UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA TĚLESNÉ VÝCHOVY
VLIV KOMPENZAČNÍCH CVIČENÍ NA ŽÁKY ZŠ S ROZŠÍŘENOU VÝUKOU PLAVÁNÍ
Influence of compensation exercises in primary school with extra swimming lessons
Diplomová práce Praha, 2013
Vedoucí diplomové práce:
Vypracovala:
PaedDr. Marie Hronzová
Bc. Hana Cepáková
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila. V Praze, dne: …………..
Podpis:……………...
Poděkování: Zde bych chtěla poděkovat své vedoucí práce PaedDr. Marii Hronzové za odborné vedení mé práce a Mgr. Lence Vernerové za čas, který mi věnovala.
ABSTRAKT
Diplomová práce si klade za cíl zjistit a pozitivně ovlivnit pomocí kompenzačních cvičení držení těla, flexibilitu a svalové dysbalance u plavců jindřichohradeckého plaveckého klubu. Experimentální výzkum byl rozdělen do dvou měření a v období mezi měřeními cvičila polovina plavců kompenzační cvičení. Vstupní a výstupní měření se co do obsahu shodovala a hodnotila držení těla, flexibilitu a svalovou sílu u plavců.
Pro testování a hodnocení byly použity standardní testy. Držení těla bylo hodnoceno pomocí olovnice a stoje na dvou vahách, flexibilita normovanými testy pohyblivosti dle Měkoty, Thomayerovou a Ottovou zkouškou a svalové zkrácení bylo testováno podle Jandy. Pro porovnání svalové síly byl použit skok z místa, shyby, resp. výdrž ve shybu, a výdrž ve vzporu klečmo.
Klíčová slova: kompenzační cvičení, plavání, držení těla, svalové dysbalance
ABSTRACT
The aim of my diploma thesis is to find out and influence positively with the help of some compensative exercises posture, flexibility and muscular unbalance among swimmers from the Swimming club in Jindřichův Hradec. Experimental research was divided into two measurements between which half of the swimmers did the compensative excercises. The input and output measurements corresponded with their content and evaluated posture, flexibility and swimmers´muscular strength.
Standard tests were used for testing and evaluation. Posture was evaluated with the help of plumb line and standing on two bathroom scales. Flexibility was evaluated by standardized tests of movability according to Měkota, Thomayer and Otta tests. Muscular shortening was tested according to Janda. Standing jump, pull-ups, or rather staying power in pull-up and press-up staying power in a kneeling position were used to compare muscular strength.
Key words: compensative exercises, swimming, posture, muscular unbalance
OBSAH ÚVOD ................................................................................................................................... 10 PROBLÉM A CÍL PRÁCE ............................................................................................... 11 STARŠÍ ŠKOLNÍ VĚK .............................................................................................. 12
1. 1.1
Růst a hmotnost ............................................................................................... 12
1.2
Charakteristika vybraných motorických schopností ........................................... 13
1.2.1 Síla ....................................................................................................................................................... 16 1.2.2 Vybrané testy k hodnocení svalové síly .............................................................................................. 21 1.2.3 Flexibilita ............................................................................................................................................. 22 1.2.4 Vybrané testy k hodnocení pohyblivosti ............................................................................................. 26
2.
DRŽENÍ TĚLA ........................................................................................................... 28
2.1
Svalová nerovnováha ........................................................................................ 29
2.2
Výskyt vadného držení těla u dětí staršího školního věku .................................. 34
2.3
Držení těla u plavců .......................................................................................... 35
2.4
Vybrané testy k hodnocení držení těla............................................................... 36
3
KOMPENZAČNÍ CVIČENÍ ..................................................................................... 38
3.1
Uvolňovací cvičení ............................................................................................ 42
3.2
Protahovací cvičení ........................................................................................... 42
3.2.1 Zkrácené svalstvo ................................................................................................................................ 44 3.2.2 Vybrané testy pro hodnocení zkrácení svalů ...................................................................................... 45
3.3
Posilovací cvičení .............................................................................................. 47
VÝZKUMNÁ ČÁST ........................................................................................................... 49 HYPOTÉZY ........................................................................................................................ 50 METODOLOGIE A POSTUP PRÁCE ............................................................................ 51 VÝZKUMNÝ SOUBOR..................................................................................................... 52 PRŮBĚH A ANALÝZA VÝZKUMU ............................................................................... 54 1.
2.
Vybrané hodnotící testy a měření ......................................................................... 54
Měření výšky a váhy ........................................................................................................................... 54
Držení těla .......................................................................................................................................... 55
Flexibilita ............................................................................................................................................ 55
Zkrácení svalů ..................................................................................................................................... 57
Svalová síla ......................................................................................................................................... 58
Výběr a aplikace kompenzačních cvičení ............................................................... 59
VÝSLEDKY VÝZKUMU .................................................................................................. 60 1.
Měření výšky a váhy, BMI ..................................................................................... 60
2.
Držení těla ............................................................................................................ 65 2.1 Hodnocení držení těla pomocí olovnice ................................................................................................. 65
2.2 Hodnocení držení těla při stoji na dvou vahách ..................................................................................... 71
3.
Flexibilita.............................................................................................................. 73 3.1 Zkrácení svalů ......................................................................................................................................... 81
4.
Svalová síla ........................................................................................................... 85
DISKUZE ............................................................................................................................ 91 ZÁVĚRY.............................................................................................................................. 99 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY............................................................................. 100 SEZNAM PŘÍLOH........................................................................................................... 106
SEZNAM POUŽITÝCH SYMBOLŮ A ZKRATEK
CNS
centrální nervová soustava
č.
číslo
DK
dolní končetiny
DP
diplomová práce
et al.
et alii (a kolektiv)
HK
horní končetiny
m.
musculus
mm.
musculi
max.
maximální
obr.
obrázek
s
sekunda
tab.
tabulka
TJ
tréninková jednotka
PKJH
Plavecký klub Jindřichův Hradec
vs.
versus
ÚVOD Plavání je silově vytrvalostní sport, který využívá především aerobní krytí energie. Probíhá v pro člověka specifickém vodním prostředí, které klade lidskému tělu značný odpor, ale zbavuje ho zemské tíže. Při pobytu ve vodě dochází ke značným ztrátám tepla a zároveň k daleko většímu výdeje energie než na souši. Z důvodu těžší ventilace mají plavci relativně silné svaly podílející se na výměně plynů. Dále je pro plavce typická průměrná až nadprůměrná výška, široká ramena, dlouhé horní končetiny, ale ne příliš výrazný svalový reliéf. Vzhledem k tomu, že pohyb ve vodním prostředí nezatěžuje klouby, posiluje dýchací svaly a aktivuje každým záběrem kolem 40 svalů, patří plavání ke sportům zdraví prospěšným a doporučovaným v rámci kompenzace či regenerace. Přes všechny klady, které může plavání nabídnout, vysoké tréninkové zatížení plavců, obrovský počet hodin strávených ve vodě monotónní jednostrannou zátěží a suchým tréninkem směřovaným ke zvýšení výkonu, lze u plavců často diagnostikovat vadné držení těla, nebo minimálně přítomnost svalových dysbalancí. Proto je i v plavání důležitá všestranná zátěž, kompenzace jinými pohybovými aktivitami, či přímo vybranými kompenzačními cvičeními, aby bylo předejito poruchám pohybového aparátu nebo bolestem. Proto jsem si vybrala toto téma. Působím jako trenér pro „Plavecký klub Jindřichův Hradec“ (dále PKJH) a ráda bych zařadila kompenzační cvičení do jejich tréninkového plánu, abych tím předcházela jednostrannému přetěžování a zdravotním problémům.
10
PROBLÉM A CÍL PRÁCE Plavání je obecně považováno za jeden z nejzdravějších sportů a je často doporučováno i jako regenerace, či kompenzace jednostranného zatížení. Přesto se i u plavců mohou projevit různé zdravotní problémy, či odchylky od optimálního stavu jejich pohybového aparátu. Vyskytují se u sportujících dětí – plavců – odchylky od správného držení těla? Je u plavců přítomna hypermobilita? Lze pomocí kompenzačních cvičení zlepšit stav pohybového aparátu? Cílem DP je zjištění vlivu kompenzačních cvičení na plavce PKJH z hlediska držení těla a flexibility. Dílčím cílem je výběr vhodných testů a měření pro hodnocení držení těla, svalovou sílu, flexibilitu a zkrácení vybraných svalů. V neposlední řadě pak vytvoření zásobníku vhodných kompenzačních cvičení a jejich aplikace do tréninkového procesu.
11
1.
STARŠÍ ŠKOLNÍ VĚK Starší školní věk je věkové rozpětí zhruba od 11 do 15 let. Toto období je
charakteristické školní docházkou na druhý stupeň ZŠ, jedinec prochází pubertou a dochází tak k výrazným změnám psychickým i tělesným (jako je například růstový spurt, či pohlavní dospívání).
1.1 Růst a hmotnost Výška a váha jedince se v tomto období mění daleko více a rychleji než v jakémkoli jiném období. Růst je především po 13. roce života nerovnoměrný. Končetiny rostou rychleji než trup a pubescent roste více do výšky než do šířky, což může mít negativní vliv na pohybové schopnosti. Rychlý růst a nesprávné pohyby s jinými proporcemi mohou vést k vzniku poruch pohybového ústrojí, proto je období puberty tolik důležité pro formování správného držení těla (Perič, 2008). Müllerová (in Svačina et. all, 2008) doplňuje, že k vrcholu růstové rychlosti dochází ke konci puberty a roční přírůstek může činit 8 až 9 cm. U dívek je toto období zhruba kolem 13. roku, u chlapců kolem 15 let. Kučera (2011) popisuje pro zhodnocení výšky dítěte obecné percentilové grafy. Byly sestaveny ve velkých skupinách zdravých dětí obou pohlaví, které byly rozděleny dle kalendářního věku. Širší rozsah normy je dán odchylkami od průměru ±2, tedy děti s výškou nad 97. percentilem jsou neúměrně vysoké a naopak děti s výškou pod 3. percentilem jsou příliš malé. Zhruba od druhého roku života každé dítě roste svou tzv. fyziologickou růstovou rychlostí. Pro určení správného vývoje se často využívá poměr tělesné hmotnosti k výšce. Zvláště pro hodnocení nadváhy se využívá tzv. BMI (body mass index), což je poměr váhy v kilogramech k tělesné výšce v metrech na druhou. Za střední hodnoty se považují výsledky mezi 25. a 75. percentilem. Nadváha je při BMI nad 85. percentilem a obezita nad 95. percentilem. Pod 20. percentilem je pak podváha.
12
Při takovéto klasifikaci však musíme vzít v potaz tělesnou aktivitu jedince, protože BMI nerozlišuje podíl aktivní tělesné hmoty a tukové tkáně, proto je také důležité brát vždy ohled na dynamiku v percentilové grafice (Kučera et al., 2011). Pro běžnou populaci se za optimální váhu považuje rozpětí mezi 18,5 až 25 BMI. U dětí jsou tyto hodnoty poněkud odlišné a jsou specifické pro každý věk. Pro dlouhodobé sledování odborníci využívají percentilové grafy BMI. Tab. č. 1 BMI u dětí věk (roky)
ideální BMI
věk (roky)
ideální BMI
1
16 - 18
13
17 - 21
2-8
15 - 17
14
18 - 21
9 10 11
15 - 18 16 - 19 16 - 20
15 16 17
18 - 22 19 - 22 19 - 23
12
16 - 20
18
20 - 24
(http://www.bmi-kalkulacka.com/clanek/bmi-kalkulacka-pro-deti)
1.2 Charakteristika vybraných motorických schopností Starší školní věk, tedy věkové rozmezí od 11 do 15 let života, je charakterizován přechodem z dětství do rané dospělosti. V organismu jedince dochází k výrazným biologickým změnám, jako jsou hormonální změny, výrazný růst, apod., což se výrazně projevuje
i
v psychickém
rozpoložení
dítěte.
Často
je
znatelná
pohybová
diskoordinovanost, která je dána rychlým výškovým růstem a pomalým váhovým přírůstkem. Dochází také k výrazným rozdílům mezi pohlavími, postupně se vytváří druhotné pohlavní znaky. Až kolem 13. roku se vyrovnávají tělesné proporce, stabilizuje se funkce některých orgánů, což v důsledku může postupně usměrňovat a zvyšovat jedincovu výkonnost. Kolem 15. roku se dokončuje vývoj centrální nervové soustavy.
13
Zvýšená výkonnost zároveň zvyšuje zájem o sport, ale zároveň i o druhé pohlaví, což zvláště u chlapců může vést k přecenění sil až k úrazům. Z hlediska motorických schopností je snaha rozvíjet všechny funkce ve středním zatížení. Pohyb je v tomto období důležitý nejen ze zdravotního hlediska, ale řeší i výchovné aspekty, jako je denní režim, respektování autorit apod. (Jansa, 2007). Kučera et al. (2011) doplňují, že potřeba pohybu je dána výrazným nárůstem svaloviny a také změnami v kostní tkáni, což je důležité jak z hlediska harmonického vývoje, tak i nežádoucích jednostranných odchylek. Z tohoto důvodu by v tomto období měla být výrazně omezena jednostranná zátěž a naopak by měl převládat všestranný rozvoj. Postupně se začleňují specializované pohybové dovednosti do individuálních pohybových stereotypů. Úroveň jednotlivých schopností a dovedností je zásadně ovlivněna možností cvičení, povzbuzování a procesem učení. Zefektivňuje se kontrola směru a síly pohybu. Během staršího školního zpočátku dochází k zhoršení motorické koordinace, narušení dynamiky a zhoršení ekonomičnosti pohybu. Pozitivně lze motorické schopnosti pubescentů ovlivnit odborně vedenou pohybovou aktivitou, která často druhotně snižuje i citovou labilitu. Negativní jevy v motorice u dívek vrcholí kolem 13. roku, u chlapců poněkud později (Hájek, 2001). Klasicky jsou pohybové schopnosti v literatuře např. podle Kučery (2011) děleny do 4 kategorií a to na obratnost, rychlost, sílu a vytrvalost. Jansa (2007) zvláště vymezuje pohyblivost a koordinační schopnosti. Uvádím zde podrobnější popis pouze síly a pohyblivosti, tedy motorickými schopnostmi, kterými se zabývám ve výzkumné části.
14
Tabulka č. 2 popisuje trénovatelnost motorických schopností vzhledem k věku. Ukazuje optimální dobu pro rozvoj jednotlivých pohybových schopností. Pro naše účely jsou zajímavá data věkové skupiny 11 až 15 let, silové schopnosti a ohebnost. Tab. č. 2 Přehled trénovatelnosti různých tělesných vlastností v závislosti na věku (Olbrecht, 2000) I částečně trénovatelné
(I) částečně trénovatelné za určitých podmínek
II dobře trénovatelné
III velmi dobře trénovatelné Věková skupina
Kondiční složky 5 - 8 9 - 10 Maximální síla Výbušná síla
11 - 12
dívky
Aerobní schopnosti Anaerobní schopnosti Reakce
Koordinace
17 - 18
19 - 20
I
II
III
III
I
II
III
dívky
I
II
II
III
chlapci
I
I
III
III
I
II
III
III
I
II
III
chlapci dívky
(I)
I
I
II
II
III
chlapci
(I)
I
I
II
II
III
(I)
I
II
III
III
(I)
I
II
III
dívky chlapci dívky
I
I
II
II
III
chlapci
I
I
II
II
III
I
II
II
III
I
II
III
dívky Rychlost
15 - 16
chlapci
dívky Vytrvalost
13 - 14
chlapci dívky
II
II
III
III
III
II
III
chlapci
II
III
III
III
II
I
I
dívky
II
II
III
III
chlapci
II
II
II
III
Ohebnost
15
1.2.1 Síla Svalová síla, resp. silové schopnosti umožňují překonávat či udržovat vnější odpor pomocí svalové činnosti. Choutka (1991) popisuje tento odpor jako gravitaci, reakci opory, odpor vnějšího prostředí, břemeno, partnera apod. Z fyziologického hlediska určujeme kontrakci svalu jako izometrickou nebo izotonickou v závislosti na změně délky nebo napětí v svalu. Jansa (2007) doplňuje dělení izotonické kontrakce v závislosti na pohybu svalu. Při koncentrické izotonické kontrakci dochází ke zkrácení svalu a jeho napětí se nemění. Naopak při excentrické izotonické kontrakci se sval násilím protahuje, ale jeho napětí zůstává neměnné. Na základě překonávání odporu, nebo dle rychlosti pohybu, sílu Choutka (1991) dělí na: sílu výbušnou – explozivní, kterou je překonáván odpor nemaximálních hodnot, ale je charakterizována maximální rychlostí sílu rychlou, která se projevuje nemaximální rychlostí a nemaximálním zatížením, projevuje se např. v atletice, či sportovních hrách sílu pomalou, kde je překonáván odpor mnohonásobným opakováním. Tuto sílu nazývá Hájek (2001) vytrvalostní síla, která se projevuje např. v plavání. Hájek (2001) doplňuje dělení o staticko-silové schopnosti a to na: jednorázovou silovou schopnost vytrvalostní silovou schopnost. V neposlední řadě lze sílu rozlišovat jako absolutní, což je nejvyšší možný odpor, při kterém ještě lze provést pohyb. Relativní síla je pak přepočet absolutní síly různých svalových skupin, resp. jejich různých souhrnů na kilogram váhy (Choutka, 1991).
16
Podle Jansy (2007) probíhá rozvoj silových schopností v závislosti na tzv. metodotvorných činitelích. Tím má na mysli velikost odporu, která nám charakterizuje zatížení např.: hmotností břemene, reakcí pevné opory, silou partnera, gravitací apod. Dále pak počet opakování, kdy využíváme nemaximální, rychlost provedení pohybu, opět souvisí se zatížením, délka odpočinku, kterou určujeme podle energetických zón, a způsobem odpočinku. Silové schopnosti se ve starším školním věku rozvíjejí v závislosti na růstu těla, především na hmotnosti, a na záměrném ovlivňování síly pomocí tělesných cvičení. Jednotlivé svalové skupiny se rozvíjejí nerovnoměrně. Počáteční úbytek síly je dán nerovnoměrným růstem kostní a svalové tkáně. Pozdější přírůstek silových schopností je výrazný především u chlapců a rozvíjena je především síla staticko-vytrvalostního charakteru (Hájek, 2001). Svalová síla závisí na množství zapojených motorických jednotek svalu. Krištofič (2000) uvádí, že trénovaný jedinec je schopný zapojit až 3x více motorických jednotek, než jedinec netrénovaný. Konečný výsledek pak závisí na fyziologickém průřezu svalu, na vnitrosvalové koordinaci, mezisvalové koordinaci, na kvalitě zapojení svalových vláken a biochemické charakteristice vybrané pohybové smyčky, jako je např. vzdálenost úponu svalu od kloubu. Důsledkem vyvinutí svalové síly je mechanický pohyb, který tahem nebo tlakem deformuje tkáň (kostní, vazivovou, chrupavčitou), ale svalová tkáň zůstává izotonická. Naopak izometrická aktivita není za běžných podmínek možná a projevuje se pouze jako síla antigravitační, tedy ve formě udržování polohy. Zvláště pro dětský organismus je tato činnost velmi únavná. Mezi 8 a 14 rokem je ideální rozvíjet explozivní sílu, hlavně u chlapců, do 18 je pak vhodný maximální nárůst svalové síly, což je ideální díky větší produkci pohlavních a růstových hormonů (Kučera, 2011).
