Duchařina MODERNÍ DOBA:

10

Evangelický měsíčník | ročník 90/2014 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

MODERNÍ DOBA:

Duchařina

Na parapsychické fenomény nemá psychiatrie diagnostickou nálepku. Zjednodušeně řečeno: Když se někdo svíjí v křečích na zemi a křičí, mohu o něm říci, že je hysterik, psychotik, nebo epileptik, ale když psychiatr vidí člověka, který se vznáší půl metru nad zemí, pak na něco takového žádnou nálepku nemá. Tyto jevy by měly být označeny za posedlost. Rozhovor s Prokopem Remešem, Ondřej Kolář | 8

Staré a nové duchařinky Josef Souček, první synodní senior Ze škol Evangelické akademie Usnesení synodu k samofinancování

|7 | 21 | 29 | 33

Ohlédnutí za létem, tábor Bratra Kálefa, Křídla

ÚVODNÍK 3 Duchové, démoni a džinové z lahve – D. Ženatá ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME 4 Bible – O. Macek BIBLICKÁ ÚVAHA 5 Bázeň před Hospodinem a strach lidský – J. Souček TÉMA 7 Staré a nové duchařinky – J. Hoblík 8 Ďábel nemá jen „hollywoodskou“ podobu. Rozhovor s P. Remešem – O. Kolář OTÁZKA NA TĚLO 12 Vyplnila se vám někdy silná předtucha? CÍRKEV ŽIJE 21 Josef Souček, 10. 10. 1864–7. 6. 1938 – L. Roskovcová 25 Náš první synodní senior – L. Roskovcová 25 Jak jsme slavili neděli v Herlíkovicích – M. Čaňková 27 Hudba v létě – J. Zeman 28 Byla to neděle jako každá jiná – J. Ženatý, J. Liška 29 Zprávy ze škol Evangelické akademie – R. Čunderlíková 31 Celý život hledám svůj výraz. Rozhovor s P. Fischerovou – O. Kolář 32 Jan Čapek 80 – staršovstvo FS ČCE v Liberci MOJE CÍRKEV 33 Rozhovor církve o hospodářské soběstačnosti sborů a samofinancování – P. Stolař 34 Chrudimský seniorát – M. Chyba 36 Perla secese v Herlíkovicích – nejvýše položený evangelický kostel – J. Kirschner, J. Louda 38 Bible má dva konce – P. Říčan 39 Najdeš deset rozdílů? – J. Mamula NOVÁ PÍSEŇ 40 Ó jak nádherné jsou dny v Božím království – L. Moravetz DIAKONIE 42 Diakonie ČCE slavila 25 let – A. Šůra 44 Přidejte se k nám – M. Bárta SLOVO 45 Rybičky – L. Ridzoňová 46 Jan Hus dosud aktuální – P. Pokorný 47 Kudy do Bible – Š. Grauová 48 Ježíš, který otevírá cestu ke křesťanství – O. Macek 49 Boj o ducha – P. Bělíková

ÚVODNÍK

Duchové, démoni a džinové z lahve

T

éma desátého čísla Českého bratra je zvláštní. Duchařina. Člověk křesťan tak trochu neví, co si o něm má myslet. Rozhodně je však zajímavé a nelze je brát na lehkou váhu. Představy o tom, co není vidět, ale působí na lidské myšlení, rozebírá poctivě v hlavním článku religionista Jiří Hoblík. Všímá si i vztahu spiritismu a křesťanství. Svěží rozhovor s renomovaným psychiatrem a teologem Prokopem Remešem přináší mimo jiné informace o takzvané hagioterapii, při které pacienti (zejména ti se závislostmi) za pomoci biblických příběhů sestupují k nejhlubším existenciálním a duchovním otázkám – bez ohledu na to, zda se sami pokládají za věřící, či nikoli. V rozhovoru dojde i na parapsychické jevy a vymítání ďábla. Na otázku na tělo se tentokrát sešlo nebývale mnoho odpovědí, takže se zdaleka všechny nevešly, i když byly zajímavé. To vše najdete na stránkách 7 až 12. Velice nás těší, že kromě článků, které zadává redakční rada pro jednotlivé rubriky, přicházejí i příspěvky od vás – čtenářů. Ať už z různých podařených akcí, k aktuálním tématům jako je budoucí samofinancování církve či vzpomínky na význačné osobnosti. Časopis není nafukovací (i když počet stránek stále roste), proto někdy články, které se do něj nevejdou, uchováváme do dalších čísel, některé však, které ztratí na aktuálnosti, se již uveřejnění nedočkají. Prosíme o shovívavost a pochopení, dbáme i na určitou vyváženost regionální a tematickou. Potýkat se s prázdnými stránkami by bylo rozhodně horší. Děkujeme, a pište! Na webových stránkách www.ceskybratr.cz jsme vylepšili prohlížení časopisu. Nyní můžete virtuálně listovat časopisem pouhým kliknutím myší. Zkuste to! Slunné podzimní dny a inspirativní čtení přeje všem příznivcům  Daniela Ženatá

3

ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME

Bible Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují. Dnes jsem neměl při bohoslužbách z čeho číst. Nějak nám od minulé neděle zmizela ze stolu Páně Bible. Na stolech Páně občas ležívají staré Bible kralické z konce 19. století. Otevřené, zavřené, zaprášené, psané frakturou. Moc z nich nikdo nečte. Bible tam je však kvůli tomu, aby bylo nějak napovězeno, kudy chceme Boha do našeho shromáždění zvát, jak jej hledáme. Jaroslav Vítek, když s ním domlouvám, že u nás bude kázat, se vždycky ptá: „A na co se u vás káže?“ Apoštolové a  první sbory žádnou Bibli neměli, vyprávěli si Ježíšovy příběhy, četli Zákon, posílali si mezi sebou dopisy a o těch při bohoslužbách mluvili – snad, moc nevíme. Bratři ve svém vyznání píší: „Především zprávcové naši jednomyslně učí, o Písmích Svatých celé Biblí Starého a Nového zákona, zřízeně od církve za canon a pravidlo celého křesťanského pravého náboženství přijatých, že jsou pravá, jistá, víry hodná, jimžto se žádná jiná, jakákoli lidská psaní, vrovnati nemohou, ale ustoupiti, jako lidská Božím, musejí. Když si koupíte židovskou Bibli, je v ní tóra, pětikněží, už rozdělena na paraše, oddíly, po kterých je vykládána v  synagoze. Zákon se má číst pořád dokola. Církev má perikopy, aby evangelium zaznělo během roku alespoň v těch základních podobách. Josef Veselý nás tuhle napomínal, že nemáme mít (byť třeba kvůli lepší čitelnosti) slova Bible přetištěna na papírech v černých deskách; že je máme číst pěkně z knížky. Aby bylo vidět, že se káže z Bible. Protože my samotní nemáme co předat. Bůh mluvil dřív.

4

Ve Velké Lhotě u Dačic nakoupil František Kozák ze svého na konci 19. století do kostela Bible, aby si lidé mohli sledovat… Ale teď u nás? Když Bible na stole Páně nebyla, jeden bratr v kostele ji ráno měl, mohl jsem si ji tedy od něho půjčit; kdyby se ale býval zvedl les rukou s Biblemi, jako tenkrát… Kdysi se Bible četla a vykládala po rodinách, pak vlastní výklad nahradily různé postily a příručky na každý den, teď už čtení Bible zhusta nasloucháme jen v neděli v kostelech. Snad je

Bible na kazatelně v Hořátvi

to odraz nějaké krize, konců těžko dohlédnout. Možná bych měl víc dosvědčovat, že toto je cesta k životu na hlubině a že jiných, obdobně spolehlivých cest k Pánu Bohu nemáme. Možná je chyba v nás farářích, že ze čtení Bible děláme vědu, že ji je děsně těžké číst. Možná z nás málo čiší, že je k životu. Problém nebyl v tom, že na stole Páně nebyla dnes Bible, ale že ji čteme málo. Mluvím i za sebe. 

Ondřej Macek, foto Marta Procházková

BIBLICKÁ ÚVAHA

Bázeň před Hospodinem a strach lidský Strašlivý člověk klade sobě osidla, ale kdo doufá v Hospodina, bude povýšen. (Př 29,25)

V

erši rozumíme tak, že strašlivý člověk je sobem otevřen. Rada židovská, když oni zase ten, z něhož jde strach. Ale v době překladu v chrámě kázali Krista, dotazovala se jich: má význam jiný. Strašlivý není strach působící, „Zdali jsme vám nezakázali mluviti o Ježíši?“ ale stále strachem naplněný. My víme, co na to Petr odpověděl: „Sluší se Mnohým se zdá, že strach před člověkem více poslouchati Boha než lidí.“ je i dobrou věcí – opatrnost nerozhněvat si Takových, jako byl Petr, nescházelo nikdy toho, s kým jednáme. Ale přílišný strach před v církvi křesťanské. Ale nejenom velicí a znáčlověkem přece klade osidla. Příklad: Když mí, nýbrž i mnozí nám neznámí nedají pro nic Mojžíš byl nepřítomen v táboře Izraele, lidé z ruky své pravdu a spravedlnost a nic je neodnaléhali na Árona, aby jim vyrobil bohy vidi- vrátí od toho, aby byli přímými, spravedlivými, telné. Áron, přestože znal Boha jediného, lidu pravdomluvnými ochránci cti a pravdy, obhájci vyhověl: Proč? Bál se naléhajícího zástupu. utlačeného a sevřeného. Důsledkem byl ohavný hřích modloslužby, do A  nejmilejší v  Kristu, co jest prostředek, kterého uvedl sebe a  všechen lid. Podobně který vyhání bázeň před člověkem? Nic jinéi Petr apoštol zapřel Pána ze strachu lidského. ho než když srdce plno jest jiné bázně, bázně Takový strach může být bázní před hněvem, před Bohem! Báti se člověka jest modlářství, mstou druhého člověka, bázní před utrpením báti se Boha jest oprávněno. Proto praví i to a pronásledováním, avšak může být také jen slovo našeho textu „kdož doufá v Hospodina, bázní před pomluvou, před posměchem. bude povýšen“, bude spasen, jak dí jiný přeJak často se stává, že mnozí svědci křivdy klad. Strach před Bohem nemá býti bez důvěry mluvívají: Co bych si pálil prsty? Co jest mně a doufání v Boha. My nemáme Boha, který by do toho? Copak jest to? Bázeň lidská! A jindy neznal milosrdenství, nýbrž On sám jest láska. opět stává se, že třeba jest vyznati: „Toto jest Důvěrná bázeň Hospodinova ostříhá člověka mé přesvědčení“ – a mnohý neučiní tak pro před pomíjející bázní lidskou. To také měl na lidskou bázeň, potupu. paměti Petr: Lépe Boha jest poslouchati nežli Ano, mít s lidmi pokoj a mít jejich přízeň jest lidí. A proto: čím více bázně Boží, tím méně dobrá věc, ale zaplatiti za to takovou drahou bázně před lidmi. Bratři a sestry, nám křesťacenu, to jest zlá věc. Smlčeti křivdě, utlačení, nům sluší se bát jenom Boha. Víra v Boha jest mlčeti při rouhání, obtížiti svědomí spoluvi- brnění duše a ti, kdož jsou jí oděni, vstupují nou, to jest drahé zaplacení. v boj tohoto života beze strachu. A povýšení Jací máme býti? Neschází vzorů! Příklad a spasení nebude jen v slibu! Bude již zde. Bůh máme na tomtéž Petrovi, kterýž později vy- své neopustí. Čest jim dá zde i potom na věčtříben, vypustil bázeň lidskou ze srdce svého. nosti. Amen. My víme, že v Jeruzalémě dali jej a Jana do  kázání Josefa Součka, prvního synodního seniora ČCE (kráceno, připravila Lydie Roskovcová) žaláře proto, že mluvili o Ježíši, kterého Židé  ukřižovali. Žalář jim byl podivuhodným způ-

5

Modlitba Nebeský Otče, Ty jsi stvořil svět hmotný i svět duchovní. Nic nepovstalo než skrze Tvé Slovo, jež na konci času přebývalo mezi námi v těle. Tvůj Duch se vznášel nad propastí i pustinou. Postav své anděly, vanutí větru a oheň plápolající kolem všech nepatrných, již uvěřili, že tvůj Syn má všechnu moc na nebi i na zemi. Buď naší záštitou proti přeludům temnoty a zmatku světa, horečky a nemoci duše. Překaz dílo modlářů, zaklínačů a kejklířů, každého, kdo si libuje ve lži. Amen Modlitba Tomáše Pavelky, kresba Lydie Férové

CYKLUS: MODERNÍ DOBA, TÉMA – DUCHAŘINA

POHLED RELIGIONISTY

Staré a nové duchařinky Hledání dějů pod povrchem viditelného

U

ž v pradávných dobách měli lidé za to, že svět – a to nejen svět okolo, nýbrž svět včetně člověka – má svou skrytou, neviditelnou dimenzi, že není jen to všechno, co je k vidění. Z té dimenze dýchalo tajemství a hledaly se v něm skryté živé síly. Bláhová vymyšlenost? Pokud to někoho napadá, ať se zkusí také zeptat, jestli sám někdy viděl život. Živé bytosti, to ano, živé lidi, živá zvířata nebo živé rostliny, ty vídáme, leckteré z nich vídáme. Ale život sám?

Představy o světě zemřelých Do oněch skrytých rovin lidé také zasazovali další život svých zemřelých. Homo sapiens i Homo neanderthalensis se pohřbívali od středního paleolitu. A panuje názor, že jakousi představu o dalším životě, tedy o skryté dimenzi života, měli. Mezi živým a zemřelým člověkem se díky tomu nejevil zvlášť hluboký rozpor. V některých kulturách se představy o zvláštním světě zemřelých rozvinuly do velmi košatých představ, zejména ve starověkém Egyptě. Naproti tomu ve starověkém Izraeli, alespoň co se starozákonních dokladů týče, byla představa o onom světě v porovnání s pozemským životem velmi matná a vágní. Proto také v žalmu 115 čteme: „Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.“ (v. 17) Na pozadí těchto úvah můžeme rozumět praxi, spočívající v komunikaci, kterou vedli živí pozemšťané se svými zemřelými. O nich si mysleli, že vědí něco jiného, ba něco víc než oni sami, takže se od nich snažili jejich zvláštní vědomosti získat. Tomuto starověkému vyvolávání duchů se říká nekromantie (z řeckého nekros = mrtvý a mantos = věštění). Stačilo už to, že se lidem jejich zemřelí objevovali ve snech a vizích, to na ně tak silně působilo, že o jejich existenci nebyli s to pochybovat.

Jak to bylo ve starém Izraeli Ovšem ve starověkém Izraeli došlo ke zvláštnímu

vývoji. Otázka nebyla, zda je skrytý duchovní svět skutečný, či neskutečný anebo zda se zemřelými je, nebo není možné komunikovat. Když si král Saul nechal od specialistky­‑věštkyně vyvolat ducha zemřelého Samuela, jak se vypravuje v 28. kapitole 1. knihy Samuelovy, nikdo nepochyboval, že je něco takového možné. Vyprávění hlavně líčí zoufalou situaci Saula, který musí čelit útoku Pelištejců, zatímco Hospodin s ním nechce komunikovat, a to právě ani tehdy, když si to Saul pomocí nekromantie vymůže. V průběhu vývoje došlo ovšem k tomu, že vyvolávání duchů bylo výslovně zakázáno, a to v takzvaném Prorockém zákoně v 18. kapitoly knihy Deuteronomium (18,9–21) ve verši 11. Tento zákaz nevznikl ale „prostě proto“, nýbrž měl svůj závažný důvod v těsném sepětí nekromantického dotazování zemřelým s uctíváním cizích božstev.

Vznik spiritismu Přenesme se ale do moderní doby. Zdálo by se, že s „tmářstvím“ a „temnem“ by měl být konec, a přitom se na přelomu 19. a 20. století setkáváme s mocným hnutím, jemuž se dostane označení spiritismus (z latinského spiritus = duch). Vznik tohoto hnutí je poněkud kuriózní a jeho vývoj překotný. Na počátku byly dcery farmáře Johna Davida Foxe ze samoty v Hydesville (ve státě New York), které si vymyslely, že slyšely v  domě různé zvuky a  že Kate komunikuje s duchem obchodníka Charlese B. Rosmy. Díky této dětské fantazii, vzniklé pod vlivem babičky, kterou mrtví navštěvovali ve snech, se Maggie a Kate i se svou sestrou Leou proslavily, objížděly Spojené státy a předváděly své schopnosti coby médium. I když se časem sestry k podvodu přiznaly, vlně spiritismu už nebylo možno zabránit. Roku 1850 se v USA vyskytovalo 30 000 médií, přičemž roku 1856 spiritismus vyznávaly tři miliony a roku 1868 již deset milionů Američanů. Teorii spiritismu vytvořil Andrew Jackson Davis (1826–1910), který ji prohlašoval za zje- ¥

7

venou a křesťanskou, a tak učinil spiritismus pro širokou veřejnost ještě přijatelnějším. Zakládaly se modlitebny, školy, začaly se vydávat časopisy i zpěvníky. I v Evropě se spiritismus rychle rozšířil. Zvláště díky francouzskému spiritistickému badateli Allanu Kardecovi (1804–1869), který mj. spiritismus spojil s teorií převtělování, se z něj stalo světově rozšířené náboženství a pod jeho vlivem dodnes působí mnoho spiritistických společností. Spiritismus chce mít přitom vědecké rysy a jeho vztah ke křesťanství je nezřídka distancovaný, ba i odmítavý.

jako reakce na odcizující ráz moderní civilizace, nýbrž i jako úsilí duchovní postoj zasadit do života v jejím kontextu. Přitom se nejednalo jen o přechodnou vlnu, protože si někteří religionisté povšimli, že spiritismus se stal jedním ze základních zdrojů náboženských hnutí, rozvíjejících se zejména ve třetí třetině 20. století pod hlavičkou New Age (Nový věk). Poukazuje se v této souvislosti zejména na komunikaci s duchovními entitami a na řadu různých praktik, ale doplnit by se dala i snaha hledat děje pod povrchem na oko patrné skutečnosti.

Blouznivci v českých zemích

Co si z toho všeho vzít?

V Čechách se spiritismus mísil s jinými ezote- Malé poučení o povaze moderní doby, které je rickými a okultními naukami a s vlivy asijských víc než jen nějaké povýšené opovržení. Vnější náboženství. Jak je známo, ujal se zejména v Pod- pohled na vztah mezi mentální silou člověka krkonoší (nejvíc na Jilemnicku), které spisovatel a duchovní dimenzí skutečnosti je totiž zrádný Antal Stašek dobře znal a tamní spiritismus a nemůže o věci rozhodovat, pokud člověk nic proslavil trilogií Blouznivci našich hor. Také „duchařského“ nezažil. Závažnější je, že i když v českých zemích se spiritisté začali organizovat, můžeme najít dobré důvody k hledání duchovní vznikaly spolky s pěveckými sbory a zpěvníky dimenze skutečnosti, raději to obejdeme jako analogicky křesťanským obcím, vycházely časo- nějakou podivnost nebo se nám prostě nechce pisy jako Hvězda záhrobní, Posel záhrobní a další. pouštět do takové „nepraktické“ námahy. A to se Roku 1899 se u nás ke spiritismu hlásilo na 60 nad vrcholem vší duchovní i neduchovní skutečtisíc osob a jejich počet stále stoupal. Nacistický nosti „nachází“ Bůh, o němž Evangelium podle režim a pak komunistický převrat přivedly ale Jana říká, že „je duch“ (4,24). Oč lépe duchovnosti český spiritismus do stavu skomírání. rozumíme než třeba spiritisté? Jiří Hoblík Z naznačených drobných charakteristik je autor vyučuje na katedře politologie a filozofie patrné, že spiritismus je jev doby moderní. Nejen Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

ROZHOVOR S PROKOPEM REMEŠEM

Ďábel nemá jen „hollywoodskou“ podobu Když psychiatrie neumí pomoci Prokop Remeš (1952) je mužem mnoha profesí. Původně gynekolog, později také psychiatr, teolog a psychoterapeut, uplatňuje při práci v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích celou šíři svých znalostí a dovedností. Vyvinul takzvanou hagioterapii, při které pacienti (zejména ti se závislostmi) za pomoci biblických příběhů

8

sestupují k nejhlubším existenciálním a duchovním otázkám – bez ohledu na to, zda se sami pokládají za věřící, či nikoli. Zakládal Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, která shromažďuje informace o současné náboženské scéně a poskytuje v této oblasti také poradenství. Je praktikující katolík.

