Řemesla Vlastimil Novák
Řemesla
Vlastimil Novák
V dobách, kdy ještě továrny neexistovaly, veškeré předměty denní i sváteční potřeby vznikaly podomácku nebo v dílnách řemeslníků. Ti většinou nevyráběli zboží do zásoby, ale věnovali se zakázkové výrobě. Protože v řemeslnické dílně pracoval jen sám mistr, nanejvýš s několika tovaryši a učedníky, byl schopen uspokojit zákazníky jen ve svém nejbližším okolí. Díky tomu v každé vesnici pracovala řada různých řemeslníků. Řemeslníci v historických dobách své dovednosti nezískávali ve školách, ale přímo u starších řemeslníků – mistrů. Do učení odcházeli kolem dvanáctého roku života, u mistra, kde se učili, většinou i bydleli. Učňovská léta začínali uklízením dílny, pomáháním v hospodářství. Postupně se dostávali ke stále složitějším činnostem, až se po několika letech stali tovaryši – poté, co složili tovaryšské zkoušky. To však ještě stále nebyli hotoví řemeslníci. Tovaryši často chodívali na zkušenou k jiným mistrům, třeba i do Německa nebo Rakouska. Po dalších několika letech mohl tovaryš složit mistrovské zkoušky. Tím získal oprávnění založit si vlastní samostatnou dílnu, zaměstnávat pomocníky a přijímat učedníky. Řemeslnických profesí bylo nepřeberné množství: bednáři, barvíři, truhláři, čepičáři, krejčí, pekaři, pernikáři, koželuzi, sedláři, kováři, košíkáři, šindeláři, koláři, ševci, kotláři, řezníci, tesaři, cihláři, zedníci, sekerníci, zlatníci, mydláři, voskaři, tkalci, provazníci, hrnčíři, uhlíři, kamnáři, puškaři, kožešníci, nožíři, klempíři, kovolijci, krajkáři, perleťáři, mlynáři, krupaři, jircháři, zámečníci, soukeníci, kameníci, hodináři, skláři, brusiči... Následující stránky stručně pojednávají o několika z nich.
-3-
Tesař Tesaři byli nepostradatelní a velmi vážení řemeslníci. Oni byli těmi nejdůležitějšími při stavbě domu. Často to byli jediní kvalifikovaní dělníci na staveništi.
K jejich hlavnímu nářadí patřily různé druhy seker. Při kácení stromů užívali sekery podtínací a štípací (spolu s klíny a palicemi). K obrábění měli sekeru hlavatku, širočinu, rovnou a oblou teslici, krom toho rovné a různě zakřivené pořízy. Součástí výbavy tesaře byly samozřejmě i pily – největší dvoumužná zv. „ušatka“, menší rámové. Při stavbě dřevěného roubeného domu se materiál připravoval přímo na staveništi. Vybrané kmeny stromů se položily na dřevěné kozy a připevnily skobami. Na konce kmene se nakreslil tvar budoucího trámu. Kmen se pak nejdříve nahrubo osekal úzkou sekerou zvanou „hlavatka“ a poté začistil „širočinou“, sekerou s širokou prohnutou čepelí.
-4-
Příprava trámů na stavbu domu byla velmi náročná, několik týdnů trvající práce. Trámy zdí do sebe na konci zapadávaly bez nějakého dodatečného spojování, krovy se pojily pomocí dřevěných špalíčků (hřebíky byly velmi drahé). Prkna se dříve vyráběla také přímo na staveništi, záhy se však začala vyrábět na pilách, které nejdříve poháněla vodní kola, později parní stroje. Jejich pomocí se poháněla velká rámová pila (zv. katr). Ta mohla mít jeden i více pilních listů. Nedílnou součástí katru je „vozina“, která na ní ležící kládu tlačí proti pilám. Od tesařů se již ve středověku oddělili truhláři, kteří se zaměřili na drobnější výrobky. Původně byli tesaři schopni vyrobit vše od podlahy, přes nábytek až po drobné předměty jako lžíce. Postupem času se specializovali na určitý sortiment.
Otázky a úkoly 1) V textu se hovoří o třech druzích seker. Určete na obrázku, jak se která jmenuje. 2) V textu se také zmiňuje „poříz“. Jak tento nástroj vypadá? K čemu slouží? 3) Na horním obrázku visí na zdi několik nebozezů. K čemu se používají? 4) Proč myslíte, že se jednomu typu pily říkalo „dvoumužná“? Jak se s ní pracovalo?
-5-
Šindelář
Šindelová krytina byla až do začátku 20. století na vesnicích i ve městech nejběžnějším materiálem na střechách. Šindel je prkénko asi 10 cm široké a 60 cm dlouhé. Podle způsobu výroby může být šindel řezaný a kvalitnější šindel štípaný. Nejvhodnějším materiálem k jejich výrobě jsou jehličnaté stromy. Vhodný strom se porazil v zimě a hned syrový rozřezal na špalky široké 60 cm. Poté se špalek (v případě štípaného šindele) paprskovitě rozštípal na jednotlivá prkénka trojúhelníkového profilu. Do silnější strany se udělala rýha, aby šindele na střeše do sebe dobře zapadaly. Poté se šindel zarovnal, aby po něm dobře stékala voda, a nechal vyschnout. Životnost dobře položené šindelové střechy je asi
-6-
50 let (střecha z řezaného šindele vydrží o něco kratší dobu). Otázky a úkoly 5) Ze kterého špalku (s naznačeným způsobem výroby) na vedlejším obrázku bude šindel kvalitnější? Dokážete vysvětlit proč? 6) Krom šindele se jako střešní krytina používaly došky, břidlice, pálené tašky, od konce 19. století také asfaltová lepenka a později i eternit. 1 Pojmenujte je na následujících obrázcích. Jaký materiál se k jejich výrobě používá?
