editorial editorial Vážení a milí čtenáři, tak nám zase přibyla na pultech knižních prodejců hezká řádka nových knih. Alespoň podle počtu autogramiád,

editorial

editorial Vážení a milí čtenáři, tak nám zase přibyla na pultech knižních prodejců hezká řádka nových knih. Alespoň podle počtu autogramiád, o kterých píšeme v tomto čísle, to tak vypadá. Díla jihočeských autorů si můžete přečíst nejen u nás, ale také u sousedů v Rakousku, kde vyšla pod názvem „1989“ německá verze knihy „Hlava v oblacích, nohy v betonu.“ Bohužel, ne všechny zprávy jsou pozitivní. Umělecký svět opustily hned čtyři osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do srdcí a myslí mnohých z nás. Petr Šporcl, Jaroslav Koliha, Jiří Müller a Zdeněk Šimek nám budou scházet. O to důležitější je podpora těch, kteří stojí na startu své umělecké dráhy a sbírají odvahu k prvním nesmělým krůčkům. Náš klub se této role ujal hned v několika úrovních. Od těch nejmenších, kteří sbírají první body na literárním poli v soutěži Jihočeský úsměv, přes začínající příznivce hororu, sci-fi či fantasy, až po „literáty na trati“. Mnozí z nich publikovali díky našim aktivitám poprvé, a kdo ví, zda právě jejich hvězda se v budoucnu nestane na literárním nebi nepřehlédnutelnou stálicí. Nevynechali jsme také pravidelnou dávku recenzí nových knih, které mohou být dobrou inspirací pro vánoční dárek, ani pořádnou porci ukázek z naší tvorby. I v této části naleznete jak ostřílené literáty, tak povídku autorky, která ještě neopustila školní lavici. Její práce, se kterou zvítězila v literární soutěži Jihočeský úsměv, rozhodně stojí za přečtení. A pevně věřím, že pro vás může být podnětem, aby se v příštím čísle objevily i vaše řádky. Přeji vám tedy krásný a pohodový čas nad naším časopisem. Mějte se pohádkově, a to nejen o Vánocích. Fanda :-) Tylšar

Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, 370 01 České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje E-mail: [email protected] Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Fotografie na obálce: Miloslav Král Český. Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava) Jan Bauer, Stanislava Bumbová, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jan Míka. Fórum/III/2014

http://spisovatelejih.blog.cz

1

obsah

dění

Hanka Hosnedlová Křest s malým překvapením ............................................. 4 Hanka Hosnedlová Na kolech za knihou ......................................................... 5 Jaroslava Pixová Bolí vás kolena? Sáhněte si na špičku Švejkovy boty! ................................ 6 Jaroslava Pixová Bez pastýřské znělky se ke štědrovečerní večeři neusedlo ................................ 7 Hanka Hosnedlová Zrzavý objektivem tvůrčího tandemu z Protivína ............. 8 Hanka Hosnedlová Klostermann pod rozhlednou ........................................... 9 Literáti na trati ................................................................. 10 Hanka Hosnedlová Křest na Dunaji ................................................................ 12 František Tylšar Fantastický křest Tichých písků ....................................... 13 Hanka Hosnedlová Čťveřice smutných ohlédnutí .......................................... 14 Hanka Hosnedlová Odešel básník duše a svědomí ....................................... 15 Hanka Hosnedlová I písmenka se umí usmívat ............................................. 16

literatura

František Tylšar Richard Uher - spisovatel, učitel ..................................... 23 Hynek Klimek Ke knížce o prachatické víle Majolence ......................... 24 Hanka Hosnedlová Čerstvý čtenářský rekord ................................................. 25 Hanka Hosnedlová Slovíčka v zeleném .......................................................... 26 Chlumecká literární cena Jaroslava Golla ........................ 26 Jan Medek V. ročník soutěže Jindřichohradecký Textík ................... 28 Petr Šulista XV. Dny poezie v Broumově ............................................ 29 Miloslav Král Český Dolů již hlavu, Nerudo ...................….............................. 29 Hanka Hosnedlová Nové knihy ............................................................... 30 - 36

umění

Miloslav Král Český V jiném nasvícení ............................................................ 18 Redakce Podzimní alternativní výstava .......................................... 20 Hanka Hosnedlová Nejbáječnější táta a opravdový chlap ............................. 22

2

www.epika.cz

Fórum/III/2014

obsah

Kultura Hanka Hosnedlová Do jámy lvové za statečností a lidskostí ......................... 17

autorská tvorba

Ostatní Drahomíra Kunová, Miloslav Král Český Co všechno se nestane ................................................... 52

Obrazový doprovod čísla - Michaela Žemličková Více na straně 18

Fórum/III/2014


Jan Bauer Jihlavský zlý duch ............................................................ 38 Jiří Hovorka Šťastné a veselé ............................................................... 39 Petr Šulista Poznamenaná ................................................................... 41 Ladislav Beran Nepolepšitelný zloděj ...................................................... 42 František Niedl Hráč .................................................................................. 44 Vlasta Dušková Kavky nad městem .......................................................... 45 Johana Seidlová Barevné dny ..................................................................... 46 Autor neznámý Čeština ............................................................................. 47 František Tylšar Nehoda ............................................................................. 48 František Tylšar Akát a vlak ....................................................................... 48 Břetislav Kotyza Okna ................................................................................. 48 Břetislav Kotyza Docela malý kluk .............................................................. 49 Veronika Veverka Kynclová Solaris ............................................................................... 49 Petr Šulista Krize v Pekle .................................................................... 50 Zdeněk Šimek Na hrnečky ....................................................................... 50

Fotografie na přední a zadní straně obálky: z díla „OBJEKTÁŽE“ Miloslava Krále Českého.

3

dění | jižní Čechy

Křest s malým překvapením ◊ Hanka Hosnedlová / FOTO autorka

Deštivé odpoledne druhé zářijové soboty bylo kulisou pro veřejné představení nového knižního titulu z autorské dílny Vladimíra Jandy.

K

řest Rudolfovských povídek, jak Janda svou publikaci nazval, byl součástí slavností k otevření perkmistrovského domu právě na Rudolfově, městě známém v minulosti především svou těžbou stříbra, kde také autor našel své bydliště. Však také nově a mimořádně vkusně zrenovovaná budova, jejíž uvedení do provozu bylo hlavním bodem slavností, ukrývá zdařile uspořádané muzejní expozice především o hornické a his-

4

torické minulosti města, prostory pro knižní fondy i pro různé akce s účastí veřejnosti. Také prezentovaná Jandova knížka má svým obsahem blízko k uváděnému tématu, i když z poněkud jiného úhlu. To bylo naslouchajícím jasné hned z prvního čteného úryvku a krátkého autorova úvodního proslovu. O hudební antré jejímu uvedení mezi čtenáře se pod střechou návštěvního stanu postarala kapela Rybníkáři, s níž Janda rovněž

dlouhodobě spolupracuje. Nečekaný zájem přítomných o zakoupení povídek však nechtěně zpřeházel scénář této části programu natolik, že k podpisování celé kopice knížek došlo dříve než k samotnému křtícímu aktu. Rychle a neplánovaně zformovaná fronta kupujících tak tuto autogramiádu spontánně odlišila od běžného postupu při podobných akcích. A myslím, že to autorovi, ani knižní novince vůbec nevadilo...

Mezi čekajícími na podpis autora Rudolfovských povídek i místopředseda JčKOS František Niedl

...a nechyběly ani mladé dychtivé čtenářky

...i když fronta byla opravdu dlouhá

...ještě že k tomu čekání hráli Rybníkáři, kapela Jirky Kršky - na snímku s autorem Vladimírem Jandou www.epika.cz

Fórum/III/2014


Na kolech za knihou ◊ Hanka Hosnedlová

Příjemnou a s nadšením očekávanou tradicí se už stala podzimní akce činorodé prachatické knihovny Na kolech po knihovnách regionu, konaná v součinnosti s Jihočeským klubem Obce spisovatelů.

T

entokrát ona zmíněná kola v titulu patřila automobilovým veteránům, což ještě zvýšilo atraktivitu tohoto mimořádného dění. Navíc pak byla zářijová pouť knihovníků a spisovatelů spojena i s pokusem o rekord v počtu čtoucích a naslouchajících, k němuž se podle informací Hany Mrázové, ředitelky prachatické knihovny a iniciátorky celého

projektu, spontánně připojovaly i další knihovny a instituce mimo region. Takže snaha o rekord jistě nemohla dopadnout jinak než úspěšně. Odpolední zakončení jízdy v základní škole Zlatá stezka v Prachaticích bylo zaměřeno na dětskou literaturu, což mělo svůj důvod. Právě žáci této školy totiž byli spoluautory unikátní dětské publikace –

společně napsané knížky O víle Majolence a profesorovi z Prachatic, která zde měla i svou veřejnou premiéru a autogramiádu. Takže těch podpisů, které mohli noví majitelé knížky při setkání nasbírat, byla celá stránka. A určitě si nenechali ujít ani podpis od otce a koordinátora nevšedního nápadu – spisovatele Hynka Klimka a ilustrátorky Zdeňky Študlarové.

Spisovatelé a veteránisti před zahájením akce na velkém náměstí v Prachaticích (foto Eva Jilečková)

Autogramiáda – Hynek Klimek na ZŠ Národní Prachatice (foto Ludmila Bicanová)

Spisovatelka Ivona Březinová na ZŠ Zlatá stezka 240 Prachatice (foto Ludmila Bicanová) Fórum/III/2014


Spisovatelka Petra Braunová v ZŠ Netolice (foto Magda Zemanová)

5


Bolí vás kolena? Sáhněte si na špičku Švejkovy boty! ◊ Jaroslava Pixová / Foto václav Pixa

„Jak to, že tu nemáte sochu Švejka?“ slýchali často obyvatelé Putimi od turistů, kteří mají tuto malebnou jihočeskou vesnici spjatou hlavně se slavným Haškovým románovým hrdinou.

F

ilmová scéna z putimské četnické stanice, kde zatkli vojáka Švejka jako ruského špiona, se jim silně vryla do paměti. Je sice pravda, že v místní hospodě U Cimbury, jež nese název dalšího putimského hrdiny, je už dobrých pětadvacet let místnost vyzdobená obrázky Švejka i s jeho známými výroky typu: „Poslušně hlásím, že jsem opět zde“ a dalšími. Ta však unikala pozornosti turistů a nestačila jim ani filmová c.k. četnická stanice, označená cedulí i se znakem orlice. U té se často fotili, aby alespoň tak dokázali, že v Putimi opravdu byli. Ale teď jsou již úplně spokojeni. Bronzová socha Švejka o výšce 180 centimetrů a váze zhruba 200 kilogramů stojí u kamenného mostu, hned pod kamenným pomníkem s rys kou povodně v roce 2002. Švejk má nakročeno směrem k četnické stanici, ruce zabořené v kapsách dlouhého vojenského kabátu a z kapsy mu vykukuje nezbytná fajfka. Tak ho ztvárnil akademický sochař František Svátek. Z jeho dvou návrhů

Kráčející Švejk v Putimi

6

Při odhalení sochy Švejka v Putimi nesměl chybět půllitr piva na přípitek k této slavnostní události. Zleva Richard Hašek, živý Švejk Přemysl Kubišta, autor sochy František Svátek, hejtman Jiří Zimola a putimský starosta Petr Matouš zvítězil Švejk kráčející. Cesta od záměru vytvořit sochu až po její realizaci však byla dlouhá. Hlavním problémem byly peníze. Nejdřív se snažilo místní Sdružení přátel Putimi, ale na speciálně vytvořený účet pro veřejnou sbírku ani po výzvách nikdo nereagoval a oslovení sponzoři se také zdráhali. Sdružení tedy v loňském roce předalo celou věc obci Putim a starosta Petr Matouš byl už mnohem úspěšnější. Přispěla k tomu i ta okolnost, že letošní rok si připomínáme sto let od začátku první světové války. A tak Jihočeský kraj na žádost starosty kývl a poskytl 190 000 korun. Hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola tuto částku zarovnal a přidal jako záštitu dalších 10 000 korun. O zbytek se postarala obec Putim, jednotliví dárci a sponzoři včetně Agentury Czech Tourism. Celkovou částku 410 tisíc korun se tak podařilo dát dohromady a výroba sochy se dala rychlým tempem do pohybu. Její slavnostní odhalení se konalo při Švejkových slavnostech 23. srpna za účasti jihočeského hejtmana Jiřího Zimoly, autora sochy Františka Svátka, vnuka spisovatele Jaroslava Haška - Richarda Haška, starosty obce Putim Petra Matouše a spousty diváků.

Živý Švejk, herec Přemysl Kubišta, pak ještě přítomným sdělil, že socha vládne kouzelnou mocí. Kdo se dotkne špičky levé nohy, toho přestanou bolet kolena. Mnozí si to hned po slavnostním obřadu šli vyzkoušet. Součástí Švejkových putimských slavností byla hudební vystoupení. V podání hudebního seskupení Josef Švejk a c. a k. Šraml zazněly písně nejen starého mocnářství. Všude se to hemžilo vojáky rakousko-uherské armády i ruskými kozáky. Diváky dokonce pobavily kankánové tanečnice. A aby bylo učiněno zadost i milovníkům piva, sládek pivovaru v Dražíči Jiří Papula zde představil svou novinku – Švejkovu putimskou jedenáctku. Ta se úspěšně prodávala po celou slavnost. Zatímco v zahraničí již existuje třináct soch Švejka, v tuzemsku scházela. Putim ji má tedy jako první v Čechách a těší se nemalému zájmu. Švejk je neustále obletován zvídavými turisty, kteří se s ním fotografují. Spisovateli Jaroslavu Haškovi se podařilo napsat protiválečné literární dílo s nezapomenutelným hrdinou, jehož humor je všem Čechům tak blízký, že se Švejk pro ně stal jistou ikonou a symbolem.

www.epika.cz

Fórum/III/2014


Bez pastýřské znělky se ke štědrovečerní večeři neusedlo ◊ Jaroslava Pixová

K atmosféře Štědrého večera dříve neodmyslitelně patřilo obcházení „pastejře“, který u každého domu zatroubil svoji fanfáru a přednesl starobylý vinš. Teprve pak se mohlo usednout k večeři.

Z

vláště pro děti měla tato tradice tajemný nádech, když pojednou ticho rozřízl ostrý zvuk trubky u domovních dveří. Když pak někdo z dospělých přišel otevřít dveře, aby předal pastýři koledu, děti se pomalu osmělily a ze zvědavosti vykukovaly ze dveří, aby ve tmě alespoň zahlédly tajemnou postavu. I já se pamatuji, jak mi přebíhal mráz po zádech, když se fanfára ozvala, a bála jsem se jít podívat blíž. Byl to pro mne vůbec takový tajemný večer plný zázraků. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak se ten Ježíšek dostane nepozorovaně do domu a přinese tak veliký stromeček a ještě dárky k tomu. A navíc, jak může stihnout obletět všechny domy ve vesnicích i městech? Starý pastýřský zvyk se dochoval z časů, kdy obecní pastýři pásli nejenom ovce, ale veškerý dobytek, který se v obci nalézal. Každé ráno na zatroubení pastýřské trubky začali lidé vyhánět dobytek ze svých chlévů na náves. Pastýř se svými pacholky pak dobytek zaháněli na pastviště a večer je zase odevzdávali majitelům. Bydlívali obvykle v pastoušce a o Štědrém dnu jim bylo dovoleno si vinšem trochu přilepšit živobytí. V pastýřském povolání viděli naši předkové vánoční symboliku: pastýři byli první, kteří se přišli v Betlémě poklonit právě narozenému Ježíškovi. Proto také bez pastýřského zatroubení spojeného s přáním by nebylo Vánoc. V Putimi starý zvyk stále udržují Pastýřské řemeslo se často dědilo po několik generací. Podle velikosti vesnice musel pastýř začít obcházet již odpoledne, aby do večera byl s obchůzkou hotov. Tento zvyk mají dnešní obyvatelé vesnic ještě v paměti. Někde se udržoval déle a někde jej ještě dnes alespoň z části dodržují. Jednou z takových vesnic je Putim u Písku.

Fórum/III/2014

Tady byla pastýřská tradice zakotvena v rodě Zobalů. Josef Zobal, narozený v roce 1870, byl posledním zdejším pastýřem. Jeho chalupě se i v dalších generacích stále říkalo „u pastejřů“. Se svojí ženou Annou na Štědrý večer zatroubil u každého domu a manželka odříkávala prastarý vinš: „Já vám přeju šťastný a veselý svátky, abyste je ve zdraví užívali, s menšími hříchy, s větší radostí jinejch dočkali. Někdy po vzkříšení, z tohoto světa, abyste se radovali tam, kde se Pán Ježíš raduje po svém vykročení ze světa.“ Poté byli obyvateli domu obdarováni ovocem, ořechy, vánočkou nebo penězi. Pastýř ještě pak zatroubil na začátek a konec půlnoční mše svaté. Když Josef Zobal už pro své stáří nemohl ves obcházet, předal žezlo svému synu Tomášovi, který stejně jako otec obcházel s manželkou Matyldou. Po nich se tradice ujala dcera Anna, provdaná Pixová, se sousedem trumpetistou Jiřím Hrubcem. Protože se ves rozrůstala, jedna dvojice už na obchůzku nestačila. Vypomohl syn František Pixa, který si za společníka našel Václava Bouberleho a po jeho smrti jej nahradil František Král. „Začal jsem obcházet ještě coby žák základní školy. Měli jsme s maminkou rozdělené rajony. Vycházeli jsme tak kolem třetí hodiny odpolední a skončili v sedm večer. Nebylo to jednoduché zvláště tehdy, když byl mráz. Trubač si pak musel nástroj schovávat pod kabát, aby nezamrzl. Někdy jej musel i propláchnout horkou vodou. Neštěstím těchto obchůzek byl alkohol. Téměř každý nabízel štamprle na zahřátí a nedalo se odmítnout, aby se dárce neurazil. Když zemřel trubač Jiří Hrubec, nesehnali jsme náhradníka. Skončili jsme s obchůzkami asi v roce 1986,“ vzpomínal František Pixa, potomek pastýřského rodu. Každoročně si však v Putimi tuto pastýřskou fanfáru i s vinšem připomínají 23. pro-


since u rozsvíceného vánočního stromku pod návrším kostela sv. Vavřince. Tam se všichni obyvatelé Putimi sejdou, zazpívají koledy a popřejí si navzájem šťastné Vánoce. K té putimské znělce se však v posledních letech přidala i mladějovická. Ta je naprosto odlišná. Ale díky zdejšímu obyvateli, avšak rodáku z blízkých Mladějovic, muzikantu Jiřímu Vlkovi, se dostala i do Putimi. Každý rok o Štědrém dnu přijede do Mladějovic svým známým zatroubit. Pak se vrací do Putimi a pastýřskou znělkou navodí vánoční atmosféru i v několika dalších rodinách, které jej o to požádají. Svůj repertoár rozšířil i o tu putimskou, a tak se vlastně stal dalším pokračovatelem trubačské tradice. Jeden rok dokonce zatroubil i z putimské věže kostela na všechny čtyři světové strany. Pro náročný a značně krkolomný výstup však tuto variantu zavrhl. „U nás doma se dodržoval půst o Štědrém dnu. Jen k obědu jsme si vzali kus vánočky. Jako kluci jsme běhali stále venku. Večer jsme hlídali, až přijde trubač – byl slyšet o tři domy blíže k nám. Pak jsme se pomodlili a usedli k tradiční večeři – smaženému kapru s bramborovým salátem. S tátou jsme došli dát zvířectvu nadílku a mezitím maminka připravila dárky a stromeček. Dneska se ve své rodině snažím o dodržování vánočních rituálů a snažím se prosadit i půst, který však držím jenom já sám,“ říká Jiří Vlk. Věra Jarešová z Heřmaně zase vzpomíná, že ke Štědrému dnu patřila i černá omáčka, kterou u nich vařila pro celou rodinu babička. Ke smažené rybě byl bramborový salát jen se zeleninou, upravený na sladkokyselo. „Kolem desáté hodiny večerní k nám přišli děda s babičkou, poseděli a popovídali a pak jsme šli společně na půlnoční, kam docházeli lidé i z okolních vesnic. Koledy, které se tam zpívaly, nacvičoval předem pan Březina v Kampeličce.

7


Zrzavý objektivem tvůrčího tandemu z Protivína ◊ HANKA hOSNEDLOVÁ

S jihočeskými Vodňany je spjata celá řada jmen význačných osobností včetně literátů a výtvarníků. Právě k oné druhé skupině patří také známý malíř Jan Zrzavý, který spojil jednu svou životní etapu s tímto vlídným a kulturně založeným městečkem.

O

něch šestnáct let, strávených na pohostinném jihu, považoval sám Zrzavý za své relativně šťastné období, třebaže se jednalo o válečné a poválečné roky. Napsáno o tom bylo již mnohé, a přesto se v této souvislosti vynořují stále nové a nové skutečnosti. Koncem loňského roku se Vodňany mohly pochlubit mimořádně přitažlivou výstavou o Janu Zrzavém, kde byly vystaveny nejen práce, ale také různé dokumenty a fotografie ze života tohoto nezapomenutelného tvůrce jedinečných náladových maleb. Letos pak, ve třetí zářijové dekádě, byla ve Vodňanech odhalena busta Jana Zrzavého, kterou zhotovil Richard Rudovský, a v kulturním domě byl premiérově uveden filmový snímek věnovaný této slavné postavě českého malířství.

Film s názvem „Putování Jana Zrzavého po zarostlých chodníčcích osudu z rodné Okrouhlice do Zeyerových Vodňan“ je navzdory předlouhému titulu pouze dvanáctiminutový a animovaný. Zato ale zajímavý a svou formou nevšední. Autory tohoto speciálního videosnímku je protivínská výtvarnická dvojice – Jaroslav Mašinda a Štěpán Mikuláš Mareš, námět a podklady k němu poskytla vodňanská kurátorka Martina Havlínová, která se osobou Zrzavého profesně zabývá. Práce na zmiňovaném filmu podle slov jeho tvůrců rozhodně nebyla jednoduchá a znamenala zhruba tříměsíční nepřetržité nasazení. „Na scénáři jsme se se Štěpánem podíleli oba a představovalo to mimo jiné i dlouhé a těžké hledání správného směru.

Použity byly Štěpánovy kresby a texty, animace a ostatní záležitosti byly zase mým dílem. Snímek byl původně vytvořený pro širší okruh obdobně založených přátel, nikoliv jako komerční dílo, jehož hodnotu lze vyjádřit penězi, a doufám jen, že se povedl,“ říká Jaroslav Mašinda k nevšední novince. Tu měli možnost divácky posoudit od srpnové předpremiéry již kromě poměrně početné řady českých zájemců například také Němci, Švýcaři, Skotové či Američané. Ale tím prezentace tohoto unikátního filmečku rozhodně nekončí. Zatím tedy jej lze zhlédnout alespoň při návštěvě některého z obou tvůrců v zázemí jejich soukromí, ale podle ohlasu soudím, že časem se vynoří i další vhodné příležitosti pro jeho veřejné uvedení.

Uprostřed Štěpán Mikuláš Mareš (s brýlemi) a Jaroslav Mašinda, tvůrci filmu při jeho premiérovém uvedení. Foto z archivu J. Mašindy

8

www.epika.cz

Fórum/III/2014


Klostermann pod rozhlednou ◊ Hanka Hosnedlová / Foto: Miroslav Blahout

Zářijový Den věží a rozhleden na Javorníku vrátil na chvíli do současnosti i známého šumavského spisovatele Karla Klostermanna.

T

en totiž v rámci této bohatě navštívené slavnosti dodatečně položil základní kámen k rozhledně, jejíž výstavbu kdysi inicioval, ale její realizace se již

nedožil. A protože se tento jednorázový dočasný návrat uskutečnil na přímluvu šumavských strašidel, je jasné, že v programu nechyběl ani další spisovatel ze

Šumavy, tentokrát současný, a to Hynek Klimek se svými, dětmi oblíbenými Strašidláři. Kromě jiného byl i autorem scénáře celé akce.

