duben 2010 Nadační listy Osobnost Josef Zíma NADACE ŽIVOT UMĚLCE Ceny Thálie 2009 Vzpomínka Ljuba Hermanová

Nadační listy

č. 21/duben 2010

Osobnost

Josef Zíma

Ceny Thálie 2009 Vzpomínka Ljuba Hermanová

NADACE ŽIVOT UMĚLCE

centrum dechovek, lidovek, tanečních zábav a společenských vystoupení

• • •

příjemné posezení za lidové ceny široký výběr nápojů i teplých a studených jídel pronajmutí sálu s kapacitou až 200 míst

V nejbližší době chystáme • znovuotevření posezení na zahrádce • pravidelné odpolední i večerní programy • akce měsíce otevřeno denně od 11.00 do 23.00 hod.

V nejbližší době nachystáno AKCE MĚSÍCE května aneb Na Vlachovku za stovku Hosté:



Josef Zíma Zorka Kohoutová

Přijďte s námi oslavit narozeniny Josefa Zímy, který za doprovodu své kapely společně se svou pěveckou kolegyní Zorkou Kohoutovou, zazpívá i zavzpomíná...

v pátek 14. května 2010 od 19.00 hod. Rezervace míst tel.: +420 602 202 213, Ing. Miroslav Šimek, případně na e-mailové adrese: [email protected] kapacita sálu omezena

Kontakt: Restaurace Na Vlachovce, Zenklova 1327/217, 180 00 Praha 8, tel. 602 202 213, 606 220 289, e-mail: [email protected] Doprava: MHD – tram číslo 10, 14, 24, 17, 25, zastávka Na Stírce, automobilem – možnost parkování v bezzónové oblasti

Obsah

Slovo úvodem

Obsah

Březen za kamna vlezem – duben, ještě tam budem. My ale za kamny nebyli. Zajeli jsme si do Mladé Boleslavi – překrásného města, kde jsme mimo jiné navštívili i  unikátní muzeum světoznámé automobilky Škoda a  samozřejmě jsme pro vás ze všech těchto zážitků připravili poznávací reportáž.

NADACE ŽIVOT UMĚLCE Ceny Thálie 2009

2

TALENT Gabriela Míčová

6

Neméně zajímavá je i  reportáž ze slavnostního udílení Cen Thálie 2009. U nadačního rozhovoru jsme tentokrát dostali košem, ale nevadí, vše jsme si vynahradili při setkání s půvabnou talentovanou herečkou Gabrielou Míčovou. Samozřejmě nechybí ani osobnost vydání, kterou je nastávající květnový jubilant Josef Zíma. Krásně a s citem vzpomíná nejen na své herecké a pěvecké začátky, na své kolegy a kolegyně, ale také třeba na slavnou Vlachovku, čehož jsme se ihned chytili a  na dalších stránkách tuto věhlasnou pražskou restauraci ještě trochu více připomenuli. Věhlasnou, i když ve zcela jiném oboru, můžeme nazvat také pražskou galerii NORA. Že jste v  ní ještě nebyli? Po naší rubrice se tam určitě zajděte podívat. A  kupte si zrovna i  nějaký pěkný rámeček, do kterého si můžete dát třeba fotografii někoho blízkého či slavného. Třeba Ljubu Hermanovou. Zamlada to bývala opravdu kočka, na unikátních dobových fotografiích sami posoudíte. A  neméně unikátní jsou i  fotografie vámi čím dál oblíbenější rubriky Historie kinematografie. První část se pomalu blíží ke konci a  v  další už na vás čeká seznámení s  prvními „zvukovými a  barevnými“ obrázky. Stejně barevnými, jako jsme se snažili, aby bylo i toto jarní vydání.

Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka Nadačních listů

OSOBNOST Josef Zíma

10

FENOMÉN Restaurace Na Vlachovce

16

CO MOŽNÁ NEVÍTE Galerie NORA

18

KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ Mladá Boleslav

20

HISTORIE Počátky kinematografie 3. část

26

VZPOMÍNKA Ljuba Hermanová

30

KAM ZA KULUROU

34

Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS. E-mail: [email protected] Tel: +420 739 077 131 Grafická úprava: Jana Baladová Redakce: Lýdie Soldánová, Mgr. Justina Kašparová, Pavel Sršeň, Antonín Růžička, Miroslava Pelnářová Nakladatelství STUŠKOVÁ IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127 R. č.: MK ČR E 18180 měsíčník č. 21/duben 2010, vychází 25. 4. 2010 příští číslo vyjde 24. 5. 2010 Tiskárna v Ráji s.r.o. V Ráji 906, 530 02 Pardubice

Gratulujeme naší grafičce Blance Roubíčkové k narození holčičky Blaničky a oběma přejeme hodně štěstí a zdraví!

Poděkování inzerentům: Restaurace Na Vlachovce, pražské Divadlo Komedie, Galerie NORA, Infocentrum město Mladá Boleslav, ŠkodaAuto muzeum Mladá Boleslav, Městská divadla pražská, Divadlo Na zábradlí, Centrum FotoŠkoda.

1

NADACE ŽIVOT UMĚLCE

NADACE ŽIVOT UMĚLCE

ČLENOVÉ SPRÁVNÍ RADY Vladimír Prošek – předseda,

dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes

Prof. Jiří Hlaváč – profesor HAMU zástupce Asociace hudebních umělců a vědců

Mgr. Vojtěch Jouza – člen České

filharmonie, zástupce UNIE Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR

RNDr. Jan Komín – hudebník,

zástupce Svazu autorů a interpretů

Miroslav Svoboda – člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR Marek Vašut – herec, zástupce Herecké asociace ČLENOVÉ DOZORČÍ RADY Ing. Michal Krůšek – předseda

člen Pražského filharmonického sboru, zástupce UNIE Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR

Ivan Pazour – člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orch. hudebníků ČR Cyril Jeníček – hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů APARÁT Ing. Dagmar Hrnčířová výkonná ředitelka nadace

Lýdie Soldánová – tajemnice REDAKČNÍ RADA Ing. Dagmar Hrnčířová výkonná ředitelka nadace

Mgr. Daniel Růžička – šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT Ing. Martin Mařan

ředitel společnosti INTERGRAM

2

Nadace V  sobotu 20. března 2010 probíhalo v  prostorách pražského Národního divadla slavnostní udílení Cen Thálie 2009. Již posedmnácté ocenila Herecká asociace mimořádné jevištní výkony těch, kteří – řečeno slovy moderátora, herce a režiséra Antonína Procházky – před publikum předstupují nejen na velkých scénách, ale i  Na zábradlí, na okraji, na provázku, ve dvoře nebo na tahu. Antonín Procházka - moderátor večera

život umělce

Ceny Thálie 2009 Kandidáti na výroční ceny, laureáti nevýročních cen a  jejich nejbližší, předávající loňští vítězové, předsedové odborných porot, zástupci pořadatelské Herecké asociace a  také její nejvýznamnější partneři – tentokrát prožili ceremoniál přímo na jevišti, v  jakoby druhém, malém hledišti, na jehož pozadí byly sestaveny slavné portréty uměleckých osobností. Seděli tedy přímo čelem k diváckému hledišti. Hlavní aktéři tak pro ceny nevystupovali na pódium, nýbrž sestupovali z  malého stupňovitého hlediště jen o  pár kroků níž. Kluzkou podlahu naštěstí zvládli všichni s  bravurou. Stejně tak i  výkonná ředitelka NADACE ŽIVOT UMĚLCE Ing.  Dagmar Hrnčířová, která předávala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru opera devětasedmdesátiletému tenoristovi Vladimíru Krejčíkovi.

Vladimír Krejčík a Ing. Dagmar Hrnčířová NADACE ŽIVOT UMĚLCE spolupracuje s  Hereckou asociací už od roku 1994. Konkrétně se podílí na udílení Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru opera a  Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v  oboru balet. Ocenění je spojeno také s finanční odměnou. 3

Nadace život umělce

Ceny Thálie se každoročně udělují ve čtyřech kategoriích: hudebně-dramatický žánr, tanečně-dramatický žánr, opera a činohra. Vedle výročních cen jsou udělovány ještě ceny za celoživotní mistrovství, cena pro mladého činoherce do 33 let a zvláštní cena Kolegia pro udělení Cen Thálie. Laureáty určuje Kolegium Cen Thálie tajným hlasováním, výsledky jsou oznámeny až těsně před vyhlášením. Současné Kolegium má 14 členů a  předsedá mu bývalý tanečník a baletní mistr Vlastimil Harapes. Hned v  úvodu oznámil moderátor Antonín Procházka udělení Ceny Thálie pro mladé herce do 33 let. Prezidium Herecké asociace ji přiřklo člence pražského Divadla na Vinohradech Lucii Štěpánkové, která svou uměleckou kariéru začínala v  Ostravě a  dál ji rozvíjela v Pardubicích. Lucie Štěpánková

nebo jiný tanečně-dramatický žánr. Mezi tanečníky se prosadil Zdeněk Mládek z  Jihočeského divadla České Budějovice za sólo v představení So in Love/ Carmen. Ivona Jelíčková

Zdeněk Mládek

Cenu Thálie za celoživotní dílo v  oboru balet a  pantomima zaslouženě získal devětašedesátiletý mim, herec, režisér a  scenárista Boris Hybner. „Děkuji Herecké asociaci za velký den v  mém životě. Byl bych strašně rád, kdyby počet krásných muzikálových scén doplnilo jedno malé poetické divadlo pantomimy, kde by mohli vystupovat naši žáci, a tak by se navázalo na přerušenou tradici, kdy Divadlo Na zábradlí dokazovalo po třicet let, že magické umění pantomimy sluší magickému městu Praze“ (zkrácená citace). Boris Hybner

Poté byla vyhlášena kategorie opereta, muzikál nebo jiný hudebně-dramatický žánr. Mezi ženami se z  obdržení Thálie radovala Markéta Tallerová za ztvárnění Loly v představení Dnes večer: Lola Blau, které hraje Divadlo F. X. Šaldy v  Liberci. Mezi muži uspěl Petr Gazdík z  Městského divadla Brno v  muzikálu Les Misérables (Bídníci). M. Tallerová

P. Gazdík

V  kategorii opera získala Cenu Thálie Csilla Borossová za svůj výkon v opeře Madam Butterfly. Maďarská pěvkyně působí jako sólistka v  Národním divadle Brno. Dojatě poděkovala roztomilou češtinou, kterou se zároveň vyznala ze své lásky k  českému publiku. V  mužské operní kategorii se z  významného ocenění radoval Pavel Vančura, který okouzlil porotu výkonem v představení Čert a Káča. Csilla Borossová

Role Maryši ve stejnojmenném představení Divadla J. K. Tyla v  Plzni přinesla Thálii Ivoně Jeličové v  kategorii balet, pantomima 4

Pavel Vančura

Cena Thálie za celoživotní mistrovství v  oboru opera byla udělena devětasedmdesátiletému tenoristovi Vladimíru Krejčíkovi. Původním vzděláním chemický laborant, začínal ve sboru tehdejšího Smetanova divadla v  Praze. Před příchodem do Brna působil dvě sezony jako sólista liberecké opery. Poté patřil k dlouholetým oporám brněnského Janáčkova divadla, kde vytvořil během 34 sezon na osmdesát rolí, většinou v  oboru takzvaného lyrického tenoru. Patřil ke skvělým interpretům mozartovských postav, ale proslul i  úlohami z českého repertoáru.

Vladimír Krejčík s manželkou V  oblasti činohra převzala Cenu Thálie za ženský herecký výkon Kateřina Burianová. Thálii, stejně jako cenu Alfréda Radoka, získala za roli nemocné, panovačné i  nešťastné matky v inscenaci Srpen v zemi indiánů, kterou uvádí Národní divadlo. „Je to úžasná žeň, říkala jsem si, že je to na jednoho člověka snad až moc,“ těšila se z  obou významných divadelních ocenění dcera slavného E. F. Buriana. Mezi herci zaujal porotce nejvíce „vysoce působivý výkon“ Martina Pechláta, který ztvárnil Josepha Goebbelse na jevišti Divadla Komedie v představení Geobbels/Baarová. K. Burianová

provázel mohutný aplaus povstalého hlediště. „Je to vždycky radost, když určití lidé, kteří jsou zájmem blízcí, si všimnou vaší práce. Je to takové pohlazení a jsem rád, že jsem se toho dožil. Jsem rád, že to je ocenění za přínos, za inspiraci a  za objevení nových věcí,“ řekl po vyhlášení Ivan Vyskočil, pro něhož byla cena podle jeho slov určitým způsobem překvapení. Ivan Vyskočil

Závěr galavečera, který byl jako obvykle zasvěcen ceně za činoherní celoživotní mistrovství, nebyl tak triumfální jako obvykle, neboť laureát Josef Karlík se bohužel nedostavil. Legendární brněnský herec a  pedagog zemřel loni na podzim a cena mu byla udělena in memoriam. Převzali ji jeho přátelé a  vrstevníci, divadelníci Miloš Hynšt a  Alois Hajda. I  při tomto udílení vyjádřilo publikum své uznání dlouhotrvajícím potleskem vestoje. M. Hynšt, A. Hajda, V. Postránecký

M. Pechlát

Zvláštní cenu za mimořádný přínos českému divadelnímu umění věnovalo Kolegium pro udělování Cen Thálie herci, dramatikovi, režisérovi, také spoluzakladateli Divadla Na zábradlí, spisovateli a  pedagogovi Ivanu Vyskočilovi. Jeho dekorování skleněnou maskou múzy komedie Thálie

I  navzdory této poněkud smutné tečce bylo vyhlášení Cen Thálie 2009 opět důstojnou oslavou českého divadla a jeho interpretů a potvrdilo, že Herecké asociaci, v  čele s  Václavem Postráneckým, se podařilo vybudovat tradici prestižních uměleckých ocenění. ● redakčně zpracováno poděkování p. Davidu Matouškovi za poskytnutí fotografických materiálů 5

