Žena jako oběť domácího násilí

Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Katedra sociální patologie a sociologie

Žena jako oběť domácího násilí Bakalářská práce

Autor:

Milan Bezdíček

Studijní program:

B 7507 Specializace v pedagogice

Studijní obor:

Sociální patologie a prevence

Vedoucí práce:

PhDr. Stanislav Pelcák, Ph.D.

Hradec Králové

2015

UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ Pedagogická fakulta Akademický rok: 2015/2016

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Jméno a příjmení: Osobní číslo: Studijní program: Studijní obor: Název tématu: Zadávající katedra:

Milan Bezdíček P12657 B7507 Specializace v pedagogice Sociální patologie a prevence Žena jako oběť domácího násilí Katedra sociální patologie a sociologie

Z á s a d y p r o v y p r a c o v á n í: Práce vymezuje pojem a různé formy domácího násilí, charakterizuje jeho pachatele a oběti, s důrazem na ženu, jako oběť nejčastější. Sleduje a analyzuje formy, příčiny a projevy domácího násilí, jeho hlavní spouštěče a významné rizikové faktory. Zabývá se možností preventivních a specializovaných opatření. Metody výzkumu: studium písemných odborných pramenů, kasuistika Rozsah grafických prací: Rozsah pracovní zprávy: Forma zpracování bakalářské práce: Seznam odborné literatury: Vedoucí bakalářské práce: Oponent bakalářské práce:

PhDr. Stanislav Pelcák, Ph.D. Katedra sociální patologie a sociologie Mgr. Stanislava Hoferková, Ph.D.

Datum zadání bakalářské práce: Termín odevzdání bakalářské práce:

14.2.2014 14.12. 2015 L.S.

doc. PhDr. Pavel Vacek, Ph.D. děkan

PhDr. Václav Bělík, Ph.D. vedoucí katedry

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval pod vedením vedoucího bakalářské práce samostatně a uvedl jsem všechny použité prameny a literaturu. V Hradci Králové dne 10.12. 2015

Poděkování

Rád bych tímto poděkoval vedoucímu mé bakalářské práce PhDr. Stanislavu Pelcákovi, Ph.D., za odbornou pomoc, důležité rady a připomínky, které mi při zpracování práce poskytl. Poděkování patří taktéž mé rodině za její pochopení a podporu během celého studia.

ANOTACE BEZDÍČEK, Milan. Žena jako oběť domácího násilí. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2015. 78 s. Bakalářská práce.

Bakalářská práce se zabývá velmi negativním, avšak v dnešní době značně viditelným fenoménem domácího násilí. Jedná se o celospolečenský problém, který se ještě v nedávné době v drtivé většině odehrával za zavřenými dveřmi domu nebo bytu. Práce mapuje problematiku domácího násilí, poukazuje na počátky jeho vnímání společností, definuje jeho znaky, příčiny a formy. Charakterizuje násilnou, zároveň i ohroženou osobu, s důrazem na ženu, jakožto oběť nejčastější. Patřičná pozornost je věnována rodině, možnému transgeneračnímu přenosu, rizikovým faktorům a tzv. spouštěčům domácího násilí. V předložené práci není opomenuta ani možnost prevence a pomoc postiženým osobám. Pro výzkumnou část práce je zvoleno kvalitativní šetření, v tomto případě kasuistika. Jsou zde prezentovány čtyři vybrané případové studie s vyhodnocením, přičemž autor vycházel především ze spisových materiálů Policie ČR, okres Rychnov nad Kněžnou.

Klíčová slova: domácí násilí, transgenerační přenos, rodina, oběť, agresor

ABSTRACT BEZDÍČEK, Milan. The woman as a victim of domestic violence. Hradec Králové: Faculty of Education, University of Hradec Králové, 2015. 78 p. Bachelor’s thesis.

Bachelor thesis deals with very negative, but nowadays highly visible phenomenon of domestic violence. This is a societal problem, which took place in the vast majority behind the closed doors of the house or apartment, even in recent times. This thesis presents the problem of domestic violence, it points to the beginning of its perception from the side of the society, defines its characteristics, causes and forms. It characterizes the violent person, also the person at risk, with an emphasis on the woman as the most frequent victim. Appropriate attention is paid to the family, possible transgenerational transmission, risk factors and the so-called triggers of domestic violence. Possibility of prevention and assistance to the affected persons is also not omitted in the present work. Qualitative investigation, in this case casuistry, is chosen for the practical part of the work. There are presented four selected case studies with the evaluation, while the author proceeded primarily according to the file documents of the Police of the Czech Republic, District of Rychnov nad Kněžnou.

Keywords: domestic violence, transgenerational transfer, family, victim, aggressor

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 9 1. ZÁKLADNÍ DEFINICE DOMÁCÍHO NÁSILÍ .................................................. 11 1.1. Počátky vnímání domácího násilí ........................................................................ 11 1.2. Pojem domácí násilí ............................................................................................. 12 1.3 Znaky domácího násilí ......................................................................................... 13 1.4. Příčiny domácího násilí ........................................................................................ 14 1.5. Formy domácího násilí ......................................................................................... 17 1.6. Cyklus násilí ......................................................................................................... 21 2. CHAREKTERISTIKA NÁSILNÉ A OHROŽENÉ OSOBY ............................... 23 2.1 Násilná osoba (agresor, či pachatel)..................................................................... 23 2.2. Ohrožená osoba (oběť) ......................................................................................... 25 2.3. Žena jako specifická oběť domácího násilí .......................................................... 28 2.4. Psychologické důsledky u týraných žen .............................................................. 30 3. RODINA A RIZIKOVÉ FAKTORY DOMÁCÍHO NÁSILÍ ............................... 34 3.1. Rodina .................................................................................................................. 34 3.2. Rodinná resilience ................................................................................................ 35 3.3. Transgenerační přenos násilí v rodině.................................................................. 37 3.4. Rizikové faktory a možné spouštěče domácího násilí ......................................... 38 4. PREVENCE A POMOC OBĚTEM DOMÁCÍHO NÁSILÍ................................ 41 4.1. Preventivní opatření ............................................................................................. 41 4.1.1. Primární prevence .......................................................................................... 41 4.1.2. Sekundární prevence ..................................................................................... 42 4.1.3. Terciární prevence ......................................................................................... 44 4.2. Specializovaná opatření ....................................................................................... 44 4.2.1. Intervenční centra .......................................................................................... 45 4.2.2. Krizová intervence......................................................................................... 45 4.2.3. Policie České republiky ................................................................................. 46

5. VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ ......................................................................................... 48 5.1. Cíl výzkumu a výzkumný problém ...................................................................... 48 5.2. Multikauzální etiologie domácího násilí .............................................................. 48 5.3. Charakteristika výzkumného šetření .................................................................... 49 5.4. Kasuistika č. 1 ...................................................................................................... 50 5.5. Kasuistika č. 2 ...................................................................................................... 53 5.6. Kasuistika č. 3 ...................................................................................................... 58 5.7. Kasuistika č. 4 ...................................................................................................... 62 5.8. Vyhodnocení kasuistik ......................................................................................... 66 5.9. Souhrn a odpovědi na výzkumné otázky ............................................................. 69 ZÁVĚR .......................................................................................................................... 73 Odborné prameny ......................................................................................................... 75 Internetové zdroje ......................................................................................................... 77 Seznam příloh ................................................................................................................ 78

ÚVOD Téma předložené bakalářské práce zní „Žena jako oběť domácího násilí“. Hned zpočátku je však třeba zmínit, že tato práce je pojata v širším spektru a sleduje i jiné rodinné příslušníky společně obývané domácnosti. Je však pochopitelné, že v rozsahu této bakalářské práce není možné věnovat se blíže všem aspektům této problematiky. Můžeme říci, že domácí násilí je staré jako lidstvo samo, avšak až v posledních několika desetiletích je mu věnována patřičná pozornost. V České republice se postupně do popředí zájmu dostalo až v průběhu devadesátých let, jelikož do té doby bylo jakýmsi tabu. Bylo totiž zcela nemyslitelné, aby v socialistické společnosti mohlo docházet k tomuto patologickému jevu, tím spíše, aby se o tom hovořilo. Je však zcela samozřejmé, že tehdy, stejně jako dnes k domácímu násilí docházelo. Avšak dříve probíhalo za zavřenými dveřmi obydlí. Ačkoliv je většina společnosti jistě přesvědčena o tom, že domácí násilí se vyskytuje výhradně v nižších vrstvách společnosti, opak je pravdou. Domácího násilí se totiž dopouštějí i lidé vyššího postavení, do kterých by to navíc jejich okolí vůbec neřeklo. Bakalářská práce je členěna celkem na pět kapitol, přičemž první až čtvrtá kapitola je zaměřena na teoretické seznámení s danou problematikou. Pátá kapitola se poté zabývá vlastním výzkumným šetřením. První kapitola definuje samotné domácí násilí, snaží se popsat jeho různé formy, znaky, příčiny a zároveň poukazuje i na počátky vnímání tohoto problému společností. Druhá kapitola se zaměřuje na osoby násilné, zároveň však i osoby ohrožené, se zaměřením na ženu, která je patrně nejčastější obětí domácího násilí. Ve třetí kapitole je kladen důraz na rodinu, rodinné fungování a na rizikové faktory ovlivňující případný vznik domácího násilí. Ve čtvrté kapitole práce popisuje některé formy pomoci, které je třeba ohroženým osobám poskytnout. Jde především o preventivní a specializovaná opatření. Výzkumné šetření bakalářské práce je zaměřeno na zpracování celkem čtyř případových studií, kdy autor vycházel především ze spisové dokumentace Policie České republiky, Územní odbor Rychnov nad Kněžnou. Jedná se o kompletní spisy trestního řízení, které byly v posledních několika málo letech odhaleny a vyšetřovány. Spisy obsahují autentické výpovědi zúčastněných osob, včetně odborných posudků soudních znalců, apod. Obsahují taktéž příslušná rozhodnutí soudů, která však nejsou součástí této práce. 9

Cílem práce v její úvodní části je seznámení s problematikou domácího násilí, s charakteristikou zúčastněných osob, včetně pomoci, která může být ohroženým osobám poskytnuta. Výzkumné šetření je pak zaměřeno na zmapování příčin domácího násilí v souvislosti s náročnými životními situacemi a zároveň zhodnocení vlivu transgeneračního přenosu na násilné chování. Práce také přihlíží k vlivu alkoholu na domácí násilí a sleduje, zda v tomto případě ohrožená žena dokáže sama vyhledat příslušnou pomoc.

10

1. ZÁKLADNÍ DEFINICE DOMÁCÍHO NÁSILÍ 1.1. Počátky vnímání domácího násilí Domácí násilí není určitě fenoménem poslední doby, či několika posledních desetiletí, ale při zapátrání v minulosti ho můžeme nalézt téměř v jakékoliv době. Práva žen a dětí byla zprvopočátku fungování naší společnosti značně omezena. Postavení muže bylo zcela nadřazené, kdy toto výhradní postavení bylo považováno za normální a žádoucí. Dříve totiž bylo pravidlem, aby muž prostřednictvím síly ovládal, či zároveň trestal svoji manželku a děti. Násilí na ženách tedy bylo společností dlouhou dobu vnímáno jako okrajový problém, který je blízký jen sociálně nejslabším vrstvám, minoritním skupinám, duševně nemocným apod.

Od konce 19. století bylo totiž manželství velmi silně

romantizováno a násilí páchané na ženách bylo vnímáno spíše jako norma patřící k manželství, jelikož tento svazek měl být za každou cenu udržen. Zájem o zlepšení situace a postavení žen v souvislosti s domácím násilím začal sílit až s rozvojem feministického hnutí, především v USA, jelikož zkoumáním životních podmínek žen, byl právě tento fenomén rozpoznán.1 Tyto pozitivní změny souvisely jak se vznikem feministického hnutí, tak i se vznikem a činností řady dalších organizací, které byly orientovány na prosazování základních lidských práv a svobod. S postupnou proměnou společenského klimatu, který byl patrný především v USA a v západní Evropě v 60.-70. letech minulého století, totiž přestalo být domácí násilí tabuizováno, stalo se předmětem zájmu a začalo se o něm nahlas hovořit. V naší zemi byla otázka řešení problému domácího násilí až do roku 1989 značně ztížena. Do popředí zájmu se tak domácí násilí dostává až po politických změnách roku 1989. Jako první na tento závažný problém v devadesátých letech upozornily především nově se rozvíjející neziskové organizace a občanská sdružení, díky nimž vstoupila problematika domácího násilí do vědomí široké i odborné veřejnosti.

1

VARGOVÁ, Branislava, Dana POKORNÁ a Marie TOUFAROVÁ. Partnerské násilí. 2008, s. 7

11

1.2. Pojem domácí násilí Z psychologického ani právnického hlediska doposud nebyla striktně stanovena jednotná definice pojmu domácí násilí, která by byla dále shodně používaná při studiích a v odborných publikacích.2 Obecně násilím rozumíme zlé nakládání, fyzické či psychické útoky, pohrůžky obdobným jednáním, které působí újmu na fyzickém, psychickém, či sexuálním zdraví. Jde o agresi jedné osoby vůči druhé, s cílem jí ublížit či jiným způsobem poškodit. 3 Domácím násilím pak rozumíme dlouhodobé, opakující se a stupňující se násilí, kterého se dopouštějí agresoři na svých blízkých. Domácí násilí se vyskytuje v různých formách, nejčastěji v podobách fyzického, psychického, sexuálního, ekonomického násilí aj. Jako domácí násilí je tedy možné označit jakékoliv vědomé jednání, které vede k bezmeznému upoutání moci nad ohroženou osobou ve společném obydlí. Bývá bezprostředním útokem na lidskou důstojnost, ve svém důsledku poškozuje zdraví (fyzické či psychické poškození) a taktéž může ohrozit i samotný život oběti. České trestní právo nezná pojem domácí násilí a řeší násilí obecně mezi osobami žijícími ve společném bytě nebo domě (tzn. i mezi osobami, které k sobě nemusejí mít žádný citový ani příbuzenský vztah, např. mezi nájemcem a pronajímatelem bytu). Od roku 2004 mohl soud potrestat dle ust. § 215 a trestního zákona toho: 1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, a to odnětím svobody až na tři léta 2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let toho, a) kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách nebo b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.4 Po novele trestního zákona č. 140/1961 Sb., který byl s účinností od 01.01. 2010 nahrazen novým trestním zákoníkem č. 40/2009 Sb., můžeme shora uvedené ust. § 215a, v současnosti nalézt s různými úpravami pod § 199 trestního zákoníku.

2


3

VOŇKOVÁ, Jiřina a Markéta HUŇKOVÁ. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. 2004, s.11

4

BEDNÁŘOVÁ, Zdena. Domácí násilí: zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 2009, s. 6

12

1.3 Znaky domácího násilí Často se lidé ptají, co je domácí násilí a jak ho lze rozpoznat. Chtějí vědět, co je skutečně násilí v rodině a co nikoli. Zajímá je, kdy by měli účinně pomoci a kdy jde jen o jakési vyřizování účtů mezi partnery. Na tuto otázku není jednoznačná odpověď, je však možné stanovit jisté společné znaky domácího násilí. •

blízké vztahy intimního charakteru - jedná se nejčastěji o osoby, které jsou v příbuzenském vztahu nebo osoby jinak blízké

•

společné bydlení - ohrožená i násilná osoba žije v jednom domě, či bytě

•

společná propojenost - vzájemná úzká propojenost (mají spolu děti, společný majetek, společný účet, společné přátele apod.)

•

asymetrie ve vztahu - jedná se o zcela nerovnoměrné rozdělení moci, kdy násilná osoba má absolutní moc nad osobou ohroženou, násilná osoba vyžaduje naprostou podřízenost a poslušnost

•

dlouhodobost - násilí často trvá několik let a často eskaluje ( dle zkušeností z praxe často ohrožená žena vyhledá pomoc až po 7 a více letech násilí)

•

opakující se ataky - domácí násilí je nepřetržitý koloběh útoků, přerušovaný obdobím relativního klidu, které se však postupně zkracuje

•

stupňující se agresivita - útoky jsou

každým dalším útokem

agresivnější

a brutálnější, byl-li zprvu útok „pouhou“ fackou, na konci může dojít k vysoce nebezpečnému útoku, mnohdy ohrožující zdraví či život oběti •

skrytost - většinou je domácí násilí skryté a odehrává se za zavřenými dveřmi

•

obtížná postižitelnost a kontrolovatelnost - vzhledem k tomu, že domácí násilí se odehrává za zavřenými dveřmi a není vystaveno zrakům veřejnosti je jakýkoliv zásah do tohoto teritoria i samotné dokazování složitější

•

pokračování násilí i po rozchodu (společné děti - nástroj dalšího týrání)5 I když se však v rodině vyskytne nějaký násilný incident, nemusí jít vždy nutně

o domácí násilí. Aby se jednalo o domácí násilí musí toto splňovat čtyři důležité znaky. Jestliže jeden ze znaků chybí, nejedná se o domácí násilí a je třeba zvažovat jinou

5

ČECH, Ondřej. Domácí násilí z pohledu pracovníků v oblasti sociálních služeb. 2011, s. 10- 12

13

podobu rodinného problému než domácí násilí. Je však pravděpodobné, že jeden chybějící znak bude brzy doplněn a domácí násilí bude odstartováno. 6 Klíčové znaky domácího násilí dle Aliance proti domácímu násilí (2006):7 Opakování a dlouhodobost - z jednoho útoku ještě nelze určit, zda se jedná o domácí násilí, může však jít o jeho začátek Eskalace - stupňování od urážek, přes psychické snižování lidské důstojnosti až po fyzické útoky proti životu a zdraví Jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí - osoba ohrožená a osoba násilná, resp. za domácí násilí nelze považovat vzájemné napadání, rvačky, hádky, kde se role osoby ohrožené a násilné střídají (italské manželství) Neveřejnost - probíhá zpravidla za zavřenými dveřmi domu či bytu, tedy v soukromí a stranou společenské kontroly

1.4. Příčiny domácího násilí Prvotní pokusy, jak vysvětlit příčiny vzniku domácího násilí byly původně založeny na jednofaktorových teoriích. Teoretické koncepce tohoto typu se však většinou opíraly o výjimečné a ojedinělé případy. Proto se z dnešního pohledu již jeví jako překonané a nejsou schopné vysvětlit komplexnost jevové pestrosti domácího násilí. Jednofaktorové teorie lze rozdělit do tří skupin, a to na psychologické, sociologické a biologicko-genetické teorie domácího násilí.8

6

ŠEVČÍK, Drahomír a Naděžda ŠPATENKOVÁ. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence. 2011, s. 37 7

BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ. Základní informace [online]. Copiright Bílý kruh bezpečí, o.s. 2007[cit. 201501-07]. Dostupné z: http://www.domacinasili.cz/domaci-nasili/ 8

ŠEVČÍK, Drahomír a Naděžda ŠPATENKOVÁ. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence. 2011, s. 32-34

14

Psychologické teorie domácího násilí se zaměřují na psychiku agresora a zkoumají jeho psychologický profil. Předpokládají totiž, že příčiny týrání partnera tkví v povahových vlastnostech pachatele. V další fázi svého vývoje se psychologický přístup zaměřil na ohroženou osobu, kdy k ní bylo přistoupeno se stejnými úvahami jako k pachateli. Byl zde brán do úvahy předpoklad, že oběti domácího násilí činí opět jistou ohraničenou skupinu. Zde byl brán zřetel na specifické povahové vlastnosti možné oběti, jako snížené sebevědomí. Vzápětí se však vynořila otázka, zda snížené sebevědomí není již samotným výsledkem domácího násilí než jeho příčinou. Taktéž svádění příčin domácího násilí na opakující se deprese, alkoholické excesy či akcentovanou osobnost agresora se již teoreticky přežilo. 9 Sociologické teorie domácího násilí se prosadily poměrně pozdě, přičemž jejich velká zásluha spočívá v tom, že přestaly na pachatele a oběti domácího násilí pohlížet jako na psychicky narušené jedince. „Vysvětlují domácí násilí podobně jako feministické přístupy k této problematice, společně ho vnímají jako produkt „typicky mužské společnosti“ a zdroje násilí spatřují v sociokulturních jevech souvisejících se vznikem a uplatňováním moci a kontroly ve společnosti.“10 Důležitým faktorem je i výskyt a tolerance násilí ve společnosti, kde jsou rodiny zakotveny. V některých sociálních vrstvách může být násilí dokonce uznáváno a považováno za legitimní. Současně existují i hypotézy, že násilí, které je uvnitř rodiny vede i k násilné společnosti.11 Biologicko-genetické teorie domácího násilí brzy zanikly, jelikož byly schopné vysvětlit pouze obecné predispozice k agresivnímu chování, nikoli však konkrétní situace v důsledku kterých dochází k domácímu násilí. Biologické teorie totiž opomíjejí vliv sociálních a kulturních faktorů. 12

9

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2004, s. 244

10

ŠEVČÍK, Drahomír a Naděžda ŠPATENKOVÁ. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence. , 2011, s. 34 11

Tamtéž s.34

12

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2004, s. 245.

