Vault Dweller – příběh štěněte Když ji uprostřed noci probudilo hrozivé vytí a v prvním záblesku vědomí zároveň pochopila, že ten hlas patřil jí a že kusy látky kolem postele byly dekou, kterou se večer přikrývala, jen zatnula zuby. Pláč stoupal od podbřišku žaludkem, ale výš se nedostal. "...jsi v pořádku?" Otázce jako by chyběl začátek, jako by se v prvním nevyřčeném písmenu – které mohlo být stejně tak X jako třeba Q – skrýval nestvůrný amalgám úlisnosti a plytké starosti vycházející z nepochopení. Zazněla ze škvíry dveří, za nimiž přes svatozář zářivky rozeznala Maxe – toho, který od ní včera po pronesení jisté nabídky odcházel v předklonu, s rukama pevně přitisknutýma na choulostivém místě. Švihem zápěstí po něm mrštila židli, která jako zázrakem zůstala stát poblíž nočního stolku. Sledovala její vrutovitý let – jako akvabela se židle nořila do prostoru; a zároveň začala kousek po kousku cupovat sen, který ji probudil – jako lékař sledující změny v krevním obrazu pacienta. Když znovu osaměla, byla to pro změnu ona, která se schoulila do klubíčka a ruce zaťaté v pěst skryla mezi stehna – ale proud myšlenek pokračoval nezměněn dál. Byla štěnětem. Byla uvnitř i vně štěněte. Byla zkušeností štěněte i zkušeností prostoru mimo štěně. Procházela otevřenou krajinou. Otevřená krajina. Něco temně modrého na čtyři metry vysoko, kolem – v linii očí – věci, které se nedaly uchopit. Uchopit, očichat. Muselo se k nim dojít. Jiné věci, když se k nim přibližovala, se vzdalovaly. Optický klam, sebeklam. Musely to být kresby, iluzorní prostor, jako projekce na plátně, odraz ve vodě. Nerozeznávala v iluzi svůj odraz, ale paměť prostoru ji rozeznávala; byla štěnětem. Velký žlutý kruh šikmo nad ní byl jednou z věcí, na kterou nebylo lze dosáhnout. Udržoval si od ní pravidelný odstup. Zavyla. Běžela potemnělou krajinou. Byl to radostný běh. Krajina neobsahovala kouty ani výklenky, nory ani pasáže. Ona – štěně – se ale netoužila skrýt; ani krajina se netoužila skrýt. Krajina toužila být objevena; nabízela svoji tvář rejdivému běhu čtyř lehkých tlapek. Byl to radostný běh. Břeh, brod, břeh, násep, něco tence chladivého s odrazem žlutého kruhu. Běh, skok, běh. Najednou zleva jekot, pronikavé zahvízdání, dva žluté kruhy – ne klidné a netečné jako ten nad ní, ale bodavé a třesoucí se; neudržovaly si od ní odstup, ani se k nim nepřibližovala, ale ony se přibližovaly k ní... Prostor uviděl štěně na kolejích. Předloktím krajiny projížděl vlak. Krajina ohmatala poryvem větru štěněti tvář. Instinkt káže, neodpovídá na zbytečné otázky, není proč ani protože, neprosí se o vděčnost. Káže sklonit hlavu a štěně skloní hlavu, a najednou je ten jekot kolem ní a uvnitř ní, snaží se vyrvat žaludek z těla, končetiny z kloubů, celé štěně obrátit naruby, všechny tekutiny ať vystříknou. Cosi horkého přerazí ocas vejpůl; proudění větru nedovolí zavřít oči. A pak je znenadání všechno pryč, jekot se vzdaluje a štěně, slyšíc svůj hlas, vyje a naříká, třese se po celém těle a obviňuje krajinu, která neobsahuje kouty ani výklenky, nory ani pasáže, a kde jsou věci, které se přibližují. A jakoby krajina reagovala na vyčítavé vytí, popuzena urážkou svého majestátu, produkuje další jekot, ze stejného směru, a další pár žlutých kruhů, které spoře osvětlují ohyzdnou tvář lokomotivy s radlicí nízko nad kolejemi. Štěně se nepřestane třást; krvavý