Veřejná osvětová služba v Protektorátu Čechy a Morava Institucionální analýza

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav Historie

Veřejná osvětová služba v Protektorátu Čechy a Morava Institucionální analýza (magisterská diplomová práce)

Filip Slezák

Vedoucí práce: Mgr. Jiří Němec, Ph.D.

Brno 2014

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. V Brně dne 24. 6. 2014

............................................ podpis autora práce

2

Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Jiřímu Němcovi, Ph.D. za odborné vedení mé magisterské diplomové práce, ochotu a věcné připomínky.

3

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 5 1.1 Literatura .......................................................................................................................... 6 1.2. Prameny ........................................................................................................................... 9 2. Problematika státní osvěty ................................................................................................... 10 3. Vývoj státní osvětové činnosti v období první republiky .................................................... 13 4. Vývoj státní osvětové činnosti od druhé republiky do založení VOS .................................. 17 5. Založení Veřejné osvětové služby........................................................................................ 20 6. Struktura a fungování VOS .................................................................................................. 21 7. Kritéria pro výběr funkcionářů VOS a jejich obsazování do funkcí .................................... 26 8. Hlavní funkcionáři VOS a osoby významně ovlivňující její činnost ................................... 28 8.1. Rudolf Dominik............................................................................................................. 29 8.2. Hugo Tuskány ............................................................................................................... 32 8.3. Rudolf Wierer ................................................................................................................ 35 8.4. Adolf Leitgeb ................................................................................................................ 36 8.5. Martin Wolf ................................................................................................................... 39 9. Hlavní náplň činnosti VOS .................................................................................................. 40 9.1. Přednášková činnost ...................................................................................................... 40 9.2. Kurzy německého jazyka .............................................................................................. 45 9.3. Kurzy a školení pro spolupracovníky VOS ................................................................... 47 9.4. Vydavatelská činnost ..................................................................................................... 50 9.5. Kulturní činnost a promítání filmů ................................................................................ 55 9.6. Oslavy a manifestace ..................................................................................................... 59 10. Spolupráce VOS s dalšími aktivistickými organizacemi ................................................... 64 11. Vliv činnosti VOS na protektorátní společnost .................................................................. 66 12. Závěr................................................................................................................................... 68 13. Prameny a literatura ........................................................................................................... 72 14. Seznam zkratek .................................................................................................................. 75 15. Seznam příloh ..................................................................................................................... 76 16. Přílohy ................................................................................................................................ 77

4

1. Úvod V průběhu trvání Protektorátu Čechy a Morava vzniklo na jeho území množství organizací, které můžeme označit za aktivistické a kolaborantské. Většina z nich vznikla z popudu okupačních sil, přičemž se však tyto síly snažily zůstat v pozadí a místa v těchto organizacích obsazovali občané protektorátu, často bývalí českoslovenští fašisté. Konkrétní cíle těchto organizací byly různé a působily také na různé skupiny obyvatel. Jejich hlavním společným záměrem však bylo propagovat národně socialistické myšlenky, vštěpovat protektorátnímu obyvatelstvu nacistický pohled na svět a podporovat tak plíživou germanizaci tohoto prostoru na všech úrovních společnosti. Hlavním cílem této magisterské diplomové práce je pojednat o jedné z těchto organizací a to Veřejné osvětové službě (dále VOS). V práci se zabývám především fungováním a činností VOS, některými osobami, které se v ní angažovaly nebo na ni měly vliv, a také působením VOS na protektorátní obyvatelstvo. Dílčími zpracovávanými tématy, které s touto problematikou úzce souvisí, je pak problematika osvěty, propagandy a kolaborace v rámci protektorátu i po obecné stránce. VOS byla specializovaná aktivistická organizace, spadající pod Ministerstvo lidové osvěty (dále MLO), a jejím cílem byla kulturně politická výchova českého národa a jeho ochrana před rušivými vlivy. Iniciativa k jejímu založení vyšla po předchozí konzultaci se směrodatnými místy okupační moci od Emanuela Moravce a byla reakcí na dosavadní neúspěšné snahy o indoktrinaci českého národa myšlenkami národního socialismu. Hlavní snahou VOS tak bylo především působit na pasivní složky národa a „vychovávat je v duchu nových myšlenek a vymožeností národně socialistické revoluce.“ VOS vznikla až na jaře roku 1943, ale časové vymezení práce je širší, jelikož předpokladem pro zpracování této problematiky a pochopení vývoje osvěty je znalost osvětové činnosti (fungování osvětových organizací) v předchozím období. Tento vývoj osvětové činnosti do založení VOS je zde proto alespoň ve stručnosti zpracován a umožňuje tak poté srovnání organizačních struktur, cílů a specifik osvětové činnosti v celém zpracovávaném období. Tématu propagandy, kolaborace a aktivistických organizací v období protektorátu jsem se již částečně věnoval ve své bakalářské diplomové práci,1 při jejímž vypracovávání 1

SLEZÁK, Filip: Svátky a manifestace v období Protektorátu Čechy a Morava 1939–1945. Bakalářská

diplomová práce. FF MU Brno. Brno 2012.

5

jsem také poprvé narazil na zmínku o organizaci VOS. Zde jsem tedy na příkladu konkrétní instituce pokračoval ve svém zájmu o danou problematiku a prohlubování znalostí o daných aspektech protektorátní reality a fungování propagandy. Struktura práce je následující. Po úvodu je ve druhé kapitole rozebrána obecná problematika osvěty, její úkoly v demokratickém a totalitním státu a možnost jejího zneužití k propagandě. Následuje kapitola objasňující fungování a právní úpravu státem budovaných osvětových institucí v období první republiky. Ve čtvrté kapitole je pak vývoj těchto institucí sledován během druhé republiky a v prvních letech protektorátu až do založení VOS. V páté kapitole je pak již popsáno samotné zřízení VOS včetně důvodů, které k tomu vedly. Následuje hlavní část práce, která v několika kapitolách popisuje vybrané aspekty fungování této organizace. Je popsána struktura, způsob fungování a organizace VOS. Dále následuje seznámení s některými hlavními postavami VOS a též s některými Němci, kteří měli na její fungování vliv a využívali její činnosti například pro Sicherheitsdienst (dále SD). Pozornost je potom věnována některým nejvýznamnějším aktivitám VOS, jako bylo pořádání přednášek, kurzů němčiny, školení řečníků a spolupracovníků či organizace a kontrola oslav a kulturních podniků nebo vydávání vlastních publikací a časopisů. V této části je největší pozornost věnována pořádání přednášek, na které se VOS specializovala. Je zde proto rozebráno jejich organizování, návštěvnost a ohlas a zhodnocen výběr některých jejich nejčastějších témat. V rámci aktivit VOS je zde pak zmíněna i její spolupráce s dalšími kolaborantskými organizacemi. V závěrečné kapitole se pak zaměřuji především na zhodnocení činnosti VOS a jejího propagandistického působení na protektorátní obyvatelstvo a s tím související problém kolaborace. Jsou zde také nastíněna některá specifika protektorátní společnosti, jako byla situace v kultuře a nálady ve společnosti, které do značné míry ovlivňovaly možnosti a činnost této organizace a propagandy jako takové.

1.1 Literatura Tato práce vnikla především z materiálů archivní povahy, jelikož problematika působení této organizace v období Protektorátu Čechy a Morava není v odborné literatuře téměř zmiňována. VOS patří mezi protektorátními kolaborantskými a aktivistickými organizacemi spíše mezi ty méně známé a působení této organizace nebylo i přes její poměrně

6

velkou členskou základnu2 podrobněji zmapováno. Alespoň stručná zmínka o této organizaci se tak nachází jen v několika málo studiích zabývajících se touto problematikou. Pečlivé prostudování vhodné literatury se však stalo základem pro orientaci v dané oblasti a pro zpracování některých dílčích témat této práce jako je obecná problematika osvětové činnosti, její stav do založení VOS, nebo některé aspekty protektorátní společnosti a její kultury. Z prací

zmiňujících se o VOS tvoří jistou výjimku pouze práce Ivo Pejčocha

Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922–19453, ve které autor věnuje VOS celou jednu kapitolu a podává v ní k této organizaci alespoň základní informace, přičemž však vychází především ze Zprávy o činnosti VOS.4 Částečně se pak také o VOS zmiňuje Pavel Suk ve svém článku Poslední pokus Emanuela Moravce o převýchovu českého národa prostřednictvím časopisu Osvěta, zabývajícím se časopisem Osvěta, který byl vydáván právě VOS.5 K bližšímu seznámení se s problematikou kolaborace a některých aktivistických organizací v protektorátu jsem využil především publikaci Tomáše Pasáka Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–19456 dále například sborník Kolaborace. Kolaborace? Kolaborace!7a knihu Jiřího Pernese Až na dno zrady: Emanuel Moravec8. Z důvodu lepšího pochopení této problematiky jsem pak prostudoval množství článků, které se témat protektorátní kolaborace a nacistické propagandy přímo či nepřímo zabývají, jako například příspěvek Jany Milotové Organizace nacistické propagandy a její působení v Protektorátu Čechy a Morava.9 Z řady využitých publikací reflektujících situaci v protektorátní společnosti bych pak jmenoval především knihy od Detlefa Brandese Češi pod německým protektorátem10, od Tomáše Pasáka Pod ochranou říše11, od Jana Gebharda a Jana Kuklíka 2

Na jaře 1944 (rok po svém založení) již měla více jak 30000 funkcionářů.

3

PEJČOCH, Ivo: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na

Moravě 1922–1945. Praha 2011, s. 393–402. 4

ABS, f. 305, k. 887, s. 3, Zpráva o činnosti VOS

5

SUK, Pavel: Poslední pokus Emanuela Moravce o převýchovu českého národa prostřednictvím časopisu

Osvěta. Literární archiv 38, 2006, s. 219–234. 6

PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945. Praha 1999.

7

BLÜMLOVÁ, Dagmar (red.): Kolaborace. Kolaborace? Kolaborace!: sborník příspěvků z vědecké konference

konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích dne 5. května 2006. České Budějovice 2007. 8

PERNES, Jiří: Až na dno zrady: Emanuel Moravec. Praha 1997.

9

MILOTOVÁ, Jaroslava: Organizace nacistické propagandy a její působení v Protektorátu Čechy a Morava.

Historie a vojenství 49, 2000, č. 1, s. 87–112. 10

BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Praha 2000.

7

Dramatické i všední dny protektorátu12, od Pavla Maršálka Pod ochranou hákového kříže: nacistický okupační režim v českých zemích 1939–194513 a od Jana Borise Uhlíře Ve stínu říšské orlice: Protektorát Čechy a Morava, odboj a kolaborace.14 Důležitou oblastí literatury mi byly také publikace zabývající se kulturou za protektorátu. Zde bych jmenoval především knihu Jiřího Doležala Česká kultura za protektorátu. Školství, písemnictví, kinematografie15 a od Františka Červinky Česká kultura a okupace.16 Dále jsem také čerpal informace z některých publikací zabývajících se konkrétními odvětvími protektorátní kultury, jako byl film či divadlo, do jejichž sfér VOS také zasahovala. K problematice totalitních režimů a propagandy jsem pak využil mimo jiné knihu od Emilia Gentila Politická náboženství. Mezi demokracií a totalitarismem17 a od Stanislava Balíka a Michala Kubáta Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů18. Při zkoumání nacistické propagandy jsem pak jako velmi užitečnou shledal především publikaci Petera Reichela Svůdný klam Třetí říše: Fascinující a násilná tvář fašismu19, od Davida Welche The Third Reich. Politics and Propaganda20 a také množství článků zabývající se působením nacistické propagandy v protektorátu i nacistickém Německu. Při zpracovávání stavu osvětové činnosti v období první republiky jsem se pak mohl opřít o množství publikací podávajících informace jak o jejím fungování, tak i právní úpravě. Zde bych jmenoval především publikaci Antonína Matuly Lidová výchova v Československé republice21, od Jaroslava Holmana Vývoj právní úpravy osvěty v Československu 1918–196622 a od Zdeňka Jírového Osvětou k svobodě.23 11

PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše. Praha 1998.

12

GEBHARD, Jan – KUKLÍK, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu. Praha 1996.

13

MARŠÁLEK, Pavel: Pod ochranou hákového kříže: nacistický okupační režim v českých zemích 1939–1945.

Praha 2012. 14

UHLÍŘ, Jan Boris: Ve stínu říšské orlice: Protektorát Čechy a Morava, odboj a kolaborace. Praha 2002.

15

DOLEŽAL, Jiří: Česká kultura za protektorátu. Školství, písemnictví, kinematografie. Praha 1996.

16

ČERVINKA, František: Česká kultura a okupace. Praha 2002.

17

GENTILE, Emilio: Politická náboženství. Mezi demokracií a totalitarismem. Brno 2008.

18

BALÍK, Stanislav – KUBÁT, Michal: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha 2004.

19

REICHEL, Peter: Svůdný klam Třetí říše: Fascinující a násilná tvář fašismu. Praha 2004.

20

WELCH, David: The Third Reich. Politics and Propaganda. London 1993.

21

MATULA, Antonín: Lidová výchova v Československé republice. Praha 1928.

22

HOLMAN, Jaroslav: Vývoj právní úpravy osvěty v Československu 1918–1966. Praha 1968.

23

JÍROVÝ, Zdeněk: Osvětou k svobodě. Praha 2005.

8

1.2. Prameny Pramenná základna k tomuto tématu je tvořena především fondy uloženými v Archivu bezpečnostních složek (dále ABS) a v Národním archivu v Praze (dále NA). Hlavním zdrojem práce se stal fond Veřejná osvětová služba (44) uložený v ABS. Tento poměrně rozsáhlý fond je rozdělen na část osobních a věcných svazků. V části osobních svazků se nacházejí základní informace o většině osob angažujících se ve VOS, nikoliv však o těch nejvýznamnějších, a proto pro mě nebyla tato část fondu příliš přínosná. Část věcných svazků je pak rozdělena jak po teritoriální stránce, tak i po té tematické. Nachází se zde velké množství informací, jež mně umožnilo nahlédnout do způsobu fungování jednotlivých poboček VOS a jejich komunikace s řídícími orgány. Mohl jsem si vytvořit představu o celkové činnosti VOS, seznámit se s jakými problémy se potýkala, do jakých oblastí se snažila zasahovat a jak se jí to dařilo. Při práci s tímto pramenem je však nutná nejvyšší míra obezřetnosti, neboť některým informacím v nich obsažených lze někdy jen stěží důvěřovat (například hlášení o ohlasu některých osvětových akcí z nižší instance na vyšší). Některé informace mají naopak značnou vypovídající hodnotu a ukazují skutečný stav věcí (například kritika členů VOS na neúspěchy v činnosti organizace či výkazy z různých jejich aktivit). K zpracování tohoto materiálu tak byl potřeba velmi kritický přístup. Mezi další důležité zdroje této práce patří některé spisy uložené ve fondech ABS, ze kterých jsem čerpal především informace o konkrétních osobách působících ve VOS a také o některých dalších aspektech činnosti této organizace. Jedná se především o fond Ústředna státní bezpečnosti (305), obsahující mimo jiné poválečné výpovědi některých funkcionářů a osob spojených s VOS, výpovědi lidí, s nimiž se stýkali a s nimi vedené vyšetřovací protokoly. Taktéž se zde nalézá již zmíněna Zpráva o činnosti VOS, ve které jsou například nastíněny i styky funkcionářů VOS s SD. Z dalších fondů bych pak jmenoval především fondy: Zemský odbor bezpečnosti II. (315), Sbírka různých písemností (S), Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV (301) a Mapy zpráv zpracované Studijním ústavem MV (Z). Z menší části jsem pak také využil některé spisy nacházející se ve fondech NA. Tyto spisy většinou podávají informace o VOS z širší perspektivy a vyhledal jsem je ve fondu Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Praha (1464) a fondu Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha (1799).

9

Dalším z dílčích zdrojů této práce se pak stala periodika vydávaná VOS. Konkrétně měsíčník Osvěta určený pro veřejnost a vycházející v letech 1944–194524 a částečně i Důvěrné zpravodajství VOS vycházející ve stejných letech, určené pro funkcionáře, a obsahující tendenčně zaměřený monitoring zahraničního tisku.25 K zjištění právní stránky zřízení a fungování VOS pak mimo jiné posloužila především Sbírka zákonů a nařízení státu československého.

2. Problematika státní osvěty Nejprve je nutno si definovat, co je v moderní době26 pojmem osvěta a osvětová činnost vlastně myšleno. Jelikož je tento pojem poměrně široký, pokusil bych se vymezit alespoň některé hlavní úkoly a cíle, kterých tradičně mělo být pomocí osvětové činnosti dosahováno a také jaké metody k tomu byly používány. Na základě toho pak budeme moci později sledovat, do jaké míry se osvětová činnost těchto „ideálů“ držela a k jakým změnám ve vymezení a vnímání osvětové činnosti docházelo. Původ slova osvěta musíme hledat v osvícenství, kde se projevovalo voláním po všeobecném vzdělání.27 Osvětovou činností nebo též lidovou výchovou28 byla pak zpravidla myšlena taková výchovná a vzdělávací činnost, která se zaměřovala především na dospělé jedince a probíhala tak mimo školu. Základní myšlenkou této výchovy byl předpoklad, že i dospělý člověk potřebuje pro svůj duševní a mravní život soustavných výchovných a vzdělávacích podnětů a je takovémuto působení od odborně školených či nadaných lidí přístupný. Za předmět této „výchovy“ byl většinou považován celý národ, přičemž bylo především cíleno na jeho takzvané „širší vrstvy“, které absolvovaly jen nižší vzdělání.29 Mezi hlavní metody šíření osvěty patřila především organizace přednášek, kurzů, večerních škol, divadelních představení a koncertů či vydávání publikací a jejich shromažďování v knihovnách. Dalšími prostředky šíření osvěty bylo pak například promítání filmů, organizování výstav, exkurzí a různých lidových slavností a zábav. Postupem času se 24

Je dostupný například v Moravské zemské knihovně.

25

Nachází se v ABS ve věcné části fondu Veřejná osvětová služba a taktéž ve fondu Emanuel Moravec.

26

Zde je tímto myšleno především 20. století, především pak jeho první polovina.

27

TRNKA, Tomáš: Lidová výchova. Její teorie, složky, metody a organizace. Ostrava 1970, s. 82.

28

Pojmy osvětová činnost, lidová výchova či „lidovýchova“ jsou na základě terminologie užívané v období 1.

republiky synonyma. 29

MATULA, Antonín: Lidová výchova v Československé republice. Praha 1928, s. 20.

10

také k šíření osvěty začalo stále více využívat masových médií jako byl tisk, rozhlas a film. Kromě organizace osvětové činnosti patřilo také často mezi kompetence státních osvětových organizací spolupracovat s dalšími spolky a institucemi, které se podílely na mimoškolní kulturní práci, nebo alespoň dohlížet na jejich činnost.30 Stát tak se pomocí těchto osvětových akcí snažil zvyšovat kulturní úroveň na svém území a šířit zároveň své myšlenky. V rámci osvětové činnosti by se dala vypozorovat řada dalších výchovných cílů, ke kterým tato činnost vedla. Mezi těmito směry lze zmínit humanitní, národní či občanskou výchovu, jež měla vychovávat ke snášenlivosti. Mezi dalšími byly například náboženská nebo sociální výchova vedoucí k solidaritě. Každý stát samozřejmě v určitém období mohl preferovat jiný směr této výchovy a tak například pro nově vzniklé Československo se na poli osvětové výchovy stala nejdůležitější výchova k občanství31 v samostatné republice.32 Československo se sice v duchu liberalismu a demokratismu snažilo do oblastí jako školství, kultura a osvěta příliš nezasahovat, přesto jim však byla věnována velká pozornost.33 Osvěta totiž měla v nově vzniklém státu utužovat tuto nově nabytou politickou svobodu a propagovat československou státní ideu.34 Jedním z dobových hesel se tak stalo: „Osvětou k demokracii“. Účast na „osvětových podnicích“ byla v demokratických státech zpravidla dobrovolná a občan si sám vybíral v jaké oblasti se bude vzdělávat. Stát investoval do podpory a propagace těchto podniků z více důvodů. V rámci osvěty totiž nešlo jen o to seznámit obyvatele s otázkami kulturními, hospodářskými, vlastivědnými či přírodovědnými, i když takový byl většinou hlavní záměr. Často šlo také o to seznámit obyvatele s otázkami politickými a případně je tak vést k politické aktivitě. Osvětové organizace se tak do jisté míry stávaly hlasateli hodnot a idejí, které se snažily šířit mezi obyvatelstvo daného státu. Stát tak pomocí těchto organizací vlastně nepřímo apeloval na práva a povinnosti občanů vůči němu či na solidaritu mezi nejrůznějšími vrstvami. Tyto politické otázky a případné propagandistické cíle mohly, ale nutně nemusely, v celkové činnosti těchto organizací zůstat v pozadí. 30

KONEČNÝ, Petr: Lidová výchova a kulturní práce v obci na půdě místní osvětové komise: cíl, program,

metoda, právní předpisy, organisace, správa, technika. Brno 1940, s. 35. 31

Pod tímto pojmem můžeme rozumět občanství jak politické, tak například i hospodářské, sociální, kulturní a

mravní. 32


33

BARTOŠ, Josef – TRAPL, Miloš: Československo 1918–1938. Olomouc: 2001, s. 75.

34

MATULA, Antonín: Lidová výchova u nás. Praha 1921, s. 5.

11

V případě změny vládnoucího režimu se přirozeně měnily i úkoly, které plnily státem řízené nebo kontrolované osvětové organizace. Většina režimů, zejména těch totalitních, pak měla přirozeně nutkání využít takovýchto organizací výhradně k tomu, aby pomocí nich šířila své myšlenky a ospravedlňovala svoji politiku. Snahy o kulturní či jinou osvětu tu sice stále můžeme pozorovat, dostávala se však většinou až na „druhou kolej“, ačkoliv to třeba vždy na první pohled nemusí být patrné. Většinou také můžeme sledovat snahy o omezení či úplné zakázání osvětové činnosti, která nespadala pod některou ze státem vybraných organizací. Osvětová činnost v totalitním státě je většinou silně prodchnuta režimní propagandou, která zcela ovlivňuje osvětová a vzdělávací témata a přizpůsobuje je svým potřebám. V případě nacistického Německa by se tak například tyto základní výchovné ideje daly shrnout do dvou slov a to: „Blut und Boden“, tedy idea krevního společenství a příchylnosti k půdě (vlasti). Tato láska k půdě byla živena všestranným poznáváním vlasti a proto se zde do popředí dostávala vlastivěda, ale třeba i výchova k práci, nebo ta tělesná. Samotnou lidovou výchovu zde pak prováděla především nacistická strana prostřednictvím svých organizací a zařízení35, pomocí kterých se snažila působit na co nejširší skupinu obyvatel.36 Důležité je také zmínit, že účast na těchto „vzdělávacích“ podnicích a organizacích byla sice v totalitních státech deklarována jako dobrovolná, ale vzhledem k politickému klimatu se jen málokdo odvážil zůstat mimo toto dění. Případně mohla být účast na těchto akcích různými způsoby po obyvatelstvu vynucována, protože totalitní režimy jsou přirozeně aktivistické a tak ke svému přežití nutně vyžadují aktivní účast občanů na veřejném životě.37 Můžeme zde pak vidět zřetelnou snahu propagandisticky působit a manipulovat s co největšími lidskými kolektivy a ovládnout pomocí vhodně uzpůsobené propagandy prováděné skrze osvětovou činnost jejich postoje a chování a vytvořit z nich tak lehce manipulovatelný dav.38

35

Mezi hlavní patřily například Hitlerjugend, Das deutsche Frauenwerk, Landjahr, Die deutsche Arbeitsfront a

pod ní spadající Kraft durch Freude. 36

TRNKA, Tomáš. Organisace lidové výchovy v Říši. Praha: 1942, s. 3.

37

BALÍK, Stanislav – KUBÁT, Michal: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha 2004, s. 43.

38

WRÓBEL, Alina: Výchova a manipulace: podstata manipulace, mechanizmy a proces, vynucování a násilí,

propaganda Praha 2008, s.111.

12

3. Vývoj státní osvětové činnosti v období první republiky Po vzniku samostatného Československa (dále ČSR) byla ze strany státu věnována velká pozornost výchově a vzdělávání lidu. Na základě předpokladu, že pomocí osvěty bude udržována a utužována nově nabytá společenská svoboda, byla lidová výchova postavena na zákonné základy a byla finančně i organizačně podporována. 39 Za oficiální osvětovou činnost měl odpovědnost především Osvětový výbor spadající pod Ministerstvo školství a národní osvěty (dále MŠANO). Finanční podpora a úlevy od státu se však netýkala jen oficiálních osvětových institucí, ale i různých demokratických spolků, které se lidovýchově také věnovaly. Tato podpora tak vedla k nebývalému rozmachu lidovýchovné činnosti. Již od roku 1905 fungoval na našem území Svaz osvětový (dále SO), který podporoval rozvoj kultury a tvůrčích aktivit občanů. Tento svaz, budovaný na spolkovém základě, sdružoval množství lokálních osvětových sborů a spolků a pomáhal jim jak po organizační, tak i po metodologické stránce, např. při pořádání přednášek a kurzů či vydáváním knih a časopisů. Po vzniku ČSR se pozice tohoto svazu ještě více upevnila, rozšiřovala se síť osvětových sborů a svaz se svými zkušenostmi podílel na přípravě některých zákonů, kterými byla v ČSR vytvořena poměrně pevná organizační síť40 nestátních, ale státem podporovaných osvětových institucí.41 V roce 1919 byly v obdivuhodně krátké době vytyčeny základní organizační a ekonomické podmínky pro veřejnou osvětovou péči pomocí následujících tří zákonů: O organizaci kurzů občanské výchovy, O obecních knihovnách42 a O obecních knihách pamětních.43 Pro naši problematiku je nejvýznamnější zákon o organizaci kurzů občanské výchovy. V těchto bezplatných kurzech se občanům dostávalo odborného výkladu o fungování státu, jejich právech a povinnostech a dalších aspektech života v demokratickém státu. Postupně se začaly organizovat i další kurzy zabývající se nejrůznějšími osvětovými tématy (viz. předchozí kapitola) od národohospodářských a jazykových až po kurzy pro ženy a nezaměstnané. Pomocí nich tak probíhala rozsáhlá všeobecná vzdělávací činnost. Kurzy měly být apolitické, což však většinou v praxi nebylo dodržováno, protože MŠANO dávalo 39

MATULA, Antonín: Lidová výchova u nás. Praha 1921, s. 5.

