UNIVERZITA KARLOVA FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ
K problémům integrace a asimilace česko-polské a polské rodiny na českém Těšínsku do české společnosti
Bakalářská práce Český Těšín 2013
Vedoucí práce: Doc. PhDr. Blanka Soukupová, CSc.
Autor práce: Hana Mravčíková
Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 26.6.2013
....................................... podpis
Poděkování
Ráda bych poděkovala za užitečné rady Mgr. Heleně Macurové z knihovny Silesia Český Těšín, Bc. Vojtěchu Bernacikovi a Wojciechu Świes z Ksianznicy Archiwu Katowickiego v Cieszynie. Také děkuji všem informátorům za věnovaný čas při rozhovorech. Zejména pak děkuji mé vedoucí práce doc. PhDr. Blance Soukupové, CSc. za odborné metodické vedení, cenné rady a za vstřícnost při vedení a konzultacích k mé diplomové práci.
Obsah: 1.
Výzkum ............................................................................................................. 1 1.1
Cíl ........................................................................................................................ 1
1.2
Vzorek.................................................................................................................. 1
1.3
Metody ................................................................................................................ 7
2. Českoslovesko/česko-polské vztahy ve 20. století ve světle vybrané odborné literatury. ................................................................................................................ 11 2.1
Období mezi lety 1918 a 1920 ............................................................................ 13
2.2
Doba meziválečná .............................................................................................. 19
2.3
Situace na Těšínsku po roce 1945 ....................................................................... 24
3. K problémům integrace a asimilace vybrané česko-polské a polské rodiny na českém Těšínsku do české společnosti. ................................................................... 30 3.1
Vztah k jazyku .................................................................................................... 30
3.1.1 Mateřský jazyk dle subjektivního pocitu, podle přihlášení se ve sčítání lidu a jazyk školní výuky ...................................................................................................... 30 3.1.2
Užívaný jazyk .............................................................................................. 32
3.1.3
Kontakt s polským jazykem v oblasti víry, sdělovacích prostředků a kultury 34
3.1.4
Prožitek jazyka............................................................................................ 35
3.2
Víra a svátečnost ................................................................................................ 37
3.3
Reflexe domova ................................................................................................. 42
Závěr ...................................................................................................................... 45 4. Použitá literatura: ............................................................................................ 48 Příloha č. 1: Mapa polsko-českého smíšeného pruhu na území českého národního jazyka ..................................................................................................................... 51 Příloha č. 2: Obchůzka s Gojičkem v Bystřici nad Olší. .......................................... 52 Příloha č. 3: Vánoční oplatky ................................................................................. 53 Příloha č. 4: Srovnání náboženského složení v jednotlivých skupinách od mikrovzorku rodiny po státy z roku 2011. ........................................................................ 54 Příloha č. 5: Přepis rozhovorů s informátory ........................................................... 55 Rozhovor s J. F. ...................................................................................................... 57 Základní údaje o informátorovi ...................................................................................... 57 Rozhovor ....................................................................................................................... 58
Rozhovor s Mr. F.................................................................................................... 64 Základní údaje o informátorovi ...................................................................................... 64 Rozhovor ....................................................................................................................... 65
Rozhovor se Z. M. .................................................................................................. 76 Základní údaje o informátorovi ...................................................................................... 76 Rozhovor ....................................................................................................................... 77
Rozhovor s D. M. ................................................................................................... 87
Základní údaje o informátorovi ...................................................................................... 87 Rozhovor: ...................................................................................................................... 88
Rozhovor s D. F...................................................................................................... 97 Základní údaje o informátorovi ...................................................................................... 97 Rozhovor: ...................................................................................................................... 98
Rozhovor s M. D. ................................................................................................. 109 Základní údaje o informátorce ..................................................................................... 109 Rozhovor: .................................................................................................................... 110
Osobní výpověď H. K. .......................................................................................... 116 Základní údaje o informátorce ..................................................................................... 116 Osobní výpověď:.......................................................................................................... 117
1.
VÝZKUM
1.1 Cíl Cílem této práce je zjistit míru integrace a asimilace česko-polské a polské rodiny na Těšínsku1 do české společnosti. Jako indikátory byly zvoleny: přístup k jazyku, víra a prožitek svátečnosti a reflexe domova. Ráda bych zjistila, jaký mají informátoři vztah k jazyku, popřípadě jazykům, které užívají, jaký význam pro ně má případné vyznání, zda a jak prožívají výroční církevní svátky i náboženské svátky osobního charakteru. V oblasti reflexe domova bych ráda zjistila, co informátoři subjektivně pociťují jako svůj domov, jaké jsou vazby k němu a jak jej hodnotí.
1.2 Vzorek V centru mého zájmu stojí dvě nukleární rodiny dvou sester z oblasti Těšínska, konkrétně ze Stanislavic a Těrlicka-Hradiště. Obě obce leží v někdejším okrese Karviná, v Moravskoslezském kraji. V následujícím textu budou stručně představeny geografické souvislosti dotčeného regionu a charakteristika informátorů. Oblast Těšínska2 je ohraničena Moravskoslezskými Beskydami, řekou Ostravicí, Odrou a Olší, rozpíná se od Mostů u Jablunkova po Bohumín na ploše přibližně 800 km2. Těšínsko je ve své severní části silně poznamenáno těžařským průmyslem. V jeho jižní části, která je tvořena Moravskoslezskými Beskydami, se průmysl s výjimkou Třineckých železáren nevyskytuje. Na Těšínsku působí několik univerzit, konkrétně v Karviné a Havířově. Turisticky významné jsou četné industriální památky ve zmíněné severní části, památník Životické tragédie z druhé světové války v Havířově-Životicích a Archeopark v Chotěbuzi rekonstrující slovanské osídlení
1 2
Pokud nebude uvedeno jinak, když zmiňuji Těšínsko, mám na mysli jeho dnešní českou část. Viz příloha č. 1 Mapa Těšínska i se svou polskou částí.
1
v lokalitě nedaleko Českého Těšína. V oblasti nalezneme množství muzeí, galerií a divadelních scén. Stanislavice leží v Podbeskydské pahorkatině, jsou vzdáleny 5 km západně od města Český Těšín, jehož jsou místní částí (dále vesnice). Stanislavice v rímci Těšínského panství náležely těšínským knížatům. V obci byl v 18. století vybudován pozdně barokní zámeček, kde sídlil správce a nadlesní. Od poloviny 20. století byl využíván místní JZD jako drůbežárna a v roce 1967 byl kvůli katastrofálnímu stavu zbořen. V blízkosti bývalého zámku byla zachována kaplička sv. Jana Nepomuckého. V minulosti zde také fungoval lihovar. V roce 2012 zde bylo evidováno 180 adres.3 Obec Těrlicko se rozkládá na ploše 24,4 km2 rovněž v Podbeskydské pahorkatině, nad Těrlickou přehradou. Od Českého Těšína jej dělí 9 km. Obec tvoří tři dříve samostatné obce lemující tok řeky Stonávky: Horní Těrlicko, Dolní Těrlicko a Hradiště. Významné je zde Vodní dílo Těrlicko s rozlohou 227 ha a kopec Babí hora o nadmořské výšce 423 m. Po levé straně přehrady se nachází Horní Těrlicko, které je nejhustěji osídleno.4 Obě místní části jsou charakteristické rozptýlenou zástavbou s velmi malou hospodářskou aktivitou, takže naprostá většina obyvatel dojíždí za vzděláním i za prací. Obě obce leží výhodně přímo nebo poblíž významné dopravní osy, která spojuje Ostravu a Havířov s přechodem do Polska a na Slovensko. Rodina paní Mr. F. a D. M. žije ve Stanislavicích od roku 1927, kdy do obce přišel ze sousední obce Chotěbuze jejich dědeček a postavil zde dům, ve kterém nyní žije paní D. M. Manžel paní D. M. pochází také ze Stanislavic, usadila se zde jeho babička, vdova po manželovi padlém v první světové válce, která přišla z polského Haźlachu. Členové těchto dvou rodin se více méně pravidelně setkávají po nedělní mši, kdy spolu krátce pohovoří. Navštěvují se asi jednou měsíčně, zvou se také navzájem k oslavám narozenin a také při příležitosti církevních svátků. Mezi ženami z těchto rodin existuje důvěrné pouto, svěřují se navzájem se svými starostmi a sdílejí je. Paní Mr. F. i D. M. od narození vyrůstaly ve Stanislavicích. Po uzavření manželství se paní Mr. F. odstěhovala do sousední obce Těrlicko-Hradiště. Paní D. M. zůstala po uzavření manželství ve Stanislavicích, kde žije dodnes. Její rodina se skládá z matky D. M., otce 3 4
Ministerstvo vnitra ČR.: Adresy v České republice [online]. 2013-06-01. Těrlicko.: Současnost obce [online]. 2013-06-01.
2
Z. M. a již vdaných dcer, starší M. D. a H. K. Rodina paní D. M. je česko-polského národnostního charakteru, k polské národnosti se zde jako jediná hlásí paní D. M. Paní M. D. i její sestra M. F. hovořily se svými rodiči těšínským nářečím zvaným ve své polské variantě „po naszymu“ a v české „po našemu“. Stejně tak hovoří i se svými dětmi a manžely. Muž paní M. F. od dětství také hovoří „po naszymu“. Pan Z. M. však se svou ženou i dcerami komunikuje česky. Dcery pak s matkou mluví nářečím a s otcem česky a to i v situacích, kdy jsou všichni tři spolu. Obě dcery D. M. a Z. M. hovoří se svými manžely česky a s dětmi nářečím „po naszymu“. Rodina Mr. F. se skládá z paní Mr. F. (sestry paní D. M.), jejího muže J. F., staršího syna M. F. a mladší dcery D. F. Oba sourozenci jsou dosud svobodní. Všichni členové rodiny mimo dceru D. F., která se v nedávné době odstěhovala do blízké vesnice, žijí stále ve stejném domě. Rodina paní Mr. F. je čistě polské národnosti. Nejstarším účastníkem výzkumu je pan J. F., má šedesát šest let, pochází z Obce Horní Těrlicko (místní část obce Těrlicko). Po uzavření sňatku se svou ženou se přestěhoval do Těrlicka – Hradiště, kde žije dodnes. Jeho občanství je české, národnost uvedl polskou, což odpovídá i pocitové stránce. Jako svou mateřskou řeč uvedl polštinu, plynně užívá češtinu a těšínské nářečí „po naszymu“.5 Pan J. F. je pokřtěn v Římskokatolické církvi. Pan J. F. navštěvoval základní školu s polským vyučovacím jazykem, výuční obor absolvoval v češtině. Po vyučení pracoval ve Státních technických službách v Českém Těšíně, poté byl zaměstnán na zemědělském statku v Horním Těrlicku. Jeho poslední zaměstnání před odchodem do starobního důchodu bylo na dole 9. květen, kde pracoval jako horník. Co se týče politického spektra, nejčastěji ve volbách vybírá stranu KDU-ČSL. Pan J. F. je ženatý, má dvě děti M. F. a D. F. Pan J. F. je podle subjektivního pocitu autorky práce výrazně extrovertní osobnost, bavič společnosti, který na sebe rád strhává pozornost a dobře navazuje kontakt. Přesto se během rozhovoru projevoval spíše uzavřeně. Je to bodrý pracovitý člověk, pro kterého je prioritou rodina, rodinný dům a domácí hospodářství. Paní Mr. F. je ženou pana J. F. a zároveň sestrou paní D. M. Paní Mr. F. má padesát devět let. Po svatbě se přestěhovala z obce Stanislavice do nedaleké obce Těrlicko - Hradiště, kde žije dodnes a od poloviny prosince 2012 je ve starobním
5
O těšínském nářečí zvaném „po naszymu“ – „po našemu“ bude pojednáno v podkapitole Metody.
3
důchodu. Paní Mr. F. má české občanství, její národnost je však polská. Jako svou mateřštinu uvedla polský jazyk, plynně však hovoří těšínským nářečím a češtinou. Stejně jako její manžel, je paní Mr. F. rovněž římsko-katolického vyznání. Po vyučení v oboru Kadeřnice, začala provozovat toto zaměstnání a věnovala se mu až do odchodu do starobního důchodu v polovině prosince 2012. Výuka na základní škole probíhala v polském jazyce, střední odbornou školu paní Mr. F. absolvovala v jazyce českém. V rámci politického spektra je nakloněna KDU-ČSL a Nezávislým. Se svým mužem panem J. F. má dvě děti. Paní Mr. F. je dle autorčina subjektivního pocitu spíše introvertní typ, při hovoru se ujímá iniciativy jen zřídkakdy, snaží se vyhnout osobním citlivým či konfliktním tématům. Pohodová, sebevědomá žena zaměřená na rodinu a rodinnou pohodu. Citlivá, nicméně osobní hovory neiniciuje. Během rozhovoru byla velmi otevřená a vstřícná. Dalším informátorem je pan Z. M., který má, stejně jako jeho švagrová, paní Mr. F., padesát devět let. Pan Z. M. pochází ze Stanislavic, po svatbě se přestěhoval do domu své ženy, který stojí také ve Stanislavicích. V tomto domě žije pan Z. M. i nyní. Pan Z. M. má české občanství i národnost, což souhlasí s jeho subjektivním pocitem. Jeho mateřským jazykem je čeština, aktivně užívá pouze tento jazyk. Místní nářečí zná a rozumí mu, ale nehovoří jím. Pan Z. M. je rovněž pokřtěný v Římsko-katolické církvi. Základní, střední i vysokoškolské vzdělání pan Z. M. absolvoval v češtině. Po ukončení studia pracoval v Okresní správě spojů (později SPT Telecomu, a.s., Českém Telecomu, a.s. a Telefónice O2, a.s) v Karviné. Při výběru politických stran pan Z. M. nejčastěji volí strany pravého středu. Podle autorčina subjektivního názoru je pan Z. M. otevřený, přátelsky vystupující typ. Ve společnosti hovorný, v rodině spíše uzavřený. Poskytnutý rozhovor působil jako velice otevřený a upřímný. Manželka pana Z. M., paní D. M. má padesát jedna let a žije se svou rodinou v obci Stanislavice. Je českého občanství a polské národnosti. Uvedená národnost u ní souhlasí i po pocitové stránce. Jako svůj mateřský jazyk paní D. M. vnímá polštinu, běžně užívá místní nářečí i češtinu. Vyznání paní D. M. je římsko-katolické. Co se týče vzdělání a jazyka, ve kterém probíhalo, absolvovala základní i střední odbornou zdravotní školu v polském jazyce. Následně pracovala jako zdravotní sestra v Lázních Darkov, jako vychovatelka v mateřské škole v Českém Těšíně a jako všeobecná zdravotní sestra 4
v nemocnici Havířov a Český Těšín. Z politického spektra je jí nejblíže strana KDU-ČSL. Dle autorčina názoru je paní D. M. zaměřena na rodinu a domácí hospodářství. Během rozhovoru působila poněkud sevřeně a nervózně. Nyní přichází na řadu mladší generaci informátorů. Nejstarším z nich je pan M. F., který má třicet osm let a bydlí v domě se svými rodiči v Obci Těrlicko-Hradiště. Pan M. F. se hlásí k polské národnosti formálně i po pocitové stránce, jeho občanství je české. Jako svůj mateřský jazyk označuje „po naszymu“, běžně však hovoří česky. Pan M. F. je vyznání římskokatolického. Výuku na základní škole absolvoval v polštině, na střední škole pak v češtině. Po ukončení vzdělání pracuje jako informatik, vystřídal několik zaměstnavatelů včetně velkých firem (Český Telecom, a.s. a Autocont CZ, a.s.). Co se týče politických stran, do vzniku „opoziční smlouvy“ volil ODS, poté KDU-ČSL. Podle autorčina subjektivního pohledu je M. F. příjemný muž s uhlazeným chováním, komunikativní. Během rozhovoru byl spíše rezervovaný. Jeho šestatřicetiletá sestra D. F. žije krátkou dobu mimo domov své rodiny s přítelem v nedaleké místní části Českého Těšína. Slečna D. F. má české občanství a polskou národnost, což souhlasí s jejím subjektivním pocitem. Jejím mateřským jazykem je těšínské nářečí, aktivně užívá i český jazyk. Slečna D. F. je rovněž pokřtěná v Římsko-katolické
církvi.
Základní
vzdělání
absolvovala
v polštině
střední
i vysokoškolské vzdělání pak v češtině. Po ukončení střední školy pracovala jako účetní a ekonom, po vystudování vysoké školy kombinovanou formou založila vlastní účetní firmu. Co se týče politických preferencí, upřednostňuje KDU-ČSL. Podle názoru autorky práce je slečna D. F. veselé, dobrosrdečné, impulsivní povahy. K rozhovoru přistupovala velice otevřeně a vstřícně, ze všech informátorů odpovídala nejobsáhleji. Starší dcera manželů D. M. a Z. M. má třicet jedna let a již třináct let žije v Praze, nyní i se svým manželem a synem. Je českého občanství i národnosti. Uvedená národnost u ní souhlasí i po pocitové stránce. Jako svůj mateřský jazyk paní M. D. vnímá „po naszymu“, běžně užívá i češtinu. Vyznání paní M. D. je římsko-katolické. Co se týče vzdělání a vyučovacího jazyka, základní, střední i vysokou školu absolvovala v českém jazyce. Z politického spektra jsou jí nejblíže menší strany pravého středu. Dle subjektivního pocitu autorky je paní M. D. otevřená, společenská, spíše extrovertní osoba, stejně tak se projevovala i během rozhovoru.
5
Nejmladším účastníkem výzkumu a zároveň autorkou práce je paní H. K., má dvacet pět let. Pochází ze Stanislavic, kam se po přechodném pobytu v Praze během studií opět vrátila. Její občanství je české, národnost uvádí českou, což odpovídá i pocitové stránce. Jako svou mateřskou řeč uvedla „po naszymu“, plynně užívá také češtinu. Paní H. K. je pokřtěna v Římsko-katolické církvi. Navštěvovala základní, střední i vysokou školu s českým vyučovacím jazykem. Během studia pracovala brigádně jako administrativní pracovnice a pečovatelka v domově pro seniory. Co se týče politického spektra, nejčastěji ve volbách vybírá strany pravého středu. Paní H. K. je vdaná, má jednoho syna. Pro přehled přikládám schéma rodiny:
Graf č.1: Rodinný strom rodin sester Mr. F. a M. D.
Jak vyplývá z předchozího textu i schématu, všichni členové obou rodin jsou pokřtěni v římskokatolické církvi, přijali také První svaté přijímání i Biřmování. Starší členové rodin navštěvují nedělní bohoslužby pravidelně, mladší generace až na výjimku M. F. méně často. 6
Co se týče svátků, slaví obě rodiny aktivně Vánoce a Velikonoce. Během nich se účastní bohoslužeb, ve svých domovech připravují slavnostní společné pokrmy. Svátky civilního charakteru rodiny aktivně neslaví.
1.3 Metody V rámci práce byl proveden kvalitativní výzkum založený zejména na technice přímých řízených rozhovorů. Jednotlivá interview byla vedena v období od listopadu 2012 do dubna 2013. Všechny rozhovory probíhaly v místě bydliště každého dotazovaného. Byla použita technika polo-strukturovaného rozhovoru, která umožnila klást otázky k připraveným okruhům flexibilně, dle vyprávění informátora, avšak s vazbou na připravenou osnovu otázek. Dále na základě teorie historika Miroslava Hrocha byly pracováno prostředky komparativní metody v synchronní časové rovině, kdy byl srovnávan přístup informátorů k jazyku, víře, prožívání svátků a jejich reflexi domova. Dále byla taky provedena pozorování v interiéru domácností obou rodin s cílem vyhledat prvky odkazující k národnostnímu příklonu a náboženské orientaci. Kromě jednoho rozhovoru, které probíhaly v češtině, byly všechny rozhovory vedeny v těšínském nářečí zvaném „po našemu – po naszymu“, kterým také sama autorka práce hovoří. Ačkoli to bylo velmi náročné při přepisu, bylo zvoleno nářečí proto, aby se dotazovaní cítili co nejuvolněněji. Rozhovor s paná M. D., který byl proveden jako první autorka práce přeložila do češtiny, avšak další interwiew již byly ponechány v originálním jazyce – těšínském nářečí. Informátoři tímto nářečím hovoří se svými blízkými a známými, češtinu využívají spíše ve formálních situacích. Charakteristice těšínského nářečí se ve svém článku Jazyk jako nástroj sociální diverzifikace
6
věnuje
etnolog Jakub Grygar. Uvádí, že těšínské nářečí je nejrozšířenějším komunikačním kódem v regionu a plní zde roli obecné polštiny nebo obecné češtiny. Podle sociolingvistických výzkumů, které na Těšínsku probíhaly od konce 80. let 20. století je těšínské nářečí bezprostředním jazykovým kódem pro všechny autochtony bez ohledu na statusové postavení, či národnosti.7 Samotný název „po naszymu – po našemu“ v sobě obsahuje pozitivní hodnocení, vyjadřuje regionální příslušnost k domovu, Těšínskému 6 7
Grygar, J.: Jazyk jako nástroj sociální diverzifikace, Lidé města, 9/2003, s. 57. Viz. Příloha č. 2. :Mapa polsko-českého smíšeného pruhu na území českého národního jazyka.
