„Hej, hore háj, dole háj, hore hájem chodník. Můj otec byl dobrý, já musím být zbojník. Hej, já musím být zbojník, neboť křivda veliká. Nepravda u pánů, pravda u zbojníka.“ (ZBOJNICKÁ PÍSEŇ ZE SLOVENSKA)
Rumcajs Tohohle sympatického vousáče z lesa Řáholce nedaleko Jičína musí znát minimálně podle jména snad úplně všichni. Klaďas každým coulem, jenž pomáhal slabým a chudým proti naduté vrchnosti a který si se vším dokázal poradit. I takoví mohli být loupežníci, i když upřímně řečeno, spíš jenom v pohádkách. Rumcajs byl původním povoláním švec a na loupežnické řemeslo se musel dát kvůli tomu, že…
13
Výr velký (Bubo bubo) Jeroným vzpomíná: Húú, húú, teda řeknu vám, že na tohle jaktěživ nezapomenu. Bylo to někdy zrána, nejspíš v březnu, ale hodně dávno, tipuju tak roku 1557. Pospávám takhle v dutině stromu po prohýřené noci, když mě probudí rachocení vozu. Vykouknu ven a vidím nějakého obchodníka, jak si to šine s manželkou a dětičkami na jarmark do Českého Brodu. Už jsem si chtěl zase klimbnout, když najednou kde se vzali, tu se vzali, na cestu z lesa vyskočili dva maskovaní chlápci v nějakých kuklách, či co to bylo. A hned spustili na kupce, ať okamžitě navalí peníze, je-li mu život milý. Rozklepaný mužíček padl na kolena a s prosíkem spustil, ať mu nic nedělají, že žádné groše nemá, protože nejdřív musí prodat zboží na trhu. Tohle ale na vagabundy nezabralo a začali se sápat pod plachtu vozu. Pak ovšem začal mazec. Obchodníkova žena, která tam do té doby seděla jako zařezaná, rázně seskočila z vozu dolů, popadla do rukou nějaký kus dřeva a pustila se do loupežníků hlava nehlava. To vám panečku byly rány. Rup, rup, bác! Schytali jich nepočítaných. Nezmohli se vůbec na nic, takže vzali nohy na ramena a frnk zpátky, odkud vylezli. Ženuška pak jakoby nic vylezla zpátky na vůz, vykulenému manžílkovi podala opratě a zvesela tradá dál na jarmark. Buch! RUP! Žuch!
Kop!
Mikuláš nakonec skončil v žaláři, odkud se sice na přímluvu jiných šlechticů zanedlouho dostal, ale po propuštění musel zaplatit vysokou pokutu a pak se ještě vypravit na „očistnou“ pouť. Tohle už na něj bylo vážně moc, takže když se nakonec usadil znovu na Potštejně, naverboval si bez váhání partu ostrých chlapů a pustil se do loupežničení. Moje zlaťáčky! Moje ručičky! al
nav ja u ž hy! zdr Ne prac
Člen tlupy pan Vykuchal vzpomíná: No jo, z Mikuláše se stal celkem šílenec, před kterým si nikdo nebyl ani v nejmenším jistej životem. Nejvíc jsme přepadávali na hranicích jeho panství povozy německejch kupců, to jsme se vždycky slušně napakovali. I když už měl nahrabáno vopravdu hodně, pořád mlel něco o pomstě, takže to pokračovalo dál a dál. Loupení, zabíjení… Nedokázal pochopit, že ani to největší bohatství mu už tátu zpátky prostě nevrátí.
23
Co prosím, obklad?
