Dětská ilustrovaná
bible
Starý a Nový zákon Jana Eislerová a Martina Drijverová Ilustroval Antonín Šplíchal
biblické příběhy Starý zákon
Jak Bůh stvořil svět
N
a počátku všeho bylo jen temno a prázdnota, a proto se Bůh se rozhodl, že stvoří
svět. Nejprve stvořil nebe a zemi. Země byla chladná a pustá, skrytá v temnotách. Pak řekl Bůh: „Ať je světlo!“ A zemi zalilo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a nazval je dnem. Oddělil světlo od tmy a tmu nazval nocí. Tak uplynul první den. Nastalo jitro druhého dne a Bůh pravil: „Ať je obloha uprostřed vod a odděluje vody, které jsou nad ní, od vod, které jsou pod ní.“ Oblohu Bůh pojmenoval nebe. „Shromážděte se, vody, které jste pod nebem, aby se ukázalo suché místo,“ řekl
Bůh třetí den. A vody se spojily a Bůh je nazval mořem. Mezi moři zůstala souš, a tak Bůh řekl: „Ať tu vyroste tráva, rozmanité květiny a stromy. Ať mají všechny rostliny semena, aby jejich rody pokračovaly.“ Země se zazelenala trávou a nejrůznějšími bylinami, vyrostly stromy s nádherným ovocem. A Bůh viděl, že to, co vykonal třetí den, je dobré. Další den Bůh stvořil světla na obloze, aby oddělovala den od noci a dávala znamení na odměřování času – hodin, dnů a let. Stvořil dvě velká světla nebeská – větší z nich, Slunce, je od té doby vládcem dne a menší Měsíc ovládá spolu s hvězdami noc. Bůh viděl, že co učinil, je dobré, a mohl skončit i čtvrtý den. Pátého dne stvořil Bůh všechno ptactvo, aby létalo nad zemí. Země ožila třepotáním křídel a veselým ptačím zpěvem. Mořské vody pak Bůh osídlil velkými velrybami i malými pestrobarevnými rybkami a nespočetnými mořskými živočichy. Pak všem požehnal: „Rozmnožujte se a naplňte všechny vody mořské, a také ptactvo ať se rozmnožuje na zemi!“ Nastal šestý den. A Bůh řekl: „Ať země vydá zvěř divokou, dobytek i plazy!“ A objevila se zvířata velká i malá, dravá i mírná, čtyřnohá s kopyty i drápy, zvěř lesní i luční a stepní. Země již nebyla pustá, ale pokrývala ji zeleň, tráva, lesy, stromy a vonné květiny. Ve vzduchu bzučely včely a poletovali motýli, ptáci svými písněmi chválili Boha. Všechna zvířata si vybírala místa, kde se jim bude dobře dařit a kde bude dost potravy pro jejich mláďata. Bůh pohlédl na zemi a viděl, že všechno, co stvořil, je dobré. Pak Bůh řekl: „Stvořím člověka, aby byl mým obrazem. Aby vládl nad celou zemí, nad všemi zvířaty, ptactvem i rostlinami.“ A stvořil muže a ženu. Řekl jim:
4
„Dávám vám veškeré rostliny a jejich plody, stromy s ovocem, aby vám i všem živočichům sloužily jako potrava.“ Když nastal sedmý den, Bůh se radoval, že jeho práce je dokončena a odpočíval. Sedmý den posvětil a určil pro všechny časy jako den sváteční, den odpočinku. I lidé po Božím vzoru dodnes věnují odpočinku každý sedmý den po celotýdenní práci. Scházejí se při bohoslužbách, aby Boha oslavili a poděkovali mu za všechny jeho dary.
5
Adam a Eva
Č
lověka stvořil Bůh z prachu země a vdechl mu život. Dal mu jméno Adam a usídlil
ho v zahradě Eden. Byly zde nejkrásnější rostliny, ovocné stromy a všechna pozemská zvířata. Uprostřed rostl strom života a strom poznání dobrého a zlého. „Můžeš jíst všechno ovoce,“ řekl Bůh Adamovi, „ale nikdy nesmíš ochutnat plody ze stromu poznání. Kdybys neposlechl, co ti přikazuji, zemřeš.“ Bůh přivedl Adamovi všechnu zvěř i ptactvo a požádal ho, aby je pojmenoval. Adam pozoroval, jak zvířata vypadají a čím se živí, a vymýšlel pro ně jména. Pojmenoval i květiny a stromy. Bůh viděl, že Adam se v zahradě Eden těší z krásné přírody a má rád zvířata, ale neušlo mu, že se cítí osamělý. „Není dobře, aby člověk byl sám,“ rozhodl Bůh. Uspal Adama tvrdým spánkem, vyjmul z jeho těla žebro a z něj vytvořil ženu. Když Adam procitl, Bůh mu ženu přivedl. Adam se zaradoval, že už nebude sám: „Jsi z mého těla a z mých kostí,“ oslovil ji, „a proto budeme navždy patřit k sobě.“ Jednou žena odpočívala pod stromem poznání a spatřila, že se v jeho koruně plazí velký had. Nevěděla, že had je lstivý, nemá rád Boha a chce škodit lidem. „Proč neochutnáš ovoce tohoto stromu?“ oslovil had ženu. „Jíme ovoce všech rajských
stromů,“ odpověděla mu, „ale jíst plody ze stromu poznání nám Bůh zakázal; kdybychom jeho ovoce ochutnali, zemřeme.“ Had se ďábelsky zachechtal: „Nesmíte všemu věřit,“ syčel, „právě z tohoto stromu byste měli jíst, abyste získali rozum jako bohové a poznali všechno dobré i zlé.“ Žena usoudila, že plody stromu poznání jsou vlastně dobré: vypadají chutně a šťavnatě a slibují vševědoucnost. Utrhla tedy jeden plod a snědla ho. Adam spatřil, že jeho žena jí zakázané ovoce. „Pojď a ochutnej také,“ zavolala na něj. Adam zaváhal, ale když viděl, že se jí nic nestalo, snědl i on jeden plod. V té chvíli si oba uvědomili, že jsou nazí, a začali se stydět. Rychle zakryli svou nahotu
6
fíkovými listy. Pochopili, že se dopustili hříchu a neuniknou Božímu trestu. Ukryli se v hustém křoví. Vtom uslyšeli Boží hlas: „Adame, proč se přede mnou skrýváš?“ „Jsem nahý a stydím se,“ řekl Adam. „A kdo ti řekl, že se máš stydět? Že tys jedl ovoce ze stromu poznání?!“ hněval se Bůh. „Žena mi dala ochutnat jeden z plodů,“ odpověděl Adam. Bůh se ještě více rozzlobil: „Co jsi to provedla?!“ zahřměl. Eva se strachem přiznala, že ji navedl had. Rozhněvaný Bůh řekl hadovi: „Hade, za tvůj hanebný čin bude všechno živé tebou opovrhovat, budeš se navěky plazit po břiše a polykat prach země.“ Pak se obrátil k ženě: „Čekají tě nekonečné starosti a trápení. Budeš v bolestech rodit děti, muž ti bude poroučet a bude tvým pánem. Ty, Adame, budeš těžce pracovat, aby ti země vydala chléb pro tebe a tvou rodinu.“ Takový byl Boží trest za neposlušnost. Adam dal své ženě jméno Eva, Bůh oba dva oblékl do kožených suknic a řekl: „Abyste nejedli plody ze stromu života a nebyli živi navěky, vyháním vás ze zahrady Eden. Na zemi, odkud pocházíte, budete žít, dokud nezemřete.“ Na cestu ke stromu života poslal Bůh cherubíny s ohnivými meči, andělské strážce zahrady Eden.
7
Kain a Ábel
K
dyž Bůh vyhnal Adama a Evu z krásné zahrady Eden, žili v chudobě a tvrdě
pracovali. Adam obdělával neúrodnou zemi, Eva sbírala byliny a pekla chléb a placky. Brzy se jim narodil syn. Oba se radovali, že jim Bůh daroval nového člověka. Chlapci dali jméno Kain. Zanedlouho měl mladšího bratříčka, který dostal jméno Ábel. Když chlapci vyrostli, pilně pracovali a pomáhali rodičům. Kain, stejně jako jeho otec, obdělával půdu a pěstoval obilí. Ábel se staral o malé stádo ovcí. Jednoho roku sklidil Kain zvláště bohatou úrodu a do Ábelova stáda přibyli nově narození beránci a ovečky. Bratři se rozhodli, že poděkují Bohu. Oba přichystali oběť – Kain obětoval část toho, co se urodilo na polích, Ábel obětoval malého beránka. Kouř z Ábelovy oběti stoupal do výše, přímo k nebi. Kainova oběť jen slabě doutnala a dým klesal k zemi. Kain pocítil lítost a vztek. „Copak jsem pracoval méně než bratr? Proč se jeho oběť Bohu líbí a má ne?“ říkal si v duchu. Kain bratrovi záviděl a ze závisti se zrodila nenávist.
8
Od té doby kudy chodil, přemýšlel Kain o pomstě. Brzy nato kráčeli bratři vedle sebe po stejné cestě za prací. Kain využil příležitosti k pomstě. Vrhl se na bratra a udeřil ho tak silně, že Ábel padl mrtev a jeho krev rudě zbarvila zemi. Kain si uvědomil, co způsobil a prchal z místa zlého činu. Vtom uslyšel Boží hlas: „Kde je tvůj bratr?“ „Nevím, já svého bratra nehlídám,“ odpověděl Kain. Boží hlas zněl hrozivě: „Jak strašný čin jsi spáchal! Prolitá krev tvého bratra na tebe žaluje ze země! Od této chvíle nebudeš mít na zemi klid, budeš věčným tulákem bez domova a každý, kdo tě uvidí, bude tě pronásledovat.“ „Vím, že vražda vlastního bratra je velký neodpustitelný hřích,“ řekl Kain. „Když budu tulákem pronásledovaným všemi, pak každý, kdo mě uvidí, mě může zabít.“ „Ten, kdo by tě zabil, Kaine, nevyhne se mému strašnému trestu. Každý, kdo tě uvidí, pozná, že tě nesmí zabít, podle znamení, které ti dám na tvář. Svého zlého činu budeš litovat po dlouhá léta.“ Poznamenaný Kain dlouho bloudil po světě a nakonec se usadil daleko od svých rodičů. Adam a Eva nezůstali dlouho sami. Bůh jim požehnal a narodil se jim další syn. Eva měla velkou radost, že jí chlapec, kterého pojmenovali Šét, nahradí nešťastného Ábela.
