Odeon
10_Povidky 5
Praha
2016
7.7.2016 16:16:04
Předmluva
První čtyři povídky jsou poslední, které jsem napsal. Další pak následují v pořadí, v němž původně vyšly. Svou první povídku, „Nahoře v Michiganu“, jsem napsal v Paříži v roce 1921. Nejnovější z nich, „Stařec u mostu“, jsem telegrafoval z Barcelony v dubnu 1938. V Madridu jsem vedle hry Pátá kolona napsal povídky „Zabijáci“, „Dnes je pátek“, „Deset indiánů“, část románu I slunce vychází (Fiesta) a první třetinu románu Mít a nemít. Tam se mi vždycky dobře pracovalo. Stejně jako v Paříži, v chladnějších měsících na Key West na Floridě, na ranči poblíž Cooke City v Montaně, v Kansas City, v Chicagu, v Torontu a v Havaně. Některá jiná místa tak dobrá nebyla, ale možná že se nám spíš v době, kdy jsme tam byli, zrovna nedařilo. Tahle kniha obsahuje mnoho různých příběhů. Doufám, že se vám některé z nich budou líbit. Když jsem je teď přečetl znovu, pak kromě těch, které si získaly určitou proslulost (učitelé je zahrnují do svých antologií a studenti si je do jejich kurzů psaní povídek musí kupovat, takže autor se pak při četbě cítí lehce trapně a říká si, jestli je opravdu napsal, nebo je někde slyšel), se mi líbily „Krátké štěstí Francise Macombera“, „V jiné zemi“, „Kopce jako bílí sloni“, „Tak na tom nikdy nebudeš“, „Sněhy na Kilimandžáru“, „Čistý, dobře osvětlený podnik“ a povídka „Světlo světa“, která se nikdy nikomu jinému nezamlouvala.
10_Povidky 9
7.7.2016 16:16:05
A pak ještě některé další. Protože kdyby se nelíbily autorovi, nepublikoval by je. Když člověk jezdí, kam musí jezdit, a dělá, co musí dělat, a vidí, co musí vidět, opotřebovává a otupuje nástroj, kterým píše. Já bych ho měl raději ohnutý a zašlý s vědomím, že sice potřebuje naleštit, narovnat kladivem a nabrousit, ale že mám co psát, místo abych měl svůj nástroj naleštěný a naostřený, ale neměl jsem co říct, nebo hladký a naolejovaný a uložený bez užitku ve skříni. Nastal čas, abych vzal opět do ruky kladivo a brousek. Rád bych za svého života stihl napsat ještě tři romány a pětadvacet dalších povídek. Pár opravdu dobrých nosím v hlavě. Ernest Hemingway 1938
10_Povidky 10
7.7.2016 16:16:06
10_Povidky 11
7.7.2016 16:16:06
Krátké štěstí Francise Macombera
Nadešel čas oběda, všichni seděli pod zdvojeným zeleným vrchlíkem jídelního stanu a předstírali, že se nic nestalo. „Dáte si limetkovou šťávu nebo citronádu?“ zeptal se Macomber. „Dám si gimlet,“ odpověděl Robert Wilson. „Já si dám totéž. Potřebuju vzpruhu,“ řekla Macomberova žena. „Myslím, že to je správná volba,“ souhlasil Macomber. „Řekni mu, ať udělá třikrát gin s limetkou.“ Domorodý sluha už je začal připravovat. Vytahoval láhve z plátěných chladicích tašek, které vlhce prosakovaly ve větru vanoucím mezi stromy, jež stínily stan. „Kolik bych jim měl dát?“ zeptal se Macomber. „Libra by bohatě stačila,“ řekl mu Wilson. „Není třeba je rozmazlovat.“ „Předák to mezi ně rozdělí?“ „Určitě.“ Kuchař, osobní sluha, stahovač kůží a nosiči zavazadel před půlhodinou přinesli Francise Macombera z okraje tábora triumfálně na rukou a ramenou. Nosiči zbraní se představení nezúčastnili. Když ho domorodci složili u vchodu do stanu, potřásl jim všem rukou, přijal jejich gratulace, zašel dovnitř a zůstal sedět na lůžku, dokud nepřišla jeho žena. Nepromluvila na něho, když vešla, a on vzápětí opustil stan, aby si venku omyl obličej a ruce v přenosném umývadle, odešel k jídelnímu stanu a usadil se v pohodlné plátěné židli ve stínu profukovaném lehkým vánkem. „Máte svého lva,“ řekl mu Robert Wilson, „a navíc zatraceně podařený kousek.“
