Ekologická obnova. území narušených těžbou nerostných surovin a průmyslovými deponiemi. Editoři: Jiří Řehounek, Klára Řehounková & Karel Prach

/ Ekologická obnova území narušených těžbou nerostných surovin a průmyslovými deponiemi

Editoři: Jiří Řehounek, Klára Řehounková & Karel Prach

/ Ekologická obnova území narušených těžbou nerostných surovin a průmyslovými deponiemi Editoři: Jiří Řehounek, Klára Řehounková & Karel Prach

Úvodní slovo / Rosnička zelená. Foto: Jiří Řehounek

/ Úvodní slovo editorů

Sborník, který se Vám právě dostává do rukou, se věnuje ekologické obnově území narušených těžbou nerostných surovin nebo průmyslovými deponiemi. Měl by se stát stručným kompendiem poznatků, které byly v ČR dosud shromážděny v rámci mladého vědního oboru ekologie obnovy (restoration ecology) a jeho aplikací v ekologické obnově (ecological restoration) míst narušených těžbou. Texty sborníku vycházejí do značné míry z příspěvků, které v lednu 2009 odezněly na odborném semináři v Českých Budějovicích. Na uspořádání tohoto semináře spolupracovalo Sdružení Calla s pracovní skupinou ekologie obnovy při katedře botaniky Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Sešla se na něm třicítka přírodovědců, kteří se profesně zabývají těžbou narušenými místy, další kolegové poskytli pro seminář svoje data. Příspěvky ve sborníku určitě neaspirují na podrobný popis ekologické sukcese, ani nemají být „telefonními seznamy“ druhů, které jsou vázány na aktivní či opuštěné těžební prostory. Měly by především inspirovat k vyššímu zastoupení přírodě blízkých způsobů obnovy v rekultivační praxi. Letošní rok, který je na celém světě věnován ochraně biodiverzity, k tomu poskytuje vhodnou příležitost. Jiří Řehounek, Klára Řehounková & Karel Prach Poděkování: Práce editorů Karla Pracha a Kláry Řehounkové byla částečně podpořena granty IAA600050702, MŠM6007665801, AVOZ60050516 a DBU AZ26858-33/2.

Obsah

/ Smil písečný. Foto: Jiří Řehounek

/ Obsah

Ekologie obnovy ukazuje možnosti obnovy cenných biotopů (Karel Prach) . . . . . 7 Obnova těžebních prostorů v ČR (Jiří Řehounek & Miroslav Hátle) . . . . . . . . . . . 11 Výsypky (Karel Prach ed.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Kamenolomy (Robert Tropek, Lubomír Tichý, Karel Prach & Jiří Řehounek eds.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Pískovny a štěrkopískovny (Klára Řehounková & Jiří Řehounek eds.) . . . . . . . . . 63 Těžebny jílů (Vladimír Melichar & Tomáš Gremlica eds.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Těžená rašeliniště (Petra Konvalinková ed.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Odkaliště (Ota Rauch, Pavel Kovář, Robert Tropek & Jiří Řehounek eds.) . . . . . 133 Místa bývalé těžby jako objekty ochrany přírody (Tomáš Chuman) . . . . . . . . . . 155 Obnova míst narušených těžbou a průmyslovými deponiemi v České republice – souhrnné porovnání (Karel Prach, Klára Řehounková & Jiří Řehounek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Obecné zásady přírodě blízké obnovy těžbou narušených území a deponií . . . 169 Kontakty na editory a hlavní autory kapitol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174

Ekologie obnovy / Prstnatce májové v lomu u bývalé obce Zhůří na Šumavě. Foto: Karel Prach



/ Ekologie obnovy ukazuje možnosti obnovy cenných biotopů Karel Prach

Ekologie obnovy (anglicky restoration ecology) se zabývá obnovou ekosystémů nebo jejich částí, které člověk svojí činností narušil nebo i úplně zničil. Uvažovat můžeme o obnově populací, společenstev i celých ekosystémů nebo krajin. Obecné cíle či důvody obnovy lze shrnout do následujících čtyř bodů (Hobbs a Norton 1996). Můžeme se snažit: • obnovit silně degradovaná, až zcela zničená stanoviště (např. po těžbě) • zlepšit produkční schopnost degradovaných, produkčních území • zvýšit přírodní hodnotu chráněných území • zvýšit přírodní hodnotu produkčních území. Ekologie obnovy vychází z teoretických poznatků ekologie jako vědní disciplíny a poskytuje vědecké podklady pro praktickou ekologickou obnovu (anglicky ecological restoration). V procesu obnovy lze obecně rozlišit následujících sedm postupných klíčových kroků (Hobbs a Norton 1996): • Identifikace procesů, které vedly k degradaci • Navržení postupů vedoucích k zastavení degradace • Stanovení realistických cílů projektu obnovy • Navržení snadno měřitelných parametrů dokumentujících proces obnovy • Navržení konkrétních metodických postupů obnovy



• Začlenění těchto postupů do projektu a jeho praktická realizace • Monitoring Těžbou narušených stanovišť, kde degradace předchozích ekosystémů již proběhla, se týkají body počínaje třetím v pořadí. V praktických projektech obnovy můžeme buď (a) plně se spoléhat na přirozenou (spontánní) sukcesi, nebo (b) přirozenou sukcesi různým způsobem usměrňovat (manipulovat), tj. urychlovat, brzdit, vracet zpět nebo jinak nasměrovat (např. umělými výsevy žádoucích druhů do sukcesních stadií, eliminací druhů nežádoucích, třeba invazních, nebo vhodným ochranářským managementem, např. obnovením pravidelného kosení na zanedbané louce) nebo (c) můžeme použít zcela umělých, technických postupů, kdy cílový porost je jako celek vysázen či vyset. Třetí způsob se používá spíše v technických rekultivacích, které jsou z hlediska ochrany přírody v naprosté většině nežádoucí. Jejich výsledek je totiž většinou velmi vzdálen přírodnímu stavu. I v posledním případě však spontánní sukcesní procesy interferují s takto provedenou obnovou (rekultivací). Zásadní součástí každého projektu obnovy je definování cílového (target) ekosystému, společenstva či kvality populace. K tomu nám napomohou referenční, dosud zachovalé a stanovištním podmínkám odpovídající biotopy (reference sites). Je jasné, že bez dobré znalosti organismů, jejich ekologie a široké terénní zkušenosti nelze rozumně formulovat cíl obnovy a žádný projekt obnovy se proto bez těchto předpokladů neobejde. Musíme se zde ale držet zdravého rozumu. Asi se nebudeme snažit např. na výsypce nebo v lomu obnovit květnatou bučinu, i když třeba existuje v sousedství. Rádi se spokojíme s nějakým jiným, přírodě blízkým porostem. Můžeme se tázat, jaká společenstva (biotopy) mají v dnešní naší krajině šanci obnovit se procesem spontánní nebo řízené sukcese a jaká naopak ne. Proti obnově působí především následující skutečnosti: velkoplošná eutrofizace krajiny, hlavně v důsledku přehnojování zemědělské půdy za minulého režimu, na jedné straně intenzifikace a na druhé upouštění od hospodaření v konkrétních biotopech. V naší současné krajině jsou nejohroženější veškerá oligotrofní (živinami chudá) stanoviště a společenstva na nich. Pokud chceme zachovat a ideálně i obnovit stávající druhově bohatá společenstva rostlin i živočichů, musíme alespoň maloplošně zajistit tradiční způsoby hospodaření v sekundárních biotopech (druhotné louky a pastviny) a většinou vyloučit zásahy v primárních biotopech (např. skalní stepi, rašeliniště, některé lesy s přirozeným druhovým složením), vyjma rozumně navržených nápravných opatření. Jinak spontánní sukcesní pochody povedou v převážné většině k degradaci až úplnému zániku cenných sekundárních biotopů.



Trochu jiná situace nastává v případě silně narušených až zcela zničených stanovišť, kde sukcesní změny začínají od holého substrátu, čili se jedná většinou o primární sukcesi. Tam spontánní sukcese většinou vede k obnově cenných ekosystémů tím, jak se postupně uchycují druhy svojí ekologií dobře odpovídající ekologickým podmínkám daného místa (někdy těmto druhům můžeme také pomoci). Je dobré, když jsme schopni tyto změny alespoň rámcově předpovědět, a to díky dlouhodobému výzkumu v tomto směru u nás jsme, jak o tom svědčí i tento sborník. Spontánní sukcese jako nástroj obnovy cenných biotopů má obecně větší šanci tam, kde dojde k vytvoření živinami chudých stanovišť (na takováto stanoviště je u nás vázána většina vzácných a ohrožených druhů), nebo alespoň ke snížení stávající hladiny živin. Jednou z činností, a to plošně nejrozsáhlejší, kterou dnes v naší krajině vznikají živinami chudá stanoviště, je těžba. Za hlavní témata ekologické obnovy v České republice můžeme považovat asi následující: • Obnova ekosystémů na orné půdě • Obnova těžbou narušených míst a jiných industriálních stanovišť • Obnova říčních ekosystémů • Obnova degradovaných lučních porostů • Obnova přirozenější skladby lesů Obnova těžbou narušených míst je bezesporu velmi aktuální, jak může vidět každý návštěvník Mostecka i dalších regionů ČR. Pro podrobnější informace o oboru ekologie obnovy odkazujeme především na práce van Andel a Aronson (2006) a Walker et al. (2007), stav oboru u nás souhrnně podávají Prach et al. (2006), populárnější formou Prach et al. (2009).

/  Literatura  / Prach K., Pyšek P., Tichý L., Kovář P., Jongepierová I., Řehounková K. (eds.) (2006): Botanika a ekologie obnovy. – Zprávy Čes. Bot. Spol. 41 (Mater. 21): 1–215. Prach K. et al. (2009): Ekologie obnovy narušených míst I.–VI. – Živa 2009: 22–24, 68–72, 165–168, 212–215, 262–264. van Andel J., Aronson J. (eds.) (2006): Restoration ecology. – Blackwell, Oxford. Walker L. R., Walker J., Hobbs R. J. (eds.) (2007): Linking restoration and ecological succession. – Springer, New York.



Obnova těžebních prostorů v ČR / Hvězdnice chlumní v Růženině lomu na Hádech u Brna. Foto: Lubomír Tichý

/ Obnova těžebních prostorů v ČR Jiří Řehounek & Miroslav Hátle

Těžba nerostných surovin patří v ČR k tradičním odvětvím hospodářství. Její ekonomický význam však v poslední době klesal úměrně tomu, jak se snižují zásoby řady surovin a na významu nabývají jiná hospodářská odvětví. Přesto se jedná o obor lidské činnosti, který výrazným způsobem ovlivňuje přírodu a krajinu České republiky včetně některých velkoplošných zvláště chráněných území (CHKO České středohoří, Český kras, Třeboňsko). V rozhodovacích procesech, které se týkají těžby, panuje u nás určitá dvojkolejnost. Větší těžebny (otevírané na tzv. výhradních ložiscích) podléhají v plném rozsahu povolování podle horního zákona (zákon č. 44/1988 Sb.) a dalších báňských předpisů, pro těžbu je vyhlášen tzv. dobývací prostor se zvláštním režimem, těžební organizace ze zákona vytvářejí finanční rezervu pro činnosti prováděné po ukončení těžby. Menší těžebny (na tzv. nevýhradních ložiscích) jsou povolovány v režimu stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.) formou územního rozhodnutí, vlastní těžební činnost se přiměřeně řídí báňskými předpisy, finanční rezerva se netvoří. Vymezení dobývacího prostoru nebo určení území pro těžbu většinou ještě předchází proces posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. EIA, zákon č. 100/2001 Sb.). Základním dokumentem, kterým se řídí obnova území po těžbě, je tzv. plán sanace a rekultivace (dále jen rekultivační plán). S výjimkou hydrických rekultivací, při nichž

11

vznikají více či méně rozsáhlá antropogenní jezera, požadují rekultivační plány obvykle vytvoření krajiny, která odpovídá její původní podobě. K tomuto řešení většinou směřují i požadavky dotčených orgánů státní správy lesů a ochrany zemědělského půdního fondu. Problémem bývá, že nově vytvořené pole, louka nebo les často nedosahují ani původní produkční hodnoty daného území, poptávka po nové zemědělské půdě navíc není nijak velká. Lesnická či zemědělská rekultivace mnohdy nenávratně likviduje vzácné a chráněné druhy rostlin a živočichů, které se mezitím v těžebním prostoru stihly usídlit. Mechanicky uplatňované rekultivační postupy tak snižují biologickou diverzitu dotčeného území a jsou většinou i v rozporu s požadavky orgánů ochrany přírody. V České republice existuje dlouhodobý tlak odborníků, nevládních organizací a dokonce i představitelů těžebních firem na vyšší zastoupení přírodě blízké obnovy těžebních prostorů a průmyslových deponií. Všichni jmenovaní přitom poukazují na fakt, že převažující způsoby rekultivace ničí biodiverzitu na všech úrovních, vedou ke vzniku uniformních společenstev se sporným ekonomickým přínosem a nevyužívají unikátní příležitost krajinu naopak obohatit. Donedávna bylo možné tyto snahy odbývat s tím, že pro tak ostrá tvrzení neexistují dostatečné důkazy, byť vycházela z terénní zkušenosti velkého množství přírodovědců. V posledních letech však škodlivost technicky pojatých rekultivací potvrzuje stále více vědeckých studií. Začínají se také objevovat projekty využívající přírodě blízkou obnovu, z nichž některé jsou jako příklady dobré praxe uvedeny v tomto sborníku.

/ Biocentrum obnovené spontánní sukcesí v DP Cep I na Třeboňsku. Foto: Jiří Řehounek

12

/  Vysvětlivky k následujícím kapitolám  / V následujících kapitolách autoři mimo jiné hodnotí potenciál výskytu ochranářsky významných rostlinných společenstev v  těžebních prostorech a  na průmyslových deponiích. Podle uvážení editorů byla použita buď klasifikace rostlinných společenstev podle práce Moravec et al. (1995), nebo klasifikace biotopů dle Chytrý et al. (2001). Nomenklatura cévnatých rostlin byla převzeta z práce Kubát et al. (2002). U druhových seznamů jsou použity kategorie z červených seznamů ČR. Kategorie pro cévnaté rostliny jsou převzaty z práce Procházka (2001): A1 – vyhynulé, C1 – kriticky ohrožené, C2 – silně ohrožené, C3 – ohrožené, C4a – vzácnější vyžadující pozornost – méně ohrožené. Kategorie červeného seznamu pro houby (makromycety) jsou převzaty z práce Holec a Beran (2006): ?EX – nezvěstné, CR – kriticky ohrožené, EN – ohrožené, VU – zranitelné, NT – téměř ohrožené, DD – druhy, o nichž jsou nedostatečné údaje. Kategorie červených seznamů pro živočichy jsou převzaty z prací Farkač et al. (2005) a Plesník et al. (2003): RE – pro území ČR vymizelé, CR – kriticky ohrožené, EN – ohrožené, VU – zranitelné, NT – téměř ohrožené, LC – málo dotčené. /  Seznam použitých zkratek  / AOPK ČR – Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, DP – dobývací prostor, EIA – posuzování vlivů na životní prostředí (environmental impact assessment), EVL – evropsky významná lokalita, CHKO – chráněná krajinná oblast, MZCHÚ – maloplošné zvláště chráněné území, NPP – národní přírodní památka, NPR – národní přírodní rezervace, PP – přírodní památka, PR – přírodní rezervace, PUPFL – pozemky určené k plnění funkcí lesa, ÚSES – územní systém ekologické stability, ÚSOP – ústřední seznam ochrany přírody, VKP – významný krajinný prvek, ZCHÚ – zvláště chráněné území Farkač J., Král D., Škorpík M. (eds.) (2005): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. – Agentura ochrany přirody a krajiny ČR, Praha. Holec J., Beran M. (eds.) (2006): Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. – Příroda, Praha, 24: 1–182. Chytrý M., Kučera T., Kočí M. (2001): Katalog biotopů České republiky. – AOPK ČR, Praha. Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. jun., Kaplan Z., Kirschner J., Štěpánek J (eds.) (2002): Klíč ke květeně České republiky. – Academia, Praha. Moravec J. et al. (1995): Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení, 2. vydání. – Severočeskou přírodou, Suppl. 1995: 1–206. Plesník J, Hanzal V., Brejšková L. (eds.) (2003): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Obratlovci. – Příroda 22: 1–184. Procházka F. (ed.) (2001): Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000). – Příroda 18: 1–166.

13

Výsypky

/ Bramborníček černohlavý (Saxicola torquata) Foto: Josef Hlásek

/ Výsypky Editor: Karel Prach

Spoluautoři: Vladimír Bejček, Petr Bogusch, Helena Dvořáková, Jan Frouz, Markéta Hendrychová, Martin Kabrna, Věra Koutecká, Anna Lepšová, Ondřej Mudrák, Zdeněk Polášek, Ivo Přikryl, Robert Tropek, Ondřej Volf & Vít Zavadil

/  Úvod  / Výsypky po těžbě uhlí jsou v některých oblastech České republiky zásadním krajinotvorným fenoménem, zvláště tam, kde se jedná o povrchovou těžbu, tj. na Mostecku a Sokolovsku. Avšak i hlubinná těžba, většinou již ukončená, krajinu významně ovlivnila, především na Kladensku a Ostravsku. Vedle těžby uhlí vznikají, nebo spíše vznikaly, výsypky po těžbě uranu (Příbramsko, Jáchymovsko) a dalších rudných surovin (v českých zemích spíše ojediněle, nepočítáme-li historickou těžbu). Zde se budeme zabývat především výsypkami po těžbě uhlí vzhledem k jejich naprosté současné převaze. Ostatním se budeme věnovat jen okrajově. Celková rozloha výsypek po těžbě uhlí je odhadována na 270 km2, k tomu lze přičíst možná jednou tak velké plochy těžbou zasažené (zbytkové jámy, manipulační prostory apod.). Celkový počet výsypek odhadujeme na cca 70, sečteme-li Mostecko, Sokolovsko, Kladensko a Ostravsko. Tento odhad je nicméně jen přibližný, protože mnohdy nelze přesně jednotlivou výsypku vymezit, především tam, kde se různě propojují. Některé výsypky byly v minulosti ponechány bez dalších zásahů po jejich nasypání. Spíše to však bylo z jiných důvodů (nedostatek kapacit, zjištěné zásoby uhlí přímo pod výsypkou aj.), než že by byly programově ponechány spontánní sukcesi,

15

s níž by se počítalo v rekultivačních plánech. Pokud je nám známo, v současné době je polooficiálně vymezených pouhých 60 ha výsypek s deklarovaným cílem ponechat je spontánní sukcesi. Na ostatní rozsáhlé ploše výsypek po těžbě uhlí proběhly nebo probíhají technické rekultivace. V r. 2007 byly celkem na 14 084 ha rekultivace ukončeny, na 9 352 probíhaly (dle údajů Geofondu). Jak naložit s výsypkami, případně s dalšími plochami narušenými v souvislosti s těžbou, je zásadní otázkou i do budoucna, zvláště na Mostecku a Sokolovsku.

/  Geologie a geomorfologie  / Nadloží a průvodní horniny uhelných slojí, ze kterých jsou sypány výsypky, je převážně tvořeno miocénními (Mostecko, Sokolovsko), nebo permo-karbonskými sedimenty (Kladensko, Nýřansko a Radnicko, Ostravsko). Na Mostecku na výsypkách převládá šedý miocénní jíl místy proložený písky a vulkanickými pyroklastiky. Pro sokolovské výsypky jsou charakteristické jíly tzv. cyprisové série nazvané podle přítomnosti fosilií korýše Cypris angusta z období miocénu. Rudné výsypky jsou tvořeny hlavně krystalickými horninami, metamorfity nebo granitoidními horninami, výsypky po těžbě uranu jsou též tvořeny proterozoickými sedimenty, jílovci a pískovci (Chlupáč a kol. 2002). Povrchovou těžbou hnědého uhlí vznikají většinou mikro- a mezoreliéfově členité výsypky. Sypáním zakladači v pásech vzniká systém drobnějších elevací v pásech a mezi pásy pak často zůstávají hlubší, mnohdy zvodnělé deprese. Tento způsob sypání výsypek je z hlediska geodiverzity a navazující biodiverzity velmi příznivý. Bohužel, v poslední době bývá povrch výsypek zakládán méně členitě (hlavně na Sokolovsku). Cílené zarovnávání povrchu při technických rekultivacích je z hlediska biodiverzity zcela nežádoucí. Hlubinnou těžbou vznikaly víceméně kónické výsypky, nebo i výsypky poněkud nepravidelného tvaru, většinou ale poměrně málo členité. Zvláště výsypky tvořené sedimentárními horninami po svém nasypání poměrně rychle povrchově erodují, což dále přispívá k jejich reliéfové mikro-heterogenitě. Ve výsypkovém materiálu se často nacházejí cenné fosílie, dokumentované především z výsypek jižně od Plzně (Mergl a Vohradský 2000), ale též z Kladenska, Sokolovska a Mostecka. I to dodává výsypkám přírodovědnou hodnotu.

/  Technické rekultivace  / Převážná většina výsypek je i dnes technicky rekultivována rámcově tímto způsobem: Po sesednutí výsypkového materiálu, v  průměru zhruba po 8 letech,

16

/ Spontánně zarostlá část Radovesické výsypky na Mostecku stará asi 15 let ukazuje pestrou mozaiku bylinných a dřevinných porostů, mokřadů a nezarostlých míst, velmi příznivou z hlediska biodiverzity. Foto: Karel Prach

/ Jiná část Radovesické výsypky razantně technicky rekultivovaná. Foto: Karel Prach

17

je pomocí těžké mechanizace povrch výsypky zarovnán do povlovných tvarů. Zvodnělé sníženiny jsou odvodněny, většinou pomocí betonové drenáže. Na zarovnaný povrch je navezen organický materiál, štěpka, drcená kůra nebo orniční horizonty skryté jinde před postupující těžbou, někdy i příznivější minerální materiály, např. slínovce. Do takto připraveného povrchu jsou většinou hustě nasázeny dřeviny, někdy místu odpovídající, někdy ne, v některých případech dokonce exoty včetně invazních. V dalších letech jsou sazeničky často ožínány, aby byla potlačena konkurence bylinného patra, které na navezeném, živinami bohatém organickém substrátu většinou bujně roste. Jedná se většinou o  ruderální a  plevelné druhy, jako jsou pcháč rolní (Cirsium arvense), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris), třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), pýr plazivý (Elytrigia repens) aj. V létě 2008 bylo na Radovesické výsypce pozorováno ožínání stromků až 2 m vysokých, které již konkurenci bylin zcela odrostly. Sazeničky jsou často natírány repelenty proti okusu zvěří, který je značný, protože se přemnožená zvěř na jinak klidné výsypky ráda stahuje. Na některé výsypky jsou kladeny rodenticidy bez jakékoli rozvahy o nutnosti tohoto opatření. Někde se provádějí zemědělské rekultivace, které ve své první fázi probíhají podobně, jen je připravený povrch (po navezení svrchních půdních horizontů odjinud) obvykle oset komerční travní směsí, většinou s vysokým podílem vikvovitých, dusík fixujících rostlin. Třetím základním typem rekultivací těžbou narušených území je rekultivace hydrická. Řízeně se zaplavují zbytkové jámy po těžbě. Tomuto typu rekultivace se zde blíže nebudeme věnovat, hlavně proto, že se převážně jedná o praxi teprve v současné době velkoplošně zaváděnou a chybějí zatím podrobnější zkušenosti. Navíc je to záležitost spíše pro specialisty hydrobiology. Někdy jsou výsypky technicky rekultivovány i pro jiné, hlavně sportovní a rekreační využití, proti čemuž jistě většinou nelze nic namítat. Celkově lze konstatovat, že technické rekultivace výsypek, tak jak jsou dnes v České republice prováděny, jsou až na některé výjimky (místa ohrožená erozí, sousedství sídel nebo komunikací, sportovní a rekreační využití) z hlediska obnovy krajiny negativní a drahou aktivitou. V mnoha případech likvidují cenné biotopy i populace chráněných a vzácných organismů. Podle některých údajů stojí technická rekultivace 1 ha na Mostecku minimálně 1,5 mil. Kč (bez následné péče). Na Sokolovsku je to údajně cca 0.5 mil. Kč/ha. Tam jsou v současné době rekultivace rozpracovány na 2000 ha, na dalších cca 3000 ha jsou plánovány. To činí zhruba 1,5 miliardy převážně zbytečných nákladů, které by snad mohly být investovány jinde ve prospěch přírodního prostředí daného regionu nebo místních obcí.

18

/  Přírodě blízká obnova  / Většina výsypek má potenciál pro obnovu spontánní sukcesí nebo jinými formami přírodě blízké obnovy (viz též Prach et al. 2008). Na semináři byl diskutován potenciál výsypek pro spontánní obnovu, odhadnuta byla následující čísla: Mostecko – až 100 % (V. Bejček, K. Prach); Sokolovsko – téměř 100 % (K. Prach, I. Přikryl), cca 90 % (A. Lepšová), 30–40 %, po úpravě technologie sypání (vytváření členitého terénu) cca 60 % (J. Frouz, O. Mudrák); Kladensko – až 100 % (K. Prach, R. Tropek); Ostravsko – až 100 % (V. Koutecká). Některé nižší hodnoty pro Sokolovsko jsou dány tím, že porosty s dominancí třtiny křovištní (Calamagrostis epigejos) jsou někdy považovány za nežádoucí. Nejjednodušším a nejlevnějším způsobem obnovy je pochopitelně spontánní sukcese, stejně jako v případě ostatních území narušených těžbou. Tu můžeme v odůvodněných případech různým způsobem usměrňovat, blokovat nebo i vracet zpět, jak bude zmíněno na konkrétních příkladech níže. Za ideální bychom považovali situaci, kdy se předem se spontánní sukcesí počítá a připravují se pro ni podmínky již při plánování a v průběhu těžby, např. cíleným vytvářením členitějšího povrchu výsypek, především vytvářením zvodnělých depresí. Při těžbě a sypání výsypek by bylo rovněž žádoucí ponechávat v jejich sousedství (polo)přirozená přírodní společenstva, která pak mohou poskytovat zdrojové populace žádoucích druhů při spontánní kolonizaci výsypek. Již probíhající sukcesi můžeme usměrňovat např. dosadbou nebo výsevem žádoucích druhů, nebo naopak omezováním druhů nežádoucích (např. invazních). Někde, např. na místech výskytu populací ohrožených druhů hmyzu vázaných na otevřená stanoviště, můžeme sukcesi cíleně blokovat nebo i vracet zpět kácením hustých náletových porostů dřevin, někdy i razantně např. těžkou technikou. Takovéto disturbance obecně udržují biotopovou pestrost tím, že vedle sebe pak existují různě stará sukcesní stadia. Zásahům musí pochopitelně předcházet odborný biologický průzkum. Protože se jednotlivé těžební oblasti dosti výrazně liší, budou zde probrány odděleně. Nejprve je popsán průběh spontánní sukcese a případně navrženy zásahy vedoucí k jejímu usměrnění. V závěru každé dílčí kapitoly je uveden výčet zjištěných chráněných a ohrožených druhů. Ten není samozřejmě úplný, závisí na intenzitě výzkumu jednotlivých skupin organismů. Nové druhy jsou průběžně nacházeny, některé údaje nám mohly uniknout.

19

/  Mostecko  / Výsypek je na Mostecku (Mosteckem zde myslíme celou Mosteckou pánev) asi 150 km2, a to jak vnějších (zakládané mimo těžební prostory), tak vnitřních (zakládané uvnitř těžebních jam povrchových dolů, v jejich vytěžených částech). Dalších asi 100 km2 představují ostatní těžbou uhlí narušená místa. Největší vnější výsypkou je Radovesická výsypka, která zasypávala od konce 70. let donedávna jedno celé údolí na okraji Českého středohoří, včetně několika vesnic. Celkem na Mostecku zaniklo v důsledku těžby přes 60 sídel, včetně jednoho velkého, historicky mimořádně významného města Mostu. Mostecké výsypky mají pověst „měsíční“ krajiny. Tak se ale mohou jevit jen krátce po nasypání. V podstatě okamžitě začne proces primární sukcese (Prach 1987, 1989, Hodačová a  Prach 2003). Semena rostlin se dostávají na výsypky větrem, živočichy a někdy i s pomocí člověka již při procesu zakládání. Nejprve převládnou jednoletky, jako jsou lebedy (Atriplex sagittata, A. prostrata), merlíky (hlavně Chenopodium strictum), rdesna (Persicaria lapathifolia, Polygonum arenastrum), starček lepivý (Senecio viscosus) a dvouletky (bodlák obecný – Carduus acanthoides). Celková pokryvnost je v tomto stadiu, které trvá zhruba 5 let, ještě poměrně nízká (většinou do 30 %). Vedle běžných druhů se zde můžeme setkat i s druhy vysloveně vzácnými, jako je třeba kriticky ohrožená lebeda růžová (Atriplex rosea). Tato raná stádia jsou vhodná např. i  pro lindušku úhorní (Anthus campestris), bělořita šedého (Oenanthe oenanthe), či strnada zahradního (Emberiza hortulana) – Bejček a Tyrner (1977). Mezi 5. a 15. rokem postupně převládnou vytrvalé širokolisté byliny (vratič obecný – Tanacetum vulgare, pelyněk černobýl – Artemisia vulgaris aj.), následovány travami (hlavně pýr plazivý – Elytrigia repens, třtina křovištní – Calamagrostis epigejos, ovsík vyvýšený – Arrhenatherum elatius). Spolu pak vytvářejí i další sukcesní stadia, kdy postupně ubývá pokryvnosti rumištních (ruderálních) druhů a přibývají druhy luční. Protože Mostecko je poměrně suchou a teplou krajinou, dřeviny se zde uplatňují méně, většinou s pokryvností kolem 30 % i v pozdních sukcesních stadiích. Na vlhčích místech a  v  blízkosti starších porostů dřevin může však být i výrazně vyšší. Po zhruba 20. roce sukcese se vytváří velmi pěkná mozaika jakési antropogenní (či polopřírodní) lesostepi, která zřejmě vytrvá velmi dlouho, jak můžeme vidět na nejstarší, nerekultivované Albrechtické výsypce staré něco přes 50 let. Tato stanoviště se pak stávají útočištěm řady ohrožených druhů hmyzu, například lišaje pupalkového (Proserpinus proserpina). Takto probíhá sukcese na většině ploch výsypek. Odlišný je průběh ve zvodnělých depresích (viz níže).

20

Počet druhů

Jen výjimečně se můžeme setkat s plochami bez vegetace, většinou na místech, kde byly založeny kyselé písky (pH až 3,5). I takováto místa, pokud nejsou příliš plošně rozsáhlá, mají svůj ekologický význam. Pro některé ohrožené skupiny bezobratlých živočichů (zejména samotářské včely a vosy, některé motýly, síťokřídlé apod.), kterým z běžné krajiny vhodné biotopy velmi rychle mizí, jsou klíčovými útočišti. Např. mezi blanokřídlými najdeme hned několik druhů, které u nás mají těžiště výskytu na mosteckých výsypkách. Kromě nich zde nacházejí útočiště také některé pískomilné druhy z tohoto hmyzího řádu. Velmi cenné bývají mokřady, které se poměrně rychle formují ve sníženinách na vlastní výsypce i na jejím úpatí (jsou zde příznivé stanovištní podmínky dané dostatečnou vlhkostí a splavovanými živinami). Většinou převládají orobinec širolistý (Typha latifolia) a rákos (Phragmites australis), najdeme zde ale i některé vzácnější rostliny (viz níže). Ve vodních nádržích rostou parožnatky (r. Chara) i další zajímavé druhy řas. Takovéto mokřady jsou přímo rájem pro řadu druhů hmyzu, obojživelníků i ptáků. Pouze na bohatě vertikálně členěných výsypkách se vytvářejí četná „nebeská jezírka“, která jsou pro obojživelníky zásadní (Vojar 2006). Počet těchto jezírek přitom může být značný. Jenom na části Hornojiřetínské výsypky o  ploše cca 200 ha jich je více než 200. Není potom překvapivé, že takovéto loka25 lity svým významem mnohonásobně převyšují stanoviště nejen v okolí krajině, ale 20 jsou unikátní i v republikovém měřítku. N. S. N. S. Bohužel právě v době, kdy se na výsypce 15 do značné míry zformovaly cenné biotopy, přijedou rekultivátoři s těžkou technikou. 10 Technicky rekultivované výsypky jsou druhově mnohem chudší než ty spontánně 5 zarostlé, jak bylo doloženo porovnáním většího počtu stejně starých, rekultivova0 1–5 6–10 11–15 16–25 26–35 ných a nerekultivovaných výsypek. CelkoStáří (roky) vě bylo na mosteckých výsypkách dosud zaznamenáno cca 400 druhů cévnatých / Porovnání průměrného počtu druhů rostlin, což činí zhruba 15 % naší flóry. cévnatých rostlin na ploše 25 m2 Víceméně souvislý vegetační kryt se na nerekultivovaných (zeleně) vytváří v průměru do 15. roku spontánní a rekultivovaných (hnědě) výsypkách sukcese a  po 20. roce je vegetace výsyna Mostecku (Hodačová a Prach 2003). pek již poměrně dobře stabilizovaná, se

>35

21

/ Antropogenní lesostep spontánně vzniklá na 50 let staré Albrechtické výsypce na Mostecku. Foto: Karel Prach

vzrostlejšími stromy a keři (bez černý, bříza bělokorá, místy javor klen, jasan, růže šípková, hloh aj.). Když vezmeme v úvahu, že rekultivátoři musejí počkat obvykle asi osm let, než si výsypkový substrát sedne, a pak teprve začít s rekultivacemi, pomalejší průběh spontánní sukcese se ve výsledku v podstatě časově vyrovná s technickými rekultivacemi. Vysázené stromky také nevyrostou okamžitě, a ty jež se spontánně uchytily již v prvních letech sukcese, mají naopak náskok. Vše tedy hovoří pro využití spontánní sukcese při obnově mosteckých výsypek. Usměrňování spontánní sukcese zatím není nutné. V budoucnu by bylo možné uvažovat např. o vytváření nových menších vodních ploch tam, kde je soustředěn výskyt obojživelníků (část Hornojiřetínské výsypky). Velmi doporučujeme vytvářet členitý povrch výsypek při jejich zakládání. /  Příklady dobré a špatné praxe  / Pozitivní je počínající snaha přece jen alespoň část výsypek ponechat spontánní sukcesi. První vlaštovkou bylo vymezení 60 ha na Radovesické výsypce spon-

22

tánní sukcesi. Dosud však chybí oficiální schválení. Navíc je to rozloha nepatrná vzhledem k rozloze vlastní Radovesické výsypky (asi 1250 ha) a výsypek na Mostecku cekem. Naopak velmi negativní čerstvou zkušenost máme ze stejné výsypky z r. 2009, kdy již pěkně zarostlé části výsypky byly razantně technicky zrekultivovány. To lze považovat přímo za zvěrstvo, nejen s ohledem na přírodu, ale i z hlediska ekonomického. Jednalo se o zcela zbytečně vyhozené peníze ve výši odhadem kolem tři čtvrtě miliardy korun. Podobně probíhají i „rekultivace“ jiných výsypek na Mostecku. Mostecko je v neochotě akceptovat ekologické principy obnovy krajiny na tom nejhůře z celé republiky. Lze jen doufat, že i tam se situace brzy změní. /  Chráněné a ohrožené druhy  / Rostliny: lebeda růžová (Atriplex rosea) C1, silenka rozsochatá (Silene dichotoma), skřípinec dvoublizný (Schoenoplectus tabernaemontani) C2, bahnička jednoplevá (Eleocharis uniglumis) C2, orobinec Laxmanův (Typha laxmannii) C1 Bezobratlí (zatím málo údajů): lišaj pupalkový (Proserpinus proserpina) NT, kutilky Sphex funerarius EN, Lindenius laevis CR, Bembix tarsata CR, včely Dasypoda altercator LC, Andrena denticulata VU, Panurgus banksianus LC, P. calcaratus LC, Colletes succinctus CR, Systropha curvicornis CR Obojživelníci: čolek velký (Triturus cristatus) EN, č. obecný (Lissotriton vulgaris) NT, kuňka obecná (Bombina bombina) EN, blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus) NT, ropucha obecná (Bufo bufo) NT, r. zelená (Pseudepidalea viridis) NT, skokan štíhlý (Rana dalmatina) NT, s. skřehotavý (Pelophylax ridibundus) NT Plazi: ještěrka obecná (Lacerta agilis) NT, j. živorodá (Zootoca vivipara) NT, slepýš křehký (Anguis fragilis) LC, užovka obojková (Natrix natrix) LC Ptáci: kulík říční (Charadrius dubius) VU, moták pochop (Circus aeruginosus) VU, křepelka polní (Coturnix coturnix) NT, koroptev polní (Perdix perdix) NT, linduška úhorní (Anthus campestris) CR, konipas luční (Motacilla flava) VU, bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) EN, bramborníček černohlavý (Saxicola torquata) VU, b. hnědý (S. rubetra) LC, slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica ssp. cyanecula) EN, pěnice vlašská (Silvia nisoria) VU, rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus) VU, ťuhýk obecný (Lanius collurio) NT, strnad zahradní (Emberiza hortulana) CR, s. luční (Miliaria calandra) VU

23

/  Sokolovsko  / Na Sokolovsku je dnes asi 90 km2 výsypek (jedná se hlavně o jednu rozsáhlou, tvořenou systémem dílčích výsypek, zvanou Velká podkrušnohorská výsypka), z toho asi 55 km2 představují ukončené nebo rozpracované rekultivace, další se plánují. Zatím je však naštěstí pořád značná část výsypek ponechána bez zásahů a i zde úspěšně běží spontánní sukcese. Výjimkou jsou jen některé silně kyselé substráty (např. část Lítovské výsypky s pH až 2). I tato místa však mají, pokud nejsou příliš rozsáhlá, svoji ekologickou funkci, jak bylo zmíněno výše v případě Mostecka. Na vlhčím a chladnějším Sokolovsku běží spontánní sukcese poněkud odlišně od výše popsaného Mostecka (Frouz et al. 2008). Málo nebo skoro vůbec se na začátku uplatňují jednoleté druhy. Většinou se hned začnou šířit druhy vytrvalé, jakými jsou především podběl lékařský (Tussilago farfara), třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), místy i některé další ruderální druhy. Zároveň se ale mnohem lépe uchy-

/ Nejstarší spontánně zarostlá výsypka na Sokolovsku, cca 45 let. Foto: Karel Prach

24

cují dřeviny, především bříza bělokorá (Betula pendula), jíva (Salix caprea) a osika (Populus tremula). To platí hlavně pro členitě sypané výsypky. V současné době se vytvářejí výsypky se zarovnanějším povrchem, což vede ke snazší expanzi nežádoucí třtiny křovištní. Ta může vytvářet až téměř kompaktní porosty a blokovat další sukcesi. Pokud tomu tak není, kolem zhruba 25. roku od nasypání dochází k dosti zásadní přestavbě společenstva. Ruderální druhy ustupují a začínají se více uplatňovat druhy luční a lesní, a to včetně druhů z čeledí vstavačovitých a hruštičkovitých (viz níže). Nástup náročnějších lučních a lesních druhů souvisí se změnou půdních poměrů (Frouz et al. 2008). Především zásluhou aktivity žížal, ale i některých dalších skupin půdních bezobratlých, se vytvářejí strukturovanější a hlubší organické horizonty. Jejich činnost je ale podmíněna přísunem dobře rozložitelného, příznivého opadu, hlavně listí jívy. K dispozici je tak v té době více živin. V podrostu pionýrských dřevin se uchycují celkem úspěšně smrk, borovice, dub letní a dokonce i buk, ačkoliv semenné stromy jsou někdy i dosti daleko. Listnáče však značně trpí okusem hlavně srnčí zvěře, která se stahuje na klidné výsypky z rušné okolní krajiny (zde by evidentně pomohlo oplocení alespoň vybraných částí výsypek vymezených pro spontánní sukcesi). Zatím nejstarší, téměř 50 let staré porosty vzniklé spontánní sukcesí, jsou tvořeny rozvolněnějším lesem s převahou břízy a v podrostu s celkem bohatou garniturou bylinných druhů. Podobně jako na Mostecku se ve sníženinách vytvářejí velmi hodnotné mokřady a cenná jsou i maloplošná prameniště, vznikající většinou v dolních částech a na úpatí výsypek. Pokud nejsou chemicky nepříznivé (místní zasolení, vysoký obsah železitých sloučenin), mohou stojaté i  tekoucí vody hostit mnohé vzácné a ohrožené živočichy (viz níže), především obojživelníky, některé buchanky, potápníky, vířníky aj., někdy i nové pro území republiky. Na Sokolovských výsypkách bylo zatím zjištěno (A. Lepšovou) více než 450 druhů vyšších hub (makromycetů). Lesnicky rekultivované výsypky i zde vykazují nižší biodiverzitu než spontánně zarostlé části. Neplatí to jen pro některé skupiny půdních bezobratlých, které vyžadují větší přísun listového opadu (Frouz et al. 2008). Z hlediska tvorby půdy jsou nejpříznivější olšové a lipové výsadby, nejméně vhodné jsou výsadby jehličnanů, zvláště exotických. Spontánní uchycení nepůvodních invazních druhů je i tady nevýznamné. /  Příklady dobré a špatné praxe  / Sokolovská uhelná společnost má vstřícnější přístup k přírodě blízkým rekultivacím než těžební firmy na Mostecku, včetně akceptování spontánní sukcese. Potěšitelné

25

je, že z rekultivací jsou již dnes vyjmuty některé části výsypek, které spontánně zarostly. I tak považujeme dalších cca 35 km2 plánovaných rekultivací z velké části za zbytečné. /  Chráněné a ohrožené druhy  / Rostliny: kruštík bahenní (Epipactis palustris) C2, prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) C3 a p. Fuchsův (D. fuchsii) C4a, hruštička menší (Pyrola minor), hruštice jednostranná (Orthilia secunda) Houby: 24 druhů Červeného seznamu a 2 druhy dokonce nové pro republiku; nejzajímavější: špička trojbarvá (Marasmiellus tricolor), čirůvka kroužkatá (Tricholoma cingulatum) a čirůvka modřínová (Tricholoma psammopus) Bezobratlí: některé druhy hmyzu na území naší republiky doposud neznámé, např. koutule (Psychodidae), chrostíci (Trichoptera), 2 druhy pakomárů (Chironomus crassimanus z kyselých vod a slanomilný Chironomus aprilinus) a mouchy z rodu Ephydra; zajímavý je i výskyt šídlatky kroužkované (Sympecma paedisca) CR; z dalších vzácných bezobratlých např. buchanka Tropocyclops prasinus a vířník Hexarthra fennica VU; střevlík lesklý (Carabus nitens) VU; motýli (údaje M. Konvička): malá populace hnědáska chrastavcového (Euphydryas aurinia) CR, dále perleťovec prostřední (Argynnis adippe) VU, modrásek černolemý (Plebejus argus), m. ušlechtilý (Polyommatus amandus) a m. lesní (Cyaniris semiargus) VU, ohniváček modrolesklý (Lycaena alciphron) VU a ohniváček modrolemý (Lycaena phlaeas), okáč strdivkový (Coenonympha arcania), bělásek ovocný (Aporia crataegi) NT – je naším největším běláskem, v ČR v minulosti vymizel, ale v 90. letech se vrátil ze západu, právě přes sokolovské výsypky; celoevropsky chráněný lišaj pupalkový (Proserpinus proserpina) NT Obojživelníci: čolek velký (Triturus cristatus) EN, č. obecný (Lissotriton vulgaris) NT a č. horský (Mesotriton alpestris) NT, blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus) NT, ropucha obecná (Bufo bufo) NT, r. krátkonohá (Epidalea calamita) EN, r. zelená (Pseudepidalea viridis) NT, rosnička zelená (Hyla arborea) NT, skokan hnědý (Rana temporaria) NT, s. krátkonohý (Pelophylax lessonae) VU, s. zelený (P. esculentus) NT (Zavadil 2002) Ptáci: kulík říční (Charadrius dubius) VU, chřástal vodní (Rallus aquaticus) VU, skřivan lesní (Lullula arborea) EN, linduška luční (Anthus pratensis) LC, bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) EN, slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula) EN, moudivláček lužní (Remiz pendulinus) NT

26

/  Kladensko  / Na Kladensku najdeme asi tři desítky spíše menších výsypek po těžbě černého uhlí. Kromě hlušiny, tvořené hlavně permokarbonskými sedimenty, jsou běžné také škvára a popílky z hutí aj. provozoven, navíc se na povrchu hald často objevuje stavební suť a různý odpad. Stáří výsypek se pohybuje v rozmezí 12 až více jak 100 let. Protože těžba již skončila, iniciální sukcesní stadia jsou zde již poměrně vzácná. Bývají tvořena, tak jako jinde, převážně jednoletými ruderálními druhy (Dvořáková 2008), ze zajímavých je typický merlík hroznový (Chenopodium botrys). Někdy vznikají po dodatečném narušení starších výsypek. Poté nastupují vytrvalé ruderální druhy, jako jsou podběl lékařský (Tussilago farfara), vratič obecný (Tanacetum vulgare) aj. Vzhledem k menší rozloze a celkem příznivému substrátu zde výsypky velmi rychle zarůstají dřevinami (Obr. 6), ve srovnání s jinými oblastmi. Převládají hlavně bříza, osika, jíva, javor klen, ale místy i nepůvodní akát, který je

/ Dřevinami snadno zarůstající kladenské výsypky. Foto: Karel Prach

27

bohužel v celém území hojný. Místy se vytvářejí křovinaté porosty s trnkou (Prunus spinosa) a hlohy (Crataegus sp. div.) na sušších místech, nebo s bezem černým (Sambucus nigra) na vlhčích a živinami bohatých místech. Travnatá stadia se vytvářejí málo a většinou jen přechodně. Místy se ale můžeme setkat v mezerách mezi porosty dřevin s dlouhodobě přetrvávajícími maloplošnými prorosty s dominancí ovsíku vyvýšeného (Arrhenatherum elatius) nebo třtiny křovištní (Calamagrostis epigejos). Na zhutnělých substrátech (většinou pojezdy těžké techniky) místy přetrvávají řídké porosty s lipnicí smáčknutou (Poa compressa). Z  hlediska biologického jsou nejcennější právě tato mladší sukcesní stadia s nezapojenými porosty dřevin. Na nich se vyskytuje většina ochranářsky významných bezobratlých (viz níže). Řada těchto druhů je na Kladensku extrémně vzácná nebo dokonce regionálně vyhynulá a  vzácná v  celé republice. Bylo by žádoucí tato mladší stadia blokovat, nebo i místy již pokročilou sukcesi vrátit zpět lokálním narušením, včetně využití netradičnějšího managementu (motokros, paint-ballová hřiště, podpora nárazového táboření apod.). Pokud možno i cíleným managementem, který by měl být financován z  rekultivačních fondů jako účelová rekultivace s  cílem podpořit diverzitu v  krajině. Na technicky rekultivovaných haldách většina ohrožených druhů přežít nedokáže. Technické rekultivace byly oprávněné jen v případě těch hald, které bylo nutné překrýt inertním materiálem kvůli riziku samovolného zahoření. Toto nebezpečí / Na výsypkách se můžeme setkat snad již bylo zažehnáno, doufejme tedy, i s orchidejemi, např. s okroticí bílou. že žádné další technické rekultivace již Foto: Jiří Řehounek probíhat nebudou.

