Zpr´ ava z inspekˇ cn´ı cesty po Vran´ıch hor´ ach Tato zpr´ ava pojedn´ av´ a o pr˚ ubˇehu inspekˇcn´ı cesty do severoz´ apadn´ı Tarie, kterou na sklonku roku 571 vykonali Wilhelm Grimson a Axel, z´ astupci firmy Gottfried & syn. Z pˇr´ıstavu Ontra se nˇekolik t´ydn˚ u plavili do Zubov´e z´ atoky, kde se poˇc´ atkem zimy vylodili v provinˇcn´ım pˇr´ıstavu B´ ator na u ´pat´ı Vran´ıch hor. Hlavn´ım c´ılem inspekˇcn´ı cesty bylo z´ıskat nov´e dodavatele co nejˇcistˇs´ıho skla do laboratoˇr´ı a d´ılen firmy Gottfried & syn. D´ ale jsme mˇeli prozkoumat moˇznosti v´ yroby skla z magicky aktivn´ıch p´ısk˚ u. Z takov´eho skla by se totiˇz daly vhodn´ ym zpracov´ an´ım vyrobit magicky odoln´e l´ahve a demiˇzony schopn´e uchov´avat lektvary i elf´ı v´ına v pozoruhodn´e kvalitˇe i pˇri dlouh´ ych cest´ach. Staˇcilo by jen objevit vhodnou lokalitu a ochotn´eho skl´ aˇre. Pr´ aci s magi´ı jsem mˇel na starosti j´a, na jedn´an´ı s horaly se zamˇeˇroval pˇredevˇs´ım Axel. N´ aˇs odjezd z jihu usp´ıˇsila zaˇc´ınaj´ıc´ı epidemie parletsk´e chˇripky. Vyrazili jsme v nejvyˇsˇs´ı ˇcas – o nˇekolik dn˚ u pozdˇeji byl pˇr´ıstav stejnˇe jako vˇsechny cesty z provincie uzavˇren, aby se zamezilo rozˇsiˇrov´an´ı n´akazy. Do Vran´ıch hor jsme dopluli s prvn´ım snˇehem. Z pˇr´ıstavu B´ator jsme vyr´aˇzeli na lyˇz´ıch a se ps´ım spˇreˇzen´ım na pr˚ uzkumn´e v´ ypravy do horsk´ ych u ´dol´ı. V t´eto oblasti se n´am pˇr´ıliˇs nedaˇrilo, skl´aˇrsk´ ych hut´ı zde bylo pom´ alu, ale aspoˇ n jsme zjistili, kde p´atrat d´al. Vydali jsme se proto d´al na sever, do oblasti Z´ ahvozd´ı. ˇ a voda doˇslo k dramatick´ Ve vesnici Cist´ ym ud´alostem, kter´e skonˇcily usvˇedˇcen´ım m´ıstn´ıho knˇeze z rozs´ahl´e zpronevˇery a vraˇzdy. Je tˇreba poznamenat, ˇze k dopaden´ı pachatele jsme znaˇcnou mˇerou sami pˇrispˇeli a naklonili si d´ıky tomu mnoho vesniˇcan˚ u. Pˇred dalˇs´ı cestou n´am ochotnˇe poradili, ˇze nejv´ıce skl´aren najdeme v u ´dol´ıch na z´ apadn´ıch svaz´ıch hor a z´ıskali jsme i zkuˇsen´eho pr˚ uvodce – Nˇem´eho Bobeˇse.
Gener´ aln´ı st´ avka Hostinsk´y Vaara vzpom´ın´a — O podivn´ych zvyklostech m´ıstn´ıch — Jak je d˚ uleˇzit´e nechytit cestou vlka. ˇ e vody pˇres hlavn´ı hˇreben Vran´ıch hor aˇz do mˇesteˇcka Borlova Bobeˇs n´ as v poˇr´ adku pˇrevedl z Cist´ v Acharsku. Tam doˇslo k ud´ alosti, kter´ a se pro budoucnost firmy Gottfried & syn brzy uk´aˇze jako kl´ıˇcov´ a: zastavili jsme se v hospodˇe U vˇsech svat´ych. Dali jsme si nˇekolik tupl´ ak˚ u kl´ aˇstern´ıho piva, kter´e mˇelo barvu moˇci a taky tak chutnalo. Daleko zaj´ımavˇejˇs´ı byly korbely, ve kter´ ych ho vrchn´ı Juha Vaara rozn´aˇsel. At’ jsme jimi proti svˇetlu, kter´e se dovnitˇr dralo zapr´ aˇsen´ ymi okny, toˇcili jak jsme chtˇeli, nemohli jsme ve skle naj´ıt jedinou bublinku. Ty p˚ ullitry byly bezchybn´e. Pˇresnˇe takov´ y materi´al by se hodil na v´ yrobu aparatur pro naˇse laboratoˇre. Naˇstˇest´ı si kolega Axel vˇsimnul nen´apadn´e znaˇcky na dnˇe, kter´a hl´asala, ˇze takov´e poh´ary um´ı vyrobit jak´ ysi mistr Kobayashi. Hostinsk´ y Juha se po dotazu na m´ıstn´ı skl´aˇre nejdˇr´ıv z´ahadnˇe oˇs´ıval. Pak n´ am prozradil, ˇze ten, na kter´eho se pt´ame, v˚ ubec nepoch´azel odsud. Nav´ıc se d´avno odstˇehoval d´ al na jih, snad do Snologradu. A vˇsichni m´ıstn´ı skl´aˇri st´avkuj´ı. Tedy ofici´alnˇe st´avkuj´ı, neofici´alnˇe se vˇenuj´ı rozmnoˇzovac´ım ritu´ al˚ um, kter´e se mezi nimi ˇcas od ˇcasu rozˇs´ıˇr´ı jako epidemie. Zoufal´ ym mistr˚ um nezbyde, neˇz d´ılny doˇcasnˇe zavˇr´ıt, vym´ yˇslet v´ ymluvy pro obchodn´ı partnery a sˇc´ıtat ztr´aty. Tajemstv´ı m´ıstn´ıch skl´ aˇr˚ u jsme zaˇcali ch´ apat, aˇz kdyˇz se n´am trhovec na ulici snaˇzil vnutit postˇr´ıbˇren´e ˇ pr´ spodky. Ze y n´ as uchr´ an´ı pˇred u ´trapami cesty, pokud se vyd´ame do hor. S d´ıky jsme odm´ıtli a rychle si sehnali m´ısta v nejbliˇzˇs´ım dostavn´ıku smˇeˇruj´ıc´ım na jih. N´aˇs horsk´ y v˚ udce Bobeˇs uˇz tak´e nemˇel st´an´ı a pan Varra n´ as ujistil, ˇze ho v poˇr´ adku pˇred´a milostpan´ı matce (aˇz ta se vydov´ad´ı v les´ıch). Bobeˇs n´ am pro zmˇenu sl´ıbil, ˇze se dobˇre postar´ a o naˇse vˇern´e ps´ı spˇreˇzen´ı. Rozlouˇcili jsme se a v zaˇc´ınaj´ıc´ım deˇsti vyjeli u ´dol´ım Z´ ahorsk´e Bˇel´e ke Snologradu. Kdyˇz jsme nastupovali do koˇc´aru, vˇsimli jsme si, ˇze m´ a kolem dveˇr´ı rozvˇeˇsen´e sn´ıtky routy. V rohu u stropu visela i seschl´a paliˇcka ˇcesneku.
