ředitel ND: akad. arch. Daniel Dvořák šéf opery ND: Jiří Nekvasil
TISKOVÉ INFORMACE
Bedřich Smetana (1824-1884)
PRODANÁ NEVĚSTA I. premiéra v pátek 12. listopadu 2004 v 19 hodin v Národním divadle II. premiéra v sobotu 13. listopadu 2004 v 19 hodin v Národním divadle Reprízy:
17., 18., 25.11.; 4.12.2004; 7., 18., 29.1.; 10., 25.2.; 2., 27.3.; 4.6.2005
2
Bedřich Smetana (1824-1884)
PRODANÁ NEVĚSTA Komická zpěvohra ve třech jednáních na libreto Karla Sabiny
Hudební nastudování: Oliver DOHNÁNYI Dirigenti: Oliver DOHNÁNYI, Jan CHALUPECKÝ Režie: Jiří NEKVASIL Scéna: Daniel DVOŘÁK Kostýmy: Zuzana KREJZKOVÁ Sbormistr: Pavel VANĚK Choreografie: Petr ZUSKA Pohybová spolupráce: Števo CAPKO Režie scény komediantů: Michal DOČEKAL
I. premiéra v pátek 12. listopadu 2004 v 19 hodin v Národním divadle II. premiéra v sobotu 13. listopadu 2004 v 19 hodin v Národním divadle
OSOBY A OBSAZENÍ :
Krušina, sedlák Ludmila, jeho manželka Mařenka, jejich dcera Mícha, gruntovník Háta, jeho manželka Vašek, jejich syn Jeník, Míchův syn z prvního manželství Kecal, vesnický dohazovač Principál komediantů I. Principál komediantů II. Esmeralda, komediantka Indián, komediant
Ivan Kusnjer, Vratislav Kříž, Pavel Červinka Yvona Škvárová, Miroslava Volková Jitka Svobodová, Dana Burešová, Maria Haan Aleš Hendrych, Miloslav Podskalský,Adam Plachetka** Lenka Šmídová, Jaroslava Maxová Jaroslav Březina, Antonín Valenta, Václav Pražák** Tomáš Černý, Valentin Prolat, Martin Šrejma** Luděk Vele, Zdeněk Plech, Jiří Sulženko Ondřej Pavelka* Vladimír Doležal, Miroslav Švejda Petra Nôtová, Gabriela Kopperová Jan Dolanský*, Michal Slaný*
* sólista činohry Národního divadla ** studijní úkol
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla
3
Obsah opery : 1. jednání Na návsi je o pouti veselo, jen Mařenka je smutná, protože má přijít na námluvy ženich. Její otec se totiž kdysi zavázal, že Mařenku provdá za syna sedláka Míchy. Ona má však ráda Jeníka. Ten jí utěšuje, že vše dobře dopadne a oba si přísahají lásku. Dohazovač Kecal vychvaluje Mařenčiným rodičům Vaška Míchu. Mařenka ale Vaška odmítá, protože své slovo dala již svému Jeníkovi. 2. jednání V hospodě při pivečku Kecal zdůrazňuje Jeníkovi, že důležitější než láska jsou peníze. Mezitím se setkává Vašek s Mařenkou, která využívá toho, že ji Vašek nezná. Namluví mu, že Mařenka má jiného a Vaška by jen utrápila k smrti. Lstivě vymámí z Vaška přísahu, že si Mařenku nevezme. Kecal namlouvá Jeníkovi jinou – lepší a bohatší nevěstu, než je Mařenka a nabízí mu za odstoupení Mařenky peníze. Jeník na nabídku přistoupí jen za té podmínky, že si Mařenku vezme Míchův syn. Oba si plácnou a podepíší smlouvu za všeobecného překvapení vesničanů, že Jeník prodal svou milou. 3. jednání Na pouť přijíždějí také komedianti a zvou lid na své představení, ve kterém má vystoupit i pravý medvěd. Ale komediant, který se převléká do medvědí kůže, se opil a nemůže tudíž medvěda hrát. Principál komediantů s Esmeraldou přemluví Vaška, aby dělal medvěda on. Mařenka se dovídá, že jí Jeník prodal a celá nešťastná svolí z trucu k svatbě s Vaškem. Když se rodiče z tohoto rozhodnutí radují, objeví se Jeník a dělá si na Mařenku nárok – je totiž také Míchův syn a ve smlouvě s Kecalem lstivě prodal Mařenku sám sobě. Té spadne kámen ze srdce a z obou Míchových synů si vybírá za svého ženicha samozřejmě Jeníka. Navíc v té chvíli přibíhá na náves Vašek v medvědí kůži a všichni musí uznat, že ještě není na ženění zralý. Všichni se radují, že vše dobře dopadlo, jen Kecal byl napálený. pp
4
Prodaná nevěsta Prodaná nevěsta je Smetanovou druhou operou. Začal na ní pracovat v zápětí po dokončení Braniborů v Čechách, jejíž partituru dopsal koncem dubna 1863 a začátkem července získal libreto Prodané nevěsty. Odpůrci vyčítali Smetanovi, že píše jen samé vážné skladby, což svou operní prvotinou jen potvrdil, a že by nedokázal složit nic lehčího rázu. Smetana jim chtěl ukázat, že tomu tak není. Libreto k Prodané nevěstě napsal stejně jako v případě Braniborů v Čechách Karel Sabina (1833-1877). Sabina je autorem libret např. k Šeborovým Templářům na Moravě (1965), Blodkově V studni (1867), Fibichově Bukovínu (1870) ad. Smetana se seznámil se Sabinou roku 1861. Text napsal Sabina poměrně rychle a Smetana mu za něj podle zprávy v časopise Slavoj (1.12.1863) zaplatil deset zlatých. Sabina se opřel o svou starší povídku Vesničané (1847) a humoristický román Věčný ženich (1857), ve kterém se již objevuje stejně jako v Prodané nevěstě dohazovač a vypočítavá matka. Smetana obdržel libreto k této „komické operetě“ 5. července 1863 a po několikerém přečtení složil předehru, text opoznámkoval a vrátil Sabinovi k přepracování, protože s ním nebyl zcela spokojen. Předehru k opeře představil Smetana v klavírní úpravě 18. listopadu 1863 na zábavě Umělecké besedy v Konviktě. Novou verzi textu prvního jednání dostal někdy v polovině roku 1864 a partituru celé opery dokončil 15. března 1866. Název opeře dal sám skladatel, protože Sabina nevěděl, jak by se nové dílo mohlo vhodně jmenovat. Smetana se nechal inspirovat názvem Wehlovy činohry Ženich prodá svou nevěstu, která byla v té době na repertoáru Prozatímního divadla a veselohrou Jana Nerudy Prodaná láska (1859). Jestliže na premiéru své první opery – Braniborů v Čechách – musel čekat tři roky po jejím dokončení, premiéra Prodané nevěsty se po velkém úspěchu Braniborů konala již tři měsíce po dopsání partitury. Tehdy měla opera pouze dvě jednání a dvacet hudebních čísel (v prvním jednání 11 a v druhém osm) bylo spojeno mluvenou prózou. Pořadí některých čísel bylo jiné a několik jich ještě nebylo. Naopak oproti pozdějším verzím zde byl kuplet Ten staví se svatouškem, který zpíval principál a v refrénu se k němu připojovala Esmeralda. Kritika označila tento kuplet za příliš laciný, a proto jej Smetana později vypustil, dokonce ho nenechal otisknout ani v libretu první verze opery. Premiéra nebyla přijata tak nadšeně jako premiéra Braniborů v Čechách. Také návštěvnost nebyla nijak velká; sám Smetana vidí příčinu ve strachu z právě začínající války s Pruskem. Premiéru stejně jako dalších 48 repríz dirigoval sám skladatel. Vzhledem k nevelkému množství česky psaných periodik vyšla na premiéru jediná recenze, jejímž autorem v Národních listech byl Jan Neruda. Hned po první repríze byla opera stažena, ale na svůj návrat nečekala dlouho. Prahu totiž po skončení války navštívil císař Franz Josef. Na jeho počest bylo uspořádáno 27. října 1866 slavnostní představení. Koncem roku 1868 podrobil Smetana operu revizi a 29. ledna 1869 byla poprvé provedena druhá verze. Důvodem byla mimo jiné neproporčnost obou dějství – první bylo oproti druhému značně delší. Smetana tedy první dějství