Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra obchodního práva SMLOUVA O ÚVĚRU. Diplomová práce

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra obchodního práva

SMLOUVA O ÚVĚRU Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Liška, LL.M. Diplomant: Ondřej Čížek Dolnojirčanská 669/1 Praha 12 142 00

Datum vypracování práce 26.3.2012

1

Čestné prohlášení: „Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracoval samostatně a že jsem v ní vyznačil všechny prameny, z nichž jsem čerpal, způsobem ve vědecké práci obvyklým.“

V Praze dne 26.3. 2012

……………………. Ondřej Čížek

2

Poděkování: Děkuji panu JUDr. Petru Liškovi, LL.M., vedoucímu mé diplomové práce za připomínky a pomoc při zpracování.

3

Obsah: Obsah…………………………………………………………………………………….1 Úvod………………………………………………………………………………….….3 1. Pojem a význam úvěru z ekonomického a právního hlediska……………………..…4 1.1. Pojem úvěr a úvěrový vztah………………………………………………...4 1.2. Význam úvěru………………………………………………………………6 2. Historie, vznik a existence úvěru……………………………………………………..8 3. Základní zásady poskytování úvěrů…………………………………………………11 3.1. Zásada smluvnoti…………………………………………………………..11 3.2. Zásada účelovosti…………………………………………………………..12 3.3. Zásada přímosti…………………………………………………………….13 3.4. Zásada termínovanosti……………………………………………………..13 3.5. Zásada úročitelnosti………………………………………………………..14 3.6. Zásada zajištěnosti…………………………………………………………14 3.7. Zásada návratnosti…………………………………………………………15 4. Právní vymezení smlouvy o úvěru…………………………………………………..16 4.1. Základní charakteristika……………………………………………………16 4.1.1. Zařazení do systému práva – základní vymezení………………...16 4.1.2. Podstata smlouvy o úvěru ……………………………………….18 4.1.3. Srovnání smlouvy o úvěru § 497 - §507 obch.zák. se smlouvou o půjčce § 657 a § 658 obč.zák…………………………...20 4.1.4. Právní úprava sml. o úvěru dle nového občanského zákoníku…..21 4.2. Podstatné části smlouvy o úvěru………………………………….………..22 4.2.1. Označení stran smlouvy o úvěru………………………….……...23 4.2.2. Určení výše úvěru………………………………………….…….24 4.2.3. Závazek věřitele poskytnout na žádost dlužníka peněžní prostředky…………………………………………....26 4.2.4. Závazek dlužníka vrátit přijaté peněžní prostředky a zaplatit z nich úroky ………………………….…………..27 4.3. Nepodstatné a nahodilé části smlouvy …………………………….………29 4.4. Prodlení dlužníka ………………………………………………………….35 4.5. Odstoupení od smlouvy ………………………………………………...…36

1

5. Banka jako věřitel úvěru …………………………………………………………….39 5.1. Zvláštní postavení banky coby věřitele smlouvy od úvěru ………………..39 5.2. Aktivní a pasivní úvěrové obchody banky ………………………………..42 5.2.1. Aktivní úvěrové obchody ……………………………….……….42 5.2.3. Pasivní úvěrové obchody ………………………………………..43 5.3. Stadia realizace smlouvy o úvěru …………………………………………44 5.4. Srovnání se spořitelními a úvěrovými družstvy …………………………..45 6. Úvěrové zajišťovací instrumenty …………………………………………………...47 6.1. Obecná charakteristika a význam zajištění ………………………………..47 6.2. Právní úprava zajištění smlouvy o úvěru ………………………………….48 6.3. Klasifikace zajišťovacích instrumentů …………………………………….48 6.4. Jednotlivé zajišťovací instrumenty ………………………………………..50 6.4.1. Smluvní pokuta ………………………………………………….50 6.4.2. Ručení ………………………………………………………...…51 6.4.3. Bankovní záruka ………………………………………………...52 6.4.4. Uznání dluhu …………………………………………………….54 6.4.5. Zástavní právo …………………………………………………...55 6.4.6. Zadržovací (retenční) právo ……………………………………..56 6.4.7. Postoupení pohledávky ………………………………………….56 6.4.8. Zajišťovací převod práva ………………………………………..57 6.5. Úvěrové a bankovní registry ………………………………………………58 7. Jednotlivé druhy úvěrů …………………………………………………………...…61 8. Spotřebitelský úvěr …………………………………………………………….……66 8.1. Specifika spotřebitelského úvěru ………………………………………….66 8.2. Srovnání spotřebitelského úvěru konkrétních poskytovatelů ……………..72 Závěr ………………………………………………………………………………….. 76 Resumé ………………………………………………………………………………...79 Seznam zkratek………………………………………………………………………....80 Použitá literatura ……………………………………………………………………….81 Seznam příloh ………………………………………………………………………….83 Příloha č. 1: Úvěr dle nového občanského zákoníku § 2395 - § 2400 ………………...83 Příloha č. 2: Osobní dotazník nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru ….84

2

Úvod Tématem mé diplomové práce je smlouva o úvěru. Ve své práci si kladu za cíl generální právní analýzu smlouvy o úvěru a úvěru jako takového se zvláštním přihlédnutím ke spotřebitelskému úvěru.

U úvěru se primárně zaměřím na samotný význam pojmu úvěr, jeho ekonomický a právní význam pro společnost. Dále se zaměřím na jednotlivé druhy úvěrů, jejich podstatu, členění dle různých kritérií a rozdílnosti, jakož i na základní zásady poskytování úvěru, které se více či méně uplatňují při uzavírání smluv.

U smlouvy o úvěru nejdříve zevrubně nastíním historii, vznik a existenci úvěru. Stěžejní část mé diplomové práce ovšem bude zaměřena na právní vymezení smlouvy o úvěru, její zařazení do systému práva, podstatu, srovnáním s budoucí právní úpravou smlouvy o úvěru dle nového občanského zákoníku a jednotlivými částmi úvěrové smlouvy (podstatnými i nepodstatnými). Zvlášť pak budu analizovat jednotlivé zajišťovací instrumenty úvěrových smluv, které slouží k posílení pozice věřitele a zajištění návratnosti poskytnutých peněžních prostředků. Dále se budu věnovat bance, coby věřiteli (poskytovateli) z úvěrové smlouvy, jejímu zvláštnímu postavení, veřejnoprávní regulaci a zvláštnostem při uzavírání úvěrových smluv včetně významu všeobecných bankovních podmínek.

V závěru své diplomové práce se budu zabývat právní úpravou spotřebitelského úvěru, jeho jednotlivými specifiky a významem zvláštní právní úpravy. Dále srovnám po právní stránce konkrétní úvěrové smlouvy dvou poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

3

1. Pojem a význam úvěru z ekonomického a právního hlediska 1.1.

Pojem úvěr a úvěrový vztah Termíny úvěr, úvěrování, úvěrový vztah či úvěrové operace lze interpretovat jak

samostatně, a to z pohledu právního nebo ekonomického, tak i v souvislosti (společně) se smlouvou o úvěru, resp. její právní úpravou. Úvěrová smlouva se řadí k základním institutům tržní ekonomiky, finanční úvěr je důležitým nástrojem v hospodaření každého ekonomického subjektu i celého státu. Úvěr je současně pojmem právním i ekonomickým.1 Úvěr existuje a uplatňuje se v rámci rozvinutého peněžního hospodaření ve všech společensko-ekonomických formách. V souvislosti s rozvojem mezinárodní dělby práce a mezinárodního obchodu překročil národní hranice jednotlivých zemí, rozvíjí se a ovlivňuje proces rozšířené reprodukce v mezinárodním měřítku.

Definic úvěru jako ekonomického a právního institutu je celá řada. Natolik jsou ovšem konformní, že za všechny uvedeme vymezení pojmu ze Slovníku obchodního práva: „Úvěr“ (lat. creditum) – půjčka, dluh; 1. Vztah vznikající při odevzdání hodnoty někomu jinému na dočasné použití 2. Forma návratné redistribuce dočasně nebo trvale uvolněných zbožových nebo peněžních fondů.2

Po formální stránce úvěr vzniká odevzdáním určité hodnoty k dočasnému užívání jedné strany – věřitele straně druhé - dlužníkovi. Touto hodnotou může být zboží, služba, ale v současnosti jsou nejrozšířenější peněžní prostředky. Dlužníkovi je na druhou stranu dána možnost s těmito prostředky nakládat po určitou dobu, přičemž za tuto možnost zaplatí věřiteli sjednaný úrok. 1

Lochmanová (kapitola Smlouva o úvěru) in Štenglová, Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk ISBN 80-86898-81-4, rok vydání 2006, str. 225 2 Grúň, Finanční právo a jeho instituty 2. akt. a dopl. vydání, vydalo právnické a ekonomické knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka v roce 2006, str. 269, ISBN: 80-7201-620-2

4

Úvěr je ekonomická forma dočasného postoupení hodnoty v zbožové nebo peněžní formě jedním subjektem jinému, s podmínkou vrácení této hodnoty a zaplacení úroku. Při poskytování vzniká vždy dlužnický vztah.3 Jde tedy o odklad zaplacení pohledávky, která vznikla dodávkou zboží nebo půjčením sumy na pozdější, předem dohodnutý termín. Za úvěr nelze považovat časový rozdíl mezi plněním závazku a zaplacením. Tento časový rozdíl je nazýván obchodním (dodavatelským) úvěrem. Z ekonomického hlediska je pojem úvěr i půjčka zaměnitelný, protože oba dva slouží k dočasnému přesunu cizích peněžních prostředků, které jsou návratné.

Z právního hlediska je pak úvěr půjčkou peněz, přičemž se pojmy úvěr a půjčka používají rovnocenně. Pojem úvěr se ustálil pro případy, kdy dlužníkem a věřitelem jsou podnikatelské subjekty a pojem půjčka se používá pro případy, když jde o vztah k fyzické osobě, tedy o vztah občanskoprávní.4

Pojmově se tedy úvěrem označuje dočasné půjčování peněz bankou jako věřitelem, klientovi jako dlužníkovi za určitou cenu – úrok. Úvěr má peněžní podobu. Dalšími atributy úvěru jsou návratnost a výnosovost. Výnosovost úvěru musí být taková, aby úrok, který banka inkasuje, jí umožňoval vyplatit úrok těm, kteří si do banky uloží své peníze a umožní jí tak s nimi obchodovat v podobě půjčování.

Úvěrem dle § 1 odst. 2 písm. b) zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, se pro účely tohoto zákona rozumí v jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky. Poskytování úvěrů patří mezi základní činnosti bank, proto se také často řadí mezi bankovní smlouvy, ovšem banky nejsou jedinými poskytovateli – věřiteli smlouvy o úvěru.

3

Grúň, Finanční právo a jeho instituty 2. akt. a dopl. vydání, vydalo právnické a ekonomické knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka v roce 2006, str. 269, ISBN: 80-7201-620-2, 4 Grúň, Finanční právo a jeho instituty 2. aktualizované a doplněné vydání, vydalo právnické a ekonomické knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka v roce 2006,str 271,ISBN: 80-7201-620-2

5

Dle § 1 písm. h) zák. č. 219/1995 Sb. devizového zákona se finančním úvěrem rozumí poskytnutí peněžních prostředků v české nebo cizí měně, se kterým je spojena povinnost k jejich vrácení v peněžní formě.

Za finanční úvěr se považuje i peněžní půjčka, hypoteční úvěr, spotřebitelský úvěr a finanční leasing. Pro provádění obchodů s devizovými hodnotami nebo poskytování peněžitých služeb, je-li tato činnost podnikáním, uděluje Česká národní banka devizovému místu, které vykonává činnost na základě bankovní či jednotné licence podle zvláštního zákona devizovou licenci, nestanoví li devizový nebo zvláštní zákon jinak.5

Úvěrovým vztahem je tedy ekonomicko–právní vztah dvou stran, v němž dlužník má povinnost vrátit ve stanovené době věřiteli příslušnou hodnotu a zpravidla zaplatit úrok.

Objektem úvěrových vztahů jsou peněžitá plnění. Tento fakt může zařadit uvedené vztahy do oblasti jak práva finančního, tak práva obchodního či občanského. Také postavení subjektů může podle okolností institut úvěru zařadit jak do práva finančního, tak do práva obchodního či občanského.6

1.2. Význam úvěru Úvěr patří mezi nástroje, kterými je ovlivňováno množství peněz v oběhu, a proto je považován za objekt veřejného zájmu, který je nutno určitým způsobem regulovat. Vztahy mezi věřitelem a dlužníkem jsou vztahy charakterizované smluvní volností stran, upravené dispozičními právními normami soukromého práva, ale vztahy upravující organizované poskytování úvěrů na finančním trhu vycházejí převážně

5

Lochmanová (kapitola Smlouva o úvěru) in Štenglová,Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk, rok 2006, ISBN 80-86898-81-4,str 225 6 Bakeš, Karfíková,Kotáb, Marková a kol., Finanční právo 5. aktualizované vydání, nakl. C.H.Beck 2009, ISBN 978-80-7400-801-6, str. 322

6

z právních norem kogentních, typických pro právo veřejné, zejména pro právo finanční.7

Vzhledem ke koloběhu oběžných prostředků dochází k nerovnoměrnostem plateb za nákup surovin, mezd apod., díky kterému dochází k systematickému uvolňování peněžních prostředků, což je také podporováno sezónním charakterem prací a odbytu některého zboží. Na základě toho vznikají dvě skupiny subjektů. Na jedné straně jsou podniky i obyvatelstvo s volnými peněžními prostředky a na druhé straně podnikatelé a obyvatelstvo, kterým vzniká naopak poptávka. Právě tento nesoulad se řeší pomocí úvěrů.

Základní příčinou existence bankovního úvěru jsou objektivní procesy koloběhu individuálního kapitálu, ve kterém dochází k nerovnoměrnému vývoji.8 V důsledku toho vznikají na jedné straně finanční přebytky a na druhé straně poptávka po penězích, tj. nesoulad mezi příjmy a výdaji, který řeší finanční zprostředkovatelé, převážně banky, které soustřeďují finanční prostředky od jedné strany a prostřednictvím poskytování úvěrů je poskytují straně druhé. Další funkcí úvěru je funkce emisní, která dává do oběhu peníze a při splácení úvěru je opět stahuje, tím se také ovlivňuje množství a struktura peněz v ekonomice. Dozor nad množstvím peněž (a tudíž peněžní rovnováhou) vykonává centrální banka prostřednictvím svých nástrojů.

7

Bakeš, Karfíková,Kotáb, Marková a kol., Finanční právo 5. aktualizované vydání,nakl. C.H.Beck 2009, ISBN 978-80-7400-801-6, str. 322 8 Grúň, Finanční právo a jeho instituty 2. aktualizované a doplněné vydání, vydalo právnické a ekonomické knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka v roce 2006,str 272,ISBN: 80-7201-620-2

7

2. Historie, vznik a existence úvěru Institut úvěru je starý téměř tři tisíce let, ovšem srozumitelnou podobu dostává až v rámci uceleného systému práva římského.

Samotná historie institutu úvěru sahá svou podstatou až do období starověkého Říma. Je historickou zásluhou Římanů, že již vytvořili pojem závazku (obligace) a že ho vypracovali jako vztah mezi dlužníkem a věřitelem, ve kterém dlužník je právně povinný věřiteli něco plnit pod sankcí žaloby a exekuce. Takto se pak vyvíjel i závazkový vztah úvěrový, který v pojímání římského práva byl reálným kontraktem v podobě půjčky.9 Podstatou půjčky bylo převedení vlastnictví určitých zastupitelných věcí z věřitele na vlastníka s podmínkou, že dlužník v dohodnuté době vrátí věci stejného druhu. Půjčka byla smlouvou reálnou a bezúplatnou, tudíž se věřitel nemohl domáhat žádných úroků, pokud nebyly samostatnou smlouvou sjednány. Tedy již v římském právu se objevila neoddělitelná spojitost mezi úvěrem a jeho cenou – úrokem. (Usura est commodum certum quod propter usum rei mutatae recipitur – úrok je ekonomický prospěch za užití půjčeného). Tato pravidla měla posléze podstatný vliv na právní podstatu vývoje úvěru v dnešní podobě.

Období středověku bylo ovlivněno velkým rozvojem mezinárodního obchodu, vyššího stupně zbožové výroby a mezinárodní dělby práce. V souvislosti s rozmachem středověkého kapitalismu vznikaly relativní přebytky peněžního kapitálu.

Jednou z hlavních překážek rozvoje úvěru jako ekonomického a právního institutu a rozvoje úvěrového hospodářství v evropské společnosti raného středověku byla doktrína katolické církve, která zakazovala požadování náhrady či odplaty za půjčení peněz. Zákaz braní úroků platil původně pouze pro duchovní osoby, později (ještě v 8. st.) pro všechny křesťany. Coby etická norma byla však tato zásada uznávána ještě i v raném novověku a neotřásla jí ani postupující evropská reformace. Z této skutečnosti však profitovala jiná skupina obyvatelstva – Židé. Na jejich peněžní 9

Grúň, Finanční právo a jeho instituty 2. aktualizované a doplněné vydání, vydalo právnické a ekonomické knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka v roce 2006,str 272,ISBN: 80-7201-620-2

8

obchody se ani kanonické, ani scholastické představy o úroku a lichvě (usurum) nevztahovaly, takže mohli žádat úrok otevřeně.10

Na našem území se úvěr výrazněji rozvíjí od 19. století, kdy byli soukromí bankéři vystřídáni prvními peněžními ústavy jako spořitelny či okresní hospodářské záložny. Účelem bylo zprostředkovat užití peněžních a naturálních přebytků z úrodných let v období méně hospodářsky výhodném. Jedním z projevů byla i správa tzv. sirotčích peněz (předpisy č. 205/1858 r.z. a č. 123/1858 r.z.), kdy se movitý majetek sirotků investoval do úvěrů. Na území Čech bylo poskytování úvěru omezeno zákony proti lichvě, které se při vzrůstající potřebě pohybu finančních prostředků postupně uvolňovalo. Na přelomu 19. a 20. století se úvěry poskytovaly převážně na podporu zemědělství – zákon č. 75/1898 r.z. vytvořil Úvěrový fond na podporu zemědělských malovýrobců.

Velký rozmach vznikl po druhé světové válce, kdy se úvěrové vztahy rozšířily jak ve vnitrostátních ekonomikách, tak v mezinárodním hospodářství, protože bylo zapotřebí rychle odstranit válkou způsobené škody. Po válce se zvyšovaly nároky na produktivitu práce a s tím související technologickou modernizaci, pro kterou výrobci nebyli schopni vytvořit dostatečný finanční kapitál, což vedlo k tomu, že byli nuceni financovat své potřeby prostřednictvím úvěrů. Postupem času se stal úvěr peněžním vztahem, jehož předmětem je návratné poskytnutí peněžních prostředků a dosažení zisku ve formě úroku.

Po vzniku samostatného Československa, v souvislosti s pozemkovou reformou, hrál úvěr významnou roli, když bezzemci potřebovali peníze na zaplacení ceny za půdu. Úvěrový zákon umožňoval poskytovat dlouhodobé úvěry veřejným peněžním ústavům. Až do nástupu centrálně plánované ekonomiky byl úvěr využíván pro rozvoj všech odvětví podnikání i pro uspokojování potřeb všech občanů. Po nástupu centrálně plánované ekonomiky se úvěry poskytovaly na základě úvěrových plánů, které byly součástí národohospodářského plánu. Zdroje se tvořily z volných finančních prostředků podniků, organizací a z úspor obyvatelstva a sloužily ke kontrolovanému rozvoji 10

Grúň, Finanční právo a jeho instituty 2. aktualizované a doplněné vydání, vydalo právnické a ekonomické knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka v roce 2006,str 269,ISBN: 80-7201-620-2

9

socialistické základny. Úvěr sloužil k prosazování záměrů, cílů a úkolů státních plánů v souladu s hospodářskou politikou státu. Podstata úvěru jako projevu tržní ekonomiky byla deformována projevem státního dirigizmu.

Zvláštním a mladším než obchodní úvěr je úvěr finanční, jehož předmětem jsou pouze peníze. Zde tedy věřitel odevzdá vypůjčovateli určitou finanční částku s tím, že ten mu ji po určité předem určené době vrátí a současně mu i zaplatí úrok. Z historie (starověku, středověku i novověku) je známo mnoho případů, kdy ať jednotlivci, rodiny či různé skupiny půjčovali peníze panovníkům či šlechtě, zpravidla za vysoké úroky. Postupně se poskytování úvěrů rozšířilo i mezi nižší vrstvy a tím proniklo do celého hospodářství. Ze zájmových sdružení se postupem času staly banky, které shromažďovaly finanční prostředky a staly se zprostředkovateli úvěrů mezi jednotlivými hospodářskými odvětvími, a které postupem času sílily a začaly ovlivňovat celkový politický a hospodářský život. Rozvinula se zde rozsáhlá úvěrová soustava, která odpovídá rozvinuté zbožové výrobě a dělbě práce mezi průmyslovým, obchodním a peněžním kapitálem.