15

V současné době dominuje multifaktorový přístup, který spojuje jednofaktorové přístupy do integrujícího modelu. V současnosti je hodně citovaný kauzální model D.G. Duttona, který pracuje se čtyřmi strukturálními rovinami a příčinami domácího násilí:13 Makrosystémová rovina: Sleduje příčiny domácího násilí ve společnosti z pohledu hierarchie hodnot, kdy vychází z nadvlády a dominance mužů. Toto patriarchální smýšlení vychází z přesvědčení, že společnost musí být hierarchicky uspořádána, přičemž vůdčí role patří mužům. Exosystémová rovina:

Exosystém představuje komunitu lidí, v níž se jedinec pohybuje, se kterou se stýká, je s ní v kontaktu, a která vytváří jeho bezprostřední životní (sociální) okolí. Toto okolí zahrnuje formální a neformální sociální struktury, které dále určují a ovlivňují jeho chování. Konkrétní faktory, které přispívají k rozvoji domácího násilí patří m.j. nedostatek peněz, nezaměstnanost, nižší vzdělanostní úroveň ad.

Mikrosystémová rovina: Mikrosystém je reprezentován samotnou rodinou. Uvnitř této základní soc. jednotky vznikají situace, které mohou vyvolávat domácí násilí. V rodině existují určité principy a předepsané role,

které se musí dodržovat. Určitým

rizikem je i fakt, že se partneři dobře znají, dokáží odhadnout reakce a vědí co si k sobě mohou dovolit. Ontogenetická rovina: Ontogenetická skupina má nejblíž k původním psycholog. teoriím

domácího

násilí.

Hledá

totiž

jeho

příčiny

v individuálních charakteristikách osoby ohrožené i násilné a zkoumá jejich vzájemné interakce.

13

ŠEVČÍK, Drahomír a Naděžda ŠPATENKOVÁ. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence. 2011, s. 36-37

16

1.5. Formy domácího násilí Nyní bych chtěl poukázat na různé formy domácího násilí, které se nejčastěji vyskytují. Nejrozšířenější formou domácího násilí je nejspíš kombinace fyzického a psychického násilí. Široká veřejnost však většinou považuje za domácí násilí pouze násilí fyzické, jelikož je nejvíce vidět a je nejlépe prokazatelné. Fyzické násilí Vzhledem k následkům, které tělesným útokem většinou vznikají považujeme fyzické násilí za nejhrubší a nejevidentnější formu domácího násilí, jelikož zpravidla zanechává stopy v podobě podlitin, škrábanců, jizev, obraženin, zlomenin apod. Jedinec používá své přímé fyzické síly s cílem způsobit své oběti bolest, zranění, či jiné fyzické utrpení. Mezi nejčastější způsoby fyzického napadání patří fackování, rány pěstí, kopání, pokusy o škrcení, pálení cigaretou, tahání za vlasy atd. Domácí násilí však může zahrnovat i méně obvyklé fyzické akty, kdy útočník svou oběť (nejčastěji ženu) fyzicky týrá, aniž by ji přímo udeřil. Může jít např. o tyto způsoby agrese: žena je donucena být ve studené lázni, svázání nebo spoutání, míření zbraní, žena musí dlouhou dobu nehybně sedět, přinucení k požití drog atd.14 Psychické násilí Psychické násilí může souviset s násilím fyzickým nebo se může vyskytovat samostatně. Zpočátku může násilí psychické předcházet násilí fyzickému. Psychické násilí nezanechává viditelná tělesná zranění, avšak velmi negativně ohrožuje psychiku oběti. Samotné psychické týrání je tedy hůře prokazatelné, jelikož na první pohled nemusí být vůbec zřejmé, že je oběť psychicky týrána. Taktéž si po jistou chvíli ani sama oběť nemusí vůbec uvědomovat, že je psychicky týrána nebo si to sama nechce připustit a útočníka se snaží ospravedlňovat. Psychické týrání je jako forma agrese výrazem nevědomého procesu psychologické destrukce vůči jinému jedinci (oběti).15

14

CONWAY, Helen L. Domácí násilí: příručka pro současné i potenciální oběti se zákonem č. 135/2006 Sb. platným od 1. ledna 2007. 2007, s.14 15

HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. 2000, s. 321

17

Psychické násilí může mít podobu: - neverbální - může jít o záměrné ničení oblíbených či osobních věcí (rozstříhání šatů) - verbální - jde o slovní napadání, vyhrožování napadením a zabitím, ponižování, obviňování, očerňování, bezdůvodné podezírání, zakazování, zastrašování, vyhrožování (odebráním dětí, zabitím domácího miláčka, vyhozením z bytu apod.), nezřídka dochází i ke zpochybňování psychického stavu ohrožené osoby (např. ty jsi úplný blázen, patříš do Bohnic, vždyť se na sebe podívej…)16 Mezi násilí psychické můžeme zařadit i násilí emocionální, které tedy může být zaměřeno na osoby, zvířata nebo věci, ke kterým má ohrožená osoba citový vztah. Zaměření na osoby se nejčastěji orientuje na děti, rodiče, sourozence. Zaměření na zvířata většinou zahrnuje vyhrožování likvidací domácího miláčka či jeho samotné zabití. V případě věcí jde většinou o ničení osobních oblíbených věcí, ke kterým má ohrožená osoba nějaký vztah, např. fotografie, dárky, oblíbené šaty apod. 17 Domnívám se, že psychické násilí je jednou z nejhorších variant domácího násilí, ne-li dokonce tou nejhorší. Fyzické ubližování bolí, zanechává rány, jizvy a zlomeniny, avšak tyto rány se za kratší či delší dobu zhojí. Kdežto rány vzniklé na duši se mnohdy nezhojí vůbec nebo za velmi dlouhou dobu. Mnohdy ovlivní člověka natolik, že jeho psychický stav mu již neumožňuje v budoucnu žít plnohodnotným životem.

Sociální násilí Jedná se o jakékoliv jednání, které má ohroženou osobu určitým způsobem izolovat od jejího nejbližšího okolí. Jde o izolování oběti od skupiny lidí, se kterými byla dříve normálně v kontaktu. Pachatel se oběti snaží zabránit ve styku s přáteli, známými, kolegy z práce avšak i s rodinou a blízkými příbuznými. Taktéž může kontrolovat její telefony, číst její poštu, zamykat ji v bytě a bránit jí v odchodu. Pachatel může oběť nutit i k častému stěhování a tím jí zabránit mít nablízko rodinu a přátele. Postupně tímto jednáním pachatel nad obětí získává naprostou kontrolu a moc, kdy mu oběť podléhá a jeho kontrole se podvoluje. Chce vědět kam jde, s kým jde, na jak dlouho, co bude dělat apod. Dále v tomto směru uděluje oběti zákazy, 16


ČECH, Ondřej. Domácí násilí z pohledu pracovníků v oblasti sociálních služeb. 2011, s. 9

18

příkazy a dovoluje jí pouze to, co on sám chce. „V případě, že ohrožená osoba ztratí kontakt s vnějším světem, nemá možnost prodiskutovat svůj problém a srovnávat, dochází u ní k deformaci vnímání reality-normou se pak u ní stává to, co žije, dennodenní násilí.“18 Ekonomické násilí Tento druh násilí znamená omezování přístupu k finančním prostředkům, neposkytování peněz, důležitých k řádnému chodu domácnosti, obživě oběti i dětí. Jde o naprostou kontrolu pachatele nad příjmy i výdaji domácnosti a zatajování vlastních příjmů. Patří sem ale i braní a zabavování různých věcí, jako mobilního telefonu, ale i automobilu apod. V častých případech pachatel oběti vezme a odmítne dát platební kartu a znemožní jí tak další přístup k penězům. Drží-li pachatel svou oběť ve finanční tísni, značně ji tím oslabuje a činí ji na sobě závislou. Kvůli každé maličkosti musí oběť žádat o peníze, což i pachatelovi zavdává příčinu ke kritice jejích potřeb a přání. Oběť tak ztrácí možnost o věcech rozhodovat sama bez jeho vědomí. Kvůli nedostatku peněz není schopna opustit domov či vyhledat pomoc, kdy má pocit, že si nemůže dovolit od něho odejít, když nemá dostatek příjmů, které by jí umožnily začít znovu. Žena, která navíc žije v nějaké odlehlejší oblasti a nemá ani peníze na autobus bude moci těžko navštívit právníka či pomocnou organizaci. Ekonomické násilí tak může vést až k naprosté izolaci oběti, což je samo o sobě další formou domácího násilí.19 Sexuální násilí Je taktéž hůře rozpoznatelné a dokazatelné, jelikož zpravidla nezanechává stopy a odehrává se za zavřenými dveřmi beze svědků (v ojedinělých případech jsou svědky děti či jiní členové rodiny.)

Mezi sexuální násilí patří znásilnění, vynucování

si sexuálního styku či sexuálních praktik proti vůli oběti. Mezi další formy sexuálního násilí mohou patřit např. použití sexuálních pomůcek, sledování pornografie proti vůli oběti, přinucení k pohlavnímu styku před jinými osobami atd.

18

Tamtéž s. 9

19

CONWAY, Helen L. Domácí násilí: příručka pro současné i potenciální oběti se zákonem č. 135/2006 Sb. platným od 1. ledna 2007. 2007, s. 18

19

„Vynucený sex mezi manželi je také aktem agrese a násilí - rozhodně nejde o plnění tzv. manželských povinností. V případě sexuálního násilí se nemusí vždy jednat o uspokojení sexuálního pudu, naopak je to účinný nástroj ponížení, pokoření a podrobení druhé osoby.“ 20 Obrázek 1 Duluthský model21

Některé z druhů agresivního chování se znázorňují v grafickém schématu (často pod názvem „duluthský model“ - viz. obrázek). Toto schéma dobře ukazuje, jak citové

20


CONWAY, Helen L. Domácí násilí: příručka pro současné i potenciální oběti se zákonem č. 135/2006 Sb. platným od 1. ledna 2007. 2007, s. 16

20

týrání posiluje fyzické a sexuální násilí. Středem kruhu je moc a ovládání, což je cíl a výsledek násilí a týrání.22

1.6. Cyklus násilí Teorie cyklu násilí vysvětluje skutečnost, proč mnoho obětí zůstává v násilném vztahu po dlouhou dobu (mnohdy až desítky let). Tato teorie dává část odpovědi na otázky laické veřejnosti i odborníků, proč

oběť ze vztahu neodejde, proč nepodá

na pachatele trestní oznámení či proč se někdy vrací zpět k pachateli. Cyklus násilí se skládá ze tří oddělených a odlišných fází:23 1) Fáze narůstání tenze - Zahrnuje mírné incidenty (nadávání, kritizování, facky). U oběti se zvyšuje napětí a strach z možného násilí a oběť se snaží hrozící napadení odvrátit 2) Fáze násilí - Relativně krátká fáze trvající několik minut, až několik hodin, která může vést k poškození zdraví či smrti 3) Fáze „líbánek“, klidu - Situace se uklidní a v průběhu této fáze se útočník omlouvá a slibuje, že se to již nebude opakovat, projevuje lítost nad svým jednáním. Tato fáze může být na počátku vztahu nejdelší, avšak v průběhu vztahu se postupně zkracuje, až téměř vymizí, a to velmi rychlým přechodem do fáze tenze. Předpokládá se, že střídáním vlídného a milujícího chování s chováním násilným udržuje pachatel oběť ve vztahu a odrazuje ji k odchodu.

Překážky odchodu od partnera I když žena postupně ztratí naději, že se její partner změní, stále může existovat mnoho důvodů proč muže neopustí. V jejím rozhodování hrají důležitou roli převládající kulturní hodnoty a genderové stereotypy, strach z partnera, ekonomická 22

Tamtéž s. 15

23


21

závislost a taktéž zde hraje roli i absence vhodného útočiště. V podobně nevýhodné situaci se však může ocitnout i muž, a to z důvodu rizik: ztráty bydliště, ztráty dětí, nutnosti platit výživné, ztráty prestiže apod. Důležitou roli hraje i soudní praxe při rozvodovém řízení, které často vede ke zvýhodňování ženy (svěření dětí do výchovy, styk s dětmi apod.)24 V rámci své profese jsem se setkal s některými případy ohrožených žen, které měly kam jít, lépe řečeno měly kvalitní zázemí a útočiště, a to většinou u svých rodičů. Nějakou chvíli u svých rodičů skutečně bydlely, avšak po určité době se ke svým násilným partnerům vrátily. Vždy doufaly, že se jejich partner změní, že bude vše zase jako dřív.

24

Domácí násilí - násilí na mužích a seniorech. Vyd. 1. Editor Jiří Buriánek, Jiří Kovařík. 2006, s. 25

22

2. CHAREKTERISTIKA NÁSILNÉ A OHROŽENÉ OSOBY 2.1 Násilná osoba (agresor či pachatel) Nejnovější teorie dokládají, že násilnými osobami (pachateli) domácího násilí může být v podstatě kdokoli. Vyvrací tak starší teorie, podle kterých byl kladen důraz na psychopatologii pachatelů a vyvrací tak mýtus, že slušní lidé násilí nepáchají. Pachatelé domácího násilí pocházejí ze všech socioekonomických, etnických, rasových a náboženských skupin.25 Z hlediska své profese policisty mohu konstatovat, že jsem se prozatím setkal s domácím násilím vyskytujícím se výhradně v nižších a středních socioekonomických skupinách. Doposud jsem se nesetkal s výskytem domácího násilí ve vyšších socioekonomických skupinách, avšak domnívám se, že toto může být ovlivněno i tím, že násilí v lépe situovaných rodinách může být více skryté a hůře odhalitelné. Proč se někteří chovají násilně a jiní ne, je obtížné vysvětlit. Násilí nemá jedinou příčinu, pro některé je násilí životním stylem, někteří jím reagují na stres, někteří jsou ovlivněni specifickou strukturou své osobnosti. Násilnými osobami jsou jak muži, tak i ženy, přičemž v dřívějších studiích se mělo za to, že násilnými osobami jsou pouze muži, kdežto ženy se dopouštějí násilí pouze v sebeobraně.26 Pachatelem domácího násilí tedy může být v podstatě kdokoliv, kdo žije s druhou osobou ve společné domácnosti. Ve většině případů však mají jeden zásadní společný znak, a to tzv. „dvojí tvář“. Ostatním lidem připadají jako milé, sympatické a bezproblémové osoby s vysokým sebevědomím. Ve skutečnosti to jsou však lidé, kteří mají sebevědomí nízké a pácháním násilí na jejich nejbližších si své sebevědomí jistým způsobem kompenzují. Za zavřenými dveřmi totiž nastaví svou druhou tvář a užívají svou fyzickou či psychickou převahu. Postrádají mnohdy i špetku empatie a tolerance, bohužel ve vztahu ke svým nejbližším.

Jejich společným znakem je

i skutečnost, že za své chování necítí odpovědnost, popř. odpovědnost svalují na osobu, která je terčem útoku.

25

KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, Eva ŽATECKÁ a Radovan DÁVID. Právo proti domácímu násilí. 2011,s. 8

26

ŠEVČÍK, Drahomír a Naděžda ŠPATENKOVÁ. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence. 2011, s. 175

23

Rizikový partner Na počátku vztahu je těžké rozpoznat znaky, které by v budoucnu mohly vést k domácímu násilí. Ženy, které se ve vztahu setkaly s násilím uvádějí určité rizikové příznaky a zároveň potvrzují, že většina z nich je na počátku vztahu zamilovaná a snaží se tyto rizikové znaky přehlížet. Mezi varovné signály dle Bednářové patří:27 • nadměrná naléhavost Partner se poměrně brzy snaží ženu přesvědčit, aby se s ním zasnoubila, měly svatbu, děti, chce si ji pojistit. • velká dominance ve vztahu Partner rozhoduje o jejich společných věcech, rozhoduje co si koupí, kam půjdou apod. Dále rozhoduje i o věcech, které se týkají ženy (jak se má oblékat, jaké má mít koníčky, s kým se má stýkat atd.) • vnímání žen jako méněhodnotných bytostí nebo pohrdavý vztah k ženám Partner nebere nic, co žena řekne vážně, vyvyšuje se nad ní, mluví o ní pohrdavě a hanlivě. • narcistické zaměření osobnosti Partner dává najevo svou jedinečnost a málokoho uznává jako sobě rovného. Často používá větu „všichni jsou blbí.“ • extrémní polohy ve vztahu k matce Partner svou matku bezmezně miluje a je na ní závislý nebo ji naopak kritizuje a chová se k ní jako k podřadné bytosti. • nadměrná kontrola Partner chce o ženě vědět naprosto vše, a to i z minulosti. Potřebuje znát každý její krok a neustále ji kontroluje. Nejčastěji ji kontroluje telefonicky pod banálními záminkami, např. kam dala mléko, apod. Ve skutečnosti mapuje její kroky. 27

BEDNÁŘOVÁ, Zdena. Domácí násilí: zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 2009, s. 22-23

24

• snaha o pozvolnou izolaci od sociálních kontaktů Partner nese nelibě, že se žena stýká se svou rodinou, se svými přáteli, že má své koníčky a zájmy, na kterých se nemůže podílet. Často se špatně vyjadřuje o lidech, které jsou jí blízcí a přesvědčuje ji o tom, aby se s nimi nestýkala. Shora uvedené znaky se samozřejmě nemusejí na počátku vztahu vyskytovat všechny, i část z nich přesto ukazuje na možná budoucí nebezpečí.28

2.2. Ohrožená osoba (oběť) V této kapitole chci poukázat na fakt, že domácí násilí se týká všech osob, bez rozdílu věku a pohlaví. Obětí domácího násilí mohou být současní či bývalí manželé, druzi, partneři, děti, které jsou týrané ze strany rodičů, avšak i rodiče, kteří jsou týráni ze strany dětí. V neposlední řadě tam patří senioři, kteří jsou stejně jako děti velmi bezbrannou skupinou. Děti Děti žijí v domácnosti společně se svými rodiči, přičemž se mnohdy nedobrovolně stávají svědky domácího násilí. Slyší a vidí, jak se rodiče hádají, křičí na sebe, vyhrožují si, či se fyzicky napadají. Děti si během své socializace osvojují způsoby chování, a to především napodobováním chování svých rodičů. Jestliže v rodině dochází k násilí a děti jsou tohoto svědky, přejímají poté toto chování jako samozřejmé. Je pro ně pak přirozené, že si toto chování pak praktikují ve vztahu ke svým vrstevníkům, sourozencům a v dospělosti ke svým partnerům.29 Dívky se často ztotožní s rolí oběti, kterou byla jejich matka a naučí se násilné chování tolerovat a přijímat. Mnohdy se stává, že opakují stejný vzorec a záměrně si vybírají partnera, který se svým násilnickým chováním podobá jejich otci. Stejně jako jejich matka se stávají obětí domácího násilí. Oběti domácího násilí jsou často z nefunkčních rodin, kde již jako děti či oběti přímo zažívaly násilí. To se pak negativně

28

BEDNÁŘOVÁ, Zdena. Domácí násilí: zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 2009, s. 22-23 29


25

odráží v jejich dospělém životě a v plnění jejich očekávaných rodičovských a partnerských rolí.30 V některých případech se děti nestávají pouhými svědky domácího násilí, ale i jeho oběťmi. To má pak za následek poškození fyzického, psychického a sociálního vývoje dítěte. Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, obecně označovaný jako syndrom CAN je soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu a vývoje dítěte.

Jde o výsledek převážně úmyslného ubližování dítěti, které mu

nejčastěji způsobují jeho nejbližší vychovatelé, hlavně rodiče.31 Nejčastěji jde o formy fyzického, psychického týrání, sexuálního zneužívání a celkového zanedbávání dítěte.

