První kapitola
„Eichmann je má vášeň“
1. Mezi pomstou a spravedlností Adolf Eichmann byl nejvyšší nacistický funkcionář, který s vedoucími židovskými představiteli hovořil ještě před válkou – poprvé v Berlíně a posléze i ve Vídni a v Praze. Nejprve pracoval v bezpečnostní službě Nacionálněsocialistické dělnické strany Německa (NSDAP) a pak v Hlavním úřadu pro bezpečnost Říše (Reichssicherheitshauptamt, RSHA). Setkal se i s několika představiteli sionistického hnutí. Smyslem těchto kontaktů bylo regulovat vystěhování Židů z Německa a z území, která nacisté okupovali. Od roku 1941 organizoval Eichmann deportace evropských Židů, nejprve do ghett a pak k systematické likvidaci v koncentračních táborech. V lednu roku 1942 byl Eichmann přítomen meziresortnímu zasedání, jehož účastníci jednali o organizaci likvidace. Tato konference se konala na jednom z berlínských předměstí, ve Wannsee. Eichmann sám nicméně politiku likvidace neustavoval, jen ji uvedl do chodu. Patřil k těm nacistickým vrahům, kteří většinou pracovali za psacím stolem, často však vyjížděl i do terénu. Ve svých pamětech popsal událost u města Minsku: Ve skupině Židů připravených k deportaci uviděl ženu, která měla v náručí kojence. Eichmann se prý snažil dítě od matky odtrhnout, aby je zachránil, jenže někdo rychle vystřelil a kojence zabil. Zbytky jeho mozku se rozstříkly po Eichmannově koženém kabátě; jeho řidič mu pak pomohl kabát očistit.13 Židé, kteří nikdy vyššího nacistického činitele neviděli, v něm spatřovali jednoho ze dvou Adolfů, kteří mají holocaust na svědomí. 20
Představitelé židovstva jeho činnost sledovali. Tři měsíce po vypuknutí války si Ben-Gurion zapsal do deníku zprávu, kterou se dozvěděl od jednoho z vedoucích členů sionistického hnutí v Československu: od té doby, co Eichmann dorazil do Prahy, je tamní situace Židů mnohem horší. Ben-Gurion si poznamenal, že Eichmann je přímo podřízen šéfovi gestapa Heinrichu Himmlerovi.14 Toto tvrzení nebylo přesné, nicméně odráželo názor, že Eichmann patří mezi členy nacistického představenstva. Nejpozději v dubnu roku 1944 byl Eichmann již vnímán jako jeden z všemocných mužů té doby, obzvlášť když inicioval vyjednávání, které mělo rozhodnout nejen o osudu maďarských Židů, ale dost možná i o výsledku války. Několik židovských vedoucích činitelů v Budapešti, včetně Rezső Kastnera, si od něj vyslechlo návrh na záchranu životů miliónu Židů výměnou za nejrůznější zboží čítající několik tisíc nákladních vozů. „Eichiš“, jak mu Kastner hebrejsky přezdíval, mu řekl, že jsou Židé posíláni na smrt do Osvětimi, a on, Eichmann, je připraven jejich likvidaci zabránit. Tento návrh byl vyslaným poslem zprostředkován na západ. Příběh „Zboží za krev, krev za zboží“ byl již nesčetněkrát převyprávěn. Přestože bylo díky tomuto obchodu zachráněno více než dva tisíce Židů, přispěl Eichmannův návrh k identifikaci jeho osoby s událostmi holocaustu. „On je hlavním viníkem likvidace miliónů evropských Židů,“ prohlásil těsně po válce jeden židovský novinář v Palestině.15 Před koncem války začala Židovská agentura, která fungovala jako „vláda za pochodu“, shromažďovat informace o válečných zločincích, mimo jiné i od uprchlíků z koncentračních táborů, kterým se podařilo dostat do tehdejší mandátní Palestiny.16 V červnu roku 1945 vyplnila agentura standardní formulář s Eichmannovým jménem coby jedním z několika set dalších válečných zločinců. V tomto seznamu byl Eichmann nejvýše postaveným hledaným představitelem nacistického režimu. Tato zpráva byla pouze