Editorial. Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš

 

Editorial Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš Tenhle song Richarda Müllera mě provází životem už více než dvacet let (!!!). Jeho význam se však pro mě zásadním způsobem mění. Jak to ten pan Horáček tehdy vlastně myslel? Ve dvaceti jsem byla přesvědčená, že text je veskrze ironický. Je přece jasné, že peníze nejsou pro šťastný život důležité. Důležitá je láska, zážitky, hudba a nikdy nekončící diskuze o smyslu života. A že člověku zbudou dvě stovky na týden? Naprostá podružnost! Po svatbě měl stále navrch romantický „východ slunce a vítr ve větvích“. Sice jsme s manželem tři roky žili bez kuchyňské linky, nádobí myli ve vaně a spali na matracích, ale bylo to fajn. Za peníze, co jsme vydělali, jsme si klidně dopřáli opulentní večeři nebo nekřesťansky drahé víno. Dle hesla „peníze budou, my nebudeme“. Později se nám narodily děti. Dvě. Můj život a potažmo i vztah k penězům se dramaticky změnil. Postupně jsem přišla na to, že peníze jsou potřeba a mít je, je prostě dobré. Ne proto, že se za ně dá koupit „parmezán nebo džíny Calvin Klein“ (i když ty jsou taky fajn), ale prostě proto, že přinášejí do života klid, stabilitu a pocit jistoty. Klidně tu Breptovi odpřísáhnu, že netoužím být boháčem v pravém slova smyslu. Mít zlatou kreditku a soukromé letadlo opravdu nepotřebuji. Ale mít na účtu dostatek peněz na složenky, jídlo, kroužky pro děti a sem tam nějakou tu radost, to považuji za zásadní. Nemít stres z nedostatku peněz určitě prospívá i dobrým rodinným vztahům. Alespoň u nás doma . A že peníze kazí charakter? A co třeba taková dáma jako Meda Mládková? Podle mě, pevný charakter zůstane pevným, i když se mu poštěstí zbohatnout. Peníze se přece dají použít na tolik dobrých a užitečných věcí… A naopak. Mnoho bohulibých záměrů skončilo v propadlišti dějin v důsledku nedostatku financí.

A proto se i v Nové Trojce každý den motáme kolem peněz. Počítáme, vyrábíme složité excelové tabulky a rozpočty, sháníme peníze, píšeme granty. Věřte, že se moc a moc snažíme. Protože pořád máme spoustu plánů a nápadů, co by se dalo ještě vylepšit. Protože chceme, aby se tady všichni – zaměstnanci, dobrovolníci i návštěvníci – cítili dobře a bez obav z budoucnosti. Štěstí je krásná věc, ale na to my v Nové Trojce moc nespoléháme. Protože prachy si za něj nekoupíš… ■ Edita Janečková

Brepta byl při tom

-2-

NA VLASTNÍ KŮŽI

KOLOBĚH POMÁHÁNÍ V ČECHÁCH…

MIKULÁŠ OČIMA MIKULÁŠE

Letošní sbírku pro Rybku jsme strategicky naplánovaly těsně po podzimní burze, na začátek podzimních prázdnin. Vyplatilo se to. Ve středu 26. 10. odjížděla do Azylového domu Rybka v Husinci v jižních Čechách nákladní Avie až po střechu plná věcí pro potřebné rodiny. Oblečení pro děti i dospělé, boty, výbavičky pro novorozence, kočárky, golfky, dřevěná postýlky, hračky, knížky, potřeby pro domácnost, sportovní potřeby... Chvíli se zdálo, že se poslední pytle již naložit nepodaří, ale když se vše trochu zmáčklo, tak se nakonec dveře zavřely za vším, co jsme v Nové Trojce nashromáždili. Od paní ředitelky opět přišel dojemný děkovný dopis a já ráda předávám její velké poděkování všem, kteří se do sbírky zapojili. Hračky schovají a použijí jako vánoční dárky pro děti z potřebných rodin, obyvatelům azylového domu rozdělí vše, co mohou potřebovat pro dobrý start do samostatného života a zbylé věci, zejména oblečení, budou moci za symbolický poplatek získat sociálně slabé rodiny z okolí Týna nad Vltavou. Část hraček Rybka věnovala dětskému oddělení a dětské JIP v nemocnici v Písku. Naše telefonáty s paní Dvořákovou opakovaně probíhají v podobném duchu: ona děkuje, pěje na nás chválu, já opakuju, že sbírku děláme rádi a že je pro nás samotné užitečná tím, že věci, které už nepotřebujeme a je nám líto je vyhodit, můžeme poslat dál. Ona mě ujišťuje, že si neumíme představit, jak moc pro ně znamená, že jim pomáháme i když nemusíme a jak jsou u nich „věci z Prahy“ vždy vítané. Takže na jaře si vše zopakujeme… Ve stejný den, jako se konala sbírka, pracovali „firemní“ dobrovolníci pro Novou Trojku. S vymalováním malé herny a chodby přišli pomoci mladí muži z firmy T-mobile. Poprvé jsme využili služby serveru www.zapojimse.cz, který pomáhá dát dohromady poptávky z neziskovek a nabídky z firem, a hned se nám nabídlo víc rukou, než bylo možné ten den u nás zaměstnat. Zkrátka, lidé mají zájem pomáhat a naštěstí je stále mnoho příležitostí, kam je možné bezplatnou pomoc směřovat. Asi vás nemusím ujišťovat, že v Nové Trojce máme pomáhání rádi. ■

Čas měsíce prosince je již od pradávna zasvěcen tajemnosti. Snad proto, že se v této době začíná naše Země přiklánět ke sluníčku, zdroji všeho života, opředli si lidé tuto dobu mnoha legendami. Je zajímavé, že jejich příběhy směřují k dalšímu zdroji života a jeho pokračování – k našim dětem. Nová Trojka tedy nemůže pominout tradici sestoupení svatého Mikuláše na zem, jeho „poučování“ dětí, co je správné a co není, jak se mají a nemají chovat a patřičnou odměnu za to, co dělají dobře. Takže i letos nastoupila pod vedením Mirky Černé osvědčená sestava čertíků (Vilík, Vojta a Vašek Černých), andílků (Aničky a Káti Vokrouhlíkových), anděla (Kikči Rudišové) a mne, jako svatého Mikuláše. Byly vytaženy všechny převleky, líčidla a rekvizity pro výzdobu tělocvičny, kde to vše mělo vypuknout v sobotu k večeru. Tentokrát se jednalo o skutečný maratón čtyř oslav během prvního prosincového víkendu. Na sobotu byly pozvány děti ze sociálně znevýhodněných rodin, v neděli přišly dvě skupiny návštěvníků Nové Trojky a vpodvečer Mikuláš naděloval dětem dobrovolníků a zaměstnanců. Scénář Mirky navozoval tajemno zhasnutým osvětlením, rozsvícenými svíčkami, kulisami nebe a pekla. Potom vše pokračovalo dováděním v prostorách tělocvičny, letos doplněným též tklivou hrou na klarinet uvedených andílků a zpěvem koled.

Míla Kramná

MARTINSKÁ SVĚTÝLKA Hepčík!!! U koho nekončil páteční výšlap na Křížek rýmou, má můj velký obdiv. Všechno to začalo v teple Trojky, tiše a útulně… No, to zas taky ne. Mirka volala, ať s kamarádkou klidně přijdeme ve dvě (tedy dvě hodiny před začátkem), že si dáme kafíčko, pokecáme… Tak jdeme pokecat na kafíčko a místo toho (ne že bychom to nečekaly) Hanka s Mirkou běhají po Trojce a nosí všechny možné věci sem a tam. Tak jsme si svoje dvě hodinky odpracovaly a už vidíme první malou hlavičku, za ní druhou, za ní třetí... a maminky! A už to ječí a Hanka volá malé k ochutnání ovoce kaki a velké k vínečku a italským specialitám. Mirka běhá, kde se dá a my s kamarádkou stojíme u koníků na tužku, vedle se zdobí perníčky, v tělocvičně probíhá veselé házení martinskou husou a největší nával je kolem Helenky a jejích lampionů. V půl páté jsme se (v dobrém) sešli v tělocvičně a bylo divadlo. „O veliké řepě“ v Mirčině podání pobavilo malé i velké. Po bouřlivém potlesku se barevné skupiny odebraly do šatny a ze šatny ven, kde už Martin zapaloval lampionky. Když se nám všem povedlo postavit se na schodech do špalíru, přijel Martin na bílém koni a sehrál tradiční scénku se žebrákem. A šlo se na kopec! Světýlka dětem v ruce krásně svítila, Martin vtipkoval, a když jsme došli až nahoru, všichni jsme se podělili s kamarádem či rodiči o rohlíček  ■ Kikča Rudišová

Tohle vše jsem, bohužel, sledoval z prostor keramické dílny, kde jsem se připravoval na finále. Schovával jsem se také proto, aby mě děti později nepoznaly v převleku, protože jsem s potěšením konstatoval, že se s většinou z nich znám ze školičky, z herny a některé občas i hlídám. Na příchod Mikuláše došlo po dlouhém napínání, kde vlastně ten Mikuláš může být, že ještě nedorazil. Pro mě a anděla bylo signálem, když vtrhli do dveří keramiky rozdovádění čertíci a andílci, že již nadešel čas našeho příchodu za dětmi. Slavnostní průvod se tedy vydal za vydatného zvonění rolniček na pochod a vešel do tělocvičny před rozšířené zorničky dětí a usměvavé tváře rodičů. Pan Mikuláš byl letos opět pojat jako mírný popleta, který zapomněl dárky a poslal si pro ně čertíky. Musel se také s andílky poradit, které to děti vlastně odměníme, zda ty hodné, nebo zlobivé. Předčítáním anděla z Knihy hříchů a chvály se ukázalo, že naše děti nejsou jen černobílé a mají co napravovat, k čemuž je Mikuláš vytrvale nabádal. Na závěr všichni Mikulášovi zazpívali nacvičenou koledu a on se s nimi rozloučil s tím, ať děti nezapomenou na to, co mu slíbily. A zazvonil zvonec a mikulášským oslavám v Nové Trojce byl konec. ■ děda Petr Hájek, Mikuláš

Brepta řeší

-3-

Přání k Vánocům osoby: matka (39, pochybující římská katolička, občasná čtenářka psychologické literatury, humanitní vzdělání, t.č. v domácnosti) otec (39, státní zaměstnanec, t.č. na služební cestě, zájmy: spánek, politika) starší syn (14, nevěří na Ježíška, gymnazista, zájmy: počítačové hry) dcera (11, nevěří na Ježíška i když by ráda, základní škola, zájmy: dívčí romány, kamarádky, sport) mladší syn (6, věří na reinkarnaci a na Ježíška, zájmy: Lego, malování, fotbal) místo: kuchyň, stůl pod oknem, židle s kovovýma nohama vržou na dlaždicové podlaze, žárovka vrhá žluté světlo na nerezový tescoma hrnec s polívkou, na doma vyrobeném adventním věnci svítí jedna svíčka čas: konec listopadu matka: (nalívá polívku, zapaluje první adventní svíčku) „Měli byste si napsat Ježíškovi.“ dcera: „...Já stejně nedostanu, co bych chtěla…“ matka: „Co bys chtěla?“ (v duchu: ...Doufám, že freestylovou jednokolku, už je koupená...) dcera: „Freestylovou jednokolku.“ matka: „Tak si o ni napiš!“ dcera: „Je to zbytečný, stejně ji nedostanu...“ matka: v duchu: ...Proč si sakra nevěří? starší syn: „Já taky nedostanu, co chci.“ matka: „No jo, když ty chceš počítač za 20 tisíc...“ (v duchu: ...Pitomý počítače, já si v jeho věku přála kolo, něco užitečnýho, takhle drahý věci by mě v životě nenapadly, navíc když vloni dostal IPod, nemůže letos chtít zase něco tak drahýho... Koupíme mu monitor k tomu starýmu.) starší syn: „Vidíš, je to zbytečný...“ matka: „A nic jinýho si nepřeješ? Přeci sis přál k narozeninám monitor k tomu starýmu.“ starší syn: „A stejně jsem ho nedostal. Už ho nechci, chci novej počítač.“ mladší syn: „Tak si o něj napiš, Ježíšek třeba neví, že máma nemá ráda, když hraješ na počítači.“ dcera: „To bych se divila.“ mladší syn: „Já už si napsal, ale ještě jsem zapomněl napsat, že chci kočku.“ matka: „Kočku? Vždyť máme kočku.“ (Jen to ne... Další kočka, stačí že k nám teď choděj všechny kočky z okolí...) mladší syn: „Já chci ještě jednu.“ starší syn: „Kočku nedostaneš, vsaď se.“ mladší syn: „Kolik stojí kočka?“ dcera: „Kočka je zadarmo.“ mladší syn: „Tak si ji koupim sám.“ matka: „To nejde.“ mladší syn: „Tak si o ni napíšu Ježíškovi.“ dceda: „Mami, co bys chtěla ty?“ matka: „Nevim… Fakt nevim.“ (…Dvacet kilo dolů? Lepší sex? Chlapa, co je aspoň před Vánocema doma? Pruhovaný ponožky?) Starší syn: „Nevíš, nebo ti to Ježíšek stejně nedá???“ ■ Martina Pojarová

KOLIK PENĚZ (S)POTŘEBUJEME?