K. Klostermann se vrátil v čase, aby znovu položil základní kámen

Dobový hasičský sbor

Akce měla velkou účast

Zúčastnila se i početná skupina v dobových úborech

Fórum/III/2014


9

dění | fotoreportáž

Literáti na trati ◊ Foto: Petr Pulc

Ani nepřízeň počasí, špatné adhezní podmínky či hnací vozidlo neschopné jízdy nezabránily autorům z jihu Čech v tom, aby se sešli s kolegy z ostatních krajů na křtu společné knihy s názvem Literáti na trati, který se konal ve středu dne 22. října 2014 ve vládním salonku na pražském Hlavním nádraží.

D

obu čekání, způsobenou zpožděním vlaků z několika směrů, vyplnila hudba Řehečského kvarteta. Jejich staropražské písničky vytvořily tu pravou atmosféru literárního svátku. Setkání zahájil František Tylšar, člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů, který je duchovním otcem akce. Ve svém vystoupení seznámil přítomné se stručnou historií projektu. Hovořil o tom, jak dostal nápad vytvořit společnou knihu autorů, které spojují koleje a vše kolem nich. Jak kniha vznikala, od prvních nesmělých krůčků až po vlastní tisk. Zajímavá byla i informace, že knihu, na které se obvykle podílí tým odborníků, vytvořil sám, pouze s pomocí skvělého autorského týmu. Martin Vídenský a Petr Pulc pořídili profesionální fotografie na obálku, jazykové korektury provedla Hanka Hosnedlová. Sazbu, návrh obálky a veškerou organizaci zajistil František Tylšar. Pouze tisk a kvalitní

pevná vazba jsou dílem profesionála – Jana Medka z nakladatelství Epika. Za propagaci knihy je potřeba také poděkovat zástupcům železničního tisku, Českým drahám, které propůjčily reprezentativní prostory, a Obci spisovatelů, která se ujala kmotrovské role. To nejdůležitější, vlastní obsah knihy, je však společným dílem osmnácti autorů, z nichž nejpočetnější zastoupení mají strojvedoucí. Kromě nich naleznete v knize široké spektrum železničářských profesí Správy železniční dopraví cesty, Českých drah a.s. či jejich dceřiných společností. Ani bývalí železničáři nezůstali stranou. Ve druhé části setkání se krátkými vstupy představili jednotliví autoři. A aby i čtenář věděl „kdo je kdo“, obsahuje kniha o každém z nich jednu stránku údajů, doplněnou fotografií. Naleznete ji vždy na začátku části, vytvořené daným autorem. Stojí zato si přečíst, co na sebe prozradili.

Vlastní křest knihy zahájila zástupkyně Rady Obce spisovatelů - dr. Františka Vrbenská, která nešetřila slovy chvály. Následoval krátký, ale poutavý proslov kmotra knihy – místopředsedy Rady Obce spisovatelů ČR – dr. Radima Uzla. V něm mimo jiné přítomným prozradil, jak moc ovlivnila železnice jeho volbu celoživotní cesty. Zbývající čas byl určen k diskusi s autory. Za doprovodu písniček a blesků přítomných fotografů byla podepsána hezká řádka knih. Pokud byste i vy chtěli zjistit, jak to literátům na trati píše, můžete si knihu objednat na adrese [email protected], nebo se v budoucnu stát jedním z nich. Již dnes je totiž jisté, že éra píšících železničářů touto první knihou rozhodně neskončí… -red-

Akce proběhla v reprezentativních prostorách vládního salonku

10

www.epika.cz

Fórum/III/2014

dění | fotoreportáž

Společná fotografie autorů. Zleva: Martin Vídenský, Oldřich Hostaša, Liboslav Kučera, Pavel Zeman, František Tylšar, Evžen Mikolajek, Jan Dvořák, Pavel Stejskal, Martin Měkuta, Zdeněk Horenský, Václav Rubeš, Zdeněk Žemlička, Miloš Šťastný

O podpisy byl velký zájem Duchovní otec projektu František Tylšar a kmotr knihy MUDr. Radim Uzel

Hudební doprovod zajistilo Řehečské kvarteto

Fórum/III/2014


Autoři přijeli z jihu (Hanka Hosnedlová) i ze severu (Liboslav Kučera)

11

dění | Rakousko

Křest na Dunaji ◊ Hanka Hosnedlová / Foto: autorka a Ladislav Beran

Přesně rok poté, co Jihočeský klub Obce spisovatelů představil čtenářské veřejnosti českou verzi společného povídkového sborníku pod názvem Hlava v oblacích, nohy v betonu, přikročila ke křtu této publikace, tentokrát v němčině, i rakouská strana. Stalo se tak na listopadový státní svátek ve Stifterově domě v Linci, za účasti tříčlenné skupinky z jihu Čech.

Z

a velký klad této události považuji nejen velkoryse připravenou akci a překvapivou účast návštěvníků, ale i to, že si autorské čtení z nové knihy přišli se zájmem poslechnout také čeští studenti, kteří v Linci studují. Představení knihy jako celku se ujala Dominika Meindl za rakouské autory a moje maličkost za spisovatele české, včetně stručné prezentace náplně a činnosti Jihočeského klubu Obce spisovatelů. V sále zazněla čeština přes mikrofon rovněž z úst Ladislava Berana a Františka Niedla, kteří přečetli krátké úryvky ze svých povídek, jež potom v podstatně delších ukázkách v německém jazyce uvedli Andreas Weber a Walter Kohl. Jako zástupci rakouských spisovatelů se pak se svými povídkami představili Anna Weidenholzer a populární Martin Pollack.

Posledně jmenovanému bych připsala ještě jednu hvězdičku za to, že se s ním dalo báječně konverzovat na různá témata, protože skvěle ovládal nám blízkou polštinu. Ovšem zásluhu na bezproblémové výměně názorů obou stran musíme přičíst i výborné překladatelce Haně Rigo, která měla navíc velice obšírný přehled přes aktuální českou literaturu a naše současné autory. Není tudíž divu, že se přátelské posezení po oficiální části akce protáhlo přes půlnoc. Německá verze společného knižního sborníku má stručný titul „1989“ a její obálku tvoří česká a rakouská vlajka, tudíž naprosto jiné pojetí, než jaké představuje český výtisk sborníku. Snad ještě dodatečně pár slov k obsahu – zatímco Jihočeši se ve svých příspěvcích do knihy

stylizovali do dějových povídek, rakouští autoři v naprosté většině volili spíš formu esejistického retra, rozborných úvah nebo osobních vzpomínkových ohlédnutí spojených s vymezující dobou sametového převratu z jejich úhlu pohledu. To také, jak se v následné diskusi ukázalo, považovali za konkrétnější a hlubší uchopení tématu než fiktivní povídkové ztvárnění. Nicméně oceňujeme snahu rakouských literárních kolegů pochopit nejednoduchou situaci na druhé straně hranice, najít veškeré mosty, které oba národy spojovaly už v historické minulosti, a stavět na společných platformách. Snad i proto je jasné, že tato kniha nebyla posledním společným počinem a že už nyní obě strany přemýšlejí nad dalším smysluplném literárním projektem.

Čeští a rakouští autoři při akci...

a při následném společenském setkání.

12

Rakouská verze obálky knihy

www.epika.cz

Fórum/III/2014


Fantastický křest Tichých písků ◊ František Tylšar / Foto: františek a Lenka tylšarOVI

Chcete vědět, co za prapodivné věci ukrývají písky? A proč jsou vlastně tak tiché? Chcete poznat jednorukého šermíře, oživlé sochy i napůl utopeného anděla? Toužíte poznat, proč starý pán vídá mrtvé lidi a jaká přání mohou splnit podivní psohlavci?

V

tom případě byste měli sáhnout po nové knize HSF klubu s názvem Tiché písky, k jejímuž křtu se sešli dne 18. 11. 2014 v českobudějovickém knihkupectví Kanzelsberger její autoři, tvůrci a čtenáři. HSF klub založili na začátku roku 2012 Jiří Sivok s Veronikou Mayerovou, jako platformu pro sdružování a činnost začínajících autorů literatury hororu (H), science-fiction (S) a fantasy (F). To vše pod křídly Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Výsledkem činnosti klubu jsou dvě knihy povídek. První, s názvem Poselství píšťaly, která vyšla v roce 2013, ještě nebyla tak úplně soutěžní. Ta druhá, kterou představili duchovní rodiče projektu Jirka a Veronika, se skládá ze dvou částí. Z části soutěžní a z části klubové. Soutěžní část naplnili nejlepší autoři z těch, kteří se přihlásili do soutěže, klubovou potom členové Jihočeského klubu Obce spisovatelů.

Na setkání byli představeni a vyzpovídáni autoři obou skupin. Soutěžní zastupoval vítěz – Vojtěch Hlavenka – autor povídky „Poslední zrnka času“ a Lucie Zavadilová, která se s povídkou „A stále se točí!“ umístila na třetím místě. Autorka „stříbrné“ povídky „Jak utišit písek“ – Klára Kubíčková se nedostavila. Stejně tak nebyli přítomni další ocenění autoři – Michaela Buriánková, Tereza Matoušková, Martin Hanzlík, Martin Maniaque a Jan Frána. Naopak nesoutěžní „klubovou část“ reprezentovali všichni publikovaní autoři – František Niedl, Veronika Mayerová, Hanka Hosnedlová, Jiří Sivok, Vladimír Janda a František Tylšar. Z jejich odpovědí jsme se mohli dovědět nejen to, jak povídky vznikly, jaký je jejich vztah k HSF, ale například i skutečnost, že tato druhá kniha má mnohem kvalitnější literární úroveň a posunula příčku HSF klubu zase o poznání výše.

Křtu knihy, pomocí vynikající hruškovice, se ujal vedoucí knihkupectví Petr Pistulka. Poděkoval nejen přítomným autorům, autorovi obálky – Vítkovi Dvořákovi, nakladateli Janu Medkovi (nakladatelství Epika), ale zejména těm nejdůležitějším – čtenářům, kteří si udělali čas a přišli v hojné míře oslavit start této knihy do života. Závěr akce patřil přípitku přítomných autorů a vpisovaní autogramů do novotou vonících knih. Nyní stačí už jen otevřít stránky knihy a zjistit, co za spletité stavby z písku si přichystali finalisté literární soutěže i zkušení autoři z řad členů Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Nečekejte však jednoduché bábovičky a hrady, kterých jsou mořské pláže plné. Tato kniha je o fantastice, a v ní i prosté zrnko písku může být celým světem. Že to není dostatečně hrůzostrašné, říkáte? Hrůza by byla především vůbec nezačít číst!

Kniha se symbolem „uroboros“ na obálce

Autoři klubové části: (zleva) František Niedl, Hanka Hosnedlová, František Tylšar a Vladimír Janda Zakladatelé HSF klubu a dva z vítězů soutěžní části: (zleva) Veronika Mayerová, Lucie Zavadilová, Vojtěch Hlavenka a Jiří Sivok

Fórum/III/2014


13

dění | nekrolog

Čtveřice smutných ohlédnutí ◊ Hanka Hosnedlová

Petr Šporcl (7. 1. 1942 – 28. 8. 2014)

V

elkou ztrátou pro jihočeskou uměleckou scénu byl nesporně odchod herce Petra Šporcla, kterému osud určil poslední roli na nebeském pódiu koncem letošního srpna. Byl jednou z nejvýraznějších osobností Jihočeského divadla, kam nastoupil hned po absolvování DAMU v roce 1965. S neobyčejnou vnímavostí a přesvědčivostí vytvořil na zdejším jevišti víc než půl druhé stovky divadelních postav různých žánrů včetně hudebních. Připomeňme si třeba jedinečného Bezuchova ve Vojně a míru, Petra Vingla ve Snu noci svatojánské,

Jaroslav Koliha (12. 4. 1924 – 9. 9. 2014)

J

méno výtvarníka Jaroslava Kolihy, který se rozloučil s pozemským světem 9.září, je neodlučně spjato s jihočeskou krajinou a zejména pak s Bechyňskem. Narodil se v Dobronicích u Bechyně a v útlém věku šesti let ztratil otce. S matkou a dvěma sourozenci se odstěhovali do Bechyně. Vystudoval táborské gymnázium a ČVUT v Praze. Po studiích přijal místo v Textilní tvorbě (později ÚBOK), odkud ale již v roce 1952 pro politické neshody odešel a vrátil se do Bechyně. Tady bylo jeho klidové zázemí jak pro rozsáhlou tvorbu, tak pro pedagogickou činnost na Střední keramické škole. Jedním z jeho žáků byl mimo jiné také herec a režisér Jan Kačer, se kterým ho pak pojilo celoživotní přátelství. Dalším okruhem jeho působnosti byly architektonické realizace, na nichž začal v polovině 60.let spolupracovat s architektem Antonínem Malcem a keramikem Antonínem Škodou v Čes-

14

krále Agamemnóna v Ifigenii v Aulidě, v posledních letech pak třeba Shylocka ze Shakespearova Kupce benátského, pana Benneta v Pýše a předsudku nebo kněze Batka v Zelenkově Očištění. V letech 1986 až 1988 byl dokonce i uměleckým šéfem činoherního souboru. Často se Šporclův hlas objevoval i na rozhlasových vlnách. Život mu mimo jiné prosvětlovaly také úspěchy jeho hudebně nadaných synů – Pavla a Petra i jeho vnoučat Přestože díky letům stráveným na jevišti byl označován za doyena zdejšího souboru, dokázal se herecky přizpůsobit i modernímu, či dokonce i avantgardnímu pojetí divadelních úloh. Jeho nezpochybnitelné herecké umění bude Jihočeskému divadlu skutečně chybět.

Foto: www.jihoceskedivadlo.cz

kých Budějovicích, Táboře a Sezimově Ústí. Po delší nucené pauze se na výtvarnou scénu vrátil v roce 1990 úspěšnou výstavou v jihočeské metropoli. Ačkoliv původně vycházel z realismu, postupně se čím dál víc přikláněl k symbolickým metaforám a poetice věcí všed-

ního života. Důležitá pro něho však byla především osobní svoboda, které se nehodlal vzdát ani za cenu pomíjivého úspěchu. Jako odkaz jeho malířské vyzrálosti a takřka básnického vnímání barev nám zůstalo jeho souborné dílo, které si zaslouží obdiv i uznání výtvarného světa.

Foto: archiv

www.epika.cz

Fórum/III/2014

dění | nekrolog

Jiří Müller (6. 4. 1934 – 3. 10. 2014 )

Z

ačátek října byl pro jihočeskou výtvarnou veřejnost poznamenán také odchodem akademického malíře a grafika Jiřího Müllera, rodáka z Kamenného Újezda u Českých Budějovic. Do životopisné charakteristiky tohoto činorodého umělce, člena Asociace jihočeských výtvarníků, náleží stejnou měrou malba a grafika jako ilustrace či typografie.. V roce 1960 ukončil studia na VŠUP v Praze, obor knižní ilustrace a grafika v ateliéru Karla Svolinského, a začal se věnovat vlastní tvorbě, zejména pak

ilustrační. Vystavoval v celé řadě jihočeských měst, ale také jinde po republice či v zahraničí. Jeho práce jsou zastoupené v mnoha galeriích a muzeích nebo v soukromých sbírkách, jako třeba v Německu, Švýcarsku, Belgii, Francii, Švédsku apod. K jeho velkým láskám patřila poezie, což se viditelně odráželo i v jeho tvorbě, a zejména pak blízké mu byly verše Františka Halase, jehož příznačnou sbírku Já se tam vrátím také ilustroval. Byl vyznavačem ryzích a trvalých hodnot, svým postojem i uměleckým vyjádřením vzdával hold krajině, vztahu člověka k člověku, k přírodě, k domovu... A to vše se odráží i v jeho výtvarné pozůstalosti, kterou zde zanechal dalším generacím.

Foto: Radek Postl (1993)

Odešel básník duše a svědomí ◊ Hanka Hosnedlová

První říjnový den letošního roku byl i dnem odchodu českobudějovického básníka Zdeňka Šimka, člena Obce spisovatelů ČR.

P

ro připomenutí jeho osoby si dovoluji použít slova Věroslava Mertla, držitele Státní ceny za literaturu, která svou platnost nepostrádají ani dnes: Zdeněk Šimek se narodil roku 1928 ve Včelné u Českých Budějovic. Dobrovolně-nedobrovolně přijal podivnou výsadu, že během jednoho života debutoval hned dvakrát. Řekněme však nejdřív, že kromě dvou pohádkových knih vydal svoji první básnickou sbírku Negativní rytmy už v roce 1964 v tehdejším českobudějovickém Krajském nakladatelství. Bylo mu šestatřicet let. Druhou sbírku s názvem Rezidua představil až po čtyřiceti letech v roce 2006. To už byl debut básníka-starce, nicméně doklad toho, že ani mlčení tak dlouhé nemá šanci skutečný talent umořit, ale naopak prohloubit. Odvěká, teď znovu zpřítomnělá témata osudovosti lidské existence prostupují celou Šimkovou básnickou žní. Prvním patronem jeho tvorby nebyl

Fórum/III/2014

v šedesátých letech nikdo menší než Ivan Diviš, který brzy po Šimkově debutu pro mladofrontovní edici Mladé cesty ( již sám řídil) připravoval druhou autorovu sbírku Prsty v ohni, leč nástup normalizace tomu učinil přítrž. Diviš zvolil exil a plachý Šimek, jakoby ze solidarity s ním, odešel do exilu vnitřního. Nezatrpkl však a živ profesí hudebního pedagoga (léta působil v Českých Budějovicích), psal dál, vědom si pokušení, které by ho jako autora čekalo, kdyby režimu, jehož se štítil, za možnost publikování podal byť jen prst. Učil a pokud nepsal, maloval. V samotě se zabydlel natolik, že ani po roce 1989 neusiloval o publikování. Jednoduše to trvalo dalších dvacet let, než konečně uposlechl jakési vnitřní výzvy a svou mnohaletou básnickou sklizeň vydal ve dvou sbírkách. Jsou to Rezidua (s podtitulem Za přízně listí a stébel) v roce 2006 a o dva roky později pak soubor s názvem Růže už spálil mráz, obě knihy téměř


o dvou stovkách básní volně řazených – či spíše neřazených, protože vázaných s nelítostným časem. Jsou to básně deníkově vypovídající o všem, čím se zde bolestně žilo a jak to básník z věže své osamělosti viděl, vnímal, nesl a za nás vyslovil. Bylo to Šimkovo předlouhé publikační mlčení zkrátka dárné, jitřené jen ozvuky mýtů či bible, ozvuky, které co chvíli zabíhají do drásavých otázek po smyslu chaotické přítomnosti. Otázek často odvážně za nás kladených v plurálu, čímž tajemství oné vespolně znepokojující osudovosti, která ze současné poezie takřka vyprchala, jen podtrhují. Tím víc zaráží, že až na výjimky byla pozornost současné literární kritiky věnovaná Šimkovu ojedinělému hlasu, takřka nulová. Jako by panoval strach z otázek, jež Šimek, básník propastí, tak naléhavě klade srdci, duši i svědomí. Naštěstí jsou oblasti ducha, které ani lhostejnost neumoří. Poezie, i ta Šimkova, je, doufám, jednou z nich.

15

dění | jižní čechy

I písmenka se umí usmívat ◊ Hanka Hosnedlová

Už popáté se Jihočeský klub Obce spisovatelů stal letos garantem literární soutěže Jihočeský úsměv, určené pro děti do 15 let. Společně s klubem vyhlásila tuto soutěž Jihočeská vědecká knihovna v září tohoto roku.

A

čkoliv to zpočátku tak nevypadalo, do uzávěrky se sešlo okolo 140 prací od 129 děvčat a kluků ve věku od 8 do 15 let z různých míst jihočeského kraje, dokonce i mimo region. Zastoupeno tak bylo 18 základních škol a gymnázií. Nejčastějším námětem soutěžních vyprávění a povídek byly zážitky z prázdnin a z cestování, ale vyskytly se i dobrodružné příběhy, horory, sci-fi a fantasy, pohádky, básně, úvahy, pokusy o esej apod. Nelehkou práci pak měla porota složená ze členů JčKOS (Stanislava Bumbová, Hanka Hosnedlová, Petr Šulista), která mohla vybrat pouze desítku těch nejlepších z různých věkových skupin. Nejraději by na stupně vítězů umístila nejméně dvakrát tolik zapojených soutěžících. Letošní úroveň posuzovaných prací byla skutečně o několik stupínků vyšší než v jiných letech, i když s gramatikou byli mnozí autoři někdy na štíru. Ovšem nebyla nouze o dobré a občas i velice originální nápady a nejednou i docela solidně uchopenou stylistiku. Nakonec vypadá přehled vítězných autorů takto: Kateřina VAVŘÍKOVÁ (10 let) ZŠ Rudolfov, Eliška JEŽKOVÁ (10 let) ZŠ Strýčice, Magdalena MAŇÁSKOVÁ (11 let) Gymnázium Trhové Sviny,

Lívia PERNICOVÁ (12 let) ZŠ Dolní Bukovsko, Tomáš BRABEC (12 let) Gymnázium Jírovcova České Budějovice, Vojtěch ŠVARC (12 let) Gymnázium Trhové Sviny, Johana SEIDLOVÁ (13 let) ZŠ E.Beneše

Písek, Daniela RYPLOVÁ (14 let) Gymnázium Jírovcova České Budějovice, Michaela NĚMCOVÁ (14 let) ZŠ Máj České Budějovice, Romana KOUBOVÁ (15 let) Táborské soukromé gymnázium. Slavnostní vyhlášení výsledků soutěže se odehrálo v prostorách Jihočeské vědecké knihovny Na Sadech. V programu, kde zazněla slova hodnocení letošního ročníku soutěže a její úrovně, ale i zajímavé statistické údaje o účastnících, byly vítězům předány věcné ceny a diplomy, o jejichž výrobu se postaral další člen našeho sdružení František Tylšar. A přítomní si mohli navíc poslechnout ukázky z nejúspěšnějších prací v podání členů dramatického kroužku DDM a hezké písničky písničkáře Josefa Jakla, jimiž byl přednes prokládán. Vítězná desítka povídek a básní doplněná několika dalšími vybranými pracemi se pak objeví i ve sborníčku, který knihovna předá soutěžícím školám a jednotlivcům. Kromě toho některé z úspěšných prací najdou uplatnění i na stránkách jiných periodik. Ovšem už dnes je třeba pomýšlet na další ročník Jihočeského úsměvu, jehož tradice tak úspěšně pokračuje.

Z prací Michaely Žemličkové

16

www.epika.cz

Fórum/III/2014

kultura | divadlo

Do jámy lvové za statečností a lidskostí ◊ Hanka Hosnedlová / Foto: Petr Neubert

Neuvěřitelný životní příběh židovského herce Lea Reusse si vybral úspěšný rakouský dramatik Felix Mitterer, žijící nyní v Irsku, jako námět své hry V jámě lvové, kterou uvedla činohra Jihočeského divadla jako první premiéru nové sezóny.