40

Takováto organizační síť byla v porovnání s ostatními státy poměrně ojedinělá.

41

JÍROVÝ, Zdeněk: Osvětou k svobodě. Praha 2005, s. 79.

42

Každá obec musela zřídit a udržovat veřejnou knihovnu, obsahující naučnou i všenárodně významnou

literaturu. Půjčování bylo zdarma a zřizovaly se i knihovny pro národnostní menšiny. 43

Každá politická obec měla povinnost založit a vést pamětní knihu.

13

při rozdělování státních podpor přednost těm organizacím, které v rámci kurzů informovaly i o programech hlavních demokratických politických stran.44 Státní subvence pak měly hradit především honoráře za vyučování a přednášky.45 Organizací těchto kurzů byl pověřen hlavní osvětový referent, který ve výsledku dohlížel na celou vznikající strukturu těchto nadstranických a nadspolkových osvětových organizací. V okresních městech byly zakládány zvláštní sbory, které byly obsazovány vybranými odborníky.46 Tyto okresní osvětové sbory (dále OOS) měly většinou kolem 20 členů47, kteří si zvolili 6 členný pořadatelský výbor (předsedu, jednatele, pokladníka, kinematografického a knihovního referenta a případně další referenty). OOS měly řídit akce, které měly význam pro celý okres, a pořádat kurzy ve všech obcích svého okrsku. K tomu účelu zřizovaly v jednotlivých městech své místní organizace a následně na ně pomocí osvětových referentů dohlížely.48 O výsledcích své činnosti pak informovaly přímo MŠANO.49 Náklady na pořádání těchto kurzů byly hrazeny jednotlivými obcemi, ale byly též zčásti dotovány od okresní samosprávy a státu podle počtu uspořádaných podniků.50 Města nad deset tisíc obyvatel mohla zřídit jeden či více městských osvětových sborů (dále MOS). V menších obcích pak byly zřizovány místní osvětové komise (dále MOK), které pracovaly poměrně samostatně a využívaly pomoci místních organizací a spolků. Funkci prostředníka mezi OOS a MOK vykonával jednatel MOK. Komise měly zpravidla v menších městech a na vesnicích 3–4 členy (předseda, pokladník, jednatel)51, kteří byli zčásti jmenováni OOS, zčásti

44

HOLMAN, Jaroslav: Vývoj právní úpravy osvěty v Československu 1918–1966. Praha 1968, s. 19.

45

HOLMAN, Jaroslav: Vývoj právní úpravy osvěty v Československu 1918–1966. Praha 1968, s. 35.

46

Obsazováni byli jak delegáti různých vzdělávacích spolků a okresních školních rad, tak i kvalifikovaní

zástupci politických stran. Později zde vznikla i funkce okresních osvětových knihovních referentů, dohlížejících na fungování veřejných knihoven. 47

Vybraní zástupci OOS se stávali členy Ústředních osvětových sborů, které koordinovaly osvětovou činnost ve

svých krajích či župách, sjednocovaly lidovýchovné snahy a staraly se i ochranu historických a přírodních památek. Od roku 1925 se pak stal hlavním osvětovým ústředím MLÚ. 48

Mimo to působili i takzvaní kinematografičtí zpravodajové, dohlížející jestli kina neporušují cenzurní nařízení

a zaznamenávající jejich činnost. 49

PLACHT, Otto – HAVELKA, František: Příručka školské a osvětové správy. Praha 1934, s. 1417–1418.

50

Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1919, zákon č. 67 ze dne 7. února 1919 o organizaci lidových

kurzů občanské výchovy, s. 72. 51

Většinou byl mezi členy místní knihovník a učitel, přičemž učitelé všech kategorií byly povinni spolupůsobit

na veřejných kurzech všech druhů bez nároku na odměnu. V činnosti těchto komisí se také často angažovali

14

obecním zastupitelstvem. Komise měly především zajišťovat vhodné místnosti pro přednášky (nikoliv hostince), zvát přednášející a získávat finance pro tuto činnost v lokálním měřítku. Zároveň měly korigovat a podporovat kulturní činnost v obci, schvalovat navrhované akce a dohlížet na ně. V rámci cílené decentralizace měly respektovat regionální specifika a potřeby místního obyvatelstva a jednou za rok pak podávat zprávu o své činnosti pro OOS.52 Pro Slovensko a národnostní menšiny pak byly vydány zvláštní výnosy.53 Občanům německé národnosti však nevyhovovala přílišná závislost těchto osvětových institucí na státu, a proto si svoji lidovýchovu za pomoci vytvořené vlastní sítě institucí organizovali sami.54 V následujících letech po založení ČSR začala být připravována reorganizace SO. Jeho dosavadní zkušenosti a organizační kontakty byly využity v nově vzniklém Masarykově lidovýchovném ústavu (dále MLÚ). Stejně jako v případě SO se jednalo o instituci spolkovou, tedy jakýsi syndikát lidových institucí.55 Ústav zahájil svou činnost na jaře 1925, podílel se na realizaci osvětových zákonů, pomáhal místní i regionální správě a podporoval dobrovolné i profesionální osvětové pracovníky. MLÚ byl rozčleněn na deset odborů, které spravovaly jim přidělenou činnost. Jednalo se například o odbor hospodářský, studijní, knihovní, přednáškový, hudební, kinematografický a další. Knihovní výbor MLÚ například vybíral vhodné publikace a rozesílal je veřejným knihovnám, přičemž výběr doporučené literatury byl každoročně zveřejňován v tiskovém orgánu MLÚ „Česká osvěta“. O vzdělání lidovýchovných pracovníků se pak také staraly lidovýchovné školy.56 Důležitou částí činnosti ústavu byla také jeho výzkumná činnost v oblasti lidové výchovy a spolupráce s různými kulturními spolky a organizacemi. Nutno však podotknout, že spolky a organizace ideologicky odlišné či soběstačné se ke spolupráci s MLÚ nehlásily. Jednalo se o spolky

členové Sokola. Viz HOLMAN, Jaroslav: Vývoj právní úpravy osvěty v Československu 1918–1966. Praha 1968, s. 31. 52

PLACHT, Otto – HAVELKA, František: Příručka školské a osvětové správy. Praha 1934, s. 1419–1420.

53

Jestliže se v daném městě či oblasti nacházela dostatečně početná národnostní menšina, byly zřizovány místní

nebo osvětové komise fungující v jazyce dané menšiny. Totéž se týkal o i veřejných knihoven. 54

O tom podrobně viz. MOUCHA, Antonín: O německé lidovýchově v ČSR. In: Němci v Československé

republice o sobě. Praha 1937, s. 82–106. 55

Mezi členy patřily například zástupci některých velkých lidovýchovných organizací, jako byla Dělnická

akademie, Čs. obec sokolská, Svobodné učení selské či Matice slovenská. 56

JÍROVÝ, Zdeněk: Osvětou k svobodě. Praha 2005, s. 79–80.

15

menšinových národností, organizace krajně pravicové či levicové nebo římsko-katolickou církev.57 Síť osvětových organizací se rozvíjela a tak v roce 1927 v ČSR existovalo již 555 okresních osvětových sborů a 10 893 místních osvětových komisí. Tyto organizace pak během tohoto roku uspořádaly více jak 51 000 nejrůznějších přednášek a kurzů a velké množství dalších kulturních akcí.58 Spolupodílely se například i na oslavách celostátního významu jako byly státní svátky. Celkový počet vykázaných podniků byl tak za rok více než 126 000.59 Mimo to existovaly ještě takzvané lidové školy, které organizovaly kurzy nejrůznějšího zaměření. Jejich zřizovateli byly jak OOS a MOS, tak i různé soukromé spolky a politické organizace, které mohly za předpokladu, že vyhověly příslušným vládním nařízením, taktéž žádat o finanční subvence. Činnost těchto organizací byla kontrolována jejich krajskými a zemskými ústředími, které spadaly stejně jako celý systém lidové výchovy pod MŠANO. Nutno dodat, že činnost osvětových institucí neprobíhala zcela bez problémů a to často z důvodu jejich ne zcela jasného právního vymezení. Osvětové sbory se totiž ne vždy spokojily se svojí úlohou koordinační a iniciativní, projevovaly snahy o monopolizaci osvětové činnosti a dostávaly se tak přirozeně do sporu s lidovýchovou spolkovou a se zájmy různých politických stran. Na jedné straně se tak vytvářela lidovýchova státní a na druhé spolková a politická, které se tou státní nechtěly nechat ovládnout. Došlo tak ke vzniku jisté dvoukolejnosti lidové výchovy. Docházelo také k oddělování knihovnictví od osvětové práce.60 Za účelem zhodnocení dosavadní osvětové činnosti a vyřešení lidovýchovných problémů a plánů do budoucna byly vždy po deseti letech (v roce 1928 a 1938) uspořádány celostátní lidovýchovné sjezdy. Na sjezdech se také řešily některé zásadní otázky, jako zvyšující se nedostatek financí na lidovýchovu a nezaměstnanost v důsledku světové hospodářské krize, úpadek prvotního nadšení pro lidovýchovu, či vzrůstající nebezpečí fašismu. Problémy s financemi, nedostatkem kvalifikovaných pracovníků a přílišné spoléhání se na stát ztěžovaly činnost osvětových institucí po celou první republiku. V důsledku krize 30. let a ohrožení státu pak upadal liberální a demokratický charakter osvěty, vzrůstala cenzura a osvětové instituce se musely ujímat některých dalších povinností, jako byla 57 58

JÍROVÝ, Zdeněk: Osvětou k svobodě. Praha 2005, s. 96–97. Všechna shromáždění a přednášky OOS, MOS a MOK podléhaly oznamovací povinnosti musela být

nahlašována příslušným správním úřadům. 59


60

ŠKODA, Kamil: Kapitoly z dějin české osvěty. Praha 1968, s. 20–22.

16

například branná výchova. I přes všechny překážky se však většinou poměrně úspěšně dařilo plnit hlavní cíl, za kterým byly tyto osvětové instituce zřizovány, a to poskytovat širokému obyvatelstvu volný přístup k všeobecnému vzdělávání.61

4. Vývoj státní osvětové činnosti od druhé republiky do založení VOS Přijetí mnichovského diktátu na podzim 1938 znamenalo pro ČSR obrovský šok. Zklamání nad politickým vývojem se projevovalo kritikou principů politiky E. Beneše i T. G. Masaryka. Oficiální politická místa v nově vzniklé druhé republice se tak brzy distancovala od demokratických a republikánských hodnot první republiky a začala hledat nové hodnoty a nově zdůvodňovat českou státnost. Postupná fašizace prostupovala všemi sférami společnosti a výrazné změny na politické scéně i ve společnosti tak na sebe nenechaly dlouho čekat. Napříč společností byl vidět útěk od předchozích okázale vyznávaných ideálů a pro mnoho lidí nebyl problém takřka přes noc změnit svůj postoj, ať již ze zbabělosti, či vypočítavosti. Pružná přizpůsobivost a morální pokleslost se označovala za známku dobového pragmatismu.62 Také v osvětovém prostředí započalo potlačování demokratických tendencí, kterého se ujala nová vláda, jíž byla masarykovská (údajně příliš pokroková) demokracie trnem v oku. Pomnichovský systém se tak snažil využít osvětový systém k propagaci autoritativních a totalitních tendencí, což však bylo v příkrém rozporu se záměry jeho zakladatelů i názory a činností většiny osvětových pracovníků. Výsledky tohoto snažení tak byly poměrně rozporuplné.63 Nově utvořená Národní kulturní rada (dále NKR) pak ve svém programovém prohlášení vyzývala k podřízení kultury „službě národní věci“. Kultura druhé republiky pak byla řízena především NKR a kulturní komisí Strany národní jednoty, které se staraly, aby odpovídala křesťansko-nacionálním myšlenkám této „autoritativní demokracie“.64 I v pomnichovském období však byly patrné snahy zachovat podstatu činnosti MLÚ, ačkoliv celá jeho koncepce osvěty byla označována za „přehnaně liberální a demokratickou.“ 61

Návštěvy některých kurzů nebo lidových škol byly samozřejmě zpoplatněny, nejednalo se však většinou o

nějaké horentní sumy. Nezaměstnaní a nemajetní občané pak zpravidla nemuseli platit vůbec. 62

GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Druhá republika 1938–1939: svár demokracie a totality v politickém,

společenském a kulturním životě. Praha 2004, s. 180–181. 63


64

GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Druhá republika 1938–1939..., s. 186.

17

Jako hlavní cíl již nebylo deklarováno „zvyšovat mravní a kulturní úroveň lidu“, ale „vychovávat lid v duchu národním, křesťanském a sociálním.“ Název ústavu tak byl nejprve změněn na Masarykův ústav pro národní výchovu – Ústředí české osvěty a v roce 1940 pak v rámci eliminace Masarykovy koncepce a odkazu bylo z názvu ústavu na příkaz protektorátního ministerstva vnitra odstraněno slovo „Masarykův“.65 Ústav se i přes nepřízeň doby snažil pokračovat v osvětové vzdělávací činnosti v předválečném duchu a vyhnout se případné kolaboraci. V prvních letech protektorátu se mu to ještě poměrně dařilo a uskutečňoval kurzy pro činovníky osvětových sborů či kurzy divadelní. S příchodem R. Heydricha do Prahy v září 1941 však tlak na zapojení ústavu do kolaborantské propagandy značně zesílil. Tento tlak byl poté činěn především nově zřízeným MLO v čele s Emanuelem Moravcem.66 Ústav tak musel preventivně omezit svoji činnost, orientoval se na neutrální přednášková témata a kulturní akce a podařilo se mu tak v omezené míře působit po celou dobu trvání protektorátu.67 Snahy okupačního režimu, který svými nařízeními značně omezil společenský a kulturní život, se citelně dotkly i osvětové činnosti. Docházelo k zákazu činnosti mnoha osvětových spolků nebo oslabení jejich členských základen v důsledku zatýkání, vyloučení židů z veřejného života, a později i v důsledku totálního nasazení na nucené práce. Kulturní podniky jako divadelní představení, musely být hlášeny dlouho dopředu a docházelo také k sestavování povolených a doporučených her. Struktura osvětových institucí vybudovaná za první republiky sice zůstávala prozatím zachována, ale v daném prostředí musela svoji činnost přizpůsobovat různým nařízením, odstřihávajícím ji od jejich původních liberálních a demokratických zásad a docházelo tak celkovému úpadku této činnosti. V březnu 1940 pak došlo k novému ustanovení MOK, kdy polovinu členů volilo opět obecní zastupitelstvo, druhou polovinu pak místní vedení Národního souručenství (dále NS).68 Úpadek činnosti osvětových institucí během trvání protektorátu pokračoval a tak v roce 1942 již větší část osvětových sborů fungovala jen v omezené míře nebo vůbec. Fungující osvětové sbory byly podřízeny Ústřednímu osvětovému sboru v Praze a navíc na jejich činnost bylo pečlivě dohlíženo pomocí osvětových referentů, kteří podléhali přímo MŠANO.69 Přednášková 65


66

Na ústav později vyvíjela tlak i VOS, jež také neúspěšně usilovala o jeho zrušení a zabrání jeho majetku.

67


68

SEDLÁČKOVÁ, Ivana: Spolkový život v Dačicích v letech 1918–1948 (se zaměřením na kulturní a

tělovýchovné spolky). Magisterská diplomová práce. PdF MU Brno. Brno 2009, s. 19. 69

ABS, f. 44, 117, s. 24–32, instrukce pro osvětové referenty z 16. 8. 1939.

18

činnost osvětových institucí probíhala jen v omezeném rozsahu, ale již od roku 1942 byly příležitostně zapojovány do některých propagandistických akcí a bylo jim ukládáno ve zvýšené míře pořádat kurzy němčiny.70 Heydrichův příchod do Prahy znamenal mimo jiné zahájení reorganizace vlády a ministerstev. Cílem této reorganizace ústředních orgánů bylo přizpůsobení se německému vzoru, odstranění všech pozůstatků autonomie, zjednodušení správy a splynutí českých zemí s územím říše.71 Jako důsledek těchto snah tak v lednu 1942 vznikl Úřad lidové osvěty (dále ÚLO), který měl obstarávat kulturně politické věci a šířit nacistickou propagandu. Úřad byl podřízen předsedovi vlády a patřil k hlavním institucím majících v protektorátním období vliv na osvětovou činnost. Na ÚLO tak přešla od MŠANO odpovědnost za otázky divadelnictví, písemnictví, výtvarného a hudebního umění, či zpěvu a tance. Získal také odpovědnost za oblast filmu, tisku a cizineckého ruchu.72 Tento úřad však trval jen krátce a v polovině června se na základě reorganizačního vládního nařízení přetransformoval na již zmíněné samostatné MLO (das Ministerium für Volksaufklärung). Tímto tak bylo potvrzeno jeho převzetí kompetencí za umění a kulturu od MŠANO, které se na základě stejného nařízení již nadále nazývalo pouze Ministerstvo školství (dále MŠ)73, a v jehož čele se již od ledna 1942 nacházel taktéž Moravec.74 Již krátce po začátku svého působení na MLO Moravec navrhoval likvidaci NS a České národní rady a vytvoření jednotného střediska kulturního a veřejného života. U okupačních úřady však tyto jeho návrhy nenašly odezvu.75 Jako jeden z nejhorlivějších

kolaborantů

se

pak

Moravec

podílel

na

vzniku

řady

kulturně

propagandistických organizací, jako bylo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (dále Kuratorium), nebo Česká liga proti bolševismu (dále ČLPB). Tyto a další organizace často spolupracovaly právě s VOS a budou proto v této souvislosti dále zmíněny.

70

ABS, f. 44, 158–3, s. 1–3, zpráva Ústředního osvětového sboru o účasti osvětových orgánů na akci

ministerstva zemědělství a lesnictví „Bitva o zrno“ z 4. 3. 1943. 71

SCHELLE, Karel: Vývoj české veřejné správy. Ostrava 2008, s. 368.

72

Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1942, vládní nařízení č. 14 ze dne 15. ledna 1942 o

nové organizaci některých ústředních úřadů, s. 76. 73

MLO a MŠ se poté začala souhrnně nazývat jako Ministerstvo školství a lidové osvěty.

74

Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1942, vládní nařízení č. 208 ze dne 15. června 1942 o

nové organizaci některých ústředních úřadů (reorganizační nařízení), s. 998. 75

GREGOROVIČ, Miroslav: Kapitoly o českém fašismu. Praha 1995, s. 135–136.

19

5. Založení Veřejné osvětové služby Jelikož se snahy E. Moravce o masivní indoktrinaci českého národa myšlenkami národního socialismu míjely účinkem a negativní pohled většiny Čechů na německou okupaci se neměnil, rozhodl se E. Moravec po předchozí konzultaci se směrodatnými místy okupační moci zvrátit tento trend pomocí rozsáhlé osvětové organizace. Její zkušení pracovníci měli především v rámci množství veřejných přednášek, ale i řady dalších „kulturních a vzdělávacích“ podniků, přesvědčovat národ o hodnotě velkoněmecké myšlenky a nadchnout tak Čechy pro válečné úsilí Třetí říše. Ačkoliv bylo nepravděpodobné, že by tyto ideje mohly najít v nepřátelsky naladěném národu patřičnou odezvu, E. Moravec, který toto nechtěl nebo nedokázal reflektovat, věnoval vybudování této organizace značnou energii.76 S účinností ode dne 15. května 1943 tak byla dle vládního nařízení z 11. května 1943 za účelem „kulturně politické výchovy českého národa a k jeho ochraně před rušivými vlivy“77

zřízena

organizace

VOS

(die

Organisation

der

öffentlichen

Volksaufklärungsdienstes) s okresními a místními vedeními (mit Bezirks – und Ortsleitungen).78 Tato okresní a jim podřízená místní vedení byla označena jako pomocné orgány MLO a měla vykonávat svou činnost podle jeho směrnic a pokynů. Za obvod působnosti okresního vedení byl vymezen politický okres a obvodem místního vedení byla stanovena politická obec. K dozoru nad orgány VOS ze strany MLO pak měly být zřízeni zvláštní pověřenci. Osoby pověřené k plnění úkolů osvětové služby pak měly mít status „čestných funkcionářů“ nebo měly být ustanovovány jako soukromí zaměstnanci. Obcím bylo dáno za úkol poskytnout VOS v dobrém stavu služební místnosti a taktéž prostory pro konání osvětových podniků. Náklady na zajištění a údržbu těchto prostor pak nesly obce, kterým bylo rovněž nařízeno spolupůsobit při provádění úkolů a akcí VOS.79 Za začátek působení VOS je považován 27. květen 1943, den prvního výročí atentátu na R. Heydricha. Na velkém shromáždění budoucích pracovníků VOS ve Smetanově síni Obecního domu v Praze E. Moravec slavnostně zahájil činnost této organizace a představil úkoly, které by měla plnit. Podle jeho slov byl hlavní cíl „posílit v českém lidu 76

PEJČOCH, Ivo: Fašismus v českých zemích..., s. 393.

77

Těmito vlivy byly myšleny především demokracie, komunismus, zednářství či židovství

78

Tímto nařízením byl rovněž zrušen zákon č. 67 ze dne 7. února 1919 o organizaci lidových kurzů občanské

výchovy a ostatní odporující předpisy. 79

Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1943, vládní nařízení č. 126 ze dne 11. května 1943 o

organisaci veřejné osvětové služby, s. 499.

20

říšskou myšlenku, pracovat na sblížení mezi národem českým a německým, přiblížit českému člověku nacionálně socialistickou revoluci a tlumočit mu pravdu o zápase se židovstvem, kapitalismem a bolševismem“.80 Dále měla VOS „posilovat víru českého národa v jeho budoucnost a ukazovat mu, že příslušnost českých zemí k velkoněmecké říši není koncem národní samostatnosti, nýbrž naopak počátkem nové formy národního života a národní kultury.“81 Cílem tedy mimo jiné nepochybně bylo dokázat, že česká kultura je jen napodobením té německé a oslabit tak vůli českého národa k odporu proti nacismu. Mimo to se však VOS měla díky své rozsáhlé síti, zasahující až do nejmenších obcí, postarat také o „zušlechťování etického cítění lidu“ pomocí hudby, divadla a umění vůbec a podchytit tak veškerou kulturní činnost vycházející od místního obyvatelstva.

6. Struktura a fungování VOS Zrušením zákona č. 67 o organizaci lidových kurzů občanské výchovy se de facto rušila dosud fungující struktura osvětových organizací typu OOS a MOK, jejichž místa přebíraly nově zakládané instituce VOS. Dle očekávání tedy VOS plně využila potenciál těchto rušených institucí, přebírala jejich majetek a vedoucí pozice obsazovala svými lidmi. Institucionální struktura předchozí osvětové činnosti tedy zůstala zčásti zachována, zčásti v ní však také došlo v rámci formování VOS k výrazným změnám. V týdnech následujících po založení VOS tak nově ustanovení okresní vedoucí VOS přebírali dle pokynů MLO agendu s archivem a majetek včetně knihoven od předsedů zrušených OOS. O těchto přesunech musely být vždy zhotoveny protokoly, obsahující informace o odevzdaném inventáři i celkovém hospodářském vyúčtování, které pak byly zaslány na MLO.82 Na podzim 1943 pak byla ještě na základě zrušení výše zmíněného zákona zastavena činnost lidových škol, udržovaných prvorepublikovými osvětovými institucemi83 a následně proběhl přesun jejich majetku a agendy do vlastnictví VOS.84 Jako poslední proběhla likvidace MOK na základě výnosu MLO z 2. prosince 1943 a jmění i agenda opět připadla příslušné místní organizaci VOS.85 80

ABS, f. 44, 112–1, s. 42–43, přednáška o úkolech a cílech VOS z konce roku 1944.

81

ABS, f. 305, 887–3, s. 2, Zpráva o činnosti VOS.

82

ABS, f. 44, 158–4, s. 62–63, oběžník MLO o likvidaci okresních osvětových sborů z 28. 6. 1943.

83

Lidové školy, které nebyly vydržovány osvětovými sbory nebo komisemi měly povinnost navrhnout, komu

má být podle jejich organizačního statutu odevzdáno jejich jmění a agenda. 84

ABS, f. 44, 131–7, s. 7–9, oběžník MLO o likvidaci lidových škol z 4. 10. 1943.

85

ABS, f. S, 273–6, s. 42, oběžník MLO o likvidaci místních osvětových komisí z 2. 12. 1943.

21

Ihned po ustanovení VOS byl E. Moravcem do jejího čela jmenován Hugo Tuskány, který byl známou postavou předválečné fašistické scény a aktivním členem řady aktivistických organizací. Tuskány se tak stal vedoucím představitelem této organizace, jejíž činnost byla usměrňována podle směrnic a výnosů MLO. Koncem srpna 1943 pak Tuskányho v čele VOS vystřídal bývalý poslanec za Národní obec fašistickou (dále NOF) a univerzitní profesor Rudolf Dominik, kterého E. Moravec oficiálně jmenoval jako hlavního pověřence86 pro osvětovou činnost.87 Tuskány pak dále po celou dobu působení VOS zůstal jeho zástupcem.88 Jelikož VOS potřebovala ke své činnosti poměrně rozsáhlý aparát, rozhodla se k zajištění lepší organizace svých aktivit rozdělit pro své potřeby území protektorátu na některé dílčí celky. VOS tak byla po organizační stránce rozdělena na 12 obvodů, ze kterých každý podle své rozlohy a spojovacích možností zahrnoval 4 až 9 politických okresů. V každém politickém okrese bylo ustanoveno okresní vedení VOS v čele s okresním vedoucím a v každé obci místní vedení VOS. V rámci lepší organizace pak byla ve větších městech (Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, Olomouc) zřízena městská okresní vedení VOS89, v jejichž čele stál městský okresní vedoucí, jenž byl podřízený příslušnému okresnímu vedoucímu.90 V protektorátu se celkem nacházelo 67 politických okresů a 5 měst s vlastním statutem, což znamenalo vznik 72 okresních vedení VOS.91 V jednotlivých okresech pak vznikaly místní vedení VOS. Tato struktura nebyla vytvořena ze dne na den, ale po založení VOS se vytvářela několik měsíců a dotvořena byla až koncem srpna 1943. V čele každého obvodu stál obvodový pověřenec VOS, který byl jmenován MLO na návrh hlavního pověřence VOS. Obvodoví pověřenci se pravidelně scházeli v Praze v sídle

86

Tento funkcionář byl obvykle nazýván jen jako „pověřenec VOS“, vzhledem k existenci dalších pověřenců

VOS (obvodových) jsem se rozhodl označovat ho někdy z důvodu lepší přehlednosti jako „hlavního pověřence VOS“. 87


88

Někteří autoři (např. Jarkovská) chybně uvádí, že Tuskány naopak vystřídal na podzim 1943 R. Dominika.