3
2 4
-7-
Kolář Kolář je specialista na výrobu loukoťových kol. Bez tohoto řemesla by se neobešla nejen výroba vozů, ale ani automobilová výroba na počátku své éry. Loukoťová kola znali již pravěcí Keltové. Výroba kol měla ustálený postup. Nejdříve se zhotovil náboj, vysoustružil se do požadovaného tvaru a vyvrtal. Poté se do něj vydlabaly otvory pro špice (paprsky). Nejobtížnější byla výroba loukotí – dřevo se do požadovaného tvaru mohlo vyříznout, nebo ohnout. Do loukotí se pak vyvrtaly otvory, jimiž se loukotě nasadily na paprsky. Nakonec se za tepla na kolo nasadil železný ráfek a náboj se opatřil kováním, aby déle vydržel. Otázky a úkoly 7) Na vedlejším obrázku pojmenujte tři základní části loukoťového kola. 8) Která kola na spodních obrázcích jsou loukoťová?
1
2
5
6
9
10
3
7
4
8
11
-8-
12
Košíkář Košíkářské výrobky byly dříve nedílnou součástí každodenního života našich předků. Košíkáři nevyráběli jen koše, ale veškeré proutěné předměty jako ošatky, nůše, kufry, nábytek, košatinové vozy, rohože a mnoho jiných. První, co košíkář musel udělat, byla sklizeň vhodného materiálu. Proutí se řezalo od konce října do konce února.
Dva týdny před použitím se pruty namočily, aby byly opět pružné, někdy se také napařovaly ve 40°C teplé vodě. Poté se pruty loupaly. Z neloupaných se pletly velké koše na krmení, na brambory, z odkorněných prutů vznikaly jemnější výrobky (ošatky na chléb, koše na prádlo...). Zvláštní místo mezi výrobky z proutí má pomlázka. Plete se z různého počtu proutků, nejběžnější je pomlázka z osmi. Při pletení pomlázky se 8 prutů slabším proutkem na jednom konci pevně sváže a vytvoří se tak rukojeť. Následně se budoucí pomlázka položí rukojetí od těla, pruty po čtyřech roztáhnou na dvě strany. Potom se na jedné straně rozdělí pruty na dva a dva a do takto vzniklé mezírky se z druhé strany svrchu položí krajní prut a spodem vrátí na původní stranu, ale už ne na vnější, ale vnitřní okraj. Poté se totéž udělá s vnějším prutem z opačné strany a postupuje dál až ke konci prutů. Otázky a úkoly 9) Předměty vyrobené z proutí se používají dodnes. Vzpomeňte si na co nejvíc proutěných věcí, které lze najít ve vaší domácnosti.
-9-
Cihlářství Ještě na začátku 20. století byly větší či menší cihelny součástí každého města a mnohé vesnice. Pro výrobu cihel bylo nejdůležitější mít pozemek s dostatečnou vrstvou kvalitního jílu. Když cihlář takový prostor měl, musel nejdřív provést skrývku zeminy, aby se k požadované surovině dostal. Poté mohla začít vlastní cihlářská práce. Jíl se nakopal, proléval vodou, přehazoval a upravoval zvláštním kopáčem, kterému se říkalo „gracna“. Dostatečně prohnětený jíl se pomocí dřevěné stěrky nabíral do dřevěné formy, vysypané pískem. Když bylo ve formě dost jílu, několikrát se s ní uhodilo, aby se jíl dostal i do rohů, přebytečný jíl se stěrkou odebral a pak se forma vyklopila na připravené rovné čisté prostranství. Když cihly na slunci oschly, byly ukládány do krytých dřevěných sušáren, kde doschly. Zručný cihlář za den vyrobil 800 – 1000 cihel. Když měl cihlář dostatečné množství suchých cihel (asi 10 000 kusů), přistoupil k jejich výpalu. Vypalovací pece různých tvarů a konstrukcí si cihláři sami stavěli. Od druhé poloviny 19. století se v cihelnách stavěly kruhové pece. Ty měly půdorys kruhu nebo oválu, v jejich středu stál komín, kolem něj vypalovací komory. V cihlami naložené peci se zazdily přístupové otvory a 3 – 4 dny se v ní udržoval oheň (topilo se tvrdým dřevem nebo uhlím), poté pec několik dní chladla. Následně se opět vybouraly vstupy, hotové cihly se vyjmuly a celý proces se mohl opakovat.
- 10 -
V cihelnách se samozřejmě nevyráběly jen klasické cihly, ale také všemožné ozdobné tvarovky, trubky, dlaždice, tašky různých tvarů a barev. Práce v cihelně byla fyzicky velmi náročná, cihláři také museli neustále pobývat ve velmi prašném a horkém prostředí.
Na vesnicích si lidé obvykle pro svou potřebu dělali cihly sami. Často jim pro stavbu chalup stačily i nepálené cihly zv. vepřovice. Do nich se pro lepší pevnost k jílu přimíchávala ještě sláma a plevy. Otázky a úkoly 10) Vepřovice se dnes již nepoužívají, ale dříve byly na vesnicích obvyklým stavebním materiálem. Zamyslete se nad tím, proč byly tehdy tak oblíbené, a proč se dnes nepoužívají? 11) Jaký je zásadní rozdíl mezi dřívější a dnešní produkcí cihel? 12) Dnes nejčastěji používané cihly vypadají podstatě jinak než ty historické. V čem se liší?
