EDITORIAL Milí čtenáři, tématem tohoto čísla byla vybrána Pastorace povolání. Jak možná někteří víte, na Konferenci o mládeži v roce 2007 se vytvořila skupina lidí, kteří se rozhodli v této oblasti zkoordinovat své síly a snahy. Letos v lednu se koordinátoři Pastorace pro povolání v ČR sešli poprvé na Velehradě. Na jejich setkání zazněla také přednáška P. Jana Pavlíka SJ. V úvodníku a ve svědectví k vám promluví Mons. Josef Veselý, bývalý opavský děkan, o své cestě za povoláním kněze v nelehké době komunistického režimu. Dialog s papežem vedou mladí lidé neustále, ten který vám předkládáme je z 1. září roku 2007 a odehrál se v italském Loretu. Mladí se velmi otevřeně ptali Svatého otce, jak mají hledat naději v každodenních starostech života. Připomeneme si, že nás letos čeká Rok svatého Pavla, který vyhlásil papež Benedikt XVI. k 2000. výročí narození tohoto apoštola. Z úst účastníků nebo přímo pracovníků Diecézních center mládeže se dozvíte, jak probíhala jednotlivá diecézní setkání mládeže. V olomoucké arcidiecézi se bude setkání konat příští rok, proto v našem výčtu chybí. Samozřejmě nezapomínáme na naše dvě největší akce: Světové dny mládeže (WYD) v Sydney a česko–slovenské setkání mládeže ActIv8 na Velehradě. Zde se můžete těšit na článek o deseti patronech vybraných pro letošní WYD, na rámcový program české skupinky v Austrálii a program ActIv8. Na závěr můžeme i my vykonat kousek dobra, jestliže se zapojíme do Mozaiky 2008, která podporuje obě setkání. Zdeňka Hennigová
OBSAH ČÍSLA Úvodník Celonárodní setkání koordinátorů pastorace povolání v ČR Pastorace povolání Moje cesta ke kněžství Povolání – dispozice k zaslechnutí Dialog s papežem Rok svatého Pavla Podněty z Národního fóra mládeže 2007 Diecézní setkání mládeže O WYD v Sydney O ActIv8 na Velehradě Kousek dobra
ÚVODNÍK
Zaměstnání nebo povolání? Mons. Josef Veselý K životu člověka patří činnost, kterou si vydělává na živobytí, ale také nějak realizuje sám sebe. Činností se člověk zapojuje do společnosti, snaží se být užitečný druhým. Cítíme, že je tu rozdíl mezi tím, kdo bere svou činnost jenom jako zaměstnání a mezi tím, kdo svou činností uskutečňuje nějaké povolání anebo poslání. Dříve jsme nemohli studovat, museli jsme vykonávat nejrůznější zaměstnání, abychom si vydělali na chléb. Ale přitom jsme v srdci cítili touhu uskutečnit jednou své povolání ke kněžství. Povolání je někde uvnitř nás a jistě záleží na mnohých povahových dispozicích, na výchově v rodině a na dalších životních prožitcích.
Povolání ke kněžství předpokládá plně Bohu uvěřit a přijmout nabídku stát se nástrojem při uskutečňování Božích plánů a spolupracovat s Boží milostí. Povolání tedy znamená, že nestačí jen něco chtít, nebo nechtít. Znamená to přijmout určitý řád života svobodně a dobrovolně a také dát se cele do služby církvi a lidem. Je samozřejmě nutné splnit také určité podmínky mravní kvality, zdraví, schopnosti ke studiu. Je potřebné projít určitou výchovou ve společenství bratří, být tolerantní a umět se podřídit představeným. Povolání ke kněžství předpokládá nebát se samoty, ale také umět žít ve společenství, což patří k tajemství samotné církve.
A když člověk splní všechny podmínky a dozraje, pak ještě záleží na představených, jestli dají své placet. Definitivní
potvrzení povolání ke kněžství je pak věcí biskupa.
STUDIUM
Celonárodní setkání koordinátorů pastorace povolání v ČR Velehrad 28. - 31. 1. 2008
Bylo to první formačně-pracovní setkání těch, kteří mají zájem, chuť a odvahu se věnovat pastoraci povolání (dále jen PP) v ČR. Zúčastnilo se ho 70 osob z různých řádů, kongregací, hnutí a komunit, ale také Mons. Josef Kajnek, biskup delegát pro pastoraci povolání, dále zástupce ze Sekce pro mládež ČBK a Papežských misijních děl (PMD). Skoro každá diecéze byla zastoupena diecézním knězem, který byl pro tuto službu jmenovaný biskupem. Celé setkání podporovali svou modlitbou sestry a bratři z 12 řádů (většina
z nich jsou kontemplativní). Tyto komunity tvoří tzv. Zázemí modlitby. Přednášejícími byli P. Jan Kušnír, SVD (verbista) ze SR, mající zkušenosti s PP z Mexika, zakladatel PP na Slovensku, který představil pastoraci povolání skrze dokument „Nové povolání pro novou Evropu“. O akcentu papeže Benedikta XVI. na téma kněžství a povolání k zasvěcenému životu promluvil spirituál pražského Arcibiskupského semináře P. ThDr. Zdeněk Wasserbauer. Závěrečnou přednášku o podstatě, kráse i těžkostech dozrávání povolání měl P. Jan Pavlík, SJ.
PASTORACE POVOLÁNÍ Z přednášky P. Jana Pavlíka, SJ k pastoraci povolání Velehrad 31.1.2008 Na úvod výrok sv. Jana Boska: „Každý okamžik v životě člověka je důležitý.“ A výrok sv. Františka Saleského z jeho - pořád nedoceněné - knížky Filotea (Úvod do zbožného života): „Naše dokonalost na tomto světě je v tom, že zápasíme s nedokonalostí.“
BOŽÍ RYTMUS K otázce povolání bych ze zkušenosti za prvé řekl: nejenom povolání, ale duchovní život vůbec spočívá ve srovnání rytmu obyčejného života, kterým žije ten který věk a lidé v něm, s rytmem Božím. A v tom bývá největší problém, protože rytmus Boží je jiný a vždycky,
v každé době, i v této naší moderní či už postmoderní, je největším problémem srovnat se s Božím rytmem. Co je naprosto vlastní Božímu rytmu, to je věčnost - Bůh má čas. A my jsme tak časní(!) – jen na pár hodin a dnů lidského života – že podléháme stále rychlosti toho, jak nám čas ubíhá pod rukama, a tak se to vždy nějakým způsobem objevuje i v našem duchovním životě. Otázka souladu rytmu Božího je ale dnes mnohem závažnějším problémem, než tomu bylo třeba za mých časů. Říkával jsem bohoslovcům, že já jsem to měl snazší, než to mají oni, a to proto, že když jsem se chtěl dostat na Svatý Kopeček, tak jsem musel v námaze odšlapat z Olomouce 8 km tam a dalších 8 km zpátky. A věděl jsem, že každý zážitek se platí nějakou námahou, nějakým úsilím, nějakým zápasem a bojem s únavou, nechutí a s leností apod. Tak to je dnes především otázka oněch snadností. To je problém našich povolání, která prožíváme my, a problém povolání, kterým snad máme nějakým způsobem sloužit nebo pomáhat, aby se uskutečnila. Všecko je snadné. V obyčejném životě sednu do letadla a za pár hodin jsem kdesi na druhém konci světa. To v nás nenápadně působí a my chceme i do duchovního života přenést snadnost, jednoduchost - tak jak mohu sednout kamsi, hned se objevit jinde; mám vše po ruce. Jak se dá všechno lehce uskutečnit, tak si myslíme, že se dá uskutečnit duchovní život a povolání a to nejde. Boží rytmus je neměnný. (Příklad: putování Božího lidu cik-cak
po poušti, aby se naučili čekat na zaslíbenou zemi, aby se mohli více radovat z toho okamžiku, že se jim už dostalo naplnění.) To považuji za jeden z největších problémů pro osobní život dnes. – Musí se na něj vynaložit mnohem větší úsilí, než tomu bylo za nás. Jak jsem řekl – a trvám na tom – že jsem to měl snadnější! Ale protože to bylo snadnější, tím víc si musíme uvědomit, jak je třeba pomáhat k tomu, aby se onen rytmus Boží stal rytmem našeho života a duchovního povolání. - Umění čekat. Umění přijímat skromně svoje představy i o svém duchovním pokroku a čeho jsme schopni dosáhnout. OSOBNÍ OBĚŤ A to druhé: Benedikt XVI. říká: Krize naší doby závisí hlavně na faktu, že se nám namlouvá, abychom uvěřili, že lze stát se lidmi bez sebeovládání, bez trpělivosti, zříkání a námahy přemáhání; že není nutná oběť, aby se dodržely přijaté závazky, ani úsilí trpělivě snášet napětí mezi tím, čím by člověk měl být a čím skutečně je. Člověk, který je zbaven veškeré námahy a přenesen do zaslíbené země svých snů, ztrácí to, co má nejcharakterističtějšího - ztratí sám sebe. Ve skutečnosti člověk není vykoupen, leč skrze kříž a přijetím utrpení svého i světa, ve spojení s Kristovým utrpením. Jen tak se stane svobodným. Všechny ostatní pohodlnější a snadnější nabídky jsou určeny ke ztroskotání. A tak je tu druhá otázka, kterou považuji za velký problém: vyučování
k velké osobní oběti, jíž jsme zapojeni do nejhlubšího tajemství Boha a do tajemství Krista, kterým je kříž. A proto je pro duchovní povolání nesmírně nutná velká láska k Eucharistii, ve které je zpřítomněn kříž; účast na Eucharistii a oběti Kristově zpřítomněné v pokrmu nebo v klanění stále utvrzuje člověka v nutnosti žít utrpení a srovnávat se s Kristem v této lásce ke kříži. Jedině tak se dá žít. Víte, kdybych měl říci ze svého života jedno velké Laudatio (chvála) - je to letos 70 roků, co jsem začal svoje duchovní povolání jako bohoslovec brněnského alumnátu. Náš spirituál do nás vložil tuto velikou lásku k Eucharistii. To mi pomohlo v dalším životě vyrovnávat se se svými chybami, kterých taky nebylo málo, s nedostatečností nebo frustrací, když člověk ztrácel dech, když jsem přes 40 let žil svůj kněžský život jenom službou „načerno“. A přece to byla síla, která spočívala v jednom: Milujte a naučte se milovat mši svatou! Tehdy je člověk prost jakékoliv možné frustrace. V každé možnosti odsloužit jednu jedinou mši svatou jsem úžasně cenným a velice potřebným člověkem pro tento svět. Oběť Kristova, oběť kříže, oběť zpřítomňovaná Eucharistií a živá v našem vztahu dává člověku smysl v jednotlivých situacích duchovního povolání, vlastních poklesků i vlastní bezmocnosti, dává umět ji přijmout a překonat. POUZE BŮH JE NAŠÍ SILOU A to třetí: K tomu mě přivedla slova
nového generála Tovaryšstva v homilii po jeho zvolení: Včera jsem hovořil s jedním z vás a vzpomínal jsem na doby, kdy jsem měl určitou zkušenost s migranty. Jeden zážitek se mi obzvláště vryl do paměti. Jedna Filipínka - on byl také 6 roků v Manile, jinak většinou v Japonsku – měla velké těžkosti a mnoho vytrpěla při své snaze integrovat se v Japonsku a najít svou životní cestu. Jednoho dne se setkala s jinou Filipínkou, která ji žádala o radu: „Mám potíže se svým manželem. Nevím, zda se mám dát rozvést, nebo pokračovat.“ – A potom následovala lavina problémů, které jsou bohužel tak běžné. A ta první jí odpověděla: „Nevím, co bych Ti teď poradila, ale pojď se mnou do kostela a pomodlíme se, protože nám chudým pomáhá pouze Bůh.“ To mě náramně dojalo, protože je to pravda. Pro chudé je silou jenom Bůh. Pro nás je silou pouze Bůh! Pro obětavou službu bez výhrad je silou pouze Bůh. A v tom vidím nutnou podmínku: v oblasti duchovního povolání musíme jít do kostela a tam se modlit a poznat, že jsme chudí (v tom materiálním smyslu toho máme až moc), chudí i na ta povolání, chudí na ducha velké horlivosti a obětavosti. Až s pokorou přijmeme to, že jsme chudí, tak budeme jistě vědět, že pouze Bůh nás může obohatit. Za mých mladých let se slavily jako velké dny kněžské čtvrtky. Na kněžský čtvrtek byla mše sv. a hodinová adorace, prosili jsme za kněze a za duchovní povolání - a kostel býval plný. Liturgickou reformou zmizely kvatembry – kvatembrové dny středa, pátek a sobota, kvatembrové dny postní