17
Silové schopnosti je vhodné u mladších dětí rozvíjet pouze formou např. úpolových her, či cvičením ve ztížených podmínkách, jako třeba ve vodě. Tím je také docíleno nezatěžování páteře a velkých kloubů. Síla je ovlivněna nejen tréninkem, ale do jisté míry také produkcí pohlavních a růstových hormonů. Proto je nejvyšší přírůstek síly u dívek kolem 10. – 13. roku a u chlapců mezi 13. a 15. rokem (Jansa, 2007). Biologicky je svalová síla podmíněna prací příčně pruhovaného kosterního svalu. Svalová vlákna jsou dělena na vlákna I. typu, tzn. červená, což to jsou vlákna pomalá, oxidativní. Jsou odpovědné za pomalé pohyby nízké intenzity, pracují v aerobních podmínkách a z hlediska funkce jsou to vlákna především tonická. Vlákna II. typu, tzn. bílá, jsou rychlá, glykolytická a umožňují rychlou a intenzivní kontrakci. Jsou to vlákna fyzická, určená pro rychlý pohyb a jsou schopná pracovat i v anaerobních podmínkách. Dále jsou z hlediska doby práce dělena na typy II. A, II. B a mezi nimi přechodný typ II. C (Hájek, 2001). Svalová síla v plavání Při plavání dochází ke značnému rozvoji silových schopností. Výrazný nárůst je znatelný především v pubertě a po ní, do té doby nejsou výraznější rozdíly. Mezi hlavní, silově rozvinutější, svalové partie patří svaly paže a pletence ramenního. Svalová síla je poněkud vyšší u sprinterů a to zhruba o 10% (Bartůňková in Havlíčková, 1993). Bartůňková (1993) popisuje, že podle elektromyografických studií plaveckých způsobů bylo změřeno, že např. ve volném způsobu se postupně zapojí 30 – 44 kosterních svalů. Podstatnou měrou se uplatňují svaly trupu, především svaly gluteální, zádové a břišní.
18
Obr. č. 1 Nejvíce zatěžované svaly v plavání. (Bernacíková et al., 2010)
Nejvíce zatěžované svaly v plaveckých způsobech podle McLeod (2010): Ve volném způsobu mezi nejvíce zatěžované svaly HK v záběrové fázi patří musculus (m.) latissimus dorsi, m. pectoralis major, které pracují od počátku záběru, tzv. „chytnutí“. M. biceps brachii, m. brachialis, které zajišťují postupnou flexi v loketním kloubu, m. triceps brachii, který pracuje v druhé polovině záběru a extenduje paži v loketním kloubu, a svaly předloktí a ruky. Při přenosu se pak nejvíce uplatňuje m. deltoidus – pars acromion a rotátorová manžeta (m. supraspinatus, m. infraspinatus, m. teres minor, m. subscapularis). Klíčové jsou také skupiny svalů, které zajišťují stabilizaci ramenního kloubu (m. pectoralis minor, m. rhomoid, m. levator scapula, část m. trapezius, m. stratus anterior). Kop dolních končetin je střídavý, směrem dolů se zapojují flexory kyčle (m. iliopsoas, m. rectus femoris), m. rectus femoris zároveň iniciuje extenzi v kolenním kloubu. Směrem nahoru pracuje m. gluteus maximus/ medius a hamstringy (m. biceps femoris, m. semimembranosus, m. semitendinosus). Počet kopů na jeden záběr paží se liší podle plavané vzdálenosti a pohybuje se od 2 do 6 kopů na jeden záběr HK. Horizontální polohu zajišťuje m. erector spinae, m. quadratus lumborum a břišní svalstvo. Plantární flexe v hlezenním kloubu je dána kombinací odporu vody a aktivitou m. gastrocnemius a m. soleus.
19
Hlavním rozdílem mezi volným způsobem a motýlkem je, že při motýlku pracují paže současně, souhlasně a dolní končetiny také. V optimální technice na jeden záběr paží připadají 2 kopy DK. Jinak je trajektorie pohybu relativně podobná, a tudíž jsou zatěžované i obdobné svalové skupiny. V celé propulzní fázi nejvíce pracuje m. pectoralis major a latissimus dorsi. V přechodné fázi, kdy dochází k flexi v loketním kloubu, se uplatňují m. biceps brachii a m. brachialis. Na konci záběrové fáze je aktivní m. triceps brachii a paže dosahuje téměř plné extenze. Fázi přenosu zajišťuje rotátorová manžeta a m. deltoideus. Kop je opět obdobný jako u volného způsobu a tedy ve fázi záběru se uplatňují m. iliopsoas, m. rectus femoris a flexory kyčelního kloubu. M. rectus femoris také iniciuje extenzi v kolenním kloubu, čímž je započata fáze, kdy se DK díky práci mm. gluteii a vztlaku pohybují směrem vzhůru. Plavecký způsob znak je jediný způsob, kdy se plavec pohybuje v poloze na zádech. Záběr je shodně rozfázovaný jako u volného způsobu pouze s obměnou, že paže vstupuje do vody malíkovou hranou. Největší podíl na záběru pak má m. latissimus dorsi a m. pectoralis major se uplatňuje menší měrou. Při flexi v loketním kloubu opět pracují m. biceps brachii a m. brachialis. Kop a svalové skupiny podílející se na práci DK jsou stejné, jako u volného způsobu pouze jsou v obráceném postavení, vzhledem k poloze plavce. U prsou pracují opět HK a DK souhlasně. Při záběru paží se uplatňují m. pectoralis major a latissimus dorsi, při přenosu paží vpřed pracují m. deltoideus a dlouhá hlava m. biceps brachii. Extenzi v loketním kloubu, která je nutná pro splývavou polohu, zajišťuje m. triceps brachii. Propulzní fáze kopu začíná flexí v kolenním kloubu, přitažením pat k hýždím a everzí při dorsální flexi v hlezenním kloubu. Následuje rychlá extenze v kolenním kloubu zajištěná m. gluteus, hamstringy, m. rectus femoris a m. quadriceps femoris. Jelikož je nádech prováděn v hrudním záklonu, pracují také svaly zad, vzpřimovače trupu, či svaly krku.
20
Při posilování mohou plavci využívat trenažérů simulujících horizontální polohu, a které jsou schopny imitovat kinematiku pohybu i odpor srovnatelný s vodním prostředím. Pro trénink explozivní síly mohou plavci využívat posilování vysokou rychlostí, s malým počtem opakování a velkým zatížením (Bartůňková in Havlíčková, 1993). Morfologická analýza prováděná biopsií ukázala svalovou hypertrofii, především musculus deltoideus. Tento sval současně obsahoval nejvíce pomalých vláken. Při porovnání plavců sprinterů se sprintery běžci bychom zjistili, že plavci mají více pomalých svalových vláken, což je dáno delším zatížením i při nejkratších plaveckých disciplínách. Naopak plavci vytrvalci mají více rychlých svalových vláken než běžci dlouhých tratí (Bartůňková in Havlíčková, 1993). 1.2.2 Vybrané testy k hodnocení svalové síly Svalovou sílu, resp. všechny motorické schopnosti, lze hodnotit různými testy, které jsou buď standardizované, nebo nestandardizované. Hodnocení statickosilových schopností podle Hájka (2001):
testem dynamometrie hodnotí jednorázovou silovou schopnost. Sem patří testy např.: stisk ruky, zádový zdvih ve stoji, zdvih napnutím dolních končetin, flexe v loketním kloubu, extenze v kolenním kloubu.
Testem výdrže lze hodnotit vytrvalostní silové schopnosti. Příklady testů: výdrž ve shybu (nadhmatem, podhmatem), flexe v loketním kloubu, výdrž v přednosu apod. Hodnocení dynamickosilových schopností (Hájek, 2001):
Explozivně silovou schopnost horní a dolních končetin je možno hodnotit hodem jednoruč, vertikálním skokem, skokem z místa, apod.
Rychlostně silová schopnost je měřena shyby a jejich modifikacemi, kliky a jejich modifikacemi, leh-sedy, apod.
21
K testování vytrvalostně silových schopností patří opakované pohyby v čase delším než dvě minuty – shyby, kliky, dřepy, apod. Pro zjištění svalové síly břišních svalů, bederních a kyčelních svalů slouží leh-sedy
a leh-sedy s různými modifikacemi, přednožování v lehu, curl-up, apod. (Neuman, 2003). Zádové svaly a jejich síla lze hodnotit zvedáním trupu plus různé modifikace (Neuman, 2003). 1.2.3 Flexibilita Všeobecně je pohyblivost nebo ohebnost považována za důležitou složku sportovní přípravy. V dětství je přirozená fyziologická pohyblivost vyšší než pozdějším věku. Snahou by mělo být udržení co nejvyšší přirozené flexibility po co nejdelší dobu. Při rozvoji by měly převažovat aktivní metody, statický strečink je např. pro děti do 10 let nevhodný, a měly by být zařazovány na začátku a konci každé tréninkové jednotky. Důraz by měl být na cvičení pro správné držení těla (Jansa, 2007). S rozvojem pohyblivosti, resp. ohebnosti, úplně nesouhlasí Kučera (2011), který omezení mobility považuje za přirozený proces a doplňuje, že pohyb by měl být prováděn pouze na úrovni anatomického rozsahu kloubu. Jakýkoli pohyb nad touto hranicí je již pak patologický. Většina autorů (Jansa, 2007, Choutka, 1991, Krištofič, 2000) popisuje flexibilitu neboli pohyblivost, jako rozsah pohybů v kloubech. Základem je elasticita měkké tkáně. Dostatečná pohyblivost je důležitá z hlediska prevence svalového úrazu, naopak hypermobilita může také vést ke zdravotním problémům. Pohyblivost lze rozvíjet pohybem aktivním nebo pasivním, tzn. za pomoci partnera. Dále se pak rozlišuje, zda jde o dynamické, neboli švihové, provedení pohybu, nebo o statické provedení tedy strečink, kdy setrváváme v dané poloze (Jansa, 2007). Hájek (2001) dělí formy rozvoje pohyblivosti na:
metody aktivního cvičení, které jsou buď dynamické, nebo statické (strečink)
metody pasivního cvičení, opět rozdělení na dynamické a statické metody kontrakce – relaxace – natažení. 22
Různé sporty mají různé nároky na jednotlivé klouby a tím i na pohyblivost těchto kloubů. Často vhodná flexibilita konkrétního kloubu pro optimální výkon může až hraničit s hypermobilitou daného kloubu.
Přirozeně je rozsah kloubu regulován svalem, resp.
svalovými skupinami v okolí kloubu. Jinak pohyblivost v kloubu ovlivňují: druh a tvar kloubu, napětí kloubního pouzdra silové schopnosti agonistů1 a antagonistů2 psychické činitele a okolní klimatické podmínky věk a genetické faktory (Krištofič, 2000). Kolář (2009) popisuje, že je pohyblivost v kloubu dána primárně anatomickými a kineziologickými poměry (tedy poměrem mezi plochou kloubní hlavice a jamky), kostními výběžky, napětím měkkých tkání v okolí kloubu, věkem a pohlavím jedince apod.
1
agonista – hlavní sval, či svalová skupina, podílející se na daném pohybu
2
antagonista – sval, resp. skupina svalů, podílející se na pohybech opačných vzhledem k atomistickému svalu synergista – sval pomocný stabilizační svaly – svaly zajišťující stabilizaci začátku či úponu hlavního svalu (Kolář, 2009)
23
Flexibilita v plavání Pro plavce je flexibilita důležitá ze dvou hlavních důvodů. Za prvé díky protahování jsou svalová vlákna v individuálně optimální délce, čímž lze lépe využít sílu svalu. Za druhé nedostatečná flexibilita, či limitace pohybu v daném kloubu, tedy především v ramenním nebo hlezenním kloubu, může mít za následek nižší výkon. Pohyblivost je u plavání důležitá z důvodu správné polohy končetin ve vodě při záběru, zásadně tedy ovlivňuje plavcovu techniku. Pokud má plavec „tuhé“ klouby, svaly musí pracovat o to více a dochází tak ke ztrátám energie. Pohyblivostí naopak plavec dosáhne lepší techniky, omezí ztráty energie a předchází tak různým poraněním, jako je natržení svalu apod. Za druhé je tu otázka odporu. Při větší flexibilitě je plavec schopen postavit končetiny do odporově výhodnějších úhlů a nedochází pak tolik k víření vody kolem plavce, které způsobuje větší odpor. Flexibilitu je důležité cvičit již u mladých plavců, neboť k výraznému omezení pohyblivosti dochází mezi 11 – 13 rokem života. Pokud se tedy s protahováním začne včas, je šance udržet co nejvíce přirozenou pohyblivost i ve starším věku
(http://www.ywca.org/atf/cf/%7B09E41378-901D-47D3-91DE-
C700B1371B1F%7D/Flexibility%20for%20Swimmers.htm,
2013).
Relativně vysokou pohyblivost se u plavců snažíme udržet v tzv. plaveckých kloubech, což je ramenní a hlezenní kloub, ale dostatečně pohyblivá musí být i páteř. Pro rozvoj kloubní pohyblivosti zařazujeme do tréninku všechny plavecké způsoby a navíc i jejich modifikace, jako je např. znak soupaž. Vhodné je také zařadit cvičení na podporu flexibility daných kloubů do suchého tréninku, rozcvičení před tréninkem a strečink po tréninku (Čechovská, 2008).
24
Švehla (2007) ve své bakalářské práci testuje flexibilitu ramenních kloubů u plavců. Vybraným cvikem pro měření popisuje flexibilitu pouze v jednom směru, do vzpažení. Vytažením z ramenního pletence se zdelší plavcův záběr, ale na úkor stability, a v konečném důsledku tedy i síly, naopak ale více využívá hydrodynamickou sílu pro rychlejší lokomoci. Celkově je zlepšena vytrvalost a pohyb je více ekonomický. Tuto techniku záběru dnes vrcholoví plavci využívají především pro vytrvalost, tedy pro střední a delší tratě. Pohyblivost v ramenním kloubu usnadňuje fázi přenosu, umožňuje lepší technické provedení záběru a vede k lepší vytrvalosti, díky úspoře energie a krátkému uvolnění svalů. Counsilman (1994) popisuje flexibilitu jako stupeň rozsahu pohybu v daném kloubu. Limitující pro tento rozsah jsou pak dva faktory a to stavba kostí v kloubu a svalová elasticita, což znamená, do jaké míry pohyb umožní okolní svaly. Dle jeho názoru jsou plavci s většími kostmi (tedy i kloubními spojeními) méně pohybliví než plavci s menšími rozměry kloubů.
Větší jedinci se pak musí pravidelně před tréninkem či
závodem protahovat, naopak plavci s menšími kostmi by neměli být nuceni do strečinku, jak tomu bylo v minulosti, protože by mohlo dojít k poškození kloubních struktur, a to především ramenního pletence. V minulosti se věřilo, že delší svaly jsou pro plavecký výkon výhodou. Je to ovšem zavádějící popis. Sval vždy bude individuálně dlouhý tak, aby dosahoval od svého začátku na jedné straně kloubu ke svému úponu na druhé straně kloubního spojení. Ideální stav elasticity (a potažmo tedy i ohebnosti) je takový, který umožní volný pohyb v kloubu ve všech směrech a tento pohyb by neměl být omezen svalovou hypertrofií, což někteří trenéři dříve předpokládali. Z hlediska optimální elasticity svalu je důležité, aby pojivová tkáň obklopující každé svalové vlákno, svalový snopec či celý sval, byla dostatečně pružná. Sval musí být schopen natažení a pak navrácení do původního stavu, tak jak je to nutné pro danou aktivitu, aby bylo předejito vzniku poranění svalu, či kloubních spojení (Counsilman, 1994).
25
Plavci nepotřebují nadprůměrně pohyblivé kyčelní klouby, ale z důvodu co nejefektivnějšího záběru dolními končetinami by měla být vysoká pohyblivost v hlezenním kloubu. Navíc plavci specializující se na volný způsob, motýlek a znak by měli mít nadprůměrně pohyblivé ramenní klouby proto, aby byl snadnější přenos paží nad hladinou. Pokud by plavec „krauler“ měl příliš pevný ramenní pletenec, nebyl by schopen udržet ideální pozici těla při záběru či přenosu paží, což by ve výsledku zvyšovalo odpor vody. „Motýlkáři“ by při nedostatku pohyblivost v ramenním kloubu byli nuceni vystoupit vysoko nad vodu pro přenos paží, nebo by naopak paže přenášeli příliš nízko nad vodní hladinou, což by opět vytvářelo nežádoucí odpor. Naopak při plaveckém způsobu prsa není nutná vysoká flexibilita ramenních kloubů, protože pracují v přirozeném rozsahu pohybu. U dolních končetin je pro motýlek, znak a volný způsob důležitá plantární flexe v hlezenním kloubu proto, aby záběrové plochy nohou tlačily vodu směrem vzad a dolu, resp. u znaku vzad a nahoru. Naopak pro prsa je potřeba postavit chodidla do opačného směru, tedy do dorsální flexe. Důležité je pak posílení m. soleus a m. gastrocnemius a protažení Achillovy šlachy tak, aby mohla být zvyšována dorsální flexe (Counsilman, 1994). 1.2.4 Vybrané testy k hodnocení pohyblivosti Obecně lze rozsah v kloubech hodnotit pomocí goniometru, čímž je změřen úhel pohyblivosti daného kloubu (Měkota, 1983). V současnosti je výhodné použití fotografické metody, kdy se zhotoví snímky v počáteční a konečné pozici a rozsah se hodnotí pomocí goniometru ze zhotovených fotografií (Kolář, 2009). Mezi testy normální pohyblivosti patří předklon hlavy v lehu, skřižmo položit ruce na lopatky, přednožení do 90° v lehu, dřep na plných chodidlech, sed pod myšlenou spojnici mezi paty z výchozí polohy sed klečmo (Neuman, 2003).
26
Pohyblivost v ramenních kloubech lze hodnotit spojením paží za zády – jednou ze vzpažení jednou z připažení, vzpažením vzad v lehu na břiše, či výkrutem s tyčí (Měkota, 1983). Pro výkrut s tyčí používá Měkota (1983) jako normu3 index šířky úchopu / šířku ramen. Novotná, Bunc (2006) za normu pro ženy délku paže plus ½ šířky ramen. Pro muže by pak tato norma byla podle Jeřábka délka paže plus šířka ramen. Pohyblivost páteře a svalů zadní strany stehen můžeme posoudit předklonem ve stoji nebo předklonem v sedu. Pohyblivost páteře do stran pak lze posuzovat úklonem u stěny (Měkota, 1983). Dále lze páteř testovat pomocí Thomayerova příznaku, kdy při hlubokém ohnutém předklonu v normě se dotknout konečky prstů země. Nebo můžeme pohyblivost hodnotit Ottovým testem, kdy naměříme 30 cm od Th 1 kaudálním směrem a po té hodnotíme inklinační a deklinační příznak (popis viz níže). Za normu je považováno, pokud je součet příznaků roven alespoň 4 cm, 3,5 cm v předklonu (Kolář, 2009, 3 cm), -2,5 cm v záklonu. Dalšími testy jsou zkoušky dle Schrobera, Stibora, Lenocha, Čepoje, nebo Forestiera. Mezi další funkční testy páteře patří zkouška rotace krční páteře, úklonu krční páteře a lateroflexe (Smékal, 2006). Bočný nebo čelný rozštěp hodnotí pohyblivost kyčelních kloubů (Neuman, 2003).
3
Normu uvádím pouze testů, které používám ve výzkumné části práce.
27
2. DRŽENÍ TĚLA Zítko (1998) definuje držení těla jako: „složitý vnější projev stavu hybného systému člověka, který je vymezen tvarem páteře, stavem kosterního svalstva, psychickým stavem a dalšími četnými vlivy.“ Již z tohoto popisu je jasné, že nemůže existovat jediná jednoznačná a standardní definice parametrů správného držení těla. Pro správné držení těla se používá termín individuálně optimální držení těla. Správné držení těla nám zajišťuje nejvýhodnější zapojování svalových řetězců během daného pohybu tak, aby byla zároveň umožněna náležitá funkce vnitřních orgánů (Bursová, 2005). Zítko (1998) ho charakterizuje postojem, při kterém jsou části těla v ideálním postavení vzhledem k udržení rovnováhy a minimálnímu zapojení posturálních svalů, při normální funkci jednotlivých orgánů těla. Podle Hronzové (2011) je držení těla jedním z indikátorů stavu organismu. Na držení těla se odráží momentální i dlouhodobá tělesná a duševní kondice, a to ve smyslu pozitivním i negativním. Na držení těla, což je ve stoji i v sedu labilní poloha, se podílí tzv. posturální svalstvo. Stackeová (2012) definuje posturální svalstvo jako fylogeneticky starší, udržující vzpřímený postoj a mající sklon ke zkrácení. Naopak fázické svaly mají vyšší práh dráždivosti a tendenci k ochabování. Tyto skupiny by měly být ve vzájemné rovnováze, jinak dochází ke svalovým dysbalancím, většinou daným jednostranným zatížením. Vzpřímené držení těla si každý jedinec osvojuje individuálně již od narození a vzniká v důsledku reflexních dějů daných centrální nervovou soustavou. Celkové držení těla ovlivňují nepodmíněné i podmíněné reflexy, vnitřní prostředí jedince, tělesné i duševní vlastnosti, vnější podmínky či momentální psychický stav. Z toho vyplývá, že dané držení těla není konečný stav a že se může dále vyvíjet a měnit, např. v důsledku tělesné stavby či stavu posturálního svalstva (Bursová, 2005).