7
Slezsku. Hodnota, které nářečí vedle této demonstrativní vazby na region obsahuje je dána především tím, že slouží jako prostředek k vyjádření aspirací mluvčích a jako prostředek jejich skupinové identifikace.8 Otázky polostrukturovaného rozhovoru jsou sestaveny do čtyř okruhů. První se týkal vzpomínek na dětství, školní léta a užívání jazyka v tomto období s ohledem na národnostně smíšené prostředí, ve kterém informátoři vyrůstali. V druhém okruhu otázek byl zajímavý vztah k víře a rodinné prožívání svátků. Ve třetím okruhu otázek bylo zapotřebí zjistit, jaký mají informátoři vztah k domovu a co vlastně za svůj domov pokládají a jak. Byli osloveni členové rodiny autorky práce a rodiny tety, matčiny sestry. Do výzkumu byla také zahrnuta autorka sama, takže se šetření zúčastnilo celkem osm dospělých osob. Vlastní rodina autorky práce, tedy rodina paní D. M., se po stránce národnosti kloní až na výjimku matky k „češství“ , rodina tety, tedy rodina Mr. F., pak k polské národnosti. Všichni členové obou rodin mají bez výjimky české občanství. Ze začátku rozhovorů byla patrná mírně napjatá atmosféra. Neutrální otázky týkající se rodinného života, dětství a vzpomínek na něj ale dotazované vesměs uvolnily. Každý z informátorů hovořil odlišným způsobem. Někteří odpovídali stručně, a pouze na položenou otázku, jiní se při svých odpovědích rozhovořili, takže se rozhovor nechal přirozeně plynout podle toho, ke kterému tématu se právě přiblížil Jako indikátory pro zjištění míry integrace asimilace těchto dvou rodin do české společnosti byl zvolen přístup k jazyku, víře a prožitku svátečnosti a reflexi domova. Jazyk bývá označován za hlavní znak etnicity, víra a prožitek svátečnosti může být charakteristickým národnostním rysem a pocit domova – ve státě, či v menší jednotce – regionu o přináležitosti k danému etniku rovněž svým způsobem vypovídá. Klíčovými slovy mého výzkumu jsou termíny: Těšínsko, Integrace, asimilace a domov. Domov, jako současně jeden z indikátorů, byl mezi klíčové termíny zařazen, protože je autorkou práce chápán jako nejdůležitější a zároveň zastřešující indikátor. Těšínsko, neboli také těšínské Slezsko je vymezeno na severu státními hranicemi mezi Bohumínem a Jablunkovem, na jihu státními hranicemi se Slovenskem mezi Jablunkovem a Bílým Křížem a na západě částmi vodních toků Odry, Ostravice a Morávky. Regionální rozčlenění zemského povrchu Těšínska rozlišuje tři základní,
8
Grygar, J.: Jazyk jako nástroj sociální diverzifikace, Lidé města, 9/2003, s. 60.
8
přibližně
stejně
velké
oblasti:
na
severozápadě
plochou
Ostravskou
pánev,
na jihovýchodě hornaté Beskydy a mezi nimi přechodný stupeň podbeskydských pahorkatin.9 Podle správního začlenění z roku 1960 zaujímá Těšínsko celý okres Karviná a části okresů Frýdek-Místek a Ostrava. Toto území je poznamenáno Česko-polským sporem o Těšínsko, jehož počátky lze sledovat už od 90. let 19. století, kdy se toto území stalo prostorem prosazování národních zájmů. Po vzniku národních států v roce 1918 se tento spor rozhořel na státní úrovni. Dalším klíčový termínen je pojem integrace. Velký sociologický slovník při vyhledání pojmu integrace odkazuje k heslu skupinová koheze. Skupinová koheze je pojem původně označující jeden ze sociometrických indexů, který měl vyjadřovat míru vnitřní sevřenosti skupiny měřenou poměrem vzájemných pozitivních výběrů k celkovému možnému počtu voleb. Koheze skupinová se v sociometrii odlišuje od skupinové integrace, která se měří podle indexu skupinová integrace = 1/počet izolovaných ve skupině. Izolovanými se rozumějí jedinci, kteří nebyli podle žádného sociometrického kritéria v sociometrickém testu vybráni. Z věcného hlediska jsou si skupinová integrace a koheze sociální ovšem blízké, protože vyjadřují míru vnitřní sevřenosti skupiny, její způsobilost k výkonu společných aktivit orientovaných ke společně sdílenému cíli, případně dokonce normativní a hodnotovou jednotu.10 Pojem asimilace uvedný slovník definuje jako proces, jímž se určitá společenská skupina, obvykle minoritní, migrující apod., prostřednictvím kontaktu stává součástí jiné, dominantní skupiny. Asimilaci lze ovšem vztáhnout také k individuu prostřednictvím vzájemných sňatků. Pojem znamená na jedné straně plnou akceptaci minoritní skupiny skupinou majoritní, na druhé straně plnou akceptaci kultury majoritní skupiny skupinou minoritní. Proces asimilace může být alespoň zčásti oboustranný, jestliže se předpokládá, že v průběhu tohoto procesu předává minoritní skupina některé své kulturní znaky skupině majoritní a ta je integruje do svého vlastního kulturního systému. Plná asimilace znamená inkorporaci nových členů do dané společnosti tak, že nejsou odlišitelní od ostatních, ,,původních“ členů společnosti. 11
9
Stolařík, I. a kol.: Těšínsko, Tilia, Šenov u Ostravy 1997, vyd. 1., s. 13. Linhart J. Vodáková, A. ved. red.: Velký sociologický slovník, Karolinum, Praha 1996, vyd. 1., s. 498. 11 Linhart J. Vodáková, A. ved. red.: Velký sociologický slovník, Karolinum, Praha 1996, vyd. 1., s. 108. 10
9
Pro pojetí domova podle Bausingera12 je charakteristické tzv. nabalování, tzn., že pojem domova postupem času a v různých sociálních podmínkách získává další a další významy. Prvotně byl domov chápan pouze jako vlastnického právo, jehož objektem byl dům a dvůr a s tím spojené domovské právo. Později, když se výkon obživy přesunul mimo domov, získal domov také výraznější emocionální rozměr a stal se místem úlevy, klidu a bezpečí. Postupem času byl domov rozšiřován na celou vlast a národ. Tento politický rozměr oslaboval vazbu na konkrétní dům či vesnici. Další vrstvou, kterou autor popisuje, je komerční využití domova. Domov se stává produktem, vzniká celý sektor, který tento pojem komercionalizuje a intenzivně při tom využívá reklamu. Jako zatím poslední stupeň autor uvádí domov v otevřené společnosti, kdy je v souladu a harmonii s malým okolním světem, a který považuje za svůj. Na závěr této kapitoly bude krátce pojednáno o etické stránce výzkumu. Co se tedy týče etické stránky, má tento výzkum své výhody i nevýhody. Výhodou je bezesporu snadný přístup k narátorům a vstřícnost, se kterou k autorce práce jako členové její rodiny přistupovali. Na druhou stranu je počítáno s možnou stylizací v odpovědích, zvláště když se dotýkaly ostatních členů rodiny. Autorka práce se od nich dovídala také určité informace, které sama vyslechla místy s rozpaky. Bylo-li zapotřebí od jiného člena rodiny zjistit postoj vůči určité citlivé skutečnosti, bylo potřeba provést to citlivě a diskrétně, aby tímto nemohly být poznamenány vztahy mezi jednotlivým příbuzným. Každý dotazovaný byl předem ujištěn o zachování své anonymity a byl mu umožněn výběr formy označení, zda uvedení iniciál, či označení XYZ. Všichni informátoři si vybrali označení svými iniciálami. Všichni dotazovaní přijali prosbu o provedení rozhovoru skutečně vstřícně a dle autorčina dojmu byli potěšeni, že se stanou součástí práce. Pouze pan M. F. v nadsázce projevil obavu, aby jeho odpovědi nevedly k negativní odezvě „z Prahy“. Další problematickou oblastí je zahrnutí autorky práce do výzkumu. V tomto případě bylo získání informací logicky nejjednodušší, avšak za cenu velkého úsilí o co 12
Bausinger, H. „Heimat in einer offenen Gesellschaft. Begriffsgeschichte als Problemgeschichte“ In: CREMER, W. KLEIN, A. (ed.). Heimat, Analysen, Themen, Perspektive. 1. Vyd. Bonn: Bundeszentrale für politische Bildung, 1990, Řada Schriftenreihe, sv. 294/I., s. 76-90.), překlad čerpán z MYSLIVCOVÁ, Magdalena. Co je to domov? : K analýze fenoménu domova u tří generací vysídlenců z obce Křtěnov u jaderné elektrárny Temelín (bakalářská práce). Praha : UK, FHS, 2005. 135 s, počet příloh. Vedoucí práce Blanka Soukupová., s. 128.
10
největší nadhled a oproštění se od všech nabytých znalostí a informací tak, aby byl zachycen co možná nejvíce autentický a nezkreslený pohled.
2. ČESKOSLOVESKO/ČESKO-POLSKÉ VZTAHY VE 20. STOLETÍ VE SVĚTLE VYBRANÉ ODBORNÉ LITERATURY. V této části práce bude obrácena pozornost na vzájemné vztahy sousedních zemí ve 20. století. Čerpáno bylo zejména z české odborné literatury, až na výjimku tří prací polského autora Krzysztowa Nowaka. Dějiny československo-polských vztahů v průběhu 20. století jsou z velké části dějinami konfliktu, který i dnes vzbuzuje emoce. Ti, kteří se k němu vyjadřují, mnohdy zastávají kategorické a příliš jednostranné soudy. Nejvíce pozornosti poutá období mezi lety 1918 a 1920, kdy se nově vzniklé státy snažily o vymezení hranic a o zisk co největšího území. Československo/česko-polské vztahy pak určuje obzvláště spor o Těšínsko a o postavení polské menšiny v hranicích ČSR. Tento spor lze sledovat v několika klíčových momentech, jako bylo zvoleno období začínající rokem 1918, kdy se spor odehrával v rámci politiky nově vzniklých a později vznikajících národních států. Tyto momenty tedy jsou: 1. období mezi lety 1918 - 1920; 2. období mezi lety 1933/34 - 1938; 3. období mezi lety 1945 – 1949; 4. období po roce 1949. Vývoj po první světové je charakteristický snahou organizačně i vojensky podřídit správu Těšínska ČSR nebo Polské republice a získat podporu vítězených států na pařížské konferenci. Po druhé světové válce se hledala nová cesta prostřednictvím smluv o přátelství, které byly uzavřeny do roku 1947, respektive 1949. Oba státy se musely vyrovnat s předválečnými kroky (vojenské obsazení Těšínska polskou armádou v roce 1938), s novou zahraničně politickou orientací států (přátelství se SSSR) či s novým postupem vůči menšinám obecně (Košický vládní program a jeho akcent na dva národy žijící v ČSR – český a slovenský). Postavení polské národnostní menšiny muselo projít další změnou v rámci přechodu od vlády KSČ k demokratickému systému. V nově se tvořící občanské společnosti si Poláci žijící v ČSR museli najít svou pozici a nastartovat proces, který, dá se snad tvrdit, není ještě dnes ukončen.
11
Bude užita terminologie, která se běžně užívá v českém prostředí. Těšínskem se myslí ta část Těšínského Slezska, jak už bylo zmíněno v poznámce (respektive Těšínského knížectví), která připadla v roce 1920 Československu. Jedná se o tehdejší politické okresy Fryštát, Český Těšín a Frýdek. Poláci používají termín Zaolzie – Zaolzí. Oblast, o kterou se vedly spory, je totiž ze své většiny ohraničena řekou Olší. Nachází se jihozápadně od této hraniční řeky. 13 Pro potřeby této části práce bude užito hlavně sekundárních pramenů ve snaze poskytnout souhrn základních momentů vzájemný vztahů. Konkrétně na základě několika monografií v českém jazyce a, které dějiny Těšínska vcelku podrobně popisují. Jedná se o sborník Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku14, dále pak o knihu Jiřího Bílka Kyselá Těšínská jablíčka15, o práci Jiřího Friedla Češi a Poláci na Těšínsku 1945 - 194916, o edici pramenů Státní politika vůči polské menšině na Těšínsku v letech 1945 – 1949, jejímž editorem je Jiří Friedl17. Z dobového tisku využiji jen některých článků. Bude kladen důraz na nastínění postojů polského obyvatelstva Těšínska tak, jak je zachytila Gwiazdka Cieszyńska. Tento deník je k dispozici v elektronické podobě v rámci ,,Silesian digital library“.18 Zajímavou publikací je rovněž práce Mečislava Boráka Očima Poláků, která doplní názory Poláků na klíčové události v československo/ česko-polských vztazích na Těšínsku.19 Mečislav Borák je zachytil v polském tisku, který vycházel po roce 1989. Období mezi lety 1918 – 1938 zmapují přednášky Ivo Barana, které byly publikovány ve sborníku Těšínsko v proměnách staletí.20 Pro pochopení širších souvislostí politického byla prostudována práce Věry Olivové Dějiny první republiky. 21
13
Friedl, J.: Češi a Poláci na Těšínsku 1945 – 1949. Historický ústav AV ČR, Praha a Brno 2012, s. 9 – 10. Sokolová, G., Hernová, Š., Šrajerová, O.: Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vztahy, Tilia, Šenov u Ostravy 1997, 191 s. 15 Bílek, J.: Kyselá těšínská jablíčka. Československo – polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945, Epocha s.r.o., Praha 2011, 308 s. 16 Friedl, J.: Češi a Poláci na Těšínsku 1945 – 1949. Historický ústav AV ČR, Praha a Brno 2012, 314 s. 17 Friedl, J.: Státní politika vůči polské menšině na Těšínsku v letech 1945 – 1949. Výběrová edice dokumentů. Historický ústav AV ČR/Kongres Poláků v ČR, Praha – Český Těšín 2011, 623 s. 18 Slezská digitální knihovna. [online]. [cit. 2013-06-27]. Dostupné z: http://www.sbc.org.pl/dlibra 19 Borák, M.: Očima Poláků. Slezská univerzita v Opavě, Opava 2009, 199 s. 20 Jež, R., Pindur, D. (edd): Těšínsko v proměnách staletí. Muzeum Těšínska a Matice slezská, Český Těšín 2010, 288.s. 21 OLIVOVÁ, Věra. Dějiny první republiky. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2000. 355 s.
14
12
2.1 Období mezi lety 1918 a 1920 První vážnější konflikty mezi českým a polským obyvatelstvem Těšínska se objevily po první světové válce. Do té doby se obě národnosti vymezovaly proti Rakousku- Uhersku. Po úpadku centrálních mocností však vznikl prostor k převzetí moci v regionu a k rozhodnutí, ke kterému z nově vznikajících států se region připojí. Události se rozběhly rychle, aktivita českých i polských reprezentantů Těšínska byla obdivuhodná. Pozornost Těšínsku věnovala obzvláště vláda v Praze.22 Polské centrální orgány byly vázány ruskou a německou otázkou. Polská
aktivita
se
soustředila
v organizaci,
která
vznikla
mezi
12. a 19. říjnem 1918. Sešla se v Národním domě v Těšíně a dostala jméno Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego (Národní rada Těšínského knížectví, dále v textu pod zkratkou RNKC). Prezidenty této organizace se stali J. Michejda a T. Reger. Velký vliv v radě měli rovněž kněz Londzin či Fryštácký právník L. Wolf. 23 Rada měla 21 členů. Rovným dílem v ní byli zastoupeni představitelé tří politických stran: PPSD - Polská strana sociálně demokratická Haliče a Těšínského Slezska (Polska Partia Socjalno – Demokratyczna Galicji i Śląska Cieszyńskiego), ZŚK Spolek slezských katolíků (Związek Śląskich Katolików) a PZN Polské národní sjednocení (Polskie Zjednoczenie Narodowe). První prohlášení této organizace bylo stejně jako ve vznikajícím ČSR ovlivněno právem na sebeurčení národů silně proklamovaným W. Wilsonem a snahou císaře Karla zachránit Rakousko – Uhersko jeho federalizací.24 Ve sborníku Pierwsza Niepodległość (První samostatnost) je otištěna deklarace vznikající polské samosprávy Těšínska. První bod deklarace je následující: „…my, představitelé politických, národních a hospodářských věcí ve Slezsku prohlašujeme, že jako Poláci, obývající polskou zemi, bezpodmínečně uznáváme to, že my i kraj patříme k celému, sjednocenému a nezávislému Polsku s přístupem k moři…“ Deklarace slibuje, že se budou všichni představitelé Těšínské samosprávy snažit o jednotný postup tak, aby bylo dosaženo jednoty. Rovněž slibují, že budou podporovat jakoukoliv snahu každého národa o samostatnost a že touží žít ve shodě s bratrským 22
Bílek, J.: Kyselá těšínská jablíčka. Epocha s.r.o., Praha 2011, s.37. Nowak, K.: Leon Wolf (1883 – 1968). Wydawnictwo Univerzitetu Śląskiego, Katowice 2002, s.44. 24 Nowak, K.: Polacy przejmują władze. In: Pierwsza Niepodległość. Urząd Miejski Cieszyn, Cieszyn 2008, s.19.
23
13
českým národem.25 Každá akce RNKC, každé shromáždění, na kterém se četly různé deklarace či proklamace, se setkala s velkým ohlasem. Shromáždění v Orlové 13. 10. 1918 nebo shromáždění v Cieszynie se účastnilo několik tisíc lidí.26 Reakce české reprezentace Těšínska na sebe nenechala dlouho čekat. Dne 29. 10. 1918 byl ustaven Český zemský národní výbor pro Slezsko (také Zemský národní výbor, dále v textu ZNV). Nastala v podstatě patová situace, protože obě strany, jak RNKC, tak ZNV, mohly vykonávat svou pravomoc jen v té části, kde se jim podařilo ji získat. Obě strany se o to pokoušely vojenskými akcemi, pro které se snažily hledat podporu u centrálních vlád.27 Do čela ZNV byl postaven člen sociálně-demokratické strany Z. Witt, prvním náměstkem se stal F. Pelc a druhým náměstkem pak J. Lukeš. Z. Witt byl zároveň poslancem Národního shromáždění, proto často pobýval v Praze, a velká část zodpovědnosti tak připadala na F. Pelce.28 Argumenty ZNV se nevztahovaly k etnickému či jazykovému složení regionu. Byly zaměřeny hlavně na historické právo. Není přitom pochyb, že Těšínské Slezsko mělo rovněž značný hospodářský význam. Jednalo se o doly s kvalitním černým uhlím, důležitá byla Košicko-bohumínská dráha. Košicko-bohumínská dráha byla zároveň jedním z argumentů české strany v Paříži, která se snažila o uznání společného státu Čechů a Slováků.29 Polským argumentům nahrávalo sčítání lidu z roku 1910, podle něhož bylo na historickém území Těšínska 234 tisíc Poláků, 116 tisíc Čechů a 77 tisíc Němců. 30 Podporu RNKC navíc 30. října 1918 vyjádřilo 60 starostů a to prostřednictvím slibu věrnosti. 31 Poláci neuznávali sílu historického argumentu. V polském tisku na Těšínsku považovali situaci vzniklou po válce za dlouho očekávanou možnost domoci se svého práva na opětovné získání celého Slezska. Tuto příležitost oslavovali jako historickou událost – událost, která přichází po 600 letech.32
25
Nowak, K.: Polacy przejmują władze. In: Pierwsza Niepodległość. Urząd Miejski Cieszyn, Cieszyn 2008, s.20. 26 Tamtéž: s. 20, 28. 27 Bílek, J.: Kyselá těšínská jablíčka. Epocha s.r.o., Praha 2011, s.35. 28 Pelc, F: O Těšínsko. Vzpomínky a úvahy. Slezská matice osvěty lidové ve Slezské Ostravě, Moravská Ostrava 1928, s. 20. 29 Friedl, J.: Češi a Poláci na Těšínsku 1945 – 1949. Historický ústav AV ČR, Praha a Brno 2012, s. 24. 30 Sokolová, G. a kol.: Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vztahy, Tilia, Šenov u Ostravy 1997, s. 22. 31 Nowak, K.: Leon Wolf (1883 – 1968). Wydawnictwo Univerzitetu Śląskiego, Katowice 2002, s.45. 32 Gwiazdka Cieszyńska, říjen 1918.
14
Výsledkem prvních jednání mezi ZNV a RNKC byla prozatímní dohoda z 5. listopadu 1918 o upravení vzájemných poměrů v knížectví Těšínském. Bylo dohodnuto, že Košicko-bohumínská trať zůstane pod společným dohledem. ZNV mělo spravovat oblast frýdeckého okresu, RNKC pak okresy těšínský a bílský. Ve fryštáckém okrese obce s českou správou podléhaly výboru, s polskou správou radě. Tento protokol však nebyl výslovně uznán českou ani polskou vládou. Oba státy totiž spoléhaly na rozhodnutí vítězných mocností. Dohoda z 5. listopadu však na nějakou dobu situaci v regionu uklidnila. Střety se přesto objevily poměrně za nedlouho.33 Z textů ve sborníku Pierwsza Niepodległość vyplývá, že se množily stížnosti na různé diskriminace, RNKC byl nařčen z blokování zásobování oblastí pod správou ZNV, obě strany si stěžovaly na přílišnou agitaci ve prospěch svého státu a na porušování dohody z 5. Listopadu (např. snaha o dosazení pročeského starosty ve Fryštátě).34
Vztahy mezi českými a polskými obyvateli Těšínska se zásadním způsobem zhoršily v momentě, kdy se RNKC pokusila na celém území Těšínska zorganizovat volby do ústavodárného Sejmu ve Varšavě. Jednalo se o výkon státní svrchovanosti, kterou polská vláda na sporném území neměla. 35 Československá vláda proti vypsání voleb protestovala, ale polská strana neuznala to, že by nějakým způsobem překračovala své pravomoci. Československá vláda věděla, že nesmí dovolit konání voleb na území Těšínska kontrolovaném RNKC, protože jejich výsledek by se stal pro polskou vládu velmi pádným argumentem při dalších jednáních o osudu tohoto území na pařížské mírové konferenci.36 Dne 23. ledna 1919 právě proto zahájilo československé vojsko, pod velením podplukovníka Šnejdárka, obsazování Těšínska. 37 Proti československým legiím stálo méně početné a mnohem méně zkušené vojsko polské, kterému velel plukovník Latinik. Postupně došlo k obsazení Bohumína, k bojům v Karviné, k československému zisku Těšína a Třince. Československé legie se zastavily až na břehu Visly. 30. ledna dostal 33
Bílek, J.: Kyselá těšínská jablíčka. Epocha s.r.o., Praha 2011, s.36 – 37.
