Expozice Tři parametry – clona, čas, ISO Nadaný a zkušený profesionál má zvoleno manuální ovládání expozice podívá se na to co chce fotit, zvolí čas, clonu a ISO ručně zaostří a vyfotí. Podívá se na displej, provede jednu dvě opravy a je hotov. Nadšený amatér zvolí automatiku případně nějaký režim např. portrét, krajina, ohňostroj … a spolehne se na softweráře firmy. Mě zajímá proč to někdy funguje a někdy ne, tak jsem sesbíral různé rady a přidal k nim vlastní názor. Text je hlavně pro mě a pokud jednomu nebo dvěma z vás, kteří to budete číst, někdy pomůže, budu rád. Zajímá mě, jak profesionál přemýšlí před tím než se rozhodne. Třeba jak je uvedeno v rozhodovacím diagramu. Jedno políčko je daleko významnější než ostatní „Co chci fotit“. To je ale jiná kapitola. Rozhodovací diagram Nastavení Režim měření Co chci fotit
Klíčové tóny
Hledej problémy Nízké osvětlení
Přidej světlo
Ztráta kresby
Uprav iso, čas,clonu
OK, exponuj na klíčové tóny
Dynamický rozsah vyhovuje
Dynamický rozsah je vysoký
Změň nasvícení nebo kompozici Najít kompromis Kontrola Spolehni se dodatečné zprac.
Měření TTL metering. Through the lens (TTL) měří od scény odražené světlo procházející objektivem
Průřez DSLR: senzor pro měření světla procházejícího skrze objektiv je většinou umístěn v místech optického hranolu (u levnějších DSLR je místo hranolu používána soustava zrcátek)...
U digitálních fotoaparátů je správná expozice důležitější než u barevného negativního filmu. Negativní film má příjemnou "S" křivku kontrastu, zatímco digitální senzory mají tvrdě ohraničenou lineární křivku. Problém je tedy v tom, že vše, co je černější nebo bělejší než koncové body přímky, prostě "neexistuje". Typické situace, kdy bude třeba automatice pomoci, jsou např. fotografie Měsíce či Slunce a jeho západů či východů, fotografie na sněhu, studiové fotografie, fotografie interiérů, koncertů, makrofotografie, silně kontrastní fotografie, fotografie v protisvětle či jakékoliv fotografie s dominantní převahou výrazně barevných, světlých či naopak tmavých tónů. Jak měření expozice pracuje Většina moderních fotoaparátů má několik režimů měření expozice. Liší se v podstatě plochou, kterou z celkové scény berou v úvahu pro měření. Různé režimy se hodí při různých situacích. Domácí analýza zjednodušeně aneb zkusil jsem to jak to foťák dělá Zooner – filtr pixelizace – maximum 64 (víc to nejde); filtr -převod na černobílou, Scéna z pražského paláce . Složité světelné poměry denní a umělé světlo v interiéru.Kompakt na automatiku si poradil takto: 1/20, f 2,8, ISO 200 . Ve Photoshopu se dá zjistit jaký je celkový jas scény na fotografii. Filtr rozostření, průměr, okno informace režim Lab , světlost 49. Automatika našla expozici tak aby snímek byl středně šedý
18% střední šedá Střední šedá je definována jako šedá, která odráží 18% dopadajícího světla. V 8bitové RGB representaci je vyjádřena jako {127,127,127}. Střední se jmenuje proto, že subjektivně leží ve středu stupnice mezi černou a bílou. Téměř každý dobře exponovaný snímek vede po zprůměrování všech zón na střední šedou. Měření expozice fotoaparátů tedy v principu probíhá tak, že hledají kombinaci expozičního času, clony a ISO citlivosti, která po zprůměrování jasů celé fotografie dá ve výsledku 18% střední šedou. (světelnost 50%, šedou 127,127,127) Limity automatického měření expozice Automatika nemá ani ponětí o síle světla osvětlující scénu. Nemá ani ponětí o odrazivosti předmětů, které scénu tvoří. Jediné, co