28
V současné době neexistuje standardní držení těla, je daný jen přibližný model tzv. ideálního držení těla, kterého by bylo dosaženo díky vysoké úrovni posturální funkce. Při tomto držení jsou ve stoji dolní končetiny volně vedle sebe, kolena nenásilně propnutá, neutrálně postavená pánev a páteř dvakrát esovitě prohnutá, ramena jsou uvolněně dole, lopatky leží celou svou plochou na zadní straně hrudníku. Hlava je vzpřímená a naměřili bychom pravý úhel mezi bradou a osou těla (Bursová, 2005). Pokud se vyskytují nějaké poruchy posturálních funkcí, projevují se jako odchylky od fyziologických parametrů, dochází k vadnému držení těla, jemuž předchází chabé držení těla. U dětí je velmi časté, ale volním úsilím lze držení těla měnit ovšem i v negativním směru. Časté je kvůli nezdravému životnímu stylu, nedostatečné pohybové aktivitě (Bursová, 2005). Podle Koláře (2009) je při vadném držení těla nevyvážené rozložení tlaků na kloubní plochy, což má negativní dopad na správnou funkci kloubů.
2.1 Svalová nerovnováha Do držení těla se zásadně promítá svalová rovnováha, resp. nerovnováha, ale také psychické vlivy. Optimální zpevnění svalů v oblasti pohybových segmentů zajišťuje vzpřímenou polohu i lokomoci těla jako celku. Jde o takové zpevnění, které zajišťuje optimální tlakové zatížení kloubu, který by měl být v centrovaném postavení. Aktivní by měly být především hluboké svalové systémy, naopak velké povrchové skupiny svalů by měly být téměř bez napětí. Pokud musí být povrchové svaly aktivovány ve statické poloze, dochází ke značným obtížím, navíc to také poukazuje na nedokonalou schopnost relaxace a kvalitu pohybové diferenciace. Z psychických vlivů posturální funkce nejvíce ovlivňují strach či úzkost, agresivita apod., což se ve výsledku projeví v držení těla v klidu i při pohybu (Kučera, 2011).
29
Zítko (1998) popisuje, že dlouhodobé zatížení či fixace stejné polohy bez kompenzace podněcuje vznik specifického držení těla, což se v budoucnu může stát zdrojem nociceptivní aference a poruch hybného aparátu. Kabelíková (1997) doplňuje, že nevhodný pohybový režim, který je dán současným stylem života, přináší jednostrannou zátěž. Ta se projeví nadměrně silnými, zkrácenými svalovými skupinami na jedné straně a na druhé straně skupinami oslabenými, hypotonickými. Vzniká tak vadné držení těla, které může vést k defektním funkcím vnitřních orgánů. Nesprávné držení těla nemusí ovšem vznikat z důvodu nedostatku pohybu, či jednostranné životní zátěže. Problémy s vadným držením těla mohou vznikat i z fyziologického základu odlišnosti svalů s většinovou činností tonickou, mají posturální funkci, a svalů s většinovou činností fázickou. Svaly tonické bývají většinou hyperaktivní, zapojují se do pohybu častěji a dříve, čímž u nich dochází ke zkrácení. Fázické svaly jsou naopak hypoaktivní, do pohybů se zapojují málo, dochází u nich k oslabení a snižování klidového napětí (hypotonii). Přestože většina svalů by se dala zařadit do jedné nebo druhé skupiny, nemusí se tato tendence projevit. Závažné je především to, že obě skupiny svalů často tvoří svalové partnerské dvojice s opačnými funkcemi. Tím dochází k narušení rovnováhy a k rozpadu fyziologických pohybových stereotypů (Kabelíková, 1997). Funkční poruchy pohybového aparátu se viditelně projevují na třech úrovních, a to v oblasti funkce svalstva, kdy dochází k svalové nerovnováze, v oblasti centrální regulace, kdy jsou narušeny pohybové stereotypy a další oblastí je funkce kloubů, kdy buď je pohyblivost omezena, nebo je naopak nadměrná a kloub pak hypermobilní (Beránková et. al., 2012).
30
Svalová rovnováha je důležitá pro vytvoření správných pohybových stereotypů a pohyby jsou pak přirozené a ekonomické. Pro určitý pohyb se zapojují vždy stejné svaly, jedná se o ucelený řetězec. Každý sval má svou funkci, zapojuje se v určitém čase a v určité intenzitě. Pro každého jedince jsou vytvořené pohybové stereotypy typické a během života se mění v reakci na změny vnitřního nebo vnějšího prostředí. Ekonomika pohybu pak hodnotí obecné znaky, které určují kvalitu pohybového stereotypu. Pokud je používán daný pohybový stereotyp, zapojují se příslušné svaly vždy ve stejné kombinaci a ve stejném časovém pořadí, tím dochází k přetěžování kloubních struktur a vzniku funkčních změn. Při používaní určitého pohybového stereotypu dochází k posilování vždy stejného svalu a tím dojde k jeho zkrácení. Tento sval bude mít zvýšený svalový tonus a v pohybovém řetězci bude dominantní. Z důvodu používání tohoto pohybu dojde k přetížení celé oblasti. Navíc přetížený sval tlumí činnost svého antagonisty, ten tedy bude mít snížený tonus, bude ochablý, což povede ke změně pohybového stereotypu (Hošková, 2003). Stackeová (2012) dělí vadné držení těla do 3 skupin: horní zkřížený syndrom dolní zkřížený syndrom vrstvový syndrom. Horní zkřížený syndrom – kombinace oslabení svalů dolních fixátorů lopatek (mm. rhomboidei, m. serratus anterior, m. trapezius), hlubokých flexorů krku, zkrácení m. pectoralis major, horních fixátorů lopatek, m. sternocleidomastoideus a krátkých extenzorů šíje. Za následek má zvýšené napětí v oblasti šíje, předsunuté držení hlavy, protrakci ramen, krční hyperlordózu a zvětšenou hrudní kyfózu. Často také vede k chybným pohybovým stereotypům v ramenním kloubu (Stackeová, 2012, Kolář, 2009). Dolní zkřížený syndrom – zkráceny jsou flexory kyčelního kloubu (m. iliopsoas, m. rectus femoris, m. tensor fasciae latae), vzpřimovače trupu (v lumbosakrálních segmentech), oslabení gluteálních svalů (m. gluteus maximus, medius, minimus). Oslabeny jsou břišní svaly a tzv. hluboký stabilizační systém (mm. multifidi a hluboké rotátory 31
páteře). Oslabení břišního svalstva většinou vede k bederní hyperlordóze a je zvýšená anteverze pánve. Vedle změny těchto statických poměrů jsou důležitější změny dynamické. Dochází k chybnému přebudování stereotypu kroku, narušený je i stereotyp flexe trupu a extenze v kyčelním kloubu, thorakolumbální přechod je místem fixace při chůzi. Často jsou přetížené zadní okraje meziobratlových plotének. (Stackeová, 2012, Kolář, 2009). Vrstvový syndrom se projevuje střídáním vrstev zkrácených a oslabených svalů. Lze pozorovat hypertrofické svaly – flexory kolenního kloubu (m. biceps femoris, m.semitendinosus, m. semimembranosus), pak oslabené mm. glutei, hypertorfické vzpřimovače páteře v thorakolumbální části, oslabené dolní fixátory lopatek a vpředu pak oslabené břišní svaly. Často je tento syndrom provázen plochými zády, kde nejsou jasná fyziologická zakřivení (Stackeová, 2012). Tichý (2000) dodává, že plochá záda se vyskytují především u hypermobilních lidí. Podle Tichého (2000) vadné držení těla nejčastěji způsobují svalové dysbalance. Těmito dysbalancemi pak vznikají kulatá záda, hyperlordóza bederní, vysazené hýždě, či předsunuté držení hlavy. Jiným typem vadného držení těla je pak předsunuté držení těla a plochá záda. Podle Hoškové (2003) je svalová nerovnováha typická pro tyto oblasti krku a horní části trupu, beder, pánve a kyčelního kloubu a oblasti dolních končetin. Poněkud jiným způsobem svalové dysbalance dělí Hronzová (2011) na dysbalance v čelní rovině, předozadní rovině a dysbalance mezi hlubokými a povrchovými svalovými vrstvami.
32
V čelní rovině je sledováno, zda jsou viditelné párové body ve stejné horizontální úrovni a zda jsou symetrické podle osy těla. Možnými dysbalancemi pak vzniká: skoliotické držení těla, kdy je vychýlena část páteře do strany varozita, kdy jsou kolenní klouby vychýleny laterálním směrem od svislé osy valgozita, kde jsou kolenní klouby vychýleny mediálním směrem. V předozadní rovině mezi typické dysbalance patří zvětšená bederní lordóza plus případné vysazení pánve, zvětšená hrudní kyfóza, zvětšená krční lordóza a předsun hlavy, plochá záda a již výše popsaný horní zkřížený syndrom, dolní zkřížený syndrom a vrstvový syndrom. Mezi svaly hlubokého stabilizačního systému v první řadě patří m. rectus abdominis, diaphragma, diaphragma pelvis a svaly podél páteře. Dysbalence mezi těmito hlubokými svaly a svaly povrchovými vedou nejčastěji k dysbalancím viditelným v předozadní rovině. Pro porovnání Čermák (1998) popisuje, že chabé držení těla vzniká při celkově nižším napětí posturálního svalstva a tato vada je ještě prohloubena statickým zatížením, či vlivem únavy. Tím pak dochází ke vzniku nedostatečného zakřivení páteře, kyfotickému držení těla, nebo bederní hypelordóze s nadměrným sklonem pánve. Dále charakterizuje nefyziologické zakřivení páteře do stran, tedy skoliózu, kdy může jít o vychýlení páteře dané funkčním přetížením, nebo může jít o deformitu se strukturálními změnami. Pokud jde „pouze“ o odchylku funkční povahy, jedná se o skoliotické držení těla, které oproti skolióze nenarušuje posturální funkci a držení těla jako celku. Beránková et. al. (2012) přidává dělení svalových dysbalancí na lokální, které jsou v jedné určité svalové jednotce, a systémové, kdy je postižen celý hybný aparát a vznikají chybné pohybové řetězce.
33
2.2 Výskyt vadného držení těla u dětí staršího školního věku V roce 2003 shromažďovala Kraťenová et. al. výsledky držení těla, vyšetřované v rámci preventivních prohlídek lékařů, v 10 městech ČR 3520 dětí školního věku, 50 % vyšetřených tvořili chlapci. Zisk dat spočíval v lékařském vyšetření a na základě dotazníku, který se věnoval pohybové aktivitě dítěte, její četnosti a kvality, využití volného času, rodinné anamnézy, apod. Držení těla bylo hodnoceno podle Thomase, Kleina a Mayera, orientačně podle Matthiase. Pro nás jsou zajímavé výsledky 11letých a 15letých dětí. V 11 letech mělo vadné držení těla 40,8 % dětí a v 15 letech 40,6 %. Nejčastěji se jednalo o: „odstálé lopatky (50 % všech dětí), zvýšená bederní lordóza (32 %) a kulatá záda (31 %).“ Výskyt vadného držení těla byl častější u chlapců a to 41,8 %, zatím co u dívek bylo diagnostikováno vadné držení těla v 34,4 %. „Při hodnocení vztahu BMI k držení těla bylo zjištěno, že nejvyšší podíl výskytu vadného držení těla byl u dětí s podváhou (48,5 %), tj. s BMI pod 10. percentilem. Naopak nejnižší výskyt byl u dětí s vyšším BMI a v porovnání s dětmi s normálním BMI byl tento rozdíl významný (33,6 % vs. 38,1 %)“. Na základě dotazníku bylo vyhodnoceno, že nejvíce dětí sportuje kolem 11. roku života (56,3 %), zatímco nejméně sportují 15. leté dívky (39,2 %). Organizovaně děti trénovali v průměru 4x týdně, medián vyšel 2. Děti sportující v oddíle měli nejnižší pravděpodobnost vadného držení těla. Plavání patřilo u chlapců k 3. nejoblíbenějšímu sportu (30 %), po fotbale a cyklistice, a u dívek k druhému (29 %), předcházely mu činnosti typu „aerobic, balet, tanec“.
34
2.3 Držení těla u plavců Plavání je často považováno a doporučováno jako vhodný sport při oslabeních pohybového aparátu. Pohyb ve vodě má zcela nepochybně mnoho výhod, od aerobního zatížení, přes otužování, po nezatěžování kloubních struktur, ale na druhou stranu může při určité dysbalance či oslabení ještě prohloubit. Stackeová (2012) píše: „Plavecké styly4 jako prsa či kraul podporují protrakční držení ramen a hyperkyfotické držení hrudní páteře. Plavání špatnou technikou bez ponoření hlavy je pak o to více rizikové, dochází k záklonu hlavy, nadměrnému napětí svalů šíje a podpoře špatného držení hlavy a krční páteře.“ Kanásová (2004-2005) při testování 56 sportovců z 6 sportovních odvětví zjistila, že zkrácené svalové skupiny se vyskytují u každého plavce (u 96,4 % všech testovaných sportovců). Nějaký druh oslabení svalů se u plavců vyskytuje u 100 % (ve všech sportech se oslabení svalstva vyskytlo v 85,7 %). U všech sportovců zkoumaných sportovních odvětví se vyskytly porušené pohybové stereotypy. Daněk (2010) ve své bakalářské práci testuje zkrácení svalů a poruchy pohybových stereotypů podle Jandy, Lewita. Dochází k závěru, že u jím zkoumaných zlínských plavců má 10 z 10 minimálně jednu svalovou dysbalanci. Pro praxi je z hlediska především zdravotního plavání doporučován znak, protože splývavá poloha má korekční účinky na záda a páteř. V poloze na znak dochází k protažení páteře, k posílení mezilopatkových svalů, břišních a hýžďových svalů. Znak je navíc nejlepší korekcí a kompenzací pro ostatní plavecké způsoby (Košová, 2003).
4
Obecně se v literatuře vyskytuje termín plavecké styly. Styl je ovšem individuální zvládnutí plavecké techniky dle vymezených pravidel. Správně by proto měl být používán termín plavecké způsoby.
35
2.4 Vybrané testy k hodnocení držení těla Vyšetření podle Jaroše a Lomníčka Vyšetření se zaměřuje na držení hlavy, hrudníku, břicho a sklon pánve, křivku zad ve frontální rovině a postavení dolních končetin. Jednotlivé části jsou hodnoceny čísly 1 až 4, kdy 1 je skvělé držení těla a 4 vadné držení těla (Hošková, Matoušová, 2003). Vyšetření podle Kleina, Thomase a Mayera Středem zájmu vyšetření je hlava a krk, tvar hrudníku, břicha, zakřivení páteře, tvar a sklon pánve, výše ramen a postavení lopatek. Každá část je známkována od A, B, C, D podle předem daných siluet. Dolní končetiny jsou hodnoceny zvlášť (Hošková, Matoušová, 2003). Vyšetření pomocí olovnice Při hodnocení z boku prochází olovnice spuštěná ze zevního zvukovodu středem ramenního kloubu a středem kyčelního kloubu a směřuje do přední části nohy, 2 cm před zevní kotník. Při hodnocení zezadu olovnice spuštěná ze záhlaví ve frontální rovině prochází podél páteře, prochází intergluteální rýhou a končí mezi kotníky. Odchylky se měří v centimetrech (Hošková, Matoušová, 2003). Test podle Mathiase Cvičenec se postaví do stoje vzpřímeného a s předpaženými horními končetinami. Při správném držení těla by dítě mělo být schopno vydržet v nezměněném postoji 30 s. Čas (v sekundách) byl měřen do té doby, než došlo ke změně postoje (Neuman, 2003).
36
Vážení na dvou vahách Proband stojí vzpřímeně každou nohou na jedné z osobních vah, pohled má upřený před sebe z důvodu eliminace ovlivnění výsledku. Takto vydrží cca 20 s, poté dojde k odečtení hodnot na obou vahách. Vážení zaznamenáváme v kilogramech. Za normu je pak považován rozdíl mezi končetinami max. 10 % hmotnosti těla (Véle, 2006). Podle Lewita (in Dvořák, 2000) je v normě odchylka 2 kg u dětí do 15 let s průměrnou tělesnou hmotností, pro dospělí je tato hodnota rovna 4 kg.
37
3 Kompenzační cvičení Ve velké většině sportů, ať už na výkonnostní, či vrcholové úrovni, dochází k jednostrannému zatížení. I v relativně „zdravém“ sportu, jako je třeba plavání, může dojít ke zkrácení, nebo oslabení určitých svalových skupin, což může vést k nesprávnému držení těla, či různým bolestem, převážně v oblasti zad. Tento stav je namáhavým tréninkem ještě prohlouben a může způsobovat zdravotní problémy. Z toho důvodu je důležité dbát na správné držení těla a zařazovat do tréninkového procesu kompenzační cvičení (Perič, 2010). Sportovní trénink často zatěžuje nerovnoměrně svalstvo zad a tím se rozvíjí dysbalance. Tyto dysbalance mohou vznikat i přes přiměřenost tréninkového zatížení a nejčastěji se týkají prsních svalů, které bývají zkrácené, a mezilopatkových svalů, které bývají oslabené. Tím vzniká předsunuté držení ramen a lopatky se oddalují od hrudníku. Běžným problémem sportovců jsou také oslabené břišní svaly a oslabené hluboké svaly kolem páteře, které jinak zajišťují vzpřímené držení páteře. Sportovci pak chodí v mírném předklonu, k čemuž také napomáhá často zkrácený m. iliopsoas. Zařazením kompenzačních cvičení tak nejen vyrovnáváme jednostrannou tréninkovou zátěž, ale také slouží jako prevence negativních vlivů vysoce specifického tréninku, a předcházíme tak různým negativním zdravotním dopadům (Perič, 2010). Důležité postavení má kompenzační cvičení v prevenci funkčních poruch, zvláště poruch týkajících se hybného systému. Kompenzace jednostranné zátěže je důležitá na všech výkonnostních úrovních sportu, ale i u běžné nesportující populace. Výkony vrcholových sportovců se často pohybují na hranici funkčních fyziologických schopností lidského organismu, často pak může dojít k přetěžování hybného systému a poté může dojít až k poškození.