9
O potopě světa
L
idské pokolení se na zemi rozmnožilo a mezi lidmi se rozmohly zlé skutky, zloba
a nepřátelství. Bůh litoval, že stvořil lidi, jejichž srdce a myšlenky jsou zlé. „Zničím všechno živé, co jsem stvořil, od člověka až do nejmenšího živého tvora,“ rozhodl se. Jen člověk jménem Noe žil spravedlivě a našel u Boha milost. Jednoho dne k němu Bůh promluvil: „Zahubím člověka a všechny tvory, které jsem stvořil,“ řekl. „Tebe jsem vybral, abys vykonal, co ti nařídím, neboť jsi člověk spravedlivý. Postavíš velikou loď a uvedeš na ni celou svou rodinu. V boku ať má velká vrata a jimi přiveď do lodi ode všech živočichů a ptactva po jednom páru, vždy samce a samici, aby nevyhynuly jejich rody. Ať tvoji synové naloží zásoby potravy pro všechny na dlouhou dobu. Já pak způsobím na zemi strašlivou potopu, takovou, že všechno živé zemře.“ Noe uposlechl a u svého obydlí začal stavět obrovskou loď, archu. Pomáhali mu jeho tři synové a pracovali mnoho dní od úsvitu do soumraku. Když byla loď hotova, přiváděli podle Božího přání všechna zvířata a ptáky, naplnili loď zásobami a nakonec nastoupila celá početná rodina. Vrata korábu se zavřela a z nebe začaly padat na zem přívaly deště. Pršelo bez přestání čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Hladina vod nezadržitelně stoupala, lidé bědovali a v hrůze šplhali na nejvyšší kopce, ale nebylo to nic platné. Pod vodou zmizely
10
i vrcholky nejvyšších hor a všechno živé se utopilo. Jen Noemova archa se mnoho dnů houpala na temných vlnách. Široko daleko nespatřili poutníci ani náznak života, jen nekonečný oceán. Po stu a padesáti dnech začaly vody pomalu opadávat. Archa se zastavila na vrcholu hory Ararat. Aby Noe zjistil, zda již je někde na zemi suché místo, vypustil z lodi krkavce. Ale ten se několikrát brzy vrátil, protože nenašel místo, kde by si mohl odpočinout. Pak Noe vypustil holubici. I ona se nejprve vrátila. Po dalším týdnu opět vzlétla, a když se za nějaký čas objevila, lidé na lodi spatřili, že nese v zobáčku větvičku olivového stromu. Díky holubici poznali, že na zemi je zase možné žít. Noe a jeho rodina vystoupili z korábu a otevřeli vrata, aby mohla vyjít na suchou zem všechna zvířata. Noe pak na důkaz díků obětoval Bohu. Pak uslyšeli Boží hlas: „Jděte a rozmnožujte se po celé zemi. Již nikdy nezničím potopou celý svět. Na důkaz toho pohleďte na oblohu!“ Noe a všichni jeho lidé pozvedli hlavy k obloze. Celou nebeskou klenbu rozzářil oblouk nádherné barevné duhy. „Vždy, když se na obloze ukáže duha, připomeňte si naši úmluvu,“ zazněl Boží hlas. „Už nikdy nedopustím, aby bylo zničeno celé lidstvo a všechno tvorstvo světa.“ Noe a jeho synové se vrátili ke své práci na polích a vinohradech, jejich rod se rozmnožil a brzy osídlil celou zemi.
11
Babylonská věž
P
o potopě světa se rody tří synů Noemových Šéma, Cháma a Jefeta velmi rozmnožily.
Lidem se dařilo dobře, země dávala bohatou úrodu, stáda dobytka měla hojnost pastvy a utěšeně se množila. Všichni lidé mluvili stejným jazykem a děkovali Bohu za jeho dary. Noemovi synové se svými rodinami putovali společně krajem a vyhledávali nejlepší pastviny pro svá stáda. Jednoho dne dorazili do nádherné krajiny v zemi Šineár. Úrodná půda se střídala se zelenými pastvinami a celou krajinu zavlažovaly toky řek a potoků. Napadlo je, že by se zde mohli usadit natrvalo. „Nebudeme už muset bloudit po světě, ale budeme poklidně žít v krásném a úrodném kraji,“ říkali si mezi sebou. „Postavme si tady město,“ navrhovali otcové rodů. „Ale jak? Je tu nedostatek stavebního kamene,“ namítali ostatní. „Nemusí být všechny stavby z kamene. Všude kolem je hojnost hlíny, naučíme se z ní pálit cihly a domy porostou jako z vody. Stavění z kamene je stejně těžká dřina.“ Tak a podobně lidé uvažovali. A společně se dali do práce. „Jak bude naše město krásné,“ radovali se všichni. „Druhé takové na světě nenajdeš!“ A stavěli stále víc domů, budovy rychle přibývaly a město se rozrůstalo do šířky i do výšky. „Naše město je už dnes velké a slavné. Ale bylo by ještě slavnější, kdyby se nad ním tyčila vysoká věž,“ navrhl jeden ze stavitelů. „Ano, to je skvělý nápad,“ volali všichni. „Postavme takovou věž, která by dosahovala až do nebes! Pak bude náš národ nejslavnější na celém světě.“ A pustili se do díla. Pálili cihly, stavěli lešení a věž rostla do výšky a stále přibývala další patra. Bůh shlédl na jejich dílo a neschválil pýchu stavitelů věže a jejich touhu povyšovat se nad celý svět. Na ohromné stavbě se lidé hemžili jako mravenci. „Jak jsou malí,“ řekl si Bůh, „ale jejich pýcha je tak velká, že chtějí vykonat něco, čím by se vyrovnali Bohu. Zaslouží si trest!“ Když druhý den vyšlo slunce a lidé chtěli pokračovat v práci, zjistili podivnou věc. Každý z nich mluvil jiným jazykem, takže bratr nerozuměl bratru a syn otci. Nemohli najít společnou řeč, a proto nedokázali společně pracovat. To Bůh zmátl jejich jazyky.
12
Vrátili se domů a se svými rodinami se rozešli do všech světových stran. Věž už nikdy nikdo nedostavěl. Místo, kde Bůh potrestal lidskou pýchu a zpupnost, bylo pojmenováno Babylon, to znamená zmatení. A od těch dob hovoří lidé na světě mnoha různými jazyky.
13
Bůh trestá Sodomu
L
idé byli rozptýleni v různých končinách země. Mluvili různými jazyky a mnozí
zapomněli na svého Boha. Klaněli se modlám a uctívali dokonce zvířata. Nejhorší to bylo ve městech Sodomě a Gomoře, která hříchem jen kvetla. V zemi Kenaanské žil bohabojný a spravedlivý muž jménem Abrahám se svou ženou Sárou a synovcem Lotem. Jednoho dne promluvil k Abrahámovi Bůh: „Ty se staneš otcem Božího lidu, daruji ti úrodnou zemi a rozmnožím tvůj majetek.“ Abrahámovi i Lotovi se pak začalo dařit, jejich stáda se rozmnožila a stali se z nich bohatí a vážení mužové. Protože pastva brzy nestačila pro dobytek obou, dohodli se, že se rozdělí, aby měl každý vlastní pastviny. Lot a jeho lid se usídlili v blízkosti města Sodomy a Abrahám zůstal v zemi Kenaanské. Jednoho dne navštívili Abraháma tři poutníci. Když něco pojedli a odpočinuli si, Abrahám je kus cesty vyprovodil. Mířili do Sodomy a podle jejich řeči poznal, že jsou to andělé, poslové Hospodinovi. Když se rozloučili, promluvil Bůh k Abrahámovi: „Zničím Sodomu a Gomoru,“ řekl, „jsou to města bezbožná a jejich obyvatelé hříšní.“ „Hospodine, nejsou všichni takoví, žijí tam i lidé spravedliví, dopustíš, aby zemřeli i oni?“ ptal se Abrahám. „Bude-li ve městě padesát spravedlivých, nezničím je,“ zněla
14
Boží odpověď. „A co když bude do padesáti chybět pět spravedlivých?“ pokračoval Abrahám. „Dobře, i tak město ušetřím,“ řekl Bůh. Abrahám smlouval dál a Bůh nakonec slíbil, že najde-li se mezi hříšníky jen deset spravedlivých, nebudou města zničena. Když andělé poutníci přišli k branám Sodomy, potkali Abrahámova synovce Lota. Lot byl pohostinný, pozval poutníky do svého domu, nasytil je nejlepšími pokrmy a poskytl jim místo k odpočinku. Když se smrákalo, objevili se před Lotovým příbytkem sodomští muži a obklíčili dům. „Přiveď nám ty muže, kteří k tobě dnes přišli,“ volali na Lota. Lot vyšel před dům a řekl: „Nevydám své hosty, chcete je okrást a možná i zabít.“ Muži se chtěli na Lota vrhnout, ale jeho vzácní hosté ho včas vtáhli do domu a útočníky ranili slepotou, takže nebyli schopni nalézt vchod. Boží poslové pak nabádali Lota: „Před rozedněním seber celou svou rodinu a prchej co nejdál ze Sodomy. Ráno bude Bůh chrlit z oblohy oheň a síru a všechno živé zahyne, neboť se mezi obyvateli města nenašlo ani deset spravedlivých. Až se začne z nebe valit oheň a síra, nikdo se neohlížejte, chcete-li zůstat naživu,“ varovali Lota důrazně. Když byl Lot se svou ženou a dvěma dcerami za městem, ozval se za nimi hrozný rachot, obloha se rozsvítila ohnivou září a oblaka sirného dýmu zahalila krajinu. Lotova žena neodolala zvědavosti a ohlédla se. Ale běda! V tu chvíli ztuhla proměněna v solný sloup. Oheň a dým zničily všechno živé, lidi, zvířata i rostliny. Místo obou hříšných měst zůstala jen pustina.
15
Abrahám a Izák
A
brahám a Sára marně toužili po dítěti. Bůh si Abraháma vyvolil jako praotce svých
budoucích národů. Jednou k němu promluvil: „Tví potomci se rozmnoží a bude jich jako zrnek písku v poušti. Tvůj rod bude slavný a vzejdou z něho i králové.“ Po čase Abraháma a Sáru navštívili tři neobyčejní muži. Abrahám poznal, že jsou to andělé, poslové Boží. Přinesl, co měl nejlepšího k jídlu – mléko a máslo, Sára upekla chléb a nabídli hostům čerstvě upečené jehněčí maso. Pak jeden z návštěvníků řekl: „Kde je tvá manželka Sára? Zavolej ji k nám.“ Sára přišla pod strom, kde muži jedli. „Do roka se ti narodí syn,“ řekl Boží posel, „a pojmenuješ ho Izák.“ Abrahám a Sára se podivili: „Ale pane, jsme oba hodně staří, tak starým lidem se už děti nerodí!“ Sára se dokonce zasmála, protože to sdělení považovala za žert. Ale muž jí znovu vážně zopakoval, že jí Bůh požehnal a do roka bude mít syna. Pak se hosté rozloučili a Abrahám je kus cesty vyprovodil, spěchali do Sodomy. Boží vůle se splnila – do roka Sára porodila syna a ten dostal jméno Izák. Abrahámovi bylo v té době právě sto let. Oba rodiče měli obrovskou radost a Abrahám uspořádal pro své přátele velkou hostinu. Bůh věděl, že Abrahám je spravedlivý muž, který věří Božímu slovu a jedná podle Boží vůle. Přesto se rozhodl, že vyzkouší, zdali je Abrahámova poslušnost Božím nařízením opravdová. Promluvil k němu: „Žádám, abys mi obětoval svého jediného syna Izáka, kterého miluješ ze všeho na světě nejvíc. Vystup na horu, kterou ti ukážu, a tam vykonej zápalnou oběť.“ Abrahám byl zděšený a zarmoucený, ale utěšoval se, že to, co žádá Bůh, je správné. Druhý den naložil dříví potřebné k oběti na osla a společně s Izákem a dvěma sluhy se vydali na cestu. Když přišli k hoře,
16
nařídil sluhům, aby počkali dole, a s Izákem stoupali k vrcholu. Izák nesl dříví, Abrahám zapálenou pochodeň a meč. Najednou Izák oslovil otce nesmělým hláskem: „Otče, máme na zápalnou oběť oheň a dříví, ale kde je beránek nebo kozlík, kterého budeme obětovat?“ Abrahám smutně odpověděl: „Bůh sám si opatří svou oběť.“ Na vrcholu hory udělal Abrahám z kamenů oltář, narovnal na něj dříví a svázal vyděšeného chlapce. Když jej položil na oltář a chopil se meče, ozval se z nebe hlas Božího anděla: „Nedotýkej se, Abraháme, svého syna! Bůh vidí, že posloucháš jeho příkazy a jsi ochotný přinést mu i tu nejtěžší oběť. Za to budeš odměněn ty i tvoji potomci.“ Abrahám nemohl radostí ani promluvit. Osvobodil Izáka a náhle si všimli berana, který uvízl za rohy v křoví. Abrahám ho s vděčností obětoval Bohu a se synem a sluhy se šťastně vrátili domů.