vidí a z čeho musí vycházet, je světlo odražené od předmětů scény a vstupující do objektivu. Nedokáže tak rozlišit slabé světlo dopadající na světlé předměty od silného světla dopadajícího na tmavé předměty. Jedinou šancí je předpokládat, že průměrná odrazivost světla všech předmětů tvořících scénu je průměrná - neboli předpokládat, že scéna je v průměru středně šedá. Strategie měření na výslednou střední šedou tedy funguje velmi dobře pro scény, které mají vyvážený podíl světlých a tmavým míst. U nich snadno exponuje tak, aby střední jas celé scény padl do středu jasových možností senzoru. Tato strategie však selže, pokud základní předpoklad vyváženého podílu světlých a tmavým míst ve scéně neplatí. Fotografujete-li černého psa na uhlí , automatika dojde k závěru, že fotografujete v průměru šedou scénu, ale ve slabém světle! Expozici zvýší a uhlí tak bude šedé! Stejně tak pokud fotografujete bílého psa na sněhu, automatika dojde k závěru, že fotografujete v průměru šedou scénu, ale v silném světle! Expozici ubere a sníh bude šedý - špinavý. Naštěstí běžné scény předpoklad střední odrazivosti předmětů tvořících scénu dobře splňují. Na to, že scéna je v průměru středně šedá, se v 80% případů dá spolehnout. Režimy měření expozice
Aby to nebylo tak jednoduché, výrobci laškovně přiřazují jednotlivým režimům "Měření expozice" nejen různé názvy,ale i symboly
Nejuniversálnější poměrové (zónové či maticové měření - různí výrobci používají různé názvy) pracuje na principu rozdělení celé fotografie na určitý počet zón. Canon používá např. 35 zón, Nikon 1005, Olympus 49 atd. V každé zóně je zjištěn průměrný jas v EV jednotkách (barva se zcela ignoruje a pracuje se pouze s černobílým jasem) a připojí se další údaje jako poloha zaostřovacího bodu, vzdálenost objektu, svislé/vodorovné fotografování atp. Následně jsou údaje porovnány s databází uvnitř fotoaparátu a fotoaparát se snaží odhadnout správnou expozici pro nalezenou scénu. Softwerář, který má před sebou 30000 správně exponovaných fotek včetně EXIF souborů a má za úkol napsat něco, co z toho co vidí čidlo a doví se ohnisku a zaostřovacím bodu, co zvolí čas,clonu a ISO, které odpovídá tomu jak to vyfotili ti co mají expozimetr v oku a k tomu spoustu zkušeností. Trochu jiná úroveň než já Kdy ho použít: V běžné každodenní praxi Kdy selže: V situacích, kdy nelze předpokládat, že průměrný jas scény je střední šedá. Dále u snímků v protisvětle, silně kontrastních scén a v situacích, kdy požadujeme speciální expoziční záměr (západy slunce, noční snímky atp.)
Celoplošné se zdůrazněných středem (Center-weighted Average) Podobně jako maticové měření bere do úvahy celou plochu snímku avšak za nejdůležitější část se považuje střed snímku bez ohledu na zaostřovací bod. Okraje snímku tak promluví do expozice mnohem méně významně. Kdy ho použít: V situacích, kdy chceme řídit expozici podle hlavního objektu, který je jasově blízko středně šedé. To je typické u portrétů zejména v protisvětle nebo v jiných náročných světelných podmínkách. Běžný obličej či pleťová barva obecně je totiž blízko střední šedé, a tak se dá k naměření expozice použít.
Kdy selže: Je dost riskantní při reportáži či běžné práci. Silně totiž závisí na jasu místa, kde expozici měříte
Středové (Partial) Vyhodnocuje pouze malou oblast (cca 8% plochy) ve středu snímku bez ohledu na zaostřovací bod. Kdy ho použít: Výhradně k naměření jasu (EV hodnoty) konkrétního bodu scény. Kdy selže: Nevhodný pro běžnou práci.
