ÚSTÍ NAD LABEM Naše skupina se rozhodla, že se v rámci projektu vyhlášeného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR pod názvem „Zmizelí sousedé“ pokusí o pohled zpátky. 0 takové docela malé ohlédnutí do doby, která patří k nejsmutnějším v lidských dějinách a zároveň z pohledu dnešního mladého člověka k nejabsurdnějším a nejzrůdnějším. Mysleli jsme si, že nám tato práce pomůže najít odpovědi na naše otázky. Jenže opak je pravdou. Čím více jsme se dovídali, tím větší množství dalších otázek se objevovalo. Tušíme, že na hlavní otázku - jak je to vůbec možné? - odpověď nenajdeme. Přesto se budeme ptát dál.
Autoři Zuzana Benešová Vratislav Drobeček Veronika Kolompárová Petra Mesarosová Miroslava Špetlíková Pedagogické vedení Mgr. Martina Svobodová Základní škola a mateřská škola Štoky, Štoky 220, 582 53
ÚSTÍ NAD LABEM Práci na projektu Zmizelí sousedé jsem dětem nabídla v únoru 2000. Myslela jsem, že se přihlásí jeden nebo dva žáci, ale přihlásila se šestnáctičlenná skupina, která byla velmi aktivní. Scházeli jsme se každé úterý v sedm hodin ráno a strašně je to bavilo. Mgr. Martina Svobodová
Mgr. Martina Svobodová
Měli jsme možnost osobně se setkat s paní ing. Vierou Siladiovou, která přežila Osvětim, přes internet korespondovat s paní Rachel Isserow, jež musela se svou rodinou opustit Ústí nad Labem. Měli jsme možnost nahlédnout do autentických deníkových záznamů pradědečka naší spolužačky a seznámit se vzpomínkami babiček dalších dvou spolužaček. Nejedná se o vzpomínky vyčtené z knih. O to jsou tyto výpovědi pro nás cennější. Každý z nás se práci na projektu věnoval ze své vlastní vůle a všechny nás spojovala určitá zvědavost dozvědět se nejen něco více z minulosti našeho města, ale i něco o tom, jak žili naši spoluobčané v době protektorátu. Zároveň si myslíme, že je velmi důležité, aby se naše a i budoucí generace dověděly více o tom, kam až může člověka zavést fanatismus a nenávist ke svému bližnímu, o tom, jakou zkázu dokáže člověk připravit člověku. Žáci 8. a 9. tříd ZŠ a ZUŠ Husova 19, Ústí nad Labem
Otázky: – Jaké autentické zdroje informací měli řešitelé projektu k dispozici? – Jak se zachránila babička Veroniky před deportací? – Kterou národnostní menšinu v protektorátu také postihly norimberské zákony? – Jakým způsobem chránil Židy sňatek s nežidovským partnerem?
ÚSTÍ NAD LABEM
Židé v Ústí nad Labem před 2. světovou válkou a během ní V pamětní knize královského města Ústí nad Labem od Friedricha Sonnenwenda (1839) stojí, že do r. 1839 nežila ve městě žádná židovská rodina. První Židé se zde natrvalo usadili po roce 1848. Nejbližšími místy s trvalou židovskou komunitou před r. 1848 byly Teplice, Sobědruhy a Roudnice. Roku 1863 byl v Ústí založen židovský kultovní spolek, jehož modlitebna se nacházela v rohovém domě č. 286 v Bílinské a Malé Hradební ulici. Pátého listopadu 1866 ve 14 hodin bylo rabínem Davidem Pickem vysvěceno místo židovského hřbitova. Na tomto „starém“ hřbitově se pohřbívalo do r. 1893, tehdy bylo založeno samostatné židovské oddělení na nově vytvořeném centrálním hřbitově. Toto oddělení bylo zrušeno r. 1953. Na místě tohoto hřbitova je dnes provoz epichlorhydrinu ústecké Spolchemie. Roku 1866 byl dále zakoupen dům v Malé Hradební pro stavbu synagogy. Začala 1. 4. 