13
10_Povidky 13
7.7.2016 16:16:06
Paní Macomberová překvapeně vzhlédla k Wilsonovi. Byla to mimořádně hezká a udržovaná žena, jejíž krása a společenské postavení jí před pěti lety vynesly pět tisíc dolarů jako odměnu za to, že za doprovodu fotografií podpořila krášlící přípravek, který nikdy nepoužila. Za Francise Macombera byla vdaná jedenáct let. „Je to pěkný lev, že?“ řekl Macomber. Jeho žena přejela pohledem na něho. Hleděla na oba muže, jako by je viděla poprvé. Věděla, že jednoho z nich, bílého lovce Wilsona, skutečně nikdy předtím neviděla. Měl středně vysokou postavu, nazrzlé vlasy, ježatý knírek, velice zarudlou tvář a mimořádně chladné modré oči s náznakem bílých vrásek v koutcích, které se vesele prohloubily, když se usmíval. Teď se na ni usmál a ona sjela pohledem z jeho tváře na ramena ve volné haleně, na níž měl místo levé kapsy čtyři velké náboje zasunuté v poutkách, na jeho velké hnědé ruce, staré kalhoty, na velmi špinavá bagančata a zpět na jeho tvář. Všimla si, že červeň v jeho tváři končí na bílé čáře kruhu narýsovaného stetsonem, který teď visel z kolíku na stanové tyči. „Tak na lva,“ řekl Robert Wilson. Opět se na ni usmál, ale ona se bez úsměvu zvědavě podívala na manžela. Francis Macomber byl velmi vysoký, velmi dobře stavěný, pokud člověku nevadily jeho dlouhé kosti, tmavovlasý, ostříhaný jako veslař, měl poněkud úzké rty a platil za pohledného muže. Měl na sobě stejný safari ústroj jako Wilson, až na to, že jeho byl nový. Bylo mu pětatřicet, udržoval se ve formě, dobře hrál všemožné míčové hry, měl řadu rekordních rybářských úlovků a právě se velice veřejně předvedl jako zbabělec. „Tak na lva,“ řekl. „Nemohu vám ani dost poděkovat za to, co jste udělal.“ Jeho žena Margaret od něho odvrátila pohled a upřela oči na Wilsona. „Nemluvme už o lvu,“ řekla.
14
10_Povidky 14
7.7.2016 16:16:06
Wilson na ni bez úsměvu pohlédl a ona se teď usmála na něj. „Byl to velice zvláštní den,“ řekla. „Neměl byste mít ten klobouk na hlavě i v poledne pod stanem? Sám jste mi to říkal, víte?“ „Možná si ho nasadím,“ opáčil Wilson. „Víte, že máte velice rudou tvář, pane Wilsone?“ zeptala se a opět se usmála. „Pití,“ vysvětlil Wilson. „Myslím, že ne,“ namítla. „Francis pije hodně, ale rudý obličej nemá.“ „Dneska rudý je,“ pokusil se Macomber o vtip. „Ne,“ řekla Margaret. „Rudou tvář mám dnes já. Ale obličej pana Wilsona je rudý pořád.“ „To musí být rasou,“ podotkl Wilson. „Poslyšte, nechtěla byste si místo mojí krásy najít jiné téma?“ „Sotva jsem je načala.“ „Nechte toho,“ řekl Wilson. „Konverzace bude zřejmě velmi obtížná,“ konstatovala Margaret. „Nebuď dětinská, Margot,“ řekl manžel. „Žádné obtíže nevidím,“ prohodil Wilson. „Dostal jste zatraceně pěkného lva.“ Margot na ně pohlédla a oba si všimli, že má pláč na krajíčku. Wilson už drahnou dobu tušil, že to přijde, a děsil se toho. Macombera to přestalo děsit už dávno. „Tohle se nemělo stát. Ach, tohle se nemělo stát,“ řekla a vydala se ke stanu. Nevzlykala nahlas, ale viděli, jak se jí pod růžovou tropickou halenou chvějí ramena. „Rozhárané ženské,“ poznamenal Wilson k dlouhánovi. „Bezvýznamné. Leze to na nervy a nikam to nevede.“ „Ne,“ řekl Macomber. „Tohle si už nejspíš neodpářu do konce života.“ „Nesmysl. Nalejme si trochu jedu do žil,“ řekl Wilson. „Pusťte to celé z hlavy. Nic na tom není.“