a svatodušní. Tyto dny byly takzvanými řádnými dny svěcení. Byly spojeny s postem, a to alespoň od masa. Tak se spojila modlitba za duchovní povolání a za kněze s postem. Ten dával jakousi „injekci“ modlitbě, aby byla pronikavější; aby něco mohla znamenat. Problém je tedy vrátit samy sebe víc k modlitbě za uskutečňování a dovršování našeho povolání, protože to není věc jednou získaná a daná. Je nutná stálá formace, která musí fungovat. Pokud nefunguje, zůstává se na místě nebo se jde zpátky – a spíš se opravdu jde zpátky! Slabostí lidské přirozenosti ani zkostnatělý člověk nezůstane na tom samém místě, protože je člověkem pohybu. Schází-li modlitba a půst, kterými stále prosí za uskutečnění a dovršení svého povolání, nemá na pohyb dopředu, a proto jde zpátky. A to jsou ta neštěstí, která nám, zasvěceným lidem, berou tu základní skutečnost radosti. S radostí říkám: jsem letos 65 let knězem a 61 let řeholníkem-jezuitou. Byl jsem a jsem šťastným knězem. Mým patronem je sv. Jan a já miluji 1. kapitolu, jak se setkal sv. Jan s Pánem Ježíšem a jak s ním byli doma. To musí být něco: s Ježíšem doma! To ne jen to, že ho ctí, uznává, slyší, ale být s ním doma. A Ondřej jde k Petrovi: Našli jsme Mesiáše! – To nám chybí. To na nás mnozí nevidí. Tam je první a základní krok pastorace povolání - aby bylo v zasvěceném životě co nejméně lidí, kteří jsou tak strašně unavení, tak strašně utahaní. Kdo za váma pude?! A tu se ukazuje další důležitá skutečnost: je třeba rozlišovat, že na všechno
nestačíme, a pokorně to říct sám sobě a všem: NESTAČÍME! Ne se pořád jen honit a šponovat, protože dnes je mnoho možností a potřeb, ale - nestačíme. Jestli budeme pořád jen chtít všechno stačit, tak nebudeme stačit ani to, co dnes ještě stačíme. Proto nastupuje v otázce pastorace povolání jiná okolnost, aby všichni – ať už jsou to diecézní kněží nebo řeholníci či řeholnice různých zasvěcení – rozlišovali, že všechno nemohou, naučili se vybírat priority a uměli nechávat něco pro Pána Boha. Nechtít ho ve všem suplovat – to totiž přináší tu přirozenou únavu - a v ní jsme protivní, místo toho, abychom byli radostní a podmaniví. Rozlišovat, abychom volili i méně, ale vážně - tak, abychom to mohli uskutečnit. Abychom měli ducha radosti z toho, že se něco děje, ne, že se děje všechno. Neberme se tak strašně vážně! Nedělejme se důležitými! Berme všechno poctivě tak, jak můžeme a jsme schopni, a pak se uskuteční víc, než jsme schopni. Buďte nároční spíš na začátku. Protože je těch povolání méně - a bude jich ještě méně, proto je potřeba zvýšenou náročnost na začátku. My to děláme opačně: z radosti, že máme zas nějakou tu dušičku, tak ztrácíme smysl pro náročnost. A život pak jim tu náročnost dá, a oni ji neunesou. A věší potom své povolání na hřebík. Opak je nutný! Na začátku být laskavě, trpělivě, mírně, ale náročný, aby se už od počátku určitá náročnost stala vlastní onomu člověku, který to povolání bude žít, a tím bude za své povolání zodpovědný
a situace pokušení, kterých je za život dost a dost, překoná. Povolání vyprošují od prvního počátku maminky. Kde jsou? Starejte se o ně víc než o získávání dalších povolání. Zjistíte-li, že se někde maminky ve společenství modlí za své děti, tak se mezi ně nějak vetřete a pomozte jim, aby také prosily za možná povolání. Je to Boží dar a my nemůžeme dělat nic, než pomoci, aby někdo natáhl svou ruku a onen dar nestrčil kamsi do skříně, ale aby ho přijal a těšil se z něho. To je však jen začátek. Od své maminky jsem nikdy neslyšel, že bych se mohl stát knězem. Když jsem se jí ale svěřil s tím, že bych rád knězem byl, řekla mi: „Synku, víš ty, co je to být knězem?“ – Opáčil jsem otázkou: „A ty
to víš?“ – „No, nevím to úplně přesně, ale já si myslím, že kněz je člověk, který vzal starost Pána Ježíše o spásu světa za svou.“ My máme veliký sklon starat se o to, aby svět byl lepší, lidé vychovanější, hodnější. To je jeden z omylů! Jde o spásu – světa a duší! Kdo se dá očarovat spásou, kterou přinesl Pán, tak bude i lepším. Přesun od služby spáse světa ke službě humanitní či sociální je opět něčím alarmujícím. Další praktické podněty: vést ministranty; vést lidi k pravidelné svátosti smíření, aby překonávali bariéry a získávali jakousi jistotu, že mají někoho, za kým mohou přijít, komu se mohou otevřít a kdo jim je k dispozici.
SVĚDECTVÍ
MOJE CESTA KE KNĚŽSTVÍ Mons. Josef Veselý Když se někdy vracím ve vzpomínkách do mladých let a k počátkům svého kněžského povolání, mohu říci, že to začalo nástupem do arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Psal se rok 1940, byla válka. Ústav měl bohatou stoletou tradici. Působilo zde asi 25 kněží, kteří měli zároveň profesorskou aprobaci. Byl to ústav jen pro chlapce a byli jsme tam z různých konců Moravy. Kněží se nám věnovali i ve volném čase. Každý rok jsme měli možnost prožít zde duchovní cvičení, které nám
dávali jezuité. Byla tu tedy každý rok možnost pohovořit si o své budoucnosti s těmi, kteří měli v této oblasti své zkušenosti. Důležitý prožitek mě čekal na konci prázdnin roku 1944. Promeškaný zánět slepého střeva, rychlá operace, tři dny v horečkách mezi životem a smrtí. A potom celý měsíc v nemocnici. Tenkrát byly v nemocnici v Kroměříži velké světnice, kde nás bylo až dvacet, staří, mladí. Mnozí zde umírali. Pracovaly tu sestry Sv. Kříže, jim vděčím za mnohé.
Profesor P.Seidler, výborný matematik, mne pravidelně navštěvoval a nosil mi knížky. Když se k nemoci přidal i zápal plic, ztratil jsem celou jednu konferenci a musel jsem všechno dohánět. Ale podařilo se to. Blízkost smrti, všechno zlo fyzické i mravní, které válka přinesla, mne nutilo k zamyšlení, jak dál prožívat svůj život. V srdci se mi najednou objevila touha přispět k duchovní obrodě národa. Tehdy padlo rozhodnutí, které pak dozrávalo a po maturitě bylo vše jasné. Na dotaz ze semináře, proč jsem se rozhodl pro kněžské povolání, jsem odepsal: „Abych se naučil umění žít a abych toto umění mohl předávat jiným.“ Situace v roce 1948 se vyhrocovala. Ale navzdory tomu začátek studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci proběhl v klidu. Do prvního ročníku nás nastoupilo dvacet. (Ke kněžství jsme došli tři.) Řád seminárního života mi nedělal problémy, byl jsem na vše zvyklý z Kroměříže. Myslím, že dva roky v semináři byly pro mne výstupem na horu Tábor. Studium na fakultě a život v semináři byl opravdu bohatý. Latinská liturgie a chorální zpěvy pod vedením P.Olejníka jsou pro mne dodnes nezapomenutelné. Návštěvy mnohých osobností (D.Pecka, A.Vyskočil, J.Vašica a další) nás povzbuzovaly v tehdejších nejistotách a doplňovaly to, co jsme získávali na fakultě. Důležité pro mne bylo setkání s Vladimírem Neuwirthem, který byl o osm roků starší a svými bohatými zkuše-
nostmi dovedl narýsovat program do budoucnosti. Pod jeho vedením ve vší tajnosti a s vědomím spirituála P.Bílka začal život našeho SPOLEČENSTVÍ. Dá se říci, že to byla příprava od Prozřetelnosti na léta budoucí. Základní program byl vyjádřen slibem – žít pro obnovu světa a naší vlasti pod ochranou P.Marie v duchu papežských encyklik a ve spojení se Společenstvím. Když pak došlo k zavření semináře i fakulty a museli jsme nastoupit do PTP, bylo Společenství pevnou základnou pro uchování kněžského povolání. Doba prožitá v PTP byla životní zkouškou. Bylo to také setkání s tvrdou realitou života. Ale snad právě tím více ve mně rostla touha uchovat si kněžské povolání a postavit se na odpor vůči všemu, co likvidovalo duchovní hodnoty národa. I po skončení služby v PTP to bylo zase Společenství pod vedením Vladimíra Neuwirtha, které nám pomáhalo i nadále žít spiritualitou kněžského povolání. Cíl kněžství byl často v nedohlednu. Pevné pilíře duchovního života tvořila především každodenní účast na mši svaté a úcta k P.Marii. Jsem za to vděčný dosud. Společenství nás vedlo ke vzájemnému setkávání, ke správnému využití času, ke studiu a k apoštolátu mezi jinými. Měl jsem na starosti i jiné bohoslovce. Museli jsme počítat s tím, že to jednou vyústí ve vězení. To přišlo začátkem roku 1961. Vzdálenou přípravou i na tuto novou situaci byla knížka Staveniště Evropy (vyšla v roce 1948). Tresty, k nimž
jsme byli v červenci 1961 odsouzeni, byly tvrdé. Dostal jsem 13 roků. Cíl ke kněžství byl tedy zase v nedohlednu. Pedagogika Boží je však někdy plná tajemství. Mohu říci upřímně, že jsem byl kolikrát v propasti bídy a utrpení, ale na druhé straně jsem zakusil i propast Boží lásky a radosti. Stovky veršů, které zde vznikly, jsou pro mne velkým tajemstvím. Psal se rok 1962. Po amnestii, která nás minula, byla před námi zase jen nejistá budoucnost. Otec biskup Korec mně nabídl kněžské svěcení. Měl jsem tenkrát 33 roků. Najednou tu byla poslední příležitost. Po poradě s duchovním vůdcem a některými jezuity jsem nabídku přijal. Svěcení se uskutečnilo o slavnosti P.Marie počaté bez poskvrny hříchu 8.12.1962. Byla sobota. Stáli jsme nastoupeni do práce, když najednou zhasla v celém kriminále elektrika. A to byla chvíle, kdy biskup Korec mohl klidně vložit své ruce na mou hlavu. Ostatní se pak uskutečnilo odpoledne. Byl jsem zavázán přísným mlčením do doby, než bude možnost dokončit studium a celou věc zlegalizovat. Nebylo to vždy lehké, ale tyto podmínky jsem splnil. Po návratu z kriminálu jsem to sdělil jen svému zpovědníkovi a rodičům. Pracoval jsem dále manuelně. Každé ráno jsem vstával o čtvrt na pět, abych mohl celebrovat a pak jít do práce. Byl to někdy i útok na nervy. Ve volném čase jsem navštěvoval rodiny a mnohé připravoval ke svátostem.