dílčí a neúplná – chybělo dokonce jeho křestní jméno a zaměstnanci agentury chybně usoudili, že se narodil v německé kolonii Šarona poblíž Tel Avivu. V poznámkách byl popsán jako jeden z těch, kteří byli zodpovědní za likvidaci Židů.17 Několik týdnů poté se obrátil jeden z vedoucích představitelů Světového židovského kongresu na amerického žalobce v Norimberském procesu a žádal, aby byl Eichmann stíhán a následně postaven před soud společně s dalšími hlavními válečnými zločinci.18 Jenže Eichmann zmizel, ihned po skončení války ho začali hledat židovští agenti z tehdejší Palestiny, agenti americké Ústřední zpravodajské 21
služby (Central Intelligence Agency, CIA) a ti, kteří přežili holocaust, Wiesenthala nevyjímaje. Bylo to společné úsilí, které ale nebylo vždy zcela koordinováno; bylo dobrodružné, amatérské, plné neúspěchů, ale i vnitřního zápalu a oddanosti misi. Přesné detaily Eichmannova života, a dokonce i vodítko k místu jeho potenciálního úkrytu předal bez odporu jeho zástupce Dieter Wisliceny, který byl zadržen v květnu roku 1945 vojáky americké armády. Podal podrobné svědectví o likvidaci Židů a většinu odpovědnosti svalil na Eichmanna. Několik představitelů sionistického hnutí, kteří tenkrát pobývali v Evropě, se s Wislicenym sešlo. Jeden z nich – Gideon Ruffer – si později změnil jméno na Rafael a zastával jedno z nejvyšších míst na izraelském ministerstvu zahraničí. Ruffer se pravděpodobně zajímal hlavně o spolupráci mezi Eichmannem a palestinským muftím Hadžem el-Husejním. Wisliceny byl vydán do Československa a tam, v bratislavském vězení, se ze všeho vyznal Arthuru Piernikrazovi, komisaři z tehdejší Palestiny narozenému v Rakousku, který si přezdíval „Pier“ a posléze si jméno změnil na Ašer Ben-Natan. Později se stal jedním z vedoucích izraelské bezpečnostní služby a prvním izraelským velvyslancem v Německu. Pier se tenkrát zdržoval ve Vídni. Přijel jako jeden z funkcionářů organizace Ha-bricha, která usilovala o přemístění těch, kteří přežili holocaust, z východní Evropy do mandátní Palestiny. Pier nepřijel, aby hledal nacistické zločince, nicméně doufal, že se mu podaří Eichmanna dopadnout. Wisliceny mu prozradil, že ve vazbě je i Eichmannův řidič. Vyslechli ho a získali jména několika žen, se kterými se Eichmann přátelil. Wisliceny věděl i to, že Eichmann zanechal svou ženu a tři syny v blízkosti vesnice Altaussee, což byla tehdy ta nejdůležitější informace.19 Když byl Pier ještě ve Vídni, obrátil se na něho jeden z uprchlíků z polské Radomi a požádal ho o pomoc při hledání vrahů jeho rodiny i ostatních Židů z města. Pier souhlasil. Ten muž se jmenoval Tadek (Tuvia) Friedman. Pier mu poskytl menší finanční obnos a Friedman otevřel Dokumentační centrum (Wiener Dokumentation). Chtěl se pomstít zločincům z Radomi. Pier mu nařídil, aby se zaměřil na pátrání po Eichmannovi. „To on je ten nejzatracenější ze všech, ten nejdůležitější ze všech,“ řekl Friedmanovi, který začal kýžené informace hledat.20 Wiesenthal se o Eichmannovi doslechl až po válce, později si přesně vzpomněl, od koho a kdy jeho jméno slyšel. Bylo to od důstojníka Židovské brigády, která jako jednotka britské armády bojovala proti nacistům. Jmenoval se Aharon 22