Vývojem se úvěr, přičemž jde hlavně o finanční úvěr, stal především institutem finančního bankovního práva, protože podle legislativy rozvinutých zemí ho poskytují převážně peněžní instituce a z nich hlavně banky. Stal se však také institutem obchodního práva, neboť smluvní základ a další náležitosti zařazují převážnou část úvěrových vztahů a jejich právní úpravy do sféry soukromého práva. Banky mohou půjčovat své fondy širokému okruhu půjčovatelů, včetně podnikatelských koncernů, spotřebitelů, a to i na nákup nemovitostí. 11

11

Grúň, Finanční právo a jeho instituty 2. akt. a dopl. vydání, vydalo právnické a ekonomické knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka v roce 2006, str 271-272, ISBN: 80-7201-620-2,

10

3. Základní zásady poskytování úvěrů Při poskytování úvěrů se obecně vychází z následujících zásad: 1. smluvnosti, 2. účelovosti, 3. přímosti, 4. termínovanosti, 5. úročitelnosti, 6. zajištěnosti, 7. návratnosti.12 Vzhledem k tomu, že právní úprava smlouvy o úvěru je kromě kogentních ustanovení § 263 odst. 2 a § 499 obchodního zákoníku dispozitivní, neplatí tyto zásady bezvýjimečně.

3.1. Zásada smluvnoti Smlouva o úvěru obsahuje podstatné a obvykle i nepodstatné či nahodilé části. - mezi podstatné části řadíme: a) označení stran, b) výše úvěru, c) závazek věřitele poskytnout určené prostředky, d) závazek dlužníka vrátit poskytnuté prostředky a zaplatit úroky, - mezi nepodstatné, resp. nahodilé řadíme: e) účel úvěru, f) splátkový kalendář, g) předkládání informací stranami, h) předmět úvěrování, i) celková doba splatnosti, j) smluvní sankce v případě porušení podmínek úvěrové smlouvy, k) způsob zajištění, l) způsob a časový plán čerpání peněžních prostředků, m) pravidla úrokování, n) odkaz na úvěrové podmínky banky, o) jiná vzájemná práva a povinnosti.

12

srov. Lochmanová (kapitola Smlouva o úvěru) in Štenglová, Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk, rok 2006, ISBN 80-86898-81-4, str. 232

11

3.2. Zásada účelovosti Účel, ke kterému je dlužník oprávněn peněžní prostředky získané od věřitele použít, není zákonem nikterak omezen. Stanoví-li však smlouva, že peněžní prostředky lze použít jen k určitému účelu, může věřitel omezit dlužníka jen na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto plněním.

Ustanovení § 501 odst. 2 ObchZ je svým charakterem dispozitivní, proto jej lze smlouvou vyloučit a účel použití peněžních prostředků vůbec nesjednat. Pak je může dlužník použít podle svého vlastního uvážení (v souladu s právními předpisy). Mohou se např. stát i předmětem úvěru pro jiný subjekt, nebo předmětem smlouvy darovací.13 K účelovosti použití peněžních prostředků se vztahuje též § 211 odst. 2 trest. zákona.

U skutkové podstaty trestného činu podle § 211 odst. 2 se nevyžaduje, aby úvěrovým podvodem byla způsobena škoda nebo aby úmysl pachatele směřoval ke způsobení škody. K trestnosti podle této základní skutkové podstaty postačí, že pachatel bez souhlasu věřitele v nikoliv malém rozsahu použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel. Způsobí-li úvěrovým podvodem škodu nejméně 25 000 Kč, jde o znak kvalifikované skutkové podstaty podle vyšších odstavců. Úvěrový podvod podle § 211 odst. 2 je úmyslným trestným činem. Přitom úmysl musí zahrnovat i nikoliv malý rozsah peněžních prostředků použitých na jiný než určený účel bez souhlasu věřitele. Nezáleží tu na tom, zda pachatel jinak poskytnutý úvěr řádně splácí a žádná škoda tedy věřiteli nevznikne.14

Ustanovení § 211 odst. 2 se částečně překrývá se znaky trestného činu způsobení úpadku podle 224 odst. 1 písm c) tr.zák. Oproti úvěrovému podvodu zákonodárce u trestného činu způsobení úpadku kriminalizuje i nedbalostní jednání (hrubou nedbalost)

13

Lochmanová (kapitola Smlouva o úvěru) in Štenglová, Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk, rok 2006, ISBN 80-86898-81-4, str 232-233 14 Vantuch, Trestní zákoník s komentářem, nakl. ANAG, rok 2011, ISBN: 978-80-7263-677-8, str. 758 a 759

12

a také užití úvěru „v hrubém nepoměru“ s jeho účelem (pro vymezení tohoto hrubého nepoměru nejsou uvedena žádná kritéria)15

3.3. Zásada přímosti Zásada přímosti má přímou spojitost se zásadou účelovosti. Je-li ve smlouvě určen konkrétní účel, k němuž mají, resp. musí být peněžní prostředky pro osobu dlužníka použity, pak je sám dlužník musí přímo použít pouze k tomuto účelu.

3.4. Zásada termínovanosti Zásada termínovanosti se projevuje ve dvou základních vztazích. Prvním je ve vztahu k čerpání peněžních prostředků a druhý je ve vztahu k jejich splacení; a) ve vztahu k čerpání peněžních prostředků – kdy je dlužník oprávněn uplatnit nárok na poskytnutí peněžních prostředků ve lhůtě stanovené ve smlouvě. Není-li tato lhůta stanovena, může dlužník tento nárok uplatnit, do doby než je smlouva vypovězena jednou ze stran. Věřitel má tedy povinnost poskytnout peněžní prostředky, pokud je o to požádán dlužníkem. Neposkytne-li je věřitel včas, nastává u něho prodlení s plněním peněžitého závazku. Čerpání peněžních prostředků může být ve smlouvě dohodnuto buď jednorázově, nebo ve splátkách (pravidelných či nepravidelných, o stejné či různé výši). Forma čerpání peněžních prostředků je závislá na dohodě stran: dlužník může žádat o jejich vyplacení v hotovosti, převedení na běžný účet, převedení na účet svého věřitele, nebo může předkládat faktury vystavené věřitelem k proplácení aj., b) ve vztahu ke splácení peněžních prostředků – kde je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán (zásada návratnosti

15

Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou, 1. Vydání podle stavu k 1.1.2010, nakl. Leges, rok 2009, ISBN 978-80-87212-22-6, str. 278

13

plynoucí ze základního ustanovení § 497 ObchZ).16 Peněžní prostředky se vrací (včetně stanovených úroků) v době ve smlouvě stanovené. Obdobně jako je tomu u poskytování úvěru, může být dlužná částka splacena jednorázově – ve stanovený den či ve splátkách.

3.5. Zásada úročitelnosti Podstatou poskytování úvěru je poskytnutí peněžních prostředků, resp. úvěru za určitou cenu, která je právě vyjádřena výší úroku. Výše úrokových sazeb je zároveň i hlavním rozhodovacím kritériem dlužníka, zda smlouvu o úvěru uzavře.

Povinnost dlužníka platit úroky nelze dohodou stran vyloučit. Pokud by smlouvou byly úroky vyloučeny, nejednalo by se o smlouvu o úvěru, ale o smlouvu nepojmenovanou nebo o smlouvu o půjčce. Výše úroků je zpravidla ve smlouvě sjednána. V opačném případě dlužník platí úroky v maximální možné míře stanovené zákonem, přičemž maximální výše úroků není žádným právním předpisem stanovena. Nepřiměřenou výši úroků jednak limituje ust. § 265 ObchZ, podle něhož by se jednalo o výkon práva, který je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a tudíž nepožívá právní ochrany. Druhým limitujícím prostředkem je judikatura, kde je stanovena určitá hranice mezi podnikatelskou činností a lichvou. Rozhodujícím kritériem je dle trestního zákona hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu § 218 trestního zákona. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.1.2005, sp.zn. 5 Tdo 1282/2004 stanovuje tento nepoměr na 70% ročním úroku z poskytnutých peněžních prostředků.

3.6. Zásada zajištěnosti Leč základní ustanovení smlouvy o úvěru o zajištění úvěru nehovoří, valná většina úvěrů se dnes poskytuje pouze se zajištěním. Například banky úvěry bez zajištění (in bianco) prakticky neposkytují. Podstatou zajišťovací zásady je zajistit 16

srov Lochmanová (kapitola Smlouva o úvěru) in Štenglová, Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk, rok 2006, ISBN 80-86898-81-4, str. 233

14

návratnost poskytnutých prostředků, s čímž je spojena snaha o minimalizování ztrát z poskytovaných úvěrů. Občanský zákoník i obchodní zákoník nabízejí řadu zajišťovacích prostředků jako zástava, ručení, bankovní záruka, zajišťovací převod práva apod. (více v kapitole č. 7 zajištění úvěrů) a záleží pouze na dohodě stran, který zajišťovací prostředek bude použit. Nezajištěné úvěry jsou spíše výjimkou a většinou se uplatňují buď u zvláštních obchodních vztahů nebo zvláštních klientů.

Jsou-li na věřitelské straně bankéři, poskytují zásadně úvěr „in bianco“ (nezajištěný) velice vzácně a jen klientům o vysoké bonitě. Banky v praxi obecně poskytují úvěry za předpokladu sjednání zajišťovacích prostředků. Jejich význam se plně projevuje v situaci, kdy dlužník neplní svoje peněžité závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru.17

Zanikne-li nebo zhorší-li se za trvání smlouvy o úvěru zajištění závazku, je dlužník povinen doplnit zajištění na stanovený rozsah. Pokud tak neučiní v přiměřené lhůtě, může věřitel od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení dlužné částky včetně úroků. Ust. § 506 ObchZ je ustanovením speciálním k obecnému ustanovení § 351 odst. 2 ObchZ. Proto při odstoupení od smlouvy věřitelem při nesplácení úvěru dlužníkem budou nadále platně účtovány úroky z úvěru i úrok z prodlení, tzv. sankční úroky v zákonné (§ 369 ObchZ) nebo ve smluvené výši.18

3.7. Zásada návratnosti Jedním ze základních pojmových znaků a projevem podstatné části smlouvy je navrácení peněžních prostředků poskytnutých věřitelem. Dlužník je povinen vrátit peněžní prostředky ve lhůtě stanovené ve smlouvě a k tomu zaplatit úrok za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Pokud není smlouvou vyloučeno, mohou být peněžní prostředky vráceny předčasně. Banky zpravidla se svých úvěrových

17

Marek K.., K obchodním závazkovým vztahům, vydala VŠVSMV, v roce 2007, ISBN 80-86855-18-X, str. 146 18 Lochmanová (kapitola Smlouva o úvěru) in Štenglová, Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk, rok 2006, ISBN 80-86898-81-4, str 235-236

15

smlouvách předčasné splacení vylučují nebo ho vážou na určitou smluvní pokutu, resp. závazek splatit úroky v celé výši.

4. Právní vymezení smlouvy o úvěru § 497

Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel (tj. osoba úvěr poskytující), že na požádání dlužníka (tj. osoby úvěr přijímající) poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

4.1.

Základní charakteristika

4.1.1. Zařazení do systému práva – základní vymezení

Platná právní úprava smlouvy o úvěru je obsažena nejen v obchodním zákoníku (ustanovení o smlouvě o úvěru § 497 - § 507) a v občanském zákoníku (smlouva o půjčce), ale také v zákoně o bankách, zákoně o České národní bance a některých dalších právních normách. Z ustanovení obchodního zákoníku mají kogentní povahu pouze § 497, který vymezuje smlouvu o úvěru, a § 499, který upravuje úplatu za sjednání závazku poskytnout úvěr. Ostatní ustanovení mají povahu dispozitivní a uplatní se tedy pouze v případě, pokud si strany ve smlouvě nesjednaly něco jiného nebo určité ustanovení nevyloučily.

Smlouva o úvěru je smlouvou kombinovanou; výstižnější by bylo nazvat ji smlouvou o otevření úvěru. Může mít i povahu rámcové smlouvy, na kterou budou na základě požádání navazovat další smlouvy.19

Smlouvu o úvěru řadíme mezi tzv. typové (absolutní) obchody. Tyto smlouvy se totiž podle § 261 odst. 3 obchodního zákoníku řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků (nemusí to být podnikatelé, kteří by byli při vzniku závazku 19

Grúň, Finanční právo a jeho instituty, 2. aktualizované a doplněné vydání, vydalo právní a ekonomické nakladatelství Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2006, ISBN: 80-7201-620-2, str. 278

16

v podnikatelském vztahu, ani podnikatelé obecně).20 Stejně tak se bude obchodním zákoníkem řídit zajištění těchto závazků - § 261 odst. 4 obchodního zákoníku.

Významnou roli hraje § 262 odst. 4 obch. zák., podle kterého současně platí, že ve vztazích podle § 261 stejného zákona (jímž jsou i vztahy z úvěrové smlouvy) nebo vztazích podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle § 262 odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části zákona na obě strany. Ovšem ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů (např. o spotřebitelském úvěru, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele) se použije vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, pak nese odpovědnost za porušení povinnosti z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku (§ 262 obchodního zákoníku odst. 4 poslední věta).

V bankovnictví řadíme smlouvu o úvěru

mezi tzv. aktivní bankovní obchody,

v nichž má banka postavení věřitele a rozděluje kapitál mezi své dlužníky (také jsou charakterizovány coby obchody distribuční). Smlouva o úvěru, který je poskytovaný bankou se řadí mezi smlouvy adhézního typu. Banky zpravidla pevně stanovují podmínky, za kterých je úvěr poskytován, bývají obyčejně předtištěny na formulářích a druhá strana má minimální možnost obsah smlouvy ovlivnit, resp. ji může buď přijmout nebo smlouvu neuzavřít. Výjimkou jsou pouze zvláštní obchodní vztahy nebo klienti, u nichž je potřeba speciální přístup. Přesto, že zákon nevyžaduje pro smlouvu o úvěru obligatorně písemnou formu, je prakticky vyloučeno, aby banka poskytla úvěr na základě ústní smlouvy.

Písemná forma není výslovně požadována, tj. platná smlouva o úvěru může být sjednána i v ústní či konkludentní formě; vzhledem k dispozitivnosti úpravy (s výjimkou základního ustanovení - § 497 a § 499) se u tohoto typu smlouvy široce uplatňuje zásada smluvní volnosti. V praxi se však ústní smlouvy nevyskytují a věřitelé v zájmu zabezpečení návratnosti poskytnutých prostředků – obvykle formulují znění 20

Marek K., Smluvní obchodní právo kontrakty, vydala Masarykova univerzita, rok 2006, ISBN 80-2103951-5, str. 172,

17

úvěrových smluv vskutku detailně; častým postupem je odkaz na znění obchodních podmínek věřitele (jako nedílné součásti či přílohy úvěrové smlouvy), v nichž jsou práva a povinnosti smluvních stran zakotveny do značných podrobností. Lze se však setkat i s úvěrovými smlouvami uzavřenými konkludentně – tím, že zájemce písemně požádá o poskytnutí úvěru podle věřitelových obchodních podmínek (ve kterých se tato možnost vzniku smlouvy uvádí), předem uvedených v textu žádosti, a věřitel mu požadované prostředky poskytne (např. ve formě úhrady kupní ceny zájemcem zakoupeného zboží), aniž by jeho žádost (která je návrhem smlouvy o úvěru) písemně akceptoval.21

Dle § 711 obchodního zákoníku, který upravuje kontokorentní účet, se ustanoveními o smlouvě o úvěru mohou řídit práva a povinnosti stran, při poskytování peněžních prostředků, pokud není ve smlouvě o běžném účtu kontokorent upraven.

4.1.2. Podstata smlouvy o úvěru

Pokud bychom tedy měli vymezit smlouvu o úvěru tak, jak ji upravuje základní ustanovení § 497 obchodního zákoníku, mluvíme tedy o dohodě, na základě které se jedna strana (věřitel) zavazuje (tedy má povinnosti tyto peněžní prostředky poskytnout, pokud je požádán), že na požádání (požádání je v tomto smyslu nezbytným, předpokladem) druhé strany ( dlužníka ) poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky ( jejíž výše je smluvně stanovena) a dlužník se zavazuje, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí (což může být jednorázové či ve splátkách) a zaplatí úroky (úroky jsou v tomto smyslu podstatnou částí smlouvy o úvěru a určují nám cenu, za jakou je věřitel ochoten peněžní prostředky poskytnout). Předmětem smlouvy jsou peněžní prostředky (ve smluvně stanovené měně, tzn. nemusí být jen v českých korunách, stejně tak lze sjednat vracení peněžních prostředků v měně jiné, než byly peněžní prostředky poskytnuty). Vzhledem k tomu, že se jedná o smlouvu konsenzuální (nikoli reálnou jako u smlouvy o půjčce), smlouva je uzavřena samotnou dohodou o poskytnutí peněžních prostředků, tudíž není potřeba faktické poskytnutí těchto peněžních prostředků. 21

Pokorná, Kovařík, Čáp a kol., Komentář k obchodnímu zákoníku, nakl. Wolters Kluwer ČR a.s.,rok 2009, ISBN: 978-80-7357-491-8, str. 1581,

18

Závazek ze smlouvy o úvěru může zaniknout více způsoby: -

typicky nejčastějším důvodem zániku závazku ze smlouvy o úvěru bude jeho splněním,

-

druhým způsobem zániku závazku je výpověď, a to před uplatněním nároku na vyplacení úvěrové sumy. Tímto způsobem mohou vypovědět smlouvu obě strany. Výpověď strany, které má být úvěr poskytnut, je účinná okamžikem doručení výpovědi druhé straně, ale u poskytovatele úvěru platí tříměsíční výpovědní lhůta, která začíná běžet od prvního dne následujícího měsíce po měsíci, ve kterém byla výpověď doručena druhé straně,

-

poskytovatel úvěru má navíc možnost odstoupit od úvěru ve třech různých případech vymezených v ust. § 505 - § 507.

1) pokud byl úvěr poskytnut proti jistotě a pokud došlo k zániku nebo ke zhoršení tohoto zajištění, věřitel je oprávněn po dlužníkovi žádat, aby ve stanovené lhůtě věc napravil. Pokud se tak nestane, dává to věřiteli možnost od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení úvěru i s úroky; 2) pokud se jedná o účelově vázaný úvěr a tento úvěr byl použit pro jiný účel nebo účel ve smlouvě stanovený se stal nemožným; 3) pokud je dlužník v prodlení se splacením jednotlivých úvěrových splátek a to buď pokud je v prodlení se splacením jedné splátky, ale po dobu delší než tři měsíce, nebo je v prodlení se splacením více než dvou splátek, a to bez ohledu na délku prodlení. Banky prodlení dlužníka zpravidla vážou na smluvní pokuty.

Úvěrová smlouva je smlouvou synallagmatickou a obě strany jsou věřiteli a dlužníky zároveň. Dlužník, tj. osoba peněžní prostředky přijímající se po uzavření úvěrové smlouvy s odloženým čerpáním stává věřitelem a osoba peněžní prostředky poskytující se stává dlužníkem; teprve faktickým poskytnutím peněžních prostředků nebo jejich části, na základě žádosti subjektem je přijímajícím a na straně druhé subjektem je poskytujícím se role stran mění.22

22

Lochmanová (kapitola Smlouva o úvěru) in Štenglová, Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk, rok 2006, ISBN 80-86898-81-4, str. 228

19

4.1.3. Srovnání smlouvy o úvěru § 497 - §507 obch.zák. se smlouvou o půjčce § 657 a § 658 obč.zák.

Z ekonomického hlediska je pojem úvěr a půjčka zastupitelný. Jejich významem je dočasné řešení potřeby peněz prostřednictvím cizích zdrojů. Oba jsou návratné a shodný je i okruh účastníků, nepovinná písemná forma a důsledky uzavření smluv.

Z hlediska právního tu určité rozdíly mezi smlouvou o úvěru a smlouvu o půjčce jsou. Primárním rozdílem (který vyplývá přímo z rozdílnosti právních předpisů, kde jsou smlouvy upraveny) je, že obsahem smlouvy o úvěru jsou pouze obchodní závazkové vztahy oproti smlouvě o půjčce. Základní rozdíly mezi smlouvou o úvěru a smlouvou o půjčce spočívají v tom, že:

a) Smlouva o úvěru je smlouvou konsensuální, tzn., že vzniká již dohodou jejích podstatných částí a není nutné faktické poskytnutí peněžních prostředků. Oproti tomu smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, tzn., k jejímu vzniku se vyžaduje předání věci a dohodnutí doby, do které má být věc stejného druhu vrácena. b) Druhý rozdíl spočívá v předmětu jednotlivých smluv. Dle právní úpravy smlouvy o úvěru mohou být předmětem pouze peněžní prostředky, ale dle právní úpravy smlouvy o půjčce mohou být předmětem nejen peníze, ale i věci určené dle druhu jako písek, cihly apod.. c) Třetím základním rozdílem smluv je jejich úplatnost. Smlouva o úvěru vždy obsahuje závazek zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky (coby cenu za poskytnuté peněžní prostředky) – je to jedním z jejích základních pojmových znaků. Pokud by ve smlouvě úroky sjednány nebyly, tak by neměla povahu smlouvy o úvěru podle § 497 obch.zák. Smlouva o půjčce je oproti tomu ze základu bezúplatná. Pokud má být tedy smlouva o půjčce úplatná, je nezbytně třeba úplatnost začlenit do obsahu smlouvy (při peněžité půjčce třeba formou úroků). V opačném případě nemá smlouva nazvaná jako smlouva o úvěru povahu tohoto obchodního závazkového vztahu.