28

/  Chráněné a ohrožené druhy  / Rostliny: merlík hroznový (Chenopodium botrys) C2, mrvka myší ocásek (Vulpia myuros) C3, chundelka přetrhovaná (Apera interrupta) A1, chruplavník větší (Polycnemum majus) C1, lebeda růžová (Atriplex rosea) C1, škarda makolistá (Crepis rhoeadifolia) C3, jetel jahodnatý (Trifolium fragiferum) C3, kapradina osténkatá (Polystichum aculeatum) C4a, kruštík širolistý (Epipactis helleborine) C4a, okrotice bílá (Cephalanthera damasonium) C3; vousatka prstnatá (Botriochloa ischaemum) C4a, strdivka sedmihradská (Melica transsilvanica) C4a, mateřídouška časná (Thymus praecox) C4a, pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule) C4a, pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum) C3, mochna přímá (Potentilla recta) C4a, oměj vlčí mor (Aconitum lycoctonum) C4a, dřín obecný (Cornus mas) C4a, jeřáb břek (Sorbus torminalis) C4a, jabloň lesní (Malus sylvestris) C2, violka divotvárná (Viola mirabilis) C4a; z dalších zajímavějších druhů pozdních sukcesních stadií lze zmínit jaterník podléšku (Hepatica nobilis), dobromysl obecnou (Origanum vulgare), hlaváč žlutavý (Scabiosa ochroleuca), šalvěj luční (Salvia pratensis), tolitu lékařskou (Vincetoxicum hirundinaria) (Gremlica et al 2006, Dvořáková 2008). Bezobratlí: soumračník skořicový (Spialia sertorius) VU, modrásek jetelový (Polyommatus bellargus) VU, ostruháček kapinicový (Satyrium acaciaea) VU, celoevropsky ohrožený přástevník kostivalový (Euplagia quadripunctaria), saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens); pavouk teplomil čtyřskvrnný (Titanoeca quadriguttata) Obojživelníci: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) VU, čolek horský (Mesotriton alpestris) NT, ropucha obecná (Bufo bufo) NT, r. zelená (Pseudepidalea viridis) NT, skokan hnědý (Rana temporaria) NT, s. štíhlý (R. dalmatina) NT, s. skřehotavý (Pelophylax ridibundus) NT (Zavadil 2006) Plazi: ještěrka obecná (Lacerta agilis) NT, slepýš křehký (Anguis fragilis) LC, užovka obojková (Natrix natrix) LC Ptáci: kulík říční (Charadrius dubius) VU, strakapoud malý (Dendrocopos minor) VU, bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) EN, bramborníček černohlavý (Saxicola torquata) VU, ťuhýk obecný (Lanius collurio) NT Savci: králík divoký (Oryctolagus cuniculus)

29

/  Ostravsko  / Většina výsypek (na Ostravsku i jinde zvaných haldy) po těžbě černého uhlí byla snížena nebo rozvezena, nebo se tak v současnosti děje, se snad i dobře míněnou snahou začlenit je do krajiny včetně té městské. Domníváme se, že alespoň některé by bylo dobré zachovat jako jakési svědky minulosti. Není-li jich moc, domníváme se, že krajinu i oživují a v případě Ostravy k ní přímo patří. Vedle výsypek jsou zajímavými stanovišti na Ostravsku propadající se poddolovaná místa, kde se vytvářejí cenné mokřady. Na Ostravsku (Koutecká a Koutecký 2006) je pro iniciální stadia typická vrbovka rozmarýnolistá (Epilobium dodonaei), původně druh kamenitých říčních náplavů. Z dalších druhů lze zmínit merlík hroznový (Chenopodium botrys), pupalky (Oenothera sp.div.), turan roční (Erigeron annuus), turanku kanadskou (Conyza canadensis). I zde se často šíří třtina křovištní, která může místy sukcesi blokovat. Většina výsypek ale opět poměrně rychle zarůstá dřevinami, především břízou bělokorou (Betula pendula), topoly (hybridní populace topolu černého, topol kanadský) a vrbami jívou, červenou, bílou, křehkou (Salix caprea, S. purpurea, S. alba, S. fragilis). Po 60 letech se zde můžeme setkat již i s přírodě blízkou dubohabřinou (na haldě Hlubina u Orlové). V  raných fázích sukcese poskytují výsypky dobré útočiště i  různým druhům živočichů nepříliš hojným ve zdejší krajině. Blokovaná sukcesní stadia, kde nedošlo k zapojení porostu dřevin, jsou pravidelně osídlována specifickými společenstvy hmyzu, a to i v početnějších populacích. Na ostravských výsypkách bylo nalezeno 17 druhů Červeného seznamu vyšších rostlin a 14 druhů ohrožených živočichů (viz níže), většina z nich na spontánně zarostlých plochách, velmi málo z nich na lesnicky rekultivovaných. Ostravské výsypky (haldy) mají prakticky 100 % potenciál pro spontánní obnovu přírodě blízkých ekosystémů. Pokud je území v územních plánech vyčleněno jako přírodní plochy (ostatní plochy, zeleň, les apod.), pak by měla být vždy dána přednost spontánní sukcesi, zvláště v případě menších hald. U velkoplošných doporučujeme diferenciaci jak v cílech rekultivace, tak i jejím provedení (výsadba bez překryvu zeminami i s překryvem) a také vyčlenění ploch pro spontánní sukcesi. Spontánní sukcese je z hlediska biodiverzity i zde celkově výhodnější než umělé zalesnění, jemuž obvykle předchází tvarování terénu a překrývání hlušiny různými zeminami. Často se tím likvidují populace cenných druhů rostlin i živočichů. Finálního výsledku, kterým zde má být obvykle zalesnění, je spontánní sukcesí sice docíleno o něco pomaleji než při umělém zalesnění. Ne vždy je ale kompaktní

30

lesní porost žádoucím cílem. Pokud jde o usměrnění (řízení) spontánní sukcese, tak opět záleží na rekultivačním cíli a finálním využití území: např. pokud již je odval porostlý nálety dřevin, lze vhodně provedenými probírkami (prořezávkami) preferovat cílové dřeviny, pokud se zde již spontánně uchytily, případně provést jejich dosadbu. Pokud je sukcese blokována např. třtinou křovištní (Calamagrostis epigejos) či nepůvodními druhy, jakými jsou především křídlatky (Reynoutria sp. div.) a celíky (Solidago canadensis et gigantea), pak se nabízí jejich potlačení, které umožní pokračování sukcese. Reálně by to bylo ale nejspíše možné výsadbou odrostlejších (vzhledem k vzrůstu křídlatek min. 2 m vysokých) sazenic domácích dřevin. Potlačován by mohl být též akát, který se na výsypky místy spontánně šíří z výsadeb v okolí. Nepůvodní invazní druhy se na ostravských haldách uplatňují poněkud více než v jiných oblastech, nepředstavují však ani tady zásadní a velkoplošný problém. /  Chráněné a ohrožené druhy  / Rostliny: ostřice Otrubova (Carex otrubae) C4a, chrpa luční ostropterá (Centaurea jacea subsp. oxylepis) C4a, zeměžluč okolíkatá (Centaurium erythraea) C4a, zeměžluč spanilá (C. pulchellum) C2, okrotice bílá (Cephalanthera damasonium) C3, merlík hroznovitý (Chenopodium botrys) C2, hvozdík svazčitý (Dianthus armeria) C4a, kapraď rezavá (Dryopteris affinis) C3, vrbovka rozmarýnolistá (Epilobium dodonaei) C4a, kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens) C3, k. širolistý (E. helleborine) C4a, bradáček vejčitý (Listera ovata) C4a, hruštička okrouhlolistá (Pyrola rotundifolia) C2, hruštice jednostranná (Orthilia secunda), kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum) C4a Bezobratlí: šídlo tmavé (Anax parthenope) VU, lesklice skvrnitá (Somatochlora flavomaculata) EN, vážka tmavoskvrnná (Leucorrhinia rubicunda) VU, vážka jasnoskvrnná (L. pectoralis) EN; saranče Sphingonotus caerulans; svižník polní (Cicindela campestris), svižník německý (Cicindela germanica) VU; otakárek fenyklový (Papilio machaon) Plazi: ještěrka obecná (Lacerta agilis) NT Ptáci: moták pochop (Circus aeruginosus) VU, včelojed lesní (Pernis apivorus) EN, koroptev polní (Perdix perdix) NT, pisík obecný (Actitis hypoleucos) EN, skřivan lesní (Lullula arborea) EN, konipas luční (Motacilla flava) VU, bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) EN, bramborníček černohlavý (Saxicola torquata) VU

31

/  Ostatní výsypky  / Z dalších menších černouhelných revírů máme jen útržkovité informace, zmiňujeme je zde jen stručně také proto, že jde většinou jen o maloplošné výsypky. Jedná se o výsypky v oblasti jihozápadně od Plzně kolem měst Stod a Nýřany, o Radnickou pánev severovýchodně od Plzně a o Žacléřsko-svatoňovický revír v severovýchodních Čechách. Jedná se většinou o starší a velmi staré výsypky, jelikož těžba byla ukončena zhruba před 20 lety. Velká část výsypek byla alespoň částečně rozvezena nebo snížena (což je škoda), některé byly rekultivovány. Spontánní sukcese zde většinou vedla k řídkým porostům břízy bělokoré (Betula pendula) s nižší pokryvností bylinného patra v podrostu (Pyšek a Stočes 1983). Na kuželovitých a většinou i hrubě kamenitých haldách, kde je výsypkový materiál dosud mírně pohyblivý, se totiž souvislý vegetační kryt formuje jen pomalu.

/ Ukázka výsypky po těžbě uranu na Příbramsku ve stáří asi 30 let. Foto: Karel Prach

32

To platí rovněž pro výsypky po těžně uranu na Příbramsku. Kompaktnější vegetační kryt se zde vytváří víceméně jen na rovině a mírných, hlavně severních svazích. V iniciálních stadiích se uplatňují některé jednoletky (častý je hledíček menší – Microrrhinum minus), postupně se rozrůstají hlavně podběl lékařský (Tussilago farfara), jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella agg.), jahodník obecný (Fragaria vesca), lipnice smáčknutá (Poa compressa) a l. luční (P. pratensis s.l.) a též třtina křovištní (Calamagrostis epigejos) – Dudíková (2007). I po více než 20 letech se zde můžeme setkat jen s řídkými porosty hlavně břízy bělokoré (Betula pendula), místy i téměř bez podrostu, místy se uplatňují růže (Rosa sp. div.) a i některé další dřeviny. I tak jsou, pokud nejsou rekultivovány, tyto výsypky biologicky cenné, roste zde např. řada druhů dosud blíže neanalyzovaných lišejníků. Vyšší byla pokryvnost vegetace na uranových výsypkách na Jáchymovsku (průměrně kolem 40 %), kterou studovali Dostálek a Čechák (1998). V klimaticky vlhčí a chladnější oblasti se zde vedle břízy uplatňoval poměrně výrazně smrk. Na rudných výsypkách na Stříbrsku (Cais 1980) nebo v  Krušných horách, se hojně uplatňuje psineček obecný (Agrostis capillaris) a někde i metlička křivolaká (Avenella flexuosa), později většinou v podrostu zapojenějších dřevin, především břízy bělokoré (Betula pendula), topolu osiky (Populus tremula), vrby jívy (Salix caprea), javoru klenu (Acer pseudoplatanus) a smrku ztepilého (Picea abies), časté jsou mechy a lišejníky. Smrku přibývá na vlhčích a chladnějších stanovištích, především v horách. Prakticky ve všech případech se můžeme spolehnout na spontánní sukcesi. O technických opatřeních můžeme uvažovat jen tam, kde hrozí eroze, případně kontaminace okolí (snad v  případě některých rudných výsypek). Bohužel většina typických kuželovitých výsypek je snižována nebo rozvážena a poté technicky rekultivována. Považujeme i tyto výsypky za určité kulturní dědictví a doklad industriální doby a bylo by proto nanejvýš žádoucí jich alespoň několik zachovat. To je snad plánováno na Příbramsku, což velmi podporujeme. Kolem Nýřan a Stodu však zanikly prakticky všechny kuželovité výsypky, pro ten kraj donedávna tak typické útvary.

/  Specifické zásady obnovy na výsypkách  / 1. Omezit technické rekultivace a začlenit spontánní (nebo mírně usměrňovanou) sukcesi do rekultivačních plánů. Téměř veškerá plocha výsypek má potenciál obnovit se spontánně. Vzhledem k ostatním zájmům by bylo možné ponechat spontánní sukcesi cca 60 % rozlohy, reálně bychom uvítali alespoň 20 %.

33

2. Při zakládání výsypky vytvářet členitý reliéf zvláště tak, aby se mohlo vytvořit co nejvíce mokřadů (včetně vodních nádrží) na vlastní výsypce a na jejím úpatí (platí pro velkoplošné výsypky po těžbě hnědého uhlí). Mokřady jsou na výsypkách nejcennějšími biotopy. 3. V případě technických rekultivací (zalesňování) alespoň ponechat členitý reliéf. Hlavně neodvodňovat, pokud to není vysloveně nutné z provozních a bezpečnostních důvodů. 4. Vyčlenit některé spontánně zarostlé výsypky pro aktivity typu motokros, čtyřkolky, paint-ball apod. Jednak zde tyto aktivity neobtěžují normální občany, jednak vytvářejí lokální narušení (disturbance), které jsou většinou žádoucí z hlediska diverzity stanoviště. Poděkování: Editor této sekce děkuje za doplnění různých údajů M. Konvičkovi, J. Michálkovi, J. Hláskovi, J. Sádlovi a T. Gremlicovi. Použitá data byla získána také díky výzkumnému projektu SP/2d1/141/07 podpořenému MŽP ČR z rezortního programu.

/  Literatura  / Bejček V., Tyrner P. (1977): Primary succession and species diversity of avian communities on spoil banks after surface mining of lignite in the Most basin (North-Western Bohemia). – Folia Zool. 29: 67–77. Cais J. (1980): Vegetace hald stříbrského rudního okrsku. – Ms. [Dipl. práce, Pedagogická fakulta ZČU, Plzeň]. Dostálek J., Čechák T. (1998): Vegetace na substrátech po těžbě uranové rudy. – Zpr. Čes. Bot. Společ. 33: 187–196. Dudíková T. (2007): Sukcese vegetace na výsypkách po těžbě uranu na Příbramsku. – Ms. [Dipl. práce, Přírodovědecká fakulta JU, České Budějovice]. Dvořáková H. (2008): Sukcese vegetace na kladenských haldách. – Ms. [Dipl. práce, Přírodovědecká fakulta JU, České Budějovice]. Frouz J., Prach K., Pižl V., Háněl L., Starý J., Tajovský K., Materna J., Balík V., Kalčík J., Řehounková K. (2008): Interactions between soil development, vegetation and soil fauna during spontaneous succession in post mining sites. – Europ. J. Soil Biol. 44: 109–122. Gremlica T. et al. (2006): Analytická studie stavu krajiny Kladenska v  částech narušených těžbou uhlí. – Ms. [Zpráva projektu VaV640/10/03, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha].

34

Hodačová D., Prach K. (2002): Spoil heaps from brown coal mining: technical reclamation vs. spontaneous re-vegetation. – Restor. Ecol. 11: 385–391. Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J., Stráník Z. (2002): Geologická minulost České republiky. – Academia, Praha. Koutecká V., Koutecký P. (2006): Sukcese na antropogenních stanovištích hornické krajiny Ostravsko-karvinského revíru. – Zprávy Čes. Bot. Společ. 41 (Mater. 21): 117–124. Mergl M., Vohradský O. (2000): Vycházky za geologickými zajímavostmi Plzně a okolí – Koura, Plzeň. Prach K. (1987): Succession of vegetation on dumps from strip coal mining, N. W. Bohemia, Czechoslovakia. – Folia Geobot. Phytotax. 22: 339–354. Prach K. (1989): Sukcese vegetace na mosteckých výsypkách – účast jednotlivých druhů. – Severočes. Přír. 23: 77–83. Prach K., Bastl M., Konvalinková P., Kovář P., Novák J., Pyšek P., Řehounková K., Sádlo J. (2008): Sukcese vegetace na antropogenních stanovištích v České republice – přehled dominantních druhů a stadií. – Příroda 26: 5–26. Pyšek A., Stočes I. (1983): Spontánní zarůstání odvalů v okolí Nýřan. – Zpr. Muz. Západočes. Kraje, ser. Přír. 26–27: 43–47. Vojar J. (2006): Colonization of post-mining landscapes by Amphibians: a review. – Scientia Agriculturae Bohemica 37: 35–40. Zavadil V. (2002): Historický a současný výzkum obojživelníků a plazů v okolí Sokolova s přihlédnutím k jejich možnostem spontánního osídlení nově vzniklých biotopů na výsypkách a k repatriaci či introdukci na výsypky. – Příroda, Praha, 13: 85–105. Zavadil V. (2006): Nemusíme do rezervací – fauna kladenských hald. – In: Krinke L., Šubrtová D. (eds.): Haldy/Arizona. Hornický skanzen Mayrau, Vinařice u Kladna: 21–25.

35

Kamenolomy / Hnědásek květelový. Foto: Martin Hrouzek

36

/ Kamenolomy Editoři: Robert Tropek, Lubomír Tichý, Karel Prach & Jiří Řehounek

Spoluautoři: Petr Bogusch, Petr Heneberg, Tomáš Chuman, Martin Konvička, Anna Lepšová, Jan Novák, Luboš Stárka & Vít Zavadil

/  Úvod  / Těžbou kamene člověk ovlivňuje středoevropskou krajinu již odpradávna. Objem těžby však byl do středověku zanedbatelný, většinu spotřeby kamene stačil pokrýt sběr z polí. K občasné těžbě si člověk vybíral snadno dostupná místa, proto stopy po lámání kamene nalezneme nejčastěji na skalních výchozech, kde byla hornina po staletí již zvětralá a na její získání nebylo potřeba vynaložit takové úsilí. Se stoupající spotřebou postupně vymizely dostupné zdroje stavebního kamene (drobné skalky a skalní výchozy), stoupá jeho spotřeba a zefektivňuje se samotná těžba, zintenzivňuje se i tlak na těžená ložiska. Staré kamenolomy založené od středověku až do nástupu technické revoluce byly mnohem menší a členitější než kamenolomy založené v devatenáctém a především dvacátém století. Těžba v nich probíhala převážně ručním způsobem či s použitím malého množství trhaviny a kámen byl pečlivě vybírán. Jejich odlišnost od kamenolomů dnešních je zřejmá na první pohled. Lomové stěny byly hladké, neboť těžba probíhala ve směrech přirozeného rozpukání či vrstevnatosti. Za pár desetiletí po opuštění splynuly s okolím. Nejmenší z nich mají charakter přirozených skalních výchozů či mělkých depresí, u  nichž je antropogenní podíl na

37

jejich vzniku často obtížně prokazatelný. Od poloviny dvacátého století nastal rozvoj průmyslové těžby. Výsledkem jsou dnešní velkolomy členěné do několika etáží s rozsáhlými deponiemi v jejich okolí, které v krajině působí cizorodým dojmem. Do popředí zájmu se proto dostal i způsob odstranění následků těžby a opětovné začlenění takovýchto kamenolomů do krajiny. Přestože největší podíl těžby nerostných surovin u  nás připadá na suroviny energetické, těžba neenergetických surovin také není zanedbatelná. Dekoračního a stavebního kamene se v České republice v roce 2007 vytěžilo téměř 44 mil. tun (cca. 16,3 km3) v  celkem 239 lomech. Vápence (včetně cementářských surovin a dolomitu) pak bylo vytěženo 12 mil. tun v 22 lomech. Rekultivace probíhala na 1 362 ha, ukončena k r. 2007 byla na 4 083 ha. (Starý et al. 2008) Zatímco lomy stavebního kamene jsou víceméně rovnoměrně rozmístěny na našem území, těžba vápence je soustředěna do několika málo oblastí s většími přírodními ložisky vápence. V České republice jsou těmito oblastmi zejména Český

/ Vápencový lom Na Chlumu v Českém krasu. Foto: Karel Prach

38

a Moravský kras, které jsou na našem území zároveň unikátními lokalitami z hlediska flóry, fauny či záznamu geologického vývoje. Přestože jsou vápencové lomy obvykle mnohem rozlehlejší než těžebny stavebního kamene, mají při samovolné obnově, díky charakteru substrátu, ale i poloze v teplých krasových oblastech s druhově bohatou flórou a faunou, obvykle větší potenciál pro vznik ochranářsky cenných společenstev.

/  Geologie a geomorfologie  / Kamenolomy jako místa povrchové těžby často představují významné lokality z pohledu geovědních disciplín. Významné jsou zejména ty, které poskytují sondy do značných hloubek, odkrývají profily dokumentující geologický vývoj našeho území, odhalují specifické formy tuhnutí magmatu, kontakt magmatických těles, pohyb bloků podél zlomů, nebo jsou významnými paleontologickými, mineralogickými či petrologickými nalezišti. Geologický vývoj našeho území je dokumentován na řadě lokalit. Z pohledu vnitrozemského státu, daleko od břehů světového oceánu, jsou nejzajímavější doklady o mořské činnosti na našem území. Světově unikátní profily z období prvohor byly těžbou odkryté například v NPP Požáry, PP Opatřilka–Červený lom či v NPP Dalejský profil. Druhohorní sedimenty byly odkryty například v NPP Kaňk u Kutné Hory či PP Lom u Radimi. Na obou lokalitách se zachoval unikátní doklad svrchnokřídového mořského pobřeží. V bývalém lomu, dnes PP Mořská transgrese, byl dokonce zachován unikátní doklad zaplavení pevniny mořem a ukládání mořských sedimentů na sedimenty terestrické. Třetihorní sedimenty byly odkryty například v PP Merkur u Chomutova. Pozůstatky sopečné činnosti na našem území lze spatřit rovněž na několika lokalitách odkrytých těžbou. Například v místě, kde se na Komorní hůrce těžily tufy, je možné ve vrstvách vidět sled sopečných erupcí. Výbuchy sopečných plynů, tzv. kamenná slunce, byly odkryty v lomu u Loun (NPP Kamenná slunce) a představují světový unikát. Specifické formy tuhnutí magmatu dokumentují například lomové odkryvy v NPP Zlatý vrch či NPP Panská skála se sloupcovou odlučností čediče či PP Dubí hora s jeho bochníkovitým rozpadem. Pozornost si zaslouží též jezera vzniklá po těžbě hornin. Unikátním chemismem vynikají např. Kamencové jezero u Chomutova či Hromnické jezírko. Zatímco vápencové lomy jsou pochopitelně soustředěny v oblastech výskytu vápenců (u nás silursko-devonských v Českém a Moravském krasu, ojediněle jinde, a druhohorních na Pálavě ), ostatní kamenolomy jsou rozptýleny rovnoměrněji po

39

/ Vápencový lom v Přírodní rezervaci Pacova hora na Táborsku je významnou geologickou lokalitou. Foto: Jiří Řehounek

území republiky, protože doprava by jinak značně zvyšovala náklady na jednotku produkce suroviny. Často těžené jsou rozmanité granitoidní horniny a horniny výlevné (vlastní čediče, trachyty, znělce – hlavně v Českém středohoří). Setkáme se i s lomy granulitovými, těží nebo se těžily i jiné metamorfované horniny, např. břidlice. V České křídové tabuli a místy na Moravě jsou předmětem těžby také kvalitní pískovce a opuky.

/  Technická rekultivace  / Technické rekultivace kamenolomů spočívaly ve vyrovnání terénních nerovností, často zavezením odpadním materiálem, převrstvením ornicí a „ozeleněním“. Tento postup však vede k potlačení rozmanitosti biotopů a jejich potenciálu pro ochranu přírody. Technické rekultivace tak významně poškozují potenciál lomů coby refugií ohrožených druhů. Jak ukázala rozsáhlejší studie deseti skupin bezobratlých živočichů a vyšších rostlin v Českém krasu, společenstva nerekultivovaných kamenolomů

40

jsou tvořena z více než deseti procent ohroženými druhy. Naopak na plochách technicky rekultivovaných žijí téměř výhradně jen druhy běžné, často schopné přežívat i na polích, v lesních monokulturách nebo na intenzivně obhospodařovaných loukách (Tropek et al. 2010). Technickými rekultivacemi často trpí i estetická stránka krajiny, řada nerekultivovaných lomů se totiž po kratším či delším čase do krajiny poměrně nenásilně začlení a vnesou do ní netypické jevy typu skalních stěn, hlubších strží a mozaiku trávníků, keřů a remízků. Naopak rozsáhlých monokultur je v naší krajině dostatek. Samozřejmě existuje i řada situací, kdy jsou technické rekultivace nezbytné, např. při nebezpečí úniku toxických látek, rozsáhlejší erozi nebo v přímé blízkosti lidských sídel. Tyto situace jsou však v naprosté menšině a na převážné části území dotčených těžbou kamene jsou přírodní procesy efektivnější jak z hlediska ekonomického tak z hlediska ochrany přírody.

/  Přírodě blízká obnova  / Spontánní sukcese byla studována ve vápencových lomech v Českém krasu (Sádlo 1983, Prach et al. 1999, Tropek et al. 2010), v Moravském krasu (Beneš et al. 2003, Tichý 2005, 2006), v čedičových a znělcových lomech Českého středohoří (Novák a Prach 2003, Novák a Konvička 2006, Novák 2006) a ojediněle i jinde, např. v granulitových lomech v Blanském lese (Haraštová 1996, Tropek a Konvička 2008) nebo v lomech na Českomoravské vrchovině (Trnková 2006, 2008, Chuman 2006). V Českém krasu se postupně diferencují rozdílná společenstva v závislosti na typu stanoviště: Kamenitá dna a  etáže zarůstají nejprve druhy, jako jsou hledíček nejmenší (Microrrhinum minus), písečnice douškolistá (Arenaria serpyllifolia) a rozchodník bílý (Sedum album), vzácněji i vrbovka rozmarýnolistá (Epilobium dodonei) a škarda smrdutá mákolistá (Crepis foetida subsp. rhoeadifolia), později se zde většinou formují řidší porosty s  dominancí kostřavy žlábkaté (Festuca rupicola). Hlubší substráty, hlavně odvaly, jsou kolonizovány rychleji. Postupně se vytváří mírně ruderální trávníky s  ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius) a pak rychle expandují dřeviny, především růže (Rosa spec. div.), hlohy (Crataegus spec. div.), javor babyka (Acer campestre), na sušších místech převládnou trávy válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum) nebo sveřep vzpřímený (Bromus erectus). Nejvlhčí stanoviště v lomech jsou poměrně rychle zarůstána mezofilními dřevinami, hlavně břízou bělokorou (Betula pendula), jasanem (Fraxinus excelsior) a osikou (Populus tremula). Naopak lomové stěny zarůstají velmi pomalu, většinou bez nějaké dominanty.

41

V Českém středohoří se jednotlivá stanoviště v lomech vzájemně méně odlišují v druhovém složení než v lomech v Českém krasu. Liší se hlavně v rychlosti zarůstání, která je nejvyšší na hlinitých odvalech, nejpomalejší opět na stěnách. V iniciálních stadiích se uplatňuje soubor jednoletých druhů, jako jsou písečnice douškolistá (Arenaria serpyllifolia), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum) a pro České středohoří typický druh starček jarní (Senecio vernalis). Na kamenitých a mělčích substrátech poté nejčastěji nastupují rozchodník bílý (Sedum album), trýzel škardolistý (Erysimum crepidifolium), lipnice smáčknutá (Poa compressa) a krvavec menší (Sanguisorba minor), na hlinitějších substrátech spíše podběl lékařský (Tussilago farfara), vratič obecný (Tanacetum vulgare) či pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris). Ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius) je nejčastější dominantou středních sukcesních stadií. Poté nastupují dřeviny, především bez černý (Sambucus nigra), růže (Rosa sp. div.), svída krvavá (Cornus sanguinea), hlohy (Crataegus spec. div.) a opět jasan, bříza bělokorá a osika, někdy i hybridní topoly (Populus xcanadensis) a javor babyka (Acer campestre), které se nejrychleji uplatňují na hlinitých odvalech

/ Lom Kubačka v Českém středohoří. Foto: Karel Prach

42

a  vlhkých sutích na úpatí lomových stěn. Na skalnatých a  vysychavých substrátech se formují společenstva blízká přirozeným stepním trávníkům (svaz Festucion valesiacae). V těchto společenstvech bývá hojně zastoupena kostřava žlábkovitá (Festuca rupicola), k. walliská (F. valesiaca), mateřídouška panonská (Thymus pannonicus), lipnice úzkolistá (Poa angustifolia), jahodník trávnice (Fragaria viridis), pelyněk ladní (Artemisia campestris), mochna písečná (Potentilla arenaria), smělek štíhlý (Koeleria macrantha) a strdivka transylvánská (Melica transsilvanica). Sukcesně starší stadia na těchto biotopech mají charakter světlé křovinaté lesostepi. Jsou-li v blízkosti lomu zachovány stepní biotopy, poměrně často se v těchto nově vzniklých společenstvech vyskytují i vzácné taxony (viz níže). Ve vápencových lomech v jižní části Moravského krasu a v přilehlých oblastech hraje důležitou roli přítomnost stepních druhů rostlin. Iniciální stádia sukcese jsou provázena šířením sukulentních a dalších druhů odolných vůči extrémnímu suchu, např. rozchodníku bílého (Sedum album), omanu mečolistého (Inula ensifolia), krvavce menšího (Sanguisorba minor), hvězdnice chlumní (Aster amellus), kručinky barvířské (Genista tinctoria) či chruplavníku většího (Polycnemum majus). Na suťových svazích nachází vhodné útočiště nejčastěji vrbovka rozmarýnolistá (Epilobium dodonaei). Rozvoj vegetačního krytu probíhá pomalu, protože je limitován malým množstvím srážek a častými letními přísušky. Naopak na rovných etážích, kde se shromažďují dešťové srážky, nebo ve vyšších polohách dochází k rychlejšímu zapojení vegetačního krytu. Lomy ve vyšších, tj. chladnějších a vlhčích polohách, zarůstá nejprve řada běžných ruderálních druhů: např. lipnice smáčknutá (Poa compressa), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum), hadinec obecný (Echium vulgare), šťovík menší (Rumex acetosella) či podběl lékařský (Tussilago farfara). V pozdějších stádiích sukcese se uplatní často např. psineček obecný (Agrostis capillaris), lipnice hajní (Poa nemoralis) a může se značně rozšířit i třtina křovištní (Calamagrostis epigejos). Posléze se uplatní, tak jako ve většině ostatních lomů, rychle rostoucí dřeviny: vrba jíva (Salix caprea), bříza bělokorá (Betula pendula), topol kanadský (Populus xcanadensis), t. osika (P. tremula) nebo borovice lesní (Pinus sylvestris). Ve vyšších polohách a na vlhkých místech se v průběhu sukcese v lomech může uplatnit i smrk ztepilý (Picea abies), pokud jsou v blízkosti příslušné lesní porosty (též Trnková 2006). Ve všech lomech v nižších polohách však hrozí také invaze řady nepůvodních druhů naší květeny. Největší problém představují porosty trnovníku akátu (Robinia pseudacacia), pokud se nacházejí vzrostlé porosty v  okolí. V  Českém krasu jsme pozorovali i invazi borovice černé (Pinus nigra), na jižní Moravě pak invaze

43

štědřence odvislého (Laburnum anagyroides), netvařce křovitého (Amorpha fruticosa) a žanovce měchýřníku (Colutea arborescens). Na suťových svazích se může hojně objevit celík kanadský (Solidago canadensis), běžnou součástí vegetace etáží je například turanka kanadská (Erigeron canadensis). Tak jako ve většině zde popisovaných typech těžeben je třtina křovištní (Calamagrostis epigejos) i v kamenolomech častým a úporným expanzivním druhem. Přinejmenším v případě většiny lomů a jejich odvalů vznikají druhově bohaté biotopy zcela zdarma. Nejúčinnějším návodem, jak zajistit jejich osídlení náročnými druhy, je ponechání prostoru přírodním procesům spontánní či řízené sukcese. Sukcesi lze usměrňovat takovými zásahy, jako je občasný výřez křovin či likvidace invazních rostlin. Zejména na místech s obnaženým podložím vzniknou druhově bohaté enklávy téměř zdarma. Za ušetřené finanční prostředky v rekultivačních fondech by pak bylo možné dlouhodobě udržovat na lokalitě mozaiku stanovišť, nebo je věnovat na obnovu okolní krajiny a přilehlých obcí, jež bývají těžbou obvykle zasaženy také. Vhodným využitím těchto zdrojů by mohla být i investice do kulturně-vzdělávacího využití lomu. Budování naučných stezek a vyhlídek na správně rekultivovaný lom s řadou charismatických ohrožených organismů může být dobrou reklamou i pro těžební a rekultivační společnosti. Rozvoj ochranářsky cenných biotopů je možné podpořit i některými extenzivními metodami obnovy, jakými jsou výsevy či výsadby původních druhů z blízkých přirozených stanovišť nebo mulčování senem z  blízkého biotopu, jehož rozvoj v lomu očekáváme. Zejména v případě výsevů druhově bohatých bylinných směsí mohou být počáteční náklady vyšší, vyrovná je však podstatně nižší náročnost vzniklých porostů na dodatečnou údržbu. Spontánní sukcese v kamenolomech tak umožňuje levně znásobit celkové plochy stanovišť ohrožených nelesních biotopů. Řízenou sukcesi je možné efektivně využít i  tam, kde má revitalizovaný lom plnit jiné funkce, než je ochrana přírody. Tak byl například v lomu Dálky u Čebína za využití řízené sukcese zřízen přírodní amfiteátr určený jak pro kulturní akce tak pro sportovně-relaxační aktivity (Tichý 2005).

