Duna – mýtus scifi Úvod Nad východem z arrakénského letiště byl jakoby nějakým hrubým nástrojem vytesán nápis, který si měl Muad’Dib mnohokrát opakovat. Spatřil jej té první noci na Arrakisu, kdy ho přivedli na vévodské velitelské stanoviště, aby se zúčastnil první porady štábu svého otce. Slova nápisu se obracela s prosbou na ty, kdož opouštěli Arrakis, ale do očí chlapce, který přávě o vlásek unikl smrti udeřila ponurým významem. Zněla: „Ó vy, kdož víte, jak zde trpíme, nezapomeňte na nás ve svých modlitbách.“ Princezna Irulán: Pravá kniha o Muad’Dibovi Herbertova Duna bývá zařazována mezi základní scifi romány, ba přímo označována jako zakladatel moderní epické scifi. Ačkoliv její vliv na tento žánr je nezpochybnitelný, stejně jako její příslušnost k němu, jeví se mi taková žánrová definice zjednodušující, až degradující. Duna je víc než pouhé scifi, je mýtem planety mnoha významů, filosofickým traktátem o upadání člověka a neodvratném, blahodárném chaosu, pohádkou o mocném šlechtici, dobrodružným příběhem potu a krve. Označení scifi pramení z pohledu do budoucnosti, z využití dosud neexistujících technologií; hlavním tématem však není kontakt s jinými civilizacemi, pokus odhadnout jak bude lidstvo vypadat (ostatně, na rozdíl od většiny scifi je duna prosta přítomnosti, byť zničené, Země), ani řešení problémů, jež nastanou kontaktem s neznámým. Důležité je téma mýtu a člověka, předvídání, téma složitosti, pohodlnosti či nejasné hranice mezi člověkem, strojem a zvířetem. Tematicky se tedy Duna jeví jako mix fantasy, kyberpunku a moderního autorského mýtu. Tato explozivní směsice přímo vybízí k rozkrytí a rozpracování, o které se v této skrovné eseji pokusím. Mýtus planety Bůh stvořil Arrakis, aby vychovával věrné. Princezna Irulán: Sebraná rčení Muad’Diba Arrakis – Duna – Pouštní planeta. Ústřední dějiště vyprávění, ba víc než to, přímo střed celého Herbertova vesmíru. Svět tak chudý na vodu, že pár jejích litrů má cenu lidského života, ale současně jediný zdroj koření, drogy prodlužující život a umožňující nahlédnout do budoucnosti. Nehostinné místo, pokryté jen skalisky obrušovanými písečnými bouřemi a planoucí nekonečnými plochami žhavých pouští, křižovaných obrovskými červy - tvůrci. Uzavřený komplex, země, kterou není možné opustit. Kdo jednou navykne účinkům koření, nikdy už se ho nemůže vzdát. Ibádova modř, jež navždy naplní oči těch, kteří se k Duně připoutají, je pouhým vnějším projevem tohoto principu. Právoplatní vlastníci planety, fremeni, s ní žijí v nejvášnivějším spojení, ve kterém se mísí láska s nenávistí. Horké slunce a žhavý písek vysají z těl vodu během pár okamžiků, bez patřičného vybavení nelze ve dne na poušti přežít děle než pár desítek minut; v noci tomu není o moc lépe. Lid pouště je proto odsouzen věčně se svou planetou zápasit o život. Tento zápas jim však dodává sílu, nedovolí jim změknout, zeslábnout; také jim dává cíl: v budoucnu nemuset dál zápasit – a co je větší cíl, než zbavit se utrpení?