1
Snologradsk´ e pˇriv´ıt´ an´ı Pr˚ uzkum veˇrejn´eho m´ınˇen´ı — L´ek´arn´ık Holoubek v opozici – Jak udˇelat dobrou ˇcoˇcku. Ve Snologradu jsme se na n´ aklady firmy (´ uˇcet bude tˇreba proplatit!) ubytovali v z´ajezdn´ım Hodinov´em hostinci (kter´ y bohuˇzel nenab´ızel ˇz´ adn´e nadstandardn´ı sluˇzby, kromˇe z´anovn´ıch hodin nad vchodem) a nechali si poradit, kde s´ıdl´ı m´ıstn´ı skl´ aˇrsk´e d´ılny. Snologradˇst´ı odbˇeratel´e sklenˇen´eho zboˇz´ı (pˇrev´aˇznˇe hostinˇst´ı, mˇeˇst’an´e a nˇekteˇr´ı ˇremesln´ıci) n´ am doporuˇcovali firmu pana Eli´aˇse Zahradn´ıˇcka, kter´a je pr´ y zaveden´ a a solidn´ı. Zato o panu Kobayashim n´am nikdo nebyl schopn´ y podat konkr´etn´ı reference. V lok´ale U Kristi´ ana n´ am vrchn´ı sdˇelil, ˇze mistr Petyr poch´az´ı z Urgury, . . . takˇze proˇc se s n´ım v˚ ubec zahazo” vat, kdyˇz korbely m˚ uˇzete m´ıt od dom´ ac´ıch a nav´ıc lacinˇejˇs´ı. Urguˇrani n´as chtˇeli pˇrece vˇzdycky jenom oˇskubat, ˇze jo.“ Kobayashiho se ale u vedlejˇs´ıho stolu zastal l´ek´arn´ık Holoubek, kter´ y u Kobayashiho obˇcas objedn´ aval flak´ onky a vzpomnˇel si jeˇstˇe na dalˇs´ıho pravideln´eho odbˇeratele – jist´eho Charv´eze, p˚ uvodem ze Zagarazie. Chytili jsme se nezvykl´eho jm´ena jako st´ebla a vyrazili do Hrachov´e ulice, kde zagaraz´ınec bydlel s poˇcetnou rodinou a vedl malou d´ılnu na brouˇsen´ı zvˇetˇsovac´ıch skel. Ochotnˇe n´as pˇrijal a pˇredvedl n´ am v´ ysledky pr´ ace s Kobayashiho materi´alem – s pomoc´ı pˇresnˇe vybrouˇsen´ ych ˇcoˇcek se mu podaˇrilo sestrojit prototyp zvl´ aˇstn´ıho pˇr´ıstroje pro v´ıcen´asobn´e pˇribliˇzov´an´ı (kter´ y by se zcela nepochybnˇe uplatnil i v naˇsich d´ıln´ ach – pokud bude m´ıt firma z´ajem, m˚ uˇzeme s panem Charv´ezem dojednat dod´avku prototypu). O dovednostech pana Zahradn´ıˇcka se zagaraz´ınsk´ y mistr vyjadˇroval opovrˇzlivˇe, sklo je pr´ y nevaln´e kvality a nehod´ı se k ˇz´ adn´e jemn´e pr´aci.
Od hutˇ e k huti Setk´an´ı s Vos´akem — Kobayashiho rybn´ıˇcek — Sam´a voda. Po zhl´ednut´ı drobnohledu a vzpom´ınce na korbel z Borlova jsme uˇz pˇr´ıliˇs nev´ahali a vydali se za mˇesto ke Kobayashiho skl´ aˇrsk´e huti. Ta se nach´azela u potoka v zalesnˇen´em u ´dol´ı asi p˚ ulhodinu cesty od Snologradu. U d´ılny se rozkl´ adala i mal´ a osada, kde bydleli vˇsichni zamˇestnanci – do jednoho pˇristˇehovalci z Urgury. Aˇc nejsme v jejich jazyce pˇr´ıliˇs zbˇehl´ı, s domluvou jsme probl´em nemˇeli. Jen co jsme dorazili na m´ısto, ujala se n´ as mlad´ a Kobayashiho dcera Marja, kter´a hovoˇrila plynnˇe tarijsky. Ochotnˇe n´as vyslechla a poslala za otcem do provozn´ı budovy. U pootevˇren´ ych dveˇr´ı n´ as zastavily vzruˇsen´e hlasy, kter´e se oz´ yvaly z m´ıstnosti. Nechtˇeli jsme vpadnout doprostˇred h´ adky, proto jsme chv´ıli vyˇckali. Vyrozumˇeli jsme, ˇze se nˇekdo dohaduje o speci´aln´ıch n´ aroc´ıch na kvalitu skla k v´ yrobˇe jak´ ychsi br´ yl´ı. Pak jsem na dˇrevˇen´e podlaze neopatrnˇe pˇreˇsl´apnul, prkna zaskˇr´ıpala a jeden z hlas˚ u zmlknul. M´ısto nˇej se ozvaly kroky smˇeˇruj´ıc´ı ke dveˇr´ım. Zd´ a se, ˇze m´ ate n´ avˇstˇevu,“ pronesl upjatˇe ˇcernovlas´ y mlad´ık v neforemn´ ych br´ yl´ıch, kdyˇz n´as spatˇril. ” Popadl v pˇreds´ıni objemnou braˇsnu, neurˇcitˇe prohodil, ˇze se jeˇstˇe zastav´ı, a neˇz jsme se staˇcili vzpamatovat, narazil si na hlavu pomaˇckan´ y klobouk a vyrazil ze dveˇr´ı. S tˇemi obrovsk´ ymi br´ ylemi vypadal jako rozzuˇren´ a vosa. Mˇeli jsme obavy, ˇze jsme pˇreruˇsili nˇejak´ y d˚ uleˇzit´ y obchod, ale Kobayashi, menˇs´ı, podsadit´ y chlap´ık, n´ as pˇrijal vl´ıdnˇe. Rychle jsme se dostali se k j´ adru vˇeci. Mistr n´am potvrdil, ˇze vyrobit flak´onky nebo kˇrivule ze skla stejnˇe kvalitn´ıho jako byl ten korbel v Borlovu