Používáš při hagioterapii také příběhy o Ježíšově vymítání zlých duchů? Ano, hlavně uzdravení posedlého v  Gerase a také – to ovšem není vymítání – setkání Ježíše s ďáblem na poušti.

vždy dodržuje, protože tlak lidí na to, aby z nich byl démon vymítán, je stále větší. Ale každý člověk s podezřením na posedlost má být nejprve psychiatricky vyšetřen. Teprve když psychiatr potvrdí, že se nejedná o psychickou nemoc, může biskup svolit k exorcismu.

Jak na to pacienti reagují? Velmi dobře, protože pracuji s pacienty se závislostmi, kteří se v obraze posedlosti rychle uvidí. V posedlém člověku je něco, co je on a zároveň není on, ovládá ho to a zotročuje, on se z toho snaží vymanit. Paralela mezi posedlostí a závislostí je tedy jasná, obojí se bezproblémově potkává. Jsou to velmi oslovující příběhy, protože nasvěcují „démonické“, temné struktury či stránky naší duše.

Když o těchto příbězích v Bohnicích hovořím, vždy upozorňuji na to, že tehdy lidé ještě neznali pojmy současné psychiatrie, ale pomocí představy démonů vyjadřovali podobnou skutečnost. Dalo by se to takto zobecnit? Základní otázka zní, co je to posedlost. Jediné relevantní informace o posedlých máme z Nového zákona. Jejich popisy jsou ovšem pro lékaře sugestivním obrazem duševních nemocí. Například u posedlého v Gerase si můžeme snadno představit psychotického pacienta, u chlapce, který má křeče, kroutí se, má pěnu u úst a ztrácí vědomí ještě zřetelněji vidíme obraz epileptického záchvatu. Na základě tohoto stanoviska je tedy posedlost a  duševní nemoc totéž; co dnešní terminologie označuje jako psychózu, se tehdy nazývalo posedlostí. Psychiatrie jde v tomto směru tak daleko, že dokonce existuje diagnóza F 44,3 – trans a stavy posedlosti a je definována jako situace, v níž má člověk pocit, že je ovládán nějakou silou. Psychiatrie si tak posedlost vlastně monopolizuje a prohlašuje, že neexistuje stav, kterému by nebylo možné přiřadit psychiatrickou diagnózu. Proti tomu stojí pojetí církevní (hovořím teď za katolickou církev), které říká, že posedlost právě duševní nemoc není. V liturgické knize Rituale Romanum jsou kromě exorcistického obřadu obsažena také kritéria, podle nichž lze posedlost rozpoznat. Jsou to stavy, pro které se žádná psychiatrická diagnóza nehodí. Netvrdím, že se tento postup

O jaké případy se jedná? Na parapsychické fenomény psychiatrie nemá diagnostickou nálepku. Zjednodušeně řečeno: Když se někdo svíjí v křečích na zemi a křičí, mohu o něm říci, že je hysterik, psychotik, nebo epileptik, ale když psychiatr vidí člověka, který se vznáší půl metru nad zemí, pak na něco takového žádnou nálepku nemá. Tyto jevy by měly být označeny za posedlost. V Rituale Romanum se konkrétně uvádí mluvení cizími jazyky, takzvaná xenoglosie – najednou bych třeba začal mluvit staroegyptštinou.

Uznají ale vůbec nevěřící psychiatři, že existují jevy, které se všem diagnózám vymykají? V zásadě lze dát nálepku čemukoli. Oblast psychiatrie a psychologie má hranice dosti nejasné.

Nezáleží i na postoji daného psychiatra? Zda má pokoru uznat, že některým psychickým jevům prostě nerozumí? To samozřejmě. Ale my pořádně nerozumíme ani těm psychickým nemocem. Problém je hlavně v tom, co s takovým stavem dělat – zda použít exorcismus, nebo léky. Přitom tyto jevy narůstají. Zatímco v padesátých letech pan profesor Vondráček napsal, že u psychotiků úplně vymizely náboženské bludy a halucinace, my zde v Bohnicích jsme za poslední rok měli hned tři případy takzvaných halucinací posedlosti ďáblem, před pár desetiletími zcela raritních. Pravda ovšem je, že těmto pacientům velmi rychle pomohla antipsychotika. Před čtyřiceti roky byl medializován případ Anneliese Michelové v Bavorsku, která trpěla křečovitými stavy, ale na EEG nebyla zjištěna epilepsie a lékaři si s ní nevěděli rady. Dívka stále chřadla, až její rodiče v zoufalství požádali dva kněze, aby z ní vymítali ďábla. Asi po půlroce dívka zemřela a v Německu z toho byl obrovský skandál. Církev byla obviňována z tmářství, třebaže se nedá prokázat, že by jí ¥

9

ty exorcismy způsobily smrt. Když ale medicína neumí pomoci, proč se neuchýlit k prostředkům, které nabízí církev?

Byl jsi někdy svědkem toho, že exorcismus ke zlepšení stavu pacienta skutečně vedl? Ještě za minulého režimu, v roce 1987, tu byla hospitalizována dívka, která měla nezvladatelné agresivní výpady. Hrozilo, že skončí někde v  síťovém lůžku. Její psycholožka ji chtěla poslat na stereotaktickou operaci, aby jí centrum agresivity „vypálili“, avšak lékaři zákrok odmítli provést. Ta psycholožka byla čerstvá konvertitka, byla ve styku s podzemní církví, a tak požádala jednoho kněze o exorcismus. Tehdy to samozřejmě nešlo provést legálně, to by bylo na zavření. Kněz nakonec souhlasil s tím, že vymítání provede na dálku. Obával se také, že démon má pak tendenci na posedlého člověka útočit. Exorcismus proběhl v jednom bytě v Libni a ta dívka byla celou dobu v Bohnicích. Po nějaké době mě psycholožka navštívila a zeptala se mě na můj názor. Nejprve jsem jí vynadal, že je tmářka, ale ona mi sdělila, že dívka už čtrnáct dní nemá záchvaty – přitom předtím je měla denně. Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit, ale pak jsme pacientku sledovali další měsíce a záchvaty se nevracely. Paní primářka pak říkala té doktorce: „Vy jste ji chtěla poslat na stereotaktickou operaci a vidíte, jak se to krásně spravilo!“ Po čtyřech měsících se záchvaty sice vrátily, ale v jiné podobě, byly to spíš úzkosti. Nemůžu dokázat příčinnou souvislost mezi exorcismem a zlepšením stavu, ale časová souvislost tu jistě byla. Můj kritický lékařský duch si s tím ovšem neví moc rady.

Byl jsi někdy přizván jako odborník k pacientovi, u něhož se zvažovalo, zda se jedná o nemoc, nebo o posedlost? To se mi nestalo, ale setkávám se s pacienty z věřícího prostředí, o nichž okolí říká, že jsou možná posedlí. Jednou tu dlouhodobě byla mladá dívka, psychotička. Během víkendových propustek navštěvovala dva kněze, z nichž jeden z ní údajně vymítal zlé duchy. Když se v pondělí vracela od tohoto kněze, její stav byl horší. To znamená, že exorcismus může lidi také rozhodit. Je potřeba být v tom opatrný.

Jak si vlastně představuješ ďábla? Já jeho existenci nepopírám. Ale za největší ďábelský svátek považuju spíš třeba Osvětim. Myslím, že když hledáme nějaké – s nadsázkou řečeno – čertíky s kopyty, hledáme asi falešně. Ďábel nemá jen efektní podobu, o které se točí hollywoodské filmy. Ďábelské působení se děje na jiných rovinách, a ty nám často unikají.

Má ďábel osobní podobu, nebo ho vnímáš spíš jako jakousi sílu?

Jsem přesvědčen o jeho personálním charakteru, ale jde mi hlavně o to, jak účinkuje na lidi. Přicházíme s  ním do styku uvnitř naší duše, když se vypořádáváme s destruktivními myšlenkami. Kde se tyto myšlenky berou? Jdou z našeho nevědomí? Ale co je to vlastně nevědomí? Umím si představit, že to je sémě někoho, kdo je do naší duše zasel. Když otcové pouště mluvili o démonech, vyjadřovali se dost nejasně, takže nevíme, jestli měli na mysli duševní stav člověka, nebo nějakého zlého ducha. Evagrius Poncitus píše, že démon hněvu není nic jiného než hněvem posedlý člověk. Co tento Tvůj křesťanský duch by zas ale měl výrok vypovídá? Když posedlý v Gerase volá: zajásat… „Co je ti po mě, Ježíši“ – říká to ten démon, nebo Mohli bychom to vnímat jako zázračné uzdra- posedlý? vení. Je to do značné míry otázka terminologie. C. G. Jung mluvil o egodystonních vzorcích na- Démoni navíc někdy používají množné šeho chování. To jsou vzorce, které naše já ne- číslo… přijímá, štvou nás, ale přesto nás ovládají. Sem Přesně tak. Jeden z nich říká: „Mé jméno je legie, patří i závislost a sexuální deviace. Může zde protože je nás mnoho.“ Nepátrám po tom, co psychiatr vyloučit, že se jedná o zásah nějaké za tím je. Pro praxi to není až tak podstatné. vnější psychiky, jakéhosi psychického klubka, Jeden řekne, že nečistý duch, druhý zas, že je to které se tradičně nazývá démon? Jednoznačné psychický komplex – ale my stejně nevíme, co soudy tu nejsou možné. je to psychický komplex! Jsem proti alternativě

10

buď – anebo. Důležité je, co s tím máme dělat. V tom nám mohou zkušenosti křesťanské duchovní tradice pomoci.

proti kterým se bouříme my všichni. Na první konferenci o tomto tématu před bezmála dvaceti lety doktor Vojtíšek sehnal satanistu, který už tehdy měl své internetové stránky. Z pléna padl dotaz, proč je satanista. On řekl: „Víte, křesťané vždy proti sobě vedli náboženské války, upalovali čarodějnice. A já jsem naopak proti násilí a zabíjení, proto jsem satanista.“ On se bouřil proti svému obrazu křesťanství. Když se někde objeví nálepka satanismu, je potřeba zkoumat, co se pod tím skrývá. Pokud v tom není nic destruktivního a kriminálního, třeba šikana, drogy nebo dokonce rituální vraždy, je možné to tak nechat a počkat, až to ty lidi přestane bavit. Být satanistou ve vyšším věku je trochu divné.

Představitelé církví často varují před satanismem, okultismem či čarodějnictvím, protože je považují za obzvlášť nebezpečný „kanál“, kudy ten zlý vstupuje do naší duše.

Vždyť ani Bible nám jednoznačně neříká, kdo je to démon. V příběhu o Ježíšově pokušení se najednou objeví ďábel, aniž je řečeno, jak vypadal, zda přišel zvnějšku, nebo z nitra… Pokud odstoupíme od otázek, kdo ten ďábel byl, a zůstaneme u pokušení samotných, může nám právě tento příběh velmi pomoci. Je v tom pokušení moci, konzumní životní styl, touha mít všechno hned… Když končíme terapeutickou skupinu, máme společnou modlitbu, držíme se za ruce a já říkám: „Pane Ježíši, když ty jsi to dokázal, tak dej, ať my to dokážeme taky.“

Co si myslíš o satanismu? Panuje o něm několik mýtů, je tedy předně potřeba zdůraznit, že to není sekta, ale spíš hnutí lidí, kteří spolu většinou nemají nic moc společného. Je překvapivé, že asi osmdesát procent satanistů nevěří v žádného satana. Pro ně je satan symbol vzpoury. Avšak oni se někdy bouří proti věcem,

Nemyslím, že by to bylo něco obzvlášť nebezpečného. Spíš je to taková utržená plytká spiritualita. Ďábel tu jistě může působit, nechci to bagatelizovat, ale spíš ve smyslu ohrožení životních hodnot, nikoli tak, že by se někdo upisoval ďáblu, jak to slyším z církevních úst. Zde chci upozornit ještě na jeden aspekt. Spolu s upadáním víry v západním světě upadá také autorita kněží coby odborníků na Boha. A oni najednou cítí, že se v očích lidí stávají odborníky přes ďábla. Lidé po nich chtějí, aby jim něco posvětili či vymítali. Kněží kteří dosud měli pocit, že o ně nikdo nestojí, si najednou připadají znovu důležití, a proto tento trend – spíš nevědomky – podporují.

Není současná obliba exorcismu také důsledkem toho, že lidé chtějí řešit složité duševní problémy pokud možno rychle a bezbolestně? Může to tak být. Když jsem před třiceti lety řekl, že věřím v Boha, pokládali mě sice za tmáře, ale tolerovali to. Kdybych ale tehdy býval řekl, že věřím v ďábla či anděly, pokládali by mě automaticky za duševně nemocného.

A teď je to spíš naopak. Lidé spíš uvěří v satana, než aby věřili v Boha. Ano, je to tak. ptal se Ondřej Kolář

11

OTÁZKA NA TĚLO

Vyplnila se vám někdy silná předtucha? Samuel Hejzlar ml., farář v Dobříši Ne. Předtucha nikoli; naopak se mi několikrát vyplnilo to, co bych nikdy nečekal a jsem za to velice vděčný. Gabriela Fraňková Malinová, redaktorka Můj otec vyprávěl, že jeho matka věděla předem, že přinese špatnou známku, ještě než přišel ze školy. Já jsem měla předtuchu, že si syn přivede pejska z útulku, když mi k Mikuláši věnoval pejska perníkového s nápisem PF 2012. A skutečně na Štědrý den nás seznámil s novou psí slečnou. Samuel Hejzlar st., farář v důchodu Při maturitě z ruštiny jsem nebyl vůbec připraven a říkal si – alespoň toho M. Gorkého kdybych dostal. Šel jsem na WC, kde jsem si toto téma v rychlosti přečetl a skutečně si je pak i vylosoval. Profesor se mi posléze omlouval, že mi musí dát stejně za tři, neboť moje písemná práce byla propadák. Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International Naposledy tuhle v sobotu v Ďolíčku, kde Bohemka vyhrála nad Slávií 2:0. My všichni klokani jsme tušili, že to tentokrát vyjde. Jana Slámová, někdejší ředitelka škol Evangelické akademie Ano, i když si nejsem jistá, zda nemám osobité chápání, co to ta předtucha je. Jsem zvyklá si v duchu probírat různé situace a jejich možný vývoj. Už několikrát jsem na základě předtuchy zareagovala a bylo to dobře. Nedal mi ji do mysli sám Duch svatý?

12

Šárka Grauová, lingvistka Nevím, jestli bych to nazvala předtuchou, ale několikrát v životě se mi stalo, že jsem ve spánku obdržela informaci o dějích, které probíhaly třeba i na opačné polokouli. Přestože to zdánlivě byl sen, po probuzení jsem věděla, že se podle toho musím zařídit. Jednou jsem takto zničehonic odletěla za starou přítelkyní do Spojených států. Krátce po mém návratu do Prahy jí byla diagnostikována rakovina slinivky a zanedlouho zemřela. Emílie Ouzká, farářka v Klášteře nad Dědinou Nikdy jsem neměla silnou předtuchu konkrétního charakteru. Jen nejasná tušení, zato čehosi velmi významného. Dana Rotkovská, farářka v Libčicích Nevyplnila. Možná proto, že nejsem dosti vnímavá, ale svoje očekávání či obavy za předtuchy nepovažuji a ani je nechci tak vnímat. Iva Benešová, bývalá tisková mluvčí Netvrdím, že cosi jako předtucha neexistuje. Některou předtuchu asi lze vysvětlit mechanicky – zvířata jsou nervózní před bouřkou, zemětřesením apod. U silných vztahů a citlivých jedinců vzájemné napojení může existovat. Existenciální obava nebo úzkost může být založena na reálném, ale samozřejmě i nereálném podkladě… Na vaši otázku tedy odpovídám ne. Ale s pocitem „déjá vu“, tedy opakem předtuchy, jsem se, jako mnoho lidí, setkala. „Vyšší vědomí o událostech“, jak píše C. G. Jung, asi existuje, já se ale s různým úspěchem snažím respektovat Boží tajemství.  DaZ, kresba Petra Fischerová

NÁSTĚNKA

.SYNODNÍ RADA.

Na zasedáních dne 19. 8. a 9. 9. 2014 projednala synodní rada 79 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníci Synodní rada potvrdila volbu Maroše Klačka za faráře v Praze 5-Smíchově, Debory Hurtové za farářku v Prosetíně, Anny Halamové za farářku Ochranovského seniorátu při ČCE v Jablonci na Nisou, Emílie Ouzké za farářku v Klášteře nad Dědinou – všichni na plný úvazek; Ludmily Míchalové Mikšíkové za farářku ve Strmilově na poloviční úvazek. SR přijala návrh faráře Jana Kupky na ukončení zaměstnaneckého poměru v církvi ke dni 30. 9. 2014; na vědomí vzala rezignaci Jiřího Marvána na povolání kazatele a souhlasila s ukončením jeho zaměstnaneckého poměru ke dni 31. 8. 2014; vzala na vědomí rezignaci Hany Pfannové na povolání kazatelky a souhlasí s ukončením jejího zaměstnaneckého poměru dohodou ke dni 30. 9. 2014, SR vzala rovněž na vědomí její rezignaci na členství v poradním odboru teologickém. SR prodloužila pověření Martiny Dvořákové jako pastorační pracovnice v Novém Městě na Moravě na 75% úvazek. SR udělila faráři Danielu Hellerovi tříměsíční studijní volno na základě projektu zaměřeného na badatelskou činnost v pozůstalosti profesora Jana Hellera, který předložil Komisi pro celoživotní vzdělávání kazatelů. Fakulta a bohoslovci Synodní rada souhlasí s přijetím studenta 3. ročníku bohosloví Filipa Boháče mezi kandidáty služby v církvi. Správa církve Synodní rada vzala na vědomí zprávy ze zasedá-

ní seniorátních výborů Ochranovského, Moravskoslezského, Východomoravského a Ústeckého seniorátu; výboru Jihočeského seniorátu se zástupci staršovstva ze sboru ve Volyni. Armáda, vězeňská služba Synodní rada pověřuje Ústřední církevní kancelář, aby na popud koordinátora vězeňských kaplanů zorganizovala setkání vězeňských kaplanů a dobrovolníků docházejících do věznic. Hospodaření Synodní rada schválila rozpočet knihkupectví a nakladatelství Kalich na rok 2014. Rovněž schválila nové vydání 2000 výtisků Biblické dějepravy Miloslava Hájka a nové vydání 3000 výtisků zpěvníku Svítá s dedikací zemřelé spoluautorce Ireně Škeříkové. V rámci spolupráce s divadlem Kalich vítá knihkupectví Kalich možnost tisknout na vstupenky do divadla nabídku na 10% slevu na nákup publikací v kamenné prodejně. SR vzala s povděkem na vědomí předběžný souhlas vedení divadla Kalich se zapůjčením divadla na den 5. 7. 2015 pro představení Divadla Járy Cimrmana České nebe. SR souhlasí s investicí sboru v Krnově na koupi a rekonstrukci objektu v Albrechtické ulici 8; tuto budovu v blízkosti kostela bude sbor po rekonstrukci užívat jako faru. Ekumena Slavnosti Gustav­‑Adolfského díla (GAW) Bádenské církve se zúčastnili Ester Čašková a Petr Pivoňka. Ester Čašková ve zprávě popisuje inspirativní setkání s farářem Florianem Barthem, který se originálním a účinným způsobem věnuje práci s chudými a s imigranty. SR pověřuje E. Čaškovou, aby předala své zkušenosti ¥

13

vedení Diakonie ČCE a napomohla vzájemným kontaktům mezi patřičnými osobami. Druhým podnětem je případná spolupráce GAW v oblasti dobrovolné práce mladých lidí v zahraničí, k čemuž by bylo dobré inspirovat i naši mládež a zprostředkovat kontakty. Jindřich Halama se zúčastnil zasedání regionální skupiny Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE) pro jihovýchodní Evropu. Hlavním tématem bylo vzdělávání; zprávu vzala SR na vědomí. Na setkání synodálů Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE) v lednu 2015 deleguje SR Hanu Jüptnerovou z Vrchlabí a Pavla Stolaře, člena synodní rady. Na výroční zasedání spolku skotské církve v září 2014 v Dundee delegovala SR Kateřinu Vojkůvkovou z Dobříše. Na slavnost uvedení Anne Heitmannové do úřadu v Bádensku vyslala SR Jonáše Plíška, referenta ekumenického oddělení. Na Forum Bildung Europa deleguje SR Karla Müllera. Petr Brodský podal zprávu za další období svého působení jako kazatele pro české sbory ve východní Evropě. Navštívil Polsko, Chorvatsko a Ukrajinu. Na oslavy 600. výročí podobojí v říjnu pozval L. Sverdlovou, M. Provazníkovou (UA) a J. Kalouska (RU), rovněž po jednom zástupci z Polska a Chorvatska. SR souhlasí s návrhem delšího pobytu faráře v Bohemce na jaře příštího roku. Uvítala by, kdyby to byl budoucí nástupce Petra Brodského. Členové synodní rady jsou připraveni se v příštím roce dle svých možností cest do krajanských sborů účastnit. SR vzala na vědomí současný stav příprav mezinárodní konference k výročí M. J. Husa, která se uskuteční v dubnu 2015. SR vzala na vědomí rezignaci Romana Mazura na předsednictví i členství v komisi pro rozdělování finanční podpory z Partnerhilfe a jmenovala předsedkyní komise Martu Zemánkovou. SR souhlasí s převozem knih po zesnulém faráři Š. M. Pavlincovi ze Švýcarska do Prahy a jejich rozdělením pro potřeby Evangelické teologické fakulty a Ústřední církevní kanceláře.

