ROČNÍK XIX ÚNOR 1989 ČÍSLO
ČASOPIS ČESKOSLOVENSKÉ SOCIALISTICKÉ
OPOZICE
Václav Havel Vyložené karty Rok 1988 nebyl pro Československo jen rokem několika zaokrouhlených výročí. Byl lo i rok - jak se k jeho osmičkové povaze hodí - politicky pro nás dost důležitý. Nedožili jsme se sice žádného náhlého zvratu, ať už k lepšímu nebo k horšímu, ale něco se přeci jen stalo: byly tak říkajíc vyloženy karty. Lidé zač li dávat konečně viditelněji najevo, že se už nechtějí apaticky smiřovat s vnucenými poměry a že jsou schopni dělat pro svou svobodu i cosi víc, než jen doma u rádia tiše sympatizovat s Chartou, v zaměstnání si pod stolem vyměňovat samizdatovou literaturu a občas tleskat v příšeří hlediště ně11
i ů i ťvw uťťs-aW-*! iWfMfMAU i X « « - t i ', i ;i 1 •'-X-
Tu otázku si položil pražský autor „ B o h e m i c u s " v prvním čísle Listů loňského roku a odpověděl na ni pozitivně. Ne proto, že Gorbačovovy reformy jsou naší „hlavní nadějí", ale proto, že viděl na Staroměstském náměstí v prosinci 1987 asi dva tisíce lidí, kteří se tam sešli přes zákazy a vyhrožování. Změnu, která se tam odehrála, považoval za důležitější než nahrazení Husáka Jakešem. A co teprve manifestace 21. srpna, 28. října a 10. prosince v loňském roce? Ty potvrzují, že Bohemicus se n e m ý l i l . „ D o l e " nastal p o h y b , r o z h o d u j í c í pro budoucnost naší země. To potvrzuje i pěkný úvodník Václava Havla „Vyložené karty". Těžko může někdo jiný tak vystihnout dilema, před kterým stojí naše společnost. Protože Václav Havel se zamýšlí nad vnitřním v ý v o j e m u nás, chtěl bych k tomu přidat několik zamyšlení, co přinesl rok 1988 ve světě a jak se to o d r á ž í i na našem osudu. Neboť j a k je falešné čekat, až někdo za nás něco v y b o j u j e , tak falešné j e i přehlížet, že náš vývoj souvisí /a j e do značné míry závislý/ s tím a na tom, co se d ě j e okolo nás, ve světě. Stačí připomenout takové zvraty v našich dějinách, j a k o byl vznik republiky v roce 1918, Mnichov v r o c e l 9 3 8 , o s v o b o z e n í v roce 1945, Únor v roce 1948 a invaze v srpnu
1968 tedy Udá-
JIŘÍ PELIKÁN
NADĚJNÝ ROK?
| 0 S 1 l i .\P ř i
k e
' "
rých byly rozhodující vnější faktory, i když nebyly zdaleka jediné.Ať se dívám na vývoj ve světě v roce 1988 z jakékoliv strany, j s e m přesvědčen, že byl m i m o ř á d n ě příznivý pro věc míru, svobody a demokracie. Začnu s v ý v o j e m v Sovětském svazu, který byl a zřejmě j e š tě dlouho bude rozporuplný, ale přece jen j e „pohybem d o p ř e d u " : mimořádná stranická k o n f e r e n c e a po ní n á s l e d u j í c í plénum ÚV KSSS posílily pozici Gorbačova a oslabily odpůrce „ p e r e s t r o j k y " a „glasnosti"; byla propuštěna většina politických vězňů, pokračovala revize minulosti rehabilitací obětí stalinského teroru /od známých o s o b n o s t í j a k o Bucharina, Zinověva a Kameněva až po milióny neznámých občanů/, akademik Sacharov byl zvolen do vedení A k a d e m i e věd a mohl poprvé vyjet do S p o j e n ý c h států a za hranice vůbec, uvolnila se c e n z u r a / i když zůstává/. Vznikly Lidové fronty v baltických republikách a stovky, ba tisíce nezávislých hnutí a klubů, které o ž i v u j í politický a kulturní život. O v š e m , Gorbačov s t o j í před dramatickou e k o n o m i c k o u situací, zvláště v zásobování, j e ž oslab u j e j e h o autoritu v širokých vrstvách. Vypukly národnostní konflikty, které se v budoucnu spíše rozšíří než uklidní, a roste odpor stranické a státní byrokracie proti r e f o r m á m , při č e m ž neroste podpora změn „dole", zvláště ne ze strany dělníků. Ti m a j í z e k o n o m i c k é r e f o r m y spíše strach. G o r b a č o v trvá na monopolu moci K S S S a j e nebezpečí, že volby do N e j v y š š í h o sovětu, které měly být m n o h e m demokratičtější, zůstanou vinou byrokracie promarněnou příležitostí. Jak dokládá
jakému svobodnějšímu představení. Ukázala to statečná účast mnoha tisíc občanů na nezávislých manifestacích, ale nc jen ona: všude se najednou hovoří daleko otevřeněji než dosud, dokonce i uvnitř navýsost oficiálních struktur; stále víc „povolených" umělců, vědců a novinářů začíná nazývat věci zase pravými jmény bez ohledu na následky, které to pro ně má; dlouho a pečlivě budovaná zeď mezi nezávisle se projevujícími občany a společností jako by se začínala drobit a rozpadat; zdá se, že lidé už mají dost neschopnosti vlády řešit problémy, které sama nakupila, a že je už omrzela jejich vlastní opatrnost. Své karty ovšem vyložilo i mocenské centrum; nejen, že sebe samo přestrukturovalo tak, aby opravdu nic neponechalo náhodě, čímž vzalo společnosti poslední iluze, ale neváhalo už zcela nedvojsmyslně ukázat - ať už vodními děly, novým zatýkáním. nejrůznějŠími zákazy Či beznadějnou polovičatostí reforem », jaké je pravé pozadí jeho řečí o „přestavbě" a „demokratizaci": zachoval existující totalitní struktury, ať to stojí, co to stojí. „Dialog nebude," řekl sebevědomě pan Štěpán na Václavském náměstí, aby to hned druhý den na tomtéž místě výmluvně dosvědčil, když se osobně ujal velení nepříliš (naštěstí) fungujících stříkaček, Tu větu lze Čísl jen jediným možným způsobem: zanechte nadějí na nějaký skutečný pohyb a změnu. Karty jsou tedy vyloženy. Jak bude hra pokračovat, to dnes asi nedokáže odhadnout nikdo. Stříkačky sice fungují špatně, ale občanské sebevědomí také nezačne po dvaceti letech své devastace fungovat bez problémů a ze dne na den. Snadná hra to tedy nebude - pro žádnou stranu. Důležité však j e , že „hra" vůbec začala. Nebo přesněji: že vstoupila do nové fáze. Do fáze, kdy se dá stěží předstírat, že se v ní o nic nehraje. A jak to v takových okamžicích pravdy bývá, vynořilo se nutně i to, co se
s železnou pravidelností vynořuje vždycky, když se dostává totalitní systém komunistického typu do krize (nebo když se naopak snaží sám sebe /reformovat). Totiž pochybnost o samém jeho pilíři a zároveň jeho formálním sebezdůvodnční, kterým je známé - a demokratičnost každé ústavy popírající - dogma o vedoucí úloze komunistické sírany. Jinými slovy: znovu se vynořila idea pluralismu. Tedy názor, že žádná ideologie, doktrína či politická síla nesmí být předem a natrvalo, tj. zákonem, nadřazena jiným a že o politickou moc se mohou stejným právem ucházet všichni. Nejde přirozené o nic nového. Dík kvasu, kterého jsme svědky dnes téměř v celém sovětském bloku, vynořuje se tato idea všude kolem nás. Komunistické vedení se k ní staví v různých zemích různě. GorbaČov hovoří o „socialistickém pluralismu", čímž nejspíš myslí pluralitu názorů uvnitř komunistické strany jako vedoucí síly i mimo ni; Rakowski mluví o politickém pluralismu zřejmé s úmyslem vyhradit opozici několik křesel ve vládě a parlamentu, a tím jednak pootevřít ventil společenské nespokojenosti, jednak odvést pozornost od své noční mů-
ry, kterou je pluralismus odborový; nejdál zatím došel člen vedení maďarské strany Imre Poszgay, když řekl zcela bez obalu, že v nové maďarské ústavě nemá klauzule o vedoucí úloze strany co dělat. U nás byla tato myšlenka nahlas vyřčena letos v říjnu v manifestu nově ustaven é h o Hnutí za občanskou svobodu (HOS), příznačně nazvaném Demokracii pro všechny. A není náhoda, že se tak stalo právě letos: nastal-li čas vykládání karet, musela být vyložena i tato. Poslední, ale svým způsobem nejdůležitější. Cena zmíněného manifestu - nejen v tomto bodě, ale celkově - není ovšem v originalitě jeho myšlenek. Většina toho, co se v ně ni říká, jsou víceméně samozřejmosti, které už dávno vědí snad všichni soudní lidé. (Na čemž nic nemění fakt, že několik detailů manifestu může naopak vyvolávat spory.) . Jeho cena je v něčem jiném: že tyto samozřejmosti vyřkl souhrnné, veřejně a jako východiska k politické práci, nikoli tedy j e n j a k o n ě č í p r i v á t n í n á z o r . Co z HOSu vzejde, ukáže teprve čas. Možná se záhy včlení do společenského života jako jeho integrální, byť vládou příliš nemilovaná součást (jak je tomu
bývalý člen politbyra KSSS Boris Jelcin, vývoj k demokratizaci není ještě nezvratilelný a nebezpečí zabrzdění reforem a ústup zpět - s Gorbačovem nebo bez něho - trvá. Zdá se, že pro všechny lyto důvody bude rok 1989 pro osud „peres trojky" a „glasnosti" rozhodu jící J e s t li že ve vnitřní politice G o r b a č o v o v y ú s p ě c h y j s o u r o z p o r n é a o m e z e n é , v zahraniční politice prosadil radikální změnu kurzu. Je to především dohoda s prezidentem Reaganem o zničení Části jaderných raket, ale mnohem víc zásadní změna politického klimatu ve vztazích mezi SSSR a USA, Vše nasvědčuje tomu, že tento příznivý obrat bude pokračovat i za nového amerického prezidenta Bushe a že se projeví v nových jednáních o odzbrojení, nukleárním a v konvenčních zbraních, kde trvá sovětská převaha a z toho vyplývající nerovnováha a napětí.
První kroky k řešení regionálních konfliktů Plodem těchto nových vztahů mezi oběma supervelmocemi je začátek řešení t.zv, regionálních konfliktů: v Afganistánu, v Perském zálivu, v Kambodži, v j i h o z á p a d n í Africe /Namibte a Angola/, ve Střední Americe i na Blízkém Východě, kde Arafatovo palestinské hnutí se konečně odh o d l a l o , po vnitřních b o j í c h , které ještě neustaly, uznat existenci státu Izraele, Čehož důsledkem bylo navázání dialogu meti tímto hnutím a Spojenými státy. To pravděpodobně vytváří předpoklady ke svolání mezinárodní konference pod záštitou OSN, j e ž by měla vyústit v zajištění bezp e č n o s t i státu Izraele i práva Palestinců na vlastní stát / z ř e j m ě ve federaci s Jordánském/. Ale tato cesta bude ještě dlouhá a nelze vyloučit nové konflikty, vyvolané extrémisty z obou stran. Radikální krok ale udělal Gorbačov rozhodnutím o stažení sovětských vojsk z Afganistánu do 15. února 1989. Když píši tyto řádky, není ještě jisté, zda tento termín bude dodržen, ale zásadní rozhodnutí o odchodu padlo a nelze j e vzít zpět. Sovětské vedení ovšem dělá vše možné, aby zabránilo katastrofálnímu ústupu v panice, jak se to stalo Američanům v Jižním Vietnamu a aby udrželo v nějaké formě u moci, třebas i v podřízeném postavení a v koalici s včerejšími „bandity" svého chráněnce Nadžibullaha. Moskva má s a m o z ř e j m ě zájem, aby na j e h o hra-
-2-
v případě Charty 77); možná to bude zatím jen semínko čehosi, co začne nést plody až ve vzdálenější budoucnosti; možná bude celá „věc" tvrdě potlačena (trestní stíhání bylo zatím zahájeno opravdu pouze „ve věci", nikdo konkrétní tedy dosud obviněn nebo uvězněn nebyl). Ať tomu bude ale jakkoli, jedno je jisté uždnes: že byla mezi jinými základními věcmi konečně nahlas vyslovena i obecně sdílená pochybnost o smyslu ústavního zakotvení vedoucí úlohy jedné strany, je nesmírně důležité; co se tím stalo, nemůže se už odestát; všem, kdo vidí, že král je nahý, bude zvolání o jeho nahotě znít v uších přinejmenším tak dlouho, dokud se král neobleče, anebo aspoň tak dlouho, dokud vata strachu nezacpe poslední vnímavé ucho (což je dnes už velmi nepravděpodobná alternativa). Rok 1988 přinesl samozřejmě mnohem víc nadějných věcí, než jen tento manifest. I kdyby však nepřinesl nic jiného, bylo by to dost; ať bude hra dál probíhat jakkoli, tuhle novou kartu v ní rozhodně přehlédnout nelze. A kdoví, zda by bez těch druhých mohla být vůbec vyložena. Jakkoli je ovšem z perspektivního hlediska důležité, že rok 1988 - mezi jiným
nicích nevznikl další stát s vlivem Khomeiniho a aby se osvobozený Afganistán nestal novým Libanonem s bratrovražednou válkou. Pro to má také pochopení americký partner, který podporoval afgánské hnutí odporu, ale nyní mu radí k umírnčnosti a kompromisu. Zůstává ovšem fakt, že joprvé ve své historii se musel Sovětský svaz sklonit před idovým povstáním. Gorbačov přiznal na počátku tohoto roku veřejně, že válka v Afganistánu stála Sovětský svaz příliš mnoho a že je vůbec třeba snížit náklady na zbrojení a armádu. Není zřejmě žádným trikem j e h o rozhodnutí, které sdělil Valnému shromáždění OSN, snížit stav sovětské armády o 500.000 mužů /včetně odvolání j e d n é - b o h u ž e l jen j e d n é ! - divize z Československa/ a jednat o dalším snížení armády a zbraní. Jakoby náhodou ohlásil ve stejný den svou demisi náčelník generálního štábu Achromejev, což si mnozí vyklád a j í jako projev odporu a nedobré nálady v nejvyŠŠích vel i t e l s k ý c h k r u z í c h s o v ě t s k é a r m á d y . Ale G o r b a č o v j d e v tomto směru dál: na pařížské konferenci o zákazu chemických zbraní začátkem ledna ohlásil ministr Ševarnadze, že SSSSR začne j e d n o s t r a n n ě se zastavením výroby a ničením chemických zbraní a Gorbačov potvrdil, že lze snížit výdaje na obranu, aniž se ohrozí bezpečnost státu.
Finlandizace" j a k o pozitivní krok To vše dosvědčuje, že zlepšení vztahů mezi SSSR a Spoj e n ý m i státy neznamená nějaké nové rozdělení sfér vlivu na úkor ostatních zemí, ale že vytváří příznivé podmínky pro řešení otázek, které byly zablokovány od začátku „studené války", včetně situace ve střední a východní Evropě. Henry Kissinger, který má stále vlivné slovo v americké zahraniční politice, soudí, že nejdůležitější a také nejslóžitější problém pro americkou diplomacii bude vypracovat se Sovětským svazem v příštích letech novou verzi „finlandizace" východní Evropy, která by zajistila zemím této oblasti demokratický vývoj a současně Sovětskému svazu j e h o strategické zájmy /to se může mnohým nelíbit, ale S p o j e n é státy takové z á j m y respektují, neboť ž á d a j í totéž pro sebe ve „své" oblasti Střední a Jižní Ameriky/. Ostatně Maďaři a Poláci j i ž tyto nové možnosti p r o z k o u m á v a j í : v Maďarsku vznikly a byla legalizována nová hnutí, j a k o
- protrhl také tahu koleni vedoucí role strany a vyzval k rehabilitaci politiky, přeci jen to asi není to nejaktuálnější, před co nás postavil. Tím se mi zdá být otázka trochu jiné „vedoucí role". Totiž otázka, co ji v bezprostředně nadcházejícím čase získá - zda probouzející se svobodný duch, zdravý rozum a občanská hrdost, anebo vodní stříkačka. Může ji získal samozřejmě i ta stříkačka. Ale určitěji nezíská natrvalo. Zmáčet
Šaty a vystrašit je totiž jedna věc a odstranit občanskou nespokojenost věc druhá. Tu může stříkačka spíš posílit, než odstranit. A zastavit logiku politických a ekonomických dějů už není v jejích silách. Do nového roku bvchom měli tedv vstupovát bez jakýchkoli iluzí, ale zároveň s jistotou, že se nemýlil jistý bachař, který mi 28. října v cele řekl: Pravda je na vaší straně! (Přetištěno z Lidových novin) v
E v r o p s k ý p a r lam e 111 o d s u z u j e čs. policii Evropský parlament schválil 19. ledna rezoluci, ve které se odsuzuje b r u t á l n í zákrok č e s k o s l o v e n ské policie proti č e s k o s l o v e n s k ý m o b č a n ů m , k t e ř í c h t ě l i ve dnech 15, a 16. ledna uctít památku Jana Palachu. Evropský parlament ve své rezoluci z d ů r a z ň u j e , že tento zákrok je v rozporu s mezinárodními závazky Českoslov e n s k a a z e j m é n a se z á v č r y víd e ň s k é h o j e d n á n í z těchto dnů. Stejně tak se v rezoluci o d s u z u j e n á s i l n á internace k a t o l i c k é h o akt i v i s t y A u g u s t i n a N a v r á t i l a na psychiatrické klinice.V rozpravě promluvil p o s l a n e c Jiří Pelikán, k t e r ý s h r o m á ž d ě n í s e z n á m i l se j m é n y občanů zatčených 16.ledna na Václavském n á m ě s t í a žádal j e j i c h o k a m ž i t é p r o p u š t ě n í . Obrázek, klerý přijde do dějin: socialistická st;ílní moc nastupuje s pendreky nroii mladým lidem, kteří přišli 15. ledna 1989 na Václavské náměstí v Praze uctít památku Jana Paladia. Pot o DPA
třebné vytvářet názorové skupiny a kluby, kde by se diskutoválo o stavu věcí veřejných, ale kde by se také vypracovávaly konkrétní programy k prosazování všeobecných i místních p o ž a d a v k ů a kde by se připravovala půda pro skutečný pluralismus od nových proudů socialistických až po k ř e s ť a n s k o - d e m o k r a t i c k é a jiné, které mají co říci k dalšímu vývoji naší společnosti. Z této demokratické debaty — v duchu tolerance — nesmí být vyloučen nikdo, a n i k o m u n i s t é , p o k u d n e c h t ě j í v n u t i t o s t a t n í m své " v e d o u c í " p o s t a v e n í a pokud r e s p e k t u j í odlišné názory druhých. Toto oživení politických proudů a myšlení neznamená boj o moc či návrat zpět do minulosti. Jeho cíleni by mělo být vypracování alternativních programů a konkrétních návrhů pro všechny občany, jak vyvést naši zem z nynější hluboké politické, ekonomické a morální krize. S tímto příznivým větrem v zádech můžeme hledět do roku 1989 s nadějí i důvěrou. Teď jde o to, nepropásl tuto jedinečnou příležitost, která se tak často n e o p a k u j e .
Demokratické forum a nezávislé organizace studentů a odborů, a nové vedení země mluví o nutnosti politického pluralismu, který má být zaručen novým zákonem. V Polsku se „Solidarnosc" nejen udržela přes léta persekuce, ale jej í vůdce Lech Walesa mohl diskutovat v televizi /a vyhrál/ a předseda vlády o něm mluví j a k o o důvěryhodném partnerovi p r o j e d n á n í za „ kulatým stolem". Abych shrnul svůj pohled na vývoj ve světě a v našem okolí: Zdá se příznivý pro změny k včtší, ne ještl* úplné svobodě. Tedy pro r e f o r m y a dialog. Ale výbuchy, byť oprávněné, nebo jakékoliv násilí ve snaze změnit ěi urychlit změny nepovedou pravděpodobně k „rozpadu impéria", j a k mnozí d o u f a j í , ale spíše ke krvavému potlačení a k reakčním, nejspíš vojenským diktaturám. Záleží teď na našich občanech, jak těchto příznivých podmínek využijí. Správně nás Bohemicus v citovaném článku n a b á d a l , a b y c h o m „přestali na těch našich humnech s kukátkem na očích vyhlížet, odkud přijedou blaničtí rytíři". A dodal: „Svět pomůže jen tomu, kdo si sám pomáhá a zastane se hlavně těch, kdo sami na svém stojí". To pot v r z u j e p ř í k l a d A f g á n c ů , P a l e s t i n c ů , K a m b o d ž a n ů , ale i Chilanů a Arménů nebo polské „Solidarity", Ostatně svět si začíná stále více všímat také hlasu naší „ o b č a n s k é s p o l e č n o s t i " : p r e z i d e n t M i t t e r r a n d , kancléři Kohi a Vranitzky a další západní státníci, kteří navštívili Prahu, chtěli slyšet hlas Charty 77 i ostatních nezávislých hnutí. N á v r a t k a k t i v n í politice Proto je tak důležitá výzva Hnutí za občanskou svobodu /uveřejnili j s m e ji v Listech Č.6/88/, že „čas dozrál k práci vpravdě politické... Politika se opět musí stál místem výrazu a uplatnění z á j m ů společnosti...Proto je nejvýš- ší čas, aby do politiky vstoupila společnost sama, to znam e n á my v š i c h n i " . C h a r t a 77 s a m o z ř e j m ě zůstává j a k o platforma všech, kdo bez rozdílu politických názorů hájí z á k l a d n í lidská práva. Vzhledem k n e u s p o k o j i v é situaci v této oblasti je j e j í existence i další rozvoj j e j í aktivity dnes nutná j a k o nikdy předtím. To platí i pro V O N S , Demokratickou iniciativu, mírové sdružení a jiná nezávislá hnutí a skupiny. Ale v nové situaci j e stejně důležité a po-
Pražská policie na špičce v brutalitě - foto DPA
3
Hladovka v Chartě 77 Kolektiv mluvčích Charty 77 spolu s dalšími aktivisty oznámil 17. ledna 1989, že bude v neděli 22. ledna držet hladovku na protest proti trvajícímu nezákonnému věznění řady československých občanů z politických a náboženských důvodů a rovněž na protest proti uvěznění představitelů Charty, dalších nezávislých iniciativ a jednotlivých občanů, kteří chtěli ve dnech 15. a 16. ledna květinami uctít památku Jana Paladia. Bylo jim v tom však policií zabráněno. Seznam nespravedlivě vězněných československých občanů předloží mluvčí Charty 77 příslušným ú ř a d ů m . P r o h l á š e n í podepsal mluvčí Charty 77 Tomáš Hradílek, druzí dva mluvčí, Dana Němcová a Saša Vondra byli ve vězení. Paní a pánové, právě jste podepsali dokument, v němž se všichni účastníci helsinského procesu zavazují, že se „vyhnou jakémukoli činu, který není v souladu s ustanoveními Závěrečného aktu a dalších dokumentů KBSE" a že uznávají, že jakýkoli takový čin by poškodil jejich vzájemné vztahy a bude překážkou rozvoje spolupráce mezi nimi. V neděli 15.ledna rozbily masivní policejní sbory v Praze za pomoci obrněných transportérů, vodních děl, slzného plynu a psů pokojnou manifestaci československých občanů, kteří chtěli uctít památku studenta Jana Palacha, jenž se před dvaceti lety upálil na Václavském náměstí, aby varoval před pokračující demoralizací společnosti po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa...Zvláštní policejní jednotky a Lidové milice pak do večerních hodin rozháněly, bily a kropily vodními děly po celém středu města tisíce občanů, kleří se chtěli zúčastnit pietního aktu. Policie zranila mnoho lidí, některé vážně. V pondělí 16.ledna pak policejní jednotky svou akci zopakovaly. Jestliže však v neděli mohly aspoň předstíral, že uzavřely Václavské náměstí, aby případně zabránily naplnění anonymní hrozby (pravděpodobně fiktivní), že na Václavském náměstí opět zaplane lidská pochodeň, v pondělí svůj zásah záměrně vyprovokovaly. Když několik zástupců nezávislých iniciativ položilo květiny u pomníku sv. Václava, aniž by k tomu přizvali další občany, policie je okamžitě zadržela. Uzavřela střed města a rozháněla, opět pomocí vodních děl, slzného plynu a obrněných transportérů, tisíce občanů, kteří jím v té době procházeli. Teprve policejní brutalita přiměla mnohé, aby hlasitě protestovali. Surovosti vůči pokojnému obyvatelstvu a uvěznění zástupců nezávislých iniciativ a dalších občanů je tedy demonstrací síly a účelovým politickým aktem. Československé orgány státní moci byly sice vývojem mezinárodní situace přinuceny podepsat vídeňský dokument, ale snaží se ve skutečnosti zabránit jakémukoli vývoji k demokracii, rozvoji nezávislého a svobodného myšlení a občanských iniciativ. V posledních třech měsících proto vystupňovaly zásahy proti nezávislým skupinám a uvěznily na př. mladé aktivisty Nezávislého mírového sdružení, z nichž dosud zůstávají ve vazbě Tomáš Dvořák a Hana Marvanová. Ve vazbě jsou rovněž Petr Cibulka, kterému hrozí za šíření nezávislé kultury až 10 let vězení, Eva Vidi arová, která vystupovala na jeho obranu, a Ivan Jirous, který za petici poukazující na odpovědnost státních orgánů za smrt politického vězně Pavla Wonky ve vězení čeká trest do pěti let, ...Při posuzování situace v Československu si prosím uvědomte, že policejní sbory byly nasazeny nikoli proti rozvášněným davům, nýbrž proti účastníkům pietního shromáždění, a že Stanislav Penc ml., Jana Petrová, Saša Vondra, Jana Šternová, David Němec, Dana Němcová, Oto Veverka a Petr Placák jsou spolu s Josefem Žáčkem, Markem Ptáčkem, Václavem Kratochvílem, Jitkou Vavříkovou, Jiřím Fialou a Václavem Havlem vězněni nikoli proto, že by kladli bomby, ale za to, že kladli květiny. V Praze, 17 Jedna 1989
Tomáš Hradílek, mluvčí Charty 77
(Dokument Charty 77 č.5/89, adresovaný Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě - zkráceno) Nahoře: policejní stříkačky při práci (16.1.89) - snímek vpravo ze Škroupova nám. 10.12.88
4
Na Škroupově náměstí Ve tři čtvrti na tři jsem vystoupil z metra na náměstí Jiříhoz Poděbrad a vydal jsem se do Louhový ulice. Šlo nás tudy víc. Takový malý průvod. Na začátku Laubovy ulice část průvodu odbočila na pouť, která se právě konala na Jiráku. Zbytek pokračoval Laubovou ulicí, překročil Ondříčkovu, až dorazil na Skroupovo náměstí. Už je tam skoro plno. Z prostředka náměstí se ozývá potlesk. Vystupuji na špičky, prodírám se mezi lidmi a rozhlížím se po známých, ale nikoho nevidím. Dav na náměstí houstne. Lidé se kupí i v postranních ulicích. Rychle počítám. Náměstí je pravidelný kruh o průměrů dejme tomu sto metru. To je plocha přibližně 7800 metru čtverečních. Na jeden metr čtvereční počítejme dva lidi. To je 15 600 lidí. Odečteme prázdné plochy se záhony, přičteme lidi v postranních ulicích a dává nám to minimálně 15 tisíc lidí. Je to hodně i málo. Hodně na to, že dnešní režim, založeny na strachu, trvá už dvacet let. Málo na to, že je to po dvaceti letech první oficiálně povolená neoficiální manifestace. Událost vskutku historická. Je 15.00 a nad úroveň ostatních lidí v prostředku náměstí vystoupí Ladislav Lis, hrdina předchozí demonstrace 28. října. Zahájí manifestaci k lidským právům. Shromáždění bude zahájeno hymnou a tón nám udá Marta Kubišová, která za ovací vystupuje k Lisovi. (Pokr. >)
N á s i l í není cesta k dialogu P r o h l á š e n í 692 umělců 16 Jed na byl na Václavském náměstí zatčen Václav Havel a další účastníci pietního aktu za Jana Palachu. Nás, kteří Václava Havla známe jako vynikajícího dramatika a čestného člověka znepokojuje a uráží, jak nepravdivě sdělovací prostředky o této události referují. Jako kulturní pracovníci j s m e přesvědčeni, že existující společenské problémy nelze zastírat ani řešit ostouzením, zatýkáním a násilím. Žádáme proto, aby československé úřady přistoupily na dialog, jehož užitečnost samy zdůrazňují. Předpokladem takového d i a l o g u j e ovšem propuštění Václava Havla i všech neprávem zadržených a pravdivé informování veřejnosti." Toto prohlášení podepsalo clo uzávěrky Listů 692 českých a slovenských kulturních pracovníků. Začíná zpíval „ Kde domov můj...Čepice jdou dolů z hlav a zpívá celé náměstí. Mladík vedle mne je tak dojat, že není schopen zpívat. Takhle se rodí vlastenectvíbleskne mi hlavou. Kousek dál stojí muži s nápisem Československá televize na bundách. S kamerami v rukou dělají dokument pro vnitro. Jeden z nich má čepici na hlavě. Kdosi z davu ho rezolutně upozorňuje, že se zpívá hymna« Poslušně čepici sundává. Po hymně Ladislav Lis ohlašuje spisovatele Václava Havla. Řev, který ho uvítal, se jen zvolna utišuje. Havel mluví o tom, že žijeme v dramatické době, plné překvapení a zvratů. O tom, že zablokování Václaváku z titulu péče o památky je stejně účelové a protiústavní, i když jsme se tomu podvolili. O tom, že nejsme žádní profesionální buřiči, ale že chceme smysluplně pracovat. Dav jako by čekal na jeho oblíbené slůvko „smysluplný " a opět vybuchuje gejzír ovací. „Havel! Havel*' zní náměstím. Myslím na jeho předpremiéru v září na folkovém festivalu v Lipnici. Jaká to tehdy byla přímo historická událost a senzace. A dnes už to zaniklo ve víru řítících se událostí. Havel se občas zadrhává, hledá nejlepší formulaci. Lidé za každou druhou větou vpadají s potleskem. (Tak to budou ostatně dělat u všech řečníků.) Mluví Bohumír Janát, mluvčí Charty 77. Mluví krásně, ve vysokém filozofickém stylu, o lidské důstojnosti a o nezcizitelnosti lidských práv stojících nad politikou. Skončila éra stagnace. Svět se začíná měnit. A tím tak trochu skončila éra filozofického rozjímání nad věčnými otázkami. Lidé chtějí konkrétní odpovědi na konkrétní otázky. Po Janátovi mluví za Nezávislé mírové sdružení Jana Petrová. Drobná půvabná dívka. Začíná trochu nešťastně výčtem konkrétních požadavků Mírového sdružení - vojenskou službu zkrátit na polovinu, prodloužit dovolenou vojákům a tel. Navíc mluví tiše. Ozývají se výkřiky „Nahlas!" Ale ona se nedá vyvést z míry. Tichým a klidným hlasem říká o režimu hrozné věci a nakonec nás vyzve, abychom se přestali bát a vzali se za svá práva. Myslím na to Jakou musí mít ta dívka odvahu, aby tam vylezla a tohle říkala. Cítím k ní velkou úctu. Po ní přichází Petr Placák, který přečte provolání Českých děti k tomuto shromáždění. Je trochu ležérní, má ošoupanou koženou bundu a delší vlasy. Říká o režimu, že za čtyřicet let svého trvání vystřídal všechny formy útlaku a zvůle. Je na čase s tím přestat. Zase myslím na odvahu. Své vystoupení končí výzvou k žižkovským frajerům, aby si nenechali zbořit Žižkov. Za Hnutí za občanskou svobodu mluví Rudolf Battěk, Mluví pěkně o cílech tohoto hnutí. Mluví nám ze srdce: je opravdu potřeba skoncovat s monopolem komunistů na vládu. Je vidět, že je rozený řečník. Má cit pro náladu davu. Lidé ho napjatě poslouchají. Když se tleská příliš dlouho, Battěk zvedne ruku a ihned je ticho, jako když utne. Má veliký úspěch. Po něm přichází kněz Václav Malý. Vysvětluje filozofii VONSu, za který mluví. Mluví o ne účelovosti jednání členů VONSu. O tom, že členy VONSu, kteří jsou nejrůznějších světových názorů i věr, spojuje úcta k člověku a respekt kjeho právům. Závěrem Malý jmenuje všech dvacet politických vězňů u nás, o nichž se ví. Vlasta Chramostová přečte vybrané články z Všeobecné deklarace lidských práv. Minutou ticha uctíme oběti zemětřesení v Arménii. Ladislav Lis navrhne rezoluci, která se pošle, už nevím kam. Radim Palouš o ní dává hlasovat. To mi něco připomíná, ale asi to jinak nejde. Nad náměstím se zvedne les rukou. Na závěr opět zazpíváme s Martou Kubišovou hymnu.
•-5í
Umělci p ř e d s e d o v i vlády V Praze 26Jedna 1989 Ladislav Adamec, předseda federální vlády ČSSR Pane předsedo vlády, po událostech posledních dní vznikla iniciativa, jejíž anikulací je text na přiložených arších. v
Svými podpisy potvrzujeme souhlas s požadavky v textu vyslovenými, společně jeden za dnthého zaručujeme pravost těchto podpisů. Žádáme Vás, abyste jmenované události a náš postoj k jejich průběhu a důsledkům vzal v úvahu ve svých příslušných jednáních a rozhodnutích. Podepsána: Iniciativa kulturních pracovníků Kopii tohoto dopisu i příloh dáváme na vědomí sdělovacím prostředkům Příloha: 63 listy, 692 podpisy
Mezi podepsanými: Jana Brejchová, Jiří Bartoška,Petr Čepek, Milena Dvorská, Věra Galatlaková, Jaromír Hanzlík, Karel Heřmánek, Boris Hybncr, Jiřina Jirásková, Oldřich Kaiscr, Josef Ketnr, Daniela Kolářová, Jiří Lábus, Jan Přeučil, Ladislav Smo^jaJ<, Jiří Suchý, jfrlcnčk Svěrák, Jiří Stnifzcr, Jana Sulcová, Ctibor Túrba, Oldřich Vetchý, Alena Vránová, Pavel Zedníček - herci Jiří Anderle, Jan Bauch, Peter Oriešek, Arch. Miroslav Masák, Arch. Jindřich Malátek, Miroslava PeŠieová, Vladimír Preclík, František Ronovský, Zbyšek Sión, Adriena Siinolová, Pavel Taussig, Olbram Zoubek - výtvarníci Zdeněk KaloČ, Otomar Krejča, Ivo Krobot, Miroslav Krobot, Karel Kříž, Jiří Mcnzcf, Vít Olmer, Luboš Pistorius, Ivan Rajmont - režiséři Helena Albertová, Daniela Fischerová, Arnošt Goldflam, Alex Konigsmark, František Pavlíček, Karel Šteigervvald, Josef Topol, Milan Uhde, Ivan Klíma, Ivan Vyskočil - dramatici
Rozcházíme se. Mířím zpátky na náměstí Jiřího z Poděbrad. Policajty nikde nevidím. Přede mnou jde skupina mladých lidí. Jeden z nich říká ironicky: „Tak a teď jsme svobodní." Rozumím mu. To, co jsme zažili, to byl zážitek svobody. Jako by se otevřela brána do jiné krajiny — a opět se zavřela. Odehrálo se to - a nic. Přesto se v nás něco změnilo. Už nám nestačí jen pootevřené dveře. Chceme do nich vejít. Není to žádná brána do ráje. Svoboda je „jenom" branou, za níž začíná docela normální život. Už aby začal.
J.B.
Z HLEDISKA VASILA BILAKA
Z HLEDISKA SRDCE
Palachův den
Cynismus nepřátel socialismu
Kclyž svíčky na stromku dohořely, umyl Jan nádobí od večeře a maminka se chystala jít spát. Jan si odnesl dárky do svého podkrovního pokoje, aby je hned ráno po probuzení viděl a mohl se z nich znovu těšit, pak dal mamince dobrou noc, oblékl si kabát a vyšel na osamělou procházku nočním městečkem. Cestou ho míjely hloučky lidí, kteří šli na půlnoční mši. Maminka nevěděla, kdy se vrátil domů, spala už. Druhý den, na Boží Hod, se chystali na vlak do Libiše, kde měla být v evangelickém chrámu sloužena mše. Jan si oblékl novou bílou košili, a když si uvázal kravatu a zapnul sako, poznamenal, že k takovému slavnostnímu úboru by pasoval spíš klobouk než čepice. Maminka se tím nápadem potěšila a hned se se synem domluvila, že mu nějaký pěkný klobouk pomůže vybrat. Slíbili si, že začátkem ledna za ním přijede některý den do Prahy a společně ten první Janův klobouk půjdou koupit. Mluvili 0 tom ještě ve vlaku. Do c hni mu v Li bis i přišli brzy, takže si mohli sednout do první lavice. Kněz Jakub Trojan, který sloužil v tomto kostele teprve odnedávna, znal jenom paní Palachovou, Jana ne. Ale hned na počátku bohoslužby si všiml nové mladé t váře. Při zj^čvu písní i při kázání podle Janova Evangelia 18/37: „Přišel jsem na svět, abych sloužil pravdě", si kněz stále uvědomoval Janovo hluboké soustředění. „...Jáťjsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě. Každý, kdož jest z pravdy, slyší hlas můj "Po kázání přistoupil kněz k sloužení Večeře Páně. I Jan zcela pohroužený do atmosféry těchto okamžiků chtěl přistoupit spolu s ostatními věřícími, ale maminka mu to začala rozmlouvat. Tvrdila, že když nebyl konfirmován, není správné přistupovat k přijímání. Jan vyslechl její argumenty a zdálo se, že je uznává. Ale když matka odešla z chrámu, zařadil se do kruhu věncích a zúčastnil se obřadu. Po jeho skončení se kněz louči l s každým novým návštěvníkem. Když se mu Jan představil a řekl, co studuje, hovořili spolu o velkých postavách českých dějin, o jejich strhující síle. Jan vyslovil názor, že tyto postavy jsou stále aktuální a důležité pro národní sebeuvědomění. Taky se zmínil o poslání církví, o jejich společenském významu v národním životě. Vyslovil rozhodné přesvědčení, že 1 dnes by církve měly sehrát buditelskou úlohu. Kněz později vzpomínal na toto setkání a říkal, že Jan dokázal své myšlenky formulovat velmi působivě.
Cynismus nepřátel socialismu je tak silný, že se vždy projevuje nemilosrdností. Dlouho a plánovitě připravovali nějaký čin, který by „otřásl", až se jim podařila „palachiáda". Po zemi chodili, chodí a domnívám se, že budou chodit lidé, jednotlivci, kteří podlehnou zhoubným názorům a jednají pod vlivem nepříčetnosti. Není mým úkolem zkoumat a popisovat smrt studenta Jana Palacha, ale kontrarevolučním silám to posloužilo v boji proti socialismu, proti všemu pokrokovému. Není pochyb o tom, že nebyl zcela normální. Atmosféra, která tehdy panovala, neumožňovala objektivně příčinu smrti vyšetřit. Není tajemstvím, že magnetofonové pásky z rozhovoru s Palachem v nemocnici se „ztratily" a svědkové byli zastrašeni. V lednu 1969 však bylo ještě dost důkazů tom, že tento slabý člověk byl zneužit a jeho smrt využita pro kontrarevoluční cíle. Palachovou smrtí vyvolala reakce takové emoce, že dokonce přehlušila jednání ústředního výboru strany, které se konalo v lednu 1969. Tato smrt dokonce zachránila Smrkovského v předsednictvu ústředního výboru. Na zasedání byla totiž tak ostrá kritika činnosti Smrkovského, že již bylo vše připraveno k jeho odvolání z funkcí. Nakonec ústřední výbor posoudil situaci a protože se nevědělo, co bude třeba v souvislosti s „palachiádou" zabezpečovat a objasňovat a aby k tomu ještě nevy vstal navíc případ Smrkovský, rozhodlo zasedání ÚV KSČ, aby se případ Smrkovského odložil. Ul
ního výboru v roce 1969, museli jsme přiznat, že jsme se na ně j nepřipravili tak důkladně jako na zasedání listopadové, a proto skončilo nerozhodně. Musím říci, že s něčím Útkovým obludným jako byla Palachova smrt, že je někdo schopen připravit i takovýto čin jsme nikdy nepočítali a na podobnou událost jsme nebyli připraveni. Kontrarevoluční síly šly na každý hazard. (Úryvek z pamětí Vasita BtTaka „Milníky mdjho života ")
4t
25. října 1973 ve čtyři hodiny ráno prošlo branou Olšanského hřbitova nkolik příslušníků bezpečnosti. Pod příkrovem tmy vykopali tito muži Janovu rakev a odnesli ji do nedalekého krematoria, kde ostatky spálili. Umu s Janovým popelem pak odvezli do Všetat paní Palachové.. Za dva dny byl znesvěcený hrob označen novým jménem: Marie Jedličková." (Jiří Lederer a Lenka Procházková v knize "Jan Palach"
(Úryvek z knihy J. Lede re ra a L.Procházkové „Jan Palach "j
6
LUDVÍK VACULÍK
Srpnový
listopad
(fejeton) Člověk se rozhodne oslavit své narozeniny. Pozve p ř íbuzn é a p fa tele a p ř ijdo u vž dy cky i nezvaní h o s té, kteří ho mají rádi. Najednou, představte si, vtrhnou do sálu bakterie, bacily a viry, které ho od samého narození přepadaly a ohrožovaly. Cpou se mezi gratulanty a berou si hlavní slovo. Oboustranný zánět středoušní vykládá, jak s matkou probděl u děcka noci. Příušnice dosvědčují, jak školák statečně doháněl učivo zameškané pro příušnice. Infekční žloutenka ukazuje fotky, jak po setkání s ní vypadal náš oslavenec bídně, ale jak se za dva roky zve til. Kochův bacil čte esej o tom, jak vtiskl ráz jeho rané poezii, a herec Vinklář přednese ukázku... Všichni nad tím kopr nit e, a když se nadechnete k otázce, o foukne vás chřipka. Jubilant se ostře ohražuje proti takové režii své slavnosti, a tu k němu přiskočí infarkt myokardu a odvádí ho na lůžko, aby ho uklidnil. Tož takto jsme my, ctitelé, přátelé a rodina Československé republiky, oslavili její sedmdesáté narozeniny. Od té doby hledám přesný výraz pro náš úžas nad gardovou drzostí jejích dávných a známých nepříznivců, kteří ji při jejím zrodu brali jen jako přechodné zlo, později ji užili za pole k boji o moc, posledních čtyřicet let ji měli za své feudální léno, a naráz se vdírají mezi demokraty, žduchajíce drsně do těch, kdo si jí vždycky vážili: loni jak před dvaceti či padesáti roky. Od káď se ti drzá c i dověděli o Masarykovi a Stefánikovi, když ve školních dějepisech, které předpisovali, nestálo o nich nic? Teď se před námi střamlají jako dědicové i notáři republikánské demokracie a jejích plodů: na hlavách bílé přílby zvané masaryčky, jak je známe z fotografií TGM, v ruce pendrek, s nímž Masaryk vypráskal padělatele Rukopisů. Nebudou oni naposledy místo Masaryka střílet do lidu? Samozřejmě i pitomec se může lidsky mýlit. Ale když to pozná, je z toho další a neznámé neštěstí. Náprava u něho není totiž možná, při té hlavě a povaze. Může se mýlit i člověk dost chytrýt jako třeba já, když jsem vás tu nabádal, blbec, abychom spolu šli na vládní oslavu Dne svobody. Mínil jsem tím ovšem vás sto tisíc. Nepodařilo se to, byli jsme tam dva. Aspoň že o den později stáli v svém slově mladočeši, kteří už na nás nespoléhají a začínají své tisíce poskládávat znovu po jednom... Když se někdo začne hlásit k dějinám Jež předtím chtěl vymazat, čekali bychom omluvné vysvětlení. Žijí u nás přece lidé, kteří za jméno Masaryk a Beneš, za úctu k jejich dílu byli ve vězení. Vysvětlení, jež nepřišlo, je prosté: přes trojka. Na figuře a povaze nemění se nic. Nařídit oslavu státního svátku na sedmadvacátého, a osmadvacátého, přímo v ten svátek, vymlátit náměstí - toť myšlenkový celek a nedílný vládní akt. Oni totiž nemínili něco nepotlačitelného uznat, oni to mínili vyvlastnit. Po prav^
7
dě dělníkově, pravdě filozofů, sociálních utopistů a básníků zabavit jí pravdu národní, již se doteď snažili nevidět. Znehodnotili už dávno Svátek práce. Zprznili něžný Den matek. Vánocům udělali výškrab. Letos tedy praštili československý Den svobody, kdo je hodný, dostane krevní tučnici, ale jen sedmadvacátého října: osmadvacátého dostaneme jelita z přineseného masa. Dokud se jim zdálo, že národní státy nemají být, pracovali k tomu, aby u p a dly d o bez v ě d o mí. Když teď v id í, ž e n á ro dn í s t á ty přesto budou, honem si pro ten, který vlečou na řemeni, shánějí rodokmen! 4 řeknu vám, mně se takové chování nelíbí ani jako bývalému Členu komunistické strany. Pro komunistu, trvám, Masaryk má zůstat agentem imperialismu, Beneš zrádcem národa a předválečné Československo nástrojem kapitalistických intrik proti Sovětskému svazu. Ale tito pro čočovici z razit jí Slovenskou republiku rad 1919, vrážejí nůž do zad prosincové generální stávce 1920, opouštějí své mladé sny o rozpuštění nát 'o d ů v / i d s t raka té ra sy. Jsou to u mne oportunisté, jsem rád, Že u nich nejsem. Ale kde jste a co tomu říkáte t'y, soudruzi z Pragovky, kteří jste se v roce 196 S dokázali v počtu 99 vzepřít gorbačovštině? Na vládní manifestaci sedmadvacátého října jsem přišel pozdě. Přijel jsem do Prahy v poledne, a když jsem slyšel, koho zavřeli a komu udělali domovní prohlídku, musel jsem nejdřív uklízet. Na Václavské náměstí jsem přibyl, když reflektory zhaslyt amplióny zmlkly. Poražen bez boje šel jsem dolů náměstím a bylo mi těžko na těle i duši. V postranní ulici odklízela obsluha vodní dělo, s nímž Masaryk porazil rakouského ministra zahraničí Aehrentala. Z Příkopů Šel jsem do Rytířské - a tam stál Jaroslav Putík, hleděl do výkladu na zimníky a pravil: „Tak co, nic?" - „Ostatní nepřišliřekl jsem. Nastal slizký listopad. Mlha, smog a Špatné zprávy: Rozehnání sympózia „Československo 1988". Dubček v Bol o g ni. Výslechy. Slovenský ministr kultury Válek mluví v Rudém právu o traumatu z okupace 1968 a jaksi se zastává Charty 77 a samizdatu. -Co je mu do toho a p ro Č s i n e h led ( s véh o dvacetiletého? Když jsem si přečetl, že generální prokurátor SSSR zprostil viny členy „dělnické opozice" popravené před padesáti lety, měl jsem chuť doručit na jej i c h velvyslanectví protestní nótu. Ale jak vyslovit tu ošklivost, nechuť a nedůvěru? Představte si, že za vámi v pondělí přijde chlap a bude vám tvrdit, že je středa. Budete-li se s ním o to přít a mít tu smůlut že to bude jeden takový, dá vás zavřít. Bude te-li však mít štěstí, že bude reformní, pustí vás v pátek s touto rehabilitací: Máš pravdu, je pondělí.
m'
(Listopad
-7-
1988)
Projev Alexandra Dubčeka při udělování čestného doktorátu univerzity v Bologni
jiři
Vážený p r o f e s o r s k ý zbor, predstavitelia védy i politiky, dámy a páni! Vážené s l a v n o s t n ě z h r o m a ž d e n i e ! N c m ó ž e m a ani n e c h c e m zakrýval' r o z o c h v e n i e , ktoré ma s p r e v á d z a pri u d e r o v a n í čestného doktorátu v odbore politických vied. Je to pre mna nesniierna pocta. Chcem vás všetkých ubezpečiť, že si vel'mi vysoko vážim toto r o z h o d n u t i e b o l o g n s k e j univerzity aj že ono představuje pre mňa základný mravný závazok do b u d ú c n o s t i . Som o b č a n o m republiky s pres 1 ave nou starobylou pražskou Karlovou univerzitou i Acaderniou Istropolitanou v Bratislavě. Činnosť bolognského v y s o k o š k o l s k é h o učilisťa siaha do dob ešte ďaleko viac vzdialených. Meno a vplyv univerzity v Bologni sa šířil do zaalpských krajin zvlášť v dobách renezancie. Vymedziť j e h o v y s o k á úroveň, v e d e c k é niveau, ktoré bolo zárukou šírenia vedeckých poznatkov v Európe i vo svete a pre trvává až do našich dní, by bolo vlastně obmed zením tej všes t r a n n e j , m n o h o v r s l e v n a t e j , p l o d n e j t v o ř í v e j č i n n o s t i , ktorou sa bolognská univerzita trvale zapísala svojím n e o p a k o v a t e l n ý m vkladom do v e d e c k e j p o k l a d n i c e Fudstva. U v e d o m u j e m si, že v y s t u p u j e m na r e š p e k t o v a n e j v e d e c k e j a k a d e m i c kej pode. Mám zvláštny pocit. V n í m á m , že j e to časť t a l i a n s k e h o teritoria, že je to Taliansko, o m ý v a n é vodami S t r e d o z e m n é h o mora, tejto živej s p o j n i c e v a š e j krajiny s krajinami iných vePkých a starobylých kultur. Aká zúžená by bola európska i světová civilizácia bez tohto přínosu! K vašej krajině, k v a š e j univerzite upírajú pohPady nielen vzdělanci, ale aj n a j š i r š i e Pudové vrstvy n a j r ó z n e j š í c h krajin i národov. S v e f k o u úctou v z h l i a d a j ú k vám, lebo právě toto teritorium sa slávne zapísalo do dejín všePudskej kultury aj civilizácie. Nesmierne dl hý by bol taxatívny výpočet mi en s v ě t o z n á m ý c h historikov, umelcov, hudobníkov a pevcov, básnikov, s p i s o v a t e f o v , maliarov, sochá rov, vynálezcův, politológov, vedeckých tvorcov od najst arších čias až podnes, leh diela su bohatstvom nielen Talianska. Prihovárajú sa nám stále živou a n a j m a v súčasnosti stále viac naliehavejšou rečou. Bez zveličovania móžem povedať, že náš dnešný svet i život by bol nielen n e ú p l n ý m , ale aj n e p ř e d s t a v i t e l n ý m bez starého Říma, bez miesta zrodu renezancie s jej schopnosťou i zvíáštnym darom v r a e a ť s a , inšpirovaťi s i í č a s n o s ť d n c š n é h o m o d e r n é h o Talianska a j nášho „ s p o l o č n é h o e u r ó p s k e h o domu 4 ' s vysokou kultúrou, u m ě n í m , vedou a v obec celou svojou civil izovanosfou. Ako politik musím p o d č i a r k n u ť v p l y v „ r i s o r g i m e n t a " pre rozvoj a rozmach o s l o b o d z u j ú c i c h ídeí a j ire náš vlastný národný a statný život Čechov a S l o v á k o v v strednej Európe. Politika j e umenie m o ž n é h o aj n e m o ž n é h o , ktorému sa bez vedy a praxe nedá naučiť. Vás v ý z n a m n ý středověký filozof František z Assi-
Poslední dva týdny v listopadu (//.25.11.88) jsem měl pocit, jako bych se byl vrátil do Československa před 20 lety (ovšem do srpna). Každý den jsem totiž viděl na prvních stránkách italského tisku fotografie Alexandra Dubčeka. mohl číst výňatky z jeho projevů a z obrazovky se na mne dívala tvář, překvapivě nezměněná. Ale nebyl to návrat do minulosti, byl to naopak návrat Alexandra Dubčeka do současné politiky. Ačkoli cestoval jako „ soukromý občan Dubček dal své cestě jasný po/itický význam v prohlášení, které učinil ještě před svým odjezdem z Bratislavy prostřednictvím italské agentury ANSA. „ Přál bych si, aby se mnou bylo 468 000 vyloučených komunistů, pronásledovaných občanů, odborářů, mladých lidí a dalších občanů bez stranické příslušnosti, jakož i představitelů literatury, novinářů, umělců a dalších, kteří jsou pronásledováni, protože podporovali Pražské jaro." Dubček vyjádřil při této příležitosti i svou sounáležitost s těmi Čs. občany, kteří odešli do exilu a se „ všemi, kteří byli poníženi, uráženi a donuceni k těžkým obětem za to, že hájili náš program obnovy K tomuto vyznání národní solidarity se vracel během svého pobytu v Itálii několikrát. Skoda, že toto prohlášení nepřinesly západní rozhlasové stanice. Bylo podstatné pro dnešní Dubčekův postoj. Ve svém „doktorském" projevu na univerzitě Dubček citoval sv. Františka z Assisi, Tomáše Masaryka (o němž prohlásil, že jeho význam nebyl stále ještě doceněn a citoval z něho zvláště f,Humanita je náš poslední cíl národní a historický Rabindranátha Thákurct (jeho interview z r. 1930 pro sovětský deník Izvestija, který však tehdy nebyl uveřejněn .protože Thákur sice ocenil velký ideál revoluce, ale vyslovil pochybnosti o metodách k jeho uskutečňování), dále Niccolo Macchiavelliho a Antonia Gramsciho. Jak v tomto oficiálním projevu, tak v improvizované řeči ke studentům a v dalších rozhovorech Dubček hájí myšlenky Pražského jara jako pokusu spojit socialismus s demokracií a vyslovuje podporu úsilí Gorbačova o ekonomické a politické reformy v SSSR, v nichž
A l e x a n d e r Dubček v římském Koloseu
pelikán
Alexander Dubček v Itálii
w
vidí velkou naději pro země střední a východní Evropy a pro spolupráci národů Evropy. Tento „soukromý občan " byl přijat v Itálii se všemi poctami jako hlava státu. Přijal ho generální tajemník KSl Achille Occhetto, první tajemník 11 alsk é s oc i a l is tické s tra ny Bettino Craxi, předsedkyně italského parlamentu Nikle lot ti a nakonec byl přijat ve Vat ikáně papežem Janem Pavlem 11, Wojtylou, s nímž si mohl pohovořit bez tlumočníka, slovensky a polsky. Tedy bilance, jakou se může pochlubit málokterý státník. Všichni italští političtí představitelé zdůraznili, že vítají a podporují Alexandra Duběeka jako představitele Pražského jara, jež považují za předchůdce dn ešn í perest rojky a glasnos ti r SSSR. Generální tajemník KSl Occhetto nejen připomněl podporu italských komunistů Pražskému jaru v roce 1968 a odmítnutí vojenské intervence, ale výslovně uvedl, že nesouhlasí „s těmi, kdo říkají, že se nemáme zabývat vnitřními záležitostmi Československa " (zřejmá narážka na stanovisko „normalizátorů", ale i Gorbačova), protože - pokračoval Occhetto - „zadušení Pražského jara bylo dosaženo vnějším zásahem a proto máme dnes dluh k splacení". Aby nebylo pochyb, koho myslí, Occhetto váže „úspěch pe rest roj ky na pozitivní hodnocení Pražského jara všemi", přičemž se netajil, že výrazem „všemi" se obrací na Gor bačova a KSSS. Stejnou podporu i za Socialistickou Intemacionálu mu slíbil Craxi. i
Dubček nejen mluvil, ale hodně poslouchal. Je to jedna z jeho velkých předností, tak řídkých u politiků, že dovede pozorně naslouchat různým názorům a zamýšlet se nad nimi. Tato cesta ho jistě obohatila o nové poznatky a podněty. Nejen politické. Dubček doslova hltal dojmy z antické i moderní Itálie, pro kterou - jak se vyznal - cítil „dávnou a tajnou lásku". Prošel všechny památky Říma, Ravenny, Ferrary, Assisi (zde napsal do pamětní knihy, že se mu splnil jeho dávný sen), Peruggie (jež má družbu s Bratislavou a kde pozval starostu a radní na svoje domácí víno, až navštíví jeho město), Milána (kde si zvláště přál vidět světoznámou Scalu), Benátek a dalších menších měst, která navštívil po cestě (včetně italských Lidic obce Marzabotto). Bolognská univerzita, která tuto cestu
si sa z a p í s a l j e d i n e č n ý m Pudským k r é d o m do historie. Pověda!: „Bože, d a j mi d o s t ' p o k o r y znášať věci, ktoré meniť n e m d žem, d a j mi dosť odvaliv měnit J
11 T C 11 A * N ! 11 I T Y, JARO
w
veci, ktoré m e n i ť m ó ž e m , a d a j mi dosť rozumu rozlíšiť medzi tými d v o m a druhmi v e ď . " V živ o t e č l o v ě k a , k o l e k t i v u , v živote n á r o d o v i v d ě j i n á c h Štátov boli a sú o b d o b i a aj pokory, a j odvahy, časy, v ktorých napriek všetkému člověk musí zostať sám sebou. Niesť na trh práce, cti, z o d p o v ě d n o s t i svoju kožu, svoj um, srdce, rozum i svedomie. Malé národy, akými sil i český a s l o v e n s k ý národ, si vždy kládli o t á z k u o z m y s l e s v o j e j e x i s t e n c i e . Náš myslitel* a zak l a d a t e l ' m o d e r n é h o státu ToKresba Miroslav Liďtfk m á š M a s a r y k , osobnost' ktorého, ako aj ďalekosiahly v ý z n a m vzniku s p o l o č n é h o státu Čechov a S l o v á k o v nie je stále plné d o c e n e ná, přehlásil: „...program humanitný všetkému náš mu snažen i u národ nému dáva zmysel... H u m a n i t a j e náš posledný c i ď národný a historický...' 4 (Doslov k „ Č e s k e j o t á z k e " z r. 1895). A j p ó v o d n é idey socializmu sú p r e d c h n u t é a n a p l n ě n é p o ž i a d a v k o u h u m a n i z m u . Nechcem povedať, že sme sa celou svojou históriou prebojovali, lepšie by bolo povedať, že sme sa k h u m a n i z m u pretrpeli. Hádám neprec e ň u j e m charakter ohoch našich národov ak poviem, že v j e h o naj ilbšom j a , v j e h o podstatě j e z a k ó d o v a n á vážnost', ucta k člověkovi a úcta k v e l k ý m h o d n o t á m v š e l i d s k ý m . A vždy po rokoch blúdenia sa vracajú naše národy k t o m u t o hlboko precítenému zmyslu svoj ho konán ia. S t a č í také vePké Pudové vzopiitie, akým bolo i naše o b r o d n é hnutic v r. 1 9 6 8 , aby t i e t o h l b o k o p ř e ž i t é d ě j i n n é s k ú s e n o s t i v y p l á v a l i z vnútra Pudu na povrch, a j k v o n k a j š i c m u p ř e j a v u . Precl 20-timi rokmi sme našu renezanciu socializmu pomenovali „soc i a l i z m o m s Pudskou tvárou". A z d a ide o n a j s t r u č n e j š i e a n a j v ý s t i ž n e j šie s p o j e n i e všePudských hodnot a tdžob so s o c i a l i z m o m . P r o g r a m o v o s m e sa snažili s p o j i ť s o c i a l i z m u s s d e m o k r a c i o u a clemokraciu so socializmom. Akéný program Komunistickej strany Československa z apríla 1968 vpísal j e d n o t u , syntézu d e m o k r a c i e a humanity so socializmom do celej nasej p r a k t i c k e j činnosti. Z m y s l o m , o b s a h o m n á š h o p o l i t i c k é h o p r o g r a m u v roku 1968 bola služba č l o v ě k u , Pudu a v y j a d r e n i e úcty k vsePudským h o d n o t á m . Chceli s m e právě svojítn poňatím socializmu k ním prispieť svojím skromným dielom. N e p o v a ž u j e m v tomto z m y s l e naše národy za v ý n i m o č n é . Každý národ - malý či vePký - má tužbu prispieť k s v ě t o v é m u p o k r o k u . Nech už sa d í v á m e a h o d n o t í m e cloterajší v ý v o j socializmu z ktoréhokoPvek uhla, j e z ř e j m é , že s m e na význainnom rázcestí. Vicme, Čo n e m o ž n o . HPadáme, s k ú m a m e , čo móže otvoriť cestu novému rozvojů socializmu - teoretickému i p r a k t i c k é m u . V Pražskom j a r e , v j e h o v n ú t o r n o m rozvoji i v o n k a j s o m p o t l a č e n í sa v z h u s t e n e j p o d o b ě zrkadlí všetko - i kríza, a j možnosti s o c i a l i z m u . V roku 1968 s m e spoznali, že kPúč k tomu, aby sa p ř e k o n a l a kríza a s p o l o č n o s ť sa stala v š e s t r a n n e bohatsia, nie j e len v e k o n o m i c k e j oblasti, ba ani nie p r e d o v š e t k ý m . Bola, j e a j zostala v oblasti politiky. HPadali s m e a kládli z á k l a d n é s t a v e b n é k a m e n e takého s y s t é m u , ktorý by vyjádřil a skíbil b o h a t o s ť n á z o r o v a j m n o ž s t v o z á u j m o v . Snažili sme sa z m e n i ť n e u s t á l y b o j „proti n i e č o m u " na pozitivny program úsilia „za n i e č o " bez toho, aby s m e vtedy už pri p o d s t a t n é z m e n e n e j z á k l a d n e j s o c i á l n e j š t r u k t ú r e spoločnosti kohokoPvek zatracovali. PokúŠali s m e sa e x i s t u j ú c e i v z n i k a j ú c e rozpory prekonávať pozitívnou prácou, vyj á d ř e n o u p r á v ě v onom n o v o m přístupe - nie proti, ale za... Len tak m o ž n o a j dnes naplniť politické klíma o v z d u š í m dóvery a v fíom potom m ó ž e i v y r á s ť v i e r a č l o v ě k a a Pudu vo vlastné sily, viera v s c h o p n o s t i vykonať vePa, m n o h o na prospěch s v o j a j v z á u j m e c e l e j 9
spoločnosti v p o d m i c n k a c h č i n o r o d é h o h u m a n i z m u . V našich s p o l o č e n s k o - p o l i t i c k ý c h ponieroch platí, že v ý s l e d k y sú priamo úměrné aktivitě ludí. N e m o ž n o očakaval p o d s t a t n e j š i e prejavy t v o ř í v e j aktivity Pudí, sociálnych skupin, c e l e j s p o l o č n o s t i , ak sa pods l a m e j š i e n e z m ě n í politické klíma. V roku 1968 sme začali d e m o k r a tizáciu - slovami i činmi před ivárou všetkého Pudu. A inak n e m o ž n o k o n a ť a n i dnes. T ý m skór, že uplynulých 20 rokov poučilo nás prehlbením h o s p o d á ř s k é h o zaostávaní a, neplodnostou a nevyčíslitePnými morálnymi stratami. Este o j e d n e j veci som dlhé mesiace premýšPal. A j dnes sa o tom u nás zoširoka hovoří. K demokracii patří kultúrnosť politickej diskusie, tolerantnost', citlivost', dialog. N e c h c e m tvrdiť, že sa nám vždy v tejto oblasti dařilo, i keď sme sa o to snažili. O p o j e n i e zo slobody slova bolo niekedy příliš silné. Bolo to však ovzdušie, ktoré u u k a z o v a l o perspektivu na rozdiel od stavu dnes, k e ď a k ý k o P v e k dialog j e v praxi nepřípustný. Učiťsa tolerantnosti, pochopit 7 , vypočuť názor iných, to je vari n a j z l o žitejší problém s k u t o č n e j d e m o k r a t i z á c i e . Bez p r a k t i c k é h o p o c h o p e n i a s k u t o č n e j znášanlivosti v oblasti politiky n e m o ž n o h o v o r i ť o d e m o k r a cii ani o kulturnosti v spoločnosti. V tejto súvislosti sa o d v o l á v á m na vePkého b e n g á l s k e h o básníka Rabindranáth T h á k u r a , ktorý bol v r. 1930 dva týždne v M o s k v ě . V den rozlúčky poskytol interview novinám Izvestija. Neuverejnili ho však. Až v anglickom překlade T h á k u r o v ý c h listov z Ruska (Kalkata 1960) bol zverejnený. V ňom T h á k u r oceňoval vePké idey revolúcie a súčasne s p o c h y b ň o v a l metody ich u s k u t o č ň o v a n i a . C i t u j e m : „Pýtám sa Vás - p r e u k a z u j e t e dobru službu svojmu ideálu, keď zasievate hnev, iriednu n e n á v i s ť a p o m s t y c h t i v o s t ' v o č i k a ž d é m u , kto sa n e s t o t o ž ň u j e s Vašim ideálom a koho p o v a ž u j e t e za s v o j h o nepriatePa? Ak sa příliš sústredíte na c h y b n é stránky v postojoch svojich odporcov... d o s p e j e t e k mysleniu, kloré sa svojou nenávisťou a pomstychtivosťou može raz obrátil' proti Váš mu ideálu a z a h u b i l ' h o . Tam, kde myšlienky majů slobodu, tam m u s í byť aj n c s ú h l a s . " „Ak máte pred sebou úlohu, ktorá sa dotýká celého Pudstva - vra vel básník - musíte v z a u j m e tohoto žijúceho Pudstva uznať cxisicnciu odlišných názorov. Postoje sa v y v í j a j ú len za s l o b o d n č h o pohybu d u š e v n ý c h sil a za m r a v n é h o p r e s v e d č e n i a . Násilie plodí násilie a zaslepenu hlúposť. Sloboda myšlienok j e potřebná v z á u j m e prijímunia a chápania pravdy, t e r o r j u z a b í j a , " - p o t i a P T h á kur. Tíeto hlboké, p ř e d v í d a v é , priam „ p r o r o c k é " postřehy majů a j dnes v našich č e s k o s l o v e n s k ý c h p o d m i e n k a c h - a p r a v d a ž e nie iba v našich - hlboký zmysel, ale žiaP n e n a c h á d z a j ú uplatnenie. K tomuto konstatovaní u ešte pripájam o d k a z vePkého Bengálca: „Poslanie, ktorému^slúžite, nepatří však iba Vašej krajině a straně." Iba k tomu d o d á m : Ano, mal a má T h á k u r pravdu! Vážené z h r o m a ž d e n i e ! Ak tu hovořím o „res p u b l i c a " , musím spomenúť dielo vašich dvoch velikánov, pravda bez toho, že by som d a j a k o zmenšil význam iných početných protagonistov vašej v e d e c k e j , k u l t ú r n e j i politickej historie. Mám na mysli N i c c o la Macciiiavelliho a Anlonia G r a m s c i h o . Prvý z nich vo v y h n a n s t v e , za noci tvoří svoje dielo. Druhý m n o h é roky přežije vo vazení. Bez j e d n é h o Či d r u h é h o by sme nevedeli o poli tike toPko ako dnes. Nie sme a sotva kedy b u d e m e s p ó s o b i l í vedieť všetko. Aj s p o l o č e n s k á prax nám neraz uštědři p ř e k v a p e n i a . N e m á m e politické laboratóriá, kde by sa dali testovať naše modely, představy. Svet m y š l i e n o k , ídeí a praxe zrkadlí s p o l o č e n s k é , r o z u m o v é i citové prejavy. Politici palria do radu tých, Čo usilujú o revolúciu v hlavách i v srdci ach. Nestačí len vedieť, třeba mať aj cit. Lud, národ v obec by mal byť s v ě d o m í m s v o j h o politika. Niccolo Macchiavelti vytyčoval potřebu s a m o s t a t n é h o přístupu k poDubček u generálního tajemníka italských komunistů Occhetta
-10-
organizovala, byla zahrnuta tisíci dalších pozvání od měst, obcí i jednotlivých občanů, kteří zvali Dubčeka na návštěvu. Dubček sám v závěrečném interview v „Unita" zvláště ocenil neformální setkání na ulicích, v barech, na trhu a v tratoriích .v prostými občany; kteří ho poznali, zdravili a nabídli mu pohár vína na jeho zdraví a na přátelství, nejen s ním, ale i s lidem Československa. V době pobytu Dubčeka uveřejnila „Unita" články Rudolfa Slánskéhof Jana Sterna a Zdeňka Jičínského o tom, jak se jeví tato cesta lidem v Československu. Komentáře italského tisku a politiků byly ovšem různé. Někteří oceňovali lidský profil Alexandra Dubčeka, ale domnívají iVC p c? šel dál v demokratizaci než Gorbačov a že proto zůstane „ kacířem " bez naděje na návrat do politiky. Jiní si naopak myslí, že Gorbačov bude v blízké budoucnosti potře bo vat právě tako véh o politika jako Dubček, který se nadále prohlašuje za komunistu, byť ne dogmatického a za přítele Sovětského svazu. Myslí tím dobu, kdy může dojít na periférii sovětského bloku k podobnému lidovému vření jako dnes v baltických republikách a na Kavkaze a kdy dnešní pražské vedení se ukáže jako absolutně neschopné kontrolovat situaci a bude proto třeba najít Člověka, který má morální autoritu, aby zabránil vybuchům hněvu a nekontrolovanému vývoji, a současně může zaručit dobré vztahy k novému vedení v Moskvě. Připomínají, že v bouřlivém roce destalinizace 1956 Gomulka v Polsku a Nagy v Madarsku se dostali do čela lidového hnutí z podobného ústraní, v němž je dnes Dubček. Dubček řekl v závěrečném in tety i ew pro .. Unita " jasně, že v Československu musí dojít ke střetnutí dvou tendencí: mezi těmi, kdo myslí jako on a kdo jsou pro demokratické přeměny, a těmi, co stojí na pozicích „ Poučení" a zahraniční vojenské intervence. Sám vidí řešení „ ve spojení mezi zásadami Akčního programu z roku 1968 a požadavky dneškaAle současně chce dát průchod hlasům „ dětí Srpna 1968", které se stále naléhavěji hlásí o podíl na rozhodování. Dubček proto vidí hlavně mladou generaci, která bude rozhodovat o naší budoucnosti. Bylo cítit, že Dubček nezůstal l hostejný k vystoup en í především mladých lidí 21. srpna a 28. října a že si uvědomuje jejich rozho»
du jící přínos k změní* situace. Vím, ze mnozí lidé doma sledovali Dubcekovu cestu do Itálie s kritickými výhradami. Zdálo se jim, že Dubček nemluví dost o Chartě 77 a o persekuci občanů a že příliš dlouho mlčel, zatímco jiní za svoje názory platili těžkou daň vězení. Ale Dubcek mluvil o těchto statisících pronásledo van ých a d iskrimii i o váných. Snad mohl říci i víc. Ale jeho zásada byla, že o vnitřní situaci a politice bude mluvit až doma, ne v cizině. Uvidíme. Myslím, že mu můžeme věřit. To ovšem neznamená cekat, co řekne on ěi kdokoli jiný ze známých činitelů. Jediná správná cesta je ta, kterou ukázala Charta 77 a ostatní nezávislá hnutí: probouzet občanské vědomí, brát se za svá práva a chovat se jako svobodní občané. Ať se nám to líbí nebo ne, svět respektuje jen ty národy, které za svá práva bojují a nebojí se ani obětí. Nakonec ještě lidský postřeh, který není jistě bez zajímavosti pro ty, kdo neviděli Alexandra Dubceka 20 let: je ve výborné fyzické a psychické formě, plný elánu a nových myšlenek. Řekl bych, že lidsky i politicky uzrál. Italové - a to je jejich specifika - kteří jsou tak hrdí na svou módu „made in Italy" ocenili, že byl elegantní, štíhlý, sportovní, že mluvil bez papíru, přesvědčivě a srozumitelně a že se nestyděl za okamžiky pohnutí. Prostě zapsal se do duše a srdcí obyvatel Itálie. Otázka je, zda se mu podaří totéž po dvaceti letech s Cechy a Slováky? Budeme mu držet palce, proě ne? »
w
(Psáno pro Lidové noviny)
U gen. taj. socialistů
B. C r a x i h o
1 i l i ke. i keď j e v ňom cítiť d o b o v é o h r a n i č e n i e pri vztahu prostriedku a c t e l a . lde však o humanistu, o ktorvch A n t o n i o Gramsei hovoří, že sa věnovali „studiu prc v š e o b e c n é z d o k o n a l e n i e l i d s k é h o d u c h a , ako toho j e d i n é h o , čo je hodné Člověka". Z p o d o b n ý c h d ó v o d o v si vážim G r a m s c i h o , osobnost bytostné spatií slovom i činom s r e v o l u č n ý m socialistický m h n u t í m. Naša prax, politický svět d n e š k a , robí životnost'ich diela a j příkladu s ústavné aktuálnou. O b a j a ukázali závaznost" poměru med z i teórtou a 3 ra x o u, m ed z i pr o g r a m o t v o r n o u a či n o ro d o u s t r á n ko u k a žd é h o p o I i t i c iého hnutia. Viem, že o d p o v ě ď na rózne otázky n e m o ž n o hlad ať bez k o n k r é t n e j h i s t o r i e k e j analýzy. Vědomý som si přitom n e s m i e r n e h o v ý z n a m u súč a s n é h o stavu medziná rodných vzťahov d n e s , v o veku o b d a ř e n é m u , ale tiež obťažkanému tak nesmierne p r o d u k t í v n y m i ako aj ničivými silami. Napriek tomu by som chcel dať za p r a v d u r e v o l u c i o n á ř o v i , dem o k r a t o v i , h u m a n i s t o v i , Antoniovi G r a m s c i m u , keď zdůrazňoval úlohu l'udského s u b j e k t u . U nás sa často připomínají! šlová napísané na veTkoni znaku Českos l o v e n s k e j republiky - „ P r a v d a víťazP\ Ziada sa však neraz dodať to z n á m e - že to dá prácu. G r a m s e i v zhode s tým přehlásil: „pravda je revoluČná", Rád by som v týchto zásadných sťivislostiach povcdal ešte niekoTko slov o našich s k ú s e n o s t i a c h počas pokusu o obrodu socializmu, alebo - ako naši t a l i a n s k i p r i a t e l i a h o v o r i a - o „ n o v o m k u r z e " jara 1968 v Č e s k o s l o v e n s k u . N e p o c h y b n e i tu este stále existujú m n o h é „bicle m i e s t a " . M y s l í m , že sa plne n e p o v e d a l i , neobjasnili všetky tiaozaj podstatné stránky d e j o v tej doby. Z á k l a d n é fakty a p o z n a t k y o roku 1968 v Č e s k o s l o v e n s k u hovoria proti akémukolVek d ě j i n n é m u a p r i o r i z m u , proti d a j a k e j o s u d o v e j fatalitě a nutnosti. N a o p a k presvedčujil o róznych m o ž n o s t i a c h a variantoch, závislých na Fudskej voli. Neplatí to hádám len o j e d n o t l i v o s tiach, ale este vo v á č š e j micre pre v y h l a s o v a n i e , s k ú m a n i e a posudzovanie z á s a d n ý c h k o m p l e x o v otázok clanej p r o b l e m a t i k y zo vtedajších dní. O Čo u nás vtecly p r e d o v š e t k ý m išlo? To zásadné som už zdoraznil išlo o s p o j e n i e socializmu a d e m o k r a c i e , o v y j a v e n i e j e h o humanistickej podstaty a j stránok j e j prejavti. K e ď t o t o vravím, mám na mysli nielen j e d n o t l i v é početné fakty nových pohTndov na politický život, hospodársku činnosť, na celu oblasť kultury, védy, vzdělánia i techniky. S ú č a s n e sa nám nutné připomíná to všetko, čo ako škodlivé bol o třeba plne o d h a l i ť a odstraňovat zo života, Čo nieslo označen ie ako nepři liliadanie k našim p o d m i e n k a m , s u b j e k t i v i z m u s , nezákonnosť, zvóFa, nadraďovanie j e d n o t l i v c a alebo skupin nad stranu, kolektiv či vóbec občiansku pospolitost', n e p ř í p u s t n é zrastanie polilickej strany a státu. Naša skúsenosť, prax potvrdili, že m c d z i n á r o d n é vzťahy sa nemožu budovať a stavať na h i e r a r c h i c k e j n a d r a d e n o s t i . Musím aj tu vyslovit' svoje j e d n o z n a č n é s t a n o v i s k o , že bez v o n k a j š i e h o zásahu do vmltorných pomerov v n a š e j straně a v č e s k o s l o v e n s k e j spoločnosli by bola naša nová c e s t a k o r u n o v a n á ú s p e c h o m . Č e s k o s l o v e n s k á s p o l o č n o s ť bola na to plne zrelá - m o ž n o zrelšia ako kdekoFvek i n d e . N a j c i t l i v e j š i e totiž postihoval náš systém spřed roku 1968 právě č l o v ě k a , možnosti rozvoja j e h o aktivity, j e h o tvořivé sily, ktoré sú prc s o c i a l i z m u s rozhodujiice. V n a š e j k r a j i n ě , ktorej z á k l a d n é b o h a t s t v o pram e n í právě v oblasti 1'udských zdrojov, mala taká líni a tragická příchuť. V Tuďoch narastalo roztrpčen ie aj pocit, že napriek v š e t k e j ich snahe sa s o c i a l i z m u s dopředu dostává iba pomaly, s o s u d o v ý m o n e s k o r o v a n í m a s ťažkými morá nymi d e f e k t a m i v l i d s k ý c h vzťahoch. Vznikali p r i r o d z e n e obavy o socializmus, o j e h o l i d ská tvar. Niektorř l'udia p ř e p a d a l i d e m o r a l t z á c i i , inř strácali p e r s p e k t i v u . Právě v týchto súvislostiach p o v a ž u j e m za p o t ř e b n é z m i e n i ť s a ešte o z á s a d n ý c h prácach o tomto o b d o b í . Je ich celý rad a vo veFkej časti obsiahli už dosť podstatného. N o skutočnosť, že pre našu oficiálnu politiku sa v y d á v a j ú a u z n á v a j ú za fakty iba také, ktoré sú v podstatě velYni z j e d n o d u š e n o u účelovou p r o p a g a n dou, h o v o ř í výrečne, aký z á p a s i koTko práce j e ešte pred nami. N e j d e o to, že u v e d e n é p o č í n a n i e z a l o ž e n é m
-11 -
na nepravdách býva dakedy p o p u d o m k z j e d n o d u š u j ú c i m pohPadom i k polemikám a j z iných stráň. S ú č a s n e sa tým bráni, aby si nastupujťice generácie spravili vlastný obraz o nedávných d e j o c h tak diskonlinuitných k d o m á c í m historickým a j kuitiírnym p o d m i e n k a m , no n a j ma k potřebám e x i s t u j ú c e j spoločnosti. Vóbec lo hlavně a n a j d o l e ž i t e j š i e dnes j e , že sa z róznych d ó v o d o v a p o h n ú t o k popiera, alebo j e d n o d u c h o nevnímá existencia č e s k o s l o v e n ského problému v m e d z i n á r o d n ý c h vzťahoch. Na zastieranie otvorenosti tohlo problému vedie nielen apologetika i n t e r v e n č n e j politiky, ale, c h t i a c - n e c h t i a c , aj prehliadanie, n e d o c e ň o v a n i e e x i s t u j ú c e j traumy, ktorá na čes kos loven skej spoločnosti stále leží. Přitom, podl'a m ó j ho p r e s v e d č e n i a , ide o p o c h o p e n i e dvoch základných nosných prúdov našich d e j í n , tj. n á r o d n é h o a s o c i á l n e h o . Ak o tom h o v o ř í m , j e dostatočne vidieť, že tým nesledujeni d a j a k é prestížne, o s o b n é , či s k u p i n o vé záujmy, ale z á u j e m celej našej spoločnosti. DovoPte mi napokon s odstuponi dvadsiatich rokov sa vám vyznať. Sklamal som sa azda vo s v o j o m , či vlastně v našom p r e d s a v z a t í o renezancii s o c i a l i z m u ? O d p o v i e m slovami nášho básnika: „Len zlé, len zlé sa meria i ba bolesťami. A nech sa a j tak stalo, jak sa stalo s nami, tam kde sme začínali, začal by som znova a rád. Jak vedec hPadajúci s v o j e bacily, ktoré ho zabili." Pre stručný pohPad na náš program sprecl 20-tich rokov, c i t u j e m tieto j e h o myšlienky: „...chceme plne v duchu našich tradicii a p r e d c h á d z a j ú c i c h r o z h o d nutí r o z v i n ú ť v n a s e j krajině vyspelú socialistická s p o l o č n o s ť zbavenu triednych protiv, e k o n o m i c k y , technicky a k u l t ú r n e v y s o k o vyvinutu, sociálně i n á r o d n o s t n ě s p r a v o d l i v ú , d e m o k r a t i c k y o r g a n i z o v a n á , kval i f i k o v a n é riadenú, u m o ž ň u j ú c u bohatstvom svojich zdrojov dóstojný Pudský život, s ú d r u ž s k é vzťahy s p o l u p r á c e medzi Puďmi a s l o b o d n ý priestor pre rozvoj Pudskej o s o b n o s t i . " Z a n e c h a j m e však všetky p r o s t é r e č n í c k e p o k u s y z o d p o v e d a ť dané otázky. Ak nám a j m n o h é móže napovcdať minulosť, s k ú s e n o s f , usudzujeni, že to nic je všetko. Existuje z o d p o v ě d n o s t ' z a svoju krajinu r o v n a k o ako o b č i a n s k a , Pudská z o d p o v ě d n o s t ' z a náš dneŠný svet. Ak budeme prihliadať ku všetkým základným f a k t o r o m , v ě d o m í si lak m o ž n o s t í ako a j n e b e z p e č e n stiev, ktoré dnes j e s t v u j ú před všetkými vrstvami Pudí, precl všetkými národní i, polom bez pochýb b u d e m e mocť nachádzať i správné cesty k riešeniu sučasných problémov. Ak ja a moji blízki v Č e s k o s l o v e n s k u aj v iných k r a j i n á c h m a j ů při lom na mysli spoj en ie s o c i a l i z m u , d e m o k r a c i e , h u m a n i z m u , všePudské z á u j m y , m á m e šancu v n i e s ť s v o j vklad k cxistencii m i e r o v é h o a sprav o d l i v é h o světa. V Taliansku sa v tomto sme re v súčasnom m o d e r n o m a přitom ustarostcnom svete vePa v y k o n a l o a i dnes koná. Je i ba prirodzené, že na tom má s v o j podiel aj b o í o ^ n s k á univerzita. Ona už neraz o s v ě d č i l a v histórii svoju p o k r o k o v o s t . Red* loto dnes preciťujem, chcem to doložiť s v e d e c t v o m z čias nášho n á r o d n é h o p o v z n e s e n i a i utrpenia. Bolo tomu tak i v spore M a j s t r a Jána Husa s pražským a r c i b i s k u p o m o knihy J o h n a W y c i i f f a , a n g l i c k é h o teológa. A právě podPa d o b r o z d a n i a z B o l o g n e - c i t u j e m „ W y c l i f f o v e knihy nemajií byť spaPované, pretože by bolo pošetilé páliť knihy o logiko, f i l o z o f i i , m o r á l k e a t e o l ó g i i , v k t o r ý c h j e o b s i a h n u t é m n o h o s p r á v n é h o , d o b r é h o a u ž i t o č n é h o " (citované podPa práce Jiřího Spěváčka „Václav IV.", sir. 434). Aké výřečné s v e d e c t v o progresu spřed takmer Siestich storoČí! Vá ž e n é z h r o m a ž d e n i e! C e l k o m na závěr dovoPte mi v y j á d ř i ť n e o b y č a j n é v z r u š e n i e za tak vePkú poctu, ktorú od vás, v a š e j univerzity, d o s t á v á m . Přijímám ju celou svojou bytosťou a p ř e d p o k l á d á m - aj moji priatelia - že j e súčasťou nášho c e l k o v é h o č e s k o s l o v e n s k é h o příspěvku do sociálneho, kulturně ho, h u m á n n e h o s p o l o č e n s k é h o počinu k prospěchu d e m o k r a t i c kej Európy. DovoPte, aby som sa na tomto, pre celý svet p o s v á t n o m v e d e c k o m mieste poklonil vede v n a j š i r š o m slova z m y s l e . Nech veda na celom svete slúži životu, Pudstvu, ich s p o l u p a t ř i č n o s t i a z o d p o v ě d nosti za osud n a š e j planéty, ktorá má n a j k r a j š i e m e n o - Z e m . Je to naša s p o l o č n á Z e m , k o n a j m e v j e j m e n e . D a k u j e m Vám. Nech život bez zbraní a násilia, b e z v o j e n s k ý c h hrozieb sa stane ešte pre s ú č a s n í k o v z b r a ň o u - z á s t a v o u n o v e j kvality Pudského života!
