EDINÍ POZNÁMKA. Rudolf Havel Kytice

EDI NÍ POZNÁMKA

Jediná básnická sbírka K. J. Erbena vyšla poprvé r. 1853 v Praze v nakladatelství Jaroslava Pospíšila s názvem Kytice z pov stí národních. Od Karla,Jaromíra Erbena. Neobsahovala ješt báse Lilie, ale byl k ní p ipojen se samostatným titulním listem a samostatným stránkováním polský p eklad Pokladu (Skarb zaczarowany) od Adama Rosciscewského. Podruhé vyšla op t u Jaroslava Pospíšila r. 1861 a byla ozna ena jako druhé, rozmnožené vydání. Krom básn Lilie (vzniklé v roce 1860) a nového oddílu básn V štkyn (za ínajícího veršem Vid la jsem tebe, l žko blahoslavné) bylo k ní p ipojeno 17 ukázek z ostatní básnické tvorby Erbenovy, pocházejících v tšinou z doby mladostí (mimo jiné i p eklad Goethovy balady Král duch ). Proto byl název zm n n na Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena. Autor p ipravil ješt vydání t etí, pro jehož text provedl na n kolika místech drobné úpravy; vyšlo r. 1871, tvrt roku po jeho smrti, u téhož nakladatele a pod titulem stejným jako vydání druhé. Doprovozeno bylo rytinou ke Svatebním košilím, snad od Fr. Richtra st., který vyryl i iniciály k 2. vydání. Toto t etí vydání se stalo základem naší edice (p ihlédli jsme ovšem i k vydáním pozd jším, p edevším k t m, která p ipravil Ústav pro eskou a sv tovou literaturu SAV a jeho pracovník Rudolf Sk e ek). Protože neotiskujeme oddíl Písn , nazvali jsme sbírku Kytice; tento název byl ostatn použit u l., 2. a 3. vydání jako patitul, v posledních letech se vžil. P i p íprav textu jsme se ídili dnes b žnými edi ními zásadami. Dnešnímu úzu byla p iblížena jen interpunkce, p edevším v užívání vyk i níku za vokativem, imperativem a interjekcemi, za nimiž byly v polovin minulého sto-letí kladeny vyk i níky tém pravideln a následovala po nich malá písmena. Tam, kde je v t etím vydání po vyk i níku malé písmeno, m níme vyk i ník na árku, kde je velké, necháváme jej. Nap íklad místo Hoho, paná ku! div a div! kdo by pomyslil jakt živ? píšeme Hoho, paná ku, div a div, kdo by pomyslil jakt živ? Nebo: Ml ! hle husar a ko árek upravujeme na Ml , hle husar a ko árek apod. Vyk i ník a po n m malé písmeno ponecháváme jen tehdy, když je za zvukomalebným citoslovcem: buch buch! venku na dvé e nebo A t esk, t esk! huhu! to hu í nebo bouch, bác! letí do kouta.

Rudolf Havel ----------------------------------------------Kytice

Zem ela matka a do hrobu dána, siroty po ní z staly; i p icházely každi kého rána

a mati ku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek, duše její se vrátila a vt lila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla. Poznaly dítky mati ku po dechu, poznaly ji a plesaly; a prostý kvítek, v n m majíc út chu, mate ídouškou nazvaly. Mate ídouško vlasti naší milé , vy prosté naše pov sti, natrhal jsem t na dávné mohyle – komu mám tebe p inésti? Ve skrovnou já t kytici zavážu , ozdobn stužkou ovinu, do šírých zemí cestu ti ukážu, kde p íbuznou máš rodinu. Snad že se najde dcera mate ina, jíž mile dech tv j zavoní; snad že i najdeš n kterého syna, jenž k tob srdce nakloní!

Poklad I Na pahorku mezi buky kostelí ek s v ží nízkou; z v že pak slyšeti zvuky hájem a sousední vískou. Není zvuk to zvonka jemný, tratící se v blízké strán : d evat to rachot temný, zvoucí lid do chrámu Pán . A tu z vísky k boží sláv vzh ru b ží zástup hojný: veský lid to bohabojný,

a dnes Velký pátek práv . V chrám truchlo: holé st ny; oltá erná rouška kryje, na roušce k íž upevn ný; v k ru zpívají pašije. A hle, co se b lá v lese, v erném lese za potokem? N jaká to veská žena ana v náru í cos nese. I jde rychlým žena krokem, sváte n jsouc oble ena, tam tou strání za potokem – pacholátko malé nese.

B ží žena, dol b ží, pospíchá do chrámu Pán : tu nablízku lesní strán kostel na pahorku leží. A v úvale ku potoku náhle ubyst uje krok ; neb jak v t ík voln v je, z kostela slyšeti p ní: v k ru tam se práv p je Krista Pána umu ení. B ží, b ží podle skály: „Co to? Mám-li v it oku? Což m moje smysly šálí?“ Stane, ohlíží se kolem – rychle kroky zp t obrací, stane zase, zas se vrací – „Tam ten les, a zde ty klesty, tamto vede cesta polem – vždy jsem nezbloudila z cesty! Bože, co se se mnou d je! Což zde nejsem u kamena? Jaká se tu stala zm na!“ Zase stojí, zase sp je, celá jsouci udivena, o i rukou si protírá, o krok blíže se ubírá: „Bože, jaká to tu zm na!“ Tu, kde z divokého klestu ,

od kostela t i sta krok , veliký n l kámen v cestu, co se nyní jeví oku? Jeví se tu žen , jeví vchodem vršek otev ený – vysv tliti sob neví – kámen v cestu postavený, postavena celá skála, jak by od v k zde stála. Jeví se tu, jeví žen chodba pod zemí, co sín vyklenutá ve k emen a tam, klenba kde se tratí, ve tmavém pahorku klín , jakýs plamen znamenati. I ho í to jasnob le, jako v noci svit m sí ka; i zaplává rudoskv le, jak by západ to sluní ka. I vidouc to žena žasne a ke vchodu až pokro í, a zastíníc dlaní o i, hledí v ono místo jasné. „Bože, jak se to tam svítí!” O i rukou si protírá, o krok blíže se ubírá: „Jak se to tam divn svítí! Což to asi m že býti?” Dále jíti však se bojí, hledíc tam, a venku stojí. A co váhá a co stojí, v klenbu pat íc neustále, mizí báze za pohledem, zv davost ji pudí p edem, a žena se bé e dále. Krok za krokem - a vždy dále mocn ji to jíti pudí; krok za krokem - a ve skále jen se spící ohlas budí. A ím dál p ichází žena, stále divná roste zá e. Jižjiž kon í se sklepení; avšak žena omrá ena rukou zakrývá si tvá e,

p ímo pat it možné není. Vidí, vidí - co zde vidí, kdy to vid l který z lidí? Tolik krásy, tolik blesku mní uz íti jen v nebesku! Dvé e tu jsou otev eny do nejskv lejšího sálu; zlatem jen se svítí st ny, strop rubíny vyložený, pod ním sloupy ze k iš álu. Z obojí pak strany dve í na podlaze mramorové kdo nevid l, neuv í – -ho í, ho í dva oh ové; dva oh ové tuto ho í, nic jich blesku neumo í: nade st íbrem po levici lunou ohe vzh ru plane, nade zlatem po pravici sluncem pláti neustane. Planou ohn , jizba plane, obalena zá í jasnou; a dokud tu poklad stane, plamenové nevyhasnou, nic jich blesku neumo í. Na prahu tu žena stojí, celá stojí oslepena; o í pozdvihnout se bojí, nem ž z íti do plamena. Na levici dít nese, pravou levé mne si oko; a když trochu ohlídne se, osm lí a vzpamatuje, vzdychne sob p ehluboko a tak v duši své rokuje: „Milý bože, co já zkusím na tom sv t nouze, hladu! Bídn život chránit musím a zde tolik t ch poklad ! Tolik st íbra, tolik zlata v podzemní tu leží skrejši! Jenom hrstku z té hromady a já byla bych bohata, a byla bych nejš astn jší,

já i moje dít tady!“ A co myslí a co stojí, ohrožen jší se stane; svatým k ížem se ozbrojí a jde, kde to b le plane. Jde a st íbra kousek zdvihne, avšak zase tam položí; zdvihne zas a je prohlíží, jeho blesk a jeho tíži a zdali je zas položí? Ne, již v klín jí se mihne. A zda ením tím sm lejší: ,Jist toto prst je boží, poklad ukázal mi v skrejši, chce, bych byla oblažena: i zh ešiti bych musela, bych jím pohrdnouti m la!" Takto k sob mluvíc žena, chlapce na zem z ruky složí, klekne a klín rozestírá, chut z hromady nabírá a do klína st íbro skládá: ,Jist toto prst je boží, jenž nás obohatit žádá!" Bé e, bé e ze hromady klín již plný, sotva vstává, ješt v šátek sob dává, tak ji mámí st íbra vnady! A když již chce odtud jíti: ach, zde ješt pacholete! Jak je ke vší tíži vzíti? Pacholátko již dvouleté; vysypati zase št stí nezdá se jí dobré býti; obého pak nem ž nésti. A hle, st íbro matka nese! Dít se tu na ni t ese: „Mama!“ volá, „mama, mama!“ chytajíc ji ru inkama. „Ml , syná ku, ml , ml , hochu, po kej tuto jenom trochu, hned tu bude zase mama!“

A již b ží, síní b ží, již i sín za ní leží; p es potok, po stráni k lesu sp chá žena ve svém plesu. A než malá ušla chvíle, prázdná zpátky zas pospíchá; a ve potu, sotva dýchá, stane zase již u cíle. A jak vítr zlehka v je, z kostela slyšeti p ní: v k ru tam se práv p je Krista Pána umu ení. A jak síní v jizbu sp je: „Haha, mama, haha, mama!“ radostn se dít sm je, potleskujíc ru inkama. Nedbát však matka na to, b žíc ve stranu prot jší: kovu blesk je jí milejší, z kov nejmilejší zlato. Klekne a klín rozestírá, chut z hromady nabírá a do klína zlato skládá. Klín již plný, sotva vstává – -ješt v šátek sob dává! O jak jí tu srdce ská e, jak je št stí svému ráda! A když zlato matka nese, dít se tu na ni t ese, t ese a žalostn plá e: „Mama, mama, ach, ach, mama!“ chytajíc ji ru inkama. „Ml , syná ku, ml , ml , hochu, po kej jenom ješt trochu.“ A k dít ti se nakloní a do klína rukou sáhne, dva peníze ven vytáhne, o peníz penízem zvoní: „Hlehled', co to má maminka! Cincin! slyšíš, jak to cinká?“ Avšak dít stále plá e jí radostí srdce ská e. A do klína op t sáhne,

plnou zlata hrst vytáhne, vloží dít ti do klínka: „Hlehle , co ti dá maminka! Ml , syná ku, ml , ml , hochu: cincin! poslyš, jak to cinká! Po kej jenom ješt trochu, hned se vrátí zas maminka. Hrej si p kn , hrej, d átko, po kej ješt jen drobátko.“ A již b ží, síní b ží, na dít se neohlíží; a již sín za ní leží, již se ku potoku blíží; p es potok, po stráni v plesu drahý poklad nese k lesu, a již stojí s ním p ed chýží. „Hoj, ty chýže, sprostá chýže, brzy m j se dob e tady! Což m k tob nyní víže? Nenalézám v tob vnady! P jdu pry z t ch tmavých les , z té otcovské st echy chudé; jinde št stí své ponesu, jinde moje bydlo bude! P jdu, p jdu z toho kraje, radostná mi odtud cesta, p jdu, když mi št stí zraje, do velkého p jdu m sta; koupím sob zem , hrady, co paní m budou ctíti m j se dob e, chyžko, tady, nebudu já v tob žíti! Nejsem již ta chudá vdova, pé i nesouc v noci ve dne: ejhle v klínu -" na ta slova s pot šením tam pohledne. -O kéž byla nepohledla! Leknutím tu celá zbledla, leknutím se t ese celá, div na míst neomdlela. Vidí, vidí - ha, co vidí, sama tomu sotva v í! Do zpuk elých vrazí dve í,

vrazí, kde truhlice byla, v kterou st íbro uložila. Strhne víko - ha, co vidí! Pro vší víru dobrých lidí, jaká op t nová rána! Místo st íbra jen - kamení, v šátku pak a ve svém klínu, ó p ehrozné to mámení, místo zlata - samou hlínu! áka všecka rozšlapána! -– – – Nehodnat št stí byla, požehnání neužila.

II A když takto rozdrcen s bolestí tu ztrátu nese, probodne to srdce žen , vzk ikne s hr zou vyd šen , vzk ikne, až se chýže t ese: „Ach dít , mé dít drahé!“ „Dít drahé - drahé - drahé!“ zahu elo v hustém lese. A ve hrozném p edtušení b ží žena - ach neb ží, letí, letem ptáka letí, lesem, strání ji vid ti, tam, kde klamné našla jm ní, k vršku, na n mž kostel leží. Od kostela v t ík v je, cožpak neslyšeti p ní? – -Krista Pána umu ení v k ru tam se již nep je. A když p išla ke sklepení, haha, jaké pohled ní! Haha, z divokého klestu t i sta krok od kostela veliký ní kámen v cestu! A kde sín ? - Ta zmizela! Zmizela, i v cest skála,

jak by nikdy zde nestála. Ha, jak se tu žena leká, jak se d sí, volá, hledá, jak po tom pahorku t ká, t mi klesty, na smrt bledá! Ha, ty zraky zoufanlivé, ústa siná nad mrtvolu! Hle, jak p es to k oví divé b ží - pádí tamto k dolu! „B da, b da! Zde to není!“ T lo klestím rozervané, nohy trním probodané -darmo všecko klopot ní, vchodu již nalézti není! A znovu se žena d sí, úzkost hrozná ji uchvátí: „Ach, kdo mn mé dít vrátí! Ach mé dít , kde jsi, kde jsi?!“ – „Tu pod zemí jsem, hluboko!“ hlas tichounký v trem šumí, „nespat í mne žádné oko, ucho mi neporozumí. Blaze tu pod zemí, blaze, beze jídla, beze pití, na mramorové podlaze, ryzí zlato v klínku míti! Noc a den se nest ídají, nikdy nejdou spát o inka: hraji si tu p kn , hraji – -cincin! slyšíš, jak to cinká?“ Avšak žena znovu hledá -darmo, a znovu se d sí, zoufale se na zem vrhá, vlasy sob z hlavy trhá, zkrvavena, na smrt bledá: „Ach b da mi! B da, b da! Ach mé dít , kde jsi, kde jsi? Kde t najdu, dít drahé?!“ „Dít drahé - drahé - drahé!“

blízkými to hu í lesy.

III Mine den, i druhý mine, dnové v týden se obrátí, z týdn m síc se vyvine, až i léto po ne pláti. Na pahorku mezi buky kostelí ek s v ží nízkou; co den zn jí zvonka zvuky hájem a sousední vískou. Tu naho e, když se zrána ke mši zvone kem pozvoní, p ede stánkem nebes pána zbožný rolník elo kloní. Aj, kdo zná ji, tu osobu se sklopenou k zemi tvá í? Svíce zhasly na oltá i, ona kle í po tu dobu. Zdá se, ani že nedýše -– líce a rty zesinalé –ach, tot' se tak modlí tiše! Kdo to? - Nevím, tuším ale. Když po svaté však ob ti chrámové se zamknou dvé e, t mi buky ji vid ti, ana se z pahorku bé e. Bé e, bé e se pomálu stezkou vinoucí se v klestu po šedivou tamo skálu, kde ní kámen velký v cestu. Tu si vzdychne p ehluboko a do dlan elo sklopí „Ach mé dít !“ – a již oko v slzách kanoucích se topí. Nešt'astná to z chýže žena, vždycky smutná, vždycky bledá, vždycky t žce zamyšlena; od rána až do soumraku nikdy jasno v jejím zraku, v noci pak žel spáti nedá.

A když op t na úsvit traplivé opouští lože: „Ach mé dít , drahé dít , ach b da mi, b da, b da! Odpus , milostivý Bože!“ Uplynulo léto celé, jese , zima uplynula nezmírn no v srdci žele, slza v oku nezhynula. I když výše slunce stálo, rozeh ávši zemi znova, úst k úsm chu nerozh álo, stále ješt plá e vdova.