1880, umožnila ji sbírka 30 židovských rodin (celkem bylo vybráno 26 000 zlatých). Synagoga byla vysvěcena téhož roku teplickým rabínem Dr. Rosenzweigem. Roku 1870 byla v Ústí povolena izraelitská náboženská obec, jejímž prvním správcem se stal učitel Lippmann Deller. Ve druhé polovině 30. let žilo na celém ústeckém okrese 1250 osob hlásících se k židovské náboženské obci. Od roku 1936 docházelo v Ústí k projevům rasové nesnášenlivosti. V té době začali zvláště bohatší Židé město opouštět (mezi nimi např. i rodiny Petschků a Weinmannů). Ve městě docházelo k protižidovským výtržnostem (poškození synagogy, vytloukání oken židovských obchodů). Koncem roku 1941 bylo z města odvlečeno 15 - 20 židovských sportovců. Nacisté o nich roztrousili zprávu, že byli povoláni na práci do Říše. Ústečtí Židé byli evidováni v kartotéce obyvatel města a jejich karty byly označeny písmenem „J“ a dvěma červenými jezdci, u tzv. míšenců jezdcem jedním. Pouze u několika karet je uvedena poznámka z r. 1942 „odstěhoval se neznámo kam“, pouze u karty Karla Löwyho je uvedena poznámka o transportu do Polska. Celkem žilo v českém a moravském pohraničí před mnichovským diktátem cca 30 000 židovských občanů. Po odtržení pohraničí a vytvoření „Sudetské župy“ zbyla na tomto území necelá desetina původní židovské populace (1939/2373 obyvatel). Transporty do Terezína ze Sudetské župy odjížděly z Ústí nad Labem, Karlových Varů a Opavy od 13. 11. 1942 do 7. 3. 1945. Z 2373 obyvatel spadajících pod norimberské zákony bylo v tomto období transportováno 612 mužů, žen a dětí. Osvobození se dožilo pouze 247 osob. Ústečtí Židé byli umisťováni do internačního tábora na zámku v obci Krásný Les v Krušných horách a odtud byli dále transportováni do Terezína. Z Ústí odešlo 12 transportů, deportováni byli Židé z celého Ústecka. Ústečtí Židé odcházeli v transportech XIX/5, 6 a 8. Po válce se do Ústí vrátily z emigrace a táborů jen tři rodiny. Leo Pick z Tel Avivu se pokusil po válce evidovat členy předválečné ústecké obce. Zjistil, že na našem území jich žije 20, v Británii a západní Evropě asi 35, v Izraeli 80, v Kanadě a USA 35, Jižní Americe asi 20 a Austrálii pět.
ÚSTÍ NAD LABEM Vzpomínky Ing. Viery Siládiové Paní Viera se narodila r. 1922 na jižním Slovensku v rodině židovského lékaře. Jelikož je židovského původu, vztahovaly se na ni v době II. světové války norimberské rasové zákony. Rok 1944 se pro ni a její rodinu stal osudným. Její otec byl společně s dalšími dvěma sty lékaři zatčen. Viera a její matka byly po týdenním pobytu v ghettu transportovány do polského vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Cesta do tábora smrti probíhala ve stísněných podmínkách přeplněného vlaku, kde se v jednom vagónu tísnilo několik desítek lidí. Viera, její matka, spolucestující - nikdo netušil, co přesně je v Osvětimi čeká. Po příjezdu byli vězni rozřazováni - zdraví jedinci vlevo, staří a nemocní vpravo. V tomto případě slovo vpravo znamená cestu na smrt, cestu do plynových komor. Převážná část rodiny paní Viery šla cestou vpravo ... Na radu polských vězňů Viera uvedla, že její maminka je její sestrou. Tato záměna zachránila mamince život. Co dál? Oholení vlasů, přidělení hadrů, vyhlazovací lágr B3. Strašné místo. Nebyla zde voda, kanalizace, dívky musely ležet na zemi bez přikrývek, možnost umýt se byla zhruba jednou za 14 dní v „lázních“. Neustále je doprovázela obrovská nejistota: jdou skutečně do „lázní“? O plynových komorách Vieru informoval jeden polský důstojník. Vězňové byli vystavováni nejen fyzickým, ale i psychickým útrapám. Každodenní apely, nekonečné počítání a stání v pětistupech, ponižující boje o pitnou vodu, klečení s kamenem drženým nad hlavou, podávání slaných jídel s cílem vyvolat velkou žízeň, snaha zlikvidovat osobnost, mlácení. Často se stávalo, že na dívky byli poštváni psi, kteří jim způsobili zranění. Jak to všechno přežít? Viera byla svědkem případů, kdy si dívky dobrovolně sáhly na život - skočily do drátů. Mezi strašné zážitky patří den, kdy byl likvidován cikánský lágr. Viera slyšela pláč, křik, volání o pomoc ... V hrůzných podmínkách lágru chytila Viera spálu, po níž následoval zánět kloubů. Díky přátelství a solidaritě se jí podařilo svou nemoc skrýt a tím i přežít. Obě, Viera i maminka, byly z Osvětimi transportovány do dalšího koncentračního tábora Ravensbrück. Zde byly šest týdnů. Byly zde i Češky - lidické ženy. Vězni v tomto táboře byli označeni a navzájem odlišeni různobarevnými trojúhelníky. Trojúhelníky politických vězňů měly červenou barvu, věřících alovou, Židů žlutou s nápisem Jude. V tomto táboře Viera našla novou přítelkyni. Češku Boženu Němcovou. Třetím a posledním táborem, kterým musely Viera a její maminka projít, byl Buchenwald. Pracovaly v továrně na kabely na denních i nočních směnách, které trvaly 12 hodin. Volno bylo pouze v neděli. Ubytovací podmínky i stravování byly lepší než v lágrech předchozích. V dubnu 1945 začala evakuace tábora – pochod smrti. Vězni museli denně ujít kolem třiceti kilometrů, k dispozici měli pouze velmi málo potravin (cukr a chléb), byli nedostatečně oblečeni, po cestě byli mláceni (jizvy po ranách má paní Viera dodnes). Několik kilometrů před Chebem Vieře, její mamince a čtyřem dalším pomohla skupina Francouzů. Po ukrývání v seně následovalo osm dní ukrývání v lese. Poté se Viera mohla poprvé po dlouhé době svobodně nadechnout - válka skončila. Návrat domů. Viera i maminka přežily. Tatínek byl zastřelen 6. 10. 1944. Po válce paní Viera Siládiová vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, získala akademický titul inženýrka, roku 1950 se přestěhovala do Ústí nad Labem.
ÚSTÍ NAD LABEM
Pradědečkův deník Stránky ze zápisníku, které jsou přiloženy za tímto textem, jsou vlastně stránkami deníku mého pradědečka. Psal v něm hlavně o své malé dceři Haničce - mé babičce z tatínkovy strany, avšak mezi tím se někdy vyskytne úryvek o tom, jaká omezení mají Židé v protektorátě a koho z rodiny či přátel čeká transport. Například zde uvádí, že Židé mají zákaz koupání na veřejném koupališti, nesmějí navštěvovat kavárny, biografy a výletní restaurace, nesmějí být členy spolků a mají zakázáno chodit ven po osmé hodině. Když můj pradědeček deník psal, zřejmě předpokládal, že ho někdo bude později číst. Je zde např. s jistou dávkou ironie poznamenáno: „... Na vysvětlenou, žijeme totiž ve věku, kdy je nebezpečno posvítit si na schodech. Na ulicích i ve velkých městech je v noci veliká tma, osvětlená okna se zapisují a obyvatelé jsou pokutováni. To vše, aby nás nenašla nepřátelská letadla, která mají na nás v protektorátě strašně spadeno. Dosud od počátku války jsme zde ani jedno neviděli.“ Dále zde píše o Davidově hvězdě, kterou musel nosit na levé straně prsou. Často zmiňuje rodinné příslušníky, kteří nastoupili transport. Zmiňuje se o tom, že strýc Karel je v Buchenwaldu - Weimaru, že strýc Hugo byl z Terezína přemístěn do Rigy (transportní číslo H 375). S kolínským transportem zmizeli další: babička (Cl 506), teta Emma (AAv 140), strýc Emil (AAc 583). Všechny čekala cesta do neznáma. Díky tomu, že můj pradědeček měl za manželku Němku, odešel až s posledními transporty a jako jediný z rodiny se vrátil živý. Jeho jediní zbylí příbuzní, Kabeláčovi, emigrovali do Francie. Zatím nám červen přinesl protižidovské zákony - podle první úpravy byla Hanička Árijka, podle druhé definitivní neárijka, protože pochází z manželství uzavřeného po 15 IX. 1935. V srpnu vyšla protižidovská nařízení zákaz koupání na veř. koupalištích, návštěvy kaváren a výletních restaurací, členství ve spolcích atd.