17
Jákob a Ezau
K
dyž Izák dospěl, převzal hospodářství po svém otci. Byl bohatý, měl mnoho
pastvin, dobytka i polí. Bylo načase, aby se oženil. Jeho nevěstou se stala Rebeka, krásná a pracovitá dívka z města, kde žil Abrahámův bratr Náchor. Po čase porodila Rebeka Izákovi dva chlapce, dvojčata. Nebyli si vůbec podobní; starší Ezau měl rezavé vlasy a také tělo měl porostlé rezavými chlupy. Mladší Jákob byl pohledný mládenec a není divu, že se stal matčiným oblíbencem. Otec Izák dával přednost Ezauovi, věděl, že se mu lidé posmívají, a držel nad ním ochrannou ruku. Ezau se stal výborným lovcem a rodině přilepšoval masem ulovených zvířat. Jákob byl pastevec a pomáhal v hospodářství všude, kde bylo třeba. Ezau, jako prvorozený syn, měl získat po otci většinu majetku. Jákob bratrovi záviděl: „Uměl bych otcovo hospodářství řídit lépe než Ezau,“ myslel si. Jednou se Ezau vrátil z lovu k smrti unavený a hladový. Jákob se právě chystal večeřet chléb a vařenou čočku. „Mám velký hlad, bratře, rozdělme se spolu o tvé jídlo.“ Jákob uviděl příležitost: „Prodám ti všechno jídlo za tvé prvorozenství,“ navrhl bratrovi. Ezau se v duchu podivil, ale odpověděl: „Když právě teď umřu hlady, prvorozenství mi ničemu nebude. Máš ho mít, bratře.“ Jákob chtěl mít jistotu: „Přísahej, že mi prvorozenství opravdu přenecháváš!“ A Ezau odpověděl: „Přísahám, jen mi už dej najíst!“ Když Izák zestárl, oslepl a cítil, že brzy zemře, chtěl staršímu synovi udělit požehnání a určit ho za svého nástupce. Rebeka věděla, že Ezau prodal bratrovi své prvorozenství a rychle zavolala Jákoba. Jákob zabil kozlíka a matka z něho připravila jídlo. Pak nařídila Jákobovi, aby si oblékl Ezauovy šaty a ruce mu obalila kozlečí kůží. Jákob vzal pokrm pro otce a šel k němu pro požehnání.
18
„Jsi to ty, můj prvorozený syn Ezau?“ tázal se otec. „Ano, jsem to já,“ řekl Jákob a hlas se mu ani nezachvěl. „Podej mi ruku, synu,“ žádal Izák. Jákob natáhl k otci ruce obalené kozí srstí. „Pojď blíž,“ řekl ještě otec, „ať tě políbím.“ Jákob se přiblížil k otci a jeho oděv nebyl cítit chlévem, jako oděv pastevce, ale Izák poznal oděv Ezauův. Políbil svého syna na čelo a řekl: „Žehnám ti, aby ti Bůh dopřál hojnost obilí i dobytka, abys dobře vládl služebníkům i rodině. Kdo by ti chtěl škodit, ať je zlořečený.“ V tu chvíli se vrátil domů Ezau. Hned šel otci oznámit, že mu připraví dobré jídlo z ulovené zvěře. Otec poznal svého prvorozeného po hlase. „Běda, byl jsem podveden,“ volal nešťastně. „Požehnal jsem nepravému!“ „Otče, copak máš jen jedno požehnání? Pro mě už žádné nezbylo?“ Ezau se zlostí a lítostí rozplakal. „Jen jednomu mohu požehnat,“ řekl otec smutně, „teď musíš svému bratru sloužit, ale přijde čas, že i ty budeš svým pánem.“ Ezau rozhořčením nebyl schopen slova. Když odcházel od otce, rodily se mu v hlavě myšlenky na pomstu.
19
Jákob u strýce Lábana
J
ákob získal Izákovo požehnání podvodem a bylo jasné, že Ezau se bude chtít pomstít.
„Jdi k mému bratru Lábanovi do Cháranu,“ radila Jákobovi matka Rebeka. „Zaslechla jsem, že tě Ezau chce zabít! Vrátíš se, až Ezaua zlost přejde.“ Jákob nebyl velký hrdina, bál se bratrova hněvu a vydal se raději hned na cestu. Město Cháran bylo daleko a Jákob musel přenocovat v poušti. Měl zvláštní sen, v němž k němu po žebříku sestoupili z nebe andělé a uslyšel Boží hlas: „Země, která je kolem tebe, bude jednou patřit tobě a tvým potomkům, jichž bude jako písku v moři.“ Jákob doputoval do Cháranu a zastavil se u studny, kam právě přicházely dívky pro vodu. Jedna dívka byla velmi krásná a Jákob se do ní na první pohled zamiloval. Oslovil ji a dověděl se, že se jmenuje Ráchel a je dcerou jeho strýce Lábana. Strýc Lában ho přijal jako hosta, ale Jákob nechtěl žít na jeho účet a začal pro strýce pracovat jako jeho služebník. „Prosím, dej mi za manželku svou dceru Ráchel,“ odvážil se jednou požádat strýce. „Vím, že jsem chudý a nemohu nevěstě nic nabídnout, ale když Ráchel dostanu za manželku, budu ti rád sloužit sedm let.“ Lában přemýšlel a pak řekl: „Dobře, bude lepší, když dám dceru tobě než cizímu člověku.“ Jákob nebyl lenoch, práce ho bavila a strýcovo hospodářství za sedm let hodně zvelebil. Po sedmi letech mu strýc řekl: „Ráchel má starší sestru Leu, a ta se musí provdat první. Dám ti za manželku ji.“ Jákob se bránil, ale se strýcem nebyla řeč. Nakonec Lában řekl: „Ožeň se s Leou a dám ti po čase i Ráchel, jestliže slíbíš, že pro mě budeš pracovat ještě dalších sedm let.“ Muži mohli tehdy mít dvě a někdy i více manželek a Jákob viděl, že neposlechne-li strýce, nikdy Ráchel nedostane. Nezbylo nic, než souhlasit. Jákob se za čas s Ráchel oženil a zůstal u strýce dalších sedm let. Sedmý rok končil a Jákob oznámil svým ženám a dětem: „Všichni odejdeme
20
do Kenaanské země, kde jsem se narodil.“ Lában neměl radost, že ho Jákob chce opustit, bál se, že bude žádat za dlouholetou práci velkou odměnu. Jákob si jako mzdu vyžádal ovce a kozy, které budou strakaté. „Takových zvířat ve stádu není mnoho,“ řekl si Lában a souhlasil. Jákob byl zkušený pastevec a věděl, jak to zařídit, aby se rodila strakatá zvířata. Pustil do stáda jen strakaté berany a kozly. Ovce a kozy pak měly strakatá mláďata. Lában musel splnit svůj slib a ještě více litoval, že přijde o tak chytrého hospodáře. Všichni se chystali na cestu a Jákob začal mít strach, jaké bude po letech jeho setkání s bratrem. Vyslal k Ezauovi posly, aby zjistili, jaké má bratr úmysly. Poslové se vrátili se zprávou, že Ezau půjde bratrovi naproti se čtyřmi sty muži. Jákob vybral nejlepší kusy ze svých stád a poslal s nimi své služebníky napřed, aby je předali Ezauovi jako dar, na důkaz, že Jákob přichází se svým lidem v míru. A Ezau už po letech Jákobovi všechno odpustil. Když se konečně uprostřed pouště setkali, objali se jako bratři.
21
Josef a jeho bratři
J
ákoba si Bůh zvolil jako zakladatele nového národa. Jednou k němu promluvil ve snu:
„Dávám ti jméno Izrael, a tak se bude nazývat i všechen tvůj lid.“ Jákob měl nejen velký majetek, ale Bůh mu daroval i jedenáct synů. Z nich nejraději měl Jákob Josefa, jehož matkou byla Ráchel, a nijak se tím netajil. Koupil Josefovi krásný barevný šat a nebylo divu, že mu bratři záviděli. Posmívali se mu a občas mu i ubližovali. Josefovi se jednou zdál sen, že se svými bratry vázal na poli snopy. Jeho snop stál rovně a snopy bratrů se mu klaněly. Vyprávěl sen bratrům a myslel, že si tak získá jejich vážnost. Ale docílil pravého opaku. Bratři ho začali nenávidět. Všechno se ještě zhoršilo, když měl Josef další sen: tentokrát se mu ve snu klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd. Jednou otec poslal Josefa, aby vyhledal bratry, kteří pásli stáda na vzdálených pastvinách. Chtěl zjistit, jak se synům daří a zda jsou jejich stáda v pořádku. Byla to dlouhá cesta a Josef musel bratry hledat. Konečně uviděl jejich stáda, a také bratři Josefa spatřili „Přichází mistr snů, zabijme ho,“ řekl jeden z bratrů. Ostatní nebyli proti. Pouze nejstarší bratr, Rúben, se zděsil toho, co chtějí ostatní spáchat. „Nebudeme přece prolévat krev,“ řekl, „postačí, když ho hodíme do prázdné studny a otci řekneme, že ho roztrhala divá zvěř.“ A to se také stalo. Josefovi strhli jeho krásný oděv a skončil na dně studny. Náhle se v dálce objevili obchodníci, kteří na oslech a velbloudech vezli náklad zboží do Egypta. Jeden z bratrů, Juda, vymyslel nový plán: „Prodáme Josefa obchodníkům jako otroka. Tak zůstane naživu a my ještě dostaneme peníze.“ Jak řekli, tak udělali. Pak zabili kozla a jeho krví pomazali Josefovu suknici, aby otec uvěřil, že se jeho nejmilejší syn stal obětí dravé zvěře.
22
Kupci prodali Josefa Potífarovi, veliteli faraonových stráží. Potífar brzy poznal, že Josef je velmi schopný, poslušný a se vším si poradí. Svěřil mu proto dohled nad celým domem a nad vším služebnictvem. Potífar se mohl spolehnout, že i za jeho nepřítomnosti bude v domě pod Josefovým dozorem všechno v pořádku. Úplně se přestal starat o dům a hospodářství, stačilo mu, když měl po návratu ze služby připravené dobré jídlo. Byl často mimo domov, povinnosti u faraona ho velmi zaměstnávaly. Nebylo divu, že se jeho žena zamilovala do Josefa, krásného a urostlého mladíka. Josef neměl v úmyslu podvádět svého pána. O Potífarovu ženu nestál, a také jí to řekl. Žena se rozzlobila, takovou urážku od otroka nečekala. Běžela za manželem a křičela, aby to slyšeli všichni v domě: „Pomoz mi, tvůj sluha Josef mě přepadl a chtěl mi ublížit!“ Potífar ani na chvilku nepochyboval, že jeho žena říká pravdu. Strašlivě se rozhněval a Josefa hned nechal odvést do pevnosti, kde byli vězněni všichni, kdo se nějak provinili proti faraonovi. Bůh i teď stál na Josefově straně. Josef si ve vězení dokázal získat dobré postavení, žalářník z něj udělal svého pomocníka a Josef brzy sám vykonával dohled nad ostatními vězni.