/  Potenciál výskytu významných společenstev a druhů  / Lomy jsou floristicky významné zejména výskytem teplomilných druhů rostlin s vyšší mobilitou. Zastoupeny jsou také druhy vázané na suťové svahy, skalní výchozy nebo vodní prostředí. V relativně krátké době desítek let dochází na přímém kontaktu se stepní vegetací k obnově řídkých suchých trávníků, i když jejich druhová bohatost není taková, jako u původních nasycených porostů. Ještě větší význam

44

mají lomy jako refugia některých skupin živočichů (např. bezobratlí a obojživelníci). Pro ně jsou nejdůležitější zejména raně sukcesní stadia, pestrá mozaika stanovišť (v případě bezobratlých živočichů) a přítomnost oligotrofních vodních ploch (v případě obojživelníků). /  Rostlinná společenstva  / Rostlinná společenstva kamenolomů jsou závislá na zdroji diaspor ve svém okolí, chemickém složení substrátu a srážkově teplotních poměrech. Druhově bohatší a ochranářsky významnější bývají lomy v českém či moravském termofytiku, založené v bazických horninách (vápence, bazalty). Vegetace lomů v bazických horninách se často výrazně liší od lomů v kyselých horninách (granity, granodiority). Důležitou roli hraje též mikroklima lomů, které je dáno jejich velikostí a tvarem. V tomto smyslu je důležitý též způsob založení lomu, zda těžba probíhá jámovým způsobem či stěnovým. Specifická vegetace je vázána též na tůně na dnech lomů či periodické vodní plochy. Je ale nutné upozornit, že sukcesní porosty v lomech, podobně jako v jiných těžebnách, je velmi obtížné jednoznačně klasifikovat, ať podle Katalogu biotopů nebo klasickou curyšsko-montpelliérskou školou. Jedná se často jen o náznakově vyvinuté porosty příslušného typu společenstev. Z ochranářsky významnějších rostlinných společenstev v lomech můžeme nalézt stepní porosty sv. Festucion valesiacae, náznaky vysokostébelných teplomilných trávníků sv. Bromion, na skalnatějších stanovištích porosty sv. Alysso-Festucion pallentis a Seslerio-Festucion glaucae. Na mělkých půdách se formují porosty tř. Sedo-Scleranthetea, na skalách tř. Asplenietea trichomanis a na sutích tř. Thlaspietea rotundifolii. Typické jsou keřové porosty sv. Prunion spinosae a sv. Prunion fruticosae. Stromové porosty zatím nelze do vegetačních jednotek zařadit. /  Cévnaté rostliny  / C1: pupava bezlodyžná prodloužená (Carlina acaulis subsp. caulescens), třezalka ozdobná (Hypericum elegans), záraza písečná (Orobanchae arenaria), chruplavník větší (Polycnemum majus), kavyl olysalý (Stipa zalesskii); C2: hlaváček jarní (Adonis vernalis), pochybek prodloužený (Androsacae elongata), kozinec bezlodyžný (Astragalus excapus), vratička měsíční (Botrichyum lunaria), ostřice Hostova (Carex hostiana), prstnatec pleťový (Dactylorhiza incarnata), hvozdík sivý (Dianthus gratianopolitanus), kruštík bahenní (Epipactis palustris), devaterník šedý (Helianthemum canum), kosatec bezlistý (Iris aphylla), koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica), lomikámen trsnatý (Saxifraga rosacea), skřípinec Tabernaemontanův (Schoenoplectus tabernaemontani); C3: bělozářka liliovitá (Anthericum liliago),

45

pelyněk pontický (Artemisia pontica), hvězdnice chlumní (Aster amellus), h. zlatovlásek (A. linosyris), kozinec rakouský (Astragalus austriacus), dvojštítek hladký (Biscutella laevigata), plamének přímý (Clematis recta), třemdava bílá (Dictamnus albus), bílojetel německý (Dorycnium germanicum), bahnička vejčitá (Eleocharis ovata), kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens), trýzel škardolistý (Erysimum crepidifolium), pryšec mnohobarvý (Euphorbia epithymoides), bělolist rolní (Filago arvensis), konopice úzkolistá (Galeopsis angustifolia), hořec brvitý (Gentianopsis ciliata), oman mečolistý (Inula ensifolia), netřesk výběžkatý (Jovibarba globifera), jalovec obecný (Juniperus communis), locika vytrvalá (Lactuca perennis), hrachor širolistý (Lathyrus latifolius), len tenkolistý (Linum tenuifolium), tolice nejmenší (Medicago minima), černýš rolní (Melampyrum arvense), vlnice chlupatá (Oxytropis pilosa), řepovník vytrvalý (Rapistrum perenne), lomikámen vždyživý (Saxifraga paniculata), l. trojprstý (S. tridactylites), sesel fenyklový (Seseli hippomarathrum), silenka ušnice (Silene otites), kavyl sličný (Stipa pulcherrima), lněnka lnolilstá (Thesium linophyllon), divizna brunátná (Verbascum phoeniceum); C4a: česnek šerý horský (Allium senescens subsp. montanum), tařice horská (Alyssum montanum), skalník celokrajný (Cotoneaster integerrimus), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), strdivka sedmihradská (Melica transsilvanica), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), rozrazil klasnatý (Pseudolysimachion spicatum), skřípinec jezerní (Schoenoplectus lacustris), kavyl vláskovitý (Stipa capillata), mateřídouška časná pravá (Thymus praecox subsp. praecox)

/ Oman mečolistý. Foto: Lubomír Tichý

46

Poznámky: Kamenolomy jsou významným refugiem skalních a stepních druhů vyhledávajících nelesní stanoviště s mělkým půdním pokryvem a  nízkým obsahem živin. Zejména pak starší vápencové lomy se zachovalými refugii teplomilné květeny v bezprostředním okolí se vyzna-

čují hojným zastoupením některých vzácnějších teplomilných druhů rostlin, a to obvykle v početných populacích. Dalším zdrojem biodiverzity lomů bývají jezírka, tůně a mokřiny na dně lomů. Tyto biotopy jsou prakticky okamžitě osídlovány řadou vodních a mokřadních druhů díky migraci vodního ptactva. Do výše uvedeného přehledu byly zařazeny pouze nejvýznačnější druhy (vynechali jsme řadů druhů kategorie C4). Další druhy jsou uvedeny níže v příkladech dobré a špatné praxe. Vedle dat autorů byly využity údaje z těchto prací: Novák (2002), Trnková (2006) a Karešová (2007). /  Houby  / plesňák karafiátový (Thelephora caryophyllea) CR, chřapáč rýhonohý (Helvella costifera) CR, bedla špičkovitá (Lepiota oreadiformis) EN, kališník běločerný (Helvella leucomelaena) EN, špička trojbarevná (Marasmiellus tricolor) EN, baňka velkokališná (Sarcosphaera coronaria) EN, chřapáč černý (Helvella corium) EN, čirůvka modřínová (Tricholoma psammopus) VU; zajímavé a  vzácné druhy: vláknice Jakobova (Inocybe jacobi), prášivka maličká (Bovista pusilla), žaludice bělostná (Disciseda candida), závojenka vločkatá (Entoloma flocculosum), kalichovka šedobledá (Arrhenia griseopallida), poduškovka vyklenutá (Pulvinula constellatio), lysohlávka horská (Psilocybe montana), palečka zimní (Tulostoma brumale), měcháč písečný (Pisolithus arrhizus), pýchavka hnědá (Lycoperdon lividum), čirůvka masová (Calocybe carnea), chřapáč brázditý (Helvella sulcata) (data z lokalit Tasovice nad Dyjí – pískovec, Velké Hydčice, Trněný Újezd a Vyšný – vápenec, Vinařice – čedič, Zrcadlová huť – rula, Pecínov – lupky, Ejpovice – skalnatý okraj zatopeného rudního lomu) Poznámka: Zejména lokality po těžbě vápence nebo čediče v teplých oblastech, které pozvolna zarůstají stepní a lesostepní vegetací jsou významné pro výskyt vzácných druhů hub, jejichž přirozené biotopy jsou v krajině chudě zastoupeny. Dominují ektomykorhizní druhy hub, které umožňují existenci náletových dřevin. Významné saprofytní druhy jsou charakteristické pro ochuzené stepní trávníky anebo pro stádia s mechorosty. Řada druhů hub je adaptována k extrémním vlhkostním a teplotním podmínkám a vytváří uzavřené nebo dokonce podzemní plodnice (kořenovec růžovějící, měcháč písečný, palečka zimní, žaludice bělostná, prášivka maličká, pýchavka hnědá). /  Bezobratlí  / Rovnokřídlí (Orthoptera): saranče německá (Oedipoda germanica) CR

47

Ploštice (Hemiptera): lovčice krátkokřídlá (Himacerus major) EN Blanokřídlí (Hymenoptera): kutilka Ammophila terminata EN, včely Allosmia rufohirta EN, Neosmia bicolor EN, Rhodanthidium septemdentatum EN, Chalicodoma parietina CR, Megachile lagopoda LC, Lasioglossum interruptum LC, zlatěnky Chrysura austriaca LC, C. cuprea EN, C. simplex CR, kodulky Physetopoda halensis CR, Smicromyrme sicana CR Brouci (Coleoptera): střevlíci Ophonus cordatus VU, O. puncticollis, O. sabulicola NT, O. stictus VU, Lebia cyanocephala EN, Licinus depressus, Masorerus weterhalii, Harpalus tenebrosus, Callistus lunatus, Cymindis humeralis; kovaříci Zorochros meridionalis CR, Quasimus minutissimus VU; mandelinka Coptocephala rubicunda, dřepčík Crepidodera lamina CR Motýli (Lepidoptera): jasoň červenooký (Parnassius apollo) RE, okáč metlicový (Hipparchia semele) CR, o. kostřavový (Arethusana arethusa) EN, o. šedohnědý (Hyponephele lycaon), hnědásek květelový (Melitaea didyma) EN, soumračník podobný (Pyrgus armoricanus) CR, s. žlutoskvrnný (Thymelicus acteon) EN, dlouhozobka chrastavcová (Hemaris tityus) EN

/ Saranče německá. Foto: Pavel Marhoul

48

/ Jasoň červenooký. Foto: Martin Hrouzek

Pavouci (Araneida): skálovka drobná (Haplodrassus minor) EN, mravčík italský (Zodarion italicum) EN, skákavka šedá (Sitticus distinguendus) EN Poznámky: Kamenolomy jsou důležitými refugii bezobratlých živočichů specializovaných na pravidelně obnovované nebo dlouhodobě blokované raně sukcesní biotopy. Díky vysoké stanovištní diverzitě tu vedle sebe často žijí druhy vyprahlých skal, stepních trávníků, řídkých křovin, teplých ruderálů i oligotrofních mokřadů. Protože podobných otevřených stanovišť v běžné krajině rychle ubývá, řada na ně vázaných živočichů už nachází útočiště prakticky jen v kamenolomech a podobných antropogenních lokalitách (Konvička et al. 2005). To je příklad kriticky ohrožené saranče německé, kříse Platymetopius guttatus nebo soumračníka podobného. Podobným příkladem je i u nás vyhynulý jasoň červenooký, jehož bylo možné v 90. letech reintrodukovat právě jen do štramberského velkolomu, kde od té doby přežívá, aniž by se šířil do okolních biotopů. Obecně platí, že nejzajímavější stanoviště vznikají ve vápencových kamenolomech, kde nachází náhradní stanoviště řada druhů vázaných původně na vápencové skalní stepi.

49

/  Obratlovci  / Obojživelníci: čolek velký (Triturus cristatus) EN, č. dravý (T. carnifex) CR, č. obecný (Lissotriton vulgaris) NT, č. horský (Mesotriton alpestris) NT, kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) CR/VU, k. obecná (B. bombina) EN, ropucha obecná (Bufo bufo) NT, r. krátkonohá (Epidalea calamita) EN, r. zelená (Pseudepidalea viridis) NT, rosnička zelená (Hyla arborea) NT, skokan štíhlý (Rana dalmatina) NT, s. hnědý (R. temporaria) NT, s. krátkonohý (Pelophylax lessonae) VU, s. zelený (P. esculentus) NT, s. skřehotavý (P. ridibundus) Poznámky: Výskyt obojživelníků v lomech je většinou vázán na tůňky vzniklé následkem srážkové či průsakové vody, v některých případech i na oligotrofní nezarybněné vodní nádrže vzniklé těžbou pod hladinu spodní vody. Plazi: ještěrka zední (Podarcis muralis) CR, j. zelená (Lacerta viridis) EN, j. obecná (L. agilis) NT, slepýš křehký (Anguis fragilis) LC, užovka hladká (Coronella austriaca) VU, u. obojková (Natrix natrix) LC, u. podplamatá (Natrix tessellata) EN, zmije obecná (Vipera berus) VU Ptáci: kulík říční (Charadrius dubius) VU, koroptev polní (Perdix perdix) NT, výr velký (Bubo bubo) EN, strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus) EN, krutihlav obecný (Jynx torquilla) VU, skřivan lesní (Lullula arborea) EN, linduška úhorní (Anthus campestris) CR, břehule říční (Riparia riparia) NT, bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) EN, bramborníček černohlavý (Saxicola torquata) VU, b. hnědý (S. rubetra) LC, pěnice vlašská (Sylvia nisoria) VU, ťuhýk obecný (Lanius collurio) NT, strnad luční (Miliarda calandra) VU Poznámky: Výskyt většiny druhů ptáků v lomech je vázán na pokročilejší sukcesní stádia. Významnou výjimkou je především bělořit šedý vyžadující rozsáhlé otevřené plochy typické pro aktivní lomy. Nadloží lomů s aktivní těžbou (popřípadě hromady kamenné drti) využívá k hnízdění břehule říční, čerstvě odtěžené etáže s  povrchovou vodou kulík říční. Z  ornitologického hlediska jsou dlouhodobě nejcennější stepní a  lesostepní formace vzniklé v  místech bývalých lomů. Stěny lomů v zalesněných oblastech hostí významnou část české populace výra velkého. Savci: vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros) EN, netopýr velký (Myotis myotis) VU, netopýr pestrý (Vespertilio murinus) DD, plch velký (Glis glis) DD

50

Poznámky: Populace netopýrů jsou převážně vázány na dutiny odkryté při těžbě, nicméně například netopýr ušatý (Plecotus auritus) a n. dlouhouchý (P. austriacus) dávají často přednost zimování přímo ve venkovních puklinách.

/  Specifické zásady obnovy kamenolomů  / /  V průběhu těžby  / • Netěžit v celém velkolomu najednou, ale směrovat těžbu postupně napříč těžebnou („lom kráčející krajinou“, Konvička et al. 2005). Do jednou opuštěných částí již nezasahovat ukládáním dočasných deponií atp. Cenné biotopy tak vznikají jak na plochách připravených k těžbě (odkrytá zemina), tak na plochách vytěžených (sukcesní gradient od obnažené horniny po křovinaté lesostepní partie). Z volné krajiny se pak druhy mají možnost šířit na plochy připravené k těžbě a odtud pak na plochy těžené nebo již opuštěné. • Vést těžbu lokálně pod hladinu spodní vody, ponechat alespoň u části vodní plochy pozvolně klesající břeh. • Minimalizovat deponie zeminy. Stávající deponie trvale udržovat bez ruderálních druhů a na závěr je částečně překrýt štěrkem. I xerotermní ruderální stanoviště totiž mohou být významná pro řadu ohrožených organismů. • Do jednou opuštěných částí již nezasahovat ukládáním dočasných deponií atp. • Neodtěžovat dominanty v krajině, ale naopak lomy spíše zahlubovat. /  Po ukončení těžby  / • Nesnažit se odstraňovat příliš velké plochy raně sukcesních stadií. Sukcesní vývoj sice trvá déle, ale to je spíše výhodou, protože zde vzniknou větší plochy hodnotných raně sukcesních stanovišť, které budou pomaleji podléhat sukcesi směrem k lesu. Zejména pro bezobratlé živočichy, kteří potřebují k přežití poměrně velké populace jsou tyto větší plochy nezbytné. Velkolomy proto mají paradoxně větší potenciál než malé lůmky otevírané před stoletím. • Nevyklízet zcela lom od volného kamení a sutí. • V bezprostřední blízkosti lomu a na částech, které byly vyhrazeny pro jiný typ rekultivace, je třeba urychleně realizovat opatření proti šíření nepůvodních druhů rostlin (nejlépe již během těžby nebo před jejím započetím). • Kontrolovat invazní druhy dřevin, občasně zasahovat do druhového složení a počtu náletových křovin tak, aby zůstaly v dostatečné míře zachovány nelesní biotopy. • Pečovat o periodické tůně na dně lomů, trvalými disturbancemi zabránit jejich zarůstání.

51

/ Růženin lom. Foto: Lubomír Tichý

/  Příklady dobré praxe  / /  Růženin lom na Hádech  / Lokalizace: SZ okraj Brna, jižní svah kopce Hády (424 n. m.). Opuštěný vápencový jámový lom o rozloze ca. 6 ha s maximálním převýšením asi 65 metrů. Ochranné statuty: VKP Růženin lom II, EVL Jižní svahy Hádů Historie: Těžba zde byla ukončena začátkem 60. let minulého století, později sloužilo dno k občasnému ukládání inertního odpadu. Po roce 1998 došlo k obnově kamenolomu řízenou sukcesí. Geologie: Převažují vápence prvohorního stáří, ve východní stěně se objevují podložní granodiority a ostrůvky druhohorních vápenců. Botanika: V současnosti je druhová diverzita cévnatých rostlin ca. dvojnásobná v porovnání se stavem před rekultivací. Druhová pestrost porostu cévnatých rostlin

52

dodnes dosahuje na některých plochách hodnot až 80 druhů/100 m2! Z významných druhů rostlin se vyskytuje např. dřín jarní (Cornus mas), hvězdnice chlumní (Aster amellus), h. zlatovlásek (A. linosyris), koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), kruštík bahenní (Epipactis palustris), rozrazil klasnatý (Veronica spicata), vičenec písečný (Onobrychis arenaria), oman mečolistý (Inula ensifolia), o. chlupatý (I. hirta), lněnka Dollinerova (Thesium dollineri) aj. Zoologie: V jezírkách na dně lomu se rozmnožuje několik druhů žab – ropucha obecná (Bufo bufo), r. zelená (Pseudepidalea viridis), skokan štíhlý (Rana dalmatina) a s. hnědý (R. temporaria), ojediněle se vyskytují také kuňka obecná (Bombina bombina) a rosnička zelená (Hyla arborea). Z ocasatých obojživelníků se můžeme setkat s čolkem obecným (Lissotriton vulgaris). Plazy zastupuje užovka obojková (Natrix natrix). K trvale hnízdícím druhům ptáků patří v lomu poštolka obecná (Falco tinnunculus) a rehek domácí (Phoenicurus ochruros), bylo však zaznamenáno i hnízdění výra velkého (Bubo bubo). Management: V letech 1998–2002 byl Růženin lom rekultivován metodami řízené sukcese (Tichý 2005). Byly odstraněny invazní druhy dřevin, dno doznalo technických úprav. Do nově vytvořeného podkladu z  vápencového štěrku a malého množství zeminy bylo vyseto více než 60 suchomilných druhů rostlin, které spolu s dalšími druhy ze semenné banky vytvořily bohatou mozaiku řídkých trávníků. /  Lom Jezírko  / Lokalizace: J od Dobříše (k. ú. Dobříš) u silnice napojující se na rychlostní silnici R4, k Dobříši bezprostředně přiléhá. Ochranné statuty: navrhovaná Přírodní památka Lom Jezírko u Dobříše, navrhované ochranné pásmo zdroje pitné vody Historie území: Území vzniklo činností při těžbě v kamenolomu Jezírko. Historie těžby v kamenolomu je velmi stará, rozsáhlý lom se objevuje například na mapách z  Františkova vojenského mapování v  polovině 19. století. Těžba byla ukončena na počátku devadesátých let za účelem ochrany vysoce hodnotných odkryvů v lomové stěně. Díky těžbě kamene vznikla bohatá mozaika především raně sukcesních stadií, kde nalezla útočiště řada náročných organismů, které z okolní krajiny mizí.

53

Geologie: Ve stěně lomu je odkryta část sekvence, která jedinečným způsobem dokumentuje vznik sedimentů (břidlice, prachovce, droby a slepence) štěchovické skupiny středočeského svrchního proterozoika. Tento odkryv představuje v podstatě jediný přístupný profil v dané stratigrafické úrovni v rámci celého jihovýchodního křídla barrandienského proterozoika. Botanika: V kamenolomu se vyvinula pestrá mozaika raně sukcesních stanovišť zahrnující holé plochy, řídké xerotermní trávníky a ruderály, zapojené mezofilní porosty, řídké křoviny a raně sukcesní mokřadní společenstva v terénních depresích. Tato stanovištní diverzita umožnila osídlení řadou organismů, jež na Dobříšsku z volné krajiny mizí. Z významných druhů rostlin se vyskytují např. bělolist rolní (Filago arvensis), rozchodník ostrý (Sedum acre), mateřídouška polejovitá (Thymus pulegioides), zemědým lékařský (Fumaria officinalis), hadinec obecný (Echium

/ Lom Jezírko. Foto: Robert Tropek

54

vulgare), hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), úročník bolhoj (Anthylis vulneraria). Zoologie: Pestrá mozaika stanovišť umožnila osídlení řadou teplomilných i vlhkomilných ochranářsky a regionálně významných druhů živočichů. Z nich lze jmenovat např. kulíka říčního (Charadrius dubius), ťuhýka obecného (Lanius collurio), kovaříka Zorochros meridionalis, modráska rozchodníkového (Scolitantides orion), soumračníka skořicového (Spialia sertorius), teplomila čtyřskvrnného (Titanoeca quadriguttata), běžníka lesostepního (Xysticus ninnii), skálovku pustinnou (Zelotes puritanus), mravčíka skalního (Zodarion rubidum), saranči Myrmeleotettix maculatus, saranči modrokřídlou (Oedipoda coerulescens), ploštičku Nysius helveticus, mandelinku Coptocephala rubicunda aj. Management: Od skončení těžby na počátku 90. let byl kamenolom ponechán spontánní sukcesi, což vedlo k rozvoji různorodé mozaiky stanovišť. V posledních letech je v souvislosti s vyhlašováním přírodní památky zaváděn management sestávající z vyřezávání náletových dřevin, kosení a narušování vegetace bránováním s cílem udržet bohatou stanovištní heterogenitu. To s největší pravděpodobností povede k udržení významu lokality jako refugia pro náročnější organismy raně sukcesních stadií, které z okolní intenzivně obhospodařované krajiny mizí. Vodní nádrž vzniklá těžbou ve střední části lomu zatím zřejmě nebyla osídlena významnějšími druhy organismů. Informace byly čerpány převážně z Tropek et al. (2007). /  Kladrubská hora  / Lokalizace: Jihočeský kraj, okres Tábor, 0,5 km jižně od Dolních Hořic Ochranné statuty: Přírodní rezervace Kladrubská hora, EVL Historie území: Kamenolom na Kladrubské hoře existoval již v 18. století a těžba pokračovala v různé míře až do roku 1960, kdy byla ukončena z technologických důvodů. Geologie: Jedná se o opuštěné vápencové lomy v tělesu Kladrubské hory (tříetážový velký lom a několik menších selských lomů v jeho okolí). Karbonátové horniny přecházejí v horních partiích Kladrubské hory v amfibolity. Jedná se také o zajímavou mineralogickou lokalitu, která ovšem nedosahuje významu sousední Pacovy hory.

55

/ Lom v Přírodní rezervaci Kladrubská hora. Foto: Jiří Řehounek

Botanika: Především ve velkém lomu existují společenstva skalních štěrbin a sutí, trávníky xerotermního charakteru a také druhotné formace dřevin v různých sukcesních stadiích. V jednom z menších lomů zde roste několik posledních jedinců kapradiny kyvoru lékařského (Ceterach officinarum). Najdeme zde také čtyři druhy orchidejí. Nejpočetnější z nich je kruštík tmavočervený (Epipactis atrurubens), roste zde však také střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), kruštík širolistý (Epipactis helleborine) a okrotice bílá (Cephalantera damasonium). Z dalších zajímavých a vzácných rostlin lze jmenovat vratičku měsíční (Botrychium lunaria), zárazu vyšší (Orobanche elatior), hruštici jednostrannou (Orthilia sekunda), devaterník velkokvětý tmavý (Helianthemum grandiflorum obscurum) nebo ostružiník skalní (Rubus saxatilis). Mykologie: Kladrubská hora je zajímavá také jako významná mykologická lokalita. Celkově zde zatím mykologický průzkum odhalil asi 250 druhů hub (jen část ovšem

56

na těžbou narušené ploše). Přímo ve velkém lomu nebo v okolních selských lomech se vyskytují i druhy červeného seznamu, např. závojenka plavozelenavá (Entoloma incanum), chřapáč Quéletův (Helvella solitaria), chřapáč pýřitý (Helvella macropus) nebo čirůvka kroužkatá (Tricholoma cingulatum). Zoologie: Z obratlovců byl zjištěn např. výskyt výra velkého (Bubo bubo) a silná populace ještěrky obecné (Lacerta agilis). Z dalších plazů zde nachází útočiště užovka obojková (Natrix natrix), zmije obecná (Vipera berus) či slepýš křehký (Anguis fragilis). V místní štole vzniklé podpovrchovou těžbou vápence zimují netopýři, nejčastěji netopýr ušatý (Plecotus auritus) a netopýr velký (Myotis myotis). Lokalita je refugiem řady běžných i vzácnějších druhů živočichů. Žije zde řada teplomilných druhů hmyzu, např. mandelinky Coptocephala rubicunda a Pyrrhalta viburni nebo kriticky ohrožený dřepčík Crepidodera lamina. Management: Náletové dřeviny jsou v rámci managementu lokality částečně redukovány. Poznámka: Podobnou lokalitou je blízká PR Pacova hora v  těsné blízkosti Chýnovské jeskyně, jejíž hlavní část tvoří také rozsáhlý kamenolom v různých fázích sukcese. Část informací byla čerpána z Abazid et al. (2009).

/  Příklady špatné praxe  / /  Lom Ve skále – PP Cikánka II  / Lokalizace: mezi obcemi Zadní Kopanina a Lochkov (k. ú. Radotín – Praha 5), cca 350 m S od silnice mezi Radotínem a Zadní Kopaninou, S od dobývacího prostoru lomu Cikánka, levý svah Radotínského potoka; rozloha cca 1 ha. Ochranné statuty: Přírodní památka Cikánka II , ochranné pásmo CHKO Český kras, přírodní park Radotínsko-chuchelský háj Historie území: Území se nachází v silně obydlené oblasti s doklady osídlení již od neolitu. Těžba sliveneckých vápenců a mramorů je v celé oblasti datována od 13. století, s historickými rozmachy za panování Karla IV., v 17.–18. století a ve druhé polovině 20. století. Blízké okolí těžby je tvořeno zejména xerotermními

57

/ Rekultivované části lomu Ve skále dominuje třtina křovištní. Foto: Marián Trnik

trávníky a  výhřevnými křovinami s  řadou menších i  větších skalních výchozů, extenzivní těžbou vzniklé útvary tak zapadají do okolní krajiny mnohem lépe než blízké velkolomy Cikánka, Špička a Hvížďalka. Díky těžbě byly také odkryty významné stratigrafické profily a paleontologické naleziště. Těžba zde ve 20. století probíhala již velmi extenzivně a byla definitivně ukončena přibližně před 30 lety. Geologie: Při těžbě byly odkryty vrstvy při rozhraní mezi vápenci lochkovského souvrství a sliveneckými vápenci pražského souvrství. V těchto polohách byly rovněž zjištěny význačné paleontologické nálezy (např. trilobiti Platyscutellum formosum slivenecense, Crotalocephalus albertii, Pragoproetus pragensis, ramenonožec Dalejodiscus subcomitans). V horní části blízké stěny lomu vychází na povrch facie řeporyjských vápenců pražského souvrství.

58

Botanika: Většinu spontánně zarostlé plochy lomu tvoří mozaika krátkostébelných xerotermních trávníků, výhřevných křovin a skalních výchozů na stěnách lomu. Rekultivovanou plochu tvoří druhově chudé ruderální společenstvo s dominancí třtiny křovištní (Calamagrostis epigejos) bez výskytu ohrožených druhů. Na nerekultivované ploše lomu byly zjištěny ohrožené druhy rostlin, konkrétně kavyl Ivanův (Stipa pennata), k. sličný (S. pulcherrima), ožanka hroznatá (Teucrium botrys), rozchodník ostrý (Sedum acre), bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), devaterník šedý (Helianthemum canum), locika vytrvalá (Lactuca perennis), hořeček brvitý (Gentianopsis ciliata), bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum), dřín obecný (Cornus mas) a vousatka prstnatá (Botriochloa ischaemum).

střevlíci

pavouci

motýli

křísi

ploštice

0

rovnokřídlí

2

vyšší rostliny

Management: Až do 90. let minulého století byl lom ponechán spontánní sukcesi, což vedlo díky šíření druhů z cenných přilehlých biotopů k rozvoji řídkých nízkostébelných trávníků a výhřevných křovin. V průběhu 90. let však začalo být pod záminkou rekultivace území postupně zaváženo stavební sutí a výkopovou zeminou, což vedlo k úplnému zániku cenných společenstev. „Rekultivace“ zasáhla většinu

Ohroženost (ln)

Zoologie: Těžbou vzniklé biotopy dobře zapadly do okolní krajiny a byly osídleny společenstvy xerotermofilních druhů řídkých teplých trávníků a skalních výchozů. Na rekultivovanou plochu se tyto druhy prakticky nešíří. Na nerekultivované ploše byly zjištěny následující ohrožené druhy: stepník rudý (Eresus kollari), skákavka dvoutečná (Sitticus penicillatus), mravčík italský (Zodarion italicum), saranče německá (Oedipoda germanica), saranče vlašská (Calliptamus italicus), lovčice Himacerus major, l. vřesovištní (Nabis ericetorum), mokřatka drobná (Doratura exilis), křísek Allygidius atomarius, k. příbuzný (Euscelis distinguendus), křís Mendrausus pauxillus, pestrobarvec petrklíčový (Hamearis lucina), otakárek ovocný (Iphiclides podalirius), soumračník 8 proskurníkový (Pyrgus carthami), s. čárkovaný (Hesperia comma), s. žlutoskvrnný 6 (Thymelicus acteon), okáč metlicový (Hipparchia semele), dlouhozobka chrastavcová 4 (Hemaris tityus).

/ Porovnání významu nerekultivovaných (zeleně) a rekultivovaných (šedě) kamenolomů pro ohrožené druhy v CHKO Český kras (Tropek et al. 2010).

59

území, spontánně zarostlá plocha s výskytem ohrožených druhů (které se na rekultivované ploše nevyskytují) zabírá méně než 0,2 ha. Destrukci ochranářského potenciálu většiny území pak dokončilo překrytí navážky výkopovou zeminou. To vedlo k rozvoji druhově chudých ruderálních společenstev bez jakéhokoliv ochranářského významu. Na tuto „rekultivovanou“ plochu se šíří i akát. V blízké budoucnosti nejsou plánovány žádné managementové zásahy na podporu cenných společenstev a druhů, ani na odkrytí významných profilů. Informace byly čerpány převážně z Vítková (2009) a Tropek et al. (2010). Poděkování: Editoři této sekce děkují za konzultace a spolupráci Jaroslavu Blízkovi, Františku Gryczovi, Václavu Křivanovi, Josefu Mertlikovi, Kláře Řehounkové a Pavlu Špinarovi. Robert Tropek děkuje za podporu GACR (206 ⁄ 08 ⁄ H044), MSM 6007665801, LC06073. Lubomír Tichý děkuje za podporu výzkumnému záměru MSM 0021622416. Použitá data byla získána také díky výzkumnému projektu SP/ 2d1/141/07 podpořenému MŽP ČR z rezortního programu.

/  Literatura  / Abazid D., Krejča F., Řehounek J., Špinar P. (2009): Přírodní rezervace Kladrubská hora. – OSSIS, Tábor. Beneš J., Kepka P., Konvička M. (2003): Limestone quarries as refuges for European xerophilous butterflies. – Conserv. Biol. 17: 1058–1069. Haraštová M. (1996): Sukcese vegetace v  kamenolomu Plešovice: možnosti rekultivace odvalu. – Ms. [Dipl. práce, Přírodovědecká fakulta JU, České Budějovice]. Chuman T. (2006): Příspěvek k poznání přirozené obnovy granodioritových lomů na Skutečsku. – Zpr. Čes. Bot. Společ. 41 (Mater. 21): 111–115. Karešová P. (2007): Spontánní sukcese vegetace v opuštěných lomech v Českém krasu. Porovnání výskytu druhů v lomech a okolí. – Ms. [Dipl. práce, Přírodovědecká fakulta JU, České Budějovice]. Konvička M., Beneš J., Čížek L. (2005): Ohrožený hmyz nelesních stanovišť: ochrana a management. – Sagittaria, Olomouc. Novák J. (2002): Výskyt některých druhů rostlin v  lomech Českého středohoří a dolního Poohří. – Severočes. Přír. 33–34: 107–110. Novák J. (2006): Variabilita sukcesních změn vegetace v čedičových lomech Českého středohoří. – Zpr. Čes. Bot. Společ. 41 (Mater. 21): 105–110.

60

Novák J., Prach K. (2003): Vegetation succession in basalt quarries: pattern over a landscape scale. – Appl. Veg. Sci. 6: 111–116. Novák J., Konvička M. (2006): Proximity of valuable habitats affects succession patterns in abandoned quarries. – Ecol. Eng. 26: 113–122. Prach K., Pyšek P., Sádlo J. (1999): Výzkum sukcesních pochodů v  opuštěných těžebnách hornin, zejména vápenců a čedičů, ve zvláště chráněných územích a  na opuštěných zemědělsky využívaných plochách. – Ms. [Závěrečná zpráva projektu VaV/610/4/97, depon. in: aut.]. Starý J., Kavina P., Vaněček M., Sitenský I., Kotková J., Nekutová T. (2008): Surovinové zdroje České republiky. Nerostné suroviny, stav 2007. – Česká geologická služba-Geofond, Praha. Tichý L. (ed.) (2005): Rekultivace blízké přírodě. – ZO ČSOP Pozemkový spolek Hády, Brno. Tichý L. (2006): Diverzita vápencových lomů a možnosti jejich rekultivace s využitím přirozené sukcese na příkladu Růženina lomu. – Zpr. Čes. Bot. Společ. 41 (Mater. 21): 89–103. Trnková R. (2006): Sukcese vegetace v opuštěných kamenolomech v oblasti Českomoravské vysočiny. – Ms. [Dipl. práce, Přírodovědecká fakulta JU, České Budějovice]. Trnková R. (2008): Vliv okolí na sukcesi vegetace v  opuštěných kamenolomech v oblasti Českomoravské vysočiny. – Ms. [Dipl. práce, Přírodověcká fakulta JU, České Budějovice]. Tropek R., Čížek O. (2007): Plán péče o  navrhovanou přírodní památku Lom Jezírko u  Dobříše na období 2008–2017. – Ms. [Krajský úřad Středočeského kraje, Praha]. Tropek R., Kadlec T., Karešová P., Spitzer L., Kočárek P., Malenovský I., Baňař P., Tuf I. H., Hejda M., Konvička M. (2010): Spontaneous succession in limestone quarries as an effective restoration tool for endangered arthropods and plants. – J. Appl. Ecol. 47: 139–147. Tropek R., Konvička M. (2008): Can quarries supplement rare xeric habitats in a piedmont region? Spiders of the Blansky les Mts., Czech Republic. – Land Deg. Develop. 19: 104–114. Vítková M. (2009): Plán péče o přírodní památku Cikánka II na období 2010–2024. – Ms. [Magistrát hlavního města Prahy, Praha].

61

Pískovny a štěrkopískovny / Mozaika mokřadů a suchých stanovišť v pískovně u Mladošovic. Foto: Jiří Řehounek

/ Pískovny a štěrkopískovny Editoři: Klára Řehounková & Jiří Řehounek

Spoluautoři: Luboš Beran, Petr Bogusch, Jaroslav Blízek, Milan Boukal, František Grycz, Miroslav Hátle, Josef Hlásek, Petr Heneberg, Petr Hesoun, Martin Konvička, Anna Lepšová, Tomáš Matějček, Ladislav Rektoris, Luboš Stárka & Vít Zavadil

/  Úvod  / Těžba písku a štěrkopísku je v některých oblastech České republiky významným fenoménem ovlivňujícím a někdy i přetvářejícím krajinu. Tradičními oblastmi těžby jsou u nás především střední a východní Polabí, moravské úvaly a Jihočeské pánve. V roce 2007 u nás bylo evidováno 208 evidovaných ložisek stavebních písků a  štěrkopísků (z  toho 78 těžených) a  23 evidovaných ložisek sklářských a  slévárenských písků (z  toho 10 těžených). Existovalo zde celkem 153 dobývacích prostorů pro písky a štěrkopísky s celkovou plochou téměř 103 km2, k čemuž je nutné ještě připočíst 16 dobývacích prostorů pro sklářské a  slévárenské písky s plochou více než 11 km2. Pouze aktivní pískovny a štěrkopískovny tedy zaujímají v ČR plochu 114 km2. Těžba písku a štěrkopísku na výhradních i nevýhradních ložiscích dosahovala 15 635  000 m3, sklářských a  slévárenských písků se vytěžilo 1 792 kt (Starý et al. 2008). I  z  těchto základních čísel jasně plyne, že obnova území po těžbě této nerostné suroviny má hned v několika regionech ČR prvořadý význam. Přestože pískovny a  štěrkopískovny významným způsobem ovlivňují přírodu a krajinu, neexistuje u nás příliš mnoho prací, které by se jimi komplexněji

63

zabývaly. Výjimkou jsou práce Matějčka (2001), Řehounkové (2006) či Řehounkové a Pracha (2008). Praktické zkušenosti s ekologickou obnovou se promítají do zásad využívaných při rekultivaci štěrkopískoven na území CHKO Třeboňsko (Hátle 2008).

/  Geologie a geomorfologie  / Jako štěrkopísky bývají podle Petránka (1993) v technické praxi souhrnně označovány nezpevěné sedimenty, na jejichž složení se v proměnlivé míře podílí písek a štěrk. Materiál o velikosti zrna od 0,05 (či 0,1) do 2 mm bývá označován jako písek, materiál o velikosti zrna nad 2 mm jako štěrk. Jako štěrk v užším slova smyslu se označují také štěrkopísky s více než 50 % obsahem částic o velikosti zrna nad 2 mm (tedy štěrku v širším slova smyslu). Činí-li podíl těchto částic 25–50 %, jedná se o písčitý štěrk, a je-li tento podíl nižší než 25 %, užívá se názvu štěrkovitý písek. Písky a štěrkopísky vznikaly především v důsledku říční, jezerní či mořské sedimentace a eolických procesů (naváté písky). Většina ložisek písku a štěrkopísku je v ČR kvartérního (fluviálního) původu, méně často jsou zastoupena ložiska fluviolakustrinní, fluvioglaciální, glacilakustrinní a eolická. Existují však i ložiska terciérní a druhohorní (Starý et al. 2008). Těžbou písku a štěrkopísku vznikají antropogenní tvary georeliéfu, a to konkávní, konvexní i rovinné, výrazně ovšem převažují tvary konkávní. Konvexní tvary reprezentují především valy skrývkové zeminy uvnitř i vně těžebních prostorů. Rovinné tvary nejčastěji vznikaly těžbou vátých písků z písečných přesypů, tento způsob těžby se však již prakticky neprovozuje, protože zbylé fragmenty písečných přesypů jsou vesměs součástí zvláště chráněných území. Zatímco konkávní a konvexní tvary představují relativní zvýšení geodiverzity, rovinné tvary geodiverzitu snižují. Těžba v pískovnách často v krajině vede ke zrychlení některých geomorfologických procesů. Jedná se např. o deflaci, vodní erozi nebo svahové pohyby. Obnažuje také významné geologické a geomorfologické fenomény hodné ochrany a vědeckého zájmu. Jedná se především o stratigrafické profily či paleontologická a mineralogická naleziště. Ohrožení těchto fenoménů představuje především vodní a větrná eroze, zarůstání vegetací a vandalismus. Pískovny s významnými geologickými či geomorfologickými objekty a jevy je proto vhodné vyhlašovat jako zvláště chráněná území. Nepochybně by se nejčastěji jednalo o kategorii přírodních památek a jejich management by byl podřízen zachování předmětu ochrany.

64

/  Technická rekultivace  / Převažující rekultivační praxe dnes vede obvykle ke vzniku homogenních krajinných celků (Matějček 1999), jejichž využití se řídí stavem před těžbou. Jedinou výjimkou jsou samozřejmě pískovny těžené pod hladinu podzemní vody, které se mění na jezera antropogenního původu (tzv. hydrická rekultivace). Obvyklým výsledkem rekultivace pískoven se suchou těžbou je (zejména na jižní Moravě) zemědělská orná půda, která se ovšem kvalitou nemůže měřit s  původní ornicí před těžbou. O něco příznivější bývají zemědělské rekultivace na louky a pastviny. Dalším běžným postupem je také lesnická rekultivace. Bohužel se v  drtivé většině případů jedná o borové monokultury, jejichž kvalita je pochybná i z lesnického pohledu. V některých pískovnách se dokonce můžeme setkat i s vysazováním monokultur exotických dřevin, např. dubu červeného (Quercus rubra) nebo smrku pichlavého (Picea pungens). Lesnickým i zemědělským rekultivacím bohužel často předchází navezení vrstvy zeminy s  obsahem humusu. Tento postup vede poměrně spolehlivě k likvidaci vzácných druhů a společenstev s malou konkurenční schopností. Ať už je výsledkem technické rekultivace pole, jiná zemědělská půda nebo lesní porost, ve většině  případů se jedná o území homogenního charakteru s nízkou geodiverzitou i biodiverzitou. Ostře to kontrastuje nejen s těžebními prostory ponechanými přírodě blízké obnově, ale i s týmiž pískovnami před rekultivací (Machová 1996). Bohužel musíme konstatovat, že technické rekultivace v  pískov/ Kontrast borové monokultury nách v mnoha případech likvidují cenné a ekologické obnovy pobřežní zóny v DP biotopy i zvláště chráněné a vzácné druhy Cep II na Třeboňsku. Foto: Jiří Řehounek organismů.

65

/  Přírodě blízká obnova  / Prakticky všechny těžební prostory na písek či štěrkopísek mají obrovský potenciál pro obnovu spontánní sukcesí nebo jinými formami přírodě blízké obnovy, který lze odhadnout až na 100 % jejich plochy. Projekt takové obnovy samozřejmě musí vycházet z důkladného průzkumu lokality a reagovat na změny v jejím oživení, k nimž dochází v průběhu těžby. Měl by zahrnout také zachování, nebo lépe zvýšení krajinné heterogenity vzniklé při těžbě, aby pro následnou obnovu byla vytvořena co nejrozmanitější stanoviště. Nejjednodušším a  nejlevnějším způsobem obnovy je samozřejmě spontánní sukcese. Dnes již máme ucelenou představu, jakým způsobem sukcese v opuštěných pískovnách probíhá (Řehounková a Prach 2006, 2008, Prach et al. 2008). Na počátku sukcese se uplatňují jednoleté druhy, a to v závislosti na typu stanoviště. Na suchých stanovištích nacházíme druhy jako jetel rolní (Trifolium arvense), turanka kanadská (Conyza canadensis) nebo bělolist nejmenší (Filago minima), na vlhkých a litorálních roste psárka plavá (Alopecurus aequalis) a sítina cibulkatá (Juncus bulbosus). Tato jednoletá vegetace je na všech typech stanovišť doprovázena vytrvalými druhy – na suchých místech lipnicí bahenní suchobytnou (Poa palustris subsp. xerotica) či psinečkem obecným (Agrostis capillaris), na vlhkých a litorálních sítinou rozkladitou (Juncus effusus), chrasticí rákosovitou (Phalaris arundinacea) a zblochanem vzplývavým (Glyceria fluitans). Na prudších nestabilních svazích dominuje především podběl lékařský (Tussilago farfara) a pýr plazivý (Elytrigia repens). Na suchých stanovištích se také můžeme setkat s vegetací otevřených trávníků, např. paličkovcem šedavým (Corynephorus canescens), nebo ruderálními druhy, např. pelyňkem černobýlem (Artemisia vulgaris). Po přibližně deseti letech postupně převládnou na všech typech stanovišť vytrvalé širokolisté byliny jako řěbříček obecný (Achillea millefolium) a trávy, např. kostřava ovčí (Festuca ovina), metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a třtina křovištní (Calamagrostis epigejos) na suchých stanovištích, ostřice třeslicovitá (Carex brizoides) a metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa) na vlhkých stanovištích a  ostřice měchýřkatá (Carex vesicaria) na litorálních stanovištích. S výjimkou suché těžby v nejteplejších a nejsušších oblastech jižní Moravy a Polabí je prakticky vždy výsledkem přírodě blízké obnovy les, jehož druhové složení závisí především na výšce hladiny podzemní vody a okolní vegetaci. U suché série ve vlhčích a chladnějších regionech se už po několika málo letech zformuje zapojený les tvořený zejména břízou bělokorou (Betula pendula), borovicí lesní (Pinus sylvestris), dubem letním (Quercus robur) a jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia).