falus ocasu není uzpůsoben k tomu, aby ho stáhla mezi nohy. Kulhavě se rozběhne. Prostor je přímka; snaží se položit prostor mezi ni a vlak, ale vlak z něj neúprosně ukrajuje. Jako Achilles a želva jsou vlak a štěně; ve chvíli, kdy se vše stane světlem, procitne. Lena, stále schoulená v klubíčku, si opakovala uklidňující mantru. Znala ji od doby, kdy ji poprvé vyděsil radioaktivní šváb; někdo jí opakoval tu větu pořád dokola – neví už kdo, protože její křik vymazal všechny vzpomínky; zbyla jen slova, a i ta pozbyla významu – stala se jen lehkým sedativem vpíchnutým pod kůži. Svět je tvůj domov, opakovala si, svět je tvůj domov. Slova – bez vztahu ke vzpomínce, k předmětu – jsou jen zvukem; a jí se ten zvuk líbil. Svět je můj domov, žiji, a tak je to správné. Její role výzkumnice byla pro tu noc u konce. Sen byl vyvrhnut, vykostěn a rozdělen do kategorií, detaily převedeny do tabulky, aby později sloužily k porovnání se snem noci minulé, té před ní, a mnoha nocí před nimi. (Detaily se měnily s pravidelností, které nerozuměla, sen zůstával stejný – sen o štěněti, sen štěněte.) Převalila se na posteli a pohledem sklouzla na zbytky deky. Deka vypadala trošku jako plátno snu vepsané do tabulky. Všechno je silnější, o tolik silnější, povzdechla si. Nejsem normální. Skladník bude nadšený. Třetí výmluva za tenhle týden. Nikdy s nikým nebudu moct spát v posteli. Ani v posteli ne. Lehla si na záda a začala, jako vždy, dotvářet konec svého snu. Kulhavý běh, mizící prostor. Tlapky sondují tvar pražců; vnímala jekot a světlo, vnímala pohyb, teď vnímá tlapky. Pražce jí ukazují svoji hranatost, krajina ji opět vítá. Zastaví se, otočí se. Dva kruhy se k ní přibližují, ale teď je to správné, teď se i ona přibližuje k nim. Běží. Kruhy se vášnivě chvějí, vášeň z brzkého setkání, i ona se chvěje. Jsou už blízko sebe, když se tlapkami zapře v pražcích, tělo se prohne, chlupy zježí a ona – s hlavou nepřátelsky skloněnou – ze sebe vydá dlouhý hrdelní zvuk. Jekot je ohlušující; skrze něj se ozve pištění, i lokomotiva se prohne uprostřed těla, ale hrdelní zvuk pokračuje – první předzvěst vrčení; chvíli tak zůstanou, oba zježení a chvějící se, až se vnitřním tlakem dva světelné kruhy najednou rozletí – střepy světla na krátký okamžik osvítí krajinu – a pak vše pohasne a krajina je znovu taková, jako předtím. Bitches Brew? Původ názvu radši nechme stranou. Vždyť i zbytek je stěží publikovatelný – nápoj údajně vzniká společnou destilací motorového oleje a zkvašeného chleba, s občasným přídavkem ženského spodního prádla, získaného z komunitní prádelny (samozřejmě před vypráním). Lenu stálo dost úsilí, aby od Sheiny získala půl litru této svátosti; co ze stejných pohnutek musela učinit Sheina, zastřeme milosrdným závojem tajemství. Když se tedy Lena a její kamarádka Miko potkaly v odlehlém koutě strojovny nad dvěma hrnky něčeho, co se dá zároveň pít a kouřit, byla to soukromá slavnost, která dalece předčila barevnou, šumivou vodu a praskající balónky jejich narozeninových oslav. A především, byly samy.
