Válka žen proti mužům

Válka žen proti mužům Matyáš Zrno Zatímco původní feminismus přinášel svobodu, cílem gender studies je zasévání nenávisti mezi pohlavími. Naše praprababičky feministky kdysi bojovaly za rovný přístup ke vzdělání, práci a volebnímu právu. Bojovaly za to, aby měly stejné šance jako muži. Dnešní feministky bojují za rovnost ve výsledku. Za absolutní rovnost ve všech oblastech života. Zatímco před sto lety bylo znamením pokroku přijmout Úmluvu o zákazu ženské práce v dolech, dnes je znamením pokroku od ní odstoupit… Ve skutečnosti asi žádná feministka netouží po práci v dolech. Zájem o rovnost se týká jen povolání prestižních. Jde o stejný počet žen ve vládě, ve vědě, v byznysu. Ale i o co největší zastoupení v armádě, policii nebo u hasičů. Protože žádné rozdíly mezi muži a ženami nejsou. Vlastně nejsou ani ženy a muži. To všechno je jen jakýsi sociální konstrukt a my si můžeme klidně každý den vybrat, kým se chceme cítit. Alespoň se to tvrdí na plakátech, které visí (či visely) na katedře genderových studií Fakulty humanitních studií UK. I když uznejme, že studentky jsou možná radikálnější než jejich profesorky. Anebo méně opatrné… Biologické pohlaví nás přece nesmí svazovat! Žádné biologické rozdíly, žádné zpátečnické přesvědčení, že žena je (obvykle) přece jen lepší zdravotní sestrou než obsluhou minometu či důlního rypadla. To, že jsou ženy v něčem lepší (třeba ranění vojáci vzpomínali, jak zázračný vliv na ně mělo jen to, když je sestra v lazaretu držela za ruku) či v něčem naopak horší, je prý omyl. Své o tom ví třeba rektor Harvardovy univerzity (a bývalý ministr financí Clintonovy vlády) Lawrence Summers, kterému neopatrný výrok o tom, že ženy většinou na matematiku nemají takový talent jako muži, pomohl z funkce… Zdá se to trochu přitažené za vlasy? Jenže to je podstatou tzv. genderového feminismu, který ovládá západní univerzity, dokumenty Evropské unie, formuje zákony a mění naše vzorce chování. Jeho podstatou je přesvědčení o tom, že kromě (nepodstatného) biologického pohlaví (které si alespoň zhruba umí každý představit) tu je ještě to podstatné – gender (ten už si dokážou představit jen zasvěcení). To slovo už z většiny dokumentů v angličtině vytlačilo slovo pro pohlaví (sex) a stále častěji se používá i u nás. Genderová rovnost, genderový mainstreaming, genderová studia, genderové rozpočtování… Gender můžeme snadno zaměnit za jakýsi populární novotvar pro tradiční pohlaví, asi jako když se párku v rohlíku od jisté doby začalo říkat hot dog. Jenže tak to není. Člověk se ženou nerodí, ale stává…

Projekt „Odborné vzdělávání zaměstnanců společnosti RILEXTRADERS“ reg. č.: CZ.1.04/1.1.02/94.01311 je spolufinancován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.