- 11 -
Uhlíři Výroba dřevěného uhlí je jedním z nejstarších řemesel. Tradičně se dřevěné uhlí vyrábělo v milířích. Samotná technologie pálení uhlí v milířích byla velmi náročná. Stačilo se dopustit i nepatrné chyby a celá hromada shořela na popel. Uhlíř musel pečlivě vybírat vhodné dřevo, místo pro stavbu milíře i vhodný čas k pálení. Cílem bylo, aby zuhelnatělé dřevo mělo co největší výhřevnost. Zkušenost ukázala, že nejlepší je listnaté dřevo z ani mladého, ani příliš starého stromu. Pálilo se od poloviny května do konce září, kdy zem a ovzduší nebyly příliš vlhké, letní sucha ovšem také nebyla příliš vhodná. Místo, kde se milíř stavěl, muselo být v závětří, zem nesměla být ani moc kyprá, ani moc tvrdá. Prostor musel mít alespoň 14 metrů. Když bylo místo vybráno, zarazil uhlíř do země asi 4 metry dlouhý kůl, kterému se říkalo „šoška“. Od něho šňůrou vyznačil kruhový prostor budoucího milíře a očistil jej od kamení, trávy a kořenů. Kolem šošky pak vyrovnával polena těsně vedle sebe. Postupně přikládal menší a na samém obvodu naskládal nejdrobnější (hůlkové) dříví. Polena se kladla ve třech vrstvách nad sebou. Když byla polena narovnána, přikryl se milíř asi deseticentimetrovou vrstvou hlíny smíchané s uhelným prachem a pak ještě drny. Milíř se zapaloval brzy ráno, aby uhlíř mohl lépe sledovat hoření. Při zapalování uhlíř do milíře udělal několik řad děr, a do nejvrchnější vložil žhavý uhlík. Když z ostatních děr začal stoupat dým, byla to známka toho, že je milíř správně zapálen, horní otvor se přikryl a milíř se 4 až 6 hodin nechal uzavřený. Jak milíř prostupně prohoříval, musel se shora doplňovat dřevem, aby se sleháváním nepoškodil hliněný obal. Když z milíře stoupal bílý kouř vonící po pryskyřici, byla to pro uhlíře známka, že hlavní část procesu uhelnatění je dokončena. Lopatou pak milíř opatrně udusal (aniž by poškodil souvislost hliněného obalu) zhruba na polovinu jeho původní velikosti a počkal asi 10 dní, než milíř úplně vychladne. Správně vypálené dřevěné uhlí se poznalo podle toho, že se v ruce lehce rozlomilo, avšak jen málo černilo a po rozlomení se lesklo. Uhlíři přes týden pobývali v lese, vždy pracovali alespoň ve dvou, protože práce na milíři byla značně nebezpečná – jeden druhého jistil, aby jej v případě, že by se probořil do hořícího milíře, mohl strhnout. Otázky a úkoly 13) Jak se pozná kvalitní dřevěné uhlí? 14) Používá se ještě dnes dřevěné uhlí?
- 12 -
15) Podle obrázků stručně popište výrobu dřevěného uhlí.
- 13 -
Kovář Kovárna byla nepostradatelným místem pro každou větší vesnici. Kovář vyráběl zemědělské nářadí, zámky, kuchyňské náčiní, řetězy, hřebíky, podkovával koně. Kovář nikdy nepracoval sám, musel mít jednoho nebo dva pomocníky. Nejdůležitějším nástrojem kováře je kovadlina, připevněná na špalku, jehož výška závisela na výšce kováře – aby se u ní dobře pracovalo, nesměla být příliš nízko ani vysoko (kovář by se měl sevřenou pěstí připažené ruky dotýkat horní plochy kovadliny). Co do váhy, mívala kolem 200 kg. Ke kovadlině neodmyslitelně patří kladiva. Těch měl kovář několik desítek různých tvarů. Základem bylo jednoruční dvoukilové a dvouruční desetikilové kladivo. Kleště byly v kovárnách také v dlouhé řadě různých druhů (na přidržování zpracovávaného výrobku, ohýbání, štípání...). Srdcem kovárny je výheň. V její spodní části je vzduchová komora, k níž je připevněn měch, kterým se do výhně vhání vzduch. Otázky a úkoly 16) Kdyby jste si zakládali kovárnu, jak vysoko od země by měla vaše kovadlina pracovní plochu? 17) Najděte v textu jeden z důvodů, proč kovář nemohl pracovat sám? 18) Proč se do výhně musí měchem vhánět vzduch?
- 14 -
Dráteník Dráteníci patřili mezi kočovné řemeslníky. Přicházeli sem většinou ze Slovenska, chodili od vesnice k vesnici a nabízeli své zboží a služby. Prodávali cedníky, drátěné věšáčky, pastičky na myši. Pokud hospodyně měla nějaký prasklý keramický hrnec, nechala si jej u dráteníka zdrátovat a mohl dál sloužit svému účelu. Drátovalo se však i úplně nové nádobí, protože se tím prodlužovala jeho životnost.
Otázky a úkoly 19) Existuje ještě dnes drátenické řemeslo? Co novodobí dráteníci vyrábí?
- 15 -
Tkadlec Ještě než mohl tkadlec začít svou práci, musel si opatřit dostatek nití. Ty se vyráběly předením. V pravěku se používalo ruční vřeteno, skládající se z dřevěného dříku s navlečeným přeslenem. Pramínek vláken se zakrucoval mezi prsty a navíjel na rotující dřík. Ve středověku se začalo používat spřádací kolo a křídlové vřeteno, které umožňovalo současné zakrucování a navíjení spřádané příze. Vřeteno se roztáčelo spřádacím kolem pomocí šňůrového převodu, kolo se uvádělo do pohybu šlapacím mechanismem. Tomuto stroji se říkalo kolovrat. Až v 18. století se předení začalo přenášet z chalup do továren, kolovraty začaly nahrazovat podstatně účinnější spřádací stroje. Lněné a vlněné látky lidé od pravěku vyráběli podomácku na tkalcovských stavech, které za několik tisíc let svého vývoje prodělaly obrovské změny. Principem každého tkalcovského stavu je opakované provazování dvou soustav nití – osnovy a útku – a vytváření plošné textilie. Ty pravěké měly podobu pevného dřevěného rámu, k němuž se přivazovaly nitě osnovy se závažím na koncích. Útek se mezi nimi ručně provlékal. Od středověku se vyvíjel tkalcovský stav, kde byla osnova napnuta vodorovně na dvou tkacích listech (laťkách). Listy se střídavě zvedají (jeden list každé druhé vlákno zvedne, ostatní vlákna s druhými listem klesají dolů), mezi vlákny vznikne tzv. prošup, jímž se protáhne útek navinutý na člunku. Protože vlákna osnovy se navíjí na osnovní vál, je možné na stavu vyrobit dlouhý kus látky. V 18. století byl vynalezen létací člunek opatřený kolečky, který se prošupem nemusel protahovat ručně, ale projížděl jím pomocí pákového mechanismu. Tkadlec pak na takovém stavu jednou rukou ovládal prohazovací mechanismus, druhou přirážel útek paprskem k již utkané látce a současně měnil postavení tkacích listů. Většinou se tomuto řemeslu věnovali v méně úrodných oblastech, kde se lidé neuživili zemědělstvím, anebo ti, kteří neměli vlastní pole. „Nadřízeným“ domácího tkalce byl faktor, který své tkalce každých 14 dní obcházel, vykupoval od nich jejich výrobky a prodával materiál na další práci. Plátno faktoři prodávali velkým obchodníků a manufakturám, hlavně v severních Čechách.