TALENT

Na předchozích stránkách vás informujeme o slavnostním udílení Cen Thálie 2009. Jedním z oceněných byl také herec Martin Pechlát, který získal cenu za ztvárnění Josepha Goebbelse v představení Goebbels/Baarová, uváděném na scéně pražského Divadla Komedie. Jeho výkon byl fenomenální, avšak stejně působivý byl také výkon hlavní představitelky Lídy Baarové, kterou ztvárnila herečka

Gabriela Míčová Tuto hru jsem viděla a musím konstatovat, že kdyby bylo po mém, dala bych Thálii vám oběma. Není Vám líto, že jste nebyla také nominována? Mně osobně připadaly vaše herecké výkony vyrovnané. Já si to tak neberu a ani nijak netrpím tím, že mě nenominovali. Myslím si, že v našich divadlech je tolik dobrých hereček, že výběr na nominace musí být opravdu nesmírně složitý. Martinovi jsem tu Thálii srdečně a  upřímně přála, tím oceněním vlastně prezentoval nás oba. Zcela bez nominace jste však nezůstala, za roli Lídy Baarové jste byla navržena na Cenu Alfréda Radoka v kategorii nejlepší ženský herecký výkon roku 2009. (Martin Pechlát také a  cenu získal pozn.) Jaký máte všeobecně názor na nominace a oceňování? Člověka to určitě zviditelní, začne se o něm více mluvit, vzbudí zájem médií, to není málo. Je to také jakási zpráva o tom, že si jeho práce někdo všiml a že není lhostejné, co dělá. Goebbels/Baarová, to je téměř čtyřicetiminutový monolog každého z  vás. Neu6

mím si představit, že bych se měla naučit tak dlouhý text. Jak se to dělá? Před samotným zkoušením jsme se denně scházeli a četli jsme si oba texty pořád dokola. Říkali jsme si, co je za každou větou ukryto, jak by se ta a ta část dala interpretovat. No a když už máte trochu povědomí o celé té hře, tak nezbývá, než se v čase mezi zkouškou a večerním představením doma text zpaměti naučit. Kouříte? (Gabriela Míčová si totiž na jevišti, stejně jako opravdová Lída Baarová, odpaluje jednu cigaretu od druhé pozn.). (smích) Ne, nekouřím. Ale snažím se, aby to vypadalo věrohodně.

Goebbels/Baarová

Je Vám blízká herečka Lída Baarová? Pokud se budeme bavit všeobecně o  herečkách té doby, já jsem například měla vždy raději Natašu Gollovou, nicméně filmy s Lídou Baarovou jsem znala, věděla jsem o ní, ale teprve až při studování této role jsem se začala o její život a filmografii zajímat podrobněji. Na scéně pražského Divadla Komedie působíte ve stálém angažmá? Dá se to tak říct, i když my tam nemáme jakoby statut pracovní smlouvy, jsme vedeni na smlouvy o dílo. Na druhou stranu máme v divadle už po léta vytvořen stálý herecký soubor, takže to svým způsobem bereme i  jako normální divadelní angažmá. Divadlo Komedii mám jako svoji domovskou scénu a snažím se ji upřednostňovat před ostatními pracovními nabídkami. To ale samozřejmě neznamená, že bych se bránila výzvám k jiné práci, pokud je to časově možné, tak je realizuji.

to musí mít člověk v sobě už od narození. Čím jsou například vaši rodiče? (smích) Ani herci, ani divadelníci, ani umělci. Oba moji rodiče jsou učitelé. Mám ještě starší sestru a staršího bratra, ale ani ti se herectví nevěnují. Vy jste také neměla být původně herečkou, nýbrž zdravotní sestřičkou. Ano, studovala jsem střední zdravotnickou školu ve Vyškově, ale už během prvního ročníku jsem udělala konkurz do brněnského Dětského studia divadla Husa na provázku, k  Vladimíru Morávkovi, a  začala se tak pozvolna ubírat jiným směrem. Začínala jsem si uvědomovat, že povolání sestřičky dělat nechci. Pak jsem se ještě přihlásila na soukromou hereckou školu do Šumperku, ale tu jsem nedodělala. V roce 1997 jsem byla přijata na pražskou DAMU, obor činoherní herectví, do ročníku si mě tehdy vybrali Boris Rösner, Eva Salzmannová a Miloš Horanský. Odkud pocházíte? Jsem z Prostějova. A  teď jste z  Prahy..., máte už i  tady svoji vlastní rodinu? Mám partnera, ale vdaná nejsem. Samozřejmě jako každá jiná ženská do budoucna plánuji i rodinu.

Antiklimax – G. Míčová s Janou Krausovou Počet představení, ve kterých hrajete, je opravdu úctyhodný. Máte nějaké nejoblíbenější? Mám. Je to hra od známého rakouského dramatika Wernera Schwaba – Antiklimax. Hraji v ní Mariánku, lehce retardovanou dívku, která je navíc svým okolím různě zneužívána. Je to inscenace, se kterou bude těžké se rozloučit. To není jednoduché, zahrát retardovanou osobu, ale určitě to zvládáte, vždyť ne nadarmo jste získala po ukončení studia na DAMU Cenu Děkana DAMU, která se uděluje za mimořádnou úroveň výsledků po celou dobu studia a za originalitu v kreativních projektech. Originalita a kreativita však nejde naučit,

Můžeme Vás vidět i na jiných divadelních scénách? Hraji také v  divadelním sdružení, které se jmenuje Studio Továrna, jehož duchovním otcem je scenárista Karel Steigerwald, režíruje tam Viktorie Čermáková..., to je sdružení, které nemá stálou scénu, takže hrajeme např. Na zábradlí, na Nové scéně, hráli jsme také v La Fabrice v Holešovicích apod. Já teď hraji už jen v jednom představení, a to v České pornografii, kterou hrajeme v  Divadle Na zábradlí. V České pornografii? To má i něco společného přímo s tím názvem? (smích) Úplně všechno. To mi tedy řekněte, jaké to je hrát takové hodně choulostivé scénky, nedělá vám to problémy? Nám už ne, ale myslím, že diváci jsou kolikrát 7

TALENT

šokováni, co se to na ně vlastně z toho jeviště valí. Je pravda, že je to hodně odvážné, jak co se textu týče, tak i  samotného inscenačního zpracování. A má ta hra nějaký děj? To víte, že má. Hra vznikla podle románu Petry Hůlové – Umělohmotný třípokoj, a  hlavním tématem je život prostitutky. Hraje nás ji šest hereček různých věkových kategorií. Co na to Váš partner? (smích) Ještě to neviděl. Právě v  podobných rolích se do sebe někteří herci i zamilují. Ano, stává se to, ale můj případ to není, já takovou zkušenost nemám. A  hlavně..., v  tomto představení jsme samé ženské, o  mužích se tam jen mluví. Váš partner je také z umělecké branže? Ano, ale v oboru, který s divadlem nemá moc společného. Přijala byste nabídku natáčení TV seriálu? Už se stalo. Hraji v novém seriálu jedné komerční televize. A co film? V  roce 2000 jsem natočila pro Českou televizi film režiséra Martina Ryšavého Bílá indiánka. Pak přišlo pár nabídek na menší role, ve filmech českých i  zahraničních. Ty velké nabídky snad ještě přijdou. (smích) Plátno či obrazovka hodně zviditelní. Samozřejmě. Divadlo je krásná věc, ale je to v podstatě lokální záležitost dané oblasti.

Černé panny

Možná za takových padesát let budou pro nastávající herce nedosažitelné mety zase současní herci. Možná ano. Člověk to asi vnímá zpětně. Každá generace má vlastně svoje vzory, které se mění podle toho, jaká je doba. A každá doba žádá něco jiného. Své by o  tom mohli vyprávět například i umělci ocenění SENIOR PRIX, cenou NADACE ŽIVOT UMĚLCE. Znáte tuto nadaci? Ano, znám ji. Vím, že podporuje nejen umělce seniory, ale také spoustu různých projektů. Mám takový dojem, že i divadlu Studio Továrna NADACE ŽIVOT UMĚLCE v nějakém připravovaném projektu finančně pomohla. Je dobře, že tato nadace zajišťuje chod subjektů, které jsou závislé na grantech. Vraťme se závěrem ještě k  divadlu. Co byste vzkázala lidem, aby chodili více do divadla? Ale mně se nezdá, že by nechodili. Nemůžete přece lidi nutit, aby se přišli podívat na představení, které je nezajímá. Je to spíš otázka toho, co které divadlo nabízí. Myslím si, že když je divák nějakým titulem osloven, má pocit, že se ho to téma osobně dotýká, tak už si tu cestu do divadla najde sám. Tak jako si ji nachází do pražského Divadla Komedie, jehož většina představení bývá vyprodána. Určitě i zásluhou skvělých hereckých výkonů hosta dnešního rozhovoru, talentované herečky Gabriely Míčové.

Karlovo náměstí s M. Pechlátem

Máte nějaké herecké vzory? Určitě bych jmenovala z řad hereckých legend, které už bohužel mezi námi nejsou, ať už pan 8

Hrušínský nebo pan Čepek..., na ty když se dívám, tak si říkám, že to jsou nedosažitelné mety.

Lvíče text: Alexandra Stušková, DiS. foto poskytlo: pražské Divadlo Komedie

2009

DIVADLO KOMEDIE

2010

TÝDEN „NĚMECKÉ SEZÓNY“ 13. - 18. 6. 2010

Frank Wedekind / David Jařab: LULU, režie: David Jařab • Johannes Urzidil / David Jařab: WEISSENSTEIN, režie: David Jařab • Oliver Reese / Dušan D. Pařízek: GOEBBELS / BAAROVÁ, režie: Dušan D. Pařízek • Thomas Brussig / Kamila Polívková: HRDINOVÉ JAKO MY, režie: Kamila Polívková • Oliver Bukowski: HOSTÉ, režie: Thomas Zielinski • Günter Senkel / Feridun Zaimoglu: ČERNÉ PANNY, režie: Dušan D. Pařízek

rezervace, informace, brána do divadla na www.prakomdiv.cz, Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, pokladna otevřena: ve všední dny 12.00 – 20.00 h, so, ne 2 h před začátkem představení rezervace na tel.: 224 222 734, e-mailem: [email protected], prodej také v síti: Ticketportal: www.ticketportal.cz mediální partneři: Činnost Pražského komorního divadla v Divadle Komedie podporuje hl. m. Praha příspěvkem ve výši 14,5 mil. Kč

Osobnost

V blížícím se měsíci květnu oslaví narozeniny „princ Radovan“ z jedné z nejkrásnějších českých pohádek Princezna se zlatou hvězdou na čele. Neokouzlil však jen princeznu Ladu, svým milým úsměvem, charismatickým hlasem a noblesním vystupováním zaujal také všechny ty, kteří si rádi poslechnou hezkou písničku. Díky svým uměleckým profesím se setkal s neskutečnou plejádou hereckých a pěveckých osobností. I když tvrdí, že se nerad ohlíží, věřím, že tentokrát udělá výjimku... vždyť je na co vzpomínat.

Pan Josef Zíma „Coby holka z  vesnice už od dětství ráda Narodil se 11. května 1932 v Praze. A stejně zpívala a  tancovala, hrála i  v  ochotnickém jako tehdy kvetlo jaro, tak dnes rozkvétá jeho divadle, uměla také krásně hrát na klavír. úsměv při vzpomínce na své rodiče, dětství, K tomu mě vedla odmalička. My jsme doma mládí, na kouzelnou prvorepublikovou atmov Praze dokonce pořádali i takové menší musféru. „I když jsem se narodil v Praze, po rodizikantské sedánky. To přišel například pan čích jsem Jihočech, neboť maminka se narořídící, ten hrál na violu, maminka na klavír, dila v  malebné jihočeské vísce Řípec, poblíž tatínek na housle, udělali Veselí nad Lužnicí, a tatínek jsme trio, někdy i  kvarteto... pochází kousek od Soběrád na to vzpomínám. Navíc slavi, z  vesničky, která se maminčin bratr byl skladatel jmenuje Sedlečko. Rodiče se František Pícha, profesor na spolu seznámili v  Soběslavi konzervatoři, který napsal na učitelském ústavu a kráti  několik knih o  muzice, takce po svatbě se přestěhovali že ono tam to hudební nadádo Prahy, kde už jsem se poní v rodině bylo.“ sléze narodil já a  moje dvě sestry, o osm let mladší BohMuzikantské sedánky. To mudanka a o dvanáct let mladší selo být kouzelné, jako z filmu Jana. Maminka se tak v Prapro pamětníky. Když to tak ze prakticky k vyučování ani vezmeme, pan Zíma vlastně nedostala, protože se rodily Josef Zíma s rodiči tu „pamětnickou“ dobu prodětičky, stala se ženou v dožil, zažil všechny naše prezidenty. Se smíchem mácnosti, jak to bývalo tehdy běžné. Tatínek mi dává za pravdu. „Narodil jsem se ještě za tase nejdříve specializoval na hluchoněmé, tíčka Masaryka, i když to si moc nepamatuji, později na logopedii, tedy vady řeči, byl velneboť zemřel, když mi bylo asi šest, ale pak už mi uznávaným odborníkem.“ A  po kom posi samozřejmě pamatuji všechny, až po toho dědil „malý Pepíček“ hudební nadání? „Zřejmě dnešního.“ (smích) po mamince,“ odpoví mi už „velký Pepíček“. 10