Arrakis tedy je uzavřeným literárním prostorem, podobně jako například Marquézovo Makondo. Stejně jako ono i Duna má svůj mýtus, jenž ji předurčuje; zatímco Makondo však spěje cestou ke zkáze vyvolané samotou, ona se v době vyprávění probouzí pod doteky předpovězeného proroka Muad’Diba v bod, o nějž on opře páku, kterou pohne celým vesmírem. Stejně jako můžeme v Marquézově díle sledovat vývoj Makonda od samého začátku, sledujeme kompletní příběh, i příběh Duny má svůj počátek; ačkoliv leží daleko v myšlenkách dávno mrtvých, přesto není zapomenutý. Duna byla fremenům přidělena v podstatě za trest: na své přívětivé planetě změkli, stali se neodolnými, snadnou kořistí nájezdníků. Za trest byli přesunuti na ztělesněné peklo – které z nich opět udělalo lidi. Zatímco příběh Makonda vypovídá o zhoubnosti, neudržitelnosti vydělení sebe vůči světu, Duna varuje před pohodlností: před ztrátou podnětů, která vede ke stagnaci. Toto poselství, se v románu cyklicky navrací avšak z do jisté míry otevřeného zakončení příběhu Duny můžeme poznat ještě jednu ideu, totiž že ti, kdo trpí, budou určovat běh světa, zatímco bývalí mocní budou mlčky přihlížet – idea stará jako lid resentimentu sám. Přes nepřízeň prostředí přežívá na Duně vedle člověka mnoho jiných stvoření: parazitické rostliny, vzájemně se okrádající o rosu; draví ptáci, kteří cítí vodu na kilometry; pouštní myš Muad’Dib, nejvychytralejší ze všech zvířat Arrakisu – žádné z nich však není Arrakisu vlastní; příběh planety totiž začíná desítky let před obdobím jež zachycuje román: myšlenky oddaného a zaujatého ekologa sjednocují fremeny, s cílem vykonat absolutní změnu a přetvořit planetu na místo vhodné pro lidské bytosti. Tento fakt akcentuje osudovost hlavního hrdiny (kumulace příznivých okolností pro začátek „džihádu“ jej činí nevyhnutelným), ale také skrývá téma boje řádu a chaosu – volnost pouště, jíž si fremeni cení nade vše, oproti přesným ekologickým zákonům, které mají moc měnit. Jediní přirození obyvatelé planety jsou červi, skutečný tvůrci. Slovo tvůrce demonstruje relativně častý Herbertův literární postup, totiž upravení významů slov. Třeba při předávání zpráv mezi lidmi, kteří by neměli pochopit jejich pravý obsah používají hrdinové kód, jenž klade význam jen na určitá slova celého sdělení, čímž vzniká sdělení zcela nové. Tvůrce je zase případem zmnožení významu: vytváří pustotu pouště, která je Arrakis; vytváří Ctihodné matky; vytváří fremenský příběh o smrti; vytváří cesty napříč rozlehlým vesmírem - vytváří samotné koření, zdroj výjimečnosti Duny v měřítku celého systému. Prozatím lze konstatovat, že Duna je román epické šíře, využívající relativně malý a velmi koherentní literární prostor k spletení sítě významů a poselství, které čtenář společně s hlavním hrdinou rozkrývá. Akcentováním významu jednoho prostoru a substance (nebo spíš jejího nedostatku – na Arrakisu jde totiž především o vodu, právě prot, že je jí tak málo) se Duna v mnohém podobá románu angličana Jonathana Swifta Země vod – podobnost je tak velká, že je na místě se ptát, zda-li se Swift nenechal přímo inspirovat. Základem ekologie, pro Dunu v mnohém důležité (ostatně i její věnování patří ekologům), je pochopení faktu, že všechny jednotky systému se navzájem ovlivňují; a takovým způsobem, jenž je znamením dobrého románu, pracuje s motivy a tématy i Herbert. Pouze ten, kdo pochopí všechny souvislosti, může nalézt správnou cestu budoucností. Kořením zmutovaní Gildaři, vesmírní kormidelníci umožňují svými limitovanými schopnostmi předvídat budoucnost lety ohromných kosmických lodí; Ctihodné matky Benne Gesseritu a fremenů, nadané kolektivním vědomím a kořením danou jasnozřivostí, jež však není sto obsáhnout celistvost: do „mužské“ části budoucnosti nejsou schopny nahlédnout. Ti všichni stojí na pokraji předvídání, nedokáží však dosáhnout dokonalosti.