D

ramaturgyně Olga Šubrtová a režisérka Jana Kališová měly tentokrát opravdu šťastnou ruku, jelikož zvolená tragikomedie zaujala široké spektrum publika. A to nejen hloubkou základních myš lenek hry a zprostředkováním tématu osobní statečnosti v mezní situaci pro diváka čitelným a lehce stravitelným způsobem, ale i odlehčením vypjatých okamžiků nadstavbovým humorem, který závažnost jasně zviditelňované, nadčasové divadelní výpovědi nikterak nesnižuje. Inscenace, která dokázala jasnozřivě vyhmátnout jád ro záměru a doslova vtáhnout diváka do víru událostí, tak zároveň servíruje opti málně nadávkovanou porci originálního vtipu, který spolehlivě pobaví a neuráží. Zároveň si ale i on uvědomí, jak velkou moc má vlastně divadlo, když dokáže ovlivnit nejen společenské, ale třeba i politické dění. Ačkoliv hra trvá více než dvě hodiny, vlastní děj je v podstatě jednoduchý. Přední herec divadelního souboru - Arthur Kirsch - je díky tlaku nastupujícího nacismu jako žid z divadla propuštěn. Zásluhu na tom mají i jeho podstatně méně schopní kolegové, toužící po velkých rolích. Po nějakém čase se však Kirsch do tohoto nebezpečného nacistického kotle vrací, ovšem v dokonalém převleku rázovitého tyrolského horala Benedikta Höllrigla, přírodního hereckého talentu. Nikdo si nedovolí zpochybňovat jeho čisté árijství, což mu dopomůže nejen k jedinečnému uměleckému úspěchu, ale i k možnosti zesměšnit a potrestat kolegy, kteří ho ponížili, ale naopak pomoci těm, kteří si to zaslouží. Triumfem je tak pro něj nejen veleúspěšná role na jevišti, ale i ta, kterou hraje mimo něj. Výborným režijním tahem pro efekt hlavní postavy pak bylo využití jakéhosi horalského pseudonářečí, umožňujícího působit na diváka i prostřednictvím slovních gagů a kuriózních jazykových spojení.

Fórum/III/2014

Akčnost, spád hry, průběžně udržované napětí a jako protipól brilantní humor vlastně ani nenechají divákovi příliš velký prostor k tomu, aby si uvědomil záměrně strohou jednoduchost scény, nenápadně přestavované během hry. Strohost scény však plně vyvažují zdařilé kostýmy - dobové, ale i divadelní, protože některé scény jsou vlastně divadlem na divadle. Je jich celkem na osm desítek, jen hlavní ženská postava vystřídá sedm převleků. Autorkou jak scény, tak kostýmů je Jana Zbořilová. Puzzle divadelní skládačky s naprosto samozřejmou sounáležitostí doplňuje pak scénická hudba Daniela Šubrta. Vynikajícím způsobem ztvárnil postavu Kirsche-Höllrigla hostující Mario Kubec, který se objevuje na prknech jihočeské scény poprvé a podle diváckého ohlasu soudě, určitě ne naposledy. Jeho partnerku Helenu Schweigerovou, první dámu souboru, představuje stálice jihočeské činohry Lenka Krčková, padoušského Strasskeho osvědčený Pavel Oubram a skutečného Benedikta Höllrigla pak Tomáš Drápela. Do dalších rolí režisérka Jana Kališová obsadila nové herecké posily v Jihočeském divadle – Jiřího Untermüllera (divadelní ředitel Meisel), René Šmotka (Polacek), Jana Kaštovské-

ho (jevištní mistr Eder), Jakuba Skálu (Jakschitz) a hostující Kláru Suchou (Olga Sternbergová). Goebbelse hraje Lukáš Pečenka a úředníky gestapa Jan Konrád a Jaroslav Kukrál. Podle slov režisérky Kališové bylo bezpodmínečně nutné, aby vybraní herci odpovídali divadelní typologii té které role, což bylo o to těžší, že jednotlivé postavy prodělávají během děje zásadní proměny, takže na konci jsou v mnohém jiné než na začátku. Lenka Krčková například o své roli Heleny říká: „Musela jsem dost dlouho hledat a inspirovat se i kolegy z jiných divadel, než jsem našla k této roli cestu. Snažila jsem se totiž najít i v této povrchní a intrikánské ženě nějaký hlubší rozměr lidskosti, který by ji divákovi citově přiblížil. Navíc v této první premiéře sezóny dochází i k jakémusi ‚okysličení prostředí‘, protože v souboru se objevuje celá řada nových herců. Jsou to tedy nejen jiní lidé na jevišti, ale třeba i trochu jiný druh hraní – oni se učí od nás, my zase od nich...“ Doufejme, že právě zmiňované nové nadechnutí jihočeské činohry bude přínosné i pro budoucnost a že také další premiéry zaznamenají v hodnocení odborníků i diváků slušný počet hvězdiček.

Mario Kubec, Jakub Skála, Pavel Oubram, René Šmotek (www.jihoceskedivadlo.cz)


17

umění | komentovaný rozhovor

V jiném nasvícení ◊ Miloslav Král Český

Záběry života pod hladinou oceánů, fotografie z karnevalu v Riu, obraz podhorské louky na konci června… a je toho mnohem víc, v čem barvy „mluví“, hrají svou nezastupitelnou roli.

D

okonce i obyčejná nebarevná zebra na barevném snímku je s ohledem na pozadí výraznější, je vlastně jinou zebrou než stejná zebra na snímku černobílém. A co teprve taková duha; byla by černobílá duha vůbec ještě duhou? Existují ale činnosti, při kterých se právě absence barevnosti stává jakýmsi spolutvůrcem, podílníkem na výsledku. Nesporně to platí pro kresby, jejichž místem zrodu jsou České Budějovice. Dojem z nich by se dal popsat asi takto: „Je v tom i to, co v tom není vidět.“ Sice se nekoná žádné potápění do duširvoucích hlubin existencialismu, ale taky se ani nepředstírá. Kresby zaujmou, aniž by musely hlasitě vyřikovat. A zdá se, jako kdyby se pomocí jakýchsi vlnitě popínavých výhonků chtěly rozrůstat z jihočeského záhonu někam dál a ještě dál. A není to jenom chtění. Na první i na další pohledy se pozná, že jde o preciznost, a ne o rozmařilost neposedné ruky. Autorkou kreseb je Michaela Žemličková, majitelka vlastního názoru a vlastního rukopisu. Má i svůj vlastní, naprosto konkrétní věk; když se to číslo zaokrouhlí na stovky, tak se právě teď narodila… Někdo se cítí mladší, než je, někdo zase naopak. Jste některým z těchto dvou případů? Možná nejenom z těchto dvou, tak jako asi každý z nás. A s trochou nadsázky bych řekla, že nikdo přece neví, jak se má člověk cítit v určitém věku. Já se chovám tak, jak se právě cítím. Ale netuším, jestli to má nějakou souvislost s věkem. Prožívám tento život opravdu poprvé (úsměv). Zatím mám dost prostoru pro dohady; že by kresby byly velice vzdálenými sestřenicemi kaligrafie? To asi ne. Ačkoliv – fantazie může vyvolávat i představy nečekané, možná i tuto: Sluneční paprsky jsou ještě skoro naležato… na dohled je letištní hala,

18

třeba v Jokohamě… na střeše billboard… a na něm velká kresba s podpisem Zem – Li – Mich v pravém horním, případně dolním rohu… Ono není vůbec nutné přilepit ke stylu kresby nějaký kategorizační přídomek, ale výhledové zavedení pojmu „kaligrafika“ by se mi jevilo jako docela případné. Co kdybych si už teď, jenom sám pro sebe, označil vaše díla za kaligrafiku? To možné je..., tak děkuji. Mně právě vyhovuje skutečnost, že můžu tvořit tak, jak chci, a že vy i já si můžeme označovat různé věci tak, jak to cítíme. Hlavně, když nám to označování stojí za to. Představa, že Michaela Žemličková je se stojanem někde na kraji lesa, má dva tři štětce mezi zuby, mokro v botách a na hlavě usmolený klobouk… ne, to mi nějak nejde. To spíš některé z kreseb nepřímo evokují rušné žití a návazně i dílo Lautrecovo; dlouhé noci v tančírnách, figurální „modely“ v pohybu, nepřírodní osvětlení, propletence kontur, křivek a stínů… Ono to vůbec nejde srovnávat – kolegovi Lautrecovi nebylo dopřáno podílet se na životních radostech typu „…dětičky brzy ráno do školičky…“ Přesto: Není jeho dílo aspoň zlomečkem vaší inspirace? Óóó…, to snad není. Ale že by to bylo obráceně, to zas není možné. Musel tedy asi mít některé prožitky podobné. Nebo, jestliže existují nějaké shodné prvky, musíme mít oba podobné vnímání světa kolem sebe. A když to nejsou děti, tak to bude něco jiného. Třeba umět pohlížet na svět i z ženského úhlu…? U jiných kreseb – pro změnu – zase jako kdyby byla inspirace podvědomě čerpána z lahve (z její etikety) ušlechtilé kapaliny Johnnie Walker. Rozsah „repertoáru“ au-

Foto z archivu Michaely Žemličkové torky je ovšem ještě širší. Sport, zvíře, známý obličej, tanec a dokonce i „pouhá“ věc. V případě lidské figury zřetelně převažuje zachycení při činnosti. Právě odpalující chlapík při golfu, tanečnice, jiný chlapík se saxofonem, nebo mladá žena v šátku se srpem v ruce… ne… to se mi do toho teď zamotalo něco jiného. Zkrátka – není toho málo. Nejde doslova o stíny, ale vy víte, co myslím… Máte nasbírané nějaké další stíny, kterým vdechnutí života zatím jen zamýšlíte? A jaký je váš vztah k charakteristickému logu kráčejícího Johnnieho? Děkuji za citlivé „vdechnutí života“, to zní dokonale. Sama to tak taky cítím. A k těm stínům? Kdybych to vzala doslova, tak témata mám, ale ty správné stíny hledám postupně. A kromě toho – spisovatel přece taky neprozrazuje čtenářům děj své knihy předem… Nechte se překvapit.

www.epika.cz

Fórum/III/2014

umění | komentovaný rozhovor

A jaký mám vztah k Johnniemu Walkerovi? S jeho autorem si dovolím se ztotožnit. Jeho nápoj je nadčasový, jak obsahem, tak obalem. Moc se mi líbí logo Walkera. Ale aby nebyl jen smutným hrdinou utápějícím se ve svém obsahu, tak jsem mu namalovala ušlechtilou paní Walkerovou. Je předpokládatelné, že za pár stovek tisíc let bude lidská postava – obecně – vypadat o něco jinak, než vypadá dnes. Proč tomu nevěřit? Na opačné straně časové osy se přece vývoj člověka odehrával prokazatelně. Jistě, o žádné velké rychlosti se mluvit nedá. On ani pohyb kontinentů vůči sobě navzájem se nedá pouhým okem

postřehnout. Není myslitelné očekávat, že za třicet roků bude lidská bytost vzhledově jiná. Ovšem tvorbě jako takové je vlastní právě vývoj, změna směřování, nacházení, samovolné zanikání i riskantní skoky do neznámých vod.

a pozorování určitých opakujících se dějů v minulosti. Takže jevy, které pozorujeme dnes, jsou už jen důsledkem něčeho, co se odehrálo v minulosti. Žila jsem a žiju, a netuším, co mě v životě ještě čeká. A ke kartářce už dávno nechodím (smích).

Měla byste chuť dopustit se nějaké osobní prognózy ohledně stylu vaší tvorby? Nebo vám taková otázka připadá předčasná až zbytečná? Mně tedy trochu ano. Měla bych chuť, proč ne? Jen netuším, co mě napadne… Každý se vyvíjíme a ovlivňuje nás tolik věcí. A prognóza se dělá myslím na základě nějakých zkušeností

Na jiném místě Michaela Žemličková kdysi uvedla, že „…když ženy něco říkají, myslí tím úplně něco jiného“. Pro mne to znamená nechtěné, ovšem docela přínosné doplnění mého dosud chatrného všeobecně antropologického vzdělání. Ale: Jak mám teď chápat celý tento rozhovor? Snad nebude tak velkým rizikem předpokládat, že to tenkrát nemyslela úplně doslova.


Fórum/III/2014


19

umění | redakční zpráva

Podzimní alternativní výstava ◊ Redakce

Svůj výstavní soubor „OBJEKTÁŽE“ představil Miloslav Král Český ve výkladní skříni antikvariátu Antik – v pasáži Domu umění na náměstí v Českých Budějovicích.

V

ýstava byla rozfázována do malých subexpozic, obměňovaných pravidelně (celkem 9x, září - listopad) každý týden. Netradiční adjustace v negalerijním prostoru se ujal Michal Jícha. K charakteru a významovým souvislostem jednotlivých výtvorů autor říká: „Každé dílo pochází z jiných souřadnic intuitivního světa. To by mohlo svádět

k domněnce, že každý si v celém souboru jistě najde něco ‚svého‘. Tak to ale není. Bylo by například marné hledat mezi objektážemi jedinou, která by byla násilně vtlačena do takové hloubky ponoru, že by imaginaci recipienta hrozilo trýznivé utonutí. Jediným spojovacím prvkem všech artefaktů je jakési 3D-vyprávění o afinitě; o afinitě hmoty a představy, o afinitě nesourodých těles, o překvapivé

afinitě mezi tvary, o afinitě organické podstaty s anorganickou, o okysličující afinitě vyrobeného k vytvořenému, jakož i vytvořeného k přírodnímu a přírodního k vyrobenému, o hravé afinitě ‚nezdůvodnitelného‘ nesmyslu s poezií hmoty a vůbec o afinitě předmětů k novým významům…“ Každá z parciálních výstav byla doplněna jedním dílkem z cyklu „Těžítka“.

Miloslav Král Český je rovněž autorem objektů na přední a zadní straně obálky

20

www.epika.cz

Fórum/III/2014


Fórum/III/2014


21

umění | výtvarno

Nejbáječnější táta a opravdový chlap ◊ Hanka Hosnedlová / FOTO: Václav Pancer

„Můj táta byl ten nejskvělejší a největší chlap na světě,“ řekl hned v úvodu našeho rozhovoru o Jaroslavu Kerlesovi syn Marek, nejstarší ze tří dětí tohoto oblíbeného jihočeského výtvarníka, se kterým jsme se navždycky rozloučili na začátku března.

V

ětšina lidí znala skromného a nenápadného Jardu Kerlese jako pilného a úspěšného kreslíře, šiřitele kresleného humoru a jedinečných ilustrací. Jen málokdo ale znal i jeho soukromí a životní kréda. Kdo povolanější by mohl na toto téma hovořit, než jeho syn, novinář Marek Kerles, který rovněž vystoupil při prosincové vernisáži otcovy posmrtné výstavy v Jihočeském muzeu: Jaký vlastně byl Jaroslav jako otec? Ten nejbáječnější! Vždycky si dokázal pro nás udělat čas, jezdil s námi na kolech, plavat, sáňkovat, bral nás s sebou na výlety a na trampy, každý víkend byl s námi někde... Dal nám krásné a bezstarostné dětství, na které se nezapomíná. Měl rád svůj kraj? Víc, než si lidi myslí. Byl velký patriot, znal kdejaké místo v jižních Čechách, k jeho životu patřila přírodu, bez ní nedokázal fungovat. Miloval zejména Šumavu, ta byla jeho velkou láskou. Taky měli s kamarády takovou trampskou partu, ještě ze stavební průmyslovky – tři K: Kerles, Klimeš, Kříž. A ta jim vydržela celý život.

duché povídky a pohádky, a podporoval mne v tom, jak jen mohl. Věřil, že se k psaní vrátím i v době, kdy jsem se od téhle cesty odkláněl, když jsem třeba pracoval v Holandsku, dělal kulisáka a podobně. A já se skutečně vrátil. Ilustroval dlouhou řadu různých knížek, leporel a omalovánek a mě mrzí, že mezi nimi není žádná moje... Plánovali jste nějaký společný knižní projekt? To záviselo spíš na mně, táta byl stále připravený nakreslit k mé knížce ilustrace a já to pořád odkládal, pro práci v novinách jsem stále neměl na to čas. Teprve, když ležel v nemocnici, jsem mu tam přišel přečíst pohádky, které jsem napsal pro své děti a které v nejbližší době vydám. Líbily se mu. Pak bylo bohužel taky na mně napsat jeho nekrolog. Ale chystám se na knihu věnovanou jemu, jeho osobě, jeho životu... Je k dispozici nějaký archiv, kde bys mohl čerpat pak ilustrační obrázky? Nějaké tátovy kresby samozřejmě máme, ale on si žádný podrobný archiv a seznam nevedl. Jak spontánně kreslil, tak spon-

tánně své práce rozdával. Jsou mezi lidmi, v redakcích a nakladatelstvích, v galeriích, v katalozích, v Pohádkovém království, se kterým začal po revoluci spolupracovat... Měl otec někdy politické problémy? Nikdy nebyl tendenční, nikdy nikomu nepodlézal, ani za komunistů, ani potom. Nikdy mu ale nešlo ani o slávu, na tu kašlal, proto taky odmítal všechny nabídky do Prahy, do nakladatelství a podobně. Vždycky si chtěl žít svůj nezávislý život, život podle svých představ. Politické vtipy nekreslil, a přesto se dočkal v době totality, kdy se viděl záměr i tam, co nebyl, takové tiché půlroční distance, aniž mu kdokoliv cokoliv vysvětlil. Co bys chtěl ve své chystané knize o otci zejména zdůraznit? Především to, že to byl opravdový chlap se vším všudy, že byl neuvěřitelně statečný i ve chvílích, kdy umíral a trpěl, a že byl vždycky mým vzorem a tím i zůstává. Ačkoliv jsem si to třeba v pubertě a mladších letech nepřipouštěl, ale dneska to vím, že měl vždycky pravdu. Jestli bych si něco přál, tak být takový jako on...

Učil vás jako děti kreslit? To bylo tak nějak samozřejmé. Co si vzpomínám, tak táta pořád něco kreslil, i na těch našich víkendových výpravách, při posezení s přáteli... Kreslení bylo pro něco jako dýchání. Hodně kreslil taky v noci, protože přes den pracoval v Hydroprojektu – byl totiž stavař, a taky občas chodil vykládat mléko... Ke kreslení jsme tak měli jasný vztah odmalička, já třeba dokážu namalovat naprosto stejné figurky jako táta, ale největší talent měla sestra Eva, která se malování skutečně věnuje. Jak se otec díval na tvé psaní? Tenhle sklon u mne objevil už v předškolním věku, kdy jsem se pokoušel o jedno-

22

V září 2007 maloval Jaroslav Kerles i na dlažbu českobudějovického náměstí

www.epika.cz

Fórum/III/2014

literatura | profil osobnosti

Richard Uher - spisovatel, učitel ◊ František Tylšar

Narodil se 25. května 1942 v Českých Budějovicích.

V

yrůstal v Písku, vyučil se nejprve pokrývačem, klempířem a hromosvodářem (1957) a pracoval v těchto profesích do roku 1962. V letech 1962-1966 byl vychovatelem v píseckém Domově mládeže a zároveň studoval Střední průmyslovou školu stavební v Písku (maturita 1966). Stal se učitelem na Středním odborném učilišti a po dvou letech složil zkoušky pedagogického minima na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích (státní zkouška 1972). Dálkové studium učitelství stavebních předmětů absolvoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1982). Na Středním odborném učilišti a Střední odborné škole v Písku učil do roku 2010. Od roku 1990 byl majitelem stavební firmy SIP – Uher a zároveň i ředitelem učňovského střediska pro praktické vyučování oboru pokrývač. A to až do roku 1993. První básně otiskl v roce 1967 v časopise Divoké víno, poezii a vzpomínky publikoval dále v denících a časopisech Jihočeská pravda, Rudé právo, Tvorba, Literární měsíčník, Učitelské noviny, Zítřek, Československý voják, Lipík, aj. Na literárních pořadech spolupracoval s Československou televizí a Československým rozhlasem České Budějovice. Publikoval v almanaších Proudy (Růže, České Budějovice 1975), Vesmíru podali jsme šeřík (Jihočeské nakladatelství, České Budějovice 1980), Písecká čítanka I (báseň Léto u Otavy, Okresní knihovna, Písek 1980) a Písecká čítanka II (báseň Konec cesty a črta Vzpomínka, Okresní knihovna, Písek 1981), v katalogu výstavy fotografií soutěže Krajem Blanice (Protivín 1984). S Karlem Šmídem vydal osm drobných sborníků Každý má právo něco vědět (Agentura Rika, Písek 1995). Úvodní báseň napsal i pro monografii František Roman Dragoun – poslední romantik v roce 2006. Knižně debutoval básnickou sbírkou Tvář člověka je čas s ilustracemi Františka Doubka (Jihočeské nakladatelství, České Budějovice 1979).

Fórum/III/2014

Je aktivním členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů.

v krásném přírodním prostředí. Snad proto láká mnoho spisovatelů a filmařů.

*****

Máš nějaký nesplněný literární sen? Ano, mám. Chtěl bych se někdy naučit psát prózu jako pan Hrabal a tak krásné básně jako pan Hrubín.

Ríšo, nikde jsem na internetu nenašel seznam tvých knih. Mohl bys ho čtenářům Fóra představit? Jako vedoucí klubu mladých autorů v Písku jsem vydal dvanáct almanachů v letech 1964 – 1966 při Okresním kulturním středisku v Písku, ve kterých jsem též publikoval krátké povídky a básně. V roce 1979 jsem vydal první knihu básní v Jihočeském nakladatelství, s ilustracemi Františka Doubka Tvář člověka je čas. V květnu 2013 jsem vydal vlastním nákladem knihu Pět prstů v tiskárně pana Nadberežného v Českých Budějovicích. Kniha je doprovázena ilustracemi přátel výtvarníků, včetně mé ženy. Společnou knihu s Karlem Šmídem Každý má právo něco nevědět, s ilustracemi Bohuslava Hejla a s obálkou od Františka Trávníčka, jsme vydali též vlastním nákladem v tiskárně pana Hemaly v Písku, v září roku 2013.

Můžeš prozradit, na čem právě pracuješ? V současné době mám rozepsanou knihu, která má pracovní název Vyberte si, prosím. Začínám v ní jídelním lístkem z restaurace, do které nejčastěji chodím. Chci v ní psát o lidech, kteří v Písku žili a žijí, o umělcích, se kterými jsem se setkal, a podobně. Chtěl bych, aby vyšla v květnu příštího roku. A redakce věří, že se příští rok na stránkách Literárního fóra setkáte nejen s informací o této připravované knize, ale i s ukázkami z jejího obsahu.

Co tě přivedlo k psaní? V roce 1962 mě oslovil můj velmi dobrý kamarád (soused odnaproti z ulice) Petr Skala. Chtěl, abych mu pomohl s natáčením jeho amatérských filmů, že se hlásí na FAMU – obor režie dokumentárních filmů. Začali jsme tedy spolu točit. Dokonce jsem v jeho filmech i hrál. V roce 1968 jsme vyhráli Brněnskou šestnáctku. On byl ten, kdo mě naučil dívat se na svět jinýma očima a přivedl mě ke psaní. Jak moc spisovatele ovlivní písecké prostředí? Píše se tu lépe než třeba v Budějovicích? Každá vesnička, každé město má svoji živou kulturu, krásná zákoutí a postavičky, o kterých lze psát. Písek má bohatou kulturní historii. Samo město je posazeno


Richard Uher - Prachatice 2012 Foto František Tylšar

23

literatura | kniha

Ke knížce o prachatické víle Majolence ◊ Hynek Klimek

Nápad napsat knížku o víle z Prachatic jsem měl již delší dobu. Prachatice jsou totiž mým osudovým městem.