Choter-Jišaj a v mandátní Palestině byl známým žalobcem. Stalo se to v červenci roku 1945.21 Wiesenthal byl tehdy ve spojení s americkými okupačními silami a pomáhal jim hledat válečné zločince. Jednou nebo dvakrát jel do Norimberku, aby se tam zúčastnil procesu s nacistickými zločinci.22 V té době začal veřejně působit mezi uprchlíky. Avraham Weingarten, jeden ze členů organizace Ha-bricha, zprostředkoval kontakt mezi Wiesenthalem a Pierem a zanedlouho přijel na návštěvu do Lince i Gideon Ruffer. Přivezli s sebou seznam válečných zločinců, který připravila Židovská agentura, a oznámili i Wiesenthalovi, že Eichmann je ten nejdůležitější ze všech. Eichmannova rodina se usadila v Linci, když byl ještě dítě. Na jedné z hlavních ulic měli Eichmannovi rodiče obchod s elektrickými spotřebiči, který jejich jméno nesl i po válce. Nalézt je tedy nebylo nijak složité. Wiesenthal měl nedaleko od nich pronajatý pokoj, ale nebyl si jistý, že se jedná o téhož Eichmanna. Odhalil to náhodou, jak vypráví ve svých pamětech: Jednou večer mu bytná přinesla podnos s čajem, a když ho pokládala na stůl, nahlédla do papírů, které měl před sebou. Pohled jí padl na jméno Eichmann. „Eichmann? Není to ten generál SS, který pronásledoval Židy?“ vyzvídala a dodala, že jeho rodiče bydlí nedaleko odsud. Wiesenthal se rozčíleně zeptal, zda si je jistá. „Co tím myslíte, zda jsem si jistá? Copak neznám vlastní sousedy?“ odpověděla domácí. Druhého dne provedla policie u Eichmannových rodičů prohlídku, ti však prohlásili, že nemají potuchy, kde Eichmann je.23 Je možné, že právě na základě tohoto vývoje napsal Pier Rufferovi: „V Eichmannově případě jsme již začali jednat. Až dosud pracoval Wiesenthal sám, neboť já jsem byl týden v Praze a v Bratislavě. Včera mi oznámil, že v jedné věci pokročil a že dnes od něj dostanu dopis. Za dva tři dny budu vědět více.“24 Ale i Pier se činil: na základě informací, které dostal od Wislicenyho, poslal jednoho z židovských uprchlíků, kteří se tenkrát pohybovali ve Vídni, aby se seznámil s jednou z Eichmannových přítelkyň, od které chtěli získat Eichmannovu podobenku.25 Mladý muž, který byl pověřen tímto choulostivým úkolem, se jmenoval Manus Diamant, pocházel z polských Katovic a tehdy mu bylo čtyřiadvacet let. Během války putoval Diamant od města k městu. Nacisté mu zavraždili matku i otce. Po válce se ocitl ve Vídni, kde poznal Friedmana, přes něhož se dostal k Pierovi. Spalovala ho touha po pomstě; jméno Eichmann znal již od roku 1943. Pohledný mladý Diamant se s historkou, že je holandský příslušník SS, vydal hledat Eichmannovu přítelkyni. Nebylo jednoduché ji najít. Chvíli mu trvalo, než ji 23
přesvědčil, aby mu ukázala své fotoalbum, nakonec se mu ale podařilo Eichmannovu fotografii získat. Pier poslal Diamanta do Lince, aby na místě spolupracoval s Wiesenthalem, který mu ukázal obchod rodiny Eichmannových. Diamant začal obchod, kde pracoval i Eichmannův bratr, sledovat. Jednoho dne se Eichmannův bratr vydal směrem k nádraží. Diamant šel za ním a nastoupil do stejného vlaku. Dorazili do Altaussee – vsi, kterou zmínil Wisliceny. Jak se dalo předpokládat, jel Eichmannův bratr navštívit svou švagrovou Veroniku. Tak zjistili její adresu. O mnoho let později napsal Ašer Ben-Natan Diamantovi: „Díky svému odvážnému a soukromému kousku jsi dokázal odhalit místo bydliště Eichmannovy ženy i jeho dětí a získat jedinou Eichmannovu fotografii, což byl první a důležitý krok na cestě k dopadení tohoto zločince. Tato fotografie pak totiž posloužila k jeho identifikaci, než byl v Buenos Aires zadržen.“26 V průběhu následujících týdnů se podařilo přestrojenému židovskému uprchlíkovi spřátelit s Veronikou Eichmannovou, která používala své dívčí jméno Lieblová. Někdy dokonce dováděl s jejími dětmi u jezera. Ben-Natan vyprávěl, že v jisté fázi zvažovala izraelská strana návrh děti unést, „to ale bylo nakonec zamítnuto kvůli možným komplikacím.