pro nˇej nen´ı probl´em. Uk´azal n´am i laboratorn´ı sadu, kterou zrovna dokonˇcoval pro l´ek´ arn´ıka Holoubka – za takovou by n´am na jihu ruce utrhali. Probl´em byl jenom s materi´ alem – Kobayashi s magick´ ym p´ıskem bohuˇzel nepracoval. Nemˇel pro nˇej ˇz´adn´e vyuˇzit´ı a ˇr´ıkal, ˇze by ho stejnˇe nepoznal (osobnˇe jsem obeˇsel a zkontroloval vˇsechny z´asoby p´ısku, kter´e byly navezen´e u huti, ale magick´eho jsem z nich opravdu nec´ıtil v˚ ubec nic). Kdybychom si nˇejak´ y materi´ al dovezli sami, ochotnˇe by z nˇej vyrobil sklo speci´alnˇe pro n´as. Ostatnˇe nˇeco podobn´eho uˇz dˇelal i pro Bartolomˇeje Kruskala – toho mlad´ıka v klobouku, kter´ y do n´as vrazil ve dveˇr´ıch. Domluvili jsme se, ˇze se jeˇstˇe porozhl´edneme po okol´ı a pod´ıv´ ame se i do jeho p´ıskovny, jestli tam pˇreci jen nen´ı aspoˇ n slab´e magick´e zˇr´ıdlo. Kobayashi n´ am sl´ıbil, ˇze pˇriprav´ı podklady o tom, kdy a za kolik by n´am byl schopn´ y
2
dodat aspoˇ n norm´ aln´ı laboratorn´ı sklo a pozval n´as na dalˇs´ı den na obˇed. S d´ıky jsme se rozlouˇcili a zamyˇslenˇe se vydali pod´el potoka zp´ atky na cestu. Axel navrhnul, abychom se zaˇsli pod´ıvat i do hutˇe pana Zahradn´ıˇcka. Skl´arna byla za kopcem v druh´em u ´dol´ı, takˇze by mohla m´ıt materi´ al z u ´plnˇe jin´eho loˇziska. To byla pravda a do veˇcera bylo ˇcasu dost. Pˇreˇsli jsme mostek pˇres ˇr´ıˇcku P´ıseˇcnici, kter´a poh´anˇela Kobayashiho ml´ ynsk´e kolo a vydali se po cestˇe d´ al do kopce. Mistr Zahradn´ıˇcek n´ as pˇrijal sice zdvoˇrile a daroval n´am zbrusu nov´ y korbel, jenˇze zak´azky pro laboratoˇre ho pˇr´ıliˇs nezaj´ımaly a zpracov´ an´ı skla ze speci´aln´ıho magick´eho p´ısku uˇz tuplem ne. Kdybyste tam na jih chtˇeli dodat sadu vinn´ ych lahv´ı nebo demiˇzon˚ u,“ ˇr´ıkal n´am, pros´ım, to nen´ı ” ” ˇz´ adn´ y probl´em, m˚ uˇzeme dohodnout i nˇejakou slevu.“ Aby dok´azal, ˇze nemluv´ı jen tak do vˇetru, vzal n´ as na prohl´ıdku cel´e hutˇe. Lid´ı zamˇestn´ aval snad tˇrikr´at v´ıc neˇz Petyr, dokonce n´am pˇredstavil i vlastn´ıho umˇelce Vojtˇecha, kter´ y pro nˇej kreslil nov´e vzory p˚ ullitr˚ u i zdoben´ ych lahv´ı. Vypadal sice strhanˇe a uˇstvanˇe (pr´ y to nebylo jen kv˚ uli pr´ aci – zrovna se mu narodilo prvn´ı dˇecko a jeho ˇzena na tom pr´ y nebyla nejl´epe), ale pr´ ace mu ˇsla od ruky a na nedostatek talentu a inspirace si nemohl stˇeˇzovat. Mezi vzorky l´ ahv´ı se vyj´ımaly i n´ adhern´e portr´ety a krajinky s okoln´ımi kopci. To n´am trochu spravilo dojem z u ´rovnˇe d´ılny, ale kdyˇz jsme si prohl´edli vzorky skla pln´eho bublinek, jen jsme sluˇsnˇe podˇekovali a mˇeli se k odchodu. Mistr Zahradn´ıˇcek n´as uˇz d´al nepˇresvˇedˇcoval a zd´alo se, ˇze je mu vlastnˇe u ´plnˇe jedno, jestli od nˇej nakonec nˇeco objedn´ ame. Byl r´ad, ˇze se mohl pˇred jiˇzany pochlubit s u ´spˇeˇsnou d´ılnou, ale zak´ azek mˇel podle vˇseho v´ıc neˇz dost. ˇ jsme si prohl´ednout jeˇstˇe nedalek´ Sli y lom, odkud skl´arna brala p´ısek. Obch´azel jsem tam hromady ˇcerstvˇe natˇeˇzen´eho p´ısku, nech´ aval ho propad´avat mezi prsty a pozoroval padaj´ıc´ı zrnka proti slunci. To zvl´ aˇstn´ı chvˇen´ı vzduchu a nafialovˇelou auru, podle kter´e bezpeˇcnˇe pozn´am, ˇze je nabl´ızku magie, se mi ale zachytit nepodaˇrilo. P´ısek pana Zahradn´ıˇcka byl stejnˇe obyˇcejn´ y a nezaj´ımav´ y jako jeho sklo. Vydali jsem se zp´ atky do u ´dol´ı P´ıseˇcnice a kousek proti proudu jsme naˇsli Kobayashiho p´ıskovnu, kter´a vznikla rozˇs´ıˇren´ım b´ yval´eho rybn´ıka. Peˇclivˇe jsme prozkoumali jeho bˇrehy, stejnˇe jako p´ıseˇcn´e z´atoˇciny potoka, ale po magii v nich nebylo ani pam´ atky. Trochu zklaman´ı a hodnˇe znaven´ı jsme se vr´atili do hostince, abychom se koneˇcnˇe najedli a prospali.
