žlutohnědě s černými krátkými setami.

Biologie a Biotop Larvy této stlačenky se vyvíjejí v plodnicích houby šedopórky zakouřené (Bjerkandera fumosa). Dospělci se v Evropě vyskytují od června do září, v ČR byl nalezen pouze v druhé polovině září. Dospělé samice lze pozorovat během kladení do hostitelské houby, tak jako u některých dalších druhů rodu Agathomyia. V BR Dolní Morava byly chyceny dva exempláře do světelné pasti.

Rozšíření a výskyt Palearktický druh, známý ze Skandinávie, střední a východní Evropy. V ČR je značně lokální, z Čech je znám pouze z Jizerských hor, na Moravě byl nalezen pouze v BR Dolní Morava (Lednice – Horní les).

Ohrožení a ochrana Druh vyžaduje na lokalitách přítomnost dostatečného množství mrtvých kmenů a dřeva, kde může růst jeho hostitelská houba. Tzn., je třeba ponechávat mrtvé kmeny volně ležet a netěžit suché stromy. Zdroje: Vaňhara (1986), Tkoč & Vaňhara (2008), R eemer et al. (2014)

220


093_Fotky dlouhososka a stlačenka


221

Žahalka obrovská

CR

Megascolia maculata (Drury, 1773) blanokřídlí (Hymenoptera), žahalkovití (Scoliidae) Charakteristika Jeden z největších druhů žahadlových blanokřídlých v Evropě. Délka těla 23–46 mm. Samci jsou o něco menší než samice. Tělo je černé, na zadečku jsou dva páry velkých žlutých skvrn. Konec zadečku je rezavě ochlupený. Samice má krátká tykadla, červenou hlavu a rezavě ochlupené předozádí. Samec má tykadla dlouhá, hlavu černou a rezavě ochlupenou celou hruď. Křídla jsou žlutě zakalená.

Biologie a Biotop Vyvíjí se jako ektoparazitoid na larvách velkých druhů vrubounovitých (Scarabaeidae), v našich podmínkách především nosorožíka kapucínka (Oryctes nasicornis). Samice vyhledává hostitelskou larvu podle vibračních signálů v zemi, trouchnivém dřevě nebo organickém detritu. K larvě se aktivně prohrabe a trvale ji ochromí bodnutím žihadla do nervové uzliny. Larvu případně přemístí do vhodnější hloubky, přičemž rozhodující je vlhkost trouchu. Kolem ochromené larvy vytvoří komůrku, na zadeček larvy vyklade vajíčko, komůrku uzavře a pečlivě zahrabe přístupovou chodbu. Larva se vyvíjí velmi rychle, po pár týdnech si zhotovuje nápadný červený kokon, v němž ve stadiu předkukly přezimuje. Dospělci se objevují od konce května do začátku září. Navštěvují květy se snadno dostupným nektarem například máčky, mateřídoušky, česneku a dobromysli. Jejich pohyb je zdánlivě neohrabaný, ale při vyrušení dokážou vyvinout překvapivě velkou rychlost. Žahalka obrovská obývá především světlé a teplé dubové lesy a lesostepi s dostatkem trouchnivějících stromů a pařezů s larvami hostitelských druhů brouků. Preferuje solitérní stromy a osluněné stromy na okrajích lesa. Její výskyt je ale možný, v závislosti na hostitelském druhu, i v zahradách s dostatkem organické hmoty nebo na pilách v hromadách tlejících pilin.

Rozšíření a Výskyt V Evropě jsou známy tři poddruhy: Megascolia maculata bischoffi (Micha, 1927) na ostrově Kypr, M. maculata flavifrons (Fabricius, 1775) v západní Evropě a severozápadní Africe a nominotypický poddruh, jehož areál sahá od jižní a jihovýchodní Evropy přes Turecko, Střední východ až do střední Asie. Tento poddruh zasahuje také do jižních oblastí střední Evropy a na jižní Moravě dosahuje severozápadní hranice rozšíření. I přes mnoho ústních zmínek o pozorování tohoto výrazného druhu na jižní Moravě, nebyl několik desetiletí znám žádný dokladový exemplář. Až Bogusch et al. (2011) (lgt. Z. Navrátil) dokládají čtyři jedince z roku 2009 z pily cestou z Břeclavi na Pohansko. Výskyt je možný v celém zájmovém území, ale pravděpodobně jen velmi lokálně a v nízké početnosti. Limitující je přítomnost trouchnivějícího dřeva s výskytem hostitelského druhu a mikroklimatické podmínky, především teplota a vlhkost.

ohrožení a ochrana Žahalka obrovská je zcela závislá na výskytu hostitelského druhu nosorožíka kapucínka. Ten je ale dnes v přírodních biotopech na našem území vzácný. Využívá spíše náhradní antropogenní stanoviště jako skládky pilin a komposty, které ale v zájmovém území zastoupeny téměř nebo vůbec nejsou. Pro ochranu a zachování druhu v daném území je tedy potřebný dostatek tlejícího materiálu, kterým mohou být například i silné trouchnivějící kořeny, pařezy nebo trouch v dutinách stromů. Počet starých stromů, které by měly být zásadním potenciálem, se oproti minulosti výrazně snižuje. Tím se u nosorožíka a následně i žahalky rapidně snižuje i možnost obsadit nová stanoviště. Východiskem do budoucna je například ponechávání pařezů.

Zdroje: Bogusch (2007), M acek et al. (2010), Bogusch et al. (2011)

222


094_Fotky žahalka obrovská


223

Mravenec lužní VU Liometopum microcephalum (Panzer, 1798) blanokřídlí (Hymenoptera), mravencovití (Formicidae) Charakteristika Středně velký druh. Délka těla dělnice 3–7 mm, samice 10–11 mm. Hruď je červenožlutá, hlava, zadeček a nohy tmavě hnědé. Zadeček je hustě stříbřitě ochlupený.

Biologie a biotop Mravenec lužní hnízdí výhradně ve vzrostlých doupných kmenech živých stromů v lužních lesích. Vztah s hnízdním stromem je symbiotický: strom poskytuje mravenci prostor k hnízdění s optimálními podmínkami a mravenec strom aktivně chrání a likviduje škůdce. Druh je vázaný především na vzrostlé osluněné stromy na okraji lesa.

Rozšíření a výskyt Pontomediteránní druh. Z jižní Evropy zasahuje do jižní části střední Evropy. Jižní Moravou probíhá severní hranice areálu. Vyskytuje se zde v lužních lesích podél řeky Dyje a dolního toku Moravy, tedy právě v zájmovém území, kde je na vhodných místech i relativně běžný.

ohrožení a ochrana Druh je potenciálně ohrožen především úbytkem vzrostlých dutých stromů, vhodných pro hnízdění. Zdroje: M acek et al. (2010), Schlaghamerský & P etráková (2014)

Kutík mravenčí EN Tracheliodes curvitarsis Herrich-Schäffer, 1841 blanokřídlí (Hymenoptera), kutíkovití (Crabronidae) Charakteristika Středně velký druh. Délka těla 9–11 mm. Tělo je černé s bohatě rozvinutou žlutou kresbou. Přední křídlo má jen jedno uzavřené vřetenní pole. Vnitřní okraj očí je směrem dolů jen slabě sbíhavý. Od příbuzného druhu T. varus (Panzer, 1799) se liší větší velikostí, rozvinutější žlutou kresbou, výraznějším bočním zubem na klypeu a hrubší skulpturou těla.

Biologie a Biotop Kutík mravenčí loví pro své larvy výhradně dospělce mravence lužního (Liometopum microcephalum). Samice zpravidla dlouho vyčkává v nehybném letu nad mravenčí cestou na kmeni stromu, kde pečlivě vybírá dělnice správné velikosti a orientované tak, aby se vyhnula mravenčím kusadlům. Potom bleskově vyrazí, uchopí mravence kusadly a odlétá. V bezpečné vzdálenosti usedá na zem a teprve zde kořist bodnutím žihadla paralyzuje. Hnízdí zpravidla v opuštěných chodbách dřevních brouků. Dospělci jsou aktivní od června do začátku září.

Rozšíření a výskyt Mediteránní druh rozšířený v jižní a střední Evropě. Na jižní Moravě probíhá severní hranice rozšíření. Vyskytuje se zde vzácně pouze v lužních lesích podél Dyje a dolního toku Moravy s dostatkem dutých stromů s hnízdy mravence lužního. V zájmovém území je široce rozšířený ale spíše lokálně a nikde s velkou početností.

ohrožení a ochrana Druh je ohrožen především úbytkem vzrostlých dutých stromů, především dubů, s hnízdy hostitelského druhu. Zdroje: Zettel et al. (2004), Vepřek & Straka (2007), M acek et al. (2010)

224


095_Fotky mravenec a kutík


225

Kutík hrabavý EN Ectemnius fossorius (Linnaeus, 1758) blanokřídlí (Hymenoptera), kutíkovití (Crabronidae) Charakteristika Největší evropský druh rodu Ectemnius. Délka těla 12–22 mm. Tělo je černé s různě rozvinutou žlutou kresbou, která je především u samců velmi variabilní. Přední křídlo má jen jedno uzavřené vřetenní pole. Vnitřní okraj očí je směrem dolů silně sbíhavý. Jednoduchá očka tvoří tupoúhlý trojúhelník. Předozádí je po stranách úhlovité. Na obr. je vlevo samec, vpravo samička.

Biologie a Biotop Druh, který pro své larvy loví velké druhy dvoukřídlých, především pestřenky, kuklice a dokonce i roupce. Ke hnízdění využívá opuštěné chodby po jiném hmyzu, nejčastěji ve ztrouchnivělém dřevě. Imaga se vyskytují od června do srpna. Navštěvují květy různých druhů miříkovitých (Apiaceae).

Rozšíření a Výskyt Eurosibiřský druh s výskytem v téměř celé Palearktické oblasti. Ve východní části areálu se vyskytuje poddruh E. fossorius manchurianus Tsuneki, 1976. V celé Evropě i v České republice je na ústupu. Recentně je z našeho území znám pouze z jedné lokality na severní a dvou na jižní Moravě. Jedna z nich je v zájmovém území v oboře Soutok, ale pouze s jednotlivými nálezy.

ohrožení a ochrana Příčiny úbytku druhu ve velké části Evropy, stejně jako ekologické nároky druhu, nejsou zcela známé. Zdroje: Bitsch & Leclercq (1993), M acek et al. (2010)

Zlatěnka tyrkysová VU Chrysis iris Christ, 1791 blanokřídlí (Hymenoptera), zlatěnkovití (Chrysididae) Charakteristika Střední až větší druh. Délka těla 7–13 mm. Apikální okraj třetího tergitu je čtyřzubý. Celá vrchní část těla včetně zadečku je kovově modrá, obličej je jasně zelený, spodní část hrudi je modrozelená.

Biologie a Biotop Zlatěnka tyrkysová je druh s širší ekologickou valencí, který preferuje lesnaté oblasti středních a vyšších poloh. V teplých nižších polohách se vyskytuje jen vzácně a jednotlivě. Vyvíjí se jako hnízdní parazit hrnčířek rodu Symmorphus, hnízdících ve dřevě v opuštěných chodbách brouků. Imaga naletují od června do srpna na osluněné větve a kmeny, ale i na stará dřevěná nebo roubená stavení s hnízdy hostitelů.

Rozšíření a Výskyt Eurosibiřský druh s výskytem v téměř celé Evropě. Areál zasahuje na východ až na Sibiř. V České republice se vyskytuje nehojně a roztroušeně v lesnatých oblastech celého území. V lužních lesích BR Dolní Morava je pozorován jen velmi vzácně a jednotlivě.

ohrožení a ochrana Nížinný lužní les není zcela typickým biotopem tohoto druhu, proto je zde zaznamenáván jen vzácně a jednotlivě. Důležitý je dostatek osluněných kmenů a větví s výletovými otvory po jiném hmyzu s hnízdy hostitelských druhů. Zdroje: Bogusch et al. (2009), M acek et al. (2010), Tyrner et al. (2010)

226



227

Použitá liter atur a Anderson R. & McFerran D. 2001. The Ground Beetles of Ireland. Dostupné na http://www.habitas.org.uk/ groundbeetles/ (cit. 15. 12. 2015). Anufriev G. A. & Emeljanov A. F. 1988. Podotryad Cicadinea (Auchenorrhyncha). (Suborder Cicadina (Auchenorrhyncha)), s. 12–495. In: Ler P. A. (ed.), Opredeliteľ nasekomykh Daľnego Vostoka SSSR v shesti tomakh. Vol. 2. Ravnokrylye i poluzhestkokrylye. Nauka, Leningrad, 972 s. AOPK ČR,2007.Biomonitoring:Rak říční (Astacus astacus). Dostupné na http://www.biomonitoring.cz/druhy.php?druhID=221 (cit. 10. 12. 2015). Arnold A. 1993. Zum Vorkommen des Medizinischen Blutegels, Hirudo medicinalis L., in Ostdeutschland und speziell in Sachsen (Annelida, Hirudinea, Hirudinidae). Veröffentlichungen des Naturkundemuseums Leipzig, 11: 16–26. Aspöck H., Aspöck U. & Hölzel H. 1980. Die Neuropteren Europas. 2 Vol. Goecke & Evers, Krefeld, 495 + 355 s. Balthasar V. 1956. Brouci listorozí. Lamellicornia. Díl I. Lucanidae – roháčovití, Scarabaeidae – vrubounovití. Pleurosticti. Fauna ČSR, svazek 8. ČSAV, Praha, 287 s. Bantock T. & Botting J. 2013. British Bugs. An online identification guide to UK Hemiptera. Dostupné na http://www. britishbugs.org.uk/index.html (cit. 31. 12. 2015). Barševskis A. & Nitcis M. 2011. Elater ferrugineus Linnaeus, 1758 (Coleoptera: Elateridae) – a new species for the fauna of Latvia. Baltic J. Coleopterol., 11: 187–195. Barták M. (ed.) 2005. Diptera (dvoukřídlí), s. 238–371. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Batelka J. 2005. Ripiphoridae (vějířníkovití), s. 512–513. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Baudyš E. & Vimmer A. 1919–1920. O hálkách a hálkotvorcích na českých ostřicích. Čas. Čs. Společ. Entomol., 16: 40–60, 17: 45–59. Bayer E. 1917. Bejlomorky hálkotvorné na středoevropských ostřicích. Čas. Čs. Společ. Entomol., 14: 75–92. Benedikt S., Borovec R., Fremuth J., Krátký J., Schön K., Skuhrovec J. & Trýzna M. 2010. Komentovaný seznam nosatcovitých brouků (Coleoptera: Curculionoidea bez Scolytinae a Platypodinae) České republiky a Slovenska, 1. díl. Systematika, faunistika, historie výzkumu nosatcovitých brouků v České republice a na Slovensku, nástin skladby, seznam. Komentáře k Anthribidae, Rhynchitidae, Attelabidae, Nanophyidae, Brachyceridae, Dryophthoridae, Erirhinidae a Curculionidae: Curculioninae, Bagoinae, Baridinae, Ceutorhynchinae, Conoderinae, Hyperinae. Klapalekiana, 46 (Supplementum): 1–363. Benedikt S. & Strejček J. 2005. Curculionoidea (nosatci), s. 545–555. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Praha, 760 s. Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A.,Vrabec V. & Weidenhoffer Z. (eds) 2002. Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I., II. SOM, Praha, 857 s. Beran L. 1993. Žábronožky a listonozi na lokalitě Polabský luh. Živa, 41 (1): 29–30. Beran L. 1997. Anisus vorticulus (Troschel, 1834) (Mollusca; Gastropoda) in the Czech Republic. Čas. Nár. Muz., Řada přírodověd., 166: 55–58. Beran L. 1998. Vodní měkkýši ČR. Metodika ČSOP č. 17. ZO ČSOP Vlašim, 113 s. Beran L. 2002.Vodní měkkýši České republiky – rozšíření a jeho změny, stanoviště, šíření, ohrožení a ochrana, červený seznam. Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, Supplementum 10, 258 s. Beran L. 2004. Nové lokality listonoha jarního (Lepidurus apus)(Crustacea: Notostraca) v Čechách.Východočeský sborník přírodovědný – Práce a studie, 11: 117–118. Beran L. 2010a. Má svinutec tenký v ČR budoucnost? Ochrana přírody, 65 (4): 7–9. Beran L. 2010b. Kde u nás žije zubovec dunajský? – z červené knihy našich měkkýšů. Živa, 58 (6): 269. Beran L. 2015. Changes in the distribution of Anisus vorticulus (Troschel, 1834) (Gastropoda: Planorbidae) in the Czech Republic, monitoring and notes on habitat requirements. Folia Malacologica, 23: 211–223. Beran L. & Horsák M. 1998. Aquatic molluscs (Gastropoda, Bivalvia) of the Dolnomoravský úval lowland, Czech Republic. Acta Soc. Zool. Bohem., 62: 7–23.

228


Beran L. & Horsák M. 1999. Mollusca, s. 79–87. In: Opravilová V.,Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Beran L. & Horsák M. 2002. Anisus septemgyratus (Mollusca: Gastropoda) in the Czech Republic, with notes to its anatomy. Acta Soc. Zool. Bohem., 66: 231–234. Beran L. & Horsák M. 2009. Distribution of Bithynia leachii (Sheppard, 1823) and Bithynia troschelii (Paasch, 1842) (Gastropoda: Bithyniidae) in the Czech Republic. Malacologica Bohemoslov., 8: 19–23. Beran L., Juřičková L. & Horsák M. 2005. Mollusca (měkkýši), s. 69–74. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Bernard R., Buczyński P., Tończyk G. & Wendzonka J. 2009. Atlas rozmieszczenia ważek (Odonata) w Polsce. Bogucki Wydawnictwo Naukowe, Poznań, 256 s. Bernardinelli I. & Mossenta M. 2009. Flight period of Gasterocercus depressirostris in relation to temperature in North-eastern Italy. Bull. of Insectology, 62: 209–213. Bezděčka P. 1995. Hymenoptera: Formicoidea, s. 323–329. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds),Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 93: 209–408. Bezděčka P. 2005. Formicoidea (mravenci), s. 384–386. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Biedermann R. & Niedringhaus R. 2009. The Plant- and Leafhoppers of Germany. Identification key to all species. WABV Fründ, Scheessel, 409 s. Bienkowski A. O. 2014. Listoedy-raduzhnicy (Coleoptera: Chrysomelidae: Donaciinae). Livny, Mukhametov, 380 s. Bílý S. 1996. Coleoptera: Buprestoidea, s. 439–445. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds),Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Bílý S. 2002. Summary of the bionomy of the Buprestid beetles of Central Europe (Coleoptera: Buprestidae). Acta Entomol. Mus. Nat. Pragae, Suppl. 10, 104 s., 16 bar. tab. Bílý S. 2004. Krasci – létající drahokamy v lužním lese, s. 345–350. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Biomonitoring 2007. Oficiální webové stránky AOPK ČR věnované monitoringu v České republice. Dostupné na http://www.biomonitoring.cz/druhy.php?druhID=17 (cit. 15. 12. 2015). Bitsch J. & Leclercq J. 1993. Hyménoptères Sphecidae d‘Europe occidentale. Volume 1. Généralités – Crabroninae. Faune de France et régions limitrophes.Vol. 79. Fédération Française des Sociétés de Sciences Naturelles, Paris, 325 s. Bocák L. 1997. Changes in the epigeic fauna of beetles (Coleoptera) in the area affected by flood control measures. Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 82: 199–206. Boesi R., Polidori C. & Andrietti F. 2009. Searching for the Right Target: Ovipositio and Feeding Behavior in Bombylius Bee Flies (Diptera: Bombyliidae). Zoological Studies, 48 (2): 141–150. Bogusch P. 2007.Vespoidea: Scoliidae (žahalkovití), s. 165–170. In: Bogusch P., Straka J. & Kment P. (eds), Annotated checklist of the Aculeata (Hymenoptera) of the Czech Republic and Slovakia. Komentovaný seznam žahadlových blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) České republiky a Slovenska. Acta Entomol. Mus. Nat. Pragae, Suppl. 11, 300 s. Bogusch P., Straka J., Karas Z., Macek J., Dvořák L.,Vepřek D. & Říha M. 2011. Faunistic records from the Czech Republic – 310. Hymenoptera: Apocrita. Klapalekiana, 47: 91–99. Bogusch P., Straka J. & Kment P. (eds) 2007. Annotated checklist of the Aculeata (Hymenoptera) of the Czech Republic and Slovakia. Komentovaný seznam žahadlových blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) České republiky a Slovenska. Acta Entomol. Mus. Nat. Pragae, Suppl. 11, 300 s. Bogusch P., Vepřek D., Udržal R., Dvořák L. & Straka J. 2009. Faunistic records from the Czech Republic – 283. Hymenoptera: Apocrita. Klapalekiana, 45: 247–254. Boháč J., Matějíček J. & Rous R. 2005. Staphylinidae (drabčíkovití), s. 435–449. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Bologna M. A. 2008. Meloidae, s. 370–412. In: Löbl I. & Smetana A. (eds), Catalogue of Palaearctic Coleoptera. Volume 5. Tenebrionoidea. Apollo Books, Stenstrup, 670 s. Bolz R. 1998. Zur Biologie und Ökologie des Heckenwollafters Eriogaster catax (Linnaeus, 1758) in Bayern. Nachr. Entomol.Ver. Apollo, 18: 331–340. Bosák J. 1999. Faunistic records – Asilidae, s. 194. In: Jedlička L. (ed.), Dipterologica Bohemoslov. 9. Slovak Entomological Society, Bratislava, 214 s.