14

Evangelická akademie Synodní rada pověřila duchovenskou službou na Konzervatoři Evangelické akademie v Olomouci faráře Aleše Wranu. Diakonie U projektu Chráněného bydlení Nosislav bylo úspěšně ukončeno výběrové řízení na dodavatele stavby, avšak se značným časovým posunem. SR souhlasí s uzavřením dodatku ke smlouvě o půjčce mezi ČCE a střediskem Diakonie ČCE Nosislav, kde bude uvedena změna výše půjčky (7 milionů korun) a splatnosti půjčky (do 31. 11. 2015). Různé Synodní rada souhlasila s předloženou koncepcí práce mediálního oddělení. Vedle práce v redakci periodik a webů se připravuje personální posílení o pracovníka určeného pro komunikaci s médii a veřejností (poloviční úvazek). SR souhlasí s vydáním brožury o večeři Páně s textem Pavla Filipiho, kterou připravuje propagační komise. Rozsahem a grafikou má navazovat na již vydanou brožuru o církvi. Text je určen pro řadové členy sborů nebo pro ty, kdo se nad tématem zamýšlejí, ale nemají s ním žádnou bližší zkušenost. Synodní rada ukládá propagační komisi připravit koncepci vydání publikace Církev v proměnách času III a předložit ji synodní radě k posouzení s cílem vydat knihu v roce 2018. SR souhlasila s poskytnutím daru ve výši 200 000 Kč pro Středisko humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE ve prospěch Ukrajiny. DaZ

.ÚMRTÍ. Ve věku 105 let zemřela 26. srpna v Hradci Králové Eva Pellarová, roz. Luklová, vdova po faráři J. A. Pellarovi. Ve věku 85 let let zemřel v Boskovicích Miroslav Rozbořil, farář ČCE v důchodu, v letech 1994 až 1996 tajemník synodní rady. Kazatelskou službu

spojil ponejvíce se sbory v Kostelci nad Orlicí a v Boskovicích. Dne 21. září zemřela v Pardubicích ve věku 92 let Miloslava Rychetská, sborová sestra pardubického sboru a iniciátorka systematického uspořádání sborových archivů v celé ČCE.

. .WWW.CESKYBRATR.CZ..

opakovaně jasně distancovala. Znepokojuje nás šíření jednostranného negativního obrazu islámu v médiích, nevhodné výroky politiků (včetně hlavy našeho státu) o islámu a populistické využívání protimuslimských nálad v předvolebních kampaních. Vyzýváme ke zklidnění společnosti, k spravedlivému a vyváženému hodnocení každého člověka a k překonávání předsudků. Vážíme si všech, kteří již k rozumnému dialogu a k pokojnému soužití jednotlivých skupin v naší společnosti přispívají. V Praze 23. září 2014 Zuzana Amrani, muslimská obec v Praze,

Milí čtenáři, snažíme se pro vás zdokonalovat web Českého bratra. Nyní si můžete jednotlivá čísla časopisu prohlížet na webových stránkách listováním prostřednictvím aplikace zvané FlipSnack. Takto již můžete listovat všemi čísly letošního ročníku. Navštivte www.ceskybratr.cz! redakce

Tomáš Butta, patriarcha Církve československé husitské Masorti Ron Hoffberg, rabín židovské komunity prof. Tomáš Halík, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy doc. Pavel Hošek, Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy Emir Omić, bývalý imám pražské muslimské komunity Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické Dr. Vladimír Sáňka, muslimská obec v Praze Miloslav kardinál Vlk

..FÓRUM ŽIDŮ, KŘESŤANŮ A MUSLIMŮ..

doc. Zdeněk Vojtíšek, Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy

Prohlášení Společného hlasu

Sylvie Wittmannová, členka Rady Federace

Iniciativa Společný hlas, fórum židů, křesťanů a muslimů v České republice, jednoznačně odsuzuje jakékoliv zneužívání náboženství k šíření a ospravedlňování nenávisti a násilí.

židovských obcí

..FAIRTRADE.

Obchůdek Jeden svět a Fairtrade slaví 20. narozeniny Fairtrade funguje od poloviny minulého století. Fairtraide vyjadřuje myšlenku, inspiraci. Fairtraide je symbolem naplnění, úspěchu. Představuje dnes už celosvětově známou a žádoucí značku, pečeť. Fairtrade se bytostně týká těch na okraji: dětí a žen, ale taky vzdělávání, osvěty, obrazného otevírání dveří, lidské důstojnosti. Takový program logicky oslovuje církve. Stály na začátku Fairtrade v Americe i v Česku. Od dob Mojžíšových vědí, že „chudé budeme vždycky mít s sebou“ a že biblická spravedlnost znamená mezilidské vztahy. Co je Fairtrade, jsme před 20 lety nevěděli ani Zároveň odmítáme neoprávněné zevšeobecňomy, kdo jsme Jeden svět zakládali. Na začátku byly vání, které dnes u nás vede k projevům nepřátelství dva pražské sbory ČCE: Vinohrady a Jarov. Přidaly vůči muslimům v České republice, ačkoliv místní se Salvátor a Libeň. Dnes je Fairtrade doma v celé muslimská komunita se od islámského extremismu církvi. Před vánocemi zásobujeme 39 sborů, ¥

15

šest sborů má certifikát „fairtradový“ a budou přibývat další. Pro nás od začátku Fairtrade = rukodělné výrobky. Každý má svůj příběh, nápady nemají meze a vkus se stále mění. Na začátku jsme prodávávali šátky, dnes jsou v módě šály. Začínali jsme se stříbrnými šperky, dnes jim kraluje tagua – „slonovina bez mrtvých slonů“. A šperkařským hitem jsou náhrdelníky, náramky, a dokonce prsteny z nepál-

to cenami šetřiví zákazníci v Česku vyrovnají? Tak, že loni vypili na 14 milionů šálků prvotřídní Fairtrade kávy. (Fairtrade Česko a Slovensko). Půvab Fairtrade spočívá i v tom, že pomáháte, i když o tom ani nevíte. Nakoupíte a už jste pomohli plantážníkům v Etiopii, v Ghaně, na Srí Lance. Za každým předmětem je příběh živého člověka a v našem Obchůdku ho potkáváte. Slavíme 20 let Fairtrade v Česku. Chceme poděkovat zahraničním přátelům za to, že nám pomáhají a sami taky jednají vždycky fair. Zakladatelským sborům, jejich staršovstvům, Ústřední církevní kanceláři, správní radě,  o. s. Jeden svět, dobrovolníkům, sborům, které nás podporují, zapáleným nadšencům, Ondřeji Radovi za výtvarnou koncepci, zákazníkům za zájem, za to, že nám přejí požehnání a nezapomínají na nás. Děkujeme. Věra Lukášová

.SETKÁNÍ. .

Podzimní setkání rodin s dětmi v Janských Lázních Zveme vás na tradiční pobyt rodin s dětmi předškolního věku od neděle 9. 11. do soboty ské plsti. Před 20 lety se prodavačky ostýchaly otevřít v Obchůdku byť jen zásuvku. Dnes jsou ve svém Obchůdku „doma“ a vyrostly z nich odbornice. Všechny říkají shodně: Ano, investujeme čas, ale zažíváme pravdivost žalmistových slov: „Kdo svlažuje, sám bude zavlažen“. (Ž 11,25) Podaly jsme Fairtrade prst a spolkl nás celé, i s rodinami. Před deseti lety mohla v Česku vzniknout Asociace pro Fairtrade a Fairtrade se tím pozvedl na evropskou úroveň. Aby mohla vzniknout, musel v zemi existovat aspoň jeden trvale otevřený Obchůdek s pravidelnou prodejní dobou a stanoveným odběrem zboží. Tu podmínku splňoval v celém postkomunistickém bloku jenom Obchůdek náš. Jeden svět už pouhou svou existencí vstup na evropskou scénu umožnil. Asociace pro Fairtrade rozšířila sortiment řemeslných výrobků o potraviny, nejvýnosnější proud rozvojové pomoci. Fairtrade káva, čaj, kakao, čokoláda se totiž prodávají za ceny, které pokrývají skutečné náklady, a proto jsou dražší. Jak se s těmi-

16

15. 11. 2014. Duchovní vedení: farářka Drahomíra Dušková Havlíčková. Na programu se budeme podílet společně. Možnost procházek, společných výletů,

návštěva bazénu, keramická dílna Bosorka a spousta dalších zajímavostí. Stravování (plná penze) a ubytování zajištěno v penzionu Sola fide. Cena: dospělí 2340 Kč, děti 4–12 let 1500 Kč, děti do 4 let zdarma (strava dle toho, zda ji budou odebírat). Přihlášky do konce října 2014 u Miroslava Cejnara, e­‑mail: [email protected], telefon: 499 875 425. Prosím přihlášené o zaslání e­‑mailové adresy, na kterou pošleme bližší informace. Alena Mostecká ([email protected]) a Drahomíra Dušková Havlíčková ([email protected])

. .HORSKÝ DOMOV. .

Herlíkovice zvou Zvěřinové hody Po roce vás opět zveme do Horského domova na hody. Tentokrát si pochutnáme na zvěřině, a to v termínu 14.–17. 11. 2014. Společně s farářem Markem Vančou nás znovu čeká prodloužený víkend plný povídání, zpívání, výletů, ale i všelijakých dobrot. Těšíme se na každého z vás, neváhejte a ubytování si rezervujte!

Podzimní čas Barevný podzim v Krkonoších můžete prožít i během individuálních pobytů. Připomínáme trvalou možnost přijet mimo hlavní sezónu, tedy právě na podzim a na jaře, za zvýhodněných finančních podmínek – viz www.horskydomov.

cz nebo www.e­‑cirkev.cz (levně na hory, program slev). Provoz střediska je celoroční, některé termíny na jaře či během letních prázdnin jsou zamluveny již rok dopředu. Plánujete­­­­­‑li tedy pobyt, kontaktujte nás prosím včas. Silvestr a jarní prázdniny Milovníky zimy a zimních sportů chceme ujistit, že i letos v Horském domově pořádáme Silvestr i všech šest týdnů jarních prázdnin 2015 s křesťanským programem. Koncem října rozešleme do sborů jména vedoucích farářů a do vánoc pak kompletní pozvánky. Termíny se pomalu plní, pokud máte tedy chuť strávit jarní prázdniny na horách a zároveň v křesťanském prostředí, nezapomeňte si pobyt objednat co nejdříve. Na setkání s vámi se těší Bártovi! horskydomov@e­‑cirkev.cz, tel.: +420 604 434 300

..VERITAS..

Edice tolerančních přihlášek – země Čechy, kraj 5. Litoměřice Historická společnost VERITAS dává na vědomí všem zájemcům, že na září 2014 připravila k distribuci druhé doplněné a opravené vydání Edice tolerančních přihlášek z let 1781–1782. Jde o svazek: země Čechy, kraj 5. Litoměřice. Svazek je rozšiřován elektronicky – volně ke stažení na webové adrese http://veritas.evangnet. cz. Elektronickou verzi zasíláme též na CD­‑ROM. Zájemci o tištěnou verzi si ji mohou pomocí jednoduchého formuláře rovněž objednat. Formulář je k dispozici na výše uvedené internetové adrese nebo si o něj napište na adresu: VERITAS, kpt. Jaroše 1109/26, 289 22 Lysá nad Labem; případně email: [email protected]. Edice tolerančních přihlášek přináší systematicky utříděné prameny o průběhu prvního roku po vydání tolerančního patentu, včetně jmenných přihlášek k evangelické víře. Využijí ji například rodopisci nebo historikové zaměřující se na tuto nedílnou část dějin naší země. Neměla by chybět v žádné historicky zaměřené vědecké knihovně. Výbor historické společnosti VERITAS M. Soukup

17

..SETKÁNÍ MLADÝCH TAIZÉ..

Poslední etapa příprav evropského setkání v Praze začala Bratři z Taizé začali budovat v Praze v Domě Franze Kafky tzv. přípravné centrum, ze kterého budou koordinovat Evropské setkání mladých. To v českém hlavním městě proběhne už podruhé, a to od 29. prosince 2014 do 2. ledna 2015. Záštitu nad setkáním mladých křesťanů z celé Evropy převzali předseda České biskupské konference kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví v České republice Ing. Daniel Fajfr. Pražská základna, kterou bratři připravili společně s desítkami mladých dobrovolníků, se otevřela veřejnosti 25. září. Kontaktní osobou je bratr Marek, tel. +420 736 512 306, e­‑mail: media@ taize.fr Komunita Taizé je křesťanské ekumenické společenství, které tvoří sto bratří zhruba třiceti různých národností, kteří jsou buď katolického nebo různých protestantských vyznání. V roce 1940 ji v malé francouzské vesničce jménem Taizé v jižním Burgundsku založil pětadvacetiletý Švýcar, bratr Roger. Už od počátku její existence si přál, aby se ve světě stala konkrétním znamením smíření mezi rozdělenými křesťany a mezi odloučenými národy.

a letos se setkání do českého hlavního města vrací. V roce 2005, kdy zemřel bratr Roger, napsal Václav Havel tato slova: „Ne náhodou se z vesničky Taizé stalo poutní místo i pro mnoho především mladých lidí z naší země. Bratr Roger byl pro mne jedním z duchovních pilířů sjednocující se Evropy.“ Snaha komunity Taizé o smíření a pokoj si získala pozornost a bratr Roger obdržel několik prestižních mezinárodních ocenění: kromě jiných Templetonovu cenu, Cenu UNESCO za výchovu k míru, Cenu Karla Velikého a Cenu Roberta Schumanna.

Po smrti bratra Rogera se úřadu představeného komunity Taizé ujal bratr Alois. Pochází z Německa, ale jeho rodiče se narodili a vyrostli v Sudetech v bývalém Československu. Společně s bratrem Rogerem několikrát Československo v sedmdesátých a osmdesátých letech navštívil a setkal se zde s křesťany, kteří nemohli svobodně vyjadřovat své přesvědčení.  TZ Taizé/DaZ

..BENEFICE PRO CITADELU..

Koncert Marty Kubišové Třicet pět let komunita Taizé zve mladé lidi, aby se zúčastnili tzv. Evropských setkání mladých, která se konají každoročně na konci kalendářního roku v některé z velkých evropských metropolí (Berlín, Paříž, Řím, Štrasburk atd.). V roce 1990 byla hostitelem této akce Praha

18

Letošní benefiční koncert pro Citadelu bude naprosto výjimečný. Pozvání přijala a bez nároku na honorář vystoupí paní Marta Kubišová. Z výtěžku koncertu pořídíme oxygenerátory na podporu dýchání nevyléčitelně nemocných, lineární dávkovače léků, léky na léčbu bolesti, materiál

na vlhké hojení ran, odsávačky, sítě ke zvedákům a další pomůcky, které umožní šetrné překládání klientů z lůžka do invalidního vozíku nebo sprchovacího lůžka, invalidní vozíky, WC křesla a další. Paní Kubišová vystoupí bez nároku na odměnu, ale přeje si, aby se nám z výtěžku koncertu podařilo nakoupit pro naše pacienty a klienty co nejvíce zdravotnických a kompenzačních pomůcek.

Koupím knihy Koupím knihu Moderní člověk a náboženství T. G. Masaryka a Evang. kalendář z r. 1961. Zdeněk Šimůnek, tel. 737 086 335.

Prodám stavební pozemek Prodám stavební pozemek 2000 m/2/ nedaleko tábora J. A. Komenského v Bělči nad Orlicí u Hradce Králové (lesy a houby, cyklistika, koupání atd.). Do centra HK 10 km. Všechny sítě. Kontakty: [email protected], 605 803 368

Nabízím pomoc potřebným Hledám práci v sociálních službách, nabízím i asistenci člověku na vozíku či jinak handicapovanému, ač jsem vyučen v jiném oboru. Práci hledám kdekoliv v České republice, avšak s podmínkou ubytování. Jsem vychován v křesťanské tradici. V případě zájmu prosím piště na adresu p. [email protected] Uspořádali jsme sbírku šperků, které dobrovolníci a klienti připravují k prodeji. Každý z návštěvníků bude mít možnost sobě nebo své dámě krásný šperk koupit už hodinu před koncertem. Šperk na fotografii darovala paní Marta Kubišová. V dražbě ho získá ten, kdo nabídne nejvyšší cenu. Koncert se uskuteční ve středu 22. října 2014 v 18 hodin v sále Kulturního zařízení ve Valašském Meziříčí; bazárek šperků bude otevřen už od 17 hodin. Vstupenky si můžete rezervovat na adrese [email protected]. Ruth Kopecká, Diakonie ČCE – hospic Citadela

Bohoslužba vděčnosti za stvoření Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na Bohoslužbu vděčnosti za stvoření, která se bude konat v úterý 14. 10. 2014 v 18:00 hodin ve sboru Československé církve husitské v Praze 6, Wuchterlova 5 (metro A Dejvická). Káže doc. ThDr. Pavel Hošek z Evangelické teologické fakulty UK. Zpívat bude pěvecký sbor Obce křesťanů. Před bohoslužbou od 17.30 proběhne vyhlášení výsledků výtvarné soutěže na téma „Staň se pozorovatelem“. Po bohoslužbě (přibližně od 19 h) následuje beseda s ředitelem soukromého gymnázia Přírodní škola v Praze 7 Mgr. Františkem Tichým.  JNe

..OZNÁMENÍ..

Nabídka bydlení v Dobříši

Pozvánka na historickou přednášku

V klidné části centra Dobříše nabízím od 1. 8. 2014 přízemní byt 3+1 v RD, cca 80 m2, zahrada. Hledám zájemce o dlouhodobý pronájem a o aktivní členství v místním sboru. Nájem 6500 Kč na měsíc plus zálohy na energie a vodné. Informace u faráře Samuela Hejzlara, tel: 603 578 108, e­‑mail: [email protected]

Historická společnost VERITAS zve na svůj tradiční seminář, tentokrát s přednáškou ThDr. Jana Rokyty na téma Matěj z Janova. Seminář se bude konat v Pardubicích v sobotu 25. října 2014 od 10 hodin, a to na faře ČCE v ulici Sladkovského č. 638. Fara je šestý dům za evangelickým kostelem. Vstup je volný, všichni zájemci jsou srdečně zváni.

