publikace pro žáky a žákyne I. stupne ZŠ
Ted jsme doma Príbe v Ceské republice
R
Klárka Bárová
ž ijí v C nyní
Ahoj, jmenuji se Klárka. Narodila jsem se v České republice. Když mi bylo patnáct let, dozvěděla jsem se, že do naší země přicházejí uprchlíci – lidé, kteří tu hledají klid a šanci žít co nejlíp. Samozřejmě jsem o nich slyšela už dřív – třeba když ve zprávách říkali, že na hranicích zastavili auto s několika uprchlíky, nebo když ve válečných filmech utíkali lidé z rozbombardovaných měst do provizorních táborů. Ale až v těch 15 jsem dostala šanci se s nimi seznámit blíž. Začala jsem jezdit do uprchlického tábora poblíž Brna a věnovat se tamnějším dětem. Pojem „uprchlík“ v mé hlavě brzy nahradila jednotlivá jména a s nimi spojené příběhy… S některými z nich vás teď seznámím.
ze
ha míc
hy
a n r e o s dily v é r e t k cizíc , í t h de
Jura Ajša Okeh Avina Aram Fethía
Ted jsme doma v Ceské republice
Aram Život před tím Jmenuji se Aram a je mi jedenáct. Přijel jsem s rodiči, i, babičkou a sestrou z Arménie před čtyřmi roky. I když má Arménie slavnou historii, dnes je to chudá země. Moji rodiče, stejně jako většina lidí u nás, nemají práci. Byla u nás válkaa a lidé se stále bojí, že by zase mohla přijít. Doma v Arménii jsem měl veliké problémy. Musel sel jsem chodit k dětskému doktorovi a ten říkal rodičům (zaslechl aslechl jsem to), že mám něco moc špatného se srdcem. Rodiče odiče o tom pak doma dlouho do noci mluvili. U nás totiž nejde jen tak jednoduše přijít do nemocnice a nechat doktory, tory, aby člověka vyléčili. U nás je těžké dostat se do nemocmocnice a když se vám to podaří, stojí to hromadu penězz a ty my jsme neměli. Má je málokdo. Maminka moc plakala kala a říkala tatínkovi, že nezvládne, když umřu. Potom asi dostali ten nápad odjet někam, kde m měě budou moct vyléčit. A tak jsme dorazili do Česka.
V uprchlickém tá táboře v ČR Život v uprchlickém táboře nebyl zrovna lehký. Moji rodiče museli čekat, zda jim úřady dovolí, aaby zůstali v Česku a nemohli nic dělat, ani pracovat. Já měl nějaké kamarády v táboře, horší to ale bylo ve škole. Tábor byl v malém městě mnou moc nebavili, asi se mě báli, i když nevím proč. a spolužáci se se m
Azyl? Azyl jsme dostali asi po roce čekání. Bylo mi moc špatně, ale jakmile jsme ho dostali, šel jsem do nemocnice na operaci a teď už jsem zdravý. Přestěhovali jsme se do jiného města. Je to super! Můžu hrát s klukama fotbal. Jsem v něm dokonce hodně dobrý, reprezentuji školu a často vyhráváme. Mám spoustu kamarádů a ve škole se mi líbí. S rodiči jsme si říkali, že už se do Arménie nevrátíme. Sice se nám občas hodně stýská po rodině,, ale tady už máme tolik známých a kamarádů, že to s jejich h pomocí zvládneme.
Příběhy dětí, které se narodily v cizích zemích a nyní žijí v ČR
Avina Život před tím Jmenuji se Avina. Utekla jsem z Palestiny s maminkou, tatínkem a svými dvěma brášky, y, když mi bylo devět let. Palestina je země uprchlíků, kde již iž několik desítek let s různou silou zuří válka. Lidé jsou velmi chudí, nemají dobré školy ani dobré nemocnice. Opustili jsme náš dům a kamarády arády kvůli válce, která nám nedovolila v klidu spát. Pořád ád jsme se báli o střechu nad hlavou a dokonce i o naše životy. voty. Pamatuji si třeba, že jsme šli spolu s ostatními dětmi do školy, stejně jako každý den, když nás v ulici obstoupilo několik vojáků s pistolemi. Strašně jsme se báli a oni na nás křičeli, ať se vrátímee domů, že nemáme co dělat ve městě. ěstě. Běželi jsme s pláčem domů a od té doby jsme do školy nechodili, nesměli jsme. Přestěhovali jsme se s rodiči a bratry atry k babičce a dobře jsme udělali, protože v noci po našem ašem stěhování shodila letadla bombu na náš dům. m. Měli jsme veliké štěstí, že jsme to přežili. Sbalili balili jsme si věci k útěku do České republiky, y, kde žil maminčin bratr.
