Lotyšsko | 1
Mierinājums Adama kokam / Útěcha pro strom Adamův (2010) Inga Žolude Prozaička Inga Žolude se narodila v roce 1984 a absolvovala magisterské studium angličtiny na Lotyšské univerzitě. Přes Fulbrightův program studovala anglickou literaturu na Southern Illinois University, pracovala jako projektová koordinátorka a manažerka v oblasti kultury a vzdělávání. V současnosti studuje v doktorském studijním programu na Lotyšské univerzitě. Od roku 2010 je členkou lotyšského Svazu spisovatelů. Žolude publikovala v různých časopisech; první novela Silta země (Teplá země) jí vyšla v roce 2008. Pravidelně recenzuje díla lotyšských i zahraničních autorů. Překládá také poezii, mimo jiné tvorbu Philipa Larkina a Roberta Crawforda. V roce 2007 získala Inga Žolude zvláštní ocenění kulturního magazínu Rīgas Laiks (Rižské listy). Účastní se mnoha literárních a kulturních projektů a participuje na několika grantech, včetně grantu od Severské rady ministrů.
Synopse: Sbírka povídek Ingy Žolude zobrazuje různé okamžiky života v městském i venkovském lotyšském prostředí. Autorčin bohatý a vyzrálý jazyk jasně a se širokým záběrem zobrazuje minulost, přítomnost i budoucnost. Velmi zvláštní vlastností literárního projevu Ingy Žolude (jež je patrná i v jejím prvním románu) je umění bořit veškeré hranice mezi skutečností a fikcí, známým a neznámým, domácím a kosmopolitním. Někdy nelze odhadnout místo a čas, do jejichž rámce jsou povídky zasazeny. Náměty obvykle vycházejí z takzvaných „velkých témat“, která prostupují lidským životem. I přesto autorčiny povídky pronikavě odrážejí atmosféru Evropy 21. století, a činí tak příslušnou sbírku jedním z nejdůležitějších prozaických děl, která v posledních letech v Lotyšsku vyšla. Z originálu přeložila Naďa Vaverová.
2 | Lotyšsko
Píďulka Šla jsem právě z personální agentury Naděžda´s Global Human Work Market, co se specializuje na vysílání lidí do Irska. Procházela jsem tím starým hřbitovem. Vůbec nechápu, jak jsem se tam ocitla. Myslím, že jsem zabloudila. Jdu ulicí rozveselená, že konečně pojedu do Dublinu a setkám se s ostatními příbuznými, raduju se, raduju, pročítám smlouvu a informační balíček a najednou koukám – okolo mě nějaké staré, rozbořené náhrobky. Ne že bych nechápala, kde se nacházím, věděla jsem, že je to určitě ten starý hřbitov. Už jsem tu kdysi byla, když jsem chodila na Vysokou školu bankovní. Hodně rychle mě vyhodili. Nedařilo se mi. Ono to zas tak špatné nebylo, ale třemi předměty jsem nezvládla projít – angličtinou, němčinou a lotyštinou. Tuhle poruchu jsem měla už od dětství, nešlo mi čtení, nebyla jsem schopna rozlišit písmena, musela jsem se vždycky všecko našprtat nazpaměť. Při ostatních předmětech jsem pozorně poslouchala a všechno si zapamatovala a pak jsem to byla schopná zdárně převyprávět. Na vysoké jsem si nahrávala přednášky na diktafon a pak si vyhradila čas na rozeznávání slov. Teď už samozřejmě číst umím, ale stejně mi to zabere o něco víc času a ve stresové situaci při zápočtech úplně všecko zapomenu, proto jsem taky vylítla z těch jazyků. Stejně mi ta škola byla protivná. Dnes mám mnohem lepší diplom, vystudovala jsem na Lotyšské univerzitě Fakultu ekonomie a managementu skoro s červeným diplomem, jenom z psychologie jsem dostala trojku. Vůbec jsem byla