A  zažil také válku. Když vypukla, bylo mu osm let. Jak vnímal toto smutné období, které přišlo uprostřed bezstarostného dětství? „Rodiče se o  nás vzorně starali, snažili se, abychom tu válku my děti pocítily co nejméně. Určitě museli hodně strádat, abychom téměř žádnou změnu, zejména co se týká obživy, nepocítily. Je sice pravda, že první banán v  životě jsem měl v ruce až po válce, tehdy jsem také poprvé ochutnal šlehačku, ale i  přesto bylo moje dětství velmi krásné. A  víte, mně v  tu dobu ani tak o to jídlo nešlo, jako každému malému klukovi mně šlo spíš o  hadrák na ulici, o dobrou mičudu..., takže já bych řekl, že jsem to období války prožil snad jako každý normální kluk. Na druhou stranu se mi vybavuje i pár nepříjemných vzpomínek, třeba takové zatemnění, to jsme i  my děti nesly špatně. Když byla škola v zimě, brzy se stmívalo a my museli chodit potmě, neviděli jsme ani na krok, protože se nesmělo nikde svítit, to bylo velmi nepříjemné. A pak si také z toho období ještě velice silně vybavuji velký nálet na Prahu, který byl ke konci války. My jsme tehdy bydleli na Pankráci a  ten to také postihlo. Byla zničena spousta baráků. S  kamarádem jsme dokonce z  pankrácké pláně sledovali i ten velký nálet na Kolbenku, na Vysočany, připadalo nám to trochu jako dobrodružství, ale když jsem se šli druhý den podívat blíž, teprve pak nám došlo, jaká to byla hrůza. Stejně tak tvrdě jsme prožili i revoluci ve 45., kdy nás Němci vlekli po všech možných místech a  já viděl zblízka spoustu mrtvých a umírajících. To byl pro mě otřesný zážitek, poněvadž do té doby jsem se se smrtí nikdy tak blízko nesetkal.“ Dokázala bych pana Zímu poslouchat celé dlouhé hodiny. Hodně mě zajímají příběhy pamětníků, autentické vyprávění těch, kteří prožili druhou světovou válku, je jich mezi námi už tak málo... a  bohužel si na ně i  málokdo vzpomene. My se ale s „Pepíčkem Zímou“ sešli z jiného důvodu, také sice za účelem vzpomínání, ale na něco veselejšího, na jeho pěveckou a také hereckou kariéru. Začala už u maminky... a pak pokračovala dál... na školách, u  významných profesorů a  poté s  neméně významnými kolegy. „V Nuslích jsem chodil do obecné školy, pak ještě jeden rok na měšťanku a  odtud jsem přešel do Michelského gymnázia,“ vzpomí-

ná pan Zíma na svá školní léta. „Odtud jsem však ze sexty dezertoval, protože mě to tam ani trochu nebavilo. Já jsem totiž naprostý idiot na matematiku (smích), bez kalkulačky bych byl úplně mimo. To jsem se také jednou hádal s  jednou kolegyní z  televize, která mi tvrdila, že když se jde na to správně, všechno se dá naučit. Není to pravda. Nějaké ty geny, to nadání člověk mít musí. Přece není možné, aby v jednom oboru byli někteří úplní géniové a  druzí naprostí tupci. Každý člověk má nadání na něco jiného, všechno nejde naučit.“ Tak v  tom s  panem Zímou naprosto souhlasím... „Ze sexty jsem tedy utekl a  udělal si zkoušky na konzervatoř, nejprve na pěveckou, poněvadž rodiče by se tenkrát s komediantem asi nesmířili, a pak tajně na hereckou. Naši mysleli, že chodím na operní, až po prvním půlroce, když jsem přinesl hezké známky, jsem se jim teprve přiznal.“ Po ukončení studia získal Josef Zíma v  roce 1953 své první angažmá v  městském oblastním divadle v  Benešově u  Prahy, ale ještě dříve, v  roce 1949, mu bývalý spolužák z  DAMU Alexej Fried, se kterým byli společně v  Lidovém souboru konzervatoře, nabídl, zda by mu nekonferoval v  jeho estrádním orchestru, který nesl název Orchestr Jaroslava Ježka. Bylo to v  létě, o  prázdninách a  mladý Pepík student Josef Zíma Zíma to přijal. Pak ale onemocněl v souboru zpěvák a Alexej přišel za svým kamarádem se slovy: „Hele, ty už jsi v tom Lidovém souboru něco zpíval, tak pojď zaskočit.“ „A tak jsem zaskočil a od té doby už mi to zůstalo,“ doplňuje se smíchem pan Zíma. Josefa Zímu vyučoval také známý profesor zpěvu Konstantin Karenin (mimo jiné i  učitel Karla Gotta). „Ano, když jsem nastoupil na prezenční vojenskou službu k  uměleckému vojenskému souboru Praha (UVS), bylo nám tam nabídnuto, že kdo chce, může se jít učit zpěv k  profesoru Kareninovi. On sám se nabídl, že by si nás pár „zpěváčků“ vzal. Bylo to zadarmo, řekl jsem si, proč ne, proč toho 11

Osobnost

nevyužít. Pan profesor mě naučil techniku, správné dýchání, správné posazení hlasu, všechno, co je k dobrému zpěvu potřeba.“ Po ukončení vojenské služby nastoupil Josef Zíma v  roce 1957 do divadla ABC. Zde byl v angažmá až do svého odchodu do důchodu, do roku 1991, tedy plných 34 let. Angažmá mu nabídl sám tehdejší ředitel divadla - Jan Jan Werich Werich. „Po Werichově boku jsem ještě za jeho ředitelování prožil pět krásných let. Častokrát se mě lidé ptají, jaký byl. A já častokrát odpovídám, že byl tak moudrý a  geniální, až jsem ho za to někdy nenáviděl. (smích) On věděl všechno. Jak o  něm výstižně napsal Voskovec ve své knížce: jeho malinkejm očičkám vůbec nic neuniklo. Werich měl obrovský rozsah vědomostí. S ním když jste se bavili, tak jste si připadali tááákhle malincí,“ směje se pan Zíma při vzpomínce na svého nejen ředitele, ale také kolegu a  kamaráda. „Na druhou stranu dokázal být také velmi nepříjemný, když se mu něco nebo někdo znelíbil, uměl to dát pěkně najevo. Já měl to štěstí, že jsme spolu vycházeli dobře. Dokonce byl jedním z  mála, kdo mě i mé rodině velmi pomohl v době, kdy se stala ta nešťastná nehoda (v roce 1959, těžká autohavárie, včetně jednoho úmrtí, pozn.), to mě poznamenalo nejen fyzicky, ale zejména psychicky. Tehdy, jak jsem tak nehnutě ležel v nemocnici a zíral do stropu, mi Jan Werich napsal moc krásný a  povzbudivý dopis, ve kterém mimo jiné stálo, že Horníček šel někde po Praze a na nějaké ohradě viděl nápis Zíma žije. To je přece něco nádherného. Ten dopis se mi bohužel ještě v  nemocnici ztratil a já to dodnes považuji za jednu ze svých největších ztrát. Anebo mi s jeho paní založili v divadle spořitelní knížku, na kterou mi i kolegové uložili peníze, poněvadž věděli, že na tom nejsem dobře a doma mám ženu a holčičku, která se teprve narodila. No, nebylo to v  té době jednoduché. Poznal jsem přátele, ale i nepřátele. A právě Werich patřil k přátelům, kteří mi hodně pomohli. Dokonce se 12

začaly šířit zvěsti, že to dělá proto, že jsem s ním v příbuzenstvu s jeho dcerou Janou, se kterou jsme dva roky předtím natáčeli film Snadný život, kde jsme hráli mladé manžele s  děťátkem. Lidi vám nadělají drbů, to by jeden nevěřil. V  době havárie jsem už byl ženatý, ale s mojí paní Evou Klepáčovou.“

Josef Zíma s manželkou dříve a nyní A  já jen doplním, že s  herečkou Evou Klepáčovou, která se proslavila například roztomilou rolí Káči v  ladovské pohádce Hrátky s čertem. Dnes už nehraje, poněvadž na tom není zdravotně dobře. S manželem jsou spolu už přes padesát let! Mají jednu dceru Zuzanu a dvě vnučky, Zuzanku a Katku. A jejich seznámení bylo úsměvné. „Úplně poprvé jsem ji spatřil v Hybernské ulici v kavárně Hybernia, mně bylo 16 a jí 15. Samozřejmě jsme tam ani jeden neměli co dělat, ale bylo to odpoledne, tak se to nějak prominulo. Já jsem tam byl se svými kamarády a ,ona‘ seděla ve společnosti svých. Já tam hodil oko, vidím krásnou holku... pak jsem si všiml, že vedle ní sedí jeden můj známý. Tak jsem si ho chytil a povídám: Hele, Pildo, co je to za holku, co tam s váma sedí? A  on na to: To je nějaká Eva Klepáčová, bydlí na Vinohradský proti Rozhlasu. To bylo všechno, víc mi neřekl... a  to bylo také moje úplně první setkání s ní. K dalšímu došlo na zkouškách na DAMU, které Eva dělala, já už, coby student třetího ročníku, seděl pyšně v  komisi jako zástupce studentstva. Vedle pana Nedbala, pana Plachého, Vlasty Fabiánové... já študáček Zíma (smích). Po zkouškách jsem si pak dodal odvahy a zastavil jsem tu Evu na chodbě, abych jí řekl, že to udělala. Byla šťastná. Začali jsme se pak spolu více scházet... a bylo to. To jsem ji ale přebral jinému, neboť ona v té době už měla známost s jedním známým hercem. Když jsem ho pak po létech potkal, tak mi říkal: Kamaráde, ty jsi nevěděl, do čeho jdeš. (smích) Ale ne...

nestěžuji si, vždyť to spolu táhnem celý život. Předloni jsme měli zlatou svatbu. Já si vždycky v duchu říkal, když jsem chodil na ty svatby zpívat – bože, to jsou starý lidi – a vidíte, už jsem tam taky.“ Se svou ženou sepsali i knížku Princ a Káča, ve které popisují nejrůznější společné životní peripetie, ze soukromého i tvůrčího života.

Princezna se zlatou hvězdou na čele V  souvislosti s  Janou Werichovou jsme zmínili snímek Snadný život, jednalo se o  první film, ve kterém pan Zíma v roce 1957 hrál. A zatímco někdo natočí za svůj život desítky filmů a  za chvilku o  něm ani nevíme, někomu stačí natočit film třeba jen jeden – a  je na obrazovce prakticky pořád, přesněji řečeno každé Vánoce. Ano, mám na mysli jednu z  nejkrásnějších českých filmových pohádek Princezna se zlatou hvězdou na čele, která přinesla Josefu Zímovi nesmrtelnou roli prince Radovana. V roce 1959 ji natočil režisér Martin Frič. „Mnoho lidí se mě ptá, jak jsem tu roli dostal, ale já opravdu nevím. Určitě probíhal konkurz, na který si už moc nepamatuji. Vím jen, že původně měl hrát prince někdo úplně jiný a  princeznu Ladu vlastně také, tam už byla dohodnutá herečka Miriam Hynková, jenže těsně před natáčením onemocněla a  rychle se hledala náhradní představitelka. Také se uvažovalo o  mé paní, ale ta už nosila pod srdcem děťátko, takže to by nešlo. Vážně netuším, jak k  tomu obsazení přesně došlo, ale zřejmě jsme se jim před kamerou s  Mařenkou Kyselkovou k sobě vizuálně hodili, a tak nám ty role dali.“

Co vůbec dnes dělá „princezna Lada“? Moc se toho o  ní neví, snad jen že jejím prvním manželem byl herec Petr Haničinec, se kterým má syna Ondřeje, po rozvodu s  ním se provdala za stomatologa a narodily se jí ještě dvě dcery. I  přesto, že po úspěchu pohádky dostávala jednu nabídku za druhou, ke světu filmu se obrátila zády. Prý toho ale nikdy nelitovala. „Abych pravdu řekl, také toho o ní moc nevím,“ odpoví mi princ Radovan. „Od toho natáčení jsme se snad třicet let neviděli. Pak jsme se jednou potkali v autobuse, když jsme jeli na nějaké natáčení do bratislavské televize. Nedávno jsme se pak sešli při příležitosti padesátého výročí natočení pohádky a potřetí nás tady v Praze zpovídal a fotografoval německý filmový časopis, u příležitosti vydání pohádky na jejich DVD.“ A tak zatímco princezna Lada si zvolila cestu poklidného rodinného života, princ Radovan zvolil cestu slávy a  úspěchu. A  to je dobře, jinak by byl ochuzen o  spoustu zajímavých setkání a  my bychom byli ochuzeni i  o  toto příjemné povídání... a vzpomínání. Mezi další filmy, ve kterých pan Zíma ještě hrál větší roli, nepočítáme-li ty, kde zpíval či jinak účinkoval, patří: Ženu ani květinou neuhodíš, Ta naše písnička česká a naposled si zahrál vloni ve filmu Pamětnice, kde hrál sám sebe, tedy zpěváka – roli, která je jeho rolí celoživotní a  která byla odstartována zároveň s  kariérou hereckou. „Ano, bylo to souběžně. Začalo to vlastně už s Friedem u toho Ježkova orchestru, kdy mne publikum začalo vnímat více jako zpěváka, hlavně díky rozhlasu. To pak pokračovalo ještě více s nástupem televize.“ Josef Zíma začínal jako zpěvák popmusic, zpěvák swingu, byl také jedním z  úplně prvních zpěváků českého rokenrolu. Mezi jeho slavné hity patří píseň Blues pro tebe nebo Gina, v  následujících letech natočil řadu dals P. Filipovskou ších písniček, z  nichž k nejznámějším patřil např. duet se zpěvačkou Pavlínou Filipovskou Nej, nej, nej, který se velmi dlouho držel na předních příčkách 13

Osobnost

hitparád. Společně vystupoval také s  tehdy začínajícími Karlem Gottem, Waldemarem Matuškou, Evou Pilarovou a  řadou dalších zpěváků. Objevoval se čím dál častěji na televizních obrazovkách, v  zábavných pořadech, v TV inscenacích i TV seriálech... Krátce vzpomeňme například na knírek, buřinku... a  k  tomu nenapodobitelným hlasem: „Dejte mi zahrát pane inšpektóre, dejte mi zahrát, už jsem zase dóle, dejte mi zahrát v čistým dur, než přišijou mi číslo na mundůr, na mundůr šedivej..., ošklivej..., hříšní, hříšní, hříšní hříšnici..., hříšní, hříšní, hříšní viníci..., vinni, vinni, vinní viníci, hříšní lidé... – Hříšní lidé města pražského, pražská „mordparta“ policejního rady Vacátka – neskutečný filmový zážitek, včetně „nakažlivé písničky“ v podání Josefa Zímy. „Ta písnička má dodnes velký úspěch, všude ji zpívám, i když už v poněkud pozměněné podobě, poněvadž dnes ji dělám na koncertě a tehdy to byla součást filmového obrazu,“ reaguje pan Zíma na mé nadšení z písničky a pak mi ji k mé velké radosti i zazpívá.