Tajemství bílého přízraku Jednoho večera se nad městečkem Potštejnem ženili snad všichni čerti, blesk stíhal blesk, z temné oblohy crčely provazce vody a silný vítr se opíral do korun stromů. Hrabě si v komnatě svého zámku poklimbává, když ho probudí bouchání na vrata a volání. „Kdo to jen může být,“ zamumlal rozespale. A on to kostelník promočený skrz naskrz, a že prý s ním potřebuje nutně mluvit. Hrabě ho pozval dovnitř, dal mu něco na zahřátí, stařík dvakrát kýchnul a hned spustil. Prý ho už třetí den, když si lehne do postele a zachumlá se pod duchnu, navštívil přízrak v podobě mladé krásné ženy oděné do bílého roucha s plavými vlasy. Hrabě si pomyslel, jestli kostelník nepřebral v hospodě, ten se ale nedal rozhodit a pokračoval. Sličný přízrak si to po chvíli zamíří z jeho pokoje směrem ke zříceninám hradu na kopci. Hrabě se trochu 26
JEŠTÌ NENÍ ČAS!
Nemají náladu na návštěvu.
Zkuste si nakonec tipnout, jak zhruba dlouho se neúnavný hrabě za pokladem pachtil: a) víc než pět let b) víc než deset let c) víc než dvacet let
SPRÁVNÁ ODPOVĚĎ: I když to třeba někoho překvapí, tak je to za c). Dokonce se někdy uvádí až 35 let. Možná vás bude zajímat i to, že Jan Antonín při hledání pokladu rozfofroval značnou část svého rodového majetku.
Zagroškudlův dloubák: Příběh zuřivého hledače pokladu hraběte Chamaré rozhodně neupadl v zapomnění – inspiroval se jím spisovatel Alois Jirásek ve svém románu Poklad. Byl natočen i film nazvaný Poklad hraběte Chamaré.
28
Jan Pancíř ze Smojna hrad Žampach
Praha Brno
Taky tenhle panáček nejdřív sekal dobrotu a zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že se stane obávaným lapkou. Sídlil na hradě Žampachu ve východních Čechách a jako správný bijec prý vůbec neodkládal svoje brnění a drátěnou košili, a to ani ve spaní, takže proto se mu říkalo Pořádně osušit, ať mi to nezrezne.
31
Jan Žižka z Trocnova České Budějovice Trocnov
Praha Brno
Ještě než se stal z Jeníka neporazitelný velitel husitů, před nímž se nepřátelé třásli jako osiky, i on si přičichl k loupežnickému řemeslu. A nebyl to už rozhodně žádný mladíček, ale jednooký čtyřicátník jako vyšitý.
Hrr na Žižku!
38
Jan Zoul z Ostředka hrad Ostředek
Praha
Brno
Ani tenhle panáček nebyl rozhodně žádný svatoušek. Své by o tom mohli povídat lidé v dolním Posázaví, kde Honza se svým tátou Mikulášem a dalšími členy bandy řádili. Nejdřív sídlili na hradě Ostředku, ale pak si řekli, že
Tady bude bydleníčko!
Padejte!
Šibeniční chuťovka Říká se, že nějaký pomatenec začal po čase sundávat těla z šibenice a nenapadlo ho nic jiného, než že je v noci stavěl k hokynářským krámům v Praze, takže se pak vyděšené nebožačky obchodnice musely postarat o pohřeb. Neříkejte, že byste se minimálně taky trochu nedivili. Ráno vyrazíte ještě se zbytky snídaně v puse do školy a vedle dveří na vás civí řádně uleželá mrtvola. Tím ale nekončíme. Jako zlatý hřeb si náš „uklízeč“ nechal Zoula naraženého na háku, jenomže jak ho tahal z té výšky dolů, utrhl mu nohu. Možná ho to přece jen trochu rozhodilo, možná že se spokojil s tímhle suvenýrem, kdo ví. Každopádně se už do další stěhovací akce nepustil, takže pochroumaný Jéňa tam visel dalších sedm let.
Nemá už prošlé datum spotřeby?
44
KOLO, JAK HO NEZNÁTE Kolo se k masakrování lidí začalo v českých zemích používat jako žhavá novinka ve 12. století. Konkrétně si tuhle děsivou laskominu vyzkoušeli v roce 1130 dva chlápci, kteří se chystali sprovodit ze světa jedem napuštěnými zbraněmi knížete Soběslava I. (vládl 1125–1140). Dřív ale než celou věc stačili provést, čapli je a pak začalo tóčo. Aby z toho čistě náhodou nevyvázli jen tak lehce, tak ještě před vpletením do kola, v němž prý byli čtvrceni a lámáni, přišli o zrak, o ruce a o jazyk. Když se provalilo, že v atentátu na Soběslava jedou i další lidé, ani ti nepřišli zkrátka. Padaly hlavy, případně lítaly vzduchem ruce i nohy a někoho neminulo ani doživotní vězení (další zajímavosti o lámání kolem se můžete dočíst u loupežníka Jana Karáska).