66

Setkáme se v  něm s  celou řadou lesních druhů bylinného patra, např. brusnicí borůvkou (Vaccinium myrtillus) či brusnicí brusinkou (V. vitis idaea). Na vlhkých stanovištích vede sukcesní řada většinou k vrbovým a olšovým porostům. Pouze v sušších a teplejších oblastech ČR se desítky let udržuje pozdní sukcesní stadium připomínající lesostep. V suchých trávnících zde často roste třtina křovištní, ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius) a rozptýlené keře, např. hloh (Crataegus sp.), růže (Rosa spec. div.), trnka obecná (Prunus spinosa), či stromy, např. topol osika (Populus tremula). Litorální porosty jsou v obou zmíněných oblastech velmi podobné a zahrnují rákosiny, porosty orobince nebo vysokých ostřic. Cílová vegetace zde může být úspěšně obnovena pomocí procesů přirozené sukcese už přibližně po 25 letech, zvláště pokud se v okolí štěrkopískovny nacházejí (polo)přirozená stanoviště (viz Schéma spontánní sukcese vegetace ve štěrkopískovnách). Při obnově spontánní sukcesí se pochopitelně objevují v  pískovnách také nežádoucí ruderální a invazní druhy. Většina z nich se ale udrží pouze v mladších

/ V teplých oblastech mohou dlouho přetrvávat křovinaté trávníky (pískovna Brodek u Prostějova). Foto: Jiří Řehounek

67

Nežádoucí společenstva Cílová společenstva Staré stadium (› 41 let)

Akátiny

žádná

žádná

žádná

Křovinaté trávníky

Listnatý les

Olšové a vrbové porosty

Porosty ostřic, rákosu a orobince

Vytrvalé trávy & keře

Stromy

Stromy a keře

Vytrvalé graminoidy

Pozdní stadium (26–40 let)

Vytrvalé trávy & keře

Stromy, vytrvalé trávy & byliny

Keře a stromy

Vytrvalé graminoidy

Střední stadium (11–25 let)

Vytrvalé trávy & byliny

Vytrvalé trávy & byliny + keře a stromy

Vytrvalé graminoidy & byliny, keře + stromy

Vytrvalé graminoidy

Mladé stadium (4–10 let)

Iniciální stadium (1–3 roky) Krajina Nadmoř. výška Klimatic. region Série

Vytrvalé byliny & trávy

Vytrvalé graminoidy Vytrvalé & byliny, keře graminoidy

Jednoleté byliny, trávy

Jednoleté graminoidy

zemědělská (orná půda) & urbánní

lesní & zemědělská (louky)

bez rozlišení

nížiny

vysočiny

bez rozlišení

teplé & suché

chladné & vlhké

bez rozlišení

suchá

vlhká

litorální

Vzrůstající vlhkost stanoviště / Schéma spontánní sukcese vegetace ve štěrkopískovnách ve dvou klimatických regionech České republiky (upraveno podle Řehounková & Prach 2006, 2008). Zobrazeny jsou tři hlavní sukcesní série: suchá, vlhká a litorální. Série na suchých stanovištích se navíc dělí do dvou subsérií: v nížinách a na vysočinách. Každé sukcesní stadium je charakterizováno převládajícími skupinami rostlinných druhů. Tučně zvýrazněné jsou skupiny, které se v daném stadiu začnou v sukcesi výrazněji uplatňovat. Pro každou sérii jsou zobrazena cílová a nežádoucí společenstva starých stadií (> 41 let).

68

sukcesních stadiích a z lokalit časem (po cca deseti letech) zmizí přirozenou cestou (Kočár 1997, Řehounková a Prach 2008). Jedinou výjimkou je akát (Robinia pseudacacia), ovšem pouze v suchých a teplých oblastech. Ten může průběh sukcese zcela změnit a díky svým specifickým vlastnostem vytvářet monodominatní společenstva, tzv. akátiny, s velmi chudým a jednotvárným podrostem několika odolných nitrofytů (Řehounková a Prach 2008). Pokud tedy uvažujeme o ovlivňování sukcese, na prvním místě by mělo být tlumení akátu v okolí plánovaných těžeben. Druhou možností přírodě blízké obnovy je řízená (usměrňovaná) sukcese. Kromě již zmíněného potlačování invazních druhů se může jednat např. o dosazování původních druhů dřevin, především listnáčů. Pochopitelně by nemělo jít o listnaté monokultury v řádcích, ale spíše o skupinky geograficky a stanovištně původních druhů, které by se na plochy špatně šířily. Vysazování nebo výsevy tzv. pionýrských druhů dřevin (bříza, vrba, topol) proto považujeme za úplně zbytečné. Dosazování listnáčů snad lze doporučit jedině v případech, kdy v okolí chybějí zdroje diaspor (např. v rozsáhlých komplexech agrocenóz), i tam se však časem cílové dřeviny dostanou samy. Jakékoli sázení či výsevy je ovšem třeba vždy pečlivě zvážit, protože v mnoha těžebních prostorech by mohlo zrychlené osídlování dřevinami ohrozit vzácné druhy i společenstva. Managementové zásahy ve prospěch některých významných druhů či společenstev jsou třetí formou přírodě blízké obnovy. Ze všech jmenovaných způsobů obnovy stojí nejvíce finančních prostředků, tvoří však (a tvořily by i nadále) jen malé procento ploch přírodě blízké obnovy. Typickými příklady cenných biocenóz, které potřebují pravidelné managementové zásahy, jsou písčiny a oligotrofní mokřady. Oba typy společenstev se musejí obnovovat pravidelně, jinak se postupně obohacují živinami, což nutně vede k jejich zániku. Z rostlin na těchto stanovištích můžeme zmínit např. chráněnou plavuňku zaplavovanou (Lycopodiella inundata), pro kterou managementové zásahy v  nezapojených vlhkých písčinách udržují vhodná náhradní stanoviště. Poměrně dobrou tradici u nás mají managementové zásahy ve prospěch některých druhů obratlovců. Můžeme jmenovat např. obnovu tůní pro rozmnožování ropuchy krátkonohé (Epidalea calamita) a dalších druhů obojživelníků či obnovu kolmých hnízdních stěn pro břehule říční (Riparia riparia). Např. v Jihočeském kraji hnízdilo v roce 2009 plných 57 % břehulí ve stěnách pískoven upravovaných speciálně kvůli jejich hnízdění (Heneberg 2009). Zkušenosti s managementovými zásahy ve prospěch bezobratlých jsou zatím v českých pískovnách mizivé, ačkoli se především mezi hmyzem najde celá řada mizejících pískomilných specialistů. Obecně lze konstatovat, že pro ohrožené

69

druhy hmyzu je vhodné v pískovnách udržovat mozaiku stanovišť, ve které nechybějí ani plochy obnaženého písku, kolmé písčité stěny a další raná sukcesí stadia.

/  Potenciál výskytu významných společenstev a druhů  / /  Rostlinná společenstva  / Otevřené trávníky písčin s paličkovcem šedavým (svaz Corynephorion canescentis) – zejména Polabí, j. a s. Čechy; jednoletá vegetace suchých písčin (svaz Thero-Airion) – Třeboňsko; panonské stepní trávníky (svaz Plantagini-Festucion ovinae) – Bzenec – Přívoz; vegetace letněných rybníků svaz Eleocharition ovatae na okrajích vodních ploch s kolísavou hladinou – zejména j. Čechy, s. Čechy, stř. Morava; jednoletá vegetace vlhkých písků (svaz Radiolion linoidis) – Třeboňsko (dnes už jen fragmentárně a většinou udržované umělými výsevy klíčových druhů) /  Cévnaté rostliny  / C1 – šáchor žlutavý (Cyperus flavescens), přeslička různobarvá (Equisetum variegatum), nehtovec přeslenitý (Illecebrum verticillatum), sítina strboulkatá (Juncus capitatus), chruplavník rolní (Polycnemum arvense), protěž žlutobílá (Pseudognaphalium luteoalbum), stozrník lnovitý (Radiola linoides), C2 – ovsíček časný (Aira praecox), řeřišnice bahenní (Cardamine dentata), ostřice pozdní (Carex viridula), drobýšek nejmenší (Centunculus minimus), merlík hroznový (Chenopodium botrys), plavuňka zaplavovaná (Lycopodiella inundata), smil písečný (Helichrysum arenarium), skřípinec Tabernaemontanův (Schoenoplectus tabernaemontani), nahoprutka písečná (Teesdalia nudicaulis), rozrazil polní (Veronica agrestis); C3 – žebratka bahenní (Hottonia palustris), divizna brunátná (Verbascum phoeniceum), pupečník obecný (Hydrocotyle vulgaris), plavuník zploštělý (Diphasiastrum complanatum), třezalka rozprostřená (Hypericum humifusum), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), myší ocásek nejmenší (Myosurus minimus), bezosetka štětinovitá (Isolepis setacea), bělolist nejmenší (Filago minima), mrvka myší ocásek (Vulpia myuros), blatěnka vodní (Limosella aquatica), vrbina kytkokvětá (Lysimachia thyrsiflora); C4a – trávnička obecná (Armeria vulgaris), skřípinec jezerní (Schoenoplectus lacustris), bublinatka jižní (Utricularia australis), kolenec Morisonův (Spergula morisonii) aj. Poznámky: Pískovny a štěrkopískovny jsou významné především jako stanoviště rostlin vázaných na písčiny a oligotrofní mokřady (Zimlová 1996, Ryšavá 2001, Řehounková 2006). Vhodný management by měl tedy na důležitých lokalitách

70

/ Plavuňka zaplavovaná roste na vlhkých písčinách. Foto: Jiří Řehounek

udržovat mozaiku stanovišť včetně raných sukcesních stadií. Ve spolupráci Botanického ústavu AV ČR Třeboň a AOPK ČR – Správy CHKO Třeboňsko probíhá projekt záchranných kultivací a repatriací vybraných druhů ohrožených rostlin do některých pískoven na Třeboňsku. Jedná se např. o druhy drobýšek nejmenší (Centunculus minimus), šáchor žlutavý (Cyperus flavescens), nehtovec přeslenitý (Illecebrum verticillatum), sítina strboulkatá (Juncus capitatus), sítina rybniční (Juncus tenageia) či stozrník lnovitý (Radiola linoides). Samozřejmostí musí být v podobných případech podrobná evidence lokalit výsadeb, druhového složení a množství vysetých druhů. Vždy by se také mělo jednat o druhy původní, jejichž výskyt je v dané oblasti doložen a v pískovnách mohou najít náhradní stanoviště. /  Houby  / Zvláště chráněný druh (kriticky ohrožený): vláknice mokřadní (Inocybe acutella); druhy červeného seznamu: šupinovka rašeliníková (Gymnopilus fulgens) EX?, mecháček siťnatý (Arrhenia retiruga) EX?, plesňák karafiátový (Thellephora caryophyllea) CR, chřapáč černý (Helvella corium) EN, kališník běločerný (Helvella leucomelaena),

71

kukmák maličký, (Volvariella pusilla), šlešivka bělostná (Calvatia candida), špička trojbarevná (Marasmiellus tricolor), pavučinec bažinný (Cortinarius uliginosus) VU, čirůvka límcová (Tricholoma cingulatum) NT, mísenka oranžová (Aleuria aurantia) NT, čirůvka pochybná (Tricholoma stans) DD, čirůvka bělohnědá (Tricholoma striatum) DD; druhy nové pro ČR: hnojník libečkový (Coprinus levisticolens), vláknice Inocybe fuscomarginata, čepičatka Galerina permixta Poznámky: V pískovnách se vyskytují specifické druhy mykorhizních hub ve vazbě na hostitelské rostliny a saprofytních hub ve vazbě na nabídku kvality nadzemích a podzemních zbytků rostlin, na přítomné mechorosty a jiné producenty (např. řasy v půdě) . Ektomykorhizní houby umožňují dřevinám osídlit i extrémně suchá nebo přesýchavá stanoviště. Na pískovnách může být významným problémem při využití spontánní sukcese invazní akát, u něhož se kromě bakteriálních vazačů vzdušného dusíku vyskytují ektendomykorhizní symbiózy (např. rod Terfesia). Arbuskulární mykorhizy zpevňují pohyblivé písky a umožňují existenci bylinné a travinné vegetace a některých dřevin (částečně vrba, jasan). Saprofytní houby se podílejí na rozkladu opadu rostlin a tvorbě humusu a uplatňují se při pedogenezi. Většina hub s nadzemními plodnicemi se šíří vzduchem, podzemní houby se šíří prostřednictvím živočichů. Eutrofizace, zejména organické a anorganické zdroje dusíku, vždy porušuje biotrofní asociace a vede k převaze nemykotrofních, většinou polních plevelů. Pro výskyt hub na pískovnách je velmi významná rozrůzněnost vlhkostních poměrů a výskyt přirozeně vzniklých polostepních formací se dřevinami, které jsou charakteristické pro rané vývojové fáze (vrby, topoly, bříza, borovice). /  Bezobratlí  / Měkkýši: svinutec tenký (Anisus vorticulus) CR, terčovník kýlnatý (Planorbis carinatus) EN, škeble rybničná (Anodonta cygnea) VU, velevrub nadmutý (Unio tumidus) VU Poznámky: Ideální pískovna pro měkkýše by měla být spíše menší, mokřadní, s mělkou vodou a bohatým porostem vodních makrocyt. Zajímavější společenstva měkkýšů hostí vodní nádrže ve starších sukcesích stadiích. Větší pískovny s antropogenními jezery obsazují často v počátečních sukcesních stadiích invazní druhy měkkýšů – levatka ostrá (Physella acuta), písečník novozélandský (Potamopyrgus antipodarum), slávička mnohotvárná (Dreissena polymorpha), člunka pravohrotá (Ferrissia fragilis), kružník malý (Gyraulus parvus) či menetovník rozšířený (Menetus dilatatus).

72

Hmyz Vážky (Odonata): šídlo sítinové (Aeshna juncea) VU, šídlo rákosní (Aeshna affinis) VU, šídlo červené (Anaciaeshna isoceles) VU, vážka červená (Crocothemis erythraea) NT, vážka žíhaná (Sympetrum striolatum) NT, vážka žlutoskvrnná (Orthetrum coerulescens) EN, vážka hnědoskvrnná (O. brunneum) EN, vážka bělořitná (O.albistylum), vážka jarní (Sympetrum fonscolombii) EN, vážka běloústá (Leucorrhinia albifrons), vážka čárkovaná (L. dubia) VU, vážka jasnoskvrnná (L. pectoralis) VU, vážka tmavoskvrnná (L. rubicunda) EN, šídlatka brvnatá (Lestes barbarus) VU, šídlatka zelená (L. virens) VU, šídlatka tmavá (L. dryas) VU, šidélko kopovité (Coenagrion hastulatum) NT, šidélko znamenané (Erythromma viridulum) NT Kudlanky (Mantodea): kudlanka nábožná (Mantis religiosa) VU Rovnokřídlí (Orthoptera): saranče Sphingonotus coerulans, saranče skvrnitá (Myrmeleotettix maculatus) Blanokřídlí (Hymenoptera): kutilky Mimesa bruxellensis (EN), Oxybelus argentatus (EN), Crossocerus wesmaeli (VU), C. ovalis (LC), C. palmipes (CR), Bembecinus tridens (VU), Bembix rostrata (CR), Crabro scutellatus (EN), C. peltarius (VU), Miscophus ater (LC), Alysson spinosus (LC), Cerceris arenaria (VU), C. quadrifasciata (LC), Tachysphex obscuripennis (VU), Oxybelus trispinosus (LC), Dryudella femoralis (CR), D. stigma (LC), Passaloecus borealis (VU), Pemphredon fabricii (LC), hrabalky Pompilus cinereus (VU), Episyron albonotatum (VU), E. rufipes (VU), včely Andrena argentata (VU), A. barbilabris (VU), A. bluethgeni (CR), A. bimaculata (LC), A. clarkella (LC), A. cineraria (LC), Colletes fodiens (LC), C. marginatus (LC), Lasioglossum quadrinotatulum (EN), L. sabulosum (LC) Epeolus cruciger (CR), E. varieagtus (VU) Halictus leucaheneus (VU), Dasypoda altercator (LC), Osmia uncinata (VU), Hylaeus moricei (EN), H. difformis (VU), vosa Odynerus reniformis (LC) Brouci (Coleoptera): střevlíkovití (Carabidae): svižník písčinný (Cicindela arenaria viennensis), svižník lesní (Cicindela sylvatica) NT, Omophron limbatum, Amara fulva, Nebria livida NT, Bembidion modestum VU, Acupalcus brunnipes VU, A. maculatus VU, Dyschiriodes politus, Dyschirius angustatus VU, D. benedikti VU, Masoreus wetterhallii, střevlík hlaváč (Broscus cephalotes), Miscodera arctica VU, Harpalus flavescens NT, Harpalus hirtipes VU, Lionychus quadrillum; potápníkovití (Dytiscidae): Hygrotus confluens, H. novemlineatus, Nebrioporus depressus, N. elegans, N. canaliculatus, Stictotarsus duodecimpustulatus NT; Helophoridae: Helophorus asperatus NT;

73

vodomilovití (Hydrophillidae): Laccobius gracilis VU; Georissidae: Georissus crenulatus CR; Dryopidae: Dryops ernesti, D. luridus; vrubounovití (Scarabaeidae): chroust mlynařík (Polyphylla fullo) EN, listokaz kovový (Anomala dubia) NT, Hoplia hungarica CR; vyklenulcovití (Byrrhidae): Curimopsis paleata EN, Morychus aeneus VU; kovaříkovití (Elateridae): Zorochros meridionalis CR, Dicronychus equisetioides VU; majkovití (Meloidae); majky (Meloe sp.); Potemníkovití (Tenebrionidae): Melanimon tibiale; mandelinkovití (Chrysomelidae): rákosníček Donacia versicolorea EN Motýli (Lepidoptera): okáč metlicový (Hipparchia semele) CR, modrásek vikvicový (Polyommatus coridon), modrásek černolemý (Plebeius argus), ohniváček modrolesklý (Lycaena alcifron) VU, vřetenuška čtverotečná (Zygaena punctum) EN, vřetenuška ligrusová (Zygaena carniolica), kropenatec pelyňkový (Narraga fasciolaria) VU, píďalka Aplocera efformata, travařka ozdobná (Staurophora celsia) VU, přástevník jestřábníkový (Spiris striata), lišaj pryšcový (Hyles euphorbiae) EN Poznámky: Nejdůležitějšími stanovišti ohroženého hmyzu jsou v pískovnách písčiny, suché trávníky a oligotrofní mokřady, tedy především raná sukcesní stadia. Vhodná sekundární stanoviště v nich samozřejmě nacházejí zejména druhy specializované na písčitý substrát. Je však třeba zdůraznit, že tyto těžebny slouží také jako refugia běžných druhů kulturní krajiny. Dolný et Krupníková (2004) např. uvádějí, že pískovny a jim podobné biotopy může obývat až 53 % druhů vážek vyskytujících se v ČR. Písčinové druhy hmyzu (ale i pavoukovců a dalších skupin) patří v ČR k vůbec nejohroženějším. Entomofauna písčin (brouci, samotářské včely a vosy, síťokřídlí, saranče aj.) je dnes již do značné míry závislá na činnosti člověka včetně těžby. Zachování písčinového hmyzu v pískovnách po ukončení těžby je proto podmíněno vhodným ochranářským managementem, který zachová mozaiku stanovišť v různých stadiích sukcese, a to včetně ploch obnaženého písku, kolmých písčitých stěn a dalších raných sukcesních stadií. Management tedy spočívá především v odstraňování a prořeďování náletu (stromy, ostružiníky apod.), radikálním narušování povrchu a udržování mělkých oligotrofních tůní bez rákosin. /  Obratlovci  / Obojživelníci (Amphibia): čolek velký (Triturus cristatus) EN, č. dunajský (T. dobrogicus) CR, č. obecný (Lissotriton vulgaris) NT, č. horský (Mesotriton alpestris) NT, kuňka obecná (Bombina bombina) EN, k. žlutobřichá (B. variegata) CR/VU, blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus) NT, ropucha obecná (Bufo bufo) NT, r. krátkonohá (Epi-

74

/ Většinu lokalit ropuchy krátkonohé dnes tvoří pískovny Foto: Jiří Řehounek.

dalea calamita) EN, r. zelená (Pseudepidalea viridis) NT, rosnička zelená (Hyla arborea) NT, skokan ostronosý (Rana arvalis) EN, s. štíhlý (R. dalmatina) NT, s. hnědý (R. temporaria) NT, s. krátkonohý (Pelophylax lessonae) VU, s. zelený (P. esculentus) NT, s. skřehotavý (P. ridibundus) Poznámky: Pískovny jsou významným stanovištěm pro většinu druhů obojživelníků žijících v ČR. Některé druhy v nich patří k vysloveně hojným obyvatelům, např. zelení skokani (Pelophylax esculentus synkl.), rosnička zelená (Hyla arborea) nebo ropucha zelená (Pseudepidalea viridis). Není bez zajímavosti, že pískovny představují více než polovinu lokalit kriticky ohrožené ropuchy krátkonohé v ČR! Také pro blatnici skvrnitou, jsou pískovny vyhledávaným biotopem. Pískovny také tvoří velkou část evropsky významných lokalit vyhlašovaných pro kuňku obecnou a čolka velkého. Druhové složení obojživelníků v pískovnách ovlivňuje především úroveň hladiny podzemní vody, zastínění dřevinami a hustota vegetace, vzdálenost dalších lokalit s výskytem obojživelníků, existence lesního porostu v okolí a rozsah litorálů a porostů vodních makrofyt. Management cenných lokalit obvykle spočívá ve vytváření a obnově tůní a odstraňování či prořeďování náletových dřevin v jejich okolí.

75

Ptáci (Aves): potápka roháč (Podiceps cristatus) VU, labuť velká (Cygnus olor) VU, kopřivka obecná (Anas strepera) VU, ostříž lesní (Falco subbuteo) EN, křepelka polní (Coturnix coturnix) NT, kulík říční (Charadrius dubius) VU, racek chechtavý (Larus ridibundus) VU, rybák obecný (Sterna hirundo) EN, vlha pestrá (Merops apiaster) EN, linduška úhorní (Anthus campestris) CR, břehule říční (Riparia riparia) NT, bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) EN, bramborníček černohlavý (Saxicola torquata) VU, slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula) EN, rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus) VU, ťuhýk obecný (Lanius collurio) NT, vrabec polní (Passer montanus) LC Poznámky: Na vhodném managementu těžebních prostorů a opuštěných pískoven prakticky závisí osud populace břehulí v ČR. Drtivá většina břehulí dnes hnízdí právě v  kolmých stěnách pískoven, které jsou jejich sekundárními stanovišti. Hnízdiště břehulí však potřebují pravidelnou obnovu kvůli sesouvání stěn, tvrdnutí písku a přemnožení parazitů. Řada druhů ptáků, např. vrabec polní, hnízdí také ve starých norách břehulí. Pískovny jsou vyhledávány i  jako sekundární hnízdiště pro ptáky raných sukcesních stadií, kteří hnízdí na zemi. Kromě toho hostí celou řadu běžných i ohrožených druhů z okolní krajiny, kterým slouží jako hnízdiště či potravní zázemí. Antropogenní jezera vzniklá těžbou štěrkopísku mohou být regionálně významná jako hnízdiště vodních ptáků.

/  Specifické zásady obnovy pískoven  / 1. Z invazních druhů je třeba monitorovat především výskyt akátu, hlavně v teplejších a sušších oblastech (Polabí, jižní a střední Morava). Pokud se akát vyskytuje v blízkém okolí, téměř jistě se do pískovny dostane a může ohrozit žádoucí směr sukcesního vývoje. Proto je nutné jeho šíření do pískovny zabránit. 2. Pokud je to možné, neměla by se při obnově pískoven vytvářet rozsáhlá antropogenní jezera, ale raději systémy vzájemně propojených jezer a tůní s členitým pobřežím, mělkými oddělenými tůněmi, suchými hřbítky či ostrovy a poloostrovy. Přijatelnou alternativou je také ponechání jednoho jezera s velkoryseji vymezenou plochou členité litorální a pobřežní zóny. 3. Pískovny tvoří významné druhotné stanoviště pro norující druhy ptáků, především břehuli říční, v teplejších oblastech také vlhy pestré. Proto je nezbytné plánovat těžbu a obnovu pískoven tak, aby byly vytvořeny vhodné podmínky pro jejich hnízdění (existence kolmé hnízdní stěny a její pravidelná obnova mimo

76

hnízdní sezónu). Pro významná hnízdiště břehulí musíme zajistit vhodný management i po ukončení těžby. 4. Pro významná stanoviště odpovídající raným sukcesním stadiím (písčiny, suché trávníky, oligotrofní mokřady) je třeba zajistit vhodný management i po ukončení těžby a obnovy. Zásahy pro jejich udržení v pískovně by měly spočívat v blokování spontánní sukcese nebo jejím vracení zpět (odstraňování náletu dřevin, radikální narušování povrchu, zachování ploch obnaženého písku, udržování a narušování mělkých tůní bez rákosin).

/  Příklady dobré praxe  / /  Pískovna u Dračice  / Lokalizace: Rapšach (k. ú. Rapšach), levý břeh Dračice, cca 1,5 km SSV od centra obce Rapšach, Z od silnice III. třídy Rapšach–Františkov, nedaleko od křižovatky s komunikací Františkov – Paris; rozloha 7,5 ha (48°53‘35“N, 14°56‘2“E)

/ Mozaika suchých i vlhkých biotopů v Přírodní památce Pískovna u Dračice na Třeboňsku. Foto: Jiří Řehounek

77

Ochranné statuty: CHKO Třeboňsko (III. zóna), Ptačí oblast Třeboňsko, Přírodní památka (zřízená vyhláškou Správy CHKO Třeboňsko 1/2001 dne 21. 6. 2001, číslo ÚSOP 2135) Historie území: Hlavním antropogenním činitelem modelujícím současný charakter území byla „suchá“ těžba kvartérních štěrkopísků prováděná v 80. letech 20. století na východní části ložiska Rapšach víceméně živelně Státním statkem Třeboň a později dalšími subjekty. Těžbou byla zcela zničena původní stanoviště na tehdejším terénu (hospodářský les, pastvina, louka, pole), zároveň však byly těžbou odkryty zajímavé geologické a geomorfologické jevy a vytvořila se unikátní xerotermní stanoviště a sukcesní plochy. Území bylo z podnětu státní ochrany přírody uchráněno před plánovaným zavezením stavebními odpady a výkopovými zeminami a plošnou lesnickou rekultivací. Cíleně zde byly v podmáčených místech vybudovány tři tůně. Geologie: Zbytková nerekultivovaná těžebna štěrkopísku při východním okraji bývalého dobývacího prostoru Rapšach (nyní vytěženého a rekultivovaného na louky a  pastviny). Těžba kvartérních fluviálních štěrkopísků z teras říčky Dračice obnažila původní dno sedimentární pánve, vystupující zde v podobě skalních výchozů tvořených biotitickými ortorulami. Výchozy jsou částečně překryty kvartérními fluviálními písky a štěrkopísky teras říčky Dračice, na kterých lze sledovat způsob sedimentace (např. proměnlivost zrnitostní, křížové zvrstvení aj.) nebo geomorfologické tvary způsobené recentní činností (ronové rýhy, osypy, eolický reliéf – písečné duny s povrchovou mikromodelací atd.). Botanika: Pro lokalitu jsou charakteristická suchá a výslunná stanoviště skalních výchozů a  obnažených písků včetně biotopů otevřených trávníků písčin s paličkovcem šedavým. Typickými druhy zde jsou paličkovec šedavý (Corynephorus canescens), nahoprutka písečná (Teesdalia nudicaulis), ostřice vřesovištní (Carex ericetorum), pavinec horský (Jasione montana), čilimník řezanský (Chamaecytisus ratisbonesis). Na dně pískovny se vyskytují tři mělká jezírka udržovaná v rámci managementu MZCHÚ, v jejich okolí se vyvíjejí mokřadní stanoviště s výskytem rostlinných druhů, jako je protěž bažinná (Gnaphalium uliginosum), šater zední (Gypsophila muralis), třezalka rozprostřená (Hypericum humifusum). Mykologie: Písčité území se kupodivu stává známou mykologickou lokalitou. Po deštivých podzimních dnech zde můžeme spatřit desítky, vesměs zřídka se

78

vyskytujících, druhů hub. V  rozsáhlých plochách ploníku chluponosného (Polytrichum piliferum) rostou hojně lysohlávky horské (Psilocybe montana), v odumřelém porostu orobince u jednoho z jezírek vzácné třepenitky vlhkožijné (Hypholoma subericaeum). Pískovna je jediným místem v jižních Čechách, kde se vyskytuje další druh z červeného seznamu hub, břichatkovitá houba škárka hvězdicovitá (Mycenastrum corium). Zoologie: Společenstva bezobratlých vázaná na extrémně suchá a  teplá stanoviště písečných svahů a dun zahrnují řadu vzácných druhů, především blanokřídlých a  rovnokřídlých, např. saranči modrokřídlou (Oedipoda coerulescens) nebo vzácnější saranči Sphingonotus coerulans, a svým významem staví lokalitu na úroveň známých písečných přesypů v severní části CHKO Třeboňsko (PR Pískový přesyp u  Vlkova, PP Slepičí vršek). V  nezpevněných pískových zrnech na úpatí osypů pod vysokými stěnami pískovny žije pavouk slíďák písečný (Arctosa perita). Řada cenných druhů živočichů je vázaná i na plošně nepříliš rozsáhlá mokřadní stanoviště, tři v minulosti Správou CHKO vybudované tůně i srážkami periodicky zaplavované malé deprese. Zde se pravidelně rozmnožuje např. ropucha krátkonohá (Epidalea calamita), která tu vytváří významnou populaci v rámci jihočeského regionu. Na mokřadní stanoviště jsou rozmnožováním vázány i další zvláště chráněné druhy obojživelníků – blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus), skokan štíhlý (Rana dalmatina), rosnička zelená (Hyla arborea), čolek velký (Triturus cristatus) a čolek obecný (Lissotriton vulgaris). Těsně za hranicí přírodní památky docházelo ve zbytkových deponiích skryté ornice k hnízdění břehulí říčních (Riparia riparia) v počtu max. 20–30 párů. V roce 2002 zde zahnízdila vlha pestrá (Merops apiaster). V  lokalitě byl v  hnízdní době v  r. 2008 opakovaně pozorován i  dudek chocholatý (Upupa epops). Management: údržba volných ploch s písčitým substrátem potlačováním sukcese dřevin (periodické vyřezávání náletu dřevin, obnova sterilního písčitého povrchu); umožnění drobné periodické těžby písku soukromými vlastníky (obnova kolmých stěn s ukázkami zvrstvení), periodická obnova zazemňujících se mělkých jezírek (vyřezávání náletu, odbahnění, prohloubení), instalace informačních tabulí, ochrana hnízdišť břehulí v hnízdní době. /  Sukcesní plocha v pískovně DP Cep I  / Lokalizace: Cep (k.ú. Cep), SZ okraj jezera v dobývacím prostoru Cep I, J od hydrologického pilíře oddělujícího jezera Cep a  Cep I., sukcesní plocha paralelně

79

s ochranným pilířem hlavní silnice I/24 přibližně na úrovni železničního přejezdu, před kterým je ve směru od Třeboně vjezd do pískovny; rozloha přibližně 6 ha (cca 500 × 120 m), 48°55‘4“N, 14°52‘60“E. Ochranné statuty: CHKO Třeboňsko (III. zóna), Ptačí oblast Třeboňsko, součást navrženého rozšíření regionálního biocentra ÚSES Cep – Na Ivance Historie území: Dobývací prostor Cep I  pro těžbu kvartérních štěrkopísků na výhradním ložisku B 3010500 Suchdol nad Lužnicí byl stanoven v roce 1981 v návaznosti na starší rozsáhlý DP Cep nacházející se severně. V polovině 90. let byl upraven plán rekultivace a na základě požadavku Správy CHKO Třeboňsko zde bylo navrženo území ponechané pro obnovu přirozenou sukcesí, zejména pro vývoj mělkých mokřadů v navrženém rozšíření regionálního biocentra. Přibližně v letech 2002–2006 zde byla provedena rozsáhlejší modelace terénu (jezírka, mělké mokřady) při okraji jezera, která dále pokračuje v návaznosti na těžbu. Na ploše postupně vznikají sukcesní stadia společenstev písčin a živinami chudých mokřadů. Svahy

/ Biocentrum v dobývacím prostoru Cep I na Třeboňsku. Foto: Jiří Řehounek

80

ochranných pilířů jsou zalesněny borovicí lesní s příměsí dubu letního v rámci klasické lesnické rekultivace (kompromisní řešení). Geologie: Ložisko fluviálních štěrkopísků se nachází v levobřežní části terasového systému Lužnice. Jedná se o výplň přehloubeného říčního koryta kvartérního stáří. Podloží je tvořeno druhohorního uloženinami klikovského souvrství (především pestré jíly a jílovité pískovce), které jsou místně obnažené těžbou a jejich výchozy zvyšují pestrost přírodních podmínek (substrát, vlhkost, mikromodelace terénu). Část území tvoří druhotné navážky nevyužitelných materiálů po těžbě. Botanika: V  současné době na obnaženém dnu probíhá sukcese mokřadních společenstev v pestré mozaice (Typha latifolia, Juncus effusus, Juncus articulatus, Peplis portula, Eleocharis acicularis, Eleocharis palustris, Alisma plantago-aquatica, Utricularia australis, Ranunculus flammula, Juncus bulbosus, Elatine hydropiper, Scutellaria galericulata) s vegetací vlhkých i suchých písků a jílovitých půd, při okraji společenstva s Vulpia myuros, Avenella flexuosa, Agrostis capillaris. Po ploše nálety vrb, při okraji borovice, břízy a osiky. Částečně postupuje šíření expanzivních druhů Calamagrostis epigeios, Phalaris arundinacea, Bidens frondosa, Tussilago farfara. Zoologie: V lokalitě se vyskytuje kriticky ohrožená ropucha krátkonohá (Epidalea calamita). Na mokřadní stanoviště jsou rozmnožováním vázány další zvláště chráněné druhy obojživelníků – blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus), skokan štíhlý (Rana dalmatina), rosnička zelená (Hyla arborea) a čolek obecný (Lissotriton vulgaris). Písčité břehy v raných sukcesních stadiích využívá k hnízdění kulík říční (Charadrius dubius). Management: Plocha je poměrně nedávno založena a na části dosud probíhá modelace terénu. Ochranářský management zde zatím neprobíhá. Výhledově přichází v  úvahu periodická obnova zazemňujících se jezírek, odstraňování náletu a obnova sterilního písčitého povrchu na části území. /  Pískovna Lesů ČR – Cep  / Lokalizace: Cep (k. ú. Cep), pískovna se nachází v lesních porostech vpravo od silnice III. třídy Cep-Majdalena, cca 2,5 km V od centra obce Cep, 250 m SV od rybníka Nový u Cepu; rozloha: 2,25 ha (48°55‘24“N, 14°50‘20“E) Ochranné statuty: CHKO Třeboňsko (II. zóna), Ptačí oblast Třeboňsko, Evropsky významná lokalita CZ 0313097 Cepská pískovna a okolí, Lokální biocentrum ÚSES

81

Historie lokality: Jedná se o státem neevidovaný výskyt nevyhrazeného nerostu (písčitá technická zemina), příležitostně těženého Lesy ČR, s. p. pro potřeby údržby lesních cest na základě rozhodnutí o využívaní pozemků z r. 1987, dočasného vynětí z PUPFL (pozemky určené k plnění funkcí lesa) na základě Plánu využití ložiska. Selektivní těžbou koordinovanou od osmdesátých let Správou CHKO Třeboňsko vznikaly postupně cenné mokřadní biotopy. Předepsaná řízená lesnická rekultivace není na základě požadavků orgánu ochrany přírody prováděna, části těžebny spontánně zarůstají náletem dřevin, nejstarší jezírka se přeměňují v drobná rašeliniště. Geologie: Ložisková poloha je tvořena polohou několik metrů mocných terciérních štěrkopísků nasedajících na polohy svrchnokřídových senonských pískovců. Většinou jde o žlutavé, převážně střednězrnné jílovité písky, které obsahují úlomky až balvany železitých slepenců. V jejich podloží je sedimentární sekvence klikovského souvrství, která má charakter písčitých jílů. Lokalita je nalezištěm zkřemenělých dřev patrně senonského stáří. Botanika: Na lokalitě se vyskytují  různá sukcesní stadia v závislosti na období těžby, konfiguraci terénu a hydrologických poměrech. Jde o společenstva vázaná na obnažený písčitý a jílovitý substrát, společenstva mělkých vodních nádrží a společenstva rašelinišť. Ze zvláště chráněných druhů se zde hojně vyskytuje rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), plavuňka zaplavovaná (Lycopodiella inundata) či třezalka rozprostřená, (Hypericum humifusum).

/ Pískovna Lesů ČR u obce Cep na Třeboňsku. Foto: Jiří ehounek

82

Zoologie: Pískovna je součástí evropsky významné lokality Cepská pískovna a okolí vyhlášené pro ochranu čolka velkého (Triturus cristatus). Kromě toho se zde vyskytují další zvláště chráněné dru-

hy obojživelníků – čolek obecný (Lissotriton vulgaris) a čolek horský (Mesotriton alpestris), ropucha obecná (Bufo bufo) blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus), skokan štíhlý (Rana dalmatina), skokan zelený (Pelophylax esculentus) a skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae). Vyskytuje se zde i početná populace ještěrek obecných (Lacerta agilis). Lokalita je významným místem výskytu mnoha druhů vážek vázaných na čisté stojaté vody. Z velkých druhů se zde pravidelně rozmnožuje šídlo velké (Aeschna grandis) a š. královské (Anax imperator), vzácněji rovněž teplomilné š. tmavé (A. parthenope). K nejcenějším patří populace vážky čárkované (Leucorrhinia dubia) a hlavně vážky běloústé (L. albifrons), která se vyskytuje jen na několika lokalitách v Čechách. Listy náletových vrb, bříz nebo osik se živí řada housenek motýlů. Management: Občasná těžba písku pod dohledem Správy CHKO Třeboňsko je prováděna tak, aby byly těžbou vytvářeny optimální tvary terénu a pestré ekologické podmínky pro výskyt zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Původně navržená řízená lesnická rekultivace (zavezení depresí, ohumusování, zalesnění borovicí lesní) se realizovat nebude. V případě ukončení zájmu vlastníka bude v budoucnu nutné zajistit zachování vhodných stanovišť blokováním sukcese (vyřezávání dřevin, obnova sterilních substrátů, budování a obnova tůněk). /  Pískovna Třebeč  / Lokalizace: Třebeč (k.ú. Třebeč), pískovna se nachází 250 m V od Třebče, J od silnice Třebeč – Jílovice, rozloha 0,75 ha (48°52‘21.289“N, 14°41‘10.399“E). Ochranné statuty: Přechodně chráněná plocha Pískovna Třebeč Historie lokality: Jedná se pískovnu, kde probíhala od poloviny 90. let jen nahodilá těžba. Záměr na obnovení těžby nebyl uskutečněn z důvodu přírodovědné hodnoty lokality. Od druhé poloviny 90. let se o místní kolonii břehulí stará Sdružení Calla, které zajišťuje pravidelnou obnovu hnízdní stěny. Botanika: Velká část pískovny je zarostlá náletem, v němž dominuje olše lepkavá (Alnus glutinosa), bříza bělokorá (Betula pendula), vrba jíva (Salix caprea), vrba popelavá (Salix cinerea) či topol osika (Populus tremula). Při horní hraně pískovny v západní části přežívají zbytky lučních druhů, např. chrastavec rolní (Knautia arvensis). Pod ní se na obnaženém písku objevují iniciální rostlinná společenstva – na vlhčích místech psárka plavá (Alopecurus aequalis), sítina žabí (Juncus bufonius), protěž bažinná (Gnaphalium uliginosum), na sušších místech lipnice roční (Poa annua), šater zední

83

/ Hnízdní stěna pro břehule v pískovně Třebeč na Borovansku. Foto: Jiří Řehounek

(Gypsophila muralis) aj. Na hromadách zeminy v jihozápadní a jihovýchodní části pískovny jsou ruderalizované porosty. Tůně zarůstají orobincem širolistým (Typha latifolia) a rákosem obecným (Phragmites australis). Zbytek dna pokrývá zapojený porost s převahou vrbovky (Epilobium hirsutum), kypreje vrbice (Lythrum salicaria), psinečku obecného (Agrostis capillaris) a třtiny křovištní (Calamagrostis epigejos). Zoologie: Pískovna je důležitým hnízdištěm břehule říční (Riparia riparia) v Jihočeském kraji (v různých letech desítky až stovky párů). Vyskytují se zde zvláště chráněné druhy obojživelníků, např. kuňka obecná (Bombina bombina), rosnička zelená (Hyla arborea), zelení skokani (Pelophylax esculentus synkl.), ropucha zelená (Pseudepidalea viridis) nebo ropucha obecná (Bufo bufo). Z dalších chráněných druhů žije v pískovně i ještěrka obecná (Lacerta agilis) či svižník polní (Cicindela campestris). Management: Každoročně probíhá úprava hnízdní stěny pro břehule (stržení starých nor, odebrání osypových kuželů, zarovnání kolmé stěny), kterou zajišťuje Calla. Početnost břehulí zde po ukončení těžby klesala, proto bylo v roce 2002 při-

84

kročeno k aktivnímu managementu. V posledních dvou letech početnost břehulí opět klesá, což souvisí s úpravou hnízdní stěny v nedaleké pískovně Nakolice. Po stabilizaci nakolické kolonie lze opět očekávat nárůst početnosti v Třebči. V roce 2009 byly v rámci projektu Cally realizovány také managementové zásahy ve prospěch obojživelníků, které spočívaly v obnově tůní.

/  Příklady špatné praxe  /

/ Likvidace pískovny u Kelských Větrušic, lokality kriticky ohroženého plže svinutce tenkého. Foto: Luboš Beran

/ Borová monokultura v pískovně u Bzence, která těsně sousedí s NPR Váté písky. Foto: Jiří Řehounek

/ Plantáž smrků pichlavých v pískovně u Hodonic. Foto: Jiří Řehounek

/ Zaniklá kolonie břehulí u Ořechova (dnes opět obnovená). Foto: Petr Heneberg

85

Poděkování: Editoři této sekce děkují za konzultace a spolupráci na textech těmto kolegům (v abecedním pořadí): Aleš Bezděk, Lukáš Čížek, Hana Chobotská, Václav Křivan, Josef Mertlik, Karel Prach, Jan Ševčík. Tomáš Gremlica děkuje za podporu výzkumnému projektu SP/2d1/141/07 podpořenému MŽP ČR z rezortního programu, díky němuž byla také získána některá použitá data.