IV A slyš, sh ry mezi buky, z kostelí ka s v ží nízkou, rachotící slyšet zvuky hájem a sousední vískou. A hle, vzh ru k boží sláv b ží z vísky zástup hojný, veský lid to bohabojný a dnes Velký pátek práv . Jemn jarní v t ík v je, v trem pak slyšeti p ní: v kostele se zase p je Krista Pána umu ení. A tou strání ku potoku žena od lesa se blíží. Co zdržuje dnes ji v kroku? Ach, památka dne a roku ho em kroky její tíží! Blíží, blíží se znenáhla, a již skály té dosáhla. A hle, co se jeví oku? Tu, kde z divokého klestu, od kostela t i sta krok , veliký n l kámen v cestu, vchodem vršek otev ený, kámen v cestu postavený,

kámen i ta celá skála, jak by tak od v k stála. A žena se toho leká, hr zou se jí vlasy ježí: celou tíží na ní leží zármutek a vina její. I d sí se - však ne eká, a ve strachu a v nad ji skokem síní známou b ží, síní jdoucí pode skálu. A hle, dvé e otev eny do nejskv lejšího sálu; zlatem jen se svítí st ny, strop rubíny vyložený, pod ním sloupy ze k iš álu. A z obojí strany dve í na podlaze mramorové plápolají dva oh ové: nade st íbrem po levici lunou ohe vzh ru plane, nade zlatem po pravici sluncem pláti nep estane. A žena se s hr zou blíží a ve strachu a v nad ji tu po jizb se ohlíží. Snad ji vábí st íbro, zlato? -Ach, již ona nedbá na to! -„Haha, mama, haha, mama!“ Ejhle dít , dít její, po celý rok oplakané, potleskuje ru inkama! Ale v žen není dechu, a hr zou se celá t ese, a ve zoufanlivém sp chu chopíc dít do náru í, dlouhou síní odtud nese. A t esk, t esk! huhu! to hu í jí v patách ve vrchu klín ; praskot hrozný, vichr sku í, zem se t ese, hluk a lomoz -jí v patách se bo í sín ! „Ach, rodi ko boží, pomoz!“

v úzkosti tu volá žena, zp t pohlédnouc pod šena. A hle! jaká zase zm na! Ticho všecko, a tu z klestu veliký ní kámen v cestu; vše jak jindy spo ádáno, po vchodu památky není: práv nyní dozpíváno Krista Pána umu ení. Ale v žen není dechu, a hr zou se celá t ese, a ve zoufanlivém sp chu dít svoje odtud nese, nese a na adra tla í, jako by se o n bála; b ží, sotva dech jí sta í, a daleko za ní skála; b ží, aniž se ohlíží, tam tou strání blíže lesu, a ve strachu a ve plesu stane v chudé lesní chýži. Ó jaké tu vzdává vroucí bohu svému žena díky! Vizte slzy ty kanoucí! Jak to dít k sob vine, líbá elo, ru ky, rtíky, a zas k adrám je p itiská, jak celá v rozkoši plyne! A hle, co se v klínku blýská? Co to zn lo? - Ryzí zlato! To zlato, jež loni byla, aby dít si pohrálo, jemu v klínek položila. Avšak ženu vábí málo, co ji tolik ho e stálo! Stálo ji, ach, slzí mnoho; le d kujíc bohu za to, touže drahé tiskne d cko. Ho ce zakusila toho: žet velmi málo zlato, avšak dít nade všecko!

V Dávno kostelí ek zbo en; umlkly již zvonka zvuky; a kde n kdy stály buky, sotva jaký hnije ko en. Sta ec mnoho pamatuje, mnoho i dozrálo hrobu, avšak lid si ukazuje ješt místa po tu dobu. A když ve er pohromad mládež za mrazu sedává, rád sta e ek povídává o vdov a o poklad .

Svatební košile Již jedenáctá odbila, a lampa ješt svítila, a lampa ješt ho ela, co nad klekadlem visela. Na st n nízké sv tni ky byl obraz boží rodi ky, rodi ky boží s d átkem, tak jako r že s poupátkem. A p ed tou mocnou sv ticí vid ti pannu kle ící: kle ela, líce sklon né, ruce na prsa složené; slzy jí z o í padaly, želem se ádra zdvihaly. A když slzi ka upadla, v ty bílé ádra zapadla. „Žel bohu, kde m j tatí ek? Již na n m roste trávní ek! Žel bohu, kde má mati ka? Tam leží - podle tatí ka!

Sestra do roka nežila, bratra mi koule zabila. M la jsem, smutná, milého, život bych dala pro n ho! Do ciziny se obrátil, potud se ješt nevrátil. Do ciziny se ubíral, t šil m , slzy utíral: „Zasej, má milá, zasej len, vzpomínej na mne každý den, první rok p ádla hledívej, druhý rok plátno polívej, t etí košile vyšívej až ty košile ušiješ, v ne ek z routy poviješ.“ Již jsem košile ušila, již jsem je v truhle složila, již moje routa v odkv t , a milý ješt ve sv t , ve sv t širém, širokém, co kámen v mo i hlubokém. T i léta o n m ani sluch, živ-li a zdráv - zná milý b h! Maria, panno p emocná, ach budiž ty mi pomocna: vra mi milého z ciziny, kv t blaha mého jediný; milého z ciziny mi vra – aneb život m j náhle zkra : u n ho život jarý kv t -– bez n ho však m mrzí sv t. Maria, matko milosti, bu pomocnicí v žalosti!“ Pohnul se obraz na st n -– i vzk ikla panna zd šen ; lampa, co temn ho ela, prskla a zhasla docela. Možná, že v tru tažení, možná i – zlé že znamení! A slyš, na záspí krok zvuk a na okénko: uk, uk, uk!

„Spíš, má panenko, nebo bdíš? Hoj, má panenko, tu jsem již! Hoj, má panenko, co d láš? A zdalipak m ješt znáš, aneb jiného v srdci máš?“ „Ach m j milý, ach pro nebe, tu dobu myslím na tebe; na t jsem vždycky myslila, za t se práv modlila!“ „Ho, nech modlení - sko a poj , sko a poj a m doprovo ; m sí ek svítí na cestu: já p išel pro svou nev stu.“ „Ach proboha, ach co pravíš? Kamž bychom šli – tak pozd již! Vítr burácí, pustá noc, po kej jen do dne – není moc.“ „Ho, den je noc, a noc je den – -ve dne mé o i tla í sen! D ív než se vzbudí kohouti, musím t za svou pojmouti. Jen neprodlévej, sko a poj , dnes ješt budeš moje cho !“ – Byla noc, byla hluboká, m sí ek svítil z vysoka a ticho, pusto v d din , vítr burácel jedin . A on tu nap ed - skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Psi houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zv t ili; a vyli, vyli divnou v c: žet nablízku umrlec! „P kná noc, jasná - v tu dobu vstávají mrtví ze hrob , a nežli zvíš, jsou tob blíž -má milá, nic se nebojíš?“ „Což bych se bála? Tys se mnou, a oko boží nade mnou.

-Pov z, m j milý, ekni p ec, živ-li a zdráv je tv j otec? Tv j otec a tvá milá má , a ráda-li m bude zná ?“ „Moc, má panenko, moc se ptáš, jen honem poj - však uhlídáš. Jen honem poj - as ne eká, a cesta naše daleká. Co máš, má milá, v pravici?“ „Nesu si knížky modlící.“ „Zaho je pry , to modlení je t žší nežli kamení! Zaho je pry , a lehce jdeš, jestli mi posta iti chceš.“ Knížky jí vzal a zahodil, a byli skokem deset mil. – A byla cesta výšinou, skalami, lesní pustinou; a v rokytí a v úskalí divoké feny št kaly; a kulich hlásal pov sti: žet nablízku nešt stí. -– A on vždy nap ed - skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Po šípkoví a po skalí ty bílé nohy šlapaly; a na hloží a k emení z stalo krve znamení. „P kná noc, jasná - v tento as mrtví s živými chodí zas; a nežli zvíš, jsou tob blíž – má milá, nic se nebojíš?“ „Což bych se bála? Tys se mnou, a ruka Pán nade mnou. -Pov z, m j milý, ekni jen, jak je tv j domek upraven? istá sv tni ka? Veselá? A zdali blízko kostela?“

„Moc, má panenko, moc se ptáš, však ješt dnes to uhlídáš. Jen honem poj - as utíká, a dálka ješt veliká. Co máš, má milá, za pasem?“ „R ženec s sebou vzala jsem.“ „Ho, ten r ženec z kloko í jako had tebe oto í! Zúží t , stáhne tob dech: zaho jej pry - neb máme sp ch!“ R ženec popad, zahodil, a byli skokem dvacet mil. -– A byla cesta nížinou, p es vody, luka, bažinou; a po bažin , po sluji modrá sv télka laškují: dv ady, dev t za sebou, jako když s t lem k hrobu jdou; a žabí hav v potoce poh ební píse sk ehoce. -– A on vždy nap ed - skok a skok, a jí za ním již slábne krok. Ost íce dívku ubohou b itvami eže do nohou; a to kapradí zelené je krví její zbarvené. „P kná noc, jasná - v tu dobu sp chají živí ke hrobu; a nežli zvíš, jsi hrobu blíž -má milá, nic se nebojíš?“ „Ach nebojím, vždy tys se mnou, a v le Pán nade mnou! Jen usta málo v posp chu, jen pop ej málo oddechu. Duch slábne, nohy klesají, a k srdci nože bodají!“ ,Jen poj a posp š, d v e mé, však brzo již tam budeme. Hosté ekají, eká kvas,

a jako st ela letí as. -Co to máš na té tkani ce, na krku na té tkani ce?“ „To k ížek po mé mati ce.“ „Hoho, to zlato proklaté má hrany ost e špi até! Bodá t - a m nejinak, zaho to, budeš jako pták!“ K ížek utrh a zahodil, a byli skokem t icet mil. – Tu na planin široké stavení stojí vysoké; úzká a dlouhá okna jsou, a v ž se zvonkem nad st echou. „Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš?" „Ach proboha, ten kostel snad?“ „To není kostel, to m j hrad!“ „Ten h bitov - a t ch k íž

ad?“

„To nejsou k íže, to m j sad! Hoj, má panenko, na m hle a sko vesele p es tu ze !“ „Ó nech mne již, ó nech mne tak! Divý a hrozný je tv j zrak; tv j dech otravný jako jed, a tvoje srdce tvrdý led!“ „Nic se, má milá, nic neboj! Veselo u mne, všeho hoj: masa dost - ale bez krve, dnes bude jinak poprvé! -– Co máš v uzlíku, má milá?“ „Košile, co jsem ušila.“ „Net eba jich víc nežli dv :

ta jedna tob , druhá mn .“ Uzlík jí vzal a s chechtotem p ehodil na hrob za plotem. „Nic ty se neboj, na m hle a sko za uzlem p es tu ze .“ „Však jsi ty vždy byl p ede mnou, a já za tebou cestou zlou; však jsi byl nap ed po ten as: sko a ukaž mi cestu zas!“ Skokem p esko il ohradu, nic nepomyslil na zradu; sko il do výše sáh p t -jí však již venku nevid t: jenom po bílém obleku zablesklo se jest v út ku, a schrána její blízko dost – -nenadál se zlý její host! Stojí tu, stojí komora: nizou ké dvé e - závora; zavrzly dvé e za pannou a závora jí ochranou. Stavení skrovné, bez oken, m síc lištami še il jen; stavení pevné jako klec, a v n m na prkn - umrlec. Hoj, jak se venku vzmáhá hluk, hrobových oblud mocný pluk; šumí a kolem klapají a takto píse skuhrají: „T lu do hrobu p ísluší, b da, kdos nedbal o duši!“ A tu na dvé e: buch, buch, buch! burácí zven í její druh: „Vstávej, umrl e, nahoru, odstr mi tam tu závoru!“ A mrtvý o i otvírá, a mrtvý o i protírá, sbírá se, hlavu pozvedá a p lkolem se ohlédá.

„Bože svatý, ra pomoci, nedejž mne áblu do moci! -Ty mrtvý, lež a nevstávej, pánb h ti pokoj v ný dej!“ A mrtvý hlavu položiv, zamhou il o i jako d ív. A tu poznovu - buch, buch, buch! siln ji tlu e její druh: „Vstávej, umrl e, nahoru, otev i mi svou komoru!“ A na ten h mot a na ten hlas mrtvý se zdvihá z prkna zas a rám ztuhlé nam í tam, kde závora u dve í. „Spas duši, Kriste Ježíši, smiluj se v bíd nejvyšší! Ty mrtvý, nevstávej a lež; pánb h t pot š - a mne též!“ A mrtvý zas se položiv, natáhnul údy jako d ív.A znova venku: buch, buch, buch! až pann mizí zrak i sluch! „Vstávej, umrl e, hola hou, a podej mi sem tu živou!“ Ach b da, b da d v eti! Umrlý vstává pot etí a velké, kalné své o i na poloumrtvou oto í. „Maria Panno, p i mn st j, u syna svého oroduj! Nehodn jsem t prosila: ach odpus , co jsem zh ešila! Maria, matko milosti, z té moci zlé m vyprosti.“ A slyš, tu práv nablízce kokrhá kohout ve vísce; a za ním, co ta d dina, všecka kohoutí družina.

Tu mrtvý, jak se postavil, pádem se na zem povalil, a venku ticho - ani ruch zmizel dav, i zlý její druh. Ráno když lidé na mši jdou, v úžasu státi z stanou: hrob jeden dutý naho e, panna v umrl í komo e, a na každi ké mohyle útržek z nové košile. -– * Dob e ses, panno, radila, na boha že jsi myslila a druha zlého odbyla! Bys byla jinak jednala, zle bysi byla skonala: tvé t lo bílé, spanilé, bylo by co ty košile!

Polednice U lavice dít stálo, z plna hrdla k i elo. „Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikán , ml elo! Poledne v tom okamžení, táta p ijde z roboty: a mn hasne u va ení pro tebe, ty zlobo, ty! Ml , hle husar a ko árek -– hrej si - tu máš kohouta!“ -Než kohout, v z i husárek bouch, bác! letí do kouta. A zas do hrozného k iku -– „I bodejž t srše sám - ! Že na tebe, nezvedníku, polednici zavolám!

Pojd' si pro , ty polednice, poj , vem si ho, zlostníka!“ – A hle, tu kdos u sv tnice dvé e zlehka odmyká. Malá, hn dá, tvá i divé pod plachetkou osoba; o berli ce, hnáty k ivé, hlas - vich ice podoba! „Dej sem dít !“ - „Kriste Pane, odpust' h íchy h íšnici!“ Div že smrt jí neovane, ejhle tu - polednici! Ke stolu se plíží tiše polednice jako stín: matka hr zou sotva dýše, dít chopíc na sv j klín. A vinouc je, zp t pohlíží – -b da, b da dít ti! Polednice blíž se plíží, blíž - a již je v záp tí. Již vztahuje po n m ruku matka tisknouc ramena: „Pro Kristovu drahou muku!“ -klesá smysl zbavena. Tu slyš: jedna - druhá - t etí poledne zvon ude í; klika cvakla, dvé e letí -táta vchází do dve í. Ve mdlobách tu matka leží, k adrám dít p imknuté; matku vzk ísil ješt st ží, avšak dít - zalknuté.

Zlatý kolovrat I Okolo lesa pole lán,

hoj jede, jede z lesa pán, na vraném bujném jede koni, vesele podkovi ky zvoní, jede sám a sám. A p ed chalupou s kon hop a na chalupu: klop, klop, klop! „Hola hej! otev te mi dvé e, zbloudil jsem p i lovení zv e, dejte vody pít!" Vyšla dív ina jako kv t, nevid l také krásy sv t; p inesla vody ze studnice, stydliv sedla u p eslice, p edla, p edla len. Pán stojí, nev da, co cht l, své velké žízn zapomn l; diví se tenké, rovné niti, nem že o í odvrátiti z p kné p adleny. „Svobodna-li jest ruka tvá, ty musíš býti žena má!" dív inu k boku svému vine „Ach pane, nemám v le jiné, než jak máti chce." „A kde je, d v e, máti tvá? Nikoho nevidím tu já." „Ach pane, má nevlastní máti zejtra se s dcerou dom vrátí, vyšly do m sta." II Okolo lesa pole lán, hoj jede, jede zase pán; na vraném bujném jede koni, vesele podkovi ky zvoní, p ímo k chaloupce. A p ed chalupou s kon hop a na chalupu: klop, klop, klop! „Hola! otev te, milí lidi, a o i moje brzo vidí pot šení mé!"