formálně rozdělil proměnou na dvě části, přičemž druhou část nově situoval do hospody. Do této verze Smetana přikomponoval sbor To pivečko to věru je nebeský dar, Polku se sborem Pojď sem, holka a árii Mařenky Ten lásky sen. Podle vzpomínek Smetanova žáka Josefa Jiránka přikomponoval skladatel tuto árii na žádost sopranistky Marie Sittové. Ještě téhož roku 1. července zazněla třetí verze Prodané nevěsty. Opera v této podobě měla již tři dějství, neboť z původního prvního dějství rozděleného proměnou se staly dějství dvě. Do této třetí verze Smetana připsal Furiant a Skočnou komediantů. Impulsem pro připsání těchto dvou tanců bylo pravděpodobně vyjednávání o uvedení opery v Paříži, které se nakonec neuskutečnilo. Čtvrtá a definitivní podoba měla premiéru 25. září 1970. V této verzi Smetana nahradil mluvenou prózu zpívanými recitativy a provedl konečné přeskupení jednotlivých čísel opery (podrobnosti jsou otištěny v poznámkovém aparátu libreta). Recitativy již dříve údajně doporučoval Otakar Hostinský, ale důvodem, proč Smetana nahradil mluvenou prózu recitativy, bylo připravované uvedení Prodané nevěsty v Mariinském divadle v Petrohradu roku 1871. Za Smetanova života se v Praze odehrálo 128 představení Prodané nevěsty. Do premiéry nové inscenace Jiřího Nekvasila zazněla Prodaná nevěsta v osmnácti nastudováních Národního divadla více než 3.300x. pp 5
Skoro všichni lidé jsou více méně komedianty … (několik režijních poznámek) Prodaná nevěsta je v prvé řadě HRA. Sám skladatel ji u příležitosti její sté reprízy nazval jen HRAČKOU. Je to vysoce stylizovaný artistní tvar, který ve své čtvrté verzi z roku 1870 dospěl k virtuózní formě! Přepracováním původní singspielové dvouaktové formy dospěl Smetana k tříaktové tvaru, který je ještě více stylizovaný a lyrizovaný - navíc se třemi tanci, zpívanými recitativy, přidaným mužským pijáckým sborem a árii Mařenky ve třetím dějství. Prodaná nevěsta je DIVADLEM – přiznaným, otevřeným, hravým. Stavba zápletky a koncepce postav má blíže k lidovému divadlu, ke comedii dell´arte, či moderní grotesce, než k realistickému obrazu ze života. VESNICE je zde prostorem hry a prostorem přinášejícím zázemí pro situace – sňatky zdůvodněné majetkem za asistence dohazovačů, láska, která svou chytrostí zvítězí nad zištností (mnohé z toho známe i z již výše zmíněné comedie dell´arte). České vesnické prostředí v čase svátku–pouti je pro Smetanu hudebním časoprostorem k vyjádření svého názoru na českost v hudbě zejména rytmem, výsostnou taneční stylizací ve spojení s osobitou autorovou melodikou. Ani Smetana ve své hudbě ani Sabina v textu libreta nepracují s folklórními či jinými národopisnými citacemi, nebo formou „ohlasů“ lidové poezie. Oba vytvářejí svůj svět, který je český charakterem, ne národopisným detailem. A v prvé řadě vytvářejí moderní komickou operu. FOLKLÓR je jen volným inspiračním zdrojem fantazie, jakákoliv konkrétní lokalizace není namístě a jde proti smyslu díla! BARVA je důležitým faktorem inscenace: barevnost scény a kostýmů odráží charakter Smetanovy hudby – světlo, pastelové odlehčené tóny, téměř absence černé – ta přichází (a odchází) s „městským“ světem komediantů. POEZIE a LYRIKA je kontrastem a rámcem groteskní divadelní hry. Vše má vůni starých zašlých časů, kolorovaných fotografií, starých akvarelů, lidových maleb. Základem scénického řešení je MINIMALISMUS. Zelenkavá prkenná šikma má barvu starých venkovských kredenců a je zároveň i barvou exteriéru. Každé dějství je uvedeno jedním scénografickým prvkem (silueta vesnice, hospodské trámoví, „chagalovský“ malovaný prospekt, který tematizuje prostředí, ale dále neilustruje). Vyloučen je konkrétní nábytkový mobiliář, jediný dřevěný podest se mění ve stůl, lavici, oltář, přehlídkové molo, soudní stolec… ve vše, co fantazie hry přinese. Úvodní akční gesto (natření vesnice na bílo), které doprovází předehru, předznamenává další styl hry – vše bude vznikat před našima očima, za naši spoluúčasti. Tak jako v lidovém divadle či folklorních hrách jsou lidé i hlavní tvůrci prostředí a situací. Nemalou účast na celém průběhu inscenace má pohybový chór v stylizovaných krojích členů české tělovýchovné organizace Sokol, který byl založen v roce 1862 – tedy ve stejném roce, ve kterém bylo otevřeno Prozatímní divadlo. Snahy jeho zakladatelů Miroslava Tyrše (1832-1884 ) a Jaroslava Fügnera (1822-1864) jsou, stejně jako snahy Smetanovy v hudbě, najít novou estetiku, nový výraz nově se formující moderní české společnosti. Spojují tělovýchovu s antickým ideálem kalogathie (krásy a dobra) i s bojem českého národa za svobodu a pokrokový společenský vývoj. DŮSTOJNOST kultivovaného a stylizovaného pohybu a estetika ŽIVÝCH OBRAZŮ, spojena s činnosti Sokola od jeho počátku, je inspirací pro současnou jevištní fantazii. Není bez zajímavosti, že Tyršovy podněty byly velkou inspirací pro zakladatele české moderní operní režie Ferdinanda Pujmana (1889-1961) prosazujícího svou novátorskou jevištní estetiku od 20.let 20.století. Chceme tak s ohledem na výše řečené přinést naší inscenací téměř tři hodiny divadelní zábavy v rytmu a lehkosti Smetanovy hudby, kde i v groteskním zrcadle se mohou objevit vážné tóny o čistém citu, zradě, sebezahledění, nedorozumění a kupčení s lidskými osudy. Ale hlavně chceme hrát poetickou komedii, hru o radosti, ale i o zmizelém světě, který si jako dědictví neseme v sobě jako zdroj inspirace, vědomí souvislostí. Jiří Nekvasil
6
Výstava: U příležitost nové inscenace Smetanovy Prodané nevěsty se v úterý 9. listopadu 2004 od 17 hodin uskuteční v Salónu Kolowrat vernisáž výstavy s názvem Prodaná nevěsta v proměnách času autorů Taťány Součkové a Jana Panenky. Publikace: V rámci vernisáže bude představena kniha Prodaná nevěsta na scénách Prozatímního a Národního divadla 1866 - 2004 (autoři: Taťána Součková a Jan Panenka). Publikace sleduje historii inscenací Smetanovy Prodané nevěsty od její premiéry až po současnost. Komentář k šesti stům obrázků přináší dobové názory na práci režisérů, scénografů, věnuje se představitelům hlavních rolí a na jejich fotografiích dokumentuje i změny v kostýmování a líčení. Kniha rovněž nabízí pohled na vývoj divadelní fotografie a dokládá vliv společenských a politických změn na jednotlivé inscenace Smetanova díla. Autoři objevili množství zcela neznámých snímků z období Prozatímního divadla, poprvé popsali osudy přírodního divadla v Šárce, včetně nálezu unikátních diapozitivů-autochromů, přinášejí dosud neznámé informace o prvním uvedení Prodané nevěsty v roce 1866 i překvapující doklady o zasahování totalitní moci do podoby inscenací po roce 1948. ts