15
10_Povidky 15
7.7.2016 16:16:06
„Můžeme to zkusit,“ řekl Macomber. „Ovšem nezapomenu, co jste pro mě udělal.“ „Nic jsem neudělal,“ řekl Wilson. „Všechno je to nesmysl.“ Seděli tedy ve stínu, v táboře zbudovaném pod širokými korunami několika akácií. Za ním se tyčil útes posetý balvany, před ním se táhl pruh trávy k břehu řeky plné balvanů a za řekou se zvedal les. Popíjeli svoje dosud nezteplalé drinky a snažili se nedívat jeden na druhého, zatímco sluhové prostírali k obědu. Wilson zaznamenal, že už o tom všichni vědí. Když si všiml, jak Macomberův osobní sluha klade talíře na stůl a přitom si svého pána zvědavě prohlíží, štěkl na něho něco svahilsky. Mladík nasadil neutrální výraz a odvrátil se. „Co jste mu říkal?“ zeptal se Macomber. „Nic. Řekl jsem mu, aby do toho dal trochu života, nebo mu zařídím patnáct mastných.“ „To je co? Ran bičem?“ „Je to zcela nezákonné,“ řekl Wilson. „Předpokládá se, že jim dáte pokutu.“ „Přesto je necháváte bičovat?“ „Ale ovšem. Kdyby si chtěli stěžovat, mohli by způsobit povyk. Ale oni nechtějí. Radši výprask než pokuta.“ „Velice zvláštní!“ podivil se Macomber. „Zas tak zvláštní ne, vážně,“ řekl Wilson. „Co byste bral radši? Pořádný výprask, nebo ztrátu platu?“ Hned si připadal trapně, že takovou otázku položil, a než mohl Macomber odpovědět, pokračoval: „Všichni vlastně tak či onak dostáváme napráskáno každý den, víte?“ Tím to tedy nevylepšil. „Dobrý bože,“ pomyslel si. „Diplomat opravdu nejsem.“ „Ano, občas člověk dostane pořádný výprask,“ přitakal Macomber, aniž se na něho podíval. „Ta věc se lvem mě hrozně mrzí. Nepůjde to nikam dál, že? Chci říct, nikdo se to nedozví, viďte?“ „Ptáte se, jestli o tom budu vyprávět v klubu Mathaiga?“ Wilson na něho pohlédl, tentokrát chladně. Tohle nečekal.
16
10_Povidky 16
7.7.2016 16:16:07
Takže on není jenom podělaný zbabělec, on je to navíc podělaný idiot, pomyslel si. Až dodneška se mi docela zamlouval. Ale jak se má člověk v těch Američanech vyznat? „Ne,“ řekl Wilson. „Jsem profesionální lovec. Klienty nikdy neprobíráme. Na to se můžete klidně spolehnout. Považuje se ovšem za nezdvořilé žádat nás, abychom mlčeli.“ Usoudil, že bude mnohem snazší se trhnout. Bude jíst sám a při jídle si může číst knížku. Oni budou jíst spolu. Doprovodí je na jejich safari zcela formálně — jakže tomu říkají Francouzi? distingovaná ohleduplnost — a bude to zatraceně snazší než se potýkat s tímhle citovým haraburdím. Urazí ho a čistě a hladce se stáhne. Pak si bude při jídle číst knížku a pořád ještě pít jejich whisky. Tak se označuje nevydařené safari. Člověk potká jiného bílého lovce a zeptá se: „Jak to jde?