20

4.1.4. Právní úprava smlouvy o úvěru dle nového občanského zákoníku

Vládní návrh zákona, který byl schválen poslaneckou sněmovnou 9.11.2011 a podepsaný prezidentem republiky dne 20.2.2012, obsahuje novou právní úpravu smlouvy o úvěru. Smlouva o úvěru, resp. „Úvěr“ je obsažen v Části 4. – Relativní majetková práva, v Hlavě II – Závazky z právního jednání, v Dílu II - Přenechání věci k užití jiného, v Oddílu 7 - Úvěr a v ustanovení § 2395 - § 2400. Nová právní úprava úvěru je oproti stávají platné úpravě stručnější (viz příloha č.1).

Definice smlouvy o úvěru zůstává v zásadě stejná vyjma pojmenování smluvních stran úvěrové smlouvy, kdy věřitele s dlužníkem nahrazuje pojmenování úvěrující a úvěrovaný. Celá právní úprava je provedena pouze v sedmi ustanoveních. Zcela je vynechána kogentní úprava § 499 ObchZ úplaty za sjednání závazku, úprava úroků a jejich splatnosti, jakož i úprava odstoupení od smlouvy při prodlení dlužníka § 506 a doplnění zajištění závazku § 505 ObchZ. Na druhou stranu nová právní úprava ponechává téměř shodně možnost odstoupení od smlouvy u účelového úvěru § 507 (v nové úpravě § 2400) a lhůtu k vrácení úvěru § 503 odst. 3 a § 504 ObchZ (v nové úpravě § 2399). Stejně tak je zachována povinnost poskytnout úvěr dle § 501 ObchZ (v nové úpravě § 2398). Obecná lhůta k uplatnění nároku na úvěr je též shodná s úpravou v § 500 odst 1, ale nová právní úprava oproti stávající nestanovuje výpovědní lhůtu pro smluvní strany.

Obecně lze říci, že právní úprava, která bude účinná od roku 2014, se omezuje na základní vymezení úvěrové smlouvy a jejích základních vztahů. V ostatním je vázána na obecnou právní úpravu závazků z právních jednání, které jsou upraveny v Hlavě II – Závazky z právních jednání a jež je součástí Části 4. – Relativní majetková práva, nového občanského zákoníku. Na druhou stranu jsem v budoucí právní úpravě smlouvy o úvěru nezaznamenal žádnou významnější změnu úpravy oproti stávající. Otázkou bude, jakým způsobem se změna projeví v budoucnu, ale to ukáže až čas.

21

4.2.

Podstatné části smlouvy o úvěru

Právní názory, co lze pokládat za podstatné části smlouvy o úvěru, se liší. Osobně se přikláním k názoru doc. JUDr. Plívy, CSc., který uvádí ve své publikaci Obchodní závazkové vztahy, 2. vydání, že podstatnými částmi smlouvy o úvěru tak, jak to plyne z ustanovení § 497 obchodního zák., jsou:

-

závazek jedné strany poskytnout na žádost druhé strany v její prospěch peněžní prostředky,

-

určení výše peněžních prostředků, které mají být poskytnuty,

-

závazek druhé strany poskytnuté peněžní prostředky vrátit,

-

závazek druhé strany zaplatit z poskytnutých peněžních prostředků úroky23

Ovšem například JUDr. Lochmanová, PhD., kapitola Smlouvy o úvěru uvádí v publikaci editorky Štenglové, Pocta Miloši Tomšovi, že podstatnými částmi smlouvy o úvěru tak, jak to plyne z ustanovení § 497 obch. zák., jsou: 1. označení stran (věřitele a dlužníka) 2. určení výše úvěru ( peněžních prostředků) 3. závazek věřitele poskytnout na žádost dlužníka peněžní prostředky 4. závazek dlužníka vrátit přijaté peněžní prostředky a zaplatit z nich úroky24

Oproti tomu publikace Kurz obchodního práva - Obchodní závazky od autorů Bejček/Eliáš/Raban a kolektiv uvádí, že podstatnými částmi smlouvy o úvěru jsou: -

první podstatnou náležitostí je individualizace stran a jejich určení, která z nich je věřitelem a která dlužníkem (bankovní praxe uvádí rovnou označení banka klient),

-

druhou významnou částí je vymezení úvěrové sumy co do měny a množství,

23

srov. Plíva, Obchodní závazkové vztahy 2. vydání, nakl. ASPI, rok 2009, str. 216, ISBN 978-80-7357444-4 24 srov Lochmanová (kapitola Smlouva o úvěru) in Štenglová, Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk, rok 2006, ISBN 80-86898-81-4, str. 227

22

-

třetí významnou částí smlouvy je závazek dlužníka splatit úvěrovou sumu a s ní spojené úroky25

4.2.1 Označení stran smlouvy o úvěru

Zákon obecně označuje v § 497 za věřitele osobu, která poskytuje úvěr a za dlužníka osobu, která tento úvěr přijímá. Toto rozdělení je poněkud zjednodušené, protože smlouva o úvěru je smlouvou synallagmatickou (obě dvě strany jsou v postavení dlužníka i věřitele ) a konkludentní, a tudíž závazek z ní vzniká samotným jejím uzavřením (na rozdíl od smlouvy o půjčce dle § 657 a § 658 občanského zákoníku). V první fázi tohoto závazkově-právního vztahu je to naopak poskytovatel, který je v postavení dlužníka, resp., který se zavázal poskytnout smluvně dohodnutou úvěrovou částku příjemci. Poskytovatel je povinen způsobem stanoveným ve smlouvě a v době smluvně stanovené na pořádání dlužníka mu tyto peněžní prostředky poskytnout. Pokud není lhůta ve smlouvě stanovena, může o poskytnutí úvěru požádat kdykoli, ledaže druhá strana před touto žádostí smlouvu o úvěru vypověděla.

Dle § 261 odst. 3 písm. d) je smlouva obchodním závazkovým vztahem bez ohledu na povahu účastníků. Z tohoto ustanovení plyne, že dlužníkem i věřitelem může být jak osoba fyzická či právnická, resp. jak podnikatel tak nepodnikatel.

Nejčastějšími věřiteli budou podnikatelé, jejichž předmětem činnosti je právě poskytování úvěrů, tudíž banky. Rozdíl mezi věřiteli spočívá v tom, že pouze ti, jejichž předmětem činnosti je poskytování úvěru, mohou za převzetí závazku sjednat úplatu. Poskytování úvěrů mají jako předmět činnosti převážně banky, případně jiné peněžní instituce jako družstevní záložny. Jiné subjekty mohou mít za předmět činnosti poskytování úvěrů na základě živnostenského oprávnění dle živnostenského zákona č. 455/1991 Sb.

Tomuto tématu se věnuje i judikatura např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 29 Odo 813/2001, kde je řečeno, že smlouvu o úvěru může platně uzavřít jakýkoli subjekt. 25

srov. Bejček/Eliáš/Raban a kolektiv Kurz obchodního práva - Obchodní závazky, 5. vydání, nakl. C.H. Beck, rok 2010, ISBN 978-80-7400-337-0, str. 450-451

23

To, zda poskytování úvěru je předmětem činnosti věřitele, může být významné jen pro řešení otázky, zda si věřitel může platně sjednat úplatu za převzetí závazku poskytnout úvěr nebo pro úvahu o určení okruhu osob oprávněných tento smluvní vztah za věřitele založit.

4.2.2. Určení výše úvěru

Podstatnou částí smlouvy o úvěru je vymezení úvěrové sumy co do měny a množství, přičemž se může jednat i o zahraniční měnu. V tomto případě musí být ale respektovány devizové předpisy. Není-li ve smlouvě sjednáno jinak, dlužník splácí sumu i úroky v té měně, v níž byl úvěr poskytnut. Množství poskytnutých peněžních prostředků může mít podobu konkrétní – pevně stanovené sumy nebo limitu. V případě účelového úvěru je zároveň ve smlouvě sjednán účel úvěru, ke kterému je úvěr poskytnut. Neužije-li dlužník peněžních prostředků k účelu stanovenému ve smlouvě, může to mít za následek (pokud je tak stanoveno ve smlouvě) například odstoupení od smlouvy, se kterým je spojeno i okamžité splacení celé dlužné částky včetně úroků. Tímto způsobem se předchází možnosti zneužití úvěru na jiný než dohodnutý účel.

V případě bank coby věřitelů Česká národní banka určuje výši limitů, do jakých mohou jednotlivé banky poskytovat úvěry ze svého kapitálu a ze svých rezerv, což se například odráží i v tom, jaký nejvyšší úvěr lze poskytnout jednomu klientovi nebo jakou část může tvořit součet úvěrů deseti největších klientů ve vztahu k celkové výši všech úvěrů poskytnutých bankou.

Formulace „do určité výše“ bývá interpretována tak, že výše úvěru bude zpravidla ve smlouvě sjednána ve formě určitého limitu, který vyjadřuje maximální výši, do které může dlužník úvěr čerpat. Požadavku, aby závazek věřitele byl kvalifikován jako závazek poskytnout peněžní prostředky do „určité výše“ bude vyhovovat i smluvní ujednání, podle něhož se věřitel zaváže poskytnout úvěr přímo jako určitou částku (nikoliv jako limit).26 26

Štenglová, I. – Plíva, S. . Tomsa, M.: Obchodní zákoník. Komentář 10., podstatně rozšířené vydání, C.H. Beck, Praha 2005, ISBN 978-80-7400-354-7, str. 1219.

24

Z citované formulace se odvíjí dva problémy:

1. Banky by měly v úvěrové smlouvě důsledně rozlišovat, zda peněžní prostředky poskytnuté, „do určité výše“ nebo „v určité výši“, a to v závislosti na sjednané sankce za nedodržení dlužníkovy povinnosti, čerpat zčásti nebo zcela. Je-li ve smlouvě sjednáno, že se banka zavazuje na požádání dlužníka poskytnout peněžní prostředky do výše..Kč, pak sice musí rezervovat maximálně sjednanou částku, ovšem rovněž musí předpokládat, že ve sjednané lhůtě o ni nepožádá vůbec tedy, že dlužník je oprávněn nečerpat vůbec, nebo jen určitou část sjednaného limitu, nebo celou výši. V daném případě nelze dlužníka sankcionovat za nesplnění povinnosti rezervované peněžní prostředky čerpat. Jeli však dlužníkovi garantováno právo a má-li tomu odpovídající povinnost čerpat peněžní prostředky „v určité výši“, a neučiní-li tak ve sjednané době, pak je možné dohodnout smluvní pokutu za jejich nečerpání jako částečnou satisfakci za jejich rezervaci, aniž by je banka mohla použít k úvěrování jiného subjektu nebo za jiným účelem27. 2. V komentovaném znění ObchZ je publikováno, že „úplata ve smyslu § 499 ObchZ představuje odměnu věřiteli za to, že po dobu mezi sjednáním smlouvy o úvěru a skutečným čerpáním úvěru musí pro dlužníka rezervovat peněžní prostředky, popřípadě mít zajištěny jejich zdroje28. Zákon neupravuje v základním ustanovení odměnu za rezervování prostředků. Tu je možno stanovit smluvně. Ustanovení kogentní § 499 potvrzuje správnost tohoto výkladu, protože s odměnou za rezervování prostředků počítá, i když ji dovoluje jenom za předpokladu, že poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele29.

27

Lochmanová (kapitola Smlouva o úvěru) in Štenglová, Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk, rok 2006, ISBN 80-86898-81-4, str 228-229 28 Štenglová, I. – Plíva, S. . Tomsa, M.: Obchodní zákoník. Komentář 10., podstatně rozšířené vydání, C.H. Beck, Praha 2005, ISBN 978-80-7400-354-7, str. 1222. 29 Pelikánová I., Komentář k § 497 – 507 zák. č. 513/1991 Sb. Úvodní poznámka (Smlouva o úvěru), ASPI, publikovaný názor platný na území ČR, vydaný dne 1.11.1997

25

4.2.3.

Závazek věřitele poskytnout na žádost dlužníka peněžní prostředky

Tak jak vyplývá z ustanovení § 497, věřiteli vzniká uzavřením smlouvy o úvěru povinnost odevzdat peněžní prostředky, jakmile je k tomu vyzván dlužníkem, a to v době ve smlouvě sjednané, jinak bez zbytečného odkladu. Sjednání doby, v níž má dojít k poskytnutí peněžních prostředků není nezbytnou částí smlouvy. Pokud je ovšem tato doba stanovena, může dlužník žádat o poskytnutí peněžních prostředků pouze v této lhůtě. Pokud by byla žádost podána v jiné než smluvené době, považuje se za neoprávněnou a tudíž z ní neplyne povinnost dlužníka peněžní prostředky poskytnout.

Neposkytne-li je věřitel včas, nastává u něho prodlení s plněním peněžitého závazku. Ve smlouvě může být dohodnuto, že: 1. dlužník čerpá peněžní prostředky jednorázově ihned po uzavření úvěrové smlouvy, 2. dlužník čerpá peněžní prostředky po určité době od uzavření smlouvy, 3. dlužník čerpá peněžní prostředky v pravidelných nebo nepravidelných, intervalech ve shodných nebo odlišných částkách po dobu sjednanou ve smlouvě. Forma čerpání peněžních prostředků je závislá na dohodě stran: dlužník může žádat o jejich vyplacení v hotovosti, převedení na běžný účet, převedení na účet svého věřitele nebo může předkládat faktury vystavené věřitelem k proplácení.30

Úvěr se poskytuje i tím způsobem, že věřitel platí z úvěru věřitelům dlužníka, a to většinou na jejich účet bezhotovostním převodem. Čerpání úvěru je možné i jiným způsobem jako převodem peněžních prostředků na účet dlužníka či jejich vyplacením v hotovosti. Pokud není stanoveno jinak, úvěr se zpravidla vyplácí v české měně, ovšem smluvně lze dohodnout jakoukoli měnu. Stejně tak obecně platí, že dlužník vrací peněžní prostředky a platí úroky ve stejné měně, v jaké byl úvěr poskytnut, pokud si strany nedohodly něco jiného.

30

Lochmanová (kapitola Smlouva o úvěru) in Štenglová, Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk, rok 2006, ISBN 80-86898-81-4, str. 233

26

V souvislosti s § 500 odst. 1 požádání o úvěr (resp. uplatnění nároku na poskytnutí peněžních prostředků) může být provedeno buď přímo dlužníkem, nebo i nepřímo prostřednictvím třetí osoby (věřitele dlužníka). Dlužník dá třetí osobě možnost, aby svůj nárok uplatnila vůči jeho věřiteli z úvěrové smlouvy, např. na základě poukázky (§ 535 - § 539 ObčZ), vystavením šeku nebo otevřením akreditivu (§ 682 691).31

Na základě smlouvy o úvěru vzniká dlužníkovi právo, nikoli povinnost, požadovat od věřitele poskytnutí peněžních prostředků v rozsahu a za podmínek uvedených ve smlouvě. Toto právo může dlužník uplatnit ve lhůtě stanovené ve smlouvě. Smlouva však může být uzavřena bez této lhůty. Potom je dlužník oprávněn požadovat poskytnutí peněžních prostředků kdykoli, dokud některá strana poskytnutí úvěru nevypoví. Jestliže dlužník ve svém požadavku na čerpání úvěru v souladu se smlouvou neurčí dobu, kdy má věřitel úvěr poskytnout, je věřitel povinen tak učinit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o úvěr požádán32.

4.2.4 Závazek dlužníka vrátit přijaté peněžní prostředky a zaplatit z nich úroky

Ustanovení § 504 obch.zák. uvádí, že: „dlužník je povinen vrátit peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.“ Ustanovení § 504 je dispozitivní a užije se pouze v případě, pokud tato lhůta není sjednána jinak. Lhůta započne běžet následující den po doručení výzvy dlužníkovi, přičemž po jejím marném uplynutí je v prodlení. V praxi se ovšem úvěrové dohody bez sjednání doby splatnosti neobjevují. V bankovní praxi je naopak těmto lhůtám a prodlením dlužníka věnována značná pozornost.

Věřitel poskytuje peněžní prostředky na určitou (časově ohraničenou) dobu a dlužník se zavazuje je v této době (lhůtě splatnosti) vrátit včetně úroků. Termín může být stanoven určitým dnem, ve většině případů je dlužník povinen vracet peněžní 31

Štenglová, Plíva, Tomsa a kolektiv, Obchodní zákoník Komentář, 13.vydání, nakl. C.H.Beck v Praze, rok 2010, ISBN 978-80-7400-354-7, str. 1154 32 Plíva, Obchodní závazkové vztahy 2. vydání, nakl. ASPI, rok 2009, str. 217, ISBN 978-80-7357-444-4

27

prostředky ve splátkách. Termíny splátek se mnohdy odvíjejí od charakteru a výše úvěru, kvality zajištění, celkové doby splatnosti atd.33

Pokud je úvěrová částka vyšší, často se vrací v pravidelných splátkách v předem stanovené výši. Úvěry splacené jednorázově, se vracejí v době smluvně stanovené, není-li tato doba ve smlouvě stanovena, tak dle § 504 je splatnost úvěrové částky stanovena měsíční lhůtou od požádání věřitele, přičemž je zde dána možnost dlužníkovi splatit předčasně § 503 odst. 3 obch. zák. (banky předčasné splacení, buď smluvně vylučují, a nebo ho sice připouštějí, ale pouze za podmínek splacení úroku za celou dobu smluvně stanovenou tak, aby nepřišly o výnos z poskytnutého úvěru).

V bankovní praxi bude způsob vrácení úvěru i s úroky zpravidla záležet v bezhotovostním převodu peněžních prostředků z účtu klienta na účet banky. Ve smlouvě může být dohodnuto, že banka je oprávněna si k úhradě svých splatných pohledávek z úvěrové smlouvy sama inkasovat peněžní prostředky z účtu klienta. Složení peněžních prostředků v hotovosti ve prospěch účtu banky bude přicházet v úvahu jen výjimečně.34

Úroky z úvěru, které představují cenu, za kterou je věřitel ochoten poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky, je dlužník povinen platit od doby, kdy mu byl úvěr poskytnut, a zásadně do doby, kdy peněžní prostředky věřiteli vrátil. Vzhledem k dispozitivnosti úpravy § 503 pro splatnost úroku je určující v první řadě smlouva. Pouze v případě, kdy není splatnost úroku stanovena smlouvou a dlužník je povinen vracet úvěr ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatné i úroky z této splátky.

33

Lochmanová (kapitola Smlouva o úvěru) in Štenglová, Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk, rok 2006, ISBN 80-86898-81-4, str 233-234 34 srov Plíva, Elek, Liška, Marek, Bankovní obchody, nakl. ASPI, v roce 2009, ISBN 978-80-7357-4338, str 87,

28

4.3 Nepodstatné a nahodilé části smlouvy Vzhledem k dispozitivnosti úpravy smlouvy o úvěru existují i další podmínky a okolnosti, za kterých je smlouva o úvěru uzavírána. Některé se vztahují pouze ke zvláštním osobám věřitelů či zvláštní povaze smlouvy o úvěru. Mezi další části od nepodstatných (leč v dnešní době takřka pravidelně vyskytujících se) až po nahodilé například patří: 1) účel úvěru, 2) zajištění úvěru, 3) lhůta splatnosti, 4) výše úroku a způsob úrokování, 5) sjednání úplaty, 6) odkaz na úvěrové bankovní podmínky, 7) plán čerpání peněžních prostředků, 8) splátkový kalendář, 9) sankce za neplnění povinností ze smlouvy,

Účel úvěru

Účel úvěru je upraven v § 501 odst. 2 obch.zák., který je ustanovením dispozitivním, tudíž ho lze smlouvou vyloučit a účel úvěru vůbec nesjednat. Pokud není účel úvěru ve smlouvě stanoven, může dlužník s peněžními prostředky nakládat dle svého uvážení, přičemž účel ke kterému jsou peněžní prostředky použity není omezen. V opačném případě (smlouva o úvěru obsahuje ustanovení o účelu úvěru) je věřitel oprávněn (nikoli povinen) aplikovat toto ustanovení a poskytnout peněžní prostředky pouze na plnění závazků, které vznikly v souvislosti s tímto účelem. Například pokud je poskytnutí úvěru smluveno formou hrazení závazků věřitelům dlužníka v souvislosti s předmětem poskytnutí úvěru. V tomto případě jde tedy o účelový úvěr.

Při nedodržení účelového určení úvěru by věřitel mohl využít svého práva odstoupit od smlouvy, žádat bezodkladně vrácení poskytnutých peněžních prostředků i s úroky, případně uplatnit vůči dlužníkovi sankce ve smlouvě dohodnuté (§ 507).

29

Zpravidla však věřitel při poskytování účelově určeného úvěru využívá možnosti podle odstavce 2 a omezuje poskytnutí peněžních prostředků na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s účelem, ke kterému je určen. 35

Pokud by dlužník užil peněžní prostředky poskytnuté účelovým úvěrem bez souhlasu věřitele v nikoli malém rozsahu (tzn. ve výší nejméně 25 000 Kč ) na jiný než smluvně dohodnutý účel, dopustil by se tím trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 trestního zákoníku.

Zajištění úvěru

Zajištění hraje v rámci uzavírání smluv velmi významnou roli. Leč se nejedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru, většina věřitelů při poskytování peněžních prostředků zajištění vyžaduje. Zajištění úvěru nemá vliv pouze na to, zda věřitel (převážně banka) poskytne dlužníkovi úvěr, ale také na výši úvěru, který je věřitel ochoten poskytnout a na výši úroku, který bude od dlužníka vyžadovat (úrok v tomto smyslu odráží rizikovost poskytnutí peněžních prostředků).