V průběhu příprav nové inscenace Smetanovy Prodané nevěsty je v Národním divadle přítomen televizní štáb, který zde pod vedením paní režisérky Olgy Sommerové natáčí dokument mapující nový inscenační pohled na jedno z nejoblíbenějších děl českého operního repertoáru. dj
7
Životopisy – inscenátoři : OLIVER DOHNÁNYI hudební nastudování, dirigent Dirigent Oliver Dohnányi studoval na Akademii múzických umění v Praze (u Václava Neumanna), na Vysoké hudební škole ve Vídni (u Otmara Suitnera) a dále pak v mistrovských třídách dirigentů Franca Ferrary, Arvida Jansonse a Igora Markeviche. V italské Sieně získal cenu Premio Respighi. Byl finalistou několika významných dirigentských soutěží (např. Mezinárodní dirigentská soutěž Maďarské televize a Talichova soutěž Pražského jara). Po studiích působil nejdříve jako dirigent Rozhlasových symfoniků v Bratislavě, později se stal šéfdirigentem opery Slovenského národního divadla a dirigentem Slovenské filharmonie. S operou Slovenského národního divadla získal na Edinburgském festivalu prestižní Cenu mezinárodní kritiky za inscenaci Gounodova Fausta. V letech 1993 – 1996 byl šéfdirigentem opery Národního divadla v Praze. Nastudoval zda mimo jiné opery La Bohème (1992), Roméo et Juliette (1994), Figarova svatba (1994), Libuše (1995), Rigoletto (1995), Tosca (2000) a další. Jako hostující dirigent dirigoval v opeře v Buenos Aires, Zürichu, Kodani, Vídni, Amsterdamu, Basileji, Düsseldorfu, Neapoli, Londýně, Leedsu, je pravidelným hostem japonského Yomiuri Nippon Symphony Orchestra (Tokyo), dirigoval St. Petersburgskou filharmonii, Liverpoolskou královskou filharmonii, Českou filharmonii, filharmonii Buenos Aires, Maďarskou státní filharmoni, Portugalskou filharmonii, English Chamber Orchestra, London Mozart Players, orchestr BBC a mnoho dalších orchestrů a operních souborů. Na Edinburgském festivalu řídil koncertní provedení Smetanovy Libuše a jeho nastudování Smetanovy Prodané nevěsty v Opeře North bylo nominováno na titul Nejlepší inscenace roku ve Velké Británii. Nepřetržitě od roku 1978 vede pražský komorní soubor Canticorum iubilo. Od roku 2000 začal spolupracovat s Českým národním symfonickým orchestrem, se kterým m.j. absolvoval úspěšné turné po Japonsku. Od roku 2001 je stálým hostujícím dirigentem Bavorské státní opery v Mnichově a v tomtéž roce se uskutečnil jeho americký debut s orchestrem Chicago Symphonietta. 1. června 2004 přijal Oliver Dohnányi post šéfdirigenta opery Národního divadla v Praze. V sezoně 2004/2005 zde hudebně připravil Smetanovu Prodanou nevěstu.
8
JIŘÍ NEKVASIL režie (nar. 1962 v Ostravě) V roce 1989 absolvoval studium operní režie u L. Štrose na hudební fakultě AMU, paralelně se věnoval formou mimořádného studia i dramaturgii na divadelní fakultě AMU. V roce 1988 založil spolu se scénografem Danielem Dvořákem experimentální operní scénu - Operu Furore. O dva roky později byli oba dva jako intendanti pověřeni řízením Komorní opery Praha, která se záhy přeměnila na Operu Mozart. Ve Státní opeře Praha Jiří Nekvasil působil od července 1998 jako umělecký šéf, dramaturg a režisér. 1.7.2002 byl jmenován šéfem opery Národního divadla v Praze. Za svou dosavadní uměleckou dráhu realizoval přes čtyři desítky operních a činoherních inscenací, zejména pro Operu Furore (Faust, Houslema do železa, Andy Warhol, Golem – extáze expresionismu) a Operu Mozart (The Best of Mozart, Figaro? Figaro!, Play Magic Flute, Don Juan Bastien) a zejména pak v letech 1992–1998 realizoval v průběhu letních stagion Opery Mozart ve Stavovském divadle v Praze mozartovský cyklus - Kouzelná flétna (1992), Così fan tutte (1993), La clemeza di Tito (1995), Figarova svatba (1996), Don Giovanni (1998). V činohře pak inscenoval v československé premiéře hru Leonida Andrejeva Černé masky a hru Woodyho Allena Smrt, dále mj. Zelenavého ptáčka Carla Gozziho, Stellu a Urfausta J. W. Goetha, Soudný den Ödöna von Horvátha. Pro pražské loutkové divadlo Minor nastudoval podle textu lidových loutkářů Johanna doktora Fausta. Ve Státní opeře Praha inscenoval světové premiéry oper Bubu z Montparnassu E. F. Buriana (1999), Faidra Emila Viklického (2000) a Circus Terra Trygve Madsena (2002). Dále pak českou premiéru opery Benjamina Brittena Utahování šroubu (2000), dílo Alexandera von Zemlinskeho Es war einmal (2000) a operu Polský žid Karla Weisse (2001). V Trieru (SRN) uvedl německou premiéru poslední opery Ericha Wolfganga Korngolda Kathrin (1999), Klusákovu Zprávu pro akademii (2000) a Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka (2002), v Hamburku Dona Giovanniho Giuseppe Gazzanigy (2001). V Teatro Colon v Buenos Aires (Argentina) s velkým úspěchem inscenoval jihoamerickou premiéru opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky (2000). Francouzskou premiéru opery Manfreda Gurlitta Vojáci nastudoval v Opeře v Nantes (2002), v USA režíroval Verdiho Nabucca (2003) a v Lotyšsku Brittenovu operu Utahování šroubu (2003). V Národním divadle nastudoval v roce 1997 večer soudobých oper J. Klusáka (Zpráva pro akademii) a M. Nymana (Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem). Zprávu pro akademii doplnila od roku 2002 další Klusákova opera Bertram a Mescalinda. V roce 2003 v Národním divadle uvedl minimalistickou operu amerického autora Johna Adamse Smrt Klinghoffera a Janáčkovy Výlety páně Broučkovy. V roce 2004 zde scénicky nastudoval Verdiho Requiem. Vzápětí následovaly režie oper Adriana Lecouvreur v německém Erfurtu (koprodukce s ND) a Její pastorkyňa v irském Dublinu (koprodukce s operou v Rize a pražským ND). V sezóně 2004/2005 v Národním divadle v Praze připravil českou premiéru Cileovy opery Adriana Lecouvreur a novou inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty. Pro Slovenské národné divadlo v Bratislavě připravuje inscenaci Dvořákovy opery Rusalka (2005). Vedle práce v divadle spolupracuje jako režisér již deset let také s Českou televizí, především na tvorbě hudebních pořadů (přes 100 režií). Jako autora televizních filmů ho zajímají především díla a osobnosti hudby 20. století a hledání nových forem hudebně dramatických děl. Je autorem téměř 20ti hudebních dokumentárních filmů, např. dvou filmů věnovaných Bohuslavu Martinů (Návrat z exilu, Martinů a Amerika) a hudebního filmu věnovaného Ervinu Schulhoffovi (Zuby mi cvakají v rytmu shimmy, 1995). V televizi natočil i několik oper, k nejpozoruhodnějším patří zpracování děl Bohuslava Martinů - mechanického baletu Podivuhodný let a opery Slzy nože. Tyto filmy byly oceněny na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha 1999 Zlatým křišťálem a na Festivalu Screening stage Arts Prize v roce 1999 hlavní cenou Grand Prix a cenou za „nejoriginálnější způsob režie“. V roce 2000 Jiří Nekvasil režíroval filmový přepis opery Hlas lesa Bohuslava Martinů.