Pak přišlo Pražské jaro 1968, svitla nová naděje. S mnohými spolužáky a s Dr.Tkadlčíkem a Dr.Dýmalem jsme se snažili o obnovu kněžského semináře v Olomouci. Podařilo se. Věřím, že tenkrát pomohla i přímluva arcibiskupa Stojana. Nás starší však tenkrát poslali do Litoměřic. Svou situaci jsem řešil jen s tehdejším rektorem P. Josefem Poulem, který měl moji plnou důvěru. On spolu s biskupem Dr.K. Skoupým mně tenkrát umožnili mít konečně v rukou řádný dokument o kněžském svěcení. Po získání i studijního absolutoria na fakultě, jsem byl v roce 1970 k dispozici olomouckému arcibiskupství. Na první pastorační místo jsem byl poslán do Ludgeřovic u Hlučína. Když se zpětně někdy nade vším zamýšlím, uvědomuji si, jak podivuhodná to byla cesta ke kněžství. Cítil jsem to vždy jako projev Boží velkorysosti. Dne 14.9.1950 jsem nastupoval do PTP v Mimoni. Přesně na hodinu a den jsem za 19 roků 14.9.1969 přistupoval k oltáři ve Zlámance u Kroměříže (byla to moje druhá primice). Kdybych v životě neprožil nic jiného než tento projev Boží lásky, myslím, že by to stačilo. Na primičním oznámení jsem měl tento text: „Budu Ti zpívat, Pane, a jméno Tvé chválit, pokud budu.“ Na obrázcích pak bylo napsáno: „Ne, Pane, nám, ne nám, jen jménu svému a vlasti naší drahé, dej slávu a čest.“ V duchu tohoto programu jsem začínal svou pastorační činnost a dodnes se snažím tento program naplňovat.
POVOLÁNÍ – DISPOZICE K ZASLECHNUTÍ Mons. Jiří Paďour OFMCap, biskup-delegát pro mládež a zasvěcený život Povolání! Zdá se mi, že v posledních dvaceti letech se mluví víc a víc o „krizi povolání“ a o „nedostatku povolání“. Ale málo si všichni uvědomujeme, co říkáme. Povolává Kristus! A poněvadž On povolává a je principem veškerého obsahu života, k němuž povolává, zdá se, že prostě mladí lidé neslyší. Tvrdím: „Kdyby znali Krista skutečně, mnozí by nechali všechno a nadšeně by za Ním šli“. Je mezi námi velká neznalost Krista. Naše rodiny, farnosti a společenství zřejmě nežijí z toho, co třeba s určitou úctou a přeci bez dopadu říkáme při každé mši: „Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste!“ Komu to říkáme? Říkáme to skutečně adresně Pánu Ježíši nebo to jen sborově mezi sebou vyslovíme? Znovu a znovu, pro každou generaci, pro každého člověka znamená vzkříšení fascinující tajemství. Je to úžasná, nezastupitelná perspektiva věčného života s Bohem v Jeho podivuhodném společenství tří osob, s kterým se můžeme setkat při pozorné četbě a vnímání evangelia. Z toho Církev vždycky žila! A žije! A bude žít!
Lze tomu uvěřit, poněvadž tomu uvěřily tisíce, miliony lidí. Z Písma víme, že tomu uvěřil už Abrahám! Že Izaiáš v úžasných vizích proniká až k osobě Pána Ježíše, že tomu uvěřil Jan Křtitel, Panna Maria, sv. Josef, apoštolové, sv. František, Jan Pavel II., Matka Tereza. Nesmíme jen opatrně s určitou podivnou shovívavostí přijímat věci víry. Je třeba odvážně se ponořit do Ježíšova slova a okusit ve víře, věrnosti, v setrvání důsledky takového postoje. Ověřit si, že je to tak, že je to pravda, že On „nějak“ skutečně žije! A že právě to je úžasné, útěšné, plné zvláštního hřejivého tepla Jeho neviditelné, ale zaznamenatelné laskavosti, moudrosti a pronikavé znalosti života! Sv. Jan o Něm napsal: „Věděl, co je v člověku!“ On ví, co potřebujeme! Co vlastně potřebujeme víc, než mít jistotu že Bůh – Stvořitel nebe a země, že Bůh tajemný, neviditelný a všemohoucí skutečně existuje. Písmo svaté, historie i současnost jsou toho plné, když budeme pozorní. Povolání – dispozici k zaslechnutí, ke slyšení Božího volání se moc přiučíme pozorností a poctivou vnitřní odvahou říci: „Pane, tady jsem – a poslouchám! Ať slyším!“
DIALOG S PAPEŽEM Překlad z deníku Avvenire: Jiří Pešek Za technickou podporu děkuji své mamce, která diktovaný text celého tohoto dialogu pečlivě zapisovala. Byl sobotní podvečer 1. září 2007. Poté, co několik set tisíc mladých Italů pozdravilo papeže, který přiletěl do Loreta helikoptérou a pak projížděl mezi shromážděnými ve svém papamobilu, všichni se ztišili ke chvíli vážného dialogu o náročných otázkách našich každodenních životů. Začali dva mladí manželé z jihoitalského Bari: 1) Jsme Giovanna a Piero, je nám 27 let a jsme z Bari. Giovanna: Já jsem sociální asistentka. Pracuji se starými lidmi a spolupracuji s charitou v Bari, kde jsem jako dobrovolnice v centru pro přijetí imigrantů. Piero: Já jsem inženýr. Nebylo pro mě jednoduché vystudovat – ze základní školy jsme šli na gymnázium jenom tři a pouze já jsem vystudoval univerzitu. Teď ještě budu nějaký čas nezaměstnaný a pak se přestěhuji kvůli práci do Říma, ostatně jako většina mých vrstevníků. Giovanna: Oba pocházíme ze čtvrti San Paolo, která je na okraji města. Je to čtvrť s temnými ulicemi, oplocenými zónami a vysokými domy, které vzbuzují depresivní pocity. Cítíme se jako odpadky globalizačních procesů: mnozí se stěhují pryč a kdo zůstane, musí bojovat, často sám, proti nespravedlnostem, jež zabíjejí naše sny. Přesto tato periferie patří k oblastem, kde žije
nejvíce mladých lidí. Je těžké vysvětlit úctu k vlastnictví druhých, pokud sami nic nevlastníte. To samé platí i pro mezilidské vztahy: nedostatek pozornosti, láskyplných maličkostí a rodinných citů často vede k postojům uzavřenosti a nepřátelství. Piero: To je i případ Giovanniho. Neznal svého otce, protože byl již léta ve vězení. Jeho matka začala žít s někým jiným a on zůstal na ulici. Musel krást, aby přežil. Někteří jeho kamarádi byli zabiti při přestřelce v baru. To se mohlo stát osudovým i jemu. Dnes žije Giovanni na severu Itálie a pracuje jako tesař. Objevil hodnotu čestnosti, a to i díky svému vztahu k Ježíšovi. Stále však sní o tom, že se vrátí žít a pracovat do Bari. Giovanna: Bohužel, spousta životních příběhů nemá takové řešení se šťastným koncem, jako v případě Anny. Ona, podobně jako mnoho jejích spolužáků, vychodila jenom základní školu. Utekla z domu s Markem, který je bez práce a žije z malých krádeží. Mají spolu syna. Marek je často ve vězení a Anna je stále doma, kde ho čeká a sdílí jeho vězeňský osud. Oba se již vzdali svých snů po jiném životě. Piero: Giovanni, Salvatore, Vito a Antonello byli přátelé, chladnokrevně zavraždění z malicherných důvodů a částečně také díky lhostejnosti čtvrti,
v níž žili. Nám nyní připadá, jako by nás právě oni povzbuzovali k tomu, abychom naplnili jejich naděje. Chceme to zkusit, Svatý otče, a prosíme, abychom nezůstali sami. Piero a Giovanna přicházejí přímo k papežovi, zdraví ho a ptají se jej: Mnohým z nás mladých na periferii chybí centrum – místo nebo osoby schopné dát nám identitu. Často jsme bez příběhů, bez perspektiv a tedy i bez budoucnosti. Zdá se, že to, po čem toužíme, se snad nikdy nestane. Z toho vyplývá pocit opuštěnosti a často různých závislostí. Svatosti, jak se můžeme stát pro někoho nebo pro něco důležitými? Jak je možné doufat, když realita ničí každý sen o štěstí, každý životní projekt? Odpověď Benedikta XVI.: Díky za tuto otázku a za velmi realistické popsání vaší situace. V perifériích tohoto světa s velkými problémy není jednoduché nacházet řešení. Nechceme žít v zjednodušujícím optimismu, na druhou stranu ale musíme mít odvahu jít dopředu, a tak bych hned zpočátku uvedl jádro své odpovědi: Ano, i dnes je tu naděje. Každý z vás je důležitý, protože každý z vás je poznáván a chtěn a pro každého má Bůh svůj plán. Naším úkolem je objevit ho a vzájemně si pomoci k jeho uskutečnění, navzdory těmto nepříznivým podmínkám. Abychom to upřesnili: na okrajích města se zdá být těžký rozvoj a proměna světa k lepšímu. Všechno jakoby bylo koncentrováno ve velkých centrech
ekonomické a politické moci. Vládne tu velká byrokracie a kdo se nachází na okraji, jako by byl vyloučen z tohoto života. Pak je tu další stránka této situace vyvržení mnohých, totiž že základní buňky života společnosti, které se mohou stát centry i na periférii, jsou rozdělené: rodina, která by měla být místem, kde se setkávají generace od pradědečka až k pravnukovi a kde se učí tomu základnímu pro život. Místo toho je však často rozdělené a v nebezpečí. O to víc musíme dělat vše možné pro to, aby rodina žila, aby i dnes byla živou buňkou, centrem v periférii. Podobně také farnost, živoucí buňka církve, má být místem inspirace života a solidarity. Zde musím říct, že se často hovoří o církvi na periférii a v centru, tedy v Římě. Ale ve skutečnosti v církvi nejsou okrajové zóny, protože kde je Kristus, tam se všechno stává centrem. Kde se slaví eucharistie a kde je svatostánek, tam je Kristus, a tedy centrum. My musíme dělat všechno pro to, aby tato živá centra byla účinná a stala se skutečnou silou, bránící tomuto vyvržení. Církev živá, církev malých společenství, církev farností a hnutí, by měla vytvářet centra na periférii a pomáhat tak překonat věci, které velká politika nepřekoná. V naší současné společnosti nestačí velká síla moci, ale je potřeba solidarity iniciativy a tvořivosti všech. Vím, že je lehčí o tom hovořit než to realizovat, ale vidím zde osoby, které pracují na tom, aby na okrajích rostla tato centra a s nimi i naděje. Zdá se mi,
že právě na těchto místech se máme chopit iniciativy, aby tam byla přítomná církev a s ní také centrum světa, kterým je Kristus. Viděli jsme, a dnes v evangeliu znovu vidíme, že pro Boha neexistují okrajové zóny. Svatá země byla periférií Římského impéria, Nazaret podřadným a neznámým městem a právě toto místo se stalo středem, který změnil svět. I my jsme povoláni vytvořit centra víry, naděje a lásky, solidarity, smyslu pro spravedlnost a spolupráci. Jenom tak bude moci moderní společnost přežít. Potřebujeme velké odvahy k překonání současné beznaděje. Musíme dát naše síly dohromady ve prospěch solidarity a udělat maximum pro to, aby vzrostla naděje, lidé mohli spolupracovat a žít. Vidíme, že svět se musí změnit. A to je právě poslání mladé generace! Nedokážeme to udělat jen vlastními silami, ale ve společenství jedné víry a jedné cesty. Ve společenství s Kristem, s Marií a všemi svatými můžeme udělat něco podstatného. Povzbuzuji vás a zvu vás, abyste měli důvěru v Krista, abyste měli důvěru v Boha, abyste žili ve velkém společenství svatých a šli kupředu změnit svět vytvářením center v periférii. Tak se bude moci zviditelnit a realizovat naděje všech a každý bude moci říct – já jsem v dějinách světa důležitý. Pán nám pomůže. 2) Sára z Janova vypráví: Jmenuji se Sára, je mi 24 let a jsem z Janova. Již 2 roky pracuji v obchodě se sportovními potřebami a žiji se
