02
/ Editorial/
/ Prosinec 2014 /
casopisgym.cz
/ 03
Editorial Většina z vás, kdo právě držíte v rukou toto číslo a čtete si úvod do něj, nejspíše nejste zrovna v nějaké tíživé životní situaci. Je to dáno tím, že ačkoli si stále na něco stěžujeme, máme se v našich končinách vlastně docela dobře. Máme to štěstí, že žijeme ve střední Evropě 21. století, tedy v jedné z nejvyspělejších částí světa, v období bez ozbrojených konfliktů a válek. Jenže ne všichni mají takový bezstarostný život jako většina z nás – ne všude je samozřejmostí, že má člověk každý den co jíst nebo že děti mohou chodit do školy. Pro příklady nemusíme chodit daleko: I v naší zemi žije samozřejmě celá řada lidí, kteří zrovna neměli takové životní štěstí. K takovým lidem můžeme přistupovat dvojím způsobem: Buď dělat, že je nevidíme, anebo se jim pokusit nějak pomoci. Pomáhání je totiž přirozená součást lidského bytí, a zrovna my, kteří tu možnost máme, bychom skutečně pomáhat měli. Jedna z možností je samozřejmě taková, že vyhrábneme naše úspory z prasátka a všechny je věnujeme třeba nějaké charitě. Pomoci však můžeme jakkoli, a radost z dobrého skutku se dostaví ve stejné míře. Dennodenně si například pomáháme v rodině, mezi přáteli, nebo i mezi spolužáky – kterým jistě pomůže objasnění nějaké složitější látky. O tom by mohla vyprávět (a také na straně 24 vypráví) Lydia Ceháková, která ve svém volném čase po škole doučuje své spolužáky matematiku. Článků věnovaných pomoci je ale v tomto čísle samozřejmě mnohem více. Například na stanoviska studentů i učitelů k tomuto tématu se můžete podívat na stranách 13 a 19. Za zmínku také rozhodně stojí třeba zajímavé úvahy od Dušana Vančury, Jana Vitoně a Jany Kučerové, které vás možná přimějí podívat se na téma pomoc z trochu jiného úhlu a které naleznete je v sekce Téma. S tímto tématem jde ruku v ruce i adopce na dálku, do které je zapojena spousta studentů našeho gymnázia. O jejich zkušenostech s touto formou adopce i o samotných adoptovaných si můžete počíst na straně 10. Opět na vás ohledně adopce na dálku čeká i několik zamyšlení. Jedno z nich - konkrétně o adoptovaných zvířatech – napsala nová členka redakce, terciánka Kačka Kněžínková, kterou vítám v našich řadách. Její příchod je však jen jednou z novinek, tou další je totiž vznik nového koutku s poezií. V něm naleznete dvě básně, napsané k nedávno proběhlému dni poezie. Vážení čtenáři, za celou redakci vám přeji krásné vánoce a nezapomeňte i při nich, že někdo možná potřebuje vaši pomoc!
Pavel Mráček, zástupce šéfredaktorka
04
/ Obsah / Posbíráno /
5 8 10 13 16 18 19 20 22 24 26
Posbíráno TÉMA Adopce na dálku Studentská anketa Kam to dotáhli Zapomenutá místa Učitelská anketa Projektárium Komiks Dekahovor Úvaha
27 28 30 32 34 35 36 40 41 42 44
Sport Dvojrozhovor Počítače, mobily, internet Hry Filmy Knihy Jazykový koutek PoezYe Fotostrip NaZávěr Interce
Realizujeme projekt Nové výzvy pro Třeboňsko CZ.1.07/1.1.14/02.0050
casopisgym
Časopis GYM vydává Sdružení rodičů při Gymnáziu v Třeboni. www.casopisgym.cz Šéfredktorka: Martina Marková Zástupce šéfredaktorky: Pavel Mráček Šéfilustrátorka: Anežka Papáčková Redaktoři: Martin Rosocha, Anežka Papáčková, Karin Večeřová, Tereza Stehlíková, Filip Otepka, Marek Čáp, Anna Kohoutová, Eva Zavadilová, Dušan Vančura, Jan Vitoň, Jana Kučerová Externisté: Alžběta Prášilová, Michaela Krynická, Radka Francová, Natálie Petroušková, Jaroslav Balcar, Matěj Šimeček, Lucie Hejlová, Kateřina Mašková, Jan Chaloupka, Šimon Arnošt, Kateřina Kněžínková Titulka: Dominika Andrlová Ilustrace: Lucie Lexová, Romana Illeová, Anežka Šimáčková, Eva Klímová Foto: Anežka Pithartová, Klára Štangelová Grafika & web: Jan Kurš & Jan Kurš Příjem příspěvků a redaktorů u členů redakční rady a na
[email protected]. Náklad 110 výtisků. Vydáno 17. 12. 2014
/ Prosinec 2014 /
casopisgym.cz
/ 05
K
oncem listopadu se na naší škole uskutečnil dvoudenní humanitní a přírodovědný seminář pro maturitní ročníky. Pro obě odvětví semináře byl připraven bohatý program, který své účastníky zajisté posunul na jejich cestě k úspěšné maturitní zkoušce zase o pár vědomostí dál.
I
letos se spouštějí anglické dny pro třetí ročník a septimu, jejichž náplní je, zcela překvapivě, angličtina, konverzování a výuka v tomto jazyce. Letos jsou již tradiční vánoční hodiny s Peterem Dunnem obohaceny o seminář na téma Evropská Unie, jenž je pochopitelně také celý v angličtině.
S
pouští se nám nové kolo olympiád (a dalších možných i nemožných soutěží), v nichž budeme, doufám, alespoň tak úspěšní jako loni. S radostí zaznamenáváme sportovní úspěchy, o kterých si můžete přečíst ve sportovní rubrice. Mimo to se letos na Pražský studentský summit dostaly hned dvě delegace z naší školy. Jedna zastupuje Etiopii a druhá Bolívii. Ve společnosti více než 350 studentů z celé republiky si každý měsíc zkouší modelová jednání OSN, přesně tak, jak fungují v praxi. To vše zakončí na začátku března čtyřdenní konference v pražském hotelu Ambasador.
14.
listopadu proběhl první letošní maturitní ples, tentokrát na téma Divočina, a nutno říci, že se vydařil. Neméně úspěšný byl i druhý ples, na který až do 28. listopadu většina návštěvníků čekala s mírnými rozpaky, neboť oktavánští maturanti neměli téma. K velmi příjemnému překvapení všech zúčastněných se ples opravdu povedl, a našim maturantům tak odpadla další velká várka starostí - o to více se nyní můžou koncentrovat na blížící se zkoušku dospělosti.
06
/ Posbíráno /
J
ako když hrají pro tukany v zoologické zahradě. Zhruba tak si asi připadali herci z pražského Divadla Různých Jmen, když pro naši školu 18. listopadu hráli představení bratří Mrštíků s názvem Maryša. Chování studentů nižších ročníků čtyřletého studia bylo přinejmenším bezohledné a hloupé. Proto bych je tedy chtěla poprosit o jediné: Když nejste ochotni, či spíše schopni vnímat a ocenit velmi kvalitně zpracovanou klasiku, tak alespoň nebuďte sobečtí a myslete na to, že na představení nejste sami.
P
ondělí po první adventní neděli jistě každému zpříjemnil krásně osvícený stromek před školou. Třešničkou na pomyslném dortu jsou dekorace na vstupních dveřích a u stropu za nimi. Všichni tvůrci této dekorace doufají, že Vám zpříjemní toto období, kdy všichni s nadějí a nedočkavostí čekáte na Vánoce, či spíše na vánoční prázdniny.
S
tudenti sexty a druháku měli díky Václavu Pražákovi a Zdeňku Kučerovi možnost navštívit 27. listopadu Černínský palác, současné sídlo Ministerstva zahraničních věcí, Pražskou Loretu, v níž byly k vidění vzácnosti z loretánského pokladu a model nově objevené krypty a výstavu „Otevři zahradu rajskou“, věnovanou rodu a působení benediktinského řádu ve střední Evropě, v prostorách Valdštejnské jízdárny.
K
romě exkurze do Prahy druhák se sextou v průběhu října navštívili ještě úpravnu vody a čistírnu odpadních vod v Hrdějovicích, kde se z velmi poutavého výkladu dozvěděli informace o celém procesu, který musí odpadní vody pro opuštění čističky podstoupit. Následovala návštěva úpravny vody, která byla spojená s ochutnávkou již upravené, ale také neupravené vody. Dalším výletem pro tyto dvě třídy bylo divadelní představení Frankenstein v angličtině, konané v Domě kultury Metropol v Českých Budějovicích.
B
ěhem celého listopadu byla v aule našeho gymnázia instalována výstava ke 35. výročí CHKO Třeboňsko, v níž jsme se mohli mimo jiné dočíst a důvodech vzniku a nejvýznamnějších událostech pětatřicetileté historie CHKO Třeboňsko.
/ Prosinec 2014 /
casopisgym.cz
/ 07
D
ruhého prosince jsem se já, Anežka Papáčková, Honza Kurš a Martin Rosocha, jakožto zástupci redakce, vydali do Brna na předávání cen Školní časopis roku 2014. Cesta byla mrazivá, o to víc nás zahřála ocenění, která GYM získal. Za celou redakci mohu říci, že si jich nesmírně vážíme, a budeme se snažit v inovacích GYMu pokračovat.
S
eptimáni a třeťáci vyjeli 6. listopadu do českokrumlovského Muzea Fotoateliér Seidel, kde se seznámili se základy technologií výroby fotografií klasickými technikami, a sami si tyto techniky i vyzkoušeli. Exkurze pokračovala do Českých Budějovic, konkrétně do Parazitologického ústavu AV ČR, v němž pomocí elektronového mikroskopu zkoumali klíšťata a patogeny, které přenáší.
5.
prosince navštívil naší školu Mikuláš společně s čerty a andělem. Učitelé byli donuceni vykoupit se ze svých hříchů, aby nepropadli věčným plamenům pekelným. Na změnách v rozvrhu žádná delší absence nějakého učitele zapsaná není, z čehož můžeme usoudit, že se z toho naši učitelé „vykecali“ úspěšně.
Z
a celou redakci Vám přeji pohodové, šťastné a klidné Vánoce, bohatého Ježíška a Silvestr bez ztráty končetin v případě, že hodláte kvalitně posilněni alkoholem odpalovat rachejtle.
Bossorka Martina Marková
Pomoc K
dyž se řekne pomoc, vybavím si charitu, studenti zas doučování. Skauti vzpomenou, jak lovili bobříky dobrých skutků, nemocní lidé myslí na doktory. I ten nejúspěšnější člověk potřeboval pomoc, aby se úspěšným stal. Zkrátka nikdo se neobejde bez pomoci. I když to třeba rád tvrdí. Troufám si říci, že nikdo na světě není taková hlava, aby všechno znal, všechno uměl. Proto je dobré, když se každý věnuje svému oboru a je ochoten se s ním podělit, pomoci ostatním. Jenže tady nastává kámen, ne-li balvan úrazu. V dnešní době se za jakoukoli pomoc platí. Pomůžete babičce přes silnici, dostanete bonbon a poděkování. Přispějete na postižené, dostanete rolničku. Vyléčíte člověka, dostanete peníze. Umyjete nádobí, zametete, vytřete...a nedostanete nic. No dobře, ne za všechno se platí. Jenže k takové pomoci vás musí donutit morálka a ochota něco obětovat pro blaho druhých. Teď nemluvím jen o domácích pracích, ale o těch dobrovolnických a o podpoře chudých obyvatel. I přes nespočet lidí, kteří jsou ochotni jakkoliv přispět, je to však ojedinělá záležitost, jelikož se taková pomoc dá velmi snadno zneužít. I proto jsem ráda, že se stále najde tolik lidí s dobrým srdcem a doufám, že všichni velcí mužové světa a jejich organizace konečně přijdou na to, jak zavést blaho a vzájemnou podporu všem, kteří to potřebují. Jenže když se nikdo neobejde bez pomoci, kdo pomůže jim?
Autorka Eva Zavadilová
© Anežka Pithartová
10
/ Adopce na dálku /
Naše malá velká pomoc Vážení studenti, milí žáci, ráda bych vám připomněla, že se blíží období (únor), ve kterém má většina z vás možnost pokračovat, někteří z vás se poprvé zapojit a někteří také znovuzapojit do naší celoškolní dobročinnosti "Adopce afrických dětí na dálku". Tento projekt zprostředkovává převážně keňským chudým dětem přístup ke vzdělání, aniž by je vytrhoval z přirozeného prostředí vlastní komunity. „Adoptivní rodič“ (v našem případě jednotlivé třídy) zasílá prostřednictvím organizace (centrum Narovinu) finanční částku (7 200,- Kč/ školní rok) na vzdělávání jednoho konkrétního dítěte. Částka pokrývá školné, všechny učební pomůcky a povinnou školní uniformu. Poskytnutím finanční podpory zpřístupní „adoptivní rodič“ vybranému dítěti možnost vzdělání, a daruje mu tak naději na budoucnost v životních podmínkách, které jsou běžné pro ostatní děti jinde na světě. Jako třídní kolektiv je možné si s dětmi dopisovat, dopisy se mohou psát v hodinách anglického jazyka. Je také možné zasílat menší dárečky v podobě nálepek, bloků, omalovánek, apod. Pravidelně zasílané dopisy spolu se čtvrtletním vysvědčením všech našich dětí z Keni můžete najít na nástěnce cestou do šaten. Současná situace u nás na gymnáziu je následující: (identifikační číslo podporovaného dítka/ křestní
jméno/ "adoptivní rodič") 41383/ Sharon / učitelský sbor 41600/ Eric/ VIII 41427/ David/ VII + VI 40791/ Edwin, 40892/ Collins/ 1. r. 40609/ Ronny/ IV 41713/ Brenda/ II + 2. r. 52048/ Brian/ III 52131/ Bencason/ 3. + 4. r. Z čehož Eric adoptovaný oktávou a Bencason 4. ročníkem budou již letos odchodem našich maturantů postrádat své adoptivní rodiče, a proto bych byla ráda, kdyby se jich ujaly zatím nezapojené třídy, aby chlapci mohli ve svém studiu pokračovat. U Bencasona je nadále možnost adopce 3. ročníkem, proto se (bude-li zájem)
některá z tříd může k této adopci připojit. Předešlá studentka podporovaná naším učitelským sborem, Grace, úspěšně absolvovala studium na střední škole a chtěla jít dále na College pro letušky, ale bohužel jí v té době ještě nebylo požadovaných 21 let. Nastoupila tedy na cateringový jednoletý kurz, který začátkem tohoto roku také úspěšně dokončila. Věřím, že společně budeme nadále takto poskytovat vzdělání těm, kteří jej jako samozřejmost brát bohužel nemohou a pomůžeme tak i dalším keňským dětem.