/  Literatura  / Dolný A., Krupníková A. (2004): Ekologická analýza dílčích výsledků z projektu mapování vážek na území České republiky. Vážky 2004, Sborník referátů VII. celostátního semináře odonatologů v Krušných horách. – ZO ČSOP Vlašim, Vlaším. Hátle M. (2008): Zásady sanace a rekultivace těžeben štěrkopísku z hlediska ochrany přírody na území CHKO Třeboňsko (příloha Plánu péče CHKO Třeboňsko na roky 2008–2017). – Ms. [AOPK ČR – Správa CHKO Třeboňsko, Třeboň]. Heneberg P. (2009): Analýza hnízdní populace břehule říční v  Jihočeském kraji v r. 2009. – Ms. [Calla – Sdružení pro záchranu prostředí, České Budějovice] Kočár P. (1997): Odolnost sukcesních stádií třeboňských pískoven k invazím neofytů. – Ms. [Dipl. práce, Přírodovědecká fakulta JU, České Budějovice]. Machová I. (1996): Výskyt vzácných druhů rostlin na stanovištích silně antropogenně ovlivněných na příkladu Českolipska. – Acta Univ. Purkyn. 64, Stud. Oecol. 10: 17–20. Matějček T. (1999): Hodnocení vytěžených pískoven na okrese Nymburk z krajinně-ekologického hlediska. – Vlastivědný Zpravodaj Polabí 33: 145–154. Matějček T. (2001): Krajinně – ekologické zhodnocení vytěžených pískoven na okrese Nymburk. – Ms. [Dipl. práce, Univerzita Karlova, Praha]. Petránek J. (1993): Encyklopedie geologie. – JIH, České Budějovice. Prach K., Bastl M., Konvalinková P., Kovář P., Novák J., Pyšek P., Řehounková K., Sádlo J. (2008): Sukcese vegetace na antropogenních stanovištích v České republice – přehled dominantních druhů a stadií. – Příroda 26: 5–26. Ryšavá K. (2001): Sukcese vegetace v obnovené přírodní rezervaci Chomoutovské jezero. Ms. [Dipl. práce, Univerzita Palackého, Olomouc]. Řehounková K. (2006): Spontánní sukcese vegetace ve štěrkopískovnách: možnost pro ekologickou obnovu. – Zprávy České Botanické Společnosti 41 (Mater. 21): 125–133. Řehounková K., Prach K. (2006): Spontaneous vegetation succession in disused gravel-sand pits: role of local and landscape factors. – J. Veg. Sci. 17: 583–590.

86

Řehounková K., Prach K. (2008): Spontaneous vegetation succession in gravel-sand pits: A potential for restoration. – Rest. Ecol. 16: 305–312. Starý J., Kavina P., Vaněček M., Sitenský I., Kotková J., Nekutová T. (2008): Surovinové zdroje České republiky. Nerostné suroviny, stav 2007. – Česká geologická služba-Geofond, Praha. Zimlová L. (1996): Rostliny malých pískoven v CHKO Třeboňsko z hlediska ochrany přírody. – Ms. [Dipl. práce, Přírodovědecká fakulta JU, České Budějovice].

/ Břehule říční. Foto: Jan Ševčík

/ Úprava hnízdní stěny pro břehule v pískovně u Lžína na Táborsku. Foto: Olga Dvořáková

87

Těžebny jílů / Ropucha zelená Foto: Jiří Řehounek

/ Těžebny jílů

Editoři: Vladimír Melichar & Tomáš Gremlica

Spoluautoři: Tomáš Chuman, Petr Jiskra, Anna Lepšová & Vít Zavadil

/  Úvod  / Pod pojmem těžba jílů se rozumí těžba jílovitých minerálů s významnou složkou nezpevněných nerostů kaolinitu, hydroslíd (illit) a montmorillonitu (bentonit). Tyto suroviny se využívají především jako základní surovina v keramickém a sklářském průmyslu, dále v papírenství, jako žáruvzdorné materiály, plnidla, těsnící hmoty ve stavebnictví aj. Česká republika patří k významným světovým producentům těchto nerostů, zvláště kaolinu (3,5 % světové těžby) a bentonitu (2 % světové těžby). Hlavními oblastmi těžby jílů jsou níže položené oblasti Čech (např. Plzeňsko, Podkrušnohorské a  Jihočeské pánve, okolí Prahy) a  jižní Morava. Celkem u  nás v roce 1999 existovalo 120 ložisek kaolinu, z toho bylo 27 těžených dobývacích prostorů. V roce 2005 se v ČR vytěžilo 3,65 milionů tun kaolinu, 0,19 milionu tun bentonitu a 0,61 milionu tun dalších jílů. (Kavina 2007)

/  Geologie a geomorfologie  / Hlavní ložiska leží v oblasti kladensko-rakovnického permokarbonu (Rakovník, Rynholec – Borkovec, Krásný Dvůr – Podbořany), moravské a východočeské křídy

89

/ Těžebna kaolínu u Kaznějova. Foto: Tomáš Gremlica

(Březinka), lounské křídy (Líšťany), křída v okoĺí Prahy (Vyšehořovice, Brník), jihočeské pánve (Borovany–Ledenice, Zahájí–Blana), Plzeňské pánve (Kaznějov, Lomnička, Horní Bříza, Chlumčany, Kyšice), Chebské a  Sokolovské pánve (Nová Ves u Křižovatky, Velký Luh, Jimlíkov, Božíčany, Otovice, Mírová, Podlesí), severočeské a Žitavské pánve (Rokle, Tvrdošice), moravského kvartéru a terciéru (Únanov, Šatov, Poštovná). V některých velkolomech sokolovské a mostecké hnědouhelné pánve se jílovité minerály dotěžují jako sekundární nerosty spolu s uhlím. V minulosti se kaolin a další jíly těžily i podpovrchovým způsobem (např. Nevřeň severně od Plzně), v současnosti jsou veškerá ložiska těžena povrchově obvykle v různě rozsáhlých jámových lomech. Těžbou kaolinu a dalších jílů vznikají antropogenní tvary georeliéfu. Konvexní tvary reprezentují především valy skrývkové zeminy a hlušiny. Výsypky mohou být vnější nebo vnitřní (obvyklejší u větších ložisek), které jsou plněny s postupující těžbou. Konkávní tvary představují různě hluboké jámové lomy s víceméně vodorovnými stupni jednotlivých těžebních lávek (vrstev dobývaného nerostu). Součástí většiny lomů jsou plavírny s kaskádou sedi-

90

mentačních nádrží. Protože dna jam obvykle dosahují pod hladinu podzemní vody, provádí se její odčerpávání, pomístně vedoucí ke vzniku drobných mokřadů. Charakteristiky jílovitého substrátu významné ve vztahu k biotě jsou: • obvykle kyselá až neutrální půdní reakce; • minimum organických látek; • minimální propustnost (s výjimkou ložisek založených na separaci jílovité složky v pískovcích) vedoucí ke spontánnímu vzniku hydrických stanovišť jak v těžebních prostorech, tak na haldách hlušiny; • vysoká prašnost přeschlého substrátu. Významným specifikem bývá velmi pomalé tempo těžby s nízkým ročním objemem (plánované doby otvírky těžebních jam často dosahují 80–100 let) umožňující dlouhodobou existenci různých sukcesních stadií vegetace. Typické je to především u žáruvzdorných jílů nebo kaolinu pro výrobu porcelánu, kde výsledný produkt vzniká smísením suroviny z více ložisek.

/ Aktivní těžebna Velký luh. Foto: Vladimír Melichar

91

Z biologického hlediska je také významná lokalizace ložisek výhradně do planárního nebo kolinního stupně, často do oblastí s přirozeným nedostatkem vodních ploch. Při těžbě dochází na některých lokalitách k obnažování paleontologických objektů (např. významné naleziště třetihorní fauny Dětaň). Důležité jsou též doklady vývoje krajiny a klimatu v pleistocénu zachycené v profilech eolickými sedimenty s fosilními půdami ve stěnách bývalých těžeben. Jednou z nejvýznamnějších lokalit na našem území je jistě tzv. „Kalendář věků“ odkrytý těžbou cihlářských jílů v Dolních Věstonicích.

/  Technická rekultivace  / Donedávna v praxi zcela převažovala snaha o co nejrychlejší uvedení těžbou postiženého území do původního stavu, který umožňoval jeho další hospodářské využívání. Tento cíl vyžadoval provádění radikálních sanací ploch vedoucí k totálnímu zahlazení předchozích těžařských aktivit a následnou realizaci plošných zemědělských či lesnických rekultivací. Je nutné si uvědomit, že snaha o maximalizaci rozlohy zemědělské půdy v minulosti vedla dokonce k tzv. náhradním rekultivacím, které zahrnovaly např. odvodnění a zornění nevyužívaných mokřadů či luk jako náhradu za plochy zabrané těžbou. Na velké většině dříve otevíraných ložisek je proto v aktuálních rekultivačních plánech stále počítáno se zavezením jam, převrstvením ornicí a následným zemědělským využitím nebo zalesněním hospodářskými dřevinami. V případě jam po těžbě jílovitých materiálů se obvykle realizuje i hydrická rekultivace, spočívající v samovolném nastoupání vodního sloupce na dně jámy po hladinu podzemní vody. Zemědělská, lesnická a hydrická rekultivace bývají v plánech souhrnně označovány jako rekultivace „biologická“, byť často znamenají velkou újmu na stávající biotě. Předchází jim obvykle úprava tvaru opuštěné těžebny (svahování do sklonu zajišťující stabilitu svahů), zpětný transport hlušiny do jam a likvidace technologického zázemí. V mnoha případech, a to i u poměrně malých jámových lomů, se provádí rekultivace etapovitě s využitím ukládání vnitřní výsypky hlušiny. Důvodem je právními předpisy stanovená povinnost provést a ukončit rekultivaci do určité doby od skončení těžby. Teprve v případě ukončení rekultivace může těžební subjekt předat pozemky do správy jiného subjektu.

/  Přírodě blízká obnova  / Při ekologické obnově těžeben jílovitých materiálů je vhodné řídit se následujícími zásadami:

92

• U malých těžeben (do cca 10 ha) je vhodné vyčlenit celou plochu pro přírodě blízkou rekultivaci využívající spontánní nebo usměrňovanou ekologickou sukcesi. U větších těžeben je žádoucí pro tento způsob rekultivace vyčlenit alespoň 30 % plochy. Lesnickou nebo zemědělskou rekultivaci je vhodné směrovat na eutrofizované plochy a na případné deponie ornice. • Terénní úpravy antropogenního reliéfu těžebny i hald po ukončení těžby by měly být omezeny na bezpečnostní opatření proti sesuvům. Přitom je nezbytné si uvědomit, že erozní rýhy, deprese i haldy jsou v těžebnách kaolínu nejen velmi zajímavé z krajinářského a estetického hlediska, ale také zásadním způsobem obohacují morfologickou diverzitu terénu a tím vytvářejí optimální podmínky pro kolonizaci těchto dosud neobsazených biotopů větším počtem druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Citlivě provedená sanace vytěženého území tak může výrazně přispět i k ochraně biologické rozmanitosti a přírodních stanovišť. Vzhledem k tomu by měly být zachovány i některé kolmé

/ Sedimentační nádrž v těžebně Jimlíkov – stanoviště ropuchy krátkonohé a zelené. Foto: Vladimír Melichar

93

a zčásti nestabilní stěny jámy nejlépe jižní a jihozápadní orientace (z důvodu dostatečného oslunění) jako biotop norujících druhů ptáků a hmyzu. • Takřka vždy je vhodné provedení částečné hydrické rekultivace s využitím spontánního nastoupání podzemní vody. Pokud hladina podzemní vody nedosahuje dna těžebny, je vhodné vymodelovat alespoň dočasně zaplavované deprese napájené srážkami a povrchovým odtokem. Cílem hydrické rekultivace by nemělo být vytvoření hlubokého jezera, ale spíše mokřadu s maximální hloubkou do 1 m. Vodní plochu je vhodné rozčlenit na více oddělených částí. Pokud je hlubší jezero z jiných důvodů nutné, je třeba vytvořit alespoň na 1/4 zatopené plochy mělké litorální pásmo. Hlavním důvodem je vytvoření rostlinných litorálních společenstev poskytujících ochranu obojživelníkům a ptákům před predací a zajišťujících alespoň částečnou samočisticí schopnost obvykle bezodtoké vodní plochy. Vodní plocha by neměla být zastíněná, proto nesmí být na V, J a Z břehu prováděna výsadba dřevin. • Případná lesnická rekultivace může vhodně využít sukcesní náletová stadia charakterizovaná obvykle břízou bělokorou a pýřitou, topolem osikou, vrbou jívou, hlohy a dalšími křovinami. Opatření pak může být omezeno na proředění náletu a dosadbu klimaxových dřevin (obvykle především dubu) v cílovém sponu. V mnoha případech stačí na plochy s náletovými dřevinami vysadit několik vzrostlejších semenných stromů vhodného druhového složení odpovídajícího potenciální přirozené druhové skladbě. • Vhodnými plochami pro přírodě blízkou obnovu bývají kromě těžebních jam i kaskády sedimentačních nádrží, plavírny a haldy hlušiny. Následná ochrana a péče o ekologicky rekultivované těžebny: Ekologicky rekultivované těžebny je obvykle možné částečně využívat pro rozličné krátkodobé rekreační aktivity, včetně značně disturbančních (motokros, závody offroadů, jízda na koni, koupání). Přesto je žádoucí pro tyto lokality nastavit přiměřený způsob územní ochrany sloužící především jako nástroj pro získání prostředků na nezbytný management. Zatímco do ukončení rekultivace je možné čerpat prostředky na management z rekultivačních fondů, po jejím ukončení (obvykle do 5–10 let) a předání do stabilního užívání příslušnému majiteli to již možné podle stávající právní úpravy není. Těžebny, kde se nerealizují specifická opatření usměrňované sukcese, postačí začlenit do územního systému ekologické stability odpovídající úrovně jako tzv. unikátní biocentrum. V případě lokalit s nutnou řízenou péčí je nejvhodnějším nástrojem registrace významných krajinných prvků (pozor, lomové jezero a k užívání předané lesní porosty jsou již významným krajinným prvkem automaticky) nebo vyhlášení přechodně chráněné plochy. Pro lokality s výskytem

94

kriticky ohrožených druhů nebo s koncentrací více zvláště chráněných druhů vázaných na biotopy vyžadující management se jeví jako nejvhodnější status vyhlášení přírodní památky, umožňující pravidelné čerpání prostředků na péči.

/  Potenciál výskytu významných společenstev a druhů  / /  Rostlinná společenstva  / V1F Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod; V2 Makrofytní vegetace mělkých stojatých vod (všechny oblasti aktuální a historické těžby, Soos a jeho okolí, Karlovarsko, Podbořansko); V3 Makrofytní vegetace oligotrofních jezírek a tůní (zejména Chebská pánev, Karlovarsko a jižní Čechy); M1.1 Rákosiny eutrofních stojatých vod; M1.7 Porosty vysokých ostřic (ve všech oblastech aktuální a historické těžby); M2.2 Jednoletá vegetace vlhkých písků (jen v ochuzené podobě, Chebsko a Karlovarsko, Plzeňsko, jižní Čechy); R2.3 Přechodová rašeliniště (jen Chebsko a Karlovarsko, vzácně jižní Čechy); L7.1 Suché acidofilní doubravy; L7.2 Vlhké acidofilní doubravy (ve všech oblastech aktuální a historické těžby)

/ Rdest trávolistý na opuštěné lokalitě Sorgen. Foto: Petr Krása

95

/  Cévnaté rostliny  / C1 – růžkatec bradavčitý (Ceratophyllum submersum); C2 – bublinatka menší (Utricularia minor), kruštík bahenní (Epipactis palustris), plavuník zploštělý (Diphasiastrum complanatum), rdest trávolistý (Potamogeton gramineus), rdest alpský (Potamogeton alpinus), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), vrbina kytkokvětá (Lysimachia thyrsiflora), zevar nejmenší (Sparganium minimum); C3 – prha chlumní (Arnica montana), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), rdest ostrolistý (Potamogeton acutifolius), rdest tupolistý (Potamogeton obtusifolius), vemeník dvoulistý (Plathantera bifolia); C4a – bezosetka štětinovitá (Isolepis setacea), bělolist nejmenší (Filago minima), bělolist rolní (Filago arvensis), bublinatka jižní (Utricularia australis), kolenec Morisonův (Spergula morisonii), lakušník okrouhlý (Batrachium circinatum), mochna bahenní (Comarum palustre), mrvka myší ocásek (Vulpia myuros), plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum), rozrazil štítkovitý (Veronica scutellata), skřípinec jezerní (Schoenoplectus lacustris), třezalka rozprostřená (Hypericum humifusum), zeměžluč okolíkatá (Centaurium erythraea) Poznámky: V těžebnách jílů se z vzácných a ohrožených cévnatých rostlin vyskytují především druhy vázané na minerálně chudé substráty, konkurenčně slabé druhy nebo druhy vodních stanovišť. Poměrně značný překryv s druhy pískoven odpovídá především ložiskům pískovců s jílovitou složkou. /  Houby  / ?EX – mecháček síťnatý (Arrhenia retiruga); CR – plesňák karafiátový (Thelephora caryophyllea); EN – polnička bažinná (Agrocybe paludosa), chřapáč černý (Helvella corium), kukmák maličký (Volvariella pusilla), třepenitka vlhkožijná (Hypholoma subericaeum); NT – čirůvka límcová (Tricholoma cingulatum), mísenka oranžová (Aleuria aurantia); DD – paluška rudonohá (Typhula erythropus), čirůvka broskvová (Rugosomyces versicolor); druhy nové pro ČR: hnojník libečkový (Cortinarius laevisticolens); vzácnější a málo známé druhy: vláknice Jakobova (Inocybe jakobi), v. potměchuťová (I. dulcamara), závojenka hedvábná (Entoloma sericellum), z. vločkatá (E. flocculosum), helmovka hnědobřitká (Mycena olivaceomarginata), kalichovka stinná (Arrhenia velutipes), k. tmavá (A. obscurata), k. šedobledá (A. griseopallida), penízovka nestoudná (Gymnopus impudicus), špička drsná (Crinipellis scabella), různoporka pleťová (Abortiporus biennis), ryzec osikový (Lactarius controversus), pečárka opásaná (Agaricus subperonatus), čirůvka topolová (Tricholoma populinum), palečka šupinatá (Tulostoma squamosum, aff.), hrobenka písečná (Geopora arenosa), ohnivec rakouský (Sarcoscypha austriaca), kačenka česká (Verpa bohemica)

96

Poznámky: V raných vývojových stádiích i v přirozenou cestou vzniklých listnatých porostech s  topoly, vrbami a  s  břízou (Populus sp. div., Betula pendula, Salix sp. div.) se v těžebních jílů objevují výše vyjmenované velmi vzácné druhy (uváděné v červeném seznamu hub ČR) a další vzácné a méně známé druhy hub. V  zalesněných rekultivovaných plochách kolem těžeben kaolinu (např. u  Kaznějova) jsou vytvořeny podmínky především pro výskyt běžných ektomykorhizních druhů hub, které odpovídají druhu a stáří dřevin a substrátu. Na bázi trsů s odumřelými dřevnatými lodyhami (vratič, pelyněk) je zajímavý výskyt lignikoních druhů třepenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare) a  šupinovka gumovitá (Pholiota gummosa). /  Hmyz  / Vážky (Odonata): šídlatka kroužkovaná (Sympecma paedisca) CR, vážka hnědoskvrnná (Orthetrum bruneum) EN Rovnokřídlí (Orthoptera): saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) Brouci (Coleoptera): svižník polní (Cincindela campestris), svižník lesní (Cincidela sylvicola) NT, svižník písčinný (Cicindela arenaria viennensis), svižník německý (Cicindela germanica) VU, střevlíci Carabus problematicus, Bembidion pygmaeum VU, B. milleri, B. laticolle EN, Asaphidion pallipes, Paratachys turkestanicus, Tachys fulvicollis, Nebria livida NT, Callistus lunatus, Olisthopus rotundatus, Dyschirius bonellii VU, Microlestes fissuralis; Pelochares versicolor CR; Georissus crenulatus CR; vyklenulec Curimopsis paleata EN Motýli (Lepidoptera): otakárek fenyklový (Papilio machaon), otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) VU, bělásek ovocný (Aporia crataegi) NT, modrásek kozincový (Glaucopsyche alexis) VU, modrásek obecný (Plebejus idas) VU, ostruháček trnkový (Satyrium spini) VU, ostruháček kapinicový (Satyrium acaciae) VU Poznámky: Těžebny jílů vyhledávají jednak bezobratlí časných sukcesních stádií vázaní na konkurenčně slabé druhy rostlin a jednak druhy, které ke svému vývoji potřebují pestrou mozaiku obnažených substrátů, nízkých nezapojených trávníků a rozvolněné formace křovinných a dřevinných náletů. Periodické i stálé vodní plochy s emerzní vegetací a plošně nevyvinutou litorální vegetací poskytují optimální podmínky pro vývoj vodních druhů bezobratlých, kteří nemohou existovat v intenzivně obhospodařovaných rybnících ani v zarůstajících opuštěných vodních

97

nádržích. Neaktivní těžebny jsou tak často posledním útočištěm pro ty terestrické i vodní bezobratlé, kteří v dnešní kulturní krajině jen obtížně hledají vhodné podmínky pro život. /  Obratlovci  / Obojživelníci: čolek dravý (Triturus carnifex) CR, čolek velký (Triturus cristatus) EN, čolek horský (Mesotriton alpestris) NT, čolek obecný (Lissotriton vulgaris) LC, kuňka obecná (Bombina bombina) EN, kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) VU, ropucha krátkonohá (Epidalea calamita), ropucha zelená (Pseudepidalea viridis) NT, ropucha obecná (Bufo bufo) LC, blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus) NT, rosnička zelená (Hyla arborea) NT, skokan štíhlý (Rana dalmatina) NT, skokan hnědý (Rana temporaria) LC, skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae) VU, skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus) NT, skokan zelený (Pelophylax esculentus) NT Poznámky: Těžebny jílů jsou z hlediska obojživelníků stejně jako pískovny klíčovým stanovištěm. Malá propustnost substrátu umožňuje vznik drobných i větších

/ Čolek dravý. Foto: Vít Zavadil

98

vodních ploch už v aktivní těžebně. Substrát je vhodným biotopem i pro hrabavé druhy žab. Trvalé vodní plochy umožňují dlouhodobé přežívání akvatických druhů. Faktorem negativně ovlivňujícím velikost populací obojživelníků může být predace. Zejména akvatické druhy trpí umělým vysazováním ryb do hlubších vodních ploch, otevřený a přehledný reliéf těžeben umožňuje účinnou predaci obojživelníků ptáky. Z hlediska kriticky ohrožených druhů jsou těžebny jílů významné především pro ropuchu krátkonohou a čolka dravého. Plazi: ještěrka obecná (Lacerta agilis) NT, užovka obojková (Natrix natrix) LC Ptáci: včelojed lesní (Pernis apivorus) EN, koroptev polní (Perdix perdix) NT, křepelka polní (Coturnix coturnix) NT, kulík říční (Charadrius dubius) VU, racek chechtavý (Chroicocephalus ridibundus) VU, skřivan lesní (Lullula arborea) EN, břehule říční (Riparia riparia) NT, bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) LC, slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula) EN, ťuhýk obecný (Lanius collurio) NT, žluva hajní (Oriolus oriolus) LC, vrabec polní (Passer montanus) LC Poznámky: Specifická ornitofauna těžeben jílů zahrnuje druhy stanovišť s nezapojenou vegetací, jako je např. kulík říční a skřivan lesní. Další skupinou jsou druhy typické pro ruderální vegetaci postagrárních lad osidlující okraje jam, haldy hlušiny a deponie ornice, např. bramborníček hnědý, koroptev polní, křepelka polní a ťuhýk obecný. V neposlední řadě se vyskytují v těžebnách jílů také druhy využívající k hnízdění okolní hospodářské lesní porosty, jako je krahujec obecný či krkavec velký, případně druhy přilehlých náletových lesíků bez lesnického obhospodařování, z nichž lze jmenovat včelojeda lesního, žlunu zelenou a žluvu hajní, pro něž je vlastní těžebna potravním biotopem. Spolu s pískovnami a uhelnými doly patří těžebny kaolinu k významným stanovištím břehule říční (Krása a Matějů 2009). Další vlaštovkovití ptáci a rorýsi obecní využívají těžebny jako loviště a v některých případech v nich i hnízdí na příhodných místech v budovách, které jsou součástí průmyslově těžebních areálů.

/  Příklady dobré praxe  / /  Jáma Zelená – II. a III. etapa rekultivace  / Lokalizace: Skalná (k. ú. Skalná), u samoty Zelená asi 1 km jihovýchodně od Skalné, 5 km severovýchodně od Františkových Lázní, nedaleko NPR Soos. Nadmořská výška území je 440 m n. m.

99

/ Jáma Zelená. Foto: Veronika Šandová

Ochranné statuty: Zatím bez územní ochrany, po ukončení těžby bude navržen vhodný typ územní ochrany umožňující pokračování péče o území. Historie území: V  původně zemědělsky intenzivně využívaném území byl v druhé polovině minulého století otevřen na ploše přibližně 15 ha jámový lom k těžbě žáruvzdorných tzv. zelených jílů. Těžbou pravděpodobně nebyla zničena žádná hodnotná přírodní stanoviště, dotčena byla pouze pole a možná i historické dobývky jílů pro keramické účely. Zpočátku poměrně intenzivní těžba suroviny vedla takřka k vytěžení ložiska. Velmi hodnotná surovina se dříve používala jako těsnící materiál stejně jako např. bentonit. V současné době je tempo těžby naprosto zanedbatelné (několik nákladních automobilů ročně), což dostačuje k využití extrémně žáruvzdorné suroviny ve specifických podmínkách např. vysokých pecí a v obdobných technologiích. Na dně jámy vzniklo několik vodních ploch zatopením prohlubní po těžbě. Do větších lagun byly vysazeny ryby, část jámy je zavezena skrývkou ze sousedních jam. Vytěžené části jámy byly postupně rekultivovány. V první etapě byl v nejvýchodnější části srovnán terén do původní výšky a provede-

100

na zemědělská rekultivace. Plocha je dnes využívána jako málo úživná pastvina. Pro další dvě etapy rekultivace byl po dohodě odborníků – přírodovědců – s investorem (Lasselsberger a. s.) stanoven odlišný postup respektující již tehdy známou vysokou biologickou hodnotu lokality spočívající především ve výskytu bohatých populací řady obojživelníků včetně velmi vzácných druhů (Vtělenský et al. 1990). Botanika: K těžbě již nevyužívané území jámy má charakter prudkých svahů střídajících se s víceméně vodorovnými teráskami. Porůstá rozvolněnými porosty náletových dřevin (bříza, osika, jíva) střídajícími se s rozvolněnou bylinnou vegetací se značným zastoupením ruderálních druhů. V náletech dřevin roste vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) a plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum). V drobných depresích na místě periodických kaluží byly vytvořeny mělké tůně s fragmenty mokřadní vegetace a s občasným výskytem makrofyt jako je rdest tupolistý (Potamogeton obtusifolius). Zoologie: Lokalita je na obojživelníky druhově nejbohatší v celém Karlovarském kraji. Žijí zde velice silné populace ropuchy krátkonohé (Epidalea calamita), rosničky zelené (Hyla arborea) a ropuchy obecné (Bufo bufo). Hojný je čolek obecný (Lissotriton vulgaris), čolek horský (Mesotriton alpestris), čolek velký (Triturus cristatus) a skokan hnědý (Rana temporaria), vyskytuje se tu i blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus), skokan ostronosý (Rana arvalis) a ropucha zelená (Pseudepidalea viridis). Na lokalitě se vyskytují všechny druhy z komplexu zelených skokanů – skokan zelený (Pelophylax esculentus), skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae), vzácněji i skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus). Plazi jsou zastoupeni především ještěrkou živorodou (Zootoca vivipara). Zajímavý je výskyt kriticky ohrožené vážky šídlatky kroužkované (Sympecma paedisca). Ornitofauna zde zatím nebyla důkladně zkoumána. Management: Biologicky citlivá II. a III. etapa rekultivace Jámy Zelené zahrnuje tato opatření: • rozvolnění stávajících porostů náletových dřevin (bříza bělokorá, topol osika, vrba jíva) z důvodu zachování částečně bezlesého charakteru území; • doplnění druhové skladby náletových porostů výsadbou sazenic dubu; • vyhloubení sedmi mělkých tůní napájených povrchovým odtokem s  úkryty (pařezy) pro obojživelníky, pročištění okolí tůní; • odstranění náletových dřevin a obnažení substrátu na břehu mělkého mokřadu na dně jámy s cílem zvýšit oslunění mokřadu; • zdokumentování stavu před a po provedení opatření;

101

• založení trvalých monitorovacích ploch pro sledování vývoje vegetace. Biologicky citlivý projekt rekultivace získal dokonce ocenění jako vítěz soutěžní přehlídky o nejlepší projekt revitalizace těžebních prostor „Zelený most 2007“ vypsané Těžební unií ve spolupráci s Českou komorou architektů. Informace čerpány z práce Melichar et al. (2009). /  Únanov  / Lokalizace: Fakticky dotěžená těžebna kaolinu s areálem budov se nachází v k. ú. Únanov a Přímětice, mimo urbanizované území 0,5 až 1,7 km jižně a jihozápadně od obce Únanov. Prakticky ze všech stran je obklopena zemědělsky intenzivně obhospodařovanými plochami, pouze severovýchodní okraj lemuje silnice II/399. Nadmořská výška území se pohybuje od 309 do 315 m n. m. Ochranné statuty: Jihozápadní část lokality o  rozloze 4,97 ha je vedena v Národním seznamu Evropsky významných lokalit v České republice pod názvem CZ0623368 – Kaolinka Únanov. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších biotopů čolka dravého (Triturus carnifex) v ČR, pro nějž je v souladu s ustanoveními zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, navrhována kategorie ochrany PP – přírodní památka. Historie území: Jedná se o kaolinitové ložisko vzniklé na horninách dyjského masivu. Matečnou horninou je usměrněná žula. Vyšší kvalita kaolinu byla zaznamenána v místech, kde pronikají leukokratní žuly (čočkovitá tělesa), aplity nebo pegmatity. Z těžkých minerálů jsou v kaolinové surovině zastoupeny především goethit, siderit, leukoxen a anatas. Obsah je ale nízký, obvykle kolem 0,03 obj. %. Podíl těchto fází je v surovině nežádoucí (obsahují barvicí oxidy Fe a Mn) a jejich množství se redukuje při zpracování. Kaolinitová surovina obsahuje kaolinit, křemen, muskovit, chlorit a relikty K-živců. Se snižující se velikostí zrna dané frakce převažuje kaolinit, ostatní fáze ztrácejí na významu. Zdejší kaolinit má nízký stupeň strukturního uspořádání a blíží se pM (pseudomonoklinickému) typu. Vzácně byla na ložisku objevena poloha tzv. „gumy“, tedy sekundárního plastického kaolinu s vysokým obsahem montmorillonitu. Vedle kaolinitu byla zaznamenána přítomnost halloysitu a illitu. V území byl těžen a upravován moravský kaolin a keramické suroviny se zvýšeným obsahem živců vhodné pro materiály na suché omítky, tekuté malířské nátěry, k výrobě steliva pro kočky a drobná zvířata a jako komponenty krmných a jiných suchých směsí (vápenec, bentonit, zeolit). Nachází se zde jediná plavírna kaolínu na Moravě.

102

Mykologie: Z hlediska výskytu hub se jedná o velmi zajímavou lokalitu. V průběhu terénních výzkumů zde bylo dosud determinováno 22 druhů, z nichž plesňák karafiátový (Thelephora caryophyllea) je v Červeném seznamu hub (makromycetů) ČR zařazen do kategorie kriticky ohrožených taxonů a kukmák maličký (Volvariella pusilla) do kategorie ohrožených taxonů. Botanika: V regionálním fytogeografickém členění je území lokalizováno na rozhraní dvou fytogeografických okresů, spadajících do dvou fytogeografických oblastí, resp. obvodů: v Českomoravském mezofytiku do okresu 68. Moravské podhůří Vysočiny a v panonském termofytiku do okresu 16. Znojemsko-brněnská brána. Charakteristickým typem biotopů jsou X2 Intenzivně obhospodařovaná pole, X6 Antropogenní plochy se sporadickou vegetací mimo sídla, X7 Ruderální bylinná vegetace mimo sídla a X12 Nálety pionýrských dřevin. Botanickými výzkumy byla zjištěna mimo jiné přítomnost pochybku severního (Androsace septentrionalis) zařazeného v červeném seznamu mezi kriticky ohrožené taxony, kruštíku

/ Těžebna kaolínu Únanov. Foto: Tomáš Gremlica

103

bahenního (Epipactis palustris) a skřípince Tabernaemontanova (Schoenoplectus tabernaemontani) z kategorie silně ohrožených taxonů. Zoologie: V  předmětném území bylo dosud zjištěno 14 druhů pancířníků a 12 druhů brouků. Významná je přítomnost majky fialové (Meloe violaceus) zařazené v červeném seznamu bezobratlých do kategorie zranitelných taxonů. Z přírodovědného hlediska je velmi cenný také výskyt čolka dravého (Triturus carnifex). Dále zde bylo zaznamenáno 26 druhů ptáků, z nichž čáp bílý (Ciconia ciconia) a lejsek šedý (Muscicapa striata) využívají lokalitu jako zdroj potravy, zatímco břehule říční (Riparia riparia), ťuhýk obecný (Lanius collurio) a žluva hajní (Oriolus oriolus) v ní pravidelně hnízdí. Management: Na části zrekultivovaného prostoru po těžbě kaolinu bylo v  roce 2000 vytvořeno biocentrum s  vysazenými stromy a  keři a  trvalým travním porostem. Vzhledem k nedostatku vodních ploch v okolní krajině je velmi pozitivním krokem rozhodnutí zachovat existující stálé vodní nádrže. Výsadbu dřevin biocentra zajistila odborná firma, péči o biocentrum zajišťují pracovníci obce z řad nezaměstnaných, trávu seče soukromý zemědělec. V současné době je zpracován projekt na další rekultivaci vytěžených prostor. V rámci výzkumného projektu SP/2d1/141/07 „Rekultivace a  management nepřírodních biotopů v České republice“ je na lokalitě prováděn komplexní biologický průzkum (Gremlica et al. 2009). Na většině těžbou narušených ploch úspěšně probíhá přirozená ekologická sukcese. Dno těžební jámy, břehy stálých vodních i sedimentačních nádrží jsou postupně osídlovány druhy a společenstvy preferujícími oligotrofní prostředí a velmi mírné tlaky v  rámci interspecifické kompetice. Lokalita může být ohrožena v případě nevhodného rozhodnutí o ukládání ornice a skrývkových zemin z nové těžebny kaolinu Únanov – východ, dále vysycháním stálých vodních nádrží a jejich přirozeným zazemňováním, jakož i nadměrným sportovním a rekreačním využíváním. Extrémní riziko pro populace obojživelníků, včetně kriticky ohroženého čolka dravého (Triturus carnifex), představuje umělé vysazování ryb do stálých vodních nádrží. S výjimkou postupného odstranění technického zařízení, budov a několika černých skládek odpadů jsou do budoucna významné a rozsahem zemních prací velké a nákladné sanace i zemědělské a lesnické rekultivace zcela zbytečné. Celou plochu těžebny doporučujeme ponechat přirozené ekologické sukcesi. Dalším krokem je zařazení lokality jako biocentra do územního systému ekologické stability (ÚSES) lokálního významu.

104

Poděkování: Editoři této sekce děkují za spolupráci a konzultace při přípravě textu kolegům Jaroslavu Blízkovi, Milanu Boukalovi, Františku Gryczovi, Václavu Křivanovi, Karlu Prachovi a Jiřímu Řehounkovi. Použitá data byla získána také díky výzkumnému projektu SP/2d1/141/07 podpořenému MŽP ČR z rezortního programu.

/  Literatura  / Gremlica T. et al. (2009): Rekultivace a management nepřírodních biotopů v České republice. – Ms. [Závěrečná zpráva projektu VaV SP/2d1/141/07, Ústav pro ekopolitiku o. p. s., Praha]. Kavina P. (2007): Surovinová základna ČR a perspektivy její těžby. – Ms. [Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Praha]. Krása P., Matějů J. (2009): K výskytu břehule říční (Riparia riparia) v Karlovarském kraji. – Sborník muzea Karlovarského kraje, 12: 229–236. Melichar V. et al. (2005): Biologické hodnocení lokality „Rekultivace Jáma Zelená – III. etapa“. – Ms. [depon. in: aut.]. Vtělenský J., Šantrůček P., Hartman V. (1990): Jíly západních Čech – oblast chebské pánve. – Sbor. Geol. Věd. Technol. Geochem. 25: 1–228.

/ Těžebna kaolínu Únanov. Foto: Tomáš Gremlica

105

Těžená rašeliniště / Trsy suchopýru pochvatého na revitalizovaném rašeliništi Soumarský Most. Foto: Petra Konvalinková

/ Těžená rašeliniště Editorka: Petra Konvalinková

Spoluautoři: Petr Bogusch, Petr Hesoun, Petr Horn, Martin Konvička, Anna Lepšová, Vladimír Melichar, Ladislav Rektoris, Jan Šťastný & Vít Zavadil

/  Úvod  / Zatímco ve skandinávských zemích mohou rašeliniště tvořit až kolem 20 % území, v ČR se jedná o poměrně vzácný biotop. Odhaduje se, že zachovalá rašeliniště tvoří pouze 0,3 % našeho území; přitom většina se jich vyskytuje v pohraničních pohořích. V našich podmínkách rašeliniště představují biotop „ostrovního“ charakteru, se specifickou flórou a faunou, hostící mnohdy glaciální relikty (Spitzer et al. 1999). Lze jen doufat, že budou dotěženy stávající těžebny a nové otevřeny nebudou. Těžba rašeliny probíhá v současnosti (nebo byla v nedávné době ukončena) pouze na několika lokalitách. Velikost těžeben je kolem 100–200 ha. Aktuálně těžené (nebo dotěžené) plochy se nacházejí zejména v jižních Čechách (Třeboňsko, Jindřichohradecko, okolí Veselí nad Lužnicí, Šumava), Krušných horách a Slavkovském lese. Seznam známých strojově těžených lokalit je uveden v tabulce. Ruční těžba (tzv. borkování) probíhala v minulosti i v ostatních regionech s výskytem rašelinišť (Žďárské vrchy, Jizerské hory, Český les atd.)

/ Plocha po těžbě bagrem ve Spálené Borkovně. Foto: Petra Konvalinková

/ Frézování rašeliny na lokalitě Hrdlořezy. Foto: Petra Konvalinková

107

108

Těžba běží

Poznámka

420

–

spontánní sukcese, lesnická a zemědělská rekultivace, částečná revitalizace

Třeboňsko

440

+

lesnická rekultivace, spontánní sukcese

Třeboňsko

460

+

lesnická rekultivace, spontánní sukcese, částečná revitalizace

Lokalita

Oblast

Borkovice

Veselskosoběslavská blata

Branná Hrdlořezy

Nadmořská výška (m n. m.)

Příbraz

Třeboňsko

470

+

těžba bude brzy ukončena; spontánní sukcese, lesnická rekultivace, v přípravě hydrická rekultivace

Člunek

Jindřichohradecko

540

+

spontánní sukcese

Světlík

Pošumaví

740

+

spontánní sukcese, zeměd. rekultivace

Horní Borková

Šumava

740

–

spontánní sukcese

Soumarský Most

Šumava

750

–

spontánní sukcese, lesnická rekultivace; revitalizace

Vlčí Jámy

Šumava

780

+

spontánní sukcese

Krásno

Slavkovský les

780

–

spontánní sukcese; zahájena revitalizace

Hora sv. Šebestiána

Krušné hory

850

+

spontánní sukcese, lesnická rekultivace

Abertamy

Krušné hory

870

–

částečná rekultivace zalesněním

Františkovy Lázně

Chebská pánev

432

–

těžba slatiny pro lázeňství

Přestože těžených rašelinišť není mnoho, je třeba jim věnovat pozornost, neboť se jedná o velmi specifická stanoviště. Specifikum těžených rašelinišť oproti ostatním těžebnám je v tom, že těžba probíhá ve zcela určitém biotopu, který je těžbou zničen. Dnes probíhá aktivní těžba (nebo byla v nedávné době ukončena) v biotopech: blatkové bory (L10.4 dle Katalogu biotopů), otevřená vrchoviště (R3.1), vrchoviště s klečí (R3.2), vrchovištní jezírka (R3.3), degradovaná vrchoviště (R3.4) a v minulosti probíhala těžba také v biotopech: vápnitá slatiniště (těžba kdysi např. na Polabské černavě) – R2.1, nevápnitá mechová slatiniště (R2.2), přechodová rašeliniště (R2.3). Další specifikum těžby rašeliny je legislativní – těžba rašeliny (a tedy i rekultivace) se řídí zákonem o těžbě rašeliny (č. 61/1956 Sb.), nikoliv horním zákonem (č. 44/1988 Sb.). Zcela zásadní vliv na charakter těžebny a její následné využití má způsob těžby. V ČR lze v zásadě rozlišit 3 způsoby těžby: 1. ruční, tzv. borkování – způsob těžby používaný do 50. let 20. stol. 2. průmyslová strojová těžba, u nás metoda tzv. frézování – používaná od 50. let 20. stol. dodnes, podmínkou těžby je kompletní odvodnění celého ložiska 3. tzv. mokrá těžba – těžba bagrem spočívá v hloubení jam bez odvodnění ložiska, obvykle se využívá pro lázeňské účely, protože humolit neztrácí léčivé vlastnosti. V dalším textu se soustředíme zejména na frézované lokality, kde je problematika ukončení těžby a následná rekultivace aktuální.

/  Geologie a geomorfologie  / Recentní rašeliniště vznikala od konce doby ledové v průběhu posledních 10 000 až 15 000 let na nepropustných podložích. V závislosti na převládajícím zdroji vody můžeme rozlišit následující typy rašelinišť, které se liší vegetací a typem vznikajícího humolitu: 1. minerotrofní slatiniště – sycená podzemní vodou, výskyt zejména v nížinách; 2. ombrotrofní vrchoviště – sycená převážně srážkami, typický výskyt v horských regionech; 3. přechodová rašeliniště – sycená spodní vodou i srážkami, výskyt ve středních polohách. Frézované i  borkované lokality najdeme na místech přechodových rašelinišť a ombrotrofních vrchovišť. Rašelina je zde tvořena zejména rašeliníkem, suchopýry, ostřicemi a dřevem.

