„Vypadni už od toho počítače, Moniko!“ vybuchne třináctiletá Lucie. „Jako proč?“ nenechá se její starší sestra vyrušit a dál kosmickou rychlostí mlátí do klávesnice. „Potřebuji přepsat příběh do literární soutěže.“ Monika si pohrdavě odfrkne: „To nemůže počkat?“ „Ne, nemůže,“ odsekne dívka rozzlobeně, „musím ho odevzdat už zítra. Nemám přepsané ani písmenko z rukopisu. Už jsem ti to několikrát říkala, jenže ty tady stejně sedíš jako žába na prameni!“ Sestra neochotně opustí židli: „Vždyť už se klidím.“ Sotva začne pracovat, ozve se maminka, která právě přišla z práce: „Lucko, pojď sem! Chceme ti s tatínkem pogratulovat k narozeninám!“ To snad není možný! Lucie se otráveně zvedne. Odebere se do kuchyně, kde na ni čekají rodiče. „Vy jste nejlepší na světě!“ zavýskne dívka nadšeně. Na stolku totiž stojí nový počítač. „To koukáš, co,“ usměje se tatínek, „hned ti ho zapojím.“ Lucie přikývne. Za chvilku ho zapíná. Na obrazovce ji přivítá tapeta překrásného malého zlatavého štěňátka s velkou mašlí. Nadskočí leknutím: Zdálo se mi to nebo se z počítače ozval hlas? „Copak jsem vzduch? Ptal jsem se, co chceš dělat,“ rozlehne se pokojem. Dívka se opatrně rozhlédne. Nikde nikdo. „Ty jsi vážně hluchá?!“ rozzlobí se hlas. Vychází z počítače! Lucie by přísahala, že z úst pejska. „Ráda bych si otevřela textový program,“ špitne dívka. „Žádný problém,“ na obrazovce se objeví textové okno, „tak fajn, diktuj.“ „Ale...“ „Dělej, říkala jsi přece, že nemáš čas.“ „Já nic takového neříkala!“ ohradí se Lucka. Vypne zvuk. Určitě je to nějaká funkce. Hlas z počítače je však jasný jako předtím. „To nevadí, ale myslíš si to,“ konstatuje pejsek. „Jak to můžeš vědět?!“ „Myslíš, že neumím číst myšlenky? Co?!“ „To není zrovna normální...“ „Diktuj, nebo vypnu počítač,“ vzteká se štěňátko. Dívka poslechne. Ten pes mne štve. Pochybuju, že by to dělaly i ostatní tapety. Ale vždyť já si ji můžu vyměnit, uvědomí si konečně. Nastaví překrásnou krajinu s mořem. „Co si myslíš, že děláš?!“ ozve se. Na obrazovce se opět objeví pejsek. „Tati,“ zavolá Lucie, „nemohl bys mi tam dát jinou tapetu, třeba koně?“
Otec přiběhne: „To štěňátko se ti nelíbí? „Líbí, jenže...“ „Jak myslíš,“ vykoná, co chtěla. Hurá, odechne si dívka. Sotva však tatínek zmizí z dohledu, obrazovka zabliká. Najednou se objeví původní obraz. „Neštvi mne, nebo ti zablokuju počítač!“ ozve se naštvaně. „Nech mne pracovat samostatně a nedělej všechno za mě! To je pak počítač na houby!“ „Jak myslíš,“ urazí se štěňátko, „už mizím. Ale pak po mě nic nechtěj!“ „Neboj, nebudu.“ Dlouho to však pejsek nevydrží. Již druhý den zase otravuje. Přesto Lucce poradil, co si počít s některými programy, pomáhal jí s úkoly do informatiky a fungoval zároveň jako antivir. Lucčin postoj k němu se bohužel moc nezměnil. Byl to sice dobrý rádce, ale měl hloupé řeči, byl výbušný a urážlivý. A hlavně, svůj počítač nemohla považovat za normální. „To tě ani nezajímá, jak jsem se dostal do počítače? Že tě baví pořád chatovat“ „Hm...tak spusť, pse.