Senioři Další skupinou ohrožených osob jsou senioři, kteří žijí ve společné domácnosti se svými dětmi, popř. vnoučaty. Pro staré lidi je veřejně těžké přiznat, že jsou oběťmi domácího násilí. Často si skutečnost, že jsou oběťmi nevhodného chování ani neuvědomují, navíc mají často pocit studu. Stydí se jak za své děti, tak i za to, že mnohdy selhali při jejich výchově. Častým důvodem jsou i obavy z možného stupňování agresivity. Týrání seniorů obvykle začíná ztrátou respektu, následuje slovní napadání a zanedbání základní péče. Senior bývá izolován, často zamykán, kdy mu bývá znemožněn styk s okolím, aby si náhodou nemohl postěžovat. Často mu jsou odpírány léky, jídlo i pití. Výjimkou není ani psychické vydírání, fyzické napadání, mnohdy zneužívání jeho majetku a peněz. S přibývajícím věkem totiž nejenže ubývají fyzické síly, ale i sociální kontakty a přátelé. Mnohdy bývá tzv. „odložení“ seniorů do domova důchodců jejich jediným vysvobozením před týráním, kterému je starý člověk ve své rodině vystavován.32 Zdravotně postižení Domácí násilí taktéž postihuje i specifické skupiny obyvatel, ke kterým bezesporu patří osoby zdravotně postižené. Jde o osoby, které jsou v důsledku úrazu, nemoci či 30

BEDNÁŘOVÁ, Zdena. Domácí násilí: zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 2009, s. 18 31

MATĚJČEK, Zdeněk, Jiří DUNOVSKÝ a Zdeněk DYTRYCH. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1995, s. 158 32


26

vrozené vady handicapovaní vůči ostatním a mnohdy potřebují ke svému životu odbornou péči a pomoc druhých osob. Skupina těchto osob bývá postižena všemi formami domácího násilí, které jsem popsal v předešlých kapitolách.

Rizikovým

faktorem bývá mnohdy i snížený intelekt a úsudek těchto osob, neschopnost a nemožnost navázat kontakt se svým okolím a taktéž i absolutní závislost na nejbližších osobách, které o ně pečují. Muži Domnívám se, že pod pojmem domácí násilí a jeho oběti si drtivá většina laické veřejnosti představí násilí páchané na ženě, popř. na dítěti. Někteří by k tomu možná doplnili násilí páchané na starých lidech. Jen hrstka lidí by patrně uvedla, že existuje i násilí páchané na mužích, a že i muži se stávají oběťmi domácího násilí. Jedním z důvodů tohoto názoru je dlouho opomíjená problematika domácího násilí na mužích, kdy v popředí zájmu stály a stojí jako oběti především ženy. Různými empirickými šetřeními a statistikami se však nyní násilí páchané na mužích dostává stále více do podvědomí laické i odborné veřejnosti. Všechny doposud provedené výzkumy potvrzují, že muži mají na rozdíl od žen statisticky menší pravděpodobnost, že se stanou obětí domácího násilí a pokud se tak děje, tak především v partnerských vztazích. Muži jsou nejčastěji vystavováni: emocionálnímu násilí (nadávky, ponižování), fyzickému násilí (bití, kopání, vytrhávání vlasů, házení předmětů), využívání dětí (zamezení kontaktu), hrozbám a zastrašování (opustím tě, přijdeš o děti apod.)33 „Málokterý muž však veřejně přizná, že je svojí ženou týrán. Obraz muže jako oběti nepatří do mužské rolové charakteristiky, je společensky nepřijatelný, vzbuzuje posměch (lidová čeština používá pro takové muže názvy jako bačkora, pod pantoflem), proto muži málokdy násilí zveřejní.“34

33

ŠEVČÍK, Drahomír a Naděžda ŠPATENKOVÁ. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence. 2011, s. 95-98 34


27

2.3. Žena jako specifická oběť domácího násilí „S ohledem na skutečnost, že ženy tvoří až 95% obětí partnerského

násilí,

je domácí násilí v řadě mezinárodních deklarací považováno za jednu z forem násilí na ženách. Podle definice OSN je násilím na ženách míněn „každý projev rodově podmíněného násilí, který má nebo by mohl mít za následek tělesnou, sexuální nebo psychickou újmu nebo utrpení žen, včetně hrozby takovými činy, zastrašování a úmyslného

omezování svobody, a to jak ve veřejném či soukromém životě.“35

Ačkoliv jsou domácím násilím postiženi muži i ženy, statisticky jsou stále častějšími oběťmi ženy. V této kapitole se tedy zaměřím na ženu jakožto specifickou oběť domácího násilí, poukáži na charakteristiku týrané ženy a částečně nastíním současnou situaci. Pakliže se zaměříme na ženy, zjistíme, že tzv. typická oběť domácího násilí v podstatě neexistuje. Ženy, které jsou oběťmi domácího násilí jsou různých věkových kategorií, sociálního postavení, úrovně vzdělání i zaměstnání. Jsou známé případy, kdy žena byla obětí domácího násilí po několik desítek let, na druhou stranu jsou zde i případy, kdy se žena ze spárů násilného partnera vymanila poměrně brzy. Všechny případy však mají společného činitele a tím je pozvolnost a nenápadnost s jakou ono domácí násilí začíná. Žádná žena totiž nenavazuje vztah, ve kterém bude týrána a bude jí pravidelně ubližováno. V tom právě tkví nebezpečnost domácího násilí, jelikož zpravidla začíná pozvolna a nepozorovaně. Opakujícími se cykly, kdy po násilí nastává fáze omluv a relativního klidu, se oběť stává stále více závislá na svém partnerovi. V mnohé literatuře se objevuje snaha o identifikaci společných charakteristických znaků týraných žen, kdy se často setkáváme s konstatováním, že tyto ženy mají nízkou sebeúctu, jsou přesvědčeny, že si chování ze strany manžela zaslouží apod. Byl dokonce popsán typický portrét týrané ženy, která je: - materiálně závislá na svém partnerovi - je podřízená a poslušná - udržuje minimální nebo žádné sociální kontakty - často omlouvá partnerovo chování jeho špatnou náladou - je vystrašená a trpí pocitem vlastní bezmoci a beznaděje 35

ROSA. Občanské sdružení nabízející komplexní pomoc ženám-obětem domácího násilí [online]. 2014 [cit. 2015-01-09]. Dostupné z: http://rosa-os.cz/informace-pro-zeny/co-je-domaci-nasili/

28

- myslí si, že situace nemá dalšího řešení, ačkoliv už jednání partnera není schopna snést - má intenzivní pocity viny a je přesvědčená, že si to zaslouží - doufá, že je to poslední bití, které ji potkalo, doufá, že se partner zlepší - stydí se vyprávět o svých zkušenostech - je silně emocionálně závislá na svém partnerovi, neumí si představit život bez něho Jiní autoři poukazují na to, že tyto ženy mají obdobně jako muži dvojí tvář, resp. že světu nastavují tu pozitivní a optimistickou, ale ve skutečnosti žijí v hrůze a hněvu. V roli ohrožených žen domácím násilím totiž zdaleka nejsou jen tzv. „puťky“, ale mnohdy jimi bývají ženy svébytné, pracovně úspěšné a mimo rodinný život aktivní a sebevědomé. Přesto nebo právě proto pro ně často platí, že se zdráhají vyhledat odbornou pomoc, resp. pomoc jakoukoliv. V důsledku sníženého či úplně zničeného sebevědomí mají některé ženy o sobě zcela zkreslenou představu. Mohou se domnívat, že jsou opravdu „šílené“, mohou mít pocit, že nejsou schopny se o sebe, či o rodinu postarat apod. Mnohé ženy nejsou schopny od svého násilného partnera odejít, jelikož nemají žádné prostředky, finanční zdroje, dokonce ani vlastní účet, taktéž nemají potřebné zázemí. Některé ženy se zdráhají partnera opustit, jelikož nechtějí svým dětem odepřít vzdělávací, kulturní a jiné příležitosti, nechtějí trhat rodinu a připravit děti o tátu. Mohou se ze všech sil snažit udržet rodinu a jakousi iluzi “společného domova“, jelikož rozchod či rozvod by pociťovaly jako své selhání. 36 Možné příčiny, proč se žena stává v dospělosti obětí domácího násilí můžeme spatřovat již v jejím dětství. Pokud totiž byla žena v dětství jako svědek přítomna týrání své matky ze strany násilného partnera či se sama stala obětí týrání, může se posléze v dospělosti snáze stát sama obětí domácího násilí, příp. se může násilí hůře bránit. Násilné prostředí pro ni totiž bylo součástí dětství, kdy ho považovala za běžné chování ve vztahu muže k ženě. Často si tedy i v dospělosti vybírá muže s podobnými povahovými vlastnostmi. Jestliže se k ženě chová agresivně člověk, ke kterému má blízký vztah, má žena tendenci jeho chování omlouvat, nepřikládat mu závažnost či jeho existenci, pokud je to stále možné, vědomě popírat. Většině ohrožených žen trvá poměrně dlouho než si uvědomí závažnost situace. Často bývá prvním impulzem k řešení násilné situace až útok na děti.37 36

ŠEVČÍK, Drahomír a Naděžda ŠPATENKOVÁ. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence. 2011, s. 92-93 37 ČECH, Ondřej. Domácí násilí z pohledu pracovníků v oblasti sociálních služeb. 2011, s. 17

29

Dle studie Agentury evropské unie pro základní práva (FRA) z roku 2014 zažívá v České republice násilí 32% žen. Zkušenost s fyzickým násilím ze strany partnera má v ČR 21 %. S psychickým násilím má v ČR zkušenost 47 % (v EU 43% žen), kontrolující chování partnera potvrdilo 41 % dotazovaných žen, ekonomické násilí 16 % žen. Psychické násilí zahrnující vyhrožování ohledně dětí (“připravím tě o děti”, vyhrožování ublížením dětem), udává 8 % dotazovaných žen. Nejzávažnější případy s sebou nesou dlouhodobé psychické důsledky, jako deprese - 17%, úzkost - 35 %, poruchy spánku - 19 %.38

2.4. Psychologické důsledky u týraných žen Ženy z důvodu dlouhodobého násilí ztrácejí sebevědomí a zároveň u nich narůstá strach a zmatek. Pokud žena nemá dostatečnou podporu ve svém okolí, ponižování může postupně vést až k přijetí negativních informací o sobě samé. Mnohdy, i když se snaží ve svém okolí získat pomoc, nebývají vždy úspěšné, protože mnohé z nich jsou svým okolím za svou situaci obviňovány. Ženy jako důvod, proč zůstávají v manželství uvádějí strach nejen o sebe a své děti, ale i o své muže. Méně se již ví o tom, že negativní důsledky se týkají i násilného muže. Taktéž on si svým způsobem uvědomuje, že působí bolest blízké osobě, ke které je poután, může se cítit bezmocně a mít pocit viny.39 Syndrom týrané ženy „Pro popis důsledků násilí na prožívání oběti se v literatuře vžil termín syndrom týrané ženy. Tento termín byl vytvořen psycholožkou Lenore Walkerovou s cílem pojmenovat širokou paletu psychických symptomů a vzorců chování, které jsou důsledkem přítomnosti dlouhodobého partnerského násilí.“40 Syndrom týrané ženy byl definován na základě rozvoje fyzických, psychických a sociálních symptomů jako jsou deprese, nízké sebevědomí či izolace, znovuprožívání traumatu, naučená bezmocnost, poruchy příjmů potravy, vyčerpanost, bolesti hlavy, vysoký krevní tlak apod. Tyto příznaky jsou přímým důsledkem osobní zkušenosti 38

ROSA. Občanské sdružení nabízející komplexní pomoc ženám-obětem domácího násilí [online].2014 [cit. 2015-01-09]. Dostupné z: http://www.rosa-os.cz/domacinasili/zpravodaj rosa2/2014/. 39

GJURIČOVÁ, Šárka, Jana KOCOURKOVÁ a Jiří KOUTEK. Podoby násilí v rodině. 2000, s. 78

40


30

s opakovanými násilnými útoky. Někteří autoři používají syndrom týrané ženy jako podkategorii medicínsky uznávané posttraumatické stresové poruchy (PTSP). Pro rozvoj syndromu týrané ženy musí dle Walkerové dojít alespoň 2x k zopakování celého cyklu násilí. Dále vymezuje 4 zákl. charakteristické znaky tohoto syndromu: • žena věří tomu, že za násilí nese vinu pouze ona • nedokáže si představit, že za násilí by mohl nést odpovědnost někdo jiný než ona • žena se bojí o svůj život či životy svých dětí • žena má pocit, že násilník je všudypřítomný a vševědoucí 41 Následující tabulka přehledně znázorňuje, že žena není v násilném vztahu pouze pasivním objektem, ale že její vnímání prochází vývojem. Tabulka ukazuje 4 fáze, kterými žena postupně prochází ve snaze ukončit cyklus násilí. Tabulka 1 Stadia rozvoje syndromu týrané ženy42 Stadia rozvoje syndromu týrané ženy POPŘENÍ

Oběť odmítá přiznat okolí i sobě, že ve vztahu existuje násilí. Může pojmenovávat jednotlivé násilné incidenty jako náhody. Omlouvá násilné chování partnera a věří, že se už nebude opakovat.

VINA

V této fázi již oběť vnímá, že ve vztahu existuje nějaký problém, ale odpovědnost za něj připisuje sama sobě. Myslí si, že si násilí zasloužila, protože nedokáže splnit partnerova očekávání.

ZÍSKÁNÍ

Oběť již nepřebírá odpovědnost za násilí, ke kterému ve vztahu dochází a začíná si uvědomovat, že násilí do partnerského vztahu nepatří, že si takové zacházení nikdo „nezaslouží“. Stále však chce udržet manželství a domnívá se, že společně mohou situaci vyřešit.

NADHLEDU

ODPOVĚDNOST Pokud partner není ochoten nebo schopen násilí zastavit, oběť se rozhoduje vztah ukončit a začít nový život bez násilí.

Posttraumatická stresová porucha (patří do mezinárodní klasifikace nemocí) Velké množství týraných žen trpí tzv. posttraumatickou stresovou poruchou, což se projevuje netečností až apatií. Žena ztrácí chuť do aktivního života. Postupně se uzavírá do sebe, není schopna se chovat přirozeně, je vystrašená a má problém při 41


42

Tamtéž, s. 41

31

komunikaci

s okolím.

Při

kontaktu

s autoritou

jsou

až

extrémně

vstřícné.

Posttraumatická stresová porucha se m.j. promítá do těchto oblastí života: • oblast biologická - zvýšená únava, poruchy spánku, poruchy CNS, bušení srdce, potíže při dýchání , atd. • oblast emoční - žena trpí neúměrným pocitem vlastní viny, projevuje se úzkost, bezmoc a citová otupělost • oblast psychická -

žena ztrácí smysl života, je dezorientovaná a zmatená, trpí neodbytnými vtíravými představami a ztrátou koncentrace

• změny v chování - nevysvětlitelné agresivní chování vůči svému okolí, sebedestruktivní chování, poruchy příjmů potravy, závislost na uklidňujících lécích, alkoholu a jiných návykových látkách Shora uvedené změny probíhají souběžně v různých kombinacích a intenzitě. Týraná žena stále více není schopna jednat sama za sebe a má problém komunikovat s jinými lidmi. Činí jí potíže navazování kontaktů a tím i pochopitelně problém s aktivním vyhledáváním pomoci.43

Naučená bezmocnost Naučená bezmocnost je postupně vznikající stav, který představuje výrazné snížení schopnosti vést vládu nad svým životem a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Osoba, která je objektem násilí zpravidla nemá žádnou moc násilí zastavit, popř. každý tento pokus končí neúspěchem. Postupně se oběť stává pasivní, na změnu situace jí nezbývá dostatek sil, je vyčerpaná a na svou situaci postupně rezignuje. Nevidí možnost v ukončení násilí a nevěří tomu, že by jí ještě někdo dokázal pomoci.44

Sebedestruktivní reakce Sebedestruktivními reakcemi jsou takové reakce, které jsou z pohledu ostatních velmi nelogické a nepochopitelné.

43


44


32

Může mezi ně m.j. patřit: popírání viny agresora - týraná žena se snaží útočníka omlouvat a vinu svaluje na alkohol, výkyvy nálad, popř. nezaměstnanost, problémy v práci útočníka apod. : zlehčování následků - týraná žena zlehčuje a minimalizuje následky domácího násilí, např. bagatelizuje míru svého zranění, zlehčuje nebezpečnost a intenzitu útoků apod. :

úplné popírání - žena zcela popírá, že by byla týrána, pakliže má zranění, vymýšlí si, jak k nim přišla (pád ze schodů apod.)

:

odmítání záchrany - žena odmítá možnosti pomoci jako nereálné a nepoužitelné, často dochází i k opakovaným návratům k násilnému partnerovi, zavrhnutí možnosti rozvodu apod.

Stockholmský syndrom „Stockholmský syndrom vzniká tehdy, cítí-li se oběť ve velkém ohrožení, je izolována od vnějšího světa a je přesvědčená, že z její situace není úniku. Zároveň se osoba, která ji drží v ohrožení k ní přechodně chová i laskavě. Tím oběť získává novou naději, že není tak zlá a věří, že se změní a dává jí ještě šanci.“45

45

Tamtéž, s. 17

33

3. RODINA A RIZIKOVÉ FAKTORY DOMÁCÍHO NÁSILÍ V této kapitole se zaměřím na rizikové faktory, které mohou negativním způsobem ovlivnit vznik či průběh samotného domácího násilí. Nejprve však zhodnotím rodinu a rodinnou resilienci, kterou chápeme jako pozitivní stránku při zvládání životních obtíží v rodině.

3.1. Rodina Rodina je bezesporu základním stavebním kamenem každé společnosti, je zcela nenahraditelnou a jedinečnou institucí a má nezastupitelnou úlohu v socializaci člověka. Skutečnost, že v rodině prožíváme velkou část svého života, radujeme se z rodinných událostí a trápíme se rodinnými problémy, dává každému jedinci nenahraditelný význam. Náš život následně ovlivňuje, jak to dobré co nás v rodině potkalo, tak i to zlé.46 Samotná rodina má různé formy podoby, ale nejdůležitější pro vývoj dítěte je funkční orientační rodina, do které se dítě narodí. Rodiče v orientační rodině totiž mají základní a nejdůležitější úkol v identifikaci a socializaci dítěte.

Rodina zastává m.j. tyto základní funkce: Reprodukční funkce - V současnosti tato funkce slábne, zvyšuje se věk při vstupu do manželství i při narození prvního dítěte, klesá sňatečnost a přibývá nesezdaných párů s dětmi. Dále se zvyšuje počet dětí narozených mimo trvalý vztah rodičů, taktéž stoupá rozvodovost a počet rodin s jedním rodičem. Emoční funkce - Jedná se o začlenění jedince do rodinné struktury, pocitu sounáležitosti s rodinou, pocitu zázemí, osobní identity a smyslu života. Socializačně-výchovná funkce - Tato funkce spočívá v odpovědnosti rodiny za výchovu, socializaci a vzdělání. Neméně důležitou roli hraje i škola, vrstevníci apod. 46

ŠEVČÍK, Drahomír a Naděžda ŠPATENKOVÁ. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence. 2011, s. 11

34

Ekonomická funkce

- Muži už nejsou výhradními živiteli rodiny, tato situace se postupně vyrovnává s rostoucí vzdělaností a zaměstnaností žen.47

„Poměrně často se setkáváme s tím, že funkčnost rodiny je chybně posuzována podle toho, zda rodina je či není úplná. Neúplné rodiny bývají ztotožňovány s rodinami nefunkčními. To je ovšem zavádějící, neboť úplná rodina může být těžce dysfunkční a neúplná rodina může fungovat dobře.“48 Kvalitu rodinného života ovlivňuje řada faktorů, mezi které patří soudružnost, neboli koheze, která je spojena s rodinnou intimitou, blízkostí a sounáležitostí. Ve funkčních rodinách je zdravá soudružnost vyvážená přiměřenou autonomií členů rodiny. Dalším důležitým faktorem je míra adaptability, což je schopnost rodiny přizpůsobovat se určitým požadavkům života. Můžeme zde zahrnout každodenní stresy i nečekané události a zátěže, jakými jsou např. vážné onemocnění člena rodina apod. Neméně důležitý je i faktor rodinné komunikace, která je důležitým prvkem při utváření rodinné atmosféry.49

3.2. Rodinná resilience Pojem rodinná resilience bychom mohli přeložit jako pevnost, pružnost, odolnost nebo též jako schopnost rodiny se rychle vzpamatovat. Pojem resilience však neznamená jen odolnost ve smyslu pevnosti a nezdolnosti, avšak představuje i pojem růstu změny vývoje či překonání stávajícího stavu. Na rodinnou resilienci tedy nepohlížíme pouze jako na schopnost, ale jde především o proces, který chrání rodinné fungování a pomáhá společně udržet rodinu při stresu a krizi a pomáhá při nastolení nových vzorců fungování. Resilientní rodina dokáže vyvažovat nároky a rizika, které na ni působí, a to se svými možnostmi a zdroji mezi které patří: - sociální podpůrná síť

47


Tamtéž s. 13

49

Tamtéž s. 14-15

35

- ekonomická stabilita - společně sdílená duchovní orientace - soudružnost - otevřená komunikace - rodinné tradice50

Resilience rodiny se jeví i jako schopnost rodiny posilovat existující a vytvářet nové zdroje během svého optimálního fungování tak, aby v případě zátěžových situací mohla tyto zdroje aktivovat a použít. Předpokládá přirozenou snahu každodenního života rodiny doplňovat rodinné síly. Na základě tohoto konceptu je možné popsat tři varianty resilientních rodin:

1)

Rodina má schopnost úspěšně tlumit dopad negativních situací a aktivovat zdroje sil předtím, než dojde ke změnám v optimálním rodinném fungování. V takovéto rodině

nacházíme

značné

množství

protektivních

(ochranných)

faktorů

a schopnost udržet si správné fungování i za nepříznivých okolností 2)

Rodina disponuje schopností aktivně zvládat dopad zátěžových situací na rodinné fungování a mobilizovat síly na odstranění nežádoucích následků. Rodina není nezranitelná, ale je odolná. Tato rodina má výbornou adjustační schopnost, tzn. po krizi se pružně odrazit a hledat řešení. V této rodině nacházíme vysokou míru ameliorativních

(posilujících) faktorů, které jí pomáhají při překonávání

překážek. 3)

Rodina má schopnost zotavit se ze zátěže, která vzhledem k tomu, že nebyla zcela zvládnuta mohla způsobit změny v rodinném fungování. V rodině se však nachází vysoká míra obnovujících (regenerujících) faktorů, které nastolují rovnováhu a i přesto, že rodinné fungování mohlo být zraněno, je zde potřebný dostatek uzdravujících sil.51

50


TÓTHOVÁ, Jana. Úvod do transgenerační psychologie rodiny: transgenerační přenos vzorců rodinného traumatu a zdroje jeho uzdravení. 2011, s. 56-57

36

3.3. Transgenerační přenos násilí v rodině Položíme-li si otázku z jakého důvodu dochází v rodině k násilí a kde se ta agrese a špatné vzorce chování v násilných osobách bere, tak příčiny tohoto negativního jevu můžeme velmi často najít v minulosti. Toto násilné chování je totiž povětšinou možné najít již v orientační rodině, tedy v rodině, ve které člověk vyrůstá. V původní orientační rodině totiž člověk přejímá vzorce chování od svých rodičů, kteří by měli být pro své děti pozitivním vzorem a průvodcem v jejich socializaci. Bohužel tomu tak mnohdy není a dítě si do života často odnáší negativní a násilné vzorce chování, které mu jeho rodiče „úspěšně“ předali. Násilí v

původní rodině je jedním z největších rizik budoucího násilí

v partnerském vztahu. Děti, jak je již výše uvedeno mají tendenci přejímat i negativní vzory chování od svých rodičů, včetně způsobů zvládání konfliktů. Chování rodičů totiž dítě přejímá jako normální a zcela se mu přizpůsobuje do doby, než má možnost srovnání s jinými rodinami a než je schopno určitého nadhledu. Za normu zde tedy děti považují urážky, nadávání, fyzické napadání a jiné hrubosti, pakliže se v rodině vyskytují.