38
Naopak nesportující část populace ve většině případů používá nesprávné pohybové stereotypy, které z dlouhodobého hlediska mohou poškodit pohybový aparát. Třetí možností jsou pak procenta lidí, kteří sice již sport zařadili do svého životního stylu, ale problém nastává, pokud danou pohybovou činnost provádí špatně, zvolili si pro sebe nevhodnou sportovní aktivitu nebo přetěžují pohybový aparát. Pohybový aparát má relativně malou obranyschopnost vůči přetížení nebo nesprávnému používání, protože pohybová aktivita je pod volní kontrolou a záleží tedy jen na nás, kdy a jak budeme naše tělo používat (Hošková, 2003). Pro kontrast popisuje Bursová (2005) spontánní pohyb dítěte (do 3 let), který vychází z nutnosti pohybu pro dítě, je řízen reflexně, formuje osobnost dítěte a je mu prospěšný. Pokud ovšem budeme využívat kompenzační cvičení a cvičit je správně, můžeme redukovat nežádoucí účinky přetěžování organismu, pomáhat udržet optimální funkčnost pohybového aparátu a odstranit poruchy hybného systému, které by mohly vést k morfologickým změnám na kostní nebo svalové tkáni (Hošková, 2003). Pro obnovení svalové rovnováhy doporučuje Kabelíková (1997) dvě složky cvičení. První složkou je uvolňování a protahování svalů zkrácených a následné posilování svalů oslabených. Druhým úkolem je pak naučení se správného provádění daného pohybu. Při výběru kompenzačních cvičení je důležitý individuální přístup a cvičení musí být prováděna přesným způsobem, uvědoměle a ze správné výchozí pozice, jedině pak mohou efektivním způsobem korigovat fyziologické zapojování daných svalových skupin v pohybových řetězcích. Díky pravidelnému cvičení je pak každý schopný ovlivňovat držení těla, pohybové stereotypy a tonické vyváženosti posturálního svalstva. Navíc kompenzační cvičení ovlivňují tělesný vývoj i funkční stav vnitřních orgánů (Bursová, 2005).
39
V literatuře (Bursová, 2005, Hošková, 2003) jsou kompenzační cvičení dělena na (popis níže): uvolňovací protahovací posilovací. Podle Zítka (1998) jsou kompenzační cvičení dělena do více částí na cvičení relaxační, protahovací a napínací, cíleně posilovací, mobilizační, dechová a cvičení pro vypracování kvalitních pohybových stereotypů. Hošková, Matoušová (2003) popisují vyrovnávací cvičení z hlediska zdravotní tělesné výchovy a dělí je v první řadě na cvičení vedoucí k vytváření a upevňování vzpřímeného držení těla, cvičení mající vliv na harmonický rozvoj kosterního svalstva a jeho tonickou vyváženost. Za druhé na cvičení dechová a za třetí cvičení relaxační. Podobně dělí kompenzační cvičení Hronzová (2011) na cvičení: mobilizační protahovací posilovací koordinační a balanční dechová a relaxační. Cvičení mobilizační uvolňuje kloubní spojení, stimuluje svaly v okolí kloubu, mobilizuje cvičence. Cvičení není prováděno do extrémních poloh a není prováděno přes bolest. Nevyžaduje nutně přesné provedení, sílu, ani volní úsilí. Patří sem cviky jako kroužení, otáčení, kývání, apod. (Hronzová, 2011).
40
Cvičení koordinační vyžadují přesnou koordinaci aktivace daných svalových skupin a jsou základem obratnosti. Tímto cvičením je výrazně zatěžována centrální nervová soustava (dále CNS), není nutná vysoká úroveň síly, rychlosti, ani vytrvalosti. Zlepšují funkční schopnosti CNS a zásobu podmíněných pohybových reflexů. Nejčastěji jsou využívány asymetrické pohyby, tedy pohyby, kdy se končetiny pohybují různými směry, různě rychle, apod. Cvičení balanční trénují vyváženost a stabilitu při labilních polohách. Rovnováha je zajišťována svalovou vyvážeností, nervosvalovou koordinací, propriocepcí, sluchem a zrakem. Svalové skupiny při rovnovážných polohách a pohybech nepracují samostatně, ale v pohybových řetězcích, čímž je pozitivně ovlivňován hluboký stabilizační systém (Hronzová, 2011). Cvičení dechová rozvíjejí optimální činnost svalů sloužících k respiraci. Vdechem se zvyšuje dráždivost a napětí u většiny kosterních svalů, výdechem se naopak napětí a dráždivost snižuje, což lze využít i u cvičení protahovacích, nebo posilovacích. Dechová cvičení se rozlišují na základní dechová cvičení (normální rytmus dýchání), polohy s klidovým volním dýcháním, dynamické dýchání s doprovodnými pohyby končetin a trupu a vědomě prohloubeným dýcháním. Cvičení relaxační napomáhají vědomému snížení svalového napětí a k celkovému fyzickému i psychickému uvolnění. Svalové uvolnění je důležité z hlediska protahování, relaxace urychluje regeneraci a napomáhá k odstranění únavy a stresu. Pro relaxační cvičení je vhodné využívat hudbu, teplo, terapeutické prostředky, či relaxační psychosomatické metody. Patří sem Jacobsonova metoda, Schulzův autogenní trénink, relaxace po předchozím protažení, jógová cvičení, apod. (Hronzová, 2011).
41
3.1 Uvolňovací cvičení Uvolňovací cvičení záměrně ovlivňuje daný kloub nebo segment a vede k obnovení přirozené kloubní vůle. Aby došlo ke správnému uvolnění, musí dojít ke střídání tahu a tlaku na kloubní spojení, což vede k lepšímu prokrvení kloubu a tedy i k intenzivnější látkové výměně. Lepší prokrvení má za následek prohřátí, které pozitivně ovlivňuje mechanické vlastnosti vazů. Navíc se při pohybu v kloubu rozproudí synoviální tekutina, která snižuje kloubní tření, a jsou nepřímo reflexně uvolňovány svaly v okolí kloubního spojení (Hošková, 2003).
3.2 Protahovací cvičení Protahovací cvičení jsou zaměřená k obnově normální, fyziologické délky svalů, především svalů tonických. Zkrácený sval totiž není schopen intenzivní kontrakce po plném protažení. Kontrakce bude vždy úměrná délce svalu. Zkrácený sval má zvýšené klidové napětí a aktivněji se pak zapojuje do pohybových řetězců. Pokud by nebylo napětí korigováno, došlo by i ke stažení vazu, což by mohlo zvyšovat riziko úrazu, protože úpon svalu by byl silně tažen zkráceným svalem (Bursová, 2005). Krištofič (2000) popisuje strečink, který patří mezi základní protahovací metody, jako cílené protahování daného svalu a jeho důležitost vidí v přípravě svalové tkáně na budoucí výkon a také jako prevenci před zkrácením. Protahování by mělo probíhat pomalu, aby nedošlo k tzv. napínacímu reflexu, což je reakce na rychlé protažení svalu. Protažení svalových vřetének reflexně vyvolá kontrakci natahovaného svalu, z důvodu ochrany svalu proti poškození.
42
Hronzová (2011) doplňuje jako další reflexní reakci svalu reciproční inervaci, což je reflexní vztah mezi svalem a jeho antagonistou. Kontrakce antagonisty uvolní opačný sval, který lze následně účinněji protáhnout. Tento princip funguje na základě reciproční inervace. Facilitace alfa motoneuronů daného svalu utlumí alfa motoneurony antagonisti pomocí interneuronů. Neposlední reflexní reakcí je ochranný útlum, který vznikne při úmyslném vyvolání izometrické kontrakce protahovaného svalu. Ve svalu dojde ke zvýšení napětí, ale sval se nezkrátí, díky reflexní odezvě chránící úponovou šlachu sval klade menší odpor a následné protažení je efektivnější. Na těchto reflexních odpovědích jsou pak vystavěny různé způsoby protahování svalů. Mezi další protahovací metody podle Hronzové (2011) patří postizometrická relaxace (PIR), která je založena na principu následného ochranného útlumu. První fází je izometrické napětí svalu vzniklé proti odporu (8-15 s), následuje relaxace a po té protažení svalu s výdrží 8-15 s. Jedná se o relativně obtížnější cvičení s nutnými důkladnými a přesnými pokyny. Dalším způsobem je proprioreceptivní nervosvalová facilitace, neboli PNF, která využívá princip reciproční inervace a metody kontrakce – relaxace nebo kontrakce – relaxace – kontrakce antagonisty. Mezi další způsoby patří dynamické protahování, dynamický strečink nebo protahování pomocí švihových cvičení. Zásady protahování (Bursová, 2005, Hronzová, 2011): protahovat by se měly především svaly zkrácené nebo svaly s tendencí ke zkrácení před protahováním zahřát protahované svalové skupiny a uvolnit klouby v dané oblasti cvičit v teple, uvědoměle, bez trhavých pohybů a ve stabilní poloze protažení nesmí být bolestivé a mělo by probíhat pod volní kontrolou účinek umocňuje dýchání – fázi protažení koordinujeme s výdechem a doplňujeme pohledem očí výdrž v poloze protažení je individuálně dlouhá a vždy doprovázená klidným dechem, po adaptaci na danou polohu můžeme protažení zintenzivnit cvičení by mělo být pravidelné a využívány by měly být různé varianty cviků.
43
Z fyziologického hlediska je protahování obecně velmi důležitou součástí tréninku, protože dochází k aktivaci receptorů ve svalech a šlachách, které předávají aktivující signály do vyšších oddílů CNS a pracuje tedy celý nervosvalový systém. Protahováním se také odplavují ze svalstva produkty metabolismu, které by jinak způsobovaly únavu, zlepšuje se tedy regenerace (Krištofič, 2000). Protahování by mělo být součástí každodenní přípravy sportovce na fyzickou činnost. Jeho pomocí dochází ke snižování svalového napětí a poté můžeme účinně posilovat antagonistické skupiny svalů. Díky protahovacím cvičením se snižuje nepoměr mezi tonickými a fázickými skupinami svalů, optimalizuje se pohyblivost jednotlivých kloubů a udržuje se fyziologicky ideální délka svalu (Bursová, 2005). U dětí staršího školního věku je nutné brát ohled na odlišnosti chlapců a dívek z pohybového i motivačního hlediska, respektovat individuální pohybové možnosti, vyžadovat správnou výchozí pozici, informovat o důležitosti protahovacích cvičení a cíleně a trvale protahovat svaly s tendencí ke zkracování (Hronzová, 2011). 3.2.1 Zkrácené svalstvo Zkrácený sval je takový sval, který je z různých důvodů v klidové fázi zkrácen. Při pohybu pak není možné dosáhnout plného rozsahu kloubu. Častý sklon ke zkrácení mají především svaly posturální, tedy svaly udržující vzpřímený postoj. Posturální svalstvo je také fylogeneticky starší a má i jiné vlastnosti. U zkráceného svalu je většinou velmi složité určit jasný stupeň zkrácení. Výjimkou jsou svalové skupiny, u kterých lze změřit dosažený úhel mezi dvěma segmenty těla. Pro změření zkrácení daného svalu je nutno pohybovat segmentem v kloubu v pasivním rozsahu tak, aby bylo možno přesně izolovat danou svalovou skupinu (Janda, 2004). K zásadám vyšetření patří, že daný sval nesmí být stlačen, síla, kterou působíme ve směru rozsahu, nesmí přecházet přes dva klouby a vyšetření by mělo probíhat pomalu a konstantní rychlostí (Janda, 2004).
44
3.2.2 Vybrané testy pro hodnocení zkrácení svalů5 Testování zkrácení m. triceps surae Zkrácení vyšetřujeme v poloze ležmo, testovaná dolní končetina je v extenzi, bérec mimo stůl. Druhá končetina je flektovaná, chodidlo na podložce. Hodnocena je velikost flexe pro m. soleus a zvlášť pro m. gastrocnemius. Pokud je možné dosáhnout alespoň 90° je výsledek 0 a nejde o zkrácení. 1 znamená malé zkrácení, tedy flexe dosahuje 85°, 2 je velké zkrácení, kdy se 90° nedosahuje o více než 5°. Testování zkrácení flexorů kyčelního kloubu Výchozí poloha je v lehu, hýžděmi na konci stolu, netestovanou dolní končetinu přitáhne jedinec skrčmo k hrudníku, testovaná končetina je volně dolu ze stolu. Hodnotíme postavení stehna, bérce a deviaci pately. Případně zkoušíme stlačení stehna do hyperextenze, hyperaddukce či bérce do flexe. Záznam číslem 0 ukazuje, že nejde o zkrácení, tzn., že stehno je v horizontále bez deviací, bérec visí volně kolmo k zemi, patela je nepatrně vytočena laterálně. Při tlaku na distální část stehna by se mělo dostat pod horizontálu, tlakem na bérec by mělo být možné zvětšit flexi v kolenním kloubu. 1 je malé zkrácení, kdy dochází k lehce flekčnímu postavení v kyčelním kloubu, lehkému předsunutí bérce, či je stehno v lehké abdukci. Ale tlakem je možno dostat stehno do horizontály a tlakem na distální část bérce jej dostaneme do kolmého postavení vzhledem k zemi. 2 pak značí velké zkrácení, kdy je výrazné flekční postavení v kyčelním kloubu, bérec trčí šikmo vpřed, patela je vytažena vzhůru, stehno je v abdukčním postavení a je jasně viditelná prohlubeň na laterální straně stehna.
5
Podle Jandy (2004).
45
Testování zkrácení flexorů kolenního kloubu Výchozí polohou je leh pokrčmo netestovanou dolní končetinou. Testovanou DK si vyšetřující vezme z nulového postavení z podložky, zároveň fixuje pánev. Pata probanda spočívá v loketním ohbí vyšetřujícího, jeho dlaň je na ventrální straně bérce a tlakem vykonává stálou extenzi v kolenním kloubu. Vyšetření končí při tendenci k flexi v koleni, pohybu pánve či bolesti svalstva na dorsální straně stehna vyšetřovaného. Zjistíme tak rozsah flexe v kyčelním kloubu. Pokud se dostaneme do 90°, nejde o zkrácení, malé zkrácení, tedy 1, je tehdy, pokud se dostaneme ve flexi do 80 – 90°, při flexi menší než 80° jde o 2 zkrácení. Vyšetření paravertebrálních svalů Základní polohou je vzpřímený sed, horní končetiny volně podél těla, dolní končetiny v 90° flexi v kolenním i kyčelním kloubu. Vyšetřující fixuje pánev za lopaty kyčelních kostí z důvodu zabránění anteverze pánve. Cvičenec provede maximální předklon plynulým obloukem bez pohybu pánve. Výsledkem
měření
je
vzdálenost
v centimetrech
mezi
stehny
a
čelem
vyšetřovaného. Při vzdálenosti menší než 10 cm se nejedná o zkrácení, označujeme 0, 10 – 15 cm se rovná malému (1) zkrácení a za velké zkrácení (2) považujeme vzdálenost delší než 15 cm. Vyšetření zkrácení m. pectoralis major V lehu pokrčmo u hrany stolu vyšetřovaný volně spustí horní končetinu v upažení ze stolu. Vyšetřující fixuje před provedením pasivního pohybu svou rukou a předloktím hrudník. Při extendované horní končetině hodnotíme při vzpažení zevniř část sternální dolní, střední a horní část posuzujeme v 90° abdukci ramenního kloubu a 90° flexi kloubu loketního. Klavikulární část a m. pectoralis minor posuzuje vyšetřující při extenzi v loketním kloubu. V rameni je pak horní končetina zevně rotovaná a volně klesá mimo stůl. Vyšetřující pak stlačí ramenní pletenec proti podložce a současně palpuje vlákna vyšetřovaného m. pectoralis. 46
Nejde o zkrácení (0) sternálních částí, pokud paže klesne do horizontály a tlakem na distální část humeru ještě klesne pod horizontálu. Při malém zkrácení (1) paže samovolně zůstává nad horizontálou, ale na její úroveň se lze dostat tlakem. 2, tedy velké zkrácení ukazuje, že do horizontály nejde paži dostat ani tlakem. U části klavikulární a m. pectoralis minor jde o 0 zkrácení, pokud je stlačení možno lehce provést a nenachází se napětí ve svalových vláknech této oblasti. Jde o lehké zkrácení, jestliže je sice možné provést stlačení ramene, ale pouze s malým odporem. Nelze-li provést stlačení ramene a je-li přítomné značné napětí svalových vláken v klavikulární části, jedná se o 2 zkrácení.
3.3
Posilovací cvičení Pomocí posilovacích cvičení se zvyšuje zdatnost oslabených fázických svalů.
Sportující populace ve většině případů přednostně posiluje svaly důležité k danému výkonu. Mezi nejčastější chyby v posilování patří využívání nadměrného objemu posilování, čímž dochází k přetížení, zvláště při jednostranném zatížení. Často také nedochází k posilování svalstva, které není bezprostředně spjato s výkonem (Bursová, 2005). Krištofič (2000) doplňuje, že se musí brát v potaz účinek posilování na svalovou hmotu tedy hypertrofii, která je ovšem žádoucí jen v některých sportech. Navíc posilovací cvičení mají i koordinační funkci a jde o to, zapojovat svaly ve správném pořadí v rámci pohybového řetězce a teprve postupně zvyšovat zátěž. Při neúměrném zvětšení zatížení se může zhoršovat technika z důvodu zapojení nespecifických svalů. Posilovací cvičení by tedy měla přednostně posilovat svaly s tendencí k ochabování či ochablé (Hronzová, 2011). Pro výběr intenzity a velikosti zátěže vždy musíme respektovat specifický a individuální charakter, tzn. různý výběr cviků, počet opakování, sérií, intervalu odpočinku apod. Aby se oslabený sval začal zapojovat do pohybových řetězců, je nutné nejprve zvýšit klidové napětí svalu a postupně ho vědomě zapojovat do pohybu. K tomu jsou z počátku ideální statické posilovací cviky.
47
Statická cvičení jsou taková cvičení, při kterých se zvyšuje napětí ve svalu, ale délka zůstává neměnná. Statická neboli izometrická kontrakce svalu lze trénovat např. cvičením proti odporu. Díky udržování polohy dochází i ke kontrakci svalových skupin, které slouží při daném pohybu jako fixační nebo stabilizační. Opakem pak jsou cvičení dynamická, kde dochází k izotonické kontrakci, které literatura (Bursová, 2005, Jansa, 2007) dělí na svalovou kontrakci koncentrickou, při které se sval zkracuje a napětí je konstantní, a excentrickou, kdy se při konstantním napětí sval protahuje. Zásady posilování (Bursová, 2005, Hronzová, 2011): nutnost zpevnění hlubokého stabilizačního systému před vlastním posilováním posilování svalů s tendencí k ochabnutí, či ochablých, v prodloužení připravení svalů na budoucí zátěž (zahřátí, stimulace) klidový tonus oslabeného svalu zvýší déletrvající izometrické kontrakce před posilováním vybrané svalové skupiny je důležité nejdříve uvolnit příslušný kloub a protáhnout antagonistické svaly počet opakování lze regulovat podle přesnosti provedení pohybu zařazování cviků od jednoduchých ke složitým, především z důvodu posilování správných svalových skupin a ne aktivnějších synergistů, postupujeme od středu k periferii korelace aktivace svalu s výdechem. Ve starším školním věku lze postupně, dle individuálních zvláštností, zvyšovat svalovou sílu, záměrný rozvoj by ale měl nastat až po dokončení vývoje pohybové soustavy, tedy kolem 15. roku. Cvičení je důležité spojit s informovaností. Speciální posilování využíváme až po všeobecné silové připravenosti. Vybíráme cvičení pestrá, více obměn pro jeden segment těla a využíváme pouze mírnou zátěž, či cvičení s vlastní vahou těla (Hronzová, 2011).
48
VÝZKUMNÁ ČÁST CÍLE Cílem DP je zjištění vlivu kompenzačních cvičení na plavce PKJH z hlediska držení těla a flexibility. Dílčím cílem je výběr vhodných testů a měření pro hodnocení držení těla, svalovou sílu, flexibilitu a zkrácení vybraných svalů. V neposlední řadě pak vytvoření zásobníku vhodných kompenzačních cvičení a jejich aplikace do tréninkového procesu.
49
HYPOTÉZY H1
Nejméně 40 % probandů bude mít zkrácené prsní svaly.
H2
U více než 60 % probandů vyšetříme hypermobilitu ramenních kloubů.
H3
Pomocí kompenzačních cvičení pozitivně ovlivníme vysokou flexibilitu ramenních kloubů.
H4
U experimentální skupiny vyhodnotíme ve druhém měření lepší držení těla, ve smyslu menších odchylek od ideálního držení těla hodnoceného pomocí olovnice.