“ „Nejsem žádný pes, jsem Alík,“ zatváří se naoko uraženě, „byl jednou jeden šílený vědec... Nelez na tyhle stránky! Vždyť jsem se ani nepodíval, jestli tam není vir!“ „Nech mě bejt. Slíbil jsi, že už nebudeš otravovat.“ „To si myslíš, že jsem úplně neužitečný?!“zavrčí štěňátko a zmizí. Vzápětí se objeví: „Co jsem říkal - vir!“ Lucie se na něj vítězoslavně podívá: „Hlouposti. Nechala jsem tyhle stránky zkontrolovat antivirem - nic nehlásil!“ „Protože to je nový nebezpečný nezachytitelný vir.“ „Jakto, že o něm víš ty? Takové hloupé štěňátko,“ ušklíbne se dívka. Klikne na ikonu. „Tentokrát jsi to přehnala!!! Já tě vezmu s sebou a uvidíš!“ „Chci vidět, jak to provedeš.“ Náhle se Lucce zatmí před očima. Co to je?! vyděsí se. Připadá si, jako by ji někdo praštil do hlavy. *** Probere se. Nejspíš ztratila vědomí. Brní ji hlava, jako by se tam nastěhovalo mraveniště. Kde to jsem?Jak jsem se tu ocitla?! Rozhlíží se kolem. Vidí jakýsi tunel s kruhovým průřezem. Stěny mají deprimující barvu - černou. Přesto zde není tma. Nahoře přeskakují jiskřičky a vytváří tak světlo, které zaniká v temných stěnách. Pomalu se zvedne. Otočí se. Nejraději by zakřičela, jazyk ji neposlouchá. Až do stropu se tyčí obrovský strašný pes. Vypadá neohrabaně, ale určitě je velice rychlý. Musím se odtud okamžitě dostat, proběhne dívce hlavou. Konečně je sto se pohnout. Utíká. Psí příšera se pouští za ní. „Stůj! Letíš mu do náruče!“ slyší nestvůřin dunivý hlas rozléhající se všude kolem. Najednou se Lucka zastaví. Že by kvůli volání gigantického psa? Nikoli. Chodbou se vznáší velká zelená kulička. Na vrcholku hlavy jí září dvě obrovská kukadla.
Z velikánské otevřené huby s ostrými zuby odkapávají na podlahu sliny, jak se nestvůra olizuje. Když spatří dívku, vystřelí jí ze strany dlouhá chapadla s přísavkami. Z opačné strany dobíhá druhá příšera. Lucie je teď obklíčena. Konec je nezvratný... „Lucko, tohle je vir. Vidíš ta chapadla? Ta ostatní viry nemají. Vždycky je normálně popadnu a vyhodím, ale tenhle se může bránit,“ ozve se gigantický pes. Dívce začíná pomalu svítat. Podívá se na něj pozorněji. Vždyť to je Alík! Její úvahy ukončí výkřik: „Pozor!!!“ Vir totiž nečekal, než se vypovídají, a dostal se nebezpečně blízko k Lucce. Alík zakřičel právě včas. Kulička zrovna chňapala svými chapadly po Lucii. Dívka uskočí. Pejsek se vrhne na nestvůru. „Utíkej za antivirem!“ zavolá na ni Alík. „Kudy?!“ Pejskovi připlácne vir na čumák přísavky. Ten ho rafne a ukousne mu pár chapadel. Otočí se: „Jdi rovně, v zásuvce odboč do třetí chodby zprava. Tak na co čekáš?“ pobídne ji, když vidí, že Lucka váhá. Obluda ho znovu napadne. Alík stihne ještě zavolat: „Pospěš si, dlouho ho neudržím! Jestli nic antivir neudělá, vleze ti do počítače! “ Vir pejska rafne do ouška. Ten zavyje. Lucie se snaží prosmýknout kolem nich. Fuj, na podlaze leží jezero ze slin viru. Teď nebo nikdy! rozhodne se. Běží...chapadla ji zaregistrují. Některé přísavky ji zachytí. Lucka je oderve. Její nohy se noří do odporné směsi slin. Rozběhne