Z toho důvodu tedy hrozí přenos násilných vzorců do další generace,

tzv. transgenerační přenos. V literatuře je více zmiňován přenos týrání dětí z generace na generaci, avšak mnohé studie se zabývají i přenosem násilí v partnerských vztazích. Byly přitom zjištěny určité genderové rozdíly: muži, kteří byli vystaveni násilným scénám mezi rodiči vykazují

poté ve svých partnerských vtazích více agresivity

a problémů se zvládáním svého násilného chování. U žen se spíše rozvíjejí poruchy jako úzkost a deprese. Kromě situačních aspektů nemůžeme opomenout ani osobnostní profil rodičů či míru a kvalitu rodinné interakce. Rodiny, kde se vyskytuje domácí násilí mají horší soudružnost a adaptabilitu. Pro dítě vyrůstající v této rodině je pak prostředí velmi stresující a devastující.52 U ženy, která vyrůstala v rodině, kde se vyskytovalo domácí násilí se tak negativní zážitky odrážejí i v její dospělosti, kde si jen těžko utváří rovnocenný partnerský vztah. Zároveň tak opakuje stejné chování jaké viděla u své matky, tedy převzala roli oběti.53

52



37

3.4. Rizikové faktory a možné spouštěče domácího násilí V každé funkční i nefunkční rodině dříve či později dojde k nějakému konfliktu, nebo krizi.

Záleží poté na síle rodinných vztahů i na osobnostních faktorech

jednotlivých členů rodiny, jak se dokáží s nastalou situací vypořádat. O této schopnosti již víceméně pojednávala jedna z předešlých kapitol zabývající se rodinnou resiliencí. V manželství, resp. v partnerských vztazích dochází zpravidla k rozporům mezi partnery, přičemž někdy to jsou rozpory větší, jindy menší a banálnější. Může jít o konflikty a hádky ohledně výchovy dětí, rozdělení rolí v domácnosti, ekonomické situace apod. Záleží vždy na síle vztahu a osobnostních faktorech zúčastněných stran, jak se s určitým rozporem a nejednotností názorů vypořádají a vyřeší ho. Myslím si, že ke správnému fungování partnerského vztahu je třeba nesoulad názorů vždy řešit a velmi důležité je mezi sebou komunikovat. Pakliže někdy dojde k občasné výměně názorů, či drobnější hádce mezi partnery, která však vede k vyřešení problémů, nebývá to zpravidla na škodu. Musí to však být v rámci vzájemného respektu a následného porozumění. Dochází-li při řešení konfliktů k psychické či fyzické agresi, tak je ve vztahu něco špatně a je zde již možný krůček k domácímu násilí. Můžu zde uvést případ jedné rodiny ze svého blízkého okolí, kdy oba partnery považuji za své přátele. Navenek jejich manželství fungovalo naprosto bezvadně, ideálně, oba jak rádi říkali, téměř jako „v americkém filmu“. Oba se rádi před svým okolím chlubili, že se nikdy nepohádali, že mají vždy stejný názor, stále se něžně oslovovali a chovali se k sobě opravdu mile. Muž na ženu nikdy nezvýšil hlas, nikdy ji neuhodil a taktéž tomu bylo i naopak. Po 21 letech manželství však žena manželovi zcela nečekaně oznámila, že požádala o rozvod, jelikož s ním již nemůže a nechce být. Jako důvod mu uvedla jejich až moc ideální manželství, kdy se ve všem shodli a nikdy si nedokázali navzájem vyměnit názory. Jak poté oba shodně uvedli, měli během manželství mnohokrát rozdílné názory, avšak nebyli zvyklí si je navzájem vysvětlovat a řešit je. Proto raději jeden nebo druhý (zpravidla žena) bez nějaké další komunikace převzal názor toho druhého. Chci zde poukázat na fakt, že nedostatek komunikace mezi partnery nakonec v tomto případě po 21 letech postupně vedl k rozpadu manželství, ve kterém m.j. vyrůstaly dvě dcery ve věku 11 let a syn ve věku 16 let. Na předešlém případu jsem se snažil upozornit na skutečnost, že komunikace mezi partnery je velmi důležitá a taktéž občasná výměna názorů, samozřejmě v rozumné míře

38

nebývá občas na škodu. Nesmí to však v žádném případě přerůst v agresivní jednání a tudíž do pozice násilné a ohrožené osoby. „Proč se někteří lidé chovají násilně a jiní ne, je obtížné vysvětlit. Příčiny násilného chování mohou být různé. Násilí nemá jedinou příčinu: pro některé je násilí životním stylem, další jím reagují na stres, někteří mohou být predisponováni specifickou strukturou osobnosti apod.“54 Nejčastěji jsou zdroje násilného chování vysvětlovány takto:55 • Těžký stres či působení stresujících okolností: Jestliže jsou stresory chronické, mohou se postupně stát spouštěči agresivního, násilného chování. Může se jednat o finanční problémy, dluhy, ztrátu či problémy v zaměstnání, vážná nemoc, ztrátu či změnu domova, sexuální problémy, problémy s příbuznými, rozvod nebo rozchod, partnerské neshody, výchovné problémy s dětmi atd. • Frustrace: Jedinec může být hrubě nespokojen se svým vztahem nebo manželstvím, může být frustrován neuspokojující prací, která mu nepřináší potěšení, neví co si dál počnout se svým životem. Frustrace postupně vyvolává hněv a může vyvolat pohotovost k agresi. Ta však nemusí vyústit v otevřené násilí, toto závisí m.j. na osobnostních vlastnostech jedince. Cílem agrese, kam frustrovaní jedinci mnohdy obracejí svůj hněv pak bývají často jejich nejbližší. • Ohrožení: Hrozba, ať již fyzická nebo psychická může vést k tomu, že jedinec reaguje násilně, aby se chránil. Násilí může propukat v době, kdy jedinec cítí reálnou a bezprostřední hrozbu. Může jít také o pocit ohrožení sebe samého, bez zjevné a evidentní příčiny. • Charakteristiky vztahu: Vztah násilné osoby k osobě ohrožené je do jisté míry ambivalentní (nedokážou si představit žít bez sebe, na druhou stranu vědí, že v jejich vztahu je cosi nezdravého, až nenávistného). Nemohou žít spolu, ale ani bez sebe.

54


Tamtéž s. 61-63

39

• Partnerské neshody: Každé partnerské soužití s sebou přináší určitý stereotyp a stres. Někdo se s tím dokáže vyrovnat, jiný na vzniklý stres reaguje násilně. Mezi časté sporné body mohou patřit názory na hospodaření s penězi, frekvenci sexuálního života, trávení volného času, rozdělení rolí v domácnosti atd. Velkým problémem bývají i rozdílné názory na výchovu dětí. Někdy manželé zjistí, že prostě na některé závažné otázky nejsou schopni nalézt společnou odpověď. Čím je jejich konflikt hlubší a déletrvající, tím spíše může vést k domácímu násilí. • Boj o moc: Boj o moc bývá v

partnerských vztazích silným spouštěčem

násilného chování. V optimálním případě by se osoby žijící v partnerském vztahu měly spolupodílet na rozhodování, vzájemně se respektovat a akceptovat. Jestliže se jeden z partnerů snaží uchopit moc pouze do svých rukou, stává se dominantním, naopak druhá osoba se stává slabší, bezmocnou a zranitelnou (ty nemáš právo do ničeho mluvit, budeš mě poslouchat). Snadno se pak stává, že dominantní osoba může v důsledku své moci přejít až k násilnému jednání. • Vzory a modely chování: Nejkrizovější je konfrontace s násilím přímo v rodině, kde dítě vyrůstá. Jestliže dítě vyrůstá v rodině, kde je násilí běžné, považuje ho za normální a akceptuje ho jako vzorec chování (viz. kapitola transgenerační přenos násilí). • Identifikace s agresorem: Jestliže byla násilná osoba jako dítě fyzicky trestána, vrylo se jí to hluboce do paměti. Aby se takto týraný jedinec vyrovnal s pocitem beznaděje, bezmoci a pasivity, stává se násilnou osobou, nikoli slabým a bezmocným.

• Alkohol a drogy: Násilí jako takové je velmi často úzce spojeno s alkoholem či jinými drogami. Násilníci alkohol konzumují s cílem se uklidnit, popř. aby získali potřebnou odvahu a dodali si potřebnou kuráž. Vzájemný vztah mezi násilím a alkoholem je vysvětlován různě. Podle jedné z hypotéz alkohol spouští agresivní chování, podle jiných pouze násilí umožňuje, protože snižuje a odstraňuje zábrany a strach z možných následků. Často bývá alkohol využíván jako alibi pro násilné chování.

Jde o často využívanou výmluvu a jakési

ospravedlňování násilného chování. 40

4. PREVENCE A POMOC OBĚTEM DOMÁCÍHO NÁSILÍ 4.1. Preventivní opatření Prevence a s ní spojená preventivní opatření bezesporu zaujímají významnou úlohu v eliminaci domácího násilí. Prevence je v této problematice garantována státem a podílejí se na ní m.j. státní a dobrovolné organizace. Taktéž zde můžeme hovořit o primární, sekundární a terciární prevenci, přičemž zde pouze v kostce jednotlivé druhy prevence uvedu. 4.1.1. Primární prevence: Adresátem tohoto druhu prevence by měla být celá společnost, kdy primární prevence zaujímá klíčové postavení v předcházení násilnému jednání. Určitě sem patří snaha o lepší postavení žen, dětí, seniorů a handicapovaných osob ve společnosti, celkové zvýšení informovanosti v oblasti domácího násilí, eliminace výchovných nedostatků a podpora rovnovážného postavení mužů a žen. Co se týče jednotlivých subjektů, které mohou přispět k účinné prevenci domácího násilí, mohu zde uvést m.j.:

•

Systém trestního práva : V dnešní době jsou moderní země tlačeny k tomu, aby přijímaly zákony, které jasně odsoudí násilné jednání v rodinách. Z pohledu primární prevence je těmito právními úpravami naplněn tzv. „efekt odstrašení“, kdy právní sankce jasně ukazují, že násilné jednání vůči blízkým osobám v rodině bude trestáno. V našem trestním zákoníku vidíme vznik nového trestného činu Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, dále i zavedení institutu vykázání apod.

•

Pracoviště : K rovnosti v intimních vztazích partnerů je nezbytná i rovnost mezi muži a ženami ve všech společenských sférách. Jedním ze základních atributů primární prevence násilí mezi partnery je tak eliminace dominance mužů ve společnosti, včetně ekonomické, právní a politické nerovnosti. Velmi důležité jsou v tomto případě i rovné pracovní příležitosti.56

56

DOMACINASILI.CZ. Primarní prevence násilí mezi partnery [online]. Copiright Bílý kruh bezpečí, o.s. 2007 [cit. 2015-10-13]. Dostupné z: http://www.domacinasili.cz/prevence/primarni-prevence-nasilimezi-partnery

41

•

Stát :

Postavení státu v primární prevenci by mělo zahrnovat m.j. podporu

a organizaci různých vzdělávacích kampaní působících na postoje a mínění veřejnosti (plakáty, letáky, semináře, apod.). Je nutné, aby stát spolupracoval a především fin. podporoval neziskové organizace, které se problematikou domácího násilí zabývají.

•

Škola : Význam školy a školského prostředí v prevenci domácího násilí je zcela klíčová. Mladá generace by měla být vzdělávána a vychovávána ke vzájemnému respektu, k toleranci a k nenásilnému řešení problémů. Určitě je zapotřebí mít ve vzdělávacím programu zakořeněné i informace o domácím násilí, aby již mladá generace zaujala k tomuto jevu zcela negativní postoj. Taktéž pedagogové by měli být schopni na dítěti rozpoznat případné znaky oběti domácího násilí, měli by v tomto přihlížet k poměrům a situaci v samotné rodině apod.

•

Média : Média mají v dnešní době obrovskou moc. Televize, rádio, tisk, avšak v dnešní době především internet, mají silný vliv na utváření pohledu veřejnosti. Z tohoto důvodu by média neměla jakýmkoliv způsobem násilí bagatelizovat, avšak měla by podat pravdivé a objektivní informace o problematice domácího násilí. Nejrůznější informační kampaně, osvětové programy, dokumentární pořady, popř. s autentickými výpověďmi obětí domácího násilí, mohou na postojích veřejnosti určitě řadu věcí změnit. Jako příklad kampaně zaměřené na násilí páchané na ženách a dětech mohu uvést:

Kampaň Bílá stužka - muži proti násilí na ženách a dětech. Od roku 2009 je patronem této kampaně Liga otevřených mužů (LOM). V rámci aktivit Bílé stužky tak poskytuje LOM mužům, kteří obtížně zvládají svou agresi vůči ženám a dětem možnost poradit se s mužem-odborníkem. Dále m.j. informuje o podobách násilí, podněcuje veřejnou debatu a šíří myšlenku, že násilí není způsob řešení, a že dospělý muž ženu, ani děti nebije.57 4.1.2. Sekundární prevence:

Hlavním cílem sekundární prevence je včasná

identifikace domácího násilí a ochrana oběti, resp. působení na situace a okolnosti, které 57

BÍLÁ STUŽKA Česká republika. Muži proti násilí na ženách a dětech. [online]. 2015 [cit. 2015-1015]. Dostupné z: http://www.muziprotinasili.cz/co-je-bila-stuzka/cr/

42

určitým způsobem zvyšují riziko možného výskytu tohoto nežádoucího jevu. Mezi důležité činnosti patří vyhledávání a působení na rizikové skupiny společnosti, které jsou tímto nejvíce ohroženy, což je především úkolem sociálních pracovníků, metodiků prevence, výchovných poradců, policie atd. Existují tzv. rizikové faktory, které můžeme spatřovat jak u osob agresora, tak i u samotné oběti domácího násilí. V neposlední řadě můžeme mezi rizikové faktory zařadit i různé náročné životní situace. Mezi rizikové faktory u agresorů bychom mohli zařadit např. násilnické chování na veřejnosti, m.j. v souvislosti s konzumací alkoholu a drog, kladný postoj k samotnému násilí apod. I přesto nejsou tyto znaky vždy spolehlivým ukazatelem, jelikož domácí násilí se vyskytuje v celém spektru obyvatelstva a mnohdy je nalézáme tam, kde bychom je nečekaly. Mám tím na mysli i rodiny soc. ekonomicky zajištěné, kdy jejich členové zaujímají např. významné postavení ve společnosti apod. Mezi skutečně rizikovou skupinu bychom spíše mohli zařadit děti vyrůstající v násilnických rodinách, kde výrazně stoupá riziko přenosu těchto negativních vzorců chování do jejich dalšího života. Mezi rizikové faktory u obětí můžeme m.j. zařadit možnost jejich vyšší zranitelnosti např. v souvislosti se zdravotním handicapem, nižším intelektem, pocitem určité závislosti apod. Stejně jako roli agresora může osoba, která vyrůstala v násilnických rodinách v dospělosti přijmout i roli oběti. Mezi náročné životní situace, které mohou ovlivňovat vznik domácího násilí patří např. ztráta zaměstnání a s ní související finanční krize, rozvodové případy v rodinách, spory o děti, závislost na alkoholu a jiných návykových látkách apod. Vybrané rizikové faktory jsou zjišťovány i diagnostickou metodou SARA DN (Spousal Assault Risk Assessment), což je metoda určená především pro policisty, ale i pro pracovníky ostatních sociálních služeb, kteří se dostanou do prvního kontaktu s osobou ohroženou domácím násilím. Proškolený uživatel metody SARA DN dokáže vyhodnotit aktuálnost a závažnost hrozby domácího násilí a přijmout opatření, která rizikovou situaci eliminují.58 „SARA DN obsahuje 15 strukturovaných otázek na rizikové faktory, z nichž pět otázek odhaluje rizikové faktory u násilné osoby v aktuálním vztahu, dalších pět umožní rychle zjistit rizikové faktory opět u násilné osoby v rámci obecných sklonů k násilí, tj. 58

DONA linka. Metoda SARA DN. [online]. 2007 [cit. 2015-10-14]. Dostupné z: http://www.donalinka.cz/nova-praxe/metoda-sara-dn/

43

násilných projevů na veřejnosti. Posledních pět otázek pomáhá zjistit rizikové faktory týkající se zranitelnosti osoby ohrožené domácím násilím.“59 4.1.3. Terciární prevence: Hlavním cílem terciární prevence je zmírnění nepříznivých dopadů domácího násilí a návrat zasažených osob do normálního způsobu života. Patří sem pojmy jako reedukace, reintegrace, sociální rehabilitace, resocializační činnosti a další sociální opatření. Mezi instituce, které se podílejí na terciární prevenci patří OSPOD, Policie ČR, zdravotní zařízení, regionální a místní správa, různé neziskové organizace, intervenční centra atd. Dále sem patří komplexní péče, týkající se ubytování, finanční a psychické podpory aj. K důležitým svépomocným aktivitám patří vytváření podpůrných skupin, kde lidé zasažení domácím násilím sdílejí své zkušenosti a cítí se tak méně izolovaní. Zde se učí, jak se ostatní vypořádali s problémy v oblasti bydlení, rozvodů, zaměstnání apod. Další důležitou složkou této prevence jsou resocializační a reedukační programy pro násilné osoby, zahrnující m.j. trénink interpersonálních dovedností a relaxační cvičení.60 Zde je však problém v tom, že jen malá část násilných osob má snahu se takového programu zúčastnit, jelikož své jednání považují za zcela normální. Mnohdy bývá vstup do těchto programů ze strany násilných osob pouze zástěrka, jak si udržet partnera, který mu např. hrozí odchodem.

4.2. Specializovaná opatření Důležitým prvkem pro formulaci a koordinaci systémového řešení domácího násilí je Akční plán prevence domácího a genderově podmíněného násilí na léta 2015 – 2018 (dále jen „Akční plán“), což je v pořadí druhý samostatný strategický dokument vlády ČR v oblasti prevence domácího násilí, který se vztahuje i na násilí genderově podmíněné. Akční plán tedy navazuje na Národní akční plán prevence domácího násilí na léta 2011-2014.