“27 Diamant toho ovšem vyprávěl mnohem více. Jednou se vydal na jezero a v lodi s sebou měl všechny tři Eichmannovy děti, veselé a rozradostněné. Vzpomněl si na knihu, kterou právě četl, Americkou tragédii od Theodora Dreisera, jež líčí vraždu u jezera ve státě New York, a pak ho napadlo: „Nechal bych utopit všechny tři Eichmannovy děti jako trest pro masového vraha. Aby i on pocítil to, co cítily milióny židovských rodičů, jimž byly jejich děti násilím odebrány a na jeho rozkaz zavražděny.“ Diamant napsal, že kvůli té neodbytné myšlence začal dokonce trpět nespavostí. Všechny jeho snahy Eichmanna najít byly bezúspěšné, proto se Diamant rozhodl vrátit do Vídně a podat o tom zprávu Pierovi. Předešlé noci spal v Linci u Wiesenthala a vyprávěl mu o svém plánu pomsty. Wiesenthal vehementně odporoval: „Pomsta nepřipadá v úvahu,“ tvrdil. Diamant se ho pokoušel přesvědčit: „To není pomsta, ale trest. Eichmann by si zasloužil, aby se při hledání ostatků vlastních dětí musel potopit do jezera, stejně jako my někdy marně pátráme po miliónu a půl ztracených dětí.“ Wiesenthal ale trval na svém. I Pier byl proti, nicméně návrh postoupil svým nadřízeným, kteří zakázali Eichmannovy děti zabít. Diamant byl zklamán, ale o mnoho let později, jako úspěšný izraelský průmyslník, napsal: „Když jsem 24
přemýšlel, že převrátím loď, ve které jsem seděl s Eichmannovými dětmi, zjevila se mi postava mé matky, která pochybovačně a starostlivě vrtěla hlavou. Z té hrůzy a úcty k ní jsem se chopil vesla a vrátil se na břeh.“28 Mnozí z těch, kteří přežili holocaust, se chtěli pomstít. Nemnozí se pokusili zabíjet Němce, jen málokterým se to podařilo. Důstojník Židovské brigády britské armády Aharon Choter-Jišaj ve svých pamětech popsal jednoho z přeživších, který před něj položil šest zlatých prstenů. „Patří šesti Němcům, které jsem zabil,“ řekl ten muž. Byli to váleční zajatci. Dva z nich vlastnoručně uškrtil, dva prý zabil jejich vlastními bajonety. Lebky dvou dalších rozdrtil železnou tyčí. Jeden z německých vojáků, mladý muž, žadonil o život, ale mstitel na to nedbal a zabil ho. „Takhle, takhle,“ naznačil, jak ho ve vzteku bodal, a předvedl mu svou spalující nenávist, napsal Choter-Jišaj. Mstitel mu ukázal, co si schoval na památku – prsteny a také zlatý zub, který vylomil jednomu z Němců, jimž rozdrtil lebku. „V té době,“ napsal Choter-Jišaj, „jsem se mstitelem sdílel potřebu pomstít se i uspokojení, které z takové pomsty plyne.“29 Několik z členů brigády v pomstě spatřovalo svůj hlavní cíl. Podařilo se jim sestavit seznam bývalých příslušníků gestapa a vtrhnout k nim domů v uniformách britské vojenské policie – zadrželi je kvůli výslechu a po cestě je zabili. Šimon Avidan, který se později stal jedním z předních představitelů izraelské armády, se vydal do Evropy, aby zabil Eichmanna, a omylem zabil někoho jiného. Ke mstitelům patřil i budoucí náčelník generálního štábu izraelské armády Chajim Laskov. Nejznámější a nejnáročnější plán pomsty se zrodil mezi několika přeživšími, kteří se po válce octli v polském Lublinu. Svou touhu po pomstě pozvedli na morální národně-historickou doktrínu a rozhodli se, že otráví šest miliónů německých občanů. Vedl je Paša Reichman, který si později změnil jméno na Jicchak Avidov a posléze působil na izraelské ambasádě ve Varšavě. Duchovním vůdcem skupiny byl Aba Kovner, básník a charizmatický vizionář, jehož mnozí obdivovali. Plán na otrávení vodních pramenů v několika německých městech selhal, skupině se podařilo pouze potřít jedem bochníky chleba v jednom z německých zajateckých táborů – několik set vězňů pak mělo zkažený žaludek. O několik let později napsal Kovner Avidovovi: „Zdá se, že jsme riskovali život kvůli nedůležitým věcem, určitý význam jim dodala jen naše ochota riskovat.