- 16 -
Toto řemeslo postupně zaniklo v 19. století díky efektivnější a levnější tovární výrobě, související s rychlým rozmachem mechanických tkalcovských stavů, které se k nám dostávaly převážně z Anglie. Otázky a úkoly 20) Textil je možné vyrábět z různých surovin. Uveďte jich co nejvíc. 21) Na výrobu látky jsou nezbytní dva lidé: přadlena a tkadlec. Proč se bez sebe neobejdou? Co který vyrábí?
- 17 -
Švec Ševci se objevovali na každé vesnici. S několika jednoduchými nástroji a sadou kopyt byli na verpánku schopni vyrobit boty do práce i na zábavu. Mnohem víc práce měli ovšem s vyspravováním starých bot, které k nim rolníci nosili znovu a znovu. Většinu práce na botách dělali ševci ručně, šicí stroje se v ševcovských dílnách objevily až v průběhu první poloviny 20. století. Stejně jako u mnoha jiných řemesel patří k základní výbavě ševce kladívko. Ševcovské má na jedné straně kulatou plošku (aby na kůži nezanechalo žádné stopy), na druhé straně se zužuje do zahnutého zobáčku, kterým lze zatlouct hřebíček i v těžko přístupných místech. Dalším nezbytným nástrojem ševce je nůž, a ne jeden: na vykrajování kožených dílců svršku, na zeslabování kůže na okrajích, na okrajování tvrdé kůže podešví a podpatků (zv. knejp)... Cvikací kleště slouží k natažení kůže na kopyta. Aby se jednotlivé díly boty mohly sešít, musí se šídlem udělat dírky, kterými se poté protahuje dratev – nit z lněných nebo konopných vláken promazaných ševcovskou smolou. Pomocí ambusů se vyhlazuje hrana podešví. Centrem starých ševcovských dílen byl verpánek – stoleček obehnaný ohrádkou, aby z něj nemohlo nic spadnout, s šuplíkem, poličkami a háčky na zavěšení a uskladnění nářadí a materiálu. U verpánku seděl švec na stoličce, botu, na které pracoval, měl na klíně. Aby mu nepadala, přidržoval si ji potěhem – koženým řemínkem spojeným do smyčky, navlečeným na botu a přišlápnutým na zemi nohou. Švec při šití nových bot novému zákazníku vzal míru nohy, podle ní vytvořil (nebo si nechal vytvořit u kopytáře) dřevěný model - kopyto, podle něhož pak boty ušil. Nejdřív si z papíru vyřízl šablony pro
- 18 -
jednotlivé dílce, potom je podle nich vyřízl z kůže, jednotlivé dílce slepil ševcovským popem a sešil, včetně podšívky a natáhl je (nacvikoval) na kopyto, čímž botky dostaly požadovaný tvar. Potom přišil podešev, přibil podpatek, začistil švy a okraje. Dříve švec k upevnění podešví nepoužíval kovové, ale dřevěné hřebíčky - floky. Nakonec se nabarvila hrana podpatku, u nákladnější obuvi dodělala výzdoba (probíjení, výšivky...), kůže se vyleštila. Otázky a úkoly 22) Speciální ševcovské termíny nahraďte obecně srozumitelnými slovy: knejp, dratev, flok, verpánek, potěh 23) Moderní průmyslově vyráběné boty se v mnoha ohledech nemohou rovnat se starou, ručně šitou obuví. Jaké může mít ruční výroba bot výhody? 24) Existuje přísloví: „Kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosy.“ Co toto přísloví vyjadřuje? 25) V ševcovské hantýrce se objevují také slova „příštipkář“ nebo „prťavec“. Čím se ševci příštipkáři a prťavci mohli lišit od klasických ševců? 26) Ševci na vyhlazení (fidlování) kůže na botách používali hladítko zvané fidlovačka. Jakou toto slovo má spojitost s naší státní hymnou?