Vyšla babice, k že a kost: „Hoj, co nám nese vzácný host?" „Nesu ti, nesu v dom zm nu, chci tvoji dceru za svou ženu, tu tvou nevlastní." „Hoho, paná ku, div a div, kdo by pomyslil jakt živ? P kn vás vítám, vzácný hoste, však ani nevím, pane, kdo jste? Jak jste p išel k nám?" "Jsem této zem král a pán, náhodou v era zavolán dám tob st íbro, dám ti zlato, dej ty mn svoji dceru za to, p knou p adlenu." „Ach pane králi, div a div, kdo by se nadál jakt živ? Vždy ' nejsme hodny, pane králi, kéž bychom záslužn ji stály v milosti vaší! Ale však radu, radu mám: za cizí - dceru vlastní dám; je podobna té druhé práv jak oko oku v jedné hlav její nit - hedbáv!" „Špatná je, babo, rada tvá, vykonej, co porou ím já: zejtra, až den se ráno zjasní, provodíš dceru svou nevlastní na královský hrad!" III „Vstávej, dceruško, již je as, pan král již eká, bude kvas; však jsem já ani netušila nu bodejž dob e po ídila v královském hrad !" „Stroj se, sest i ko moje, stroj, v královském hrad bude hoj; vysoko jsi se podívala,

nízko mne, hle te, zanechala nu jen zdráva bu !" „Poj již, Dorni ko naše, poj , aby se nehn val tv j cho ; až budeš v lese na rozhraní, na domov nevzpomeneš ani poj jen honem, poj !" „Matko, mati ko, ekn te, na s sebou ten n ž bé ete?" „N ž bude dobrý - n kde v chladu vypíchnem o i zlému hadu poj jen honem, poj !" „Sestro, sest i ko, ekn te, na tu sekeru nesete?" „Sekera dobrá - n kde v ke i useknem hnáty líté zv i poj jen honem, poj !" A když již p išly v chlad a ke : „Hoj, ty jsi ten had, tys ta zv !" Hory a doly zaplakaly, kterak dv ženy nakládaly s pannou ubohou! „Nyní se s panem králem t š, t š se s ním, kterakkoli chceš: objímej jeho sv ží t lo, pohlížej na to jasné elo, p kná p adleno!" „Mami ko, kterak ud lám, kam o i a ty hnáty dám?" „Nenechávej jich podle t la, a n kdo jich zas nep id lá radš je s sebou vem." A když již zašly za tu chvoj „Nic ty se, dcero má, neboj, však jsi podobna té tam práv jak oko oku v jedné hlav neboj ty se nic!" A když již byly hradu blíž, pan král vyhlíží z okna již;

vychází s pány svými v cestu, p ivítá matku i nev stu, zrady netuše. I byla svatba - zralý h ích, panna nev sta samý smích; i byly hody, radování, plesy a hudby bez ustání do sedmého dne. A když zasvítal osmý den, král musí jíti s vojsky ven: „M j se tu dob e, paní moje, já jedu do krutého boje, na nep ítele. Navrátím-li se z bitvy zp t, omladne naší lásky kv t! Zatím na v rnou mou památku hle sob piln kolovrátku, piln doma p e !" IV V hluboké pusté k ovin lak se tam vedlo dív in ? Šest otev ených proud bylo, z nichž se jí živobytí lilo na zelený mech. Vzešlo jí náhle št stí moc, nyn ko jí hrozí smrti noc: t lo již chladne, krev se sedá b da té dob , b da, b da, když ji spat il král! A tu se z lesních kdesi skal sta e ek nevídaný vzal: šedivé vousy po kolena to t lo vloživ na ramena, v jeskyni je nes. „Vsta , mé pachole, b ž, je chvat, vezmi ten zlatý kolovrat: v královském hrad jej prodávej, za nic jiného však nedávej nežli za nohy." -

Pachole v brán sed lo, zlatý kolovrat drželo. Královna z okna vyhlížela: „Kéž bych ten kolovrátek m la z ryzího zlata! Jd te se, matko, pozeptat, za je ten zlatý kolovrat?" „Kupte, pani ko, drahý není, m j otec p íliš nevycení: za dv nohy jest." „Za nohy? Ajaj, divná v c! Ale já chci jej míti p ec: jd te, mami ko, do komory, jsou tam ty nohy naší Dory, dejte mu je za ." Pachole nohy p ijalo, do lesa zpátky sp chalo. „Podej mi, chlap e, živé vody, nech bude t lo beze škody, jako bývalo." A ránu k rán p iložil, a v nohou ohe zas ožil, a v jeden celek srostlo t lo, jako by vždycky bylo celo, bez porušení. „Jdi, mé pachole, k polici, vezmi tu zlatou p eslici: v královském hrad ji prodávej, za nic jiného však nedávej, nežli za ruce." Pachole v brán sed lo, p eslici v rukou drželo. Královna z okna vyhlížela: „Och, kéž bych tu p esli ku m la ke kolovrátku! Vsta te, mami ko, z lavice, ptejte se, za ta p eslice?" „Kupte, pani ko, drahá není, m j otec p íliš nevycení, za dv ruce jest."

„Za ruce!? Divná, divná v c! Ale já ji chci míti p ec: jd te, mami ko, do komory, jsou tam ty ruce naší Dory, p ineste mu je." Pachole ruce p ijalo, do lesa zpátky sp chalo. „Podej mi, chlap e, živé vody, nech bude t lo beze škody, jako bývalo." A ránu k rán p iložil, a v rukou ohe zas ožil; a v jeden celek srostlo t lo, jako by vždycky bylo celo, bez porušení. „Sko , hochu, na cestu se m j, mám zlatý kužel na prodej v královském hrad jej prodávej, za nic jiného však nedávej, nežli za o i." Pachole v brán sed lo, zlatý kuželík drželo. Královna z okna vyhlížela: „Kéž bych ten kuželí ek m la na tu p esli ku! Vsta te, mami ko, jd te zas, ptejte se, za ten kužel as?" „Za o i, paní, jinak není, tak mi dal otec poru ení, za dv o i jest." „Za o i!? Neslýchaná v c! A kdo je, chlap e, tv j otec?" „Net eba znáti otce mého: kdo by ho hledal, nenajde ho, jinak p ijde sám." „Mámo, mami ko, co po ít? A já ten kužel musím mít! Jd te tam zase do komory, jsou tam ty o i naší Dory,

a je odnese." Pachole o i p ijalo, do lesa zpátky sp chalo. „Podej mi, chlap e, živé vody, nech bude t lo beze škody, jako kdy prve." A o i v d lky položil, a zhaslý ohe zas ožil; a panna v kol pohlížela však nikoho tu nevid la, než se samotnu. V A když byly t i ned le, král jede z vojny vesele: „A jak se máš, má paní milá, a zdalis pam tliva byla mých posledních slov?" „Och, já je v srdci nosila, a hle te, co jsem koupila: jediný mezi kolovraty, p eslici, kužel - celý zlatý, vše to z lásky k vám!" „Poj se, má paní, posadit, up e mi z lásky zlatou nit." Ke kolovrátku chut sedla, jak zato ila, celá zbledla b da,jaký zp v! „Vrrr - zlou to p edeš nit! P išla jsi krále ošidit: nevlastní sestru jsi zabila, úd v a o í ji zbavila vrrr - zlá to nit!" ,Jaký to kolovrátek máš? A jak mi divn na n j hráš! Zahraj mi, paní, ješt znova, nevím, co cht jí tato slova: p e , má paní, p e !" „Vrrr - zlou to p edeš nit! Cht la jsi krále ošidit:

pravou nev stu jsi zabila a sama ses jí u inila vrrr - zlá to nit!" „Hó, strašliv mi, paní, hráš! Nejsi tak, jak se býti zdáš! Zahraj mi, paní, do t etice, abych uslyšel ješt více: p e , má paní, p e !" „Vrrr - zlou to p edeš nit! P išla jsi krále ošidit: sestra tvá v lese, v duté skále, ukradla jsi jí chot krále vrrr - zlá to nit!" Jak ta slova král uslyšel, sko il na vrance, k lesu jel; hledal a volal v šíré lesy: „Kdes, má Dorni ko, kde jsi, kde jsi, kdes, má rozmilá?" VI Od lesa k hradu polí lán, hoj jede, jede s paní pán; na vraném bujném jedou koni, vesele podkovi ky zvoní, na královský hrad. I p išla svatba zase zp t, panna nev sta jako kv t; i byly hody, radování, hudby a plesy bez ustání po t i ned le. A což ta matka babice? A což ta dcera hadice? Hoj, vyjí ty i vlci v lese, každý po jedné noze nese ze dvou ženských t l. Z hlavy jim o i vy aty, ruce i nohy u aty: co prve pann ud laly, toho ted' na se do ekaly v lese hlubokém.

A což ten zlatý kolovrat? Jakou te píse bude hrát? Jen do t etice zahrát p išel, pak ho již nikdo neuslyšel, ani nespat il.

Št drý den I Tma jako v hrob , mráz v okna duje, v sv tnici teplo u kamen; v krbu se svítí, stará pod imuje, d v ata p edou m kký len. „To se a vr , m j kolovrátku, ejhle adventu již nakrátku a blízko, blizou ko Št drý den! Mílot d v eti p ísti, milo za smutných zimních ve er ; neb nebude darmo její dílo, tu pevnou chová d v ru. I p ijde mládenec za pilnou pannou, ekne: Poj za mne, dívko má, budiž ty mi ženkou milovanou, v rným ti mužem budu já. Já tob mužem, ty mn ženkou, dej ruku, d v e rozmilé! A dívka, co p edla p ízi tenkou, svatební šije košile. To se a vr , m j kolovrátku, však jest adventu již nakrátku a p ede dve mi Št drý den!" II Hoj, ty Št drý ve ere, ty tajemný svátku, cože komu dobrého neseš na památku? Hospodá i št drovku,

kravám po výslužce; kohoutovi esneku, hrachu jeho družce. Ovocnému stromoví od ve e e kosti a zlatoušky na st nu tomu, kdo se postí. Hoj, já mladá dív ina, srdce nezadané: mn na mysli jiného, jiného cos tane. Pod lesem, ach pod lesem, na tom panském stav , stojí vrby sta eny, sníh na šedé hlav . Jedna vrba hrbatá tajn dol kývá, kde se modré jezero pod ledem ukrývá. Tu prý dívce v p lnoci, p i lun pochodni, souzený se zjeví hoch ve hladin vodní. Hoj, mne p lnoc neleká, ani liché v dy: p jdu, vezmu sekeru, prosekám ty ledy. I nahlédnu v jezero hluboko - hluboko, milému se podívám pevn okem v oko. III Marie, Hana, dv jmena milá, panny jak jarní r že kv t: která by z obou milejší byla, nikdo nem že rozum t. Jestliže jedna promluví k hochu, do ohn by jí k v li šel;

pakli se druhá usm je trochu na první zas by zapomn l! Nastala p lnoc. Po nebi šire sbor vysypal se hv zdi ek jako ove ky okolo pastý e, a pastý jasný m sí ek. Nastala p lnoc, všech nocí máti, p lnoc po Št drém ve eru; na mladém sn hu sv ží stopu znáti ode vsi p ímo k jezeru. Ta jedna kle í, nad vodou lí ko; ta druhá stojí podle ní: „Hano, Hani ko, zlaté srdí ko, jaké tam vidíš vid ní?" „Ach, vidím domek - ale jen v še e jako co Václav ostává však již se jasní - ach, vidím dvé e, ve dve ích mužská postava! Na t le kabát zeleni temné, klobouk na stranu - znám jej, znám! Na n m ta kytka, co dostal ode mne m j milý bože! Václav sám!!" Na nohy sko í, srdce jí bije, druhá p ikleká vedle ní: „Zda b h, má milá, zlatá Marie, jaké ty vidíš vid ní?" „Ach, vidím, vidím - je mlhy mnoho, všecko je mlhou zatm lé; ervená sv tla blýskají z toho zdá mi se býti v kostele. N co se erná mezi bílými však mi se rozednívá již: jsou to druži ky, a mezi nimi proboha! rakev - erný k íž!" IV Vlažný v t ík laškuje po osení mladém; sad i pole kv tovým

p iod ny vnadem; zazn la hudba od kostela zrána a za ní hejsa! kvítím osypána jede svatba adem. Švárný ženich jako kv t v kole svateb an , kabát tmav zelený, klobouk v jednu stranu: tak vid la jej v osudné té dob , tak si ji nyní dom vede k sob , švárnou ženku Hanu. Zašlo léto. P es pole chladné v try v jí. Zvoní hrana. Na marách t lo vynášejí: bílé druži ky, planoucí svíce; plá , b dování, trouby hlaholíce z hlubokostí zn jí: Miserere mei! Koho v nec zelený, koho v rakvi kryje? Um ela, ach um ela panenská lilie! Vykv tla, jak by zalívána rosou, uvadla, jak by podse ena kosou ubohá Marie! V Nastala zima, mráz v okna duje, v sv tnici teplo u kamen; v krbu se svítí, stará polehuje, d v ata zase p edou len. „To se a vr , m j kolovrátku, však jest adventu zase nakrátku a nedaleko Št drý den! Ach ty Št drý ve ere noci divoplodné, když si na t vzpomenu, k srdci mne to bodne! Sed ly jsme také tak loni pohromad :

a než rok se obrátil, dv nám chybí v ad ! Jedna, hlavu zavitou, košili ky šije; druhá již t i m síce v erné zemi hnije, ubohá Marie! Sed ly jsme také tak, jako dnes a v era: a než rok se obrátí kde z nás bude která? To se a vr , m j kolovrátku, všecko ve sv t jen na obrátku a život lidský jako sen! Však lépe v mylné nad ji sníti, p ed sebou irou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!"

Holoubek Okolo h bitova cesta úvozová; šla tudy, plakala mladá, hezká vdova. Plakala, želela pro svého manžela: neb tudy naposled jej doprovázela. Od bílého dvora po zelené louce jede p kný panic, péro na klobouce. „Nepla , nena íkej, mladá, hezká vdovo, škoda by tvých o í, slyš rozumné slovo.

Nepla , nena íkej, vdovo, p kná r že, a když muž ti um el, vezmi mne za muže." Jeden den plakala, druhý ticho minul, t etího žel její pomalu zahynul. V témdni umrlého z mysli vypustila: než m síc uplynul, k svatb šaty šila. Okolo h bitova veselejší cesta: jedou tudy, jedou ženich a nev sta. Byla svatba, byla hlu ná a veselá: nev sta v objetí nového manžela. Byla svatba, byla, hudba p kn hrála: on ji k sob vinul, ona jen se smála. Sm j se, sm j, nev sto, p kn ti to sluší: nebožtík pod zemí, ten má hluché uši! Objímej milého, net eba se báti rakev dosti t sná ten se neobrátí! Líbej si je, líbej, ty žádané líce: komus namíchala, neobživne více! B ží asy, b ží,

všecko s sebou m ní: co nebylo, p ijde, co bývalo, není. B ží asy, b ží, rok jako hodina: jedno však nemizí: pevn stojí vina. T i roky minuly, co nebožtík leží; na jeho pahorku tráva roste sv ží. Na pahorku tráva, u hlavy mu doubek, na doubku sedává b lou ký holoubek. Sedává, sedává, p ežalostn vrká: každý, kdož uslyší, srdce jemu puká. Nepuká tak jiným jako jedné žen : z hlavy si rve vlasy, volá ud šen : „Nehoukej, nevolej, nehu mi tak v uši tvá píse ukrutná probodá mi duši! Nehoukej, nežaluj, hlava se mi to í; aneb mi zahoukej, a se mi rozsko í!" Te e voda, te e, vlna vlnu stíhá a mezi vlnami bílý šat se míhá. Tu vyplývá noha, tam zas ruka bledá: žena neš astnice

hrobu sob hledá! Vytáhli ji na b eh, zahrabali skryt , kde cesty p šiny k ižují se v žit . Nižádného hrobu jí býti nem lo: jen kámen veliký tla í její t lo. Však nelze kamenu tak t žko ležeti, jako jí na jmenu spo ívá prokletí!