229

Bosák J. 2009. Asilidae Leach in Samouelle, 1819. In: Jedlička L., Kúdela M. & Stloukalová V. (eds), Checklist of Diptera of the Czech Republic and Slovakia. Electronic version 2. Dostupné na http://zoology.fns.uniba.sk/diptera (cit. 15. 2. 2016). Boudot J.-P. 2014a. Gomphus flavipes. The IUCN Red List of Threatened Species 2014: e.T165466A19162847. Dostupné na http://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2014-1.RLTS.T165466A19162847.en (cit. 15. 12. 2015). Boudot J.-P. 2014b. Brachytron pratense.The IUCN Red List of Threatened Species 2014: e.T165514A19156286. Dostupné na http://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2014-1.RLTS.T165514A19156286.en (cit. 15. 12. 2015). Boudot J. P., Kalkman V. J., Azpilicueta Amori M. et al. 2009. Atlas of the Odonata of the Mediterranean and North Africa. Libellula, Suppl., 9: 1–256. Boukal D. S. 1999. Coleoptera: Dryopoidea and Eucinetoidea, s. 263–268. In: Opravilová V., Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Boukal D. S. 2005. Hydraenidae (vodanovití), s. 419–421, Scirtidae, s. 450–451, Dryopidae, s. 460–461, Elmidae, s. 462–463. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Boukal D. S., Boukal M., Fikáček M., Hájek J., Klečka J., Skalický S., Šťastný J. & Trávníček D. 2007. Katalog vodních bruků České republiky (Coleoptera: Sphaeriusidae, Gyrinidae, Haliplidae, Noteridae, Hygrobiidae, Dytiscidae, Helophoridae, Georissidae, Hydrochidae, Spercheidae, Hydrophilidae, Hydraenidae, Scirtidae, Elmidae, Dryopidae, Limnichidae, Heteroceridae, Psephenidae). Klapalekiana, 43 (Suppl.): 1–289. Boukal D. S., Fikáček M., Hájek J., Konvička O., Křivan V., Sejkora R., Skalický S., Straka M., Sychra J. & Trávníček D. 2012. Nové a zajímavé nálezy vodních brouků z území České republiky (Coleoptera: Sphaeriusidae, Dytiscidae, Helophoridae, Hydrophilidae, Georissidae, Hydraenidae, Scirtidae, Elmidae, Dryopidae, Limnichidae, Heteroceridae). Klapalekiana, 48: 1–21. Boukal D. S. & Skalický S. 1996. Coleoptera: Dryopoidea, s. 435–438. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Boukal M. 2005. Haliplidae (plavčíkovití), s. 412–413. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Brtek J. & Thiéry A. 1995. The geographic distribution of the European Branchiopods (Anostraca, Notostraca, Spinicaudata, Laevicaudata). Hydrobiologia, 298: 263–280. Bryja J. & Kment P. 2006. Ploštice (Heteroptera) přírodní rezervace Svatý kopeček a blízkého okolí (CHKO a BR Pálava, Česká republika). Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 8 (2003): 54–82. Bryja V., Svatoň J., Chytil J., Majkus Z., Růžička V., Kasal P., Dolanský J., Buchar J., Chvátalová I., Řezáč M., Kubcová L., Erhart J. & Fenclová I. 2005. Spiders (Araneae) of the Lower Morava Biosphere Reserve and closely adjacent localities (Czech Republic). Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 90: 13–184. Buczynski P., Dabkowski P., Zawal A., Jaskula R., Tończyk G., Grabowski M., Buzcyńska E., Lewandowski K., Janicki D., Cios S., Pietrzak L., Mrowiński P., Pakulnicka J., Jablońska A. & Guzik M. 2008. Occurrence and threats of the medicinal leech (Hirudo medicinalis L.) in Poland (Annelida: Hirudinea). Fragmenta Faunistica, 51 (2): 79–89. Buczynski P.,Tonczyk G., Bielecki A., Cichocka J.M., Kitowski I., Grzywaczewski G., Krawczyk R., Nieoczym M., Jablonska A., Pakulnicka J., Buczynska E. 2014. Occurrence of the medicinal leech (Hirudo medicinalis) in birds‘ nests. Biologia, 69 (4): 484–488. Budka J. 2015. Coleopterofauna starých dubů na Pohansku. Diplomová práce. In MS. PřF UP v Olomouci, Olomouc, 51 s. Buchar J. & Růžička V. 2002. Catalogue of spiders of the Czech Republic. Peres, Praha, 351 s. Buřič M., Kouba A., Policar T. & Kozak P. 2009. Invazní druhy raků ve vodách ČR a mechanismy jejich negativního vlivu na původní astakofaunu. Bulletin VÚRH Vodňany, 45 (2–3): 5–16. Buszko J. & Nowacki J. (eds) 2000. The Lepidoptera of Poland. A distributional checklist. Polish Entomol. Monogr., Vol. 1, 178 s. Culek M., Grulich V., Laštůvka Z. & Divíšek J. 2013. Biogeografické regiony České republiky. Masarykova univerzita, Brno, 448 s. Čelechovský A. 2001. Motýli (Macrolepidoptera) NPR Zástudánčí u Tovačova. Přírodověd. Stud. Muz. (Prostějov), 4: 103–114. Čelechovský A. 2015. Dlouhososky (Diptera: Bombyliidae) Biosférické rezervace Dolní Morava. Přírodověd. Stud. Muz. (Prostějov), 17: 97-105.

230


Černý Z. 1996. Coleoptera: Chrysomeloidea 1 (Cerambycidae), s. 551–561. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Čížek L. 1996. Coleoptera: Tenebrionoidea 7, s. 547–550. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Čížek L. 2008. Monitoring jasoně dymnivkového (Parnassius mnemosyne) na lokalitě Dlúhý hrúd (obora Soutok) v EVL Soutok Podluží roce 2008. In MS, 3 s. Čížek L. & Hauck D. 2008. Extinkční dluh v našich lesích. Fauna starých stromů na Břeclavsku. Lesnická práce, 87 (6): 19–21. Čížek L. & Procházka J. 2010. Případ Břeclavské aleje aneb jak peníze na ochranu přírody zaplatily likvidaci ohrožených tvorů. Živa, 58 (3): 131–133. Čížek L., Roleček J. & Danihelka J. 2007. Celoplošná příprava půdy v lesích a její důsledky pro biodiverzitu. Živa, 55: 266–268. Čížek L., Schlaghamerský J., Bořucký J., Hauck D. & Helešic J. 2009. Range expansion of an endangered beetle: alpine longhorn Rosalia alpina (Coleoptera: Cerambycidae) spreads to the lowlands of Central Europe. Entomologica Fennica, 20: 200–206. Čížek L. & Zábranský P. 2009. Nejohroženější obyvatelé jihomoravského luhu. Lesnická práce, 88 (12): 28–29. Danihelka J., Grulich V., Šumberová K., Řepka R., Husák Š. & Čáp J. 1995. O rozšíření některých cévnatých rostlin na nejjižnější Moravě. Zpr. Čes. Bot. Společ., 30 (Suppl.): 29–102. Danihelka J. & Šumberová K. 2004. O rozšíření některých cévnatých rostlin na nejjižnější Moravě II. Příroda, 21: 117–192. Davies R.W. & McLoughlin N. J. 1996.The effects of feeding regime on the growth and reproduction of the medicinal leech Hirudo medicinalis. Freshwater Biology, 36: 563–568. Dedek P. & Matuška J. 2012. Lesák rumělkový – brouk v hledáčku Evropské unie. Sborník Regionálního muzea v Mikulově, 2011: 4–12. Giustina W. 1989. Homoptères Cicadellidae.Volume 3. Compléments aux ouvrages d‘Henri Ribaut. Faune de France 73. Institut national de la Recherche agronomique, Paris, 350 s.

della

Dieckmann L. 1974: Beiträge zur Insektenfauna der DDR: Coleoptera – Curculionidae (Rhinomacerinae, Rhynchitinae, Attelabinae, Apoderinae). Beitr. Entomol., Berlin, 24 (1/4): 5–54. Dijkstra K.-D. B. & Lewington R. 2006. Field Guide to the Dragonflies of Britain and Europe. British Wildlife Publishing, Dorset, 320 s. Dlabola J. 1954. Křísi – Homoptera. Fauna ČSR, svazek 1. Nakladatelství ČSAV, Praha, 339 s. Dlabola J. 1958. Records of leafhoppers from Czechoslovakia and south European countries (Homoptera: Auchenorrhyncha). Acta Faun. Entomol. Mus. Nat. Pragae, 3: 7–15. Dlabola J. 1987. Neue taxonomische Erkenntnisse über die Gattungen Ommatidiotus und Conosimus (Homoptera, Issidae). Acta Entomol. Mus. Nat. Pragae, 42: 73–82. Dobroruka L. J. 2001. Pseudicius epiblemoides (Araneae: Salticidae) in Central Europe. Arachnologische Mittl., 22: 50–54. Dolný A. 2001. Nález vážky plavé (Libellula fulva, Odonata: Libellulidae) v Poodří, s. 146–151. In: Hanel L. (ed.), Vážky 2001. Sborník referátů IV. celostátního semináře odonatologů na Šumavě, který se konal v Národním parku Šumava 2.–5. 8. 2001. ZO ČSOP Vlašim, 172 s. Dolný A. 2002. Libellula fulva (Odonata) na důlním kališti v Karviné. Čas. Slez. Muzea Opava (A), 51: 165–171. Dolný A., Bárta D., Waldhauser M., Holuša O., Hanel L. & Lízler R. 2007. Vážky České republiky. Ekologie, ochrana a rozšíření. Český svaz ochránců přírody,Vlašim, 672 s. Dolný A., Blaškovič T., Šíbl J., Bulánková E. & Matějka P. 2003. On the occurence of Libellula fulva Müller in the Czech republic and in Slovakia (Odonata: Libellulidae). Opuscula zoologica Fluminensia, 212: 1–14. Dolný A., Harabiš F. & Bárta D. 2016. Vážky (Insecta: Odonata) České republiky. Academia, Praha, 342 s. Drag L. a kol. 2012. Tesařík alpský a jeho výskyt v ČR. Živa, 60 (5): 247–250. Drag L., Hauck D., Pokluda P., Zimmermann K. & Čížek L. 2011. Demography and dispersal ability of a threatened saproxylic beetle: a mark-recapture study of the Rosalia longicorn (Rosalia alpina). PLoS ONE, 6(6): e21345. Drozd P. 1995. Coleoptera: Staphylinoidea 3, s. 385–387, Staphylinoidea 5 (Pselaphidae), s. 403–406. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 93: 209–408. Drozd P. 1997. Brouci jihomoravské lužní oblasti. Doktorská disertační práce. In MS. MZLU v Brně, Brno, 93 s.


231

Drozd P. & Vávra J. 1995. Coleoptera: Histeroidea, s. 369–371. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 93: 209–408. Duchoslav M. 2015. Měkké, vrbotopolové luhy/Salicion albae. In: Vašut R. J., Portál české flóry. Dostupné na http:// flora.upol.cz/o-autorech.html (cit. 20. 11. 2015). Ďuriš Z. & Horká I. 2005. Amphipoda (různonožci), s. 102–103. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Dvořák L. & Gabriš R. 2015. Hypochrysa elegans (Burmeister, 1839) (Neuroptera: Chrysopidae) – nová zlatoočka pro Čechy. Západočeské entomol. listy, 6: 44–46. Ebert G. (ed.) 1994. Die Schmetterlinge Baden-Württembergs. Band 4: Nachtfalter II. Eugen Ulmer, Stuttgart, 535 s. Ebert G. & Rennwald K. 1991. Die Schmetterlinge Baden-Württembergs. Band 2:Tagfalter II. Eugen Ulmer, Stuttgart, 535 s. Elmes G. W. & Thomas J. A. 1992. Complexity of species conservation in managed habitats: interaction between Maculinea butterflies and their and hosts. Biodiversity and Conservation, 1: 155–169. Emeljanov A. F., Gnezdilov V. M. & Gjonov I.V. 2002. Addenda to the fauna of Cicadina (Hemiptera) of Bulgaria. Acta Entomol. Slovenica, 10: 83–90. Evans L. H. & Edgerton B. F. 2002. Pathogens, Parasites and Commensals, s. 377–438. In: Holdich D. M. (ed.), Biology of Freshwater Crayfish. Blackwell Science, Oxford, 720 s. Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds) 2005. Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Fibiger F. & Skule B. 2013. Noctuidae. In: Karsholt O. & Nieukerken E. J. van (eds), Fauna Europaea: Lepidoptera. Fauna Europaea, version 2.6. Dostupné na http://www.fauna-eu.org/ (cit. 15. 10. 2015). Fojtová H. 1999. Charakteristika vybraných společenstev suchozemských bezobratlých lužního lesa v závislosti na změnách vodního režimu. Diplomová práce. In MS, MZLU v Brně, Brno, 92 s. Fojtová H. 2003. Dynamika vybraných taxonomických skupin epigeonu lužního lesa jižní Moravy v závislosti na změnách vodního režimu. Doktorská disertační práce. In MS, MZLU v Brně, Brno, 144 s. Fojtová H. & Chytil J. 2004. Monitoring suchozemských bezobratlých v lužním lese, s. 317–326. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Fott J., Sukop I. & Přikryl I. 2005. Copepoda (klanonožci), s. 97–99. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Fremuth J. 1983. Revision der Lixus bardanae-Gruppe (Coleoptera, Curculionidae). Entomol. Abhandlungen staatliches Mus. für Tierkunde in Dresden, 46: 109–120. Gaedike R. & Heinicke W. 1999. Verzeichnis der Schmetterlinge Deutschlands (Entomofauna Germanica 3). Entomol. Nachr. Ber. (Dresden), Suppl. 5, 216 s. Geller-Grimm F. 2013. Fauna Europaea: Asilidae. In: Pape T. & Beuk P. (eds), Fauna Europaea: Diptera, Brachycera. Fauna Europaea, version 2.6.2. Dostupné na http://www.fauna-eu.org (cit. 9. 11. 2015). Gouix N., Mertlik J., Jarzabek-Müller A., Németh T. & Brustel H. 2012. Known status of the endangered western Palaearctic violet click beetle (Limoniscus violaceus) (Coleoptera). J. Natur. Hist., 46: 769–802. Greathead D. J. 2013. Fauna Europaea: Bombyliidae. In: Pape T. & Beuk P. (eds), Fauna Europaea: Diptera, Brachycera. Fauna Europaea version 2.6. Dostupné na http://www.faunaeur.org. (cit. 9. 11. 2015). Grosser C. 2003. Hirudo medicinalis Linnaeus, 1758. In: Bundesamt für Naturschutz (Hrsg.), Das europäische Schutzgebietssystem Natura 2000. Schriftenreihe für Landschaftspflege und Naturschutz, 69 (1): 732–736. Grulich V. 2012. Red List of vascular plants of the Czech Republic: 3rd edition (Červený seznam cévnatých rostlin České republiky: třetí vydání). Preslia, 84: 631–645. GrulichV. & Šumberová K. 2004.Vývoj flóry a vegetace jihomoravského luhu, s. 128–148. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Gschwandner R. & Rebel H. 1919. Hybriden und Aberrationen bei Saturnia-Arten. Verh. Zool.-Bot. Ges. Wien, 69: (57)–(72). Guglielmino A., Bückle C. & Remane R. 2005. Contributions to the knowledge of the Auchenorrhyncha fauna of central Italy (Hemiptera, Fulgoromorpha et Cicadomorpha). Marburger Entomol. Publikationen, 3(3): 13–98.