89

Některé městské oblasti s velkým množstvím obyvatel, jako území Velké Prahy či Velkého Brna se pak dále

členily na městská vedení VOS. Praha tak byla dále rozčleněna na 15 a Brno na 7 městských vedení, která však byla podřízena příslušnému okresnímu vedoucímu. 90

Opět je zde zjevná návaznost na předchozí strukturu, v tomto případě na MOS.

91

ABS, f. 44, 115–2, s. 19–22, seznam okresních vedoucích VOS.

22

VOS k poradám s vedením u sekčního šéfa Leitgeba. Tato funkce byla placena92 a k administrativnímu vedení služebny zaměstnával obvodový pověřenec kancelářskou sílu. Hlavním úkolem obvodového pověřence bylo zpočátku pomáhat při hledání okresních a případně i místních vedoucích a později pak především provádět kontroly okresních a místních vedení VOS a o výsledcích těchto kontrol podávat pravidelné hlášení hlavnímu pověřenci VOS do Prahy. O nařízeních a pokynech platných pro celou VOS pak informoval její nižší složky pomocí zpráv nebo oběžníků.93 V čele okresního vedení VOS, které sídlily zpravidla v budovách okresních úřadů, stál okresní vedoucí VOS a rozsah jeho působnosti se vztahoval na daný politický okres. Okresní vedoucí a jeho zástupce byli do funkcí povoláváni přímo hlavním pověřencem VOS. Další funkcionáře si již ustanovoval okresní vedoucí sám a poté si je nechal schválit hlavním pověřencem VOS. Pomocné kancelářské síly zde byly opět běžnými smluvními zaměstnanci.94 Tato okresní vedení se zpravidla skládala z těchto funkcionářů: okresní vedoucí, zástupce okresního vedoucího, organizátor, jednatel, hospodář, spolupracovník pro úzký film, správce půjčovny úzkých filmů a většinou 4 až 5 dalších spolupracovníků (například divadelní, filmový a umělecký referent nebo též referent pro pořádání německých kurzů). Množství funkcionářů záleželo na iniciativě daného vedení a jejich práce a kompetence byly vymezeny podle jednotného jednacího řádu.95 Funkce všech těchto funkcionářů byly čestné, tedy neplacené. Okresní vedoucí z daného obvodu se většinou několikrát do roka scházeli na pracovních poradách, které měli zajistit jednotné vedení VOS v rámci okresu. Okresní vedení byla povinna každý měsíc odesílat vedení VOS organizační hlášení, ve kterém informovala o své celkové činnosti. Také měla povinnost o svých nařízeních a pokynech informovat příslušné okresní úřady nebo vládní komisaře.96 Vyúčtování s doklady bylo z okresů zasíláno hlavnímu pověřenci každého čtvrt roku, přičemž běžné správní výdaje byly u všech složek VOS hrazeny z prostředků MLO.97 Nejnižším stupněm v organizačním systému VOS pak bylo místní vedení VOS. Místního vedoucího i jeho zástupce vybíral a obsazoval do funkce okresní vedoucí. Místnímu 92

Podle stáří, počtu dětí a vzdělání se jejich plat pohyboval mezi 2000–4000 korun.

93

ABS, f. 44, 127, s. 83–97, organizace VOS.

94

ABS, f. 44, 117, s. 8–12, platová ustanovení pro zaměstnance VOS.

95

Při průměrném počtu 12 funkcionářů na jedno okresní vedení působilo v 72 okresních vedeních přibližně 864

funkcionářů. 96

NA, f. 1799, sg. 109-4/296, s. 1–2, zpráva M. Wolfa z 26. 7. 1943.

97

ABS, f. 44, 127, s. 5–8, návod k hospodaření prostředky poukázanými na VOS z úvěru MLO.

23

vedoucímu byla poslána jednací a pokladní kniha a 100 korun na výlohy spojené s korespondencí. Dále si pak již musel sám vyhledat své spolupracovníky a o jejich schválení požádat okresního vedoucího, který informace98 o nich předal na ústředí VOS.99 Počet těchto spolupracovníků závisel na počtu obyvatel v obci.100 Zpravidla se však tato místní vedení skládala z vedoucího, zástupce vedoucího, jednatele, organizátora a podle potřeby z dalších spolupracovníků.101 Tyto funkce byly stejně jako v případě okresních funkcionářů čestné. Místní vedoucí měl zpočátku především navázat a udržovat vztahy s obecním úřadem a místními kulturními spolky a zařízeními.102 Jelikož činnost VOS trvala necelé dva roky, tak v řadě především menších obcí se okresním vedoucím nepodařilo místní vedení vůbec sestavit, případně zde existovalo jen na papíře. V rámci popisu struktury VOS si bližší přiblížení dozajista zaslouží organizační rozdělení a činnost ústředí VOS, tedy služebny hlavního pověřence v Praze, včetně osob, které v ní působily. Tato služebna nejprve sídlila ve Valdštejnském paláci a na podzim roku 1943 se přesunula do paláce Ledebourského. Mezi úkoly hlavního pověřence VOS, kterým byl R. Dominik, patřilo především zastupování VOS na veřejnosti, dohlížení nad jejími orgány a usměrňování jejich činnosti. Dále organizoval službu ve své služebně, dbal na její chod a měl v evidenci veškerou osvětovou činnost. Taktéž sestavoval a kontroloval zprávy a nařízení, která přicházela od nebo naopak pro MLO.103 Zpočátku se služebna hlavního pověřence dělila na dvě oddělení. I. oddělení mělo na starosti osvětu a jeho vedoucím byl H. Tuskány. Toto oddělení se dále dělilo na tři odbory: 1) 98

Od každého nového funkcionáře muselo okresní vedení zaslat na ústředí VOS osobní list s informacemi o

dané osobě, včetně její krátké charakteristiky. Osobní list měl být vyplněn jmenovanou osobou, ale stávalo se, že jej za ni často vyplnil okresní vedoucí. 99

ABS, f. 305, 887–3, s. 2–3, Zpráva o činnosti VOS.

100

V obcích do 1 000 obyvatel si vedoucí ustanovoval 1 spolupracovníka, v obcích s 1 000–2 000 obyvateli 2

spolupracovníky, v obcích s 2 000–5 000 obyvateli 4 spolupracovníky, ve městech s 5 000–15 000 obyvateli 6 spolupracovníků, ve městech s 15 000–50 000 obyvateli 8 spolupracovníků a ve městech nad 50 000 obyvatel až 10 spolupracovníků. 101

Místní vedení VOS o 3 až 10 funkcionářích bylo ustanoveno v 7 500 obcích. Vzhledem k převládajícím

menším obcím do 2 000 obyvatel byl průměr 4 funkcionáři na jedno místní vedení. Celkově tak VOS měla v protektorátu až 30 000 funkcionářů v místních vedeních, přičemž však řada z nich vykazovala jen malou nebo žádnou aktivitu. 102

ABS, f. 44, 158–29, s. 1–2, oběžník pověřence VOS č. 1 ze 17. 8. 1943.

103


24

Odbor pro pořádání osvětových akcí v čele se Stanislavem Staňkem plánoval osvětovou činnost, spolupracoval s kulturními pracovníky, vedl evidenci kurzů, atd. 2) Odbor práce v kulturním úseku, jehož referentem byl učitel Jan Banzet, měl usměrňovat kulturní akce ve spolupráci s kulturními spolky a institucemi. 3) Odbor školení spolupracovníků, který měl v čele univerzitního profesora Rudolfa Wierera104, měl spolupracovníky získávat a školit. K I. oddělení pak také patřil Filmový ústav VOS, jehož ředitelem byl Karel Capoušek. II. oddělení se pak staralo o hospodářství organizace a měl ho na starosti František Köppl. I toto oddělení se dělilo na odbory: 1) Odbor pro věci organizační a osobní v čele s Albínem Axmanem. 2) Odbor pro věci hospodářské vedený Vladimírem Fořtem. Součástí tohoto II. oddělení pak byla i účtárna.105 V průběhu doby se však ukázalo, že 1. a 2. odbor II. oddělení svým rozsahem a ryze technickým rázem služebnu hlavního pověřence příliš zatěžují, jsou na úkor vlastní činnosti pověřence a zbytečně odčerpávají prostředky. MLO tedy vyjmulo tyto dva odbory z rámce služebny a přidělilo je přímo k presidiální sekci ministerstva, kde bylo zřízeno zvláštní pododdělení, jež tyto záležitosti VOS vyřizovalo.106 Postupně se činnost pověřencovy služebny rozrostla a místo původních dvou oddělení byly zřízeny oddělení čtyři. I. oddělení bylo organizační a vedl ho bývalý člen vlajky Jan Mareček.107 Oddělení se skládalo ze tří odborů, které měly na starosti dohled nad činností obvodových pověřenců a okresních vedoucích VOS a zpracovávalo jimi zaslané zprávy. II. oddělení mělo na starosti osvětu, skládalo se taktéž ze tří odborů a v jeho čele byl Jan Banzet. Probíhalo zde především všeobecné plánování osvětové činnosti, spolupráce s kulturně-politickými odborníky a programová příprava a usměrňování orgánů VOS. Také se zde plánovaly a sestavovaly učební kurzy jak pro veřejnost, tak i pro členy VOS. III. oddělení se zabývalo školením funkcionářů a měl ho na starosti bývalý redaktor Vlajky a důstojník Svatoplukových gard Jan Hanuš Havránek. Tři odbory tohoto oddělení se staraly o školení a ideologické usměrňování obvodových pověřenců, čestných funkcionářů, řečníků a spolupracovníků VOS. Dále sem 104

Pejčoch uvádí chybně Wiener místo správného jména Wierer (viz. PEJČOCH, Ivo: Fašismus v českých

zemích..., s. 397–398.) 105 106

ABS, f. 305, 887–3, s. 4, Zpráva o činnosti VOS. Přesun proběhl prakticky jen v rámci budovy, jelikož MLO i VOS sídlily ve stejné budově, tedy v

Ledebourském paláci. 107

Mareček měl také na starosti příjem hlášení od okresních vedoucích o náladách obyvatelstva.

25

spadalo vydávání měsíčníku „Osvěta“, což měl na starosti jeho šéfredaktor Jiří Zavřel, který kromě toho vedl oddělení „Umění všem“ a byl i agentem gestapa. Funkce referentů pro přednášky zde pak plnili učitel Jan Bena a Alois Mach, který byl i spolupracovníkem SD. Poslední IV. oddělení mělo na starosti kulturu a skládalo se opět ze tří odborů, které se staraly o programovou přípravu a usměrňování kulturních podniků všech orgánů VOS. Vedoucím tohoto oddělení byl Rudolf Wierer a funkci referenta pro pořádání osvětových akcí zde zastával Stanislav Staněk.108 Ke služebně hlavního pověřence byl přiřazen i Filmový ústav VOS, který však byl hospodářsky i administrativně samostatný.

7. Kritéria pro výběr funkcionářů VOS a jejich obsazování do funkcí Vedoucí místa ve VOS mohli obsadit jen vybraní a osvědčení stoupenci národního socialismu. Většina z nich patřila mezi bývalé aktivistické publicisty nebo členy fašistických spolků a organizací, jako byla Vlajka a NOF. Při výběru funkcionářů pro okresní a místní vedení VOS byli hledáni především takoví lidé, kteří byli otevřeně říšského smýšlení, měli bezvadnou minulost, árijský původ, byli aktivní a požívali ve svém bydlišti vážnosti. Je však zřejmé, že když někdo dával v protektorátní době otevřeně najevo svůj souhlas s nacistickou ideologií a politikou, tak tím mnoho vážnosti mezi svými spoluobčany nezískal a vysloužil si spíše jejich opovržení a nenávist. Často se tak především funkcionáři místních vedení stávaly i osoby, které sice nebyly nijak zvláště proříšsky naladěny, ale alespoň disponovaly ve své obci jistou autoritou nebo zkušenostmi. Při výběru těchto osob se obvodoví pověřenci radili s okresními hejtmany, inspektory škol nebo majiteli podniků. Starostové obcí pak byli povinni hlásit okresnímu vedoucímu VOS adresy osob, o kterých bylo známo, že splňují výše uvedené podmínky. Ti, kteří byli shledáni způsobilými, pak byli jmenováni do funkcí v místních vedeních VOS. Toto jmenování však bylo zpravidla provedeno bez předešlého souhlasu vybraných lidí a ti se tak často o svém jmenování dozvěděli se značným zpožděním až při obdržení jmenovacího dekretu. O zproštění této funkce pak museli písemně zažádat vyššího představeného. Tyto žádosti o uvolnění z funkce byly podávány vždy přes toho funkcionáře, který dotyčného ustanovil. Ten pak zaslal danou žádost služební cestou hlavnímu pověřenci VOS do Prahy. 108


26

Tuskány označil funkce ve VOS za „veřejné povinnosti, které nelze prostým jednostranným záporným prohlášením nebo rezignací odmítnout.“109 Bylo tedy zřejmé, že vedení VOS nehodlalo s vybranými adepty o možnosti odmítnutí diskutovat. Jestliže tedy někdo nechtěl přidělenou funkci vykonávat a chtěl ji odmítnout, musel mít k jejímu odmítnutí dobrý důvod. Ti, co sice s jmenováním nesouhlasili, ale neměli žádnou závažnou příčinu, která by jim bránila vykonávat svěřenou funkci, se jí nakonec většinou raději ujali, než aby na sebe odmítnutím přivolali nežádanou pozornost.110 Činovníci pro VOS byli získáváni nejen nátlakem, ale případně i řadou slibů o služebním povýšení. Na druhou stranu se však našla i řada takových, kteří se k činnosti ve VOS přihlásili dobrovolně a pracovali pak pro ni jako řečníci nebo funkcionáři poboček VOS. Při průzkumu VOS z profesního hlediska je patrné, že ji tvořili často státní úředníci a učitelé. Vedení VOS tak stavělo především na vzdělanějších občanech, jelikož potřebovalo získat přednášející schopné logicky formulovat myšlenky a svým projevem oslovit veřejnost. Pedagogové, kteří byli zvyklí souvisle přednášet, se tak pro tyto pozice jevili jako ideální volba, našli bychom zde však i lékaře, právníky či umělce.111 Kritéria pro výběr funkcionářů jsou dobře patrná také z poválečných výpovědí některých funkcionářů. Tuskány popsal, jak se při výběru zaměřoval hlavně na bývalé fašisty a „vlajkaře“. Na škodu pak nebyla ani praxe vojenských důstojníků, která slibovala, že dotyčný bude disponovat patřičnými organizačními schopnostmi, jako tomu bylo v případě obvodového pověřence Jindřicha Lepiera. Byli však samozřejmě tací, kteří se do VOS přihlásili z vlastní iniciativy. Jednalo se například o obvodové pověřence Antonína Frajta a Miloslava Follprechta, jejichž motivací však byla především obava z poslání na práci do Německa. Fašistickou minulost za sebou měli v řadě případů i nižší funkcionáři VOS, například ředitel pražského Vinohradského divadla Lubomír Pleva nebo akademický malíř František Aron.112 Funkcionářem VOS se stal například i spisovatel a básník Jakub Deml

109


110

V případě, že se někdo jmenovací dekret odvážil odmítnout, obdržel jej obvykle opakovaně s pohrůžkou

případného disciplinárního stíhání. Pro veřejné zaměstnance byla tato „veřejná“ funkce označena za povinnost. Přesto jsem našel řadu případů, kdy občané jmenováni za místní vedoucí VOS nebo jejich zástupce tuto funkci opakovaně odmítli a okresnímu vedoucímu nakonec nezbylo nic jiného, než se pokusit jmenovat někoho jiného. 111

Funkcionáři VOS byli výhradně muži. Mezi spolupracovníky VOS lze však od léta 1944 najít i několik žen.

(ABS, f. 44, 118, s. 2, přihlášky žen jako spolupracovnic do VOS z 18. 8. 1944.) 112


27

nebo filmový scénárista a režisér Václav Bínovec, který však byl pro naprostou nečinnost z čela okresu Praha XII odvolán.113

8. Hlavní funkcionáři VOS a osoby významně ovlivňující její činnost Za hlavní postavu VOS bychom samozřejmě mohli označit E. Moravce, který byl jejím duchovním otcem. Jeho role ve VOS byla však spíše iniciační a kontrolní. Moravec se především díky své účasti na nespočetném množství kolaborantských projektů zařadil mezi nejznámější postavy protektorátního období a o jeho osobě již bylo mnoho napsáno. V rámci významných osobností VOS jsem se proto rozhodl osobnost Moravce vynechat a věnovat se spíše několika osobám, které měly na fungování VOS zásadní vliv a nejsou v tomto ohledu příliš známé. Jedná se především o profesora Rudolfa Dominika, který byl hlavním pověřencem VOS a tedy jejím hlavním reprezentantem. Další významnou osobností je Hugo Tuskány, který v prvních měsících její existence VOS vedl, dále pak působil jako zástupce Dominika a patřil k nejaktivnějším členům s ohledem na praktickou stránku fungování této organizace. Profesor Rudolf Wierer figuroval nejprve jako referent pro školení spolupracovníků a později jako vedoucí kulturního oddělení VOS. Byl autorem mnoha přednášek a měl na starosti spíše teoretickou stránku věci. Při založení VOS pak hrál významnou roli především Adolf Leitgeb, který byl sekčním šéfem MLO a do jeho kompetence patřilo mimo jiné zajišťování a organizace propagandy. Na tomto často spolupracoval s SS sturmbannführerem Martinem Wolfem, vedoucím kulturně politického oddělení úřadu německého státního ministra v Praze, který měl na vznik a činnost VOS taktéž značný podíl. Bližší seznámení s těmito osobami, z nichž každá plnila ve VOS nebo ve vztahu k ní jinou úlohu a také se k ní jinak stavěla, nám také pomůže lépe si přiblížit samotnou činnost této organizace. U prvních tří osob české národnosti jsem pak považoval za účelné alespoň krátce se zmínit i o jejich působení v období před okupací, což může pomoci lépe pochopit

113


28

jejich motivy k angažovanosti ve VOS, případně důvody kvůli kterým byli na místa daných funkcionářů ustanoveni.114

8.1. Rudolf Dominik Rudolf Dominik se narodil 6. října 1889 v Boskovicích. Vystudoval fakultu filozofickou, právnickou a také fakultu státních věd ve Vídni a v roce 1914 získal titul JUDr. Po svém příchodu do Brna nejprve pracoval jako advokát a obhájce a následně od roku 1919 působil jako pedagog na Vysoké škole technické, kde vyučoval teorii veřejné správy. Na právnické fakultě Masarykovy univerzity (dále MU) pak přednášel problematiku šekového a směnečného práva. V roce 1923 se oženil s Marií Novotnou a měl s ní dvě dcery. Roku 1924 se stal řádným profesorem oboru správní vědy a čs. správního práva a publikoval řadu odborných prací zabývajících se právní problematikou. V letech 1930–1931 a v kritickém roce 1939 zde také zastával funkci děkana fakulty. Mimo to působil jako zkušební komisař pro soudcovské zkoušky u vrchního soudu v Brně. V roce 1932 se rozvedl se svojí manželkou a o dva roky později si vzal Antonii Nechvílovou.115 V době procesu s Radolou Gajdou po tzv. „židenickém puči“ byl přísedícím soudu a na protest proti nátlaku na vedení soudu ze strany politického vedení státu přestoupil po skončení procesu ze sociální demokracie do NOF. Posléze kandidoval za NOF v Brně a v letech 1935–1939116 byl poslancem Národního shromáždění ČSR.117 Jeho politická orientace byla hlavním důvodem, proč neuspěl ve volbě rektora MU pro akademický rok 1939–1940. Místo něj tak byl rektorem opět zvolen Arne Novák, který tuto funkci zastával již v předchozím akademickém roce.118 Ihned po okupaci se Dominik údajně angažoval v předsednictvu českého národního výboru v Brně, složeném především ze stoupenců různých fašistických frakcí na Moravě, jež se však záhy rozpadl.119 Poté se jakékoliv politické a veřejné činnosti vyhýbal a věnoval se 114

Zajímavým faktem zde je, že osudy některých zde zmiňovaných postav se protnuly ještě před tím, než se

začaly angažovat ve VOS. 115

ABS, f. 305, 373–2, s. 64, trestní oznámení na R. Dominika ze dne 19. 6. 1945.

116

Fakticky však svou parlamentní činnost končí již v září 1938, kdy odchází do ústraní do Brna. Zde pak působí

v tzv. „moravské sedmičce“, což byl jakýsi zemský moravský výbor strany národní jednoty. 117 118

VYKOUPIL, Libor: Český fašismus na Moravě. Brno 2012, s. 246. Prof. JUDr. Rudolf Dominik. Encyklopedie Brna. Dostupné na: http://encyklopedie.brna.cz/home-

mmb/?acc=profil_osobnosti&load=5153 (Stahováno: červen 2014) 119

On sám později jakoukoliv iniciativní účast na tomto výboru popíral.

29

svému povolání vysokoškolského profesora a advokátní praxi. Při událostech následujících po 17. listopadu se Dominik projevoval pasivně. Z důvodu jeho obav z gestapa se nepodařilo z fakulty téměř nic zachránit a přišla tak o téměř celou registraturu a většinu majetku. Na schůzky některých členů učitelského sboru v prvních letech protektorátu pak nebyli on ani Wierer ze zřejmých důvodů zváni.120 V květnu 1943 pak byl bez předchozího sdělení jmenován dekretem MLO okresním vedoucím VOS v Brně a tuto funkci bez námitek přijal.121 V polovině srpna 1943 pak byl ustanoven do funkce hlavního pověřence VOS. Stalo se tak na doporučení H. Tuskányho, který ho na základě dotazu od A. Leitgeba doporučil za vynikajícího znalce práva. Netušil, že ho má právě Dominik vystřídat v čele VOS.122 Dominik se údajně přijetí této funkce bránil a poukazoval na svoje špatné zdraví, ale A. Leitgeb ho k jejímu přijetí nakonec přesvědčil tím, že jakákoliv pasivita by byla považována za sabotáž říšských zájmů.123 Jistou roli při přijetí této funkce mohla také hrát obava Dominika z pracovního nasazení.124 Krátce po svém jmenování byl 17. srpna pozván k Moravcovi, který k němu měl hodinový proslov o tom, co ho jako hlavního pověřence VOS čeká za úkoly.125 Podle výpovědí svědků Dominik při své činnosti ve VOS nevykazoval žádné aktivistické snahy.126 Za celou dobu svého působení neprojevoval žádnou zvýšenou iniciativu a konal jen to, co mu bylo nařízeno, čímž bylo často jen podepisování jmenovacích dekretů. Dokonce nepronesl ani žádný veřejný politický projev, což je vzhledem k jeho funkci obzvláště udivující. Jeho osvětová činnost v tomto směru se omezila jen na několik přednášek v organizačních kurzech a srazech činovníků VOS v Brně, Luhačovicích a na Čeperce. Tyto přednášky však byly čistě odborného rázu127 a nezabývaly se nacistickou ideologií. Jeho publicistická činnost rovněž ustala a nenapsal ani žádný článek do novin, přestože o to byl 120

ABS, f. 305, 373–2, s. 74, protokol o výslechu profesora MU Františka Čády ze dne 2. 1. 1947.

121


122

ABS, f. 305, 571–8, s. 154, protokol o výslechu H. Tuskányho ze dne 17. 3. 1949.

123


124

Zajímavým faktem je, že Dominik se po svém jmenování snažil do VOS získat některé své bývalé kolegy z

právnické fakulty, například profesory Vladimíra Vybrala a Františka Čádu. Ani jeden z nich se však k účasti ve VOS i přes opakované výzvy přesvědčit nenechal. 125

NA, f. 1799, sg. 109-4/1518, s. 1–2, zpráva SD zaslaná 25. 8. 1943 K. H. Frankovi.

126

Z dochovaných fotografií zachycující některé hlavní funkcionáře VOS můžeme z Dominikova strnulého a

nervózního výrazu usuzovat, že toto prostředí nesnášel zrovna nejlépe, i když v tom samozřejmě mohla hrát roli i jeho nemoc (trpěl rozedmou plic, záduchou a arteliosklerósou srdeční aorty). 127

Většinou pojednávaly o obecných pojmech právních, státních či o všeobecných zásadách sociální politiky.