svojí rodinou na okraji města ve čtvrti Begato, jež je považována za velmi nebezpečnou. Žiji zde od svého narození a moji rodiče po životě plném tvrdé práce a obětí si konečně mohli dovolit koupit dům. S rodinou jsme vždycky chodili do kostela a na programy Katolické akce. Prožila jsem dětství a mládí v místě, kde jen málokdo se zajímá o člověka a o prostředí ke hře a ke studiu, a s přáteli, kteří se často cítí opuštění a vykořenění. Ve farnosti jsem velmi brzy pomáhala vychovávat chlapce a děvčata jen o něco mladší, než jsem byla já. Byly to děti z naší čtvrti s nejrůznějšími osudy, ale často s oním pocitem opuštěnosti, který jsem i já občas zakoušela navzdory pěkné rodině a mnoha přátelům. Bylo mi 7 let, když jsme si s mamkou, taťkou a bratrem všimli dítěte přibližně mého věku. Bylo stále samotné a špatně oblečené a celý den bloudilo po ulicích čtvrti jako ztracené. Moji rodiče se zajímali o jeho situaci a ono k nim získalo důvěru a sympatie. Zde vzniklo rozhodnutí vzít ho, po dohodě se sociálními službami, do péče naší rodiny. Ondřej a já jsme vyrůstali spolu. Zakusila jsem, co to znamená být někomu bližním. Také jsem poznala, jak je těžké cítit se poznamenaný, protože Ondřej, navzdory příležitosti v nové rodině, zůstal přesvědčen, že „když se narodíš nešťastným, zemřeš nešťastným“. Takovéto myšlenky mělo i mnoho mých přátel, s nimiž jsem vyrůstala. Je to, jako kdyby všechny zaplavilo velké a těžké ticho, naprostá kapitulace. Myslím na desítky mladých dívek, které
bloumají po ulicích takřka bez oblečení, jež se často stanou těhotnými ještě předtím, než pochopí, co to znamená. Myslím na časté vandalství a hloupé šikanování, kterým i osoby mě blízké, vyplňují prázdnotu noci. Všímám si, že to ticho je ve skutečnosti plné výkřiků o pomoc, které nikdo neumí nebo nechce slyšet. Svatý otče, to ticho je také otázkou pro moji víru, protože není vždy jednoduché hovořit o Bohu právě v těchto situacích. Tento tichý výkřik se týká i dalších čtvrtí Janova a mnoha mladých lidí, kteří jsou na tom sociálně a ekonomicky lépe než my. V obchodech, v práci, na mnoha místech si všímám, jak tento typ opuštěnosti nepatří jen okraji mého města, ale je určitým „okrajem života“. Sára se ptá Svatého otce: Věřím v Boha, který se dotknul mého srdce, ale je tu mnoho nejistot, otázek a strachů, které nosím v sobě. Není jednoduché hovořit o Bohu s přáteli. Mnozí z nich vidí církev jako tu, která mladé soudí, která jim brání v jejich tužbách po štěstí a lásce. Tváří v tvář tomuto odmítnutí vnímám celou svou lidskou osamělost a chtěla bych cítit Boží blízkost. Svatosti, kde je v tomto tichu Bůh? Odpověď Benedikta XVI.: Ano, i my věřící známe Boží mlčení. V žalmu, který jsme se před chvílí modlili, zazněl tento takřka zoufalý výkřik „mluv Bože, neskrývej se!“. Před nedávnem byla publikována kniha duchovních zkušeností Matky Terezy,
v níž je popsáno, jak se vší svojí láskou a silou víry trpěla v Božím mlčení. Z jedné strany musíme snášet toto Boží ticho také proto, abychom mohli pochopit naše bratry, kteří Boha neznají. Z druhé strany můžeme spolu s autorem žalmu stále znovu volat k Bohu: „Mluv, projev se!“ Bezpochyby můžeme ve svém životě nalézt velké okamžiky, v nichž se Boží přítomnost stává reálně vnímatelnou, pokud je naše srdce otevřené. Vzpomínám si v této chvíli na jednu malou příhodu, kterou vyprávěl Jan Pavel II. na duchovních cvičeních ve Vatikánu, když ještě nebyl papežem. Vyprávěl, že po válce jej navštívil jeden ruský důstojník, který byl vědcem a jako vědec mu řekl: „Jsem si jist, že Bůh neexistuje. Ale když stojím na krásné, majestátné hoře, jsem si stejně tak jist, že Stvořitel existuje, že existuje Bůh.“ Nádhera stvoření je jedním z pramenů, kde se můžeme reálně dotknout Boží krásy. Můžeme vidět, že Stvořitel existuje, a že je dobrý. Zde chápeme pravdu bible, která říká ve vyprávění o stvoření světa, že Bůh jej vytvořil svým srdcem, svou vůlí a svým rozumem a viděl, že je dobrý. On je dobrý a my máme být také dobří, abychom měli srdce otevřené pro skutečnou Boží přítomnost. Když pak slyšíme Boží slovo při bohoslužbách, doprovázených hudbou víry, vnímáme tuto přítomnost. Vzpomínám si nyní na jinou malou událost, kterou mi před časem vyprávěl jeden biskup: Znal prý jednu ženu, nekřesťanku, která byla velmi inteligent-
ní a začala poslouchat hudbu Bacha, Händela a Mozarta. Byla jí fascinována a jednoho dne řekla: „Musím najít pramen, z něhož mohla vzejít tato krása!“ A ta žena se obrátila na křesťanství, na katolickou víru, protože pochopila, že tato krása má svůj pramen. Je to pramen Kristovy přítomnosti v srdcích, ve zjevení Krista v tomto světě. Tedy, slavnostní bohoslužby, ale také úplně osobní rozhovor s Kristem, jsou místem, kde tu a tam on reálně hovoří. Dále je tu přátelství, společenství víry. Dnes, kdy jsme se shromáždili tady v Loretu, vidíme, jak nás víra sjednocuje, jak z nás přátelství vytváří společenství na cestě. Vnímáme, že to nepochází zničehonic, ale že to má reálný zdroj, jímž je Bůh – tichý i mluvící, ten, který se zjevuje a jehož máme být svědky, protože jeho přítomnost umožňuje, aby naše víra byla světlem i pro druhé. Na jednu stranu tedy musíme přijmout, že Bůh je často mlčenlivý, ale na druhou stranu nemůžeme být hluší k jeho slovům, k tomu, jak se zjevuje při různých příležitostech – ve stvoření, při krásných bohoslužbách, přátelství uprostřed církve. Pokud jsme naplněni jeho přítomností, můžeme toto světlo dávat druhým. A tak přecházím k odpovědi na první část tvé otázky – je těžké hovořit přátelům o Bohu a ještě těžší je hovořit o církvi. Oni totiž vidí v Bohu pouze omezení své svobody. Představují si Boha přikázání a zákazů a církev jako instituci, která nás omezuje a ukládá zákazy. Ale my se máme snažit zvidi-
telnit církev živou, nikoliv jako nějaké centrum moci s těmito nálepkami, ale jako společenství přátel, v nichž se rodí radost k životu, navzdory všem jeho problémům. Teď mě napadá třetí vzpomínka. Byl jsem v Brazílii v jednom zařízení, kde se starají o narkomany, kteří zde obnovují svou naději, znovu nacházejí chuť do života. Právě oni zde dosvědčovali, že poznání Boží existence pro ně znamenalo uzdravení ze zoufalství. Tak pochopili, že život má smysl a nalezli radost z pobývání na tomto světě i sílu k řešení problémů lidského života. V každém lidském srdci, navzdory všem problémům, je žízeň po Bohu. Tato žízeň po nekonečnu, skrytá v srdcích, se projevuje i ve světě drog – člověk chce rozšířit prostor svého života, mít z něj víc, mít nekonečno. Avšak droga je lží a zradou, protože život nerozšiřuje, ale ničí. Pravá je ta žízeň, která se obrací k Bohu a vede nás, abychom se vydali na cestu k němu. Na této cestě si pak musíme vzájemně pomáhat. Kristus přišel právě proto, aby vytvořil ve světě síť společenství, kde se můžeme navzájem nést a společně nacházet cestu života. Máme pochopit, že Boží přikázání nejsou omezením naší svobody, ale jsou cestami, které nás vedou k druhému, k plnosti života. Prosme Pána, aby nám pomohl pochopit jeho přítomnost a být plnými jeho zjevení, jeho radosti a pomáhat si navzájem ve společenství víry jít kupředu. Nacházet stále více s Kristem pravou tvář Boha, a tak také pravý život.
3)Ilaria pochází z Říma: Jmenuji se Ilaria a pocházím z Říma. Můj život byl poznamenán tichým, ale hlubokým násilím již odmalička: otec násilník, často mimo domov, a následný rozvod mých rodičů a další konkrétní těžkosti. Přiznávám, že jsem si přála, abych se nikdy nenarodila. Vyrůstala jsem s celou tou bolestí uvnitř, v rodině, ve škole, s přáteli. Skrze různé způsoby zábavy jsem se snažila ukrýt tyto problémy před sebou i před druhými, a tak jsem hodně poslouchala hudbu, provozovala sport a dokonce studovala. Avšak dříve nebo později bylo potřeba tento problém vyřešit. S plynoucím časem bylo stále náročnější o tom hovořit. Žila jsem dál v tichosti a všechno skrývala do té doby, než se můj špatný stav projevil anorexií. Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že vnitřními problémy se musí léčit jako každá nemoc. Trpěla jsem velmi silnými panickými záchvaty, které způsobovaly ochablost svalů a dýchací problémy. Často mě museli hospitalizovat, jednou dokonce na jednotce intenzívní péče. Z této situace dostala, jen díky několika osobám, které mi pomohly. Především díky své matce, která mi darovala víru, v níž mě vychovávala: večerní modlitby byly mým jediným úkrytem. Pomohla mi paradoxně také tím, že v určité chvíli pochopila, že mi nemůže pomoci přímo a stáhla se do pozadí.
Dále děkuji donu Robertovi, knězi, který mě v 18 letech připravoval na biřmování a poté mi umožnil prožít nádherné světové setkání mládeže v roce 2000 v Římě. Během večera na tomto setkání jsem vnímala Boží objetí. Načerpala jsem tam sílu, jež nepocházela ze mne. Můj stav se začal zlepšovat, a to i díky terapeutce, kterou mi don Robert sehnal. Sama bych jistě mnoho pokroku neudělala. Můj psychologický pokrok pokračoval spolu s duchovním – začala jsem se věnovat duchovnímu rozlišování, ve kterém jsem vnímala, že Bůh ke mně hovoří tváří v tvář skrze své slovo. Vdala jsem se v roce 2004, když mi bylo 23 let a stala jsem se matkou jednoho krásného dítěte. Jmenuje se Alessandro a je mu teď 21 měsíců. Svěřuji ho Matce Boží, jejíž mimořádnou přítomnost jsem objevila při modlitbě růžence. Samozřejmě, že některé problémy zázračně nezmizely a projevují se i v životě rodiny. Ale psychologický a zároveň duchovní pokrok pomáhá nalézt správný způsob, jak čelit a dokonce milovat vlastní kříž, aniž bychom ztratili naději. Dnes večer jsem tady, abych dala hlas tomu, kdo hlas nemá, tomu kdo, jako já v určité době, nedokáže doufat a nese si v sobě utlumený výkřik o pomoc. Pán tě nese v náručí, pokud se necháš nést.