9
DANIEL DVOŘÁK scénografie (nar. 1954 v Praze) Vystudoval architekturu a scénografii u prof. J. Svobody na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, poté ve Vídni na Akademie der bildenden Künste u prof. L. Egga. Po studijním pobytu v USA začal pracovat jako divadelní, filmový a televizní scénograf. Dosud vytvořil více než 200 výprav doma i v zahraničí (Argentina, Francie, Itálie, Korea, Německo, Polsko, Rakousko, Rusko, Slovensko, Švýcarsko). V roce 1988 založil spolu s Jiřím Nekvasilem experimentální Operu Furore, o dva roky později byl jako intendant pověřen řízením Komorní opery Praha, kterou společně s Jiřím Nekvasilem reorganizoval na Operu Mozart. V roce 1998 byl jmenován intendantem Státní opery Praha a od 1. 7. 2002 je ředitelem Národního divadla v Praze. Je scénografem a spoluautorem všech inscenací Opery Furore a většiny inscenací Opery Mozart (mj. Faust, Houslema do železa, Andy Warhol, The Best of Mozart, Figaro? Figaro!, Play Magic Flute, Don Juan Bastien). Podílel se zde nejen jako scénograf, ale i jako scénárista, libretista a autor režijních koncepcí. V roce 1992 spoluzaložil (s producentem Jiřím Heroldem) letní mozartovské stagiony ve Stavovském divadle a vytváří pro ně scénografie – Die Zauberflöte (1992), Così fan tutte (1993), La Clemenza di Tito (1995 a 2000), Le Nozze di Figaro (1996), Don Giovanni (1998). S Národním divadlem v Praze spolupracuje od r. 1983 a vytvořil zde sedmnáct scénografií - mj. Macbeth, Il Trovatore, Lucia di Lammermoor, Coppélia, Císař Atlantidy, Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem, Così fan tutte, Po zkoušce, Komik, Smrt Klinghoffera, Výlety páně Broučkovy, Requiem a Vanda. Státní opera Praha byla za jeho vedení nominována na prestižní cenu Alfréda Radoka v kategoriích divadlo roku a inscenace roku. Jako scénograf realizoval ve Státní opeře Praha především světové premiéry - Bubu z Montparnassu E. F. Buriana (1999), Doriana Graye I. Steinera (2000), Faidru E. Viklického (2000), Die Physiker A. Pflügera (2000), Circus Terra T. Madsena (v koprodukci s Den Norske opera Oslo - 2002), balet Golem Z. Matějů (2001), dále např. opery Der Freischütz C. M. Webera, Il Trovatore G. Verdiho, Polského Žida K. Weisse, The Fall of the House of Usher P. Glasse, Es war einmal A. Zemlinského. V zahraničí v poslední době vytvořil scénografie mj. pro Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky (Palermo 1999, Buenos Aires 2000, Trier 2002), Gazzanigova Dona Giovanniho (Hamburk 2001) a Mozartovu La Clemenza di Tito (Hamburg 2000), Die Soldaten M. Gurlita (Nantes 2002), Die Tiefland E. d'Alberta (Trier 2002) a Pucciniho Toscu (Tokio 2003), Mathusův Die unendliche Geshichte (Trier, 2004), Cileovu Adrianu Lecouvreur (Erfurt 2004) nebo Janáčkovu Její pastorkyni (Dublin 2004). Jako specialista na komplikované monumentální scénografie byl přizván ke spolupráci na největších českých muzikálových projektech posledních let - Dracula, Monte Cristo, Rebelové, Miss Saigon. Rozměrový protiklad těchto megaprodukcí tvoří jeho práce pro loutkový film a zejména loutkové divadlo. V roce 1991 spoluzaložil Národní divadlo marionet a je spoluautorem nejúspěšnější české divadelní produkce po roce 1990 marionetové verze Dona Giovanniho (od r. 1991 více než 2 500 repríz a hostování ve Francii, Islandu, Itálii, Německu, Norsku, Polsku, Španělsku, Švýcarsku). Dále pro loutky vytvořil zmenšeninu barokního divadelního mechanizmu (v r. 1993 Zázračné divadlo barokního světa, Orfeo ed Euridice) a sérii českých národních pohádek (1995-1997). V roce 2002 spoluzaložil Muzeum loutek v Českém Krumlově. Řada jeho divadelních prací je zaznamenána Českou televizí (např. The Best of Mozart, Jenifer, Bubu z Montparnassu, Es war einmal, Orfeo ed Euridice, Macbeth, Play magic flute, Golem, Revizor, Dracula). Vytváří i scénografie pro hudební televizní filmy (mj. Signorina Gioventú, La Boutique fantastique, Evropská turistika, Odysseův návrat). Svá díla vystavuje na samostatných i skupinových výstavách. Na Pražském quadriennale 1999 (největší světová přehlídka scénografie) obdržela česká expozice za jeho účasti hlavní cenu - Zlatou Trigu. Za divadelní scénografii roku 1999 obdržel v roce 2000 Cenu Alfréda Radoka. Jeho výtvarné řešení filmu Rebelové (režisér F. Renč) bylo nominováno ve své kategorii na Českého lva za rok 2001. V roce 2001 mu byla udělena Cena Masarykovy akademie umění za scénografické dílo. V roce 2002 byl francouzskou vládou jmenován Rytířem řádu umění a literatury (Chevalier de L´ordre des Arts et des Lettres). V roce 2004 byl opětovně nominován na cenu Alfréda Radoka – divadelní scénografie roku 2003 (Adams – Smrt Klinghoffera, Národní divadlo v Praze). 10
ZUZANA KREJZKOVÁ kostýmy (nar. 1970 v Pardubicích) Po studiích textilního výtvarnictví na SPŠT v Brně (1984-88) absolvovala v letech 1988-91 ještě Školský ústav uměleckých řemesel v Praze. V roce 1993 pracovala jako garderobiérka v pražském Divadle Labyrint. V následujícím roce přešla s režisérem Petrem Léblem do Divadla Na zábradlí (asistentka um. šéfa, vyšívačka...). První samostatnou práci (návrhy kostýmů pro Wedekindovo Procitnutí jara v ústeckém Činoherním studiu) jí v roce 1994 nabídl rež. J. Pokorný, se kterým potom spolupracovala nejen v Ústí nad Labem (Pitínský: Matka, Pokorný:Taťka střílí góly aj.), ale i v pražském Divadle Komedie (Labiche: Okno do hlavy), v brněnském HaDivadle na inscenaci Moskva-Petrušky, Mayenburgovy Tváře v ohni. V ústeckém Činoherním studiu navrhovala kostýmy také pro inscenace rež. D. Czesanyho (např. Pokorný: Odpočívej v pokoji, Čechov: Ivanov). Oto Ševčík ji přizval ke spolupráci na Nedbalově Polské krvi v Divadle v Řeznické a Uherské svatbě v Divadle J. K. Tyla v Plzni. S režisérem M. Langem pracovala v pražském Činoherním klubu (Letts: Zabiják Joe), v Divadle pod Palmovkou (Rowley/Middleton: Pitvora) a v CD 94 (Shakespeare: Bouře). Několik kostýmních výprav navrhovala v pražském Divadle v Dlouhé (pro rež. J. Bornu k Aškenazyho Jak jsem se ztratil, pro V. Morávka ke Kabaretu Undine a pro H. Burešovou k Dostojevského Běsům). Od roku 1996 soustavně spolupracuje s režisérem M. Dočekalem - v Divadle Komedie (Čechov: Tři sestry, Shakespeare: Král Lear, Sen noci svatojánské a Zkrocení zlé ženy, Enquist: Obrázkáři, Marlow: Tragická historie o doktoru Faustovi, Christie: Deset malých černoušků), v hradeckém Klicperově divadle (Shakespeare: Večer tříkrálový) a v opeře Divadla J. K. Tyla v Plzni (Foerster: Bloud). Dlouhodobě spolupracuje také s Multiprostorem v Lounech (Bambušek-Caligula, S.Kane-Blasted). Kostýmy navrhuje také pro televizi a film (např. Divoké včely, Něco jako štěstí rež. B. Slámy) S činohrou Národního divadla spolupracovala už na několika inscenacích; první byl Rostandův Cyrano z Bergeracu (2002), dále Shakespearův Romeo a Julie (2002), Volánkové Stísněná 22 a Mastrosimoneho Jako naprostý šílenci (obě v r. 2003), Molièrův Lakomec, Prvotřídní ženy C.Churchillové a Pronásledování a umučení Dr.Šaldy (všechny tři v r. 2004). S operou Národního divadla spolupracuje poprvé.