Haničce musíme velmi často předčítat z knížek, jichž má velkou řadu. Nejraději ovšem Karafiátovy Broučky poslouchá a dumá nad osudem hrdiny tohoto vypravování. „Táto, a nemuseli Broučci platit pokutu, když si tak jen při lítání svítili a neměli zatemněno? Že na ně nepřišel strážník.“ Na vysvětlenou, žijeme totiž ve věku, kdy je nebezpečno posvítit si na schodech. Na ulicích i ve velkých městech je v noci veliká tma, osvětlená okna se zapisují a obyvatelé jsou pokutováni. To vše, aby nás nenašla nepřátelská letadla, která mají na nás v protektorátě strašně spadeno. Dosud od počátku války jsme zde ani jedno neviděli.
ÚSTÍ NAD LABEM
Ovšem důležitou podmínkou pro získání práva na cukr vůbec je arijský původ, který, bohužel, Hanička nemůže prokázat, narodivši se po 15. září 1935.
ÚSTÍ NAD LABEM
17. XI. Došel dopis od strýčka Hugy, že ve středu 19. XI. odjíždí s transportem židů do neznáma. Velké rozrušení. 18. XI. Telegram oznamující, že odjezd byl odložen. Modlíme se k Prozřetelnosti, aby se odklad protáhl až do konce války. 25. XI. Mamka zavolána k telefonickému hovoru, v němž jí strýc Hugo oznámil, že přece neušel zléímu osudu a „jeho“ transport v nejbližších dnech odjíždí. Teta Ola nás v neděli navštívila a sdělila nám vše, co se kolem této záležitosti sběhlo. 1. XII. V pondělí došla „radostná“ zpráva, že Hugův transport nešel do Polska, nýbrž jen do Terezína. Jsme již hodně skromni v oceňování událostí. Ve středu 3. XI. přišel již lístek od samého Hugy. 4. XII. Odebrali nám železniční průkazky. První zákon, který se nezastavil ani před arijskými členy rodiny. Pro tátu celkem bezvýznamné, protože stejně již nemohl vzhledem k zákazům použíti dráhy dál než do Staré Paky.
ÚSTÍ NAD LABEM
Došla zpráva, že strýc Hugo byl z Terezína odvezen do Rigy. O několik dní později dochází zpráva, že transport je snad jen do Jozefa. To bylo vyvráceno zprávou z Jozefova. Konečně 31/1 se dozvídáme z Prahy, že strýc Hugo je v Rize u Lodže v Polsku. Modlíme se za něho, aby se ve zdraví dočkal šťastných konců a vrátil se brzy mezi nás. Zpráva o transportech a jejich osudech střídá zprávu a nemáme již chuti všem věřiti. Znovu se říká, že Hugo je v Rize (Lotyšsko) a že pracuje a je dobře ubytován. Konečně je uvolněn písemný styk s Terezínem (lístek s 30 slovy psanými hůlkovým písmem). Píšeme a jsme přesvědčeni o marnosti svého pokusu. Co kdyby lístek byl odeslán za Hugem na jeho správnou adresu?