“ a on odpoví: „No, ještě piju jejich whisky,“ a hned víte, že je to celé v háji. „Omlouvám se,“ řekl Macomber a hleděl na něho s tou svou americkou tváří, která zůstane mladistvá až do středního věku. Wilson zaznamenal vlasy ostříhané na ježka, čisté, pouze lehce uhýbavé oči, pěkný nos, tenké rty a mužnou bradu. „Mrzí mě, že jsem si to neuvědomil. Existuje spousta věcí, které nevím.“ Wilson přemítal, co má vlastně dělat. Už se rozhodl, že se rychle a hladce odstřihne, a ten srab se tady ještě omlouvá poté, co ho Wilson urazil. Udělal ještě jeden pokus. „Neberte vážně, co říkám,“ prohodil. „Musím se nějak živit. Víte, v Africe trefí lva každá ženská a žádný běloch nikdy nezdrhne.“ „Zdrhal jsem jako zajíc,“ řekl Macomber. Co máte kruci dělat s chlapem, který takhle mluví, přemítal Wilson. Podíval se na Macombera svýma bezvýraznýma modrýma očima kulometčíka a jeho protějšek se na něj usmál. Měl příjemný úsměv, pokud jste nepostřehli, jak se mu v očích odráží, když se ho něco dotkne. „Třeba to můžu napravit při buvolovi,“ řekl. „Toho máme na programu příště, že?“
17
10_Povidky 17
7.7.2016 16:16:07
„Ráno, když budete chtít,“ přisvědčil Wilson. Třeba se zmýlil. Tohle byl rozhodně způsob, jak to přijmout. Jak se má člověk v tom zatraceném Američanovi vyznat? Teď už byl opět všemi čtyřmi pro Macombera. Kdyby se člověku podařilo zapomenout na dnešní ráno. Ale to se pochopitelně nedá. Opravdu odporně nevydařené ráno. „A tady přichází naše memsahib,“ prohodil. Vyšla ze svého stanu a zdála se osvěžená, veselá a docela půvabná. Měla velice dokonalou oválnou tvář, tak dokonalou, až by člověk čekal, že bude hloupá. Ale hloupá ona není, pomyslel si Wilson, ba ne, hloupá ne. „Jak se má krásný pan Wilson s rudou tváří? Cítíš se lépe, Francisi, poklade můj?“ „Ó, mnohem lépe,“ řekl Macomber. „Pustila jsem celou tu věc k vodě,“ prohlásila a usedla ke stolu. „Co na tom sejde, že Francis neumí zabíjet lvy? Není to jeho obor. Tím se živí pan Wilson. Pan Wilson opravdu velmi působivě zabije cokoli. Dokážete zabít cokoli, že?“ „Ó ano, cokoli,“ přisvědčil Wilson. „Jednoduše cokoli.“ Jsou nejtvrdší na světě, pomyslel si. Nejtvrdší, nejkrutější, nejdravější a nejpřitažlivější a jejich manželé měkli nebo se nervově hroutili, zatímco ony tvrdly. Nebo je to tím, že si vybírají muže, které dokážou ovládat? Ve věku, kdy se vdávají, toho nemůžou zas tolik vědět, přemítal. Byl vděčný, že už se mu ohledně amerických žen dostalo dostatečného vzdělání, protože tahle byla velmi přitažlivá. „Zítra ráno jedeme na buvoly,“ oznámil jí. „Jedu s vámi,“ řekla. „Ne, nejedete.“ „Ale ano, jedu. Francisi, že smím?“ „Co kdybys zůstala v táboře?“ „Ani za nic,“ zavrtěla hlavou. „Něco takového jako dneska si nenechám ujít ani náhodou.“ Když odešla, přemítal Wilson, když se šla vyplakat, působila jako zatraceně milá ženská. Zdálo se, že chápe, že si
18
10_Povidky 18
7.7.2016 16:16:07