Lena byla sériová vražedkyně všech pocitů, které vedly k tomuto setkání, vražedkyně všech letmých dotyků. Dnes pro sebe budou dvěma ženami, zítra cizinkami. Lena byla černým prorokem. Miko je obětí citů, Lena jim vládne. A ví, proč je tady. Když zpola usnuly, jedna zaklesnutá v druhé, Lena počala mluvit o snech. Budiž sen. Když jsem tady s tebou, nemusím na to myslet. Kalkulovaná intimita. Byla jsem malé zvíře. Štěně. Něco mě pronásledovalo. Vlak. Jak vypadalo štěně? Plavá srst mu zakrývala tlapky. Žádná z nich neví, zdali se rozhovor odehrává šeptem, nebo jestli pozbyl šepotu a děje se v myšlenkách. Leží v sobě; Miko je v tranzu, ale zkušenost sdíleného snu jí připadá přirozená; Lenu bodne osten žárlivosti – i to je snad přirozené, říká si později. Mají stejný sen, a Miko to nepřekvapuje. Lena se probudí; její mise ve strojovně se blíží ke konci. Zpozorní ještě více, když se Miko ve tváři objeví výraz soustrastné lítosti. "Měla bys zajít k doktorovi. To pomůže." "Jak?" "Nevím.. Bojím se, ale vím, že to tak má být." "Lundquist? Nenechám nikoho, aby se mi hrabal v hlavě." "Věř mi." "Odkud víš o štěněti? Proč se ti zdá ten sen?" "Nevím proč.. Mám strach. Neměly bychom o tom mluvit." "Jsme samy." "Pamatuješ na tu obrázkovou knížku? To štěně tam nic netrápilo.. Leni, taky nevím, proč se mi to zdá. Nemluvme o tom." I kdyby právě vzdávala dekadentní hold svým dvaceti letům a měla v sobě litr té polotekuté svátosti, nemohla být Lena střízlivější. Kancelář Dohlížitele je železnou kobkou s vyvýšeným pódiem obklopeným obrazovkami. Skrze shluky čísel vidí svět vaultu; jemnými pohyby prstů ohmatává vybouleniny, lehce tře podrážděná místa, pokládáním rukou léčí sněžnou slepotu. Jí s ostatními a spí tam, kde je zrovna volno; přesto se návštěvy k němu ohlašují, návštěvníci klepou a pak stojí u stolu před pódiem s hlavou skloněnou a vyčkávají, než Dohlížitel promluví. Lena neudělala ani jedno z toho. Možná proto, že se strážce u dveří rozpomněl, co se stalo před týdnem, když jí paralyzérem znehybnil pouze jednu ruku. "Mám problém." To už se klouby prstů opírala o stůl před pódiem, pevně rozhodnutá mrštit jím po komkoli, kdo by řekl já vím. "Já vím," řekl po delší pauze Dohlížitel. Na krátkou chvíli se mu ve tváři objevil otcovsky starostlivý výraz a Lena pro jednou pochopila, že promlouvat s někým po útoku nábytkem není nejrozumnější. "Proč se nám všem zdají stejné sny?" Dohlížitelovy vrásky se nemračí, jen oči zbystří. Lena hraje vabank, domýšlí si; licituje s jednou kartou v ruce, kterou neukáže. Dohlížitel si odkašle a dotkne se jedné z obrazovek, která zabliká, dvě lampy v panelu se teple rozzáří. "Tvoje produktivita práce v posledním týdnu poklesla.. A to, jak jsi nevyrovnaná...možná potřebuješ pár hodin indukovaného spánku, nebo si promluvit s doktorem. Kdo ti říkal o těch snech?" "Na tom nesejde!" Stůl pod náporem kloubů vydal zvuk, který znala. Věděla, jaké otisky po nich zůstanou, a jakou budou mít barvu. Všechno je silnější, o tolik silnější. "Chci vědět, proč máme stejné sny!" Na odpověď čeká dlouho. "Leni...už nejsi malá. Zkus si představit, že všude po světě se lidem zdají stejné sny. Padají z výšky, umí létat, vidí tekoucí vodu, utíkají před něčím, těžknou jim nohy.. I naše nejintimnější sny jsou podobné. Karl Gustav Jung kdysi hovořil o archetypech nevědomí; obrazech, které máme všichni vryté v mysli." Roli studenta hrála dobře, ale třást se nepřestala. "Proč se nám zdá o štěňatech?" "Nevím," usměje se Dohlížitel. "Lundquist by ti k tomu řekl víc. Já můžu jenom hádat." "Tak hádejte." "Možná je štěně předobrazem nevinnosti. Je malé, bezbranné, nerozvážné. Jeho mozek je nepopsaná deska; neví nic o světě, a