P

oprvé jsem se tam dostal začátkem sedmdesátých let, kdy jsem dělal externě průvodce autobusových zájezdů z Prahy. Tehdy jsem zaskakoval za jednoho z mých kolegů, který onemocněl, a Prachatice, které jsem do té doby neznal, měl v programu, a to i s noclehem. Okouzlily mě, a tak jsem je pak začal podle možnosti do tras zařazovat i já. V roce 1977 jsme v Prachaticích měli s Danou svatbu. Chtěli jsme jí mít bez okázalosti, v klidu a úzkém rodinném kruhu. Nechtěl jsem tedy domovskou Prahu a ona České Budějovice, čímž se nám představa naplnila - žádný dav za námi nedorazil. Vybírali jsme z pěti jihočeských měst, která jsme navrhovali oba, a nakonec jsme vybrali Prachatice. Byli jsme v nich pak mockrát, několikrát i na městských slavnostech. Dana v nich pak prožila poslední dva a půl dne svého života v hospici, já tady měl svou určitě už poslední redakci, když jsem na čtyři a půl měsíce nastoupil do 5plus2, a vznikla tady naše poslední společná fotografie… Nápad napsat zmiňovanou knížku pak ožil loni v létě, když jsem tady byl společně s Jarmilou Mandžukovou a Pepou Vrbou na výtvarném workshopu a byli jsme ubytovaní v internátu střední odborné školy na okraji Prachatic. Měli jsme po sobě zanechat nějaké tvůrčí dílo a mě hned první večer napadl text, nad kterým jsem pak seděl dlouho do noci a po dvě další noci ho dopilovával. Vytištěný text pak byl vystavený spolu s pracemi mých kolegů a na workshopu zúčastněných výtvarníků v Centru O. Hajeka na náměstí. Nápadu se chytila ředitelka knihovny Hana Mrázová a domluvili jsme se, že od října povedu kurzy tvůrčího psaní pro mladé čtenáře v městské knihovně a budu s nimi rovnou psát knížku. Tvůrčí schůzky jsme pak měli dvakrát do měsíce. Z původní poměrně početné skupiny mi zbyla čtveřice, ovšem opravdových talentů, kteří na textu dělali i doma. Samozřejmě, že mnohé z toho bylo třeba upravit, doladit, ale vesměs měli výborné nápady.

24

Ke skupině z knihovny se návazně připojily dvě třídy čtvrťáků z prachatické ZŠ na Zlaté stezce. Mohli si vybrat, jestli chtějí hodinu dělat se mnou, anebo mít češtinu. Po vstupní besedě se k účasti na tvorbě přihlásilo 18 děvčat a 2 kluci. Ti všichni pak už vydrželi až do konce a také měli skvělé, neotřelé nápady. Kupříkladu věděli o tom, že v naučné stezce, arboretu, vedoucí mezi pavilony školy, sídlí stromové víly. Dělalo se mi s nimi rovněž výborně. I k nim jsem jezdil dvakrát do měsíce. Začátkem června byla pak knížka hotová, a když ji podpořilo městské za-

stupitelstvo, byla otevřená cesta k jejímu vydání. Nesmím rovněž zapomenout na Zdeňku Študlarovou, která mou nabídku na ilustrování knížky neodmítla, třebaže finance na její honorář byly skromné. Jsme spolu už výborně sehraní a nikoho jiného bych za ilustrátora nechtěl. Byl jsem moc rád, že mé žádosti vyhověla. Vyzdvihnout určitě zaslouží i podpora Městské knihovny Prachatice, zejména její ředitelky Hany Mrázové, ale i dalších pracovnic knihovny. Dobré dílo se podařilo.

Ilustrace Zdeňka Študlarová

www.epika.cz

Fórum/III/2014

literatura | kniha

Čerstvý čtenářský rekord ◊ Hanka Hosnedlová

Středobodem spisovatelského snažení je pochopitelně – kniha. Nebo spíše knihy. Druhou stránkou pak jsou neodmyslitelně čtenáři a jejich přízeň.

A

právě na čtenáře byl zaměřen pokus o rekord, zakotvený v programu zářijové akce Ecce libri – Na kolech po knihovnách regionu, pořádané činorodou knihovnou v Prachaticích. Iniciátoři se v jejím průběhu totiž snažili také o vytvoření rekordu v co největším počtu čtoucích a poslouchajících osob. S potěšením lze konstatovat, že pokus o tento nevšední rekord se skutečně zdařil. Do paralelně probíhajícího čtení v určeném datu se zapojilo 15 876 lidí ve 152 institucích, zejména pak knihovnách. A to nejen v Prachaticích a okolí, ale po celé republice. Možná vás bude zajímat, z jaké knihy se při pokusu četlo. Byla to knížka O víle Majolence a profesorovi z Prachatic, jejímž duchovním otcem je Hynek Klimek, člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Netradiční rekord úředně zaevidov Muzeum rekordů a kuriozit Pelhřimov a iniciátoři projektu obdrželi i řádný oficiální certifikát Nyní bude tento úspěch zapsán i do České knihy rekordů, a pokud jste také přispěli svým čtením nebo nasloucháním k dosažení rekordu, patří vlastně kousíček tohoto zápisu i vám...

Foto: www.dobryden.cz

Fórum/III/2014


25

literatura | soutěže

Slovíčka v zeleném ◊ Hanka Hosnedlová

K

nejstarším českým literárním soutěžím (možná že nejstarší vůbec) je Trapsavec, soutěž tematicky zaměřená na tramping, toulání se po zemi, horách i po vodě, na přírodu a dojmy a prožitky z ní. Letos vstupuje již do 41.ročníku, z čehož je jasné, že vznikla v době hluboké totality. První ročník byl vyhlášen v roce 1971. Byla to soutěž, která neměla zázemí v žádné tehdejší organizaci, i když v určitých obdobích získala podporu oficiálních periodik – zejména Mladého světa. Nicméně asi důvody pro kratší pauzu ve druhé polovině 70. let nemusím nikomu vysvětlovat. Soutěží se v několika kategoriích, rozdělených na prózu a poezii účastníků do 23 let, nad 23 let a pak tzv. oldpsavců, tedy těch,

kteří v předchozích ročnících získali tři a více cen na prvních třech místech. Nejlépe ohodnocená práce bez ohledu na kategorie získává Zlatého Trapsavce a ve hře je rovněž Malý Trapsavec pro mladé účastníky. Do soutěže se můžete zapojit maximálně třemi prozaickými příspěvky a třemi básněmi, ale délka každé práce je omezená na 1800 slov (podle textového editoru). Práce lze posílat na mail: soutez.trapsavec@ seznam.cz, v nezbytných případech pak můžete posílat soutěžní příspěvky i poštou na adresu: Jan Frána, Lísková 20, 312 00 Plzeň. U každé práce musí uvedeno jméno, příjmení, případně přezdívka, soutěžní kategorie (rok narození), adresa – mailová anebo poštovní. Pořadatelé uvítají, přilo-

žíte-li i svou aktuální fotografii. Pozvání na slavnostní oheň s vyhlášením výsledků Trapsavce v květnu dalšího roku vám bude zasláno mailem, pokud máte zájem o papírovou pozvánku, připojte ofrankovanou obálku s vaší adresou. Zasláním práce do soutěže dávají autoři pořadatelům právo ke zveřejnění těchto příspěvků v tisku i na internetu a také je používat k propagaci soutěže. Vybraným autorům bude organizátory soutěže vydána sbírka a navíc pro slavnostní vyhlášení výsledků soutěže bude opětně zhotoven sborník vítězných prací, který obdrží všichni účastníci zdarma. Uzávěrka aktuální trapsavecké soutěže je 28. února 2015.

Chlumecká literární cena Jaroslava Golla

V

zhledem k sociologicky zjištěnému celospolečenskému problému zaostávání obecné úrovně vzdělanosti a morálky za mohutným technickým rozvojem, zejména v oblasti elektronické komunikace, stoupá význam knižní kultury. Ta hraje nezastupitelnou roli v civilizační kultivaci jednotlivců i společenských celků od jednotlivých obcí, okresů a krajů až po stát. Jde o problém pociťovaný i globálně v měřítku Evropy a světa. V nepříznivém kontrastu s důležitostí hodnotných knih pro rozvíjení kulturní úrovně obyvatelstva je statisticky zjištěný

26

pokles frekvence četby knih. Čtenářské besedy se školní mládeží potvrzují, že ani polovina třídních kolektivů nepřečte za celý rok více než jednu knihu. Znepokojivé je přiznání nemalého počtu žáků, kteří dokonce nepřečtou žádnou. Požadované školní znalosti obsahu knih, jejichž četba je učebními osnovami předepsána, získávají žáci v přehledné formě prostřednictvím internetu. Neuvědomují si, že četba kromě poučení rozhojňuje jejich slovní zásobu, zdokonaluje vyjadřovací schopnosti, prohlubuje citové a estetické prožitky. Její zanedbávání se

nezbytně odráží v nižší kvalitě mluveného projevu. Není jistě pochyb o tom, že péče o vzestup všeobecné kulturní úrovně obyvatelstva obcí, měst a krajů i celého státu, zahrnující stav jeho vědomostí i morálních kvalit, patří k závažným úkolům orgánů státní správy na všech stupních jejich systému. Objektivně daná potřeba podpory knižní kultury byla podnětem pro spolupráci Klubu autorů literatury faktu jako celostátní spisovatelské organizace, programově usilující

www.epika.cz

Fórum/III/2014


o podporu tvorby, vydávání a četby společensky hodnotných knih literatury faktu s uměleckými ambicemi, s východočeskými městy Letohrad a Jaroměř na akcích sloužících uvedeným cílům. V Letohradě se již devět let každoročně koná dvoudenní set kání autorů literatury faktu spojené s udělováním česko–slovenské literární ceny E. E. Kische a čtenářskými besedami pro školy i veřejnost o knihách i literární tvorbě a prodejními výstavami knih. Loni město Letohrad zřídilo navíc i vlastní literární cenu svého rodáka spisovatele Petra Jilemnického. Město Jaroměř společně s Klubem autorů pořádá již několik let pietní akce na počest svého rodáka dr. Miroslava Ivanova, průkopníka moderní české umělecké literatury faktu, a mimoto každoročně v rámci mezinárodního Knižního veletrhu v Praze uděluje Jaroměřskou literární cenu Miroslava Ivanova za pozoruhodná díla v žánru literatury faktu sloužící rozšiřování vědomostí a poskytující zároveň estetické zušlechťující prožitky. Laureáti těchto cen podle nově realizované koncepce jsou v rámci říjnových oslav státního svátku představováni médiím a veřejnosti na slavnostním zasedání v Rytířském sále Senátu ČR v Praze. Město Chlumec nad Cidlinou, úspěšně popularizující každoročními divadelními festivaly svého významného rodáka Václava Klimenta Klicperu, se k aktivitám na podporu knižní kultury přiřadilo umožněním vydání řady knih regionálního charakteru a celospolečensky užitečného Slovníku autorů literatury faktu, jehož vydání zároveň posloužilo popularizaci chlumeckého rodá-

ka, významného středověkého lexikografa mistra Bartoloměje Klareta z Chlumce. Aby město Chlumec nad Cidlinou svůj pozitivní vztah k aktivitám v oblasti knižní kultury v budoucnu ještě prohloubilo systémovou účastí na výše uvedených kulturních aktivitách východočeských měst, bylo navrženo a dne 23. června 2014 Radou města Chlumec nad Cidlinou schváleno zřízení Chlumecké literární ceny Jaroslava Golla. Kromě podněcování literární tvorby, vydávání i četby knih s tématikou odpovídající zájmům rozvoje města i kraje, rozšiřování historických znalostí, uvedený návrh rovněž sleduje udržování obecného povědomí o významu díla, dnes poněkud zapomínaného chlumeckého rodáka, považovaného za jednoho z největších českých historiků, kterého F. M. Bartoš, čelný představitel historické vědy, v jeho životopisné charakteristice nazývá „velkým mistrem“ dějepisného i dějezpyteckého umění, ale i „jedinečným učitelem mnoha pokolení vědeckých a učitelských, která dochoval našim univerzitám i středním školám“. K jeho zásluhám rovněž patří, že byl také „statečným bojovníkem za světovou úroveň naší historické vědy“, že odmítal falešné vlastenectví i nebezpečné zápecnictví a že se zasazoval o práva národa a Karlovy univerzity. Jsme přesvědčeni, že zřízení Chlumecké literární ceny Jaroslava Golla prospěje nejenom obecnému kulturně podpůrnému úsilí, ale že se zároveň touto pravidelnou vzpomínkovou akcí při jejím působivém mediálním zviditelnění široká veřejnost přesvědčí

o Gollově chlumeckém rodáctví, o významu jeho života a díla tak, aby se jedno ani druhé nevytrácelo z paměti chlumeckých generací a aby se o tom vědělo i za hranicemi našeho města a regionu. Status Chlumecké literární ceny Jaroslava Golla 1. • • • •

•

Uděluje se hlavní cena, dvě ceny druhého pořadí, tři čestná uznání za časopiseckou tvorbu s historickou tématikou, tři čestná uznání za časopiseckou tvorbu v běžném ročníku Chlumeckých listů, jedno čestné uznání pro nakladatele

2. Oceňují se • originální autorská díla v žánru literatury faktu s uměleckými výrazovými ambicemi, splňující obsahová i formální (výrazová) kritéria v tématickém okruhu regionálních nebo českých dějin, • knihy, které byly vydány nejpozději před dvěma lety a nebyly ještě nikde oceněny. 3. Díla přihlášená do soutěže hodnotí a k ocenění navrhuje porota jmenovaná organizační komisí. 4. Laureáti budou představeni veřejnosti na slavnostním shromáždění v Klic perově domě, obdrží diplom a finanční odměnu stanovenou organizační komisí se zřetelem k výši dotace.

Město Chlumec nad Cidlinou vyhlašuje Chlumeckou literární cenu Jaroslava Golla pro r. 2015 Termín vyhlášení soutěže:

1. listopadu 2014

Termín pro přihlášení do soutěže a odevzdání díla:

28. února 2015

Termín vyhlášení výsledků Chlumecké literární ceny Jaroslava Golla:

10. června 2015

Přihlášky, informace: www.chlumecnc.cz Marcela Přerovská, tajemnice organizačního výboru Chlumec nad Cidlinou

Fórum/III/2014


27


V. ročník soutěže Jindřichohradecký Textík ◊ Jan Medek

N

akladatelství Epika pod záštitou města Jindřichův Hradec a Jihočeského klubu Obce spisovatelů vyhlašuje V. ročník autorské literární soutěže Jindřichohradecký Textík. Soutěží se v oboru próza, poezie a ilustrace. Název soutěže: Jindřichohradecký TEXTÍK – V. ročník Pořadatel: Jindřichohradecké nakladatelství Jan Medek - Epika, pod záštitou města Jindřichův Hradec a Jihočeského klubu Obce spisovatelů, ve spolupráci s Městskou knihovnou Jindřichův Hradec. Mediální partneři: • Jindřichohradecký deník • Jindřichohradecký zpravodaj • www.citarny.cz Zadání literární části Textíku: • do 14 let – poezie – Kamarád/ka • do 14 let – próza – Mít tak křišťálovou kouli! • od 15 let – poezie – Ztráty a nálezy • od 15 let – próza – Přátelství Podmínky účasti: Zúčastnit se můžete jen se svým vlastním dílem. Délka textu max. 3 stránky A4 ve wordu.

Soutěžní práce nebyla ještě nikde prezentována a nejedná se o komiks. Uveďte jméno, věk a kontakt (poštovní adresu, e-mail, telefon), v případě žáka nebo studenta i školu. Bez těchto náležitostí nebude příspěvek přijat. Jak odevzdat literární příspěvek: Příspěvky přijímá v elektronické podobě pořadatel akce jindřichohradecké nakladatelství Jan Medek – EPIKA a to na e-mailu [email protected]. Zadání výtvarné části Textíku: • ilustrace na téma: Strašidla Podmínky účasti: Soutěž je bez věkového omezení. Zúčastnit se je možné jen se svým vlastním dílem. Povoleny jsou všechny výtvarné techniky kromě fotografií. Dílo nebylo ještě nikde prezentováno. Ilustrace se odevzdávají pouze v originále, všechny práce budou tvůrcům po ukončení soutěže vráceny. Uveďte jméno, věk a kontakt (poštovní adresu, e-mail, telefon), v případě žáka nebo studenta i školu. Bez těchto náležitostí nebude příspěvek přijat. Jak odevzdat výtvarný příspěvek: Příspěvky přijímá pořadatel akce - jindřichohradecké nakladatelství Jan Medek poštou nebo osobně na adrese Jan Medek – EPIKA, Miřiovského 678, 37701 Jindřichův Hradec.

Uzávěrka soutěže: 15. ledna 2015 Všechna díla literární i výtvarné části budou hodnotit odborné poroty. Obě poroty rozhodují o příspěvcích anonymně, znají do vyhodnocení pouze přidělené pořadové číslo a věk soutěžícího. Složení porot je v současné době v jednání. Přihlášením do soutěže dáváte souhlas k případné publikaci díla v knize vítězných a doporučených prací. Dále dáváte souhlas k následné prezentaci díla na závěrečném literárním večeru a k publikaci příspěvku v měsíčníku Jindřichohradecký zpravodaj – týká se vítězných děl. Z vybraných prací účastníků soutěže opět vznikne sborník, který vydá pořádající nakladatelství. Zúčastnění autoři (literáti i ilustrátoři), jejichž dílo bude v knize otištěno, dostanou knížku jako odměnu. Vítězové jednotlivých kategorií obdrží navíc i poukázky a věcné ceny, které věnují jindřichohradecké firmy. Bude udělena i Cena města Jindřichův Hradec. Novinkou tohoto ročníku je, že jeden vybraný účastník porotou a nakladatelstvím dostane příležitost k vydání vlastní knihy v počtu 30 výtisků, kterou bude možné uplatnit do konce roku 2015. Vyhlášení výsledků proběhne 9. dubna 2015. Místo a čas budou včas oznámeny.

Předávání cen loňského ročníku soutěže Jindřichohradecký Textík. Foto Josef Böhm

28

www.epika.cz

Fórum/III/2014

literatura | ohlédnutí

XV. Dny poezie v Broumově ◊ petr Šulista

V

e dnech 17. až 19. října letošního roku jsem měl jako autor možnost navštívit již 15. Dny poezie v Broumově. Konaly se už tradičně za podpory města Broumov a Agentury pro rozvoj Broumovska a poslední tři roky též za podpory a spolupráce s Kulturním centrem v Mie roszowě. Dny poezie v Broumově jsou součástí Východočeského uměleckého maratónu organizovaného Střediskem východočeských spisovatelů. Dny poezie byly zahájeny v páteční podvečer v kreslírně kláštera v Broumově, kde se jednotliví autoři představili sobě navzájem i veřejnosti v Podvečeru

plném poezie. Vedle českých autorů se zde představili autoři z Polska, Slovenska a Alexandr Gordon ze Lvova, člen Národního svazu spisovatelů Ukrajiny. Součástí pátečního odpoledne byla i návštěva výstavy obrazů Marka Cieśla v broumovské knihovně. Páteční a sobotní večer a sobotní dopoledne vyplnily tvůrčí dílny věnované mimo jiné interpretaci poezie. V sobotu odpoledne se autoři představili polskému publiku na veřejném čtení v kulturním centru v Mier oszowě, kde měli možnost zhlédnout výstavu obrazů Jany Wienerové. Zde se všem účastníkům vřele věnoval

Henryk Hnatiuk, vedoucí a zakládající člen zdejšího polsko-českého Art studia, který již třiadvacet let organizuje pro výtvarníky česko-polské plenéry. V neděli dopoledne se většina autorů vydala na cestu domů. Pro účastníky Dnů poezie byl připraven tradiční sborník z prací přihlášených autorů, kterých bylo více než padesát. Sborník s názvem Údolí slov doplněný fotografiemi vydavatelky, organizátorky Dnů poezie a místopředsedkyně Střediska východočeských spi sov atelů Věry Kopecké všechny autory mile potěšil.

Dolů již hlavu, Nerudo… (literárně vědecký audit) ◊ Miloslav Král Český

B

ude-li každý z nás z křemene, tak musíme dávat pozor, aby nás okolí nezačalo považovat za partu balvanů. Ve variantě kolegy Nerudy je sice to zakončení vědomě předávkováno patetizovaným optimismem, přesto jistě ani on to nemyslel špatně. Docela by se mu dalo věřit i to, že některé z velkých hvězd „…jen z plynových jsou hadrů“. Byl to koneckonců básník. A navíc zrovna prožíval své „kosmické“ období, se kterým ona zvýšená okřídlenost veršů celkem zajímavě korespondovala. A že mu myšlenky o jiných světech bránily přesměrovat hlavu od hvězdných výšek pozorněji k zemi pod nohama? No dobře, bránily. I to je ale objektivně vstřebatelné. Možná by se dokonce – při dobré vůli – právě to dalo považovat za důkaz jejich síly. Zásadnější chybu ovšem tento už stárnoucí mladočech udělal tenkrát

Fórum/III/2014

v tom, že chtěl newtonsko-kosmické 3D-poměry dost nezodpovědně vhybridizovat do funkčně odlišného 2D-dění na povrchu Země. „…buďme tou malou hvězdičkou, kol níž se velké točí!“ Je to vůbec ještě pouhá licence? Záměrně provokativní zkreslení možného? A nebo je to jen okolnostmi vyvolaná přemíra vůle být jakýmsi živým budíkem? Zbytkové průsaky obrozenectví…? Ono ale vůbec není důležité pátrat po podnětu k uvedenému dvojverší. Jde přece pouze o pojmovou důslednost, na které stojí skutečné vyznění té „výzvy“. Pozemsko historická paměť totiž celou tu věc vidí svým tisíciletým zrakem jinak než JN. A ta se mýlit ani neumí. Se seriózní střízlivostí nám (a Nerudovi v jeho době přece už taky) říká, že pro malé útvary nemusí být vždycky štěstím, když se kol nich ty velké zbytečně moc točí…



29

literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová

Vladimír Stibor a kolektiv Pastýři noci Vydavatelství Milan Hodek, Hradec Králové, 2014

František Tylšar a spol. Literáti na trati Epika, 2014

C

D

elkem šest a půl desítky autorů se tentokrát podílí na letošním poetickém almanachu s inspirativním poetickým názvem Pastýři noci, který vyšel v Hradci Králové a volně navazuje na loňský sborník Ptáci z podzemí. Potěšitelné nesporně je, že se mezi zapojenými básníky objevují nejen stejná jména jako v předchozí sbírce, ale i řada jmen vyskytujících se na této scéně poprvé. Ale spolehlivě mezi nimi identifikujete také několik autorů spojených s jižními Čechami, z nichž tři jsou zároveň členy Jihočeského klubu Obce spisovatelů – František Tylšar, Břetislav Kotyza a Josef Vrba, píšící pod uměleckým pseudonymem Alen Malina. To je sice nesporný bod pro básnický jih, ale na druhé straně se vtírá skromné přání, aby v budoucnu bylo takových konstatování podstatně více. Vždyť je z čeho vybírat... Zmiňovaný sborník naplňují jak básníci vyzrálí a uznávaní, kteří nemají o publikační možnosti nouzi, tak autoři mladí, teprve začínající nebo v minulosti nepublikující, či poetové, kteří v sobě objevili básnické ambice až v pozdějším věku. To vše je zřejmé většinou už při čtení jednotlivých básní, aniž čtenář zná curriculum vitae jejich autorů. Za zmínku stojí bezpochyby i fakt, že na stránkách almanachu najdete mimo jiné autory, kteří sice píší v českém jazyce, ale žijí za hranicemi republiky – na Slovensku, ve Švédsku nebo dokonce za mořem v USA. Tuto přínosnou skutečnost však už bez nápovědy z autorských životopisných medailonků sami neodhalíte. Škoda jen, že některé z nich jsou tak strohé a málo vypovídající o prezentovaném poetovi, občas dokonce bez údajů o věku či konkrétním místu působení. Pokud chci tuto knižní anonci zakončit plusem, tak mi zbývá ještě se zmínit o černobílých ilustracích Aleny Stiborové, které příznivě dokreslují sto deset stránek veršů, různorodých formou i náměty.