19

CÍRKEV ŽIJE

Marie a Josef Součkovi v červnu 1914

150. VÝROČÍ NAROZENÍ

Josef Souček, 10. 10. 1864–7. 6. 1938 První synodní senior Českobratrské církve evangelické

J

estřábí Lhota, nevelká obec nedaleko Kolína v úrodném Polabí, je rodným místem prvního synodního seniora naší církve.

Rodinné poměry Rolnický rod Součků v této obci lze vysledovat do počátku 18. století, kdy Pavel Souček z Jestřábí Lhoty v červnu 1700 uzavřel trhovou smlouvu. Mladému rolníku Štěpánu Součkovi a jeho ženě Marii se 14. října 1864 narodil prvorozený syn Josef, který byl pokřtěn v reformovaném sboru Libice, kam rodina příslušela. O necelé dva roky později zažili obyvatelé žírného Polabí katastrofu – krvavou bitvu války prusko–rakouské u Hradce Králové, v níž padly na obou stranách tisíce mužů. Krátce nato vypukla epidemie cholery, která se rychle rozšířila po okolí. Nemocí se nakazila i mladá selka Součková, která obětavě ošetřovala nemocné sousedy, a nemoci podlehla. Štěpán Souček se záhy oženil podruhé – hospodářství bez hospodyně a s dvouletým synkem těžko mohl obstarat sám. Malý Josef, který se na svou matku nemohl pamatovat, nikdy nepocítil, že nebyl vlastním synem druhé manželky svého otce a vždy ji oslovoval maminko. Rodina se rychle rozrůstala, Josefovi přibyli čtyři bratři a dvě sestry. Všechny děti svorně pomáhaly v  hospodářství, jehož výnosy stačily rodině nejen na skromnou obživu, ale umožnily třem synům vystudovat. Nejstarší Josef projevoval od dětství mimořádné vlohy, proto studoval reálné gymnázium v  Kolíně. Byl silně ovlivněn charismatickou osobností svého faráře Čeňka Duška, který na gymnáziu kromě nepovinné angličtiny vyučoval evangelické náboženství, takže se Josef rozhodl pro studium evangelické teologie. Jediným evangelickým vysokoškolským učilištěm v celém Rakousko­‑Uherském mocnářství byla teologická fakulta ve Vídni. Dvojjazyčná vybavenost vzdělanějších lidí byla tehdy samozřejmostí, Josef kromě němčiny zdolal i základy jazyka

anglického, které mu farář Dušek poskytl. Po vystudování vídeňské fakulty a po krátkém pobytu v Německu získal stipendium na teologické fakultě univerzity v St. Andrews, nejstarší ve Skotsku, jež je dodnes považována za učiliště vynikajících kvalit. Po ukončení studií a návratu do Čech byl Josef Souček ordinován v reformované (helvetské) církvi a povolán za vikáře nejprve ve Velimi (1889–1891), pak v Německém (dnes Sněžném) jako duchovní pro kazatelskou stanici Daňkovice (1891–1895). V roce 1895 byl ustaven druhým farářem v pražském reformovaném sboru U Klimenta a po smrti jeho prvního faráře Benjamina Košuta v roce 1898 zvolen farářem prvním, jímž zůstal až do roku 1932. Faráři evangelických sborů měli tehdy v  péči rozsáhlou diasporu v celé, rychle se rozrůstající Praze a některých přilehlých obcích. K povinnostem farářů náležela i péče o vzdělávání, zejména dětí a mládeže, především vyučováním náboženství. Farář Josef Souček vyučoval na Akademickém gymnáziu i Jana Masaryka a jeho sestru Olgu.

Profesní dráha V roce 1900 se Josef Souček oženil s Marií Emílií, rozenou Člupkovou, z Olešnice, vnučkou faráře Benjamina Fleischera z Rovečného. O dva roky později se manželům narodil jediný syn Josef Karel Bohumil. V roce 1906 byl Josef Souček zvolen pražským reformovaným seniorem. Na přelomu 19. a 20. století sílila snaha českých evangelíků o vytvoření jednotné české evangelické církve. Obě církve, reformovanou i luterskou, spravovala jednotná konzistoř ve Vídni, bohoslovci obou církví studovali na stejné vídeňské teologické fakultě a na obou stranách bylo živé vědomí společného původu z husitství a bratrství. Zejména na počátku nového století sílily snahy o navazování těsnějších vztahů mezi sbory obou konfesí a o jejich hlubší spolupráci. Stále častěji se ¥

21

ozývaly z obou stran hlasy, že Česká konfese je rovnocenná s konfesí Augsburskou i Helvetskou. V roce 1903 se konal v Praze sjezd českých evangelíků za předsednictví Josefa Součka a v roce 1905 byla založena Kostnická jednota jako jejich společného ústředí bez rozdílu denominací. K  vytvoření jednotné církve evangelické vedla ovšem ještě dlouhá cesta. V Praze úzce spolupracovali oba sousední faráři, klimentský reformovaný senior Souček a salvátorský farář a pozdější superitendent luterské církve Ferdinand Hrejsa. Z mimopražských jmen je třeba připomenout reformované superitendenty Čeňka Duška a Ferdinanda Císaře i seniora luterské církve Gustava Winklera ze Vsetína. O budoucích úkolech českého protestantismu se hojně diskutovalo i na necírkevní půdě. Někteří liberální evangelíci se vyslovovali pro nové pojetí křesťanství jako náboženství co možná nedogmatického. Tvrdili, že modernímu člověku, skeptickému k náboženství svázanému rituály, je zapotřebí přiblížit evangelium jako prostou zvěst o  Boží lásce k  lidem a  závazku lásky k bližnímu. Dogmata o božské osobě Kristově a o Kristu jako o vykupiteli nechť jsou pro svou nesnadnou pochopitelnost ponechána stranou. Tyto projevy však velice znepokojovaly zastánce čistého vyznání v obou církvích, zvláště ovšem na straně reformované. Senior Souček vystupoval často jako smírčí osobnost – vyzýval obě strany k zdrženlivosti a nabádal, aby se všichni učili dobře naslouchat a vážit vlastní výroky.

Vznik Českobratrské církve evangelické Během válečných let narůstala ze strany vládní perzekuce. Evangelické tiskoviny byly cenzurovány a zastavovány. Od roku 1916 přípravy na sjednocení obou církví nabývaly stále konkrétnějších forem, takže ihned po vyhlášení Československé republiky byl svolán do Prahy na 17. a 18. prosince 1918 Generální sněm českých evangelíků, jehož se zúčastnilo 85 % oprávněných zástupců všech – reformovaných i luterských sborů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Středem programu sjezdu bylo „spojení českých evangelíků a obnovení církve“, výsledkem pak rezoluce, v níž se sněm přihlásil k následnictví české reformace a Jednoty bratrské. Odtud má současná Českobratrská církev evangelická

22

vedle vyznání augsburgského a helvetského i konfese české reformace, tj. čtyři pražské artikule, vyznání Jednoty českých bratří a tzv. Českou konfesi. V další rezoluci sněm prohlásil, že si je vědom duchovní jednoty se světovým protestantismem. Na sněmu byl zvolen devítičlenný synodní výbor (časem přetvořen v synodní radu). Jeho předsedou byl o něco později zvolen Josef Souček pro svou skromnost, střízlivost a věcnost, pro svou schopnost naslouchat a neprosazovat důrazně své názory i schopnost činit prostředníka sporných stran. K závěrům Generálního sněmu, tj. k unionované evangelické církvi, se přihlásily písemně všechny reformované i  luterské sbory Čech a Moravy. Z písemného dotazníku pak se vyslovila naprostá většina pro dodnes platné jméno nové církve: Českobratrská církev evangelická.

Práce v synodní radě Po Generálním sněmu nastala pro vedení církve druhá fáze sjednocování. Mezi sbory byly mnohé rozdíly, plynoucí jak z jejich tradic, tak z rozdílných sociálních poměrů. K tomu přispěl i příliv nových členů v masivním poválečném přestupovém hnutí. K asi 190 000 původních přibylo na 80 000 členů nových, kteří neznali prakticky nic z tradic české reformace. Synodní výbor tedy kladl velký důraz na výchovnou práci, neboť pro velký počet členů nebylo dostatek ani duchovních ani vzdělaných laiků. Pořádaly se kurzy seniorátní i celocírkevní, vydávaly se příručky, vypracovávaly se osnovy náboženské výchovy ve školách, katechismy. V roce 1920 byla otevřena Husova československá fakulta bohoslovecká. Církev bylo ovšem zapotřebí zabezpečit i prostředky hmotnými, vybudovat shromažďovací prostory pro nově vznikající sbory i byty pro faráře a jejich rodiny. To všechno leželo na ramenou synodní rady. Od roku 1918 byl senioru Součkovi velkou pomocí a doslova pravou rukou vikář a o něco později farář klimentského sboru Bohumil Valeš, který se roku 1919 stal též tajemníkem synodní rady.

Budování jednotné církve O co šlo senioru Součkovi při budování sjednocené evangelické církve především, plyne z vý-

ňatku jeho článku „Českobratrství“ pro první číslo nového časopisu Český bratr z roku 1924: „Stručný smysl prohlášení Generálního sněmu v roce 1918 jest: toužíme po krásné církvi, která by byla podobná staré Jednotě, ano, před očima celého národa zpřítomnila ji. Chceme církev, v níž by panoval nábožný život a bratrský duch, který by všechny členy její objímal, zahříval, povznášel; církev mravní kázně, v které by vyrůstaly statečné čisté karaktery a také takovou, která by chtěla a usilovala býti služebnicí Boží k vzdělání království Božího v celém národě našem, ano, přetvoření společnosti lidské podle zákona Kristovy lásky a spravedlnosti. To

chovní. A není­‑li těchto věcí při něm, musí jím pohrdati, že chodí pod falešným jménem a pluje pod nepravou vlajkou.“ Josef Souček byl volen do funkce synodního seniora opakovaně po celou dobu trvání první Československé republiky. Za dvacet let míru sjednocená církev vzkvétala, vyrůstala z  dětských střevíčků, posílila své svazky se sesterskými protestantskými církvemi Evropy i zámoří. Byla postavena řada kostelů a modliteben, na Husově fakultě úspěšně studovali kazatelé a vybudoval se sbor vysokoškolských učitelů, který měl vážnost i na zahraničních univerzitách. Pro ústředí církve byl postaven

Zleva: doc. Antonín Boháč, laický člen synodního výboru, prof. Dr. Ferdinand Hrejsa, náměstek seniora, František Prudký, farář v Olomouci, Josef Souček, synodní senior, JUDr. Josef Král, laik, Ferdinand Kavka, synodní kurátor.

znamená českobratrství, to je program, který jsme si vytkli, takový veliký cíl jsme si postavili. Nezapomínejme na to!“ A o něco dále: „Myslíte, že český bratr, který žije tak, jako desetitisícové jiných Čechů, má nějakou úctu a vůbec nějaký význam v národě? Nejenom, že bylo by nám hrozno viděti českého bratra, který se neleká nepoctivosti, falše, světáctví, nýbrž jisto jest, že každý vážnější čĺověk u nás čeká od něho i vyššího ducha, probudilejší svědomí, opravdovější lásku a hlubší zájem pro věci nejvyšší, čeká od něho pobožnost, víru, obětavost pro zájmy du-

nový Husův dům v Jungmannově ulici, kde byl i bohoslovecký domov a kde se usídlilo církevní vydavatelství Kalich. Dnes vidíme, že za pouhých dvacet svobodných let toho mladá církev pod vedením Josefa Součka stihla mnoho.

Ocenění celoživotní práce Senior Josef Souček byl oceněn dvěma čestnými doktoráty. V roce 1927 mu titul doktora teologie udělila Husova československá fakulta bohoslovecká, v roce 1933 pak teologická fakulta skotské univerzity St. Andrews. Když se senior ¥

23

Souček dozvěděl o plánovaném udělení druhého akademického titulu, svým typickým suchým humorem událost komentoval citátem, připisovaným Františku Palackému: „Homo simplex, doktor duplex, azinus triplex.“ (Člověk jednou, doktor dvakrát, osel třikrát.) V druhé polovině 30. let minulého století se začaly nad Evropou stahovat mraky – hrozba opětného válečného nebezpečí nabývala konkrétních forem. Josef Souček ve svých 74  letech byl stále ve službě synodního seniora, ačkoli službu faráře klimentského sboru před šesti

náboženství Kristova, to jest života z Krista a dle Krista. Žádného jiného cíle a účelu nemá a přes všechny slabosti sbor náš jiného účelu nehledal. A cíl tento jest nade všecky jiné lidské snahy, pro které se lidé spolčují a organisují. Ale jest tomu tak? Jest to tak veliké vésti ke Kristu, vštěpovati lidem ustavičné myšlení na věčnost, zakládati život na věcech a hodnotách neviditelných, na víře v Krista a skrze něho v Boha? Usilovati o spravedlnost, jejížto pravidlo jest vůle neviditelné bytosti? Hledati statků životních pod zorným úhlem věčnosti?

roky ukončil. Na jaře roku 1938 se necítil zdráv a  musel často odpočívat, posléze mu byl diagnostikován zhoubný mozkový nádor. Své chorobě podlehl 7. června 1938. Milosrdný Bůh svého služebníka ušetřil hrůz, které pro Československo začaly mnichovským diktátem a pokračovaly 2. světovou válkou, plnou utrpení v celém světě. Na závěr uvádím úryvek z kázání, jež senior Josef Souček pronesl v roce 1930 při slavnostních bohoslužbách k 80. výročí získání klimentského chrámu. Uvažuje tu, k čemu je určen sbor i celá církev: „Je tu pro pěstování

Vštěpovati zodpovědnost vůči neviditelnému soudci? Míti přísný názor na život? Učiti se sebezapření k vůli Bohu? Lekati se k vůli Němu hříchů? Hledati odpuštění a smíření s Bohem? Zkrátka usilovati o život zjevený nám v Evangeliu, ne k vůli svému štěstí ani k vůli zemským cílům, ne dle lidských pravidel, ne pro naděje časné, ale k vůli Bohu? Víra a naděje založené na věčnosti? Není to vše bláznovství? Buď je to bláznovství, anebo je to největší a nejvyšší cíl a smysl lidského života.“

24

Lydie Roskovcová, roz. Součková

TAJEMNÍK BOHUMIL VALEŠ VZPOMÍNÁ

Náš první synodní senior Vzpomínky na synodního seniora Josefa Součka uveřejnila církevní rada i osobní tajemník seniora Součka Bohumil Valeš v Evangelickém kalendáři 1958 k 20. výročí jeho úmrtí. Z nich uvádíme několik výňatků: „Co každý poznal, když přišel do styku se seniorem Součkem, byla pravdivost, která vyzařovala z celé jeho osobnosti a pronikala všemi jeho slovy. Byla v něm přirozená důstojnost. Působil prostým zjevem člověka veskrz opravdového, bezelstného, pravdomluvného a  pravdu milujícího, který chce jen spravedlnost a právo. Jeho čistý pohled působil na ty, kteří neměli čisté svědomí, že umlkali a snažili se zmizet mu s očí. Nebylo možno před ním lhát. Jako by prohlédal až do ledví člověka a četl v něm jeho skryté myšlenky a záludnosti.“ „Senior Souček byl v podstatě člověk plachý, navenek nijak rád nevystupoval, ve společnosti byl mlčenlivý, jako by neměl co říci. Rád však naslouchal vypravování jiných a dovedl se upřímně zasmát, když uslyšel dobrý vtip. Rád četl, ponejvíce anglicky, anglickou belet-

rii. Divadlo příliš nemiloval, ale občas navštívil historickou inscenaci. Naproti tomu jej bavilo chodit do biografu.“ „Prchlivý senior Souček nebyl, avšak pohněvaný byl často. Hněval se na faráře lenochy, lajdáky, na faráře žebrající o podpory v cizině, zlobil se na některé státní orgány, nevycházející církvi vstříc v jejích oprávněných požadavcích i na mnohé jiné věci: ,A přece někdy se ho zmocňovala ukvapenost, což se ostatně stává každému člověku. Jednou byl tak pohněván, že chtěl okamžitě cosi podniknout, co se prvnímu tajemníku zrovna nezdálo moudré. Tajemník si troufal své mínění říci nahlas. Tím ovšem pohněval seniora ještě víc. Dosáhl sice toho, že senior nic neudělal, avšak zakusil, jak senior cosi zabručel a bez pozdravu odešel, bouchnuv dveřmi víc než jindy. Druhého dne přišel senior k tajemníkovi jakoby nic a pravil: „A jestlipak víte, pane vikáři, že to bylo dobře, že jste mi včera zabránil v tom, co jsem chtěl udělat? Rozmyslel jsem si to, uděláme to jinak.‘ A bylo zase vše při dobrém.“ připravila Lydie Roskovcová, redakčně zkráceno

Jak jsme slavili neděli v Herlíkovicích Čeští a němečtí přátelé Herlíkovic se sjeli k 110. výročí postavení kostela

P

řijela jsem už včera. Z Vrchlabí směrem na Strážné, serpentinami pořád do kopce, daleko za ceduli Krkonošský národní park. Mezi evangelíky mám své přátele, a tak se těším. Slavíme totiž 110 let od postavení evangelického kostela v Hořejších Herlíkovicích. Dnes se zdá nemožné, aby tak pěkný secesní kostel stál právě zde, ve výšce 780 m n. m., v osadě, která má možná ani ne 50 stálých obyvatel. V roce 1904 bylo ale samozřejmě všechno jinak.

Hackelsdorf měl dvě fungující školy, pekárnu, koloniál, dole u řeky byl Krausův mlýn. Hospod tam bylo celkem šest, na obou stranách údolí, nejméně ve dvou z nich se konaly plesy, spolkové schůze a hrálo se divadlo. Pořádaly se lyžařské závody. V celém Hackelsdorfu žilo kolem 800 lidí, až na výjimky samí Němci. Po odsunu 1945 –1946 evangelická církev postupně převzala několik budov i kostel samotný, začátkem 50. let už vyrabovaný a poničený.