“ To byl postoj, který se prosadil i v Izraeli. Pomsta je základním rysem našeho emocionálního ustrojení, stejně jako strach a radost, možná i hlad a žízeň, napsal jeden komentátor v novinách, ale „nejvyšší evropská a židovská etika ji definuje 25
jako pokleslý instinkt, který by měl být ze srdce vykořeněn.“ Přiměřenou reakcí na nacistické zločiny, napsal list Ha-arec (Země), by neměla být pomsta, ale pouze „spravedlivý trest v plné šíři, kterému předchází soud“. Tento postoj zastával i Wiesenthal. Spravedlnost, nikoli pomstu, tak nazval i svou autobiografii a ve svém projevu na pařížské konferenci přeživších, která se konala krátce po skončení války, líčil zatčení válečných zločinců a jejich postavení před soud jako podstatu morálního odškodnění, které Židům náleží. „Nikdo nesmí dát nacistům možnost říci, že Židé také nejsou lepší než oni sami,“ říkával Wiesenthal.30 Kniha o mstitelích izraelského historika Michaela Bar-Zohara Wiesenthala rozčílila, podle něj obsahovala samé lži; tvrzení, že se Kovnerovým přátelům podařilo otrávit chléb podaný zajatým důstojníkům SS, nevyjímaje. Wiesenthal argumentoval, že je ve skutečnosti řeč o pokusu, který provedli dva zaměstnanci táborové kuchyně, přičemž ani jeden z nich nebyl Žid. Pokusili se otrávit polévku, nikomu se však nic nestalo. Wiesenthal se obával, že by rozšíření příběhu o židovské pomstě mohlo ohrozit židovské zájmy, a izraelský velvyslanec ve Vídni s jeho názorem souhlasil, vzápětí ho informoval o tom, že německý extrémní pravicový list po té historce už skočil. Manus Diamant se mezitím dál sbližoval s Eichmannovými přítelkyněmi, jeho stopu se mu nicméně nalézt nepodařilo. Wiesenthal shromažďoval všechny útržky informací, které o Eichmannovi zjistil. Během sionistického kongresu, který se konal v roce 1946 v Basileji, se setkal s Rezső Kastnerem, od kterého se doslechl o jeho schůzkách s Eichmannem. Kastner Wiesenthalovi vypravoval, že se mu díky stykům s Eichmannem podařilo zachránit životy tisíců Židů. Wiesenthal mu věřil.31 Tadek Friedman ještě stále žil ve Vídni, Eichmannův spis, který založil v Dokumentačním centru, se rozrůstal mimo jiné i díky materiálům, které Wiesenthal získal v Norimberku. Tam se mu také naskytla příležitost zeptat se nacistického zločince Hermanna Krumeye, kde se Eichmann nachází. Krumey odpověděl, že se skrývá buď v Egyptě, anebo v Palestině.32 V květnu roku 1948 podal Wiesenthal zprávu o tom, že byl Eichmann jistou dobu vězněn v americkém zajateckém táboře, změnil si ale jméno na Eckmann a podařilo se mu uprchnout.33 Před založením státu Izrael opustila většina agentů Rakousko a vrátila se domů. Arthur Pier odešel ze země v červenci roku 1947. Wiesenthal to komentoval slovy: „Ti, kteří ho vystřídali, byli plně zaneprázdněni jinými věcmi a jejich nadšení dopadat válečné zločince bylo, podle mého skromného mínění, pochybné.“34 26
Zdálo se, že se o Eichmanna zajímá pouze on a Tadek Friedman. „Eichmann je má vášeň,“ napsal Wiesenthal do týdeníku německého židovstva Der Aufbau (Výstavba), který vycházel v New Yorku.35 Wiesenthal i nadále pokračoval ve sledování Veroniky Lieblové-Eichmannové v Altaussee, někdy se tam dokonce i sám rozjel.