30

uněním pražců pod koly vlaků, nostalgií dvou hádků kolejnic mizejících za obzorem, ale i obdivem k technice na kolejích je poznamenána nová, celkem nevšední kniha z produkce jindřichohradeckého nakladatelství Epika z edice Literární mosty. Název Literáti na trati sice tak trochu napovídá, že půjde o tvorbu spojenou s tématem železnice, ale teprve podtitul – Antologie píšících železničářů – upřesňuje, kdo se tentokrát v publikaci cílevědomě ocitá na autorských postech. S nápadem vydat knihu nikoliv pouze o vlacích a věcech s nimi spojených, ale přímo z pera těch, kteří mají nebo měli se železnicí něco společného, přišel člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů a šéfredaktor Literárního fóra – František Tylšar. Mimo jiné také pečlivý vlakvedoucí a železniční nadšenec. Během poměrně krátké doby dokázal shromáždit kolem sebe dalších sedmnáct autorů různých věkových kategorií a z různých míst republiky, kterým se železnice stala osudem – ať už profesně, nebo jako dlouhodobé náročné hobby. Pro některé z nich znamenají vlaky a dráhy celoživotní náplň a lásku, pro jiné se staly etapou na jejich pouti, ovšem etapou, kterou nedokážou nikdy vymazat z paměti. Všechny ale spojuje chuť a odhodlání se o své zážitky, pocity a inspirace podělit s ostatními literární formou. Tak se postupně stránky připravované antologie začaly plnit povídkami, básněmi, pohádkami, reportážemi, životopisnými črtami i odbornými pojednáními, více či méně vyzrálými. Psané texty doplňují také zajímavé amatérské kresbičky a fotografie v barvě i černobílé. Jako velice přínosné pak shledávám zařazení životopisných medailonků autorů ke každému souboru uvedených prací, takže si čtenář nejen hned umí představit pisatele těch kterých řádků vizuálně, ale dozví se i to, jak se autor dostal k železniční tématice a čím vším v životě prošel. Z tohoto úhlu pohledu se potom také napsané řádky hodnotí daleko jinak. Po zkušenostech s touto první knižní vlaštovkou s erbem okřídleného kola věřím, že zdaleka není poslední a že nebude trvat dlouho a na knihkupeckých pultech se díky neúnavné aktivitě obětavého Františka Tylšara objeví další, která nepochybně bude zase o stupínek lepší...

www.epika.cz

Fórum/III/2014


Hynek Klimek a dětský kolektiv O víle Majolence a profesorovi z Prachatic Město a knihovna Prachatice, 2014

Jan Bauer Jak umírá král

N

N

ová barevná dětská knížka o víle Majolence je svým způsobem unikát, a to unikát veskrze zajímavý. Jednak se na její tvorbě podílela řada malých čtenářů a žáků ze základní školy Zlatá stezka a jednak je navíc takovou nenápadnou a přitom originální oslavou města Prachatice, které nevšední tvůrčí projekt společně s tamní knihovnou podpořilo a zaštítilo, a to i finančně. V každém z pohádkových příběhů nesourodé ústřední dvojice víly a profesora je stopa nápadu a práce některého z kluků a děvčat, kteří se aktivně do psaní knížky zapojili. A těch bylo celkem téměř čtvrt stovky. Jejich fantazii a nápaditost už sice početně vyjádřit nedokážeme, ale iniciátor celé akce – spisovatel Hynek Klimek - o nich mluví víc než nadšeně. Stejně jako o znalostech dětí, ať už se jedná o současnost či dějiny domovského města, jeho architekturu a historické památky, zdejší přírodu a spoustu dalších věcí kolem. Jakýmsi příjemným bonusem je pak i vtipně a nenásilně zakomponované aktuální téma ekologické. Přitažlivé na knížce je však i to, že její hrdinové mluví současným jazykem, dokonce i jazykem hovorovým, blízkým dětem dnešní doby. A zabývají se docela obyčejnými věcmi, které nás obklopují, ale z naprosto nečekaného úhlu pohledu. Zábavně pak pro malé čtenáře jistě působí konfrontace pohádkového způsobu života víly s běžnou realitou našeho současného světa. Možná, že i tak si děti uvědomí, jak se změnil život od dob našich dědečků a babiček, zejména pak po technické stránce, a jak zajímavé mohou být naprosto všední záležitosti pro toho, kdo se s nimi dosud nesetkal. Stejně jako u předchozích pohádkových knižních počinů i tentokrát doprovází děj knížky veselé barevné obrázky ilustrátorky Zdeňky Študlarové, která se spisovatelem Hynkem Klimkem již tvoří zaběhnutý a úspěšný tvůrčí tandem.

Fórum/III/2014


Alpress, 2014

aprosto unikátní a historicky nesporně i poněkud choulostivé téma otevírá tentokrát známý vodňanský spisovatel Jan Bauer ve své nové knize s napovídajícím názvem Jak umírá král, s upřesňujícím podtitulem – Hrdinové i zbabělci v českých dějinách. „Ne všichni čeští panovníci zemřeli hrdinskou smrtí jako Přemysl Otakar II. nebo Jan Lucemburský. Někteří skonali docela nehrdinsky a ve velkých bolestech, třeba Karel VI. na otravu houbami nebo Rudolf II. na následky syfilidy,“ říká autor hned na přebalu knihy a vysvětluje, proč se o skutečných důvodech jejich skonu učebnice dějepisu nebo historické materiály nezmiňují: „I proto byl skon králů často zahalován tajemstvím a spojován s dramatickými okolnostmi, jen aby zůstali i ve smrti velcí.“ A právě skutečnost, že Bauer ve své knize odkrývá méně známá nebo i naprosto neznámá fakta spojená s koncem života českých králů, kteří pro čtenáře představují nejen obdivované panovnické osobnosti, ale i symboly určitých historických epoch, činí tuto knihu mimořádnou. Veřejnost si totiž vždycky přála, aby tito velcí mužové dějin umírali důstojně a chrabře a aby tomu tak zůstalo i pro budoucí pokolení. Možná, že nekompromisním vymezením skutečných okolností smrti českých vladařů v údobí od roku 1278 do roku 1922 přijde čtenář o mnohé dosavadní iluze, ale odměnou mu budou neoddiskutovatelná historická fakta a nejednou i šokující odhalení celá staletí udržovaných tajemství mocných. Dočtete se, jak to doopravdy bylo s Přemyslem Otakarem II. na Moravském poli, jak se Václavu II. vymstil jeho obdiv k ženám, proč měl být zavražděn Václav III., jak to bylo se slepotou Jana Lucemburského a jeho poslední bitvou či zda bylo o život Otce vlasti usilováno opakovaně. Autorova pozornost je věnována dalším postavám našich dějin jako Václavu IV., Zikmundu Lucemburskému, Ladislavu Pohrobkovi, Ludvíkovi Jagellonskému, Rudolfu II., Ferdinandu IV., poslednímu Habsburkovi - Karlu VI., dokonce Marii Terezii či následníku Františka Josefa I. - Karlu I. Vždycky se ale čtenář dozví spoustu nových a mnohdy ani netušených souvislostí nejen o vybraných panovnických osobnostech samotných, ale i o jejich souputnících či o politické, ekonomické a politické situaci té které doby. V každém případě se však od stránek této knihy, která je podle mne tou nejlepší historickou detektivkou postavenou na odhalovaných reáliích a zkušené dedukci, hned tak neodtrhnete.

31


Kolektiv autorů Posvícení Balt-East, 2014

František Niedl Hráč MOBA, 2014

S

V

talo se už tradicí, že se v literárních sbornících s jednotícím titulem Posvícení, které vydává pražské nakladatelství Balt-East, prezentují i jihočeští spisovatelé. Tentokrát, v jubilejním sborníku s číslem deset a podtitulem Stále s dobou, jsou mezi sedmnácti autory pouze dva zástupci jihu – Michael Lorenc s obsáhlým souborem básní a Hanka Hosnedlová s osmi povídkami - veselými, smutnými, dramatickými i fantastickými. Jak už název Posvícení napovídá, je v knize obsaženo od všeho trochu, aby měl čtenář – jako při správné posvícenské hostině – možnost ochutnat různé žánry. Takže se zde setkáte jak s básněmi klasického formátu, tak s veršem volným, ale také třeba s kuplety nebo epigramy a aforismy. Nechybí samozřejmě povídky všech možných ladění, nevyhýbající se žádnému žánru, také bajky, pohádky, cestopisné črty a rovněž nepostradatelné koření svérázného humoru. Prostě každý si na stránkách Posvícení může najít ten svůj šálek čaje, totiž – pardon – porci písmenek. A jak iniciátor tohoto projektu, nakladatel a zároveň i autor - Antonín Drábek doufá, snad vám zvolená literární sousta z této hostiny budou i náležitě chutnat. Včetně doplňujících černobílých ilustrací Idy Huttové, která je i autorkou obálky. Záměrem sborníků Posvícení, kterých už dnes najdete deset v řadě za sebou, bylo poskytnout prostor nejen zavedeným renomovaným autorům, ale i těm, kteří zatím příliš příležitostí k literární prezentaci neměli, nebo jejich literární útvary na samostatnou knihu nestačí. A dlužno říci, že se většina zapojených literátů ke svému nakladateli opakovaně vrací jako ke spolehlivé a uspokojivé jistotě. Snad i proto jsou nepostradatelnou součástí knihy také drobné medailonky a barevné fotografie zapojených autorů, kteří se setkávají nejen na stránkách sborníku, ale i při křtech nebo autorských čteních organizovaných nakladatelstvím Balt-East.

32

e své románové novince vrací František Niedl do hry jednoho ze svých prvních literárních hrdinů Pavla Vencla, kterého si někteří čtenáři jistě pamatují z knížky Vzpomínky jednoho lumpa, později vydané pod titulem Útěk do pekel. V prvních kapitolách nového Niedlova románu však ani ten, kdo předchozí Venclův dobrodružný příběh četl, tuto hlavní postavu, probouzející se k životu v psychiatrickém sanatoriu v poválečném Bavorsku, nepoznává. Společně s bezejmenným pacientem trpícím ztrátou paměti tak odkrýváte slupku po slupce jeho pestrou a přinejmenším problematickou minulost a postupně si vytváříte i pevnější obrysy jeho komplikované osobnosti. Zdá se takřka vyloučené vměstnat do jedné osoby vysokoškolsky vzdělaného filozofa s boxerskými ambicemi, talentovaného polyglota hovořícího pěti jazyky se schopnostmi protřelého hráče karet, cvičeného zabijáka se silně vyvinutým smyslem pro spravedlnost... A přece se Niedlovi podařilo takového člověka, navíc živelného, odvážného a pro ženy přitažlivého, bez jakýchkoliv krkolomností stvořit. A ještě pro něj, navzdory Venclovým neskrývaným negativním stránkám, získat zcela nepozorovaně čtenářovy sympatie. Možná za to může Pavlova takřka kaskadérská odvaha, možná těžko definovatelný pocit nespoutanosti, který svým chováním neustále demonstruje, ale zcela jistě onen hluboce lidský citový kodex, který ani přes veškeré zabíjení a dramatická řešení vyvstalých situací neztrácí. Řekla bych, že se autor v mnohém se svým drsně vystupujícím a nekompromisním hrdinou ztotožňuje, a to nejen díky zvolené literární ich formě. Stejně jako Vencl i Niedl totiž jako autor vyzrál a viditelně postrčil svou laťku kvality a přesvědčivosti o několik stupínků výš. Knížka vás spolehlivě vtáhne do příběhu, protože kolem Vencla se neustále něco děje, ať už vinou jeho rozhodnutí nebo nečekaných kotrmelců osudu. Zcela proti zdravému rozumu se znovu vrací do poúnorového Československa, odkud předtím utekl, aby pomohl svému příteli z jáchymovských dolů, a poté do Argentiny za životní láskou. Kaleidoskop napětí, třaskavých situací, dramatických dialogů a nečekaných dějových zvratů vám nedovolí ani jediný odstavec z více než čtyřsetstránkového románového thrilleru přeskočit. Navíc ale i na konci máte naději, že se s Pavlem Venclem zase za nějaký čas setkáte – třeba v dalším volném pokračování jeho osudů...

www.epika.cz

Fórum/III/2014


Vladimír Janda Rudolfovské povídky Epika, 2014

Z

ářijové otevření nově zrekonstruovaného Perkmistrovského domu v Rudolfově u Českých Budějovic se stalo vítanou slavnostní příležitostí k premiérovému uve-

dení knížky Rudolfovské povídky, jejíž autor se před lety přiřadil k obyvatelům tohoto slavného hornického městečka. Z prezentované, byť útlé publikace je jednoznačně čitelné, že městečko a jeho okolí Vladimíru Jandovi skutečně učarovaly. Dokonce tak moc, že se začal zabývat podrobnými dějinami celé lokality a získaná nevšední poznání pak zajímavě zapracoval do dějů svých povídkových příběhů. V krátkém úvodu se stručně věnuje geografii a historii městečka, v jehož okolí se těžilo stříbro. Díky tomu bohatla nejen obec, původně nazývaná Velké Hory a královským dekretem z konce šestnáctého století povýšená na císařské horní město Rudolphstadt, ale i zdejší obyvatelé. Slavnou minulost připomíná mimo jiné také rudolfovská dominanta kostela sv.Víta, renesanční zámeček vystavěný Hansem Hölzlem ze Sternsteinu, zmíněný Perkmistrovský dům a řada dalších staveb. Ovšem pokusil se o to i Vladimír Janda prostřednictvím své knížky, jejímž průvodcem po minulosti i současnosti je hornický skřítek Christobald, řečený Balda. A abyste si ho uměli představit, autor vám ho sám i nakreslil. Jinak jsou jednotlivé po-

Oldřich Petrášek Vandrování s Peklíkem po Linecké stezce Netolice, 2014

U

ž barevná obálka se záběry historicky i přírodně zajímavých míst z daného regionu stejně jako samotný titul knihy signalizují, že kniha Oldřicha Petráška bude zaměřena na

Fórum/III/2014

jižní Čechy a zejména pak na oblasti kolem Linecké stezky. Tato starodávná a v současnosti možná i nedoceňovaná kupecká cesta propojovala kraj kolem Dunaje v Rakousku s českými zeměmi a její mnohastranný význam byl a je naprosto nesporný. Jednak primárně ovlivnila zdejší osídlení, vznik a rozvíjení měst a obcí podél stezky, rovněž pak výstavbu klášterů a jiných významných sakrálních i civilních historických památek, a jednak po její ose přicházely také nové informace, poznatky a kultura. O tom všem hovoří autor hned v úvodu publikace. Především se snaží připomenout někdejší slávu a význam Linecké stezky nejen formou faktografických shrnutí o místech kolem ní, ale i spoustou čtivých pověstí, bájí a zaznamenaných starých vyprávění vztahujících se k jednotlivým lokalitám. Fundovaně provází čtenáře Zbudovskými blaty protkanými mnoha záhadami a pověrami, Netolickem, které patří k nejstarším osídleným oblastem kraje, Lhenickem, nazývaným zahradou jižních Čech, Blanským lesem, kam patří i unikátní Holašovice se živou ukázkou selského baroka,


vídky doprovázeny barevnými fotografiemi Jany Turkové se záběry přímo z Rudolfova a okolní krajiny. Díky jednotlivým povídkovým kapitolám se čtenář přenese do dob dávno i nedávno minulých, kdy bylo okolí Rudolfova plné důlních jam, kdy se zde hovořilo německy a díky nově příchozím také třeba italsky, kdy zde jezdily kočáry a natřásaly se měšťanské paničky. Věrohodnost dění podtrhuje autor podrobnou znalostí prostředí, hornického řemesla a odborné dobové terminologie. U některých povídek vychází z pomalu zapomínaných pověstí, ale hlavně z historických reálií, ve značné míře však nechává pracovat také svou košatou fantazii. Mistr ně propojuje méně známou minulost se současností, historická fakta rozpracovává do věrohodného všednodenního dění a rozhovorů, líčení epizod protkává nitkami drsných dramatických zvratů a děj vygraduje v netušené konce. Rozhodně nečekejte jednoduché prvoplánově čitelné historky o chudých hornících a zlé vrchnosti, Jandovy příběhy jsou takové malé romány plné napětí, vzrušení, ale i nečekané poetiky bez cukerínové pachuti.

Chvalšinskem, Kájovskem, Boletickem, Vyšebrodskem a Lipenskem se spoustou rekreačního využití. Každá z kapitol je doplněna řadou barevných i černobílých fotografií krajinných záběrů a historických objektů. Nutno dodat, že Oldřich Petrášek má díky dlouholetému sběratelskému úsilí a systematickému poznávání všechna tato území zmapovaná skutečně do detailů a ochotně se o všechna poznání se čtenářem podělí. Kromě toho, jak sám na úvod říká, má kniha přinést také poučení o nelehkém životě našich předků, o jejich práci, řemeslech, tradicích a zvycích. To vše lze rovněž využít i k propagaci a rozvoji cestovního ruchu v popisovaných místech, která si turistický zájem nesporně zaslouží. Budete překvapeni, co všechno jste do té doby o zmiňovaných lokalitách nevěděli. A jak do toho všeho zapadá Peklík? Je to vlastně takové přítulné pohádkové strašidýlko, které nenajdete nikde jinde. Proto se také Peklík stal turistickým maskotem Netolicka a Blanského lesa. Je tudíž na místě, že vás bude doprovázet i na cestě po Linecké stezce, která navíc spojuje i slavnou minulost se současností.

33


Hynek Klimek Strašidlář: Mezi námi trpaslíky; Strašidlář: Mezi námi obry Grada, 2014

Z

dá se, že zásobnice strašidel a pohádkových bytostí, odkud si Hynek Klimek vybírá podklady pro své úspěšné Strašidláře, je snad nevyčerpatelná. Pro další dva díly této stále se rozšiřující, přitažlivé pohádkové série si tentokrát vybral naprosté protiklady: trpaslíky a jejich naprostý opak – obry. Jako dobrý strategický tah se ukázalo to, že si autor pro každý Strašidlář vybral coby ústřední postavu průvodce právě z oné skupiny bytostí, jíž je příslušný díl věnován. U trpaslíků je to důlní skřítek z rodu, kterému se ve Slezsku říká klimkové. A pozor - mají tam i skutečné město Klimkovice! Pro autora a jeho příjmení nesporně zajímavá paralela. Takže se malý čtenář pochopitelně setká hned v první kapitole se skřítky – klimky z ostravských dolů a u důlních skřítků pokračuje pak permoníky z Příbramska, ale také z Jáchymovska, Krušnohoří, Kladenska, jihočeského Rudolfova či Úsilného a zjistí, že existují třeba i skřítci sklářští, svědomití hlídači

34

pokladů či různí šotkové, diblíci, plivníci a spousta jiných s názvy, při nichž byste si pomalu zlomili jazyk. Dočte se mimo jiné o tom, jak se severští trpaslíci zasloužili o vznik českých lázní, jak jiní trpaslíci naučili lidi používat uhlí či jak pomáhali chudým a potřebným a trestali zlé a hamižné. Zavítá s trpaslíky do různých končin republiky, pozná některé jejich krále, ale také příběhy, které malé mužíčky provázejí. Říší obrů však čtenáře neprovází jeden z jejich rodu, ale prostý šumavský horal, který se o obry a jejich historii i současnost hlouběji zajímá. Na začátku se vrací až do starého Řecka či na ruské stepi s bohatýry, ovšem daleko víc se věnuje obrům ze Šumavy, Krkonoš, Slavkovského lesa, Chodska, ale i ze severních Čech, Moravy, Slezska nebo dokonce ze Slovenska. Někteří obři byli dobrosrdeční a lidem naklonění, ale jiným lidské pokolení vadilo a byli dokonce i obři lidojedi. Jejich pohádková encyklopedie nezapomněla ani

na hliněného Golema, šumavského Horga, džina z Orientu a další obří monstra, člověku už nepodobná. Nejde však jen o pouhé vyjmenování a představení těchto pohádkových a bájných bytostí, to, co je na knížkách přitažlivé, jsou především jejich příběhy. Autor při vyprávění vychází především ze starých pověstí, bájí a legend, které svědomitě sbírá a čerpá z různých pramenů. Zajímavá na tom všem je nejen úžasná fantazie našich předků, ale i to, jak některé příběhy putovaly světem a jak si je v jednotlivých lokalitách přivlastňovali a upravovali podle místních zvyklostí. Stejně jako všechny předchozí díly Strašidláře i tyto dvě knížky doprovázejí roztomilé barevné obrázky Zdeňky Študlarové a ani tentokrát nechybí v knihách mapy republiky s údaji o dílčím výskytu trpaslíků a v druhém případě pak obrů. Takže při putování za těmito pohádkovými stvořeními rozhodně nemůžete ani zabloudit.

www.epika.cz

Fórum/III/2014


Karel Příhoda Limeriky Vlastním nákladem, 2014

Karel Příhoda

Tohle nejsou žádné triky, forma veršů - limeriky. Chce to jenom prostý děj, trochu vtipu, hola hej, a letíme z Ameriky.

J

edno volně přeložené anglické přísloví říká, že malí kluci mají malé hračky, dospělí muži pak hračky velké. Nevím, zda lze považovat za hračku básně, nota bene za hračku pro velké kluky, ale co se týče tvorby limeriků, tak ta nesporně hra-

ním je – navíc hraním velice příjemným, zábavným a povznášejícím. Hraním, které má svá nezpochybnitelná pravidla, své kouzlo a zatím, bohužel, malý okruh čtenářů i tvůrců. Jsou ale nadšenci, kterým ani posledně uváděný fakt nevadí a kteří hraní se slovíčky zcela propadli. Jedním z nich je také Karel Příhoda, známý českobudějovický výtvarník, kterého limeriky hned na první pokus naprosto uchvátily. Když Příhodův ateliér v roce 2002 zpustošila povodeň natolik, že nemělo smysl jej obnovovat, začal se uznávaný keramik věnovat kresbě a malbě a ruku v ruce s tím přišly i do té doby neuplatněné literární ambice. Vznikly tak nejen podklady pro řadu výstav, ilustrace ke knížkám či pro přebal hudebního alba, ale také sbírky lyrických básní, s nadšením přijaté vyprávění o českobudějovickém předměstí Mladém, kde Karel prožil své dětství a mládí, a dalších jeho životních etapách. Doslova jako výzvu vzal pak své seznámení s literárním žánrem nazvaným limeriky. Trvalo jen pár měsíců a na světě se ocitl útlounký svazeček s osmi desítkami veršovaných limerických hříček doplněných autorovými černobílými kresbami, vkusně korespondujícími se slovním obsahem. Myslím, že ho mimo jiné fascinovala nejen naprosto přesně stanovená pravidla pro tuto formu tvorby s pětiřádkovými verši,

ale i skutečnost že se podobnými slovními hrátkami údajně bavívali angličtí námořníci v krčmách irského Limericku, když čekali na loď. Literární statut jim dal pak anglický básník Edvard Lear. Ovšem ani poté si tyto jednoduché veršíky nekladou nárok na hlubokomyslný či dojímavý obsah, zůstává jim nálepka hraní se slovíčky pro zasmání a pobavení. To podtrhuje mimo jiné i sbírka těchto zábavných říkanek z pera populárního básníka Jiřího Žáčka, který se jako jeden z mála limerikům věnuje. Nyní se k němu přiřadil také Karel Příhoda, který na začátku příštího roku oslaví v aktivní čilosti neuvěřitelnou osmdesátku – a nepochybně i s několika novými limeriky...


Fórum/III/2014


35


Jan Bauer Rožmberkové – první po králi Čas, 2014

A

čkoliv jsou dějiny a místopis jižních Čech přímo protkány odkazy na slavný šlechtický rod Rožmberků a jejich předchůdců Vítkovců, pořád ještě má podrobná historie těchto rodů řadu mezer a dosud nevyjasněných záležitostí. Plodný vodňanský spisovatel Jan Bauer se opakovaně snaží nejen zmiňované mezery zaplnit, ale zároveň tyto údaje propojovat v souvislostech s politickou, ekonomickou a společenskou situací příslušné doby. Kromě toho odhalovaná fakta občas nekompromisně rozmetávají zaběhané omyly a nepravdy o příslušnících obou šlechtických rodů, které se v průběhu staletí navršily a nepřehledně promíchaly s prověřenou skutečností. Přesvědčivými důkazy dementuje i mnohé rozšířené pověsti o pánech z Růže, které se v různé podobě opakují v mnohých knihách, divadelních hrách či filmech. A netají se ani s tím, že tam, kde kroniky a starobylé dokumenty chybí, zaplňuje bílá místa občasnými spekulacemi, postavenými na podrobných znalostech tehdejších okolností, opírajících se o hodnověrné prameny a podklady. Svědomitě však uvádí i protipolné argumenty, pokud není připisovaná realita jednoznačně jistá. I v tom je nesporný přínos Bauerovy knižní novinky s názvem Rožmberkové – první po králi, s podtitulem Dramatické osudy pánů z Růže, kterou vydalo nakladatelství Čas.