PROMLUVA SVATÉHO OTCE K MLADÝM NA LORETU Přeložil Milan Glaser, upravil Jiří Pešek. Zdroj: www.radiovaticana.cz, www.poust.cz Drazí mladí, kteří jste nadějí církve v Itálii! Jsem šťasten, že se s vámi mohu setkat na tak jedinečném místě v tento výjimečný večer, plný modlitby, zpěvu i mlčení, plný nadějí a hlubokých prožitků. Toto údolí, kde se i můj milovaný předchůdce Jan Pavel II. s mnohými z vás sešel, se nyní stalo vaší „ agorou“, vaším fórem bez bariér a zdí, kam mnohé cesty vedou a mnohé odtud vycházejí. Pozorně jsem naslouchal těm, kteří mluvili vaším jménem. Přišli jste na toto místo pokojného a radostného setkání z mnoha různých důvodů: někdo proto, že patří k nějaké skupině, někdo byl pozván přítelem, někdo z vnitřního přesvědčení, někdo s pochybnostmi v srdci, někdo jen se zvědavostí… Ať už je ale důvod, který vás sem přivedl, jakýkoliv, mohu vám říci, že dohromady nás sem v podstatě přivedl Duch Svatý. Ano, je tomu právě tak. Přivedl vás sem Duch a vy jste přišli se svými pochybnostmi i jistotami, radostmi i starostmi. Je nyní na vás, abyste svá srdce otevřeli a všechno nabídli Ježíšovi. Řekněte mu: hle, tady jsem. Jistě ještě nejsem takový, jakým bys mne chtěl mít ty, nedokážu plně pochopit ani sebe sama, ale s tvou pomocí jsem připraven tě následovat. Pane Ježíši, tento večer bych s tebou chtěl mluvit a nau-
čit se postoji důvěry a oddanosti jako žena, která před dvěma tisíci lety řekla své „ano“ Bohu. Otec si ji vybral, aby byla tvou Matkou, protože byla chápavá a poslušná jeho vůli. Jako ona, jako ta nepatrná Maria, každý z vás, drazí mladí přátelé, řekněte Bohu s vírou: „Tady jsem. Ať se mi stane podle tvého slova“! Dnes večer prožíváme nádhernou podívanou mladé a uchvacující víry! Díky vám se tento večer Loreto stalo duchovní metropolí mladých lidí; centrem, k němuž se duchovně sbíhá množství jiných mladých lidí z pěti kontinentů. Cítíme se v této chvíli jakoby obklopeni očekáváními a nadějemi milionů mladých z celého světa: tento večer někteří bdí, jiní spí, další studují či pracují; někdo doufá, někdo si zoufá, někdo věří a někdo věřit nedokáže, někdo miluje život a někdo jej zahazuje. Rád bych, aby ke všem dosáhla moje slova: Papež je vám nablízku, sdílí vaše radosti i bolesti, sdílí především nejniternější naděje vaší duše a za každého z vás se modlí k Pánu, aby vám daroval plný a šťastný život, který by měl smysl. Plný a šťastný život se dnes, bohužel, mnohým mladým zdá jako náročný sen, někdy takřka neuskutečnitelný. Mnozí vaši vrstevníci hledí do budouc-
nosti s obavami a kladou si řadu otázek. Ustaraně se ptají: jak se zařadit do společnosti, poznamenané tolika tak závažnými nespravedlnostmi a utrpeními? Jak reagovat na sobectví a násilí, které často zdánlivě převažuje? Jak dát plný smysl životu? S láskou a přesvědčením opakuji vám, drazí mladí a prostřednictvím vás i vašim vrstevníkům z celého světa: Nemějte obavy, Kristus může naplnit ty nejniternější očekávání vašeho srdce! Existují snad nerealizovatelné sny, když je vzbuzuje a pěstuje v srdci Duch Svatý? Nic a nikdo, řekl by apoštol Pavel, nás nebude moci odloučit od Boží lásky v Ježíši Kristu našem Pánu (srov. Řím 8,35-39). Tento večer bych vám rád zopakoval, že každý z vás, pokud zůstane sjednocen s Kristem, může dosáhnout velkých věcí. Proto, drazí přátelé, můžete bez obav snít s otevřenýma očima o velkých plánech a nemusíte se nechat odrazovat obtížemi. Kristus má ve vás důvěru a touží, aby každý z vás mohl uskutečnit svůj nejušlechtilejší a nejvznešenější sen pravého štěstí. Nic není nemožné tomu, kdo Bohu důvěřuje a svěřuje se mu. Vzpomeňte si na nepatrnou Marii! Anděl ji postavil před něco vskutku nepochopitelného: podílet se tím nejúžasnějším způsobem na velkolepém Božím plánu, na spáse lidstva. Tohoto návrhu se Maria zalekla, když pomyslela na nepatrnost svojí existence před všemohoucím Bohem, a ptala se: jak je to možné, proč právě já? Byla však ochotna splnit božskou vůli a pohotově pronesla své „ano“, které změnilo její život i dějiny celého lidstva. A
díky jejímu „ano“ se i my dnes večer tady setkáváme. Kladu si otázku a ptám se vás: mohou se požadavky, s nimiž se na nás obrací Bůh, ať už se zdají jakkoli náročné, vůbec někdy srovnávat s tím, co žádal Bůh na mladičké Marii? Drazí chlapci a děvčata, učme se od Marie říkat „ano“, protože ona opravdu ví, co to znamená velkodušně odpovědět na Pánovy návrhy. Maria zná, drazí mladí, vaše nejvznešenější a nejhlubší očekávání. Zná dobře zejména vaši velkou touhu po lásce, vaši potřebu milovat a být milováni. Budete-li na ni hledět a ochotně ji následovat, objevíte krásu lásky. Nikoli oné lásku typu „použij a zahoď“, přechodné a klamné vězeňkyně sobecké a materialistické mentality, ale lásku opravdovou a hlubokou. Každý chlapec a každé děvče chovají v hloubi svého srdce sen o lásce, která dá plný smysl jejich budoucnosti. Mnozí z nich naleznou jeho splnění ve volbě manželství a vytvoření rodiny, kde je láska mezi mužem a ženou prožívána jako vzájemný a trvalý dar, jako definitivní dar, jenž je zpečetěn přitakáním proneseným před Bohem v den svatby. Je to „ano“ na celý život. Dobře vím, že uskutečnění tohoto snu je dnes stále méně snadné. Kolik je kolem nás selhání v lásce! Kolik manželských párů sklání hlavy, vzdává to a rozvádí se! Kolik rodin se rozpadá! Kolik mladých, i mezi vámi, se stalo svědky rozchodu a rozvodu svých rodičů! Těm, kdo se nacházejí v těchto tak delikátních a složitých situacích bych rád tento večer
řekl: Matka Boží, společenství věřících i papež vám jsou nablízku a modlí se za to, aby se krize, jež poznamenávají rodiny naší doby, nestaly nevratnými. Kéž křesťanské rodiny s podporou božské Milosti, zůstanou věrné onomu slavnostnímu závazku lásky přijatému s radostí před knězem a křesťanským společenstvím v den svatby. Před tolika selháními nezřídka vyvstává otázka: jsem já lepší než moji přátelé a moji rodiče, kteří se pokusili a nedokázali to? Proč bych já, právě já, měl dokázat to, co mnozí jiní vzdali? Tato lidská obava může zablokovat i odvážného ducha. Ale tento večer, drazí mladí přátelé, Maria v blízkosti svého Svatého domku, každému z vás opakuje slova, s nimiž se na ni samotnou obrátil Anděl: Nebojte se! Nemějte strach! Duch Svatý je s vámi a nikdy vás neopustí. Tomu, kdo důvěřuje v Boha, není nic nemožné. Platí to pro ty, kterým je určen život manželský, a tím víc pro ty, kterým Bůh navrhuje život totálního odstupu od dober této země, aby byli naplno oddáni jeho Království. Mezi vámi jsou někteří, kteří vykročili ke kněžství, k zasvěcenému životu; někteří touží být misionáři, i když vědí kolik rizik to obnáší. Myslím na kněze, řeholníky i laické misionáře, kteří zahynuli ve službách evangeliu. Mnoho by nám k tomu mohl říci otec Giancarlo Bossi, za něhož jsme se modlili během jeho únosu na Filipínách, a dnes se těšíme z jeho pří-
tomnosti mezi námi. Rád bych v něm pozdravil a poděkoval všem těm, kteří vydávají svůj život pro Krista na frontách evangelizace. Drazí mladí, pokud vás Pán povolá žít niterněji v jeho službách, odpovězte velkodušně. Buďte si jisti tím, že život darovaný Bohu není nikdy promarněn. Drazí mladí, neskončím svou promluvu, aniž bych vás před tím otcovsky neobjal. Objímám tedy jednoho po druhém a srdečně vás zdravím. Zdravím přítomné biskupy, zvláště arcibiskupa Angela Bagnasca, předsedu Italské biskupské konference, a arcibiskupa Gianniho Danziho, který nás hostí ve své diecézi. Zdravím kněze, řeholníky, řeholnice i animátory, kteří vás doprovázejí. Zdravím občanské autority a ty, kteří se postarali o uskutečnění tohoto setkání. „Virtuálně“ se ještě později spojíme a znovu se uvidíme zítra ráno na závěr této noční vigilie v tom nejvznešenějším momentě našeho setkání, až se sám Ježíš reálně zpřítomní ve svém Slově a v tajemství Eucharistie. Už nyní bych vás rád pozval na schůzku do Sydney, kde se bude za rok konat Světový den mládeže. Vím, že Austrálie je daleko a pro mladé Italy je doslova na opačném konci světa. Prosme Pána, který koná divy, aby mnohým z vás dal možnost tam přijet. Kéž to udělí mně, a kéž to udělí vám. Je to jeden z mnoha snů, který tuto noc při společné modlitbě svěříme Marii.