11
MICHAL DOČEKAL - režie scény komediantů Už v době svých gymnaziálních studií hrál a režíroval v A-studiu v Rubínu. V letech 1985-1991 studoval režii na pražské DAMU, kterou absolvoval inscenacemi Büchnerovy Dantonovy smrti a Shakespearova Večera tříkrálového. V době studií stihl ještě půlroční stáž v Londýně. V letech 1991-1994 byl režisérem Spolku Kašpar, kde nastudoval např. Doňu Juanu (Tirso de Molina v adaptaci Heřmana Byliny), Vostrého úpravu Goethova Clavija, Kleistovu Katynku z Heilbronnu aj. V letech 1994-2002 vytvářel nejen jako režisér, ale především jako umělecký šéf, novou podobu Divadla Komedie v Praze (Divadlo roku 1996, Cena Nadace Alfréda Radoka). Nastudoval tam mimo jiné Čechovovy Tři sestry, Shakespearovy hry Král Lear a Sen noci svatojánské, Ostrovského Les aj. Jako režisér je podepsán i pod inscenacemi několika dalších divadel, ve kterých hostoval (Činoherní studio v Ústí nad Labem, Naivní divadlo v Liberci, Divadlo J. K. Tyla v Plzni aj.). Je nositelem Ceny Divadelních novin za tvůrčí počiny v oblasti činohry za rok 2001 (Marlowe: Tragická historie o doktorovi Faustovi), v roce 2004 obdržel Cenu literárního fondu za Projekt Bouda I. a v italské Pescaře Flaianovu mezinárodní cenu za umělecký přínos činohře a za otevřený přístup k evropským vlivům. S činohrou Národního divadla spolupracoval už v roce 1994, kdy nastudoval v Divadle Kolowrat Joyceovy Vyhnance, v roce 1998 zde hostoval jako režisér Beckettových Šťastných dní. Roku 2002 byl jmenován šéfem činohry Národního divadla v Praze. Uvedl se zde režií Rostandova Cyrana z Bergeracu v budově Národního divadla (premiéra v říjnu 2002), dále následovaly Psychóza ve 4.48 (S. Kane), Jako naprostý šílenci (Mastrosimone), režie společného projektu opery a činohry ND – Beckettova / Mihaloviciho Poslední páska, Molièrův Lakomec, Klimáčkův Hypermarket (projekt Bouda II) a zatím poslední byla režie Pronásledování a umučení Dr.Šaldy.
12
PETR ZUSKA choreografie Petr Zuska je typem dynamického, tvárného a harmonického tanečníka a dnes již především choreografa. Prošel Tanečním divadlem Univerzity Karlovy, pantomimou Divadla Na zábradlí a skupinou Unia Nova. Zásadním momentem v jeho kariéře byl vstup do angažmá v Pražském komorním baletu (1989-92, od roku 1994 j.h.), kde se setkal s choreografiemi Pavla Šmoka a vedle toho také s díly Jiřího Kyliána, Roberta Northa či Gerharda Bohnera. Zkušenosti z kamenného baletního domu získal v angažmá v Národním divadle v Praze (1992-98), kde vytvořil řadu postav. Jmenujme alespoň Snového dvojníka v Malém panu Friedemannovi, Normana Batese v Psychu (Cena ČLF a Cena Thálie 1993), Čajkovského ve stejnojmenném baletu, Kabaretiéra v Někdo to rád…, Jesenina v Isadoře Duncan – příběhu tanečnice, Dona Josého v Carmen (Cena Thálie 1997), Tybalta v Romeovi a Julii, sóla v Kyliánově Polní mši a Návratu do neznámé země. V Národním divadle v Brně hostoval v roli Quasimoda v představení Notre Dame de Paris a v slovenském Národním divadle ve Verdiho Requiem. Od roku 1998 byl sólistou Ballett Theater v Mnichově a tančil zde v choreografiích Philipa Taylora, Jiřího Kyliána a Rui Horty. Rokem 1999 se stal členem Ballett Theater v Augsburku, kde spolupracoval s mladým německým choreografem Jochenem Heckmannem a vedle interpretační práce se věnoval i choreografii. Od roku 2000 byl sólistou Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Zde vytvořil roli Josého v Carmen progresivní holandské choreografky Didy Veldman. Tančil v dílech světově renomovaných choreografů, jako je např. Jiří Kylián, Nacho Duato či Ohad Naharin a jako tanečník i choreograf se podílel na gala představeních v Kanadě a v Německu. Jako choreograf a režisér nonverbálního divadla debutoval na HAMU (1994, profesor Ctibor Turba). Od roku 1990 vytvořil asi pětadvacet choreografií pro divadla, taneční skupiny, Českou televizi i pražskou konzervatoř. Z jeho dosavadních prací uveďme alespoň: Ven z hlubiny, Adagietto (Cena ČLF 1994), Šibeničky (Cena ČLF 1994), atmosférou šansonů J. Brela inspirovaný Seul (1995), duet V mlhách (1996, cena za nejlepší choreografii) na hudbu Leoše Janáčka, celovečerní Komboloi (1997) na hudbu Zbyňka Matějů, Sonáta (1999) opět na hudbu Leoše Janáčka. První mezinárodní uznání mu v roce 1999 přinesla choreografie Triple self s hudbou Dmitrije Šostakoviče (vítězství na choreografické soutěži v Hamburku, posléze uváděno v repertoáru Baletu Hamburk). Ohlas zaznamenal i balet Ways (2001) inscenovaný v Semperově opeře v Drážďanech. V první polovině roku 2002 měl v Laterně magice premiéru komponovaný večer Graffiti, pro nějž Petr Zuska vytvořil choroegrafii Les Bras de Mer s hudbou Yanna Tiersena a v Pražském komorním baletu Mariin sen. V roce 2002 se stal šéfem baletu Národního divadla v Praze. V září 2002 měla premiéru jeho choreografie vytvořená pro soubor lotyšské národní opery v Rize – Clear Invisible a v listopadu 2002 choreografie Mezi horami na hudbu skupiny Čechomor (uváděno ve Stavovském divadle v rámci inscenace Zpěvy země). Mezi jeho další choreografie patří Ways 03 vytvořená pro soubor baletu ND v rámci složeného večera s názvem Motýlí efekt (premiéra se uskutečnila 19.června 2003) a Bolero Maurice Ravela, které přímo “ušil na míru” studentům Taneční konzervatoře hl.m. Prahy. Na jaře 2004 vytvořil pro Ballett Augsburg taneční divadlo inspirované hrou Samuela Becketta The Last Photo...? a v listopadu roku 2004 bude mít premiéru nový balet s názvem D.M.J. 1953-77 vytvořený pro baletní soubor Národního divadla v Brně.