A začtete-li se do prezentované publikace, hned na prvních stránkách zjistíte, že podtitul skutečně nelhal. Dějiny členů rodu s erbem pětilisté růže opravdu skrývají mnohá lidská dramata, která často navíc ovlivnila i aktuální politické dění v zemi i za jejími hranicemi. Autor začíná svá líčení již v dobách přemyslovských knížat, dobových bitev a hrdinských kousků, které daly vznik různým erbovním symbolům, a v historických souvztažných faktech představuje i legendárního knížete Vítka. Na správnou míru pak uvádí také známé dělení jeho jihočeského majetku a přisuzování erbů s růžemi různých barev. Rozebírá poněkud komplikovaný vztah Rožmberků ke králi, popisuje jejich působení v královských službách, ale i některé rozporuplné osobnosti rodu ve světle probíhajících dějinných událostí. Vrací se rovněž k nejznámější pověsti o bílé paní – Perchtě z Rožmberka, k osobě diplomaticky nadaného Viléma z Rožmberka a jeho ženě Polyxeně, samozřejmě nevynechává ani populárního rozmařilého posledního Rožmberka - Petra Voka.

V kapitolách o rožmberských hradech či jihočeském rybníkářství pak defilují čtenáři důvěrně známé názvy a lokality a Bauer i zde dává prostor pověstem v opozici s důkaznými reáliemi a historickými fakty. V knize uvádí mimo jiné také citace známých kronikářů a historiků vztahující se k danému tématu, ať už jím prezentované skutečnosti potvrzují, nebo vyvracejí. A neváhá do pestrého obsahu zapojit i verše nebo úryvky z knih našich předních, ale mnohem pozdějších autorů. Přitažlivost publikace pak bezpochyby zvyšuje i množství černobílých reprodukcí portrétů, hradů, krajin, bitev, erbů a dalších dokumentů.


36

www.epika.cz

Fórum/III/2014


Fórum/III/2014


37

autorská tvorba | ukázka z knihy

Jihlavský zlý duch ◊ Jan Bauer

O

d Brtnické brány ke Koželužskému potoku se rozložilo podivné seskupení převážně dřevěných domků, spíše však chatrčí a chýší různě poslepovaných a propojených a vesměs pokrytých chatrnými doškovými střechami. Jihlavským konšelům bylo toto předměstí u cesty vedoucí na Brtnici a Znojmo jen pro zlost. Nesnesitelně to tu páchlo louhy a vydělávanými kůžemi, však tu bydleli převážně koželuzi, ale navíc také močí, hnojem a tlejícími odpadky všeho druhu. Často se tu odehrávaly rvačky na nože a tu a tam při nich někdo přišel k úhoně, ne-li o krk. Protože městští biřici pak tvrdili, že k mordu došlo až za městskými hradbami, kam prý nesahají jejich pravomoci, vůbec se jím nezabývali a vrah snadno unikl trestu, pokud si to s ním náhodou nerozdal příbuzný či přítel zavražděného. Tělo nebožtíka naložil na svou káru ras a s pomocí kulhavé kobylky odvezl až na opačnou půlnoční stranu za městem do Staré Jihlavy, aby ho kaplan kostela svatého Jana Křtitele křesťansky pohřbil na zdejším hřbitově. Pravda, k farnímu kostelu svatého Jakuba Většího to bylo o poznání blíž, ale to by biřici museli rasa s jeho smutným nákladem pustit do města a ctihodný děkan Eberhard by musel svolit s jeho pohřbem. Nic takového však nepřicházelo v úvahu. Přítomnost páchnoucího pohodného v ulicích královského horního města nebyla žádoucí a pochování nějakého hej či počkej z koželužny vedle hrobů ctihodných měšťanů už teprve ne. Jáchym řečený Sůvička se opatrně o- hlédl, zda ho nevidí koželužský mistr Hanuš a rychle se proplížil polorozpadlou brankou k potoku. Mohl ho sice přejít po dřevěném mostku, kudy vedla cesta od Brtnické brány a kudy jezdívaly kupecké povozy, ale ještě nebylo takové šero, aby ho někdo z koželužny nezahlédl, a o to Sůvička v žádném případě nestál. Raději si vyhrnul nohavice a bosýma nohama vklouzl do chladivé vody potoka. Pod chodidly ucítil jemný písek, bylo tu mělko, a když bývalo sucho, dal se potok přejít po plochých kamenech, aniž by se člověk namočil. Jáchym neměl namířeno daleko. Hned ve stráni u cesty, odkud byl pěkný výhled na celou Jihlavu obehnanou věncem pevných

38

hradeb, stál kamenný hostinec U Zlatého slunce, kde většinou přenocovali kupci a poutníci, kteří se nestihli dostat do města za světla před uzavřením Brtnické brány. Však právě kvůli nim sem často zabrousil i Jáchym. Poručil si řídké pivo, na víc ani neměl, a naslouchal vypravování o vzdálených městech a krajinách, které by také rád spatřil, o dobrodružných příhodách, jež by rád prožil. Tiše seděl na lavici u zdi a s otevřenými ústy a vypoulenýma očima hltal vše, co kupci a pocestní dávali k lepšímu, pečlivě si ukládal do paměti každé jejich slovo a věřil mu jako Písmu svatému. Zvláště ho bavilo, když se vypravované příběhy hemžily bazilišky, mořskými hady či divochy se dvěma hlavami a jinými fantastickými divy. Toho večera se však kupodivu nehovořilo o exotických obludách vyskytujících se kdesi na okraji zemské desky, odkud se už padá do horoucích pekel, ale o podivném zjevení, které se prý za noci zjevuje docela blízko Jihlavy, a to u důlní jámy svatého Linharta. Tenhle důl v nedalekém Saském údolí Sůvička znal. Vždyť se v něm jako havířský učeň něco nalopotil, když odtud pod dozorem štajgrů nakládal a rumpálem vytahoval vytěženou rudu. Ale protože stříbra v ní bylo stále méně, majitelům se těžba nevyplácela a nakonec zůstal důl svatého Linharta zcela opuštěn. Saské údolí postupně ztichlo podobně jako Staré Hory, Šacberk a další jihlavská naleziště, která kdysi kypěla životem, valil se tu dým z hutí a rozléhalo bušení kladiv. Někdejší slávu Jihlavy jako stříbrné pokladnice království už dávno převzala Kutná Hora, kam se odstěhovala i zdejší mincovna. Cožpak zdejší měšťané, ti bohatli dál na výrobě sukna a obchodu na Haberské stezce. Uprostřed protáhlého náměstí, jaké nemělo na celé Moravě obdoby, stál Krecl, kde měli své krámy a stánky kupci z daleka i z blízka. Už král Jan daroval Jihlavským právo skladu soli a vína a desetidenního trhu a osvobodil zdejší kupce od placení mýta v celém království. Janův syn, císař a král Karel blahé paměti, jim pak udělil rozsáhlé soudní pravomoci, včetně práva obléhat a bořit hrady okolních šlechticů prohlášených za zemské škůdce.

Ale nic z toho se netýkalo těch nejchudších Jihlavanů, kteří neměli žádnou živnost a museli sloužit za pár grošíků tam, kde bylo potřeba. Ti nejvíc želeli slavné doby jihlavského dolování, kdy se do tohoto města hrnuli lidé nejen ze všech zemí Koruny české, ale i ze všech koutů Svaté říše římské a stříbro všem přinášelo práci i dobrý výdělek. Ke svému zármutku k nim patřil také Jáchym řečený Sůvička, nevzhledný uhrovitý a mírně nahrbený mládenec s hřívou světlých vlasů. „Cožpak u dolu svatého Linharta straší?“ osmělil se otázat, ačkoliv jindy se u stolu v hostinci U Zlatého slunce bál promluvit. „To si piš, že straší, mladej,“ odbyl ho hostinský Mates a sjel ho nevlídným pohledem. Ale šenkýřka Běta se kupodivu na Jáchyma usmála a zeptala se: „Dáš si ještě pivo, Sůvičko?“ Jáchym vděčně přikývl, obdržel plechový korbel s pěnivým mokem, smočil v něm rty a pozorně poslouchal, co vypravoval ten cizí kupec. „Jezdím tudy už sedmý rok, však mám v Kreclu stálý krámek, to může každý potvrdit, ale něco takového se mi ještě nestalo, jako že se Hans Krigs jmenuji.“ Kupec mluvil tiše, jakoby se bál, že ho někdo nepovolaný uslyší, a Sůvička musel natahovat uši, aby mu něco z jeho zajímavého vypravování neuniklo. „Když jsem včera večer projížděl s povozem Saským údolím, zdálo se mi, jako by z důlní jámy vystupoval kouř. Alespoň to tak na první pohled vypadalo. Jenže pak se ten kouř zhmotnil…“ „Počkej, Hansi, říkáš, že byl večer, zřejmě už skoro tma. Co bys tam tak mohl vidět?“ ozval se Krigsův soused u stolu. „Přísahám při Panence Marii,“ horlivě protestoval kupec Krigs, „viděl jsem nad důlní jámou bílou mátohu tak zřetelně, jako teď vidím vás, chlapi.“ „A ta mátoha jen tak poletovala v povět ří, že?“ zapochyboval kupcův soused. „Kdo ví, co jsi viděl. Prostě byla v Saském údolí mlha a ty jsi si někde pořádně přihnul…“ „Byl jsem naprosto střízlivý,“ bránil se rozhořčeně Krigs. „Počkejte, chlapi, něco na tom, co říká tady Hans, bude,“ ozval se majitel nedale-

www.epika.cz

Fórum/III/2014


kého dvorce Ješek Brada. Měl několik lánů polí a stokorcový les a navíc jeho manželka byla dcerou zemana Havla z Řásné, což mu přidávalo na autoritě a důstojnosti. Zpochybnit Ješkova slova nebylo tak snadné, jako tvrzení cizího kupce Krigse. Není proto divu, že všichni posměváčci u stolu rázem zmlkli a pozorně sledovali, co Brada řekne. Ale snad nejpozornějším posluchačem byl uhrovitý Jáchym Sůvička. „Asi dvakrát jsem musel jet za noci přes Saské údolí a jak jistě víte, cesta mě vede rovnou kolem dolu svatého Linharta.“ Všichni souhlasně pokyvovali hlavami a netrpělivě čekali, co se dozví. „Také jsem tam, podobně jako Hans, něco zahlédl. Ale nenazval bych to mátohou. Spíše se mi zdálo, jako by z dolu vylézali nějací skřeti. Takové černé nahrbené postavy to byly…“ „Permoníci,“ vyhrkl starý havíř Tobiáš, div přitom nepřevrhl svůj korbel s pivem. „Můj děda mi vypravoval, jak kdysi v pod-

zemí jednoho potkal a jak mu ukázal, kde je stříbrná žíla.“ „Hloupé pověry,“ zavrčel hostinský. „Žádní permoníci nejsou, natož aby ukazovali, kde je stříbro.“ „To by ses, Matesi, divil!“ rozhořčil se Tobiáš. „Podívej, já ti taky nemluvím do piva a neříkám, že čepuješ patoky. Tak nemluv do věcí, kterým rozumějí jen havíři.“ „Kdy jsi byl naposled v dole?“ ušklíbnul se hostinský. „Jen ho nech,“ bránil Tobiáše statkář Ješek Brada. „Proč by tu nemohli být pod zemí permoníci? Vždyť se zkazky o nich tradují po celá pokolení. V podzemí jsou věci, o nichž nemáme ani tušení. Viď, Jáchyme?“ Ješek se nečekaně obrátil na Sůvičku, protože si vzpomněl, že i on jako havířský učeň kdysi fáral na dole. Jáchym horlivě přikývl, ale hostinský Mates se jen ušklíbl: „Co ten holobrádek může vědět? Všechno jsou to jen pověry. Však to při kázání říkal děkan od svatého Jakuba, důstojný pán Eberhard.“

„Flanďák, ten toho tak ví!“ ušklíbl se havíř Tobiáš. „Víš ty co, hostinský?“ otočil se na Matese. „Běž se ke svatému Linhartovi sám přesvědčit a pak mluv!“ To bylo slovo do pranice, ale Matese samozřejmě ani nenapadlo, aby někam chodil. Už se nechtěl dál hádat, jako zkušený hostinský ctil zásadu, že hádky kazí živnost, ať si hosté říkají, co chtějí, hlavně když platí. Ale v jedné osobě u stolu zasela Tobiášova slova zvědavost a chuť přesvědčit se, jak to vlastně s těmi mátohami a skřety u svatého Linharta vlastně je. To osobou byl Jáchym Sůvička. V měšci ostatně měl jen pár měďáků, takže další pivo si poručit nemohl, a venku se zatím pořádně smrklo, nastával ten správný čas, kdy zlí duchové se probouzejí, aby lekali smrtelníky.

(Ukázka z historického románu Jihlavský zlý duch, který vyšel na podzim tohoto roku v nakladatelství MOBA.)

Šťastné a veselé ◊ Jiří Hovorka

V

ánoce už byly cítit ve vzduchu. Kantoři lehce zjihli. „Neznáte nějakého Mikuláše?“ zjišťovala u mě ruštinářka. Každej kluk ji miloval. Narodila se někde na Usuri, nádherně namixovaná rasa. Šikmé oči, bílá pleť. Filmovat by mohla. Lu se jmenovala. „Stojí před vámi,“ usmál jsem se. Dohodli jsme se rychle. Spolužačky Flejšarky, dvojčata k nerozeznání, se už viděly jako andělé, kamarád Otík kývl na čerta. V divadle si půjčili kostýmy a mně kostelník svěřil komplet roucho i s mitrou. Oblékali jsme se u profesorky ve sklepě. Holkám to vyloženě slušelo, a když si Otakar nasadil latexovou masku čerta, bál jsem se pomalu i já. Vylezli jsme ze sklepa, andělé měli skutečný křídla a nadpozemsky ševelili.

Fórum/III/2014

Nebe na zemi. Vzpomínám si, když jsem byl malej. Mikuláš a čerti - trochu jako bych věděl, že to lidi jsou, ale rád jsem věděl, že to snad lidi nejsou. Jednou maminka zapomněla objednat Mikuláše včas, a tak na poslední chvíli zaimprovizovala. Mikuláš mi byl povědomej hlavně podle hlasu, a když se představil „Já už jsem taková stará Mikuláš“, bylo mi jasný, že je to teta Poslova, naše sousedka. Můj poslední živej Mikuláš. Byl jsem smutnej, kus dětství zmizelo. „Už jsi velkej, synáčku,“ řekla mi tenkrát maminka jakoby na omluvu. Všechno jednou končí. Pak už jsem měl dárky vždycky jenom za oknem. Zazvonil jsem a nastrojená profesorka nám otevřela.


Měla bílou zástěru a vypadala slavnostně. V bytě to vonělo. Andělé za mnou šustili. Děti měly oči navrch hlavy. Klouček natahoval, starší sestřička s copánky mu dodávala odvahy. Ve vlasech měla dvě obrovský mašle. Obě děti měly vlasy jako uhel a dlouhý ofiny. Držely se za ruce. Nastejně se uklonily. Tatínek filmoval na admiru osmičku a fotil flexaretou. Maminka cudně klopila oči. „Znám křišťálovou studánku,“ začaly, když se do pokoje nacpal čert. „Mulisy, mulisy,“ zahuhlal. Děti se rozeřvaly. Z rozrušení začaly mluvit rusky. „Nejsi vůl, co blbneš, Oto?“ hejkl jsem na čerta.

39


„Neplakejte, já ho vyženu,“ ujistil jsem dětičky a cpal toho vola ze dveří. „Čort pagib,“ ujistil jsem je pak. „On mjortvij?“ chtěl se ujistit chlapeček. „Da, da,“ hlásil jsem. „Eto očeň charašo,“ pochválil mě kluk. Byl jsem první českej Mikuláš, kterej mluvil rusky. „Ty krásnyj málčik, skaží ty menja čtonibud,“ chtěl jsem se zavděčit. Učitelka mě sjela pohledem. „Něco jsem zapařil?“ zeptal jsem jí šeptem. Přešla to mávnutím ruky, nechtěla, aby děti poznaly, že se známe. Pohoda se vracela, děti začaly zas pomalu mluvit česky. Hladil jsem je po vlasech. Rozdal jsem dárky. Na rozloučenou mi nalil kantořin manžel lampu vodky. Játro se ozvalo. Na ulici jsme počkali na učitelku. „Můj chlapeček není červený krásnyj, ale je hezký – krasivij. Přesto děkuju, děkuju vám moc,“ dodala rychle učitelka. „Promiňte, paní profesorko, já snad neodmaturuju,“ zamumlal jsem. „Právě jste odmaturoval,“ zašeptala a stiskla mi ruku. Pak jsme se nasoukali do auta a vyrazili. Projeli jsme městem za novou štací. Tam nás čekali čertovo známí. Dali mi dárky do nůše a lísteček do ruky, abych věděl, co komu z dětí vytknout a za co pochválit. Společnost byla rozjetá. Čert byl v ráži. Honil matky kolem auta, skoro všem to dělalo hodně dobře. Přestaly utíkat, nastavovaly pozadí. Hodně jsem Otíkovi záviděl.

Jedna z matek, co přišla později, se dožadovala taky mrskačky. „Velikonoce teprve přijdou, madam,“ ujistil jsem ji. Někdo mi podal panáka. V bytě bylo plno dětí. Začal jsem je podle seznamu vyvolávat. Užíval jsem si opravdovosti těch nejmenších. Dětí bylo moc a večer krátký. Čert měl radost, matky ho vtáhly do kuchyně a jejich jekot nabíral na intenzitě. Několik málo otců laškovalo s anděly. Flejšarky byly skutečně hezký. Vyslechl jsem moře básniček a rozdal kupu dárků. Málokdo z dospělejch si všiml, že návštěva Mikuláše je u konce. Odevzdal jsem poslední dárek a rozloučil se s dětmi. Vypotácel jsem se ven, bylo mi horko. Na chodbě mě odchytl chlap. Byl mi povědomej. „Soudruhu, zajdi ještě k nám. Já na to zapomněl jako na smrt.“ Teď jsem ho poznal. Tajemník strany Švenc. Tajemník pro kulturu. Seběhl se mnou o dvě patra níž. Byl neuvěřitelně akční. Nacpal mi dárky do koše a mě do bytu. Synek se uklonil. „Sedmý listopad v Moskvě,“ přivítal mě ještě v předsíni. „Rudou barvou dneska září, sedmička v mém kalendáři...“ perlil. Rodiče s babičkou se dmuli pýchou. „Počkej, počkej,“ zastavil jsem ho. „Já jsem s v a t e j Mikuláš. Tohle mi tu nepovídej. Umíš se modlit?“ zeptal jsem se rozvážně.

Kluk koukal, jako by mu spadly hračky do kanálu. Tajemník znervózněl. „Mikuláš si jistě dělá srandu,“ mínil nejistě a pro bodl mě očima. „Nedělám,“ ujistil jsem ho. „Umí se tu někdo modlit?“ zeptal jsem se znova. Tajemníkova manželka připomínala Lotovu ženu. Babička se přihlásila. „Tak prosím,“ vybídnul jsem ji. „Mám si kleknout?“ zeptala se a hledala si místo. Až tolik veselo tu bejt nemusí, usoudil jsem. „Stačí, když budete předříkávat, matko.“ „Otče náš, jenž jsi na nebesích,“ začala. Trochu to drhlo. Tajemník sevřel rty a trucoval, jeho paní zmateně koukala na mě, na babičku, na něj. Němě pohybovala rty. Připomínala tenisového diváka, co počítá skóre. „Neslyším vás,“ ujistil jsem je, „abych nezavolal čerta.“ Čert za dveřmi se ozval. Konec modlitby jim už šel. Pohladil jsem kluka po hlavě a dal mu dárky. Pak jsem se rozloučil. „Kdo jste, člověče? Víte, kdo já jsem?“ syčel tajemník na chodbě. „No, právě že vím, soudruhu tajemníku,“ nepolekal jsem se. Tajemník zkameněl. „Kde jsi, vole,“ volal na mě čert z přízemí. „Počkejte,“ zavelel tajemník a zmizel v bytě. Flejšarky z toho měly hokej. Když se vrátil, strčil mi do nůše flašku a do ruky pětikilo. „Předpokládám, že to zůstane mezi námi,“ zaprosil. „Pán Bůh je nám svědkem,“ požehnal jsem mu.