Jedině hlavní hrdina, vyvolený Kwisatz Haderach, výsledek dlouhodobého, dokonalého plánu čaromocného společenství Bene Gesseritu, plánu selektivního šlechtění rasy, dokáže nahlédnout i tam, kam ctihodné matky nevidí – a tímto vyvoleným se stává potomek lady Jessiky a vévody Leta Atreida, prorok planety koření, Paul Muad’Dib. Mýtus proroka Pohyb rukou, pohyb rtů, z jeho slov příval myšlenek a z jeho očí šleh žáru. Je ostrůvkem svého já. Popis z Pravé knihy o Muad’Dibovi od princezny Irulán Hlavní hrdina románu - vévoda Paul Atreides, Muad’Dib, Usúl, Kwisatz Haderach, Lisán alGharib - disponuje ještě více tvářemi než jmény. Vychován na domovské planetě svého rodu, Caladanu, světu víc než jakýkoliv jiný připomínajícím ráj, je v 15 letech nucen emigrovat na Dunu, do hrozivé pasti, o které ví víc než dobře. Nejprve je však navštíven mocnou figurou, benegeseritskou mluvčí pravdy, jejímž úkolem je „přijmout jej mezi lidské bytosti“. Tento první iniciační rituál, jenž musí Paul podstoupit, testuje schopnost snášet bolest, utrpení za hranicemi představivosti, kombinovanou s nutností ovládnout sám sebe; smrt v podobě kapky jedu na hrotu jehly je strážcem této zkoušky. Se skonem otce a zdánlivým zánikem rodu Atreidů veškerý Paulův dosavadní život mizí, jediný kontakt s minulostí přetrvává v osobě matky, k níž však chová mnohoznačný vztah. Zde přichází druhý iniciační moment: pouta s minulostí jsou zpřetrhána a všudypřítomné koření, narkotikum jasnozřivosti, otvírá Paulovi dveře do nové existence, mocnější než jen mentatské, jež mu byla nedávno odhalena. V tomto okamžiku si uvědomí svojí výjimečnost, získá schopnost vidět do budoucna dál než obyčejné „počítačové mozky“ běžných mentatů. Jeho schopnost je mytická: minulost prolíná budoucností, je obtížné udržet kontrolu nad tím co se stalo, co se teprve má stát a co se právě děje. Každý jeho akt s sebou rovno nese svůj důsledek: někdy je však těžké dohlédnou do budoucnosti: čas se jeví jako poušť. Někdy Paul stojí na vrcholku duny, vidí před sebou širokou a jasnou cestu vpřed. Jindy však zabloudí do údolí, kde ho nesčetné možnosti, představy možné reality, uvrhnou do podivné slepoty. Tento kritický moment však Paul vždy dokáže překonat a opět prohlédne; chodbami minulosti znovu uvidí džihád, nevyhnutelný jev, jejímž hybatelem se chtě nechtě musí stát. Třetí a nejpodstatnější iniciační proces jímž musí Muad’Dib po třech letech na Arrakisu projít má podstatu skutečné smrti: po požití drogy pravdy, narkotika vzniklého utopením písečného červa, upadne na tři týdny do kataleptického spánku. Pro něho samého je to však pouhý okamžik: je tedy zřejmé že se něco stalo s časem – Muad’Dib potvrdil, že skutečně je Lisán al-Gharibem, Hlasem z Vnějšího světa. V onen předlouhý okamžik zahlédne veškerou pravdu lidstva, získá povědomí o plánech mocných, i o plánech, jež manipulují dokonce jimi samými. Žádný jiný muž takovou zkoušku nikdy nepřežil a Paul tak završuje staletí trvající plán Bene Gesseritu, jen aby ho striktně odsoudil a přetvořil ke svým vlastním záměrům.