Hříšní lidé města Pražského Přestože Josef Zíma zpíval swing, rokenrol i  popmusic, největší popularitu získal koncem 70. let, kdy se začal věnovat poněkud jinému hudebnímu žánru, a to taneční hudbě, lidovce a dechovce. Také to tak vnímá? „Já mám takové, dalo by se říct, dvojí zařazení. Buď jsem herec a zpěvák, anebo zpěvák taneční hudby a dechovky. Spousta lidí, hlavně z mladší generace, mě nezažila, když jsem zpíval Ginu nebo Blues pro tebe... Nebyli ještě na světě, a  tak mě už automaticky řadí Na Vlachovku. Ale to je pochopitelné, neboť Vlachovka měla ve své době obrovský vliv, do té doby byla vlastně dechovka a  lidovka naprosto pasé. Až když přišel Zdeněk Podskalský s Ba14

biččinými krabičkami a  s  ostatními podobnými věcmi, nastala jistá renesance lidové písničky. No a pak přišla vzápětí Vlachovka, a to byl výbuch. Sjížděli se tam lidé z celé republiky. Šlo se na Hradčany, na Karlův most a na Vlachovku. (smích) Vždyť si jen vezměte, že tam se dělaly nejméně tři pořady týdně, natáčela tam televize, pořád se tam něco dělo, a  tak to fungovalo 24 let nepřetržitě! Já tam v  té době snad prožil více času než doma. Tehdy to celé vedla a řídila paní majitelka Mařenka Chvojová, a vedla to opravdu dobře. Ale pak už na to nestačila, síly ubývaly (letos v listopadu se dožívá p. Marie Chvojová 88 let, pozn.) a  všichni ti nájemníci, kteří přišli po ní, už v té tradici pokračovat nedokázali. Je to škoda. Lidé dnes nemají v Praze pomalu kam chodit. Všechno je směřováno jen pro mladé. Dříve v  Praze hrávalo i  pět dechových kapel současně. Hrálo se u Drahňovských, u Fleků, U Rozvařilů a nevím kde ještě. Teď není nic. Na druhou stranu, publikum bohužel stárne, chudne, odchází a  bojí se už třeba i  někam chodit. Kdyby se Vlachovka opět uchopila za správný konec, třeba by to vyšlo, kdo ví, i když samozřejmě už by se to muselo vést trochu jinak než dřív, nelze dvakrát vstoupit do stejné vody.“ Je pravda, že o  starší lidi se naše kultura moc nezajímá. A  těmi staršími nemám na mysli úplné stařečky, ale třeba lidi ve věku kolem šedesáti, kteří ještě nejsou staří, ale na dnešní kluby už ani mladí. Společenské plesy, besedy, koncerty, lidovka, dechovka, cimbál... možná by své příznivce našli... Ale zpět k panu Zímovi. Ten tím vším prošel, a dokonce ještě i prochází. Patří k tomu typu umělců, které lidi buď přímo zbožňují, anebo je naopak vůbec nemusí. Podle mého se vymyká takovému tomu středu. „To je pravda. To jsem měl ale vždycky. I když se třeba jednalo o  děvčata. Jedna mě milovala a  druhá nenáviděla. (smích) Nevím, proč tomu tak je, já jsem přitom takový klasický střed.“ (smích) Jako klasický střed mi pan Zíma tedy rozhodně nepřipadá, pominu-li profesní hodnoty a vezmu-li v potaz jeho věk a  aktivitu... je stále ve vynikající formě. „Ále, už to taky není, co to bývalo, dřív jsem hodně běhával, ale jsem po operaci kolena, tak už to tak nejde. Když jsem s tím kolenem přišel prvně do nemocnice na prohlídku, tak mi

pod tím drobnohledem udělali rovnou další snímky: druhé koleno, kotníky, kyčle, záda, prostě všechno. A  pak mi to ten pan doktor ukázal a povídá: Pane Zímo, všechno špatně, vy máte akorát krásnou pánev. A já na to: To bych mohl dobře rodit, že jo? (smích) Anebo tuhle jsem chtěl při představení jako doběhnout na pódiu k mikrofonu a chytla mě taková křeč v tříslech, že jsem si říkal, panebože, vždyť já to ani nedojdu. Anebo když dlouho stojím, tak to mi zase ztuhnou svaly a já pak mám strach, že už z  toho jeviště neodejdu. A když jdu ven z auta, tak to chvilku vypadá, že zůstanou jen otevřené dveře.“ (smích)

mu matika nešla). Ovládá téměř všechny funkce, které se dají počítačově zpracovávat, včetně dokumentování, stříhání, nahrávání apod. Zní tedy až hloupě, když se nesměle zeptám, zda mu můžu poslat autorizaci e-mailem. „No samozřejmě”, odpoví mi téměř dotčeně, jak si jen můžu myslet, že by to neuměl.

A pan Zíma vypráví jednu perličku za druhou. Je to veselý člověk a život bere tak, jak přichází. Jen málo lidí si dokáže dělat legraci sami ze sebe. Přesto mu moc nevěřím, vždyť ho tady před sebou vidím, a navíc o něm vím, že stále aktivně vystupuje. Vůbec mi k němu ty historky, které mě mimochodem hodně pobavily, nesedí. „To máte tak, stále se snažím chodit mezi lidi, hrát a  zpívat, to mi dává sílu a  energii. A  když vylezu na to jeviště, třeba i sehnutý, tak se tam pak vždycky narovnám.“ (smích)

Se svými vzory A. Radokem a R. A. Dvorským

V roce 1999 obdržel Josef Zíma SENIOR PRIX. Cenu, kterou každoročně uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost. A  rovná se často. Stále koncertuje, nejvíce s  orchestrem Dr.  Jiřího Sládka, jezdí na různé besedy, hostuje kapelám, občas vystupují Podskalák společně s  Yvetou Simonovu, jezdí s představením Na tý louce zelený, kde hraje postavu Štětivce. V  Divadle Ypsilon účinkuje v  představení Z  jejího života. Ve slavné české operetě Podskalák odehrál 400 představení, včetně zájezdu do Kanady. Do toho dělá pravidelně tři rozhlasové pořady, z  toho dva si chystá úplně sám..., a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. K tomu všemu mě pan Zíma překvapuje také svými znalostmi počítačové techniky (pak že

Pan Josef Zíma je zajímavý člověk. I  přes spoustu životních peripetií se pořád krásně usmívá. V životě měl také to štěstí, že poznal neuvěřitelnou plejádu uměleckých osobností. Ať už to byl Jan Werich, Miloš Nedbal, Oldřich Nový, Alfred Radok, Adina Mandlová, Hana Vítová, Zdeněk Štěpánek, R. A. Dvorský, Jára Pospíšil, Rudolf Cortéz, Karel Vlach a řada, řada dalších. A  já zase měla to štěstí, že jsem poznala Josefa Zímu... • • Josef Zíma nazpíval za svou kariéru přes 200 písní a nahrál desítky alb. • Získal tři Zlaté a jednu Platinovou desku.

text: Alexandra Stušková, DiS. foto: poskytl Josef Zíma

15

FENOMÉN

Fenoménem nazýváme v podstatě vše, co pokládáme za fenomenální, úžasné, báječné... Svého času všechny tyto přívlastky splňovala i jistá pražská restaurace, v jejichž prostorách se odehrávalo něco úžasného, báječného, fenomenálního... a doufejme, že zase bude. Fenoménem dnešního vydání není jen obyčejná restaurace, ale podnik, o kterém se tradovalo, že kdo v něm nebyl, jako by nežil.

Restaurace Na Vlachovce Svůj věhlas získala restaurace Na Vlachovce jak světoznámým pivem Budvar, tak také léta vysílaným televizním pořadem „Sejdeme se Na Vlachovce“. V  sedmdesátých a  osmdesátých letech se sem sjížděli lidé z celého okolí, výjimkou nebyly zájezdy plných autobusů. Jak trefně vyjádřil na předchozí straně Josef Zíma, v  Praze se chodilo na Karlův most, na Hradčany a Na Vlachovku...

Zahradní prostory s obytnými sudy Neméně zajímavá je také historie samotného objektu. Počátky vzniku „hostince“ Na Vlachovce se tradují již od roku 1850. V blízkosti dnešní restaurace stojí objekt zvaný „stará Vlachovka“, který byl postaven v klasicistním slohu a  je chráněn Památkovým úřadem. Tehdy to byl viniční dům na samotě, zároveň však v něm byl i zájezdní hostinec, do něhož se uchylovali například podloudní obchodníci s kávou.

Široko daleko bylo vyhlášeno i atypické ubytování v sudech, nacházejících se v zahradních prostorách restaurace. Jejich počet čítá třicet! Společensky unaveni z  dobrého jídla, pití či protančených hodin, zde rádi spočinuli lidé všech společenských vrstev i věkových kategorií. V současné době probíhá rekonstrukce celého zahradního areálu, ale doufejme, že sudy se návštěvníkům opět brzy otevřou neboť se jedná vskutku o ojedinělou raritu. 16

Josef Chvoj

Dne 3. listopadu 1880, po vystřídání několika majitelů, zakoupil objekt od hraběte Josefa Porgese z  Portheimu dědeček dnešních majitelů – pan Josef Chvoj. Hostinec byl později přemístěn do budovy na rohu ulice Pod Vlachovkou. Zdejší prostory však nevyhovovaly, a tak

syn pana Josefa, František Chvoj, dal podnět k vybudování Vlachovky, jak ji známe v současné podobě. V roce 1928 vznikla restaurace a o dva roky později byl přistavěn známý, dnes již historický kulturní sál.

Kulturní sál s tanečním parketem V  roce 1960 stát tento objekt manželům Chvojovým vyvlastnil. Na návrat ztracené Vlachovky čekali dlouhých 32 let, avšak ani během této doby nezaháleli. Právě díky nim se stala restaurace Na Vlachovce tolik známou a věhlasnou. Po vrácení Vlachovky se manželé Chvojovi o chod podniku ještě nějakou dobu starali a vedli ho opravdu dobře, jak širokým výběrem výborného jídla a  pití, tak zejména udržením společenských událostí, včetně setkávání Na Vlachovce. Avšak nikdo nemládne a  i  paní majitelce Marii Chvojové, která se letos v  listopadu dožívá už krásných 88 let, síly ubývaly. Začala tedy podnik pronajímat.

i v měsíci květnu, kdy Na Vlachovce oslaví své narozeniny Josef Zíma. Vystoupí společně se Zorkou Kohoutovou a  třeba se jim podaří „zahájit sezónu“. Co říkáte? Použijeme–li „kalibr“ tohoto formátu, musí se sezóna vydařit. Na co byste kromě dobrého jídla a pití návštěvníky nalákal? Říká se, že dvakrát do stejné vody nevstoupíš, budou mít například možnost vidět a slyšet i něco jiného, než jejich oblíbenou dechovku? Rozhodně se nebudeme bránit jakémukoliv žánru nebo formě, bude-li společným jmenovatelem dobrá zábava. Plánujete i  znovuotevření zahradní restaurace a věhlasných sudů? Zahradní restaurace byla otevřena vloni i předloni, letos plánujeme rozšíření a otevření části sudů. Kdybyste mohl vyslovit tři přání, jaká by to byla? • Abychom byli všichni zdraví a dobré mysli. • Aby se podařilo zrekonstruovat a citlivě doplnit Vlachovku. • Aby v této republice bylo příjemně a pohoda.

Současným vedoucím restaurace Na Vlachovce je Ing. Miloslav Šimek, který se snaží v tradici Vlachovky, alespoň v malé míře, pokračovat. Rád by obnovil její zašlou slávu, ale není to vůbec jednoduché, jak nám ostatně sám potvrdil v krátkém rozhovoru. Bylo by hezké mít opět plný sál a  plné „sudy“. Kde si myslíte, že se stala chyba, že tomu už tak není? Je to třeba dáno dnešní dobou? Dobou je skoro všechno, alespoň se to říká. Řady příznivců trochu prořídly, a tak je náročnější je dávat dohromady. Vy už jste ale nějaké společenské akce a setkání začal pořádat. S úspěchem? Se společenským ano, s ekonomickým už to bylo horší... Účinkující i  publikum stárnou, ne však natolik, že by byli zcela nemohoucí. Ještě stojí za to něco připravit, jako tomu bude

redakčně zpracováno foto: Antonín Růžička

otevřeno denně od 11.00 do 23.00 hod. Adresa: Zenklova 1327/217, 180 00 Praha 8 Tel.: +420 602 202 213, 606 220 289 E-mail: [email protected] www.navlachovce.cz

17

CO MOŽNÁ NEVÍTE

Glass-Interfinish s r.o. Rámování – Pasparty – Prodej obrazů – Výstavy Chodíme, běžíme, spěcháme..., bez povšimnutí míjíme ulice, domy, výkladní skříně, reklamní nápisy. Zkusme se někdy zastavit, zkusme vstoupit..., třeba do „obyčejného rámařství“, kde nás může čekat spousta překvapení. My to udělali. Zastavili jsme se..., a vstoupili. Naše zvědavost se vyplatila, neboť jsme zjistili, co možná nevíte...