ANKETA zvědavého Brepty Brepta se vydal mezi maminky Nové Trojky, navštívil tělocvičnu, kancelář i hernu a vyzvídal odpovědi na svou všetečnou otázku. Tentokráte ho zajímalo, jak to mají ženy – matky s penězi a hned si všiml, že odpovědi se liší v závislosti, zda je žena na MD, nebo již zpět v pracovním procesu. Zajímavé. Brepta zjistil, že dokud jsou matky s dětmi doma, myslí především na jejich potřeby, jak se jim však s nástupem do práce více otevře okolní svět, děti jsou šoupnuty do škol a školek, hned by se více hýřilo za své rozmary. Tak tedy.

Jakou finanční částku bys potřebovala (chtěla) na jeden měsíc a za co bys ji utratila? „Já myslím, že tak 100 tisíc by mohlo stačit. Vzala bych děti a jela s nimi někam do světa.“ „Když už si můžu vymýšlet, tak nejlepší by byla neomezená výše peněz k útratě a užívat si je podle momentální potřeby a nálady. Za hry, hračky, hlavolamy, cestování, vstupenky do divadla, na koncerty, do ZOO.“ „Stačily by tři tisíce, abych mohla chodit do restaurací i se synem a nemusela pořád vařit, to mě fakt nebaví.“ „Rodina – 35 tisíc – 4 členové. Bydlení, jídlo, pojištění – životní, úrazové, spoření, drogerie, telefony.“ „Pokud by to opravdu bylo jen pro mě (měla bych dost na jídlo, věci pro děti, dárky pro ostatní, rodinnou dovolenou atd.), stačilo by mi pět tisíc. Kupovala bych si knížky a DVD (nestíhám kino), chodila bych na manikúru a pedikúru a ke kadeřníkovi, občas bych si koupila nějaké hadříky nebo botičky, kosmetiku apod. A někdy bych jela na wellness víkend. A platila bych si učitele angličtiny jen pro sebe, protože se stydím.“ „Stačil by mi příjem jako když jsem pracovala, tj. cca 25 tisíc, byla bych tak finančně soběstačná, nezávislá na manželovi, utrácela bych to za to, co bych zrovna chtěla nebo potřebovala pro sebe nebo pro syna a taky občas i za nějaký dárek pro manžela. A hlavně bych si taky něco ušetřila.“ „Normálně bych potřebovala tak padesát tisíc, aby se z toho poplatil byt, jídlo a ještě trochu zábavy. Nenormálně bych potřebovala sto tisíc, aby té zábavy a rozmazlování bylo víc. A chtěla bych ještě víc, abych nemusela řešit, kolik potřebuju a co zaplatit. Inu, s jídlem roste chuť! “ „Na pohodlný život naší dvoučlenné rodiny potřebujeme 20 tisíc. S tím v pohodě vyjdeme.“ „Já bych chtěla mít tak 20–25 tisíc, ale jen pro sebe na útratu, abych nemusela platit byt, složenky, nákupy jídla atd. Kupovala bych si oblečení, chodila na masáže, za kulturou, s kamarádkami na obědy. A spořila bych – aspoň 10 tisíc měsíčně – na Mini Cooper.“ „Extra money jenom pro sebe? Když si udělám fantazijní položkový rozpočet, jsem rázem skoro na 35 tisících za běžný měsíc (masáže, fitko včetně sauny a bazénu, kadeřnice, kosmetika, úklid bytu, kultura, nákupy hadříků, botiček atd.) Fuj tajbl, vždyť já jsem v jádru skromná holka! Ve skutečnosti mi stačí to, co mám. Kadeřnice 2x za rok, kosmetika při wellness dni, návštěvy koncertů, které jsou dotované nebo zdarma. Ve fitku mi to smrdí. Uklízení, když na něj zbyde čas, mě vlastně dost baví. Nejvíc mě uspokojí nákup čehokoli ve slevě. Dobře také vím, že nejkrásnější vánoční dárek je vyrobený vlastníma rukama… Já se totiž mám báječně. A myslím to upřímně! “ ■ Zuzana Sadílková

Brepta odhaluje

-4-

ŽENY V TÝMU

Jitka a Hanka v negližé… Pozor pikantní!!! Brepta se vrhl se svými všetečnými dotazy na dvě neokoukané tváře N3 a místy nestačil valit bulvy. Čtěte až do konce, nakoukněte do nitra těchto dvou zajímavých žen a odhalte, co mají společné.

JITKA KADLECOVÁ od září 2011 koordinátorka odpoledního provozu, zvláštní znamení – recepce Čím jsi byla, když jsi ještě v Trojce nebyla? Bylo toho hodně a pořád se to točí kolem dětí – vlastních i ostatních. Mám dvě dospělé dcery a tři milovaná vnoučata. A jak ses Jitko sžila s Trojkou, jestli můžeš být trochu sdílnější? Velmi rychle. Velký ženský kolektiv byl vždy mým snem, ale jeden takový Milan Fürstl by tady nebyl na škodu. Milan je můj kolega z minulého zaměstnání, skvělý chlap, který rozuměl holčičí duši, což jsme my holky velmi oceňovaly. (Brepta ví, že i Trojka má svého Milana, že by Jitka ještě blíže nepoznala dědu Petra?) Jaké jsou tvé záliby, co ráda děláš? Ruční a domácí práce, to opravdu nééééé!!! Mám ráda spaní, snění a cestování. Cestovat bych mohla stále, jen mít k tomu dostatek financí. (Brepta si opět neodpustí Jitku doplnit – proto pracuje v neziskovce.) Jaká je hudba tvého srdce? Mimo dechovky a techna skousnu snad všechno. Moji oblíbenci jsou Hegerová, Navarová, Cohen, Sinatra, Demis Roussos, Beatles, mám ráda texty, které mají smysl a příběh. Co nějaký oblíbený film? Madisonské mosty, Láska nebeská – vše, kde hlavními hrdiny cloumají romantické city a občas i slza ukápne. Mimochodem, vybrečet se je psychická a duševní očista, tak proč ne? A literatura? To je moje! Čtu velmi ráda. Je to jedna z nejoblíbenějších činností. Opakovaně se vracím ke „Škole malého stromu“ a „Lovci draků.“ Jitko, prozraď nám, co ráda jíš a piješ? Nejsem vůbec vybíravá, sním i vypiju v podstatě všechno, co se přede mne na stůl postaví. Nejradši si pochutnám na nějakém zvířátku, připraveném na jakýkoli způsob. Jaký typ mužů tě zaručeně okouzlí? Radovan Lukavský, Clint Eastwood – dokonalá harmonie charismatického zevnějšku a sexy hlasu. Mimochodem, nevíš Brepto o nějakém podobném chlapíkovi? Stačila by přirozená inteligence, tolerance, laskavost, smysl pro humor, chuť a radost ze života. (Brepta přemýšlí…) Jaké tři věci by sis vzala s sebou na pustý ostrov? Rozhodně manikúru – člověk se zabaví na dlouhé hodiny a nehrozí propadnutí trudomyslnosti, jo a taky brýle, ty hlavně. (Všimněte si Jitčiny skromnosti, ani nevyčerpala zadaný počet předmětů.)

Máš nějaké oblíbené životní krédo? Aby ne, když už jsem prošla tolik cest a cestiček, které mi život nabídl… „Myšlenku provází energie, a proto mysleme a jednejme pozitivně.“ „Když nejde o život, jde o...!“ Mám to ověřené, obojí mi vždy zaručeně fungovalo!!!

HANKA HEMERKOVÁ od září 2011 koordinátorka PR a fundraisingu, dříve i stále dobrovolnice, zvláštní znamení – vysoké podpatky Hanko, kdo vlastně jsi? Jsem maminka dvou úžasných rošťáků a taky žena mnoha tváří, teda jsem blíženec, rozdvojená osobnost, někdy veselá, jindy nevrlá… Jak by ses charakterizovala? 3 přívlastky? Jsem blonďatá, neuvěřitelně inteligentní a neuvěřitelně krásná... Fakt nevím, neměl by to udělat někdo jiný? (Hani měl, udělá to za tebe Brepta… Jsi vzácně přírodní blondýna, jsi až nepřirozeně inteligentní a nadpřirozeně krásná.) Co nejradši děláš, jaké máš záliby? Ráda se bavím, směju, organizuju, zařizuju, mluvím. Co ráda jíš a piješ? Jsem vyloženě sacharidový typ, což je na mé „podvyživené“ postavě s hrudníkem závodního veslaře vidět. (Brepta ví, že Hanka ráda vínečko, to jí pak vždycky líčka zrůžoví jako růžičky…) Co takhle nějaká duchovní strava, knihy, filmy, hudba… Melancholicky vzpomínám na pubertu a dospívání na The Doors, Rolling Stones, Davidu Bowiem a tak, ale jinak nejsem zrovna hudební, ráda si v autě zazpívám, hlavně když nemám žádné posluchače, nebo s dětmi. Snad milionkrát jsem viděla film Madisonské mosty, který obvykle celý obrečím, mám ráda Matrix, teda nejvíc první díl, S čerty nejsou žerty, teď si ujíždím na Okresním přeboru nebo Comebacku . Miluju Iana McEwana a všechno co napsal, Nabokova a jeho Lolitu, Johna Kennedyho Toola (škoda, že brzo umřel), Samuela Shema a jeho černý doktorský humor, Oscara Wilda a jeho Doriana Graye, Larssona Stiega a tak. Vlastně jsem víc čtenář než posluchač muziky. (Brepta potvrzuje, že Hanka je skutečně pilná čtenářka a službu v herně Nové Trojky brala pouze jako možnost pořádně se začíst.) Jaký typ mužů se ti líbí? Já ani nevím, už jsem se úplně zapomněla koukat jinam, až se mi nějaký bude líbit, dám vědět. (Brepta dí: To je škoda. Měla by ses nad tím hlouběji zamyslet.) Co nesnášíš? Jsem děsně kritická, takže ten seznam by byl asi nekonečný… Dršťkovou polévku, řev, kňourání a bitky svých dětí, rvačky psů v parku, psí exkrementy na botách svých dětí, lhaní, přetvářku, reklamace a neochotu prodavaček, když něco nefunguje, hlavně počítač nebo telefon, když něco končí…

Brepta odhaluje

-5-

Proč pracuješ v Trojce? Začalo to nenápadně nabídkou, pak potřebou rychlé odpovědi, pak mým děsem a strachem, zda to zvládnu, obavou z porad, schůzek a administrativy, no a teď mám pocit, že to co dělám, má nějaký smysl. Nebo spíš, že je skoro vždycky hned vidět výsledek na lidech kolem. A jinak je taky Žižkov moje srdeční slabost, vyrostla jsem tady a teď si tu melancholii jen prohlubuju. Chybí mi několik milionů a ochota manžela ke stěhování. (Brepta slibuje, že s manželem promluví.)