Bodové (Spot) Vyhodnocuje velmi malou oblast (bod, cca 1-3% plochy) ve středu snímku bez ohledu na zaostřovací bod. Kdy ho použít: Výhradně k naměření jasu (EV hodnoty) konkrétního bodu scény. Kdy selže: Nevhodný pro běžnou práci. To co je napsáno platí pro situace, kdy blokování automatické expozice a automatického ostření AE/AF je zakázáno. V tom případě je automatické ostření a automatické měření expozice prováděno v okamžiku, kdy stiskneme spoušť do poloviny. V uživatelských funkcích na foťáku můžete blokování AE/AF povolit a to několika způsoby např. * ostříte a stiskem spouště do poloviny měříte expozici nebo v režimu průběžného automatického zaostřování můžete režim automatického zaostřování * dočasně přerušit a zase ho uvést do činnosti a expozice je nastavena v okamžiku pořizování snímku Měření dopadajícího světla na střední šedou 18% šedá tabulka by neměla chybět. Slouží k určování expozice na základě dopadajícího světla a k přesnému vyvážení bílé barvy. Jak již bylo řečeno, algoritmus expozimetrů současných fotoaparátů předpokládá, že scéna je v průměru středně šedá. Algoritmus tedy selže v okamžiku, kdy tento předpoklad není splněn. Nabízí se malý trik! Přímo do scény umístit normalizovanou střední šedou tabulku a naměřit expozici na ní. Potom vlastně předpoklad šedé scény bude 100% dodržen a expozice musí být přesná! Na tomto principu je založeno měření dopadajícího světla na střední šedou. Praktická práce s šedou tabulkou potom vypadá následovně: • • • • •
Do scény umístíme šedou tabulku tak, aby se neleskla! Tento požadavek je kritický a nejlépe ho splní naklápění tabulky vůči zdroji světla až lesky zmizí. Přepneme na bodové měření expozice a naměříme expozici ve středu tabulky. Tabulka však musí vyplňovat dostatečnou plochu fotografie (pro jistotu minimálně středový kruh), aby bodové měření zaručeně nebylo rušeno okolím tabulky. Pokud je tabulka příliš malá, tak dočasně prodloužíme ohnisko či se přiblížíme s fotoaparátem blíže k tabulce. Nesmíme jí ale stínit! Naměřené hodnoty buď uzamkneme, lepší je přepnout na manuální režim a nastavit je ručně. Nejsme tak v časovém presu, za jak dlouho uzamčení expozičních hodnot fotoaparát zruší (cca 10-16 vteřin). Vrátíme případně zpět ohnisko. Tabulku ze scény odstraníme a exponujeme zjištěnými hodnotami ostrý záběr.
Dominantní světlé tóny (sníh) vedou při automatickém měření expozice na příliš tmavé fotografie. Vlevo ukázka při běžném měření, vpravo při měření na středně šedou. Žluté šipky označují místo měření expozice Použití šedé tabulky je vhodné pro měření v hospodě, v ateliéru (pokud fotografujete bělocha přidejte +1 EV viz dále Anselm), v museu, na výstavě… Ansel Adamsovo dělení jasu (zone system) z hlediska lidského vnímání Americký fotograf a perfekcionista zpracoval pro černobílou analogovou fotografii zónový systém Zóny 0 jednolitá černá, I téměř černá žádná textura, II (jas 10% = světlost26) náznak textury ve stínech, III (20% -52) texturované stíny !, IV (33%- 85) stíny u tmavého listí budov a krajin, V ( 50% -126) střední tón tmavá pokožka, světlé listí, VI (67%-172) pokožka bělocha, beton, stíny na sněhu, VII (80%-205) texturovaná světla bledá pokožka,, světlý beton, žlutá, růžová, VIII (90%,230) poslední náznak textury ve světlech, IX jednolitá bílá Od III do VII – každá třída jeden expoziční stupeň Software Nik Silver.. pro čb fotografie umožňuje si prohlédnout, kde je na černobílé fotografii ta která zóna a zda odpovídá přísným požadavkům pana Adamse.
HISTOGRAM Fotíme-li například nad obzorem zapadající slunce (protisvětlo), může se stát, že TTL měření selže. Je tomu tak proto, že fotoaparát neví, jestli má expozici nastavit dle tmavého popředí, či extrémně světlého pozadí. Výsledkem může být podexponovaná (příliš tmavá) či přeexponovaná (příliš světlá) fotografie. Jak to ale ověřit jednoduše přímo na místě? K tomu nám poslouží histogram.