Vzhledem k časovému průběhu vztahů smluvních stran smlouvy o úvěru (kdy věřitel obvykle plní krátce po uzavření smlouvy, zatímco dlužník poskytnuté plnění s úroky vrací postupně a mnohdy dlouhodobě), je u tohoto smluvního typu obzvláště důležité zajištění splnění dlužníkova závazku. Ustanovení § 497 až 507 zvláštní úpravu v tomto směru neobsahují, uplatňovány jsou tedy obvyklé zajišťovací instituty, zejména zástavní právo k nemovitostem, popř. k movitým věcem či pohledávkám (§ 152 až 174 obč. zák.), ručení (jehož speciální úprava pro obchodní vztahy je zahrnuta v § 303 a násl. obch. zák), bankovní záruka (§ 313 a násl obch. zák.), dohoda o srážkách ze mzdy (§ 551 obč. zák.), zajišťovací převod práva (§ 553 obč. zák.), smluvní pokuta (§ 300 až 301 obch. zák. ve spoj. s § 544 až 545 obč. zák.), popř. další. Ujednáno bývá též pojištění pro případ ztráty schopnosti dlužníka úvěr splácet (u pojišťovny, která je

35

Štenglová, Plíva,Tomsa a kol., Obchodní zákoník komentář 13. vydání, nakl. C.H.Beck, rok 2010, ISBN 978-80-7400-354-7, str. 1154

30

obchodním partnerem věřitele).36 Více o jednotlivých zajišťovacích institutech viz kapitola č. 7 instrumenty zajištění úvěru.

Ustanovení smlouvy o úvěru v § 505 obch.zák. pouze upravuje situaci, kdy se zajištění závazku vyplývajícího ze smlouvy o úvěru zhorší nebo zanikne. V takovém případě je dlužník povinen doplnit zajištění na původní rozsah. Jestliže by tak neučinil v přiměřené lhůtě, věřitel má právo od smlouvy odstoupit, s čímž je spojeno i právo na bezodkladné vrácení dlužné částky i s úroky.

Lhůta splatnosti

Závazek dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky věřiteli je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, ovšem lhůta splatnosti nikoli. Vzhledem k dispozitivnosti úpravy § 504 ObchZ, se primárně užije lhůta sjednaná ve smlouvě. Pokud takováto lhůta ve smlouvě sjednána není, je dlužník povinen vrátit peněžní prostředky do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán. V praxi se zpravidla úvěrové smlouvy bez lhůty splatnosti nevyskytují a věřitelé naopak věnují velikou pozornost ujednání o splatnosti úvěru i úroků.

Pro úvěry, které jsou splaceny jednorázově se předpokládá splacení úroku spolu s poskytnutými peněžními prostředky. V případě, že je lhůta splatnosti jistiny delší než rok a strany se smluvně nedohodly jinak, je třeba úroky vyčíslené za příslušný rok uhradit vždy na jeho konci a zbylé úroky při splatnosti jistiny. Pokud jsou úvěry spláceny ve splátkách, tak jsou úroky z jednotlivých splátek splatné v den splatnosti každé jednotlivé splátky jistiny. V praxi se nejvíce vyskytují tzv. anuitní splátky, ze kterých je část použita na splácení jistiny a část na splacení úroku.

Pro případ, že způsob placení neurčí smlouva, vychází zákon ze zásady, že splacení poskytnutých peněžních prostředků (tzv. jistiny) by nemělo předcházet splacení úroků, není-li lhůta pro splacení jistiny delší než jeden rok.37

36

Pokorná, Kovařík, Čáp a kol., Obchodní zákoník Komentář II.díl, nakl. Wolters Kluwer ČR v roce 2009, ISBN 978-80-7357-491-8, str. 1581,

31

Výše úroků a způsob úrokování

Závazek dlužníka platit věřiteli z poskytnutých peněžních prostředků peněžní úroky je podstatnou částí smlouvy o úvěru. Je to právě tato povinnost, která je jedním z odlišujících faktorů smlouvy o úvěru od smlouvy o půjčce. Výše úroku (nutné v tomto smyslu odlišovat úrok smluvní, resp. z úvěru od úroků z prodlení!) představuje cenu, za kterou je věřitel ochoten poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky a tvoří příslušenství pohledávky věřitele za dlužníkem (viz § 121 odst. 3 obč. zák.). Samotné stanovení výše úroku ovšem podstatnou částí smlouvy není. Přednost je dána výši úroků stanovené ve smlouvě, v čemž se odráží dispozitivnost ustanovení § 502 obch. zák., kterého se užije pouze v případě, pokud výše úroků není smluvně stanovena. V praxi se smlouva o úvěru bez sjednání výše úroku takřka nevyskytuje.

Dlužník je povinen platit úroky za období, které začíná poskytnutím peněžních prostředků a končí jejich vrácením věřiteli. Problém v tomto smyslu tvoří předčasné splacení peněžních prostředků věřitelem (§ 503 odst.3), které je dlužníkovi umožněno. Předčasné splacení pro věřitele znamená nižší příjem z úroků, a proto se ho věřitelé (banky) snaží smluvně eliminovat tím způsobem, že buď předčasné splacení neumožňují, nebo je s ním spojena smluvní pokuta či povinnost splatit celý úrok.

Výše úroků se tedy řídí v první řadě smluvním ujednáním. Pokud takového ujednání ve smlouvě není, dlužník je povinen platit úroky v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Vzhledem k faktu, že takový zákon v našem právním řádu není a ČNB nevyužila svého oprávnění stanovit maximální výši úroků pro banky, budou dlužníci v případě absence povinni platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

Nepřiměřenou výši úroků jednak limituje ust. § 265 ObchZ, podle něhož by se jednalo o výkon práva, který je v rozporu se zásadou dobrých mravů a poctivého 37

Dědič, Obchodní zákoník – komentář, nakl. POLYGON, Praha, vyd. 2002, ISBN: 80-7273-071-1,str. 3515

32

obchodního styku a tudíž nepožívá právní ochrany. Výše úroků by tedy neměly být nepřiměřeně vysoké a jejich sazba by měla být po celou dobu splácení úvěrů pokud možno neměnná. V určitých přídech naopak může být se změnou výše úrokové sazby počítáno. V tomto případě je třeba to smluvně vymezit, a to oboustranným souhlasem. V takovém případě je změna výše úroku vázána na nějaký objektivní ukazatel (např. sazba PRIBOR + 4,5 % )

Druhým limitujícím prostředkem je judikatura, kde je stanovena určitá hranice mezi podnikatelskou činností a lichvou. Rozhodujícím kritériem je dle trestního zákona hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu § 218 trestního zákona. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.1.2005, sp.zn. 5 Tdo 1282/2004 stanovuje tento nepoměr na 70% ročním úroku z poskytnutých peněžních prostředků.

Jsou to právě věřitelé, kteří výši úroku jako jednu z podmínek, za kterých jsou ochotni poskytnout peněžní prostředky lákají klienty – dlužníky. Některé peněžní ústavy vycházejí při stanovení výše úroku z diskontní sazby stanovené ČNB (diskontní sazba, coby sazba, za kterou ČNB poskytuje úvěry komerčním bankám a státu) a některé peněžní ústavy si stanovují sazby vlastní.

Úrok se obvykle tedy skládá ze dvou komponentů: 1.

referenční (základní) sazba, která se odvíjí od úrokové sazby na mezinárodních trzích např: LIBOR (London Interbank Offered Rate), EURIBOR (Euro Interbank Offered Rate) a u nás PRIBOR (Prague Interbank Offered Rate) – coby tedy pražská mezinárodní nabídková sazba, za níž si banky navzájem poskytují úvěry na českém mezibankovním trhu.

2.

marže banky, jejíž velikost je závislá na ocenění bonity klienta a s tím spojeného rizika s návratností poskytnutých peněžních prostředků. Nejvyšší úrok tudíž bude u nezajištěných úvěrů.

33

Tato konstrukce úroků platí pro termínované úvěry; u úvěrů poskytovaných např. ve formě čerpání prostředků dlužníkem prostřednictvím platební karty bývají sjednávány úroky vyšší (vzhledem k nezbytnosti okamžité disponibility finančních prostředků). Výše úroků je obvykle udávána v procentech, a to jako roční (p.a.), popř. měsíční či denní; není-li tento časový údaj ve smlouvě uveden, považuje se sjednaná sazba za roční (§ 502 odst. 2).38

Sjednání úplaty za poskytnutí úvěru

Ustanovení § 499 obch. zák. je jedním z kogentních ustanovení v převážně dispozitivní úpravě smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že smlouvu o úvěru řadíme mezi tzv. absolutní obchody, které se dle §261 odst. 3 řídí obch. zák. bez ohledu na povahu účastníků, může být věřitelem smlouvy o úvěru jak fyzická osoba, tak osoba právnická, resp. podnikatel či nepodnikatel. Úplata za sjednání smlouvy o úvěru je možná ovšem pouze u těch věřitelů, jejichž předmět činnosti spočívá v poskytování úvěrů. Těmito subjekty jsou především banky, ale mohou to být také spořitelny nebo družstevní záložny nebo subjekty, které k provozování této činnosti získaly živnostenské oprávnění. Vzhledem ke kogentnosti úpravy by sjednání úplaty za sjednání úvěru jiným subjektem (jehož předmětem činnosti není poskytování úvěrů) bylo neplatné.

Odkaz na úvěrové bankovní podmínky

Uzavírání smluv o úvěru bankami se zpravidla uskutečňuje na základě úvěrových podmínek. Ty mají povahu jednostranného projevu vůle banky, který podrobněji a v rámci dispozitivní povahy většiny ustanovení úpravy smlouvy o úvěru také odchylně od obchodního zákoníku upravuje práva a povinnosti smluvních stran vyplývající z uzavřené smlouvy, tedy obsah takové smlouvy. Úvěrové podmínky si

38

Pokorná, Kovařík, Čáp a kol., Obchodní zákoník Komentář II.díl, nakl. Wolters Kluwer ČR v roce 2009, ISBN 978-80-7357-491-8, str. 1587,

34

většinou vydává každá banka. Mohou být vydány jako jednotné pro všechny úvěry bankou poskytované nebo v rozlišení podle povahy úvěru, popř. jiných kritérií.39

Smluvní pokuta Smluvní pokuta je jeden ze zajišťovacích instrumentů, který slouží k posílení pozice věřitele. Podstatou smluvní pokuty je povinnost osoby, která poruší smluvně dohodnuté podmínky, zaplatit osobě oprávněné určitou smluvně stanovenou částku. Tato částka, na rozdíl od jiných zajišťovacích prostředků (jako zástavní právo či ručitelství) nemá funkci náhradního plnění na místo plnění dlužníka. Představuje samostatný majetkový nárok, který je samostatně smluvně vymahatelný a nelze jí považovat za příslušenství pohledávky dle § 121 odst. 3 obč.zák. Právní úprava smluvní pokuty u smlouvy o úvěru (coby obchodně-závazkového vztahu) je upravena jednak v § 544 a § 555 občanského zákoníku a v § 300- § 302 obchodního zákoníku. Více o smluvní pokutě jako zajišťovacím instrumentu v kapitole 7. Úvěrové zajišťovací instrumenty v podkapitole 7.4.1. Smluvní pokuta.

4.4 Prodlení dlužníka Vzhledem k dispozitivnosti právní úpravy je možné sjednat nejrůznější podmínky a sankce za nedodržení, resp. prodlení dlužníka se splácením jistiny i úroků. Typickým prostředkem je úrok z prodlení, jehož výši si strany dle § 369 obch.zák sjednaly. Obdobně jako u smluvních úroků i zde musí být výše úroku z prodlení v souladu se zásadami dobrých mravů a poctivého obchodního styku. Pokud si výši úroku z prodlení strany nestanovily ve smlouvě, je dlužník v prodlení povinen hradit věřiteli úroky z prodlení určené předpisy práva občanského, tj. dle nařízení vlády č. 33 ze dne 18.1.2010, kterým se mění nař. vl. č. 142/1994 Sb., ve znění nař. vl. č. 163/2005 Sb. (výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů). Součástí dohody o úrocích

39

právní časopis Acta Universitatis Carolinae, rok 1998, číslo 2, článek Stanislav Plíva – Právní problematika úvěrové smlouvy, ISBN: 80-7184-729-1, str. 12,

35

z prodlení bývá i ujednání o tom, zda se úrok z prodlení vztahuje pouze na jistinu nebo zda má být úrok požadován i z dlužných smluvních úroků.

Aktuální judikatura Nejvyššího soudu považuje ujednání o placení úroků z prodlení ze smluvních úroků dle § 39 obč. zák. za neplatné pro rozpor se zákonem, protože ani občanský, ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníkovi příslušenství, resp. úrok z prodlení v případě prodlení úhrady příslušenství pohledávky. Určitým východiskem je dohoda účastníků, že se nesplacené úroky budou připisovat k jistině, čímž již nadále nebudou mít charakter příslušenství pohledávky, stanou se tudíž součástí jistiny a budou se na ně vztahovat úroky z prodlení. Této otázce se věnuje rozsáhla judikatura. Například:

1.

rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 35 Cdo 101/2002, ve kterém byl vysloven závazný právní názor, že věřitel nemá právo požadovat po dlužníkovi příslušenství z příslušenství. Toto právo mu nepřísluší, protože ani obč. zák, ani obch. zák. neumožňují věřiteli požadovat po dlužníkovi příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky. Součástí rozhodnutí je rozlišení hlavního a vedlejšího závazkového vztahu. Vedlejším závazkovým vztahem je vztah úrokový, který vzniká na základě vztahu hlavního vztahu.

2.

rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 29 Odo 689/2006 , dle kterého je neplatné

pro

rozpor

se

zákonem

požadovat

úroky

z prodlení

z příslušenství pohledávky (např. smluvních úroků)

Prodlení dlužníka může mít za určitých podmínek, kromě placení úroku z prodlení či jiných smluvně stanovených sankcí, i následek v podobě odstoupení od smlouvy. Odstoupení od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

4.5 Odstoupení od smlouvy Ustanovení § 505 - § 507 upravuje tři různé okolnosti, za kterých má věřitel možnost odstoupit od smlouvy o úvěru a požadovat po dlužníkovi předčasné splacení

36

poskytnutého úvěru včetně úroků. I v tomto případě se jedná o ustanovení dispozitivní, což znamená, že věřitel nemusí možnosti od smlouvy odstoupit využít a strany si mezi sebou mohou sjednat i jiné podmínky, za kterých je možno od smlouvy odstoupit (např. vstup do likvidace, zahájení insolvenčního řízení). Ustanovení § 505 - § 507 jsou speciálními ustanoveními k obecné úpravě odstoupení od smlouvy v obchodních závazkových vztazích tak, jak je upravena v § 344 a násl. Odstoupení od smlouvy bude mít vždy za následek povinnost dlužníka vrátit neuhrazený zbytek úvěru včetně úroků (úroky jsou v tomto smyslu myšleny nejen úroky splatné ke dni odstoupení od smlouvy ale i úroky z celého, předčasně ukončeného úvěru).

Významnou roli má také okolnost, že odstoupení od smlouvy nemá vliv na existenci zajištění závazku z této smlouvy. Například v případě odstoupení od smlouvy o úvěru, který byl zajištěn zástavním právem, má věřitel v případě prodlení dlužníka dle § 506 právo na předčasné vrácení nesplacené části úvěru i s úroky. Pro zajištění vrácení tohoto plnění věřiteli slouží zástava, kterou byl zajištěn úvěr.

Prvním důvodem odstoupení od smlouvy je zánik nebo zhoršení zajištění závazku, které je upraveno v § 505 obch. zák. v případě, že dlužník v přiměřené lhůtě takovéto zajištění nedoplnil na původní rozsah poté, co byl k tomu vyzván věřitelem. Důvodem zániku či zhoršení může být například zničení věci zastavené, úmrtí osoby ručitele, zánik postoupené pohledávky apod.. Z ustanovení § 505 dále plyne povinnost věřiteli poskytnout dlužníkovi přiměřenou lhůtu pro zhojení rozsahu zajištění, která počíná běžet ode dne následujícího po dni, kdy byl ke zhojení vyzván (doručena výzva či byl vyzván ústně).

Druhým důvodem upraveným v § 506, (který je asi i v praxi nejužívanější) je možnost věřitele odstoupit od smlouvy v případě, že je v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Účelem je zrychlené vymáhání neuhrazeného zůstatku úvěru v případě, že dlužník přestal splácet smluvně dohodnuté splátky. Vzhledem k dispozitivnosti úpravy, je zde dána možnost (nikoliv povinnost) od smlouvy odstoupit. Stejně tak věřitel může smluvně určit delší časový interval nebo vyšší počet splátek. V opačném případě, tj. pokud by určil nižší než

37

zákonný počet splátek čí kratší prodlení než tři měsíce, bylo by jeho odstoupení od smlouvy neplatné a povinnost předčasně vše splatit by nevznikla. Obdobným institutem jako odstoupení od smlouvy s podobnými účinky je prohlášení úvěru za předčasně splatný, s tím rozdílem, že účinky smlouvy nezanikají a strany se mohou domluvit na změně smlouvy.

Třetím důvodem odstoupení od smlouvy o úvěru upraveným v § 507 ObchZ je, že dlužník použil peněžní prostředky k jinému než smluvně sjednanému účelu (musí jít o okolnosti zaviněné dlužníkem), nebo v případě, že poskytnuté peněžní prostředky již nejde k smluvenému účelu použít (např. pokud došlo k zániku nemovitosti, na jejíž opravu byl úvěr poskytnut). Vzhledem k tomu, že i v tomto případě se jedná o ustanovení dispozitivní, je zde dána možnost (nikoli povinnost) věřiteli od smlouvy odstoupit. Důsledkem je, jako v předchozích dvou případech, povinnost dlužníka předčasně vrátit nesplacený zbytek úvěru i s úroky, a to bez zbytečného odkladu.

Jestliže dochází k odstoupení od smlouvy o úvěru z důvodů uvedených v § 505, § 506 a § 507 ObchZ, je stanoveno, že věřitel je oprávněn požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku (resp. použité a nevrácené prostředky u § 507) s úroky. Vzniká problém, jakou právní povahu tato ustanovení mají. Je vyjadřován názor, že jde o jiné pohledávky než pohledávky ze smlouvy o úvěru, od níž bylo odstoupeno, a že pohledávky věřitele z úvěrové smlouvy odstoupením od smlouvy zanikly. Povinnost vrátit dlužnou částku s úroky je považována za novou povinnost a pohledávka věřitele za novou pohledávku.40

40

právnický časopis Právo a podnikání, nakl. ORAC s.r.o., rok 1997, číslo 10, Plíva – Odstoupení od smlouvy o úvěru a zajištění závazku, str. 15.

38

5. Banka jako věřitel úvěru

5.1. Zvláštní postaveni banky coby věřitele smlouvy o úvěru Banka má mezi věřiteli smlouvy o úvěru specifické postavení. Ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb.,o bankách vymezuje banku jako akciovou společnost v ČR, která přijímá vklady od veřejnosti a poskytuje úvěry, a která k výkonu činnosti disponuje bankovní licencí. Z tohoto ustanovení (jako z celého zákona) plyne pro banku v rámci poskytování úvěrů zvláštní postavení. Při uzavírání smlouvy o úvěru se ustálilo pro jednotlivé strany úvěrové smlouvy označení banka a klient nikoli věřitel a dlužník.

Poskytování úvěrů je předmětem činností banky, tudíž se na banku coby podnikatele s tímto předmětem činnosti vztahuje kogentní ustanovení § 499 obch.zák. a může požadovat úplatu za sjednání úvěru, pokud si to sjedná ve smlouvě (a to buď přímo nebo odkazem na obchodní podmínky). Zákon nestanovuje výši úplaty, tudíž její výše je taktéž určována smluvně. Úplata dle § 499 představuje odměnu věřiteli za to, že banka rezervovala nezbytné peněžní prostředky v době mezi sjednáním smlouvy o úvěru a skutečným čerpáním úvěru.

Má-li dlužník banky u ní otevřen také běžný účet a jsou-li peníze poukázány na tento běžný účet, potom dojitím platby na tento běžný účet nezaniká povinnost zaplatit úvěr, a to ani tehdy, když má banka právo si nedostatek úvěru sama odepsat z účtu dlužníka. K úhradě dojde teprve okamžikem, kdy tyto peníze skutečně převede na úvěrový účet. Naproti tomu připsáním platby na úvěrový účet se pohledávka banky za dlužníkem snižuje.41

Celková výše poskytovaných úvěrů nebo výše poskytovaného úvěru jednomu klientovi, stejně tak jako celá činnost banky, k jejíž činnosti je bance udělována bankovní licence, podléhá regulaci a kontrole ze strany ČNB. V § 12 - § 14 zákona o bankách jsou stanoveny povinnosti, které banka musí při své činnosti dodržovat. Banka 41

Eliáš, Dvořák a kolektiv, Obchodní zákoník Praktické poznámkové vydání, 5. přepracované vydání, nakl. Linde, rok 2006, str. 790

39

je povinna při své činnosti postupovat obezřetně, provádět obchody včetně poskytování úvěrů způsobem, aby nepoškozovala zájmy svých klientů. Nesmí uzavírat obchody za nevýhodných podmínek nebo takové, které by zavazovaly banku k hospodářsky neodůvodněnému plnění. Banky, včetně zahraničních bank, mají povinnost udržovat stanovenou výši kapitálu, dodržovat pravidla pro převod rizik, likvidity a bezpečného provozu.