se chodbou. Jak, proboha, mám poznat zásuvku? A co jestli se Alíkovi něco stane? Jestli se mi zaviruje tenhle novej počítač, tak mě taťka zabije! Chodba, tedy pravděpodobně kabel, stále nekončí. Lucii píchá v boku. Nohy už ji nenesou. Posadí se na zem. Nemá přehled, kolik toho už uběhla. Musím dál! Zvedne se. Pomalu se vydá za antivirem. Zahlédne obrovský sál. Kam teď? Kudy? Není to zásuvka? ptá se sama sebe. Z místnosti ústí dobrých sedm chodeb. Jak to říkal Alík? Třetí chodba zleva! Nebo čtvrtá zprava? Nerozhodně zůstane stát. Jak to jen bylo? Schová hlavu do dlaní. Mám snad sklerózu?Kéž by to byl jen sen...počkat - už to mám!!! Třetí chodba zprava! Znovu nalezne ztracenou sílu. Běží chodbou. Netrvá dlouho a ocitá se ve zvláštní místnůstce. Jediným jejím zařízením je postel v rohu. Zbytek vyplňují podivné přístroje. Neustále vydávají cvakavý zvuk. Z postele zaslechne tlumené oddechování. Lucie se odváží blíž. Na palandě je rozvalená podivná modrá kulička s červeným nosem a dvěma svalnatýma rukama podobná viru. Je na ní napsáno: Antivir. Dívka ho šťouchne prstem. S ním to ani nehne. Jenom hlasitě zachrápe. „Vstávejte přece! Máte tady vir!“ zatřese s ním zoufale. „Vir? Nemožno,“ ujistí ji kulička, „tyto přístrojky kontrolují celý počítač i jeho kabely. Slyšel bych je pípat, ne?“ „Ale já mám pravdu!“ „No dobře, já se podívám,“ zvedne se. Dívá se do jakéhosi kukátka. Pak zamlaská: „No vážně, je tady.“ „Tak pojďte, honem, musíte pomoct Alíkovi, bojuje s ním...“
„Já mu vždycky říkal, že je zbrklej. Vždyť na něj nestačí!“ „Právě proto potřebuje pomoc!“ „Milá zlatá, vždycky viry popadnu těmahle rukama a vyhodím, ale tenhle by mě mohl zranit. Nezlob se, ale za to mi to nestojí.“ „Ale to není fér!“ „Spousta věcí není fér. A teď mě nech vyspat.“ „Nemůžete ho nechat zabít! Pak se vir dostane do počítače a...“ Lucka spolkne konec věty. Je jí do pláče. „Že to jsi ty, na jednom místě v počítači bys možná pomoc najít mohla. Vědec, co tu uvěznil Alíka, někde nechal své tajné vynálezy. Zavedu tě tam, ale pak mě nech vyspat. Stejně ti to bude houby platný.“ Teprve teď si Lucie všimne pěti žlutých kruhů na stěně místnosti. Antivir jeden z nich stiskne. Dívce se naskytne pohled na další pokoj. Obsahuje vysoké regály s různými krabicemi a knihami. „Vstup!“ přikáže jí kulička a sama se jde svalit zpátky na postel. Lucka vejde dovnitř. Plná beznaděje zkoumá police. Copak tu můžu něco najít? A i kdyby ano, stejně už bude pozdě. Zrak jí padne na tlustou knihu pokrytou prachem - Seznam vynálezů pracovny. Opatrně ji otevře. Hledá pojem vir. V knize stojí: vir - obrana proti virům regál č.3, krabice 7. Vypátrá krabici. Otevře ji. V bedýnce leží jenom lupa. Pocítí zklamání. Povzdychne si: Chudák Alík. Náhle si povšimne papíru na dně. Čte: Návod k použití - namiřte přístroj na vir a okamžitě bude zneškodněn jakýkoli druh. Jen aby to fungovalo... „Hurá!“ zavýskne Lucie a vyběhne ven. Dveře za ní zaklapnou. „Podívejte, našla jsem to!