34
Friedl, J.: Zemský národní výbor pro Slezsko. In: Pierwsza Niepodległość. Urząd Miejski Cieszyn, Cieszyn 2008, s.70 – 72. 35 Gawrecki, D.: Těšínsko v období mezi světovými válkami. In: Nástin dějin Těšínska. Advertis, Ostrava 1992, s. 81. 36 Bílek, J.: Kyselá těšínská jablíčka. Epocha s.r.o., Praha 2011, s.41 – 42. 37 Gawrecki, D.: Těšínsko v období mezi světovými válkami. In: Nástin dějin Těšínska. Advertis, Ostrava 1992, s. 82.
15
podplukovník Šnejdárek od místopředsedy vlády Švehly a ministra národní obrany Klofáče rozkaz, aby další postup zastavil a uzavřel příměří. Státy Dohody totiž začaly dávat stále silněji najevo svou nelibost s obsazením Těšínska. Negativně se k vojenské akci stavěla obzvláště Francie, se kterou ČSR útok předem nekonzultovalo. Navíc se jednalo o střet států, které se měly stát spojenci dohodových mocností, které měly být v zájmu evropské bezpečnosti jejich chráněnci. Rozhodnutí o Těšínsku se tedy výrazněji přesouvalo do rukou Nejvyšší rady pařížské konference.38 Tento krátký, krvavý vojenský střet československo-polské vztahy velmi zatížil. Pro Poláky byl československý útok neočekávaný, ničím neodůvodněný a interpretovaný jako příklad české vychytralosti a zbabělosti ve chvíli, kdy Polsko muselo bojovat o své hranice na východě.39 Vojenská akce se rovněž velmi těžce obhajovala. Pařížská konference argument porušení práva svrchovanosti nepovažovala za dostatečný. Na Kramáře a Beneše se snesla vlna kritiky. V polském tisku, který vycházel na území Těšínska, se ještě po roce 1989 objevovaly např. tyto argumenty: - Češi zradili dohodu o rozdělení území Těšínska uzavřenou mezi místními národními orgány Čechů a Poláků 5. 11. 1918 v Orlové; - Poláci měli právo vyhlásit volby do Sejmu na celém území Těšínska, rozhodně to nemohlo být důvodem k vojenskému zásahu; - Češi lstivě a nečestně zaútočili v lednu 1919 na Polsko, k čemuž využili skutečnosti předem zjištěné českou rozvědkou, že polské vojsko muselo odejít z Těšínska na Ukrajinu; - český útok se uskutečnil na příkaz tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka; - čeští důstojníci se pokusili podvést polské velení a převlekli se do francouzských uniforem, aby se vydávali za zástupce Spojenců, dopustili se v jednání s generálem Latinikem ještě dalších podvodů; - při vojenském útoku Čechů zahynuly tisíce polských obyvatel, docházelo k válečným zločinům, ke střílení zajatých polských vojáků i civilních obyvatel a rukojmí. 40
Situace na Těšínsku měla být konečně rozhodnuta plebiscitem, k jehož provedení byla zřízena mezispojenecká plebiscitní komise. Takzvané plebiscitní období patří k nejsmutnějším kapitolám z dějin Těšínského
Slezska. Došlo
k rozkolu
38
Bílek, J.: Kyselá těšínská jablíčka. Epocha s.r.o., Praha 2011, s.43 – 72.
39
Friedl, J.: Češi a Poláci na Těšínsku 1945 – 1949. Historický ústav AV ČR, Praha a Brno 2012, s. 24. Borák, M.: Očima Poláků. Slezská univerzita v Opavě, Opava 2009, s.158.
40
16
v dělnických organizacích, vznikly polovojenské organizace z civilního obyvatelstva. Jedná se o období, které bylo naplněno štvavou a nenávistnou propagandou obou stran, častými teroristickými útoky s oběťmi na životech. Situace spěla k občanské válce.41 Vzhledem k takto napjaté situaci se plebiscitní komise pokusila o odklad plebiscitu. To se však nezdálo být řešením. Proto nakonec ČSR i Polsko souhlasily s vyřešením sporu prostřednictvím arbitráže. Definitivní rozhodnutí bylo přijato 28. 7. 1920 v Paříži. V tomto období se rovněž začala silněji projevovat lobby německých a francouzských průmyslníků. Jednalo se o barona Larische a koncern Schneider-Creuzot, který ovládal hutní provozy v Třinci. Měli zájem na tom, aby jejich kapitál nebyl rozdělen hranicí a zároveň, podle Jiřího Bílka, v českém státě viděli záruku stability. Polská situace byla, vzhledem k bojům s Ruskem a napětí s Německem, značně nejistá.42 Arbitráž rozhodla o rozdělení Těšínska. Československu připadlo 55,5% 2
(1280 km , 111 obcí) ze sporného teritoria, na kterém se nacházel všechen těžký průmysl rakouského Slezska a rovněž slezská část Košicko-bohumínské tratě. Část Těšína ležící na západním břehu Olzy dostala název Český Těšín. V rámci ČSR se tedy podle sčítání lidu z roku 1910 objevilo 48,6% obyvatel mluvící polsky, 39, 9% česky a 11,3% německy. Poláci se tak roku 1920 stali národnostní menšinou československého státu. RNKC měla poslední zasedání 4. 8. 1920.43 Mnozí z místních Poláků na protest proti rozdělení Těšínska odmítali přijmout československé občanství a uvádí se, že asi 12 – 14 tisíc Poláků odešlo nebo bylo přinuceno odejít do Polska.44 Výsledek arbitráže lze považovat za řešení kompromisní. Na obou stranách se však našla spousta nespokojených lidí. Za prohru danou situaci považovali členové RNKC. Mezi nimi byl i Leon Wolf, politik, který od roku 1918 tvrdě prosazoval zájmy Poláků na Těšínsku. Ten se nakonec rozhodl, že ve své práci bude pokračovat v rámci státu Čechů a Slováků. Několikrát hájil zájmy polské menšiny jako poslanec v československém parlamentu.45 Pro ilustraci atmosféry, která po rozdělení Těšínska nastala, lze uvést souhrn 41
Friedl, J.: Češi a Poláci na Těšínsku 1945 – 1949. Historický ústav AV ČR, Praha a Brno 2012, s. 25. Gawrecki, D.: Těšínsko v období mezi světovými válkami. In: Nástin dějin Těšínska. Advertis, Ostrava 1992, s. 84. 42
Bílek, J.: Kyselá těšínská jablíčka. Epocha s.r.o., Praha 2011, s.108. Nowak, K.: Leon Wolf (1883 – 1968). Wydawnictwo Univerzitetu Śląskiego, Katowice 2002, s.64 - 67. 44 Borák, M.: Z historie Poláků v České republice. In: Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vztahy. Tilia, Šenov u Ostravy 1997, s.23. 45 Nowak, K.: Leon Wolf (1883 – 1968). Wydawnictwo Univerzitetu Śląskiego, Katowice 2002, s.64.
43
17
argumentace polského tisku na Těšínsku po roce 1989: - při jednáních o plebiscitu stály proti sobě lži české propagandy proti pravdivosti propagandy polské, obraz čestného a spravedlivého Poláka vůči zbabělému a služebnému Čechovi; - polská vláda ustoupila od plebiscitu až pod tlakem Čechů, kteří zadržovali dodávky zbraní životně potřebných ve válce Polska s bolševiky; - spojencem české hry o Těšínsko byl bolševický útok na Polsko, kde Poláci museli vázat síly své armády; zatímco však Piłsudski zachraňoval před bolševickou hrozbou nejen Čechy, ale celou Evropu, Češi na Záolží vraždili Poláky; - Češi k tomu, aby se zmocnili Těšínska, zneužili obtížného postavení Polska na frontě s bolševiky, sabotovali transport zbraní do Polska, podporovali protipolský ukrajinský stát, tolerovali ukrajinské diverzanty napadající polské zázemí – zde je třeba hledat příčiny meziválečného vzájemného nepochopení obou států; - Češi rovněž využili pro své záměry se Záolžím politického hnutí Němců a šlonzakovců v polském Horním Slezsku; - vojenský konflikt v roce 1919 mohlo Polsko snadno vyhrát a zahnat Čechy daleko za Olzu, ale Poláci nechtěli konflikt eskalovat, byli příliš ušlechtilí a měli dobrou víru v přátelské vztahy s Čechy, za což dodnes těžce platí podkopaným Slezskem a zničenými Beskydami; - česká politika amorálním způsobem podrážela Polákům nohy při jejich válce s bolševiky, podobně jako později při válečných jednáních o konfederaci; - rozhodnutí Spojenců ve Spa bylo diktátem, místní obyvatelstvo bylo zbaveno možnosti vyjádřit svou vůli; - české argumenty opravňující nárok na Těšínsko jsou nepřijatelné – argument nutnosti železničního a silničního průjezdu na Slovensko připomíná nacistickou argumentaci ohledně gdaňského koridoru a rovněž podíl ČSR na uhelné pánvi OKR nebyl opodstatněný, neboť ČSR mohla uhlí od Polska kupovat, jak to dělají jiné země; - diktát ze Spa byl nespravedlivý, neboť na sporném území nikdy žádní Češi nežili (jen zčásti sem později přišli z Čech a Moravy), těžce poškodil polské zájmy a komplikuje vztahy mezi Československem a Polskem dodnes. 46
46
Borák, M.: Očima Poláků. Slezská univerzita v Opavě, Opava 2009, s.159.
18
2.2 Doba meziválečná Období 20. let je z hlediska Československo-polských vztahů hodnoceno jako relativně klidné. Došlo k uzavření několika mezistátních smluv, které měly vymezit pozici polské menšiny v československém státě a které měly udělat tečku za událostmi z let 1918 – 1920. Československé zákony, patřící v té době v Evropě k nejliberálnějším, zajišťovaly národnostním menšinám rovnoprávnost a podíl na řízení veřejných záležitostí. Konstituovaly se samostatné politické strany, z nichž měl zpočátku největší vliv klerikálně orientovaný Svaz polských katolíků (Związek Polských Katolików), jehož členem byl např. L.Wolf. 47 Mnoho však záviselo na postupu místních správních orgánů. Došlo např. i k bezohledným změnám vyučovacího jazyka v desítkách škol z polského na český a propuštění mnoha polských státních zaměstnanců z jejich dosavadních míst. Často byli zvýhodňováni ,,státotvorní“ obyvatelé české národnosti. Problémy se rovněž objevily při sčítání lidu. Oproti rakouskému sčítání z roku 1910 radikálně ubyl počet Poláků československé části Těšínska (asi na polovinu), což bylo způsobeno spíše přístupem úředníků, než aby sčítání odráželo reálný stav. 48 Pro přesnější informaci slouží tabulka vývoje poměru obyvatel na Těšínsku ve sledovaných letech minulého století49 a roku 2011. 50
1910 1921 1930 1950 1991 2011
Češi 18,3 50,0 55,8 70,6 71,7 70,7
Poláci 69,2 38,4 35,3 26,8 11,8 16,8
Němci 12,5 10,3 7,9 0,0 0,2 0,1
47
Slováci 0,0 0,0 0,0 2,0 7,2 3,7
jiní 0,0 1,3 1,0 0,6 9,1 8,7
Gawrecki, D.: Těšínsko v období mezi světovými válkami. In: Nástin dějin Těšínska. Advertis, Ostrava 1992, s. 90. 48 Baran, I.: Těšínsko v proměnách československo-polských vztahů 1918 – 1938. In: Těšínsko v proměnách staletí. Muzeum Těšínska a Matice slezská, Český Těšín 2010, s. 153. 49 BORÁK, Mečislav. a GAVRECKI, Jan. Nástin dějin Těšínska. 1. vyd. Ostrava: Advertis, 1992. s. 66. 50 Český statistický úřad, dostupné z: http://vdb.czso.cz/sldbvo/#!stranka=podletematu&tu=30628&th=&v=&vo=null&vseuzemi=null&void= 10.5. 2013
19
Nejúspěšnějším obdobím v československo-polských vztazích je pak konec 20. let. Představitelé polského politického života v české části Těšínska měli 3 zástupce v poslanecké sněmovně, polský funkcionář byl rovněž starostou Karviné.51 Klidné vody narušila reorganizace státní správy, která vzešla v platnost 1. 12. 1928. Na jejím základě došlo ke zrušení země Slezské a k jejímu začlenění do země Moravsko-slezské.52 Zhoršení československo-polských vztahů se většinou datuje k rokům 1933, 1934. Příčiny lze spatřovat v chudých letech hospodářské krize, kdy se obě národnosti cítily být poškozovány tou druhou a taktéž v kontextu měnící se mezinárodní politiky. Nicméně přesvědčení o vcelku klidných vztazích Čechů a Poláků nesdílela a nesdílí část polského obyvatelstva. Jejich argumenty a postoje lze opět ilustrovat na retrospektivních výňatcích z polského tisku po roce 1989, které připravil Mečislav Borák: -
šanci dobrých sousedských vztahů mezi Čechy a Poláky zničili čeští politici a šovinističtí historici (např. F. Pelc);
–
národnostní politika za 1. republiky byla systémem represí, Poláci byli nejvíce diskriminovanou národností v celé republice;
–
cílem čs. státní moci byla násilná „čechizace“ Záolží;
-
Poláků na Záolží bylo vždycky více, než uváděly zfalšované čs. statistiky;
-
násilná čechizace Poláků byla prováděna zvláště prostřednictvím školní docházky a přidělováním pracovních příležitostí;
-
ústava a zákony o právech menšin byly jen na papíře, v praxi se nedodržovaly;
–
docházelo k diskriminaci Poláků při sčítáních lidu, ve školství, při uskutečňování pozemkové reformy, při zaměstnávání státních zaměstnanců, zvláště železničářů apod.;
–
byly tolerovány české, protipolsky zaměřené šovinistické organizace typu Slezské matice osvěty lidové;
–
bylo násilně zpřetrháno spojení místních Poláků s Macierzą;
–
Poláci se museli odnárodňování bránit vytvářením celé sítě vlastních národních organizací;
-
násilná čechizace a diskriminace vedly až k iredentistickým náladám původně loajálních polských obyvatel Těšínska;
51
Baran, I.: Těšínsko v proměnách československo-polských vztahů 1918 – 1938. In: Těšínsko v proměnách staletí. Muzeum Těšínska a Matice slezská, Český Těšín 2010, s. 154 52 Gawrecki, D.: Těšínsko v období mezi světovými válkami. In: Nástin dějin Těšínska. Advertis, Ostrava 1992, s.92.
20
–
změnou politiky v roce 1935 chtěl Beck pouze ulehčit osudu Poláků na Záolží, polská vláda byla jejich jedinou oporou a poslední záchranou;
-
také v polovině 30. let docházelo k vysídlování Poláků ze Záolží do Polska;
-
tvrzení českých historiků o tom, jako by Związek Polaków w Czechosłowacji šel ruku v ruce se sudetoněmeckými kruhy směrem k rozbíjení republiky je nepravdivé, neboť svaz chtěl po Praze pouze takové uznání práv Poláků, jaké měly zaručeno jiné menšiny;
– čeští historici dosud idealizují poměry Benešovy „demokratické“ republiky, ač jsou již známy příklady šovinismu a bestiality ze strany Čechů vůči Polákům. 53 Pod nátlakem měnící se mezinárodní situace, která dávala prostor italskému a německému revizionismu, byly menší státy postaveny před nutnost hledat vhodného spojence. Polsko se nakonec v roce 1934 přiklonilo podpisem paktu o neútočení k Německu, Československo se postupně začalo obracet k SSSR. Beckova vláda nastoupila ostrý protičeskoslovenský kurz, v němž významnou roli hrála právě těšínská karta. Ostrá antičeská kampaň se vedla u příležitosti výročí československo-polské týdenní války. Polské diverzní skupiny organizované z Polska rozbíjely okna českých škol a ničily státní symboly, aktivizovaly se české nacionalistické spolky. 54 Situaci z poloviny 30. let se ještě dařilo uklidnit. Vláda Milana Hodži v roce 1937 vyzvala národnostní menšiny k formulování svých požadavků a stížností. Mezinárodní
situace
však
mnoho
prostoru
k uvolnění
a
konstruktivní
práci
neposkytovala. Na Těšínsku došlo v roce 1938 k sjednocení polských občanských stran a byl vtvořen Svaz Poláků v Československé republice. 55 Na národnostně smíšeném Těšínsku se vytvářela značně nepřehledná situace. Jestliže v Sudetech proti sobě stáli Češi a Němci, potom tady docházelo k rozporům mezi Čechy, Poláky a Němci, do nichž byli zatahování i Židé, Slováci a tzv. Šlonzáci (slezští separatisté, kteří prosazovali autonomii Slezska a kteří sympatizovali se slezskými Němci).56 Vše pak vyvrcholilo na přelomu září a října 1938. Sudety musely být odevzdány hitlerovské říši, o Těšínsko se přihlásilo Polsko. Již 21. září vystoupil polský velvyslanec v Praze s požadavkem, aby byla otázka území obývaného Poláky řešena 53
Borák, M.: Očima Poláků. Slezská univerzita v Opavě, Opava 2009, s.160.
54
Friedl, J.: Češi a Poláci na Těšínsku 1945 – 1949. Historický ústav AV ČR, Praha a Brno 2012, s. 27. Baran, I.: Těšínsko v proměnách československo-polských vztahů 1918 – 1938. In: Těšínsko v proměnách staletí. Muzeum Těšínska a Matice slezská, Český Těšín 2010, s. 157. 56 Bílek, J.: Kyselá těšínská jablíčka. Epocha s.r.o., Praha 2011, s.148. 55
21
stejným způsobem jako otázka území obývaného sudetskými Němci. Československá vláda projevila ochotu k velkorysým ústupkům, nicméně polská vláda už žádné kompromisy nepotřebovala. 57 Polská armáda začala obsazovat území československého Těšínska 1. října 1938. Obsazování území o rozloze 810, 5 km2 bylo dokončeno 11. října 1938. Hraniční čára probíhala mezi obcemi Hrušov, Michálkovice, Radvanice, Vratimov, Bruzovice, Dobrá a Morávka na straně české a Vrbicí, Rychvaldem, Orlovou, Lazy, Komorní Lhotkou a Tyrou na straně polské. Celkem 1871 km2 historického Těšínského Slezska se stalo součástí polského státu.58 Nešlo však jen o zábor polský. Politické okresy Bílovec a Opava se staly součástí říšské župy Sudety, Hlučínsko bylo připojeno přímo k nacistické ,,staré říši“ jako součást její provincie Slezsko (vládní obvod Opolí). 59 Bezprostředně po polském záboru začal masový exodus českých i německých obyvatel, který zřejmě postihl více než 30 tisíc osob. Cílem polských úřadů bylo přinutit co nejvíce Čechů k odchodu.60 Zajímavé jsou opět retrospektivní argumenty na obranu polského postoje a polské politiky: - v roce 1938 nešlo o agresi Polska vůči Československu, ale o protiváhu k roku 1919 a 1920, o nápravu křivdy staré 20 let; - Beck pouze reagoval na předchozí diskriminační politiku Prahy, šlo o odvetu za národnostní útlak Poláků v ČSR, o reakci proti čechizačnímu úsilí a nátlaku českého kapitálu v celém meziválečném období; - účast Polska na Mnichovu je jen výmyslem šovinistické protipolské propagandy, šlo ve skutečnosti o protest proti Mnichovské dohodě; - Polsko chtělo společně s Čechy bojovat proti Hitlerovi, ale Praha to odmítla a raději kapitulovala; - Polsko v žádném případě nespolupracovalo s Hitlerem na rozbití ČSR, ani před Mnichovem ani po něm; 57
Baran, I.: Těšínsko v proměnách československo-polských vztahů 1918 – 1938. In: Těšínsko v proměnách staletí. Muzeum Těšínska a Matice slezská, Český Těšín 2010, s. 157 - 158. 58
Gawrecki, D.: Těšínsko v období mezi světovými válkami. In: Nástin dějin Těšínska. Advertis, Ostrava 1992, s.100. 59
Borák, M.: Těšínsko v letech 1938 – 1945. In: Nástin dějin Těšínska. Advertis, Ostrava 1992, s.102.
60
Baran, I.: Těšínsko v proměnách československo-polských vztahů 1918 – 1938. In: Těšínsko v proměnách staletí. Muzeum Těšínska a Matice slezská, Český Těšín 2010, s. 159.