V roce 1997 se spolu sešli dva kamarádi Tomáš Kořínek a  Oldřich Adámek, které spojovala myšlenka založení firmy, jenž by zákazníkům poskytovala služby v oblasti rámařství. Oba se této profesi věnovali řadu let, takže zkušenosti měli. Chtěli se však odlišovat od obvyklé sériové výroby různých rámů a rámečků, které dnes seženete v každém supermarketu, a tak v roce 1998 zahájili pod vedením zkušeného německého rámaře výrobu zlatých zdobených rámů. Tuto výrobu pak neustále zdokonalovali a rozšiřovali, jak o restaurování starých originálních rámů, tak také o  zakázkovou výrobu originálních rámů podle představ a přání zákazníka. Postupem času se firma rozrostla na tři prodejny, z nichž každá je něčím atypická.

•

Prodejna v Gorazdově ulici na Praze 2 nabízí kompletní sortiment rámařských prací, můžete si zde též objednat zrcadla s fasetou, nakoupit hotové obrazy a nebo si zakoupit některou z originálních afrických rituálních masek, dovezených přímo z dobrodružných výprav cestovatele Oldy Mikuše. Tyto (nejen) masky jsou zde vystavovány celoročně a  za přiznivou cenu můžou představovat jedinečný dárek pro vaše blízké nebo originální doplněk do bytu či kanceláře. „rámy – to jsou obrazy – obrazy – to jsou výstavy – výstavy – to znamená – výstavní galerie...“

• Prodejna v Primátorské ulici na Praze 8 nabízí reprodukce, zrcadla, stylové rámy, zakázkovou výrobku atypického nábytku apod. 18

Tato logická posloupnost a spojitost byla jasná i  majitelům firmy, a  tak od rámů a  obrazů už byl jen malý krůček ke vzniku galerie NORA, která se z  prodejny Gorazdova přestěhovala na novou adresu třetí prodejny, a  to do ulice Truhlářská na Praze 1. I přesto, že se galerie nachází v  lukrativní lokalitě, prostory k  jejímu pronájmu patří v  Praze k  nejlevnějším. Jsou pronajímány celoročně a  dveře jsou otevřeny prakticky všem „talentovaným“ umělcům, kterým se zde nabízí možnost pořádání výstav v měsíčních cyklech, na ploše přibližně 145 m2.

F. R. Čech s majiteli galerie

M. Vašut, J. Soukup, J. Tomsa

Berenika Saudková

Ivan Hlas

Galerie NORA zahájila svou činnost v  červnu 1998 výstavou malířky Moniky Pavlíčkové. Dalšími, kteří zde vystavovali jsou např. Václav Frolík, Nora Musatová, Alice Vegrová, Olga Jeníčková, František Ringo Čech, Berenika Saudková, Jaroslav Tomsa a řada dalších. Galerii NORA navštívila také řada výzmaných hostů: Otta Klempíř, J.A.R, Ivan Hlas, Jiří Štaidl, Milan Knížák, Richard Šubrt, Petr Messany, Ivan Pinkava, Monika Pavlíčková, Oldřich Velen, Marek Vašut, Jaroslav Soukup a další...

Rámy firmy NORA důstojně doplňují obraz uvnitř rámu a  navozují tak krásný pohled na umělecký celek.

Truhlářská 24, 110 00 Praha 1 Tel.: +420 283 841 759 Po–Čt: 9.00–12.00 12.30–18.00 Pá: 9.00–12.00 12.30–16.30

PREMIUM PROGRAM – bonusový program nabízející slevy koncovým zákazníkům prodejní sítě Galerie NORA, po registraci také firmám a jednotlivým osobám. Tak co, stanete se i  Vy jedním z  návštěvníků, zákazníků, či samotných vystavovatelů? Zakoupíte si originální africkou masku nebo se podíváte do úžasných prostor výstavní galerie, které můžete být sami součástí? A nebo si necháte udělat ten nejkrásnější rám, který pak společně s  obrazem či fotografií navodí příjemnou atmosféru vašeho bytu a kanceláře? Neboť obrazy – to jsou okna do duše – a duše – musí mít „kolem sebe“ čisto.

Gorazdova 3, 120 00 Praha 2 Tel.: +420 224 917 922 Po–Čt: 9.00–12.00 12.30–18.00 Pá: 9.00–12.00 12.30–16.30

redakčně zpracováno použity firemní fotografie

Primátorská 49, 180 00 Praha 8 Tel.: +420 284 840 133 Po–Čt: 9.00–12.00 12.30–18.00 Pá: 9.00–12.00 12.30–16.30

Kontakt: Tomáš Kořínek – Tel.: +420 224 917 922, GSM: +420 608 735 564 • Oldřich Adámek – GSM: +420 608 877 824

19

www.ramovani-nora.cz

19

KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ

Cestovní kanceláře nabízejí lákavé dovolené i  poznávací zájezdy téměř po celém světě. Kdo má dostatek financí, může si bez problémů zaletět skoro do všech koutů planety. Zná však člověk zajímavé kouty a  zákoutí své vlastní země? Česká (a  také Slovenská) republika má tolik přírodních krás, historických památek, měst a  vesnic, že určitě stojí za to je navštívit. A nebudete k tomu potřebovat ani drahou letenku… ani vízum.

Mladá Boleslav

překrásné město

Město, jež je v  povědomí mnoha lidí spojováno především s  automobilovým průmyslem. Značka Škoda Auto má zde za více než sto let svého působení nemalý podíl na jeho současném vzhledu. Vábí milovníky motorismu, avšak k  nemalé škodě také trochu odvádí pozornost od historických památek, které dosvědčují starobylý původ města. Mladou Boleslav uvedlo ve známost zejména 19. století, své jméno však získala již dávno předtím. Někteří historikové uvádí, že se tak stalo již v polovině 10. století, kdy na území města stávalo hradiště nazývané podle knížete Boleslava II. Nový nebo Mladý Boleslav. Jiní zase usuzují, že původní název byl Město Boleslava Mladého, který se postupem času začal skloňovat jako Město Michalovická putna Mladá Boleslav. Jisté je, že v  roce 1318 přestává být město majetkem knížat a  přechází do držení rodu Michaloviců, sídlících na nedalekém hradě nazývaném Michalovická 20

putna. Jeho romantická zřícenina zlákala například i pozornost spisovatele Karla Hynka Máchy, stala se prý jedním z jeho nejoblíbenějších míst. Doporučujeme ji navštívit i vám, neboť se pyšní jistou kuriozitou, a  to hradní věží, připomínající svým asymetrickým ukotvením známou Šikmou věž v Pize. Vraťme se ale zpět k Michalovicům, kteří město vyzdvihli na vyvýšený ostroh do těsného sousedství svého hradu a  umožnili mu tak podmínky bezpečnějšího rozvoje. V 16. století tak byla Boleslav už prosperujícím centrem a  významným střediskem Jednoty bratrské. Díky jejímu působení se jí přezdívalo „Bratrský Řím“. Výnosem Rudolfa II. jí byl dokonce udělen status královského města. Průběh třicetileté války byl z hlediska rozvoje města úkrokem zpět, neboť Boleslav několikrát dobyli Švédové a v podstatě až do začátku 19. století žila nevzrušivým maloměstským životem. Zvrat nastal teprve s  průmyslovou revolucí, v důsledku níž začaly v Boleslavi vznikat první manufaktury a malé továrny. Zlatým písmem se pak vepsal do dějin rok 1895, kdy

turnovský mechanik Laurin a  mladoboleslavský knihkupec Klement otevřeli společnými silami dílnu na výrobu jízdních kol „Laurin & Klement“. O  čtyři roky později sestrojili již svůj první motocykl a po dalších šesti letech dokonce automobil. V roce 1925 se jejich továrna stala součástí Škodových závodů a dnes má Škoda Auto zastoupení na mezinárodním trhu. Neprokázanou zajímavostí z  novodobých dějin Boleslavi je skutečnost, že byla za druhé světové války bombardována sovětskými letouny a stala se tak posledním evropským městem bombardovaným po jejím oficiálním zakončení. Pravdivost tohoto tvrzení se však dosud nepodařilo prokázat. Jak už bylo předem naznačeno, největším turistickým lákadlem města je Škoda Auto Muzeum. Historie výroby automobilů je natolik významná, že jsme jí věnovali samostatnou kapitolu, abychom zde měli možnost připomenout i ostatní důležité památky. Staroměstské náměstí, kolem něhož je soustředěno historické jádro města, jsme v těchto jarních dnech zastihli ve výstavbě. Mladá Boleslav jeho rozsáhlou revitalizací už brzy získá svůj další reprezentativní prostor. Možná vás překvapí, že i za této situace, kdy je centrum města rozkopané, vám ho přesto doporučujeme k  návštěvě. V  rámci dlažebních prací bylo sejmuto několik vrstev půdy a prostor je na několika místech na krátkou dobu postoupen archeologickému výzkumu. Místním i  návštěvníkům města se tak naskýtá výjimečný pohled na obnažené původní základy ukrývající netušené „poklady“. Nepochybně stejně přitažlivá je i  podívaná na precizní práci archeologů. V  konfrontaci s  aktuální podívanou na náměstí získávají mnohem reálnější obrysy i  exponáty již vyzdvižené z  prohlubně času a  umístěné ve vitrínách v  muzeu Mladoboleslavska nebo Městském paláci Templ. Při pohledu na ně se přenesete o několik století zpět a  načerpáte sílu dějin zdejšího regionu. Expozice „Paměť města“ i  „Venkov v  proměnách času“ vám přiblíží historii města i  jeho nejbližšího okolí. Největší pýchou muzea je bezesporu původní motocykl

Městský palác Templ Slavia z  roku 1899 z  produkce firmy Laurin a  Klement. Dalším jedinečným sbírkovým předmětem je buben národní gardy, pamatující revoluci v  roce 1848. Pro dětské návštěvníky je připravena netradiční interaktivní dílna Muzeion, v  jejíchž prostorách si mohou sami vyzkoušet „hru na muzeum“. Jejich průvodcem a iniciátorem různorodých aktivit je kreslená postavička „nevyzpytatelného“ Červotoče. I my jsme se jím nechali zlákat a na elektronickém panelu si s radostí zahráli jednu z jeho záludných her. S nadšením jsme přivítali i možnost vyrazit si vlastnoručně slepotisk Červotoče na zakoupené pohledy. Namísto obvyklého razítka jsme překvapili přátele netradičním motivem.

Městské muzeum – Dílna Muzeion Za nejranějšími dějinami Boleslavi se budete muset vypravit do Městského paláce Templ, jedné z nejstarších (jako datum položení základů se uvádí rok 1334!) a také nejzachovalejších staveb ve městě. Neobvyklé jméno paláce je pravděpodobně odvozeno od toho, že měl v minulosti sloužit templářskému řádu. Nyní je zpravidla využíván pro kulturní účely. Velkoryse zrekonstruované sklepní prostory zasvěcují návštěvníky do archeologické minulosti Mladoboleslavska. K  vidění jsou nálezy starověkých koster i předměty každodenní potřeby. Pozornost upoutá také zrestaurovaný mladoboleslavský poklad. Když budete mít štěstí jako my, průvodcem vám bude odborník na slovo 21

KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ

vzatý, PhDr.  Jiří Waldhauser, přední český keltolog. Také zásluhou jeho poutavého a zasvěceného výkladu jistě Boleslav znovu rádi navštívíme. PhDr.  Waldhauser si však políčil i  na ty, kteří by se s  jeho osobním výkladem minuli, a  nachystal pro ně originální komentovanou prohlídku na videoobrazovkách rozmístěných uvnitř expozice. V  rámci několikaminutových krátkých dokumentů vás seznámí s nejdůležitějšími památkami a objekty regionu. Pro zájemce je k dispozici i výsledek jeho osobní badatelské činnosti, knížka Archeologická minulost Mladé Boleslavi, komentující výsledky uplynulých i  současných výzkumů. Vzhledem k  právě probíhajícím výzkumům na náměstí ji lze více než jen doporučit. Horní patro Templu je vyhrazeno městské galerii a  několikrát do roka slouží k  pravidelné prezentaci výtvarného umění. Podobně jako v muzeu je i zde prostor vyhrazený dětem. Především na jaře a v létě je pro ně připraven program na přilehlém parkánu, kde si mohou zahrát na malé archeology nebo na pravěké lovce. Využili jsme  přítomnosti PhDr.  Waldhausera a přeptali se i na pravdivost nejrozšířenější zdejší pověsti, podle níž je Boleslav vystavěna na soustavě spletitých chodeb spojujících již zmíněný hrad Michalovická putna s  městskou radnicí. Zajímalo nás, zda má legenda o  existenci labyrintu chodeb, jejichž průsečík má být zalitý jezerem, nějaký pravdivý základ. Dostalo se nám ujištění, že samozřejmě nemá, uvážíme-li náročnost hloubení chodeb a zručnost našich dávných předků. Aby vám to však nebylo líto, doporučíme vám návštěvu stylové restaurace Graal club, umístěné ve skále přímo pod Templem. Její návštěva je skutečným zážitkem, protože zmíněnou pověst alespoň zčásti naplňuje, skrývá totiž téměř mystické jezírko.

Stará radnice 22

Při příznivém počasí si nenechejte ujít pohled na město z  ptačí perspek tiv y. Z  vyhlídkové věže Staré radnice přelétnete zrakem Český ráj i  České středohoří a  v  jejím podkroví se prostřednictvím čtyř

trojrozměrných žánrových scén seznámíte s dalšími několika místními pověstmi. Možná vás překvapí, že přímo uprostřed města naleznete i  botanickou zahradu s  minizoo. Jejími nejzajímavějšími obyvateli je dvojice dravých kajmanů. Dětmi nejvyhledávanější jsou kobylky šetlandských poníků Julinka a Sofie. Při své další procházce městem nevynechejte architektonicky významnou baziliku Sbor českých bratří, gotický kostel a park U  Svatého Havla nebo židovský hřbitov s márnicí v modernistickém stylu (!) meziválečné evropské avantgardy. Významnou památkou je i  velkolepý gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie nebo secesní budova městského divadla.