proto jej chce poznat. A pevně věří, že svět se chová ke štěněti právě tak, jak se štěně chová ke světu... Přitom potřebuje ochranu, dohled; potřebuje skrýš." Pláč vytryskl z podbřišku k bránici. Nebyla to ani tak slova a významy – Lenině netrénovanému mozku sotva něco prozradily – spíše tón Dohlížitelova hlasu, který jí úplně jinou cestou, než jakou se vydává bdělá mysl, navedl k tomu, aby si najednou spojila několik věcí dohromady. "Možná mi pomůžete ještě s jednou věcí.." Když se jí zlomil hlas, zamaskovala to zakašláním. "Proč z vaultu ještě nikdo neodešel? Za posledních padesát let. Nikdo. Známe pravidla vaultu, každé ráno si je recitujem ve škole, stojíme, přísaháme na emblém, umíme je pozpátku. Pravidlo jedna, vault ukrývá poklad radioaktivní poušti, pravidlo dvě.." Dohlížitel na ni navázal. "Každý se podílíme na chodu vaultu, podle svých možností, pravidlo tři.." "Jsme poslušní Dohlížitele, ale ani on nestojí nad pravidly vaultu, která se řídí poločasem rozpadu plutonia, pravidlo čtyři.."
"Násilí proti jinému členu vaultu trestáme vyhoštěním, pravidlo pět.." "Poměr s osobou stejného pohlaví trestáme vyhoštěním.." "Pravidlo šest, každý může svobodně opustit vault, ale nikomu není dovoleno se vrátit, pravidlo sedm.." Byla to kočkovaná, Lenu vždycky bavila. Někteří se Dohlížitele báli, jiní mu lezli do zadku, Lena si s ním hrála. I Dohližitel zaslechl lehčí tón v jejím hlase, a pousmál se. "Kdy jsi naposledy porušila nějaké pravidlo, Leni?" "Ha! Max si přišel stěžovat, že mu nějaká část těla nefunguje? Vždyť mu nikdy nefungovala." "Toni by na to měla možná jiný názor." "Toni nemá s čím srovnávat. Ptala jsem se.." "Ptala ses, proč z vaultu nikdo neodešel. Pravidlo sedm, vault je náš domov. Nemůžu ti říct, proč nikdo neodešel. Ale možná je to proto, že se tu cítíme dobře, jsme tu doma." Vault je tvůj domov. Svět je tvůj domov. Vault je svět. Kartu, se kterou Lena licitovala, Dohlížitel nespatřil. Nejde o Miko. Karta s jejím jménem je ledabyle pohozená na zemi. Jsou spojeny mlčením. Jedna by druhou stáhla s sebou; Miko by možná chtěla zmizet s ní, ale bojí se; snad to prožívá v představách před spaním, ale její sny jsou jiné; sny o štěněti. Lena to ví. Karta v její ruce je štěněcí, dětská. Když byla malá, zajímaly ji zbraně, konzole, hřejivý svit lamp, kyselá pachuť kondenzátorů, blikání monitorů. Obrázkové knížky házela do kouta. Slova, která ji nezajímala, zrovna tak. Byla hříčkou prosté monokultury vaultu. Slovo "štěně" znala, ale nikdy nevěděla, co znamená. Neusnout. Hřejivá hudba jí prochází organismem, společně s jemnými vibracemi, které překreslují obraz mozkových vln. Předstírat, že usínáš, věřit, že usínáš, oklamat přístroje. Pilulku na spaní vyplivla už dávno. Neusnout. Neopakovat si mantry, myslet na věci, které mají začátek a konec. Komora v oddělení indukovaného spánku byla měkce vystlaná, skrze průzor viděla do řídícího centra. Za půlkruhem z obrazovek seděl Mani; teď se dlouze protáhl a zívl. Chce se ti spát, vypadni už. Pilulka, kterou vyplivla, omylem přistála v Maniho večerní polévce. Takové věci se stávají. Obrazovka mu asi pověděla o Lenině neklidu, vibrace zesílí. Mani ještě třikrát zívne, než konečně vstane a plouživým krokem se vytratí z místnosti. Lena si strhne přísavné elektrody ze spánků a hluboce vydechne. Další elektrody jsou na prsou, na břiše, na stehnech. Jedna