Histogram je statistika expozice jednotlivých buněk senzoru. Zleva doprava znázorňuje jas od černé až po bílou a délka svislé čáry u každého jasu nám prozrazuje, kolik buněk bylo exponováno tímto jasem. Zjednodušeně řečeno, histogram nám ukazuje kolik máme na fotografii černých, tmavě šedých, světle šedých a bílých míst. Díky němu můžeme nezávisle na kvalitě LCD displeje zkontrolovat správnost expozice snímku a v případě potřeby snímek opakovat. Jak tedy vypadá správný histogram? Křivka by měla vyplňovat celé pole (viz obrázek nahoře), což znamená, že fotoaparát zachytil všechny stupně šedé od černé (v levé části histogramu) až po bílou (v pravé části histogramu). Má-li histogram většinu svislých čar vlevo, ukazuje to na podexponovaní snímku, zatímco je-li většina svislých čar umístěna vpravo, znamená to, že snímek je přeexponován.
Tak tomu říká teorie. Praxe je ale jiná. Jsou totiž situace, kdy fotíme scénu která má být záměrně tmavší (například noční město), či naopak záměrně světlejší (například zasněžená scéna viz obrázek). Fotoaparát nerozeznává co fotíme a tak histogram pouze poukazuje na technickou stránku věci. Je na fotografovi aby uměl histogram interpretovat z teoretického hlediska, ale aby byl schopen zohlednit i charakter focené scény a vyvodil závěry. Fotoaparáty vyšší třídy nabízejí tzv. RGB histogram. Jedná se vlastně o 3 histogramy sestavené pro každý barevný kanál RGB samostatně. Zda chcete sledovat jasový histogram, RGB histogram či všechny 4 dohromady je většinou možné volit v menu. Pohledem na RGB histogram je tak možné odhalit a opravit jasové přepaly ale i přepaly v jednotlivých RGB kanálech. Na RGB přepaly jsou náchylné scény s jednou sytou dominantní barvou fotografované v jasném světle - typicky květiny na slunci. Oproti automaticky změřeným hodnotám je potom třeba snížit expozici o cca -0.5 až -1.5 EV Na přepaly v červeném kanále jsou náchylné i portréty pořizované v umělém světle. Světlo žárovek či halogenů je červené a lidská pleť rovněž obsahuje hodně červené. Takže oboje dohromady snadno přepálí červený kanál. Řešením je takové snímky dle jasového histogramu mírně podexponovat (cca -1 EV). Jinak se ztratí kresba v obličeji . EXPOZIČNÍ VAROVÁNÍ
Každá scéna má svůj kontrast, neboli dynamický rozsah. Je to rozdíl jasu mezi nejtmavším a nejsvětlejším místem scény. Aby fotoaparát věrně zachytil celou scénu, musel by být dynamický rozsah scény nižší než dynamický rozsah senzoru fotoaparátu. Kdy tomu tak je a kdy tomu tak není? Budete-li fotit krajinu se šedě zataženou oblohou nad vámi, či ranní mlhou, pravděpodobně se žádné rizikové situace nedočkáte. Budete-li však fotit západ slunce, či v noci rozsvícené město, můžete si být na 99% jistí, že dříve nebo později na nějakou tu prekérní situaci narazíte. V podstatě můžeme říct, že čím kontrastnější scénu fotíme, tím se vystavujeme většímu riziku tzv. přepalů a podpalů. Přepaly a podpaly jsou místa, která kvůli jejich vysokému dynamickému rozsahu (kontrastu) fotoaparát nebyl schopen zachytit a tak jsou tato místa bez kresby a barvy, tzn. pouze bílá (u přepalů), či černá (u podpalů). To se fotografům nelíbí a tak se těchto situací snaží vyvarovat. Než však začneme přemýšlet o tom, jak se tomu vyhnout, musíme přijít na to, jak takový přepal na fotografii při focení vůbec identifikovat. Bohužel tady displeje fotoaparátů většinou selhávají, jelikož jejich rozlišení a velikost nejsou dostatečné.