109

Reliéf dotěženého rašeliniště je dán typem těžby. U  borkovaných lokalit má často podobu vyvýšených pásů, na kterých se vytěžená rašelina sušila, a  prohlubní, které vznikly rýpáním „borek“, tedy kusů rašeliny cihlovitého tvaru. Tyto prohlubně byly často zaplaveny vodou a  postupně se zazemnily. Při bagrování (mokré těžbě) vznikají vodní bazény se strmými břehy. Reliéf frézovaného rašeliniště představuje velká odvodněná plocha tmavé rašeliny protkaná pravidelnou sítí odvodňovacích kanálů. Pole mezi kanály mívají mírně konvexní profil, který usnadňuje odvodnění směrem ke kanálům. Zbývající mocnost rašeliny je různá, některé lokality byly pomístně dotěženy až na minerální podloží (Abertamy, Příbraz), na některých byla předčasně zastavena těžba a  proto mocnost téměř odpovídá původnímu stavu (část lokality Krásno). Obvyklá mocnost rašeliny na dotěžených ložiscích se pohybuje mezi 0,5–1 m, přičemž 0,5 m je zákonem předepsaný limit. Pokud byla odtěžena celá vrstva rašeliny, objevuje se minerální podloží, zpravidla jíly či štěrkopísky. Chemické charakteristiky zbytkové vrstvy humolitu jsou korelovány s jeho mocností – jako důležité pro sukcesi vegetace se ukázaly být hlavně pH, stupeň rozložení (humifikace) a obsah živin (stupeň mineralizace) – Konvalinková (2006), Lanta et al. (2004), Bastl et al. (2009).. Holá rašelina je poměrně nehostinný substrát – je bez diaspor, s nízkou dostupností živin, tmavý povrch se silně přehřívá, dochází k rozsáhlé vodní a větrné erozi a k mrazovému narušení (tvorba jehličkového ledu). Navíc má přeschlá rašelina špatnou smáčivost.

/  Technická rekultivace  / Nejčastějším typem rekultivace v posledních desetiletích je prosté zalesnění. Konvexní profil těžebních polí je srovnán do roviny a osázen na husto nejčastěji borovicí lesní nebo smrkem. Kanály jsou ponechány ve funkčním stavu, aby dále stanoviště odvodňovaly a umožnily růst vysázených stromků. Dalším typem rekultivace je převedení na zemědělskou půdu a zornění. Tento způsob byl častý zejména v minulosti a v nížinách, na slatiništních lokalitách. Využívá se i hydrická rekultivace, kdy je povrch vytěženého rašeliniště zaplaven vodou – pokud to umožňuje reliéf a v blízkosti je zdroj vody. Typ rekultivace je často volen s ohledem na plánované využití vlastníkem – plochy patřícící do lesního půdního fondu, které byly po dobu těžby obvykle v pronájmu, jsou nejčastěji rekultivovány na les. Pokud byla plocha ve vlastnictví těžební společnosti, je často volena nejlevnější varianta z „technických řešení“, kterou je zaplavení vodou.

110

Po lesnické a zemědělské rekultivaci je biodiverzita vzniklých ploch většinou velmi malá. Zalesněním vznikají zpravidla husté porosty borovic nebo smrků, buď téměř bez podrostu, nebo s  běžnými lesními či ruderálními druhy v  bylinném a keřovém patře. Díky evapotranspiraci stromů zde dochází k dalšímu vysušování rašeliny a její mineralizaci. V případě zaplavení vodou, pokud není vzniklé jezero příliš hluboké a není osazeno rybami, je možné očekávat vývoj mokřadní vegetace alespoň při jeho krajích, v delším časovém horizontu může dojít i k obnově rašelinotvorného procesu – terestrializaci.

/  Přírodě blízká obnova  / Nejjednodušší a  také nejlevnější cestou obnovy je ponechání spontánní sukcesi. Vhodným příkladem jsou borkované plochy, které byly po dotěžení obvykle ponechány spontánnímu vývoji. Dnes se jedná o  často velmi hodnotné lokality chráněné jako maloplošná ZCHÚ (např. NPR Božídarské rašeliniště, Červené

/ Revitalizovaná plocha s vyhloubenými tůňkami a výsadbou borovice blatky v Hrdlořezech. Foto: Petra Konvalinková

111

blato, PR Borkovická blata, Jezerní slať, Radostínské rašeliniště). Na místech, kde byl po ukončení těžby příznivý vodní režim, dochází většinou k  obnově rašelinotvorného procesu a  alespoň částečné regeneraci rašeliništní vegetace (Horn 2009). Díky těžbě došlo často k „omlazení“ rašeliniště, tedy návratu k ranějším sukcesním stádiím. Takové plochy se stávají útočištěm pro druhy, které preferují otevřenější a  vlhčí stanoviště, ať už jde o  cévnaté rostliny (např. kyhanka sivolistá – Andromeda polifolia, rosnatka okrouhlolistá – Drosera rotundifolia), houby nebo živočichy. Např. řada tyrfofilních (žijící s  oblibou na rašeliništích) a tyrfobiontních (žijících pouze na rašeliništích) motýlů vyhledává právě taková stanoviště. Otevřené vodní plochy, které často v borkovištích vznikají, jsou vyhledávaným biotopem tyrfobiontních vodních ploštic, vířníků a vážek. Kromě vážek rodu Somatochlora (lesklice horská – S. alpestris, l. severská – S. arctica), jejichž larvy žijí i ve vlhkém rašeliníku, se objevují i další tyrfofilní a acidofilní, ale i méně vyhraněné acidotolerantní druhy (Spitzer et al. 1999). Spontánnímu vývoji byly ponechány také některé plochy frézovaných rašelinišť. Průběh sukcese je zde ovlivňován zejména těmito faktory: 1. hladina vody a rozsah jejího kolísání během roku, pH a vodivost vody 2. vlastnosti substrátu – stupeň mineralizace rašeliny, pH, podíl organického uhlíku atd. 3. zdroj diaspor v okolí, zejména přítomnost rašeliništní vegetace 4. mikroklimatické podmínky. Hluboké odvodnění (1 m a více, často až na minerální podloží) frézovaných rašelinišť vede k zaklesnutí hladiny podzemní vody, rašelina se rychle rozkládá, dochází k mineralizaci a k zvyšování zásoby živin. Toho využívají konkurenčně silné rostlinné druhy na úkor původních rašelinných druhů, které kolonizují tato stanoviště pomaleji nebo vůbec. Velkoplošná těžba s sebou přináší zvýšené riziko invaze anemochorně se šířících ruderálních a expanzivních rostlinných druhů (zástupci čeledí Asteraceae, Salicaceae, Betulaceae aj.). Na plochách se zaklesnutou hladinou vody se často uchycuje třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), která může blokovat další sukcesi na několik let. Uchycují se i další druhy trav jako metlička křivolaká (Avenella flexuosa), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), bezkolenec modrý (Molinia caerulea), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea) a dřeviny, zejména bříza bělokorá (Betula pendula), b. pýřitá (B. pubescens), borovice lesní (Pinus sylvestris), smrk ztepilý (Picea abies). Není-li sukcese blokována, již po dvaceti letech může vzniknout souvislý březoborový les.

112

Pokud se hladina vody pohybuje v průměru 0,3 m pod povrchem, dochází k uchycování mokřadní a rašeliništní vegetace včetně rašeliníků. Při malé mocnosti zbývajícího humolitu nebo průsaku minerálně bohatší vody převažují ve vegetaci druhy pramenišť, vlhkých luk a přechodových rašelinišť – sítina rozkladitá (Juncus effusus), s. níťovitá (J. filiformis), smldník bahenní (Peucedanum palustre), psineček psí (Agrostis canina), violka bahenní (Viola palustris), pcháč bahenní (Cirsium palustre), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), svízel bahenní (Galium palustre), karbinec evropský (Lycopus europeus), ostřice obecná (Carex nigra), o. prosová (C. panicea), o. zobánkatá (C. rostrata), ostřice šedavá (C. canescens), mochna nátržník (Potentilla erecta), bezkolenec modrý (Molinia caerulea), ale také např. suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium); z dřevin pak zejména vrba popelavá (Salix cinerea) a břízy (Betula spp.). Častý je výskyt druhů vřesovišť a smilkových luk – plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum), smilka tuhá (Nardus stricta) a sítina kostrbatá (Juncus squarrosus). Pokud mocnost zbytkového humolitu dosahuje alespoň 0,4 m, objevují se typické druhy bylinného patra rašelinisť – zejména suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), s. úzkolistý (E. angustifolium), vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum), borůvka černá (Vaccinium vitis-idaea), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), vřes obecný (Calluna vulgaris), černýš luční (Melampyrum pratense), méně často také rojovník bahenní (Ledum palustre), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), šicha černá (Empetrum nigrum), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia) a ostřice chudokvětá (Carex pauciflora). Funkční odvodnění obvykle trvale zabraňuje (i u ploch ponechaných spontánnímu vývoji) nastoupání hladiny podzemní vody na původní úroveň (obvykle 0–0,2 m pod povrchem). Pokud chceme na odtěžených rašeliništích podpořit vývoj mokřadních či rašeliništních společenstev, je tedy nutné především obnovit jejich vodní režim. To je také první krok při ekologické obnově rašelinišť. Pokusy o „revitalizaci“ frézovaných rašelinišť jsou v ČR záležitostí až posledních zhruba deseti let. Zatím pouze lokalita Soumarský most byla revitalizována na celé ploše; v současnosti probíhá také obnova Krásenského a Abertamského rašeliniště. Na lokalitě Borkovická blata a Hrdlořezy došlo k revitalizaci na části plochy. Závěrem uvádíme stručný souhrn opatření, která jsou zásadní pro účinnou revitalizaci. /  Revitalizační zásahy  / a) zlepšení hydrologického režimu Hrazení nebo zasypání obvodových a centrálních odvodňovacích kanálů: Dojde ke zvýšení hladiny podzemní vody, ke zpomalení odtoku z lokality a k vyrovnání

113

rozkolísané hladiny podzemní vody. K zasypání odvodňovacích příkopů je možno použít nezvětralý humolit. Druhou alternativou je přehrazení odvodňovacích kanálů soustavou přehrážek s přepadem. V současné době se nejčastěji používají dřevěné přehrážky z místního materiálu (smrk, borovice) utěsněné udusanou rašelinou, pro některé projekty se využívají trvanlivější dřeva – akát, dub. Hrázky se někdy navíc těsní geotextilií. Obvykle by mělo být cílem zvednutí hladiny vody až na úroveň povrchu rašeliny. Tento stav je zásadní podmínkou pro znovuobnovení rašelinotvorného procesu (paludifikace) a pro existenci nelesních rašeliništních biotopů. Na těžených rašeliništích s fragmenty cenných lesních společenstev (blatková a klečová rašeliniště, rašelinné bory) lze zvyšovat hladinu vody na takovou úroveň, aby nedošlo k negativnímu ovlivnění kořenového systému stromů. Vyhloubení menších rašelinných tůní s  volnou vodní hladinou: Mohou sloužit jako zdroje opětovné paludifikace, odkud se dále mohou šířit původní rostlinné druhy rašelinných biotopů. Menší prohlubně jsou výhodné při jímání dešťové vody a vody z tajícího sněhu. Tůňky také zvyšují diverzitu ploch a mohou být vhodným biotopem pro některé druhy rostlin a zvířat – vodní ploštice, vířníky, vážky a jiný hmyz, obojživelníky, vodní ptactvo. Na vyfrézovaných plochách holé rašeliny mají i významnou protipožární funkci.

/ Hrazení kanálu na lokalitě Vraky. Foto: Jana Jiskrová

114

b) introdukce druhů, příp. použití mulče Výsev a  výsadba bylin a  mechorostů: Přímé výsadby a  výsevy žádoucích druhů je vhodné provádět pouze na lokalitách s nedostatečným zásobením sporami z okolí. Smysluplné je provádět introdukci pouze u  ploch s  vhodnými stanovištními podmínkami (už zamokřené plochy). K introdukci je možno použít gene-rativních i vegetativních částí rostlin a mechorostů (používáno často např. u rašeliníků).

Mulč může sloužit nejen jako zdroj diaspor, ale zlepšuje také mikroklimatické podmínky na povrchu rašeliniště (zastínění, snížení výparu apod.). Přípustné je pouze využití lokálních zdrojů mulče, spor a  semen z  dochovaných kontaktních lokalit. Výsadba dřevin: Plošnou výsadbu dřevin lze připustit jen na lokalitách původně alespoň částečně lesních nebo klečových rašelinišť, kde lze tímto způsobem podpořit původní genofond dřevin. Na původně otevřených biotopech je výsadba dřevin nežádoucí. Naopak je většinou nutné alespoň částečně nálety dřevin odstraňovat s cílem obnovit původní otevřený charakter ploch. Výjimkou mohou být výsadby jednotlivých potravních dřevin ve prospěch ornitofauny. c) remodelace terénu Vytvoření hrází z rašeliny a jiné modelace terénu: Smysluplné opatření pouze ve specifických případech, kdy je nutné zamezit povrchovému odtoku z rašeliniště nebo intenzivní erozi humolitu. Dobře se osvědčily jednoduché protierozní zábrany z kmenů položených na povrch rašeliny a zajištěných kolíky. Pokud byla při těžbě vytěžena rašelina až na minerální podklad, je možné navézt alespoň minimální vrstvu rašeliny. d) další opatření Podpora živočichů: Mnohá naše rašeliniště trpí přerušeným kontaktem s jinými biotopy – izolací, za kterou často může bariéra vzrostlého lesa. Např. četní motýli (žluťásek borůvkový – Colias palaeno, perleťovec severní – Boloria aquilonaris, modrásek stříbroskvrnný – Vacciniina optilete) se na rašeliništích pouze vyvíjejí, ale dospělci získávají nektar z okolních luk. Součástí revitalizace by mělo být zajištění návaznosti na krajinu.

/  Potenciál výskytu významných společenstev a druhů  / /  Rostlinná společenstva  / V3 Makrofytní vegetace oligotrofních jezírek a tůní, M1.7 Vegetace vysokých ostřic, M2.2 Jednoletá vegetace vlhkých písků, M3 Vegetace vytrvalých obojživelných bylin, R2.3 Přechodová rašeliniště, R3.1 Otevřená vrchoviště, R3.4 Degradovaná vrchoviště, T2.3 Podhorské a horské smilkové trávníky, T8.2 Sekundární podhorská a horská vřesoviště, K1 Mokřadní vrbiny, L10.1 Rašelinné březiny (klasifikace podle Chytrý et al. 2001)

115

/  Cévnaté rostliny  / C1 – kapraď hřebenitá (Dryopteris cristata), nehtovec přeslenitý (Illecebrum verticillatum), stozrník lnovitý (Radiola linoides); C2 – bříza trpasličí (Betula nana), bublinatka menší (Utricularia minor), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia); C3 – borovice blatka (Pinus rotundata), jestřábník žlutý (Hieracium aurantiacum), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), prha arnika (Arnica montana), pupečník obecný (Hydrocotyle vulgaris), rojovník bahenní (Ledum palustre), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), suchopýrek trsnatý (Trichophorum cespitosum), tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia), třezalka rozprostřená (Hypericum humifusum), vrbina (bazanovec) kytkokvětá (Lysimachia thyrsiflora), všivec lesní (Pedicularis sylvatica); C4a – ostřice Buekova (Carex buekii), šicha černá (Empetrum nigrum), mochna (zábělník) bahenní (Potentilla palustris), bublinatka jižní (Utricularia australis); C4b – bříza karpatská (Betula carpatica) Poznámky: Vzácné a ohrožené druhy cévnatých rostlin jsou obvykle pozůstatkem druhového spektra původních rašeliništních biotopů nebo se jedná o druhy náhradních biotopů – mokřadů a vřesovišť; výjimečně se uplatňují druhy jiných oligotrofních stanovišť, např. nehtovec přeslenitý (Illecebrum verticillatum). Typickým druhem, nacházejícím na borkovaných plochách v horských oblastech optimální podmínky, je bříza trpasličí (Betula nana). Obnažený substrát může při dostatečné vlhkosti vyhovovat konkurenčně slabším a  světlomilným rostlinám. Příkladem je masové uchycení rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia) na Borkovických blatech, v  Krásně, Abertamech či na Horní Borkové. Podmínkou příznivého stanoviště pro tyto druhy je dostatečně vysoká hladina vody, které je třeba docílit zahrazením odvodňovacích kanálů. Suchá rašelina je naopak masivně invadována nepůvodních mechorostem křivonožkou vehnutou (Campylopus introflexus). /  Řasy krásivky  / Vzácné druhy: Staurastrum setigerum, St. aculeatum, St. orbiculare, Desmidium cylindricum, Netrium interruptum, Staurodesmus lanceolatus var. compressus, Closterium calosporum var. brasiliense, Cl. angustatum, Roya cambrica, R. closterioides Hojné druhy: Micrasterias rotata, M. thomasiana var. notata, M. crux-melitensis, M. papillifera, Euastrum oblongum, E. ansatum, Closterium lunula, Cl. dianae, Cl. intermedium, Cl. costatum, Cl. turgidum, Cl. gracile, Hyalotheca dissiliens, Desmidium swartzii

116

/ Krásivky z Borkovických blat. Foto: Jan Šťastný

Poznámky: Všechny uvedené údaje pocházejí z  jediné lokality – Borkovická blata, z tůní vzniklých po revitalizaci. Krásivky se zde vyskytují zejména v bentosu (tvoří povlak na povrchu dna mělkých tůní) a  jako součást epifytických společenstev tvoří nárosty na ponořených rostlinách (zejména bublinatce jižní – Utricularia australis) a mechorostech. V konečné fázi vysychání mělkých tůní se pak často vyskytují ve formě aerofytických společenstev, která tvoří tenké povlaky na vlhké rašelině. Na uvedené lokalitě převažují a dominují typická společenstva mesotrofních, mírně kyselých vod. Přestože je zde poměrně vysoká druhová diverzita, těžiště významu lokality z hlediska krásivek je zejména v jejich masovém výskytu. Přitom zde, jak se zdá, dochází k postupnému vývoji společenstev. Kromě běžných, pro daný typ lokality typických druhů, se v  posledních letech objevují i druhy vzácnější, charakteristické pro stabilní biotopy v pozdějších stadiích sukcese (Šťastný 2005).

117

Další údaje o výskytu řas pocházejí z lokality Krásno. Zde vedly těžební aktivity spojené s odvodněním k úplné přestavbě společenstev řas z vodních na půdní. Typická společenstva půdních řas se vyvíjela při relativní půdní vlhkosti pod 80 %. Společenstva půdních řas v rašeliništích s nízkým pH byla tvořena pouze zelenými řasami, jejich abundance však dosahovala ve starších sukcesních stadiích vysokých hodnot – až 17 mil. buněk/g suché půdy (Gardavský et al. 1996). /  Houby  / Turfikolní (na surové rašelině): třepenitka vlhkomilná (Hypholoma udum), t. pomněnková (H. myosotis) VU; paraziti a saprofyti na rašeliníku: líha mokřadní (Lyophyllum palustre), čepičatka močálová (Galerina paludosa), třepenitka prodloužená (Hypholoma elongatipes), závojenka sítinová (Entoloma juncinum) EN, z. rašeliníková (E. elodes); ektomykorhizní druhy s pionýrskými dřevinami  (Pinus sylvestris, Betula sp. div): holubinka rašeliníková (Russula helodes) EN, kozák barvoměnný (Leccinum variicolor) NT, kozák bílý (Leccinum holopus) NT; druhy mezi mechorosty a v trávě: závojenka křížovýtrusá (Entoloma conferendum), třepenitka ploníková (Hypholoma polytrichi) (údaje z frézovaných ploch Krásno a Abertamy a z lokality Přebuz borkované do 50. let) Poznámky: Mykoflóra makromycetů rašelin je velmi specifická. Rašelinný podklad představuje extrémní, pro houby těžko rozložitelný substrát v oligotrofních podmínkách, s velmi nízkým pH a nedostatkem minerálních živin, včetně dusíku. Stanoviště jsou zaplavována a tím s přechodným anaerobním prostředím. Spektrum saprofytů, včetně turfikolních, které rozkládají opad rostlin a rašelinu, je velmi chudé, především proto, že opad zdejších rostlin je těžko rozložitelný (Ericaceae, Pinaceae). Zvláštní skupinou saprofytů jsou lignikolní druhy hub, které osídlují dřevo. V porovnání s jinými biotopy je skupina saprofytů a lignikolních druhů ochuzena především nepříznivými fyzikálními podmínkami, zvýšením podílu toxických fenolických látek, nedostatkem dusíku v opadu a dřevě rostlin. Specifickou skupinu makromycetů na rašeliništích tvoří paraziti. Ve zdejších podmínkách parazitují zejména na rašelinících, urychlují odumírání jejich lodyh a pokračují ve vývoji jako saprofyti (Lyophyllum palustre, Galerina paludosa). Jiná skupina parazituje na velkých plodnicích hub, v podmínkách rašelinišť především na ektomykorhizních druzích (rod Microcollybia). Ekologicky velmi významnou skupinou hub na rašeliništích jsou ektomykorhizní druhy, které jsou mutualisticky provázány s přítomnými dřevinami (rody Suillus, Leccinum, Russula, Lactarius na břízách, borovicích a vrbách). Pro rašeliniště je také

118

charakteristický výskyt erikoidních mykorhiz (houby řádu Pezizales na rostlinách čeledi Ericaceae). Mykorhizní houby na rašeliništích uvolňují především organicky vázaný dusík z rašeliny a ze surového humusu a vracejí jej do malého koloběhu živin. Funkce je adaptací systému rostlina/houba na stresové podmínky rašelinišť. K obnově vzácné a specifické mykoflóry rašelinišť a k obnově jejích funkcí dochází současně (mykorhizní druhy) a v návaznosti (saprofytní a lignikolní druhy) na obnovu narušeného biotopu a na zvyšování druhové diverzity charakteristických rašeliništních rostlin a na hromadění opadu. /  Bezobratlí  / Hmyz: Vážky (Odonata): vážka hnědoskvrnná (Orthetrum brunneum) EN, vážka žlutoskvrnná (Orthetrum coerulescens) EN, vážka jasnoskvrnná (Leucorrhinia pectoralis) VU, šídlo sítinové (Aeshna juncea) VU, páskovec kroužkovaný (Cordulegaster boltonii) VU, šídlatka brvnatá (Lestes barbarus) VU, šídlatka tmavá (Lestes dryas), šidélko kopovité (Coenagrion hastulatum) NT

/ Páskovec kroužkovaný. Foto: Petr Jiskra

119

Rovnokřídlí (Orthoptera): saranče tlustá (Stethophyma grossum) NT – vyšší ostřicové porosty Blanokřídlí (Hymenoptera): hrabalka tenkorohá (Anoplius tenuicornis) CR, vosa norská (Dolichovespula norwegica) VU, kutilka Crabro lapponicus CR, čmelák širolebý (Bombus wurflenii) VU, včely Anthocopa villisa CR, Osmia nigriventris CR, Andrena lapponica LC, A. tarsata CR, A. congruens VU, Lasioglossum subfulvicorne austriacum CR Ploštice (Heteroptera): kněžice Aelia klugi NT, lovčice Nabis ericetorum VU, zákeřnice Coranus subapterus, ploštičky Macrodema micropterum CR, Nysius lineatus, vroubenka Rhopalus conspersus Brouci (Coleoptera): střevlíkovití (Carabidae): svižník lesní (Cicindela sylvatica) NT, střevlíci Notiophilus germinyi, Bembidion humerale, Carabus arcensis, C. problematicus, C. nitens VU, Bradycellus ruficollis, Agonum ericeti VU, Cymindis vaporariorum VU, Amara famelica, A. infima; mandelinkovití (Chrysomelidae): krytohlav Cryptocephalus vittatus EN, mandelinka Lochmaea suturalis, dřepčíci Altica oleracea breddini, Asiorestia nigritula, Chaetocnema sahlbergi EN; slunéčkovití (Coccinellidae): slunéčka Coccinella h. hieroglyphica, Anatis ocellata; kovaříkovití (Elateridae): kovařík Ampedus pomonae NT; nosatci (Curculionoidea): zobonoska Deporaus mannerheimi, nosatec Auleutes epilobii; tesaříkovití (Cerambycidae) – kozlíček Menesia bipunctata NT Motýli (Lepidoptera): modrásek stříbroskvrný (Vacciniina optilete) VU, perleťovec severní (Boloria aquilonaris) EN, žluťásek borůvkový (Colias palaeno) VU, okáč stříbrooký (Ceononympha tullia) CR, batolec duhový (Apatura iris) Poznámky: Na rašeliništích se díky různorodým podmínkám setkávají druhy různých stanovišť a nároků – druhy relativně teplomilné i horské, druhy vázané na suchá otevřená stanoviště i druhy vlhkomilné. Relativně teplomilné druhy se objevují hlavně v iniciálních stádiích, na sušších stanovištích se sporou vegetaci. Na sušších místech se objevuje také vřes, na který je vázán stenoekní hmyz (zejména brouci a ploštice). Regenerující iniciální stadia jsou vyhledávána také některými jinak ohroženými druhy motýlů. Řada tyrfobiontních a tyrfofilních druhů upřednostňuje mikrostanoviště v rané fázi sukcese – příkladem jsou drobní motýli troficky vázaní na rosnatky, nebo tyrfofilní potápníci a vodomilové vázaní na iniciální

120

tůňky (u nás desítky takových druhů). Horská rašeliniště mohou hostit řadu vzácných horských druhů žahadlových blanokřídlých. Další skupina druhů je vázána na vodní nebo mokřadní biotopy, např. některé stenoekní hygrofilní ploštice. Na odvodňovacích kanálech můžeme nalézt i poměrně vzácné teplomilné či acidofilní druhy vážek, nebo hygrofilní druhy hmyzu, např. brouků z čeledi střevlíkovitých (Carabidae). A nakonec na dřeviny (zejména listnaté) jsou vázány některé vzácnější dendrofilní druhy (např. ploštice). (Doležal 2006, Dolný et al. 2007) /  Obratlovci  / Obojživelníci (Amphibia): čolek velký (Triturus cristatus) EN, č. obecný (Lissotriton vulgaris) NT, č. horský (Mesotriton alpestris) NT, kuňka obecná (Bombina bombina) EN, blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus) NT, ropucha obecná (Bufo bufo) NT, rosnička zelená (Hyla arborea) NT, skokan hnědý (Rana temporaria) NT, s. ostronosý (R. arvalis) EN, s. krátkonohý (Pelophylax lessonae) VU, s. zelený (P. esculentus) NT Poznámky: Údaje o výskytu obojživelníků pochází v naprosté většině z Borkovických blat (Fischer 2009). Obojživelníci jsou tu vázáni především na rašelinné tůňky, vodní plochy vzniklé zaplavením povrchu při zvednutí hladiny vody, ale také na odvodňovací kanály. K rozmnožování však dokáží využít pouze vodní plochy, kde je vyšší pH (což je právě případ Borkovic). Rašelinné tůňky jsou hloubeny člověkem jako revitalizační opatření, ale občas se objevují i drobné „tůňky“, které vznikly disturbancí zvěře. Plazi (Reptilia): ještěrka živorodá (Zootoca vivipara) NT , j. obecná (Lacerta agilis) NT, slepýš křehký (Anguis fragilis) LC, užovka obojková (Natrix natrix) LC, zmije obecná (Vipera berus) VU Poznámky: Přehřívání tmavého povrchu rašeliny a dostatek potravních zdrojů vyhovuje některým plazům. Zvláště zmije a ještěrka živorodá se vyskytují na těžených rašeliništích poměrně často. Ptáci (Aves): volavka popelavá (Ardea cinerea) NT, čírka obecná (Anas crecca) CR, ostříž lesní (Falco subbuteo) EN, tetřívek obecný (Tetrao tetrix) EN, slípka zelenonohá (Gallinula chloropus) NT, jeřáb popelavý (Grus grus) CR, kulík říční (Charadrius dubius) VU, bekasina otavní (Gallinago gallinago) EN, vodouš kropenatý (Tringa ochropus) EN, lelek lesní (Caprimulgus europaeus) EN, linduška luční (Anthus pratensis) NT, bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) EN, bramborníček hnědý (Saxicola

121

rubetra) LC, kos horský (Turdus torquatus) EN, ťuhýk obecný (Lanius collurio) NT, ťuhýk šedý (Lanius excubitor) VU, čečetka zimní (Carduelis flammea) NT Poznámky: Avifauna těžených rašelinišť zahrnuje především druhy hercynské horské fauny vázané na původní rašeliništní biotopy (zejména těžebny ve vyšších nadmořských výškách). Obohacují ji druhy otevřených ploch, mokřadů a raných sukcesních stadií. V případě výskytu vodních ploch se zde vyskytují bahňáci, potápky a vzácnější druhy kachen. Jedná se o významný a leckde i klíčový biotop tetřívka obecného. Savci (Mammalia): los evropský (Alces alces) EN, myšivka horská (Sicista betulina) VU Poznámky: Těžebny rašelinišť neosídlují specifické druhy savců, ze vzácných druhů se především na Šumavě můžeme setkat s  myšivkou horskou a  losem evropským.

/  Specifické zásady obnovy rašelinišť  / 1. Metody obnovy se odvíjí od cílového stavu, kterého chceme dosáhnout: • obnova původního rašelinného biotopu, včetně obnovy rašelinotvorného procesu; • vznik náhradního mokřadního či jiného biotopu; • udržení populace nějakého druhu; • obnova určité funkce – u rašelinišť je nutno brát v potaz i jejich další funkce v krajině (hydrologický režim, vliv na mikroklima, role v koloběhu uhlíku. 2. Přestože řada vzácných druhů je vázána na vlhká až vodní stanoviště (hmyz, obojživelníci, ptáci), některé druhy jsou vázány i na sušší otevřená stanoviště (např. vřesoviště), nebo využívají mozaiku těchto stanovišť. Pokud je to možné, měla by být při obnově aspoň částečně zachována mozaika (diverzita) biotopů. 3. Po provedení revitalizačních projektů či jako prostředek usměrnění sukcese lze použít následná managementová opatření: • odstranění náletových dřevin; • maloplošné disturbance v  případě specifické péče o  druhy (rostliny, hmyz apod.); • obnova a údržba přehrážek (obvykle jednou za 5 až 10 let); • péče o stanoviště vzácných živočichů;

122

• usměrňování návštěvnosti do stálých tras, aby byli návštěvníci spokojeni a významná část území zůstala trvale klidová (často se jedná o ornitologicky významné lokality s druhy citlivými na rušení).

/  Příklady dobré praxe  / /  Rašeliniště Soumarský Most  / Lokalizace: na levém břehu Vltavy, mezi železniční tratí a řekou; jižně od železniční zastávky Soumarský Most, východně od kempu Soumarský Most; rozloha 56 ha. Ochranné statuty: Národní park Šumava (III. zóna) Historie území: Záznamy o první těžbě (borkováním) pochází z konce 19. století. Těžba borkováním probíhala v západní části rašeliniště a byla ukončena v r. 1945 v souvislosti s odsunem Němců. V 60. letech začala strojová těžba rašeliny na 53 ha.

/ Porosty suchopýrů a ostřice zobánkaté 7 let od začátku revitalizace na Soumarském Mostě. Foto: Petra Konvalinková

123

Těžba byla postupně ukončována při zbývající mocnosti rašeliny cca 0,5 m, na konci 80. let byla těžba ukončena na celé severozápadní části ložiska. Tyto plochy byly rekultivovány lesnickým způsobem, ve výsadbě byla použita hlavně borovice lesní, v menší míře smrk ztepilý. Správa NP a CHKO Šumava zahájila v r. 1998 jednání o ukončení těžby a revitalizaci. Těžba byla ukončena v r. 2000, díky čemuž zůstala na většině frézované plochy zachována zbytková mocnost rašeliny větší než 1 m. Genofondová plocha borovice kleče (Pinus mugo), která byla na malé části vytěžené plochy založena v 80. letech, byla v r. 1999 zrušena. Geologie: Těžba probíhala v místě údolního vrchoviště. Po těžbě zůstala různě mocná vrstva suchopýro-rašeliníkové rašeliny s velkým podílem dřeva. Botanika: V roce 2007 pokrývala vegetace cca 50 % plochy, kolem 40 % tvořila obnažená rašelina a zbylou část vodní plocha. Díky zvýšení hladiny vody došlo k  poměrně masivnímu šíření suchopýru pochvatého (Eriophorum vaginatum). Zejména kolem kanálů tvoří porosty suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), na vlhčích místech pak ostřice zobánkatá (Carex rostrata). Na holé rašelině se dále uchycují keříčky vřesu (Calluna vulgaris), vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum), a borůvky černé (V. myrtillus). Z dalších mokřadních druhů se vyskytuje sítina rozkladitá (Juncus effusus), ostřice šedavá (Carex canescens) či bezkolenec modrý (Molinia caerulea). Rašeliníky se samovolně nebo díky reintrodukci uchytily asi na 8 % plochy. Na obnažené rašelině roste druh Sphagnum fallax, ve vodních plochách S. cuspidatum; vzácněji se vyskytují i další druhy – S. rubellum, S. magellanicum, S.  girgensohnii. Kanály jsou často lemovány stromy břízy pýřité (Betula pubescens), která tvoří i větší porosty spolu s borovicí lesní (Pinus sylvestris) a smrkem ztepilým (Picea abies) v podrostu. Od závodu a železnice se do vytěženého prostoru rozšířily i ruderální druhy, jako třtina křovištní (Calamagrostis epigejos) a lupina mnoholistá (Lupinus polyphyllus). Jejich výskyt je zatím omezen na malou část rašeliniště a zdá se, že nebudou plošně invadovat vytěženou plochu. Zoologie: Na vodních plochách se vyskytuje několik druhů vodních ptáků. Management: Prvním revitalizačním zásahem bylo zablokování odvodňovacích příkopů, nejdříve bočních, a pak i hlavních odvodňovacích příkopů. Dalším z opatření k obnovení vodního režimu bylo budování umělých depresí. Celkem bylo vytvořeno 14 mělkých depresí o rozměrech 10 × 10 metrů. Jak se však ukázalo, část těchto depresí svoje okolí spíše vysušuje, než zavodňuje. Dalším důležitým zásahem byly

124

protierozní zábrany z kmenů položených na povrch rašeliny a zajištěných kolíky. Zábrany byly umístěny napříč místy, kterými při srážkových extrémech proudí voda. Kromě technických zásahů byla ve vytěženém areálu prováděna záměrná reintrodukce mokřadních druhů rostlin (nejprve vyšších rostlin, pak hlavně rašeliníku). Pro introdukci druhů a zlepšení mikroklimatu byl na povrch navrstven mulč získaný z rašelinných luk na okraji rašeliniště a v blízké nivě Vltavy. Dalším aktivním zásahem směřujícím ke snížení evapotranspirace bylo odstranění náletových dřevin. /  Borkovice  / Lokalizace: ca 1 km severně od obce Mažice, v lesním komplexu mezi obcemi Mažice, Klečaty, Vlastiboř a Záluží, rozloha: cca 170 ha. Ochranné statuty: část těžebny zahrnuta do PR Borkovická blata, EVL Borkovická blata Historie: Ruční těžba rašeliny začala zhruba v polovině 19. století. Borkování trvalo zhruba 100 let. V r. 1949 byla zřízena SPR o rozloze 31 ha. V r. 1953 se začalo s velkoplošnou těžbou rašeliny a z toho důvodu byla rezervace v r. 1957 zrušena. Na plochu zrušené rezervace naštěstí těžba nedospěla. Po postupném útlumu byla těžba v r. 1978 ukončena definitivně. V r. 1980 byla opět zřízena rezervace o rozloze 55 ha. Těžba se sice zastavila na hranici blatkového porostu, ovlivnila ho však přilehlými odvodňovacími kanály. V r. 2000 byla původní rezervace rozšířena o dalších 35 ha včetně sousedící průmyslově vytěžené části rašeliniště. Celkem bylo vytěženo asi 400 ha původního rašeliniště. Na okraji zůstala část původního blatkového boru i s borkovanými plochami. Část frézovaných ploch byla zemědělsky rekultivována, na části byly prováděny pokusné lesnické výsadby, část plochy byla standardně zalesněna. Na většině plochy, která byla ponechána spontánní sukcesi, se nejčastěji vyvinuly březové lesy, případně nálety borovice lesní. Geologie: Území patří k Třeboňské pánvi. Hlavní pánevní výplní jsou druhohorní světlé kaolinické pískovce až slepence a pestré jílovce klikovského souvrství (svrchní křída, coniak-santon), s mocností až 80 m. Na velké části plochy se nacházejí ložiska přechodové a vrchovištní rašeliny o různé mocnosti. Botanika: Na zavodněných plochách se vytvořil mezotrofní mokřad s ostřicí zobánkatou (Carex rostrata) a  sítinou rozkladitou (Juncus effusus). Místy tvoří porosty rákos obecný (Phragmites australis) a  suchopýr úzkolistý (Eriophorum

125

/ Revitalizované plochy na Borkovických blatech. Foto: Jiří Řehounek

angustifolium), na zvodnělé rašelině najdeme hojně sítinu cibulkatou (Juncus bulbosus) a s. článkovanou (J. articulatus). Na obnažené rašelině se vyskytuje v tisících kusů rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), mnohem vzácnější je pak kapraď hřebenitá (Dryopteris cristata). Poblíž blatkového boru se na těžené ploše uchycuje kříženec borovice blatky (Pinus x digenea) a také původní rašeliništní druhy – rojovník bahenní (Ledum palustre) a vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum). Při okrajích vodních ploch roste mochna bahenní (Potentilla palustris), vrbina kytkokvětá (Lysimachia thyrsiflora), přímo ve vodě pak bublinatka jižní (Utricularia australis). Na suchých místech roste borovice lesní a bříza bělokorá. Na suché rašelině expanduje mech křivonožka vehnutá (Campylopus introflexus) pocházející z jižní polokoule. Na našem území byl poprvé objeven v r. 1988 právě na Borkovických blatech. Algologie: V revitalizovaných tůních tvoří jednu z dominantních skupin řas krásivky; celkem zde bylo nalezeno cca 110 druhů, vesměs typických pro mezotrofní,

126

mírně kyselá rašeliniště. Pro některé vzácné druhy představují tyto plochy jednu z mála známých lokalit v ČR. Zoologie: Opět na tůně a vodní plochy vzniklé revitalizací je vázána řada obojživelníků – čolek obecný (Lissotriton vulgaris), č. velký (Triturus cristatus), skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae), s. zelený (P. esculentus), s. hnědý (Rana temporaria) či s. ostronosý (R. arvalis). Větší vodní plochy i kanály vyhledávají vážky, včetně několika vzácných druhů. Lokalita je evropsky významnou lokalitou pro vážku jasnoskvrnnou (Leucorrhinia pectoralis). Na vodní ploše hnízdí také několik druhů ptáků – např. slípka zelenonohá (Gallinula chloropus), lyska černá (Fulica atra), čírka obecná (Anas crecca), kachna divoká (A. platyrhynchos), moták pochop (Circus aeruginosus); v břehových porostech pak bekasina otavní (Gallinago gallinago) a čečetka zimní (Carduelis flammea). Vzácně zde byl pozorován také jeřáb popelavý (Grus grus). Sušší místa pak vyhledávají někteří plazi – ještěrka obecná (Lacerta agilis), j. živorodá (Zootoca vivipara), slepýš křehký (Anguis fragilis), zmije obecná (Vipera berus), užovka obojková (Natrix natrix). Pocházejí odtud také údaje o pozorování losa evropského (Alces alces). Management: Po ukončení těžby plocha postupně zarůstala náletem borovic a bříz. V roce 2000 došlo k přehrazení hlavních odvodňovacích kanálů na několika místech. Tím se zvýšila hladina podzemní vody, a vytvořilo se tak několik vodních ploch. Byly také vyhloubeny dvě tůně. V místě, kde se samovolně uchycují kříženci blatky a borovice lesní, byl proveden výřez pionýrských dřevin (AOPK ČR 2004). /  Krásenské rašeliniště – rašeliniště V borkách  / Lokalizace: 1,3 km Z od Krásna na jižním úpatí Špičáku (825 m), rozloha: 72 ha. Ochranné statuty: CHKO Slavkovský les, EVL Krásenské rašeliniště, ložisko přírodního léčivého zdroje (peloidu) Historie: Rašeliniště vzniklo v preboreálu až boreálu s iniciačním jádrem v podobě slatiniště s rákosem a blatnicí bahenní. Postupně rostlo do podoby otevřeného vrchoviště s řídkým porostem borovice blatky a smrku ztepilého. Vyskytuje se zde množství drobných mělkých jezírek, větší jezírka zde pravděpodobně nebyla. První odvodňovací příkopy souvisejí s maloplošným borkováním v západní části ložiska. Borkování probíhalo asi již od poloviny 19. století. V roce 1980 bylo provedeno úplné odvodnění ložiska (až na tzv. studijní plochu o velikosti 1 ha v SV cípu území), byla odstraněna povrchová vrstva rašeliny s vegetací, položeny přístupové panelové

127

komunikace a započato s plošnou těžbou frézováním. Těžba rašeliny postupovala v  pásech ve směru od jihu k  severu ložiska. Jižní část lokality byla vytěžena až na minerální podloží, ve střední části byla rašelina odtěžena o 2–3 m a v severní části byl pouze odstraněn vegetační pokryv. V rozporu s ochranou ložiska jako léčivé suroviny byla vytěžená rašelina využita i pro zemědělské účely. Kolem r. 2000 se podařilo dosáhnout zastavení těžby a byly započaty projektové práce na revitalizaci rašeliniště. Teprve v roce 2008 se podařilo dosáhnout dohody s novým (restituovaným) vlastníkem ložiska (město Loket) a započít I. etapu revitalizace. Dohoda o provedení revitalizace zahrnuje i možnost vlastníka provádět v jižní části území maloplošnou těžbu suroviny pro lázeňské účely tzv. mokrou cestou. Roční objem těžby a způsob jejího provádění je předepsán a kontrolován příslušným orgánem ochrany přírody. V roce 2009 byla vyhloubena první pokusná jáma o ploše několika desítek m2 mokrou cestou a odebrán první vzorek rašeliny pro lázeňské účely. Geologie: Rašeliniště vrchovištního typu se střední nadmořskou výškou 775 m n.m. leží v kontaktní zóně žulového a rulového podloží. Napájeno je převážně prameny podzemních vod z infiltrační oblasti, podzemními vodami mělkého podpovr-

/ Porosty vřesu na Krásenském rašeliništi. Foto: Petra Konvalinková

128

chového režimu a srážkovou vodou. Maximální mocnost rašeliniště není již možné změřit, s největší pravděpodobností dosahovala 8 m. V současnosti se velké části plochy dochovala rašelina o mocnosti 3–5 m. Botanika: Původní vrchovištní vegetace se dochovala jen na malé ploše v SV cípu rašeliniště. Tvoří ji maloplošná mozaika společenstev odrážející členitý mikroreliéf. Vegetace zvodnělých šlenků a jezírek patří do sv. Leuco – Schechzerion palustris, roste zde ostřice zobánkatá (Carex rostrata), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), z mechorostů jsou zde zastoupeny rašeliníky (Sphagnum majus, S. molluscum, S. balticum) a srpnatka splývavá (Warnstorfia fluitans). Vegetaci terestrických bultů lze zařadit do svazů Sphagnion medii, případně Oxycocco – Empetrion hermaphroditi. Rostou zde kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), vřes obecný (Calluna vulgaris), šicha černá (Empetrum nigrum), suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), brusnice (Vaccinium spp.), ploníky (Polytrichum commune, P. strictum) a rašeliníky (Sphagnum fuscum, S. magellanicum, S. papillosum, S. rubellum). Původně pouze fragmentárně se zde vyskytovaly blatkové porosty (as. Pino rotundatae – Sphagnetum), jejich podíl s postupující sukcesí na lokalitě vzrůstá. Na okrajích rašeliniště se dochovaly drobné laggové partie (sv. Sphagno recurviCaricion canescentis). Po celém obvodu rostou rašelinné smrčiny (as. Sphagno-Picetum), osidlují lemy do mocnosti rašeliny 0,5 m. Obnažená plocha těžebny s různou rychlostí zarůstá nejodolnějšími rašeliništními druhy, jako je suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), s. úzkolistý (E. angustifolium), vřes obecný (Calluna vulgaris) a břízy (Betula spp.), borovice blatka (Pinus rotundata) a smrk ztepilý (Picea abies). Plošně se na vlhčených místech vyskytuje rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Z mechorostů se uplatňují rašeliníky Sphagnum fallax, S. majus a to především na vodní hladině v odvodňovacích příkopech. Pokryvnost pro rašelinná ložiska cizích druhů je poměrně nízká a omezuje se především na vyvýšená místa v místě bývalých manipulačních cest. Zoologie: Zatím spíše nesystematický sběr dat ukazuje na častý výskyt poměrně rozšířených druhů plazů a obojživelníků, např. ještěrky živorodé (Zootoca vivipara), zmije obecné (Vipera berus), skokana hnědého (Rana temporaria). Management: Revitalizační opatření realizovaná v I. etapě (2008, 2009) zahrnují především: • odstranění manipulačních panelových cest;

129

• částečné zahrnutí hlavního odvodňovacího kanálu ve středu území dostupným materiálem; • zbudování navazujících masivních přehrážek a stabilizačních prahů v celé délce hlavního odvodňovacího kanálu; • zbudování přehrážek k zamezení odtoku a nastoupání hladiny podzemní vody na všech příkopech v severní polovině lokality; • vyhloubení šesti drobných vodních ploch simulujících svým charakterem rašelinná jezírka. V další etapě revitalizace bude skloubena maloplošná mokrá těžba s opatřeními pro stabilizaci hladiny vody v jižní části území a zváženy vhodné vegetační úpravy podporující přirozenou sukcesi vegetace. Také bude zbudována naučná stezka a informační systém pro veřejnost.