23
Josef v Egyptě
J
ednou se faraonovi znelíbili dva jeho dvořané, nejvyšší číšník a nejvyšší pekař. Čekali
ve vězení, kde byl i Josef, jak soud rozhodne o jejich osudu. Oba věděli, že faraon trestá přísně, a měli velký strach. Jednoho rána řekl číšník Josefovi, že měl podivný sen. „Nevíš o někom, kdo dovede vykládat sny?“ ptal se. „Pověz, co se ti zdálo,“ vyzval ho Josef. „Na keři vinné révy vyrazily tři výhonky,“ vyprávěl číšník. Na každém z nich vyrostl a dozrál hrozen. Vymačkal jsem šťávu do poháru, podal jej faraonovi a on se napil.“ Josef se zamyslel: „Do tří dnů budeš mít soud, který uzná tvou nevinu. Faraon ti vrátí tvůj úřad, a ještě tě odmění.“ Číšník se podivil: „Kdo tě naučil vykládat sny?“ zajímal se. „Mými ústy vykládá sny můj Bůh, odpověděl Josef skromně.“ Pak se ozval pekař: „Také jsem měl sen. Nesl jsem na hlavě tři koše s pečivem. Na horní koš přilétali ptáci a klovali jemné pečivo, které jsem nesl faraonovi.“ „To je zlé,“ řekl Josef. Za tři dny i ty budeš mít soud, ale faraon ti nedá milost, naopak přijdeš o hlavu.“ Do tří dnů se splnilo všechno, jak Josef předpověděl. Jednoho dne povolal faraon do paláce všechny mudrce, rádce a kouzelníky. Řekl jim: „Dnes v noci se mi zdály dva podivné sny. Každý byl jiný, ale zároveň si byly v něčem podobné. Vyložte mi, co znamenají a co mohu v budoucnosti očekávat.“ Ale nikdo z nich si se sny nevěděl rady. Tu se před faraonem poklonil nejvyšší číšník: „Můj králi,“ řekl, „před dvěma lety jsem byl ve vězení s jedním mladíkem z Kenaanské země. Ten mně i mému spoluvězni vyložil sny tak dobře, že se vše podle jeho výkladu splnilo.“ Faraon se dlouho nerozmýšlel a nechal Josefa přivést. Pak se rozhovořil o svých snech: „Stál jsem na břehu řeky Nilu a náhle z vody vystoupilo sedm tučných, vykrmených krav. Hned za nimi vyšlo z vody sedm krav hubených a ošklivých. A náhle se ošklivé
24
a hubené krávy pustily do krav vypasených a spolkly je.“ Josef pozorně poslouchal. Faraon pokračoval: „Pak jsem uviděl, jak z jednoho stébla vyrůstá sedm bohatých klasů, plných zrn a po chvíli pod nimi vyrostlo sedm klasů suchých a prázdných. A stalo se, že klasy suché a špatné pohltily sedm klasů zdravých.“ Všichni přítomní napjatě poslouchali, co řekne Josef. „Sedm tučných krav a sedm bohatých klasů znamená, že nastane sedm bohatých a úrodných let. Země vydá nebývalé množství obilí a všeho bude hojnost. Sedm hubených krav a sedm suchých klasů předpovídá, že po letech nadbytku přijde sedm let neúrodných a lidé budou umírat hlady. Můj králi,“ pokračoval Josef, „jmenuj pro celou zemi jednoho správce, který bude dbát, aby v úrodných letech všichni shromažďovali zásoby obilí, které je uživí, až nastanou roky hladu.“ „To je moudrá řeč,“ podivil se faraon, „a správcem země musí být moudrý a schopný člověk, a proto ty budeš tím správcem a postaráš se o zásoby pro celou zemi.“
25
Josef se shledává s bratry
J
osef dostal faraonovu důvěru a stal se hlavním zemským správcem. Byl po
faraonovi nejdůležitějším mužem v Egyptě. Nebyl to lehký úkol. Faraon dal Josefovi zlatý prsten a řetěz, nádherný oděv, a když jel městem ve voze faraonova zástupce, museli před ním lidé padat na kolena. Nastalo sedm úrodných let. Země vzkvétala a lidé měli všeho hojnost. Josef nařídil, aby byly ve všech městech a vesnicích zřízeny sýpky, do nichž rolníci odváděli pětinu ze své sklizně. Byla tak bohatá úroda, že sýpky brzy nestačily a lidé museli budovat další. Josef na všechno dohlížel a vybral si k tomu spolehlivé pomocníky. Faraon byl s Josefem spokojen a v letech hojnosti nešetřil odměnou. Z Josefa se stal bohatý člověk, měl krásný dům a faraon mu dal za ženu dceru jednoho ze svých kněží. Roky hojnosti však skončily, nastala neúroda a hrozil hlad. Josef a jeho úředníci otevřeli sýpky a prodávali obilí. Lidé už sice nežili v hojnosti, ale nehladověli. I v okolních zemích panovalo hrozné sucho a neúroda. Také v Kenaanské zemi, kde žili Josefův otec a bratři, nastal hlad. „Neseďte doma a jděte do Egypta nakoupit obilí,“ řekl Jákob svým deseti synům, „jinak zemřeme hlady.“ Bratři vzali osly a vydali se na cestu. Doma zůstal jen nejmladší Benjamín. Otec se o něj strachoval. Jeho matka Ráchel zemřela při porodu a Jákob se bál, že by o Benjamína mohl přijít tak, jako ztratil Josefa. V Egyptě bratři vyhledali nejvyššího faraonova správce a padli před ním na kolena. Josef je hned poznal, ale oni netušili, že muž oblečený v drahém oděvu je jejich bratr. „Jste vyzvědači a chcete získat zprávy, abyste tuto zemi mohli zničit,“ rozkřikl se
26
na ně. „Pane, křivdíš nám,“ řekl nejstarší Rúben. „Přicházíme z Kenaanské země a všichni jsme synové jednoho otce Jákoba, který dostal od našeho Boha jméno Izrael. Nejsme vyzvědači, chceme jen nakoupit obilí pro náš lid,“ vysvětlovali bratři. „Žije ještě váš otec? A máte ještě další bratry?“ vyslýchal je Josef. „Náš otec je živ a zdráv. Doma zůstal jen nejmladší bratr Benjamín. Měli jsme ještě bratra Josefa, ale ten nešťastně zahynul. V poušti ho roztrhala divá zvěř.“ Tak se Josef dozvěděl, jak bratři obelhali otce, a rozhodl se, že je za to vytrestá. Rozkázal jim přísným hlasem: „Chci, abyste mi přivedli vašeho nejmladšího bratra. Abych měl jistotu, že se s ním vrátíte, nechám u sebe jednoho z vás jako vězně.“ A přikázal spoutat bratra Šimeóna a odvést ho do vězení. Pak sluhové naplnili žoky Josefových bratrů obilím a tajně do každého vrátili stříbrné peníze, kterými bratři obilí zaplatili. Na zpáteční cestu se vydali s obavami, co řeknou otci. Když večer náhodou otevřeli žoky s obilím, uviděli měšce se svým stříbrem. Dostali strach a radili se, zda by neměli stříbro vrátit. Nakonec se rozhodli pokračovat v cestě domů, ale obavy ze záhadného mocného muže jim nedávaly spát.
27
Josefovo odpuštění
B
ratři se vrátili domů a vyprávěli otci o podivném přání egyptského správce.
Chce vidět nejmladšího bratra Benjamína. Otec se rozzlobil: „Benjamína mi neodvedete. Kdo ví, jaké má ten člověk v Egyptě úmysly. Ztratil jsem kdysi Josefa, Šimeón je ve vězení, a kdybych měl přijít ještě o Benjamína, zemřel bych. To nikdy nedovolím.“ Zásoby obilí však brzy došly a hlad byl neúprosný. „Musíte jít znovu do Egypta, jinak zemřeme hlady,“ rozhodl otec. Domluvili se, že vrátí peníze, které Josef nechal ukrýt do pytlů s obilím, a za nové obilí znovu zaplatí. Navíc přinesou egyptskému správci dary. Zaručili se otci, že Benjamína přivedou v pořádku zpátky. Cestou prosili Boha, aby jim dopřál šťastný návrat. Když Josef viděl, že se bratři vrátili, dal příkaz sluhům, aby nakrmili jejich osly, a pozval je do svého domu na oběd. Bratři nevěděli, jak si mají Josefovo laskavé chování vysvětlit, a velmi se báli, co to znamená. Neustále se hluboce klaněli – jak to kdysi předpověděl Josefův sen o snopech, a nazývali se Josefovými otroky. Když Josef viděl, že přivedli i Benjamína, nechal z vězení osvobodit Šimeóna, který se radostně přivítal se svými bratry. Při bohaté hostině se Josef ptal: „A váš otec, je stále naživu?“ „Díky Bohu, pane, je živ a zdráv,“ řekl bratr Juda. Josef byl dojat a musel na chvíli odejít do jiné místnosti, aby bratři nepoznali, že má v očích slzy. Každému bratrovi daroval pěkný plášť a druhý den ráno všechny propustil. Bratři opět děkovali a klaněli se. Netušili, že Josef opět přikázal vrátit jim stříbrné peníze do pytlů s obilím a do Benjamínova žoku vložil sluha na Josefův příkaz ještě vzácný stříbrný pohár. Bratři vyšli z města, ale brzy je dohonili egyptští ozbrojenci: „Jeden z vás ukradl ve správcově domě
28
stříbrný pohár,“ řekl velitel stráže. „Musíme prohlédnout vaše věci.“ Bratři si byli jisti, že nikdo nic neukradl a nebránili se. Nevěřili svým očím, když se pohár objevil v Benjamínově žoku s obilím. „To je zloděj,“ řekli strážci, „máme příkaz ho přivést zpátky a bude pánovým otrokem.“ Stráž spoutala Benjamína a vedli ho zpět do města. „Nemůžeme přece bratra opustit, slíbili jsme to otci,“ řekl Juda. Všichni souhlasili a vrátili se zpět do Josefova domu. Padli na kolena a Juda promluvil: „Pane, náš otec miluje svého nejmladšího syna nade všecko; nevrátí-li se domů, bude to otcova smrt.“ Josef viděl, že se bratři napravili a nechtějí již otce klamat jako kdysi. „Pohleďte na mě,“ řekl, „jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta.“ Bratři údivem zkameněli. Báli se, že se jim Josef bude mstít. Ale Josef řekl: „Pospíchejte a rychle přiveďte mého otce a celé vaše rodiny. Bůh zařídil, abych se stal bohatým a mocným a nechci, aby můj rod žil v nedostatku.“ Bratři Josefa rádi poslechli, brzy se přistěhovali se svými rodinami do Egypta a usadili se v úrodné krajině. A Josef se po letech konečně šťastně shledal se svým otcem.