Jak takovéto situaci předejít? Jedině kontrolou snímku v průběhu focení. K tomu nám právě může zásadně pomoci expoziční varování. Většina DSLR je vybavena touto funkcí (také známou pod názvem “highlights sreen”), která fotografovi na displeji graficky indikuje, je-li některá část snímku přeexponovaná. Tato část snímku bude na displeji po aktivování funkce světelně problikávat, tzn. fotograf zřetelně uvidí jak polohu přepáleného místa, tak i jeho rozsah. Následná náprava situace spočívá v řadě metod. Asi tou nejjednodušší je využít funkce kompenzace expozice a opravný snímek záměrně podexponovat. Pokud máme přepal v horní části snímku je možné použít polarizační filtr, který ovšem funguje jen v případě že světlo jde ze strany, pro zadní světlo a protisvětlo je účinnost polarizačního filtru malá. Pokud máme přepal ve střední části snímku (například na budovách při focení města), lze situaci zlepšit použitím ND filtru. Pokud je však situace opravdu hodně kontrastní a potřebujeme zachytit její celý dynamický rozsah, nezbývá než vyfotit několik různě exponovaných fotografií, pak je softwarově spojit nebo vytvořit tzn. HDR fotografii. Stíny a šum Vyšší ISO znamená vyšší zesílení signálu z čipu. Zesílí se i signály, které nejsou přímo výsledkem osvětlením čipu. Menší čip, menší vzdálenost mezi světlocitlivými diodami a větší vzájemné ovlivnění. Odstraňování šumu ve fotoaparátu pomocí softwaru se děje vždy. V uživatelském nastavení foťáku je v menu snímek možno nastavit . různé stupně odšumění pro vyšší ISO. Také je možno aktivovat odšumění při dlouhých expozicích, které vzniká tím, že se senzor zahřeje. Obecně platí, že při vystavení foťáku vyšším teplotám, lze očekávat vyšší šum.. Expoziční vadou jsou podexponovaná místa, velké přechody mezi světlem a stínem, hluboké stíny na hlavním fotografovaném objektu. Odpoutat se od hlavního fotografovaného objektu a vnímat celou fotografovanou oblast, a zejména pak části, kde vznikají všechny možné expoziční neduhy se vyplatí Někdy stačí změnit úhel, pozadí a popředí, přesně tak, aby na výsledné fotografované scéně nevznikaly situace, kdy si s velkým dynamickým rozsahem fotografované scény nemůže digitální fotoaparát poradit. Většinou se jedná o velké kontrastní plochy, tmavé, nebo bílé, kde právě vznikají ty základní expoziční problémy. Prvním krokem, jak se zbavit problému digitálního šumu je, co možná nejlépe exponovat. Na příklad fotografováním na hranici „přepalů“, tím se vyřeší velká spousta problémů, pozor na červený kanál, pokud to přeženu v červeném kanálu, je konec a kresbu už nezachráním. Naopak, pokud to světelné podmínky nedovolují, použít blesk. Aby scéna nevypadala příliš „ploše“, stačí s kompenzací expozice na blesku (většinou -3 až -2) vytáhnout tmavé a hluboké stíny. Jiné je to samozřejmě například při fotografování krajiny a všude tam, kde jsou velké kontrasty záměrem fotografa. Při boji se šumem je dobré vypnout některé funkce ve fotoaparátu softwarové doostřování přímo ve fotoaparátu. U fotoaparátů Canon to jsou především Picture Style módy (ostrost, kontrast, saturace, styl barvy),
které umožňují při fotografování, jak do RAW, tak do JPG. Se zvyšující se hodnotou ostření, se dramaticky zvyšuje podíl barevného šumu. Další takovou funkcí je automatická optimalizace jasu a priorita zvýrazněných tónů, které lze povolit v uživatelských funkcích.( u Canonu – v menu snímek) Opět, tuhle funkci mám zakázanou. Je sice krásné, že fotoaparát dokáže o 18% „roztáhnout“ dynamický rozsah ve středních tónech, ale tato funkce zvyšuje hladinu barevného šumu v podexponovaných místech. Je pravda, že jsou situace, kde konkrétně tahle funkce najde uplatnění (svatby). Pozn. Funkce nefunguje v režimu RAW a RAW+JPEG nebo jen v softwaru dodaném od fy Canon. Odšumění v Zooneru funkce skládání multiexpozic v Zoner Photo Studiu byla primárně vyvíjená za účelem odstranění nežádoucího šumu. Algoritmus, který by dokázal na několika snímcích stejné scény rozpoznat žádoucí rysy a zároveň eliminovat šum. Skládání multiexpozic tak nabízí nejen schopnost eliminace šumu, ale umožní i odstranění pohybujících se objektů, respektive jejich duplikaci. Více viz článek v info Zooner. Odšumění ve Photoshopu. Odstraňovat šum jen tam, kde vadí. Technika vychází z toho, že klíčové tóny jsou exponované správně! 