Nepˇr´ıjemn´ e probuzen´ı Rann´ı v´ylet do skl´arny — Kobayashi v klepetech — O poh´adk´ach. Hned pˇri sn´ıdani n´ as vyruˇsil gardista z mˇestsk´e hl´ıdky a vyzval n´as, abychom ho neprodlenˇe n´asledovali ke Kobayashiho huti. Z niˇceho n´ as sice neobvinil, ale ani n´am neˇrekl, co se vlastnˇe stalo. Vypadal dost netrpˇelivˇe, takˇze jsme rychle dojedli smaˇzen´a vaj´ıˇcka a vyrazili za n´ım. Na louce pˇred skl´ arnou panoval neobvykl´ y ruch. Skl´aˇri post´avali ve skupink´ach pˇred sv´ ymi sruby, hlasitˇe spolu diskutovali a s nevol´ı sledovali gardisty, kteˇr´ı proˇces´avali bˇrehy n´ahonu i okol´ı provozn´ı budovy. U hlavn´ıho vchodu st´ ala dvojice ozbrojen´ ych str´aˇzn´ ych. Uprostˇred vˇseho toho shonu sedˇel na louce pˇred d´ılnou teple obleˇcen´ y chlap´ık ve vlnˇen´e huˇcce, na kolenou mˇel velkou desku s pap´ırem a nˇeco na nˇej ˇcm´ aral. Kdyˇz jsme proch´ azeli kolem, pod´ıval jsem se mu pˇres rameno a pochopil, ˇze ho zaujalo ml´ ynsk´e kolo – a pˇredevˇs´ım asi zkroucen´e lidsk´e tˇelo, zaklesnut´e nahoˇre mezi lopatkami a ochrannou stˇr´ıˇskou. Vz´ apˇet´ı ze skl´ arny vypochodovala po zuby ozbrojen´a eskorta. Mezi str´aˇzn´ ymi neochotnˇe pochodoval nasupen´ y Petyr Kobayashi v okovech a sprostˇe urgursky nad´aval. Bylo jasn´e, ˇze podklady zak´azek pro n´ as dnes pˇripraven´e m´ıt nebude. M´ısto nˇej se n´ as ujal vrchn´ı vyˇsetˇrovatel Modr´asek, kter´ y chtˇel vˇedˇet, co pohled´av´ame ve mˇestˇe, proˇc jsme se vydali navˇst´ıvit zrovna skl´ arny, a jak je moˇzn´e, ˇze byl den po naˇs´ı n´avˇstˇevˇe jeden ze skl´aˇr˚ u nalezen mrtv´ y v ml´ ynsk´em kole. Shodou okolnost´ı to byl Vojtˇech Skarnitzel, ten kresliˇc, kter´eho n´am den pˇredt´ım pˇredstavil s´ am mistr Zahradn´ıˇcek. Naposledy byl pr´ y spatˇren ˇziv´ y, kdyˇz se vracel dom˚ u z pr´ace ke sv´e nemocn´e ˇzenˇe. Do Snologradu uˇz nedoˇsel. Modr´asek n´am strˇcil pod nos i nˇejak´ y pomaˇckan´ y pap´ır pln´ y
3
nesmysln´ ych znak˚ u, kter´ y u Vojtˇecha naˇsli. Byly na nˇem dvojice p´ısmen a ˇc´ıslic, v jednu chv´ıli pˇreruˇsen´e klikatou ˇcarou. Pak z´ aznam konˇcil. Nic n´ am to nepˇripom´ınalo – snad jen zkratky z nˇejak´eho u ´ˇcetnictv´ı. Na vˇsechno ostatn´ı jsme ochotnˇe odpov´ıdali, ale vyˇsetˇrovateli to zˇrejmˇe pˇr´ıliˇs zaj´ımav´e nepˇripadalo, protoˇze n´ as po p˚ ulhodinˇe oba propustil. O tom, proˇc byl zatˇcen zrovna Petyr, jsme se od nˇej mnoho nedozvˇedˇeli. Bezradnˇe jsme z˚ ustali st´ at na louce pˇred skl´arnou, ale naˇstˇest´ı se n´as po chv´ıli ujala Marja a pozvala n´ as na ˇcaj. Dostali jsme ho v lehce opr´ yskan´ ych hrn´ıˇcc´ıch, kter´e pr´ y naˇsli, kdyˇz rozˇsiˇrovali p´ıskovnu. Kdyˇz jsme si pˇredstavili odlehl´ y rybn´ık pln´ y hrn´ıˇck˚ u, posedla n´as pˇredstava vodn´ıka, kter´ y se v noci pˇripl´ıˇzil k cestˇe pˇres potok a poˇc´ıhal si na neboh´eho Vojtˇecha, aby ho mohl utopit. Marja se n´am ale vysm´ala, protoˇze vˇsichni pˇreci vˇed´ı, ˇze vodn´ıci jsou jen pov´ıdaˇcka pro dˇeti. Radˇsi jsem spolknul pozn´amku o tom, ˇze tohle si m˚ uˇzou myslet snad jen v Urguˇre, kde uˇz tis´ıc let nevidˇeli draka. M´ısto toho n´ am Marja nast´ınila rodinnou verzi ud´alost´ı pˇredchoz´ıho dne: otec dlouho do veˇcera pracoval v pˇr´ıpravnˇe na nov´e smˇesi taveniny, a kdyˇz mˇel vˇse hotovo, vyrazil jeˇstˇe pozdˇe v noci na nˇejak´e jedn´an´ı do mˇesta. Vr´ atil se aˇz nad r´ anem. Jen m´ alo z toho ale bylo moˇzn´e dok´azat vyˇsetˇrovatel˚ um. Petyr totiˇz pracoval s´ am a sch˚ uzka ve Snologradu byla z r˚ uzn´ ych d˚ uvod˚ u pomˇernˇe choulostiv´a, takˇze ani tam nebylo moˇzn´e poˇc´ıtat s ochotn´ ymi svˇedky. Marja byla z toho n´ahl´eho zatˇcen´ı zaskoˇcena stejnˇe jako my, protoˇze nemˇela tuˇsen´ı o ˇz´ adn´ ych motivech, kter´e by jej´ıho otce mohly dov´est k utopen´ı ciz´ıho kresliˇce. Jedin´ y, koho to nech´ avalo chladn´ ym, byl vrchn´ı vyˇsetˇrovatel Natris. Ten mˇel za to, ˇze jedin´ y Kobayashi nebyl schopn´ y a ochotn´ y dostateˇcnˇe pˇresvˇedˇcivˇe vysvˇetlit, co dˇelal v inkriminovanou noc. A k u ´mrt´ı pˇreci doˇslo v jeho ml´ ynsk´em n´ ahonu a vˇsichni vˇedˇeli, ˇze mezi n´ım a Eli´aˇsem Zahradn´ıˇckem zuˇril konkurenˇcn´ı boj. Dlouh´e filozofick´e v´ yvody o smyslu takov´eho ˇcinu vyˇsetˇrovatele nezaj´ımaly, zlikvidov´an´ı d˚ uleˇzit´eho zamˇestnance od konkurence maskovan´e jako nehoda – to je pˇreci dostateˇcn´ y motiv. Po hrnku ˇcaje a sklence p´ alenky n´ am tedy bylo jasn´e, ˇze pˇres hlavn´ıho vyˇsetˇrovatele cesta ke Kobayashiho osvobozen´ı nepovede. Z˚ ust´ avala pˇred n´ ami ale jedna nezodpovˇezen´a ot´azka: co tu sakra pohled´aval Vojtˇech, kter´ y mˇel podle vˇseho co nejrychleji spˇechat dom˚ u k dˇecku a nemohouc´ı manˇzelce? Byl to chybˇej´ıc´ı d´ılek, kter´ y zat´ım nikomu kromˇe n´as a urgursk´ ych skl´aˇr˚ u nechybˇel. Museli jsme ho naj´ıt.