40

www.epika.cz

Fórum/III/2014


Poznamenaná ◊ Petr Šulista

P

oklidnou, všední atmosféru najednou přerušil pronikavý skřípot brzd. Kousek od křižovatky prudce zastavilo nákladní auto. Kolem něho se okamžitě seběhl hlouček lidí. Těsně u předního kola náklaďáku ležela mladá žena. Bylo jí asi pětatřicet let. Její světlé letní šaty se místy vpíjely do tající vozovky. Měla štěstí, že řidič tak rychle reagoval. Klidně ji mohl přejet. Na rozehřátém asfaltu se plně naložené nákladní auto těžko brzdí. Stačilo málo a kdoví. „Vběhla mi najednou do cesty. Zničehonic,“ křičel řidič nákladního auta. „Šla po chodníku a náhle byla před autem. Měla kliku, že jsem nejel rychle. Mohl jsem ji přejet, husu jednu, jako by neměla oči. Ještě kvůli ní budu v maléru. Nána jedna. Za celých pětadvacet let jsem neměl nehodu a teď tohle. Zavolejte někdo sanitku,“ volal směrem k davu a nervózně přešlapoval na místě. Nehýbala se. Ležela na silnici s obličejem přitisknutým na vozovku. Hlouček přihlížejících mohutněl, nikdo se ale neměl k tomu, aby postižené pomohl. Teprve po chvíli se z davu oddělil mladík, než ale stačil k ležící ženě dojít, pohnula se. Pomalu se zvedala z rozpálené vozovky, ruce jen těžko uvolňovala z objetí černé lepkavé hmoty. Vypadala příšerně. Rozbitý nos, do krve odřený obličej, pravý loket a obě kolena. Šaty ušpiněné k nepoznání. Vstala. Za pomoci mladíka přešla ze silnice na chodník a svezla se na nejbližší lavičku. Rozplakala se. Nikdo nevěděl, co se vlastně stalo. Ti, co ji viděli, shodně vypovídali, že náhle, jako by ztratila rovnováhu, padla přímo pod kola jedoucího náklaďáku. Snad se jí udělalo v tom vedru nevolno. Všeobecnou diskusi přerušil jekot vozu první pomoci. Hned za ním přijela policie. Mezitím, co lékař nakládal zraněnou do sanitky, obhlédli policisté situaci, zkontrolovali doklady řidiče i doklady od nákladního auta. Zapsali si jména očitých svědků, některé z nich legitimovali. Sanitka s jekotem odjela, a když po chvíli odjel z místa nehody i náklaďák, hlouček lidí se pomalu rozptýlil. Nebýt stop na asfaltu, nikdo by ani nevěřil, že právě zde, uprostřed životem tepajícího sídliště, mohla svou životní cestu tragicky ukončit jedna mladá žena. V nemocnici ve zraněné poznal službu konající lékař svoji bývalou spolužačku ze základní školy, Janu Matáskovou, provdanou Svobodovou. Zranění naštěstí nebyla nikterak vážná, většinou

Fórum/III/2014

šlo jen o pouhé odřeniny. Překvapením ale pro všechny přítomné bylo Janino přiznání, že pod auto skočila schválně, že už to všechno chtěla jednou provždy ukončit. „Prosím tě, Jano, co to povídáš? Co jsi chtěla ukončit?“ ptal se jí její bývalý spolužák dr. Hrubý. „Všechno, úplně všechno, já už dál nemůžu, nemůžu, nic už nemá žádnou cenu, nic…“ vyhrkla ze sebe Jana a usedavě se rozplakala. Její pláč nebyl k zastavení. *** Kdo by neznal rodinné prostředí, v němž musela Jana po léta vyrůstat, řekl by, kdyby ji náhodou někde potkal, že je veselá, kamarádská a především neobyčejně šťastná. Tak dokonale uměla před ostatními skrývat svoje problémy a těžkosti. Častokrát večer před spaním zabořila hlavu do polštáře a plakala a plakala. Sama pro sebe. Beze svědků. Pláč jí pomáhal překonávat ty největší bolesti, pláč jí vracel chuť do života, pláč jí pomáhal nalézt znovu sílu se smát. Smát se navzdory vlastnímu smutku a zoufalství. Vyrostla v rodině důstojníka spolu se svým mladším bratrem Jirkou. Její dětství nebylo nejšťastnější. Nerozuměla si příliš ani s rodiči, ani s bratrem. Jirka byl miláčkem rodiny. Jemu se všechno prominulo, jemu vše prošlo. Na ni měli doma vždycky jiný metr. Co mohl on, to ona nesměla. Byla ale vždycky klidná a trpělivá. Uměla čekat a málokdy rodičům odporovala. Nikdy nevěděla, co udělají nebo co si na ni zase vymyslí. Zvlášť z otce šel strach, když měl upito. V alkoholovém opojení býval často hrubý a nejednou ji i mámu seřezal. Probudil ji hlomoz a křik, který se ozýval z kuchyně. Podívala se na válendu u okna, byla prázdná. Ještě, že je Jirka u babičky, řekla si v duchu, zase by se bál a byl by celý vyděšený. V kuchyni se svítilo, táta měl zase svůj den. Vrátil se z hospody opilý a hlasitě se domáhal okamžitého splnění svých momentálních rozmarů a přání. „Mám hlad, kde je večeře? Jak to, že už není na stole?“ rozčiloval se. „Už se hřeje, přece ti ji nedám studenou,“ ospravedlňovala se mamka a snažila se, jako už tolikrát, zmírnit a usměrnit jeho hrubost a agresivitu a jednat s ním po dobrém, ale čím víc se mu snažila vyhovět, tím byl podrážděnější a agresivnější. „A to mám na všechno čekat a o všechno se


prosit? K čemu tě mám, když nejsi schopná mi ani včas dát najíst?“ „Včas? Což jsem věděla, kdy přijdeš?“ „Ty nevíš nikdy nic, jsi k ničemu, vypadni, už od tebe nic nechci,“ padla rána, „Slyšíš, vypadni!“ křičel. Něco mlasklo, pak zase. Ozval se pláč mámy a zvuk padajícího nádobí. „Prosím tě, nech mě, slyšíš, co jsem ti udělala?“ „Právě, že nic, kašleš na mě, klidně bys mě nechala i chcípnout.“ Prosklenými kuchyňskými dveřmi přes záclonku zahlédla zdviženou paži s čímsi ohebným v dlani. Kdykoli paže zmizela, ozvalo se podivné mlasknutí a zasténání mámy. Křik z kuchyně sílil a hlas mamky byl stále zoufalejší. Jana vstala a zamířila k proskleným dveřím. „Kam jdeš, nech je, chceš dostat taky,“ říkal jí vnitřní hlas, „stejně mamce nepomůžeš.“ „Vím, vím, ale vždyť on ji může i zabít,“ ospravedlňovala svoje rozhodnutí. „Ale nezabije, oni si jen tak hrají, tak jim to nekaz!“ „Co ty víš, když se táta rozjede, je schopen všeho, přece ji v tom nemohu nechat, musím jí pomoct,“ odporovala. „Pomoct? A jak? Myslíš, že ho zastavíš, že to dokážeš? Nebuď bláhová, ještě víc ho rozzuříš a všechno bude mnohem horší.“ Jana už ale byla rozhodnuta. Otevřela dveře a vstoupila do kuchyně. Mamka ležela na podlaze mezi rozbitým nádobím, krvácela z nosu, z pusy a rukou. „Nech mě, nech mě, prosím, prosím,“ žadonila s pláčem. Jana neváhala a skočila mezi ní a tátu: „Tati, nech ji, prosím tě, přestaň!“ Spona pásku ji zasáhla do ramene. Zaúpěla bolestí. „Padej zpátky do ložnice, tady nemáš co dělat,“ zakřičel na ni otec. „Tak ji přestaň mlátit,“ nedala se. „Poslechni ho, Jani, vrať se do ložnice,“ zašeptala mamka. „Tak slyšela jsi?“ znovu se ozval otec a jeho ruka s páskem dál hledala cíl. „Až ji necháš.“ „Mně tady nebude nikdo poroučet, ani ty, je to jasné?“ Rozmáchl se a přetáhl ji páskem po zádech. Po třetí ráně padla na zem. Ukázka z knihy Poznamenaná, popisující skutečný životní příběh

41


Nepolepšitelný zloděj ◊ Ladislav Beran

P

okud rozděloval šéf písecké kriminálky kapitán Karas svým podřízeným výjezdy na příští měsíc, nikdo si nechtěl vzít výjezd na pátek a třináctého. Kdo se tomu bránil nejvíc, tak to byl poručík Mach. Ten byl nejen dost pověrčivý, ale pořád dal na horoskopy, které poslouchal v rádiu a v televizi a byl už s nimi dost protivný, takže mu tu občas jeho kolegové řekli Koudelko. Proč zrovna Koudelko, po tom se nemuselo až tak dlouho pátrat. Tak se totiž jmenovala filmová postava Luďka Soboty z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, a poručík Mach si s ním, pokud šlo o horoskopy, nijak nezadal. Byl dokonce horší. Když tedy koncem listopadu dva tisíce třináct rozděloval kapitán Karas na ranní poradě výjezdy na prosinec, Mach už mu dopředu hlásil, že v pátek třináctého výjezd v žádném případě nechce, což kapitán Karas okamžitě okomentoval slovy: „Hele, Machu, říkej mi to, co nevím!“ A výjezd dal pátračce Čtverákové, které to bylo naprosto šumafuk. Že poručík Mach toho třináctého prosince na výjezd přeci jen vyjede, tak za to mohla chřipka, která klátila jednoho kriminalistu po druhém. A nevyhnula se tak ani Čtverákové, která už večer zavolala domů šéfovi kriminálky, že má teploty, zimnici, že kašle a ráno tak místo v práci zřejmě skončí u doktora, protože to jinak nevidí. „Hele, Petro, s tím si nedělej starosti, hlavně se brzo pořádně vykurýruj, výjezd si vezme Machouš, který má výjezd až příští týden, a tak si to spolu prohodíte.“ „No, ten mě bude za to milovat! Zejtra je pátek a třináctýho, tomu jak to řekneš, tak z toho dostane kopřivku a omarodí,“ ozval se v telefonu silný dávivý kašel. A bylo rozhodnuto. Čtveráková se druhý den na kriminálce objevila až po poradě a položila před šéfa kriminálky pracovní neschopnost. Když kapitán Karas oznámil Machovi, že Čtveráková přišla a přinesla neschopenku a musí si tak vzít za ni výjezd, sklátil se Mach hrůzou u stolu do křesla a teatrálně se chytil za srdce a za hlavu, že se mu z toho udělalo špatně. „Machouši, moc to na mě nehraj, znám to tvoje kňourání až moc dobře. Venku se ti udělá na mrazu dobře. Navíc je to tvoje lajna, tak si sbal věci, dole už na tebe čeká

42

výjezdový auto, pojedeš na vykradenou chatu na Vápenici. Teď to sem na sto padesát osmičku volala nějaká Alena Zimová, že jí volal soused, co tam na chatě bydlí celoročně. Je to jen jedna chata až dole u vody, tak budete brzo zpátky,“ odešel šéf kriminálky z kanceláře a nebyl by to známý poťouchlík Studnička, který Machovi okamžitě oživil dvě třináctky a pátek. „Jo, třináctýho a ještě k tomu v pátek, to je moc svinský datum na výjezd. Nevím, Machouši, co ti říká horoskop na dnešní den, ale vypadá to, že se dneska, chlapče, nezastavíš. Podle mě to bude nějakej „cesťák“. Jenom jedna vybraná chata v tak velkým chatovišti? To určitě vypadá na víc. Řek bych, že ten hajzl šel sichr kolem vody od Písku na Putim. Kousek odtud přes cestu máš chatoviště Soutok a modli se, aby ten „cesťák“ nepřešel Zátavák na druhou stranu do zahrádkářský kolonie „Otrokovice“! Jo, to by pak, chlapče, vypadalo na ráno,“ dal si Studnička provokativně nohy na stůl a začal si spokojeně nacpávat dýmku, když se v kanceláři znovu objevil šéf kriminálky. „Tak to vypadá, chlapi, na nějakýho cesťáka, teď mi volal operační, že v „Otrokovicích“ jsou udělaný tři zahradní domky. Takže tam na to, Studno, vyrazíš s Machoušem, ať to tam pořádně odsejpá. A nechci, pánové, zjistit, že jste tady zase zapomněli v šuplatech bouchačky,“ zavřel Karas rychle dveře a udělal dobře, protože to by si patrně něco nepěkného od těch dvou vyslechl. Po příjezdu do chatoviště u vody, kde už na výjezd čekala chatařka Zimová, upoutala Studničku s Machem velká cedule na dveřích vykradené chaty s varujícím textem: VÁŽNÉ VAROVÁNÍ PRO ZLODĚJE, LUMPY, CHMATÁKY A KRIMINÁLNÍKY!!! V DŮSLEDKU RŮSTU CEN MUNICE NEČEKEJTE VAROVNÝ VÝSTŘEL!!! Což pohotový Studnička okamžitě okomentoval: „Koukám, že majiteli chaty zřejmě došly náboje, když ho zase vykradli!“ A Zimová to hned svedla na muže, který to tam dal, protože jim chatu vykradli už devětkrát. „Tentokrát to byl, pánové, docela slušnej zloděj. Rozbil nám jen okno na verandě

a v chatě si vzal jen manželův starý zateplený vojenský kabát a nějaké jídlo. Jinak nám napsal omluvný dopis, který leží v kuchyni na stole. Je to samá hrubka, ten darebák snad musel vyjít ze třetí třídy,“ nezapřela Zimová v sobě učitelku ze základní školy, ale to už se chystal k práci na místě činu kriminalistický technik Kotrbáček. To, že jde o chataře „cesťáka,“ se potvrdilo i na vykradených zahradních chatkách v zahrádkářské kolonii přes řeku, kde se říkalo „Otrokovice“. Proč zrovna tak, není třeba dlouze vysvětlovat. Z úhoru, plného náletů a křovin, který tu desítky let ležel ladem, pilní zahrádkáři a stavitelé udělali opravdu ráj na zemi. A co tu neradi slyšeli a byli na to dost hákliví, když jim chataři od vody řekli, že to jsou boudičkáři. I tady na vykradených chatkách bral „cesťák“ jen jídlo, sem tam nějaké to oblečení a taky velký oranžový ruksak, což byla velice slušná indicie pro jeho zadržení. Našel se v jedné chatce také dopis, v němž se omlouval, a oznámkovat ho učitelka Zimová, bylo by tam víc červené tužky než toho černého fixu, kterým to napsal. Když se kolem poledního vrátil výjezd kriminálky zpátky, měl toho nejvíc zjištěno a zajištěno z místa činu technik Kotrbáček, který se stavěl v kanceláři u Studničků na kafe. „Pánové, tak palečků všude až hrůza, uvidím, co z toho bude. Mám i pachovky, nějaký stopy po obuvi, vypadá to podle podrážky na nějakou sportovní obuv. V tý první chatě na Vápenici kouřil, takže z těch vajglů by mohly bejt biolky. Netušíte, podle těch dopisů, kdo by moh připadat v úvahu?“ kývl Kotrbáček Studničkovi na rum do kafe, ale to už začal Mach listovat ve svém „pamětníku“. „Kdysi, ale to už je hodně dávno, si s náma přece takhle dopisoval nějakej Bohouš Facír. Tuším, že byl z Nepomuku, a vždycky, když ho pustili na zimu z basy, tak se vydal do Písku, protože tu měl nějakou Kamilu Sklenářovou. Ale co vím, tak ta je už dobře dva roky, ne-li dýl, po smrti. Zkusím celostátní evidenci vězňů a uvidíme, jestli Facír běhá po svobodě, nebo zase sedí. Jo, to byl slušňák. Nikdy žádná velká škoda, protože zásadně dělal velkým šroubovákem okenice a vykradeným chatařům se omlouval.“

www.epika.cz

Fórum/III/2014


„Jo, ty myslíš, Machouši, “Profesora“? Facír měl přece takovou přezdívku. Aspoň nám to tady tvrdil, že on je v plzeňský galerce známej jako profesor zločinu.“ „V tom případě je to, Studno, pěkně roztržitej profesor, když po sobě všude nechal palečků až hrůza. Na mě to, chlapi, dělá dojem, že chce, aby se brzo přišlo na to, kdo je to, a chce na zimu do basy, do tepla. Já už jsem si na něho vzpomněl, mám ho před očima,“ zapálil si technik nabídnutou marlborku od Macha a bylo vidět, že se vrací se vzpomínáním hodně nazpátek. „Malej podsaditej padesátník, kudrnatý blond vlasy jak andílek, a za všechno moc děkoval. Když jsem mu nahoře bral otisky, tak mi za to dokonce taky poděkoval. Holt ještě stará slušná galerka. No sichr, je to bezpečně on. Když jsem vám ho vracel zpátky dolů, tak jsem mu strčil nějaký cigáro, a omlouval se, že s ním máme práci. Jo, máte pravdu, ten si s náma dost dopisoval, ale to byly přece tenkrát chaty na milevský straně u vody. Myslím u Kostelce na Husárně.“ „Však taky byl tenkrát ve Varvažově nakvartýrovanej u jedný baby a od tý vyrážel večer nakupovat za pět prstů. Dělali jsme u ní domovku a odvezli jsme od ní dvě auta ukradených věcí,“ dal Mach technikovi za pravdu a ještě než Kotrbáček od nich z kanceláře odešel, domluvil Mach se šéfem kriminálky, že by brzo ráno sjeli se Studničkou do Budějovic na techniku a vzali tam zajištěné stopy z vykradených chat, protože technik má druhý den další výjezd. Že bude poručík Mach hovořit s poškozenou Alenou Zimovou ten den ještě jednou, to nečekal. Ale krátce před skončením pracovní doby mu zavolala, že si nevšimla, že ze skříně na chatě zmizela kompletní starší vojenská uniforma s dlouhým kabátem jejího muže, nyní již penzionovaného podplukovníka. „Paní Zímová, my to bereme na vědomí, přidáme si to do pátrání a až budete mít cestu do města, tak se u nás stavte a dopíšeme to do vašeho protokolu jako dodatek. Ještě mi řekněte, jak je váš muž velký?“ „No, má, pane Mach, vojenskou míru, takže měří sto šedesát devět centimetrů,“ nechtěla říct Zimová vyloženě malý pivo, a když mu řekla, že ji tam muž odložil, protože mu byla už dost malá, Mach se podíval na Studničku a vypadlo z něho: „A do prdele.“ Což zřejmě musela slyšet i Zimová. „Nebylo by lepší, kdybyste k nám třeba teď zašel s tím protokolem, máme doma psací

Fórum/III/2014

stroj, takže by to nebyl problém,“ naléhala Zimová, a protože Mach bydlel v garsonce v prvním věžáku za obchodním domem Racek, tedy to měl při cestě, tak Zimové slíbil, že se tam staví s kolegou Studničkou. Zimovi bydleli ve třetím věžáku, který byl převážně obsazen bývalými vojáky z povolání. A to, že mají na zvonku vizitku Josef Zima pplk.v.v. Macha a Studničku až tak moc nepřekvapilo jako to, že když se Mach opřel vší silou do zvonku a chtěl, aby mu Zimovi otevřeli, neboť zvenku nebyla klika, ozval se v telefonu mužský hlas a požadoval rezolutně heslo. „Heslo?“ podíval se udiveně na Studničku. „Člověče, on chce na mě heslo?“ „Ty se divíš? Je to voják. Tak mu nějaký řekni.“ „Jaký heslo? My chceme k vám nahoru, pane Zima. Tady je kriminálka.“ „Kriminálka? Tak precizujte. Máte snad hodnost a jméno? To by moh říct každej. Dneska běhá po republice spousta falešných policajtů a já na vás nevidím. Pak se tady po baráku pohybujou divný existence a vykrádají byty,“ trval hlas v telefonu na heslu a to už Mach začal ztrácet trpělivost. „Tak hergot, vykoukněte z okna. Jsme dva a byli jsme ráno na tý vaší vykradený chatě na Vápenici,“ křičel Mach do telefonu, když se za ním ozvala Zimová. „Promiňte, manžel chce heslo, co? Já jsem si odskočila do Racka pro kafe, protože nám došlo a …“ „A vy to heslo víte, paní Zimová?“ „Vím. Dneska je to myslím Julie, nebo Jiřina, ale taky to nevím najisto. Mám naštěstí klíče od domu,“ odemkla Zimová dveře od paneláku a ve výtahu do devátého patra se stačila kriminalistům omluvit a vysvětlit jim, že manžel od té doby, co bylo v domě vykradeno několik bytů, jen tak někomu neotevře. Podplukovník Zima, když mu jeho žena oba kriminalisty představila, jim předpisově zasalutoval, což působilo dost komicky, protože byl v dlouhých khaki trenýrkách, tričku a měl na hlavě brigadýrku. Hned si jim postěžoval, že v tomhle státě chybí kázeň a disciplína, na zákony se kašle, takže gauneři mají zelenou a republika je rozkradená. V tom s ním byli Mach a Studnička zajedno. Okamžitě je zavedl do obývacího pokoje, kde to vypadlo jako v síni vojenských tradic, kde byly makety tanků, letadel, vrtulníků až po vyznamenání a taky různé diplomy, kterých byla nad hikoráckou pohovkou plná stěna.


„Žena říkala, že jste oba po službě, tak si dáme po stakanu vodky,“ zašel do kuchyně do lednice a za chvíli stála na konferenčním stolku orosená láhev Moskevské vodky a k ní postavil tři napoleonky, které nalil skoro až po okraj. Postavil se do pozoru a Studničkovi a Machovi nezbylo nic jiného, než aby se taky chopili svých sklenek. „Tak chlapi, na co? Na to, abyste toho gaunera, co mi ukrad na chatě tu moji uniformu, dali co nejdřív do basy. Tohodle pití se, chlapi, nemusíte bát. Žádnej strach, to není žádnej šmejd pajcovanej kapitalistickým metylalkoholem. Mám slušný zásoby,“ ukázal na láhev vodky na stolku a přiťukl si s Machem a Studničkou, když vtom jeho žena přinesla do pokoje vybalený kufříkový Consul. Nepřátelsky se na ni podíval a mezi zuby procedil: „Co to sem, Alčo, hergot, teď taháš? Nevidíš, že tu mám úřední jednání?“ vypakoval ji z pokoje a postavil prázdnou napoleonku na stůl. Trenýrková teplota v bytě udělala po vypití vodky okamžitě své a Studničkovi a Machovi okamžitě došly ty trenýrky a nátělník. Teprve pak vypadlo z pana podplukovníka od tankistů, že v ukradené uniformě má průkaz armádního veterána, který by se dal zneužít, neboť je tam fotografie, jméno, datum narození i číslo bývalého služebního průkazu. Do pokoje se osmělila nakouknout Zimová s dotazem, zda si dají kafe, načež jí bylo řečeno, že by bylo lepší něco k zakousnutí, protože se bude připíjet na přátelství ve zbrani, a podplukovník ty napoleonky nalil až po okraj podruhé. „Netušíte, co by to mohlo bejt za hajzla, co nám tu chatu vykrad?“ „Tak podle těch jeho dopisů, co po sobě zanechává na místě, bysme možná tušení měli, ale to se dozvíme až zítra, až zavezeme do Budějc na techniku zajištěné stopy. Po pravdě řečeno, ta ukradená uniforma nás dost mate. I když, jak na vás koukám, pane Zima, figuru máte skoro stejnou…?“ nedořekl Mach větu a podplukovník vyletěl jak žertík na péro. „No, to mi vůbec neříkejte, že nějakej grázl by si na sebe vzal moji vojenskou uniformu? Bejt to za válečnýho stavu, tak…“ nedostal se Zima dál k řeči, protože se jeho žena objevila v pokoji s platem jednohubek a nakrájenou anglickou slaninou. Ukázka z knihy Zločin přijde po půlnoci, která vyjde v příštím roce.