ROK SVATÉHO PAVLA Tiskové středisko ČBK V předvečer slavnosti sv. Petra a Pavla předsedal papež Benedikt XVI. slavnostním nešporám v bazilice sv. Pavla za hradbami v Římě. Během nich oficiálně vyhlásil Rok svatého Pavla, který se bude konat při příležitosti 2000. výročí narození tohoto apoštola národů. Rok svatého Pavla nebo taky „Pavlovský rok“ bude zahájen 29. 6. 2008 a ukončen 29. 6. 2009. Benedikt XVI. v promluvě před jeho vyhlášením zdůraznil, že Kristus i dnes potřebuje apoštoly ochotné obětovat se. Potřebuje svědky a mučedníky jako byl svatý Pavel. „Nejdřív horlivý pronásledovatel křesťanů poté, co na cestě do Damašku padl na zem oslepen božským světlem, přešel bez váhání na stranu Ukřižovaného a následoval ho bez dalšího rozvažování. Žil a pracoval pro Krista; pro něho trpěl a zemřel. Jak aktuální je dnes jeho příklad!“ zdůraznil papež. Jak dále uvedl, Rok svatého Pavla bude výsadním způsobem probíhat v Římě. V papežské bazilice, ve které jsou uchovány relikvie světce, a rovněž v přilehlém benediktinském opatství, jemuž je bazilika svěřena, se u této příležitosti budou konat různá liturgická, kulturní
a ekumenická setkání i další pastorační a společenské akce, inspirované pavlovskou spiritualitou. Zvláštní pozornost má být věnována také poutím věřících z různých zemí k hrobu apoštola v Římě. Pořádat se budou i studijní setkání a vyjdou zvláštní publikace o Pavlových textech s cílem lépe poznat nesmírné bohatství učení, které se v nich skrývá. Obdobné akce v rámci Roku svatého Pavla bude možné organizovat také mimo Řím, a to v diecézích, poutních místech, chrámech a v náboženských, vzdělávacích a sociálních institucích, které nesou jméno svatého Pavla a jsou inspirovány jeho postavou a učením. Svatý otec zvlášť poukázal na ekumenický rozměr akcí připravených na Rok svatého Pavla. Připomněl, že svatý Pavel jako apoštol národů nešetřil svými sílami, pokud šlo o jednotu a svornost všech křesťanů. „Ať nás on sám vede a chrání během těchto oslav dvoutisíciletí jeho narození a pomáhá nám usilovat o pokorné a upřímné hledání plné jednoty všech údů mystického Těla Kristova,“ dodal na závěr Benedikt XVI.
NÁRODNÍ FÓRUM MLÁDEŽE Delegáti Národního fóra mládeže Už je tomu rok, kdy se ve dnech 10. 13. května 2007 v Táboře sešli delegáti mládeže katolické církve z celé České republiky. Společná modlitba pomáhala zástupcům diecézí, řeholí a hnutí k otevřené diskuzi nad tématem farnost a solidarita. Možná je čas na to, abychom si položili otázku, jak jsme s podněty z Národního fóra mládeže naložili. Co se za rok změnilo? Vzali jsme tyto podněty vážně nebo nám zůstaly ležet v šuplíku? PODNĚTY Z NÁRODNÍHO FÓRA MLÁDEŽE My, mladí, děkujeme za to, že nám církev naslouchá a dává nám možnost vyjádřit své názory a návrhy: KNĚŽÍ Vážíme si služby kněží a biskupů, vnímáme, že jsou našimi pastýři a že nás vedou ke Kristu. Jsme si vědomi, že kněz zde není jen pro mládež, ale že nese velkou zodpovědnost za celou farnost. Přetížení biskupů a kněží a jejich zdravotní stav někdy omezuje naplnění pastoračních potřeb. Opakovaně také zaznělo, že vázne komunikace mezi kněžími a mladými. Chtěli bychom se podílet na životě farnosti a nabízíme svou službu v konkrétních situacích a úkolech, ve kterých na nás můžou přenést část své odpovědnosti.
PASTORACE Oceňujeme zlepšení příprav na manželství. Přesto nám stále chybí základní metodika příprav na křest a biřmování. Je důležité nabídnout farníkům co možná nejširší spektrum činností a aktivit vzhledem k jejich věku i zájmu. Zároveň považujeme za podstatné vzájemné propojení těchto skupin. Jako zásadní také vidíme zapojení schopných pastoračních asistentů do fungování farností. Přáli bychom si podpoření díla volontariátu a přípravu krátkodobých dobrovolnických projektů. FARNÍ RADY Pastorační a ekonomické rady farnosti by mohly převzít část povinností kněze. Je důležité zprůhlednit jejich práci. Farnost je třeba průběžně seznamovat s projednávanými tématy a výsledky jednání. V pastoračních radách bychom rádi měli své zástupce, a tak dostali prostor k vyjádření svých názorů a podíl na rozhodování. SPOLEČENSTVÍ Má cenu tvořit i malá společenství. Nechceme spoléhat na kněze, ale víme, že je nutná spolupráce s ním. Přejeme si, aby nás motivoval k životu ve společenství, v němž nesmí chybět podstatné prvky, zejména modlitba, osobní svědectví a vzájemné sdílení. Naše spole-
čenství často trpí těmito neduhy: těžko přijímáme nové členy, program vytváří stále stejní lidé, neumíme vychovávat nástupce, kteří by byli ochotni převzít zodpovědnost. CELOŽIVOTNÍ FORMACE Celoživotní formaci považujeme za důležitou pro laiky i kněze. K osobnímu růstu nás mladých je třeba na prvním místě prostředí dobré rodiny a farnosti, ale také podpora skrze kurzy vedené odborníky a prohlubující chápání různých oblastí (např. liturgie). Poznávání obsahu víry umožní dobré ekumenické vztahy a pomůže vzdorovat nebezpečí okultismu nebo sekt. Jsme vděční za probíhající kurzy animátorů, ale cítíme potřebu sjednotit jejich obsah a formu. V církvi nám chybí programy pro muže. Myslíme si, že formace kněží by potřebovala větší prostor pro praxi během studia (např. pastorační rok apod.). Vidíme jako důležité, aby kněží mezi sebou vytvářeli společenství. K citlivému přístupu kněží a pastoračních pracovníků by mohly přispět psychologické a komunikační kurzy. MATERIÁLNÍ PODPORA Uvědomujeme si, že doposud není vyřešen vztah církve a státu např. v oblasti majetku. Tím spíš bychom uvítali moudré a transparentní využívání církevních prostředků. Mladí lidé nejsou ekonomicky soběstační. Finanční podpora jejich aktivit by mohla být odměnou za jejich konkrétní pomoc ve farnosti.
Vnímáme jako důležité, aby byly fary (nejen) pro mládež otevřeny. KOMUNIKACE V CÍRKVI Prosíme kněze, aby nás upozorňovali na akce pro mládež. Při přechodu ze střední na vysokou školu je důležité informovat o vysokoškolských společenstvích. Službu vikariátních kaplanů pro mládež a laických zástupců mladých považujeme za řešení komunikace s mládeží v diecézích. Mrzí nás, že se ve farnostech a mezi farnostmi objevuje rivalita namísto spolupráce. Nechceme porušovat nutnou diskrétnost, ale vadí nám obcházení a tutlání problémů v církvi. Přímé jednání považujeme za efektivnější a křesťanské. MÉDIA Jsme vděční za křesťanská média a jejich službu. Oceňujeme vznik časopisu IN! jako odpověď na požadavek mladých z minulého fóra mládeže. Co nám chybí, je pravidelný prostor pro mládež v Katolickém týdeníku a v jiných celostátních médiích. Zaráží nás neprofesionální prezentace církve v médiích. Přivítali bychom více kvalifikovaných tiskových mluvčí a jasnou mediální strategii církve. OTEVŘENOST Neváhejme se nasadit pro společnost v kulturním, politickém a společenském životě v místě, kde žijeme. Všímejme si nových lidí ve své farnosti a nebojme se je oslovit.
NÁRODNÍ FÓRUM MLÁDEŽE ČESKÉ BUDĚJOVICE V sobotu 15. března 2008 se v Českých Budějovicích opět po roce setkala věřící mládež se svým biskupem. Původně se situace jevila tak, že se mladí budou moci setkat s oběma biskupy, a sice s diecézním biskupem Jiřím Paďourem a s nově ustanoveným pomocným biskupem Pavlem Posádem. Biskup Jiří byl však v této době v rekonvalescenci, a tak mladé přivítal svou sobotní katechezí biskup Pavel. Ovšem program začal již v pátek večer, kdy bylo pro mladé připraveno divadelní představení „Noemovo dítě“ ve ztvárnění nám již známého pražského divadla Miriam. Pozvání na toto představení přijal také biskup Pavel Posád, který se mladým i představil. Zmíněné divadlo hostuje v rámci diecézního setkání mladých v ČB již poněkolikáté a díky dobře nacvičeným tématům s psychologicko-etickými aspekty v životě lidí se těší veliké oblibě. Toto představení shlédlo přibližně devadesát diváků. Vlastní sobotní setkání proběhlo v klášterním kostele Obětování Panny Marie na Piaristickém náměstí. Setkání zahájil moderátor P. Tomáš Dryje, který nás vtipně provázel celé dopoledne. O hudební doprovod i zpěv se postarala osvědčená schola z Volyně pod vedením Ing. Prokopa Jirsy. Po katechezi otce biskupa Pavla se mladí z celé diecéze rozprchli do skupinek, pro jejichž realizaci poskytla tento rok své prostory Teologická fakulta v ČB.