Útěk Po strašně strašn dlouhé době jsme dorazili na letiště v Praze. Policisté nás naložili do auta a odvezli nás někam daleko, do velké bu budovy, kde nás spolu s dalšími lidmi, kteří byli v podobné ssituaci, jako my, zavřeli do místnosti a nechali nás tam dos dost dlouho. Měla jsem hlad, byla mi zima a byla jsem unavená. unaven Mluvili jsme s různými úředníky, obtiskovali svoje prsty… Myslela jsem, že to nikdy neskončí.
V uprchlickém táboře v ČR Po nějaké době nás převezli do uprchlického táboP rra v Zastávce u Brna. Nastěhovali jsme se do dvou malých pokojíků a vybalili jsme těch pár tašek, které m nám po cestě zbyly. Koupelna, záchody, kuchyň i pračka byly na chodbě, společné pro všechny. Konečně jsme se ale nemuseli bát každého silnějšího zvuku, mužského zakřičení nebo jen zajít na chvíli ven na procházku. V táboře jsme strávili pět let. Mamince se narodil další syn, já a bratři jsme chodili do školy, modlili se naše modlitby (jsme muslimské víry), kamarádili jsme se s českými dětmi. Nejmenší bratříček začal postupem času chodit do školky a my jsme pořád seděli v těch dvou malých místnostech a čekali na azyl – na to, že nám dovolí žít a pracovat v České republice.
Ted jsme doma v Ceské republice Konečně v bezpečí! Azyl nám nakonec nedali, ale získali jsme trvalý pobyt v Česku.. Konečně jsme se přestěhovali do domku, začali jsme chodit do nové školy, ly, y vařit si vlastní jídlo ve vlastní kuchyni, chodit na záchod, který byl jen n náš a sprchovat se v naší vaně. Takhle teď žijeme už asi rok. Chodíme do mešity, já jsem vyrostla yrostla a začala jsem svoje vlasy zakrývat šátkem, jak to podle našehoo náboženství, islámu, mají ženy dělat. Jinak jsem obyčejná holka, lka, chodím na zdravotní školu, na brigádu a se svými kamarádkaami do kina nebo kavárny. Občas se mi stýská po babičce, dědečkovi a kamarádech, kteří jsou v Palestině. Doufám, že jednou tam válka skončí a my je tam budeme moct jet navštívit. Na to se už moc těším!
Jura Život před tím Ukrajiny. Je mi deset let a před dvěma roky jsem Jsem Jura a pocházím z Ukraj svojí maminkou, která tu už dlouho pracuje. se doo česka přistěhoval za sv Předtím jsem žil na vesnici u své babičky. Pamatuji si, žže jsme s kamarády běhali po lese a babička měla krávu a slepice. Babička říkala, že moje maminka musela odjet pryč, aby nám mohla posílat peníze. I když je učitelka matematiky a přírodopisu a vystudovala vysokou školu, doma na Ukrajině maminka nemohla najít práci a postarat se tak o mě a moji babičku, která je už stará a často je nemocná.
V Česku Tady v Česku maminka umývá nádobí v restauraci. Bydlíme ve městě, kde jsem také začal chodit do školy. Školy jsou tu větší a novější než u nás. Ve škole se ke mně ale děti ze začátku chovaly divně a některé mi nadávaly. Moc jsem nerozuměl, co jim vadí a mrzelo mě to. Dnes je to už lepší, mám i nějaké kamarády. Každou neděli také chodíme do našeho kostela a tam potkávám i jiné děti z Ukrajiny. Byl jsem dlouho smutný, protože se mi stýskalo po babičce, dnes za ní jezdíme jen na Vánoce a o prázdninách. Nevím, jak dlouho v Česku zůstaneme, ale maminka chce, abych tady vystudoval školy, říká, že je to pro mě v Česku mnohem lepší, než u nás doma.
Příběhy dětí, které se narodily v cizích zemích a nyní žijí v ČR
Fethíja Život před tím Jmenuji se Fethíja a jsou mi čtyři roky. Před ed měsícem jsme dorazili do Česka. Já, maminka a dva starší bráškové. Tatínek a ostatní sourozenci zůstali doma, v Čečensku. nsku. Oblast, ve které leží naše země, je neklidná a plná násilí, zabíjení a pronásledování. Strašně moc se mi po rodině odině stýská, ale ve válce jsme se museli rozdělit. Bylo to hrozné, rozné, museli jsme se stěhovat, všude byla spousta lidí. Netekla voda a nebylo jídlo. Jen občas jsem dostala kousek sek chleba a žvýkala ho pak celý den.
Útěk Do Česka jsme cestovali několik týdnů – vlakem, autem s cizími lidmi a několikrát jsme také putovali lesy. jsem, protože jsem už dál nemohla, ale pěšky, tajně celou o noc přes lesy s . Byla jsem unavená a plakala pla vydržet. Byly s námi i jiné děti. maminka říkala, že musím vydr
V uprchlic uprchlickém táboře v ČR vidím děti tady v Česku, nemůžu si pořád zvyknout Když vidí naa to, jak jsou umyté a že mají všechny botičky a teplé bundy. Taky když dostanu pětkrát denně od paní bundy kuchařky v táboře jídlo, jsem překvapená a strašně kucha ššťastná. šť astn t Je tu dílna, kde malujeme obrázky, jezdí k nám čeští kamarádi a kamrádky a hrají si s námi, občas nám přivezou hračky nebo oblečení. V táboře obča žije hodně lidí i dětí z jiných zemí. S některými si žij hrajeme, ale s jinými si moc nerozumím. Mah minka celé dny sedí a čeká na rozhodnutí úřadů, m nemůže ani nic jiného dělat. Spousta lidí v táboře n jí říká, že má stejně malou šanci, že bude moci v Česku zůstat, tak je nešťastná.