JAK ŽENY HOSPODAŘÍ

Inzerce, agitka aneb Hledáme sponzory Prachy, prachy, prachy, prachy, prachy, prachy, někdy se zdá, že jsou alfou a omegou fungování všeho, středobodem vesmíru. Kdo je nemá, chce je mít, kdo je má, chce jich mít víc. Jen málokdo bývá se svojí finanční situací nadmíru spokojen. Jsou ale věci, které si koupit nemůžeme, ale konec filozofování. Fungování Nové Trojky se bez nich prostě neobejde. Musíme pro Vás svítit a topit, musíme kupovat mýdla a toaletní papíry, musíme centrum uklízet, potřebujeme studenou i teplou vodu, musíme sem tam vymalovat a koupit nové hračky, stoly, ubrusy, židle, světla a koberce a vlastně ještě milion dalších věcí, které mnozí z Vás ani nepostřehnou. Někteří z dobrovolníků už teď věnují Nové Trojce kromě svého času a energie také hmotné dárky. Je to opravdu neuvěřitelné, ale je to tak. Dostáváme každoroční předplatné časopisů, které čteme ve velké herně, nosí nám balíky plen nebo vlhkých ubrousků, které mohou maminky využít, kopírují nebo tisknou letáky nebo další poklady, přinesou balíček čaje nebo kávy do kuchyňky, donesou lektorům balíček piškotů nebo bonbónů, prostě pomáhají, i když nemusí. A teď už slibovaná agitace.

Jaké tři věci by sis vzala na pustý ostrov? Tři jsou pro mě málo, potřebovala bych toho víc, ale nejvíc určitě svoje tři chlapy, bez nich by mi bylo moc smutno. (Brepta stírá slzy dojetí…) Máš nějaké životní krédo? ??? … (Brepta rádoby vtipně nabízí např. středa, je ho tam…) Nakonec přijde třeba Japonec… (Hanka umí kontrovat. Inu s takovým krédem se to panečku žije! Gratuluji.) ■

Hledá se žena, muž, akciová společnost, živnostník, společnost s ručením omezeným, komanditní společnost, veřejná obchodní společnost nebo kdokoli, kdo by rád spojil svoji dobročinnost právě s námi. Na způsobu podpory vlastně ani nezáleží. Hledáme někoho, kdo nám kupříkladu věnuje svoji reklamní předměty, které by udělaly radost dětem při různých tradičních akcích. Nejsme nijak nároční. Zatím se nám nepodařilo žádnou společnost z našeho okolí zaujmout. A co Vy? Nevíte o někom? ■

Zuzana Sadílková

Hana Hemerková

Náš rodinný rozpočet ?! Tak, přátelé, Míla po mě chtěla jedno úterní ráno náš rodinný rozpočet. Zdvihla obočí a zamrkala, jako že chápu. Je nás jak psů, takže určitě máme nějaký rozpočet. No, nemáme. Máme tatínka, který důsledně tají finance a mojí kreditku, kterou jakože můžu platit, co chci. A jak to vypadá v reálu? Takhle: Vyrážím na nákup se všemi 4 dětmi, v obchodě požerou, co není zabalené, hulákají, smýkají vozíkem tak, že pokaždé něco rozbitného shodíme, u mrazících boxů je jim zima, chtějí nakupovat ryby, které nejí, chodbičku se sladkostmi mineme a frčíme k alkoholu. Tam se zocelím a dovrším už tak plný koš vínem, pivem, chce si mi napsat i okenou. Berte mě, prosím, s rezervou. A pak jdeme platit. Zabereme celý černý posuvný pás, děti dělají kotrmelce kolem přidružených tyčí, Hanička zapřádá hovor s pokladní a pak vytahuji obroušenou kreditku. Tradiční chvilka vzrušení, půjde to? Hmm, nedostatek hotovosti, mám to zkusit znovu? Ne, já vám to tu nechám a za chvíli přijedu zaplatit. Tuto scénku mám nacvičenou jako máloco. Jolča mi tuhle volala, že nemáme zaplacené kroužky. Skoro se omlouvala, že mě obtěžuje. Bryskný telefonát za účasti Karin zjednal nápravu. Karin obdivovala můj klid, prozradila jsem jí, jak umím řvát, když u toho nejsou svědci. Tak co tam máme dál. Nelze bez mého podpisu natáčet film? No, nelze. Jdu pokorně podepsat půjčku, která se ručí naším bytem. Po kolikáté? Fakt nevím. Takže se podčmrknu na tři lejstra, zachytím zamilovaný pohled svého muže a jedem dál. My nemáme rozpočet, my lapáme prachy ve vzduchu. A když pak na premiéru nakráčím ve dvacet let starých lodičkách, sukni a svetříku od vietnamců, tak jsem za hvězdu. Umím žít nerozpočtově, chaoticky a nevraživě, ale s elegancí sobě vlastní. Tož tak... ■

Eva Procházková

Breptovy srdeční záležitosti

-6-

Petra a David Kupkovi Jsou spolu devět let, manželé jsou od r. 2008, mají dvě děti – Terezku a Matýska. Když je vidíte vedle sebe, je vám jasné, že jim to spolu funguje. A Nová Trojky si zase svoje fungování už neumí představit bez nich. Petra je regulérní dobrovolnicí s podepsanou smlouvou - připravuje čtvrteční program Batolátka, pomáhá na tradičních akcích, její doménou je vázání adventních věnců, radí s péčí o předzahrádku. Její manžel David je naším příležitostným pomocníkem. Má šikovné ruce, praktické nápady, spoustu různého nářadí a hlavně ochotu – kdykoli se na něho obrátíme s prosbou o pomoc, vždy ochotně přiloží ruku k dílu. Opravuje, vrtá, radí, zkoordinuje stěhování klavíru a domečku s klouzačkou. Vymyslel a zrealizoval pevné držáky na gymbaly v tělocvičně. Seznámili se, jak už to tak bývá, shodou mnoha náhod při cestě do Provance. David náhodou zašel do cizí loděnice a tam mu známí řekli: „Pojeď s námi zítra do Francie.“ A David se nenechal přemlouvat. Petra měla zase naplánovanou dovolenou na Slovensku, ale nevešla se do autobusu a tak zůstala doma. Kamarádce kývla na nabídku, aby s její partou jela do Francie jako řidička a dělala vodákům doprovod na suchu. Petra řídila auto, ve kterém jeli ti, kteří znali cestu. David řídil tranzit s vlekem a snažil se držet v závěsu. „Valila to rychlostí 110, i když měla jet maximálně 90. Když zastavila na pumpě, tak jsem se šel podívat, kdo to druhé auto řídí“. Petra byla v té době už 2 roky sama a tvrdila, že žádného chlapa nechce. Ale pod vlivem osudového setkání svůj postoj svižně přehodnotila. Spojuje je mimo jiné potěšení z pobytu v přílrodě, lyžování, lezení na umělé stěny a samozřejmě sjíždění divoké vody… Oba zvládnou „zaeskymovat“. Davidovou doménou je „white water rodeo“ – soutěží v něm na kanálech, ovšem na rozdíl od ostatních nesedí v kajaku, ale klečí v kanoi, regulérně pádluje jedním pádlem a k tomu zvládne různé parádičky. ■ Míla Kramná

ŽENA a MUŽ

Co nejšílenějšího jste spolu zažili? P: Nic mě nenapadá. D: Vedeme poklidný život. A to, jak se Petra topila v Rakousku? To nic? D: No, to jsem se o Péťu bál. P: To vyplynulo ze situace. Co se ti na partnerovi/partnerce líbí? P: Že stojí nohama na zemi. D: No, Peťulka celá. Co byste spolu chtěli zažít? D: Může to být klišé? Poklidné stáří. P: Nějakou šílenost… Jakou třeba? P: No aby byl náš život aktivní. Jak si představujete poklidné stáří? D: V malé chaloupce v Jižních Čechách. P: Na horách, kde bych si pro všechno musela dojít pěšky. D: Stáří mám spojené se smrtí. Prima smrt měl kamarád, který večer po Jizerské padesátce usnul na karimatce a ráno se už neprobudil. Bylo mu 87 let. Mně vyvěštili, že umřu tak, že se utopím. Tak jsem se začal s vodou kamarádit. P: Cože??! To jsi mi nikdy neřekl!!! Jaký sport by se vám líbilo, aby dělaly vaše děti? D: To nechám na nich. P: Asi to lezení, spíš než divoká voda. Je to bezpečnější? D: To určitě. Ale když máš hlavu v pořádku, tak není žádný sport nebezpečný. Kam nejvýš jste spolu vylezli? P: Na Chopok. D: Na Sněžku Hádáte se spolu? Jak často? D: Aspoň jednou týdně. P: Pročistí se vzduch a zase můžeme jet dál. Říká se o vás, že i když se hádáte, říkáte si Peťulko a Davídku. P: No, když mi David řekne Petro, tak vím, že jde do tuhého. Víte, kolik peněz spotřebujete měsíčně na běžný provoz a kolik na vaše koníčky? D: Ne, to nevím. P: Ne. Ani jsme to takhle nikdy nepoměřovali. Vím jistě, že náklady na koníčky nepřevyšují náklady na běžný provoz, tedy pokud si Davídek nepořizuje novou loď. Jaké je oblíbené jídlo tvého manžela? P: David nemá nejoblíbenější jídlo. Jí všechno, co uvařím. D: Mám rád dobré knedlíky s omáčkou. To ale Péťa nevaří. A dobrý chleba. Ale maso je maso. Jaké je oblíbené jídlo tvé manželky? D: Péťa si s chutí zajde na steak. A ráda jí těstoviny. P: To sedí, taky mám ráda ryby. Kolik máte kamarádů? D: Kamarádů máme hodně a všichni jsou společní. Ale přátel máme jen pár. P: Nemáme lidi, se kterými se kamarádíme každý zvlášť. A co v Nové Trojce? P: Trojku jsem do toho nepočítala. Ale vidíš, že David se baví s každým. Davide, jak se vůbec cítíš v Nové Trojce? D: Chceš slyšet, že to je přátelské rodinné prostředí? Cítím se tam v pohodě – dětem je tam dobře, můžu si tam udělat kafe… A když holky něco potřebujou, tak řeknou co… Jolča (sedí vedle nás, jedním uchem poslouchá, ale teď zavětřila příležitost a okamžitě ji využívá): Davide, vyrobil bys do N3 hrábélko na palačinky? D: No jo, tak jo… ■

Breptovy postřehy

-7-

Babyboxing v Nové Trojce aneb Nová Trojka sociální Stojím před Boxing klubem na Havličáku a přemýšlím, jak na to. „Jak na to“ je jedno z našich trojkových hesel a kolikrát to fakt víme. Víme, jak vyrobit zrcadlo (trochu matné bylo, ale některým z nás, jmenovitě těm nad čtyřicet, to kupodivu nevadilo), víme, jak napsat grant, a víme i to, jak umotat adventní věnec. Víme, jak na spoustu věcí, a víme i to, co v Trojce chceme dělat. A víme taky, že bychom chtěli nabídnout nějaká místa v kurzech pro děti, které si to nemohou dovolit. A chtěli bychom, aby o tom ty děti taky věděly. Že bychom udělali nábor? Kam tak ty děti ze sociálně slabšího prostředí chodí? Na Křížek, padne první tip (zatrne mi – tam chodí i naše Anča). Ale tam hulej (všichni víme co), tak moc sociální zase nechceme být (zatrne mi ještě víc a vzpomínám na léto a podivnou rostlinku v koutě naší zahrady, doma očichávám dceru a – zaplaťpánbu – smrdí jenom mejkapem, lakem, odlakovačem, deodorantem a parfémem). Nebo přímo na Havličák do školy – tam jsme už i leták dávali. Ale chce to nějaký osobní kontakt. Do hodin jim nevlezeme a po škole na nás čekat nebudou… A co ti boxeři? – napadne nějakou dobrou duši. A dalšího dobráka napadne dát to do úkolů – koordinátorce kurzů. A tak stojím před Boxing klubem (s sebou tašku s rodinným nákupem, neboť to mám cestou domů), koukám do okna a přemýšlím. Tamhleten snědý fešák by mohl na Malé muzikanty… no, spíš na Velké. Nebo na flétničku? Jestli na ni nemá moc velké ruce v těch rukavicích… Tak ne. Tak co ten pořez hned vedle? Keramika… Uzvedl by celou pec. Nebo Sportovní školička, potřebuje trénovat! Taky ne? Sakryš. Stojím před Boxing klubem a vidím, že tudy cesta nevede. Domlouvám nám schůzku na OSPODu (což je odbor sociálně-právní ochrany dětí naší MČ) a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat – zanedlouho k nám chodí slečna na flétnu, pár dětí na doučování a přišel i Mikuláš… Tak si pamatujte, kdybyste věděli o někom, kdo by moc chtěl chodit na některou keramiku nebo na Dramaťáček nebo i jen tak do herny, a neměl na to, dejte nám i jemu vědět. My to zařídíme. ■ Jolana Kurzweilová