59

tamtéž

60

SEMAFÓR. Prevence domácího násilí. [online]. 2014 [cit. 2015-10-14]. Dostupné z: http://semafor6.webnode.cz/projekty/prevence-domaciho-nasili/

44

Akční plán je rozdělen do 7 strategických oblastí: 1. Podpora osob ohrožených domácím a genderově podmíněným násilím 2. Děti ohrožené domácím a genderově podmíněným násilím 3. Práce s násilnými osobami 4. Vzdělávání a interdisciplinární spolupráce 5. Společnost a domácí a genderově podmíněné násilí 6. Analýzy, studie a sběr dat 7. Legislativa 61 4.2.1. Intervenční centra: Od 1. ledna 2007 působí ve všech krajích ČR pracoviště poskytující krizovou pomoc osobám ohroženým domácím násilím - Intervenční centra. Tato centra nabízí přechodnou odbornou pomoc a podporu v konkrétních případech domácího násilí a zároveň koordinuje spolupráci mezi dalšími navazujícími službami. Intervenční centrum je určeno především pro osoby, které jsou v ochranném režimu vykázání, tzn. že byla násilná osoba ze společného obydlí vykázána a dále osobám, ohroženým domácím násilím, které svou situaci chtějí řešit a hledají potřebnou pomoc. V případě, že je násilná osoba ze společného obydlí vykázána, má PČR povinnost do 24 hod. o tomto vyrozumět příslušné Intervenční centrum, které do dalších 48 hodin kontaktuje ohroženou osobu a nabídne jí pomoc a své služby. Mezi základní služby Intervenčního centra patří soc. terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv a obstarávání osobních záležitostí. Je jim také zprostředkována následná pomoc formou sociální, psychologické a právní povahy, popř. zprostředkování ubytování v azylových domech apod.62 4.2.2. Krizová intervence: Je další formou specializované pomoci obětem domácího násilí, která má bezprostředně zabránit jejímu pokračování. Krizová intervence zahrnuje různé formy pomoci, které mají za úkol vrátit jedinci jeho psychickou rovnováhu, která byla narušená z důvodu kritické životní události. Jedná se především o pomoc psychologickou, lékařskou, sociální a právní. Co se týče 61

AKČNÍ PLÁN. [online].2015 [cit. 2015-10-20]. Dostupné z: http:// www.mvcr.cz/.../akcni-planprevence-domaciho-a-genderove-podmineneho- nasili-na-leta-2015-2018-doc.aspx 62

BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ. Intervenční centra [online]. Copiright Bílý kruh bezpečí o.s. 2009 [cit. 201510-26]. Dostupné z: http://www.domacinasili.cz/intervencni-centra/intervencni-centra-informace-jakesluzby-poskytuji-a-nabizi/

45

psychologické pomoci, tak spočívá v časově omezeném terapeutickém kontaktu zaměřeném na problém, jedinec je s krizí konfrontován, čímž postupně dochází k jejímu řešení. Lékařská pomoc zahrnuje především pomoc psychiatrickou spojenou s medikací, eventuálně i krátkodobou hospitalizací. 63 V krizové intervenci můžeme nalézt různé formy pomoci např.: •

Telefonická pomoc - krizové telefonní linky: Jde především o linky důvěry umožňující ohrožené osobě bezprostřední telefonický kontakt s kvalifikovanou osobou, která klientovi aktivně naslouchá, hovoří s ním a motivuje ho k řešení krizové situace. Mezi hlavní přednosti telefonické krizové intervence patří možnost vyhledání pomoci v kteroukoliv denní i noční dobu, kdy mnohé linky fungují 24 hod. denně. Mezi nejznámější krizové linky u nás patří DONA linka, kterou provozuje Bílý kruh bezpečí. Tato linka pracuje v nepřetržitém provozu od 11.09. 2001.

•

Krizové ubytování - V některých závažnějších případech je nezbytné, aby ohrožená osoba urychleně opustila společné obydlí, které do té doby s násilnou osobou obývala. K těmto účelům slouží především různé azylové domy, které jsou registrovány na základě ust. § 57 z.č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. V České republice máme tři základní druhy azylových domů pro ženy postižené domácím násilím, a to azylové domy s veřejnou adresou, s utajenou adresou a dále azylové byty. Azylové domy s utajenou adresou jsou určeny především pro ženy, které jsou bezprostředně ohroženy fyzickým napadáním, trpí neustálým vyhrožováním a pronásledováním ze strany násilného partnera. Kromě utajeného ubytování jsou klientkám v azylových domech poskytovány i sociální služby, pomoc s dětmi apod. 64

4.2.3. Policie České republiky: Na Policii ČR se obracejí osoby postižené domácím násilím, a to v případě, že to již tzv. překročilo určitou mez a ohrožená osoba sebrala dostatek odvahy učinit o celé věci oznámení. Mnohdy však tuto potřebnou odvahu ohrožená osoba v sobě nenalezne a o probíhajícím domácím násilí se často policisté dozvídají až od jiných institucí, jako např. OSPOD, školy apod. Úloha policie v problematice domácího násilí spočívá m.j. v poskytnutí ochrany ohrožené osobě, 63

ŠPATENKOVÁ, Naděžda. Krizová intervence pro praxi. 2. 2011, s. 13

64

BUDINOVÁ, Adriena. Rizika chudoby žen postižených domácím násilím a jejich dětí. 2. 2012, s. 38

46

či v poskytnutí

pomoci

v součinnosti

s jinými

zainteresovanými

organizacemi.

Především je pak úkolem policie vyšetřování a opatřování důkazních prostředků vůči pachatelům domácího násilí. Od měsíce ledna roku 2007 je navíc v účinnosti tzv. institut vykázání, dle kterého má policista oprávnění vykázat násilnou osobu ze společného obydlí na dobu 10 dnů. Ohrožená osoba může dále požádat o prodloužení této lhůty, toto již však není v přímé kompetenci PČR, ale rozhoduje o tom příslušný soud. Oprávnění k vykázání je definováno v ust. § 44 zákona o policii: „Lze-li na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat, že se osoba dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví anebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti, je policista oprávněn vykázat tuto osobu z bytu nebo domu společně obývaného s útokem ohroženou osobou (dále jen „společné obydlí“), jakož i z bezprostředního okolí společného obydlí. Policista je oprávněn tuto osobu vykázat i v její nepřítomnosti .“65 Na specializovaných opatřeních se podílí i celá řada dalších institucí a organizací, kde určitě velmi důležitou úlohu hraje OSPOD, nebo-li Orgán sociálně-právní ochrany dětí. V mnoha případech se totiž svědky či oběťmi domácího násilí stávají nezletilé děti a tento orgán a jeho pracovníci zajišťují takto postiženým dětem potřebnou pomoc a ochranu. Dále bychom zde mohli vyjmenovat celou další řadu neziskových organizací, resp. občanských sdružení, zabývajících se domácím násilím. Patří sem m.j.: Bílý kruh bezpečí o.s. - BKB pracuje nezávisle na státu, a to již po dobu 24 let. Provozuje bezplatnou non stop telefonní linku, kterou mohou využít oběti kriminality a osoby ohrožené domácím násilím.66 : ROSA o.s. - centrum pro týrané ženy : Acorus o.s. - pomoc osobám ohroženým domácího násilím ad. : o.s. Magdalenium – pomoc obětem domácího násilí

65

Zákon č. 273 ze dne 17.07. 2008 o Policii České republiky, § 44

66

POLICISTA: Číst, pomáhat a chránit. Praha: MVČR, 2015, 2015(5). ISSN 1211-7943.

47

5. VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ 5.1. Cíl výzkumu a výzkumný problém Cílem výzkumného šetření je komplexní zmapování příčin domácího násilí v souvislosti s náročnými životními situacemi, se zhodnocením vlivu transgeneračního přenosu. Dílčím cílem je dále upřesnění role alkoholu při vzniku domácího násilí a také skutečnost, zda ohrožená žena sama aktivně vyhledá pomoc. Na základě prostudované literatury a cíle výzkumu je definován následující výzkumný problém: Při dynamice domácího násilí je charakteristická kombinace řady rizikových faktorů, přičemž společným jmenovatelem je transgenerační přenos v kombinaci s rodinným stresem. V souladu s cílem práce a výzkumným problémem byly formulovány následující dílčí výzkumné otázky: Dílčí výzkumné otázky: 1) Zaujímá transgenerační přenos významný podíl při vzniku domácího násilí? 2) Hrají náročné životní situace roli při vzniku domácího násilí? 3) Můžeme stanovit typické formy domácího násilí a patří žena mezi nejčastější oběti? 4) Je alkohol hlavním spouštěčem či příčinou domácího násilí? 5) Vyhledá sama ohrožená žena příslušnou pomoc?

5.2. Multikauzální etiologie domácího násilí Pro dosažení výzkumného cíle je v bakalářské práci použita kvalitativní metoda výzkumu, jelikož výzkumným cílem není pouhé získání statistických dat, ale spíše hlubší vhled do dané problematiky. V porovnání s kvantitativním výzkumem je zájem soustředěn na méně případů, avšak zároveň jde o zkoumání hlubší a intenzivnější, nikoli jen o zkoumání povrchní. U takto intenzivního výzkumu dojde často k odhalení mnoha překvapujících skutečností.67 67

GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. 2000, s. 144

48

Jak již bylo zmíněno, výzkumné šetření bakalářské práce tvoří kvalitativní výzkum, resp. obsahová analýza případových studií (spisové dokumentace-kasuistik). Mezi zdroje dat a výchozí materiály pro případové studie patří m.j. případová akta státní správy (vyšetřovací a soudní spisy apod.)68 Pro vyhodnocení a souhrn prezentovaných kasuistik je použita metoda zachycení vzorců, jehož princip spočívá v tom, že ve zkoumaných datech vyhledáváme a zaznamenáváme určité opakující se vzorce.69

5.3. Charakteristika výzkumného šetření Zdrojem informací, které jsou v případových studiích této práce prezentovány jsou především spisové materiály Policie České republiky, Skupiny kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor Rychnov nad Kněžnou. Jedná se o komplexní vyšetřovací spisy, kde jsou zahrnuty autentické výpovědi obětí domácího násilí, svědků a

samozřejmě taktéž agresorů, kteří se násilného jednání dopouštějí. Spisová

dokumentace obsahuje m.j. psychologické a psychiatrické odborné znalecké posudky některých zúčastněných osob. U agresorů i se zaměřením na jejich socioekonomické a rodinné zázemí v dětství, dospívání apod. Jednotlivé spisy byly vybrány za asistence vedoucí příslušného oddělení PČR SKPV RK. Jedná se o případy domácího násilí, zaznamenaných v okrese Rychnov nad Kněžnou v posledních několika letech. Ve všech případech se jedná již o ukončené spisy, tzn. že Policie po provedení všech nezbytných šetření celý případ postoupila dalším orgánům činným v trestním řízení. Pouze podotýkám, že všechny prezentované případy dospěly až k příslušným soudům, kde byli pachatelé za své násilné jednání potrestáni. Předmětná soudní rozhodnutí však nejsou součástí této práce. Spisová dokumentace samozřejmě obsahuje osobní údaje zúčastněných osob, které zde z pochopitelných důvodů nejsou uváděny. Zúčastněné osoby v této práci vystupují pod změněnými křestními jmény, ostatní údaje jsou však zcela autentické.

68

MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 2006, s. 97

69

Tamtéž s. 222

49

5.4. Kasuistika č. 1 Násilný muž týrající svou manželku a syna. Osoba agresora: muž ve věku 49 let (pan Josef) Pan Josef se narodil ve Valticích na Moravě. Do tří let věku žila jeho rodina společně, poté se však jeho rodiče rozvedli, údajně z toho důvodu, že otec nebyl schopen uživit rodinu. Otec byl totiž negramotný, živil se pastvou hus a dobytka, příležitostně pracoval v lese jako pomocný dělník. Měl zároveň zdravotní handicap, kdy mu chyběly prsty na rukou. Byl také silný kuřák a rád se napil, avšak agresivní nikdy nebyl. Josef měl další dva sourozence a jeho matka pracovala v tamní pekárně. Poté co se jeho rodiče rozvedli, tak matka si našla nového partnera, ke kterému se poté s dětmi odstěhovala. Její nový partner byl vdovec a měl ve výchově své dvě děti z předešlého vztahu. Otčím pracoval jako traktorista a dosti holdoval alkoholu. Často navštěvoval hospodu a když přišel domů, tak často dělal tzv. rozdílení. I za menší prohřešek, dle slov pana Josefa, jeho otčím všechny děti seřezal řemenem bez rozdílu. Když se je matka snažila bránit, zmlátil i jí. Prospěch i chování na základní škole měl pan Josef dobré, poté vystudoval střední zemědělskou školu a následně nastoupil na vojnu. Přibližně 8 měsíců po vojně se poprvé oženil, avšak manželství vydrželo jen několik měsíců. S tehdejší ženou bydleli u jejích rodičů, avšak vzájemně si nerozuměli. Po třech letech se oženil znovu, druhé manželství vydrželo pouhé 2 roky. Manželství údajně zkrachovalo na výrazných neshodách s tchýní, která byla panovačná a do všeho jim mluvila. Z tohoto manželství má pan Josef nyní již dospělou dceru, se kterou však neudržuje žádný kontakt. Pan Josef si dle svých slov rád zajde na pivo, avšak rozhodně není žádný alkoholik. Nekouří a není dále závislý na žádných jiných návykových látkách. Na základě psychiatrického znaleckého posudku je patrné, že pan Josef je soustavným konzumentem alkoholu, i když přímá závislost u něho nebyla prokázána. Byla však u něho zjištěna příčinná souvislost mezi alkoholem a agresivním chováním. Jeho osobnost byla m.j. charakterizována jako emočně nevyzrálá, povrchně socializovaná, egocentrická, se sníženou schopností empatie. Dále u něho byly zjištěny sklony k manipulativnímu chování.

50

Rodinné zázemí, socioekonomické podmínky: Svoji třetí manželku paní Helenu si vzal po dvou letech společného soužití, kdy se jim rok po svatbě narodila dcera Veronika. Pan Josef poté začal pracovat ve VÚCHP (Výzkumný ústav chovu prasat) v Kostelci nad Orlicí, kde se s rodinou usadil. Paní Helena měla malého syna Jiřího z předešlého vztahu, kterého si později manžel osvojil. S manželkou a dětmi poté žil poměrně spokojeně, a to po dobu přibližně 8 let od svatby. Po celou tuto dobu pracoval ve VÚCHP, kde měl průměrnou mzdu. I přesto, že si nemohli nijak vyskakovat, tak jim jejich společný příjem stačil a občasně si mohli dovolit jet i na kratší tuzemskou dovolenou. Po zmíněných 8 letech manželství však pan Josef změnil zaměstnání a začal pracovat jako pojišťovací agent v pojišťovně Kooperativa. Nové zaměstnání mu přineslo i výrazně vyšší příjem, kdy si vydělával mnohdy až 50.000,-Kč/měsíčně. S vyšším příjmem se však brzy změnilo i jeho chování. Pan Josef začal postupně před svou manželkou tajit své příjmy, sám si začal hospodařit a

manželce nedal

k bankovnímu účtu žádný přístup. Dával jí peníze jenom na zcela nezbytné věci spojené s bydlením a nákupem potravin, navíc v nedostatečné míře. K tomu začal pan Josef pravidelně chodit po hospodách, začal s kamarády jezdit na kole a věnoval se pouze svým zálibám. Svou rodinu evidentně zanedbával a zcela úmyslně ji držel ve finanční izolaci. V té době nejevil žádný zájem ani o výchovu dětí a vztah s manželkou začal prudce uvadat. Paní Helena po mateřské dovolené krátce pracovala jako prodavačka a výše jejího příjmu jí nedovolovala zajistit sobě i dětem plnohodnotný život. Z tohoto důvodu si po nějakém čase našla nové zaměstnání, kdy začala pracovat jako finanční poradkyně. Její příjem po chvíli taktéž poměrně výrazně vzrostl a přestala již být na svém manželovi finančně závislá. Hlavní spouštěč a forma násilí: V době, kdy se paní Helena od svého manžela finančně osamostatnila, tak se výrazně zhoršilo i jeho chování. Bylo zcela evidentní, že mu není po vůli finanční nezávislost jeho manželky. Začal ji před dětmi vulgárně urážet, vyčítat jí všemožné věci, z důvodu jejích pozdějších příchodů z práce ji vinil z nevěry apod. Výbuchy jeho zlosti vůči manželce byly posléze běžné v pravidelných intervalech cca 1-2 x týdně. Zpočátku pan Josef své manželce pouze nadával, křičel na ni a vulgárně ji urážel. Tuto svou slovní agresi posléze přenesl i na svého osvojeného syna Jiřího, výjimečně i na dceru Veroniku. Postupně však slovní útoky spojil i s útoky fyzickými. Svou manželku 51

pravidelně bil, a to ve střízlivém i podnapilém stavu. Když se však vrátil posilněný z hospody, tak chtěl většinou řešit nejvíce problémů a jeho útoky se stávaly agresivnějšími. I kvůli maličkosti se dokázal rozčílit, vše pak řešil slovním a fyzickým napadáním. Svou manželku bil před dětmi pěstmi, fackoval ji, tahal za vlasy, jednou ji dokonce zkopal na zemi u vstupních dveří do bytu, k čemuž došlo v době, kdy se snažila z bytu utéci. Několikrát ji úmyslně rozbil brýle a její další osobní věci. Fyzické násilí používal i proti Jiřímu, kterého fackoval, občas ho kopal apod. Dceru Veroniku občasně také uhodil, avšak nebylo to z daleka v takovém rozsahu. Toto násilné chování ze strany pana Josefa vůči rodině trvalo celých 7 let. Za tu dobu tam proběhlo mnoho útoků na manželku a syna. Mohl bych zde připomenout v podstatě poslední případ napadení, u kterého přímo zasahovala PČR. Jednoho večera se pan Josef vrátil z hospody a kvůli malichernému problému ohledně používání ručníků nejprve začal rozbíjet v kuchyni hrníčky. Poté přiběhl do pokoje své manželky, ze které strhl peřinu a následně začal dále rozbíjet věci okolo sebe, m.j. i synův počítač. Byl údajně jako smyslů zbavený. Paní Helena utekla do kuchyně, kde se zamkla a stačila na místo přivolat policii. Dále z otevřeného okna ve druhém poschodí volala o pomoc. Pan Josef však vykopl dveře do kuchyně a tam začal svou manželku fackovat a dále napadat. Když ze svého pokoje vyběhla v té době již 15-ti letá Veronika chránit svoji matku, tak ji otec zahnal zpět do pokoje fackou a vulgaritami. Syn Jiří v té době nebyl doma. Když hlídka PČR dorazila ke vstupním dveřím do bytu, tak přes uzamčené vstupní dveře zprvu s agresorem komunikovala a vyzývala ho k otevření dveří a vpuštění dovnitř. Toto však agresor odmítl a na hlídku křičel ať vypadnou, že se tam nic neděje. Když však hluk v bytě neustával a paní Helena začala posléze opět volat o pomoc, policisté vyrazili dveře a do bytu vnikli násilím. Zde pan Josef oděn pouze ve spodním prádle obrátil náhle svou agresi vůči zasahujícím policistům a snažil se je fyzicky napadnout. K tomuto již nedošlo, neboť ho policisté brzy zpacifikovali a vyvedli ven z bytu. Co se týče formy násilí, tak ve shora uvedeném případu jde určitě o násilí psychické, a to ve verbální i neverbální podobě, dále pak jde o násilí fyzické. Nemůžeme však ani opomenout násilí ekonomické, kdy pan Josef svou manželku a děti evidentně držel ve finanční izolaci a dlouho jim neposkytoval dostatek prostředků pro plnohodnotný život.