Česká národní banka určuje výši limitů, do jakých mohou jednotlivé banky poskytovat úvěry ze svého kapitálu a ze svých rezerv, což se například odráží i v tom, jaký nejvyšší úvěr lze poskytnout jednomu klientovi nebo jakou část může tvořit součet úvěrů deseti největších klientů ve vztahu k celkové výši všech úvěrů poskytnutých bankou. Tato regulace vychází z povinnosti banky udržovat kapitálovou přiměřenost, pravidla úvěrové angažovanosti a trvale též svou platební schopnost v měně české i cizí.

Smlouva o úvěru se řadí mezi tzv. aktivní bankovní obchody, v nichž má banka postavení věřitele a rozděluje kapitál mezi své dlužníky (také jsou charakterizovány coby obchody distribuční). Smlouva o úvěru, která je uzavírána bankou, se řadí mezi smlouvy adhézního typu. Banky zpravidla pevně stanovují podmínky, za kterých je úvěr poskytován, bývají obyčejně předtištěny na formulářích a druhá strana má minimální možnost obsah smlouvy ovlivnit, resp. ji může buď přijmout anebo smlouvu neuzavřít. Výjimkou jsou pouze zvláštní obchodní vztahy nebo klienti, kde je potřeba speciální přístup. Přesto, že zákon nevyžaduje pro smlouvu o úvěru obligatorně úvěrovou smlouvu, je prakticky vyloučeno, aby banka poskytla úvěr na základě ústní smlouvy.

Při poskytování úvěrů bankou má stěžejní význam bonita klienta. Na základě bonity klienta se banka rozhodne, zda úvěr klientovi vůbec poskytne, v jaké maximální výši je ochotna úvěr klientovi poskytnout a jaký úrok si za poskytnutí peněžních prostředků bude účtovat. Ve výši úroku se odráží mimo jiné i riziko, které je s poskytnutím peněžních prostředků pro banku spojeno.

Banky při sjednávání úvěrů kladou samozřejmě velký důraz na návratnost poskytnutých peněžních prostředků. Návratnost si zajišťují nejen prostřednictvím

40

zajišťovacích prostředků, ale také např. smluvním ujednáním o informační povinnosti klienta nebo výhradou uzavírání dalších úvěrů.

Výše úroků z úvěru se řídí především smlouvou mezi bankou a klientem. Taková dohoda nesmí být v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. V bankovní praxi jsou úroky zpravidla určeny sazbami, které banky stanoví a na které klienti ve smlouvách přistupují. Sazby banky jsou různě konstruovány. V některých případech se odvíjejí od diskontní sazby vyhlašované ČNB (jde o sazbu, za kterou ČNB poskytuje úvěry komerčním bankám a státu). V současné době není stanovena zákonem ani na základě zákona nejvýše přípustná výše úroků. Úrok mívá obvykle dva komponenty, a to základní – referenční sazbu a marži banky. Marže banky vyjadřuje ocenění bonity klienta a riziko banky podstupované poskytnutím úvěru.42

Uzavírání smluv o úvěru bankami se zpravidla uskutečňuje na základě úvěrových podmínek. Ty mají povahu jednostranného projevu vůle banky, který podrobněji a v rámci dispozitivní povahy většiny ustanovení úpravy smlouvy o úvěru také odchylně od obchodního zákoníku upravuje práva a povinnosti smluvních stran vyplývající z uzavřené smlouvy, tedy obsah takové smlouvy. Úvěrové podmínky si většinou vydává každá banka. Mohou být vydány jako jednotné pro všechny úvěry bankou poskytované nebo v rozlišení podle povahy úvěru, popř. jiných kritérií.43 Tyto podmínky mají povahu všeobecných obchodních podmínek podle § 273 ObchZ a mohou tímto způsobem nahrazovat část obsahu konkrétní smlouvy o úvěru. Obecně existují dva druhy obchodních podmínek, a to všeobecné obchodní podmínky, které vypracovávají odborné organizace a jiné podmínky, které si vypracovávají samotné banky, a které musejí být ke smlouvě přiloženy nebo musejí být osobě dlužníka známé.

Přizpůsobení již uzavřených smluv novým úvěrovým podmínkám nebo dodatkům či jiným změnám původních úvěrových podmínek je možné jen dohodou smluvních stran. Určité pochybnosti vyvolává takové znění smlouvy o úvěru (včetně 42

Plíva, Elek, Liška, Marek, Bankovní obchody, nakl. ASPI, rok 2009, ISBN 978-80-7357-8, str. 84, právní časopis Acta Universitatis Carolinae, rok 1998, číslo 2, článek Stanislav Plíva – Právní problematika úvěrové smlouvy, ISBN: 80-7184-729-1,str. 12, 43

41

úvěrových podmínek, na něž se odkazuje), podle něhož dlužník dává již předem souhlas se změnou úvěrových podmínek nebo k tomu, že jeho vztah s bankou na základě smlouvy o úvěru se bude řídit novými úvěrovými podmínkami místo těch, na něž je ve smlouvě odkázáno, jestliže banka nové úvěrové podmínky vydá. Na jedné straně takové ujednání lze považovat za projev vůle dlužníka v rámci jeho smluvní volnosti a tedy jednání neodporující zákonu. Na druhé straně není možné přehlížet námitku, že se může jednat o vzdání se práva, které může v budoucnu teprve vzniknout, tedy jednání neplatné pro rozpor s § 574 odst. 2 ObčZ. Vzájemný vztah obchodních podmínek a konkrétní smlouvy o úvěru řeší zákon ve prospěch smlouvy tak, že odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek, na které strany ve smlouvě odkázaly. Tato úprava však není závazná, takže si strany mohou ve smlouvě dohodnout něco jiného.44

5.2. Aktivní a pasivní úvěrové obchody banky Banky svým klientům nabízejí širokou škálu úvěrových obchodů. Z hlediska pozice banky se dají úvěrové obchody dělit na aktivní (poskytované) a pasivní (získávané)

5.2.1. Aktivní úvěrové obchody

Aktivní úvěrové obchody lze členit dle určitých kritérií: 1. dle doby splatnosti na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. a) krátkodobé – uplatňují se např. při sezónních pracích; patří sem úvěr překlenovací, sezónní či na přechodný nedostatek finančních prostředků, dobu splatnosti má do 1 roku, b) střednědobé – mají dobu splatnosti do 5 let, c) dlouhodobé – vyskytují se např. ve stavebnictví, mají lhůtu splatnosti do deseti let, pokud jsou mezi ně počítány i hypoteční úvěry, které jsou většinou poskytovány speciálními bankami, tak do 30 let.

44

právní časopis Acta Universitatis Carolinae, rok 1998, číslo 2, článek Stanislav Plíva – Právní problematika úvěrové smlouvy, ISBN: 80-7184-729-1,str. 14,

42

2. dle účelu úvěru na provozní (např. pro vybavení kanceláří) a investiční (např. výstavba bytových nebo obchodních komplexů) 3. dle měny na tuzemské a devizové, 4. zvláštním typem je směnečný eskortní úvěr, kdy banka odkupuje směnky 5. komunální úvěry, poskytované jednotkám územní samosprávy, 6. hypoteční úvěry, poskytované za účelem zajištění bydlení, které mají dlouhou lhůtu splatnosti 7. lombardní úvěry, které jsou zajištěny zástavním právem k nemovitosti nebo k cenným papírům, 8. kontokorentní úvěry – kdy jsou do určité částky poskytnuty klientovi peněžní prostředky nad rámec jeho vlastních prostředků na účtu. 9. spotřebitelské úvěry - viz kapitola č. 8 spotřebitelský úvěr

5.2.2 Pasivní úvěrové obchody

Pasivními bankovními obchody si banka opatřuje peněžní prostředky. Může se jednat o různé vklady, bankovní obligace nebo úvěry poskytované ČNB.

Mezi pasivní úvěry můžeme řadit: 1)

Vklady na požádání – peníze, které si vkladatel ukládá na svůj běžný účet u peněžního ústavu

2)

Úsporné vklady – mají vyšší úrok, vklad se provádí na delší dobu, může být ale kdykoliv vybrán

3)

Termínované vklady – kde jsou peněžní prostředky přenechány bance na předem stanovenou dobu za vyšší úvěr, není možné s peněžními prostředky nakládat, event. jedině se ztrátou

4)

Depozitní certifikáty – vydává je banka pří „nákupu vkladů“

5)

Bankovní obligace (dluhopisy) – slouží k získání nových finančních zdrojů, jsou cennými papíry na určitou nominální hodnotu,

6)

Nákupy vkladů a uzavírání úvěrových smluv s ostatními bankami

43

7)

Poskytování úvěrů od ČNB45

5.3. Stadia realizace smlouvy o úvěru V rámci uzavírání úvěrových smluv bankou lze postup banky rozdělit do určitých stádií: 1. Informativní schůzka - jde o ústní pohovor se zaměstnancem banky a potencionálním klientem, kde jsou zjišťovány možnosti poskytnutí úvěru, jeho výše, bonity klienta, možného zajištění, doby splatnosti, způsobu čerpání, účelu úvěru - podnikání apod. 2. Písemná žádost o poskytnutí úvěru – banky zpravidla poskytují své tiskopisy, kde se vyplňují pouze bankou předepsané údaje o žadateli (základní údaje, informace pro ověření bonity klienta, informace o výši požadovaného úvěru, součástí jsou i přílohy jako výpis z katastru nemovitostí, znalecký posudek na ocenění majetku, doklad zaměstnavatele o výši průměrné mzdy apod.) 3. Posouzení žádosti klienta – banka na základě získaných informací hodnotí, zda a v jaké výši je ochotna úvěr poskytnout, hodnotí návratnost, resp. míru rizikovosti poskytnutí úvěru a výši úroku, který bude požadovat po klientovi 4. Uzavření úvěrové smlouvy – u běžných úvěrů jsou bankou užívány formulářové smlouvy, kde jsou jen vyplněny konkrétní údaje pro daný případ. V důsledku klient nemá moc velkou možnost obsah smlouvy měnit, pouze v dílčích otázkách nebo drobných odchylkách 5. Kontrola plnění úvěrových podmínek klientem – např. pokud je dána klientovi informativní povinnost apod.. Banka provádí kontrolu z toho důvodu, aby se nezhoršilo její postavení z hlediska návratnosti (zajištění) poskytnutých peněžních prostředků. 6. Splnění závazků ze smlouvy – pokud byl závazek ze smlouvy o úvěru řádně a včas splněn, dochází tím k jeho zániku. 7. Případné uplatnění sankčních a zajišťovacích prostředků – v případě porušení povinnosti klientem či pokud dojde ke zhoršení zajištění úvěru.46

45

srov. Marek, K obchodním závazkovým vztahům, vydala VŠVSMV, 2007, ISBN 80-86855-18-x,str. 144

44

Před uzavřením smlouvy o úvěru podrobuje banka dlužníka tzv. zkouškou úvěrové způsobilosti, na základě které banka zkoumá rizikovost uzavření smlouvy o úvěru v konkrétním případě, resp. zkoumá jednotlivá rizika, která mohou v souvislosti s klientem vzniknout. V rámci úvěrové způsobilosti potencionálního klienta se zkoumá: 1. právní poměry žadatele, 2. osobní důvěryhodnost žadatele, 3. hospodářská situace žadatele. Součástí jednání je i posouzení určitých psychologických aspektů klienta, které mohou vypovídat o platební schopnosti klienta a jsou součástí ekonomického rozboru. Pověřený zaměstnanec banky vede s potencionálním klientem tzv. řízený pohovor.47

5.4. Srovnání se spořitelními a úvěrovými družstvy Spořitelní a úvěrová družstva jsou upravena zákonem č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech. Pro spořitelní i úvěrová družstva se užívá společný název družstevní záložna. Družstevní záložny jsou také právnické osoby, na které se subsidiárně použije obchodní zákoník upravující postavení družstva. Družstevní záložny nejsou ani bankami, ani se jejich činnost nepovažuje za provozování živnosti. Záložny jsou oprávněny vykonávat pouze činnost, která je vymezena v citovaném zákoně.

Předmět činnosti družstevních záložen je upraven v §3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Jedná se o taxativní výčet a mezi činnosti patří např.: přijímání vkladů, poskytování úvěrů, poskytování peněžních služeb(ručitelství), dále služeb jako zprostředkování poradenských a právních služeb. Vzhledem k tomu, že předmětem činnosti je poskytování úvěrů, tak i na družstevní záložny se vztahuje kogentní ustanovení § 499 obch. zák., na základě kterého mohou požadovat úplatu za sjednání smlouvy o úvěru, pokud je to smluvně dohodnuto.

46

srov. Plíva, Elek, Liška, Marek, Bankovní obchody, nakl. ASPI, rok 2009, ISBN 978-80-7357-433-8, str. 80. 47 srov. Lochmanová (kapitola Smlouva o úvěru) in Štenglová, Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk, rok 2006, ISBN 80-86898-81-4,str 235

45

Družstevní záložny sice nepodléhají dozoru ze strany ČNB, ale na druhou stranu jsou jim dána zákonem značná omezení a povinnosti, které se týkají např. základní organizace a požadavků na vznik i členství, podnikatelské činnosti, vnitřní organizace (družstevní záložny ustavují úvěrovou komisi, která rozhoduje o poskytnutí úvěru dle § 6 zák.) povinnost vytvářet rizikový fond pro krytí rizik, rezervní fond, stanovuje povinnost mít pohotově rezervu volných prostředků pro uspokojování žadatelů, maximální výši souhrnu všech nesplacených úvěrů a dozor nad jejich činností vykonává Úřad pro dohled nad družstevními záložnami, který je správním úřadem se sídlem v Praze. Stejně tak je družstevním záložnám dána tímto zákonem povinnost pojištění svých vkladů u speciálně zřízeného fondu, který není státním fondem a do kterého musejí všechny družstevní záložny přispívat zákonem stanovenou částkou z objemu vkladů svých členů.

46

6. Úvěrové zajišťovací instrumenty 6.1.Obecná charakteristika a význam zajištění Zajištění úvěrových prostředků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, ovšem v dnešní době se bianco (nezajištěné) úvěry takřka nevyskytují. Bianco úvěry jsou poskytovány dlouhodobě známým a refundovaným klientům, v relativně nízké výši a s krátkou dobou splatnosti. Jednotlivé formy zajištění úvěru jsou obsaženy jak v občanském zákoníku, obchodním zákoníku, tak i ve zvláštních zákonech.

Význam zajištění poskytnutých peněžních prostředků spočívá v posílení pozice věřitele, resp. v zaručení návratnosti poskytnutých peněžních prostředků. Důvodem je časový průběh vztahů smluvních stran vyplývající ze smlouvy o úvěru, kdy věřitel plní (poskytuje peněžní prostředky) zpravidla ihned poté, co je k tomu vyzván, oproti dlužníkovi, který peněžní prostředky vrací ve valné většině případů dlouhodobě ve splátkách, tudíž je zde potřeba po tuto dobu zajistit bonitu dlužníka, resp. z pozice věřitele prostřednictvím zajištění si zaručit návratnost úvěru včetně úroků. Ustanovení § 497 - § 507 upravující smlouvu o úvěru neupravuje zvláštní formy zajištění. Z tohoto důvodu se na zajištění úvěru užijí obecné formy zajištění závazků z obchodnězávazkových vztahů upravených v obchodním zákoníku (např. ručení, bankovní záruka), subsidiárně se užijí i formy zajištění závazků z občanského zákoníku (zástavní právo k nemovitostem, cenným papírům, či pohledávkám, zajišťovací převod práva či srážka ze mzdy) a v některých případech se užije i zvláštního zákona. Výběr konkrétní formy zajištění se odvíjí od mnoha faktorů jako např. druh poskytovaného úvěru, bonita dlužníka, osoba věřitele, výše poskytovaného úvěru, účel úvěru apod.. Součástí smlouvy bývá též ujednání o pojištění platební schopnosti dlužníka.

Z ustanovení obchodního zákoníku, které upravuje smlouvu o úvěru (§ 497 - § 507) se zajištění úvěru dotýká pouze ustanovení § 505, které se věnuje výhradně situaci zhoršení či zániku zajištění. Zde je dána povinnost dlužníkovi v přiměřené lhůtě doplnit zajištění na původní rozsah, pokud by se zajištění zhoršilo či zaniklo. Jestliže by k doplnění nedošlo, je zde dáno právo věřitele od smlouvy odstoupit. Značný význam

47

má ustanovení, že odstoupení od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy. Díky tomuto ustanovení je zde dána možnost věřiteli v případě odstoupení od smlouvy (se kterým je spojen i nárok na vrácení celé nesplacené části úvěru včetně úroků) zajistit si návratnost poskytnutých peněžních prostředků prostřednictvím zajištění závazku ze smlouvy o úvěru.

Je na rozhodnutí věřitele, který ze zajišťovacích prostředků si zvolí. Každý věřitel si musí pečlivě zvážit, který způsob zajištění bude pro něho nejvýhodnější, aby předešel platební neschopnosti dlužníka, resp. vyloučil nenávratnost poskytnutých peněžních prostředků. Praktické je zajištění více zajišťovacími prostředky, event. dalšími smluvními povinnostmi.

6.2. Právní úprava zajištění smlouvy o úvěru Právní úprava zajištění závazků v obchodním zákoníku navazuje na právní úpravu zajištění závazků v zákoníku občanském. Z ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ vyplývá, že i pro obchodní vztahy platí občanskoprávní úprava zajištění závazků tam, kde nemá obchodní zákoník vlastní úpravu. Obchodní zákoník v některých případech občanskoprávní úpravu doplňuje (smluvní pokuta), v jiných případech (ručení, uznání závazku) má komplexní úpravu, a tak pro ručení a uznání závazku se občanskoprávní úprava nepoužije. Pouze instituty obchodního práva jsou bankovní záruka a finanční zajištění, které občanský zákoník neupravuje. Pro zástavní právo k obchodnímu podílu platí podle ustanovení § 117a odst. 8, že se pro ně – není-li stanoveno jinak – použijí obecná ustanovení občanského a obchodního zákoníku o zástavním právu k movitým věcem.48

6.3. Klasifikace zajišťovacích instrumentů Zajišťovací instrumenty můžeme třídit dle určitých hledisek:

48

Štenglová, Plíva, Tomsa a kol. Obchodní zákoník. Komentář 12. vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, ISBN: 978-80-7400-055-3, str. 884

48

1) Třídění dle povahy zajišťovacího instrumentu na:

a) Osobní: kdy je zajištění poskytnuto vedle dlužníka úvěru ještě třetí právnickou či fyzickou osobou (např. ručení nebo bankovní záruka), b) Věcné (reálné): kdy je úvěr zajištěn poskytnutím určité majetkové hodnoty zpravidla dlužníkem úvěru (např. zástavní právo nebo postoupení pohledávky).

2) Třídění dle svázanosti zajišťovacího instrumentu se zajišťovanými peněžními prostředky

a) Akcesorické: kdy jsou zajišťovací instrumenty pevně a nerozlučně svázány se zajišťovanými prostředky. Se zánikem zajištěné pohledávky je spojen i zánik zajišťovacího instrumentu (např. ručení, dohoda o srážkách ze mzdy), b) Abstraktní: kdy jsou zajišťovací prostředky nezávislé na zajišťovaných prostředcích, kdy uspokojení pohledávky nemá automaticky za následek zánik zajišťovacího instrumentu (např. zajišťovací převod práva nebo postoupení pohledávky).

Schéma zajišťovacích instrumentů

Druh zajištění Akcesorické

Abstraktní

Osobní Ručení Akcesorická bankovní záruka Převzetí dluhu a přistoupení k závazku Smluvní pokuta Dohoda o srážkách ze mzdy Abstraktní bankovní záruka Depotní směnka

Věcné Zástavní právo

Abstraktní zástavní právo Postoupení pohledávky a práv Zajišťovací převod práva.

49

6.4. Jednotlivé zajišťovací instrumenty 6.4.1. Smluvní pokuta

Podstatou smluvní pokuty je povinnost osoby, která poruší smluvně dohodnuté podmínky, zaplatit osobě oprávněné určitou smluvně stanovenou částku. Tato částka, na rozdíl od jiných zajišťovacích prostředků (jako zástavní právo či ručitelství) nemá funkci náhradního plnění na místo plnění dlužníka. Ze své povahy je smluvní pokuta zajištěním akcesorickým – existenčně závislým na vztahu hlavním a osobním – váže se ke smluvní straně, která poruší smluvní podmínky. Představuje samostatný majetkový nárok, který je samostatně smluvně vymahatelný a nelze ji považovat za příslušenství pohledávky dle § 121 odst. 3 obč. zák. Zaplacením smluvní pokuty nezaniká povinnost splnit zajišťovací závazek. Smluvní pokuta vyžaduje obligatorně písemnou formu pod sankcí neplatnosti právního úkonu (§ 544 odst. 2 obč. zák.).

Právní úprava smluvní pokuty u smlouvy o úvěru (coby obchodně-závazkového vztahu) je upravena jednak v § 544 a § 555 občanského zákoníku a v § 300 - § 302 obchodního

zákoníku.

Zvláštní

ustanovení

pro

obchodně–závazkové

vztahy

v obchodním zákoníku jsou až na § 301 dispozitivní, což znamená, že strany si v tomto mohou upravit poměry odlišně. Oproti obecné úpravě, která je uvedena pro závazkové vztahy v občanském zákoníku, pro obchodní závazkové vztahy platí, že okolnosti vylučující protiprávnost nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu.