Nově zpracoval pouze jeden námět a to pojednání „o organizaci práce v Říši.“

30

opakovaně žádán. Dominik většinu času ani nebyl na úřadě v Praze přítomen, protože jezdil do Brna za rodinou. Většinu významných prací pak za něj vyřizoval H. Tuskány, který požíval u Němců značné důvěry. Dalo by se říci, že ve skutečnosti řídil VOS spíše on. Je zřejmé, že sekční šéf A. Leitgeb s Dominikem nebyl příliš spokojen a odňal mu proto, patrně na návrh Tuskányho, dispoziční právo na obsazování okresních a místních vedoucích VOS.128 Následovala stížnost na Dominikovu činnost ze strany jedenácti aktivistických pražských vedoucích VOS, po které mu byla odebrána veškerá agenda a přenesena přímo na presidium MLO. Dominik se tak stal vlastně jen jakýmsi reprezentantem VOS s jistými administrativními povinnostmi, avšak bez zásadnějšího vlivu na její činnost. Dostával se však i nadále do střetů s krajně aktivistickým H. Tuskánym, který prosazoval především organizování politických přednášek. Dominik oproti tomu prosadil i pořádání několika umělecky hodnotných akcí v rámci sekce „Umění všem“.129 Jako hlavní pověřenec VOS se pak Dominik z popudu Leitgeba účastnil zakládání ČLPB a z titulu své funkce byl bez svého souhlasu jmenován i do výboru ligy. Stejně jako ve VOS zde však nevyvíjel téměř žádnou aktivitu a po samotném aktu založení se již žádné schůze nebo akce ČLPB nezúčastnil. V rámci poválečnému vyšetřování však tato Dominikova pasivita130 ve zmíněných organizacích pomohla jen částečně, neboť za zločin bylo považováno již přijetí funkcí v těchto organizacích. Příliš mu také nepomohla dochovaná zpráva SD informující o jeho nástupní audienci u E. Moravce, kde měl Dominik slíbit naprostou poslušnost a plnění daných úkolů. A dalším přitěžujícím faktem pro něj bylo obdržení řádu svatováclavské orlice ve stříbře.131 Po válce byl Dominik uvězněn na Pankráci a byl obviněn ze zločinů proti státu. V rámci zaměstnanecké „očisty“ na MU v Brně byl pro „porušení povinnosti vůči národu a státu“ vyloučen již začátkem května 1945 z profesorského sboru. Na základě rozsudku Národního soudu v Praze z 4. května 1947 pak byl odsouzen k těžkému žaláři na dva roky a zároveň pozbyl na deset let občanskou čest.132 Dominik zemřel 23. července 1951 v Praze.133

128

Roli v tom hrál i fakt, že Dominik odvolal ze svých funkcí několik příliš aktivistických funkcionářů VOS, což

se nelíbilo Tuskánymu. 129

ABS, f. 305, 373–2, s. 69–70, trestní oznámení na R. Dominika ze dne 19. 6. 1945.

130

Tato jeho pasivita byla dle prostudovaných výslechových protokolů potvrzena řadou svědků.

131


132

Tím je myšlena ztráta veřejné služby, hodností a funkcí a taktéž ztráta akademických hodností a způsobilosti

k jejich opětovnému nabytí.

31

8.2. Hugo Tuskány Hugo Tuskány se narodil 12. ledna 1887 v Praze. Po základním vzdělání a jedné třídě obchodní školy pracoval v letech 1911–1914 jako účetní v katolické tiskárně Veritas, kde byl vydáván silně antisemitský časopis „Dvacátý věk“. Tuskány se zde poprvé dostal do kontaktu s antisemitskými spolky, které významně ovlivnily jeho pozdější pohled na svět.134 První světovou válku prožil jako voják 28. pěšího pluku a po návratu do vlasti se živil jako úředník. Roku 1929 se zapojil do politického života vstupem do Radikální strany – slovanští socialisté, později nazývané Národní liga.135 V této době zahájil také kariéru veřejného řečníka a vedl pro stranu přednášky na různých místech v Praze. Zanedlouho byl však ze strany pro spory s jejím předsedou Jiřím Stříbrným vyloučen.136 Od roku 1933 pak působí v NOF, kde se osobně stýkal s generálem Gajdou a několikrát se zde setkal i s Dominikem.137 V následujících letech pracoval jako úředník v pražské Městské pojišťovně, později Národní pojišťovně. Během vyostření poměrů ve straně v roce 1935 z ní byl vyloučen a Gajdu později ostře kritizoval. Tuskány nejprve zamířil do Hnutí za nové Československo, které úzce spolupracovalo s Vlajkou. Nakonec se rozhodl založit si vlastní novou Národní stranu radikální, která posléze pohltila i nedávno vzniklou Slovanskou obec fašistickou. Podařilo se mu do strany získat uznávané osobnosti a tak měla strana již několik měsíců po založení několik set stoupenců. Směřování strany bylo jednoznačně pronacistické a stala se hlasatelkou ostrého antisemitismu. Během druhé republiky se pak stejně jako většina ostatních politických stran spojila do nově založené Strany národní jednoty.138 Tuskányho názory se postupem času stále více radikalizovaly a zostřoval své antisemitské výpady. Od roku 1934 začíná vydávat protižidovské periodikum „Arijská korespondence“, které s výjimkou úředního zastavení v listopadu 1939 vycházelo prakticky

133

Prof. JUDr. Rudolf Dominik. Encyklopedie Brna. Dostupné na: http://encyklopedie.brna.cz/home-

mmb/?acc=profil_osobnosti&load=5153 (Stahováno: červen 2014) 134


135

V roce 1929 se tato strana účastnila voleb společně s NOF ve volebním uskupení pod názvem Liga proti

vázaným kandidátním listinám. 136

PEJČOCH, Ivo: Fašismus v českých zemích..., s. 400–401.

137


138

VYKOUPIL, Libor: Český fašismus na Moravě, s. 328–329.

32

po celou válku139 a Tuskány do něj svými protižidovskými články hojně přispíval.140 Vydal také několik útlých publikací zabývající se židovskou problematikou jako „Světové židovstvo“ nebo „Dvanáct tajemství židovských.“ Tuskány také přispíval do řady podobně laděných novin a časopisů, například do „Arijského boje“, jehož šéfredaktorem byl po válce popravený agent gestapa Rudolf Novák. Od konce 30. let až do konce druhé světové války byl Tuskány velmi aktivní při celé řadě pokusů o vytvoření nového fašistického uskupení a při případném sjednocení rozbitých fašistických organizací. Stál tak za vznikem řady antisemitských spolků a organizací nebo se podílel na jejich fungování. Jednalo se například o Arijský ochranný svaz, Arijskou frontu, Národní arijskou kulturní jednotu, Protižidovskou ligu a další. Žádná z nich však nenabyla většího významu a z řady u nich byl Tuskány kvůli různým neshodám, často finančního rázu, vyloučen. Za svoje protižidovské výroky byl Tuskány v období první republiky často vyšetřován policií, odsouzen však nebyl. V období 1939–1942 vystupoval ve vysílání pražského karlinského rozhlasu141, kde měl v rámci pořadu Česká hodinka pravidelné relace142 a poprvé se zde také setkal s Leitgebem. Tuskány již v tomto období jezdil po českých a moravských městech a pronášel protižidovské přednášky.143 Od roku 1942 mu pak začala být za jeho přednáškovou činnost z Úřadu říšského protektora (dále ÚŘP) vyplácena částka 250 marek měsíčně a 1. června 1942 byl přijat jako smluvní úředník na MLO, kde se opětovně setkává s Leitgebem.144 V této době již na Moravcův pokyn začíná pracovat na přípravách založení VOS, především hledáním budoucích funkcionářů. Mezi jeho známými z NOF se mu podařilo najít většinu osob pro funkce obvodových pověřenců. Pravděpodobně za tento svůj aktivismus byl jmenován E. Moravcem do čela vzniklé VOS, kde zároveň zastával funkci vedoucího I. oddělení, který měl na starosti osvětu. Moravcovi ho údajně doporučil vedoucí kulturně politického oddělení německého státního ministerstva Martin Wolf, s kterým byl Tuskány již v té době v těsném styku. 145 Tuskány si ale ve vedení VOS po stránce hospodářské a organizační počínal špatně a údajně schvaloval 139

Není zřejmé, kdo Tuskánymu pomáhal vydávání tohoto plátku financovat. Dle Pejčocha však za tím

pravděpodobně stály německé zdroje. 140


141

Němci je používali jako své studio - Radio Melnik.

142

Výběr některých přednášek viz. KŘÍŽ, Alois: Co víte o Židech? Praha 1941.

143

NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka: k historii a ideologii českého nacionalismu, s. 247.

144

ABS, f. 315, 193–61, s. 2, posudek na H. Tuskányho z 25. 6. 1945.

145


33

bez rozmyslu statisícové výdaje.146 To byl pravděpodobně jeden z hlavních důvodů, proč byl vystřídán Dominikem. Tuskányho toto odvolání překvapilo, protože si ze své strany nebyl vědom žádných pochybení a vysvětloval si to tím, že se nějak znelíbil Moravcovi.147 S Dominikem měl Tuskány stejné pravomoci a při plnění úkolů VOS se měli doplňovat. Dominik převzal především administrativně-právní a personální věci a Tuskány organizaci a propagandu. Zpočátku se Tuskány dostával do střetů s Dominikem především kvůli personálním otázkám, ale jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, díky Dominikově pasivitě a postupnému odebrání některých pravomocí se fakticky do čela VOS vrátil opět Tuskány. Jeho nejbližším spolupracovníkem zde byl jeho starý známý bývalý ústřední tajemník z NOF Alois Šlechta, který ve VOS obsadil funkci obvodového pověřence.148 Tuskány se během svého působení ve VOS zaměřil především na politické přednášky a v rámci svých kontrolních výjezdů k okresním a místním pobočkám VOS vykonal mnoho přednášek.149 Mimo to působil velmi aktivně v ČLPB, kde se stal členem užšího výboru a taktéž pro tuto organizaci hojně přednášel. V ČLPB řídil Tuskány také zpravodajskou síť napojenou na SD a plnil tak funkci hlavního informačního kanálu mezi některými členy a příznivci ligy a SD.150 Jestli podobnou funkci plnil pro SD i ve VOS není z dochovaných materiálů zřejmé a Tuskány svoje styky s SD po válce samozřejmě popíral. Dle výpovědí a dochované korespondence Tuskány vybízel osvětové referenty k co největšímu aktivismu a k svědomitému plnění „zpravodajských služeb“, kdy ho měli pečlivě informovat o dění ve svých oblastech a udávat zjištěné nepravosti. Za svůj aktivismus obdržel Tuskány řád svatováclavské orlice ve zlatě. Z jeho článků a projevů ke konci války je patrná jeho zaslepenost, kdy si nebyl schopen přiznat pravý stav věcí a opakovaně až fanaticky vyzýval k důvěře k Německu a k boji proti bolševickému a židovskému nebezpečí. Krátce po osvobození 13. května 1945 byl Tuskány jako jeden z významných kolaborantů zatčen a posléze postaven před Mimořádný lidový soud (dále MLS) v Praze. U soudu se na rozdíl od řady jiných souzených kolaborantů zastal svého nadřízeného Dominika a obhajoval jej, že se nezpronevěřil české věci a dělal jen to, co musel.151 Vina samotného Tuskányho však byla o poznání větší a tak byl na základě rozsudku MLS z 25. února 1947 146

ABS, f. 305, 373–2, s. 96, protokol o výslechu V. Nejedlého ze dne 30. 12. 1946.

147


148


149

Pomineme-li obsah Tuskányho přednášek, je zřejmé, že nepochybně patřil k brilantním řečníkům.

150


151

ABS, f. 305, 373–2, s. 99–102, protokol o výslechu H. Tuskányho ze dne 28. 12. 1946.

34

odsouzen k doživotnímu vězení. V roce 1955 mu pak byl trest snížen na 20 let. Na svobodu se pak dostal díky podmínečnému propuštění na konci roku 1961 ve věku 74 let.152 Jeho odpykaný trest byl i přesto mezi odsouzenými v retribučních procesech jeden z nejdelších.

8.3. Rudolf Wierer Rudolf Wierer se narodil 17. března 1907 v Brně. Po vystudování gymnázia studoval v letech 1925–1929 právnickou fakultu v Brně, kde se setkal s Dominikem. Od roku 1936 zde pak přednášel církevní právo a byl v tomto oboru jmenován mimořádným profesorem. Hojně publikoval o problematice právně historické, státoprávní či o vztahu náboženství a státu. Vydal například studie Poměr Moravy k říši Římsko německé (1928), Stát a církev (1932) nebo Alfreda Rosenberga názory na stát a právo (1939). 9. ledna 1939 byl jmenován předsedou III. Zemské odborové organizace učitelů a profesorů. Za první republiky byl taktéž členem Československé strany lidové.153 Začátkem okupace vstoupil Wierer v Brně do Českého svazu pro spolupráci s Němci (dále ČSSN). Také se věnoval přednáškové činnosti a přispíval články do Listu mladých, Zteči, Přítomnosti a dalších. Mimo to vypracoval řadu přednášek pro rozhlas, ve kterých například dokazoval nutnost spolupráce Čechů s Němci na základě geopolitického postavení Čechů, kteří by se dle něj jako méně početný národ obývající německý prostor měli Německu podřídit.154 Kromě toho zpracoval také množství geografických přednášek, přinášejících informace o státech a územích z celého světa. Z jeho názorů je zřejmé, že sympatizoval s nacistickým hnutím a také ho svojí činností propagoval. V této době se stal také členem intelektuální skupiny Mladého národního souručenství na Moravě. Na základě této činnosti byl později povolán do Prahy na MŠANO, kde byl pověřen funkcí ideového poradce ústředního vedení v Mladém národním souručenství a zároveň přednostou oddělení III/3. Tyto funkce vykonával až do založení VOS.155 Ihned po ustanovení VOS byl povolán zpět do Brna, kde pracoval nejprve jako jednatel a později jako vedoucí okresního vedení VOS s Jindřichem Lepierem. Poté byl přidělen jako referent do služebny hlavního pověřence VOS v Praze, kde se stal vedoucím

152

NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka: k historii a ideologii českého nacionalismu, s. 247.

153

ABS, f. Z, 10–204, s. 2, posudek na R. Wierera ze dne 7. 10. 1959.

154

ABS, f. 44, 1–134/6, s. 1–5, přednáška R. Wierera Čechy a Morava v Říši.

155


35

odboru pro ideologické školení spolupracovníků a po reorganizaci se přesunul na IV. oddělení mající na starosti kulturu. K činnosti ve VOS Wierera údajně přivedla jeho dominantní manželka Bohumila (1909), fanatická stoupenkyně fašismu a nacismu. Wierer byl však podle svědků ukázkovým typem roztržitého profesora, který svým organizačním chaosem činnost VOS spíše brzdil.156 Dle výpovědí některých funkcionářů VOS byl Wierer považován za pracovitého podivína, jehož aktivismus byl především teoretického rázu. Wierer vypracoval pro VOS řadu aktivistických přednášek a přednáškových námětů, které funkcionáři VOS pak už jen tlumočili veřejnosti. Také vedl kurzy pro funkcionáře VOS v Luhačovicích a na Čeperce a spolupodílel se na vydávání měsíčníku Osvěta. Napsal do něj řadu článků, především historických, a obrázkových příloh. Během své činnosti ve VOS pokračoval v přednáškách pro rozhlas za svůj obvyklý honorář 40 korun za přednášku.157 Koncem roku 1943 se v rámci spolupráce VOS a ČLPB přihlásil do ČLPB a vykonal pro ni řadu přednášek. Na podzim 1944 byl za svou činnost vyznamenán řádem svatováclavské orlice ve stříbře. Dle vyjádření Leitgeba také Wierer spolupracoval se služebnou SD Praha. Stejně jako Dominik byl i Wierer v květnu 1945 vyloučen z profesorského sboru. Po osvobození po něm policie bezúspěšně pátrala. Dle Pejčocha se Wierer podle některých pamětníků během osvobozování Prahy zastřelil a jeho tělo bylo ve zmatcích následujících pád okupačního režimu pohřbeno na neznámém místě. Potvrdit tuto verzi se však vyšetřovatelům nikdy nepodařilo.158 Dle informací nalezených mnou v ABS však Wierer uprchl před příchodem sovětské armády s manželkou a dcerou do západního Německa. V roce 1947 pracoval v Erlagenu v Norimberku jako noční hlídač městských vodáren a poté (nejpozději od roku 1959) přednášel na ukrajinské univerzitě v Mnichově.159

8.4. Adolf Leitgeb Adolf Leitgeb se narodil 16. září 1907 v Olomouci. Byl členem Sudetendeutsche Partei (dále SDP) a později Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (dále NSDAP). Byl také příslušníkem Schutzstaffel (dále SS) v hodnosti untersturmführera a spolupracovníkem SD. Od roku 1939 působil v německém rozhlase Melnik ve vysílání pro Hitlerjugend a od

156


157

ABS, f. 44, 1–134/3, s. 3–8, potvrzení přednášek pro R. Wierera z roku 1943

158


159


36

roku 1942 pracoval v oblasti nacistické propagandy jako Heydrichův muž v ÚŘP.160 Nakonec byl přeřazen na MLO, kde měl jako německý pověřenec rozhodující slovo. Od dubna 1942 byl Moravcovým blízkým spolupracovníkem a postupně se stal představeným I. sekce MLO. Mezi jeho kompetence patřilo mezi jiné zajišťování a organizace propagandy na čemž často spolupracoval s Martinem Wolfem z ÚŘP. Jedním z prvních Leitgebových velkých úkolů bylo organizační zajištění manifestací konaných po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, kdy MLO tyto akce oficiálně zajišťovalo a připravovalo. Leitgeb zajišťoval především organizaci, oslovoval řečníky a zajišťoval účast posluchačů. Po těchto oficiálních vládou organizovaných manifestacích z roku 1942 se později Leitgeb podílel na zajišťování oslav státních svátků. Vedle politické propagandy měl také na starosti propagandu hospodářskou a navrhoval výběr propagandistických filmů. Ve své funkci se stýkal s nejvyššími protektorátními i říšskými představiteli.161 Leitgeb měl významný podíl na vzniku VOS a i na její další činnosti. Dle jeho výpovědi byl jedním popudů k založení VOS problém s organizací proslovů a manifestací v různých místech protektorátu po atentátu na Heydricha, což šlo bez pomocné organizace jen s velkou námahou. Instituce osvětových sborů údajně pro svoji nefunkčnost již nešly využít. Jako příklad pro vybudování VOS údajně posloužilo oddělení říšského ministerstva pro propagandu a osvětu.162 Při ustavující schůzi VOS konané k prvnímu výročí atentátu na Heydricha (27. května 1943) skládali vedoucí činitelé VOS slib do rukou mimo jiné právě jemu.163 Vedení VOS Leitgeb předával Moravcovy instrukce. Byl zde tedy jakýmsi jeho zástupcem, který dohlížel na její činnost, a případně ji korigoval a odstraňoval problémy v její činnosti. V průběhu fungování VOS se každý měsíc konaly u Leitgeba společné schůze všech obvodových pověřenců (příležitostně se konaly i schůze okresních vedoucích). Leitgeb zde pravidelně úvodem v češtině promluvil o vojenské a politické situaci a jednotlivci se ho pak dotazovali

160

PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945, s. 332.

161

JARKOVSKÁ, Lucie: Poslední cesta Emanuela Moravce. In: BLÜMLOVÁ, Dagmar (red.): Kolaborace.

Kolaborace? Kolaborace!: sborník příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích dne 5. května 2006. České Budějovice 2007, s. 90. 162

ABS, f. 305, 574–1, s. 1, protokol o výslechu A. Leitgeba ze dne 3. 6. 1949.

163

Dalšími osobami, které od nastupujících funkcionářů přijímaly tento slib, byl E. Moravec, sekční šéf a člen

NSDAP Franz Kraus a SS sturmbannführer Martin Wolf. (PASÁK, Tomáš: Český fašismus..., s. 332).

37

na nejasnosti ve služebních věcech. Z ústředny VOS dostávali zpravidla jen všeobecné pokyny a zde měli příležitost je podrobněji rozebrat.164 Činnost VOS zahrnující prakticky celé území protektorátu se Leitgeb snažil využít pro SD a napojit tak VOS na tuto německou zpravodajskou službu, která o práci VOS projevovala značný zájem.165 Nutno říci, že se mu to poměrně dařilo a řada okresních, ale i dalších vedoucích patřila ke spolehlivým spolupracovníkům SD. Tento přímý vliv SD na funkcionáře VOS převzal později od Leitgeba další sekční šéf Augustin von Hoope. Snahou SD bylo především získat prostřednictvím VOS zprávy o náladě obyvatelstva v protektorátě, aby jich pak mohla plně využít pro své cíle. O tom, že SD měla na činnosti VOS svůj zvláštní zájem svědčí i protokol, který byl sepsán na okresní vyšetřovací komisi v Trutnově dne 5. října 1945 s Albínem Geislerem, funkcionářem VOS v Červeném Kostelci. Kromě spolupráce s SD se podařilo zjistit poznatky o spolupráci některých funkcionářů VOS s gestapem a případně i jinou složkou německé zpravodajské služby. Celkem byla tato zpravodajská spolupráce potvrzena u 59 činovníků VOS.166 Samotná činnost VOS tedy byla pravděpodobně SD silně ovlivňována. Leitgeb při poválečném vyšetřování uvedl, že SD určovala směr VOS, jejich přednášek a od vedoucích činitelů VOS vyžadovala zprávy o veřejném mínění, náladě obyvatelstva a jeho poměru k Němcům.167 Leitgeb byl také jeden z iniciátorů a pozdější funkcionář ČLPB, která vznikla začátkem roku 1944 jako reakce na československo-sovětskou smlouvu, podepsanou v prosinci předchozího roku. Kromě organizační přípravy se podílel na výběru jejího vedení, náboru členů a pozdější organizaci její činnosti. Během vypuknutí pražského povstání 5. května 1945 se Leitgeb spolu s Moravcem a Krausem přesouvali v koloně tří aut do Černínského paláce, kde měl Moravec obdržet instrukce a posléze pokračovat do Mělníka, odkud by z místního rozhlasu pronesl projev. Jak je známo, Moravec však do Černínského paláce nedorazil, protože si během této cesty sám vzal život.168 Po příjezdu do bubenečských kasáren, kde bylo velitelství německé pořádkové

164


165

Ačkoliv byl Leitgeb pouze čestným spolupracovníkem SD, tak množství spolupracovníků SD, které fakticky

řídil, a úkoly, které pro ni plnil ukazují spíše na to, že v SD zastával nějakou významnější funkci. 166


167


168

UHLÍŘ, Jan Boris: Ve stínu říšské orlice..., s. 165.

38

policie, se Leitgeb a Kraus169 ukryli v jedné ze služebních budov pražské SD. Leitgeb byl potom převezen do Černínského paláce, odkud 8. května odešel do svého střešovického bytu, kde byl později zatčen. Na základě poválečného vyšetřování byl obviněn z řady zločinů, přičemž mu přitížilo, že soud shledal, že zločiny, jichž se dopustil, spáchal s úmyslem rozvrátit mravní, národní a státní vědomí československého lidu. Mimo to byl souzen za členství v SS a za podporu a propagaci nacistického hnutí, čehož se dopouštěl nejen svou činností na MLO, ale také svou spoluprácí s SD. Leitgeb tak byl dne 10. července 1946 odsouzen pražským MLS k doživotnímu trestu těžkého žaláře, s povinností odpykat si 25 let ve zvláštním nuceném pracovním táboře, ztrátě cti navždy a ztrátě celého majetku. Z Leopoldova byl však propuštěn na základě usnesení generální prokuratury již 21. července 1955. Odsunut byl zřejmě jako spolupracovník státní bezpečnosti, ale oba jeho spisy vedené Státní bezpečností byly v 80. letech zničeny.170

8.5. Martin Wolf Martin Wolf se narodil 25. května 1908 v obci Arnoldsgrün v Sasku. Byl příslušníkem NSDAP a SS v hodnosti sturmbannführera. Před příchodem do protektorátu pracoval především jako úředník v nacistických státních strukturách. V dubnu 1939 byl na vlastní žádost přeložen k ústředí SD pro Čechy a Moravu, kde se stal vedoucím tiskového oddělení při SD a později v červenci 1939 zástupcem vedoucího úřadovny SD v Praze Horsta Böhma. V této funkci setrval až do jara 1942, kdy byl Heydrichem pověřen vedením kulturně politického oddělení německého státního ministra pro Čechy a Moravu v Praze.171 Současně byl říšským ministrem propagandy Goebelsem jmenován zvláštním pověřencem u ÚŘP.172 Díky těmto funkcím se stal Wolf vedoucím funkcionářem na úseku kultury a propagandy pro celý protektorát a všechna kulturní opatření provedená bez jeho souhlasu byla

169

Krausovi se během května podařilo uprchnout do Rakouska, kam již předem poslal svoji rodinu. Odtud byl o

rok později repatriován do Německa, z kterého k nám pak jako západoněmecký občan nebyl k trestnímu stíhání vydán. 170

JARKOVSKÁ, Lucie: Poslední cesta Emanuela Moravce..., s. 93.

171

Po reorganizaci okupační správy v srpnu 1943 se toto oddělení přejmenovalo na zvláštní oddělení kulturně-

politické. Wolf v tomto oddělení v záři 1943 po odchodu Wolframa von Wolmara na frontu přebral řízení skupiny tisku a pořádal pravidelné tiskové porady. 172

ABS, f. Z, 10–510, s. 3–5, posudek na M. Wolfa z (datum nezjištěno)

39

prohlášena za neplatná.173 Jelikož jedním nejúčinnějších germanizačních nástrojů bylo MLO, tak se pomocí něj Wolf snažil usměrňovat nacistickou propagandu mezi českým obyvatelstvem. Právě k důslednému plnění těchto úkolů byl na MLO dosazen jako sekční šéf již zmíněný Leitgeb, kterému Wolf při budování VOS poskytl plnou podporu.174 Wolf se pak zúčastňoval téměř všech větších akcí konaných VOS a několikrát při nich pronesl i projev. Dne 9. května se vydal Wolf spolu s K. H. Frankem a dalšími funkcionáři na cestu směrem k Plzni, před kterou byli zajati americkými vojáky. Stopa Wolfa se poté ztrácí a pátrání, které po něm jako po válečném zločinci bylo později zahájeno, neuspělo. Podle neprověřených agenturních poznatků je možné, že později pracoval pro Spolkovou zpravodajskou službu.175

9. Hlavní náplň činnosti VOS Mezi hlavními aktivitami, kterými se VOS zabývala, byla především přednášková činnost. Dále byly pořádány různé kurzy a školení a to jak pro veřejnost, tak i výhradně pro spolupracovníky a funkcionáře VOS. Dalším typem činnosti bylo vydávání publikací a samozřejmě také organizace a dozor nad kulturními podniky a různými oslavami. Jakým způsobem VOS tyto aktivity organizovala, jak probíhaly a jaký měly ohlas, bych se pokusil popsat v následujících kapitolách.