29
Mojžíš
P
řešlo mnoho let, Josef zestárl a Bůh ho povolal k sobě. Na egyptský trůn usedl nový
faraon a izraelskému lidu nastaly zlé časy. Egypťané na Izraelce pohlíželi jako na otroky a ukládali jim ty nejtěžší práce. Ale během let Izraelců přibývalo, až Egypťané dostali strach, že by se proti nim mohli vzbouřit. Aby počet Izraelců nevzrůstal, vydal faraon rozkaz vojákům, že každý narozený izraelský chlapec musí být utopen v Nilu. V izraelských rodinách zavládl smutek a zoufalství. Jedné ženě se právě narodil krásný chlapeček. „Nenechám své dítě zabít,“ řekla si a vymyslela plán. Vložila dítě do košíku vymazaného smolou a vystlaného pokrývkami a pustila koš po proudu řeky. Koš plul podél břehu, až se zastavil v hustém rákosí. Nedaleko se právě koupala faraonova dcera se svými služebnými. Najednou se z rákosí ozval dětský pláč. „Jděte se podívat, co to je,“ vybídla princezna služebné. Za chvilku už překvapeně hleděla na dítě v košíku. „Jaké překrásné děťátko, vezmu ho k sobě a budu se o ně starat.“ „Bude potřebovat kojnou,“ radila princezně jedna ze služebných. „Poptám se ve městě a nějakou najdu.“ Kojná, kterou přivedla, byla chlapečkova vlastní matka. Chlapec, kterého pojmenovali Mojžíš, vyrůstal u faraonova dvora jako princ. Žil v blahobytu, měl sloužící, ale zachoval si dobré srdce. Nikdy nezapomněl, že i on sám pochází z izraelského rodu. Nelíbilo se mu, jak faraonovi dvořané zacházejí s izraelskými otroky. Jednou, to už byl skoro dospělý, spatřil, jak egyptský dozorce krutě mlátí izraelského otroka. Když otrok padl bezvládně k zemi, zmocnil se Mojžíše hněv. Vrhl se na dozorce a zabil ho. Pozdě si uvědomil, že ho při činu pozoroval nějaký člověk. Z obavy před prozrazením a trestem uprchl z Egypta do země Midján a stal se
30
pastýřem u tamějšího kněze Jitra. Jitro si Mojžíše oblíbil, a později mu dokonce dal za manželku jednu ze svých dcer. Jednou Mojžíš pásl stádo na úpatí hory Choréb. Náhle uviděl hořící keř. Přišel blíž a uslyšel z keře hlas: „Já jsem Hospodin, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Vyvolil jsem tě, abys vyvedl svůj lid z egyptského otroctví. Ukážu vám úrodnou a bohatou zemi. Posílám ti na pomoc tvého bratra Árona. Půjdete do Egypta a oznámíte Izraelským, že jste připraveni vyvést je z otroctví, a budete žádat faraona, aby všechny propustil.“ Mojžíš byl ohromen. „Jak bych já mohl přesvědčit všechen lid i faraona? Neuvěří mi.“ „Hoď na zem svou pastýřskou hůl,“ řekl Bůh. Jakmile se hůl dotkla země, proměnila se v hada. Mojžíš se lekl. „Neboj se a chyť hada za ocas,“ nařídil Bůh. Mojžíš poslechl a had se opět změnil v hůl. „Toto kouzlo ti pomůže, aby ti lidé uvěřili. Bude-li třeba, nabereš ještě vodu z Nilu – když ji rozliješ po zemi, promění se v krev. Nebude-li faraon chtít izraelský lid propustit, sešlu na Egypt strašné pohromy.“ Mojžíš odvedl stádo domů a oznámil tchánu Jitrovi, že odchází s manželkou a bratrem Áronem do Egypta.
31
Bůh posílá na Egypt deset pohrom
M
ojžíš s bratrem Áronem dorazili do Egypta. Hlásali zotročenému izraelskému
lidu, co řekl Bůh, a slibovali, že národ odvedou z Egypta do úrodné Kenaanské země, která se stane jejich novým domovem. Když žádali faraona, aby jim dovolil izraelský lid odvést, vysmál se jim a nařídil svým správcům, aby ukládali lidem ještě horší a těžší práce. Mojžíš a Áron se nedali odbýt. Bůh jim přikázal, aby při jednání s faraonem použili kouzla, která jim dal. „Posílá nás Bůh všeho izraelského lidu, propusť nás z Egypta,“ žádali znovu faraona. „Kdo je váš Bůh? Jak si troufá ode mne něco žádat?“ řekl pyšně faraon. „Náš Bůh je mocný,“ řekl Mojžíš a hodil na zem svou pastýřskou hůl. Místo ní se hned na podlaze paláce objevil had. Všichni přítomní strnuli úžasem. Faraon se nevzdával. Přikázal svým kouzelníkům, aby provedli tentýž zázrak. A skutečně! I jejich hole se proměnily v hady. Avšak had z Mojžíšovy hole spolykal všechny hady egyptské. Bylo zřejmé, že Bůh izraelský je mocnější než egyptští bohové. Ani teď nehodlal faraon Izraelity propustit. Bůh opět promluvil k Mojžíšovi: „Splním, co jsem slíbil. Uvalím na Egypt strašné pohromy a osvobodím svůj lid. Jděte ráno opět k faraonovi a Áron ať vezme tvou hůl a pozvedne ji nad řekami a potoky. Všechna voda se promění v krev, zahynou ryby i vodní tvorové a lidé budou trpět žízní.“ Mojžíš a Áron provedli, co řekl Hospodin. Sedm dní ponechal Bůh vodu proměněnou v krev. Lidé trpěli žízní, ale faraona to neobměkčilo. Ani za nic nechtěl přijít o izraelské otroky. Bůh seslal na Egypt ještě horší rány: náhle z řek vylezly tisíce velkých žab a zaplavily celá města a vesnice, pronikly
32
do lidských příbytků a lezly po lidech i ve spánku. Faraon žádal Mojžíše, aby zbavil zemi žab a sliboval, že jeho lid propustí. Ale když žáby pomřely, faraon slib nedodržel. Pak Hospodin zamořil zemi komáry, po nich přišly na řadu mouchy. Když ani pak faraon nedodržel slib, veškerý dobytek v zemi uhynul na zhoubný dobytčí mor. Pak zachvátila ošklivá choroba egyptské obyvatele – jejich těla byla plná boláků a vředů a mnoho jich zemřelo. Ani tehdy se faraon neobměkčil. Hrozné krupobití pak zpustošilo egyptská pole, a co zbylo z úrody, sežrala obrovská hejna kobylek do posledního stébla. Nakonec Bůh zahalil Egypt do neproniknutelné tmy. Lidé vráželi do věcí i do sebe navzájem. Jen v izraelských domech bylo světlo. Když se po třech dnech tma rozplynula, faraon nabízel Mojžíšovi, že propustí jeho lid, ale dobytek si ponechá. To Mojžíš nemohl přijmout. Bůh k němu opět promluvil: „Na Egypt sešlu ještě poslední, nejhorší trest. Desátou noc ode dneška projdu zemí a zahynou všichni egyptští prvorození od syna faraonova až k dítěti nejchudší služebné. Zahynou i prvorozená zvířata, ale lidem izraelským nebude v ničem ublíženo. Den, kdy opustíte Egypt, se blíží.“
33
Odchod z Egypta
M
ojžíš svolal izraelské muže a sdělil jim Boží nařízení: „Za deset dnů musí každá
rodina zabít beránka a upéct ho na ohni. Jeho krví pomažete dveře svých domů, neboť Hospodin bude procházet Egyptem a zabíjet všechno prvorozené. Domům označeným krví se vyhne. A nikdo z vás nesmí po celou noc vyjít z domu.“ Když nastala určená noc, Bůh potrestal egyptské obyvatele tak, jak slíbil. Faraon ztratil svého prvorozeného syna a v hněvu rozkázal, ať mu izraelský lid co nejrychleji zmizí z očí. Mojžíš a Áron svolali svůj lid k bohoslužbě a při ní lidem přikázali, aby na cestu vzali mouku na pečení chleba a jiné zásoby jídla i všechen dobytek – skot, kozy, ovce a osly. V dlouhém průvodu šli Izraelští za Mojžíšem a Áronem a ti je vedli pouští. Směřovali k moři. Ve dne jim ukazoval cestu vysoký oblak a v noci ohnivá záře – obě znamení poslal Hospodin. Faraon svého nařízení brzy litoval. Rozkřikl se: „Kdo nám teď bude sloužit? Jak budeme žít bez otroků?“ Rozhodl se Mojžíšův lid pronásledovat. Rozkázal, ať vojáci zapřáhnou koně do šesti set vozů, doženou Mojžíše a jeho lid a násilím je přivedou zpátky. Když Izraelští došli k moři, uslyšeli za sebou dusot koňských kopyt. Vozy s faraonovým vojskem se rychle blížily. Izraelští začali naříkat: „Co teď s námi bude? Vojáci nás zabijí. Raději jsme měli zůstat v Egyptě.“ Ale Bůh stál na jejich straně. „Pozvedni svou hůl nad moře,“ přikázal Mojžíšovi. A stal se zázrak! Moře se rozestoupilo a mezi vlnami se otevřela široká cesta. „Jděte rychle,“ pobízeli Mojžíš a Áron svůj lid. Lidé měli strach, ale vojáci se rychle blížili. Izraelité si dodali odvahu, vstoupili na cestu, která se otevřela mezi vlnami, a šťastně přešli na druhou stranu. Faraonovy vozy s vojáky také stačily vjet na mořskou cestu, ale voda cestu uzavřela a pronásledovatele smetly vlny. Uplynulo patnáct dnů ode dne, kdy se lidé vydali na cestu. Všichni byli unaveni, docházely zásoby a voda. Lidé začali reptat. „Proč jsme raději nezůstali v Egyptě. Museli jsme těžce pracovat, ale najedli jsme se dosyta masa, zeleniny i ovoce.“
34
Tehdy k Mojžíšovi opět promluvil Bůh: „Tvoji lidé budou jíst každý večer maso a každé ráno chléb.“ A opravdu! Večer se mezi lid snesla hejna křepelek. Lidé je lovili a všichni se dosyta najedli křepelčího masa. Ráno spadla rosa a země se pokryla zvláštními bílými vločkami kulatého tvaru. Mojžíš řekl lidem: „Sbírejte a jezte, to je mana, chléb, který nám posílá Hospodin!“ Od toho dne každý večer přilétaly křepelky a každé ráno lidé sbírali manu. Mojžíš udeřil svou holí o skálu, objevil se pramen vody a lidé uhasili žízeň. Po několika týdnech doputovali k hoře Sínaj. Tady se utábořili a Mojžíš vystoupil na vrchol hory, který byl zahalený hustým kouřem. Odtud k němu promluvil Bůh: „Budete-li mě poslouchat a dodržovat mou smlouvu, stanete se mým vyvoleným národem před všemi ostatními lidmi. I když mi patří celá země, vy budete mým svatým královstvím.“
35
Mojžíš na hoře Sínaj
N
a hoře Sínaj uslyšel Mojžíš Boží hlas: „Vyvedl jsem vás z Egypta. Za tři dny
promluvím z hory zahalené oblakem k lidu. Ať všichni poslouchají, až uslyší zvuk
polnice a hřmění. Nikdo z tvého lidu nesmí vystoupit na vrchol hory, jen ty sám. Kdo by neposlechl, zemře.“ Po třech dnech se nad horou objevil hustý oblak, zahřmělo a zazněl pronikavý zvuk polnice. A pak se ozval Boží hlas: „Abych vám pomáhal a chránil vás, musíte dodržovat mé zákony a mých deset hlavních přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj jediný Bůh. Jenom mně jedinému musíš věřit. Nesmíš vytvořit obraz ani sochu Boha ani si zhotovit modly, klanět se jim a uctívat je. Nevezmeš jméno Boží nadarmo. Sedmý den v týdnu je dnem svátečním a je určený odpočinku. Tento den zasvětíš Bohu. Měj v úctě svého otce i svou matku, abys i ty byl dlouho živ. Nezabiješ – život je posvátný a dát a vzít ho může pouze Bůh. Nesesmilníš – muž má být věrný své ženě a žena svému muži. Nepokradeš – majetek ostatních lidí musí být pro tebe nedotknutelný. Nebudeš křivě svědčit proti svým bližním, pomlouvat je a lhát. Nebudeš toužit po ničem, co patří tvému bližnímu, a závidět mu.“ Pak Bůh povolal Mojžíše na vrchol hory a čtyřicet dnů s ním hovořil o zákonech pro Izraelské; jaké oběti Bohu přinášet, jak spravedlivě soudit, jak pracovat a obdělávat pole. „Dám ti dvě kamenné desky,“ oznámil Bůh Mojžíšovi, „na nich jsou vytesány všechny mé zákony. Necháš zhotovit truhlu z vzácného dřeva, okovanou zlatem a stříbrem, a na ni umístíš dvě zlaté sochy cherubínů. Do truhly uložíš desky
36
a navždy ji budeš opatrovat jako posvátnou Archu úmluvy mezi mnou a izraelským lidem.“ Když se Mojžíš dlouho nevracel, začali lidé ztrácet trpělivost. Řekli Áronovi: „Mojžíš se nevrací, kdo ví, co se mu asi přihodilo. Nikdo neví, jak vypadá jeho Bůh. Dej nám jiné božstvo, kterému bychom se klaněli a uctívali ho.“ Áron souhlasil: „Ať všechny ženy odevzdají své náušnice,“ nařídil. Z náušnic nechal ulít sošku zlatého telete a lidé se k ní modlili, přinášeli jí oběti a tančili kolem ní. Když Mojžíš sestoupil z hory a viděl, co se děje, v hrozném hněvu mrštil mezi lid kamenné desky a spálil zlatou modlu. Také Bůh se na Izraelské velmi rozhněval a chtěl je zahubit. Mojžíš se modlil a prosil Boha o odpuštění. Hospodin se slitoval. Mojžíš znovu vystoupil na horu a dostal od Boha nové kamenné desky. Když sestoupil z hory, všichni s úžasem hleděli, jak je jeho tvář ozářena Božím světlem. Hned rozkázal vyrobit truhlici pro Boží zákony a z vzácných látek postavit stan s oltářem, kde bude uložena. Když byl stánek hotový, uspořádali Izraelští slavnost a obětovali Hospodinu berany, kozlíky i voly. Mojžíš určil Árona a jeho syny, aby se jako kněží starali o stan a truhlici s Božími zákony. Náhle se nad stanem objevil stříbřitý oblak. Všichni poznali, že Bůh je s nimi a jejich oběť přijal.