232


Gutowski J. & Wanat M. 2002. Agrilus guerini Lacordaire in Boisduval et Lacordaire, 1835 (Coleoptera: Buprestidae) – gatunek nowy dla fauny Polski. Wiadomosci Entomol., 20 (3–4): 131–136. Hájek J. 2005. Gyrinidae (vírníkovití), s. 417–418. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Hájek J. & Šťastný J. 2005. Dytiscidae (potápníkovití), s. 414–416. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Hájek J. & Šťastný J. 2007. Dytiscidae, s. 57–110. In: Boukal D. S., Boukal M., Fikáček M., Hájek J., Klečka J., Skalický S., Šťastný J. & Trávníček D., Katalog vodních brouků České republiky (Coleoptera: Sphaeriusidae, Gyrinidae, Haliplidae, Noteridae, Hygrobiidae, Dytiscidae, Helophoridae, Georissidae, Hydrochidae, Spercheidae, Hydrophilidae, Hydraenidae, Scirtidae, Elmidae, Dryopidae, Limnichidae, Heteroceridae, Psephenidae). Klapalekiana, 43 (Suppl.): 1–289. Hanel L., Dolný A. & Zelený J. 2005. Odonata (vážky), s. 125–127. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Hanel L. & Zelený J. 2000. Vážky (Odonata), výzkum a ochrana. Český svaz ochránců přírody, základní organizace Vlašim, Vlašim, 240 s. Hauck D. & Čížek L. 2006. Inventarizace stromů vhodných pro páchníka hnědého (Osmoderma eremita) a tesaříka obrovského (Cerambyx cerdo) v oboře Soutok u Břeclavi v roce 2006. In MS, AOPK Praha, 43 s. Hauck D. & Čížek L. 2007. Inventarizace stromů vhodných pro páchníka hnědého (Osmoderma eremita) a tesaříka obrovského (Cerambyx cerdo) v EVL Niva Dyje v roce 2007. In MS, AOPK Praha, 24 s. Hausmann A. 2001. The Geometrid moths of Europe. Vol. 1. (Introduction; Archiearinae, Orthostixinae, Desmobathrinae, Alsophilinae, Geometrinae). Apollo Books, Stenstrup, 282 s. + 8 tab. Havlíček P. 2004. Geologie soutokové oblasti Dyje s Moravou, s. 11–19. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Heiss E. & Péricart J. 2007. Hemiptères Aradidae, Piesmatidae et Dipsocoromorphes Euro-Méditerranéens. Faune de France. Vol. 91. Fédération Française des Sociétés de Sciences Naturelles, Paris, 509 s + 8 tab. Helešic J. 1999. Plecoptera, s. 181–185. In: Opravilová V.,Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Helešic J., Soldán T. & Špaček J. 2005. Plecoptera (pošvatky), s. 128–131. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. AOPK ČR, Praha, 760 s. Heneberg P. & Řezáč M. 2014. Dry sandpits and gravel-sandpits serve as key refuges for endangered epigeic spiders (Araneae) and harvestmen (Opiliones) of Central European steppes aeolian sands. Ecological Engeneering, 73: 659–670. Hesselbarth G., van Oorschot H. & Wagener S. 1995. Die Tagfalter der Turkei. Band 1. Selbstverlag Sigbert Wagener, Bocholt, 754 s. Heteša J., Keršner V., Kopp R., Marvan P., Skácelová O. & Sukop I. 2004a. Zhodnocení historického vývoje, současného stavu a prováděných zásahů v aluviu dolní Dyje na život v lesních tůních této oblasti, s. 74–86. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Heteša J., Kopp R. & Sukop I. 2004b. Hydrobiologie tůní lužního lesa po revitalizačních zásazích, s. 87–103. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Heyrovský L. & Sláma M. 1992. Tesaříkovití – Cerambycidae (řád: brouci – Coleoptera). Kabourek, Zlín, 368 s. Hofmanski D. & Mazepa J. 2015. Stanowiska dluzynki Oberea (Amaurostoma) histrionis Pic 1917 (Coleoptera Cerambycidae) w Polsce. Biuletyn Parkow Krajobrazowych Wielkopolski, 21(23): 157–158. Hoch H. 2013. Fauna Europaea: Caliscelidae, Delphacidae. Fauna Europaea, version 2.6. Dostupné na http://www.fauna-eu.org (cit. 23. 12. 2015). Holuša J. 1997. Výskyt mravkolvů Distoleon tetragrammicus (Fabricius, 1798) a Dendroleon pantherinus (Fabricius, 1787) na Moravě (Myrmeleontidae, Neuroptera). Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 2: 109–110. Holuša J. 2014. Record of Xya pfaendleri Harz, 1970 (Orthoptera: Tridactylidae) in the Czech Republic: evidence that the species is spreading north. Annales Soc. Entomol. France (N. S.), 50: 177–182. Holuša J. & Kočárek P. 2001. Rozšíření saranče Stethophyma grossum v České republice. Vlastivěd. Sborn. Vysočiny, Odd.Věd Přírod., 15: 327–329. Holuša J. & Kočárek P. 2005. Orthoptera (rovnokřídlí), s. 133–134. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s.


233

Holuša J. & Kočárek P. 2006. Occurrence of bush-cricket Platycleis montana in the Czech Republic (Orthoptera: Tettigoniidae). Entomol. Probl., 36: 99. Holuša J., Kočárek P. & Marhoul P. 2007. First sightings of Ruspolia nitidula (Orthoptera: Tetigoniidae) and Mecostethus parapleurus (Orthoptera: Acrididae) after fifty years in the Czech Republic. Articulata, 22: 47–51. Holzinger W. 2009. Rote Liste der Zikaden (Hemiptera: Auchenorrhyncha) Österreichs, s. 41–317. In: Zulka K. P. (ed.), Rote Listen gefährdeter Tiere Österreichs. Checklisten, Gefährdungsanalysen, Handlungsbedarf.Teil 3: Flusskrebse, Köcherfliegen, Skorpione,Weberknechte, Zikaden. Böhlau Verlag Wien – Köln – Weimar, 534 s. Holzinger W., Kammerlander I. & Nickel H. 2003. The Auchenorrhyncha of Central Europe. Die Zikaden Mitteleuropas. Brill, Leiden – Boston, 673 s. Horák J. 1996. Coleoptera: Tenebrionoidea 3, s. 531–534. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Horák J. 2005. Mordellidae (hrotařovití), s. 510–511, Scraptiidae, s. 523. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Horák J. 2008. Život pod kůrou obrů aneb lesák rumělkový a topoly. Živa, 56 (4): 172–174. Horák J. 2009a. Ohrožený brouk štítonoš omanový (Cassida murraea, Coleoptera, Chrysomelidae) v Pardubickém kraji. Poznámky k rozšíření, bionomii, chování a stanovištním nárokům. Orlické hory a Podorlicko, 16: 290–294. Horák J. 2009b. Rozšíření a ekologie saproxylických brouků z rodu Cucujus. Doktorská disertační práce. In MS. Fakulta životního prostředí, ČZU v Praze, 135 s. Horák J. 2011. Contribution to knowledge of diet preferences of the endangered saproxylic beetle Cucujus cinnaberinus (Coleoptera: Cucujidae) from East Bohemia. Acta Mus. Reginaehradecensis, S. A., 33: 127–130. Horák J. & Chobot K. 2009. Worldwide distribution of saproxylic beetles of the genus Cucujus Fabricius, 1775 (Coleoptera: Cucujidae), s. 189–206. In: Buse J., Alexander K. N. A., Ranius T. & Assmann T. (eds), Saproxylic Beetles – their role and diversity in European woodland and tree habitats. Pensoft, Sofia-Moscow, 236 s. Horal D. & Riedl V. 2013. K ponechávání výstavků v luzích na Soutoku. Veronica, 27 (1): 28–29. Horal D., Riedl V. et al. 2010. Soutok – nová CHKO na jižní Moravě? Ochrana přírody, 65 (3): 7–11. Horion A. 1955. Faunistik der mitteleuropäischen Käfer. Band IV. Sternoxia (Buprestidae), Fossipedes, Macrodactylia, Brachymera. Entomol. Arbeiten Mus. G. Frey, Suppl., i-xxi, 1–280, 7 tab. Horsák M., Juřičková L., Beran L., Čejka T. & Dvořák L. 2010. Komentovaný seznam měkkýšů zjištěných ve volné přírodě České a Slovenské republiky. Malacologica Bohemoslov., Suppl. 1: 1–37. Horsák M., Juřičková L. & Picka J. 2013. Měkkýši České a Slovenské republiky. Kabourek, Zlín, 264 s. Horváth G. 1905. Species generis Ommatidiotus Spin. Annales Mus. Nat. Hung., 3: 378–387. Hrib M. & Kordiovský E. (eds) 2004. Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Hudec K., Husák Š., Janda J. & Pellantová J. (eds) 1995. Mokřady České republiky – přehled vodních a mokřadních biotopů České republiky. Český ramsarský výbor, Třeboň, 192 s. Hudec K., Kolibáč J., Laštůvka Z. & Peňáz M. (eds) 2007. Příroda České republiky. Průvodce faunou. Academia, Praha, 440 s. HulaV. & Jarab M. 2007. Ecology of the jumping spider Afraflacilla epiblemoides (Salticidae) – implication for conservation of lowland forests, s. 32. In: Batáry P. & Körösi A. (eds), Fauna Pannonica 2007. Abstracts of the Symposium on Conservation and Genesis of the Fauna of the Carpathian Basin. Hungarian Natural History Museum, Budapest, 37 s. Hula V., Niedobová J. & Šefrová H. 2014. Remarkable spiders of artificial sandy grassland near town Hodonín (Czech Republic). Acta Univ. Agric. Silvic. Mendel. Brun. (Brno), 62 (1): 99–14. Huner J.V. & Lindqvist O.V. 1995. Physiological adaptations of freshwater crayfish that permit successful aquacultural ventures. American Zoologist, 35 (1): 12–19. Hůrka K. 1996. Carabidae České a Slovenské republiky. Kabourek, Zlín, 566 s. Hůrka K. 2005. Brouci České a Slovenské republiky. Kabourek, Zlín, 393 s. Hůrka K. & Čepická A. 1978. Rozmnožování a vývoj hmyzu. SPN, Praha, 223 s. Hůrka K. & Šustek Z. 1995. Coleoptera: Caraboidea, s. 349–365. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 93: 209–408.

234


Hůrka K., Veselý P. & Farkač J. 1996. Využití střevlíkovitých (Coleoptera: Carabidae) k indikaci kvality prostředí. Klapalekiana, 32: 15–26. Chládek F. 1995a. Mantodea, s. 117–119, Ensifera and Caelifera, s. 121–128, Dermaptera, 129–131. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 92: 1–208. Chládek F. 1995b. Mecoptera, s. 227–229. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 93 (1995): 209–408. Chládek F., Trýzna M. & Zelený J. 2008. Faunistic records from the Czech Republic – 260. Neuropetra: Chrysopidae. Klapalekiana, 44: 270. Chládek F. & Zelený J. 1995. Raphidioptera, s. 217–219. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds),Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 93 (1995): 209–408. Chobot K. 2006. Mapování raků v AOPK ČR. Ochrana přírody, 61 (2): 57–59. Chvojka P., Novák K. & Sedlák E. 2005. Trichoptera (chrostíci), s. 168–171. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Chytil J., Hakrová P., Hudec K., Husák Š., Jandová J. & Pellantová J. (eds) 1999. Mokřady České republiky – Přehled vodních a mokřadních lokalit České republiky. Český ramsarský výbor, Mikulov, 328 s. Chytrý M. (ed.) 2013. Vegetace České republiky. 4. Lesní a křovinná vegetace. Academia, Praha, 551 s. Chytrý M., Kučera T. & Kočí M. 2001. Katalog biotopů České republiky. AOPK ČR, Praha, 307 s. IUCN 2013. The IUCN Red List of Threatened Species. Dostupné na http://www.iucnredlist.org/ (cit. 28. 1. 2013). Jäch M. 2013. Fauna Europaea: Cicadellidae. Fauna Europaea, version 2.6c. Dostupné na http://www.fauna-eu.org (cit. 31. 12. 2015). Jelínek J. 1996. Coleoptera: Cucujoidea 1, s. 485–493, Cucujoidea 3, s. 501–504, Tenebrionoidea 2, s. 527–530. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Jelínek J. 2005. Nitidulidae (lesknáčkovití), s. 487–488, Monotomidae, s. 489–490, Cucujidae (lesákovití), s. 492–493, Biphyllidae, s. 495, Erotylidae (trojáčovití), s. 496, Bothrideridae, s. 497, Cerylonidae, s. 498, Endomychidae (pýchavníkovití), s. 499, Colydiidae, s. 501–502, Mycetophagidae, s. 503, Prostomidae, s. 504, Ciidae (hubokazovití), s. 505–506, Melandryidae (lencovití), s. 508–509. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Ježek J. & Omelková M. 2012. Moth flies (Diptera: Psychodidae) of the Bílé Karpaty Protected Landscape Area and Biosphere Reserve (Czech Republic). Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 96 (2) (2011): 763–802. Jueg U. 2009. Der Medizinische Blutegel (Hirudo medicinalis Linnaeus, 1758) in Mecklenburg-Vorpommern. Mittl. der NGM, 9 (1): 3–14. Juřena D. & Týr V. 2008. Seznam listorohých brouků (Coleoptera: Scarabaeoidea) České republiky a Slovenska. Klapalekiana, 44 (Suppl.): 3–16. Juřena D.,TýrV. & Bezděk A. 2008. Příspěvek k faunistickému výzkumu listorohých brouků (Coleoptera: Scarabaeoidea) na území České republiky a Slovenska. Klapalekiana, 44 (suppl.): 17–176. Kaděra M. 2013. Klenoty luhu v nebezpečí. Ochrana přírody, 68 (3): 15–17. Kajtoch L., Kubisz D., Lachowska-Cierlik D. & Mazur M. A. 2013. Conservation genetics of endangered leaf-beetle Cheilotoma musciformis populations in Poland. J. Insect Conserv., 17: 67–77. Kalkman V. J. 2014. Libellula fulva. The IUCN Red List of Threatened Species 2014: e.T165496A19168031. Dostupné na http://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2014-1.RLTS.T165496A19168031.en. (cit. 15. 12. 2015). Kavka T. 1992. Výskyt listonohů, žábronožek a škeblovek v Čechách. AOPK ČR, Praha, 22 s. Kieffer J. J. 1909. Contribution a la connaisance des insectes gallicoles. Bull. Soc. Hist. Natur. Metz, 26: 1–35. Kment P. 1999. Heteroptera, s. 187–194. In: Opravilová V.,Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Kment P. & Bryja J. 2001. New and interesting findings of true bugs (Heteroptera) from the Czech Republic and Slovakia. (Nové a zajímavá nálezy ploštic (Heteroptera) z České republiky a Slovenska). Klapalekiana, 37: 231–248. Kment P., Bryja J., Hradil K. & Jindra Z. 2005. New and interesting records of true bugs (Heteroptera) from the Czech Republic and Slovakia III. (Nové a zajímavé nálezy ploštic (Heteroptera) z České republiky a ze Slovenska III). Klapalekiana, 41: 157–213.


235

Kment P., Bryja J., Jindra Z., Hradil K. & Baňař P. 2003. New and interesting records of true bugs (Heteroptera) from the Czech Republic and Slovakia II. Klapalekiana, 39: 257–306. Kment P., Hradil K., Baňař P., Balvín O., Cunev J., Ditrich T., Jindra Z., Roháčová M., Straka M. & Sychra J. 2013. New and interesting records of true bugs (Hemiptera: Heteroptera) from the Czech Republic and Slovakia V, s. 495–541. In: Kment P., Malenovský I. & Kolibáč J. (eds), Studies in Hemiptera in honour of Pavel Lauterer and Jaroslav L. Stehlík. Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 98(2): 1–541. Kment P. & Smékal A. 2002. Příspěvek k faunistice některých vzácných vodních ploštic (Heteroptera: Nepomorpha, Gerromorpha) v České republice. Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 7: 155–181. Kment P. & Vilímová J. 2005. Heteroptera (ploštice), s. 139–146. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Knížek M. 2005. Scolytidae (kůrovcovití), s. 556–558. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Kocourek P. 2005. Diplopoda (mnohonožky), s. 108–109. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. AOPK ČR, Praha, 760 s. Kočárek P. & Holuša J. 2005. Dermaptera (škvoři), s. 135. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Kočárek P., Holuša J. & Vidlička Ľ. 2005. Orthopteroidní hmyz (Blattaria, Mantodea, Orthoptera & Dermaptera) České a Slovenské republiky. Kabourek, Zlín, 349 s. Kočárek P., Holuša J.,Vlk R. & Marhoul P. 2013. Rovnokřídlí (Insecta: Orthoptera) České republiky. Academia, Praha, 288 s. Koch K. 1992. Die Käfer Mitteleuropas, Ökologie, Band 3. Goecke & Evers, Krefeld, 389 s. Kolejka J. 2004. Geomorfologický vývoj jihomoravských údolních niv, s. 21–28. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Kolibáč J. 1996. Coleoptera: Cleroidea 1, s. 471–474. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Konvička M., Beneš J. & Čížek L. 2005. Ohrožený hmyz nelesních stanovišť: ochrana a management. Sagittaria, Olomouc, 127 s. Konvička O. & Kuras T. 2005. Olomoucký příběh tesaříka, aneb jak se daří broukům v městských parcích. Živa, 53 (3): 124. Kopecký J. 1999. Ostracoda, s. 139–143. In: Opravilová V.,Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Kopecký J., Omesová M. & Sukop I. 1999. Copepoda, s. 145–154. In: Opravilová V.,Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Koperski P. 2009. Urban environments as habitats for rare aquatic species: The case of leeches (Euhirudinea, Clitellata) in Warsaw freshwaters. Limnologica, 40 (3): 233–240. Košel V. 1999. Annelida: Hirudinea, s. 97–102. In: Opravilová V., Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Kozák P., Ďuriš Z., Petrusek A., Buřič M., Horká I., Kouba A., Kozubíková E. & Policar T. 2013. Biologie a chov raků. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Fakulta rybářství a ochrany vod, České Budějovice, 418 s. Kozubiková E., Filipová L., Kozák P., Ďuriš Z., Martin M.P., Dieguez-Uribeondo J., Oidtmann B. & Petrusek A. 2009. Prevalence of the crayfish plague pathogen Aphanomyces astaci in invasive American crayfishes in the Czech Republic. Conserv. Biol., 23 (5): 1204–1213. Král D. 2005. Scarabaeoidea (listorozí), s. 452–455. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Král D. & Štambergová M. 2005. Branchiopoda (lupenonožci), s. 90–91. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Král D. & Vitner J. 1996. Coleoptera: Scarabaeoidea, s. 419–431. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Králíček M. & Gottwald A. 1984. Motýli jihovýchodní Moravy I. Muzeum J. A. Komenského, Uherský Brod, 112 s. Králíček M. & Gottwald A. 1985. Motýli jihovýchodní Moravy II. Okresní kulturní středisko v Uherském Hradišti, Uherské Hradiště, 144 s.