9.1. Přednášková činnost VOS chtěla své propagandistické cíle prosazovat především pomocí mluveného slova a proto její vedení kladlo největší důraz na přednáškovou činnost. V rámci jejích přednáškových akcí byla patrná snaha obsáhnout všechny oblasti a podchytit široké vrstvy obyvatelstva K hlavním autorům většiny přednášek patřili již zmiňovaní Wierer a Tuskány, dále například Jan Chlup, Stanislav Putna, Rudolf Liebscher a další. Samotné texty přednášek pak byly jednotlivým okresním vedoucím zasílány z pražského ústředí. Obsah jednotlivých 173

Dokonce i vedení NSDAP v protektorátu bylo povinno projednat všechny své propagandistické akce před

jejich uskutečněním s Wolfem. 174


175

ABS, f. Z, 10–510, s. 9–10, posudek na M. Wolfa (datum nezjištěno)

40

vystoupení býval podobný a spočíval především v adoraci nacistické politiky a ideologie a ostré kritice jejích nepřátel. O charakteru přednášek si lze udělat představu na základě témat nejčastějších z nich: Češi a dnešní boj, Bolševismus – nepřítel světa, Český národ v totálním pracovním nasazení, Základy nového evropského řádu, Organizace práce v říši, Stoletý podvod s evropským dělníkem. Tyto přednášky probíhaly vždy v rámci určitého přednáškového cyklu napříč celým protektorátem. Mezi dalšími, ale již ne tak frekventovanými přednáškami, bych pak uvedl například tyto: Příčina dnešní války, Židovská otázka, Národní socialismus – záruka nové Evropy, Venkov a nacionální socialismus.176 VOS se snažila danými přednáškami příležitostně působit i na specifickou část obyvatelstva. Obvodový pověřenec Jindřich Lepier tak například doporučoval konat přednášky pro dělnictvo přímo v továrnách a podle toho vybírat vhodná témata jako Osud sedláků v sovětské unii nebo Osud dělnictva v sovětském ráji.177 VOS konání přednášek pečlivě promýšlelo a vydávalo pokyny k sestavování harmonogramů veřejných vystoupení.178 Po konzultaci obvodového pověřence s okresními vedoucími (případně okresních vedoucích s místními) byly ustředí VOS nahlašovány od obvodů a okresů přesné termíny a místa přednášek v daných lokalitách, vhodní řečníci a případně i podávány informace o specifikách dané lokality. Ze strany ústředí VOS poté muselo dojít ke schválení konání takovéto akce a byly odtud také vydávány pokyny pro konkrétní řečníky, kteří měli za úkol v dané obci či obcích přednést určenou přednášku. Řečník se sice mohl na vykonání přednášky domluvit předběžně s daným vedením, ale konečné schválení k jejímu proslovení, sylabus dané přednášky a případné další pokyny obdržel až z ústředí VOS z Prahy. Tento postup však nemusel být dodržován v případě některých malých obcí, do kterých si řečníky obsadilo samo obvodové nebo okresní vedení VOS.179 Při výběru řečníka často rozhodovalo prostředí v dané obci. Jestliže tedy například město Žďár bylo označeno jako „místo silně komunistické a dělnické“, zvyšovaly se tím 176

ABS, f. 44, 44–112, přednášky a úvahy

177

PEJČOCH, Ivo: Fašismus v českých zemích..., s. 398

178

Z ústředí VOS přišel například pokyn k uspořádání přednášek na téma „Češi a dnešní boj“ v okresních

městech a obcích, kde je více jak 2 000 obyvatel. Vybraný řečník pak během týdne navštívil několik blízko ležících obcí a v nich pronesl přednášku na stejné téma. (ABS, f. 44, 158–7, s. 1–2, oběžník pověřence VOS o přednáškové akci z 2. 11. 1943) 179

V případě, že to bylo uznáno za vhodné, byli také řečníci VOS posíláni na některé akce, která VOS přímo

neorganizovala.

41

pádem i požadavky na kvality řečníka.180 Okresním nebo místním vedením VOS bylo dáno za úkol především připravit a vyzdobit prostory pro konání přednášky, zajistit propagaci přednášky, posluchače a poskytnout ubytování a pohoštění řečníkovi. Účinek přednášek mělo zvyšovat nasazovaní zkušených a důkladně proškolených řečníků, mezi nimiž vynikal především charismaticky působící Tuskány. Ten se k cyklu veřejných vystoupení vyjádřil následovně: „Přednáškovou činnost pokládám za první a hlavní podmínku každého zdaru. Obsahem přednášek budou pak řízeny všechny další kroky směřující k převýchově a bude věcí ústředí takticky je přizpůsobit potřebám doby.“ 181 Jako nejaktivnější řečníci VOS byli jejím vedením vyhodnoceni například Hugo Tuskány, Jan Babula, Miroslav Benáček, Jiří Bezděk, Jan Mareček, Rudolf Wierer a Jiří Zavřel.182 Úroveň a angažovanost jednotlivých řečníků však byla různá. Kromě těch, kteří se k této činnosti přihlásili dobrovolně, byli i tací, kteří k tomu byli z důvodu postupného rozšiřování přednáškové činnosti spíše donuceni. Šlo především o místní vedoucí VOS kteří, jak již bylo zmíněno, tuto funkci často přijímali pod nátlakem. Tito řečníci pak daný proslov zpravidla spíše jen přečetli ve své nebo některé jiné z menších obcí.183 Menší obce se také stávaly jakýmsi „zkušebním“ místem pro dosud nevyzkoušené dobrovolné řečníky, kteří pak v případě dobrého výkonu mohli později řečnit i ve větších městech. Za vykonané přednášky dostávali přednášející finanční odměnu (za 75 minutovou přednášku byla standardní odměna 200 korun)184 většinou pouze v případě, že museli cestovat někam mimo svou obec a taktéž jim bylo propláceno cestovné.185 Pro lepší organizaci činnosti řečníků byl vypracován seznam asi stovky nejaktivnějších řečníků VOS, obsahující jejich adresy a případně i telefony, aby mohli být pružně informováni o tom, kde a na jaké téma budou vystupovat.186 Jelikož však větší část 180

ABS, f. 44, 55–5, s. 7, zpráva obvodového pověřence Šebelíka pro ústředí VOS ohledně přednášek v lednu

1944 z 8. 1. 1944. 181


182


183

V pokynech pro tyto osoby často stálo, že v případě, kdy daná osoba není řečníkem, tak stačí, když daný

proslov pouze zřetelně přečte. Řečníci si také měli zaslaný text přepsat, aby tak vznikl dojem, že se jedná o jejich práci. Jedním z pokynů též bylo na začátku a konci přednášky zdravit vztyčenou pravicí a časté bylo také upozornění, aby se daná osoba z akce nezkoušela nějakým způsobem vymluvit. 184

ABS, f. 44, 58–6, s. 36, zpráva okresním vedoucím od ústředí VOS z 6. 6. 1944.

185

V období před koncem války se často objevovaly problémy s dopravou jak vlakem z důvodů zpoždění, tak i

automobilem z důvodu nedostatku pohonných hmot. 186

ABS, f. 44, 115–2, s. 78–79, seznam řečníků VOS.

42

„řečníků“ čekalo jejich první veřejné vystoupení a nebyli v pronášení projevů příliš zběhlí, byly pro ně vrchním tajemníkem služebny hlavního pověřence VOS Františkem Jedličkou vypracovány „směrnice pro řečníky po vnější stránce“. Tyto směrnice jim poskytovaly užitečné rady jak se připravit na své vystoupení a jak ho pak co nejlépe provést. 187 Pro potřebu řečníků také nepravidelně vycházely pokyny nazvané Řečnická služba, které se zaměřovaly spíše na samotný obsah přednášek. Projevy VOS se většinou konaly v kulturním domě či divadle dané obce, čímž byl limitován počet účastníků, kteří se dané akce mohli zúčastnit. Počet účastníků na těchto akcích záležel na velikosti obce a pohyboval se tak mezi 50 až 500 osobami. Množství uspořádaných přednášek zpočátku nebylo velké, což lze přičíst tomu, že se VOS v průběhu prvních měsíců po svém založení teprve vytvářela. Na podzim 1943 tak uspořádala pouhých 200 kulturně politických přednášek. V následujícím roce, kdy její činnost dosáhla vrcholu, se jí podařilo uspořádat politických 1957 přednášek.188 Z toho bylo asi 268 přednáškových podniků většího rozsahu.189 Byly mezi nimi i projevy a manifestace pod širým nebem s davovou účastí, která se v souhrnu údajně pohybovalo okolo 100 000 osob. Je zřejmé, že toto číslo musíme brát s rezervou. Největší akce tohoto typu proběhly v Domažlicích, Třebíči a Moravských Budějovicích.190 Dále pořádala VOS přednášky k osazenstvu průmyslových podniků a několik desítek přednášek bylo uspořádáno i ve velkých zaměstnaneckých táborech především v rámci protektorátu, ale i mimo něj. Touto cestou mělo být osloveno téměř půl milionu posluchačů. Další možnost k přednáškové činnosti měla VOS při spolupráci s některými dalšími organizacemi, jako byl například Svaz lesnictví a zemědělství, s nimž se podílela na organizaci více jak 4 400 přednášek pro téměř čtvrt milionu posluchačů.191 Kromě toho pořádala VOS i menší tematické přednášky, například pro učitele nebo své funkcionáře.192

187

ABS, f. 44, 116–3, s. 1–7, směrnice pro řečníky po vnější stránce

188

Přes léto 1944 byla přednášková činnost výrazně utlumena, z důvodu, aby obyvatelstvo nebylo zdržováno od

zemědělských prací. (ABS, f. 44, 158–16, s. 10, oběžník pověřence VOS o přerušení přednáškových akcí z 11. 8. 1944) 189

ABS, f. 44, 126, s. 1, výkaz činnosti VOS za rok 1944.

190

ABS, f. 44, 112–1, s. 48, přednáška o činnosti VOS z konce roku 1944.

191


192

ABS, f. 44, 112–1, s. 48, přednáška o činnosti VOS z konce roku 1944.

43

O samotném průběhu přednášek a výkonu řečníků se můžeme dozvědět z hlášení, které po vykonání přednášek řečníci vyplňovali a odesílali spolu s předtím jim zaslaným výtiskem přednášky nadřízené složce VOS. Tato hlášení vyplňovali případně i ti, kteří byli pověřeni dozorem na přednášce (především okresní vedoucí193). Tato hlášení musela obsahovat informace o počtu posluchačů, způsobu jejich pozvání, jejich chování, výkonu řečníka, součinnosti s místním vedením atd. Dle většiny z nich byl většinou průběh přednášek poměrně klidný, účastníci je se zájmem vyslechli a někdy i souhlasně reagovali.194 S klidným průběhem přednášek se ještě dá souhlasit, zájem a souhlasný postoj účastníků je však vzhledem k smýšlení českého obyvatelstva o daných tématech ve většině případů krajně nepravděpodobný. Toto často neobjektivní informování o smýšlení obyvatel bylo častým jevem nejen v této organizaci. Mělo patrně za cíl vykreslit pozitivně její působení a zachovávat oficiální protektorátní linii, která navenek reflektovala postoje většiny obyvatel stejně. Některá hlášení jsou však k postoji lidí o poznání kritičtější a připouštějí, že mezi diváky panovalo zaryté a nepřátelské mlčení. Dále uznávají, že výkony řečníků nebyly vždy nejlepší a že potlesk byl na těchto akcích spíše vzácností. Poukazují také na to, že se i přes přijatá opatření někdy dostavilo málo lidí. Tímto se dostáváme k otázce, jakým způsobem bylo obyvatelstvo vůbec přesvědčováno k tomu, aby se těchto akcí účastnilo. VOS zde často používala poměrně lstivou, ale v tomto období ne ojedinělou taktiku, pomocí které posluchače k účasti na přednáškách nepřímo donutila.195 Konkrétním osobám byly rozesílány číslované pozvánky, které se při příchodu odebíraly a evidovaly a tak se dalo téměř okamžitě zjistit, kdo toto pozvání odmítl. Obava z postihu či jiných nepříjemností byla v době, kdy ještě všichni měli živě v paměti heydrichiádu, značná a proto se není čemu divit, že se většinou polovina až dvě třetiny pozvaných na tyto akce dostavily. V případě, že k přednáškám bylo zváno jen pomocí letáků nebo hlášením rozhlasu, byla účast téměř vždy významně slabší.

193

Okresní nebo místní vedoucí měli povinnost zahájit a zakončit přednášky pozdravem vztyčenou pravicí.

194

Příležitostné excesy se samozřejmě nevyhnuly ani těmto akcím a stalo se tak například, že místní vedoucí v

Hrotovicích Jan Novák si nepřipravil zadanou přednášku a dostavil se ještě k tomu zcela opilý. Situaci zde tehdy zachránil obvodový pověřenec Šebelík, který zde vykonával kontrolu a za Nováka zaskočil. Novák byl poté funkce místního vedoucího VOS ihned zbaven, což mu však pravděpodobně příliš nevadilo. (ABS, f. 44, 58–6, s. 28–29, hlášení o přednáškách z 13. 12. 1943.) 195

Někteří řečníci, jako například Jan Babula, dokonce navrhovali, aby účast na podnicích VOS byla povinná

stejně jako školní docházka.

44

Od podzimu 1944 však již dle výkazů činnosti jednotlivých okresů přednášková činnost (ostatně jako celá činnost VOS) spíše upadala, a to jednak z důvodu, že řada přednášejících byla povolána k totálnímu nasazení196, především pak proto, že mnoho sálů a budov využívaných dříve pro tuto činnost bylo zcela obsazeno válečnými uprchlíky nebo vojskem. Na jaře 1945 pak již byla aktivita VOS v mnoha okresech prakticky nulová.

9.2. Kurzy německého jazyka Jedním z hlavních úkolů, které si VOS vytyčila v rámci svých germanizačních cílů, bylo zajištění kurzů německého jazyka, jelikož znalost německé řeči považovala za nejjistější a nejpřirozenější prostředek k dosažení lepšího porozumění a sblížení s Německem. Od února 1944 zahájila VOS také konverzační kurzy němčiny pro veřejnost podle předpokladu, že cizí jazyk se člověk nejlépe naučí především mluvením. Pořadatelem kurzů byli většinou místní vedoucí VOS, kteří měli na starosti i jejich propagaci v daném místě, zjištění zájmu o jejich navštěvování, zajištění vhodných učeben197 a určení osoby, která se stala vedoucím daného kurzu. Jinak pak byly kurzy propagovány především pomocí inzerátů v novinách, případně rozhlasem. Kurzy nebyly přístupné pro neárijce. Kurzy se konaly dvakrát ročně jako takzvaný podzimní a jarní kurz pro začátečníky, pokročilé a značně pokročilé a většinou probíhaly ve večerních hodinách. Jelikož se jednalo o kurzy konverzační tak se počet účastníků ve skupině pohyboval mezi 7–15 osobami ze všech věkových skupin.198 Při více zájemcích v dané obci pak muselo být ustanoveno více skupin. Dostupnost těchto kurzů byla po finanční stránce velmi dobrá. Zápisné do kurzu činilo 10 korun a za každou hodinu se pak platila 1 koruna, což při standardních 50 vyučovacích hodinách (dvakrát týdně po dvou hodinách) činilo 60 korun za pololetí. Nemajetným osobám pak tento poplatek mohl být zčásti nebo i úplně odpuštěn.199 Učební pomůcky pro kurzy byly 196

Pro osoby důležité pro činnost VOS často dařilo vyjednat osvobození z této pracovní povinnosti nebo bylo

vyjednáno, že osoba nastoupila k pracovnímu nasazení v místě své pobočky VOS a mohla v ní tak svoji funkci dále zastávat. 197

Dle vládního nařízení č. 126 ze dne 11. května 1943 o organisaci veřejné osvětové služby byly obce povinny

poskytnout VOS k těmto účelům učebny a starat se o jejich údržbu. 198

Mládež pod 18 let však byla přijímána jen zcela výjimečně po dohodě s příslušnou služebnou Kuratoria.

199

ABS, f. 44, 108–3, s. 1–2, rozhlasová relace o konversačních kursech němčiny s R. Dominikem z podzimu

1944

45

navrhovány z ústředí VOS, ale jejich zajištění již bylo na vedoucích kurzů a účastníci kurzů si je platili sami. Protože pro tuto činnost nebyl dostatek učitelů němčiny, byla pro tento účel po přezkoušení ustanovena řada instruktorů, jejichž plat činil za dvě vyučovací hodiny 50 a později 60 korun.200 Po těchto vyučujících nebylo většinou požadováno, aby se na svoje „žáky“ snažili nějak ideologicky působit, ale docházet k tomu samozřejmě mohlo. Podobné kurzy začaly fungovat i pro zaměstnance služeben VOS, přičemž ti z nich, kteří neměli splněnou zkoušku z německého jazyka na dostatečné úrovni, měli účast na těchto kurzech povinnou.201 Zpočátku se podařilo tyto kurzy zahájit ve 40 okresech a v nich asi ve 150 obcích, přičemž se jich účastnilo přes 3 500 obyvatel a tento počet v průběhu jara ještě stoupal.202 Zájem o ně byl různý a tak zatímco v Příbrami se na jaře 1944 přihlásilo pouhých 18 účastníků, v Berouně jich bylo 183.203 Průběh kurzů byl pravidelně kontrolován pomocí kontrolních cest z ústředí VOS. Ze strany vedení VOS byl dohledem nad těmito kurzy pověřen již v předchozí kapitole zmiňovaný František Jedlička a kontroly byly vykonávány i ze strany příslušných obvodových pověřenců a okresních vedoucích. Účastníkům kurzů byl při jeho zahájení z evidenčních účelů založen osobní list. Absolventi těchto kurzů po jejich dokončení mohli obdržet osvědčení (například pro svého zaměstnavatele). Pořadatelé kurzů museli vždy po zahájení a zakončení kurzů podávat na ústředí VOS zprávy o počtech účastníků, plánovaném rozpočtu, výdajích, průběhu kurzu atd. Náklady na vedení kurzu pak byly propláceny na základě vyúčtování doloženým účetními doklady z prostředků VOS.204 Kurzy probíhaly až do konce války a ačkoliv se počty jejích účastníků od podzimu 1944 stále zmenšovaly205, tak ještě na jaře 1945 byl otevřen například kurz v Třebíči s 33 účastníky, v Náměšti nad Oslavou s 16 účastníky nebo v Uherském Hradišti s 10 účastníky.206 Při posouzení úspěchů těchto kurzů jsou na jednu stranu jejich průběh a výsledky hodnoceny ve skrze pozitivně, na druhou stranu se však tyto kurzy podařilo zorganizovat jen ve zlomku

200

ABS, f. 44, 108–8, s. 1, směrnice pro zřizování a vedení konversačních kurzů němčiny z 12. 1. 1944.

201

ABS, f. 44, 108–1, s. 9, interní oběžník č. 1/44 z 1. 2. 1944.

202

Nakonec se v jarním semestru podařilo otevřít 346 kurzů ve 48 okresech pro 4 597 účastníků.

203

ABS, f. 44, 108–2, s. 4–14, zprávy o kontrolních cestách z jara 1944.

204

ABS, f. 44, 108–8, s. 2, směrnice pro zřizování a vedení konversačních kurzů němčiny z 12. 1. 1944.

205

V podzimním semestru bylo otevřeno 88 kurzů ve 24 okresech pro 1073 účastníků.

206

ABS, f. 44, 106–3, s. 16, evidence německých kurzů z jara 1945.

46

obcí v protektorátu. Proto jejich původní cíl, kterým bylo významným způsobem pozvednout znalost němčiny mezi protektorátním obyvatelstvem, nemohl být příliš úspěšně naplněn. V souvislosti s kurzy německého jazyka je ještě nutné se krátce zmínit o lidových školách. Na podzim 1943 sice došlo oficiálně k zastavení činnosti lidových škol a převedení jejich majetku do vlastnictví VOS, ale ty školy, které již ve školním roce 1943/1944 zahájily činnost, mohly podat prostřednictvím okresního vedení VOS žádost k hlavnímu pověřenci VOS o zachování některých kurzů. Při těchto žádostech měly největší šanci právě kurzy německého jazyka nebo kulturně-politické kurzy. Nesměly však již být vedeny pod označením kurzy lidových škol, ale jen jako kurzy VOS. Větší část škol byla sice zrušena, některé však zůstaly zachovány jako instituce podléhající VOS a tomu následně odpovídala skladba a náplň jejich kurzů.207

9.3. Kurzy a školení pro spolupracovníky VOS Ve snaze upevnit národně-socialistické smýšlení přednášejících a zároveň i posílit jejich komunikační dovednosti byly vedením VOS pořádány speciální ideologické a řečnické kurzy. Na tyto kurzy byli zváni především obvodoví pověřenci a okresní vedoucí, případně jejich zástupci, a někteří vybraní řečníci nejen z VOS. Účast na kursech byla pro tyto osoby povinná. Kurzy byly obvykle řízeny osobou z vedení VOS, většinou profesorem Wiererem.208 Ten a někteří další z vedení jako Dominik a Tuskány pak dohlíželi na průběh kurzu a během něj pronesli několik přednášek. Tyto akce často navštěvovaly a také na nich často pronášely zahajovací přednášky i osoby jako Moravec, Leitgeb či Wolf. Tyto kurzy pro spolupracovníky byly většinou týdenní a první z nich se konal od 19. do 23. října v Luhačovicích v hotelu Alexandria. Vyjma hlavních postav VOS se ho účastnila polovina obvodových pověřenců a asi 40 okresních vedoucích z vybraných okresů.209 Ubytování a stravování na kurzech bylo zdarma, ale účastníci zde měli povinnost odevzdat odpovídající množství potravinových lístků.210 Další kurzy se pak konaly v lázních Čeperka u

207 208

ABS, f. 44, 131–7, s. 1–9, oběžníky o likvidaci lidových škol z podzimu 1943. Jeden z kurzů na Čeperce vedl po pedagogické stránce spisovatel, řečník a propagátor moderního

biologického myšlení Jaroslav Babula. 209

ABS, f. 44, 111–2, s. 1, seznam účastníků školení v Luhačovicích.

210

ABS, f. 44, 111–3, s. 1–4, oběžník pověřence VOS z 9. 10. 1943.

47

Unhoště, a to v termínech 25. až 31. října 1943, 30. července až 10. srpna 1944, 16. až 20. prosince 1944 a 10. až 17. března 1945. Těchto kurzů se většinou účastnilo 40 až 70 osob.211 Mezitím proběhl ještě jeden vyloženě řečnický kurz, který trval pouze dva dny (24. a 25. května 1944) a konal se v budově Ústřední knihovny v Praze. Program každého dne kurzu byl pro jeho účastníky pečlivě, dalo by se říct až vojensky naplánovaný. Budíček byl v sedm hodin, následovala rozcvička a po snídani byl o půl deváté zahájen první blok přednášek. Během každého dne kurzu proběhly zpravidla dva přednáškové bloky. Dopolední přednášky byly spíše teoretické a byly o tématech jako: stát, politika, práce, dějiny, rasa, bolševismus, židovství či vztah protektorátu a říše. Odpolední přednášky již byly více praktické a v jejich rámci posluchači získávali zkušenosti k organizaci a řízení VOS (například správa a účetnictví), dozvídali se o nových propagandistických možnostech, úskalí konání kulturních akcí a zlepšovali si své řečnické dovednosti. Po každé přednášce vždy následovala ještě diskuze. Od půl páté měli účastníci volno a po večeři ještě mezi osmou a devátou hodinou někdy probíhala debata. Od desíti hodin pak již byl nařízen noční klid.212 Na závěr nebo krátce po skončení každého z těchto kurzů měli jejich absolventi za úkol napsat své hodnocení a popsat své dojmy z těchto kurzů i z jednotlivých přednášek, které na nic vyslechli. Jelikož účastníky kurzů byli již politicky odzkoušení aktivističtí pracovníci VOS, které nebylo o většině témat potřeba přesvědčovat, byly jejich reakce veskrze kladné. Pochvalovali si především možnost setkat se v „kamarádském duchu“ s dalšími funkcionáři VOS z celého protektorátu a sdělit si navzájem své dojmy. Většina přednášek na nejrůznější témata byla posluchači oceňována, některé však byly hodnoceny jako příliš odborné. Dále byla kladně hodnocena možnost zdokonalit se v pronášení přednášek, získat poznatky o efektivnějším spravování služeben VOS a dozvědět se novinky v možnostech propagace například pomocí úzkého filmu.213 Účastníkům kurzů byly také předkládány konkrétní otázky, co si myslí o úkolech a cílech osvětové práce, jak hodnotí dosavadní práci nebo jaké by měly být cíle a celková budoucnost osvěty. Ve svých odpovědích se stavěli k činnosti VOS jako k téměř „apoštolskému poslání“, jehož cílem v tomto případě však nemělo být šíření náboženství, ale národně socialistického světového názoru. Ačkoliv si mnoho z nich uvědomovalo, že většina české společnosti je zcela jiného názoru na národní socialismus a okupaci než oni, doufali, že 211

ABS, f. 44, 110–2, s. 1–18, seznamy účastníků kursu na Čeperce.

212

ABS, f. 44, 110–7, s. 1–3, programy přednášek.

213

ABS, f. 44, 111–1, s. 1–21, hodnocení kurzu VOS v Luhačovicích jeho absolventy.