Poradenství v Nové Trojce Poradenství v naší Trojce kvete už dlouho. Však to znáte. Kamarádky si tu poradí v kdečem a máme i skryté radící talenty. Jednomu panu doktorovi důvěřují prakticky všechna batolátka z Trojky, když potřebujeme poradit s gramatikou, obracíme se na finanční ředitelku, mluvnici konzultuji zásadně s lektorkou keramiky a porodní záležitosti s jednou studovanou ekonomkou. Kdybyste potřebovali poradit v partnerských problémech, je tu jistý JK, který už (jako správný poradce nejspíš na základě vlastních zkušeností) rozmluvil svatbu nejméně třem kamarádům a dobrou radu bez záruky má prakticky pro každou příležitost. A jsme schopni utvořit i poradenskou skupinku – to když byla jedna kolegyně až k pláči vystresována pediatrem nutícím ji přestat kojit, sešikovaly jsme se jako jedna žena a přesvědčily ji, že ani autorita se nemá bezhlavě poslouchat. V Nové Trojce máme zkrátka s poradenstvím veliké zkušenosti. Ale přece jen jsme se rozhodli sjednat ještě nějaké poradce navíc. Své

Z JOLČINA ÚHLU POHLEDU

obory, ve kterých mohou radit, mají vystudované a rozumí jim. A jsou to skvělí lidé. A tak se od nového roku můžete těšit na daňové poradenství, a taky kdyby vás děti moc zlobily nebo snad jste si nebyli jisti, zda dobře rostou a vyvíjejí se, můžete se přijít poradit, co s tím. Hádky a spory vám pomůže vyřešit mediátorka, máme i altruistického advokáta a etopedku, která umí poradit s poruchami chování a dovede učit děti se učit… Zkrátka rozhodli jsme se to rozjet naplno. Sledujte naše nástěnky a letáky a uvidíte! A když budete potřebovat poradit či pomoci, i uslyšíte. ■ Jolana Kurzweilová

Prázdninová školička aneb Únos v přímém přenosu Ono se řekne školička. Ale hlídejte šestadvacet dětí na pískovišti, mezi houpačkami a dalšími atrakcemi parukářského hřiště. Mně se to poštěstilo v srpnu, kdy jsem dostala zodpovědnou funkci pomocné síly v prázdninové školičce. Je horký den, v tašce máme náhradní čepice proti slunci (kdyby někdo ztratil – zatím nikdo neztratil), kapesníky (kdyby někdo potřeboval – pokaždé někdo potřebuje), mokré kapesníky (kdyby se někomu něco nemilého přihodilo – pokaždé se přihodí), vodu (kdyby měl někdo žízeň – mají všichni) a seznam dětí. Děkuju pánu Bohu za své velké děti a nechápu, jak jsem to s nimi mohla na tom děsném písku přežít. Běhám za dětmi, některé točím na kolotoči a hlídám, aby nespadly, další sundávám z provazového jehlanu, vytahuji zarytého Čechoameričánka zpod prolézačky, odkud odmítá vylézt, odstraňuji písek vynalézavě nasypaný do skluzavky, prchám za dvojčaty, která nevědí, co znamená slovo „ne“, a asertivně, jako gramofonová deska, stále dokola se vracejí na lanovou dráhu, kde je agilní cizí tatínek vysazuje na jezdící houpačku a ponechává jejich osudu… Sleduji hemžící se smečku a stále přepočítávám. Aspoň že ty holčičky jsou trochu víc pohromadě a v klidu. A jak jim to sluší! Parádní džíny na písek, růžová mikinka a blond culík v růžové kšiltovce… Nějak mi z toho horka přechází zrak? Nene, to jen originalita odění je hodna módního peklíčka: asi tak sedm růžových kšiltovek na blond culíčcích nad růžovými mikinkami a džínečkami se mi poněkud míhá před očima… Dávám si lok z přinesené vody a počítám minuty do konce našeho každodenního výletu. Odcházíme! Děti se těší na oběd a celkem ochotně se řadí do dvojic. Počítáme… A hele, jedna holčička v růžové čapce chybí… Tamhle je! Blond culík, růžová kšiltovka! Houpala se na houpačce a neslyšela (chacha) naše opakované výzvy k odchodu. Popadnu ji a sundávám z houpačky… Holčička se nikterak nebrání, zato z lavičky se na mně někdo hrne… „Eta maja! Eta zdě sa mnoj! Maja!“ zoufale volá matka a chce mi získané dítě vyrvat z náručí… Třeštíme na sebe oči: já v hrůze, že mi přece jen chybí jeden culík s kšiltovkou, ruská maminka v hrůze, že na dosud domněle bezpečnou Prahu padl stín Východu… Popadla svou dceru a rozhodnuta ji už nepustit vrací se na lavičku. Únos se nezdařil. Ale návrat z hřiště do Trojky se zdařil dobře, postrádaná holčička stála hned vedle a smála se, jak že mne vypekla (fakt, nekecám, jsou ti předškoláci kolikrát tak mazaní…), a oběd tentokrát dětem chutnal skoro všem. A já si od té doby dávám sakra pozor na krádeže roztomilých holčiček. Přece jen, kdyby ta mafie přišla na to, že má konkurenci… ■ Jolana Kurzweilová

Brepta vyzvídá

-8-

Životní role Alice Chamrádové Mgr. Alice Chamrádová, Dr. je matkou 4 dětí a živitelkou rodiny. V letošním roce získala ocenění Dobrá víla Nové Trojky. Pracuje jako psycholožka, psychoterapeutka, lektorka, personalistka, TOP manažerka, koučka... Co tě vlastně přivedlo do Nové Trojky?

jak žena živí velkou rodinu do svého rozvoje, což taky něco stojí. Musím se snažit to nějak vybalancovat, abychom vyšli. Kdo z vás spíš utrácí a kdo je naopak šetrný? Tím, kdo utrácí, je spíš můj muž. Asi je to tím, že ten, kdo peníze sám nevydělává, tak tolik nevnímá, co je vlastně za tím. Jaké úsilí a co to stojí. A to se netýká jen partnera, ale i dětí. Tím, že nežijeme v nedostatku, tak naše děti absolutně nemají představu, že není samozřejmé, co všechno mají a kolik toho mají.

Snažíte se děti zasvětit do finanční gramotnosti, tedy jak nakládat s penězi, jak se nezadlužit? Mají nějaké kapesné?

Novou Trojku jsem potkala, když jsem byla na mateřské dovolené. V té době jsem si říkala, že bych mohla zůstat na volné noze a začala jsem vymýšlet kurzy osobního rozvoje. Jeden kurz se jmenoval „Žena, matka, partnerka“, někde v inzerci na něj narazila Daniela Volejníková a ozvala se mi, že pro dobrovolnice v Nové Trojce by toto téma mohlo být zajímavé. Tak jsem udělala první, myslím tehdy celodenní, seminář pro dobrovolnice. Líbilo se to a mně se líbilo v Nové Trojce a vznikla z toho spolupráce.

Jedna věc, které si opravdu vážím je, že s mým mužem máme hodně podobný výchovný styl a hodně podobně nastavené hodnoty. Často zjistím, že stejnou výchovnou řeč, kterou jsem vedla před chvílí já, vedl už dříve i můj muž. A chudáci děti to pak mají dvakrát.

To už je pár let zpátky…

Máš dvě dcery ve stejném věku, jako jsou ty moje. U nás jedna peníze šetří a druhá je hned utratí...

Asi osm. Synovi teď bude devět a tehdy mu byl rok. Co pro tebe znamená Nová Trojka dnes? Je to organizace, ke které mám velký respekt. Vůbec není jednoduché vydobýt si pozornost a dostat se na výsluní v komunitě, stát se respektovaným partnerem pro Prahu 3. Připadá mi, že je to spíš souhra náhod. Že ve vhodný okamžik byli vhodní lidé na vhodném místě… Ano, někdy potřebuješ taky trošku štěstí. Ale myslím, že to bylo také hodně díky tomu, že se sešly dohromady silné ženy, které měly nějakou vizi. A když má člověk hodně silnou vizi, tak má taky velkou pravděpodobnost, že toho dosáhne. Ty ses z psycholožky v neziskovce stala personalistkou v komerční firmě. To jsou hodně rozdílné sféry... Jsou a nejsou. Samozřejmě, cíle každé organizace jsou jiné. Korporátní sféra má za cíl generovat užitek pro akcionáře, ale nezisková sféra chce taky generovat užitek. Užitek s konkrétním dopadem na lidi ve formě pomoci nebo zlepšení kvality života. Pro mě je důležité, aby to, co dělám, dávalo nějaký smysl. A ten si najdu vlastně kdekoliv, kde se můžu zabývat lidmi. Takže z tohoto pohledu je tam pro mě hodně podobného. Co tě tehdy k té změně vedlo? Asi ambice. A pocit, že si potřebuji zkusit něco jiného, přijít na to, na co mám.

Živitelka rodiny Kdo je ve vaší rodině ten, kdo peníze vydělává, kdo se stará o finance, kdo platí účty…? Peníze u nás vydělávám já. A já taky dostávám takové ty lístečky s částkou a variabilním symbolem a číslem účtu, co děti nosí z kroužků a ze školy a po večerech posílám všechny ty platby. Vzhledem k tomu, že rodina je schopná utratit všechno strašně rychle, tak musím občas vést takové ty chytré řeči na téma, že peníze nerostou na stromě. Je neuvěřitelné, jak peníze dokážou rychle zmizet. Všichni chtějí chodit na kroužky, jezdit na hory, na tábory, a když se to vynásobí počtem dětí, tak je to náročné. Můj muž nepracuje, stará se o rodinu, takže živím i jeho. On je celkem skromný, ne že by zvlášť rozhazoval, ale třeba docela dost investuje

Dětem kapesné dáváme a mohou s ním nakládat podle svého uvážení. Ale že bychom trávili vysloveně hodně času vyprávěním o penězích, to asi úplně ne.

My to máme taky tak. Starší dcera je ta, co spíš peníze utrácí, ta mladší si je schovává. A pak, když nám peníze dojdou, si je chodíme od ní půjčovat. Ale myslím, že je to jakási přirozenost, jsou každá jiný typ, tak to mají asi vrozené. Já mám trochu strach, že když si děti neumí „odložit spotřebu“ a musí mít všechno hned, že jsou potenciálními oběťmi dluhové pasti… Myslím, že hrozně důležitý je vzor v rodičích. Ony vidí, jak my hospodaříme s penězi, vědí, že je to nějakým způsobem zorganizované. Vědí, že jsme si vzali hypotéku, že ji nějak splácíme, mluvím o tom, že si musím dávat pozor, kolik utrácím. Že nemůžeme mít všechno, že bychom nevyšli. Takže ony tento vzor mají doma. Pak si také nesou nějaký svůj povahový rys, který způsobuje, že jsou nebo nejsou lehkovážní. Ale myslím, že se klidně může stát, že jednou budeš v situaci, že tvoje dítě se zadluží. Některým věcem se nedá vyhnout. I když se snažíš upozorňovat, dát radu, někdy musíš děti nechat, aby prošly vlastní zkušeností, protože to je jediný způsob, jak můžou přijít na to, že jsi měla pravdu.

Žena a matka Kdo u vás doma vaří? My přes týden nevaříme. Všichni mají obědy v nějakém zařízení a můj muž si vaří doma pro sebe. A to on se neodbude. Večer se připraví něco jednoduchého, většinou to chystám já anebo řeknu každému, ať si vezme, co chce, když nemám náladu se tím moc zabývat. O víkendu vařím já. Mě vaření baví, je to pro mě způsob relaxace. Relaxace… Když máš čtyři děti a tolik jiných aktivit, kde bereš čas na odpočívání? Musím říct, že tohle byla pro mě asi nejtěžší věc a dospívala jsem k tomu postupně delší dobu. Samozřejmě, že den je hektický a rozplánovaný pomalu na minuty, ale nějak jsem postupem času došla k tomu, že to, co je opravdu důležité a co chci, tak to dokážu do svého programu dát. A na to jsem hrdá. Nabíjí mě už jen to, že vím, že jsem pánem svého času, že se nenechám jen vláčet všemi povinnostmi. Teď jsem se dopracovala k systému, že chodím dvakrát týdně ráno plavat. Odvedu děti, pak jdu plavat a do práce přijdu prostě později. Dvakrát týdně odpoledne chodím do posilovny s trenérem, který řídí celou hodinu. Tyhle momenty, kdy mohu vypnout hlavu, jsou pro mě strašně důležité. V bazénu vnímám jen rytmus plavání a vodu.