Helperka Adéla Holubová
/ Prosinec 2014 /
casopisgym.cz
/ 11
Adopce je prima věc
Osobně považuji adopci na dálku za zajímavou možnost pomoci. Sice touto formou pomáhám někomu, koho s nejvyšší pravděpodobností ani nikdy v životě neuvidím, ale líbí se mi už jen ten pocit, že díky mé finanční podpoře dostane konkrétní jedinec z rovníkové Afriky (Keňa) možnost se plnohodnotně vzdělat a připravit do života. My sice něco takového (vzdělání) považujeme za samozřejmost, ba tím
Mohu vám akorát sdělit, že s adopcí souhlasím, protože se mi to prostě líbí. Všechny důvody typu "zlepšení vztahů", "zkoumání afrických zvyklostí", "vynahrazování africké zaostalosti vůči zbytkům světa" apod. jsou dle mého názoru totiž subjektivní a každý si z nich své vybere. Já si z
nich vybral a mé vybrané důvody jsou na rovnoramenné váze dostatečně těžké pro uzvednutí mé peněženky (která mimochodem zas takovou metaforickou váhou nedisponuje). Co se "černouška" týče, ani pořádně nevím, o koho se jedná. Je možné, že v jeho momentálním věku si není jist ani on sám. Peníze jsem však ochoten poslat za účelem rozšíření panoramatických obzorů, mezi kterými si náš "černoušek" bude vybírat.
dokonce i někdy opovrhujeme (ano, občas i já, třeba když se mi ráno nechce vstávat do školy), ale úplně si dokážu představit, jakou radost z toho asi musí mít někdo z míst, kde to tak samozřejmé není. Myslím si, že by taková pomoc měla pro nás být i jaksi samozřejmá, protože i když na to pod tíhou politických událostí rádi zapomínáme, pořád žijeme ve velmi vyspělé zemi, kde pro většinu lidí není problém věnovat trochu
prostředků někomu chudšímu. A když si pak od nich přečtete dopisy plné vděku a radosti z vaší pomoci, skutečně vás to zahřeje u srdce. Takže i když na vlastní oči nikdy neuvidíte výsledek, ten nejhezčí by vám měl zůstat již napořád: A to pocit, že jste někomu skutečně pomohli.
Autor Dušan Vančura
Autor Pavel Mráček
Adoptujte mě… Tento slogan na nás křičí z mnoha plakátů a hlavně v Praze. Zvířátka všeho druhu čekají na to, až je někdo adoptuje, neboli až bude někdo pravidelně posílat do Zoo peníze. Na některých z těch billboardů je připsáno, že když si zvířátko adoptujeme, můžeme vyhrát zájezd do Keni. Možná se mýlím, ale domnívám se, že poté, co se toto doplňující heslo objevilo, lidé posílají peníze ve valné většině jen proto, aby mohli letět na černý
kontinent. Samozřejmě, že někteří lidé posílají příspěvky z dobré vůle a s myšlenkou na dobrou věc – pomoc zvířatům, rozšíření jejich výběhů a pavilonů. Přece jenom je hezké, když jdeme do Zoo a vidíme krásné, upravené a zelené výběhy, čisté boxy a šťastná zvířata. To jsme pak veselí také, i když je ošklivé počasí, nebo jste se špatně vyspali. Myslím si, že adopce zvířat či dětí je velmi dobrá věc a nejen ona, ale i charita a obecně
pomoc. Rozdávejte ji, kde jen to jde. Udělejte každý den jeden dobrý skutek a bude světu lépe. Nemusí to být veliká pomoc, stačí přidržet dveře, podat věc, která někomu spadla, nebo vysvětlit někomu postup počítání. Možná Vám to člověk, kterému jste pomohli, nikdy neoplatí, ale Vy budete mít dobrý pocit do konce života.
Autorka Kateřina Kněžínková
12
/ Studentská anketa /
Naše adopce Jak jistě víte, naše škola je zapojena do projektu ,,Adopce afrických dětí na dálku‘‘ organizovaného obecně prospěšnou společností Centrum Narovinu. Cílem je zpřístupnit keňským dětem z chudých rodin možnost vzdělávat se. Téměř každá třída našeho gymnázia se ujala této dobrovolné činnosti přispívat na dítě dle vlastního výběru a zlepšit tak jeho životní situaci. Ovšem má tato akce vůbec smysl? Funguje to? Snažili jsme se od jednotlivých tříd zjistit, zda u nich adopce probíhá tak, jak by si před-
stavovali, jestli si se svým ‚‚adoptivním potomkem‘‘ dopisují i kvůli důvodu, kterým není hrozba pětky z angličtiny za nesplnění úkolu. Ptali jsme se, zda má vůbec smysl přispívat či jestli se snaží změnit ostatním lidem život k lepšímu i nějak jinak. Jak už to tak bývá, větší nadšení projevily mladší ročníky. Zejména primánci se už těší, až si budou moci vybrat své „vlastní“ dítě. Sekundáni a terciáni se zase směle zapojují do mimoškolních aktivit, jako jsou například pravidelné
návštěvy domova seniorů. Kvinta byla naopak do adopce zapojena pouze jeden rok, během kterého ani jednou neviděli dopis od svého adoptovaného dítěte. Stejné zkušenosti s adopcí má i čtvrtý ročník, který také neměl příležitost vidět nějaké dopisy, a celkovou organizaci adopce považuje za matoucí. U dalších tříd se pak v některých případech kvůli nízkému počtu studentů či malému zájmu musely spojit dvě třídy dohromady (např. sexta se septimou), aby finančně pokryly náklady spojené s adopcí.
Autor Pavel Mráček
Autorka
Autorka
Radka Francová
Michaela Krynická
/ Prosinec 2014 /
casopisgym.cz
/ 13
Pomoc studentů Natálie Valentová - prima
1. Potřebovala bys s něčím pomoc? Občas bych potřebovala pomoc ve škole. 2. Kdo ti nejvíc pomáhá? Rodiče. Můžu se na ně spolehnout a o všem popovídat. 3. Máš nějaké zkušenosti s pomáháním? Ano, vzali jsme si 3 děti do pěstounské péče a z toho jeden bratr je postižený. 4. Kluk co brečí na zemi a babička s těžkými taškami, komu pomůžeš? Oběma. Klukovi pomůžu vstát ze země, utěším ho a pak s ním budu hledat rodiče, nebo někoho, kdo byl s ním. Babičku pozdravím a zeptám se, jestli nechce abych jí pomohla tašky někam odnést.
Karel Knopp - prima
1. Potřeboval bys s něčím v současnosti pomoc? Ve škole, konkrétně v českém jazyce. 2. Komu nejvíce vděčíš za pomoc? Nejvíce mi asi pomohl starší bratr.
3. Máš nějaké zkušenosti s pomáháním? Ano, mám nemocnou babičku o kterou jsem se hlavně o prázdninách pomáhal starat. 4. Kluk co brečí na zemi a babička s těžkými taškami, komu pomůžeš? Asi bych pomohl spíše tomu dítěti.
pomohla oběma dvěma. Ale kdybych si měla vybrat, tak asi tomu dítěti, protože jestli spadlo, tak se mu mohlo něco stát. Pak bych si vyčítala kdyby to bylo něco vážného.
Adam Šimáček - tercie
Adéla Kambová - sekunda
1. V čem bys potřebovala nejvíce pomoc? Nedá se říci momentálně v čem nejvíc. Ale když pomoc potřebuji, tak se obrátím na rodinu nebo na dobré přátele. Teď asi není nic velkého s čím bych potřebovala pomoct. 2. Čí pomoci si vážíš nejvíc? Vážím si každé pomoci od kohokoliv v čemkoliv. I kdyby to bylo maličkost, budu si jí vážit. 3. Máš nějaké zkušenosti s pomáháním? Určitě. Jako menší jsem moc ráda pomáhala babičce při práci v obchodě. Nebo když je doma někdo nemocný, tak se snažím jakkoliv pomoct (dojdu nakoupit, uvařím čaj. atd.) Zároveň mám i zkušenost, kdy mě především tatínkem se strejdou pomohli vytáhnout z řeky, do které jsem spadla když mi bylo 6. 4. Kluk co brečí na zemi a babička s těžkými taškami, komu pomůžeš? To je těžká otázka. Nejraději bych
1. Kde bys potřeboval asi nejvíce pomoct? Nikde teď vysloveně o pomoc nevolám, ale potřeboval bych pomoct ve škole a také v osobním životě. 2. Kdo Ti v poslední době hodně pomohl? Spolužák, nechá mě opisovat při písemce a dává mi opsat ùkoly. 3. Máš nějakou zkušenost s pomáháním? Vzájemné, spíše teda pro mě prospěšné pomáhání si ve škole. 4. Kluk co brečí na zemi a babička s těžkými taškami, komu pomůžeš? Pomohl bych klukovi. Pokud se to zdá babičce těžký, tak si toho nemá kupovat tolik, ponaučení pro ni pro příště!
Linda Havránková - kvarta
1. Kde máš teď nejvíce problémů a potřebovala bys pomoc?
14
/ Studentská anketa/
Nejvíc mi dělá asi problém neplést si jazyky a přenést se vždy přes chuť lenošit. 2. Kdo ti zatím nejvíc pomohl/pomáhá? Určitě moje mamka, protože přes všechny moje průšvihy vždycky stojí za mnou a snaží se mi pomoci a taky určitě moje kamarádky ze skautského oddílu, které jsou mi jako druhá rodina a ve všem mě podporují a zároveň jsou upřímné. 3. Máš nějaké zkušenosti s pomáháním? Každý rok se s oddílem zapojujeme do organizace "Rolničky" (nevím teď, jak se to přesně jmenuje, ale je to na podporu nemocných dětí). S holkama "zpěvačkama" jsme jednou zpívaly v domově důchodců, abychom je potěšily a pak si s nimi povídaly. 4. Kluk co brečí na zemi a babička s těžkými taškami, komu pomůžeš? Nechci, aby to vyznělo špatně, ale na rozdíl od toho dítěte má babička vlastní rozum, takže bych asi šla pomoc tomu dítěti, protože by mohlo zpanikařit a třeba utéct na silnici. Navíc kdybych odvedla dítě do bezpečí, mohla bych pak pomoci i té babičce.
Tereza Oušková - sexta
1. S čím bys potřebovala nejvíc pomoct? Nejvíc bych potřebovala pomoc v hlavě, všechno si vyjasnit a uspořádat. A pomoc při uklízení v pokoji by mě taky neurazila. 2. Kdo ti s čím hodně pomohl?
Asi mamka s mou první seminární prací. Hodně mi pomohl i bratr, byli jsme ještě malí a on mi pomohl rozmontovat plynový kotel a tak jsem málem vybouchli. 3. Máš nějaké zkušenosti s pomáháním? Jo mám. Když můžu (a chce se mi) tak ráda pomůžu. Ale u nás doma to prostě bez pomoci nejde. Všech nás šest dětí + Nayla a rodiče si musíme doma navzájem pomáhat, jinak bychom doma asi nepřežili. 4. Kluk co brečí na zemi a babička s těžkými taškami, komu pomůžeš? Nejprve zvednu kluka ze země a pofoukám mu kolínko a pak doběhu babičku a pomůžu jí s taškami.
Rozita Albertová - septima
1. "Voláš" někde momentálně o pomoc? O pomoc většinou moc nevolám, protože mi skoro nikdy nikdo nepomohl. 2. Kdo Ti zatím asi nejvíc pomohl? Nejvíce mi pomohla moje kamarádka Hanka. Byla tu pro mne vždy, když jsem ji potřebovala. 3. Máš nějaké zkušenosti s pomáháním? Chodila jsem pomáhat do domova důchodců v Třeboni. Učila jsem jednu moc milou paní hrát karty na počítači. Naučila jsem ji vyhledávat informace na internetu. Učila jsem ji používat google mapy, aby se mohla aspoň tímto způsobem znovu podívat na místa, kde vyrůstala. Rozhodně to byla skvělá zkušenost.
4. Kluk co brečí na zemi a babička s těžkými taškami, komu pomůžeš? Asi bych šla zvednout to dítě, jestli se mu třeba něco nestalo.
Aneta Karpíšková - septima
1. Kde "voláš" o pomoc? Asi v naší třídě, protože už nedokážu vydržet to mrtvý ticho a prázdný lidi. 2. Kdo ti v něčem hodně pomohl? Nenapadá mě nic, co by se dalo zveřejnit. 3. Máš nějaké zkušenosti s pomáháním? Každý týden chodím do domova důchodců, ale nepřijde mi to jako nějaká záslužná činnost. 4. Kluk co brečí na zemi a babička s těžkými taškami, komu pomůžeš? S největší pravděpodobností pomůžu neznámé důchodkyni, nad ultra roztomilým děckem se určitě slituje někdo jiný.