37
Dobytí Jericha
M
noho let putovali Mojžíš a Áron se svým lidem pouští. Často museli bojovat
s nepřátelskými rody, aby uchránili pastviny pro dobytek. Z izraelských mužů se za tu dobu stali silní bojovníci, kteří se nezalekli ani přesily nepřátel. Po mnohých útrapách doputoval národ na úpatí hory Nebó, kolem níž tekla řeka Jordán. Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Rozluč se svým lidem. Pak vystup na horu Nebó a uvidíš úrodnou Kenaanskou zemi, kterou jsem vám přislíbil. Tvůj lid musí přejít řeku Jordán, ale ty už s ním nepůjdeš, neboť tvůj život skončí.“ Mojžíš určil jako svého nástupce statečného Jozua, jako hlavního kněze Áronova syna Eleazara a vystoupil na horu. Potěšil se pohledem na krásnou a bohatou zemi, kterou Bůh slíbil už kdysi Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi. Poděkoval Hospodinovi a zemřel. Lid izraelský ho oplakával třicet dnů. Jozue přikázal, aby se všichni připravili přejít Jordán. Řeka byla právě rozvodněná, hluboká a prudká. „První půjdou kněží s truhlicí s Božími zákony a za nimi všichni ostatní,“ nařídil Jozue. Kněží vstoupili do řeky a mohutný proud se náhle zastavil, jako by někdo na řece postavil neviditelnou přehradu. Kněží zůstali stát uprostřed suchého řečiště a všechen lid přešel kolem nich na protější břeh. Za řekou se rozkládalo velké město Jericho, obklopené vysokými kamennými hradbami. Aby Izraelští získali vládu v zaslíbené zemi, museli město dobýt. Jozue vyslal dva zvědy, aby zjistili, kolik vojska je ve městě a jak se mají připravit k boji. Zvědové však byli ve městě poznáni a pronásledováni. Naštěstí je ukryla v domě své
38
rodiny dívka jménem Rachab a zmátla jejich pronásledovatele. Zvědové sešplhali po provaze z hradeb a podali zprávu svému veliteli. Jozue marně přemýšlel, jak proniknout s vojskem přes silné a vysoké hradby. Promluvil k němu Hospodin a dal mu radu: „Ať sedm tvých kněží vezme polnice z beraních rohů a budou na ně troubit v průvodu před kněžími, kteří ponesou schránu s Božími zákony. Do čela tohoto průvodu postavíš izraelské vojsko v plné zbroji. Za kněžími s posvátnou schránou ať jde všechen izraelský lid. Každý den musí průvod jedenkrát obejít kolem hradeb města Jericha za hlasitého troubení polnic. To budete konat po šest dnů. Nařiď svým lidem, aby šli v těchto dnech potichu a nenechali se strhnout k válečnému pokřiku.“ Jozue zařídil všechno podle Hospodinovy vůle. Sedmého dne měli podle Hospodinova nařízení všichni obejít hradby Jericha sedmkrát. Opět se rozléhalo pronikavé troubení polnic, a když průvod obcházel hradby posedmé, vydal Jozue povel a všechen lid spustil hlasitý válečný pokřik. K všeobecnému údivu se silné kamenné hradby města Jericha začaly hroutit. Veliké balvany padaly k zemi jako zrnka písku. Vstup do města byl náhle volný, a obyvatele Jericha zachvátil strach. Izraelské vojsko se pak snadno zmocnilo vlády nad městem. Jozue nařídil: „Dívce Rachabě, která pomohla zvědům, nesmí nikdo ublížit a ona i členové její rodiny budou přijati mezi izraelský lid.“ Tak se izraelskému národu otevřela cesta do zaslíbené země.
39
O siláku Samsonovi
V
enkovan Manóach a jeho žena dlouho toužili po dítěti. Jednou do jejich domu přišel
neznámý muž. Řekl ženě: „Narodí se ti syn. Bude to dítě zasvěcené Bohu, proto nesmíš pít víno a chlapci nikdy nebudeš stříhat vlasy.“ Z vděčnosti za dobrou zprávu obětoval Manóach Bohu kozlíka. Ve vysokém plamenu oběti se náhle objevila postava neznámého návštěvníka. Manóach pochopil, že to byl Hospodinův anděl. Po čase se jim narodil chlapec a pojmenovali ho Samson. Rychle rostl a měl neobyčejnou sílu. Když dospěl, zalíbila se mu dívka z nepřátelského národa Pelištejců. Žádal rodiče, aby s ním šli k jejímu otci domluvit svatbu. „Proč sis nevybral dívku z našeho izraelského rodu? Proč zrovna Pelištejku?“ zlobil se otec. Ale rodiče Samsona milovali, a proto se brzy vydali na cestu do Timnaty, kde žila dívčina rodina. Když procházeli vinicemi, náhle se před nimi objevil lev. Samson se nezalekl a strašné zvíře zabil holýma rukama. Svatba byla domluvena a za nějaký čas putoval Samson do Timnaty za nevěstou. Šel kolem zabitého lva a spatřil, že se mu na těle usadil roj divokých včel, které nastřádaly hodně sladkého medu. Na svatbě se sešlo mnoho hostů. Nevěstin otec mezi nimi vybral třicet mladíků, aby dělali Samsonovi společnost. Samsona napadlo, že se s nimi vsadí. „Dám vám hádanku,“ řekl. „Jestliže ji uhodnete, dostane každý z vás ode mne košili a sváteční oděv. Neuhodnete-li, dá každý z vás košili a sváteční oděv mně. Hádanka zní: Z dravce je potrava, ze siláka sladkost.“ Samson, jak každý pochopí, myslel na zabitého lva a sladký včelí med. Mladíci neměli ponětí, jak hádanku rozluštit, a přemlouvali nevěstu: „Jsme tvoji příbuzní, musíš nám pomoct. Vylákej od Samsona správnou odpověď.“ Dívka se začala Samsona vyptávat a naléhala tak dlouho, až Samson, jen aby už měl klid, odpověď na hádanku prozradil. Po sedmi dnech chtěl od mladíků slyšet rozluštění. Už se těšil, že na nic nepřijdou. Ale jaké ho čekalo překvapení! Uslyšel správnou
40
odpověď. „Vlastní žena mě zradila,“ křičel. Strašně se rozzuřil. Běžel do města, kde přepadl třicet lidí a uloupil jim oblečení, aby mohl splatit sázku. Pak svou ženu opustil. Za pár dnů ho hněv přešel; vzal kozlíka jako dárek a vydal se za svou ženou. Doufal, že se spolu udobří. Ale její otec řekl: „Myslel jsem, že ji nenávidíš za to, co ti provedla. Dal jsem ji za manželku svému známému.“ Samsona znovu zachvátil hněv: „Budu se mstít všem Pelištejcům až do své smrti,“ umínil si. Zapálil pelištejská pole, a všechno obilí lehlo popelem. Pak za ním přišli lidé z jeho rodu: „Pelištejci se chystají vyrazit proti nám. Mají velkou přesilu. Chtějí, abychom tě svázali a vydali jim tě…“ Samson souhlasil. Svázali ho silnými provazy a vedli do pelištejského tábora. Před očima nepřátel však Samson provazy přetrhal, jako by to byly nitě. Pak se vrhl mezi nepřátele a mnoho jich pobil. Ostatní se dali na útěk.