Gender je jakési sociální pohlaví, které si sami vybíráme. Simone de Beauvoirová, průkopnice feminismu, napsala: „Člověk se ženou nerodí, ale stává.“ A jiná přední feministka, profesorka Judith Butlerová z univerzity v Berkeley tvrdí, že pohlavní identita většiny lidí je fikcí, „komedií“, jejíž hraní jim vtloukali do hlavy od nejranějšího dětství. Soužití muže a ženy a sexuální touhu mezi odlišnými pohlavími vnímá jako výraz perfidního represivního systému, „nucené heterosexuality“. Není tak těžké si představit, že při odhalení těchto skrytých zákonitostí lidského vývoje se musíte cítit, jako když objevíte báječný nový svět. Jako milovník konspiračních teorií, který konečně narazí na nezpochybnitelný důkaz, že všechno je jinak. Jako první marxisté, když četli Kapitál s jeho novým, zdánlivě vědeckým vysvětlením dějinných procesů. Genderová ideologie ostatně pouze nahrazuje třídní boj domnělým bojem genderů a do pozice proletariátu staví ženy (a další utiskované gendery, tedy lesby, gaye, bisexuály, transsexuály, intersexuály a queer lidi – přičemž pojem queer zahrnuje nejbizarnější kombinace sebeidentifikace, jejichž popis je daleko za hranicemi možností tohoto textu). Najednou má všechno jinou perspektivu. Vše, co jste se dosud učili, jak vás vychovávali, co vám vštěpovali, je jinak. Americká ústava, klasická literatura, opera, fresky v Sixtinské kapli, to vše jsou jen výtvory bílých heterosexuálních mužů. To vše je nyní nutno znovu prozkoumat a zhodnotit z hlediska genderu. Líčení a genderová subjektivita Proto také máme v ČR tři katedry genderových studií a na celém světě hyperprodukci feministické literatury, kterou tak sžíravě popsal polský profesor a politik Ryszard Legutko: „Tisíce autorek emitují nekonečné úvahy na téma, že například Platon byl dobrý, protože napsal něco o ženách, ale že Aristoteles byl špatný, protože o nich napsal něco jiného. Nějaká autorka napíše, že realismus je plodem mužské nadvlády konzervující mocenskou strukturu, jiná pro změnu dospěje k závěru, že realismus může být využíván i v ženské věci. Jedna autorka se vysloví, že mužský umělecký kánon je třeba nahradit ženským, jiná jí odpoví, že už samo myšlení v kategoriích kánonu je mužské – a kromě toho, je-li všechno konstruktem, potom žádný kánon neexistuje.“ Díky tomu lze pak získat akademický titul například za práci „Gender a videohry“ nebo „Líčení a genderová subjektivita“. Absolventi podobných oborů pak obvykle nemají šanci se uplatnit jinde než ve vzkvétajícím genderovém byznysu tzv. (vládou placených) nevládních organizací, ve státních či evropských úřadech a akademických pracovištích, která sice vzbuzují u kolegů z „tvrdších“ oborů úsměv, ale jen ve skrytu. Feministky totiž nemají rády kritiku a nikdo nechce být obviněn z toho, že nenávidí ženy. Věříme-li, že patriarchální princip pronikl do jazyka, přírodních i společenských věd, práva, mravů i literatury, pak máme před sebou mnohatisíciletý obludný tyranský výtvor, který je nyní nutno demaskovat a demontovat. A na feministky první generace se můžeme dívat jen se shovívavým úsměvem, vždyť přece chtěly jen rovnoprávnost v rámci patriarchálního systému… Takový Vojta Náprstek, průkopník ženské emancipace u nás, by byl asi ukřižován. Vždyť učil ženy na Žofíně používat plynový sporák a šít na šicím stroji, oboje dnes platí za synonyma ženské podřízenosti…