/  Příklady špatné praxe  /

/ Rekultivace zalesněním borovicí lesní v Hrdlořezech.

/ Lesnická rekultivace – monokultura borovice lesní v Branné. 2 × foto: Petra Konvalinková

Poděkování: Editorka této sekce děkuje za spolupráci a konzultace při přípravě textu kolegům Danielu Abazidovi, Aleši Bezděkovi, Jaroslavu Blízkovi, Ivě Bufkové, Františku Gryczovi, Jiřímu Neustupovi, Karlu Prachovi, Jiřímu Řehounkovi, Kláře Řehounkové, Pavlu Řepovi a Milanu Vláškovi a za podporu grantům IAA600050702, MŠM6007665801, AVOZ60050516 a DBU AZ26858-33/2. Použitá data byla získána také díky výzkumnému projektu SP/2d1/141/07 podpořenému MŽP ČR z rezortního programu.

130

/  Literatura  / AOPK ČR (2004): Plán péče pro přírodní rezervaci Borkovická blata. – Ms. [Krajský úřad Jihočeského kraje, České Budějovice]. Bastl M., Štechová T., Prach K. (2009): Effect of disturbance on the vegetation of peat bogs with Pinus rotundata in the Třebon Basin, Czech Republic. – Preslia 81: 105–117. Doležal Z. (2006): Inventarizační průzkum EVL Krásenské rašeliniště – Coleoptera, Heteroptera, Diptera – Syrphidae. – Ms. [AOPK ČR – Správa CHKO Slavkovský les, Mariánské lázně]. Dolný A., Bárta D., Waldhauser M., Holuša O., Hanel L. et al. (2007): Vážky České republiky: Ekologie, ochrana a rozšíření. – ZO ČSOP Vlašim, Vlašim. Fischer D. (2009): Inventarizační průzkum Borkovická blata. Obojživelníci. – Ms. [Krajský úřad Jihočeského kraje, České Budějovice]. Gardavský A., Lederer F., Lukešová A., Třeštíková Z. (1996): Algae of peat bogs and mineral springs NNR Soos and surroundings. – In: Fošumová P., Hakr P., Husák Š. (eds.)., Mokřady České republiky. Sborník abstraktů z celostátního semináře k 25. výročí Ramsarské konvence. Třeboň, 3.–5. 12. 1996. Třeboň, 85–86. Gremlica T. et al. (2009): Rekultivace a management nepřírodních biotopů v České republice. – Ms. [Závěrečná zpráva projektu VaV SP/2d1/141/07, Ústav pro ekopolitiku o. p. s., Praha]. Horn P. (2009): Ekologie rašelinišť na Šumavě. – Ms. [Disert. práce, Přírodovědecká fakulta JU, České Budějovice]. Konvalinková P. (2006): Spontánní sukcese vegetace na těžených rašeliništích: možná cesta obnovy? (předběžné sdělení). – Zprávy Čes. Bot. Společ. 41 (Mater. 21): 135–140. Lanta V., Doležal J., Šamata J. (2004): Vegetation patterns in a cut-away peatland in relation to abiotic and biotic factors: a case study from the Šumava Mts., Czech Republic. – Suo 55: 33–43. Spitzer K., Bezděk A., Jaroš J. (1999): Ecological succession of a  relict Central European peat bog and variability of its insect biodiverzity. – J. Insect Conserv. 3: 97–106. Šťastný J. (2005): Diverzita a ekologie krásivek ve vybraných oblastech České republiky. – Ms. [Dipl. práce, Univerzita Karlova, Praha].

131

Odkaliště

/ Svižník písčinný. Foto Jiří Klváček

/ Odkaliště

Editoři: Ota Rauch, Pavel Kovář, Robert Tropek & Jiří Řehounek

Spoluautoři: Vojtěch Kubelka, Anna Lepšová, Ondřej Volf & Vít Zavadil

/  Struskopopílková odkaliště  / /  Úvod  / Na popílek vznikající při spalování uhlí můžeme pohlížet jako na odpad nebo jako na zdroj, který nebyl dosud plně využit. I přes jeho široké možnosti využití ve stavebnictví je i v zemích s vysokým využitím popílku značné množství ukládáno do nádrží a  lagun. Tento způsob ukládání v  současné době v  ČR převládá. Dřívější typ, tj. haldy vršené suchou cestou pomocí lanovek jsou vzácné (snad jen Oslavany) vzhledem k vysoké prašnosti a praktické nesnadnosti obnovy vegetace a její údržby. Se zavedením odsíření je však stále oblíbenější jiný způsob suchého ukládání: směs popílku a strusky je smíchána s energosádrovcem (produkt odsíření) a vodou, vzniklá hmota ztuhne v tzv. stabilizát. Tím odpadá problém s erozí a prašností, o to obtížnější je však následná obnova. Popílek nebo struskopílkové směsi jsou v ČR stále častěji využívány zejména ve stavebnictví. Stabilizát se používá také při technických rekultivacích odkališť i jiných antropogenních stanovišť, zejména v Podkrušnohoří. Vzhledem k energetické koncepci ČR je však přesto nutné počítat s novými plochami pro ukládání tohoto typu odpadu. Narozdíl od odkališť zbylých

133

/ Odkaliště Bukovina svým charakterem připomíná písčinu. Foto: Robert Tropek

po ukončeném zpracování rud je většina struskopopílkových odkališť v současné době aktivně provozována a další jsou připravována k provozu. Také objemy spalovaného uhlí s vysokou popelnatostí jsou značně odlišné od objemů zpracovaných rud a dávají předpoklad vzniku nových rozsáhlých ploch pro uplatnění alternativních postupů obnovy. Vzhledem k nutnosti chlazení a ekonomice dopravy uhlí je většina odkališť v ČR umístěna v nížinných oblastech v blízkosti velkých vodních toků a  zástavby a často obklopena pouze zemědělskými kulturami. Klimatická oblast, nepřítomnost nebo omezený výskyt druhů přirozených stepních, písčitých, případně skalních biotopů v blízkém okolí a nepříznivé vodní poměry odvodněných sedimentů tak do značné míry předurčují u většiny odkališť pomalý průběh přirozené sukcese. Uváděné negativní vlivy na okolí zahrnují větrnou a vodní erozi, vyplavování některých látek (těžké kovy, soli) do podzemních vod a do toků (Bulíček 1972). Jemné částice popílku v ovzduší v blízkosti odvodněných nádrží mohou zapříčinit poškození řady lidských orgánů (Smith et al. 2006), jejich depozice na plodiny a do půdy zemědělských kultur pak způsobuje vstup některých rizikových prvků do potravních řetězců (Kovář 1990). Proto je rekultivace struskopopílkových

134

odkališť s ohledem na ochranu přírody problematičtější než u jiných antropogenních stanovišť a je nutné přistupovat ke každé lokalitě individuálně s důrazem na potenciální rizika pro lidské zdraví.

/  Postupy obnovy  / Postupy obnovy struskopopílkových deponií by měly být komplexním přístupem respektujícím jak výběr nebo podporu druhů rostlin a  živočichů vhodných pro danou oblast, tak i  opatření vedoucí k diverzitě vytvářejících se iniciálních půd a k jejich dlouhodobému zachování. Diverzita stanovišť je jednou z podmínek druhové rozmanitosti, která se v současné okolní krajině odkališť snižuje. Díky přednostnímu situování odkališť do zemědělské krajiny se z nich bezděky stávají ostrovy větší diverzity, do nichž se často uchylují vzácné a mizející druhy. Komplexní přístup je nutný i vzhledem ke složkám a funkcím okolní krajiny. Narozdíl od lomů, pískoven nebo výsypek obsahují struskopopílková odkaliště po ukončení provozu nepůvodní substrát, obohacený v průběhu technologických procesů spalování, sedimentace a zvětrávání o řadu prvků a látek a mají tak různý stupeň toxicity (arsen – Poříčí u Trutnova, bor a sodík – většina ostatních). Překrytí zeminou nebo pokryv vegetace snižují prašnost a vyplavování těchto prvků do okolní krajiny. Tyto procesy jsou různě závažné a to podle velikosti odkaliště, míry zemědělského využití okolní krajiny nebo vzdálenosti od sídel. Zároveň však nevratně ničí biotopy většině ohrožených a významných druhů živočichů i rostlin, která dané odkaliště kolonizovala. Z praktického hlediska je možné obnovit ekologické funkce odkališť třemi, víceméně překrývajícími se způsoby: 1. technická rekultivace spojená s výsadbou vegetace 2. přirozená nebo částečně usměrněná sukcese 3. biotechnologický přístup

/  Technická rekultivace  / Z hygienických důvodů byla v minulosti dávána přednost rychlé technické rekultivaci s výsevem kulturních druhů rostlin, tj. především travin. Menší podíl tvořily lesní výsadby různých dřevin především domácího původu (složiště Bukovina). Výsledky řady experimentálních studií provedených na složištích elektrárny Opatovice (Dříteč, Bukovina) jsou uloženy ve Výzkumném ústavu meliorací a ochrany půd ve Zbraslavi. Některé studijní plochy se částečně uchovaly díky protržení hráze

135

složiště a  následnému zaplavení, což vedlo k odstavení odkaliště mimo provoz. Pro zlepšení vlastností naplaveného substrátu docházelo většinou k nákladnému překrývání ornicí, v menší míře byla ověřována i aplikace kejdy (Podkrušnohoří). Ve všech těchto případech dochází k rychlému zapojení porostu s převládnutím silných dominant ruderálního charakteru s omezenou účastí dalších druhů. Vzhledem k tomu, že popílek je z větší části tvořen prachem a jemným pískem, byla na některých místech zkoušena geotextilie a síťovina různého typu (Bukovina, Chvaletice), případně i převrstvení vápnitými tmely. Obdobně dříve používaná stabilizace povrchu postřikem eutrofizovanými povrchovými vodami odebíranými z velkých toků (složiště elektrárny Mělník) přispívá k ruderalizaci stanoviště živinami a transportem diaspor z řeky. Dnes se k rekultivacím občas používá stabilizát, kterým se plocha překryje před navezením ornice (Chvaletice).

/  Přirozená nebo částečně usměrněná sukcese  / Komplexnější údaje o přirozené sukcesi vegetace na 18 složištích v ČR přináší práce Vaňkové a Kováře (2004). Cenné jsou údaje o druhové diverzitě vyšších rostlin odrážející zdroje diaspor, selekci rostlin vůči stresu a různému stupni narušování při naplavování nových sedimentů. Dosud ojedinělé je i srovnání složišť ve fytogeograficky a klimaticky odlišných oblastech s různou rychlostí sukcese (termofytikum, mezofytikum) a vztahy vegetace k některým fyzikálním a chemickým vlastnostem substrátu. V tomto smyslu jsou na odkalištích významnou skupinou druhy snášející extrémní podmínky, mezi které patří expanzívní, zejména klonální druhy jako třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), rákos obecný (Phragmites australis) nebo zblochanec oddálený (Puccinellia distans), a část druhů invazních, např. ostropes trubil (Onopordum acanthium), šrucha zelná (Portulaca oleracea) nebo z dřevin javor jasanolistý (Acer negundo) (Vojtíšek 2010). Na druhé straně, možná překvapivě, se odkaliště stávají v mladších sukcesních stadiích refugii ochranářsky cenných druhů rostlin, které z okolní krajiny vymizely. Zatím nejkomplexnější údaje o abiotických vlastnostech substrátu, druhovém zastoupení hub, lišejníků, mechorostů, řas, vyšších rostlin a mravenců přináší Kovář (2004) z odkaliště Bukovina. Sukcese vegetace nemá přímé směry, ale zahrnuje i zpětné trendy a/nebo fluktuaci v závislosti na podmínkách substrátu, aktuálním mikroklimatu povrchové vrstvy a dalších faktorech. Také životní strategie dominantní třtiny křovištní má odlišnou formu, tj. rozsáhlé polykormony s dlouhými podzemními výběžky (strategie „guerilla“). Ty lépe odrážejí příznivější vlastnosti popílku ve srovnání se sedimenty po zpracování rud, kde tentýž druh expanduje pomalu, v kompaktních trsech, koncentric-

136

/ Biokrusta s trhlinami kolonizovaná mechem zkrutkem vláhojevným. Foto: Pavel Kovář

ky a s postupnou fragmentací do roztrhaných „šiků“ (strategie „falanga“). Rozvoj vegetace je zpravidla podmíněn uchycením několika málo pionýrských druhů dřevin, jejichž semenáče (nebo vegetativně etablované exempláře – např. z větévek přinesených vodním ptactvem na stavbu hnízd) mají zpočátku vysokou mortalitu. Teprve po nahromadění významnějšího podílu surového humusu z jejich opadu v povrchovém substrátu jsou schopny efektivně růst a začnou produkovat semena. Na vlhkých stanovištích se jedná o topol bílý (Populus alba), t. černý (P. nigra), t. kanadský (P. xcanadensis agg. sp.), vrbu nachovou (Salix purpurea), v. trojmužnou (S. triandra), v. košíkářskou (S. viminalis) a v. bílou (S. alba) aj., na sušších stanovištích o břízu bělokorou (Betula pendula), topol osiku (Populus tremula), vrbu jívu (Salix caprea) aj. S postupným zapojováním korunového patra nastává optimální fáze rozvoje bylinného patra, a to s významným přispěním zoochorie, zvláště myrmekochorie – mravenci roznášejí obilky trav a další plody či semena odpovídajícího rozměru (Jarešová a Kovář 2004). Poměrné zastoupení dřevinných dominant mohou ovlivnit jednorázové disturbance nebo výkyvy některých faktorů prostředí. Klonalita pak může ve vztahu k danému vlivu představovat zvýhodňující i handicapující vlastnost (Mrázek 2004, Štefánek 2004). Po zapojení stromového patra je

137

již v dalších fázích sukcese zvýhodněno klonální šíření a posilování subpopulací dominant bylinného patra (Kovář et al. 2004, Bryndová a Kovář 2004). Struskopílková odkaliště v  teplejších oblastech ponechaná přirozené sukcesi mohou být cennými stanovišti pro řadu vzácných a kriticky ohrožených druhů bezobratlých. Podobně jako u jiných postindustriálních stanovišť se jedná zejména o druhy extrémních stanovišť s řídkým vegetačním krytem, která z okolní krajiny rychle mizí. V případě struskopopílkových odkališť to jsou zejména pískomilné druhy, jejichž přirozené prostředí patří ve střední Evropě k těm nejohroženějším (Konvička et al. 2005). Zatímco přirozená sukcese probíhá velmi úspěšně na menších a méně disturbovaných složištích především v chladnějších klimatických oblastech (Dvůr Králové nad Labem), u větších složišť je již tato úspěšnost omezena a najdeme zde i dlouhodobě blokovaná sukcesní stadia. Odráží se tu jednak velikost jednotlivých ploch a typ a kvalita suroviny výroby energie související jak s jinými vlastnostmi popílku, tak i s různým objemem ukládané struskopopílkové směsi. Tyto dlouhodobě volné povrchy s mírným eolickým (větrným) transportem sedimentu mohou být náhradou přirozených písčin, které jsou již z větší části v Polabí a na Moravě zalesněny či jinak znehodnoceny. Jejich rozmístění na ploše velkých složišť by mělo být udržováno kontrolovanými disturbancemi (s důrazem na zamezení kontaminace okolí), protože tyto plošky jsou důležitými refugii celé řady ohrožených bezobratlých živočichů. Nejvhodnějšími místy pro jejich dlouhodobé udržení jsou z hlediska omezené prašnosti návětrné strany deponií, závětří za přirozenými nebo umělými větrolamy (stromy, hráze), případně centra rozlehlých odkališť, odkud není kontaminace okolí tak pravděpodobná.

/  Biotechnologický přístup  / V současné době se především ve světě rychle rozvíjí přístup kombinující ukládání odpadů a jejich rychlou stabilizaci s využitím biotechnologií. Nevýhodou je rychle sílící nebezpečný trend ukládat další průmyslové odpady bez jejich recyklace (papírenský průmysl, čistírny odpadních vod aj.) do těchto velkoobjemových, relativně levných „skládek“. Na druhé straně biotechnologické postupy pomáhají k rychlejší obnově ekologických funkcí půdy a omezení kontaminace okolí. Struskopopílková směs je velmi chudá na základní živiny, jako je dusík a uhlík, a vykazuje nízkou mikrobiální aktivitu. Pokrytí povrchu odpadními suspenzemi z papírenského průmyslu nebo z čistíren odpadních vod zvyšuje množství živin, mikrobiální aktivitu a zlepšuje fyzikální vlastnosti popílku, např. pórovitost nebo vododržnost. Další

138

možnosti poskytuje výsadba vyšších rostlin ošetřených speciálními kmeny bakterií, ekto- a endomykorhizami (získanými z míst osídlených přirozenou sukcesí). Cílem takového opatření je zvýšit příjem vody, živin nebo dosáhnout větší tolerance vůči některým kovům v substrátu složišť. Integrovaný vegetačně/biotechnologický přístup se zdá být vhodnou alternativou, vyžaduje však dlouhodobější podrobný výzkum a monitoring procesů, které na složištích probíhají. Jedná se například o tvorbu organické hmoty a zvětrávání popílku, které podstatně mění fyzikální, chemické a biologické procesy probíhající na původním substrátu a jejich vlivy na okolní krajinu. Rychlost těchto procesů v průběhu odstavení odkaliště se řádově liší, některé z nich jsou nevratné a mohou vést v konečném důsledku k zablokování sukcese, snížení druhové diverzity a zvýšení větrné eroze. Dosavadní poznatky v tomto směru jsou však zatím velmi sporadické. Vzhledem k dlouhodobé energetické koncepci založené na spalování uhlí o vysoké popelnatosti je však uplatnění biotechnologického přístupu velmi slibné. Je však nutné zdůraznit, že pro ochranu většiny ohrožených organismů, jež popílkoviště osídlují, je nutné kombinovat tyto postupy s řízeným blokováním sukcese.

/  Rudní odkaliště  / /  Úvod  / Vzhledem k delšímu období od ukončení těžby téměř všech dolů (v činnosti je již pouze jeden) byla většina odkališť rekultivována překrytím zeminou a osázením kulturními druhy rostlin. V řadě případů dříve používaný kyanidový způsob loužení a vysoké obsahy dalších kovů po úpravě rudní suroviny jsou stálým rizikem pro okolní přírodu a jedině překrytí zeminou omezí výraznou kontaminaci okolí. U složiště úpravny uranových rud (MAPE Zliv) bylo nutné použít i speciální fólie k omezení této kontaminace. Proto je složišť, kde mohla proběhnout přirozená sukcese, velmi málo. Jejich malý plošný rozsah a převážné situování lokalizace převážně v horských a podhorských oblastech umožnilo rychlé zapojení dřevin. Dostupné údaje o jejich sukcesi shrnuje Vaňková a Kovář (2004).

/  Přirozená a řízená sukcese  / Nejkomplexnější studie o přirozené sukcesi rudního odkaliště v ČR se váže k odkališti po úpravě manganatých rud ve Chvaleticích. Většina místních charakteristických

139

druhů lišejníků patří k  mikroskopickým, pionýrským a  efemérním skupinám zastoupeným mnohonásobně větším počtem taxonů než na struskopopílkových odkalištích. Mechorosty jsou zastoupeny většími pionýrskými druhy ve více než dvojnásobném počtu než na struskopopílkových odkalištích. Nepříznivé půdní podmínky, případně až toxicita půdy u chvaletického rudního odkaliště, potlačují růst vyšších rostlin a mohou být příčinou vysoké diverzity lišejníků a mechorostů. Některé z nich byly právě zde zaznamenány poprvé na území ČR (Palice a Soldán 2004). Neustupa a Škaloud (2004) udávají, že zatímco na struskopopílkových odkalištích dominují sinice, na rudních to jsou zelené řasy a xantophyta, dokonce s některými dosud nepopsanými druhy a vlivem toxicity i s extrémně nízkou abundancí. Mikroskopické i makroskopické houby mají na těchto extrémních substrátech překvapivě vysokou diverzitu (Váňová a Kubátová 2004, Holec 2004). Extremita půdních podmínek, jako je např. nízké pH, vysoký obsah některých kovů, postupné zasolování či tvorba nepropustných horizontů, u složišť nedává velkou šanci rychlému zapojení vegetace při přirozené sukcesi ani v nížinách (Rauch 2004). Blokovaná sukcesní stádia s krustami z nižších rostlin však postupně mění mikroklimatické podmínky a umožňují tak uchycení dřevin (Hroudová a Zákravský 2004). Řízená sukcese může zpomalit sukcesi nebo ji urychlit v závislosti na typu zásahu a klimatických podmínkách v době aplikace. Vypalování zvyšuje extremitu mikroklimatu povrchu a podporuje růst některých dominant, jako jsou třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), topol osika (Populus tremula), rákos obecný (Phragmites australis) či vikve (Vicia sp. div.) (Štefánek 2004). V nížinných oblastech pak podporuje raná sukcesní stadia. Mulčování rostlinným opadem naopak může výrazně urychlit uchycení některých druhů, jejich dlouhodobé přežívání však závisí na vývoji půdních podmínek a konkurenci s ostatními druhy. Význam rudních odkališť pro bezobratlé živočichy nebyl dosud podrobněji studován.

/  Potenciál výskytu významných druhů na odkalištích  / Odkaliště jsou významná zejména díky výskytu relativně rozsáhlých ploch s obnaženým jemným, sypkým a dobře prosýchavým substrátem. Díky tomu jsou osídlována druhy raně sukcesních stanovišť, zejména pak druhy psamofilními (pískomilnými). Především bezobratlí živočichové přirozených písčin patří v naší krajině k nejohroženějším organismům vůbec (Konvička et al. 2005). Řada z nich se však úspěšně přesunula na odkaliště, která dnes obývají často ve velmi početných populacích. Odkaliště jsou významná také jako refugia halofytní a  subhalofytní

140

vegetace. Z hlediska ochrany těchto ohrožených organismů může být potenciálním rizikem i kontaminace některými toxickými látkami a těžkými kovy z popílku. Přestože byla přítomnost těchto látek v ukládaném popílku opakovaně prokázána chemickými rozbory, přímý vliv na organismy osidlující odkaliště není zatím dostatečně znám. Nepřímým dokladem může být to, že řada ohrožených druhů na popílkovištích dlouhodobě prospívá v početných populacích. /  Cévnaté rostliny  / C2: ostřice oddálená (Carex distans); C3: černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia); C4a: zeměžluč okolíkatá (Centaurium erythraea), bradáček vejčitý (Listera ovata), prvosenka jarní (Primula veris), mochna přímá (Potentilla recta) /  Houby  / Zvláště chráněné druhy: vláknice mokřadní (Inocybe acutella); druhy červeného seznamu: lupénka vlnitá (Cotylidia undulata) CR, třepenitka vlhkožijná (Hypholoma subericeum) EN, závojenka sítinová (Entoloma juncinum) EN; zajímavé a vzácné druhy: mísenka porýnská (Aleuria rhenana), hrobenka pískomilná (Geopora arenicola), helmovka hnědobřitá (Mycena olivaceomarginata), lakovka zakroucená (Laccaria tortilis), kalichovka pánvičková (Omphalina pyxidata), kalichovka oranžová (Rickenella fibula), kalichovka spáleništní (Myxomphalina maura), prášivka maličká (Bovista pusilla), polnička droboučká (Agrocybe pusiolla), šupinovka bledookrová (Pholiota mixta), poduškovka vyklenutá (Pulvinula constellatio), vláknice potměchuťová (Inocybe dulcamara), vláknice Jakobova (Inocybe jacobii), chřapáč brázditý (Helvella sulcata), mistička oranžová (Melastiza chateri), řasnatka hnědá (Peziza badia), měcháč písečný (Pisolithus arhizus), šupinovka spáleništní (Pholiota highlandensis) (data z odkališť Tisová, Vřesová, Mydlovary – MAPE; literární data Holec (2004) z odkališť Chvaletice a Opatovice – Bukovina) Poznámky: Odkaliště uhelného popílku představují zasolená stanoviště, která jsou zatížena vysokými koncentracemi iontů různých

/ Chřapáč brázditý. Foto: Anna Lepšová

141

prvků, včetně toxických. Pokud se nezpevněná popílková plocha neblíží hladině spodní vody, jsou tato stanoviště extrémně přesychavá. Druhy makromycetů, které se zde vyskytují, mají schopnost eliminovat nadměrné množství přijatých solí vylučováním na povrch plodnic. Saprofytní druhy hub využívají tlející kořeny a nadzemí části dominantních trav. Fruktifikace (tvorba plodnic) saprofytů je silně ovlivňována teplotou a srážkami a je obvykle soustředěna do doby letních dešťů a pozdního podzimu (do zámrzu). Ektomykorhizní druhy umožňují existenci přirozeně nalétajících dřevin, zejména bříz, topolů, vrb a borovic. Kromě zefektivnění příjmu živin a vody eliminují ektomykorhizní druhy hub vstup toxických prvků do rostlin. Jejich plodnice se obvykle objevují až později na podzim. Mezi mechorosty převládá rohozub nachový (Ceratodon purpureus), na něj a další druhy mechorostů v iniciálních fázích vývoje vegetace je vázána specifická skupina muscikolních druhů hub, z nichž některé na meších parazitují. /  Bezobratlí  / vážka plavá (Libellula fulva) CR; svižník písčinný (Cicindela arenaria viennensis), kovaříci Quasimus minutissimus VU, Dicronychus equisetioides VU; okáč metlicový (Hipparchia semele) CR; mravkolev běžný (Myrmeleon formicarius); saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens); kutilka plstnatá (Ammophila pubescens) EN, k. Nysson hrubanti CR, k. Nysson tridens EN, k. Mimumesa littoralis CR, zlatěnka Hedychridium krajniki CR, nomáda Nomada moeschleri CR, pískorypka Andrena argentata VU Poznámky: Pro řadu druhů hmyzu jsou odkaliště cenná především jako oligotrofní stanoviště s rozvolněným vegetačním pokryvem a sypkým substrátem, charakterem nejpodobnějším přirozeným písčinám, jež patří mezi nejohroženější biotopy střední Evropy. Díky tomu se mohla stát důležitými refugii především pro psamofilní druhy. Typickým příkladem je svižník písčinný, který se v současné době v ČR vyskytuje téměř výhradně právě na struskopopílkových odkalištích. Tato druhotná antropogenní stanoviště totiž přesně splňují jeho ekologické nároky (rozvolněná vegetace, jemnozrnný substrát, přítomnost vodní plochy) a nahrazují jeho primární stanoviště v okolí velkých řek (Hamet et al. 1999, Kletečka et al. 2006), která se u nás už téměř nevyskytují. Naprosto unikátním biotopem se stala odkaliště pro blanokřídlé. Řada druhů této velké skupiny hmyzu je totiž silně vázaná právě na písčiny. Kvůli jejich rychlému úbytku se tyto druhy uchylují na náhradní stanoviště, z nichž jsou podle nových poznatků spolu s pískovnami klíčová i struskopopílková odkaliště. Je ovšem nutné zdůraznit, že entomologický výzkum odkališť je stále na počátku. Především

142

/ Okáč metlicový. Foto: Martin Hrouzek

z oblastí s minimálním nebo žádným výskytem přirozených písčin a z vyšších poloh údaje o složení společenstev bezobratlých živočichů téměř chybějí. /  Obratlovci  / Obojživelníci: čolek obecný (Lissotriton vulgaris) NT, č. horský (Mesotriton alpestris) NT, kuňka obecná (Bombina bombina) EN, blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus) NT, ropucha obecná (Bufo bufo) NT, r. zelená (Pseudepidalea viridis) NT, r. krátkonohá (Epidalea calamita) EN, rosnička zelená (Hyla arborea) NT, skokan hnědý (Rana temporaria) NT, s. štíhlý (R. dalmatina) NT, s. skřehotavý (Pelophylax ridibundus) NT, s. krátkonohý (P. lessonae) VU, s. zelený (P. esculentus) NT Poznámky: Přítomnost mělkých oligotrofních vodních nádrží vytváří pro obojživelníky vhodné podmínky. Také rozvolněný vegetační pokryv či jeho úplná absence je pro řadu druhů vhodný a pro ropuchu krátkonohou v podstatě nezbytný. Sypký substrát s minimem vegetačního krytu imituje naplavené písčiny, typické

143

pro tento druh. Zbytky přirozených písčin, které u nás de facto již téměř neexistují, jsou v současné době „kontaminovány“ přemírou dusíku, která není na odkalištích tak výrazná. Velkým problémem bývá následná rekultivace odkališť, jejíž součástí bývá likvidace vodní plochy a převrstvení kalů úživným substrátem. To vede okamžitě ke vzniku ruderálního biotopu s převahou vysokých nitrofilních bylin a pro obojživelníky i plazy vzniká neprostupná, neúživná, stinná, monotónní neobyvatelná houština. Z tohoto pohledu se jeví jako velmi důležité, aby rekultivace odkališť pamatovala na vytvoření náhradních biotopů (mělkých vodních nádrží pro obojživelníky) a nebyla celoplošná. Plazi: ještěrka obecná (Lacerta agilis) NT, užovka hladká (Coronella austriaca) VU, u. obojková (Natrix natrix) LC, u. podplamatá (N. tessellata) EN, zmije obecná (Vipera berus) VU Poznámky: Z této skupiny odkaliště osídluje především euryvalentní ještěrka obecná a na její výskyt potravně vázaná užovka hladká. Výskyt užovky obojkové je vázán rovněž troficky na obojživelníky. Nálezy zmije na odkalištích jsou víceméně náhodné. Zcela mimořádný je výskyt užovky podplamaté na odkališti u Karviné, kde je tento druh vázán nejen na výhřevný sypký substrát, ale i na další antropogenní artefakty na odkalištích časté – roury, popílkovody apod. Pod nimi užovka podplamatá zimuje a klade vejce (Vlček et al. nepubl.). Ptáci: husice liščí (Tadorna tadorna) VU, bukač velký (Botaurus stellaris) CR, moták pochop (Circus aeruginosus) VU, vodouš rudonohý (Tringa totanus) CR, tenkozobec opačný (Recurvirostra avosetta) VU, pisila čáponohá (Himantopus himantopus) VU, čejka chocholatá (Vanellus vanellus) VU, kulík říční (Charadrius dubius) VU, pisík obecný (Actitis hypoleucos) EN, lelek lesní (Caprimulgus europaeus) EN, skřivan lesní (Lullula arborea) EN, břehule říční (Riparia riparia) NT, konipas luční (Motacilla flava) VU, slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula) EN, bramborníček černohlavý (Saxicola torquata) VU, bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) LC, bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) EN, rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus) VU, sýkořice vousatá (Panurus biarmicus) EN Poznámky: Pro ptáky představují zvodnělá odkaliště atraktivní prostředí s bohatou potravní nabídkou, nezamrzající hladinou a rozsáhlým litorálním pásmem, které do značné míry nahrazuje obdobné biotopy mizející z našich rybníků vzhledem k jejich stále intenzivnějšímu využívání. Takové biotopy nemají v současné době na

144

/ Pisík obecný. Foto Jan Ševčík

/ Rákosník velký. Foto Jan Ševčík

našem území žádnou obdobu a jsou v rámci střední Evropy srovnatelné s panonskými pustami. Potravu na odkalištích zajišťuje množství bezobratlých a obojživelníků, kteří nejsou likvidováni rybami. Plošně rozsáhlé mělké partie při březích využívá k lovu řada druhů bahňáků, brodivých i kachen. Díky nezamrzající hladině a relativnímu klidu jsou odkaliště významnými zastávkami na tahu i zimovišti zejména vrubozobých ptáků a dlouhokřídlých. Zdržují se zde až tisícihlavá hejna kachen, husí, labutí a racků (Klabník et al. 2002, Zavadil a Volf nepubl.). Bahňáci jsou schopni zahnízdit ve vlhčích partiích jemných náplavů. Na odkalištích bylo prokázáno hnízdění velmi vzácných druhů jako je pisila čáponohá, tenkozobec opačný nebo vodouš rudonohý. Rozsáhlé porosty rákosu nebo orobinců na březích odkališť jsou dalšími biotopy, které slouží k hnízdění řady druhů specializovaných pěvců nebo bukače velkého. Odkaliště u Mydlovar je jediné místo v ČR, kde hnízdí husice liščí. K hnízdění zde využívá zcela specifické prostředí: nevyužité roury sloužící dříve k přivedení kalu na odkaliště a odložené ojeté pneumatiky (Zavadil et al. nepubl.). Pohozené roury k přivádění kalů využívají na odkalištích k hnízdění i někteří pěvci, např. bělořit šedý, oba druhy rehků a oba druhy vrabců (Klabník et. al. 2002, Zavadil nepubl.). Specifické prostředí využívá také břehule říční, která hnízdí v hromadách popílku nebo kolmých stěnách vzniklých jeho odtěžováním pro komerční

145

účely nebo vodní erozí. Suchá místa se sporou vegetací využívá ke hnízdění také lelek lesní, skřivan lesní či bramborníček černohlavý, vlhčí místa pak konipas luční či slavík modráček středoevropský. Negativem odkališť je kolísání hladiny spojené s  likvidací hnízd na březích a zejména jejich vývoj po skončení provozu. Narozdíl od obojživelníků a dalších skupin živočichů nemusí být obvyklá rekultivace odkališť pro populace ptáků tak devastující, protože se mohou jednodušeji přesouvat na obdobná stanoviště, která u nás ale již prakticky neexistují. Zpravidla to znamená zánik stanovišť ohrožených druhů bez jakékoliv náhrady. Bez zajištění odpovídajícího managementu většina cenných ploch vlivem sukcese postupně degraduje a jejich atraktivita pro ptáky klesá.

/  Specifické zásady obnovy odkališť  / 1. Na rozdíl od jiných antropogenních stanovišť je rekultivace většinou nutná kvůli potenciálnímu nebezpečí kontaminace okolí létajícím sedimentem. Za vhodné považujeme využití větrolamů (stromy, zemní valy), které však nesmějí

/ Rekultivace s pomocí síťoviny. Foto: Robert Tropek

146

odkaliště zcela zastínit. U velkých odkališť je vhodné vytvořit mozaiku ploch bez vegetace a s vegetací podle velikosti složiště a umístění v krajině. Vhodné je i překrytí vysýchavých ploch popílkovišť geotextilií nebo síťovinou. Vždy je však nutné ponechat dostatečně velké plochy volného substrátu v závětří pro kolonizaci pískomilnými druhy. Terénní deprese je možné nepřekrývat, nýbrž udržovat zvodnělé. 2. Ke stabilizaci povrchu je možné použít i stabilizační sítě. Ty umožňují rychlejší uchycení bylin i dřevin, čímž urychlují samovolnou sukcesi a tím i odnos popílku do okolí. To sice nesvědčí většině druhů psamofilního hmyzu, vhodnou kombinací sítí a volného substrátu lze však dosáhnout mozaiky stanovišť vhodných pro různé organismy a s minimálním nebezpečím odnosu pevných částí větrem. 3. U nových i starých odkališť je vhodné podporovat pomalé odtěžování starého substrátu pro komerční účely. Tím se zajistí kontinuita mladých sukcesních stadií, která jsou zejména pro hmyz klíčová. Ideální pak je, aby tato činnost probíhala vždy jen na části plochy, čímž se dosáhne kombinace stanovišť v různém stavu narušení a následné sukcese na jednom odkališti. 4. Při plánování obnovy struskopopílkových odkališť je třeba myslet na vytvoření náhradních biotopů (mělkých oligotrofních nádrží) pro obojživelníky a další vodní živočichy.Likvidaci vodní plochy, kterou není možné po ukončení provozu odkaliště zachovat, je nutné provádět postupně a ve vhodném období roku s ohledem na aktuálně přítomné druhy organismů a fázi jejich životního cyklu (např. mimo období rozmnožování). 5. Pro písčinové druhy hmyzu je vhodné ponechat plochy s nezapojenou vegetací a odkrytým substrátem zcela bez rekultivace a zajistit do budoucna vhodný management, který tyto plochy udrží v příznivém stavu (kontrolovaný motokros, využití těžké techniky pro narušování rostlinného krytu apod.). 6. Na odkalištích je vhodné zachovat také různé artefakty, v nichž hnízdí některé druhy ptáků (např. husice liščí v použitých pneumatikách či pohozených rourách). 7. V případě výskytu břehulí říčních je třeba zajistit zachování stěny v hnízdním období a naopak pravidelné odtěžování stěny v období mimo hnízdění (alespoň jednou za dva roky).

/  Příklady dobré a špatné praxe  / /  Teplárenské odkaliště Hodějovice  / Lokalizace: jižní okraj Českých Budějovic mezi Novými Hodějovicemi, Srubcem a Starými Hodějovicemi (k. ú. České Budějovice 6, Srubec, St. Hodějovice)

147

/ Lokalita svižníka písčinného na odkališti Hodějovice. Foto: František Grycz

Ochranné statuty: žádné (lze uvažovat o vyhlášení přechodně chráněné plochy) Historie území: Odkaliště slouží od roku 1982 k ukládání popílku z teplárny v Českých Budějovicích a výtopny v Novém Vrátu. Kvůli výstavbě odkaliště bylo dvakrát přeloženo koryto Hodějovického potoka, který dnes prochází zatrubněný pod povrchem odkaliště. V současné době probíhá na odkališti rekultivace. Botanika: V litorální zóně vodní nádrže roste několik druhů vodních makrofyt, v jejím okolí dominují rákosiny. Na suchých plochách probíhá spontánní sukcese, a to včetně až 30 let starých porostů dřevin. Z druhů červeného seznamu zde byla nalezena zeměžluč okolíkatá (Centaurium erythraea). Zoologie: Odkaliště je patrně jedinou jihočeskou lokalitou zvláště chráněného svižníka písčinného (Cicindela arenaria viennensis) (Kletečka et al. 2006). Kromě

148

něho zde byl nalezen také vzácnější drabčík Scopaeus minutus. Odkaliště hostilo také 40 druhů zvláště chráněných obratlovců. Hnízdily zde např. tyto druhy ptáků: kopřivka obecná (Anas strepera), pisík obecný (Actitis hypoleucos), bramborníček černohlavý (Saxicola torquata), slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula), rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus), nebo hýl rudý (Carpodacus erythrinus), další druhy zde zimují nebo jim odkaliště slouží jako tahová zastávka. Byly zde nalezeny i  zvláště chráněné druhy obojživelníků a plazů, např. kuňka obecná (Bombina bombina). Komplexní zoologický průzkum však neproběhl. Management: Plánovaná rekultivace původně zahrnovala odtěžení nejvyšší hráze, vypuštění nádrže, navezení zeminy, osetí travní směsí, osázení dřevinami a revitalizaci Hodějovického potoka. Z iniciativy sdružení Calla a místních entomologů se podařilo v rámci správního řízení prosadit několik podmínek pro ochranu biodiverzity odkaliště. Hlavní podmínkou je zachování dvou ploch, které jsou klíčové pro přežití svižníka písčinného, další podmínky se týkají např. využití spontánní sukcese nebo vytvoření náhradních biotopů pro obojživelníky. Do budoucna se uvažuje o managementových zásazích na místech výskytu svižníků, které by spočívaly hlavně v pravidelných disturbancích zabraňujících zarůstání těchto ploch. Část informací byla čerpána z práce Čurnová et al. (2009). /  Struskopopílkové odkaliště elektrárny ve Chvaleticích  / Lokalizace: cca 600 m jižně od obce Chvaletice (k. ú. Chvaletice), v místě bývalého povrchového lomu na pyrit, z jihu přiléhá k elektrárně Chvaletice; rozloha cca 100 ha Ochranné statuty: žádné Historie území: Odkaliště leží v místě bývalé povrchové těžby pyritu. Ukládání popílku ve formě hydrosměsi přímo do bývalého lomu zde probíhalo od konce 70. let, kdy byla chvaletická elektrárna uvedena do provozu. V 90. letech se s možností dalšího komerčního využití tzv. vedlejších produktů spalování uhlí od ukládání popílku na odkaliště ustoupilo a odkalovací nádrž se začala postupně vysoušet a později i rekultivovat. Botanika: Vegetační kryt se formoval postupně s  významnou účastí mechorostů a lišejníků již v časných stádiích (hlavně Ceratodon purpureus a Cladonia

149

/ Iniciální stadium na dně čerstvě vypuštěné sedimentační nádrže chvaletického odkaliště. Foto: Robert Tropek

/ Spontánní sukcese na odkališti elektrárny Chvaletice. Foto: Robert Tropek

sp. div.). Z vyšších rostlin se objevily jednoletky, mezi nimi hlavně vikev čtyřsemenná (Vicia tertasperma), výrazně se uchytila třtina křovištní (Calamagrostis epigejos) a lokálně na vlhčích místech rákos (Phragmites australis). Oba tyto druhy se postupně vegetativně rozrůstaly a  místy vytvořily kompaktnější porosty. Již v časných fázích sukcese se uchytily i některé dřeviny, především bříza bělokorá (Betula pendula), místy osika (Populus tremula) a vrby (Salix sp. div.), které se rovněž postupně rozrůstaly. I po více než 20 letech sukcese však ještě není vytvořen souvislý vegetační kryt. Zoologie: Plochy obnaženého substrátu byly osídleny pestrým společenstvem psamofilních druhů hmyzu, jimž v Polabí prakticky zmizely vhodné biotopy. Na rekultivovanou plochu se tyto druhy prakticky nešíří. K  významnějším druhům obývajícím nerekultivovanou plochu patří svižník písčinný (Cicindela arenaria viennensis), cejpík Oxybelus argentatus, ploskočelka Halictus subaureatus, zlatěnka Hedychridium krajniki, uzlatka Cerceris rybyensis, mravkolev běžný (Myrmeleon formicarius), saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens), z obratlovců např. užovka hladká (Coronella austriaca), u. obojková (Natrix natrix) či ropucha zelená (Pseudepidalea viridis).