František Fojt - oktáva
1. Kde bys potřeboval pomoct? V posilce (no jo, občas tam zajdu), to když mám už nějakou dobu pár centimetrů nad sebou nějaký to závaží, ne a ne s tím hnout a Pazdy je
/ Prosinec 2014 / otočenej zády. Osobní život...jsem naprosto z(a)tracená existence, navíc paní Drápková dokonce řekla, cituji: "Ty jsi jinej případ". No a (beznadějně) taky volám, když se ztratim na nějaký párty. 2. Kdo Ti zatím asi nejvíce pomohl? Asi doktor s mámou někdy před 19-ti lety ( 21.12.), moc se mi Sem nechtělo; rodiče pak od doby asi 9 měsíců před tím až po současnost - takovýho jídla... A pár kámošů, kteří mě dovedli tam, kam jsem chtěl před tím, než jsem to díky nemalému množství ethanolu v krvi zapomněl, nebo jsem toho sám nebyl schopen. 3. Máš nějaké zkušenosti s pomáháním? Pff, já mám zkušeností. Ta smutnější mi vzala babičku, zato dala, podle mého skromného názoru, nějaký to Cítění; ty veselejší pak úsměvy nejen od babiček, kterých není nikdy dost (těch úsměvů). Nějakou tu zvěř (hlavně voly) jsem tahal taky, i když v jejich výrazech byl úsměv jen zřídka, přestože to byly občas velmi vtipné situace, jak už to tak na párty bývá. 4. Kluk co brečí na zemi a babička s těžkými taškami, komu pomůžeš? Jasně že dítě (ne že bych byl pedouš), alespoň ho uklidnit a pak doufat, že se někdo ukáže, babička už je přece jenom dospělá a nese ty tašky z vlastní vůle, takže, pokud nebude vypadat opravdu zoufale, no big deal asi, navíc ji určitě potěší
podívaná na to, jak nějakej pěknej kluk pomáhá ubrečenýmu prckovi - třeba se chvíli zdrží a doběhnu ji potom.
casopisgym.cz
/ 15
Tony Nguyen - čtvrťák
Anna Walterová - prvák
1. Voláš v něčem o pomoc? Nejvíc asi "volám" o pomoc ve škole, protože od základky je gympl hodně velký rozdíl. 2. Kdo ti zatím asi nejvíce pomohl? Nejvíc mi zatím ve všem asi pomohla kamarádka. Jdu za ní pokaždé když mě něco trápí. 3. Máš nějaké zkušenosti s pomáháním? Zkušenost s pomáháním.. Doma se asi už sedm let staráme o nemocnou babičku. Má Alzheimera v dost pokročilém stádiu a je na naší pomoci zcela závislá. Když přemýšlím nad pomocí nějakému zvířeti.. Nejednou jsem jich už pár zachránila 4. Kluk co brečí na zemi a babička s těžkými taškami, komu pomůžeš? Asi bych prvně pomohla malému dítěti.
1. Kde bys teď potřeboval nejvíc pomoc? Největší pomoc by se hodila ve škole. 2. Kdo ti nejvíce pomáhá? Samozřejmě kamarádi a pak vždy ochotný Internet a budík při vstávání do školy. 3. Máš nějaké zkušenosti s pomáháním? Tak jistě, konám dobro všude kam vejdu. 4. Kluk co brečí na zemi a babička s těžkými taškami, komu pomůžeš? Ani jednomu, prcek by měl mít někde poblíž matku nebo tátu a stará babička by mě vyhnala…
Autorka Anežka Papáčková
Autorka Anežka Pithartová
16
/ Kam to dotáhli /
Petra Brychtová Makovičková
O co více byla Petra nenápadnější jako studentka gymnázia, o to více o sobě dává vědět jako maminka 3 malých dětí. Stojí u zrodu prvního mobilního hospice na Třeboňsku a pomoc druhým je pro ni velké životní téma. Přinášíme vám rozhovor, ve kterém prozrazuje něco o své cestě za svým cílem, kterým je určitě velká šťastná rodina a smysluplná práce pro druhé. Jak vzpomínáš na třeboňské gymnázium? Vzpomínám moc ráda. Kdykoli jdu kolem, láká mě to klouznout po „íčku“ a jít dovnitř do „mojí“ školy. Co tě ve škole nejvíc bavilo? Tak jistě na prvním místě dramaťák. Pak to byl zeměpis a biologie. A k potěše dnešní paní ředi-
telky se musím přiznat, že v sextě mě začala dost bavit čeština, do té doby pro mě neoblíbený předmět. Začala jsem více číst a psát a pohled na zkratku „ČJ“ v rozvrhu už nebudil obavy… Jaká jsi byla studentka? Průměrná, ale asi snaživá. Nešlo mi vůbec nic na jedničky samo od sebe, což mě mrzelo. Učit jsem se musela dost, ale učila jsem se ráda, kromě asi dvou let, kdy člověk vzdoruje prostě vůči všemu… Co je ti s odstupem času líto, že ses neučila více? Možná že něco takového bylo, ale mám pocit, že v té době to tak prostě bylo v pořádku, teď už to chápu a vidím jinak. Říct, že „kdybych to věděla, tak se učím víc“, by asi byla pravda, ale nevěděla jsem…
Snažím se na tu občasnou nechuť a nenaládu ze školy nezapomenout, abych pak mohla lépe chápat své děti, až se nebudou chtít učit nebo je prostě něco nebude bavit. Potřebovala jsem hodně pozitivně motivovat, když mě něco nebavilo. A tak díky prima učitelům jsem nakonec našla lásku i ke kvadratické rovnici a čtyřtaktnímu motoru. Byla to opravdu jejich zásluha… Kam jsi šla studovat po gymnáziu, jaká jsi byla vysokoškolačka? Vysokoškolačka jsem byla asi za prvé nadšená. Těšila jsem se. Nakonec jsem se ale bohužel netrefila do oboru, který mě bavil, takže jsem zase poslední dva roky na VŠ spíše protrpěla, ale v té době, jsem si prostě řekla, že „už to vím, tak se učit budu“. Takže jsem zdárně vystudovala učitelství biologie a
/ Prosinec 2014 /
Každý v životě zažije něco, čemu se říká určující moment, určující setkání...máš takové? Jistě to bylo studium na gymnáziu, kam jsem vlastně vůbec nechtěla, ale po páté třídě jsem se tam prostě ocitla a všichni doma byli šťastní. Třídní Blanka Černá mě nadchla pro biologii a zeměpis. Ve stejné době jsem také propadla skautingu, to mě myslím zásadně formovalo dobrých třináct let… Jaké hodnoty jsou pro tebe v životě nejdůležitější? Úcta k lidem. Důvěra. Bezelstnost. Upřímnost. Co s tebou udělalo mateřství? Řekla bych, že spíš „dělá“ a „dělat bude“ – je to velká škola života. Najednou tu máte své vlastní zrcadlo (já tedy zrcadla tři) a ať se snažíte sebevíc, vidíte se v malém vydání. Je to velká výzva na sobě pracovat. Jinak to prostě nefunguje… Založila jsi hospic - jak tě to vůbec napadlo, co tomu předcházelo? Mě to vůbec nenapadlo. Celý život jsem byla přesvědčena o dráze pedagoga. Před mateřskou jsem pracovala v dětském domově jako vychovatelka a tak nějak jsem se chtěla i do budoucna věnovat speciální pedagogice. Při mateřské jsem založila občanské sdružení provozující v Lomnici n.L. rodinné centrum. Až potud to bylo vše můj nápad a můj plán – co taky víc chtít s tehdy dvěma malými dětmi. Při jedné návštěvě se mě náš pediatr MUDr. Libor Válek zeptal, zda bych nepomohla se založením ob-
čanského sdružení, které by podpořilo vznik mobilního hospice na Třeboňsku. Měla jsem s tímto papírováním čerstvou zkušenost z mateřského centra, a tak jsem souhlasila… netušíc, co bude následovat… Vše se zdařilo a po roce jsem stála společně s týmem 13 lidí u otevření domácího hospice v Třeboni.
“
Co pro tebe znamenají Vánoce? Mám je ráda – jak pro prostotu betlémských jeslích, tak pro slavnostnost betlémské komety… Tématem GYMu je Pomoc - je pro tebe důležité pomáhat? Umíme si pomáhat? Já jsem asi chronický pomáhač –
Úcta k lidem. Důvěra. Bezelstnost. Upřímnost.
S jakými problémy se v práci nejvíce potýkáš, jaká radost je kompenzuje? Za první rok provozu hospice problémy jistě přicházely a přichází a každý nám přináší poučení. Nic zásadního se nestalo, ale co mě teď nejvíc trápí, je to, jak systematicky podporovat rodiny pečovat o své blízké nemocné. A radost? Je radost pracovat s týmem lidí, na které se mohu spolehnout a se kterými nám jde o stejnou věc. A také mě těší důvěra rodin, které můžeme doprovázet. Patří jim za to velký dík…
/ 17
“
zeměpisu na Jihočeské univerzitě. Zároveň jsem své vzdělání rozšířila ještě o speciální pedagogiku na UK v Praze.
casopisgym.cz
tedy nechci, aby to znělo pyšně, ale programově se musím učit říkat taky občas „ne“… Jestli si umíme pomáhat – doufám, že ano… Myslím, že hlavně bychom měli pomáhat nezištně, ale na druhou stranu ne naivně a bezhlavě… Pomoc je občas i to, že vlastně nepomohu, ale jsem třeba jen nablízku… Kdo ti v životě nejvíce pomohl? Tak určitě mamka, manžel a přátelé…
Co plánuješ v rámci svého "projektu" do budoucna? Nyní jsme otevřeli nové kontaktní místo hospice – ráda bych, aby se stalo místem setkávání a pomoci. Kolem hospice je mnoho další práce, ke které potřebujeme dobrovolníky – Jeden z kardinálních smyslů života je naše chtěla bych se věnovat jim schopnost a ochota pomáhat... a i nadále v dalších místech Motorka pokračovat s kurzy pro laické pečující, které proběhly letos na Anna Kohoutová podzim v Třeboni.
18
/ Zapomenutá místa / Učitelská anketa /
Lékárničky Jestlipak víte, kde jsou ve škole umístěny lékárničky, tedy první pomoc? Jsou hned čtyři, jedna ve sborovně, jedna před ředitelnou, poslední dvě pak v učebně a praktikách chemie. O jejich funkční stav se svědomitě stará jedna z vyučujících, jejíž jméno si můžete tipovat na casopigym.cz
škrtidlo nebo kloktadlo, co jsem se s nimi nakloktala a naškrtila! A to nemluvím o živočišném uhlí... jako malá jsem jej tajně uzobávala....
Jak jste se dostala k funkci správkyně lékárniček? Už od mládí jsem k lékárničkám tíhnula. Zatímco jiná děvčata si hrála s panenkami, já měla plně vybavenou lékárničku, bez které jsem neudělala ani krok, rodiče mě dokonce přezdívali naše Lékárnička. Je tedy nasnadě, že když jsem nastupovala, jeden z mých striktních požadavků byla možnost starat se o lékárničky.
Dobře, nechme živočišné uhlí být. Je u nás na škole něco, co by se v souvislosti s lékárničkami mělo změnit? Ale jistě! Tak především si myslím, a tímto apeluji na paní ředitelku, aby v této souvislosti můj požadavek měla na zřeteli, tedy myslím si, že by lékárničky měly být alespoň čtyři na každém patře, a navíc ještě lékárnička v každém kabinetě. V ředitelně by potom měla být větší lékárnička, která by obsahovala také větší balení kloktadla, anatomickou pinzetu a dostatečné množství živo-
To je pěkný příběh... Co přesně Vás na lékárničkách fascinuje nejvíce? Byla bych nerada, kdyby to vyznělo nějak divně, ale lékárnička mne fascinuje jako celek, její obsah, to je poklad za pokladem. Třeba takové
Vy jste uzobávala živočišné uhlí? Uzobáváte ještě dneska? No, víte.... (červená se a odkašlává si...) občas, ehmm....
čišného uhlí. Předpokládám, že Vám jde především o to živočišné uhlí? Ano, jistě, živočišné uhlí, živočišné uhlí.... (říká zasněně) Děkujeme za rozhovor! --------------------------------------Kdo je správkyní školních lékárniček? Tipujte na casopisgym.cz!
AuTHOR Martin Rosocha
Kdo je dnes hrdina? To nejdůležitější v našem životě je samotný život. Proto, abychom ho měli co nejvíce bezpečný a v těch nejtěžších chvílích nám někdo pomohl, tu máme kromě svých blízkých i integrovaný záchranný systém. Většině z nás se integrované záchranné složky vybaví pod číslem 112, ale jak pod číslem, tak pod těmito slovy, se skrývá daleko více. Každý den pro naše blaho někdo obětuje svůj život. Myslím si, že je důležité uvědomit si ,že ne každý člověk by toto podstoupil.
Nejznámější záchranné složky tvoří vojáci, hasiči, policisté a záchranáři. Tito lidé jsou hrdiny malých dětí a asi to nebude jen taková náhoda. Každé dítě chce přeci být výjimečné. Většina lidí tuto práci dělá profesionálně, ale nemalý počet jsou dobrovolníci, kteří vše podstupují s láskou a doufají, že světu alespoň zčásti pomohou. Každý den se stávají desítky dopravních nehod, lidé jsou čím dál více nemocní, hrozí nám útoky od ostatních zemí,
nedokážeme předpovědět přírodní katastrofy... Proto tu máme naše HRDINY z integrovaných složek, kteří nám jsou 24 hodin denně k dispozici.
Autorka Natálie Petroušková
/ Prosinec 2014 /
casopisgym.cz
/ 19
Pes – přítel Člověka. Pročpak? Co dokázal Pes tak významného? Je snad hezčí než ostatní zvířata? Pro někoho nejspíše ano, ale to snad není ten důvod. A proč se zrovna Člověku dostalo té pocty navázat natolik úzké spojení s tak majestátním zvířetem? Pes Člověku totiž pomáhá. Od raných stádií své domestikace Člo-
věku vypomáhává s náročným lovem, strážením vyhrazeného teritoria a v průběhu svého domestikačního vývoje i s psychickým odreagováváním. Člověk jeho úsilí oceňuje přídělem ulovené potravy, hřejivým místem u praskajícího ohýnku uprostřed chladné noci a případným dojemným mazlením. Pomáhají si navzájem jak ve tvorbě (pomoci), tak v ničení (pomoci) a udržují tak správnou míru chaosu, která jim soužití umožňuje. Nebylo tomu ale tak vždy. Pes byl Člověkem loven. A Člověk byl loven Psem. Když však Člověk zjistil, že Pes by mu mohl místo potíží působit radost, začal Psa přesvědčovat. Člověk ukázal Psu, že se na sebe při střetu nemusí
bezhlavě zuřivě vrhnout a podal Psovi kus syrového masa, tedy něčeho, co sám potřeboval. Plynuly dny a Pes získával v Člověka důvěru skrze vzájemná splynutí potřeb. Člověk tak slil nespočet toků hlubokých řek a znesmrtelnil duševní symbiózu těchto dvou živočichů v nekonečných příbězích. Přesto je však tato metoda často opomínána a nahrazována krvavými boji mezi Psem a Člověkem. K jakému Zvířeti a jakým způsobem bych se nejraději připoutal já... A k jakému Vy?