Záho ovo lože I Šedivé mlhy nad lesem plynou, jako duchové vlekouce se adem; je áb ulétá v krajinu jinou pusto a nevlídno ladem i sadem. Vítr od západu studen v je a p ižloutlé listí tichou píse p je. Známát to píse ; pokaždé v jeseni listové na dub šepcí ji znova: ale málokdo pochopuje slova, a kdo pochopí, do smíchu mu není. Poutní e neznámý v hábit šerém, s tím k ížem v ruce na dlouhé holi a s tím r žencem - kdo jsi ty koli, kam se ubíráš nyní podve erem? Kam tak pospícháš? Tvá noha bosa, a jese chladná - studená rosa: z sta zde u nás, jsme dob í lidi, dobréhot' hosta každý rád vidí. Poutní e milý! - Než tys ješt mladý, ješt vous tob nepokrývá brady a tvoje líce jako p kné panny ale což tak bledé a smutn zvadlé,

a tvoje o i v d lky zapadlé! Snad je ve tvém srdci žel pochovaný? Snad že nešt stí tvé t lo svíží lety šedivými dol k zemi níží? Mláden e p kný, necho za noci, možné-li, budem rádi ku pomoci, a p inejmenším snad pot šíme. Jen nepomíjej, poj , pohov t lu: nenít' bez léku nižádného želu a mocný balzám v d v e d íme. Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne, nenít' ho možné ze sn vytrhnouti! A tam již zachází v chrastin jedné: pánb h ho posil na jeho pouti! II Daleké pole, široké pole, p edlouhá cesta p es to pole b ží, a podle cesty pahorek leží, a d evo štíhlé stojí na vrchole: štíhlá to jedlice - však beze sn tí, jen malá p í ka svrchu p id lána, a na té p í ce p ibitý vid ti rozpjatý obraz Krista Pána. Hlavu krvavou vpravo naklo uje, ruce probité roztahuje v ší i: v dv sv ta strany jimi ukazuje, v dv strany protivné, jakož cesta mí í: pravou na východ, kdež se sv tlo rodí, levou na západ, kdež noc vojevodí. Tam na východ nebeská je brána, tam u v ném ráji bydlí boží svatí; a kdo dob e iní, áka jemu dána, že se tam s nimi též bude radovati. Ale na západ jsou pekelná vrata, tam plane mo em síra i smola, tam pletou áblové, zlá rota proklatá, zlo e ené duše v ohnivá kola. Vpravo, Kriste Pane, tam dej nám dosp ti, však od levice vysvobo své d ti! Tu na tom pahorku leže na kolenou náš mladý poutník v ranním sv tla kmitu, okolo k íže ruku oto enou, vroucn objímá d evo beze citu. Brzy cos šepce, slzy ron z oka,

brzy zase vzdychá - t žce, zhluboka. Takto se lou í od své drahé panny mládenec milý v poslední dob , ubíraje se v cizí sv ta strany, aniž pak v da, sejdou-li se k sob ; ješt poslední vroucí obejmutí, ješt políbení jako plamen žhoucí: již m j se tu dob e, dívko p ežádoucí, chvíle neš astná pry odtud mne nutí! Tvá jako st na, pohled ní ledné, ale v srdci plamen zhoubný, divoký, náhle se poutník ze zem zvedne a k západu rychlé zam í kroky. Brzy potom zmizel v hustém lesa proutí: pánb h ho pot š na jeho pouti! III Stojí, stojí skála v hlubokém lese, podle ní cesta v habrovém houští, a na té skále dub velikán pne se, král v kovitý nad v nou pouští: k nebes m holé vypínaje elo, zelená ramena drží na vše strany; tuhý od v jeho hromem rozoraný a pod od vem vyhnilé t lo: dutina prostranná, p íhodná velmi pohodlný nocleh líté lesní šelmy! A hle, pod tím dubem na mechovém loži í je ta postava veliká, hrozná? Zví e, i lov k v medv dí koži? Sotva kdo lov ka v tom stvo ení pozná! T lo jeho - skála na skále ležící, údy jeho - svaly dubového kmene, vlasy a vousy vjedno splývající s ježatým obo ím tvá i za azené; a pod obo ím zrak bodající, zrak jedovatý, podobný práv zraku hadímu v zelené tráv . Kdo je ten lov k? A to mra né elo, jakými obmysly se jest obest elo? Kdo je ten lov k? Co chce v této poušti? Nic se mne neptej, ohlední se v houští

z obé strany cesty; zeptej se t ch kostí, ježto tu leží práchniv jíce; zeptej se t ch erných, nevlídných hostí, ježto tu krákají obletujíce: ti mnoho vid li - ti v dí více! Tu však muž lesní z lože svého sko í, zrak up ený v cestu divoce plane; kyjem ohromným nad hlavou to í a skok za skokem prost ed cesty stane. Kdo p ichází cestou? - V hábit mládenec, k íž maje v ruce, za pasem r ženec! Utec, mláden e, obrat' se zpátky! Tvá cesta v jistou tebe smrt uvádí. Živott lidský i beztoho krátký, a škoda tvého panenského mládí! Obrat' se, utíkej, co ti síla sta í, dokud kyj ohromný na t nep ikva í a nerozt íští tvou hlavi ku v kusy! Neslyší, nevidí, v želu svém hlubokém jde dále p ed se povlovným krokem, kde života svého pozbýti musí. „St j, erve, kdo jsi, kam t cesta vede?" Zastavil se poutník, zvedna líce bledé: "Jsem zatracenec," - odpovídá tiše „do pekla cesta má, do satanské íše!" „Hoho, do pekla? - ty icáté léto, co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval, mnoho vidíval, ale písn této potud mi nikdo ješt nezazpíval! Hoho, do pekla? Net eba ti krok , sám t tam dopravím, nevzdechneš ani! Však až se naplní m j po et rok , p ijdu snad za tebou také na snídaní!" „Nic ty se nerouhej milosti boží! D íve než jsem vid l den života prvý, zapsán jsem peklu otce svého krví klamem ábelským - pro pozemské zboží. Milost boží velká, a znamení k íže zláme i strašlivé pekelné m íže, porazí satana se vší jeho mocí!

Milost boží velká, ta rá í dáti, že se slabý poutník co vít z navrátí, dobuda zápisu z pekelné noci." „Co pravíš? - Za t ch let, za ty iceti, bez po tu jsem jich do pekla sklátil, však se ješt nikdo zpátky nenavrátil! Slyš, erve, jsi mladé, hebou ké pleti, byl bys mi dob e, místo tuhé zv i, za malou pochoutku dnes na ve e i; ale pustím t - nechám tebe jíti však ješt nikdo, co jich tu šlo koli, neušel mojí sukovité holi! Pustím t , erve, ale to chci míti: p ísahej, že potom v rn mi povíš, co v pekle uvidíš a eho se dovíš." I vztý il se poutník, a vysoko zdviže h l svou poutnickou se znamením k íže: „P ísahám na k íže svatého slávu, že ti z pekla v rnou p inesu zprávu!" IV Minula zima, sníh na horách taje, v údolích povode od sn hu a dešt ; je áb se vrací z dalekého kraje, avšak náš poutník nep ichází ješt . V zele od ly se v lese ratolesti, fiala pode k em milou v ni dýše, slavík vypravuje dlouhé pov sti, ale žádná zpráva z pekelné íše. Ušlo jaro - léto; již se dnové krátí, pov t í chladne, listí opadává, z pekla však žádná, žádná nejde zpráva. Zdali se poutník p ece ješt vrátí? Zdali nekleslo cestou jeho t lo? Zdali ho peklo v sob nepoz elo? Lesní muž pod dubem z vysokého stanu škared pohlíží v západní stranu; sedí a bru í: „Co jich tu šlo koli, neušel nikdo mé sukovité holi! Jen jednoho jsem na slovo vsadil, jen toho jednoho - a ten mne zradil!"

„Ó nezradil tebe!" - ozval se týmž asem podle muže poutník povýšeným hlasem; postava p ímá, oko p ísné, sm lé, studený poklid na jeho ele a z jeho bledé, ušlechtilé tvá e jako by planula slune ná zá e. „Nezradil jsem tebe, p ísahou ztuha zavázal jsem se ti, h íšný boží sluha; a nyní p ísahám ješt tob znova: p ísahám na k íže svatého slávu, že tob v rnou z pekla nesu zprávu!" Zachv l se muž lesní, slyše tato slova, a vysko il vzh ru, sáhna po své zbroji; avšak jako bleskem omrá ený stojí nesnese zrak jeho zraku poutníkova. „Tuto sed' a slyš, pov sti hr zy zv stuji tob po pekelné ch zi; o hn vu božím slovo moje sv d í, ale milost božská neskon en v tší!" Vypravuje poutník, co v pekle spat il: mo e plamen v - b idké ábl v pluky; a kterak se život s v nou smrtí sbrat il na v né, vždy nové zatracenc v muky. Muž lesní pod dubem zamra ený sedí, nemluví slova - jen p ed sebe hledí. Vypravuje poutník, co v pekle slyšel: úp nlivé ná ky - zlo e ené klení volání pomoci - však nikoho není, kdo by tu pot šil, kdo k pomoci p išel, jen v ná kletba, v né zatracení! Muž lesní pod dubem zamra ený sedí, nemluví slova - jen p ed sebe hledí. Vypravuje poutník, jak znamením k íže p inutil satana, pekelné kníže, rozkázati áblu, str jci klamu zlého, aby zase vrátil krví psanou blánu. Protivil se ábel pekelnému pánu, nevrátil zápisu dle rozkazu jeho.

Rozlítil se satan a v zlosti své velí: „Vykoupejte jeho v pekelné koupeli!" U inila rota dle jeho rozkazu, p ipravila láze z ohn a mrazu: z jedné strany ho í jako uhel vz atý, z druhé strany mrzne v kámen Jedovatý; a když vidí rota míru napln nu, obrací zmrzlinu opak do plamen . Strašliv ve ábel, jako had se svíjí, až ho pak již smysl i cit pomíjí. Tu pokynul satan, rota odstoupila, a síla zas nová ábla oživila. Ale když propušt n op t dýše lehce, krví psané blány p ec vydati nechce. Rozlítiv se satan, káže ve svém hn vu: „Nuže a obejme pekelnou d vu!" A byla ta d va z železa skuta, rám vztažené k toužebné milosti p ivinula ábla na svá prsa krutá, a zdrceny jsou všecky jeho kosti. Strašliv ve ábel, jako had se svíjí, až ho pak již smysl i cit pomíjí. Tu pokynul satan, panna povolila, a síla zas nová ábla oživila. Ale když propušt n op t dýše lehce, krví psané blány p ec vydati nechce. I za i el satan poslední své slovo: „Uvrzte jeho v lože Záho ovo!" „V lože Záho ovo? V Záho ovo lože?" volá v ud šení muž divý v lese, hrozné t lo jeho osikou se t ese a pot vyráží z tuhé ela kože. „Lože Záho ovo! - Záho je to jmeno, od matky mé n kdy asto vysloveno, když u ívala mne plésti rohože, když mi rohožemi na mechu stlávala a vl í kožinou mne p ikrývala. A nyní v pekle Záho ovo lože -? Však pov z mi ty - ty sluho boží, co eká Záho e na pekelném loži?" „Spravedliva jest pomsty boží ruka, le ukryto v né jeho usouzení: neznámá mi sice tvá pekelná muka,

ale tvých zlo in nic menší není. Nebo v z, že ábel, slyše ona slova, zhroziv se pokuty lože Záho ova, krvavý zápis vrátil bez prodlení!" Stoletá sosna na chlumové stráni hrd vypíná k nebi své tém : i p ijde sekera, sosna hlavu sklání, a t žkým pádem zachv je se zem . Divoký tur lesní v bujnosti své síly z ko ene vyvrací mocná v lese d eva; proboden ošt pem, potácí se chvíli, a padne, v bolesti smrtelné eva. Takto muž lesní. Poražen tou zv stí na zemi klesá ve smrtelném strachu; ve a svíjí se, bije v hlavu p stí, nohy poutníkovy objímaje v prachu: „Smiluj se, pomoz, pomoz, muži boží, nedej mi dosp ti k pekelnému loži!" „Nemluv takto ke mn , erv jsem, rove tob , bez milosti boží ztracen v n v k v: k ní ty se obrat', od ní prose lék v, a i pokání v pravé ješt dob ." „Kterak mám se káti? Viz tu na mé holi ty ady vrub v, co jich tu jest koli spo ti je, m žeš-li - ta známka každá, každý ten vroubek jest jedna vražda!" I zvedne poutník, k zemi se naklon , h l Záho ovu - kmen mocné jablon a zarazí j i v tvrdé skály tém jako tenký proutek do zorané zem . „Tu kle p ede sv dkem svých hrozných in , kle ve dne v noci, ukrutný zlosynu! asu nepo ítej, nedbej žízn , hladu, jedno po ítej svých zlo in adu, lituj a pros boha, aby smazal vinu. Vina tvá jest velká, t žká, bez p íkladu: bez p íkladu budiž i tvoje pokání, a bez konce jest boží smilování! Tu kle a ekej - až se v jedné dob z milosti boží vrátím zase k tob ."

Takto dí poutník, a jde cestou dále. A Záho kle í, kle í neustále; kle í ve dne, v noci - nepije, nejí; vzdychaje božího prosí smilování. Den po dni mine; již i sníh se shání, ledové mrazy jižjiž p icházejí; a Záho kle í, prosit nep estává ale na poutníka darmo o ekává, ten nep ichází, nevrací se k n mu. B h budiž milostiv muži kajícnému! V Devadesáte let p elet lo sv tem; mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle: kdo onoho asu býval nemluvn tem, jest nyní starcem, do hrobu se chýle. Avšak málo jich dozrálo k té dob , ostatní všickni jsou schováni v hrob . Jiné pokolení - cizí obli eje vše ve sv t cizí, kam se lov k d je; jen to sluné ko modravého nebe, jenom to nižádné prom ny nevzalo; a jako p ed v ky lidi t šívalo, tak i nyní ješt vždy blaží tebe! Jest op t jaro. Vlažný v t ík duje, na lukách sv ží kolébá se tráva; slavík své pov sti op t vypravuje a fialka novou zas v ni vydává. Habrovým stínem hlubokého lesa dvé poutník se cestou ubírá: shrbený sta e ek, v ruce berlu nesa, berlu biskupskou, v kem již se t esa, a p kný mládenec, ten jej podepírá. „Pose kej, synu m j, rád bych odpo inul, odpo inutí si má duše žádá! Rád bych se již k otc m zesnulým p ivinul, ale milost boží jinak mi ukládá. Milost boží velká, ta sluhu svého mocn provedla skrz pekelnou bránu, v ú ad svém svatém povýšila jeho; a protož duše má dobro e í Pánu. Pevn jsem doufal v tebe, Hospodine: dejž, a tvá sláva na zemi spo ine! -

Synu m j, žízním, ohlední se v kol: tuším, a není-li mdlých smysl mámení, tuším, že mi blízké najdeš ob erstvení, aby byl dokonán m j života úkol." Odešel mládenec, v lesní zašel strany, zdali by kde našel pramen uchovaný. I dere se houštím, krá í dál a dále, až i se prodere k mechovité skále. Ale tu náhle noha jeho stane a jako sv tluška ve er létající leskne se podiv v p kné jeho líci: divn t' neznámá v n k n mu vane, v n nevýslovná, neskon ené vnady, jako by v rajské vstupoval sady. A když pak mládenec skrze husté chvojí vzh ru se prodere a na skálu vkro í, v c nepodobnou vidí jeho o i: na holé skále strom košatý stojí, strom jablo ový, v ší se rozkládaje, a na n m ovoce divné krásy zraje jablka zlatá - a z nich se nese ta rajská v n v kol po všem lese. I zplesalo srdce v mládencovu t le a zrak jeho ilý jisk il se vesele: „Ach jist , jist , b h dobrotivý sta e kovi k v li tu své iní divy: pro posilu jemu - místo chladné vody pustá v lese skála rajské nese plody." Ale jak s ochotou po jablku sáhne, tak s uleknutím ruku zas odtáhne. „Ty nech, netrhej - však jsi nesázel!" hlas dutý, hluboký káže jemu ztuha, blízký hlas, jako by ze zem vycházel, neb nikdež v kol nevid ti druha. Jen pa ez veliký stojí vedle n ho, po n mž ostružiny s mechem se vinou, a podál zbytky dubu prastarého, kmen rozdrcený s širou vydutinou. Obešel jinoch pe , prohlíží dutinu, obešel tu celou okolní krajinu: však ani stopy nalézti nemoha, že by tu krá ela kdy lidská noha, všudež jen pouhou vid ti pustinu.

„A snad se ucho mé obluzeno šálí? Snad zvire divoké za valo v dáli? Snad od vody v skále zvuk onen pocházel," dí k sob sám jinoch; a nedbaje zvuku, op t po jablku vztahuje ruku. „Ty nech, netrhej - však jsi nesázel!" hlas dutý h motn ji zapovídá zase. A když se mládenec ohlédl po hlase, hle, pa ez veliký mezi ostružinou hýbati se po ne a z mechu se šinou dlouhá dv ramena, k jinochu m íce, a nad rameny, jako smolné svíce v mlhavé noci, dvé ervených o í zpod šedého mechu k n mu se to í. Zd sil se mládenec a znamením k íže znamená se jednou, po druhé a t etí, a jak vyplašené z hnízda ost íže, nehledaje cesty, nevida obtíže, p ímo ze skály houštím dol letí a zkrvavený od ostrých sn tí na zemi padne k sta e kovi blíže. „Ach pane, pane, zle je v tomto lese: košatá jablo na skále, na pláni, a jablo na ja e zralé plody nese, a pa ez veliký trhati je brání. A ten pa ez mluví, o ima to í a chytá ramenem, kdo k jabloni kro í: ach pane, áblovo tu jest panování!" „Mýlíš se, synu m j, tuto milost boží své divy iní - budiž jemu sláva! Vidím, že pouti moje již se dokonává, rádo se t lo mé v zemi této složí! Ješt mi posluž naposled, m j synu, doved' mne nahoru, na skalnou planinu." U inil tak jinoch: nap ed cestu klestí, a potom sta e ka po ní musil nésti. A když již p išli nahoru k jabloni, aj, tu se pa ez ke sta e ku kloní, vztahuje rám vst íc a raduje se: „Ach pane, pane m j, dlouhos nep icházel: hle, tvá sazenice již ovoce nese,

ach utrhni, pane, však sám jsi sázel." „Záho i, Záho i, pokoj budiž tob : pokoj ti p ináším v poslední své dob ! Bez míry, bez konce jest milost boží, nás oba vytrhla pekelnému loži! Propus mne nyní již, jakož i já tebe: nechte se tu popel náš vedle sebe složí, a ducha nechte vezmou and lov z nebe!" „Amen!" dí Záho . A v tom okamžení sesul se ve skrovnou prachu hromádku; a jen ostružina na holém kamení z stala státi, jemu na památku. Zárove i sta ec mrtev na zem klesá pou jeho pozemská již dokonána! I z stal mládenec sám uprost ed lesa, by ješt vykonal v li svého pána. Le nad hlavou jeho té samé chvíle vznášejí se dv holubice bílé; v radostném plesu vznášejí se vzh ru, až i se vznesly k and lskému k ru.