V rámci smluvní pokuty pro obchodně–závazkové vztahy včetně smlouvy o úvěru dle § 301 ObchZ platí moderační právo soudu snížit za určitých podmínek nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Soud bude v konkrétním případě posuzovat hodnotu a význam zajišťované povinnosti, a to až do výše škody, která vznikla do doby soudního řízení porušením smluvní povinnosti. Povinnost, jejímž porušením vzniká nárok na smluvní pokutu, musí být jednoznačně a dostatečně identifikována. Stejně tak musí být identifikováno i to, co se rozumí porušením takové povinnosti.

50

Vzhledem k tomu, že občanský ani obchodní zákoník neobsahují žádná omezení pro výši smluvní pokuty, mohou si smluvní strany její výši sjednat libovolně. Ve smlouvě může být smluvní pokuta stanovena pevnou částkou nebo může být ve smlouvě stanoven způsob jejího určení. Stejně tak ji lze sjednat jako určité procento z nesplacené ceny nebo jednorázovou částku. Strany si mezi sebou mohou sjednat pokutu v libovolné výši i zcela nepřiměřené.

6.4.2. Ručení

Smlouva o úvěru patří mezi absolutní obchodní závazkové vztahy a z tohoto důvodu se na zajištění peněžních prostředků ze smlouvy o úvěru užije zvláštní úprava ručení pro obchodně závazkové vztahy, která je vymezena v § 303 – § 312 obchodního zákoníku. Jedná se o úpravu zvláštní k obecné úpravě ručitelství, která je obsažena v občanském zákoníku.

Podstatou ručení je jednostranné písemné prohlášení ručitele (fyzické či právnické osoby) vůči věřiteli, že bude plnit na místo dlužníka v případě, že tak neučiní dlužník. Ručením vzniká nový zajišťovací vztah mezi věřitelem smlouvy o úvěru a třetí osobou. Pro ručení jako zajišťovací prostředek je charakteristická jeho subsidiarita – tzn. povinnost plnění ručitele nastává až v případě, že dlužník nesplnil v přiměřené lhůtě poté, co byl k tomu vyzván. Vyzvání ovšem není třeba v případě, pokud dlužník splnit nemůže nebo je nepochybné, že dlužník závazek nesplní. Druhým charakteristickým rysem je jeho akcesorita – tzn. že ručení je těsně spojeno s existencí samotného závazku dlužníka vůči věřiteli (neplatí to ovšem bezvýjimečně – smluvně mohou být upraveny i jiné okolnosti).

Ke vzniku ručení je třeba jednostranného písemného prohlášení ručitele vůči věřiteli. Z dikce ustanovení § 303 plyne, že ke vzniku ručení není zapotřebí souhlasu ani dlužníka ani věřitele. Ručitel v prohlášení zpravila uvede, do jaké výše za závazek dlužníka ručí a jeho ručení může být i omezeno časově. V případě, že je ručitel požádán věřitelem o plnění na místo dlužníka, který nesplnil, může ručitel vůči věřiteli užít všechny námitky, které mohl užít dlužník, stejně tak může vůči věřiteli užít započtení

51

své pohledávky či dokonce pohledávky dlužníka. Pokud ručitel tedy plní na místo dlužníka, je povinen plnit (pokud není uvedeno v prohlášení ručitele konkrétní výše) celou nesplacenou výši poskytnutých peněžních prostředků včetně úroku. Ručitel, který tímto způsobem splnil na místo dlužníka, se oproti dlužníkovi dostává do pozice věřitele a původní věřitel je povinen mu vydat veškeré podklady, které novému věřiteli slouží k uplatnění nároku vůči dlužníkovi.

V bankovní praxi se využívají různé formy ručení, u kterých se vyskytuje více ručitelů. Podle způsobu jejich ručení se rozlišují na: -

spoluručení – za splacení poskytnutých peněžních prostředků se zaručilo více ručitelů, přičemž každý z nich ručí za celý závazek a věřitel je oprávněn žádat plnění po kterémkoli z nich. Každý z ručitelů pak ručí poměrnou částkou a pokud byl vyzván k celému plnění, může po ostatních ručitelích požadovat úhradu,

-

částečné ručení – i zde je více ručitelů, kteří se zaručili za splacení úvěru, ale každý ovšem za svojí smluvně dohodnutou část a věřitel může po ručiteli požadovat plnění pouze do této výše,

-

následné ručení – vedle hlavního ručitele je zde ještě další ručitel, který ručí bance za hlavního ručitele. Pokud tedy banka nedosáhne plnění od hlavního ručitele může se obrátí na následného ručitele,

-

zpětné ručení – ručení, kde hlavnímu ručiteli, který ručí za závazek dlužníka, ručí za zpětné plnění dlužníka ve prospěch hlavního věřitele další ručitel49.

6.4.3. Bankovní záruka

Bankovní záruku, která je upravena v § 313 - § 322 obch. zák. primárně poskytují banky, ale dle ustanovení § 762 odst. 1 obch. zák i jiné osoby, kterými jsou spořitelní a úvěrní družstva. Závazkové vztahy, které vznikají prohlášením banky v záruční listině, patří dle § 261 odst. 3 písm e) ObchZ mezi tzv. absolutní bankoví obchody, tudíž se na ně vztahuje obchodní zákoník bez ohledu na povahu účastníků závazkových vztahů. Tvorbu právní úpravy bankovní záruky (§ 313 - § 322 obch. zák.) 49

srov. Dvořák, Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty, 3. přepracované vydání, nakl. Linde, ISBN: 80-7201-515-X, rok 1999, str. 466-467

52

ovlivnila „Jednotná pravidla pro smluvní záruky“ vydaná Mezinárodní obchodní komorou v Paříži. Tato pravidla budou mít charakter všeobecných obchodních podmínek a mohou být součástí bankovní záruky, pokud budou uvedena v textu záruční listiny.

Bankovní záruka vzniká jednostranným právním úkonem banky (písemným prohlášením v záruční listině). V záruční listině banka prohlásí, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Předpokladem pro vznik bankovní záruky je v prvé řadě vzájemný závazkový vztah mezi věřitelem a dlužníkem.50 Věřitel, který má právo na plnění ze strany dlužníka, vyžaduje zajištění včasného a řádného plnění závazku (dohodou stran formou bankovní záruky). Dlužník tedy uzavře s bankou mandátní či jinou smlouvu, ve které jsou stanoveny podmínky na straně dlužníka i banky, které musí splnit. Na základě této smlouvy posléze banka vystaví bankovní záruku.

Právní úprava bankovní záruky přesně nevymezuje jaké náležitosti má záruční listina obsahovat, tudíž její obsah je třeba dovodit z celé úpravy bankovní záruky, která je uvedena v § 313 - § 322 obch. zák. V záruční listině musí být tedy vymezena osoba dlužníka a jednoznačné vymezení závazku dlužníka vůči věřiteli, na něhož se záruka poskytnutá bankou vztahuje. Tento závazek může být i nepeněžité povahy a v tomto případě záruka banky představuje nárok věřitele vůči dlužníkovi v případě, že poruší závazek, jehož plnění je zajištěno. V záruční listině musí být rovněž stanovena výše částky, do které banka ručí a za jakých podmínek. V případě plnění banky ve prospěch věřitele, může uplatnit pouze ty námitky, které připouští záruční listina. Stejně tak bankovní záruka obsahuje dobu (ať určitou či neurčitou), na kterou je záruka bankou poskytována. Oproti obecné úpravě ručitelství není třeba předchozí vyzvání dlužníka k plnění, aby se věřitel mohl domáhat plnění od banky vyjma případu, kdy je to výslovně stanoveno v záruční listině.

50

Pokorná, Kovařík, Čáp a kol., Obchodní zákoník. Komentář II. díl, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, ISBN 978-80-7357-491-8, str. 1361

53

Bankovní záruka může být na žádost dlužníka potvrzena ještě další bankou. Samotné potvrzení bankovní záruky sjednává banka zřizující bankovní záruku na základě žádosti dlužníka. Z dikce ustanovení § 315 vyplývá, že záruka může být potvrzena i více než jednou bankou. V případě potvrzení bankovní záruky jinou bankou může věřitel uplatnit své nároky vůči kterékoli z nich. Banka, která poskytla takovéto plnění, má nárok na zaplacení tohoto plnění. Pokud plnící bankou byla banka potvrzující záruku, uplatňuje banka svůj nárok oproti bance, která jí o potvrzení bankovní záruky požádala.

Bankovní záruka je poskytována za podmínek a způsobem, který je stanovený v záruční listině. Ačkoli to není podstatnou náležitostí, záruční listina obsahuje dobu, na kterou je sjednána, ať určitou či neurčitou. Pokud je stanovena na dobu určitou, tak uplynutím této lhůty bankovní záruka zaniká bez ohledu na to, zda bylo plněno věřiteli. K zachování lhůty stačí včasné uplatnění práva na plnění, nikoli plnění samotné. Pokud ovšem bylo ve stanovené době plněno věřiteli, bankovní záruka zaniká splněním závazku. Subsidiárně se na zánik závazku z bankovní záruky užije právní úprava zániku obecného ručitelského závazku.

6.4.4. Uznání dluhu

Uznání závazku je zajišťovacím institutem, ale samo o sobě neslouží k zajištění samotného plnění závazku nebo k náhradě škody. Hlavním smyslem uznání dluhu je usnadnění vymáhání existující pohledávky a přetržení promlčecí doby a běh nové promlčecí doby. Uznání dluhu vzniká na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, který je určený věřiteli a jehož obsahem je jasně projevená vůle uznat konkrétně vymezený závazek vůči věřiteli. Důsledkem je, že důkazní břemeno přechází z věřitele na dlužníka. Uznání dluhu ze smlouvy o úvěru patří mezi obchodně-právní vztahy, tudíž se na něj bude vztahovat právní úprava obsažená v § 323 obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že se jedná o úpravu kogentní, není možné se od ní odchýlit.

54

6.4.5. Zástavní právo

Zajišťovací institut zástavního práva je velice využíván. Jako zástava mohou sloužit věci nemovité, movité včetně cenných papírů, podniku, pohledávky či obchodního podílu. Obchodní zákoník upravuje pouze zástavu obchodního podílu (§117a obchodního zákoníku) z čehož vyplývá, že pro zajištění obchodně-závazkových vztahů se v ostatním užije obecná úprava zástavního práva (§ 152 - § 172) pro zajištění závazku dle občanského zákoníku nebo úprava dle zvláštního zákona např: zástavní právo k cenným papírům dle § 39 a násl. zákona o cenných papírech.

Podstatou zástavního práva je tedy právo věřitele, aby se uspokojil zákonem stanoveným způsobem z výtěžku prodeje zástavy zřízené dlužníkem k uspokojení věřitelovy pohledávky (včetně jejího příslušenství) a to v případě, pokud dlužník řádně a včas nesplnil. Předpokladem vzniku zástavního práva je uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva. Zástavcem je zpravidla vlastník zástavy a je osobou dlužníka. Kromě uzavření zástavní smlouvy je zpravidla třeba vzhledem k předmětu zástavy i další skutečnosti, jako např. vložení zápisu od katastru nemovitostí či do obchodního rejstříku.

Smlouva o zřízení zástavního práva musí mít písemnou formu, musí v ní být určen předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, která se zajišťuje. Jsou-li zástavou nemovité věci, které se neevidují v katastru nemovitostí, věci hromadné, soubory věcí nebo movité věci, k nimž má zástavní právo vzniknout, aniž by byly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě (§ 157 odst. 2,3 Obč.Z), musí mít zástavní smlouva formu notářského zápisu.51 Zástavní právo k nemovitostem vzniká vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí. Zástavu cenných papíru upravuje zákon o cenných papírech. Ke vniku zástavního práva k listinnému cennému papíru na řad je třeba i jeho vyznačení na rubopisu a k zaknihovanému je třeba zápis zástavního práva na účet vlastníka v evidenci investičních nástrojů. Zástavní právo k obchodnímu podílu dle § 117a ObchZ vzniká zápisem zástavního práva k obchodnímu podílu v obchodním rejstříku. 51

Štenglová, Plíva, Tomsa a kol. Obchodní zákoník. Komentář 12. vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, ISBN: 978-80-7400-055-3, str. 885

55

Pokud dlužník řádně (v celkové výši) a včas (v dohodnuté lhůtě) nesplní, vzniká věřiteli právo uspokojit svoji pohledávku na základě zástavní smlouvy ze zřízené zástavy. Uspokojení své pohledávky dosáhne z výtěžku zpeněžení zástavy, a to buď prodejem v obchodní veřejné soutěži dle § 281 a násl. obch. zák., nebo prodejem ve veřejné dražbě.

6.4.6. Zadržovací (retenční) právo

Retenční právo je upraveno v § 175 - § 180 občanského zákoníku. Jeho podstatou je zajištění splatné pohledávky prostřednictvím zadržení věci (jejímž vlastníkem je dlužník), kterou má věřitel u sebe a je povinen ji jinak vydat. Nesmí se ovšem jednat o věc, kterou by věřitel měl u sebe neoprávněně nebo by se jí zmocnil svémocně či lstí.

Retenční právo vzniká jednostranným úkonem oprávněné osoby, kterým vyjadřuje svou vůli věc zadržet. Věřitel je povinen o zadržení věci neprodleně dlužníka informovat. Předmětem retenčního práva může být zásadně věc movitá, kterou má věřitel u sebe v držení, získal jí legálním způsobem od dlužníka (např. na základě smlouvy o půjčce) a nebylo mu při předání věci uloženo, aby s ní naložil způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva.

Věřiteli zadržovacím právem vzniká přednostní právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku prodeje zadržované věci (a to i před právem zástavním) a může se uspokojení své pohledávky domáhat pouze cestou soudního rozhodnutí. Zajišťovacím prostředkem

u úvěrové smlouvy bude retenční právo spíše výjimečně (vzhledem

k omezenému předmětu retenčního práva).

6.4.7. Postoupení pohledávky

Postoupení pohledávky, které je upraveno v občanském zákoníku v § 524 - § 530, spočívá v jejím převedení na nového věřitele, tedy ve změně v osobě věřitele.

56

Postoupení spočívá v písemném prohlášení věřitele původního (cedenta), kterým postupuje svou pohledávku (kterou má vůči třetí osobě) na nového věřitele – cesionáře (např. banku) pro zajištění úvěru. Předmětem postoupení může být i pohledávka , která teprve vznikne v budoucnosti. Samotné postoupení pohledávky nemá za následek zánik původního věřitelského vztahu. Stále existuje pohledávka jak původního věřitele oproti třetí osobě, tak i pohledávka poskytovatele úvěru vůči dlužníkovi. Účelem postoupení pohledávky není tímto způsobem splatit úvěrem poskytnuté peněžní prostředky, ale pouze zajistit jejich splacení ze strany dlužníka, resp. v případě, že dlužník nebude splácet, hojit se z této postoupené pohledávky (z čehož vyplývají i dvě základní funkce zajištění úvěru, a to funkce zajišťovací a uhrazovací). Pokud je sama postupovaná pohledávka zajištěna např. zástavním právem či ručením, je postupující věřitel povinen o postoupení tohoto zajišťovatele informovat.

K postoupení pohledávky se nevyžaduje souhlas dlužníka. Na druhou stranu je nezbytné dlužníkovi postoupení pohledávky oznámit, aby se mohl nový věřitel, v případě nutnosti, domáhat plnění z postoupené pohledávky. Součástí postoupení pohledávky je i její příslušenství (tzn. i úroky).

Je zcela na rozhodnutí věřitele

(poskytovatele úvěru), zda pro něj bude konkrétní pohledávka přijatelná k zajištění úvěru. Postoupena může být prakticky jakákoli pohledávka (výjimku tvoří například pohledávka, která zaniká nejpozději smrtí věřitele – tzn. je vázána na osobní charakter věřitele nebo pohledávka, která nemůže být postižena výkonem rozhodnutí). V případě, že by nový věřitel žádal po dlužníkovi plnění, může dlužník vůči novému věřiteli uplatnit započtení své pohledávky.

6.4.8. Zajišťovací převod práva

Pro zajištění návratnosti poskytnutých peněžních prostředků může sloužit i zajišťovací převod práva, který je upraven v § 553 občanského zákoníku. Ustanovení § 553 se omezuje ovšem jen na stanovení písemné formy a umožňuje využití zajišťovacího převodu práva coby zajišťovacího institutu pro zajištění závazků. Jako zajištění může sloužit jakékoli převoditelné právo. V praxi jím bude nejčastěji právo vlastnické. Podobným zajišťovacím institutem je právo zástavní, ovšem na rozdíl od

57

zástavního práva dochází u zajišťovacího převodu ke změně majitele. U zástavního práva je majitelem stále dlužník oproti převodu, kde se osoba majitele mění. Obecně je v praxi využíváno spíše institutu práva zástavního a zajišťovací převod práva se užije spíše v případech, kde zástavního práva užít nelze (např. podnikové stroje, které dlužník používá ke své činnosti, kdy je fakticky nemožné je předat věřiteli a tím naplnit jeden ze základních znaků pro vznik zástavního práva). Převod je zpravidla koncipován tak, že na věřitele přejde holé vlastnictví, ale jinak je předmět převodu stále užíván a spravován původním majitelem.

Ke vzniku zajišťovacího převodu práva je třeba písemné smlouvy mezi dlužníkem a věřitelem, která musí obsahovat závazek dlužníka převést určité převoditelné právo na věřitele ze smlouvy o úvěru a stanovení podmínek zpětného převodu práva dlužníka po splacení úvěru (např. sjednáním rozvazovací podmínky). V opačném případě (dlužník nesplnil řádně a včas) vzniká věřiteli možnost hojit se z tohoto převedeného práva do výše nesplaceného zůstatku včetně úroků. Způsob uspokojení se z pohledávky bude zpravidla zpeněžením převedeného práva nebo například se strany mohou dohodnout na tom, že toto právo připadne věřiteli. Konkrétní způsob, jakým se bude věřitel hojit by měl být uveden ve smlouvě.

6.5. Úvěrové a bankovní registry Jedním z instrumentů, který slouží bankovním i nebankovním poskytovatelům ke snížení rizika, resp. k zajištění návratnosti poskytnutých prostředků, je společné sdružování informací o bonitě svých klientů prostřednictvím společných registrů.

Podstatou úvěrových registrů je tedy snížení rizika věřitelů, že klient uzavře více úvěrových smluv u více poskytovatelů, přičemž tím bude u každého z věřitelů zhoršena dlužníkova platební schopnost. Dalším rizikem je pouhé překlenování úvěrů tím, že klient bude k hrazení stávajících pohledávek uzavírat nové smlouvy o úvěru u jiných poskytovatelů a nebo riziko, že bude úvěr poskytnut dlužníkům, kteří u jiných poskytovatelů své závazky neplní.

58

V současné době v České republice fungují například tyto registry:

1. Centrální registr úvěrů 2. Czech Banking Credit Bureau (Bankovní registr klientských informací) 3. Leasing & Loan Credit Bureau (Nebankovní registr klientských informací)

1. Centrální registr úvěrů

Centrální registr úvěrů (CRÚ) je informační systém, který soustřeďuje informace o úvěrových závazcích fyzických a právnických osob podnikatelů a právnických osob a umožňuje operativní výměnu těchto informací mezi účastníky CRÚ. Vzhledem k uvedenému zaměření nejsou v databázi CRÚ evidovány spotřebitelské úvěry fyzických osob, hypoteční úvěry fyzických osob, ručitelské závazky klientů, údaje o depozitních účtech (běžné účty bez povoleného debetu, spořící, termínované účty).52 Vzhledem k tomu, že výše zmíněné informace nejsou obsaženy v CRÚ, vznikla potřeba tyto informace sdružovat v jiných registrech, které jsou právě sdíleny v registrech Czech Banking Credit Bureau a Leasing &Loan Credit Bureau.

Centrální registr úvěrů je tedy spravován Českou národní bankou, která je zároveň i jeho garantem a účastní se ho všechny banky a pobočky zahraničních bank na území České republiky. Účastníkům je umožněno získávat informace o celkovém úvěrovém zatížení klientů a k databázi informací poskytnutých do CRÚ. Podrobná pravidla o získávání informací z CRÚ jsou uvedena ve vyhlášce České národní banky č. 164/2002, o podmínkách přístupu k informacím v informační databázi České národní banky CRÚ. Ustanovení § 38a zákona o bankách upravuje zpracování úvěrových informací v CRÚ a jejich sdílení mezi jednotlivými účastníky.

2. Czech Banking Credit Bureau (Bankovní registr klientských informací)

52

http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/centralni_registr_uveru/

59

Czech Banking Credit Bureau (CBCB) je akciová společnost, jejímž předmětem činnosti je provozování registru bank, prostřednictvím kterého si banky mezi sebou vyměňují informace o bonitě a důvěryhodnosti svých klientů (v registrech je obsaženo i rodné číslo, adresa či platební kázeň). Činnost tohoto úřadu byla odsouhlasena Úřadem pro ochranu osobních údajů a Českou národní bankou.

Mezi sdružovatele těchto

informací v CBCB patří všechny nejvýznamnější české banky (Čeká spořitelna, a.s., Československá obchodní banka, a.s., Komerční banka a.s., Raiffeissenbank a.s., a jiné).