Začínat je samozřejmě vhodné v rodině a škole, protože tam se genderové stereotypy předávají. Pokud tedy chlapečkovi dáte spíše autíčko a dívce panenku, upíráte jim právo vybrat si svůj gender. Pokud řeknete chlapcům, že „kluci nebrečí“, a holkám, že „holky se neperou“, je to špatně (s tím, že muži by měli víc plakat, se vůbec setkáte ve femi-textech překvapivě často). A genderové stereotypy podporují třeba i oddělené záchody, proto je v pokrokových seriálech (jako třeba Ally McBealová) mají společné, tzv. unisex (z nějakého důvodu jsou feministky močením posedlé, třeba během workshopu na festivalu Gendefuck – ano, něco takového opravdu v České republice probíhá – si můžete vyrobit kalíšky pro močení vestoje). Některé naše feministky by ostatně chtěly společné záchody už na základních školách, protože „fyzické oddělení žen a mužů vytváří ospravedlnění pro jejich rozdílnost. Tím, že například oddělíme mužské a ženské záchodky, vlastně zvýrazníme domnělé odlišnosti mezi muži a ženami.“ Válka žen proti mužům U nás jde zatím jen o výstřelky, které širší veřejnost obvykle ani nezaznamená. Pokud nepřijdete na seminář do gender studies, ani nevíte, že film „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ je sexistický. A když si nečtete zprávy České ženské lobby, nevíte, že se zlobí na Českou televizi, že v jejím volebním studiu bylo 12. ledna 2013 málo žen. Nebo že se nemají konat soutěže krásy na univerzitách, anebo nejlépe vůbec žádné soutěže krásy. Gender a klimatická změna Na západ od našich hranic je to jiné. Zohledňování genderových hledisek je závaznou politikou Evropské unie. Máme plán EU na šedesátiprocentní zaměstnanost žen (a 70% zaměstnanost svobodných matek) do roku 2010 (nepodařilo se, stejně jako plán mít třetinu dětí v jeslích, někdy prostě všechno naplánovat nejde…). Rezoluce Evropského parlamentu si stěžuje na genderovou nevyrovnanost divadelních souborů, v jiném dokumentu z Bruselu se zase členské státy vyzývají k rovnému zastoupení žen v misích OSN a EU, a to včetně příslušníků policejních a vojenských sil. Komisařka Viviane Redingová stále bojuje za svou vysněnou směrnici o čtyřicetiprocentním zastoupení žen v dozorčích a správních radách velkých společností kótovaných na burze. A Rada Evropské unie řeší, jak podpořit role žen v rozhodovacích procesech v médiích. Ty země, které jsou víceméně protektorátem EU (Bosna a Kosovo) mají povinné třicetiprocentní kvóty na ženy v parlamentu. Štědrý systém dotací na genderový výzkum pak vede k velmi zajímavým zjištěním, například že ženy mají menší možnost politicky rozhodovat o změně klimatu než muži a že muži mají výrazně větší uhlíkovou stopu než ženy… Zdá se, že vývoj jde nezadržitelně dál. Jeden donkichotský komik ale dokázal zařadit zpátečku v zemích, které považujeme za přímo genderový ideál – ve Skandinávii. Harald Eia je norský komik, který si vzal kameru a stativ a šel natáčet do stavební firmy. Ptal se, kde jsou inženýrky, a žádné nenašel. Pak šel do nemocnice a hledal zdravotní bratry. Nenašel je. Norsko je přitom tou nejpokrokovější zemí, jakou si lze představit. A přes mnoho desítek let trvající snahy politiků, investice do genderové propagandy i nastavení vzdělávacího systému zjistil Eia „tajemství“: ženy si stále vybírají spíše „ženské“ profese a muži raději „mužské“.


Dokonce víc než třeba v Indii, kde je technické vzdělání i pro ženy mnohem jistějším předpokladem společenského vzestupu než nejisté humanitní obory. Že by na těch stereotypech něco bylo? Tohle bylo v Norsku tabuizované téma a žádný seriózní novinář se ho neodvážil nakousnout. Až na Eiu. S výrazem hlupáka se šel zeptat do Nordického genderového institutu NIKK, společného projektu skandinávských zemí. Naivním tónem položil pár jednoduchých otázek, na které dostal standardní odpovědi: rozdíly mezi muži a ženami jsou jen důsledkem společenského tlaku, pořád se nepodařilo vykořenit viktoriánskou morálku, muži a ženy jsou stejní, mají stejné predispozice ke všemu. Eia jejich odpovědi konfrontoval s názory vědců