Vodník I Na topole nad jezerem sed l vodník podve erem: „Svi , m sí ku, svi , a mi šije ni . Šiju, šiju si boti ky do sucha i do vodi ky: svi , m sí ku, svit, a mi šije nit. Dnes je tvrtek, zejtra pátek šiju, šiju si kabátek: svi , m sí ku, svit, a mi šije ni . Zelené šaty, botky rudé,

zejtra moje svatba bude: svi , m sí ku, svi , a mi šije ni ." II Ráno, raní ko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala: „P jdu, mati ko, k jezeru, šáte ky sob vyperu." „Ach necho , necho na jezero, z sta dnes doma, moje dcero! Já m la zlý té noci sen: necho , dceruško, k vod ven. Perly jsem tob vybírala, bíle jsem tebe oblíkala, v sukni ku jako z vodních p n: necho , dceruško, k vod ven. Bílé šati ky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek neš astný je den, necho , dceruško, k vod ven." Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji cos pohání, k jezeru vždy ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti. První šáte ek namo ila tu se s ní lávka prolomila, a po mladi ké dív in zaví ilo se v hlubin . Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola; a na topole podle skal zelený mužík zatleskal. III Nevesely, truchlivy jsou ty vodní kraje, kde si v tráv pod leknínem rybka s rybkou hraje. Tu sluné ko nezah ívá,

v t ík nezav je: chladno, ticho - jako žel v srdci bez nad je. Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní; v poloutm a v polousv tle mine tu den po dni. Dv r vodník v prostranný, bohatství v n m dosti; však bezd ky jen se v n m zastavují hosti. A kdo jednou v k iš álovou bránu jeho vkro í, sotva ho kdy uhlédají jeho milých o i. Vodník sedí mezi vraty, spravuje své sít a ženuška jeho mladá chová malé dít . „Hajej, dadej, mé d átko, m j bezd ný synu! Ty se na mne usmíváš, já žalostí hynu. Ty radostn vypínáš ke mn ru ky ob ; a já bych se radš vid la tam na zemi v hrob . Tam na zemi za kostelem u erného k íže, aby má mati ka zlatá m la ke mn blíže. Hajej, dadej, synku m j, m j malý vodní ku! Kterak nemám vzpomínati smutná na mati ku? Starala se ubohá, komu vdá mne, komu, však ani se nenadála,

vybyla mne z domu! Vdala jsem se, vdala již, ale byly chyby: starosvati - erní raci, a druži ky - ryby! A m j muž - b h polituj! mok e chodí v suše a ve vod pod hrné ky st ádá lidské duše. Hajej, dadej, m j syná ku s zelenými vlásky! Nevdala se tvá mati ka ve p íbytek lásky. Obluzena, polapena v ošemetné sít , nemá žádné zde radosti le tebe, mé dít !" „Co to zpíváš, ženo má? Nechci toho zp vu! Tvoje píse proklatá popouzí mne k hn vu. Nic nezpívej, ženo má! V t le žlu mi kyne: sic u iním rybou tebe jako mnohé jiné!" „Nehn vej se, nehn vej, vodníku, m j muži! Nem j za zlé rozdrcené, zahozené r ži. Mladostí mé jarý št p p elomil jsi v p li; a nic jsi mi po tu dobu neu inil k v li. Stokrát jsem t prosila, p imlouvala sladce, bys mi na as, na krati ký, dovolil k mé matce.

Stokrát jsem t prosila v slzí toku mnohém, bych jí ješt naposledy mohla dáti sbohem! Stokrát jsem t prosila, na kolena klekla; ale k ra srdce tvého ni ím neobm kla! Nehn vej se, nehn vej, vodníku, m j pane, anebo se rozhn vej, co díš, a se stane. A chceš-li mne rybou míti, abych byla n má, u i mne radš kamenem, jenž pam ti nemá. U i mne radš kamenem bez mysli a citu, by mi v n žel nebylo slune ního svitu!" „Rád bych, ženo, rád bych já v il tvému slovu; ale rybka v širém mo i kdo ji lapí znovu? Nezbra oval bych ti já k matce tvojí ch ze; ale liché mysli ženské obávám se tuze! Nuže - dovolím ti já, dovolím ti z d li; však porou ím, a mi v rn splníš moji v li. Neobjímej matky své, ani duše jiné; sic pozemská tvoje láska s nezemskou se mine. Neobjímej nikoho z rána do ve era;

p ed klekáním pak se zase vratiž do jezera. Od klekání do klekání dávám lh tu tob ; avšak mi tu na jistotu z stavíš to rob ." IV Jaké, jaké by to bylo bez sluné ka podletí? Jaké bylo by shledání bez vroucího objetí? A když dcera v dlouhém ase matku svou obejme zase, aj, kdo m že za zlé míti laskavému dít ti? Celý den se v plá i t ší s matkou žena z jezera: „Sbohem, má mati ko zlatá! Ach, bojím se ve era!" „Neboj se, má duše drahá, nic se neboj toho vraha; nedopustím, by t v moci m la vodní p íšera!" P išel ve er. - Muž zelený chodí venku po dvo e; dvé e klínem zastr eny, matka s dcerou v komo e. „Neboj se, má drahá duše, nic ti neuškodí v suše, vrah jezerní nemá k tob žádné moci naho e." Když klekání odzvonili, buch buchl venku na dvé e: „Poj již dom , ženo moje, nemám ješt ve e e." „Vari od našeho prahu, vari pry , ty lstivý vrahu, a co d ív jsi ve e íval, ve e zase v jeze e!" O p lnoci buch buchl zase na ty dvé e zpuk elé:

„Poj již dom , ženo moje, poj mi ustlat postele." „Vari od našeho prahu, vari pry , ty lstivý vrahu, a kdo tob prve stlával, a ti zase ustele!" A pot etí buch buch! zase, když se še il ranní svit: „Poj již dom , ženo moje, dít plá e, dej mu pít!" „Ach mati ko, muka, muka pro d átko srdce puká! Matko má, mati ko zlatá, nech mne, nech mne zase jít!" „Nikam necho , dcero moje, zradu kuje vodní vrah; a že pé i máš o dít , mn o tebe v tší strach. Vari, vrahu, do jezera, nikam nesmí moje dcera; a plá e-li tvé d átko, p ines je sem na náš prah." Na jeze e bou e hu í, v bou i dít na íká; ná ek ost e bodá v duši, potom náhle zaniká. „Ach mati ko, b da, b da, tím plá em mi krev usedá; matko má, mati ko zlatá, strachuji se vodníka!" N co padlo. - Pode dve mi mok se jeví - krvavý; a když stará otev ela, kdo leknutí vypraví! Dv v ci tu v krvi leží mráz po t le hr zou b ží: d tská hlava bez t lí ka a t lí ko bez hlavy.

Vrba Ráno sedá ke snídaní, táže se své mladé paní: „Paní moje, paní milá, vždycky up ímná jsi byla, vždycky up ímná jsi byla jednohos mi nesv ila. Dv léta jsme spolu nyní jedno nepokoj mi iní. Paní moje, milá paní, jaké je to tvoje spaní? Ve er lehneš zdráva, sv ží, v noci t lo mrtvo leží. Ani ruchu, ani sluchu, ani zdání o tvém duchu. Studené jest to tvé t lo, jak by zpráchniv ti cht lo. Aniž to mali ké dít , ho ce pla íc, probudí t . Paní moje, paní zlatá, zdali nemocí jsi jata? Jestli nemoc ta závada, nech, a p ijde moudrá rada. V poli mnoho bylin stojí, snad n která tebe zhojí. Pakli v býlí není síly, mocné slovo neomýlí. Mocné slovo mra na vodí, v bou i líté chrání lodi. Mocné slovo ohni káže, skálu zdrtí, draka sváže.

Jasnou hv zdu strhne z nebe: slovo mocné zhojí tebe." „Ó pane m j, milý pane, necht j dbáti e i plané. Co souzeno p i zrození, tomu nikdež léku není. Co sudice komu káže, slovo lidské nerozváže! A bezduchá na svém loži, vždy jsem p ece v moci boží. Vždy jsem p ece v boží moci, jenž mne chrání každé noci. A co mrtvé mi je spáti, ráno duch se zase vrátí. Ráno zdráva vstáti mohu: protož poru pánubohu!" Darmo, paní, jsou tvá slova, pán úmysl jiný chová. Sedí babka p i ohnisku, m í vodu z misky v misku, dvanáct misek v jedné ad . Pán u baby na porad . „Slyšíš, matko, ty víš mnoho víš, co potkati má koho, víš, kde se í nemoc rodí, kudy smrtná žena chodí. Pov z ty mi zjevn nyní, co se s mojí paní iní? Ve er lehne zdráva, sv ží, v noci t lo mrtvo leží, ani ruchu, ani sluchu, ni zdání o jejím duchu;

studené jest její t lo, jak by zpráchniv ti cht lo." „Kterak nemá mrtva býti, když má jen p l živobytí? Ve dne s tebou živa v dom , v noci duše její v strom . Jdi k potoku pod oborou, najdeš vrbu s bílou korou; žluté proutí roste na ní: s tou je duše tvojí paní!" „Necht l jsem já paní míti, aby s vrbou m la žíti; paní má a se mnou žije, a vrba a v zemi hnije." Vzal sekeru na ramena, u al vrbu od ko ena; padla t žce do potoka, zašum la od hluboka, zašum la, zavzdychala, jak by matka skonávala, jak by matka umírajíc, po dítku se ohlédajíc. ,Jaký shon to k mému domu? Komu zní hodinka, komu?" „Um ela tvá paní milá, jak by kosou s ata byla; zdráva chodíc p i své práci, padla, jako strom se skácí; zavzdychala umírajíc, po dítku se ohlédajíc." „Ó b da mi, b da, b da,

paní zabil jsem nev da, a z d átka v túž hodinu u inil jsem sirotinu! Ó ty vrbo, vrbo bílá, což jsi ty mne zarmoutila! Vzalas mi p l živobytí: co mám s tebou u initi?" „Dej mne z vody vytáhnouti, osekej mé žluté proutí; dej prkének na ezati, kolébku z nich ud lati; na kolébku vlož d átko, a neplá e ubožátko. Když se bude kolébati, matka bude je chovati. Proutí zasa podle vody, by nevzalo žádné škody. Až doroste hoch mali ký, bude ezat píš ali ky; na píš alku bude p ti se svou matkou rozpráv ti!"

Lilie Um ela panna v dob jarních let, jako když uschne mladé r že kv t; um ela panna, r že v poup ti škoda jí, škoda v zemi ležeti! „Nedávejte mne ve vsi na h bitov, tam bývá ná ek sirotk a vdov, tam slzí ho kých mnoho plynulo srdé ko mé by ho em hynulo.

Pochovejte mne vpod zelený les, tam na mém hrob kvésti bude v es; ptá kové mi tam budou zpívati: srdé ko moje bude plesati." Neminul ješt ani rok a den, hrob její drobným v esem povle en; nep išlo ješt ani do t í let, na jejím hrob vzácný kv te kv t. Lilie bílá - kdo ji uvid l, každého divný pojal srdce žel; lilie vonná - kdo ji pocítil, v každém se touhy plamen roznítil. „Hoj, moje chaso, vraného mi stroj! Chce mi se na lov pod zelenou chvoj, chce mi se na lov pod jedlový krov: zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!" Halohou, halou! v chrt pošt kot, p íkop nep íkop - hop! a plot neplot: pán na vraníku nap aženou bra a jako šipka p ed ním bílá la . „Halohou, halou! vzácná moje zv , nespasí tebe pole ani ke !" Zdviženo rám , jež ji probije tu místo la ky - bílá lilie. Pán na lilii hledí s údivem, rám mu kleslo, duch se tají v n m; myslí a myslí - prsa dmou se výš, v ní i touhou? Kdo mu rozumíš? „Hoj, sluho v rný, ku práci se m j tu lilii mi odtud vykopej; v zahrad své chci tu lilii mít zdá mi se, bez ní že mi nelze být! Hoj, sluho v rný, d v rní e m j, tu lilii mi st ez a opatruj, opatruj mi ji piln v den i noc divná, podivná k ní m pudí moc!" Opatroval ji jeden, druhý den; pán její vnadou divn p eblažen.

Le noci t etí, v plné luny svit, pospíchá sluha pána probudit. „Vstávej, pane m j, chyba v odklad : tvá lilie se vlá í po sad ; posp š, nemeškej, pravý nyní as: tvá lilie si divný vede hlas!" „Životem vrátkým smutná živo ím, co v poli rosa, co na ece dým: jasn slune ný svitne paprsek rosa i pára, i m j zhyne v k!" „Nezhyne v k tv j, tu d v ru mám; p ed sluncem jistou ochranu ti dám: zdi pevné budou tvojí záštitou, a , duše milá, budeš chotí mou." Vdala se za n j; blaze bydlila, až i syná ka jemu povila. Pán hody slaví, št stí svého jist; tu mu královský posel nese list. „M j v rný milý!" tak mu píše král, „chci, abys zejtra ke služb mi stál; chci, aby p ijel každý v rný lech, pot eba velká - všeho doma nech." Smutn se lou il s milou chotí svou, jako by tušil svou nehodu zlou. „A když mi strážcem nelze býti tvým, svou matku tob strážci z stavím." Špatn mu matka v li plnila, špatn manželku jeho st ežila; na nebi slunce - pobo ena sí : „Zhy , paní no ní, zhy , obludo, zhy !" Pán jede dom - dosti služby jest; tu mu žalostná v ústrety jde v sti „Tvé pacholátko již ti nežije a po tvé paní - zvadlá lilie!" „Ó matko, matko, ty hadice zlá, ím ublížila tob žena má? Otrávila jsi žití mého kv t: bodejž i tob z ernal boží sv t!"

Dce ina kletba Což jsi se tak zasmušila, dcero má, což jsi se tak zasmušila? Veselá jsi jindy byla, nyní p estal tob smích! "Zabila jsem holoubátko, matko má, zabila jsem holoubátko opušt né jedi átko bílé bylo jako sníh!" Holoubátko to nebylo, dcero má, holoubátko to nebylo lí ko se ti prom nilo a potrhán je tv j vzhled! „Och, zabila jsem d átko, matko má, och, zabila jsem d átko, své ubohé zroze átko žalostí bych pošla hned!" A co míníš u initi, dcero má, a co míníš u initi, kterak vinu napraviti a smí iti boží hn v? „P jdu hledat kv tu toho, matko má, p jdu hledat kv tu toho, kterýž snímá viny mnoho a vzbou enou chladí krev." A kde najdeš toho kv tu, dcero má, a kde najdeš toho kv tu po všem široširém sv tu, v které roste zahrádce?

„Tam za branou nad vršíkem, matko má, tam za branou nad vršíkem, na tom sloupu se h ebíkem, na konopné oprátce!" A co vzkážeš hochu tomu, dcero má, a co vzkážeš hochu tomu, jenž chodíval k nám do domu a s tebou se t šíval? „Vzkazuji mu požehnání, matko má, vzkazuji mu požehnání erva v duši do skonání, že mi zrádn mluvíval!" A co necháš svojí matce, dcero má, a co necháš svojí matce, jež t milovala sladce a draze t chovala? „Kletbu z stavuji tob , matko má, kletbu z stavuji tob , bys nenašla místa v hrob , žes mi zv li dávala!"

V štkyn (Úlomky) Když oko vaše slzou se zaleje, když na vás t žký padne as, tehda p ináším v tvici nad je, tu se m j v ští ozve hlas. Necht jte vážiti lehce e i mojí, z nehet' p ichází v ští duch; zákon nezbytný ve všem sv t stojí a vše tu sv j zaplatí dluh.

eka si hledá konce svého v mo i, plamen se k nebi temeni; co zem stvo í, sama zase zbo í: avšak nic nejde v zma ení. Jisté a pevné jsou osudu kroky, co má se státi, stane se; a co den jeden v své pochová toky, druhý zas na sv t vynese. * Vid la jsem muže na B lin vod , praotce slavných vojvod , an za svým pluhem po d din chod , vzd lával zem úrodu. Tu p išli poslové od valného sn mu, a knížetem jest orá zván, obleku od v zlatoskvoucí jemu, a nedoorán z stal lán. Položil rádlo a propustil voly: „Odkud jste vyšli, jd te zp t!" a své bodadlo zarazil tu v poli, aby pu ilo v list i kv t. Pojala voly nedaleká hora podnes ji zna í vody rmut; a suchá holi lískovice kora vydala trojí bujný prut. A pruty vzkv tly a ovoce nesly: le dosp l jenom jich jeden; druhé dva zvadly a ze stromu klesly, nevzk ísivše se po ten den. Slyšte a v zte - nejsou marné hlasy, vložte je piln na pam : nastane doba, p ijdou zase asy, kdež obživne i mrtvá sn . Ob ty v tve v ušlechtilém kv tu vzmohou se šire, široce, a nenadále ku podivu sv tu p inesou blahé ovoce.