150

Management: Do 90. let byla většina odkaliště tvořena odkalovací nádrží s malým kolísáním hladiny, volný substrát se tak po většinu času vyskytoval pouze na menších částech plochy. S vysoušením nádrže v 90. letech byla postupně odkryta většina plochy, což umožnilo větší rozvoj pískomilných společenstev, zejména pak psamofilních druhů hmyzu. Ke stabilizaci povrchu byly používány stabilizační sítě, mezi kterými však zůstaly dostatečně velké plochy obnaženého substrátu. V roce 1998 započala rekultivace sestávající z vysušení odkalovací nádrže, vymodelování umělého, několik metrů vysokého kopce ze stabilizátu a jeho osázení dřevinami. Tím mají zaniknout veškeré volné plochy popílku a s nimi i biotopy řady ohrožených druhů organismů. Rekultivované plochy odkaliště nejsou totiž těmito druhy prakticky obývány. Dobrým příkladem nevhodnosti probíhající rekultivace je i případ kriticky ohroženého okáče metlicového (Hipparchia semele). Odkaliště chvaletické elektrárny bylo totiž donedávna poslední východočeskou lokalitou tohoto dříve poměrně běžného motýla. S průběhem rekultivačních prací se však rozloha ploch s rozvolněnou vegetací rychle snižovala až pod úroveň nutnou pro zachování životaschopné populace okáče, který tak na odkališti (a tím i ve východních Čechách) vyhynul. Poděkování: Editoři této kapitoly děkují za konzultace a poskytnutí dat následujícím kolegům: Jiří Beneš, Jaroslav Blízek, Ilona Černá, Lukáš Čížek, František Grycz, Václav Křivan, Josef Mertlik, Karel Prach, Jakub Straka, Michal Štefánek, Jana Vaňková, P. Vojtíšek. Pavel Kovář děkuje za podporu 206/93/2256, 526/02/0651, 200/1997/B/BIO (1997–1999), G4 1880, G4 1792, G4 2348, MSM 31300042. Robert Tropek děkuje za podporu GACR (206 ⁄ 08 ⁄ H044), MSM 6007665801, LC06073. Použitá data byla získána také díky výzkumnému projektu SP/2d1/141/07 podpořeného MŽP ČR z rezortního programu.

/  Literatura  / Bryndová I., Kovář P. (2004): Dynamics of the demographic parameters of the clonal plant Calamagrostis epigejos (L.) Roth in two kinds of industrial deposits (Abandoned sedimentation basins in Bukovina and Chvaletice). – In: Kovář P. (ed.): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/Ash-Slag Artificial Ecosystems). Academia, Praha, 267–276. Bulíček J. (1972): Povrchové vody v Československu a jejich ochrana. – Academia, Praha. Čurnová A., Mužík R., Riegertová A., Riegert J., Boháč J., Hrežíková M. (2009): Biologické hodnocení rekultivace odkaliště Hodějovice teplárny České Budějovice a. s. – Ms. [EIA SERVIS, České Budějovice].

151

Hamet A., Mocek B., Spíšek J. (1999): Výskyt Cicindela arenaria vienensis Schrank, 1781 (Coleoptera: Carabidae: Cicindelinae) ve východních Čechách. – Acta Mus. Reginaehrad. s. A., 27: 125–127. Holec J. (2004): Diversity and ecology of macrofungi on the abandoned sedimentation basins near Chvaletice and Opatovice. – In: Kovář P. (ed.): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/Ash-Slag Artificial Ecosystems). Academia, Praha, 183–193. Hroudová Z., Zákravský P. (2004): The influence of the moss layer on soil surface microclimate in an abandoned ore-washery sedimentation basin. – In: Kovář P.  (ed.): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/Ash-Slag Artificial Ecosystems). Academia, Praha, 235–247. Jarešová I., Kovář P.  (2004): Interactions between ants and plants during vegetation succession in the abandoned ore-washery sedimentation basin in Chvaletice. – In: Kovář P. (ed.): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/Ash-Slag Artificial Ecosystems). Academia, Praha, 300–310. Klabník L., Zavadil V., Volf O. (2002): Avifauna složiště popílku elektrárny Vřesová. – Příroda, 13: 107–124. Kletečka Z., Blízek J., Grycz F. (2006): První nálezy svižníka Cicindela arenaria viennensis (Coleoptera: Carabidae) v jižních Čechách. – Sbor. Jihočes. Muz. v Čes. Bud., Přír. vědy, 46: 177–180. Konvička M., Beneš J., Čížek L. (2005): Ohrožený hmyz nelesních stanovišť: ochrana a management. – Sagittaria, Olomouc. Kovář P.  (1990): Ecotoxicological contamination processes: Interaction with vegetation. – Folia Geobot. Phytotax. 25: 407–430. Kovář P. (ed.) (2004): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/Ash-Slag Artificial Ecosystems). – Academia, Prague. Kovář P., Štěpánek J., Kirschner J. (2004): Clonal diversity of Calamagrostis epigejos (L.) Roth in relation to type of industrial substrate and successional stage. – In: Kovář P.  (ed.): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/Ash-Slag Artificial Ecosystems). Academia, Praha, 285–293. Mrázek J. (2004): Comparison of the growth of dominant trees (Betula pendula, Populus tremula) in primary succession on toxic substrate. – In: Kovář P. (ed.): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/Ash-Slag Artificial Ecosystems). Academia, Praha, 294–299.

152

Neustupa J., Škaloud P. (2004): Contribution to the knowledge of soil algae of two abandoned industrial sedimentation basis in Eastern Bohemia. In: Kovář P. (ed.): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/Ash-Slag Artificial Ecosystems). Academia, Praha, 194–199. Palice Z., Soldán Z. (2004): Lichen and bryophyte species diversity on toxic substrates in the abandoned sedimentation basis of Chvaletice and Bukovina. In: Kovář P. (ed.): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/Ash-Slag Artificial Ecosystems). Academia, Praha, 200–221. Rauch O. (2004): Genesis and characteristics of orewaste sulphate soils at Chvaletice. In: Kovář P. (ed.): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/Ash-Slag Artificial Ecosystems). Academia, Praha, 45–58. Rozínek K., Rozínek R. (1979): Ornitologická a  herpetologická pozorování na sedimentačních nádržích Opatovické elektrárny. – Živa 27: 29–30. Smith K. R., Veranth J. M., Kodavanti P., Aust A. E., Pinkerton K. E. (2006): Acute pulmonary and systemic effects of inhaled coal fly ash in rats: comparison to ambient environmental particles. – Toxicological Sciences 93: 390–399. Štefánek M. (2004): Secondary succession after fire on an abandoned ore-washery sedimentation basin – different trajectories (A  comparison with primary succession). – In: Kovář P.  (ed.): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/Ash-Slag Artificial Ecosystems). Academia, Praha, 248–266. Váňová M., Kubátová A. (2004): Dung microcosms as another source of fungal biodiversity on areas with industrial deposits. – In: Kovář P.  (ed.): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/ Ash-Slag Artificial Ecosystems). Academia, Praha, 121–131. Vaňková J., Kovář P. (2004): Plant species diversity in the biotopes of un-reclaimed industrial deposits as artificial islands in landscape. – In: Kovář P. (ed.): Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape (Biotic Interactions and Ore/ Ash-Slag Artificial Ecosystems). Academia, Praha, 30–45. Vojtíšek P. (2010): Jsou deponie průmyslových substrátů stanovišti pro ohrožené či invazní druhy? – Ms. [Dipl. práce, Přírodovědecká fakulta UK, Praha]. Zavadil, V. (2002): Historický a  současný výzkum obojživelníků a  plazů v  okolí Sokolova s  přihlédnutím k  jejich možnostem spontánního osídlení nově vzniklých biotopů na výsypkách a k repatriaci či introdukci na výsypky. – Příroda 13: 85–105.

153

Místa bývalé těžby jako objekty ochrany přírody 154

/ Přírodní památka Pískovna na cvičišti u Jindřichova Hradce. Foto: Jiří Řehounek

/ Místa bývalé těžby jako objekty ochrany přírody Tomáš Chuman

Rozsah ploch dotčených těžbou dosahoval v České republice v roce 2007 rozlohy 679 km2 (Starý, et al. 2008), tj. 0,9 % území. Necelé jedno procento rozlohy České republiky dotčené těžbou zdánlivě nepředstavuje vysoké číslo, ale je třeba si uvědomit, že těžba je často výrazně koncentrována. V místech její koncentrace je pak ovlivnění tamní krajiny podstatné. Na našem území jsou takto dotčena rovněž velkoplošná zvláště chráněná území, což ukazuje Tab. 1. Díky výskytu řady chráněných druhů a ukázkám geologických fenoménů, získala celá řada bývalých těžeben statut zvláště chráněného území. Na území ČR bylo k roku 2009 vyhlášeno celkem 2 220 maloplošných zvláště chráněných území, z nichž u 157 se podařilo dohledat, že byly vyhlášeny na místech bývalé těžby (Obr. 1). Naprostou většinu chráněných těžebních tvarů představují lomy (kamenolomy, pískovny, uhelné lomy, hliníky), kterých je na našem území chráněno 148. Zvláště chráněných dolů je šest a deponie (odvaly či výsypky) jsou chráněny pouze tři. Zahrnuty jsou zde pouze ty lokality, kde těžbou došlo k vytvoření biotopů hostících chráněné druhy rostlin a živočichů, objevení mineralogických či paleontologických nalezišť, odkrytí stratigrafických profilů či specifických forem tuhnutí magmatu nebo těžba přispěla k zachování stávajícího předmětu ochrany (například těžba písečných přesypů pravděpodobně omezila sukcesi vegetace).

155

Nejsou zde zahrnuta ta maloplošná zvláště chráněná území, jejichž součástí těžební tvary sice jsou, ale vyhlášena byla bez ohledu na ně. Zařazení lokalit mezi chráněná území chránící místa bývalé těžby je do jisté míry subjektivní. Nejsou zde zahrnuta četná rašeliniště, která byla z valné většiny také těžena a těžba vedla k rejuvenaci přirozených procesů. Vedle chráněných území vyhlášených na místech bývalé těžby nalezneme v naší krajině území chráněná jako tzv. přechodně chráněné plochy, např. z důvodu ochrany velkých dravců využívajících lomy v době hnízdění, dále lokality objevené při těžbě (Koněpruské jeskyně) nebo dosud legislativně nechráněné lokality velice cenné pro řadu ohrožených druhů hmyzu či rostlin. Výrazné rozšíření počtu chráněných území chránících místa bývalé těžby bude znamenat postupné vyhlašování evropsky významných lokalit. V Evropskou Těžba v kt (rok 2007)

Rozloha CHKO v km2

Zatížení těžbou t / km2

Český kras

3 338

132

25 287,9

České středohoří

1 736

1 070

1 622,4

402

630

638,1

CHO

Třeboňsko

Blanský les

Křivoklátsko

Slavkovský les Jeseníky

Moravský kras Broumovsko

Železné hory

Litovelské Pomoraví Žďárské vrchy Šumava

Beskydy

Bílé Karpaty Poodří

Lužické hory Kokořínsko

Český les

CHKO celkem

1 760 632 204 162 154

700 212 640 740

334,2

96

715

51

1 684

31

715

23 10 4

0,2

8 996,2

218,9

380

92

46

318,8 1 673,9

410

91

2 981,1

92

133 127

2 514,3

1 160

324,4 958,3 127,3 30,3 39,7 43,4

82

280,5

270

14,8

270 473

10 471

37,0

/ Tabulka 1. Rozsah těžby v jednotlivých CHKO (zpracováno podle Starý et al. 2008).

156

0,4

859,2

157

ZCHÚ

CHKO

PR

NP

hranice kraje

PP

vodní toky

NPP

/ Obr. 1. Místa bývalé těžby, která mají statut zvláště chráněného území. (Zdroj dat: ÚSOP)

158

CHKO

NP

hranice kraje

vodní toky

stávající ZCHÚ těžebních tvarů

Evropsky významné lokality

/ Obr. 2. Místa bývalé těžby, která doposud nebyla chráněna a byla schválena jako evropsky významné lokality soustavy NATURA 2000. (Zdroj dat: AOPK ČR)

komisí schváleném seznamu je uvedeno dalších Počet ZCHÚ za kraje celkem 36 těžebních tvarů (Obr. 2). Z celkového počtu Středočeský 34 lokalit je k ochraně navrženo 17 lomů, 18 dolů Praha 30 a 1 deponie po těžbě uhlí. Předmětem ochrany Jihomoravský 13 jsou až na jedinou výjimku obojživelníci v lomech Plzeňský 13 a  na Kopistské výsypce a  netopýři ve štolách Moravskoslezský 12 uzavřených dolů. Výjimkou je ochrana kosatce Ústecký 12 skalního písečného (Iris humilis subsp. arenaria) Jihočeský 9 ve Štěpánovském lomu u Moravského KrumloOlomoucký 9 va. Tento druh představuje ponticko-panonský Karlovarský 5 floroelement naší květeny dosahující na našem Liberecký 5 území severozápadního maxima rozšíření. Zlínský 5 Místa bývalé těžby náležejí do tří kategorií Královehradecký 5 maloplošných zvláště chráněných území podVysočina 4 le zákona č. 114/1992 Sb. o  ochraně přírody Pardubický 1 a krajiny, a to do kategorií přírodní památka, celkem 157 přírodní rezervace a národní přírodní památka. Z  celkového počtu 1205 přírodních památek / Tabulka 2. Počet míst bývalé nacházejících se v  České republice jich 10 % těžby se statutem zvláště (tj. 125 lokalit) představují místa bývalé těžby. chráněného území podle krajů. Národní přírodní památky jsou dokonce v 18 % vyhlášeny na místech bývalé těžby, tj. 19 lokalit z celkového počtu 107 národních přírodních památek. Osmnáct lokalit bývalé těžby má statut přírodní rezervace, což představuje pouze 2 % z celkového počtu přírodních rezervací v ČR. Lokality s národním a mezinárodním významem jsou na místech bývalé těžby vyhlášeny pouze z důvodu ochrany neživé přírody, například odkrytých stratigrafických profilů či nalezišť nerostů a zkamenělin.

/  Geografické rozložení a předmět ochrany těžebních tvarů  /

Z hlediska geografického rozložení chráněných míst bývalé těžby, zaujímá mezi kraji vedoucí postavení Středočeský kraj s 34 a dále Praha s 30 chráněnými územími (Tab. 2). V Praze se zároveň nalézá nejvyšší počet chráněných území národního a mezinárodního významu, např. Barrandovské skály, Dalejský profil či Lochkovský profil

159

Předmět ochrany v ZCHÚ geologie

zoologie

botanika / zoologie botanika

botanika / zoologie / geologie

geologicko-technická památka

klimatický fenomén celkem

NPP

PP

PR

celkem

19

77

4

98

 

10

3

12

         

19

18 8 7

2 3 4

2

 

121

16

1

 

19 11 11 2 1 157

/ Tabulka 3. Místa bývalé těžby se statutem zvláště chráněného území podle předmětu a kategorie ochrany.

se světově proslulými a unikátními geologickými profily prvohorním horninami odkrytými těžbou. Naprostá většina chráněných území chrání v těžebních tvarech významná paleontologická naleziště, stratigrafické profily, či mineralogická naleziště (v Tab. 3 souborně označeny jako kategorie „geologie“) a právě díky substrátové pestrosti, celkové prozkoumanosti a koncentraci malých historických lomů je dominantní postavení těchto dvou krajů jednoznačné. Postupným vyhlašováním schválených evropsky významných lokalit největší nárůst zaznamená Moravskoslezský kraj, kde přibude 10 nových lokalit (Javorový vrch byl již vyhlášen), Středočeský a Jihomoravský kraj posílí o 6 lokalit, Plzeňský a Olomoucký kraj shodně o 4 lokality, Jihočeský kraj o 3 lokality a Ústecký, Zlínský a Karlovarský kraj pouze o 1 lokalitu. V Libereckém, Královehradeckém, Pardubickém kraji, kraji Vysočina a v Praze nebyl schválen ani navržen žádný těžební tvar jako evropsky významná lokalita k ochraně rostlin či živočichů. Rozdělení chráněných území na místech bývalé těžby podle předmětu ochrany jednoznačně ukazuje, že většina těchto území byla vyhlášena za účelem ochrany významných geologických profilů a  paleontologických či mineralogických nalezišť (Tab. 3). Až na jedinou výjimku jsou objektem ochrany chránící geologické lokality lomy, ve kterých těžbou došlo k  odkrytí unikátních profilů. V  jediném případě (PP Vernéřovské doly nacházející se 3.5 km jihovýchodně od Aše) je objektem ochrany deponie těženého materiálu s výskytem minerálů světově unikátní mineralizace.

160

Druhým nejčastějším předmětem ochrany je ochrana živočichů, především obojživelníků, plazů a letounů. Obojživelníci a plazi osidlují zatopené lomy s čistou vodou a dostatkem skalních biotopů, letouni nacházejí útočiště ve štolách starých důlních děl. Přestože je dokumentováno, že jsou lomy a odvaly významnými lokalitami pro mnoho druhů terestrických bezobratlých (Dolný 2000, Beneš et al. 2003, Tropek & Konvička 2008), v Ústředním seznamu ochrany přírody je evidována pouze jediná lokalita (PP Roudný jihozápadně od Louňovic pod Blaníkem) primárně vyhlášená k jejich ochraně. Víceméně shodný počet těžebních tvarů je ceněn zároveň pro botanickou a zoologickou hodnotu, jen botanickou hodnotu či komplexně pro přírodní prostředí (výskyt chráněných či ohrožených druhů a zároveň geologický význam) těžebního tvaru. V Ústředním seznamu ochrany přírody a krajiny nalezneme dva ojedinělé případy, kdy je chráněn lom jako významná geologická lokalita a zároveň jako technická památka (PP Loreta u Klatov, PP Hromnické jezírko u Třemošné). V jednom případě je důvodem ochrany lomu vytvořený specifický klimatický fenomén v PP Vlčí jámy po těžbě cínu u Horní Blatné v Krušných horách. Přehled chráněných území vyhlášených na místech bývalé těžby ukazuje, že těžba nerostných surovin nemusí být a priori negativním zásahem do krajiny. Dochází při ní občas k odkrytí unikátních geologických či paleontologických lokalit nebo k vytvoření specifických biotopů pro ohrožené druhy rostlin a živočichů. Poděkování: Autor této kapitoly děkuje za doplnění Jiřímu Sádlovi, Lubomíru Tichému a Luboši Stárkovi, za podporu výzkumu pak grantu MSM0021620831.

/  Literatura  / Beneš J., Kepka P., Konvička M. (2003): Limestone Quarries as Refuges for European Xerophilous Butterflies. – Conservation Biology, 17(4): 1058–1069 Dolný A. (2000): Budou na odvalech chráněná území přírody? – Živa, 48(4): 173–176. Sádlo J., Tichý L. (2002): Sanace a rekultivace po lomové a důlní těžbě. – ZO ČSOP Pozemkový spolek Hády, Brno. Starý J., Kavina P., Vaněček M., Sitenský I., Kotková J., Nekutová T. (2008): Surovinové zdroje České republiky. Nerostné suroviny, stav 2007. – Ministerstvo životního prostředí ČR a Česká geologická služba – Geofond, Praha. Tropek R., Konvička M. (2008): Can quarries supplement rare xeric habitats in a  piedmont region? Spiders of the Blansky Les mts. Czech Republic. – Land Degradation and Development, 17(1): 101–114.

161

Souhrnné porovnání

/ Plocha po těžbě rašeliny v PP Přebuzské vřesoviště. Foto: Petr Krása

/ Obnova míst narušených těžbou a průmyslovými deponiemi v České republice – souhrnné porovnání Karel Prach, Klára Řehounková & Jiří Řehounek

V Tab. 1 jsou shrnuty základní informace umožňující vzájemné rámcové porovnání zde probíraných typů stanovišť. Z předchozích kapitol jednoznačně vyplývá, že těžbou narušená místa mají většinou vysoký potenciál obnovit se spontánní či řízenou sukcesí, který se pohybuje mezi 95 až 100 % (u odkališť po počáteční technické stabilizaci povrchu). Je otázkou, do jaké míry je dnes možné tento potenciál využít. Z  Tab.1 je patrné, že současné využití je nízké až nepatrné. Účastníci českobudějovického semináře, z něhož tento sborník vychází, se shodli, že v  současné době by bylo vhodné ponechat alespoň 20 % rozlohy těžbou narušených míst přírodě blízkým způsobům obnovy. Nezbytným předpokladem se ovšem musí stát zrovnoprávnění přírodě blízkých způsobů obnovy s tzv. technickými rekultivacemi. K  tomu by byly nutné legislativní změny a  přehodnocení stávajících rekultivačních plánů ve prospěch ekologické obnovy a  ochrany biodiverzity. V případě řady menších těžeben je určitě možné uvažovat o jejich celkovém ponechání ekologické sukcesi. Výhledově by mohlo být reálné ponechat až cca 60 % těžbou narušených míst spontánní nebo mírně usměrňované sukcesi. Samozřejmě respektujeme, že technické rekultivace jsou nutné, nebo alespoň neškodí, na místech ohrožených erozí, v  sousedství sídel, komunikací apod., dále v  případě toxických materiálů, kde může hrozit kontaminace okolí,

163

164

Plocha [km2] a počet*

270 70

62 300

45 220

Typ těžbou narušených míst

Výsypky a další plochy narušené těžbou uhlí

Kamenolomy

Štěrkovny a pískovny 36

120

35

Počet míst detailně studovaných*

20

30

20 (vyjma lomových stěn)

10

20

Průměrná doba do vytvoření víceméně ustálených pozdních sukcesních stádií [roky]

15

Průměrná doba do vytvoření víceméně souvislého vegetačního krytu [roky] Přítomnost nepůvodních organismů

nevýz- namná

lokálně akát a borovice černá

lokálně akát

Přítomnost chráněných a ohrožených druhů**

++ cévnaté rostliny, parožnatky, houby, hmyz, obojživelníci, plazi ptáci,

+++ cévnaté rostliny, houby, hmyz, pavoukovci, obojživelníci, plazi, ptáci, savci +++ cévnaté rostliny, krásivky, houby, měkkýši, hmyz, obojživelníci, plazi, ptáci

100

100

95

Potenciál pro obnovu spontánní sukcesí [% celkové plochy]

<5

<5

0,01

Plánované současné využití tohoto potenciálu [% celkové plochy]

likvidace akátu; lokálně blokování nebo vracení sukcese zpět, místy obnova kolmých obnažených stěn

likvidace akátu a borovice černé; lokálně blokování nebo vracení sukcese zpět

lokálně terénní úpravy, výsadby nebo výsevy na místech ohrožených erozí, toxických substrátech nebo v sousedství sídel, komunikací apod; lokálně blokování nebo vracení sukcese zpět

Doporučená technická opatření

165

20

? několik desítek

Odkaliště

lokálně akát

nevý- znamná

nevý- znamná

++ cévnaté rostliny, houby, hmyz, obojživelníci, plazi, ptáci, savci

++ řasy, lišejníky, mechorosty, hmyz, obojživelníci, plazi, ptáci

20

25 (suchá místa) 60 (vlhká místa)

?

10

velmi variabilní i  v rámci jedné lokality

10

20 (po technické stabilizaci povrchu až 100)

100

100

0

11

10

/ Kurzívou jsou vyznačeny přibližné odhady. * Jednotlivá narušená místa se skládají z různě starých částí. ** Počet křížků odpovídá relativní významnosti.

/ Tabulka 1. Přehled míst narušených těžbou nerostných surovin a průmyslovými deponiemi v posledních cca 50 letech v České republice z pohledu jejich spontánní obnovy. Podle Prach et al. (2010), upraveno a rozšířeno.

15

10 15

Těžená rašeliniště

5

12 27

Těžebny jílu (čísla pouze pro těžebny kaolínu)

++ cévnaté rostliny, houby, hmyz, obojživelníci, plazi, ptáci

stabilizace povrchu (geotextilie, živinami chudý inertní materiál), stabilizace nebo vytvoření nových mělkých vodních nádrží, lokálně blokování nebo vracení sukcese zpět

zvýšení hladiny vody

vytváření mělkých vodních nádrží, místy obnova kolmých obnažených stěn (v případě výskytu břehulí); případně likvidace akátu

a na plochách určených k účelovému využití, jako jsou sport a rekreace. Domníváme se však, že obnova krajiny narušené těžbou by měla vytvářet také stanoviště pro ohrožené druhy organismů, nebo je alespoň ve velkém nelikvidovat, jak se to dosud často děje. Z detailních vědeckých studií a terénních pozorování řady přírodovědců vyplývá, že spontánní sukcese až na výjimky vede k vytvoření souvislého vegetačního krytu v  průběhu deseti až dvaceti let. Vytvoření kompaktního vegetačního krytu je většinou hlavním cílem obnovy těžbou narušených míst. Uvědomíme-li si, že „ozelenění“ cestou technických rekultivací většinou nezačne hned po opuštění těžebny, či vytvoření výsypky nebo odkaliště, zpoždění spontánní sukcese oproti technickým rekultivacím je za běžných situací nepodstatné. I dosažení víceméně

/ Rašelinná tůň v pískovně Borkovice – Jitra na Táborsku. Foto: Jiří Řehounek

166

/ Rané sukcesní stadium v pískovně u Stráže pod Ralskem. Foto Jiří: Řehounek

stabilizovaných, pozdějších sukcesních stadií netrvá příliš dlouho. Ve většině případů se tak stává již po dvaceti letech sukcese. To samozřejmě neznamená, že vegetace se již dále nemění, změna však již není příliš rychlá a nápadná. V relativně humidním klimatu střední Evropy spontánní sukcese vede většinou ke vzniku lesa. To ale nemusí být vždy žádoucí, jak bylo rovněž zmíněno v předchozích kapitolách, protože uzavřený porost dřevin hostí většinou mnohem menší počet druhů různých skupin, než mozaika lesa a bezlesí, mladých a starších sukcesních stadií. Proto považujeme za vhodné, aby bylo možné na vybraných stanovištích opakovaně vracet sukcesi k mladším stadiím (kácení a vyřezávání dřevin, mechanické narušování povrchu apod.). Tyto aktivity by se rovněž mohly stát součástí rekultivačních projektů namísto drahých technických opatření. Občas se můžeme setkat s  obavou, že narušená místa ponechaná spontánní sukcesi se mohou stát zdrojem šíření plevelných a invazních druhů do okolí. Taková situace nám není známa. Pokud se v těžebně či na deponii objeví invazní druh, pronikl sem z blízkého okolí. Zato o důležitosti zde probíraných míst pro chráněné a ohrožené druhy nemůže být pochyb, o  čemž podrobně pojednávají předchozí kapitoly. V případě všech těžbou a průmyslovými deponiemi narušených míst je žádoucí reliéfová heterogenita. Tato geodiverzita je předpokladem pro vysokou biodiverzitu. Přimlouváme se za to, aby povrch nebyl pracně a draze zarovnáván a naopak byl cíleně vytvářen jako členitý již v průběhu těžby nebo sypání výsypek a tvorby deponií. Modelace reliéfu by se mohla v řadě případů stát konečnou fází rekultivace, zbytek by bylo možné ponechat spontánní sukcesi. Seminář jednoznačně ukázal, že těžební prostory a  průmyslové deponie mohou být z hlediska přírodovědného přínosem, pokud jsou ponechána spontánní sukcesi. Ta může být někde mírně usměrňovaná nebo blokovaná. Podmínkou však je, že těžebny a  deponie by neměly zničit cennější lokality, než mohou vytvořit. Poděkování: Autoři děkují za spolupráci a doplnění dat kolegům Petře Konvalinkové, Pavlu Kovářovi a Vladimíru Melicharovi.

/  Literatura  / Prach K., Řehounková K., Řehounek J., Konvalinková P. (2010): Restoration of Central European mining sites: a summary of a multi-site analysis. – Landscape Research (in press).

167

Obecné zásady přírodě blízké obnovy / Hnízdo kulíka říčního. Foto: Jan Ševčík

168

/ Obecné zásady přírodě blízké obnovy těžbou narušených území a deponií

/  Preambule  / Ačkoli těžba nerostných surovin znamená značný zásah do krajiny, v řadě případů může být opuštěná těžebna či deponie i přínosem pro okolní krajinu a útočištěm vzácných živočichů, rostlin či hub. Mnohé ohrožené druhy organismů, které se dříve vyskytovaly ve volné krajině, dnes přežívají převážně v činných nebo nerekultivovaných těžebních prostorech a deponiích z těžby odvozených. Přírodovědná hodnota jednotlivých těžeben často spočívá v tom, že se jedná o živinami chudá stanoviště. Proto v nich nacházejí útočiště konkurenčně slabé druhy, které jsou v okolní krajině velmi vzácné nebo z ní rychle mizejí. Těžební prostory a deponie tak hrají důležitou roli při ochraně biodiverzity na všech úrovních. Vhodně zvolený způsob obnovy v nich může biodiverzitu podpořit, špatný může být pro biodiverzitu likvidační. K ochraně biodiverzity se přitom Česká republika zavázala v několika mezinárodních úmluvách, především v Úmluvě o biologické rozmanitosti. Po ukončení těžby či druhotné deponie se nám jeví ve většině případů jako nejvhodnější přírodě blízké způsoby obnovy území, čímž zde rozumíme především spontánní (samovolné zarůstání lokality) nebo usměrněnou (řízenou) sukcesi,

169

případně managementové zásahy, které podpoří některá ohrožená společenstva či druhy. Pro zdárný průběh takové obnovy navrhujeme dodržení následujících zásad: 1. Před zahájením těžby je nezbytný kvalifikovaný biologický průzkum nejen v těžebním prostoru, ale i v jeho okolí. Vlastní těžbu by bylo žádoucí usměrňovat pokud možno tak, aby bylo v bezprostředním okolí těžebny či deponie zachováno (případně i udržováno a rozšířeno) co nejvíce (polo)přirozených stanovišť. Pro následnou kolonizaci těžbou narušeného území při spontánní sukcesi je klíčový zhruba stometrový pás v okolí, odkud se do něho dostává nejvíce druhů. 2. Podklady pro správní řízení a procesy posuzování vlivů na životní prostředí, biologická hodnocení a rekultivační plány, které se týkají obnovy těžbou narušených území a deponií, by měli připravovat odborníci, kteří jsou obeznámeni s aktuálním stavem poznání v oboru ekologie obnovy, ale i reálnými možnostmi a limity těžebních technologií. Tato problematika by se měla stát napříště součástí zkoušek pro osoby oprávněné ke zpracování dokumentací a posudků v procesech posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb. (EIA) a pro osoby autorizované ke zpracování biologického hodnocení podle § 67 zákona č. 114/1992 Sb. a zpracování posouzení hodnocení vlivů na ptačí oblasti a evropsky významné lokality podle § 45i téhož zákona. Tyto osoby by měly být v problematice ekologie obnovy povinně průběžně vzdělávány. 3. Základní schéma obnovy (např. v podobě souhrnného plánu sanace a rekultivace) by mělo být známo již při stanovení dobývacího prostoru (u výhradních ložisek), respektive při vydání územního rozhodnutí, kterým se určuje území pro těžbu (u nevýhradních ložisek) a mělo by respektovat potenciální možnosti území. Musí však být zachována možnost jeho změny podle aktuálních podmínek v průběhu přípravy těžebního záměru (zpracování Plánů přípravy, otvírky a dobývání /POPD/ včetně podrobných plánů sanace a rekultivace, vydání povolení k hornické činnosti atd.), v průběhu vlastní těžby i při jejím dokončování. 4. Již v průběhu těžby a i po jejím ukončení je nezbytný další průběžný průzkum lokality (stanovený režim monitorování), který může odhalit výskyt vzácných a ohrožených druhů a společenstev, stejně jako významných geologických či geomorfologických fenoménů. S ohledem na tento průzkum bude nutné plán obnovy upravit. Tento průzkum by měla zajišťovat těžební organizace prostřednictvím nebo pod dohledem kvalifikované osoby.

170

5. Před těžbou, během ní i po jejím ukončení je žádoucí provádět monitoring invazních druhů v těžebně i jejím okolí. Pokud znamená jejich výskyt možné ohrožení zamýšleného způsobu obnovy, je třeba využít pro jejich odstranění asanační management. 6. Velká většina těžbou narušených území má potenciál obnovit se samovolně – spontánní sukcesí, která může být v některých případech také cíleně řízena (usměrněna, blokována či vrácena zpět). Ve větších těžebnách by mělo být ponecháno spontánní sukcesi zpravidla minimálně 20 % jejich rozlohy v biologicky nejcennějších částech. Menší těžebny a deponie se obvykle do krajiny začlení bez problémů, ekologická sukcese by se tedy mohla uplatnit na celé jejich ploše. 7. V případě ohrožených a zvláště chráněných, na těžební prostory výrazně vázaných druhů nebo společenstev, bude nutné zajistit odpovídající management jejich populací a biotopů. Ten by měl být hrazen z povinných odvodů těžebních firem určených na rekultivaci, po jejím ukončení z veřejných prostředků určených na krajinotvorné programy. 8. Nejhodnotnější těžebny či deponie by měly být vyhlášeny jako zvláště chráněná území (nejčastěji v kategorii přírodní památka) s odpovídajícím managementem, nebo jako přechodně chráněné plochy, pokud je nutná pouze jejich časově omezená ochrana. Méně hodnotné těžebny a deponie ponechané přírodě blízké obnově by měly být téměř vždy alespoň registrovány jako významné krajinné prvky. Zvláštní pozornost je nutno věnovat těžebnám, které jsou nebo mohou být začleněny do územního systému ekologické stability. 9. Obnova těžebny nebo deponie by měla především zvýšit stanovištní rozmanitost krajiny. Nejpozději po ukončení těžby (lépe však ještě během ní) je třeba zvýrazňovat nebo vytvářet nepravidelnosti na rovných liniích (okrajích těžebny, pobřežní čáře apod.) a na rovných površích. V zatopených těžebnách jsou nezbytné mělké příbřežní zóny. 10. Po ukončení těžby by měly být odstraněny nevhodné technické prvky a odpady, pokud je cílem začlenit těžebnu či deponii opět do přírody. 11. Živinami bohaté svrchní půdní horizonty je nutné z části těžebny určené pro přírodě blízkou obnovu odvážet v  co nejkratším termínu a  na obnovované

171

území je už nevracet. Na to je potřeba pamatovat již v okamžiku přípravy plánů rekultivací. Návratem skrývkové zeminy se vracejí i přebytečné živiny, které většinou podpoří rozvoj několika málo hojných, konkurenčně silných druhů, včetně invazních. Od počátku těžby je proto třeba kontrolovat ve spolupráci s orgány ochrany zemědělského půdního fondu (dále jen OZPF), zda je skrývka z ploch určených pro přírodě blízkou obnovu důsledně a beze zbytku odvážena. Případně je nezbytné umožnit operativní změnu plánu rekultivace, a to opět ve spolupráci s OZPF a báňskými úřady. 12. V případě větších těžebních prostorů je z hlediska ochrany přírody nejvhodnější postupná těžba i obnova, nejlépe rozložená do delšího časového úseku, kdy jsou obnově postupně ponechávány opuštěné sektory těžebního prostoru. Tento postup umožňuje dosažení pestřejší a kvalitnější věkové i prostorové struktury společenstev na obnovovaných plochách. 13. Ve všech typech těžebních prostorů je žádoucí umísťovat trvalé studijní plochy pro vědecký výzkum, testování přírodě blízkých podpůrných zásahů a monitoring. Tyto plochy by měly být těžebními firmami respektovány.

/  Závěr  / Přírodě blízká obnova těžbou narušených území určitě není jedinou možností, jak se vyrovnat s problémem začlenění těchto ploch do krajiny. Naše legislativa by však měla umožnit, aby se tento v řadě států běžný způsob obnovy stal rovnocennou alternativou k dosud převládajícím lesnickým a zemědělským rekultivacím. Tyto zásady byly formulovány na odborném semináři, který se konal 27. ledna 2009 v Českých Budějovicích.

172

/  Kontakty na editory a hlavní autory kapitol  / Tomáš Gremlica Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Kateřinská 26, 120 00 Praha 2, e-mail: [email protected]

Ota Rauch Botanický ústav AV ČR Zámek 1, 252 43 Průhonice, e-mail: [email protected]

Tomáš Chuman Katedra fyzické geografie a geoekologie PřF UK v Praze, Albertov 6, 128 43 Praha 2, e-mail: [email protected]

Jiří Řehounek Calla – Sdružení pro záchranu prostředí, Fráni Šrámka 35, 370 04 České Budějovice, e-mail: [email protected]

Petra Konvalinková Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice & Daphne ČR – Institut aplikované ekologie, Husova 45/622, 370 05 České Budějovice, e-mail: [email protected] Pavel Kovář Katedra botaniky PřF UK v Praze, Benátská 2, 128 01 Praha 2, e-mail: [email protected] Vladimír Melichar Agentura ochrany přírody a krajiny – Středisko Karlovy Vary, Drahomířino nábřeží 197/16, 360 09 Karlovy Vary – Drahovice, e-mail: [email protected] Karel Prach Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice & Botanický ústav AV ČR Třeboň, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice, e-mail: [email protected]

Klára Řehounková Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice & Botanický ústav AV ČR Třeboň, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice, e-mail: [email protected] Lubomír Tichý Přírodovědecká fakulta MU Brno, Terezy Novákové 1283/64, 621 00 Brno, e-mail: [email protected] Robert Tropek Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice & Entomologický ústav AV ČR České Budějovice, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice, e-mail: [email protected]

/  Calla – Sdružení pro záchranu prostředí  / je jihočeské občanské sdružení, které se zabývá především prosazováním trvale udržitelné energetiky a ochranou přírody. Je členem Sítě ekologických poraden (STEP) a Krajské sítě environmentálních center v jižních Čechách (KRASEC). Jednou z hlavních oblastí činnosti Cally se dlouhodobě stala ochrana a obnova přírodovědně cenných pískoven a dalších těžebních prostorů. Kromě praktické ochrany a managementu vybraných těžebních lokalit v Jihočeském kraji se Calla věnuje také mapování přírodovědně cenných pískoven a prosazování přírodě blízké obnovy území narušených těžbou nerostných surovin. Poštovní adresa: P. O. BOX 23, 370 04 České Budějovice Sídlo: Fráni Šrámka 35, 370 04 České Budějovice Tel.: 384 971 930, 387 310 166, 387 311 381 Fax: 384 971 939 E-mail: [email protected] Internet: www.calla.cz, www.calla.cz/piskovny Číslo účtu: 3202800544/0600

/  Pracovní skupina pro ekologii obnovy  / Při katedře botaniky Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích existuje již delší čas neformální pracovní skupina věnující se ekologii obnovy (webová adresa http://botanika.prf.jcu.cz/restoration/). Sdružuje nejen část zaměstnanců katedry botaniky, ale i vědecké pracovníky z  jiných kateder fakulty a některých ústavů Akademie věd. Ve svém výzkumu se členové věnují sukcesi na rozmanitých, člověkem narušených místech (především těžbou), obnově luk na bývalé orné půdě, obnově degradovaných luk a rovněž obnově přirozenějšího složení kulturních lesů, a to nejen z pohledu botanického. Výsledky výzkumu jsou publikovány v předních světových časopisech, ale zanedbávána není ani popularizační a osvětová činnost, jejímž cílem je propagovat užitečný a ve vyspělém světě se rychle rozvíjející dílčí obor ekologie, tj. ekologii obnovy (restoration ecology).

© 2010 Calla Editoři: Jiří Řehounek, Klára Řehounková & Karel Prach Příprava do tisku: Jiří Řehounek Grafická úprava a sazba: Lenka Pužmanová První vydání Tisk: Tiskárna PROTISK, s. r. o., České Budějovice Náklad: 1 000 výtisků Bibliografická citace: Řehounek J., Řehounková K., Prach K. (eds.) (2010): Ekologická obnova území narušených těžbou nerostných surovin a průmyslovými deponiemi. Calla, České Budějovice. Doporučená citace kapitoly: Prach K (ed.) (2010): Výsypky. – In: Řehounek J., Řehounková K., Prach K. (eds.) (2010): Ekologická obnova území narušených těžbou nerostných surovin a průmyslovými deponiemi. Calla, České Budějovice. ISBN 978-80-87267-09-7

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti. Tisk publikace finančně podpořila také EOG Association for conservation. Na titulní straně: Slavík modráček středoevropský. Foto: Josef Hlásek