52

Zjištění a způsob řešení: Jak již bylo uvedeno, tak násilné chování pana Josefa vůči rodině trvalo přibližně 7 let a bylo namířeno především vůči jeho manželce a synovi. Manželka v jeho důsledku velmi psychicky i fyzicky strádala, taktéž to těžce nesl i syn Jiří, který se později raději více zdržoval u svého dědy, příležitostně i u svých kamarádů. Dcera Veronika, i přestože jako jediná nebyla přímým terčem násilného jednání otce, tak skutečnost, že byla přímou svědkyní domácího násilí na ní zanechala velmi negativní stopu. Výrazně se zhoršila ve škole, dokonce i propadla, mezi svými vrstevníky se chovala ustrašeně, připadala si méněcenná apod. Co se týče vyhledání pomoci, tak tento krok nakonec učinila sama paní Helena, která v sobě nalezla dostatek síly a odvahy a celé své trápení oznámila na Policii ČR. Ještě předtím se snažila aktivně pomoci své dceři, se kterou navštěvovala dětského psychologa. Zároveň se od svého manžela i s dětmi odstěhovala a požádala o rozvod. Taktéž se snažila pomoci i sama sobě, kdy vyhledala odbornou psychiatrickou pomoc. V tomto případě byl pan Josef z bytu ze strany PČR vykázán a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Příslušný soud ho posléze za násilné chování vůči rodině potrestal odnětím svobody v trvání jednoho roku, s podmíněným odkladem, se zkušební dobou v trvání 2 let. Osobu pana Josefa znám osobně a mohu uvést, že první dojem tento člověk budí velice slušný a uhlazený. Dokáže mít vytříbený slovník a dokáže poměrně reprezentativně vystupovat. Často a rád chodí v obleku a snaží se budit ten nejlepší dojem. Lidi, kteří ho blíže neznají by určitě nenapadlo, že za zdmi svého bytu se z něho stával tyran a násilník, který svůj hněv a agresi obracel vůči svým nejbližším. Manželství pana Josefa a paní Heleny bylo rozvedeno a nyní oba žijí odděleně. Se synem Jiřím se vůbec nestýká, avšak dcera Veronika ho pravidelně navštěvuje. Paní Helena bydlí v pronajatém bytě a jakémukoliv kontaktu s bývalým manželem se zcela vyhýbá.

5.5. Kasuistika č. 2 Násilný muž týrající své dva nevlastní syny a manželku. Osoba agresora: muž ve věku 38 let (pan Jaroslav) Pan Jaroslav se narodil v Pardubicích, a poté žil společně se svojí rodinou v obci 53

Sezemice. Jeho otec pracoval jako zedník a matka jako ošetřovatelka zvířat v místním kravíně. Měl tři sourozence, a to dvě starší sestry a mladšího bratra. Na dětství vzpomíná rád, i když nebylo vždy zcela ideální. Jejich rodina neměla dostatek finančních prostředků a on musel často nosit i obnošené oblečení po svých sestrách, do kterého právě dorostl. Se svými sestrami neměl příliš ideální vztah, hodně se hádali, vycházel spíše se svým mladším bratrem. K rodičům měl vztah kladný, i když otec byl velmi přísný a mnohdy nešel pro facku, či ránu opaskem daleko. Otec vyžadoval disciplínu a naprostou poslušnost svých dětí. Jeho otec i matka holdovali alkoholu a rádi si zašli do místní hospody, či popíjeli doma. Často se pak stávalo, že se pohádali a pak mezi nimi docházelo i ke vzájemnému slovnímu i fyzickému napadání. Byla to dle jeho slov u nich tzv. „itálie“, občasnou tu facku, či pohlavek schytaly i děti. Pan Jaroslav si vzpomíná, že jednoho večera matka dokonce otce ohrožovala kuchyňským nožem. Obdobné výstupy měli jeho rodiče cca 3-4 x měsíčně a postupně si na to se svými sourozenci zvykli, i když se vždy báli, a to především otce. Pan Jaroslav byl na základní škole spíše podprůměrný žák, avšak školu dokončil, aniž by musel nějakou třídu opakovat. Po základní škole nastoupil na učiliště v oboru strojní zámečník, které se mu s obtížemi podařilo dokončit. Ve svých 25 letech měl svoji první vážnou známost, přičemž po 6-ti měsících této známosti se oženil. Brzy po svatbě se jim narodila dcera, avšak cca 1 rok po svatbě začaly ve společném soužití problémy. Pan Jaroslav začal po své manželce vyžadovat naprostou poslušnost a zcela jasno měl i ve výchově jejich dcery. Všechno mělo být dle jeho představ, přičemž o výchově a dalších věcech chtěl rozhodovat pouze on. Když ho manželka neposlechla či se mu snažila odporovat, vulgárně ji urážel a poté ji začal i fyzicky napadat. Fackoval ji, kopal, dokonce ji mlátil hlavou o radiátor apod. Toto chování vydržela jeho první manželka necelý rok a poté se i s dcerou přestěhovala ke své matce a zároveň požádala o rozvod. Pan Jaroslav se od té doby se svojí bývalou ženou nestýká, stejně tak nejeví žádný zájem o svou dceru. Dle provedeného znaleckého posudku je pan Jaroslav osobností spíše introvertní, s průměrnou mentální kapacitou, egocentrický. Své názory považuje za zcela správné a nosné a má tendenci vystupovat na piedestal. Považuje se za zásadní autoritu a velmi dominantně vyžaduje plnění všeho co nařídí a požaduje. Je panovačný a má tendenci utiskovat druhé. Je impulzivní a vzrušivý a často jde do konfliktu, přičemž málokdy věnuje pozornost důsledkům, které by tímto mohly nastat. Ačkoliv se pan Jaroslav rád napil, závislost na alkoholu u něho nebyla zjištěna.

54

Rodinné zázemí, socioekonomické podmínky: Po třech letech od rozvodu s první manželkou se pan Jaroslav oženil podruhé, tentokrát s paní Petrou, která již měla dva malé syny Tomáše (5 let) a Milana (7 let) z předešlého manželství. Z jejich manželství se jim po několika měsících narodil syn Martin. Pan Jaroslav si po nějaké době své dva nevlastní syny osvojil. První 2 roky manželství žili společně v pronajaté bytovce v Pardubicích, posléze se přestěhovali do malé obce Zdelov, poblíž Rychnova nad Kněžnou, kde pan Jaroslav zdědil starší dům po své matce. Jejich společné soužití tehdy nemělo nějaký zásadní problém, avšak postupně si začala paní Petra všímat, že manžel stále častěji nadává a něco vyčítá jejím dvěma starším synům a dává jim pohlavky častěji než je zdrávo. Několikrát mu to vyčetla, avšak manžel ji vždy odsekl, že aspoň někdo je vychovává. Po přestěhování do domku ve Zdelově si pan Jaroslav našel zaměstnání jako soustružník v Kostelci nad Orlicí, paní Petra po mateřské dovolené pracovala jako zdravotní sestra. Vzhledem k horšímu stavu jejich nového domku si vzali hypotéku, aby mohli domek dle svých představ zrekonstruovat. Během doby rekonstrukce domu, která trvala cca 1,5 roku neměli mezi sebou vážnější problémy. Peníze na chod domácnosti jim zprvu vycházely, avšak postupně byli nuceni stále častěji sahat k finanční rezervě, kterou měla paní Petra uschovanou, a kterou dostala před lety od svých rodičů. Tuto rezervu však poměrně brzy vyčerpali a poté pomalu začaly finanční potíže se splácením hypotéky. A právě v této době také začaly první výrazné změny v chování pana Jaroslava, především pak vůči osvojeným synům. Hlavní spouštěč a forma násilí: Se shora uvedenými přibývajícími finančními problémy a s téměř dokončenou přestavbou jejich domku se výrazně zhoršilo chování pana Jaroslava vůči rodině. Častěji si zašel do hospody, i když na to nezbývaly peníze. Když poté přišel domů, tak svou manželku před dětmi vulgárně urážel, ponižoval a stále jí vyčítal, že je neschopná, že kvůli ní nemají peníze na splácení domu apod. Především zdůrazňoval, že málo vydělá a že není schopná ze svého bývalého manžela dostat peníze na výživné na její dva syny. Takto ji psychicky deptal ve střízlivosti i v opilosti, když byl však opilý, křičel a urážel více, občasně k tomu přidal i pár facek. Zároveň paní Petru donutil k tomu, aby si kromě svého hlavního zaměstnání, kdy pracovala v třísměnném provozu jako zdravotní sestra v domově důchodců, našla ještě druhé zaměstnání, taktéž v třísměnném provozu, tentokrát jako zdravotní sestra v LDN. 55

Dále postupně přenesl svou zlost na své dva osvojené nezletilé syny Tomáše a Milana, které stále častěji 4-5 x za měsíc nekompromisně a agresivně ponižoval a vulgárně je urážel slovy „vy idioti, blbečci, prasata, nenažranci, magoři, hovada, kokoti“ apod. Přitom je zpravidla mlátil pěstí po různých částech těla, a to hlavně do obličeje, hlavy, břicha, rukou a nohou atd. Docházelo z jeho strany i k úderům jejich hlavami o zeď, tahání za vlasy, bití opaskem, taktéž po nich házel různé předměty, jako krumpáč, kladivo apod. Oba chlapci měli v důsledku napadání podlitiny a modřiny po celém těle. Když se matka před ním snažila své syny chránit, tak ji hrubě urážel, občasně ji zfackoval a taktéž ji tiskl rukou pod krkem se slovy „drž hubu, ty budeš dělat co ti říkám“. Taktéž se u pana Jaroslava začaly projevovat majetnické sklony, kdy všem neustále říkal, že jim tam nic nepatří, že je všechno jeho. Zakazoval osvojeným synům chodit do určitých částí domu, v žádném případě nesměli na jeho počítač, vodit si domů kamarády atd. Pan Jaroslav se na nějaký čas zklidnil pouze v případě, když si koupil nějakou věc, po které toužil. I když neměli peníze, tak si vždy někde půjčil a koupil si např. čtyřkolku, plazmovou televizi, či nový telefon. Synové Tomáš a Milan však měli přísný zákaz se k nové televizi vůbec přiblížit, natož si ji pustit. Pan Jaroslav navíc kontroloval místo odložení ovladače, zda s ním nebylo manipulováno. Jednou si synové i přes jeho zákaz na chvilku pustili počítač, avšak otec to po příchodu domů zjistil a oba velmi surově zmlátil. Jak již bylo dříve uvedeno, tohoto násilného jednání se dopouštěl jak střízlivý, tak i posilněný alkoholem. Když byl však v podnapilém stavu, tak bylo jeho násilné jednání intenzivnější. Jeho útoky nesměřovaly pouze k jeho vlastnímu nejmladšímu synovi, který od něho schytal výjimečně pouze tzv. výchovný pohlavek. Násilné jednání pana Jaroslava vůči osvojeným synům a manželce trvalo po dobu 6-ti let. Na základě psychiatrických a psychologických odborných posudků provedených v době, kdy již vyšla celá věc najevo bylo stanoveno, že u mladistvého syna Tomáše dochází v důsledku toho m.j. k úzkostným reakcím a sníženému sebevědomí. U syna Milana došlo v důsledku týrání k psychické traumatizaci, kdy se u něho v důsledku traumatizujících zkušeností projevily symptomy úzkostně depresivního charakteru (smutná nálada, obavy z ohrožení, poruchy spánku apod.) U paní Petry se tímto prohloubila introvertní povaha, pocit bezmoci, byla u ní zjištěna rozvinutá deprese, včetně úzkostného myšlení a sebedestrukce.

56

Co se týče formy násilí, tak se zde určitě vyskytuje násilí psychické, kdy vulgaritami, ponižováním, osočováním, zesměšňováním, dále pak různými zákazy způsobil pan Jaroslav své rodině psychická traumata, která si s sebou patrně ponesou po celý svůj život. Vůči osvojeným synům se však vedle násilí psychického dopouštěl především násilí fyzického, kdy je velmi nevybíravě a surově mlátil. Zjištění a způsob řešení: Jak jsem již uvedl násilné jednání pana Jaroslava, především vůči svým osvojeným synům a manželce trvalo cca 6 let. Paní Petra bohužel nenalezla po celou dobu týrání dostatek síly a odvahy k tomu, aby o celé jejich rodinné situaci podala oznámení či jinak vyhledala potřebnou pomoc. Její kolegyně v práci správně tušily či lépe řečeno věděly, že je manžel doma napadá, jelikož často přišla do práce uplakaná, výjimečně i s modřinou. Občas se jim pouze svěřila, že manžel zase hrozně zmlátil kluky, avšak blíže se nebyla schopna o celé věci rozhovořit. Měla v sobě určitou zábranu, která jí to nedovolovala. Její kolegyně však taktéž patřičná oznámení v celé věci neučinily. Stejně tak školy, které oba chlapci navštěvovali, jejich týrání nezjistily, resp. v celé věci neučinily žádná další opatření. Stále rostoucí psychické i fyzické strádání však jednoho dne již nevydržel tehdy 17-letý syn Milan, který napsal dopis, že už se nevrátí a z domu utekl. Jeho cesta směřovala k tetě, kde hledal pomoc. Přišel k ní zcela vyčerpaný a deprivovaný a o celém soužití s panem Jaroslavem se podrobně rozhovořil. Jeho teta, ačkoliv tušila, že v rodině její sestry není všechno úplně v pořádku, byla vyprávěním svého synovce doslova zdrcena. Synovci poskytla ve svém bytě azyl a po několika málo dnech rozmýšlení, s ním zašla na místně příslušnou služebnu PČR, kde podali v celé věci oznámení. Na základě shromážděných informací Policie ČR ihned konala a agresora pana Jaroslava na dobu 10-ti dnů vykázala ze společného obydlí. Zároveň proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, které vedlo až k jeho postavení před soud. Ten mu nakonec vyměřil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, s podmíněným odkladem, se zkušební dobou tří let. Zároveň mu byla soudem uložena povinnost úhrady nemajetkové újmy vyčíslenou penězi, a to poškozeným členům jeho rodiny. Dle dostupných informací se paní Petra s dětmi od pana Jaroslava na čas odstěhovala do azylového domu a požádala o rozvod. Dále si pak našla podnájem v Týništi nad Orlicí, kde s dětmi stále žije. Pan Jaroslav o rodinu dále zájem nejeví, 57

občasně pouze o svého nejmladšího syna. Nyní žije sám ve svém domku ve Zdelově, přičemž na jeho domek mu byla před několika měsíci vydána soudní exekuce.

5.6. Kasuistika č. 3 Násilný syn týrající své rodiče, především matku. Osoba agresora: Mladý muž ve věku 20 let (pan Pavel) Pan Pavel byl svými rodiči adoptován ve 4 letech věku. O svých biologických rodičích nemá žádné informace, taktéž tyto informace nemají ani jeho rodiče adoptivní. Dětství měl pan Pavel víceméně bezproblémové, se svými rodiči žil ve společném bytě v panelovém domě ve Vamberku. Byl jedináčkem, všeho měl dostatek a rodiče na něho dle jeho slov byli hodní. Nikdy nebyl tělesně trestán, výjimečně dostal pouze výchovný pohlavek. Vzdělání má pouze základní, ve škole měl trojky a čtyřky, v osmé třídě dostal dvojku z chování za vyrušování a nekázeň. Střední školu Pavel nedokončil, ve čtvrtém ročníku totiž studium ukončil, s tím, že ho to již nebaví. Poté ještě zkoušel učební obor kuchař, avšak studium tentokrát ukončil ke konci prvního ročníku, jelikož ho to již přestalo bavit a neměl náladu se učit ještě další dva roky. Panu Pavlovi byl ve čtvrté třídě diagnostikován tzv. Touretteův syndrom, což je vrozené neuropsychiatrické onemocnění, projevující se pohybovými či zvukovými tiky, mnohdy spojené i s poruchami chování. Zprvu na své onemocnění užíval lék Strateru a pravidelně navštěvoval neurologa. Později (cca v 16-17 letech) si však řekl, že je to již zbytečné a z vlastního rozhodnutí lék užívat přestal. Taktéž přestal navštěvovat neurologa. Absolutně nedbal na rady svých rodičů, protože je to prý jeho život a může si dělat co chce. Pavel je kuřák, alkohol pije nepravidelně, avšak když má příležitost tak si s chutí dá. Drogy neužívá, párkrát pouze zkusil marihuanu. Příležitostně si zahraje automaty a mezi jeho hlavní zájmy patří sledování televize, dále pak motorky, auta a především řízení vozidel. Rodinné zázemí, socioekonomické podmínky: Jak již bylo uvedeno Pavel byl ve 4 letech adoptován a žádného dalšího sourozence v nové rodině neměl. O jeho původní rodině, resp. biologických rodičích nemáme informace.

Jeho adoptivní matka pracovala jako učitelka, avšak později 58

onemocněla a nastoupila do invalidního důchodu. Otec dříve pracoval jako policista na operačním středisku, později u policie skončil a nastoupil k bezpečnostní agentuře. Žili v nájemním bytě, peněz měli poměrně dostatek, avšak pouze do doby, než s jejich jediným synem začaly potíže a nadělal dluhy. Později si rodiče brali různé půjčky, aby mohli syna finančně podporovat a jeho dluhy za něho platit. Pan Pavel chvíli pracoval v realitní kanceláři, avšak tam se mu příliš nevedlo. Po několika měsících proto pracovní poměr ukončil. Dále ho pak živili rodiče a dávali mu peníze dle jeho potřeb, avšak pouze do doby, než se tímto dostali do finanční tísně. Hlavní spouštěč a forma násilí: Pan Pavel žil společně se svými rodiči tímto způsobem až do svých 18-ti let. V té době si udělal řidičský průkaz a otec mu poté koupil poměrně zánovní vozidlo, aby se tak mohl věnovat svému velkému koníčku, a to řízení vozidel. Po několika málo měsících, však Pavel v důsledku požití alkoholu s vozidlem havaroval a vozidlo zcela zničil. Naštěstí se to obešlo bez zranění jeho, či jiných osob. V souvislosti s touto havárií však přišel o řidičský průkaz a byla mu navíc vyměřena poměrně značná pokuta. Pavel v té době, jak již bylo jeho zvykem nepracoval a nechal se vyživovat svými rodiči. Jeho rodiče za něho už zcela automaticky stanovenou pokutu uhradili. Jak již bylo zmíněno, tak si Pavel různě půjčoval peníze, aby měl dostatek peněz na své záliby (nové mob. telefony, značkové oblečení, hraní automatů apod.). I tyto půjčky za něho hradili jeho rodiče, jelikož je o to požádal a zároveň měli i strach z případné hrozící exekuce. Velké problémy však nastaly v době, kdy se rodiče z důvodu splácení jeho dluhů dostali do značných finančních potíží a již nemohli synovi dávat jím požadované peníze. Začalo to tím, že doma opakovaně slovně a poté i fyzicky napadal především svou adoptivní matku, kterou častoval výrazy „ty stará svině, krávo, čubko, chcípni, apod., kdy jí a zároveň i svého adoptivního otce vinil ze svých neúspěchů, či z toho, že nedodělal školu. Zároveň je vinil i z toho, že přišel o řidičský průkaz a nemůže jezdit. Neustále požadoval po své matce stále více finančních prostředků (zpravidla 300 až 500,-Kč denně). Když peníze nedostal, protože rodiče mu již více dát nemohli, tak matce zprvu vyhrožoval fyzickým napadením, vulgárně ji urážel, přičemž tyto slovní útoky posléze přešly do útoků fyzických. Když mu matka totiž nedala požadované peníze, tak do ní strkal, pěstí ji různě mlátil do rukou a do ramene, fackoval ji, pohlavkoval, rukou ji chytal pod krkem, či ji kopal do břicha. V jednom případě po 59

matce požadoval částku 5.000,-Kč na pořízení nového mobilního telefonu. Aby svůj požadavek zdůraznil chytl svou matku rukou pod krkem, přitom na ni křičel a druhou napřaženou rukou naznačoval úmysl ji uhodit. Svou matku pustil až poté co mu nakonec slíbila, že mu peníze dá druhý den. Když mu druhého dne rodiče společně řekli, že mu peníze nedají, jelikož je už nemají, tak svou matku udeřil pěstí do ruky, dal ji dvě facky a dále ji kopl bosou nohou do břicha, s tím, že mu peníze slíbila. Na toto reagoval přítomný otec tím, že mu řekl, ať toho nechá, nebo zavolá Policii. Poté agresor do otce strčil, řekl mu „ať jde do prdele“ a z bytu utekl. Své matce tímto způsobil drobnější tržné poranění spánku a nosu. Takto slovně a fyzicky napadal po dobu téměř 2 let převážně svou matku. Otce taktéž slovně urážel a vyhrožoval mu, občasně ho uhodil do ramene nebo do něho strčil, avšak především jeho útoky směřovaly proti matce. Vzhledem k tomu, že mu rodiče nedávali pro něho tolik potřebné peníze, ze vzteku jim doma ničil zařízení bytu (skleněné výplně dveří, nádobí, květináče apod.) Zároveň si začal peněžní prostředky opatřovat pro něho nejjednodušším způsobem, kdy rodičům doma odcizil televizor, počítač a další věci, které ihned odnesl do zastavárny. Ze shora uvedeného je patrné, že jako hlavní spouštěč násilí vůči rodičům můžeme označit situaci, kdy agresor přišel o své osobní vozidlo a zároveň i o řidičský průkaz a nemohl se dále věnovat své zálibě řízení. Především pak jde o to, že rodiče již nebyli schopni svého syna finančně podporovat a přestali mu dávat peníze, na které byl do té doby zvyklý. Alkohol, či užívání jiných návykových látek zde nebyl hlavním spouštěčem, i když v některých případech agresor posilněný alkoholem byl. Taktéž není ani výhradní příčinou jeho násilného chování onemocnění zvané Touretteův syndrom, které mu bylo diagnostikováno, jelikož na základě provedeného znaleckého psychiatrického posudku tento handicap výrazněji neovlivnil jeho násilné chování vůči rodičům. Pan Pavel byl za své jednání tedy plně odpovědný. Zjištění a způsob řešení: Násilné chování pana Pavla vůči rodičům, především pak matce trvalo bezmála dva roky. Po celou dobu jeho matka velmi psychicky trpěla, zhubla a celkově se v této souvislosti zhoršil její zdravotní stav. O svém trápení nikomu neřekla, pouze v několika případech ze strachu před synem utekla na několik dní ke svým rodičům. Těmto se taktéž nesvěřila, avšak rodiče na ní tyto problémy poznali a doporučovali jí, ať celou věc oznámí na PČR. Posléze poškozená matka začala navštěvovat psychiatričku, které 60