Sbor českých bratří

Kostel Sv. Havla

Městské divadlo Přijeďte navštívit Mladou Boleslav, ať se na vlastní oči přesvědčíte, nakolik je pravdivý text písně „Boleslav, Boleslav – překrásné město“.

text: Mgr. Justina Kašparová foto: Informační centrum města Mladá Boleslav

Léto 2010 v Mladé Boleslavi nejen pro milovníky koní pod kapotou... 19. června

Středověký jarmark Tradiční slavnostní příjezd císaře Rudolfa II. připomene významnou událost z roku 1600, kdy byla Mladá Boleslav povýšena na město. Oslavy na náměstí Míru se ponesou v duchu jarmarečního veselí, chybět nebudou ani stánky s originálními řemeslnými výrobky.

Dobový letecký den Na letišti aeroklubu si návštěvníci připomenou sto let od vzletu prvního českého letce Ing. Jana Kašpara. V provozu bude předvedena i replika letadla poháněného automobilovým motorem, které v  roce 1912 sestrojil mladoboleslavský konstruktér Metoděj Vlach. Tříhodinovou leteckou show doplní bohatý doprovodný program: přehlídka vozidel Škoda Auto Muzea, historických traktorů i hasičských vozů.

3.—4. července

Rally Bohemia Mezinárodní automobilová soutěž, která patří od roku 1974 k tomu nejlepšímu, co může Česká republika jezdcům i motosportu nabídnout. 2. července proběhne úvodní divácká superspeciálka v Sosnové, 3. července odstartuje první etapa obsahující erzetu v ulicích Mladé Boleslavi nebo legendární Vinec. 4. července následuje nejtěžší erzeta v ČR, proslulý Návarov, zakončená vyhlášením výsledků na Městském stadionu v Mladé Boleslavi.

26.—29. srpna

Oldtimer Bohemia Rally Závod veteránů na trati dlouhé 300 km je rozdělen do 4 dnů, jeho začátek je situován do Mladé Boleslavi. Závod se řadí do kalendáře Mistrovství světa a jeho jednotlivé starty a cíle jsou v Mladé Boleslavi, Jičíně a Loučeni.

28. října

Svatováclavská jízda U příležitosti oslav sv. Václava projíždí městem kolona několika desítek veteránů značky Laurin a Klement, Škoda a jiných. Vozy startují od Domu kultury a jejich cílem je park Výstaviště, kde si zájemci mohou prohlédnout vozy zblízka. Akci doplní bohatý doprovodný program. Boleslavská muzea mají v tento den vstup zdarma!

Více informací:

Infocentrum Mladá Boleslav • Železná 107 • 293 01 Mladá Boleslav tel./fax: 326 322 173 • e-mail: [email protected]

www.kulturamb.eu/ic Provozní doba: po—pá: 8.00—17.00 • so: 9.00—12.00

ŠkodaAuto Muzeum Historie firmy Společnost Škoda Auto má velmi dlouhou tradici, jedná se o jednu z nejstarších existujících automobilek na světě. Jméno Škoda a okřídlený šíp ve znaku používá tato automobilka sídlící v Mladé Boleslavi od roku 1925, ale její kořeny sahají ještě o třicet let zpátky — do roku 1895. Tehdy pánové Václav Laurin (povoláním technik) a Václav Klement (knihkupec) zahájili výrobu a opravu jízdních kol. O tři roky později doplnili sortiment o motocyklettu. Většina firem, které v  té době něco podobného vyráběly, nabízela v podstatě bicykl s  motorovým pohonem, ale Laurin&Klement na to šli opačně: nezamontovali motorek do rámu jízdního kola, nýbrž připravili motorek, k  němuž uzpůsobili rám (ovšemže podobný těm z jízdních kol). Byli tak první firmou v rakousko-uherské monarchii, která vyráběla tento druh dopravních prostředků. Laurin s  Klementem velice záhy poznali, že boom zájmu o  jízdní kola končí, a  že nejvhodnější bude ukončit výrobu bicyklů a  uvolněné kapacity využít pro výrobu automobilu. První pokusy se dvoustopým vozidlem podnikli již v letech 1900-1901. První automobil z mladoboleslavské továrny Laurin&Klement vyjel roku 1905 pod názvem Voiturette A. Tento „vozík“ (překlad slova Voiturette z francouzštiny) měl litrový motor (1005 ccm), s nímž se při výkonu 7 koní byl schopen pohybovat až 40 kilometrovou rychlostí. Výrobu jízdních kol ukončila firma L&K roku 1905, výrobu motocyklů o 5 let později, a od té doby se zaměřovala výhradně na automobilovou výrobu (s výjimkou období obou světových válek). 24

Nejznámější jsou osobní vozy, ale v  produkci byly i  nákladní automobily, autobusy, pluhy, traktory atp. Od druhé poloviny 40. let se firma soustředí výhradně na produkci osobních automobilů a jejich lehkých užitkových variant.

Škoda Auto Muzeum Všechny etapy vývoje automobilky Škoda jsou k vidění ve firemním muzeu v Mladé Boleslavi. Nové Škoda Auto Museum bylo otevřeno v roce 1995 u příležitosti stého výročí založení firmy. Pro jeho potřeby byly velmi decentně a  vkusně adaptovány staré výrobní objekty z  let 1899-1911, v  nichž kdysi sídlila slévárna Antonína Dobrého a samozřejmě i firma pánů Laurina a Klementa.

Expozice Expozice je rozdělena do několika částí. Ta první nese název 100 let Škody a  nachází se v  ní historické automobily, doplněné o  billboardy — kopie fotografií z firemního archivu, který je rovněž součástí muzea. Kmenová část expozice se mění minimálně. Druhý tematický okruh je nazván „Spící krása", kde návštěvník může vidět vozy v nezrenovovaném stavu. Posledním tematickým okruhem, který je možné shlédnout ve Škoda Auto Muzeu, je „Galerie motorů" — tedy přehlídka stěžejních agregátů od roku 1911 (typ Sa), až po současný tříválcový motor o objemu 1,2 l. Mgr. Lukáš Nachtmann

Další služby: • Návštěvníkům je přímo v  prostorách muzea k dispozici občerstvení ve stylové kavárně a muzejní prodejna. (Tel.: +420 326 832 038) • Badatelé mohou využít služeb firemního archivu — termín studia je potřeba předem dohodnout. (Tel.: +420 326 831 133) • K pronájmu nabízí Škoda Auto Muzeum několik sálů s kapacitami od 15 do 450 míst, vč. technického vybavení. (Tel.: +420 326 831 131)

KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ

YŸ­‚r¼»¶A¼Á¬¼´ hƺº¹«¬ĖµĜÁ½¬²µÆ½u»Ĝ½Ĝº½vª¯»ĪѺ»Æ³vª¯¬¿·¶Á°ª

ÝÜÜ¢…ÂYŸ­‚ÑĤ#з­Ô–~…W¢rΖrĤ-r¢…¹–…§­Â­¹Í W¢ÅÖ}Ñ·­·»…‚~•­Ô—§­}ž…‚¨s¨—ė ä Q¹¶¯³Ñ«²¨´¼Á¬¨º·¹į½¶«ª¬´ ä Q¹¶¯³Ñ«²¨´¼Á¬¨·¹¶»ĪÑ«ÀAY¨nYº·¹¨ª¶½µÑ´³°º»¬´ ä Q¹¶¯³Ñ«²¨«¬·¶Á°»ÆĪ¬·¹¶»¶»À·į ä #¿²¼¹Á¬«¶½v¹¶©µÑª¯·¹¶½¶Áį‘±¬µ·¹¶µÆ½u»Ĝ½µÑ²Àº»¨¹uÑ“”³¬»Ž ·¶¼Á¬½·¹¨ª¶½µÑ«µÀ‘ ä °Á¶±¨ÁÀĖµv½v²³¨« ä 0´¨»¶½Æ·¹¶¯³Ñ«²¨·¹¶µ¬½°«¶´Í¨º³¨©¶Á¹¨²Í

\»çhs~¢rÎr:¢…§…¨ÂrÞåàæÞåßâÜA¢r‚s­¢…½¢rÎ \…¢çė–”’•”˜š•““•–Ž•““•—Ž•““•™ ,rÐė–”’•”˜š•”’•› G…λ…¨­ė 1¨Â…¹¨…Âė¾¾¾º²¶«¨¨¼»¶ªÁ Q¶B¬ ›œ’’“™œ’’ #ē§r–¢ė´¼º¬¼´¢º²¶«¨¨¼»¶ªÁ

Historie

Erotikon (1929)

Historie kinematografie

III.část

Přestože byl film již kolem roku 1911 prohlášen francouzským teoretikem Ricciottem Canudem za sedmé umění, česká kinematografie zaostávala za světovým vývojem ještě dlouhou dobu. Přechod od filmu jako lidové zábavy k umělecky náročnějším snímkům se u nás uskutečnil teprve v meziválečném období. Český film dvacátých let už nebyl pouťovou atrakcí jako před válkou, ale nebyl ani rovnoprávně přijímaným uměním, které by oslovovalo všechny společenské vrstvy. Ve 20. letech vytlačila český film z dosahu diváckého i  společenského zájmu zahraniční, především hollywoodská produkce, neboť domácí tvorba byla stále ještě ovlivněna nedostatečnými finančními a  technickými prostředky i  filmovým neumětelstvím režisérů, kteří v natáčení filmů spatřovali snadný zisk. Přestože se i v tomto období objevilo několik významných tvůrců, Gustav Machatý, Karel Anton nebo Martin Frič, převládaly filmy s  nízkou uměleckou hodnotou, vyhovující nenáročnému lidovému publiku. 26

Konkurenční tlak nutil producenty hledat takové náměty, které by vyhovovaly nejširšímu diváckému okruhu, proto převládl žánr komedie, melodramatu a  dobrodružného filmu. Objevily se také pokusy o adaptace významných literárních děl, avšak ty se nesetkaly s úspěchem, neboť u diváků vítězily adaptace brakové literatury (Venoušek a  Stázička, Falešná kočička ad.). Není se pak čemu divit, že z okrajové literatury jen výjimečně vzniknul hodnotný film (např. Batalion).

Itu Rinu společně s norským hercem Olafem Fjordem. Příběh o citovém vzplanutí s tragickým koncem, Machatý v roce 1933 ještě dodatečně ozvučil v české i německé verzi.

Venoušek a Stázička (1939) Na filmových scénářích se podíleli i významní spisovatelé. Mezi prvními to byl například Vítězslav Nezval, který se však za spojení s filmem spíše styděl, a proto si často ani nepřál, aby bylo jeho jméno uvedeno v titulcích. Obecně ale můžeme říci, že českou literární avantgardu film zaujal, ovšem soustředila se pouze na film zahraniční: francouzský, ruský atd.; domácí kinematografií opovrhovala.

Erotikon (1929)

Cikáni (1921)

Batalion (1927), Takový je život (1929)

Evropskou filmovou avantgardou se inspirovalo jen málo našich tvůrců. Jedním z  nich byl Karel Anton, který zaujal svým debutem Cikáni (1921), natočeným podle stejnojmenné povídky K. H. Máchy. Jeho novátorské postupy v  oblasti filmové režie jsou zřejmé i  v  jeho dalších vrcholných dílech: Pohádka Máje (1927) a Tonka Šibenice (1930).

Takový je život (1929) Karla Junghanse se řadí k  nejuznávanějším snímkům světové kinematografie. Jedná se o příběh pradleny (Vera Baranovskaja), která svojí prací živí svého manžela alkoholika (Theodor Pištěk). Obsazením Baranovské, představitelky Pudovkinovy matky, vzdal Junghans hold ruské filmové škole.

Patrně nejoriginálnější osobností němé éry byl režisér Gustav Machatý, který se především díky svým filmům Kreutzerova sonáta (1926) a Erotikon (1929), zasloužil o začlenění českého filmu do mezinárodního kontextu. Scénář k  Erotikonu napsal Machatý ve spolupráci s Vítězslavem Nezvalem, námět filmu připomínal Puškinova Staničního dozorce. Do hlavních rolí obsadil jugoslávskou herečku

Nepříznivá situace v  pohledu na český film ovlivnila i  stav filmového žurnalismu. První filmové časopisy – Film, Pražské filmové listy a Český filmový zpravodaj – se omezovaly na filmové informace, propagační články nebo inzertní služby. Výjimkou byla kritická revue Studio, přinášející původní recenze, avšak ta neměla příliš dlouhého trvání.

Dalšími výjimečnými zjevy němé éry české kinematografie byly již zmiňovaný Batalion a  Takový je život. Batalion (1927) režírovaný Přemyslem Pražským líčí příběh doktora Uhra (Karla Hašlera), který se v důsledku svého společenského sestupu upije k smrti v putyce nazývané Batalion.

27

Historie

Po válce vzniklo několik nových filmových společností, z  nichž si připomeneme jen ty nejvýznamnější. Z  bývalého Lucernafilmu vznikl Excelsiorfilm založený operním pěvcem Richardem Balášem. Zajímavostí je, že prvním režisérem společnosti se stal Richard F. Branald, otec spisovatele Adolfa Branalda. Další společností byl Pragafilm (1918) založený Antonínem Fenclem, který pro něj v  roce 1919 režíroval detektivní drama Čaroděj a legendu o vzniku moravské propasti Macocha. Největší výrobnou však byla společnost A-B, která byla se svým sídlem v  Praze na Vinohradech na tehdejším trhu kapitálově nejsilnější. Pro režii melodramatu Tam na horách (1920) dokonce angažovala slavného amerického tvůrce Sidneyho M. Goldina.

Macocha (1919) Zatímco zahraniční režiséři využívali specifických filmových prostředků ke zvýšení estetických kvalit filmu, české filmy se potýkaly spíše s  jednoduchými scénáři a přepjatě patetickými hereckými výkony.