ÚSTÍ NAD LABEM
A tak dovršila Hanička v době nejvýš pohnuté 6. rok svého věku. Právě ve chvíli, kdy byl pro nás omezen příděl potravin. Příšla tím úplně o příděl mléka, masa, umělého medu, bílého pečiva a mouky a vajec. Másla místo dřívějších 12,5 dkg na týden dostane jen 3,5 dkg. Další problém vzniklý dovršením 6. roku a zavedením letáků mobilisace pracovních sil nastává pro mamku - nebude muset nastoupit pracovní povinnost? Návštěva školy nepřichází dosud v úvahu, není počátek školního roku. A do té doby?! Odvykli jsme si na tak dlouhou dobu, jako je 6 měsíců, dělat plány.
ÚSTÍ NAD LABEM
Na Štědrý den přišla úřední zpráva, že Mladoboleslavsko bude vystěhováno 15. ledna. Poslední blízký příbuzný naší rodiny babička (71 roků) - nastupuje se svými a tatínkovými sourozenci a ostatními příbuznými cestu do neznáma. Doufáme o ní všichni, že to není již na dlouho a že to ve zdraví přežije, aby se všemi našimi drahými v brzku zase navrátila mezi nás. Haničku ovšem též zajímá, že s transportem má odejíti její obdivovatel, milý Jirka Koller. Den tříkrálový nevymizí nikomu z nás bělohradských z paměti. Do shonu největších příprav dopadla ráno zpráva, že rodina Weinerových byla odvedena policií. Byli jsme tím ohromeni a ochromeni v práci. Od rána do noci pomáhali jsme s mamkou u babičky, u Schültzových, u st. Hermannovny, a když se mezi nás večer vrátil Otík W., plakali jsme všichni radostí. A večer nastoupili jsme službu u Weinerů.V sobotu večer o půl sedmé hodině doprovodili jsme babičku na cestě do vyhnanství. Táta s ní jel ještě do Jičína. Bylo to těžké loučení.
ÚSTÍ NAD LABEM
Jarní měsíce tohoto roku jsou pro nás ve znamení vystěhování. Jeden transport stíhá druhý, po pražských přicházejí na řadu venkovské moravské a české. Ze známých odcházejí z Prahy dr. Ricovi všichni sourozenci [...] Byli jsme v Mladé Boleslavi u registrace. Za Hanču tento akt vyřídil táta. Nebylo řečeno nic určitého, ale táta přijel s jiskřičkou naděje, že záznamem jako árijec [...] [...] V Bělohradě přísné domovní prohlídky, i u nás. Táta si v práci zvrtl nohu a máma šlápla na hřebík, který si vrazila hluboko do nohy. 3 dny ležela a dlouho pokulhávala. Došla zlá zpráva, že tetička Ela, strýc Emil a [...] jsou zařazeni do transportu odcházejícícho 23. I. z Prahy.
ÚSTÍ NAD LABEM
ÚSTÍ NAD LABEM
Vzpomínky paní Marie Farkašové Má babička Marie Farkašová (narozena 22.9.1931 v Košicích) nesla II. světovou válku a uvedení norimberských rasových zákonů do praxe velmi těžce. Je totiž romského původu. V roce 1943 byla společně s dalšími Romy a i Židy násilně umístěna do prostor košického pivovaru. Tomuto aktu předcházelo napadení její rodiny ve večerních hodinách. Do pivovaru byla babička převezena pouze v noční košili. Snažila se prosit, aby si mohla vzít něco na sebe, protože jí byla zima, ale jedním z nacistů byla nejdříve slovně a poté i fyzicky napadena. Babička mi se slzami v očích pověděla, že v tento den měla začít její cesta smrti. Měla být převezena do Komárna (tehdy maďarského) a odtud nastoupit cestu do koncentračního tábora. Při chystaném převozu ji potkalo snad největší možné štěstí, které jí v její bezmoci pomohlo. Jistá paní, se kterou byla na cestě do Komárna, měla více dětí a mou babičku si vzala za svoji. Tím jí zachránila život a babička byla propuštěna. Dodnes si babička říká, že ji musela zachránit bytost, která na zemi představuje dobro. Babiččině mamince se transport vyhnul, ale její nevlastní otec Alois Budaj přežil Osvětim a Buchenwald. Z lágrů se vrátil fyzicky i psychicky podlomen a poznamenán. Od babičky jsem se dověděla, jak bylo s lidmi v lágrech zacházeno a jak byli týráni. Babiččin nevlastní otec po několika málo letech zemřel. I jeho první žena Ilona Budajová byla transportována do koncentračního tábora. Nevrátila se. Byla zaživa upálena v peci. V koncentračním táboře byli i babiččini známí: František Horváth (1912), Jozef Polák (1913), Alexandr Hudi (1910). Všichni tito muži se vrátili, byli však navždy tragicky poznamenáni a jejich život po návratu z lágru netrval déle než čtyři roky. Jediný dosud žijící babiččin známý, který přežil lágr, je Alois Krok (1926), jenž v táboře prodělal TBC. Dodnes je jeho psychika podlomená. V současné době žije na Slovensku.