22
- Beneš se záborem vyslovil souhlas, nabídl Polákům Záolží už dva měsíce před Mnichovem, takže polský zábor s Mnichovem nelze spojovat; - Mnichov nebyl dílem zrady Francie a Anglie, ale už 20. září 1938 odsouhlasila sama československá vláda odstoupení českého pohraničí Německu; - v roce 1938 nešlo o dohodu Polska s Berlínem, právě naopak, kdyby nebylo Becka a sanace, byla by dodnes celá Evropa v područí Hitlera; - polský zábor chtěl pouze předejít záboru německému; - Poláci přišli za Olzu proto, aby wehrmacht nemohl kontrolovat celou Moravskou bránu; - za vysídlování českých obyvatel v době záboru nesou odpovědnost teroristické akce českých bojůvek, zvláště Slezského odboje; - zatímco Beck mobilizoval Poláky do války proti Německu, Beneš odzbrojil český národ morálně, a Češi stále nechtějí tuto pravdu uznat.61 Poláci si však nově nabytých území příliš neužili. Po vypuknutí druhé světové války bylo Polsko obsazeno Německem a ztratilo tak svou samostatnost. Ještě před tím se Těšínsko stalo přestupní stanicí těch, kteří se snažili utéct z protektorátního území do Polska a zapojit se do protinacistického odboje. K podtržení role Těšínska a vnímání jeho ztráty na podzim 1938 lze uvést mimo jiné pokus Protektorátu Čechy a Morava o připojení Těšínska zpět k českým zemím. 62 Těšínsko se stalo součástí Německé říše jako okres Teschen, do něhož byly sloučeny bývalé okresy Cieszyn a Fryštát a svou rozlohou byl druhým největším okresem celé Říše. Patřilo do říšské provincie Schlezien neboli Slezsko (později Horní Slezsko) a obvodu Katowic. Díky strategickému a ekonomickému významu Těšínska nacistická správa přistupovala k obyvatelům Těšínska jinak než k jiným okupovaným územím. Poláci přišli o své majetky, většina Čechů nepřišla. Byla zavedena ,,šlonzácká národnost“, k níž se přihlásila většina obyvatel okresu Teschen: z 285 000 to bylo přes 126 000. Polskou národnost v roce 1939 uvedlo
67 000 obyvatel a českou
47 000. Šlonzáci byli později zapisováni do tzv. volkslistů, úředních seznamů občanů německé národnosti na územích včleněných do Říše.63 Ve srovnání s Protektorátem byl režim na Těšínsku mnohem represivnější, germanizace důslednější. To vše se odrazilo ve velkém množství veřejných poprav a dalších forem perzekuce. 61
Borák, M.: Očima Poláků. Slezská univerzita v Opavě, Opava 2009, s.161. Friedl, J.: Státní politika vůči polské menšině na Těšínsku v letech 1945 – 1946. Historický ústav AV ČR/ Kongres Poláků v ČR, Praha - Český Těšín 2011, s. 14 – 15. 63 Bílek, J.: Kyselá těšínská jablíčka. Epocha s.r.o., Praha 2011, s.194.
62
23
Během války se názory na stav, který by měl na Těšínsku nastat po jejím skončení, přiblížily postojům po první světové válce. Benešova exilová vláda si stanovila za cíl obnovu ČSR v předmnichovských hranicích. Polské plány počítaly s Těšínskem jako součástí polského státu.64
2.3 Situace na Těšínsku po roce 1945 Jiří Friedl tvrdí, že český protinacistický odboj vyvíjel poměrně omezenou činnost. Polský byl aktivnější. Oba přitom spolu prakticky nespolupracovaly, internacionální charakter měl pouze odboj organizovaný komunisty. Osvobození Těšínska Rudou armádou polské naděje na zisk celého Těšínka ještě nezchladilo. Ačkoliv mělo ČSR se SSSR mnohem lepší vztahy než Polsko, které dokonce kvůli katyňské otázce se SSSR přerušilo diplomatické vztahy, začali Poláci na Těšínsku tvořit zárodky polské administrativy. Naděje Poláků však vzaly za své po obsazení Těšínska československými jednotkami.65 Retrospektivní argumenty polské části těšínského obyvatelstva poukazují na postoje, které se blíží představám reprezentantů tehdejšího Polska: - za války byla západní část Těšínského Slezska etnicky čistě polská a jen Poláci zde byli odbojově aktivní; - polský odboj na Těšínsku byl mimořádně silný, zatímco český zde vůbec neexistoval; - postavení Čechů na Těšínsku v době okupace bylo mnohem výhodnější než postavení Poláků, v mnohém se rovnalo postavení volkslistářů; - mezi Čechy a Poláky nebyly za války dobré vztahy; - čeští šovinisté udávali Poláky gestapu, čeští konfidenti napáchali značné škody polskému odboji; - konfident Edward Gałuszka, který způsobil smrt až tří set polských odbojářů, byl po válce spolupracovníkem české Státní bezpečnosti a přes stížnosti Poláků žil ještě v 90. letech nepotrestán na Slovensku; - Češi na Záolží tvořili za války jen 12 % z celkového počtu obětí, zatímco Poláci přes 80%;
64
Friedl, J.: Státní politika vůči polské menšině na Těšínsku v letech 1945 – 1946. Historický ústav AV ČR/ Kongres Poláků v ČR, Praha - Český Těšín 2011, s. 15 – 17. 65 Friedl, J.: Státní politika vůči polské menšině na Těšínsku v letech 1945 – 1946. Historický ústav AV ČR/ Kongres Poláků v ČR, Praha - Český Těšín 2011, s. 17 - 18.
24
- československá vláda v exilu schvalovala zábor polského území sovětským vojskem v roce 1939 a podporovala sovětské stanovisko ve věci Katyně; - československá exilová vláda svou podlézavou politikou vůči Stalinovi zmařila jednání o konfederaci (myšlena československo-polská konfederace, o níž se jednalo v letech 1940 – 1943); - nebylo zřejmě náhodou, že katastrofu letadla u Gibraltaru (smrt generála Sikorského) přežil jen český pilot.66 Situace na Těšínsku se těsně po skončení války uklidňovala relativně pomalu. Plakát kolportovaný na Těšínsku s textem stran Národní fronty k situaci na Těšínsku mnohé dokládá: „Lide těšínský! Po kalvárii utrpení, kterou prošel náš lid za doby hitlerovské tyranie, přišlo konečně slavné vzkříšení naší národní a státní svobody. Veliký ruský národ a jeho slavná armáda zachránili nás od německé zkázy a ukázali nám příklad slovanského bratrství. Rozpory mezi slovanskými národy vedly ke zkáze všech. Společný boj proti společnému nepříteli vedl k bratrství mezi Čechy, Poláky a Rusy a přinesl nám osvobození. Toto by mělo být poučení pro nás i budoucí pokolení. Avšak bohužel vyskytly se neodpovědné živly, které nyní, tj. několik neděl po našem vysvobození, znovu rozsévají neklid a nepokoj a rozdmýchávají národnostní štvanice mezi Čechy a Poláky. Bratři! Což můžeme dopustit, aby se vrátily zjevy z osudného roku 1938? Což teklo dosud málo české a polské krve? Což jsme nedostali všichni těžce za vyučenou, kam vede nesvornost a národnostní třenice? Polsko bylo osvobozeno a dostalo na úkor Německa obrovské a bohaté území až k řece Odře a dostalo široký přístup k Baltskému moři. Radujeme se z toho srdečně, že polský bratrský stát bude silnější a mohutnější než dříve. […]“67 Polákům se v novém československém státě nedařilo obnovení svých předválečných spolků a politických stran, potíže měli i s obnovováním polského školství. V košickém vládním programu se navíc objevila formulace, že ČSR bude státem Čechů a Slováků. Národnostní menšiny byly obviňované z neloajality a byly považované 66
Borák, M.: Očima Poláků. Slezská univerzita v Opavě, Opava 2009, s.162.
67
Friedl, J.: Státní politika vůči polské menšině na Těšínsku v letech 1945 – 1946. Historický ústav AV ČR/ Kongres Poláků v ČR, Praha - Český Těšín 2011, s. 54.
25
za příčinu rozpadu ČSR před druhou světovou válkou. Do poměrně nestabilní situace však brzy začaly vstupovat dva faktory: komunistický internacionalismus a zájmy Moskvy. Moskva s nelibostí sledovala, jak dva státy v její sféře vlivu dosud nemají urovnané vztahy. 68 Nastávající směr československé politiky rovněž jasně naznačil K. Gottwald na pracovní schůzi s představiteli místních úřadů v Bohumíně: ,,V otázce polské […] nesmíme zapomenout, že dnes máme nové Polsko, které sice ještě nese důsledky starého režimu, ale je na nové cestě. My máme a musíme mít životní a státní zájem na tom, abychom s ním dobře vycházeli. Od Poláků nechceme nic jiného, než aby respektovali naše předmnichovské hranice, na druhé straně však jsme povinni chovat se k nim jinak než vůči Němcům a Maďarům. Nesmíme zapomínat, že jsou to Slované a tedy naši bratři. Je menšina, která má svá občanská a také národní práva. Poláci u nás mají právo na školství a my jim je v zájmu dobrého sousedského poměru musíme dát. Hraniční otázka je pro nás vyřízena, ale jsme povinni míti co nejlepší poměr k polské menšině.”69 Vztahy mezi Čechy a Poláky byly nakonec pod nátlakem z Moskvy uzavřeny v únoru 1947 smlouvou o přátelství a vzájemné pomoci. Její součástí byl dodatkový protokol upravující, na základě principu vzájemnosti, práva polské menšiny v ČSR. Patřilo k nim právo ustavit Sdružení polské mládeže a Polský kulturně osvětový svaz (PZKO), dále právo rozvíjet polské národní školství, družstevnictví. 70 Smlouva však nebyla přivítána s nadšením ani na jedné straně. Obzvláště dodatkový protokol provázela spousta prováděcích nepřesností. Poláci měli dostat kulturní domy ve Fryštátu, Karviné a v Třinci. Počítalo se vznikem tří polských spolků, aby každý z nich mohl převzít danou nemovitost. Jednalo se i o hotelu Polonia (dnešní Piast), který nakonec připadl Polákům. Kvůli možným nacionalistickým štvanicím měl být hotel nazván přijatelněji a méně provokativně. 71
68
Friedl, J.: Státní politika vůči polské menšině na Těšínsku v letech 1945 – 1946. Historický ústav AV ČR/ Kongres Poláků v ČR, Praha - Český Těšín 2011, s. 19 - 23.
69
Friedl, J.: Češi a Poláci na Těšínsku 1945 – 1949. Historický ústav AV ČR, Praha a Brno 2012, s. 66. Borák, M.: Z historie Poláků v České republice. In: Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vztahy. Tilia, Šenov u Ostravy 1997, s.28. 71 Borák, M.: Z historie Poláků v České republice. In: Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vztahy. Tilia, Šenov u Ostravy 1997, s.205..
70
26
A co na to polský tisk po roce 1989? - vyhlášení národního státu jen pro Čechy a Slováky zjevně diskriminovalo národní menšiny; - v květnu 1945 měli Poláci na Záolží v samosprávných orgánech národních výborů zjevnou převahu, byli však z činnosti samosprávy násilím vyloučeni; - v červnu 1945 bylo zatčeno 1 000 národně angažovaných Poláků a mnozí z nich byli vězněni, biti a mučeni, docházelo i ke krvavým událostem; - Češi se po válce mstili místním Polákům za své údajné předválečné křivdy; - rehabilitace volkslistářů se stala prostředkem represí a nátlaku na Poláky, kteří byli nuceni či různými výhodami lákáni k přihlášení české národnosti; obětí této šovinistické politiky se stalo 30 000 místních Poláků; - likvidační komise při KNV v Ostravě zrušila 218 polských spolků a zabavila jejich majetek, odhadnutý na 16, 5 milionu korun; - docházelo k perzekuci polských kněží a věřících, tzv. kulaků, aktivních činovníků polského národního hnutí, spisovatelů a celé polské inteligence; - Poláci byli diskriminováni v právech na vlastní školství, jehož obnovování bylo omezováno; - Češi po roce 1945 podruhé vyhráli diplomatickou hru o Záolží. Těšínsko bylo Stalinem prodáno, Benešovy požadavky podpořila Moskva, oprávněný polský nárok byl z politických pohnutek odmítnut; - asimilační proces výrazně urychlilo administrativní opatření o zrušení správního okresu Český Těšín, zavedené proto, aby se polská národní skupina snáze rozplynula v sousedních převážně českých okresech; - Češi po válce opakovali staré chyby, prováděli asimilační politiku a oddělovali uměle Záolží od Polska, což je zdrojem problémů dodnes.72 Pozice polské národnostní menšiny se v letech po roce 1948 příliš neměnila. KSČ neměla zájem na tom, aby se Poláci profilovali jako samostatný politický a správní subjekt. Rovněž neměli zájem na tom, aby se orientovali na Polsko. Československý stát dbal hlavně o to, aby docházelo k rozšiřování počtu polských škol a o podporu PZKO, v níž existovaly možnosti pouze pro kulturní a zájmovou činnost. Vzniklo smíšené spotřební družstvo Jednota-Jedność. Podíl Poláků na státní moci se zvyšoval díky jejich početnému zastoupení ve struktuře KSČ. Vycházel deník Głos Ludu měsíčník Zwrot,
72
Borák, M.: Očima Poláků. Slezská univerzita v Opavě, Opava 2009, s.163.
27
bylo zahájeno vysílání polské sekce Československého rozhlasu v Ostravě a začala působit i polská scéna divadla v Českém Těšíně. Mohutný rozvoj těžkého průmyslu v oblasti Ostravska a Těšínska vyvolal rozsáhlou imigraci z vnitrozemí českých zemí a Slovenska, takže se pronikavě změnila národnostní struktura celého regionu. Věkové složení Poláků v důsledku předchozího populačního vývoje i historicko-společenských vlivů, např. druhé světové války, stěhování z PLR, asimilačních procesů atp. bylo charakterizováno jako „regresivní“, protože v ní převažovala složka osob starších 50 let nad „dětskou složkou“ a výsledky censů z let 1950 a 1960 ukazovaly „rychlé stárnutí polské populace.“73 Uvolnění komunistické diktatury v 60. letech se dotklo i polské menšiny na Těšínsku. Začala usilovat o přetvoření PZKO v orgán politické reprezentace. Uvolnění vyústilo ve schválení zákona č. 144 z roku 1968 o postavení národností v ČSSR. Zákon potvrzoval právo na kulturně osvětový rozvoj, na vzdělání v mateřském jazyce a na jeho užívání na úřadech ve smíšených obcích, na sdružování ve vlastních společenských organizacích, na vlastní tisk a informace v mateřském jazyce, na zastoupení v zastupitelských sborech a jiných volených orgánech. Zákon však kvůli postupné normalizaci nebyl vykonán.74 Na vývoj po roce 1968 se polské obyvatelstvo Těšínska dívalo po roce 1989 následovně: - polská národní skupina v ČSSR byla mimořádně těžce postižena represemi v době normalizace, zvl. polská inteligence; - zákony a předpisy o právech národních menšin sice existovaly, ale v praxi docházelo k ještě většímu zrychlení procesu asimilace; - k poklesu přirozeného podílu Poláků na struktuře obyvatelstva na Záolží se připojily vlivy urbanizačních změn a rozsáhlá imigrace na Záolží a na Ostravsko; - prvkem diskriminace v době normalizace byl zákaz uvádět na pomnících jména obětí v polštině a zákaz vyčíslovat celkové počty obětí okupace z řad Čechů a Poláků; - trvala předběžná cenzura polského tisku na orgánech OV a KV KSČ; 73
KÁŇA, Otakar. Změny v početnosti a postavení polské národností skupiny v ČSR po 2. svět válce a jejich odraz v postojích příslušníků této skupiny. Česká národopisná bibliografie.Praha: ÚEF ČSAV, 1989. s. 82. 74 Borák, M.: Z historie Poláků v České republice. In: Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vztahy. Tilia, Šenov u Ostravy 1997, s.28 - 29.
28
- ve školních čítankách polských škol se dosud uvádějí protipolské verše Petra Bezruče.75 Po roce 1989 se proměnily podmínky života všech lidí v Československu. Polská aktivita se přeskupila, začala se sjednocovat a hlavně politizovat. Přechod na podmínky tržního hospodářství, jež menšina vnímá s pocitem ohrožení. K tomu Mečislav Borák dodává: ,,Náhlá ztráta dosavadních jistot, byť poskytovaných totalitním státem, ,,internacionalisticky“ podmíněných a formálně značně omezených, je menšinou vnímána s pocity křivdy, neboť mechanismy obrany menšinových zájmů na jedné straně, stejně jako mechanismy uspokojování oprávněných požadavků menšiny na druhé straně se ve společnosti teprve tvoří.“76 Výše uvedená slova Mečislava Boráka potvrzují názory v polském tisku na počátku 90. let: - československá ústava nezabezpečuje státotvornou roli menšin, chybějí prováděcí předpisy k ustanovením zákonů o národnostech; - v ČSFR chybí zákony o menšinách a ratifikace dalších mezinárodních úmluv o menšinách; - je třeba menšiny zrovnoprávnit v počtu mandátů do zastupitelských orgánů, vytvořit Radu národností při Federálním shromáždění a Úřad pro národnostní menšiny při federální vládě, zřídit vědecké centrum pro výzkum národností; - nelze v zákonech stále nadřazovat zásadu národní nad občanskou a vracet se tak do 19. století; - v nové Ústavě České republiky by se nemělo užívat slovo „národnost“, které už získalo politický význam, koncepce státotvorných národů je už dávno přežitkem; - Charta občanských práv a svobod vyhovuje jen Čechům a Slovákům, ale negarantuje dvojjazyčnost, menšinové školství, kulturu atd., protože k ní chybí prováděcí předpisy. 77 Ze stručného přehledu událostí na Těšínsku ve 20. století vyplývá, jak těžce postihly vzájemné vztahy Čechů a Poláků na dlouhou dobu. O pohnutých událostech svého toho členové výzkumu vědí jen málo, jsou jen útržkovité a zasuté.
75
Borák, M.: Očima Poláků. Slezská univerzita v Opavě, Opava 2009, s.164. Borák, M.: Z historie Poláků v České republice. In: Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vztahy. Tilia, Šenov u Ostravy 1997, s.30. 77 Borák, M.: Očima Poláků. Slezská univerzita v Opavě, Opava 2009, s.166.
76
29
3. K PROBLÉMŮM INTEGRACE A ASIMILACE VYBRANÉ ČESKO-POLSKÉ A POLSKÉ RODINY NA ČESKÉM TĚŠÍNSKU DO ČESKÉ SPOLEČNOSTI. Při zkoumání integrace a asimilace vybraných dvou rodin byl posuzován vztah jejich jejich členů k jazyku, k víře a prožitku svátečnosti reflexi domova. Následující část bude věnována jednotlivým indikátorům.
3.1 Vztah k jazyku 3.1.1 Mateřský jazyk dle subjektivního pocitu, podle přihlášení se ve sčítání lidu a jazyk školní výuky Nejstarší ze všech informátorů, člen polské části rodiny, pan J. F. uvedl jako svou mateřštinu polský jazyk a to jak podle subjektivního pocitu, tak i formálně ve sčítání lidu. Oba jeho rodiče hovořili těšínským nářečím. Pan J. F. míní, že „v jakim jenzyku ćie mama nauczyla Ojcze nasz, taki czloviek mo być.“ Stejně odpověděla i jeho žena, paní M. F., i její rodiče mluvili s oběma svými dcerami „po naszymu“. Pan Z. M. se při sčítání lidu přihlásil k češtině a stejně tak tento jazyk cítí jako svůj mateřský. „Dědeček uměl „po naszymu“, ale nechtěl mluvit, cítil se být Čechem, tak mluvil především česky.“ Matka pana Z. M. nářečí rovněž znala, mluvila ale česky, místy však nějaké slovo v nářečí použila. Rodiče pana Z. M. spolu mluvili nářečím jen v případě, kdy spolu potřebovali probrat záležitosti okolo chodu domácnosti. Paní D. M. odpověděla stejně jako její sestra M. F., že pro ni je polština mateřským jazykem pocitově i formálně. Děti v rodině F., slečna D. F. a pan M. F. jako subjektivně cítěný mateřský jazyk označili těšínské nářečí „po naszymu“, avšak ve sčítání lidu uvedli polský jazyk. Paní M. D. spolu se svou sestrou H. K. naopak ve sčítání lidu uvedly češtinu, dle subjektivního pocitu je však jejich mateřským jazykem rovněž „po naszymu“. Nářečím se svými dcerami totiž od počátku hovoří jejich matka, paní D. M., jejich otec s nimi hovoří česky.
30
Pan J. F. navštěvoval základní školu v polském jazyce, na střední odbornou školu chodil v Krnově, kde už výuka probíhala v češtině. Vrací se k tomu slovy: Nimóm s tym problém po czesku mówić. Jo se po czesku uczyl w Krnově. Eszcze zech tóm szkole zrobil s przezanczynim. Troszke mjyni nas tego nauczyli w tej polski szkole, ale vszystko idze rozumieć, jak se chce.“ Žena pana J. F. absolvovala základní vzdělání v polštině, střední odborné také v českém jazyce. Pan Z. M. absolvoval základní a střední školu v českém jazyce, během studia na vysoké škole v Žilině získal zkušenost s výukou také ve slovenštině. Žena pana Z. M. absolvovala základní i střední vzdělání v polštině. Při rozhodování, do jaké školy své děti manželé F. zapíší, nebylo potřeba kompromisu. Oba rodiče mají výrazně blíže k polštině a na tomto jazyce základního vzdělání pro své děti se jednoduše shodli. Výběr polsko-jazyčných středních škol nebyl příliš široký, proto byly pro další vzdělání zvoleny vhodné školy s českým vyučovacím jazykem. Slečna D. F. vzpomíná na nesnáze, které prožívala při přechodu na druhý stupeň základní školy s polským vyučovacím jazykem v Českém Těšíně, kde byla ve výuce nucena mluvit spisovnou polštinou, kterou prakticky neovládala. „No ona (učitelka) mie zkuszala, pytala se mie na jakisi základní viecy, chciala příklady použití hydrauliki a jo pravila „u zubařa“ miasto „u dentysty“, dalsze „na vlečce“ a ona: „mówi se przyczepa“. Ty mówisz, to je straszne, dycki se mi śmioli“. Svízelný byl rovněž přechod na českojazyčnou střední školu: „No, pól roku zech moc nekomunikovala. Na pjyrszych třídních schůzkách se stěžovali rodzicóm, ze se nezúčastňujym, že se niegloszym. Ale to bylo yny tymu, zech siedzala a pozorovala. Hltala zech to czeski názvosloví, abych viedzala, o czym je vlastnie rzecz. V matyce zech pochopila czeskom matematike yny tymu, zech umilala tóm matematike. Takze jak napisala wzoreček (učitelka) tak jo dzepro wiedzala, o czym je rzecz. Jak to miala jako čitatel a jmenovatel, tak zech vůbec nieviedzala. To byl prostě mianovnik a…uz to ani po polsku nieumjym. (smích)“ Bratr slečny D.F. pan M.F. vzpomíná na základní školu slovy: „No na polskim my muśieli kapke po polsku móvić, ale na vszystkich inszych przedmiotach my móvili „po naszymu“. Nauczyćiele móvili samozřejmě po polsku.“
31
Při rozhodování, zda děti zapsat do české nebo polské školy manželé M. uzavřeli dohodu, že děti budou chodit do české školy a na oplátku budou pan Z. M. o tom říká: „Tak to byla taková dohoda, kterou jsme uzavřeli sami dva jenom, že prostě náboženství – národnost. Já za tebou a ty za mnou. Ocenil jsem, že tu nikdo k tomu neměl žádné komentáře, rodiče, nebo Mr. F., J. F. Nikdo to nekomentoval, vždyť i babcia vám četla české pohádky.“ Obě dcery tak dostaly vzdělání v českém jazyce, od základního, až po vysoké. Díky tomu, že s nimi otec od dětství mluvil česky, neměly problém hovořit i ve škole tímto jazykem, i když se občas stávalo, že jim na mysli dříve vytanulo potřebné slovo v nářečí. V obou rodinách v této oblasti tedy vznikají rozpory. Ačkoli se mladší generace rodiny F. ve sčítání lidu hlásí k polštině, jako svůj subjektivně cítěný jazyk uvádějí nářečí. Podobně je to u stejné generace v druhé rodině. Ve formální rovině obě sestry označují jako svou mateřskou řeč češtinu, subjektivně tak však cítí „po naszymu“. V generaci rodičů se manželé F. a paní D. M. hlásí k polštině, jak po formální, tak i po pocitové stránce. Jediný pan Z. M. se k češtině hlásí v obou rovinách.