236


Kratochvíl J. 1941. Dva vzácní příslušníci síťokřídlých z Mohelnské rezervace. Entomol. listy, 4: 19–23. Kroča J. & Ježek J. 2015. Moth flies (Diptera: Psychodidae) of the Moravskoslezské Beskydy Mts and the Podbeskydská pahorkatina Upland, Czech Republic. Acta Mus. Siles. Sci. Natur., 64: 27–50. Kubíček F. 1965. K výskytu žábronožky Pristicephalus carnuntanus (Brauer), (Anostraca) na Moravě. Zool. listy, 14: 91–92. Kubíček F. & Opravilová V. 1999. “Turbellaria”: Tricladida, s. 51–54. In: Opravilová V., Vaňhara J. & Sukop I. (eds), 1999: Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Kubíček F. & Opravilová V. 2005. Tricladida (trojvětevní), s. 45–48. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Kudrna O., Harpke A., Lux K., Pennerstorfer J., Schweiger O., Settele J. & Wiemers M. 2011. Distribution atlas of butterflies in Europe. Ges. für Schmetterlingsschutz, Halle, 576 s. Kulfan M., Holecová M. & Fajčík J. 2006. Caterpillar (Lepidoptera) communities on European Turkey oak (Quercus cerris) in Malé Karpaty Mts (SW Slovakia). Biologia, 61: 573–578. Kunz G., Nickel H. & Niedringhaus R. 2011. Fotoatlas der Zikaden Deutschlands. Photographic Atlas of the Planthoppers and Leafhoppers of Germany. WABV Fründ, 293 s. Kůrka A., Řezáč M., Macek R. & Dolanský J. 2015. Pavouci České republiky. Academia, Praha, 622 s. Lackner T. 2005. Histeridae (mršníkovití), s. 425–426. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Laibner S. 2000. Elateridae České a Slovenské republiky. Kabourek, Zlín, 294 s. Lakatos G., Kiss M. & Mészáros I. 1999. Heavy metal content of common reed (Phragmites australis /Cav./Trin. ex Steudel) and its periphyton in Hungarian shallow standing waters. Hydrobiologia, 415: 47–53. Laštůvka Z. 1994. Motýli rozšířeného území CHKO Pálava. AF VŠZ v Brně, Brno, 120 s. Laštůvka Z. 2000. Die Glasflügler Südmährens – Verbreitung, Gemeinschaften und Gefährdung (Lepidoptera, Sesiidae). Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 85: 201–325. Laštůvka Z. & Laštůvka A. 2001. The Sesiidae of Europe. Apollo Books, Stenstrup, 245 s. Laštůvka Z. & Laštůvka A. 2008. Synanthedon mesiaeformis (Herrich-Schäffer) new to the Czech Republic and to Spain (Lepidoptera: Sesiidae). Acta Univ. Agric. Silvic. Mendel. Brun. (Brno), 56 (5): 141–146. Laštůvka Z. & Liška J. 2011. Komentovaný seznam motýlů České republiky (Insecta: Lepidoptera). Biocont Laboratory, Brno, 148 s. Laštůvka Z. & Šumpich J. 2008. Soutok na Moravě – jedinečné refugium lužních a mokřadních motýlů. Živa, 56 (4): 174–176. Lauterer P. 1957. Příspěvek k poznání křísů ČSR (Hom., Auchenorrhyncha). Čas. Čs. Společ. Entomol., 54: 1–3. Lauterer P. 1958: Příspěvek k poznání křísů ČSR (Hom., Auchenorrhyncha) II. Acta Mus. Moraviae, Sci. Natur., 43: 125–136. Lauterer P. 1983. Fagocyba cerricola sp. n. and new and interesting records of leafhoppers from Czechoslovakia (Homoptera, Auchenorrhyncha). Acta Mus. Moraviae, Sci. Natur., 68: 139–152. Lauterer P. 1984. New and interesting records of leafhoppers from Czechoslovakia (Homoptera. Auchenorrhyncha) II. Acta Mus. Moraviae, Sci. Natur., 69: 143–162. Lauterer P. 1995. Auchenorrhyncha. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds),Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 92: 165–175. Lauterer P. & Novotný V. 1991. New findings of leafhoppers (Homoptera. Auchenorrhyncha) in Czechoslovakia. Acta Mus. Moraviae, Sci. Natur., 76: 265–268. Lepidopterologen-Arbeitsgruppe, 2000. Schmetterlinge und ihre Lebensräume. Arte – Gefährdung – Schutz. Schweiz und angrenzende Gebiete. Band 3. Pro Natura – Schweizerischer Bund für Naturschutz, Egg, 914 s. Liška J., Šumpich J., Laštůvka A., Elsner G., Žemlička M., Skyva J., Černý J., Jaroš J., Říha R., Kula E., Laštůvka Z., Vávra J. Němý J., Bělín V. & Bezděk M. 2014. Faunistic records from the Czech Republic – 361. Lepidoptera. Klapalekiana, 50: 111–120. Ložek V. 1956. Klíč československých měkkýšů.VSAV, Bratislava, 435 s. Macek J. 2005. Symphyta (širopasí), s. 372–376. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Macek J., Dvořák J.,Traxler L. & Červenka V. 2007. Motýli a housenky střední Evropy. Noční motýli I. Academia, Praha, 376 s. Macek J., Dvořák J.,Traxler L. & Červenka V. 2008. Motýli a housenky střední Evropy. Noční motýli II. Academia, Praha, 492 s.


237

Macek J., Laštůvka Z., Beneš J. & Traxler L. 2015. Motýli a housenky střední Evropy IV. Denní motýli. Academia, Praha, 540 s. Macek J., Straka J., Bogusch P., Dvořák L., Bezděčka P. & Tyrner P. 2010. Blanokřídlí České republiky 1. Žahadloví. Academia, Praha, 524 s. Mackovčin P., Jatiová M., Demek J., Slavík P. et al. 2008. Brněnsko. In: Mackovčin P. (ed.), Chráněná území ČR, Svazek IX. AOPK ČR a Ekocentrum Brno, Praha, 932 s. Machar I. 1998. Ochrana lužních lesů a olšin. Ochrana biologické rozmanitosti. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 31 s. Majkus Z. & Svatoň J. 1995. Araneida, s. 35–50. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds),Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 92 (1995): 1–208. Malenovský I. 2013. New records of Auchenorrhyncha (Hemiptera) for the Czech Republic. In: Kment P., Malenovský I. & Kolibáč J. (eds), Studies in Hemiptera in honour of Pavel Lauterer and Jaroslav L. Stehlík. Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 98 (2): 235–263. Malenovský I., Baňař P. & Kment P. 2011. A contribution to the faunistics of the Hemiptera (Cicadomorpha, Fulgoromorpha, Heteroptera, and Psylloidea) associated with dry grassland sites in southern Moravia (Czech Republic). Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 96: 41–187. Malenovský I., Biedermann R., Nickel H. & Niedringhaus R. 2016.The Planthoppers and Leafhoppers of the Czech Republic. Identification keys to all families and genera and all Czech species not recorded from Germany. Cicadina, Suppl. 3 (v tisku). Malenovský I. & Lauterer P. 2005. Auchenorrhyncha (křísi), s. 147–155. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Malenovský I. & Lauterer P. 2010.Additions to the fauna of planthoppers and leafhoppers (Hemiptera:Auchenorrhyncha) of the Czech Republic. Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 95(1): 49–122. Malenovský I. & Lauterer P. 2012. Leafhoppers and planthoppers (Hemiptera: Auchenorrhyncha) of the Bílé Karpaty Protected Landscape Area and Biosphere Reserve (Czech Republic). Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 96 (2) (2011): 155–322. Malikova E. 2009. Ophiogomphus cecilia. The IUCN Red List of Threatened Species 2009: e.T15364A4525058. Dostupné na http://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2009-2.RLTS.T15364A4525058.en. (cit. 15. 12. 2015). Maňák V. 2007. Společenstvo saproxylických brouků tvrdého luhu na lokalitě Dlúhý hrúd zjištěné odchytem do nárazových pastí. Diplomová práce. In MS. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, Brno, 49 s. Marhoul P. & Turoňová D. 2008. Zásady managementu stanovišť druhů v evropsky významných lokalitách soustavy Natura 2000. AOPK ČR, Praha, 164 s. Marsham T. 1811. Some account of an insect of the genus Buprestis, taken alive out of wood composing a desk which had been made above twenty years. In a letter to Alexander Macleay, Esq. F.R.S. and Sec. L.S. Trans. Linn. Soc. London, 10 (1) (1810): 399–403, tab. 32, obr. 1, 2. Měkotová J., Rulík M. & Kršková M. 1996. Příspěvek k poznání rozšíření a ekologických nároků žábronožky sněžní (Siphonophanes grubii Dybowski, 1860) a listonoha jarního (Lepidurus apus L., 1758) v CHKO Litovelské Pomoraví, s. 45–57. In: Sborník ze semináře „Ochrana biodiverzity drobných stojatých vod“. ZO ČSOB Vlašim, 141 s. Melichar L. 1906. Monographie der Issiden (Homoptera). Abhandl. Zool.-bot. Ges.Wien, 3 (4): 1–327. Meregalli M. & Fremuth J. 2013. Cleonini, s. 437–456. In: Löbl I. & Smetana A. (ed.), Catalogue of Palaearctic Coleoptera, Vol. 8. Brill, Leiden, 700 s. Mertlik J. 2015. Faunistické mapování druhů čeledí Cerophytidae, Elateridae, Eucnemidae, Lissomidae a Throscidae (Coleoptera: Elateroidea) České republiky a Slovenska.Verze 1.1.2015. Dostupné na http://www.elateridae.com/page.php?idcl=105 (cit. 15. 11. 2015). Mironov V. 2003. The Geometrid moths of Europe.Vol. 4. Larentiinae II (Perizomini and Eupitheciini). Apollo Books, Stenstrup, 464 s. + 16 tab. Mlejnek R. & Křivan V. v tisku. Stanovení bioindikačních hodnot rákosníčků (Coleoptera: Chrysomelidae: Donaciinae) evidovaných v České republice, včetně jejich aktuálního stavu rozšíření a bionomických charakteristik. Klapalekiana. Mocek B. & Mikátová B. 2005. Žábronožky (Anostraca) a listonožky (Notostraca) (Crustacea: Phyllopoda) východního Polabí.Východočeský Sborník Přírodovědný – Práce a studie, 12: 143–152. Moravec J. (ed.) 1995. Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení. 2. vydání. Okresní vlastivědné museum, Litoměřice, 206 s.

238


Nast J. 1972. Palaearctic Auchenorrhyncha (Homoptera). An annotated check list. Polish Scientific Publishers, 549 s. Nast J. 1981. Homopterological notes XXI–XXV. Annales Zoologici (Warszawa), 36: 255–263. Nentwig W., Blick T., Gloor D., Hänggi A. & Kropf C. 2015: Spiders of Europe.Version 01.2016. Dostupné na http:// araneae.unibe.ch/ (cit. 4. 1. 2016). Netík J., Prorok R. & Šumberová K. 2004. Nivní louky na Břeclavsku, s. 149–162. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Nickel H. 2003. The Leafhoppers and Planthoppers of Germany (Hemiptera, Auchenorrhyncha): Patterns and strategies in a highly diverse group of phytophagous insects. Pensoft Publishers, Sofia – Moscow + Goecke & Evers, Keltern, 459 s. Nickel H., Holzinger W. & Wachmann E. 2002. Mitteleuropäische Lebensräume und ihre Zikadenfauna (Hemiptera: Auchenorrhyncha). Denisia, 4, zugleich Kataloge des Oö. Landesmuseums, N. F., 176: 279–328. NIKM 2012. Národní inventarizace kontaminovaných míst. Cenia. Dostupné na http://kontaminace.cenia.cz/ (cit. 20. 12. 2015). Novák V. 2005. Tenebrionidae (potemníkovití), s. 527–529. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Novák V. & Vávra J. 1996. Coleoptera: Tenebrionoidea 6, s. 543–546. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Oboňa J. & Ježek J. 2012. First records of dendrolimnetic moth flies (Diptera: Psychodidae) from Slovakia. Prvonálezy dendrotelmových kútoviek (Diptera: Psychodidae) zo Slovenska. Klapalekiana, 48: 279–287. Omelková M. & Ježek J. 2012. A new species of the genus Trichomyia (Diptera: Psychodidae) and new faunistic data on non-phlebotomine moth flies from the Podyjí NP and its surroundings (Czech Republic). Acta Entomol. Mus. Nat. Pragae, 52: 505–533. Opravilová V.,Vaňhara J. & Sukop I. (eds) 1999. Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Orosz A. 1979. Iassus mirabilis sp. n. und einige für die Fauna Ungarns neue Zikaden (Homoptera). Folia Entomol. Hung., 32: 65–69. Ossiannilsson F. 1978. The Auchenorrhyncha (Homoptera) of Fennoscandia and Denmark. Part 1: Introduction, infraorder Fulgoromorpha. Fauna Entomol. Scand., 7 (1): 1–222. Ossiannilsson F. 1981. The Auchenorrhyncha (Homoptera) of Fennoscandia and Denmark. Part 2: The families Cicadidae, Cercopidae, Membracidae, and Cicadellidae (excl. Deltocephalinae). Fauna Entomol. Scand., 7 (2): 223–593. Pádr Z. 1995. Hymenoptera: Symphyta, s. 243–249, Bethyloidea and Chrysidoidea, s. 317–321, Scolioidea, Vespoidea, Pompiloidea, and Sphecoidea, s. 331–338, Apoidea, s. 339–348. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 93: 209–408. Paulson D. & Schorr M. 2015. World Odonata List [online]. [last revision: 10. 12. 2015]. Dostupné na http://www. pugetsound.edu/academics/academic-resources/slater-museum/biodiversity-resources/dragonflies/worldodonata-list2/. Slater Museum of Natural History (cit. 15. 12. 2015). Payne J. F. 1997. Adaptive success within the cambarid life cycle. Freshwater Crayfish, 11: 1–12. Pecina P. & Čepická A. 1979. Kapesní atlas chráněných a ohrožených živočichů. SPN, Praha, 222 s. Pelikán J. 1995. Thysanoptera, s. 137–146. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 92: 1–208. Pelikán J. 2005.Thysanoptera (třásnokřídlí), s. 138. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Petrusek A. 2005. Cladocera (perloočky), s. 92–94. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Pfeffer A. & Knížek M. 1996. Coleoptera: Curculionoidea 2, s. 601–607. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds),Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Pospíšil F. 2007. Hodnocení růstu a management dubu ceru (Quercus cerris) na polesí Valtice. Diplomová práce. In MS. MZLU v Brně, Fakulta lesnická a dřevařská, Brno, 54 s.


239

Prax A. 2004. Hydrologický a vlhkostní režim půd lužního lesa, s. 41–47. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Prena J. 2011. Baridinae, s. 252–261. In: Löbl I. & Smetana A. (eds), Catalogue of Palaearctic Coleoptera, Vol. 7. Apollo Books, Stenstrup, 373 s. Průdek P. 1996. Coleoptera: Cucujoidea 2, s. 495–500, Tenebrionoidea 1, s. 521–526. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Quitt E. 1971. Klimatické oblasti Československa. Studia Geographica, Brno, 16: 1–74 + přílohy. Ranius T. & Nilsson S. 1997. Habitat of Osmoderma eremita Scop. (Coleoptera: Scarabaeidae), a beetle living in hollow trees. J. Insect Conserv., 1: 193–204. Reemer M., Ståhls G. & Rättel E. 2014. Host fungus of Agathomyia sexmaculata (Diptera: Platypezidae) and notes on breeding biology. Sahlbergia, 20: 36–41. Reibnitz J. 2003. 134. Megopis scabricornis (Scopoli) – neuer Nachweis in Nordbaden (Col., Cerambycidae). Mittl. Entomol.Ver. Stuttgart, 38: 39–40. Reiter A., Merta L. & Sychra J. 2014. Nové nálezy velkých lupenonožců (Crustacea: Anostraca, Notostraca, Spinicaudata) na Znojemsku. Thayensia (Znojmo), 11: 89–106. Rejzek M. 2005. Cerambycidae (tesaříkovití), s. 530–532. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Ribaut H. 1936. Homoptères Auchénorhynques (I.Typhlocybidae). Faune de France 31. Paul Lechevalier, Paris, 231 s. Rohfritsch O. 1992. A fungus associated gall midge, Lasioptera arundinis (Schiner), on Phragmites australis (Cav.) Trin. Bull. Soc. Botan. France, 139: 45–59. Rohfritsch O. 1997. Morphological and behavioural adaptations of the gall midge Lasioptera arundinis (Schiner) (Diptera, Cecidomyiidae) to collect and transport conidia of its fungal symbiont. Tijdschrift Entomol., 140: 59–66. Rohfritsch O. 2008. Plants, gall midges, and fungi: a three-component system. Entomol. Experiment. Appl., 128: 208–216. Rolčík J. 2005: Cleridae (pestrokrovečníkovití), s. 482. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Rozkošný R. 1999. Diptera, s. 211–239. In: Opravilová V.,Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds) 1995–1996. Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I–III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 92 (1995): 1–208, 93 (1995): 209–408, 94 (1996): 409–630. Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds) 1998–1999. Diptera of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I, II. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 99 (1998): 1–219, 100 (1999): 221–458. Růžička J. 1995. Coleoptera: Staphylinoidea 1, s. 373–377. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds),Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 93: 209–408. Růžička J. 2005. Agyrtidae, s. 427–428, Silphidae (mrchožroutovití), s. 429–430. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Růžička J. & Vávra J. Ch. 2005. Leiodidae, s. 431–432. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Růžička V. 2005. Araneae (pavouci), s. 76–82. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny, Praha, 760 s. Růžička V. & Buchar J. 2008. Dodatek ke katalogu pavouků České republiky 2001–2007. Sborník Oblastního muzea v Mostě, řada přírodovědná, 29–30 (2007/2008): 3–32. Rydlová E. 2012. Výskyt a genetická příbuznost populací žábronožky sněžní v České republice. Bakalářská práce. In MS. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Přírodovědecká fakulta, České Budějovice, 21 s. Řepka R., Šebesta J., Maděra P., Koutecký T. & Klimánek M. 2013. Druhová bohatost cévnatých rostlin lužních lesů dolního Podyjí (Lesní správa Valtice). Mendelu v Brně, Brno, 124 s. Řezáč M. 2004. Spiders and harvestmen (Arachnida: Araneae, Opiliones) on an abandoned ore-washery sedimentation basin near Chvaletice, s. 311–323. In: Kovář P. (ed.), Natural recovery of human-made deposits in landscape (biotic interactions and ore/ash-slag artificial ecosystems). Academia, Praha, 676 s. Řezáč M. & Kubcová L. 2002. Rozšíření pavouků (Araneae) čeledí Atypidae, Eresidae a Titanoecidae v České republice. Klapalekiana, 38: 37–61.