ÚSTÍ NAD LABEM Transporty z Ústí nad Labem Ve druhé polovině 30. let žilo na celém ústeckém okrese 1250 osob hlásících se k židovské náboženské obci. Od roku 1936 docházelo v Ústí k projevům rasové nesnášenlivosti. V této době začali zvláště bohatší Židé město opouštět (mezi nimi např. i rodiny Petschků a Weinmannů). Ve městě docházelo k protižidovským výtržnostem (poškození synagogy, vytloukání oken židovských obchodů). Koncem roku 1941 bylo z města odvlečeno 15 - 20 židovských sportovců. Nacisté o nich roztrousili zprávu, že byli povoláni na práci do Říše. Ústečtí Židé byli evidováni v kartotéce obyvatel města a jejich karty byly označeny písmenem „J“ a dvěma červenými jezdci, u tzv. míšenců jezdcem jedním. Pouze u několika karet je uvedena poznámka z r. 1942 „odstěhoval se neznámo kam“, pouze u karty Karla Löwyho je uvedena poznámka o transportu do Polska. Z Ústí odešlo 12 transportů, deportováni byli Židé z celého Ústecka. Ústečtí Židé odcházeli v transportech XIX/5, 6 a 8. Přehled transportů z Ústí přikládáme. Na základě materiálů z Yad Vashem jsme zjistili jména židovských občanů našeho města, kteří byli transportováni z Terezína dále na východ, a jména těch, kteří přežili. Ústečtí Židé, kteří transport nepřežili: Transport XIX/5, 11. 6. 1943 Glässner Adolf, Glässnerová Hedvika Marie, Glässnerová Anita, Transport XIX/6, 10.1. 1944 Grünfeld Josef, Neumannová Helena,
*15. 12. 1899, ÚL, EV 1736, * 7. 10. 1889, Praha, EV 1737, * 25. 8. 1924, ÚL, EV 1738,
deportován z Terezína do Osvětimi, + 28.10.1944 deportována z Terezína do Osvětimi, + 28. 10. 1944 deportována z Terezína do Osvětimi, + 28. 10. 1944
*9. 10. 1882, Ev 1648, * 31. 1. 1897, Ep,
deportován z Terezína do Osvětimi, + 28. 10. 1944 transportována z Terezína do Osvětimi, + 9. 10. 1944
Ústečtí Židé, kteří byli osvobozeni: Transport XIX/6, 10. 1. 1944 Glöcknerová Rosa, Hohlerová Olga Paula, Kunzová Berta, Richterová Bella,
* 1. 9. 1882, * 20. 3. 1880, * 9. 7. 1875, *14. 5. 1893,
osv. Terezín osv. Terezín osv. Terezín osv. Terezín
Transport XIX/8,6.2. 1945 Ginsburg Filip, Glässner Quido, Pick Josef, Singer Arthur, Wernerová Marta,
* 8. 4. 1884, * 31. ?. 1884, * 14. 12. 1875, * 11. 12. 1882, * 26. 9. 1898,
osv.Terezín osv. Terezín osv. Terezín osv. Terezín osv. Terezín