43


Hráč ◊ František Niedl

J

e léto. Aspoň tomu tak říkají. Nemohu jinak, než tomu věřit, protože to říkají všichni. Jaro, léto, podzim, zima… i to jsem se musel učit. A naučil jsem se to, protože jsem šikovný. I to mi říkají všichni. No všichni… všichni ne – abych byl upřímný. Někteří říkají, že se musím víc snažit. Některé štvu, protože s nimi mluvím spisovně, ale pak se to někdy zlomí, zvláště takhle po neděli. Sám nevím proč, jelikož je mi v podstatě jedno, jestli je neděle nebo všední den. Možná to bude tím, že po neděli následuje pondělí a to se vždy, snad že jsou po neděli odpočatí, ptají nejvíc. Nejvíc se přiklánějí k názoru, že jsem Němec, jinak bych tu asi ani nemohl být. A vzhledem k tomu, že je mi tu docela dobře, jim jejich názor nevyvracím, protože sám nevím, kdo jsem. Když jsem se poprvé probral, neměl jsem ani tušení o tom, že existuje víc národností, že někteří lidé jsou dokonce černí, někteří mají šikmé oči a navíc mluví různými jazyky. Moje první slova, která jsem po procitnutí pronesl, byla v němčině, a proto teď tady ten blázinec. Ne… blázinec ne. Při vší skromnosti – ústav. Tak je to správné. Když se tedy přiklonili k názoru, že jsem Němec, bádali, odkud bych asi tak mohl být. Bez velkého dohadování se shodli na tom, že moje výrazivo v ničem nepřipomíná bavorskou němčinu, protože tu většina z nich ovládala dobře, neb Institut der Hoffnung, čili Ústav naděje se nacházel v Bavorsku. Do té doby jsem neměl nejmenší tušení, že nějaké Bavorsko existuje. Pak přizvali jednu profesorku lingvistiky – ta profesorka byla docela přitažlivá osoba a příležitostně se o ní ještě zmíním – ale co je to lingvistika, to jsem tedy také nevěděl. Ale teď už to vím, protože všechny nové věci si pamatuji velice dobře. Ale i ona se mnou měla dost práce, přesto k jednoznačnému závěru nedošla. Jen prohlásila, že v mé řeči jsou výrazné prvky vídeňského dialektu mísící se s němčinou ze Sudet. No, když to říká… má na to školy. Sudety – další neznámý pojem. Později mi doktor Schreder přinesl atlas světa. To byla úžasná knížka a já se od ní nedokázal odtrhnout. Učil jsem se ty země nazpaměť. A moře… ta rozloha. Když jsem si odkrokoval délku pokoje, ve kterém jsem přebýval, a pak si představil, kolik takových pokojů se vejde do

44

jednoho kilometru, a kolik kilometrů měří takové moře… i to jsem už dokázal spočítat. Počty mi šly. Vždyť vám to říkám – jsem šikovný a žádný pitomec, i když jsem v ústavu. A také mi názvy některých měst něco říkaly, jako by se z mlhy cosi vynořovalo, ale stále to bylo příliš nezřetelné a nakonec to vždy zmizelo. A také jsem se dozvěděl, že byla válka – a to mne tedy zajímalo. Už jen proto, že se o ní dost často zmiňovali – a ne jen přede mnou, ale i při hovoru mezi sebou, co jsem tak zaslechl – mám docela dobrý sluch. Ale jinak? Říkají, že mi – podle fyziognomie, ale především podle muskulatury – může být něco přes třicet let. Ale když se podívám do zrcadla… Mám silně prošedivělé vlasy, vyražené tři spodní řezáky a hodně jizev po celém těle. Při srovnání s jinými bych si hádal o deset let víc. Na pokoji jsme jenom čtyři. Je to docela výsada, protože jsou tu pokoje i pro osm pacientů. Klausovi Bürkemu je asi čtyřicet a je úplně mimo – téměř živoucí mrtvola. Ne, že by byl nepohyblivý, ale dokáže sedět celé hodiny na pelesti postele a čumět před sebe. Nikdy nepronesl ani slovo – je to blbec. Pak je tu s námi nějaký Joachim Heller – ten mluví. Ne pořád, ale několikrát za den se k některému z nás přikrade a konspiračním tónem své oběti hučí do ucha, že musíme být ostražití a připravení, protože den zvratu se blíží a bude zapotřebí každého správného Němce. Nevím, o jakém zvratu to mluví, ale nejspíš to neví ani on. Je mi jedno, co mele, ale horší je, že s tím nedá pokoj ani v noci. Když mě takhle probudil poprvé, lekl jsem se, protože jsem si myslel, že si ke mně chce vlézt do postele. Dal jsem mu pěstí, až si ustlal na zemi. Víc jsem si ho nevšímal a podařilo se mi znovu usnout. Netrvalo dlouho a probudil mne hlomoz značící pád a pronikavé zaječení. O Hellera, který byl buď ještě v bezvědomí, nebo rovnou usnul, zakopla noční sestra, která přišla na kontrolu. Tím to však neskončilo, protože Heller se probral, popadl sestru a snažil se ji zatáhnout pod postel. Při tom neustále řval: „Do zákopů! Do zákopů! Musíme být připraveni.“ Vysloužil si tím následně skotské střiky a nějaké elektrošoky do palice. Pak je tu nějaký Franz Meier. Padesátník, se stejnou diagnózou jako já, tedy přesně: atro-

grádní amnézie, čili ztráta paměti. Tedy té před událostí, která tu ztrátu způsobila. Ale myslím si, že to hraje, i když nevím proč. Proč si to myslím? Protože já to nehraju a jeho chování je odlišné od toho mého. Někdy se mi zdá, jako by ode mne opisoval. A divím se, že takoví odborníci, jací tu bezesporu jsou, to nepoznají. Ale je docela možné, že to ví, jen z nějakého mně nepochopitelného důvodu s ním tu hru hrají. I ten Meier mi k němu nesedí, ale má na to jméno papíry. Prý byl poručíkem u wehrmachtu – trochu starý na poručíka. Ale tvrdí, že narukoval až ke konci války jako záložní důstojník. Budu ho sledovat – stejně tu nemám moc co na práci. Mně říkají Flieger, tedy pilot. Na rozdíl od Meiera na to jméno papíry nemám, ale prý jsem v Bavorsku přistál s letadlem. No, spíš jsem do Bavorska s tím letadlem spadnul. A nebyl to nějaký větroň, ale stíhačka spitfire. Což by nebylo zase nic tak divného, protože do Německa za války padalo dost spitfirů. Problém byl v tom, že to byla nepřátelská letadla a v nich seděli nepřátelští letci. A také tu byla jedna podstatná maličkost, že se psal rok čtyřicet devět a válka skončila před čtyřmi lety. Že bych celé ty čtyři roky jako nepřítel nějakým nevysvětlitelným nedopatřením kroužil nad Německem, o tom se nikdo ani nepokusil uvažovat. A navíc, když jsem spadnul do Bavorska a byl po operaci, které jsem se podrobil v Pasově, moje první slova, částečně ještě v limbu, byla pronesena v němčině. Byl jsem tudíž shledán za Němce. Když v nemocnici usoudili, že už nezemřu, alespoň v nejbližší době, byl jsem převezen do této léčebny, která se nachází v zámečku, který kdysi patřil jistému baronovi von Regnitz. A vzhledem k tomu, že několik pokolení jeho rod postihovala nepříjemná duševní choroba, a on sám zůstal bez potomků, rozhodl se věnovat svůj zámeček i s nevelikým panstvím na účely léčení choromyslných a jiných pozoruhodných lidí. Za vlády Hitlera byli místní chovanci kamsi odsunuti a nikdo je už nikdy neviděl a za války se stal ze zámečku rehabilitační ústav pro ty, kteří si uhnali nějaké postižení v boji. Ukázka z knihy Hráč, která právě vyšla v nakladatelství MOBA.

www.epika.cz

Fórum/III/2014


Kavky nad městem ◊ Vlasta dušková

N

ovorozeně začalo plakat a ve dveřích se zjevil Jáchymův vztyčený stín. Obojí přervalo nit blažených vzpomínek a vrátilo Grétu Vilhumovou do reality. „Spíš, Grétuško…? Dítě brečí.“ Neozvala se. A chlapec? Snad že ve vzduchu cítil neklid a napětí, přestal plakat, aniž musela zvednout ruku a plnit mateřské povinnosti. Jáchym hluboce vzdychl a vrátil se do kuchyně. Dveře za ním zaklaply a ponechaly Grétu v milosrdné temnotě. Pouze tlumené světlo, prodírající se skrze čtverec mléčného skla, vrhalo matný odraz na skrovný nábytek, na spící tvářičku novorozeněte a na peřinu. Přejela rukou po kvítkovaném povlaku a vzápětí přes uslzené oči. Po dlouhém čase plakala. Potichu a hořce. Dusila vzlyky, aby ji nikdo neslyšel. Litovala sebe, litovala i děti, které považovala za těžké břemeno. Mnohokrát, když tajně pozorovala z okna kuchyně sousední dvorek, kde mohla vidět Hálovou, s jakou upřímností objímá svoje potomky a mnohdy i ty její, myslela, že už nedokáže dál zůstávat na tomhle prokletém místě, kde, ať se snažila sebevíc, neviděla pro svou budoucnost žádné východisko. Jenomže domů k rodičům by si stěžovat nešla. „Ani za nic,“ cedila zarputile sevřenými ústy. „Ani za nic, to se radši zabiju.“ Snad jenom u Bertičky v hospodě, její jediné kamarádky, se jí někdy na pár hodin zdálo, že její život není zkažený a že existuje nějaká možnost změnit budoucnost. „Třeba jednou zmizí i tahle postel, ve které ležím jako v živé rakvi,“ drmolila svůj obehraný otčenáš. „Zmizí hladové krky, které oddychují u Hálů, i vedle stojící kolébka.“ Gréta vrátila svou mysl k masopustní merendě, aby unikla k radostnějšímu pocitu. xxx „Jezukriste Grétchen, ty jsi krásná… jak čerstvě utržené letní jablko.“ Hlava se jí točila k zbláznění. Z Manka i z kořalky, kterou vypila nalačno. A srdce bubnovalo tak, že samým vzruše-

Fórum/III/2014

ním mohlo prasknout. Nohy se samy rozvíraly pod náporem rukou a úst. Černé vlasy jí bloudily nejdřív na břiše, pak na stehnech… a pak… už nevěděla nic. Ztrácela soudnost, co smí a nesmí, a tušila, že tahle hra s ohněm ji bude stát všechno, docela všechno, po čem kdy zatoužila, nebo co si přála. Průvod maškar už nebyl slyšet. Seníkem proudilo ticho rozlévající se do všech stran dechem loňského léta. Ostrá stébla, jak se její smysly vracely do reality, se jí nepříjemně odírala o nahou kůži. Bílé šaty, na nichž byly vidět početné šmouhy, působily schlíple, neudržely původní vzhled, díky němuž se ráno obdivně zhlížela v zrcadle. Mank s hlavou zabořenou u jejího podpaží a se zavřenýma očima spokojeně podřimoval, unavený milováním i kořalkou. Levá ruka mu zůstávala ležet na jejím nahém břiše. Sice ji tam nepohodlně tlačila, přesto by ji ani za nic neodsunula. Namísto aby cítila provinění, zněly jí v uších předešlé slovní projevy Mankovy vášnivé touhy. Ať už provedla cokoli, byla navýsost šťastná. Prohlížela si pokradmu mužovy uvolněné rysy i nahotu, soudíc, že je to bezesporu nejhezčí mužský, jakého kdy viděla. Celý rok si na něj myslela. Inventuru zakončila jednoznačným závěrem. Žádný z kamarádů ani nápadníků se mu nevyrovná. Snad jenom Fredy, její bratr. Ten také patří k lidem, na něž se člověk musí neustále dívat se zalíbením. Myšlenky na bratra jí důrazně připomněly, že musí domů, a rázem zkalily pocit sounáležitosti s vedle ležícím tělem. Červnový svátek Božího těla, na který se vždycky tak těšila, přinesl i letos potěšení ze zcela letního počasí. Až do večera zůstalo náměstí obsypané směsicí okvětních lístků tohoto ročního období. Nastrojené družičky je po hrstech rozhazovaly a stlaly pod nohy zbožných věřících. Živý vonící koberec nakonec skončil rozšlapaný mnoha botami a v barvách od sněhobílé po rudou připomínal něžné červánky. Dlažba budila dojem obrovské mísy jahod se smetanou. Tahle lahůdka bude zajisté i dnes


večer poslední tečkou maminčiny kuchyně pro hosty, kteří přijeli do jejich výstavního chrámu na slavnostní mši až z daleké Vídně a Salcburku. xxx Dnes to bylo poprvé, co ji nenadchla kobaltově modrá obloha ani příjemný vět řík. Netěšila se do kostela na hluboké tóny varhan a skvěle secvičené sborové zpěvy. Netoužila uvidět vzdáleného bratrance Helmuta, přestože vloni by se z jeho poklon a lichotek určitě zbláznila. Od začátku průvodu nedělala nic jiného, nežli sledovala, kde stojí a čím se baví On. Jakmile ho zahlédla, nebo se jen na okamžik střetli pohledem, nohy se jí podlomily v slastné vizi zakázaných radovánek. Nevypotila ze sebe jedinou kloudnou větu a při odříkávání modlitby se jí srdce svíralo bolestí, že se Mank, jak jen může, točí pouze kolem Frýdy. Ukázka z knihy Kavky nad městem, která vyjde v příštím roce.

45

autorská tvorba | povídka

Barevné dny ◊ Johana seidlová, 13 let

K

dyž se ráno probudím a není právě zima a tma, můj první pohled směřuje do okna proti posteli. Snažím se odhadnout, jakou barvu bude mít nový den. Dny mám pojmenované podle barev. Žlutý je den sluníčkový, kdy od rána stojí slunce na obloze a všechno je žluté od jeho paprsků. Takové dny mám nejraději, jsou spojeny s létem, prázdninami a spoustou volna. Cítím z něj vůni mého koníčka Platánka. Jsou dny modré, ty mám spojené s mořem, pískem a horkem. Jsou růžové, kdy sluníčko prosvítá jen lehce za mraky, ale slibuje, že si ho užijeme. Jsou ale i dny šedivé, kdy mraky padají až na střechu našeho domu. Těch je asi nejvíce. Podle roční doby z nich najednou teče spousta vody... nebo sníh. Moje nálada se často řídí podle počasí. Maminka říká, že jsem jako to počasí, chvíli smích, chvíli pláč. Někdy si myslím, že den je černý. Za celý život jsem prožila jenom jeden opravdu černý den, a to na začátku vůbec neměl černou barvu, ale pyšnil se krásnou růžovou. Těšila jsem se na ten den, protože byl svátek a volno a naše rodina měla naplánovaný výlet na Lipno. Ranní mraky se vypařily a vyjeli jsme do sluníčka. Na Lipně už měl den jasně žlutou barvu. Tatínek a mladší bratr měli v plánu sjíždět na kolech po sjezdovce a trénovat na bikrosové závody. Já s maminkou a malým Fandou jsme zvolili mnohem lehčí trasu nahoru na kopec po cyklostezce, tam si dát oběd, pohrát si na hřišti a potom opět dolů z kopce k našim zná-

mým do penzionu a strávit s nimi hezký večer. První část dne proběhla podle plánu. Počasí nám přálo, maminka šlapala do kopce přede mnou s Fandou na sedátku. Brácha nadšeně vřískal a ukazoval na koně, krávy a ovce na stráních podél cesty. Nahoře na kopci bylo opravdu krásně. Ve stánku jsme si dali něco k jídlu a limonádu, Fanda si hrál s dětmi na prolézačkách a sešli jsme se s tatínkem a Honzíkem, kteří po sjezdu vyšlapali zase nahoru a rychlým sjezdem si to pelášili opět z kopce dolů. Když jsme se loučili, ještě jsme netušili, jak najednou ten krásný den zčerná. Sjížděli jsme opatrně po cyklostezce dolů do údolí. Jela jsem před maminkou, která vezla Fandu před sebou. Dole na mě maminka zavolala, ať zatočím doleva. Ohlédla jsem se za jejím hlasem a byla tak svědkem toho, co se potom stalo. Maminka v zatáčce vyletěla z kola, přeletěla přes řidítka, při tom minula Fandu a spadla se žuchnutím na trávu u cesty. Kolo s Fandou, který se praštil jen do brady, chvíli ještě pokračovalo v jízdě a potom spadlo na zem. Fanouš zůstal přivázaný na kole, ale sám se vyprostil, vyskočil a usedavě plakal. Jakmile však uviděl ležící maminku, ihned přestal brečet, stál a vyděšeně se díval. Bylo nám jasné, že s maminkou je něco vážného. Byla při vědomí, ale zašeptala nám, že nemůže vstál a těžce se jí dýchalo. V obličeji byla bílá...... Chvilku jsem panikařila, ale potom jsem rychle zatelefonovala tatínkovi. Sláva mobilům! Naštěstí nám přišla na pomoc z blízkého domu paní, která zavo-

lala rychlou sanitku. Potom jsme se snažili maminku držet v poloze, ve které jí to nejméně bolelo, zahřívali jsme ji dekou. Najednou tu byl tatínek a přijela i sanitka. Naložili maminku a my jsme zůstali stát na silnici... a na mě padl hrozný strach, že je s maminkou něco moc vážného a že jí možná jde o život. Tatínek si všiml, proč k té nešťastné události došlo. Plech na předním kole, který měl chránit Fandovy nohy, se uvolnil a dostal se mezi dráty kola. Ze dne plného pohody se stal den černější než noc. Naskočili jsme do auta a jeli za maminkou. Sanitka ji dovezla do nemocnice v Českém Krumlově, kde zjistili, že má vnitřní zranění, a rychle ji převezli na jednotku intenzivní péče do Českých Budějovic, kde strávila dlouhých 30 dní. Moc jsem se bála, co s maminkou bude. Museli jsme jen čekat, jak si maminka s tím těžkým úrazem poradí. Dny byly černé... a potom tmavě šedé. A my jsme si uvědomili, jak máme maminku rádi a co pro nás znamená. Jak málo jsou důležité některé věci, které se nám zdály předtím nezbytné. Stýskalo se nám a navíc jsme my děti k mamince ze začátku nesměly. Chodil tam jenom tatínek a babička, zato každý den. Asi po týdnu jsem ji zase uviděla. Byla bledá, ale už se na nás z postele maličku usmívala. Když maminka po měsíci opouštěla nemocnici, byl den barvy tmavošedé a pršelo. Ale my jsme věděli, že pro nás je to žlutý den plný slunce. To sluníčko byla naše maminka. Jedna z umístěných prací literární soutěže Jihočeský úsměv.

Stýkej se s těmi, kdo tě mohou udělat lepším. 46

Seneca

www.epika.cz

Fórum/III/2014

zaujalo nás | zamyšlení

Čeština ◊ zdroj Internet

Č

eština není jazyk, to je vrozená vada! prskali na fakultě cizinci, když se snažili proniknout do tajů našeho mateřského jazyka. Zápasili se sedmi pády, jazyk si lámali na „řřřřř“, požadovali po nás vysvětlení záhady, jak to, že slova Praha a Praze se vztahují k jednomu městu... Člověka to donutilo zapřemýšlet o jevech pro rodilého mluvčího naprosto běžných. Uvědomili jsme si, jak krásná a poťouchlá je řeč, kterou užíváme běžně a většinou naprosto bezmyšlenkovitě. S češtinou jdou dělat všelijaké vylomeniny... Jak se vám líbí nejdelší věta složená pouze ze souhlásek? „Smrž pln skvrn zvlhl z mlh.“ Rekordmanem ve slovech bez samohlásek je sloveso „scvrnkls“. Naopak všechny samohlásky jsou pěkně poskládané (i v učebnicovém pořadí) ve slovech „mateřídoušky“, „dvacetikoruny“.

Určit přesně, které slovo je v češtině nejdelší, nelze. Ale k favoritům určitě bude patřit i nejneobhospodařovávatelnějšími. Opakování stejných slabik nemusí znamenat, že dotyčný koktá, třeba si zrovna jen hraje s češtinou: Ulili-li liliputáni oheň včas, zabránili požáru. (5x) Nebudou se štítiti títi ti ti tiší špehové do vazu? (8x) Naši rodnou řeč také zdobí největší počet háčků, existují slova, ve kterých se jich objeví i pět: „nejztřeštěnější“, „přesvědčivější“ apod. Umíte těsnopis? No číslicový určitě: Pe3kovi bra3 spa3li, jak 8ahlí lo3, 3mající pos3břené pi100le, o5 a o5, s3leli. Také tzv. Q-systém v naší populaci zlidověl: Qapem přiqačil qartál a qelikému přeqapení qalita qasinek qůli qantu dodáveqázne. Qasinky neqasí. Víte, co je palyndrom? To je třeba „kobyla má malý bok“ - tedy věty, kte-

ré lze číst z obou stran. Těch má čeština také celou řadu, například: „Fešná paní volá: Má málo vína pan šéf?“ „Do chladu si masa mísu dal Chod.“ „Sabina hrává na varhany bas.“ A co takhle jazykolamy? Nebudu se zmiňovat o „ohraných“ křepelkách, co lítají přes střechy, ale jak se poperete s tímhle? „V hlavní roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus a na klavír hrála Klára Králová.“ „Rozprostovlasatilali se dcera krále Nabuchodonozora, či nerozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora?“ „Od poklopu ke poklopu Kyklop kouli koulí“. „Kolouch, kohout s mouchou mnohou s hloupou chloubou houpou nohou, plavou dlouhou strouhou ouzkou, chroupou oukrop s pouhou houskou.“ Který hrdina zkusí něco podobného v angličtině??? A to jsme ještě mnohé vynechali, třeba „ˇxandy “, jež, jak patrno, již ani klávesnice nechce pozřít…


Fórum/III/2014


47

autorská tvorba | poezie ◊ František Tylšar

◊ Břetislav Kotyza

Nehoda

Okna

Média šílí, stala se nehoda.

Dlouhými prsty chvějivými

Před malou chvílí,

přes okenní parapet mezírky žaluzie

kousek od Náchoda.

míchá slunce kávu

Škody jsou nemalé.

horkou a sladkou kávu v šálku porcelánu

Dvě hlavy nezralé

na stole mého domova

nezvládly emoce.

v posledním patře do nebe

Skončily v potoce,

věže Babylónie

bijí se v hruď. Kdo jenom pravdu zná?

Stává se že někdy zrána

A kdo se nepřizná?

slunce neprostrčí drápky

To Bůh sám suď…

přes okenní parapet mezírky žaluzie

Když už jsme u toho,

vynechá snad zapomene na svoji kávu

proč bych šel kolem.


Stalo se nemnoho,


jen srážka s ….

věže Babylónie

Akát a vlak

Pak míchám slunci i sobě

Z černého tunelu vyletěl vlak.

horkou a sladkou kávu v šálku porcelánu

Dupot sta kol bubnuje do uší.

dokud nevystydne a pachutí nezhořkne

Akát se stroji pokorně poklonil,


s modlitbou na listech,


neslyšný trnů vzdech…

věže Babylónie

Nárazník slzu oleje uronil: Zas nám to křoví odřelo lak!

48

www.epika.cz

Fórum/III/2014

autorská tvorba | poezie ◊ Břetislav Kotyza

◊ Veronika Veverka Kynclová

Docela malý kluk

Solaris

Docela malý kluk v manšestrové bundě

Ovládlas můj svět.

a opravdovým opaskem dvakrát dokola

Když den chladne

Jak pyšný jsem tehdy byl

prchavá je přítomnost

na lesklou sponu opasku

a půlnoc byla dlouhá k poslednímu

nikdy bych ji nevyměnil za žádnou hračku

dechu jeden tón.

tužku se čtyřmi barvami ani za loutku rytíře -

Přesýpací hodiny,

Jenom za svobodu pro šupinatého kamaráda

svůj vzdech necháš potmě na schodech

když táta

a bosa chodíš v poušti,

můj bezva táta když zdvíhal za žábra vánočního kapříka

zapomnění hledáš na ty co tě neopouští…

Komu mám nabídnout dnes svoji raketovou propisovačku a opasek z falešného krokodýla

Hvězdy a střepy střepy a růže

Bude můj kluk chtít se mnou měnit?

svlékám se z kůže

Dnes jsem to já

tak odpusť mi mou lásku!

kdo zdvíhá za žábra vánočního kapříka

Ilustrace: Morell Yeneldar

Fórum/III/2014


49

autorská tvorba | poezie ◊ Petr ŠULISTA

◊ Zdeněk Šimek

Krize v Pekle

Na hrnečky

Čertice a čerti

Svátečně oholená louka s iluzí krámku

moc rádi se čertí.

Dvéře regály zvonek

Nesnášejí novoty,

Srovnáváme se do polic

čímž vždy kápnou do noty

a má-li v té chvíli kdo otce

pánu pekelnému.

je to buď dvouuchý sádelnáč

Ten se brání všemu,

anebo kafešálek

za co by musel platit.

Přichází kupec máte ňáký hrnečky

Zbláznil se asi, moji zlatí,

Jsem pátý v řadě

zakázal nákupy, vyhlásil krizi.

ve smaltované košili nebe

Pekelná pohoda pomalu mizí,

s jediným uchem v deseti letech hluchým

uhlím a dřevem topí se postaru,

a děravým

namísto nových jen kotle z bazaru.

s břichem potetovaným secesí

Kalhoty, košile jsou samá záplata,

bos

vše, co je děravé, jehlou se zalátá.

Nechápu jak se stalo

Záplat je málo, děr však bezpočet,

že na to ucho slyším

stávkovat čerti rozhodli se hned.

když kupec přišel koupit nočník

Lucifer, zneklidněný tím,

Padám z regálu

svolal je, takto pravil k nim:

a kutálím se pryč

„Šetřit se musí, na dluh se nežije,

takořka olympijsky

nám nepomůže Evropská unie.“

s myšlenkou nesloužit majiteli (Z cyklu Potápění) Otištěno v 1. čísle českobudějovického studentského literárního časopisu Dialog v listopadu 1964

50

www.epika.cz

Fórum/III/2014


Fórum/III/2014


51

výtvarno | fotohumor, přání

Co všechno se nestane

Foto: Drahomíra Kunová, únor 2014

Foto: Miloslav Král Český, květen 2014

Přejeme radostné Vánoce a úspěšný nový rok! We wish you Merry Christmas and Happy New Year! Wir wűnschen Ihnen schőne Feiertage und ein glűckliches neues Jahr!

Jihočeský klub Obce spisovatelů

editorial editorial Vážení a milí čtenáři, tak nám zase přibyla na pultech knižních prodejců hezká řádka nových knih. Alespoň podle počtu autogramiád,

Recommend Documents