50
METODOLOGIE A POSTUP PRÁCE Použité výzkumné metody (Chráska, 2007): Experiment – přirozený (in vivo), vícefaktorový, využívající techniku paralelních skupin. Pozorování – strukturované, otevřené. Testování – sběr dat. Písemné vyjádření – reflexe jedné z probandek. Pro porovnání výsledků byly používány statistické metody: Aritmetický průměr – součet všech hodnot vydělený jejich počtem. Medián – je hodnota, která při seřazení dat od nejmenšího po největší leží přesně uprostřed, tudíž dělí řadu na 2 poloviny. 50 % dat je pak menších nebo rovno mediánu a 50 % je větších nebo rovno mediánu. Pokud by měl soubor sudý počet prvků, pak je medián roven aritmetickému průměru dvou středních hodnot. Postup práce: 1. Sestavení skupiny plavců, vybrání testů a hodnocení. 2. Změření vstupních dat. 3. Výběr a aplikace kompenzačních cvičení. 4. Změření sekundárních dat. 5. Porovnání 1. a 2. měření.
51
VÝZKUMNÝ SOUBOR Testovaný vzorek činili plavci jindřichohradeckého plaveckého klubu. Jednalo se o 15 žáků staršího školního věku, tedy žáků druhého stupně základní školy. 12 z nich dochází na 5. ZŠ v Jindřichově Hradci. Tato škola úzce spolupracuje s plaveckým klubem, navíc je vzdálená asi 500 m od plaveckého bazénu. Plavci tedy mají ideální podmínky pro plnění školní docházky v kombinaci s plaveckými tréninky. Zbylí 3 žáci jsou studenti gymnázia Vítězslava Nováka rovněž v Jindřichově Hradci. V pozorované skupině jsme měli 7 dívek a 8 chlapců. Danou skupinu jsme rozdělili na 2 části. Jedna polovina plavců prošla pouze vstupním a výstupním měření a bude sloužit k porovnání (dále kontrolní skupina). Druhá polovina absolvovala obě měření a v době mezi měřením cvičili 4x týdně vybraná kompenzační cvičení (dále experimentální skupina). Kompenzační cvičení absolvovali plavci všichni společně na konci tréninkové jednotky pod dohledem jejich trenéra. Tréninkové zatížení skupiny se pohybovalo v rozmezí od 4 hodin po 10 hodin týdně včetně tréninku na suchu. Tab. č. 3 Rozdělení probandů do skupin
Dívky
Chlapci
Cvičící skupina Iniciály Rok narození R.K. 1997 K.Š. 1999 V.M. 1999 A.L. 2001 V.H. 1999 V.N. 1998 F.K. 2001
Necvičící skupina Iniciály Rok narození A.H. 2000 I.H. 2000 J.S. 2001 M.Š. M.S. J.R. J.Ř. Š.Ř.
1998 2000 1998 1999 2002
52
V plném zatížení plavci absolvují 3 ranní tréninky po 1 hodině, 5 odpoledních tréninků po 1,5 hod a 1 suchý 60 minutový trénink. Počet tréninkových jednotek v jednom týdnu se mění především v závislosti na věku a na tréninkovém období. V PKJH dávkuje trenér počet tréninkových hodin v souladu s navštěvovanou třídou, tedy žák 6. třídy ZŠ chodí na trénink 6 x týdně, žák 8. třídy chodí 8 x týdně apod. (tolerance 1 hod). V září byli žáci v přípravném tréninkovém období, což znamená především trénink obecné vytrvalosti a síly. Jelikož plavci mají sezonu rozdělenou na 2 poloviny, mají také 2 vrcholy sezony. Hlavní závodní období 1. poloviny mají zhruba v listopadu a v prosinci. Nový tréninkový cyklus začíná v lednu. Při druhém měření měli již jindřichohradečtí plavci přípravné období za sebou a přecházeli do závodního období. To se může kladně projevit především v testech svalové síly. Tab. č. 4 Tréninkové zatížení plavců PKJH Dívky
Počet TJ
Chlapci
Počet TJ
R.K.
8
V.H.
8
K.Š.
9
V.N.
7
V.M.
6
F.K.
6
A.L.
6
M.Š.
9
A.H.
6
M.S.
7
I.H.
6
J.R.
8
J.S.
4
J.Ř.
7
Š.Ř.
4
53
PRŮBĚH A ANALÝZA VÝZKUMU Výzkum byl realizován ve dvou termínech a to 8.9.2012, což bylo vstupní měření. Druhý termín proběhl dne 3.3.2013 ve shodě s původním výzkumem. Z důvodu objektivnosti a přesnosti antropometrického měření byla u výzkumu přítomna fyzioterapeutka Mgr. Lenka Vernerová. Testy svalové síly, flexibility, zkrácení svalů a hodnocení držení těla byly vybraných k danému účelu z různých objektivních měření. Obě měření probíhala v tělocvičně základní školy za standardní teploty 18°C. Nejdříve proběhlo měření a současné zaznamenání hodnot dívek, poté chlapců. Po prvním měření bylo vybráno 7 jedinců, kteří po dobu 5 měsíců cvičili pravidelně 4krát týdně sestavu vybraných kompenzačních cvičení. Sestavení testové baterie a zásobníku kompenzačních a vyrovnávacích cvičení bylo dílčím úkolem práce. Zhruba po 4 měsících cvičení kontrolní skupiny byl stanoven možný termín sekundárního měření, které probíhalo ve shodě se vstupním měřením.
1. Vybrané hodnotící testy a měření Prvním úkolem výzkumu bylo vybrat, z testů obecně popisovaných v literatuře, vhodná hodnocení a měření, která by se nejvíce hodila pro naše účely. Měření výšky a váhy Plavci se po jednom postavili ke zdi, kde jsme označili jejich výšku, změřili metrem a daný údaj jsme zaznamenali do připravených protokolů. Výšku jsme si zaznamenávali v cm. Pro vážení byla použita osobní váha, jedinci byli po jednom zváženi, a hmotnost jsme si do protokolů zaznamenávali v kilogramech. Na základě změřené výšky a váhy jsme dopočítali BMI jedince, abychom mohli zhodnotit, zda je váha dítěte optimální vzhledem k věku.
54
Držení těla Vyšetření pomocí olovnice Koedukovanou skupinu plavců jsme rozdělili na chlapce a dívky a testovali je odděleně. Pro hodnocení byla použita doma vyrobená olovnice z provázku a závaží. Nejdříve jsme po jedné otestovali děvčata a zaznamenali jejich výsledky. Následně jsme stejným způsobem otestovali i chlapce. Toto měření jsme vybrali z důvodu jasnosti a relativně lehké měřitelnosti. Vážení na dvou vahách Plavání není sport, který by více zatěžoval jednu stranu těla nebo upřednostňoval lateralitu jedince. Proto jsme zvolili tento test, abychom zjistili rozložení váhy na pravé a levé straně těla. U tohoto měření se mohl projevit vliv plochonoží. K posouzení nám sloužily 2 osobní váhy, na každou z nich se měřený proband postavil jednou nohou a díval se před sebe. Když se rafička váhy ustálila, zaznamenali jsme hmotnost (v kg) z každé váhy. Flexibilita Thomayerův příznak Nejdříve jsme vyšetřili děvčata tak, že se postavila vedle sebe a jedna po druhé provedla hluboký ohnutý předklon. Změřili jsme a zaznamenali přesah, či nedosah na zem. Stejně jsme postupovali i u chlapců. Daný test jsme zvolili pro zjištění rozvíjení všech úseků páteře při předklonu a zároveň vypovídá o stavu flexorů kolenního kloubu.
55
Ottův příznak Opět jsme testovali zvlášť dívky a zvlášť chlapce. Po jednom jim byl označen obratel Th 1 a od něj naměřeno a označeno 30 cm kaudálním směrem. Cvičenec provedl předklon, reps. záklon, a my naměřili vzdálenost v cm. Tento cvik jsme zařadili pro zjištění rozvíjení páteře (především hrudní) při flexi a extenzi. Výkrut s tyčí Pro dané testování byla použitá plastová tyč, kterou proband držel v rukách a provedl výkrut (bočné kruhy) napjatými pažemi. Byla změřena nejkratší vzdálenost v cm mezi rukama. Daný cvik jsme zařadili z důvodu zjištění flexibility ramenního kloubu, která je pro plavce všech plaveckých způsobů s výjimkou prsou zásadní. Dosah na lopatky Nejdříve se dívky (poté chlapci) posadily vedle sebe v „tureckém sedu“, zkřižmo položili dlaně na lopatky a byl jim změřen přesah lopatky. Tento cvik jsme zařadili jako druhý, orientační cvik pro flexibilitu ramen. Posazení na paty Probandi se posadili jeden vedle druhého do kleku sedmo na paty, případně až na zem. Daný cvik jsme zařadili pro kontrolu hypermobility kolenního kloubu. Vysoká pohyblivost kolenních kloubu je vhodná pouze u plavců „prsařů“.
56
Zkrácení svalů Pro určení případného zkrácení vybraných svalových skupin jsme používali testování podle Jandy (2004). Testování prováděla Mgr. Lenka Vernerová zvlášť u každého jedince. Pro potřeby vyvýšené podložky byla použita švédská bedna. Přesné provedení testů uvádím v teoretické části v kapitole 3.2.1. Testování zkrácení m. triceps surae Svaly lýtkové jsou v plavání důležité především při startovním skok a obrátkách. Testování zkrácení flexorů kyčelního kloubu Tímto testem jsme posuzovali zkrácení m. iliopsoas, m. rectus femoris, m. tensor fasciae latae. Tyto svaly zajišťují pohyb dolních končetin, v plavání se využívají při všech plaveckých způsobech, pouze u volného způsobu a motýlku mají relativně menší význam, při porovnání s prací horních končetin. Testování zkrácení flexorů kolenního kloubu Takto
jsme
posuzovali
m.
biceps
femoris,
m.
semitendinosus,
m.
semimembranosus, které se v plavání podílejí na práci dolních končetin. Vyšetření paravertebrálních svalů Test jsme použili pro orientační posouzení paravertebrálních zádových svalů, které napomáhají vzpřimování páteře. Vyšetření zkrácení m. pectoralis major Prsní svaly jsou v plavání hodně zatěžované ve všech plaveckých způsobech. Zvláště pak motýlkáři je využívají při začátku záběru, kdy dochází k pokrčení v loketním a vnitřní rotaci v ramenním kloubu.
57
Svalová síla Výdrž ve vzporu klečmo Cvičenci byli rozděleni do skupin zhruba po třech, abychom uhlídali změnu polohy. Ve vzporu klečmo zaujali správnou polohu z hlediska prohnutí páteře, polohy hlavy, či ramen a byli vyzváni k připažení. Byl měřen a zaznamenán čas do změny polohy. Tento test jsme zařadili z důvodu zhodnocení a následnému porovnání komplexní svalové síly (především svalů trupu a ramenního pletence). Svaly trupu v plavání zajišťují optimální polohu při plavání, po startovním skoku a po obrátce udržují polohu splývání apod. Skok z místa Na zem bylo od startovní čáry připevněno pásmo. Plavci prováděli jeden po druhém skok snožmo z místa. Ze tří pokusů byl zaznamenán ten nejdelší v cm. Tento cvik jsme vybrali z důvodu zjištění dynamické síly dolních končetin, která je v plavání důležitá pro startovní skok, či po obrátce. Výdrž ve visu / shyby Dívky cvičily po dvou na doskočné hrazdě. Na startovní povel se podhmatem přitáhly do visu, bradou nad žerď. Měřili jsme výdrž v sekundách. Chlapci cvičili rovněž ve dvojicích na doskočné hrazdě. Při držení podhmatem jim byl zaznamenán počet shybů. Cílem bylo zjistit dynamickou vytrvalostní silovou schopnost horních končetin, které v plavání zajišťují hlavní hybnou sílu. Tento cvik neabsolvovala v prvním měření R. K. z důvodu omezení zatěžování horní končetiny, kvůli předchozí fraktuře.
58
2. Výběr a aplikace kompenzačních cvičení Kompenzační cvičení byla vybrána přímo za účelem zlepšení držení těla a ovlivnění předpokládané vysoké flexibility ramen, protažení svalových skupin a relaxace, jak svalové, tak psychické. Použité byly cviky6 na protažení přední a boční strany krku, trapézového svalu, svalů ramen, prsních svalů, svalů zad, hýžďových svalů, ohybače kyčlí, svalů přední strany stehen a hamstringů. Posilována byla především mezilopatková oblast, dolní fixátory lopatek, břišní svalstvo a rotátorová manžeta. Na závěr bylo relaxační cvičení a cvičení na uvolnění bederní části páteře. Kompenzační cvičení pravidelně 4x týdně absolvovalo 7 plavců. Cvičení probíhalo 3x týdně v prostorách bazénu a jedenkrát týdně v tělocvičně. Vždy cvičili pod dohledem svého trenéra s výjimkou vánočních prázdnin, kdy cvičili v rámci možností doma.
6
Popis a fotografická dokumentace použitých kompenzačních cvičení viz příloha č. 1.
59
VÝSLEDKY VÝZKUMU 1. Měření výšky a váhy, BMI BMI vyšlo u dívek v 1. měření v 57, 14 % v normě, tzn. u 4 dívek, u 28,57 % bylo BMI lehce nad normální hodnotou a u jedné dívky, tedy 14,29 % bylo nižší než je norma pro daný věk. Ve druhém měření vyšlo BMI u 42,86 % (3) dívek v normě, ve stejném počtu byla hodnota nižší než norma a u jedné dívky, tedy 14,29 % bylo BMI vyšší než je norma. Tab. č. 5 Výška, váha a BMI u dívek Iniciály R.K. K.Š. V.M. A.L. A.H. I.H. J.S.
Datum
Věk
Výška (cm)
Váha (kg)
BMI
8.9 2012 3.3.2013 8.9 2012 3.3.2013 8.9 2012 3.3.2013 8.9 2012 3.3.2013 8.9 2012 3.3.2013 8.9 2012 3.3.2013 8.9 2012 3.3.2013
15 16 13 14 13 14 11 12 12 13 12 13 11 12
162 164 161 163 182 186 153 157 155 156 150 154 165 167
51 50 50 50 71 67 35 35 40 43 40 40 58 62
19,43 18,59 19,30 18,82 21,43 20,52 14,95 14,20 16,65 17,67 17,78 16,87 21,30 22,22
60
Dívky vyrostly v průměru o 2,71 cm, medián hodnot je roven 2 cm. Graf č. 1 Porovnání 1. a 2. měření výšky (cm) dívek
Příbytek váhy činil u dívek v průměru 0,29 kg a medián těchto hodnot byl roven 0 kg. 3 děvčata zůstala na své původní váze, 2 zhubla a 2 měla váhu vyšší než při vstupním měření. Graf č. 2 Porovnání 1. a 2. měření hmotnosti (kg) - dívek
61
V prvním měření bylo u chlapců BMI v 6 případech, tedy v 75 %, v normě. U 12,5 %, tedy u jednoho chlapce, bylo BMI lehce nad normou a u 12,5 % pod normou. Ve druhém měření bylo 62,5 % (5) probandů v normě, 12,5 % těsně nad normální hodnotou a 25 % měření bylo pod normální hodnotou pro daný věk. Tab. č. 6 Výška, váha a BMI u chlapců Iniciály V.H. V.N. F.K. M.Š. M.S. J.R. J.Ř. Š.Ř.
Datum
Věk
Výška (cm)
Váha (kg)
BMI
8.9.2012 3.3.2013 8.9.2012 3.3.2013 8.9.2012 3.3.2013 8.9.2012 3.3.2013 8.9.2012 3.3.2013 8.9.2012 3.3.2013 8.9.2012 3.3.2013 8.9.2012 3.3.2013
13 14 14 15 11 12 15 16 12 13 14 15 13 14 10 11
173 180 161 166 142 143 178 180 160 165 170 175 171 174 148 150
63 64 59 61 30 30 57 61 49 52 58 59 54 58 38 42
21,05 19,75 22,76 22,14 14,88 14,67 18,00 18,83 19,14 19,12 20,07 19,28 18,47 19,14 17,35 18,67
62
Od vstupního do sekundárního výzkumu hoši v průměru vyrostli o 3,62 cm, střední hodnota pak byla 4,5 cm. Graf č. 3 Porovnání 1. a 2. měření výšky chlapců
Průměrný přírůstek váhy byl u chlapců 1,87 kg a střední hodnota se rovnala 2 kg. Graf č. 4 Porovnání 1. a 2. měření hmotnosti (kg) u chlapců
63
Souhrn: Celkově experimentální skupina vyrostla v průměru o 3,57 cm, medián 4 cm. U všech jedinců zůstala váha stejná nebo se snížila. Průměr snížení váhy byl 0,29 kg, medián 0 kg. Průměrný rozdíl BMI mezi prvním a druhým měřením byl – 0,73, medián – 0, 75. Kontrolní skupina vyrostla v průměru o 3 cm, medián 2,5 cm. Průměrný přírůstek váhy byl 3,29 kg, medián 3,5. Rozdíl BMI vzrostl v průměru o 0,38, medián 0,75. Celkově jsme tedy v druhém měření zjistili u experimentální skupiny vyšší přírůstek do výšky, nižší přírůstek váhy a BMI než u kontrolní skupiny.
64
2. Držení těla 2.1 Hodnocení držení těla pomocí olovnice Při hodnocení držení těla pomocí olovnice byla u dívek v 1. i v 2. měření vyhodnocena minimálně 1 odchylka od ideálního stavu. Z tabulky č. 7 vyplývají změny v držení těla, které bylo hodnoceno pomocí olovnice, jež nastaly v období od 8.9.2012 do 3.3.2013. Probandka R. K. se v 85,71 % zlepšila, tzn., že při 7 sledovaných bodech se zlepšila v šesti, a v 14,29 % zůstala na původním stavu. Probandka K. Š. se zlepšila v 57,14 %, což odpovídá zlepšení ve 4 bodech, a v 42,86 % zůstal na původním stavu. Probandka V. M. se zlepšila v jednom bodě, tedy 14,29 %, ve dvou bodech měření došlo ke zhoršení, což odpovídá 28,57 %, a v 57,14 % zůstala ve stejném stavu. Probandka A. L. se zlepšila v jednom bodě (14,29 %), zhoršila se ve dvou bodech (28,57 %) a zůstala ve stejném stavu v 57,14 %. Tab. č. 7 Hodnocení držení těla pomocí olovnice (odchylka v cm) – dívky, experimentální skupina L … vlevo, P … vpravo, V … ventrálním směrem, D … dorsálním směrem K. Š.
Olovnice z boku
Olovnice ze zadu
R. K. Záhlaví Páteř Intergluteální rýha Mezi kotníky Střed ramena Střed kyčelního kloubu 2 cm V zevní kotník
V. M.
A. L.
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
0
0
0
0
0
0
0
0
2 cm P
1 cm P
1 cm L
1 cm L
1 cm L
1 cm L
0
1 cm L
2 cm P
1 cm P
2 cm L
1 cm L
1 cm L
1 cm L
1 cm L
1 cm L
1,5 cm P 1,5 cm L 1 cm L 2 cm 3 cm V 2 cm V 2 cm V V
1 cm L 2,5 cm V
2 cm L 3 cm V
1 cm L 1,5 cm V
1 cm L 1 cm V
2 cm P
3 cm V
2,5 cm V
1 cm V
0
2,5 cm V
1 cm V
1 cm V
2 cm V
3 cm V
2 cm V
1 cm V
0
1 cm V
1 cm V
2 cm V
2 cm V
65
Z tabulky č. 8 vyplývá, že probandka A. H. se v 71,43 % zhoršila v držení těla, hodnoceném pomocí olovnice, a v 28,57 % zůstala na původním stavu, což odpovídá 2 bodům měření ze sedmi. Probandka I. H. se zlepšila v 28,57 %, což odpovídá zlepšení ve dvou bodech, v jednom bodě, tedy v 14,29 % došlo ke zhoršení stavu, a v 57,14 % zůstala na původním stavu, kde nebyla popsána odchylka. Probandka J. S. zůstala ve 100 % na původním stavu, odchylka se objevila ve 3 bodech, tedy v 42,86 %. Tab. č. 8 Hodnocení držení těla pomocí olovnice (odchylka v cm) – dívky, kontrolní skupina L … vlevo P … vpravo V … ventrálním směrem D … dorsálním směrem
Olovnice z boku
Olovnice ze zadu
A.H.