-12-
M1LAN S C H U L Z
Lotyši o
Dubcekovi
Měsíčník lotyšských komsomolců sc jmenuje Plamen - lotyšsky Liesrna a jeho redaktoři zřejmě planou stejným nadšením pro případné zlepšení národního posta ve ní uvn itř So \'ětského svazu jako obyvatelé všech jiných pobaltských republik. A jistě nejen pobaltských. Pro československé oko je obzvlášť potěšitelné, když se v takovémto časopise, působícím dnes v okolnostech sovětské pereš trojky, objeví materiál velmi ojedinělý a dokonce v širších souvislostech i velmi brizantní. Lotyšský Plamen otiskl ve svém prosincovém čísle z minulého roku reportáž z cesty svých redaktorů do Bratislavy, kde 28. srpna navštívili v jeho domě Alexandra Dubčeka, někdejšího prvního tajemníka ústředního výboru KSČ> přesněji od ledna J 968 do dubna 1969. Redaktoři požádali Dubčeka o rozhovor pro svůj časopis, což on přijal s tím, že „sovětská publikace" by měla podle něho nejdřív otisknout jeho rozhovor s italským komunistickým deníkem Unita z ledna 1988. To vše se odehrálo před domem, kam Dubček - čteme v lotyšw
ském mládežnickém časopise - vyšel v kostkované košili, aby pak odešel dovnitř hledat slovenskou kopii tohoto rozhovoru. Reportér si v té chvíli všiml mříží na oknech v ptrním patře domku a v reportáži se ptá: „Kdy je sem asi dali? Když byl prvním tajemníkem? Nebo až potom? " DubČek pak kopii přinesl a řekl jednomu z novinářů, aby ji raději schoval pod košili a kdyby je vyslýchali, na hranicích nebo teď hned, mají lhát, že ten text dostali od známých. Přepisů - i na kazetách - koluje hodně. - A pak se zeptali: „Pane Dubčeku, jste komunistaOdpověď zněla: „Ano. V roce 1970 jsem byl ze strany vyloučen, ale z přesvědčení jsem komunista". Reportéři vidí Dubčeka takto: „1 ve svých šestašedesáti letech je velmi živý. Myslitel a dobfý řečník. Je zjevně spokojen, že poprvé po těch letech bude moci z Československa vyjet na univerzitu do Bologni, aby tam převzal čestný doktorát". Což se pak dodejme - v listopadu stalo. „Dáváme mu malou vlaječku se symbolem Hnutí za svobodu (rozumí se - v Rize)" - pokračuje reportáž "tedy z místa, kde se učíme otevřenosti a demokracii. Dubček se s námi loučí, je šťastný. A když jsme dole u vrátek, vo-
v
lá na nás z temné chodby: 'A vy tam, Milan Šimečka postupujte krok za krokem!'" - Reportéři pak popisují, jak se na cestě z Bratislavy radili, co udělají, když je začnou prohlížet. Ale na cestě do Prahy je 11 i kdo ne zas ta vuje. A oni do dá \ ají: aspoň r této chvíli. Č e s k o s l o v e n s k o se u s t a v i l o před s e d m d e s á t i lety s d o b r ý m i úmysly V redakci časopisu Liesma - jak se tu dočteme - pak začaly porady o tom, a na základč o b d i v u h o d n ý c h ideálů. V š e c h n o tragické, co tato zemč p o z d ě j i prožila, m ů ž e m e svést na to, že p r o d o b r é úmysly a ideály nezda Dubčekův rozhovor s Unitou uvebylo toto místo v E v r o p č dost v h o d n é . Ř í k á m e , že na n ě j a k é m j i n é m řejnit nebo ne. Argument proti zněl: místč v m í r n é m p o d n e b n í m p á s m u , v místč, kde b y c h o m mčli za soumuže vzniknout obvinění, že jednáme sedy třeba Dány nebo Holanďany, by r e p u b l i k a d o d n e s rozkvétala na proti sovětské zahraniční politice neM a s a r y k o v ý c h d e m o k r a t i c k ý c h p ř e d s t a v á c h . Ale co tady, v místč, odbo že nepřímo ohrožujeme současnou kud se prý dá ovládal E v r o p a ? Tři k a p i t u l a c e z let 1938, 1948 a 1968 Československou vládu, Argumenty se nám m o h o u jevit jeví j a k o d ů s l e d e k n a š e h o b e z n a d ě j n é h o z e m ě p i s pro zveřejnění říkaly především, že by ného p o l o ž e n í . to byl prubířský kámen glasnosti a soO d s o u v á m stranou o t á z k u , zda by nějaký jiný, s t a t e č n ě j š í a méně poČcialistického pluralismu. Dále: není tářský národ přežil v t o m t o prostoru d ů s t o j n ě j i než my. Možná ano, pochyb o tom, že Brežněvova politika m o ž n á i ne. N e m y s l í m , že mladá g e n e r a c e nějak zvlášť chápe ono traz roku 1968 má kořeny 've stalinské d i č n í d r á s á n í n á r o d n í duše nad selháním našich v o j e n s k ý c h s c h o p n o s politice z let 1939 a 40'. A konečně tí. K o n e č n ě , při všech třech k a p i t u l a c í c h n ě k t e ř í lidé bránili to, v co zveřejnění by bylo 'rehabilitací cílů věřili, i bez rozkazů g e n e r á l n í h o štábu. Nad čím b y c h o m s k u t e č n ě měAlexandra Dubčeka a českoslovenli p ř e m ý š l e t , j e p ř i č i n l i v é k o l a b o r a n s t v í , které po všech k a p i t u l a c í c h ského lidu . V článku se pak citují konn á s l e d o v a l o . Z v l á š t ě po roce 1968 j s m e v tomto ohledu p ř e d v e d l i ve krétní výroky z redakční konference v ý c h o d n í E v r o p ě o j e d i n ě l o u ukázku s n a ž i v o s t i . Na tom nenesou vinu lotyšského Plamene ze 17. října loň- j e n p o l i t i k o v é , u kterých takové j e d n á n í p ř e d p o k l á d á m e . Proč jsme se ského roku. Jeden redaktor řekl, že například tak n e h l u č n ě p ř i z p ů s o b i l i cizím p ř e d s t a v á m o lom, jak by text se čte jako příručka; kdo jej přeměl žít národ ve s t ř e d n í E v r o p ě ? Proč například bylo a j e tolik p o m ě r čte, už se nebude muset dlouho bavit ně v z d ě l a n ý c h lidí, kteří byli a jsou i nadále ochotni lhát o minulosti o věcech, na které se lidé v Lotyšsku i o p ř í t o m n o s t i , když riziko říkat pravdu j e n e p o m ě r n ě m e n š í než třestále ptají. - To čtení - říká jiná reba po roce 1948 a když n i k o h o n e o m l o u v á ani utopická zanícenost ani o b y č e j n á n e i n f o r m o v a n o s t ? To je podle m é h o hlavní b ř e m e n o , které doktorka - je mimořádně užitečné, ponám b r á n í napřímit se. učné a varovné.' Naše pereš trojka ještě nevyhrála. Ten materiál vidím jak M l u v í m však o tom jen proío, že právě nyní, před blížícím se koncem program politické instruktáže. Obsastoletí, ve kterém se zrodil náš stál, je p ř e k o n á n í k o m p l e x u z naší zehuje hodnocení situace i faktický mam ě p i s n é polohy n e s m í r n ě d ů l e ž i t é . Protože Evropa se z m ě n i l a a m ě n í teriál/ - 'Moje generace - zněl další se i V ý c h o d . Po padesáti letech se rodí n a d ě j e , že bychom si opět mohúsudek - toho ví o událostech z oněch li sami určovat n á r o d n í osud spíše ve s p o l u p r á c i s j i n ý m i národy než dní velmi málo - ale podoba se souna j e j i c h u z d ě . Vždyť se d l o u h o n e v ě ř í c n ě ptáme: je m o ž n é , aby způčasností je hrozivá!' Závěrečný sob, jak m r a v n ě , politicky, k u l t u r n ě a h o s p o d á ř s k y ž i j e m e , trval nesoud: To se musí zveřejnit! z m ě n ě n ě až d o k o n c e století? C o ž p a k m u s í dojít k h l u b o k é m u hospod á ř s k é m u a s o c i á l n í m u ú p a d k u , j a k ho vidíme třeba v Polsku, a b y c h o m Což redakce hned dělá. Prosincové našli r o z u m n á ř e š e n í a obnovili suverenitu při tvorbč vlastních d ě j i n ? číslo měsíčníku Liesma - Plamen otisklo první část Dubčekova rozhoVím, že j e v zemi m n o h o těch, kteří se po všech z k l a m á n í c h přestali voru s L Unitou z loňského ledna. zajímat o v š e c h n o , co p ř e s a h u j e malé d ě j i n y č l o v ě k a , m n o z í jsou prosáknuti n e d ů v ě r o u , p o d e z ř í v a v o s t í a apatií, j i n í prostě odešli z tohoto R u d é p r á v o o p o b y t u A. D u b č e k a a n e v l í d n é h o e v r o p s k é h o p r o s t o r u . J e n ž e tato chvíle není j a k o ty předJ H á j k a v z a h r a n i č í : „L'Unitá a téc h o z í , aby mohla být z r u š e n a násilím. V mé generaci a generaci starměř všechny další italské deníky inší j s m e v p a d e s á t ý c h a š e d e s á t ý c h letech m l u v í v a l i často o k y v a d l e . f o r m u j í o čtvrtečním setkání A. DubKdyž s e k y v a d l o p e r z e k u c e a blbosti v y c h ý l i l o do p ř í z n i v ě j š í polohy, čeka s generálním t a j e m n í k e m italské rychle j s m e se museli n a d e c h n o u t a n ě c o udélat, než se v y c h ý l í zase KS A. O c c h e t t e m , k n ě m u ž d o š l o zpátky. To, co v i d í m e dnes v š u d e kolem a v S o v ě t s k é m svazu zvlášť, z i n i c i a t i v y I K S . " (19.11.) „ M n o h é n e n í k y v a d l o . N e n í kam se vrátit, k y v a d l o se vzpříčilo. Dnes to v ě d í z á p a d o n ě m e c k é , italské, polské, mai ti, k t e ř í ho do tohoto stavu uvedli. AČ n e r a d , m u s í m na p o d p o r u toď a r s k é i j u g o s l á v s k é listy i n f o r m u j í o přijetí Dubčeka papežem Janem hoto a r g u m e n t u uvést h i s t o r i c k é p o u č e n í z k r i z o v é h o v ý v o j e , aspoň Pavlem II." (22.11.) „Západní tisk inv těch n e j h r u b š í c h r y s e c h . M n o h o o b ě t a v ý c h , s o c i á l n ě cítících a bídou f o r m u j e , že bývalý čs. ministr zahraz n e c h u c e n ý c h lidí sdílelo od n e p a m ě t i ideu, že lidská s p o l e č n o s t si koničí (z roku 1968) Jiří H á j e k vyceston e č n ě z a s l o u ž í , aby byla u s p o ř á d á n a p o d l e r o z u m u , p o d l e v ě d e c k y zdůval do R a k o u s k a , kde se má zúčastnit v o d n ě n é h o p r o j e k t u , a ne p o d l e libovůle a š p a t n ý c h l i d s k ý c h v l a s t n o s oslav 40. výročí přijetí Deklarace tí. V d e v a t e n á c t é m století tento p r o j e k t dozrál a Marx ho t e o r e t i c k y o lidských právech." (7.12.88) z d ů v o d n i l . P o d l e staré tradice byl p r o j e k t n a z v á n s o c i a l i s m e m a ko„ G l a s n o s t " v j i s t ý c h záležitostech j e m u n i s m e m , ale to n e n í moc d ů l e ž i t é , p r o t o ž e pro celou ideu n e n í hlavz ř e j m ě v Č e s k o s l o v e n s k u možná j e n oklikou přes informací o psaní zahraní z a m ě ř e n í p r o j e k t u , ale p r o j e k t sám, j a k o lék, j a k o spása a j a k o u k o n ničních sdělovacích prostředků. To j e č e n í n e v ě d o m é cesty lidstva.
Československo 1988
konce století
nepochybně zcela jedinečný úkaz!
-13-
— šance do
Projekt s p r a v e d l i v é a šťastné b u d o u c n o s t i byl natolik vzdálen od zav e d e n é h o z p ů s o b u života, že j e h o autoři nemohli d o u f a t v j e h o realizaci jinou cestou než cestou r e v o l u č n í h o násilí. Tuto p o n ě k u d nepříj e m n o u stránku véci odbyli t e o r e t i k o v é p o u k a z e m na to, že násilí už beztak e x i s t u j e a že toto nové násilí bude trvat jen krátce, j e n proto, aby o t e v ř e l o d v e ř e do říše s v o b o d y . Když však došlo v Rusku a pozdčji ve v ý c h o d n í Evropě, v Asii, v A f rice a na K u b e (také v K a m b o d ž i , ano, také v K a m b o d ž i ! ) k realizaci p r o j e k t u , u k á z a l o se, že „přechodné* 4 násilí se táhne na d l o u h é lokte a dveře do říše s v o b o d y z ů s t á v a j í z a v ř e n é . N á s i l í ve všech f o r m á c h , brutálních i p o n ě k u d c i v i l i z o v a n ě j š í c h , se zařídilo s a m o pro sebe a ins t i t u c i o n a l i z o v a l o se. V t o m t o n á s i l í se s p o l e č n o s t nově s t r u k t u r o v a la, vznikla nová třída, n o v ě se s l o u č i l y s o c i á l n í z á j m y atd. Před čtyřiceti lety byla do tohoto p r o j e k t u zatažena i naše republika a bránila se stejně o c h a b l e j a k o předtím a p o t o m . Už bylo přesně p o p s á n o , co v š e c h n o zde hrálo roli. Po s e d m d e s á t i letech od p r v n í h o pokusu máme před sebou p ř e h l e d n ý v ý s l e d e k : ten j e s k l i č u j í c í sám o s o b ě a mravně z n i č u j í c í , když v e z m e m e do úvahy oběti, které si projekt v y ž á d a l . To platí j e š t ě více pro nás, p r o t o ž e j s m e nezačínali v bídě a z p u s t o š e ní j a k o j i n í . O to h o r š í j e zlost na naše u m í s t ě n í v E v r o p ě . (V závorce se vám však svěřím se z n e p o k o j i v o u m y š l e n k o u . Co k d y b y n e b y l o z á p a d n í Evropy, kam s n a d n o v i d í m e přes plot, a my n e m o h l i s r o v n á vat? M á m e se přece lépe než před čtyřiceti lety, m á m e dost c h l e b a , m a s a , z á k u s k ů v c u k r á r n á c h , více aut, ledniček a t e l e v i z o r ů , které kdysi v ů b e c nebyly. N e b ý t m o ž n o s t i s r o v n á n í se Z á p a d e m , n e v z d á v a l a by většina lidu d o d n e s díky S t a l i n o v i , že nás vpustil do r á j e ? Ve svých d ů s l e d c í c h j e to velmi n e p ř í j e m n é p o m y š l e n í . ) Vědomí a s e l h á n í p r o j e k t u se šíří a u p e v ň u j e , ze všech stran a stále rychleji se mu d o s t á v á m a t e r i á l u . Jak nově s l y š í m e , i naši p o l i t i k o v é říkají, že p r o d l u ž o v a t daný stav j e n e m o ž n é . Zde j s m e však u k o ř e n e československého specifika řečeno jazykem novin, u naší národní z v l á š t n o s t i . Lidé cítí, že program p ř e s t a v b y , který nám p o l i t i k o v é nabízejí, není myšlen u p ř í m n ě . Z n í totiž dost n e s k u t e č n ě , když se k myšlence jakýchsi změn a j a k ý c h s i r e f o r e m hlásí li, kleří měli už d á v n o moc proměnit ji v čin, avšak n a m í s t o toho ji p o š l a p á v a l i . A už jsme v národním s p e c i f i k u u p r o b l é m u v l á d n o u c í strany, na kterou n a r a z í m e , i k d y b y c h o m se tvářili s e b e s m í ř l i v ě j i , Před čtyřiceti lety přišla tato strana na scénu v p o n ě k u d j i n é s e s t a v ě . Bylo v ní mnoho lidí, které sem přivedla r a d i k á l n í reakce na válečnou z k u š e n o s t , byli v ní lidé s v y h r a n ě n ý m s o c i á l n í m c í t ě n í m , lidé p a m a t u j í c í krizi a n e z a m ě s t n a n o s t , i n t e l e k t u á l o v é , kteří se upsali u t o p i c k é vizi, a pak hodně těch, kteří uvěřili f a l e š n ý m s l i b ů m . Znal j s e m ty lidi, p r o t o ž e j s e m byl o něco p o z d č j i při lom. V průběhu let byla tato p o m ě r n ě košatá s p o l e č n o s t s y s t e m a t i c k y o s e k á v á n a . Po p o s l e d n í velké o s e k á v a č ce po roce 1968 zůstal z této strany jen pahýl, zanikly p o s l e d n í z á v a z ky vůči p r a v d ě a p ů v o d n í m ú m y s l ů m , zanikly zbytky o s o b n í h o s n a ž e ní konat p r o s t ř e d n i c t v í m moci d o b r o . Lid nemá iluze o c h a r a k t e r u této v l á d n o u c í strany. Po čtyřiceti letech s d r u ž u j e j e j í j á d r o ty, k t e r ý m se líbí být u moci a mít z toho p r o s p ě c h . To j e však o b e c n ý z á v ě r a má krutou povahu o b e c n ý c h z á v ě r ů , jak j s m e je znali, j a k o třeba závěr o třídní p ř í s l u š n o s t i . V rámci této o b e c n o s t i jsou však ve s t r a n ě i ti, kteří se s n a ž í řídit v d a n ý c h m o ž n o s t e c h co n e j l é p e f a b r i k u , vystavět v o d o v o d pro svou obec, vést d r u ž s t v o tak, aby z t o h o měli prospěch j e h o č l e n o v é atd. N a p r o s t o u většinu v ní pak m a j í ti, kteří chtěli s v ý m dětem ulehčit cestu ke v z d ě l á n í , k t e ř í se chtěli dostat výš se s v ý m i o r g a n i z a č n í m i ČÍ j i n ý m i s c h o p n o s t m i , a m n o z í , na které nezbyla ani ta n e j n i c o t n ě j š í p r i v i l e g i a . Tento terén dává m o ž n o s t k n á r o d n í m u porozumění. V ý s l e d n ý stav v l á d n o u c í strany není p o d m í n ě n i d e o l o g i c k y a termín s o c i a l i s m u s j e m o ž n é si i o d m y s l e t . S t e j n o u r o z k l a d n o u c h o r o b o u o n e m o c n í každá s k u p i n a lidí, která by tak d l o u h o vládla sama, a j e š tě j e n v ú z k é m v n i t ř n í m k r u h u . K d e g e n e r a c i se o d s o u d í k a ž d á s k u p i na, k d y ž v z n e s e nárok na m o n o p o l n í v ý k o n m o c i . To v s e j e naše zvláštn o s t , č e r v e n ě p o d t r h n u t á p o s l e d n í k a p i t u l a c í . V j i n ý c h z e m í c h výc h o d n í E v r o p y j e m o ž n é , aby d v e ř e do b u d o u c n o s t i otevřela r e f o r m -14-
JAN STERN v
Kauza
Československo
Ve dnech II. až 13. listopadu se měl v Praze konat historický seminář s názvem „Československo 88". Jeho cílem bylo posoudit, jak se události osudové pro Československo promítly do evropského dění, jak s ním souvisely a dosud souvisejí. Seminář v Praze se neuskutečnil. Místo toho se konala rozsáhlá policejní razie. Již 10. listopadu ráno zadržela Státní bezpečnost desítky možných účastníků sympozia, některé ještě týž den propustila. ostatní pak uvěznila na tři až čtyři dny. A tak se diskuse, které měly odeznít v jednom pražském hotelu, přenesly do cel ruzyňské věznice. Mohu ovšem mluvit jen ze své zkušenosti. Slyšel jsem znamenité expozé historika Jana Křena o fenoménu střední Evropy a mohl jsem jen litovat toho,že řečník má v cele pouze dva mladé posluchače a že to nejsou desítky a stovky studentů v universitních posluchárnách. Pozorně jsem sledoval dialog marxistického ekonoma \ ěnka Šilhána s katolickým teologem Mádrem, který má za sebou plných patnáct let nespravedlivého věznění, a přece jeho duch zůstal svěží a otevřený bližnímu. Na rozhovoru těch dvou mužů nebylo ani tak důležité to, o čem mluvili, jako spíše to, co bylo v podtextu jejich rozhovoru - hluboký vzájemný respekt a solidarita. Nebyly to katedrové monology, ale skutečné symposium, hostina, při níž každý otvírá svůj osud a zkušenosti tomu druhému. A nevadilo , že do rozprav štěkali a vyli psi z vězeňského psince. V té době již byl v Bologni Alexander Dubček. Bizarnost situace spočívá v tom, že i jeho slavnostní projev při udělování čestného doktorátu byl V-
vlastně příspěvkem k symposiu „Československo 88". Přihlásil se s nebývalým důrazem k humanitním ideálům zakladatele čs. státu Tomáše Masaryka a když citoval památný výrok Františka z Assisi, měl jsem zvláštní pocit. Byl to opět Dubček ze svých nejlepších chvil v roce J968, kdy si ani ne svou výmluvností, jako svou bezelstností uměl získat lidi bez rozdílu názorů. Posluchač cítil: tenhle člověk to s lidmi myslí dobře. Čechům a Slovákům, unaveným dvaceti lety frází, výzev a vyhrůžek, se po takovém projevu stýská. Za sedmdesát let svého trvání bylo
v-
Československo dvakrát vnějším zásahem sraženo na kolena a pokořeno. Stalo se tak v roce 1938 a v roce 1968. Je pochopitelné, ze se naši lidé-a tím spíše čs. historici - ptají, zda tyto prohry byly nevyhnutelné, zda se vnějšímu zásahu nedalo předejít - nebo alespoň odhodlaněji a dovedněji celit. V prvním případě je terčem této kritiky Beneš, v druhém případě Dubcek. Tato kritika je oprávněná, je-li nedílnou součástí sebereflexe všech mysl ivých členu společnosti. Tato kritika se však stává absurdem, dochází-li k závěru, že Mnichov vlastně zavinil Beneš a intervenci 21 .srpna Dubček. A co ti, kdo je podvedli a přepadli? To jsou snad neviňátka? Klíčovou otázkou roku 1938 a právě tak roku 1968 není to, jak si počínal přepadený; klíčovou otázkou je, co dělat, aby se už v Evropě nepře padalo. A co učinit, aby ti ostatní takovému přepadení lhostejně nepřihlíželi. Prý se pravda dějin vyjevuje mocenským úspěchem. Co se prosadí, to je oprávněné. Je to ošidné stanovisko - vede přímo k cynickému závěru, že pravdu má vždy vítěz.Lukanus ale napsal:„Victrix causa deis placuit, sed victa Catoniu. Vítězná věc se líbí bohům, však poražená Catonovi. A v tomto výroku je také vysvětlení, proč věc Pražského jara znovu ožila. Neboť lidem se líbí a už ji neopustí. A vám jsme vděčni, že jste ji neopustili ani vy. (Psáno pro L Unita
14.11.1988)
ní část k o m u n i s t i c k é strany. U nás r e f o r m n í k o m u n i s t y vyhubili v sed m d e s á t ý c h letech, a jestliže ještč tajné uvnitř stranv e x i s t u j i , nedáv a j í o sobě vědět. S k o d a . Jejich výkon v glasnosti je v S o v ě t s k é m svazu o b d i v u h o d n ý . To byl s t r u č n ý h i s t o r i c k ý a r g u m e n t proti k y v a d l u . P o p s a n ý stav pos k y t u j e do konce století lepší v ý h l e d , než by se zdálo. J s m e bez iluzí a také už bez i d e o l o g i e . A m á m e vlastně j e n j e d i n o u m o ž n o s t v y h n o u t se h o ř k é m u konci: d o h o d n o u t se v n e j š i r š í m n á r o d n í m k o n s e n s u na změně, na p ř e c h o d u k d e m o k r a t i c k é m u r o z h o d o v á n í , na pluralitě bez jakýchkoli p o s t r a n n í c h ú m y s l ů , na s v o b o d n é volbě cílů i osob, z níž n e b u d e nikdo p ř e d e m v y l u č o v á n , a posléze na m r a v n í o b r o d ě , na co n e j r y c h l e j š í m v y b ř e d n u t í ze lží, které otrávily n á r o d n í duši. N e m ů ž e existovat žádná j i n á legitimita než ta, která v y c h á z í ze s v o b o d n ě proj e v e n é lidové vůle. «•'
v
» '
» '
v *
•
V*
N e m y s l í m , že j e o p r á v n ě n é stěžovat si na n e d o s t a t e k p r o g r a m u . Za p o s l e d n í d e s í t i l e t í byl f o r m u l o v á n a l t e r n a t i v n í p r o g r a m t é m ě ř pro všechny oblasti n á r o d n í h o života. Jen v textech Charty bylo v y s l o v e no tolik d o b r ý c h m y š l e n e k , že s nimi do konce století v r c h o v a t ě vys t a č í m e . A pak, r o z h l é d n ě m e se po Evropě. Ú s p ě š n é vlády v s l u š n ý c h a p r o s p e r u j í c í c h d e m o k r a t i c k ý c h státech jsou v š e c h n y s t e j n ě p r a g m a tické, v y v a ž u j í spíše smířlivě než a n t a g o n i s t i c k y různé sociální z á j m y a jsou k o n e c k o n c ů vždy n a p r a v o nebo n a l e v o od s t ř e d u . Náš lid nemá j i n o u mentalitu než naši n e j b l i ž š í s o u s e d é , a mít možnost volby, dal by ve všech u z l o v ý c h bodech našich dějin p ř e d n o s t léto cestě. Civilizace, ke které s v ý m p ů v o d e m p a t ř í m e , nemá k o n e č n ě příliš na vybranou v krocích do b u d o u c n o s t i : n e m ů ž e spory mezi národy a s o c i á l n í a n t a g o n i s m y řešit v á l k o u , protože by s a m a - z a n i k l a , m u s í s p r a v e d l i v ě rozdělovat práci i b o h a t s t v í , ke kterému se d o p r a c o v a l a , a také m u s í obnovit r o v n o v á h u mezi svou p r ů m y s l o v o u aktivitou a zle vykořisťovanou p ř í r o d o u . Po s e d m d e s á t i letech e x i s t e n c e státu n e m á m e tedy přespříliš d ů v o d ů radovat se nad j e h o s t a v e m . I když to zní p a r a d o x ně, d o m n í v á m se v š a k , že ze všech v ý c h o d o e v r o p s k ý c h států m á m e n e j p ř í z n i v ě j š í p o d m í n k y nabýt do k o n c e století s v o b o d y v řízení nár o d n í h o osudu a nebýt Evropě na obtíž. To v y p l ý v á z toho, co j s e m řekl p ř e d t í m : pro p o l o v i č a t á a p o k r y t e c k á ř e š e n í j i ž národ ruku n e z v e d ne, a n e b u d e pro ně také p r a c o v a t . S t a v n a š e h o h o s p o d á ř s t v í přes v š e c h n y vady a z a o s t á v á n í v technologii j e přece jen lepší než j i n d e na v ý c h o d ě . N e m á m e dluhy, při o d c h o d u z f u n k c e za to d o s t a n e někdo státní v y z n a m e n á n í . Již nyní v z n i k a j í p ř i r o z e n o u cestou o b č a n s k é iniciativy, p ř i r o z e n ě se p r o s a z u j e autorita o s o b , které cítí n a l é h a v ě j i než j i n í z o d p o v ě d n o s t k našemu n á r o d n í m u o s u d u , rozšiřu je se vědomí lidských práv, p o m a l u u s t u p u j e strach, strach z nelítostné politické m o c i , k t e r ý n á s o c h r o m o v a l po p a d e s á t l e t . V d ů s l e d k u z m ě n v S S S R se u v o l ň u j e s e v ř e n í , ve kterém j s m e tu žili. Do k o n c e století se snad ukáže, že tato r e p u b l i k a byla z a l o ž e n a na celkem v h o d n é m místě v E v r o p ě , j e n ž e strašně d l o u h o trvalo, než se přednosti tohoto místa mohly p r o j e v i t . P ř i j d e , co m u s í přijít. Mne j e n u d i v u j e , že j s o u lidé, kteří to n e v i d í nebo necítí. 30. září 1988 / U v e ř e j n ě n o bez autorova s o u h l a s u )
Prezident Mitterrand o Pražském jaru Kresba Jan Kristofori
Ve svém oficiálním pozdravném projevu při příjezdu do Prahy mčl francouzský prezident Francoise Mitterrand také tuto pasáž:„Jistč víte o značném ohlasu, který ve Francii vyvolalo to, co bylo p o j m e n o v á n o Pražským j a r e m , a o morální prestiži, j í ž se u nás těšily Činy a osoby, které v našich očích představovaly hodnoty, ve které věříme a které si slavnostně p ř i p o m e n e m e u příležitosti 200. výročí Deklarace lidských a občanských práv z roku 1789, svoboda projevu, shromažďování, pohybu, právo na spravedlnost a národní suverenitu. To vše víte a bylo by zbytečné to přejít m l č e n í m . " A tohle museli Husák, jakeš, Bifak a všichni ostatní čs. potentáti nejen vyslechnout, ale i nechat 9. prosince 1988 publikovat v Rudém právu, protože cenzurovat takového hosta j a k o Mitterrand se už ani v Praze n e o d v a ž u j í ! . (Z.H.)
EVA KANTŮRKOVA
Jak se nám zachtělo svobody Vzbudily mě divné zvuky, můj muž stál v pyžamu obklopen šesti muži v civilu vecpanými do naší haly, bylo čtvrt na šest; poznala jsem mezi nimi toho, který si říká Tichý. Moh la bych psá t je ho živo topis. Ja ko poručík dostal ze země básníka Jana Vladislava, mě před sedmi lety spolu za týkal už jako nadporučík; proslavil se u mě tím, že se neostýchal prohlížet skříň se spodním prádlem; naposledy velel tomu, když nás vodili do antonů jako uličníky ze třetího fara Charty, a nedávno mi někdo říkal, že už je podplukovníkem. Oslovila jsem ho tak, neohradil se, budu ho tedy nazývat ppluk. T. Celá léta jsem se držela z ásady o stá tni be zp ečn os ti n eps a t, kdyby mi provedla nevímco; při prohlídce ženská osoba utrousila, že kdyby nebylo jich, neměli bycítom o čem psát; af tedy zakusí, jak chutná „gjasnost". Muže odvedli dva, jedním byl podplitkovník Smolík z odboru vyšetřováníStB; znamenalo to, že může být obviněn; byl Čtvrtek 27. října. Já zůstala v bytě s povolením k domovní prohlídce v ruce a s nejasným vlastním postavením. Důvodem prohlídky a zadržení mého muže byl Manifest „Demokracii pro všechny", který vydalo právě vzniklé Hnutí za občanskou svobodu. Manifest podepsalo 122 lidí. Prohlídku povolila prokurátorka Fuchsová, o zabavení věcí rozhodoval vyšetřovatel kapitán dr: Tomko, byt prohledával pplk. T. a jakýsi Mladý Příslušník, jehož jméno jsem na protokolu nerozluštila. Později se dostavila rázná žena, kterou jsem prvně uviděla na En gel sově nábřeží; Ivan Havel slavil padesátiny, před domem seděl v autě muž, který si říká kapitán Čermákt jehož Životopis bych taky mohla popsat, a tato rázná dáma při perlu stra c i přích o z íc h na up atí sch od iště rozhodovala, kdo smí nahoru a v
kdo půjde za roh do antonu. Zena důstojníka StB a v operativě k tomu, to nás fascinovalo, Karlu Srpoví dala až se sveřepou hrdostí své Číslo ť jméno. Se stejným opojením
svou funkcí se mi prohlásí večer, až mě zadrží, ale protože jsem jméno zapomněla, budu o ní psát jako 0 ppor...ové. Jako nezúčastněného svědka s sebou přivedli dr. L. Procházku z ONV v Praze 5. Prohlídku začali mými deštníky, rozebrali domácí telefon, chtěli bourat i kus zdi. Prohlídka zněla na mého muže, věci máme ale v bytě oba, dlouho trvalo, než jsem si tuto výhradu prosadila do úvodu protokolu; u mnoha věcí jsem se musela přít, že patří mně, ale uhájila jsem jen něco. Manifest ani nic s ním souvisejícího v bytě nenašli, zato mi zabavili rukopis románu Pán věže z roku 1980, chtěli vzít i rukopis mé knihy o Husovi, vzali mi soubor esejů o Sabinovi, Durychovi, B. Fučíkovi, V. Cemém atd., vzali můj referát na mezinárodní sympozium Československo '88 „ Če šství v Pamětech Václava Černého" t které mi pan profesor osobně věnoval, a taky dvě různá samizdatová vydání sborníku vědeckých prací o Josefu Pekařovi, který jsem uspořádala. Zabavili i fotografii stuh ke kyticím, které jsme jako mluvčí v 85. roce položili na památná místa padlých amer ic ký ch a s o i»ětskýc h v ojá ků 1 pražských barikádníků; do protokolu napsali, že na stuhách je text „Charta 77", ale už nedopsali, že se tam dá číst „sovětským vojákům". /\ vzali mi jiné unikátní památky; dopis spisovatele Jana Beneše, který se se mnou na dálku shodl v názoru na nemužnost mužů; slova jimiž je text upoutal, zněla „Vaculíkovy jarní větry" i čímž Beneš vůbec nemínil nic z Vaculíkovy veřejné činnosti, ale přece jim to nebudu vysvětlovat. Je mi líto, Jene, jste opět v Ruzyni. /I taky vzali dlouhý dopis Františka Janoucha, jako profesor jaderné fyziky byl předloni v Sovětském svazu na vědeckém sympoziu a popisoval, co tam viděl a o čem mluvil s akademikem Sacharovem. Zabavení zdůvodnili tím, že dopis nese znaky množeného textu a nechtěli rozumět tomu, že Františkův počítač jinak psát nedovede. /\ zabavili mi i dopis českosloven-
16
ských intelektuá lů před sta vit elů m sovětské kultury, přestože jsem upozornila, že nám na něj odepsal Andrej Sacharov. Vyšetřovatel dr. Tomko, národností Slovák, se jinak choval korektně, u něčeho i uznal, že by zabavení volalo do nebes, i kouřit chodil na terasu. Taky se všichni zuli. I pplk. T, asi že všichni stárneme a jsme moudřejší, několikrát uznal můj důvod, proč knihu nevzít, do prádla a do přikrývek nelezl, požádal o to mě. Zato Mladý Příslušník měl hlavu plnou nápadů. Jestli v tom vytrvá a jestli potrvá tento režim, začal se mi před očima odvíjet další životopis. Může mu být mezi 25-30 lety, hlcivu má malou, kulatou, krátce ostříhanou, kulaté tmavé oči se umějí rozsvítit koniášovským leskem. Je to prototyp nesolidnosti a podraznictví v pražské operativě StB a to, co o něm napíšu, jsem ochotna zopakovat do každého vyšetřovacího protokolu. Ze zásuvky už Tichým prohlédnuté znovu vyndal listiny k videorekordéru; věnovali mi ho prostřednictvím Tuzexu švédští spisovatelé; když jsem byla v jednaosmdesátém roce zavřená za knihu, přijali mě za čestného člena svého P en klubu a občas si na to vzpomenou. Dr. Tomko mi zabavil všechny videokazety, i prázdné, s Čajkovského baletem v Pařížské opeře nebo s detektivkou Agaty Christie; a Mladý Příslušník vyhledal a dal zabavit i doklady o tom, že přístroj je řádně zaplacený a proclený. /\ se stejnou chutí přinesl na třídící stůl doklady, že mi má italská přítelkyně složila v bance 160 USD na osmidenní pobyt ve Florencii; neuvědomila si, duše svobodomyslná, že nemám pas, a teď nemám an i po t vrz en í o je jím da ru, kdežto naše banka může s uloženými devizami volně disponovat. Prohlídka získala na razanci, když se na pracoviště dostavila ppor. ...ová. Nezula se. A hrnula se zapisovat zabavené věci. Taky od té chvíle protokol ztratil povinnou přehlednost. Je jí mezi třicítkou a čtyřicítkou, je hodně široká v bocích, postavu má tuhou, je karyatický typ. Sukni ze zeleného sukna měla na bocích zdobenu velkými knoflíky, přes svetr sako z Černé kůže, polobotky šedé, punčochy světlé. *
•
»
Kroky dělá dlouhé, rázné» pohybuje se negraciézně, ale mršme, řeč má úseč nou, na vykl á poli cajtská úsloví vyslovuje s chutí. >/ť n;c/<7 nická, ale aby to zabolelo a vyvolálo strach. Je z povah, které by neusnuly bez posledního slova. Odpovědi i na otázky do protokolu ví předem. Vdaná prý není a de ti nemá. Vnímám lidi i kůží a ta mi napovídá , že ta ovládavá žena má silný mate řský komp lex, kt erý z vrá ceně pro jevuje i vůči „nepřátelům": je pevn e rozho dnu ta och rán it je p řed se bon samými. StB si vůbec osvojuje způsoby lékařů, kteří vás vedou na operaci, o n íž p ře de m ve clí, že ji nemusíte přežít, a chovají se k vám s naléhavou šetrností. Tato žena, uvědomila jsem si, by mě s naléhavou šetrností dovedla i pod Šibenici a měla při tom dobré svědomí profesionálně vykonaného aktu spravedlnosti. Takto, myslím si, kazí důstojníky StB západní filmy o tvrdých sice, ale čestných policistech. Kdyžppor. ...ová ode dveří spatřila v mé knihovně celé ročníky samizdatových časopisů, řekla: „Tak tohle půjde šmahem A šlo to šmahem. Tuhla mi kůže na tvářích. Jen já v té chvíli a r té místnosti věděla, co je v těch všech octěných svazcích psaných na stroji ukryto práce, duchovního vypětí, chytrosti, znalostí, myšlenek, kolik je v nich skryto tvůrčího, ale i opisovačského úsilí. Sebrali Střední Evropu, Prostor, Infoch, Lidové noviny. Kritický sborník, Obsah, Revolver Revue, dokonce i Spektrum ze sedmdesátých let, Ze zásuvky i z bloku, Nový brak, Hosta, Jazz-Top, Informace 0 církvi. Protokol o prohlídce má 87 položek, z nichž pod každou je 1 několik knih. / dr. Tomko musel vědět, že prohlídkou nevykonali právní akt, ale pomstu. „Nemáš házet a po jedné! - dvacátého prvního srpna kytky k Václavoviřekla mi potom v útěšném stavu humoru Anička Marvanová. I pplk. Smolík řekl mému muži při výslechu, že soudruzi byli zbytečně horliví. Ta žena vnesla do atmosféry prohlídky nepokrytou agresivitu. Věcné argumenty, na něž dr. Tomko předtím i slyšel, ztrácely váhu. Mezi mnoha knihami vytáhla i moje dopisy z Ruzyně, byly tenkrát jedinou mužovou
radostí. dal si je pěkně svázat. Jako důkaz nesvědčí o ničem, byly ostatně cenzurovány, ona jen s bystrostí zlého člověka postihla, čím nejvíc ublížit. Dr. Tomko mi je vrátil, až když jsem řekla, že zabavit je je nelidské. „To se mýlíteřekla ppor. ...ová, „my nic nezabavujeme, jenom zajišťujemeA přestože mi svazeček nevzali, zapsala jej do protokolu s poznámkou „ponechány v místě "; a aby její slovo bylo konečné, pronesla: „ To stejně bude její p os l e dt i í ex temp ore." Dramatické situace mají i své komické stránky, každý dramatický spisovatel ví, že jen napětím, bez humoru hra ztrácí účinnost. Ovšemže humoristou jsem byla já. Atmosféra trochu povolila, když oba začátečníci svých kariér opustili byt; měli jsme jet na prohlídku chalupy, požádala jsem, jestli mi vezmou do vozu vyprané ložní prádlo. Museli ještě zavést kořist do Ruzyně, a tak do kufru automobilu naložili s dvěm a o bro vitým i papíi v vým i pytl i zabavených věcí - do každého by se vešel metrák brambor - i tašku s povlaky; mě vysadili před věznicí, má taška v předstihu projela branou tam a sem. Ppor. ...ová do Písku nejela, jen dr. Tomko, pplk. Tichý a Mladý Příslušník. Z půdy si vynesl jen pavučiny ve vlasech a nikdy nezapomenu na vyděšeného nezúčastněného svědka, kterého pplk. T. přivezl z MeNV. Ten člověk se neodvážil odlepit se od dveří, ani si sednout, když jsem mu to nabídla. Do Prahy jsem vzala sklenici naložených švestek, u obecní studny jsme dlouho čekali, než pplk. T. vrátí svědka domů, věrně ke mně přiběhla černá kočka se zelenýma očima , která si celé léto chodila pro pohlazení, taky sousedův bílý Špic vystrčil veselý čumák; jinak vesnice vypadala jak vystěhovaná, sousedi se radši dívají za záclonami, jeden ale přece vyšel a založil nejhezčí motiv mojí anabáze: dal mi jablka ve velikém košíku. V těch dnech jsem dočetla výtečnou knihu Anny Bauerové o zlatém věku země Bojů. Ve statku, na který jsme se dívali, bydlíval soused Novák, který v minulém století rozoral keltskou mohylu s pohřebním pokladem a protože jej neukradl, dostal se do odborné literatury. Na druhé straně «
*
•
v
m
«
návsi je statek, v němž sloužíval Jan Cimbura a já opatrně zkusila, zda je dr, Tomko neosoba, mluvící jen ve služebním žargonu a bojící se své lidske podoby; o knize o Bt\jíiJi věděl a líbilo se mi, že on. Slovák a vyšetřovatel StB, dovedl docela obyčejně říct, že o Cimburovi a Baarovi neví nic. Vr motorestu Na Haldě jsme veče ře li sma že ný říz ek, je to vedle Bytízu, kde robotoval v uranovém dole Karel Pecka a kam si situuji jeho Horečku. Ppor. ...ová seděla za stolem nějakého důstojníka obvodního velitelství na Smíchově, v místnosti byl mladík v uniformě Sboru nápravné výchovy a jeden civil s knírem; budu mu říkat Mlčenlivý, „Jste na půdě SNB,U řekla ppor. stroze, „vyndejte věci na stůl." Pro nezasvěcené vysvětlím, že toto opatření údajně slouží jako kontrola, že nemáte u sebe zbraň, jíž byste příslušníky ohrozil; ale používají je, aby se dostali ke všemu, co je zajímá a mohli vám to zabavit. Mému muži takhle jednou zabavili moje PF. „Mám vysypat i jablka?" Dovolila jablka nechat v koši. Být ZošČenkem, od této chvíle bych líčila všechny další příhody prostřednictvím těch jablek. Ppor. mi dala uvařit kávu, vyslechla mě do protokolu a oznámila rázně, že protože nevypovídám, budu zadržena; jsou to jejich levné triky, byla bych zadržena, i kdybych vypovídala. Mé věci roztřídila do obálek, kompot jsem přidala k jablkům a uchránila nezapsaný hřeben, ona prázdnou tašku zapečetila. Do Ruzyně auto dirigoval mladík v uniformě SNB. Měl bezelstnou tvář. Jestli vozí vězně k soudu a na výslechy, dělá to dokonale. V přijímací místnosti jsme museli chvilku čekat, přede mnou přivezli někoho v teplácích, vrátnicí prošel muž s generálskými distinkcemi a mladík s bezelstnou tváří oddaně řekl: „Soudruh náčelník taky vypadá unaveně." Byla to má první informace o rozsáhlosti zásahu StB proti disidentům. Rezervovali pro nás v Ruzyni celé patro, do Bartolomějské bychom se nevešli, a ráno, pochopila jsem z náznaků, když mé přátele sváželi, vznikla na vrátnici tlačenice. Ppor. mě vyvezla do čtvrtého patra, dala mě na samotku; odporuje to řádu věznice, o umístění *
«
%
zadrženého však rozhoduje bezpečnost. Košík s jablky mi dovolili vzít s sebou, kompot nechali v kanceláři, sklo na celu nesmí, abych se nepodřezala; nepře vlékl i mě do tepláků přikrývky donesli jakž takž nesni rad la vé, na cele nebylo mýdlo, byla očividné nepoužívaná, nebyl tam toaletní papír, nemela jsem kartáček na zuby. Pálily me oči, chtěla jsem, aby mě ze smíchovského velitelství zavezli domů pro lék, autem to byly tři minuty; vymluvila se, že mají schůzi. Vzdorovitě jsem si nelehla, tisíflala jsem v kabátě na tvrdé stoličce a až žena z noční službv mi rozumně řekla, že je to nesmysl. Na cele byly dvě palandy o třech postelích, lehla jsem si na tu pod otevřeným oknem. Byla doba mezi vězeňským psem a vlkem, vězni na sebe volali a posílali si koně, dole pod okny se zuřivě rozštěkali vlčáci, „Mirečkůů, dobrou noc, pusinkůůů," volal jemný dívčí hlas plný příslibů. Obklíčila mě známá atmosféra smradit f marných snah a snů a nevylíČitelného smutku. Vedle sprostého nápisu byl nade dveřmi nakreslen tužkou kříž, měl správně pro ve den o u persp ek t i v u. Ráno mi ppor. ukázala ve výtahu pouta, „mám příkaz je použít, aleje mi to trapné." - „Nemáte u sebe radši trochu pleťového krému?" „ Vidíte," řekla žensky chápavě, „to mě nenapadlo." Auto řídil šofér, který evidentně šoférem nebyl, ppor. seděla vpředu, vzadu se mnou Mlčenlivý. Ppor. dirigovala i šoféra nešoféra, až jsme zabloudili. Na smích o vském vel i t eis tví n ejd řív opatřila krém pro mě, pak klíč od náčelnické místnosti pro sebe, sepsala se mnou jedinou větu, že nebudu vypovídat, řekla „namažte se ještě jednou do zásoby'' a jeli jsnie zpátky do Ruzyně. Před její legitimací se otevíraly všechny ruzyňské brány, dveře i katry, a zase jsem seděla sama na čtyřistačtvřicítce. Byl pátek 28. října. Odpoledne se měla na Václavském náměstí konat zakázaná manifestace. Ruzyňští vězni z oken probírali právě ohlášenou dost omezenou amnestii. Bývala by m
w
se vztahovala i na některé mladé lidi z nezávislého mírového hnutí, minulý týden obviněné; včas jim obv in ění p ř ek \ }a lifi koval i na para g raf s vyšší sazbou.
Hodiny vězeňské samoty jsou horší, než jakékoli jiné hodiny. Rozebíráte a dáváte do souvislosti různé drobné příznaky, které jim uniknou a z nichž se snažíte usuzovat na skutečné postavení; že vás nechají v nejistotě, je jedna z jejich p sy dialogických lstí. Už jednou jsem zažila tyto první dva dny, během nichž mezi masou zadržených vybírají ty, které obviní, je to asi nejhoršídoba pobytu ve vězení. Z okna jsem viděla ruzyňské nádraží, můj muž mi tam chodil mávat a přivazoval kytice k zábradlí, tenkrát byla má cela v chodbě hlouběji o sedm čísel. Taky mě mrzela ztráta věcí, mohla jsem si vyčítat, že jsem je neměla u někoho schované, ale je to neřešitelný rozpor: když je máte doma, můžete o ně přijít, když je máte u někoho, užíráte se bezmocnou nesvobodou. Je to rozpor lidí, kteří se brání dát se vehnat do schizoidní psychiky. Jestli je to útěcha, že se na zabavených věcech aspoň pozná, co jsou oni zač, nevím. Večer se zas rozštěkali psi, provokovalo to asociace na ty, kteří možná přišli odpoledne na Václavské náměstí. Za oknem hlasy dvou mladých kluků, zavřených za nějakou blbost, vykřikovaly „jdeme na aminu domů". Strážný mi přišel nabídnout mé švestky, bylo to milé, ale nevzala js em s i je, ve sklen i c i jich byl a napěchována dobrá dvě kila, sama bych je nedokázala sníst. V sobotu ráno rozvážela služba na neobsazené postele přikrývky; myslela jsem, že je to pro ty, které zadrželi na manifestaci; to jsem ale uvažovala příliš logicky, my téměř nikdy neuhodneme předem absurdity v jejich počínání. Nejdůležitějin informace se ve vězení dozvídáte, až když už nemají svou vlastní cenu, tento zásah bvl ale tak nezvládnutelný, že už v sobotu dopoledne jsme měli obraz téměř úplný. Manifestace 28. října byla tak rozsáhlá a útok p o ho to vostn íh o pluku b ezpeč nos ti proti ní tak krutý, a tedy ohlas ve světě i doma tak rozhořčený, že ty, které se možná chystali za Manifest obvinit, okvalifikovali na pouhé podezřelé, ještě k ránu z pátku na sobotu je přemístili z oddělení ruzyňské vězn ice na vyp ůjčené č tvrté po schodí, na celách už byli společně, byli teď zadrženi jen na é /
osmačtyři-
cit ku jako my všichni ostatní. Má samotka skončila, nejdřív přivedli Jarmilku Bělíkovou, pak Lenku Marečkovou a Janu Chržovou, prožily o půl dne dřív než já policejní lest, jak udržet občany ve vězení déle, než dovoluje zákon. Bezpečnost má právo zadržet podezřelého na dva dny, pak už musí rozhodnout prokurátor; a tak nás všechny po 48 hodinách formálně propustili, strážní nám vydali naše věci, my jsme jim vrátili vězeňská prostěradla a přikrývky, a bezpečnost někoho už rovnou na dvoře věznice, někoho až za branou posadila zpátky do auta, dovezla na výslech a vrátila na dva dny zpátky do Ruzyně. Takže ony přikrývky roznášeli ráno pro nás, kteří jsnw byli ještě na celách! Ve vrátnici vznikla během dopoledne, kdy nás propouštěli, aby nás mohli znovu zadržet, taková tlačenice, že zadržení spolu mohli volně mluvit, strážní křičeli na muže z bezpečnosti, aby nepřekáželi v provozu a auta se zadrženými prý před věznicí řídila veřejná bezpečnost. Mně se dostala i první zpráva o mém muži, vytáhli jej ráno v půl čtvrté z vězeňského oddělení a Olga Sulcová vidě la, jak jej vedou na čtvrté poschodí. Podle počtu zaklapávaných okýnek jsme při obědě spočetly, že je nás přes osmdesát; příliš jsme se nezmýlily. Mých prvních 48 hodin uplynulo až večer, ppor. mi při zatýkání nezapočítala celý den strávený prohlídkami. Čekala na mě na dejvickém velitelství, vezl mě Mlčeni i vý se šoférem, co nebyl šofér; na schodech jsme potkali Ludvíka Vaculíka. Kráčel důstojně dolů ze schodů, sám, bez policejního doprovodu. „Ahoj, Ludvíku " řekla jsem, „ty seš tu taky? " - „Jen asi půl hodiny," řekl. Samozřejmě to na nás mohli nahrát, a přece jsem pocítila za jeho mohutnou postavou volně odcházející k východu cosi jako svou vlastní nedostatečnost. Jak jen to ten Vaculík dělá, myslela jsem si. Rozlije jim mlíko, slíže smetanu, sy rov át ku jim nechá, a nikdy se mu za to nestane nic až tak zlého. Naprosto nerozlišuji hodnotu lidí podle toho, jestli byli nebo nebyli zavření, tak může uvažovat jen ponížený anebo vzbouřený otrok. Jen bych ráda pronikla do toho, jak se dove-
de sám ochránit. \ ' Sekyře cituje svého tatínka, ze dobrá výmluva je lepší, než psí hovno; jen dobré vvmluvy ale takovou sílu nemají. Nedávno jsem porovnávala Hrabalovy texty s Českým snářem a napadlo mě, že Vaculík je Odysseus. I jedna západoněmecká kritička ve Snáři jako jeho hlavní rys postřehla, že Vaculík neustále uniká jakýmkoliv z nesvobodu ujícím léčkám. Chytrý Odysseus nejen před Trójou nepadne, on pak dopluje až domů a na své plavbě „střásá všechno, co mu vadí", jak o sobě napsal Vaculík v jednom fejetonu už před mnoha lety. Kdežto Achilles před Trójou padne, protože má zranitelnou patu. A když už jsem v tomto srovnávání, Achillovu patu má Václav Havel, je to jeho slušnost dítěte z měšťanské rodiny a transcendentní odpovědnost. Ppor. zas seděla za velitelským stolem, byl tam i Mladý Příslušník, mě přivedl Mlčenlivý. Po jediné větě do protokolu, že nebudu vypovídat, mě zas zadržela, formality proběhly skoro přátelsky; už jsme vstávali, že se odeberu do hotelu Ruzyň, a Mladý Příslušník zaujal vyšetřovací pózu. Optal se dlouhou, málo srozumitelnou, v obsahu nezvládnutou větou a odpověď pak mohl pocítit jako své zesměšnění. Je to jistě moje nedostatečnost, že nesnáším mladíky dost hloupé na to, aby se vytahovali nad bezbrannými mocí, kterou si nijak nevysloužili. Uchýlil se k pohrůžce prokurátorem, já pohrozila stížností pro vyhrožování, ppor. hasila napětí, a já se dopustila nádherného faux pas. Řekl mi, abych vzala svoje věci, já řekla, že už nejsem občan, ale zadržená a věci si neponesu, a oslovila jsem ppor.: „Může mi je nést váš pobočník." Vy-
prskla a já pochopila, že nadřízeným tu není ona, ačkoliv tak vypadá, ale on, který se neumí zeptat jasnou větou, a proto ona vyslýchá; a jak je náhoda zlomyslná, v chodbě seděl zadržený Achilles Havel, vypadal smutně, „ Václave!" chtěla jsem se na něj aspoň usmát, „pokračujte, pokračujte," vklínil se MP mezi Havla a mne a u vrátnice mě nechat čekat s Mlčenlivým. Vrátil se s pouty. „Když podle předpisu," pravil. „tak podle předpisu." „Královna," řekla jsem já, „může chodit i v náramcích." „Jen abyste neupadla," řekl. Mlčenlivý nesl moje věci, aniž jej ubylo, ppor. mlčela taky.Mladý Příslušník řídil vůz; dostal se do euforie výrostka, který ví, že provedl něco, co se nemá, ale právě proto, že je jen výrostek, na tom trvá; bavili se hlasitě, jestli ještě v noci pojedou někam k Brnu, ppor. mu mateřsky pomáhala euforii strávit; v křečovitém smíchu i hlase měl odstín hysterie a nedokázal se několikrát od volantu neohlédnout dozadu na moje spoutané ruce. Ve čtvrtém poschodí mě postavil ke zdi a odešel do kanceláře; nikdo z těch, kdo přihlíželi viditelně ztuhle, mi neřekl, že mám stát ke zdi Čelen. Strážná, která mě měla prohlídnout, se hlasitě omluvila, že si hned pout nevšimla. Přišel pouta odepnout a neuměl to. „Opatrně," řekla strážná nahlas, „odřete ji!" Hmoždil se se zámkem a cloumal mi rukama, a v této jeho očividné nevýhodě jsem řekla: „Podle toho, co jste mi provedl, jste hodně Malá Povaha." A protože taky někdy zatoužím mít poslední slovo, zopakovala jsem: „Malá Povaha." A on před všemi těmi svědky odsekl: „A to je mi jedno." Pak by»
la neděle. povídaly jsme si, snědly jsme kompot a založily ženské hnutí na obranu mužské mužnosti; manifest zaměřený hlavně proti sufražetkám vyhlásíme v příhodné chvíli. Radim Palouš dostal srdeční záchvat, ale odmítl chtít domů, nemůže odejít odněkud, kde jsou všichni, jichž si cení; 'ZdeněkUrbánek čekal na svou operaci a jednu chvíli nemohli najít Karla Pecku. Václavu Bendovi dvakrát přivedli do dveří omylem dívku. K večeru nás začali po půl hodinách podle seznamu pouštět domů, Jarmilku vytáhli z postele ve tři ráno, kdy se z Ruzyt \ ě dá o dejít jen pěšky, po t ka la se ale na chodbě s mým mužem; dopoledne služba sklidila z cel přikrývky a prostěradla, zůstala jsem sama s holými palandami. Odpoledne mě s Václavem Havlem, kterého nechali celé Čtyři dny na samotce, a Jiřím Gruntorádem odvezli dosedět zbylé hodiny na BartolomČjskou. „A," uvítal mě strážný, když jsme vešli do chodby, „jablíčka jdou." Bylo jich v košíku už jen pět. Pustili mě v osm, šla jsem kolem Betlémské kaple. Jene llusi, sdělila jsem, říkáme si hošiti. Podle 11 OS, Hnutí za občanskou svobodu, Před Májem mi zastavil taxík, řekla jsem odkud jdu, taxikář byl člen strany a přestože věděl, s kým mluví, rozčiloval se, že takhle se to nedá dělat. „Já tam byl, madam, dělají republice špatnou pověst ve světě. Dneska jsme o tom jednali na stranické schůzi." Myslel tím drastický zásah bezpečnosti proti demonstrantům. Tak jsem se dostala k první autentické zprávě o tom, co se 28. října událo na Václavském a Staroměstském náměstí. (Listopad
1988)
COMITÉ I N T E R N A T I O N A L POUR LE SOUTIEN DE LA CHARTĚ 77 EN TCHÉCOSLOVAQUÍE Vážená paní, vážený pane, V Paříží, v listopadu 1988 Mezinárodní výbor pro podporu Charty 77 v Československu vypisuje už po desáté cenu k uctění památky Jana Paladia. Cena se uděluje za zvlášť vynikající dílo nebo společensky významnou činnost jednotlivce či skupiny v Československu v oblasti literární, umělecké, vědecké, vzdělávací, ediční, humanitární a publicistické. Jde o dílo nebo činnost, které jsou nezávislé na oficiálních strukturách a které přes svou nespornou hodnotu nemají naději na uznání. Výbor se rozhodl udělit cenu Jana Palacha ve výši 50.000 franků za rok 1988 české spisovatelce Evě Kantůrkové, žijící v Praze. Eva Kantůrková j e autorkou řady románů, povídek a eseji, z nichž však většina vyšla v samizdatu nebo v exilových nakladatelstvích (Černá hvězda, 1974, Pozůstalost pana Ábela, 1977, Pán věže, 1979, románová studie Jan Hus, 1988). Paní Kantůrková j e na oficiálním indexu už dvacet let pro svůj neúnavný a odhodlaný zápas za lidská a občanská práva, nejnověji pro svou iniciativní účast na nezávislé masové manifestaci občanů na Václavském náměstí v srpnu 1988. Byla vězněna a mnohokráte držena v policejní vazbě. Zasloužila se o českou literaturu a o svobodnější, důstojnější život v normalizovaném Československu. Cena bude vyhlášena 17.ledna 1989, v den dvacátého výročí smrti Jana Palacha.