25

Nedělní dopoledne začíná slavnostními jsou z různých dalších částí Německa. My se česko­‑německými bohoslužbami. Kostel je především ptáme, oni odpovídají. Slyšíme příplný, lidé přišli i zdaleka. Bohoslužby se konají běhy, které se nevyprávějí snadno. Nemluvíme v přátelské, radostné atmosféře. Zpíváme stej- o tom, co bylo před rokem 1945. Asi bychom né písně jako před 110 lety, každý ve svém ja- měli. Snad příště. zyce. V kostele si prohlížíme dobové fotografie Co nás čeká zítra? V  týdenním česko­ a potom jdeme na prohlídku osady s výkladem. ‑německém programu je i  brigáda: my dobNetrvá dlouho, moc toho po původních obyva- rovolníci budeme čistit, opravovat a natírat telích nezbylo. Hosté z Německa upřesňují, kde rámy oken v kostele. Odpolední program bude pokračovat přednáškou o secesi pro dospělé a dílnou pro děti: jsem zvědava, jaké vitráže do secesních oken děti navrhnou. Kostel, skvostně a citlivě opravený v roce 1986, má zase svá vitrážová okna. Nedochovala se jediná fotografie, takže nevíme, jak kostel vevnitř původně vypadal. Kromě kratších výletů po okolí a sbírání borůvek budeme večer poslouchat Ericha, faráře z Drážďan. Erich zná zřejmě všechno od křížků u cest přes morové sloupy a památníky až po Caspara Davida Friedricha. V roce 1904 jsou jeho otci dva roky a „neví, že na něho čekají dvě světové války a čtyřnásobné vyhnání z domu a statku,“ říká Erich při bohoslužbě. Nemohu zůstat celý týden, což je mi hodně líto. A o co přijdu? O Kachyňův film Kočár do Vídně, o výklad etnologa z KRNAPu o životě Čechů i Němců v tomto kraji ve dvacátém století. O dlouhý výlet směrem na Sněžku spolu s dětmi, které statečně jdou a neprotestují. O film o Přemyslu Pittrovi. Ne každý dokáže jít proti dobovým názorům a zvyklostem. Myslím na Masaryka a hilsneriádu. Také se neseznámím s rodáky z Rudníku u Vrchlabí. Ale doufám, že zvládnu ještě zajít na Věřinu stezku ve Špindlu. Pod nenápadným kamenem tam leží téměř 30 místních obyvatel zastřelených koncem května 1945. Přijíždí další auto. Annette, advokátka od stálo pekařství a hospoda, kdo kde bydlel a co Mnichova s dcerou a se psem; její babička pose s ním stalo. Zpátky do kostela. Garcia Trio cházela někde od Františkových Lázní. Budou předvádí skvostný program, od Telemanna kosit trávu před Kunzárnou, starou německou přes Ebena po Trojana. Krása. Večer sedíme roubenkou, která byla přes 20 let zatlučena v největší místnosti Horského domova v kruhu. prkny a určena k demolici. Právě kolem ní se Historik z trutnovského muzea zahajuje nefor- sdružili Přátelé Herlíkovic. Věří, a já s nimi, že mální setkání Čechů z neziskové organizace se podaří Kunzárnu přece jen zachránit a zase Přátelé Herlíkovic a jejich příznivců s Něm- používat. ci – několik z nich se v Hackelsdorfu narodilo, Michaela Čaňková, lektorka angličtiny další pocházejí z jiných míst v Sudetech, další

26

Hudba v létě Letní kurzy pro varhaníky

V

arhanický kurz se letos konal v Jimramově, na východním kraji Žďárských vrchů. V těchto utěšených končinách se naším tématem stala hudba jihoněmeckých a italských skladatelů období renesance a baroka. Zasvěcený výklad v této oblasti nám podala Ester Moravetzová, která působí na konzervatoři v Kroměříži. Ochotně vysvětlovala, nač pamatovat při hře skladeb pocházejících z oné epochy,

Celocírkevní kantor Ladislav Moravetz na kurzu představil dvě publikace, které jsou ovocem jeho neutuchajícího úsilí a nadšení pro to, aby hudba, kterou se obracíme k našemu Pánu, byla rozmanitá, estetická a její poselství bylo zřetelné. Sbírka Zlínské sboropění, již jsme otvírali při pobožnostech, obsahuje širokou nabídku svěžích skladeb a aranžmá písní pro jedno- i vícehlasý zpěv, určených k nejrůznějším příležitostem. Chvalčovské miniatury 2 (novinka, k dostání v Kalichu) jsou zase naplněny praktickými a nápaditými předehrami, ale také doprovody, jejichž vkusná stylizace písním dopomáhá k tomu, aby vynikly a plnily v bohoslužebném zpěvu svůj účel. K tomuto kurzu se váže báseň, kterou napsal Míra Kadeřávek z Jimramova: Pocity žáka před varhanním kurzem Moravetz se blíží, svědomí mě tíží. Zas jsem cvičil málo, za ho… to stálo. Přec lepší je s ním být, než v temnotách se skrýt.

což jsme si také vyzkoušeli na kvalitních varhanách jimramovského evangelického kostela. V čtení not kulatých i hranatých jsme vesele pokračovali v Olešnici. Zdejší historický nástroj prošel v nedávné době zdařilou rekonstrukcí a starobylé ladění spolu s ušlechtilou barvou tónů dává ještě víc vyniknout kompozičnímu umu dávných mistrů.

V podání samotného autora jsme si rádi vše poslechli, ať už se jimramovské kostely rozezněly zvukem písně 681 v duchu Figarovy svatby, nebo naléhavým preludiem k 42. žalmu, zakončeným zadumaným akordem „F dur s tymiánem“. Velmi útulné ubytování nám poskytla ekologická farma Kadeřávek ve Věcově. Zde jsme se kromě jiného přesvědčili, oč je výtečnější domácí sekaná na talíři nežli ta varhanická, vznikající nerespektováním hudebních frází. Pobyt jsme zakončili exkurzí do ovčína. Mám za to, že na varhanickém kurzu pořádaném manželi Moravetzovými si přijdou na své zkušení hudebníci, ale i církevní doprovazeči méně zběhlí a přihlášku v příštím roce mohu jedině vřele doporučit!  Jiří Zeman

27

TÁBORNICKÉ OHLÉDNUTÍ ZA LÉTEM

Byla to neděle jako každá jiná 03.34

8.53

„Přepad! Přepad! Vstávat!“ Probouzím se plný Po snídani následuje jen krátká pauza a jde adrenalinu. Někdo tady je. Kde? A kdo? Rychle se chystat kostel. Lavice z jídelny, přepravky ze sebe shazuji spacák. Brýle na nos, do ruky od chleba jako stůl Páně, lano na označení zdí baterku. Je tam? Nebo ji odnesli? I proti noční kostela a klacek s připevněným pozlaceným obloze vidím, že se vlajka vesele třepetá ve plecháčkem na hřebíku (kalich přece chybět větru. Dobrý, neukradli ji! S jednou botou na- nesmí!) a kostel je hotov! Zvony zvoní, u vchozutou a druhou stále v ruce běžím za hlídkou du vítání příchozích, na lavicích zpěvníky Svítá. a rovnou se ptám, kdo to byl. „Asi Kuba Liška,“ Poté písničky, modlitby, čtení z Bible, kázání dostává se mi odpovědi spolu s popisem, kte- i ohlášky od faráře – jako v pravém kostele! rým směrem záškodník prchal. Ještě před chvílí byl tábor téměř prázdný 16.12 a klidný. Nikde nikdo, jen občasné soví zahou- Odpoledne nás čeká kasino! Děti jsou překvakání z lesa. Od té chvíle, kdy „pachatel“ zaú- peny, když je po návratu z odpolední hry na točil na vlajku, je tábor plný lidí. Větší kluci srubu vyvěšen seznam všemožných povolání: už vybíhají směrem k místu přepadu, holky od toaletářky až po papeže. Každý si musí procházejí táborem, jestli se neschoval za sta- nějaké koupit. Za co? „Vytvořte směnku, kde ny. Slyším zvuk startujícího auta. Dobrý, to jen se k něčemu upíšete. Například že někomu někdo z vedoucích vyjíždí směrem k  vesnici. budete chodit pro jídlo, umývat ešus, zpívat Třeba najdou jeho auto a  odříznou mu tak ukolébavky nebo na požádání někoho objímat.“ cestu. Do rána se ale už nic neděje. Když každý nakoupí, je trocha času na přípravu kostýmů. Následuje večeře, která je dělena podle společenské úrovně povolání – smetánka má k dispozici vlastní hudbu, talíře, obsluhu a několik jídel. Druhá třída má takovou normální táborovou stravu. A třída nejnižší? Ti si musí sami namazat chleby a  dostanou jen hořký čaj. Poté kasino, kde děti mohou vyhrát peníze. Na co? Na dražbu směnek a požadovavek jejich plnění! O některé směnky je opravdu obrovský zájem a ceny se šroubují stále výš a výš. Dražba se trošku protáhla a je pozdě, zaháníme děti spát a zpíváme píseň na dobrou noc. Dnešní den se povedl, všechno šlo, jak má, to je dobře. 7.42 Snad jen dnes nebude další přepad. Chci se „Budíček!“ zní táborem spolu se zvoněním naše- vyspat. ho táborového zvonu, co s námi jezdí již 18 let. Jaký že to byl tábor? Tábor Bratra Kálefa, Pak rozcvička, čištění zubů a nástup. „Jak jistě organizace z Horáckého seniorátu, pořádající mnozí víte, byl v noci přepad. Ale nepovedlo mnohem víc než jen tábory. Chcete vědět víc se,“ pronáším k shromážděnému táboru. Pak nebo vidět náš polní kostel? Připojte se k nám už jen pár kusých informací o následujícím na Facebooku nebo také na bratr­‑kalef.evangprogramu, táborová hymna, pokřik a hurá na net.cz. A příští rok pošlete své děti s námi! snídani! Modlitbu si dáme tu nejkratší, protoJosef Ženatý a Jakub Liška že je kakao s vánočkou a všichni se na to těší.

28

CIRKEVNÍ ŠKOLY

Zprávy ze škol Evangelické akademie Hlásí se školní spirituálové

V

 pěti školách Evangelické akademie působí školní spirituálové. Oslovila jsem je, protože jsem byla zvědavá, co nového se v našich školách děje a jak oni sami chápou své poslání. Ochotně mně odpověděli Iva Květonová a Marta Židková z Brna, Marek Bárta z Náchoda a z Prahy Michal Šourek a Ondřej Kolář.

Zahájení školního roku v kostele Bohoslužby na začátek školního roku jsou nedílnou součástí rozvrhů ve všech školách EA. V Brně mají dlouholetou tradici zahajovat školní rok bohoslužbami pro obě školy, střední zdravotnickou i vyšší odbornou společně a na jejich přípravách se také podílejí obě spirituálky, Iva i Marta. Do zaplněného Červeného kostela letos pozvaly římskokatolického faráře Reného Strouhala z Těšan. „Z hlavy a bez papíru promluvil k nám shromážděným tak zřetelně a srozumitelně, že si jeho myšlenky pořád pamatuji. Má můj obdiv,“ říká Marta. O  hudební doprovod se postarali studenti naší konzervatoře v Olomouci. Bohatá sbírka byla určena na pomoc dětem uprchlíků na Ukrajině. V Náchodě studentům a učitelům kázal královéhradecký senior a  hronovský farář Michal Kitta. Bohoslužby se nesly ve smutném duchu, byly totiž poznamenány odchodem jednoho z vyučujících, který byl propuštěn pro nadbytečnost. V Praze se studenti střední i vyšší odborné školy sjeli do kostela Milíče z Kroměříže na Jižním Městě. Pro jejich spirituála Michala bylo potěšením vidět, jak kostel praská ve švech. Pro své školní ovečky připravil kázání na téma Buď mincí s dobrou ražbou. Dle Michala „záleží na tom, jakou ražbu si do sebe člověk nechá vyrazit, jaký otisk, respektive čí otisk na sobě nese.“ V Bratrské škole bohoslužby společně připravili tři kobyliští faráři a také pracovníci školy, kteří složili a s dětmi nacvičili několik původních písní. Pro Ondřeje bylo nejkrásnějším momentem slavnostní uvítání prvňáčků, kteří byli jeden

za druhým osloveni, přivedeni před shromážděné žáky, učitele a jejich rodiče a bylo jim obléknuto školní tričko. Stejného přivítání se dostalo také pěti novým učitelům.

Novinky a zajímavé akce Nový školní rok s sebou přináší nejrůznější novinky. Začíná se s  novými projekty a  na ty osvědčené se navazuje. Z široké nabídky jsem vybrala několik zajímavostí: V Náchodě každoročně chystají Projektový den, který je vždy zaměřen na nějaké cizokrajné země, o kterých jsou pořádány přednášky. Pro tyto země se také vybírají peníze a shání humanitární pomoc. Škola akci pořádá ve spolupráci s Charitou a Diakonií. V Praze na střední a vyšší škole, za podpory Evangelické reformované církve v Německu se letos na podzim uskuteční kurz manipulace s ortopedickým vozíkem, kterým projdou všichni studenti vyšších ročníků střední a vyšší odborné školy. Moji pozornost upoutal projekt s názvem „Blázníš? No a co!“ Je určen studentům třetího ročníku a je zaměřen na prevenci duševního zdraví a destigmatizaci lidí s dušením postižením. V oblasti informačních technologií musí školy jít s dobou. Na brněnské zdravotnické škole se v rámci projektu „Tablety do škol“ budou učit za pomoci tohoto elektronického zařízeních. Také uvažují o zavedení elektronické třídní knihy. Studenti druhého ročníku vyšší odborné školy pojedou do Stuttgartu, aby zde nahlédli do reality a praxe v sociálních zařízeních. Jejich spirituálka Marta je bude doprovázet a těší se na příležitost prožít se svými studenty čas a situace jinak, jinde, neotřele. Bratrská škola a její patronátní kobyliský sbor se snaží rozvíjet spolupráci na různých úrovních. Žáci pravidelně zpívají při vánočních a velikonočních bohoslužbách v domově pro seniory, zvaném Slunečnice. Spirituál Ondřej se zamýšlí nad tím, jak by se dal vztah ¥

29

mezi školou a sborem ještě více prohloubit, například koncerty žáků v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích nebo společnými akcemi s korejským a japonským sborem v Kobylisích.

Jaký vidíte smysl vašeho působení na škole? Marta: „Inspirovat, motivovat, bourat předsudky, naslouchat, doprovázet, smát se. Jedna studentka mě požádala, zda bych mohla na její letošní svatbě v římskokatolickém kostele kázat. To je pro mě jeden z vrcholů důvěry. A strašně moc si toho vážím.“ Iva: „Kdybych byla ,jen‘ spirituálka, nebylo by moc příležitostí se potkávat a  poznávat. Nepředpokládám moc, že by za mnou chodili si popovídat, obracet se na mě s něčím, co je tlačí. Spíš vidím důležitost v možnosti jít za

30

nimi, poptat se, jak se jim daří, společně otvírat nová témata.“ Marek: „Smysl svého působení vidím v tom, že je mou přítomností ve škole nějakým způsobem zastoupen evangelický živel, a vedení naší církve tak může mít uspokojivý dojem. Mé působení však je, dle mého názoru, jen homeopatického rázu. Tedy dosavadními vědeckými metodami neměřitelné, a tak co do úspěšnosti prý neprokazatelné. Já však homeopatii věřím a  léta se za její pomoci úspěšně léčím. Jen nevím, zda je mé „složení“ a mé „ředění“ pro to, aby jakoukoliv změnu v této škole způsobilo, to správně volené. Možná by bylo dobré vzhledem k EA v Náchodě uvažovat postupem času o změně „homeopatického léku“ či možná i o změně „medikace“ vůbec. Michal: „Laskavě, otevřeně, vstřícně, vtipně, netradičně se snažit odstraňovat studentům i pedagogům překážky z cesty, která vede ke Kristu. O tom, jaký smysl má pobožnost, si někteří studenti samozřejmě myslí, že „skoro žádný“, že „je to menší vymývání mozku“ nebo „netuším“, ale také třeba: „Nevím, ale určitě to nějaký smysl má, a důležitý.“ „Zlepší mi to den či týden.“ „Je to mimořádná a neobyčejná hodina.“ „Řeší se tu věci k zamyšlení.“ Ondřej: „Chci děti vést k tomu, aby si ve světle biblického svědectví dokázaly klást otázky týkající se smyslu života, hodnot a životních priorit a hledat odpovědi. Takové setkání dětí s  Biblí je nutné připravit a  moderovat, ale nedá se vynutit nebo řídit předem určeným směrem. Je nakonec na dětech samotných, co si z něj odnesou. Pozoruhodná je pro děti už samotná skutečnost, že se potkají s živým farářem. Nejsem světonázorově neutrální učitel náboženství. O evangeliu, které mě zásadně životně nasměrovalo, těžko mohu mluvit s objektivním odstupem. Zároveň ale musím vždy respektovat duchovní zázemí rodiny, z níž dítě pochází. Skrze kobyliský sbor se děti také setkávají s praktikovaným křesťanstvím, mnohé z  nich poprvé v  životě navštíví bohoslužbu a objeví kostel jako prostor živé víry, nejen jako historický či umělecký objekt. Mají tak možnost poznávat křesťanství na základě vlastních zkušeností, odbourávat předsudky.“ uspořádala Romana Čunderlíková

ROZHOVOR S MALÍŘKOU PETROU FISCHEROVOU

Celý život hledám svůj výraz Je­­­‑li člověk něčím naplněn, obsah na papír či plátno tryská Petra Fischerová není pro čtenáře Českého bratra neznámou umělkyní, její ilustrace se na jeho stránkách pravidelně objevují. Je evangelická malířka, což je v českém prostředí stále ještě vnímáno jako spojení neobvyklé nebo přímo jako protimluv. Po absolvování pražské Akademie výtvarných umění se věnovala různým uměleckým technikám – od malby a kresby přes plastiku a linoryt až po fotografii. Vydala rovněž básnickou sbírku. Své náměty čerpá z biblických příběhů, ale významnou inspirací je pro ni také lidské tělo v jeho nesčetných podobách. Přestože o sobě nerada mluví a místo komentování vlastních obrazů nechává raději mluvit dílo samotné, ke krátkému rozhovoru nakonec svolila.

telné množství pokračuje ve stopách rodičů, pak jsou ti, kteří následují své nadání. Jsem nesmírně šťastný člověk, neboť v dětství, ve věku jedenácti let mě – nevím jak to říci – navštívil Pán. Tedy jsem se svým výtvarným nadáním následovala Jeho. Je to docela prosté. Jak hodnotíš současné umění? Mám pocit, že už neusiluje o krásu, spíš se snaží lidi povzbudit k přemýšlení, občas dokonce jen šokovat… Umění je od slova „umět“. Ať jde o  sebevětší výstřelek, pokud je zpracován profesionálně, pozornost si zaslouží.

Než začneš malovat obraz, co je pro tebe prvotní impulz? Myšlenka, slovo, nebo už nějaký výjev? Všechno zmíněné, jakýkoliv impulz. Pokud je člověk něčím naplněn, stačí jen ťuknout a obsah se na papír či plátno sype. S kterými malířskými technikami nejraději pracuješ? Ovlivňuje námět obrazu volbu techniky? Nejraději maluji olejem. Je tvárný, neztrácí jas, dokáže vytvářet přechody mezi dvěma naprosto odlišnými strukturami pohledu, dovoluje potlačit jednu myšlenku, nahradit ji novým pojetím a tenhle proces je možné opakovat mnohokrát. Máš nějaké malířské vzory? Jsou mi blízcí malíři se sochařským viděním. Svět není dvojrozměrný. Světlo a barva obklopuje každý předmět na zemi, a kdo je schopen poznávat věci ze všech stran, má nekonečné možnosti výrazu. Pokud mám jmenovat, tak tedy Giotto, Masaccio a věčný hledač Cézanne.

V evangelickém prostředí se dosud setkávám s názorem, že kostel má být prázdný, protože obrazy narušují zvěstované Slovo, odvádějí od něj. Jak se s tímto názorem vyrovnáváš? Ne všichni uměli kdysi číst. Sixtintská kaple, katolické kostely plné obrazů.

Jsi křesťanská malířka. Co všechno to pro tebe obnáší? Styl života si mnoho lidí volí samo, nezanedba-

Jakou úlohu by měl obraz v kostele mít? Svět je jedna velká divadelní scéna, každý v něm má svoji úlohu, každá rekvizita je důležitá, ¥

31

ale v kostele by měl být každý člověk a vše, co je kolem něho, obklopeno láskou, pochopením a porozuměním; snažíme se žít spolu a přispívat podle svých možností k tomu, abychom se jako rodina líbili Hospodinu – Bohu. Zdá se mi, že výtvarná tvorba v křesťanském prostředí má silnou tendenci sklouzávat ke kýči. V dnešním světě jde o peníze a získat je lze podbízením, a to je nestoudné a neupřímné. Ano, jde o výtvarnou tvorbu, ale srovnejme film a reklamu. Obojí je filmová tvorba. Jak by podle tebe měl vypadat ideální sakrální prostor? Máš nějaký oblíbený kostel? Líbí se mi kostel v Horní Lidči, když už se ptáš…

A vidím to jako rotundu, prostor obtočený kolem věřících. Některé z tvých obrazů zdobí prostory kobyliského kostela U Jákobova žebříku. Jak se cítíš, když je v kostele vidíš? Cítím se dobře, jako u dobrých přátel. Ale jsem si vědoma toho, že může nastat doba obratu, obrody, vzedme se touha po opětovné prostotě, obrazy se sundají a odnesou do sklepů. Je to přirozený životní běh nejen člověka jako jedince, ale celé společnosti. Sama hledám celý život sama sebe i svůj výraz, tak proč by nemělo hledat křesťanské společenství podobu interiéru, kde se setkává a rozjímá nad Písmem? Ptal se Ondřej Kolář, originální autoportrét Petra

Jan Čapek 80

D

ne 14. října oslaví 80. narozeniny bratr farář Jan Čapek. V našem sboru působil od roku 1989 dlouhých 18 let a k naší velké radosti v Liberci s manželkou Noemi i dále žije. Oba jsou členy sboru a účastní se bohoslužeb i dalšího sborového života. V Janu Čapkovi jsme poznali silnou a přitom citlivou osobnost, člověka vynikajícího teologicky i lidsky. Jeho kázání, pevně založená na biblických textech, byla a jsou vždy aktuální a týkají se osobně snad každého posluchače. Starší členové sboru vděčně vzpomínají na biblické hodiny Janem Čapkem vedené. Jeho liberečtí konfirmandi, dnes už většinou matky a otcové rodin, se s ním vždy rádi setkají a také o sobě navzájem vědí, i když jsou už každý jinde. Spojuje je dodnes to, čím je „jejich“ farář ovlivnil. Jan Čapek se již po mnoho let také podílí na přípravě programů pro Klub seniorů, který byl v Liberci během jeho služby pod záštitou našeho sboru založen. Velikým potěšením a povzbuzením byla vždy pro našeho bratra faráře hudba. Od roku 1997 vede obětavě náš malý, jen několikačlenný, ale živý a radostný pěvecký sbor a podle potřeby sám výborně zastává tenorový či basový part.