svědomitá. Paralelně jsem se také učila dělat manikúru, natáčet řasy a přidávat mezi ně umělé. Všechny ženy by to měly umět, měly by o sebe dbát, ale to ne, to je pořád jen naříkání na chlapy, a samy chodí jako dojičky. Jen se rozhlédněte kolem sebe! (…) Začínám se bát. V parku se setmělo, najednou tu není tolik mladých maminek a obyčejných kolemjdoucích, místo nich se objevili lidi podivného vzhledu – s rudými vlasy, pihatí, podobní elfům a mluvící nesrozumitelným jazykem. Snažím se namluvit si, že jsou jen výplodem mého strachu, a hledám východ z parku, avšak marně. Uprostřed tu stojí podivný kostel, uvnitř plane světlo, ale vnějšek je tak temný, temný a černý, všechny dveře jsou zavřené, zamčené, před nimi mříže. Obcházím kostel dokola, zkouším všechny dveře, ale nic, některé jsou dokonce zabetonované, až se vyděsím, když spatřím na pískovišti u zdi kostela dvě děti, hrají si ve tmě a vyslovují nesrozumitelné slabiky. Usoudím, že jde jen o nějakou podivnou dětskou řeč, ale když
Lotyšsko | 3
se zaposlouchám, dojde mi, že je to opravdický jazyk a že děti taky vypadají velice podivně – ohnivě rudé vlasy jako by jim rozfoukal vítr, obličeje mají poseté pihami. Beru nohy na ramena a spěchám pryč od toho divného kostela, běžím podél hrobek, ucítím cosi jako vůni jídla a náhle si uvědomím, jak jsem vyhladovělá, nevím ani, kolik hodin tu bloudím, už je černá noc, ale při následující myšlence se vyděsím ještě víc – určitě jsou to bezdomovci, kteří si v hrobce pečou stejně nevinnou dívku jako jsem já, co se zatoulala do parku. Ženu se o překot, proti mně vybíhají stromy, kterým se nedokážu vyhnout, narážím do jednoho ramenem, klopýtám o kořeny, běžím ohnutá, aby mě nikdo neviděl, dokud nenarazím čelem... (…) Zlatý hrnec. Hrnec se zlatem. Přísámpámbů! Probouzím se z bezvědomí, hlava mě bolí od té rány, kořeny tlačí do boku. Doufám, že to byla jen noční můra a já teď vstanu, vyjdu z parku a vydám se domů. Ani tma už není tak neproniknutelně černá, sem tam se ukazují světýlka. Nejdřív si myslím, že jsou to lucerny, jenže pak si všimnu, že se světýlka nepohybují klidně, ale blikají, doslova se třepotají, a pak zhasnou úplně, jako by vypnuli elektřinu. Potom se světýlko objeví jinde, zamihotá se a zase zhasne. Všimnu si ale, že se ke mně pokaždé malinko přiblíží, až je tak blízko, že ho dobře rozeznám, začíná jako jiskra, ze které vyskočí plamen a malý zelený človíček, leprikón, držící nějakou hliněnou nádobku, z níž se linou paprsky světla. Pak začnou skomírat a všechno zmizí: plamen, človíček i hrnec s paprsky. A já se zas ocitám sama ve tmě, sbírám svou smlouvu do Irska, vstávám a vydávám se směrem k ulici. (…) Už jsem se díkybohu docela vzpamatovala z toho otřesu a zamířila ven, v dálce jsem viděla auta a autobus a myslela si, že se mi konečně podaří nalézt východ z tohohle parku. Když jsem ale byla už úplně blízko, začala se mi ulice vzdalovat, rozeběhla jsem se k ní, ale ona se posouvala stále dál, měla jsem pocit, jako bych běhala na trenažéru v tělocvičně, pak jsem se zastavila a dívala se na ulici, snažila jsem se přijít na to, jak bych mohla obelstít tu cestičku, která mě zavádí zpátky do parku, ale už jsem byla zase u toho podivného kostela bez vchodu, kde zářila světla a kde se rozezněl chór, zpívající nesrozumitelným jazykem jakousi melodii s neznámým lidovým nápěvem. Vtom jsem zpozorovala, že ke mně míří dvě