Ý- 1 9 -
Milan Hubl
JÁN M L Y N Á Ř Í K
Alternáti alternativního vývoje Události kolem pléna ÚV KSČ z 15. a 16. prosince 1988 se jeví z odstupu několika týdnů v poněkud jiném světle než bezprostředně po něm, a to díky dalším informacím, jež prosákly o jeho předehře i průběhu. Odchod Vasila BiTaka z funkce, byť sám o sobě jistě ne politicky bezvýznamný, není již tím hlavním, co zasedání vyjevilo. Také pro plenům příznačné kritické vystoupení Ch nou pka proti BiFakovi a Štefaňákovi za sterilnost jejich pojetí zahraniční politiky a mezinárodních vztahů, svědčí o stoupajícím napětí členů ÚV KSČ, včetně slovní potyčky mezi Chňoupkem a předsedajícím Fojtíkem. Ani toto Chňoupkovo vystoupení není tím hlavním, co plénum přineslo do politického pohybu ve vládnoucích strukturách. Jeho hlavní smysl vidím na základě dodatečných informací v tom, že v souvislosti s usnesením 0 svolání 18.sjezdu KSČ na 10. květen 1990 se stalo první otevřenou mocenskou srážkou mezi potencionálními alternáty ve vedení KSČ. Otázka nástupnictví ve vedoucích funkcích strany 1 státu vyvstane v mezidobí příprav sjezdu s veškerou naléhavostí a bude mít podobu generační směny vedoucí garnitury. Vždyť nejen Gustáv Husák dosáhne vysokého věku a bude muset být vyměněn. Rovněž Miloš Jakeš, Alois Indra, Karel Hoffmanu se přiblíží hranici sedmdesátky a tím bude zpochybněna účelnost a možnost jejich volby na další pětileté funkční období. Toho jsou si dobře vědomi li mladší členové předsednictva UV KSČ, kteří do něj postoupili v průběhu právě uplynulého roku 1988. Jde jim nyní o to, připravit si co nejlepší a nejsilnější výchozí pozice pro boj o nástupnictví, až ta rozhodná chvíle nastane, Také srážka, ke které došlo v boji o dědictví po odstoupivším či přesněji odstoupeném Vasilu Bifakovi, byla součástí přípravy takových startovacích bloků v příštím závodě o dosažení funkce nejvyšší. Již během podzimu se nejvýrazněji profiloval jako pretendent na nástupnictví po BiTakovi pražský městský tajemník Miroslav Štěpán. Stal se jednou z nejaklivnějštch postav zdejší politické scény a byl v předvečer pléna již na prahu třinácté komnaty, kde na něj měla čekat funkce tajemníka ÚV KSČ a předsedy nejen komise pro mezinárodní vztahy, ale rovněž komise ideologické. Zdálo se, že vše má již na dosah ruky a najednou se mu v še ro z p 1 y n u 1 o j a k p ře I ud pře d oč i m a. Čím to, že se všechno v poslední chvíli lak zvrtlo? Samo se ani v politice nic nezvrlne. Kclo v byli ti, kdo zvrtli toto téměř již hotové rozhodnuli a odvrátili Štěpánův vzestup do nejvyšších paler moci, odkud je již jen krůček ke kabinetu nejvyššímu? Zatím ještě neznáme vše, co se odehrálo v těch hodinách za zvukotěsnými dveřmi kabinetu, ale přibližné kontury se již rýsují. Především se proti tomu postavili všichni slovenští členové předsednictva ÚV KSČ s poukazem na to, že zahraniční politika a mezinárodní vztahy jsou předmětem společného zájmu obou částí federace. Po odchodu Chňoupka z funkce ministra zahraničí a B i Tak a z funkce tajemníka pro mezinárodní vztahy by byli Slováci zbaveni vlivu na vytváření společné politiky v této oblasti, což označili za narušení principu federace. Česká veřejnost dost citlivě nevnímá reakce, jaké způsobují personální změny v nejvyšší sféře moci na Slovensku, když poměr členů předsednictva poklesl ze třetiny na Čtvrtinu a zastoupení Slováků ve vládě se scvrklo téměř tak jako za Novotného. Což „česká ulice" může vítat se zadostiučiněním, ale nikdo z těch, jimž jde na české straně o harmonické vztahy ve společném státě by neměl zůstat lhostejný k recidivě neonovotnismu ve slovenské otázce. Navíc to na-
20
BiFakove kádre, „triedny boj" a tanec ideologie Svieže, teplejšie a racionálnejšie prúdy z Východu zavievali k nám iba ojedinele; dalo by sa povedaťza komunistickej vlády iba podvakrát. Bo10 tomu tak s odbúravaním Stalinovho kultu roku 1956, po známom prejave Nikitu Chruščova na XX. zjazde KSSZ o Stalinových zločinoch a je tomu tak v súčasnosti s ohlasmi na Gorbačovovu „perestrojku". V prvom případe sa Novotnému vedeniu podařilo čoskoro potlačiť iniciativu a otvorené vystupovanie intelektuálov, takže už roku 1957 boli postihnutí „revizionisti" v spoločenských védách. Zdá sa však, že v súčasnosti, keď nové myšlenie„glasnosti" jestvuje dlhšie, nemožno iniciativu Moskvy ignorovať. Pre Bifakove kádre v ideologii to vytvára zložitú situáciu: ako sa vyrovnať s vlas tnou neostali nskou dogmatickou mi nu los tou, v ktorej pomáhali „zacementovaf spoločenskovedný výskům, vlastně ho vyradiť z aktívneho života, a přitom si zachovaťsvoje posty, miesta na čele úradov a ú slav o v. A naviac na týchto vedúcich postoch oživovaťa viesťv duchu „nového myslenia", reformy a přestavby nové, životnejšie spoločenské prúdy. Sme svedkami podivuhodných obratov a metamorfóz. Najviclilelhejšie na celej veci je, že sa vo vystúpeniach ideológov, teda ponajviac Bifakových kádrov, neobjavujú odkazy na manifest normalizátorov Poučenie z krizového vývoja, klorým od roku 1970 sekírovali celú spoločnosťa nivoči11 všetko pozitivně, čo sa v spoloČenských védách objavilo. Dokonca vedúci ideologického oddelenia ÚV KSČ Vasil Bejda při využívanískúseností z překonánia tzv. krizových rokov nedávno napísal, že sa nemajú využívať „dogmaticky, nic tak, aby nám zvazovali ruky alebo obmedzovali myšlienkové pochody". A pokračoval: „Rátať s týmito skúsenosťami neznamená zostávaťv ich zajatí. Konzervovanie či kanonizovanie skúseností fakticky vedie k umřtvovaniu novej, rodiacej sa skutečnosti, k ignorovaniu nových aktuálnych problémov a otázok..." Pod Fa to lito vedúceho ideologického BiFakova kádra sa má prestaťs neustálým omieraním skúseností z tzv. krizových rokoch, teda so smutné neslávnym Poučením. V istom zmysle je to kritika Bifaka samého, no aj odvolaného slovenského šéfkleológa Ludovíta Pezlára, ako aj nepriama sebekritika autora a všetkých tých, čo tento normalizátorský manifest vytvořili, ospevovali a po vyše desatročia v spoločnosti realizovali. Bejda zrejme si aha na citlivý nerv súčasnej nomializaČnej politiky, ktorá tak či onak stále platí, keď hovoří „o zvláštnosti ach a Specifických črtách nasej skutočnosti" a „brzdiacich prvkoch přestavby": „... je namieste zmieniťsa aj o dosť zakorenenej a zle pósobiaciej psychologii poistky - o prehnanej opatrnosti, o strachu, aby sme sa nedopustili nových chýb a omylov. Nesmie ísť o opatrníctvo či dokonca o panický strach z chýb, ktorý paralyzuje tvorivú energiu člověka... najma v kultuře sme
hravá konzervativním kruhům na Slovensku, jak o tom svědčí Šalgovičovo vystoupení na zasedání ÚV KSČ v prosinci 1988 /viz RP/. Spor skončil kompromisem, předsednictví komise pro '
y
mezinárodní vztahy dostal tajemník UV KSC Jozef Lenárt navíc k předsednictví komise ekonomické. Byl by to olbřímí úkol i pro muže mnohem výkonnější. Proto lze soudit, že jde o řešení přechodné a provizorní. v
Nutno zaznamenat, že nezastupitelnou roli v eliminaci Štěpána sehrálo i negativní stanovisko „českého b y n ť \ Předseda výboru pro stranickou práci v ČSR Karel Urbánek se postavil rozhodně proti Štěpánově kandidatuře a tím, že nesouhlas projevili zástupci obou územně-nacionálních orgánů, byla věc pro Štěpána zcela ztracena. Dorazilo to ještě jednání sekretariátu Ú V KSČ ve středu 14.12.1988, kde byla posuzována zpráva Hegenbartova oddělení, která hodnotila průběh Lennoniany 8.12. jako politicky uspokojivý, zato průběh shromáždění na Škroupově náměstí 10.12. jako pobuřující/jmenovitě vystoupení R. Battěka, P. Placáka a provolávaná hesla „Odstoupit, odstoupit" a „Pryč s vládou jedné strany!' 4 . Štěpánovi přitom přitížilo i stanovisko předsednictva O V KSČ Praha 3, které kritizovalo, že povolení ke shromáždění bylo uděleno přes jejich hlavy na výslovný pokyn vedení MV KSČ v Praze. Štěpán má touto prohrou velmi ztíženou pozici a jeho vyhlídky jako altermita se v aparáte velmi zachmuřily. Ví se o něm, že při vyznamenávání příslušníků jednotek, které svým razantním zásahem rozehnaly demonstranty na 28. října 1988, ujišťoval „hy-. dru kontrarevojuce rozdrtíme", a současně nebyl proti účasti Václava Havla za Štěpánovy přítomnosti na oslavě 30. výročí divadla Na zábradlí. Je mu předhazována politika dvojí tváře - známý obrat z roku 1968. Že by nové „druhé c e n m i m " v Praze? Zeslábla pozice v městském aparátu. Na ÚV KSČ neměl ještě čas si pozici vybudovat, v „českém byru" nefiguruje a se slovenskou částí vedení se již dostal do otevřeného konfliktu. Příliš mnoho negativních bodů utržil ve velmi krátkém Čase a tak jeho vyhlídky do budoucna nejsou nyní příliš růžové. . Zato Karel Urbánek, dosud člověk nevýrazného profilu, se projevil jako obratný taktik, který zahradil cestu ke vzestupu svému potencionálně největšímu rivalovi a navíc si začal budovat mosty ke slovenské části členů ÚV KSČ. A je známo z let 1967-9, že v situaci, kdy se česká většina ÚV KSČ rozdělí na dvě části, jsou Slováci jazýčkem na váze. Úvodem roku 1989 lze říci, že Karel Urbánek do něj vstoupil s nejlepšími výchozími pozicemi clo dalších kol boje o nástupnictví. Zatím příliš neodkrývá karty, ale tento rok ho bude nutit profilovat se politicky i před veřejností a pak nastane hodina pravdy. V dostihové stáji alternátů netrpělivě přešlapují i další zájemci o dostih k moci. Třeba mladý synovec generálního sekretáře Vladimír Kunovjánek, zatím ředitel Ústavu marxismu-leninismu při ÚV KSČ, brzy možná nástupce Fojtíkův j a k o šéfideolog? Bude to asi zajímavý rok, nový rok 1989!
»Bez celkové mravní obrody společnosti a nového rozvoje jejích tvůrčích schopností, tedy jen z nějakého úředního rozhodnutí se žádná demokracie nezrodí - ale bez budování demokratických struktur se zároveň nemůže nikdy mravní a tvořivá energie společnosti naplno rozvinout a uplatnit. Jedno tedy musí jít ruku v ruce s druhým...« (MANIFEST HNUTÍ ZA OBČ. SVOBODU)
21
neraz holi svedkami varovné zdvihnutého prsia... Psychologicky varovné dvíhanie prsiov... nevyznievajú povzbudivo, skór paralyzuji! záujem a aktivitu širokých vrstiev robotníkov a ostatných pracujúcich. - Keď chceme ťudského činitela skutočne aktivizoval 1 ...uvolniť iniciativu..., nesmieme dopriať sluchu 'strážcom počatí' a ich obavám, aby z toho zas niečo nevzišlo N u ž, k to že s ú t í „s t rážco via počatí" stále zdvíhajúci prst? Nie ani tak prst varovný, ale skór hroziaci? Bejda to nešpecifikuje; ale ak sa podíváme len na nedá v nu m inu 1 os ť jeho patróna B i lak a, tak je zřejmé, že vrchný „strážca počat f \ j e on, a lak ide o neho. Stamúci a dosluhujuci Bilak už zrejme nemá tak dlhé prsty, aby všetky svoje kádre usměrňoval a hamoval; lie aby sa zachovali, musia sa odpútavaťod neho a jeho minulosti. Svoju vlastnil minulosť sa snažia prekonať odvážnými publicistickými či řečnickými vyslupeniami, alcbo činmi, ktoré su až na pokraji smiešnosti a zle znejúceho vtipu. Predviedol to nedávno na Rapanlovom pohrabe ďalšíBifakov káder, košický akademik Vladimír Cirbes, poverený vedením spoločenských vied v Slovenskej akadémii vied. Zakladatel'slovenskej profesionálnej historiografie, vedec európskeho formátu, profesor Daniel Rapanl zomrel nedávno vo veku 91 rokov. Nielen dielom, ale aj životom přežil svojich marxistických krilikov, ako boli Miloš Gosiorovský a Ludovít Hololík. Ten ho ešte na VIL zjazde Slovenskej historickoj spoločnosli roku 1975 označil za „buržoázneho historika", ktorý „obhajoval kontrarevolučnú koncepciu" a útočil na podstatu marxizmu. Napokon to Holotík zhrnul do hodnolenia. „V súvislosti s Rapantom... máme do činenia s buržoáznym historikom, klorý slojí v bojovej pozícii proti marxistickej historiografii, interpretujúc ju velYm svojrázne, keď hlavnú náplň marxizmu, jej úzkou spátosťso socialistickou spoločnosťou označil za 'služobný marxizmus'." Takto sa proti Rapantovi utočilo nielen roku 1975, ale vlastně už od začiatku 50. rokov; bol stálým terčom marxistických historikov, ktorímu všelci dohromady svojim skromnučkým podielom na tvorbě slovenskej historiografie nesiahali ani po Členky. Rapanta sa nikto z týchto historikov nezaslal ani v 50. rok och, ale ani v polovici 70. rokov, v Čase najhlbšej normál i zácie. Nikto nepovedal, až na výnimky na martinskom zjazde slovenských historikov roku 1968, že bolo nanahraditelYiou škodou, keď po roku 1948 profesora Rapanta vyhnali zpoza jeho katedry na Komenského univerzitě a znemožnili mu vychovaťnové generácie slovenských historikov. To zverili autodidaktovi, partajnému tajomníkovi Gosiorovskému, ktorý po 30 rokov svojim spósobom „vychovával" slovenských dejepiscov; připomeňme, že s výsledkom vefmi sporným, čo sa už dnes markantně prejavuje na tvorivej slabosti a malej úspěšnosti slovenskej historiografie. Namiesto, aby tzv. marxisti pri odchode profesora Rapanta mlčali a nechali ho pochovať v úzkom kruhu jeho žiakov, ktorí mu zostali věrní, urobili z jeho pohrabu nechutnú frašku. Pri rakve stál
Fojtíková a ti druzí Podivné lo věci se děly u nás, jen co skončilo sedmé a deváté plénum ústředního výboru Komunistické strany Československa, jež se zabývala nadvakrát strategickou orientací strany v období přestavby a stanovila její postup ve specifických podmínkách československých. Žádné bouřlivé mítingy, na nichž by se svobodně diskutovalo o chybách minulosti, a bez nichž se nelze obejít, má-li být přestavba skutečná a nikoli předstíraná. Žádné ovzduší, jež by dodalo nové politice důvěryhodnost a které GorbaČov považuje za podmínku jakéhokoli pokroku v přestavbě. Právě naopak! Podle Bil'aka a Fojtíka spočívá československé „specifikum" v tom, že předchozí politika byla u nás vlastně správná, a proto „Poučení z krizového vývoje" zůstává v platnosti a j e dokonce nejlepší zárukou úspěchu přestavby. Fojtík k tomu dodává, že přistupujeme na politiku přestavby proto, že vlastně máme na víc! Ale politika glasnosti se pro naše podmínky nehodí, protože by prý vytvářela prostor zároveň pro pravicové síly a kontrarevoluci. A tak se už v prvním týdnu nového roku dozvěděli kulturně-poIitičtí redaktoři ze všech sdělovacích prostředků na pravidelně konaných instruktážích na novinářském zámku Roztěži, že 11 nás i za nového vedení půjde především o více disciplíny a pořádku na všech pracovištích a o zvýšenou bdělost vůči třídnímu nepříteli jak doma, tak i v zahraničí, který se bude snažit ze všech sil zneužít toho, co se děje v Sovětském svazu. Že je zatím nutno vyčkat, až opadne vlna uvolňování a opět se, jako tomu bylo dosud, dostaví vlna zostřování mezinárodní situace. Masové sdělovací prostředky byly poté ještě více reglementovány než předtím a dokonce i Rudé právo bylo podrobeno kritice za přílišné zveřejňování nejrůznějších kritických materiálů ze sovětského tisku s lichotivou poznámkou, že Rudé právo není přece samizdatem! Každý sebenepatrnější pokus o kritičtější tón vůči publicistické a pokleslé literární tvorbě v masových sdělovacích prostředcích, byl v zárodku potlačen, kritické dopisy diváků a čtenářů očividně zmanipulovány. Divadelní hru Josefa Topola „Konec masopustu" povolili nastudovat a těsně před premiérou ji opět Vinohradskému divadlu zakázali. Brutálně se zakročilo proti pokojné demonstraci věřících v Bratislavě, účastníci mírových organizací ze západních zemí, kteří se chtěli setkat i s nevládními mírovými skupinami, byli vyhoštěni ze země. Tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Až to vzbudilo jisté zneklidnění i v Sovětském svazu. Budiž řečeno, že Sovětský svaz poté, co se zřekl práva na neomylnost a přiznal možnost různých modelů socialismu, vzdal se fakticky i metod přímého, direktivního zasahování do každodenních vnitropolitických otázek svých spojenců. Vychází ze správného předpokladu, že tak důsažné změny, jaké se uskutečňují v současné době v Sovětském svazu, nemohou tak či onak zůstat bez vlivu na ostatní socialistické země, které jsou už dnes tisícerý nitkami spojeny se Sovětským svazem, jak to jistě ne náhodou připomněl Michail Gorbačov v rozhovoru s Honeckerem. Místo dřívějšího přímého poručníkování je nyní volena cesta besed, informování a vysvětlování, tedy celkem legitimní postup. Proto jezdí nyní mnohem více nejrůznějších sovětských delegací do Československa, které zde přednášejí a vyžadují, aby se pořádaly nejrůznější besedy, na nichž seznamují naši veřejnost s novými hledisky, s demokratizací a glasnosti a ostatními sovětskými reformami. Tato „infiltrace" probíhá zvlášť intenzívně po loňské návštěvě M. Gorbačova v Praze, na níž byl podepsán dokument o rozvoji Jcontaktů a výměny zkušeností na nejrůznější úrovni horizontální i vertikální. Této dohody využívá zatím mnohem efek-
„čestnú stráž" Gosiorovského žiak, a teda odporca Rapanta, akademik Viliam Plevza, ďalej Holotíkov nástupea, vedúci ústavu Historických vied Samuel Čambel a iní pohlaváři slovenskej historiografie. A hlavni! reč povedal akademik Cirbes, v zastúpení SAV. Zrazu vyzdvihol „enormný p o d i e r profesora Rapanta na rozvoji slovenskej historiografie, jeho „nezabudnuteFné zásluhy" a podobné. Pred dvoma či troma rokmi by k takejto nechutnej fraške sotva bol o došlo. Ale přestavba je přestavba! Tak ako Plevza dnes bez škrupulí „pozitivně" píše o národnom hrdinovi Milanovi Rastislavovi Štefánikovi, ktorého povesť marxistická historiografia skarikovala, tak aj Cirbes sa nehanbil vystúpiťs rečou nad rakvou člověka, ktorý celou svojou duchovnou podstatou a náplňou svojho života a diela směroval právě proti takovým Fuďom, akísa motali okolo jeho rakvi, keď ten sa už nemohol brán i ť. KoFko podobných kotrmelcov a paradoxných vystúpení ešte uvidíme od nedávných normalizátorov a súčasných „přestavbárov"? Samozrejme, že nejde o žiadnu premenu, reformu, nápravu, ale o nepokryté cháme leónstvo, o „prevracanie kabátov" v záujme udržania vlastného postavenia, ktoré sa z hFadiska potrieb spoločnosti javí ako neudržateFné. Ale BiFakove kádre nechci! opustiť posty, ktoré dosiahli v dósledku okupácie krajiny roku 1968. Predviedol nám to pre změnu další BiFakov kadeř, vedúci medzinárodného oddelenia ÚV KSČ v
Michal Stefáňak, podobné ako Bejda či Cirbes „východniar"či Rusín-Ukrajinec. V Pravdě z 11. mája t.r. sa zaoberal „novým obsahom" medzinárodného komunistického a robotníckeho hnutia. „Nové" v jeho článku je, že v robotníckom hnutí vidí dva jeho směry, a to komunistický a sociálnodemokratický; dovolává sa oproti minulosti čoraz viac „užšej spolupráce všetkých Favicových, demokratických, pokrokových a mierumilovných sil". Zrejme pejoratívne známkovanie sociálnej demokracie ako reformistickej, oportunistickej a zradcovskej sa už nenosí; došlo už k velkému posunu od „klasickej" stalinskej terminologie, keď sa tieto strany označovali za „sociálfašistické"; také, proti ktorým komunistické hnutie malo viesťnajostřejší boj; ostřejší než proti nacizmu a fašizmu. Aké to malo dósledky v čase predierania sa Hitlera k moci v Nemecku, je dostatočne známe. Ale ak vymizla stalinská terminológia, to ešte neznamená, že sa z hodnotenia BiFakových kádrov vytratil stalinský duch, v ktorom boli vychované. V Štefaňákovom Článku sa dočítáme: „V súčasnosti sa veFa diskutuje o vztahu medzi triednymi kritériami a tým, Čo sa nezriedka definuje ako 'všeFudské' hodnoty. - Marxisti správné zdórazňujú, že snahy niektorých kruhov 'presvedčovaf revolučně sily v treťom svete, aby podriadili boj za revolúciu bojů za mier, znamená okrem iného ústup pred bojom proti imperialistickým intrigám, proti úsiliu národov o dosiahnutie mieru a spoločenského pokroku v situácii, keďmedzinárodný imperializmus zvyšuje snahu o 'pokojné' i ozbrojené násilie proti Fudstvu. Zákony triedneho boja platia....Imperializ-
tivnčji sovětská strana. Zpočátku probili ala různá setkáni zdánmus...nemení svoju asjresívnu a wkorisfovalivě korektně, ale pořadatelé se začali brzo osmělovat a klást od- j telskú podobu.** por, aby v posledních měsících přecházeli k přímé a někdy ne- j Štefaňák bol priamo podriadený Bilakovi. Z tohto vztahu vyplývají! aj jeho postoje, odpovedajúomalené kritice. Ba nechyběly ani incidenty spojené se stížnostce názorom jeho představeného. A tieto postoje mi a protesty na sovětském velvyslanectví v Praze. V letošním roce se už rozpoutal mezi oběma stranami jakýsi druh tiché vál- j trvajúceho „triedneho boja" sú v súčasnosti anachronizmom. Vlastně sú zároveň aj kritikou soky. který se zatím odehrává zástupně na poli kulturní výměny.Něvietskeho generál nebo taj oni nik a a jeho „nového kolik příkladů pro ilustraci: při příležilosii oslav sedmdesátého mys len ia" v medzinárodnej politiko. Gorbačov výročíŘíjnové revoluce hostovalo v Československu moskevské vo svojej kniho Přestavba a nové mysleme pre nadivadlo Komsomolu a na přání hostitelské strany museli předšit krajinu a pre celý svet, kloní nedávno vyšla aj vést místo navrhované aktuální hry „Diktatura svědomí" klasicv češti ne a slovenčino, o ,,všelidských hodnokou „Hoře z rozumu" od Gribojedova a jeden zcela nezávadný tách" celkom jasno napísal: vaudeville. Po velmi úspěšném předvedení obou kusů v divadle „Jadrom nového myslenia je přiznánie priority na Vinohradech se vedoucí souboru a režisér Zach a rov v rámci všelidských hodnot a presnejšie - prežitie l i d pohoštění musel potýkat s oficiálními adoranty, předstihujícími stva. - V 20. storočí, v jeho dramatickom závore se v hrubém lichocení o jedinečnosti tohoto divadelního soubolidstvo musí uznaťživotná nevyhnutnosť prioriru a j e h o výjimečných uměleckých a profesionálních kvalitách. ty všelidského ako hlavný imperativ epochy." Zacharov se však zachoval nevděčně, neboř podrážděně prohláGorbačov poukazuje 11a to, že „celil híbku a výsil, že se všemu naučil u české divadelní školy šedesátých let a znam týchto myšlienok" pochopili v Sovielskom svých mistrů Krejči, Radoka a dalších, k jejichž žákům se s hrzviize „až dnes". Zdoraznil tiež, že „zanikla příčinná súvislosť med z i vojnou a revolúeiou". Vo dostí hlásí podnes. A zeptal se vyzývavě, kampak byli tito velcí vztahu k triednemu bojů a mierovému hnuiiu naumělci vyhnáni? Následovala stížnost na sovětském velvyslapísal: nectví a otcovské pokárání režiséra Zacharova, že není třeba „dráždit české soudruhy". Zacharov byl už jednou označen v Pra„V novom znění programu KSSZ, ktorý schválil XVII. zjazd strany, sme urobili změny v duchu ze j a k o „persona non grata". nového myslenia. Konkrétné sme uvážili, že daDalší případ byl už drastičtější. Přibližně v téže době se promílej v ňom nemóžeme ponechal'defmíciu, pod Fa tal pro zvané publikum v kině Praha na Václavském náměstí filktorej je mierové súžilie štálov s rozdielnym spomový snímek „Ve znamení zla" za přítomnosti j e h o tvůrců, po ločenským zriadením 'Specifická forma triedneněmž měla následovat diskuse. Místo pozvaných hostí se však ho bojaV 4 dostavila velká skupina lidí, která, jak se později ukázalo, pocháV Moskvo sa už „triedny boj" v medzinárodných zela ze stranického aparátu, Vysoké stranické školy a pracovnívzťahoch akosi nenosí. V Prahe však ošlo slále ků Akademie věd, ovládajících ruštinu. Ta měla - podle modelu vládne. Gorbačov popiera „doktrínu rozšírenia známého z dokumentu „Poučení z krizového vývoje", - udělit komunizmu po celom svete a plány na podmanev následující besedě jejím autorům lekci ve stranickém školenie Európy". V Prahe sa však píše „o dosťpomalom raste komunistických stráň v kapitalistických ní.Nechyběla ani obvinění na adresu autorů filmu, že vedou příkrajinách", o „vplyve nových obmien reform i zmou paralelu mezi komunismem a fašismem a prohlášení, že uvámu", o „ústupe od úloh boja za moc v nemalom dění podobných filmů v Československu je nežádoucí. To vyvedpočte stráň", o otázkách „ozbrojeného boja; bulo přítomného scénáristu filmu a současně jednoho z tajemníků dovania revoluČných predvojov v krajinách ireSvazu kinematografie SSSR J. Grigorjeva z míry a oplatil to ve tieho světa" a podobné. V Moskvě sa hovoří svém rozhořčení kritikům výrokem, že prý s podobnými názory o tom, aby si „každý národ ujasnil, kloré zriadese už setkal doma u dogmatiků a byrokratů a že to jsou vpravdě nie je iepšie, ktorá ideológia je lepšia" a nech to názory kontrarevoluční, což několikrát emfaticky zopakoval. Týž rozhodne „mierové súťaženie". PodFa Bil'akovho J. Grigorjev pak v Bratislavě na recepci pro něho uspořádané propodriadeného však „ideologický boj sa prehlbuje nesl přípitek na to, „abychom společně my i vy, potřeli naši i vaV * »44 a sirr . ši byrokracii". Následoval návrat vzácného hosta supem za poliNemienime nekriticky aplaudovat'Gorbačovovi. cejní asistence do Prahy a odtud j e j velvyslanectví posadilo do Ale v porovnaní s novým moskovským kurzom prvního letadla směřujícího do Moskvy. (Tuto příhodu vypráví je pokulMvanie Prahy a Bratislavy aj v tom masám postižený na potkání svým známým v Moskvě). lom pokroku až výrazné. Stalinský duch tu eště vládne a dištancovanie sa od n e b o j e tápavé, poMohli bychom dále pokračovat v líčení podobných incidentů malé, polovičaté. V zdórazňovaní Specifických, většího nebo menšího rázu, například o nechutných tahanicích národných, Československých skúseností sa odkolem uvedení mezitím už proslulého filmu „Pokání" a trapných ráža snaha domácích normalizátora v zabrzdi ť Čo scénách, jimž byl vystaven sám režisér filmu Abuladze za své nánajviac preberanie nových metód a smerov, ktovštěvy v Praze. Vzhledem ke značné aktivitě Svazu kinematograré sú im bytostné cudzie. fie SSSR v čele s Elemem Klimovem a dalších, kteří se považují za práčata Gorbačovova reformního kursu, dochází k nejčastějším konfrontacím právě se zástupci,této organizace. «Nechť vládne ten, kdo si získal důvěru občanů, ztratMi ji, nechť předá vládu tomu, Bylo by však mylné, kdybychom snad chtěli bagatelizovat tykdo důvěru získal.» to tendence jako okrajové. Stačí si jen připomenout cenzurování Gorbačovova blahopřejného telegramu nově jmenovanému generálnímu tajemníku Miloši Jakešovi, v němž pojem „obnova" na přímý zásah Jana Fojtíka a tiskového oddělení UV byl svévolně přeložen do češtiny jako „upevnění", což dodatečně lingui-
23
( Manifest Hnutí za občanskou svobodu)
:
sticky zdůvodnila profesorka Eva Fojtíková v Rudém právu. Leč zůstaňme ještě chvíli u letošních tří podniků Čs. státního filmu a Svazu českých filmových pracovníků. První z nich se konal v dubnu letošního roku v Brně za účasti filmových kritiků ze socialistických zemí a jednotlivých spřátelených filmových pracovníků z nesocialistických států. Na závěr přehlídky filmové tvorby čs. autorů za uplynulý rok, která skončila oceněním některých z nich, došlo při výměně názorů na kvalitu těchto snímků téměř k vybočení z přijatelných mezí, když ředitel Státního filmu a člen ÚV KSČ Jiří Purš přímo obvinil sovětskou delegaci z tendenčního až nepřátelského postoje vůči oficiálně preferovaným tvůrcům a oficiální kulturní politice vůbec. A v afektu neudržel nakonec pod kontrolou své podvědomí, když ke všeobecnému úžasu zaútočil na sovětskou delegaci, že svými postoji napomáhá temným silám, které prý šíří fámy o rehabilitaci Dubčeka a jeho druhů, a to že se nikdy, nikdy nestane, dokud oni budou naživu! Sovětská delegace si to nechtěla dál líbit a ohradila se proti pokusu ji takto nehorázně umlčet. (Po skončení diskuse se Jiří Purš měl sovětské delegaci omlouvat za toto vykolejení, ale zasvěcení lidé věděli, že to bylo předem zakalkulované vystoupení dohodnuté s přítomnými aparátníky z ÚV.) O několik měsíců později na Letní filmové škole pro mladé klubisty v Trutnově, pozdravil vedoucí sovětské delegace přítomné těmito slovy: že je rád, že mohl v letošním jubilejním roce 1988 přijmout skutečné pozvání na toto shromáždění a že mohl přijet normálními dopravními prostředky a nikoli na tanku. Sál se prý mohl zbořit potleskem. V průběhu diskuse hned kdosi zlovolně rozšiřoval výrok, že „Rusové nás nebudou učit demokracii". Avšak k nejreprezentativnější konfrontaci odlišných postojů a názorů došlo koncem června a začátkem července na karlovarském festivalu v rámci diskuse ve Volné tribuně, pořádané na téma „Význam filmu pro formování mravního vědomí". Díky sovětským účastníkům dominovalo na tomto dříve velmi jalovém fóru kritické myšlení, uvedené písemně předloženým referátem Andreje Plachova, filmového kritika a teoretika, v současné době zároveň i tajemníka Svazu kinematografie SSSR, na téma „Mýty a vědomí". Andrej Piachov patří k nejvíce pomlouvaným osobnostem v pražském oficiálním filmovém prostředí za své rozhodné úsilí o rehabilitaci československé nové vlny ve filmu z šedesátých let a za uvedení dosud zakázaných filmů ležících v oficiálních trezorech. „Scéna" Č. 18/88 přinesla celkem výstižný záznam z diskuse ve Volné tribuně až na jeho nejdramatičtější jádro, které bylo ze záznamu odsunuto na jeho okraj. Šlo o odpověď Andreje Plachova na dotaz západoněmeckého televizního korespondenta ARD, jak je to s mýtem roku osmašedesátého a kdy j e j konečně sovětská vláda hodlá demýtizovat. Delší dobu se musel Piachov domáhat, aby mu bylo uděleno slovo, což se mu nakonec přece jen povedlo. Prohlásil, že nemůže mluvit za sovětskou vládu, ale za svou osobu a organizaci, kterou zastupuje, odpovědně může říci, že to byla chyba tehdejší sovětské vlády a z e j e přesvědčen o tom, že dříve nebo později sovětská vláda zkoriguje svůj nynější postoj. A pak se opravil (prohlásil to několikrát za sebou), že j e si tím docela jist, že to ví! Ostatně prý americké vládě to také trvalo chvíli, než pochopila svou chybu ve Vietnamu. Sovětská publicistka AI la Gerberová rozvinula téma dále, když se zmínila o zhoubných důsledcích intervence v Československu na vnitropolitický vývoj v samotném Sovětském svazu, který vedl nejen ke stagnaci, ale přímo k politické reakci v zemi. A p o t u d že j e rok osmašedesátý i velmi podstatným prvkem vnitropolitického vývoje Sovětského svazu. Proto je nejvýš nutné zabývat se i tímto bílým místem ve vývoji Sovětského svazu šedesátých let. Do dis-
24
" I^
I WK-WfrW^VgKj U II' I ňSV. ^JJAM^ ..
< > < « W W » uX^
V.
•
• • • . • w - w . - w , ^ - . -.,.,./
Vff
N-^Xý
Ještě jedno svědectví Kolem zveřejnění a nezveřejnění proslulého prohlášení skupiny, která v srpnu 1968 „pozvala" vojska pěti socialistických zemí, je stále dost dohadů. Objasnit poněkud tyto nejasnosti snad pomůže i tato informace bývalého pracovníka Československé tiskové kanceláře. V srpnu 1968 byla situace v redakcích novin, rozhlasu a TV taková, že žádná skupina nemohla počítat, že by obdobné prohlášení bylo zveřejněno. S tím organizátoři jistě počítali. Režie vojenské akce však potřebovala, aby hlas volající o pomoc přece jen zazněl z Československa. Tuto rolijněla sehrát Československá tisková kancelář. ČTK byla a je jedinou státní tiskovou agenturou a její zpravodajství tlum očí oficiální po stoje vedoucích státních i stranických orgánů země. To byl v srpnu pro organizátory pozvánídůležitý aspekt. Druhým významným faktorem byla poměrně jednoduchá technická stránka věci. Text nemusel procházet redakcí, tiskárnou a dalšími cestami, aby se dostal na veřejnost doma a zejména v zahraničí. V ČTK stačilo, aby text byl naperforován na pásku a vyslán dálnopisem do světa. K tomu stačil jeden spolehlivý nebo poslušný člověk. Hlavní roli měl přitom sehrát tehdejší ředitel ČTK Miroslav Sulek, jemuž obrodný proces zkazil dosud úspěšnou kariéru. Měl text donést a donutit nočního redaktora přepsat a vyslat „pozvání" po obvyklých spojích. Na ně byly napojeny všechny tiskové agentury socialistických zemí, tedy TASS, ADN, PAP, MTI, BTA a AGERPRESS. Přepnutím tastru bylo možné vyslat text i všem významným agenturám v ostatních zemích. Sulek opravdu před půlnocí 20. srpna přinesl historický dokument, upravený skupinou Karla Hoffmanna. V prázdných redakčních místnostech ČTK byl jen osamělý noční redaktor. Měl sledovat zprávy docházející dálnopisy ze světa a připravovat je ranní směně. Jen zcela výjimečně důležitou zprávu měl dodat rozhlasu pro noční zpravodajské relace, případně informovat službu na sekretariátu ÚV KSC. M. Sulek byl sice stále ředitelem ČTK, ale mezi zaměstnanci měl pověst dogmatického stranického funkcionáře. (Než přišel do ČTK byl vedoucím tiskového odboru ÚV KSČ. V této funkci vystřídal K. Hoffmanna.). Pár měsíců před srpnovou operací zorganizoval proti svému prvnímu náměstkovi aféru, v níž šlo o jakési finanční machinace. Šlo o nechutné osobní záležitosti, podmalované rozdílnými politickými postoji k obrodnému procesu a tedy i o obavy o ředitelské místo. Aféra znechutila celé osazenstvo ČTK a s podporou sekretariátu ÚV KSČ byli o b a - ř e d i tel i náměstek - posláni na nucenou dovolenou. Ředitel tedy zavítal do ČTK zcela neočekávaně, uprostřed své dovolené. Nařídil redaktorovi, aby vyslal „zprávu", kterou donesl. Redaktor sedl ke stroji a začal přepisovat asi tři stránky na perforační dálnopisnou pásku. I když poznal o co jde, poslušně plnil příkaz. Když pak vložil pásku do dálnopisu a přístroj přepojil na vysílání, považoval Sulek úkol za splněný a odešel ke svým. Měl
kuse zasahovali i další sovětští účastníci s neméně zajímavými příspěvky a k nim se pomalu začali připojovat i domácí diskutéři s více nebo méně radikálními projevy. Nakonec byl vyzván Džingiz Ajtmatov, aby se vyslovil k předchozím vystoupením sovětských kolegů. Zamyslel se prý a pak řekl. že sice osobně nezná své mladé krajany, nicméně svým srdcem a svou myslí s nimi plně souhlasí. Pořadatelé střídavě bledli a šedli a zmohli se prý pouze na vbíhání a vybíhání ze sálu kamsi k telefonům, aby podávali komusi hlášení.
ovšem smůlu, že narazil na zkušeného čet kare, jehož sympatie k ohrodnému procesu byly jednoznačné. Proto nechal ředitele poroučet, napsal, co si přál. Věděl však, že technika redakční práce je pro ředitele španělskou vesnicí. Dálnopis sice přesně vyťukával prohlášení skupiny Členů ÚV KSČ, členů vlády republiky a Národního shromáždění, ale jen sám pro sebe, protože spoje do ciziny nebyly zapojeny,
A to teprve nedlouho před ukončením karlovarského festivalu skončila devatenáctá konference sovětských komunistů, která podle mnoha předpovědí znalců sovětské politické scény, jak doma tak i v zahraničí, měla skončit buď pádem M. Gorbačova, anebo mu měla být značně přistřižena křídla. Jak jsme se pak dověděli z komuniké předsednictva Ústředního výboru KSČ, konala se v našem vedení rozprava o výsledcích a důsledcích této konference, jež musela trval několik týdnů, soudě podle toho, že až 19. července vyjádřilo naše předsednictvo v dalším komuniké velmi všeobecně a chladně svou podporu výsledkům rokování sovětských komunistů. Mezitím byli už ideologičtí tajemníci z krajů a okresů seznámeni s pravým stanoviskem „našich", které zřejmě šlo od srdce, že totiž j e nejvyššíčas ohradit se proti některým tendencím sovětského vývoje, že máme vážné výhrady vůči diskusním vystoupením sovětských historiků, kteří zpochybňují téměř veškeré úspěchy minulosti a zejména špiní „světlou památku soudruha Stalina".
V Moskvě Čekali v TASSu na dohodnutý signál. Když se nedočkali, začaly dohady se sovětským vedením. Bylo rozhodnuto vyslat „pozvání" z Moskvy a tak informoval svět o „internacionální pomoci". Díky tomu nočnímu redaktorovi má dodnes V, Bifak problém vysvětlit, jak to bylo s pomocí, o niž nikdo v ČSSR a z ČSSR nežádal.
Krátce nato vyšly dva články signalizující jakési veřejné ohrazení se vůči sovětské politice. Ačkoli Rudé právo už dříve přineslo z pera své redaktorky Věry Míškové zhodnocení karlovarského festivalu, vrátil se Jan Kliment po několika týdnech polemicky k diskusi ve Volné tribuně, aby veřejně vyčinil sovětským účastníkům, že zavedli celou diskusi na scestí a zejména, že někteří z nich by nám chtěli radil „co a jak si máme počínat". A ve druhém článku v týdeníku Svazu českých spisovatelů „Kmen" č. 33 ze dne 18. srpna tasila pero už paní profesorka Eva Fojtíková, vedoucí katedry rusistiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, takto choť tajemníka ÚV KSČ pro ideologické otázky a novopečeného člena předsednictva strany. Titulek této stati je již sám o sobě příznačný, neboť zní „Moskva, jak jsme ji neznali". Líčí v něm nejdříve svůj úžas nad změněnou atmosférou, k níž došlo za pouhý jeden rok od j e j í poslední návštěvy, a jak už si přestala rozumět s někdejšími přáteli. Neskrývá své výhrady vůči politice glasnosii v Sovětském svazu a hlavně pak vůči neobjektivní a Stalina zatracující kritice, který prý zůstává velkým a prozíravým politikem, alespoň pro nás, j e m u ž jsme za leccos zavázáni. Na tomto postoji by nebylo nic senzačního u každého „normálního" dogmatika, avšak o paní Fojtíkové j e přece známo, že je chotí vysoce postaveného politika a též, že si s ním politicky velmi dobře rozumí, že je pouze hlasem svého pána. Ještě podivuhodnější j e však metoda interpretace vývoje Sovětského svazu, tolik připomínající dogmatickou interpretaci našeho vývoje v roce 1968, jak j e obsažena v „Poučení z krizového vývoj e " včetně demagogických narážek, insinuací a sarkasmů; například, že zavedení zákona o pronájmu půdy uvádí do přímé souvislosti s tím, že letošní nákup obilí v zahraničí j e dosud nejvyšší za celá desetiletí; anebo že se stalo přímo módou v Sovětském svazu mít nějakého strýčka, alespoň vzdáleného, který někde někdy „seděl" v rozporu se zákonem a že se vnucuje „pořádně cynická myšlenka o specifickém krajovém způsobu 'otužování' obyvatelstva". Podobných nehorázností obsahuje článek celou řadu. A to budiž řečeno, že režimistický šéfredaktor listu, Karel Sýs, vyškrtl na vlastní odpovědnost dalších šestnáct skvostných řád*
-25-
Čet kar
Helsinský výbor ustaven prosince 1988 obrátil se prof. Jiří Hájek na ÚV Národní fronty s písemnou informací o ustavení československého //elsinského výboru, jehožbyl zvolen předsedou Vysvětlil zásady a programovou náplň organizace, která svou existenci odvozuje ze Závěrečného aktu Helsinské konference. V této souvislosti připomnět, že dokument madridského jednání signatářů příslušného aktu přisuzuje v této oblasti významnou a kladnou úlohu nejen vládáni a oficiálním institucím, nýbrž i nezávislým organizacím, seskupením a jednotlivcům, Tento dokument byl usnesením vlády ČSSR prohlášen za závazný pro všechny státní orgány republiky. ÚV Národní fronty dokonce sám schválil, aby se vytvořil „ Výbor československé veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci". Svitla t „Fórum ke 40. výročí vyhlášení všeobecné deklarace lidských práv",kde měl být výbor zvolen. Smysl překvapující aktivity oficiálního mocenského orgánu na jinak horké půdě lidských práv se ozřejmí, uvedeme-li ji do souvislosti s aktuální jakousi stínohrou pražského politického vedení: všeobecnému požadavku demokratizace se má čelit očkováním malými a přísně kontrolovanými dávkami. Tak i uvažovaný „ Výbor čs. veřejnosti pro l idská prá v a a hu man itá mí spo lupráci" má bý t obsazen osvědčenými matadory režimu ,a tím zneškodněn. Ustavení československého Helsinského výboru je tady čárou přes rozpočet, a to tím spíš, že se výbor hlásí ke spolupráci s kýmkoli, kdo hájí stejné zásady ~ tedy i s vládním „ Výborem čs. veřejnostiOba výbory by se podle prof. Hájka „měly stát iniciátory legislativních aktů, které by uvedly čs. právní řád do souladu s mezinárodními pakty, jež jsou od roku 1976 i pro Československo právní normou. Měly by se stát autoritou, k níž by se občané obraceli o radu a pomoc v případech, kdy jsou jim jejich zákonná práva upírána..." Reakci vládních kruhu i Národní fronty na toto bezvadně juristicky podložené stanovisko bude jistě zajímavé sledovat. *
FOJTÍKOVA A TI DRUZI >
ků, zřejmě už i pro něho nepřijatelných formulací.NeIze však pominout, že zveřejnění tohoto článku mělo přímo bleskový účinek. Tvrdí se, že redakci došlo na tisíc čtyři sta dopisů nejenom od čtenářů, nýbrž i přispěvatelů časopisu, prý většinou odmítavých, označujících autorku za neosialinistku. Redakce postoupila autorce článku kolem sta dopisů, na něž slíbila odpovědět. Bylo prý j í shora zabráněno zveřejnit jakékoli ohlasy. Mnoho lidí upozornilo na článek sovětské velvyslanectví v Praze a telefonovalo se i do Sovětského svazu, dokonce prý i samotnému šéfredaktorovi časopisu „Ogoněk" Korotičovi, o nějž se paní Fojtíková také s despektem otřela. Korotič už byl údajně obeznámen s obsahem článku a slíbil odpověď ve svém časopise. Ohlásili se i nadšení stoupenci tohoto pamfletu, zejména různé normalizátorské fosilie z prvních let po sovětské intervenci, které na vlastní pěst rozmnožovaly a rozesílaly tuto stať po celé republice, protože prý náklad Časopisu „Kmen" je zatím ještě příliš malý. A to nejlepší nakonec. Sovětská vláda pochopila dobře obsah tohoto vyrozumění. Ministr zahraničních věcí E. Ševarnadze si dal předvolat^ československého velvyslance v Moskvě Jindřicha Řehořka, aby mu vstoje přednesl verbální nótu za tento nepřátelský a pomlouvačný akt a pohrozil, že bude-li se něco podobného opakovat, odpoví sovětský tisk veřejně. Prý by to bylo velmi nepříjemné. V Praze nastal na chvíli oprávněný poplach, porada stíhala poradu, sondoval se ohlas a Jan Fojtík měl prý jen pokrčil rameny a prohlásit, z e j e to záležitost jeho ženy, což by mělo nejméně překvapit paní Fojtíkovou. Paní Fojtíková, které se začalo říkat paní Nina Fojtíková, se tvářila dotčeně, jako by byla nesprávně pochopena a chvíli koketovala s myšlenkou odchodu do důchodu, ale to ji už mezitím přešlo. Postěžovala si jenom na těžký úděl manželky vysokého stranického funkcionáře, které není dovoleno vyjádřit svůj soukromý názor. Za dřívějších dob by se autorka anebo alespoň redakce za takový článek a po takové oficiální reakci musely velice kát anebo se od něj na stejném místě a ve stejném rozsahu distancovat. Nic ta-
Bernt Carlsson byl náš přítel Při katastrofě, k níž došlo po výbuchu teroristické bomby na palubě amerického letadla v předvánočním týdnu 1988, zahynul i švédský politik a diplomat Bernt Carlsson. Byl na cestě do New Yorku, aby se jako komisař OSN pro Namibii zúčastnil podepsání dohody o budoucí nezávislosti této africké země. Bernt se však dosažení cíle, pro nějž poslední léta houževnatě a obětavě pracoval, nedožil. Spolupracovníci „Skupiny LISTY" i aktivisté domácí československé opozice mají zvláštní důvod k zármutku nad jeho tragickou smrtí. Projevoval totiž vždy mimořádný zájem o situaci v naší zemi a angažoval se silně ve věci mezinárodní solidarity s těmi, kdož tam usilovali a usilují o demokratické změny poměrů. Jako mezinárodní tajemník švédské sociálně demokratické strany v létech 1970 až 1976 přispěl významně k tomu.
kového se nestalo. Místo toho si G. Husák na oplátku nechal předvolat velvyslance SSSR v Praze V. Lomakina, aby mu vyslovil protest proti výroku sovětského velvyslance Ljuňova na slavnosti listu L'Unitá ve Florencii o Dubčekovi jako předchůdci politiky přestavby. Označil to za vměšování do vnitřních záležitostí Československa! A časopis „Kmen" v čísle 38 otiskl opět jednou reportáž ze zájezdu mladých autorů vedených novopečeným předsedou Svazu českých spisovatelů M. Černíkem do Sovětského svazu. Pod titulkem „Malá zpráva z velké země" líčí své dojmy obdobným, i když mnohem méně vyzývavým způsobem, Sovětský svaz dnešních dnů jako zemi barvitého folklóru, plnou veksláků potulujících se kolem cizinců za účelem podivných obchodů. Cestovatelé se dozvídají od Moskvanů, že se očekává velká změna cen směrem nahoru, že patnáct procent Moskvanů žije v komunálních bytech, to znamená tři rodiny dohromady na jednu kuchyni a záchod, že náj e m n é je sice velmi nízké, leč nové auto zn. „Samandra" stojí devět a půl tisíce rublů a „plesnivé" džíny jsou nabízeny za dvě stě rublů a tak dále a tak dále... Třicet autorů nabylo podivný obraz o přestavbě, demokratizaci a glasnosti v Sovětském svazu. To my j s m e na tom ovšem mnohem lépe i bez glasnosti, to nám chtěli sdělit naši nadějní mladí autoři? Redakce „Kmene" ví dobře, co si může dovolit, neboť má informace téměř z první ruky. Věděli o výsledcích stranické rozpravy, o důsledcích sovětské politiky přestavby a „našem specifickém" přístupu k nim, o připravovaném ideologickém plénu ÚV KSČ i o připravované čistce na vládní úrovni. Dnes už víme i my, že paní Nina Fojtíková Vlastně měla „reclu" a že tichá válka proti sovětskému pojetí politiky přestavby pokračuje dále, tentokrát ze zajištěnějších mocenských pozic. Niny neztrácejí naději.
K.
že mocné skandinávské organizace dělnického hnutí zaujaly zcela odmítavé stanovisko k husákovské „normalizaci", a že naopak poskytly a poskytují sympatie a podporu všem, kdož proti této politice úpadku a stagnace bojovali a bojují. Jako generální sekretář Socialistické internacionály v létech 1976 až 1983 přispěl Bernt Carlsson podstatně k rozšíření kontaktů i spolupráce čs. opozice doma i v exilu s touto mezinárodní organizací i s jejími členskými stranami. Byl zastáncem odstraňování napětí mezi Západem a Východem v Evropě v duchu politiky Willy Brandta. V duchu Olafa Palmeho byl i nesmiřitelným kritikem nedemokratických a nesocialistických rysů režimů sovětského komunismu. V Berntu Carlssonovi odešel ze života tragicky předčasně náš dobrý přítel a vzpomínka na něj zůstane světlou stránkou v historii našich styků a spolupráce s osobnostmi evropského demokratického socialismu.
-26-
Zdenek Hejzlar
O čem Rudé právo nepíše Kdo má v Evropě vojenskou
převahu Projev Michaila GorbaČova v OSN na počátku prosince 1988 byl jak známo přijat s obdivem a sympatiemi i v kruzích tradičné kritických ke každému kroku sovětské zahraniční politiky. Norský ministr zahraničí Stoltenberg např. prohlásil: „Snad začínáme opravdu žít v novém světě. Během svých třiceti let v mezinárodní politice jsem nikdy nezažil, že by sovětský představitel mluvil o světových problémech ,aniž by napadal Západ, a že by Západ lak jednoznačně přivítal sovětské iniciativy". Největší pozornost samozřejmě vzbudilo Gorbačovovo prohlášení, že SSSR do roku 1991 jednostranně sníží stav svých ozbrojených sil a konvenčních zbraní, a že odvolá část svých vojsk a zbraní z NDR, Československa a Maďarska. Představitelé USA a států NATO ovšem konstatovali, že se ani tímto chvályhodným krokem sovětská převaha v konvenčních zbraních v Evropě příliš nemění, a předložili návrh na mnohem rozsáhlejší snížení stavu vojsk i zbraní útočného charakteru. O skutečném poměru vojenské síly obou bloků v Evropě se vedou složité spory, protože jen kvantitativní srovnávání počtu vojáků a jednotlivých druhů zbraní samo 0 sobě kvalitativní poměr sil nevyjadřuje. „Mezinárodní ústav strategických studií" v Londýně uveřejnil, že mezi atlantickým pobřežím a Uralem měly v roce 1988 státy Varšavské smlouvy 2,2 milióny vojáků, 7 524 vojenských letadel,52. 200 tanků a 37 000 děl, zatímco státy N A T O tam měly ve stejné době 2,3 milióny vojáků, 3 292 letadel, 22 200 tanků a 11 000 děl. Někteří vojenští odborníci vsak tvrdí, že po ohlášeném snížení stavu vojsk 1 zbraní by už SSSR nemohl válku vedenou konvenčními zbraněmi v Evropě vyhrát, a že změna sovětské strategické doktríny od orientace na útočnou válku k orientaci na obranu před eventuálním útokem j e vážně míněna - také proto, že Gorbačov bezpodmínečně potřebuje snížit vojenské výdaje. Hrubý národní produkt států N A T O j e čtyřikrát větší než států Varšavské smlouvy. Sovětský ekonom Blagovolin napsal v listopadu 1988 v „Iz-
vesujích". že s ohledem na kapacitu hospodářství zatěžují vojenské výdaje Sovětský svaz pětkrát víc než USA. Možnost jednostranného snížení těchto výdajů motivoval i ideologicky: hluboké společenské změny v kapitalistických zemích „podstatně zmenšily sociální základnu pro přípravu agresivních válek". Na konci roku 1988 se spekulovalo i o tom, zda Gorbačovova politika snižování vojenských výdajů nepovede k nebezpečnému konfliktu s mocnou vojenskou byrokracií, jejíž sobecké zájmy jsou touto politikou ohrožovány. Zasvěcení pozorovatelé takový vývoj zcela nevylučují. Sovětská generalita sice dosud perestrojku podporovala, ale zastánci nového kursu bezpečnostní politiky jsou převážně v „civilní" části sovětské mocenské elity. Fronta mezi zastánci starého a nového však probíhá i napříč vojenskou částí této elity: na všech úrovních jsou už i mladší a vzdělanější důstojníci, kteří myslí a jednají jinak než důstojníci starší generace. Prázdné obchody v SSSR Následky katastrofálního zemětřesení v Arménii - stejně jako následky jaderné katastrofy v Černobylu roku 1986 - spolu s nevalnou úrodou v roce 1988 a se zdaleka nepřekonanými tradičními slabostmi sovětské produkce i distribuce znemožní pravděpodobně podstatnější zlepšení životních podmínek sovětských občanů i ve čtvrtém roce pere strojky, zejména zlepšení zásobování potravinami a spotřebním zbožím. Situaci teď dočasně zhoršují i první nežádoucí vedlejší účinky započaté ekonomické reformy: ve snaze o rentabilitu nahrazují podniky výrobu laciného zboží výrobky dražšími. Tím zvětšují inflaci, jejíž existence se uznává i v SSSR. Na rozdíl od minulosti se nyní i o zásobovací bídě otevřeně mluví a píše. I v Moskvě, která je preferovaná a kde lze koupit alespoň salám a máslo, panoval v listopadu 1988 naprostý nedostatek Čaje, zápalek, čisticích prostředků, zubní pasty, žiletek, baterií a deštníků. V Leningradu se nedostávalo brambor a zelí, o masu ani nemluvě. V Kujbyševě se maso vůbec nevyskytovalo, a i salám se prodával jen na příděly. V Kirově dostávali občané jen 400 gramů másla na osobu a měsíc. Nej-
-27-
horší zásobovací situace byla v malých venkovských městech, v jejichž okolí se sice potraviny produkují, ale kde v obchodech zpravidla kromě konzerv není k dostání skoro nic. Jejich obyvatelé jsou nuceni dojíždět za nejnutnějším i nákupy do velkých měst, Často mnoho set kilometrů vzdálených. Do Moskvy tak denně přijíždí naku )ovat více než 2 milióny lidí z venkova a fronty před obchody jsou nekonečné. Ze sibiřského Norilska byli obyvatelé nuceni létat 1 700 kilometrů do Krasnojarska, jestliže si chtěli opatřit teplé oblečení a obutí na zimu. I v sovětském tisku se objevují varování, že zásobovací obtíže mohou vést k sociálním konfliktům s explozemi nespokojenosti. Ekonom Pavel BuniČ nedávno napsal, že „zásobovací barometr ukazuje na blížící se bouři". Takový vývoj by spolu s rostoucím národnostním napětím v baltických zemích a v Zakavkazsku mohl perestrojku vážně ohrozit.
Co s nimi? V Maďarsku poulala na sklonku roku 1988 největší pozornost probíhající diskuse o politickém pluralismu. Nový spolčovací zákon otevře možnost legalizace různých občanských seskupení, i lakových, která jsou kritická vůči režimu, avšak s podmínkou, že nejsou „namířeny proti socialistickému zřízení". Principiální debata o tom, co zůstává socialistickým a co se stalo pseudosocialistickým, je ovšem v Maďarsku - tak jako v SSSR, Číně i jinde - teprve na samém počátku, a to bude nepochybně i nadále napětí mezi mnohými občanskými seskupeními a iniciativami na jedné a režimem na druhé straně udržovat. Otázka „co s nimi" zůstane asi ještě dlouho otevřena. Připravovaná nová ústava má umožňovat i eventuální vznik politických stran vedle strany komunistické. Nezávislé seskupení „Demokratické forum" už na své konferenci v Budapešti v listopadu 1988 alternativu možného přetvoření v novou politickou stranu diskutovalo. Nejen radikálně orientovaní členové politbyra Poszgay a Nyers, ale i generální tajemník komunistické strany Karoly Grosz s vývojem ke stranickému pluralismu více méně počítají. V rozhovoru pro „Le Mon-
de' 4 prohlásil v listopadu Grosz, že pro maďarské komunisty „není systém jedné strany principiální otázkou. Socialismus může být ruinován vládou jedné strany stejné tak jako systémem více stran, a může být v obou případech i úspěšné rozvíjen. I socialistický pluralismus musí vycházet ze zásady, že ve společnosti existují různé a rozdílné zájmy, které mají rovné právo konkurovat si navzájem". Zatím však jsou v Maďarsku na denním pořádku především problémy jiné, při jejichž řešení otázka „kam s nimi" také znepokojuje. Platí to zejména o „posvátné krávě" stalinistické industrializace - o těžkém průmyslu. Ačkoliv Maďarsko mimo vody nemá nic potřebného pro výrobu oceli, vybudovaly se velké ocelářské kombináty v Miškolci, Dunajvárosu, Borsodu, Csepelu, Ozdu a jinde. Zaměstnávají na 60 000 lidí, a všechny se vyznačují obrovskými provozními ztrátami, které se uhrazují státními subvencemi. Maďarská vláda pozvala švédské odborníky, aby posoudili situaci a navrhli opatření k modernizaci a racionalizaci. Jejich soud zněl: „Maďarská produkce oceli je podprůměrná. Strojní park je směsí moderních a zcela zastaralých zařízení. Nevyužívá se kapacity a v produkci je zaměstnáno příliš mnoho lidí. Produktivita práce je třikrál až čtyřikrát nižší než na Západě. Maďarská produkce oceli se musí omezit jen na rozsah daný domácí potřebou." Protože modernizace omezeného ocelářství má být financována úvěry Světové banky, jsou radikální opatření podmínkou poskytnuli těchto úvěrů. 20 až 30 tisíc zaměstnanců bude ohroženo ztrátou pracovní příležitosti. Švédové navrhli, aby se jim pomáhalo při zakládání malých soukromých podniků; podle maďarských odborů je totiž přemisťování pracovních sil spojené se stěhováním málo realistické<
„zcd x \ tentokrát proti větrům z Východu. V listopadu 1988 dostaly všechny mládežnické a kulturní kluby pokyn, aby zastavily plánované debaty o sovětské perestrojce a glasnosti. Známému východoberlínskému kabaretu „Bodlák" byl zakázán již ohlášený nový satirický program. Bylo zakázáno rozšiřování sovětského časopisu „Sputnik", protože jeho rozšiřování prý „neslouží přátelství mezi NDR a SSSR". „Neues Deutschland" pak odůvodnil zákaz tím, že v říjnovém čísle tohoto časopisu byl prý „nesprávně" interpretován pakl Stalina s Hitlerem roku 1939 a „pomlouvána" předválečná komunistická strana Německa. Současně bylo zakázáno veřejné promítání pěti sovětských filmů, které byly předtím uvedeny v „Týdnu sovětského filmu v NDR". Jde o filmy „Komisařka", „Téma", „A zítra vypukla válka", „Studené léto roku 1953" a „Hry pro školní mládež". Všechny ukazují sovětskou minulost nebo přítomnost v jiném světle, než v jakém ji líčila a líčí východoněmecká propaganda. Sovětské velvyslanectví v NDR odmítlo tyto zásahy komentovat s odůvodněním, že „NDR j e suverénní stát, jehož rozhodnutí nepřísluší cizímu zastupitelství kritizovat".
Životní prostředí v Polsku
Vláda Mieczyslawa Rakowského sice prohlásila, že otázky životního prostředí budou stát v popředí j e j í pozornosti, z ekologických důvodů uzavřela - poprvé v dějinách Polska - jeden závod vyrábějící chrom, a připravuje polský plán sanování životního prostředí do roku 2010, avšak alarmující situace by očividně vyžadovala opatření, která se vymykají jejím možnostem. Na konci listopadu 1988 byla uveřejněna a v polském tisku diskutována zpráva akademie věd o ekologické situaci v zemi. Vyplývá z ní, že Polsko j e na druhém místě v Evropě pokud jde o znečištění Zákaz diskusí o per es trojce v NDR ovzduší, že většina polských toků už nemá pitnou vodu, že většina Zvětšenou volnost jednání, kterou pláží na polském pobřeží Baltského GorbaČovova „východoevropská" moře musela být pro zdravotní zápolitika led* vládcům jednotlivých vadnost mořské vody uzavřena, a že zemí sovětského bloku poskytuje, škodlivý průmyslový odpad se za je využívána různě, a zejména v Ruposledních 5 let zdvojnásobil. Věmunsku, Československu a NDR decká komise, která zprávu sestavivelmi problematicky. Pod pláštíla, konstatovala, že ve 27 oblastech kem „svébytnosti" se tam upevňuje s 12 milióny obyvatel - tj. se třetidomácí konzervatismus. nou všech obyvatel Polska - došlo Zcela otevřeně se tato tendence rovnoprojevuje nejen v Rumunsku, ale i už ke zhroucení ekologické ^ i v NDR. Začíná se mluvit o tom, že váhy. Hospodářské ztráty způsobeErich Honecker buduje nyní druhou né rozrušením životního prostředí
28
se odhadují na nejméně 10 procent hrubého národního produkt u. Rozsáhlé zdravotní poruchy, včetně rakoviny a genetických znetvoření, postihují zejména jižní Polsko s katastrofální koncentrací důlního, ocelářského a chemického průmyslu. Dosavadní opatření jsou neefektivní, nepřesná a nekomplexní. Pokuty podnikům, které nedodržují ekologické předpisy, dosahují nejvýše půl procenta výrobních nákladů, a nikoho k účinným opatřením nenutí. Rozrušení životního prostředí ve většině států sovětského bloku i v některých oblastech SSSR je takové, že odborníci pochybují o tom, zda je s ohledem na hospodářskou situaci těchto zemí vůbec možné očekávat dostatečně účinná protiopatření, a zda by nebyla na místě mezinárodní pomoc. Blížící se katastrofy totiž nepostihnou jen obyvatelstvo těchto zemí. Také Viktor Kostin, místopředseda sovětského výboru na ochranu životního prostředí a Sergej Roginko z Evropského institutu v Moskvě vystoupili s návrhem na vypracování celoevropského programu vzájemné pomoci a na zřízení ekologického fondu evropských zemí; pomoc včetně mezinárodních mobilních jednotek pro nasazení v případě ekologických či jaderných katastrof - by pak měla být orientována k řešení nejnaléhavějších problémů jak na západě, tak na východě Evropy. E k o n o m i c k á situace zemí sovětského bloku
Hospodářská komise OSN pro Evropu vydala zprávu o vývoji hospodářství a zahraničního obchodu v zemích sovětského bloku v roce 1987 a v první polovině roku 1988. Konstatovala , že vývoj v této části Evropy byl diferencovaný. Na jedné straně došlo k jistému oživení a vzestupu, ale ve většině těchto zemí nebyly dosaženy plánované cíle a jejich zaostávání ve srovnání se západními průmyslovými státy se prohloubilo. Jako příčiny tohoto stavu byly uvedeny nedostatečné a neracionálně využívané energetikké zdroje, následky tuhé zimy a slabé výsledky zemědělské produkce, nedostatek konkurenceschopných produktů pro export, a - vedle tradičních důsledků špatného plánování a řízení - tentokrát i některé důsledky započatých, avšak dosud nerozvinutých reforem. Elementy starého a nového systému si navzájem konkurují, dochází k neočekávaným komplikacím, vzniká nebez-
peč i nekontrolovatelných důsledků, a fungováni hospodářství v těchto zemích se až na další musí pokládat za nejisté a nestabilní. Objem obchodní výmčny přes hranici bloku se však poněkud zvýšil a zejména po uzavření dohody mezi RVHP a EHS bylo „vytvořeno mnoho nových kontaktů a zahájeno mnoho nadějných jednání". Ve všech zemích sovětského bloku byly liberalizovány podmínky pro vytváření smíšených podniků se západními firmami; všude už takové podniky existují, avšak mimo Maďarska stále ještě ve velmi omezeném rozsahu. Pozornost vzbudily polské přípravy k přeměně štětínské oblasti v „otevřenou ekonomickou zónu" a jednání mezi SSSR a Finskem o zřízení takové společné zóny mezi městy Villmastrand a Viborg. Oleg Bogomolov, který se v SSSR problematikou zřizování „otevřených zón" zabývá, prohlásil, že se tam počítá i se švédskými, norskými a západoněmeckými investicemi. V baltských republikách SSSR a v Polsku vyjadřuje řada kritických ekonomů mínění, že se hospodářský obrat nemůže podařit bez rozA
, MSK
roristické skupinv na Blízkém vv-
sáhlé pomoci z kapitalistického Západu - bez jakéhosi nového, tentoi
**
krát na Východ orientovaného Marshallova plánu. Reálné předpoklady pro takové řešení jsou ovšem nevelké. Na podzimní konferenci odborníků zemí EHS v Římě se však možnosti otevření tzv. východní Evropy jako nového trhu pro EHS pokládalo za nadějné, a z britských kruhů se ozval hlas, že by platební těžkosti zemí sovětského bloku mohly být ulehčeny nějakou formou západní pomoci,
O d s ou zen íh o d n á , ,vys pělost" Jen málo dnešních československých výrobků se vyznačuje světovou proslulostí. Jsou některé výjimky, většinou však bohužel v málo úctyhodné oblasti výroby zbraní a třaskavin. V souvislosti s vyšetřováním příčin letecké katastrofy nad skotským městečkem Lockerbie 21. prosince 1988, která byla způsobena výbuchem časované bomby a při níž přišlo o život 290 nevinných lidí, vyšlo najevo, že třaskavina, kterou v poslední době teroristé na celém světě často užívají, je československého původu. Jmenuje se „Semtex" a irští teroristé IRA i tesyXv.ssvAV» -Msw., í ^ y ^ v ssss •.
Václav Havel předsedovi
MJ 0 • -1111
W->"
•
X•J
«A> * • ^ •
^ s « ^
WMK 5 5 A AVA» ^
q
> 5j^íň
>
Xs ¥"•'•'x ** "
/ * fj/> f
^
* tt> ty ' ! !
X
vlády L. Adamcovi
Vážený pane předsedo vlády, věc, v níž se na Vás obracím, považuji za velice vážnou, a prosím Vás proto, abyste tomuto dopisu věnoval svou osobní pozornost. Dne 27. října 1988 mně byl při domovní prohlídce odebrán osobní počítač IBM X T s příslušenstvím. Pokud vím, je lo první případ, kdy Bezpečnost zabavila osobní počítač nikoli snad proto, že ho někdo nelegálně vlastnil, ale pro podezření, že byl „nástrojem trestné činnosti", totiž že na něm bylo psáno něco, co ona považuje za podvratné. Vysvětlím, proč tento čin považuji za nebezpečný precedens, který by mohl mít širší, neblahé důsledky.
I. Především musím uvést, že počítač byl zabaven lidmi nekvalifikovanými, nebyl přítomen žádný odborník. Několik důkazů této nekvalifikovanosti: a) Jak vyplývá z protokolu o prohlídce, považovala Bezpečnost za osobní počítač j e h o klávesnici, počítač sám nazvala zesilovačem a jeho monitor mi ponechala, protože prý ho považovala za televizor. Jen u tiskárny rozpoznala, že je tiskárnou. b) U počítače musí být před jakýmkoli převozem zaparkovány snímací hlavy diskové jednotky, jinak hrozí vážné poškození jeho funkcí. U mého počítače hlavy zaparkovány nebyly. c) Data uložená v paměti počítače nemají listinnou povahu a nemohou tedy sloužit jako důkaz čehokoli, nebyl—li před odebráním počítače úředně a za přítomnosti j e h o majitele identi-
-29-
M
]ň *
I
W
v
chodě ji dostávají z Lihve, kam ji Československo dodává. Vyznačuje se obrovskou trhavou silou i pouhých několik dekagramů stačí ke zničení letadla nebo jiného velkého objektu. Je bezbarvá a bez jakéhokoliv zápachu; psi cvičení na vyhledávání třaskavin ji nemohou objevit, a ani současné kontrolní přístroje na ni nereagují. B r i t s k ý m i n i s t r za h ra n i Č í H o w e j i ž v srpnu 1987 žádal československou vládu, aby zasáhla, a aby nějakými přísadami byla přinejmenším ulehčena odhalitelnost „Semtexu". Podle sdělení BBC byla od té doby žádost opakována ještě čtyřikrát, avšak bez jakékoliv odpovědi z Prahy. Deník „Guardian" nyní žádá, aby byl v této věci na Československo vyvinut mezinárodní nátlak, a aby se konečně zmenšila použivatelnost této Československé „znamenitosti" jako zbraně teroristických skupin. Vj« H, 1.1.1989
LISTY, VIA DKL CORSO 57, ROMA
J S '.V>'
x
^ 't
*
< >/ ^ ' .
;
'•^J^' ^ ^
/
^ f Jí' ^
J
^' ^
o zabaveném
^ ^^îï*
V'i* ^ ' ' ^ ^ ^ ^
^ ^
-
>£ ^
:
^ ^ ^
^
^ ^
počítači
fikován obsah jeho paměti, což se v mém případě nestalo. d) Spolu s počítačem mi byly zabaveny čelné diskety, včetně prázdných. Jak známo, pouhý pohled na disketu nic nevypoví 0 jejím obsahu a během několika minul lze jakoukoli disketu zaplnit jiným obsahem nebo naopak její obsah smazat. Tedy 1 odebrání disket bez náležité identifikace jejich obsahu nemá žádný význam a jejich majitel nemůže být činěn odpovědným za to, co na nich je. Samo odebrání počítače pro podezření, že jeho pomocí bylo něco vytištěno, je nesmyslné. Počítač ani jeho tiskárna nejsou psacím strojem, u něhož lze analýzou písma určit, zda to či ono bylo na něm napsáno. Pokud je mi známo, nejen u nás, ale ani v technologicky vyspělých zemích nebyl dosud nalezen způsob, jak 11 bodového systému tisku identifikovat individualitu tiskárny. A už vůbec nelze z vytištěného texlu identifikovat individualitu počítače, na němž byl text napsán nebo jehož pomocí byl vytištěn: text napsaný na jednom počítači lze s pomocí diskety velmi rychle přenést do paměti jiného počítače. Nelze určit, co z toho, co j e v paměti počítače, bylo psáno opravdu na něm, a co bylo do něj přeneseno z jiného počítače. Stejně jako nelze určit, kdo na počítači t o č í ono psal nebo kdo do jeho paměti to či ono uložil. Podezírat může Bezpečnost sice kohokoliv z čehokoliv, dokázat však pouhým zkoumáním počítače nemůže nikomu nic. Odebrat počítač znamená za těchto okolností totéž, jako odebrat stoh prázdného papíru pro
V.
pouhé podezření, že se někdo chystá něco závadného na nčj napsal.
Počítač, jak známo, nepředstavuje žádnou rozmnožovací techniku, proto také není při jeho dovozu vyžadováno žádné zvláštní povolení. Takže podezření, že jsem na svém počítači něco rozmnožoval, je nejen nepotvrzené, ale i věcně neodůvodnitelné.
III. Když jsem svůj počítač dostal, obsahoval různé zahraniční programy, chránčné copyrightem, jejich převzetí státním orgánem by mohlo mít pro československou vládu nedobré důsledky nejen mezinárodně právní, ale i hospodářské. Má-li československá vláda zájem o liberální vývozní politiku USA k ČSSR ve sféře počítačové technologie, nemohou si žádné státní orgány dovolovat takovouto libovůli. Ta jim může zajistil naopak jen nedůvěru, a tudíž i tvrdší politiku v oblasti importu počítačové techniky.
VI. Už před čtyřmi měsíci, tedy dávno před podezřením, pro které mi nyní Bezpečnost počítač zabavila, byl automobil, který ho převážel z Prahy do mé venkovské chalupy, zastaven Bezpečností, donucen odjet k její budově a i se svým řidičem tam potom mnoho hodin zadržován. Pod absurdní záminkou, že je třeba vyšetřil, zda počítač nebyl ukraden, se ho už tehdy pokoušela Bezpečnost zmocnit. Přihlédnu—li dnes i k této starší příhodě, nemohu se zbavit dojmu, že bezpečnostním orgánům nejde o vyšetřování nějakého pofidérního podezření, ale prostě jen o můj počítač jako takový.