32

Kromě péče o liberecký sbor se Jan Čapek vždy také zajímal o dění v Liberci samotném, na základě svého pevného občanského postoje se vyjadřoval k důležitým událostem, přednášel i publikoval. Dosud má takzvaně plný diář. V nepřítomnosti současného faráře vede stále bohoslužby u nás v Liberci, v Novém Městě pod Smrkem (tamější sbor řadu let obětavě administroval), v Jablonci nad Nisou, pravidelně jednou měsíčně ve sboru Ochranovského seniorátu v Tanvaldu i jinde. A to vše činí bratr farář zcela samozřejmě, nikdy si nestěžuje na únavu či jiné obtíže. Víme však, že ve všem jeho konání je mu nesmírnou oporou jeho věrná manželka Noemi. Oba manžele Čapkovy máme upřímně rádi, vážíme si jich a radujeme se z toho, že mezi námi v Liberci zůstali. Jan Čapek nikdy nečekal chválu ani slova díků za to, co pro církev, pro náš sbor i jeho jednotlivé členy vykonal. Proto i my na tomto místě a při příležitosti životního jubilea bratra faráře chválíme Pána Boha, děkujeme mu za vše dobré a pěkné, co jsme prostřednictvím Jana Čapka přijali a stále přijímáme, a pro manžele Čapkovy ho prosíme o další spokojená a požehnaná léta. 

Staršovstvo FS ČCE v Liberci

MOJE CÍRKEV

USNESENÍ 4. ZASEDÁNÍ 33. SYNODU

Rozhovor církve o hospodářské soběstačnosti sborů a samofinancování Informace o usneseních synodu

Č

lánek navazuje na sérii informací o cestě k samofinancování ČCE, které byly postupně publikovány v Českém bratru číslo 7 až 12 v minulém roce. Čtvrté zasedání 33. synodu ČCE se intenzivně zabývalo výsledkem diskuse o soběstačnosti sborů a přijalo následující desetibodové usnesení: 1. Synod bere na vědomí průběh rozhovoru ČCE i s jeho výsledky, vedeného na základě usnesení č. 28 třetího zasedání 33. synodu a pokládá toto usnesení za splněné. 2. Synod konstatuje, že ve sborech proběhla široká diskuse zabývající se budoucností sborů a církve a děkuje těm sborům a sestrám a bratřím, kteří se na této diskusi podíleli a stále podílejí. Synod ocenil zejména hloubku rozhovorů ve sborech nad jejich budoucí orientací na základě témat, která byla sborům předložena. Na základě zhodnocení odpovědí ze sborů o předložených modelech synod rozhodl, v jakém rozmezí se bude pohybovat podíl restitučních prostředků (dále RP), které budou věnovány na tzv. diakonické a rozvojové projekty (dále DaRP). Tím byla další diskuse o použití restitučních prostředků konkrétněji nasměrována. 3. Synod bere na vědomí tyto výsledky dotazníků k modelům financování ČCE: 7,5 % sborů preferuje model B (veškeré RP na DaRP), 32,3 % model C (6 mil./rok, tj. 8 % RP na DaRP), 37,8 % model D (50 % RP na DaPR) a 22,4 % model E (spotřebovávat jen výnosy z RP a 3 mil./rok na DaPR). 4. Synod ukládá synodní radě, aby do 1. zasedání 34. synodu připravila návrh dalšího vývoje odvodu do Personálního fondu a jeho čerpání tak,

aby 15–25 % restitučních náhrad bylo použito na diakonické a rozvojové projekty. Zbylá část restitučních náhrad bude příjmem Personálního fondu. 5. Synod ukládá synodní radě, aby alternativy budoucího vývoje odvodu do Personálního fondu zaslala do 30. 9. 2014 sborům a konventům k vyjádření. Podle těchto usnesení sbory dostanou možnost vyjádřit se k upřesněným podílům restitučních prostředků věnovaných na DaRP. Další parametr, o kterém se bude rozhodovat, je míra úspor, které se má v rámci Personálního fondu dosáhnout. Jinak vyjádřeno, zda Personální fond poroste více v současnosti, či zda budoucí náklady na kazatele necháme zaplatit spíše budoucí generaci. 6. Prostředky na diakonické a  rozvojové projekty podle bodu 4 zahrnují i odškodnění Diakonie za bývalý majetek České diakonie, jenž nemohl být podle zákona o majetkovém vyrovnání vydán. 7. Synod souhlasí s časovým plánem přechodu ČCE k samofinancování, uvedeným v tisku č. 18/5. Usnesení v bodu č. 7 pro sbory znamená, že pravidla růstu odvodu do Personálního fondu budou na synodu v roce 2015 nastavena pevně na pět let, tedy nejméně do roku 2020, kdy bude možné provést první korekci. Další korekce je pak plánována na rok 2025. Církev tak bude mít možnost korigovat cestu, kterou si v příštím roce zvolí. 8. Synod ukládá synodní radě, aby předložila prvnímu zasedání 34. synodu návrh úpravy ¥

33

stávajícího systému solidarity sborů tak, aby byl usnadněn přechod malých sborů a seniorátů k samofinancování. Synod souhlasí s ideou zavedení strategických, dlouhodobě podporovaných kazatelských míst a  ukládá synodní radě připravit do 1. zasedání 34. synodu jejich komplexní koncepci. Plnění tohoto usnesení má umožnit zvýšení solidárních prostředků, které představují v současné době 6 % výběru Personálního fondu, na vyšší hodnotu, která by měla umožnit podporu většího množství sborů než v současnosti, případně déletrvající podporu sborů, u kterých se církev rozhodne pro dlouhodobou strategickou podporu. Zvýšení podílu solidárních prostředků bude mít nepřímo za důsledek mírné zvýšení odvodu do Personálního fondu u sborů, které budou moci odvod do PF platit v plném rozsahu. 9. Synod ukládá synodní radě, aby vytvořila systém půjček z prostředků PF církevním sborům na investiční účely. Podmínkou půjček je minimální úrok stanovovaný investiční komisí (investičním výborem) a  dostatečné jištění prostředků zcizitelným majetkem sboru, případně jištění budoucími příjmy Jeronymovy jednoty. Jako zdroj půjček bude možné použít pouze synodem stanovovanou část prostředků Personálního fondu. Půjčky nebudou určeny na provozní účely.

Část usnesení č. 9 má v budoucnu za cíl umožnit, aby uložené prostředky Personálního fondu mohly být používány také ve prospěch církevních sborů. Nicméně je nutné zajistit, aby i tyto prostředky měly zaručenu bezpečnou návratnost do Personálního fondu a výnos na úrovni uložení prostředků jiným způsobem. 10. Synod ukládá synodní radě, aby připravila pravidla pro správu a rozdělování té části restitučních náhrad, která bude synodem určena pro diakonické a rozvojové projekty ČCE, včetně možnosti bezúročných půjček na tyto účely. Poslední část usnesení ukládá synodní radě specifikovat podmínky pro použití restitučních náhrad, které budou určeny pro diakonické a rozvojové projekty. Realizace této části usnesení synodu vyžaduje velkou preciznost, protože právě tato část použitých restitučních prostředků bude církevní i necírkevní veřejností pečlivě sledována. Sbory budou v nejbližší době vyzvány k vyjádření k dalším otázkám týkajícím se jejich cesty k samofinancování. Věřím, že k dalšímu projednání přistoupí stejně pečlivě, jako to učinily při průzkumu v minulém roce. Odpovědi sborů přispějí k  přesnému nastavení takové cesty k samofinancování, na které bude možné dojít k největší shodě napříč celou církví. Pavel Stolař

SENIORÁTY SE PŘEDSTAVUJÍ

Chrudimský seniorát

C

hrudimský seniorát se počtem něco přes 6 300 členů řadí v ČCE mezi senioráty středně velké. Většinou své rozlohy leží v Pardubickém kraji, zasahuje však i do Středočeského kraje a kraje Vysočina. Název Chrudimský seniorát má historické kořeny, a to když se v minulosti Chrudim stala v oblasti metropolí sborového života a později byly v jejím okolí zakládány sbory nové. Život v seniorátu je stejně jako v celé církvi založen na životě ve sborech a na životě kaž-

34

dého jednotlivého člověka. Ale i na seniorátní úrovni jsou u nás k setkávání a vzájemnému obohacení mnohé příležitosti. Každoročně se odehrává seniorátní setkání všech generací; letošní den proběhl v neděli 25. května v Hradišti. V rámci celodenního programu byli účastníci pozváni k rozhovoru se spisovatelem a ilustrátorem Pavlem Čechem, příležitost byla i k prohlídce keltského hradiště. Aktivně pracuje seniorátní odbor mládeže, několikrát do

roka pořádá sportovní či jiná setkání. Oblíben je seniorátní ples, většinou v Pardubicích. Starší generace se ráda každý rok setkává na seniorátním pobytu v rekreačním zařízení v Cho-

na českém panství Žerotínů v Brandýse nad Orlicí dne 15. září 1564. Na stejném místě byl po 72 letech také pohřben. V období rekatolizace po bitvě na Bílé hoře na svém brandýském panství poskytl Karel starší ze Žerotína na několik let azyl mnoha kněžím Jednoty bratrské, včetně Jana Amose Komenského. Jako v  celé naší církvi, tak i  ve sborech Chrudimského seniorátu probíhají diskuse a  přípravy na přechod k  samofinancování. Seniorátní výbor sestavil čtyřčlennou komisi a pověřil ji vyhodnocením informací ze sborů a  přípravou postupu pro jednotlivé modely přechodu. Komise s potěšením konstatovala, že diskuse ve sborech probíhá klidně a věcně. Lidé chápou vzniklou situaci a reálně hodnotí vyhlídky do budoucna.

Opravený kostel ve Dvakačovicích

těboři. V letošním roce přijelo více než šedesát účastníků. Přínosem je i seniorátní pěvecký sbor pod vedením Moniky Drdové. V rámci seniorátu vznikly v několika evangelických sborech také další pěvecké kroužky, které působí především na půdě mateřského sboru při bohoslužebných či jiných shromážděních. Od roku 2003 se pěvecké sbory setkávají na tzv. Setkání pěveckých sborů Chrudimského seniorátu. Za velmi důležitou považujeme spolupráci s Diakonií Čáslav; na konventu každoročně vyslechneme zprávu o její činnosti a potřebách a podle svých možností toto zařízení podporujeme. V  letošním roce byl u  nás zahájen cyklus vzdělávání laiků. Program je rozvržen přibližně na dobu tří let, setkání je zpravidla jednou měsíčně a zájemcům umožní stát se ordinovanými presbytery. Město Brandýs nad Orlicí uspořádalo spolu s Komenského sborem Českobratrské církve evangelické v  září  2014 oslavy 450. výročí narození Karla staršího ze Žerotína. Tento významný šlechtic, politik a spisovatel se narodil

Toleranční modlitebna v Hradišti u Nasavrk. Uprostřed snímku pomník mistra Jana Husa.

Seniorátní výbor se schází pravidelně jednou měsíčně. Pro jeho práci je velmi důležitá dobrá znalost situace a potřeb sborů v seniorátu. Jsme si vědomi hodnoty dobrých vztahů mezi staršovstvy a kazateli, mezi členy staršovstev i mezi lidmi vůbec. Snažíme se být nápomocni tam, kde lidé hledají cestu jeden k druhému obtížněji, a sdílíme radost tam, kde vládne důvěra a pokoj. Milan Chyba seniorátní kurátor Chrudimského seniorátu

35

MODERNÍ ARCHITEKTURA II

Perla secese v Herlíkovicích – nejvýše položený evangelický kostel Secese je vyjádřením touhy po kráse

V

 těsném sousedství krkonošského střediska ČCE Horský domov se nachází malebný secesní kostelík, dokončený před 110 lety. Toto výročí si na začátku prázdnin připomněla asi stovka lidí z Čech i Německa, kteří mají tuto lokalitu rádi a dlouhá léta sem jezdí; někteří hosté z Německa se tu dokonce narodili.

Kostel je jedním z mála secesních chrámů, které byly na našem území postaveny, a to především v oblastech bývalého německého osídlení v pohraničí (s výjimkou katolických kostelů ve Štěchovicích u Prahy, Sv. Klementa

36

v Brně a původně jen provizorní dřevostavby v Praze­‑Libni, která stojí dodnes). Některé se do dnešní doby nedochovaly; byly zničeny za socialismu jako například kostel v  Lánově v  Krkonoších, po odsunu Němců, případně přestaly jako církevní stavby sloužit (kostel v Duchcově, kostel sv. Máří Magdalény v Liberci, který je v současnosti rekonstruován s podporou evropských fondů a má být netradičně využit jako centrum geotermální energie). Secese (francouzsky art nouveau, anglicky Modernstyle, německy Jugendstil je umělecký styl přelomu 19. a 20. století. Podle některých názorů je posledním z univerzálních mezinárodních výtvarných slohů. Každému kdo by chtěl charakterizovat secesi, se před očima vynoří obrazy ornamentů, květin (na herlíkovických vitrážích je motiv luterské růže), žen s  rozevlátými vlasy, ale také svérázný nábytek a domovní fasády s bohatými vzory. Světoznámé jsou i plakáty a obrazy Alfonse Muchy. Konec secese spadá do období počátku první světové války a tvoří přechod mezi historizujícími styly a modernou 20. století. Secese znamenala vzporu proti historickému napodobování i protest proti průmyslové unifikaci konce 19. století. Byla pojímána jako moderní reformní hnutí a svojí touhou po kráse se zaměřila na triviálnost každodenního života. „Pryč od Říma“ a „Kdo je Němec, je luterán“ V Herlíkovicích se toto umělecké hnutí kolem roku 1900 spojilo s  církevní i  národnostní otázkou a výsledkem byla stavba horského kostelíka, tehdy ještě ve fungující obci s několika sty trvale žijících obyvatel. V převážně německy mluvící oblasti našlo odezvu všeněmecké radikální hnutí, které se mimo jiné prezentovalo hesly „Pryč od Říma“ a „Kdo je Němec, je luterán“. Během několika let zde díky přestupům stoupl počet evangelíků až na

15 procent. Hlavním propagátorem přestupu byl hostinský Franz Erben, který provozoval svou živnost na místě hlavní budovy dnešního Horského domova (původně Gasthaus zur Sonne) a který pozemek na stavbu kostela daroval. Kostelík byl postaven s výraznou pomocí

německého podpůrného Gustav­‑Adolfského spolku. Realizace se chopilo sdružení vrchlabských stavitelů Kraus & Hollmann, kteří stavěli též evangelický kostel v Lánově a farní dům ve Vrchlabí. Není však jisté, zda herlíkovický kostel sami navrhli, či zda opět stavěli podle plánů drážďanských architektů Schillinga a Gräbnera. Kostelík byl s velkou slávou posvěcen 2. června 1904. Duchovenskou práci zde vykonával vikář z Vrchlabí. Tak to zůstalo i po roce 1918 v rámci Německé evangelické církve augšpurského vyznání až do roku 1945. Po vysídlení Němců přišli čeští evangelíci Po druhé světové válce připadl kostel státu

jako konfiskovaný německý majetek. České církve o něj zprvu zájem neměly, neboť obec byla dosídlena jen řídce a nebyla perspektiva, že by zde vzniklo životaschopné křesťanské společenství. Osiřelý objekt se stal terčem vandalů. Například v roce 1956 byla vytlučena okna a dveře a místní komunisté chtěli z kostela udělat sklad sena. Bylo velkým štěstím, že pro potřeby vznikajícího rekreačního a zemědělského zařízení Horský domov začala záhy po válce v jeho blízkosti kupovat jednotlivé objekty evangelická církev. A logicky se po čase ujala i chátrajícího kostelíka, stojícího v bezprostředním sousedství. První české bohoslužby se zde konaly 18. července 1948. K zásadní rekonstrukci se přikročilo v polovině 80. let podle projektu architekta Jiřího Veselého a podle výtvarného návrhu jeho ženy Barbory. Nejenže byl opraven kostel, i interiér získal zcela novou a  výtvarně hodnotnou vnitřní výbavu, citlivě kombinující soudobé trendy se secesními prvky. Co se stalo s původním luterským oltářem, není přesně známo. Fotografie interiéru se nedochovaly, pokud nějaké máte, prosím napište nám. Kostelík a jeho příznivci Kostel dnes slouží jako kazatelská stanice evangelického sboru ve Vrchlabí, je využíván hosty Horského domova a je oblíbeným místem pro romantické svatby nebo duchovní koncerty. Drsné horské klima secesní stavbě nesvědčí, proto je její údržba náročná. Herlíkovický kostelík však má celou řadu přátel a příznivců, a tak jeho budoucnost není snad ohrožena tolik jako v 50. letech. Přesto se bez soustavné pozornosti a obětavosti neobejde. V letošním roce byly sklářskou firmou restaurovány barevné vitráže a před dokončením je nový nátěr oken a dveří. Finančně se na projektu podílí Česko­‑německý fond budoucnosti, krajanské sdružení bývalých německých obyvatel, evangelická církev a občanské sdružení SEM Přátelé Herlíkovic. Za zmínku stojí, že část lakýrnických prací realizovali brigádníci, tak jak bylo v Herlíkovicích v minulosti zvykem (poslední velkou rekonstrukci kostela v roce 1986 provedli evangelíci též svépomocí). Jan Kirschner a Jiří Louda (místní historie)

37

JAK OŽIVIT BIBLICKÉ HODINY

Bible má dva konce Hloubání nad Písmem může vyústit v odpovědi na naléhavé otázky dneška

B

ible – to jsou listy papíru svázané do desek plus písmena, která jsou na nich natištěna. (Kdysi to byl celý koš popsaných pergamenových svitků.) Víc nám řekne, když si Bibli představíme jako sbírku dopisů; některé biblické knihy se jako „dopisy“, řecky epištoly, přímo jmenují. Když mám dobře porozumět nějakému dopisu, tak se především ptám, co přesně tím dopisem myslel ten, kdo ho psal. K tomu nám v případě biblických knih slouží především slovníky, kde jsou uvedeny různé významy řeckých a hebrejských slov. Teologům to ovšem nestačí, ti studují i filozofické myšlení a náboženské představy té doby, kdy jednotlivé biblické knihy vznikly atd. Cílem toho všeho je zjistit, co konkrétně biblické texty znamenaly pro lidi té doby, jaká poučení, povzbuzení, potěšení, rady a návody k jednání v nich nacházeli, na jaké otázky v nich dostávali odpověď. To o čem byla právě řeč, nazvu – možná trochu toporně – „prvním koncem“ Bible. Na tom konci jsou pisatelé těch knih a jejich tehdejší čtenáři.

Druhý konec Bible Bible je ovšem kniha živá, patří k ní – jako adresát – i dnešní církev. To jsme my, kteří Bibli čteme a snažíme se podle ní věřit a žít. To je „druhý konec“ Bible. A je zřejmé, že máme řadu otázek a problémů, které pisatelé biblických knih neměli, že naše okolí i my sami v mnohém myslíme a cítíme jinak než lidé biblické doby. Přitom naše vzdálenost od světa Bible roste s každou generací, navíc stále rychleji. Naše četba Bible se podobá korespondenci na dálku – v čase. Poselství těch, kteří ji psali a kteří z ní žili před těmi tisíciletími, přichází k nám a my je přijímáme, jak dovedeme. V tomto poselství však také hledáme odpovědi na spoustu nových otázek, na které tam přímá odpověď není.