Na vlastn´ı pˇ est Ohled´an´ı P´ıseˇcnice – Co ˇr´ıkala tch´ynˇe – Bartolomˇej sb´ır´a stonoˇzky. Snologradsk´e gardisty zaj´ımalo pouze nejbliˇzˇs´ı okol´ı ml´ yna, kde se podle nich mˇel pohybovat vraˇzd´ıc´ı Kobayashi. Podle n´ as se Vojtˇech dostal do potoka uˇz dˇr´ıv a ke skl´arnˇe pouze shodou okolnost´ı doplul a zachytil se v kole. Abychom pˇriˇsli na kloub tomu, jak se dostal do vody, vyrazili jsme proti proudu potoka a zbytek dne str´ avili proˇces´ av´ an´ım bˇreh˚ u. Hledali jsme vydupan´e stezky v kˇrovin´ach, kudy mohl nˇekdo t´ ahnout tˇelo, stopy smrteln´eho souboje na cestiˇcce u potoka, ˇsl´apoty v mˇelˇcin´ach. . . u mostku pˇres P´ıseˇcnici jsme zaˇcali uvaˇzovat o tom, zda se Vojtˇech nevrhnul do mˇelk´ ych vod potoka s´am, ale na z´abradl´ı jsme ˇz´ adn´e stopy po noˇcn´ım skoku nenaˇsli. Nav´ıc jsem uznal Axelovu n´amitku, ˇze snaˇzit se zab´ıt skokem do p˚ ulmetrov´e hloubky by mohlo ˇclovˇeka napadnout snad jen po deseti pivech a Zahradn´ıˇck˚ uv kresliˇc pr´ y skoro v˚ ubec nepil. Potok jsme peˇclivˇe prohledali aˇz nahoru k p´ıskovnˇe, ale bez u ´spˇechu. Vzpomnˇeli jsme si jeˇstˇe na Marjiny hrn´ıˇcky ze dna rybn´ıka a pojali podezˇren´ı, ˇze by za vˇs´ım mohl b´ yt vodn´ık. Kdyˇz jsem Axelovi shrnul zn´ am´ a fakta o tom, ˇze vodn´ık je ve vodˇe schopn´ y nejenom utopit, ale i roztrhat dospˇel´eho ˇclovˇeka hol´ yma rukama, chut’ na p´atr´an´ı pod hladinou ho u ´plnˇe pˇreˇsla. Je ale zn´amo, ˇze mimo vodu je vodn´ık slab´ y jako d´ıtˇe. Zkusili jsme ho proto vyl´akat na bˇreh na v´aˇcek tab´aku, kter´ y jsme tam nastraˇzili – bohuˇzel ne´ uspˇeˇsnˇe. Asi nebyl na tab´ak, ale na panny. S nepoˇr´ızenou jsme se vydali zp´ atky do Snologradu a navˇst´ıvili tˇech p´ar lid´ı, kteˇr´ı Vojtˇecha znali – jenˇze ani jeho domovn´ık Kohn, ani tchynˇe, ani u ´ˇrady n´am o nˇem neprozradili v´ıc, neˇz jsme uˇz tuˇsili. Vojtˇech musel ˇzivit novou rodinu, takˇze vˇetˇsinu ˇcasu tr´avil v pr´aci. Snaˇzil se vyuˇz´ıt kaˇzdou volnou chv´ıli, aby mohl b´ yt doma, po hospod´ ach s kump´ any nevysed´aval, karty nehr´al ani se nepral a snil o tom, ˇze jednou bude mal´ıˇrem.
4
Stopa rychle chladla a my ji ztr´ aceli. Kdyˇz jsme se odpoledne vraceli ke skl´arnˇe za Marjou, potkali jsme povˇedom´eho ˇcernovlas´eho mlad´ıka v klobouku. Kleˇcel na mezi u cesty, vedle sebe mˇel rozloˇzenou obrovskou koˇzenou braˇsnu plnou obskurn´ıch n´astroj˚ u a jedn´ım z nich, dlouh´ ym a ostr´ ym, zrovna soustˇredˇenˇe ˇst’oural pod nadzvednut´ ym kamenem. Kdyˇz jsme ho pozdravili, mysleli jsme nejdˇr´ıv, ˇze n´as v˚ ubec nezaregistroval. Kdyˇz jsme se na sebe se Saˇsou s pokrˇcen´ım ramen pod´ıvali a chtˇeli pokraˇcovat d´al, znenad´an´ı se na n´ as s v´ıtˇezoslavn´ ym u ´smˇevem otoˇcil. Na dlouh´e preparaˇcn´ı jehle mˇel nabodnutou odpornou stonoˇzku. Vid´ıte? Tyhle tu zimuj´ı. Jeˇstˇe se u ´plnˇe neprobudili a zat´ım nic nec´ıt´ı,“ nat´ahl k n´am volnou ruku, ” takˇze ted’ je nejlepˇs´ı obdob´ı na sbˇer. J´ a jsem Bartolomˇej. M˚ uˇzete mi tohle otevˇr´ıt?“ ” Mlad´ık mi vrazil do ruky malou zaˇspuntovanou lahviˇcku s ˇsirok´ ym hrdlem naplnˇenou nˇejakou tekutinou. Chvilku jsem s n´ı z´ apasil, ale nakonec ˇspunt s hlasit´ ym ,tlk‘ povolil. Dˇekuji v´ am a ted’ ji chvilku podrˇzte,“ mlad´ık zaˇs´atral v kapse po pinzetˇe a opatrnˇe stahoval stonoˇzˇc´ı ” raˇzniˇci z jehly do roztoku, vˇcera to u Kobayashiho nedopadlo u ´plnˇe jak jsem si pˇredstavoval. A dneska ” to zas nedopadlo dobˇre s Kobayashim. Je to sm˚ ula.“ Ochotnˇe jsme badateli vyl´ıˇcili i naˇsi dneˇsn´ı sm˚ ulu pˇri p´atr´an´ı po pˇr´ıˇcin´ach Vojtˇechovy smrti. Nepˇr´ıtomnˇe n´ as poslouchal, pˇrerovn´ aval lahviˇcky se sb´ırkou zazimovan´ ych stonoˇzek, a pak se bezelstnˇe zeptal: Tak ” jste se byli pod´ıvat proti proudu potoka, jo? A co po proudu?“