z obrazovek v kontrolním centru se červeně rozbliká. Lena zmáčkne knoflík vedle sebe, nic se neděje. Praští do něj, pak ještě jednou. Obrazovka se uklidní. Otevře poklop komory a vysouká se ven. Je jich v místnosti pět, úzkých rakví našikmo postavených. Každá obsahuje jednu spící bytost. Předpůlnoční skupina indukovaného spánku; za tři hodiny ji vystřídá popůlnoční, pak ranní, a tak dál. Lenino oblečení je v předsálí, ale to je teď to poslední, co ji zajímá. Vstoupí do řídícího centra. Mani. Hlupák, který dělá poslušně svoji práci. Jediná otázka, kterou si kdy položí, se týká kávy a mléka; a Lena má pocit, že i tuhle otázku si před časem vyřešil. Ví o stavbě systému mnohem víc než on, akorát k němu nemá přístup. Teď před ní leží systém otevřený, vítající, jako čerstvě vyvržená mršina. Leniny prsty běhají po klávesnicích a obrazovkách; probírají se výukovými programy a diagnostickými sekvencemi. Už se netřese, neovládá ji tajemství; ví, co hledá. Větráky serveru příjemně vrčí, počítač je spokojen. Idea spokojenosti je u něj sloučena s ideou existence. A hluboko uvnitř, v neustále těkající hmotě dat, Lena nalézá podprahovou sekvenci indukovaného snu. Výukové programy se střídají, ale sen je nastaven tak, aby byl promítán během každé spánkové sekvence. Obsahuje generátor náhodných změn, který po každé sekvenci upraví detaily. Řádky programu se rozevřou a Lena vidí zkušenost štěněte a zkušenost prostoru mimo štěně, vidí netečný nažloutlý kruh šikmo nad úrovní očí, a vidí věci, které se přibližují. Prodloužené prsty hnětou matrix programu a snaží se předběhnout čas; ale i to Lena dokáže. A stihne se pro sebe usmát. To, nad čím kdysi vývojáři – dnes dávno rozprášení na atomy – strávili týdny, musí zvládnout sama za dvě hodiny. Konec snu, který si pro sebe vytvořila, zná nazpaměť. Ode dneška nebude sama. Když byla práce u konce, zbývalo upravit historii přístupů a vymazat zápisy o změnách. Na rozdíl od kamene či kusu zábradlí nemá systém – zhutnělá, strukturovaná informace – historickou paměť. Oceánie je ve válce s Eurasií, protože Oceánie byla od nepaměti ve válce s Eurasií. A sen byl vždy takový, jaký je právě teď. Lena se opět usmála. Hry náhod k ní byly milostivé, ale ne oddaně milostivé. Právě, když se úlevně protahovala, zaslechla za sebou v chodbě zvuk. Instinkt se nezatěžuje otázkami. Jedním skokem se přenesla za regál s paměťovými moduly, ale už ve vzduchu pochopila, že je to zbytečné. I kdyby židle rotující prostorem byla tou nejpřirozenější věcí na světě, jeden pohled na obrazovky prozradí všechno. Čtyři bytosti jsou tam, kde mají být. Pátá ne. Zatracený Mani a jeho smysl pro odpovědnost! Vrátil by se i od bran smrti, aby dokončil svoji práci. Zářivky umístěné těsně nad podlahou se rozsvítí a vrhnou Lenin kočičí stín na zeď; bělobou stropu se zároveň rozprostře obludný stín Maniho. "Kdo je tam??" zazní od dveří. Prostor je uzavřený; vede od stropní stvůry k bytosti obývající zeď. Stvůra roste a každým krokem z prostoru ukrajuje; Lena je malé zvíře, které tentokrát nemá nic, co by položilo mezi sebe a nebezpečí. Když se oba stíny setkají, sveze se na všechny čtyři, nechá vlasy přepadnout přes obličej a zoufale zavyje. Každý ve vaultu má zážitek indukovaného snu; i Mani. Kdyby byl jeho stín ostřejší a kdyby se Lena odvážila podívat, viděla by, jak mu na krku vstávají chlupy a jak se od konečků prstů počíná třást. Kdyby stín přenášel barvu, viděla by bělobu jeho obličeje. Maniho řev ještě dlouho rezonoval chodbami vaultu; i další den zněly jeho tlumené vibrace skrze polstrované stěny speciálního oddělení v sektoru 4C. A Lena... Lena se stala beze spěchu opět jednou z pěti bytostí, které se ve spánku učí, jak opravit relé, a kterým se zdá jeden a ten stejný sen.