Ve skupinkách si mohli mladí vybírat témata jako jedinečnost křesťanství mezi ostatními světovými náboženstvími, bibliodrama, komunikace v partnerských vztazích, dále skupinka s moravským exorcistou, scénický tanec, zodpovědnost vyplývající ze svobody člověka, sexualita – dar nebo otroctví?, skupinka s otcem Pavlem na téma setkání, cestopisná skupinka z prostředí Mexika, sportovní, výtvarná a další….. Celé setkání bylo zakončeno slavnou bohoslužbou, která začala v 15.00. Promluvu měl biskup Pavel Posád. Během dopoledního i odpoledního bloku se otec Pavel dotkl několika myšlenek papeže Benedikta XVI., ale i jeho předchůdce J. Pavla II., zmínil i důležitost komunikace, vystupování, otevřenosti a úsměvu, který je mocným prostředkem, jak oslovit a získat bratra, a na závěr vyslovil důvěru v to, že když příští rok každý z dvou set přítomných přivede jednoho člověka, tak ty boční lodě budou plné…. Na závěr bychom rádi poděkovali všem, kteří se podíleli na realizaci tohoto náročného, ale příjemného víkendu právě před největšími křesťanskými svátky. Konkrétně náš dík patří panu biskupovi za jeho milá a zajímaví slova, všem mladým, doprovázejícím, vedení teologické fakulty a jejím pedagogům, kuchařkám biskupského gymnázia za dobré a bleskové nasycení, profesoru Cepákovi za širokou nabídku sportovního vyžití a všem dobrovolníkům,
pomocníkům, animátorům, kteří každoročně přispívají k lesku tohoto dne. Věříme, že ohlasy mladých povedou k tomu, že za rok budou mít zájem opětovně přijet, aby se dozvěděli a naučili něco nového, co následně může mít podstatný přínos pro jejich budoucí život a aby také mohli navázat nová kamarádství či přátelství. Mgr. Vlastimil Sekyrka a Mgr. Pavel Pokorný HRADEC KRÁLOVÉ V počtu zhruba osmi set přijeli mladí lidé z celé diecéze v sobotu do Hradce Králové, aby se tu setkali se svými biskupy a společně oslavili XXIII. Světový den mládeže. Program, který připravovalo na sto dvacet dobrovolníků už od pátečního večera, se odvíjel od ústředního motta, verše ze Skutků apoštolů: „Dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky.“ Dopolední část, již tradičně se odehrávající v budově Filharmonie, nabídla mládeži zábavu, inspiraci i zamyšlení v podobě pestré směsice scének, písniček, katecheze i osobních svědectví. Výzva však zazněla zcela jasně: budovat svůj křesťanský život ve spolupráci s Duchem Svatým, trpělivým Učitelem a zprostředkovatelem lidského vztahu s Bohem. A právě díky množství různých způsobů, kterými bylo toto poselství vysloveno, se mohlo každého přítomného dotknout specifickým způsobem. Naplněný sál byl pro řadu účastníků příležitostí potkat staré kamarády, seznámit se s novými a v nepo-
slední řadě se ujistit o tom, že ve svém úsilí žít podle evangelia nejsou sami. Na to navázala bohatá nabídka alternativních programů, ve které nechyběly diskusní skupinky a přednášky, hudební a výtvarné workshopy, sportovní aktivity, ani filmová projekce. V kapli svatého Klimenta probíhala adorace a katedrála byla celé odpoledne otevřena těm, kteří chtěli přistoupit ke svátosti smíření. Ve dvě hodiny se pozornost obrátila na nádvoří Nového Adalbertina, kde začínala společná křížová cesta. Sedm zastavení tematicky zaměřených na vztahy mladých lidí k sobě, svému okolí a k Bohu, vedlo křížovou cestu přes Velké náměstí ke katedrále, kde celé setkání vyvrcholilo slavnostní mší svatou. Po ní byli mladí lidé rozesláni do svých domovů s povzbuzením k evangelizaci - symbolickou jednou sirkou, která má připomínat papežovu výzvu určenou každému mladému křesťanovi: Přivést k Ježíši Kristu jednoho mladého člověka způsobem, který považuje za nejlepší. Kateřina Telecká LITOMĚŘICE Mládež litoměřické diecéze byla nedávno přirovnána k olivám – čím více ji tisknou, tím lepší šťáva. Setkání v Litoměřicích začalo již v pátek 14. března koncertem kapely Pranic, po němž následovaly noční křížové cesty do okolí města. Na výběr bylo pět různých témat týkajících se všeho, co může v současné době přinášet mladým lidem trápení. Zdejší tvůrčí mládež si již zvykla na ne-
standardní situace a dokázala si poradit i s faktem, že postrádá svého pastýře. Únos biskupa Pavla Posáda z Českých Budějovic zpět do Litoměřic se sice nezdařil, ale velké nadšení vzbudilo video s jeho pozdravem, natočené komandem únosců při příležitosti vítání pomocného biskupa v budějovické katedrále. Hlavním bodem setkání se stala přednáška doc. Petra Hacha, který hovořil k mottu: Duch Svatý – dárce života. Následovala pontifikální mše svatá s emeritním biskupem Josefem Kouklem a odpoledne vyplnil bohatý výběr různě tematicky zaměřených skupinek. Každý účastník si z diecézka odnesl bílé pírko jako symbol Ducha Svatého a snad i naději, že litoměřické diecézi bude jednou dopřáno odrazit se ode dna a začne se využívat potenciál, který v ní dřímá, ale kvůli mnohým překážkám zatím nenachází uplatnění. Filip Landa OSTRAVA - OPAVA Letošní setkání mladých ostravskoopavské diecéze se svým sídelním biskupem Mons. Františkem Václavem Lobkowiczem, O. Praem. proběhlo druhou březnovou sobotu v obci Stonava, která se nachází poblíž Českého Těšína. Celkem asi 800 mladých z celé diecéze se postupně sjíždělo vlakem a registrovalo na zamlženém a tajemném vlakovém nádraží v Albrechticích, odkud se vydali pěšky směrem k toužebně očekávanému kostelu ve Stonavě, kde celý program setkání začínal. Cestou do Stonavy zpívali a modlili se
růženec. Během této poutě shlédli dvě scénky, které pro ně bravurně sehráli animátoři. Za znění zvonů odbíjejících desátou hodinu vešel do chrámu o. biskup a program mohl začít. Po přivítání o. biskupa si mikrofon převzal P. Engelmann a velice poutavě přiblížil Ducha Sv. a jeho sílu. Následně pořadatelé vysvětlili, jak bude celé setkání probíhat. Samotný program byl odlišný od minulých setkání. Účastníci byli rozděleni podle barev do čtyř skupin a i samotný program probíhal na čtyřech místech, na kterých se skupiny postupně vystřídaly. V místní sportovní hale si animátoři a jejich „šéfové“ přichystali prezentace o diecézním středisku mládeže ve Staré Vsi nad Ondřejnicí a také o ActIv8. Zazněly zde také tóny hymny letošního Světového setkání mládeže v Sydney. Nakonec animátoři svými profesionálními hereckými výkony ztvárnili problematickou a diskutovanou otázku současnosti – „předmanželský sex“. Z haly se mladí vydali do školy, kde v malých skupinkách vytvářeli společenství, ve kterých se vzájemně dělili o své názory a postoje k určeným tématům. Po sdílení se přesunuli do zdejší „PZKO“ – kulturní středisko obce, kde jsme se s chutí zakousli do čerstvého chleba s gulášovou polévkou. Poslední zastávkou byla adorace v kostele, kde se modlili za zpěvu a chorálů karvinské scholy. Úderem 15. hodiny a 30. minuty zahájil o. biskup mši sv., kterou doprovázela místecká schola. Před závěrečným požehnáním o. biskup oficiálně vyslal
skupinku mladých, kteří se o prázdninách vydávají k protinožcům „hájit čest“ ČR na WYD. Na závěr mše sv. jsme bouřlivým potleskem poděkovali a dárečkem odměnili místní farnost i obec Stonavu za velice vstřícné přijetí. Nemohli jsme samozřejmě zapomenout odměnit potleskem a vtipným dárkem o. biskupa a také Pána, který vše chybějící a potřebné skvěle doplňoval a žehnal. Petr Hrtús PRAHA Oslava Světového dne mládeže v pražské arcidiecézi proběhla letos poprvé už o týden dříve – 8. března. Na obvyklém místě v kobyliském Salesiánském divadle se sešlo na 300 mladých z celé arcidiecéze, dalších 60 se staralo o zdárný průběh setkání. Mezi mladé přijel i otec kardinál Miloslav Vlk, který vedl dopolední skupinku „Život po životě“ a odpoledne celebroval mši svatou. V homilii vyzval mladé, aby se nebáli zvát Ducha Svatého do svého života a prosit o jeho pomoc ve všech životních situacích. Kromě skupiny otce kardinála si mohli mladí vybrat z dalších 13 skupinek, kde mezi přednášejícími byli např. spirituál pražského kněžského semináře P. Zdeněk Wasserbauer, děkanka Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci s. Gabriela Vlková, ředitel Sekce pro mládež ČBK P. Vít Zatloukal a další hosté. Jedna z účastnic setkání říká: „Na se-
tkání se mi moc líbí, z našeho Vlašimského vikariátu nás přijel celý autobus. Dopoledne jsem navštívila skupinku o svátosti smíření s P. Romualdem Robem – byla pro mě povzbuzením, protože se svátostí smíření mám někdy trochu problém. Odpoledne jsem si v široké nabídce sportů a workshopů nemohla vybrat, nakonec jsem zkusila horolezeckou stěnu a in-line brusle a pak jsem byla na tvořivé dílně, kde se malovalo na hedvábí.“ Eva, 23 let PLZEŇ Oslavy 23. Světového dne mládeže v Plzni již tradičně zahájila již páteční křížová cesta centrem města. Zastavení vycházela z Janova evangelia a jednotlivá rozjímání si připravili sami mladí lidé z různých koutů diecéze. Nešlo si nevšimnout, že na této křížové cestě bylo tentokrát více starších obyvatel Plzně. Možná to bylo dáno i tím, že na toto setkání upozorňovaly již několik týdnů předem plakáty v plzeňských tramvajích, které se podařilo zdejšímu diecéznímu centru pro mládež zajistit. Na křížovou cestu navázal výrazový tanec v podání brněnské taneční skupiny, která tímto způsobem provázela celé setkání. O hudební doprovod sobotního dne se krom známé plzeňské skupiny Quo vadis postarala i harfenistka Zdislava Melicharová. Přístřeší pro setkání poskytlo i letos Salesiánské středisko mládeže a opět se sešlo přes 200 mladých. Ranní Taizé modlitbu vystřídaly výrazové tance a poté již začala hlavní kate-
cheze na téma, které bylo srdcem celého setkání „Dostanete sílu Ducha Svatého a budete mými svědky.” (Sk 1,8) Slova. Mají sílu. Mají sílu v Duchu. I to se zde P. Vojtěch Kodet snažil říct.“Když budete mluvit bez Ducha, budou nad vámi leda tak kroutit hlavou. To tedy budou, i když budete mluvit z Ducha Svatého… Ale jiným způsobem!” řekl tak, že se někteří neubránili smíchu, ale při tom nikomu nemohla uniknout hluboká pravda jeho vět. Mluvilo se zde i o zpovědi – o “usvědčení zevnitř“, i o tom, jak jde žít křesťanství bez Krista a Ducha Svatého. Po Vojtěchu Kodetovi dostala slovo Rebecca Gibbons, Američanka pracující v misijní skupině YWAM Plzeň, která vydala poutavé svědectví o svém životě. Následně byly na programu workshopy – skupiny, kde se účastníci mohli věnovat jednotlivým tématům v menším počtu lidí. Po obědě následovala mše svatá s průvodem s ratolestmi. Žalm byl přednášen v podbarvení harfy. Obětní dary se tentokrát k oltáři posílaly ze zadních prostor kostela od člověka ke člověku.
Lidé se tak dostali do aktivní, přímé účasti na mši. Byla přinesena svíce se třemi knoty, koš plný ručně vyráběných křížů a chléb s vínem. Ke svatému přijímání opět hrála harfa, nad kterou se tentokrát vznášely melodie příčné flétny. Již se stalo tradicí, že každý rok dostávají všichni účastníci z rukou otce biskupa Radkovského malý dárek. Letos to byly ručně vyráběné hliněné kříže, které biskup osobně každému předal i s požehnáním. Na úplném závěru se pomodlili samotní účastníci za svého biskupa. Vložili na něj ruce a vyprošovali mu Ducha Svatého – aby vedl svou diecézi v Pravdě a Lásce. „Letos vděčíme mladým lidem za mnoho. Daleko více se totiž zapojili do samotné přípravy setkání, na nás zbylo daleko míň práce,” s úsměvem vše nakonec zhodnotil Petr Blažek, vedoucí DCM Plzeň. Několikatýdenní příprava setkání tímto dnem vyvrcholila a všichni mladí z plzeňské diecéze mohou říci, že toto setkání opravdu stálo za to! Markéta Jeníčková
NÁRODNÍ FÓRUM MLÁDEŽE DESET PATRONŮ SVĚTOVÝCH DNŮ MLÁDEŽE (WYD08) Deset svatých a blahoslavených bylo vyhlášeno oficiálními patrony Světových dnů mládeže Sydney 2008 (WYD08). Dle tradice každého ze Světových dnů mládeže bylo organizátory vybráno a Vatikánem schváleno deset patronů WYD08.