uvědomuje souvislosti, že trpí spolu s ním a že vidí, jak se věci doopravdy mají. Na dvacet minut odejde a vrátí se zcela zatavená do té americké ženské krutosti. Jsou to neuvěřitelné ženské. Skutečně neuvěřitelné. „Zítra ti uspořádáme další představení,“ řekl Francis Macomber. „Vy s námi nepojedete,“ řekl Wilson. „To se velice mýlíte,“ řekla mu. „Tolik chci vidět, jak vám to jde. Dneska ráno jste byl tak rozkošný. Tedy pokud se ustřelování zvířecích hlav dá považovat za rozkošné.“ „Tady máme oběd,“ řekl Wilson. „Bavíte se dobře, že?“ „Proč ne? Nepřijela jsem se nudit.“ „Nudné to tedy nebylo,“ přikývl Wilson. Viděl balvany v řece, za ní vysoký zalesněný břeh a vybavil si dnešní ráno. „To opravdu ne,“ řekla. „Bylo to okouzlující. A zítra. Ani nevíte, jak se na zítřek těším.“ „To je oryx, co vám nabízejí,“ podotkl Wilson. „To jsou takové ty kozy, velké jako kráva, co skáčou jako zajíci, že?“ „Myslím, že je to vystihuje,“ souhlasil Wilson. „Mají velmi dobré maso,“ řekl Macomber. „Tos zastřelil ty, Francisi?“ zeptala se. „Ano.“ „Ale nejsou nebezpečné, že?“ „Jen když padnou přímo na vás,“ řekl jí Wilson. „To jsem opravdu ráda.“ „Co kdybys trochu ubrala na uštěpačnosti, Margot,“ ozval se Macomber, který si ukrojil z antilopího řízku a nabral něco bramborové kaše, omáčky a mrkve na vidličku zapíchnutou do masa. „Předpokládám, že bych mohla,“ odpověděla, „když o to tak hezky žádáš.“ „Večer oslavíme lva šampaňským,“ řekl Wilson. „V poledne je na to trochu příliš vedro.“ „Ach, ano, lva,“ řekla Margot. „Úplně jsem na něj zapomněla!“
19
10_Povidky 19
7.7.2016 16:16:07
Aha, pomyslel si Robert Wilson, ona si z něho skutečně utahuje. Nebo je to snad její představa, jak zůstat nad věcí? Jak se má zachovat ženská, když zjistí, že její manžel je podělaný zbabělec? Je zatraceně krutá, ale to jsou všechny. Vládnou ony, samozřejmě, a když má člověk vládnout, musí být občas krutý. Přesto už mám toho jejich zatraceného terorismu po krk. „Dejte si ještě kousek oryxe,“ vyzval ji zdvořile. Později odpoledne Wilson a Macomber vyjeli autem s domorodým řidičem a se dvěma nosiči zbraní. Paní Macomberová zůstala v táboře. Na výlet je příliš horko, prohlásila, ale časně ráno pojede s nimi. Když odjížděli, Wilson ji viděl, jak stojí pod velkým stromem a vypadá spíš hezká než krásná ve světle růžovém khaki, tmavé vlasy stažené dozadu z čela a zapletené do uzlu dole na šíji. Napadlo ho, že tvář má stejně svěží, jako kdyby byla v Anglii. Mávala jim, než auto projelo mokřinou s vysokou trávou, prokličkovalo mezi stromy a vyjelo do mírně zvlněné savany. Na savaně objevili stádo impal. Vystoupili z vozu, připlížili se ke starému samci s dlouhými široko posazenými rohy a Macomber ho složil velice přesvědčivou ranou na dobrých dvě stě metrů, zatímco stádo se divoce rozprchlo na všechny strany a antilopy se s nohama přitaženýma k tělu navzájem přeskakovaly dlouhými skoky, stejně neuvěřitelnými a plavnými, jaké člověk občas dělá ve snu. „To byla dobrá rána,“ řekl Wilson. „Skýtají malý cíl.“ „Má ta hlava nějakou cenu?“ zeptal se Macomber. „Je skvělá,“ ujistil ho Wilson. „Když budete takhle střílet, nebudete mít problém.“ „Myslíte, že zítra natrefíme na buvoly?“ „Máme slušnou šanci. Pasou se časně ráno a při troše štěstí je možná zastihneme na otevřeném prostranství.“ „Rád bych smáznul tu záležitost se lvem,“ řekl Macomber. „Není příjemné, když vás při něčem takovém vidí vlastní žena.“ Myslel bych, že je mnohem nepříjemnější, když člověk něco takového provede, pomyslel si Wilson, manželka
20
10_Povidky 20
7.7.2016 16:16:07