IV. Musím rovněž zdůraznit, že svůj počítač jsem dostal jako dar od svého nakladatele, který mi ho poslal proto, abych na něm mohl podobně jako západní autoři psát a korigovat svá díla. Je to mďj osobní majetek, který má i velkou finanční hodnotu. Zaplatil jsem za nčj řádně darovací daň i clo. Bude-li mi zabaven, bude-li jakkoli do jeho paměti zasáhnuto nebo bude-li neodborným zacházením poškozen, bude to nesmyslný zásah do mého majetku, který se může snadno stát doma i v zahraničí velmi diskvalifikující vizitkou československé vlády. Ztratí-li tisíce občanů, kteří si ze svých dlouhodobých úspor opatřili osobní počítače, jistotu, že jim nemohou být kdykoliv svévolně zabaveny, povede to k dalšímu zpomalení technologického rozvoje u nás.
v
Žádám Vás proto, pane předsedo vlády, abyste nařídil ministerstvu vnitra ČSSR urychlené vrácení mého počítače i všeho jeho příslušenství. Při předání musí být přítomen odborník, tj. úřední znalec, který ověří a zaprotokoluje, že počítač není poškozen či zamořen počítačovými viry. S pozdravem Václav Havel V Praze 4.11.1988
VĚRA ŠŤOVÍČKOVÁ
Nenahraditelnost Jiřiny Zelenkové „Říká se, že každý člověk má svůj osud. Pravdou však je, ?<• každý člověk má svůj charakter a ten je jeho osud. "(Z oznámení o úmrtí MUDr. Jiřiny Zelenkové 17. 9. 1988)
Jiřina Zelenková byla žena neobyčejného charakteru. Nejen volbou svého povolání, ale především pochopením svého poslání j a k o lékařky - a jedním dechem i jako milující ženy, dcery a matky, a také kamarádky a člověka s odpovědným smyslem pro věci veřejné - trpělivě naslouchala úzkostem druhých a s lehkostí jen zdánlivou hledala a nacházela pro ně východiska. Její charakter j í diktoval chápat to jako svou povinnost (a někteří, obdaření talentem vděčnosti jen prchavé, to taky tak brali). Proto zpráva o její smrti působila tak neskutečně. Nikdy nikoho prostě nenapadlo, že by mohla odejít dřív než my, když ji přece tak potřebujeme... Starostmi o kamarády vyhozené z práce potlačovala obavy z vlastní dvouleté nezaměstnanosti po podpisu Charty, kdy v celém zdravotnictví najednou nebylo jediné místo pro zkušenou primářku s trojí a tes tací. Nakonec zakotvila v Psychiatrické léčebně v Kosmonosech a celá léta pak denně dojížděla domů; jeden autobus, druhý autobus, metro a ještě jednou autobus - a ráno zase znovu v opačném pořadí. Den pro ni začínal ve čtyři, domů se vracela kolem šesté. První lehký infarkt chtěl být varováním. Na dotazy po svém zdraví odpovídala přátelům uklidňujícím tónem, tiše a nepateticky se rozhodla pro život bez žádosti o slevu jízdného, ba nedopustila ani, aby si to j e j í okolí uvědomovalo. Viděla, co všechno ta na pohled nevlídná léčebna potřebuje, vydupávala stavby a přestavby, stroje a přístroje, pacienty lehčí i pouhé trosky napojovala na svou vůli bez nároku na často už nerealizovatelnou vděčnost. Své mladší kolegy posílala na symposia, na studijní volno
30
a bez řečí držela služby. Chtěla, aby po jejím odchodu do důchodu měla léčebna dobré kádry. Jak léta šla, cítila Čím dál tím větší potřebu zahrnovat láskou svou rodinu, ale jen přišla domů, zvonily telefony a zvonek u vrátek a Jiřina zase trpělivě zařazovala do krátkého rodinného večera ohlášené i neohlášené příchozí a rozdělovala čas jako Kristus chleby na poušti. Než jsem na vlastní kůži, či spíše duši, poznala večery pohody ve čtyřgenerační rodině u Zelenkových, byla bych přísahala, že něco takového bylo možné jen v klasických románech, jejichž realitu vytlačila už léměř všude trapná realita generačních sporů, prosycených sobectvím právě vydělávající generace. Moudrý a laskavý Hubert trpělivě a chápavě naslouchal, sám promluvil jen občas a v tápavém hovoru to vždycky bylo to pravé. A Jiřina, tak zdrženlivá, kdykoli šlo o j e j í citové území, připustila 'mezi námi děvčaty', že nejednou koriguje své názory úsudkem svého muže, který byl j e j í moudrou sovou. Nit hovoru vedla zpravidla Jiřina, ale všichni se hned odmlčeli, když zasáhla babička. Babičku jsme Jiřině všichni ze srdce záviděli a Jiřina si dopřávala jediný přepych, přepych holdu, který jsme babičce v j e j í nepřítomnosti skládali. Jistě především od ní se Jiřina naučila smyslu pro povinnost a dobro, který předala beze zbytku zase své dceři. A Jiřinu upřímně těšilo, že se babičky bálo těch pár lidí, kteří nezvonili u dveří jako přátelé. (Jak nepsat o babičce, když Jiřina byla j e j í vyšlechtěný obraz). Když j s m e si s babičkou tiskli ruku v krematoriu, zašeptala mi útěšně: „Neplač, ona se vrátí/ 4 1 ve chvíli nezměrné bolesti věděla babička, co mluví. Jiřina se musí vrátit - ne v jednom člověku, protože nemáme sílu jejího charakteru. Nezbývá, než rozebrat si to, co dělala, mezi sebe, dát přednost starosti, bolesti, úzkosti druhého před svou vlastní. Je to moc těžké. Jedinečnost a nenahraditelnost Jiřiny Zelenkové j e v tom, že ona to uměla.
STANOVISKA FRANTIŠEK ŠAMALÍK
„Realpolitik" a realismus Stať M. Válka (RP 15. II. 1988) se příznivé vyčlenila z běžných - převážně bezbarvých, někdy však manichejsky černo-bílých přestav bových textů zesíleným zřetelem k naší nynější situaci. Signalizuje začínající kvalitativní proměnu - či snahu o ni - jejího pojetí? V intencích autora snad, ale to, co čteme, nejde za modernizující korekci, přizpůsobující dosavadní postoj dorážející nerestrojce a glasnosti. Nicméně s energií u nás stále ještě neobvyklou zacloumal s doktrinárně byrokratickým „sebeklamem" (tj. s lakováním do růžová) a ukázal, co je k vidění: vykloubení z dějinné, civilizační kontinuity vlivem stalinského a poststalinského reálného socialismu se zhoubně podepsalo na všech oblastech společenského života, na společenském vědomí, na morálních a hodnotových orientacích... Hodnotí to ovšem (je ministr atd.) z pozic vedoucí, dějinotvorné vrstvy: „Rezignovali jsme na tvořivost. Zaplatili jsme dobrovolně a iniciativně daň období vulgárního dogmatického myšlení." Z pozic společnosti, která žila v tomto dvojsvětí nahé skutečnosti a jejího mýtizovaného obrazu, to byla permanentní demagogie. Nesená ovšem takovým patosem a takovou mocí, v nichž se jako taková ztrácela (L. Ponomarjov, V. Šinkarenko, TA 45/88: „U nás doma byla demagogie v úctě celá desetiletí, od té doby, kdy ji Stalin fakticky povýšil na stupeň státní politiky"). K obrazu společnosti patří tedy i ti, kteří byli „zrezignováni" a donuceni k „placení". Co to znamená politicky, je dnes už jasně řečeno oficiálně: „namísto očekávaného procesu postupného pohlcování státu tzv. občanskou společností, 'sdružením výrobců' došlo k pohlcení občanské společnosti státem, k jejímu podřízení diktátu byrokratických struktur" (A. Jakovlev, RP 16. 11. 1988). Gramsci tento stav nazval „extrémní formou politické společnosti", politologie mluví o totalismu. Na jeho konečném tvaru se podílely tra-
dice a politická kultura dané země, ale podstata - všeobecná závislost na politické moci - zůstala zachována. „Sebeklam" mohl být sice široce sdílen, ale vazba mezi vládnoucími a ovládanými se tím nestala lepší: monologu moci měla odpovídat ozvěna nadšeného souhlasu. „Zrezignování" lidí je útokem proti podstatě a potencím člověka, je proto morálně i politicky chybné, jen z hlediska chvilkových či egoisiních potřeb se zdá účinné a tedy užitečné. Protože nikdy nikdo nezvládne všechny dějinotvorné faktory, ani nejdrastičtějším terorem je navždy nezlikviduje, jejich podryvná podzemní práce připravuje i scénu pro budoucí „sebekritiku", pro dialog moci a společnosti. I dítě ví (z pohádky o nahém králi), jaké je to dobrodiní, když vedoucí skupina uvidí skutečnost takovou, jakou ji vidí - se svými sebeklamy - většina ostatních. Jakmile nošení ideologických brýlí přestane být povinné a společnosti je dovoleno promluvit, (růžový či černý na obrazech nepřítele) lak na předchozích obrazech skutečnosti praská, odpadává. Pro jeho tvůrce není příjemné, předběhne-li kritika sebekritiku. V tomto ohledu vnímavé smysly ministra- básníka neklamou: „uplynulé období je třeba náležitě analyzoval a poukázat na chyby a omyly ne pouze ve sféře ekonomiky, ale i politiky". Volá po analýze příčin vzniku Charty 77, paralelní literatury, nelegálních náboženských struktur... Primitivní výklad pro primitivní (disidenti = valutově placená media západních centrál atd.) v povýšené rovině a v klimatu perestrojky neuspokojuje, nakonec diskredituje inteligentnější „antidisidenty". Tím spíš, že jinde už jsou zřetelně vyloženi jako přirozený a někdy (hájenými hodnotami atd.) příkladný důsledek oprávněné opozice proti totalitní reglementaci. Jestliže jejich existence signalizuje vady v politicko-právním systému (naléhavost přestavby je úměrná závažnosti a míře těchto vad), pak disidentství přerůstá kompetenci policie. M á Válek na mysli něco takového? Pro něho to jsou „skutečnosti, před
31
kterými realistická politika nemůže kapitulovat, ale ani naivně zavírat oči." Vzhledem k hustotě policejního provozu v nedávných dnech nemůže být politika podezřívána ze zavírání očí, pokud trpěla nějakou slepotou, pak byla způsobena tak neúměrným rozšířením zorniček, že byly s to registroval právě jen to, co způsobilo jejich panické či hněvivé rozšíření: nevím, který výraz je správnější. Významnější je pojem „kapitulace". Může znamenat snahu oprávnit monopol na řízení přestavby, což by z dialogu mezi mocí a společností udělalo pseuclodialog. Neboť je lo polaritní, antagonní kategorie, vylučující zprostředkující postupy. Odpovídá abecedě předchozí reglementační politiky, založené na příkazu a zákazu. Loajalita k této metodě vládnutí zahrnovala tuto jednoznačnost a jednomyslnost jako naprostou samozřejmost, nesamozřejmá a tedy škodlivá a bůhvíco ještě byla všechna vybočení z oficiality. Lidé takto loajální schvalovali nebo odsuzovali události a činy a myšlenky podle pohybů taktovky, tehdy, když je neznali, když jim nerozuměli. Z hlediska demokracie a právního státu je to strašné a strašné důsledky na sebe nenechaly čekal. Mentalita tohoto demoralizujícího způsobu výkonu moci se nechce od „socialismu" odpoutal, oprávňuje se obavou o jeho osud (F. Burlacký, LG 14. 9. 1988: „Přehnané obavy vyvolané krajními projevy glasnosti... vůbec nejsou výrazem starosti o socialismus. Rodí je kultura autoritativní politiky"). Kapitulace (na rozdíl od kompromisu) sugeruje jednorozměrný stereotyp nepřítele, tato politická klasifikace se v stalinském i neostalinském systému automaticky měnila v klasifikaci trestně právní. Důsledky byly katastrofální. Proto se v SSSR dostala do popředí idea právního státu, idea bezpodmínečných záruk občanů před svévolí státu. Nebylo ji možno smířit s technikou stereotypizace, na jejímž základě by se utvářely skupiny se sníženým nerespektovaným občanským statutem. Neboť týká-li se dneska jiných, zítra může zahrnout tebe. Co dnes schvaluješ vůči jiným, to jiní zítra schválí vůči tobě. Tota-
limí srůst politického odsudku s právním jedny diskriminoval, zbavoval je právní jistoty a ochrany, druhé privilegoval, dával jim povýšenou a benevolentní trestně právní ochranu ( v M N 47/88 S. Zamoškin uvádí Leninův pokyn „Trojnásobný trest komunistům oproti bezpartijním kádrům - lo je abeceda justiční práce 4 ' a dodává: o zvýšení trestní odpovědnosti komunistů nechtějí slyšet ti, kdo se kryli v letech stagnace stranickou legitimací. Ale v právním státě musí otázku trestní odpovědnosti kteréhokoli občana řešit ne rajkom Či obkom, ale soud.) Vynětí politického přesvědčení (odlišného od oficiálního) z kompetence justice se neobejde bez reformy trestního práva, které bylo utvářeno v souladu s totalitní strukturou moci, takže znicotnilo ústavní práva a svobody občanů. Pro autokratickou mentalitu je to bolestné, v této věci musí předpokládat silný odpor, který možná znemožní optimální řešení (F. Burlacký v rozhovoru pro Newsweek, viz Fórum 41/88: „Lidé mají být souzeni jedině za své činy, ne za to, co říkají. Ale obáváme se, že reforma v této věci bude jen poloviční, nepostačující 44 , neboť mnozí specialisté z oblasti práva i představitelé různých institucí nechtějí zrušit trest za způsob myšlení.) Nicméně se stereotyp nepřítele rozpouští, stává se neurčitý tam, kde přestavba nabývá určitosti. Je to důsledek „socialistického parasmu názorů14, který by zůstal prázdným zvukem, pokud by měl koexistovat s autoritativně stanovenými stereotypy „nepřítele 44 : „Střetávání názorů, emocí a zájmů je zde nevyhnutelné. Proto se umění politického vedení hodnotí podle schopnosti zajistit, aby neexistovali lidé nesouhlasící v tom hlavním a zásadním, aby nebyli lidé zavržení, od společnosti odloučení a společnost odlučující" (Jakovlev). Neboť mocenská konfrontace je neplodná (není-li oprávnitelná z principů právního státu, který zatím v žádné socialistické zemi není dovršenou skutečností) a v rámci přestavby neperspektivní, antipřestavbová: nezasahuje příčiny a protože se musí oprávnit, odebírá příčinám jejich skutečný řožměr, jejich naléhavost. Klam a sebekíanl se tak znovu derou do popředí. V SSSR jsou proto mocenské zásahy předmětem živých diskusí. V minulosti byly automaticky
projevem zákazu a jejich prověření zákony a ústavou - a tím spíše ideou právního státu - bylo vyloučeno. Přestavba změnila zorný úhel: „Miliční kordony a skupiny družiníků, posíleny... speciálními silami, jsou silným prostředkem. Ale špatným argumentem... Je možno podle dobrého starého vzoru zahnat nemoc dovnitř nebo změnit nesouhlasící v nesnášenlivé... 44 (MN 44/88). „Zákonnost 44 v přechodné době má zvláštní povahu. Má být přebudován politicko právní systém, neboť v té podobě, jakou má nyní, odporuje v nejlepším případě neodpovídá cílové humánní demokracii. Není proto vhodným kritériem „přestavbového" chování, klidu, kázně, pořádku. V hospodářské oblasti je to nej názornější. V. Fjodorov o tom říká (Fórum 34/88): „Vím-li, že něco je prospěšné hospodářství, dělám to, a porušuji-li přitom předpisy, nedělám to potichu, ale hlasitě a zjevně. Kdybychom se drželi předpisů, byla by přestavba zakázaná... 44 Konfrontační pojeni „kapitulace" tento perspektivní přístup vylučuje, nejvýrazněji v pásmu moci a ideologie. Stereotyp nepřítele (disidenta) si u nás zachovává plnou platnost: aby byl oprávněný, musí být jednoznačný, jednorozměrný. Taková démonizace je však iracionální, před soudem kritického rozumu neobstojí. Může se zakládat jen na slepé víře a ideologické poslušnosti, tedy na vlastnostech antipřestavbových. Tvrzení o fatální antisocialistickosti každé opozice je Či bylo smysluplné v situaci, kdy socialismus byl naprosto jednoznačně definován. Tak tomu bylo v dobách stalinismu, jehož sociálistickost je však dnes nezvratně zpochybněna. Nyní není socialismus přesně vymezená danost, ale předmět diskuse. Co bylo kdysi odsouzeno jako antisocialistické a antisovětské, je dnes v mnoha případech pietně rehabilitováno. Odsouvání strany od přímého řízen í, smlouvy o pronájmu (vznik sovětského farmáře), nová koncepce kooperativů, utváření smíšené ekonomiky, legalizování - pozvolné, váhavé - „neformálních" iniciativ a skupin, obrat k „tržní ekonomice 4 * a k podnikové, místní a zájmové samosprávě, to vše a mnohé jiné bylo v minulosti „antisocialistické 44 . Jako kritérium je tato kategorie neurčitá, hranice určující začátek „anti" jsou plynulé (RP 16. 11. 1988: „Vý-
32
bor rady ministrů vzal v úvahu, že v Polsku nejsou politické a ekonomické podmínky pro obnovu velkého soukromého majetku, a proto navrhl, aby byl zrušen předpis dosud omezující počet zaměstnanců v soukromém sektoru. Také daně mají být uplatněny podle jedné zásady - ne podle formy vlastnictví"). A n t i s o c i a l i s m u s - a v ještě větší míře antikomunismus, který je užší, nemusí s ním být totožný - ovšem existuje a nejen tam, kde se přímo manifestuje, jeho základna je daleko širší. Je reakcí - někdy více, někdy méně uvědomělou - na deformace, nezdary atd. nejen domácího, ale i světového socialismu (RP 21. 11. 1988, z materiálu maďarských komunistů: „Většina obyvatelstva ztratila důvěru ke straně a důležitou otázkou reformy polského politického systému i nadále zůstává problém legalizace opozice"). To je výzva politické a ideové práci, administrativně mocenské prostředky jen dodávají další výživu tomu, co umlčují. Opozice proti neostalinské reglementaci - včetně nesocialistické «a»*'
a protisocialistické - logikou protikladu zdůrazňuje právě to, co stalinismus ničil a diskreditoval: občanská a lidská práva, demokracii, zákonnost, tvůrčí svobodu, efektivnost atd. atd. Není jednorozměrná, celou škálou demokratických, humanistických, ekologických, kulturních a jiných hodnot a orientací je složkou přestavby. „Kapitulace 44 tu tedy nemůže znamenat nic jiného, než všeobecnou kapitulaci před nezvratitelnou potřebou demokratické a humanistické přestavby společnosti, která nekompromisně vyžaduje prostředky, „které by upevňovaly a akumulovaly všechno mravní, humánní, socialistické. 44 (A. Jakovlev). Neboť po zkušenostech se stalinismem musí nad nám i jak o Damoklův meč stále viset kategorický imperativ o bytostné jednotě cílů a prostředků: ze zlého zase jen zlé. Realistická politika „kapituluje 44 jen před svými programovými cíli, uzná-li pozitiva a přínosy „opozice", kdežto cesta totální konfrontace je cesta mocenské „reálpolitik". Je tu ovšem ještě jiný moment, který Válek také nechal stranou: problém „disidentstvp 4 nemůže být odtržen od základny všeobecnosti občanství, od principů právního státu. Od půdy, na níž se všichni - vládnoucí i o v l á d a n í - m u s í zastavit před
hlasem zákona, ne jakéhokoli, ale takového, který vyjádří osvobodivý a humanizujícísmysl socialismu, to, co socialismus organicky začlení do vzestupných, všelidských proudů evropské civilizace. M u s í m se tu zmínil i o jedné politicko právní rituální formuli, která je nerozlučně spjata se stereotypem nepřítele. Jde o tzv. zájem nebo vůli „pracujícího lidu", na něž se odvolávají příkazy a zákazy, jimiž se opravňuje absence záruk, omezení a kontroly těch či jiných orgánů. Přirozeně i disidentské, neoficiální insliiucc „odporují" nebo „nejsou v souladu" se zájmy „pracujícího lidu". Je to politická i právní formule současně. Byla logickou a nutnou složkou stalinského systému, neboť v něm se zájem lidu nemohl projevit jinak než prostřednictvím mocenské struktury a jejího nejvyššího představitele. Tak byl lid autoritativně znivelizován a zjednomyslněn, a jakýkoli sociálně třídní slogan (teror postihoval „nepřítele lidu", je to právní kategorie) byl jakoby „mírou všech věcí". Tento klam posiloval antiintelektualismus, k němuž totalismus celou svou logikou spěje a který se prozrazuje utilitárním využíváním zkázněné inteligence. Nyní, když je už jasné, jak drasticky byl lid odcizen společenskému vlastnictví a moci, je evidentní, jak byla formule v zájmech lidu skrz naskrz demagogická, cynická. Program přestavby byl v lomto ohledu realistický. Uznává nemožnost autoritativního zjevování lidových zájmů a ani nové či renovované instituce, které mají přinést samosprávu a opravdové zastupitelství, nepovažuje za definitivního tlumočníka vůle lidu. Mají nalézt řešení, odpovídající potřebám společnosti a pokud lid zastupují, potud jsou pod jeho kontrolou. Neboť reprezentují, vyjadřují jeho zájmy buď dobře, buď špatně, a instituce nemohou být arbitrem v této při. Přestavba tak archaizuje tuto formuli a převádí její jádro - zájem a vůli lidu na adekvátní pole demokratických institutů: artikulují se jako „veřejné mínění" (formou široce pojaté glasnosti) a ještě přesněji plebiscitem a příbuznými technikami. V původním, stalinském smyslu má tato formule dnes váhu mrtvé ozvěny z mrtvých časů. O b d o b n é problémy jsou spjaty i s Pražským jarem. Jestliže v časech normalizace bylo pojato jako
kontrarevoluční vvbočení z jedině správného socialismu, pak nynější : erupce perestrojkv nutí k jisté reviI zi tohoto pohledu. 1 Válek tedy s v něm nyní nachází racionální momenty, které „bylo třeba vidět a pečlivě definovat". Přesně řečeno - jinak vidět a jinak definovat, neboť nic neuniklo pozornosti. Kde se však měly vzít nynější měřítka, když měly být v obecném zájmu reálného [ socialismu navždy vyloučeny? Tak došlo k tomu, že prověrkovou očistu „vnímá veřejnost a zejména mladší generace jako paušální odsouzení opozice, jako politické trauma, které dosud nepominulo a samo od sebe nepomine". Reakce veřejnosti byla tedy přesná a společnost vyvodila z tohoto poznatku záchovné důsledky, stáhla se z pole politiky a zacílila svou energii na bezpečnější, soukromější cíle. Na tom, co se stalo, už nelze nic měnit. Může „oprava" onoho „vnímání" změnit dnešní postoje? To závisí na povaze opravy. V této věci Válek není radikální, tj. nejde na kořen věci. Na konci jeho stati Čteme: „Slova se dnes opotřebovávají velmi rychle". Platí to pro slova, která nenesou obsahy, jež pojmenovávají, za nimiž není patrná energická vůle začlenit tylo obsahy do naší skutečnosti. Válek navrhuje, aby se ono politické trauma rozdrolilo „prostě konstatováním objektivní skutečnosti". Mohou mít slova takovou váhu? Tato objektivní skutečnost je přece známa už dvacet let a sovětská přestavbová iniciativa ji zásadně potvrdila - ať s jakýmkoli přívažkem výhrad. Museli bychom se ještě nacházet v situací ideologického monopolu a povinného respektu k jedině oprávněnému vyjevovateli pravd, aby konstatován í z n á m é h o mělo takovou sílu. Jsme už jinde, vzhledem k tomu, co se děje v širých prostorách socialistického světa, by bylo konstatování objektivní skutečnosti přijato jako akt „sebekritiky", v optimistických hlavách jako nadějný příslib zradikálnění přestavby. Jakmile se každý mozek může pomazlit s „pravdou" a každá ústa ji mohou vyslovil (glasnost, pluralita názorů, podřízenost všeho a všech právu kritiky), ztrácí mocenská pozice mluvícího magickou sílu. Tuto ztrátu nelze nahradit jinak než intelektuálně mravní potencí a energickými činy. Když se hroutí „monopol pravdy", argumentace stereotypy orientuje k špatné
-33*
minulosti, což je perspektivní jen z hlediska Gorbačovova neúspěchu. Neboť tento úspěch stereotypního myšlení znamená zablokování všech pozitivních a uvolnění Černých pe rs pe k t i v. Ne sou rod c sc ncd á zharmonizovat, pokus o takovou hybridizaci není organickou přes tavbou, p r o i o že j ej í cl u š i j e h a r m o nizace neboli laková konstrukce a u s po řád á n í v se c h p rv k ů, a h y v c v z á jemném působení produkovaly spravedlivý, demokratický, humanistický a racionální řád a blokovaly vše, co působí v opačném směru. V tomto novém klimatu se s takřka přírodní silou formuje adekvátní obraz veřejného činitele, obraz určený potřebami nového, vznikajícího systému. Jako minimum je v něm schopnost samostatného myšlení a schopnost vyrovnávat se s myšlením jiných: Masarykovými slovy demokracie je diskuse. Žádné myšlení nelze odsuzovat k neexistenci. Válek se nevzdaluje od pozice „jestřábů", ani on nechce ono politické trauma řešit „cestou rehabilitace bývalé i dnešní opozice" (i proto, že mnozí tzv. progresi visté už přešli „k otevřené antikomunistické pozici"). O čem sc tu mluví? Osudy lidí jsou důležité, musí být předmětem pozornosti a musí být „normalizovány" v souladu s ústavním staiulem občanů a zásadami právního státu. Vidí-li v lom někdo „rehabilitaci" nelze od něho čekat respekt k ústavě a zákonům. „Racionální momenty", které Válek shledal v hnutí 68. roku, měly své nositele a ti patří k objektivní skulečnosli, kierou doporučuje prostě konstatovat. Nicméně ať jsou l i d é - n a jedné i druhé straně - j a k k o l i důležití z hlediska spravedlnosti, ještě podstatnější jsou principy a hodnoty, jejichž realizace je úkolem nynější dějinné hodiny. Konjunkturální, skupinově egoistní, malicherná politika, či spíše politikaření ulpívá na lidech, na obrazu, který si o nich vytvořila, nejde k principům a hodnotám, neboť je sama nemá: její mírou všech hodnot j e držba moci, a nejvyšším uměním umění politických intrik. Z této pozice - myslím, že není Válkova, ale nepochybně j e BiPakova ~ může vzejít jen karikatura „rehabilitace", neboť by v ní nebyl očistný, ohrožující morální impuls. Nejméně ze všeho potřebujeme „technické", machiavelistické rehabilitace. P r o t o také konfrontace demokratic-
kých a humánních hodnot s dědictvím stalinského a brežněvovského totalismu nemůže mít machiavelistický ráz. Kdo jiný, než stoupenci demokracie a humanismu by mčli míl na zřeteli to, aby formy této konfrontace manifestovaly dobrodiní a nutnost hájených hodnot? Aby kultivovaly rozum a svědomí a tlumily slepou, tj. hodnotami neřízenou negaci? To je všeobecná odpovědnost. Odpovědnost založená na vědomí, že zdaleka nejde o „rehabilitaci" osmašedesátníků. Neboť v této přechodné době je těžko najít něco, co se nepotřebuje „rehabilitovat": je to úkol všech sil a institucí, které způsobily, udržovaly, oprávňovaly, oslavovaly onen neutěšený stav, jehož rysy Válek neskicoval. Právo na takovou rehabilitaci má každý a tomuto právu odpovídá potřeba tolerance k faktu, že čas lidského zrání není stejný. I nárok na to, aby správci republiky byli synonymem duchovní a morální energie přestavby. Jen tak bude možno přemostit trhlinu mezi občanskou společností a veřejnou mocí, trhlinu, jejíž paralelu najdeme i ve všech významných společenských organizacích (MN 43/88: „Celou dobu jsme se pyšnili masovostí našich odborů. Nastal čas rozhodnout, jaký užitek z léto masovosti mohou vytěžit masy"). Válek poukázal na to, že se nově používá jazyk „my a oni", že i u mladších se doba od Února a zvlášlě 70. léta hodnotí z pozice tzv. „velkého odmítnutí". Ostré odlišení vládnoucích a ovládaných je vlastní totalismus, ale v něm bylo možno příslušnou produkcí strachu udržovat fikci jednotnosti, v ideologickém podání se obě strany permanentně dusily v užším semknutí. Glasnost tuto censuru (k níž u nás přistupuje i ono politické trauma) obnažila a zasypat ji může jedině ona komplexní, kolektivní rehabilitace a autorehabilitace. Podmínkou je vnímání a uznání celé skutečnosti, autoritativní monolog (například: žijeme v právním státě), který se rozchází se skutečností, se společenskou zkušeností, rozpad na „my a oni" udržuje. Tatáž skutečnost může být ovšem různě interpretována a i když mezi vládnoucími a ovládanými bude panovat zásadní srozumění, jejich vidění se zcela nesjednotí. Neboť uvažujeme-li ideální stav - vláda je z povahy věci „shrnující" a perspektivní, odřezává a obětuje z konjunk-
turálního, privátního, chvilkového. Ačkoli se to děje, není odpovědné využívat nespokojenost, která z toho vzniká, proti vládě. Mluvím o nespokojenosti, kterou plodí energie moudré vlády, která tedy ví i o limitech moudrých opatření, daných mentálním, atd. stavem společnosti. V minulosti byly tylo limity - v zájmu zrychlení dějin - škrtnuty a stát postátnil co mohl, aniž uvážil možnost racionálního zvládnutí postátněného. Čin to byl impozantní, státnická prozíravost mizivá (Macchiavelli: „Panovník, který ve své zemi nerozezná rodící se zlořády, nemá v sobě skutečné moudrosti". Nyní tyto problémy aktualizuje přestavba. Zajisté přinese i mnoho konfliktů, těžkostí a zklamání, neboť všechny organizačně technické a jiné proměny jsou zároveň proměnou celé sítě sociálních vazeb, statutů prestiže atd. Ve Válkové vizi přestavby se zjevují i „rozpory a nespravedlnosti, o kterých se nám dosud ani nesnilo". Tedy ještě něco drastičtějšího než „očistná operace", která nás postihla po srpnové intervenci. To by nebyla nadějná perspektiva. Mohla by ji naplnit právě nemoudrá vláda, stalinsky působící v antistalinském směru. Myslím, z e j e to fantastická představa, vezmu-li v úvahu limity, které u nás o sobě dávají vědět snad všude. Možná, že je to i varování před tím, co by z přestavby mohli udělat bývalí „progresivisté", kdyby znovu získali vliv. Když mizí strach, mobilizují se strašáci. Zorné úhly jsou však nestejné, nám, spotřebitelům se např. „nové skupiny vlastníků", které rodí nová koncepce vlastnictví, jeví především jako příslib zlepšení situace na trhu a ve službách, i když nebude chybět ani závist, kterou Číňané nazvali nemocí rudých očí. Válek je naopak - z pozic vedoucí vrstvy - znepokojen tím, že tyto nové skupiny „budou mít značné možnosti politického a ekonomického manévrování." Současně se připravuje velký zlom, skončila by - novou koncepcí vlastnictví a vlastníků i důsledky demokratizace - závislost všech a každého na vrchnosti. A míra nezávislosti j e mírou - obecně dost tupou - občanského sebevědomí. Rovnováha práv a povinností, svobody a odpovědnosti, individuálního rozvoje a společenské kázně by ztrácela mechanistický ráz, nebyla by antagonním protikladem, naplněním občan-
34-
ského uvědomění, aktem svobodné volby. Ne automaticky, ale spojeným vlivem nových společenských poměrů a intelektuální a morální pedagogické ofenzivy. Zásadní poměr vládnoucích a ovládaných by byl založen na občanském konsensu. Přestavba tak obnovuje nejhlubší významy pojmu „občan", osvobozuje od vrchnostenského mentorování. Rozchody s minulostí jsou sladké i trpké a humanistická orientace hledá cestu smíru, vyrovnání. Válek má starost o to, „aby se při zavádění nových ekonomických mechanismů neznehodnotil morální a politický kapitál uplynulých desetiletí přesvědčených lidí, kteří nepochybovali, že slouží správné věci." Zřejmě mu jde o jejich jistotu v nadcházejících přeměnách, když k tomu dodává: „Pokud nemá přestavba ztratit dech už nyní, v této fázi potřebuje konkrétní program a adekvátní záruky." Ať je tento ideální kapitál jakýkoli (pro veřejnost je asi silou věcí viditelnější přízemnější kapitál), současný stav veřejného mínění v socialistickém světě je nyní takový, že kapitál z minulých časů je méně směnitelný za důvěru a podporu, než kapitál dobývaný v této chvíli. Teprve tento nový kapitál - svou průkazností a nezvratností - je s to dát do oběhu i kapitál, zatím zmrazený ztrátou důvěry (neboť poslušnost není totožná s důvěrou). Kapitál, o němž tvrdí Válek, je v situaci „vázaného vkladu". Mám dojem, že tímto pocitem, tísnivým, je prodchnuta jeho úvaha; jakoby ztlumeně přenášela varovné volání: Hanibante portas... Tím nepřítelem, který už už buší na vrata, je přestavba, která mnoho slibuje a mnoho diskvalifikuje. Jaké tu mohou být záruky? Z pozic přestavby pradávné: vnitřní proměna. Pradávná je i úcta k těm, kteří se intelektuálně a morálně obrodili... 2 2 . I I . 1988
"Z principiálních důvodů odmítáme povýšení jakékoli společenské skupiny nad skupiny jiné. Občané nesmí být rozděleni do vyšších a nižších kategorií, nomenklatura a kádrové stropy musí být zrušeny, žádný politický názor nesmí být předem kvaláifikován jako měřítko spůsobilosti výkonu veřejné funkce." ( Hnutí za občanskou, svobodu)
LUDĚK RYCHETNÍK
debate", přetištěno v Individualism Neoliberalismusj socialismus | and Economic Order, London i 1945). Jeho závěry nemůžeme přea strategie nasí reformy jímal nekriticky; jakékoliv ekonoČ a s o p i s 150 000 slov - texty odjimické teorie jsou formulovány pro nud otiskuje von Hayekovu Cestu určitý účel, tak aby odpovídaly na do otroctví. Český čtenář se tak můurčité otázky. Naše současné otázže seznámit s první Hayekovou praky jsou odlišné, ale Hayek má vycí z oboru politologie napsanou nikající schopnost odhalit a poukáv roce 1943. Tento směr činnosti zal na nedomyšlené a neřešené otázpak autor rozvíjel dalšími knihami, ky v představě protivníka v diskusi zejména Ústavou svobody (Constia tím nás vede k tomu, abychom tution of Liberty) z roku 1961 a třípromýšleli ty nejzákladnější prosvazkovým dílem Zákon, zákonoblémy plánování a socialismu. 1) dárství a svoboda (Law, Legislation M y š l e n k y a teorie Hayeka i jeho and Liberty), vydávaným postupně předchůdce L. von Misese se v souv sedmdesátých letech. Je užitečné, časnosti staly ideovou zbraní neoliže je v češtině k dispozici Hayekoberáiního hnutí proti politické a va práce, která je přístupným úvospolečenskovědní levici. Probíhá dem do tohoto politologického názorová konfrontace, která přispísměru jeho díla rozvíjejícího klasicvá k tříbení myšlenek. Jedním z jekou liberální doktrínu. jích nejzajímavějších plodů posledCesta do otroctví je polemika proních let na straně levice je kniha ti direktivnímu plánování a vůbec Geoff Hodgsona The Democratic jakémukoliv omezování trhu. Podle Economy: A new look at planning, klasické i současné neoklasické limarkets and power (Demokratické berální doktríny žádný plánovač hospodářství: nový pohled na pláv centru nemůže mít lepší informanování, trh a moc, Penguin Books ce o hospodářství než jaké vytváří 1984). Autor je vynikající ekonom a účastníkům poskytuje sám trh. Pomoderní tak zvané neoinstituciokud se týče politického života spo- | nální školy (2) a jedním z mladých lečnosti, neoliberálové jej poměřuteoretiků britských labouristů. Knij í ideálem trhu: politikové mají souha je zajímavá z mnoha hledisek. těžit o hlasy voličů tak jako výrobPředevším svědčí o vyzrálém krici zboží a služeb soutěží o přízeň tickém poměru autora jak k jeho zákazníků na konkurenčním trhu. ideovému otci - Marxovi, tak Úloha státu pak spočívá v tom, aby i k ideovým odpůrcům - neoliberázajistil všeobecnou a formální vlálům, „nové pravici". Hodgson nidu zákona a tak připravil podmínky kdy neironizuje nebo nezlehčuje pro svobodnou konkurenci na trhu názory svých protivníků, ale pečlii v politice. Pro české čtenáře bude vě je zkoumá a získává z nich podjistě obzvláště zajímavá VI. kapitoněty pro vlastní tvůrčí práci. Dále je la věnovaná právě vládě zákona. to autorův realismus a zároveň Pro sociologa je však představa poschopnost teoretického zobecnění, litiky jako trhu příliš schematická a které jsou hodny obdivu. Ukazuje nereálná až do té míry, že se stává například na funkční nezbytnost toiluzorní. Úplně opomíjí například ho, co nazývá ekonomickým pluraproblémy společenské integrace a lismem nebo těžko přeložitelným mimosmluvních vztahů. Samosprátermínem „impurities". Má na mysva - zejména hospodářská - by v ní li souběžnou existenci různých fobyla rušivým prvkem omezujícím rem organizace hospodářského ži„svobodu trhu práce". vota společenského celku, který F . von Hayek je však také nositeoznačujeme globálně a schematiclem Nobelovy ceny za ekonomii ky jako socialismus nebo kapitalisz roku 1974 a některé jeho ekonomus podle dominantní formy. Jde mické teorie jsou pro nás mimořádo funkční nezbytnost v tom smyslu, ně aktuální. Jde zejména o inforže bez této mnohosti forem by cemační úlohu trhu a o charakter konlek nemohl dlouhodobě existovat. kurence („The use of knowledge in Konečně uvedu formou citátu jeden society", American Economic Rez aktuálních závěrů knihy: „...soview, 1945, str. 519-530) a jeho pocialistické hospodářství nemůže střehy o významu soukromého existovat bez demokratické politivlastnictví z diskusí o socialismu ky. Politický pluralismus není luxuv třicátých letech („The statě of the sem, je to podstatná část společen-
35
sko-hospodářské struktury jakéhokoli v p ro s p ív aj íc í ho plánovaného hospodářství." (str. 165). T//ť Democratic Economv by také měla být přeložena do češtiny; je to vhodný protějšek Hayekovy Cesty do otroctví a dobrá ukázka nového levicového myšlení na Západě. Pro nakladatelství v Československu je zatím ještě asi příliš n e o r t o d o x n í mohlo by se jí u jmout nějaké exilové nakladatelství? Nebo snad zase 150 000 slov? Střetání dvou myšlenkových proudů, neoliberalismu a demo kralického socialismu, přináší podněty pro naše úvahy o strategii reformy i o cílovém modelu našeho společensko-hospodářského systému. Je nutné promýšlet motivační mechanismy v souvislosti s jasným a přesným vymezením vlastnických práv. Zároveň je nutné zajistit stabilitu těchto práv; jejich rozkolísanost by narušila ekonomickou motivaci. Hospodářství by mělo být založeno na pluralitě organizačních a vlastnických forem a o jejich vhodnosti pro různá odvětví a různé velikosti hospodářských jednotek by měl rozhodovat úspěch v hospodářské soutěži. Zároveň je však nezbyiné nalézt mechanismy společenské integrace, které by pomáhaly uchovat sociální homogenitu naší společnosti a umožnily tak rozvoj samosprávné demokracie. Je nutné se také zabývat souvislostmi motivačních a integračních mechanismů s ideovou a všeobecně kulturní stránkou společenského života. Užitečné podněty pro lakové úvahy poskytuje neoinstitucionální Škola, která zkoumá institucionální a kulturní předpoklady ekonomických modelů (viz např. G. Hodgson: Economies and Institutions, Polity Press 1988), moderní teorie organizačních kultur a antropologie. (3) M u s í m e mít však jasno v zásadní otázce poměru spoleČensko-vědní teorie k politické praxi. Představa, že teorie může „měnit svět" je jednostranná a pochybená a může vést ke katastrofálním důsledkům, pokud si nejsme vědomi toho, že jakákoliv vědecká teorie je pouze abstraktním zjednodušeným modelem skutečnosti a j e tak zásadně odlišná od praktické politické činnosti a zásahů do společenské reality. Život společnosti je podmíněn existencí množství složitých ekonomických, politických a ideových vazeb, které •
*
v
žádný teoretický model nemůže pinč zachytit a proto také žádný teoretický závčr nebo doporučení je nemůže brát pinč v úvahu a jeho praktické uskutečnění může míl řadu neočekávaných důsledků. (4) V tom je racionální jádro neoliberálních představ společnosti jako komplexního spontánního řádu - na rozdíl od organizace, to jest řádu vytvořeného podle plánu pro určitý účel (viz např. F. A. Hayek: Law, Legislation and Liberty, Díl I., kapitola 2). Násilné přervání těchto společenských vazeb, takové k jakému u nás došlo v padesátých letech a znovu po srpnových událostech v roce 1968, přineslo obrovské ztráty a utrpení. Společensko-vědní myšlení v socialistických zemích začíná doceňovat význam historické kontinuity teprve v posledních letech (viz. W. Brus: "Utopianismus and reality "in the evolution of the Soviet economic systém,,, Soviet Studies, v tisku). (5) Společnost je možno plánovitě přetvářet bez katastrof, ale skutečně pouze cestou demokratické politiky v podmínkách politického pluralismu. Teorie při tom hraje vysoce významnou roli inspirace, analýzy, sebereflexe, atd. Ale i tuto roli může teorie hrát úspěšně pouze za podmínek vlády zákona a plných občanských svobod, kdy je možné odhalovat a formulovat společenské problémy a veřejně o nich diskutovat a kdy je možné se svobodně seznamovat s myšlenkovými proudy v celém světě. Přechod od diktatury k demokracii je obtížným a nebezpečným stadiem vývoje jakéhokoliv státu. Ale evropské příklady ukazují, že je uskutečnitelný, a to i bez vážných otřesů, pokud podmínky jsou příznivé. Z vnitřního hlediska je nezbytné, aby přechod byl plynulý, aby se mohly ustavit a upevnit - organizačně i ideově - demokratické mocenské instituce, v našem případě samosprávné orgány. Poznám ky: 1) Totéž snad ještě více platí o Hayekovu předchůdci a ideovém učiteli Ludwigu von Mi se sov i. Jeho polemika a kritická analýza socialismu, Die Genie in wirtsch aft - Un torsu c hun gen uber den Socialismus, Jena 1922 (druhé vydání 1932), významně ovlivnila celou tehdejší generaci vídeňských ekonomů včetně Hayeka. Dnes po 66 letech vidíme, že základní problémy teoretické
představy ekonomického mechanismu socialismu, na které Mises poukazoval, nebyly dosud vyřešeny. Praktickým důsledkem je nedostatečná dynamická efektivnost, technoloaické zaostávání a nízká životní úroveň socialistických zemí.Kniha je k dispozici v anglickém překladu pod titulem Socialismus, který byl znovu vydán v roce 1981 v sérii Liberty Classics nadací Liberty Fund, Inc., Indianapolis, USA. 2) Stará institucionálníškola byla rozvíjena ve Spojených státech. Jejím zakladatelem byl Thorstein Veblen a nejznámějším současným představitelem je J. K. Galbraith. 3) V Československu se problematikou cílového modelu zabýval např. Ladislav Rusmich v knize Zbožně peněžní vztahy v rozvinutém socialismu, Academia 1988. Rozlišuje dvě úrovně abstrakce cílového modelu. V tomto článku uvažuji o modelu "na nižším stupni abstrakce "(str. 64). 4) Profesor Zdeněk Hába upozorňuje na io, že ekonomická teorie „nemá... vždy vědecky fundovanou odpovčd* 4 na řadu otázek vznikajících v souvislosti s potřebami hospodářské praxe. Viz „Otázky pro politickou ekonomii socialismu", Politická ekonomie č. 8, 1987, str. 786-7. Ladislav Rusmich poznamenává, že v určitém smyslu „...je každý model nereálný" (citovaná kniha str. 63). 5) Velký význam citované Rusmichovy knihy vidím právě v tom, že rehabilituje pro marxistickou politickou ekonomii princip plynulé nekatastrofální změny - rozvíjení, modifikace a adaptace starých forem společenského a hospodářského života (např. hodnotových kategorií) až do stadia, kdy jsou vyčerpány všechny jejich možnosti a stará forma odumírá nebo je přetvořena v novou. Kniha je jedním z potěšujících příznaků, že marxistická politická ekonomie v Československu překonává dogmatickou stagnaci sedmdesátých let.
STANOVISKA .•y
36
/
ZDENEK JIČÍNSKY
Právní stát? P o d l e J. Fojtíka „žijeme v právním státě, jehož základy tvoří socialistický humanismus. Toto vědomí se musí všeobecně posilovat a být provázeno i účinným bojem proti porušování socialistické zákonnosti". V části projevu věnované vědám o státu a právu pak zdůraznil, že „musí také přispět k rozpracování argumentace pro ofenzivní objasňování charakteru našeho státu jako socialistického právního státu, socialistického pluralismu a otázek spojených s uplatňováním lidských práv a občanských svobod v naší společnosti". („Rozvinout ideologickou práci strany a pozvednout ji na úroveň doby", zpráva PÚV KSČ na 10. zasedání ÚV KSČ, 10. 10. 1988.) J . Fojtík tu jako samozřejmé užívá pojmy, které by ještě před krátkým časem zařadil do arsenálu buržoazní ideologie. Když však formuluje uvedený úkol pro vědy o státu a právu, klade na ně vskutku enormní požadavek. Až dosud by sotva koho v Československu napadlo, že žije v právním slátě. Nyní se to tedy čs. občané dozvěděli od J. Fojtíka s tím, že se jim dostane i „vědeckého" objasnění této každodenně prožívané skutečnosti. Pojem právního státu je v oficiální čs. ideologii nový. Autor již ve své dřívější „Poznámce o socialistickém právním státě" stručně charakterizoval důvody, proč se tento pojem ani v době Pražského jara 1968 v čs. ideologii neužíval, a zdůraznil, že to byl M. S. Gorbačov, kdo vyzvedl pojem právního státu jako jedno z ústředních hesel, jeden z hlavních postulátů politické reformy v současné fázi sovětské přestavby. Politické vedení SSSR - i současná sovětská právní teorie a politologie - přistupují k této problematice kriticky u vědomí neobyčejné složitosti a obtížnosti úkolu vytvářet socialistický právní stát. Rezoluce 19. vŠesvazové konference KSSS „O právní reformě" konstatuje, že v dosavadním průběhu přestavby „byla uskutečněna významná opatření k právnímu zajištění přestavby". „Je však třeba je posuzovat jenom jako počátek Činnosti spojené s formováním socialistického právního státu. V nejbližších letech bude třeba provést rozsáhlou právní
reformu, která má zajistit svrchovanost zákona ve všech sférách života společnosti, upevnit mechanismy na podporu socialistického právního řádu na základe rozvoje vlády lidu." (RP 5. 7. 1988) M . S. G orb ač o v v zamyšlení nad problémem, co je třeba deku. „aby byly plně objeveny možnosti socialismu, aby socialismus chytil druhý dech", zdůraznil, že pro socialismus „reformy jsou skutečnou alternativou krizí a stagnace, nezbytným momentem seberozvíjení a sebezdokonalování." V tomto kontextu zdůraznil rozhodující význam reformy politického systému v SSSR pro další úspěšný průběh přestavby. Moc v socialistické společnosti má být „skutečně demokratická, působící v rámci kompetence, přesně vymezené zákony, kontrolovaná lidem, moc, které lidé důvěřují a kterou považují za svou." (Projev M. S. Gorbačova v polském Sejmu, RP, 12. 7. 1988.) Proto jedním z hlavních cílů reformy politického systému je „vytvořit právní socialistický stát, ve kterém bude vyloučena možnost projevů zvůle a voluntarismu a ve kterém spolehlivě zvítězí zákon, zákonnost a demokratický řád." (Tamtéž). Sovětská právní teorie, podněcována touto novou politickou linií, se začala všestranně zabývat problematikou socialistického právního státu a v sovětském tisku se vedou živé diskuse o této tématice. V.Kudrjavcev spolu s E. Lukaševovou v článku „Socialistický právní stát" formulují takto jeho hlavní principy: 1) respektování zákona ve všech oblastech života společnosti, včetně činnosti strany, 2) vázanost státu a jeho orgánů zákonem, 3) nezvratnost svobody osobnosti, jejích práv a svobod, cti a důstojnosti, jejich ochrana a zaručenost, 4) vzájemná odpovědnost státu a osobnosti, 5) efektivní formy kontroly a dozoru nad uskutečňováním zákonů a normativních aktů. Autoři uzavírají stať závěrem: „Vláda zákona v našich podmínkách znamená, že strana a stát, všechny jejich orgány, uznávají prioritu práva, podřizují se právu, nemohou obcházet jeho ustanovení a nesou politickou, právní i morální odpovědnost před lidem za splnění závazků, které na sebe vzaly: (Kommunist, č. 11/88, str. 49-53). V obsáhlé rozpravě v č. 23/1988
; i |
|
| | !
I
|
Litěraturnoj íazetv, jíž se zúčastni- 1 bevědomí, které má právní reforma la řada předních odborníků, o pro- | všestranně posilovat a garantovat, blematicc socialistického právního | je zároveň i podmínkou toho, aby státu, A. Valsberg mj. řekl: „Mysse i nové zákony správně, v duchu lím, že ten, kdo napsal do Tezí demokratizace a glasnosti sovětské (k 19. konf. KSSS - Z.J.) o vytvospolečnosti vykládaly a aplikovaly. ření socialistického právního státu V SSSR sloveso 'dovršit', ten nás, jemně řejsou si v politickém vedečeno, obelstil. O jakém dovršení se ní i v odborných kruzích vědomi, může jednat, jestliže právním v plže jde o dlouhodobý proces, který ném smyslu tohoto slova náš stát vyžaduje soustavné a trvalé intennebyl ani jeden den během celé hiszívní úsilí. Proto kriticky poukazutorie své existence? Ano, v revolučjí na nedostatečnost toho, co se zaní situaci bylo nutno zničit starý tím udělalo, na nezbytnost učinit právní systém, aby se vytvořil notento proces skutečně záležitostí sový. Avšak zachování tohoto vědomí větské společnosti, nejrůznějŠích vedlo ke vzniku nihilistického vztajejích složek a vrstev, aby se stal hu k právu obecně. Nyní je před náo p r a v cl u ne z v r a l n ý m. mi úkol vytvořit skutečně právní N i c takového se v soudobém Česvědu, která však nemůže vzniknout koslovensku neděje a dít nemá, jak ze dne na clen. Je zřejmé, že v Teto znovu, pokud o tom snad někdo zích je nutná změna formulace, niještě pochyboval, rozhodně potvrkoli 'dovršit', ale 'vytvořit' právní dilo 10. zasedání ÚV KSČ v projestát. Obávám se, že jinak, podle navech M. Jakeše a J. Fojtíka i proveší stávající praxe, za rok budeme denými kádrovými změnami. nadšeně oznamovat, že jsme vytvoJ. Fojtík se mj. také zmínil o „deforřili právní stát."(V citované pasáži macích socialismu". „V minulosti z rezoluce o právní reformě byla jsme se u nás těmito deformacemi kritizovaná formulace skutečně nejednou zabývali. Byli jsme nuceopravena v požadovaném smyslu, ni postavit se o nim čelem právě y. jako formování právního státu.) v době krize a s mnohým, o čem se V tisku se neustále - jako organicdnes vedou vášnivé spory v jiných ká součást a nezbytný předpoklad zemích, jsme se vyrovnali nebo se úsilí o radikální reformu politickésnažili poctivě vyrovnat. To umožho systému - zintenzivňuje a proňuje soustředit síly k řešení součashlubuje kritika stalinismu s jeho ných problémů, aniž nás to ovšem tragickými konsekvencemi pro žizbavuje prvořadé povinnosti vyvot sovětské společnosti a v posledcházet z poučení minulosti." ní době, což je i z hlediska současK d y ž se tyto záměrně abstraktní ného čs. vývoje zvláště významné a formulace zkonkrétní, je zcela zřejaktuální, i kritika brežněvisrnu. mé, o co jde. Konzervativní vlád(Srovnej zejm: zásadní stať přednínoucí skupina v Československu se ho sovětského politologa a publitu distancuje od gorbačovské přecisty F. Burlackého „Brežněv a stavby v SSSR a glasnosti s ní spoztroskotání oblevy", Zamyšlení jené, byť se k ní jinak abstraktně o povaze politického vůdcovství, hlásí a deklaruje její inspirativní výLitěraturnaja gazeta č. 37., 14. září znam, a vyjadřuje lak své neostalin1988, str. 13). Tyto zásadní stati a ské krédo. V jeho duchu - v brežnědiskuse, jakož i tvrdá kritika nejvovské verzi - prováděla od dubna různějších projevů nezákonností, 1969 politiku tzv. normalizace a pobyrokratismu, svévole apod. v prakračuje v ní i nyní, i když v „přexi politických, státních či hospodářstav bové" podobě. Proto zdůrazňuských orgánů a institucí, včetně reje kontinuitu své politiky, která se ferování o různých bezpečnostních z jejího hlediska tak osvědčila. a jiných sférách a soudních proceVždyť ji přivedla k mocí a umožnisech s jejich účastníky , jež v prola jí, aby se u ní udržela až dodnes. cesu glasnosti jsou stálým tématem A aby si moc pojistila i v příštím sovětského tisku v posledním obobdobí, snaží se dosavadní politiku dobí přestavby, jsou velmi důležité kádrově i ideologicky zabezpečit a jak pro přípravu nových legislativupevnit. Nepotřebuje proto žádnou ních a institucionálních změn zásadní kritiku minulého období v rámci právní reformy, tak i pro stagnace a krize; tu rozhodně odmískutečně nové občanské chování tá. Připouští jen kritiku těch Či sovětských lidí. Jejich občanské seoněch nedostatků nebo jednotlivých stránek dosavadní politiky. Tu
37
již nelze odmítat, když nedostatky způsobované byrokraticko-ceniralistickým systémem se tak tíživě projevují v každodenním životě lidí. Dílčí kritika j e z hlediska moci účelná, protože se může u lidí vytvářet zdání, že stranické a státní orgány o těchto nedostatcích vědí a chtějí je odstranit. Někdy se dokonce takováto kritika může hodit k případné eliminaci těch členů vládnoucí skupiny, kteří se tak či onak ukázali ne dost spolehlivými, či stáli v cestě vzestupu svých mocenských rivalů. S o u d o b á čs. moc je nyní ochotna vzhledem k vývoji v SSSR - abstraktně kritizoval deformace spojené s kultem osobnosti. Z pochopitelných důvodů však nemůže pravdivě uvést, kdo v Československu se skutečně stavěl za odstraňování těchto deformací, vystupoval s kritikou stalinismu (J. Fojtík ovšem tento pojem neužívá, považuje j e j zřejmě stále za nepřijatelný) a pod. A jaký osud stihl po porážce reformního procesu Pražského jara 1968 představitele a příslušníky antistalinských, protikonzervativních sil? Z těchto důvodů také nikdy nepřipustí publikaci „Zprávy tzv. Pillerovy komise 41 z r. 1968, jež rozebírala vznik a utváření stalinského systému v Československu a jeho nejrůznější negativní důsledky. Je si dobře vědoma, že tento systém v jeho normalizační variantě restaurovala po vojenské intervenci z 21. 8. 1968 a že je s ním přímo bytostně spjata. Proto nyní zdůrazňuje (dokonce s jistým pocitem uspokojení a nadřazenosti), že tyto problémy jsou v Československu vyřešeny a čs. lid - v pevné jednotě se stranou a jejím vedením - se může soustředit na řešení vážných problémů, které před něj staví nové období. Vzhledem k tomu se J. Fojtík nepotřebuje kriticky zabývat strukturou politického systému a jeho fungováním ani současným stavem čs. právního řádu. Podle něho Československo zcela samozřejmě právním státem je. V tomto tvrzení, které ani nepotřebuje důkazu, se j a k o v kapce rosy odráží celá pravda nejen o jeho referátu, ale i o ideologii a politice tzv. normalizace vůbec. Jejich základem j e stále veliká lež o Pražském jaru 1968, o tomto nejvýznamnějším údobí poválečných čs. dějin, se vším nepříznivým a tragic-
kým, co z ní plyne pro život čs. společnosti v posledních dvou desetiletích. Proto i pojem právního státu, který je v Sovětském svazu inspirujícím momentem úsilí o reformu politického systému, se ve Fojtíkově použití stává jen jedním z dalších důvodů k trpkému úsměšku nad nestoudností a arogancí moci. 13. 10. 1988
EDUDANT
Mateří - douška J i s t ě i vy budete znát onen specifický způsob vedení policejního výslechu, na který vzpomíná mnoho vyšetřovaných z různých období naší minulosti i současnosti, ostatně mluví o něm též Alexandr Solženicyn ve svém Gulagu, kde podrobně rozebírá většinu praktik sovětské tajné policie: jeden ze dvou vyšetřovatelů prostě hraje roli člověka dobrého, druhý zlého. První vběhne do místnosti, rozrazí dveře, kope clo nábytku, křičí na předvedeného, nadává mu, případně ho ponižuje anebo mu vyhrožuje, může ho i bil nebo mučil, pak hlučně odejde a po chvíli přichází druhý, vlídnější, rozpačitější, který omlouvá svého kolegu za to, že je nervózní, stalo se mu totiž to či ono (bílí mu zastřelili bratra, má těžce nemocné dítě, trpí na žaludeční vředy), druhý mluví dobromyslně s předvedeným a ten, protože je dezorientovaný nebo prostě vystrašený, řekne skutečně to, co j e nejblíž pravdě. A i když je pevněj»
ší anebo skutečně má co tajit, vyklopí to nakonec tomu hodnému strýčkovi, který ho stále ubezpečuje, že jen co všechno vysype, tak že ho pustí. K d y ž tuto hru jen velmi povrchně analyzujeme, zjistíme, že v těch nejhrubších rysech opisuje podoby mateřského a otcovského přístupu. Přísné zjištění a autoritářský postih doprovázený různou formou agrese střídá vlídné mateřské zacházení: dostaneš najíst, nabídnou ti cigaretu, můžeš i napsat domů. D o u f e j m e , že jen mocensky instinktivně spíš než vědecky uvědoměle tady policie rozehrává oba principy a znovu před námi předestírá rodinnou hru, kterou každý tak dobře známe, a která j e i později tak účinná, protože se j e j í psychologický model v nás hluboko zakořenil. Neboť i my sami (alespoň většina z nás) jsme byli trestáni otcem a konej-
šeni matkou, která chlácholila otce, aby zároveň dítěti vysvětlovala podstatu otcovy zloby, zatímco otec zásadově trestal, křičel, rozhodoval. Ach, jak blahodárné bylo potom schoulení se k matce, pod její ochranná křídla, kde šlo všechno říci, přiznat, na všechno požalovat, vyležet se se zavřenýma očima. A teď dva policajti nám přehrají naše dětství se vším všudy, a my, stejně jako dřív, ležíme v klíně jednomu a vyplakáváme své žaly, své pravdy, svou lítost nad utíkající svobodou, lidskostí, hodnotami, nebo prostě jen nad vlastním já mizejícím v temnu kriminálu. Samozřejmě, někdo mohl mít autoritářskou matku a mírného otce, ale vždy při trestu funguje rodina jako model harmonizující city: jeden trestá a druhý, dříve nebo později, konejší. Pokud to tak není, stává se už dětství samo o sobě velkým trestem. Ale zůstaňme u pojmů: mateřský a otcovský princip. O n a policajtská hra může existovat (většinou jen krátkodobě) jen na kontrastu krajností. Ale do jisté míry, z odvrácené strany, odzrcadluje i nám známý svět. Hlavním, i když skrytým a utajeným rysem této hry je totiž její falešnost. V podstatě v ní jde o projevení jen jednoho principu. Principu trestajícího otce. Princip vlídné matky vytváří pouze kulisu a slouží k tomu, aby otec nabyl vrchu a dosáhl svého. Tato rodinka je falešná skrz naskrz. Mateřský princip je zároveň výrazně (a téměř plakátově) obsažen, ale zároveň zcela chybí. C o s i podobného je v mnoha různých obměnách typické i pro náš asijsko-socialistický typ společnosti. Otcovský, autoritářský princip se projevuje všude kolem nás v desítkách omezení, v nutnosti neustálé registrace všech vnějších pohybů, vše je sledováno, hlídáno, zapsáno, kontrolováno, trestáno rozbujelým aparátem. Ale mateřský princip, vlídný, přístupný, se skrývá. Neochota prodavaček ve špinavých pláštích nás zraňuje opět a opět nejen tím, že nám ztěžuje shánění potřebných věcí anebo že i nerovnocenní lidé nás tak odkazují do role prosebníků, ale také tím, že se nám nedostává té nutné porce vlídnosti, kterou právě tady, v mateřské oblasti společnosti, v té doméně „postarání se o nás" bezděčně očekáváme. Nasupená, nevlídná prodavačka, i když za ní výmluvně zeje poloprázdný regál, j e spíš otcem, než matkou. Hraje nepřístupnou, ironickou roli toho, kdo nás zraňuje, za něco trestá.
D e f i 1 ují před námi obrazy sc h ů zujících družstevnic, pochodujících průvodů a v nich mávající ženy, obrovských hal plných Šicích strojů, ale přestože za nimi sedí ženy, všude jde o vizualitu otcovského principu. A co lákavé prospekty cestovní kanceláře Čedok? Ano. doprava, turistika, tady už se pohybujeme nčkde mezi: také dobývání a mapování prostoru (mužský prvek), ale také jízda plná fantazie, míhající sc barvy krajiny, fasád domů, krajkoví lesa. J e n o m ž e jízda ve špinavém vlaku znamená nejméně to, že si umažete čistou košili v přeplněném kupé s lepícím se umělohmotným potahem (špína se pro dopravu naší železnicí stává něčím neodmyslitelným). T o všechno nás nejenom uráží, ale také to cítíme jako hlubokou křivdu. Společnost se o nás (ve vlacích, v autobusech, restauracích, obchodech, nemocnicích) nedokáže postarat, nedokáže o nás pečovat tak, jak bychom si to představovali, začala tedy pro nás postrádat nebo už dokonce posirádá mateřský princip. Jeho chybění pak nutně musíme pociťovat jako nepochopitelné ústrky a stáváme se zarputilými, zakyslými, tvrdohlavými kluky. Když ona ne nám, tak ani m y j í . Začínáme odporovat otcovskému principu? Zdánlivě. Tím spíše totiž přivítáme pár vlídných slov na policejním oddělení, kde je nejméně čekáme, abychom pak hovořili s neexistující matkou, zatímco obviňujeme sami sebe. T é m ě ř naprostá převaha otcovských principů nad maieřskými zavinila (nejprve neviditelně) také jev, který za poslední staletí naší historie nepamatujeme. Cosi podobného mohlo snad nastat po Bílé hoře, ale změna kulturního klimatu tehdy zároveň znamenala i příchod kultury jiné, ne sice zpočátku tak lidové, ale i přesto vysoké. Společně s jezuity vešla se vším špatným i hluboká vzdělanost evropského formátu a velký barokní sloh naplněný obzvláště v Praze tvorbou desítek stavitelů a sochařů. A l e odestetizování našeho okolí, místa naší skutečné existence v posledních desetiletích asi nemá obdoby. Nejde jen o to, že na fasády domů, úpravy parků, na renovace dvorů, údržbu památek nejsou peníze, ale o to, že mateřské principy vedoucí k estetičnosti prostředí a k j e h o ochraňování jsou a vždy byly příliš slabé. Autoritářský, otcovský sklon považovat pragmatické, jednoduché a účelné za jediné možné, vytvořil z naší
i východo-socialisiické společnosti kolektivitu libující si v depresivně sídlišť, sestavovaných ze šedivých a vlhce flej katých panelů, z neupravených trávní| ků, z opršelých, asfaltem natřených í střech nižších budov, ze zasviněných ulic. Je možné dosáhnout čistoty a pořádku, jak asi potvrdí každý návštěvník NDR, ale musilu být i vůle, třebaže kuchvňsko-vládcovská. Čistota ovšem ještě neznamená estetiku. Systém, ve kterém žijeme, má spoustu různých visaček, přesnějších i méně přesných. Je často označován jako marxistický či stalinský, autoritářský, monopolně stranický, doktrinářský, totalitní. Každé jednoznačné oslovení samozřejmě pokulhává za mnohoznačností různých stránek projevu jakéhokoliv režimu i za mnohoznačností života různých vrstev lidí v něm. Je-li rodina prvním prostředím, clo kterého se člověk rodí a svou aktivitou (pasivitou) dobývá (přidělují se mu) prostředí další, širší, domnívám se, že stát jako celek, který zastřešuje společnost, funguje jako jakási super-rodina. Nutně musí odrážet některé stavební struktury mikrobuňky (rodiny), ostatně jsou v něm zastoupeny všechny její vnitřní prvky: ochraňující, podporující, řídící, živitelský, tedy konkrétné prvky jistot právních (ústava, zákoníky), pojistnědůchodových, prvky ochrany (armáda), zákazů a příkazů (předpisy, obecná zdravotní nařízení) anebo prvky služeb, úsluh (obchod, doprava) a vlastně i pozorností (odměny, ceny), Stát tedy v podstatě ve zvýšeném patře uspokojuje stejné tužby, pocity, city, myšlenky i aktivity jako rodina. Vytváří k nim příležitosti, podporuje j e anebo usměrňuje, či zakazuje. Jistěže dostává jedince už vychovaného primární rodinou, ale „státní rodina" není pro život dospělého občana o nic méně důležitá. J a k tedy charakterizovat převážné fungování našeho státního mechanismu? Jako autoritářské? Přece stát může mít svou autoritu, dokonce snad i musí, na tom bych neviděl nic specifického. I svou doktrínu, proč ne. Ale aťje v něm vlídno! A protože se věci lépe dokumentují ve svém chyběnu protože se jednotka lépe a pravdivěji vysvětluje jako sto mínus devadesát devět, tedy něco, co se osamostatňuje, než co už prostě j e samo sebou, tedy bych i náš socialismus přivátý z východu charakterizoval tím, čeho se mu nedostává, j a k o stát s potlačeným
39
mateřským principem nebo, chcete-li, mateřským instinktem. Samozřejmě můžete namítnout, že naše reálně socialistická společnost zaručuje přímo spoustu „láskyplných" jistot. Při bližším ohledám* zjistíte, že jsou to vlasmě jistoty typicky otcovské: pniv o n a p r áe i, te d y t o, že k a ž d ý m á s v é z a měst míní a pravidelný příjem (anebo naopak ho musí mít), dále nedotknutelnost nízkých cen základních potravin (vydržela až do sedmdesátých lei) anebo že každý musí mít střechu nad hlavou (někdy jen přístřeší), to všechno jsou jistoty důležité, ale souvisejí s tradičním živitelem rodiny - otcem. Ten pracuje (případné shání práci), nosí domů peníze na potraviny, opatřuje byt pro rodinu. Snad už ono rozdělení není tak úzkoprse dodržováno (ani nemůže být při našich otcovských příjmech), ale rozdělení roií přetrvává a je tak pociťováno. Žena, která v rodině vydělává více než muž, ještě není zcela psychologicky strávena. A co neplacené zdravotnictví, důchodové zabezpečení? Tady by se už přece dalo říci, že zvláště uzákoněním ochrany v nemoci nebo ve stáří je podpořena důležitá mateřská nebo chceme-li ženská role. Ale musíme zároveň připustit, že pokud jde o důchodové zabezpečení, naše postavení, obzvláště v Bvropě, není v tomto oboru nijak slavné. Ostatně poslední výrazné zvýšení důchodů (leden 1988) bylo příliš poznačeno manipulací vládnoucí elity, když si úřednický aparát složený především z potenciálních důchodců dopředu zajišťoval tučné stáří (zohledňují se vyšší příjmy a nezvyšují se dřívější důchody). A zdravotnictví? To pomalu ztrácelo to základní: vztah k pacientům. Podobně se omezoval i přísun léků, nástrojů a lékařské techniky. A tak nám ničí zuby naši obvodní a nám přisouzení zubaři, supí na nás a jsou k nám nevlídní přetížení a nám předurčení obvodní lékaři, platíme úplatky za operace abychom získali to n e j c e n n ě j š í - j i s t o t u , snažíme se doslat ke známému lékaři, abychom v lé džungli neochoty a nejistoty ochránili své zdraví anebo alespoň nabyli doj m u , že naše zdraví bude ochráněno. Je samozřejmé, že Často i nerudný lékař by nám poskytl odpovídající zákrok, naopak u zaplaceného známého třeba nezískáme ani stejnou kvalitu, ale kdo se má v tom galimatyáši vyznat. Lékaři totiž nedisponují mateřským vcítěním ani základními znalostmi
z psychologie, mlčí a konají svou práci | ská náruč j e studená, ani dobré slovo, ani perníkový husar. s neústupností strojů, pokládají pacienDovoluji si tvrdil, že jde o zanedbání ta za opracovávaný předmět. Tak ze somateřské role státu tradující se od jeho cialistického zdravotnictví uplývá lidpočátků, o její naprosté podcenění. Reskost, dokonce i ona vonneuutovská álně socialistické společenství tedy ne„obyčejná slušnost". V této doménč může být harmonické, i když se kdysi mateřství a ženského pečovatelství, vydávalo za budoucně-ideální. Trpí nez níž byly tak precizně odstraněny opatdostatkem skutečných citů, soucitů a rovatelky nejbezelstnější - jeptišky, vcítění se. Jestliže se nyní bezplatně dáplatí hlavně otcovské slovo: Bude to zavá krev pro těžce postiženou Arménii, darmo, ale mateřsky se tady moc kecat nemůže se zhrzený občan, šizený ve nebude! svých nejsilnějších občanských citech O t c o v s k é jistoty tedy mohou být od lásky ke státní „matce" až po vlastei chladné a věcné (jistě do určité míry), n e c t v í - ubránil dojmu, že jeho krev raaniž naruší citovou podstatu rodiny. Zacionálnístátní „otec" někde ve světě zatímco u mateřských tkví základ právě kšeftuje třeba za počítače do raket, pove způsobu jejich podávání. Samozřejdobně j a k o peníze posílané na Fond somě, peníze mohou být inflační, potravilidarity (kterému se výstižně na Slovenny nekvalitní, byt tmavý nebo dokonce sku říká Fond soli do riti). Ženy a zvlášvlhký, ale jednou jsou tady. Jídlo se dá tě matky jsou přece jen lepší psycholožchutně upravit, byt vyhřát a maličkostky než muži, stále orientovaní kamsi mimi vyzdobit, nápadem ozvláštnit. mo rodinu, a lépe vědí o skutečných poP o d o b n ě při ošetření ve zdravotnictví třebách svých blízkých. Takový vnitřní je přístup i chování k nám, dodávání důpohled a vhled naší reálně socialistické věry a jistoty, stejně nebo někdy i více společnosti chybí. závažné, než samo poskytnutí pomoci. r
S - -
Bez této důvěry, bez této jistoty se celý v/tah k „matce" rozsypává. Pomoc je nedůsiojná nejen pro vyvíjejícího se tvora (dítě), ale i pro dospělého občana. Je jí ponižován, urážen. Nevlídný lékařský personál, který pacienta přehlíží, nedostatek lůžek, jež nutí nedoléčené pacienty odcházet z nemocnic, ležet na chodbách, nedostatek léčiv, které si nemůže jinou cestou zabezpečit a jejichž absence ohrožuje pacientův život, to všechno činí z původně mateřského zdravotnictví a péče nepříjemnou past. Samozřejmě, každý člověk se bojí onemocnět, závažné nemoci se však v našem zařízení obává každý, stejně jako nezájmu lékařů. Je možné, že zatím je strach přehnaný a skutečnost ne tak hrozná, ale obávám se, že by mě stovky lidí přesvědčovaly o pravém opaku. Jistěže to také pramení z únavy lékařského personálu, přetížení, nedostatku pomůcek, ale jistota o to více fungovat nezačne. P o d o b n é ztrátě „mateřských jistot" je vystavován reálně socialistický občan na každém kroku. Notoricky j e přece známé, že právě v postarání se o potřeby obyvatelstva, ve službách, servisech, prodejnách, opravnách, samoobsluhách, dopravě existuje nejvíce děr a chyb. To co se shání, současně nikdy není, protože to shánějí i ostatní: v létě plavky, v zimě rukavice, na podzim deštníky, na jaře sluneční brýle, mateř-
P o vlně teroru (téměř hystericko-patriarchálního) rozpoutaného v padesátých letech je nám už zatěžko žádat pro sebe mateřské výhody. Ano, už je považujeme za výhody, nikoliv za přirozenou součást státu. U ž zmíněným důsledkem rozvíjení státu s oslabeným mateřským principem je pak v neposlední řadě to, čeho si můžeme kdekoliv kolem sebe všimnout - ledy snaha o totální odestettzování společnosti. Snad to začalo od jednoduchého primitivismu hesel, plakátů a praporů a pokračovalo přes předání důležitých funkcí lidem primitivním a esteticky nevzdělaným, ale vedlo lo až k Šedivosti země, ztrátě barev, zanedbávání čistoty, lidské ušlechtilosti, opomíjení módy a elegance, k naprostému podcenění designu a k prodeji esteticky neohrabaného průměru. T o celé nezpůsobuje nic menšího, než že ať člověk překročí hranice jiným směrem, než na východ, má pocit, že se ocitl v říši barev. A kdo by neměl trpět více odestetizováním společnosti než právě ženy. Ale přece i otcové potřebují hezkou, upravenou a čistotnou maminku. T a d y bych se chtěl zmínit o jednom jevu, který je právě v léto souvislosti vykládán příliš jednoznačně. Existuje totiž samozřejmě i estetický protitlak obyčejných lidí, reakce na odestetizo-
40
vání kultury i všedního života. Bylo by asi příliš odvážné tvrdit, že všechna ta nablýskaná auta, vypiglované chaty, opravené mlýny, že všechny ty neuvěřitelně vypilované investice do soukromého majetku jsou vedeny jen estetickými a romantickými cíli, ale tvrdím, že v onom tak zdůrazňovaném „úniku" je obsažena (byť i pokroucená) touha po krásnu, které si vytvoříme jen my. V celém světě touží lidé po odpočinku, ale my v něm ještě hledáme soukromou něhu, my, odstrčení od matky. To vše se málem ztrácí v reflektoru komunistického zjevení, které až přespříliš osvětluje maloměšťáka, v ústraní si prášícího své krajkové dečky a natírajícího si své osobní plůtky, zatímco společnost úpí. T o nemá vyznít jako ochrana kýče, obrana pití piva na gauči před televizí (další schéma), ale copak se do té nezřízené maloměšťácké louhy vyrazit si do Tuzexu nepromítá i zoufalá snaha odstrčeného človíčka utrhnout si také něco krásného, pohladit se něčím skutečně měkkým, přiléhavým, obléci si cokoliv, co člověku dodává pocit půvabu života? Č a s t o až nekritický obdiv k Západu obsahuje určité vysoké procento laskání se se ztracenou elegancí, odešlým gentlemanstvím i dámským stylem. Potřeba estetična je přece nutným společenským výrazem ihned (ale skutečně ihned) po uspokojení všech základních potřeb. Vždyť vezměme například takový „fenomén", jakým jistě jsou džíny. Jde určitě o módu, ale zároveň tu vystupuje elegance, praktičnost, pohodlnost, příjemné nošení. Nelze to odbýt jen shrnutím, že se tu spojuje část módního stylu s trochou protestu, trochou snobárny, trochou uniformy ve válce proti ničemu. Džíny v sobě obsahují totiž všechno to, co náš stát postrádá. Proto se také staly hledaným (a i nutným) oblečením mládeže. Džíny jsou stoprocentně bavlněné, náš stát j e mnohaprocentně umělý. Nedostatečně projevené mateřské principy společnosti, na něž každý z nás s útrpností, vztekem, ale hlavně lítostí a ponížením neustále naráží, nevede k ničemu menšímu, než k odmítání uznat mateřské snahy státu vůbec. Občan se pak snaží posloužit si sám. Nejen drobnými i většími samo-opravami, ale hlavně uplácí druhé (ponižuje j e svými penězi, zavazuje si je, korumpuje), aby se mohl cítit ve státní rodině jistý, kupuje si matčinu důvěru, laskavé jednání. Proto se nedají úplatky jednoznačně
odsoudit, mohou se interpretovat i jako boj o ztrácející se lásku jinými než citovými prostředky. Síátnč-citová deprivace, která z nedostatečné starostlivosti matky vyplývá, je obrovská. „Matka" se nám ztrácí, odc i zuje, ale s ní se nám ode i zuje i celý stát. Občané tuto citovou deprivaci mohou dával najevo různě, v rozsahu od neuróz až k psychotickým stavům, od ž a 1 u d e č n íc h v ře d ů a ž k rö zn ý m fo rm ám delikvence, od poruch základních citů ke ztrátě vlastenectví, národní hrdosti. A „mateřské vzory" ve společnosti? Kde jsou naši misionáři, náš doktor Schweitzer, matka Tereza, královna Alžběta, mýtus matky ? Význačné ženy v posledních desetiletích měly podobu teatrálních milovnic s „otcovskými" ' idejemi. Skutečné mateřství se nevyklubalo. Strach padesátých let zahnal ženský prvek do kuchyní, ke sporákům, špinavému nádobí, do snů a fantazií, k domácím veledůležitým nicotnostem. Státní „matka" se vdestilovalado plakátů, na nichž hrála důležitou roli žena jen v souvislosti s bílou holubicí, aby ihned po setkání s holubicí (oplodňovatelkou) následovala už konečná stanice: žena matka, s růžovým socialistickým dítěv
tem v náručí. Zena - dáma, žena - věčná dívka, žena - květina, to vše zmizelo ve snovém neskutečnu uspokojovaném jen občas Pyšnou princeznou. Tento ne-svčt chtěl ženu jinou, ztracenou, rozporcovanou na veškeré racionálně využitelné díly. Orientace celé země na průmysl (a zvláště ten těžký), glorifikace jednoduchosti a rázovitosti dělníků a manuálně pracujících (sůl země) vnesla do společnosti zhrubnutí a primitivismus, ale i odklon od skutečné podstaty mateřství. Nakonec ony teze, že musíme s oběťmi stále něco někomu dokazovat (statečně pracovat, všemi silami plnit, důsledně dodržovat, předhánět či dohánět) jsou tezemi ryze otcovskými a zarputilými. J i s t ě jsou i jinde ve světě země s otřesenými mateřskými hodnotami (s hladovějícím obyvatelstvem, s lidmi bez práce), ale zároveň stále s pevným vědomím mateřských principů, k nimž se pak mohou v období urovnání konfliktů a krizi vracet. Zdá se ale, že jednou z os naší východo-socialistické společnosti j e právě neúnavné zastírání nutnosti mateřského principu. V mnoha zemích „východního" bloku se to snaží s většími či menšími úspě-
chy napravovat: v Maďarsku i Polsku, v Číně i SSSR. Zdá se, jako by k uším našich vládců tato laskavá douška přicházela trochu pomaleji, zatím jen jako tichá, nesrozumitelná ozvěna.