však taktéž své problémy s násilným synem nekonkretizovala. Impulsem k tomu, aby nakonec zašla na Policii ČR byl fakt, že jim doma syn odcizil televizor a počítač, které dal do zastavárny a vědomí toho, že policie může tyto věci ze zastavárny odebrat a vrátit je zpět majiteli. To, že je týranou osobou však na Policii vůbec neuvedla a o násilném chování svého syna se nezmínila. Tato skutečnost vyšla najevo až o něco déle, kdy hlídka PČR v jejich bytě z důvodu fyzického napadení ve dvou případech zasahovala a došlo i k vykázání Pavla ze společného obydlí. Policii však tehdy do bytu v obou případech přivolal otec, sama týraná matka takto neučinila nikdy. Zároveň tak neučinili ani sousedé, kteří dle následných provedených výpovědí uvedli, že o násilí, které se pan Pavel dopouštěl na rodičích věděli či ho tušili, jelikož mnohokrát dění ve vedlejším bytě slyšeli. Ze strany Policie ČR bylo proti agresorovi zahájeno trestní stíhání. Ačkoliv před zahájením tr. stíhání oba rodiče proti synovi vypovídali, po tomto procesním úkonu vypovídat odmítli a jeho jednání zjednodušovali. Především se ho snažila bránit matka. I přesto státní zástupce podal na pana Pavla obžalobu a celá věc skončila u soudu. Vzhledem k procesnímu postoji poškozených rodičů, resp. s ním spojené důkazní nouzi, však soudu nezbylo nic jiného než postoupit celou věc k projednání ke Správnímu orgánu příslušného Městské úřadu, a to jako přestupek Proti občanskému soužití dle ust. § 49/1c) z.č. 200/90 Sb. přestupkového zákona.70 S uvedenou rodinou jsem v rámci svého zaměstnání přišel do kontaktu a mohu potvrdit, že chování Pavla k rodičům bylo skutečně otřesné. Jeho otec před několika měsíci náhle zemřel a dle dostupných informací matka v bytě dále se svým synem žije a snaží se nad ním držet ochrannou ruku, a to i přes všechna prožitá úskalí. Další případ násilného chování Pavla vůči matce nebyl doposud zaznamenán. Nezbývá než doufat, že skutečnost, kdy byl za své předešlé chování postaven před soud ho natolik poučila, že se obdobného chování vůči své matce v budoucnu zcela vyvaruje. S úmrtím jeho otce mu totiž nastanou i samotné existenční problémy, jelikož tok peněz od otce zcela vyschl a dále se bude muset snažit obstarat i vlastní prostředky.

70

Zákon č. 200 ze dne 17. května 1990 o přestupcích, § 49

61

5.7. Kasuistika č. 4 Násilný muž týrající svou manželku a děti. Osoba agresora: muž ve věku 47 let (pan Luboš) Pan Luboš se narodil v Rychnově nad Kněžnou a poté žil společně se svými rodiči a dvěma mladšími sourozenci v rodinném domě v Dobrušce. Matka pracovala jako úřednice na poště. Otec měl vysokoškolské vzdělání a pracoval jako vedoucí pracovník ve výrobním podniku FAB v Rychnově nad Kněžnou. Dětství měl spokojené, nedostatkem peněz jeho rodina rozhodně netrpěla. Se sourozenci vycházel dobře, s mladší sestrou se stýká do dneška, avšak mladší bratr v dospělosti propadl závislosti na alkoholu, byl několikrát v léčebně a již přibližně 7 let o něm nemá žádné zprávy. Jeho otec byl velice přísný, vyžadoval poslušnost a v domácnosti naprostý pořádek. Matka byla otci zcela podřízena, o všech důležitých věcech v rodině rozhodoval on. Matka se otce musela ptát i na tak banální věci, jako např. zda má koupit druhý den 12, nebo 15 rohlíků. O všem chtěl mít přehled a ve všem chtěl mít jeho otec konečné slovo. Alkohol jeho otec nepil, pouze zcela výjimečně, při slavnostních příležitostech. Matku otec zcela psychicky ovládal, že by matku otec uhodil si pan Luboš vybavuje pouze asi ve 2 případech, kdy jí dal facku, jelikož se mu snažila v čemsi odporovat. Matce jeho otec zakazoval chodit do společnosti a bránil jí i ve styku s její rodinou. Své děti taktéž často nebil, nebylo to potřeba, jelikož z něho měly velký respekt a nic proti jeho vůli si nedovolily. Otec často jezdil na služební cesty, kdy byl pryč z domu i několik dní. Matka se téměř při

každém jeho odjezdu z domu opíjela, v jeho přítomnosti

si to dovolit nemohla. Po základní škole, kde pan Luboš patřil k průměrným žákům nastoupil na střední odborné učiliště - automechanik, které úspěšně dokončil. Po vyučení a vojně nastoupil do automobilového závodu Škoda v Kvasinách. Již od mládí měl pan Luboš poměrně kladný vztah k alkoholu, pravidelně s kamarády a kolegy z práce navštěvoval hospody. Docela rád pak vyhledával konflikty a rád se popral. Po nástupu do zaměstnání se odstěhoval od svých rodičů, kdy si našel podnájem. Měl různá období, kdy pil více a kdy méně. Když např. chodil s nějakou dívkou, tak návštěvy hospod a pití omezil. Ve svých 28 letech poznal paní Irenu, se kterou se později oženil. Dle odborného psychologického posudku je pan Luboš egocentrický a trpí pocitem nadřazenosti. Chybí mu větší schopnost empatie a byla u něho zjištěna příčinná 62

souvislost mezi požíváním alkoholu a agresivním jednáním. Jeho osobnost postrádá pocit sounáležitosti a své jednání považuje vždy za plně odůvodněné.

Rodinné zázemí, socioekonomické podmínky: Jak již bylo uvedeno pan Luboš ve svých 28 letech v zaměstnání poznal paní Irenu, se kterou se po roce oženil. Zprvu společně bydleli v jeho pronajatém bytě, později se přestěhovali do většího, taktéž nájemního bytu v panelovém domě ve Skuhrově nad Bělou. Brzy po uzavření manželství se jim narodila dcera Jana a o dva roky později syn Michal. Po narození dětí koupili menší rodinný domek v Hlinném, kam se po jeho částečné rekonstrukci přestěhovali. Po dobu dalších cca 10 let rodina žila poměrně spokojeně, v domácnosti nedocházelo k žádným výraznějším problémům. Na výchově dětí se rodiče podíleli společně a neměli v tomto žádné znatelné rozpory. I když se pan Luboš rád napil, nebylo to tak ve výrazné míře (přibližně 1x týden, o víkendu). Ačkoliv mezi manželi tehdy občasně docházelo k výměně názorů, nepřesahovalo to únosnou mez. Peněz měli tehdy poměrně dostatek, pan Luboš měl slušně placenou práci na pozici mistra v závodě v Kvasinách, stejně tak i paní Irena, která v témže podniku pracovala v kanceláři. Po deseti letech manželství, což bylo v době, kdy spolu čekali třetí dítě, však došlo ze strany pana Luboše k výrazné negativní změně v jeho chování. Hlavní spouštěč a forma násilí: K uvedené negativní změně v chování pana Luboše došlo v době, kdy z důvodu jízdy pod vlivem alkoholu přišel o řidičský průkaz. Taktéž v zaměstnání byl z důvodu naměření zbytkového alkoholu sesazen z pozice mistra výroby na řadového dělníka na pásové lince. Ačkoliv to rodinu výrazněji finančně nepostihlo, pan Luboš obě tyto negativní záležitosti vnímal velmi nelibě a právě v té době došlo ke změně jeho chování vůči rodině. Pan Luboš v souvislosti se zadržením ŘP a s problémy v zaměstnání začal hodně pít, téměř každý den byl v hospodě, popř. pil tvrdý alkohol doma. V opilosti poté začal slovně urážet svou manželku, a to před dětmi. Neustále jí něco vyčítal, se vším byl nespokojený a každá maličkost ho rozčílila. Manželku m.j. vinil z toho, že kvůli ní přišel o řidičák, jelikož aby s ní vydržel musel se občas napít. Teď prý musí jezdit do práce autobusem, jako nějaká „socka“. Jeho manželka byla v té době v šestém měsíci 63

těhotenství a toto slovní napadání těžce nesla. Po chvíli pan Luboš zaměřil pozornost na různé předměty a zařízení v domě, které v návalech vzteku ničil. Tomuto slovnímu napadání a ničení věcí byly přítomné děti, které však otec nenapadal. Jeho hněv v té době směřoval pouze proti manželce. Celá situace se však postupně zhoršovala a ještě v době těhotenství začal pan Luboš svou ženu napadat i fyzicky. Zprvu to bylo strkání, či kroucení rukou, později přišly facky, tahání za vlasy, či kopance. V osmém měsíci těhotenství pan Luboš svou manželku fyzicky napadl v koupelně jejich domu, kde jí dal několik facek, jelikož mu nevyprala jeho oblíbený svetr. Po úderech paní Irena upadla na vanu a přitom si vyrazila 4 zuby v horním patře úst. U lékaře posléze uvedla, že uklouzla, jelikož se za chování svého manžela styděla a obávala se, že kdyby ho udala mohlo by se to dále stupňovat. Po narození syna Libora začal pan Luboš pít ještě více, byl schopný vypít láhev vodky denně, k tomu nějaká piva. Jeho agresivní chování se v průběhu dalších let obrátilo i vůči dětem, které napadal slovně i fyzicky. Sprostě jim nadával, požadoval po nich nesmyslné úkoly a za různé prohřešky je pak mlátil, především syna Michala a dceru Janu. Toto napadání bylo povětšinou ve formě facek či pohlavků. U staršího syna však šlo i o rány pěstí a kopance. Jeho agresivita se postupně stupňovala i vůči paní Ireně, kterou často držel pod krkem, fackoval ji, nebo po ní házel různé předměty. Přitom vyhrožoval, že ji stejně jednou zabije. Pan Luboš m.j. manželce zakazoval kamkoliv chodit, mohla posléze pouze do zaměstnání a hned domů, žádné večírky od práce či posezení s kamarádkami nepřipadaly v úvahu. Bral a kontroloval jí telefon a trval na tom, aby přestala navštěvovat svou matku a sestru bydlící v Dobrušce. Dále jí i dětem zakazoval pouštět televizi, vypínal topení i elektřinu a nařizoval rodině, aby méně svítila apod. Měl pocit, že členové jeho rodiny zbytečně rozhazují, ačkoliv to nebyla pravda a neměl tuto domněnku ani zapotřebí, jelikož rodina nedostatkem peněz určitě netrpěla. Své manželce vyhrožoval, že ji zastřelí, že jí prožene kuli hlavou a poté zapálí barák. Pan Luboš totiž od mládí legálně držel krátkou střelnou zbraň (pistole vzor 70, ráže 7,65) a byl držitelem příslušného zbrojního průkazu. Pistoli včetně nábojů měl doma schovanou v malém trezorku. Rád ji z trezorku vytahoval, manipuloval s ní a čistil ji. V několika případech si v opilosti před dětmi přikládal vybitou pistoli k hlavě a promačkával spoušť. Přitom často říkal, že si tu palici jednou ustřelí. Dále dětem při manipulaci se zbraní říkal, že je jednou určitě připraví o mámu, kterou zastřelí, že je mu to jedno, že si klidně půjde sednout a že jednou i zapálí barák. Když byl v tomto stavu, 64

tak většinou dcera Jana celou noc nespala a čekala až otec usne. Pak průběžně hlídala, zda otec stále spí, protože se bála, aby něco z toho skutečně neprovedl. Na staršího syna v opilosti opakovaně mířil zbraní, kdy promačkával spoušť. V jednom případě to bylo v kuchyni u večeře. Tehdy pan Ladislav namířil zbraní svému tehdy 15-letému synovi do obličeje a řekl, „že by ho nejraději sestřelil jako hmyz“. Přitom promáčkl na prázdno spoušť u zbraně. Syn Michal později uvedl, že si nikdy nebyl jistý tím, zda má otec zbraň nabitou, či vybitou a vždy měl veliký strach. Toto násilné jednání pana Luboše vůči rodině s větší či menší intenzitou probíhalo pravidelně min.

1 x týdně

po dobu dlouhých 9 let. Jednalo se zde především

o psychické násilí spojené s násilím fyzickým. Taktéž je zde viditelné i násilí sociální, kdy pan Luboš zakazoval své ženě, aby se stýkala s přáteli a rodinou, kontroloval jí telefon a celkově se ji snažil ovládat. Zjištění a způsob řešení: Jak již bylo uvedeno, násilné chování pana Luboše vůči svým členům rodiny trvalo 9 let. Neutěšenou situaci se paní Irena ve třech případech snažila řešit tím, že se od manžela i s dětmi na nějaký čas odstěhovala, a to do volného bytu své sestry, avšak po cca 2-3 měsících se opětovně ke svému manželovi i s dětmi vrátila. Bylo pro ni údajně komplikací dojíždění dětí do školy a taktéž neměla sama bez manžela dostatek peněz. Především si však pokaždé myslela, že se to po jejich návratu domů změní a manžel se bude chovat jako dřív. Nic takového se ale nestalo, spíše naopak. Pan Luboš jim říkal, ať si táhnou, když doma nechtějí být a ve svém násilném chování pokračoval a stupňoval ho. Žádnou jinou formu pomoci paní Irena sama nevyhledala a o problémech s manželem se nikomu nesvěřila. Částečně to považovala za svoji vinu, styděla se za to, ale hlavně měla strach, že by se ataky ze strany manžela dále stupňovaly. Ačkoliv ve dvou případech, kdy otec napadl matku zavolala dcera Jana na policii, tak matka po příjezdu hlídky uvedla, že se nic vážného nestalo, pouze si s manželem vyměnili názory (evidentně manžela kryla). Celá věc byla tehdy vyřešena formou tzv. návrhového přestupku. I když měly o celé věci tušení spolupracovnice paní Ireny, nikdy paní Ireně neposkytly žádnou formu pomoci. O celé skutečnosti se nakonec dvěma učitelům ve škole svěřil tehdy 7-letý syn Libor, který uvedl, že je doma taťka mlátí a vytahuje na ně pistoli. Až na základě podnětu školy a následně příslušného OSPOD, které podalo podnět k šetření policií, bylo popsané násilí v této rodině odhaleno. 65

Ze strany Policie ČR byl agresor pan Luboš stejně jako v předešlých třech případech ihned vykázán ze společného obydlí. Zároveň byly provedeny prvotní výslechy zúčastněných osob, které ve věci spontánně vypovídaly. V celé věci byly ze strany PČR zahájeny úkony v trestním řízení pro přečiny Nebezpečné vyhrožování dle ust. § 353/1,2c) a Týrání osoby žijící ve společném obydlí dle ust. § 199/1,2d) trestního zákoníku71, kdy byl následně pan Luboš příslušným soudem potrestán k odnětí svobody v trvání 24 měsíců, s podmíněným odkladem se zkušební dobou tří let. Paní Irena se poté, co celá skutečnost vyšla na povrch se synem Liborem odstěhovala opět do bytu své sestry. Dcera Jana, tehdy 19-letá, šla bydlet ke svému příteli a starší syn Michal předčasně ukončil studium na učilišti a našel si prozatímní bydlení u kamaráda v Rychnově nad Kněžnou. Paní Irena o rozvod nepožádala a v bytě své sestry s mladším synem bydlela 6 měsíců. Po této době se vrátila zpět ke svému manželovi, který jí slíbil, že přestane pít a vše bude zase jako za starých časů.

5.8. Vyhodnocení kasuistik Kasuistika č. 1 V první kasuistice pocházel agresor pan Josef z rozvedené rodiny, kdy si matka posléze našla jiného partnera, za kterého se provdala. Jeho otčím byl násilnickým typem, doma mlátil manželku i všechny děti. Pan Josef tedy od svých tří let zažíval sám na vlastní kůži domácí násilí. Transgenerační přenos je zde zcela patrný. Chování pana Josefa se výrazně zhoršilo v době, kdy změnil své zaměstnání. V tomto případě, však nestál v této změně problém týkající se nedostatku peněz, ale naopak jejich nadbytek. K výraznému zhoršení jeho chování pak došlo v době, kdy si manželka taktéž našla nové zaměstnání a přestala na něm být finančně závislá. Tyto změny zaměstnání u obou zúčastněných osob můžeme popsat jako výrazné změny v jejich životě, resp. náročné životní situace, které měly za následek postupný vznik domácího násilí v této rodině. Co se týče formy domácího násilí, tak je zde spojeno násilí fyzické s násilím psychickým, patrné je zde však po určitou dobu i násilí ekonomické, kdy se agresor snažil svou rodinu držet ve finanční izolaci. 71

Zákon č. 40 ze dne 8. ledna 2009 trestní zákoník, § 199, § 353

66

Pan Josef se rád napil, avšak závislost na alkoholu u něho nebyla zjištěna. Svou manželku a syna napadal jak střízlivý, tak i v opilosti. Alkohol u něho tedy nebyl výhradním spouštěčem násilného chování, avšak mnohdy byl pod vlivem alkoholu agresivnější. Paní Helena nakonec sama aktivně vyhledala pomoc, kdy násilné chování svého manžela oznámila na policii. Se svou dcerou navštěvovala dětského psychologa, taktéž i sama vyhledala odbornou psychiatrickou pomoc. Kasuistika č. 2 Ve druhé kasuistice agresor pan Jaroslav vyrůstal v rodině, kde docházelo k pravidelnému násilí mezi jeho rodiči. Tito často konzumovali alkohol, načež mezi nimi docházelo ke vzájemnému slovnímu i fyzickému napadání (tzv. itálie). Jeho otec požadoval po svých dětech naprostou poslušnost, v případě neuposlechnutí je občas zbil. V tomto případě je zde transgenerační přenos taktéž v příčinné souvislosti s násilným chováním pana Jaroslava v dospělosti, jelikož v dětství byl pravidelným svědkem násilí mezi svými rodiči. Co se týče případné náročné životní situace, tak zde můžeme jednoznačně označit finanční tíseň, do kterého se rodina dostala. Pan Jaroslav nebyl již dále schopen splácet hypotéku, kterou si s manželkou vzali na opravu domku a právě v této době došlo k negativním změnám v jeho chování vůči rodině. Pan Jaroslav se na své manželce dopouštěl především formy psychického násilí, na svých dvou osvojených synech pak násilí psychického a výrazného násilí fyzického. Přímá závislost na alkoholu nebyla u pana Jaroslava zjištěna, avšak rád a často se napil. Domácího násilí se dopouštěl ve střízlivém stavu i ve stavu podnapilém, přičemž v opilosti bylo násilí intenzivnější. Je zde tedy patrné, že alkohol v něm podněcoval agresivnější chování, ale nebyl vždy hlavním spouštěčem násilného chování. Co se týče aktivního vyhledání pomoci, tak k tomuto paní Petra nenašla dostatek odvahy a síly. Ačkoliv její okolí tušilo, že k násilnému chování ze strany manžela dochází, nikdo neučinil potřebný krok, aby tomuto bylo zamezeno. Násilné jednání svého otce však již déle nedokázal vydržet syn Milan, který z domova utekl ke své tetě, které se svěřil a následně společně učinili oznámení na Polici ČR.