I.H.
J.S.
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
Záhlaví
0
0
0
0
0
0
Páteř Intergluteální rýha
0
1 cm L
0
0
0
0
0
1 cm L
0
0
1 cm P
1 cm P
Mezi kotníky
0
0
0
0
1 cm P
1 cm P
Střed ramena Střed kyčelního kloubu 2 cm V zevní kotník
0
1 cm V
0
0,5 cm V
0
0
1 cm V
2 cm V
1 cm D
0
1 cm D
1 cm D
1 cm V
3 cm V
1 cm V
0
0
0
66
Při hodnocení držení těla pomocí olovnice byla u chlapců v 1. i v 2. měření vyhodnocena alespoň 1 odchylka od ideálního stavu. Při porovnání experimentální skupiny v prvním a v druhém měření jsme zjistili 33,33 % zlepšení, 4,76 % zhoršení a v 61,91 % nezměněný stav. U kontrolní skupiny bylo zjištěno 5,71 % zlepšení, 14,29 % zhoršení a v 80 % nezměněný stav. Je tedy zřejmé, že experimentální skupina dosáhla vyššího zlepšení a ke zhoršení stavu došlo pouze v 1 případě, zatímco u kontrolní skupiny bylo zhoršení 5krát. I když vezmeme v potaz vyšší počet probandů v kontrolní skupině, procentuální zastoupení zhoršení stavu je vyšší. Z tabulky č. 9 vyplývají změny v držení těla, které bylo hodnoceno pomocí olovnice, jež nastaly v období od 8.9.2012 do 3.3.2013. Proband V. H. se v 28,57 % zlepšil, tzn., že při 7 sledovaných bodech se zlepšil ve dvou, a v 71,43 % zůstal na původním stavu. Tento stav byl ale z 80 % vyhodnocen 0 odchylkou od optimálního držení těla při hodnocení pomocí olovnice. Proband V. N. se zlepšil v 57,14 %, což odpovídá zlepšení ve 4 bodech, a v 42,86 % zůstal na původním stavu, který odpovídal optimálnímu držení těla. Proband F. K. se zlepšil v jednom bodě, tedy 14,29 %, v jednom bodě měření došlo ke zhoršení a v 71,43 % zůstal ve stejném stavu, který z 80 % odpovídal optimálnímu držení těla.
67
Tab. č. 9 Hodnocení držení těla pomocí olovnice (odchylka v cm) – chlapci, experimentální skupina L … vlevo V … ventrálním směrem
Olovnice z boku
Olovnice ze zadu
V.H.
V.N.
F.K.
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
Záhlaví
0
0
0
0
0
0
Páteř
0
0
0
0
0
0
Intergluteální rýha
0
0
0
0
0
0
Mezi kotníky
0
0
1 cm L
0
0
0
Střed ramena
2 cm V
1 cm V
2 cm V
1 cm V
2 cm V
1 cm V
2 cm V
1 cm V
2 cm V
1 cm V
1 cm V
1,5 cm V
1 cm V
1 cm V
2 cm V
1,5 cm V
1 cm V
1 cm V
Střed kyčelního kloubu 2 cm před zevní kotník
68
Z tabulky č. 10 vyplývá, že proband M. Š. zůstal ve 100 % v původním stavu, který z 85,71 % odpovídá optimálnímu držení těla při hodnocení pomocí olovnice. Přítomna byla pouze jedna odchylka. Proband M. S. se zlepšil v 28,57 %, což odpovídá zlepšení ve dvou bodech, ve stejném počtu bodů, tedy v 28,57 % došlo ke zhoršení stavu, a v 42,86 % zůstal na původním stavu, kde nebyla popsána odchylka. U probanda J. R. nedošlo ke zlepšení, ve 3 bodech měření došlo ke zhoršení a v 57,14 % zůstal ve stejném stavu, kde 0 bylo hodnoceno pouze záhlaví. J. Ř. zůstal ve 100 % na původním stavu, odchylka se objevila ve 3 bodech, tedy v 42,86 %. Š. Ř. byl také ve 100 % beze změny, odchylka se ovšem vyskytla pouze 1, což odpovídá 14,29 %. Tab. č. 10 Hodnocení držení těla pomocí olovnice (odchylka v cm) – chlapci, kontrolní skupina L … vlevo V … ventrálním směrem M.Š.
M.S.
J.Ř.
J.R.
Š.Ř.
Olovnice z boku
Olovnice ze zadu
8.9.12 3.3.13 8.9.12 3.3.13 8.9.12 3.3.13 8.8.12 3.3.13 8.9.12 3.3.13 Záhlaví
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
Páteř
0
0
0
1 cm L
0
1 cm L
0
0
0
0
0
0
1 cm L
2 cm L
0
1 cm L
1 cm L
1 cm L
0
0
0
0
1,5 cm L
1 cm L
0
1 cm L
1 cm L
0
0
1 cm V
1 cm V
0
0
2 cm V
1 cm L 2 cm V
0
0
0
0
0
0
3 cm V
2 cm V
1 cm V
1 cm V
0
0
1 cm V
1 cm V
0
0
0
0
1 cm V
1 cm V
1 cm V
1 cm V
0
0
Intergluteální rýha Mezi kotníky Střed ramena Střed kyčelního kloubu 2 cm před zevní kotník
69
Souhrn: Při porovnání výsledů celé experimentální skupiny jsme zjistili 38,78 % zlepšení stavu, zatímco u kontrolní skupiny došlo ke zlepšení pouze v 7,14 %. Graf č. 5 Zhodnocení změny stavu držení těla, hodnocení pomocí olovnice, u experimentální skupiny
Graf č. 6 Zhodnocení změny stavu držení těla, hodnocení pomocí olovnice, u kontrolní skupiny
70
2.2 Hodnocení držení těla při stoji na dvou vahách V prvním měření jsme u dívek experimentální skupiny naměřili průměrnou odchylku 2,12 kg a medián 2 kg. V druhém měření jsme vyhodnotili poněkud zhoršené hodnoty a to průměr 2,5 kg a medián 2,25 kg. U jedné probandky jsme dosáhli zlepšení, u jedné zhoršení. U kontrolní skupiny jsme v prvním měření dosáhli průměrné odchylky 2 kg a mediánu 2 kg a v druhém měření průměru 1,5 kg a mediánu 0,5 kg. Graf č. 7 Porovnání hodnot (kg) ve stoji na dvou vahách mezi prvním a druhým měřením – dívky
71
V prvním měření experimentální skupiny chlapců jsme naměřili průměrnou odchylku 2 kg a medián 2,5 kg. V druhém měření jsme vyhodnotili zlepšení hodnot a to na průměr 1,5 kg a medián 1,5 kg. U kontrolní skupiny jsme v prvním měření dosáhli průměrné odchylky 2,25 kg a mediánu 1,5 kg a v druhém měření průměru 4,25 kg a mediánu 4 kg. Tyto hodnoty byly ovlivněny výraznou změnou rozložení váhy u jednoho probanda. Graf č. 8 Porovnání hodnot (kg) ve stoji na dvou vahách mezi prvním a druhým měřením – chlapci
Souhrn: Celkově jsme u experimentální skupiny dosáhli zlepšení stavu, ve smyslu snížení rozdílu, u 42,86 %, zatímco u kontrolní skupiny jsme naměřili pouze 25 % zlepšení stavu.
72
3. Flexibilita Průměrná hodnota Thomayerovy zkoušky u dívek experimentální skupiny 8. 9. 2012 byla -11 cm, medián byl roven -10,5 cm. 3. 3. 2013 byly tyto hodnoty -5,75 cm a -7 cm. U kontrolní skupiny dívek byl v prvním měření průměr hodnot 7,33 cm a medián 10 cm. V druhém měření průměrná hodnota dosahovala 5 cm a medián 1 cm. U obou skupin se objevily i relativně velké výkyvy hodnot mezi prvním a druhým měření. V druhém měření tedy kontrolní skupiny měla nižší průměr než v prvním měření. Průměrný součet Ottova inklinačního a reklinačního indexu u experimentální skupiny dívek v prvním měření byl 4,38 cm, medián těchto hodnot byl 4,75 cm. V druhém měření jsme zaznamenali průměrnou hodnotu 5,25 cm a medián 5 cm. U kontrolní skupiny byla průměrná hodnota z prvního měření 7,33 cm a medián 7 cm. Ve druhém měření jsme se dostali na průměr 4,67 cm a medián 6 cm. Experimentální skupina tedy dosáhla v druhém měření vyššího výsledku flexibility páteře než v prvním měření a zároveň i vyšší hodnoty než kontrolní skupina v druhém měření. U experimentální skupiny je vidět znatelný rozdíl mezi prvním a druhým měřením. U testu flexibility ramen výkrutem s tyčí jsme dostali v prvním měření u kontrolní skupiny průměrnou hodnotu 68,5 cm a medián 68,5 cm. V druhém měření byla průměrná hodnota 73 cm a medián 77 cm. U kontrolní skupiny jsme naměřili 8. 9. 2012 průměr 84,33 cm a medián 89. 3. 3. 2013 byla průměrná hodnota 79,33 cm a medián 76 cm. U experimentální skupiny jsme tedy ve druhém měření vyhodnotili průměrně širší úchop při výkrutu, u kontrolní skupiny naopak. Testem dosahu na lopatky jsme zjistili, že všechny dívky relativně daleko přesáhnou svou lopatku. Průměrná hodnota prvního měření u experimentální skupiny byla 9,75 cm, medián 10 cm. Ve druhém měření jsme dostali průměr 10,5 cm a medián 10,5 cm. U kontrolní skupiny jsme v prvním měření vyhodnotili průměr 10 cm a medián 11 cm. V druhém měření jsme dostali hodnoty 11 cm v průměru i mediánu.
73
V prvním i druhém měření jsme vyšetřili vysokou flexibilitu loketních kloubů u dívek obou skupin. Pouze v 1 případě v testované skupině jsme naměřili v obou měřeních 110°, což odpovídá normě. Jinak mají všechny dívky hypermobilní loketní klouby a rozdíly mezi prvním a druhým měřením jsou zanedbatelné. Jen v jednom případě jsme v kontrolní skupině naměřili rozdíl 40° mezi prvním a druhým měřením. Pomocí zkoušky posazení na paty jsme v prvním měření vyšetřili 71,43 % hypermobilitu kolenních kloubů, v druhém měření 85,71 %. Ovšem výsledek hodnocení v normě se pokaždé týkal jiné dívky. U experimentální skupiny jsme v prvním měření vyhodnotili 100 % hypermobilitu, ve druhém měření 75 % hypermobilitu. U kontrolní skupiny jsme zjistili v prvním i v druhém měření hypermobilitu v 66,67 %, ale norma byla vyhodnocena pokaždé u jiné dívky. Tab. č. 11 Testy flexibility (cm) první a druhé měření – dívky, experimentální skupina K.Š.
R.K.
Páteř Lokty Ramena
A.L.
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
-11
-8
-6
-6
- 10
0
- 17
-9
5
6
3
3
2
2
4
3
0
0
2
2
1
3
0,5
2
5
6
5
5
3
5
4,5
5
71
85
66
69
86
90
51
48
12
10
11
10
9
9
7
9
Extenze
160°
170°
110°
110°
170°
160°
160°
165°
Posazení na paty
sed na zem
sed na zem
sed na zem
norma
sed na zem
sed na zem
sed na zem
sed na zem
Thomayer
Kolena
V.M.
Ottův inklinační příznak Ottův reklinační příznak Součet inklinačního a reklinačního indexu Tyč Dosah na lopatky
74
Tab. č. 12 Testy flexibility (cm) první a druhé měření – dívky, kontrolní skupina
Kolena
Lokty Ramena
Páteř
A.H.
I.H.
J.S.
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
Thomayer
10
1
17
17
-5
-3
Ottův inklinační příznak
5
4
5
4
5
4
Ottův reklinační příznak
3
2
2
0
2
2
8
6
7
4
7
6
89
87
86
75
78
76
Dosah na lopatky
11
12
8
10
11
11
Extenze
150°
150°
170°
130°
140°
140°
Posazení na paty
norma
sed na zem
sed na zem
norma
sed na zem
sed na zem
Součet inklinačního a reklinačního indexu Tyč
75
Průměrná hodnota Thomayerovy zkoušky u chlapců experimentální skupiny 8. 9. 2012 byla 4 cm, medián byl roven -3 cm. 3. 3. 2013 byly tyto hodnoty 3 cm a -3 cm. U kontrolní skupiny chlapců byl v prvním měření průměr hodnot -8,8 cm a medián -7 cm. V druhém měření průměrná hodnota dosahovala -6,2 cm a medián -8 cm. Vysoké kladné hodnoty jednoho z testovaných plavců ovlivnily průměrnou hodnotu experimentální skupiny, ale po cvičení kompenzačních cvičení u něj došlo k viditelnému zlepšení. Průměrný součet Ottova inklinačního a reklinačního indexu u experimentální skupiny chlapců v prvním měření byl 9,67 cm, medián těchto hodnot byl 9 cm. V druhém měření jsme zaznamenali průměrnou hodnotu 8,33 cm a medián 9 cm. U kontrolní skupiny byla průměrná hodnota z prvního měření 8,8 cm a medián 8 cm. Ve druhém měření jsme se dostali na průměr 7,4 cm a medián 6 cm. U kontrolní skupiny jsme zaznamenali jednu výrazně změněnou hodnotu, která ovlivnila i průměr prvního měření. U testu flexibility ramen výkrutem s tyčí jsme dostali v prvním měření u kontrolní skupiny průměrnou hodnotu 75 cm a medián rovněž 75 cm. V druhém měření byla průměrná hodnota 74,67 cm a medián 77 cm. U kontrolní skupiny jsme naměřili 8. 9. 2012 průměr 72,6 cm a medián 75. 3. 3. 2013 byla průměrná hodnota 75,2 cm a medián 75 cm. U experimentální skupiny jsme tedy ve druhém měření vyhodnotili průměrně užší úchop při výkrutu, ale jen o 0,33 cm. U kontrolní skupiny jsme naměřili v druhém měření průměrně širší úchop. Testem dosahu na lopatky jsme zjistili, že všichni chlapci relativně daleko přesáhnou svou lopatku. Průměrná hodnota prvního měření u experimentální skupiny byla 11 cm, medián 11 cm. Ve druhém měření jsme dostali průměr 11,66 cm a medián opět 11 cm, což jsou v podstatě zanedbatelné změny. U kontrolní skupiny jsme v prvním měření vyhodnotili průměr 13,8 cm a medián 13 cm. V druhém měření jsme dostali hodnoty 13,8 cm v průměru a v mediánu 13 cm. V prvním i druhém měření jsme vyšetřili vysokou flexibilitu loketních kloubů u chlapců obou skupin. Rozdíly mezi prvním a druhým měřením jsou zanedbatelné.
76
Pomocí zkoušky posazení na paty jsme v prvním měření vyšetřili 50 % hypermobilitu kolenních kloubů, v druhém měření 62,5 %. Výsledek se změnil pouze u jednoho chlapce, u kterého bylo v 1. měření hodnoceno jako norma a druhé jako hypermobilita. Tab. č. 13 Testy flexibility (cm) první a druhé měření – chlapci, experimentální skupina
Kolena
Lokty Ramena
Páteř
V.H.
V.N.
F.K.
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
Thomayer
17
10
-2
-3
-3
-4
Ottův inklinační příznak
5
5
5
3
5
6
Ottův reklinační příznak
4
4
7
4
3
3
Součet inklinačního a reklinačního indexu
9
9
12
7
8
9
Tyč
75
77
80
80
70
67
Dosah na lopatky
11
9
11
11
11
15
Extenze
120°
120°
150°
130°
140°
160°
Posazení na paty
Norma
norma
norma
norma
sed na zem
sed na zem
77
Tab. č. 14 Testy flexibility (cm) první a druhé měření – chlapci, kontrolní skupina M.Š.
J.Ř.
Š.Ř.
3.3.13
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
Thomayer
-19
-16
-10
-15
10
11
-7
-8
-3
-3
Ottův inklinační příznak
5
5
3
4
5
4
6
6
6
6
Ottův reklinační příznak
2
1
6
1
3
2
2
3
6
5
Součet inklin. a reklin. indexu
7
6
9
5
8
6
8
9
12
11
Tyč Dosah na lopatky
75
77
60
66
89
96
75
73
64
64
10
12
17
15
13
13
16
16
13
13
Extenze
155°
160°
180°
180°
160°
160°
140°
140°
130°
130°
Posazení na paty
sed na zem
Páteř
8.9.12
Lokty Ramena
J.R.
Kolena
M.S.
sed na sed na sed na sed na sed na sed na norma norma norma zem zem zem zem zem zem
78
Pro zhodnocení flexibility ramen výkrutem s tyčí jsme ve druhém měření zjistili i délku paže a šířku ramen plavců. Pokud bychom za normu pro výkrut s tyčí vzali délku paže plus šířku ramen u chlapců a délku paže plus ½ šířky ramen u dívek, tak bychom zjistili, že téměř 87 % (tedy 13 z 15) plavců má úchop při výkrutu s tyčí užší než je norma. Tab. č. 15 Flexibilita ramen (cm) hodnocená výkrutem s tyčí – dívky
Délka paže Šířka ramen Norma pro výkrut s tyčí Výkrut s tyčí
R.K.
K.Š.
V.M.
A.L.
A.H.
I.H.
J.S.
66
66
77
65
62
60
68
35
34
34
28
35
30
36
83,5
83
94
79
79
75
86
85
69
90
51
87
75
78
Tab. č. 16 Flexibilita ramen (cm) hodnocená výkrutem s tyčí – chlapci
Délka paže Šířka ramen Norma pro výkrut s tyčí Výkrut s tyčí
V.H.
V.N.
F.K.
M.Š.
M.S.
J.R.
J.Ř.
Š.Ř.
78
68
58
78
68
70
74
59
39
35
29
36
34
39
38
33
117
103
87
114
102
109
112
92
77
80
67
77
66
96
73
64
79
Souhrn: V prvním měření jsme u experimentální skupiny naměřili průměrnou Thomayerovu zkoušku – 4,57 cm, medián – 6 cm. Ve druhém měření jsme dosáhli průměrné hodnoty – 2,86 cm, medián – 4 cm. U kontrolní skupiny jsme naměřili průměr – 0,875 cm, medián – 4. Ve druhém měření byla průměrná hodnota – 2 cm, medián – 3 cm. Rozdíly mezi prvním a druhým měřením byly z hlediska Ottova inklinačního a deklinačního součtu téměř zanedbatelné, zvláště u experimentální skupiny. U experimentální skupiny jsme v prvním měření spočítali průměr 6,64 cm, medián 5 cm, v druhém měření 6,57 cm, medián 6 cm. U kontrolní skupiny byl průměr v prvním měření 8,25 cm, medián 8 cm, ve druhém byl nižší 6,62 cm, medián 6 cm. Při hodnocení flexibility výkrutem s tyčí jsme u experimentální skupiny v prvním měření spočítali průměr 71,29 cm, medián 71 cm, ve druhém měření průměr 73,71 cm, medián 77 cm. V prvním měření jsme u kontrolní skupiny naměřili průměr 77 cm, medián 76,5 cm, ve druhém měření 76,75 cm, medián 76 cm. V prvním měření dosahu na lopatky jsme u experimentální skupiny naměřili průměr 10,28 cm, medián 11 cm. Ve druhém měření jsme vyhodnotili průměr 10,43 cm, medián 10 cm. U kontrolní skupiny jsme naměřili průměrnou hodnotu 12,38 cm, medián 13 cm, v prvním měření a 12,75 cm, medián 12,5 cm, ve druhém měření. Průměr extenze v loketním kloubu v prvním měření u experimentální skupiny byl 153°, medián 152,5°. V druhém měření průměrná extenze byla 145°, medián160°. U kontrolní skupiny jsme naměřili v prvním měření průměr 153°, medián 152,5°, ve druhém 149°, medián 145°. Při hodnocení flexibility kolenních kloubů sedem na paty jsme v prvním měření u experimentální skupiny vyhodnotili zvýšenou flexibilitu u 71,43 %, ve druhém u 57,14 %. U kontrolní skupiny jsme vyšší flexibilitu vyhodnotili u 62,5 %, ve druhém měření u 75 %.