Tu p ijde kníže ve zlat a nachu, aby zaplatil starý dluh, a vyndá na sv t ze smetí a prachu P emysl v zavržený pluh. A z duté hory ven povolá voly i zase k pluhu p id je, a zanedbanou doorá tu roli a zlatým zrnem zaseje. I vzejde setí, ja e bude kvésti, bujn se zaskví zlatý klas: a s ním i vzejde zem této št stí a stará sláva vstane zas. * Vid la jsem skálu nad ekou se pnoucí, na skále Krok v zlatý hrad; okolo hradu kv tnatí palouci kn žny Libuše kv tný sad. Pod hradem dole stavení ko milé kn žnina láze na ece; vid la jsem kn žnu tvá i ušlechtilé, ve st íbroskvoucím oblece. Na prahu stála zmilené své lázn , pat ila v mutný í ní proud; etla tam slova nad je i bázn : své milé zem tajný soud. „Vidím požáry a krvavé boje, ostrý me tebe probode, vidím tvou bídu, pohan ní tvoje; však nezoufej, m j národe!" Tu jí dv panny, stojíce po boku, zlatou kolébku podaly; políbila ji a v bezedném toku ji potopila v podskalí. Slyšte a v zte slova Libušina já slyšela její v ští hlas: „Tuto spo ívej, l žko mého syna, až povolám t n kdy zas!

Z temného l na hlubokého mo e povstane nový, mladý sv t; široké lípy v mém otcovském dvo e ponesou zase vonný kv t. Smutné osení vzk ísí t žký p íval, z noci se zrodí jasný den: a národ, kterýž prve slavný býval, ten bude op t oslaven. Tehda na sv tlo ze propasti eky zlatá kolébka vyplyne, a zem spása, souzená p ed v ky, na ní co dítko spo ine." * Vid la jsem tebe, l žko blahosvaté, znám tebe již, má hv zdo, znám, však to mi ješt klidnou mysl mate, kdy tebe op t uhlídám. Léto za letem bez ustání b ží, zima za zimou uhání: d v ra má však nepohnut leží a co rok roste doufání. Když pak se lét z hloubi pod skalinou nejeden nenavrátí zp t a když se zim s veselou družinou prolomí pod san mi led, vzdychávám: Ejhle, k pluku Libušinu p ibylo nových oud zas! Kdy p ijde doba, kdež si odpo inu? Ach ješt není, není as! Neb takto v knihách osudu je psáno, slyšte a v zte moji zv st: „Až bude svítat ono blahé ráno, vstanou i mrtví v jeho est. Tehda Libuše u velikém pluku své vojsko vodní postaví, a vzh ru zvednouc mate skou svou ruku, sv j národ eský oslaví!"

* Vid la jsem kostel nad Orlicí ekou, slyšela jsem jeho zlatý zvon, prv než up ímnost eskou starov kou rozerval lítých vášní shon. Když pak utuchly v echách boží ctnosti: víra i láska s nad jí, ukryl se kostel v zem hlubokostí a vody místo stáp jí. Však nez stane v ky v k v v hrob : odtekou jednou vody zas, i vstane kostel v bývalé ozdob a zazní slavn zvonu hlas. Slyšte a v zte, takto stojí psáno, tak uloženo v osudí: „Tehdáž uz íte zlatých as ráno, až zlatý zvon je probudí. Až z oné strany nad Orlici eku nový les vítr zaseje, až mlází vzroste, až i svého v ku boroví toto dosp je a toho lesa krajní borovice až sama sebou dožije, uschne a zetlíc padne do Orlice, a již i ko en vyhnije: tehdáž vyryje p ijdouc divá svin poslední zbytky na pr hon, a tu pod nimi z rumu v rozvalin zjeví se zase zlatý zvon. Neb tak ur eno již od první chvíle: by v podzemní se vydal pou a ve sv j as že vyt eného cíle za ekou musí dosáhnou ." V zte, na stráni pod zeleným borem kmen souzený již dozrává: vysoký, mocný, beze v tví skorem, jen vršek erstvý z stává.

Zdali zvon také již je na své pouti? Zdali v as cíle dosp je? Kdo zprávy jisté m že poskytnouti a posíliti nad je? Aj, vid la jsem, an tu sedlák o e na poli blíže Byst ice, svou ranní píse zpívaje v poko e: „Ó bože, svatá Trojice!" Tu divný odpor orání p ekazil, z brázdy se vymklo ruchadlo: „Ký ábel z pekla mi tu co p imrazil? Bodejž se i s ním propadlo!" Tak orá zaklel, a do prohlubení zapadal pronikavý hlas zlatého zvonu žalostné zazn ní: „Ach ješt není, není as!" Ach ješt není, ješt as tu není, však p ichyl ucho k zemi blíž a pod ko eny jedle z dáli zn ní zlatého zvonu uslyšíš. * Nena íkejte, nešt stí a osud že vás tak tvrd potkaly, však na íkejte, že jste jimi posud rozumn jší se nestali! Aj, vidím horu nad jiné zvýšenouhora ta dob e známa vám bujnými sady kolem oto enou, a na té ho e boží chrám. Avšak do chrámu branou chodí trojí a trojí vycházejí zas; slyšte a v zte, toto psáno stojí, a v srdci složte v ští hlas: „Darmo nad jí kojíte se planou, nezbudete svých psot a bíd, dokavad jednou chodívati branou nebude tvrdý eský lid!"

Kdos uši dostal, aby jima slyšel, pro si je palcem zacpáváš? A komu rozum z vysokostí p išel, pro po n m nohou šlapáváš? Tisíc let ušlo, co své milé syny svornosti u il Svatopluk, však neproniknul dotud, do hodiny, moudrého slova zlatý zvuk! * Vy, kdo znajíce otc v slavné iny, jimi se rádi chlubíte; tam na piliri v Praze p l hrdiny u mostu státi spat íte. Hlava zv trala i spláchly ji dešt a prsa rozbil švédský boj; než b ich a nohy stojí potud ješt , i pošetilé pýchy stroj. Nemluvte marn : „Starobylých v k zpuk elé, vetché kamení!" V zte, že toto dnešních vašich rek osudné jesti znamení! Slyšte a piln važte moje slova: S nad jí nic se nenoste, le nad tím b ichem v elé srdce znova a pravá hlava naroste!

KYTICE MÝT Padesátá léta minulého století nazval Jan Neruda „ asem za živa poh bených". Bach v absolutismus bránil pronikání jakýchkoliv projev národního uv domování. A p ece práv v t chto letech vyšly dv knihy, které národní v domí posílily a staly se jedn mi z nejdražších pro generaci soudobou i generace p íští: Kytice Karla Jaromíra Erbena (1853) a Babi ka Boženy N mcov (1855). N mcová se zabývala myšlenkou literárn zobrazit své d tství delší dobu, ale Babi ku napsala až po smrti syna Hynka roku 1854. Erbenova Kytice vznikala dlouho, plných dvacet let; literární historikové zjiš ují, jaké stopy v ní zanechal romantismus, klasicismus, biedermeier, jaký vliv na ni m la baladika evropská (Bürger, Goethe, Mickiewicz) a literární p edch dci a sou asníci domácí ( elakovský, Mácha), i jaký je vztah mezi Erbenovou v deckou, hlavn folkloristickou prací a dílem básnickým. A p edevším, jaký je Erben v p ínos vlastní,

který z Kytice vytvo il klasické dílo eské poezie. Pro v tšinu tená je Erben p edevším básníkem, autorem Kytice, nebo ješt pohádká em. Ale Erben byl zárove v dcem, jako jím byl t eba básník Jan Kollár, nebo opa n jako v dci František Palacký a Pavel Josef Šafa ík byli básníky. Ostatn ani jako básník nezap el v sob Erben v dce a ke Kytici, jediné své básnické sbírce, p ipojil odborné poznámky. Abychom Kytici lépe porozum li, musíme aspo trochu znát celou autorovu innost i n co z jeho životních osud . K. J. Erben se narodil 7. listopadu 1811 v m ste ku Miletín v Podkrkonoší, kde ješt dožíval patriarchální ád, kde se náboženská víra mísila s vírou v nadp irozené bytosti dobré i zlé, kde se zachovávaly dávné zvyky a v ilo se na staré pranostiky, kde t žká práce a s ní spojená bída byly in ny snesiteln jšími zpíváním písní a vypráv ním pohádek a pov stí a kde byla ješt živá písmácká tradice. Z rodu písmák byl i Erben v otec, švec, který p i požáru m sta p išel tém o všechen majetek, matka byla z kantorské muzikantské rodiny. Hudební nadání po ní zd dil jediný p eživší, ale stále churav jící syn Karel, který si pozd ji k tomuto jménu p ipojil ješt jméno Jaromír, jak to bylo za obrození u vlasteneckých spisovatel zvykem. (Z osmi sourozenc z stala naživu jen sestra Josefa, která p ežila bratra o šestnáct let.) Na t lesnou práci p íliš slabý a nemocný hoch odešel na radu vlasteneckého kn ze Jana Arnolda na gymnázium do Hradce Králové, do m sta se starou kulturní tradicí, v té dob zna n pon m eného (i první básnické pokusy Erbenovy byly n mecké). Nem l št stí být žákem Klicperovým jako starší J. K. Tyl, a tak jedin profesor latiny a e tiny Josef Chmela, eský spisovatel, jej v nepovinných hodinách eštiny seznamoval s eskou literaturou. Rozhodující vliv na Erbena m la Praha, kam p išel roku 1831 studovat filozofii a práva a které z stal v ren celý život. Jako v tšina chudých student p ivyd lával si kondicemi; krom toho vyu oval také hudb . V Praze se sp átelil s mladými literáty, v tšinou nadšenými revolu ními náladami, které ot ásaly krom Rakouska tém celou Evropou (s K. H. Máchou, A. Rybi kou, J. K. Tylem, V. Zapem aj.), celoživotním p átelstvím p ilnul k Františku Palackému, o t ináct let staršímu, který mu byl nápomocný p i obtížném hledání zam stnání a m l na n ho vliv i svými názory politickými. P t let bezplatn praktikoval u hrdelního (trestního) soudu a finan ního ú adu, až se - na p ímluvu Palackého - stal nižším ú edníkem (aktuárem) u Královské eské spole nosti nauk. Jezdil po venkovských archívech sepisovat a opisovat archívní listiny pro Palackým zamýšlené vydání sbírky staro eských ú edních listin. Tuto suchou a úmornou práci spojoval se sbíráním lidové slovesnosti; hudební nadání mu umož ovalo p i sbírání písní zaznamenávat i melodii. V této práci pokra oval a její výsledky zpracovával, i když se stal (1846) asistentem Muzea a kone n (1851) archivá em m sta Prahy. Pro historika, literárního historika a národopisce známého a váženého doma i za hranicemi to bylo první zam stnání, které ho i jeho rodinu hmotn zajiš ovalo. (Z prvního manželství trvajícího patnáct let m l syna, který zem el velmi záhy, a t i dcery; z druhého syna a dceru, oba zem eli v d tství.) A koliv byl spíše plachý, ú astnil se kulturního života a ve ejných povinností, kterých léty a zásluhami p ibývalo. Byl lenem a spolupracovníkem a asto i spoluzakladatelem mnoha institucí a spolk (M š anské besedy, Matice eské, Svornosti, Hlaholu, Um lecké besedy aj.), roku 1848 se ú astnil p íprav na Slovanský sjezd a redigoval vládní Pražské noviny; byl lenem deputace na charvátský sn m v Záh ebu (1861), jel s výpravou na národopisnou výstavu do Moskvy (1867) a tato „moskevská pout“ mu vynesla policejní dohled. P ibývalo mu i um leckých a v deckých p átel doma (B. N mcová, J. E. Purkyn , F. L. Rieger, A. V. Šembera aj.) i v cizin (A. P. Lavrovskij, I. Srezn vskij, St. Vraz aj.). Jeho život byl zcela vypln n prací: provád l jazykovou revizi

odborných, p edevším právnických spis i literatury krásné (p eklad Shakespearových dramat), vydával staré eské památky (spisy Štítného, Husovy, Legendu o sv. Kate in , Komenského Labyrint aj.), p ekládal z ruštiny (Nestor v Letopis, Dvé zp v staroruských, totiž O výprav Igorov a Zádonština), n m iny (právnické spisy, Goethovu baladu Erlkönig), srbštiny (ze srbských písní Vuka Stefanovi e Karadži e), pro Nau ný slovník zvaný Riegr v napsal p es sto národopisných hesel a vedl rozsáhlou korespondenci nejen s p áteli, ale i s p edními evropskými, p edevším jihoslovanskými a ruskými u enci. P itom trp l recidivami plicní choroby, nemocemi a úmrtími v rodin , šikanováním nad ízených a vládních ú ad i rozpory mezi loajalitou a národním cít ním. Pro poznání myšlenkového i citového sv ta Erbenova je d ležitá jeho korespondence, stejn jako soukromé zápisy (i n kolika sn ), z nichž n které mohou být klí em k jeho innosti básnické. Zem el 21. listopadu 1870 v Praze na zán t jater po žloutence. Vojt ch Jirát charakterizoval K. J. Erbem takto: „Vzorný otec a cho ; pracovitý badatel a sv domitý ú edník; ádný ob an a ušlechtilý d lník na národa roli d di né; koná svou povinnost, jež také jemu p ipadá zatracen t žkou, a projevy nechuti i nevole opatrn skrývá v zásuvce, navenek si ulevuje toliko ironickými narážkami a alegorickými náznaky; je loajální a loajalit pod izuje své politické smýšlení, takže v letmém diváku vzbudí dojem málo sebev domého bázlivce; naprosto ne bu i proti konvencím, naprosto ne poutník po nesch dných stezkách a opušt ných srázích; rozený zdokonalovatel a dovršitel, ne pr kopník, ne dárce podn t ." (Majestát zákona, 1944.) Zdokonalovatel, ale p ece i dárce podn t byl v národopise, v oboru, kterému v noval nejvíc zájmu, píle a systemati nosti i studia teoretického (J. G. Herder, brat í Grimmové, J. Bod anskij). P edch dce m l jak ve sbírání písní (F. L. Celakovský, J. Kollár), tak pohádek U. Malý, B. N mcová) i v psaní balad (Š. Hn vkovský, K. S. Šnajder, F. L. elakovský, J. J. Kalina). Nad d ív jší sb ratele pokro il v tom, že slova písní zachycoval s melodií, jsa p esv d en, že u lidu náp v p edcházel p ed textem nebo s ním vznikal sou asn ; také upozor oval na varianty písní. (První vydání Národních písní, 1842-1845, p ineslo p es 500 ísel, druhé, Prostonárodní písn a íkadla, 1864, p es dva tisíce; víc než k osmi st m vydal zvlášt' Náp vy, 1862.) Zamýšlel vydat i soubor národních pohádek, ale smrt práci p erušila. Z bohatých jeho materiál vydávali pohádky pozd jší edito i (p edevším V. Tille). Za jeho života vyšel jen výbor z pohádek slovanských, a to v p vodních jazycích (Sto prostonárodních pohádek a pov stí slovanských, 1865) i v p ekladu ( Vybrané báje a pov sti jiných v tví slovanských, 1869). Ale z asopis a almanach byly známy jeho mistrn um lecky dotvo ené pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký, T i zlaté vlasy d da Všev da, Pták Ohnivák a liška Ryška, Zlatovláska aj., v nichž byly lidové motivy pohádek monumentalizovány a typizovány. „Erben tíhl vždy a všude k základním typ m; dovedl je vystopovati pozornou komparací; dovedl je zkombinovati ze zlomk a trosek [. . . ] V il, že na dn veškeré slovesné tradice lidu slovanského še í se zbytky pradávného, p edk es anského bájesloví; že báchorky a pov sti jsou matným, ale nesporným odleskem starých mýt . [. . . ] Práv jako B. N mcová, jeho ctitelka a p ítelkyn , byl i Erben p esv d en, že veškeré lidové podání prostonárodní je ízeno velkými a ist humanitními zákony, že toto ethos vít zí v lidové epice všude, a že tedy jen ten básník p iblíží se lidovému duchu, který osnuje své dílo práv na ideích mravního ádu, jaké lid vyznává a stále m ní v in." (Arne Novák, Myšlenky a spisovatelé, 1919.) Jako z n kolikerého vypráv ní vytvo il pohádku vysokých um leckých kvalit, tak z lidových pov stí a písní dokázal vytvo it básn silného estetického i ideového ú inu. Nejvhodn jším