240


Řezáč M., Kůrka A., Růžička V. & Heneberg P. 2015. Red List of Czech spiders: 3rd edition, adjusted according to evidence-based national conservation priorities. Biologia, 70 (5): 645–666. Řezáč M., Pekár S. & Johannesen J. 2008. Taxonomic review and phylogenetic analysis of central European Eresus species (Araneae: Eresidae). Zoologica Scripta, 37: 263–287. Říha M. 2011. Faunistic records from the Czech Republic – 321. Hymenoptera: Crabronidae. Klapalekiana, 47: 277. Říha M. 2014. Faunistic records from the Czech Republic – 374. Hymenoptera: Crabronidae. Klapalekiana, 50: 261. Sacherová V. 2008. Jarní tůň jako modelový biotop vývoje krajiny ve čtvrtohorách. Limnologické noviny, 3: 1–3. Sama G. 2002. Atlas of the Cerambycidae of Europe and the Mediterranean Area. Kabourek, Zlín, 173 s. Sedlák E. 1999. Trichoptera, s. 201–206. In: O pravilová V., V aňhara J. & S ukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Sekerka L. 2006. Review of Cassidinae (Coleoptera: Chrysomelidae) of the Czech Republic. Bakalářská práce. In MS. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Přírodovědecká fakulta, České Budějovice, 94 s. Sekerka L. 2010. Coleoptera: Chrysomelidae. Cassidinae. Folia Heyrovskyana. Icones Insectorum Europae Centralis, 13: 1–24. Scherf H. 1964: Die Entwicklungstadien der Mitteleuropäischen Curculioniden (Morphologie, Bionomie, Ökologie). Abhandl. Senckenberg. Naturforsch. Ges., 506: 1–335. Schenková J. 2005. Oligochaeta (máloštětinatci), s. 62–64. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Schenková J. & Košel V. 2005. Hirudinea (pijavice), s. 67–68. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Schenková J., Sychra J., Košel V., Kubová N. & Horecký J. 2009. Freshwater leeches (Annelida: Clitellata: Hirudinida) of the Czech Republic (Central Europe): check-list, new records, and remarks on species distributions. Zootaxa, 2227: 32–52. Schlaghamerský J. 2000. The saproxylic beetles (Coleoptera) and ants (Formicidae) of Central European hardwood floodplain forests. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 103: 1–205. Schlaghamerský J. 2004. Suchozemští bezobratlí lužního lesa, s. 293–315. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Schlaghamerský J., Maňák V. & Čechovský P. 2008. On the mass occurrence of two rare saproxylic beetles, Cucujus cinnaberinus (Cucujidae) and Dircea australis (Melandryidae), in South Moravian floodplain forests. Revue d‘Écologie (La Terre et la Vie), Société nat. de protection de la nature, Paris, 2008 (Suppl. 10): 115–121. Schlaghamerský J. & Petráková L. 2014. Mravenec lužní – mýty a fakta. Živa, 62 (5): 230–233. Schwenke W. (ed.) 1974. Die Forstschädlinge Europas. Ein Handbuch in fünf Bänden. 2. Band Käfer. Paul Parey, Hamburg, 500 s. Skuhravá M. 1994a. The zoogeography of gall midges (Cecidomyiidae, Diptera) of the Czech Republic. I. Evaluation of the faunistic researches in the 1855–1990 period. Acta Soc. Zool. Bohem., 57 (1993): 211–293. Skuhravá M. 1994b. The zoogeography of gall midges (Cecidomyiidae, Diptera) of the Czech Republic. II. Review of gall midge species including zoogeographical diagnoses. Acta Soc. Zool. Bohem., 58: 41–88. Skuhravá M. & Skuhravý V. 1981. Die Gallmücken (Cecidomyiidae, Diptera) des Schilfes (Phragmites communis Trin.). Studie ČSAV, Praha, 3: 1–150. Skuhravá M. & Skuhravý V. 1992. Biology of gall midges on common reed in Czechoslovakia, s. 196–207. In: Shorthouse J. D. & Rohfritsch O. (eds), Biology of Insect-Induced Galls. Oxford University Press, 280 s. Skuhravý V., Pokorný V., Pelikán J., Skuhravá M., Hudec K. & Rychnovský B. 1981. Invertebrates and Vertebrates attacking common reed stands (Phragmites communis) in Czechoslovakia. Studie ČSAV, Praha, 1: 1–112. Skuhrovec J. 2003. Rozšíření nosatců rodu Hypera (Coleoptera: Curculionidae) na území České republiky (Distribution of weevils of the genus Hypera (Coleoptera: Curculionidae) in the Czech Republic). Klapalekiana, 39: 69–125. Sláma M. 1998. Tesaříkovití Cerambycidae České republiky a Slovenské republiky (Brouci – Coleoptera). Milan Sláma, Krhanice, 383 s. Soldán T. 2005. Ephemeroptera (jepice), s. 122–124. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. AOPK ČR, Praha, 760 s. Souty-Grosset C., Holdich D. M., Noel P. Y., Reynolds J. D. & Haffner P. (eds) 2006. Atlas of crayfish in Europe. Museum National d´Histoire Naturelle, Patrimoines Naturels, Paris, 187 s. Sovíková L. 1996. Periodické tůně v CHKO Poodří, s. 99–101. In: Sborník ze semináře „Ochrana biodiverzity drobných stojatých vod“. ZO ČSOP Vlašim, 141 s.


241

Stehlík J. L. 1984. Results of the investigations on Hemiptera in Moravia made by the Moravian Museum (Pentatomoidea 3). Acta Musei Moraviae, Sci. Natur., 69: 163–185. Stehlík J. 1995. Heteroptera, s. 147–164. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 92: 1–208. Stehlík J. L. & Heiss E. 2000. Results of investigations of the Hemiptera in Moravia made by the Moravian Museum (Aradidae, Pyrrhocoridae). Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 85: 333–350. Stejskal R. & Trnka F. 2013. Nosatci tribu Cleonini a rodu Lixus v České republice (Coleoptera: Curculionidae: Lixinae)(Weevils of the tribe Cleonini and the genus Lixus in the Czech Republic (Coleoptera: Curculionidae: Lixinae)). Klapalekiana, 49: 111–184. Sternberg K. & Buchwald R. 2000. Die Libellen Baden-Württembergs, Bd.2, Grosslibellen (Anisoptera). Ulmer, Stuttgart, 712 s. Sterneck J. 1929. Prodromus der Schmetterlingsfauna Böhmens. J. Sterneck, Karlsbad, 297 s. Stöckmann M., Biedermann R., Nickel H. & Niedringhaus R. 2013. The Nymphs of the Planthoppers and Leafhoppers of Germany. WABV Fründ, Scheessel, 420 s. Straka J. 2005. Chrysidoidea (zlatěnky), s. 380–383,Vespoidea (vosy), 387–391, Apoidea (včely), 392–405. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Straka J., Bogusch P., Tyrner P., Říha M., Benda D., Čížek O., Halada M., Macháčková L., Marhoul P. & Tropek R. 2015. Faunistic records from the Czech Republic – 380. Hymenoptera: Aculeata. Klapalekiana, 51: 77–99. Strakošová J. 2010. Hirudo medicinalis (pijavka lékařská) – hledání příčin jeho kritického ohrožení v ČR. Bakalářská práce. In MS. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, Brno, 45 s. Strakošová J. 2012. Studie populací pijavky lékařské (Hirudo medicinalis) – habitatové preference a variabilita zbarvení břišní strany těla. Diplomová práce. In MS. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, 79 s. Strejček J. 1996. Coleoptera: Chrysomeloidea 2 (Chrysomelidae, Bruchidae and Urodontidae), s. 563–576, Curculionoidea 1 (Anthribidae and Curculionidae), s. 577–599. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial Invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Strejček J. 2005. Bruchidae (zrnokazovití), s. 540–541. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Strejček J. & Bezděk J. 2005. Chrysomelidae (mandelinkovití), s. 533–539. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Stüben P. E. & Alonso-Zarazaga M. A. 2013. Cryptorhynchinae, s. 229–245. In: Löbl I. & Smetana A. (ed.), Catalogue of Palaearctic Coleoptera,Vol. 8. Brill, Leiden, 700 s. Suhling F. & Müller O. 1996. Die Flussjungfern Europas: Gomphidae (Die Neue Brehm-Bücherei; Bd. 628, Die Libellen Europas-Band 2). Westarp Wissenschaften, Magdeburg, Heidelberg, 237 s. Sukop I. & Kopecký J. 1999. Cladocera, s. 127–137. In: Opravilová V.,Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Sukop I. & Sedlák E. 1999. Anostraca, s. 115–118, Notostraca, s. 119–121, Spinicaudata, s. 123–125, Amphipoda, s. 159–161, Decapoda, s. 163–165. In: Opravilová V.,Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Sychra J. & Schenková J. 2009. Pijavice České republiky na počátku 21. století. Živa, 57 (6): 267–270. Symonová R. 2005. Ostracoda (lasturnatky), s. 95–96. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Ševčík J. 1997. Nové a zajímavé nálezy síťokřídlých (Neuroptera) a dlouhošíjek (Raphidioptera) na Moravě a v české části Slezska. Klapalekiana, 33: 75–82. Ševčík J. 1999. Neuroptera, s. 199–200. In: Opravilová V.,Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Škapec L. (ed.) 1992. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSFR. 3. Príroda, Bratislava, 158 s. Škorpík M. 2005. Buprestidae (krascovití), s. 464–468. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Špryňar P. & Kment P. 2005. Notes on the distribution of Metatropis rufescens in the Czech Republic (Heteroptera: Berytidae). Klapalekiana, 41: 71–75.

242


Štambergová M., Bádr V. & Ďuriš Z. 2005. Decapoda (desetinožci), s. 100–101. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Štambergová M., Svobodová J. & Kozubíková E. 2009. Raci v České republice. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 255 s. Šťastný J., Boukal M., Boukal D. S. & Hájek J. 1999. Coleoptera: Hydradephaga, s. 241–250. In: Opravilová V., Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Štěpánek J. 2000. Mentha L. – máta, s. 674–693. In: Slavík B. (ed.), Květena České republiky 6. Academia, Praha, 770 s. Štolc V. 2004. Faunistic records from the Czech Republic – 175. Klapalekiana, 40: 122. Šumberová K. 1999. Flóra a vegetace vod a mokřadů v oblasti soutoku Moravy a Dyje. Muzeum a současnost, Ser. Natur., 13: 33–53. Šumpich J. 2015a. Records of three rare ant-lion (Neuroptera: Myrmeleontidae) species from the Czech Republic. Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 100: 17–22. Šumpich J. 2015b. Records of some rare owlet moths (Lepidoptera: Noctuoidea) from the floodplain forests near Lanžhot (Czech Republic). Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 100: 123–136. Šumpich J., Liška J., Elsner G., Žemlička M., Marek J., Dvořák I., Dvořák M., Dobrovský T. & Skyva J. 2006. Faunistic records from the Czech Republic – 202. Lepidoptera. Klapalekiana, 42: 181–187. Šumpich J., Liška J., Jakeš O., Skyva J., Sitek J., FeikV., Marek J.,Vávra J., Laštůvka Z.,Vítek P., Bartas R., Čelechovský A., Dobrovský T., Dvořák I., Maršík L., Mikát M., Šafář J.,Vodrlind B., Žemlička M., Dvořák M. & Hula V. 2009. Faunistic records from the Czech Republic – 287. Lepidoptera. Klapalekiana, 45: 267–279. Šumpich J., Sitek J., Marek J., Skyva J., Uřičář J., Fiala F., Jakeš O., Dvořák I., Maršík L., Potocký P., Laštůvka A., Elsner V., Laštůvka Z., Mikát M. & Kačírek A. 2011. Faunistic records from the Czech Republic – 326. Lepidoptera. Klapalekiana, 47: 281–298. Šustek Z. 1995. Coleoptera: Staphylinoidea 4, s. 389–402. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 93: 209–408. Švihla V. 1996. Coleoptera: Cantharoidea, s. 457–460, Cleroidea 3, s. 479–481, Lymexyloidea, s. 483–484,Tenebrionoidea 4 (Oedemeridae, Meloidae and Lagriidae), s. 535–538. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds),Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Švihla V. 2005. Cantharoidea (páteříčci), s. 477–478, Cleroidea 3, s. 479–481, Oedemeridae (stehenáčovití), s. 514–515. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Tajovský K. 1995. Diplopoda, s. 91–94, Chilopoda, s. 95–97. In: Rozkošný R. &Vaňhara J. (eds),Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 92 (1995): 1–208. Tajovský K. 2005. Chilopoda (stonožky), s. 106–107. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. AOPK ČR, Praha, 760 s. Tajovský K. & Pižl V. 2003. Mnohonožky (Diplopoda), stonožky (Chilopoda), suchozemští stejnonožci (Oniscidea) a žížalovití (Lumbricidae) biosférické rezervace Pálava, s. 47–57. In: Danihelka J. (ed.), Sborník příspěvků z konference „Pálava na prahu třetího tisíciletí“, Správa CHKO Pálava, Mikulov, 7.–9. 11. 2001, 138 s. Tajovský K. & Tuf I. H. 2016. An annotated checklist of millipedes (Diplopoda) recorded in the Czech Republic. Acta Soc. Zool. Bohem., 80: 33–37. The Plant List 2013. The plant list. A working list of all plant species.Verze 1.1. Dostupné na http://www.theplantlist.org/ (cit. 1.–30. 1. 2016). Thomas J. A. & Elmes G. W. 2001. Food-plant niche selection rather than the presence of ant nests explains oviposition patterns in the myrmecophilous butterfly genus Maculinea. Proc. R. Soc. Lond. B., 268: 471–477. Tkoč M. & Vaňhara J. 2008. Stlačenkovití (Diptera: Opetiidae a Platypezidae) Jizerských hor a Frýdlantska. Opetiidae and Platypezidae (Diptera) of the Jizerké hory Mts and Frýdlant region. In: Diptera Orlických hor. Diptera of the Orlické hory Mts. Sborník Severočeského Muzea – Přírodní vědy, Liberec, 26: 255–260. Tomaj V. 1977. Československé druhy čeledi Bombyliidae (Diptera). Diplomová práce. In MS. Univerzita J. E. Purkyně, Fakulta přírodovědecká, Brno, 129 s. Trávníček D., Boukal D. S. & Boukal M. 1999. Coleoptera: Hydrophiloidea, s. 251–261. In: Opravilová V.,Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279.


243

Trávníček D., Fikáček M. & Boukal M. 2005. Hydrophiloidea (vodomilové), s. 422–424. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Trnka F. 2008–2012. Série článků o ohrožených druzích hmyzu. In: Natura Bohemica, příroda České republiky. Dostupné na http://www.naturabohemica.cz/ (cit. 25.11.2015). Trnka F. & Stejskal R. 2014. Lixus neglectus (Coleoptera: Curculionidae) znovu nalezen v České republice. Klapalekiana, 50: 237–240. Trýzna M. & Strejček J. 2005. Anthribidae (větevníčkovití), s. 543–554. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Praha, 760 s. Tshikolovets V.V. 2003. Butterflies of Eastern Europe, Urals and Caucasus.V.V. Tshikolovets and Konvoj, Kyiv – Brno, 176 s. Tuf I. H. & Tajovský K. 2016. An annotated checklist of centipedes (Chilopoda) recorded in the Czech Republic. Acta Soc. Zool. Bohem., 80: 45–50. Tyrner P., Kejval Z. & Erhart J. 2010. Žahadloví blanokřídlí západních Čech – 1. Zlatěnky (Hymenoptera: Chrysididae). Západočeské entomol. listy, 1: 42–58. Utevsky S., Zagmajster M., Atemasov A., Zinenko O., Utevska O., Utevsky A. & Trontejl P. 2010. Distribution and status of medicinal leeches (genus Hirudo) in the Western Palaearctic: anthropogenic, ecological, or historical effects. Aquatic Conservation: Marine and Freshwater Ecosystems, 20 (2): 198–210. Uvíra V., Jeziorski P., Hanel L. & Holuša O. 1999. Odonata, s. 173–180. In: Opravilová V., Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Van Swaay C. A. M. & Warren M. S. 1999. Red Data book of European butterflies (Rhopalocera). Nature & Environment, No 99, Council of Europe Publishing, Strasbourg, 260 s. Vaňhara J. 1986. Stlačenkovití. Mouchy čeledí Opetiidae a Platypezidae (Diptera) v lužním lese. The flat-footed flies (Opetiidae and Platypezidae (Diptera) in a lowland forest. Dipterologica Bohemoslov., 4 (1986): 79–84. Vanschoenwinkel B., Pinceel T.,Vanhove M. P. M., Denis C., Jocque M., Timms B.V. & Brendonck L. 2012. Toward a global phylogeny of the „living fossil“ Crustacean order of the Notostraca. PLoS ONE, 7 (4): 1–9. Vašátko J. 1995. Gastropoda, s. 27–34. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 92: 1–208. Vávra J. 1995. Coleoptera: Staphylinoidea 2, s. 379–383. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 93: 209–408. Vávra J. 1996. Coleoptera: Elateroidea, s. 447–455. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds),Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Vávra J. Ch. 2005. Elateridae (kovaříkovití), s. 469–473, Eucnemidae (dřevomilovití), s. 475–476, Lymexyloidea (lesani), s. 484–485. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Vepřek D. & Straka J. 2007. Apoidea: Spheciformes (kutilky), s. 191–239. In: Bogusch P., Straka J. & Kment P. (eds), Annotated checklist of the Aculeata (Hymenoptera) of the Czech Republic and Slovakia. Komentovaný seznam žahadlových blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) České republiky a Slovenska. Acta Entomol. Mus. Nat. Pragae, Suppl. 11, 300 s. Veselý D. 2004. Vodní hospodářství v oblasti dolního toku řek Moravy a Dyje, povodně a regulace toků od historie po současnost, s. 49–65. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Veselý P., Moravec P. & Stanovský J. 2005. Carabidae (střevlíkovití), s. 406–411. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Veselý P., Resl K., Stanovský J. (eds), Farkač J., Grycz F., Kašpar L., Kmeco R., Kopecký T., Křivan V., Láska R., Mikyška A., Mlejnek R., Moravec P., Nakládal O., Prouza J., Říha J., Vonička P. & Zúber M. 2009. Zajímavé nálezy střevlíkovitých brouků (Coleoptera, Carabidae) z České republiky v letech 2002–2006 a doplněk údajů o sběrech z předcházejícího období. Klapalekiana, 45: 83–116. Vicherek J., Antonín V., Danihelka J., Grulich V., Gruna B., Hradílek Z., Řehořek V., Šumberová K.,Vampola P. & Vágner A. 2000. Flóra a vegetace na soutoku Moravy a Dyje. Masarykova univerzita, Brno, 368 s.

244


Vit S. & Rous R. 2005. Scydmaenidae, s. 433–434. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Vliegenthart A.,Verovnik R. & Wiemers M., 2013. Lycaenidae. In: Karsholt O. & Nieukerken E. J. van (eds), Fauna Europaea: Lepidoptera. Fauna Europaea, version 2.6. Dostupné na http://www.fauna-eu.org/ (cit. 15. 11. 2012). Vrabec V. 2005a. Meloidae (majkovití), s. 521–522. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Vrabec V. 2005b. Na okraj červeného seznamu brouků – majkovití. Živa, 53 (6): 270–272. Vrabec V. 2006. Současné znalosti o rozšíření běžného druhu majky – Meloe proscarabaeus (Coleoptera: Meloidae), s. 127. In: Bryja J. & Zukal J. (eds), Zoologické dny Brno 2006. Sborník abstraktu z konference 9.–10. února 2006. Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno, 268 s. Vrška T. 2004. Zvláště chráněná území lužních lesů, s. 183–193. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjskomoravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Vybíral J. 2004. Pěstování lužních lesů na počátku 21. století, s. 239–240. In: Hrib M. & Kordiovský E. (eds), Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav, 592 s. Vybíral J., 2007: Lužní lesy v Biosférické rezervaci Dolní Morava. Sborník Regionálního muzea v Mikulově, 2007: 36–42. Vybíral J. 2011. Biosférická rezervace Dolní Morava. Lesnická práce, 90 (10): 6–7. Vyhláška 395/1992 Sb. Ministerstva životního prostředí České republiky ze dne 11. června 1992, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny; stav k 10. 12. 2007 do částky 99/2007 Sb. a 47/2007 Sb. Vysoký V. 2009. Sisyphus schaefferi (Linnaeus, 1758). Chrobák vrubounovitý. Dostupné na http://www.ceskestredohori.cz/ zvirena/sisyphus-schaefferi-chrobak-vrubounovity.htm (cit. 15. 12. 2015). Warchałowski A. 1991. Chrysomelidae – Stonkowate (Insecta: Coleoptera) II. Fauna Polski 13. PWN, Warszawa, 346 s. Wildermuth H. 2008. Die Falkenlibellen Europas: Corduliidae (Die Neue Brehm-Bücherei 653, Die Libellen EuropasBand 5). Westarp Wissenschaften, Hohenwarsleben, 496 s. Wilkin P. J. & Scofield A. M. 1991. Growth of the medicinbal leech, Hirudo medicinalis, under natural and laboratory conditions. Freshwater Biol., 25: 547–553. Williams D. D. 2006. The biology of temporary waters. Oxford University Press, Oxford, 352 s. Wohlgemuth E. & Schenková J. 1999. Annelida: Aeolosomata, Oligochaeta, s. 89–95. In: Opravilová V., Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Zabransky P. 1991. Beiträge zur Faunistik österreichischer Käfer mit Bemerkungen zur Ökologie und Biologie. 2. Teil – Familie Buprestidae (Coleoptera: Buprestidae). Koleopterologische Rundschau, 61: 139–156. Zahrádková S. 1999. Ephemeroptera, s. 167–171. In: Opravilová V.,Vaňhara J. & Sukop I. (eds), Aquatic invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 101: 1–279. Zahradník J. 2008. Brouci. Aventinum, Praha, 288 s. Zahradník P. 1996: Coleoptera: Bostrichoidea, s. 465–470. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds),Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, III. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 94: 409–630. Zahradník P. 2005: Bostrichoidea (korovníci), s. 480–481. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. ZavadilV., Král D. & Reiter A. 2013. Large branchiopods (Crustacea:Anostraca, Notostraca, Spinicaudata, Laevicaudata) of the middle Dyje river area, Czech Republic. Acta Mus. Moraviae, Sci. Biol., 98 (1): 1–40. Zbikowski J. & Kobak J. 2007. Factors influencing taxonomic composition and abundance of macrozoobenthos in extralittoral zone of shallow eutrophic lakes. Hydrobiologia, 584: 145–155. Zelený J. 1995. Planipennia, s. 221–226. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Terrestrial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Natur. Univ. Masarykianae Brunensis, Biol., 93: 209–408. Zelený J. 2005. Raphidioptera (dlouhošíjky), Neuroptera (síťokřídlí), Mecoptera (srpice), s. 161–167. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s. Zettel H., Ljubomirov T., Steiner F. M., Schlick-Steiner B. C., Grabenweger G. & Weisbauer H. 2004.The European ant hunters Tracheliodes curvitarsus and T. varus (Hymenoptera: Crabronidae): taxonomy, species discrimination, distribution, and biology. Myrmecol. Nachr., 6: 39–47.