- 19 -
Kamnář Člověk je tvor zimomřivý, a tak se narozdíl od zvířat snaží svá doupata nějak vyhřát. Nejdříve k tomu sloužil oheň, u něhož se pravěcí lidé ohřívali v jeskyních a jednoduchých stanových přístřešcích. V neolitu, když se člověk usadil, sice k vytápění domů dál sloužily otevřené ohně, začaly se již objevovat i hliněné pícky. Až mnohem později se začala stavět kachlová kamna z keramických kachlů, které mají tu vlastnost, že do sebe natáhnou teplo a pak dlouho sálají do místnosti. Nejstarší kamna (hodná tohoto označení) se stavěla z jednoduchých kachlů tak, že se jimi vyplňovala volná místa v předem postaveném kupolovitém hliněném tělesu. Ve 13. století se v Čechách objevují reliéfní kachle vtlačované do forem. Jak se stavba kachlových kamen zdokonalovala, začaly se vyrábět speciální kachle: soklové, římsové, korunní a základní dělící se na řádkové a rohové. Jejich povrch se různobarevně glazoval. Kamna se stala dominantou místnosti nejen funkční, ale i krásnou. Nejdříve je stavěli hrnčíři, později, jak rostl zájem o kamna, se někteří specializovali pouze na výrobu kamen – v 16. století tak vzniklo samostatné řemeslo kamnářství. Práce kamnáře začala přípravou potřebného materiálu a nakreslením půdorysu budoucích kamen na podlahu. Pak vyzdil spodek z cihel, přičemž nesměl zapomenout na popelníkovou šachtu a vsadit popelníková dvířka. Stavbu kachlů začal od rohu. Kachle se slepovaly maltou a zajišťovaly svázáním drátem nebo skobičkou. V příslušné
- 20 -
výšce položil rošt, obezdil ohrádku okolo topeniště a vložil dvířka. Nakonec celý vnitřní prostor kobky pečlivě vyhladil, aby se tam neusazovaly saze, uzavřel ji stropem s vývodem do komína. Výroba kachlů Základem je hliněný model budoucí kachle (na středověkých kachlích se obvykle objevovaly figurální nebo rostlinné motivy, erby a heraldická zvířata). Podle modelu se vytvořila forma, nejčastěji ze dřeva. Jednodušší na výrobu, ale méně trvanlivá, je forma sádrová. Vytvořený model v tomto případě zalijeme sádrou, čímž získáme negativ kachle – formu (obdobně je možné zhotovit i formu keramickou). Do formy se pak vtlačuje keramická hlína a vytváří libovolné množství stejných kachlů. Otázky a úkoly 27) Kachlová kamna se během mnohasetletého vývoje tvarem podřizovala soudobému vkusu, uměleckým slohům. Na následujících obrázcích rozlište kamna gotická, rokoková, empírová.
1
2
3
28) Kamna mohou být kachlová (na tuhá paliva), litinová (na tuhá paliva), elektrická, plynová. Vymyslete, jaké mají jednotlivé druhy výhody a nevýhody?
- 21 -
Hrnčíř Užitkovou keramiku člověk začal vyrábět již v neolitu. Tehdy nádoby tvořil jen s nejjednoduššími pomůckami technikou nálepu, vypaloval ji v jámě vykopané v zemi, nad níž rozdělal oheň, vypalovanou keramiku nechal zasypat popelem a pomalu vychladnout. Následující vývoj přinesl všeobjímající změny: ještě v dobách pravěku se začal používat hrnčířský kruh a výpal keramiky se přesunul do keramických pecí, postavených z hlíny a kamene. V nich se keramika vypalovala tak, že se do její zadní části narovnaly vysušené keramické výrobky, vpředu se rozdělal oheň a poté se 6 – 10 hodin přikládalo dřevo, dokud teplota nevystoupala alespoň na 900 °C. Když topič podle barvy rozžhavené keramiky usoudil, že teplota je dostatečná, ucpal hlínou všechny otvory a nechal pec pomalu vychladnout. Druhý den se pec otevřela a z popela se mohla vyhrabat vypálená keramika. Později se pece zdokonalily oddělením topeniště od vypalovaných výrobků. Většina keramiky se glazuje – z estetických i praktických důvodů. Glazovaná keramika není nasákavá a lépe tak udržuje tekutiny. Glazura
je křemičitý prášek s přidanými barvivy, který se rozmíchá ve vodě do konzistence podobné mléku. V glazuře se pak keramika máčí nebo se glazurou natírá. V peci se glazura roztaví a slije do hladkého sklovitého povlaku. Dříve byli hrnčíři mnohem potřebnější než dnes, kdy používáme kovové hrnce a jíme z porcelánového nádobí. Až do 19. století se běžně vařilo v keramických hrncích a porcelánové nádobí bylo velmi drahé, pročež je měli jen v bohatých rodinách. Jinde při
- 22 -
stolování posloužila zase keramika. Keramika v mnoha případech zastupovala i méně dostupné sklo. Hrnčíř ke své práci potřebuje hlavně kvalitní keramickou hlínu. Své výrobky tvoří na hrnčířském kruhu, který se tradičně poháněl nohama (říkalo se mu kopací kruh). Hroudu prohnětené hlíny položí do středu kruhu, vystředí (jinak by mu při roztočení kruhu hlína uletěla) a vytočí z ní výrobek. K tomuto úkonu je nutná velká dávka zručnosti. Nakonec šlikrem (řídkým blátíčkem) přilepí případná ucha a jiné části. Následně se keramika vysuší a putuje do pece k tzv. přežahu, který se provádí při teplotě kolem 900 °C. Keramika je potom připravená k pokrytí glazurami či kysličníky kovů (železo, mangan...). Následuje ostrý výpal při teplotě pohybující se v závislosti na použité glazuře kolem 1100 stupních. Zvláštním druhem keramiky je kamenina. Do keramické hlíny se přidává živec a vypaluje se při teplotě 1300 °C. Kamenina je pevnější a trvanlivější než klasická keramika. Otázky a úkoly 29) Vzpomeňte si na dějiny pravěku a popište postup výroby keramiky při technice nálepu. 30) Pokuste se vysvětlit, proč mají nádoby na vedlejším obrázku na sobě zvláštní bílou mozaiku (nádoby byly objeveny při rekonstrukci historických domů na náměstí v Pardubicích).