Autor Dušan Vančura
Učitelská anketa Co by obsahovala vaše krabička poslední pomoci, pokud byste se měli ocitnout někde daleko a sami? Hana Bušková Záleží kde daleko a jak moc sama. Někde na pustém ostrově, obklopená široširým oceánem? Nebo někde v poušti a vidět jenom písečné duny? Nebo se ztratit někde v horách? Nebo zůstat v noci na dálnici a mít rozbité auto? Jednou jsem zažila písečnou bouři na Sahaře, kde jsme jeli na velbloudech a během několika minut jsme neviděli vůbec nic, slyšeli jsme pouze děsivý hukot větru. Byl to hrůzný zážitek a nechci si ho nikdy zopakovat. Pocit dálky, samoty a úzkosti nás přepadl také jednou v kanadské Albertě, v Drumhelleru, kde je největší naleziště dino-
sauřích kostí na světě. Měli jsme silný dojem, že ty obludy tam pořád jsou. Na řeckém ostrově Simi jsme zase zažili přeplněnou lodˇ. Na ostrov jsme připluli, to ano, ale bohužel jsme se nedostali na zpáteční lodˇ, která nás měla odvést na Rhodos. Vidět naši lodˇ, jak se vzdaluje čím dál tím víc, vůbec nebylo romantické. Krabička první pomoci by mi byla vždycky k ničemu, protože neumím rozdělat ani oheň. Čokoládu bych ze zoufalství snědla během minuty, mobil by určitě nefungoval, protože by nebyl signál… Dálka a samota mi jsou dobré jen k tomu, abych se z nich mohla bezpečně vracet ke svým blízkým, domů.
Milada Benedová Nejlépe by bylo nacpat do krabičky spřízněného člověka. Pokud by se tam nevešel, tak nějaké šikovné zvířátko - třeba našeho kníráčka. Pokud by ani to nebylo možné, snažila bych se navázat kontakt s domorodci a spřátelit se s co největším počtem místní zvířeny. Do krabičky bych uložila pěkně tlustou zajímavou knihu - nebo i více knih (pro zábavu a poučení), encyklopedii (aby mi poradila, až budu v úzkých). Předpokládám, že o mé základní životní funkce bude postaráno. Pokud ne, vyhrálo by to oblečení, voda, jídlo, léky, kladivo, pila, hřebíky, zápalky a kamínka.
20
/ Učitelská anketa / Projektárium /
Miroslava Mrázková
Lenka Kopečková
Olga Tichá
Dá se říci, že takovou krabičku poslední pomoci mám sbalenou neustále, a to dokonce ve dvou kopiích (to kdybych nemohla jednu najít). Beru ji s sebou vždy, když někam jdeme, či hlavně jedeme. Pravda, je tam více věcí pro naše děti, ale za sebe tam mám náplasti, dezinfekční gelík, který je i na bolest, krém na mazání, propisku a malý zápisník či diář. No a pak by záleželo, jestli „daleko a sami“ je i s přístupem k elektrickému proudu, pak by se hodil notebook či tablet. Tajně doufám, že se v blízké době někde sama a daleko budu vyskytovat a nebudou mě sžírat výčitky, že nejsem se svými dětmi…
Moje krabička první pomoci by určitě obsahovala nůž, provázek, léky (ke snížení horečky a tlumení bolesti, pokud by se mi podařilo sehnat tak nějaká antibiotika, dezinfekci s obvazem). Ovšem ta vize, že budu někde daleko a sama je pro mne nepředstavitelná... Takže bych tam na začátek přidala ještě nějakou dobrou čokoládu, abych se z toho hned nezhroutila.
Já jsem jednu KPZ dostala před dvěma roky od své milované třídy. Bylo tam vše potřebné a proto ji střežím jako oko v hlavě.
Adéla Holubová Moje krabička poslední pomoci by rozhodně obsahovala hůlku, s jejíž pomocí bych krabičku proměnila na „portkey“ a přenesla bych se zpátky tam, kde je to doma, se všemi, které miluji
Anna Kohoutová Krásnou krabičku poslední (nebo první?) pomoci jsme dostali od předloňských oktavánů při maturitní show, tak bych si asi vzala tu, mam ji schovanou - bylo tam lecos a všechno by se mohlo hodit (i lahvička s whiskey). A jinak bych asi potřebovala kontakt se svými blízkými, tak bych si vzala neskromně mobil (byla by tam elektřina?). A kdyby ani to neslo, musel by mi stacit muj krizek, ktery nosim na krku.
Kateřina Janů Hořkou čokoládu s mátou, knihovnu (ale bude muset stacit kindle), telefon (abych si nepripadala tak sama), zasobu kafe a kreditku.
Štěpánka Otepková Pokud bych se měla ocitnout někde daleko a sama, tak bych si do KPZky přibalila jednu lahvičku mého oblíbeného Baileys a v klidu bych ten klid oslavila.
Tutor Martin Rosocha
Poslední projektárium – aneb Končíme! Projekt Nové výzvy pro Třeboňsko je v cílové rovince, prosinec je posledním vykazovaným měsícem. Všechny 4 aktivity snad uspokojivě splní záměr, který jsme si před dvěma lety naplánovali, doufáme, že nám budou uznány i všechny náklady – nejen ty finanční, ale i odborné a lidské. 01 – aktivita našich fyzikářů Olgy Tiché a Zbyňka Matějky pracuje pod vedením Martina Krynické-
ho na všech možných pokusech a laboratorních měřeních, aby maximálně využila potenciál nově vybavené fyzikální laboratoře a jejího vybavení. Úterní a páteční odpoledne probíhají intenzivní práce všech zájemců o fyziku a díky jejich vynalézavosti vzniká sada 8 souborů inovativní metodiky výuky fyziky, která by mohla do budoucna přispět k zatraktivnění tohoto předmětu na naší škole. Fyzika se tak v posledních týdnech
stává další atraktivní nabídkou našich školních volnočasových aktivit, které žákům všech ročníků v úterní (a dnes už i v páteční) odpoledne nabízíme. 02 – již v říjnu uzavřela svou činnost přírodovědná sekce projektu – Štěpánka Otepková a Jitka Mašková dokončily všechny praktické hodiny biologie a výukové programy, díky kterým se mnozí z vás cítili jistější v odborných kramflí-
/ Prosinec 2014 / cích na všech možných terénních exkurzích, které jsme pro vás díky projektu organizovali. Snažili jsme se maximálně propojit teoretickou a praktickou výuku biologie – v tomto chceme samozřejmě pokračovat i nadále. 03 – GYM, který držíte v ruce, je posledním projektovým číslem. Díky nemalým projektovým prostředkům se nám podařilo rozjet práci současné redakce, nepamatujeme, kdy by čítala tolik šikovných redaktorů – a další se stále hlásí. Naučili jsme se efektivní redakční práci, opět jsme zvedli grafickou úroveň, staráme se o web www. casopisgym.cz. O smysluplnosti práce svědčíte samozřejmě vy všichni, naši věrní čtenáře – kvalitu GYMu nicméně ohodnotila porota letošního finále soutěže o nejlepší školní časopis, která GYM ocenila hned v několika kategoriích – 2.
Snad jsme to moc nezazdili...
místo v soutěži redakcí, 3. místo v grafice a 5. Místo za nejlepší web. Celkově skončil GYM na 6. místě z téměř 200 středoškolských časopisů, děkujeme šéfredaktorce Martině Markové, šéfilustrátorce Anežce Papáčkové, šéfgrafikovi Honzovi Kuršovi a samozřejmě hlavnímu guru GYMu Martinu Rosochovi, kteří nás na začátku prosince v Brně tak skvěle (re) prezentovali! 04 – zajímavou pouť má za sebou Karel Pazourek, velký propagátor šifer všeho druhu. V loňském i letošním školním roce vám všem trpělivě nabízel možnosti účastnit se různých pracovních setkání i korespondenčních soutěží. Všechny své nápady shrnul do knížky s názvem Rekreační šifrování, která právě v těchto dnech vychází v nakladatelství Protisk a kterou si mnozí z vás
casopisgym.cz
/ 21
určitě budou moci zasloužit. K dispozici bude určitě i v elektronické podobě. Ráda bych tímto upřímně poděkovala celému projektovému týmu – nejen těm, kteří pracovali na jednotlivých konkrétních aktivitách, ale i všem ostatním, kteří jim po technické a administrativní stránce „kryli záda“ – v tuto chvíli je to především Ivana Kubínová a Romana Veselá. Snad nás závěrečná fáze projektu, která je již ryze administrativní, neodradí od naší účasti v projektech dalších. Nové programovací období 2014-2020 určitě nabídne další atraktivní možnosti a my na ně díky této zkušenosti budeme dobře připraveni.
Autorka Anna Kohoutová
22
/ Komiks /
/ Prosinec 2014 /
casopisgym.cz
Galliftor Aleš Večeř
/ 23
24
/ Dekahovor /
s Lydií Cehákovou
V
následujícím dekahovoru vám o sobě nadaná studentka druhého ročníku Lýda Ceháková prozradí například, že ve volném čase pomáhá doučovat některé spolužáky, ráda si pinkne volejbal, a hlavně zahraje na kytaru. Nuže, čtěte. Jaké předměty (kromě matematiky) patří mezi tvé nejoblíbenější? Jako další předmět bych zmínila asi anglický jazyk. Konkrétněji možná konverzaci, protože ta mě zajímá nejvíc. Jsem nesmírně ráda, že mám hodiny s rodilým mluvčím (Peterem D.), ve kterých se snažím hodně mluvit, přestože to znamená často plácat úplné nesmysly. Samozřejmě, že předměty jako je výtvarka, jsou pro mě jedněmi z nejpříjemnějších, kvůli atmosféře, kterou myslím, všichni dobře znají (hlavně, když se následující hodinu píše test…) Nejradši bych vypsala skoro celý můj rozvrh, protože se na každém předmětu snažím najít něco, alespoň nějaké odvětví, které by mě zajímalo, a chtěla bych se o něm dozvědět třeba něco víc. U většiny se mi to, řekla bych poměrně dobře, daří. Bohužel, jak to tak
bývá, občas narazím a dané odvětví ne a ne najít. Jak vznikl nápad doučovat některé ze studentů? Celé to vzniklo vlastně tak, že někdo občas něco nepochopil, tak jsem mu to před písemkou zkusila trochu vysvětlit, no a fungovalo to. Načež se to před další písemkou opakovalo atd. Takže z rychlého vysvětlování o přestávkách se to proměnilo v delší doučování po škole, zkrátka když je čas. Já osobně tomu ani neříkám doučování, ale spíš vysvětlování, protože za mnou vždycky někdo přijde s dotazem ohledně nějaké látky a já se mu ho pokusím vysvětlit. No a podle toho, jestli se mu to daří pochopit hned nebo ne, tak navrhnu „doučování“.
Co je na této formě pomoci nejtěžší? Nejčastější dotazy jsou ohledně něčeho v matice, to vysvětlit mi většinou dá docela práci. Vážně obdivuji učitele, jak dokážou látku vysvětlit, protože někdy je to opravdu hodně obtížné. Jinak se v podstatě snažím odpovědět na dotaz z jakéhokoli oboru, pokud je to v mých silách. Je to ale skutečně zábava, i když někdy trochu vyčerpávající.
Myslíš, že by tě v budoucnu bavila kantořina? Tuhle otázku neslyším poprvé a už hodněkrát jsem nad ní přemýšlela. V současné době o kantořině neuvažuji, i když mi už několik lidí řeklo, že bych se na ni hodila. Důvodem je nejspíš stav na školách,
/ Prosinec 2014 / než kdybych nemohla najít knihu k četbě.
Přemýšlela jsi o jiném povolání? O jiném zaměstnání prozatím nevím, protože mě láká spousta oborů, které lze do budoucna studovat, a já jsem se ještě pořádně nerozhodla, kterým směrem se vydat. I když poslední obor, který mě celkem zaujal, je fyzika. Tou bych se teď chtěla trochu víc zaobírat. Takže současný směr je asi Matfyz a pak se uvidí.
“
Co patří mezi tvé záliby? K těm největším patří určitě kytara, které se věnuji už deset let. Učím se od druhé třídy v místní ZUŠce. Takže hra na kytaru obnáší jisté povinnosti, co se týče klasické hry, jako je pravidelný trénink a koncerty, za které jsem stále víc ráda, vzhledem k tomu, že po ukončení školy (pokud nebude následovat konzervatoř) tyto příležitosti ustanou. Ze sportu mohu určitě zmínit volejbal, ve kterém tedy nijak zvlášť nevynikám, možná právě naopak, ale rozhodně mě baví, takže ho beru jenom jako odreagování. Jeden čas jsem zkoušela hrát tenis, ale to byla skutečně katastrofa, tak jsem toho radši nechala. A z takových těch klidnějších vyberu asi četbu. Už mám asi metrový seznam knih, které bych ráda přečetla, bohužel se mi stále nedostává času, abych ho mohla zmenšovat, takže vytoužených titulů stále přibývá, což je na druhou stranu vlastně lepší,
Dosáhla jsi ve svých koníčcích někdy vyšších úspěchů? Jelikož jediný koníček, který je na té soutěžní úrovni, je kytara, můžu zmínit úspěchy týkající se této hry. Za jeden z největších úspěchů po-
několik úspěšných akcí. Jaký druh skladeb nejraději hraješ? Úplně nejradši asi hraju takové ty odrhovačky k táboráku. Klasickou hudbu hraji v jistém slova smyslu povinně, takže asi není takovým překvapením, že dám přednost
Úplně nejradši hraju odrhovačky u táboráku.
važuji druhé místo v krajském kole národní soutěže ve hře na kytaru. Tahle soutěž se koná myslím jednou za tři roky, takže příležitostí je celkem málo. Každopádně se už
několik let účastním soutěže Zlivská kytara, kde je hodnocena i hra v souboru nebo se zpěvem (v této kategorii jsem získala první místo, z čehož jsem byla hodně zaskočená). Ale nejvíce si cením spolupráce se souborem flétnistek, které doprovázím, a se kterými máme za sebou
/ 25
“
kde jsou mnozí učitelé psychicky vydíráni žáky, a do takového systému se ani moc netoužím zaplést. Pokud bych si musela vybrat učitelství, tak rozhodně na střední škole (gymnáziu), protože na základní školu bych nejspíš neměla nervy.
casopisgym.cz
současným interpretům a hraji písničky mých oblíbených skupin.