Spr´ avn´ a perspektiva Vojtˇechova noˇcn´ı ˇsichta — Jak je d˚ uleˇzit´e drˇzet balanc — Nejlepˇs´ı obrana je pr´avn´ık. Dost jsme pochybovali o tom, ˇze by se nˇeco d˚ uleˇzit´eho mohlo st´at pod ml´ ynem, ale byla pravda, ˇze jsme tam nebyli ani my, ani gardist´e. Ve skl´ arnˇe jsme se nezastavili a pokraˇcovali d´al pod´el n´ahonu aˇz na konec louky, kde se potok noˇril do lesa mezi vrby a olˇse, kter´e vˇetvemi ˇcasto dosahovaly aˇz k hladinˇe. S klen´ım jsem se zrovna prod´ıral hust´ ym podrostem, kdyˇz na mˇe Axel z druh´eho bˇrehu zavolal, at’ jdu za n´ım. Neˇz jsem se dostal k vodˇe, Axel uˇz v n´ı byl po p´as a z´apasil s vˇetvemi na kraji jedn´e hlubˇs´ı t˚ un ˇky. Byl v nich zamotan´ y nˇejak´ y c´ ar l´ atky. Po chv´ıli se ke mˇe Saˇsa v´ıtˇezoslavnˇe pˇrebrodil s u ´lovkem. Uk´azalo se, ˇze nenaˇsel ledajak´ y hadr, ale kus pergamenu, dokonce s jak´ ymsi n´aˇcrtkem. Opatrnˇe jsme ho zabalili do Saˇsovy zat´ım such´e koˇsile a probojovali se podrostem zp´atky na kraj louky. Rozloˇzili jsme pergamen na tr´ avu, aby se osuˇsil v pozdnˇe odpoledn´ım slunci a poˇr´adnˇe si ho prohl´edli. Byl na nˇem peˇclivˇe vyveden´ y n´ akres Kobayashiho pˇr´ıpravny s oznaˇcen´ım vˇsech d˚ uleˇzit´ ych krabic, polic a pytl˚ u. Chv´ıli jsme do obr´ azku pˇrekvapenˇe hledˇeli, a pak jsme se shodli, ˇze n´am nˇeco hroznˇe pˇripom´ın´a. Nebylo divu – kresby v podobn´em stylu n´ am pˇreci ukazoval mistr Zahradn´ıˇcek, kdyˇz se chlubil, jak se jeho korbely a m´ısy vyj´ımaj´ı v prosklen´ ych vitr´ın´ach vybran´ ych snologradsk´ ych podnik˚ u. Jejich autorem nebyl nikdo jin´ y neˇz Vojtˇech Skarnitzel. Kdyˇz jsme si vzpomnˇeli na pap´ır s nesmysln´ ymi pozn´amkami, kter´ y u mrtvoly v ml´ ynsk´em kole naˇsli vyˇsetˇrovatel´e, zapadnul posledn´ı d´ıl skl´adaˇcky na sv´e m´ısto. Dvojice p´ısmen a ˇc´ıslic totiˇz odpov´ıdaly oznaˇcen´ı polic, pytl˚ u a n´adob na Vojtˇechovˇe n´akresu. Vypadalo to, ˇze mlad´ y kresliˇc mˇel i druh´e zamˇestn´an´ı. Bud’ kreslil pro Kobayashiho reklamn´ı let´aky s v´ yjevy z d´ılny – nebo po veˇcerech pracoval pro Zahradn´ıˇcka jako pr˚ umyslov´ y ˇspion a zapisoval Kobayashiho tajnou proceduru v´ yroby taveniny. A to by znamenalo. . . Pˇrekotn´ y ˇretˇezec myˇslenek rozbilo kladivo nel´ıtostn´e logiky. To znamenalo, ˇze jsme z´ıskali motiv a dostateˇcn´e podklady pro usvˇedˇcen´ı Kobayashiho z vraˇzdy nepohodln´eho konkurenta. Trochu se to kˇr´ıˇzilo s naˇs´ım p˚ uvodn´ım c´ılem. S d˚ ukazem v kapse jsme se vraceli pod´el n´ahonu k ml´ ynu a spekulovali, jestli mohl b´ yt Petyr opravdu tak blb´ y, aby zamordoval nezvan´eho n´avˇstˇevn´ıka, nechal ho plavat v potoce a r´ano dˇelal jako by nic. Pˇr´ıliˇs jsme tomu nevˇeˇrili. Nerozhodnˇe jsme se zastavili pˇred d´ılnou. O t´ehle variantˇe se n´am s Marjou ani ostatn´ımi skl´ aˇri bavit nechtˇelo. No, a odkud on to vlastnˇe kreslil? Pˇrece by se jen tak nevpl´ıˇzil dovnitˇr, ne?“ nadhodil Saˇsa. ” To byla pravda, nakreslil toho celkem dost a nikdo ze skl´arny si ho za celou tu dobu nevˇsimnul. Vydali jsme se na obhl´ıdku hlavn´ı budovy. Kudy by se dalo pohodlnˇe nahl´ıˇzet dovnitˇr? Z˚ ustali jsme st´at pod ml´ ynsk´ ym kolem. Ve stˇenˇe se nad n´ım r´ ysoval tmav´ y otvor – z t´ehle strany samozˇrejmˇe nemohlo b´ yt
5
norm´ aln´ı okno, ale byl tu aspoˇ n mal´ y svˇetl´ık. Saˇsa mi sebral uˇz skoro such´ y c´ar pergamenu, strˇcil si ho za koˇsili a zaˇcal se po lopatk´ ach kola dr´ apat nahoru. Bylo zablokovan´e a ani se nehnulo. Voda v n´ahonu tiˇse zurˇcela. Axel nahoˇre chv´ıli balancoval, ale pak se mu podaˇrilo nohama se zapˇr´ıt mezi lopatky. Jednou rukou pˇripl´ acnul pergamen na stˇenu a chv´ıli z´ıral do otvoru. Pak se prudce otoˇcil a m´alem n´azornˇe pˇredvedl Vojtˇech˚ uv osud. Je to ono! Sed´ı to jak prdel na hrnec!“ halekal na mˇe. Takhle tu st´al a druhou rukou ˇcm´aral!