nemanželka, a ještě to pak navíc rozmazává. Ale ovládl se: „Už bych na to nemyslel. První lev může rozhodit každého. To už je celé za námi.“ Ale tu noc po večeři a po whisky se sodou u ohně před spaním to pro Francise Macombera, když ležel na lůžku přikrytý moskytiérou a naslouchal nočním zvukům, ještě zdaleka neskončilo. Ani to neskončilo, ani to nezačínalo. Viděl to před sebou, přesně jak se to odehrálo, některé úseky nesmazatelně zvýrazněné, a on se za ně styděl do morku kostí. Ale ještě víc než stud v sobě cítil studený, dutý strach. Seděl v něm stále jako studená slizká jáma ve vší té prázdnotě, kde kdysi bývala jeho sebedůvěra, a zvedal se mu z toho žaludek. Seděl v něm dál i teď. Začalo to tu noc předtím, když se probudil a slyšel někde nahoře po řece řvát lva. Šlo to hluboko z hrdla a na konci následovalo chrčivé zakašlání, kdy se zdálo, že zvíře stojí přímo před stanem, a když se Francis Macomber v noci vzbudil a slyšel je, zmocnil se ho strach. Slyšel, jak vedle něho tiše oddychuje jeho spící žena. Neměl komu říct, že se bojí, ani nikoho, kdo by se bál s ním, a jak tam osaměle ležel, neznal bohužel somálské přísloví, které říká, že statečného muže lev vždy vyděsí třikrát — když poprvé vidí jeho stopu, když poprvé slyší jeho řev a když poprvé stojí proti němu. A když pak ještě před východem slunce snídali při světle lucerny v jídelním stanu, lev zařval znovu a Francisi připadalo, že stojí přímo na okraji tábora. „To bude nějaký veterán,“ vzhlédl Robert Wilson od uzenáče a kávy. „Poslouchejte, jak kašle.“ „Je hodně blízko?“ „Tak asi kilometr dva proti proudu.“ „Uvidíme ho?“ „Půjdem se na něj podívat.“ „To se ten řev nese tak daleko? Zní to, jako by byl přímo v táboře.“ „Nese se zatraceně daleko,“ přisvědčil Robert Wilson. „Je to zvláštní, jak daleko. Doufám, že nás mourek nechá přijít
21
10_Povidky 21
7.7.2016 16:16:07
na dostřel. Chlapci říkali, že se tady kolem pohybuje pořádný macek.“ „Když budu mít možnost, kam mám mířit,“ zeptal se Macomber, „abych ho dostal?“ „Mezi plece,“ řekl Wilson. „Do šíje, když se trefíte. Miřte na kost. Znehybnit ho.“ „Doufám, že se mi ho podaří zasáhnout na správné místo,“ řekl Macomber. „Střílíte velmi dobře,“ ujistil ho Wilson. „Dejte si na čas. Ujistěte se, že vám skýtá dobrý terč. Rozhoduje první zásah.“ „Na jakou to bude vzdálenost?“ „To se nedá odhadnout. K tomu má co říct i lev. Nestřílel bych, dokud nebudu dost blízko, abych měl jistotu.“ „Pod sto metrů?“ To Wilsona mírně zaskočilo. „Sto je tak akorát. Možná bych si počkal, až bude o kousek blíž. Střelbu na větší vzdálenost bych neriskoval. Sto metrů je slušná vzdálenost. Při té ho můžete zasáhnout, kam chcete. A tady přichází memsahib.“ „Dobré ráno,“ řekla. „Vyrážíme na toho lva?“ „Jakmile spořádáte snídani,“ řekl Wilson. „Jak se cítíte?“ „Skvěle,“ řekla. „Jsem celá natěšená.“ „Půjdu se podívat, jestli je všechno připravené,“ zvedl se Wilson. Sotva poodešel, lev zařval znovu. „Mrzák jeden,“ řekl Wilson. „Ten randál mu zarazíme.“ „Co se děje, Francisi?“ zeptala se Macombera jeho žena. „Nic,“ odpověděl. „Ale děje,“ řekla. „Co tě rozrušilo?“ „Nic,“ řekl. „Pověz mi to,“ naléhala. „Necítíš se dobře?“ „To ten zatracený řev,“ řekl. „Vyváděl takhle celou noc, víš.“ „Proč jsi mě nevzbudil?“ zeptala se. „Byla bych si to ráda poslechla.“ „Ale já to zatracené zvíře musím zabít,“ řekl utrápeně Macomber.