- 23 -
Pekař Narozdíl od jiných řemesel je pekař dnes důležitější než v dřívějších dobách, kdy si lidé většinu pekařských výrobků byli schopni vyrobit doma. Na vesnicích byla výroba chleba až do začátku 20. století většinou záležitostí domácí výroby, Pro dívku, která se chtěla vdávat, bylo umění péct chléb nezbytné. Mezi další běžné domácí pečivo patřily „podlistníky“ (placky z bramborového těsta nalitého na zelený list), různé koblihy a obřadní pokrmy, jako mazance a vánočky. Pekaři krom těchto produktů pekli i bílé pečivo – rohlíky a housky. Někde svůj sortiment rozšířili i o perník, pokud jeho výrobu nepřenechali speciálním pekařům – pernikářům. Základní a nezbytnou potravinou v bohatých i chudých rodinách byl chléb. Hlavní surovinou byla žitná nebo pšeničná mouka. Do dílny se přinášela v časovém předstihu před použitím, aby získala požadovanou teplotu na zpracování. Nejdříve se zadělával kvásek s moukou a vodou v množství, které odpovídalo 1/3 připravovaného těsta. Po nočním kvašení se přidala voda a mouka na polovinu plánovaného těsta a za 3 hodiny se vhnětla poslední část mouky. Zadělávalo se v neckách a dížích z tvrdého dřeva. Dílna byla vybavena stěrkami, lopatkami a metličkami. Zadělávané těsto se dlouho propracovávalo rukama. Na konci hnětení se přidávala sůl rozpuštěná ve vodě. Chlebové těsto se zpracovávalo v díži kopistí. Uhnětené těsto se nechalo znovu vykynout a potom se dělilo na části, které se formovaly
- 24 -
na kulaté a podélné bochníky, a ty se pak ukládaly na teplé místo. Těsto na prknech nebo ve slaměných ošatkách opět vykynulo - nabylo nejméně polovinu svého původního objemu. Před sázením do pece pomocí dřevěné lopaty se bochníky postříkaly vodou, aby na povrchu nepopraskaly. Pec musela být řádně vytopená, černý chléb se pekl déle než bílý, asi hodinu. Upečený chléb se poznal podle barvy pecnů nebo pekař chléb propíchl dřevěnou jehlicí. Bochníky vytažené z pece se potíraly vodou, čímž se dosáhlo zvýšeného lesku, a zvolna chladly. Protože příprava chleba byla časově značně náročná, v domácnostech se najednou upeklo několik pecnů, aby vydržely alespoň na 14 dnů. Profesionální pekaři svým zákazníkům nabízeli chléb s různými příchutěmi: chléb koláčový, perníkový, sýrový, uzený, mazancový, medový, pohankový, šafránový, kyselý... Dnes si v našich zeměpisných šířkách jen těžko dokážeme představit, že bychom neměli co jíst (pokud máme peníze). Ale ještě na konci 18. století, za velké neúrody, u nás lidé umírali hlady, protože nebylo z čeho chléb vyrobit. V takových dobách se pekl chléb z žaludů, pilin, kopřiv, bukového listí, kaštanů či různých lišejníků. Otázky a úkoly 31) Proč je dnes o výrobky pekařů větší zájem, než byl 19. století? 32) Jaké předměty a vybavení domácnosti byly zapotřebí při pečení chleba?
- 25 -
Pernikář První zmínky o perníku (vonném chlebu) v našich zemích se objevují už na začátku 14. století. Obliba perníku i zkušenosti s jeho výrobou se k nám dostaly z Německa. Vrcholem pernikářského řemesla je 18. století, v následující době postupně zanikalo a koncem 19. století splynulo s cukrářstvím. Perník byl stovky let nejrozšířenější sladkostí, kterou si lidé dopřávali, až ve 20. století jej z tohoto postu vytlačila čokoláda. Pernikáři používali 4 základní druhy pečiva, které se lišily kvalitou těsta – marcipán, konfekty, perník a drůbeřka. Marcipán byl z kvalitní žitné mouky a medu. Perník byl z méně kvalitní žitné mouky kombinované s pšeničnou, sladil se zčásti sirupem a zčásti medem, k jeho nakynutí se používalo více kypřicích prostředků. Těsto na konfekty se zadělávalo z dortové mouky (druhá nejkvalitnější hned po vejražce), medu a koření (zázvor, hřebíček, skořice, fenykl, citronová kůra...). Drůbeřka byla nejedlé tvrdé těsto, zadělávala se jen z žitné mouky a vody, sloužila na výrobu dětských hraček. Perníkové těsto se krom hlavních ingrediencí skládalo z mnoha dalších přísad, které si každý mistr pečlivě střežil a předával je pouze svému nástupci. Přesné složení bývalo většinou dost složité a obsahovalo také drahé a ne vždy dostupné suroviny, které se k nám dovážely, zejména nejrozličnější koření. Po zadělání se těsto muselo ve speciálních nádobách nechat dlouho uležet, alespoň 6 týdnů, někdy půl roku i déle. Traduje se, že pernikář zadělal těsto, když se mu narodila dcera, a pekl z něho, když se dcera vdávala. Ležením sice těsto získávalo na jakosti, ale za dobu ležení velice ztuhlo, takže se pak muselo vysekávat i sekerami. Vysekávání těsta a jeho další zpracování (hnětení) byla práce velice obtížná a namáhavá, protože téměř na kámen ztvrdlé těsto se muselo rozpracovat opět do vláčného stavu. Před pečením bylo těsto připravováno několik dní předem, kdy se opakovaně hnětlo, vytahovalo, překládalo. Nakonec se vtlačilo do forem vyřezaných z tvrdého dřeva, vysypaných hladkou hrachovou moukou, aby šel perník lépe vyklápět. Nechal se oschnout, pak se
- 26 -
dával péci, spíše sušit do mírně vytopené pece. Po upečení měl krásný, lesklý a duhově přičmoudlý povrch. Formy z tvrdého dřeva měly různou velikost i výzdobu, největší mohly mít i 50 cm. Od konce 19. století se perníky začaly stále více vykrajovat plechovými formičkami a zdobit papírovými barevnými obrázky, které se na perník lepily polevou. Byly na nich vytištěné podobné motivy, jaké se užívaly u dřevěných vyřezávaných forem – srdce, čerti a mikulášové, koně, husaři, panenky… Obvyklé bylo také zdobení barevnými polevami. Postup přípravy perníku Tmavý med se zahřeje, vmíchá se do něj skořice, badyán a další koření. Poté se do medu vmíchá dvojnásobné množství hladké mouky, těsto se nechá v chladu 2 – 3 dny odležet. Následně se do těsta vpracuje co nejvíc hladké mouky (ale zase ne moc, aby těsto zůstalo vláčné). Těsto se vyválí do plátu a ručně pečlivě vtlačí do olejem vymazané formy. Potom se opatrně vyklopí, ořízne, položí na plech (vyložený pečicím nebo voskovaným papírem) a nechá den zaschnout. Následně se perník peče při 150 °C asi 30 minut. Během pečení se potírá vajíčkem či karamelem. Perník je hotový ve chvíli, kdy povrch těsta začne zlátnout.