41
Samsonova pomsta
P
elištejci nezapomněli, že před Samsonem muselo jejich vojsko utíkat. Stále mysleli
na pomstu. Když se Samson zamiloval do dívky jménem Delíla, pelištejští dvořané ji navštívili. „Chceme vědět, v čem je ukryta Samsonova síla,“ řekli. „Ty jediná to od Samsona můžeš vyzvědět. Jestliže se ti to podaří, dostaneš od nás tolik stříbra, že budeš nejbohatší ženou ve městě.“ Delíla se dlouho nerozmýšlela. „Jsi tak silný, Samsone. Nikoho se nebojíš, nikdo tě nedokáže porazit,“ lichotila mu. „Pověz, co by se muselo stát, aby tě tvá síla opustila?“ Samson nechtěl prozradit, v čem je jeho síla skryta, a tak si vymýšlel: „Kdyby mě svázali sedmi pruhy čerstvého lýka, které ještě neuschly, má síla by se ztratila,“ řekl. Delíla hned běžela za pelištejskými dvořany: „Přijďte ke mně v noci, schovám vás v komoře. Přineste mi sedm pruhů čerstvého lýka. Až Samson usne, svážu ho a ostatní už bude na vás.“ Když v noci Pelištejci přepadli spícího Samsona, ještě v polospánku lýkové provazy přetrhal a Pelištejcům se vysmál. Podruhé řekl Delíle, že musí být svázán silnými konopnými lany, ale zase je roztrhl jako nic. Potřetí měla Delíla vetkat jeho vlasy do tkalcovského stavu. Ale i odtud se lehce osvobodil. Delíla nepřestávala naléhat: „Mám tě nejraději ze všech lidí na světě,“ promluvila sladkým hlasem, „a jestli mě také miluješ, neměl bys mít přede mnou tajemství.“ Samson uvěřil: „Od narození jsem Boží nazarejský,“ rozpovídal se, „takoví lidé jsou zasvěceni Bohu. Mých vlasů se nikdy nedotkla břitva. V nich je má síla. Kdybych přišel jen o sedm pramenů svých vlasů, kdokoli mě přemůže.“ Pak položil hlavu Delíle do klína a usnul. Delíla mu ostříhala vlasy a přivolala Pelištejce. Samson už nemohl uniknout. Svázali ho
42
bronzovými řetězy a oslepili ho. Mnoho dnů pak společně s dalšími otroky otáčel těžkým mlýnským kolem. Ačkoli byl Samson slepý, myšlenka na pomstu Pelištejcům ho neopouštěla. Vlasy mu pomalu dorůstaly. Nastal den, kdy Pelištejci pořádali velkou slavnost na počest svého boha Dágona. V chrámu a okolí se shromáždily tisíce lidí. Někoho napadlo přivést Samsona, aby se lidé mohli vysmát poraženému silákovi. Slepého Samsona přivedl na náměstí malý chlapec. „Zaveď mě prosím ke vchodu do chrámu, mezi sloupoví, rád bych se opřel o sloup,“ žádal Samson svého průvodce. Náhle si vzpomněl, že byl zasvěcen Bohu, a v duchu se modlil: „Bože, pomoz mi, abych ztrestal Pelištejce za všechno zlé, co učinili mému národu.“ Rozpřáhl ruce mezi dvěma sloupy a vší silou se vzepřel. Kamenné sloupy začaly praskat a ozval se silný rachot. Celá chrámová stavba se zřítila a kameny pohřbily všechna pelištejská knížata a s nimi tisíce lidí v chrámu i v okolí. Také Samson našel pod troskami smrt.
43
O králi Saulovi
I
zraelský lid neměl krále. Všichni se řídili radami moudrého proroka Samuela, který
jim sděloval Boží vůli a spravedlivě soudil jejich spory. Měl dva syny, kteří se stali také soudci. Ale nesoudili tak spravedlivě jako Samuel. Lidé s nimi nebyli spokojeni – často soud vyhrál ten, kdo jim tajně zaplatil. Vážení izraelští mužové se na Samuela obrátili s žádostí, aby pro národ vyhledal krále.
„Všechny okolní národy mají krále, kterého poslouchají a který dodává vážnost celé zemi. Král nás bude soudit a bojovat za nás,“ řekli Samuelovi. „Rozmyslete si to dobře,“ varoval je Samuel. „Králi budete odevzdávat daň z úrody, dobytka i vinic a budete mu sloužit vy i vaši synové a dcery. Král vám vezme všechno, co bude chtít.“ Ale muži trvali na svém. Samuel slíbil, že poprosí Hospodina o radu. „Brzy se setkáš s mužem, který bude hledat dva ztracené osly. Pomažeš jeho hlavu posvátným olejem, to on bude budoucí král Izraele. To je ten muž, který osvobodí můj lid z rukou Pelištejců,“ zněla Boží odpověď. Mladý muž, který se přišel proroka zeptat na ztracené osly, se jmenoval Saul. Pocházel z rodu, jenž nebyl nijak významný. Saul byl krásný, urostlý mladík, postavou převyšoval ostatní muže o hlavu. „Bůh si přeje, abys byl izraelským králem,“ oznámil mu Samuel. Když mu pomazal hlavu posvátným olejem, svolal izraelské kněze, aby jim představil nového krále. Saul o sobě pochyboval. Neměl odvahu stát se králem, bál se, že nedokáže plnit povinnosti panovníka. Když Samuel oznámil shromážděným jméno budoucího krále, nemohli Saula nikde najít. Nakonec ho objevili – schovával se mezi truhlami a nádobami s obilím. Když konečně vystoupil před shromáždění, všem se zalíbil a provolávali mu slávu jako izraelskému králi.
44
Saul byl dobrý a statečný král. V čase jeho kralování měli Izraelští mnoho nepřátel. Zemi ohrožovaly početné sousední národy – Amónovci, Amálečtí, ale nejhoršími a nejsilnějšími nepřáteli byli Pelištejci. Saul se vždy řídil radami proroka Samuela a vybojoval mnoho vítězných bitev. Jednou si Saul po vítězné bitvě přivlastnil válečnou kořist – nejlepší kusy z protivníkových stád. Samuel se na něj velice rozhněval: „Bůh zakázal obohacovat se majetkem poražených nepřátel, a ty jsi neposlechl. Je na čase, aby tvoje kralování skončilo,“ řekl Saulovi a od té doby už s králem nepromluvil. Saul svého činu litoval, ale ještě víc ho mrzela ztráta moudrého rádce. Trápil se a pronásledovaly ho smutné myšlenky. Měl rád hudbu, a proto hledal někoho, kdo by ho rozptýlil hrou na harfu. Doneslo se mu, že v Betlémě žije muž jménem Jišaj, který má osm synů. Nejmladší z nich, David, prý je výborný hudebník. Král pro chlapce hned poslal. Hudebník s harfou byl krásný mladík, jehož husté vlasy plály rudě jako vycházející slunce. Když se rozezněly struny Davidovy harfy, král Saul byl líbeznou hudbou okouzlen. Od té doby volal král Davida k sobě vždy, když ho trápil smutek a starosti.
45
David a Goliáš
I
zraelskou zemi ohrožovalo silné vojsko
Pelištejců. Král Saul proti nim vytáhl se svou armádou. Vojska se utábořila na dvou kopcích, mezi nimiž se rozkládalo údolí. Obě strany se připravovaly k útoku. V pelištejském vojsku byl muž jménem Goliáš. Byl to člověk obrovité postavy a neobyčejné síly. Každý den vycházel v bronzové helmě a krunýři, ozbrojen těžkým mečem, na dohled izraelskému vojsku. „Jste ubozí zbabělci,“ volal na izraelské vojáky. „Nikdo z vás se neodváží se mnou bojovat!“ Jakmile v Saulově vojsku uslyšeli obrův hromový hlas, dostali všichni velký strach. Když Saul odjel do války, vrátil se David do Betléma k otci a opět pásl stáda. Jeho nejstarší bratři byli v králově vojsku. Jednou řekl otec Davidovi: „Doneseš bratrům jídlo; chléb a ovčí sýry. Ať se o jídlo rozdělí se svým hejtmanem.“ David dorazil do Saulova tábora právě ve chvíli, kdy se zpupný Goliáš posmíval Izraelským. David se pozdravil s bratry, předal jim zásoby a vyhledal krále Saula. „Chtěl bych s obrem bojovat,“ řekl. Král si Davida již dříve oblíbil pro jeho skvělou hru na harfu a jeho úmysl mu rozmlouval: „Goliáš je nepřemožitelný bojovník, a ty jsi ještě chlapec,“ varoval Davida. Ale David se nenechal odradit. „Když jinak nedáš, vezmi si alespoň bronzovou přilbu a ochranný pancíř,“ řekl král. „A vyber si ten nejlepší z mých
46
mečů.“ David si nasadil přilbu, oblékl bronzový pancíř a v ruce potěžkal meč. Výzbroj byla těžká a bránila mu ve volném pohybu. David zase všechno odložil, vzal si jen svůj prak a do mošny vložil několik kamenů. Když Goliáš spatřil Davida, vykřikl posměšně: „Ještě dnes udělám z tebe potravu pro ptáky a divoké šelmy.“ David odpověděl: „Na mé straně je Bůh, který mě ochrání!“ Vyndal z mošny kámen a rozběhl se proti obru. Přesně mířená rána z praku zasáhla Goliáše do čela a obr padl mrtev k zemi. David došel až k němu a jeho vlastním mečem mu setnul hlavu. Pelištejce zachvátil strach, dali se na útěk a vojáci krále Saula je pronásledovali. David se stal hrdinou. Lidé mu provolávali slávu a byli přesvědčeni, že je statečnější než Saul. Začaly se ozývat hlasy, že by se David měl stát králem. Tyto zvěsti se donesly až k Saulovi. Velice se rozzuřil a od té chvíle Davida nenáviděl a chtěl ho nechat zabít. David uprchl a na útěku se skrýval před králem a jeho zvědy. Jednou musel Saul při honbě za Davidem přenocovat se svými ozbrojenci v jeskyni. Netušili, že David a jeho družina jsou právě nedaleko a pozorují, co se děje. Když Saul a jeho strážci usnuli, mohl David svého nepřítele zabít. Ale nebyl pomstychtivý. Spícímu králi uřízl jen kus pláště, aby měl důkaz, že měl králův osud ve svých rukou. Po čase David předstoupil před krále. Ukázal mu uříznutou část pláště a Saul uznal, že David neusiluje o pomstu a netouží po jeho smrti. A oba slavní muži se rozešli v dobrém.
47
David králem
P
elištejci shromáždili početné vojsko a chystali se zaútočit proti králi Saulovi. Saul
měl zlé tušení a vyhledal věštkyni, aby zjistil, co přinese budoucnost. „Bůh je na straně tvých nepřátel, budete poraženi a ty i tvoji synové nebudete již zítra mezi živými,“ vyslechl Saul děsivé proroctví. Druhý den pobila velká přesila Pelištejců izraelské vojáky a padli i Saulovi tři synové. Král byl těžce raněn, a aby nepadl do rukou nepřátel, probodl se vlastním mečem. Novým králem se stal David. V době své vlády porazil všechny nepřátele Izraele
a stal se slavným panovníkem. Dobyl hrad Sion, který se stal jeho sídlem, a kolem hradu se brzy rozrostlo krásné město Jeruzalém. David nechal přinést do Jeruzaléma schránu s Boží úmluvou a lid měl radost, že Bůh bude město ochraňovat. Jednou král David obhlížel ze střechy paláce okolní město. V jednom z blízkých domů spatřil neobyčejně krásnou dívku. „Chci ihned vědět, kdo to je a jak se jmenuje,“ nařídil svým sloužícím. Sluhové si pospíšili: „Králi, žena, o niž se zajímáš, se jmenuje Bat-šeba. Je manželkou Uriáše, jednoho z hejtmanů tvého vojska.“ „Jděte k ní a vyřiďte, že ji zvu na návštěvu do paláce,“ nařídil král, který se do krasavice na první pohled zamiloval. Bat-šeba přišla krále navštívit a David ji pak zval na návštěvu stále častěji. Když se měl Uriáš vrátit z vojenské výpravy, zjistila Bat-šeba, že čeká s králem Davidem dítě. David měl strach, že se Uriáš dozví o nevěře své manželky. Manželská nevěra byla těžký hřích a každého, kdo se jí dopustil, čekal nelítostný trest. David použil svou královskou moc
48
a vyřešil věc po svém. Poslal Uriáše s malou skupinou vojáků bojovat proti velké přesile nepřátel. Věděl, že ho posílá na jistou smrt, ale kvůli lásce k Batšebě se dopustil tak těžkého hříchu. Když přišla zpráva, že Uriáš padl, vzal si David Bat-šebu za manželku. Hospodin se na Davida velmi rozhněval. David se brzy dozvěděl smutné Boží proroctví: „Tvůj syn, který se právě narodil Bat-šebě, zemře.“ Boží vůle se vyplnila. David dlouho oplakával zemřelého chlapečka a prosil Boha za odpuštění. Také Bat-šeba nemohla utišit svůj zármutek nad ztrátou dítěte. Po nějakém čase Bůh nešťastným rodičům odpustil a Bat-šeba se radovala, že očekává další dítě. Když přišel čas, narodil se chlapec a dostal jméno Šalomoun. Král David měl velikou radost a slíbil Bat-šebě, že se postará, aby Šalomoun jednou zaujal jeho místo. Šalomouna si Bůh zamiloval. Když chlapec dospěl, získal s Boží pomocí moudrost i bohatství a stal se slavným izraelským králem.