Brepta vyzvídá Jinak relaxuju s rodinou, o víkendu. Na začátku září jsme se přestěhovali z centra za Prahu, což je velká změna pro celou rodinu. To, že můžu ráno vstát, podívat se z okna a vidím pole a les a můžu jít z kuchyně na zahradu a dýchat a jenom vnímat tu zeleň okolo, tak to mě neskutečně nabíjí.

Hodně času trávíš prací. Nevytýkají ti děti, že nejsi jako jiné maminky s nimi doma, že jsi často pryč? Je zajímavé, že jsem nikdy takovou výčitku od dětí neslyšela. Je pravda, že pro ně je to realita celého jejich života. Odcházela jsem do práce, i když byly ještě hodně malé. Jednu dobu, když jsem měla opravdu hodně práce, jsem byla třeba jednou za měsíc tři noci v týdnu pryč. To si pak začaly stěžovat. Teď se to omezilo, jsem víc doma, takže si nestěžují. Mají tatínka, který je na místě, vytváří doma zázemí. Taky mají jeden druhého, vlastně nikdy nejsou sami. Takže ti připadá v pořádku, když maminka odchází tu na nějaké cvičení, tu večer do Trojky? Říkám si, že je lepší, když maminka přijde domů nabitá energií, protože mohla někde relaxovat, než když je maminka sice doma, ale je totálně vyhořelá a vypadá, že by potřebovala resuscitaci. Myslím, že pak stejně s dětmi žádný kvalitní čas nestráví. Já jsem teď docela ráda, že jsme se přestěhovali za Prahu. Má to jednu nepříjemnou stránku – dojíždění. Všechny děti chodí pořád v Praze do školy a já jezdím do práce víceméně do centra, cesta trvá třeba třičtvrtě hodiny, někdy i hodinu. Je to docela náročné pro děti i pro mě, naštěstí všichni bývají unavení, takže ani nezlobí. Ale zjistila jsem, že je to čas, kdy jsme spolu. Nemůžu jim nikam utéct, při řízení si s nimi povídám, takže ty nejlepší hovory vedeme v autě. I moje starší dcera, která je introvert a puberťák, a když se ji doma zeptám, co bylo ve škole, tak řekne „hm, dobrý“ nebo „nic“ a pak si zaleze k počítači a nekomunikuje, tak v autě mi řekne spoustu věcí. Proto mi připadá, že teď trávím mnohem víc kvalitního času s dětmi tím, že jsme spolu zavření v autě. V poslední době jsem si uvědomila, že to

-9-

jak žena živí velkou rodinu

dojíždění je vlastně fajn a že vím, co se děje, protože si se mnou o tom povídají v autě. Když jsi ještě neměla děti, měla jsi nějakou představu, jak bude tvůj život vypadat, kolik budeš mít dětí a jak tomu odpovídá skutečnost? Měla jsem poměrně hodně jasnou představu. Vyrostla jsem v evangelické rodině, a když mi bylo tak šestnáct sedmnáct, říkala jsem si, že si jednou vezmu evangelického faráře. Ten většinou mívá docela velkou rodinu a žena faráře je pro něj velmi důležitá, protože mu hodně v církvi pomáhá. Často jsou lidé ve sboru více navázáni na ženu faráře, protože si s nimi povídá, navazuje vztahy. Říkala jsem si, že bych mohla mít pět dětí a být s nimi pořád doma. A že by ty děti ani nechodily do školky. Měli bychom faru někde na vesnici, tam bych se starala o děti a podporovala bych muže faráře a farníky, aby se tam dobře cítili. To byla moje představa. Nakonec je to tak, že faráře jsem si nevzala, mám čtyři děti se stejným mužem, ale jsem stále svobodná. Na vesnici bydlíme, o děti se starám, ale nejsem doma. S dětmi jsem zůstala doma vždycky tak půl roku, akorát s jedním jsem byla rok a půl. Ale že budu ten, kdo živí rodinu, to jsem si opravdu nikdy nepředstavovala. Byla to tedy souhra náhod? Myslím, že to bylo díky muži, se kterým jsem. Že mi otevřel nějaké možnosti jinak, než jsem si myslela, že to musí být. Když je člověku tak kolem dvaceti let, tak všechno vidí černobíle. A on udělal to, že jsem začala vidět více do stran. A vždycky, když něco bylo jinak, než jsem si představovala, tak jsem si říkala: „A proč by to tak nemohlo být?“ A nikdy jsem nepřišla na žádný závažný důvod. Takže některé věci jsou úplně jinak, než jsem si naplánovala. Jak se díváš na trend dnešní doby neuzavírat manželství? Co k tomu vedlo vás? V našem případě to bylo tak, že můj muž jasně věděl, že se ženit nechce. My už jsme se nějakou dobu znali, věděla jsem, že to byl jeho názor už předtím, že to nesouvisí se mnou. A zároveň jsem tak nějak tušila, že kdybych bouchla do stolu a řekla: „Buď sňatek, nebo nic“, tak on by si mě vzal. Ale neuměla jsem najít nějaký hodně pádný argument, proč bych na tom měla trvat a říkala jsem si, že když si budu hned od začátku vynucovat něco proti jeho vůli, tak náš vztah zbytečně zatížím. Proto jsme se nevzali, přizpůsobila jsem se. Ale stejně jsem brzy zjistila, že vlastně v manželství žijeme. Že náš vztah je ve všech parametrech stejný. A když jsme měli dvě děti, tak můj muž přišel a říkal: „Hele, kdybys chtěla, tak se můžeme vzít“. A já jsem řekla: „Děkuju, ani ne.“ Pro mě je svatba rituál, který patří do určitého momentu vztahu a pokud se překročí, tak už pro mě nemá ten význam.

Brepta vyzvídá Co si myslíš o posunu věku, kdy mají dnes ženy děti? Určitě to souvisí s tím, že dnes je více možností. Když si vzpomenu na dobu před více než 20 lety, tak to bylo takové logické. Cos mohla dělat? Dokončila jsi školu, pak ses mohla vdát, mít děti, najít si více či méně nudné zaměstnání. Myslím, že to patřilo k té době. Dnes díky možnostem a tomu, co všechno se dá zažít, je myslím úplně přirozené, že se věk posouvá. Ženy i muži chtějí vyzkoušet různé věci, chtějí cestovat, uplatnit se v kariéře ještě před tím, než založí vlastní rodinu. Je to pochopitelný trend, který má své plusy i mínusy. Když se dívám třeba na svou neteř, která měla miminko ve 24 letech, vidím, jak přistupuje k výchově s mnohem větší lehkostí. Řekla bych, že trošku i s lehkomyslností, která souvisí s mladším věkem,. Zároveň ale má mnohem víc energie. My starší matky jsme určitě víc uvážlivé v tom, jak dítě vychováváme, víc se snažíme předat hodnoty, dávat pozor, aby se dětem nic nestalo, ale na druhou stranu jsme unavenější. Někdy ani dětem tolik nestačíme v různých hrách a aktivitách, které by chtěly dělat.

Současné a budoucí role Která z životních rolí žena – matka – partnerka je pro tebe nejtěžší? To je dobrá otázka… Už jsem se dlouho nezamyslela, jak to vlastně mám. Myslím, že pro mne dnes je nejtěžší rolí asi role partnerky. Jak se člověk dostává do věku 40+, má děti, které trošku povyrostly a žije ve vztahu více než 15 let, tak upadne do stereotypu. Je to den za dnem stejný kolotoč – práce, děti, nachystat do školy na další den. Pak přijde moment, kdy si řekneš: „A to je všechno, co život přináší? To už bude takhle pořád? Naše rozhovory se budou točit pořád jen okolo toho, kdo má co koupit, co zaplatit a kdo kdy vyzvedne děti?“ Najednou zjistíš, že se z toho vytrácí osobní rozhovory, že jsme na ně moc unavení nebo že nás to někdy ani nenapadne. Pro mne je nejtěžší najít tu rovnováhu, jak nebýt jen pro ty děti, když se sejdeme všichni večer doma. A jak potom, když ony jdou spát, tak mít ještě nějakou kapacitu vnímat vůbec toho druhého. To je pro mě teď těžké a pořád hledám dobrou formu, jak udržovat ve vztahu blízkost a něčím ho oživit tak, aby nás to pořád bavilo. A která role tě nejvíc naplňuje? Momentálně mě nejvíc naplňuje role matky. Přes různé kotrmelce jsem se dopracovala k tomu, že nejsem ideální matka, ale přestala jsem si to vyčítat a mít z toho pocity viny. Nějak jsem dospěla k tomu, že opravdu dělám, co můžu a fakt mám své děti hrozně moc ráda. Dám jim všechno, co bude v mých silách a zároveň se musí ony taky snažit. A holt jim třeba připravím do života nějaké komplikace tím, jaká jsem. Ale když se na ně podívám dnes, tak vidím čtyři skvělé děti a to je pro mě hodně uspokojující. A pak mě uspokojuje i to, že se mi daří kloubit víc rolí do hromady a cítit se v tom dobře. Z toho vyplývá, že jsi spokojená? Skoro… Vždycky mám nějaké „ale“, co by mohlo být ještě lepší. Ovšem když se na to teď podívám celkově, tak jsem strašně vděčná, že jsem měla v životě velké štěstí, spousta věcí mi vyšla. Opravdu jsem spokojená. Je ještě nějaká meta, které bys chtěla v budoucnu dosáhnout? Určitě je. Asi před rokem jsem si uvědomila, že za osm let mi bude 50 a doteď jsem žila tak, že jsem nechala věci k sobě přicházet, a jak

- 10 -

jak žena živí velkou rodinu

přicházely, tak jsem je dělala. Tak to bylo i s mojí kariérou, kterou jsem tak naplánovanou vůbec neměla. Něco ke mně přišlo, já jsem do toho vždycky vstoupila a pokračovala dál. Proto jsem si řekla, že už bych dál nechtěla nechat všechno k sobě jen přicházet a jít tam, kam mě to donese, ale že bych chtěla sama řídit, kam půjdu dál. Jako by ubývalo toho času, kdy ještě budu moct něco vymyslet nebo udělat. Řekla jsem si, že až mi bude 50, tak budu mít svůj vlastní byznys. Že už nechci pracovat v korporaci, ale chci být sama svým pánem, pracovat na svém… Samozřejmě mám i obavy a vzhledem k tomu, že živím rodinu, tak si to musím hodně dobře připravit. Zatím si upřesňuji svojí vizi a zároveň všechny kroky dělám proto, abych se k ní nějak přiblížila. Na vizi ohledně podnikání jsi přišla díky koučování? Ano, a taky jsem to vždycky chtěla... Vlastně jsem na to přišla díky svému šéfovi, který je velmi osvícený člověk. Má neuvěřitelně inovativní nápady a je velmi otevřený. Ptal se mě, co je můj sen a já jsem odpověděla: „No, já jsem vždycky chtěla jednou se věnovat psychoterapii, koučování, lektorování, ale asi se mi to už nesplní.“ A on mi říkal: „Proč by ne? Proč se vzdáváš svého snu?“ Tak jsem začala přemýšlet, proč vlastně by se to nemohlo splnit. A on mi řekl: „Tak se do toho pusť a já ti vytvořím podmínky.“ Mám dohodu se svým šéfem, že kromě koučování uvnitř firmy mám v malé míře i koučování pro klienty mimo firmu, např. z neziskového sektoru. Koučuju i po telefonu kolegyni z Budapešti. Můžeš vysvětlit, co to vlastně koučování je? Koučování je určitá forma pomoci. Vychází z myšlenky, že ty nejlepší odpovědi a nejlepší řešení máme každý v sobě. Čili, není nutné se omezit na dávání rad nebo instrukcí, ale můžeme pomoci druhým, aby si na odpovědi přišli sami. Koučing je v podstatě nedirektivní metoda, jak pomoct lidem co nejvíc poznat a využít svůj potenciál. Samozřejmě nejdůležitější je rozhovor, kdy kouč pomocí otázek nebo technik pomáhá koučovanému si uvědomit, co chce, zorientovat se sám v sobě, najít si pro sebe tu nejlepší možnou variantu, nejlepší možnou cestu, cítit se lépe a být efektivní. Když bych ho měla srovnat s psychoterapií, tak psychoterapie jde do minulosti, řeší to, co se nám stalo někde v minulosti, zatímco koučing se zaměřuje výhradně do budoucnosti a na pozitivní vizi. Co tě ke koučování přivedlo? Totálně mě okouzlilo to, že je nedirektivní. Já jsem původně psycholog a psychoterapeut, pracovala jsem s klienty. Nalákalo mě, že je tam určitá podobnost, kterou mohu přenést do komerční sféry. To, co já mám na koučování strašně ráda, je kontakt. Můžu být u toho, když se lidi posouvají někam kupředu, když přicházejí na důležité věci pro sebe, nebo když se celý tým posune dál. Máš svého osobního kouče? Nemám kouče dlouhodobého, ale mám několik lidí, na které se mohu obrátit, když potřebuji. Tím, že procházím teď již druhý rok téměř bez přestání nějakým vzděláváním v oblasti koučování, mám vždycky příležitost témata, na kterých pracuju, řešit v rámci tohoto vzdělávání. Nedávno jsem zrovna měla příležitost si upřesnit svoji vizi vlastního podnikání. Už se na to fakt těším. Alice, díky za rozhovor. Držíme ti s celou Novou Trojkou palce. ■ Vendula Nováková