Následující týden nepřišla žádná objednávka na novou deku a skladník byl rozmrzelý. Zvykl si na Leniny návštěvy, těšil se na každou další výmluvu. V jeho představách byla zosobněním Eróta, protože velké spotřebě dek přikládal úplně jiný význam. Zároveň prostředí vaultu ožilo; lidé chodili rychleji, poptávka po Bitches Brew dalece převýšila nabídku a nezřídka bylo lze vidět některého obyvatele, jak se oběma rukama opírá o protilehlé stěny jedné z chodeb, jako zasněný Samson v okamžiku své pomsty. A v rohu jídelny, ve výklencích komunitního centra a v nehostinných mezipatrech strojovny se začal tvořit malý hlouček tiše diskutujících lidí, s Lenou uprostřed. Když pak stejný hlouček dorazil – obtěžkán výbavou a zásobami – k masivnímu kruhovitému poklopu, který neprodyšně uzavíral východ z vaultu, stalo se něco zhruba stejně rychlého a zároveň dlouze očekávaného, jako první intimní zážitek čtrnáctiletých milenců. "Otevři východ, jdeme ven," houkla Lena na strážce, který si zprvu myslel, že ho přišli pozdravit. Musela to zopakovat ještě dvakrát. "To nemyslíte vážně, že ne?" "Jo, myslíme. Hni sebou." Strážce se konečně probral. "Jdu zavolat Dohlížiteli." "Ne, jdeš otevřít východ. Znáš pravidla vaultu?" "Jdu zavolat Dohlížiteli, protože tohle není normální." Ještě než se stihl otočit, Lena ho s rozmachem kopla do místa, které měla nejraději na vzdálenost své nohy. Pak překročila sténající torzo jeho důstojnosti, otočila klíčem na panelu a zatáhla za páku. Ze skály se zvedl pták a letěl v div a dál. V div a dál letí skřehotavý zvuk, který vládne prostoru. I jejich hlasy vládnou prostoru. Sen je jeho parodií; ne čtyři metry, ale kdovíkam se rozpíná strop krajiny. Snaží se ho zasáhnout kameny. Koule šikmo v rovině očí je oranžová, hřeje. Ozařuje prostor jako v okamžiku roztříštění světel, ale ne na chvíli. Rozběhnou se k věcem, které nemohou uchopit, a krajina jim nastavuje tvář. Je to radostný běh. Poslepu se mohou řídit podle vůní. Tam je les, tam močál, tam suchý vítr savany. V lese loví malé předměty, které létají. Předměty jsou mrštné. Břeh, brod, břeh; voda, která teče odnikud nikam. Co je v plánu? Další den, a pak další dny jako tento. Cesty jsou klikaté, nechodí v kruhu, nikde nekončí. Běh, skok a běh. Z dálky uslyší jekot. Skupinka se zastaví; Lena jediná vyběhne na násep. Vlak se k ní přibližuje, ale i Lena běží, vstříc formě snu, kterou uhnětla vlastníma rukama. A když už jsou od sebe docela blízko, tak, že se v bezčasém prostoru téměř dotýkají, zapře se Lena nohama do pevné hmoty pražců a s hlavou skloněnou vydá dlouhý hrdelní zvuk, předzvěst vrčení.