2. Noc ve sněhu (první verze) Ves Altaussee leží pět kilometrů severně od městečka Bad Aussee. Dvě tečky na mapě, hrdé na své místo v srdci Rakouska, jsou obklopeny majestátními horami a jezery, jejichž hladina se leskne jako zrcadlo. Mezi žlutavými domy, vyzařujícími buržoazní vážnost, jsou roztroušené dřevěné domky s taškovými střechami. Jádro místní historie tvoří milostný příběh: dcera poštmistra se zamilovala do arcivévody Johanna, který její lásku opětoval. Návštěvní knihy místních hotelů svědčí o tom, že zde rád trávil svůj čas Hugo von Hofmannsthal, známý spisovatel, který napsal několik libret k operám Richarda Strausse a patřil k zakladatelům hudebního festivalu v blízkém Salcburku. Z Vídně přijížděli i židovští spisovatelé Arthur Schnitzler, Jakob Wassermann a Hermann Broch. Nejednou přijela i Herzlova rodina; Theodor Herzl tu rád jezdíval na kole. Místní historik napsal, že čistý vzduch jezera Aussee nepochybně ovlivnil myšlenky zakladatele politického sionismu.36 Jedna lesní stezka nese jméno dalšího hosta – Sigmunda Freuda. Několik předních představitelů nacistického režimu si Aussee vybralo jako své poslední útočiště, v lepších časech zde trávívali dovolenou. Roku 1947 inicioval Wiesenthal policejní prohlídku v domě Eichmannovy manželky v Altaussee, ale místo správného domu v ulici Fischerndorf číslo 8 vešli policisté omylem do čísla 38, kde nalezli jiného nacistického zločince – Antona Burgera. V jedné z výročních zpráv o své činnosti Wiesenthal napsal, že i on se té akce částečně zúčastnil a že osobně doprovodil Burgera do amerického zajateckého tábora. Burger patřil k Eichmannovým mužům a působil jako jeho zástupce v Řecku. Několik měsíců zastával funkci velitele koncentračního tábora v Terezíně. Když vyšlo najevo, že se policisté spletli, vrátili se do domu číslo 8. Veronika Lieblová-Eichmannová však tvrdila, že se se svým mužem rozešla v březnu roku 1945 a od té doby že ho neviděla.37 27
Před koncem roku 1947 se Wiesenthal dozvěděl, že se Eichmannova žena obrátila na oblastní soud v Bad Ischlu a zažádala – „pro blaho dětí“ –, aby byl její manžel prohlášen za mrtvého. Mnoho žen se v tu dobu zachovalo podobně, buď aby dostaly po svých manželech důchod, anebo aby se mohly znovu vdát. Soudy se přirozeně klonily k tomu takovýmto žádostem vyhovět. „Já jsem věděl, co to znamená,“ napsal Wiesenthal. „Pokud touto cestou prohlásí Eichmanna za mrtvého, bude jeho jméno vymazáno ze seznamů hledaných zločinců a jakékoli oficiální pátrání bude zastaveno.“ Jeden z agentů americké zpravodajské služby se obrátil na soudce a dozvěděl se, že muž jménem Karl Lukas, který bydlí v Praze, místopřísežně prohlásil, že zastřeleného Eichmanna viděl na vlastní oči. Na žádost amerického agenta soudce souhlasil s odložením rozhodnutí a Wiesenthal se mezitím obrátil na Židovskou obec v Praze. Ukázalo se, že Lukasova manželka je sestrou Eichmannovy ženy. Žádost, aby byl prohlášen Eichmann za mrtvého, byla zamítnuta. Časem Wiesenthal uznal, že tento čin byl jeho nejdůležitějším příspěvkem ke snahám o Eichmannovo dopadení: „Kdyby byl prohlášen za mrtvého, nikdy by se nám ho nepodařilo najít, neboť jakýkoli náš neúspěch by nás jen utvrzoval v tom, že je skutečně mrtvý.“38 Jeden z takových nezdarů Wiesenthala uváděl do varu až do konce jeho dní, tak veliký byl jeho hněv a palčivá hanba. Stalo se to na konci roku 1949. Wiesenthal si zapsal, že ho 20. prosince navštívil vysoce postavený policejní důstojník rakouské policie a na druhý den svou návštěvu opakoval. Během ní mu sdělil, že se Eichmann chystá oslavit silvestrovskou noc v rodinném kruhu v Altaussee. „Při této příležitosti ho dopadneme,“ řekl rakouský policejní důstojník a nabídl mu, aby se akce zúčastnil. Wiesenthal měl den před Novým rokem oslavit narozeniny. „Nemohl jsem si přát úžasnější dar,“ napsal. Domluvili se, že se setkají 28. prosince. „Ten týden mi připadal tak dlouhý, že na něj do smrti nezapomenu. V těchto dnech jsem vzpomínal na svou návštěvu Izraele půl roku předtím. Často jsem měl před očima plačící zástupy v ulicích Tel Avivu a Jeruzaléma, posvátný popel […] a svou představu, jak přivážím Eichmanna v poutech do Izraele. Konečně se vyplní mé přání […].“ Wiesenthal spolupracoval i s Kurtem Levinem, izraelským vicekonzulem v Salcburku. Na jeho žádost mu předal určité fotografie a sdílel s ním naději, že bude Eichmann brzy dopaden. „Vy jste pořád tak optimistický!“ poznamenal částečně v žertu a částečně vážně izraelský diplomat. Wiesenthal odpověděl, že nebýt jeho optimismu, nemohl by v koncentračním táboře přežít. 28