Tohohle v nebi nechceme.
hvíli, Ještě c čně ne o k a pak inku! na svač
76
Něco o katech a mučení Pokud by se současní lapkové, mordýři, rambajzníci a všichni jim podobní dostali do dávných dob před mnoha a mnoha staletími, nestačili by se divit. Jako telata na nová vrata by s otevřenou pusou a vykulenýma očima zírali, co že to tam s nimi provádějí. Zticha by ale byli jen do té doby, než by zakusili slasti v mučírně. Jestli jste už třeba někde v hradním podzemí viděli tuhle děsivě vypadající místnost i s nachystaným nádobíčkem, tak jistě víte, že tam do smíchu určitě nikomu moc nebylo. Ve středověku se totiž s obžalovanými žádné štráchy moc nedělaly a tvrdé tresty včetně poprav padaly jako na běžícím páse často i za takové lumpárny, na které se v dnešní době pohlíží úplně jinak, samozřejmě o hodně mírněji. Ještě než se seznámíte s mučírnami, pojďte s námi bez ostychu nahlédnout do vězení. Taky ta tehdy samozřejmě fungovala.
Klíč je pod polštářem.
Celkem to tu ujde.
83
Banda Petrovských hrad Kokořín
Praha
Brno
Během třicetileté války se na tehdy opuštěném hradě Kokoříně usídlila tlupa loupežníků pod vedením jistého výtečníka zvaného Petrovský. Podle vůdce se pak celé partičce říkalo Petrovští. Že už jste to jméno někde slyšeli? Ano, ano, pohádka o zvířátkách a loupežnících neboli o zvířátkách a Petrovských se jimi inspirovala. Nezvaní obyvatelé hradu řádili v širokém okolí: přepadali statky, plenili selské usedlosti, vypalovali mlýny, nenechali na pokoji ani lidi, kteří kolem hradu pokojně Řeknu to tátovi, gaunere!
Zvu tě do našeho 25+1 bez střechy, holubičko.
108
Juraj Janošík:* Já jsem taky Jura – ale z Horních Uher čili dnešního Slovenska. Jestli je tady někdo nejslavnější a koluje o něm nejvíc legend, pak jsem to já! A jestli někdo před smrtí trpěl, tak já nejvíc. U soudu to začalo vpichováním ostrých hrotů pod nehty, pak mi pálili prsty na chodidlech a drtili prsty na rukou. Nakonec se vytasili s natahováním na skřipec, aby mi vykloubili ramena a potrhali šlachy. Ale já jsem stejně nikoho ze svých druhů nezradil – řekl jsem jim jen jména těch, kteří už v té době byli mrtví – cha. Ve finále mi v Liptovském Mikuláši propíchli levý bok pod žebrem železným hákem a pověsili mě za něj. Prý jsem před tím ještě tančil kolem šibenice a s okovy na nohou vyskakoval ještě výš než šibeniční hák. No, to tak úplně pravda není – to mučení mi dalo docela zabrat. Ale za hák jsem statečně visel tři dny – prý jsem u toho kouřil i dýmku, nebo snad dokonce zpíval. Když mi třetí den chtěli dát milost, kterou opožděný posel donesl od krá119
VĚZEŇSKÝ JÍDELNÍČEK
Jídelníček doživotně odsouzených Jídlo je podáváno jednou denně.