3.1.2 Užívaný jazyk Všichni členové obou rodin, až na pana Z. M., jsou aktivně bilingvní. Pan J. F. se svou rodinou a blízkými hovoří běžně nářečím, podle svých slov však nemá problém hovořit česky, je-li to potřeba. Stejně tak je to u jeho ženy a dětí. Vědí, ve které situaci mohou hovořit nářečím a kdy je vhodnější použít češtinu. Členové rodiny M. jsou až na zmíněného otce Z. M. rovněž schopni plynně komunikovat česky i v nářečí. Pan Z. M. k tomu říká: „Je mi to až líto, že to nemám zautomatizované, mluvím, aj samozřejmě rozumím, ale nemám to zautomatizované, vést nějaký rozhovor vyloženě „po naszymu“… Jo, jo, jsou situace, kdy je mi to líto… nemám tu výslovnost – „robić“ a „robiť“… Dokážu říct pár vět, ale není mi to přirozené. Vy to máte lepší, protože to máte automaticky.“ V domácím prostředí hovoří rodina F. jen „po naszymu“. Rodina z otcovy strany (J. F.) hovoří také „po naszymu“, z matčiny strany (Mr. F.) je zde stejné prostředí, s jedinou výjimkou pana Z. M. Slečna D. F. k tomuto říká: „Tak, my byli mali, akurat nievjym czymu, ale na niego zech dycki od malutka mówila „po naszymu“. A jo mu 32
rozumiala a on rozumiol mie. Ale tak on byl taki, že se o nas starol, že se s nami bawil. On miol ty telefony a to byly zabawki, ty stare telefony. Tak jako, niemiala zech s tym jakisi problém, že by to byl jakisi „pan Z. M.“, to ni. Niebrali my go jako cizince. To je jedyny czlowiek, jakoby Czech, s kierym, s výjimkou sms a mailów, tak dycki s nim mówjym „po naszymu“. Inakszy dycki przepinóm, s Czechym se snazym mówić po czesku.“ Při vzájemných návštěvách hovoří každý člen obou rodin vzájemně i s panem Z. M. „po naszymu“, (mimo jeho dcer, které s ním za všech okolností hovoří česky), pan Z. M. jim odpovídá česky. Žádný informátor toto nehodnotil jako problém či podivnost, naopak všem se to zdá být přirozené. V rodině M. je situace poněkud složitější. Matka s dcerami a mužem hovoří nářečím, otec však se všemi česky. Při komunikaci s oběma rodiči, například u rodinného oběda dcery operativně „přepínají“ z nářečí do češtiny, což může neznalému pozorovateli připadat velmi zvláštní, avšak ani rodiče, ani děti to nikdy nevnímali jako cosi nepatřičného. Pan Z. M. toto „přepínání“ komentuje slovy: „Mě to přijde jako zábavné a jsem rád, že to tak je.“ Jak bylo řečeno již výše, během vzájemných návštěv hovoří s příbuznými česky, jeho žena s dětmi však nářečím. Co se týče jazyka, který členové obou rodin užívají na veřejnosti, jedná se nejčastěji o češtinu. Paní M. F. to popisuje takto: „V Havjyrzovie automatycznie przepinóm v roboćie a v mieśćie na czeski, ze? V tym Ćieszynie zaś, tak po tych sklepach movióm ponaszymu v tych sklepach movióm s klientkami po czesku. Ale jak tak przidze, ze móvisz „po naszymu“, tak aj vielarazy przepnóm na te gvare. To je tak automatycznie, jak przidym do roboty, tak automatycznie przepnym.“ Pan J. F. zmiňuje komunikaci s úřady: „Na nikierych urzyndach aj „po naszymu“ mówili, no a jo se přizpůsobil, jeśli po czesku, tak po czesku, jeśli „po naszymu“, tak „po naszymu“.“ Paní D. M. pracuje na chirurgické ambulanci v Českém Těšíně. Denně je v kontaktu s velkým množstvím lidí. Co se týče jazyka, kterým s pacienty hovoří, říká: „Zalezy, kdo je jaki, kdo umjy „po naszymu“, tak s nim „po naszymu“.“ V rodině svého muže, s níž paní M. D. nemá příliš blízké vztahy, hovoří zásadně „po naszymu“ a na základě zúčastněného pozorování lze říci, že pravidelně při návštěvách přechází až do spisovné polštiny, což se jinak nestává. Paní D. M. uvedla, že ze strany manželovy rodiny v minulosti zaznamenala jisté negativní poznámky, co se týče Poláků a Polska. Užívání polského jazyka tedy vnímá jako způsob, jak se vyhranit a dát najevo svou odlišnost. Manžel paní D. M. hovoří na veřejných místech česky, o komunikaci v Ciezsynie v Polsku říká: „Sranda je, 33
že vždycky, když člověk odchází od pokladny a řekne nashledanou, tak vždycky odpoví dovidzenia. My jako Češi máme asi takovou vadu, že se vždycky snažíme přizpůsobovat Polákům v řeči, což oni nikdy. Možná maximálně, když teď jde o ten obchod, tak snad. Já se už tež nepřizpůsobuju. Tež jsem to kdysi dělal, stejně to člověk neumí a jednou mi jeden Polák řek, ať mluvím česky, že mi rozumí. A tím, že mluvím česky, vůbec nepociťuju, že by to mělo nějaký negativní dopad.“ Děti v rodině F. jsou stejně jako jejich rodiče zvyklé jazykově se přizpůsobovat. Jak už řekla slečna D. F. v souvislosti s komunikací se svým strýcem: „S Czechym se snazym mówić po czesku.“ Sestry H. K. a M. D. strávily dobu vysokoškolských studií v Praze a hovořily zde prakticky jen česky. To jak na místech formálního charakteru jako jsou úřady, tak i například ve volnočasových zařízeních, restauracích a obchodech. H. K. k tomu říká: „V Praze bych nemohla mluvit „po naszymu“, bo by mi tam nikdo nerozuměl.“
3.1.3 Kontakt s polským jazykem v oblasti víry, sdělovacích prostředků a kultury Obě rodiny navštěvují nedělní bohoslužby v českém i polském jazyce. Dojíždějí za nimi nejčastěji do farního kostela v Těrlicku-Kostelci, dále do Těrlicka, kde se konají mše ve společenských prostorách základní školy, občas také zamíří do farního kostela v Českém Těšíně, či jeho filiálního kostela v nedaleké místní části Českého Těšína Koňakov. Při návštěvě bohoslužby však nezáleží na tom, v jakém jazyce bude mše sloužena. Protože v každém kostele probíhá bohoslužba v jinou hodinu, vybírá se dle času jejího začátku tak, aby vyhovovala programu zbytku dne, pokud se například chystá rodinný výlet, či oslava. Rodina M. zásadně poslouchá českojazyčné rozhlasové stanice, stejně tak je to se sledováním televizních programů. Paní D. M. nikdy neprosazovala, aby se k poslechu vybíraly polské stanice, či sledovaly polské televizní programy. Co se týče výběru hudby, zní nejčastěji díla různých světových klasických skladatelů, kterou s oblibou poslouchá pan Z. M. a jeho dcera H. K. Paní D. M. také čas od času pouští hudbu dle svého výběru, jde nejčastěji o oblíbené české, nebo zahraniční zpěváky a skupiny. Polské interprety paní D. M. s rodinou poslouchá jen velmi zřídka, nejčastěji u
34
příležitosti poslechu koled během Vánočních svátků. Paní H. K. se však v předškolním dětství setkávala s polským rozhlasovým vysíláním: „…a vlastně ještě si vzpomínám, že jsme vždycky v poledne poslouchaly troubení z věže Maryjacké z náměstí z Krakowa, to jsem měla moc ráda.“ Matka paní D. M., která žila s rodinou této své dcery, také odebírala místní polské noviny Glos ludu, po její smrti však rodina její dcery D. M. v předplatném nepokračovala. Rodina paní Mr. F. měla tyto novina předplaceny odjakživa a stále je odebírá. Paní Mr. F. popisovala, že tento deník není nijak politicky zaměřen, je nestranný a přináší zprávy zejména z kulturní a společenské oblasti regionu. Členové rodiny F. běžně sledují české i polské televizní programy. Mladší generace, poslouchá i rozhlas a volí polské stanice, pan M. F. kvůli podle jeho názoru velice nízké úrovni kvality českých stanic a jeho sestra, slečna D. F. dává přednost polským rádiím, protože zde může poslouchat čistě hudební stanice, kterým dává přednost před zpravodajskými. Manželé M. využívají abonentní předplatné na představení v Těšínském divadle, kde vedle sebe účinkuje česká i polská scéna. V prvních letech navštěvovali pouze české hry, před třemi lety pak začali chodit i na polská představení. Manželé F. rovněž pravidelně chodí do českotěšínského divadla, navštěvují však pouze hry polské scény.
3.1.4 Prožitek jazyka Jak už bylo zmíněno, nářečí zvané „ po naszymu – po našemu“ je těšínské nářečí a hovoří jím plynně všichni dotazovaní až na pan Z. M. Starší generace rodiny F. hodnotí nářečí jako hezký jazyk, který mají rádi, pan J. F. k tomu říká: „Jo móm po naszymu ród, je to taki mile a nasze.“ Naproti tomu pan Z.M. byl v dětství přesvědčen, že „po našemu“ by mělo zaniknout, aby v regionu zůstala jen čeština. Vzpomínal také, že v době, kdy navázal vztah se svou budoucí ženou, vnímal její domácí prostředí jako zaostalé „připadalo mi, že se tu nemluví inteligentně“, ale svou budoucí ženu kvůli osobním sympatiím do této skupiny nezahrnoval. Později se své dcery snažil vést k češtině, i když nijak nebránil tomu, aby s nimi jeho žena mluvila nářečím. Vzpomíná také na to, že pro něj nebyla zcela 35
snadné přijmout fakt, že pro jeho dcery je „prvním“ jazykem nářečí: „Já jsem si v jistém okamžiku uvědomil, že „po naszymu“ je pro vás jako první, což jsem možná v ten moment nenesl možná příznivě, dobře. Ale teď jsem rád, že M. D. hovoří s Vítečkem „po naszymu“. Oceňuju to a cítím se být na úrovni, protože vy umíte „po naszymu“, že ty (H. K.) v kostele dokážeš číst polské čtení.“ Pan Z. M. v rozhovoru potvrzuje, že jej rodina jeho ženy nikdy kvůli jeho češtině nekritizovala, ani nebyl nucen, nebo nabádán, aby začal nářečí užívat. Jeho odlišný jazyk nebyl chápán jako něco nevhodného, nezaznamenal stopy jazykové netolerance. „Ne, spíš naopak, kvitovali, když jsem četl polsky.“ U zástupců mladší generace česko-polské rodiny D. M. a Z. M. lze sledovat vývoj vztahu k rodnému nářečí. Paní M. D. a H. M. shodně popisují, že jim je „po našemu“ velice blízké, avšak do ukončení střední školy tak hovořily pouze v domácím prostředí a cítily stud, měly-li nářečím mluvit mimo okruh rodiny, či známých a kamarádů, kteří nářečí rovněž znali. M. D. vzpomíná: „Mluvilo se (ve škole) jenom česky. „Po naszymu“ jsme spolu nemluvili záměrně, jenom když jsem třeba nevěděla, jak se něco řekne česky, nebo nechtíc jsem pověděla něco „po naszymu“ . Paní H. K. k tomuto uvedla: „Ale „po naszymu“ mluvit na „veřejnosti“ jsem začla až později, kdysi jsem se styděla a měla jsem to jenom za jazyk, kterým mluvíme doma.“ Paní M. D. také vypravovala o nepříjemném zážitku z dětství: „Anebo jsem třeba pozdravila sousedy, kteří mluvili „po naszymu“, já jsem s nima taky mluvila „po naszymu“, tak byl naštvaný (otec). Tak to mi bylo strašně trapné, když s nima mluvím normálně „po naszymu“ a najednou mám říct dobrý den. Tak když jsem je měla s tatínkem potkat, tak jsem byla úplně v nervech, jak je teda pozdravit. S odchodem na vysokou školu do Prahy, kde obě studovaly, se tento vztah proměnil – z důvodu k zahanbení se stala exkluzivita. Paní M. D. to popisuje takto: „…že jsem to říkala jako srandu, jak naši mluví spolu a jak je to legrační, když jim chceme říct něco společně, když říkáme půl věty tak, půl jinak. Když jsem na to s někým narazila v Praze, že mám dvojjazyčné rodiče, tak to byla taková zajímavost.“ Obě sestry hodnotí svoji matřštinu pozitivně. „Jinak mám „po naszymu“ strašně ráda, je to pro mě symbol domova. Taky se mi moc líbí jako jazyk sám o sobě. Přijde mi, že je takový vtipný a že má jiskru. „Po naszymu“ jakoby víc odráží život, ale to je asi zas tím, že je mi bližší život tady.“ Tak popsala svůj vztah k nářečí paní H. K., její sestra, paní M. D. nářečí charakterizuje
slovy:
„…ale
má
zas
širší 36
slovní
zásobu
v pocitech,
nebo
v charakteristikách různých situacích. Například „dorvjym se ryzym“. Než by to Čech pověděl, tak by to bylo: „Už jsem sice rýže najedený, ale dám, aby mi skoro praskl žaludek. (smích) „Docpu se“, to není úplně ono. Podobné výrazy my s Milošem používáme a máme je rádi.“ Mladší sestra H. K. vnímá češtinu jako „druhý“ jazyk, kterým běžně hovoří a má k němu blízký vztah, avšak není to její mateřský jazyk. Jistým způsobem jí čeština evokuje představu jejího otce. Uvedené citace v těšínském nářečí poukazují také na jeho charakterový rys, kterým je absence odborných výrazů. Paní M. D. problém slovní zásoby těšínského nářečí popisuje na příkladě komunikace se svým téměř tříletým synem: „Většinou, když mu vysvětluju něco složitějšího, tak si všimnu, že jsem přepla do češtiny, která má širší technickou slovní zásobu… těžko vysvětlíš, z čeho se skládá vrtulník, nebo jak probíhá zásah (vrtulníku záchranné služby). Já ani nevím, jak se řekne zásah „po naszymu“. „Po naszymu“ prostě nemá takovou technickou slovní zásobu, ale zase má širší slovní zásobu v pocitech, nebo v charakteristikách různých situací.“ Jazyk je tedy v případě těchto informátorů prostředek identifikace s regionem, v němž žijí, tento fakt ovšem nebrání široké jazykové toleranci, zvláště proto, že až na výjimku pana Z. M. jsou všichni dotazovaní aktivně bilingvní.
3.2 Víra a svátečnost Druhým indikátorem, který určí míru integrace rodiny F. a M. do české společnosti, je Víra. Všichni účastníci výzkumu uvedli, že jsou římsko-katolického vyznání, přijali svátost Prvního svatého přijímání, Biřmování a až na pana M. F. a slečnu D. F, kteří jsou svobodní, uzavřeli církevní sňatek. Každý z účastníků výzkumu vzpomíná na to, jak byl v mládí veden k víře. U všech byla samozřejmostí pravidelná návštěva kostela během celého roku, na svátky pak zvláště závazně. Vzpomínky nejstaršího člena obou rodin pana J. F. sahají až do padesátých let minulého století, kdy byl dítě. Popisoval, jak jako malý chodil pěšky s celou rodinou, bez ohledu na počasí, o Vánocích na půlnoční mši. Nejbližší kostel, který navštěvovali, se nacházel v Těrlicku, v místě které bylo v roce 1955 zatopeno
37
přehradou za účelem získání užitkové vody pro okolní hutě a doly. 78 Každý den Vánočních i Velikonočních svátků slavil s rodinou v kostele. Štědrovečerní večeři předcházela a také ji ukončovala společná modlitba Otče náš, Zdrávas Maria a proneslo se poděkování za pokrmy, které byly připraveny k večeři. Během každého dne Velkého týdne o Velikonocích rovněž s rodinou navštěvoval pravidelně bohoslužby, navíc jako dítě pan J. F. také ministroval. Samozřejmostí byla každotýdenní návštěva mše. Kromě uvedených velkých svátků se pan J. F. s rodinou účastnil ještě slavnosti u příležitosti Božího těla. Pan J. F. v současné době navštěvuje bohoslužby v Těrlicku-Kostelci. Bohoslužby v Polsku rodina nenavštěvuje. Vzor náboženského života pak přenesl pan J. F. do rodiny, kterou založil. Slavení církevního roku vypadá dnes v jeho rodině přibližně stejně, jak si to pamatuje ze svého dětství. Do kostela se již nechodí pěšky, jezdí se autem, slaví se ale stále ty samé svátky, slavnosti a pobožnosti. Jeho žena, paní Mr. F. si z domova přinesla podobné návyky, samozřejmostí byla pravidelná účast na nedělní bohoslužbě, stejně probíhalo i slavení Vánoc, Velikonoc, svátku Božího těla a pouti ve farnosti. O zapojení do průvodu při svátku Božího těla vypráví slečna D. F.: „To vjym, že mi to roz vyszlo, jak zech byla przi pjyrszej komunii…Tak vjym, že mi twoja mama szyla biole szaty ku komunii. Taki biole piekne szateczki a za tydzyń bylo Boze cialo a vszystki ty dzolchy, kiere byly przi pjyrzsej komunii a ći synci, tak szli v tej procesji.“ Pan M. F. byl ve věku od šesti, přibližně do patnácti let také ministrantem, ale již v kostele v Těrlicku-Kostelci. Otec Piechaczek, který byl té době knězem v této farnosti, byl podle slov M. F. „ tako staro szkola z przed vatikanskigo koncilu. Drugigo myślym. Tak on byl taki, taki przisniejszy niz, v porovnání s ostatimi, miol inakszy přístup na nas. Ale tak jako, byl to dobry ksiondz.“ Přibližně v době, kdy přestal být ministrantem, začal pan M. F zpívat v kostelním sboru a tomuto zájmu se věnuje dodnes. Pan M. F. je z členů mladší generace obou rodin co se týče slavení církevních svátků nejdůslednější, zastává také tradiční křesťanské názory, co se týče registrovaného partnerství a interupcí.