Paul Atreides v sobě tedy spojuje hned několik archetypů, které známe z typického iniciačního schématu. Samozřejmě je vlastním objektem iniciace, hlavním hrdinou, nicméně již na počátku románu se stává čarodějem-mudrcem, svým myšlením předčí i vlastní matku, která se má stát matkou představenou fremenů, a tedy by měla zastávat tuto úlohu. Co je však nejpodstatnější, Paul je i svým vlastním soudcem; jakmile se stává člověkem, nejen že se sám vede, ale i zkouší. V úvodu jsem zmínil kyberpunkový motiv hranice mezi strojem, člověkem a eventuálně „nemyslícím“ zvířetem. O rituálu, jenž Paula přijal mezi lidské bytosti a tak ho oddělil od zvířat, jsem se již zmínil. Kritériem lidskosti se stalo ovládnout myšlením bolest a instiktivní reakci. A hned v několika výrazných postavách románu, mentatech a samozřejmě v Muad’Dibovi nejvíc, se odráží vztah člověka a stroje. Oproti kyberpunkovému pojetí tohoto tématu v Duně nejde o přijetí stroje zvnějšku, ale naopak zevnitř: o potlačení emocí, o nalezení chladných a přesných matematických schopností ve vlastním vědomí, jež de facto umožňují omezeně předvídat budoucnost. Ostatně, narážky na konflikt mezi lidmi a jimi vyrobenými stroji, takovou negaci zcela opravňují – Duna tedy vyvíjí toto téma na postkyberpunkové. Ještě jedním způsobem se tento vztah v románu odráží: umění Bene Gesseritu ovládat sama sebe až na úroveň jednotlivých svalů a elementárních pocitů, nazvané umění „prany“ a „bindů“ (nervů a svalů), také přetváří člověka ve stroj; důsledkem spojení těchto dvou postupů je Paulova přeměna v Kwizatz Haderacha, dokonalý počítač s absolutní předvídavostí, svatý grál sci-fi (viz. například Simmonsův Hyperion či Adamsova Stopařova průvodce). Jako Lisán al-Gharib je Paul samozřejmým pánem fremenů. Je tomu tak kvůli legendám zaneseným na většinu obydlených planet Bene Geseritem před stovkami, ba tisíci lety, do kterých Paul ideálně zapadá. Proto má nejen roli proroka, jenž vidí do budoucnosti, ale i roli naplnitele proroctví, které sedí až příliš přesně. Zde se vyjevuje motiv nadpřirozena, který dobře známe z knih mytického realismu; podivné jevy, příliš časté a významné, aby mohly být přisouzeny náhodě, ale na druhou stranu příliš iluzorní, než aby mohly být považovány za magii v tom nejjednodušším slova smyslu. Tímto se Duna poněkud vymyká jiným scifi románům, kde napřirozeno zpravidla figuruje jako objekt vyšetřování; cílem je nalézt a v ideálním případě pochopit či vyřešit jeho zdroj. Kyberpunkové pojetí magična jako jevu na pomezí iluze problém ještě komplikuje – hlavní substancí zázraků je koření, droga. Avšak v důsledku v Duně není pochyb o skutečnosti těchto jevů; na písečné planetě ve středu vesmíru se láme osud lidstva a všechny děje mají absolutní platnost nejen pro jejich původce a přímo přítomné svědky, ale i pro celý vesmír, jenž se po vzoru velkých eposů dívá. Nejblíž se Duna svým pojetím nadpřirozena tedy podobá fantasy: motiv předurčení a hlavní postava nadaná výjimečnými schopnostmi, přitahující výjimečné události je základní výbavou každého epičtějšího fantasy příběhu. Magické jevy bývají výsadou moudrých a mocných, kteří plánují a manipulují světem; předpovědi se nutně plní, protože nadlidská síla kouzel a jejich vládců dovoluje předvídat s nebývalou přesností. Funkci takové skupiny v Duně zastává tajemný Bene Gesserit, disponující nelidskými (byť ne přímo magickými) schopnostmi; jejich plány vycházejí v zásadě beze zbytku, i navzdory některým nepříznivým faktorům – ovšem závěr knihy ukáže, že i tato tajemná moc má sobě nadřazené, neboť Duna, na rozdíl od v tomto ohledu kanonického Pána prstenů, není žádná pohádka. Paul Muad’Dib odráží mnoho stránek lidskosti i nelidskosti, demonstruje princip odcizení vlivem podivnosti, je pravým tvůrce nového řádu vesmíru. Ale Duna je i román o lidech, a tak má Paul i čistě lidskou stránku: zná smutek i lásku. A obého pochopitelně pozná nejvíce ve vztahu ke svým bližním.