Azyl? Jenomže maminka včera řekla, že se vracíme do Čečenska. Myslím, že bez tatínka a sourozenců to tady nemůže vydržet. Vždycky večer slyším, že pláče. Tak se celý dnešek balíme a zítra odjíždíme… Najdeme tatínka a sourozence a vrátíme se spolu sem.
Ted jsme doma v Ceské republice
Okeh Život před tím t Ahoj, Ahoj jmenuji se Okeh. Utekli jsme s maminkou z Nigérie v Africe, když mi byly tři roky. Teď mám pět, chodím v česku Afr do školky a už si ani pořádně nepamatuji, jaké to v Nigérii šk bylo. Pamatuji si jen, že jsem měl často veliký hlad a žízeň. Pa Někdy Někd jsem několik dní nic nejedl a pil jsem dost špinavou vodu. vod Byl jsem z toho asi hodně nemocný, to mi říkala maminka. ma
V Česku Tady v Česku jsme s maminkou oba přibrali. Ona si našla práci a já chodím do školky, kde mám několik kamarádů. Každé ráno se mi trochu stýská po mamince ale potom mi paní učitelka dá nějakou hračku a mně je líp. Je trochu legrační, že mám oproti ostatním dětem tak hnědou kůži, jako kdybych se pořád d opaloval na sluníčku. Nevím, proč to tak je, ale ve školce se mě na to ani nikdo neptá, prostě si hrajeme…
Příběhy dětí, které se narodily v cizích zemích a nyní žijí v ČR
Ajša Život před tím Jmenuji se Ajša, je mi deset let. Odešli jsme z Kazachstánu, protože se tam nežije moc dobře – lidé jsou velmi chudí, nemocní. Tady v Česku se mi líbí. Můžu chodit do školy a myslím, že to bych v Kazachstánu nemohla.
V Česku Jsem s rodinou v uprchlickém táboře u Brna už několik roků, pořád čekáme na azyl. Já, maminka, tatínek a dva mladší bráškové.Podle našich zvyků chodím zahalená do šátku. Tomu se spolužáci nejdřív dost divili. Neuměla jsem jim to dost dobře vysvětlit. Řekla jsem jim, že tak se to u nás dělá, že to je takový zvyk- žena se nemá ostatním zbytečně moc ukazovat. Asi jsem to vysvětlila dobře, protože to pochopili a kamarádí se se mnou. Doufám, že dostaneme azyl, protože bych moc ráda bydlela v Česku a stala se paní doktorkou.
Ted jsme doma v Ceské republice
Klárka Bárová To bylo ve zkratce několik dětských příběhů. Zdají se vám jiné, než ty vaše? Já když jsem je poprvé slyšela, uvědomila jsem si, jaké je to štěstí, žít v klidné zemi, kde máme dost vody i jídla, k doktorovi můžeme, kdykoliv nás něco zabolí, můůžeme chodit do školy, být s kamarády… Někteří lidé občas říkají, j, jí, že k nám lidé z cizích zemí nemají co chodit, ať si zůstanou doma ma a vyřeší si svoje problémy sami. Ale já si myslím, že každý člověkk se může přestěhovat někam, kde je bezpečí. I když je to třeba na opačném konci světa. Ta naše země je přece dost velká na to, abyy mohla pomáhat lidem, kteří to potřebují, a někteří by bez té pomoci oci mohli umřít…
Teď jsme doma v České republice: příběhy dětí, které se narodily v cizích zemích a nyní žijí v ČR publikace pro žáky a žákyně I. stupně ZŠ
Publikace vznikla díky podpoře Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky v rámci dotačního programu na podporu vzdělávání v jazycích národnostních menšin a multikulturní výchovy.
vydalo: NESEHNUTÍ Brno tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno tel./fax: (+420) 543 245 342, e-mail:
[email protected], web: www.nesehnuti.cz příběhy dětí jsou založeny na skutečných událostech jména dětí byla změněna autorky: Barbora Zavřelová, Klára Vagundová editorská a jazyková úprava: Lenka Šafránková Pavlíčková ilustrace: Jitka Julie Jungwirthová grafická úprava a sazba, obálka a typografická úprava: Radim Šašinka, www.larvagrafik.com
hnáno silouะ
LarvaGrafik.
com
...od vizitky po lokomo tivu
Vyšlo v roce 2009.
ISBN 978-80-87217-05-4