13
ŠTEVO CAPKO pohybová spolupráce Herec, gagman a clown (nar. 1970 v Košicích) V roce 1993 absolvoval v rodných Košicích technickou univerzitu. V letech 1993-97 studoval u Ctibora Turby a Borise Hybnera na katedře Nonverbálního a komediálního divadla na Hudební fakultě AMU v Praze. V té době se zúčastnil stáží ve Švýcarsku v Scuola teatro Dimitri a v Centre National des arts du Cirque ve Francii a také workshopu amerického clowna Daniela Gulka. Od absolvování Hamu v roce 1997 působil v divadlech v Chebu, Karlových Varech, Mladé Boleslavi, Jihlavě a Ostravě. V pražském divadle Archa spolupracoval na přestavení Archa 2000 - Divadlo v pohybu, kde hrál roli Noeho a také na představení Marné tázaní nebes s prvky barokního divadla a pekingské opery (režie: J. A. Pitínský). V roce 2002 účinkoval v inscenaci Circus Terra ve Státní opeře Praha (režie: Jiří Nekvasil). Poté založil sdružení "Circus Sacra", se kterým vytvořil představení Faustroll podle knihy Alfreda Jarryho a pouliční představení Draceana. V současné době hraje také v inscenacích Talíře - Taniere v režii Ctibora Turby, Truck dog v režii amerického autora této hry Jamese Donlona. V pražském Národním divadle účinkoval v inscenacích Mistr a Markétka a Hamlet. V sezóně 2003-04 spolupracoval s Divadlem bratří Formanů a Národním divadlem na inscenaci opery Philipa Glasse La Belle et la Bête. S režisérem Jiřím Nekvasilem spolupracoval na Janáčkových operách Výlety páně Broučkovy (ND 2003) a Její pastorkyni (koprodukce Dublin 2004, Riga, Praha 2005), scénickém provedení Verdiho Requiem (ND 2004) a nové inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty (ND 2004). Je odborným asistentem na katedře Nonverbálního a komediálního divadla pražské HAMU.
PAVEL VANĚK sbormistr (nar. 1957 v Domažlicích) V r. 1979 absolvoval plzeňskou konzervatoř v oboru klavír, v letech 1982–84 působil jako korepetitor v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Poté byl krátce angažován ve sboru Českého rozhlasu. V letech 1986–91 studoval na pražské Akademii múzických umění obor dirigování u prof. Františka Vajnara. Od r. 1985 zastával funkci druhého sbormistra Pražského mužského sboru Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, v r. 1989 přešel do operního souboru Národního divadla jako asistent operního sboru, od r. 1992 jako jeho druhý sbormistr. Zároveň absolvoval jako korepetitor řadu koncertů doma i v zahraničí se sólisty opery a jako sbormistr spolupracuje s předními sborovými tělesy (Českou filharmonií, Českým rozhlasem, Symfonickým orchestrem FOK, Pražským mužským sborem aj.). Od 1. září 2000 je jmenován šéfsbormistrem sboru Národního divadla. Dosud zde nastudoval kolem třiceti premiér, jako např. Romea a Julii, Rigoletta, Kouzelnou flétnu, Komedianty, Pikovou dámu, Carmen, Prodanou nevěstu, Dona Giovanniho, Tosku, Macbetha, Čertovu stěnu, Výlety páně Broučkovy, Vandu a další.
14
Životopisy – sólisté : DANA BUREŠOVÁ (Mařenka) – sólistka opery Národního divadla Absolvovala pražskou konzervatoř u profesorky Šulcové a již během studia se účastnila pěveckých kurzů ve Výmaru u profesora Pavla Lisicjana. V posledních dvou letech studia na konzervatoři již zpívala v opeře v Českých Budějovicích, kde vytvořila roli Zerliny v Mozartově Donu Giovannim, Kuchtíka ve Dvořákově Rusalce, Esmeraldu v Prodané nevěstě a také roli Adély ve Straussově Netopýru. Poté nastudovala Smetanovu Mařenku v plzeňské opeře. Spolupracovala též se souborem Musica antiqua Praha, s nímž absolvovala řadu koncertů doma i v zahraničí. Sólistkou opery Národního divadla je od roku 1992. Zatím zde vytvořila roli Mařenky v Prodané nevěstě, Terinky v Jakobínovi, Ludiše v Braniborech v Čechách, titulní úlohu ve Dvořákově Rusalce, Taťánu v Čajkovského Evženu Oněginovi, Micaelu v Bizetově Carmen, roli Jeho ženy v aktovce Daria Milhauda Chudák námořník, Jitku ve Smetanově Daliborovi, Hedviku v Čertově stěně a Hraběnku ve Figarově svatbě. Vedle operního divadla rozvíjí také svoji koncertní činnost doma i v zahraničí. MARIA HAAN (Mařenka) – sólistka opery Národního divadla Absolvovala Vysokou školu múzických umění v Bratislavě u doc. Evy Blahové. Je laureátkou mezinárodních pěveckých soutěží. Její široký repertoár zahrnuje díla slovanské, italské a německé operní tvorby (např. Zuzana ve Figarově svatbě, Fiordiligi v Cosi fan tutte, Rosina v Lazebníku sevillském, titulní úloha v Lucii z Lammermooru, Oskar v Maškarním plese, Gilda v Rigolettovi, Mimi v Bohémě, Rusalka, Hanička v Novákově Lucerně aj.). 1990-96 sólistkou opery v Olomouci. V letech 1996 až 2002 byla sólistkou Státní opery Praha, kde mj. nastudovala Markétku ve Faustovi a Markétce, Fiorillu v Turkovi v Itálii, Paminu v Kouzelné flétně, Isabellu v Meyerbeerově Robertu ďáblovi, Princeznu v Zemlinského opeře Bylo - nebylo, Annettu ve Weisově Polském židovi a Ofélii v Hamletovi. Sólistkou opery Národního divadla je od září 2002, v současné době zde vystupuje jako Dvořákova Rusalka, jako Violetta Valéry ve Verdiho La Traviatě, Gilda ve Verdiho Rigolettovi, Mimi v Pucciniho Bohémě, Micaela v Bizetově Carmen, Liška v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky a Málinka-Etherea-Kunka Janáčkových Výletech páně Broučkových. Umělecká činnost paní Haan se neomezuje pouze na domácí pódia, ale s úspěchem vystupuje také v řadě dalších evropských států (např. Švýcarsku, Francii, Dánsku, Německu, Japonsku). JITKA SVOBODOVÁ (Mařenka) – sólistka opery Národního divadla Studovala na pražské konzervatoři u M. Boháčové. V letech 1986-90 byla členkou souboru opery Divadla J.K.Tyla v Plzni, kde se již výrazně uplatnila v lyrickém repertoáru - např. jako Zuzanka, Jitka a Mirandolina. Svůj výrazný pěvecký i herecký talent mohla plně rozvinout i v Praze, kam přešla v r. 1991, nejdříve do ND, poté od r. 1992 do Státní opery Praha. Zde nastudovala Adinu (Donizetti, Nápoj lásky), Liu (Puccini, Turandot), Markétku (Gounod, Faust), Paminu, (Mozart, Kouzelná flétna), Madeline Usher (Glass, Pádu domu Usherů), Annettu (Weiss, Polský žid) a Rosalindu (Strauss, Netopýr). Uplatnila se rovněž v televizních inscenacích oper Král a uhlíř, Tvrdé palice, Bratři Karamazovi, pro firmu Decca natočila na CD hlavní ženskou postavu v opeře P. Haase Šarlatán. V Bratislavě a v Bielefeldu (Německo) hostuje v roli Rusalky. Od prosince 2002 je opět sólistkou opery Národního divadla v Praze. Zde nastudovala mj. role Hedviky v Čertově stěně, Micaely v Carmen, v titulní roli Rusalky, trojroli Málinky-Etherey-Kunky v opeře Výlety páně Broučkovy, Hraběnky ve Figarově svatbě a Mařenky ve Smetanově nevěstě. V roce 2002 vystoupila s velkým úspěchem v Saint Gallen jako Karolka (Janáček, Její pastorkyňa) pod taktovkou Jiřího Kouta.