“ ” ” Nerv´ oznˇe jsem pozoroval divadeln´ı pˇredstaven´ı na vrcholku kola a pˇredstavoval si, jak Vojtˇech sepisoval z´ ahadn´ y recept a uprostˇred tahu p´ısmene K se nˇeˇceho hroznˇe leknul a uˇz letˇel. Staˇcilo aby hlavou t’uknul o lopatku nebo o kamenn´ y bˇreh n´ ahonu, ztratil vˇedom´ı a z˚ ustal dole plovat jak lekl´a ryba. R´ano, kdyˇz nad ml´ ynem otevˇreli stavidlo a voda se opˇrela do lopatek, kolo se roztoˇcilo a vyneslo Vojtˇecha zp´atky nahoru. Tˇelo se vzpˇr´ıˇcilo mezi lopatku a ochrannou stˇr´ıˇsku, kolo se zastavilo, Kobayashi vybˇehnul ze skl´ arny ven a nestaˇcil se divit. Mrtvoly z n´ ahonu netahal kaˇzd´ y den. Cel´e to zkr´atka vypadalo jako jedna smoln´ a noc a nepˇr´ıjemn´e r´ ano, ale Petyr v tom byl podle n´as nevinnˇe. Otevˇren´a z˚ ust´avala jen jedna ot´ azka: jednal mlad´ y kresliˇc na vlastn´ı pˇest (a chtˇel svoje u ´lovky v´ yhodnˇe zpenˇeˇzit) nebo ˇspehoval na Eli´ aˇs˚ uv pˇr´ıkaz? S t´ım jsme se vydali za Marjou, zeptat se, co si o tom mysl´ı. Naˇsli jsme ji v d´ılnˇe, kde sedˇela mezi ostatn´ımi Urgurci a ˇreˇsila, jestli mohou pokraˇcovat v provozu bez otcova veden´ı. Debata se skl´ aˇri, kter´ ym jsme se snaˇzili s Marjinou pomoc´ı pˇretlumoˇcit naˇse objevy, ˇsla zprvu trochu ztuha. Nˇekteˇr´ı mluvili sluˇsnˇe tarijsky, nˇekteˇr´ı umˇeli jen urgursky, ale z hovoru toho pochytili vcelku dost. Pˇrekvapivˇe rychle si vydedukovali, ˇze by bylo potˇreba ze Zahradn´ıˇcka vyml´atit nˇejak´e dozn´an´ı. R´ aznˇejˇs´ı dˇeln´ıc´ı zaˇcali smˇerem k sousedn´ı d´ılnˇe v´ yhruˇznˇe m´avat skl´aˇrsk´ ymi p´ıˇst’alami. Marja naˇstˇest´ı vˇcas zabr´ anila v´ ytrˇznostem a pˇriˇsla s vlastn´ım n´apadem, jak zohlednit nov´e d˚ ukazy pˇri vyˇsetˇrov´an´ı. Mohl by si s nimi totiˇz poradit Kobayashiho osvˇedˇcen´ y pr´avn´ık, kter´ y m´a ted’ na starosti obhajobu a jist´e moˇznosti, jak ovlivˇ novat ˇcinnost vyˇsetˇrovac´ıho sboru. Zhluboka jsme si oddechli, ˇze to koneˇcnˇe m˚ uˇzeme pˇrenechat nˇekomu povolanˇejˇs´ımu a r´adi souhlasili s t´ım, ˇze se dalˇs´ı r´ ano sejdeme s Marjou v Hodinov´em hostinci a spoleˇcnˇe vyraz´ıme do advok´atn´ı kancel´aˇre pana Nachtigala na Star´em mˇestˇe. Pak uˇz jsme mˇeli v pl´anu jen pop´ıjet dobr´e v´ıno a ˇcekat, neˇz Kobayashiho pˇri dalˇs´ım l´ıˇcen´ı zbav´ı vˇsech obvinˇen´ı. Audience u pr´ avn´ıka byla kr´ atk´ a – sezn´ amili jsme ho s naˇs´ım pl´anem hodit vˇsechno na Zahradn´ıˇcka, nechali mu Vojtˇech˚ uv obr´ azek, rozlouˇcili se s Marjou, kter´a se s Nachtigalem chystala navˇst´ıv´ıt otce v mˇestsk´em vˇezen´ı a vydali se naj´ıt nˇejakou krˇcmu. Pˇreˇsli jsme ˇreku Hlaˇzutu, kter´a dˇelila mˇesto na p˚ ul a vyrazili do Nov´eho mˇesta.
Ztr´ aty a n´ alezy Co se ˇsuˇsk´a — Pohˇreˇsovan´y Kratinoha — Urgursky snadno a rychle. Chv´ıli jsme jen tak bezc´ılnˇe bloumali ulicemi, vyhl´ıˇzeli v´ yvˇesn´ı ˇst´ıty, nahl´ıˇzeli do honosn´ ych podnik˚ u, a kdyˇz jsme zjistili, kolik chtˇej´ı za korbel piva, se z´ajmem jsme si proˇc´ıtali plak´aty tu a tam pˇribit´e na vrata v temn´ ych pr˚ ujezdech. Nˇekter´e totiˇz hl´asaly, ˇze Kryˇstof Kratinoha je ochotn´ y vyplatit sto zlat´ ych na dˇrevo tomu, kdo mu donese informace o osudu jeho bratra Jakuba, kter´ y beze stopy zmizel jednoho veˇcera po cestˇe z hospody. Tedy jedna stopa pˇreci jen existovala – na bˇrehu kan´alu Kargul, kter´ y ohraniˇcoval Nov´e mˇesto z v´ ychodu, se naˇsel Kratinoh˚ uv klobouk – ale po tˇele nebylo na dnˇe kan´alu ani pam´ atky. Ovˇsem sto zlat´ ych, to nebyla mal´a suma. Koneˇcnˇe jsme bl´ızko Kargulu narazili na podnik odpov´ıdaj´ıc´ı naˇsim aktu´ aln´ım moˇznostem a sestoupili do sklepa U zelen´eho hroznu. Nechali jsme si nal´ıt trochu kysel´e, ale svˇeˇz´ı b´ıl´e v´ıno z m´ıstn´ıch svah˚ u (nejv´ yˇse poloˇzen´ ych vinic v Tarii) a tahali rozumy ze ˇstamgast˚ u. Uk´ azalo se, ˇze t´ema mˇeˇst’ana Kratinohy je tu uˇz stokr´at propran´e a vˇsechny mysliteln´e varianty zmizen´ı byly d˚ ukladnˇe provˇeˇreny. Nepotvrdila se ˇz´adn´a. Touhu po lehce vydˇelan´e stovce zlat´ ych jsme utopili ve druh´em dˇzb´ anku snologradsk´eho zelen´eho, a pak si ˇsli spokojenˇe zdˇr´ımnout do hostince.