Brepta šmíruje

- 11 -

KDO JE KDO aneb Nahlédněte trojkovým dobrovolnicím pod sukně Veronika Drdlová – dívka s postavou Miss World, matka Dominika (3,5) a Denise (1,5) Vystudovala Obchodní akademii v Děčíně a VŠE v oboru finance a účetnictví v Praze. Tudíž je ING! Pracovala jako účetní ve francouzské firmě, to byla její první dobrá práce, ale ta druhá prý byla ještě lepší, protože pracovala ve Volvu a její třetí práce byla úplně nejlepší, neb v ní poznala svého budoucího manžela Daniela. A ve čtvrté práci otěhotněla. Nějak se nám to zamotalo. Nevadí, Veronika také prošla zajímavými brigádami. Točila zmrzlinu, ve firmě Danone rovnala jogurty do krabic, učila angličtinu na ZŠ, dělala hostesku na realitních a nábytkových výstavách, pracovala ve fondu na odškodnění nuceně nasazených. Bydlí Pod Parukářkou, v domě kam pravidelně dochází multiumělec Vojta Dyk - jezdí stejným výtahem, pucují si boty do stejné rohožky, používají stejné popelnice…

DOBROVOLNICE N3

Dlouhá léta závodně plavala, čímž se připojuje do početné suity trojkových bývalých plavkyň a vodomilek.

Barbara Hudiová – čerstvá třicátnice s nejkrásnějšími vlasy na Žižkově, matka Lilianky (12) a Jiříka (1,5) Barbarela studovala Odbornou školu s obchodně podnikatelskou činností a poté strojní průmyslovku, obě tyto školy si vybrala z důvodu „že tam brali bez přijímaček“ a ani jednu nedodělala. Raději přestoupila na mateřskou dovolenou, kde ale dlouho nezahálela a vrhla se do studií Obchodní akademie pro studující při zaměstnání, kde po pětiletém úsilí také odmaturovala. S nostalgií vzpomíná na práci telefonistky, kdy klientům nabízela ke koupi vzduch v lahvích. S láskou vzpomíná na práci barmanky v Kafírně u Sv. Omara na Malé Straně, tam se jí moc líbilo, neb svou pracovní náplň hodnotí slovy: „ve dne káva, v noci víno“. Později pracovala v UPC jako kontrolorka dopisů a svou dosavadní pracovní kariéru završila v Pražské správě sociálního zabezpečení jako referentka nemocenského pojištění, následně jako vedoucí nemocenského pojištění, a kdyby neodešla na mateřskou, byla by dnes vedoucí všech vedoucích i vědoucích i vševědoucích. Bára má vztah ke sportu, z pozemního hokeje má zničené koleno.

Zuzana Bezděková – Andrea Bubíková

– výrazná žena s něžným pohledem bezbranné laně a dvěma dětmi, Eliškou (6) a Benjaminem (1,5)

nejen krásná, ale též k sežrání milá maminka Kubíčka (skoro 2)

Vystudovala gymnázium na Proseku, kde také vyrůstala a s rodinou chovala vepře, a 3. lékařskou fakultu UK; v průběhu studia pobývala v Káhiře, kde projevila zájem o jaterní červy; svá studia zakončila v Udine. Pracovala jako anestezioložka U Apolináře, bavily ji císařský řezy, ale poté přesedlala na kardiochirurgii do Vinohradské nemocnice a následně do Motola na ARO, kde resuscitovala děti a k této práci by se od chvíle, kdy se stala matkou, dle svých slov už nevrátila.

Andrea vystudovala střední zemědělskou školu ekonomickou. S tím tedy úplně nesouvisí její hlavní studijní i pracovní obor, čímž jsou různé terapie. Léčí kudy chodí, je to prostě takový její osud. Věnovala se kanisterapii, má dokonce psa kanisterapeuta, absolvovala kurz speciální přípravy v psychoterapii a v současné době začala studovat arteterapii v Českých Budějovicích. Pracovala v Masarykově onkologickém ústavu v Brně, kde vedla výtvarnou dílnu pro dospělé pacienty.

V době studií brigádničila jako sestra na dětském oddělení, italské turisty prováděla po zoologické zahradě, vedla chovatelské kroužky, věnovala se např. chovu fretek. Jejím největším koníčkem byli a jsou koně, dělala parkurové jezdectví, měla i svého vlastního koně a baví ji asistovat při koňských porodech. Porody jako takové, ať už lidské, či zvířecí, považuje za jedny ze svých nejfatálnějších životních prožitků, sama rodila úplně přirozeně, odmítla plegomazin i oxytocin. Také prozradila, že má nejlepšího muže na světě, který pro ni staví dům, kde budou mít tyři dětské pokojíčky a spoustu prostoru pro zvířectvo. Do budoucna plánuje zůstat v domácnosti. ■ Zuzana Sadílková

 

Brepta vypráví

- 12 -

Pohádková Trojka aneb Jak se dělá vánoční kniha pro děti To si takhle jednou holky v Trojce sedly a řekly si: „Hele, děláme tu sice spoustu věcí a pořád přidáváme další a další, že už je to tu někdy nacpaný k prasknutí, hlavně teda třeba o burze a o tradičních akcích a taky když dojde na ty koncerty a vlastně většinou skoro každý den je tu narváno. Jako dobrý, ale to furt ještě není přece úplně všechno, co dokážeme. My určitě máme ještě nějaký skrytý rezervy, že jako můžeme udělat něco, co jinde nemají. Něco velkýho, co po nás už zůstane nafurt, čím se zapíšeme do dějin… No jo! Zapíšeme! To je jasný! Takže knížku? Knížku pohádek? Tý jo, to je nápad, tím budeme úplně zapsaný! No ale kdo ty pohádky napíše…? Tak jako máme tady pár slušných psavců, i vtipný jsou, však to každý vidí v našem Breptovi. Teda a dobrý by bylo, kdyby to bylo pro děti k Vánocům, ne? Jako dárek… Hele, a co kdybychom pověsily tadydle na nástěnku výzvu, že jako můžou lidi, co sem chodí, napsat ňáký pohádky, vono jich teda asi moc nebude, ale pár se jich třeba najde…“ Tak nějak jsem si představovala, že se mohla zrodit myšlenka na knížku Pohádková Trojka, která teď, když píšu tyto řádky, čeká ve tmě tiskárny, až spatří světlo světa. Od trojkových „holek“ jsem dostala možnost si všech 33(!) pohádek přečíst, když se knížka skládala dohromady. A ačkoli do Trojky věrně docházím jářku čtyři roky a myslela jsem si, že mě tady už hned tak něco nemůže překvapit, nevycházím z údivu v podstatě doteď. Četla jsem ty pohádkové příběhy a žasla a koulela jsem při čtení nejednou očima jako Hurvínek, když objeví nějakou fakt důležitou věc, chechtala jsem se nad vytištěnými papíry nahlas v tramvaji, nad některými kusy jsem obdivně vzdychala, nad jinými se dojímala… A když jsem pak viděla Magdiny ilustrace ke knize, rozlilo se ve mně blaho: Nová Trojka je fakt pohádková. Protože kdyby nebyla, pak by se tu nemohla dít spousta pozoruhodných věcí, k nimž ta kouzelná knížka příběhů pro děti a dospělé, které napsali mámy a tátové (a trochu i děti a děda Petr, abych nezapomněla), ve vší své kráse patří. A já jsem fakt děsně ráda, že tohle pohádkové místo znám. ■ Zuzana Ježková

Opatrné autíčko Ve velké továrně vyrobili dělníci malé červené auto. Když vyjelo poprvé na silnici, kroutilo svými žlutými reflektory doprava, doleva a divilo se, co je všude kolem lidí, světel a ostatních houkajících a blikajících auťáků. Některá auta byla velmi velká. Jiná zase jela velkou rychlostí, že kolem vyplašeného červeného autíčka jen prosvištěla. Autíčko řídila mladá slečna, která to ještě moc neuměla. Co chvíli hrozilo, že se oba srazí s jiným autem nebo narazí do překážky, kterých byla kolem spousta. Autíčko z toho bylo nešťastné a snažilo se jet opatrně, aby neublížilo sobě, svojí řidičce a ani nikomu, koho vidělo na silnici. A že se to hemžilo kolem ostatními auty, dospělými lidmi i malými dětmi! Dokonce přes ulici přeběhl pejsek a několik koček. Co ale mělo dělat?! Řidička spěchala do práce. Autíčko ji muselo poslechnout a jet rychle, jak to jen šlo. Najednou se před nimi, kde se vzal, tu se vzal, objevil malý chlapeček. Vytrhnul se totiž své mamince a vběhl do ulice, rovnou před rozjeté červené autíčko. Chlapečkova maminka vykřikla, slečna řidička také i několika lidem kolem se zježily vlasy na hlavě. Co se teď stane?! Rozmačká auto chlapečka, nebo to dobře dopadne? Všechno nyní záleželo na malém červeném autu, protože jeho paní pustila

POHÁDKY PRO NEJMENŠÍ

v rozčílení volant a rukama si zakryla oči. Autíčko si přešláplo z jednoho kola na druhé, trochu se naklonilo a neukázněného kluka přelétlo, jen ho trochu umazalo od bláta. Všichni si vydechli, že to tak dobře skončilo. No, a ten malý chlapec byl již vždy opatrný. Když přecházel ulici, důkladně se rozhlédl doleva, a potom doprava, zda něco nejede. NE KAŽDÉ AUTO JE TAK OPATRNÉ JAKO TO NAŠE MALÉ ČERVENÉ! ■ děda Petr Hájek, kterému leží na srdci bezpečnost dětí na ulici