poněkud empiričtějšího zaměření, evolučních biologů, antropologů a psychologů i s výsledky výzkumů na desítkách tisíc respondentů po celém světě. Genderoví teoretici (ano, byli to i muži), naprosto nepřipraveni na kritickou reflexi svých tezí, se nezmohli na slovo. Eia natočil celkem osm dílů mimořádně úspěšného dokumentu nejen o volbě povolání, ale i o odlišných přístupech mužů a žen k sexu a partnerství – a, světe, div se… Nordická rada ministrů pochopila, NIKK zrušila a ušetřila tak 56 milionů eur ročně… Eiův seriál se jmenoval „Vymývání mozků“. Princezna zabíjí draka. U nás se vymývání mozků děje sice jen okrajově, ale přece. Ačkoliv jde o názory většině veřejnosti zjevně cizí, malá skupinka aktivistek nedokázala úplně málo – především se dokázala pasovat do role mluvčích žen, ačkoliv taková legitimita je více než sporná. Genderovému feminismu sice opravdu věří jen hrstka členů Strany zelených a ČSSD, to ale nevadí. Jelikož je gender mainstreaming evropskou politikou, kývala ČSSD vždy poslušně hlavou na jakýkoliv nápad posvěcený evropským razítkem. Na pravici zase obvykle převáží naprostá nechuť se těmito věcmi vůbec zabývat (klasickým případem je Petr Nečas, který coby ministr práce a sociálních věcí oddělení rovnosti žen a mužů odsunul na Úřad vlády a coby premiér ho šoupl zpět na ministerstvo práce…). Jak říkal Škvorecký I pod pravicovou vládou tak v ČR musí úředníci podstupovat školení z agendy genderové rovnosti a hodnotit legislativní akty z hlediska dopadu na rovnost žen a mužů. Dětem se už nabízí genderově korektní omalovánky (táta mele maso, máma jezdí autem) či genderově korektní pohádky, kde princezna osvobodí prince ze zajetí zlého draka. Pohádky jsou vůbec přímo esencí patriarchátu – všimli jste si, jak pasivní roli tam všechny ty Popelky, Růženky a Sněhurky hrají? O pořadu České televize „Co možná nevíte – Gender“ (a navazujících výukových materiálech) ani nemluvě. To ve Švédsku mají první genderově zcela korektní školku, kde děti nejsou ona či on, ale pohlavně neutrální „přítel“. A katalogy hraček nabízejí pistole pro holčičky a panenky pro chlapce (ovšem až po nátlaku ombudsmana). V Německu lákají vládní kampaně chlapce do profesí pečovatele či kadeřníka (tedy, jak si povzdychl René Pfister v týdeníku Der Spiegel, přesně těch profesí, které „dívkám už nikdo nedoporučuje, protože nabízejí příliš malou kariérní perspektivu“). Ve Velké Británii trpí přímo obsesí z malého počtu dívek, které se věnují studiu počítačových technologií. Univerzity mají celé týmy, které se to snaží napravit a dosáhnout kýžené poloviny děvčat v učebnách.


Užaslým českým čtenářům představil neuvěřitelný svět, ve kterém nesmíte podržet dámě dveře či za ni zaplatit v restauraci, Josef Škvorecký. Před dvaceti lety zveřejnil v Respektu ve třech pokračováních esej s názvem Dobrodružství amerického feminismu. První díl se jmenoval Je možný sex bez znásilnění?, druhý Je možné mluvit se ženou bez pohlavního obtěžování? a třetí Je možné mluvit a psát správně bez diskriminace?. Obsáhl tím klíčové momenty feminismu, jež platí dodnes: obsesi údajnou diskriminací v činech, slovech i myšlenkách a utkvělou snahu monitorovat a kontrolovat i nejintimnější sféru lidského života (v duchu hesla „osobní je politické“). A neváhal napsat, že „z myšlenky ženské rovnoprávnosti ve všech sférách soukromého i veřejného života se zrodila ideologie ženské nadřazenosti“. Znásilnění, zločin po právu odpradávna chápaný jako obzvláště ohavný, totiž dokonale slouží jako ilustrace mužské nadvlády. Aby ale tohoto archetypálního mužského násilí bylo dostatečně, přibyly i kategorie jako „znásilnění na rande“ či „znásilnění mezi známými“. Celé to vede tak daleko, že i