Doživotně odsouzení si moc nepošmákli. Ostatní vězňové dostávali třikrát týdně večer i maso s příkrmem, nejčastěji hrachem. Nepříjemným pondělí: chléb a voda důsledkem takto dietní úterý: chléb a voda stravy byly mimo jiné středa: chléb a voda kurděje. Tuto smrtelnou čtvrtek: chléb a voda nemoc znali hlavně námořpátek: chléb a voda níci, které při dlouhých sobota: chléb a voda plavbách houfně kosila. neděle: chléb a voda Kurděje neboli skorbut se projevují krvácením z dásní, Změna jídelníčku: pod kůži, do nehtových neplánuje se lůžek, do svalů, vnitřních orgánů, sníženou odolností proti nemocem a poruchou krvetvorby. Vhodnou prevencí je podávání kysaného zelí, které se taky později začalo vězňům servírovat. Když si k tomuto všemu připočtete zařezané okovy, zanícená nevětraná místa pod nimi, oteklé nohy, bércové vředy a oděvy, v nichž vězňové celý týden pracovali i spali – bude vám jasné, že to tam moc nevonělo. Aspoň kousek zelíčka!
Tůdle!
145
Zagroškudlův dloubák: Schválně, kdybyste čirou (nešťastnou) náhodou dřepěli roku 1825 v písecké kriminální trestnici a řekli vám, že na den dostanete jeden a půl libry chleba, půl žejdlíku krup s lotem másla a polévku z půl žejdlíku mouky a tři čtvrtě žejdlíku mléka – kolik byste čekali? Nebudeme vás napínat, 1 libra činí 0,56 kilogramu, 1 žejdlík je 0,354 litru, 1 lot odpovídá přibližně 17 gramům. Takže sice byste mohli žvýkat slušné tři čtvrtě kila chleba (přesně 0,84 kg), k tomu ale nepočítejte s víc než dvěma deci* krup (0,17 l), omaštěnými 17,5 gramy másla. Polívčičku tvoří slabé dvě deci mouky (0,18 l) rozmíchané v necelých třech deci mléka (0,27 l). Další den byste mohli počítat s lehkou obměnou – co třeba místo krup čočku nebo hrách? Na smažák s hranolkami nebo krvavého bifťoura tedy radši rychle zapomeňte.
*Dvě deci je taková normální sklenička na víno, kterou si po práci dávají třeba paní učitelky. Hurá! Tak čočku budeme mít zase až pozítří!
146
Záchodová záhada Existuje jedna opravdu ohavná a hnusná nadávka: hajzl. Než si odplivnete, zkuste si tipnout, zda by mohla být podobně jako nadávka grázl odvozena od vlastního jména nějakého nechvalně proslulého člověka. Grázl od Jana Jiřího Grasela, o němž se dočtete za chvíli, a Hajzl? Od loupežníka Hýzla? Bylo by to možná zajímavé, ale hajzl pochází z německého slova das Häusel čili domeček. Prý se tak v Rakousku říkalo venkovskému záchodu ve formě domečku s vyříznutým srdíčkem na dveřích (kadibudka). Proč se ale tento rakouský výraz začal na českém území používat pro pojmenování veřejných toalet a zároveň i lumpů, není vůbec jasné. Možná že říct „skočím si na domeček“ nezní tak úplně řízně. A vynadat někomu „Ty jsi ale domeček!“ už teprve ne.
159
Byl Grasel taky gauner? Gaunerem se podle slovníku myslí ničema, darebák, podvodník, a to hodně silného kalibru. Takže byl? Hlasujeme pro.
A z čeho myslíte, že slovo gauner pochází? a) z anglického gun (česky zbraň, pistole, puška), protože gauneři často používají k dosažení svých úmyslů zbraně b) ze jména zbožného občana Amadea Gaunera, který modlitbou zachránil jednu obec na Moravě před vpádem loupežníků c) přešlo do češtiny z němčiny, kde původně znamenalo falešný hráč SPRÁVNÁ ODPOVĚĎ: Gauneři sice používají zbraně, ale páchat zločiny jde i bez nich. A ani modlitba není stoprocentní ochrana před gaunery. Takže: c) je správně. Do staré němčiny přešlo toto slovo z židovské řeči jidiš, kde označovalo Řeky – svého času obzvlášť proslulé falešné hráče karet.
170