49
Moudrý král Šalomoun
K
rál David vládl izraelskému lidu dlouhých čtyřicet let. Za svého nástupce pak
zvolil svého sedmnáctiletého syna Šalomouna. Šalomoun měl v noci sen, v němž k němu promluvil Hospodin: „Budu stát při tobě, jako jsem vždy podporoval tvého otce. Vyslov jakékoli přání a bude splněno.“ Mladý král se dlouho nerozmýšlel: „Jsem velmi mladý a nevyznám se v kralování a soudech. Prosím, dej mi moudrost, abych všem lidem dobře porozuměl a spravedlivě rozhodoval.“ Hospodinu se Šalomounovo přání zalíbilo. Ocenil, že mladík nežádá ani bohatství, ani dlouhý život, ani smrt svých nepřátel. „Budeš-li mě ctít jako tvůj otec,“ řekl, „budeš mít srdce dobré a moudré a k tomu získáš i to, o co jsi nežádal – bohatství a slávu.“ A stalo se, jak Bůh slíbil. Král Šalomoun se proslavil nejen moudrostí, ale byl nejmocnějším a nejbohatším izraelským králem. Jeho země bohatla a lidé žili v míru. Šalomoun často soudil spory svých poddaných. Jednou k němu přišly dvě ženy a žádaly o spravedlivý rozsudek. Obě ve stejnou dobu porodily chlapce. Jedna z nich svého synka v noci nešťastnou náhodou zalehla a udusila. Nesmířila se s tím, že její dítě je mrtvé a ještě v noci ho vyměnila za živého chlapce své sousedky. Oklamaná žena brzy poznala, co se stalo, ale sousedka jí její dítě nechtěla vrátit. Obě předstoupily před krále
50
Šalomouna a každá tvrdila, že je pravou chlapcovou matkou. Král chtěl spor řešit po dobrém, ale ani jedna z žen se chlapce nechtěla vzdát. Králi došla trpělivost: „Přineste můj meč,“ zavelel. „Když se nemůžete dohodnout,“ rozkřikl se na ženy, „rozseknu dítě mečem a každá dostanete polovinu!“ Vtom jedna z žen padla před králem na kolena: „Smilování, králi, raději dej chlapce druhé matce, jen ho prosím nezabíjej!“ Šalomoun poznal, na čí straně je pravda: „Vstaň, ženo,“ řekl prosebnici, „jen pravá matka miluje své dítě tak, že se ho dokáže vzdát, aby mu zachránila život. Ty jsi jeho pravá matka a dítě bude tvé.“ Šalomoun nechal v Jeruzalémě vystavět chrám a uložil tam truhlici s Boží úmluvou. V jeho nádherném paláci se všude třpytilo zlato a drahé kamení. Zvěsti o Šalomounově bohatství a moudrosti se donesly až do Afriky k mocné královně ze Sáby. Zatoužila poznat krále osobně. Měla ráda hádanky a ty nejtěžší si připravila pro Šalomouna, aby se přesvědčila, zda pověsti o jeho moudrosti nelžou. Na návštěvu do Jeruzaléma se vypravila s mnoha dvořany v drahocenných oděvech, sloužící vedli velbloudy naložené zlatem, drahými kameny, kořením a léčivými balzámy. Šalomoun přijal královnu se všemi poctami a dal jí moudré odpovědi na její otázky a hádanky. Když se královna chystala k návratu do své země, dostala od krále na oplátku mnoho cenných darů. Při rozloučení králi řekla: „Všichni chválili tvou moudrost a obdivovali tvé bohatství, ale skutečnost mnohokrát překonala mé očekávání. Hospodin, tvůj Bůh, nemohl zvolit lepšího panovníka pro tuto zemi.“
51
Daniel mezi lvy
K
dyž babylonský král Nebúkadnesar dobyl
Jeruzalém a z izraelského lidu udělal své otroky, vybral si ke svému dvoru několik vzdělaných izraelských mladíků. Byl mezi nimi Daniel, který nejen že vynikal moudrostí, ale dovedl také vykládat sny. Král si ho oblíbil a svěřil mu důležitý úřad. Po Nebúkadnesarovi usedl na babylónský trůn jeho syn Belšasar. Jednou pořádal velkou hostinu. Aby jí dodal ještě většího lesku, dal hostům nalévat víno do zlatých číší a pohárů, které byly po dobytí Jeruzaléma uloupeny v Božím chrámu. Veselá společnost popíjela víno a všichni se dobře se bavili. Náhle ztuhli hrůzou. Nad hlavami se jim objevila obrovská ruka a pomalu psala na zeď hodovní síně podivná slova: MENE TEKEL Ú-PARSÍN. Když ruka dopsala, zmizela. Král se třásl strachy: „Povolejte mé rádce a mudrce,“ křičel, „chci hned vědět, co nápis znamená.“ Ale mudrci jen krčili rameny – nikdo nedokázal podivná slova rozluštit. „Znám člověka, který vykládal sny tvému otci, jmenuje se Daniel,“ vzpomněla si králova matka. Když Daniela zavolali, pohlédl na nápis na stěně a zamyslel se: „Mene – znamená
sečetl jsem, tekel – zvážil jsem a ú-parsín – rozděluji. Králi, Bůh ti dává znamení: dny tvého kralování jsou sečteny. Tvé činy Bůh zhodnotil a nemají velkou váhu. Rozdělí proto tvé království mezi krále médského a krále perského.“ Věštba se splnila ještě téže noci. Do paláce vtrhli nepřátelé a krále zabili. Jeho místo zaujal médský král Darjaveš. Ten vybral sto dvacet úředníků, aby se starali o správu celé země. O Danielovi věděl, že je velmi schopný a pracovitý, a proto určil, že bude ostatní řídit a kontrolovat. Mnozí z úředníků královu přízeň Danielovi záviděli a chtěli se ho zbavit. „Králi, ty jsi naším bohem,“ lichotili vládci. „Jen tebe by lidé měli prosit o pomoc a nemodlit se k jiným bohům. To bys měl nařídit zákonem. A také stanovit trest – kdo zákon poruší, zaslouží si být hozen lvům.“ Dobře věděli, že Daniel se třikrát denně modlí k Hospodinu. Král na jejich naléhání zákon schválil a potvrdil.
52
Danielovi nepřátelé čekali, až Daniel odejde do svého pokoje. Vtrhli dovnitř a přistihli ho, jak klečí a modlí se. Král si Daniela vážil a nechtěl, aby trest byl vykonán. Ale dvořané křičeli: „Jaký jsi král, když nedodržuješ vlastní zákony!“ Král musel ustoupit. Řekl Danielovi: „Ať tě zachrání Bůh, k němuž se modlíš.“ Večer byl Daniel vhozen do jámy mezi hladové lvy. Jámu zavalili těžkým kamenem, aby se nedostal ven. Daniel nezapomněl na svého Boha a začal se modlit. Lvi, kteří ještě před chvílí cenili zuby a ukazovali drápy, najednou tiše ulehli do kouta a byli mírní jako beránci. Ráno spěchal král se svými sluhy ke lví jámě. Trápilo ho svědomí a bál se, co strašného uvidí. Jaké bylo překvapení všech, když odvalili kámen. „Jsem živ a zdráv,“ volal Daniel radostně. Falešné dvořany pak stihl stejný trest, jaký si přáli pro Daniela.
53
Jonáš a velryba
P
roroci byli lidé, které si Hospodin vyvolil, rozmlouval s nimi a oni sdělovali Boží
úmysly ostatním. Jednou Bůh promluvil k proroku Jonášovi: „V Asýrii leží město Ninive. Lidé jsou tam hříšní a páchají mnoho zla. Jdi, Jonáši, do Ninive a oznam všem obyvatelům, že město zničím, nebudou-li jeho obyvatelé žít podle mých přikázání.“ Jonáš se z Božího sdělení neradoval. Ninive bylo daleko a Jonášovi se tam nechtělo. „Bude jen dobře, když budou zlí a nespravedliví lidé potrestáni,“ uvažoval. V přístavu si vyhlédl loď, která měla namířeno do Taršíše, zaplatil za cestu a doufal, že tak uteče před Božím nařízením. Ale co se nestalo! V noci se rozpoutala strašlivá bouře. Obrovské vlny zmítaly lodí, přelévaly se po palubě, vichr trhal plachty. Námořníci v podpalubí vzývali své bohy a prosili je o pomoc. Ze zoufalství vyhodili do moře všechen náklad, aby lodi ulehčili. „Bouře je trest za něco zlého, čím se provinil některý z nás,“ řekl velitel lodi. „Ať los určí, kdo to byl.“ Když los padl na Jonáše, ptali se námořníci: „Kdo jsi a kdo je tvůj Bůh? Proč nás tak strašně trestá?“ Jonáš pochopil, že se Hospodin hněvá pro jeho neposlušnost. „Přátelé, jsem vinen,“ řekl námořníkům, „a vy mě musíte hodit přes palubu. Až se to stane, bouře se utiší.“ Námořníci nebyli zlí lidé a nechtěli Jonáše vydat jisté smrti. Bouře však zuřila stále silněji. Velitel chtěl ochránit své muže, a proto nařídil, aby Jonáše vhodili do běsnícího moře. Nešťastník zápasil s vlnami a pomalu se loučil se životem. Náhle se před ním objevila hluboká černá propast. Byla to otevřená tlama obrovské ryby, a než se Jonáš nadál, ocitl se v rybím břiše. Tři dny strávil v rybích útrobách. Celou dobu se modlil a prosil Boha za odpuštění. Bůh se nakonec slitoval. Ryba vyvrhla Jonáše
54
na břeh nedaleko přístavu, kde nastoupil na loď. „Půjdu do Ninive,“ řekl si, „a pořádně obyvatele postraším, aby je přešla chuť páchat hříchy.“ Ninive bylo veliké město. Trvalo tři dny, než je Jonáš přešel z jednoho konce na druhý. Na všech místech, kde bylo mnoho lidí, volal: „Slyšte, slyšte, jsem prorok izraelského Boha. Hospodin se hněvá na vaše hříšné město. Máte čtyřicet dnů na to, abyste prosili za odpuštění a začali žít spravedlivě. Jinak město zničí a vás zahubí.“ Lidé v Ninive pochopili, že Jonáš má pravdu. Vyhlásili půst, všichni se oblékli do hrubých žíněných obleků a král si na znamení pokání dokonce sedl do popela. Jonáš obyvatelům Ninive nevěřil. Odešel za město a ze suchých větví si tam postavil chatrč. „Pochybuji, že se lidé polepší, počkám si, jaký trest na ně Bůh pošle,“ říkal si. Ale nestalo se nic! Mezitím u Jonášovy chatrče vyrostl zelený skočec, který ve dne poskytoval chladivý stín. Ale co to? Jednou v noci rostlina náhle uschla a zahynula. Jonáš naříkal: „Bože, proč jsi dopustil, aby rostlinka zvadla?“ Pak uslyšel Boží hlas: „Je ti líto pouhé jedné rostlinky, kterou jsi ani sám nevypěstoval? A já bych neměl litovat velkého města Ninive a tisíců lidí a zvířat?“ A tehdy Jonáš pochopil, co je Boží láska a odpuštění.
55