1. Převedený a základně upravený soubor RAW, otevřeme v programu Adobe Photoshop. 2. Klávesovou zkratkou CTRL+J vytvoříme novou vrstvu. 3. V horní liště MENU, vstupte do záložky FILTR – ŠUM – POTLAČIT ŠUM. 4. Poté se nám otevře dialogové okno POTLAČIT ŠUM, kde nastavíme tyto hodnoty. SÍLA – na hodnotu maximální 10, ZACHOVAT DETAILY – na hodnotu 0%, nechceme zachovávat v pozadí a v odšumované části žádné detaily, REDUKOVAT BAREVNÝ ŠUM – 100% tuhle hodnotu opět na maximum, ZAOSTŘIT DETAILY – 0%, opět nechceme na pozadí a odšumované oblasti zachovat žádné detaily. 5. Po nastavení hodnot, zmáčknete tlačítko OK a provedené úpravy aplikujete na vrstvu. 6. Přidat masku vrstvy, vytvoříme černou masku Ctrl I. 7. Stiskem tlačítka „B“ vybereme nástroj štětec. 8. Pravým tlačítkem myši vybereme druh štětce, měkký štětec a jeho průměr. Tvrdost necháme na hodnotě 0. 9. Poté už jen opatrně štětcem obkroužíme místa, kde chceme šum odstranit, pro kontrolu, zdali jsme něco nevynechali, je možné si u spodní vrstvy kliknout na tlačítko znázornění viditelnosti vrstvy (MALÉ OKO vedle náhledu vrstvy) a uvidíme, kde jsme aplikovali odstranění šumu. Výhoda postupu je, že jste nezasáhli do hlavního objektu a tím zůstaly zachovány všechny detaily a naopak pozadí se částečně rozmazalo a dokonale se odstranil šum. Existují dvě zásadní metody obvyklá (právě popsaná), založená na rozostření, více nebo méně složitými způsoby rozostření. Druhá je založena na matematických analýzách vyvinutých pro vědecké nebo policejní účely. Prakticky tak pracuje Nik software D fine nebo program Ninja (jméno programu po japonském profesoru matematiky) Sestává ze dvou kroků analýzy snímku (automatické nebo ruční) a redukce šumu (automatické nebo ruční). Umožňuje také použití štětce pro vybrání ploch, kde má odšumění být a kde ne. Tím, že výpočty jsou prováděny opakovaně a blíží se k nějakému ideálu může trvat odšumění jedno snímku i několik minut. Focení podkladových snímků pro metodu softwarového spojení fotografií (manual exposure blending) je v podstatě totožné s focením podkladových fotografií pro HDR Hodně zjednodušeně řečeno jde o vyfocení dvou fotografií, jedné exponované na oblohu, druhé na popředí a následné softwarové “slepení” těchto dvou fotografií na sebe. To možná zní podobně jako HDR, ale s HDR to nemá mnoho společného. Rozdílů je hned několik, ale ten základní spočívá ve skutečnosti, že “přelepovat” nebudeme fotografie celé, ale pouze ty části, u kterých bude expozici potřeba upravit (tedy většinou pouze oblohu). A) ve finále použijeme namísto 3 fotografií pouze fotografie 2. B) doporučuji dělat menší expoziční posuny než u HDR (tzn. namísto +/- 2EV použijeme pouze +/- 1EV). Vše ale záleží na kontrastu focené scény a výsledku, kterého chceme docílit. Optimální je fotit ze stativu (aby se fotografie dokonale překrývaly), s použitím dálkového ovládání či samospouště, většinou v programu priorita clony (abychom měli pod kontrolou hloubku ostrosti, která musí být stejná), fotit do RAWu , využijeme funkci AEB
AEB nastavím pomocí kompenzace expozice tak, aby první fotka vyšla lehounce přeexponovaná (např. + 0.5 EV), druhá pak vyšla výrazněji podexponovaná ( -1.5 EV) a třetí fotka pak “ulítne” někam do nepoužitelných hodnot ( + 2.5 EV), s tím že pro slepování snímků použiji pouze fotku první, která je exponovaná na popředí (které se tím zesvětlilo) a fotku druhou, která je exponovaná na oblohu (která se tím ztmavila). 1.