Několik dní před plánovanou operací v Altaussee se u Wiesenthala objevil host z Izraele. Občas se to stávalo: Izraelci se vyptávali na jeho pracovní metody, listovali v jeho kartotéce válečných zločinců, studovali dokumenty. Kdo byli tito lidé, Wiesenthal neprozradil. Host, který přijel tentokrát, byl střední postavy, měl černé vlasy a planoucí oči a byl plný mladického nadšení. Podle Wiesenthala se celou dobu snažil zdůraznit svou hrdost na to, že je Izraelec – zúčastnil se války za nezávislost, vynikl jako statečný voják na bitevním poli a neustále o tom hrdě vyprávěl. „Měl skutečně vyprávěcí talent hodný obdivu, podařilo se mu nás všechny svými realistickými popisy napnout,“ napsal Wiesenthal. Jako většina jeho hostů z Izraele se i on zajímal o Eichmanna. Wiesenthal prohlásil, že ho brzy dopadnou, což byla chyba, neboť se ten mladík ihned dovtípil, že Wiesenthal hovoří o nějaké plánované operaci, a překotně na něj naléhal, aby ho vzal s sebou. Wiesenthal odpověděl, že se musí zeptat rakouského velitele operace, a ten proti tomu nic nenamítal. To byla zásadní chyba, napsal později Wiesenthal, nicméně se dohadoval, že pokud by mladíkovu účast na operaci odmítl, vydal by se za ním prostě potají. Džípem projeli horskou soutěsku, jíž si v tu roční dobu troufají jet jen nemnozí. Když přijeli do Bad Aussee, ubytovali se všichni tři v hotelu Erzherzog Johann. Wiesenthal izraelského mladíka žádal, aby nevycházel z pokoje alespoň do večera a aby s nikým nemluvil. Jenže on se vydal do jedné pivnice, zapředl hovor se skupinkou děvčat, a aby na ně udělal dojem, vyprávěl jim, že nedávno přijel z Izraele. Šest rakouských tajných agentů se mezitím ubytovalo v šesti zájezdních hostincích v okolí a sedmý se k nim měl brzy přidat. Ráno 31. prosince se Wiesenthal sešel s velitelem přepadové skupiny a upřesnil si s ním poslední detaily. Vrátil se do hotelu a opět varoval mladého Izraelce, aby z pokoje před půlnocí nevycházel, jinak celou operaci ohrozí. Mladík mu přislíbil, že tentokrát jeho nařízení uposlechne. Aby se nenudil, dal mu Wiesenthal na čtení detektivku. Městečko Bad Aussee bylo již ponořené do silvestrovské nálady, Wiesenthal slyšel hlasy slavících i zpěv opilců. I on měl povznesenou náladu: za několik hodin bude Eichmann v našich rukou, myslel si. Spolu s jedním tajným agentem vstoupil do telefonní budky. Agent vytočil číslo Eichmannovy ženy a ta zvedla sluchátko. Agent mlčel. „Řekni,“ slyšel její hlas, „opravdu dnes v noci přijdeš?“ To bylo konečné potvrzení, že svého manžela očekává. Agenti se rozešli každý na své 29
místo – jeden se postavil na silnici vedoucí od blízkého jezera Grundlsee. Stálo tam několik osamělých domků a oni předpokládali, že jeden z nich posloužil i Eichmannovi, proto čekali, že odtamtud také před půlnocí přijde, pěšky. Wiesenthal a velitel operace se vydali na poslední obhlídku. Byla zima a ještě měli čas, proto zašli na skleničku do hostince v hotelu Erzherzog Johann. Místo hlučelo oslavujícími. Wiesenthal byl konsternován, když mezi nimi zahlédl svého hosta: „U velkého stolu uprostřed haly seděl mladý Izraelec a kolem něj skupinka lidí. Vyprávěl jim o hrdinských činech během války za nezávislost.“ Wiesenthalovi vstaly hrůzou vlasy na hlavě a rakouský důstojník jen podotkl: „Obávám se, že nám váš přítel celou operaci zkazil.“ Wiesenthal se pokusil sám sebe ukonejšit, ale věděl, že je všechno ztraceno. „Když jsme přišli do dalšího hostince, přistoupil k nám agent, který tam byl nasazený, a pošeptal veliteli: ,Hosté vyprávějí, že je v Bad Aussee jeden Izraelec.