Otázky a úkoly 33) V dnešních dobách je pečení spíše ženskou prací. Proč myslíte, že v minulosti bylo pernikářství téměř výhradně mužským řemeslem? 34) V čem se lišil perník pečený před několika sty lety od moderních, v současné době v obchodech prodávaných perníčků?
- 27 -
Řezník Na vesnicích si dříve lidé i masné výrobky většinou připravovali sami doma, řezníci působili proto téměř výhradně ve městech, kde své zboží prodávali v masných krámech, což byla zvláštní budova obvykle poblíž náměstí. Řezník byl ovšem nepostradatelným i na vesnici. Porážka dobytka totiž nikdy nebyla samozřejmostí, kterou by mohl provádět každý. Sám hospodář byl schopen zabít drobné zvířectvo, nanejvýš ovci, na prasata a hovězí dobytek se obvykle zval vyučený řezník. Zabíjačka připadala většinou na počátek zimy, kdy už se vepři nemohli pást venku. Prasata se krmila i dva roky, aby před zabíjačkou měla 150 – 180 kg. Zabíjačka byla vždy pro celý dům velikou událostí. Již mnoho dní předem se s řezníkem domluvil termín a den předtím se pekly koblihy pro hosty. Brzo ráno se prase zabilo, děti, které se nebály přiblížit, musely držet ocásek, aby vepř neutekl, opařilo se a zavěsilo, vytékající krev se zachytila do hrnce, kde se míchala vařečkou různými směry, aby nesedla. Řezník uřízl prasečí hlavu, vyňal vnitřnosti a kousky masa z břicha a vhodil je do vařící vody. Mezitím se vyprala střeva a připravila se jako obal pro tlačenku, jitrnice a kroupová jelítka. Kroupy se již předem uvařily na hustou kaši. Kolem 11 hodiny, když bylo maso uvařené, začalo pojídání ovaru s chlebem a strouhaným křenem a zapíjelo se sklenkou pálenky. Řezník ochutnával jako první a jeho výsadou byl mozeček s vejci. Polévka, jitrnice a maso se odpoledne posílaly sousedům. Roznašeči byly obvykle děti, které se z toho radovaly, neboť dostaly od příjemce malé spropitné. Velkou část masa naložili a potom vyudili v komíně nebo nasolili, aby se nekazilo. Uzené maso jedli úsporně, neboť muselo vydržet do žní. Navečer byli pozváni příbuzní a přátelé k pohoštění, kterému se říkalo „svinský tanec“. Začalo se talířem ovarové polévky a pokračovalo se pečení a jitrnicemi. Otázky a úkoly 35) S pomocí internetu vyhledejte co nejvíc masných výrobků, které při zabíjačce vznikají, a uveďte, z jaké části prasete se vyrábí.
- 28 -
Barvíř Barevné látky vznikají dvojím způsobem: buď se textilie tká z již obarvených nití – vznikají látky pruhované a čtvercované, nebo se barví již utkaná látka. K barvení se většinou užívala přírodní barviva rostlinného původu. Pro obarvení namodro se užíval boryt barvířský, mořena barvířská sloužila pro obarvení načerveno, šafrán nažluto. Černá barva se zhotovovala z duběnek, hnědá z duběnek a šafránu, zelená ze šafránu a borytu. Postupně začaly proudit i sem importy ze zámoří – jejich velkou předností byla vysoká intenzita barev. Proces barvení probíhal v dílně, kde mezi základní vybavení patřily kotle a kádě se závěsným zařízením, jímž se do barvicí lázně spouštěl textil. Dále tu byly mlýnky na přípravu barviv a nádoby na jejich rozmíchání. Pro řemeslo byla důležitá blízkost zdroje vody. Ta se používala skoro při všech výrobních fázích, vypráním ve vodě se textil zbavil přebytečné barvy. Domy barvířů měly vysoké střechy, kde se v rozsáhlých půdních prostorách obarvené tkaniny sušily. Nakonec se textil musel mandlovat. V polovině 19. století řemeslo barvířů postupně zaniká, spotřebitelé přecházejí na manufakturní a tovární produkci. Nejdéle byly v provozu dílny na modrotisk (v Moravské Třebové se modrotisk dělal do roku 1968, dílna stála na místě dnešního obchodního domu u autobusového nádraží).
Modrotisk se u nás používá od 18. století, jako levnější a dostupnější náhrada výšivky. Záhy se modré látky s bílým rostlinným dekorem staly velmi módní a modrotiskařské dílny vznikly téměř v každém městě a městečku. Z modrotiskové látky se šily sukně, zástěry, povlečení na peřiny, závěsy, ubrusy, šátky i kapesníky.
- 29 -
Pro výrobu modrotisku se používá bílé plátno. To je nejdříve nutné vyprat a naškrobit. Na takto připravené plátno se dřevěnou formou natiskne vzor (formy jsou ze dřeva, jemnější vzorek se dělá z kovu). Forma se namáčí v rezervě, vyrobené z kaolinu, arabské gumy (pryskyřice z akácie) a dalších přísad (přesné složení rezervy každý modrotiskař pečlivě tajil a předával jej jen svým následovníkům). Když je látka potištěna, nechá se rezerva nejméně jeden den zaschnout (většina barvířů tiskla vzory ručně, bohatší si mohli dovolit strojní tisk; tiskařský stroj vynalezl J. Perrot v roce 1834; podle svého vynálezce stroj dostal název „perotina“, za hodinu s ním šlo potisknout až 120 metrů – toto množství se ručním tiskem zpracovalo za celý den).