Hledání biblických odpovědí Tak se Bible ptáme – a sami hledáme odpovědi v biblickém duchu. Ty naše nové otázky

38

jsou často naléhavé. Namátkou: Jaká je úloha křesťana v demokratické společnosti, na pracovišti, v obci? Jak se stavět k emancipaci žen, k současnému feminismu? Jak vychovávat děti v době internetu? Jak je trestat? Co sexuální výchova, co předmanželský milostný život, co homosexuálové ve sborech? Co s kosmetickou chirurgií, co s psychickými poruchami a s psychiatry? Jak uspořádat soužití generací? Co závodní sport, co jóga a další nabídky, přicházející z jiných kultur? Co meditace? Co eutanazie? Co se současným ateistickým humanismem, jak žít s muslimy a s vyznavači dalších náboženství?

Biblické hodiny Myslím, že hledání biblických odpovědí na otázky tohoto druhu patří i do našich biblických hodin a do jiného církevního vyučování. A možná, že někdy teprve skrze toto hledání nově pochopíme něco o pravdivých vztazích, lásce, oběti a odpuštění, ba i o spasení a hříchu. Není přitom třeba začínat „na zelené louce“, dostatek „výživné“ látky lze najít u myslitelů různých církví; často stačí zalistovat v církevním tisku. A naléhavé otázky k diskusi i zkušenosti ke sdílení se nám hlásí v našich rodinách, na pracovištích – i v našem nitru. Při klasicky, písmácky vedených biblických hodinách obvykle probíráme jednotlivé biblické knihy, přičemž se postupuje verš po verši, v souvislosti s jinými biblickými místy se hledá přesný smysl toho, co je míněno atd. Zůstává se přitom převážně na tom „prvním konci“, resp. u toho obecného, co je společné biblickým dobám a době naší. Smutně konstatujeme, že biblické hodiny „netáhnou“, v jednom z našich největších sborů je dokonce – jak jsem se nedávno dozvěděl – farář pro nezájem zrušil. Jednou z příčin patrně je, že – jak se ozvalo i na nedávném farářském kurzu – výklad Písma často „opomíjí posluchače v  jeho konkrétní situaci“, jinými slovy zanedbáváme ten „druhý konec“ Bible.

Doporučoval bych více využívat tzv.  druhého programu biblických hodin, kdy část času není věnována přímo biblickým textům, nýbrž naléhavým tématům dneška. Od Bible se tím samozřejmě neodchází, pouze se k ní přistupuje z  perspektivy konkrétní situa-

ce, v níž se nacházíme. Jsem přesvědčen, že tato dvoupólovost přitáhne do biblických hodin řadu členů sboru, kteří zůstávají stranou, a že by dokonce mohla mít misijní efekt.  Pavel Říčan  (autor je psycholog a teolog)

Najdeš deset rozdílů? Mezi staršovstvem a správní radou

„P

ane správče, musíte se víc snažit!“ peskuje uštvaného správce pivovaru velitel místních hasičů při jedné z kontrol správní rady v Hrabalových Postřižinách. Její členové pak spokojeně konzumují pivo s jitrnicemi od paní domu a patřičně si vychutnávají svou důležitost. Chudák správce se chce zavděčit, na objíždění hostinců si koupí motocykl a posléze ho spatříme, jak zběsile krouží po poli dokola a čeká, až mu dojde benzín, protože svůj stroj neumí zastavit. Dokonalý obraz! V  době, kdy byl zmíněný film natočen, jsme se mu smáli především jako parodii na byrokratické manýry režimů, jimž nám bylo dáno čelit. Možná ještě včera jsme si mysleli, že taková atmosféra může být typická jen pro nějakou tu akciovku ve světě kolem nás. Když se však rozhlédneme po našich sborech dnes, s překvapením zjistíme, že pojetí práce staršovstva se mnohde začíná blížit stylu správní rady z Postřižin. Není to náhodou, protože k  životnímu vrcholu se přiblížila polistopadová generace podnikatelů a manažerů, zvyklých řídit své firmy pevnou rukou a ani v církvi se nespoléhat na rozevláté či příliš shovívavé vedení duchovních správců a nenechat se ovládat nějakým dobrovolnickým nadšenectvím. Potud všechno v pořádku. Kompetentního rozhodování je nám třeba jako soli. Nicméně bychom si měli všímat, jak velmi je naše presbyterní cítění ovlivňováno dětskými nemocemi naší stále ještě mladé demokracie i divokého kapitalismu a jak bezděčně nasává

všudypřítomnou aroganci. Přitom mladá generace při řízení firem a rozvoji občanské společnosti již spoléhá více na „měkké“ dovednosti, tedy na cit pro konsenzus a vyjednávání. Neměl právě takovou atmosféru na mysli Jan Karafiát, když o každém reformovaném staršovstvu mluvil jako o malé republice? Síla Postřižin totiž spočívá v odhalení nadsazených gest, skrze něž se rodící se třída prvorepublikových elit snaží oprávněně prosadit, ale nedaří se jí sladit krok s přirozenými potřebami místních komunit. Tak trochu jako s kanónem na vrabce. Podobné je to i mezi námi. Jak může někdo, kdo je zvyklý na několikastupňovou řídicí strukturu, být užitečný v řízení evangelického sboru? Musí nejprve sestoupit o pár příček níže a dokázat jako člen staršovstva především dobře řídit sám sebe a být tím aktivním a čitelným příkladem druhým. Jak se dá například v rámci dobrovolně formované instituce nařizovat „podřízeným“? Určitě to jde, ale rozhodně jinak, než jak se k věci stavěl zmíněný velitel hasičů. Mezi správními radami nejrůznějších orgánů a schůzemi presbyterů v našich sborech najdeme tedy zcela jistě mnohé rozdíly. Pečlivě je všichni hlídejme a na své sbory společně dohlížejme. Máme ostatně své zřízení, jež staršímu na rozdíl od člena správní rady pivovaru na prvním místě ukládá: „osobním příkladem a společnou službou pečovat o křesťanský život ve sboru“. Až na místě šestnáctém jsou pak starosti, kterým jinak věnujeme nejvíce času.  Jan Mamula

39

NOVÁ PÍSEŇ

Ó jak nádherné jsou dny v Božím království Obnovená píseň

C

o znamená slovo „nové“ ve vztahu k církevním písním? A co znamená slovo „současné“? Mají obě slůvka v  tomto kontextu stejný význam? Je všechno nové také současné, a všechno současné musí vždy být také nové? Některé jevy, které se týkají církevního zpěvu, by se daly srovnávat například s chrámovou architekturou. Jak je to s budovou kostela, když se opraví, když se renovuje? Taková budova nová není, ale jako nová vypadá, voní novostí. A jak je to s budovou kostela, která byla nedávno postavena, ovšem v duchu již překonané liturgické koncepce, kde se například nemyslelo na dostatek prostoru kolem stolu Páně? Je takový kostel nový, nebo starý? Podobné to bývá i s písněmi a hudbou. Existuje celá řada novějších písní, které nejsou ani nové ani současné, neboť jejich řeč a forma jsou zastaralé či jejich styl neodpovídá dnešní liturgické koncepci. Na druhé straně některé staré písně, byť mají archaické prvky, promlouvají k dnešním lidem i různých generací. U jiných písní to může být básnický styl nebo typ nápěvu, případně jeho zpracování, které dnešní uživatelé zpěvníku už tolik nepreferují. V proměnách časů, jak se střídají různé generace, je přirozené, že některé písně se zpívají stále, jiné se zpívat přestávají a další vznikají. Důležité je, že se zpěv stále obnovuje. V tomto procesu občas dojde i k opětovnému objevení písně, jež doposud oblíbena nebyla a téměř upadla v zapomnění. Díky novému přebásnění textu, jejž před rokem dokončil Zdeněk Svoboda, nastala obnova písně s působivým nápěvem Magdaleny Horké (EZ 522). Její premiéra zazněla v minulém roce na festivalu Ostravské listopadání. Ve sbírce Zlínské sboropění (Kalich 2014) je k dispozici zpracování s varhanním doprovodem.

40

Hymnus o věčném životě Hymnus de vita aeterna „O  quanta, qualia sunt illa sabbata“ napsal raně scholastický filozof, teolog a učitel pařížské univerzity Pierre Abélard (1079–1142) někdy před 900 lety. Píseň byla původně napsána pro opatství, kde žila abatyše Hélo�se d’Argenteuil (1095–1142). Tam se zpívala při sobotních nešporách. Tato píseň je spojena s životním příběhem zmíněné dvojice: Abélard byl jednu dobu domácím učitelem mladé Héloïsie, s níž měl také intimní vztah. Po narození syna, aby se vyhnuli skandálu, uzavřeli sňatek. Fulbert, Hélo�sin strýc, kanovník a podjáhen u Notre­‑Dame v Paříži, nechal Abélarda krutě potrestat. Ten zmrzačení přežil a odešel jako mnich do kláštera Saint Denis. Hélo�se musela jít do kláštera Notre­‑Dame dʼArgenteuil, kde se později stala abatyší. Po více než deseti letech se kontakt mezi Abélardem a Héloïsií oživil formou písemného styku. V té době ona žila v poustevně Le Paraklet. V roce 1131 papež Inocenc přijal tuto poustevnu pod svou přímou papežskou správu a Abélarda odsoudil později na koncilu v Sens jako kacíře. Po Abélardově smrti nechal clunyjský opat jeho ostatky přenést do kláštera Le Paraklet. Hélo�se přežila Abélarda o 22 let. Jejich těžký životní příběh nebyl zapomenut, a tak byly roku 1817 jejich ostatky přeneseny do hrobky na pařížském hřbitově, kde jsou pohřbeni jako manželé. Je pozoruhodné, v jak složitých životních situacích vzniká píseň s námětem křesťanské eschatologické naděje.

Nebeský čas jako krásné neděle V liturgii, ve svátostech se často zmiňuje jiné pojetí času než ten, s kterým běžně pracujeme, když plánujeme své aktivity. Tato nová realita,

připomínaná v liturgickém jednání církve, která že je tu dobroty a lásky víc než dost“) a snaží se se děje skrze Ježíše Krista v Duchu svatém, za- o probuzení našeho vnitřního zraku: „Pozvedněnechává své stopy také v bohoslužebném zpěvu me mysl svou vzhůru k nebesům…“ Tato výzva a v hudbě. Chrámová hudba má lidem připomínat nám připomíná, že nejen náš přítomný čas, ale věčnost. O to se hudební skladatelé pokoušejí po- celá naše časnost je v nějaké relaci vůči Boží věčmocí různých prostředků – přes polyfonii nebo nosti a budoucí čas je ve znamení Boží novosti: skrze dlouhé, jakoby nekončící, rychlé tokátové „Hle, všecko tvořím nové.“ (Zj 21,5) K pozvedání varhanní pasáže či působivé souzvuky. Existuje mysli a srdce v Bohu pomáhá také klidný nápěv mnoho písní o věčnosti, ale ta Abélardova je jiná s přebytkem tercií, což symbolizuje sytost a evonež ty ostatní. Originálním způsobem popisuje kuje pocit nebeské blaženosti. nebesa („jakoukoliv představu předčí skutečnost, Ladislav Moravetz

41

DIAKONIE

DRUHÁ NEJVĚTŠÍ NEZISKOVÁ ORGANIZACE POSKYTUJÍCÍ SOCIÁLNÍ SLUŽBY

Diakonie ČCE oslavila 25 let Na zámku v Myslibořicích

C

elkem 110 zařízení ve dvanácti krajích, 1500 zaměstnanců, 2200 lidí, kteří v libovolný okamžik všedního dne využijí našich služeb. Spolupracující církevní sbory, dobrovolníci, podporovatelé, sympatizanti. Toto vše dohro-

stoletím. Jako celá řada dalších institucí v naší zemi i Diakonie Českobratrské církve evangelické se znovu ustavila během dramatických přeměn roku 1989. Tento rok také předurčil její dnešní podobu, kdy je Diakonie ČCE dru-

mady dnes tvoří velkou rodinu Diakonie, která letos oslavila 25 let své novodobé činnosti. Počátky Diakonie u nás lze vystopovat až do předminulého století. Možná by se tedy mělo slavit 125 let a nikoliv jen 25. Pravda ale je, že nový počátek diakonické práce v Čechách, na Moravě i ve Slezsku nastal právě před čtvrt

hou největší neziskovou organizací poskytující sociální služby a občanskou pomoc v ČR i v zahraničí. V roce 1989 nezačínala Diakonie úplně od nuly. Navazovala na takzvanou Křesťanskou službu, která znamenala, že téměř každý sbor měl navzdory komunistické perzekuci církví

42

skupinu dobrovolníků, pečujících o staré, nemocné nebo osamělé členy církve a shromažďujících prostředky na pomoc potřebným. Diakonie pak byla znovu ustavena jako výraz snahy dobrovolnou službu zprofesionalizovat tak, aby bylo možné sloužit co nejširšímu spektru lidí – ať už patřících do církve, či nikoliv. To je Diakonie dnes: samostatná konkurenceschopná organizace, jejíž logo zná velká část Čechů, ale i mnozí Etiopané, Moldavané, Gruzínci nebo Kambodžané. Díky Eurodiakonii však zná diakonické barvy celá Evropa. Lidé se na ni obracejí s důvěrou v její schopnosti. Je tedy co slavit! Zázemí letošní oslavě poskytlo Středisko v Myslibořicích. Všem jeho zaměstnancům za to patří velký dík! Myslibořický zámek, sloužící dnes jako diakonický domov odpočinku ve stáří, nabídl všem hostům dostatečně velké a pohodlné prostory, takže ani vytrvalý déšť nemohl průběh oslav překazit. Úvodní bohoslužba připomněla, že diakonická práce – služba bližním – má své kořeny v dávných evangelijních časech. Následující zdravice se pak především ohlížely za uplynulým čtvrtstoletím. Upozorňovaly na to, že služba dává životu mimořádnou, jinde nepoznanou náplň, ale je také neustále ohrožována všemožnými riziky. Třeba špatným pochopením této služby, když se děje bez respektu k tomu, komu se „pomáhá“. Nebo taky prostě tím, že není z čeho sloužit; „nejsou zdroje“. S obojím se ovšem Diakonie CČE za uplynulých 25 let naučila vyrovnávat. Do budoucnosti jdeme s důvěrou. Oslavy provázel pestrý kulturní program: folkové duo se střídalo s klasickou hudbou a  vše zakončila tancovačková harmonika. Zvláštní poděkování patří Středisku křesťanské pomoci v Litoměřicích. Jeho klienti vytvořili a nacvičili satirickou divadelní komedii Hodinář Pérko, kterou obecenstvo odměnilo silným potleskem. Všem účastníkům a  hostům byla také představena nová publikace, zachycující 25 let Diakonie Českobratrské církve evangelické. Ke stažení je i na internetu: http://www.diakonie. cz/res/data/013/001844.pdf

. AKTUALITY.

Svatodušní sbírka podpoří stavbu školky Letošní celocírkevní svatodušní sbírka vynesla 468 709 korun. Výtěžek pomůže výstavbě moderní bezbariérové školky v Chebu s rozšířenou výukou jazyků. Svatodušní sbírku vyhlašuje každý rok ČCE s cílem podpořit projekty Diakonie ČCE. aš

Zahradní slavnost ve Vsetíně Senioři z Domova Jabloňová vsetínského střediska Diakonie měli sen: uskutečnit zahradní slavnost, na které by strávili příjemný čas se svými rodinami, blízkými a přáteli při pěkné muzice. Díky programu „Plníme přání seniorům“, který je společným projektem společnosti Sodexo, Diakonie ČCE a Asociace poskytovatelů sociálních služeb, se slavnost 17. září uskutečnila. Nádherné počasí, vůně frgálů a pečícího se masa – to vše bylo příjemnou kulisou pro pěknou muziku dechové hudby Polančanka, která publikum nejdříve rozezpívala a posléze i roztančila.

Rolnička otevřela svůj třetí chráněný byt v Soběslavi Vloni na jaře dobrovolníci s pokladničkami vybrali přes 200 000 korun na podporu nákupu chráněného bytu pro dospělé mentálně postižené v Soběslavi. A protože místní středisko Diakonie Rolnička získalo dar z italské nadace Otto per Mille, mohlo byt zakoupit. Po nezbytných stavebních úpravách má nyní každá z obyvatelek svůj vlastní pokoj a náležitě jej užívá. Tak jako v dalších chráněných bytech jim i tady pomáhají kvalifikovaní asistenti. Jeden pokoj je dosud volný a čeká na svou budoucí uživatelku. V současné době poskytuje Rolnička chráněné bydlení ve třech bytech v Soběslavi a dvou bytech v Táboře. I tam je stále jedno místo neobsazeno. Ozvěte se nám, pokud máte o takový typ bydlení zájem. mb

Adam Šůra, foto Miroslava Cedidlová

43

Přidejte se k nám! Krabice od bot 2014

V

  jednom štetlu začalo některým z  jeho vysoké úrovni. Ale… nevytrácí se s vědomím obyvatel vadit jednání žebráků – šnorerů. „Diakonie to zařídí“ náš smysl pro solidaritu I dali hlavy dohromady, vymysleli rozumné s těmi, ke kterým pomoc Diakonie nedosáhne? řešení, které by problém vyřešilo, a vydali se Jednou z možností, jak náš smysl pro solidaza cadikem, aby jim je pomohl prosadit. ritu podporovat a rozvíjet jej především u dětí, „Víš, rebe, ti žebráci nás obtěžují. Tak jsme je projekt Krabice od bot. Jeho myšlenka je si říkali, že bychom ustanovili fond, do které- jednoduchá – děti doma v předvánočním čase ho bychom všichni přispívali, a z něho by se vyberou hračky pro své vrstevníky z chudých peníze jednotlivým žebrákům rozdělovaly. Ti rodin, zabalí je do krabice od bot a předají do by nemuseli žebrat a my všichni bychom měli sběrného místa, odkud krabice k těm patřičným od nich pokoj.“ dětem doputují a udělají jim radost.

Přidejte se k nám! Říjen: vyhledání vhodných rodin – poradit vám mohou učitelky a učitelé ZŠ, dětské lékařky, sociální pracovnice. Listopad: sbírka krabic s dárky – po zkušenostech z loňska je nedostatek krabic pro kluky ve věku 13–14 let. Prosinec: distribuce krabic potřebným rodinám – přímo nebo prostřednictvím sběrných míst. Podrobnější informace a potřebné kontakty naleznete na www.krabiceodbot.cz.

Balení dárků do krabic může být zpestřením nedělní školy.