‘ Ve třetím hostinci nám agent oznámil, že ta zpráva již hovoří o celé skupině Izraelců, kteří jsou v městečku.“ Čekali ještě chvíli, pak velitel prohlásil, že nemá smysl pokračovat. Eichmann se vydal na cestu, ale byl varován a stáhl se. Wiesenthal to nejprve nepochopil, a tak velitel svá slova zopakoval: „Někdo Eichmanna varoval.“ Wiesenthal ochromením oněměl. Zhruba o půl hodiny později mu jeden z agentů podal zprávu o tom, co se stalo. „V půl dvanácté se na silnici od Grundlsee objevili dva muži. Byla téměř naprostá tma, na bíle zasněženém pozadí jsem nicméně mohl rozeznat jejich obrysy. Byli ode mne vzdáleni asi 150 metrů. Stál jsem schovaný za stromy na kraji silnice. Najednou se objevil nějaký muž a cosi na ně křičel. Zastavili se, vyměnili si několik slov a všichni tři se okamžitě rozeběhli směrem ke Grundlsee.“ Proč se ho nesnažili najít tam, Wiesenthal nevysvětlil. Druhý den sklíčený Wiesenthal odjel. Byl tak blízko Eichmannovu dopadení, uvažoval, tak blízko. „Vůči tomu mladému Izraelci jsem nepociťoval zášť,“ napsal později, „dokonce jsem mu ani nic nevyčítal. Bylo-li třeba někoho pokárat a vinit, tak pouze mě samotného, protože já jsem ho vzal s sebou. Několik týdnů jsem se utápěl v depresích a nemohl jsem si to odpustit.“39 Wiesenthal onoho mladíka nikdy nejmenoval ani ho jednoznačně neidentifikoval jako izraelského agenta, nicméně hlavní poselství toho příběhu nenechalo prostor k pochybám: Izrael je vinen tím, že Eichmann uprchl. Podle jeho názoru to nebyla náhoda. „Izrael neudělal téměř nic, aby nacistické zločince pozatýkal. 30
Místo aby k tomuto účelu stát zřídil silnou organizaci, publikovali Izraelci knihy o holocaustu,“ napsal Wiesenthal plný hořkého sarkasmu.40
3. Noc ve sněhu (druhá verze) Příběh o neúspěšném pokusu dopadnout Eichmanna v zasněženém Altaussee je ve Wiesenthalových spisech uložen ve čtyřech různých verzích, které si v podstatných detailech protiřečí. Nejprve sepsal zprávu, kterou nezveřejnil. Možná to byl návrh na knihu. Ve shrnutí tohoto dokumentu zmiňuje „izraelského přítele“, který ho doprovázel, detaily události však neuvádí, kromě jediné poněkud záhadné věty: „Jeden z nás porušil pravidla utajení.“ V poslední zprávě již o žádném Izraelci řeč není. Podle konceptu zmíněného dokumentu bylo záměrem operace předat Eichmanna do rukou amerických sil a nespoléhat se na místní orgány. Podle konečné verze tuto operaci umožnily skvělé pracovní vztahy mezi Wiesenthalem a rakouskými bezpečnostními silami.41 Záležitost s izraelským hostem byla poprvé zveřejněna v knize, kterou Wiesenthal napsal o své účasti na honbě za Eichmannem. Kniha vyšla hebrejsky a německy v době mezi Eichmannovým dopadením na počátku roku 1960 a zahájením soudního procesu v roce 1961. Obě jazykové verze se znatelně liší, možná kvůli špatnému překladu či překotné redakci. V jiné knize, kterou vydal roku 1988, Wiesenthal napsal, že mladý Izraelec patřil mezi zaměstnance jeho úřadu.42 V uzavřené skupině zpravodajské služby státu Izrael, který byl tenkrát ještě maličký a kde všichni znali všechny, ta historka koluje dodnes. Téměř šedesát let poté identifikoval jeden ze starších příslušníků zpravodajské služby toho mladého agenta, který tehdy Wiesenthala navštívil, jako Michaela Blocha. Bloch se narodil v Německu, do Izraele imigroval v roce 1934, když mu bylo šest let. Po skončení druhé světové války odjel studovat medicínu do Švýcarska, ale před vypuknutím války za nezávislost se vrátil a po ní se stal důstojníkem zpravodajské služby. Později si ho vypůjčil i Mosad, stejně jako jeho bratra-dvojče Gidona, který si změnil příjmení na Jarden a později zastával místo velvyslance ve Vídni. V Blochově pozůstalosti se našla kopie zprávy o misi, kterou sepsal po svém návratu. Wiesenthalovo jméno nezmiňuje a o Eichmannovi hovoří nepřímo jako o „subjektu“ –, ale Ašer Ben-Natan, který ten dokument viděl až o mnoho let 31