JAN DUS
Co po manifestu? J a k vyplývá z Rudého práva z 22. a 31. 10. t.r., rozhněvaly jeho redaktory tyto věty nedávného manifestu Hnutí za občanskou svobodu: „Jako stoupenci demokracie j s m e proti tomu, aby byla v ústavě zakotvena vedoucí role KSČ nebo jakékoli jiné politické strany Či širšího sdružení organizací, jež by si přivlastňovala právo vystupovat za všechny. Nechť vládne ten, kdo si vydobude důvěru občanů." Tyto věty však nemohly v manifestu chybět. Článek 4 ústavy o vedoucím postavení KSČ chápou naši komunisté jako článek nejpřednější a jako závorku, která zpochybňuje a zneplatňuje všechny ústavou zaručené občanské svobody, Svoboda slova, tisku shromažďování, pouličních průvodů a manifestací podle článku 28 ústavy se samozřejmě nesmí zneužívat k pobuřování proti republice. Ale o tom, co ještě není a co už je takové pobuřování, rozhoduje dnes výhradně strana, a sice s větším ohledem na své mocenské zájmy než na zájmy společnosti a státu, a ovšem bez ohledu na občanské svobody zaručené ústavou, bez ohledu na rovnoprávnost a lidskou důstojnost nekomunistů. Rozhodují o tom bez diskuse a s konečnou platností a předávají toho, komu se to nelíbí, bez nejmenších skrupulí svým prokurátorům a soudcům a náčelníkům věznic. Sami chápou článek 4 ústavy tak, že nekomunistům vzali tím článkem republiku s jejím Masarykem, s jejími demokratickými tradicemi, s celou j e j í minulostí, s celou j e j í přírodou a budoucností, republiku se vším všudy. Chápou ten článek tak, že jedině oni budou rozhodovat o tom, co st budeme z Masaryka připomínat a zda budeme přírodu své republiky chránit nebo ničit, a že budou i nadále posílat do svých věznic bez ohledu na článek 28 ústavy každého, kdo jim bude v tom panském
41
i
j rozhodování překážet. P rol o ze je lo{ to všechno všeobecně známo j a k o I základní deformace společnosti a státu, musel manifest upozornit na I nutnost revize článku 4 ústavy. JiI nak by se muselo obyvatelstvo ptát, | zda to myslí autoři manifestu s občanskou svobodou vážně. U komunistů by autoři manifestu navíc vyvolali podezření, že neřekli všechno, že zamlčeli své námitky proti Článku 4 ústavy z taktických důvodů, např. z ohledu na hrozící persekuci, a že by mohli po pominutí těch důvodů veřejně zaujmout postoj všem komunistům nepřátelský, možná odvetou za příkoří předtím utrpěná. A l e nyní, když vznesli demokraté ten spravedlivý požadavek revize článku 4 ústavy jasně a veřejně, měli by jej připomínat jen výjimečně. Samozřejmě nikoli s úmyslem vyvolávat dojem, jako by od toho požadavku ustoupili, nýbrž proto, aby ukázali, že víc než na revizi toho Článku ústavy jim záleží na nutných společenských reformách. Komunistická vláda a ani Článek 4 ústavy nevylučují správné společenské reformy. Komunisté jsou dokonce schopni lakové reformy prováděl. Od ledna 1968 až do podepsání moskevského protokolu 28. srpna toho roku to dokazoval s mnoha svými soudruhy náš Dubček, i při některých svých politováníhodných omylech, které ho nakonec přivedly k podepsání neblahého protokolu. Dnes to dokazují tisíce členů KSSS a stále ještě i generální tajemník jejich ústředního výboru. Společenské reformy, bez kterých bychom zničili i přírodu své vlasti a způsobili předčasnou smrt svým dětem a možná už i sami sobě, nejsou dnes možné bez aktivní účasti komunistů. Čím větší škody u nás dogmatičtí komunisté, anebo řečeno stručněji a výstižněji, stal in is té napáchali, tím méně se dnes můžeme při nápravě těch strašných škod, spočívajících ve vybudování a upevnění destruktivní politické a hospodářské struktury, obejít bez pomoci poctivých komunistických reformistů. Demokraté ovšem nemohou vybízel tvrdě vládnoucí a velmi sebevědomou KSČ stále znovu k radikálním reformám. Proč by také měla být KSČ zvenčí vybízena k tomu, s čím už dávno měla sama začít ve svém vlastním zájmu? A proč by k tomu měla být vybízena obětmi své perse-
kuční politiky! Nebylo by to věrohodné. A reformistům v KSČ by se tím prokázala medvědí služba. Jevili by se těm svým soudruhům, kteří stále ještě nechápou, že kosmetickými úpravami se krize KSČ a krize společnosti vyléčit nedá, jako agentura cizích sil uvnitřjejich strany, a své rozumné návrhy na nutné reformy by proti strážcům ortodoxie vznášeli a prosazovali mnohem obtížněji. Demokraté tedy komunistům dobré rady už z ohledu na jejich reformisty udílet nemohou a nebudou. Kdyby však v této delikátní a zároveň z jiných důvodů napjaté až výbušné situaci připomínali demokraté veřejně vznesený požadavek revize Článku 4 ústavy příliš často, vyvolávali by dojem, že snad už vůbec přestali s existencí reformistů v KSČ a s jejich nezávislým příspěvkem k obnově společnosti a státu počítat, a ovšem by v komunistických reformistech posílili obavu, že tu je úmysl vyřadit je z politického života a znemožnit legální existenci KSČ pote, co oni pomohou při obnově demokratické struktury a fungující hospodářské struktury naší společné republiky. Víc než na komunisty ze strany vyloučené a vy škrt lé nebo dokonce veřejně činné v Chartě 77 myslím nyní na komunisty v stranickém a státním aparátě, kteří mají, zvlኝna okresní a místní úrovni nesnadný přístup k našim samizdatům a tamizdalům a snadněji potom věří nehorázným pomluvám, které o nás, nyní po uveřejnění manifestu Hnutí za občanskou svobodu, Šíří Rudé právo. Demokraté by neměli vhánět stávající i potenciální reformisty v KSČ do náruče stalinistům a znesnadňovat nutné společenské reformy tím, že by neuměli dost citlivě a pohotově a ovšem velkoryse předcházet narůstání neužitečné konfrontace mezi ne komunistickou a komunistickou Částí národa. Komunisté vzali republiku nám, ale mají vědět, že my nechceme vzít republiku jim, že jim nechceme zaplatit stejnou mincí, že je nechceme po obnově demokracie z republiky vyloučit. Nebylo moudré, že byla v r. 1945 vyloučena z politiky agrární strana, v níž nechyběli poctiví antinacisté, a stejně nemoudré by bylo ponechávat dnes naše komunisty v obavách, že j e čeká podobný osud po obnově demokracie. Také by se mělo přestat s dogmatic-
kým prohlašováním, že KSČ není reformovatelná, neboť už mnoho institucí dokázalo nahradit své nesprávné zásady zásadami správnějšími, k vlastnímu a nejen vlastnímu prospěchu. T a t o noc nebude krátká a nejtěžší zkoušky na nás a na společnost teprve čekají. Komunisté možná promeškají všechny své dnešní a příští šance a nebudou už moci zachránit svůj faktický mocenský monopol. Potom bude důležité, aby jednou, až budou muset nahlédnout plný rozsah svého nezdaru, uměli předat podle dobrého příkladu španělských falangistů vládu demokratům v pokoji a v pořádku. Aby to jednou mohli učinit, musejípotenciální komunističtí reformisté pochopit ze slov a činů československých demokratů už dnes, že demokraté chtějí mezi stalinisty a reformisty v KSČ pečlivě rozlišovat dnes i v budoucnosti. Demokraté by neměli komunistické reformisty pyšně přezírat. Měli by j e povzbudit k dobrému dílu společenské obnovy tím, že se budou na KSČ a na federální vládě domáhal především svědomitého dodržování článku 28 ústavy, místo aby začali bušit do čtvrtého Článku. Ten totiž definitivně ztratil své zlé kouzlo už tím, že konečně už několik desítek neanonymních občanů z obou národních republik, z Prahy, Bratislavy, Brna a venkova veřejně prohlásilo jeho nevážnost. Ponecháme-li nyní Článek 4 ústavy na pokoji, jeho zrušení tím neoddálíme, nýbrž urychlíme, ovšem pouze za předpokladu, že budeme usilovně a ukázněně vymáhat dodržování ústavního Článku o občanských svobodách. Jedno by si však měli českoslovenští komunisté uvědomit: Čím širší a silnější bude dnes a v následujících létech jejich samostatná komunistická iniciativa k tomu, aby byl dnešní článek 4 z ústavy vypuštěn, tím dříve dospějeme my všichni, nekomunisté různých směrů a komunisté různých směrů, k obnově společnosti, a tím pevnější bude národní smíření, které musí začít už nyní, nemají-! i všechny dobře míněné pokusy o obnovu společnosti a státu ztroskotat hned ve svých začátcích k naší společné záhubě. Komunistům by se mohlo pouze jejich vlastní včasnou iniciativou k zrušení článku 4 ústavy a k reformám skutečně demokratickým snad ještě po-
42
dařit, že by jim obyvatelstvo uspokojené demokratickými reformami ponechalo jejich vedoucí postavení. My nekomunističtí demokraté bychom měli v každém případě mluvit, psát a jednat důsledně z nutnosti národního smíření, jinými slovy, neměli bychom si nechat ani panem Kojzarem ani někým méně bezostyšným podstrčit černého petra sektárství, planého radikalismu, neochoty k nezbytným velkorysým kompromisům. Krize je lak hluboká a ohrožení j e tak smrtelné, že musí platit Kristovo slovo: Kdo není proti nám, je s námi. Navíc musí být při nás zřetelná snaha učinit si z nepřátel přátele a spojence. Také přímo z těch, kdo na rozkaz násilně potlačují naše legální a neprávem zakazované manifestace. 5. 11. 1988
Politik mluví o umění „Nesmíme zapomínat, že umění není formou propagandy, nýbrž formou pravdy... Ve svobodné společnosti umění není zbraní a nepatří do sféry polemiky a ideologie. Umělci nejsou inženýry lidských duší. Možná že j e tomu jinde jinak. Avšak v demokratické společnosti je nejvyšší povinností spisovatele, skladatele, umělce zůstat věren sám sobě, nechť rány dopadnou kam dopadnou. Když umělec slouží své vizi pravdy, slouží tím nejlépe národu... Lidé, kteří mají moc v rukou, mohou se velmi zasloužit o velikost národa, ale lidé, kteří berou tuto moc v potaz, rovněž nesmírně přispívají k národní velikosti, neboť oni nejlépe poznají, jestli jsme to my, kdož moci užíváme, nebo jestli moc užívá nás. Když moc dovede člověka k aroganci, potom mu poezie připomíná jeho meze. Když moc zúží oblast lidského zájmu, připomene poezie člověku bohatství a mnohostrannost lidské existence. Když moc korumpuje, poezie očišťuje." J. F. Kennedy
DALIMIL
\
\ AT Z1JE
Teď si možná myslíte, že jsme spadli z jahody. Nespadli. Jsme na světě dost dlouho, abychom neměli právo být naivní, a navíc se nám to denně připomín á. Tře ba kdy ž jsm e s i p ře ěe tli, ja k h lava \ \se h o ma ďarského pokroku Károly Gros z prohlásil s kamennou tváří novinářům ve Washingtonu, když se byl rozžehnal s presidentem Reaganem, kterého ujistil o čem ho vlastně ujistil?: „Naše intervence v Československu v srpnu 1968 byla naprosto nutná. Byl to jediný způsob jak zabránit občanské válce v této zemi." A bylo to, nikdo se dál na nic neptal, takže my dodnes nevíme, co ví zřejmě soudruh Gros z. A nevěděl to nakonec ani nebožtík Biťak, protože ten by si to byl jistě nenechal pro sebe. Možná soudruh Jakeš. .. Nebo z jiného soudku. Rozhovor na celé stránce New York Times, jako z udělání zrovna 28. října 1988. Otázka: „Byla intervence v Československu roku 1968 nutná v důsledku západního vměšování? " Odpověď: „A vy myslíte, že nebyla?" Otázka: „Mně se zdálo, že to sami Češi se pokoušeli o demokratičtější společnost." Odpověď: „Já nemluvím o demokracii, ale o vměšování. Byl jsem v té době v Československu. Viděl jsem na vlastní oči všechny ty fašistické symboly a denně jsem poslouchal vysílání z Mnichova, určující, které rozhlasové vysílače mají začít pracovat. A o tohle jde." Už jste se Štípli do ruky a strčili hlavu pod vodovod? Že tady nemluví Brežněv, ale rovnou báfuška Stalin? Ale kdo doopravdy? Smíte třikrát hádat.,. Osobně, v autorizovaném rozhovoru, ve vlastní pracovně soudruh Alexandr N. Jakovlev, nejgorbačovštější (údajně) člen politbyra, bašta všeho pokroku, nedávno i přispěvatel Rudého práva. Teď si zase asi říkáte, že ten titul chce být ironický. Nechce. Myslíme si, co jsme nadepsali, a pokusíme se to vysvětlit. Je dávným zvykem politických stran, že mají garnituru pro nejrůznější eventuality, a podle toho, jak se věci vyvinou, vystrčí do popředí tu toho, tu onoho. Platí to odedávna, od Ameriky po Rusko, neboť ani komunistické strany nejsou výjimkou, spíš naopak. Jen se podívejte na jejich historii. Na špičce téže nomenklatury byli i Stalin i Chruščov, Brežněv i Gorbačov, Gomulka, Gierek, Kania i Jaruzelský, Grosz, Berecz i Poszgay, Longo i Berlinguer, Thorez i Waldeck, Novotný i DubČek, o Jugoslávcích nemluvě. Když s e vša k komu ni st i c ká st ran a a její nomenklatura změní v mafii, jde tohle zlaté pravidlo do háje. Platí jenom „jeden za všechny a všichni za jednoho ", já na bráchu , brácha na mě, a když se změní povětrnostní situace, není najednou žádná alternativa, musí se začít pracně shánět, vyrábět, jenže vysvětlete lidem, že Husák, BH'ak, Jakeš i Štěpán nejsou furt jedno a totéž. Lidi jsou hloupí, nic nechápou, a tak jenom vrtí hlavou. Zrovna jako v pokrokovém a mírumilovném Německu či v Bulharsku. Mafie není zkrát-
GORBACOV,
VIVA
DUBCEK
ka na změnu povětrnostní situace zařízená. Aspoň ta místní, V Americe a v Itálii mají přece jen delší zkušenost. To je jedna stránka věci. Ta druhá souvisí s geopolitikou. Kolikrát slýchánu*, jak pěkně se Spanělé či Portugalci dokázali vyvléknout z diktatury sami, bez v*
•
»
cizí pomoci a bez velkých přechodných období Či krvavé revoluce. Poslouchá se to pěkně, ale nesmí se k tomu brát mapa, protože ta to hned pokazí, Není totiž třeba velkého politického mozku, abychom pochopili, že kdyby třeba na španělských a portugalských hranicích nestá ly země demokratické, nýbrž po frankisticku a salazarovsku autokratické (nebo kdyby byli řečtí plukovníci a argentinští generálové neprohráli válku), nebyla by tam dodnes nikde Žádná demokracie, ale nanejvýš jiná varianta generálského či plukovnického režimu. Gor bačo v a Dubček souvisejí právě s tou mafií a s geopolitikou. Dubček nás v Itálii příjemně překvapil. Nebyl to už ustrašený, vyčkávávý, do problému vlastní rehabilitace zcela pohroužený funkcionářský penzista, ani komunistický laudator temporis octi z předsrpnového rozhovoru s Unitou, ale rozumný, realistický politik, uvažující nikoli už r parametrech doby před dvaceti lety, nýbrž v kontextu dneška, O jeho orientaci na 1KS (a její na něho) si může každý myslet co chce, jisté je, že i ta patří do dnešního kontextu a je v tuto chvíli spíš jeho pozitivní součástí. A když na hradě zakázali Mitterrandovi se s Dubčekem sejít, odpověděl Dubček v improvizovaném televizním rozhovoru na prahu svého domu - ten rozhovor prošel celým světem, i se Sacharovovým komentářem, zrovna v den oslav 40. výročí Deklarace lidských práv - způsobem, který připomněl spíš červen než srpen osmašedesátého. Samozřejmě nejde o Dubčeka, nebo ne jenom o něho. A nejde taky o to, že by snad on nebo i italští komunisté reprezentovali program pro vzdálenější budoucnost. Ale bezprostředně, v okamžiku, který prožíváme a kdy místní mafie nemá alternativní nomenklaturní tým, který by dokázal p ro mluvit k zem i ja zy kem, jemuž by rozuměla, je podle našeho názoru pro všechny složky opozice luxus nehledat v Dubčekově obnovené prestiži (jež existuje, nemylme se, i na „odpovědných místech " v SSSR) spojovací článek mezi naším dneškem a naším zítřkem. Bez nějakého takového článku to totiž nepůjde, jak vědí dnes i Walesa, i opozice maďarská, protože ti už přešli od disidentství k politice. Je na čase přejít k ní i u nás, a právě tady najít i pro Dubčeka a právě pro něj roli, která je dosud neobsazená a možná klíčová. S tím souvisí i vztah naší opozice k SSSR, respektive k procesu, který tam probíhá. Ten hraje nesmírně významnou roli i v Maďarsku a v Polsku, kde jsou na cestě k novému politickému systému už dál, než u nás. Politická opozice, dnes uz téměř legalizovaná, i reformistická varianta nomenklatury se tam
-43-
o něj opírají, dobře si vědomy, ze jen tak mohou dojít dál, než se Moskvě jenom zdá. U nás tak daleko dávno nejsme, a přece si množí myslí, že se nás to, co se děje v SSSR, přímo netýká, že se obejdeme bez Gorbacova, že z tunelu vyjdeme sami. Takové uvažování nám v zemi, jež nemá a hned tak nenajde nezbytný mezičlánek mezi dneškem a skutečným pluralismem a demokracií, připadá nejen krajně naivní, ale nezodpovědné. Gorbacov hraje a může u nás sehrát nesmírně pozitivní roli, jejíž důležitost tak dobře pochopili například všude v Pobaltí. A to, co řekl Jakovlev v rozhovoru s Rudým právem, je nakonec stokrát důležitější než blábol citovaný z NYT (není jistě bez zajímavosti, že jeho interview v Praze nemůže RP neu veřej nit, byť se skřípěním zubů, zatímco jeho výroky v NYT uveřejnit nemůže, ač by rádo, protože by bylo pro smích i vlastním čtenářům). To, že u nás neexistují hnutí a organizace pro popularizaci perest roj ky a glasnos ti, že se nikdo neujal překládání,
vydávání a distribuce materiálů ze sovětského tisku, v e řejných d i skus í o \ 'ývoji v SSSR, organizování hro madných návštěv sovětských filmů atd. atp., obrazotvornosti se meze nekladou, je politický luxus. Politický luxus zejména v okamžiku, kdy se proti Gorbačovovi zorganizovala v zahraničí osa Berlín—PrahaS ofi a (jejím ž je dnes Praha nejsi a bším článkem) a Lisabon-Paříž-Havana, pokud jde o významnější západní komunistické strany.Churchill kdysi řekl, že k vítězství nad nacismem se spojí třeba s ďáblem.V době, kdy Západ včetně Spojených států zřejmě došel k názoru, že Gorbacov znamená pro lidstvo největší šanci v poválečném období a že je třeba mu pomáhat, zejména ekonomicky, aby přežil obtížná nas tá v ajíc í léta, je „neangažo van ost" vel ké čá st i naší opozice přinejmenším na pováženou a její cesta od disidentství k politice zřejmě ještě dlouhá. Doufejme jen, že bude mít dost času tuto cestu absolvovat.
Stát a jeho svátek
pohne a j á se dozvídám, že přijíždějí vodní děla a transportéry s radlicemi. Nastává zmatek a go několika výzvách začínaj í opět lázeňské střiky. Na kraji Železné ulice se utvoří skupinka lidí, kteří se drží navzájem pod paží a nechávají se odstřelovat dělem z bezprostřední blízkosti. Se skloněnými hlavami dávají jasně najevo, že za žádnou cenu neustoupí, a je to krásný. Za nimi je vidět vlajku a nějaké heslo. Vodní dělo sklamane odjíždí a směrem k pevné lajně nebojácnosti se rozjíždí transportér. Zvyšuje rychlost a těsně před Železnou brzdí. Dav neuhne. Na náměstí stojí těž několik kombinézovaných mužů s kamerami, na jejichž zádech svítí reklama Československé televize. 1 oni jsou terčem skandovacích útoků lidí, neboť nenatáčejí vše, ale jen to, co se „hodí". Vodní dělo se stáčí na druhou stranu, na nás, a první salvu věnuje nově omítnuté části Staroměstské radnice. Pak nás přes parčík vytlačí do boční ulice a tam se zastaví. Dál nemůže. Poslední dva mocné, ale neúčinné ejakuláty plesknou o zem. Lidé se smějí a nově nastoupené jednotce věnují potlesk. Několik zvědavců se jich ptá, zda už vůbec mají občanské průkazy a jestli jim táta doma nezmaluje prdel, ale oni jako správní strážci zákona, nehnou ani brvou a čekají na rozkazy podřízených. Skandováním je ujišťujeme, že nejsou Češi a zároveň se dovídáme, že jestli ulici do minuly neopustíme, bude použito slzného plynu. Několik majitelů digitálních hodinek se slopkami začnou měřit čas a po minutě vyzývají Bezpečnost k zásahu. Ten po šedesáti sekundách přichází. Do poslední chvíle tomu nevěřím a teprve cinkot nábojnice u mých nohou mě probere z naivity. Všude dým a smrad. Prchající lidé. Křik: Padající těla. Snažím se nedýchat a rychle tahám z kapsy kapesník. Vzápětí ho však přikládám na ústa asi dvouletého plačícího dítěte v náručí mladé matky, které zároveň radím, aby zmizela. Za rohem znovu popadnu clech a otřeseně se zdravím s několika známými. Ulicí stoupá dým a já to vyděšeně sleduji. Po chvíli odcházím zklidnit tělo i duši do vinárny Blatnička.
Cestou od Hlavního nádraží se zastavuji, abych si zapálil cigaretu. Vdechnu kouř smíšený se studeným vzduchem a rozhlížím se. Prostor před Národním muzeem je zcela zaplněn davem lidí, kteří se vlní, pískají a na cosi rozčileně reagují. Po mé levici se otvírají dveře žlutých antonů a vybíhají policisté s bílými přilbami a dlouhými obušky, běži směrem ke sv. Václavu. Mrknu na hodinky - třičtvrtě na Iři. Že by to už začalo? Zrychlím chůzi a u Domu potravin je mi zamezen přístup na náměstí. Vím, že jakékoliv námitky by byly jen ztrátou času a běžím nazpátek. Zahýbám za roh a jediným pohledem zjišťuji, že Opletalkou taky neprojdu. Na Václavák se dostanu až Jindřišskou. Protlačím se různorodým davem k okraji chodníku a se zármutkem registruji, že prostor kotem sv. Václava je již vyklizen a střežen uniformami. Náhle se od Můstku dá do pohybu cisterna s laufem a zároveň vybíhají další bílé přilby. Z megafonu se ozývají výzvy k opuštění náměstí a poté i rozkazy pro pčst dělnické třídy. Vše tone v mohutném skandování „Svobodu,svobodu" a „Svět vás vidí!". Náhle mě poděšený dav strhne ke zdi a vodní dělo zamíří. Lidí se zmocní na okamžik hysterie a všichni se tlačí do podloubí na rohu Opletalovy ulice. Zásah vody. Křik. Vyděšené pohledy a zmatek. Mohutné skandování. Další zásah. Mokrý dav je rozzuřený. „Zleva dou policajti, stáhněte se do Opletalky!" křičí kdosi a masa se dává clo pohybu. Cisterna zatáčí za námi a tlačí nás ulicí dál. Jakýsi starší pán, který jde proti mně, mete cosi o tom, že jsme nezažili válku, ale vodní dělo ho přinutí změnit názor a z něj se rázem stává opozičník a jde s námi. „Pište pravdu! Pište pravdu! 4 ' voláme na obličeje vyložené v oknech budovy ČTK. „Havel! Charta!" ozývá se ještě a já se pak skrývám před mohutným proudem v o d y z a d o b ř e umístěný anton. Kdosi je dělem sražen k zemi. poté prchá. Všichni rychle postupujeme k pěší zoně, s nadějí, že se dostaneme na Václavák spodem. Tam nás však přivítá kordon uniforem a náměstí je celé ohrazeno. Nikde žádný civil, jen zeleň. Najednou se hrazení rozevírá a vyjíždí houkající sanitka. Jede pomalu, jakoby chtěl řidič symbolizovat hrůznost situace. Otáčím se a uháním na Staroměstské náměstí. Tam snad ještě nebudou!.
Po dvou děckách se ubírám ulicemi, na kterých je stále dost uniforem, na Karlův most. U věže stojí napříč Tatra naložená pískem s několika policejními psovody. Když jeden z vlčáků začne štěkat na pána se psem boxerem, který kolem prochází, ozve se hlas uniformy:"Budeš ticho? To není chartista, to pes!"
Julius
Přicházím včas. Uprostřed davu lidí čte kdosi Poselství CH 77 účastníkům manifestace. Lidé tleskají, jeden druhému lezou na ramena, aby líp viděli, šplhají na sloupy i parapety výkladních skříní. Po dočtení Poselství zatahá jako na povel smrtka na Orloji za zvonec a z davu se ozve mohutný hlas: „Už vám zvoní hrana!". Výkřik je okamžitě skandován, hesla se střídají a všude panuje odhodlání. Ale za chvíli se dav
Zachraňme lesy! Vysazujme měli po čem lézt.
stromy, aby naši
Gabriel
44
potomci
Laub
Olga
Sulcová
Jak jsem chtěla prorazit (fejeton ze zásuvky) T určitém ohledu jsem měla na maminku smůlu; když jsem v necelých jedenácti napsala do školního sešitu hru o Kašpárkovi, maminka mi ten sešit vhodila do kamen řkouc, ať se raději učím počty. Nedala jsem se odradit a ve dvanácti jsem sepsa/ a p o vid ku. O krásné dive e, která opustí s véh o n i ístního milence a výhodné se provdá z hornické kolonie do hlavního města. Po letech přijede své proletářské rodiště navštívit. Dojaté obzírá řady šedivých nízkých domků se záchodovými budkami na dvorcích, a ženské, co na kočárcích po dětech vezou prádlo do mandlu. Sama naparúděná sedí v elegantním automobilu, nic jí, kariéristce jedné, nechybí, a přesto po jejích sličných tvářích stékají slzy. Je jí totiž pojednou něčeho strašně líto... Povídku, pečlivě velkými písmeny opsanou, jsem poslala do ženského časopisu, nevím už kterého. Podle mého názoru v něm právě takovéhle příběhy tiskli. Dlouho se nic nedělo. Až jednou, když jsem přišla ze školy domů, řekla mi maminka tónem, jakým se plísní onanující děti, že tu věc, co dneska přišla poštou zpátky, hned spálila. Přímo jsem na mamince viděla, jak ji mrzí, že raději nešiju na panenky. - Znovu něco napsat a poslat jsem si troufla až na střední škole. Bylo to povídání o tom, jak jsme byli i s profesory na řepné brigádě. Příspěvek vyšel téměř nepozměněn v krajských novinách, titulek i celé mé jméno byly vysazeny tučnými verzálkami. Byla jsem definitivně ztracena... Mnohokrát za uplynulá léta se mě lidé z mého okolí ptali, proč už nepíšu. „Protože mi nikdo nic ne uveřejní," odpovídám. „ Vám zakázali psát? " ptají se ti lidé účastně. - „Nezakázali," říkám po pravdě. - „Tak proč nepíšete?" diví se oni. Pokládají mě zřejmě za hrdopyšku, která se tenkrát, když ji od novin po osmašedesátém vyhodili, urazila. Nemohu jim to mít za zlé. Zákon, který by někomu zakazoval publikovat, v Československu skutečně neexistuje. A v žádné redakci nevisí jmenný seznam osob, v němž by byli podle abecedy, stáří nebo velikosti uvedeni ti, kdož si nesmějí ani Škrtnout. A přesto: zkuste, jsouce na indexu ~ třebas úředně nevyhlášeném - zkuste poslat do kterékoliv tuzemské redakce svůj příspěvek! Může být sebenevinnější - o dětech, kůzlátkách, málo vydařeném létě nebo nepřívětivých tramvajích - neuspěje. Kytřidovací mechanismus, byť neoficiální a zákonem nepodložený, funguje spolehlivě! Nezasvěcený občan - pokud vůbec o něčem takovém přemýšlí - se domnívá, že redakci především zajímá kvalita napsaného, neotřelý nápad, vtipná pointa. Že se snad redaktoři nad rukopisem i radují: Ta to těm tramvajákům data! - Ve skutečnosti - kdyby byl našinec tak bláhový a opravdu svůj příspěvek do některé zdejší redakce poslat ~ budou mít události přibližně následující průběh: První redaktor k Druhému redaktorovi: „Nevzpomínáš si náhodou - Rulcová, Rulcová... něco mi to říká../' Druhý redaktor: „Nebyla ona v Pražské jitřencePrvní redaktor: „Asi máš pravdu..." Druhý redaktor: „Psávala tam, myslím, o tramvajácích..." První redaktor: „Tohleto je taky o tramvajácích." Druhý redaktor: „Nevíš, co je s tou Rulcovou dneska?" Druhý redaktor: „To tedy nevím. Já mám Jitřenku tak málokdy v ruce... Jen když ji někdy zapomene na záchodě náš kluk..." První redaktor: „Zeptáme se Standy, ten má s Jitřenkou styky.*' Standa (po telefonu): „Rulcová? No jasně, byla v Pražské jitřence, ale vypadla hned v první vlně. Tuhle jsem ji potkal, byla dosti sešlá, dělá někde pořád noční..." A kdesi jako by se znovu otvírala začerněná dvířka od kamen... Snažila jsem se to tabu prorazit (my, jejichž pr\mí rukopisy končily v plamenech, se jen tak lehce nedáme!) a zpočátku to i fungovalo. Našlo se tenkrát ještě dosti těch, kdo půjčili své jméno pod článek, reportáž nebo fejeton. Patřilo v novinářských kruzích skoro k dobrému tónu, chovat se takto k vyřazeným kolegům. Ale třebaže se v dobách počínající „normalizace" pohybovala tato přátelská služba v rovině kolegiátní nezištnosti (dnes už prý je to většinou byznys, v němž zúčastnění jedou půl na půl), pro píšící „načerno" byl tento pokoutní způsob publi-
kování dosti vyčerpávající a otravný: Domlouvat se s údajným autorem na tématu, aby mu nebylo cizí a tím pro jeho okolí nápadné, zasílat mu kopie napsaného, chodit si k němu pro honoráře a snažit se mu při tom vnutit alespoň tu kačku, kterou dal listonošce. Velká obtíž byla i v tom, jak se dostat k potřebným podkladům a pod jakou záminkou vyrazit do terénu. Vlastní psaní bylo za těchto ztížených podmínek téměř vedlejší a hlavně příjemnější část celého podnikání... Druhé straně zas hrozila růzttá rizika. Přihodilo se třeba redaktorce, na jejíž jméno psal „ zakázaný M literární kritik lektorské posudky, že se k ní ve společnosti naklonil vydávaný autor a zeptal se: „Co, konkrétně, máte proti rukopisu mé poslední knížky, soudružko?" A ona, chuděra, leknutím málem spadla ze židle, protože nejenom neznala zmíněný rukopis, ale zapomněla si přečíst i kopii lektorského posudku. Jak konsolidace postupovala, ochotných zapůjčovatelů jmen ubývalo. „Nezlob se," omlouval se kamarád, „aleje strašně nápadné, co teď toho jako by napíšu do jiných novin..." - „ l'/'s\ " vysvětloval přátelsky: „šéf mi předhazuje, že píšu fejetony jinam..." Mrzelo mě to, ale zároveň se mi ulevilo. V mém novém, dělnickém zaměstnání mi totiž moc času na psaní nezbývalo. Ostatně zážitky z továrního prostředí mě natolik zavalily a zaujaly, že jsem pro tu chvíli ani psát nepotřebovala. Hlavní přece je, že mám fen báječný materiál, že mám ty krásné náměty! /\5 tohleto jednou napíšu, těšila jsem se. Asi jako geolog, který chodí po M ě sic i, sbírá tam šutříkv a raduje se, jak budou kolegové na Zemi koukat... Posléze jsem své nové zážitky začala i zpracovávat; dílem proto, že mě to bavilo, dílem v obavách, aby z nich nevyprchala vůně okamžiku. Ale čím déle jsem ťukala re volných chvílích do klapek psacího stroje, tím větší ve nutě rostly pochybnosti: Má smysl psát šatna pro sebe? Novinář přece potřebuje odezvu, čtenáře, který se na něj třeba i oboří, prostě reagujícího člověka, s nímž je možno vést dialog. Herec si také nepřehrává Hamleta pouze sám pro sebe v obýváku; chce hrát pro diváky, vědět z jejich reakcí, hraje-ti dobře či špatně. Slyšela jsem vyprávět o jednom českém novináři, po únoru 1948 předčasně penzionovaném, který ještě řadu let - až do své smrti ~ psal dál své komentáře ke dni. „Tak, maminko, a jsem hotov," říkával, když pozdě odpoledne vstával od psacího stolu. A jeho manželka každý den komentář pečlivě uložila do zásuvky k ostatním a šla připravovat večeři. - Kromě lítosti nad člověkem, jemuž se tak nepotlačitelně stýskalo po jeho dřívějším povolání, pociťuji vůči němu též obdiv. Nedat se vypudit ze započaté cesty vyžaduje velkou sítu. Také mně se po psaní strašně stýská. Ale zatím nejsem a ještě dlouho nebudu penzionovaná, musím se živit jiným způsobem než psaním, a kromě toho: zatímco sedím u psacího stroje, nedotknut stojí koš plný prádla na žehlení a také okna by potřebovala umýt... „To bych rád věděl/' povídal mi tuhle kamarád-dělník, „jak by ses zachovala, kdyby ti v některých dnešních novinách nabídli místo." „Nevím, o čem bych do dnešních novin psala." „Psala bys to, co kdysi." „ Kdysi se psalo jinak." „Prosím tě," smál se, „s výjimkou osmašedesátého a pár měsíců v devětašedesátém jsou to dneska tytéž noviny jako bejvávaly." Urazila jsem se. Pak jsem o tom rozhovoru znovu uvažovala. Co když má pravdu? On přece nemá důvod být předpojatý. Byl a je to prostě čtenář. Třeba jsou dnešní noviny skoro tytéž, jako byly kdysi. Noviny možná ano. Ale my jsme jiní. Moje maminka by řekla: „Vidíš, raději mělas Šít na panenky..."
V Praze v létě 1978
45
Luboš Kohout
15. březen 1939 (Mezinárodní a československé souvislosti a důsledky) Východiskem, ba klíčem k pochopení evropského vývoje a v jeho rámci neblahého osudu Československa v dobč „předehry" druhé světové války je vyjasnění politiky nacistického Německa, jakožto nejd y n ani i č t ěj š ího, nej ag res ívn ěj š íh o prvku evropské politiky, který rozhodujícím způsobem ovlivňoval zahraniční politiku ostatních evropských velmocí - Anglie, Francie, Itálie, SSSR, a ovšem i politiku předmětu agrese - Československa - a jeho sousedů, v té době nikoli smluvních, ale faktických německých spojenců, Polska a Maďarska. Tehdejší přední politikové jmenovaných zemí a přemnozí z pozdějších i dnešních historiků a politologů nedokázali do svých tehdejších praktických politických postupů ani hodnotících prací pozdější doby promítnout poznání podstaty nacistické politiky, charakteru a hybných sil nacistického režimu a spokojili se - s osudovými následky pro národy, jež reprezentovali - s pouhými obrannými reakcemi na jevové stránky této politiky a s dnešním, již padesátiletým odstupem - zkoumáním a hodnocením ne vždy podstatných stránek nacistické politiky. Do přemnohých, i odborně přínosných prací se nežádoucně promítá nedbání onoho starořímského postulátu psát historii bez hněvu a předpojatosti, tedy s maximem objektivity. Historik nemá připouštět, aby se jeho věda proměňovala ve služku aktuální politiky, nemá ignorovat ono novověké, pozitivistické, musí hledat a zjevovat pravdu o minulosti bez jakýchkoli ohledů, „padni komu padni". Kupř. státníci Západu, z východních pak zejména polští, přijímali s uspokojením proslulý projev Hitlera z 26. září 1938, kdy o Československu mj. prohlásil: „Nyní j e před
námi problém poslední, který musí být rozřešen a rozřešen bude. Je to poslední územní požadavek, který musím předložit Evropě. Je to však požadavek, od něhož neustupuji a na němž trvám." - Za necelých šest měsíců obsazuje nacistické Německo vojensky českomoravský prostor a formuje slovenský stát jako poslušného satelita. Za dalších šest měsíců realizuje „bleskovou" protipolskou válku a zotročuje více než 20 miliónů Poláků v tzv. „generálním gouvernementu". Nejprozíravější z čs. politické reprezentace tehdy narazili na totální nepochopení Západu, pokud upozorňovali, že Hitlerem a SDP požadovaná realizace práva čs. Němců na sebeurčení znamená likvidaci tohoto práva pro národy Československa a v dalších logických důsledcích i pro všechny neněmecké národy Evropy. Že jde o pouhou clonu, kryjící světovládné, ba genocidní plány nacismu, jakožto vyjadřovatele zájmů agresivního, bytostně antidemokratického, kořistnického německého finančního kapitálu, že nacisté neusilují objektivně o prospěch a blaho německého národa jako celku, nýbrž ve službách německých monopolů jsou úhlavními nepřáteli jeho skutečných, objektivních zájmů. Pokud i soudobí historikové, politologové Či politikové vytrhávají nezřídka nacistické úsilí o realizaci práva německého národa na sebeurčení z kontextu tehdejší celkové politiky hitlerovského Německa, z kontextu cílů, které sledovala, dopouštějí se závažných jak odborných, tak politických chyb. Nejortodoxnější z nich dospívají dokonce k absurdním závěrům, že vinu za rozpoutání války nenese nacismus se svými světovládnými plány a činy k jejich realizaci, nýbrž ty evropské i světové síly, které se pokusily
46
válkou zabránit realizaci práva německého národa na sebeurčení. Je nepochybné, a přemnohé historické prameny a zjištěná fakta to dosvědčují, že si nacisté v létech 19341938 vyjasňovali a k roku 1938 již zformovali model evropského „nového pořádku". Dle něho se měli Němci stát vládnoucím, nejmocnějším národem a státem Evropy. A nejen to: v další expanzivní fázi měli ovládnout Střední východ (v návaznosti na politiku „osy" Berlín-Bagdad z doby před a v průběhu první světové války), Afriku, pak - s japonskou pomocí - i Jižní a Severní Ameriku, aby se potom v „poslední" fázi rozhodl souboj o světovládu mezi Německem a Japonskem... „Ocelovým jádrem" první fáze cesty za světovládou měla být vlastní Velkoněmecká říše, obývaná výlučně příslušníky německého národa. Integrální součástí tohoto „jádra" měly být i české země. Národ je obývající měl být jen dočasně trpěným národem. „Endlosung", jehož kontury se rýsovaly až v kulminační době válečných úspěchů Německa, mělo mít podobu trojjediného procesu: 1. fyzická likvidace národního před voje - inteligence, zejména humanitní, ale i rasově méněcenných Židů, Cikánů i Čechů; 2. vysídlení dalších do blíže ještě neurčených prostorů mimo střední Evropu; 3. poněmčení rasově a politicky vhodných. Slovensko, jakožto vazalský stát, zůstávalo mimo vlastní jádro. Což ovšem neznamená, že v nacistických plánech pro „první fázi" cesty za světovládou nehrálo (taktéž Podkarpatská Rus, stále ještě součást již okleštěné ČSR) významnou roli v politicko mocenském čachrování nacistů. K tomu podrobněji:
O likvidaci ČSR jakožto alespoň relativně suverénního státu, uvažovali nacisté již v době svého mnichovského triumfu, kdy ovšem i uvnitř mocenských špiček NSDAP i státu probíhal spor o cesty a metody, ale i o míru této likvidace. Především se uvažovalo o tom, jak využít výhodného mnichovského „mocenského nástupiště" k pokud možno nejefektivnějšímu nástupu k „evropovládě". Krátkozraká, ba sebevražedná politika Západu jim totiž umožnila, aby bezprostředně po Mnichovu zvýšili podstatně - zejména na úkor dosavadních pozic Francie - svůj mocenský i hospodářský vliv na „nárazníkové" státy mezi SSSR a Německem. Ten ovšem stále nebyl absolutní (viz zejména britské vlivy v Jugoslávii, Řecku, Turecku, francouzské v Rumunsku aj.). Přitom polské postavení, ambice i možnosti představovaly osobitý faktor mocenské politiky. Cesty, metody, míra likvidace okleštěné republiky musely být tudíž voleny se zřetelem na posílení nacistického vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě, tím pak na posílení pozic pro nastávající válečný nápor buď východním (protisověíským) nebo západním (protifrancouzským a protibritským) směrem. V měsících říjen-prosinec 1938, snad ještě do ledna 1939, se formovala, nikoli bez názorových střetů, odpověď na tuto prioritní otázku, až vyústila v dost jednoznačné (i když pružně modifikovatelné) rozhodnutí zaměřit vojensko-politickou expanzi „první fáze" nejprve v západním směru! Historikové disponují mnoha pramennými doklady, že nacističtí radikálové, „zběsilí", především Hitler sám, Himmler, Heydrich, Ribbentrop a další po období, průzkumu, kam jít prioritně za „životním prostorem", překročili v západním směru Rubikon již na přelomu listopadu a prosince 1938. Zajisté se dle jejich představ mělo i nadále do krajnosti využívat ústupnosti a pošetilosti Západu, ale současně se
již tehdy zpracovávaly jako aktuální plány vojenského útoku proti zemím na západ od Rýna. Hitlerův pobočník a důvěrník pro jednání se Západem, kapitán F. Friedeman, charakterizoval před norimberským soudem cíle německé politiky takto: nejdříve zničit ČSR, pak Západ. Zprávy podobného znění přicházely na sklonku roku 1938 do Československa kupř. od vyslance v Polsku J. Slávika i od vyslance v Japonsku, který vyloučil možnost německé pomoci Japonsku proti SSSR. Jen mimochodem k tomu připomínám roli, předurčenou naší Podkarpatské Rusi: nacisté ještě do jara 1939 zdůrazňovali - k oklamání Západu - že má být jádrem, či odrazovým můstkem budoucí velké Ukrajiny, vytvořené po válečném zdolání SSSR. Nacistické politice vůči „mezipásmu" mezi Německem a SSSR se nabízely dvě varianty, vždy nějak kalkulující se způsobem likvidace Československa. První varianta: V návaznosti na předmnichovské předpoklady války proti osamocenému Československu likvidovat nyní bezválečně již okleštěné a bezbranné Československo společným německo-polskomaďarským úsilím s tím, že při plné hegemonii Německa v českomoravském prostoru uchvátí Polsko převážnou část Slovenska, snad i Podkarpatskou Rus, Maďarsko pak jižní slovenské kraje s lákavou perspektivou pozdějších hraničních posunů v rumunském, snad i jugoslávském směru. Výhoda této varianty? Vytvoří se předpoklady pro formování jakési „horizontální osy" Varšava-Budapešť, později snad w
i s přistoupením Říma, Bělehradu a Bukurešti. Tato „osa" by dostatečně kryla (třeba i v podobě neutrálního nárazníkového pásma) záda Německu při jeho vojenské ofenzívě proti Západu a v další vývojové fázi by byla významným mocenským pomocníkem při vojenském nástupu nacistického Německa proti SSSR po vítězství na Západě.
47
Druhá varianta (méně efektivní a tudíž méně přijatelná): Polsko odmítne záměnu Gdaňska a koridoru za Slovensko a Podkarpatskou Rus. Tak se i k lednu 1939 stalo (návštěva Ribbentropa a jednání ve Varšavě). V odporu proti německým územním požadavkům se pokusí opřít o Západ (nacisté přitom správně kalkulovali, že odmítne účast v možné koalici Západu s SSSR). V tom případě zbývá pro Německo jediné řešení, byť svrchovaně riskantní a dobrodružné: přiblížit se nějak SSSR (snad i paktem o neútočenía přátelské spolupráci), přistoupit na nevelké riziko polsko-západního politického sblížení s předpokladem - zase realistickým (historie plně prověřila.) - že nebude doplněno efektivní vojenskou spoluprací *), zahájit všemi silami útok proti Polsku s cílem zničit je. Tato druhá varianta byla posléze úspěšně realizována. Méně efektivní a riskantnější byla nejen proto, že Západ měl ještě vojenskou převahu, jež v případě ofenzívy mohla vést k rychlé porážce Třetí říše, nýbrž především proto, že chování sovětské „sfingy" bylo nevyzpytatelné a nacistům sc zdálo (i po podepsání paktu!) pro jejich zájmy nebezpečné. K jaru 1939, tedy k době, kdy přibývalo zřetelných známek, upozorňujících na pronikavou revizi dosavadní politiky nacistů vůči Západu, kdy obsazením českomoravského prostoru a zřízením „Protektorátu" Hitler zřetelně pošlapal některé ze základních stránek mnichovského diktátu čtyř velmocí, přežíval ve vědomí i jednání vůdčích politiků Západu nerealistický, ideologický (ideologie ve smyslu Marxova chápání jakožto falešné, iluzorní myšlení o světě a společenských vztazích) pohled na evropskou situaci a její možné vývojové trendy. To na rozdíl od převážně části politicky aktivního veřejného mínění (a prozíravých politiků bez reálné mocí typu anglického Churchilla), které by-
lo 15. březnem 1939 aklivizováno ve smčru požadavků britsko-francouzsko-sovětského sblížení proti agresorovi. Profiloví západní politikové u moci nadále sázeli na nacisticko-sovčtský válečný střet i na svoji předpokládanou (pohodlnou) mocensko-arbitrální roli v něm, jež posléze vyústí ve vlastní mocenský triumf. Stalin pak (a jemu nejbližší v sovětském politickém vedení) po zavraždění mnohem dále vidícího Kirova a po popravě předáků staré leninské gardy v Čele s rozhodně antifašistickým a moudrým Bucharinem byl svým způsobem - již od XVII. sjezdu VKSb v r. 1934 a od VII. kongresu Kominterny 1935 - neméně ideologický, než státníci Západu, když usoudil, že pro objektivní, perspektivní sovětské zájmy bude výhodné, pokud se Západ a nacisté střetnou ve vzájemné vyčerpávající válce s víceméně nerozhodným výsledkem, kdy SSSR zasáhne až v závěrečné fázi války ve prospěch „světového vítězství socialismu". - Obě síly objektivně i subjektivně protinacistické, se osudově mýlily. Z revize omylů a iluzí, vedoucích až na pokraj osudové porážky, vyrostla válečná koalice - „manželství z rozumu": Východ-Západ. V téhle zajisté dramatické „předehře" ncjvětŠÍ války lidských dějin byla (znovu v Marxově chápání pojmu) nejméně ideologická a objektivně pro osudy světa nejoptimálnější politika malého Československa, reprezentovaná synem českého sedláka a důstojným žákem T. G. Masaryka, clr. Edvardem Benešem. Pokud by Západ akceptoval (Východ byl ochoten akceptovat) jeho politiku kolektivní bezpečnosti proti silám agrese, bud'by vůbec k druhé světové válce nedošlo, protože nacismus by byl vnitřním náporem v Německu bezváíečně udolán nebo by došlo k rychlému vítězství nad ním na základě drtivé převahy koalice SSSR-Francie-ČSR. Po Mnichovu dr. Beneš a jemu
blízcí - v emigraci i v domácích demokratických, socialistických, progresivních kruzích - akcentovali, a v prvních měsících r. 1939 až do srpna 1939 zdůraznili potřebné shlížení Západu s SSSR s cílem zamezil dalším agresím nacismu a zmařit jeho světovládné, tím i genocidní (vůči národům Evropy, především vůči slovanským národům) plány. Porazit jej v již nevyhnutelné válce a vytvořit i pro německý národ situaci, kdy bude moci na základě plné rovnoprávnosti a vzájemných výhod se všemi ostatními národy Evropy realizovat svá nezadatelná práva na plné národní sebeurčení v demokratické situaci a atmosféře nové Evro-
pyV tomto úsilí naši progresivní politikové s Benešem v čele dvakrát prohráli. Ku škodě objektivního v
progresu Německa, Československa, Evropy i světa! Poprvé, když museli přijmout mnichovský diktát, podruhé, když jejich úsilí bylo zmařeno. Potřetí zvítězili - Jaltou a Postupimí; ovšem bylo to Pyrrhovo vítězství... Jak dokázalo poválečné období a - žel - přes nikoli zanedbatelné paprsky naděje - prokazuje se i dodnes... I dr. Beneš a jemu blízcí byli - do jisté míry - v zajetí ideologického myšlení (a jednání). To proto, že nedocenili sílu omezenosti a sobectví (vrstevního i třídního) jak mezinárodního kapitálu, tak rovněž mezinárodního byrokraticko-etatistického pseudosocialismu! K listopadu 193S již Hitler jednoznačně usoudil, že při - již rozhodnutém - útoku na Západ by se nemohl spolehnout ani na vazalské Československo. O jeho likvidaci v nejbližších měsících rozhodl již v této době. Do dějinné stoupy šla existující „mírnější" varianta řešení čs. problému, která tu do listopadu-prosince 1938 přece jen existovala vedle varianty drastického účtování (mj. dle cenného svědectví tehdejšího státního tajemníka Weizsackera) pro případ, že mezi Prahou a Berlí-
nem bude přátelský poměr. Tedy vav
rianta nevojenského porobení Československa, řešení smluvního. Na podzim 1938 byla navržena (nikdy nerealizovaná) jakási mírová smlouva mezi německou Říší a Československem.**) „Umírněnější" varianta obsahovala mj. exploataci celého Čs. území tehdejška (tedy včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi) a vyjadřovala tak zájem monopolů Reichu, sledujících úzce ekonomický, nikoli mocensko-politický zájem nacismu; byla zcela opuštěna ve prospěch varianty radikální - vojensky obsadit pouze českomoravský prostor s využitím jednak zbývající německé menšiny v českých zemích, jednak luďáckého separatismu na Slovensku. V této vývojové fázi se Československu vytýkalo (záminka k vojenskému vpádu, ale i reálné konstatování situace), že se neorientuje výhradně na spolupráci s Německem, že se brání přistoupit na celní unii s Říší, že nevracelo emigranty z Ně»
mecka a pohraničí do rukou nacistů, aby je uvrhli do koncentračních lágrů, radikálně se vnitřně nefašizo_ y
valo (!), umírněně nakládalo s Židy, umožňujíc jim emigraci i nadále slušná místa v pracovním procesu. Což vesměs a mnohé jiné p a t ř í - n a zíráno s odstupem padesátiletí a z demokraticko-humanitních pozic - k těm nejsvětlejším stránkám jinak temných a problematických dějin „druhé" Československé republiky...***) Závěrem této stručné studie ještě několik poznámek k charakteristice režimu, nastoleného v českých zemích k počátku okupace, zhruba do vypuknutí německo-polské války 1939 (září). V německé „protektorátní" politice se uplatnily dvě základní skupiny a jejich politické koncepce: První reprezentoval protektor Joachim von Neurath, nepochybně se zřetelnou podporou armády a německého diplomatického sboru. Představova-
la „tradiční" imperialislickou linii nostnímu útlaku přistupovala i nunadvlády, Tedy v popředí pozornos- ; cená služba v nacistické armádě, ti této skupiny bylo hospodářské vy- | zpravidla v trestních praporech. kořisrbvání českých zemí při využi- | tí co nej početnějších domácích koPředválečný a válečný vývoj česlaborantů, především kapitánů průko-německých vztahů - uvnitř Česmyslu. Tato linie vyhovovala předekoslovenska i mezi ním a Ř í š í - spěl vším zájmům oněch říšských mononezadržitelně k definitivní roztržce, polů, které zabraly židovské i jiné ke katastrofickému konfliktu a rozmajetky v Českých zemích a měly chodu, na nějž těžce doplatil jak názájem na jejich prosperitě, tudíž na rod německý (milióny mrtvých a raziscích z nich. něných v největšía nejnesmyslnější válce lidské historie, poválečným Druhou frakci představoval osobrozdělením německého národa do ně Karl H. Frank, státní tajemník a dvou státních celků s diametrálně Neurathův zástupce, který vyjadřoodlišným společenským zřízením), val nálady a snahy šovinistických tak i národy český a slovenský (stasudetoněmeckých kruhů a zřetelně tisíce obětí front i válečných krutosse opíral při favorizování přímočaře tí i poroba pod knutou stalinismu a germanizačních zřetelů a při neostalinismu, ekonomické, politicpoužívání krajních násilných teroké i kulturní zaostávání za srovnaristických metod o extrémní živly telnými národy a státy Evropy). NSDAP, nacistické bezpečnosti a SS. Smutně prorockou se ukázala vize dr. Beneše, vyslovená poslancům Praktická politika německé okusudetoněmecké strany Kundtovi a pační správy byla výslednicí střetáSebekowskému v době kulminace vání těchto vlivů. Přitom před vymnichovské krize v audienci 2. září puknutím války - v září 1939 - zře1938: „Já sám osobně a převážná telně převažovala linie Neurathova. většina našeho národa je demokraOvšem postupně nabývala půdy a tická, totalitarismus nikdy nepřijmes příchodem Heydricha a po atentáme a to, co se děje v Německu, veltu na něj kulminovala linie Frankomi dobře vidíme a chápeme. Němecva. Aniž ovšem dosáhla plného víko prožívá strašnou nemoc. Nacistězství. Zřetel na nerušené hospomus je jed a zkáza. V Německu to dářské a komunikační využití tohonemůže skončit jinak než novou veto - zeměpisně a geostrategicky polikou revolucí vnitřní nebo katastrojímáno - „srdce Reichu" - se totiž fální válkou. V této válce, dojde-li stále uplatňoval (viz předpokládané, k ní, to ale odnesou především naši až poválečné řešení „Endlosungu" Němci a vůbec všechny minority... vůči českému národu). Nejde jen o nás. Jde o veliký ideový Nicméně byl tzv. protektorát pokua mocenský zápas v celé Evropě a sem o nastolení svérázného koloninebude to nacismus, který tento boj álního režimu nikoli nad zaostalou nakonec v Evropě vyhraje. Bude to mimoevropskou oblastí, nýbrž nad jeho hrozný pád a s ním všech těch, ekonomicky, politicky, kulturně vykteří za ním dnes jdou. Německo, spělým národem. Základní antagokteré skutečně prochází velikým nismus představoval fakt nadvlády převratem, prožije ještě hroznou kriněkolika set tisíc Němců na zbezzi, a vyvolá-li přitom novou válku, právněnou miliónovou masou Čespád jeho bude strašný." (Mnichovkého obyvatelstva. Systematický ské dny, str. 198-199). národnostní útisk prováděli nacisté hned od samého začátku! Tento předválečný Benešův soud j e blízký následnému soudu výJeště daleko horší osud potkal staznamného pokrokového německého tisíce Čechů, kteří zůstali v okupoantifašisty - historika Briigela, jenž vané části ČSR a u nichž k národs
49
vyslovil myšlenku: „Der Totengräber des Sudetendeutschtums heißt Adolf Hitler"... B u do uc nost st ře dní Ev ro p y i Evropy vůbec je v rovnoprávné internacionální spolupráci a v překonání nacionál nich předsudků, reminiscencí, malicherných a objektivně všem škodících vášní. Je i v objektivním pohledu na dosavadní dějinné konflikty. Praha dne 28, 12. 1988 *) Generál Jodl na norimberském procesu přiznal, že k podzimu 1939 nebylo Německo s to odolat soustředěné ofenzívě Západu na pomoc Polsku, neboť do slabých pevností nedokončené Siegfriedovy linie mohlo postavil proti asi 110 divizím spojenců jen asi 25-30 neplnohodnotných divizí. **) Německá říše měla přebrat garanci integrity a nedotknutelnosti čs. území a poskytnout ČSR podporu proti třetím mocnostem při ohrožení jeho integrity. Čs. vláda měla ve všech zahraničně-mocenských politických otázkách postupovat ve spojení a shodě s německou vládou. Všechny dosavadní dohody čs. vlády měly lim pozbýt platnost. Vojenský stav a rozsah zbrojení měly být uzpůsobeny německým zájmům po vzájemné dohodě vojenských velitelství. Obě vlády měly jednat o hospodářských otázkách ve smyslu a účelu smlouvy. Gen. Ke i tel návrh smlouvy doplnil požadavkem, aby ČSR nevybudovala nová vojenská opevnění, předala Německu přebytečný vojenský materiál, zastavila zpravodajskou službu vůči Německu, povolovala neomezený transport německých vojsk přes čs. území. Na doplňcích ke smlouvě se podíleli svými memorandy (známa jsou tři) i sudetoněmečtí poslanci. Nejvýznamnější (s účastí Henleina a Franka) mj. hlásá: „Oddělením sudetončmeckého území se sice vymaní sudetští Němci z českého imperialismu, nebude to však ještě znamenat úplné uspořádání celého prostoru, jež by zaručilo trvalý mír. Proto nejde jen o problém sudetských Němců, ale o politické uspořádání prostoru vůbec." - Hlavní představitel Němců, zbylých v českých zemích po odlržení sudetských krajů, E. Kunclt, jehož názory byly - dočasně - přejaty rozhodujícími říšskými politickými špičkami, se ještě stavěl proti neprodlenému vyhlazení a
vysídlení Čechů, aby Německo neztratilo důvěru národů na Východě a Jihovýchodě, které se měly stát budoucími opěrnými body proti nepřátelům na Východě: „Prostor českých zemí musí být pod zahraničně-politickou a vojenskou svrchovaností Říše, neboťjen tehdy bude Německo pánem střední, východní a jižní Evropy. Potřebujeme také hospodářství českého prostoru... Protože pochod říšské armády do Prahy a dosazení říšského správce vylučuje Mnichov, musí se Češi získat politicky. Půjde to, umožníme-li jim národní existenci a zabezpečíme hranice proti Polsku a Maďarsku." (SÚA - A A 435 - 100-101, S Ú A - A A 208 996-997 - 213 658-661, SÚA - AA 209 2 5 2 - 2 6 - . ) ***)I na základě vlastních vzpomínek mohu potvrdit, že tisíce německých antifašistů, prchajících před nacisty ze Sudet do Českého a moravského vnitrozemí, byly přijímány v českých rodinách stejně pohostinně, jako desítky tisíc uprchlíků českých. - Netvrdím, že již tehdy nebyly početné české vrstvy
nn •
dotčeny nediferencujícím antiněmeckým nacionalismem. Dodávám pouze, že rostoucíčeský antiněmecký nacionalismus v průběhu války byl především i když ne výlučně - vyvolán a živen nacistickou politikou vůči Čechům, zejména pak její zostřenou verzí, uplatňovanou v českých zemích zde působícími sudetskými nacisty. ****) v jg souvislosti přičleňuji důležitou poznámku: Mnichov 1938 představuje vlastně plné přijetí godesberského (těsně předcházejícího a Západem původně odmítnutého - podnět pro čs. mobilizaci) memoranda nacistů o hranicích budoucího pomnichovského Československa dle poměrů v rakousko-uherské říši, kde byl při sčítání uváděn tzv. obcovací a nikoli mateřský jazyk; tudíž k Němcům byli připočítáni přečetní státní úředníci českého původu v
- a smutný paradox - i Židé, hlásící se tehdy k německé národnosti. Při stanovení nových hranic byl i mnichovský diktát hrubě porušen i v tom, že nerealizoval smluvně předpokládaný plebis-
'
Hlas z Islandu
Taj ne Federální ministerstvo vnitra E-45/SKU-88 Dne I. března 1988
cit ve smíšených oblastech. V knize „Mnichovské dny" uvádí dr. Beneš, že území, kde měl být a nebyl proveden plebiscit, obývalo původně 1,116.000 Čechů a jen 144.000 Němců. E. Beneš dodává: „Provedení tohoto plánu znamenalo z hlediska dopravního úplné ochromení celého čs. území a přerušení komunikací silničních, železničních a říčních v takové míře, že se z celého území republiky vytvořily tři Cás* ti, komunikačně spolu bezmála vůbec nesouvisející. Hospodářsky godesberský návrh znamenal nejen zničení hospodářského celku československého, nýbrž především ochromení všech industrií v Československu zbylých, odebrání převážné většiny všech surovin, vytvoření úplné hospodářské závislosti Československa na Německu... Vojensky a strategicky návrh tento znamenal zničit celou dosavadní obranu čs. území a znemožnit vybudování jakékoli efektivní obrany jeho v budoucnosti." (Praha 1968, str. 291.)
Ministerstvo zdravotnictví ČSR Praha k rukám s. ved. ZO
M inistr vnitru ČSSR schválil dne 2 1 . 1 . 1988 změny v seznamu skutečností tvořících předmět státního, hospodářského a služebního tajemství v oboru působnosti ministerstev zdravotnictví ČSR a SSR, čj. E-803/SKU-86, v tomto rozsahu: zrušit v Článku D - Hygiena, epidemiologie a mikrobiologie odst. 4: Souhrnné zprávy o stavu životního prostředí za lokality a výsledky ovlivnění zdravotního stavu obyvatelstva jednotlivými faktory životního a pracovního prostředí a ostatními podmínkami způsobu života a práce, stanovené orgánem hygienické služby, který souhrnné zprávy a výsledky zpracovává „Tajné" odst. 6: Výsledky sledování mutagenních a karcinogenních látek v odpadech, vodách a půdě, pokud je sledovaná lokalita uváděna ve zprávě adresně „Tajné 4 4 U odst. iS; Souhrnné hodnocení expozic pracovníků a ostatního obyvatelstva a výsledků měření v prostředí v souvislosti s nehodami jaderných zařízení schválena rměna utajení z „T-PT" na „Tajné" a současně znění odst. S doplněno poznámkou: „ Údaje možno publikovat, resp. odtajnit až po rozhodnutí Vládní havarijní komise, která řídí práce spojené s likvidací nehody M, zrušit v článku E - Výroba odst. 1: Celkové výrobní kapacity inzulínu „ T a j n é " odst. 2: Údaje odběrové kapacity transfúzního oddělení; celkové množství odběrové krve, celkové zásoby - resort, KNV (KÚNZ) „ P ř í s n ě t a j n é " - okres, obvod „ T a j n é " Na základě schválených změn si proveďte příslušnou úpravu ve stávajícím seznamu resortů zdravotnictví ČSR a SSR. Sekretář Komise pro ochranu státního tajemství mjr. JUDr. Jan Augusta
Na pozvání Sdružení pro mezinárodní spolupráci navštívil Jiří Pelikán ve dnech 24.-27. listopadu 1988 hlavní město Reykjavik. Přednášel na thema „Od Prahy 68 k Moskvě 88" a vystoupil v programech obou islandských televizí a v rozhlasu, jakož i v islandských novinách. Během tohoto pobytu byl přijat představiteli levicové Lidové aliance/bývalá komunistická strana/. Její předseda a ministr islandské vlády Olafur Ragnar Grimsson mu předal usnesení ÚV této strany, ve kterém se podporují návrhy M.Gorbačova na odzbrojení, ale také pozice Charty 77 a žádá se odchod sovětských vojsk jako předpoklad zmírnění napětí v Evropě. Islandská Lidová aliance odsoudila v srpnu 1968 sovětskou intervenci v Československu a na znamení protestu přerušila styky se všemi komunistickými stranami zemí Varšavského paktu, které se na invazi podílely.Jiří Pelikán se také setkal s ministrem zahraničních věcí, se členy vedení islandské sociální demokracie a s představiteli vědecké a umělecké obce, v níž jsou mnozí absolventi vysokých škol v Československu a v ostatních zemích Východní Evropy ( Z.H.)