67

Kasuistika č. 3 Osobou agresora je ve třetí kasuistice pan Pavel, který byl ve svých 4 letech věku adoptován náhradní rodinou, kdy se v dospělosti na svých adoptivních rodičích, především matce, dopouštěl domácího násilí. Vzhledem k tomu, že o jeho původní rodině, resp. biologických rodičích nemáme žádné informace, není v této části jeho života možné posoudit případný vliv transgeneračního přenosu na jeho pozdější násilné chování. Jeho adoptivní rodiče se k sobě ani k němu násilně nechovali. Jako náročnou životní situaci v životě pana Pavla můžeme určitě spatřovat v odebrání řidičského průkazu, z důvodu havárie pod vlivem alkoholu, především pak ale ve skutečnosti, že mu rodiče již nebyli schopni dávat peníze, na které byl do té doby zvyklý. Právě v této době se u něho výrazně zhoršilo chování vůči rodičům. Pokud se budeme zabývat formou domácího násilí, tak je zde evidentní forma psychická spojená s formou fyzickou. Můžeme zde, dle mého názoru, částečně spatřovat i násilí ekonomické, kdy se syn na své matce pravidelně dožadoval peněz, které mu zprvu dobrovolně a později pod pohrůžkou násilím dávala. Pouze však do doby, dokud toho byli s manželem schopni. Vztah k alkoholu měl pan Pavel kladný, tzn. že se rád napil, avšak spíše příležitostně. Domácího násilí na své matce se dopouštěl většinou ve střízlivém stavu, i když v některých případech posilněn alkoholem byl.

Alkohol u něho tedy nebyl

hlavním spouštěčem domácího násilí. Hlavní ohrožená osoba, v tomto případě jeho matka o celé věci nikdy neučinila patřičné oznámení, taktéž se nesvěřila ani svým blízkým, ani jinak nevyhledala pomoc. Stejně tak neučinili ani její rodiče, kteří měli o celé věci tušení a zároveň ani sousedé, kteří násilné chování pana Pavla., resp. křik z jejich bytu, často slyšeli. Podnět k odhalení násilného chování syna dal policii až otec pana Pavla, který ve dvou případech již nevydržel jeho agresivní chování a přivolal na místo policii. Kasuistika č. 4 V poslední prezentované kasuistice je agresorem pan Luboš, který vyrůstal v rodině, kde byl otec výhradní hlavou rodiny. Nic v rodině se nemohlo odehrát bez jeho vědomí a souhlasu. Matku jeho otec naprosto psychicky ovládal a ta se mu nedovolila v ničem oponovat. Zakazoval jí i ve styku se svou rodinou a snažil se ji izolovat i od svého okolí. Pakliže se mu matka v několika málo případech snažila oponovat, neváhal použít i fyzické násilí. Děti otec často nemlátil, nebylo to potřeba, 68

protože z něho měly velký strach a respekt. Vliv transgeneračního přenosu můžeme v tomto případě spatřovat v obdobném chování pana Luboše ke své manželce v dospělosti, kdy se snažil být ve vztahu zcela dominantní, taktéž se snažil svou ženu sociálně izolovat a k tomu později přidal i násilí fyzické. Jako jednoznačně náročnou životní situaci v životě pana Luboše můžeme spatřovat v zadržení řidičského oprávnění z důvodu jízdy pod vlivem alkoholu a taktéž i následné problémy v zaměstnání, které se též týkaly alkoholu. V té době začal alkohol požívat ještě ve větší míře, což později vedlo k násilnému chování vůči rodině. Co se týče formy domácího násilí, tak zde přichází do úvahy násilí psychické, spojené s násilím fyzickým. Taktéž je zde evidentní i násilí sociální, kdy se pan Luboš snažil svou manželku držet v izolaci od svého okolí a své rodiny. Ačkoliv jeho otec pil pouze výjimečně, jeho matka se v době otcovi nepřítomnosti doma opíjela, kdy tím patrně řešila své psychické strádání. Pan Luboš byl tedy již od dětství svědkem mnohdy zcela opilého stavu své matky. V dospělosti taktéž rád holdoval alkoholu, který v něm probouzel agresivní chování. Alkohol měl u pana Luboše příčinnou souvislost s násilným chováním vůči rodině. Aktivní pomoc paní Irena nikdy sama nevyhledala, pouze se v několika případech od manžela s dětmi na čas odstěhovala, po čase se však vrátila zpět. Taktéž jí pomoc nezajistilo ani její nejbližší okolí. Mám tím na mysli spolupracovnice a její rodinu (především sestru). Pouze ve dvou případech na otce přivolala policii dcera Jana, avšak i tehdy paní Irena hlídce tvrdila, že k ničemu nedochází a dcera má pouze bujnou fantazii. Jednání svého manžela tím tedy dokonce kryla. O celém do té doby skrytém problému se zmínil ve škole až nejmladší syn Libor.

5.9. Souhrn a odpovědi na výzkumné otázky Pokud se budeme zabývat vlivem transgeneračního přenosu na vznik domácího násilí, tak můžeme konstatovat, že v prezentovaných kasuistikách byl zaznamenán ve třech případech. V první kasuistice byl pan Josef v dětství svědkem násilného chování svého otčíma, který děti i matku často intenzivně bil. Taktéž ve druhé kasuistice byl od dětství pan Jaroslav přímým svědkem vzájemného fyzického a slovního napadání mezi svými rodiči, kdy si jasně vybavuje, že v jednom případě dokonce matka na otce vytáhla kuchyňský nůž. Ve třetí kasuistice, byl agresor pan Pavel ve čtyřech letech 69

adoptován, přičemž v jeho adoptivní rodině k násilnému chování mezi rodiči či vůči němu nedocházelo. K jeho původní rodině a biologickým rodičům nemáme žádné informace. V tomto případě tedy nebyl transgenerační přenos zaznamenán. Ve čtvrté kasuistice je vliv transgeneračního přenosu opět patrný, jelikož agresor pan Luboš v dospělosti přejal negativní vzorce chování od svého otce, který měl despotické chování a který svou manželku držel v sociální izolaci od svého okolí. Zároveň jeho kladný vztah k alkoholu mohl pramenit z častého opíjení matky. Pokud jde o náročné životní situace, tak ty hrály klíčovou roli ve všech zkoumaných kasuistikách. V prvním případě touto situací můžeme označit změnu zaměstnání agresora pana Josefa, resp. jeho manželky paní Heleny. V kasuistice č. 2 můžeme za náročnou životní situaci určit tíživou finanční situaci, kdy již pan Jaroslav nebyl schopen splácet hypotéku, kterou si vzal s manželkou na opravu rodinného domku. Ve třetím případu, zde za jednoznačně náročnou životní situací můžeme určit okamžik, kdy agresor pan Pavel přišel o řidičský průkaz, resp. dobu, kdy mu jeho adoptivní rodiče již nebyli schopni dávat peníze, na které byl do té doby od nich zvyklý. V posledním případě můžeme u pana Luboše za náročnou životní situaci označit taktéž ztrátu řidičského průkazu a problémy v zaměstnání, v obou případech v souvislosti s požitím alkoholu. Pokud jde o formy domácího násilí, tak se ve všech prezentovaných kasuistikách vyskytuje především násilí psychické, spojené s násilím fyzickým. V kasuistice č. 1 je navíc výskyt násilí ekonomického, kdy se agresor pan Josef snažil svou rodinu, resp. manželku záměrně držet ve fin. tísni. V kasuistice č. 4 se dále vyskytuje i násilí sociální, kdy pan Luboš brání své manželce ve styku se svou rodinou a jejím nejbližším okolím. Co se týče alkoholu a jeho příčinného vlivu na vznik domácího násilí, tak můžeme říci, že se alkohol vyskytuje víceméně ve všech čtyřech prezentovaných kasuistikách. V první i druhé kasuistice se oba agresoři dopouštěli násilného chování ve střízlivém i v podnapilém stavu. Závislost na alkoholu u nich nebyla zjištěna, avšak alkohol u nich podněcoval agresivnější chování. Nebyla ale výhradním spouštěčem násilného chování. Ve třetí kasuistice se agresor pan Pavel dopouštěl násilného chování na rodičích povětšinou ve střízlivém stavu, i když se taktéž příležitostně napil. U čtvrtého případu je patrné, že alkohol měl u agresora pana Luboše příčinnou souvislost s jeho agresivním chováním, které v něm vyvolával. Budeme-li se zabývat skutečností, zda ohrožená osoba, v tomto případě žena, aktivně vyhledá příslušnou pomoc, tak můžeme uvést, že ve zkoumaných případech 70

k tomuto došlo pouze v kasuistice č. 1. Zde aktivní pomoc pro svou dceru i sebe vyhledala paní Helena, která již nebyla dále schopna násilné chování svého manžela snášet. Ve třech dalších kasuistikách nenalezly týrané ženy dostatek síly ani odvahy, aby celou věc oznámily na PČR, případně aby se pokusily vyhledat pomoc jiným způsobem. V kasuistice č. 3 dokonce ohrožená žena, v tomto případě matka agresora svého syna i přes jeho násilné chování určitým způsobem obhajovala a držela nad ním ochrannou ruku. Taktéž v kasuistice č. 4 ohrožená žena paní Irena před přivolanou hlídkou PČR jednání svého manžela bagatelizovala a kryla. Odpověď na dílčí výzkumnou otázku č. 1 Zaujímá transgenerační přenos významný podíl při vzniku domácího násilí? Ve třech prezentovaných kasuistikách je transgenerační přenos zaznamenán a je zcela patrný. Na stanovenou otázku můžeme jednoznačně odpovědět kladně. Transgenerační přenos určitě patří k významným rizikovým faktorům a hraje zcela jistě významný podíl při vzniku domácího násilí. Ve třech zkoumaných případech agresoři přejali negativní vzorce chování od svých rodičů, především otců. Odpověď na dílčí výzkumnou otázku č. 2 Hrají náročné životní situace určitou roli při vzniku domácího násilí? Na tuto výzkumnou otázku můžeme zcela jistě odpovědět kladně. Ano, náročné životní situace hrají zásadní roli při vzniku domácího násilí. Ve všech zkoumaných případech byly právě různé náročné životní situace zásadním impulsem pro negativní změnu v chování agresorů vůči svým rodinám. Odpověď na dílčí výzkumnou otázku č. 3 Můžeme stanovit typické formy domácího násilí a patří žena mezi nejčastější oběti? Jako typickou a nejčastější formu domácího násilí můžeme na základě prezentovaných kasuistik jednoznačně určit násilí psychické spojené s násilím 71

fyzickým. Ve všech případech dále vystupuje jakožto ohrožená osoba žena. Můžeme ji tedy zcela jistě označit za oběť nejčastější. Ve třech zkoumaných případech však mezi ohrožené osoby patří i děti, tzn. že i ony patří mezi nejčastější a tím i samozřejmě nejzranitelnější oběti domácího násilí. Odpověď na dílčí výzkumnou otázku č. 4 Je alkohol hlavním spouštěčem či příčinou domácího násilí? Ve všech čtyřech kasuistikách se u agresorů ve větší či menší míře vyskytuje požívání alkoholických nápojů. Pouze ve čtvrtém případu je však u agresora pana Luboše zjištěna příčinná souvislost mezi alkoholem a násilným chováním vůči rodině. Ve zbylých případech se agresoři dopouštěli domácího násilí ve střízlivém i podnapilém stavu. Na výzkumnou otázku tedy můžeme dle zkoumaných případů odpovědět, že alkohol není hlavním a výhradním spouštěčem domácího násilí. Zaujímá však pozici významného rizikového faktoru, kdy mnohdy podporuje a zintenzivňuje agresivní chování. Odpověď na dílčí výzkumnou otázku č. 5 Vyhledá ohrožená žena příslušnou pomoc? Dle prezentovaných a zkoumaných případů je patrné, že ohrožená žena ve většině případů sama aktivně pomoc nevyhledá, jelikož k tomu nenajde dostatek síly či odvahy. Málokdy se vůbec o daném problému dokáže svěřit příbuzným, přátelům nebo svému blízkému okolí.

72

ZÁVĚR Rodina je základní pilíř společnosti, a proto je nezbytné její správné fungování a s ní spojený pocit bezpečí, lásky a opory. Vztahy v rodině, resp. mezi jejími jednotlivými členy jsou klíčové k formování osobnosti dítěte, k jeho samotnému vývoji a způsobu chování v dospělosti. Bohužel i jako v mnoha jiných záležitostech týkajících se života lidí, tak i v rodinném fungování dochází k negativním jevům, které můžeme označit pojmem domácí násilí. Tato bakalářská práce poukazuje na tuto problematiku, kdy se především ve své úvodní části snaží čtenáře zasvětit do základní terminologie domácího násilí. Taktéž upozorňuje na různé rizikové faktory a na možnost preventivních a specializovaných opatření. Ačkoliv je tato problematika velice obsáhlá, tak vzhledem k možnému rozsahu práce zde byl kladen důraz na pokud možno stručnost a výstižnost. Pro výzkumnou část bylo použito kvalitativní šetření, v tomto případě kasuistika. Ve čtyřech prezentovaných a analyzovaných případových studiích byl stanoven výzkumný problém a s ním spojené dílčí výzkumné otázky. Co se týče hlavního výzkumného problému, tedy skutečnosti, že dynamiku domácího násilí charakterizuje kombinace řady rizikových faktorů, tak to lze zcela jasně potvrdit. Ve zkoumaných případech byl totiž nalezen společný jmenovatel, a to transgenereační přenos v kombinaci s rodinným stresem. Pod rodinným stresem si můžeme m.j. představit vliv náročných životních situací, které posléze s řadou dalších rizikových faktorů vedou k řetězení příčin domácího násilí. Bakalářská práce byla vytvořena pro okruh čtenářů, kteří mají o tuto problematiku zájem, popř. se s domácím násilím již v životě setkali nebo mají podezření, že k němu v jejich okolí dochází. Taktéž by mohla být přínosem pro začínající policisty, kteří se v průběhu své služby s domácím násilím dříve či později setkají. Hlavním záměrem této práce tedy byla snaha o podání pokud možno věcných a ucelených informací, které by mohly rozšířit obzor i dosud zcela nezasvěceným osobám. Jak je ze zkoumaných případů patrné, řada obětí domácího násilí, především pak týraných žen, v sobě nenalezne dostatek síly a odvahy k vyhledání potřebné pomoci. V mnohých případech se dokonce násilné jednání agresora snaží krýt či bagatelizovat. Ani v jedné prezentované kasuistice navíc nezajistil potřebnou pomoc ohroženým

73

ženám nikdo z řad příbuzných, kamarádů, kolegů, či sousedů, ačkoliv mnohdy věděli nebo tušili, že k týrání v dané rodině dochází. Pokud se tedy budeme zabývat hlavním přínosem této práce pro praxi, tak je zde patrná snaha o seznámení veřejnosti s touto problematikou a poukázání na možné znaky a rizikové faktory napovídající tomu, že k domácímu násilí dochází. Hlavně však jde o apelování na občany, kteří mají povědomí o tom, že v jejich blízkém okolí dochází k domácímu násilí, aby o tomto učinili patřičná oznámení, popř. poskytli ohrožené osobě nezbytnou pomoc či radu. Jsou tím myšleni především příbuzní obětí, přátelé, spolupracovníci, v neposlední řadě i sousedé apod. Bohužel je v dnešní době dosti populární se o jiné lidi nestarat a už vůbec neřešit problémy, které se nás netýkají. I kdyby jen zlomek čtenářů této práce, kteří by na základě získaných poznatků o možném domácím násilí páchaném v jejich blízkém okolí učinili příslušná oznámení, tak by tato bakalářská práce určitě splnila svůj účel.

74

Odborné prameny BEDNÁŘOVÁ, Zdena. Domácí násilí: zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. Praha: Acorus, c2009, 92 s. ISBN 978-80-254-5422-0. BUDINOVÁ, Adriena. Rizika chudoby žen postižených domácím násilím a jejich dětí. Praha: proFem, c2012, 67 s. ISBN 978-80-904564-2-6. CONWAY, Helen L. Domácí násilí: příručka pro současné i potenciální oběti se zákonem č. 135/2006 Sb. platným od 1. ledna 2007. 1. vyd. Praha: Albatros, 2007, 158 s. Albatros Plus. ISBN 978-80-00-01550-7. ČECH, Ondřej. Domácí násilí z pohledu pracovníků v oblasti sociálních služeb. Vyd. 1. České Budějovice: Theia, 2011, 137 s. ISBN 978-80-904854-0-2. ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, 431 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 80-864-7386-4. GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000, 207 s. Edice pedagogické literatury. ISBN 80-859-3179-6. GJURIČOVÁ, Šárka, Jana KOCOURKOVÁ a Jiří KOUTEK. Podoby násilí v rodině. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2000, 101 s. ISBN 80-702-1416-3. HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 774 s. ISBN 80-717-8303-X. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Právo proti domácímu násilí. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2011, xiii, 139 s. Beckova skripta. ISBN 978-80-7400-381-3. MATĚJČEK, Zdeněk, Jiří DUNOVSKÝ a Zdeněk DYTRYCH. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1. vyd. Praha: Grada, 1995, 245 s., [8] s. il. na příl. ISBN 80-7169192-5. MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, 332 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1362-4. ŠEVČÍK, Drahomír a Naděžda ŠPATENKOVÁ. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011, 186 s. ISBN 978-80-7367-690-2. ŠPATENKOVÁ, Naděžda. Krizová intervence pro praxi. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2011, 195 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-2624-3. TÓTHOVÁ, Jana. Úvod do transgenerační psychologie rodiny: transgenerační přenos vzorců rodinného traumatu a zdroje jeho uzdravení. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011, 250 s. ISBN 978-80-7367-856-2. 75

VARGOVÁ, Branislava, Dana POKORNÁ a Marie TOUFAROVÁ. Partnerské násilí. Praha: Linde, 2008, 159 s. ISBN 978-80-86131-76-4. VOŇKOVÁ, Jiřina a Markéta HUŇKOVÁ. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, 2004, 194 s. ISBN 80-239-2106-1. POLICISTA: Číst, pomáhat a chránit. Praha: MVČR, 2015, 2015(5). ISSN 1211-7943. Domácí násilí - násilí na mužích a seniorech. Vyd. 1. Praha: Triton, 2006, 108 s. ISBN 80-725-4914-6. Zákon č. 273 ze dne 17. července 2008 o Policii České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 2008, částka 91, s. 4086-4115 Zákon č. 200 ze dne 17. května 1990 o přestupcích. In: Sbírka zákonů České republiky. 1990, částka 35, s. 810-826. Zákon č. 40 ze dne 8. ledna 2009 zákon trestní zákoník. In: Sbírka zákonů České republiky.2009, částka 11, s. 354-451.

76

Internetové zdroje AKČNÍ PLÁN. [online].2015 [cit. 2015-10-20]. Dostupné z: http:// www.mvcr.cz/.../akcni-

plan-prevence-domaciho-a-genderove-podmineneho- nasili-na-leta-2015-2018-doc.aspx BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ. Základní informace [online]. Copiright Bílý kruh bezpečí, o.s. 2009 [cit. 2015-01-07]. Dostupné z: http://www.domacinasili.cz/domaci-nasili/ BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ. Intervenční centra [online]. Copiright Bílý kruh bezpečí, o.s. 2009 [cit. 2015-10-26]. Dostupné z: http://www.domacinasili.cz/intervencnicentra/intervencni-centra-informace-jake-sluzby-poskytuji-a-nabizi/ BÍLÁ STUŽKA Česká republika. Muži proti násilí na ženách a dětech. [online]. 2015 [cit. 2015-10-15]. Dostupné z: http://www.muziprotinasili.cz/co-je-bila-stuzka/cr/ DOMACINASILI.CZ. Primarní prevence násilí mezi partnery [online]. Copiright Bílý kruh bezpečí, o.s. 2007 [cit. 2015-10-13]. Dostupné z: http://www.domacinasili.cz/prevence/primarni-prevence-nasili-mezi-partnery DONA linka. Metoda SARA DN. [online]. 2007 [cit. 2015-10-14]. Dostupné z: http://www.donalinka.cz/nova-praxe/metoda-sara-dn/

ROSA. Občanské sdružení nabízející komplexní pomoc ženám-obětem domácího násilí [online]. 2014 [cit. 2015-01-09]. Dostupné z: http://rosa-os.cz/informace-pro-zeny/coje-domaci-nasili/ ROSA. Občanské sdružení nabízející komplexní pomoc ženám-obětem domácího násilí [online].2014 [cit. 2015-01-09]. Dostupné z: http://www.rosaos.cz/domacinasili/zpravodaj rosa2/2014/. SEMAFÓR. Prevence domácího násilí. [online]. 2014 [cit. 2015-10-14]. Dostupné z: http://semafor6.webnode.cz/projekty/prevence-domaciho-nas

77

Seznam příloh Příloha A:

Doporučení ke komunikaci s účastníky DN (pro příslušníky PČR)

Příloha B:

SARA DN

Příloha C:

Protokol o výslechu svědka - osoby mladší 15 let (kasuistika č. 4 výpověď nezl. syna Libora)

78

Žena jako oběť domácího násilí

Recommend Documents