4 | Lotyšsko
postavy, a nadechla jsem se. Omluvila jsem se a zeptala se jich, kde je východ z parku. Divně si mě prohlíželi, potom se mě s hrozivým, neidentifikovatelným přízvukem lotyšsky otázali, proč chci ven. Řekla jsem, že se potřebuju dostat domů, protože se musím rozloučit se svými přáteli a příbuznými a začít balit věci, konečně se totiž vydám do Irska, kde budu pracovat jako manažerka v jedné z nejlepších restaurací, kam chodí jíst hvězdy. Náhle jsem pocítila silnou bolest v noze, pak trhnutí, zděšeně jsem zalapala po vzduchu, něco mě stahovalo do země! Chytil mě za nohu kostlivec, mrtvola! (…) Přišla jsem k sobě a brzy mi došlo, že jsem naživu, ve vlasech a na obličeji jsem měla písek a kousky hlíny, ležela jsem na chladném betonu, nade mnou se rozprostírala betonová klenba, štěrbinou ve stropě pronikal vzduch a bylo jí vidět setmělé nebe. Okolo mě stálo několik lidí, všichni měli tváře poseté pihami a ohnivě rudé vlasy, pár se jich honosilo vysunutou spodní čelistí. Kde to jsem, zeptala jsem se, kdo jste? Jsi tam, kde máš být. Viděli jsme tvou smlouvu. Ano, pojedu pracovat do Irska. Nikam jezdit nemusíš. Už tu jsi. Jak to? Rozhlédla jsem se po betonové místnosti. Tohle je Irsko? Co mi to chcete napovídat? Tady už je vlastně Irsko, ale jsme teprve u vchodu. Hned se vydáme dál. A vchod vede přes hroby, přes zemi? Kde to jsem?! V pekle? Zdvihli mě a vedli chodbou, která přecházela v úzkou uličku s malými domky, na kterých visely různé štítky. Jedna ulice jako druhá, jenže se nepodobaly žádné rižské, nad střechami domů se nerozprostírala obloha, ale strop vymalovaný jako nebe. Přivedli mě ke dveřím s nápisem Barbers, kde pracovali stejní ohnivě rudí človíčkové v zástěrách, byli velice milí, ale příliš jsem jejich hovoru nerozuměla, měli divnou výslovnost. Posadili mě na židli a mužíček, z něhož se pak vyklubal kadeřník, otevřel skříňku plnou stejných krabiček, jednu z nich vyndal, bylo na ní napsáno Irish Red, řekli mi, že než vstoupím do města, je třeba mě připravit, aby mě zbytek společnosti přijal za svou. Zhruba po hodině byly mé vlasy rudé, načež si mě vzala do parády permanent make-up artist Katy a po dost bolestné a nepříjemné proceduře jsem měla tvář posetou pihami. Pak mi sdělili, že jsem připravená, jen ještě jedna věc – dali mi The Concise Dictionary of Gaelic. Uvnitř byl papírek s nejběžnějšími frázemi pro začátečníky. (…)
Lotyšsko | 5
Od ostatních tajných pozorovatelů oblohy jsem se dozvěděla, že existujou i jiné vchody, nakreslili mi mapu a já ta místa obešla, mnoho portálů bylo v hrobkách, kde leprikóni schraňovali své hrnce zlata. Byly to brány mezi minulostí a přítomností, mezi domovem a Irskem, ale nikdy jsem se o nic víc nepokusila, nevystrkovala jsem hlavu skulinou ven, nedívala se, co se děje nahoře na zemi, protože to by mě mohli spatřit malí zelení leprikóni – špehové a hlídači portálů, a já si nepřála opustit tuhle šťastnou zemi, kde se o člověka starají, kadeřníkem dobarvujícím jednou měsíčně vlasy odstínem Irish Red počínaje a integrací do společnosti a zvýšením životní úrovně konče. Irsko splnilo mé sny.
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu, další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.