-50-
V Klubu pro demokratickou
Listy utajované neboli schizofrenici recicliva
perestrojku
Interview Mary Kaldorové s Olegem R u m j a n c e v e m , srpen 1988 Otázka: Co byste mi mohl říci o Klubu pro demokratickou perestrojku? Odpověď: Klub byl založen skupinou mladých ekonomů a sociologů v únoru 1987 v Moskvě. V plánu jsme měli především diskuse o článcích z časopisu Echo, který vychází v Novosibirsku a orientuje se na reformní politiku. Práci jsme tedy zahájili již v zajímavém období a ve stejném roce se pak po sjezdu KSSS zrodila koncepce perestrojky. Stranické funkcionáře překvapilo, že najednou a po celé zemi vznikají stovky a tisíce neformálních skupin jako diskusních klubů, tiskových klubů, ekologických klubů, klubů se zájmem o práci pro společnost nebo o problémy ve společnosti. Náš klub je tedy vlastně typickým perestrojkovým klubem. V průběhu našich diskusí jsme ovšem došli k závěru, že diskutoval nestačí, a že bychom se měli také pokusil stinné a bolestné stránky naší společnosti vysvětlit: problém byrokracie, utajování všeho možného, totálně státní kontrolování veřejného života, neexistující nezávislost jedinců a jejich skupin a neexistující autonomie občanských organizací. Došli jsme proto k rozhodnutí, že bychom se měli zabývat vypracováním alternativních zákonných návrhů. Například návrhu zákona o státním podniku, o odborech či spolčovacího zákona. Za tím účelem jsme se rozdělili do pracovních skupin, ve kterých pracují také naši právníci. Mimo to pořádá náš klub také semináře. Já koordinuji seminář s názvem Modely socialismu. V něm jsme s prací začali v září minulého roku a v květnu nato jsme v něm formulovali program přestavby politického systému SSSR. Program má název Cesta k demokratickému socialismu. Chceme tak dokázat, že skupina nezávislých vědců, kteří ovšem kladou důraz na občanství a usilují být občany, na něco takového může stačit. Dodal bych jen, že jde o předběžnou platformu. V této práci momentálně pokračujeme přípravou politického a hospodářského programu pro volby do Nejvyššího sovětu, ke kterým dojde v březnu příštího roku. Další z našich skupin se zabývá otázkou samosprávy v pracovních kolektivech. To je menší skupina, která rozpracovává zásady samosprávy, dochází do kolchozů a průmyslových podniků a pořádá tam výuku, jak používat práv plynoucích ze samosprávy. Nadřízené správní orgány, ministerstva atd., toliž tato práva často obcházejí nebo omezují. Otázka: Takže v klubu máte i dělníky a nejen intelektuály? Odpověď: Dělníci v klubu jsou, ale převážně j s m e intelektuálové, kteří pro dělníky nebo pracující vůbec pořádají semináře. S pomocí Sovětské sociologické společnosti jsme také k otázkám samosprávy v kolektivech pracujících vypracovali důležitý dokument. Hlavně o tom, jak vidíme její společenské a politické aspekty. Jinou oblastí naší činnosti j e rozšiřování informací. Za tím účelem vydáváme časopis „Otevřené dveře" a podnítili jsme vydávání různých dalších časopisů. Vydáváme také noviny menšího formátu a zveřejňujeme naše prohlášení. Snad bych měl dodat, že Klub pro demokratickou perestrojku je jedním z intelektuálních motorů celého hnutí, protože se v něm sdružují odborníci - ekonomové, sociologové, právníci atd. Podařilo se nám také oficiálně vytisknout knížku, kterou jsem napsal na téma politického a sociálního mechanismu celého hnutí. Otázka: Když hovoříte o hnutí, máte na mysli kluby, anebo jen Klub pro demokratickou perestrojku ? Odpověď: Míním všechny kluby. Jde o hnutí, které ovšem nemá žádnou organizaci nebo organizační strukturu, je naprosto spontánní a nezávislé a vedeno j e jen zájmem o obnovu politických a společenských mravů v naší zemi. Důležitou okolností je, že kluby jsou nezávislé. Otázka: Do Klubu pro demokratickou perestrojku patří váš seminář Modely socialismu a skupina, která se zabývá samosprávou v kolektivech pracujících. Máte i jiné skupiny? Odpověď: Z našeho klubu se mezitím stal mateřský klub pro mnohé jiné
-51 -
To takhle jednou v lednu. Před lety. Zima se tenkrát vůbec nevyvedla, •
»
venku padaly modré sněhové vloěky, v novinách sprosté nadávky, lidi a mlěeli, každý schoulen sám v sebe, do toho si někdo vzpomněl na ty dveře. Že by se měly zamknout. Nebylo to řečeno jako příkaz, spíš dáno k úvaze neznělým hlasem, zastřeným snad únavou, snad úzkostí, možná obojím, nicméně několik rukou se hned vztáhl o k e k l íč i. P ře kot ně p os I ušně a - úplně samozřejmě. Ano, jistě, ty dveře se musí zamknout. Neboť nutnost zamykat už dávno nezarážela ani neurážela, clech naopak tajilo pomyšlení, že málem zapomněli. Kdosi se sice pokusil osvěžit ovzduší otázkou, zda by před dveře neměli postavit taky ozbrojenou stráž, úhor zostražitělé křeěovitosti však neskýtal naději na sebeneduživější pramínek smíchu. Protože ani když za sebou zamkl, nedokázal se ělověk nadechnout opravdu zhluboka. Moc mizerná zima to tehdy byla. Ostatně jako každá, v níž se lidem chvějí duše. »
*
•
A přece jako kdyby za těmi zevnitř zamčenými dveřmi v zimou stižených Čechách ono chvění ěásteěně pominulo či bylo alespoň chvilkově zapomenuto, když se české oči nedočkavě vpily do ne zcela Čerstvých stránek českého časopisu ze vzdáleného (panebože, tak neskutečně vzdáleného) Říma a užaslé hlasy začaly samovolně předčítat titulky článků i náhodné útržky vět, které se tolik nehodily do nečasu kolem. V kraji, kde je pravda naprosto zapovězena, o ní můžete být stokrát přesvědčeni, tisíckrát ji můžete vzývat v okruhu dosažitelné spřízněnosti, miliónkrát na ni přísahat, nic vás však nenadchne tolik, jako když máte možnost si svoji pravdu přečíst napsanou někým dalším. v
Čtenářů bylo sedm, výtisky tři, ponechat si je mohli čtyři dny. A Čtyři noci. Pak už na ně kdesi za jinými dveřmi čekali zase jiní. Nutný rozpis byl záležitostí okamžité domluvy. Vlastně - žádný rozpis. Pro jistotu. Žádné papíry, žádné písemné záznamy. Žádné případné důkazy. Pro jis-
lotu. Kazdy si zapamatuje, kdy a od koho převezme, kdy a komu předá. Rozvrženo a na místě přezkoušeno. Potom odemkli dveře a v nepravidelných intervalech se z nich po jednom vytráceli. Směšně románové? Dětinsky konspirativní? Snad. / když - zima byla tenkrát skutečně tuhá. Což není omluva, pouze konstatování. Setrvalá zima na pozadí ploužících se roků v lidském pohledu zvěční. Někdo přikývne, někdo nedbá» někdo se soustředí na přežití s co nejbolavějšími omrzíinami. A někdo volí únik. I tři z těch sedmi se časem postupně ocitli vzdáleni nepolevujícímu chladu, tajenému dechu a nutnosti otáčet zevnitř klíčem. Ten, který před zimou utekl Poslední, uprostřed nějaké české sešlosti náhodou záhy potkal Prvního. Vzpomínali, pochopitelně. I úlomek lednového dne za zamčenými dveřmi jim vytanul a Poslední se hned ptal na římský časopis. Samozřejmě a logicky. Tedy alespoň se domníval, že se ptá samozřejmě a logicky. /\ že by ho zase rád četl, dodal zvučným hlasem Člověka, který se napřed zhluboka nadechl. Protože teď už přece může. Nebo...? Přítel z dávna se totiž zajíkl a poté ztišeně hlesl, že neví, že se nezajímá, /\ jeho tvář jako kdyby přitom náhle omládla, aniž zkrásněla, Čímsi někdejším, dobře známým, ale r té chvíli natolik nečekaným, že Poslednímu okamžik trvalo, než si uvědomil, kdy v ní tenhle výraz viděl. Ale to přece... „Proč?" zeptal se užasle, ale vlastně to mělo znamenat Co blbneš? Křečovitá ostražitost však z tváře Prvního nezmizela, ani když potom stáli v ústraní šepotu a tajeného dechu, kde Poslední, dosud hloupý a nezasvěcený, dozvídal, že len římský plátek nikdo nečte, i kdyby četl, nechlubil by se s tím, kdyby se chlubil, nikdo by se s ním nebavil, protože je to celé prolezlé komunismem. „Ale proč po tom v tom případě doma tak pasou?" Prý čistě mocenský boj rudé elity. v
skupiny. Jedna z nich se zabývá otázkou občanské diplomacie a dalším tématem lidské důstojnosti. Z našeho klubu vzešlo též hnutí za postavení pomníku obětem stalinismu, které se mezitím rozšířilo po celé zemi a zdaleka již není jen naší záležitostí. Nečiníme si nárok být hlavní silou hnutí, to vůbec ne. Ale jsme jeho středem v politickém slova smyslu. Trockisté, anarchisté a nová levice se například sdružují v jiných klubech. My naproti tomu chceme pokračovat v tradici ruského sociálně demokratického hnutí. Já tedy nejsem pro bolševické hnutí, protože nesouhlasím se zásadou demokratického centralismu, který byl vhodný za podmínek podzemního boje, ale dnes j e naprosto nepřijatelný. Dnes existují jiné podmínky a my nemáme o boj zájem. Otázka: Nechcete působit jako revolucionáři v podzemí? Odpověď: V žádném případě. My chceme, aby politické strany a organizace byly hnutím - toť vše. Veřejným hnutím. A kázeňskou psychózu už vůbec neuznáváme. A také věříme v kompromisy. Ale nejsme žádní kolaboranti, za které nás některé skupiny označují. Takové skupiny si ovšem možná zahrávají s myšlenkou pracovat ilegálně, ale to my považujeme za dědictví carismu. Jestliže chceme být svobodní občané a žít ve svobodné zemi, musíme působit legálně a být schopni činnosti za legálních podmínek. Kooperujeme s mocí, ale moc musí kooperovat s námi, protože my jsme pro perestrojku. Ale na druhé straně opět nejsme disidenty, přestože to, co děláme, moc znervózňuje. Prostě proto, že j s m e vždy o půl nebo o celý krok před úřady. My se snažíme být v první linii zápasu o perestrojku, protože nechceme model stalinismu, který přetrvává v naší zemi. V srpnu, v průběhu naší konference, nám sdělili, že nemáme postupovat tak rychle, protože Michail Gorbačov to všechno řekne ve svém projevu: „Vyčkejte, počkejte, protože nadchází 71. výročí revoluce a Michail Sergejevič nám ve svém projevu už řekne, co po nás chce!" Ale my nechceme Čekat, až nám Michail Sergejevič sdělí své nové myšlenky. My se na vypracování koncepcí chceme podílet sami. A máme zato, že nezávislé skupiny, občané a vůbec každý by se měl podílet na vypracování nových forem občanského života a občanské působnosti, Z toho důvodu také usilujeme o socialistický pluralismus. Ale ten by neměl být jen názorovým pluralismem - jak se často zdůrazňuje ze strany moci - ale též náboženským a také pluralismem politických akcí a založen by měl být na pluralitních formách hospodářského vlastnictví a společenské činnosti. Zápas o socialistický pluralismus je dle mého mínění vůbec nejdůležitější součástí naší práce. Otázka: Nakolik odhadujete počet členů ve vašem klubu? Odpověď: Teď po zavedení nového klubového řádu (členství bylo původně volné) máme kolem padesáti-šedesáti členů a dále několik stovek tak zvaných hostů, což j e druhá možná forma členství. K tomu bych chtěl dodat, že náš klub má též poměrně vzácnou možnost scházet se každé úterý v auditoriu Ústavu pro matematickou ekonomii při Akademii věd, které má kapacitu 5000 osob a je pro nás unikátním veřejným fórem. Otázka: Jaké jsou vaše členské podmínky? Odpověď: Členem klubu se může stát každá osoba, která se podílí na diskusích, je činná v jedné z pracovních skupin, účastní se demonstrací, mítinků atd. Konkrétně se musí zúčastnit nejméně tří mítinků nebo diskusí a musí na nich mluvit. Tím se snažíme, aby klub sdružoval jen lidi společného názoru na společenské a demokratické hnutí. Dle mého mínění se také můžeme obejít bez marxistů, anarchistů a lidí, kteří si osvojují nárok na pravdu, nebo lidí, kteří by se chtěli obrátit na novou víru. Občas se o nás říká, že jsme jen akademickým klubem, že se neúčastníme demonstrací ale to není pravda. Demonstrací a mítinků se zúčastňujeme a také j e organizujeme. Ale současně nevěříme v moc autokratické politiky a v moc davu. Existují ovšem i skupiny, které vidí hlavní obsah své činnosti v demonstracích. Naproti tomu se u nás snažíme spíše využívat intelektuální potenciál klubu. Na srpnovém sjezdu klubů jsme se také v tomto směru pokusili o další krok dopředu a jako programový intelektuální klub předložili sjezdu jeden z nejdůležitějších programových dokumentů. Šlo v něm o to, jak kluby mezi sebou spojit. Proti sobě stály dvě koncepce: Jednak federace
- 52 -
socialistických klubů, kterou zastupoval například Boris Karglickij, a jednak naše koncepce, ve které šlo o spojení klubů do horizontálního uskupení a nikoliv o vertikální organizaci, kterou představovala federace socialistických klubů. Podle našeho názoru by se k „sdružení" mohl připojit každý z klubů, který by se vyslovil pro tři „ne" a jedno „ano": „NE" - k násilí „NE" - k boji mezi národy „NE" - k mocenskému monopolu „ANO" - k demokratickému socialismu Ale tuto naši koncepci nová levice ostře napadla a proti ní se vyslovily také úřady, kterým se nezamlouvá horizontální typ organizace. Tím pádem se nám kluby nepodařilo sjednotit. Otázka: Ale proč se proti vám postavila nová levice? Odpověď: Protože té jde jen o sjednocení socialistických klubů. Tím ovšem nechci říci, že jsme proti socialismu, ale jde nám o demokratický socialismus, a proto nevěřím, že bychom měli diktovat těm, kteří socialisty nejsou. Dívám se na věc realisticky a jde mi o to, aby se uzavíraly kompromisy. Naše myšlenka spojení klubů se ale nakonec zase objevila v návrhu ustavit tak zvanou Lidovou frontu. Pro tuto koncepci jsme zřídili samostatnou pracovní skupinu, ale staví se k ní kriticky spousta lidí. Práce zatím vázne na otázce, zda k přijetí do Lidové fronty musí být závazné socialistické nebo demokratické přesvědčení. Jedna strana považuje za závazné jen socialistické přesvědčení a druhá jen demokratické. To je problém naší necivilizované politické kultury, našeho dědictví po stalinismu a období stagnace. V každém z nás pořád ještě vězí malý Stalin a ten věří ve správnost výhradně svých vlastních názorů. Je to také problém absolutní intolerance. Pracovat společně se teprve začínáme učit. Na druhé straně je*ovšem třeba říci, že víra v toleranci mezi jednotlivými skupinami se může ukázat být pouhou fikcí. Když se nepodaří kluby sjednotit kolem myšlenky Lidové fronty, tak nevím, jak dál. Snad polom připadne jako jediné v úvahu vytvořit politické strany. V tomto ohledu se uvnitř „hnutí klubů" dá rozlišit několik křídel: nejdříve nacionální, tradicionalistické křídlo, kleré představuje Pamjaf a několik dalších skupin nebo klubů. Nemám zde ovšem na mysli pravé křídlo Pamjati ! Ale převážná část Pamjati má právo na existenci jako typická neotradicionalistická skupina, například j a k o populisté v Maďarsku. Druhé křídlo představují neoliberální, nesocialistické skupiny pro lidská práva nebo pro demokracii. Třetím křídlem je nová levice: troekisté, anarchisté a neosocialisté. Čtvrté křídlo jsme my: demokratický střed, řekl bych: sociálně demokratický střed. Jestliže tedy koncepce Lidové fronty neprojde, pak se budeme snažit vytvořit politické strany. Podle mne má u nás vícestranický systém jistou Šanci. Ale vytvořil se nedá pomocí dekretů anebo prohlášení, ale jen tvrdou prací ve společnosti, v kolektivech pracujících, mezi studenty a vědci. Tady už nepomůže žádná propaganda a žádná platforma. Politické strany mohou vzniknout jen jako výsledek politického hnutí. V našem případě snad za několik let. Nejdříve ale stojí před naším klubem skutečně velice perný zápas o skutečnou demokratizaci naší společnosti a země. V příštích měsících se tento zápas povede o nový volební zákon. Naším požadavkem je, aby volby byly skutečným demokratickým procesem. Do voleb do Nejvyššího sovětu v březnu příštího roku chceme proto navrhnout své vlastní kandidáty. Pak se nadále chceme zasazovat za nezávislost tisku, kterou ještě pořád nemáme, a za právo zakládat občanské spolky a občanské iniciativy. Jinou, ale také velmi důležitou součástí naší práce, bude vypracovat alternativní návrhy programu hospodářského rozvoje. V hospodářské sféře probíhá totiž perestrojka velmi pomalu a nesourodě a existují zde překážky ideologického druhu. Koncepce perestrojky se krom toho příliš soustřeďuje na otázky efektivity a racionalizace. Podle nás by hlavním bodem ekonomického programu měla být přestavba systému redistribuce národního důchodu. Reálně existující socialismus j e mimo jiné charakterizován mocenskou kontrolou redistribuce. Jiná a stejně nepřijatelná j e pro nás otázka redistribuce informací a to, že v éře vědecko-technické revoluce pořád ještě exis-
-53-
„A trs tnčl od tenkrát v ruce nějaké další číslo?" Prý neměl, ale slyšel, ze to nestojí za nic. „Slyšel? Od koho, když to nikdo nečte? " To se prý stejně rozkřikne. kdo tam vlastně teď píše? Pořád ti samí? " Prý neví, asi ano. Ale na tom snad prý nesejde. Poslední si však nemyslel, že nesejde. Vždyť přece tenkrát v lednu jsme všichni byli nadšení, připomněl namítavě. „Doma jsme byli hloupí a omezenívysvětlil První. Přes poznatek, že zimou stmelovaná spřízněnost se mimo dosah té zimy často mění v pouhou archaickou setrvačnost, nedal se Poslední odradit a v nedlouhém čase vyhledal a navštívil také Druhého. Vzpomínali, pochopitelně. A když jim vytanul úlomek lednového dne za zamčenými dveřmi, Druhý sáhl do jakéhosi zasutého šuplíku a položil na stul nejčerstvější výtisky z Říma, A že prý patří mezi to nejlepší, co venku vychází. Hovořili pak dlouze a zvučně, protože se přitom nadechovali zhluboka, jen když se Poslední zmínil o své rozmluvě s Prvním, Druhý jako kdyby to přeslechl. Při loučení host požádal, zda by si mohl Časopisy vypůjčit, rád by si je zase po letech důkladně pročetl a taky si potřebuje opsat adresu, kam p os la t p ředp la tne. >
«
*
v
„Takže ses taky rozhodl podporovat komunistypodotkl hostitel. „Cože?" „Ale nic, to se jen tak říká. Mezi lidma." Poslední se zasmál a měl se k odchodu, ale Druhý ho ještě zarazil. „Chtěl bych tě poprositřekl a zaváhal. „Nechci, abys mi špatně rozuměl... Neříkej prosím tě nikomu, že máš ty časopisy půjčené od mě. Já bych potom s lidma nevydržel, mysleli by si o mně, že jsem komunista. u Nebylo to řečeno jako příkaz, spíš dáno k úvaze neznělým hlasem, zastřeným snad únavou, snad úzkostí, možná obojím, nicméně ruka se opět jako tenkrát vztahovala ke klíči. Nezaražena ani neuražena. Nepouíe-
na. Možná, že nepoučitelná. Poslední se nadechl, hodní' zhluboka, ale příliš to nepomohlo. Zdvihl ruku, v níž držel časopisy, a zadíval se na ně. „ Už doma jsme se s tím schovávaliřekl zamyšleně. „Jenže tam to bylo pochopitelné..." Poté se dva přátelé z dávna rozloučili. Povzdechem. Byl taky z dávna. A studil.
tují informační monopoly, kádrový systém atd. Podle nás by se také hospodářské reformy měly zavádět regionálně a nikoliv z centra, které se současně hospodářských reforem obává. Regionální oblasti by se samy měly stát natolik atraktivní, aby probudily zájem kapitálu i ze západních zemí. Žádná politická přestavba není ovšem možná bez hospodářských reforem a především změn v systému redistribuce. A sovětští pracující mohou získat sebevědomí, svéprávnost a právní vědomí jedině prostřednictvím hospodářských reforem. Proto také potřebujeme naprosto pokojnou revoluci. Násilnou revoluci jsme již měli. Jedině tak lze reálně existující socialismus pomocí demokratického socialismu přebudovat na postsocialistický systém. (Překlad: Eman Pluhař)
K. OLIN
GLOBÁLNÍ
Šírání vzlíná modravě ze sutin noci pod okny hartusí ospalé Sizyfovo plémě pod okny vesmíru na odpalovací rampě Palte do hlubin pekelných do nekonečna zítřků zavíří bubny do ticha cinkla jehla a divák zírá do výšek a je to k nevíře ta hra má ovšem háček, ta hra je krutý šprým o pomatenci kterak Šplhá po kuželu světla vtom světlo odejde a to je úděl bláznů Cirkus to byla naše vášeň Pod šapitó když narukovali kejklíři a klauni oči jsme mohli nechat na té podívané Člověk by nebyl řekl, že je to jen zdání ti polykači plamenů a Šavlí iluzionisté největšího kalibru těla půlili od hlavy až k patě a zase zcelovali od paty až k hlavě před našimi bezradnými zraky nikdy bych neřekl toťpouhá Šalba všechno jak doopravdy ač vskutku jenom zdání ta kouzla kejklířů nescházejí z mysli ty rány do srdce jak na popraví šti hrůza a vzrušení jak na čertově dráze chodívali jsme pod Šapitó netušíce že opravdu vskutku je co navenek jen zdání S klauny a básníky jsme mašírovali ulicemi kolem pomníku Penězokazců a Velikých Pyromanů v průvodech křepčili verbuňk jásavého mládí básníci si vyzpívali pocty i ostruhy žijí z op e v a nýc h jiter a 2 e s vy ch řád 11 šišlají si verše o hvězdách barvy krve noc i a jitra jim šelestí ozvěnou srdna tý ch klání člověk by přísahal že jim není dost té vřavy že se jim stýská po teplé beránčí krvi ještě dnes opakují ty cviky před zrcadly vyplazují jazyk spílajíce štváčům
MŮRA
V sutinách noci vzlíná modrý clým básníci nositelé řádu jsou ještě vzhůru posnídají a ještě se rty od inkoustu pějí selanky o svém skvělém zažívání halekají o jitru leč pomlčí o noci slintají na svit jitřenky jak Pavlovovi psi básníci nositelé řádu píší s chutí pomlaskávají a v duchu pří jímají řády s nostalgií laskají své sebrané filipiky na kohorty poražených básníků bez řádu ve svěracích kazajkách vítězných básní Tak trůní v nadzemském zasnění velkých mágů bělmo těkající po draperii rozbřesku pod očima stíny z těch nocí dlouhých nožů
Kód stéhovavých
ptáku
Odlétají na jih velikýn 1 obloukem zpovzdálí ta místa a přece na těch místech už před tisíciletími nebylo ani stopy po ledové době moci obejít ledové příští!
( MILANU
KUNDEROVI)
míjejí
LUDVÍK VACULÍK
Srpnový
prosinec
(íejeton) Nastoupil jsem do tramvaje, vyndal ze šrajtofle jízdenku, procvakl ji ve strojku, sedl si a začal uvazovat o vánocích: mel bych se podívat po dárcích. Kolik mám u sebe peněz? Chtěl jsem to zjistit, a šrajtofle nikde! Vstal jsem a prohlížel okolí sedadla. Také mne je možno tak hloupé okrást? Ale nikdo se mě nedotkl! Asi jsem tašku strčil mimo kapsu, někdo ji zdvihl a vystoupil. Opustil jsem na příští stanici tramvaj a na refýži se zas celý prohmatával. Měl jsem tam korun jen asi šedesát, ale všecky doklady. Něco takového se mi v životě nestalo. Žasl jsem nad tím a s posměchem chutnal svůj úlek a bezmoc. Co teď? Nevěřícně jsem se znovu šacoval - a nahmátl šrajtofli dole za podšívkou saka. Zkoprnělý jsem vlezl do přijíždějící tramvaje, ale bylo to nesprávné číslo, na příští zastávce jsem vystoupil. Všem těmto šťastným okolnostem vděčím za to, že jsem na stanici uviděl muže, jenž si cosi huhlal. Já, změklý radostným obratem, popošel jsem k němu. „Co to říkáte? " zeptal jsem se. „Za sr ani Češi, špinaví," pravil Česky, byl to tedy Moravan nebo Slezan. Nadávka mě překvapila, že byla veřejná, a stačil jsem si uvědomit, že obsahem mi vyhovuje. „Proč to pravíte? " zeptal jsem se. „Co je vám do toho!" osopil se muž. „No, já také nejsem Čech," vysvětlil jsem. Tu ten muž, asi padesátiletý, přišel blíž a pravil: „lak oni ohlásí, že začnou prodávat Čtrnáctého. Já sem přijedu, a oni mi řeknou, že až patnáctého. Přijedu zas, a co? Oni mají sanitární den. Prasata!" odplivl si. Řekl jsem: „To je ale u Čechů úplně běžné. Ziju mezi nimi čtyrycet roků. A na tomto charakteru stojí tento režim." Muž pravil zničeně: „Ale povězte, jak dlouho toto chce ještě trvat?" Neodpověděl jsem, protože nevím. v
Milan Šimečka soudí, že ve skutečnosti je tomu už konec: Bila kov a demise je dalším znamením. A přestávají rušit Svobodnou Evropu. Brzo nás prý začnou vydávat, budeme cestovat, přednášet... měli bychom něco založit: vydavatelské družstvo, klub... Jsou to sice všecko dobré zvuky, ale já ostávám při nich chladným jak při nějakém sportovním vítězství. Samozřejmě, slibuju si od toho cosi: rozproudí se Široké dění, lidí je dost, a já se budu moci stáhnout z veřejného prostranství, na jehož okraji jaksi povinně posunkuju, a být, čím se mi ještě zalíbí; pokud se tím také uživím. Tuto otázku - „Co dělat, já" - jsem si znovu dal, když se na Škroupově plácku konala povolená manifestace opozičních skupin za lidská práva. Je to významná událost, říkal jsem sif ale já se musím polepšit a zvyknout si, že se ke všemu nemusím ozývat. Myšlenky a potřeby si už nacházejí lidi mladší a nevinnější. Svět nebude můj! Ale nerad se zabývám otázkou, čí bude a kdo si u nás
dobude největšího vlivu na něj. Vidím možné hrůzy výroby, obchodu a dopravy. Bojím se plevele časopisů plných inzerátů. Nenávidím světla vytlačující z města zbytky noční tmy. Už zuřím nad planýrujícím přílivem turistů sem a nad ohlupující bezcennou turistikou ven. Předem se pošklebuju nesmyslnému vytvarnu z ješitnosti i té příští, pod světlem slunka zbytečné svobodě projevu a shromažďování kdejakého d reku. B oj ín i s e p ro stě, al e pa k si uvědomím, že mne už asi nezastihne, toho Času, kdy n ejs v o bod n ější budou zas jako dnes hlupáci a chytráci, jenže na rozdíl od dneška se proti tomu nebude moci bojovat za svobodu, protože to bude přeci ona! Jak dnešnípodzemníci postoupí blíž k „establiŠmentu", který umolousají, aniž ho zušlechtí, a za nimi nastoupí další, ještě nedbalejší kri ti ka, a ta k dá l e a dá le a níže. - Ta k toto, to přijde samo, i beze mne na Škroupově plácku. Proto jsem tam nebyl. Je mi té naší zdochýhající diktatury i líto: že se nepodařilo využít ji k nějakému dobru, na něž se moudrý člověk ani nemá lidu ptát: například zakázat na vesnici topit uhlím. Ale ona neměla už v sobě nic dobrého z prvotních inspirací revoluce, na nichž se mezi nás vloudila. Neujaly se, hleďme, ani kolektivní domy, jejichž obyvatelé, samí pokrokáři, měli své drobné domácí starosti, například praní prádla, nechávat někomu nižšímu, kdo jistě celý den rád pere pro celý kol dům. Pohleďte na domy v „socialistické péči" nebo na všeobecnou svobodu bádání. Nic se tu nerýsuje z nového lepšího člověka, jen ten starý se ještě zkazil; jak já jsem zlý, tak jsem dřív také nebýval. - Nemluvě o z á ko n né p ra covn í d obě. Krom toho žasnu nad jednou věcí, Žasnu a skoro nevěřím: Tak jestliže ono to celé, ten převrat a změna, se po smrtících letech a otravných desetiletích odehraje prostě výměnou určitého počtu osob a změnou chování dalších, jestliže tedy celé to temno a násilí stály jen na tom, že nikoli S trou gal Či Bilák tak pozdě, nýbrž už Gottwald zavčasu nepodal demisi a že dědek Nejedlý nešel náležitě do důchodu, je to potom jen důkaz naší obrovské smůly anebo toho, že jsme všichni byli jeden srostlý blbec. - Vím co mi namítnete: že neberu v úvahu mezinárodní situaci tehdy a dnes. Ale beru, beru, jenže na ni pohrdám. Opravdu m u sejí národy být ha dre m ve vět re ch velmocí? ~ Proto si říkám, co mně je do toho, a nejdu nikam. Ale pozor: není to správné! Co se pak zemětřesení v Arménii týče, s lítostí nad nespravedlivě postiženými viděl jsem okamžitě, že bylo malé a na nesprávném místě. Za pár dní je konec srpnového roku. Byl rušný, ale ne tak zlý, jak jsme mohli čekat. Byl asi takový, jak jsme čekali.
-55-
(Prosinec L988)
BEZ
KOMENTÁŘE vytvořit i nějaký tlak, takovou reálnou, bych řekl, v tomto smyslu neclostatkovost, tlačit je - fabriky, aby nepotřebovaly tu energii, aby ji nechtěli, tu energii tu elektrickou a ne jim jí nabízet a pokutovat za to, že ji neodebrali. Jo, oni tím argumentovali, ale ta pokuta je za to obvykle, že ji neodebrali v noci. Za to je, ale to oni prostě neřeknou. Oni to berou prostě všechno přes den. No, za to je ta pokuta, že neodebrali prostě podle diagramu, který měli odebírat. Tzn. vykašlou se na všechno, jen žádnou organizátorskou práci, nedělají na noční, pece veliké, vypnou to všechno a běží na denní, žejo.No a p a k sam o z řejmě e n erg e t ické kap acity nemůžou tomu stačit. Tedy mluvím zase o tom, aby v naší propagandě byl zase ten správný tón, aby se šlo po těch strategických cestách že jo, tzn. úspory. Člověk si kolikrát říká, jak je to možné a teď tu nemohoucnost si klade, jak to, že jsme tak nemohoucí. Jestliže to víme a i to i' Sovětském svazu a všady v RVHP víme to, všichni to křičíme, tvrdíme to z tribun, že uspořit elektrickou a jinou energii je třikrát levnější, než ji znovu získat. Třikrát levnější. Ale přesto všechny naše plány v RVHP jdou na to, aby jsme měli další naftu, další plyn, další uhlí, další rudu atd. A do toho se dají peníze. A nedají se, aby se uspořilo. Tady vidíte, jak je složitý, aby z té ideologie to došlo k praxi. Obrovská setrvačnost tady působí. Víme to, a my nejsme schopni ten manévr udělat. Aby jsme řekli tomu Ehrenbergerovi: „Nic nedostaneš, prostěA hodíme do toho šetření prostě tyhlety prachy všechny. A on znovu ty doly claIší otví) á na tom Slaným a támhle pod těma horama, že jo, na tom Frenštátu a bude to tam likvidovat všechnu tu krajinu a všechno možný a znovu se tam, ano, ono je to výhodné, i lidi, kteří tam dělají, dostávají vysoké platy. Oni se tam zabydleli, musela by být otázka, kam je dát, co s nimi dělat. To jsou ty brzdy naše, základní, tohle to. To my musíme prostě překonávat. Tedy ten moderní pohled na tu ekonomiku, aby lidé viděli o co jde, v čem je to tedy, co jim zabezpečí, že se budou mít lip. /\ co to není. Přičemž clo mnohých odvětví skládáme ty prostředky, kdy vlastně jestli vůbec bude zaplaceno, tedy rentovat se, tak to je obvykle za 20 let u těch těžkých odvětví. Nejdříve tady dáváme peníze do něčeho, co má za 20 let fungovat, co bude ale za dvacet let , jak to bude s tou vědou a technikou, máme je tam dnes dávat, nemůžeme jinak projít? Bohužel tyhle otázky řídící sféra si Často neklade a tak resortně každý za to své bojuje prostě, aniž by viděl tyhlety souvislosti a tyhlety potřeby. V tomto smyslu potřebujeme velikou pomoc nebo změnu myšlení přístupů. Ono se říká jaké změny myšlení, a l e jd e o změny myši ení sk 11 te č ně. Je t ady ja kési my šle ní. To platí v tom extenzívním rozvoji. A je jakési nové myšlení, které prostě vychází z těch nových potřeb bezprostředně, tedy mozek se nezměnil, ale jsou nové pohledy. Někteří to odmítají, vůbec ten název, že jo. Ze žádné nové myšlení neexistuje atd. Nové přístupy. No nemluvme třeba o novém myšlení. Ale ty nové přístupy je třeba. Život si je vyfaduje. No a to je všechno.
Miloš Jakeš: To je cesta do pekel! s
v
(vystoupení generálního tajemníka UV KSC na aktivu šéfredaktorů ústředních sdělovacích prostředků v červnu 1988 - doslovný, nekorigovaný záznam) U nás je základní problém, včlenit ekonomiku clo světové ekonomiky, především do ekonomiky RVHP. Ta naše ekonomika je tím těhotná, víc než jakákoliv jiná ekonomika socialistických zemí, poněvadž má nevhodnou strukturu, strukturu, vytvořenou v době, kdy to bylo správné a kdy to bylo potřebné v rámci socialistické soustavy - orientace na těžký průmysl, na obrovské požírání kovů, obrovské požírání energie. A samozřejmě v těch strukturách jsou lidé, kteří tomu dál fandí. Já bych řekl, že jsou tam převážně tito lidé, převážně, poněvadž to bylo zcela logické, asi byla na tom postavena naše budoucnost. Ti samozřejmě se brání tomu, vemte si hufaře, čím víc oni toho železa budou dělat, tak tím využijí své základní výrobní fondy. Pracovní síly, které tam mají, ty jsou dané, a tak tedy uvnitř není žádná brzda, naopak tím větší zisk je pro ně, ale tím větší ztráta je pro národní hospodářství, a ti touto cestou jdou. Oni rádi zaskočí i za zahraničili obchod, za strojaře, a chlubí se tím, jak znovu museli pomoci národnímu hospodářství. To je pomoc? To je cesta do pekel! S tím je třeba skončit, přestat. Snižovat výrobu oceli, následně těžbu koksu, který je na ní třeba a následně řešení ekologických problémů atd. A oni se tam pořád cpou. Prostě oni jdou do Sovětského svazu, tam je přemlouvají, aby chtěli železo, aby tímto způsobem nás donutili, prostě aby jsme setrvali u těch 15 mil. tun. Jsou ochotni ho vyprodat na všechny strany. Tato psychologie, tato filozofie tu existuje a my ji často zase podporujeme, vychvalujeme je v tom smyslu. Nechcem nic proti hornictví nic takového, jsem pro, ale nač prostě máme my vychvalovat, že pi 'os t ě z as e byla p ře kro cena těžb a uhlí, když my chceme a náš smysl je nechtít tu těžbu, to je náš cíl, to je vlastně výzva, když musí zvyšovat tu těžbu uhlí, těžké sebekritice co děláme, co jsme dělali, že to uhlí potřebujeme. Jak to, že jsme nerealizovali kroky, aby se nepotřebovalo to uhlí. Tedy tam už není, abych tak řekl, tah v tom smyslu, do čeho máme jít. My potřebujeme snižovat těžbu uhlí. Radikálně ji potřebujeme snižovat. Tady náš útok musí být na úspory paliv a kolem toho musíme mluvit. A taky koneckonců proč oni zase mají zájem, když to překročí, dostanou vysoký prémie, dokonce se hádají každý rok, aby měli co nejnižší plány, aby je mohli co nejvíc překročit a co největŠí prémie dostat. Přitom ta kapacita těch těžebních zařízení je dána, pokud tam nenastanou nějaký komplikace, nějaký havárie atd., tak to hrabe, hrabe, hrabe, tam je to dané. No a když budou hrabat v sobotu, tak dostanou za to víc peněz, Kdyby nemuseli hrabat v sobotu, oni mají zájem, aby hrabali, ale zájem společnosti to není, aby se hrabalo. Zájem společnosti není taky, aby se maximum,abych řekl, elektrické energie \yrábělo a tím se prostě nehospodárně potom pracovalo. My tu musíme
56
nikdy stvdět nebudou. Než bvch se
Václav Vrabec
i
Vybočil z řady { i I V lednu 1989 vzpomínala československá socialistická a demokratická spo- I lečnost patnáctého výr o č í ú m rtísoc ia l is ty, demokrata, vlastence Josefa Smr- [ kovského. Zapsal se do nejnovějších dějin Československa jako přední účastník antifašistického odboje za druhé světové války Jako vedoucí představitel úsilí o demokratickou a socialistickou obrodu v šedesátých létechy vrcholícího Pražským jarem 1968. Až do konce svého života stál neochvějně - řečeno s Janem Husem - „v poznané pravděV průběhu své - nepříliš dlouhé - životní pouti revolucionáře třikrát hleděl tváří v tvář smrti: poprvé v létech nacistické okupace a teroru, podruhé v létech teroru stalinského , kdy nad ním byl vynesen rozsudek smrti, proměněný v trest doživotního vezeníy potřetí v roce 1968, kdy měl spolu s Dubčekem, Černíkem, Špačkem, Kriegleniy Simonem a dalšími druhy stanout před „revolučním tribunálem".Historik Václav Vrabec napsal studii o životě a díle Josefa Smrkovského pod titulem „Vybočil z řadyu. Listy už v loňském ročníku uveřejnily úryvek z Vrabcovy knihy, vzpomínající dramatických chvil sovětského vpádu v noci ze dvacátého na jednadvacátý srpen 1968. Tentokrát chtějí čtenáři přiblížit jinou, druhou zastávku křížové cesty Josefa Smrkovského - jeho zatčení a soud v letech padesátých.
Kapitola z knížky o Jose:ťu Smrkovském
29. března 1951 pracoval Josef Smrkovský dlouho do noci na ministerstvu zemědělství, které sídlilo v budově na TěŠnově. Na státních statcích probíhala již kampaň jarního osevu a jejich generální ředitel a náměstek ministra nevěděl, kde mu hlava stojí. Jeho žena byla ten den večer na nějakém školení a stavěla se pro muže, aby pak společně kolem 23. hodiny odjeli služebním autem domů na Molochově v Praze na Letné. Když auto zastavilo před domem hned vedle hřiště Sparty, přistoupil k němu muž v koženém kabátě, jak líčil Smrkovský, člověk „řeznického vzezření". Přiskočili také další dva, kteří stáli u vchodu domu. Když Smrkovský z auta vystoupil, nasadili mu muži pouta a na jeho protest a překvapující otázku: „Co to děláte, já jsem Smrkovský", se zasmáli a odvětili: „Právě proto, že jst£ Smrkovský." Ten hned pochopil kolik asi uhodilo. Požádal je, aby se ještě mohl rozloučit se svými dětmi. Spoutanému mu dovolili jít po schodech do bytu, kde spaly dvě jeho dcerky, dvouletá Zdena a čtyřletá Katka, která si již tuto událost na celý život zapamatovala. Otec je políbil na nožičky a rozloučil se s ženou, svou drahou Katrin: „Ať bude co bude, já jsem s tebou", řekla mu a on odvětil: „neboj se, já budu takový, jaký jsem byl vždycky." Muži ho odvedli a odvezli autem.
Tak začalo několikaleté Smrkovského martyrium. Zavezli ho do Ruzyně, kde pak následoval jeden výslech za druhým, s brutálním násilím, únavným stáním, nespaním, žízní a hladem, zavíráním do temnice a bitím. Při odchodu z věznice zjistil sám vězeňský lékař, že mu bylo zlomeno šest žeber, která srostla bez lékařského ošetření. Jak potom Josef po návratu z vězení vyprávěl, nebyla to jen zranění žeber. Výslechy měly zlomit Smrkovského, tak jako i jiné, vynutit přiznání za každou cenu a zatáhnout do sítí další nevinné oběti. Smrkovský se choval statečně, nepřistoupil na žádnou hru vyšetřovatelů, kterým se nepodařilo ani využít jakési konfidentské „služby" bývalého šéfredaktora Rudého práva Viléma Nového, který byl za tím účelem nasazen k Smrkovskému do cely. Brzy došel k přesvědčení, že jde o „nějakou jagodovštinu", která postihla síranu, když jsou používány takovéto hanebné metody, nemluvě již o samotném obviňování. Nic na sebe nepověděl, nic nedal na sliby, že jeho přiznání poslouží straně a socialismu. Naopak byl stále přesvědčen, že straně může posloužit vždycky a jedině pravda. Při výsleších a později i u soudu prohlašoval, že se nikdy nemůže přiznat k tomu, co nikdy neudělal a ani udělat nemohl. U soudu mj. prohlásil: „Za mne se moje děti
57
v
v
přiznal ke všem těm výmyslům, raději dám přednost šibenici, kterou máte připravenou na dvoře." Odmítl lži a návody ke ztrátě lidské důstojnosti. Když však cítil, že je fyzicky u konce svých sil, uvažoval o tom, jak získal čas, aby si mohl nakrátko trochu odpočinout. Tehdy přišel na nápad vypovědět na sebe, že v době nacistické okupace zradil některé občany ze své rodné obce Velenky. Protože obec z dětství dobře znal, uvedl jména obyvatel, kteří zemřeli ještě před Mnichovem. Poté s ním vyšetřovatelé začali ihned jednat slušněji a než vyšetřili skutečnost, mohl si Smrkovský asi 14 dní poněkud odpočinout. Vyšetřovatelé potom zuřili. Hatil se jim lak plán zařadit ho do protistátního spikleneckého centra a do spolupráce se Šlingcm a Slánským, ačkoliv ten, ještě ve funkci ústředního tajemníka si nechal denně předkládat zprávy o postupu výslechů Smrkovského. Na to zaměřovali celé vyšetřování. To se také objevilo ve vynucených výpovědích Josefa Franka a Rudolfa Slánského. Ve zrežírovaném přelíčení R. Slánský na přímou otázku prokurátora Urválka o činnosti J. Smrkovského odpověděl, že Smrkovský jako ředitel státních statků „prosazoval a chránil nepřátelské živly na tomto úseku. Věděl jsem o této nepřátelské činnosti a nic jsem proti tomu nenamítal, protože to prospívalo zájmům protistátního centra". Josef Frank k otázce prokurátora, jak podporoval kapitalistické živly na vesnici, vypověděl: „Vím 0 tom, že státní statky na pokyn Smrkovského vyplácely značné částky bývalým majitelům velkostatků v náhradu za převzaté majetky z pozemkové reformy. Smrkovský na tyto účely plánoval v roce 1950 asi 600,000.000 Kčs a v první polovině roku 1950 bylo vyplaceno 150 mil. Kčs. Jednotlivým statkářům byly vyplaceny Částky ve výši jednoho až pět a půl miliónu Kčs..." Vyšetřovatelé a iniciátoři procesů 1 jejich režiséři ale posléze poznali a usoudili, že se jim nepodaří zařadit Smrkovského do monstrprocesu s „protistátním centrem". Nebyl totiž ochoten sehrát plánovanou roli. To mu sice asi zachránilo život, ale protáhlo to období nepříjemných výslechů a duševního i fyzického týrání.
Nutili ho při nich k přiznání nejnemožnějších věcí, obviňovali ho ze zrady v době okupace. Že prý byl agentem gestapa, že odboj jen předstíral, že byl za války zbabělý, schovával se a nechtěl s ilegální stranou spolupracovat, a další nesmysly. Casio takové výmysly a pomluvy o něm vypovídali i ti, kteří dobře věděli, že to není pravda a kteří sami pak skončili v kriminále či na šibenici. Po procesu s tzv. vedením protistátního centra v čele s Rudolfem Slánským, který se konal v listopadu 1952 a skončil okamžitě provedenými tresty smrti jedenácti obžalovaných, zbývalo ve vězeních ještě několik desítek předních funkcionářů KSČ, zatčených v souvislosti se spikleneckým centrem. Na návrh ministra Národní bezpečnosti Karola Bacílka politický sekretariát ÚV KSČ 13. ledna 1953 schválil konání několika procesů následných s těmi, kteří byli zatčeni od počátku roku 1951. Sovětští poradci s vyšetřovateli StB je pak v únoru rozdělí)/ do několika skupin podle oborů jejich působnosli; ekonomové, pracovníci bezpečnosti, stranického aparátu, l rock i sté, slovenští buržoazní naeionalisté, pracovníci ministerstva zahraničí a činitelé armádní. V květnu pak politický .sekretariát schválil změnu ve složení skupin, přičemž zachoval jejich počet a rozhodl o postupu v případě dalších procesů. Projednal zároveň obžalovací spisy a předem rozhodl o výši trestu pro souzené. Smrkovský byl přiřazen ke skupině národohospodářů a ředitelů národních podniků, kteří byli obviňováni ze spoluúčasti na činnosti protistátního spikleneckého centra, ze spolupráce s jeho členy, ze sabotáže na úseku, který jim byl svěřen. Proces byl stanoven na léto 1954. Ve skupině byli J. Jičínský, J. Bárta, Z. Holý, J. Kárný, Zd. Rudinger, L. Lewinter, J. Goldmann, F. J. Kollár. Pak bylo rozhodnuto, aby Smrkovský a E. Outrata byli souzeni každý samostatně. Smrkovský byl jmenovitě obviněn z toho, že prosazoval na zemědělském úseku záměry protistátního centra, sabotoval plnění plánu, že Škodil republice a zradil její lid. Celkem ze Čtyř bodů obžaloby mohl pro něj vyplynout trest smrti. 7. srpna 1954 byl odsouzen k patnácti letům vězení. Tento relativně nízký trest byl vyne-
sen i proto, že se výborně obhajoval, nepřistoupil na žádnou hru a intriky vyšetřovatelů i soudců. Dokonce jeho obhájce ex offo prohlásil, že ke Smrkovskému chová velkou úctu, protože se choval mužně a hájil se ze všech sil, i v těch nejtěžších podmínkách fyzického a morálního deptání a nevzdal se boje za svoji čest. Tehdy však žádné racionální argumenty a důvody obhajoby na soud neplatily. Rozsudek byl schválen předem stranickým vedením a ministrem spravedlnosti, kterým byl tehdy po Štefanu Raisovi Václav Škoda. A tak bylo vše rozhodnuto již před soudním líčením. Strana přece plánuje osudy lidí, určuje jejich budoucnost a sama je soudkyní nad veškerým jejich konáním! Vždyť ani středověká inkvizice lidi sama neupalovala. Vyobcovala kacíře z církve a teprve pak je předala světské moci k potrestání. Smrkovský tak seděl ve vězení bez rozsudku více než čtyři a půl roku. Po procesu si odpykával trest ve věznici na Pankráci, kde si vsak pobyl jen do října 1954; tehdy byl eskortován do Leopoldova. Jak vzpomínají jeho spoluvězňové, všude se choval skvěle a statečně, byl vlídný ke svým spoluvězňům, pomáhal jim jak mohl. I když podmínky v kriminálech padesátých let byly pro politické delikventy přímo hrůzostrašné a leckterý z nich svůj trest nepřežil. V květnu 1955 převezlo zvláštní komando Smrkovského zpátky do Prahy, protože si správci jeho osudu usmysleli, že by ho měli amnestovat u příležitosti 10. výročí nové republiky. Vždyť již bylo také více než dva roky po Stalinově smrti, v komunistickém hnutí začínal pomalounku vát nový vítr, v Sovětském svazu byl popraven Berija za to, že byl odpovědný za nezákonné provokace a vraždy obětí Stalinovy zvůle. Začínalo se p s á t - zatím dost neadresně - o škodlivosti kultu osobnosti a v některých socialistických zemích probíhaly první rehabilitace nevinně odsouzených. Příslušní činitelé si to však s amnestií rozmysleli. Smrkovský byl tomu celkem rád. Nepřál si být amnestován, chtěl být rehabilitován, ospravedlněn v plném rozsahu, protože se ničeho nedopustil. V roce 1955 skončila hanebná řada politických procesů, alespoň těch hlavních, které bily do očí. Přesto vel-
58
mi hluboko zasáhly celou československou společnost, její morálku a svědomí, ačkoliv za ně byli odpovědni komunisté. Již tím, že se od počátku své existence podřizovali vnějším tlakům a příkazům. Ve straně posílily slepou poslušnost, přitakávání každému pokynu a rozhodnutí shora, ať byl sebenesmyslnější a sebezrůdnější. Hypertrofizovaly to, co bylo již zhoubným návykem. Nikdo o tom příliš nepřemýšlel, aspoň v řadách KSČ, snažil se být pěkně nenápadně v řadě, na povel zvedat ruku k souhlasu či nesouhlasu a odsouzení, ať šlo o cokoliv. A v jisté míře to bylo i u značné části ostatních občanů. Hral tu roli strach o vlastní existenci a často i úplná apatie a pasivita k tomu, o čem je denně oficiální propaganda přesvědčovala. Procesy jen umocnily totální manipulaci všech všemi, koncentraci moci v rukou několika jedinců, kteří se sami třásli před osudem, jaký chystali jiným, kteří vyžadovali souhlas většiny pro své jednání, jímž se pak neustále oháněli. Proto všechny činy, i ty nejzločinnější prezentovali „ve jménu lidu". A ten byl zčásti zpracován a zastoupen všudypřítomnými funkcionáři a aktivisty. Během necelých dvou týdnů trvání hlavního procesu se Slánským a jeho druhy, jehož průběh měl velkou narežírovanou publicitu, bylo jenom podle evidence ústředního sekretariátu KSČ zasláno ústřednímu výboru a státnímu soudu 8520 rezolucí, dopisů a telegramů, které vyjadřovaly souhlas a spokojení nad tím, že „spiklenecká banda" stojí před soudem. Již v den zahájení přelíčení vyslovovaly nejvyšší míru hněvu a žádaly nejpřísnější tresty nad zrádci a nepřáteli republiky. Byly odhlasovány na tisících schůzích a shromážděních v závodech, úřadech, stranických i odborářských organizacích. Došly ze společenských organizací i z pionýrských skupin od školních dětí, protože jejich vychovatelé „zapracovali". Hystericky se v nich např. psalo: „Všichni musí dostat provaz, jinak půjdeme do ulic!". „Ať se s nimi nemalují, ať je postřílejí jako kočky!" „Přišel nový únor - vezmeme samopaly a půjdeme na ně." „Jedna smrt je pro ty zrádce málo, tahat řemeny by z nich měli".
PAVELLANDOVSKÝ
Jak jsme vezli Chartu do parlamentu 6 . /eď/ia 7 P 7 7 j/iwe zavolal ráno Vašek Havel, že má pro šlápnutou spojku , ze /tY/y nemňie jet - později jsme zjistili, & ww někdo přeřízl hadičky tak jsem vzal saaba a jel jsem k němu. Nejdříve jsme jeli ke Zdeňkovi Urbánkovi do Střešovický ulice. Já, Ludvík Vaculík, Václav Havel a Zdeněk Urbánek jsme nalepovali na 240 obálek známky, protože každéj ze signatářů měl dostat jeden exemplář. Originál a podpisy, zavřený v kujříku, byly u Pavla Kohouta, jak on to popisuje ve své knížce Kde je zakopán pes. .Tam jsem jel vlastně nejdřív, to vyzvednout. To jsem ještě nebyl sledován ejr až když jsem přijel k Urbánkovi, tak na rohu telefonoval v budce chlap, zády ke mně a kousek od něj byla zaparkovaná alfa romeo, kterou jsem dobře znal a věděl jsem, že parkuje v garáži StB na Smíchově. Když jsem zaparkoval, všimnul jsem si dalšího auta: volhy, v který seděl zase chlápek a ěetl noviny. Vlezu do bytu, melduju to a Vaculík zahuhlal: „Ty taky v každý volze vidíš hned fízla! Nemaluj čerta na zeď!" Nalepíme známky, vylezeme na ulici, Urbánek nás Šel doprovodit, a já ještě Vaculíkovi říkám: „Támhle vidíš tu volhu!" Vaculík se rozčílil a odsekl: „ To je nějakej strejc, kterej si čte." „Tak se podívej na toho hodnýho strejce, jak se za náma rozjede," povídám, nast art uju a strejc se za náma rozjel en jsme se dostali na hlavní, tak se k němu přidala ještě dvě embéčka a mně bylo vše jasný. Vaculík ale trval na svým a zase říkal: „No to sú eném taková embéčka!" V ten moment jsem se už na Vaculíka trošičku naštval, na ten jeho přístup a povídám: „Tak se podívej, jaký jsou to embéčka!" a protože jsem měl toho saaba nadupanýho, s Ondrou Oce nášem jsme v něm jeli poslední tři Rallye Palety vlasti, tak jsem to osolil, prolítl jsem viaduktem, p řeje l Len in ku, zam ířil na Hans paniku, ale na kdejaké křižovatce se za nás přidávala další a další embéčka s třímetrovejma anténamajá měl na tachometru hodně přes sto dvacet a ty embéčka, který normálně jezděj
maximálně sto dvacet, tam měla taky hodně přes sto dvacet, bylo jasný, že nás každou chvíli chytej a tak jsem za starou farou, to bylo v zimě, všude byl sníh a posypaný byly jen hlavní cesty, tam jsem to ohnul do jedny malý uličky doprava, kudy bych se mohl zase vrátit na Leninku. Ta ulička bvla ale neposypaná. plná sněhu, embéčka za mnou dostala v tý zatáčce hodiny, scukla se spolu a my tím vyhráli pár minut. Přejeli jsme malej vršíček a tam se, jako na zavolanou, objevila schránka. Já zastavil, Vašek vylít s taškou plný Charty, ty tašky dodal Ludvík Vaculík a byla to taková plátěná modrotisková taška, s kterou se chodí na Moravě na trávu. Vašek cpal do tý schránky dopisy s Chartou, to si nedovedeš představit, jak to jde pomalu, ale podařilo se mu tu jednu tašku, v který bylo asi čtyřicet dopisů, odeslat. Vlítnul zase zpátky do auta a já vjel na červenou na Leninku a pět dalších aut za mnou a první ulicí za gymnáziem, která se tuším jmenuje Gymnazijníjsem zase zahnul, byla to jednosměrkajá jel ve správném směru, a proti mně se objevily dvě volhy. Když jsem je viděl, začal jsem couvat, ale y ten okamžik už byla další dvě auta za mnou a byl jsem v pasti. Naštěstí tedy čtyřicet dopisů bylo odesláno a tím pádem jsme měli čtyřicet svědků, kteří nám mohli dokázat, co isme vezli. Během chvilky v tý ulici bylo asi osm aut a z nich se na nás vyřítilo asi dvacet chlapů. Já jsem jenom zevnitř toho auta zacvakl špunty u dveří, aby na nás hned nemohli. Ještě jsem Vaškovi Havlovi povídal: „Vidíš, teď třískaj do auta, trochu se únavěj a až budou třískat do nás, nebude nás to tak bolet!" A Vašek na to pronesl památnou větu: „To nám ten boj za lidský práva hezky začíná!" Rozzuřenci se už venku trochu uklidnili a místo třískání začali lepit na sklo průkazy StB. Vašek Havel podotkl: „Pavle, ti pánové budou asi dooprrravdy od policie!" a protože byl přesvedčenej, že neděláme nic zlýho, odšpuntoval ty dvířka vedle mě a v tu chvíli jsem viděl jen jeho podrážky. Vzali ho a vytáhli jak koberec, jak rouru. Já viděl jen ty boty. Sám jsem ale neotevřel a naopak jsem si ruce protáhl volantem, v tom jsem viděl podrážky od Vaculíka, ten letěl i s taškama, který držel v ruce. Jeho si podávali nad hlavama jako kládu až zmizel v jiným autě. Já se ale držel toho volantu jak pijavice, jen někdo z druhý strany odšpuntoval ty moje dveře, takže ke mně už taky mohli a začali mě rvát ven a řvát: „ Jménem »
»
i
»
*
59
*
»
zákona, jménem republiky" a hlasy měli, takže vypadali docela vážně. Povídám jim tedy: „ To mi tedy, pánové, urvete ruku i s tím volantem, protože já znám svý povinnosti a vy jste povinni respektovat zákon o odstavení vozidla!" řval jsem jak jsem nejvíc uměl. Oni se na chvilku zarazili a najednou se ozvala spásná věta z publika, který se tam už za tu dobit nashromáždilo: „Heleďte se, pan Landovský už zase filmuje!" Teprve tehdy si ti policajti uvědomili, že jsou tam lidi, Reagovali ale na to bystře, Šoupli ke mně kluka, tak asi třicetiletý ho, zabouchli oboje dveře, kluk vytáhl pistoli, odjistil ji a říká: „Dobrá, jeďte v koloně!" a tak jsme se rozjeli. Po pár metrech tu pistoli schoval: „Ty vole, to je průser!" Já mu tedy odpovím stejně: „Co je, vole?" „Kamaráde, my máme od dvou v noci pohotovost, co jste provedli, vy jste udělali banku, nebo co?" Já jsem mu chtěl vysvětlit o co jde, ale on začal sakrovat: „Já nic nechci slyšet, na nás už od dvou hodin řvou, my nevíme, o co jde. Já jsem třeba z letiště, mě tohle vůbec nezajímá." Povídám: „Tak hele, hochu, my jsme jenom vezli petici do parlamentu, nic zlýho jsme neudělali, takže ty mi seženeš karton spart a kartáček na zuby, protože já jsem nepočítal, Že odevzdávat petice je trestný, to mi slíbíš!" On začal mručet: „Jak to můžu udělat! Já budu mít průšvih!" Já tedy povídám: „Rozmysli si to dobře, jinak budeš mrtvěj!"! „Jak to," opáčil on už trošku třaslavým hlasem. „No podívej," pokračoval jsem, „když ten saab trochu rozjedu a tady ho prdnu do tý zdi, tak jsme mrtvý oba dva!" A víš, co on řekl, že to sežene a musím říci ke cti tohodle kluka, Že přesně v půl čtvrtý odpoledne, uprostřed vyšetřování, se objevil v místnosti, kde mě vyslýchali, zařadil se a přinesl mi kartáček na zuby a půl kartonu vzácnejch spart. A těch čtyřicet dopisů s Chartou, co Vašek Havel stačil narvat do kastI(ku, došlo. Salut uju českejm poštám a je to důkaz, že všechno není cenzurovaný! O půlnoci mě pustili, ve vteřině se vedle mě na ulici objevil Havel a Vaculík a já jsem je odvezl domů. Ráno nás zase zatkli a pak už to všechno běželo jako na drátkách.
Úryvek z Landovského a Hvízdalovy knihy "SOUKROMÁ VZPOURAvyd. Ritter Verlag
Rok 1988 připomněl hned d v o j í „kulatá 44 výp( ročí tohoto muže, vzbu* z u j í c í h o po desetiletí č e s k o s l o v e n s k o u i světovou pozornost. Rodák ze Zábřehu na Moravě, narodil se dne 15. 8. 1868, zemřel j a k o osmdesátiletý dne 19. 9. 1948 v DawsonuYukon, Kanada. Jeho život byl plný d o b r o d r u ž s t v í a snahy hledat a nalézt svobodu, což se mu po celých 30 let j e h o života v Arktidě dařilo; Jan Welzl se proslavil barvitým vyprávěním příhod, které na Zlatém severu prožil, nebo o kterých se dověděl a které byly později literárně zpracovány do úspěšných knih. Tato stručná úvodní charakteristika něco říká p r a v d ě p o d o b n ě jen starší generaci: Welzlova osobnost i literární dílo z a s l u h u j í však větší a trvalou pozornost. O Janu Welzlovi, zámečníku, lovci, rybáři, velrybáři, zlatokopu, lékaři, velkoobchodníku, náčelníku eskymáckého kmene, j e h o nejvyššímu soudci, lodnímu kapitánu, československému polárnímu badateli, cestovateli a spisovateli, v přezdívce Arctic Bismark, eskymácky Moojok Ojak - bychom se nedověděli pravděpodobně nic, kdyby v roce 1924, na pacifickém K)břeží USA blíže Seallu neztrosI otala loď „Seve Sisters", vezoucí náklad koží do San Franciska. Pobřežní hlídka USA trosečníky zachránila a začala případ ztroskotání lodi vyšelřovat. Majitel lodi a druhý kapitán na dotazy vyšetřujících tehciy uvedl, že se jmenuje John Welzl, že se narodil v Rakousku-Uhersku v Zábřehu, že bydlí v jeskyni na Novosibiřských ostrovech. Žádné osobní doklady, zyádný kapitánský plavební patent. Úřady konstatovaly, že v daném případě byla snáchana řada přestupku, od neoprávněného vniknutí na území USA až k ohrožení lidských životů... Rozhodly o Welzlově internaci a poté o převezení do karantény na Ellis Island. Nakonec j e j na úřední náklady dopravili do Hamburku, sídla československého konzulátu. O něm a o existenci Československé republiky, stejně tak i o čtyřleté světové válce se Welzl dověděl od vyšetřujících úřadů p o p r v é až během vyšetřování. Těžko také chápal, že už i Novosibirské ostrovy nepatří Rusku, ale Sovětskému svazu. Nic nepomohly jeho stížnosti a vysvětlování, že se potřebuje hned dostat clo Nome a odtud domů, aby podal v eskymáckých vesnicích zprávu o ztroskotání lodi, a ztrátě svěřeného majetku... Úřady byly neoblomné a rozhodly o vyhoštění do země jeho původu, což byla v této době už Československa republika. Z Hamburku to také do ČSR nešlo hned a rychle, protože Welzl neměl žádné doklady a konzulát mu
mněl. Mezi různými novinami našel i brněnské „Lidovky 44 , kterým zaslal, povzbuzen svým vypravěčským úspěchem, dopis o svých příhodách v Arktidě. Zde je začátek jeho pozdější literární činnosti... Třetí důležitý fakt j e ten, že se seznámil s jistým profesorem, který se zabýval eskymáckými nářečími. Welzl mu vysvětloval jazykové souvislosti, profesor si pečlivě vše zapisoval. Když byla tato spolupráce ukončena, Welzl ke svému překvapení dostal od profesora 5Ď0 RM. To už byl dobrý finanční základ pro jeho první cestu zpátky, do Kanady,.. Úspory z dvou nečekaných příjmů, z brněnských honorářů a z přednášek po hamburském okolí daly pak dohromady sumu, za niž se Welzl dostal dobytkářskou lodí nazpět do Kanady. Po příjezdu do Quebecku zahrála si s Welzlem opět náhoda. Seznámil se zde s jistým farmářem, který měl zvěřinovou farmu. Nabídl Welzlovi, aby mu ji opatroval a nakupoval pro ni bobry. To byla činnost, která byla Welzlovi příjemnější než nádeničit - přivolil. Zůstal v Ontariu až do podzimu roku 1928, aby zjistil, že na cestu na ostrovy je uz pozdě. Mpře začalo zamrzat. Živobytí v Kanadě ve srovnání s Evropou bylo v té době drahé, Welzl si spočítal, že do příští možnosti odejel do svéhopolárního domova utratí značnou část svých dosavadních úspor. Rozhodl se proto odjet znovu do Evropy a navštívit přitom také svoji starou vlast. Chtěl se také setkat s redaktorem TČsnohlídkem. Cesta ho vedla opět do Hamburku, pak přes Berlín do Prahy. Praha ho zklamala. Jednak se dověděl, že jeho přítel redaktor už nežije a nenašel nikoho, kdo by s ním dále literárně spolupracoval. Když pak i možnost „psat knížku pro Anglii 4 4 s dr. Pavlem Eisnerem pro vzájemnou nepřizpůsobivost ztroskotala, rozhodl se odjet na Moravu do Zábřehu, svého rodiště, které víc jak 30 let neviděl. Jedinou světlou stránkou j e h o pražského pobytu bylo slyšení u prezidenta republiky T. G. Masaryka, který se o podivném cestovateli dověděl a chtěl se s ním seznámit. Ve slyšení mu Welzl vyprávěl o svém životě, o Eskymácích, o lovu velryb... hezky si „spolu popovídali". Odjezd na Moravu byl v dané situaci to nejlepší řešení. Pobyt v rodném městě, přednáškové působení s pomocí tamního učitele, který ve Welzlovi rozpoznal jedinečného člověka, zejména však následná spolupráce s redaktory Lidových novin Golombkem a Valentou, měly pro poznání W e l z l a j a k o člověka zásadní význam. V s e j e vylíčeno v úvodech ke knihám „Třicet let na zlatém severu", „Po stopách po-
Welzl a je musel teprve pracně shánět. To se neděje clen ze dne. Donedávna bohatý a uznávaný Captain John Welzl byl v Hamburku chudý jako kostelní myš. Bylo mu 56 let a nezbylo mu nic jiného, než^začít tvrdě, manuálně pracovat. Živořil jako přístavní dělník, jehož malá mzda ho jen stěží uživila. Začal malomyslnět, zejména poté, když si uvědomil, že z vydělané mzdy nikdy neušetří na cestu zpátky. Tu a tam, pak ale pravidelně, aby zapomenul na chvíli svůj špatný úděl, zašel do přístavní hospody, kde žil svět, jenz mu byl blízký: námořníci, přístavní dělníci a jejich milieu. Pije se pivo, rum, vyprávějí se příhody z cest. Welzl se stal v jedné z hamburských knajp štamgastem. Když jednou došlo i na něho, aby vyprávěl nějaký svůj příběh, začal zpočátku nesměle a opatrně vyprávět o svém domově, o Novosibiřských ostrovech, tam na 82. stupni severní Šířky, kde je v zimě přes 55 stupňů mrazu, kde třeskutý a bouřlivý vichr zabíjí v okamžiku ty, kdo nejsou připraveni, ale v arktickém létě, kcly na krátký čas vysvitne hřejivé slunce, nezapadající, přinášející nový život, je nepředstavitelné krásně a volně. Vypráví o Eskymácích, o lovech zvěre a ryb, o loveckých cestách na Vysoký sever, do daleké Kanady, o ústí řeky Mackenzie, o západním Pacifickém pobřeží. Vypráví tak poutavě a přesvědčivě, že upoutává kdekoho. Vypráví a vypraví, zejména poté, k d y ž zj i s t í, že z a j e h o v y p r á v ě n í m u spolustolovníci platí jídlo i pití. Stává se známým a vítaným hostem v těch hamburských hospůdkách... V těchto okamžicích, aniž to sám tuší, se z něho stává vypravěč. Jeho příběhy, později přetlumočené do spisovné řeči a fejetonové formy brněnských Lidových novin let 1925 až 1928, kcly mu v pražském nakladatelství Borový ve spolupráci s Rudolfem Těsnonlídkem vyšla první knížka „Eskymo Welzl", ho zařadí, aniž si to opět uvědomuje, k spisovatelské profesi. V období hamburského Welzlova života se udály tři důležité věci: vyčerpán těžkou denní prací v přístavu nedával pozor při přechodu vozovky, byl sražen a lehce zraněn automobilem. Řidič vozidla a jeho majitel, obávajíce se komplikací a vyšetřování, nabídli Welzlovi finanční odškodnění 500 RM. To bylo najednou pro chudáka Welzla nečekané jmění. Přistoupil ihned na vyrovnání. Získal tak první peníze, které tvořily základ úspor, za které si mohl později koupit lodní lístek do Kanady... Tím, ze docházel na československý konzulát, začal znovu číst české noviny a v podvědomí si vybavovat řeč, kterou skoro zapo-
60
lamích Dokladů", "Ledové povídky" a "Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě". Druhý evropský Welzlův pobyt, při kterém uošlo k stenografickému zaznamenání a později k zveřejnění jeho vyprávění, trval pouze několik měsíců. Když byly ukončeny práce na budoucích knížkách, prosloveny jeho úspěšné přednášky a vystoupení v brněnském Radiojurnálu, odjel v roce 1929 přes Prahu a Paříž, Calais do Anglie, zpět do Hamburku a odtud loďí do Kanady. Z kanadského pobřeží do Montrealu, kanadskou pacifickou drahou do přístavního města Prince Ruppert, lodí do Skagway a odtud pešky do Whitehorsii a říční lodi po Yukonu do Dawsonu. Jel po řece dál, až do pohraniční stanice mezi Kanadou a USA do Eagle City, kde ho americké úřady zadržely podruhé. Jet na západní stranu Aljašky do nějakého přístavu, kde by bylo lodní spojení na Novosibiřské ostrovy, bylo možné jen v tom případě, kdyby mohl složit americkým úřadům kauci 500 USS, které už dávno neměl. Musel se tedy vrátit zpět do Dawsonu, kde se nakrátko usadil. Rok na to v roce 1930 se pokusil dostat po řece Mackenzie do její delty, odtud k Herschlově ostrovu a p a k dál na ostrovy. Jenže z delty Mackenzie plout na daleký sever už nebylo možné. Nebylo spojení a žádné velrybářské lode už tam nejezdily. Rezignovaně se ve svých 62 letech vrátil do vukonského Dawsonu. Žil zde až ao své smrti 19. 9. 1948. Bylo mu osmdesát let. Vraťme se ale zpět do doby, kdy se Jan Welzl vrátil z delty řeky Mackenzie do Dawsonu, aby zde dožil svých posledních 18 let. Toto období oci roku 1930 do roku 1948 je p r o československou literární veřejnost i jeho české a moravské přátele zahaleno jen dohady a nedostatkem informací. Ví se jen, že Welzl napsal do Brna několik dopisů: o svém příjezdu do Dawsonu v roce 1929, žádost a p a k poděkování „operačnímu lékaři MUDr. Novotnému, který mu zaslal kýlní pásy, zpráva pro Radiojurnal Brno a pak už jen mlčení až do dopisu profesora Stefanssona, který zaslal do Prahy v roce 1958, v nemž chtěl "vědět poslední Welzlovu adresu"... Zanevřel Jan Welzl na své přátele ze staré vlasti? Pravděpodobně ano, lze to předpokládat z následujících faktů, které jsem zjistil při mém letošním studiu archívů v Antropologickém muzeu University B.C. ve vancouveru, ve státním Vukoňském archívu ve Whitehorsu a v muzeu v Dawsonu. Je známé, že úspěch Welzlových knih po českém vydání byl nepředvídaně velký. Po prvním, francouzském překladu, došlo vzápětí k vydání anglickému v Londýně u Allana a Unwinna,
kteří postoupili vydavatelská práva pro US A n e wyorskému trustu M a c millanově. jenž vydal Welzlovv knihy "30 let" a "Po stopách polárníc^^pokladíV , v jediné publikaci a to v nákladu 150 000 výlisků, což je na tamní dobu nepředstavitelně "mnoho. Jejich vydání bylo dokonce poctěno cenou Month klubu v roce 1932 (10 000 USS) za nejúspěšnější knihu roku. Další překlady vzápětí následovaly: dánský, norský, švédský, finský, německý, esperántský a (po roce 1969) maďarský, italský a v současné době estonský a japonský, celkově na 16 překladu. Jan Welzl je tedy jedním z nejpřek 1 ádanČiších modemích československých spisovatelů. Ostatně, lo už předvídal samotný Karel Čapek, který k americkému vydán í n apsa 1 přeo m 1 uv u. Americké vydáni však způsobilo pochybnosti. Po přečtení knihy se ozval v New York Times přední americký polární badatel profesor Stefansson s řadou námitek, týkajících se jak věrohodnosti Welzíova i vržení o životě na Novosibiřských ostrovech, jako zásadnímu nevěrohodnému faktu, tak i detailů, které nemohly být pravdivé. Příklad za všechny: Welzl tvrdí, že eskymácká děvčata jejich kmene na Novosibiřských ostrovech isou způsobilá k mateřství již v 6-8 letech. Po porodu si udržují i nadále mateřské mléko a k o j í j í m po celý další život kohokoli, kdo o to projeví zájem. Welzl sám byl schopen vést psí spřežení o cca 200 psech... Stcfansson končí svoji polemiku tím, že Welzlovo dí)o je šprýmem samotného Karla Čapka, který si vše vymyslel. Jestliže fakt osídlení Novosibiřských ostrovů byl vzápětí světu dokázán ruským antropologem Piněginem, který vše fotograficky dokumentoval, pak nepřesnosti ve Welzlově textu jdou na vrub jeho vypravěčskému způsobu. Vše, co Welzl vypravoval, lze rozdělit do několika skupin: na příhody, které on sám zažil, na události, které viděl z většího odstupu a na historky, které slyšel a ktere tradováním nabraly rozměru... Profesor Stefansson svůj hlavní omyl o neexistenci života na Novosibiřských ostrovech uznal. Dal podnět k lomu, aby za Welzlem odjela do Dawsonu v roce 1932 skupina reportérů New York Times, kteří měli čtenářům podat zprávu, zda Jan Welzl j e skutečnou postavou či ne. Ta ovšem objevila jak Welzla samotného, tak mohla také potvrdit i fakt, že knihy vznikly podle j e h o vyprávění. Jestliže pro zrod J a n a Welzla-spisovatele - v přeneseném slova smyslu - mohou jeho literární přátele Těsnohlídek, Valenta a Golombek, pak někdejšímu Welzlovu popírači profesoru Stefanssonovi vděčíme za to, že m á m e zprávy o posledním údobí Welzíova života v Dawsonu. Předpokládali by-
61
chom, že vědecká pověst univerzitního profesora Stefanssona z New Hampshirské univerzity v USA utrpí a že tento za předmět svého "vědeckého omylu,, zanevře. Stal se pravý opak. Stefansson analyzoval Welzlovu knihu a rozlišil mezi pravdivými fakty a fabu lačním i pohádkami, jichž nebylo však mnono. Začal si *neien Welzla vážit, ale chtěl za každou cenu s ním navázat kontakt. Protože neměl možnost za ním osobně do Dawsonu zajet, obrátil se na tehdejšího guvernéra Yukonu Jcckela s dotazem, z čeho Welzl v Dawsonu žije, jak ic o něj postaráno a zda má nějaké nmotne výhody z eventuálních tantiém. Oboustranná korespondence Stefansson-Jeckel začata v roce 1933 a trvala dva roky. Vyplývá z ní mezi jiným i důležitý fakí: ze Stefanssonovy iniciativy yukonský guvernér poskytl Welzlovi, který nenašel zaměstnání úměrné svému věku, obydlí (pozemek, na kterém si v Dawsonu Welzl postavil srub), ošacení, otop a léky, a zařadil ho do seznamu sociálně potřebních osob, které v Dawsonu - prostřednictvím R C M P (Kanadské jízdní policie), dostávaly pomoc. Mám k dispozici fotokopie této korespondence, jejíž originály jsou k dispozici ve wmtehorském archívu. Tato nová a jedinečná fakta vydávají svědectví o úctě a pomoci yukoňské provincie a samotného guvernéra Jeckela Welzlovi, o níž se on sám nikdy nikomu nesvěřil. Dodávám, nesvěřil se do Československa, zejména svému literárnímu příteli Valentovi, který mu v roce 1935 zaslal do Dawsonu vydané knížky. Dokonce mu do nich napsal i věnování: německy ~ In aller Freundschaft E. Valenta. Proč mu Welzl nikdy už nenapsal? Jednoduché, ale pravděpodobně nejlogiČlější vysvětlení: zanevřel nejen na Valentu, ale i na ostatní spolupracovníky, včetně vydavatele i úřadů, protože se cítil finančně poškozen. Na jedné straně je tu fakl vysokých tiráží knížek v řadě cizojazyčných překladů, na druhé někdejší denní honorář za vyprávění 150 Kčs, a dva až tři tisíce Kčs závěrečné odměny všeho všudy. Stefansson ovšem ničeho v tomto směru nedosáhl a Welzl nikdy mimo původních brněnských honorářů také nic nedostal. Přesto ani z tohoto nového zjištění nelze nic závadného vyčítal nebo se jen domýšlet vůči Golombkovi i Valentovi. Jejích někdejší dohoda s Welzlem o literární spolupráci byla oběma stranami perfektně dodržena. Welzl si však po celý zbytek dawsonského života myslel, že on j e jediný tvůrce knih a že j e tedy spisovatelem, přestože vždy uváděl, že příběhy jen vyprávěl a ti druzí j e zaznamenávali... Přesto však Jan Welzl napsal vlastnoručně jednu knihu. Jmenuje
se "An die Reise um die Welí 18931898", čítá na 200 stran rukopisného formátu 20x32 cm. Je psána německy. Její vznik lze datovat nejpravděpodobněji do roku 1933. Ani v posledních letech Welzlova života nepřestal o něj profesor Stela nss on mít zájem. Prostřednictvím vědeckého přítele profesora OttoGeista, paleontologa Aljašské univerzity ve Fairbanksu, se cla! informovat o Welzlově osobní situaci. Profesor Geist j e mimo jiné velmi důležitou osobou, která nám zanechala svědectví o posledních Welzlových chvílích. Geist znal Welzla z jeho knih, četl německý překlad. Navštívil ho, pravděpodobně dvakráte, během jeho "polních cest" do Dawsonu, naposledy v roce 1948, pár dní před Welzlovou smrtí. Snažil se také ještě za Welzlova života odkoupit za 20 US$ jeho rukopis. Pořídil vlastnoručně i několik fotografií. Pomáhal dokonce zařídit Welzlův pohřeb, ale neúčastnil se ho. Se sociálním úřadem v Edmontonu jednal o vyřízení Welzlovy pozůstalosti, ve které bylo jen jpár dopisů, fotografií, 4 knihy, tri české a americký překlad a také rukopis "Cesty". Tyto věci se našly pod slamníkem Welzlova skrovného lůžka. Po vyřízení pozůstalosti odkoupil knihy i rukopis za 20 US$. Geist se předně zajímal, zda by bylo možné Welzlův rukopis knižně vydat. Nabídl j e j svému bratru nakladateli, mnichovskému Zikmundu Geistovi. Ten s vydáním souhlasil za předpokladu, že bude rukopis částečně unraven. V roce 1964 jel profesor Geist z Fairbanksu na cestu kolem světa, s tím, že se zastaví i v Mnichově a záležitost s Welzlovým rukopisem definitivně vyřídí. Svěřil se s tím, těsně před odjezdem, svému univerzitnímu kolegovi profesoru Krejčímu, vedoucímu katedry filozofie'na AUF, který Wclzlovo literární dílo velmi dobře znal, ale nevěděl, že Geist znal*Welzla osobně. Dohodli si i další spolupráci. Bohužel k ní už nedošlo, protože profesor Geist v roce 1964 v Mnichově zemřel. Když pak zemřel i jeho bratr, nakladatel Zikmund Geist, předala Geistova rodina Welzlův rukopis zpět na Aljašku profesoru Krejčímu, který jej má dodnes. Rukopis literárně dešifroval a připravil j e j k případnému vydání. Laskavosti profesora Krejčího jsem měl možnost při mé letošní cestě "po Welzlových stopách" tento rukopis prohlédnout a částečně i přečíst a zhotovit fotokopii jeho Úvodní strany. Od profesora Krejčího mám i další důležitou informaci, kterou jsem na místě v Dawsonu ověřil a kterou potvrzuji: současný dawsonský Welzlův hrob je pouze přibližný, přesto ale působivý; místo nerozeznatelné od okolního přírodního travnatého a zarůstajícího prostředí, prostý kříž
s Welzlovým jménem a deskou, na ní je starý český státní znak Iva a nápis CZECHOSLOVAKÍA. I když je to nesprávný hrob, položil jsem loni k nernu kytici se stužkami v národních barvách. Udělal isem malý kříž a symbolickou desku v podobě harpuny, na kterou jsem napsal správná data Welzlova narození i úmrtí a umístil jsem ji na jeho hrobě tak, aby směřovala na zem. Během této loňské návštěvy sloužil páter Jan Boyle v katolickém kostele Sv. Marie, proti němuž stával Welzlův srub, zádušní mši za statečného a jedinečného muže, jehož životní krédo vyjímám z jednoho jeho dopisu: Z e m i e j e príroda a každá živá duše má p r á v o nani žít, a poni chodit, o b z v l á š t ě tady v těchto k r a j i c h , kde člověk j e n u c e n e j ten kraj p ř e j i t , aby dosáhl to místo j e h o d o m o v a . Smutný je v to víst prava proti naši přírodě. Člověk na tej zemi neni nic j a k o červiček v zemi. Příroda nam dala tu země pro všecky a na to nemá práva žádny č l o v ě k u c e s t o v á n í v polarnich k r a j i nach zabraňovat... Tak j e š t ě j e d n o u (musim v y k o n a t ) j e d n u cestu za žebraka do severu. Jeto přirodni p l a n e t a , která j s e musi vykonat a dokonat k životu aneb k smrti...,, - b e a r -
W. & O. MATUŠKA De-Mar Enterprises, P.O.BOX 8596, Madeira Beach FL 33738 Vážení přátelé, chceme oznámit ve Vašich novinách naši novou desku. Byli bychom rádi, kdybyste otiskli znění přiložené kartičky. Přejeme Vám hezké vánoce a nový rok 1989. Vaši Matuškovi Nabízíme vám novinku Niagara, deska Či kazeta - trampské písně. Dále možno zakoupit Teče voda teče, LP, lidové písně, Merry Christmas, LP Či kazeta, koledy. Cena desky nebo kazety 9,95 US $ + dopr. náklady $3,50. Děkujeme a těšíme se někdy na shledanou..