3. Leasing & Loan Credit Bureau (Nebankovní registr klientských informací dále „NRKI“)

Zájmové sdružení právnických osob LLCB, z.s.p.o. bylo založeno v roce 2004 za účelem zajištění a zprostředkování vzájemného informování věřitelských subjektů (leasingových a úvěrových společností) o údajích vypovídajících o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce jejich klientů - fyzických a právnických osob. NRKI představuje databázi údajů o smluvních vztazích mezi věřitelskými subjekty a jejich klienty. NRKI je vytvořen na základě informací, které věřitelské subjekty poskytují LLCB a které vypovídají o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce klientů věřitelských subjektů (jde např. o informace o tom, zda závazky klienta jsou nebo nejsou řádně a včas plněny).53

53

http://www.llcb.cz/

60

7. Jednotlivé druhy úvěrů Způsobů jak dělit úvěry je mnoho a rozhodujícím faktorem je zvolené kritérium. Kritériem může být např. doba, na kterou je úvěr poskytován, zajištěnost, povaha subjektů, které úvěr poskytují apod.

1.Členění úvěrů podle doby, na kterou jsou poskytovány:

a) Krátkodobé – poskytované úvěry jejichž splatnost je do 1 roku; mezi tyto úvěry se řadí například směnečné úvěry (splatnost 3 a 6 měsíců); tyto úvěry většinou uspokojují aktuální nedostatek peněžních prostředků, jsou osobní a převážně zajištěné.

b) Střednědobé – poskytované úvěry se splatností od 1 roku do 5 let. Mezi tyto úvěry bychom mohli zařadit například úvěr dodavatelský (na stroje, dopravní prostředky apod.). Střednědobé dodavatelské úvěry se poskytují většinou s akontací 10 – 20%, při odeslání zboží dalších 10 – 20 % a zbytek částky tj. 60 – 80 % po dodání zboží v dohodnutých splátkách v období do 5 let.

c) Dlouhodobé – úvěry se splatností nad 5 let, ale může se pohybovat až k 30 letům. Dlouhodobé úvěry jsou zpravidla poskytovány bankami nebo státem soukromým i veřejným investorům včetně různých vlád na podporu hospodářského rozvoje nebo velkých projektů. Do této skupiny se řadí i hypoteční úvěry, sloužící k zajištění bydlení soukromých osob.

2. Členění úvěrů dle jejich zajištěnosti: a)

Směnečné úvěry – převážně úvěr eskontní - negociační. Podstatou je, že banka od majitele odkupuje směnky před jejich lhůtou splatnosti. Také se mezi směnečné úvěry dá zařadit úvěr akceptační, kterými banka poskytuje úvěr tím, že na žádost výstavce směnky cizí směnku akceptuje, a tímto akceptem se

61

dostává do pozice hlavního dlužníka vůči majiteli směnky a věřitele vůči tomu, kdo na ni směnku vystavil.54

b)

Lombardní úvěry – jsou to úvěry, které jsou poskytovány proti určité zástavě, která slouží pro zajištění návratnosti poskytnutých peněžních prostředků. Jako zástava mohou sloužit nemovitosti, cenné papíry, drahé kovy, šperky nebo třeba zboží, které je předmětem volného obchodu.

c)

Ručitelské – zajištění návratnosti poskytnutých peněžních prostředků prostřednictvím záruky poskytované třetí osobou, která bude plnit na místo dlužníka, pokud dlužník sám nesplní nebo formou bankovní záruky, kde je sjednána mezi dlužníkem a bankou dohoda, podle které se banka zaručuje plnit do určité výše na místo dlužníka pokud je k tomu věřitelem vyzvána.

d)

Hypoteční – hypoteční úvěry slouží k zajištění financování bydlení. Podstatou je zástava nemovitého majetku, který je zpravidla i objektem úvěru. Splacení úvěru je zajištěno zástavním právem k nemovitosti. Řadí se mezi dlouhodobé úvěry ,jejichž lhůta splatnosti je zpravidla 20 let a více.

e)

Nezajištěné (bianco) – nezajištěné úvěry se takřka neposkytují a v zahraničním obchodě se uzavírají spíše výjimečně.

3. Členění dle druhu hodnot, které tvoří vstupy a výstupy:

a)

Finanční úvěr - poskytují banky, mezinárodní finanční organizace a různé bankovní skupiny. Finanční úvěry jsou většinou dlouhodobé a znějí na velké částky. Jejich příjemci jsou vlády, veřejné instituce, banky a velké podniky. Úrokové sazby těchto úvěrů jsou vyšší a někdy věřitel vyplácí peněžní

54

srov. Bakeš, Karfíková, Kotáb,Marková a kol, Finanční právo 5. aktualizované vydání, nakl. C.H.BECK, rok 2009, ISBN 978-80-7400-801-6,str. 324,

62

částku již po srážce příslušného úroku (tzv. úvěry anticipativní). Finanční úvěry jsou většinou zajištěny vládními zárukami, zárukami velkých bank apod.55

b)

Zbožový úvěr – úvěry, které se uzavírají ve spojitosti s obchodováním se zbožím.

Jsou

to

úvěry

poskytované

odběratelům

od

dodavatelů

(zprostředkovatelů). Mohou být dovozní či vývozní, zpravidla jsou krátkodobé, ale mohou být i střednědobé či dlouhodobé a zpravidla bývají zajištěny.

4. Členění dle osob (věřitelů), které úvěr poskytují

a) Bankovní – jsou to úvěry poskytované bankou či jinými finančními institucemi v penězích. Banka získává peněžní prostředky pro svou činnost převážně od svých vkladatelů nebo prostřednictvím úvěrů od ČNB či jiné banky, z bankovních operací. Banky poskytují úvěry v několikanásobně vyšší míře než kolika penězi disponují a tím vytvářejí další žirové peníze, s čímž je spojen i velký zisk. Banky také vykonávají tuzemské a zahraniční finanční operace pro velké podniky. Bankovní a obchodní úvěr se navzájem propojují a často přechází úvěr obchodní v úvěr bankovní.

b) Obchodní – jsou to úvěry, které si mezi sebou navzájem poskytují firmy v procesu realizace zboží. V mezinárodním obchodu jsou to dovozci a vývozci . Výše a podmínky poskytování těchto úvěrů jsou limitovány možnostmi jednotlivých firem a proto se častěji prosazují úvěry bankovní.

c) Konsorciální – jsou to úvěry střednědobého charakteru, jehož věřiteli jsou konsorcia, resp. skupiny bank.

d) Vládní – jsou to úvěry poskytované státem. Většinou mívají dlouhodobý charakter a slouží k podpoře hospodářského či společenského rozvoje. Mohou být poskytovány i zahraničním vládám apod.

55

Grúň, Finanční právo a jeho instituty 2. aktualizované a doplněné vydání, vydalo právnické a ekonomické knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka v roce 2006,str.280,ISBN: 80-7201-620-2

63

5. Členění dle osob (dlužníků), které úvěr čerpají:

a) Občanské – jsou to úvěry sloužící k zabezpečení soukromých potřeb občanů.

b) Podnikatelské – jsou to úvěry, kterými podnikatelé zabezpečují přísun peněžních prostředků v souvislosti s podnikatelskou činností.

c) Veřejné – jsou to úvěry poskytované osobám veřejného práva především za účelem uspokojení veřejných potřeb.

6. Členění dle povahy transakce:

b) Akreditivní - poskytované žadateli – bankovnímu klientovi neboli komitentovi tím, že z jeho příkazu jsou otevírány nekryté akreditivy, tj. nepožaduje se předběžné složení příslušné částky, ani není akreditivní částka účtována na vrub komitentova běžného účtu; teprve při splatnosti akreditivu klient složí hotovost nebo banka zúčtuje vyplácenou částku na vrub jeho účtu.56

c) Směnečné – charakteristika viz výše

d) Akceptační – jsou to úvěry, u kterých banka na žádost klienta (dlužníka) akceptuje směnku vystavenou na ni klientem, tj. zaváže se zaplatit směnku za dlužníka ve lhůtě její splatnosti. Banka akceptačním úvěrem nedává dlužníkovi peníze, ale přejímá jeho závazek.

e) Záruční – úvěr, jehož návratnost je zajišťována prostřednictvím zajišťovacího prostředku ručení, resp. bankovní záruky .

7. Členění dle způsobu poskytování a splácení úvěru:

56

. Bakeš, Karfíková, Kotáb,Marková a kol, Finanční právo 5. aktualizované vydání, nakl. C.H.BECK, rok 2009, ISBN 978-80-7400-801-6, str. 324,

64

a) Jednotlivé - samostatně poskytované úvěry, a to buď bez stanovení účelu ve smlouvě, pak může dlužník použít peněžní prostředky k jakémukoli účelu či je poskytnout jiné osobě, nebo se smluvně stanoveným účelem. Účelové úvěry spočívají v poskytnutí úvěru na konkrétní účel, kdy se zkoumá, na co je úvěr požadován a jakým způsobem je zajištěna jeho návratnost. Úvěr je poskytován na samostatném účtu, stanoví se splatnost a při splatnosti se prostředky převádějí na úvěrový účet z běžného. b) Kontokorentní úvěry – jsou to úvěry, které spočívají v tom, že úvěr je poskytován v kontokorentním účtu, který plní funkci účtu jak úvěrového, tak i běžného, kde tyto peněžní prostředky jsou dohromady i s vlastními příjmy a podnikatel užívá prostředky podle toho, jak je potřebuje. Výhodou je jeho pružnost, není potřeba ke každému čerpání kontokorentních prostředků uzavírat samostatnou smlouvu a úvěr se automaticky splácí z peněz, které běžně docházejí na účet. Banka v těchto případech stanovuje tzv. úvěrový rámec, do kterého je možno tyto prostředky čerpat. c) Revolvingové úvěry – jsou to úvěry, které mají na dané období sjednaný finanční limit a klient může při jeho splácení opakovaně čerpat prostředky až do výše limitu.

8. Členění dle vzájemné povahy subjektů (stran) uzavírajících smlouvu o úvěru: a) vnitrostátní b) zahraniční c) mezinárodní

65

8. Spotřebitelský úvěr 8.1. Specifika spotřebitelského úvěru Smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, představuje výrazné specifikum oproti obecné úpravě smlouvy o úvěru. Spotřebitelský úvěr je upraven samostatným zákonem č. 145/2010 Sb., kterým byla do českého právního řádu implementována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Ustanovení § 1 tohoto zákona pak obsahuje demonstrativní výčet smluvních typů (jako půjčka, úvěr či odložená platba), které se za konkrétních okolností považují za spotřebitelský úvěr.

Aby se mohlo jednat o spotřebitelský úvěr, musejí být splněny základní předpoklady, kterými jsou: i. poskytnutí financování a to aktivně či pasivně ii. dlužníkem je spotřebitel, který je definovaný v § 3 výše zmíněného zákona iii. věřitel, který je definovaný v § 3 výše zmíněného zákona Pokud jsou splněny tyto podmínky, jedná se o smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.

Smlouva o úvěru je tedy průřezovou kategorií, která v sobě zahrnuje některé smlouvy z různých smluvních typů i smlouvy inominátní. Bude se tak jednat o smlouvu o půjčce a smlouvu o úvěru, které jsou výslovně uvedeny v §1 ZoSpotřÚ, ale také jiné obdobné finanční služby. Nepochybně tedy půjde o smlouvu o koupi najaté věci, jakož i jiné smluvní typy, u kterých je sjednána odložená platba (například tedy smlouva kupní či smlouva o dílo, mohlo by se však jednat i o smlouvu cestovní a jiné), a v neposlední řadě též jakékoli tzv. nepojmenované smlouvy, jejichž obsahem je finanční služba obdobná odložené platbě, půjčce či úvěru a zejm. nepojmenované tzv. leasingové smlouvy.57

57

Wachtlová, Slanina, Zákon o spotřebitelském úvěru – komentář, nakl. C.H. Beck, v roce 2011, ISBN 978-80-7400-118-5, str. 3

66

Zákon o spotřebitelském úvěru upravuje pouze některá specifická práva a povinnosti, která jsou spojena se spotřebitelským úvěrem. Celý zákon je koncipován tak, aby sloužil ke zvýšené ochraně spotřebitele a co největší transparentnosti podmínek, za kterých je úvěr poskytován. Ostatní práva a povinnosti se budou řídit právní úpravou konkrétního smluvního typu. Pokud se tedy bude jednat o smlouvu o úvěru, ve které je sjednán spotřebitelský úvěr, bude se smlouva řídit jednak specifiky pro spotřebitelský úvěr ze zákona o spotřebitelském úvěru, ustanoveními § 497 - §507 obchodního zákoníku, která upravují smlouvu o úvěru, obecnými ustanoveními pro obchodní závazkové vztahy a subsidiárně i ustanoveními občanského zákoníku.

Dlužníkem je spotřebitel, který je v § 3 cit. zákona vymezen jako fyzická osoba, která nejedná v rámci podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Není podstatné, zda dlužník je či není podnikatelem, ale to za jakých okolností smlouvu o úvěru uzavírá (zda je to tedy v souvislosti s podnikáním nebo k uspokojení svých soukromých potřeb). Tomuto tématu se věnuje rozsudek NSS 2 As 93/2008, kde je řečeno, že pokud fyzická osoba uzavírá smlouvu jako podnikatel, musí tak být ve smlouvě označen, s čímž je spojeno, že by měl být ve smlouvě označen identifikačním číslem (nikoli datem narození) a místem podnikání (nikoli bydlištěm). V opačném případě se automaticky považuje za spotřebitele. Naproti tomu i kdyby předmětem činnosti právnické osoby nebylo podnikání, stejně se na ni zákon nevztahuje.

Věřitelem je dle ustanovení § 3 osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Věřitelem sice může být osoba právnická i fyzická a není rozhodující zda ji vykonává oprávněně či neoprávněně, ale je zde dán limitující prvek poskytování úvěru coby podnikatelské činnosti. Od 1.1.2012 se fyzická osoba, která soustavně poskytuje úvěry za účelem dosažení zisku bez příslušného živnostenského oprávnění, dopustí trestného činu nedovoleného podnikání dle § 251 trestního zákona v jednočinném souběhu se správním deliktem.

67

Významným prvkem ochrany je § 5 zákona o spotřebitelském úvěru, kde je stanovena věřiteli povinnost v dostatečném předstihu poskytnout dlužníkovi informace, tzv. předsmluvní informace, které jsou uvedeny v příloze zákona. Díky této povinnosti je spotřebiteli dán čas na zvážení, zda smlouvu uzavře, resp. může si obstarat jiný názor nebo informace srovnat s jinými osobami, které poskytují spotřebitelské úvěry. Podmínkou je, že věřitel, který předal tyto předsmluvní informace k posouzení potencionálnímu dlužníkovi, nemůže tyto informace (podmínky, za kterých by tedy úvěr poskytl) posléze měnit, ledaže by na to dlužníka upozornil.

Zákon o spotřebitelském úvěru stanovuje pro smlouvy, kde je ujednáván spotřebitelský úvěr písemnou formu nebo formu postavenou na roveň jako zaznamenání na trvalém nosiči dat nebo elektronickými prostředky komunikace na dálku. Pokud by ovšem smlouva písemnou formu neměla, neznamená to její neplatnost (což je odchylkou od obecné sankce za nedodržení formy dle občanského zákoníku), protože tím by byl postižen hlavně spotřebitel, který by musel vrátit celý poskytnutý spotřebitelský úvěr a nemohl by tím způsobem získat jeho výhod, a to splatit úvěr s časovou prodlevou ve smluvně dohodnuté lhůtě nebo ho splácet po pravidelných splátkách.

Na povinnost předem poskytnout dlužníkovi tzv. předsmluvní informace kontinuálně navazuje i povinnost (§ 6 cit.zák.) věřitele ve smlouvě uvést informace, které jsou stanoveny v příloze č.3 cit. zák. Mezi tyto informace, které je povinnost uvést, patří např. druh spotřebitelského úvěru, doba trvání, kontaktní údaje smluvních stran, výpůjční úroková sazba, RPSN, informace o právu odstoupit od smlouvy apod. Množství povinně uváděných informací je poměrně vysoké a jeho účelem je transparentnost smlouvy a ochrana spotřebitele. Neuvedení těchto informací nezpůsobuje neplatnost smlouvy, ale dle § 8 cit. zák. se úvěr od počátku pokládá za úročený ve výši diskontní sazby České národní banky platné v době uzavření smlouvy (což bude samozřejmě úrok výhodnější, než by jakýkoli poskytovatel nabídl ) a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná, pokud ovšem neuvedení těchto informací spotřebitel u věřitele uplatní. Další významnou povinností, která je uložena věřiteli v odstavci druhém tohoto ustanovení (§6), je povinnost věřitele

68

nebo i zprostředkovatele na žádost dlužníka poskytnout kopii návrhu smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr. Dlužníkovi je tak dána možnost se s obsahem smlouvy lépe seznámit. Věřiteli tato povinnost nevzniká pouze za předpokladu, že nebude ochoten smlouvu s dlužníkem té době uzavřít.

V v § 10 je vymezen a definován způsob výpočtu roční procentní sazby nákladů (dále jen RPSN). RPSN na spotřebitelský úvěr se dle § 10 rovná současné hodnotě všech nákladů spotřebitele sjednaných mezi spotřebitelem a věřitelem ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr a počítá se na roční bázi podle vzorce uvedeného v příloze č. 5 k tomuto zákonu. Pro výpočet se užijí celkové náklady úvěru pro spotřebitele (s výjimkami § 10 odst. 2).

Zákon o spotřebitelském úvěru nijak neomezuje výši RPSN ani úrokové sazby jako takové. Při jejím posouzení je nicméně nutné přihlédnout k obecné právní úpravě a k rozsudkům Nejvyššího soudu k této problematice a uplatniti případné ustanovení § 39 ObčZ, které stíhá sankcí neplatnosti právní úkon, který se příčí dobrým mravům: v rozsudku, který řešil půjčku poskytnutou v roce 1999, tedy v době, kdy byly roční úrokové sazby úvěrů bank vyšší než dnes a pohybovaly se podle zjištění soudu v rozmezí 9-15,5%. Byla přitom shledána odporující dobrým mravům roční úroková sazba 60% (rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).58

Věřitel je povinen při poskytování úvěru postupovat s odbornou péčí (§9), resp. posoudit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, a to na základě informací poskytnutých spotřebitelem nebo nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Tato povinnost se týká nejen bank či jiných finančních institucí, které uzavírají smlouvy se spotřebitelským úvěrem, ale také poskytovatelů nebankovních. Účelem je záruka pro spotřebitele, že poskytovatel úvěru bude postupovat s odbornou péčí, a ochrana spotřebitele, že mu nebude poskytnut úvěr, který by nebyl schopen splácet, a tudíž i jeho ochrana před insolvencí, resp. osobním bankrotem. Banka primárně chrání své zájmy a zájmy svých vkladatelů, ale v tomto případě se výše uvedené zájmy spotřebitele se zájmy banky shodují. 58

Wachtlová, Slanina, Zákon o spotřebitelském úvěru – komentář, nakl. C.H. Beck, v roce 2011, ISBN 978-80-7400-118-5, str. 111-112

69

Spotřebiteli, který uzavírá smlouvu o úvěru, kde je sjednáván spotřebitelský úvěr je dána možnost odstoupení od smlouvy a to bez uvedení důvodů ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření smlouvy (upraveno v § 11 zák. o spotř. úvěru). Tato možnost je dána spotřebiteli nově zákonem (předešlá úprava zák. č. 321/2001 Sb to neumožňovala). Cílem je opět ochrana spotřebitele, aby si i po uzavření smlouvy mohl znovu rozmyslet, zda úvěr potřebuje a uvědomuje si všechny důsledky a zároveň ve stanovené době změnit poskytovatele nebo druh úvěru, pokud by našel pro něj výhodnější. Odstoupení od smlouvy se bude řídit i subsidiárně ustanoveními smlouvy o úvěru z obchodního zákoníku (§497 - § 507). Odstoupit od smlouvy je třeba písemně ve stanovené lhůtě 14 dnů, přičemž lhůta se považuje za dodrženou , pokud je odstoupení včas odesláno, a to bez ohledu na to, zda by bylo doručeno po uplynutí lhůty. Odstoupením vznikne spotřebiteli povinnost vrátit do 30 dnů poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky za období ode dne, kdy byl spotřebitelský úvěr čerpán až do dne, kdy byla vrácena jistina.

Oproti obecné úpravě u smlouvy o úvěru, kde může věřitel smluvně (vzhledem k dispozitivnosti úpravy § 503 odst. 3 obchodního zákoníku) předčasné splacení vyloučit, u spotřebitelského úvěru je předčasné splacení spotřebiteli dle § 15 cit. zák kogentně umožněno a není možné ho smluvně vyloučit. Spotřebiteli je tak dána možnost splatit spotřebitelský úvěr před lhůtou splatnosti, a to buď zcela nebo z části. S předčasným splacením je spojeno i právo na poměrné snížení celkových nákladů včetně úroků. Účelem je opět především ochrana spotřebitele v případě uzavření nevýhodné nebo nevyhovující smlouvy, pokud již uplynula lhůta pro odstoupení od smlouvy (tj. 14 dnů).

Dozor nad dodržováním povinností, které jsou stanoveny zákonem o spotřebitelském úvěru vykonává Česká národní banka a Česká obchodní inspekce. Rozdělení jejich působnosti je dáno rozsahem dozorové pravomoci České národní banky, který je vymezen v § 44 zákona o ČNB (dozor nad bankami, obchodníky s cennými papíry, pojišťovnami apod.). Oproti tomu Česká obchodní inspekce bude vykonávat dohled nad těmi poskytovateli, nad kterými nevykonává dohled ČNB a nad jinými osobami (např. provozovateli databází osob k ověření jejich bonity).