Cadikova odpověď však byla jiná, než si představovali. Položil jim otázku: „Víte, co bylo největším hříchem Sodomy?“ Po chvíli rozpačitého ticha pokračoval: „Vzpomínáte, jak tam ukamenovali dívku za to, že podala chleba hladovějícímu starci? Možná tam měli také fond, ze kterého se rozdělovala pomoc potřebným…“ Na tenhle příběh z Chasidských vyprávění od Martina Bubera si často vzpomínám, když přijde řeč na vztah Diakonie k církvi. Pro mnoho z nás je ulehčením, když víme, že Diakonie pomáhá potřebným a poskytuje jim služby na

44

V některých sborech se v minulém roce nespokojili s distribucí krabic přes sběrná místa a sami vyhledali potřebné rodiny, kde byly krabice od bot o vánocích zdrojem radosti. Například pro sbor ve Volyni byla účast na loňském ročníku Krabice od bot jedním z pomyslných odrazových můstků pro jejich vlastní projekt Adopce nablízko. V příštím čísle Českého bratra si projekty volyňského sboru představíme podrobněji. Loni projekt Krabice od bot přinesl radost 1500 dětem z rodin ohrožených sociálním vyloučením. I vy nám letos můžete pomoci počet obdarovaných dětí rozšířit. Marek Bárta, foto archiv projektu

SLOVO

BIBLICKÝ ZVĚŘINEC

Rybičky Vždyť nic nemáme

P

ůjdete na noční hru. Nebude to dlouhé. Za hodinu jste zpátky. Ale nějak se to protáhlo. Ztratili značku, zabloudili. Uchození, unavení. Kdyby aspoň měli něco k jídlu. Nic si s sebou nevzali, vždyť šli jen na chvíli. Anežka má ruku v  kapse. Prsty si hraje s pytlíkem bonbónů. Ani není plný, je jich jen pár. Kyselé rybičky, ty má Anežka ráda. Občas si nějakou strčí do pusy. Tak aby to ostatní neviděli. Nálada klesla k bodu mrazu. Únava, hlad. Kdy už tam budeme? ozývá se čím dál častěji. Hlavně nejmenší Tomáš. Já mám hlad. Anežka drží v ruce posledních pár bonbónů. Na chvíli se zastavíme, navrhne. Uděláme přestávku. Malátně se všichni sesunou k zemi. Nechcete bonbón? zeptá se Anežka. Vytáhne pytlík a pošle ho dokola. Jé, ty mám rád, natahuje se Tomáš. Pytlík jde z ruky do ruky, Anežka má strach, že na ni už nezbude. Ale zbylo, pytlík šel dokola snad třikrát. Nebo se jí to jen zdálo? Pak se zvedli a šli dál. Šlo se jim líp. Kupodivu byli za chvíli v táboře. To jsme snad museli kroužit pořád někde blízko, říká si Anežka. V kapse drží prázdný pytlík od bonbónů a napadne ji, že doma jsou zvyklí se před jídlem pomodlit. Pane Bože, děkuju, že jsem se nakonec o bonbóny rozdělila. Anežka si na to občas vzpomene. Nejvíc jí to připomněl jeden příběh z Bible. Jednou večer měl Pán Ježíš kolem sebe

spoustu lidí. Přišli za ním zdaleka a poslouchali, co jim říkal. Najednou byl večer. Učedníci šli za Ježíšem a připomněli mu: už bude tma, měl bys lidi poslat domů. Určitě mají hlad. Pán Ježíš se na učedníky podíval a řekl jim: Dejte vy jim jíst.

Podívali se po sobě – vždyť nic nemáme. Ani peníze nemáme, že bychom pospíchali něco koupit. Skoro nic nemáme. Jenom pět malých chlebů a dvě rybičky. (Když Anežka slyší slovo rybičky, hned si vzpomene, jak držela v kapse ruku na pytlíku.) Ať se všichni posadí. Pane Bože, děkuju za ty chleby a ryby, řekl Pán Ježíš a začal jídlo lámat, dával učedníkům a ti dávali lidem. Dávali, dokud neměli všichni. Těch lidí bylo tenkrát mnohem víc než s Anežkou na noční hře. ¥

45

Ryby v Bibli (jak už jsme jednou psali.) Ve Starém zákoně mnoho ryb nenajdeme. Přece jen jsou Izraelci nomádi z pouště, pobřeží obývají Pelištejci a v Mrtvém moři žádné ryby nejsou. Cestou z Egypta vzpomínají Izraelci na ryby z Nilu. A velká ryba je pak důležitým „Božím poslem“ u proroka Jonáše. Prorok Ezechiel líčí obraz životodárného pramene, kde se to hemží rybami (Ez 47,9). V Novém zákoně se o rybách a rybářích píše víc. Mnoho druhů ryb žije v Genezaretském jezeře. Ryby se chytají většinou v noci. Někteří učedníci byli dříve rybáři a po vzkříšení se k této práci zase vracejí. Ryba je v té době běžné jídlo, s několika rybami Ježíš nasytí zástupy lidí. Ježíš také používá symboliku rybolovu (učedníky chce učinit rybáři lidí, Mk 1,17).

Ryba se stala symbolem křesťanů. Řecké slovo pro rybu ICHTHYS totiž je zkratkou slov Ježíš Kristus (je) Boží syn (a) Spasitel. Lenka Ridzoňová, kresba Jana Turecká

Doporučujeme: Pod článkem o zvířatech doporučujeme nějakou knížku, časopis nebo CD pro děti. Většinou je to bez souvislosti s článkem. Tentokrát doporučujeme zpěvník písniček pro malé děti: Zpíváme si písničku – Chválíme Pána s nejmenšími. Některé písně jsou známé i z jiných dětských zpěvníků, některé jsou jen zde. Ke každé písni je na sousední stránce omalovánka. Tento zpěvník má již několik dílů, k dispozici jsou i nahrávky. Vydavatel: Ztracená kapela

PROSLOVENO V POLIČCE U HUSOVA POMNÍKU 6. 7. 2014

Jan Hus dosud aktuální

J

an Hus vstoupil do dějin několikrát. Za svého předčasně ukončeného života, dále se vznikem husitského hnutí, které po dvě staletí přímo poznamenávalo české dějiny, a potřetí v době národního obrození a s obnovením evangelické církve v Čechách a na Moravě. Tehdy naši předkové podnikli velký pokus vystoupit s Husem na svém štítě jako významná politická síla. Blížící se husovské jubileum (2015) však rozhodně nebude vyvrcholením tohoto pokusu, ale spíš jen obnovením vzpomínky. Proč Hus ustoupil do pozadí národního vědomí? Zčásti proto, že byl úspěšný. Jeho smrt nebyla marná: Vážnost Písma stoupla i v katolické církvi, přijímání podobojí, které mělo zrovnoprávnit laiky s kněžstvem, splnilo do velké míry své poslání, prodej odpustků již nefinancuje válečné výpravy, čárky a háčky („nabodeníčka“) se v českém pravopise osvědčily a současný papež je vším jiným než vtěleným antikristem. O to vše se Jan Hus přímo či nepřímo zasloužil, ale bojovat o to už není zapotřebí. Potoleranční evangelická zbožnost byla již

46

formována světovou reformací a Hus ji ovlivnil jen jako mučedník pravdy, i když ne každý věděl, že jde o pravdu zákona Kristova. K jeho dědictví se přihlásila Církev československá, ale čestné začlenění Jana Husa do společenství římské církve je již jen otázkou času. Kontroverzní postava se stane ekumenickým pojítkem. Zato aktuální zůstala Františkem Palackým načrtnutá osa českých duchovních dějin, opřená o postavu Husovu. Brzy byla doplněna o Jana Amose Komenského a v 20. století i o T. G. Masaryka. Husitství znamenalo v tomto pojetí oddělení církve od světské moci, svobodné rozhodování ve věcech víry (kompaktáta a Rudolfův majestát) a konečně i národní svobodu, což však s Husem, latinsky komunikujícím intelektuálem, již moc společného nemělo. Přesto to byl program, který věcně na Husa navazoval a pro české národní vědomí byl skutečným přínosem. Dnes je toto pojetí dějin kritizováno, ale alternativa není. Bylo doplněno na začátku o Cyrila a Metoděje (význam vzdělanosti) a sv. Václava

(západní orientace) a na konci o Václava Havla (role idejí v politice, evropanství). Také druhé možnosti výkladu českých dějin již nejsou chápány jako protiklady, ale jako možná obohacení:

Socha Jana Husa od Ladislava Šalouna z roku 1915

Doba Komenského nebyla v našich zemích jen dobou temna, ale také dobou spontánního obrození římskokatolické zbožnosti. Za komunismu jsme se naučili vážit si i habsburské dynastie, a to nejen jako hráze proti Turkům, ale i jako soustátí s fungující státní správou respektující zákony. Nejaktuálnější z Husova dědictví je jeho odvolání ke Kristu – „soudci nejspravedlivějšímu“.

Z procesního hlediska musel koncil takové odvolání odmítnout. Hus tím však chtěl vyjádřit, že nad všemi viditelným institucemi je pravda, která dává smysl všemu lidskému konání, učení a rozhodování, podobně jako se Ježíš od velerady odvolal k Synu člověka (Marek 14,62). Naše dnešní společnost se všemi svými chybami je přece jen natolik demokratická, že žádná instituce si nenárokuje absolutní pravomoc a odvolávat se k  poslední instanci je zdánlivě zbytečné. Demokracie samou svou podstatou ukazuje, že jednotlivé instituce nemají nad lidmi poslední slovo. V tom je její velká šance. Nedovede však vyvrátit pochybnosti o tom, zda nějaká poslední pravda vůbec existuje. V tom je odkázána na ty, kdo s touto pravdou mají zkušenost, kdo v Ježíši Nazaretském poznali její zjevení. Jako byl Jan Hus z Husince. Jednou z podmínek autenticity svědectví je, že svědek z takového svědectví nemá vnější prospěch. A Hus upálený na hranici je tak dnešní společnosti slavným svědkem toho, že náš život nespěje do nicoty, že dobré dílo má budoucnost a všechno bude posouzeno soudcem nejspravedlivějším. To je Husovo evangelium pro nás, pro Česko i pro celou naši Evropskou unii. Petr Pokorný autor je profesorem na katedře Nového zákona ETF UK

KNIHA PRO TEOFILA

Kudy do Bible

M

ilý Teofile, možná už sis někdy říkal, že bys tu Bibli měl konečně přečíst. Kudy ale do toho? Ze začátku to ještě vypadá dobře, příběh střídá příběh, a ačkoli se člověk někdy těžko dobírá toho, co mají dotyčné události s námi, lidmi 21. století společného, je to vlastně docela zajímavé čtení. Pak ale uprostřed Druhé Mojžíšovy bez varování přijdou ustanovení o oltáři, oběti zápalné a pokojné, brav a skot – a dál to při nejlepší vůli nejde. Kolik toho člověk má a smí přeskočit? A má vůbec smysl pokračovat?

Právě pro takové čtenáře Bible napsal anglikánský duchovní John Stott knihu každodenních čtení, nesoucí v českém překladu titul Rok s Biblí. Rok, který trochu školsky začíná zářím, je tu rozdělen na tři díly: od září do vánoc se čte Starý zákon, od vánoc k letnicím o životě Ježíše Krista a od letnic do konce prázdnin o zrodu a počátcích církve. Tak je to jednoduché. Na každý den je tu nejprve kratičký úryvek z Bible, k němu následuje stránkový komentář a nakonec je tu naznačen ještě jeden, tentokrát už delší biblický oddíl jako doplňující čtení. ¥

47

Stott, který byl dvaatřicet let osobním kaplanem královny Alžběty II, se celý život věnoval srozumitelnému tlumočení biblického poselství (u nás už dříve vyšlo sedm jeho knih, z nichž zejména Kázání na hoře představuje dobrý úvod do Ježíšova učení). Ani jeho biblická suma zkušenou ruku nezapře – zjednodušovat mnohotvářné poselství tak, abychom s vaničkou nevylili dítě

a výsledkem nebyla povrchní plytkost, totiž není žádná legrace. A budiž připsáno Stottovi ke cti, že se nevyhýbá těžkým tématům, jako je utrpení a přítomnost zla v našem světě. Aby nebylo mýlky. Stottovy komentáře nejsou úvodem do teologického studia Bible, ale úvodem do jejího písmáckého čtení. Nepředpokládají žádné předběžné znalosti a ubírají se od biblického textu dvěma hlavními směry. Zaprvé podávají prostý výklad příslušné biblické pasáže, přičemž někdy vyloží něco z kontextu, jindy nadhodí souvislost s jiným místem z Písma

a ještě jindy vyloží něco z křesťanské teologie, bez čeho se další výklady neobejdou. Příběh o tom, jak Hospodin oblékl Adama s Evou, je tak Stottovi příležitostí k výkladu o milosti a zaslíbení; vítězství nad ďáblem je zase základem k jednoduchému rozlišení mezi milostí zvláštní a obecnou. Možná si nad těmi úvahami, Teofile, řekneš: Tak takhle ona se ta teologie dělá? Zadruhé nás komentáře vedou k přemýšlení o tom, co nám to které místo říká dnes – co znamená v naší západní kultuře a jaký význam může mít pro nás osobně. Tato linie výkladu je ošidnější: kdybychom se na těchto věcech všichni shodli, vešli bychom se ve vzájemném respektu a toleranci do jedné církve. Ke Stottově zkušenosti patří smířlivost, která nevyhrocuje to, co nás dělí, a naopak hledá to, co máme společného. Přesto ale tu a tam vykoukne jeho vlastní pozice muže, kterému se přezdívalo „evangelikální papež“ (patřil totiž do evangelikálního křídla anglikánské církve). Musím se přiznat, že sama v některých, spíše však ojedinělých případech nesouhlasím – cesta je na mne někdy vykolíkována trochu nesmlouvavě, můj svět je pestrobarevnější. Ale i kdyby se to, Teofile, někdy přihodilo i tobě, nebude to špatně: i to patří k tápavému osahávání obrysů křesťanství. Šárka Grauová John Stott: Rok s Biblí. Každodenní zamyšlení nad Knihou knih. Přeložila Miroslava Čejková. Praha: Biblion, 2011. 430 s. ISBN: 978-80-87282-09-0

RECENZE

Ježíš, který otevírá cestu ke křesťanství Učitel, provokatér a hledač Boží vůle

H

ans Küng (1927) je švýcarský římskokatolický teolog, vystudovavší v Římě, působící po většinu profesionálního života na německých univerzitách, od roku 1979 však bez oficiálního církevního pověření k vyučování teologie. Disertaci psal o protestantu Karlu Barthovi. Byl poradce II. vatikánského koncilu.

48

Jen rok po té, co Joseph Ratzinger (Benedikt XVI.) vydal druhý díl svého Ježíše (2011), uvedl jeho letitý oponent na pódiu velkého berlínského sálu toho svého. (Oba jsou profesoři, ani jeden z nich však v oboru biblistiky.) Küngův Ježíš je mírně upravenou (a především zkrácenou) verzí jeho knihy z roku 1974

(Christ sein, česky v CDK 2000). Slavný muzikál Jesus Christ Superstar (1971) byl tehdy jakýmsi novým impulzem pro ježíšovské portréty – různě zabarvené podle politické, teologické i společensko­‑ekonomické orientace jednotlivých autorů.

Hans Küng podává obraz Ježíše a jeho učení, zaměřuje se na jeho význam pro tehdejší posluchače a líčí ho nejen jako náboženského učitele, ale také jako reprezentanta určitého radikálního a mocné provokujícího způsobu bytí. Vedle dobového kontextu Küng zaměřuje svou pozornost na dva póly, které v Ježíšově zvěsti vidí: na lásku k Bohu (zde je řeč o Božím království, obrácení, zázracích a hledání Boží vůle) a lásku k bližnímu (vykročení k nepřátelům a k odsunutým na okraj společnosti). Dále

poměrně podrobně líčí Ježíšův soudní proces, resp. cestu k němu (Ježíšovo chápání Boha) a takřka v samém závěru se pokouší povědět své porozumění Velikonocům (umírání do Boha). První a poslední kapitola se věnuje důsledkům, které má (může mít) Ježíšův život pro nás. Ratzinger i  Küng jsou si dobře vědomi toho, že nezaujaté zprávy o Ježíšově životě spíše nemáme, než máme. Küng Rantzingerovi předhazuje upřednostnění dogmatiky před historicko­‑kritickým přístupem. Ale obě díla jsou vposledu především osobními vyznáními autorů o jejich orientaci na Ježíše. Na Küngově práci je poznat, že vznikala před čtyřiceti lety. Některé informace, například o židovském prostředí Ježíšovy doby, jsou už výrazně zaostávající za současnou debatou. To však nemění nic na tom, že Ježíšův „životopis“ z Küngova pera je skvělým podnětem k oživení, protříbení i posunutí vlastních cest k Ježíšovi. A také si myslím, že právě taková kniha může leckomu cestu ke křesťanství znovu otevřít, seznámit s ním a inspirovat k četbě Nového zákona. Ondřej Macek KÜNG, Hans. Ježíš. Brno: Barrister & Principal, 2013. 226 s. Přeložili Stanislav Štýs a Jiří Munzar

POSLEDNÍ SLOVO

Boj o Ducha

Ř

íká se o mně leccos. Existuje ovšem jedna věc, na které se shodne většina lidí, včetně mé matky. Mám strašnou smůlu, dějí se kolem mě neuvěřitelné věci a dostávám se (velmi často ne vlastní vinou) do tragikomických situací. Je úplně jedno, jestli je pátek 14., Měsíc je ve fázi couvání, odmítnu se vrátit zpátky pro klíče, přes cestu přeběhne bílá kočka, ani jednou nešlápnu na kanál a vůbec nevysypu sůl. Je to prostě nějak ve mně, kolem mne. Ale proč zrovna já? Proč se můj život

řídí ne přírodními, nýbrž Murphyho zákony? Proč mám pocit, že si ze mě někdo dělá legraci a zkouší, co všechno vydržím? „Jsi celá po Domamilským pradědovi! Ten měl v datu narození taky samý jedničky.“ Tak to je matčina teorie. „Já myslím, že by sis měla namalovat mandalu,“ navrhuje Petr. „Musíš myslet pozitivně,“ radí kamarádka, která zdědila byt, může si dovolit chodit do práce na půl úvazku a zbytek času tráví ve wellness centru, v létě u moře ¥

49

a v zimě na horách. „Třeba tě někdo uřkl. Nebo proklel v minulosti někoho z tvojí rodiny! To se dědí,“ teorie Zuzany. „Koukám, že tvoje jméno je karmicky zatížené… asi by ses měla přejmenovat,“ postřeh Zdeny. Zkusím se nad tím zamyslet. Datum narození 1. 11. na svátek Všech svatých asi naznačuje, že mým údělem je trpět jako všichni svatí dohromady. Narodila jsem se za hluboké noci v den, kdy Keltové slaví Samhain – začátek nového roku a kdy plášť mezi světem živých a mrtvých je nejtenčí. Křesťané tento svátek přijali jako Památku zesnulých neboli Dušičky. Že by vliv temných sil ze záhrobí? Mé jméno Pavla… Skrývá v sobě těžkou karmickou zátěž. Ezoterikové dokonce doporučují ženám tohoto jména oficiální přejmenování na matrice, jinak se mohou připravit na to, že jejich životy budou pravidelně zásobovány obtížnými saturnovskými lekcemi… Prababička od jisté doby nepromluvila se svým bratrem do konce života. Že

by z této strany přišla nějaká ta kletba či uřknutí? Jak z toho ven? Narodit se jindy, to už se mi asi nepovede. Mamka říkala, že na reklamace tohoto typu je příliš pozdě. To jméno… no, já myslím, že to nemůže být tak zlé. Matka mě tehdy pojmenovala po své nejlepší kamarádce. To kolegyně Danuše byla pojmenována po holčičce z ulice, která se utopila ve studni. A mám pocit, že kamarádka se v životě taky trochu utápí. Co s tou kletbou? Ezoterika na ni! Nebo radši hned exorcistu? Nejschůdnější bude asi koupit si pastelky a namalovat mandalu. To je plácání, to jsou rady a názory, až z toho hlava bolí a srdce se svírá! Jaký to má smysl? Obracím oči vzhůru a říkám si: „Pane Bože! Díky za tvá laskavá slova, za útěchu z nich čišící. Útěchu, kterou potřebuje trpící, aby měl dost sil proměnit své utrpení a zármutek v radost a potěšení.“ Jdu si koupit blok, propisku a dám se do toho. Můj úkol je jasný. Pavla Bělíková

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

NA OBÁLCE foto: Pavel Rosa REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka listopadového čísla je 19. 10. 2014. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e­‑mail: [email protected] TISKNE OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce.

Chystáme: v cyklu Moderní doba pro číslo 11/2014 téma Kohn a Roubíček

50

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e­‑mail: ceskybratr@e­‑cirkev.cz, www.e­‑cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz

ISSN 1211-6793

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková, Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Ondřej Kolář, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová

51

Program: 10:00

Prohlídka střediska

11:00

Oběd

13:00

Slavnostní bohoslužby v kostele

14:30

Historie, současnost, budoucnost

15:30

Zdravice hostů

16:00

Koncert chrámového pěveckého sboru (Liberec)

150 let

spolu pro člověka Výročí založení diakonického díla v Krabčicích

2. listopadu 2014



reklama ČBr 170x120.indd 1





31.7.2014 8:20:36