Průměrná známka v prvním kole: 1,15 Pořadí ve druhém kole: 2. Hodnocení: Che:1, V:1,5, s:1.1, B:1 Recenze od Bodkina: O Příběhu štěněte se mi mluví jen těžko, nečetlo se mi to zrovna nejsnáze, protože povídka rezonuje na jiných frekvencích, než jsem zvyklý vysílat. Ale netrvalo dlouho a s povídkou jsem si porozuměl. Pak mě popadla, zpracovala, rozkousala a vyplivla. Dost dobré čtivo. 1 Recenze od Chekotaye: Tak tohle je věc, kterou by člověk měl číst až nakonec, a před čtením si dát chvilku oddech. Použitý jazyk je totiž trochu složitější než ve většině ostatních povídek, a i téma je trochu obtížnější, než klasická přestřelka s nájezdníky. Autor umístil děj do těsných prostor vaultu, a naplno využil jeho malosti a stísněnosti, jak v rovině fyzické, tak psychické. Známý komiks přirovnáv vault k rodnému lůnu, jeho opuštění je pak jakýmsi druhým zrozením, a ačkoliv podezírám autora, že ten komiks nezná, je zde použito stejné téma. Stejně tak je nepravděpodobné, že by četl postarší sci-fi knížku Mezi rakví a Araratem, která pojednává o stejném tématu, jen vyústění děje protahuje dál, do nutné krize prvního nadechnutí se. Mezi rakví a Araratem je ovšem knížka vzešlá z realismu a odehrává se v chladném vesmíru, takže strohost prostředí, strohost děje i strohost myšlenky vyjadřují krátké, úsečné, úderné věty. Vault Dweller se naproti tomu odehrává sice v uzavřeném, až klaustrofóbním prostředí, ale mysl lidí je zde neustále stimulována, a když se nemůže rozvinout do vnějšího prostoru, rozvíjí se dovnitř, fraktálově se větví a prolíná, na jednotnost reality odpovídá mnohostí významového chápání. Abych to zkrátil, je to prostě dobré. Obávám se, že jazyk literárního recenzenta klasického ražení neumí přesně vyjádřit kvalitu tohoto díla, a proto musím sáhnout do jazyka pohrobků pracující inteligence, když řeknu, že vault Dweller je povídka poetická jak štajgrova řiť. Autor vytěžil z konceptu Vaultu snad vše, co se dá - mluvíme samozřejmě o konceptu vaultu z Fallout 3 a posunul daleko jeho význam směrem, který hra pouze neobratně naznačuje. Rozšířil tak chápání kánonu Falloutů. Spolu s dokonalým technickým provedením je jasné, že dát horší známku než jedna by byl zločin proti sobě. Recenze od Smejkiho: Sen, touha, nevědomost, strach - dílo nedefinovatelné, relativistické jako myšlenka na zastavení fotonu, nejednoznačné. Autor k popisu scény využívá její deformaci, k popisu pocitů pak deformaci duše, vypráví prostřednictvím další dimenze. Aplikoval filmařskou metodu snímání pod nepřirozenými úhly na slova. Brilantní. Pod tíhou křivosti pak zbývá už jen zmuchlat vlastní tělesnou schránku, zahodit ji a přitom sledovat jak svou trajektorií kreslí ta nejzvrácenější díla Waynea Barlowa, která skládají mozaiku nezbodobnitelného obrazu Boha. Psychedelická jízda toboganem marnosti, naděje a zmatení. Neznáma. Nepřirozenost příběhových reálií se dokonale přelila do nepřirozeného řádu autorova slohu. Pro mne favorit, ač místy přešlápne k egoistické onanii nad vlastní dokonalostí. Děkuji mnohokrát, nemohl jsem usnout, viděl jsem štěňata. 50 hvězd z 53 Recenze od Viky: Nu, hodnocení této povídky pro mne není zrovna snadné. Povídka je to velmi dobrá, ba vynikající, autor si evidentně umí a rád hraje s jazykem. Bohužel alespoň zde je to pro mne na úkor povídky, přijde mi, jako by autor pro opájení se metaforami (některé jsou jen libozvučným vršením slov bez jakéhokoli významu) občas zapomínal na povídku samotnou - děj se odehrává v sevřených, ba přímo klaustrofobických prostorách Vaultu a více by mu slušel sevřenější jazyk, nenarušovaný tolika vzletnými slovy. Zdá se vám, že se opakuji? Ano, víc nemám této povídce co vytknout a s radostí ji tedy posílám do dalšího kola známkou 1/2.