48

se jim postupně podaří dosáhnout změny a do budoucna očekávali rozšiřování činnosti VOS. Jestli tomuto ale opravdu i sami věřili, jde dnes jen těžko posoudit. Kladně bylo hodnoceny změny při organizování kulturních podniků. Jako častý problém je pak zmiňováno množství pracovníků, kteří byli totálně nasazeni a nemohli tak pokračovat ve své práci pro VOS.214 Kromě těchto centrálně organizovaných kurzů probíhala ideologická školení i v rámci okresů. Tyto ideové srazy měli od podzimu 1944215 za úkol organizovat každý měsíc okresní vedoucí VOS. Účast na nich byla povinná, ale přesto na nich účast nebyla vždy valná z důvodu špatného spojení ze vzdálenějších obcí.216 Do konce roku 1944 proběhlo těchto srazů 218 s účastí přesahující 2 000 osob. Srazů se účastnili členové okresního vedení se spolupracovníky, členové místních vedení a pozváni mohli být i případní sympatizanti VOS. Obsah těchto několikahodinových kurzů se skládal z pronesení přednášky, která byla zaslána z vedení VOS. Dále následovala debata, zhlédnutí krátkého filmu a případně přečtení článku z časopisu Osvěta. Srazy byly zakončovány provoláním „Všichni věrně splníme povinnosti k říši v rámci totálního nasazení.“ a třikrát se provolával pozdrav “Vůdci a vlasti zdar.“ Celková doba těchto srazů málokdy přesáhla dvě hodiny. O srazech pak muselo být podáváno hlášení na ústředí VOS od organizátora a případného dozorce z vedení, který se těchto školení účastnil jako host.217 Přednášky pronesené na těchto srazech pak byly vydávány spolu s programem srazu v útlých časopisech s názvem Ideový sraz VOS. V rámci těchto kurzů byl sledován zřejmý záměr, aby se jejich účastníci ve větším kolektivu podobně aktivisticky smýšlejících lidí semknuli a doplnili si a případně usměrnili své vědomosti a názory. Hlavním cílem bylo především vybavit dané funkcionáře dostatečným argumentačním potenciálem a přislíbit jim v jejich činnosti podporu příslušných úřadů, aby se pak s novým zápalem pustili do boje o „duši českého člověka.“

214

ABS, f. 44, 110–5, s. 1–56, odpovědi účastníků kurzů VOS na Čeperce.

215

Různé ideologické srazy, školení a porady se samozřejmě konaly již v předchozím období, ale jednalo se

spíše o projev aktivity konkrétního funkcionáře VOS, který se rozhodl takovouto akci, byť většinou s podporou vedení VOS, zorganizovat. 216

ABS, f. 44, 59–3, s. 29, zpráva o srazu od okresního vedoucího VOS Dostála z 2. 11. 1944.

217

ABS, f. 44, 110–10, s. 1–19, oběžníky pověřence VOS o školení funkcionářů.

49

9.4. Vydavatelská činnost Mezi činnosti VOS patřilo také vydávání vlastních publikací. Jejím hlavním, ale ne jediným počinem v tomto směru, se stalo zřízení tiskového orgánu VOS časopisu Osvěta, jehož vznik a obsah bych se zde pokusil popsat. V polovině září 1943 byl novinář Jiří Zavřel218 pozván k A. Leitgebovi, který mu sdělil, že bude založen nový osvětový časopis, měsíčník VOS a on byl vybrán za vedoucího a odpovědného redaktora.219 Zavřel dostal za úkol vypracovat návrh struktury a obsahu měsíčníku, což během října splnil. Podle původních plánů mělo být první číslo časopisu vydáno již v prosinci 1943.220 Od listopadu proto probíhaly intenzivní přípravy, ale první číslo bylo nakonec vyhotoveno až v lednu 1944. Návrh nového měsíčníku podléhal také schválení E. Moravce, který Zavřelovi nařídil, aby mu před každou uzávěrkou čísla celý materiál předložil ke kontrole.221 Názory těchto mužů na obsah časopisu se však od počátku lišily. Zatímco Moravec chtěl, aby „měsíčník byl útočným listem do kulturních řad“, Zavřel naopak podle své výpovědi navrhoval, aby se nový časopis stal náhražkou zastavených kulturně osvětových časopisů a byl určen pro „ryzí a českou“ kulturu. Jelikož Moravec českou inteligenci nesnášel, označil Zavřela za idealistu a varoval ho, že se na tuto inteligenci nemůže spoléhat. Dále Moravec Zavřelovi radil, aby se obrátil jen na spolehlivý okruh aktivistických novinářů, kteří

218

Jiří Zavřel (narozen 2. 10. 1902 v Hrobcích) od poloviny 30. let přispíval články do týdeníku Ozvěny z

domova. V protektorátním tisku se výrazněji projevil až v roce 1942, kdy napsal několik článků pro Národní politiku a 10.–27. září navštívil s delegací protektorátních novinářů východní frontu. Od ledna 1944 do ledna 1945 byl vedoucím redaktorem Osvěty. Oficiálně se sice nestal členem VOS, ale několikrát přednášel jako řečník na jejich akcích (především na téma Bolševismus – nepřítel lidstva) a vedl též organizaci „Umění všem“ spadající pod VOS. Účastnil se zakládaní ČLPB, byl ve styku s SD, přihlásil se k dobrovolné službě u německé armády a byl vyznamenán svatováclavskou orlicí ve stříbře. Za jeho kladné činy lze považovat prosazování vlasteneckých programů v Národním divadle a pomoc, kterou poskytl několika židům. Zavřel byl po válce zatčen a na základě rozsudku MLS odsouzen k 12 letům vězení za vojenskou zradu a za podporu a propagaci nacistického hnutí. 219

Původně bylo na pozici šéfredaktora uvažováno o Juliovi Pachmayerovi.

220

ABS, f. 305, 571–8, s. 217, protokol o výslechu J. Zavřela ze dne 1. 3. 1949.

221

SUK, Pavel: Poslední pokus Emanuela Moravce o převýchovu českého národa..., s. 219–220.

50

pro něho budou psát. Doporučoval mu zejména Emanuela Vajtauera, který však nakonec napsal pro Osvětu pouze dva články.222 Původní název časopisu měl podle Moravce znít Osvěta Protektorátu Čech a Moravy, ale Zavřel si nakonec prosadil název Osvěta223 (kvůli podobnosti se zaniklým časopisem Václava Vlčka). Zavřel byl oficiálně zaměstnán jako redaktor nakladatelství Orbis přidělený pro práci v nově vzniklé redakci Osvěty, která od prosince 1943 sídlila v předsíni Moravcova prezídia. Dle Moravcova nařízení měl být měsíčník vydáván každého posledního dne v měsíci a první číslo tak vyšlo až 31. ledna 1944.224 Jelikož H. Tuskány neměl nového šéfredaktora v oblibě, pokusil se mu Zavřel vlichotit tím, že ho požádal o napsání úvodníku k prvnímu číslu. Úroveň Tuskányho článků ale byla oproti jeho řečnickým dovednostem velmi slabá a tak nakonec úvodník k prvnímu číslu s názvem „Ve službách národa“ napsal sám Moravec.225 Moravec předpokládal, že bude požádán o další články a když se tak nedělo, začal je Osvětě posílat v měsíčních až dvouměsíčních intervalech sám, přičemž si za každý otištěný článek účtoval honorář 1000 korun.226 Sám Zavřel napsal do tohoto čísla pouze úvodní slovo redakce, což byl také jeho jediný příspěvek, který pro Osvětu napsal. Toto první číslo se zaměřovalo především na obhajobu nutnosti osvětové práce a popis činnosti a přínosu VOS. Osvěta vycházela od ledna 1944 do března 1945 a při měsíční periodicitě jí tedy vyšlo celkem 15 čísel vždy v nákladu 5000 výtisků.227 Cena jednoho jejího výtisku byla zpočátku 10 korun a později 15 korun, kdy roční předplatné stálo 170 korun.228 Okresním a větším místním vedením byl však zasílán zdarma.229 Struktura Osvěty se po celou dobu její existence udržela v zásadě stejná. Třetina textu byla věnována příspěvkům různých „odborníků“ na současnou osvětovou práci, následovala rubrika Pozoruhodná díla měsíce s recenzemi nově vydaných významných knižních titulů230, divadelních představení a všech nových českých filmů. V rubrice Lidová četba v měsíci byla pomocí krátkých referátů představena nově vyšlá

222

SUK, Pavel: Poslední pokus Emanuela Moravce o převýchovu českého národa..., s. 220.

223

Jako podtitul Osvěty bylo uváděno Český lidovýchovný měsíčník.

224

Osvěta 1, 1944, č. 1, s. 1.

225

MORAVEC, Emanuel: Ve službách národa. Osvěta 1, 1944, č. 1, s. 3–6.

226

SUK, Pavel: Poslední pokus Emanuela Moravce o převýchovu českého národa..., s. 220.

227


228

Osvěta 2, 1945, č. 1, s. 1.

229

ABS, f. 44, 136–1, s. 2–3, oběžník pověřence VOS o rozesílání měsíčníku Osvěta z 22. 1. 1944.

230

Většinou byly otiskovány recenze knih známých českých autorů jako F. Hrubína či V. Řezáče a příležitostně

také těch, kteří byli zadobře s Moravcem jak byl například E. Vajtauer.

51

politická literatura a česká i světová beletrie.231 Následovala rubrika Osvěta v tisku, která obsahovala přehled článků z tisku za uplynulý měsíc věnovaných osvětové činnosti. Mezi nejčastěji propagované články patřily především ty z Vajtauerovy Přítomnosti, Moravcovi úvodníky z Lidových Novin a články šéfredaktora Arijského boje Rudolfa Nováka.232 Předposlední rubrikou byl Film. Jelikož na výchovnou funkci filmu kladla Osvěta i VOS velký důraz, tak zde byly publikovány články funkcionářů filmového odboru VOS spolu s detailně zpracovanými náměty na přednášky, doprovázené projekcí výchovných filmů. Poslední rubrikou byla Osvěta v praxi, kterou měl na starosti Julius Pachmayer.233 Tato rubrika obsahovala podrobně zpracované několikastránkové návrhy přednášek pro činovníky VOS, kteří z nich mohli čerpat inspiraci.234 Jednalo se většinou o životopisy některých významných osob, které mohly být použity při politické výchově.235 Příloha Osvěty byla tvořena historickým obrázkovým příběhem o významné české nebo evropské osobnosti. V prvním čísle se ještě nacházel Věstník VOS, ve kterém měly být zveřejňovány jednak směrnice a pokyny pro širší okruh funkcionářů a jednak zprávy z jednotlivých obvodů a okresů.236 Tento věstník se však už v dalších číslech neobjevil, pravděpodobně z důvodu zahájení vydávání Zpravodajství VOS. Články v Osvětě se zaměřovaly především na pracující (příslušníky neintelektuálních vrstev), mládež a nejvíce na obyvatele venkova. Některá čísla Osvěty byla spíše monotematická, věnovaná například venkovu nebo problematice pracujících, ve většině se však témata prolínala. Aktuální situace v protektorátu a ve světě však nebyla kromě totálního pracovního nasazení v Osvětě prakticky vůbec reflektována a Osvěta tak byla poněkud odtržena od reality. Po celou dobu své existence se Osvěta potýkala s nedostatkem přispěvatelů, který byl s blížícím se koncem války stále akutnější. Mezi těmi, kteří pro ni napsali několik článků, byli někteří aktivističtí novináři a šéfredaktoři jako Emanuel Vajtauer,

231

Obsah této rubriky byl limitován tajným pokynem pro tiskovou přehlídku z podzimu 1942, který 76 českým

spisovatelům sice nezakazoval publicistickou činnost, ale o jejich osobách se nesmělo psát a jejich knihy nesměly být recenzovány a ani z nich činěny výňatky. 232

Osvěta 1, 1944, č. 12, obsah I. ročníku Osvěty.

233

Pachmayer byl v lednu 1945 jmenován zástupcem Zavřela a po jeho odchodu v únoru 1945 se stal pro

poslední dva měsíce šéfredaktorem Osvěty 234


235

Například J. Pekař, F. Nietzsche, A. Schopenhauer, ale také někteří přední nacisté jako A. Speer, J. Goebbels

nebo H. Göring. 236

ABS, f. 44, 136–1, s. 2–3, oběžník pověřence VOS o rozesílání měsíčníku Osvěta z 22. 1. 1944.

52

Václav Crha a Jan Scheinost, dále například předseda ČLPB J. Drachovský nebo spisovatel Karel Hadrbolec.237 Častými tématy Osvěty byly samozřejmě otázka bolševismu, kapitalismu, židovství atd., ke kterým bylo přistupováno zcela v intencích národního socialismu. Často zde také byla interpretována jedna z typických frází protektorátní žurnalistiky a to, „že místo českého národa bylo vždy v německé říši.“238 Autoři Osvěty se snažili napodobovat metody a cíle nacistických ideologů a formulovali podle toho své představy o úloze a cílech umění, které mělo podporovat ztotožnění českého člověka s nacistickou ideologií. Faktický převýchovný dopad tohoto periodika na protektorátní obyvatelstvo byl však zanedbatelný, jelikož fungoval spíše jen jako pomůcka pro funkcionáře a spolupracovníky VOS, kterým pomáhal v jejich snažení. Při redakci měsíčníku Osvěta byl od 10. února 1944 vydáván i „časopis“ Zpravodajství VOS. Toto periodikum obsahující kulturně politickou korespondenci vycházelo obvykle každý týden, (téměř až do konce války) v nákladu pouhých 80 výtisků a bylo zasíláno jen okresním a případně i místním vedoucím VOS (z větších měst) jako instrukční a vzdělávací pomůcka.239 Obsahem „zpravodajství“ byl výběr zpráv informujících o tom, co bylo napsáno v zahraničním (i nepřátelském) tisku. Tyto v zásadě původní, ale pečlivě vybrané úryvky z článků, byly doplněny nebo přímo proloženy „upřesňujícími“ komentáři. Většina těchto textů byly překlady z různých německých novin, které zapůjčoval Leitgeb a vhodné články sám zaškrtával. Později psali do tohoto zpravodajství vlastní články také někteří funkcionáři VOS.240 Tento tendenčně zaměřený monitoring zahraničního tisku přinášel především zprávy, které byly z různých důvodů propagandisticky využitelné. Nachází se zde tak z kontextu vytržené nebo neobratné výroky spojeneckých představitelů a rozpory mezi nimi, informace dokazující špatný stav nepřátelských ekonomik a armád, jejich vojenské neúspěchy a německé úspěchy, nebo například údajný růst antisemitismu v USA. Tato a další témata měla zřejmě utvrzovat funkcionáře VOS ve správnosti jejich národně socialistického přesvědčení a dodávat jim potřebnou sebedůvěru k jejich další činnosti. Z důvodu spokojenosti okresních vedoucích se Zpravodajstvím VOS bylo následně od konce února 1944 zahájeno vydávání takzvaného Důvěrného zpravodajství VOS, které

237


238

MORAVEC, Emanuel: Kvádry a tmel. Osvěta 1, 1944, č. 12, s. 542–556.

239

ABS, f. 44, 136–1, s. 6, zpráva o periodickém zpravodajství VOS z 12. 2. 1944.

240


53

vycházelo jednou za dva týdny. V zásadě se jednalo o velmi podobný materiál jako původní Zpravodajství VOS. Zprávy zde obsažené však byly více exkluzivní, nebo se tak alespoň měly jevit. Obsahem tedy byly opět zprávy ze zahraničí, z fronty, zázemí a politického života. Tyto zprávy dostával od různých služeben Leitgeb, shromažďoval je a následně zadal jejich přepis do tohoto „zpravodajství“.241 Časté zde byly i doslovné citace zahraničního tisku a rozhlasu a nechyběly ani důvěrné pokyny a poučení pro funkcionáře VOS.242 Okresní (případně i místní) vedoucí VOS měli být tímto periodikem pravděpodobně polichoceni, že se jim do rukou dostává něco, co nikdo jiný nemá. Faktem však je, že než se k nim kvůli formalitám tento časopis dostal, tak o těchto „důvěrných“ zprávách často věděla díky „šuškandě“ již „polovina“ protektorátu. Dalším publikačním počinem VOS bylo nepravidelně vycházející periodikum Řečnická služba VOS, které mělo plnit funkci praktické pomůcky pro řečníky VOS. Jejím úkolem bylo podávat řečníkům aktuální a stručné informace k některým důležitým otázkám jejich činnosti.243 Důraz zde byl kladen především na motivaci řečníků a obsah jejich přednášek. Řečníkům byly dávány rady, jak se mají stavět ke konkrétnímu zahraničnímu dění a válečné situaci, aby byli schopni zapracovat do svých přednášek tyto novinky na zahraničně-politické scéně a případně reagovat na dotazy posluchačů a přesvědčit je o svém názoru. Také se zde nacházejí další rady a upozornění k sylabům přednášek a informace, kterou literaturu by si měli řečníci k danému tématu nastudovat, aby se v něm lépe orientovali.244 Tiskem byly taktéž vydávány ve formě několikastránkových sešitů takzvané Ideové srazy VOS. Obsahem těchto sešitů byl kromě úvodu a programu daného srazu pouze přepis přednášky proslovené na tomto srazu.245 Jelikož se ideové srazy začaly konat až na podzim roku 1944, vyšlo jen několik čísel těchto sešitů. První číslo Ideového srazu VOS vyšlo v říjnu 1944 a poslední v březnu 1945. Kromě toho VOS vydávala své vlastní propagační materiály a ke kulturním akcím příležitostně i různé brožury (např. Život a dílo Bedřicha Smetany ve 241


242

ABS, f. 44, 161, časopis „Důvěrné zpravodajství VOS“.

243

Podrobnější informace o některých speciálních otázkách si pak mohli zjistit ze Zpravodajství VOS, ze sešitů

pro ideové srazy a případně i z Osvěty. 244

ABS, f. 44, 114, s. 1–12, pokyny „Řečnická služba“.

245

Tyto přednášky byly zpravidla na některé ze „základních témat“, kterými byly například ty zmiňované na

počátku kapitoly o přednáškové činnosti.

54

vztazích k městu Písku nebo Památníček k oslavám výročí Bedřicha Smetany, který byl vydán ve stotisícovém nákladu).246

9.5. Kulturní činnost a promítání filmů Vliv VOS na protektorátní kulturu byl značný především díky okresním a místním vedením, které nejen organizovaly kulturní akce, ale především dohlížely na činnost kulturních spolků a organizací. VOS měla za úkol podchytit veškerou kulturní činnost, především tu, která vycházela z popudu místního obyvatelstva a navázat styky s kulturními institucemi. Jednou z podmínek pro konání každé kulturní akce bylo, že bude mít vyhrazeno sedadlo pro orgán veřejné správy. Toto místo často obsazovali pracovníci VOS, kteří dohlíželi na průběh akce a podávali o ní podrobné zprávy. Pracovníci místních organizací VOS však neměli pravomoc k zásahům do veřejného dění a tak zjištěné závady v kulturně politické výchově jen hlásili okresnímu vedoucímu VOS.247 Byly vypracovány pravidelně aktualizované seznamy povolených filmů nebo divadelních vystoupení, podle kterých okresní vedoucí VOS rozhodovali o konání či nekonání dané akce a případně se o jejím dodatečném povolení radili s MLO.248 VOS mohla pomocí záporného vyjádření znemožnit veškerou nežádoucí činnost a podniky, které nesplňovaly dané požadavky, nebyly povolovány.249 Velkou pozornost věnovaly orgány VOS boji proti takzvané „nehodnotné“ kultuře označované za paumění. Došlo k omezení téměř všech žánrů. Byly zakazovány zájezdy různých kabaretních společností, výstavy, jazzové koncerty, trempské písně i opereta. Docházelo k vyřazování knih z českých knihoven, ke slučování divadelních a hudebních souborů a rušení spolků.250 Kulturní činnost v protektorátu, již tak omezená různými cenzurními nařízeními, byla od července 1943 ještě více oslabena v rámci omezení všech válečně nedůležitých podniků. Například ochotnická divadelní představení tak byla od července 1943 povolována jen na základě předběžného doporučení okresních vedoucích VOS. Toto povolení nebylo snadné 246

ABS, f. 44, 112–1, s. 49, přednáška o úkolech a cílech VOS z konce roku 1944.

247

ABS, f. S, 273–13, s. 4, organizační směrnice místním vedoucím VOS z 16. 8. 1944.

248

ABS, f. 44, 132–2, s. 30–31, oběžník MLO pro okresní vedoucí VOS z 31. 8. 1943.

249

Podle výnosu Generálního komandanta neuniformované protektorátní policie ze dne 10. 7. 1943 o omezení

válečně nedůležitých podniků měly okresní úřady povinnost před rozhodnutím o povolení dané kulturní akce, zažádat o vyjádření příslušného okresního vedoucího VOS. 250

ABS, f. S, 273–5, s. 22–24, oběžník místním vedoucím VOS z 22. 11. 1943.

55

získat, jelikož předpokladem pro jeho získání nebyla jen politická spolehlivost, ale i „umělecká vyspělost“ všech členů spolku, který o povolení žádal.251 Oboje muselo být úředně přezkoušeno a o výsledcích bylo prostřednictvím orgánů VOS informováno MLO, u kterého si ostatně ochotníci museli vyžádat souhlas k provedení každé hry, která nebyla na seznamu povolených a doporučených her.252 V srpnu 1944 pak byla jejich činnost zakázána zcela.253 Od října 1944 došlo v protektorátu k zastavení téměř veškeré kulturní činnosti a nadále mohly být kulturní podniky pořádány pouze VOS, Kuratoriem a Národní odborovou ústřednou zaměstnaneckou (dále NOÚZ).254 VOS se v obcích ujímala organizace většiny významných kulturních akcí a oslav. V místních vedeních VOS

se

často

angažovali

lidé, kteří

působili

v původních

prvorepublikových místních osvětových komisích a nebyli žádnými nadšenými stoupenci národně socialistických idejí. Kulturně osvětová činnost v menších obcích tak často běžela, byť s komplikacemi, dále v původních kolejích bez výraznějšího ovlivnění nacistickou ideologií. Častým problémem místních vedoucích VOS bylo, že jim nebylo povoleno mnoho politicky neangažovaných akcí vůbec vykonat. Při žádosti o povolení dané kulturní akce jim bylo často odpovězeno, aby místo toho raději uspořádali nějakou politickou přednášku. Kulturní akce s celoprotektorátním dosahem nebyly ze strany VOS pořádány. Výjimkou zde byly pouze oslavy 120. výročí narození a 60. výročí úmrtí Bedřicha Smetany, které probíhaly od 2. března do 12. května 1944 a při této příležitosti byly VOS uspořádány desítky koncertů.255 Ani tyto kulturní podniky nezůstaly často ušetřeny propagandistických vsuvek, jelikož v rámci činnosti ČLPB bylo činovníkům VOS nařízeno vřadit i do čistě kulturních programů pětiminutové proslovy, ve kterých měli řečníci „zhodnotit klady evropské kultury s ohledem na hrozící nebezpečí bolševické zkázy.“256 Činnost VOS na kulturním poli se projevovala i její „schopností“ shromáždit k dané akci patřičné množství obyvatelstva, čehož bylo příležitostně využíváno k nejrůznějším účelům. Například v únoru 1944 se rozhodla NSDAP pořádat v Moravských Budějovicích 251

ČERNÝ, František (red.): Dějiny českého divadla IV. Praha 1983, s. 541.

252

ABS, f. 44, 59–8, s. 14–44, hlášení podniků VOS z roku 1944

253

ABS, f. 44, 132–1, s. 1–2, přehled aktualit pro divadla od pověřence VOS z 22. 8. 1944.

254

ABS, f. 44, 55–9, s. 14–15, výnos MLO ze 4. 10. 1944.

255

ABS, f. S, 272–4, s. 11–12, statistika Smetanových oslav ze 17. 5. 1944.

256

ABS, f. 44, 158–11, s. 78, oběžník pověřence VOS o činnosti ČLPB z 17. 3. 1944

56

koncert šedesátičlenného filharmonického orchestru z Jihlavy a pro malý počet občanů německé národnosti hrozilo, že sál bude poloprázdný. Tehdy nabídla VOS, že zajistí plné obsazení sálu, což také splnila.257 V tomto případě se dá však předpokládat, že občané přišli na tuto událost s větším ochotou než na přednášky pořádané VOS. V rámci kulturní činnosti VOS hrálo důležitou roli její samostatné oddělení s názvem „Umění všem“, které podléhalo především sekčnímu šéfovi pro věci umění na MLO von Hoopovi. Oddělení bylo umístěno ve zvláštních místnostech ve Valdštejnském paláci.258 Původní iniciativa zde pravděpodobně vyšla od Wolfa a v létě 1944 bylo kanceláři hlavního pověřence VOS nařízeno zřídit umělecké ústředí, jehož výnos měl sanovat příplatky k platům totálně nasazených českých umělců. Tento úkol byl Leitgebem a Dominikem svěřen Zavřelovi259, který si za tímto účelem sestavil skupinu osob mající na starosti určitá umělecká odvětví. V redakční práci se spolehl na již osvědčené kolegy z Osvěty, pro koncerty vážné hudby byl povolán ředitel koncertní agentury Borovec, pro pěvecké koncerty zakládající člen lidového divadla Urban a pro divadelní obor bývalý kulturní referent Venkova Hloch. Mezi další pododdělení patřila například ta pro literární a recitační večery nebo dětské besídky.260 Do „Umění všem“ se uchylovala řada českých umělců, kteří zde získávali možnost vyhnout se pracovnímu nasazení (např. většina české filharmonie), případně z něj mohli být odvoláni (např. členové orchestru Národního divadla).261 Činnost „Umění všem“ se skládala z organizování nejrůznějších kulturních akcí a pořádání různých uměleckých zájezdů organizovaných odborníky (například bývalými majiteli koncertních agentur). Jednalo se tedy o jakousi zájezdovou a uměleckou agenturu, která měla řídit, vést a organizovat kulturní činnost místních vedoucích VOS. Často také přebírala organizování kulturních akcí od okresních vedoucích VOS v případě, že neměli ustanoveného spolupracovníka pro „Umění všem“, a sama pořádala ve spolupráci s kulturními spolky kulturní podniky jak ve městech, tak i na venkově. Během roku 1944 se v rámci „Umění všem“ podařilo VOS uspořádat 567 257

ABS, f. 44, 55–6, s. 1, zpráva obvodového pověřence Šebelíka hlavnímu pověřenci VOS ohledně koncertu

NSDAP v Moravských Budějovicích z 28. 2. 1944. 258

ABS, f. 305, 571–8, s. 151, protokol o výslechu H. Tuskányho ze dne 17. 3. 1949

259

Po něm se stal od ledna 1945 vedoucím tohoto odboru Crha.