15
TOMÁŠ ČERNÝ (Jeník) - stálý host opery Národního divadla Tenorista Tomáš Černý působí v současné době jako stálý host opery Národního divadla a Státní opery v Praze. Základy sólového zpěvu získal u svého otce – tenoristy Karla Černého. Od r. 1997 studoval zpěv u prof. Jiřího Kotouče a od r. 2002 studuje u prof. Svatavy Šubrtové. Pravidelně vystupuje na domácích i zahraničních koncertních pódiích. Jeho rozsáhlý koncertní repertoár zahrnuje vrcholná díla mistrů jako jsou Mozart, Beethoven, Verdi, Dvořák ad. Na divadelních jevištích ztělesnil řadu klíčových tenorových postav světové i české operní tvorby. Vystupuje především jako Alfredo (La traviata), Vévoda mantovský (Rigoletto), Pinkerton (Madama Butterfly), Princ (Rusalka), Jeník (Prodaná nevěsta), Jirka (Čert a Káča) ad. Nevyhýbá se ani klasické operetě. Představil se jako Alfred ve Straussově Netopýru a za interpretaci role prince Su-Čonga ve slavné operetě F.Lehára - Země úsměvů, uvedené v Hudební divadle v Karlíně v dubnu r. 2000, získal prestižní cenu Thálie. VALENTIN PROLAT (Jeník) - stálý host opery Národního divadla Je považován za jednoho z předních tenoristů v České republice. Od roku 1992 je sólistou opery Národního divadla, kde vystupuje v mnoha rolích, např. jako Rudolf v Pucciniho Bohémě, Vévoda Mantovský v Rigolettovi, Princ v Rusalce, Don José v Carmen, Jeník v Prodané nevěstě, Jarek v Čertově stěně a Macduff ve Verdiho Macbethovi. Zpívá tenorový part ve scénickém provedení Requiem a Slavoje v nové inscenaci Dvořákovy Vandy. V roce 2000 vystoupil v Královském divadle v Kodani v Pucciniho Bohémě, se souborem opery Národního divadla absolvoval turné po Japonsku, kde účinkoval ve Dvořákově Rusalce a Janáčkově Glagolské mši. V roce 2000 získal za své umělecké výkony prestižní Cenu Thálie. Valentin Prolat se také pravidelně objevuje na scénách mnoha prestižních operních domů a koncertních pódií celého světa, jmenujme např. inscenaci Bohémy v režii Franca Zeffitelliho v Tel Avivu, představení La Traviaty v Torontu při otevření nové budovy městské opery. Vystoupil také v inscenacích Rigoletta v Berlínské opeře, Fausta v St. Gallen ve Švýcarsku, Bohémy ve Wiesbadenu, Rusalky v Amsterdamu a Utrechtu, Prodané nevěsty v Ženevě, účinkoval ve Dvořákově Requiem v Bernu. Spolupracoval s dirigenty Markem Edlerem (La Bohéme), Fabiem Luisim (Nabucco) a Carlem Rizzim (Luisa Miller). V Paříži zpíval v opeře Nabucco, ve Vídeňské opeře ztvárnil Fausta a v Berlíně zpíval v Janáčkově Glagolské mši s Německým symfonickým orchestrem. Vystoupil také na Orange Music Festivalu ve Francii v Nabuccovi s Renatem Brusonem a Simonem Estesem. Pod vedením dirigenta Jiřího Bělohlávka debutoval v r. 2001 s Londýnským symfonickým orchestrem v Stabat Mater. Valentin Prolat nahrál také mnoho CD a rozhlasových nahrávek.
16
Bedřich Smetana a pivo K pivovarství a sladařství a zvláště k pivu neodmyslitelně patří písničky a hudba v nejširších souvislostech. Vztah piva a počátků české národní hudby nejlépe vystihuje osobnost Bedřicha Smetany (1824–1864): Náš národní génius se přece narodil a vyrostl v pivovaře a od nejútlejšího dětství vdechoval jeho vůně – tu chladnou vůni spilky, tu horkou varny či smolených sudů. Je známo, že vůně vdechované v dětství se zapisují do nejhlubších vrstev naší osobnosti, a čichové vzpomínky jsou proto naplněny emocemi. Bedřich ovšem pivo nejen čichal, byl jím přímo odkojen. V pivovarech bývalo totiž pivo užíváno za účelem zklidnění dětí hyperaktivních a jinak rozjívených. Smetanovi se pivo prolnulo s pojmy láska, štěstí, ale i vlast a národ. Dokladem je celé jeho skladatelské dílo. Zejména pak na libretu ke Smetanově opeře Prodaná nevěsta. Libreto sice není Smetanovým dílem, ale jistě mu nebylo proti mysli. Mistr si libreta vybíral podle toho, jak ladila s jeho pohledem na život a jak ho inspirovala. Jistě také libretisty nutil, aby psali jemu na míru. Sólisté rozvíjejí více nebo méně rafinované zápletky děje. Ale když vystoupí sbor, je po problémech. Projeví se česká lidová moudrost, národní filozofie – a její součástí je vždycky pivo. Karel Sabina v Prodané nevěstě (1866): Pivečko to věru jest nebeský dar, vše zloby a trampoty vede na zmar a sílí a dává kuráže… To je hospodská scéna v samém středu opery. Když se uzavírají smlouvy, kupuje se a prodává (v našem případě nevěsta), je to vždycky při pivu. Ale pivo je přítomno už na počátku děje ve sboru „Proč bychom se netěšili“. Lid opěvující životní radosti v něm konstatuje, že po svatbě je konec: A kdo ženat, která vdaná, rozžehnej se s radovánky! Žena doma hospodaří, muž se uklídá za džbánky. (To „uklídá“ je krásný Sabinův neologismus – muž se k džbánkům natolik ukládá, že ho při nich vždy uhlídáš.) Není divu, že Prodaná nevěsta je nejnárodnější českou operou…
S použitím články doc. MUDr. Zdeňka Susy, CSc., uveřejněného v létě roku 2004 v rámci projektu České pivonaše pivo Českého svazu pivovarů a sladoven. Zdeněk Susa je také autorem publikace Karel Hynek Mácha & pivo, která vyšla v roce 2003.