Mýtus služebníků Dočetli jsme se, že Muad’Dib neměl na Caladanu žádné kamarády svého věku. Nebezpečí byla příliš velká. Ale měl opravdu úžasné společníky a učitele v jedné osobě. Byl to Gurney Halleck, trubadúr a válečník. Když budete pročítat tuto knížku, můžete si některé z jeho písní zazpívat. Byl to Thufir Hawat, starý mentat, mistr assassinů, který vtiskoval strach i do srdce samotného padišáha imperátora. Byl to Duncan Idaho, velmistr meče z rodu Ginázů; doktor Wellington Yueh, jméno černé zrádcovstvím, ale jasné učenostmi; lady Jessica, která svého syna vedla cestou benegesseritských návyků, a – samozřejmě – vévoda Leto, jehož schopnosti jako otce byly dlouho přehlíženy. Princezna Irulán: Dětská minulost Muad’Diba Osoba tak nesmírného významu a moci, jakým je Kwizatz Haderach, samozřejmě přitahuje mocné přátele - i nepřátele. V epických příbězích bývá zvykem, že nejbližší přítel či rádce se silou vyrovná či předčí hlavního hrdinu: pouze znamení osudu vkládá výkonnou moc do jeho rukou. Tuto zvyklost Duna bourá: slovy Muad’Diba, „jsem Kwizatz Haderach, to je dostatečný důvod“. Tváří v tvář tomuto faktu bledne i nejmocnější postava, tudíž si Herbert mohl dovolit zabydlet svůj vesmír až komicky přemrštěně dokonalými figurami. Citát v úvodu této kapitoly zmiňuje jen některé z nich, i přesto je však zřejmé, že jde o plejádu dokonalých vlastností, které Paul bezezbytku přejímá. Tímto přejímáním však své přátele ztrácí: umírají, či se mění z učitelů v žáky, v přisluhovače Lisán al-Ghariba. S úbytkem citu ubývají i přátelé; síla (a podivnost) nutí člověka stát osamoceně; zde opět narážíme na realističnost Duny ve srovnání s jiným podobně obsáhlým moderním eposem: Pánem prstenů. Tam jsou nejmocnější postavy nadány schopností udržet si přátelství i s tvory neporovnatelně jednoduššími než oni sami, aniž by se vztah změnil v pouhou iluzi, udržovanou vůlí mocnějšího či uctíváním slabšího – Duna však nevytváří idealizovaný svět, pouze svět ve kterém jsou všechny okolnosti zřetelnější, a tudíž i hranice problémů vystupují výše. Podobnou úvahu nalezneme v Tournierově Králi duchů, kde hlavní hrdina putuje do země Hyperborejců, aby v tamním jasném slunci a ploché zemi nalez svůj osud – což v podstatě dělá Muad’Dib též, jen s tím rozdílem, že části té nevyhnutelné cesty zná předem. Paul zdědil po svém otci vévodovi schopnost vázat k sobě lidi, vytvářet pouta přátelství, která jsou však spíše skrytý vztah pán – věrný leník. Z vlivu této schopnosti jsou vyvázány pouze ženy, snad i proto mají v knize tak velkou úlohu – měl-li bych vytvořit žebříček důležitosti postav, hned na druhém a třetím místě by byly ony. Především lady Jessica, nadaná prorockou mocí stejně jako její syn. V souvislosti s ní vyvstává paralela mezi příběhem Duny a příběhem Muad’Diba: starý, předurčený pořádek je narušen, na pusté planetě raší první květy, zatímco Jessica ignoruje příkazy svého řádu a jemu navzdory rodí syna, s pouhým toužebným přáním, avšak stejně silným jako sen fremenů. Takže zatímco počátek přetváření Duny má svůj původ v invazi řádu do chaosu, počátek Muad’Dibova života pramení z opaku: chaosu narušujícím řád.
Druhá žena románu, Chani, dcera Lieta-Kynese, imperiálního planetologa a na počátku příběhu umírajícího vůdce fremenů, je nositelkou milostné linie příběhu. Jak je známo, nejpůsobivější příběhy o lásce se pojí s utrpením. Peklo, jakým Arrakis bezesporu je, se tedy jeví ideálním prostorem. Jedině tváří v tvář Chani se Muad’Dib po své přeměně chová jako bytost citu namísto vládce, jedině s ní se ze stroje na zabíjení mění v něžného milence, jehož láska je o to pevnější, že dokáže nahlédnout její pokračování. Ostatně Paul zná Chani daleko dřív než ji pozná osobně, ze svých prorockých snů ještě na rodném Caladanu. Jejich vztah je tedy, podobně jako většina Paulovy cesty, předurčen; a ani nutnost politického sňatku, stejná, jaká vedla k tomu, že se jeho matka nikdy nestala vévodkyní a navždy