Pohádka o hodných dětech Daleko, předaleko, anebo možná jen malinký kousek od parku Parukářka, žily dvě krásné děti. Holčička Madlenka a o něco menší kluk Vojtíšek. Byli to sestřička s bratříčkem. Tyhle děti nebyly jen krásné, ale hlavně velmi a velmi hodné. Rády chodily do školky a do školy. Vojtíšek ve školce nikdy neplakal a moc rád tam po obědě spinkal. Madlenka zase milovala být dlouho v družině a úkoly psala s nadšením. Doma si nejraději ze všeho uklízeli svůj pokojíček, rodičům nikdy neodmlouvali a nevztekali se. Oba vzorně jedli, nedrobili, neříkali sprostá slova a nefňukali. Nikdy, ale vůbec nikdy se mezi sebou nehádali, ochotně si půjčovali svoje hračky, vzájemně si pomáhali a v žádném případě se neprali. Jinak to ale bylo s jejich rodiči. S těmi byla opravdu potíž. Byli totiž moc zlobiví. Stále křičeli, uráželi se, handrkovali, a někdy si dokonce i vjeli do vlasů. Nechtěli si nic půjčovat, přetahovali se o telefon, knížky, ale třeba i o hřeben. Každé ráno se pohádali o to, kdo půjde první do koupelny a kdo udělá čaj k snídani. Nic nepomáhalo, že jim Madlenka s Vojtíškem často domlouvali a vysvětlovali, jak je jejich chování nehezké. S jejich rodiči to zkrátka bylo stále horší a horší. Sourozence to moc trápilo a přemýšleli, jak své rodiče polepšit. Mají je vzít k panu doktorovi? Třeba existují na rodičovskou zlobivost nějaké léky… Nebo si na ně mají stěžovat u nich v práci? A co na policii? Nakonec Madlenku, která byla o něco starší a zkušenější, napadlo něco, co sice znělo trochu bláznivě, ale sourozenci už byli tak zoufalí, že si řekli, proč to vlastně alespoň nezkusit. „Třeba když uvidí na vlastní oči, jak je to zlobení ošklivé a nepříjemné, tak toho nechají,“ vysvětlovala Madlenka svůj plán Vojtíškovi. A co že děti vlastně vymyslely na záchranu svých rodičů? No ano, rozhodly se, že začnou zlobit samy. A tak se do toho pustily. V jejich pokojíčku se čas od času začal objevovat pěkný nepořádek, ráno cestou do školky a školy fňukaly, že nikam jít nechtějí, když je rodiče o něco požádali, odsekly, že teď nemají čas, protože musí dostavět hrad z lega. A to nebylo zdaleka všechno. Děti se začaly i k sobě chovat dost ošklivě. Hádaly se o hračky, strkaly se, a dokonce na sebe i žalovaly. Vůbec jim to nebylo příjemné, ale rozhodly se přece zachránit své milované rodiče! A tak musely vydržet. A věřte nevěřte, zabralo to. Rodiče tak často museli řešit zlobení svých dětí, že už jim nezbýval čas ani chuť na vlastní hádky. A teprve teď viděli, jak je takové chování nepěkné a otravné. Po nějakém čase byli vyléčeni. Ale Madlenka s Vojtíškem byli nejen krásné, ale i velmi chytré děti. Věděli, že kdyby najednou začali být zase úplně hodní, mohlo by se vše u nich doma vrátit do starých kolejí. A to oni v žádném případě nechtěli! Proto se rozhodli, že dokud nevyrostou a nebudou dospělí (a kdoví, jestli ne i potom), budou zlobit alespoň trošičku. Hlavně ať se rodiče už nikdy, nikdy nenudí! ■ Edita Janečková

Brepta vypráví

- 13 -

Karkůlka a skřítek Puberťáček

POHÁDKY PRO STARŠÍ A POKROČILÉ

Manželko, vař (tatínkova pohádka pro syna)

Byla jednou jedna dívka a ta žila spokojeně se svými rodiči a mladší sestřičkou. Jednoho dne se do jejich bytu bez pozvání nastěhoval skřítek, jmenoval se Puberťáček. Dívka si ho zamilovala na první pohled, ostatní členové rodiny z něho ale vůbec nadšení nebyli. Skřítka bylo všude plno, byl neodbytný, ale stěhovat pryč se nehodlal, a tak rodině nezbylo než zatnout zuby a Puberťáčka útrpně snášet. Skřítek se s naší dívkou skamarádil a začal jí říkat KarCOOLka. Přesvědčil ji, že všechno, co dělá, nosí nebo jí a pije, musí být prostě cool [čti kůl]. A tak si Karkůlka oblékala jedině černé džíny a černé tričko, protože černá barva je cool. Její mobilní telefon i netbook byly také cool. Zuby si čistila jedině pastou ODOL COOL, pila COOL Ice Tea. Zkrátka, začalo být složité jí vyhovět a vyjít s ní. Jednoho dne ji maminka požádala, aby odnesla babičce dárky k narozeninám. Karkůlka začala protestovat: „To mám jako jít s proutěným košíkem? To nemyslíš vážně? Vždyť to je úplně trapný.“ Maminka jen pokrčila rameny a opakovala svoji prosbu, aby odnesla babičce dárky. Karkůlka s hlasitými povzdechy vytáhla ze skříně kufr na kolečkách, přendala si do něho bábovku, víno a bonboniéru. Udělala si francouzskou manikúru, nalíčila se, na krk si pověsila empétrojku a vydala se na cestu. Karkůlka si to střihla přes velký a nevlídný park, aby byla u babičky rychleji. Rodiče ji mnohokrát říkali, ať tudy sama nikdy nechodí. „Co mi mají pořád co zakazovat,“ říkala si v duchu. „Nic se mi nestane, mám s sebou svého skřítka.“ Ale brzy musela uznat, že to nebyla dobrá volba. Kufr po nezpevněné cestě poskakoval a nešlo jít rychle. Jak se tak ploužila a do sluchátek si na plné pecky pouštěla Rihannu, vůbec si nevšimla, že se blíží k podivné partičce hlučných výrostků. Kluci na ni začali pokřikovat: „Kůstko, pojď sem k nám. Máme tu príma houbičky. Takovej trip jsi ještě nezažila…“ Skřítek začal Karkůlku pošťuchovat, ať jde, že to bude cool. Ona chvíli váhala. Ta partička jí ale přišla nebezpečná a nikdo jiný široko daleko nebyl. Její vlastní myšlení a intuice jí radily: „Vezmi nohy na ramena!“ A Karkůlka je poslechla. Vzala kufr do náručí a běžela mezi stromy, jak nejrychleji mohla, i když takhle zdrhat vůbec nebylo cool. Měla z těch zhulených výrostků strach. Když doběhla k babičce, vyprávěla jí, na koho po cestě narazila. Babička ji nejprve pochválila, že udělala to nejlepší, co mohla, když utekla, a pak jí vyhubovala, že přes ten park přece vůbec neměla chodit. Chvíli se spolu objímaly a pak jí babička kladla na srdce: „Holčičko moje, buď rozumná a opatrná. Ve světě na tebe číhá spousta nebezpečí.“ Karkůlka si vzpomněla, kvůli čemu přišla, a tak babičce dala bábovku, víno i bonboniéru a popřála jí k narozeninám. Uvařily si čaj, sedly si ke stolu, ukusovaly bábovku, povídaly si a bylo jim moc dobře.

Byl jednou jeden docela pohledný mladý muž (každá si ho můžete představit podle svého). Byl i docela vzdělaný a nebyl zaměstnaný, ale byl OSVČ, takže něco lepšího, a dokonce měl vlastní dům, zahradu a auto a taky kočku a psa, takže to byla vlastně takzvaná dobrá partie. A přestože občas můžete slyšet, že existují i slečny, které říkají, že se vdávat nechtějí (kdo jste takovou viděl na vlastní oči, dejte nám vědět, my si ji vyfotíme a budeme slavnější než objevitelé Yettiho), tenhle mladý muž žádnou takovou neznal. Znal jenom takové, které za ním běhaly a vdávat se chtěly. A on se chtěl ženit, protože byl tradičně založen, ale nemohl a nemohl si ze slečen vybrat. Jedna byla bankovní úřednice a koukala jen na to, kolik vydělá, další byla cvičitelka z fitka a koukala jenom na to, jak vypadá, třetí mu napsala zamilovaný dopis a nadělala v něm spoustu pravopisných chyb – zkrátka žádná mu nebyla dost dobrá. A tak se vydal do světa, hledat nevěstu. Šel a šel a večer už byl z té chůze celý unavený. Vtom uviděl domek a na něm nápis „Na růžku“. Vešel do toho kouzelného domečku a usedl ke stolu. Za pípou se otáčela překrásná dívka a u stolu seděl malý stařeček. Mladý muž ani nestačil vyjevit své přání a dívka, jako by mu viděla až do duše, před něj postavila napěněnou plzničku. A mladík, rozradostněn takovým vývojem situace, viděl, že dědeček u stolu toužebně kouká po tom božském nápoji, a tak mu taky jednu objednal. A dal se s dědečkem do řeči. Řekl mu, jaké má trápení, že by se moc rád oženil, ale že nemůže sehnat manželku podle svého gusta. A dědeček mu pravil: „To ses svěřil na správném místě! Já jsem totiž kouzelný dědeček, a abys věděl, že umím být vděčný, tak za to, žes mi objednal tu plzeň, ti dám manželku. Je to moje dcera a je to zrovna ta krásná dívka, co tady točí pivo.“ Mladík se zaradoval, a protože se i slečně líbil, slovo dalo slovo a po dalších několika plzničkách si ji odváděl domů. Na odchodnou mu dědeček, který zaujal dceřino místo za výčepním pultem, poradil: „Když budeš chtít, aby manželka opravdu dobře fungovala, vždycky jí řekni: Manželko, vař! A když budeš mít dost, řekni: Manželko, dost! A bude se vám dobře dařit. Mladík poděkoval a dlouho pak s novou manželkou šťastně žil. Tak po dvou letech začalo něco drhnout. Mladík, teď už manžel, říkal „Manželko, vař!“, ale manželka nic. To ani nemělo cenu říkat „Manželko, dost!“. Mladík zkoušel jiné kouzelné formulky, například „Koukej vařit“ nebo „Prosím, prosím“ nebo „Mám hlad a umřu“, ale nic nepomáhalo. I vypravil se zase do kouzelného domečku za dědečkem. Dědeček za pípou už byl zestárlý, ruce se mu třásly a hlas taky. Dal si malou skleničku kouzelného likéru na uklidněnou a manželovi poradil:

Když se schylovalo k večeru, babička zavolala Karkůlce taxíka, aby ji v bezpečí dopravil domů. Dala jí pusu na rozloučenou a poslala pozdravy rodičům a sestřičce.

„Když manželka nevaří, ani když řekneš ‚Manželko, vař!‘, je chyba jasná. Manželka je vybitá! A ty ji musíš nabít! Jdi domů, manželku nabij a uvidíš, co se stane.“

A to je pohádky konec. Zazvonil zvonec.

Mladík šel domů, manželku nabil a ona pak zase začala vařit. Žili pak spolu dlouho a šťastně a nikdy už nikdo z nich hlady neumřel. ■

A co skřítek Puberťáček? Ten se nafoukl a zalezl si do sklepa. Snažil se sice získat zpět svůj dřívější obrovský vliv na Karkůlku, ale když viděl, že naše hrdinka dokáže myslet a rozhodovat se sama za sebe, tak to pro něho bylo velké zklamání a puberťáčkovská potupa. Ze sklepa vycházel jen občas. Ale vlastně se s ním teď dalo žít celkem dobře. ■ Pro Barunku napsala maminka Míla Kramná

Napsal šovinistů král Jaroslav Kurzweil

Pohádky na této dvoustraně vznikly pro knížku Pohádková Trojka, která je věnovaná „trojkovým dětem“ a vymyslela si ji Mirka Černá. Nekoupíte jí v žádném knihkupectví, ani v tom dobrém, a pokud ji budete chtít přečíst svým dětem, žádejte ji jedině v Nové Trojce.

Breptova nostalgie

- 14 -

JÁ A N3

Sonda do duše burzovních stálic Jak jsem objevila Novou Trojku Pár dní po skončení podzimní burzovní vřavy jsem si dovolila oslovit několik dlouholetých účastnic burzy v Nové Trojce a poprosila je o několik vět na téma:

Čím je pro mě novotrojková burza oblečení zajímavá? Současně jsem se jim přiznala k tomu, že můj vztah k burze prošel dramatickým vývojem – od počátečního odmítnutí akce (rok 2006) až po současné plné několikadenní nasazení a koordinaci celé akce. Pro čtenáře a čtenářky Bretpy jsem vybrala některé z jejich odpovědí. … Už pár sezón prodávám i nakupuji. Burza mě baví hlavně proto, že se elegantně „zbavím“ alespoň části hromad dětských hadříků, hraček a dalších nezbytných nesmyslů, které se na nás doma řítí, a zároveň doplním část toho, co potřebujeme na novou sezónu. Navíc mě to většinou nestojí ani korunu. Co utržím, to utratím. No a hlavně ta radost, když „ulovím“ nějaký úžasný kousek za pár korun! To se prostě v obchodě zažít nedá! Jediné, co mě na burze nebaví, je sobotní vyzvedávání. Já bych to ještě zvládla, ale máte vidět protažené obličeje celé naší rodiny, když ruším všechny ty potenciální parádní akce, které jsme mohli o víkendu dělat. Z toho důvodu obdivuji ženy, kterým se podaří „donutit“ své muže, aby v sobotu v Trojce vyzvedávali neprodané věci a peníze (z výrazu mužů přítomných ve frontě, která nezřídka vede až ven, je vidět, že to je pro ně hotový očistec). No a ženy, jejichž muži si to příští sezónu zopakují, mám za úplné kouzelnice!