ve Photoshopu si obě fotografie otevřeme
2.
světlejší fotografii (exponovanou na popředí) označíme (současným stiskem kláves CTRL + A), zkopírujeme (CTRL + C)
3.
přejdeme na tmavší fotografii (exponovanou na oblohu) a světlejší fotografii na ni vložíme (současným stiskem kláves CTRL + V)
4.
abychom slepili fotografie na sebe, půjdeme do menu “Vrstva”, kde najdeme “Maska vrstvy” a klikneme na “odkrýt vše” (tím se nám v “paletě vrstev” objeví bílý obdélník)
5.
na paletě nástrojů (to je ten dlouhý vertikální sloupec s mnoha nástroji) zkontrolujeme, zda je barva popředí nastavená na černou (je to ikonka dvou čtverců které se částečně překrývají - pokud je černý čtverec nahoře, je to správně, pokud je nahoře čtverec bílý, je to špatně - v tom případě na čtverec klikneme a tím pořadí změníme) V případě, že jsou tam jiné barvy stiskneme klávesu D
6.
na závěr klikneme na klávesu “B”, která nám aktivuje “štětec” a štětečkem u kterého si můžeme zvolit tloušťku, intenzitu a přechod hrany "kreslíme" s ním po obloze, čímž se nám odhaluje obloha z fotografie ve spod
7.
až jsme s výsledkem spokojení, jdeme opět do menu “Vrstva”, kde klikneme na “sloučit dolů” a máme hotovo
Vliv expozice na barvy Přepaly – kde není žádná informace není s čím pracovat. Vysoké jasy- vykreslení do ztracena místo přímky se kontrast ve středních tónech nepatrně zvýší a v jasech se výrazně sníží. Vidění člověka je přizpůsobeno tak,že ve stínech hledá podrobnosti - strukturu. Barvy se mění s podexpozicí žlutá na okr, oranžová na cihlově červenou, purpurová na fialovou – problém západu slunce. Tónová paměť Pleťovka – kromě složení barev je u světlé pleti požadavek na jas 67% Zelené plochy – tónová paměť vyžaduje na fotografii sytější barvy (HSB - odstín, sytost, světlost) Různé expoziční situace Expoziční rozsah scény Odražené světlo se většinou vejde do rozsahu fotoaparátu (10 EV) co je za rohem to pro Digital neexistuje. Přímé světlo odlesky, zrcadla, světla umělá, měsíc, slunce bývá mimo rozsah. Různé expoziční situace - témata k diskusi Klíčové tóny jsou tmavé zabírají většinu snímku (histogram jeden kopec vlevo) Oči vidí v tmavých tónech více kresby. Změřit to tmavé a kompenzaci -2 nad průměr Klíčové tóny jsou světlé zabírají většinu snímku (histogram velký kopec vpravo) Kompenzace +2 nad průměr Dynamický rozsah scény je nízký (prach, mlha, kouř, opar) Mlha působí jako světlo a pro je třeba kompenzovat do ++ proti průměru Rozsah scény je vysoký (scéna je kontrastní, ale v rozsahu čipu) histogram kopec vlevo, kopec vpravo) Posoudit ztrátu kresby v klíčových oblastech scénu a exponovat na klíčové tóny.
Nasvícené okraje vlasy apod.
Expozice tak aby tyto okraje byly světlé, ale ne přepálené na hranici přepalu. Průměr + kompenzace 1 Vysoký rozsah Protisvětlo s kresbou v tmavých tónech, silueta – minimální kresba Nálada Záře světel