Vymýšlíš si třeba někdy písničky sama? Vymýšlení vlastních písniček, toho jsem se vždycky trochu bála. Jasně, že někdy „splácám“ akordy a něco z toho vyleze a sem tam je to něco hezkého, ale že bych skládala úmyslně nějaké melodie, to opravdu ne. To mi ovšem nebrání v úpravě již vymyšlených melodií. Jednu dobu mě třeba hodně bavilo hrát a upravovat různé znělky a soundtracky z filmů. Je v hudební branži někdo, kdo tě nějakým způsobem inspiruje? V klasické hudbě bych zmínila Johna Williamse a to obě osoby skrývající se pod tímto jménem: výborného kytaristu i vynikajícího skladatele filmových melodií (složil hudbu třeba k Harrymu Potterovi nebo Star Wars). Pak určitě méně známí Shunga Jung nebo Gareth Evans, u kterých se nestačím divit, co všechno je s kytarou možné udělat. Jinak je jasné, že takové ty hudební legendy nemusím zmiňovat.
Autorka Tereza Stehlíková
26
/ Úvaha /Sport /
Pomoci?
Běžela temným hvozdem. Špatně se jí dýchalo v tom vlhku a dusnu, které tam panovalo. Už na to však nemyslela. Běžela bez ohlížení se zrakem upřeným na bosé a špinavé nohy. Neměla potřebnou energii k tomu, aby se byť i jen ohlédla. Jen občas pokradmu pootočila hlavou doprava či doleva, aby se ujistila, že běží správným směrem. Nemohla se zastavit, ani zpomalit. Jedinou možností bylo běžet. Pořád dál a dál. V zájmu zachování vlastního života musela doběhnout až na okraj hvozdu dřív, než vyjde první
hvězda. Pomalu se přibližovala ke zrádným bažinám. Už dvakrát zde ztroskotala, ale dnes se cítila odhodlaněji, než kdy předtím. Už zbývalo jen málo. Když v tom uslyšela zoufalé volání o pomoc. Jak zběsile běžela blíž a blíž k bažinám, volání zesilovalo. Cítila rozpolcení své duše. Věděla, že zdržení by mohlo znamenat konec. Konec všeho. Nadějí. Odhodlání. Lásky. Přesto však cítila, jak zpomaluje. Pomalu a nejistě, ale postupně opravdu zpomalovala. Blížily se bažiny
a tam si bude muset tak jako tak dávat pozor. Hlavou jí vířila jen jediná myšlenka. Myšlenka, která rozpoltila její mysl. Ještě nikdy nestála před tak důležitý rozhodnutím. Rozhodnutím, které znamenalo spásu i zavržení. Ještě nikdy se nemusela rozhodnout tak rychle. „Pomoci, či ne ?“ pulsovalo jí hlavou.
Autorka Jana Kučerová
Nepřítomen v přítomném okamžiku Stmívá se. Zbytky slunečního svitu nahrazují pouliční lampy. Kolem se rozprostírá jen tma a ticho. Stín pochybností z minulosti se s každou rozzářenou lampou prodlužuje a zároveň mizí v zaprášené cestě. Cestě vydlážděné ze vzpomínek, na kterou dopadá onen prach rozdrolený časem. S každou další lampou, s každým dalším krokem, se snažím dohnat alespoň jednu z těch vzpomínek, ale ve své marné snaze dohnat svůj stín, se jen dál ztrácím v utopii. Unavený vlastními kroky usedám na lavičku a pozvedám hlavu k setmělému nebi. Všude kolem mě je tma. Je jasná noc. Tak jako tenkrát i dnes v noci hvězdy na obloze září, a jedna z nich padá. Pošetilá myšlenka přání se mi hlavou honí po celou dobu jejího pádu.
Nakonec jen tiše zašeptám: ,,Prosím, nepros hvězdy, aby dnes v noci začaly padat na zem. Bez hvězd ztratíme směr a už se nikdy nenajdeme, i když si to při každém jejím pádu budeš přát
znova a znova.“ Sklopím hlavu a snažím se vžít do právě pohasínající hvězdy, která mi má právě teď vyplnit přání. Najednou mám zvláštní pocit. Zmizela vráska z melancholie a na tváři se objevil náznak úsměvu. Pomalu mi dochází ono kouzlo okamžiku. Kouzlo tmy. Přestaňme myslet na minulost. Už ji nikdy nedokážeme změnit. Přestaňme myslet na budoucnost. Budoucnost je čas, který neexistuje, protože ještě není. Jen jsme si ho vymysleli. Život je jen o jediném čase, a to je naše přítomnost. Pojďme žít z pocitů, které cítíme tady a teď. Zrak mi spadl na zem. Žádný stín minulosti už mě neprovází. Pohltila ho přítomnost a tma.
Autor Jan Vitoň
/ Prosinec 2014 / Sotva vyšel poslední časopis GYM, už se s turnaji mezi školami roztrhl pytel. A že je velký, to mi věřte. Jelikož jsou teplé slunné dny již dávno zapomenutou minulostí, většina turnajů se odehrávala v hale. Slovo „většina“ je použito záměrně. Přečtěte si tedy, jak se našim sportovním velvyslancům vedlo. Pár fotbalistů málem zmrzlo 15. října na turnaji v Třeboni. Ale jsou to tvrdí hoši a něco přece vydrží! Hrálo se na umělém trávníku od chladné půl deváté ráno. Zúčastnily se tři týmy. Naše gymnázium a dva týmy z OA, SOŠ a SOU Třeboň. Před začátkem prvního zápasu jsme opět slyšeli povzbuzující slova z úst pana Wernera. Někteří je známe z let předchozích: “Nikdo od vás neočekává nějaký převratný výkony, hlavně se nezraňte, ať nikoho nemusím vézt na pohotovost.“ Uznejte, že po tak mistrném řečnickém výkonu, by byl do zápasu nabuzen každý z Vás. Nicméně první zápas byl neskutečně vyrovnaný, což nikdo nečekal. Kluci makali do poslední minuty. Po skončení zápasu stavem 0:0 musely rozhodnout penalty. Dlouhý rozstřel nakonec hoši prohráli.
Druhý zápas byl rovněž vyrovnaný. Skončil 1:1 a o vstřelenou branku se postaral Martin Malecha z oktávy. Avšak na penalty kluci opět prohráli. Druhý fotbalový turnaj se konal již v teple třeboňské haly Alex – Sport. Zúčastnil se tým z Velenic, třeboňští rybáři a kluci od nás z gymplu. Nebyl přítomen žádný
“
poděkování za předvedený výkon a ukázku, že nejsou zdaleka k podcenění. Těmi turnaji v hale se samozřejmě myslí turnaje florbalové. Těchto turnajů se zúčastnily holky kvarta až sexta a hoši tercie a kvarta. O zajímavé momenty rozhodně nebyla nouze! Chlapci z tercie a kvarty se do tur-
Hlavně se nezraňte, ať nikoho nemusím vézt na pohotovost.
profesionální rozhodčí, takže zápas našich kluků proti Velenicím pískal hráč rybářů. Nutno dodat, že výkon rozhodčího byl velice zoufalý, a dokonce obral kluky o remízu, když odpískal autové vhazování po dvaceti sekundách, ve kterých kluci vstřelili vyrovnávací branku. Druhý zápas proti rybářům se hoši od nás přizpůsobili jejich tvrdé hře. Nedali jim nic zadarmo a tolerované fauly opláceli. Bohužel opět prohráli, a tím pádem skončili na třetím místě. Hlavní je, že nic nevzdali a bojovali do poslední sekundy. Ať tak či onak, patří jim
/ 27
“
Turnaj tady, turnaj támhle
casopisgym.cz
naje pustili s velkou vervou, avšak výsledek se úplně nedostavil. Musíme ale uznat, že to měli opravdu těžké. Jejich největší soupeř byla ZŠ Na Sadech, se kterými na konec prohráli jen velmi těsně 1:2. A pak již se těsné prohry táhly. I když měli naši florbalisté veliký potenciál, tak ho nedokázali využít, a do dalšího kola Jindřichova Hradce nepostoupili. Dne 18. listopadu se utkaly v turnaji dívky v kategorii mladší žákyně. Ty již byly o poznání úspěšnější. Všechny své soupeře rozdrtily nebývalou silou a po zásluze si odvezli diplom a pohár za první místo. Děvčata z kvarty až sexy se probojovala až do Jindřichova Hradce. Tam již byl florbal úplně o něčem. Ovšem ani zde si naše děvčata nevedla úplně špatně, z osmi týmu skončila na krásném 3. místě.
Autor Marek Čáp
Author Filip Otepka
28
/ Dvojrozhovor /
s Lenkou a Petrem Kopečkovými
O
na vystudovala angličtinu a ruštinu, on vystudoval angličtinu a češtinu. Po různých zahraničních stážích a rozšiřujících studiích se v roce 2000 poprvé potkali. Bylo to na půdě našeho gymnázia, v srpnu, ve sborovně – tam přeskočilo něco, z čeho je teď jedinečné vzájemné porozumění a pomoc, láska, respekt, tolerance a hlavně dvě malé děti. Jak jste se seznámili? Petr Kopeček: Ten den ve sborovně v srpnu 2000 si pamatujeme oba přesně, ne? Lenka Kopečková: Ano, moment seznámení si vybavuji jasně. Ve sborovně jsme si podali ruce a já si v tu chvíli řekla, že je mi dost líto, že jsem zadaná. PK: A já jsem byl už pár měsíců volný. Proč jste si vybrali právě pedagogiku? PK: Skutečně už odmalička jsem si pro sebe nedovedl představit něco jiného, co bych dělal raději. Práce učitele je totiž velmi pestrá a kombinuje mnoho jiných zaměstnání, rozhodně to není jenom výuka a příprava na ni. A navíc se s každým dnem něčemu novému naučím i já sám.
LK: Spíše pokus, omyl a postupné hledání sebe sama. Zrovna na rodičovské jsem dospěla do bodu, kdy jsem uvažovala o změně práce, v níž by se věk svěřenců rapidně snížil, nejlépe od 0 - 1 roku. Přestože to může být práce fyzicky i psychicky vyčerpávající, tak pro mne osobně byla naprosto naplňující. V čem Vás, paní učitelko, práce s malými dětmi naplňuje více, než tak učitelská? LK:Těžko se to popisuje, protože jako celek ráda pracuji s dětmi/ žáky různých věkových kategorií. U těch nejmenších mi ale hlavně vyhovovala fyzická a psychická závislost nemluvněte na pečujícím člověku. U dětí kolem roku to byla radost z naprostých drobností všedního dne, dětská bezprostřednost, sounáležitost se mnou.
V říjnovém čísle GYMu jste, paní Kopečková, hovořila o tom, jak obtížné pro Vás bylo studovat vysokou školu v průběhu mateřské dovolené. Teď bych chtěla slyšet ten pohled druhé strany. Jak byla tato situace náročná pro Vás, pane učiteli? PK: Toto období bylo skutečně náročné, najednou jsme spadli do řady nových situací a museli jsme se s nimi vypořádat. Zpětně dnes mohu říct, že muž může s výjimkou kojení zvládnout kolem jednoho nemluvněte úplně všechno, samozřejmě je-li ochoten nastavit se tak, aby to všechno zvládl. Toto poznání mi opravdu nikdo nevezme. V čem si navzájem nejvíce pomáháte? PK: Je jasné, že jako rodina musí-
/ Prosinec 2014 /
Jste spokojení se svou současnou profesí? Máte pocit, že je Vaše kariéra na vrcholu nebo byste se chtěli posunout jinam? Jaké jsou Vaše profesní ambice? LK: Svoji práci mám moc ráda, ale v současné době se cítím dosti při zemi. Je to pro mne o tom, jak zvládnout každý další den. Tento stav u mne nelze v současné době změnit, jelikož veškeré mé myšlenky jsou u dětí. Profesní ambice? Až se jednou myšlenky srovnají do normálu a vedle mne budou fungovat dvě samostatné jednotky, tak uvidím, zda se mi podaří ještě sebrat odvahu a síly a uskutečnit mé dávné přání odjet kamsi do "potřebna". PK: Já jsem v současné době hlavně rád za to, že pracuji v místě bydliště. Je to velká výhoda pro každodenní život i například v čase různých náročnějších situací - člověk sedne na kolo, zajede do lékárny, přiveze oběd či nákup a obratem se vrací do práce. Nikdy bych si jako svobodný a bezdětný neuvědomil, co všechno se dá zařídit v jediné volné hodině! Jinak zajímavým výzvám a posunům se rozhodně nebráním. Co je pro Vás v životě nejdůležitější? LK: Širší rodina a naši přátelé. PK: S tím se nedá než souhlasit. Je to ale dosti subjektivní otázka a každý si na ni odpovídáme prakticky každý den.
Čeho si na tom druhém nejvíce vážíte? LK: Asi téměř všeho. PK: Máme prostě jeden druhého a můžeme se o sebe opřít. Hodně věcí spolu sdílíme. Jací jste rodiče? LK: Myslím si, že jsem tolerantní rodič, který se za pochodu neustále učí. Rodič, jenž se snaží neopakovat některé situace, které zažil u vlastních rodičů, a které stejně vyskakují v krizových situacích jako zažitý model. Rodič, který lituje toho, že některé situace zase dobře nezvládl, protože měl špatný den, a říká si, že mu to snad děti odpustí. Rodič, který doufá, že si ho jeho děti "vybraly" a budou s ním opravdu šťastné.
“
úspěšné uplatnění se v současné společnosti úplně nejdůležitější? LK: Rádi bychom je naučili například samostatnosti a ohleduplnosti. Pro uplatnění se v současném světě jsou třeba různé vlastnosti - v závislosti na tom, v jaké části společnosti či v jaké pracovní oblasti se člověk bude pohybovat. To si už ale naše děti budou muset přebrat samy... PK: Naprosto souhlasím. Čemu či komu bychom měli nejvíce pomáhat? LK: Jednoduše pomáhat potřebným, třeba i ve svém nejbližším okolí. PK: A podle svých možností, nejen finančních.