„Než jsme se rozhodli, kdo by měl být patronem, soustředili jsme se na to, aby inspiroval mladé,“ říká biskup Anthony Fisher OP, koordinátor WYD08. „Vybírali jsme nejenom svaté, ale také ty, kteří jsou blahoslavení a kteří měli zvláštní vliv na Austrálii a Oceánii. Doporučujeme každému poutníku, aby se
seznámil s jejich příběhy a uvědomil si, že i obyčejný člověk může dělat mimořádné věci skrze Ducha Kristova. Podněcujeme mladé lidi, aby poznávali a modlili se s našimi patrony,“ říká biskup. Na patrony bude soustředěna pozornost zvláště při večerní vigilii na Randwicku. Portréty jsou k dispozici online na adrese: www.wyd2008.org/media Mezi deset patronů WYD08 byli vybráni: 1. Panna Maria Jižního kříže, Pomocnice křesťanů Marie, Panna a Matka, je dokonalým vzorem nejen pro všechny ženy, ale také pro muže. Řekla velkolepé ANO Bohu, když byla teprve mladou dívkou. Panna Maria, Pomocnice křesťanů, je patronkou Austrálie a zároveň patronkou arcidiecéze Sydney, jejíž katedrála je zasvěcena Neposkvrněné Matce Krista, Pomocnice křesťanů. Titul Panna Maria Jižního kříže zdůrazňuje její oddanost Austrálii a Oceánii. 2. Blahoslavený Pier Giorgio Frassati (1901 - 1925) Charismatický blahoslavený Pier Giorgio je uctíván pro svůj společenský aktivismus, sportovní povahu, smysl pro humor a štědrého ducha. Narodil se v bohaté, vlivné a ateistické rodině. V 17 letech vstoupil do spolku Svatého Vincenta de Paula a věnoval svůj volný čas nemocným a potřebným. Spojoval studentské organizace, odporoval fašismu a založil noviny. Zemřel na dětskou
obrnu ve věku 24 let. Jeho rodina byla ohromena, když viděla tisíce truchlících, kteří lemovali ulice během jeho pohřbu. Mnozí z nich patřily mezi chudinu, které obětavě sloužil. Na druhé straně i chudina byla ohromena, když zjistila, že ten štědrý a pokorný mladík, pochází z tak významné rodiny. 3. Blahoslavená Mary MacKillop (1842 - 1909) Mary MacKillop byla služka chudé a nevzdělatelné mládeže, zakladatelka Sester svatého Josefa. Byla blahořečena papežem Janem Pavlem II. v roce 1995 v Sydney. Zanechala neuvěřitelné dědictví, kdy s velkorysostí a odhodlaností reagovala na každou potřebu Kristovy charity napříč celým velkým kontinentem Austrálie. 4. Svatý Peter Chanel (1803 - 1841) Peter Chanel byl francouzský misijní kněz, umučený na ostrově Wallis a Futuna v Oceánii. Při jeho příjezdu žilo na místě jen několik tisíc lidí kvůli domorodým válkám a praxi kanibalismu. Místní byli velmi hluboce ponořeni do náboženství, které ctilo teror a nabízelo špatnou podstatu božství. Peter si získal místní přívržence a následkem toho byl zbit, mučen a zabit sekerou. Jeho tělo bylo převezeno zpět do Francie a Říma přes Nový Zéland a Austrálii. 5. Blahoslavený Peter To Rot (1912 - 1945) Peter To Rot byl ženatý právník a rodák z Papuy Nové Guiney. Neobyčejně nadaný a intuitivní katecheta. Byl
umučen „pro víru“ a obranu křesťanského manželství v japonském koncentračním táboře na konci druhé světové války, ve věku 33 let. 6. Blahoslavená Matka Tereza z Kalkaty (1910 - 1997) Matka Tereza z Kalkaty byla pro mnohé ženskou tváří moderní katolické církve. Matka Tereza dávala lásku ve službě lidem opuštěným společností, nejchudším z chudých. V roce 1950 začala s misionářskou charitou, jejímž posláním bylo starat se o všechny ty, kteří jsou odmítnuti společností a trpí fyzickými a emočními následky. 7. Svatá Terezie z Lisieux (1873 1897) Ve 24 letech je nejmladší učitelkou církve. Je jednou z patronek Austrálie. V 15 letech se Tereza chtěla stát karmelitkou. Nejdříve byla odmítnuta, a proto cestovala do Říma osobně požádat papeže, který jí dovolil vstoupit o rok později. Pohlížela na Boha jako na milujícího Otce, který je potěšen i nejmenším skutkem lásky. Měla odvážnou důvěru v Boha. 8. Svatá Marie Goretti (1890 - 1902) Marie Goretti byla 11-ti letá italská dívka, která odmítla vydat v nebezpečí svou sexuální čistotu žádostivému muži, známosti její rodiny, který ji poté
brutálně zavraždil. Odpustila mu na smrtelné posteli. Muž poté konvertoval ke křesťanství na základě Gorettiniho svědectví a překvapivě stál vedle matky Marie Goretti během kanonizace. 9. Svatá Faustina Kowalska (1905 1938) Narozena a vychovávána v Polsku. V 18-ti letech cítila povolání stát se řeholní sestrou. Její rodiče však na ni tlačili, aby nevstupovala do kláštera, ale ve zjevení viděla utrpení Pána, který se jí ptal: „Jak dlouho si mám nechat líbit to, že mě odmítáš? Nakonec byla Faustina přijata k Milosrdným sestrám ve 20 letech. Faustina pracovala jako kuchařka, zahradnice a vrátná v klášteře. Zatímco její život byl v mnoha směrech obyčejný, mluvila úzce s Pánem a Pannou Marií a zaznamenávala si tyto konverzace ve svých denících, které byly publikovány až po její smrti. Moderní oddanost Božímu milosrdenství pochází od ní. Byla první svatořečenou ve 21. století. 10. Služebník boží, Jan Pavel II. (1920 - 2005) Služebník Boží a zakladatel Světových dnů mládeže. Papež Jan Pavel II. navštívil Austrálii v roce 1986 a 1995. Stále se na něho vzpomíná pro jeho oddanou a radostnou službu mládeži, nepřátelství vůči komunistickému útisku a přispění k přetváření světa.
RÁMCOVÝ PROGRAM WYD 6.7. – 10.7. přílety do diecéze Melbourne; program v diecézi Melbourne v režii české skupiny 10.7. večer oficiální uvítací liturgie v katedrále sv.Patrika v Melbourne 11.7. dopoledne s rodinami, odpoledne zahajovací mše svatá - Telstra Dome Melbourne 12.7. společný výlet do Safari, večer „Velký koncert“ nebo návštěva „Šumavy“ - komunity českých krajanů 13.7. nedělní program s farností a v rodinách – den návštěv 14.7. přesun autobusy do Sydney, celodenní pouť 15.7. dopolední společné zahájení v Sydney s farností, odpoledne zahajovací mše svatá s kardinálem Pellem 16.7. dopoledne katecheze, odpo-
ledne Festival mládeže s nabídkou různých akcí na různých místech 17.7. dopoledne katecheze, odpoledne příjezd a přivítání Svatého Otce a také Festival mládeže 18.7. dopoledne katecheze, odpoledne nabídka různých Křížových cest a také Festival mládeže 19.7. pěší pouť na Randwick – místo večerní vigilie se Svatým Otcem, večerní vigilie se Svatým Otcem 20.7. závěrečná mše svatá se Svatým Otcem, na závěr oznámení příštího hostujícího města, odpoledne Festival mládeže 20.7. – 24.7. volný program v Sydney a okolí 24.7. – 30.7. odlet ze Sydney
O ACTIV8 NA VELEHRADĚ PROGRAM ACTIV8 Čtvrtek 17.7.2008 • příjezd od 12 hodin do večera • 17.00 „light program“ (sestřihy WYD, informace, hudební produkce, vítání poutníků, nabídka mší svatých v bazilice...) • 21.30 modlitba Pátek 18.7.2008 • 9.00 předzačátek, hudba • 9.30 úvodní program • 11.00 příprava na mši svatou • 11.30 mše svatá (ve slovenském jazyce) + pozvání na křížové cesty • 13.00 oběd a siesta
• 16.00 katecheze, křížové cesty a svátost smíření • 19.30 koncert předkapela Tretí deň (SK) SonicFlood (USA) • 22.00 modlitba Sobota 19.7.2008 • 7.30 řeckokatolická liturgie • 9.00 snídaně • 9.30 aktivní blok • 11.00 „bdění“ s papežem • 13.00 oběd • 14.00 sport
• 15.00 workshopy, semináře, sport, divadlo ... • 18.00 večeře • 20.00 vigilie • 22.30 noční bdění
KOUSEK DOBRA
Neděle 20.7.2008 • 2.00 přenos mše svaté ze Sydney • 3.30 budící program • 4.00 jitřní mše svatá (v českém jazyce), rozeslání • Agapé PROGRAM SE MŮŽE ZMĚNIT!
o. Vítek Zatloukal Obrazy, vytvořené jako mozaiky z drobných kamínků, přitahují obdiv a pozornost. Právem, vždyť kolik úsilí a trpělivosti musel autor díla tomu věnovat?! Obraz církve dnes také může připomínat mozaiku drobných střípků dobra, které vkládáme do obrazu tak, jak Bůh dává. Kousek dobra, malá pomoc, která je sama o sobě příliš nepatrná, aby připoutala pozornost, ve výsledku pomůže vyniknout kráse, skrze niž mohou ostatní obdivovat Tvůrce. Jak upevnit svůj kamínek do Mozaiky 2008? Jak se zapojit do díla, které s mladými lidmi v Církvi chce Bůh učinit? Jistěže příspěvkem, který je možné spočítat… avšak především modlitbou a obětí za mládež. Tyto nespočitatelné položky dávají sílu, která udrží ty drobné dary v kráse pro věčnost. V tom okamžiku totiž nepůjde jen o nahodilý, občasný projev laskavé pomoci, ale o vědomou účast na díle Božím.
Pokud se spojíme a podpoříme v tomto duchovním požehnání dílo, které se chystá, mladí lidé budou mít odvahu se skrze naši modlitbu a oběť obrátit ke svému Spasiteli, našemu Pánu Ježíši Kristu a rozhodnout se pro Něj na celý život. Otec Jeroným, trapista ze Sept Fons, se v modlitbě ptal po prameni svého povolání a odpovědí mu vždy bylo: „Někdo se za Tebe modlil.“ Věřím, že skrze osobní zkušenost s krásou Boha, našeho Otce, s milosrdenstvím Ježíše Ukřižovaného a Vzkříšeného a s mocí Ducha Svatého budou mladí lidé opravdu svědky víry tak, jak je k tomu vybízí Svatý otec. Krása této mozaiky třpytící se v záři Světla bude i pro nás zdrojem radosti a naděje. Díky vám všem, kteří nenecháváte prázdná místa tam, kam vás Bůh poslal, a s dary jeho Ducha se vydáváte do služby.
Mozaika je... - veřejnou sbírkou, jejímž cílem je podpořit oslavu Světových dnů mládeže (ActIv8, Sydney) a návazné pastorační aktivity Sekce pro mládež ČBK - realizována prodejem kartiček ve farnostech a na dalších místech, kde aktivně žijí křesťané Zapojte se do Mozaiky 2008! - zakoupením kartičky mozaiky v ceně 50 Kč - svojí modlitbou za mládež - pomocí s prodejem kartiček mozaiky ve farnosti, společenství, na setkáních, aj. Mozaika symbolizuje... - společenství mladých a jednotu křesťanů v celé církvi - vzájemnou pomoc a blízkost - sedm darů Ducha Svatého Mozaika a mládež - mozaika podporuje aktivity věřící mládeže - umožňuje mladým lidem zapojit se do společného díla, realizovat ho - zve všechny věřící do společenství mladých lidí a k účasti na setkání na Velehradě INFORMACE Účet sbírky Mozaika 2008: 219759054/0300 Kontakt: e-mail:
[email protected], mobil: +420 731 741 595. Sledujte průběžný výsledek sbírky na www.mozaika2008.cz nebo v Katolickém týdeníku na straně 2.
MODLITBA SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. ZA POVOLÁNÍ KE KNĚŽSTVÍ A K ZASVĚCENÉMU ŽIVOTU Otče, dej, ať mezi křesťany povstanou četná a svatá kněžská povolání, která by udržovala živou víru a střežila převzácnou památku tvého Syna prostřednictvím kázání slova a udílením svátostí, jimiž, Otče, ustavičně obnovuješ své věřící. Daruj nám svaté služebníky tvého oltáře, kteří budou pozornými a zapálenými strážci Eucharistie, která je svátostí Kristova největšího daru pro vykoupení světa. Povolej služebníky tvého milosrdenství, kteří by prostřednictvím svátosti smíření rozdávali lidem radost ze tvého odpuštění. Dej, Otče, ať církev s radostí přijímá četné inspirace Ducha tvého Syna a ať v učenlivosti vůči jeho ponaučením pečuje o povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu. Pomáhej biskupům, kněžím, jáhnům, zasvěceným osobám i všem pokřtěným křesťanům, aby věrně naplňovali své poslání ve službě evangeliu. O to prosíme skrze Krista našeho Pána. Amen. Maria, Královno apoštolů, oroduj za nás!