když bylo „ne“ řečeno „odstrojenou partnerkou pod peřinou, již v té chvíli sdílejí oba“, povinností muže je v radovánkách ustat. Přičemž se hraje i o verbální či psychologické donucování neboli snahu přesvědčit svou vyvolenou k sexu. Jak píše Škvorecký, dříve se tomu říkalo svádění a přečasto mají v tomto sportu iniciativu i ženy... Škvorecký tehdy mnohé šokoval i odhalením existence Sexual harrasment officer (úředníka pověřeného bojem se sexuálním obtěžováním), který na univerzitách či úřadech mohl sankcionovat i „okukování“ či kompliment. Takoví oficíři pro harašení jsou dnes všude, dokonce i na vojenských základnách v Afghánistánu jsou všude viditelně vylepené plakáty upozorňující, k jaké seržantce si můžete stěžovat, kdyby se na vás někdo křivě podíval. Aby k jakémukoliv obtěžování nedocházelo, je pod nejpřísnějšími tresty zakázáno byť jen nakouknout do ženských stanů a bůh ochraňuj nešťastníka, který by třeba vlezl do ženských umýváren (což se v noci při zatemnění po pravdě může stát). Protože ale ne vždy se podaří vymýtit zažité stereotypy, snaží se vojačky a vojáci přes nejpřísnější zákazy přesto potají scházet, což pak způsobuje značné pobavení obsluze bezpečnostních kamer, umístěných tak, aby mohly snímat každý kousek tábora (byť původně z jiných důvodů). Výsledkem celého „obtěžovacího“ byznysu je systém, který nápadně připomíná ten, který jsme již zažili: komise, vyšetřování nesprávných názorů, šikanování, vyhazování z práce. Zatímco původní feminismus přinášel svobodu, cílem gender studies je osvobození každého jedince od jeho vlastních názorů a předsudků. Odmítnutí sexu, vnucování sexu… Stejně rafinovaně jako se znásilněním zacházejí feministky i s domácím násilím. K tomu si jen málokdo dovolí něco poznamenat, pokud nechce být označen jako zastánce bití žen. Jenže ono o bití žen vůbec nemusí jít. Ve Velké Británii se pod domácím násilím rozumí třeba i tzv. finanční domácí násilí, odmítnutí sexu, vnucování sexu, křičení na partnerku, kritizování jejího vzhledu, ba i zaslání nevyžádaného dárku. Erin Pizzeyová, zakladatelka prvního útulku pro týrané ženy vBritánii, to označuje za trivializaci domácího násilí: „Jsou to často věci, které by dospělí lidé neměli dělat, ale takhle skutečné domácí násilí opravdu trivializujeme.“ A dodává: „Často jde o domácnosti, kde je násilí vzájemné, a překvapivě často se jedná o ženy, které si opakovaně vybírají tento typ mužů.“ Mimochodem, proč nám vlastně přijde násilí na ženách tak opovrženíhodné? Není to proto, že podléháme genderovým stereotypům a máme za to, že ženy si zaslouží zvláštní ochranu?


A jak je tomu u nás? Když se před několika lety v ČR slavně prezentoval výzkum sexuálního obtěžování studentek vysokých škol, výsledky byly alarmující. Do té doby, než se zjistilo, že sexuálním obtěžováním může být třeba i vtip, poznámka, snaha o navázání intimního vztahu, hovory o sexuálních tématech anebo… okukování. Klíčovým psychologickým momentem pro úspěch feministického hnutí je samozřejmě udržení představy o ženách jako o utlačovaných obětech všudypřítomné diskriminace a násilí. Jenže pokud už přistoupíme na hru na to, kdo je na tom hůř, mají své argumenty i muži. Muži se dožívají výrazně kratšího věku. Muži tvoří devadesát procent bezdomovců. Muži mají díky svým profesím výrazně více pracovních úrazů a úmrtí. Mezi sebevrahy je osmdesát procent mužů. Jste-li muž policista či voják, je mnohonásobně větší možnost, že přijdete o život, než vaše kolegyně. Aniv Londýně už nemůžete mít pánský klub, ale ženy mohou mít vlastní tělocvičny, parkoviště a kupé ve vlacích. Muži mají sice vyšší platy, ale také pracují více přesčas a obecně se práci věnují více (na plný úvazek pracuje v