V rodičovství jsme teprve na začátku, přitom jsme se toho už tolik o sobě skrze naše děti dozvěděli
PK: Ano, učíme se za pochodu, chybujeme - samozřejmě. Žádný učený z nebe nespadl. Rodičovství je jedinečná zkušenost a stojí za to, aby se pro ni člověk rozhodl. A to my jsme vlastně teprve na začátku, přitom jsme se toho už tolik o sobě skrze naše děti dozvěděli. Co konkrétně jste se dozvěděli? Změnili jste se i povahově od doby, co jste se stali rodiči? LK: Stále jsme v procesu učení se sebeovládání, trénování trpělivosti, v poznání, že některou situaci je někdy lépe neřešit zhurta, hned. Naučily nás, že je důležité stanovovat si priority - více, než kdy jindy. A my se snažíme netrápit se tím, co jsme kdy nezvládli. Co chcete Vašim dětem předat? Jaké vlastnosti jsou podle Vás pro
/ 29
“
me každý den prakticky fungovat. Máme proto oba v domácnosti i kolem dětí rozdělené úkoly. K tomu musíme stihnout nachystat i věci do zaměstnání. Vzhledem k charakteru předmětů, které vyučujeme, je toho opravdu hodně.
casopisgym.cz
Myslíte si, že si lidé mezi sebou dostatečně pomáhají? LK: V tomto jsem optimistka, takže si říkám, že na tom nejsme tak katastrofálně špatně. Ano, myslím si, že si lidé v rámci možností dostatečně pomáhají. PK: Vždycky mě potěší, když slyším, že si třeba jako národ dovedeme v obtížných situacích pomoci. Najednou se většina spojí a pomoc funguje.
Jaký máte názor na pomoc v rozvojových zemích? V ČR je několik organizací, které se aktivně věnují finanční pomoci především v těchto oblastech. Přispěli jste někdy na takové sbírky? LK: S pomocí souhlasím, mnohokrát jsem přispěla. Do budoucna bych ráda pomáhala pravidelněji. Dříve jsem uvažovala o tom, že bych odjela pracovat pro nějakou
30
/ Počítače, mobily, internet /
humanitární organizaci, nakonec to ale vždy skončilo jen u malé finanční pomoci. PK: Ano, jednáme podle vlastních finančních možností, které nejsou příliš vysoké. Také se mi líbí projekt Adopce na dálku, na kterém jsme spolupracovali v naší škole, a často věnujeme zachovalé šatstvo na charitativní účely.
Jací jsou podle Vás dnešní studenti? Funguje mezi nimi solidarita nebo spíše individualismus? Pomáhají si navzájem? PK: Všiml jsem si příkladů pro všechny uvedené kategorie. Je to hodně individuální, každý je jinak ustrojen, má svou povahu. LK: Za ty tři měsíce mám ze současných studentů dobrý pocit. Individualismus jsem zaznamenala, ale jelikož si více všímám so-
lidarity, tak bych se spíše přiklonila k vzájemné pomoci. Co pro Vás znamenají Vánoce? Jak je trávíte? LK: Čas zklidnění a vzpomínání, čas setkávání a očekávání. Trávíme je podle přání dětských nedočkavých očí... PK: A já se vždycky těším i na linecké cukroví a čokoládové arabesky!
Autorka Martina Marková
Milý Ježíšku... Naposledy v tomto roce vás vítám ve své počítačové rubrice, která se vás jako vždy bude snažit obohatit o několik novinek ze světa techniky a počítačů. Vánoce se nezadržitelně blíží, a možná ještě někteří z vás neví, o co byste si mohli „napsat Ježíškovi“. Tak co takhle si třeba vylepšit váš současný počítač, u kterého musíte v jednom kuse na něco čekat a který se zasekne zrovna ve chvíli, kdy to vůbec nepotřebujete? SSD Chtělo by to v něm vyměnit nějaké součástky… Ale která z nich ovlivní výkon nejvíc? Procesor, paměť, grafická karta, základní deska nebo něco úplně jiného? Jistě se hodí vylepšení čehokoli v počítači, ale ačkoli to možná některé z vás překvapí, nejvíc vám ke zrychlení počítače pomůže nový pevný disk. A to konkrétně disk SSD (Solid State Drive), tedy disk bez jakýchkoli pohybujících se částí. Tvoří jej paměťové moduly naskládané na jednu desku, takže si jej můžete představit jako více flešek zapojených do sebe. A co že je na tomto disku tak skvělého? Především úžasná
rychlost. Schválně se zkuste někdy, až váš počítač zamrzne, podívat na kontrolku aktivity disku – a vsadím se, že bude blikat ostošest, to znamená, že to váš současný disk nestíhá. Naopak s SSD není problém, aby se vám Windows načetly za 20 sekund a aby se cokoli spustilo ihned po kliknutí, bez zbytečného čekání a hučení běžného plotnového disku. Mezi další výhody pak patří mechanická odolnost a také menší spotřeba, což se hodí především v noteboocích. Ptáte se tedy, proč už tedy tyto disky dávno nejsou ve všech počítačích? Inu, nejsou zrovna z nejlevnějších, i když samozřejmě záleží na kapacitě. Např. 128GB SSD lze sehnat za 1500 kč, jenže za stejnou cenu lze koupit disk 1TB plotnový; 256GB SSD pak vyjde na 2500 kč, stejně jako 2TB obyčejný disk – a takto bych mohl pokračovat. Může se tedy zdát, že poměr cena/kapacita je u SSD mnohem nevýhodnější, proto je často vhodné tyto disky kombinovat s těmi obyčejnými. Z SSD se pak spouští Windows + často používané programy, a zbytek (např. hudba, filmy nebo fotky) je uložen na nějakém velkém plot-
novém disku, protože u těchto souborů není potřeba taková rychlost, a pokud bychom je chtěli všechny mít na SSD disku, asi bychom se nedoplatili. V noteboocích, které mají obvykle pouze jedno místo pro disk, je ideální velikost 256 GB, kam se vejde většina vašich dat, a třeba filmy již stačí nakopírovat na nějaký externí disk. Kromě ceny se jako nevýhoda může jevit také fakt, že se paměťové buňky těchto disků po nějaké době opotřebují (asi po tisíci přepisech). Tolika přepisů ale běžný uživatel stejně nemá šanci dosáhnout, navíc se tyto disky inteligentně starají o to, aby se data do buněk ukládala rovnoměrně, a tím pádem je dosaženo rovnoměrného opotřebení. Nevýhody tedy kromě ceny nejsou víceméně žádné – a proto vám i přes vyšší náklady investici do tohoto disku mohu doporučit, dokáže totiž skutečně svižnost celého počítače zvednout o několik úrovní výše, a často i mnohem více, než by přinesl třeba nákup nového procesoru nebo jiných komponent.
/ Prosinec 2014 / Nvidia Shield Následující novinka by měla udělat radost především těm, kteří by si rádi zahráli nejnovější hry, ale nechtějí si za tím účelem pořizovat nějakou velkou a drahou hučící bednu. Nvidia totiž uvedla do prodeje svůj herní tablet Shield, který stojí necelých 8000 kč a přitom obsahuje nabušený grafický čip Tegra K1, jenž by se měl postarat o nadstandartní výkon právě ve hrách. Ty si užijete nejen díky již zmíněnému vysokému výkonu, ale také díky možnosti přikoupit si k tabletu za pár stovek ještě bezdrátový gamepad, s nímž hry samozřejmě dostanou úplně jiný rozměr, než by nabízelo dotykové ovládání. Na tomto tabletu si tak budete moci zahrát i náročnější 3D tituly. A ty nejmodernější hry, které by jinak tento přístroj neutáhl, si na něm i přesto budete moct zahrát díky službě Grid. Ta představuje velmi zajímavý nápad, a to, že hra samotná je spuštěna kdesi v datovém centru stovky kilometrů daleko, a k vám na obrazovku tabletu přes internet přiletí již výsledný obraz. Samozřejmě je k tomu třeba kvalitní
internetové připojení, nejlépe nějaká domácí WiFi, protože jinak lze očekávat lagy a zpoždění, což by samozřejmě takové hraní dokázalo velmi znepříjemnit. I tak jde ale o zajímavý nápad, který by se mohl v souvislosti s rozmachem cloudu značně rozšířit hlavně v budoucnu. Nvidia zatím službu poskytuje testovacím provozu zdarma s 24 hrami, a hodlá v tom pokračovat minimálně do začátku letních prázdnin v příštím roce. Kromě již zmíněného vlastního tabletu Nvidia Shield je možno této služby „hraní na dálku“ využít i na všech ostatních tabletech s Androidem. reCAPTCHA Jistě všichni znáte kódy CAPTCHA (tedy metodu ověření, zdali náhodou nejste robot), které musíte vyplňovat, ať už se registrujete na nějakých stránkách, anebo si třeba něco chcete stáhnout z ulož. to. V tom případě ale také víte, jak složité je občas i pro běžného člověka takový text rozpoznat. A není nic otravnějšího, než když vám místo požadovaného obsahu vyskočí hláška, že jste text
casopisgym.cz
/ 31
opsali špatně a budete to muset zkusit znovu. Tomu všemu se však rozhodl udělat konec Google, který se svou službou reCaptcha bude nově zkoumat vaše chování při registracie, díky čemuž pak zjistí, zda jste opravdu člověk nebo nějaký naprogramovaný bot. A pokud by program náhodou byl na pochybách, dá vám například za úkol vybrat obrázek s určitým zvířetem, ale popíše to tak, že mu budou rozumět pouze lidé. Tomuto kroku tedy dávám palec nahoru a vzhledem k tomu, že Google umožňuje komukoli nasazení reCaptcha na jakoukoli svoji stránku, můžeme jen doufat, že se tato metoda rozšíří možná co nejvíce. Je totiž mnohem přijatelnější, než nějaké problematické rozpoznávání písmen. Tím bych svou rubriku protentokrát uzavřel. Děkuji vám za její přečtení a přeji vám krásné a pokojné Vánoce, samozřejmě s nějakou novou technickou vychytávkou!
Nimbustor Pavel Mráček
32
/ Hry /
Middle-Earth: Shadow of Mordor Už jenom název této hry ve mne vyvolal jisté podněty k bližšímu průzkumu. Každého fandovi Tolkienovského fantasy světa Pána Prstenů a Hobita by měla zpráva o vývoji této hry zaujmout. A jak už je asi jasné, já mezi tyto nadšence patřím. Ovšem stále jsem si kladl rozporuplné otázky, zda je vůbec dobře, že se někdo pustil do vývoje hry s motivy Středozemě, protože, jak už to bývá, hry kopírující děj filmu či knihy, často padnou hluboko pod průměr. I přes velké obavy jsem se do této hry pustil hned po jejím vydání. A jaký se výsledek? schopnost proměnit se v přízrak, který mu poskytuje nové schopnosti. Jakýmsi průvodcem touto prasklinou mezi životem a smrtí je přízrak elfa, který si prošel stejným osudem jako Talion. V průběhu hry elf Talionovi radí a snaží se oživit svoje vzpomínky, aby je následně předložil hraničáři, kterému pomohou k pomstě své rodiny. Přesto ho čeká nelehký úkol. Talionovi v cestě stojí pevnosti se skřetími veliteli a generály, kteří si
“
hra chovat měla. Vzniká tu nová zápletka, která hráče přinutí více se na příběh soustředit. Ten je dynamický a propletený velkým množstvím vedlejších úkolů. Hlavní příběhová linie není kdovíjak dlouhá, ale vedlejší úkoly společně s těmi hlavním tvoří pevný celek, nabytý zábavou. Tahovou silou této hry je bezpochyby bojový systém. Pro jeho charakteristiku by mi stačila pouze dvě
Nevidím důvod, proč by se fanoušci tohoto úžasného fantasy světa neměli vydat ještě na jedno dobrodružství, tentokrát v herní formě.