“ zavolá na ospalý antivir. Z legrace na něj namíří lupou. „Po- pomoc,“ vykoktá překvapeně a s hlasitým prasknutím zmizí. Co se stalo? Nefunguje to i na antiviry? Pravděpodobně ano. To je jedno. Musím za Alíkem! Uhání kabelem jako divá. Vůbec necítí únavu. Za zákrutem zahlédne bojujícího pejska. Virovi sice chybí pár chapadel, ale Alík krvácí z ouška a utrpěl pár ošklivých škrábanců. „Uhni!“ zavolá na pejska. „Ale kam?“ bafne v zápalu boje. Lucka doufá, že to na pejska nebude účinkovat. Zavře oči. Namíří lupu na vir. Bum!!! Rána je mnohem hlasitější než první. Pak je jen tíživé ticho. Odváží se podívat. Alík stojí v kabelu živý a zdravý. „Kdes to sehnala?“ diví se. Lucie mu vše vypoví: „...no a teď už můžu domů.“ Pejsek její nadšení nesdílí: „Problém je v tom, že netuším, jak se odtud dostaneš. To mě nenapadlo, když jsem tě sem dostal.“ „To ne! Potom, co jsme dokázali, co jsme prožili...já tu nechci zůstat!“ rozpláče se. „Neztrácej naději. Co myslíš - nemohlo by to být v těch vynálezech?“ „No jo!“ její tvář se vyjasní. Když stanou v místnosti u záhadných kruhů, nastává další problém. „Nepamatuju si, který z kruhů antivir stiskl. Zkusíme první?“ Místo očekávané místnosti na ně vypadnou hromady součástek do počítače. „To nebylo ono,“ konstatuje štěňátko, „co třetí od shora?“ Zmáčkne tlapkou na kolečko. Objeví se dveře, které se otevřou. Září na nich nápis: Poslední antivirová zbraň. Ozve se zlověstné cvakání. Náhle na ně začnou útočit obrovské nůžky. Čím dál víc se přibližují. Seknou po Lucce. Jen tak tak uskočí.
„Zavři to!“ zavolá dívka na Alíka. Oba se přitisknou na dveře. Nůžky se však stále snaží dostat ven. Klap! Konečně se Alíkovi a Lucce zdaří jejich úmysl. „To nebyl šťastný nápad.“ Lucka zmáčkne další kruh. Dívá se odhodlaně vpřed. Zatmí se jí před očima. „Co se děje?!“ vykřikne zmateně. V hlavě jí bzučí. Ztrácí vědomí. *** Probere se. Leží ve svém pokoji na koberci. Nebyl to sen? ptá se Lucie sama sebe. Rozhlíží se kolem. Vedle ní spí malé štěňátko. Je úplně stejné jako Alík! Kde se tady, proboha, vzalo? Copak jsem se zbláznila?! Vždycky jsem toužila mít psa. Zadívá se na počítač. Místo krásného štěňátka je tapetou krajina s mořem. Na ní je nakreslen pejsek. Právě teď se rozčiluje: „To není možné! Vždyť tamto na podlaze jsem já! Ale já jsem tady uvnitř! Jenže vypadám divně! Já nechci být dva!“ Štěňátko na koberci se probudí. „A vůbec se nepoznávám!“ zlobí se dál ten v počítači. „Klid,“ utěšuje ho Lucka, „vždyť já vás budu mít ráda oba. Jsem jenom zvědavá, co budu dělat, když nemám antivir.“ „To klidně zastanu, ale...Nikdy jsem netoužil po ničem jiném než se dostat z počítače a najednou se mě tam dostane jen půlka a ani o tom nevím!“ Náhle se otevřou dveře. Stojí v nich maminka: „Lucie, kde se tu vzal ten pes?!“ „Já jsem ho našla venku,“ zalže, „že si ho můžeme nechat, viď!“ „No dobře, ale jen jestli se nikdo nepřihlásí.“ *** O štěňátko se samozřejmě nikdo nepřihlásil - když bylo Z POČÍTAČE. O oba pejsky se Lucie obětavě stará. Sice má raději toho živého, ale to už je jiný příběh...