Lucie Václavková

Burza je pro mě příhodným místem k tomu, abych se zbavila věcí, které jsou ještě pěkné a mohou někomu dál posloužit. Rozrostla se do rozměrů, že je to spíš společenská událost než jen obyčejná burza! Člověk tam třeba potká někoho, koho dlouho neviděl, když už do Nové Trojky nemá čas zajít.

Vladimíra Skálová

Podpora zaměstnaným dcerám, které na mě přehodí tašky oblečení, kterému vnoučata odrostla, a já se pokusím o nějaký zisk, aby bylo na větší. Eva Bosáková

Burzu v Nové Trojce mám ráda z důvodu, že mohu po dceři poslat dál zachovalé oblečení, které ještě poslouží dalším holčičkám. Kupuji vše nové a myslím si, že by bylo škoda oblečení vyhazovat nebo schovávat někde na půdě, když za pár let vyjde z módy. A hlavně mám radost, že za prodej jde i něco Nové Trojce na nákup zařízení pro dětičky a zvelebování centra. Jen je škoda, že je to na tak malých prostorech a burza je jen 2x ročně. Chápu, že z kapacitních důvodů nelze blokovat prostor, ale nebylo by od věci zařídit jednu místnost pro celoroční prodej, kam by se oděv nosil průběžně a byl by k nahlédnutí na delší čas. Jinak jsem vždy spokojená a určitě se příště opět zúčastním. Romana Novotná

Burzovní čísla říkají: prodávajících 175 kupujících 231 prodáno 2 086 kusů zboží výtěžek burzy 44 738 Kč Jarní burza už je naplánovaná, zapište si datum 22. – 24. 3. 2012!

Markéta Vokrouhlíková

Po té, co se mi v květnu 2010 narodila Sarah, neměla jsem času nazbyt, ale během několika málo týdnů jsme se sehrály a pomaloučku, polehoučku mi začínal chybět kontakt s dalšími maminkami s podobně starými dětmi. Jelikož mé kamarádky mají děti buď starší, nebo byly toho času téměř všechny těhotné, ocitla jsem se na určitou dobu v takovém menším společenském vakuu. Koneckonců byla jsem naprostý nováček, co se týče mateřství a miminek a dětí vůbec. Někdy v srpnu toho roku se mi zničehonic rozbil kočárek a moje nesmírně akční kamarádka Markéta neváhala okamžitě přijet a půjčit mi svůj. Při té příležitosti se ptala, jak se mám. Řekla jsem jí, že sice báječně a že si to novopečené miminko moc užívám, ale že se občas plácám tak trochu od ničeho k ničemu a s nikým téměř nepromluvím. A ona na to: „Heleď a ty jsi ještě nebyla v Nové Trojce?!“ „V novém čem?“ ptala jsem se jí a při pohledu na její naprosto nadšený výraz jsem si říkala, o co že jsem to až dosud nevědomky přicházela. „Ježíš, tam je to úplně báječný, to se ti bude ohromně líbit…“ Pak vysypala z rukávu důvody, proč bych se tam rozhodně měla nejlíp okamžitě vydat: seznámíš se tam s matkami s dětmi v podobném věku a ty děti spolu porostou a vy se v ideálním případĕ budete taky kamarádit; můžeš chodit na cvičení s miminky nebo jen tak do herny; pořádají se tam nejrůznější super akce a tak dále. Doma jsem si ihned všechno důkladně a trochu nevěřícně prostudovala na internetu a znělo to doopravdy skvěle. Nemohla jsem se dočkat, až v září otevřou; na kurs cvičení s miminky jsem se přihlásila jako první, asi s měsíčním předstihem. S časovým odstupem můžu fundovaně prohlásit, že Nová Trojka mě nezklamala, ba naopak. Cvičení s miminky vedené Pavlou bylo vynikající a poskytlo mi perfektní rozjezd, pokud jde o pohybový vývoj kojenečků. Nicménĕ nejlepší na Nové Trojce mně osobně připadá možnost seznámení se s nejrůznějšími lidmi, které spojuje to, že chtějí něco zajímavého a smysluplného podnikat se svými dětmi v rámci tohoto otevřeného společenství. Nová Trojka tak vytváří možnost a prostor sdílet. A to se mi jeví jako skvělý cíl, má to smysl. Jsem ráda, že i malé holčičky a kluci (včetně miminek) mohou nasávat kontakt s ostatními, staršími dětmi. Líbí se mi, že Nová Trojka fandí kreativitě a různorodým aktivitám a vzbuzuje v lidech zájem; člověk může vyzkoušet nové činnosti, ke kterým by se doma sám nerozhoupal. Baví mě, že tam můžu přijít a vždycky se najde někdo, s kým se dá nenásilně navázat konverzace a kolikrát se toho spoustu dozvím. A hlavně: je moc fajn, že se tam člověk cítí DOBŘE. Za to jsem skutečně ráda. Díky, Nová Trojko! ■

Barbora McBurney

Brepta větří

- 15 -

CO JE POD POKLIČKOU

Zn. Prosím jen nabídky k vážnému seznámení. Kontakt zprostředkuje Zuzana na tel.: 775 610 751. ■

Breptův mlsný jazýček Dýňová polévka V Trojce na podzim v dýňové polévce prakticky plaveme. Máme ji k obědu po poradách, k večeři na radách, ke svačinám a snídaním… Vyváříme ji a nosíme ve velkém z domova, zejména když hrozí chřipka či blbá nálada – oranžová polívka obojí spolehlivě zažene. Máte-li dýni Hokkaidó, nemusíte ji loupat, polévka pak bude výrazně oranžová. Dýni polní oloupat musíte, polévka pak bude světle oranžová. Pokud máte různé okrasné dýně, jednou je zkuste uvařit, pak pochopíte, co znamená termín „okrasná“ a vrátíte se k Hokkaidu.

Základní varianta Dýni rozpůlíme, oloupeme, odstraníme semínka a dužinu nakrájíme na větší kostky. Osolíme, zalijeme vývarem a zvolna vaříme asi půl hodiny. Když dýně změkne, rozmixujeme na hladký hustý krém, dochutíme solí, špetkou pepře a muškátovým oříškem. Vmícháme sladkou smetanu (čím tučnější, tím bude polévka chutnější). Na talíři můžeme zakápnout dýňovým olejem, posypat čerstvě umletým pepřem či přidat pražená dýňová semínka.

Minimalistická varianta podle Míly Dýni vložíme do hrnce, ve kterém jsme nechaly na másle zesklovatět nakrájenou cibuli. Zalijeme vodou. Místo smetany vmícháme Lučinu.

Ekonomická „nastavovaná“ varianta podle Markéty Postupujeme stejně, jen spolu s dýní v polévce vaříme oloupané brambory a mrkev. Přidáme jemně postrouhaný česnek. Na talíři ozdobíme lžící kysané smetany.

Varianta výrazná „zahřívací“ podle Jolči Na másle osmažíme všechny ingredience, zalijeme vývarem a místo česneku na začátku varu přidáme oloupaný čerstvý zázvor. ■

MK a JK

VÝZVA: Brepta hledá zkušeného muže, který by se ujal rubriky „Táta vaří“. P.S. Nabídka platí i pro Vaška Černého, který je několikanásobný

O čem vás tentokrát BREPTA poinformuje, čím vás pobaví, inspiruje či snad dojme?

Mladý, pohledný, finančně zajištěný muž bez závazků hledá ženu do 35 let, štíhlé postavy a dobrého charakteru, jedno dítě vítáno.

Breptovo MENU aneb

Pozor, seznamka!!! Breptova titulka Editorial Brepta byl při tom – str. 2 Koloběh pomáhání v Čechách Martinská světýlka Mikuláš očima Mikuláše Brepta řeší – str. 3 Přání k Vánocům Anketa zvědavého Brepty Brepta odhaluje – str. 4, 5 Jitka a Hanka v negližé Inzerce, agitka aneb Hledáme sponzory Náš rodinný rozpočet?! Breptovy srdeční záležitosti – str. 6 Petra a David Kupkovi Breptovy postřehy – str. 7 Babyboxing v Nové Trojce aneb Nová Trojka sociální Poradenství v Nové Trojce Prázdninová školička aneb Únos v přímém přenosu Brepta vyzvídá – str. 8, 9, 10 Životní role Alice Chamrádové Brepta šmíruje – str. 11 Kdo je kdo aneb Nahlédněme trojkovým dobrovolnicím pod sukně Brepta vypráví – str. 12, 13 Pohádková Trojka Opatrné autíčko Pohádka o hodných dětech Karkůlka a skřítek Puberťáček Manželko, vař! Breptova nostalgie – str. 14 Sonda do duše burzovních stálic Jak jsem objevila Novou Trojku Brepta větří – str. 15 Seznamka Breptův mlsný jazýček Menu, tiráž Breptův fotoeditorial – str. 16 Prázdninový cirkus v N3

táta, opravdu vaří, ovšem Breptovu lákavou nabídku zatím nepřijal.

BREPTA, časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka, vychází 2 krát ročně v Praze. Evid.č. period. tisku: MK ČR E 18531. Vydavatel: o. s. Nová Trojka, Jeseniova 19, 130 00 Praha 3, IČ: 26594161. Vydavatele zastupuje Edita Janečková. Brepta mezi nás pravidelně přichází od roku 2007. Číslo 10 vychází v prosinci 2011. Breptu č. 10 koordinovala Míla Kramná. Do jeho tvorby se zapojili tito přispěvatelé a přispěvatelky: Barbora McBurney, Hanka Hemerková, Edita Janečková, Zuzana Ježková, Jolča Kurzweilová, Jarda Kurzweil, Míla Kramná, Vendula Nováková, Kikča Rudišová, Zuzana Sadílková, Markéta Vokrouhlíková, Petr Hájek a další oslovení. Pro Breptu fotili Rejka Balcarová a majitelé rodinných archivů. Překlepy a stylistické nesrovnalosti odstraňovaly Kateřina Ondroušková a Zuzana Ježková. Titulek vytvořila Hedvika Marešová. Kozí PF na titulní stranu do lina vyryla Regina Uharčeková. Vážení čtenáři, nakládejte prosím s Breptou ekologicky. Pokud jste už dočetli, možná najdete někoho, kdo se vašeho Brepty rád zmocní. A pokud vás náhodou desáté číslo nudí, odložte ho prosím do tříděného odpadu. Autoři své články píší bez nároku na honorář. Předem děkujeme za vaše dobrovolné příspěvky na Breptu do breptovské kasičky. Předchozí čísla najdete na webu www.novatrojka.cz v sekci „ke stažení“. Vaše e-maily očekáváme na adrese [email protected] nebo [email protected]. Těšíme se s vámi na breptovskou počtenou i v roce 2012!

Brepta fotí

- 16 -

PRÁZDNINOVÁ FOTOREPORTÁŽ

PRÁZDNINOVÝ CIRKUS V NOVÉ TROJCE – srpen 2011 Zpětně je třeba říci, že název a téma prázdninové školičky jsme nemohly vymyslet lépe… V průměru 26 dětí týdně pobývalo v Nové Trojce celý srpen. A takhle nějak to vypadalo… ■ Edita Janečková

My však byly připravené! Zásobování je totiž naše silná stránka.

Hodně času se projedlo. Svačinka, oběd, svačinka…

Mezi jídlem a spaním jsme stihli ještě i tvořit (viz trička a čepičky) a tančit.

Občas nás ten cirkus všechny trochu zmohl…

Pražské služby nám za masivní reklamu jistě ještě poděkují . Ztráty byly minimální!

 

Pozn. Dítě jsme neztratily ani jedno .