6
Druh´ y den odpoledne jsme dostali zpr´ avu, ˇze Kobayashi byl propuˇstˇen z vazby a k Zahradn´ıˇckovi vyslal vyˇsetˇrovatel Modr´ asek speci´ aln´ı jednotku, kter´a v d´ılnˇe zabavila vˇsechny p´ısemnosti. Na jejich z´akladˇe vzala do vazby pro zmˇenu Eli´ aˇse, aby lavice v mˇestsk´e vˇeznici zbyteˇcnˇe nechladly. Hned jsme se vydali do skl´ arny. V d´ılnˇe uˇz teklo pivo i p´ alenka proudem a najednou jsme si se vˇsemi tˇemi Urgurci n´aramnˇe rozumˇeli.
Krump´ aˇ ce a lopaty ˇ Star´y lom za Snologradem — Cerven´ y p´ısek a Kruskalovy br´yle — Skl´adkokopov´e. R´ ano bylo kruˇsn´e. S tˇreˇst´ıc´ı hlavou jsem se probudil v nˇejak´em temn´em srubu. Dot´apal jsem ke dveˇr´ım a ztˇeˇzka je otevˇrel. Bylo skoro poledne, z d´ılny se oz´ yval hrozn´ y rachot a Saˇsa sedˇel na louce a bavil s Bartolomˇejem – t´ım chlap´ıkem s br´ ylemi a stonoˇzkami. Dobelhal jsem se k potoku, abych se trochu opl´ achl a pˇrem´ yˇslel jsem, co tu ten Vosa m˚ uˇze cht´ıt takhle brzo po r´anu. Nav´ıc po Saˇsovi. Uk´ azalo se, ˇze akademik chtˇel, stejnˇe jako my, magick´ y p´ısek. Na rozd´ıl od n´as ale tuˇsil, kde ho naj´ıt. Vyslechli jsme si kr´ atkou pˇredn´ aˇsku o magick´e povaze jez´ırka na dnˇe b´ yval´eho lomu za Snologradem. Dozvˇedˇeli jsme se, ˇze na jeho bˇrez´ıch byla vyplaven´a tenk´a vrstva podivn´eho ˇcerven´eho p´ısku, kter´ y uˇz ale Vosa vlastn´ımi silami pˇred ˇcasem vytˇeˇzil (tedy hlavnˇe pomoc´ı vlastn´ıch penˇez, kter´ ych ale nemˇel nevyˇcerpateln´e zdroje). Mnoho toho nebylo, ale Kobayashi mu z toho vytavil dost skla na to, aby mohl experimentovat s optick´ ymi ˇcoˇckami do sv´ ych z´ahadn´ ych br´ yl´ı. Proˇc musel m´ıt br´ yle zrovna z takov´eho skla n´ am ale prozradit nechtˇel, s t´ım ˇze to je teprve prototyp, o nˇemˇz nechce rozˇsiˇrovat ˇz´adn´e f´amy. Svornˇe jsme se se Saˇsou shodli, ˇze ty br´ yle byly pro akademika asi posledn´ı ˇsance, jak vydˇelat nˇejak´e pen´ıze. Ve chv´ıli, kdy se s n´ ami bavil, uˇz musel b´ yt bez hotovosti. Poˇz´adal n´as totiˇz o v´ıcem´enˇe dˇelnickou v´ ypomoc (aˇc muselo b´ yt od pohledu jasn´e, ˇze kdyˇz se n´am podaˇr´ı nezab´ıt se vz´ajemnˇe krump´aˇci, bude to u ´spˇech) a odmˇenu n´ am nenab´ıdnul v penˇez´ıch, ale v komodit´ach. Navrhnul n´am totiˇz, ˇze pokud se n´ am spoleˇcn´ ymi silami podaˇr´ı vyp´ atrat dalˇs´ı zdroj ˇcerven´eho magick´eho p´ısku, nech´a n´am (tedy firmˇe) polovinu z veˇsker´eho vytˇeˇzen´eho materi´ alu. Pˇredpokl´adal, ˇze hlavn´ı loˇzisko by se mohlo nach´azet d´ al v podzem´ı, nˇekde v polozasypan´e ˇstole, odkud pˇrit´ekal pot˚ uˇcek nap´ajej´ıc´ı jez´ırko v lomu. Pl´an, kter´ y n´ am navrhnul, byl pomˇernˇe prost´ y – zkus´ıme spoleˇcn´ ymi silami prozkoumat vchod do b´ yval´e ˇstoly a pokud to bude jen trochu moˇzn´e, prokopeme se d´al do podzem´ı. Prohled´ av´ an´ı m´ıstn´ı skl´ adky n´ am nepˇripadalo jako pˇr´ıliˇs nebezpeˇcn´ y podnik a nav´ıc sk´ ytalo jistou nadˇeji na snadn´e z´ısk´ an´ı dlouho hledan´eho p´ısku, takˇze jsme bez vˇetˇs´ıho v´ah´an´ı na akademikovu nab´ıdku k´ yvli a zaˇcali se poohl´ıˇzet po krump´ aˇc´ıch a lopat´ach. Nˇeco jsme si p˚ ujˇcili od Urgurc˚ u, v naˇsem hostinsk´em pokoji jsme se zastavili pro lana, noˇze a sekery, kter´e n´am z˚ ustaly z pˇrechodu pˇres hory a ve veteˇsnictv´ı u Kargulu jsme levnˇe sehnali (na n´ aklady firmy) jeˇstˇe nˇejak´e osvˇetlen´ı. Z Kruskalova l´ıˇcen´ı zasypan´e ˇstoly na n´ as totiˇz ˇciˇsela neproniknuteln´ a tma. Odpoledne jsme se seˇsli na okraji lomu. C´ıt´ım se hroznˇe, jako n´ aden´ık,“ svˇeˇril se mi Axel, kdyˇz skl´adal naˇse n´aˇrad´ı na okraji mˇelk´eho jez´ırka, ” kam n´ as akademik zavedl. J´ a zas douf´ am, ˇze n´ as nevezme krump´aˇcem jen co se otoˇc´ıme,“ odvˇetil jsem a ohl´edl se po Bar” tolomˇejovi. Chv´ atal k n´ am po bˇrehu v dlouh´em tˇeˇzk´em kab´atu se ˇspiˇcatou kapuc´ı. Mezi m´ıstn´ı vagabundy pˇrehrabuj´ıc´ı se v odpadc´ıch zapadal dokonale. Sepsal Wilhelm Grimson. Zde konˇc´ı ofici´ aln´ı ˇc´ ast Zpr´ avy z cesty po Vran´ıch hor´ach. Dalˇs´ı ud´ alosti uˇz jsem nebyl schopn´y kriticky popsat, protoˇze jsem se nedobrovolnˇe ocitl pod vlivem siln´ych opi´ at˚ u. Z pr˚ uzkumu snologradsk´ych hlubin proto existuje jen m˚ uj soukrom´y den´ıkov´y z´ aznam.
7