22
10_Povidky 22
7.7.2016 16:16:07
„Dobrá, ale kvůli tomu jsi sem přece přijel, ne?“ „Ano. Ale jsem nervózní. Když ho slyším řvát, leze mi to na nervy.“ „No dobře, zastřelíš ho, jak říká Wilson, a on řvát přestane.“ „Ano, miláčku,“ přisvědčil Macomber. „Zdá se to tak snadné, že?“ „Nebojíš se, že ne?“ „Samozřejmě že ne. Ale znervózňuje mě, když musím celou noc poslouchat ten jeho řev.“ „Zabiješ ho určitě úžasně,“ řekla. „Já vím, že ano. Nesmírně se těším, až to uvidím.“ „Dojez snídani a vyrážíme.“ „Ještě ani není světlo,“ namítla. „V takovou legrační hodinu.“ V tu chvíli lev zařval znovu. Působilo to jako sténání hluboko v hrudi, náhle přešlo do hrdla ve stoupající vibraci, která jako by rozechvívala vzduch a skončila těžkým prsním zachrčením. „Zní to, jak by byl skoro tady,“ řekla Macomberova žena. „Bože můj,“ řekl Macomber. „Nenávidím ten řev.“ „Je to velmi působivé.“ „Působivé. Je to děsivé.“ V tu chvíli přišel Robert Wilson, zubil se a nesl svou krátkou, ošklivou pušku Gibbs se šokující širokou hlavní ráže .505. „Tak jdeme,“ řekl. „Váš nosič má vaši springfieldku i velkou pušku. Všechno je ve voze. Máte plášťové střely?“ „Ano.“ „Jsem připravená,“ řekla paní Macomberová. „Musíme mu rozmluvit ten kravál,“ řekl Wilson. „Sedněte si dopředu. Memsahib může sedět se mnou vzadu.“ Nastoupili do vozu a v prvním šerém světle se vydali mezi stromy vzhůru proti proudu řeky. Macomber otevřel závěr pušky, přesvědčil se, že má nabito plášťovými střelami, zacvakl závěr a pušku zajistil. Všiml si, že se mu chvěje ruka. V kapse
23
10_Povidky 23
7.7.2016 16:16:07
nahmatal další náboje a přejel po nábojích v poutkách vpředu na haleně. Otočil se dozadu na Wilsona, který v krabicovitém džípu bez dveří seděl vzadu vedle jeho ženy, oba se vzrušeně šklebili a Wilson se naklonil dopředu a zašeptal: „Vidíte, jak se tamhle snášejí ptáci? To znamená, že starouš odešel od kořisti.“ Na protějším břehu Macomber viděl, jak supi krouží nad stromy a střemhlav se snášejí dolů. „Máme šanci, že se přijde napít sem,“ zašeptal Wilson. „Pak se půjde natáhnout. Mějte oči na stopkách.“ Sunuli se podél vysokého břehu řeky, která se tu zařezávala hlubokým korytem plným balvanů, a současně se proplétali mezi velkými stromy. Macomber sledoval opačný břeh, když ucítil, jak mu Wilson stiskl paži. Auto zastavilo. „Tamhle je,“ zaslechl šepot. „Vpravo vpředu. Vystupte a sejměte ho. Je to skvostný lev.“ To už lva uviděl i Macomber. Zvíře stálo téměř bokem, velkou hlavu zvednutou a otočenou k nim. Časný ranní větřík, který vanul směrem k vozu, mu čechral tmavou hřívu, a jak se v šerém rozbřesku tyčila na výšině nad řekou jeho silueta s mohutnými plecemi a hladkým oblým tělem, zdál se obrovský. „Jak je daleko?“ zeptal se Macomber a zvedl pušku. „Asi pětasedmdesát. Vystupte a složte ho.“ „Co kdybych vystřelil odsud?“ „Z auta se zvířata nestřílí,“ slyšel Wilsonův hlas v uchu. „Vystupte. Nebude tam stát celý den.“ Macomber se vysunul zaobleným výřezem u předního sedadla na stupátko a sestoupil na zem. Lev dosud stál a majestátně a chladně pozoroval objekt, který se jeho očím jevil pouze coby silueta mohutná jako nějaký obří nosorožec. Nepřicházel k němu žádný lidský pach, lev mírně natáčel mohutnou hlavu ze strany na stranu a nespouštěl objekt z očí. Nebál se, ale váhal, zda se má sejít dolů po svahu napít, když má takovou věc proti sobě. Vtom uviděl, jak se od ní oddělila mužská postava, a sotva otočil těžkou hlavu a zamířil k příkrovu stromů, uslyšel
24
10_Povidky 24
7.7.2016 16:16:07