260


261

Zavřel se na toto „uchránění“ řady předních českých umělců před totálním nasazením často odkazoval při

poválečném vyšetřování a poukazoval na to, že umělcům vybojoval při jednáních s von Hoopem lepší platy a podmínky.

57

kulturních podniků, celkový počet kulturních podniků uspořádaných VOS v tomto roce se pohyboval okolo 9 000 akcí.262 VOS si byla vědoma velkého propagandistického potenciálu filmu a proto mu věnovala velkou pozornost. Byl zřízen Filmový ústav VOS, který stanovoval podmínky pro půjčování filmů a pomocí směrnic dohlížel na činnost půjčoven filmů VOS263, zřizovaných postupně ve všech okresech (půjčovny se podařilo zřídit v 50 okresech).264 Dále přiděloval jednotlivým půjčovnám filmy a technické zařízení, dohlížel na promítání filmů a provozoval také ústřední půjčovnu filmů. Při okresním vedení VOS působili spolupracovníci pro úzký film a správci půjčoven filmů, kteří měli na starosti archiv filmů (ty byly stejně jako knihovny a loutková divadla převzaty od bývalých OOS). Po předložení patřičné žádosti byly z archivu půjčovány filmy orgánům VOS, školám nebo spolkům.265 Všechny složky VOS měly za úkol pravidelně pořádat kulturní filmová představení a to i v těch nejodlehlejších obcích. Zpravidla vše organizoval spolupracovník pro filmové záležitosti při okresním vedení ve spolupráci s příslušným místním vedením VOS. Tento spolupracovník měl dohlížet na místní činovníky VOS, kteří se o promítání filmu starali, školit je a každý čtvrtrok zasílat Filmovému ústavu VOS hlášení o činnosti266. Představení byla prováděna buď na normálním filmu (35 mm) nebo na úzkém filmu (16 mm), kdy normální film směl být promítán jen v koncesovaných kinech. Představení úzkého filmu mohli na základě zvláštního povolení pořádat složky VOS samostatně. K tomu proškolený spolupracovník pro film tak měl za úkol pořádat po obcích zájezdy s přístrojem na úzký film a v rámci promítání pronést i krátkou přednášku.267 Předpokladem však bylo, aby se daný film nacházel v cenzurním seznamu. Kromě toho u promítání filmů se souvislým dějem muselo být ještě uznáno Úřadem pro schvalování filmů v Čechách a na Moravě, že se jedná o filmy obzvláště státněpoliticky a umělecky hodnotné. Nejvyšší povolená cena vstupenek na filmy činila 5 korun a VOS se během roku 1944 podařilo uspořádat 5436 představení úzkého filmu,

262


263

Archivy filmů byly stejně jako knihovny nebo loutková dovadla převzaty od bývalých osvětových sborů.

264

ABS, f. 44, 158–5, s. 136–138, oběžník pověřence VOS o zřízení půjčoven filmů VOS z 30. 9. 1943.

265

ABS, f. 44, 133–2, s. 1–2, směrnice pro půjčovny filmů VOS.

266

ABS, f. 44, 133–2, s. 24–27, směrnice pro vedení osvětové kinematografie v okresech.

267

Předpokladem však bylo splnit všechna opatření pro pořádání veřejných podniků a informovat o podniku

příslušné obecní a policejní úřady.

58

z čehož polovina jich proběhla v okresních městech.268 VOS se zaměřovala zejména na filmy propagační, výchovné a kulturní. Hrané zábavné filmy byly vyhrazeny jen pro majitele kinematografických koncesí a nesměly být proto složkami VOS promítány. 269 VOS akcentovala především výchovnou stránku filmu a podle toho byly také sestavovány programy jejich promítání, které se zaměřovaly vždy na určité téma. Tato témata byla například Nová Evropa, Příroda a technika, Zeměpis a cestopis a podobně.270 Kromě filmů, jejichž promítání organizovala sama VOS, se její spolupracovníci podíleli na kontrole kin, zda jsou dodržována cenzurní nařízení. Film se stal nejmasovějším a nejvlivnějším mediálním fenoménem a v protektorátu existovala hustá síť kin, která se neustále rozšiřovala.271 Rozmach tohoto média si nacistická propaganda dobře uvědomovala. Ze strany VOS tak byl hojně využíván především osvětový film, který měl diváka naučit správnému pohledu na svět a přimět o něm přemýšlet. Promítané filmy si měly všímat i nepopulárních věcí každodenního života. Doporučeným námětem byl venkov s jeho problémy a život pracujícího člověka. Často však také byly promítány filmy, které měly divákovy poskytnout únik od reality. V rámci totálního válečného nasazení od podzimu 1944, kdy po uzavření divadel ještě výrazně stoupala návštěvnost kin, se pak význam filmu jako nástroje propagandy ještě zvyšoval.

9.6. Oslavy a manifestace K úkolům VOS patřilo také organizování nebo spolupodílení se na organizaci oslav některých nově zavedených „státních svátků“ a významných výročí. Slavilo se především výročí zřízení Protektorátu Čechy a Morava (15. března), narozeniny Vůdce a říšského kancléře (20. dubna), narozeniny státního prezidenta (12. července) a v menším rozsahu i výročí jeho zvolení (30. listopadu).272 Vzhledem k době svého působení se VOS stihla podílet 268


269

ABS, f. 44, 133–2, s. 19–20, směrnice pro pořádání kulturních filmových představení

270

ABS, f. 44, 133–1, s. 12–16, seznamy úzkých filmů

271

V roce 1939 bylo na území protektorátu 1101 kin a do konce roku 1944 vzrostl tento počet na 1244. Počet

návštěvníků pak stoupl z 86 milionů na 127 milionů a to i přesto, že počet promítaných filmů se snížil z 242 na 87. (BARTOŠ, Josef – TRAPL, Miloš: Dějiny Moravy: Svobodný stát a okupace. Brno 2004, s. 228) 272

Podrobněji o problematice těchto „státních svátků“ a dalších státem organizovaných oslav a manifestací viz

SLEZÁK, Filip: Svátky a manifestace v období Protektorátu Čechy a Morava 1939–1945. Bakalářská diplomová práce. FF MU Brno. Brno 2012

59

v letech 1943 až 1945 na dvou oslavách od každého ze zmiňovaných „svátků“. 273 Zároveň měla VOS dohlížet na to, aby ve dny některých zrušených československých svátků a výročí (např. 28. říjen) nedocházelo k žádným veřejným akcím. Jednotlivým okresním a místním organizacím VOS připadl od MLO úkol uspořádat ve významné dny274 a výročí menší slavnosti s proslovy a kulturními vložkami. Okresní a místní vedoucí měli za úkol v součinnosti s okresními hejtmany a starosty (často také ve spolupráci s Kuratoriem a NS) především připravit a vyzdobit vhodný sál a zajistit pomocí pozvánek dostatečnou účast. Na tyto akce byly zvány významné osobnosti z dané lokality, dále zástupci protektorátních úřadů, četnictva, aktivistických organizací, členové městských rad, učitelé, veřejní zaměstnanci atd. Snahou zde tedy bylo, aby byly zastoupeny co nejširší vrstvy protektorátního obyvatelstva. Řečníka pro slavnostní projev si mohly organizace VOS vybrat samy, ale musely zažádat o jeho schválení. Program oslav včetně připraveného proslovu byl jednotný (na základě souhlasu okresního hejtmana mohly být provedeny drobné změny, pokud to místní poměry vyžadovaly), většinou trval kolem jedné hodiny a byl od MLO prostřednictvím vedení VOS zaslán dopředu jednotlivým pořádajícím organizacím. Tyto programy byly po formální stránce v zásadě stejné při oslavách všech těchto „svátků“, ale místní organizace měly možnost doplnit je různými kulturními vložkami. Slavnost většinou zahajoval vedoucí VOS a poté on sám nebo slavnostní řečník pronesl projev k dané příležitosti. Poté někdy následovalo hudební vystoupení (časté byly skladby Dvořáka, Smetany, Mozarta nebo Beethovena). Vedoucí VOS oslavu také zakončoval a to pozdravem Vůdci a případně i Háchovi, týkala-li se ho daná slavnost. V případě vhodného orchestru byla na závěr zahrána říšská a protektorátní hymna. Německá hymna musela být vyslechnuta ve stoje se vztyčenou pravicí. Použití reprodukované hudby nebo zpěvu hymny nebylo povoleno.275 Případné výdaje vzniklé těmito akcemi nesla v těchto případech výhradně VOS. Ve zmiňované slavnostní dny probíhaly tyto oslavy v řadě větších měst každého okresu v režii místních a okresních vedení VOS. Obvykle se jednalo o různé koncerty, 273

V případě oslav Hitlerových narozenin v bylo za hlavního pořadatele určeno Kuratorium. VOS se však na

oslavách vždy významně spolupodílela a v obcích, kde Kuratorium oslavy nepořádalo, mohla uspořádat oslavy vlastní. 274

Oslavy nemusely nutně probíhat ve výroční den dané události, ale byly přesouvány na víkend předcházející

této události. 275

ABS, f. 44, 124, s. 20–21, pokyny MLO okresním vedoucím VOS pro oslavy narozenin E. Háchy z 3. 7.

1943.

60

hudební vystoupení a představení pěveckých spolků, které byly proloženy proslovem vybrané osoby.276 Často byl k tomuto úkolu ke své pramalé radosti vybrán některý z místních učitelů, který text zaslaný z Prahy bez zájmu přečetl. Účastníci těchto akcí se většinou zdržovali jakýchkoliv projevů souhlasu nebo nesouhlasu. Počet a typ uměleckých vystoupení následujících zpravidla po projevu byl různý a záležel na iniciativě daného organizátora.277 V menším rozsahu probíhaly oslavy výročí volby Emila Háchy státním prezidentem (byl zvolen 30. listopadu 1939), které vycházely na konec listopadu. Na neděli předcházející tomuto datu bylo jednotlivým obvodovým pověřencům nařízeno z vedení VOS, aby uspořádali dopolední oslavy ve větších městech jako byla Praha, Brno, Plzeň, Ostrava, Hradec Králové a České Budějovice. Tyto oslavy měly formu slavnostního koncertu, jehož ústředním bodem byl proslov některého ze členů protektorátní vlády.278 Organizace samotné slavnosti připadla na příslušné okresní vedoucí VOS z daných měst, kteří zodpovídali za důstojný a ničím nerušený průběh oslav. Mezi jejich povinnosti patřilo zajistit vhodné sály a patřičně je vyzdobit říšskými a protektorátními výsostnými znaky.279 Aby byla zajištěna náležitá účast, pozvání na oslavy probíhalo nejen pomocí plakátů a rozhlasu, ale také pomocí pozvánek280 konkrétním osobám ze všech vrstev obyvatelstva a to nejen v rámci daného politického okresu, ale i ze všech politických okresů, které tvořily příslušný obvod VOS. Zvláštní pozornost zde byla přikládáno tomu, aby byli zváni zaměstnanci služebního odvětví, jehož ministr měl na slavnosti promluvit.281 V tomto případě kromě Prahy nebyli zváni příslušníci říšských úřadů, branné moci nebo NSDAP, protože oslavy byly považovány „za výlučnou záležitost českého národa.“282

276

ABS, f. 44, 55–6, s. 2, zpráva pro pověřence VOS o oslavách v 8. obvodu z 28. 3. 1944.

277

NA, f. 1464, sg. 110-4/164, s. 16–78, zprávy o oslavách narozenin Háchy z let 1942–1944.

278

ABS, f. 44, 124, s. 15–16, hlášení o průběhu oslav z 28. 11. 1943

279

ABS, f. 44, 124, s. 5–8, pokyny pověřence VOS okresním a obvodovým funkcionářům VOS pro oslavy 5.

výročí volby Emila Háchy státním prezidentem ze 17. 11. 1943. 280

Stejně jako ve většině ostatních případů šlo o očíslované pozvánky opatřené oddělitelným kuponem, pomocí

nichž se dalo snadno zjistit, kdo se oslav zúčastnil a kdo nikoliv. V rámci podávaného hlášení pro hlavního pověřence VOS o průběhu akce a účasti obyvatelstva poté byly nahlášeny osoby, které se akce nezúčastnily a neomluvily se. 281

Když měl tedy promluvit například ministr spravedlnosti, byli zváni především soudci, advokáti a právníci.

Tam kde se oslav účastnil ministr zemědělství pak zase měl být ve zvýšené míře zastoupen venkovský lid. 282

NA, f. 1464, sg. 110-12/179, s. 2–4, zpráva SD o oslavách 30. 11. 1943.

61

Dle zpráv o průběhu těchto oslav na nich byla dostatečná účast283, ale velká část funkcionářů VOS si uvědomovala, že se občané zúčastňují jen z povinnosti a ne dobrovolně. Závěrečný pozdrav vztyčenou pravicí sice větší část účastníků oslav údajně provedla, ale jen „nedokonale a ustrašeně“284 VOS v případě těchto oslav zasílala každému úřadu určitý počet vstupenek, do kterých přednosta úřadu vyplnil jmény těch, které na oslavu delegoval.285 VOS se stala v roce 1944 také pořadatelem mnoha manifestací, z nichž nejvíce bylo namířeno proti bolševismu, a většinou na nich spolupracovala s ČLPB. VOS uspořádala desítky těchto manifestací v menších městech, kde se účast pohybovala okolo 1 000 obyvatel. Několik manifestací se značnou účastí (v průměru až 15 000 obyvatel) proběhlo i ve větších městech jako byla Praha, Brno, Hradec Králové, Domažlice, Plzeň, Třebíč, Moravské Budějovice, Olomouc nebo Prostějov. Celkově se ČLPB a VOS podařilo do ledna 1945 uspořádat 231 veřejných projevů s protisovětskou tématikou. Všechny tyto akce se však pořádaly dle pokynů z ústředí VOS pod hlavičkou ČLPB, i přesto že na nich měli často hlavní podíl činovníci VOS.286 Jako příklad těchto akcí uvádím dvě manifestace, které proběhly především v režii VOS. V chodské metropoli bylo například začátkem léta 1944 zorganizováno velké veřejné shromáždění s názvem „Domažlice proti bolševismu“. Podle místního kronikáře se zde údajně mělo shromáždit až 20 000 lidí, kteří sem byli svezeni z širokého okolí. Proslovy na mohutné tribuně ověšené říšskými vlajkami zahájil okresní vedoucí VOS Josef Pivoňka a po něm následoval proslov Tuskányho, který si takovouto příležitost promluvit k masám samozřejmě nemohl nechat ujít. Ve svém proslovu pak kromě varování před bolševismem a světovým židovstvem nezapomněl zdůraznit, že k zachování českého národa vede jen jediná cesta a to po boku německého národa.287 Okresní vedení VOS v Moravských Budějovicích uspořádalo manifestační projev proti bolševismu 18. července 1944 jako součást projevů ČLPB. Byl zvolen pořadatelský 283

Ve městech s dvěma až pěti tisíci obyvateli se na tyto akce většinou dostavilo podle velikosti sálu 200 až 400

osob. 284

ABS, f. 44, 59–8, s. 2, zpráva o průběhu oslavy 5. výročí zřízení protektorátu v Nového Města na Moravě z

16. 3. 1944. 285

Kronika Nového Města na Moravě. Dostupné na: http://kronika.nmnm.cz/kniha-2/strana-c-50 (Stahováno:

červen 2014) 286

ABS, f. 44, 158–11, s. 77–78, oběžník pověřence VOS o činnosti ČLPB z 17. 3. 1944.

287


62

výbor složený z 35 vedoucích osobností města a okolí, kteří podepsali text propagačního plakátu, který byl potom vylepen ve všech obcích okresu a vyzýval obyvatelstvo k účasti na manifestaci.288 Od individuálního zvaní bylo tentokrát upuštěno, ale byly zvány celé organizace, spolky, úřady a průmyslové podniky. Pozvané organizace měly za úkol samy pozvat své členy a zaměstnance na manifestaci. Také bylo pozváno 57 obcí se starosty a obecními zastupitelstvy z okolí Moravských Budějovic a do řady dalších byly zaslány plakáty. V den konání se pak i přes deštivé počasí již od rána shromažďovali lidé, kteří dorazili posílenými vlaky, na kolech nebo pěšky, na třech určených shromaždištích. Organizaci celého nástupu před manifestací řídil obvodový pověřenec VOS Šebelík za pomoci členů Kuratoria a místních hasičů. Ze třech shromaždišť pak účastníci této akce museli v začínajícím lijáku v devítistupech pochodovat za zvuků kapel na náměstí. Počet účastníků byl odhadován na 12 000–16 000.289 Okresní vedoucí zde krátce zahájil manifestaci a předal slovo Tuskánymu, který promluvil opět na své oblíbené téma „Bolševismus nepřítel lidstva“. Ačkoliv v době projevu propukla průtrž mračen, tak náměstí údajně nikdo neopustil.290 Projev byl nakonec předčasně ukončen po 30 minutách a po zahrání státních hymen se účastníci mohli rozejít.291 Někomu se může zdát podivné, jak mohly v roce 1944 přijít na akce VOS i jiných proněmeckých organizací takové davy občanů. Velkou roli zde opět hrála obava z případného postihu nebo nepříjemností v zaměstnání, jimiž se účastí na takovýchto akcích raději vyhnuli. Tyto manifestační shromáždění a průvody byly organizovány podobným způsobem, jako výše zmíněná akce. Úřady i soukromé firmy v dané lokalitě obdržely výzvu, aby v určený den a hodinu shromáždili zaměstnance na určeném místě a odtud se poté pochodovalo za říšskými i protektorátními vlajkami nesenými v čele až na místo, kde proběhly proslovy. Účast na těchto manifestacích byla stejně jako v případě přednášek a oslav „svátků“ pečlivě kontrolována.

288

Pouze jedna osoba odmítla plakát podepsat a to F. Molík, bývalý senátor za republikánskou stranu.

289

jako nejpravděpodobnější se jeví počet 12 000, který byl hlášen hasičským pořadatelstvem.

290

Kromě školní mládeže od 10 do 14 let, která kvůli počasí mohla odejít už před začátkem projevu.

291

ABS, f. 44, 58–6, s. 46–49, hlášení o manifestaci z 18. 7. 1944.

63

10. Spolupráce VOS s dalšími aktivistickými organizacemi VOS spolupracovala při organizaci mnoha svých podniků a činností s dalšími aktivistickými organizacemi a na oplátku se pak i ona různými způsoby angažovala na jejich akcích. Tato vzájemná spolupráce probíhala především s dvěma dalšími organizacemi, jejichž „duchovním otcem“ byl Moravec, tedy s Kuratoriem a ČLPB. Mezi další tímto způsobem „spřátelené“ organizace patřil například Český svaz pro spolupráci s Němci, NS, Sdružení k povznesení venkova, Sociální pomoc pro Čechy a Moravu, Kulturní rada česká a Český svaz válečníků. Jelikož VOS měla za úkol dohlížet na kulturní podniky, tak byla dobře informována o akcích těchto organizací. K časté formě spolupráce patřilo propůjčování místností pro konání podniku dané organizace. Tímto způsobem mohla často posloužit právě VOS, která disponovala vhodnými prostory ve většině obcí nebo mohla takové prostory zajistit. Častou praxí byla účast řečníků z jedné organizace na akcích jiné a poskytnutá organizační pomoc při jejím pořádání. VOS tak například požádala řečníky z NS a Kuratoria, aby pronesli přednášku na její akci a naopak. Pro venkov byly konány takzvané „Selské besedy“, které organizovalo Sdružení k povznesení venkova. Tyto akce byly kontrolovány VOS, jejichž řečníci na těchto besedách často vystupovali a sledovali jasný cíl, tedy získat na svoji stranu rolníky a postavit je proti intelektuálům.292 Další možností spolupráce bylo přímé dlouhodobé zapojení do činnosti „spřátelených“ organizací. Do práce ČLPB se tak běžně zapojovali pracovníci z VOS, kteří pomáhali připravovat jejich akce a přednášky. V organizačním aparátu ČLPB pracoval například generální tajemník VOS K. Korp nebo tiskový tajemník VOS V. Nejedlý. 293 K častým řečníkům na shromážděních ČLPB patřil kromě Tuskányho i Zavřel. 294 Mezi aktivistickými organizacemi byl také zájem o některé publikace vydávané VOS a to především o oba druhy Zpravodajství VOS, Řečnickou službu nebo sešity Ideových srazů VOS. Podpora Sociální pomoci pro Čechy a Moravu byla prováděna pomocí kulturních akcí organizovaných VOS, jejichž výtěžek byl této organizaci věnován. Nejběžnějším způsobem, jak podpořit podnik jiné organizace, byla hlavně účast na jejich akcích, na které byli také zástupci zmiňovaných organizací v hojném počtu zváni.

292

ČERVINKA, František: Česká kultura a okupace. Praha 2002, s. 44.

293

KROUPA, Vlastislav: Český antifašismus a odboj: slovníková příručka. Praha 1988, s. 50.

294

PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945. Praha 1999, s. 362.

64

Jako reprezentativní příklad této součinnosti poslouží příprava a uspořádání oslavy 5. výročí zřízení Protektorátu Čechy a Morava ve městě Velkém Meziříčí, která proběhla 14. března 1944. Hlavními pořadateli zde bylo místní vedení VOS, Kuratorium, NS, Svaz zemědělství a lesnictví a starosta města. Spolupořadateli pak byly všechny veřejné instituce a kulturní spolky z Velkého Meziříčí. VOS obstarala veškeré přípravné práce jako plakátování, zvaní, instalaci dekorací atd. Dále připravila slavnostní projev, zařídila odeslání pozdravných telegramů a zahájila slavnost. Kuratorium dodalo potřebný počet lidí na uvádění, recitátorku oslavné básně a provedlo živý obraz. Národní souručenství obstaralo slavnostního řečníka a místní dechový orchestr provedl hudební čísla. Průběh akce se držel obvyklého schématu, kdy po krátké úvodní skladbě byla zahájena oslava, následoval slavnostní projev, tři hudební skladby, recitace, živý obraz, zakončení a hymny.295 Spolupráce mezi těmito organizacemi ale neprobíhala vždy zcela bez problémů, a to například kvůli kompetenčním sporům týkajícím se schvalování kulturních podniků. VOS se dostala několikrát do sporu s NS ohledně schvalování žádostí kulturních spolků.296 Nakonec však bylo NS nuceno ustoupit a slíbit, že bude plně podporovat činnost VOS i Kuratoria.297 S Kuratoriem měla VOS dohodu o stejném postavení svých okresních vedoucích a o pořádání podniků. Podniky pro mládež od 10 do 18 let mohlo organizovat pouze Kuratorium. Jestliže se však mezi diváky nacházely i starší osoby, do spolupráce se již zapojovala i VOS.298 Toto vymezení však nebylo vždy důsledně dodržováno a stávalo se, že některý z vedoucích VOS uspořádal například koncert pro školní mládež a poté musel čelit rozezleným dopisům od představitelů Kuratoria.299 V rámci akce Umění všem byly pořádány ze strany VOS podniky pro děti od 6 do 10 let, ale jelikož se jich téměř vždy zúčastňovala i starší mládež, opět zde docházelo ke sporům a VOS musela od takovýchto akcí propříště upustit.300 NOÚZ se svým kulturně rekreačním aparátem, soustřeďujícím se především v odboru Radost a práce (obdoba německého Kraft durch Freude), s VOS příliš nespolupracovala. Ze strany některých okresních vedoucích VOS zde opět docházelo ke kompetenčním sporům, ve kterých však byla 295

ABS, f. 44, 57–5, s. 1–2, zpráva okresního vedení VOS o uspořádání oslav 5. výročí zřízení protektorátu ve

velkomeziříčském okrese z 21. 3. 1944. 296

ABS, f. 44, 143–1, s. 18–19, reakce VOS na dopisy okresních vedení NS místním vedením NS z 4. 12. 1943.

297

ABS, f. 44, 143–5, s. 1, dopis vedoucího NS pověřenci VOS z

298

ABS, f. 44, 144–2, s. 4–8, služební příkaz Kuratoria z 24. 2. 1944

299

ABS, f. 44, 144–2, s. 15, stížnost Kuratoria okresnímu vedoucímu VOS z 8. 11. 1944.

300

ABS, f. 44, 144–2, s. 16, reakce pověřence VOS na stížnost Kuratoria z 22. 11. 1944.

65

téměř vždy v právu NOÚZ a VOS se musela propříště vzdát svých snah o kontrolu akcí této organizace.301

11. Vliv činnosti VOS na protektorátní společnost Ačkoliv opticky byla účast na akcích pořádaných VOS značná, splnit její skutečný cíl, tedy přesvědčit posluchače o správnosti nacistických názorů, se jí v širší míře nedařilo. Z důvěrných hlášení zasílaných z jednotlivých okresních i místních vedení VOS do ústředí a taktéž ze zpráv podávaných SD jednoznačně vyplývá, že procento lidí, kteří podporovali oficiální protektorátní představitele typu Moravce nebo se hlásili k myšlenkám národního socialismu, bylo zcela nepatrné. Z dohlédacích zpráv je pak zřejmá roztrpčenost činovníků VOS na vlažný přístup učitelů i úředníků k jejich snažení a nechuť k jejich případnému zapojení do činnosti VOS. Pokusy získat ve svém snažení na svoji stranu katolické duchovní také vyzněly naprázdno a jen výjimečně se stávalo, že kněz z kazatelny informoval o nějakém podniku VOS. Aktivní činovníci VOS doufali, že časem se začnou dostavovat výsledky jejich snažení v kulturně politické převýchově českého národa, ale tyto výsledky se nedostavily a reálný dopad této převýchovy byl mizivý. Důvody svého neúspěchu hledali často v šeptané propagandě, takzvané „šuškandě“, která znehodnocovala veškerou jejich propagandisticko-výchovnou činnost. Sám hlavní pověřenec Dominik musel koncem roku 1944 přiznat, že se působení orgánů VOS míjí účinkem a v dopise zaslaném v polovině prosince 1944 si stěžoval Moravcovi, že ideologie nacismu je neznámá nejen širokým vrstvám českého národa, ale také mnoha činovníkům VOS.302 Proto doporučoval nejen zintenzivnění činnosti v duchu této ideologie, ale také volbu nových a účinnějších demagogicko-propagačních prostředků: „Bez znalosti ideologie národa, uprostřed něho žijeme a k němuž chceme najít kladný poměr, není myslitelná žádná kulturně politická výchova... V malém českém člověku, zejména na venkově musí být všemi prostředky vzbuzeno přesvědčení, že ve veřejné osvětové službě přicházejí k

301

ABS, f. 44, 158–17, s. 54, oběžník pověřence VOS o dohodě o spolupráci mezi VOS a NOÚZ z 29. 9. 1944.