Po vyschnutí rezervy se plátno zavěsí na tzv. barvící korunu a namočí do kádě s barvivem – indigem. Barvivo si stejně jako rezervu barvíř připravoval sám. Rostlina indigovník roste v západní Africe, Indii, na Jávě a dalších podobných oblastech, kde se sklízí a louhuje se z ní modřidlo. Stonek ho obsahuje až 30%. Čistý sediment se pak vozil k českým barvířům v sudech. V barvírně se nalámal na kousky a v hmoždířích rozdrtil na jemný prach. Látka se v indigu barví za studena, střídavě je 5 minut
- 30 -
ponořena do kádě, zapuštěné v zemi, a 10 minut je na vzduchu, kde získává požadovaný tmavě modrý odstín. Celý proces trvá 5 hodin. V místech, kde byla nanesena rezerva, se barvivo k látce nedostalo a neobarvilo ji. Po zaschnutí barvy se látka vyprala v octové vodě, v níž se rozpustila rezerva, a na modré látce se konečně objevil bílý vzorek. Následovalo mandlování na velkém, klikou poháněném mandlu a pak již cesta k zákazníkům nebo dalším řemeslníkům, kteří z látek vytvořili finální výrobky. Otázky a úkoly 36) Svými slovy popište způsob výroby modrotisku.
- 31 -
Pradlena Praní bylo jednou z časově i fyzicky nejnáročnějších činností. V nejstarších dobách se pralo pomocí různých tlouků a plácaček, prádlo se předem máchalo ve vodě s příměsí zvířecího tuku a dřevěného popela. Velkou změnou k lepšímu byl vynález mýdla a valchy. Valcha, s níž se pralo v neckách, se pak na několik století stala běžným pomocníkem pradlenek. Až v 19. století se k ní přidružily pračky různých typů, které se zprvu používaly jen v prádelnách. Do domácností pračky pronikaly až v průběhu první poloviny 20. století. Práčová pračka měla nádrž vyloženou žebrovanými lištami připomínajícími valchu. Nad nimi bylo zavěšeno práče – žebrované těleso, které se otáčelo v rozsahu 90 nebo 120 stupňů tam a zpět. Protože se do pohybu uvádělo kýváním pákou, říkalo se tomuto typu pračky „kývačka“. Tento způsob praní poprvé použil americký továrník Hamilton Smith z Pittsburghu v roce 1858. Nevýhodou bylo, že se prádlo stejně jako u praní s valchou mechanicky opotřebovávalo. Pak přišly proudové pračky, které praly prádlo pomocí vody tryskající z čerpadla. Vířivé pračky pohybovaly pracím roztokem pomocí spirálového nebo kruhového vířiče. Hlavní práci při praní odvedlo stále kvalitnější mýdlo. Nejstarším výrobcem praček u nás byl František Leicher ze Svitav, který vyráběl pračky od roku 1891. Okolo roku 1900 začal dřevěné valchové pračky vyrábět Adolf Hybský z Opatovic nad Labem. V roce 1922 založil firmu na výrobu praček Zlatá včela Jaroslav Včelák z Libčan u Hradce Králové. Jeho pračky byly opatřeny i válečkovou ždímačkou.
- 32 -
Na počátku 50. let se v USA začaly vyrábět první automatické pračky. U nás se automatické pračky začaly ve firmě Romo Fulnek vyrábět v roce 1957. Pro automatické pračky se začaly vyrábět prací prášky – takové, jaké známe dnes. Po vyprání je také nutné prádlo vyžehlit, dřívější několikakilové žehličky nevydávaly vlastní teplo jako dnes, ale musely se nahřívat na kamnech. Při žehlení byly potřeba dvě – jedna se nahřívala, druhou se chvíli žehlilo, dokud byla dostatečně horká.
K žehlení velkých kusů tkanin již několik set let slouží mandly. Otázky a úkoly 37) Jakým způsobem se pralo na valše? 38) Proč byly valchy nahrazeny jinými způsoby praní? 39) Proč pro dvojici žehliček na horním obrázku stačilo jen jedno držadlo? Jakým způsobem se s nimi pracovalo?
- 33 -
Použité prameny a literatura Fasora, Lukáš; Hanuš, Jiří; Malíř, Jiří: Člověk na Moravě 19. století. 2. vyd. Brno 2008. Nekuda, Vladimír a kol.: Moravskotřebovsko Svitavsko. 1. vyd. Brno 2002. Novák, Pavel a kol.: Dějiny hmotné kultury a každodennosti českého venkova devatenáctého a první poloviny dvacátého století. 1. vyd. Praha 2007. Šplíchal, Václav; Otavová, Marie: Poselství dřeva. 1. vyd. Letohrad 2007. www.ceskykutil.cz www.modrotisk-danzinger.cz www.museum.mineral.cz www.muzeum.svitavy.cz www.pernicky.wbs.cz www.perniky.cz www.skolatextilu.cz www.villanova.cz www.zacharias-lawart.cz
Fotografie Fotoarchív Národního zemědělského muzea v Praze Fotoarchív Městského muzea v Moravské Třebové Fotoarchív autora (fotografie pořízeny v terénu, skanzenu Krňovice, skanzenu Veselý kopec, Národním zemědělském muzeu v Kačině, Průmyslovém muzeu Mladějov, Modrotiskové dílně Jiřího Danzingera v Olešnici na Moravě)
Ilustrace Kresby dílem autora textu, ilustrace v kapitole UHLÍŘ inspirována kresbou Roberta Semeráka v knize Poselství dřeva, ilustrace v kapitole CIHLÁŘ inspirována kresbou na www.museum.mineral.cz
- 34 -
Řemesla
Mgr. Vlastimil Novák
Řemesla
Mgr. Vlastimil Novák
Region Moravskotřebovska a Jevíčska, 2012
NEPRODEJNÉ