praskavý rachot a ucítil náraz dvěstědvacetigránové plášťové střely ráže .30-06, která se mu zahryzla do slabin a prodrala se mu břichem do plic provázena náhlou horkou palčivou nevolností. Jak na mohutných tlapách klusal k vysoké trávě skýtající úkryt, najedené poraněné břicho se mu těžce houpalo. Opět se přihnal třesk a trhal kolem něho vzduch. Pak to třesklo znovu a lev ucítil zásah, který mu naspodu protrhl žebra, do tlamy mu náhle vhrkla horká zpěněná krev a on doklusal do vysoké trávy, kde se může neviděn schoulit a přimět je, aby tu rachotící věc přinesli tak blízko, že se na ně bude moct vyřítit a srazit muže, co ji drží. Když Macomber vystoupil z vozu, nepřemýšlel o tom, jak se cítí lev. Věděl pouze, že jemu se třesou ruce, a jak se vzdaloval od vozu, téměř nedokázal přimět nohy k pohybu. Měl ztuhlá stehna, ale cítil, jak mu vibrují svaly. Zvedl pušku, zamířil na místo, kde hlava přecházela do plecí, a stiskl spoušť. Nic se nestalo, třebaže mačkal, až si myslel, že si zlomí prst. Pak si uvědomil, že má zajištěno, a jak sklonil zbraň, aby ji odjistil, posunul ztuhlé nohy o další krok vpřed, lev uviděl zřetelnou siluetu, která se oddělila od vozu, otočil se, klusem vyrazil, a jak Macomber vystřelil, uslyšel mlasknutí, které prozrazovalo zásah. Lev se však nezastavil. Macomber vystřelil znovu a všichni viděli, jak střela za klusajícím lvem zvedla spršku hlíny. Připomněl si, že musí mířit níž, vystřelil znovu, všichni slyšeli jasný zásah, lev se rozběhl a zmizel ve vysoké trávě dřív, než Macomber stačil znovu natáhnout závěr. Macomber cítil, jak se mu zvedá žaludek a třesou se mu ruce. Stále ještě držel springfieldku v pokrčených pažích, ale teď už Wilson a jeho žena stáli vedle něho, spolu se dvěma nosiči zbraní štěbetajícími v jazyce wakamba. „Zasáhl jsem ho,“ řekl Macomber. „Zasáhl jsem ho dvakrát.“ „Střelil jste ho do břicha a pak jste ho trefil někde vpředu,“ řekl bez valného nadšení Wilson. Nosiči se tvářili velmi zasmušile. Zmlkli.
25
10_Povidky 25
7.7.2016 16:16:07
„Možná jste ho zabil,“ pokračoval Wilson. „Budeme muset chvíli počkat, než to půjdeme zjistit.“ „Jak to myslíte?“ „Počkáme, až se mu přitíží, než za ním vyrazíme.“ „Aha,“ hlesl Macomber. „Je to zatraceně pěkný kousek,“ řekl Wilson povzbudivě. „Vybral si ale špatné místo.“ „Proč špatné?“ „Neuvidíte ho, dokud nebudete přímo u něho.“ „Aha,“ vzdychl Macomber. „Pojďte,“ řekl Wilson. „Memsahib může zůstat tady v autě. Půjdeme obhlédnout stopy krve.“ „Zůstaň tady, Margot,“ řekl Macomber ženě. Ústa měl vyprahlá a stěží ze sebe vypravil slovo. „Proč?“ zeptala se. „Wilson povídal.“ „Půjdeme to obhlédnout,“ řekl Wilson. „Vy zůstanete tady. Líp odsud uvidíte.“ „Dobrá.“ Wilson řekl řidiči něco svahilsky. Ten přikývl: „Ano, bwana.“ Sešli po strmém svahu, překročili říčku, šplhali přes balvany a obcházeli je, zachycovali se vyčnívajících kořenů a ručkovali po nich, až našli místo, kudy lev klusal, když ho Macomber poprvé zasáhl. Na nízké trávě se černala krev, na kterou nosiči zbraní ukazovali stébly, a táhla se dozadu za stromy na břehu. „Co uděláme?“ zeptal se Macomber. „Nemáme příliš na vybranou,“ řekl Wilson. „Nemůžeme sem přejet s autem. Břeh je příliš prudký. Necháme ho chvíli vytuhnout a pak se po něm půjdeme podívat.“ „Nemůžeme zapálit trávu?“ zeptal se Macomber. „Příliš zelená.“ „Nemůžeme tam poslat naháněče?“ Wilson si ho prohlédl zkoumavým pohledem. Tohle nečekal. „Ovšemže můžeme,“ připustil. „Ale je to trošku vražedné.
26
10_Povidky 26
7.7.2016 16:16:07