Připravil Plzeňský Prazdroj
17
Příští premiéra opery Národního divadla: 3. část trilogie Minimalismus v opeře Michael Nyman (1944)
MAN AND BOY: DADA (2004) Dirigent: Petr Kofroň Režie: Robert Tannenbaum Scéna a kostýmy: Peter Werner Agon Orchestra Osoby a obsazení: Kurt Schwitters Žena Michael
James Clark Jiřina Marková-Krystlíková Karolína Berková
Koprodukce s Badisches Staatstheater, Karlsruhe Česká premiéra 4. prosince 2004 v 19 hodin ve Stavovském divadle Anglický skladatel Michael Nyman patří k nejvýznamnějším soudobým skladatelům. Vedle čtyř oper se proslavil také hudbou k filmům, za všechny jmenujme oscarové Piano. Národní divadlo uvedlo v roce 1997 v Divadle Kolowrat v režii Jiřího Nekvasila jeho komorní operu Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem. Jeho zcela novou operu Man and Boy: Dada uzavřeme třídílný cyklus Minimalismus v opeře, v rámci něhož jsme Vám představili operu Smrt Klinghoffera od Johna Adamse a Krásku a zvíře od Phillipa Glasse. Opera Man and Boy: Dada měla světovou premiéru letos v březnu v německém Karlsruhe. Národní divadlo bude druhým divadlem, které toto dílo uvádí. Jedná se o komorní dílo pouze pro tři postavy zasazené do poválečného Londýna roku 1945. Jeden ze zakladatelů uměleckého směru DADA Kurt Schwitters poznává v anglickém exilu dvanáctiletého chlapce. Oba dva se snaží získat stejnou jízdenku na autobus; první ji chce použít na jednu ze svých koláží, druhý si jí chce doplnit svou sbírku londýnských autobusových lístků. Ale přátelství s chlapcem a první intimní sblížení s jeho matkou ztroskotává; na jedné straně na Schwittersových traumatických zkušenostech z hitlerovského Německa, také ovšem na neslučitelnosti obou světů – „průměrné“ anglické rodiny a „dadaistického umělce“. Hudba je podivuhodně rozmanitá a cituje také známé rytmy, od anglické lidové písně až k tangu. pp
18
PREMIÉRY SEZÓNY 2004 / 2005: 23.9.2004 v Národním divadle Francesco Cilea (1866-1950) ADRIANA LECOUVREUR (1902) Dirigent: Peter Feranec Režie: Jiří Nekvasil Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Lucie Loosová Koprodukce s Theater Erfurt Česká premiéra Reprízy: 23., 26.9.; 1.10.2004; 9., 24.3.; 8.4.; 17., 19.6.2005 12.11.2004 v Národním divadle Bedřich Smetana (1824-1884) PRODANÁ NEVĚSTA (1866) Hudební nastudování: Oliver Dohnányi Dirigent: Oliver Dohnányi, Jan Chalupecký Režie: Jiří Nekvasil Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Zuzana Krejzková Sbormistr: Pavel Vaněk Choreografie: Petr Zuska Pohybová spolupráce: Števo Capko Režie scény komediantů: Michal Dočekal II. premiéra 13. listopadu 2004 Reprízy: 17., 18., 25.11.; 4.12.2004; 7., 18., 29.1.; 10., 25.2.; 2., 27.3.; 4.6.2005 4.12.2004 ve Stavovském divadle Michael Nyman (*1944) MAN AND BOY: DADA (2004) Dirigent: Petr Kofroň Režie: Robert Tannenbaum Scéna a kostýmy: Peter Werner Spolupráce s Agon Orchestra Koprodukce s Badisches Staatstheater, Karlsruhe Česká premiéra Reprízy: 8., 16.12.2004; 1.2.; 16., 19.4.; 17., 29.5.2005 12.3.2005 v Národním divadle Lorenzo Ferrero (*1951) MONTEZUMA /LA CONQUISTA/ (2003) Dirigent: Zbyněk Müller Režie: Nicholas Muni Scéna a kostýmy: Stefan Rieckhoff Světová premiéra Reprízy: 16.3., 7.4.2005 19
Richard Wagner (1813-1883) DER RING DES NIBELUNGEN / Prsten Nibelungův Dirigent: John Fiore Režie: Kurt Horres Scéna a kostýmy: Andreas Reinhardt Sbormistr: Milan Malý Koprodukce s Deutsche Oper am Rhein, Düsseldorf-Duisburg 17.4.2005 v Národním divadle DAS RHEINGOLD / Zlato Rýna (1869) 23.4.2005 v Národním divadle DIE WALKÜRE / Valkýra (1870) 1.5.2005 v Národním divadle SIEGFRIED (1876) 14.5.2005 v Národním divadle GÖTTERDÄMMERUNG / Soumrak bohů (1876) Reprízy: Das Rheingold Die Walküre Siegfried Götterdämmerung
16.5.2005 18.5.2005 20.5.2005 22.5.2005
Vstupenky v prodeji již od 1. listopadu 2004!
9.6.2005 v Národním divadle Joonas Kokkonen (1921-1996) VIIMEISET KIUSAUKSET / Poslední pokušení (1960) Dirigent: Pertti Pekkanen Režie: Jussi Tapola Scéna: Yrjö Tapper Kostýmy: Kaisu Heinonen Koprodukce s Tampereen Ooppera Česká premiéra Reprízy: 12., 14.6. 2005
20
STUDIOVÉ PROJEKTY 2004 / 2005 : ● DIVADLO KOLOWRAT 2.2.2005 v Divadle Kolowrat Tom Johnson (*1939) / Peter Maxwell Davies (*1934) THE FOUR NOTE OPERA / Čtyřnotová opera (1972) / THE MEDIUM / Médium (1981) Hudební nastudování: Přemysl Charvát Režie: Ondřej David Česká premiéra
● DIVADLO JAK HO NEZNÁTE 23.3.2005 v prostorách Národního divadla Petr Kofroň (*1955) - Zdenek Plachý (*1961) - Jiří Šimáček (*1967) FANTOM, čili KRVAVÁ OPERA – nejběsnější horor v dějinách Národního divadla, dle Střeženého Parnassu (2004) Hudba: Bedřich Smetana, Petr Kofroň Scénář: Zdenek Plachý, Jiří Šimáček Dirigent: Petr Kofroň Režie: Zdenek Plachý Scéna a kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková Choreografie: Marcela Benoniová Kouzla: Karel Bušina Světová premiéra
21
BUŠENÍ DO ŽELEZNÉ OPONY: 17.10.2004 ve Stavovském divadle Markéta Dvořáková (*1977) - Ivo Medek (*1956) MrTVÁ? (2004) Dirigent: Gabriela Tardonová Režie a design: Rocc
5.12.2004 ve Stavovském divadle Jiří Kadeřábek (*1978) MALÝ PRINC (2003) Dirigent: Jakub Hrůša Režie a scéna: Šimon Caban
27.2.2005 ve Stavovském divadle Petr K. Soudek (*1960) ŠEDÁ (2004) Dirigent: Lukáš Prchal Režie: Eva Bergerová Scéna: Gabriel Wąsinski Kostýmy: Kateřina Hájková
22
PORADNÍ ORGÁNY ND :
Marketingová rada Národního divadla: Ing. Roman Jirásek, ředitel společnosti, předseda představenstva M.I.P. Group a. s. Johannes Kinsky, Managing Director, JP Morgan International Limited Mgr. Martina Králová, Marketing manager, České radiokomunikace a. s. PhDr. Pavel Maurer, Managing Director, rmg:connect Praha Janis Sidovský, výkonný ředitel, SIDOVSKY management s. r. o.
Umělecká rada Národního divadla: Jiří Bartoška, herec, prezident Filmového festivalu Karlovy Vary Sylvie Bodorová, skladatelka Aleš Březina, ředitel institutu Bohuslava Martinů Dr. Václav Janeček, dramaturg Laterny Magiky Prof. MUDr. Josef Koutecký, Dr. Sc., děkan 2. lékařské fakulty UK Ivan Liška, tanečník, ředitel baletu Staatstheater München PhDr. Michal Lukeš, generální ředitel Národního muzea Dr. Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea Praha Karel Steigerwald, dramatik Viktor Stoilov, majitel nakladatelství TORST Michal Viewegh, spisovatel
23
KONTAKTY :
akad. arch. Daniel Dvořák ředitel Národního divadla tel.: +420 224 901 250 fax: +420 224 932 092 e-mail:
[email protected] Jiří Nekvasil šéf opery Národního divadla tel.: +420 224 901 277 fax: +420 224 933 314 e-mail:
[email protected] Mgr. Pavel Petráněk vedoucí dramaturg opery Národního divadla tel.: +420 224 901 469 fax: +420 224 933 314
[email protected] Helena Krausová tisková mluvčí, mediální servis ND tel.: +420 224 901 676 fax: +420 224 932 092
[email protected] Daniel Jäger PR opery Národního divadla tel.: +420 224 901 439 fax: +420 224 933 314 mobil: +420 737 223 964
[email protected]
www.narodni-divadlo.cz zpracoval Daniel Jäger, PR opery Národního divadla v Praze tel.: +420 224 901 439, +420 737 223 964, fax: +420 224 933 314, e-mail:
[email protected] Informačně-koordinační centrum Koordinátorka programu: Lenka Dohnalová Tel.: + 420 224 809 195
[email protected] Tiskový servis programu Česká hudba 2004: Martina Reková -
[email protected] Pavlína Fechterová -
[email protected] www.ceskahudba2004.cz
24
25