Máma, táta, já a Eda Český slabikář napsal Jiří Gruša ilustroval Miroslav Wagner objednávky posílejte na adresu Österreichischer Bundesverlag Schwarzenbergstrasse 5 A 1010 Wien 1 Österreich
Další kopa grošů Boj o každé nové vydání žádané knihy j e v dnešní době nedostatku papíru znám z mnoha legendárních nakladatelských příběhů. Překvapuje proto, že vychází už v druhém vydání kniha Miroslava Kapka Hříšná kopa, když ještě z prvního z roku 1983 leží ve skladech Albatrosu plná třetina nákladů. Kdo je vlastně Miroslav Kapek? „Ze- * lený" Slovník ěeské literatury nám prozrazuje, že se narodil 20. ledna 1926 v Buštěhradu u Kladna a vlastním jménem se jmenuje Miroslav Müller. Po středoškolských studiích absolvoval Vysokou stranickou školu v Moskvě (1954-1957) a od roku 1950 působí jako stranický pracovník ÚV KSČ. Příručka však zapomíná dodat, že Müller je už dlouhá léta vedoucím kulturního oddělení ÚV KSČ. Do literatury vstoupil v roce 1972 knihou Elvira v lázních, jejíž defekační humor patří k nejsmutnějším kapitolám české normalizační literatury. Následovaly další tři romány, při jejichž nabídce běhá nákupi*ím antikvariátů mráz po zádech - Zajíček, Hrdinové v průvanu a A je to gól! V roce 1983 našel Kapek-Müller konečně správnou parketu. První kopa bajek, ona již zmíněná Hříšná kopa, zahájila sérii pěti satirických sbírek, při nichž si stranický funkcionář předsevzal, že bude konkurovat Ezopovi. Pravda, mnozí posměváčkové by ho také rádi shodili z Tarpciské skály jako jeho ekonomicky méně úspěšného předchůdce, ale našli se i tací, kterým například zhudebnění několika bajek pomohlo k udržení slušného „postu" v kultuře. Každá další Kopa se prodávala ještě hůř než ta první. Náklad však zůstával stabilní - dvacet tisíc. Kdoví, čím to bylo, snad novým honorářovým sazebníkem, ale potřeba vydání další Kapkový Kopy bajek se stala letos pro naši společnost nezbytnou. Zlé jazyky tvrdí, že nakladatelství bylo postaveno před těžké dilema - vydat šestou Kopu a zatížit tím Ezopovo dědictví další těžkou dávkou nebo raději reeditovat začátek Kapkový básnické tvorby, která se ve srovnání s pozdějšími sbírkami alespoň trochu prodávala. Navíc se dá druhého vydání udělat trochu méně. V tomto případě pouhých deset tisíc. Objednávky knihkupců se pohybovaly mezi osmi a devíti stovkami kusů, což je méně než jedna desetina nákladu. Knihkupci patrně nezapomněli, jak dlouho trvalo, než výtisky předchozích Kop vnutili podnikům, potřebujícím dary pro brance nebo pro důchodce. Do hry musely vstoupit Nové knihy, které v čísle 26 otiskly půlstránkový (!) esej o kvalitách Kapkových bajek. Údajně na přání a pod dohledem s. MQUerové, která j e vedoucí kádrového oddělení Knižního velkoobchodu vydávajícího Nové knihy a manželkou autora. Ocitujme i my něco z veršů dvaašedesátiletého autora: „Vytáhněte ze žentouru vola a dejte tam místo něho tele!"
- sl -
62
KULTURA Iva Kotrlá
Poesie espace (Příspěvek pro BIENNALE INTERNATIONALE DE POESIE v Liege IBelgique/y kam jsem byla na dny 1. -5. 9. 1988 pozvána. Dopisem z Krajské správy SNB v Brně, cj. PO-150/659-88, ze dne 8. 8.1988 mi bylo sděleno, cituji „Vaše cesta do ciziny není v souladu se státními zájmy ČSSR". Příspěvek na dané téma jsem zaslala poštou. ) Poesie souvisí s prostorem pro lidskou různost. V moderní době vyžadují politici v našem středoevropském prostoru (od nástupu Hitlera) cosi, co se příčí duchu poesie: přijetí společného světového názoru (Weltanschauung). Idea politické strany, která zahrnuje pod svou kontrolu činnost jednotlivce od kolébky po rakev, n e p o n e c h á v á příliš p r o s t o r u pro n e z a m ě n i t e l n o u různost tvorbv poesie. V takové situaci se básník stává dobře odměnovaným statistou společenské hry: čas od č a s u j e povinen napomáhat k tomu, aby si lidé mysleli to, co si v l á d a j ) r e j e . (V oblasti, kterou moc pojmenovává výrobne-technicky, j a k o prostor slovesné kultury.) Ve "statickém pohledu na poesii j e prostor pro j e j í p ů s o b e n í účelově v y m e z e n : společnost, která halasně usiluje p ř e d e v š í m o jistoty v životě o b č a n ů , instinktivně o m e z u j e prostor pro fantazii. (Stále stejná strana u moci si v y ž a d u j e - pokud m o ž n o stá e stejné politiky ve vládě a stále stejně zasloužilé umělce / b á s n í k y / v paměti čtenářů: ty osvědčené jistoty dosazené kulturní úrovně, jak tvrdí dobová fráze.) M o d e r n í společnost se s n a ž í prostor kolem poesie proměnit na občanskou past. P o d s o u v á své j i s toty i tam, kde být n e m o h o u . A protože m o d e r n í občan odmítá býti páriou, žít v nejistotě vlastního osudu, j e nabízena jistota osudu všem, i b á s n í k ů m . (Přičiň se a d o j d e š s p o l e č e n s k é o d m ě n y , v j i s t o t ě n o v o d o b é h o b á s n i c k é h o údělu.) Ale lidský prostor kolem poesie j e plný nejistot! A nejistota j e údělem páriů, b y ť j s o u básníky... Prostor s k u t e č n e poesie si tak v y ž a d u j e z á k l a d n í r o z h o d n u t í : že j e j í tvůrce bude b á s n í k e m ! (A n e j e n poetou v l e č e n ý m skrze tvořivost do v y ž a d o v a n ý c h z á j m ů s l o v e s n é kultury.) Poesie s v ů j tvořivý prostor c h á p e j a k o s m ě ř o v á n í d o „ z e m ě z a s l í b e n é " - j s o u c í i n e j s o u c í v souladu! Z d e si v y p o m á h á m p o j m e m z oblasti teologie a proto mohu použít, jak podstatnost tohoto s m ě ř o v á n í vyjádřil Luther: nestačí j e n „ i r a n s g r e s s u s " z Egypta do „země zaslíbené", a l e j e nutný i stálý „progressus". (Tato L u t h e r o v a m y š l e n k a j e v prostoru uvaž o v á n í o věcech j e š t ě n e j s o u c í c h , ale v prostoru duševní tvorby už poeticky živých, d ů l e ž i t á . Vyjadřuj e nutnost osobité r e f o r m y j a k é h o k o l i v d u š e v n í h o pohybu k „zemi z a s l í b e n é " . Proto k a n o n i z o v a n ý světec ř í m s k o k a t o l i c k é c í r k v e Maria K l e m e n t H o f bauer, rodák z č e s k é v e s n i c e , kde j s e m se i j á narodila, v úctě k různorodosti, p r o h l á s i l : „ N ě m c i udělali r e f o r m a c i , protože měli potřebu býti z b o ž n ý j \ A £ JI 1
i m
Básník m u s í být z b o ž n ý m natolik, že se v r h n e do lidsky n e j i s t é h o prostoru kolem poesie; v síle toužící nejen pro transgressus na křídlech Pegasa, ale
i pro progressus tvorby. Prostor poesie je blízký lidské schopnosti volil si vlastni pole úspěchu Či neúspěchu, a to v oblasti zvláště nejistých p ř e d p o k l a dů pro obojí! Tím, že básník usiluje o vlastní roli na cestě clo země zaslíbené, n e m ů ž e být statickým prvkem v oblasti o b č a n s k ý c h j i s t o u Tvorba v prostoru vlastní osobitosti a za pohybu ( v y z n a č e n é h o Lutherem pro potřebu lidí z b o ž n ý c h ) j e u básníka r o z h o d u j í c í . Všechna j e d n o t l i v á r o z h o d n u t í a stupeň svobody j e d n o t l i v ý c h r o z h o d n u t í - to v š e c h n o j e odvislé od tohoto základního, z á s a d n í h o rozhodnutí. Ručit životem duše za roli básníka. Pouze na základě n e z a m ě n i t e l n é a vlastní osobitosti může básník vyplývat do s p o l e č n é h o světového názoru ( W e l t a n s c h a u u n g ) . Nemůže se však stál zaměnitelnou částí řeky, j e ž pohlcena bývá clo nudného v z m a c h u o c e á n u . Básník si nemůže být jistý ani tím, zda n e z m ě n í vlastní své s k u p e n s t v í - nalož - že v y b o č í z proudu s p o l e č n é h o s v ě t o v é h o názoru. Tak např. reálný socialismus usiluje o vzmach celoplanetárního hnutí: básníka z a p o j u j e do tohoto proudu od p o č á t k u , co se p r o j e v í j e h o talent. Nabízí mu především m o d e r n í občanství: tj. aby nebyl páriou a nežil v nejistotě vlastního osudu. Má-li talent, j e už v mládí zaregistrován (úředně, včetně dotazníků, atd.) a veden k r o z p o z n á n í p ř e d n o s t í organizovaného prostoru pro poesii. V s t u p u j e lak postupně do úřední služby - poety. A je státem - v nom e n k l a t u ř e umělců - též úředně o d m ě ň o v á n : hmotně i tituly. (Nositel státní ceny, zasloužilý umělec, n á r o d n í umělec; stává se rovněž svazovým Činitelem a tuclíž i posuzovalo lem básnických kádrů, u nichž h o d n o t í jistotu věrnosti idejím, p ř e d e p s a n ý m pro členy svazu básníků.) A d o c h á z í k žitému paradoxu: pro básníka-slalistu-statika, z a ř a z e n é h o do zvýh odn ěn é sféry o b ěa n sk é n o m enklatury je p ro s t o r k o lem poesie tvarován j a k o osobitý žebřík pro společenský vzestup. To j e daný prostor j e h o poesii stejně, j a k o jsou dány básníkům zámky šlechty k tvůrčí činnosti... S k u t e č n o s t , že básník B r o d s k i j obdržel Nobelovu cenu za literaturu j e v současnosti činem velmi v ý z n a m n ý m . Zde neběží o epizodku z oblasti politiky kulturní; B r o d s k i j j e viditelnou špičkou ledovce osobitosti, který nemíní roztát do proudu j e d n o t ného s v ě t o v é h o názoru. Odmítl v SSSR organizovaný prostor pro poesii a tvrdě s p o l e č e n s k y neuspěl: stal se páriou ve vlasti z n e j s p o d n ě j š í příčky žebříku. Exemplum j e h o případu bylo zřejmé: protože se vrhl takto s p o l e č e n s k y zmateně (z hlediska reálného socialismu a j e d n o t n é h o s v ě t o v é h o názoru) do nejistot prostoru poesie, musel být potrestán. A přesto se stal s k u t e č n ý m b á s n í k e m . A mnozí, žijící v m o c e n s k é m okruhu j e h o vlasti, věří: právě proto! V z á j m u historie ověřilelné j e ovšem n u t n é dodat, že B r o d s k i j by byl i ve své vlasti uznán za básníka s v r c h o v a n ý c h hodnot. Ale až po své smrti, v rámci žité kulturní nekromátjie. Příklad z mé vlasti, z historie n e j s o u č a s n č j š í . Č e s k ý básník Vokolek odmítl n a p r o s t o okupaci své vlasti. Pokud tak učinili N ě m c i , odmítl j e j i c h W e l t a n s c h a u u n g a v o b d o bí j e j i c h v í t ě z s t v í (1942) začal p s á t poesii o d b o j o vou. Vyšla až po roce 1945 p o d j m é n e m Národ na dlažbě. (Kdyby v d o b ě o k u p a c e psal p o u z e nábož e n s k o u lyriku, d o b ř e u z p ů s o b e n o u j e h o o s o b i t é v n i t ř n í k o n t e m p l a c i , mohla by v roce 1943 či 1944
-63-
vyjít j e š t č tiskem. Tuto poesii psal však v o b d o b í převzetí veškeré moci ve státě k o m u n i s t i c k o u stranou, a proto po roce 1948 nemohly j e h o sbírky vycházet tiskem. A j e s t l i ž e j e h o bratr vlastnil známou tiskárničku u m ě l e c k é h o charakteru, byla mu zabavena: j e d n o t n ý světový názor, platný v Č e s k o s l o vensku po r. 1948 d o d n e s , n e m ů ž e ponechat prostor pro tisk poesie n á b o ž e n s k é h o lyrika.) Po okupaci Č e s k o s l o v e n s k a v r. 1968 se situace vůči tomuto tichému básníkovi natolik vyhrotila, že se rozhodl sobě vlastním z p ů s o b e m protestovat. Projevil společenskou odvahu a ve v y s o k é m věku se rozhodl pro samizdat (platnými zákony trestně postižitelný). K situaci stačí p o z n a m e n a t , že i j e h o k o r e s p o n d e n ce s národním umělcem, nositelem státních cen, etc., b á s n í k e m , který byl vládou m n o h o k r á t oceněn - mohla být r o z m n o ž e n a pouze v s a m i z d a t u . Veřejnost se n e s m í v Č e s k o s l o v e n s k u d o z v ě d ě t , že tento n á r o d n í umělec se před r. 1948 k o r e s p o n d e n č n ě
„ z n e h o d n o c o v a l " s básníkem j i n é h o s v ě t o v é h o názoru, Vokolkem. O v š e m , v rámci k u l t u r n í n e k r o m á nie, j a k m i l e Vladimír Vokolek letos zemřel, o b j e v i ly se v d e n n í m tisku zprávy (konkrétně 29. 7. 1988), že zemřel básník. Titul básníka, který moc ve státě nebyla ochotna akceptovat za života občana Vokolka, byl mu přiznán v e ř e j n ě - až po smrti. A j e m o ž né o č e k á v a t , že za deset či dvacet let v y j d e i nějaký ten v ý b o r z j e h o poesie v Č e s k o s l o v e n s k u : v zastrčeném p r o v i n č n í m n a k l a d a t e l s t v í a v nepatrném nákladu. Prostor j e h o poesii bude dán co nejmenší,* aby n e n a r u š o v a l i v b u d o u c n o s t i j e d n o t n o s t světového názoru. Víme, že básník své o d h o d l á n í - s m ě ř o v a l k poesii - u s k u t e č ň u j e uprostřed k o n f l i k t ů . A p r o v á d í zralý úkon s e b e u r č e n í , když nehotovost prostoru poesie p o j e d n á v á z hlediska vlastní z á k l a d n í s v o b o d y : každá krize m é h o „Já" volá po svém p r o h l o u b e n í . K osobitosti n e z a m ě n i t e l n é .
Z nových veršů Bronislavy Volkové Náprstek smrti se směje co chvíli v neskladných dnech Šílí v mrákotách chvěje se z moudrosti nepoznané klame zatímco se obracím v zemi hledám záchytné vlákno živého spočinutí hnut í jež přes hrůzy nepochybné sehne se k počátku...
Bronislava Volková se narodila 15. května 1946 v Děčíně Vystudovala na Karlově univerzitě v Praze, po několikeré ztrátě místa odešla v roce 1974 do Německa a USA, kde je dnes slavistkou na Indiana University v Bloomingtonu. Publikuje Časopisecky v Obrysu, Proměnách, Correspondances, Artful Dodge ap., básnické sbírky j í vydává Poezie mimo domov v Mnichově.
HvČzdy jsou ženského rodu a lampy na stropech pozorují moudrými ztlumenými oky vzduch rozechvělý teplem svíček. Jakási nepřítomnost se vlní v zasvěceném šepotu dlaní a šlágr se vysmívá vzpomínkám slitým v Čas který přestal být lineární avšak stále se neví zda má střed zda z něho roste jako lastura do poschodí vesmíru oběma směry
Z á p a s í m o růži o třešňový květ o vůni mandlí a tělo svíček když hoří o les když se rozhovořil o potok horský když je ho denně slyšet jak ví jak uspává o leknín když je bílý a na vodě houpe svůj sen
Memorandum zemi aby byla alespoň jako u Máchy kolébkou jak vlákno průsvitná a smělá z ptačích výkřiků sama mnohojediná Na ní visíme za vítr a za řeku v duchu zesláblí z cest z protichůdných poselství z radosti která pominula a z víry která ne a ne se dostavit: je tu - není Píšu memorandum zemi aby byla
-64-
JAN v
STERN
Spatně viděný a slyšený Amadeus V čísle 2/88 novorozeného časopisu „Pohledem spotřebitele" roznesla šifra - d k - na kopytech Formanova, ale i S h a f f e r o v a „ A m a d e a " . Důvody: Film je povrchní „ s h o w " zacílená na divácký efekt. Je nemravný, protože připisuje svědomitému m u z i k a n t o v i Salierimu vraždu, která mu nikdy nebyla seriózně prokázána. (Zde d o p l ň u j i : ve Světě v obrazech jsem se dočetl v článku Jaroslava Boučka, že legendu o Salieriho úkladu šířila Mozartova vdova. A v tomtéž čísle je i fotografie Salieriho rodáků z Legnana, jak drží transparent o d s u z u j í c í Formanův film. Bohužel to číslo jsem už zahodil, takže nemohu citovat Boučkovu kritiku. Pokud se p a m a t u j i , jeho úsudek je podobný: povrchní podívaná pro snoby. A s obdobným názorem j s e m se setkal i ve „Spieglu": typický Hollywood.) Konečné třetí důvod, proč š i f r a - d k - Formanovu filmovou verzi S haf férový hry ztrhala, j e prý způsob, jak j e zde Mozart vylíčen. Skutečný Mozart, bohatá osobnost, „byl opuštěn a vyměněn za schematickou loutku, za Amadea. Jak j e možné, že byl Forman za tak ubohou výměnu odměněn tolika Oskary?" - d k - tvrdí, že mezi Mozartem z literárních a dobových pramenů a filmovým Amadeem zeje propast. Dokládá to například Morikeovou novelou „Mozartova cesta do Prahy", kterou sám případně nazývá slaďoučkou. Měl jsem Morikeova Mozarta za války na gymnáziu j a k o povinnou četbu, ne že by se mi to docela nelíbilo, ale připadalo mi to tak způsobné a líbezné, až to šlo na nervy, -dk- má pravdu: Mezi Morikeovým „něžným b o h é m e m " a Formanovým „uličnickým A m a d e e m " zeje propast, ale bůhví, kdo má ke skutečnému Mozartovi blíž. Ostatně skutečný člověk je vždycky jiný, než i ty n e j z a s v ě c e n ě j š í posmrtné interpretace. Divím se však, že si při odkazu na dobové prameny nevzpomněl -dk- na Puškina. Na j e h o dvouaktovku „Mozart a Salieri" z roku 1830. Byla napsána krátce po Salieriho smrti roku 1825. Poslechněme si tedy Puškina. Není lo bezvýznamný svědek. Salieri: Říká se: není pravdy na zemi. Není však pravdy ani výše. Mně je to j a s n é j a k o do - re - mi. Trýznivě závidím! Nebesa, kdeže je právo, když ten svatý dar, kterým je génius, zde není odměnou za lásku, modlitby a přičinlivou snahu, za odříkání, ne, je seslán bláznovi a ozařuje hlavu povrchního floutka, ach Mozarte! Dovolil jsem si přetlumočit úryvek ze Salieriho úvodního m o n o l o s u sám, bez použití staršího překladu Otokara Fischera. V originálu se totiž říká, že darem geniality byla ozářena hlava „bezumca, guljaki p r a z d n o v o " . To sotva vystihuje Fischerův překlad „ozářen byl prázdný blázen a zaháleč". „ P r a z d n y j g u l j a k a " neznamená totiž v Salieriho ústech zahaleče (to si Salieri o fantasticky plodném Mozartovi ani nemohl myslet), nýbrž spíše p o v r c h n í h o f r a j í r ka. Jako slepá láska, tak i slepá zaujatost není schopna spravedlivého pohledu. Záštím se zorný úhel z u ž u j e a zaostřuje se jen na to, co se mu hodí. Puškinův Salieri se proto nedá dojmout Mozartovou bezelstností ani j e h o dobrotou. Vidí hlavně soupeřovu „lehkomyslnost", neboť on sám j e duchem tíhy a ví o tom. Ach Mozarte, povzdechne si Salieri, sám sebe nejsi hoden. Závistník vždycky racionalizuje své chorobné nutkání j a k o cit pro spravedlnost, která přece nemůže připustit, aby božská privilej byla svěřena právě tomuhle nicotnému stvoření - a ne mně, j e n ž by š i j í uměl vážit. Odkud však vzal Puškin právo na takové pojetí Salieriho, kterého osobně neznal? Nepochybně z vlastní ruské zkušenosti. Navíc, zdá se, pověsti o z a v r a ž d ě n í Mozarta skutečně věřil. V p o z n á m c e k d v o u a k t o v c e píše: „Při p r v ním představení Dona Juana, kdy se celý sál plný užaslých znalců bez dechu opájel Mozartovou hudbou, rozlehl se
hvizd. Všichni se s nevolí obrátili - a slovutný Salieri odcházel vztekle ze sálu sžíraný závistí. Salieri zemřel před osmi lety. Některé německé časopisy psaly, že se na smrtelném loži prý doznal k hroznému zločinu - že otrávil velikého Mozarta. Závist i vec, který mohl vy pískat Dona Juana, byl schopen otrávit j e h o tvůrce." Formanův film na rozdíl od PuŠkinovy tragédie ani nepředstírá, že respektoval historickou faktieitu. Přes věrnost dobovému koloritu je fikcí - právě tak jako je fikcí Macbeth nebo Richard lil. Snad aby ještě zdůraznil rozdílnost obou lidských (a uměleckých) typů, udělal Forman z Mozarta tak trochu gam i na a androše nikoli doby rockové, ale rokokové. Avšak náš kritik se dal chytit do stejné léčky j a k o Salieri: Amadeus se směje bez zábran - směje se tedy idiotsky. Na vrchnostenský despekt arcibiskupa odpovídá neslušným gestem - není tudíž zbožný. Filmový (a také Puškinův) Mozart neprohlédne Salieriho úklad, protože je to člověk bytostně bezelstný ™ z pohledu kritika je však jen hloupoučký, prostě blbeček. Jestliže Salieriho před sud eč ně zaslepuje zášť k Mozartovi, pak kritika -dkirituje patrné vše, co točil Miloš Forman. Tvrdit totiž, že Forman je jen výborný aranžér, ale tvůrce veskrze průměrný, to je zíý sen. K tomu se hodí už jen kresba „Osud talentu v Čechách". Dal bych například kritikovi za pravdu, že je ve Formanově filmu podívané až příliš, mám sám jistou nechuťk výpravnám rejům. Formanův „Let nad kukaččím hnízdem ", který jsem viděl pouze na videu, je asi sevřenější dílo. Přesto jsou v Amadeovi vynikající místa. Třeba to, kdy Salieri přehrává svému zpovědníkovi úryvek ze své skladby a pak motiv z Malé noční hudby. Posluchač však reaguje jen na Mozarta. No prosím, říká Salieriho pohled, i tenhle kněz je z něho na větvi! A odchází-li divák z kina s pocitem hlubšího zážitku, je to nejen zásluhou Mozartovy hudby. Je to proto, že se tu setkal s příběhem, který vlastně dobře zná. Je lo starší story než Puškinovo drama. Je to příběh starý j a k o lidstvo samo, je to story o Kainovi a Ábelovi. Babička z otcovy strany měla doma bohatě ilustrovaný Starý zákon. Ábela pojednal kreslíř j a k o pohledného mládence, z j e h o ž obětního ohně sloupá bílý kouř vzhůru k nebesům. Kain byl však vykreslen jako zamračený dříč, j e muž se kouř obětní hranice plazí při zemi. Bylo mi Kaina líto - svalovec j a k o by říkal: „Já se dřu a pachtím (Kain byl rolník) a tenhle lehkonohý pasteveček si tu pro nic za nic získal přízeň Hospodina." Chápal jsem tu ukNvděnosl, nechápal j s e m však, že ho to moh o dohnat k vraždě. Náš kritik se mýlí, domnívá-li se, že Amadeus je film o tragédii lidské průměrnosti. Na průměrnosti není samo o sobě nic tragického. Ostatně žádný člověk, který něco solidně ovládá, n e m u s í mít mindrák, j e h o místo je nezastupitelné. Bez m u z i c í r u j í c í h o kantora ve Zlámané Lhotě by nebyl ani Mozart. A někdy j e dokonce poutavější být první na vsi, než druhý v Římě. Salieri navíc nebyl bez talentu. Amadeus není proto film o průměrnosti, ale o závisti. O té závisti, která tak pěkně poplenila i náš duchovní příbytek. O té závisti a mindráku, které se už podepsaly pod nejednu štvanici a podlost a sloužily už nesedne despocii. Ale v tom bychom se s panem -dk- už asi shodli.
(Psáno pro časopis „Pohledem spotřebitele 14 ) V příštích dnech vyjde již 21. číslo časopisu 150 000 SLOV (texty odjinud) který v nekomentovaných českých a slovenských překladech přináší 250 stran plných významných příspěvků světoznámých novinářů, polidků a vědců. V tomto čísle naleznete m.j.: Ohlasy naDubčekovu návštěvu Itálie, rozbory sovětské ekonomiky a politiky, studie o národnostní otázce v SSSR, problémy střední a západní Evropy, rozbor situace v Číně, Japonsku jižní Korejia pod.Roční předplatné 30,—DM nebo 15,- US$. (Každoročně pro předplatitele bezplatná knižní premie) Objednat možno na adrese: I N D E X , Postfach 41 05 11, D - 5 0 0 0 Köln 41
Rozhovor o knize a o životě vůbec S Janem Trefulkou rozmlouval Ota Filip 1. Před dvaceti lety jste byl poměrně vysokým funkcionářem r československé komunistické straně, činovníkem oficiálního Svazu československýc h spisovatelů, šéfredaktorem literárního Časopisu. Ted'jste už osmnáct let spisovatelem na volné noze, který ale v ČSSR nemůže publikovat, byl jste vyloučený ze strany a podpisem Charty 77 jste se stal disidentem. Byl jste ve čtyřicítce hófrátem a na stará kolena jste nepohodlným kritikem, postaveným mimo společnost. Jste pořácl ještě komunista, nebo, abychom tím slovem nevcházeli do říše fantazie, socialista? Socialismus nesídlí v Moskvě, ani v Praze, Varšavě, Budapešti. To, co v něm bylo historicky nového, velkého a trvalého, zvítězilo už, ovšem docela jinak, než si představovali klasikové, v celém demokratickém světě. Není divu, že se komunistické a socialistické strany v Evropě ocitají v úzkých: nejatraktivnější část jejich volebních programů se, jak šla léta, dostala do celospolečenského plánu. Dívám se na vídeňskou televizi a nevěřím svým očím a uším: vůdce liberální opozice napadá výrok soudního dvora s odůvodněním, že se jedná o akt třídní justice (!), protože zvýhodňuje státní zaměstnance. Velká koalice sociálních a křesťanských demokratů by, nebýt problémů s Waldheimem, fungovala bez závad a ve sporech mezi partnery j d e jenom o akcenty. Kapitalismus z programů socialistických stran postupně vstřebal to, co musel, co bylo racionální a obecně prospěšné. Zabudoval do svého politického a správního systému základní lidská práva, včetně rovnosti životních šancí (pokud je vůbec dosažitelná) a podílu na společném bohatství, přičemž spravedlnost zde koneckonců znamená i vymezení nejnižší a nejvyšsí hranice, rozumného minima a rozumného maxima osobního příjmu a vlastnictví. Jestliže se dobře zabydlení funkcionáři u nás bojí kontrarevolučního návratu ke kapitalismu, mohou být klidní. Návrat k takovému kapitalismu, jaký popsal Marx, není možný, ten snad existuje už leda v rozvojových zemích. Co tedy ale vlastně vzniklo z Velké říjnové socialistické revoluce pod temnou Stalinovou hvězdou? Rozhodně to není socialismus, jaký od doby svého dávného vzniku z dobrých důvodů přitahoval intelektuály i dělníky, není to nic takového, co by odpovídalo představám jeho zakladatelů. Po desetiletích partajně-byrokratického řádění zjišťuje intelektuální elita v Sovětském svazu, ze neexistuje např. žádná použitelná teorie socialistické ekonomiky a že nikdo neví, jak má socialistický stát a socialistická společnost konečně za normálních, mírových a nestalinských podmínek fungoval. Začíná se znovu takřka od nuly, jediným aktivem jsou negativní zkušenosti extrémního kapitalistického sobectví, které připustilo dvě svělové války a hitlcrismus, extrémního, vražedného státně-byrokratického násilí, zplozeného Stalinem - a pozitivních vývojových možností západní demokracie. Socialismus, chce- i přežít, musí přijít s novým programem, přitažlivým i pro lidi už svobodné a nasycené. Jestliže se na něm bude u nás pracovat, chtěl bych být u toho, v tom smyslu jsem pořád socialista. 2. Spoléháte na Gorbačova? Jistěže teprve j e h o „perestrojka" dává Československu jakousi reálnou možnost uspořádat si vnitřní záležitosti v duchu domácích tradic a soudobých potřeb. Ale přesto: československý obrodný proces začal na sklonku šedesátých let, desítky odborníků vypracovaly tenkrát akční program, vycházející z našich podmínek a možností, pro začátek by byl použitelný. Jestliže se teď někteří českoslovenští politikové domnívají, že je možné tuto kontinuitu obejít nebo dokonce zamlčet, hluboce se mýlí. Jak znám své spoluobčany, jediná a možná nadlouho poslední možnost, jak je probudit z apatie a přimět, aby znovu uvěřili v možnost zlepšení a nápravy, je obnovení svobodomyslné atmosféry Pražského jara a odchod cizích vojsk z našeho území, který by ostatně jistě přispěl k nastolení důvěry ve střední Evropě víc, než celkově pořád ještě nepatrná redukce atomových zbraní. Ale mne se samozřejmě nejvíc dotýkají kulturní záležitosti. Zas a znovu svoboda slova a tisíců a náboženského vyznání, ale také důsledná decentralizace a samospráva. Jedním z nejdůležitějších kroků by bylo zrušení monopolů centrálních nakladatelství a možnost vydávat časopisy, týdeníky, noviny všude, kde bude zájem publika a schopní redaktoři. i. Není to trochu zvláštní, když člověk vašich názorů napíše knížku Jejímž hrdinou je věřící katolík? Novela „Svedený a opuštěný"*) je mou nejpolitičtější a
-66-
zároveň
Historie s pasem Správa pasů a víz 130 00 Praha Dne 28. 12. 1987 Č.j.: PC 668/odv.~67/124 Pan Jan Trefulka a manželka Božena Barvičova 61 602 00 Brno Rozhodnutí: Od bor pasů a víz KS SNB v Brně zamítl rozhodnulím ze dne 18. 11. 1987 čj. PC-150/1072-87 Vaše žádosti o vydání Čs. cestovního pasu.Správa pasů a viz SNB neshledala důvodů pro změnu u v e d e n é h o rozhodnutí, proto ie potvrzuje a Vaše o d v o l á n í zc dne 1. 12. 1987 ve smyslu paragrafu 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zamítá. O d ů v o d n ě n í : P o posouzení všech podkladů pro rozhodnutí nelze Vašemu o d v o l á n í vyh o v i t ani s přihlédnutím k d ů v o d ů m , které uvádíte. Zamítnutí žádosti podle ustanovení § 4 odst. I písm. a) zákona č. 63/1965 Sb.. o cestovních dokladech a § 1 vládního nařízení č. 114/1969 Sb. je v plné míře opodstatněno. Ve smyslu těchto právních předpisů není v souladu s ochranou vnitřního pořádku státu, abyste byli držiteli čs. c e s t o v n í h o dokladu a cestovali do zahraničí. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak shora ve výroku uvedeno.Proti tomuto rozh o d n u t í se nelze dále odvolat.
Razítko:Správa pasů a víz Praha Náčelník: (podpis nečitelný)
Opis Sekretariát ministra kultury ČSR V Praze dne 12. 9. 1988 Č.j. 693/88 - S M Vážený pane.k Vašemu dopisu ve věci pozvání na knižní veletrh ve F r a n k f u r t u n/M y á m s d ě l u j e m e , že ministerstvo kultury CSR po prostudování záležitosti nenachazí důvod pro realizaci Vaší cesty iako oficiálního vyslání. Vzhledem k lomu, že Vaše případná účast na veletrhu na p o z v á n í nakladatelství Fischer má soukromý charakter, j e třeba, abyste se s žádostí obrátil přímo na příslušnou správu ministerstva vnitra a životního prostředí ČSR. která j e také plné k o m p e t e n t n í k rozhodnutí o vyd á n í cestovního p a s u . L i t u j e m e , že Vám n e m ů ž e m e podat příznivější zprávu.
S pozdravem Ing. Antonín Vyoral vedoucí sekretariátu ministerstva
Opis Pan doc. ing. Milan Kymlička, CSc. ministr kultury ČSR Valdštejnská 10 Praha 1 V Brně 6. května 1988 Vážený pane ministře, nakladatelství S. Fischer ve Frankfurtu n / M mne dopisem z 11. 1. 1988 pozvalo k návštěvě letošního f r a n k f u r t s k é h o knižního veletrhu, kde bude uveden na trh m ů j román „Svedený a opuštěný". Kopii tohoto pozvání měl obdržet, podle sdělení nakladatelství, Váš předchůdce v úřadě ministra, z ř e j m ě se žádostí, aby mi pomohl tuto cestu uskutečnit.
Potíž ic v lom, že j s m e , já a má žena, loni na podzim nedostali cestovní pasy - s obvykl ý m n e p ro k a zal e I n ý m o d ů v o d n č n í m, že „není v souladu s ochranou vnitrního pořádku státu", abychom byli držiteli cestovního dokladu. Jde o jeden z celé řady m i m o s o u d n í c h , ale pro mne i celou rodinu velmi citelných trestů, kterými j s e m stíhán zejména proto, že j s e m odmítl souhlasil s problematickým oficiálním výkladem srpna 1968 a s katastrofální, u m r t v u j í c í kulturní politikou, která trvá už skoro dvacet let. Perzekuci za osobný názor ovsem nepřipouštějí ani ústava CSSR, ani vládou podepsané mezinárodní úmluvy, přesto vsak existuje: slýchám veřejné ujišťování, že takové případy v CSSR nejsou, ale sám patřím mezi zakázané autory. Celé mé literární dílo bylo vyřazeno z veřejných knihoven ( včetné prvotiny, za niž jsem dostal cenu Jiřího Mahena a knížky pro dčti, p r o d é ti, pocténé cenou Marie Majerové) a nemohu v CSSR publikovat, Sve nové rukopisy j s e m nabízel především zdej Síni nakladatelstvím, a vždycky mi byly „pro p o ř á d e k " vráceny. Protože mne Diíia nechtela zastupoval, nezbylo mi než se přímo obrátit na zahraniční nakladatelství. Od r. 1 9 7 0 j s e m napsal a vydal: O bláznech jen dobré (roman, nčmecky S, Fischer Verlag. francouzsky G a l h m a r d ) , Zločin pozdviženi (historicky román z o b d o b í oslavanské stávky r. 1920, Index), Veliká stavba (novela, švédsky nakladatelství TJDEN), Svedený a opuslčny (novela, v y j d e letos nčmccky v nakladatelství S. I-ischcr, francouzsky u Gallimarda). Jsem přesvédčen, že ani j e d n a z téchto knížek není nepravdivá, ani nepřátelsky zamčřená proti republice, natož socialismu a nedovedu si v n e j b u j n č j š í fantazii představit, co bych, kdybych i po tom toužil, mohl říci zahraničním novinářům o CSSR nepěkného, co by ješté nevčdéli. Nevidím proto důvod, proč bych neručí dostat p a s a výjezdní doložku na cestu do Frankfurtu* Jisté se ovsem nic nestane, když se tam z kulturnépoliticky n e k o m p e t e n t n í h o rozhodnutí Správy pasů a víz n e o b j e v í m . Bude to j e n o m j e d n a z řady drobných i větších kulturních ostud, které venku vzbuzují nedůvěru v perspektivy socialistické společnosti a v upřímnost úsilí naší republiky o dobré sousedské vztahy v Evropč. Vzhledem k tomu, že budu muset v dohledné d o b č nakladatelství S. Fischer odpovčdčt na pozvání, prosím Vás, pane ministře, abyste mi laskavé sdčlil, zda v této včci chce a m ů ž e Vaše ministerstvo nčco podniknout, nebo zda mou cestu také pokládáte za nežádoucí. S díky za o d p o v č ď a s přáním pracovních úspčehů. Jan T r e f u l k a
nejosobnčjší knízkou. Vznikala jinak, ne/ mé předchozí prózy. Její nejstarší částí je metaforický obraz způsobu existence, jaký musely vést tisíce lidí, vyloučených ze strany a vyhozených ze zaměstnání. Tenkrát, na začátku sedmdesátých let, bylo možné takové věci psát jenom jako podobenství, jakýkoli konkrétní údaj by mohl být označeny za pobuřování, zmínka o lidech, kteří byli i tenkrát ochotni v rámci možností pomoci, se rovnala denunciaci. Kolem tohoto „jádra" jsem postupem času soustřeďoval další motivy, jak je přinášel čas. Když jsem podepsal Chartu 77, ocitl sem se rázem v docela jiném okruhu lidí, než s jakými jsem se do té dojy stýkal. Odpadla včtšina přátel, kteří byli ještě zamčstnaní, zato poprvé od doby gymnaziálních studií jsem se setkal se vzdělanými, nábožensky založenými lidmi, faráři, kteří nesmčli vykonávat své povolání, historiky, literáty. Ti všichni byli na separaci zvyklí už dávno a jejich životní postoje ve mnč vzbuzovaly respekt. Ale nastoupit cestu víry mi prostč není dáno, nevím, co mne na křesťanství vadí, snad jeho patriarchální adorativní ráz, prostč jsem byl od pomčrnč útlého včku přesvědčený, že se človčk se svými úzkostmi, se svou odpovědností a se svou samotou musí vypořádat sám. Časem jsem přišel na to, že samozřejmé není ani tak rozhodující, jestli je někdo komunista nebo katolík, jako to, jestli je vůbec seho >ný cítit odpovědnost, jestli je ochotný myslet a jednat nesobecky. Řekl lych, že se nakonec v mnohých zásadních věcech obecného zájmu spíše domluví opravdový katolík s opravdovým socialistou, než věřící se svým souvěrcem, který do kostelíčka chodí jenom proto, aby si zajistil osobní spásu, odpuštění a životní úspěch a než řadový člen socialistické strany se stranickým papalášem, který myslí hlavně na to, jak by si co nejlépe zajistil svá privilegia. A také jsem poznal, že i věřící Člověk zůstává až příliš často ve svých úzkostech sám a odpovědná rozhodnutí musí i on učinit bez božích poslů a znamení. Fascinovala mě podobnost zdánlivě rozdílných lidských údělů. v.
4. Hlavním tématem vaší novely je však přece jenom hluboké psychické poranění, vpád cizích vojsk zasahu je život jedné rodiny zcela nečekaným způsobem. Není to jenom nové opakování starého českého pocitu „všichni nás zradili, všichni nám křivdí"? Novelu jsem dopsal přeci leiy a to, co o ní dnes mohu říci, je vlastně anachronická interpretace. V době, kdy jsem ji psal, jsem zcela určitě nemyslel na nějakou symboliku osudů a postav, cítil jsem j e jenom v dané akci a situaci, Jisté je, že neschopnost prosté lidské radosti zatemnila život mnoha lidem, a nejenom těm, kteří byli přímo postiženi čistkami. Mladý človčk, který nechce vstoupit do strany, nebo snad, nedej bože, včřící, nemůže počítat s tím, že bucie zastával vedoucí místo, i kdyby byl sebetalentovanější, a třeba geniální. Toto se skrývá za tuhým dogmatem o vedoucí úloze strany: na všech rozhodujících místech musí sed Čt lidé, zavázaní k poslušnosti. Ctižádostivý mladý človčk si může ovšem najít nějaké hobby, nějakou náhražku za kariéru, která je mu upřena, ale nac jeho životem přesto zůstává stín a k posledku trpkost. A tato trpkost provází už několik generací Čechů a Slováků, schopných myslet v historických dimenzích. Těžko se zapomíná na makabrózní politické tanečky, které inscenovali západní spojenci s clr. Benešem roku 1938 a americká armáda před Prahou, která volala o pomoc, v roce 1945. Myslím, že nebylo málo lidí, kteří potom vstupovali do komunistické strany prostě proto, že ztratili důvěru v mravní úroveň a politickou prozíravost západních demokracií, jaksi ze vzdoru a zklamání. A pak přišlo ještě větší rozčarování ze stalinského socialismu. Mezitím si toho pocitu trpkosti, který vzniká v srdcích rozumných a obětavých lidí, když jsou vydáni napospas okolnostem, jež nemohou ovlivnit, užily jistě i mnohem větší evropské národy. Snad to v budoucnosti přispěje k lepšímu vzájemnému porozumění a novému přiblížení bez iluzí, ale také bez předsudků. Jaké vlastnosti si u spisovatele ceníte nejvýš? Jednoznačně: je to nepředstíraný, opravdový lidský soucit se všemi postvami, o nichž píše. * Poznámka: Román „Svedený a opuštěný" vyšel na podzim 1988 německy (S. Fischer, Frankfurt). Německý titul románu, který přeložila Susanne Rothová, zní „Unbesitzbarer Verlierer 44 .
pohyb j e h o prstů zastavil. Zklamaně vrátila pěst do klína. „Zahrajte, Franci," řekla mladíkovi, který seděl po její levici, „zahrajte něco veselýho." Citerista se probral z dřímot, nacpal si štíhlou dýmku, která patřila k j e h o šviháckému oblečení, a zapálil si. Kouř zůstal viset nad stolem, dokud jej hajný mávnutím ruky nerozehnal. „Za mýho mládí, to bývaly veselý písně," řekl hajný, „a žádný starosti. I ta práce byla jako obřad, každej byl hrdej na to, že něco umí, ale teďka? Jenom brát peníze, a za co?" „Žít se musí," řekl Adolf. „Každej chce žít." Gertruda k němu vzhlédla, protože to bylo cosi nezvyklého, že se vmísil bez vyzvání do rozhovoru. Každej chce žít, opakovala si po něm a hledala v té větě nějaký smysl, který by se j í mohl týkat. „Zahřej, Franci," řekl voják a rozepnul si knoflíky svého pláště, „třeba se už nikdy neuvidíme, třeba už zejtra si vzpomenou a celý pluk se pohne k hranicím a přes hory a ve čtvrté řadě od konce pojedu já, m ů j kůň je dobrej kůň, nemám lepšího přítele, někdy člověku nezbejvá, než se kamarádit se zvířetem, zvíře ti neublíží, neoklame tě, nechce po tobě nic, než co mu patří." Citerista udeřil do strun a začal hrát klopýtavý, jednotvárný taneček, jeho neohebné prsty přehmatávaly a tiskly nepravé struny, ale byla to melodie, která patřila do těchto míst jako zurčení vody, šumění listí a starání slepic. Na kryté zápraží vyšla paní krčmářka, opřela se o dřevěné zábradlí a naslouchala. Gertruda podupávala do taktu a zlehka se loktem dotýkala svého snoubence, který zvolna upíjel kyselé víno. „Jo to by sis mohl žít," řekl hajný s jistou závistí, „ty by sis mohl žít, kdybys nebyl tak tvrdohlavej. Ale ty si myslíš, že tví dva tahouni jsou to jediný, co potřebuješ. Lidi pro tebe nejsou nic, s nikým nepromluvíš, nikoho nechceš mít kolem sebe, všechno jenom sám a jenom když se ti zachce. Ty seš moc pyšnej, Adolfe." „A co by nemohl beji pyšnej," vykřikl voják a bylo slyšet, jak se chce přít,,, ať je aspoň někdo pyšnej, ať je pyšnej za všechny, co musejí ohýbat hřbety, ať dělá, co se mu líbí, slyšíš, Adolfe, dělej, co se ti líbí, nedbej na žádný řeči, ať se krčejí, ať se plazejí po břichách, někdo musí zůstat stát, aby na ty druhý nebylo tolik vidět." Voják mlátil pěstí do stolu a zakřivená šavle se mu pohupovala mezi nohama. Byl k ní přivázaný bílou šerpou kolem krku a přes prsa. „Lidi, kteří stojejí, přitahujou blesky," řekl hajný, „a není dobře schovávat se v jejich blízkosti. Pámbu nerad vidí, když se něco zdvíhá nad roviny, když se něco tyčí moc vysoko. Na horách prší nejvíc a voda j e splavuje do údolí. Až jednou hory vůbec nebudou, všude jenom roviny a Bůh bude spokojenej, že nikde nic nevyčnívá." „Nevěř mu, Adolfe," řekl voják, „kdyby to Bůh chtěl, nechal by nás běhat po Čtyřech j a k o svině a místo hlav by samý prdele trčely k nebesům." „Nemluvte tak," řekla Gertruda. „Slyší vás všude. Mohl by vás hned v tuto chvíli zčistajasna-" Citerista skončil a vyčkával, zda ho vybídnou k další hře. Dýmka mu vyhasla, pokusil se upoutat Gertrudinu pozornost, dívka zachytila j e h o pohled, ale odmítla jej, mladík zklamán stáhl železný prstenec, jímž rozezní-
Jan Trefulka
Popis kýče Zpovzdáli bylo slyšel jenom dvojí zurčení vody, jedno temnější, hlubší, jako tón veliké píšťaly, druhé ostré, radostné, třesk čistého kamene o Čistý kámen. Pramen vytékal z dřevěné trubky a padal do koryta vydlabaného z lipového kmene, vířil a bublal, přetékal okraj e a na nejnižším místě stékal na ohlazené kameny, rozstřikoval se, zvonil, zkrápěl nízkou trávu, oštípanou zobáky kachen a slepic. Kolem napajedla vedla cesta dolů k horské říčce, která se valila přes balvany, rvala břehy, obnažovala kořeny, hýčkala pstruhy a kvetla dlouhými stvoly rostlin, jež vlály po proudu, zelené a modré jako nebe, vztyčené za krajinou. Z řeky vystupovaly nízké homole kopců a za nimi šedivá úbočí velehor s jiskřivě bílými špicemi, vyleštěnými vichřicemi a sněhovými bouřemi. A ovšem oblaka růžové barvy chřípí lipicánů, co vozí nebeského císaře po jeho říši. Sešel jsem z cesty a zůstal jsem stát za kmenem vysokého buku, jehož větve stínily zahrádku i společnost, sedící kolem těžkého, hrubého stolu a dosahovaly až ke střeše stavení. Byl to kamenný dům s malými okny zasazenými v mohutných zdech, na nichž se uchytily lišejníky, poslední dům na cestě k horám, hospodářství a hospoda, kde se nalévá v zimě v kuchyni a v krátkém létě na dvorku, kde k vínu dávají domncí sýr a chléb, pečený ve vlastní peci. „Nenalívej mně," řekla Gertruda, „točí se mi hlava, budu úplně opilá." Opřela si hlavu o dlaň a dívala se na svého snoubence, který seděl vedle ní, trochu prkenný, upjatý ve svátečních šatech, s pentličkou pod krkem. Můj bože, říkala si, je to chlap, cizí chlap, pije a pořád pije, divně pije, mlčky a vytrvale, jako bych ani neseděla vedle něho, nedotýká se mě, nesnaží se mě obejmout, nešeptá mi slova o lásce, k čemu slova o lásce, tak jako tak si ho vezmu, výbava spočítaná, truhla připravená, světnice i předsíň vybílené vápnem. Ale i ten kohout se snaží zalíbit se svým slepicím, ukazuje své barevné peří, naparuje se, předvádí svůj červený hřeben a silný hlas. I ten kohout. „Adolfe," řekla a předstírala, že j e j í hlava je těžší a ruka bezmocnější, než opravdu byly. Podíval se na ni, pozvedl sklenici a usmál se. Za ten úsměv mu odpouštěla celý obřad dvoření a namlouvání, chození pod okno a denní procházky při měsíčku. Měl plné, výrazné rty, přísné, když chutnal víno nebo kráčel vedle povozu naloženého dřevem a pobízel své koně, a bezelstné a laskavé, když se usmíval. Přála by si, aby se usmíval pořád, protože v těch chvílích ho nepochybně milovala a zapomínala na všechnu nedůvěru i strach, který se zvětšoval, jak se blížil den svatby. Jeho obličej určovala jeho ústa. Nic na něm jinak nebylo, modré oči měl trochu blízko u sebe, světlé obočí, vlasy už ustupovaly z čela, jehož kůže zůstávala pod kloboukem bílá a citlivá. Jeho pravá ruka, pokud právě nedržela sklenku, hladila desku stolu, a protože to byla veliká ruka s tlustými prsty, pokrytými zacelenými i čerstvými jizvami, šelestilo to, jako by hladil dřevo jemným pilníkem. Položila svou ruku na stůl vedle jeho ruky a toužila, aby ji přikryl dlaní, ale nedosáhla ničeho jiného, než že se
68
j zvolna, jako by nedůvěřoval pevnosti země. Sotva se val siruny a položil j e j na desku stolu. „Mstívej, to von je." šeptal voják, „a neúprosnej. Ale | mu podařilo znovu se usadit, řekl hajnému: „Najednou vás to klepne a zůstanete celej t i la- , fi Japroč právě mě si vybral ke svý pomstě a za co? Co jsem lověj."" mu udělal? Byl jsem jako jiný děli, moje matka byla „Zahřejte, Franci," ozvala se tentokrát krčmářka, „tajako jiný matky, sbíral jsem jahody a zvonil umíráčkový řeči já nemůžu slyšet." kem při pohřbech, nosil jsem gatě po starších bratrech a jak se mi zdá, vobnosili mi taky m ů j život, nic hez„Neměla jste mu nalejvat," řekl hajný. „Za tu chvilku kýho na něm nezůstalo, všechno to nejhorší jsem vylíse stačil úplně ožrat." zal já, ne vinný ho mě vod ve cl li jako do kriminálu, a ješFranci si nasadil prstenec a začal hrát další taneček. tě mě přesvědčovali, že je to jeho vůle." G e n ruda by si byla ráda zatancovala, ale nebylo s kým. Hlava s e j í příjemně točila, a kdyby š i j i mohla položit „Co můžou věděl o jeho vůli," řekl Adolf. „Za jeho na Adolfovo rameno, byla by úplně šťastná. Jenomže vůli schovávají svou zbabělost a špatný úmysly. Co nevěděla, co by tomu ten cizí muž řekl. Možná že by může tady hajný vědět o jeho vůli? Třeba už nás má vstal a odešel a ona by pak musela buďto přijmout Frandávno po krk, toho pláče a proseb a modliteb a dávno ciho doprovod, nebo jít po břehu řeky sama. Jistě by ji se už vzdal a kašle na naše osudy. To by mu bylo poněkdo potkal nebo aspoň uviděl a nazítři v poledne by dobný." už celá vesnice věděla, že šla z hospody sama domů. „A je to jediné, na co se můžeš spoléhat," řekl hajZvedl se vítr a koruna buku se rozšuměla. ný. „Protože jestli se na nás dívá a sleduje naše skutky a myšlenky, musí tě dřív nebo pozdějc potrestat za tvou „Jednou budeš moc rád tak živej, jako já jsem mrtpýchu." věj," křikl hajný na Adolfa. Adolf však už naslouchal jenom sám sobě. V okamžiGert rud a se otřásla, protože strach, který ulévala víku opileckého jasnozření pochopil, že první hlas, ktenem, vyplaval opět na hladinu vědomí. Kamkoli přišla rý ho pozdravil na světě a ruka, která ho první pozvedse svým snoubencem, všude se ozývaly podivné řeči, la, když vyšel z lůna matky, byly hlas a paže smrti, jekterým nerozuměla. Místo aby mluvili o úrodě, o poho vlastní smrti (naštěstí tak vzpurné, že by se ráda počasí a o tajných láskách, každý ho chtěl vylákat k hodobala životu), cítil, že ruka, které se přidržoval při prvvoru a slyšet od něho jeho krátké a bezbožné výpady. ních krocích, i ruka, která ho povede k oltáři, byla a buUmiňovala si, že ho po svatbě požádá, aby byl jako de vlahá dlaň jeho smrti. Pochopil, že i jeho pýcha je ostatní, ale zatím se ho tolik bála, že si ani nedovedla jenom odvozená, že je to pýcha z povědomí smrti, nepředstavit, jak by ze sebe takovou prosbu vypravila. boť v ní jsou si všichni rovni. Věděl, že jeho smrt bude Ovšem to, že její snoubenec není jako ostatní, ji děsikrásná, je krásná ve svém věrném a trpělivém čekání. lo, protože tušila, že odlesk jeho výjimečnosti musí doVždyť opravdu věrná je koneckonců jenom smrt. Zapadnout také na ni, a necítila se na to dost připravená chtělo se mu oslovit ji, zatoužil ji pozdravit, aby věděani dost silná a vůbec by byla nejradši, kdyby s e j í lila, že o ní ví a že je jí vděčný, tóny citery se odrážely dé příliš nevšímali. Už teď však cítila kolem sebe kruh od zdi stavení a od kopců za řekou, Adolf vstal, překrozájmu, závisti a soucitu a nejedna její kamarádka se jí čil lavici opíraje se o Gertrudi 110 rameno, udělal někouž vyptávala s útrpným a tajnůstkářským úsměvem, lik kroků a postavil se před napajedlo jako na scénu. o čem s ní ten její Adolf mluví, když jinak sotva odpoSlepice a kachny se s křikem rozprchly, Adolf zvedl vídá na pozdrav. Poněvadž byla pravdomluvná, krčila obličej k nebi, j a k o by chtěl zpívat a vztyčil paži s klojenom rameny a říkala: „O čem by mluvil, je to dobboukem, ozdobeným lučním kvítím. rák." Jenomže si vůbec nebyla jistá, jestli je Adolf skutečně dobrý. „Áfiááá," vykřikl, jako křičí němí. Gertruda si podepřela hlavu o dlaň a pitomě se usmíVoják si poručil další džbánek vína, zhluboka se navala, protože si myslela, že se od svého snoubence dopil a židle se pod ním zakymácela. čká konečně něčeho veselého. „Chytili mě, dostali mě," zazpíval, „ale ne, ještě mě nedostali, ještě mě nemají," strčil si prsty za límec a „Ááááá," vykřikl znovu. začal j e j rvát, j a k o by právě za krk by^přivázán k svéVoják vstal, popadl poloplný džbánek a rozbil j e j mu osudu jako dobytče. o zem. A někdo vytrhl z Času tento obraz vyleštěných vele„Co sem lezeš?" řekl znechuceně hajný. „Co sem hor, zurčící řeky, muže s otevřenými ústy a s klobouvšichni lezete? Býval tady takový boží klid, bývalo zde kem vztyčeným nad hlavou, rozlitého vína a blaženéslyšet pěnkavy a pleskání pstroužků o vodu, ó jé." ho Gertrudina úsměvu. Zůstal tam i hajný, rozpačitý ciOčekával souhlas krčmářky, jenomže té bylo přece terista a paní krčmářka, která se ještě nestačila rozčílit milejších šest hostů než jediný, nechtěla si to s nimi nad tou spouští a poklidně se opírala o dřevěné zábradrozházet, a proto moudře mlčela. lí. Jenom já, protože jsem byl za bukem a nikdo mne „Vy chcete jenom žít," řekl Adolf a jeho tvář byla janeviděl, mohl jsem po špičkách zadem odejít. ko maska, protože pohyboval pouze rty, „a j e to zrovna takový, jako byste byl mrtvěj." „Slyšeli jste to," řekl hajný, „on mě uráží. Ale tebe j á vždycky přežiju, ty chudáku, tebe vždycky. M ů j děd se dožil šestadevadesáti a moje prabába to dotáhla přes sto." Voják se zasmál, zaklonil se a skácel se i se židlí. Zatvářil se překvapeně, zaklel, zaryl do písku pochvu šavle, aby se o ni mohl oběma rukama opřít, a zvedal se
69
stavoval si, kde leží Rotterdam, kde Afrika, jak nedaleko je Antarktida. Připomnělo mi to nějak klukovská léta v Olomouci a výpravy na vlastní pěst do okolí města. Jenže zde plavali žraloci a hejna velryb páchající sebevraždy nájezdy na pískové pobřeží... V Perthu byla dvě představení v jakémsi etnickém centru, kterému energicky šéfovala mladičká Indka. Na druhé představení zapomněla, tak se tam někdo musel vloupat oknem, aby otevřel vchod zevnitř. Letenka stála tři tisíce australských dolarů a já jsem měl z obou představení něco přes dvě stě, takže jsem lehce zapochyboval. Představení všude organizují nezištní obětavé i, takže není možno uzavírat smlouvy, chtít záruky a nebo peníze předem. Je to všechno m ů j vlastní, soukromý risk, přesto se ode mne očekává profesionální výkon. Je nutno so zachovat hokynářský optimismus a to i teď při psaní těchto řádek, kdy mám pět stovek na kontě mínus, tři měsíce nezaplacené nájemné a vypůjčené dva tisíce, které už jsem vrazil do těchto dvou australských kazet. Však nám dějiny dají zapravdu, jak říkal jednou Gustav Husák. V Adelaide na letišti mé uvítala delegace československého klubu a Jaroslav Kováříček, který vedle československého vysílání založil ještě české vysílání a je považován za disidenta. Na něj jsem měl adresu. Nechtěl jsem nikoho urazit, všichni to se mnou mysleli dobře. Skončil jsem u Kovaříčka. Několik dní jsem pak coural po městě sám, odmítl jsem zdvořile všechnu průvodcovskou péči a měl jsem pocit, že jsem v nejkrásnčjším městě na světě. Město jako báseň se zálivem, parky, vinicovými kopečky okolo a veselým klidem, který si mohou všechny evropské kultury popřát, když žijí vedle sebe a nepřekážejí si. Česká emigrantská kapsa má tři generace: ti co přišli po roce 48, po roce 68 a po roce 78. Musel jsem si to všude vyslechnout, ale neumím být rozhodčí. Mezi generacemi je to vždycky těžké a Češi si to rádi ztěžují a v emigraci to jde ještě lépe, neboť povinnosti, dejme tomu ty národní, nemají žádnou pevnou půdu pod nohama. Jinak jsou Češi všude orientováni hodně doprava, jen když se určuje výše vstupného, stanou se z nich ultralevičáci s vyvinutým ohledem pro chudinské a nemajetné publikum. Jinak tvrdí, že jsou jednou z ekonomicky nejúspěšnějších emigrací. V Melboume byly tři krásné a předem vyprodané koncerty se slušným vstupným, ale vzpomínka se mi trochu kalí krajně nepříjemnou hádkou tentokrát s profesionálními pořadateli o to, jaká část vstupného patří mně. Trochu jsem toho vyhandrkoval na základě prohlášení, že teda hrát nebudu. Město jako by tepalo dravou velkoměstskou Evropou hozenou do nevymezovaného prostoru a Čtenář bealnické poezie Pavel Pařízek mi k tomu nechal Čuchnout. Město žije a ožil jsem i sám, neboť jsem fascinován zjistil, že mám za partnera skutečné publikum a že se v každém případě nebude jednat o nějaký upocený krajanský zájezd.. Blížily se mi první narozeniny po čtyřicítce, tak jsem zatelefonoval do Sydney na adresu, kterou jsem dostal, jestli by něco nezorganizovali a nepozvali pár dobrých lidí. Kytarista Milan Šváb se svou ženou Čelistkou mi připravili narozeniny, na které se jen tak nezapomíná. Ráno jsem ještě radostně zatelefonoval do Rotterdamu a zjistil, že žádné doma neexistuje. Těžko si teď vzpo-
Jaroslav Hutka
V Austrálii Odjížděl jsem lam nerad. Byl jsem, j a k o každoročně po holandské zimě, ochablého ducha a měl spalné sny. Zdálo se mi, že mi v letadle rozbili kytaru a že jsem se tam zabil, a Dana, se kterou jsem až do odletu k protinožcům Čtrnáct let žil, mě nechala poprvé v životě pojistit na cestu. Halt mě povezou v rakvi zpět zadarmo, napadlo mě ponuře a vyčítavě. Na letiště do Amsterdamu jsem jel sám s pocitem, že se dobrovolně dostavuji na popravu. Letělo se trochu nelogicky přes Londýn a přeprava z jednoho londýnského letiště mi připadala jako Londýn sám. Všechno zlomyslně komplikované, obstarožně nelogické a rozsáhlé, cizinci nenahlédnutelné a přesto fungující. Upnutá zorganizovanost v nedbalém a permanentním pohovu. Vzlétli jsme za tmy a já sledoval cestu na světelné computerové mapě na zdi. Belgie, Německo, Rakousko, pořád trapně doma. V Jugoslávii jsem sice nikdy nebyl, ale i ona patří nějak k mému životu. A když jsme přelétali Turecko v tom šíleném, tisícitunovém vznášedle, kde sedělo pomalu pět set lidí, bylo mi tak hloupě teskno, že jsem se začal loučit se životem. Pak se letadýlko na zdi vydalo přes Libanon, a Irák a melancholie zmizela. Kurva, být sestřelen nějakým poťapaným Arabem není zrovna nejlepší konec! Nad Perským zálivem, kde zuřila pravidelná válka, jsem se stal velmi strohým a nadurděným realistou. Pořád jsem ale seděl v té samé, vznášející se plechové superkrabici, sledoval světýlka na computerové mapě a měnil vztah k životu. Pouze představy jsou boleslivé, mimo představy se dá všechno přežít...si mohu ironicky sebepostesknout. Teprve až nad Perským zálivem se začalo venku objevovat světlo a v Bahrainu jsme přistáli už za Šera a mohli se projít do letištní haly. Poprvé v Asii, ale zajímavé to ještě moc nebylo. Později jsem si všiml na dvou dlouhých letištních lavicích tmavých arabských holek v barevných hábitech. Dvě se po mně dívaly zvířecky vyplašeně, ale neuhnuly pohledem, jako kdybych byl jen lidskou reprodukcí na stěně. Takových tam sedělo asi dvacet a každá měla na barevném hábitu přišpendlený kus papíru a na něm rukou cosi napsáno. Živé balíky čekající na doporučení jakémusi ženichovi. Udělalo se mi z toho blbě a šel jsem zpět do letadla. Venku začalo pražit slunce, čas a datum začly dělat nelogické kotrmelce a já jsem měl až do Singapuru noc. To co popisuju ve fejetonu Hlavou dolů, sem už motat nebudu, doufám, že se mi podaří vydat do dvou měsíců fejetony knižně. Dále jsme pokračovali ještě značný kus nocí, v jedné chvíli jsem viděl před sebou, kdesi hluboko, zuřivou bouři s blesky přes celé nebe pod mýma nohama a bylo mi z toho nekonečného letu v ninohakilometrové prázdné výšce už jaksi úzko. Perth ve své čistotě a svěžesti mě uvítal východem slunce, mě pomačkaného, zatuchlého a nevyspaného. Usnul jsem ale až odpoledne v přízemním australském domku u jedněch hodných lidí. Vzbudil jsem se až za šera před východem slunce a vzpomněl si, že říkali, že nedaleko j e moře. Když jsem se vykradl ven, bylo slunce zase přesně na horizontu. Asi za hodinu jsem moře našel a byl to Indický oceán. Sáhl jsem si do něj a před-
70
menout, co se v těch dnech ve mně dělo. Ale čekala mě dvě představení s tak skvělým publikem, že události na druhé straně zeměkoule mi ne vy mlátily mozek z hlavy. A v Sydney jakoby se protrhl pytel s dobrými lidmi. Ale zájezd se dvanácti koncerty blížil ke konci a já měl zaplacenou teprve polovinu letenky, tak jsem k nízkému vstupnému začal ještě během koncertů po hokynářském vybírat do košíčku. Končil jsem v Brisbane u organizátora celého zájezdu Tomáše Novotného. Nakonec pomocí košíčku jsem dal letenku dohromady a ostatní útrata nebyla velká, protože všude se o mě starali lidé, u kterých jsem přespával. Ale aby to nevypadalo, že tady jen pomlouvám peníze a chválím lidi, abych si napříště vy pochlebo val cestu kolem světa, i když to bych rád udělal. Kanada, Amerika a Austrálie s přeletem přes Tichý oceán s kytarou a českými písničkami. Je to výzva i téma na pěknou knížku... Musím tedy docilovat dvě důležité věty, které mi Právo lidu z fejetonu Hlavou dolů vyškrtlo: „...To ovšem neubírá na úsměvnosti všelijakým sklerotickým krajanským vysíláním, funkcionářské posedlosti mávající českými spolky, trapné fízlománii a bezmyšlenkovitému pravičáctví." Z popisu Singapuru vypadla věta: „Ale nejvíc tam bylo žijících trosek domů a lidí. Pekelný sen protkaný jakousi neznámou nití svobody, neboť ti lidé nabyli nešťastní, ani nepřátelští." Možná se tyto dvě věty nehodily do akční glasnosti Československé sociální demokracie. Mnoho australských obrázků se do této knížečky nevejde: Klokani na silnici při noční cestě z hospody domů; požárníci každoročně vypalující lesy; Jižní kříž nad hlavou a měsíc chodící naopak; voda v umyvadle, která se točí při odtékání na druhou stranu; kameny pamatující počátek světa a domorodci věřící ve strašlivou moc zelených mravenců; podzim na jaře a léto o vánocích; tropy na severu a ledovce na jihu; černé trávové palmy a stromy, které nejlépe rostou po požárech; podivný názor Pepči Stejskala ze Sydney, že Austrálie je vlastně něco jako Morava...klid, pohoda a žádný spěch a daň 20 dolarů, kterou návštěvník platí za to, že Austrálii opouští. A tam Člověk teprve docení starý pražský židovský vtip, kdy se Roubíček ptá Kohna, který emigruje do Austrálie: "Proč emigrujou tak daleko?" "Daleko od čeho?" odpoví Kohn..