druhem pro takové básnické zpracování byla mu balada, zajisté proto, že je lidového p vodu a že nejlépe udržela mytický odkaz dávných p edk (n kolik lidových balad otiskl v Prostonárodních písních a íkadlech). Navíc byla koncem 18. a na za átku 19. století oblíbena v literaturách cizích (v anglické, n mecké, polské) i u nás. Jako lyrickoepická forma vyhovovala mu i tím, že v ní mohl uplatnit jak bohaté znalosti mytologické, tak vlastní názor na život i subjektivní pocity, skrývané mnohdy za etnými symboly. Hned vstupní báse ke Kytici prozrazuje, že smyslem sbírky je znovu oživit v prostých pov stech uložený mytologický odkaz p edk , kte í byli ješt v t sném psychologickém spojení s p írodou, s jejím st ídajícím se cyklem ro ních dob doprovázeným ustálenými zvyky. S tím odkazem se ztotož uje v chápání života jako daru daného osudem, jako „nap ed ustálené nevyhnutelnosti". „Žádná stránka starého bájesloví národ pohanských tolik p sobnosti do sebe nemá [. . . ] jako ona pov st o t ech tajemných bytostech, kteréžto svou mocí všecko pronikají, všecky zm ny na sv t ídí, samy žádné nejsouce podrobeny, od nichž nebe a zem jsou stvo eny i pominouti mají, o t chto neuprositelných p ipravovatelích osudu, jemuž nikdo ujíti nem že a kterémuž i sami bohové poko iti se musí." (Vídy ili sudice, Dílo 2, 1939.) To jsou slova Erbena v dce; e eno slovy Erbena básníka: Co souzeno p i zrození, tomu nikdež léku není. Co sudice komu káže, lidské slovo nerozváže. Nebo: Jisté a pevné jsou osudu kroky, co má se státi, stane se. Osud rozhodne o tom, která dívka do roka zem e, osudová je touha dívky jít k jezeru a stát se ženou vodníkovou, osudem je ur eno žen být nap l lov kem a nap l vrbou nebo lilií. (Zvlášt osudovou moc má u Erbena voda: v ní cht jí dívky poznat na Št drý ve er svou budoucnost, živá, to je istá, pramenitá voda oživí mrtvé t lo, z vody hádá babka, pro je žena v noci bez ducha, do vody se vrhá žena vražednice, v poto ní vod zpívají žáby poh ební píse .) Z neúprosnosti osudu však vyplývá, že je marné se mu bránit, že není radno odhalit závoj, za nímž se skrývá, chtít pochopit a poznat tajemné a rozumem nepochopitelné síly, kterými vládne. Je lépe neznat budoucnost a podrobit se tomu, co od nás život žádá: Však lépe v mylné nad ji sníti, p ed sebou irou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu! Balada umož ovala um lecky využít i toho, co v mytologii primitivních p írodních národ tvo í sou ást jejich p edstav o sv t : látky vampyrické a numinózní. I slovanské bájesloví je plno nadp irozených bytostí, které mají na lov ka vliv, v tšinou mu škodí, uvád jí ho do nešt stí a svád jí ke h íchu. V germánské mytologii je jich víc a jsou krut jší než v bájesloví slovanském, což Erben s uspokojením konstatuje. Ale nejen tyto nadp irozené bytosti, i p íroda sama, živo ichové a rostlinstvo, má v mytologii a v Erbenových baladách svou funkci a umož uje využívat jich jako symbol . Celá p íroda je ú astna p i no ním b hu umrlce: vítr burácí, psi a divoké feny št kají, kulich houká (kulich sám je už zv stovatelem nešt stí a smrti), bludi ky tan í nad bažinou, žáby zpívají poh ební píse . Holoubek vrká tak žalostn , že žena musí myslet na sv j zlo in a zabije se; raci jsou starosvaty, ryby druži kami. Dokonalé splývání lov ka s p írodou ukazuje osud ženy, která je ve dne lov kem a v noci vrbou, nebo je lov kem a lilií. To všechno jsou motivy, které bývají asté v baladách v bec, ale tam zpravidla tvo í jen pasívní kulisu d je; u Erbena se popisy p írody „d ji pod izují, vstupují do n ho jako sou ást motivace [. . .], vyno ují se v t ch místech d je, kde jich prost d jová dynamika pot ebuje". (J. Muka ovský, Slovo a slovesnost, 1936.) Ze starých mýt pramení zdá se i úloha, kterou Erben p isuzuje žen -matce, udržovatelce rodu, jemuž v mytických dobách stála v ele. Roman Jakobson p i rozboru básn Vrba (Slovo a slovesnost, 1935) upozor uje citátem A. Baeumlera (z knihy Der Mythus von Orient und Occident, Mnichov 1926), že „v slov matka je shrnuto všecko, co hledala, cht la a po em

toužila romantika". Romantismus, kterým prošel každý vzd lanec žijící v první polovin 19. století, v Erbenovi jen zesílil to, co znal ze studia mýt a co si p inesl sám z domova. Hned úvodní báse Kytice prozrazuje, že matka a její vztah k d tem bude ve sbírce dominantní. Krom Záho ova lože (ale i tam se mihne) je v každé básni st edem d je žena. A je to matka, která na chvíli na dít zapomene z touhy po majetku (ta touha je však motivována snahou pomoci i dít ti); nebo matka, která v náhlé zlob zavolá na dít polednici a tím je p ipraví o život; nebo matka varující na základ výkladu snu dceru p ed cestou k jezeru; nebo matka hadice zabíjející synovu ženu; i macecha zabíjející nevlastní dceru, aby získala št stí pro dceru vlastní. Anebo prosté dívky podléhající kouzlu starých zvyk , nemluv ani o žen v štkyni, prorokující budoucnost celého národa. P estože nad lov kem vykonávají moc temné síly vedoucí k záhub , je život nezni itelný, nebo co zem stvo í, sama zase zbo í: avšak nic nejde k zma ení. V p írod , a tedy i v lidském život panuje pevný ád, v n mž jsou dobro a spravedlnost odm ovány a zlo a provin ní trestáno (macecha a dcera v Zlatém kolovratu, žena v Holoubku), t eba n kdy jen p echodn (matka v Pokladu, dívka ve Svatebních košilích). To Erben nevy etl jen z mýt , o tom byl p esv d en sám, a byl to také požadavek doby, v níž žil. I když byl Erben cele zaujat pohanskými mýty a s mnohými se ztotož oval, p ece nezap el a nemohl zap ít mravní výchovu k es ana, t ebaže ji dává najevo jen mimochodem a ne deklarativn . Ale i za k es anství vznikaly mýty, které Erben znal a které nemohl pominout (o k es anských svátcích se d jí zázraky: otvírá se skála s poklady). Z provin ní a h íchu, který lov k spáchá, se lze vykoupit také pokáním, obrácením se ke k es anskému bohu (Dob e ses, panno, radila, na boha že jsi myslila). Nejvýrazn ji je k es anská morálka vyjád ena v balad -legend Záho ovo lože, kde 'víra v boha iní zázraky (z hole vyroste jablo dávající ovoce na ja e) a zachra uje i loupežníka majícího na sv domí adu vražd. Ale n kdy ani tato víra není dost ú inná, je slabá proti ni ivé moci zlých mytických sil: a koliv v Polednici matka volá na pomoc Krista, dít nezachrání. Dokonce ve Svatebních košilích má vyslyšení prosby Pannou Marií krutý následek: milý, o n hož dívka prosí, se jí sice vrací, ale ne živý, nýbrž jako umrlec usilující o její život. Až teprve prosba za odpušt ní a d v ra v Pannu Marii dívku zachrání. Forma balady, tohoto zhušt ného dramatu nebo tragédie ve verších, odpovídala také Erbenovu zp sobu tvo ení, jeho „poetice". V lidových písních poznal ú innost stru ného vyjad ování, funkci dialogu, hru rytmu, rým a asonancí, paralelismu a refrénu, p sobivost symbol , um ní úsporné krajinomalby. Toho všeho dovedl mistrn využít i v Kytici. Na dialogu je postavena v tšina básní, p edevším Svatební košile, Polednice, Vodník, Zlatý kolovrat; v Dce in kletb je vždy jedna sloka otázkou a druhá odpov dí. P i lí ení krajiny sta í Erbenovi n kolik vhodn vybraných a se azených slov a máme p ed sebou plastický obraz scenérie a asto i atmosféry, do níž je zasazen d j: Na pahorku mezi buky kostelí ek s v ží nízkou; byla noc, byla hluboká, m sí ek svítil zvysoka a ticho, pusto v d din , vítr burácel jedin ; šedivé mlhy nad lesem plynou, jako duchové vlekouce se adem, je áb ulétá v krajinu jinou - pusto a nevlídno ladem i sadem; okolo h bitova cesta úvozová; stojí tu, stojí komora, nizou ké dvé e - závora; apod. S jedine ným um ním využívá opakování verš , které v ústním a pís ovém podání m lo zd raznit nebo v pam ti udržet vyvolanou p edstavu. V Pokladu, ve Zlatém kolovratu, Svatebních košilích, Št drém ve eru, ve Vodníku, ve Vrb jsou verše, které se vracejí n kolikrát ve stejném zn ní nebo s malými obm nami. Nej ast ji se opakují t ikrát. Trojnásobného opakování využívá Erben i p i azení motiv . T ikrát napomíná matka chlapce v Polednici; t ikrát vezme umrlec d v eti z rukou v c, kterou si vzala s sebou; t ikrát jde pachole prodávat ásti kolovrátku a t ikrát zahraje

kolovrátek stejnou píse ; za t i roky si umrlec p ichází pro svou milou a za t i roky po otrávení manžela se žena utopí. Ve Vodníkovi je t ch trojic hned n kolik: t ikrát zazní první verš ukolébavky, t ikrát íká mladá matka vodníkovi, že ho už stokrát prosila, t ikrát buší vodník na dvé e. Ale trojice se objevují i ve stavb rým ve tvrtém oddílu básn : strofy jsou osmiveršové, z nichž t i verše jsou spojeny rýmem a t i jsou bez rýmu. To osudné magické íslo t i, které ze starých mýt p ešlo i do symboliky k es anské (svatá Trojice, svatí t i králové), znal Erben ovšem z pohádek (t i zlaté vlasy, t i p ání mívají lidé, t i jsou sudi ky) a z lidových písní, nebot' se objevuje v písních eských, moravských i slovenských (t ikrát objíždí mládenec šafá v dvore ek, v zahrádce rostou zpravidla t i r že, Jano pásl t i voly, t ikrát prosí Jánošík radní pány, aby mu splnili p ání). Vojt ch Jirát nalézá íslo t i i v kompozici balad: ,Jako v dec zjistil význam dvojice a trojice v slovanském bájesloví, a tedy, touže dodati slovanské barvy svým skladbám, použil zdvojení a ztrojení jak p i stavb d je a sdružení osob (t i osoby ve Vodníku, taktéž ve Vrb a Lilii), tak v technice podání a ve skladb verš ." (Majestát zákona.) Na opakování celých verš a verše jako refrénu je vybudována Dce ina kletba. Ale opakování slouží Erbenovi i k tomu, aby jím nahradil delší výklad, aby nazna il trvání d je nebo jím zesílil citový vztah: b ží žena, dol b ží; jeví se tu, jeví žen ; a on tu nap ed.- skok a skok; hoj jede, jede z lesa pán; zasej, má milá, zasej len; paní moje, paní zlatá; a ty vrbo, vrbo bílá aj. Podobn jako v lidových písních využívá Erben opakování slov na za átku verš (amfory): ve Svatebních košilích, v Holoubku, v Záho ov loži, v Lilii, V štkyni. P edevším je však Erben mistrem rýmu. Dvojici podle skal - zatleskal se podivoval již Vrchlický, ale podobných plných rým je v Kytici víc: z roboty - zlobo ty; zlato - za to; z hlubokostí zn jí - miserere mei; dít probudí t ; atd. D ležitý je d myslný výb r slov, jejichž hlásky vytvá ejí onu nápadnou, rytmem nesenou eufonickou linii verše. Tak jsou vystav ny t eba verše: okolo lesa pole lán, hoj jede, jede z lesa pán; nebo: Hoj vyjí ty i vlci v lese, každý po jedné noze nese; nebo: sedí babka p i ohnisku, m í vodu z misky v misku. V lidové písni poznal i kouzlo asonance místo plného rýmu (dívko má budu já; okna jsou - nad st echou; záštitou - chotí mou; p n - ven) a p sobiv jí narušuje pravidelné rytmové schéma. Dovede využít jak trojice rýmu, tak momentu zklamaného o ekávání: ve verši, kde ekáme rým, rým není. Z lidové poezie poznal a odposlouchal i zm ny a nepravidelnosti rytmu a i to m lo sv j ohlas v básních Kytice. Dodnes se literární teoretikové nemohou shodnout na tom, v jakém rytmu je Kytice psána. Ale to je práv ást jejího kouzla: metrum jejích básní není stereotypní, nechává tená i na v li, jak který verš chce vnímat, zda daktylotrochejsky, trochejsky nebo n které verše jambicky. I to dodává Kytici stálou sv žest, stejn jako, a to p edevším, její jazyk, který je bližší jazyku lidovému než p ísn spisovnému. „Erbenova monumentalita pramení z nesmírného klidu, jejž p ivodilo tušení v ného bytí a zákonitosti všeho, a p edevším je výsledkem pokory p ed pospolitostí a jejími výtvory, poezií a jazykem. Chceme-li uvést n kterého zpodobence Erbenova, musíme obrátit sv j zrak do sousedních um ní: Mánes a Smetana týmž zp sobem slu ují ve svém díle n hu a velikost, prostotu a vznešenost, pozemské lidství a klid v cí vyrvaných z asového toku a p iblížených jasu nadzemských symbol ." (V. Jirát, Majestát zákona.) „Pracoval s krajní sv domitostí a s nejvýše klidnou jistotou na organickém rozvití všech ryze básnických prvk dramatických svých balad . . ., tvo il t žce, pomalu, le svrchovan poctiv . Proto práv ti básníci, kterým šlo nade vše o literární poctivost, p ilnuli k n mu jako k svému mistru; Neruda byl v ele jich. A proto také Erbenova Kytice nepodléhá rzi asu; jest z p íliš dobrého kovu a p íliš dob e pracována." (Arne Novák, Myšlenky a spisovatelé.)

Rudolf Havel

Kytice Pov st o prvopo átku mate ídoušky, tak jak tuto jest uvedena, vypravuje se v bývalém kraji Klatovském v echách; i pošla bezpochyby z pouhého výkladu slova samého: mate í douška, totiž mat ina duše, jakož pak ta bylina i také v polském macierza-duszka neb macierzanka a v jihoslovanském v bec materina dušica slove. V jazyku staroslovanském jmenuje se prost dušica, ehož i Rusové tak užívají.

Poklad Pov st i jinde v Evrop známa, jen v okolnostech rozli n se prom ujíc. V staré literatu e eské nalézáme ji vetkanou v legendu o sv. Klimentu papeži. Trajan, císa ímský, dal totiž sv. Klimenta utopiti v mo i, kázav jemu mo skou kotvu k hrdlu p ivázati. Legenda vypravuje, že každého roku v den jeho skon ení až do sedmého dne na t i míle mo e se rozstupovalo, a poutníci tam po suchu vcházejíce, nalézali chrám mramorový zázra n zp sobený a v n m t lo sv. Klimenta v krásné sk íni. Tu také jedna žena se svým dít tem den sedmý rozestoupení mo ského k hrobu p išla; a když jí zatím d átko usnulo, po alo nenadále mo e váti, zase se zavírajíc. Tu ta žena u velikém strachu s jinými lidmi, i dít te zapomenouc, na b eh utekla; ale tu pomyslíc na dít žalostn volala a pla íc dlouho hledala, zdali by mo e asi mrtvé dít její na b eh vyvrhlo. A když se již do dít te rozpá ila, vrátila se dom a to celé léto strávila v žalosti. Potom po roce, když se mo e zase rozstoupilo, p ed jinými lidmi první k hrobu sv. Klimenta se utekla, a tu pohled vši, spat ila, ano dítko její na témž míst , kdež je byla ostavila, spí. I vzbudila je a s velikou radostí je k sob tulíc tázala se, kde ten celý rok bylo. Dít pak odpov d lo: „Nevím, bylli jest rok, ale jen jednu noc p espalo jsem." „V k ru zpívají pašije." Vypravuje se, že v týden pašijový v ten as, když se v kostele pašije zpívají, otev eny jsou poklady zemské; na emž tato pov st osnována.

Svatební košile Tato pov st vypravuje se v echách dvojím, podstatn rozdílným zp sobem; ano jsou i poz statky národních písní, jimiž se u nás op vovala. V jedné z nich pobízí umrlec dívku, aby šla s ním, t mito slovy: Vsta se, má milá, vsta se šn rovat,

as m j uchází, nemám kdy ekat; m jk

je rychlý jak st elná rána,

ujede s námi sto mil do rána. Pov sti a písn národní, ježto vypravují, že umrlý z hrobu vstav, p išel pro dívku, kterou zaživa miloval, aneb i také pro svou milou sestru, nalézající se tém u všech Slovan v, a též u jiných národ v. Srbové mají píse , že zem elý Jovan p ijel na koni hrobovém pro sestru svou Jelitu. Slováci vypravují, že dívka p ivolala mrtvého milá ka svého, v kaši va íc umrl í hlavu, kterážto varem vydávala hlas: „Poj , poj , poj !" Též Malorusové mají podobnou píse , jako je srbská. Pov st ruskou v báse od l Zukovskij a tolikéž Mickiewicz pov st polskou aneb litevskou. Bürgerova n mecká Lenora známa jest v bec. V národní písni skotské vypravuje se, kterak mrtvý Vilém p išel pro svou milou Margretku; a stará píse breta ská op t lí í bratra, kterýž v bitv padl a potom v noci odvezl svou milou neš astnou sestru, jménem Gvennolaik, na onen sv t. Tato podivuhodná rozší enost jednostejné pov sti mezi národy od sebe místem i jazykem vzdálenými ukazuje zjevn na starý její p vod. P íbuzné k tomu jsou také pov sti o upí ích a vlkodlacích, ježto se tolikéž jak u všech Slovan , tak i u mnohých jiných národ evropských nalézají. „Tvé t lo bílé, spanilé, bylo by co ty košile", totiž v kusy roztrháno. V pov sti slavonské z stavuje dívka upírovi, jehož se podobným úskokem zbaviti chce, sv j kožíšek. Když pak p ijde hodina p lno ní, sežere upír nejprve kožíšek a potom si jde pro dívku, ježto se doma byla zav ela. Upír tlu e na dvé e; dívka pak výmluvami zdržuje ho venku dotud, až kohout zakokrhá.