80
3.1 Zkrácení svalů Zkrácením nejvíce postižené byly paravertebrální svaly a m. rectus femoris a to u obou skupin plavkyň. U experimentální skupiny došlo po cvičení ke zlepšení v obou oblastech. V jednom případě zůstal m. rectus femoris na stejném zkrácení a u paravertebrálních svalů jednou došlo po cvičení ke zhoršení stavu. U kontrolní skupiny jsme navíc zaznamenali zkrácené flexory kolenního kloubu. Ani u jedné ze skupin plavkyň jsme nezaznamenali výrazně zkrácené prsní svaly. Tab. č. 17 Hodnocení zkrácení svalových skupin – dívky, experimentální skupina paravertebrál. svaly … paravertebrální svaly, P … pravá, L … levá K.Š.
R.K.
M. gastrocnemius M. soleus Flexory kolenního kloubu M. rectus femoris M. iliopsoas M. tensor fascie latae
M. pectoralis major
střední vlákna dolní vlákna
A.L.
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
P L P L
0 0 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
1 1 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
P
0
0
0
0
1
0
0
0
L
0
0
0
0
1
0
0
0
P L P L P L
1 0 0 0 0 0
1 1 1 1 0 0
2 2 0 0 0 0
1 1 0 0 0 0
1 1 0 0 1 0
0 0 0 0 1 0
2 1 0 0 0 0
0 0 0 0 0 0
2 (27cm)
2 (16cm)
2 (18cm)
1 (14cm)
1 (15cm)
2 (25cm)
0
0
0 0 0 0 0 0
0 0 0 0 0 0
1 1 0 0 0 0
0 0 0 0 0 0
1 1 0 1 0 0
0 0 0 0 0 0
0 0 0 0 0 0
0 0 0 0 0 0
Paravertebrál. svaly horní vlákna
V.M.
P L P L P L
8.9.12 3.3.13
81
Tab. č. 18 Hodnocení zkrácení svalových skupin – dívky, kontrolní skupina paravertebrál. svaly … paravertebrální svaly P … pravá L … levá A.H.
M. gastrocnemius M. soleus Flexory kolenního kloubu M. rectus femoris M. iliopsoas M. tensor fascie latae
M. pectoralis major
střední vlákna dolní vlákna
J.S.
8.9.12
3.3.13
8.9.12
3.3.13
P L P L
0 0 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
P
1
1
2
2
1
1
L
1
1
2
2
1
1
P L P L P L
2 2 0 0 0 0
1 1 0 0 0 0
2 2 0 0 0 0
0 0 0 0 1 0
1 1 0 0 0 0
1 1 0 0 0 0
2 (21cm)
1 (13cm)
2 (17cm)
2 (16cm)
0
0
0 0 0 0 0 0
0 0 0 0 0 0
0 1 0 0 0 0
0 0 0 0 0 0
0 0 0 0 0 0
0 0 0 0 0 0
Paravertebrál. svaly horní vlákna
I.H.
P L P L P L
8.9.12 3.3.13
82
Zkrácením nejvíce postižené byly flexory kolenního kloubu a m. rectus femoris a to především u kontrolní skupiny. U experimentální skupiny jsme navíc zaznamenali zkrácené paravertebrální svaly, ale těsně v rozmezí kolem 10 cm, tedy 1 zkrácení. Ani u jednoho testovaného plavce jsme nezaznamenali výrazně zkrácené prsní svaly. Tab. č. 19 Hodnocení zkrácení svalových skupin – chlapci, experimentální skupina paravertebrál. svaly … paravertebrální svaly P … pravá L … levá V.H.
V.N.
8.9.12 3.3.13 8.9.12
M. gastrocnemius M. soleus Flexory kolenního kloubu M. rectus femoris M. illiopsoas M. tensor fascie latae
M. pectoralis major
střední vlákna dolní vlákna
3.3.13
8.9.12
3.3.13
P L P L
0 0 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
P
2
1
0
1
0
0
L
2
1
0
0
0
0
P L P L P L
1 1 0 0 0 0
1 1 0 0 0 0
1 1 0 0 0 1
0 0 0 0 0
0 0 0 0 0 0
0 0 0 0 0 0
0
0
0
1 (10cm)
1 (12cm)
0
P
0
0
0
1
0
0
L
0
0
0
0
0
0
P
0
0
0
0
0
0
L
0
0
1
0
0
0
P
1
0
1
0
0
0
L
0
0
1
0
0
0
Paravertebrál. svaly horní vlákna
F.K.
83
Tab. č. 20 Hodnocení zkrácení svalových skupin – chlapci, kontrolní skupina paravertebrál. svaly … paravertebrální svaly P … pravá L … levá M.Š.
M.S.
J.Ř.
J.R.
Š.Ř.
8.9.12
3.3.13
8.9. 12
P
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
L
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
P
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
L
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
Flexory kolenního kloubu
P
0
0
1
0
1
0
1
1
1
1
L
0
0
0
0
1
0
2
1
1
1
M. rectus femoris
P
0
1
0
0
1
1
1
1
1
1
L
0
1
0
0
1
1
2
1
0
1
P
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
L
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
P
0
0
0
1
0
0
0
0
0
0
L
0
0
0
1
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
M. gastrocnemiu s M. soleus
M. illiopsoas M. tensor fascie latae
2 2 (20cm) (18cm)
Paravertebrál . svaly
3.3. 13
8.9. 12
3.3. 13
8.9. 12
3.3. 13
8.9. 12
3.3. 13
horní P vlákna L
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
M. pectoralis střední P major vlákna L
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
dolní P vlákna L
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
84
Souhrn: V experimentální skupině mezi nejčastěji zkrácené svaly v prvním měření patřil m. rectus femoris (85,71 %, což odpovídá 6 probandů ze 7), paravertebrální svaly (57,14 %, 4 ze 7), ve dvou případech jsme vyhodnotili zkrácené flexory kolenního kloubu (28,57 %). Ve druhém měření jsme zjistili zkrácený m. rectus femoris v 42,86 % (3 ze 7) a zkrácené paravertebrální svaly v 57,14 %. V kontrolní skupině jsme v prvním měření zjistili nejčastěji zkrácené flexory kolenního kloubu (7 z 8, tzn. 87,5 %), m. rectus femoris (6 z 8, tzn. 75 %) a ve třech případech zkrácené paravertebrální svaly (37,5 %). V druhém měření jsme zjistili zkrácený m. rectus femoris v 75 % (5 z 8), flexory kolenního kloubu byly zkráceny v 75 % (6 z 8) a ve třech případech byly opět zkrácené paravertevbrální svaly (37,5 %).
4.
Svalová síla
Výdrž ve vzporu klečmo U 73 % plavců došlo ke zvýšení celkové svalové síly při kontrolním měření ve vzporu klečmo v připažení levé horní končetiny. Pouze u čtyř jedinců byla výdrž v sekundárním měření kratší. Průměrná výdrž dívek v prvním měření byla 16,43 s, medián těchto hodnot byl 16 s. Průměrný výsledný čas 4 dívek z experimentální skupiny byl před zahájením kompenzačního cvičení 14 s. Při druhém měření se dívky z experimentální skupiny dostaly na průměrný čas 21,5. Průměr časů dívek kontrolní skupiny činil 23 s, ale byl ovlivněn jednou výrazně vyšší hodnotou, v druhém měření se dostaly na čas 24,33 s. U experimentální skupiny je vidět jasný vzestup statické síly, navíc v relativně specifické poloze. Druhá skupina se v jednom případě zlepšila a ve dvou zhoršila.
85
Graf č. 9 Měření výdrže (s) ve vzporu s připažením levé - dívky
Průměrná výdrž hochů v prvním měření byla 36,38 s, medián těchto hodnot byl 26,5 s. Při zprůměrování výsledného času 3 chlapců experimentální skupiny jsme dostali čas 20 s. Při druhém měření se hoši z experimentální skupiny dostali na průměrný čas 30 s. Průměr časů kontrolní skupiny činil 46,2 s, hodnoty těchto probandů byly znatelně vyšší. V druhém měření byl jejich průměrný čas 47,8 s. U obou skupin je vidět vzestup celkové svalové síly, ovšem u experimentální skupiny je rozdílnost časů mezi prvním a druhým měřením daleko vyšší, stejně jako u děvčat. Graf č. 10 Měření výdrže (s) ve vzporu s připažením levé - chlapci
86
Skok z místa Průměrná délka skoku dívek v 1. měření byla 158,43 cm, medián hodnot byl 156 cm. V druhém měření byl celkový průměr skoku 162,43 cm a medián byl 166 cm. Experimentální skupina měla průměrnou délku skoku 167,75 cm v prvním měření, v druhém 174,75 cm. Dívky kontrolní skupiny skočili v průměru v prvním měření146 cm a v druhém opět 146 cm. U kontrolní skupiny je z tohoto měření jasně viditelné zvýšení dynamické síly dolních končetin. Graf č. 11 Skok z místa (cm) – dívky
87
Průměrná délka skoku chlapců v 1. měření byla 193,5 cm, medián hodnot byl 188,5 cm. V druhém měření byl celkový průměr skoku 209,13 cm a medián byl 205,5 cm. Experimentální skupina měla průměrnou délku skoku v prvním měření 183,67 cm, ve druhém měření 202 cm. Chlapci kontrolní skupiny měli v prvním měření průměrný skok 199,4 cm a ve druhém 213,4 cm. Graf č. 12 Skok z místa (cm) - chlapci
88
Výdrž ve shybu / shyby Dívky v prvním měření v průměru vydržely ve shybu 21,17 s, medián byl 12 s. Ve druhém měření byl průměr hodnot 30,86 s a medián těchto hodnot 19 s. 31 s vydržely v průměru dívky experimentální skupiny v prvním měření, ve druhém 43 s. Časy kontrolní skupiny měly průměr 11,33 v prvním měření, ve druhém 14,67 s. Graf č. 13 Výdrž ve shybu (s) - dívky
89
Ve vstupním měření udělali plavci v průměru 6 shybů, medián byl roven 5,5 shybů. V sekundárním měření byla průměrná hodnota rovna 6,63 a medián 6 shybů. Chlapci experimentální skupiny, zvládli v průměru 5 shybů v prvním měření, ve druhém udělali průměrně 6,67. Kontrolní skupina zvládla v prvním měření v průměru 6,6 a ve druhém měření také 6,6 shybů. Opět je vidět nárůst svalové síly, který je větší u kontrolní skupiny. Graf č. 14 Počet shybů - chlapci
90
DISKUZE Vstupní měření proběhlo 8.9.2012 v tělocvičně 5. ZŠ v Jindřichově Hradci. Konalo se za přítomnosti fyzioterapeutky Mgr. Lenky Vernerové a trenéra PKJH Jana Šimka. Na měření se dostavilo 15 plavců, z toho 7 dívek a 8 chlapců. Speciálně pro toto měření jsme sestavili baterii vybraných hodnocení držení těla, flexibility a zkrácení vybraných svalů a měření svalové síly. K testování jsme potřebovali záznamové listy, olovnici, metr, 2 osobní váhy, stopky, dřevěnou tyč a švédskou bednu. Druhé měření proběhlo 3.3.2013 ve stejných podmínkách a se shodným postupem práce. Některé z výsledků mohly být ve druhém měření lehce ovlivněné absolvováním závodů dne 2.3.2013. Také jsme bojovali s dlouhodobější nemocností jedné probandky a nemocí tří probandů těsně před měřením. V období mezi měřeními cvičilo 7 probandů 4x týdně sérii kompenzačních cvičení pod dohledem jejich trenéra. 3 cvičení probíhala v prostředí plaveckého bazénu, jedno v tělocvičně ZŠ. 1. Výška, váha, BMI První měření se týkalo výšky, váhy a dopočítáno bylo BMI plavců. Z hlediska výšky vyrostly dívky v průměru o 2,71 cm, chlapci o 3,62 cm. Váha se u dívek zvýšila v průměru o 0,29 kg, u chlapců poněkud více o 1,87 kg. Tyto výsledky odpovídají charakteristice staršího školního věku. Celkově v prvním měření do normy BMI spadalo 66,67 % plavců, lehce vyšší BMI měli 3 plavci, což se rovná 20 %, a 2 měli nižší BMI než je norma, což odpovídá 13,33 %. Ve druhém měření bylo BMI v normě u 53,33 % plavců, u 13,33 % bylo nad normou a 33,34 %, tedy u 5 plavců, bylo nižší, než je norma pro daný věk.
91
Kratěnová et al. (2003) porovnávala souvislost mezi BMI a držením těla. Nám vyšlo, že plavci s nižším než normálním BMI měli více nebo stejně odchylek než byl průměr a plavci s vyšším BMI měli nižší nebo stejný počet odchylek než byla průměrná hodnota. Pokud z toho vyvodíme závěr, že jedinci s vyšším BMI mají lepší držení těla, tak tento závěr koresponduje s výzkumem Kratěnové. Ovšem z našeho počtu jedinců s vyšším nebo nižším BMI než je norma není tento závěr objektivní. 2. Držení těla U všech plavců byla při hodnocení držení těla pomocí olovnice diagnostikována minimálně jedna odchylka. Při optimálním držení těla by olovnice při pohledu zezadu procházela středem záhlaví, podél páteře a intergluteální rýhy a dopadala by mezi zevní kotníky. Při pohledu z boku prochází olovnice spuštěná od zevního zvukovodu středem ramenního kloubu, středem kyčelního kloubu a dopadá 2 cm před hlezenní kloub. U každého jedince jsme tedy hodnotili 7 míst. U experimentální skupiny jsme dosáhli celkově 38,78 % zlepšení, 10,20 % zhoršení a v 51,02 % zůstaly výsledky shodné, z toho ovšem bylo 60 % bez odchylky, tedy v pořádku. U kontrolní skupiny jsme vyhodnotili 7,14 % zlepšení, 19,64 % zhoršení a 73,22 % bodů beze změny, z toho u 46,34 % bylo hodnocení 0. Mezi skupinami je tedy kladný rozdíl ve prospěch experimentální skupiny jak ve zlepšení hodnocení, tak v nižším počtu zhoršených hodnocení. Kratěnová et. al. (2003) vyšetřila častější vadné držení těla u chlapců než u dívek v poměru 41,8 % ku 34,4 %. Zprůměrovali jsme celkový počet odchylek pro dívky a pro chlapce a zjistili jsme, že každá naše plavkyně má v průměru 4,43 odchylek (medián 5 odchylek) od ideálního držení těla při hodnocení pomocí olovnice. U plavců jsme zjistili průměr 2,75 odchylek (medián 3 odchylky). Z toho by se dalo usuzovat, že mají chlapci lepší držení těla než dívky, což s výše zmíněným výzkumem nekoresponduje. Může to být ovlivněno především malým počtem probandů, ale i faktem, že se jedná o „sportující“ část populace, přitom Kratěnová et. al. testovala všechny děti.
92
U našich plavců se nejčastější odchylka objevila v hodnocení olovnice procházející středem kyčelního kloubu, kdy tudy neprocházela v 80 %. Hůře dopadlo držení těla při hodnocení pomocí olovnice z boku. Bajerová (2006) prováděla výzkum hodnocení držení těla podle Matthiase na žácích 2. stupně ZŠ a dospěla k závěru, že 36,8 % žáků má velmi dobré držení těla, 37,9 % má dobré držení, tedy že došlo pouze k drobným odchylkám od původního ideálního postoje, a že 25,3 % dětí má vadné držení těla. Celkově jí vyšlo, že chlapci mají lepší držení těla než dívky, což se shoduje s naším výzkumem. Pokud bychom naše plavce ve stoji na dvou vahách hodnotili podle normy Lewita tak v 1. měření experimentální skupiny by se do normy vešlo 28,57 % plavců, ve 2. měření jsme zaznamenali zlepšení na 42,86 %. U kontrolní skupiny by se do normy v 1. měření vešlo 62,5 % a v 2. 37,5 %. Pokud bychom hodnotili podle normy Véleho, tak by se do normy v 1. měření vešlo 57,14 % plavců a v 2. měření by v normě bylo 71,43 % plavců experimentální skupiny. Z hlediska kontrolní skupiny by se do normy vešlo 62,5 % plavců v prvním měření, ve druhém 50 %. 3. Flexibilita Míra pohyblivosti je podle odlišných autorů různě optimální. Za normu se u hlubokého ohnutého předklonu podle Koláře (2009) považuje dotyk země až 10 cm nedosah na zem. Janda (2004) za normu považuje dosah na zem konečky prstů, naopak podle Kučery (2011) nelze z hlediska proporcionality u dětí staršího školního věku země dosáhnout. Z našich plavců se celkově v prvním měření země nedotkli 4, v normě (1 až -2 cm) byli 2 a přesah vyšší než 3 cm mělo 9 plavců. V druhém měření se tři plavci nedotkli země, 2 byli v normě a 10 mělo přesah vyšší než 3 cm. Průměrný přesah všech testovaných plavců PKJH v prvním měření byl 2,6 cm, medián hodnot se rovnal - 6 cm. Průměrná hodnota 11 plavců, kteří měli v prvním měření negativní Thomayerovu zkoušku, tedy dosáhli na zem, byla - 8,5 cm. Průměrný přesah všech testovaných plavců v druhém měření byl 2,4 cm, medián hodnot se rovnal - 3 cm.
93
Průměrná hodnota 10 plavců, kteří měli v druhém měření negativní Thomayerovu zkoušku, byla - 8,3 cm. Celkový rozdíl mezi prvním a druhým měření je zanedbatelný a mohli bychom konstatovat, že plavci PKJH mají pohyblivější páteř (zároveň jsou hodnoceny svaly zadní strany DK) než je norma. Pažoutová testovala v roce 2009 děti věku 10 – 14 let zabývající se severskou kombinací. Průměr Thomayerovy zkoušky jí vyšel - 12,8 cm. Podle tohoto výzkumu mají tedy lyžaři celkově vyšší pohyblivosti páteře a zadní strany DK než naši plavci. U Ottova inklinačního příznaku je za normu podle Smékala (2006) bráno 3,5 cm a deklinačního příznaku 2,5 cm. Jejich součet pak pro normální pohyblivost páteře musí být minimálně 4 cm. Kolář (2009) hodnotí pouze inklinační rozdíl, který musí být minimálně 3 cm. Součet indexů vyšší než 4 nám vyšel u 93,33 % testovaných plavců. Pouze jeden proband měl v prvním měření součet roven 3. V druhém měření se pak nad 4 cm v součtu indexů dostali všichni plavci PKJH. Průměr součtu indexů byl 6,5 cm. Pažoutové (2009) vyšel průměr u lyžařů severské kombinace 6,3 cm. Rozdíl je tedy zanedbatelný. Pokud bychom hodnotili zvlášť inklinační index a zvlášť deklinační index zjistili bychom, že 80 % plavců dosahuje v předklonu délky minimálně 3,5 cm a 46 % dosahuje v záklonu více než 2,5 cm, z toho dosahuje normy více chlapců než dívek (59 % vs. 41 % v inklinačním indexu, 85 % vs. 15 % v deklinačním indexu. Rozdíly mezi jednotlivými měřeními jsou zanedbatelné. Dachková (2011) testovala možnost aplikace funkčních testů na žáky staršího školního věku. Podle jejího výzkumu by bylo vhodné snížit normu pro starší školní věk. Z našeho výzkumu lze usuzovat, že plavci PKJH mají relativně optimálně pohyblivou páteře a že pohyblivost je vyšší u chlapců než u dívek. Pro posouzení pohyblivosti ramen výkrutem s tyčí jsme za normu brali délku paže plus šířku ½ ramen u dívek a délku paže plus šířku ramen u chlapců. Podle této normy nám vyšla vyšší pohyblivost než norma v 86,67 %. Pouze dvě dívky měly délku úchopu širší, než stanovuje norma. Z výzkumu nám tedy vyšlo, že plavci PKJH mají vysokou flexibilitu ramen při hodnocení výkrutem s tyčí.