245

Zimmermann F. 1922. Zur Lepidopterenfauna Mährens. Verh. Zool.-Bot. Ges.Wien, 71 (1921): (35)–(46). Zolotuhin V. & Nieukerken E. J. van 2013. Lasiocampidae. In: Karsholt O. & Nieukerken E. J. van (eds), Fauna Europaea: Lepidoptera. Fauna Europaea,Version 2.6. Dostupné na http://www.faunaeur.org/ (cit. 15. 10. 2015). Zúber M. 2000. Faunistic records from the Czech Republic – 112. Klapalekiana, 36: 188. Zúber M. 2001. Rákosníčci (Coleoptera: Chrysomelidae: Donaciinae) dolního Pojizeří a určovacím klíčem a přehledem druhů České republiky. Studie a zprávy Okresního muzea Praha-východ, 14: 202–211.

246


Autorství textů Miroslav Barták, Česká zemědělská univerzita v Praze Dvoukřídlí, s. 64–66 Jan Bezděk, Mendelova univerzita v Brně Brouci, mandelinkovití, s. 59–60, brouci, charakteristiky druhů, s. 134, 148, 150, 152, 156, 160, 164, 168, 170 Svatopluk Bílý, Česká zemědělská univerzita v Praze Brouci, krascovití, s. 52, 53, charakteristiky druhů, s. 140, 142, 144, 146 Alois Čelechovský, Univerzita Palackého v Olomouci Dvoukřídlí, roupcovití, dlouhososkovití, charakteristika druhů, s. 218, 220

Aleš Dolný, Ostravská univerzita v Ostravě Vážky, s. 40, 41, charakteristiky druhů, s. 88, 90, 92, 94, 96 Vladimír Hula, Mendelova univerzita v Brně Pavouci, s. 39, charakteristiky druhů, s. 76, 78, 80

František Chládek, Brno Rovnokřídlí, kudlanky, škvoři, s. 42, dlouhošíjky, síťokřídlí, srpice, chrostíci, s. 45, charakteristiky druhů, s. 98, 100, 116, 118 Jan Ježek, Národní muzeum, Praha Dvoukřídlí, koutulovití, charakteristiky druhů, s. 216

Petr Kment, Národní muzeum, Praha Ploštice, s. 42, 43, charakteristiky druhů, s. 102, 104 Zdeněk Laštůvka, Mendelova univerzita v Brně Úvodní části, s. 5–37, mnohonožky, stonožky, s. 40, třásnokřídlí, s. 45, brouci, s. 46–52, 53–59, motýli, s. 62–64, charakteristiky druhů, s. 184, 186, 188, 190, 192, 194, 196, 198, 200, 202, 204, 206, 208, 210, redakční úprava textu Igor Malenovský, Masarykova univerzita/Moravské zemské muzeum, Brno Křísi, s. 43, 44, charakteristiky druhů, s. 106, 108, 110, 112, 114

Pavla Řezníčková, Mendelova univerzita v Brně Trojvětevní, máloštětinatci, pijavice, korýši, s. 37, 38, jepice, pošvatky, s. 40, charakteristiky druhů, s. 70, 82, 84, 86 Martin Říha, Mendelova univerzita v Brně Blanokřídlí, s. 66–68, charakteristiky druhů, s. 222, 224, 226 Marcela Skuhravá, Praha Dvoukřídlí, bejlomorkovití, charakteristiky druhů, s. 212, 214

Robert Stejskal, Správa NP Podyjí, Znojmo Brouci, nosatci, s. 60–62, charakteristiky druhů, s. 172, 174, 176, 178, 180, 182 Hana Šefrová, Mendelova univerzita v Brně Spolupráce na úvodních částech, s. 5–37, brouci, s. 46–52, 53–59, brouci, charakteristiky druhů, s. 120, 122, 124, 126, 128, 130, 132, 136, 138, 154, 158, 162, 166 Michal Tkoč, Národní muzeum, Praha Dvoukřídlí, stlačenkovití, charakteristika druhu, s. 220 Filip Trnka, Univerzita Palackého v Olomouci Brouci, nosatci, s. 60–62, charakteristiky druhů, s. 172, 174, 176, 178, 180, 182

Jaroslav Vašátko, Brno Měkkýši, s. 38, 39, charakteristiky druhů, s. 72, 74


247

Autorství fotogr afií Dan Bárta: 91/1, 93/1, 95/1, 97/2 Jan Bezděk: 169/2, 171/2, 4, 177/1, 181/1, 183/1, 227/2–4 Svatopluk Bílý: 141/2, 4, 143/1, 3 Alois Čelechovský: 219/1, 2, 221/2 Luboš Dembický: 103/2, 4, 105/2, 4 Pavel Franta: 83/1 Dmitry Gavryushin: 221/4 Jan Helešic: 173/3 Michal Horsák: 73/1, 2, 75/2, 4 Rudolf Hrabák: 191/2, 4, 193/2, 5, 205/3, 5, 207/1, 3, 211/1 Vladimír Hula: 77/1–3, 79/1 František Chládek: 117/5, 119/1, 2 Lukáš Jurek: 85/1, 3, 87/1, 2, 4 Martin Kohoutek: 111/1 Miroslav Kopeček: 225/1, 2 Stanislav Krejčík: 135/1, 3, 149/1, 2, 157/1, 2 Václav Křivan: 183/2 Gernot Kunz: 111/2 Aleš Laštůvka: 191/5, 217/2, 3 Zdeněk Laštůvka: 9/1, 2, 7, 8, 19/4, 25/2, 29/5, 31/1, 2, 33/4, 5, 71/1–4, 77/4, 79/2, 85/2, 95/2, 99/1–4, 101/1, 4, 107/3, 117/1–4, 125/1–3, 127/2–4, 133/1–3, 135/2, 137/1, 2, 141/3, 155/1, 2, 157/4, 159/1, 161/2, 163/1, 167/2, 4, 169/1, 3, 171/1, 185/1–3, 187/1, 2, 189/1–3, 191/1, 193/1, 3, 4, 195/1–3, 197/1–4, 199/1–5, 203/1, 5, 205/1, 2, 4, 207/4, 223/1, 2 Igor Malenovský: 107/1, 2, 109/2, 3, 113/2, 115/2, 3 Roman Mlejnek: 169/4 Jitka Raisová: 179/2 Jancsi Romsauer: 143/5, 6, 145/2–4, 147/2, 4 Radomír Řepka: 115/1 Marcela Skuhravá: 213/1–3, 215/1–4 Robert Stejskal: 173/2, 4–7, 175/2–5, 177/3, 4, 181/3, 183/3 Hana Šefrová: 9/3–6, 19/1–3, 5, 21/1–4, 23/1–5, 25/1, 3, 4, 5, 27/1–5, 29/1–4, 31/3–5, 33/1–3, 6, 73/3, 75/1, 3, 81/2, 83/2, 87/3, 89/2, 91/2, 93/2, 97/1, 3, 4, 101/3, 103/1, 3, 105/1, 3, 119/3, 121/2, 123/1, 2, 127/1, 129/2, 131/2, 139/1, 141/1, 143/2, 4, 145/1, 147/1, 3, 151/1, 153/1–4, 157/3, 159/2, 3, 161/3, 163/2, 165/1, 167/1, 3, 183/4, 187/3, 4, 189/4, 5, 191/3, 6, 193/6, 195/4, 201/2, 4, 5, 209/4, 211/2, 217/1, 221/1, 223/3, 227/1 Hana Ševčíková: 221/3 Radek Šich: 81/1 Jiří Tichota: 201/1, 3, 203/2–4, 205/6, 207/2, 209/1–3 Filip Trnka: 121/1, 129/1, 131/1, 139/2, 151/2, 161/1, 165/2, 173/1, 175/1, 177/2, 179/1, 181/2, 4 Luboš Úradníček: 109/1, 113/1, 171/3 Robert Vlk: 101/2 Martin Waldhauser: 89/1, 3

248


Rejstřík českých jmen B bahenka uherská 38 bahenka živorodá 38 bahnivka nadmutá 38,74 batolec červený 36, 63 batolec duhový 36, 63 bázlivec 59, 60 bejlomorka 24, 30, 64, 65, 212, 214 bělásek hrachorový 64 bělokaz jilmový 61 bělokaz malý 61 bělokaz pruhovaný 62 bělonoska šedivková 68 bělotka 45 běžník člunkový 39 blýskavka černá 63 bourovec osikový 6, 22, 63, 202 bourovec ovocný 64, 202 bourovec pryšcový 28, 63 bourovec trnkový 7, 30, 36, 63, 200 bradavičník 55 bráněnka 64, 65, 66 bruslařka jižní 43 C cibulovka 65 cvrček pobřežní 24, 42 Č černoproužka topolová 22, 63, 204 čmelák hájový 36, 68 čmelák rolní 36, 68 čmelák skalní 36, 68 čmelák zemní 36, 68 D dlouhatka hnědá 66 dlouhososka 32, 65, 66, 220 dlouhošíjka 45 drabčík 49, 50 drvopleň rákosový 24, 64 dřepčík 59, 60 dřevomil 54, 55 dřevovrtka 68 dřevovrtka černá 68 dřevovrtka Kolazyova 68 dvojzubka lužní 39

H hladinatka stinná 43 hlodáč 51 hloubilka 65 hlubenka skrytá 43 hnědopáska alchymista 63 hnojík 51 hrabalka dlouhotrnná 67 hrabalka lesklá 68 hrabalka rakouská 67 hrabník 48 hrachovka nepatrná 38 hrachovka obrácená 39 hrachovka prosná 39 hrachovka tupá 39 hrbolokrovečník 57 hrnčířka čtyřpásá 67 hrnčířka skvrnitá 67 hrnčířka ulitová 67 hrobařík největší 49 hrotař 57, 58 hřbetozubec jilmový 63 hřbetozubec tmavoúhlý 63 hřebenočlenec 57 hubojed 57 hubokaz 57, 58 hubopas hnědý 57 CH chlupáč 36, 51 chrobák ozbrojený 36, 52 chrostík 45 chroustek opýřený 28, 36, 51, 132 chroust mlynařík 6, 28, 36, 51, 132 J jantarka úhledná 39 jasnobarvec bělozářkový 63 jasoň dymnivkový 6, 36, 62, 190 jepice podeňka 40 K kamolep říční 38 klikoroh 28, 61, 62, 176 klínatka obecná 41 klínatka rohatá 24, 36, 41, 92 klínatka vidlitá 40 klínatka žlutonohá 36, 41, 90 klopuška nivní 43

klopuška ochmetová 43 klopuška pochmurná 43 klopuška rákosová 43 klopuška žlutá 43 kmenař 57 kněžice malá 43 kněžice slaništní 7, 24, 42, 104 kněžice stepní 43 kobylka kuželohlavá 6, 26, 42, 100 kobylka písečná 6, 28, 42, 100 komárovec 45 kousavec páskovaný 59 koutule 65, 216 kovařík 6, 32, 36, 53, 54, 148 kovolesklec totenový 26, 63, 198 kozlíček jilmový 20, 36, 58, 164 kozlíček vrbový 22, 59, 162 krajník hnědý 36, 47 krajník pižmový 36, 47, 122 krajník zlatotečný 47 krasec 7, 22, 32, 36, 52, 53, 140, 142, 144 krasec dubový 142 krasonožka bažinná 28, 44, 106 kriodrilus bahenní 24, 37 kružec stlačený 58 kružilka pestrá 68 krytohlav 59, 60, 170 krytonosec 20, 60, 61, 182 křepčík obroubený 24, 48 křísek mírný 44 křísek mramorovaný 6, 44, 114 křísek pobřežní 44 křísek skřípinový 44 kudlanka nábožná 28, 30, 36, 42 kuklice 65 kůrař čárkovaný 57 kůrař úzký 57 kutěnka odlišná 67 kutík černonártý 67 kutík Guichardův 66, 67 kutík hrabavý 67, 226 kutík kyjonohý 68 kutík lesní 67 kutík lužní 67 kutík mravenčí 7, 32, 66, 67, 224 kutík ostroramenný 67 kutík pavézový 68 kutík rakouský 67


249

kutík rýhovaný 67 kutík sourodý 67 kutík zdobený 67 kutilka jižní 68 kutivka Wüsteneova 67 kuželitka rudořitná 67 kvapník 46, 47 květomil 57, 58 L lasturnatka 38 lejnožrout 51, 52 lenec 57 lesák rumělkový 6, 32, 36, 56, 150 lesan lodničník 56 lesklec 56 lesklice měděná 41 lesklice skvrnitá 40 lesklice velká 6, 40, 94 lesklice zelená 41 lesknáček 56 levatka říční 39 levotočka bažinná 38 listohlod 61 listokaz obilní 51 listonoh jarní 36, 37, 84 listonoh letní 36, 37 listopas 61 listovník Bucharův 39 listovník rezavý 39 listovník vrásčitý 39 lišaj dubový 36, 64 lišaj pryšcový 28, 30, 36, 64 lišaj pupalkový 36, 64 lišaj svízelový 64 lišejníkovec bažinný 24, 64 lišejníkovec čtveroskvrnný 64 lištovka lesklá 38 lopatkolemec březový 58 lýkohub jilmový 61 lýkohub tečkovaný 61 lýkožrout 61 M majka fialová 36, 57, 152 majka obecná 36, 57, 152 majka podzimní 36, 57, 152 mandelinka 6, 28, 59, 60, 170 marše panonská 24, 42 marše písečná 42 martináček trnkový 62 martináč hrušňový 36, 64 masařka 64, 65

250


maskonoska 67 mikarie pospolitá 39 mnohonožka lužní 22, 24, 40 modrásek bahenní 36, 62, 196 modrásek čičorkový 26, 63, 194 modrásek hnědoskvrnný 64 modrásek očkovaný 6, 36, 62, 198 modrásek tolicový 63 mokřadník 48 motýlice lesklá 41 motýlice obecná 41 mravenec Forelův 36, 67 mravenec lesní 36, 68 mravenec loupeživý 36, 68 mravenec lužní 20, 32, 66, 68, 80, 224 mravenec množivý 36, 68 mravenec otročící 36, 68 mravenec podzemní 67 mravenec stepní 36, 68 mravenec stříbřitý 36, 68 mravenec toulavý 67 mravenec travní 36, 68 mravenka rezavá 68 mravkolev okatý 6, 32, 45, 116 mršník 49 mrvnatka 65, 66 můra paprsčitá 28, 63 můra svlačcová 62 mušenka 65 N naidka 37 nesytka bahenní 24, 62, 186 nesytka ozdobná 63, 184 nesytka panonská 7, 26, 63, 166, 188 nesytka tušalajová 30, 64 nitěnka 37 nohatec 48 nosatčík 60, 61 nosatec 6, 24, 26, 60, 61, 180 nosorožík kapucínek 32, 36, 51, 136 O očkovec tmavý 63 ohniváček černočárný 36, 64 ohniváček modrolesklý 64 ohniváček rdesnový 36, 62 okáč medyňkový 63 okáč ovsový 64 okáč voňavkový 63 okrouhlice rybničná 39 okružanka říční 39

ostruháček česvinový 63 ostruháček jilmový 64 ostruháček kapinicový 30, 64 ostruháček trnkový 64 ostruhovník bahničkový 44 ostruhovník časný 44 ostruhovník drobný 44 ostruhovník hnědohlavý 44 ostruhovník chrasticový 44 ostruhovník jednorohý 44 ostruhovník kostřavový 44 ostruhovník lužní 44 ostruhovník tomkový 44 ostruhovník zblochanový 44 ostruhovník žlutonohý 44 otakárek fenyklový 36, 64 otakárek ovocný 30, 36, 64 P pabourovec jestřábníkový 26, 63 pačmelák cizopasný 36, 66, 68 pačmelák český 36, 68 pačmelák panenský 36, 68 páchník hnědý 22, 32, 36, 51, 138 pakudlanka jižní 6, 30, 36, 45, 116 páskovka žíhaná 39 páteříček 55 pavučenka doubravní 20, 39 pavučenka půvabná 39 pavučenka vrbová 39 perleťovec fialkový 63 perleťovec prostřední 63 perloočka 37 pestrobarvec petrklíčový 63 pestrokrovečník 55 pestrokřídlec podražcový 30, 36, 63, 192 pestroskvrnka dvouskvrnná 30, 64 pestřec temný 47 pestřenka 65, 66 pětičlenec žlutohnědý 57 píďalička bahenní 63 píďalka nadmuticová 22, 24, 64 píďalka vachtová 26, 63 pidikřísek břestový 44, 112 pidikřísek hluchavkový 44 pidikřísek Ishidův 44, 112 pidikřísek krátkotrnný 44, 112 pidikřísek Thoulessův 7, 24, 44, 110 pijavka lékařská 6, 24, 37, 70 pilatka 68 pilovrtka 68 pískorypka 67

plachetnatka dutinová 39 plachetnatka Leruthova 39 plavčík 48 plochulka obecná 44 ploskočelka 67 ploštěnka mnohooká 38 pobřežnice bílé C 43 pobřežnice malá 43 pobřežnice slaništní 43 podkornice blanatá 43 podkornice jižní 43, 102 podkornice pestrá 43 polník Guerinův 146 polokrovečník větší 58 potápník 36, 48 potemník 57, 58 práchnivec 49 proužník 48 prskavec 36, 46 přástevník angreštový 63 přástevník kopřivový 24, 62, 208 přástevník kostivalový 36, 64 přilbovník červený 57 pýchavkovník 56 R rákosnice ostřicová 22, 24, 36, 64 rákosníček 6, 24, 59, 168 rak říční 7, 24, 36, 37, 86 rejdilka dvoubarvá 68 rejdilka klamavá 67 roháč obecný 20, 32, 36, 51, 126 roupec 65, 218 ruměnice hnědá 43 různatka 66 rýhonosec štíhlý 6, 24, 60, 174 S saranče černopruhá 6, 26, 42, 98 saranče mokřadní 42, 98 saranče páskovaná 28, 42 saranče slaništní 42 saranče vlašská 30, 42 skákač 61 skákavka dubová 39, 80 skákavka sličná 39 sklípkánek černý 28, 39 skvrnuška pomněnková 64 slíďák písečný 28, 39, 78 slíďák tečkovaný 39 slunilka 66 smutnice 65 soumračník slézový 63

splašník 48 srostlorep kráčivý 24, 38 srpokřídlec olšový 63 stehenáč 57 stepník moravský 28, 39, 76 stepník rudý 6, 39, 76 stlačenka 64, 65, 66, 220 stopčík Beaumontův 67 stopčík Chevrierův 68 strumičník zlatooký 24, 45 střevlíček 46, 47 střevlík mřížkovaný 6, 24, 36, 46, 120 střevlík Ullrichův 36, 47 stužkonoska vrbová 6, 22, 36, 63, 208 světlopáska slézová 63 světluška 55 svinutec kruhový 38 svinutec sedmitočný 6, 38, 72 svinutec tenký 36, 38, 72 svižník německý 36, 47 svižník polní 36, 47 Š šidélko brvonohé 41 šidélko huňaté 40 šidélko kroužkované 41 šidélko menší 41 šidélko páskované 41 šidélko rudoočko 41 šidélko ruměné 41 šidélko širokoskvrnné 41 šidélko větší 41 šidélko znamenané 41 šídlatec 46 šídlatka brvnatá 40 šídlatka hnědá 41 šídlatka páskovaná 41 šídlatka tmavá 40 šídlatka velká 41 šídlatka zelená 40 šídlo červené 41 šídlo královské 41 šídlo luční 7, 24, 41, 88 šídlo modré 41 šídlo pestré 41 šídlo rákosní 41 šídlo tmavé 41 šídlo velké 41 šípověnka olšinová 63 širokáč fialový 58 šířenka cerová 44, 108