70

Z údajů dostupných na (viz internetová adresa níže) oficiálních internetových stránkách České národní banky (www.cnb.cz) vyplývá, že trend poskytování spotřebitelských úvěrů se více méně u všech úvěrů s různou lhůtou splatnosti zvyšuje. Nejmarkantnější nárůst v letech 2005-2010 zaznamenávaly spotřebitelské úvěry se střednědobou až delší lhůtou splatnosti, což by poukazovalo na hypoteční úvěry sloužící k zajištění bydlení spotřebitelů. V posledních dvou letech je vidět stagnace až mírná recese, která by mohla být do určité míry zapříčiněna ekonomickou krizí. Pokud bychom měli zhodnotit vývoj spotřebitelských úvěrů s krátkou dobou splatnosti (tj. do jednoho roku), je zde vidět leč mírný, přesto nepřetržitě trvající růst takto poskytnutých úvěrů. http://www.cnb.cz/arad/TSBasic?cSest=429&uka=5,6,7,8&dataOd=200201&dataDo=2 01201&period=1&lang=CS Databáze časových řad ARAD >> Měnová a finanční statistika >> Měnová statistika >> A. Statistika měnového vývoje v ČR >> Úvěry poskytnuté měnovými finančními institucemi podle původní splatnosti, protistrany a odvětví >> Stavy

•

Jednotky v mil. Kč, není-li uvedeno jinak

71

8.2. Srovnání spotřebitelských úvěrů poskytovaných konkrétními subjekty: Pro srovnání úvěrových podmínek jsem si vybral dva klasické poskytovatele úvěrů, a to jeden bankovní a druhý nebankovní.

Bankovním subjektem je Komeční banka, a.s., se sídlem Praha 1, Na příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, IČ: 45317054, IČ: 25085689, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1360 (dále jen „KB“).

Nebankovním subjektem je akciová společnost CETELEM ČR, a.s., se sídlem Praha 5, Karla Engliše 5/3208, PSČ 150 00, IČ: 25085689, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 4331 (dále jen „Cetelem“).

Vzhledem k faktu, že se zabývám v této diplomové práci právní úpravou smlouvy o úvěru, budu se zabývat pouze právními aspekty konkrétních smluv nikoliv ekonomickými. Na druhou stranu, abych mohl právně posoudit konkrétní smlouvy, musel jsem pro oba poskytovatele nastavit srovnatelná ekonomická kritéria.

Těmito kritétii jsou: 1) spotřebitelký úvěr, resp. úvěr poskytovaný spotřebiteli ve smyslu zák. o spotřebitelkém úvěru, 2) úvěr nezajištěný, 3) úvěr bezúčelový, 4) úvěr se splatností v 60 měsíčních pravidelých splátkách, 5) úvěr ve výši 140 00 Kč.

1. Smlouva o spotřebitelkém úvěru uzavíraná bankovním subjektem

Při uzavírání smlouvy o spotřebitelkém úvěru v KB, hrají významnou roli „Všeobecné obchodní podmínky“ (dále VOP) a „Úvěrové podmínky pro fyzické osoby

72

nepodnikatele“ (dále UPN), na jejichž obsah smlouvy v mnohém odkazují. Smlouva nabývá účinnosti dnem uzavření (tzn. na základě konsenzu), což je v souladu s konkludentní povahou smlouvy o úvěru dle ObchZ. V souladu se ZoSpotřU, který ukládá poskytovatelům povinnost zveřejnit ve smlouvě informace uvedené v příloze č. 3 k tomuto zákonu, smlouva o úvěru obsahuje informace jako kontaktní údaje smluvních stran, dobu trvání úvěru, úrokovou sazbu, celkovou částku splatnou spotřebitelem či RPSN. Informace, které nejsou obsaženy přímo ve smlouvě, jsou začleněny do VOP nebo UPN. V souladu se ZoSpotřU smlouva umožňuje klientovi předčasně splatit část či celou nesplacenou výši úvěru nebo možnost odstoupit od uzavřené smlouvy do 14 dnů. UPN na druhou stranu ukládají dlužníkovi určité povinnosti jako informovat o všech skutečnostech, které by mohly mít za následek ohrožení schopnosti splácet, nebo na požádání banky povinnost nechat vyhotovit notářský zápis se svolením vykonatelnosti, kterým je dlužníkovi odňata možnost soudního rozhodnutí sporu a banka může bez dalšího použít tento zápis pro nařízení exekuce. UPN navíc vyjmenovávají případy porušení smluvních podmínek a oprávnění banky vyplývající z těchto porušení.

Velice významnou roli hraje v UPN „Rozhodčí doložka“. Uzavřením smlouvy o úvěru dává totiž dlužník souhlas k tomu, že majetkové spory, které vzniknou z této smlouvy, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem, který bude jmenovaný správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení, a.s.. Tímto je dlužníkovi odebrána možnost domáhat se svých práv soudním řízení. Celkově lze říci, že KB svou úpravou smlouvy o úvěru se spotřebitelským úvěrem (včetně obsahu VOP a UPN), nikterak neodporuje aktuální právní úpravě, ovšem jsou zde dána mnohá smluvní ujednání, která výrazně posilují pozici KB ve smluvním vztahu a tím i zajišťují návratnost poskytnutých prostředků.

2. Smlouva o spotřebitelkém úvěru uzavíraná nebankovním subjektem

Smlouva o úvěru, ve které se sjednáva spotřebitelký úvěr, má u Cetelem specifickou povahu. Abychom smlouvu mohli správně charakterizovat, je třeba nejdříve vyjasnit

73

postup, jakým jsou smlouvy o úvěru uzavírány. Stěžejním kritériem je bonita klienta, která stanovuje, zda Cetelem úvěr poskytne a za jaký úrok bude choten úvěr poskytnout. Předpokladem je vyplnění osobního dotazníku s doložením pokumentace o výši platu, výpis z účtu a kopií dvou dokladů totožnosti. V dotazníku se vyplňují informace jako měsíční příjmy a výdaje, výše příjmu partnera, jak dlouho je klient zaměstnán, jak dlouho má zřízený účet a u jaké banky, ale i třeba zda je člověk dostupný na mobilním telefonu (viz příloha č.2). To vše má význam pro určení bonity klienta. Druhou stranu dotazníku tvoří prohlášení o udělení souhlasu se zpracováním osobních údajů. Cílem tohoto souhlasu je získání, zpracování a shromažďování informací o bonitě klienta v registrech dlužníků jako Solus či Nebankovní rgistr klientských informací.

Na základě tohoto dotazníku a předložených dokumentů je vypracována žádost o poskytnutí úvěru. Počítačový systém žádost vyhodnotí a schválí již s pevně určenými parametry jako úroková sazba, RPSN apod. Tato žádost má (po řádném vyplnění, datování a podepsání) charakter návrhu smlouvy o úvěru dle § 6 odst. 2 ZoSpotřU (klientovi je tento návrh poskytnut) a při schválení oběma smluvními stranami je zároveň i smlouvou o úvěru. Smlouva o úvěru vzniká přijetím návru věřitelem, tedy podpisem smlouvy oběma stranami ve smyslu § 43c ObčZ, nebo ve smyslu § 275 odst. 4 ObchZ odesláním písemného oznámení dlužníkovi či faktickým převedením peněžních prostředků. Cetelem si ve smyslu ustanovení § 499 ObchZ účtuje úplatu za sjednání úvěru ve výši 1% z poskytovaného úvěru.

Smlouva o úvěru obsahuje pouze základní údaje, kterými jsou identifikace klienta, informace o charakteru úvěru, forma čerpání úvěru, souhlas se zpracováním údajů a základní pojištění klienta. V ostatním je charakter smlouvy určen odkazem na „Všeobecné obchodní podmínky“ (dále VOP), které upravují formu čerpání úvěru, náklady na úvěr, splácení úvěru, dobu trvání smlouvy o úvěru, možnost odstoupení od smlouvy, podmínky zpracování osobních údajů, souhlas dlužníka s použitím osobních údajů pro registry dlužníků SOLUS a Nebankovní registr klientských informací a způsob řešení sporů. V souladu se ZoSpotřU VOP dávájí dlužníkovi možnost předčasně splatit část či celou nesplacenou výši úvěru a možnost do 14 dnů od smlouvy odstoupit. Odstoupení musí být učiněno písemně na adresu sídla Cetelem.

74

Srovnatelný s KB (bankovním subjektem) je způsob řešení případných sporů ze smlouvy mimosoudní cestou. Spory mezi stranami ze smlouvy projednává a rozhoduje finanční arbitr ČR na základě zák.č 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi. Pokud by se navíc klient domníval, že Cetelem porušil svoji povinnost vyplývající ze zákona, může podat návrh na zahájení správního řízení u České národní banky. Dozor nad právy spotřebitelů ze spotřebitelských smluv navíc vykonává Česká obchodní inspekce. Celetem se svou úpravou poskytování úvěru zaměřuje především na počáteční posouzení, zda úvěr klientovi poskytne, resp. posouzení rizika návratnosti poskytnutých peněžních prostředků. Samotná smlouva o spotřebitelském úvěru je v souladu s aktuální právní úpravou, splňuje podmínky stanovené ZoSpotřÚ a posiluje postavení Cetelemu pro zajištění návratnosti poskytnnutých finančních prostředků.

75

Závěr Úvěr je v dnešní době velice významným ekonomickým nástrojem, jehož prostřednictvím dochází k přesunu kapitálu od subjektu, který ho má relativní přebytek a snaží se jeho poskytnutím zúročit k subjektu, který má naopak kapitálu nedostatek. Současná právní úprava smlouvy o úvěru je především upravena v zák č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku. Významnou úlohu ovšem má i zvláštní úprava uzavírání smlouvy o úvěru se spotřebitelským úvěrem, která je upravena zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a kterým byla do českého právního řádu implementována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES.

Aktuální právní úprava smlouvy o úvěru, která je vymezena v § 497 - § 507 obchodního zákoníku, je až na výjimky (§ 497 a § 499) dispozitivní povahy, tudíž je zde dána značná možnost smluvních stran (což je projevem zásady smluvní volnosti), aby si smluvně dohodly podmínky odlišně. Osobně si myslím, že stávající úprava představuje pro strany úvěrového vztahu dostatečně efektivní a pružný právní nástroj, který je schopen vyhovět veškerým podmínkám a okolnostem, za kterých by smluvní strany mohly smlouvu uzavřít. Právní úprava úvěrové smlouvy tedy v tomto smyslu působí až na výjimky spíše podpůrně v případě, pokud si strany některou ze smluvních náležitostí nedohodnou. Ustanovení § 499 má jako jediné (kromě základního ustanovení smlouvy o úvěru § 497) kogentní povahu, čímž je zvýrazněna i důležitost uzavírání smlouvy o úvěru (poskytování úvěrů) jako předmětu podnikatelské činnosti. Z mého pohledu nevýhodou je chybějící obligatornost písemné formy, která může předejít případným konfliktům a soudním sporům, jakož i zabezpečit návratnost poskytnutých peněžních prostředků.

Problematickou vidím také úpravu, resp. „neúpravu“ maximální výše úroků. Ustanovení § 502 předpokládá zákonnou úpravu či úpravu na základě zákona. V současné době ovšem není tímto způsobem maximální výše úroků stanovena, a tudíž při případných sporech, tuto otázku řeší soud - soudní judikatura. Otázkou ovšem je, zda vůbec je možné stanovit jednotnou maximální výši úrokových sazeb tak, aby odpovídala všem okolnostem. Možným východiskem by mohlo být parciální řešení vzhledem k charakteru smluvních stran. Například u spotřebitelského úvěru, kde je i

76

samotným zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, kladen důraz na transparentnost poskytovaných úvěrů a ochranu spotřebitele, by dozajista mohla být nastavena přípustná hranice mezi maximálním úrokem a lichvou, která je tedy v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, a tudíž nepožívá právní ochrany. V praxi to znamená, že úkon sice zůstává platný (na rozdíl od úroků ze smlouvy o půjčce, kdy rozpor s dobrými mravy způsobuje neplatnost), ale u soudu je nevymahatelný. Na druhou stranu, pokud by se jednalo o úvěr mezi kvalifikovanými, odborně vysoce profesionálními subjekty, které jsou schopny objektivně zhodnotit nastalé podmínky, potřeba zákonem omezené maximální výše úroku je spíše postradatelná.

V nové právní úpravě, která bude obsažena v novém občanském zákoníku a bude účinná od roku 2014, lze pozorovat určité odlišnosti i shodnosti s aktuálně účinnou právní úpravou. Definice smlouvy o úvěru zůstává v zásadě stejná vyjma pojmenování smluvních stran úvěrové smlouvy, kdy věřitele s dlužníkem nahrazuje pojmenování úvěrující a úvěrovaný. Celá právní úprava je pouze v sedmi paragrafech. Zcela je vynechána kogentní úprava (§ 499) úplaty za sjednání závazku, úprava úroků a jejich splatnosti, jakož i úprava odstoupení od smlouvy při prodlení dlužníka (§ 506) a doplnění zajištění závazku (§ 505). Na druhou stranu nová právní úprava ponechává téměř shodně možnost odstoupení od smlouvy u účelového úvěru § 507 (v nové úpravě § 2400) a lhůtu k vrácení úvěru § 503 odst. 3 a § 504 (v nové úpravě § 2399). Stejně tak je zachována povinnost poskytnout úvěr dle § 501 (v nové úpravě § 2398). Obecná lhůta k uplatnění nároku na úvěr je též shodná s úpravou v § 500 odst. 1, ale nová právní úprava oproti stávající nestanovuje výpovědní lhůtu pro smluvní strany.

K právní úpravě spotřebitelského úvěru byl s účinností k 1.1.2012 přijat nový zákon č. 145/2010 o spotřebitelském úvěru, kterým byla do českého právního řádu implementována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Zákon o spotřebitelském úvěru upravuje pouze některá specifická práva a povinnosti, která jsou spojena se spotřebitelským úvěrem. Celý zákon je koncipován tak, aby sloužil ke zvýšené ochraně spotřebitele a co největší transparentnosti podmínek, za kterých je úvěr poskytován. Příkladem je i obligatorní písemná smlouva, možnost odstoupit od smlouvy do 14 dnů bez uvedení důvodů, včasné poskytnutí předsmluvních podmínek, poměrně

77

obsáhlé množství informací, které je věřitel povinen uvést ve smlouvě, povinnost postupovat s odbornou péčí či posoudit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Ostatní práva a povinnosti, které nejsou upraveny zvláštním zákonem, se budou řídit právní úpravou konkrétního smluvního typu. Dle mého názoru poskytuje zákon o spotřebitelském úvěru dostatečnou právní úpravu k tomu, aby nemohlo docházet ke zneužívání nevědomosti spotřebitele. Zákon (oproti obecné právní úpravě) jednoznačně zlepšuje postavení spotřebitele coby dlužníka ze smlouvy o úvěru. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry věřitelé plní své povinnosti, které pro jejich činnost, v souvislosti s poskytováním spotřebitelským úvěrů, tento zákon předpokládá.

78

Resumé The purpose of my thesis is to generally describe the legal aspects of the credit contract which includes the describtion of credit and customer credit too. The thesis is composed of eight chapters and each of them dealing with different aspects of the credit or the credit contract.

Chapters describes the term „credit“ and the difference between his legal and economic sense for society. It´s necessary mention different kinds of credits, his meaning, ways of categorizations and basic principles used in credit contracts.

In credit contract I begin with a short historical introduction, his origin and evolution. Most important part of my thesis examines relevant Czech legislation of the credit contract, his meaning in system of law, necessary and unnecessaty part of credit contract, diferrent kind of legal security of provided money and the special possition of bank like a creditor. Credit contract is regulated in § 497 - § 507 in Czech Commercial code n. 513/1991. Under the credit contract, the creditor obligates to provide to the debtor, at his request, certain amount of money, and the debtor obligates to repay the provided money and pay interest. Interest in this contract is a price that the crediton is fain to allow the money. Credit contract is one of the absolute commercial law obligations which means that the credit contract obligations follow the law of Commercial code regardless of the nature of contractual parts. The provisions of Credit Contract in Commercial code have a nonmandatory character (except § 497 the basic definiton and § 499 fee of credit contractual arrangement) so contractual parts have a big oportunity to arrange different conditions of this contract.

This thesis also analyzes the special kind of credit „the cunstomer credit“ which is regulated by special law n. 145/2010. This law is special by his advanced protection of the customer in contracual arrangement and the creditor has many obligations to complete.

79

Seznam zkratek 1. ObchZ a Obch.zák.

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

2. ObčZ a Obč.zák.

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

3. ZoSpotřÚ

zákon č. 145/2010Sb., o spotřebitelském úvěru

4. Trest.zák.

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

80

Použitá literatura 1) Štenglová, Pocta Miloši Tomšovi, nakl. Aleš Čeněk ISBN 80-86898-81-4, rok vydání 2006, 2) Grúň, Finanční právo a jeho instituty 2. akt. a dopl. vydání, vydalo právnické a ekonomické knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka v roce 2006, ISBN: 80-7201-620-2, 3) Bakeš, Karfíková,Kotáb, Marková a kol., Finanční právo 5. aktualizované vydání, nakl. C.H.Beck 2009, ISBN 978-80-7400-801-6, 4) Marek K.., K obchodním závazkovým vztahům, vydala VŠVSMV, v roce 2007, ISBN 80-86855-18-X, 5) Marek K., Smluvní obchodní právo kontrakty, vydala Masarykova univerzita, rok 2006, ISBN 80-210-3951-5, 6) Pokorná, Kovařík, Čáp a kol., Komentář k obchodnímu zákoníku, nakl. Wolters Kluwer ČR a.s.,rok 2009, ISBN: 978-80-7357-491-8, 7) Bejček/Eliáš/Raban a kolektiv Kurz obchodního práva - Obchodní závazky, 5. vydání, nakl. C.H. Beck, rok 2010, ISBN 978-80-7400-337-0, 8) Štenglová, I. – Plíva, S. . Tomsa, M.: Obchodní zákoník. Komentář 10., podstatně rozšířené vydání, C.H. Beck, Praha 2005, ISBN 978-80-7400-354-7, 9) Pelikánová I., Komentář k § 497 – 507 zák. č. 513/1991 Sb. Úvodní poznámka (Smlouva o úvěru), ASPI, publikovaný názor platný na území ČR, vydaný dne 1.11.1997, 10) Plíva, Obchodní závazkové vztahy 2. vydání, nakl. ASPI, rok 2009, ISBN 97880-7357-444-4, 11) Plíva, Elek, Liška, Marek, Bankovní obchody, nakl. ASPI, v roce 2009, ISBN 978-80-7357-433-8, 12) Fiala, Kindl a kol. Občanský zákoník Komentář II. díl, nakl. Wolters Kluwer ČR, a.s., rok 2009, ISBN: 978-80-7357-395-9, 13) Dědič, Obchodní zákoník – komentář, nakl. POLYGON, Praha, vyd. 2002, ISBN: 80-7273-071-1, 14) Eliáš, Dvořák a kolektiv, Obchodní zákoník Praktické poznámkové vydání, 5. přepracované vydání, nakl. Linde, rok 2006,

81

15) Dvořák, Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty, 3. přepracované vydání, nakl. Linde, ISBN: 80-7201-515-X, rok 1999, 16) http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/centralni_registr_uveru/, 17) http://www.llcb.cz/, 18) Wachtlová, Slanina, Zákon o spotřebitelském úvěru – komentář, nakl. C.H. Beck, v roce 2011, ISBN 978-80-7400-118-5, 19) Štenglová, Plíva, Tomsa a kol., Obchodní zákoník komentář 13. vydání, nakl. C.H.Beck, rok 2010, ISBN 978-80-7400-354-7, 20) Vantuch, Trestní zákoník s komentářem, nakl. ANAG, rok 2011, ISBN: 978-807263-677-8, str. 758 a 759 21) Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou, 1. Vydání podle stavu k 1.1.2010, nakl. Leges, rok 2009, ISBN 978-80-87212-22-6 22) právnický časopis Acta Universitatis Carolinae, rok 1998, číslo 2, článek Stanislav Plíva – Právní problematika úvěrové smlouvy, ISBN: 80-7184-729-1, 23) právnický časopis Právo a podnikání, nakl. ORAC s.r.o., rok 1997, číslo 10, Plíva – Odstoupení od smlouvy o úvěru a zajištění závazku, 24) rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 29 Odo 813/2001 25) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.1.2005, sp.zn. 5 Tdo 1282/2004 26) rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 35 Cdo 101/2002 27) rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 29 Odo 689/2006 28) rozsudek NSS 2 As 93/2008 29) rozsudek Nejvyššího soudu NS 21 Cdo 1484/2004

82

Seznam příloh Příloha č. 1 : právní úprava smlouvy o úvěru dle nového občanského zákoníku Oddíl 7 Úvěr § 2395 Základní ustanovení Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. § 2396 Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. § 2397 Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. § 2398 (1) Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. (2) Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. § 2399 (1) Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

prostředky

v

(2) Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. § 2400 Mají-li být peněžní prostředky použity podle smlouvy pouze na určitý účel a úvěrovaný je použije na jiný účel, může úvěrující od smlouvy odstoupit a požadovat, aby úvěrovaný bez zbytečného odkladu vrátil, co od něho získal i s úroky. To platí i tehdy, je-li použití peněz k smluvenému účelu nemožné.

83

Příloha č. 2 :

84

85