EU 75 procent mužů, ale jen 55 procent žen), protože žena je limitována péčí o dítě. I kdyby sociální demokraté nakrásně opravdu přišli s nápadem přebít biologické zákonitosti povinnou rodičovskou i pro otce, nepodaří se jim to. Jak napsal evoluční biolog Jan Zrzavý: „Ženy jsou ve věci kariéry objektivně znevýhodněny svým biologickým přikováním k péči o potomstvo. V okamžiku, kdy se dítě narodí, má za sebou žena extrémní energetickou investici v podobě těhotenství, takže její zájem na zdárném prospívání potomka je nutně mnohem vyšší než otcův. Dále se tyhle nůžky ještě rozevřou, protože matka kojí a otec ne… Když si rodiče odpoledne v práci vzpomenou, že dítě je doma samo, matce rupnou nervy dřív než otci, neboť jí je dítě doslova mnohem dražší… Pak není divu, že muži a ženy nemají stejné postavení a stejně vysoké platy.“ Zdá se ale, že přes všechnu propagandu neusychají ženy ani tak touhou po mužích, kteří si umí poplakat, jako spíše naříkají nad tím, kam zmizeli „pořádní chlapi“. Kam zmizeli ti, kteří nám zajistí zabezpečení, jistotu, věrnost a oporu v životě. Ti, kteří tu budou, když dojde na jakékoliv nebezpečí, ať už jde o myš na chalupě, pavouka v koupelně, či přepadení na ulici. Tady všude žena automaticky očekává, že se jí muž zastane. A pravděpodobně to od svého manžela čeká i většina našich vdaných feministek. Zato mnozí muži jsou zmateni a nevědí, co od svých rolí očekávají oni sami a jejich okolí. Mám být muž, ochránce ženy, platit za ni a pomáhat do kabátu? A mám pak ještě doma uvařit a vyprat…? Nebo stačí jen uvařit? Rakovina prsu, nebo prostaty? Moderní feminismus je založen na představě nesmiřitelného boje muže a ženy. A přes všechny řeči o tom, jak jsou muži a ženy stejní, využívá ke svým cílům přesně ty zažité představy, proti kterým bojuje. Proč vzbuzuje domácí násilí takový odpor? Protože představa bité ženy je pro nás mnohem odpornější než bitého muže. Feministky tvrdí, že neexistuje nic jako typicky mužské či ženské vlastnosti, zároveň však prosazují rovné zastoupení žen v politice s odkazem na nutnost posílení ženského prvku… Tvrdí, že neexistují ryze ženské či mužské zábavy, zároveň však z hlediska gender mainstreamingu kontrolují (třeba v Německu) stavbu sportovní haly, jestli tam není příliš mnoho místa na fotbal a příliš málo na aerobic… Feministky tvrdí, že mezi muži a ženami nejsou rozdíly, zároveň však neustále přisuzují mužům agresivitu a násilnické sklony. Všichni jsou si rovni, ale rakovina prsu vzbudí vždycky více pozornosti (a ve Velké Británii i stokrát větší financování) než rakovina prostaty. Ženy na Západě mají své měsíce ženské historie, měsíce boje proti násilí na ženách, úředníky pro ženské záležitosti, v Americe dokonce i nárok na bezplatný ochranný doprovod Projekt „Odborné vzdělávání zaměstnanců společnosti RILEXTRADERS“ reg. č.: CZ.1.04/1.1.02/94.01311 je spolufinancován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.

po kampusu, protože násilníci přece číhají všude. Je to pochopitelné. Pokud jednou existuje profesionální vrstva bojovnic za ženská práva, nezbývá jí nic jiného než pořád nějaká nacházet. Možností je nepřeberně a absolventek gender studies také. „Jedna autorka se vysloví, že mužský umělecký kánon je třeba nahradit ženským, jiná jí odpoví, že už samo myšlení v kategoriích kánonu je mužské…“ Před dvaceti lety napsal Josef Škvorecký, že z myšlenky ženské rovnoprávnosti ve všech sférách soukromého i veřejného života se zrodila ideologie ženské nadřazenosti. Přes všechnu feministickou propagandu ženy spíše naříkají nad tím, kam zmizeli „pořádní chlapi“, kteří jim zajistí zabezpečení, jistotu, věrnost a oporu v životě


Válka žen proti mužům

Recommend Documents