94
Při hodnocení flexibility ramen zkouškou založených paží (Janda, 2004) se lze snadno dotknout acromionu protilehlé lopatky, což je považováno na normu. Naši plavci si v průměru překryli lopatku o 11,2 cm v prvním měření a o 11,9 cm v druhém měření. Tento test nám potvrdil vysokou flexibilitu ramenních kloubů u testovaných plavců. Norma pro posouzení mobility loketních kloubů je podle Jandy (2004) 110° mezi předloktím a pažní kostí. Nám vyšlo, že 93,33 % plavců má hypermobilní loketní klouby, pouze jedna dívka měla úhel mezi předloktím a kostí pažní 110°. Průměrná hodnota byla 147°, 146° byla průměrná hodnota dívek, 147° chlapců. Nevyšetřili jsme tedy ani rozdíl mezi mobilitou loketních kloubů u dívek a u chlapců. Pro porovnání Pažoutová (2009) vyšetřila hyperextednované loketní klouby pouze u 2 lyžařů z 8, což by odpovídalo 25 % oproti 93,33 % našich plavců. Při posuzování sedu na paty jsme zjistili, že 67 % plavců se posadí až na zem. Přitom normou podle Jandy (2004) je dostat se hýžděmi pod myšlenou spojnici pat. Pažoutová (2009) vyšetřila u lyžařů severské kombinace hypermobilitu u všech probandů. Testovali jsme tyto svalové skupiny: m. gastrocnemius, m. soleus, flexory kolenního kloubu (m. biceps femoris, m. semimembranosus, m. semitendinosus), flexory kyčelního kloubu (m. rectus femoris, m. iliopsoas, m. tensor fascie latae), paravertebrální svaly, m. pectoralis major. Mezi nejčastěji zkrácené svaly patřily paravertebrální svaly, a to ve 40 %, což v našem vzorku přestavuje 6 probandů. Další zkrácené svaly byly m. rectus femoris (9 plavců z 15, tzn. 60 %) a flexory kolenního kloubu (tzn. 6 plavců a odpovídá 40 %). Kanásová ve shodě s námi vyšetřila časté zkrácení flexorů kolenního kloubu a to v 62,5 %. Minimálně jedno zkrácení jsme zaznamenali téměř u všech probandů, pouze u dvou plavců jsme v druhém měření nevyhodnotili žádné zkrácení. Více zkrácení jsme vyhodnotili u dívek (86 %) než u chlapců (75 %). Náš závěr, minimálně jedno zkrácení u každého plavce, se shoduje s výzkumem Kanásové. Daněk testoval svalové dysbalance u plavců věkové skupiny infans II. S ním jsme se naopak neshodli ve vyhodnocení zkrácení m. rectus femoris, který Daněk nevyhodnotil jako často zkrácený, ale my ano.
95
4. Svalová síla Z hlediska svalové síly jsme plavce testovali ve vzporu klečmo s připažením levé horní končetiny. V 86 %, což odpovídá 6 plavcům ze 7, jsme vyhodnotili zlepšení mezi prvním a druhým měřením u experimentální skupiny, u kontrolní jsme zjistili zlepšení pouze 38 %, tedy u 3 plavců. Pokud bychom porovnali výdrž chlapců a dívek např. z 3. 3. 2013, tak bychom zjistili, že průměrný čas chlapců byl 38,75 s a medián 33,5. Průměrný čas dívek ze stejného měření byl 21,57 s, medián 18. Chlapci tedy dosáhli delší výdrže ve vzporu klečmo v připažení levé. Při testování dynamické síly dolních končetin skokem z místa jsme naměřili v druhém měření průměrnou délku skoku u dívek 162,43 cm. U chlapců byl průměr naměřených hodnot v druhém měření 209,13 cm. Při porovnání s normou UNIFITTESTU jsme zaznamenali nadprůměrný výkon vzhledem k věku ve 33,33 %, což odpovídá v našem vzorku 5 plavcům, průměrný výkon ve 40 % (6 plavců) a podprůměrný výkon ve 26,67 % (4 plavkyně). Průměr hodnot výdrže ve shybu v druhém měření byl 30,86 s. Podle normy Bunce (2000 in Neuman, 2003) by 71,43 % (5 ze 7) dívek bylo ve svých výdržích nadprůměrných a 28, 57 % průměrných. Průměr počtu shybů byl u chlapců v sekundárním měření 6,13 shybů. Hondocení NCYFS (National Childern and Youth Fitness Study) je rozděleno do 5 úrovní. 50 % našich plavců by spadalo do úrovně výborný – 2. úroveň, což odpovídá 75. percentilu, 25 % do úrovně průměrný – 3. úroveň, tedy dva plavci dosáhli 50. percentilu, a 25 % mělo úroveň podprůměrnou – 4. úroveň.
96
H1
Nejméně 40 % probandů bude mít zkrácené prsní svaly. Tato hypotéza se nám nepotvrdila. V prvním měření jsme vyšetřili oboustranně
zkrácené prsní svaly u 4 plavců, což činí zhruba 27 %. U dvou probandů byl vyšetřen m. pectoralis major pouze na jedné straně. Nezkrácené prsní svaly vyšly ve shodě s výše zmiňovanými výzkumy Daňka (2010) a Kanásové (2004 – 2005). Částečný vliv by mohla mít všeobecná příprava a pozvolná specializace na jeden plavecký způsob. Plavci v PKJH se nespecializují pouze na jednu disciplínu, mají sice jeden způsob jako svůj „hlavní“, ale vždy je kompenzován tréninkem i ostatních plaveckých způsobů. H2
U více než 60 % probandů vyšetříme hypermobilitu ramenních kloubů. Tato hypotéza se nám potvrdila. Porovnávali jsme výsledky v sekundárním
výzkumu. Prvním testem mobility ramen, tedy výkrutem s tyčí, jsme zjistili, že téměř 87 % plavců má úchop tyče při výkrutu užší, než by mu stanovovala norma. U druhého testu, tedy dosahu na lopatky, jsme vyšetřili, že všichni plavci přesáhnou svou protilehlou lopatku v rozmezí od 9 cm do 16 cm. Tedy 100 % vyšší pohyblivost ramenních kloubů než je norma.
Vysoká pohyblivost ramenních kloubů v plavání je důležitá především pro
plavecké způsoby volný způsob, znak a motýlek. Může ovšem vést ke zdravotním problémům. Proto je důležité udržovat dostatečnou pohyblivost ramenních kloubů, ale nepodceňovat kompenzaci k této oblasti a posilovat rotátorovou manžetu. H3
Pomocí kompenzačních cvičení pozitivně ovlivníme vysokou flexibilitu
ramenních kloubů. Tato hypotéza se nám potvrdila. U 57,14 % plavců experimentální skupiny jsme dosáhli širšího úchopu při výkrutu s tyčí a u 42,86 % jsme dosáhli menšího přesahu protilehlé lopatky. Pokud bychom za kladný výsledek považovali stejný stav nebo menší flexibilitu, dosáhli bychom úspěchu v 71,43 % u obou měření.
97
H4
U experimentální skupiny vyhodnotíme ve druhém měření lepší držení těla, ve smyslu menších odchylek od ideálního držení těla hodnoceného pomocí olovnice. Tato hypotéza se nám rovněž potvrdila. U každého z plavců experimentální skupiny
jsme dosáhli (minimálně u jednoho z bodů měření pomocí olovnice) zlepšení. U 3 probandů došlo v jednom bodě ke zhoršení, u jednoho ve 2. U třech probandů zůstali dvě odchylky beze změny, u jednoho jedna. Celkově jsme hodnotili 7 bodů u každého jedince, tedy v experimentální skupině 49 bodů. V 20 bodech jsme dosáhli zlepšení (40, 81 %), v 5 bodech zhoršení (10,20 %), v 7 bodech zůstala odchylka stejná (14,29 %) a v 17 bodech se nenaměřili žádnou odchylku (34,70 %).
98
ZÁVĚRY Cílem diplomové práce bylo zjištění vlivu kompenzačních cvičení na plavce PKJH z hlediska držení těla a flexibility. Tento cíl byl splněn, zjistili jsme pozitivní vliv kompenzačních cvičení na experimentální skupinu plavců PKJH. Stanoveny byly čtyři hypotézy. Hypotéza první – nejméně 40 % probandů bude mít zkrácené prsní svaly – se nám nepotvrdila. Hypotéza druhá – u více než 60 % probandů vyšetříme hypermobilitu ramenních kloubů – se nám potvrdila. Hypotéza třetí – pomocí kompenzačních pozitivně ovlivníme vysokou flexibilitu ramenních kloubů – se nám potvrdila. A hypotéza čtvrtá – u experimentální skupiny vyhodnotíme ve druhém měření lepší držení těla, ve smyslu menších odchylek od ideálního držení těla hodnoceného pomocí olovnice – se nám také potvrdila. Celkově jsme tedy dospěli k názoru, že kompenzační cvičení kladně ovlivnila držení těla plavců PKJH, především z hlediska hodnocení pomocí olovnice. Pomocí kompenzačních cvičení jsme snížili vysokou flexibilitu ramenních kloubů a povedlo se nám snížit hypermobilitu vyhodnocenou Thomayerovou zkouškou. Rovněž jsme dosáhli nižších zkrácení u nejvíce zkrácených skupin (paravertebrální svaly, m. rectus femoris). Viditelný byl také nárůst svalové síly a to u téměř 77% plavců. Je tedy zřejmé, že kompenzační cvičení mají kladný vliv na organismus sportovce. Doporučovali bychom tedy jejich pravidelné cvičení a zařazení do tréninkového plánu. Kompenzační cvičení pak nemusí plnit svou úlohu pouze ze zdravotního hlediska, ale jsou vhodným zdrojem relaxace, či kompenzace monotónní plavecké zátěže.
99
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY BAJEROVÁ, M. Hodnocení držení těla u dětí druhého stupně základní školy. DP. Praha, 2006. BARTŮŇKOVÁ, S. in HAVLÍČKOVÁ, L. et al. Fyziologie tělesné zátěže II. speciální část. 1. vydání. Praha: Karolinum, 1993. 238 str. ISBN 80-7066-815-6 BURSOVÁ, M. Kompenzační cvičení. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2005. 196 str. ISBN 978-80-247-0948-2 COUNSILMAN, J. E. The New Science of Swimming. 2. vydání. Prentice Hall, 1994. 420 str. ISBN 0-13-099888-5. ČECHOVSKÁ I., MILER T. Plavání. 2. vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-21545 ČERMÁK, J., CHVÁLOVÁ, O. Záda už mě nebolí. 3. vydání. Praha: Vašut, 1998. 295 str. ISBN 80-7236-065-5 HÁJEK, J. Antropomotorika. Praha: UK Pedagogická fakulta, 2001. 95 str. ISBN 80-7290063-3 HOŠKOVÁ, B. Kompenzace pohybem. 1. vydání. Praha: Olympia, 2003. 64 str. ISBN 807033-787-7 HOŠKOVÁ, B., MATOUŠOVÁ, M. Kapitoly z didaktiky zdravotní tělesné výchovy. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2003. 125 str. ISBN 80-7184-621-X HRONZOVÁ, M. Vyrovnávací a kondiční cvičení. Praha: Pedagogická fakulta UK, 2011. 194 str. ISBN 978-80-7290-500-3 CHOUTKA, M. DOVALIL, J. Sportovní trénink. 2. vydání. Praha: Olympia, 1991. 333 str. ISBN 80-7033-099-6 CHRÁSTKA, M. Metody pedagogického výzkumu. 1. Vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2007. 272 str. ISBN 978-80-247-1369-4 100
JANDA, V. a kol. Svalové funkční testy. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2004. 328 str. ISBN 80-247-0722-5 JANSA, P. DOVALIL, J. Sportovní příprava. 1. vydání. Příbram: pbtisk, 2007. 267 str. ISBN 80-903280-8-3 KABELÍKOVÁ, K. VÁVROVÁ, M. Cvičení k obnovení a udržení svalové rovnováhy. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing. 1997. 240 str. ISBN 80-7169-384-7 KOLÁŘ, P. Rehabilitace v klinické praxi. 1. vydání. Praha: Galén, 2009. 713 str. ISBN 978-80-7262-657-1 KOŠOVÁ. L. Plavecký způsob znak a jeho modifikace pro potřeby zdravotního plavání u dětí s vadným držením těla. Závěrečná práce. Praha: 2003. KRIŠTOFIČ, J. Gymnastika pro zdravotní a kondiční účely. Praha: ISV nakladatelství, 2000. 126 str. ISBN 80-85866-54-4 KUČERA, M. KOLÁŘ, P. DYLEVSKÝ, I. et al. Dítě, sport a zdraví. Praha: Galén, 2011. 190 str. ISBN 978-80-7262-712-7 McLEOD, I. Swimming Anatomy. Human Kinetic, 2010. 193 str. ISBN-13: 978-0-73607571-8 MĚKOTA, K. BLAHUŠ, P. Motorické testy ne školní výchově. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 336 str. MÜLLEROVÁ,D. in SVAČINA, Š. a kol. Klinická dietologie. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2008. 384 str. ISBN 978-80-247-2256-6 NOVOTNÁ, V. BUNC, V. Fit programy pro ženy. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2006. 223 str. ISBN 80-247-1191-5 OLBRECHT, J. The Science of Winning- Planning, Periodizing and Optimizing Swim Training. 1.vyd. Luton(England) : Swimshop, 2000. 282 str. ISBN 9078158069 PERIČ, T. Sportovní příprava dětí. 2. vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2008. 192 str. ISBN 978-80-247-2643-4 101
PERIČ, T. DOVALIL, J. Sportovní trénink. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2010. 160 str. ISBN 978-80-247-2118-7 SMÉKAL, D. Funkční hodnocení pohybového systému v kinantropologických studiích. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006. 90 str. ISBN 80-244-1305-1 STACKEOVÁ, D. Cvičení na bolavá záda. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2012. 144 str. ISBN 978-80-247-4089-8 VÉLE, F. Kineziologie. 2. vydání. Praha: Triton, 2006. 375 str. ISBN 80-7254-837-9 ZÍTKO, M. Kompenzační cvičení. 1. vydání. Vimperk, NS Svoboda, 1998. 51 str. ISBN 80-205-0529-6 ELEKTRONICKÉ ZDROJE BERÁNKOVÁ, L. et. al. Funkční poruchy pohybového systému. [online] 2012, [cit. 19.2.2013].
Dostupné
z:
http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/js12/ztv/web/pages/03-
funkcni-poruchy-text.html BERNACÍKOVÁ, M. et al. Fyziologie sportovních disciplín. Plavání. [online], [cit. 8.2.2013]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/ps10/fyziol/web/sport/plavani.html DACHKOVÁ, P. Funkční testy páteře u zdravé dětské populace. DP. Olomouc, 2011. [online], [cit. 8.4.2013]. Dostupné z: http://theses.cz/id/2t8qny/Diplomova_prace.pdf JEŘÁBEK, J. Kontrola trénovanosti v tanečním sportu. [online], [cit. 20.4.2013]. Dostupné z: http://www.csts.cz/cs/Files/GetFile/340 KRATĚNOVÁ, J. Výskyt vadného držení těla u dětí školního věku. [online], [cit. 29.3.2013]. Dostupné z: http://www.szu.cz/tema/prevence/vysledky-setreni-vadne-drzenitela-u-deti
102
KANÁSOVÁ, J. Funkčné svalové poruchy u atlétov, tenistov, plavcov, hokejistov, volejbalistek a moderných gymnastiek OŠG v Nitre. [online] 2004-2005, [cit. 11.4.2013]. Dostupné z: http://www.ftvs.cuni.cz/eknihy/sborniky/2005-11-24-25/prispevky/textove/V4-kanasova-.htm PAŽOUTOVÁ, A. Vliv sportovní přípravy „severská kombinace“ na držení těla dětí ve věku 10 – 14 let, návrh kompenzačního cvičení dle nálezu. Bc práce. Mariánské lázně, 2009. [online] [cit. 18.4.2013] dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/70746/?lang=cs ŠVEHLA, K. Vliv flexibility ramenních kloubů na rychlost plavání kraulovou technikou. Bc práce. Brno, 2007. [online] [cit. 18.1.2013] dostupné z: http://is.muni.cz/th/142668/fsps_b/bakalarka.txt Flexibility for swimmers. [online] [cit. 19.1.2013] Dostupné z: http://www.ywca.org/atf/cf/%7B09E41378-901D-47D3-91DEC700B1371B1F%7D/Flexibility%20for%20Swimmers.htm Testy na vyšetření páteře a její pohyblivosti. [online] [cit. 12.2.2013]. Dostupné z: http://www.ped.muni.cz/wbio/studium/stud_mat/Mra-mat/pater_test.pdf ODBORNÉ ČASOPISY DVOŘÁK, R. et. al. Standardizace metodiky klinického vyšetření stoje na dvou vahách. Rehabilitace a fyzikální lékařství, 2000, č. 3. Str. 102 – 105.
103
SEZNAM OBRÁZKŮ 1. Obr. č. 1: Nejvíce zatěžované svaly v plavání. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/ps10/fyziol/web/sport/plavani.html (cit. 8.2.2013)
SEZNAM GRAFŮ 1. Porovnání 1. a 2. měření výšky (cm) dívek 2. Porovnání 1. a 2. měření hmotnosti (kg) dívek 3. Porovnání 1. a 2. měření výšky chlapců 4. Porovnání 1. a 2. měření hmotnosti (kg) chlapců 5. Zhodnocení změny stavu držení těla, hodnocení pomocí olovnice, u experimentální skupiny 6. Zhodnocení změny stavu držení těla, hodnocení pomocí olovnice, u kontrolní skupiny 7. Porovnání hodnot (kg) ve stoji na dvou vahách mezi 1. a 2. měřením - dívky 8. Porovnání hodnot (kg) ve stoji na dvou vahách mezi 1. a 2. měřením - chlapci 9. Měření výdrže (s) ve vzporu s připažením levé – dívky 10. Měření výdrže (s) ve vzporu s připažením levé - chlapci 11. Skok z místa (cm) – dívky 12. Skok z místa (cm) – chlapci 13. Výdrž ve shybu (s) - dívky 14. Počet shybů - chlapci
104
SEZNAM TABULEK 1. BMI u dětí (online, dostupné z: http://www.bmi-kalkulacka.com/clanek/bmikalkulacka-pro-deti/) 2. Přehled trénovatelnosti různých tělesných vlastností v závislosti na věku (Olbrecht, 2000) 3. Rozdělení probandů do skupin 4. Tréninkové zatížení plavců PKJH 5. Výška, věk a BMI u dívek 6. Výška, věk, BMI u chlapců 7. Hodnocení držení těla pomocí olovnice (odchylka v cm) – dívky, experimentální skupina 8. Hodnocení držení těla pomocí olovnice (odchylka v cm) – dívky, kontrolní skupina 9. Hodnocení držení těla pomocí olovnice (odchylka v cm) – chlapci, experimentální skupina 10. Hodnocení držení těla pomocí olovnice (odchylka v cm) – chlapci, kontrolní skupina 11. Testy flexibility 1. a 2. měření – dívky, experimentální skupina 12. Testy flexibility 1. a 2. měření – dívky, kontrolní skupina 13. Testy flexibility 1. a 2. měření – chlapci, experimentální skupina 14. Testy flexibility 1. a 2. měření – chlapci, kontrolní skupina 15. Flexibilita ramen hodnocená výkrutem s tyčí – dívky 16. Flexibilita ramen hodnocená výkrutem s tyčí – chlapci 17. Hodnocení zkrácení svalových skupin – dívky, experimentální skupina
105
18. Hodnocení zkrácení svalových skupin – dívky, kontrolní skupina 19. Hodnocení zkrácení svalových skupin – chlapci, experimentální skupina 20. Hodnocení zkrácení svalových skupin – chlapci, kontrolní skupina
SEZNAM PŘÍLOH 1. Vybraná kompenzační cvičení 2. Souhlas zákonného zástupce 3. Písemná reflexe probandky R. K. 4. Evidenční list
106