V. Slavínský ve filmu Divoká Marina (1919) Typickou, ale také oblíbenou tvorbou byla v té době tzv. „slavínština“, nazvaná podle režiséra Vladimíra Slavínského. Vyznačovala se finančně nenáročnými filmy dobrodružného žánru (např. Divoká Marina, 1919). 28

Do panského stavu (1925)

Falešná kočička (1926) Tento obchodně nejúspěšnější tvůrce pokračoval i  v  období zvuku, kdy dokázal natočit až pět filmů během jednoho roku. Soustředil se na lidové příběhy plné stereotypních figurek ztvárněných osvědčenými herci, například bodré maminky v  podání Antonie Nedošínské, svérázné tatínky Theodora Pištěka nebo roztomilého Žabce Věry Ferbasové, režisérova objevu. Asi nejznámějším Slavínského snímkem je Matka Kráčmerka (1934), kterou natočil dokonce dvakrát, jednou v němé a podruhé ve zvukové éře. Děj je velmi prozaický, neboť se opírá o  oblíbené téma nečekaně nabytého jmění. Oblíbeným filmem je také Falešná kočička (1926) nebo adaptace románu Popelky Biliánové Do panského stavu (1925). I  přesto, že se jedná o  filmy dějově jednoduché, odreagují od všedních starostí a i po mnoha letech se na ně člověk s úsměvem podívá. Nenáročná díla v  meziválečném období natáčelo více tvůrců. Za všechny uveďme ještě režiséra Václava Binovce a  jeho filmy Lízin let do nebe (1937) a Lízino štěstí (1939). To už se však přesouváme do 30. let, kdy film ovládl zvuk a  nastoupila nová generace režisérů... o těch si napíšeme zase příště. ● text: Mgr. Justina Kašparová zdroj: L. Ptáček, Panorama českého filmu. Olomouc – Rubico, 2000 J. Brož, Historie čs. filmu v obrazech 1898 – 1930. Praha – Orbis, 1959

Dobrodružství ... o lásce, zradě a lidské důstojnosti

Hru Dobrodružství z pera předního maďarského spisovatele Sándora Máraie uvádí Divadlo Rokoko v české premiéře. Komorní drama neobvyklého milostného propletence vypráví o lásce manželů a milenců, ale také o zodpovědnosti za osud svých nejbližších i za svůj vlastní, plně a správně prožitý život. „Dobrodružství tu probíhá v lidských myslích, duších, srdcích i tělech“, říká režisér inscenace Radovan Lipus, kterého Máraiův uhrančivý text okamžitě nadchl. “Je to něco navenek skrytého, co ale zásadním způsobem poznamenává naše životy, otřese jimi, vyrve je z kořenů a pak už nic není jako dřív. Myslím, že i v tom – kromě brilantně zachycených vnitřních stavů a pohnutek všech hrdinů – spočívá veliké napětí téhle hry,“ míní režisér. Zásadní figuru Profesora svěřil ne náhodou zkušenému Oldřichu Víznerovi. „Profesor je postava svou mohutností až learovského formátu, místy téměř nelidská, takřka božská,“ říká Lipus a doplňuje, že hlavní postava hry disponuje ohromující mentální i duševní kapacitou a dokonale vidí do všech ostatních. „Cítí akutní bolest ze svého profesionálního i osobního selhání a přesto ponechává všem okolo to nejdůležitější – možnost svobodně se rozhodnout,“ dodává režisér. Sándor Márai (1900 – 1989) je považován za jednu z nejvýznamnějších postav maďarské, ale i světové literatury 20. století. V češtině už vyšla řada jeho knih, včetně slavného románu Svíce dohořívají, o jehož zfilmování původně usiloval Miloš Forman a který do divadelní podoby adaptoval významný anglický dramatik Christopher Hampton. Podobně jako Svíce dohořívají, také Máraiova hra Dobrodružství vypráví o zklamané lásce. Profesor kvůli své mladé manželce Anně (Zuzana Kajnarová) opustil kdysi vědeckou kariéru. Když mu jeho nadějný kolega (Lukáš Jurek) sdělí, že s ním nebude provozovat novou kliniku a místo toho vycestuje se svou milenkou do Paříže, vážený muž a lékař vypadá zaskočeně. Zaskočená je i doktorka Eszter (Stanislava Jachnická), Docentova oddaná přítelkyně a spolupracovnice. Plány odhodlaného Docenta, Anniny a Eszteřiny city a Profesorovy představy o smyslu jeho práce i celé dosavadní existence projdou od té chvíle překvapivou zkouškou a proměnou… Inscenaci Dobrodružství uvádí Městská divadla pražská v Divadle Rokoko. Nejbližší reprízy 3., 20. a 29. května 2010. Více na www.mestskadivadlaprazska.cz

Vzpomínka

Ke každému umělci, na kterého vzpomínáme, mám vždy povědomě přiřazené i určité „poznávací znamení“, ať už se jedná o podobu či vlastnost, jenž se mi ihned vybaví ve spojitosti s daným jménem. Od raného dětství, kdy jsem začala prvně vnímat zábavné televizní pořady, mám ve vzpomínkách hluboko vrytý pocit z ohromení při zjištění věku „jisté umělkyně“. Ještě více se mi pak vybavuje můj údiv nad skutečností, že zatímco já vyrůstala, dospívala a měnila se, ona slavná umělkyně zůstávala deset, patnáct, dvacet, pětadvacet, třicet… let stále stejná. Jako by se u ní zastavil čas.

Nestárnoucí Ljuba Hermanová (1913–1996) V měsíci dubnu by slavila již sedmadevadesátiny. Dlouho to vypadalo, že při své neuvěřitelné vitalitě se dožije alespoň stovky. Denně cvičila, až do pozdního věku neuvěřitelně tančila i  zpívala, její pohybové nadání by jí mohl leckdo závidět. Škoda, stovky se nedožila, ale prožila stovky zážitků a zkušeností. Ljuba, křtěná roztomilým jménem Luběnka, se narodila do rodiny Hermanových v  Neratovicích, ještě za Rakouska-Uherska, jako druhé dítě (první dcera) 23. dubna 1913. Maminka Anna byla nadšenou ochotnicí a dcerku vedla k umění už odmalička. Malá Ljuba brzy hrála na housle, častokrát také spolu s  maminkou, která pro ni po celý život hodně znamenala, vystupovala na ochotnických představeních. Tatínek Jan, původně kupec a  později drážní úředník, byl vzdělaný noblesní fešák, ve své rodině značně autoritativní. 30

V  roce 1924 se Hermanovi přestěhovali do Prahy a tím své jedenáctileté dceři zcela otevřeli dveře do uměleckého světa. Své první divadelní krůčky učinila malá Ljuba v  roli víly v  ochotnické pohádce na scéně pražského nuselského Tyláčku, pak studovala gymnázium a  poté úspěšně absolvovala přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř. Tu však nedokončila. Už jako sedmnáctiletá začala vystupovat ve smíchovské Aréně, odkud záhy přešla do Švandova divadla na Smíchově. Nedlouho poté, ve svých devatenácti letech, přestoupila do zpěvohry bratislavského Národního divadla, kde se stala operetní subretou. V Bratislavě zazářila např. v titulech Země úsměvů, Polská krev, Hraběnka Marica nebo Ples v  hotelu Savoy. Kromě Bratislavy si později zazpívala také v  Praze, v Brně, ve Vídni či v Paříži. Ve třicátých letech 20. století byla Ljuba Hermanová již velice známá a populární.

V roce 1934 se stala Ljuba Hermanová na jednu sezonu i  ženskou hvězdou Osvobozeného divadla. Jako jediná žena si zde zazpívala s Jiřím Voskovcem a  Janem Werichem na předscéně – čili forbíně. Voskovec s Werichem však s  tímto „děvčetem s  čer30tá léta tem v  těle“ spolupracovali již o dva roky dříve, tedy v roce 1932, kdy se objevila v  jejich „hudebním klipu“ Peníze nebo život. Společně s Hanou Vítovou zde zazpívala dodnes známý a  nesmrtelný evergreen Život je jen náhoda. Ljuba byla dost přelétavá a  v  žádném angažmá příliš dlouho nevydržela. Byla toho názoru, že raději bude měnit scénu, než aby vyčkávala, kdo z  režisérů si na ni milostivě vzpomene. Vytvořila tak podstatně větší množství rolí v  divadle než ve filmu. Ten k ní skutečně štědrý nebyl. I přesto, že byla jedinečnou a ideální představitelkou koketních a temperamentních dívek, na rozdíl od jejích „kolegyň“ Vítové, Gollové či zpočátku velké kamarádky Mandlové (se kterou se bohužel později ve zlém rozešly), v mnoha filmech nehrála. Přesto její postavy, z asi třinácti celovečerních filmů prvorepublikové éry, za zmínku stojí: poprvé se objevila před kamerou v  již zmíněném hudebním klipu V  + W Peníze nebo život, z  dalších rolí připomeňme např. rozvernou panskou v  bulvární operetě Jsem děvče s  čertem v  těle, rozvoduchtivou Helenu ve frašce S vyloučením veřejnosti, vrtošivou milenku Ritu v  komedii Pán na roztrhání, Lidlu v Cácorce nebo tanečnici Káťu v burianovské veselohře Nezlobte dědečka, kde předvedla jedinečný pěvecký i taneční výkon. Patrně nejznámější její filmovou rolí bylo venkovské děvče Marina v jedné z nejpopulárnějších lidových operet U svatého Antoníčka. I přesto, že za války se musela Ljuba Hermanová kvůli svému polovičnímu židovskému původu na šest let herecké i pěvecké kariéry vzdát, dostala jako mnoho dalších hereček po válce nálepku „buržoazní herečka“ a ve znárodněné kinematografii se tak neuplatnila už

Jsem děvče s čertem v těle (1933) téměř vůbec. Vytvářela pouze malé epizodní roličky, např. jako Prokopova milenka ve filmu Křižovatka (1947), až o  dlouhých deset let později si zahrála ve slavném Švejkovi, v díle Poslušně hlásím, prostitutku, rok nato dostala roli zpěvačky ve filmu Morálka paní Dulské, ženu na střelnici ztvárnila ve filmu Ledoví muži (1960). Větší příležitost dostala v roce 1967 jako panna Majolenka v Podskalského Té naší písničce české či přítelkyně Miriam ve filmu Ester Krumbachové Vražda ing.  Čerta (1970). K  zajímavým patří role jí samotné ve snímku z  roku 1980, v  hlavní roli Oldřich Nový. Naposledy se Hermanová uvedla ve filmu jako zpěvačka v dokumentu Barrandovské nocturno aneb jak film zpíval a tančil, uvedeném v roce 1984. Poslední „televizní natáčení“ paní Hermanové pak proběhlo v létě roku 1995 v Šemánovicích, kam léta jezdila za přáteli. Rozhovor s ní tehdy natočil Ladislav Gerendáš.

S Oldřichem Novým, Plukovník chce spát Film a filmová sláva znamenaly pro Ljubu Hermanovou pouze jakési zpestření, ona sama je nebrala moc vážně a  později prohlašovala, že se stejně nikdy necítila být filmovou herečkou v pravém slova smyslu. O to více byla herečkou divadelní, její největší prioritou se staly role operetní. Již v  předválečné době sklízela úspěchy především ve francouzských hudebních komediích a  muzikálech. 31

Vzpomínka

Největší sláva jejího uměleckého života, objevení sama sebe, ji však teprve ještě čekala. Nepředbíhejme ale událostem jejího pestrého života a vraťme se na chvíli zpět do doby předválečné a období těsně po válce. Až do začátku druhé světové války vystupovala Ljuba Hermanová také s  Hereckou společností Nového divadla Oldřicha Nového.

S Vladimírem Rážem, Tři mušketýři Jak jsme již zmínili, kvůli svému polovičnímu židovství musela svoji uměleckou činnost přerušit, nějakou dobu pracovala dokonce i  jako pomocná síla v  Lucernabaru. Ale ani z takové nepříjemné situace se nesložila. Vydržela. Satisfakce se zpívající herečce dostalo v  letech poválečných, kdy se mohla konečně umělecky (pomineme-li oblast filmovou) uplatnit. Po osvobození se vrátila na jednu sezonu do divadla Oldřicha Nového, poté hrála v letech 1946–47 opět v Divadle V + W, v  letech 1947–1955 účinkovala v  Karlínském hudebním divadle, kde v  té době působili i  Jan Werich, Vlasta Burian či Oldřich Nový. S  posledně jmenovaným vynikala v  titulní roli operety Mamzelle Nitouche. V  roce 1958 Ljuba opět změnila působiště, z divadla odešla a z ačala jezdit po celé republice s estrádním hudebním programem spo-

lečně s  tehdy velmi populárním zpěvákem Rudolfem Cortésem. „Začala jsem tehdy spolupracovat s Rudou Cortésem, který chtěl z  Karlína odejít, a  tak jsem s  ním odešla i  já. Měli jsme pořad písniček, s  nímž jsme procestovali republiku křížem krážem. Byla to volná noha se vším všudy, ale taky zkušenost k nezaplacení,“ vzpomíná Ljuba Hermanová ve svých memoárech „... a  co jsem ještě neřekla“ (1993). Estrády byly nejlepší průpravou pro práci v  malých divadlech. Hermanová už věděla, na co publikum slyší, co má rádo a v čem je dobrá i ona. Bylo jen otázkou času, kdy ji šťastná náhoda zavede do pražské Reduty, Violy a posléze do Divadla Na zábradlí, které spolu s J. Suchým, I. Vyskočilem, L. Fialkou a  Jaroslavem Jakoubkem založila a kde se také po inscenacích Kdyby tisíc klarinetů či Faust, Markétka, služka a já, konečně dočkala i svého prvního recitálu. Jmenoval se Nejlepší rocky paní Hermanové a napsal ho pro ni Václav Havel, tehdejší dramaturg tohoto divadla, společně s Milošem Macourkem. V tomto období došlo také k nejvýznamnějšímu zlomu v  hereckém, ale zejména pak pěveckém vývoji Ljuby Hermanové. Svůj soprán nahradila civilním altem a spolu s  nejprůbojnějšími představiteli nastupující generace tak spoluvytvořila divadelní projev tzv. malých divadel. Začala se zcela programově věnovat šansonu, k  němuž přidala i  kuplety a  staropražské písničky. Poté, co se v  Divadle Na zábradlí dočkala dalšího recitálu, Kdo jste, Ljubo Hermanová?, jejž pro ni napsal Jaroslav Dietl a  který se dočkal čtyř stovek repríz, bylo v jejím uměleckém zařazení jasno. V Divadle Na zábradlí pak působila Ljuba Hermanová do roku 1964, poté vystupovala ještě dva roky v kabaretu Večerní Brno, jinak zůstávala bez stálého angažmá. Práci tzv. na volné noze si pochvalovala. Ljubě Hermanové bylo nabídnuto také angažmá v  zahraničí, hostovala ve Stuttgartu v  kabaretním divadle Reunitz Theater, v osmdesátých letech dostala dokonce nabídku z  pařížské Olympie, tu už však s  poděkováním odmítla. O  to více byla viděna doma, začátkem devadesátých let pak hlav-