škeble plochá 38 škeble rybničná 36, 38 škeblovka oválná 24, 37 škeblovka rovnohřbetá 37 škvor velký 24, 42 štíhlenka čarovníková 43, 104 štíhlenka jižní 43 štíhlonožka 65, 66 štítonoš 59, 168 T temnička skvrnitá 68 terčovník kýlnatý 38 tesařík alpský 6, 32, 36, 58, 160 tesařík broskvoňový 36, 58, 156 tesařík drsnorohý 22, 36, 58, 154 tesařík obrovský 36, 58, 158 tesařík pižmový 58 tesařík Schäfferův 58, 156 topolníček 61 travařka okrová 63 travařka ozdobná 6, 28, 63, 210 trojáč 56 tropiduška vrtulice 44 třásněnka 24, 45 U údolníček rýhovaný 38 V vážka bělořitná 41 vážka černořitná 41 vážka červená 41 vážka čtyřskvrnná 41 vážka hnědoskvrnná 41 vážka jarní 41 vážka jižní 41 vážka obecná 41 vážka plavá 24, 41, 96 vážka ploská 41 vážka podhorní 40 vážka rudá 41 vážka rumělková 40 vážka žíhaná 41 vážka žlutavá 41 včelák evropský 67 vějířník 57 velevrub malířský 36, 38 velevrub nadmutý 38 velevrub tupý 36, 38 větevníček 61, 62 vírník 48 vláhomilka 65


251

vlahovka rezavá 38 vodan 24, 48 vodnář 48 vodnářka 24, 45 vodomil černý 6, 24, 48, 124 vosilka mámená 68 vroubenka hladkorohá 42 vrtavec 55 výkalník pečlivý 36, 51, 130 výkalník vrubounovitý 36, 51, 128 vznášivka šmolková 37 Z zavalitka 66 zavíječ bahenní 24, 26, 64

252


zdechlinář 49 zdobenec proměnlivý 32, 36, 51, 134 zednice dvouzubá 67 zeměkřísek pestrý 44 zlatěnka indigová 67 zlatěnka kýlnatá 67 zlatěnka slovenská 67 zlatěnka tyrkysová 67, 226 zlatohlávek huňatý 36, 52 zlatohlávek skvostný 36, 51 zlatohlávek tmavý 36, 52 zlatoočka půvabná 30, 45, 118 zlatoočka žlutohlavá 6, 45, 118 znakoplavka žlutá 6, 43, 102 zobonoska 26, 60, 61, 178

zrnokaz 59 zubočárník žluťuchový 63, 204 zubovec dunajský 24, 38, 74 Ž žábronožka letní 24, 36, 37 žábronožka sněžní 7, 36, 37, 82 žahalka obrovská 6, 32, 67, 136, 222 žahalka šestiskvrnná 67 žilnatka oblohlavá 44 žilnatka pětikýlná 44 žirafík páskovaný 67 žížala 38

Rejstřík vědeckých jmen A Abraeus roubali 49 Acalles echinatus 61 Acmaeodera octodecimguttata 52, 140 Acmaeops marginatus 58 Acontia lucida 63 Actinotia radiosa 28, 63 Acupalpus elegans 46 Acupalpus luteatus 46 Adelphocoris ticinensis 43 Adrastus rachifer 54 Aegosoma scabricorne 22, 36, 58, 154 Aeletes atomarius 49 Aeshna affinis 41 Aeshna cyanea 41 Aeshna grandis 41 Aeshna mixta 41 Afraflacilla epiblemoides 39, 80, 234 Agathomyia collini 64 Agathomyia falleni 65, 257 Agathomyia sexmaculata 64, 220, 240 Aglossa signicostalis 32, 62, 63 Agonum dolens 46 Agonum lugens 46 Agonum viridicupreum 46 Agrilus ater 52 Agrilus delphinensis 22, 52, 146 Agrilus graecus 52 Agrilus guerini 6, 52, 146 Agrilus hastulifer 53 Agrilus kubani 52 Agrilus lineola 53 Agrilus olivicolor 53 Agrilus roscidus 52 Agrilus salicis 53 Agrilus suvorovi 53 Agriotes modestus 53 Achemium ephippium 50 Aiolopus thalassinus 42 Akimerus schaefferi 20, 32, 58, 156 Alapsodus compressus 50 Alastor mocsaryi 67 Aleochara fumata 50 Alianta incana 50 Alianta nigella 50 Allecula rhenana 57 Altica impressicollis 59 Altica palustris 59 Amalorrhynchus melanarius 61, 174 Amara lucida 46

Amara tricuspidata 46 Ampedus brunnicornis 54 Ampedus cardinalis 54 Ampedus cinnaberinus 53 Ampedus elegantulus 53 Ampedus elongatulus 54 Ampedus nigerrimus 54 Ampedus nigroflavus 54 Ampedus pomonae 54 Ampedus praeustus 54 Ampedus rufipennis 54 Ampedus sanguinolentus 54 Ampedus sinuatus 54 Amphimallon assimile 51 Amphipyra livida 63 Ampulex fasciata 67 Anaciaeschna isoceles 41 Anagnota major 65 Anakelisia fasciata 24, 44 Anasimyia lineata 65 Anasimyia transfuga 65 Anastoechus nitidulus 65 Anax imperator 41 Anax parthenope 41 Andrena paucisquama 67 Aneurus laevis 43 Angyles pruinosus 48 Angyles sericans 48 Anisoplia agricola 51 Anisotoma axillaris 49 Anisotoma glabra 49 Anisoxya fuscula 57 Anisus septemgyratus 6, 38, 72 Anisus spirorbis 38 Anisus vorticulus 36, 38, 72 Anodonta cygnea 36, 38 Anomala dubia 51 Anoscopus histrionicus 44 Anoxia pilosa 28, 36, 51, 132 Anthaxia candens 52 Anthaxia hackeri 52, 144 Anthaxia hungarica 36, 52 Anthaxia manca 52 Anthaxia salicis 53 Anthaxia semicuprea 52 Anthaxia senicula 52, 144 Anthaxia suzannae 53 Anthaxia tuerki 20, 52, 142 Anthracus longicornis 46 Anthrax aethiops 65

Anthrax trifasciatus 32, 65, 220 Anticheta obliviosa 65 Apatura ilia 36, 63 Apatura iris 36, 63 Aphaenogaster subterranea 67 Aphanisticus pusillus 53 Aphelocheirus aestivalis 43 Aplexa hypnorum 38 Aporthopleura sanguinicollis 55 Aradus krueperi 43, 102 Aradus versicolor 43 Arctosa perita 28, 39, 78 Argogorytes mystaceus 68 Argynnis adippe 63 Aromia moschata 22, 58, 162 Astacus astacus 7, 24, 36, 37, 86 Astylogethes corvinus 56 Atheta benickiella 50 Atrichobrunettia graeca 65 Atrichobrunettia ionica 65 Atypus piceus 28, 39 Aulonium trisulcum 57 B Bacanius soliman 49 Badister dorsiger 46 Badister peltatus 46 Bagous bagdatensis 60 Bagous majzlani 60 Bagous puncticollis 60 Bagous subcarinatus 61 Bagous tempestivus 61 Bagous validus 60 Baris analis 6, 24, 26, 60, 180, 181 Batrisodes buqueti 50 Bembidion neresheimeri 46 Berkshiria hungarica 65 Berosus frontifoveatus 48 Berosus geminus 48 Berytinus consimilis 43 Bidessus nasutus 24, 48 Bidessus unistriatus 48 Biphyllus frater 56 Biphyllus lunatus 56 Biralus satellitius 51 Bithynia leachii 38, 74 Bittacus hageni 45 Bittacus italicus 45 Bodilus ictericus 51


253

Boloria euphrosyne 63 Bombus bohemicus 36, 68 Bombus lapidarius 36, 68 Bombus lucorum 36, 68 Bombus pascuorum 36, 68 Bombus rupestris 36, 66, 68 Bombus terrestris 36, 68 Bombus vestalis 36, 68 Bombylius fulvescens 65 Borborillus uncinatus 65 Borborillus vitripennis 65 Bothrideres contractus 56 Bothynotus pilosus 43 Boudinotiana puella 7, 22, 63, 204 Bradysia reflexa 65 Bradysia trispinifera 65 Brachinus elegans 36, 46 Brachinus psophia 36, 46 Brachygonus bouyoni 53 Brachygonus megerlei 54 Brachygonus ruficeps 53 Brachyopa bicolor 65 Brachyopa pilosa 65 Brachytemnus porcatus 61, 182 Brachytron pratense 7, 24, 41, 88 Brachyusa concolor 50 Branchipus schaefferi 24, 36, 37 Brintesia circe 63 Bruchidius martinezi 59 Bruchidius varius 59 Bruchus venustus 59 Buprestis octoguttata 52 Buprestis splendens 52, 140 C Caenis lactea 24, 40 Calambus bipustulatus 54 Caliprobola speciosa 65 Calliptamus italicus 28, 30, 42 Calodera uliginosa 50 Calopteryx splendens 41 Calopteryx virgo 41 Calosoma auropunctatum 36, 47 Calosoma inquisitor 36, 47 Calosoma sycophanta 36, 47, 122 Camponotus vagus 67 Camptorhinus statua 60, 182 Carabus clathratus 6, 24, 36, 46, 120 Carabus ullrichii 36, 47 Cardiophorus discicollis 54 Cardiophorus gramineus 54 Cardiophorus nigerrimus 54

254


Carcharodus alceae 63 Carpophilus sexpustulatus 56 Cassida atrata 59 Cassida ferruginea 59 Cassida murraea 59, 168 Cassida rufovirens 59 Catephia alchymista 63 Catocala electa 6, 22, 36, 63, 206 Celidus humeralis 55 Centromerus leruthi 39 Cepaea vindobonensis 39 Cerambyx cerdo 6, 18, 20, 36, 58, 142, 158 Cerapheles terminatus 55 Ceratapion armatum 60 Ceriana conopsoides 65 Cerylon deplanatum 56 Ceutorhynchus pectoralis 61 Ceutorhynchus pervicax 61 Cicadula albingensis 24, 43, 44 Cicadula frontalis 44 Cicadula placida 44 Cicindela campestris 36, 47 Cis fissicollis 57 Cis striatulus 57 Cixius distinguendus 44 Clanoptilus strangulatus 55 Claviger longicornis 50 Clemmus troglodytes 56 Cleoceris scoriacea 62, 63 Coelioxys echinata 67 Coenagrion puella 41 Coenagrion pulchellum 41 Coenagrion scitulum 40 Colobicus hirtus 57 Colotes hampei 55 Colydium filiforme 57 Conopalpus testaceus 57 Copris lunaris 36, 51, 130 Coraebus undatus 53 Cordulia aenea 41 Coriomeris scabricornis 42 Corticeus bicoloroides 57 Corticeus fasciatus 57 Corticeus linearis 57 Corticeus longulus 57 Craneiobia corni 30, 65, 212 Crepidophorus mutilatus 53 Criodrilus lacuum 24, 37 Crocothemis erythraea 41 Crossocerus acanthophorus 67 Crossocerus binotatus 67

Crossocerus cetratus 68 Crossocerus congener 67 Crossocerus guichardi 66, 67 Crossocerus walkeri 67 Cryptocephalus janthinus 59 Cryptocephalus laevicollis 59, 170 Cryptocephalus parvulus 59 Cryptocephalus pusillus 60 Cryptocephalus strigosus 59 Cucujus cinnaberinus 6, 32, 36, 56, 150 Cupido alcetas 26, 63, 194 Cupido decoloratus 63 Curculio elephas 61 Curtimorda bisignata 57 Cybister lateralimarginalis 24, 48 Cyclophora pendularia 63 Cylindera germanica 36, 47 Cylindromorphus filum 53 Cyphocleonus dealbatus 61 Cyphocleonus trisulcatus 60 Cyrnus crenaticornis 24, 45 Cyzicus tetracerus 24, 37 D Daphnia atkinsoni 37 Dapsa denticollis 56 Datonychus arquata 61 Dendrocoelum album 38 Dendroleon pantherinus 6, 32, 45, 116 Denops albofasciatus 55 Diaclina fagi 57 Diachrysia zosimi 26, 63, 198 Dibolia occultans 59 Dicranura ulmi 63 Didineis wuestneii 67 Dieckmanniellus nitidulus 61, 174 Dinetus pictus 68 Diplocephalus dentatus 39 Dipogon austriacus 67 Dipogon subintermedius 68 Dircaea australis 57 Ditropsis flavipes 44 Donacia crassipes 6, 24, 59, 168 Donacia dentata 59 Dorytomus puberulus 61 Drapetes mordelloides 54 Drasterius bimaculatus 54 Drepana curvatula 62, 63 Dreposcia umbrina 49 Dromaeolus barnabita 55 Drymonia obliterata 63 Dryophilocoris luteus 43

Dryops nitidulus 48 Dryops viennensis 48 Dyschiriodes nitidus 47 Dytiscus circumcinctus 48 Dytiscus circumflexus 48 E Ectamenogonus montandoni 53 Ectemnius fossorius 67, 226 Ectemnius lituratus 67 Ectemnius nigritarsus 67 Ectemnius rugifer 67 Edwardsiana ishidai 44, 112 Edwardsiana plebeja 44, 112 Edwardsiana ulmiphagus 44, 112 Echinodera hypocrita 61 Elaphrus uliginosus 47 Elater ferrugineus 6, 32, 36, 53, 148 Eledonoprius armatus 57 Enallagma cyathigerum 41 Endomychus coccineus 56 Enedreytes sepicola 62 Ennearthron palmi 57 Ennearthron pruinosulum 57 Ephoron virgo 24, 40 Epierus comptus 49 Epitheca bimaculata 6, 40, 94 Eremobia ochroleuca 62, 63 Eresus kollari 6, 39, 76 Eresus moravicus 28, 39, 76 Eriogaster catax 7, 30, 36, 63, 200 Erythromma najas 41 Erythromma viridulum 41 Ethmia pusiella 64 Eubranchipus grubii 7, 24, 36, 37, 82 Eucnemis capucina 55 Euconnus maeklini 50 Euconomelus lepidus 24, 44 Euchorthippus declivus 28, 42 Eumerus ornatus 65 Eumerus sogdianus 65 Euodynerus notatus 67 Euodynerus quadrifasciatus 67 Euoniticellus fulvus 51 Eupithecia pygmaeata 63 Euplagia quadripunctaria 36, 64 Eupteryx immaculatifrons 44 Eupteryx thoulessi 7, 24, 44, 110 Eurodalus paracoenosus 51 Eurysella brunnea 44 Eurythyrea quercus 7, 32, 36, 52, 142 Euryusa optabilis 50 Euryusa sinuata 50

Eutheia scydmaenoides 50 Eutrichapion gribodoi 61 Evagetes pectinipes 67 F Ferdinandea ruficornis 65 Formica cinerea 36, 68 Formica cunicularia 36, 68 Formica foreli 36, 67 Formica fusca 36, 68 Formica polyctena 36, 68 Formica pratensis 36, 68 Formica rufa 36, 68 Formica rufibarbis 36, 68 Formica sanquinea 36, 68 Formica truncorum 36, 68 G Gagitodes sagittatus 6, 26, 63, 204 Galeruca dahlii 59 Gasterocercus depressirostris 20, 61, 182 Gastropacha populifolia 63, 202 Gastropacha quercifolia 64, 202 Gerris asper 43 Glossiphonia slovaca 24, 38 Gnorimus variabilis 32, 36, 51, 134 Gomphus vulgatissimus 41 Grammotaulius nitidus 24, 45 Graphoderus bilineatus 24, 36, 48 Grypus brunnirostris 61 Gyraulus laevis 39 Gyrinus urinator 48 H Haliplus furcatus 24, 48 Haliplus maculatus 48 Haploglossa gentilis 50 Haploglossa nidicola 50 Haplorhynchites pubescens 26, 60, 178 Harpalus modestus 47 Harpalus progrediens 47 Harpalus pygmaeus 46 Harpalus zabroides 47 Hedychridium krajniki 67 Helophorus asperatus 48 Helophorus croaticus 48 Helophorus liguricus 48 Helophorus redtenbacheri 48 Helophorus villosus 48 Hemidiaptomus amblyodon 37 Hemidiaptomus hungaricus 37 Heterocerus fossor 48 Heterocerus obsoletus 48