zůstala pouhou konkubínou, nemůže jejich vztah přerušit. Kolem Paula se točí mnoho vedlejších postav, až na výjimky však pouze dláždí jeho cestu k velikosti. Výjimkami jsou pouze ženy; matka a milenka, nejzákladnější ženské archetypy vůbec, v Duně však navzdory zvyku spolupracující, tisknuté k sobě bouří Muad’Dibovy osobnosti. Závěr A nastal ten den, kdy Arrakis stanul ve středu vesmíru, připraven otáčet jeho během. Princezna Irulán: Arrakis se probouzí V úvodu jsem naznačil hned čtyři žánry, do kterých by Duna mohla spadat. Závěrem by se tedy slušilo určit její příslušnost poněkud přesněji. Paradoxně nejvzdálenější je od klasické scifi, jak ji známe od Asimova či Clarka; jednak je příliš epická (a tedy, jak už jsem zmínil, vlastně zakládá nový proud, jehož pokračovatelem je například Simmons) a jednak sdílí velmi málo společných témat a motivů. Scifi také bývá do jisté míry technokratické, zatímco Duna je spíše technofobní. Příbuznost s kyberpunkem je také poněkud vágní, odpadá podobnost reálií, jakou můžeme spatřovat u scifi, naopak přibývá několik tematických spojitostí, ty však rozhodně nedostačují k zařazení Duny do tohoto žánru. Co se fantasy týče, narazil jsem na několik spojitostí, především epičnost či archetypálnost postav. Pro fantasy je však pohled do minulosti klíčový, je vlastně hledáním navždy ztracených „zlatých časů“ a tak do této škatulky převážně kritická a pesimistická Duna, odehrávající se tisíce let v budoucnosti nemůže zapadnout; přesto k ní má blíž než ke scifi. Zbývá tedy autorský mýtus; ten se však pojí s naší realitou, kterou nějak pokřivuje a deformuje, aby obnažil její kořeny a ustanovil vztah člověka k němu. Duna se odehrává v prostředí naprosto fiktivním, ovšem pouze zdánlivě. Nikomu nemůže uniknout, že Herbert klade zvláštní důraz na komplexnost a realističnost svého světa. Jednotlivé kapitoly uvádí ukázkami z fiktivních děl, dává k dobru vysvětlivky, politický, ekologický a religionistický dodatek - to všechno tvoří nedílnou součást románu. Takový svět je potom skutečnější než ten skutečný, neboť v něm není sporu o podstatě jevů; ty jsou jasně dané a zbývá pouze problém, jak se s nimi vyrovnat.
Napůl nadpřirozené, napůl přízemní procesy, tak běžné v autorských mýtech, se v Duně vyskytují v hojné míře, ještě opepřené zdánlivou kyberpunkovou nejistotou. Příběh místa, Arrakisu, se prolíná s příběhem hrdiny příliš dokonale, než abych to mohl nechat stranou; nevyhnutelná podstata proroctví, cykličnost života Duny i rafinovaná práce s časem: byl-li by soud na mě, označím Dunu bez váhání za autorský mýtus, pro který je scifi pouhou lacinou nálepkou intelektuálů, kteří si bezmála stejně oprávněně mohli vybrat fantasy. Lituji, že jsem rozebral tak malou část Herbertova románu, jistě by si zasloužil podrobnější výklad. I přesto jsem však spokojen a doufám, že pro toho, koho Duna nadchla, bude tato práce příjemným vstupem do množství idejí, jež jsou k nalezení pod žhavým sluncem Arrakisu – ale co je třeba říci na úplný závěr, jakkoliv komplexním románem se Duna může zdát, je především zábavným příběhem a nikdy na to čtenáři nedá zapomenout. D. Lošťák Bibliografická poznámka Duna Autor: Frank Herbert Překlad: Jindřich Smékal, Karel Blažek První vydání: Ace Books, 1965 Nakladatelství: Baronet, Praha 1999 Původní název: Dune Země vod Autor: Graham Shift Překlad: Alena Jindrová-Špilerová První vydání: Heinemann, London 1983 Nakladatelství: Dita, Praha 1993 Původní název: Waterland Král duchů Autor: Michel Tournier Překlad: Drahoslava Janderová První vydání: Gallimard, Paris 1970 Nakladatelství: Odeon, Praha 1988 Původní název: Le Roi des Aulnes Pán prstenů Autor: J.R.R. Tolkien Překlad: Stanislava Pošustová První vydání: 2. polovina 20. století Nakladatelství: Mladá fronta, Praha 1992 Původní název: The Lord of the Rings Hyperion Autor: Dan Simmons Překlad: Jan Pavlík První vydání: 1989 Nakladatelství: Laser, Plzeň 1996 Původní název: Hyperion
….