302

Ve styku s Moravcem se Dominik pravděpodobně snažil působit mnohem aktivněji, než jak tomu bylo v

rámci jeho skutečné činnosti ve VOS.

66

němu lidé v jeho zájmu, pak je ochoten jim naslouchat a o jejich slovech uvažovat... Propaganda musí být nenápadná, nevtíravá, nenáročná...“303 V této době však již bylo většině lidí jasné, že Německo válku prohraje. Aktivní funkcionáři VOS se ale stále snažili podle nacistického vzoru nikoliv o změnu reality, ale o „změnu vnímání skutečnosti nebo zastírání skutečných úmyslů režimu“ a o motivaci obyvatelstva k „nejvyšším výkonům a obětem.“304 Až na výjimky jim však nikdo nevěřil a s postupující frontou jim na tuto převýchovu ani nezbýval čas. Při posouzení toho, jestli jejich snažení mělo vůbec nějakou šanci na úspěch, musíme konstatovat, že pravděpodobně nikoliv. Český národ se po prožitých událostech heydrichiády a jejích hrůzách jednoduše nemohl nechat dát převychovat pomocí institucí, v jejichž čele stáli často nedůvěryhodní lidé z krajně odsuzovaných a zdiskreditovaných vrstev národa (např. vlajkaři). „Čeští národní socialisté“ si toto stejně jako Moravec nechtěli nebo nedokázali připustit a po válce se ze svých činů museli zodpovídat před MLS. Kolaborace byla stíhána v letech 1945–1947 na základě retribučních dekretů prezidenta republiky z roku 1945. Většina hlavních funkcionářů VOS, obvodových pověřenců, okresních vedoucích, řečníků a organizátorů přednášek, byla po válce odsouzena Národním soudem nebo MLS k různě dlouhým trestům odnětí svobody. Tyto tresty ve většině případů odpovídaly míře jejich angažovanosti a aktivitě ve VOS (případně i v dalších aktivistických organizacích) a tresty mezi deseti až dvaceti lety těžkého žaláře zde nebyly výjimkou.305 U místních vedoucích VOS už tato situace tak jednoznačná nebyla. Značná část těchto funkcionářů především v menších obcích žádnou velkou aktivitu pro VOS nevyvíjela, což bylo při vyšetřování potvrzeno jejich spoluobčany. V případě menšího provinění proti národní cti tak byli trestáni na základě menšího retribučního dekretu okresními národní výbory. Někteří z vyšetřovaných se hájili tím, že vlastně ani nevěděli, že byli do nějaké funkce jmenováni, což je sice nepravděpodobné, ale vyloučit se to nedá. 306 V rámci poválečného vyšetřování se tedy u mnoha těchto místních funkcionářů dospělo k závěru, že kromě převzetí jmenovacího dekretu a případně jmenování představenstva žádnou činnost ve VOS nevyvíjeli 303

PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945. Praha 1999, s. 332–333.

304

REICHEL, Peter: Svůdný klam Třetí říše: Fascinující a násilná tvář fašismu. Praha 2004, s. 311–312.

305

ABS, f. 301, 103–4, s. 1–40, výsledky šetření z let 1946–1947 na základě zpracování štěchovického archivu.

306

Někteří okresní vedoucí VOS tyto místní vedoucí VOS jmenovali, aby tím splnili úkol zadaný vedením VOS,

ale dále se vzhledem k jejich množství o jejich činnost již příliš nestarali.

67

a s nikým z této organizace se ani nestýkali. Pro nedostatek usvědčujících důkazů tak u nich bylo upuštěno od dalšího stíhání a trestáni za svoji účast v této organizaci nebyli.307

12. Závěr V závěru práce bych v několika bodech shrnul některé výsledky svého bádání a nastínil také případné možnosti pro další výzkum této problematiky. V období první republiky byla ze strany státu věnována výchově a vzdělávání lidu velká pozornost. Hlavním důvodem pro tyto snahy byl předpoklad, že osvětová činnost pomůže udržet a upevnit nově nabytou politickou svobodu. Krátce po vzniku ČSR byla na zákonných základech vytvořena síť osvětových institucí, která sice nebyla dokonalá, ale své osvětové, vzdělávací, iniciativní a koordinační úkoly se jí z větší části dařilo plnit. Jedním z problémů zde ale byla dvoukolejnost lidové výchovy, která pramenila ze střetů státních lidovýchovných institucí s lidovýchovou spolkovou a se zájmy různých politických stran. Od 30. let pak můžeme v důsledku hospodářské krize a ohrožení republiky sledovat úpadek liberálního a demokratického charakteru osvěty. Po vzniku druhé republiky nastal významný odklon od hodnot a principů první republiky. Pokračoval úpadek systému osvětových institucí a nový režim se snažil využít tento systém k propagaci svých autoritativních a totalitních tendencí. Po vzniku protektorátu pak sice ještě stále existovala původní struktura osvětových institucí, v rámci omezování společenského a kulturního života a různých zákazů a nařízení však jejich činnost dále slábla a příležitostně byly nuceny spolupracovat s režimem na některých propagandistických akcích. Od roku 1942 se do popředí dění v protektorátu dostává Emanuel Moravec, který se stal členem protektorátní vlády a ministrem školství a lidové osvěty a získal tak značný vliv na protektorátní kulturu. Po jeho nástupu měla politika odpolitizování českého obyvatelstva mnohem širší vliv a odezvu. Jako jeden z nejhorlivějších kolaborantů se významně podílel na vzniku řady kulturně propagandistických organizací, z nichž první významnější bylo Kuratorium. Německé úřady zpočátku tolerovaly a využívaly českého fašismu. Moravcova „kolaborační koncepce“ se však ukázala z hlediska německých zájmů jako dlouhodobě výhodnější, a proto byly stávající fašistické strany na Moravcův popud rozpuštěny. Mnoho bývalých členů těchto stran, zejména Vlajky nebo NOF, se poté připojilo k Moravcovi a obsadili vedoucí místa v jím zakládaných aktivistických organizacích. 307

ABS, f. 44, 1–1 až 1–122, osobní svazky osob vyšetřovaných pro činnost ve VOS obsahující dotazníky MV.

68

Jednou z těchto kolaborantských organizací byla i VOS, založená v květnu 1943. Jelikož Moravcovy dosavadní snahy o indoktrinaci českého národa myšlenkami národního socialismu se míjely účinkem, Moravec doufal, že se mu tento trend podaří zvrátit pomocí rozsáhlé osvětové organizace. VOS se tak stala významnou součástí Moravcových pokusů o převýchovu českého národa, mezi které patřily snahy o řízení výuky na školách, tisku a celkové propagandy, nebo založení Kuratoria, ČLPB a dalších aktivistických organizací. Založením VOS fakticky zanikla dosud existující struktura prvorepublikových osvětových institucí, jejíž majetek i agendu jednotlivé pobočky VOS postupně přebíraly. Čelná místa ve VOS obsadili především bývalí členové fašistických stran, a poté, co se její činnost koncem léta 1943 konsolidovala, mohla naplno zahájit svoji činnost. VOS deklarovala, že si z předchozí osvětové činnosti vezme vše, co pro ni bude dobré, odstraní vše špatné a zaměří se na obory činnosti, které byly dosud zanedbávané. Za vcelku dobrou byla považována kulturní činnost jako divadlo, hudba nebo výtvarné umění, které VOS spíše jen usměrňovala. Za zcela zanedbaný však VOS považovala obor šíření osvěty ve smyslu poznání Německa, národně socialistických idejí a protižidovského světonázoru. Činnost VOS vycházela stejně jako politika okupačního režimu z celkových koncepcí nacistické moci v „českém prostoru“, tedy z jeho perspektivní germanizace a nacifikace. Ze založení VOS vyplývá, že ačkoliv nacistům bylo jasné, že skutečná germanizace „českého prostoru“ může být uskutečněna až po „konečném vítězství“, tak jimi tato problematika nebyla puštěna ze zřetele. V rámci své kulturně propagandistické činnosti byl ze strany VOS největší důraz kladen na přednáškovou činnost, díky níž měl být český národ přesvědčen o hodnotě velkoněmecké myšlenky a měl se nadchnout pro válečné úsilí Třetí říše. Častými tématy zde kromě vyzdvihování národního socialismu byla židovská problematika a nebezpečí bolševismu. Těchto politických přednášek se VOS díky kvalitní organizaci podařilo uspořádat velké množství a pomocí nepřímých donucovacích prostředků si na nich zajistila značnou účast obyvatelstva. Mezi nepřátelsky naladěným českým obyvatelstvem se však národně socialistické ideje mohly jen těžko prosadit. Ve VOS organizovaných kurzech německého jazyka sice bylo dosahováno obstojných výsledků, ale vzhledem k tomu, že se je podařilo uspořádat jen v malém množství obcí, nebyl jejich dopad v celoprotektorátním měřítku příliš znatelný. Ideologické a řečnické kurzy pomáhaly VOS upevňovat smýšlení a schopnosti jejích funkcionářů a na základě výpovědí jejich účastníků v tom byly vcelku úspěšné. Z vydavatelské činnosti VOS je nutno vyzdvihnout především časopis Osvěta, který, pomineme-li jeho ideologické zaměření, byl po formální stránce na dobré úrovni a pomáhal 69

funkcionářům VOS v jejich snažení. Jeho reálný dopad na převýchovu české veřejnosti byl však pravděpodobně nulový. U dalších tiskových orgánů VOS, jako byla jejich „zpravodajství“, je pak zřejmá snaha zásobovat své funkcionáře rádoby exkluzivními informacemi o zahraničním dění a tím zvyšovat pocit jejich důležitosti. Primárně je VOS vnímána jako šiřitelka kulturně politické propagandy, ale důležité byly také její snahy o usměrňování celkového kulturního života. VOS se v obcích ujímala organizace většiny významných kulturních akcí a rozhodovala o tom, které se smí či nesmí uspořádat. VOS však nechtěla kulturní organizace a spolky nahradit, ale spíše jen chtěla usměrňovat jejich činnost. Z její strany jsou zřejmé snahy dostat kulturu do úřední sféry a tedy pod nacistický vliv. Od podzimu 1944 z důvodu zastavení téměř veškeré kulturní činnosti její postavení ještě zesílilo, jelikož kulturní podniky kromě ní mohlo pořádat jen Kuratorium a NOÚZ. Ohromný potenciál filmu jako propagandistického média byl ze strany VOS využit spíše až v druhé polovině její existence, ačkoliv vlastním Filmovým ústavem disponovala již krátce po svém založení. Poté však filmu věnovala velkou pozornost a to v rámci vlastního promítání nebo kontroly kin. Jednou z rolí VOS byla i její zpravodajská funkce. Moravec si takto za pomoci VOS organizoval vlastní zpravodajskou agenturu s cílem definovat potřeby a zájem české společnosti. Díky situačním zprávám z území celého protektorátu měl přehled o náladách a postojích obyvatelstva. Druhou osobou využívající zpravodajský potenciál VOS byl Adolf Leitgeb, který získal řadu funkcionářů VOS pro spolupráci s SD. Ti pak plnili roli spolehlivých informátorů pro tuto německou zpravodajskou agenturu. Významnou funkcí VOS bylo, že se stala platformou pro další kolaborantské organizace, které ji využívaly jako organizační základnu a díky ní tak mohly pořádat svoje akce a propagandisticky působit na obyvatelstvo. Nejvýznamnější vztahy zde byly navázány mezi organizacemi, za jejichž vznikem stál Moravec, tedy s Kuratoriem a ČLPB. Ale tohoto potenciálu VOS využívaly i další aktivistické organizace. Nejlépe byla tato spolupráce viditelná při organizaci různých režimem nově zavedených „státních svátků“ a při konání manifestací. VOS disponující více jak 30 000 funkcionáři rozprostřenými v místních vedeních po celém protektorátu a štědrými prostředky z protektorátního rozpočtu v tomto ohledu plnila neocenitelnou úlohu. K možnostem dalšího výzkumu této problematiky bych chtěl poznamenat, že si myslím, že pramenné možnosti k této poměrně významné organizaci a především k osobám, 70

které se v ní angažovaly, nebyly ještě zdaleka vytěženy. Při případném dalším bádání by zde určitě bylo přínosné pokusit se podrobněji popsat spolupráci VOS s dalšími aktivistickými organizacemi a přesněji ji zasadit do širšího rámce tzv. Moravcových organizací. Případně provést srovnání s těmito organizacemi v jejich cílech, členských základnách a vlivu ve společnosti. Při širším zájmu o tuto problematiku by se dalo provést srovnání toho, jak působila „vzdělávací osvěta“ na nejnižší stupně obyvatelstva nejen v Protektorátu, ale i v Německu a případně i v některých dalších s Německem spolupracujících nebo jím obsazených zemích. Zajímavým počinem by zde pak bylo zabývat se vznikem instituce jako takové v rámci totalitárního státu. Vzhledem k jisté návaznosti na prvorepublikové instituce by se dále dala prověřit případná kontinuita či diskontinuita osob zabývajících se osvětovou činností. Při zkoumání funkcionářů VOS by se na širším vzorku dala zjistit motivace těchto lidí ke vstupu do této organizace a jejich působení v ní na příkladu konkrétní pobočky VOS. V rámci činnosti VOS pak vidím možnost výzkumu ještě v podrobnějším rozboru prostředků, kterými se tato pokoušela získat protektorátní obyvatelstvo, a pokusit se například zanalyzovat její propagandistické přednášky nebo časopisy. Zajímavým počinem by také bylo věnovat se VOS z širšího pohledu působení propagandy, která se teprve učila využívat ke svému působení masová média. VOS zde reprezentovala tzv. starou propagandu, která ještě plně nechtěla nebo nemohla využít rozvoje nových propagandistických metod a výhod moderních masových médií. Na samotný závěr by jsem se chtěl krátce zamyslet nad problémem protektorátní kolaborace. Co vlastně vedlo české občany k tomu, že se zapojili do činnosti aktivistických organizací jako byla VOS a kolaborovali tak s okupační mocí. Mnoho hlavních funkcionářů těchto organizací patřilo mezi členy bývalých fašistických organizací a tudíž tímto mohli sledovat cestu, jak získat podíl na moci. Na příkladu VOS je však nejvýrazněji vidět, že většinu členstva tohoto systému kolaborantských organizací tvořili běžní protektorátní občané. Příčiny jejich kolaborace byly různé. Od donucení, vidiny prospěchu, upřímné víry v nacistické ideje, až třeba i po snahu o pomstu. U části obyvatelstva (zejména vyšší úředníci) se pak objevovaly sklony k účelovému konformismu. Tito lidé sice protektorátní ideologii nevěřili, ale v podmínkách totalitního režimu se navenek stavěli jako její vyznavači. Ambice nebo obavy těchto lidí byly okupanty ochotně využity. Bezradnost, pocit ohrožení, charakterová nepevnost a národní lhostejnost tak umožňovala kolaborantům prohlubovat svoji 71

aktivitu. Kolaborace sice prostupovala všechny sociální vrstvy, ale nacisté si byli vědomi, že se v rámci české společnosti jedná jen o omezený jev, který nemůže být pilířem jejich okupačního režimu. ÚŘP kolaborantské organizace využíval spíše jako politickou kartu proti protektorátní vládě a Háchovi. SD a gestapo z nich zase využívali jednotlivce i skupiny jako agenty a udavače. Kolaboranti v národě nikdy nepožívali žádné autority a byli nenáviděni. Okupantům ale prokázali často neocenitelné služby a ulehčovali jim ovládnutí českého politického, hospodářského a kulturního prostoru. Většinou si však vysloužili pohrdání nejen od českých spoluobčanů, ale i od okupantů. Z dnešního pohledu se často díváme na problematiku protektorátní kolaborace jednoznačným odsuzujícím pohledem. Pro mladší generace, které již nezažily ani komunistickou totalitu, je o to těžší vcítit se do myšlení protektorátních obyvatel a mnoho lidí si aspekty života v totalitním státu vůbec nedokáže představit. Důvodů které vedly ke spolupráci s okupačním režimem mohlo být mnoho a posoudit tak, kde kolaborace začíná a kde končí, je nesmírně těžké. Je to i otázka pro každého z nás, jak bychom se zachovali v takovéto době při pocitu nejistoty a ohrožení života, a zda-li bychom nebyli případnými „adepty na kolaboraci“. Tomuto problému protektorátní kolaborace, především pak institucionálního rázu, nebyla dosud z historického hlediska věnována dostatečná pozornost a já tak doufám, že jsem alespoň z malé části pomohl zaplnit tuto mezeru v historické produkci.

13. Prameny a literatura Archivní prameny Archiv bezpečnostních složek Fond 44 Veřejná osvětová služba Fond 301 Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV Fond 305 Ústředna Státní bezpečnosti Fond 315 Zemský odbor bezpečnosti II. Fond S Sbírka různých písemností Fond Z Mapy zpráv zpracované Studijním ústavem MV Národní archiv Praha Fond 1464 Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Praha Fond 1799 Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha 72

Tištěné prameny Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1919–1938. Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1939–1945.

Dobový tisk Osvěta 1944–1945 Zpravodajství VOS 1944–1945 Důvěrné zpravodajství VOS 1944–1945 Řečnická služba VOS 1944–1945 Ideový sraz VOS 1944–1945

Literatura BAKOŠ, Samuel: Osvetové zákony: hlavné zákonné normy v dejinách našej osvety : pre vnútornú potrebu osvetových zariadení. Bratislava 1990. BALÍK, Stanislav – KUBÁT, Michal: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha 2004. BARTOŠ, Josef – TRAPL, Miloš: Československo 1918–1938. Olomouc: 2001. BARTOŠ, Josef – TRAPL, Miloš: Dějiny Moravy: Svobodný stát a okupace. Brno 2004. BOROVIČKA, Michael: Kolaboranti 1939–1955. Praha 2007 BRABEC, Jiří: Protektorátní kultura pod tlakem kolaborantských projektů (1941-1945). Soudobé dějiny IX, 2002, č. 3–4. BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Praha 2000. ČERNÝ, František (red.): Dějiny českého divadla IV. Praha 1983. ČERVINKA, František: Česká kultura a okupace. Praha 2002. DOLEŽAL, Jiří: Česká kultura za protektorátu. Školství, písemnictví, kinematografie. Praha 1996. EVANS, Richard J.: Třetí říše u moci. Praha 2009. GEBHARD, Jan – KUKLÍK, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu. Praha 1996. GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Druhá republika 1938–1939: svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha 2004. GEBHARD, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV.a. Praha 2006. GEBHARD, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV.b. Praha 2007. 73

GENTILE, Emilio: Politická náboženství. Mezi demokracií a totalitarismem. Brno 2008. GREGOROVIČ, Miroslav: Kapitoly o českém fašismu. Praha 1995. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka – JANÁK, Jan – DOBEŠ, Jan: Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. Praha 2005. HOLMAN, Jaroslav: Vývoj právní úpravy osvěty v Československu 1918–1966. Praha 1968. JARKOVSKÁ, Lucie: Poslední cesta Emanuela Moravce. In: BLÜMLOVÁ, Dagmar (red.): Kolaborace. Kolaborace? Kolaborace!: sborník příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích dne 5. května 2006. České Budějovice 2007, s. 89–95. JÍROVÝ, Zdeněk: Osvětou k svobodě. Praha 2005. KAŠPAR, Lukáš: Český hraný film a filmaři za protektorátu: propaganda, kolaborace, rezistence. Praha 2007. KONEČNÝ, Petr: Lidová výchova a kulturní práce v obci na půdě místní osvětové komise: cíl, program, metoda, právní předpisy, organisace, správa, technika. Brno 1940. KROUPA, Vlastislav: Český antifašismus a odboj: slovníková příručka. Praha 1988. KŘÍŽ, Alois: Co víte o Židech? Praha 1941. MARŠÁLEK, Pavel: Pod ochranou hákového kříže: nacistický okupační režim v českých zemích 1939–1945. Praha 2012. MATULA, Antonín: Lidová výchova u nás. Praha 1921. MATULA, Antonín: Lidová výchova v Československé republice. Praha 1928. MILOTOVÁ, Jaroslava: Organizace nacistické propagandy a její působení v Protektorátu Čechy a Morava. Historie a vojenství 49, 2000, č. 1, s. 87–112. MOUCHA, Antonín: O německé lidovýchově v ČSR. In: Němci v Československé republice o sobě. Praha 1937. NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka: k historii a ideologii českého nacionalismu. Praha 2001. PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945. Praha 1999. PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše. Praha 1998. PEJČOCH, Ivo: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922–1945. Praha 2011. PERNES, Jiří: Až na dno zrady: Emanuel Moravec. Praha 1997. PLACHT, Otto – HAVELKA, František: Příručka školské a osvětové správy. Praha 1934. REICHEL, Peter: Svůdný klam Třetí říše: Fascinující a násilná tvář fašismu. Praha 2004.

74

SEDLÁČKOVÁ, Ivana: Spolkový život v Dačicích v letech 1918–1948 (se zaměřením na kulturní a tělovýchovné spolky). Magisterská diplomová práce. PdF MU Brno. Brno 2009. SCHELLE, Karel: Vývoj české veřejné správy. Ostrava 2008. SUK, Pavel: Poslední pokus Emanuela Moravce o převýchovu českého národa prostřednictvím časopisu Osvěta. Literární archiv 38, 2006, s. 219–234. ŠKODA, Kamil: Kapitoly z dějin české osvěty. Praha 1968. TRNKA, Tomáš. Organisace lidové výchovy v Říši. Praha 1942. TRNKA, Tomáš: Lidová výchova. Její teorie, složky, metody a organizace. Ostrava 1970. UHLÍŘ, Jan Boris: Ve stínu říšské orlice: Protektorát Čechy a Morava, odboj a kolaborace. Praha 2002. VYKOUPIL, Libor: Český fašismus na Moravě. Brno 2012. WELCH, David: The Third Reich. Politics and Propaganda. London 1993. WRÓBEL, Alina: Výchova a manipulace: podstata manipulace, mechanizmy a proces, vynucování a násilí, propaganda. Praha 2008.

Internetové zdroje Prof.

JUDr.

Rudolf

Dominik.

Encyklopedie

Brna.

http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=5153

Dostupné

na:

(Stahováno:

červen 2014) Kronika Nového Města na Moravě. Dostupné na: http://kronika.nmnm.cz/kniha-2/strana-c-50 (Stahováno: červen 2014)

14. Seznam zkratek ABS

Archiv bezpečnostních složek

ČLPB

Česká liga proti bolševismu

ČSR

Československo

ČSSN

Český svaz pro spolupráci s Němci

Kuratorium

Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě

MLO

Ministerstvo lidové osvěty

MLS

mimořádný lidový soud

MLÚ

Masarykův lidovýchovný ústav

MOK

místní osvětová komise 75

MOS

městský osvětový sbor

MŠANO

Ministerstvo školství a národní osvěty

MU

Masarykova univerzita

MV

Ministerstvo vnitra

NA

Národní archiv

NKR

Národní kulturní rada

NOF

Národní obec fašistická

NOÚZ

Národní odborová ústředna zaměstnanecká

NS

Národní souručenství

NSDAP

Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei

OOS

okresní osvětový sbor

SD

Sicherheitsdienst

SDP

Sudetendeutsche Partei

SO

Svaz osvětový

SS

Schutzstaffel

ÚLO

Úřad lidové osvěty

ÚŘP

Úřad říšského protektora

VOS

Veřejná osvětová služba

15. Seznam příloh 1) Fotografie některých hlavních představitelů VOS pořízena na prvním školení spolupracovníků VOS probíhajícím od 19. do 23. října v Luhačovicích v hotelu Alexandria. (ABS, f. 44, 167, s. 11) 2) Fotografie účastníků školení v Luhačovicích (ABS, f. 44, 167, s. 14) 3) Fotografie Moravce a Dominika odcházejících z hotelu Alexandria (ABS, f. 44, 167, s. 17) 4) Fotografie Rudolfa Dominika z doby jeho působení na Právnické fakultě Masarykovy univerzity (Dostupné na: http://www.muni.cz/law/people/70917/management_history) 5) Fotografie Martina Wolfa (ABS, f. Z, 10–510, s. 46) 6) Program srazu okresních vedoucích VOS (ABS, f. 44, 109–1, s. 12) 7) Program školení spolupracovníků VOS v kurzu na Čeperce (ABS, f. 44, 110–8, s. 1) 8) Seznam obvodových pověřenců VOS (ABS, f. 44, 115–2, s. 6) 9) Hlášení o přednášce (f. 44, 11–3, s. 32) 76

10) Hlášení o přednášce (f. 44, 59–6, s. 24) 11) První strana prvního ročníku časopisu Osvěta 12) První strana oběžníku pověřence VOS ze 17. listopadu 1943 o konání oslav 5. výročí zvolení Háchy prezidentem (ABS, f. 44, 158–7, s. 34)

16. Přílohy

1) V první řadě sedí zleva doprava Tuskány, Stuchlík (Moravcův tajemník), Leitgeb, Moravec, Dominik a Wierer.

77

2) V první řadě zprava doleva sedí Wierer, Tuskány, Dominik, Wolf, Moravec, Leitgeb a Stuchlík

3) Moravec a Dominik 78

4) Rudolf Dominik

5) Martin Wolf 79

6) Program srazu okresních vedoucích VOS

7) Program školení spolupracovníků VOS 80

8) Seznam obvodových pověřenců VOS

9) Hlášení o přednášce

81

10) Hlášení o přednášce

82

11) První strana prvního ročníku časopisu Osvěta

83

12) První strana oběžníku pověřence VOS

84

Veřejná osvětová služba v Protektorátu Čechy a Morava Institucionální analýza

Recommend Documents