už brousí zuby na lidské maso, po kterém tolik prahnou. Příběhu tentokrát věnuji více pozornosti, protože mě mile překvapil. Dost jsem se bál, že hra bude kopírovat příběh jednoho z Tolkienových děl. Naštěstí tomu tak není. Díky originálnímu příběhu se hra chová tak, jak by se každá správná
“
Podtitul Shadow of Mordor si vývojáři nevybrali jen tak náhodou. Celý příběh se odehrává právě na území Mordoru, temné země plné skal a stínu. Ovšem dříve tato oblast byla méně tmavá a hraničáři na Černé Bráně tvořili mezník mezi lidským královstvím a světem nikoho. Hlavní hrdina jménem Talion žije právě na černé bráně, kde v roli hraničáře stráží lidské království. Je to dospělý muž, který má syna a milující ženu. Ti s ním na černé bráně žijí a vedou poměrně spokojený život. Jenže světlé dny pro hraničáře se obrátili v temnotu, když povstane pán Mordoru. Nebojte, žádná revoluce se tu nekoná. Právě Sauron si opět našel nárok na to, stát se vůdcem skřetí armády! Prvně se jeho zrak upřel na hranice Mordoru, které pro něj byly strategickým bodem a prvním krokem k obnově zla na zemi. Černá brána tento nátlak nevydržela, padla - a s ní i Talion při pohledu na to, jak jeho ženu a syna skřeti popravili. Při odchodu na onen svět se náš hrdina dostává na rozmezí života a smrti. Zde získá svou
slova: Assassin’s Creed. Hra je založena na akčnosti, momentu překvapení a reakcích hráče. Každé situaci, které pro vás hra připraví, se můžete postavit různými způsoby. Pro agresivnější typy je tu možnost zaútočit přímo a představit sadu mrštných útoků kombinovaných s blokováním a přeskakováním mezi nepřáteli v bleskové rychlosti. Dru-
/ Prosinec 2014 / hou možností je stealth akce, která funguje téměř totožně jako právě v assassinské sérii. Nezbývá mi tedy nic jiného, než jí nad míru vychválit. Princip je podobný. Stačí si vše dobře naplánovat a pak se jen plížit k nepřátelům zezadu a všechny je potichu odpravit. K tomu vám napomáhá také fakt, že se můžete schovávat v křoví, za budovami, nebo na střechách budov. Na věže či střechy lze vylézat po členitých zdech a následně skákat na nepřátele z výšky. Právě tyto stealth prvky dodávají hře ten pravý šmrnc. U vertikálního šplhání na stěny a bojovém systému při skákání prý dokonce jeden z vývojářů hry Assassin’s Creed objevil svůj kód. Avšak některé originální prvky na této hře určitě najdeme. Jedním je právě přízračná forma hlavního hrdiny, pří níž se Talion promění v ducha, který mu umožní používat svůj luk. Ten je velmi silný, ale značně omezený počtem šípů v toulci. Luk není jedinou silou přízračné formy. Samotné skill větve tvořící souhrn Talionových dovedností se dělí na schopnosti hraničáře a přízraku. Přízrak má spoustu zajímavých nadpozemských schopností a často napomáhá k ještě lepšímu požitku z boje. Ale co by to bylo za hru, kdyby zde nešlo osedlat nějaké divoké zvíře. Na mapě se nachází velice nebezpečná stvoření, která je možné zkrotit a použít ku svému prospěchu. Se zvěří je možné bojovat, každé má své vlastní schopnosti. Bohužel se zde nachází pouze dva druhy osedlatelných zvířat, a tak vás brzy ježdění na bojovém Caragorovi přestane bavit. Jak už jsem výše nastínil, Talion nemá na
výběr žádné zbraně. Třímá pouze svůj základní meč, dýku a luk. Ale nemusíte spouštět slzy a bát se, že se boj promění v jednu velkou rutinu. Naštěstí se tyto zbraně dají vylepšit runami, které se do nich zasadí a o zbytek se už postarají schopnosti právě ze skill větví, které máte k dispozici. Samotný dojem ze světa ve hře je naprosto špičkový. Pevnosti plné skřetů, tábory, věže či jeskyně. Je tu spousta možností, kde uplatnit své bojové dovednosti. Všechny boje doprovází skvělé audio, jehož výsledkem jsou velmi dobře nadabovaná NPC. Poté vám budou generálové skřetí armády opravdu nahánět hrůzu a vy se budete modlit za zdí, ať si pro vás přiletí orli. Audio také napomáhá v podobě soundtracků k vystupňování hektičkosti bojů a dodání té pravé atmosféry z této tvrdé země. Úžasná grafika jenom podtrhává výborné provedení této hry. Vyniká zejména v akčních částech, kdy vás zasype neskutečným množstvím efektů. Ty vypadají dokonale a naprosto sedí do tamějšího světa. Vzhledem k náročnosti zpracování všech bojových kombinací a pohybů jsem očekával, že se čas od času nějaký bug dostaví. Avšak po celou dobu hraní jsem nezaznamenal ani jeden jediný nedodělek. Krajina je vykreslena na jedničku
+ bojový systém + atmosféra + grafika + kvalitní zpracování + audio + vedlejší úkoly
casopisgym.cz
/ 33
a obléká tak Mordor do naprosto stylového a drsného kabátku. Pouze skřeti mě ze začátku svým vzhledem nijak neohromili. K ostatním texturám mi přišly jejich obličeje poměrně laciné, a skřetů jsem se opravdu nebál. Ovšem později se začali ukazovat i tací, kteří moje tvrzení silně vyvrátili. Po sžití se systémem, na základě kterého hra funguje, jsem na tuto mouchu naprosto zapomněl. Je pravda, že Shadow of Mordor vznikl na motivy různých her a v několika směrech kopíruje známé tituly. Avšak pokud si tento fakt odmyslím, ve výsledku je pro mne tato hra jedním z největších překvapení roku 2014. Díky výbornému bojovému systému a skvělé atmosféře vás hra chytne a naservíruje vám spoustu hodin úžasné zábavy. Chyby se zde objevují jen po málu a vše je kvalitně zpracováno. Koneckonců je to v současnosti jediná hra na motivy Pána prstenů, která stojí za zmínku. Vždyť přeci nedávno vyšel třetí díl filmu Hobbit, který je zároveň posledním dobrodružstvím ze Středozemě. Nevidím důvod, proč by se fanoušci tohoto úžasného fantasy světa neměli vydat ještě na jedno dobrodružství, tentokrát v herní formě.
Gametor Jaroslav Balcar
- krátký hlavní příběh - neoriginálnost
/ Hry / Filmy / Knihy /
My také pomáháme V dnešních dobách, kdy mají lidé starších generací skeptický pohled na samotné používání technologií, je hraní videoher ve velmi špatném postavení. Ať už rodičům vadí promarněný čas, sociologům nedostatek kontaktu s okolím, nebo snad doktorům špatné důsledky na zdraví, klasičtí gameři to zkrátka jednoduché nemají. Nechci zde rozebírat klady a zápory takového životního stylu, jen mě překvapuje, že i dnes je na hraní poukazováno, jako na hlavní příčinu násilí, obezity a spousty dalších problémů teenagerů. Ať už jsou tato mediální obvinění pravdivá, či ne, je jim věnováno mnohem více pozornosti, než dobrým stránkám herního světa. Obrovské množství hráčů se totiž rozhodlo, že když už tráví svůj čas u této prakticky bezvýznamné činnosti, chtějí tím alespoň trochu přispět k něčemu dobrému a pomoci lidem ve špatných životních situacích. A díky překvapivě velkému počtu takových lidí vznikají obrovské charitativní skupiny, stejně hodnotné, jako jakékoliv jiné. Jedna z nejvýznamnějších je Gamingforgood, která spolupracuje se světově rozšířenou organizací Save the Children a celkem už vybrala přes 20 000 000 $. Člověk
zde jednoduše daruje peníze a tím si odemyká nabízené hry. Společnost je zcela nezisková, a tak všechny peníze putují přímo charitě. Zakladatelem je hráč známý pod přezdívkou Athene, který začínal jako obyčejný Youtuber, rád překonával rekordy ve hrách, ale pouštěl se i do filozofických videí, a především chtěl zlepšit svět. Ačkoliv je v
“
normální hráč může přispět, je zakoupením jedné z kolekcí her ze stránky Humble Bundle. Nejen, že si zde vybere velikost částky, kterou zaplatí, ale také kam jeho peníze putují. Pokud se tedy také řadíte mezi hráče videoher, ať už jen občasného nebo opravdu hardcore, vidíte snad, že přispět na charitu skrz
Množství hráčů se rozhodlo, že když už tráví svůj čas u této prakticky bezvýznamné činnosti, chtějí tím alespoň trochu přispět k něčemu dobrému a pomoci lidem ve špatných životních situacích.
“
34
herní komunitě často nenáviděn, v reálném životě udělal opravdovou změnu a dnes jezdí a natáčí na místech, kde se jeho pomoc projevila a snaží se tím povzbudit další hráče, aby také trochu přispěli k lepšímu světu. K Athenemu také patří mnoho dalších slavných streamerů, kteří vybírali peníze na charitu, a ačkoliv nebyli tolik úspěšní, chtěli pomoci těm, kdo v životě nedostal stejné zacházení jako oni, a to se jim zcela jistě podařilo. Další způsob, kterým
vaší zábavu není nic složitého. Nechci tvrdit, že sezením u počítače pomáháte dětem v Africe, jen bych rád poukázal na to, že herní komunita je stejná, jako každá jiná, a i přes zdánlivou neužitečnost a kritiku ostatních, kterou musí procházet, mohou hráči společně udělat skvělé skutky a změnit svět k lepšímu.
Již podruhé se dala jedna z neúspěšnějších skupin sedmdesátých let Beatles dohromady s režisérem Richardem Lesterem, aby vytvořili skvělou komedii plnou hudby právě zmíněné kapely. Zápletka není nijak složitá. Jedna Indická orientální sekta má speciální rituál, kde obětují toho, kdo má nasazený prsten. Ten se však dostane na ruku bubeníka oné ka-
pely Ringo Starra a velekněz Clang se proto přesouvá se svými lidmi do Anglie, aby bubeníka podle tradic natřel na červeno a zabil. Vše mu však zkomplikuje indická fanynka Beatles Ahme, díky které hlavní postavy vyváznou skoro z každé patálie. Film vsadil na anglický anarchistický humor, a dost mu to vychází. I přesto, že se po příběhové strán-
Závislátor Matěj Šimeček
Filmy Zdroj: www.mojo4music.com
Help! (The Beatles)
/ Prosinec 2014 / Stopařův průvodce po galaxii
Knižní sextalogie britského spisovatele Douglase Adamse se konečně dočkala filmového zpracování. Ve výsledku se jedná o docela povedenou, avšak trochu bláznivou, typicky britskou komedii. Film nás zavede na planetu Zemi na začátku 21. století. Protagonistou je samozřejmě velice průměrný pozemšťan Arthur Dent (Martin Freeman), který toho ví o svém osudu asi tolik, kolik ví čajový lístek o Východoindické společnosti. Jinak řečeno, bez jeho mimozemského přítele Forda (Mos Def), by byl nejspíše zničen společně i s planetou Zemí. V poslední chvíli se jim však podaří stopnout jednu z vogonských lodí, která má na svědomí zničení oné planety kvůli stavbě intergalaktické dálnice, které Země překážela. Děj se postupně zamotává více a více. Spousta věcí se může zdát divákům podivná, a to je myslím v pořádku, protože to je evidentně účel filmu. Snímek naprosto precizně balancuje na hranici mezi
Zdroj: www.csfd.cz
ce nejedná o žádné terno, dokáže diváka pořádně pobavit. Dokonce i mně se Help! velice líbil, a to i přesto, že již patřím do té mladší generace. Co mne však nejvíc překvapilo, bylo vizuální zpracování celého snímku. Vzhledem k technickým poměrům té doby se jedná o velice kvalitní dílo. Už jen kvůli efektům, které byly parádní a dokázaly navodit tu důvěryhodnost vzhledem k absurdním situacím, ke kterým docházelo. V neposlední řadě bych také rád pochválil herecké výkony zpěváků, které jsou více než překvapující. I když Beatles sami říkali, že se jim film nelíbí, a že na to mohli být i jiní herci, pořád by to bez nich nebylo ono a určitě tvoří velice důležitou část filmu. Koneckonců, kdo by si Help! bez Johna Lennona, Ringo Starra, Paula McCartneyho a George Harrisona dokázal představit? Co se týče stránky hudební? To je vzkutku banální otázka. Ovšem, že klasická beatlesácká hudba byla na filmu to nejlepší, i přesto, že nikterak moc nesouvisela s dějem, dodávala filmu říz a věrné fanoušky potěšila. Přestože se mi do filmu zprvu dvakrát nechtělo, příjemně mne překvapil.
casopisgym.cz
/ 35
genialitou a naprosto ulítlou pitomostí. Samozřejmě se neobejde ani bez těch slabších a nedomyšlených chvilek, ale to se dá nejspíš odpustit, protože filmově zpracovat takto složité téma nebylo jistě nic jednoduchého. Kdybych měl zhodnotit herce a jejich výkony, tak určitě kladně. Nevím, zda-li to je tím, že mám rád právě herce anglické, nebo celkově anglický humor, ale všichni mi sedli. Nejlepší je bezkonkurečně zpracovaná postava Marvina. Robota, který trpí takovými depresemi, jaké si ani neumíme představit. Celému filmu dodává ten správný pesimistický nádech. V hudební stránce filmu bych rád pochválil úvodní písničku, hrající v úvodní scéně s delfíny, trefně nazvanou „So long and thanks for all the fish“ („Sbohem a díky za všechny ryby“), což je mimochodem název jednoho z knižních dílů. Místy trochu zdlouhavé a nudné dialogy, které působí spíše jako klišé, jsou snad jedinou věcí, kterou bych filmu vytkl. Jinak jí doporučuji i těm, kteří knihu nečetli, protože jim i ten guláš, jako který film působí, začne dávat souvisloti...alespoň po druhém shlédnutí.
Cinemátor Šimon Arnošt
Čtenářský koutek přírodě . . . Vybrala jsem si tedy dvě ze svých oblíbených knih, které jsem četla v poslední době, u kterých se myšlenka pomoci projevuje a je vyjádřena různými způsoby.
Anna – Jaký bude rok 2082? Jostein Gaardner Knihu napsal známý norský spisovatel, kterého proslavil především román Sofiin svět, a jenž se zabývá
Zdroj: www.albatrosmedia.cz
Na téma pomoci bylo napsáno nepřeberné množství knih. Také v téměř každé knize se tato myšlenka objevuje. Někde více, někde méně. Je to různé. Stejně jako způsoby, kterými je pomoc v knihách vyjádřena. Neboť pomáhat se dá různě. A nemusí to být jen pomoc vůči lidem. Pomáhat totiž lze i třeba
/ Knihy / Jazykový koutek / Čte se ovšem poněkud obtížněji, neboť jsou tam často použité cizí termíny. Čtenář se sice dozví, jak to dopadne s Ester, avšak na otázky ohledně záchrany naší zeměkoule a globálního oteplování nám nikdo neodpoví, neboť odpověď je tzv. ve hvězdách. Budeme si je jednou muset zodpovědět sami . . . Hvězdy nám nepřály John Green Jedna z oblíbených a známých knih součastnosti, která byla i celkem povedeně zfilmovaná. Autorem je americký spisovatel John Green a myslím, že tohle je jedna z jeho nejoceňovanějších knih. Kniha vypráví příběh o šestnáctileté Hazel a sedmnáctiletém Gusovi. Hazel trpí rakovinou plic, Gus rakovinu prodělal také a přišel o nohu. Ale jak uvádí sám autor, toto není kniha o rakovině. Je to totiž kniha především o lásce, vzájemnému porozumění a pomoci. Hazel a Gus se seznámí v podpůrné skupině pro boj s rakovinou, také díky společnému kamarádovi, který se jmenuje Isaac a je (téměř celou knihu) slepý. Vzájemně si pomáhají na spo-
lečné cestě životem. Hazel a Gus si oba velice oblíbí knihu od jistého Petera van (Van) Houtena, která se jmenuje Císařský neduh. Zaujme je především proto, že nemá konec. Končí uprostřed věty … Oba se touží dozvědět odpovědi na své otázky ohledně konce knihy, touží zjistit, jak to dopadne s ostatními postavami příběhu. Nakonec Petera navštíví v Amsterdamu, kde žije. Ovšem jejich oblíbený spisovatel není takový, jak si ho představovali. Návštěvu si oba jistě užili. Události a spád knihy se však zvrtnou ve chvíli, kdy se Gus svěří Hazel, že je opět nemocný. Čtení pomáhá
Zdroj: www.ctenipomaha.cz
především filosofií. V této nejnovější autorově knize se autor zabývá ekologií a otázkou globálního oteplování. To může vypadat na první pohled dost strašidelně a případného čtenáře snad i odpudí, ale vězte, že kniha je opravdu zdařilá, jak se lze ovšem od spisovatele tohoto formátu také očekávát. Příběh vypráví o norské dívce jménem Anna, která žije se svými rodiči v malém městečku v horách. Zajímá ji ekologie, se svým přítelem Jonasem založili ekologickou skupinu. Diskutují nad tím, že ropa tady nebude věčně, co nám přinese naše nešetrné chování k přírodě a podobně. Kniha je prokládána také úryvky z různých článků o ekologii, které Anna sbírá. Některé myšlenky jsou velice zajímavé a některá čísla šokující. Dále Anna řeší i únos Ester Antosenové, norské humanitní pracovnice, která pracovala v Africe. Děj má dvě dějové osy. Zde se obě dějové osy odvíjí na stejném místě, avšak v úplně jiném čase. Ta první v součastnosti a ta druhá v roce 2082. Svět tam vypadá úplně jinak. Většina živočišných a rostlinných druhů vymřela, počet obyvatel rapidně klesl a díky velkému oteplení Země jsou mnohé oblasti neobyvatelné a krajinou proudí značné množství klimatických utečenců. Kniha je velice zajímavá a poučná.