78
Původní obec Těrlicko leželo okolo řeky Stonávky. V roce 1953 však bylo vydáno rozhodnutí o postavení přehradní nádrže. Stavba začala 1.7. 1955 a dokončena byla v roce 1961. Spolu se stavbou rezervoáru probíhala také výstavba sídliště, které se stalo novým centrem obce. Zdroj: Těrlicko. Současnost obce [online]. 2013-06-01. Dostupné z: http://www.terlicko.cz/vismo/zobraz_dok.asp?id_org=16657&id_ktg=9034&n=v%2Dterlicku&p1=4176
38
Jak již bylo zmíněno, účast na nedělní mši byla u všech „povinná“. Paní D. F. vzpomíná, že nebyla diskuze o tom, že by se do kostela nešlo, ve skutečnosti o tom nikdo ani neuvažoval, protože to byla naprosto přirozená a vžitá věc: „ Ja,. czlowiek uz potym byl samostatny, tak se zaszel trzeba do Cieszyna na vieczornóm. Ale jak my byli niezlecili a niebyli my nemocni, tak se chodzilo kaźdy tydzyń do kośćiola. Ale nieczula zech to, jako že „musisz“, prostě to tak bylo a gotove. My tam chodzili už od mala, tak nom to nieprziszlo.“ Slečna D. F. se také zapojila do kostelního sboru, kde hrála na kytaru a zpívala. Se svým bratrem se ale ve sboru nesetkali, v době, kdy tam docházela, tam její bratr ještě nechodil. Začal až v době, kdy už skupinu opustila. V rodině pana M. Z. náboženský život vypadal odlišně. Jeho maminka do kostela chodila, avšak bez manžela. Pan M. Z. a jeho všechny tři sestry sice přijaly První svaté přijímání i Biřmování, ale dvě nejstarší sestry přestaly chodit do kostela přibližně v osmnácti letech, v době odchodu na vysokou školu. Pan Z. M. a jeho mladší sestra pak se svojí maminkou ještě nějakou dobu bohoslužby navštěvovaly, avšak po jisté době také přestaly. „Jinak ten model byl stejný, jako třeba teď u nás. To znamená, že se to nepřehánělo nějak, bylo to takové dobré.“ Shodně s rodinou F. se však při štědrovečerní tabuli pronášelo poděkování za pokrmy a také modlitby. Když pan Z. M. navázal vztah se svou budoucí ženou, začala jej za čas přesvědčovat, aby s ní a její rodinou chodil do kostela. „Ona sama to chtěla, ne kvůli rodičům, ale sama to chtěla. Ale to nebylo nějak ultimativně řečeno, já vím, že jsem se do toho dal dobrovolně, to si vzpomínám. Pro ni, pro maminku, i pro rodiče maminčiny byl podle mě důležitější ten kostel, než ten jazyk. To určitě, to by nesla určitě hůř.“ Pan Z. M. tedy začal zase znovu pravidelně navštěvovat mše a život mladé rodiny, co se víry týče, nabýval podobu, jak jej paní D. M. znala ze svého dětství. Vánoce a Velikonoce mají výrazně náboženský charakter, aktivně se slaví rovněž i Svátek Božího těla, děti byly vychovávány k víře. Automatickou se stala pravidelná návštěva nedělních bohoslužeb. Paní H. K. vzpomíná, jak jako malé dítě sedávaly se sestrou večer své mamince v klíně a společně se modlily modlitbičku Aniele bozy. Také je babička (matčina matka) učila, aby se před každým jídlem pokrzizovaly a políbily modlitební knížku, spadla-li na zem. Přiznává, že: „Jinak jsem si taky v pubertě prodělala období vzdoru proti kostelu, ale myslím si, že teď jsem si našla v duchovnu trochu svoji cestu.“ Při příležitosti uzavření církevního sňatku se paní H. K. dostala do užšího kontaktu se současným knězem v těrlické farnosti. Velmi oceňuje jeho osobnost a také neváhala 39
ikonu, kterou s manželem dostali od faráře na památku pověsit nad manželské postele. Ráda by rovněž syna nechala pokřtít ve zdejší farnosti. I její sestra s manželem dali pokřtít svého syna, avšak v Praze. Pozorováním bylo z jištěno, že v rodině M. visí v chodbě kříž, v kuchyni nade dveřmi pak památeční plaketa s fotkou papeže Jana Pavla II. jako upomínka na návštěvu Vatikánu. Nad nočním stolkem paní D. M. visí zarámovaná upomínka na její První svaté přijímání. Během Vánoc zdobí sváteční tabuli dva staré svícny a znovu kříž s Ježíšem mezi nimi. Doma v kuchyni rodiny F. na stěně visí menší dřevěný křížek, na vstupních dveřích do domu je bílou křídou napsáno K+M+B 2013. V obou rodinách visí v ložnici nad manželskými postelemi obraz s náboženským výjevem. Obě rodiny každoročně kupují církevní kalendář a v předvánočním čase zapalují svíčky na adventním věnci. S vírou je těsně svázán indikátor svátečnosti. V této podkapitole bude věnována pozornost svátkům, které rodina slaví a jejich průběhu. Jak již bylo uvedeno, obě rodiny slaví svátky spjaté s církevním kalendářem, významné civilní dny slaveny nejsou. Co se týče výročních církevních svátků, obě rodiny aktivně slaví Vánoc a Velikonoce. Průběh Vánočních a Velikonočních svátků v rodině F. podrobně popisuje slečna D. F. Před začátkem štědrovečerní večeře se všichni nahlas modlí Otče náš a Zdrávas Maria za zemřelé členy rodiny, nejstarší člen rodiny pak pronese poděkování Bohu za jídlo, které bylo připraveno k večeři. Pak rodina zasedne k tabuli. Jako první se podává vánočka, která se trhá na kousky a namáčí do mléka. Následuje hrachová polévka a smažený kapr s bramborovým salátem. Po tomto se všichni dělí vánočními oplatky z řídkého moučného těsta s vytlačenými vánočními motivy narození Krista. Oplatky rodina před Vánoci obstarává na faře na Kostelci, nebo v Českém Těšíně.79
79
Tradice těchto vánočních oplatků má v polských vánočních zvyklostech dlouhou historii. Už od 11. století byly do vánočního mystéria uvedeny více méně v takové podobě, jak je známe dnes. Ve středověku se na území dnešního Polska jejich výrobou zabývali lidé spojení s církví – řeholnice, zvláště členky řádu Sakramentek. Dále chrámoví varhaníci a kostelníci se svými pomocníky. Malé množství moučného těsta se nalilo do vymodelované formy v kleštích. Zavřené kleště se vložily do žáru a za několik okamžiků byla na světě oplatka s krásným svátečním motivem. Před Vánoci přinášeli kněží, nebo varhaníci oplatky do domovů místních věřících spolu se svátečním blahopřáním. V dnešní době v Polsku oplatky vyrábějí specializované řemeslné pekárny, technologie výroby se od dávných dob příliš nezměnila, přetrvaly i tradiční náboženské výjevy. V ozdobných obalech pak jsou oplatky odesílány do všech farností, odkud si je věřící přinášejí do svých domovů.
40
Pokud štědrovečerní večeře neskončí příliš pozdě, a členové rodiny F. nejsou příliš unaveni, jdou na půlnoční mši, která má platnost bohoslužby Prvního svátku vánočního. Návštěva bohoslužby na První svátek Vánoční i Druhý svátek je zvláště závazná a celá rodina je pravidelně navštěvuje. Nyní, když jsou děti D. F. a M. F. již dospělé, vybírají si mši podle svého rozhodnutí, nejčastěji však v Těrlicku-Kostelci. Každý den se doma podává slavnostní oběd, ke kterému rodina chodí slavnostně oblečena. V tyto dny panuje sváteční atmosféra, nepracuje se, obstarají se pouze domácí hospodářská zvířata. Na druhý svátek Vánoční se rodina F. navštěvuje s rodinou M., aby spolu strávily sváteční večer. Velikonoční svátky rodina F. slaví také účastí na bohoslužbách, slečna D. F. k tomu řekla: „Na Wielkanoc to byvo tak, že vlastně ve cztwortek, piontek, to se v Czechach chodzi normálně do roboty, bo to śwynto nima, tak z roboty se leći do kośćiola na msze, tak jak kazdy moze, že.“ Rodina tedy navštěvuje mši na Zelený čtvrtek, Velký pátek, také na Bílou sobotu, Velikonoční neděli a pondělí. Stejně jako o Vánocích se připravuje množství svátečních pokrmů. V prvé řadě pečený beránek, tradiční domácí chléb, šoudra - pečivo plněné párkem, rožek, což je slané neplněné pečivo ve tvaru rohlíku a jablečný závin. Slečna D. F. popisuje průběh Velikonočního pondělí: „No, to se robi sváteční obiod, poniedzalek inakszy nienavidzym, jak se obudzym v lózku pelnym vody, to bych zruszyla to polyvani. A inakszy se idze do kośćiola, po kośćiele chodzóm polyvocy, tak se czlowiek sztyryrazy prewlecze, powyćyro vyrande… Potym v ostatní době mómy v rodzinie takóm tradice, že bratrańcy, co mjyszkajóm v Góralii80 a majóm male dzećioki, przijadóm v krojach polskich, s gojiczkym81 a przijadom po kolynde, takzvanej…. Dzecka przidom a zacznóm śpjyvać. Koszyczek majóm a do niego sbjyrajóm. To je tako tradycja zamiast polyvanio. Idóm ni na takóm kolende, ale jak to rzyc, szpjywajóm a do koszyczka sbyjrajóm. Vajuzska czekuladove, bombónki a tak. Sbyjrajóm na tyn strómeczek sznureczki, no a na kóńcu go majóm pelny
80
Informátorka hovoří o oblasti Slezských Beskyd. Gojiczek, volně přeloženo hájíček (z polského gaj= háj), je čerstvě uřezaný stromeček se zelenými nebo teprve pučícími listy, nejčastěji bříza (v Písku u Jablunkova se chodilo také se smrčkem a jed ličkou), ozdobený malovanými výfuky z vajíček (wydmuszkami), barevnými stuhami z textilu nebo krepového papíru (bandliczkami, kokardkami, kwaclami), papírovými růžemi, drobnými zvonečky (nebo jedním zvonkem na vrcholku, dříve také chocholkem - Chochołkym - papírovou ozdobou). Vajíčka jsou symbolem nového života, papírové stuhy a květiny stromeček zdobí, zvonky plní funkci jemného hudebního doprovodu. Gojiček je symbolem probouzející se jarní přírody (bříza raší jako jeden z prvních stromů) a současně velikonočních svátků. Zdroj: Mikysková, M.: Gojiczek zielóny, pieknie przistrojóny. In: Těšínsko : 2003, č. 3, s. 26-28. 81
41
vajuszek od slomiannych, po sadrove, malovane voskym. No a czym vjyncy tego majóm, tam sóm úspěšnější v kolyndze.“ V rodině M. probíhá slavení Vánočních a Velikonočních svátků téměř identicky. O Velikonočních svátcích zde chybí motiv „gojiczku“. Stejně jako její sestra, i paní D. M. slaví tyto církevní svátky účastí na bohoslužbě. Návštěva kostela v tyto dny je stejně jako v rodině F. velmi důležitá. Při rodinném prožívání svátků nechybí ani náboženské prvky jako je modlitba před Štědrovečerní večeří, pan Z. M. před samotným započetím večeře čte krátký úryvek z Bible o narození Spasitele. Uprostřed sváteční tabule rovněž stojí kříž s dvěma svíčkami po stranách. Stejné jsou i pokrmy na Vánoční a Velikonoční tabuli. Na Štědrý večer se však místo hrachové polévky v rodině M. připravuje takzvaný Sos z glovy rybiej, což je vlastně omáčky z rybí hlavy. Tuto omáčku vždy na Vánoce vařila matka paní D. M a M. F., tradice tohoto pokrmu tedy pokračuje v rodině její mladší dcery. Členové obou rodin byli od dětství vedeni k víře. Členky české části mladší generace informátorů uvádějí, že obě prošly v mladším věku obdobím, kdy aktivní zapojení do náboženského života odmítaly. U jejich vrstevníků v polské generaci se podobný jev nevyskyt. Na zapojení se do náboženského života je velmi důležité, v případě přiženění, nebo přivdání nového člena do rodiny je zde kladen nepřímý důraz. Lze říci, že v oblasti svátečnosti došlo k syntéze českého a polského vlivu. Například v oblasti připravovaných pokrmů se po tradičním českém kaprovi s bramborovým salátem obě rodiny dělí svátečními oplatky s náboženskými motivy, což patří do polské sváteční tradice.
3.3 Reflexe domova V této části práce bude věnována pozornost prvku domova. Pan J. F. na otázku, zda někdy uvažoval o přestěhování do Polska odpověděl: „Czymu bych se stěhovol? Jo tu móm korzynie. Dviesta siedymdześónt rokóv. Tu ta chalpa stoji przes sto rokóv.“ Stejně tak i žena pana J. F. se zde cítí doma, říká: „Jo je dóma tu, na Těšínsku.“ Vzpomíná také na to, co mu o událostech jeho rodného kraje vypravovaly tety jeho otce, které s rodinou žily: „No ciotki eszcze, ciotki eszcze móvily, bo zazyly ty czasy, jak tu Masaryk poslol tych wojoków a jak tu postrzilali tych ludzi a ciotki to dość
42
ćynzko niósly. Sám poznamenává: „No to…przebieglo to, jak przebieglo, referendum bylo, referendum bylo ingoroven, prziszli tu vojocy a bylo po dyskusji“. Pan Z. M. k případnému stěhování do Polska říká: „Ne, o Polsku jsem neuvažoval nikdy. Já to tady mám rád a neměl jsem nějak potřebu to měnit.“ Dcera manželů F. na otázku, zda se zde v regionu cítí dobře říká: „Ja, kapke mie teda smoli tyn systém, ale myślym se, že nikdzi,…no indzi by mozne bylo lepszy, ja, ale czlowiek by niebyl doma. Ty korzynie robiom strasznie moc. Ichodz to tu nikiedy stoji za staróm bele, ale to ni moja rodzina, ale tyn systém, v kierym muszymy zyć a ludze, jak se nikiedy zachowujóm a politicy, jak se prezentujóm…“ Stejně jako jeho otec, i pan M. F. nevidí důvod, proč by se měl stěhovat: „Niechcym se stěhovać, tu mi je relativně dobrze, je to dóma s tym dobrym a aj ni ganc dobrym.“ „Doma se cítím na bytě v Praze, protože tam mám svůj sytém, což u našich moc nemám, ale přesto je pro mě domov ten region, kde mám širší rodinu, kámoše, mluví se tu „po naszymu“ a taky tam je víc přírody. Doufám, že se nám přesun zpátky do Stanislavic podaří!“ Těmito slovy popisuje svůj vztah k domovu paní M. D. Zde se ukazuje silná vazba na poslední vrstvu domova, vlastní malý svět podle Bausingera. Paní H. K. svůj pocit domova reflektuje slovy: „já to silně cítím tak, že jsem doma tady, ve Stanislavicích v našem mikroregionu… tady to je opravdu doma. Když jsem jinde v republice, tak se tam necítím jako cizinec, ale není to prostě doma, vždycky jsem cítila, že se tady budu chtít usadit. Mám silnou vazbu k našemu domu, a když se narodil Toníček, tak to cítím ještě o něco víc… Vím, že tady obecně v kraji je co zlepšovat – není tady vůbec tolik možností individuálního rozvoje, jako v Praze, lidi tady žijí víc „z roboty, do roboty“ a nějaký osobní rozvoj, nebo co se týče výchovy… V Praze je strašně moc možností, jak se vzdělávat, semináře na všechna možná témata… duchovno, kultura, politika, výchovné přístupy, strava, ekologická témata… no strašně moc… Věřím, že i tady by se to dalo trochu obohatit, kdybych se do toho zapojila, tak by mě to jako člověka asi hodně naplňovalo…“ Všichni informátoři za svůj domov tedy pokládají Těšínsko, je zde patrná silná vazba na region, starší generace nahlíží domov obecně méně kritičtěji, mladší generace si uvědomuje nedostatky, které podle jejich názoru region má. U pana J. F. se objevuje obecně silnější vazba na dům, tedy nejstarší význam pojmu domov podle
43
Bausingera. U paní M.D. se ukazuje silná vazba na poslední vrstvu domova, vlastní malý svět podle Bausingera.
44
ZÁVĚR V první kapitole práce jsem uvedla cíl výzkumu, metodoligická východiska a popis vzorku. V následující kapitole jsem se pokusila nahlédnout na politický vývoj Těšínska ve 20. století a na závěr jsem se pokusila přinést informace o problematice integrace a asimilace česko-polské a polské rodiny na českém Těšínsku. Integrace obou rodin po jazykové stránce do české společnosti je bezproblémová a neruší ji ani plné užívání nářečí. Jazykově jsou také členové obou rodin široce tolerantní, nedochází zde ke konfliktům mezi češtinou a nářečím. Může zde však vznikat emoční potenciál, který může zakládat konflikt mezi spisovnou polštinou a nářečím. S tím souvisí také potencionální problém při integraci do české, či polské intelektuální společnosti. Při vstupu do prostředí, kterému je „po naszymu“ neznámé, získává toto nářečí jistou exkluzivitu. Jejich uživatelé jej vnímají jako jistou přidanou hodnotu oproti ostatním, kteří jej neznají a neovládají. Těšínské nářečí v podobě užívané rodinou F. a M. postrádá širší, zvláště odbornou slovní zásobu. Tento nedostatek si informátoři uvědomují a na druhé straně nářečí vysoce oceňují jako jazyk, který lépe než čeština vyjadřuje emoce a pocitovost. V případě, že se do polsko-jazyčné rodiny, nebo do rodiny, kde je tradičně užíváno nářečí, přižení jedinec, který ani polštinu, ani nářečí neovládá, může se stát, že se bude cítit mírně jazykově vydělen, ačkoli postupem času nářečí porozumí. Pokud se dotyčný nenaučí nářečí běžně užívat, může to být důvod pro vznik jisté zastřené bariéry mezi ním a ostatními členy rodiny, kteří nářečím hovoří plynně. Polská národnostní menšina na Těšínsku reprezentovaná vzorkem rodin F. je po jazykové stránce do české společnosti plně integrovaná, ale nechce se v ní rozplynout, z tohoto důvodu zdůrazňuje své nářečí, jako vysokou kulturní hodnotu, je tak i prezentováno těmi, kdo deklarují, že je to jejich mateřský jazyk. Oblast víry obě rodiny výrazně váže k polské společnosti. Slavení Velikonoc, Vánoc, Božího těla a poutě se svým charakterem kloní k polským náboženským zvyklostem. Neproběhla zde asimilace do české společnosti v podobě přijetí českoho charakteru prožívání Vánoc a Velikonoc, které mají spíše sekularizovaný charakter. Charakteristické je také pojetí kněze jako autority, což se v české společnosti již neobjevuje, rovněž také přítomnost náboženských atributů v domácnostech. 45
Aby se pan Z. M. mohl snadno včlenit do rodiny, bylo potřeba přijmout a osvojit si náboženské zvyklosti. Jak už bylo nastíněno, křesťanské vyznání a praktikování víry je důležitým prvkem. Váže členy rodin k polské společnosti daleko silněji než volba jazyka. Lze také sledovat souvislost mezi vyznáním a národností. 82 U mnou sledované rodiny, kde je pět z osmi osob polské národnosti, je zřetelný absolutní podíl římskokatolické církve. Podobně jako v Polsku, kdy se naprostá většina obyvatel hlásí k římsko-katolické církvi. U Poláků žijících v České republice můžeme také sledovat vysoce nadprůměrný příklon k římsko-katolické církvi, nicméně zde dochází ke sblížení s poměrně nízkým procentem věřících římsko-katolické církve v České republice obecně. Zde by bylo zajímavé zmínit postřeh Z. M.: „…u Čechů se to projevovalo pravidelně u všech, že dospěli do určitého věku a přestali se zajímat o kostel. Což se nakonec týkalo i nás dvou s Marcelkou…“. Chladnější vztah k praktikování náboženství můžeme tedy pozorovat u všech, kteří uvedli národnost českou, např. dcera M. D. říká: „tradičně jsem římsko-katolického vyznání, ale blíž je mi budhistická filozofie života“, také její sestra H. K. přiznává: „Jinak jsem v pubertě taky prodělala období vzdoru proti kostelu, ale myslím si, že teď jsem si našla v duchovnu trochu svoji cestu…“. To, že se dcery přesto hlásí k římsko-katolické církvi, můžeme přičíst dominantní roli matky D. M. v otázce praktikování náboženství, která tuto rovinu do rodiny vnesla; H. K. to popisuje slovy: „Musím teda říct, že hlavně mamince záleží na tom, abychom chodili do kostela…“. Asimilace obou rodin do české společnosti je tedy v oblasti víry omezena. Konečně přichází na řadu reflexe domova. Domovem pro všechny dotazované je Těšínsko, identifikace s regionem je u všech informátorů silná, zvláště u starší generace obou rodin. Zvláště u mladších členek rodiny M., které nějaký čas pobývaly mimo domov, a také slečny D. F. je patrné uvědomování si nedostatků vlastního regionu, v porovnání s hlavním městem i jinými zeměmi. O minulosti regionu toho ví poskrvnu jen mladší generace informátorů. Nepramení z toho však důvody pro negativní vztah k rodnému kraji.
82
Tabulka č. 2 v příloze č. 5
46
V dnešní době je Těšínsko součástí České republiky a probíhají zde řízené i dobrovolné procesy pro začlenění do většinové společnosti. V důsledku toho lze říci, že členové zkoumané polské a česko-polské rodiny jsou do české společnosti plně integrováni, zároveň si ale uchovávají svá odlišující specifika.
47
4.