32

ně se šansoniérem Igorem Šebem. Vystupovala na různých estrádách, v  televizních pořadech, zpívala a tančila dokud to šlo. Diváky udivovala svou vitalitou, rozdávala humor a energii všude, kam přišla. Byla známá svým zdravým životním nadhledem a  také svou velkou pečlivostí ohledně zevnějšku. Neupravenou a  nenalíčenou jste ji snad nikdy neviděli. Nikdy se netajila tím, že se o  svůj obličej „stará“. „Trošku se zachovávám, naposled jsem si nechala dělat oči, což si dávají dělat tisíce ženských, jenomže je nikdo nezná, a proto to taky nikoho nezajímá. Na druhé straně zase nemám žádnou jizvu po těle, žádnou operaci jsem neprodělala, nepoznala jsem žádné ženské nemoci, ničím jsem netrpěla.“ vzpomínala paní Hermanová opět ve svých memoárech. Ljuba Hermanová vystupovala také v  rozhlase, nahrála i  několik gramofonových desek. Byla mistryní šansonu, ve kterém si zachovala popularitu u  nejširšího publika. V celém kontextu české populární hudby je právě Ljuba Hermanová považována za ženu zakladatelku moderního českého šansonu, předznamenávající pozdější tvorbu dalších vynikajících českých šansoniérek, jako byly Eva Olmerová, Judita Čeřovská či jako je Hana Hegerová. Ljuba Hermanová byla také „mistryní“ na vdavky. Vdaná byla celkem čtyřikrát. Jejím prvním manželem byl mistr v  boxu Edy Hrabák, druhým Miroslav Lorenc, kterého si vážila pro jeho vzdělanost a vlídnost, třetího osudového partnera, studenta architektury Jiřího Dvořáčka, potkala v  Divadle Na zábradlí, čtvrtý manžel Karel Šmídek byl o  řadu let mladší, a  proto k  němu přistupovala už víceméně mateřsky. Se všemi se nakonec rozvedla, děti bohužel neměla. Snad i proto byly poslední dny této slavné umělkyně stejně smutné jako u všech „osamělých“ a  bezdětných umělců. „Někteří“ o ní ke konci života tvrdili, že je pomatená, a „odložili ji“ na psychiatrii, avšak její velký přítel, předčasně zesnulý módní návrhář Zdeněk Kopřiva, který se Ljubě Hermanové léta staral o garderóbu (zemřel v květnu roku 2008, v pouhých 49 letech), toto tvrzení urputně vyvracel.

V roce 1993 obdržela Ljuba Hermanová SENIOR PRIX. Cenu, kterou každoročně uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost. „Nemyslím si, že by byla pomatená, vždyť jsme se skoro denně vídali, denně si povídali, a  vždy byla při smyslech. Plánovala ještě, že až se vrátí domů (z  psychiatrie), založí nadaci pro nevidomé děti. Byla čilá a vitální a až do posledního okamžiku to byla dáma.“ Citace: Zdeněk Kopřiva (www.czsk.net/svet/clanky/osobnosti)

To ostatně potvrdila i  při nadačních setkáních, kterých se účastnila. Vždy kolem sebe rozdávala radost a  pohodu. NADACE ŽIVOT UMĚLCE jí také poskytla místo k  jejímu poslednímu odpočinku. Ljuba Hermanová zemřela 21. května 1996 v  Praze v  83 letech. Je pochována ve společném nadačním hrobě na Vyšehradě – Slavíně, spolu s  herci Zdeňkem Dítětem, Vlastou Fabiánovou, dirigentem Karlem Vlachem, herečkou Dagmar Sedláčkovou, pěvkyní Drahomírou Tikalovou a  zpěvačkou Zuzanou Navarovou. Alespoň jí tam není smutno, poněvadž Ljuba Hermanová měla společnost ráda... bylo to prostě „děvče s čertem v těle“.

text: Alexandra Stušková, DiS. foto poskytl: Pavel Bár, archiv HDK a Antonín Růžička • V roce 1966 byla jmenována Zasloužilou umělkyní. • V roce 1995 natočil Jan Špáta o Ljubě Hermanové dokument do cyklu GENUS. • V roce 2003 vydal Ondřej Suchý knížku s názvem Ljuba Hermanová. 33

Kam za kulturou

Kam za kulturou Praha

24. března – 2. května ~ Kníže Václav, světec a panovník ~ Výstava iluminovaných rukopisů a dalších výtvarných děl reflektuje zásadní osobnost pro českou státnost – knížete Václava. www.knizevaclav.cz 6. května ~ Český mír ~ Pět let od premiéry hyperkomedie Český sen přicházejí autoři V. Klusák a F. Remunda s novým filmem, jehož ústředním tématem je bitva o americký radar v Brdech. www.csfd.cz

Pardubice

12. května ~ E. Lotjanu a J. Doga ~ Cikáni jdou do nebe ~ Hudební balada o zloději koní plná vášně, zrady a touhy po svobodě. Představení se uskuteční v rámci divadelní přehlídky SVĚT KNIHY NA JEVIŠTI, která je doprovodným programem XVI. mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy (13. - 16. 5. Výstaviště Praha). Začátek v 19.00 hod. www.vcd.cz 22. května ~ N. V. Gogol ~ Bláznovy zápisky ~ PREMIÉRA původní dramatizace jedné z nejznámějších próz z Gogolovy sbírky Petrohradské povídky. Uvádí Východočeské divadlo Pardubice. www.vcd.cz

Brno

1. května ~ Gioacchino Rossini ~ Armida ~ Přímý Přenos z Metropolitní opery New York v italském znění s českými titulky. Začátek od 18.45 hod. v Divadle Reduta. www.ndbrno.cz

Liberec

19. března – 16. května ~ Královny na Nilu ~ Výstava se zabývá vývojem postavení královských žen ve starověkém Egyptě a Núbii. K vidění je více jak 120 předmětů včetně tří původních sarkofágů. Součástí výstavy je také vyhodnocení výzkumu mumií pomocí počítačové tomografie. www.muzeumlb.cz 8. – 9. května ~ Jarní hrnčířské a řemeslné trhy ~ 8. ročník dvoudenní přehlídky na Husově náměstí představí rukodělné výrobky více jak 300 vystavovatelů. www.hrncirsketrhy.cz

Rakovník Beroun

Ostrava

Plzeň

Chrudim

15. května ~ Barrande a trilobit ~ 11. ročník oblíbeného turistického pochodu a cykloturistické jízdy z Rakovníka do Skryjí, určený dětem i dospělým. www.muzeumtgm.cz 16. května – 13. června ~ Janáčkův Máj ~ 35. ročník Mezinárodního hudebního festivalu. www.janackuvmaj.cz 22. května ~ Mezi ploty ~ Divadelní a hudební festival letos opět zavítá do venkovních prostor Psychiatrické léčebny Dobřany u Plzně. Začátek v 11.00 hod. www.meziploty.cz 4. března – 30. prosince ~ Svět na drátě a na nitích ~ Nová expozice v Muzeu loutkářských kultur představuje české marionety, tedy loutky voděné shora, v kontextu marionet z celého světa. www.puppets.cz kulturní výběr sestavila: Mgr. Justina Kašparová

34

Kalendárium

Kalendárium Pan Miroslav Novák (Umělecké sdružení ARTES) narozen 1. 4. 1930 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 2003

Pan Milan Jíra (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE) narozen 7. 4. 1935 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 2005

Paní Jiřina Šlezingrová-Škodová (Herecká asociace)

Duben 2010

NADACE ŽIVOT UMĚLCE dodatečně blahopřeje všem uvedeným jubilantům k jejich narozeninám.

SENIOR PRIX – cena, kterou uděluje každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost.

narozena 12. 4. 1925 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 1994

Paní Žofie Trnková-Hudečková (Herecká asociace) narozena 14. 4. 1915 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 2007

Pan Miloš Nesvadba (Herecká asociace) narozen 17. 4. 1925 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 1995

Pan Vladimír Poláček (Umělecké sdružení ARTES) narozen 20. 4. 1925 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 2007

Paní Věra Nerušilová (Umělecké sdružení ARTES) narozena 21. 4. 1935 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 2006

Pan Jiří Jirmal (Svaz autorů a interpretů) narozen 24. 4. 1925 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 2006

Předplatní lístek na nadační listy život umělce Nadaèní listy

Nadaèní listy

Nadaèní listy

Nadaèní listy Nadaèní listy

è. 16/øijen 2009

Nadaèní listy

N d è í listy Nadaèní

Jiøí SUCHÝ

ZITA KABÁTOVÁ

s noblesou ve vínku... JAROSLAV

ÈEJKA 01/08 mìsíèník

zpíval lidem ze støech...

básník pohybu

�U FINAL.indd 1

Gentlemanem v každé dobì

KAREL FIALA

15.4.2008 8:41:18

�U �íslo 4 TISK.indd 1

herec s duší sportovce osobnost

talent è.4/08 èervenec – srpen

è. 10 10/bøezen 0/bøezen 2009

Nina Jiránková

Jan Hofman • vzpomínka Nelly Gaierová

Zorka Kohoutová

Nadační listy

č. 21/duben 2010

Nadaèní listy

František Peterka è.6/08 øíjen

Královna èeské dechovky

11.8.2008 11:45:47

02/08 mìsíèník �U �-slo 2 final.indd 1

28.5.2008 9:33:41

Nadaèní listy

Nadaèní listy

è. 20/bøezen 2010

Nadaèní listy

è. 15/záøí 2009

è. 11/duben 2009

è. 14/èervenec–srpen èervenec–srpen 2009

Nadaèní listy

Nadaèní listy

è. 19/únor 2010

Eva Hrušková

osobnost

– šśastná Popelka

Soòa Èervená

Mikulov Václav Žilka

krásy naší zemì

Krása a temperament... è. 12/kvìten 200 2009 09

osobnost

Jarmila Krátká Litomyšl vzpomínka Eduard Haken krásy naší zemì

vzpomínka

Eva Pilarová

Ema Skálová

è.8/prosinec 08–leden 09

Osobnost NADACE ŽIVOT UMĚLCE

Vzpomínka

Josef Zíma ceny thálie 2009 ljuba Hermanová

osobnost vzpomínka Waldemar Matuška fenomén Zlatý Slavík

osobnost

Jaroslav Tomsa

historie

Poèátky kinematografu vzpomínka Míla Myslíková

Tajenka

Tajenka: Režisér filmové avantgardy třicátých let...

Tajenka: Karel Anton

Předplatní lístek na nadační listy život umělce

............................................................................................................................................................................... Jméno a příjmení objednávajícího ............................................................................................................................................................................... Adresa a PSČ ............................................................................................................................................................................... Telefon / e-mail

půlroční předplatné 150 Kč

roční předplatné 300 Kč

V ceně je zahrnuto balné a poštovné Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady. Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500, variabilní symbol: 20042008 Datum . ......................................................... Podpis . .....................................................................

Pěstounská péče sedadel Pomozte nám zrekonstruovat hlediště Divadla Na zábradlí! Přispějte jednorázově na ošacení a opravu jednoho nebo více sedadel! I Vy máte možnost stát se pěstounem svého oblíbeného sedadla. Nabízíme možnost osobní, firemní nebo smíšené péče. www.nazabradli.cz/pestouni

Osobní péče 1.500,- Kč za sedadlo Smíšená péče

1.900,- Kč za sedadlo (50% zaměstnanec, 50% firma)

Firemní péče

2.500,- Kč za sedadlo 18.000,- Kč za řadu

Centrum FotoŠkoda Záchytný bod pro fotografy Centrum FotoŠkoda je centrem s komplexními fotografickými službami pod jednou střechou. Profesionálně vyškolení prodejci poradí s výběrem a instalací fototechniky jak začínajícím tak i profesionálním fotografům. Zákazník však může kromě nákupu fototechniky využít i širokou nabídku poskytovaných služeb. Od fotografování v ateliéru, přes spolupráci s fotografem až pro zpracování fotografií v grafickém studiu Centru FotoŠkoda. Mezi další zajímavé služby patří možnost zapůjčení prakticky jakéhokoli fotoaparátu, fotografického příslušenství nebo videokamer. Centrum FotoŠkoda nabízí také výkup a prodej použité fotografické výbavy a fotoaparátů – e-bazar a prodej loňských modelů za příznivé ceny - fotooutlet. Velkým hitem roku 2009 byla výroba fotoknih z vlastních fotografií. Jednoduché uživatelské rozhraní umožňuje zákazníkům připravit si podklady jednoduše v pohodlí svého domova nebo prostřednictvím samoobslužných kiosků přímo na prodejně. Centrum FotoŠkoda spojením obchodu, služeb a kultury dohromady tvoří jedno z největších a nejkrásnějších fotografických center v Evropě, které poskytuje komplexní služby „pod jednou střechou”.

Centrum FotoŠkoda, Palác Langhans Vodičkova 37, Praha 1