Zdroj: www.bux.cz
36
Na tuto webovou stránku jsem narazila náhodou, ale doporučuji se na ni alespoň podívat. Systém je poměrně jednoduchý. Po registraci si stačí vybrat nějakou knihu z nabídky, přečíst ji a odpovědět na několik otázek. Některé jsou lehké, ale jiné vyžadují důkladné zamyšlení se. Poté člověk obdrží na svůj „účet“ virtuálních 50 Kč, které může věnovat na libovolnou sbírku. Více na: ctenipomaha.cz Autorka Jana Kučerová
Jazykový koutek Deutschland und Europa - Hilfe oder Probleme? In den letzten 100 Jahren waren die Beziehungen zwischen Deutschland und Europa sehr problematisch und kompliziert. Die Jahre nach dem 2. Weltkrieg waren für Westdeutschland sehr erfolgreich
und sind auch als „Wirtschaftswunder“ bezeichnet. Damals haben den Deutschen andere Länder sehr viel geholfen, vor allem USA. Heute ist die deutsche Wirtschaft eine Lokomotive für die EU-Mitg-
liedstaten und auch für die anderen Europäischen Länder. Der Wachstum in Deutschland bedeutet gute Entwicklung in Europa. Probleme der deutschen Wirtschaft bremsen und beeinflussen andere Länder.
/ Prosinec 2014 / Weil es aber auch ein Mitglied der Europäischen Union ist, muss es in die Europäische Kasse sehr viel Geld geben, die dann andere (arme) Länder bekommen. Wie viel? Z. B. im Jahr 2011 waren das genau 21,19 Milliarden Euro, das
sind fast 20 Prozent des Europabudgets. Das Ziel dieser Finanzhilfe ist, dass die armen Länder sich in der Zukunft schneller entwickeln. Meine Meinung ist, dass es nicht so einfach ist, aber es ist sicher gut, dass die Reichen
casopisgym.cz
/ 37
den Ärmeren helfen – so sollte das überall funktionieren.
Donnerwetterhilfetor Pavel Mráček
Zdroj: www.wikimedia.org
Graf ukazuje, jaké země nejvíce přispívají do evropského rozpočtu a jaké z něj naopak nejvíce čerpají. Je z něj zřejmé, že největšími plátci jsou velké a bohaté západoevropské země. Na prvním místě je to Německo, dále pak Francie, Itálie a Velká Británie. Dále pak i menší státy, jako Holandsko, Belgie, Dánsko, Švédsko, ale i náš taktéž německy mluvící soused - Rakousko. Zemí, která do evropského rozpočtu přispívá nejvíce na jednoho obyvatele, je malý a bohatý stát Lucembursko. Ve spodní části grafu jsou pak zelenou barvou označeny země, které naopak z rozpočtu EU více čerpají, než do něj přispívají. Česká republika patří mezi ně, největšími příjemci evropských finančních prostředků jsou pak Polsko a Řecko.
38
/ Jazykový koutek /
Un año con Nayla Jonte ...los checos son geniales!
T
odos pudimos desde febrero 2014 conocer a Nayla Jonte de Argentina. No se como pudo aprender tan bién checo pero lo logro! Eso lo pueden ver todos si hablan con ella, asi que quien no lo hizo todavia, rapido! Tienen la ultima oportunidad de hablar con una chica muy simpatica del continente americano
Quién / que fue lo que más te ayudo a acostumbrarte? Mi familia de acá, siempre me senti bien con ellos, y mi traductora mexicana. Son los checos gente dispuesta a ayudar? Como son en Argentina?
“
Si lo son! Pensaba que eran diferentes, pero cuando conoci a los checos son casi igual de abiertos que los argentinos, en realidad pueden haber algunas diferencias pero no son grandes. Despues de todo los checos son geniales! překlad na www.casopisgym.cz Jaké jsou Tvé nejlepší zážitky (zkušenosti)? Celý rok byl skvělý! Naučila jsem se hodně věcí a užila jsem si úplně všechno. Ale jestli mám říct něco
no hay algo que haya sido muy dificil
“
Que fue lo más difícil para ti? Mmm creo que no hay algo que haya sido muy dificil, pero creo que lo más difícil fue entender el idioma.
konkrétního, tak jsou to tradice a akce co tu máte, jsou strašně skvělé, pro každou dobu máte něco jiného a originálního, to se mi opravdu hodně líbí. Co bylo nejhorším zážitkem? Ztratit letadlo… a nebo třeba, že se na mě někdo koho ani neznám vyzvracel... ale jinak nic špatného jsem nezažila. Tvoje nejpoužívanější české slovo/ věta? „CO?“ „Chci spááát!“ „NEVIM“ Změnila bys něco na tomto roce? Jednu věc, tento rok by měl být delší!!!! „Díky všem za to, že byli součás-
/ Prosinec 2014 /
casopisgym.cz
/ 39
tí mé výměny a každému kdo mi pomáhal, kdo mi něco vysvětloval a to třeba i gesty! Hodně se mi tu líbilo a opravdu ničeho nelituji. Všem bych chtěla doporučit jet někam na výměnný pobyt, protože je to jeden z nejhezčích zážitků. Samozřejmě na vás všechny čekám a těším se v Argentině! Hasta la proximaaaa!“
Autora Anežka Papáčková
Teď jste na řadě vy, amigos...
Hide - part 3 The soil of shame covered me as my body was being buried in the woods by one and only friend I made on the treacherous way supposed to lead to greatness and peace, due to some old prophecy, which however was never meant to be achieved by me, with the golden creature watching over me standing nearby and disappearing slowly to say the last goodbye right as I did. Shame it was for no better word could ever describe the events past, and it was falling on my head, yet being no shame of mine. My path, crossed with many unfortunate decisions since the very moment I stopped reminding myself of the advice I was given by the witch and my mother, only has proved the mess ruling this country and the fact that one cannot be brought up as a peasant and become a legendary hero. These only tasks remain to those of gold blood, who were prepared for their adventures and battles properly,
knowing exactly what to do, trained only to trust themselves, to be perfectly independent and taught how to survive in the woods all alone. From the very beginning I was not meant to be the hero, I only was left alone with everything and everyone I ever knew taken from me, to play a pig for slaughter while the real heir with the real necklace was hidden far away, perhaps in the capitol. Thanks to the Gods I met Rhian, the one best friend of me, the one who saved me from hunger and the wild, who now is giving farewell to my dead body. She spent hours explaining me the present events happening in the whole kingdom, and she was the only one to tell me the truth about what I was meant to do. Only to wait for the man and the woman I saw walking in the rubble of my house, and let them kill me as though I was the princess, so that their master would be pleased and the Royal Family would have enough time to prepare
for the battle to regain their throne. I did not trust her at first. But then she showed me the letter for my parents in which the King promised them quite a fortune and knighting for my father – which would perhaps have ensured them a fortune itself. With such a care she put in me, and the truth of which my last days where darkened, she became the only person I was sure I would trust till the end of my life. And then the moment came. The end. The ground joggled beneath me as the horses of my two killers were coming. I looked at Rhian for the last time and she high hidden in a tree. Yes, hidden, like I was supposed to hide. But there I stood, ready for my great performance. Ready to run for my life, which was taken from me long ago anyway. In peace, trying not to think of anything but the sunlight reaching my skin through the little spaces between the tree-leaves, giving me a nice warm caress and making my red
40
/ Jazykový koutek / PoezYe /
hair look like flames. They were really close then, so I could hear them shouting at me something I did not listen to. I didn’t listen to anything but the rustling music of the trees, the beating of my heard and the breaths I took. And then, suddenly, I felt the cool of the arrow taking its way through my chest and breaking the necklace I was wearing. I felt no pain, but the cold spreading from my heart and touching the rest of my body, bit by bit. I saw nothing, but dark and a creature, gold and great, in front of me. I though I must have been completely mad for seeing it when it was not to be there for me – a peasant, as I was told. It was a lion. And I was lying for hours. I felt the soil falling on me as Rhian buried me. And for the whole time the lion was talking, in many languages and with many voices. The last two were of the witch and my mother, reminding me of not trusting anybody and hiding myself. And they were getting louder and louder, until it all stopped. The burial. The voices. And then the lion disappeared. And being finely experienced and fit enough to hold the weights of the fate that was mine, with the strength I needed to be given, the new chance and choices ahead and regretting the blindness that overwhelmed me for this little while, I woke up. I raked the soil off and I opened my eyes. And looked around myself like never before, with the eyes of a lion and a heart so willing. Ready for everything that was to come.
Britorka Karin Večeřová
Řezaná poezie
/ Prosinec 2014 /
casopisgym.cz
/ 41
42
/ Na Závěr/
,,Co to děláš?“ ptá se Sváťa.,,Pomáhám lidstvu. Chceš mi pomoct?“,,A jak prosím tě? Vždyť jen vystřihuješ kolečka z papíru.“ Sváťa nechá-
pal, co má Lucka za lubem. ,,Počkej, nešahej na to! Ještě to není hotové! Dojeď mi raději pro fixy do pokoje!“ ,,No jo, no jo, to jsem teda zvědavý. To bude zas nějaká blbost.“ Lucka se dívá za mrzutým Sváťou, jak postrkuje své vozíčkové křeslo do pokoje. ,,Kdyby už se konečně někdy usmál,“ pomyslela si Lucka, ,,hned bych ho měla raději.“ Najednou se ozvalo z pokoje: ,,A který chceš? Tlustý nebo tenký?“ ,,To je jedno, každá pomůže stejně.“ odpovídá Lucka. ,,A mám vzít ty nový, nebo ty starý, co sotva píšou? ,,Na tom nezáleží. Vem sem všechny, čím víc jich bude, tím víc pomůžou. Jo a taky rádio, ať tu není takové ticho.“ Sváťa přijel s plným klínem věcí, co měl doručit. ,,Ještě něco, madam?“
zeptal se ironicky. ,,Že ti to ale trvalo! Už to mám skoro hotové. Ale jestli chceš, můžeš dodělat ten zbytek, já si na chvilku odpočinu. Pomáhat světu je fuška.“ dodala Lucka, svezla se do křesla a zapnula rádio. Z něj se v tu ránu ozvalo
Help! I need somebody. Help! Not just anybody. Heeeelp! ,,Vidíš to, už i Brouci volají o pomoc. A nikdo jim stejně nepomůže. Taky jsem volal o pomoc, taky mi nikdo nepomohl. A teď už do smrti nebudu chodit. Ani ty tvoje kolečka to nevrátí. K čertu s nimi!“ rozčílil se Sváťa a odhodil poslední vystřižené kolečko na zem. Lucka raději vypnula rádio, aby v něm nedmýchala zlost a sebrala kolečko ze země.,,A jak chceš, abych ti tedy pomohla? Čas
vrátit nedokážu, opravit nohy neumím. Nesmíš se zlobit na mě nebo na svět, on ti nic neudělal. Nehody se stávají, co se stane, nejde vrátit. Lidé přicházejí o domovy, o rodiny, přesto se někteří pořád dokážou pobavit nad směšností života, radují se z toho, co mají a netrápí se kvůli tomu, co ztratili.“,,Nech si tyhle monology. Vím, že by ses rozdala, aby někomu bylo líp, ale nechápeš, jaký to je.“ skočil Lucce do řeči Sváťa. ,,Ty ale zas nechápeš, že jsi ještě mladý a nem á š pro č být nešťastný. Měl bys tu teď se mnou vymýšlet, jak společně pomoci světu. On je ten, který opravdovou pomoc potřebuje.“ Sváťa se na Lucku podíval a zamyslel se. ,,Možná má pravdu. Vyčítám všem, co se mi stalo. Nemám náladu na nic. Ale pořád žiju. Není to snad největší dar, co mohu mít?“ Potom už nahlas povídá: ,,Asi máš pravdu. Promiň, že jsem byl nepříjemný, jen mě to fakt štve.“ Lucka se usmála, vzala papírové kolečko a fixu a nakreslila na něj oči, nos a široký úsměv. Z druhé strany potají napsala ‘Mám tě ráda‘ a podala kolečko Sváťovi. Ten, když si přečetl vzkaz, pochopil, jak Lucka myslela, že chce pomáhat lidem a usmál se na ni. Oba se potom jali kreslit veselé obličeje na papírová kolečka nejspíš do té doby, než pomůžou světu.
Endora Eva Zavadilová
/ Prosinec 2014 /
casopisgym.cz
/ 43
HELPZERCE Rád přijdu na pomoc. Zn. Diskrétně!
Sháním album. Help!
Vladimír Vladimírovič Putin.
Pomoc na dotek, nejenom pro jezdce! F1
Paul McCartney
Aby vaše první pomoc neskončila jako ta poslední! Na ebolu s rouškou!
Nedej propadnouti nám ni budoucím, Václave! Prosba študáků historie
Pomůžeme s radostí!
Když charita, tak pomocí nás!
Hnutí proti smutku
ADRA
Toužíte pomoci, nebo po moci?
Pomocníčci! nová interaktivní hra od Tluchoř, Šnajdr & Fuksa
Čím vám můžeme být nápomocni?
Neexistuje nic, s čím bychom vám nepomohli!
Pat & Mat Pomůže mi konečně někdo? Problem mit Deutsch?
Psychiatrie Šternberk
Odbor evropských záležitostí.
Pomóóóóc! Výzva Blanickým rytířům
Pomoženo! Spoléháme se na vaši svépomoc!
Sir Nicolas Winton
H-systém
Sisyfos Hleďte nám pomoci!
In pomoc charitas!
Kurš němčiny je tu pro vás!
Šimon Pánek Problémy? Výpomoc! John Rambo
Daruji různé ponožky do sandálů. M. Rosocha
Enýó & Pefrédó & Deinó