POUŽITÁ LITERATURA:
BÍLEK, Jiří. Kyselá těšínská jablíčka: československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1939, 1945. 1. vyd. Praha: Epocha, 2011. 308 s. Polozapomenuté války; sv. 24. ISBN 978-80-7425-097-2. Bílý sborník. Polská menšina v Československu. [sine loco] : 1986. BORÁK, Mečislav. a GAVRECKI, Jan. Nástin dějin Těšínska. 1. vyd. Ostrava: Advertis, 1992. 263 s. BORÁK, Mečislav. Očima Poláků: historie a současnost československo-polských vztahů a polská menšina v Československu v zrcadle polského tisku na Těšínském Slezsku v letech 1989-1992: komentovaná bibliografie. 1. vyd. V Opavě: Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historických věd, 2010. 155 s. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis. Supplementa; tomus 9. ISBN 978-80-7248-573-4. Český statistický úřad. Výsledky sčítání podle tématu. [online]. 2013-06-01. Dostupné z: http://vdb.czso.cz/sldbvo/#!stranka=podle-tematu&tu.cz FRIEDL, Jiří a JIRÁSEK, Zdeněk. Rozpačité spojenectví: československo-polské vztahy v letech 1945-1949. Vyd. 1. Praha: Aleš Skřivan ml., 2008. 399 s. ISBN 978-80-8649323-7. FRIEDL, Jiří, ed. Státní politika vůči polské menšině na Těšínsku v letech 1945-1949: výběrová edice dokumentů. Vyd. 1. Praha: Historický ústav Akademie věd České republiky, 2011. 623 s. Bibliotheca Tessinensis. V., Series Bohemica; 3. ISBN 978-807286-194-1. FRIEDL, Jiří. Češi a Poláci na Těšínsku 1945–1949. 1. vyd. Praha: Historický ústav AV ČR, 2012. 314 s. Monographiae; sv. 1. ISBN 978-80-7286-204-7. GRYGAR, Jakub. Jazyk jako nástroj sociální diverzifikace : Poznámky k jazykové situaci ve Stonavě na Těšínsku. In: Lidé města : revue pro etnologii, antropologii a etnologii komunikace, 2003, č. 9, s. 47-80. HROCH, Miroslav a kol. Úvod do studia dějepisu. 1. vyd. Praha: SPN, 1985. 304 s. KÁŇA, Otakar. Změny v početnosti a postavení polské národností skupiny v ČSR po 2. svět válce a jejich odraz v postojích příslušníků této skupiny. Česká národopisná bibliografie.Praha: ÚEF ČSAV, 1989. s. 79. LINHART, Jiří, ed., VODÁKOVÁ, Alena, ed. a KLENER, Pavel, ed. Velký sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996. 2 sv. ISBN 80-7184-311-3. MIKYSKOVÁ, M.: Gojiczek zielóny, pieknie przistrojóny. In: Těšínsko : 2003, č. 3, s. 48
26-28. [online] 2013-05-30. Dostupné z: http://www2.muzeumct.cz/obrazy/casopis_tesinsko/2003/ukazka3-2003.pdf Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2013-06-01. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/adresy/ Ministerstvo zahraničních věcí. Polsko: základní informace o teritoriu. [online] 201306-24 Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/polsko/. MYSLIVCOVÁ, Magdalena. Co je to domov? : K analýze fenoménu domova u tří generací vysídlenců z obce Křtěnov u jaderné elektrárny Temelín (bakalářská práce). Praha : UK, FHS, 2005. 135 s, počet příloh. Vedoucí práce Blanka Soukupová. NOWAK, Krzysztof, ed. Pierwsza Niepodległość: Polacy na Śląsku Cieszyńskim. Cieszyn: Biuro Promocji i Informacji, 2008. 152 s. ISBN 978-83-89835-40-6. NOWAK, Krzysztof. Cieszyniacy na Tamiza. 1. vyd. Katowice : Didache, 1993. 147 s. ISBN 83-85572-11-2. NOWAK, Krzysztof. Leon Wolf (1883-1968): biografia polityczna. Wyd. 1. Katowice: Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego, 2002. 260 s., [4] s. obr. příl. Prace Naukowe Uniwersytetu Śląskiego v Katowicach, nr. 2093. ISBN 83-226-1195-1. OLIVOVÁ, Věra. Dějiny první republiky. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2000. 355 s. ISBN 80-7184-791-7. PELC, Ferdinand. O Těšínsko: vzpomínky a úvahy. Ve Slezské Ostravě: Slezská Matice osvěty lidové, 1928. 227 s., [13] l. obr. příl. SALZMANN, Zdeněk. Jazyk, kultura a společnost : úvod do lingvistické antropologie. 1. vyd. Praha : Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd České republiky, 1997. 211 s. ISBN 80-85010-01-1. SOKOLOVÁ, Gabriela, HERNOVÁ, Šárka a ŠRAJEROVÁ, Oľga. Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vztahy. Vyd. 1. Šenov u Ostravy: Tilia, 1997. 191. ISBN 80-86101-03-7. SPURNÝ, František aj. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 2, Severní Morava. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1983. 357 s. ŠTIKA, Jaroslav, ed., TOMOLOVÁ, Věra, ed. a STOLAŘÍK, Ivo, ed. Těšínsko. 1. díl, Přírodní prostředí, dějiny, obyvatelstvo, nářečí, zaměstnání. Vyd. 1. V Českém Těšíně: Muzeum Těšínska, 1997. 357 s. ISBN 80-86101-00-2.
49
Těrlicko. Současnost obce [online]. 2013-06-01. Dostupné z: http://www.terlicko.cz/vismo/zobraz_dok.asp?id_org=16657&id_ktg=9034&n=v%2Dte rlicku&p1=4176 Wiatrak. Opłatek. [online]. 2013-06-15. Dostupné z: http://www.wiatrak.nl/13393/oplatek
50
PŘÍLOHA Č. 1: MAPA POLSKO-ČESKÉHO SMÍŠENÉHO PRUHU NA ÚZEMÍ ČESKÉHO NÁRODNÍHO JAZYKA83
83
ŠTIKA, Jaroslav, ed., TOMOLOVÁ, Věra, ed. a STOLAŘÍK, Ivo, ed. Těšínsko. 1. díl, Přírodní prostředí, dějiny, obyvatelstvo, nářečí, zaměstnání. Vyd. 1. V Českém Těšíně: Muzeum Těšínska, 1997. , s.107.
51
PŘÍLOHA Č. 2: OBCHŮZKA S GOJIČKEM V BYSTŘICI NAD OLŠÍ. 50. léta 20. století. Foto Karel Kaleta, sbírka H Wawreczky.
1
Mikysková, M.: Gojiczek zielóny, pieknie przistrojóny. In: Těšínsko : 2003, č. 3, s. 26-28. Dostupné z: http://www2.muzeumct.cz/obrazy/casopis_tesinsko/2003/ukazka3-2003.pdf 13.6.2013
52
PŘÍLOHA Č. 3: VÁNOČNÍ OPLATKY 84
84
Wiatrak. Opłatek. [elektronický dokument] Dostupné z: http://www.wiatrak.nl/13393/oplatek 24.6. 2013
53
PŘÍLOHA Č. 4: SROVNÁNÍ NÁBOŽENSKÉHO SLOŽENÍ V JEDNOTLIVÝCH SKUPINÁCH OD MIKRO-VZORKU RODINY PO STÁTY Z ROKU 2011. Tabulka č. 1: Srovnání náboženského složení v jednotlivých skupinách od mikro-vzorku rodiny po státy z roku 2011. Římsko-katolická církev (ŘK) 31
Věřící, nehlásící se k církvi (Věřící bez církve)
Evangelíci*)
Bez víry
Ostatní
Neuvedli
7,2
7,2
9,4
14,5
30,7
Informátoři
100
0
0
0
0
0
Český Těšín Česká republika (ČR)85 Polsko (PL)86
16
7,6
4,8
21,7
10,9
39
10
6,8
0,6
34,5
3,4
44,7
88
-
0,2
-
1,8
-
Poláci žijící v ČR
*) zde bylo pro větší názornost sečteno procento Českobratrské církve evangelická a Slezské církve evangelické augsburského vyznání, které se významněji vyskytují na území Českého Těšína.
85
Český statistický úřad. [Dostupné z]: http://vdb.czso.cz/sldbvo/#!stranka=podletematu&tu=30628&th=&v=&vo=null&vseuzemi=null&void= 24.6.2013 86 Ministerstvo zahraničních věcí. [Dostupné z]: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/polsko/. 24.6.2013.
54
PŘÍLOHA Č. 5: PŘEPIS ROZHOVORŮ S INFORMÁTORY Seznam informátorů: Pan. J. F. má šedesát šest let, byl vyučen opravářem zemědělských strojů, pracoval v STS v Českém Těšíně, poté na statku v Těrlicku jako opravář zemědělských strojů a naposledy v Dole 9. květen jako horník. Nyní je ve starobním důchodě. Jeho národnost je polská, také dle subjektivního pocitu. Paní Mr. F. má padesát devět let, je ženou pana J. F. Vyučila se kadeřnicí a tomuto oboru se věnovala celý svůj profesní život. Nyní je rovněž ve starobním důchodě. Její národnost je polská, stejně tak podle subjektivního pocitu. Pan M. F. je synem pana J. F a paní M. F. Má třicet osm let, má střední odborné vzdělání. Pracuje jako počítačový technik. Uvedl polskou národnost, která odpovídá i jeho subjektivnímu pocitu. Slečna D. F. má třicet šest let a dosáhla vysokoškolského vzdělání s titulem bakalář. V současnosti podniká jako soukromá účetní. Je dcera pana J. F. a paní M. F. Její národnost je polská, po subjektivní stránce se v Česku cítí jako Polka a v Polsku jako Češka. Paní D. M. je sestra paní M. F., má padesát dva let. Absolvovala střední zdravotní školu a pracuje jako zdravotní sestra. Formálně i pocitově je polské národnosti. Pan Z. M. se narodil se před padesáti devíti lety a je mužem paní M. D. Má českou národnost a to po formální i pocitové stránce. Vystudoval vysokou školu s titulem inženýr a byl zaměstnán v Českém Telekomu, nyní v Telefonice O2. Paní M. D. je dcera pana Z. M. a D. M. Je jí třicet jedna let, dosáhla titulu inženýr. Má českou národnost, stejně tak i podle subjektivního pocitu. 55
Paní H. K. je mladší dcera pana Z. M. a paní D. M. Má dvacet pět let a dokončuje bakalářské studium. Má českou národnost, stejně tak i podle subjektivního pocitu.
56
ROZHOVOR S J. F. Rozhovor veden 8. 12. 2012 v Těrlicku v domě informátor.
Základní údaje o informátorovi Datum a místo narození:
květen 1947, Těrlicko
Trvalé bydliště:
Těrlicko – Hradiště
Vzdělání:
Střední neúplné – opravář zemědělských strojů
Pracovní zkušenosti:
STS Český Těšín Statek Těrlicko Důl 9. květen
Rodinný stav:
ženatý, manželka Mr. F., dvě děti M. F. a D. F.
Volební preference:
KDU-ČSL
Vyznání:
Římsko-katolické
Občanství:
české
Národnost:
polská, i pocitově
Mateřský jazyk:
polský
Jazyk školní výuky:
základní škola – polský střední škola – český
57
Rozhovor Co se, vujku, vzpominosz, jako ganc niejstarszom vzpominke z dětství? No, jak my se bavili, kaj. Mamie zech nikiedy varzil obiod, ale zech go przipolil, zech chciol tak fajnie uvarzić, zech tak prziklodol, az zech go spolil. Ty ześ miol kupe śioster, braći, tak ześ ćie se asi spolym kupe bavili...? Ja, ja, jo byl nejmlodszy. Takze ćie fajnie uczyli. No aj mie vyuzyvali. No a jaki byly śvjynta u vas? Jaki ześ ćie slavili a jak to vypadalo? Śvjynta Bozego Narodzenia a Vielkanoc. No a odpust (pouť) potym eszcze byl. No a jak to vypadalo tyn dzyń v odpust? No, to se vszyscy pieknie pooblykali a szli my do kośćiola, porzykali a potym my szli na tyn rozpust takzvany. Na kolotoče, to yny dzecka, tatovie tam ani niechodzili ale. A to bylo tez na Kośćielcu? Ni, v Ćierlicku. Tam, jak to je teraz zatopione, ja? Ja, jak je zatopiony. Tam byly piekne, vielki odpusty. A potym doma asi obiod, že..? Ja, to byl taki slavnostnějšy obiod. Tyn turecki miod, ty marcypany my jedli dopolednia. A ty Śvynta Boźego Narodzenia, trzeba? No, to my byli vszyscy pogrómadze. Chodź už potym byli chlapcy na vysokých szkolach, vszyscy se sjechali, byli my dóma. A tez se szlo do kośćiloa, urczyćie… No, kupe my chodzili, to vtedy niebylo, auto ani nic, kupe my chodzili pieszo, kilometer do kośćiola na pólnoc – na pasterke, no a potym se szlo spać, no. My se przeszli ve śniegu, kilometer tam, kilometer zpatki. Ja, śpjyvali my se kolyndy. A 25.? To bylo dóma. Samozrzejmie, že bylo jakiśi bydlo, tak se muśialo poodbyvać kaźdy dzyń. Czy śvjynto, czy nieśvjynto, muśialo se robić to, co bylo potrzeba. A trzeba przi ten vilijnej vieczerzy, byla teź modlitva? Ja, byla a je. Fórt je. Przed vieczerzom a potym po vieczerzy tez. A 25. se tez chodzilo do kośćiola? Ja, to my chodzili a na Szczepana, to bylo normalne, kaźdo vierzonco rodzina chodzila v ty śvjynta. 58
Vzpominosz na to ród, na ty śvjynta? To vjysz, že vzpominom rod, normalne byly śvjyczki, niebyly elektrzyczne śvjyczki, potym brat robil taki provizorni elektryczne śvjyczki, ale to kopalo, tak se kolekcie nietraćily, jak se zgaslo, tak se kolekcie traćily, potym byly taki źarovk a v tym byla źarovka, przes tyn papjyr szly dróty, kanśi to vyczuhovalo, tak to potym kapke kopalo. A Vielkanoc..? Vielkanoc, to se tež slavilo, ve vielki tydzyn, to se kazdy dzyn, cztvortek, piontek, sobota, niedzela szlo do kościola, mama pjykla szoudre, roźki zapjykane, no ośym nas bylo, tak to se gotovalo ve vielkim. Śejść dzeci nas bylo. No a potym byl śmiergust v poniedzalek, tez? Ja, ja, no glovnie ći starśi chodzili a ci dostali aj póle a jo dostol bónbón. A to by sómśiadky nieodpuśćily, jak by my nieprziszli. Vtedy to bylo taki vjyncyj kolektyvne, vszyscy chodzili pieszo, somśiedzi normalnie se znali, pozdrovili, pomógli se. Pól Ćierlicka my znali. Z kónt tak eszcze ześ cie se dostali do kontaktu s tymi sómśiadami? V niedzele przi kośćiele, abo byly taki vianki takzvane, abo byly taki akce. Abo ochotnicki teatr byl aj. A ty vianki, co to bylo, vujku? To ći bylo, dzolchy vialy vianky, puszczaly na rzyke a chlapcy to chytali ty vianki, s tom śvyjczkóm. A to bylo jakśi na viosne? Ni, to bylo v lećie. Jakśi przed vakacjami. No, jak ześ móvil o tych sómśiadach, to bylo tak, že nikierzi móvili po polsku, po czesku? Vszyscy móvili „po naszymu“. Jak tata pravil, tak v Ćierlicku byl yny jedyn czeski nauczyćiel a jedyn czeski uczyń. V tym 1905 roku. To Ćierlicko bylo taki, „po naszymu“ se tu móvilo. A móvili „po naszymu“ aj ći, kierzi mieli trzeba czeski občanství? Ja, ći tez móvili „po naszymu“. Kaj ześ chodzil do szkoly na tóm podstavóvke? V Ćierlicku, tam od pjyrszej do piontej klasy a potym szóstej do dzeviontej zech chodzil do Ćieszyna. Potym zech byl v tej STS, a z ni zech se eszcze uczyl v Krnově, trzi roki. Bylo to s maturom, ale jo nimom. Mama musiala podpisać na Narodnim vyboře, že jo a siostra Basia muszymy zustać v zemědělství. Inakszy, že nóm ściognóm chlapcóv ze szkoly. Tak se o nas bez nas rozhodovalo. Jo se chciol dostać do matury, ale to jaksi tam potym pokiebasili, zech miol danóm přihláške do Strážnice. Bo pjyrzse, že v tym Krnově, ale to pry ni, že to je yny trzileto szkola. Tak zech se podol přihláške do Strážnice, ale mi prziszla na pohovor z Krnova, na tříletom. Doporučovali mi, abych se zrobil nadstavbe na dva roki. Ale jo už potym zrezygnovól, bo bylo trzeba rodzicóm pomóc.
59
Jak ześ szel z podstavóvki na to uczyni, už to bylo poźnać, že tam niemovili vszyscy „po naszymu“? No v tym roczniku nas tam bylo, aj od Orlovej az po Piosek. V STS se nas uczyla dvadścitrzi, v jednym ročníku. Nikierzi byli z Karvinej, nikierzi byli z Orlovej, dva my byli z Ćierlicka. To bylo tu z calego Severomoravskigo kraja. A vvnímol ześ to jakśi, že tam už byli nikierzi, kierzi niebyli z tego tvojigo prostředí? V Krnově, tam byli z calej Moravy, chyba. I z Opavy tam byli, Zubří a taki. To bylo podle vyboru profese. Nauczylech zech se kupe, przidalo se mi to jak v STSce, tak na statku, i na szachcie. Na szachcie zech robil zámečníka praktycznie. No a vujku, vnímal ześ tu cośi takigo, jako jakiśi třenice mjyndzy Polokami a Czechami? Tak po vojnie, to se ani niezdalo, tu niebylo zodnych třenic, to teraz to je gorsze. A czymu ći to teraz przidze gorsze? Bo ludzie sóm tacy sobeccy. Nikdo se nievozy roboty drugich. Yny aby se vszyscy sami mieli dobrze. No a tak mie napadlo, jak ześ cie poznali mojigo tatínka? No przes tvojom mame, aj tete Marcelke. Jak bylo cosi kulturnigo tam ve Stanislovicach, tak ona tam byla. A brali ześ ćie to, že sóm to ći místní? Ja, jako místních, tu mjyszkajóm somśiedzi sztyry roki a tez jich bierym jako místních. Se mi zdać, že tatovie i za vojny (rodiče) se udzerzeli polskom narodovość, ikdyž to bylo dość czynzko. Móvi se, že v jakim jenzyku cie mama nauczyla Ojcze nasz, taki czloviek mo być. A dóma se to rozebjyralo jakśi tyn národnostní konflikt? Ni, tu Mjyrvovie vszyscy chodzili do czeski szkoly a „po naszymu“ my móvili spolym. Ichodz kdośi chodzil do czeski szkoly, tak móvil „po naszymu“, stejně tak jeśli chodzil do polski. Jak zech byl starszy, tak zech miol problemy kvuli przezkuszaniu kvuli řidičaku, kdybych umiol lepszy po czesku, tak by to bylo lepsze. A bylo to „po naszymu“ nikiedy nievygoda, trzeba na urzyndzie? Na nikierych urzyndach aj po naszymu movili, no a jo se přizpůsobil, jeśli po czesku, to po czesku, jeśli „po naszymu“, to „po naszymu“. Ono, my ty msze v kośćiele mómy dvojaki a mi to třeba nieprzidze… Kiejśi byla extra, extra byla czesko, extra byla polsko. Jako v jedyn dzyń, ja? No.
60
Aha, aha. Jedna byla polsko a drugo byla czesko a ku polski chodzilo vyjncy ludzi. To se mozes podzivać na cmyntorz, že tych pómnikóv s polskými nazviskami je vjyncy. Tak to znaczy, že tu vjyncy bylo Polokóv. Do Ćierlicka se jich strasznie moc v jednej dobie přistěhovalo. Jak by my se, vujku, przenyśli do současnosti, tak jak vujku vnímoš ty czesko-polski napisy, co se o tym myśliś? Jo to bierym tak, kdośi to schválil, tymu ći pravjym, že nima tolerancje, kdośi to schválil, kdośi to zrobil a pieruńsko to komusi vadzi. To znaczy, že nieszanojóm roboty drugich. Nieszanujóm roboty drugich. A jeśli to vidać, že to tu vjyncyj Czechóm vadzi, bo Polocy by to nieprzestrzikali barvom a za granicóm Polocy klidnie napiszom aj po czesku, bo tam chodzom turyśći, chodzom tam kupovać, ale zrobjóm tez sem tam blond, ale aj za koróne kupisz za granicóm. A u nas za zloty niekupisz ani ň. Ani zapalki, chodz by to mialo vartość szejść korón. Tak vidzisz, kaj ta tolerancja je mjynszo. Spotkol zech se s takimi ludzami, co jak by se vstydzili za svoji nazvisko. Protože, jak to tak vezniesz, trezba „w“ a oni jim to strasznie vytykali, že sóm Polocy na tej strónie mjyniom se „sz“ za „š“, se vstydzom za svoji nazvisko. Tacy ći, co se przevykli, ći sóm niejgorśi. F. je typicki czeski nazvisko, ale mo krótki i, ale jezech Polok, tak to je zajímave. Ale nimosz s tym problem? Nimóm s tym problem po czesku móvić. Jo se po czesku uczyl v Krnově. Eszczech tóm szkole zrobil s przeznaczynim. Troszeczke mjyni nas tego po czesku nauczyli v tej polski szkole, ale vszystko idze rozumiec, jak se chce. Teraz bych se spytala, jacy ći przidom Polocy hned za granicom, jak tam jezdzymy na ty nakupy a tak…? Som vstřícni, kdyby byla jakosi nienavisc, tak by nom tyn tovor lacniejszy niedovali, jak je u nas. To by drogszy sprzedovali a na nas by ryzovali, abo aby my tam niezavadzali. Som obchodnici, ale aj ku tymu obchodu trzeba kapke takigo vyrozumjynio. Tam ni yny Czesi jezdom, aj Slovocy. A przidze ci inakszy tyn přístup v polskim obchodze niz u nas? Rzeknym ci, že to je vielki rozdol. My tam na tvoji vieseli byli kupovac ubrani, jo bych se vstydzol u nas, kdybych dva abo trzi ubrania sprubovol. Už by se na mie tvařili. A v Polsce tak a tak, moze tyn oblek…Tak vidzis, že tam je přístup ku ludzym inakszy, i když mi je gupi tam movic po polsku, se snažym, ale czysto po polsku tez czloviek zapomni. Poradzom ci tam. A u nas som tacy, že jich jako otravujymy. A to niemuszym „po naszymu“ movic, movjym po cesku a tvařom se, jak by my jich otravovali. Jak se obecnie przedstavisz Polske, Polokov, jacy ci przipadnom? Polocy som vjyncy tacy patryjoci, to znaczy, stát jim lezy vjyncy na sercu niz nom, Czechom. To byl kiejsi taki vcip, Polocy se hned idom za vlast hned bic a Czech se idze yny za sto koron bić. To je tak Rus idze za Brežněva, za Stalina, Polok za krola ni, ale za ojczyzne a Czech ani za Husáka, ani za vlast ale za sto korón. Tak je tam taki patriotismus, ale tez majóm svoji za uszami.