Hipparchia fagi 63 Hirudo medicinalis 6, 24, 37, 70 Hoplia praticola 51 Hoplosmia bidentata 67 Hyalurgus tomostethi 65 Hydaticus contitentalis 48 Hydrochus megaphallus 48 Hydrophilus atterimus 48 Hydrophilus piceus 6, 24, 48, 124 Hydroporus fuscipennis 48 Hygrolycosa rubrofasciata 39 Hygronoma dimidiata 50 Hygrotus parallelogrammus 24, 48 Hylaeus cardioscapus 67 Hyles euphorbiae 28, 30, 36, 64 Hyles gallii 64 Hylis cariniceps 54 Hylis olexai 54 Hylis procerulus 54 Hylobius transversovittatus 62 Hymenorus doublieri 57 Hypera striata 28, 61, 176 Hypoganus inunctus 54 Hypochrysa elegans 7, 30, 45, 118 CH Chaetocnema compressa 59 Chaetocnema chlorophana 60 Chaetopteroplia segetum 51 Chalcolestes viridis 41 Chamaesphecia hungarica 7, 26, 63, 188 Chamaesphecia palustris 7, 24, 62, 186 Cheilotoma musciformis 6, 28, 60, 170 Chilothorax pictus 51 Chlaenius tristis 47 Choleva spinipennis 49 Choragus horni 61 Choragus sheppardi 61 Chrysis comta 68 Chrysis corusca 68 Chrysis grohmanni 67 Chrysis inaequalis 67 Chrysis indica 67 Chrysis iris 67, 226 Chrysis mediadentata 68 Chrysis pseudobrevitarsis 67 Chrysis ragusae 68 Chrysis subcoriacea 68 Chrysis subsinuata 67 Chrysis sybarita 68 Chrysobothris igniventris 52 Chrysopa viridana 45


255

I Iassus mirabilis 7, 44, 108 Ilyobates propinquus 50 Iphiclides podalirius 30, 36, 64 Iridothrips mariae 24, 45 Ischnodes sanguinicollis 53 Ischnomera sanguinicollis 57 Ischnopoda objecta 50 Ischnura elegans 41 Ischnura pumilio 41 Isorhipis marmottani 54 Isorhipis melasoides 55 Isotomus speciosus 58 J Jassidaeus lugubris 44 Jovamormia caliginosa 65 Julus scanicus 22, 24, 40 K Kelisia monoceros 44 Kelisia praecox 44 Kosswigianella exigua 44 L Labidura riparia 24, 42 Lacanobia splendens 62 Lacon querceus 36, 54 Lachnaeus crinitus 61, 180 Lachnaia sexpunctata 59 Lamia textor 22, 59, 162 Lamprodila mirifica 52, 144 Lamprodila rutilans 53 Laphria aurea 65, 218 Larinus sturnus 62 Lasioglossum crassepunctatum 67 Lasioglossum griseolum 67 Lasioptera arundinis 24, 65, 214 Lathropus sepicola 56 Leioderes kollari 59 Leiopus punctulatus 58 Lemonia dumi 26, 63 Lepidurus apus 6, 24, 36, 37, 84 Lepiseodina tristis 65, 216 Leptestheria dahalacensis 24, 37 Leptidea sinapis 64 Leptochilus alpestris 67 Leptoiulus cibdellus 40 Lestes barbarus 40 Lestes dryas 40 Lestes sponsa 41 Lestes virens 40

256


Libellula depressa 41 Libellula fulva 24, 41, 96 Libellula quadrimaculata 41 Limnoxenus niger 48 Limoniscus violaceus 32, 36, 53, 148 Liodopria serricornis 49 Liometopum microcephalum 7, 20, 32, 66, 68, 80, 224 Liopygia crassipalpis 65 Liosarcophaga tuberosa 64 Liothorax niger 51 Lithoglyphus naticoides 38 Lithosia quadra 64 Lixus bardanae 61 Lixus brevipes 61, 172 Lixus neglectus 7, 28, 61, 172 Lixus paraplecticus 6, 24, 60, 174 Lomatia lachesis 65 Longitarsus brunneus 60 Longitarsus holsaticus 60 Longitarsus lateripunctatus 60 Longitarsus tristis 59 Lonchoptera scutellata 65 Lucanus cervus 20, 32, 36, 51, 126 Luperus xanthopoda 60 Lycaena alciphron 64 Lycaena dispar 36, 64 Lycaena helle 36, 62 Lymexylon navale 56 M Macrophya teutona 68 Malacosoma castrense 28, 63 Malthinus moravicus 55 Malthodes debilis 55 Malthodes dimidiaticollis 55 Manda mandibularis 50 Mantispa styriaca 6, 30, 36, 45, 116 Mantis religiosa 28, 30, 36, 42 Marpissa pomatia 39 Marumba quercus 36, 64 Mecostethus parapleurus 6, 26, 42, 98 Medon ferrugineus 50 Medon rufiventris 49 Meganephria bimaculosa 30, 62, 64 Megapenthes lugens 53 Megascolia maculata 6, 32, 67, 136, 222 Melandrya barbata 57 Melandrya caraboides 57 Melandrya dubia 57 Melanotus crassicollis 54 Meliboeus fulgidicollis 53

Melicius cylindrus 61, 182 Melinopterus reyi 51 Meloe autumnalis 36, 57, 152 Meloe proscarabaeus 57, 152 Meloe violaceus 36, 57, 152 Merodon avidus 65 Mesembrinus peregrinus 65 Metalimnus formosus 6, 24, 44, 114 Metatropis rufescens 43, 104 Micaria sociabilis 39 Microdon mutabilis 66 Microrhagus emyi 54 Microrhagus lepidus 55 Microrhagus pygmaeus 55 Microvelia buenoi 43 Midia midas 39 Milichia ludens 66 Mimumesa beaumonti 67 Minois dryas 64 Mioxena blanda 39 Miscophus bicolor 68 Mogulones cynoglossi 61 Moraviodrilus pygmaeus 37 Mordellaria aurofasciata 57 Mordellistena reichei 58 Mordellochroa milleri 57 Musculium lacustre 39 Mycetochara flavipes 57 Mycetochara quadrimaculata 57 Mycetophagus ater 57 Mycetophagus decempunctatus 57 Mycetophagus fulvicollis 57 Mycetophagus multipunctatus 57 Mycetophagus populi 57 Myorhina villeneuvei 65 N Nanomimus circumscriptus 61, 174 Nargus badius 49 Nascia cilialis 64 Neatus picipes 58 Necydalis major 58 Necydalis ulmi 58 Negastrius pulchellus 53 Negastrius sabulicola 53 Nemadus colonoides 49 Neocoenorrhinus interpunctatus 61 Neomida haemorrhoidalis 57 Nicrophorus germanicus 49 Nicrophorus sepultor 49 Nimbus obliteratus 51 Nitela fallax 67

Nothochrysa fulviceps 7, 45, 118 Notolaemus castaneus 56 Notonecta lutea 6, 43, 102 O Oberea euphorbiae 58, 166 Oberea histrionis 7, 26, 59, 166, 188 Oberea moravica 166 Ocypus brunnipes 50 Ocypus ophthalmicus 50 Odonteus armiger 36, 52 Odontomyia annulata 64 Odontomyia argentata 66 Odontomyia ornata 66 Oedostethus quadripustulatus 54 Ochthebius flavipes 48 Ochthebius viridis 24, 48 Olophrum austriacum 49 Omaloplia spireae 51 Ommatidiotus dissimilis 28, 44, 106 Omophlus lividipes 58 Omophlus proteus 58 Omophlus pubescens 58 Ontholestes haroldi 50 Onthophagus furcatus 51 Onthophagus lemur 51 Onthophagus ruficapillus 51 Onthophagus verticicornis 52 Onychogomphus forcipatus 40 Oodes gracilis 47 Opacifrons moravica 66 Opatrum riparium 57 Ophiogomphus cecilia 24, 36, 41, 92 Opilo pallidus 55 Orchestes betuleti 61 Orthetrum albistylum 41 Orthetrum brunneum 41 Orthetrum cancellatum 41 Orthonama vittata 24, 26, 63 Orthotomicus longicollis 61 Oryctes nasicornis 32, 36, 51, 136, 222 Osmoderma barnabita 7, 22, 32, 36, 51, 138 Osmylus fulvicephalus 24, 45 Osphya bipunctata 57 Ostrinia palustralis 24, 26, 64 Oxycera nigricornis 65 Oxycera terminata 65 Oxylaemus cylindricus 56 Oxyloma elegans 39 Oxythyrea funesta 36, 52

P Paederus balcanicus 50 Pachytychius sparsutus 61 Palorus depressus 58 Panamomops latifrons 20, 39 Panimerus goetghebueri 65 Panurginus labiatus 68 Papilio machaon 36, 64 Paraclusia tigrina 66 Paragus albifrons 66 Paraliburnia adela 24, 44 Paralimnocythre relicta 38 Paralimosina subcribrata 66 Paramyrmosa brunnipes 68 Paraphotistus nigricornis 54 Parasemidalis fuscipennis 45 Paratachys fulvicollis 47 Paratinus femoralis 55 Parhelophilus versicolor 66 Parnassius mnemosyne 6, 36, 62, 190 Patrobus septentrionis 47 Pediacus depressus 56 Pediacus dermestoides 56 Pedostrangalia revestita 59 Pelecotoma fennica 57 Pelenomus quadricorniger 61, 174 Pelosia obtusa 24, 64 Pentaphyllus testaceus 57 Pentodon idiota 51 Perforatella bidentata 22, 39 Perizoma lugdunaria 22, 24, 64 Phaedon laevigatus 59 Phaenops formaneki 52 Phaonia rufipalpis 66 Phengaris nausithous 26, 36, 62, 196 Phengaris teleius 6, 36, 62, 198 Philodromus buchari 39 Philodromus praedatus 39 Philodromus rufus 39 Philonthus intermedius 50 Philonthus micantoides 50 Philonthus punctus 50 Phosphaenus hemipterus 55 Phragmataecia castaneae 24, 64 Phragmatiphila nexa 22, 24, 36, 64 Phthiria gaedii 66 Phyllobius scutellaris 61 Phyllomyza longipalpis 66 Phyllotreta dilatata 59 Physa fontinalis 39 Phytosciara macrotricha 65

Pinalitus coccineus 43 Pisidium milium 39 Pisidium moitessierianum 38 Pisidium obtusale 39 Pisidium supinum 39 Pison atrum 68 Planetella billoti 64, 212 Planeustomus palpalis 50 Planolinus borealis 51 Planorbis carinatus 38 Platycleis montana 6, 28, 42, 100 Platycnemis pennipes 41 Platydema violaceum 58 Platylomalus complanatus 49 Platynus krynickii 47 Platynus longiventris 47 Platypeza aterrima 66 Platypeza fasciata 66 Platyrhinus resinosus 62 Plegaderus dissectus 49 Pleurophorus caesus 52 Podeonius acuticornis 53 Podops curvidens 7, 24, 42, 104 Poecilagenia sculpturata 67 Poecilonota variolosa 52 Polemistus abnormis 67 Polistichus connexus 47 Polydrusus corruscus 61 Polydrusus flavipes 61 Polyommatus daphnis 64 Polyphylla fullo 28, 36, 51, 132 Poophagus hopffgarteni 60, 174 Prionocyphon serricornis 48 Prionychus melanarius 58 Proctodrilus opisthoductus 38 Proserpinus proserpina 36, 64 Prostomis mandibularis 57 Protaetia affinis 20, 32, 51 Protaetia fieberi 51 Protaetia speciosissima 20, 32, 36, 51 Protoclythia rufa 66 Psammoryctides albicola 37 Psenulus chevrieri 68 Pseudanodonta complanata 38 Pseudomyllocerus sinuatus 61 Pseudotrichia rubiginosa 38 Psylliodes luteola 59 Pteleobius kraatzii 61 Pteleobius vittatus 61 Pteronemobius heydenii 24, 42 Pterostichus cursor 46


257

Pterostichus cylindricus 47 Pterostichus elongatus 47 Pterostichus gracilis 47 Pterostichus chameleon 46 Pterostichus piceolus 46 Pterostichus taksonyis 46 Ptinus schlerethi 55 Ptinus variegatus 55 Purpuricenus kaehleri 36, 58, 156 Pycnomerus terebrans 57 Pyrrhocoris marginatus 43 Pyrrhosoma nymphula 41 R Rachispoda cilifera 66 Rachispoda lugubrina 66 Rachispoda tuberosa 65 Rainieria calceata 66 Rainieria latifrons 65 Reitterelater dubius 53 Reptalus quinquecostatus 44 Rhacognathus punctatus 43 Rhadinocerea micans 68 Rhagium sycophanta 59 Rhamnusium bicolor 58 Rhantus latitans 48 Rhantus notaticollis 24, 48 Rhizophagus aeneus 56 Rhizophagus cribratus 56 Rhopalocerus rondanii 57 Rhopalum austriacum 67 Rhopalum clavipes 68 Rhyncolus reflexus 61, 182 Rhyparia purpurata 63 Ribautodelphax angulosa 44 Riolus cupreus 48 Ropalopus varini 58 Rosalia alpina 6, 20, 32, 36, 58, 160 Ruspolia nitidula 6, 26, 42, 100 S Saldula c-album 43 Saldula melanoscela 43 Saldula palustris 43 Saperda octopunctata 59 Saperda punctata 20, 36, 58, 164 Saturnia pyri 36, 64 Saturnia spini 62 Satyrium acaciae 30, 64

258


Satyrium ilicis 63 Satyrium spini 64 Satyrium w-album 64 Sceliphron destillatorium 68 Sciocoris distinctus 43 Scolia sexmaculata 67 Scolytus ensifer 61 Scolytus kirschii 61 Scolytus multistriatus 62 Scolytus pygmaeus 61 Scolytus scolytus 61 Scopaeus bicolor 49 Scraptia fuscula 58 Segmentina nitida 38 Selatosomus cruciatus 54 Sepedophilus bipunctatus 50 Schistoglossa viduata 50 Silusa rubra 49 Sisyphus schaefferi 36, 51, 128 Sisyra terminalis 24, 45 Slavina appendiculata 37 Smicronyx reichii 61 Somatochlora flavomaculata 40 Sphaerium rivicola 39 Sphaeroderma rubidum 59 Spilosoma urticae 24, 62, 208 Staurophora celsia 6, 28, 63, 210 Stelis signata 68 Stenagostus rhombeus 54 Stenolophus discophorus 47 Stenus calcaratus 49 Stenus fuscicornis 50 Stethophyma grossum 7, 26, 42, 98 Stictoleptura erythroptera 20, 58, 156 Stratiomys chamaeleon 65 Stratiomys longicornis 66 Stratiomys singularior 66 Strigocis bicornis 57 Struebingianella lugubrina 24, 44 Stylurus flavipes 24, 36, 41, 90 Sulcacis bidentulus 58 Symbiotes latus 56 Sympecma fusca 41 Sympetrum depressiusculum 40 Sympetrum flaveolum 41 Sympetrum fonscolombii 41 Sympetrum meridionale 41 Sympetrum pedemontanum 40 Sympetrum sanguineum 41 Sympetrum striolatum 41

Sympetrum vulgatum 41 Synanthedon andrenaeformis 30, 64 Synanthedon mesiaeformis 63, 184 Synurella ambulans 24, 38 T Tachytes panzeri 67 Tanypeza longimana 66 Tasgius pedator 50 Taxicera deplaneta 50 Tenebrio opacus 57 Teratocoris antennatus 43 Teredus cylindricus 56 Tetartopeus rufonitidus 50 Tetrix bolivari 24, 42 Tetrix ceperoi 42 Tettigometra leucophaea 44 Thalassophilus longicornis 47 Thamiaraea cinnamomea 50 Theodoxus danubialis 7, 24, 38, 74 Thoracophorus corticinus 50 Thryogenes fiorii 61, 174 Tmarus stellio 39 Tournotaris bimaculata 61, 174 Tracheliodes curvitarsis 7, 32, 66, 67, 224 Tracheliodes varus 66, 67 Trachypteris picta decostigma 53 Trichius sexualis 36, 51 Trichoferus pallidus 20, 58 Tricholeiochiton fagesii 24, 45 Trichomyia urbica 65, 216 Triops cancriformis 24, 36, 37 Triphyllus bicolor 58 Triplax collaris 56 Triplax elongata 56 Triplax lepida 56 Tropideres albirostris 62 Tropinota hirta 36, 52 Trox cadaverinus 51 Trox perrisii 51 Trypetimorpha occidentalis 44 Trypoxylon beaumonti 68 Trypoxylon kolazyi 68 U Uloma rufa 57 Unio crassus 36, 38 Unio pictorum 36, 38 Unio tumidus 38

V Vallonia enniensis 38 Velleius dilatatus 50 Venustoraphidia nigricollis 45 Viviparus acerosus 38 Viviparus contectus 38

X Xanthogramma laetum 65 Xiphydria prolongata 68 Xylographus bostrichoides 58 Xylophilus testaceus 54

Z Zerynthia polyxena 7, 30, 36, 63, 192 Zorochros quadriguttatus 53 Zyras hampei 50 Zyras haworthi 50


259

Červená kniha ohrožených druhů bezobr atlých lužních lesů Biosférické rezervace Dolní Mor ava Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. a kolektiv Prof. RNDr. Miroslav Barták, CSc., doc. Ing. Jan Bezděk, Ph.D., RNDr. Svatopluk Bílý, CSc., RNDr. Alois Čelechovský, Ph.D., doc. RNDr. Aleš Dolný, Ph.D., Ing. Vladimír Hula, Ph.D., RNDr. František Chládek, RNDr. Jan Ježek, CSc., Mgr. Petr Kment, Ph.D., Mgr. Igor Malenovský, Ph.D., Mgr. Pavla Řezníčková, Ph.D., Ing. Martin Říha, RNDr. Marcela Skuhravá, CSc., Ing. Robert Stejskal, Ph.D., doc. Ing. Hana Šefrová, Ph.D., Mgr. Michal Tkoč, Mgr. Filip Trnka, doc. RNDr. Jaroslav Vašátko, CSc.

Odborná recenze: Ing. Jan Liška, VÚLHM, v.v.i., Jíloviště-Strnady RNDr. Jiří Skuhrovec, Ph.D., VÚRV, v.v.i., Praha-Ruzyně

Zpracováno a vydáno v rámci projektu „EHP-CZ02-OV-1-012-2014 – Červená kniha dřevin ČR, Červená kniha ohrožených druhů lužních lesů BR Dolní Morava a Červený seznam ohrožených druhů ŠLP Křtiny“.

Náklad: 300

Počet stran: 260

Vydání: první

Tisk: H.R.G. spol. s r.o., Litomyšl

Copyright © 2016 Autoři textů: M. Barták, J. Bezděk, S. Bílý, A. Čelechovský, A. Dolný, V. Hula, F. Chládek, J. Ježek, P. Kment, Z. Laštůvka, I. Malenovský, P. Řezníčková, M. Říha, M. Skuhravá, R. Stejskal, H. Šefrová, M. Tkoč, F. Trnka, J. Vašátko

Copyright © 2016 Autoři fotografií: D. Bárta, J. Bezděk, S. Bílý, A. Čelechovský, L. Dembický, P. Franta, D. Gavryushin, J. Helešic, M. Horsák, † R. Hrabák, V. Hula, F. Chládek, L. Jurek, M. Kohoutek, M. Kopeček, S. Krejčík, V. Křivan, G. Kunz, A. Laštůvka, Z. Laštůvka, I. Malenovský, R. Mlejnek, J. Raisová, J. Romsauer, R. Řepka, M. Skuhravá, R. Stejskal, H. Šefrová, H. Ševčíková, R. Šich, J. Tichota, F. Trnka, L. Úradníček, R. Vlk, M. Waldhauser

© Lesnická práce s. r. o. ISBN 978-80-7458-085-7

260


Červená kniha. bezobr atlých. ohrožených druhů. lužních lesů Biosférické rezervace Dolní Morava. Zdeněk Laštůvk a a kolektiv

Recommend Documents