Polednice Jako p lnoc, tak i pravé poledne má, dle podání lidu, své zlé bytosti, ježto zvlášt od jedenácté hodiny do dvanácté svou záhubnou moc provozují. Tyto druhé slovou polednice neb poludnice, aneb jen v bec divé ženy. Proto se také neradí v pravé poledne choditi po lesích, neb že by divá žena na lov ka poslala blud.

Zlatý kolovrat Táž pov st nalézá se také ve sbírce paní Boženy N mcov v prvním sešitku. Mimo to nacházím podobnou mezi zkazkami jihoruskými. „Podej mi, chlap e, živé vody."

Živá voda znamená vlastn vodu letní, tekoucí; mrtvá pak vodu zimní, led. Živé p ipisuje se v pov stech slovanských moc taková, že všeliké t lo, by již i bylo zpráchniv lo, obživne zase, jakmile v ni bude poh íženo. Kdyby ji kdo vylil do mo e, ho elo by mo e plamenem. V pov stech ruských udává se rozdíl mezi živou a mrtvou vodou takto: že voda mrtvá u iní rozsekané t lo sr sti, živá pak že tomu srostlému t lu dá zase život. Patrné jest, že se tím vlastn mínila obecná vody posilující a oživující moc. „Vrrr - zlou to p edeš nit!" Jako tuto vyzrazuje se spáchaná vražda vr ením kolovratu, tak v jiné, dech m, Polák m i Malorus m obecné pov sti toto iní z vrby píš alka.

Št drý den Nižádného dne do roka neprovozují se u Slovan tak obecné v štby jako práv na Št drý ve er. Hospodá , hospodyn , mládenec i panna, každý jich hledí se v štbami dozv d ti, co mu p íštího roku nastává. Zp sobové takového v št ní jsou velmi rozli ní, ano tém ani všickni vy ísti se nedají. Jeden z nich, u nás velmi oby ejný, kterým d v ata zv d ti cht jí, kdo jim za muže souzen jest, tuto se popisuje. „Hospodá i št drovku, kravám po výslužce" atd. Hospodá i daruje se na Št drý ve er št drovka neb houska, kterážto znamená p ání, aby hospodá p íštího roku m l všeho hojnost a zvlášt aby se jemu na poli zda ilo obilí. Co od ve e e zbude, dává se kravám, aby hojn dojily. Kohoutovi dá hospodyn proužek esneku, aby byl bujný, a slepicím hodí hrst hrachu, aby snesly mnoho vajec. Rybí kosti, ježto z stanou od ve e e, zakopají se pod ovocné stromy, aby p íštího roku byly úrodné. A pon vadž toho dne až do ve e e zachovává se tuhý p st, slibuje se d tem, které se postí, že v noci uhlédají zlatoušky neb zlatá prasátka. „Liché v dy." Staro eské slovo v da srovnává se s ruským v dma i v du a a s polským vidma a znamená v štiti neb arod jnici, pocházejíc od slova vid ti, a tudíž v d ti. U Srb zachovala se památka slova toho ve slovu v dogonja, totiž kdo v dy honí; jinak íkají nyní Srbové v bec v štica. Ve staroslovanském p ichází slovo v dec, totiž kdo n co ví nebo zná, v naší nové eštin znalec; což v rodu ženském op t ke slovu v da p ivádí.

Holoubek

„Komus namíchala, neobživne více." Namíchati n komu, totiž jedu, íká se v bec místo otráviti n koho. „Na doubku sedává b lou ký holoubek." V národních písních a pov stech slovanských zjevuje se duše lov ka, kterýž umra žádné viny na sob nem l aneb i z viny své se byl o istil, nejrad ji v podob bílé holubice; a v té mí e, jakož kdo vinen, holubi í postava duše p ijímá barvu tmavší, neb i jinou postavu pta í na se bé e, až kone n pak duše zlo incova v krkavce se prom uje.

Záho ovo lože Pov st v echách, v Polšt i v Lužnici známá. eské jméno Záho zastupuje v polské pov st Madej a v lužické Lipskulijan. Obsah i sm r té pov sti vykazuje p vod její v po átek as k es anských. „Nuže a obejme pekelnou d vu!" Letopiscové eští dávají zpráv o jistém usmrcujícím stroji, železná panna nazvaném, jímžto šlechticové, kterých soud katu v ruce vydati necht l, pro zlo iny své byli odpravováni. Taková železná panna stála také n kdy v síni Bílé v že v Praze. „Vznášejí se dv holubice bílé." Viz poznamenání ku p edešlé pov sti Holoubek.

Vodník Pam tihodné jest, že všecky báje né bytosti vodní, podle pov stí slovanských i jiných národ , jistý ráz ukrutnosti na sob mívají, takže když na lov ku pomstíti se nemohou, i na svém vlastním rodu pomstu svou vylévají. Ostatn sluší v d ti, že táž pov st vypravuje se také o lesním muži, kterýž chytiv dívku, sedm let za ženu ji u sebe choval; a když potom od n ho utekla, z pomsty dítky své s ní zplozené roztrhal. Podobnou pov st o vodníkovi, v národní píse uvedenou, mají Luži ané. „Svi , m sí ku, svi , a mi šije ni ." Takto zpívá sob , dle našich pov stí, vodník, když sed v noci na topolu p i vod , botky sob šije. „Starosvati - erní raci."

Starosvati znamenají v severních echách tolik, co u Jihoslovan svatové, totiž ti, kdo ženicha, když jde pro nev stu, doprovázejí. „Mok e chodí v suše." Vodníka prý snadno jest mezi lidmi poznati, mimo jiné také po tom, že mu vždy ze šatu z levé strany kape. „A ve vod pod hrné ky st ádá lidské duše." Bubliny, ježto n kdy ode dna hlubokých rybník a jezer nahoru vycházejí, tak jako by byl n kdo dole poklopený hrné ek p evrátil a pov t í z n ho pustil, daly p í inu k pov sti, že vodník dole chová duše utopených pod poklopenými hrné ky. „S zelenými vlásky." Vodník i jeho d ti mají, dle pov sti, zelené vlasy. „Neobjímej matky své, ani duše jiné." V pov stech našich, a zvlášt takových, kde n kdo z jiného jakéhokoli sv ta na tento se navraceje, opakuje se asto napomenutí, aby zde nikoho neobjímal ani nelíbal, sic že na všecko p edešlé zapomene, a tudíž ztratí to, co mu tam bylo milo.

Vrba Tato pov st zdá mi se nad jiné d ležitá býti proto, že k ní podobné ani mezi slovanskými, ani jinde nenacházím. Jsou sice pov sti, kde lov k prom n n bývá v strom nebo v kteroukoliv k jinou v c, a zase naopak; jsou také pov sti, že duše z t la lidského v noci vychází v podob myši, ptáka neb hada a že pak t lo mrtvo leží, dokud se zas ta která podoba zví ete v n nevrátí: ale aby se lov k o život d lil se stromem anebo s jinou v cí, takže by jedno bez druhého, lov k bez té v ci a v c bez toho lov ka, déle trvati nemohla, toho, pokud mi pov domo, tuto se jediný p íklad nalézá. Pochází pak tato pov st z bývalého kraje Bydžovského. „Mocné slovo neomýlí." Mocným slovem rozumí se za íkávání bájesloví velikou má d ležitost. „Co sudice komu káže."

ili zažehnávání (incantatio, Zauberspruch), ježto v

Když se dít narodí, p icházívají prý v noci k n mu t i sudice, ježto budoucí osud jeho ustanovují. Jedna praví: „To z n ho bude." Druhá praví: „Ne tak, ale to z n ho bude." T etí pak pokaždé rozhoduje. Charváti nazývají je rojenice místo rod nice. „M í vodu z misky v misku." Hádání z vody náleží mezi nejoby ejn jší národ slovanských. „Kudy smrtná žena chodí." Smrt bé e prý na sebe postavu bílé ženy a ukáže se jdouc kolem oken anebo vcházejíc do domu, kde n kdo zem íti má. Známa jest pov st o bílé paní, kteráž se v Hradci Jind ichov v zámku zjevuje, když n komu z rodu pán v jind ichohradeckých nastává smrt. Týmž také zp sobem zosobují sob Jihoslované, Poláci i Litvané džumu ili morovou ženu. P í ina toho záleží vlastn v tom, že slovo smrt u všech Slovan rodu ženského jest. Starého Saturna s kosou ani k es anského kostlivce Slované za svého neuznávají.

V štkyn Pam tihodné jest, že sob echové odjakživa tolik libovali v proroctvích, ježto se týkají zem eské. Již matka rodu P emyslova, Libuše, popisuje se v kronice Kosmasov jakožto v štkyn národu svého a v XVI. století vyšlo tiskem n kolik knížek prorockých o eské zemi, z kterých dv , totiž proroctví Sibyllino a slepého mládence, po tu dobu v pam ti a v jisté vážnosti u lidu našeho se zachovaly. Krom toho nalézá se také nemálo pov stí drobn jších a jistých znamení místních, po celé zemi roztroušených, jimiž se tolikéž budoucí osud vlasti naší tako ka nap ed vym iti míní. Již p ed mnohými lety sebral jsem takových drobných pov stí prorockých n který po et z rozli ných míst a zamýšlel jsem je vzd lati v báse jednu nad e eného nápisu; však nemohl jsem k tomu na onen as dosp ti. Jen šestero jich podávám tuto co úlomky básn delší, však tak, že každá ta pov st iní sv j vlastní celek. „Vid la jsem muže na B lin vod ." Tato pov st, pocházejíc z bývalého kraje Bydžovského, zakládá se na zpráv Kosmasov podle výkladu Hájkova. Hájek totiž vypravuje, že když poslové od Libuše p išli ku P emyslovi Stadickému, nalezli jej na poli, an voly bode ostnem, pospíchaje, aby dílo své vykonal. Když pak vy ídili své poselství, P emysl zastavil se a osten, kterýž v ruce m l, do zem vstr il; odvázav pak voly, ekl: ,~Jd tež tam, odkud jste vyšli!" Kte ížto pozdvihli se, jako by vzlétli, a zapadli pode vsí Stadici do skály, kteráž se po nich ihned zav ela. Osten pak lískový, jejž P emysl do zem vstr il, t i ratolesti vysoké z sebe vydal s listem zeleným a s o echy obdélnými. Zatímco poslové, posadivše se s P emyslem, na obráceném pluhu s radlicí jako na železném stole chléb jedli a vodu pili, spat ili, kterak dv ratolesti uschly a jedna vzh ru rostla. I vida P emysl jich podivení, ekl: „Nedivte se, ale v zte, že z mého rodu mnozí po nou panovati, ale jediný pán toliko z stane v zemi vaší panující. A paní vaše v této v ci by nebyla tak pospíšila, po všecky dny hojnost chleba byla by: jenom kdybych já toto, kteréž vidíte, úlehlé byl mohl doorati; ale pro tohoto díla nevykonání bude bývati v zemi hlad!" Což divu, že tato poslední slova v srdci prostého lidu

musela vzbuzovati toužení: „Kéž by byl P emysl to své pole dooral!" a z toho snadn mohla asem vzniknouti pov st, že p ijde zase kníže, kterýž tu práci dokoná, aby zem byla š astna. S tím také podivn sdružuje se pov st moravská o králi Je mínkovi, jehož o ekávají co vt leného Svatopluka, nad jíce se, že s ním nastane Morav zlatý v k. Ob tyto pov sti mají smysl jeden a týž, totiž že tehdáž bude zemi blaze, až se orba a polní hospodá ství dokonale zvelebí. „Vid la jsem skálu nad ekou se pnoucí." Tato pov st jest jako dodatek ústní ke známým v štbám Libušiným o založení Prahy a o p íští sv. Václava i sv. Vojt cha. Vypravuje se, že okolo Vyšehradu byly kouzelné zahrady Libušiny, kteréžto se v pov t í vznášely, tak jako zahrady báje né královny Semiramis; dole pak pod skalou vyšehradskou, tu kde jest nyní nejv tší prohlube eky Vltavy, že byla oblíbená Libušina láze . Tu prý stála jednou Libuše na prahu lázn své, a pozorujíc vody proud ní, v štila z n ho nešt stí, ježto na zemi eskou m lo p ijíti. Však nemohouc toho zm niti, pohroužila zlatou kolébku prvorozeného syna svého do vody a ustanovila, aby ta kolébka zase vyplynula navrch, až se totiž narodí ten, kterýž zemi eskou zase š astnou u initi má; toto pak souzené dít že bude na té kolébce spo ívati. Takto dí pov st. - Známo jest v bec, že všickni sta í kroniká i eští, od XV. století po ínajíc, císa e Karla IV. považují jako za spasitele, nazývajíce jej otcem vlasti, za n hož prý zem eská byla š astná a slavná jakož nikdy prve. Z toho musí se souditi, že to slíbené dít pov sti nad e ené, ta „zem spása, souzená p ed v ky," nikdo jiný nebyl než císa Karel IV., kterýž tím mín n jest, a že tedy po átek té pov sti nejvýše až do XV. v ku zasahuje. Ku potvrzení tohoto výkladu i to také mnoho p ispí vá, že se v pov stech národních o císa i Karlovi IV. s onou kolébkou op t potkáváme, kterážto se však v dosp lém v ku jeho již prom uje v lože, jako by s ním byla rostla; míním totiž pov st o zázra ném loži toho císa e na jeho milém hrádku, Karlovu Týn , ježto prý po smrti jeho nikoho na sob nesneslo, nébrž každého vyvrhlo na zem. Ostatn svrchupsaná pov st o zlaté kolébce pod Vyšehradem již i Hormayrovi známa byla, jenž asi p ed 30 lety ji vydal tiskem. „Vid la jsem kostel nad Orlicí ekou." Tato pov st pochází z Kostelce nad Orlicí v bývalém kraji Hradeckém, kdež i ta souzená borovice, aspo p ed n kolika lety, ješt se ukazovala a mnohými do k ry v ezanými k ížky znamenána byla. Sm r její jest patrný, totiž ten: že tchdáž bude zemi eské blaze, až lid bude vesm s bohabojný a navrátí se k božím ctnostem: k ví e, lásce a nad ji. - „Svatá Trojice bože!" jest po átek staré ranní písn církevní. „Nena íkejte, nešt stí a osud." Tato pov st vypravuje se v echách na mnohých místech a podle okolností a d vtipu lidí rozli ných také rozli n se vykládá. Slyšel jsem ji vhodn vykládati tak, že ten chrám znamená víru Kristovu v echách a ty troje dvé e do n ho její n kdejší troje vyznání; kteréžto roztržení u ví e že bylo p í inou tolikerého nešt stí v zemi eské. Avšak sotva která pravda tak obecná jest jako ta, že svár a nejednota vždy a všude v patách za sebou nešt stí a záhubu p ivádí. V našich

okolnostech mohl by se dob e tím chrámem rozum ti spisovný náš jazyk a t mi trojími dve mi echy, Morava a Slovensko. „Vy, kdo neznajíce otc slavné iny." P l hrdiny na pilí i mostu Pražského jest onen zbytek sochy na Malé Stran , jdouc ke Starému M stu, ježto z rohu pátého pilí e nahoru vyniká. V celosti své p edstavovala ta socha vousatého rytí e v plném od ní s odkrytým hledím. Pravice jeho podpírala se o dlouhý železný holý me , kterýž mu až pod vousy dosahoval. Levou rukou držel štít se starom stským znakem, u nohou pak jemu ležel lev, kterýžto lev i štít potud se ješt spat ují. ) e ený znak na štítu byl ud len Starom stským léta 1475 od císa e Fridricha IIL, z ehož se poznává, že ta socha z pozd jší doby jest. Bylo to vlastn znamení práva mostského, tak e ené mostské jurisdikcí, kteréžto právo císa Karel IV. Starému M stu byl daroval. Lid obecný nazýval tu sochu v bec Bruncvíkem, pro znamení lva i me e, maje v pam ti známou kroniku o Bruncvíkovi, již záhy z jazyka n meckého v eský p evedenou, kdež tento báje ný hrdina tolikéž s me em a lvem se zobrazoval. P i obležení Prahy od Švéd 1. 1648 urazila koule nep átelská polovici té sochy až po pás i s me em, a jen b ich a nohy s ostatními p íznaky z staly, tak jak se nyní ješt vidí. Této pak spodní polovice ujala se pov st nad e ená ve smysl ten: že p edstavuje p ed o i sobství a pošetilou samolibost, ježto prý nyní v bec panují, a že nem že dob e býti, dokavad up ímné srdce a zdravý rozum neobdrží svého místa.