Pohled zpět za Čestmírem Kafkou Loni 21. května zemřel v Praze ve věku 66 let akademický malíř Čestmír Kafka. Zemřel Člověk, který byl daleko víc než jen profesionálně dokonalý výtvarník a moderní umělec. Svými lidskými vlastnostmi přerostl brzy hranice úzké specializace a stal se reprezentantem české výtvarnické generace šedesátých let, jejím přirozeným mluvčím a nepodplatitclným ukazatelem morálních hodnot. Taková role se nezískává úředním usnesením a nelze ji úředním výnosem zrušit. Nezávisí také na rozhodnutí a vůli jedince a Čestmír byl poslední, kdo by po ní osobně prahnul. Neboť není věcí snadnou a záviděníhodnou; platí se za ni osobním klidem a zdravím. Taková role plyne z řádu věcí a spočívá na Člověku v důsledku jeho vlastností, výkonů a činů, v důsledku toho, jak ho vidí a akceptují jeho současníci, přátelé i nepřátelé. V '
y
Čestmír Kafka si přinesl ze své rodné Českomoravské vysočiny vnitřní opravdovost a hloubavosl, připomínající staré české náboženské myslitele a jejich mravní rigoróznost a nepodplalitelnost, odpor k oportunním kompromisům. A tyto vlastnosti obrátil k úsilí o řád spravedlivější lidské společnosti a o právo na moderní výtvarný výraz v ní. A opět - ne pro sebe nebo jen pro sebe, ale pro celou generaci, pro celou českou výtvarnou kulturu. Neboť výtvarné umění, jako ve všech velkých dobách vzestupu umění, mu nebylo něčím speciálním, úzce profesionálním, nebylo mu věcí přepychu a vnější ozdoby - bylo mu věcí celého člověka a celé společnosti, věcí svobodného myšlení a svobodného rozhodování, věcí nového řádu, prostupujícího celek, řádu otevřeného do světa, do nového poznávání, nikdy nekončícího, řádu lidsky odpovědného a mravně hluboce zakotveného lidského bytí. Co se tu pokouším vyjádřit, zní příliš abstraktně. Stačilo však vidět a zažít Čestmíra v BraniŠově, u potoka, v němž žili dosud raci, u studánky, křišťálové jak v básni Sládkově, u kostelíku a hřbitůvku s márnicí jí i Iv x Li" benových Svatebních košil, aby člověk pochopil původní a přirozenou jednotu Čestmírova češství a modernosti. On, který byl tak hluboce zasažen zážitkem výtvarné kultury Itálie a Japonska, byl nemyslitelný bez hlubiny bezpečnosti domova. Čestmír Kafka dospíval za války ve zlínské škole výtvarného umění a po válce v ateliéru Emila Filly na pražské UMPRUM. Jeho východiskem byl osobitý surrealismus, i když později tíhnul k předmětnému a konstruktivnímu pólu moderního umění. Teprve po Čase jsem se s překvapením dověděl, že Kafku pojilo dávné osobní přátelství s básníkem Zbyňkem Havlíčkem z okruhu pražského spořilovského surrealismu, který byl i mým přítelem. Na rozdíl od umělců „mlčících", vyjadřujících se jen vlastním dílem, patří Kafka nesporně k umělcům myslícím a vyjadřujícím své myšlení neobyčejně jasně „slovem i písmem". Byla radost hovořit s ním o čemkoliv, o umění, o životě i o společenském poslání umění. Právě tato schopnost formulovat obecnější pocity a postoje z něho učinila představitele poválečné generace českých moderních umělců, centrum myšlenkového a tvůrčího kvasu českého výtvarného umění od počátku Šedesátých let po dnešek.
(Přetištěno z Hutkova magazínu Fosil Č.5)
"Přednostně by proto měly být zrušeny nejen všechny zjevné i skryté druhy centrální manipulace této sféry. Musí být umožněno vznikání a působení nezávislých sdělovacích prostředků, nakladatelství a agentur, divadel a jiných kulturních zařízeny a to jak na bázi státní, tak na bázi družstevní a soukromé. Žádné centrální úřady či státem manipulované tvůrčí svazy nemohou omezovat duchovní projev či rozhodovat o jeho kvalitě. Úřady mohou pouze vytvářet kultuře materiální a organizační podmínky; svazy mohou pouze zastupovat zaměstnanecké, pracovní Či sociální zájmy svých členů; žádný z nich nemůže mít a priori monopolní postavení a bránit tím vzniku j i n é h o / '
Jeho dílo samo je příkladem výtvarné náročnosti. Nic není j e h o malbě, grafice a architektonickým realizacím vzdálenější než roztěkanost, vnější aktualizace, líbi-
( Z manifestu Hnutí za občanskou svobodu)
71
vost nebo žurnalismus. Naopak, jakási až asketická opravdovost, přísné oproštění, tvárná kázeň a skutečně filosofická hloubavost, úporně se prodírající k podstatě vztahů věcí v prostoru, charakterizuje Kafkovo výtvarné dílo. Je to dílo vysoké výtvarné kultury dobře orientované ve světovém výtvarném dění, tíhnoucí ke konstruktivním, antiromantickým, antiiluzivním tendencím, připomínající svou strohostí až přísnost moderní verze románského slohu, dílo hluboce české svou vnitřní opravdovostí. Základní otázky orientace člověka ve světě, v prostoru a času věcí, charakterizují ráz Kafkových výtvarných realizací. Poloha objektivní realizace je Kaličovi bližší než okázalé zveřejňování subjektivního sebevýrazu, než ješitná individuálnost „díla". Toto základní směřování má pochopitelně různé vývojové fáze, odlišné inspirační zdroje, ale vždy prozrazuje snahu po důslednosti, opravdovosti, vždy se vyhýbá snadným, laciným a vnějškově efektním pseudořesením. První fázi Kafkova díla představují zlínské kresby deníkového záznamu - je to fáze výrazně poznamenaná válečnou atmosférou, prvními setkáními s výtvarnými podněty, fáze nejbližší surrealistickým principům. I v ní však již hraje významnou roli čistě výtvarný, neliterární vztah k věcem nejbližšího okolí. V Praze prochází Kafka studiem u Emila Filly, velké postavy meziválečného kubismu, který po návratu z koncentračního tábora usilovně hledal nové cesty výtvarného přístupu k realitě; významné jsou i jeho teoretické úvahy „O výtvarném mění" a „O svobodě", pozoruhodný manifest proti tolalitarismu, Lekce kubismu j e u Kafky patrná od počátku šedesátých let, zejména v jeho légerovské podobě, osobitě přetavené v důvěrný vztah k nejprostším věcem kolem nás. Na první samostatné Kafkově výstavě v roce 1963 upoutala jeho blízkost malbě TapiésovČ. Podstatnějším se mi však jeví naléhavost otázky výtvarného uchopení hmoty vůbec. Kafkovy obrazy z té doby skládají „malé dějiny hmoty", přcdmětnosti důvěrně prožívané, hmoty věcí ncjbližších, věcí rodné Vysočiny. Svědčí o tom i názvy obrazů z té doby: Hlína, Trám, Vrata, Zeď, Kmen, Země. - Následující období se ohlašuje asketickou konstruktivní abstrakcí, počínající nově od počátku - od bodu, přímky, čtverce. Jakoby zde Kafka procházel Malevičovu cestu v opačném směru, neboť k základním prvkům postupně přistupují další. Především přistupuje p r o s t o r Černá a bílá barva staví zvláštní stavby a krajiny ostrého rozlišení světla a stínu, kladu a záporu, ano a ne, morální Čistoty. Jsou to vize Často velkých rozměrů, připomínající svou vyhraněnou přísností Komenského Labyrint světa a ráj srdce. A. Pohribný referoval nedávno ve Svědectví (č. 83/84, 1988) o Almanachu českých neoficiálních výtvarníků z roku 1985, v němž nacházíme nová díla M. ChlupáČe, L. Fáry, S. Podhrázkého, Z. Palcra, Č. Kafky, K. Vacy, O. Zoubka, V. Preclíka, Z. Fibichové, S. Kolíbala, A. Simotové, V. Boštíka, Janouška, Nepráše, Dlouhého, Sýkory, Malicha a desítek dalších předních poválečných umělců. Je i Kafkovou zásluhou, že čeští výtvarní umělci nezakolísali a vytvořili - podobně jako spisovatelé a historici - paralelní struktury nezávislé kulturní tvorby, zatímco ve „znormalizovaném" Svazu triumfoval průměr a podprůměr. Je jistě daleko obtížnější dvacet let malovat bez možnosti veřejných výstav, veřejné konfrontace vlastní tvorby s tvorbou jiných ve své vlasti, než psát pro „samizdat",
který má přece jen naději na vydání v zahraničí. A je paradoxní, že zatímco v Sovětském svazu Gorbačovova kulturní politika umožňuje zpřístupnění řady děl po desetiletí umlčovaných v oblasti literatury, filmu, divadla i výtvarného umění, v Praze pokračují neostalinisté v hanebném potlačování nejlepších děl české kultury, jakoby žili na Měsíci. Květoslav Chvatík (Konstanz)
Ota Sik
Jarní probuzení Ú r y v e k z knihy v z p o m í n e k Mezitím se hospodářská situace ještě zhoršila a byla pro Novotného politicky stále nebezpečnější. Nespokojenost dělníků vzrůstala a Novotný hledal nějaký všemocný prostředek. Zdálo se, že na podzim roku 1963 uzrála doba k tomu, získat Novotného pro nový, hlubší a dalekosáhlejší reformní pokus. Příznivá pro takový nábor byla také diskuse o hospodářské reformě v Sovětském svazu, podnícená článkem E.G. Liber mana v září 1962 v moskevské Pravdě. Libermanový návrhy daleko zaostávaly za našim ekonomickým myšlením v této době, neboť sovětští ekonomové neměli za sebou naše zkušenosti z polovičaté reformy koncem 50. let. Přesto byl Libermanův článek v tehdejším Sovětském svazu senzací, zvlášť proto, že byl otištěn r Pravdě. Již to, že vyvolal ekonomickou diskusi, bylo znamením, že Chruščovje nakloněn zásadnímu reformnímu vývoji, i když všechno, co dosud v praxi změnil, způsobilo spíš zmatek. Důležitá byla v Libermanově návrhu myšlenka, že všechno, co přináší prospěch národnímu hospodářství, musí přinést prospěch i podnikům, to znamená, že se musí zvyšovat zisky. To odpovídalo téměř doslova obsahu mého dosud nezveřejněného článku, v němž jsem vvzdvihoval význam materiálních zájmů podniků, oproti morální* politicky motivovanému zaklínadlu. Ukazoval jsem, že se musí vytvořit podmínky, za nichž musí vždy dojít ke zvyšování důchodů podniků, když se jejich výroba bude vyvíjet efektivněji a odpovídat potřebám,když bude důsledněji odpovídat společenským zájmům. Novotný přirozeně nebyl schopen rozumět takovým rozdílům mezi ekonomickými představami. Pro něho bylo důležité jen to, že Pravda v Moskvě rozvinula diskusi o hospodářských reformách, která plédovala pro víc rozhodovacích práv podnikům o konkrétním výrobním vývoji a pro jejich zainteresování na ziskovém vývoji. Že to byl protiklad kjeho recentralizaci už zase zapomněl, popř. to v důsledku hospodářské mizérie - v sobě potlačil. Po zbytečných pokusech dosáhnout u Koldera souhlas ke zveřejnění mého článku, jsem se rozhodl, že to zkusím přímo u Novotného. Na mou telefonní žádost, zda bych s ním mohl mluvit o hospodářských problémech, rozhodl se ihned a ochotně pro „ audienci" na příští den. Podle toho jsem poznal, pod jakým politickým tlakem stojí a jak zoufale hledá řešení. Příští den jsem se tedy zase jednou ocitl - po mnoha letech - tváří v tvář Novotnému v jeho luxusní pracovně na Pražském hradě. Rozmluva začala zprvu trochu křečovitě, protože se mi nechtělo ho oslovit „soudruhu prezidente", když jsem mu v koncentračním táboře a pak ještě několik let v pražském sekretariátě říkal jednoduše Tondo. On mi nevyšel nijak vstříc, coz jsem si vysvětloval jeho komplexy vůči ekonomům. Jakmile
jsem ale začal mluvil o existujících hospodářských potížích a o nespokojenosti obyvatelstva. byla naše rozmluva živější. Podle mých poznámek probíhala asi takto: „Tondo, my nemůžeme nechat hospodářství dál takhle běžet. Samo se to nezlepší, potíže jen dále porostou. Lidé stále víc nadávají, protože musí kvůli všemu stát ve frontách a některé zboží není vůbec k dostání." „No jo" - nato Novotný - „ale že jsou podniky samy viny, protože vůbec neplní plány, to už lidé vidět nechtějí. Ideologická práce strany mezi dělníky je špatná. Naše základní organizace v podnicích jsou málo aktivní a odbory už nedělají vůbec nic pro splnění plánu." Ani v nejme tiším ho nenapadlo, že plán byl nerealistický a že především tímto způsobem plánování nemůžeme dosáhnout žádného technického pokroku a zvýšení hospodářské efektivity. Jeho myšlení bylo nasměrované na to „dělníky podněcovat a mobilizovat k plnění plánu" . Jak jsem mohl při tak primitivním uvažování něčeho dosáhnout ? V každém případě jsem si musel počínat velmi opatrně. „Ano, máš pravdu, v některých podnicích jsou ještě rezervy a mohlo by se dosáhnout víc. Ale r mnoha podnicích, myslím, že ve většině, jsou stroje a zařízeni zastaralé a s nimi nemohou už víc zvyšovat produktivitu práce, i kdvž budeme dělníky sebevíc mobilizovat." „A proč se nechaly stroje tak zastarat? My strkáme přeci obrovské investice do výroby, s tím se přece mohlo dělat víc pro obnovu výroby! Kdo je za to zodpovědný? Přece vedení podniků!" On tedy neměl nejmenšíponětí. Neuvěřitelné - a někdo takový stojí v čele strany a státu. „Tondo, s investicemi jsme převážně vystavěli další nové podniky nebo staré rozšířili. Ale proto jsme ze starých podniků odčerpali téměř všechny prostředky. My jsme léta letoucí nejen veškeré zisky, nýbrž také téměř všechny opisy ze starých podniků, kde pracuje většina dělníku, odčerpali do ústředí. Tím se těmto podnikům znemožnilo, aby běžně obnovovaly .vrť stroje a zařízení. /\ přesto od nich žádáme ročně velký růst produktivity práce. Tady mohou dělníci těžko něčeho víc dosáhnout." Nyní jsem asi zašel příliš daleko. Viděl jsem, že Novotný začíná být nervózní a poposedává na židli sem a tam. „No jo" - vyjelo to z něho ~~ „od roku J95S se podnikům nechalo mnohem víc, všechno se decentralizovalo, a místo, aby to bylo lepší, je to ještě horší!" „Ale během dvou let, od roku 1959 do roku 1960Jsme přeci nemohli jejich celou základnu obnovit. A pak jsme jim třetí pětiletkou najednou vnutili tak velké úkoly i> růstu produktivity, že je prostě nemohly splnit. Plán nebyl realistický a já si myslím, že musíme bezpodmínečně změnit způsob plánování, když nechceme dopustit, aby došlo k úplnému zhroucení plánů." Teď jsem viděl, že šije zas vědom hrozné hospodářské situace, ve které jsme se nacházeli. Jeho oči těkaly sem a tam - věděl, co všechno je pro něho ve hře. „To je možné - přirozeně musíme lépe plánovat. Ale víš, co bychom konkrétně měli změnit? Víš, jak špatně dopadla velká reorganizace plánování. Tys byl konečně také v komisi! " Konečně jsem ho měl tak daleko, jak jsem chtěl. Hledal nějaké východisko. „Myslím, že vidím určité možnosti. Od mé účasti na reorganizaci se problémem zabývám a domnívám se, že vím, kde tenkrát chyby spočívaly. Podle mého názoru je nutné zcela otevřeně napsat, jakých chyb jsme se při reorganizaci dopustili, a tím vyvolat širší diskusi našich odborníků z praxe a teorie. Podobně jako to nyní dělají v Sovětském svazu."
To bylo to pravě. Zde bylo pro něho východisko. On přece „decentralizaci", která vznikla z reorganizace kritizoval a nemusel tedy své stanovisko revidovat. .4 otevřená diskuse - zcela podle Sovětského vzoru ~~ která bv ukázala, že stranické vedení to myslí vážně se zlepšením plánování a řízení, by mohla jeho postavení zase upevnit. „Dohře, já s tím souhlasím. Proč něco tako\*ého nenapíšeš? Jsi přece ekonom a člen ústředního výboru, ty bys mohl, podobně jako profesor Liberman v Sovětském svazu, takovou diskusi nastartovat/* „Tondo, to už jsem napsal před třemi měsíci." „No a co se s tím stalo, proč jsi to nepublikoval? " „To jsem chtěl, poslal jsem to také Švestkovi do Rudého práva. Ale Drahoš Kol der zakázal, aby se to zveřejnilo!" Jen jsem vyslovil Kolderovo jméno, zrudl Novotný zlostí. Byl sotva s to se ovládat. „Jak to? Jak to mohl zakázat? Je přece zodpovědný za plánování a musí mít zájem na tom, aby se hledaly cesty ke zlepšení. Stará se o všechno jiné víc než o to, co mu přísluší. On sám měl již dávno najít cesty z našich současných potíží. No tohle!" Ještě plný zlosti popadl Novotný telefon a zavolal interní linkou Švestku. Když se ohlásil, řekl mu Novotný pánovi tě: „Soudruhu Švestko, ty tam máš Článek od Oty Šika ležet několik měsíců, proč jsi jej nezveřejnil? Ty přece víš, jak musíme každý návrh k překonání našich potíží v hospodářství brát vážně!" Švestka mu na to musel odpovědět, že chtěl, ale Kolder mu to zakázal. „Co Kolder, Kolder? Ty jsi zodpovědný za Rudé právo, ty musíš přece sám poznat, jestli nějaký Článek může pomoci nebo ne! Je Šikův článek základem pro otevřenou diskusi o našich problémech nebo ne?" Švestka na to pravděpodobně: „To je." „No tak, a takovou diskusi teď právě potřebujeme a Rudé právo by ji mělo zahájit. Měli byste Šikův článek okamžitě zveřejnit a potom i nejlepší reakce na to. Jsi mi za to zodpovědný!" A tak všechno začalo. Článek Novotný předtím sám nečetl. Ale již druhý den vyšel v Rudém právu v plném znění. V ústředním orgánu strany a v této úpravě byl přijat - jak o oficiáln í sira n ická smě rn ic e. Reakce z podniků a od obyvatelstva byla fantastická. Bylo vidět, že podniky již dávno na tak otevřenou řeč čekaly. Delegace z podnikových organizací se hlásily k Novotnému a podporovaly konkrétními příklady hlavní teze článku. Pozitivní reakce „zdola" byla ještě silnější, než jsem očekával. Za této situace už nebylo těžké dosáhnout u Novotného další krok kupředu. Na mé telefonní zavolání mě okamžitě pozval k sobě a začal sám od sebe mluvit o tom, že mám zpracovat nutné změny. Řekl jsem mu, že máme v ústavu nejdůležitější rysy dalekosáhlé reformy teoreticky připraveny. Nyní by měla vysoce kvalifiko vaná komise, složená z odborníků, teoretiků i praktiků, vybavená dostatečnou kompetencít vypracovat konkrétní reformní návrh. Novotný s tím okamžitě souhlasil. Viděl v tom přirozeně prostředek, který současně upevníjeho postavení. Byl to jeho návrh, abych komisi řídil. V tom smyslu mluvil také s Kolderem a uložil mu, aby se postaral o politickou organizaci komise. Kolder si mě pak nechal zavolat a dělal Jako by návrh na vedení komise vzešel od něho. O mém rozhovoru s Novotným nevěděl nic bližšího. v
Eva Bártová Vzpomínka na Evalda Schorma Až se bude vzpomínat na oběti uplynulých desetiletí v Cechách, nemělo by se pozapomenout ani na Evalda Schorma. Nebud^ totiž na seznamu popravených či vyškrtnutých z KSČ, byl totiž bezpartijní. Jenom 18 let nesměl točit svoje filmy. První po té nedobrovolné pauze se jmenuje „Vlastně se nic nestalo". Ale on sám se jeho uvedení do kin již nedožil. Když v předvečer svých sedmapadesátých narozenin zemřel, dokonce už ta zpráva nemusela být veřejnosti zamlčena. Ani filmař jeho formátu by si nevymyslel obraz věrněji vystihující ironii českého osudu. Televize oznámila jeho smrt hned po oznámení, že z funkce odešel ideolog posledních dvaceti let B i Pak. Před těmi dvaceti lety přijela do Prahy mladá španělská režisérka s přáním, uvidět alespoň dům, ve kterém bydlí ten velký tvůrce, který j í pomohl, jak tvrdila, pochopit poslání filmu v současném světě. To měl Schorm za sebou teprve p r v n í čtyři hrané filmy, protože na filmové fakultě směl studovat až po XX.sjezdu KSSS. Zatoužila se projít po chodníku před tím domem. Když to pak uslysel, usmál se jen, jako by tušil, že už zase dlouho točit nebude. Bylo mu tehdy 37 let. Vystudoval nejdříve Vyšší zemědělskou školu v Tábore, a tehdy platilo, že kdo dostal vzdělání, nemá právo na další. Tak dělal stavebního dělníka, traktonstu, zpíval v pěveckém sboru a nakonec se přece dočkal, .upozornily už na sebe jeho studentské filmy. A po absolvování sklízely jeho filmové dokumenty úspěchy pro jasnozřivou schopnost vidět pod povrch lidi, dějů i věcí. První hraný film „Každý den odvahu" v roce 1964 nadchl i pobouřil. Otevíral totiž dosud uzamykané pohledy na současnost. Následovaly filmy „Navrat ztraceného syna", „Pěl holek na krku , „Farářův konec" a „Den sedmý, osmá noc",ceny, uznání kritiky, Festivalu slunce, „trilobit" i „Stříbrná siréna" zeSorenta. Poslední film „Psi a lidé", který dokončil počátkem roku 1970, už diváci nespatřili. Nasledoval zákaz práce ve státním filmu. Obrátil se tedy k divadlu. Po, zákazu práce v pražských divadlech do Liberce, Ústí, Olomouce, Brna a dalších, i menších měst. Moderní J.K.Tyl, Cechům tak drahý klasik divadla z doby nejtužšího habsburského útlaku, se vydal na svou strastnou pouť. Ještě se jednou pokusila bratislavská televize dat Schormovi šanci: uc!lělal pro ni vynikající inscenaci Schillera, „Úklady a láska", ale opět naposledy. Zatím Laterna magica okouzlovala svět a tak se trochu zahmouřilo oko a směl spolupracovat a pak pracovat i samostatně. „Kouzelný cirkus" projel všemi světadíly. Jeho tvůrce však existoval jen tak ano i ne. Následovala „Sněhová královna", „Noční zkouška", „Černý mnich", celá osobitá etapa ve vývoji Laterny magiky. Začala osmdesátá léta. O Evalda Schorma požadalo detroitské Hillberry Theater, aby pro ně inscenoval „Černého mnicha". A dostal povolení výjezdu. Hned mu Ženeva a Marseille nabídly Janáčkovu „Jenůfu", Stuttgart Dvořákovu „Rusalku". A konečně i pražské Národní divadlo Aischylovu „Oresteiu" a Beethovenova „Fidelia". To už byl nemocen. Vlastně se tedy nic nestalo? Skutečný tvůrce - a Evald Schorm iím b y l - dýchá jenom, když pracuje. Kdo za každé vdechnutí musí takhle bojovat, měsíce, roky, dlouhých 18 let, kdo smí dýchat jenom zlomkem svých plic, nepostřehnutelně umírá. Nakonec trochu kyslíku už nepomůže, přijde—ii příliš pozdě. Odejít z domova, j a k o někteří kolegové, spolutvůrci slavné „československé vlny" koncem šedesátých let, to on nemohl. Co by si počal někde v Hollywoodu člověk, který ví, že j e lidský úplně j e n o m , pokud v něm míza proudí přímo z kořenů, r r o někoho zbývá možnost upsat se lzi, ale to slovo nebylo z jeho slovníku. Byl to až nefilmařsky mírný a laskavý člověk. Když měl j e h o film úspěch, doveal herce přesvědčit, že ne on, ale oni sami ze ho udělali. A herci si pak
marně lámali hlavu, jak to , že nic nevyžadoval, nevnucoval a nakonec to stejně dopadlo podle něho. Nezapomeňte na Evalda Schorma, až se budou sčítat padlí. Alespoň na něj ne, když už stejně zůstanou zapomenuti všichni ostatní, vyhnaní z domovů, z lidské přirozenosti, zemřelí na leukemi i zuranových dolů, vyhnaní z klinik, vědeckých pracoven, od psacích stolů i rýsovacích prken, venkované, odtrženi od půdy, dělníci, okradení o radost z díla, učitelé, donucení vychovávat ke křivení charakterů. Kdyby s e j e d n o u někdo rozhodl natočit film o českém režisérovi Evaldu Schormovi, příběh by našel hotový. A nebylo by to jen jedno lidské arama. Ale zároveň obraz jedné epochy. A jmenovat by se mohl podle posledního jeho filmu: „Vlastně se nic nestalo". (Přetištěno z L'Unita, 16.1.1989)
Evald Schorm v rozhovoru sAJ.Liehmem Je tichý, pořád trochu smutný, spis ochotný vidět věci z té horší stránky, i když se všichni kolem radují a veselí. Nejsem přítelem falešných jistot. Věci musí být v pohybu, a pohyb vždycky znamená nepříjemnosti. Jenom když se jimi nedáte zkrušit, dojdete k jakémusi klidu a pokoji... Nerad hovořím pro noviny, protože si z toho stejně vyberou jen co se jim hodí. A každý vidí jen to co chce vidět. Tolerance a schopnost chápat věci v souvislostech jsou vzácnost, všude a vždycky. Každý je nějak zařazen, v životě i v práci, s kladným nebo záporným znaménkem. Jenže život ani práce nemají jenom jednu stránku, nejsou jedinou škatulkou, do které se vejde všechno. Je třeba vidět a chápat souvislosti. Ale to většinou nikoho příliš nezajímá. S otevřeným přístupem se člověk setká málokdy. Proto se lak snadno rodí předsudky, legendy, nesmyslná nenávist, stejně nesmyslná jako nesmyslná chvála. Obojí jsou k ničemu. Navíc nikdo nikdy skutečně nevyjádří to, co chce. Takže je lepší mlčet. Možná, že skutečně poctivý můžete být jenom ve své práci - a ani tady ne pořád. Chtějí po vás, abyste byl opatrný, abyste taktizoval, a to je kopec. Jenže poctivost, to je taky konec. Svým způsobem. Člověk musí proto být pořád připraven - na smrt a na nepříjemnosti. A musí s nimi počítat. Jednou jsem si někde opsal tuhle větu: Ze všeho se člověk může něčemu naučit - ale neznamená to strašlivě poranit krásné tělo? Člověk se musí upažit bvt sám sebou - jen tak může sám sebe překonat. Žádná dogmata nikdy nikoho natrvalo neochrání. Štěstí není v tom dát se unést čímsi vnějším, a když se pak o dogmatech začne pochybovat, fňukat, že se hroutí svět. Lidé říkají, že propadnout zoufalství znamenalo v koncentračním tábore skoro jistou smrt. Neschopnost najít oporu sám v sobě. Človék musí mít úctu sám k sobě, být svou vlastní jistotou a nebýt zranitelný každou hloupostí. Člověk potřebuje sílu. Duchovní sílu. Fromm říká, že l á s k a j e činnost, síla duše. To se mi líbí. Tak m ů / e Člověk j e š t ě být aspoň trošku p á n e m svého osudu. Žije, pravda, ve společnosti a j e ji podmíněn, ale kam dospěje, když ztratí sám sebe? To se třeba znovu ukázalo ve frankfurtských procesech s válečnými zločinci. Všichni ti esesáci donekonečna na omluvu opakovali, že neměli jinou možnost, že jenom plnili rozkazy (co jsem mohl aělat, ostatní dělali totéž, tak proč ne iá?), že měli ženu a rozkošné dětičky - až nám jich málem bylo líto. A v tom to je: každý se musí rozhodnout sám a za sebe, aťisou cena a důsledky jakékoli. Rozhodnutí jsou vždycky strašně těžká, protože okolnosti jsou často mlhavé a nejasné. Mnozí lidé, kteří byli za války vězněni, mi říkají: „Aspoň jedno bylo v koncentráku jasné: věděli jsme, kdo je kdo."
i literatura a vůbec všechno. Takže i Anna Karenina ie nakonec prostě příběh manželského trojúhelníku. Co dělat? Když nedokážu, aby obecenstvo chápalo film, jak bych si přál, ie to moje chyba. Mám rácl složitost i nadsázku, ale také přesnost dokumcntaristického vidění. V hraném filmu se vždycky nejvíc bojím napodobování skutečnosti. Vnější pravdy mají lidé, že by ji mohli prodávat. Jenže život je vždycky mnohem hroznější, než cokoli si dovedete představit, než může ukázat dokujnent (žánr, který mám velice rád) nebo žurnalismus. Život je hrozný. A patrně není ani žádná spravedlnost či nespravedlnost. To jenom my, z hlediska žadoníme osvých » ; v n ubohých u u u i i > v i iKratičkých rv i t u i v- [\y v životů, 11 v v;ui« / a i u v n 1111tov milost, v/ 11 kterou nikdy nedostaneme, protože ji dostat neimůžeIOSI jje e nesmyslné ne me. Každé čekání na spravedlnost ;a marné. Rozumějte, nenaříkám, nestěžuji si. Jal; říká jeden m ů j přítel, kterému vděčím za mnolié: „Na to se p r o s tě nesmí myslet." A přitom se člověk samozřejmé může těšit z lhostejné krásy života - ptáčkové zpívají, stromy kvetou, listí opadává, sníh je pořád bílý a my si romantizujeme soumrak a opájíme se úsvitem.
A taky nemůžete proste j e n hledat kámen mudrců, jediný ideál, model, a pak no zavést a už jenom oprašovat. Každá generalizace má své meze a jenom ustavičné přehodnocováni a p ř e t v á ř e n í má nějaký smysl. Tahle pravda platí o každé tvůrčí činnosti. Člověk musí hájit svoje, včetně svých pochyb. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že každé revoluci hrozí krize v okamžiku, kdy se pokusí opevnit se na místě. na které dospěla, udržet současnv stav, bez nepřev
»
a
i
i
/
^
i
>
*
i
'ta
n
'
>
proto se v dějinacn tak často stav a, ze iouk pr slušníků avantgardy pluje plnými plachtami do bezpečného přístavu"akademisnui. Byl to, myslím, Gocthe, kdo řekl, že z mladých revolucionářů se stávají staří hófráti. Dialektické myšlení, j e ž tak rádi žádáme po druhých, bychom měli požadovat každý sám od sebe, i když to vždycky není zrovna příjemné. Je třeba hodně síly k tomu, aby se člověk ustavičně obnovoval a byl schopen vidět vlastní chyby a nedostatky. A je velký hřích oslabovat tuhle člověkovu schopnost, nadbíhat mu falešnými pravdami a lichotkami. Neklidu není nikdy dost, protože člověk si sám nikdy nepřizná celou pravdu. A tak i malá trhlina v ustavičném klamání sebe sama j e velký krok kupředu. Každá civilizace, stejně j a k o každý jednotlivec, by měli zkoumat své nedostatky a omyly a podívat se jim do tváře. Jinak jsou všechny krásné řeci a ušlechtilé úmysly abstraktní a k ničemu. A ještě k tomu lhaní si do Kapsy. Ve skutečném životě se dějí věci mnohem horší nez si dokážete vymyslet, věci tak hrozné, že se tomu zdráháte věřit. A nejnorší je, že tím snadnější j e otočit se k nim zády. Divné, co?
Jaký je váš vztah k opeře? A proč? Miluji operu, a všichni se mi smějí, Miluji ji právě pro j e j í nepravděpodobnost. Jeden m ů j kamarád říká: „Já bych proti opeře nic neměl, kdyby se tam furt nezpívalo!" Márq ale taky rád loutkové divadlo, to je kus mého života. Život j e tak nesmírně mnohostranný, že ho nemůže zachytit žádné sebelepší napodobení. A na4 »i v• * • i 'i • v* i <ř Vy i i i .. =* upai zasiunou veci, Ktere jsou v konfliktu; z nichž se nestala klišé, zásluhou nečekaných konfrontací - to je pro mě důležitější než zkušenost, než kopie zkušenosti. Potřebuji, aby mi někdo ustavičně a bez přípravy otevíral oči, protože jsem líný, mám sklon k setrvačnosti, k tomu vidět jenom jednu stránku věcí, tu kterou chci vidět. Schopenhaucr říká, že všechna umění míří k hudbě. Hudba j e něco nesmírného. Vede, ale neomezuje, unáší a přitom vás ponechává sobě samému. A má dokonalý řád. V lom to je! Krása, to je řád a omezení, i v hudbě můžete podvádět, ale j e ' t o těžší než jinde. V hudbě prostě nestačí dobré úmysly a amatérské nadšení. Musíte o ní něco věděl. Ve lihnu se dají nedostatky snadno ošidil a je taky snadnějšípronášel o něm soudy - k tomu se nemusí moc znát. Docela stačí amatérský elán. Každý, kdo stojí bezradně nad složitostí stupnice C dur, vám z voleje posoudí film nebo scénář.
Lidé si často stěžují, že filmy československé „mladé vlny" jsou příliš zneklidňující, znepokojující. Jsme většinou strašní estéti. Toužíme, aby se nám všechno předkládalo prefabrikované, naleštěné, a aby výsledky tvůrčí práce - umění, byly něco j a k o cukroví po dobré večeři. Já j s e m spíš pro umění, které j e jako'Kost v krku. Destruktivní prvek, obsažený v kazdem tvůrčím úsilí, je právě ten katalyzátor, který člověka nutí, aby se pustil do toho neznáma v sobě. Kromě všeho ostatního j e život navíc nejistý a nevypočitatelný. Ale proč máme tak neradi výpovědi o téhle nejistotě, nepoKoji? Toužíme po víře, po klidu, po naději. A zároveň přitom děláme všechno pro zbožnění vědy - „Věda všechno vyřeší", „Člověk dokáže všechno". Takové optimistické generalizace vedou rovnou k fanatismu, ke smrti. Kdo není ochoten položit život za víru, nestojí za nic! Všechno je poznatelné! A co když není? Nemam rád ty věčné obránce, strážce a obhájce štěstí. Silou se neda dojít ke štěstí. V každé tvůrčí činnosti j e obsažen opojný skok do neznáma, riziko hledání a dobrodružství nalézání.
Chtěl byste režírovat operu:v Těžko říci, kterou. Zajímá mě styl různých období, a nerad specifikuji, když to nemusí být, Asi bych to chtěl zkusit. Mám na ní rád, že se nepokouší skrýt, že je opera. Jen se bojím, že j e to strašně těžké. A doufám, že za mého života opera docela nezmizí. To by mi stačilo.
Co vlastně chcete?
Natočil jste jilm o závisti. (Pět holek na krku)
Chci pracovat jak nejlíp dovedu - a jak dlouho budu moci, samozřejmě. A plně se soustředit na svou práci, ne na mluvení - pokud je to možné. Mám rád středověké moralisty, ale sám vůbec netoužím, dělat někoho lepším. K tomu mi chybí odvaha. Sám sebe bych chtěl zlepšit. Je to možná trochu domýšlivé, ale usiluji o jedno: inspirovat, přimět lidi aspoň na okamžik k přemýšlení, ale tak, aby m ů j film navazoval na myšlenky druhých. Přál bych si, aoy se moje filmy přiblížily hudbě, aby každý o nich mortl přemýšlet sám v sobe, pro sebe, třeba i sám sebe rozaírat v tom smyslu, že to, co se děje na plátně, by mu umožnilo ponořit se do hudby vlastních obrazů, tužeb a snů a komunikovat s filmem jen a jen prostřednictvím této své vnitřní hudby.
Ano, ale bylo to také o mnoha jiných věcech. Nikdy nedělám film, který lze vyložil jenom jedním způsobem. Tenhle je třeba taky o tom, jak se člověk začíná křivit, deformovat. Závist j e hrozná věc. Nejhroznější na ní je, že každý, já taky, má sklon j i racionalizovat ve jménu ušlechtilých ideálů j a k o třeba zlepšení světa, morálky a tisíce jiných dobrých úmyslů. Lidé si nebudou nikdy tak rovní, jak by si přáli, takže závist j e nevyhnutelná. Vždycky budou tací, kteří m a j í něco lepšího nebo něco navíc. Zároveň spočívá na člověku kletba neomezené j e š i t nosti a pýchy, touhy po moci, po slávě, po majetku. Mluvíme o rovnosti, ate jde vlastně o strach, aby někdo nestál nad námi. Nepodlehnout závisti je věru těžké. Ale množstvízávisti, nevraživosti a zloby, jaké můžeme pozorovat mezi našimi lidmi, skutečně přesahuje všechny meze. Rád bych věděl, proč? Kdoví. Škola nenávisti nevychovává sťastné lidi.
Jaká je vaše zkušenost? Moje zkušenost je bohužel taková, že lidé většinou vnímají film pole toho, jak to dopadne: Vzali se? Kdo spal slcým? Kdo je pachatel?... Takle se ovšem vnímá
75
Pracoval jste s herci, a teď zase s neherci...
KVĚTOSLAV CHVATIK
Nerad odpovídám na otázky o hercích a nehercích. Pro herce je důležité být hercem pro potomstvo, bavit se, hrát celou tu hru rad. To je důležitější než dělat to pro živobytí nebo patřit k nějaké škole. A i tady mají lidé různé řemeslo i různá vnitřní omezení. Jsou také rozdíly ve schopnosti pochopit talent a využít ho, vědomé i podvědomě. Možnost využít h o j e ostatně součástí každého talentu. Nejlíp například vycházejí ve filmu děti a zvířata. Na herce, kterého tohle neuráží, ale který spíš ví, jak právě toho využít pro umění tvořit tak, jako tvoří příroda, na toho diváci nezapomenou. Vůbec nechci snižovat vědomou tvůrčí práci a uměleckou osobnost, naopak. Jde však o to zvládnout upřímnost, otevřenost, tajemnost, nelogičnost, nemorálnost, intuici, vznětlivost, nepředvídanost, a všechny ostatní zdroje, jasné i temné z á r o v e ň , j e ž jsou předpokladem umění. Hodně se o tom akademicky debatuje. Celá ta škála od zvířete (lak Často krásného a zajímavého) k vědomému tvůrčímu úsilí skutečně existuje a velké umění má v sobě vždycky kus zvířeckosti, něco pudového, impulzivního.
Kniha zápasů o vědeckou a politickou odpovědnost (Ota Šik, Prager Frühlings-Erwachen. Erinnerungen. Busse-Seewald, Herford 1988, 383 str.) Události v Praze 21. srpna a 28. října 1988 ukázaly pro mnohé - zejména vládnoucí «arnituru - neočekávanou skutečnost. Přes blahovolna ujišťování, že se „nic nestane", vyšly do ulic tisíce příslušníků mladé generace, která již nemá osobní zkušenosti s rokem 1968, a tím méně s první republikou. Skandovaly jména „Dubček" a „Masaryk". Dokazuje to, že i nová generace cítí potřebu jiného společenského uspořádání, jiného vztahu mezi občany a jejich politickými představiteli, jiných forem dialogu než jsou obušky a vězení, a že uvedená jména symbolizuji i pro ni svobodnější společenskou atmosféru a demokratičtější pravidla společenského života. Musíme se ptát, co isme udělali pro to, aby se následující generace dověděly pravdu o těchto osobnostech a obdobích novodobých českých dějin. A lp navzdory tomu, že víme, jak obtížný je v současném Československu přístup k zahraniční nebo odkonce exilové literatuře. Ale potvrzuje se, že pravdu nelze potlačovat, překrucovat nebo „utajovat" do nekonečna. Literatury o Pražském jaru 1968 není právě málo, i té zahraniční v čele s obsáhlou monografií Gordon H. Skillinga, „Czechoslovakia's Interrupted Revolution" z roku 1976. I čeští politikové a historikové přinesli cenná svědectví a analýzy, na př. Pelikán, Hejzlar, Mlynář, Kaplan, Prečan, Pfaff, domácí autoři pod pseudonymem Sládeček, Synek a j . Nejcennější jsou osobní svědectví těch, kdo byli p n tom, kdo se podíleli na přípravě a průběhu toho, co se v roce 1968 nazývalo „obrodným procesem". Zvláštní místo tu zaujímají paměti Oty Sika, které vyšly na podzim 1988 zatím jen německy pod názvem „Prager Friihlings-Erwachen". Nejsou to paměti profesionálního politika, z nichž mnozí se až v průběhu událostí připojili k hnutí, jehož prameny a motivy byly daleko nluDsí a staršího data. Jsou to vzpomínky vedce, vedoucího českého ekonoma, který se j i ž od počátku Šedesátých let v důsledku své vědecke odpovědnosti odpoutal od dogmatické formy marxistické ekonomie sovětského typu. Analyzoval stále promyšleněji rozhodující roli ekonomických potřeb a zájmů člověka a tím i určující roli trhu a trznícn vztahů i v socialismu, m á li ekonomika fungovat produktivním a stimulujícím způsobem. Překonání centralistického, byrokratickodirektivního způsobu řízení ekonomiky spojil pak s nutností celkové demokratizace společnosti jaKo nutného předpokladu jakékoliv ekonomické reformy. Nebo ťpraxe Novotného režimu osobní moci mu potvrdila, ze ekonomická reforma j e bez této zásadní změny politické struktury rozhodování a kontroly moci nemožná, je předem odsouzena k ztroskotání. Ota Sile přednesl tyto závěry již v roce 1966 na 13. sjezdu KSČ před očima rozhořčeného Novotného a Brežněva. Jen ten, kdo tehdy žil v Praze, může posoudit, kolik osobní odvahy a politické principiálnosti bylo k takovému kroku třeba. Sikovy myšlenky politické demokracie jako nezbytného předpokladu úspěšné ekonomické reformy byly ústředním nosným svorníkem celé reformní tendence šedesátých let, byly klíčovou myšlenkou Pražského jara 1968 a zůstávají i zkušebním kamenem současné sovětské reformy. (Ze se na tyto samozřejmosti rádo zapomíná, dokazuj e na př. i kolínská číjanka „Jaro 1968", v níž není obsažen jediný text O. Sika. Zažil jsem Sikovu přednášku o ekonomické reformě ve Filozofickém ústavu ČSAV již v polovině Šedesátých let a vím, co znamenala pro myšlenkový v ý v o | řady filozofů. Zažil jsem v Praze i rok 1968 a povazuji ho, j a k o tolik jinýcn, za nejzávažnější politickou zkusenost našeho života. Snad nejplněji ji vystihují Goethova slova z Fausta: „Jen pak
Čím je pro vás jilm ? v
Říká se, že film ie velký podvod a že ve f i l m u j e možné všechno. Ale film to nemá lehké. Stojí spoustu peněz. Vytváří vlastní opar slávy, často umělé, můžete ho slupnout za dvě hodiny, a kdekdo nad ním práská bičem, aby tancoval, jak mu hrají. Všude na světě. Film j e umění... Kolik filmů j e umění? Většinou takové, které se zprvu setkávají s pohrdáním na všech stranách. Možná, že se to jednou zlepší. Ale já jsem skeptický k teoriím ustavičného zlepšování. Nakonec je lepší neříkal nic. Nemá to smysl, vanitas vanilatum. Jenže člověk musí hodně vytrpěl než přijde o všechno. Nehodlám přednášel o umění. Především 0 něm nic nevím, a zatlruhé, od toho jsou jiní. Ať každý myslí a hledá sám za sebe a podle svého. Přeji jim, 1 sobě, hodně zdaru. Samozřejmě, existuje práce,'povinnost, konflikty, rodina, společnost, hovory o umění a dozajista i umění. Ale důležité jsou i chvíle oddechu - odnikud nikam... Podzim 1967 PS 1989: Evald Schorm skončil tehdy Li-Povým čtyřverším v Mathesiově překladu, které se za dvacet let někde ztratilo a není k nalezení. Dnes, kdyby ještě žil, bych se ho však ještě zeptal na tohle: V Šedesátých letech, i v padesátých, dokonce i za války, kdykoli Česká a slovenská společnost jen trochu dýchala, byli filmaři u toho, všude najdete jejich jména a díla. Taky třeba v Polsku, v Maďarsku, v Jugoslávii. Svaz sovětských filmových pracovníků je nějak ti vnější ze zastánců glasnosti a pereš trojky. A u nás jako by filmaři nebyli, jako by se jich nic netýkalo. Proč asi?
Cena Jiřího Lederera Polská revue ZEZSYTY LITERACKÍE spolu se S V Ě D E C T V Í M udělily už po třetí cenu Jiřího Lederera. Byl j í poctěn Miroslav Jasiňski, po mnoho let neúnavný propagátor české kultury v Polsku a prostředník mezi nezávislými hnutími v obou zemích. Cena ve výši 5.000 franků se uděluje Polákům, Cechům a Slovákům, kteří přispívají k rozvoji vzájemného svobodného kulturního a politického poznaní a porozumění.
76
*
jsi hoden svobodv a žití/ když rveš se o ne den co den /.../ To hemžení bych zřít chtěl rád/ na volné hroudě s volnvm lidem stát/* - Demokratizace tehdy přinesla nejen kontrolu veřejnosti nad činností politika, nejen pluralitu názorovou, kulturní a politickou, ale postavila aspoň zčásti pravé lidi na pravá místa; kvalifikované odborníky na místa ředitelů, zralé osobnosti na místa profesorů' Bylo jéměř samozřejmé, že se na univerzitu vrátili Václav Cepiý a Jan Patočka, že se Felix Vodička stal ředitelem Ústavu české literatury, a Seifert předsedou Svazu spisovatelů. Do české kultury se vrátili Masaryk i Pekař, Jakobson i Teige, Durych i Zahradníček, Cep i Hoslovský. Bylo tragické a absurdní, že po roce z nt byl opět vyraženi, tentokrát pro změnu se stovkami dalších. A představiteli vyspělé středoevropské kulturní země se v průběhu Husákovy „normalizace" stali téměř bez výjimky lidé morálně pokřivení, ona pověstná „patologická sedlina", z níž rekrutovali své pomocníky a fíziy již fašisté. Ostatně o lidech typu b i l a k a a Indry jsme neměli iluze ani v roce 1968. Znali jsme jejich dřívější vystoupení „na kulturní frontě" a věděli jsme, že jsou schopni všeho, jen aby udrželi svou moc a svá privilegia. Nechápali jsme, jak s nimi může Dubček spolupracovat - bylo zřejmé, že jsou připraveni vrazil mu při první příležitosti nůž do zad. To se také v srpnu 19o8 stalo. Stačilo k tomu dezinformovat krajně podrážděné a tehdy ještě nic nechápající Sověty.) Jaké jsou tedy paměti osobnosti, která sehrála tak centrální roli v teoretické a politické přípravě Pražského jara 1968? - Jsou velmi věcné a podány kultivovanou literární formou (jejich název je narážkou na Wedekindovo Friihlings Erwachen) a přinášejí svědectví 0 řadě politických událostí, o nichž může svědecky vypovídat právě jen jejich autor. Jejich síla a hodnota j e především v tom, ze podávájí věrohodné vylíčení jednoho lidského života, konfrontovaného s ncjtragiclějšími zkušenostmi našeho století, s hitlerovským nacismem a stalinským totalitarisimem. Jako pro tolik jiných z jeho generace, byla i pro Sika zkušenost s nezaměstnanosti, bídou, válkou a nacistickými vyhlazovacími tábory východiskem komunistického přesvědčení. A jeho lidská odpovědnost a vědecká duslednpst vedla pak k postupnému rozchodu s praktikami KSČ pod Novotného vedením, s metodami stalinismu a poslstalinismu, které odhalovaly svou pravou tvářjeg tomu, kdo byl subjektivně odhodlán se s nimi rozejit. Šik líčí tento proces vnitřního rozchodu s komunistickou ortodoxií o d negativních zkušeností s korupcí v aparátu MV KSC Praha až k teoretickým motivům, daným poznáním ekonomické reality u nás a v Sovětském svazu 1 studiem západní ekonomické literatury. Byl za to „dlouhý pocnod" labyrintem teorií a praxe, pochod, který Šik prodělával spolu s tisíci jiných, ale na vysoké úrovni jako kandidát a od roku 1962 jako člen ÚV KSC. Ale ještě i v roce 1968 byl handicapován jako „vědec" proti profesionálním politikům, nebyla mu svěřena odpovědnost za hospodářství, ta zůstala Štrougalovi, nýbrž za zavádění reforem - byť i v hodnosti náměstka předsedy vlády ČeruJka. Nebyl jmenován ani členem předsednictva LTV KSC (tím se stal až na vysočanském sjezdu, záhy odvolaném(I). Svědectví p průběhu přípravy prosincového a lednového pléna ÚV KSČ na přelomu roku 1967 a 1968 maj í jedinečnou hodnptu stejně jako svědectví o rozporech ve vedení KSČ v průoěhu Pražského jara. Skupina Bilaka, Indry a Hoffmanna měla oprávněné obavy, že v atmosféře svobodných voleb ztratí na 14. sjezdu moc a svá osobníprivilegia a proto se rozhodla orientovat se na hrozící sovětskou intervenci. Mocenské zámalé kliky „ztroskotanců a samozvanců" rozhodi tragédii dvou národů a vojenském potlačení československé reformy, konfrontované $ velmocenskými zájmy Moskvy. Stejně cenné je i Šikovo svědectví o „saíámové taktice 4 , kterou uplatňovali Sověti a jejich kolaboranti k erozi jednoty lidu a j e h o legálního vedení po invazi 21. srpna 1968, když nedosáhli svých cí-
n
lů ihned. To je druhá stránka medaile, tragika Pražského jara, které přišlo o 20 let dříve, než se vytvořily aspoň relativně příznivější podmínky pro pochopení nutnosti reforem ve vedoucí zemi východního bloku, uplatňující tehdy pod Brežnčvovýni zkorumpovaným vedením bezohledně své velmocenské zájmy v neostalinském duchu. V tomto smyslu bylo Pražské jaro 1968 nereálné a nerealistické, a v toni to smyslu jsem psal i já počátkem roku 1971 Patočkovi. Zdálo se mi tehdy, že kulturní úpadek je hrozivý, že cena, kterou musí statisíce občanu platit za svou věrnost principům roku 1968 v průběhu „normalizace" je příliš vysoká, hrozící morální a lidské ztráty nenahraditelné. Patočka, jistě ne „reformkomunista", mi tehdy odpověděl, že Pražské jaro nebylo marné, že z takových „okamžiků jasu a naděje žiji národy a celá společnost po staletí"/Dnes je myslím zřejmé, že pravdu měl Patočka a nikoliv já. Sikovy paměti jsou dokumentem vysoké lidské a dokumentární hodnoty; dokládají přesvědčivým způsobe m r ac i o n á l n í jád r o p ra žs ké re formy, která zt r o sk o t a la nikoliv z vnitrních důvodů,ale byla zardoušena brutálním imperiál ním zásahem zvenčí. V Praze nešlo o žádnou „kontrarevoluci", jak tvrdí lživé „Poučení", nýbrž o pokus reformy, předznamenávající reformy Gorbačovovy, ale o reformu zdola a m f p r o m y š l e n é ekonomické, práyní a filozofické základně, jak o tom svědčí práce O. Šika, Z, Mlynáře a celé řady českých a slovenských filoofů a spisovatelů od Kosíka a Patočky po Kunderu, Havla a Tatarku. Tento duchovní odkaz Pražského jara 1968 žije dál a nepřestává působit a přitahovat mladé lidi doma i ve světe. Šikovy paměti podávají svědectví o hlubokém zázemí pražské reformy, o dlouhých letech zápasů s dogmatiky a oportunisty o pravdivé poznání, o lidštější formy socialismu, o vědecké svědomí a lidskou odpovědnost. Jsou vyvrcholením jeho životního díla a jistě se dočkáme brzy jejich českého vydání. Konstanz, listopad Í988
Nezávislé mírové sdružení intervenovalo Dne 18.ledna 1989 dopoledne navštívili tři zástupci Nezávislého mírového sdružení Pavel J é u h J i ř í Pavlíček a Tomáš Tvaroch předsednictvo vlády ČSSR, aby jednali s předsedou vlády Ladislavem Adamcem o nenormálním stavu, který nastal v centru Prahy po neoprávněných a neodůvodněných zásazích orgánů ministerstva vnitra, o diskreditaci nezávislých iniciativ ve sdělovacích prostředcích, zvláště ve Večerní Praze, a o zatčení 14 občanů na Václavském náměstí a jejich pravděpodobném uvržení do vazby. Zástupci Nezávislého mírového sdružení byli odkázáni na odborného poradce sekretariátu předsednictva vlády Dr. Javornického s tím, že předseda vlády je zaneprázdněn. Během asi dvacetiminutového jednání vyslovili zástupci Nezávislého mírového sdružení tato stanoviska: „Nesouhlasíme s nedělním zásahem orgánů Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí na Václavském náměstí. Pietní akt na paměť Jana Pal ach a by byl proběhl v kljdu a nenarušil by veřejný pořádek. Ještě víc nás však ohromuje skutečnost, ze z nepochopitelných důvodů pokračují represivní zásahy i v těchto dnech, kdy se na Václavském náměstí žádný akt konat neměl a kdy se obětí zásahů stávají náhodní chodci, vracející se z práce a vyřizující nákupy. To, co se děje v těchto dnech na Václavském náměstí, je provokováno samotnými příslušníky SNB. S i t u a c e j e mimořádně vyhrocená a to je d ů v o d , p r o č v tomto p n p a d ě dáváme přednost osobnímu jednání s oficiálními představiteli před napsáním dopisu a p r o č požadujeme, aby zásahy represivních orgánů proti občanům, procházejícím přes Václavské náměstí, byly okamžitě zastaveny. Bude-li se situace vyvíjet nadále j a k o dosud, budou ohroženy životy i zdraví občanů."
KRONIKA Nedovolené podnikání v Cechách Znám Petra Cibulku přes deset let. Poprvé byl uvězněn za šíření nezávislé kultury, tedy desek, pásků, kazet, za pořádání koncertů ve svém bytě. V té době byl již členem Jazzové sekce. Ve vězení podepsal Chartu 77. Poznal jsem, kam byl zařazen na nucené práce. Poznal jsem vězeňský výchovný prostředek zvaný „díra", kde Petr přežil téměř půl roku. Od té doby si umím představit Dantovo p eklo. Podruhé seděl za zápis v knize stížností v jedné pražské hospodě. Než dopsal, že na jídelníčku není jediné levné jídlo (jak stanoví předpis), již jej odvezli. Ředitelství se Petrovi písemně omluvilo, soud však dal na tvrzení kuchaře, že Petr pobuřoval. Jednalo se přece 0 chartistu. Odseděl si sedm měsíců. Levné jídlo chtěl z prostého důvodu: na víc nikdy neměl. Ví to Honička Šabatová, která s ním topila, M i kol áŠ, Marta, vědí to všichni. Petr své výplaty beze zbytku vrážel do nahrávacích aparatur, techniky, desek a pásků. Nepoznal jsem v tom směru udřenějšího člověka. Potřetí ho zavřeli, když se vydal do Prahy po zákazu Jazzové sekce. Přecházející soud mu totiž kvůli knedlíkům s vajíčkem zakázal opustit Brno. Na několik let. Loni v říjnu sebrali Petra počtvrté. Původní paragraf překvalifikovali. Jinak by ho museli pustit z vazby, jak rozhodl městský soud. Nový paragraf zní: nedovolené podnikání. Co vlastně Petr nedovoleného podnikal? Pořizoval nahrávky skupin a s jejich souhlasem je mezi námi šířil. Proč najednou někdo hodlá chránit naše zájmy, když je do dnešního dne nedokáže naplňovat a Petrovým zavřením je ničí docela ? Kdo se o to prosí? Má-li pan prokurátor na mysli spravedlnost podle zákona a jen tu, pak se na soud těším, a proto jsem se přihlásil jako svědek. Pracuji v branži pomalu třicet tet a umím si spočítat, kolik mohl Petr vydělat. Výše osobního prospěchu je hlavním ukazatelem tzv. nedovoleného podnikání, Jsem proto zvědav na znalecký posudek, který musí soud dát vypracovat. Kdyby Petr hodlal na příklad na kazetách vydělávat, nevybízel by k jejich rozmnožování dalšími zájemci, ale naopak by tomu bránil. Petrovi se na prvním místě jednalo o šíření kultury, kterou jsme nemohli získat jinde. Lidi Petrova typu poznala každá generace. Kdyby nebylo Burianů, Vlachů, Hulánů, Rychlíků, Krautgartnerů, anonymních rozhlasáků, kterým se tu a tam podařilo propašovat dobrou muziku do etéru, turistů, kteří dovezli nějakou desku, skončil by jazz u tahací harmoniky. Ve stejné době, kdy Petr rozšiřoval pásky s alternativní hudbou, jsem oil jedné vedoucí kulturního domu vyslechl, jaké kapely u nich smí hrát: hudebníci v sakách a v kravatách, výjimečně bubeník smí sako svléknout; texty České, a pokud v angličtině, pak je smí zpívat občan černé pleti a musí mít protiválečnou tématiku. Chci tím říct, že Petrův soud, ale 1 Jirous ův,S kál ů v a da Iší ch, může kom tis i p os louži t proti n aší kultuře. J est l iže jej ne všímavě p řejdeme, navlékneme si saka. Bude-li soud tvrdit, že to není zásah proti kultuře, ať nám Petrovu práci nahradí. Hovoří se o posilování právního vědomí. Jedná-li se opravdu o nedovolené podnikání, chtějme přesně vědět vyčíslenou škodu f kterou Petr Cibulka způsobil. Přejme si znát odborné posudky ekonomů a soudních znalců z oblasti kultury. Mluvme o tomto případě, abychom se poučili a vyvarovali. Za Petrovo obvinění neseme i my odpo-
LISTŮ vědnost. My jsme si kazety a daIší materiály od něj půjčovali, kupovali a vyměňovali. Burzy jsou takových lidí plné. Pořádají se dokonce pod patronací státních orgánů. Petr dokázal shromáždit hudbu a mluvené slovo, které by se i'ešly nejméně na 400 eIpíček, kdyby o to ovšem někdo stál. Téměř sám. Gramofonová firma se stopadesáti zaměstnanci by to dělala skoro dva roky. A ještě by žádala ministerstvo o dotaci . Patnáct let za mnou a přáteli chodí hudebníci a něco pro svoji práci potřebují. Pomáháme rádi. Jsou to plakáty, brožurky, články, cizí nahrávky, publicita všeho druhu, shánění zkušeben, techniky, pořadatelů a spousty dalšího. Často nám jako jediné materiály té které kapely pomohly Petrovy pásky. Myslím proto, že bude jen malou splátkou Petrovu počínání, když se o jeho osud budeme soustavně zajímat, když mú kapely věnují aspoň jednu skladbu, když se jeho případ stane záležitostí nás všech.
Karel
Srp
(Uveřejní'no bez souhlasu autora, zkráceno,titulek Listy) v
Nedovolené podnikání v Cechách (2) „Dne 18.10. jsem šla do bytu Petra (...). Tam jsem vypnula ledničku, uzavřela plyn, vzala potraviny podléhající zkáze a ze stolu bony, které měl Petr od otce z Rakouska, skoro 1500 TK. Zamkla jsem a při odchodu jsem narazila na informátora z domu, který postával u dveří. Zaraženě mě pozdravil a prchal nahoru do Čtvrtého poschodí. Telefonoval zřejmě na VB, protože za hodinu byli u mne v bytě. Musela jsem s nimi odjet do Petrova bytu a pak prý pojedeme na okrsek podepsat protokol. S tím jsem souhlasila. Avšak po odjezdu z Petrova bytu jsme nejeli na okrsek, protože jeden z nich řekl, že pojedeme znovu ke mně do bytu, že si chce zatelefonovat. Tomu druhému (řidiči) řekl, aby zůstal v autě a šel se mnou sám. Sotva jsme zavřeli dveře, řekl: 'Paní, uvařte mi kafe', nechal si nalít štamprli slivovice (sám o ní mluvil, že ji viděl u Petra), vedl pořád řeči a prý jsem vzala v bytě u Petra taky bony, že je tam viděl při domovní prohlídce na stole. Řekla jsem že ano, že na tom nic není, šla jsem do pokoje (byli jsme stále r kuchyni} a přinesla jsem mu je ukázat. Prohlížel si je a prohlásil: 'Ano, to jsou ty bony, co jsem viděl u vašeho syna.' Já jsem ty bony bohužel nechala ležet v kuchyni na stole, zapomněla jsem na ně a neuklidila jsem je. On stál stále u nich a zabavoval mě řečmi, dvakrát chtěl osladit kávu, vykládal, že chodí hlásit úmrtí do rodin, že jedné matce šel ohlásit smrt syna a ona řekla 'já jsem to čekala' a tak podobně. On si zatelefonoval na okrsek, šel na WC a honem abychom už jeli. Tak isme jeli a já jsem si ničeho nevšimla. Při psaní protokolu jsem si na ne vzpomněla a zeptala se ho: 'Kde zůstaly ty bony?' On řekl:'Přece na stole v kuchyni.' A já odpověděla: 'Tak to tam budou ležet.' Odjela jsem domů, jenže na stole žádné peníze neležely. Tak jsem se hned znovu odebrala za tím příslušníkem s dotazem, zda omylem nevzal ty bony k sobě, že u mne nejsou. 'Podívejte se, jestli vám třeba nespadly pod stůl,' řekl. Chtěla jsem mluvit s náčelníkemf ale řekl, že tam není. Doma jsem samozřejmě nic nenašla, ani pod stolem, ani kde jinde. Ráno jsem šla na onen okrsek k náčelníkovi a tam jsem celou záležitost přednesla. Řekl,
-78-
v
že je to vázna věc a že sepíšeme protokol. Žádala jsem ho, abych se mohla v té věci poradit s advokátem a že pak přijdu protokol podepsat. Advokát mě poslal nikoliv na okrsek, nýbrž na Inspekci náčelníka krajské správy SNB na Leninovu ulici. Tam se mnou sepsal protokol zástupce náčelníka s.kpt.Krchňák a řekl, že to prošetří a že budu vyrozuměna. Dosud isem nebyla. ^
w
Vera (Uveřejněno
bez vědomí
m
Cibulková
pisatelky)
v
Nedovolené podnikám v Cechách (3) Ze sdělení VONSu č.846: V souvislosti s trestním stíháním Petra Cibulky podala jeho matka stížnost zástupci náčelníka inspekce SNB kpt. Josefu Krchňákovi v Brně na příslušníka SNB, který byl v jejím bytě přítomen v den, kdy se jí za podivných okolností ztratilo téměř 1500 TK. Na tuto stížnost', podanou 19.10.1988, Věra Cibulková dostala v těchto dnech, tj. po více než měsíci, odpověď, že se další řízení o věci zastavuje, neboť pprap. SNB Josef Pluhař popřel všechny skutečnosti, které Věra Cibulková uvádí o průběhu jeho návštěvy v jejím bytě.
Z dokumentů Charty V době mezi uzávěrkou ó.čísla ročníku i988 a 1.čísla ročníku 1989 jsme prostřednictvím INFOCHu a jiných nezávislých domácích tiskovin mohli zaznamenat tyto dokumenty, vydané Chartou 77: 53/88 54/88 55/88 56/88 57/88 58/88 59/88 60/88 61/88 01/89
Oslovení nezávislé manifestace 28.10.88 K zákazu manifestace 28.10.1988 Násilí policie 28.10.1988 Prohlášení k zákazu sympozia ČS 88 Prohlášení k 40. výr. Dekl ar. lid. práv Setkání s francouzským presidentem Pozitivní událost v den 40.výr. Dekl. Esej Jana Patočky Noví signatáři Noví mluvčí Charty
Ze sdělení VONSu Také sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných přebíráme většinou z Informací o Chartě 77. Mezi uzávěrkou č.6/88 a č. 1/89 j s m e zapsali pod pořad, čísly 816 až 871: 816 817 818 819 820 821 822 823 824 825 826
V. Hovorka trestně stíhán S. Popelka na svobodě Věc S. Pence postoupena Nejv. soud o J. Němcovi a P. Dudrovi Odvolání V. Kočího zamítnuto Líčeni s účast. brat. manifestace S. Popelka znovu odsouzen Represe proti ISO Represe proti katol. pouti Stíhání S. Cibulky a J. Štencla Stíhání účast. brat. manifest.
827 Represe proti NMS 828 T. Dvořák ve vazbě O — L. Vydra ve vazbě 830 Ivan M. Jirous a J. Tichý ve vazbě 831 Kal. kněz F. Lízna ve vazbě 832 A. Navrátil v psychiatr, léčebně 833 S. Popelka znovu ve vazbě 834 S. Pitaš ve vazbě 835 Tr. věc P. Cibulky a spol. 836 Tr. věc l.M. Jirouse a J. Tichého 837 Tr. věc T. Dvořáka a L. Vydry 838 Hana Marvanová ve vazbě 839 Prevent. represe před 28.10. 840 Postihy za účast na manifestaci 841 Pokrač. represe proti HOS 842 P. Cibulka obviněn 843 K represím za účast na manif. 844 Případy polic, násilí 845 Represe proti symp. ČS88 846 Další stíhání P. Cibulky 847 F. Lízna před soudem 848 F. Lízna odsouzen 849 Zásah proii setkání na Václ. nám 850 Další stíhání za manifestaci 28.10.88 851 Tomáš Tvaroch ve vazbě 852 Věc J. Stencla 853 S. Popelka znovu ve vazbě 854 Jednání o prop. I. Polanského 855 S. PitaŠ propuštěn 856 Jiří Fajmon stíhán 857 Tr. stíhání T. Hájka a J.Klementa zastaveno. 858 Postihy za manifestaci 859 Jiří Wonka odvlečen od soudu 860 Souhrnné sdělení VONSu 8 6 1 Tomáš Tvaroch odsouzen 862 Hl. líč. proti S. Popelkoví 863 Život W. Kanii ohrožen 864 Polic, zásahy v Olomouci 865 I. Polanský propuštěn 866 Represe proti manifest. 867 F. Lízna pravomocně odsouzen 868 S. Popelka odsouzen 869 L.Vydra a J. Skála propuštěni 870 Domovní prohlídky 871 Ing. Vidlařová ve vazbě
Noví mluvčí Charty 77 Dne 2.1.1989 nastoupili na místa dosavadních mluvčích Stanislava Devátého, Miloše Hájka a Bohumíra Janáta mluvčí noví: Tomáš Hradílek, Dana Němcová a Saša Vondra. Adresy: inž. Tomáš Hradílek, Zahradní 892, 7531 Lipník nad Bečvou, Dana Němcová, Ječná 7, 120 00 Praha 2, Saša Vondra, Trojanova 1, 120 00 Praha 2
Záhlaví tohoto čísla Listů pochází od grafika KARLA FEUERSTEINA, data a údaje (jakož i text Listů) dosazeny pomocí programů Word Star a Ventura. Kresba v záhlaví j e z obálky JANA Z R Z A V É H O k i i,i fyú-». Í í
'/,i t / í .
<•?>!
n ) I«r« ^«/^Wř^XíiXiííiwMí
iffi&SK'&i
siK '
»
Jiří Hochman
Pomníky a zkameněliny Ústřední výbor má s výrobci projímadel to společné, že oba musí inzerovat opatrní'. V oboru jejich činností není možné říkat rovnou, co a jak, protože by to bylo neslušné, případné politicky nevhodné. Jejich služby je naopak nutné předkládat veřejnosti delikátní', oklikou, a připadne i s určitou elegancí. Výrobci laxativ proto slibují zákazníkům nikoli konkrétné to, co bude následovat, ale blíže neurčenou úlevu zaručeně před osmou hodinou ranní, radostné jitro a veselou mysl po celý den. Jenom v návodu jdou trochu k věci. Reklamní odborníci tam stydlivě oznamují, že během osmi hodin dojde k evakuaci dolního traktu, což zní jakoby se jednalo o následky nějaké válečné kalamity. Strana a vláda si ve své inzertní činnosti počínají rovněž velmi opatrně, neboť i obor jejich Činnosti je choulostivý. Za inzertní činnost lze mimochodem považovat všechno co řeknou veřejně, i když si to většinou neodpustí ani v interních dokumentech. Ustřední výbor nemůže napí\ vydat rezoluci, ve které by otevřeně připustil, že hospodářství je na hrnci. Místo toho vydá elegantní sdělení, že ne na všech úsecích se ještě podařilo zavést nové metody řízení, což v podstatě znamená, že kromě Slušovic a kantýny ÚV nikde nic nefunguje. Strana a vláda také nemohou oznámit, že zářné zítřky jsou v čudu a že jim už nejde o nic jiného než udržet se u vesla co nejdéle, po nás potopa. Místo toho nejvýše připustí, že pětiletý plán se neplní ve všech ukazatelích rovnoměrně, že existují dočasné poruchy i' zásobování, a předsednictvo že uložilo vládě, aby s tím něco udělala. Tato poslední metoda došla v nedávné době velké obliby. Vedení si tak umyje ruce a přehodí odpovědnost na některý jiný orgán, jenž jakoby neměl se Sekretariátem nic společného. Dalo by se tonut říkat jakeŠáma, i když to obvykle stylizuje Fojtík. V letošním roce ze sebe Část veřejnosti setřásla trauma okupace, masakru z 21. srpna 1968 a čistek z let následujících, a zejména v Praze došlo k několika spontánním protestním demonstracím. Nervózní předsednictvo reagovalo zajímaví. Do role potlačovatele byl nastrčen Obvodní národní výbor v Praze l, pověřený vydáváním příslušných zákazů a nařízení. Podle metod používaných při reklamě projímadel, Sekretariát také nastolil otázku ochrany pomníků. Pomníky, o které jde především, jsou ovšem na území ONV Praha 1. K jejich ochraně pak nebojácně nastoupily dobře placené a vybavené policejní síly. Přeiožíme-li tuto jakešárnu do hovorového jazyka, nejde ani tak o podmínky jako spíše o zkameněliny ve vedení a v Ústředním výboru, takže sémanticky vzato je zde přece jen jakási materiální souvislost. Na rozdíl od reklamy na projímadla zůstává tedy strana a vláda na pozicích socialistického realismu, a to je třeba uznat. V budoucnosti, jak bude hniloba pokračovat, bude moci některý příští první tajemník, např. soudruh Štěpán ,který do této funkce zřetelně roste, ve vhodné chvíli říci: „Co nám to tam ONV v Praze l provádí za partyzánštiny ?" A to už tady také bylo. Jeden z bývalých prvních tajemníků prý také v roce 1957položit r Předsednictvu otázku: „Co nám to tam ONV Praha 7 postavil na Letné za pomník? " To ovšem byl pomník, na který se ještě ochrana objektu nevztahovala, takže ho po jistém váhání demontovali. Pokud jde o zkameněliny ,o jejichž záchovu se dnes jedná, dopadne to nakonec podobně. jak se budou demontovat, může ještě jednou nakrásně rozhodnout i ten chudák ONV Praha 1. Jakešové přece mají koneckonců své sídlo v jeho obvodu.
Obsah č.1/89 Václav Havel Vyložené kariy 1 Jiří Pelikán Nadějný rok? I J.B. Na Škroupově náměstí 4 J.Lederer - L.Procházková Jan Palach..6 Vasil Bilak Výňatek z pamětí 6 Ludvík Vaculík Srpnový listopad 7 Alexander Duběek Projev v Bologni 8 Jiří Pelikán Duběek v Itálii 8 Milan Schulz Lotyši o Duběekovi 12 Milan Šimečka Československo 1988.... 13 Jan Stern Kauza Československo 14 E.Kantůrková Zachtělo se nám svobody 15 Milan Hubl Alternáti 20 Ján Mlynářík Bilakove kádre 20 „K" Fojtíková a ti druzí 22 Četkař Ještě jedno svědectví 24 Z.H. Bemt Carlsson byl náš přítel...26 Z.H. O Čem Rudé právo nepíše 27 Václav Havel předsedovi vlády ..29 Věra Šfovíčková O Jiřině Zelenkové...30 F. Šamalík „Realpolitik" a realismus.31 L. Rychetník Neoliberalismus 35 Zdeněk Jičínský Právní stát? ..36 Edudant Mateří - douška 38 Jan Dus Co po manifestu? 41 Dalimil 43 Julius v Stát a jeho svátek 44 Olga Sulcová Jak jsem chtěla prorazÍt45 Luboš Kohout 15.březen 1939 46 Z.H. Hlas z Islandu 50 Mary Kaldorová mluví s Rumjancevem...51 K, Olin Globální můra 54 Ludvík Vaculík Srpnový prosinec 55 Hovoří M. Jakeš 56 Václav Vrabec O Josefu Smrkovském....57 Pavel Landovský Vezeme Chartu 59 - b e a r - Poslední léta Eskymo Welzla...60 ~»sl~ Další kopa grošů 62 Iva Kotrlá Poezie Espace 63 Bronislava Volková Z nových veršů....64 Jan Stern Spatně viděný Amadeus 65 Ota Filip hovoří s Janem TrefuIkou...66 Jan Trefulka Popis kýče...... 68 Jaroslav Hutka V Austrálii 70 K. Chvatík Pohled zpět za Č. Kafkou..7 i Ota Šik Jarní probuzení 72 Eva Bártová Vzpomínka na E. Schorma.,74 A.J.Liehm hovoří s Evaldem Schormem..74 K. Chvatík Kniha zápasů 76 Kronika Listů 78 Jiří Hochman Pomníky a zkameněliny...80 v
v
»
LISTY řídí Jiří Pelikán s redakčním kruhem: Zdenek Hejzlar, Milan Horáček, Vladimír Horský, František Janouch, Cyril John, Karel Kaplan, Jiří Kosta, Karel Kyncl, AJ.Liehm, Zdeněk Mlynář, Adolf Müller, JosefPokštefl, Michal Reiman, Milan Schulz, Radoslav Selucký, Ota Šik, Zdena Tominová, Ruih Tosková, Čestmír Vejdělek (odpovídá za redakci). Texty otištěné v Listech a podepsané vlastním jménem nefcfe šifrou vyjadřují názor)' svých autorů, nikoli nutně redakce nebo redakčního kiuhu. Listy jsou dvouměsíčník, určený především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! V zahraničí je roční předplatné pro Evropu DM 2 5 nebo ekvivalent v jiné valutě, pro USA a další země DM 30.-, pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afiiku a Latinskou Ameriku DM 35Předplatné a příspěvky na tiskový fond (nikoli objednávky) posílejte pouze naLISTY, Postscheckamt München 112 76-801 OBJEDNÁVKY a ostatní korespondenci posílejte na adresu redakce LISTY, Via del Corso 57,00186 Roma.