61
A co majóm za uszami trzebas? No jo myszlym, že tej gorzolki by mógli mjyni, tak jak u nas, ale u nas se to vymsćilo, no a nikierzi baby obsakujom a nikierzi zaś tam bab nietolerujóm. Myślisz, že szpatnie ku babom chovajóm? Nikiedy. Myśliś, že tam to je taki ostrzejsze mjyndzy chlopami a babami? No, je to tam przisniejsze mjyndzy chlopami a babami. No, u nas se podle mie vyjncy tych bab v rodzinach vozóm. Uvazovol ześ kiedy o tym, jaki by to bylo zyć v Polsce? Jo jako vyuczony zemědělec bych se tam miol lepszy, niebylo by tam taki vszystko na mus. Myśliś, že tam to je v zemědělství lehczejsze? Tam ty zemědělski výrobki majom lepsze, tam jak je šunka, tak je šunka. Tam jak je kielbasa, tak je kielbasa. Tu jak mosz parek, tak tam nima mjynsa. A je to tym dane, že tu od vojny zemědělcov ubijajom. Tu jak Hitler potrzebovól olej do tankóv, tak se tu zaczla řepka śioć. Nic se niemogli nauczyć, hned byli pouczóni, že niemogom nic vozić bez plachty, aby se nic nevysypalo a tak dali. Kdyby to tu nesocializovali, tak by ci zemědělci byli ganc na inszej úrovni. Myślisz se, že ta Polska se tymu vygla, bo to je tak výrazně zemědělsko źym? To tymu bo oni tam vjyncy spolym dzerzeli. Miasto aby se uczyli gospodarzyni, tak tu miedze zaorali, my robili na tych polach, praktycznie částečně zdarma, ale miedze zaorali, ale ty hektary úrodnej půdy se niezvjynkszyly. Za ty miedze to vszystko ći zaměstnanci robili gratis. A miol ześ kiedy taki pocit, tak kurde, miol bych se tam lepsze, tak přestěhujym se s rodzinom? Czymu bych se stěhovol? Jo tu móm korzynie dviestaśiedymdześiont rokóv. Tu ta chalpa stoji přes sto rokóv. Ale do Ćierlicka se dostala moja prapraprababka z Frydku a kupila potym potym po burmistrzovi Frydeckim tam kupila na Dolnym Ćierlicku gospodarstvo a potym starzikovi kupili, jak se to movi, na hypoteke tez dóm kupili starzikovi na hypoteke s gospodarstvym v tym Cierlicku. No, a starzik tyn byl aj fojtym v Cierlicku a staviala se tam glóvno cesta z Cieszyna do Ostravy a on miol vynajonte lamy a z tych lamov vozili kamjynie na tom ceste, vozili tyn kamjyn a starzik vlastnie jezdil zadarmo, bo ći ostatní formani, co tez vozili tyn kamjyń kapke szydzili a tyn cestmajster zaplaćil yny tela, viela bylo, takže se ubjyralo. Tak tata potym zruszyl tom jednom pore koni a už se tela nievozilo. Vujku, chciala bych se spytać, kogo z polskich osobností znosz, kdo ći przidze zajimavy, aj z minulosti, aj teraz, klidnie… Z minulosti? Z minulosti rodzine, coch tam miol, vujka, stryja, ciotke. Už my se tam potym nedostali do Polski, nieszlo se tam dostać.
62
A z takich trzeba spisovateli, politikóv..? Śienkiewicz, to je jasne, tu eszcze móm od Śienkiewicza kśionzki no a niejvynkszo osobnost to je papieź Jan Pavel II. To se niedo nic robić. A sportovci to tam Bonek a Lato, co to tehdy s tymi Niemcami przegrali, fotbaliści. A eszcze jakisi zavodník na kole. Potym u nas na kośćielcu, Źwirko, Wigura, co lećieli tyn letecki závod. No a z teraz jakiśi osobnosti, registrujesz kogośi, kdo ći przidze zajímavy, abo dobry, správny? Teraz mie ta politika ani niezajmo, bo je to taki bjydne s tom politkóm, že mie niezajmo ani polsko, ani czesko. Vidziś to tak jako, že jakiśi ty vášně, kiere tu byly kvůli tego území, že už to je uklidnione. Jo myślym, že to je ganc uklidnione, že tu vášni nima. Teraz už vlastně granic nima, mogymy iść do Polski, do Rakouska na občanke aj do Itálie idze jechać, abo kaj. Stejně na to nimomy (smích). Před tym na granici, to nas rentgenovali, jeśli nahodóm co nieniesymy. Tak ja vujku, tak jo ći moc podzynkuym! Nima za co, ać se ći darzi, kdybyś eszcze co potrzebovala, nima problem. Jaja, urczycie, dzynkujym.
63
ROZHOVOR S MR. F. Rozhovor veden dne 8. 12. 2012 v Těrlicku v domě dotazovaného.
Základní údaje o informátorovi Datum a místo narození:
srpen 1953, Český Těšín
Trvalé bydliště:
Těrlicko - Hradiště
Vzdělání:
Střední neúplné - kadeřnice
Pracovní zkušenosti:
Kadeřnice
Rodinný stav:
vdaná, manžel J. F., dvě děti M. F. a D. F.
Volební preference:
KDU-ČSL, Nezávislí
Vyznání:
Římsko-katolické
Občanství:
české
Národnost:
polská
Mateřský jazyk:
polský
Jazyk školní výuky:
základní – polský střední – český
64
Rozhovor Teraz bych se spytala, tako uvodnio otazka, kierom mom strasznie rada, co se pamjyntosz ze svojigo dzecinstva, jako ganc niejstarszom vzpominke, tyn pravěk czlovieka, jak zavrzesz oczy, co se ci vybavi? Muszym povspominać, co bylo takigo nej…Tak to sóm taki víceméně úryvki, z rozmajtych takich…, u babci, jak zech byla v Kocobyndzu na vakacjach, oni tam mieli ovieczki, pieska takigo milego, te gospodarke, potym eszcze starzici Graniovie doma, jak starzik eszcze gospodarzil, miol zahumynek, krovy, toch byla tako, jo nievjym, mi byly sztyry, do szkoly zech eszcze niechodzila. No, a taki úryvki. Cośi konkretnego, no… s dzeckami jak my se bavili se sómsiadami zech se rada bavila, boch byla více méně jedynak v tedy, bo tvoji mamy eszcze niebylo, no, ale inacz tak… A to byly dzecka od sómsiadóv z okolí, ja? To byly dzecka od sómśiadóv, od Dóny, eszcze od Vlosokóv, potym přes ceste od Novaka, tam s tymi dzeckami. Co taki…śviynta u babci v Kocobyndzu, jak my tam siedzeli pod chojinkóm, jak tam miol vujek zrobiony taki zlóbek, to dóma niebylo, kolyndy jak se śpjyvalo przi chojince, eszcze babcia źyla. Jak my teraz na ty śvjynta narazily, tak jak to probihalo, co zeście vszystko slavili doma s mamuśkom s tatínkym przes rok? No, kromie Bozego narodzenia a Vielkanocy tak se oslavovaly akurat urodziny, miana se u nas nikdy neslavily. Anich porzondnie nieviedzala, kiedy mama, kiedy tata majom miano. Ale dycki yny urodziny, jak starzikóv, abo potym se eszcze chodzovalo, kupe se chodzovalo do Onderkóv, no do ciotki Joklinej, to byla starka od Hynie a od Bolusia. Tam my se kupe vieczorami, v sobote vieczor, jak se tak schozdalo vieczorami, upjykla se babóvka, uvarzil se čaj s rumym a siedzeli a grali karty a jo muśiala iść spać. (Smích) A vyklodalo se? Ja, ja, vyklodalo se, televiza eszcze niebyla. Przidze ći, že se zylo tak inakszy, niz teraz? Źylo se ganc inakszy, niz teraz. A jak to vypadalo trzeba na to Boze narodzyni, co se robilo od rana? Od rana śie varzilo, pjyklo, dzerzalo se post, na obiod byla dycki yny tako, abo yny polyvka, jako, to už ani nievjym, ale nieśmialo se nic pojodać, paskudzić a potym se vieczerzalo kolem tej piontej, szustej. A potym my jezdili eszcze do babći do Kocobyndza. Kiejszi, ganc od poczontku śie vilijovalo ni u nas, ale u starki, u Granióv, ta vilija byla tako vspólno. To bylo tam jak ześćie mjyszkali dóma na Vyrómbanej, ja? Ja, tam a potym my do starzikóv jezdzili. Tam se vilijovalo podrugi. A tam byl tyn źlobek. Ja, tam byl tyn źlobek, tam my potym zustali na noc. A zvykym bylo, že aj jak byla vielko zima, že se chodzilo pieszo, pamjyntom se, že mie vozili na sankach. 65
To je ale kyns! No…to vtedy ani eszce mamy niebylo. Vesměs ty śvynta byly tak mroźne, tej pluskanice ani niebylo, jak je teraz. Ty śvjynta byly taki dość… a potym pjyrsze śvjynto my byli eszcze tam, my na obiod zustovali a potym už my jechali do dómu a do konca už my potym byli doma. Jasne a chodzili zeście do kośćiola kazdy dzyń? Chodzilo śie, pjyrzse śvjynto se szlo a drugi se tez szlo, chodzovalo se na jutrznie, my na jutrznie niechodzovali, ani tatovie nievjym, že by tak chodzovali, buć se siedzalo dlugo, tymu, že se vilijovalo dvarazy, tak se potym śiedzalo do nocy a szlo se az na ranniom msze. To se chodzilo na Kośćielec? Ni, ni, do Cieszyna, my jezdzili do Cieszyna. Aha, do Cieszyna, jo miala dycki za to, že na Kośielec, jak jo byla zvyklo dycki na Kośćielec… No, na Kośćielec my tak, jo zaczla chodzic na Kośćielec, az zech se vydala, az zech se tu przekludzila. Tatovie, babcia s dziadzym chodzili vesměs do Ćieszyna, abo az potym dziadzo umrzil, to bylo jak ześ se ty urodila, tak se zaczlo na Kośćielec jezdzic. To potym na grób tatóm. A nievjysz czymu to tak bylo? Ty to ći tam tak ty Stanislovice, ta Vyrombano, dzeviendześiont pjynć procent ludzi, co chodzovalo pravidlovo do kościola, to jezdilo vszystko do Cieszyna. A na Kośćielcu se yny śluby braly, krzciny se robily, ale tak niedzelne…Mozne to bylo tymu, že tam bylo vjynszko mozlivosć, bo tam byly od siudmej… No, v lećie byla už o szustej, potym o sztverć na ośym, dzeviontovo a velki, vlaśnie byly sztyry msze. Na Kośćielcu kiejśi byly dvie, ale potym jak už zech byla tako kapke vjynkszo, tak už tam byla yny jedna. To už tez je strasznie dovno. No, a ponievjyncy se chodzilo do tego Cieszyna, jako bylo to aj praktyczniejsze, bo tych autobusóv tela jezdilo a na Kośćielec ani autobus niepasovol. Tyn Kośćielec byl vnyncy na taki ty…Ani v ty sviynta se na Kośćielec moc niechodzovalo, jako sporadycznie. A babcia s dziadzym, chodzili ześ cie kazdy tydzyn do kośćiola? Kazdy tydzyń. A jeześ birzmovano, ciocu? Ja. A jaki miano mosz? Helena.
66
Jé, to je piekne, Helenka… Ja, tak to by bylo to Boze narozdyni a Vielkanoc, jak vypadala? Vielkanoc se tez, vlaśćivie tez ve vielki piontek, no chodzovalo se do kośćiola, mama ani tak niechodzovala, jak zech byla mjynszo, bo to bylo dlógi, potym v sobote se chodzovalo. Calóm sobote se varzilo a pjyklo, no vieczor se szlo potym na Vzkrzyszyni, že? No, v niedzele bylo klasycznie a na smiergurst tez, to niebylo, že by se nieszlo. Niebylo mozlivośći, že by nieiść. O tym se nieuvazovalo. A jak ześ to brala, že jako „zaś“, abo… přirozeně, že to tak je…? Že to tak je. Śmiergust zech nimiala rada, ale to yny z povodu tego, že nikierzi śmiergustnici niebyli umiarkovani. Taraz zaś jak biczujóm před kośćiolym, že…? No. (smích) Moc zech to niemusiala, jako dzecko. No, a jak se móvilo u vas dóma? U nas se móvilo „po naszymu“, jako po polsku, ale že gvaróm. Babcia s dzadzym móvili aj nikiedy inakszy trzebas? Babcia uzyvala kupe nimieckich slóv. V tym vlaśnie, jak je ta gvara ślonsko, jak mosz fěrtuch, to som taki nalećialości, že se móvi ja, tu se kupe, kupe, z českich slóvek…malo, to se moc nieuzyvalo. Tako mjyszanina polsko-nimieckich s nalećialościom takich nimieckich slovek. No, a ciocu, ty zech chodzila na podstavóvke tu do Stanislovic? Do Stanislovic. A tam byly dvie klasy, polsko a česko, že? Nini, tam byly dvie polski. Dvie polski, aha. V jednej klaśie byla pjyrszo a cztvorto klasa a v tej vjynkszej byla drugo, trzećio a pjónto. To byly jako ty maloklasóvki. A czesko miala myślym trzi klasy. Jako od pjyrzsej do trzeći? Ni ni ni, tez byly ty klasy zlonczone, ale niebyly dvie ty klasy, ale myślym, že byly trzi. Tam tez byly jakiśi ty ročníki, ale to jo nievjym. Ale ve szkole my byli dokupy. A bavili ześ ćie se jakśi dokupy? Ani ni, bo my byli, my byli tak jako, my byli… Ta vjynkszo klasa byla tukej nadole, jak sóm ty okna ku zastavce a ta mjynszo klasa byla hned po schodach, jak se szlo navrch, tak vlaścivie teź byla, ku ceście. Tam byla ta piyrszo klasa. Ja, to byla tako ta malutko klasa? No, tam byly dva ročníky a nadole byly, jak my mieli szatnie a to ći teraz se niepamjyntom…Szatnia byla nadole v tej chodbie, ale eśi my to mieli dogromady s tymi dzeckami z czeskich klas, to uź nievjym, ale se mi zdać, že my to mieli dogrómady. Ale ty vszystki klasy byly navrchu, od drugi stróny byla eszcze szkólka a miol tam aj mjyszkani nauczyciel – czeski. 67
A polski, kaj mjyszkol? Tyn mjyszkol, jak zech zaczynala, tak dojyzdzol, to jezdil nievjym z kónt a potym jak potym už uczyl Slóvik, tak se nakludzil, tyn se postavil naprzećivko szkoly. Tam vedle, jak je Kleiz, tak hned tam. On mjyszkol ve svojim. No, a zazyla ześ kiedy jaki sztynkrovani mjyndzy Polokami a Czechami…? No, porerazy sie stalo, ale to tak spisz syncy, provo…, ale to spisz taki jedyn, taki kiery tak rod dokuczol. Ale inakszy niebylo zodnych takich problemóv. Aha, tak ześ ćie se jako znali, ale jakiśi „vřelé“ kontakty…? Znali, no, ni, ni. Ty pauzy, przervy byly krótki, jo nievjym, pjynć minut, czy viela to bylo, tyn nauczyćel se to podle svojigo, jo se niepamjyntóm, jeśli ve szkole byl vogule dzvónek, to se tak jako. Je pauza že a je mozne, že my ty pauzy mieli inakszy a že se to nieprzekryvalo. Niebylo tak jak by ve vielkich szkolach, že zadzvoni… No, a potym, jak ześ szla z tej szkoly a bavila se dóma, tak ześ s jakimiśimi dzeckami prziszla do kontaktu? No s tymi sómśiadovymi. S tymi my dobrze vychodzali. Vszyscy móvili „po naszymu“, niebylo to vtedy, ichodz ty dzecka chodzily do czeski szkoly, tak movily „po naszymu“. Ci tatovie, co se pamjyntóm tez vjynkszość móvila po naszymu. Aha, tak to bylo na formální úrovni, v tej szkole se to rozdělovalo..? Ja, ja, v tej szkole. Dzeviyndześiont procent ludzi móvilo „po naszymu“, že. Jasne, jasne….Pamjyntosz se, že by kiejśi babcia s dziadzym dóma kiedy vzpominali na ty časy rozdelovanio tego území? Ni, u nas se o tym niemovilo. Nijak se to nieprobjyralo..? Nic my nieprzebiyrali. Bralo se to tak jako, niezalezy jako… Vjysz co, ve szkole se o tym vogule nimóvilo, my se o tym vogule nieuczyli. A tatovie o tym moc o tym, niepamjyntom, že czloviek az vlaśćivie se to dozviedzol az vlaścievie doroslo zech byla, tak dzepro potym z takich rozmajtych, jakisi literatury, bo v normalnych, oficialnych ksionzkach nic niebylo. Myśliś, že ludze o tym tak moc mjyndzy sobóm niemovili? Moc…mozne, že doma se o tym kanśi móvilo, ale kiejsi.., dzecka od tego byly oddzelone. Mamuśka trzeba pravila, že jak babcia z dzadzym chcieli, abyśćie nieviedzeli, co niebylo do vaszych uszy, tak móvili po nimiecku. Po nimiecku tez, ja, tak móvili. No, a potym, jak ześ zalozyla svojóm rodzine, tak tvój manžel tez móvil „po naszymu“, tak jakiśi rozhodovani o tym, kaj pójdóm dzecka do szkoly asi niebylo…? Niebylo, to bylo automatycznie. 68
No, a prziszlo ći to nikiedy, bo se asi kupe móvilo po naszymu, že v nikierych situacích, abo trzeba i teraz je spíš vhodniejsze móvić po czesku, ze ludzie bedóm przyjymnejśi, abo… Zólezy jak kaj. A kaj tak? V Havjyrzovie automatycznie przepinóm v roboćie a v mieśćie na czeski, že? V tym Cieszynie se zaś, tak po tych sklepach, teraz už i ći, co móvjóm „po naszymu“ v tych sklepach movióm s klientami po czesku, ale jak tak przidze, že móvisz „po naszymu“, tak aj vielarazy przepnom na te gvare. To je tak automatyczne, jak przidym do roboty, tak automatycznie przepnym. A je ći to blizsze, jak przidze klient a móvi „po naszymu“? No, zacznym móvić tez tak. Je to taki rozdzelóne, doma automatycznie se móvi „po naszymu“, po polsku, v roboćie po czesku. No, a u vas dóma, byly jakiśi znaki, kiere odkazovaly ku Polsce, trzeba tyn Glos ludu, abo jaki radio se posuchalo? Radio se posuchalo, no myszlym, že asi i polsi i czeski, bo trzeba vjym že, na co eszcze vzpominóm, tak jako na ty, kiejśi večerníčki niebyly, ale byl Hajaja. A toch posuchala, od mala mi tego Hajaje puszczali vieczor. O śódmej vieczor zech se dycki ćieszyla na tego Hajaje. Tak se tez tak przepinalo, tez tych stanic moc niebylo, puszczalo se obydvoje. No, a televiza? Televiza zaczla az…, televiza byla, jak se mama urodzila, to znaczy v szejdześiontych rokach. Abo po urodzyniu už, ale tak v tych szejdześiontych rokach přesně už ći tez to..., prostě nieskorzi. V szejdześiontych rokach se televiza kupila. No, a teraz by mie zajímalo, jaki to bylo, jak do domu zacznyl chodzić nasz tata, byla ześ eczcze doma, abo zes už byla vydano? Jo už byla vydano, jo odeszla z dómu pol roku po vieśielu. No, a tak jak tata zacznyl chodzic…, mama se vydovala oszymdześiont, vlasćivie to už byli, jaja, D. F.už byla, miala ze dva roczki, jak tata zacznyl chodzić. No, a vnímala ześ to teda, jak ześ cie se tam potkali, bo inakszy ześ ćie se niepotkali asi moc, že priszel taki jakiśi inakszy zivel do rodziny? No, prziszla cudzo osoba, že? Tak czloviek tak jakoby troszke oťukovol, kdo to je, co to je, jak sie zachovuje, niz, niz my se poznali, tak jako glymbszy, že? Czloviek vjynkszom, tym, že ta mama byla mlodszo, bo byla mlodszo godnie, tak my s takóm starościom, kogo to przikludzila, az malem mateřskom. Niebrala zech go jako kolege, ale kogośi kdo vlaścivie vloz do źyvota śiostry mlodszej zasahuje a jeśli ta śiostra se bedze mieć, jeśli bezde vhodny kandidát, tak! (Smích) Jasne a vnímala ześ trzeba, že tata móvil výrazně po česku, bo tata „po naszymu“ asi moc nieumiol, tyn jazyk miol tvardy urczyćie, bylo to do ćiebie taki… Jo zaś tak, mie to jakśi nerobilo problemu. A babcia s dziadzym? No, babćia miala s tym problemy… 69
Myślisz, že by byla radszy… Kdyby móvil „po naszymu“, že abo tak jako…Jo dycki byla tego názoru, že zaležy, jak czloviek zyje, jaki je charakter a ni jak móvi. Tak do se rzyć, že jakśi zapadnyl, nakoniec vyszel snad jako vhodný kandidát (smích) a tak se tam jakśi začlenil…? No jo myszlym, že se začlenil… No a teraz by my przskoczyly ganc kapeczke do současnosti, co se třeba myślisz o tych česko-polskich napisach, o tym przemazovaniu a o tym cirkusu, co je kolem tego? No, jo myślym, že to je tak troche tako, jak by to czloviek, no, vylozene, no, nikiedy by czloviek aj rzyk, že je to gupota lidsko, že to je tako zavzyntość, jak to czloviek pozoruje tych ludzi, aspóń jo móm taki dojem, že to robióm ludze kierzi… Jako to przemazovani myślisz? To przemazovani, že to robiom kupe ludze kierzi sami majóm tych polskich przodkóv a že to je taki troche, jak bych to rzekla, taki.., taki…, že to je ubohost. Taki troszke…, je provda, že i nikiedy aj z tej stróny tych organizacji polskich, tez tam majóm taki svoji, že tu je taki środovisko zaściankove, jak sie pravi vjysz, že my sóm pympkym śviata a to je na obóch dvóch stronach a to potym tacy ći, robi dojem nietolerancje a jo se myślym, že to je vszystko nalećialość a vszystko vynik tych sztyryceci, pindześynći rokóv, tego režimu, tych zavrzitych granic a takigo, takigo gumovanio, vymyvanio mozku ludzióm. A rozebjyrali to jakśi komuniśći ty trzicate roki? Ni, vogule se o tym niemóvilo, vjysz co za komunistov, aspoň to tak bylo, že ono tu ty polski organizacje, to byla tako éra bicza a cukru, bych rzekla. Oni dostali vszelijaki vjysz, oni potrzebovali glosy, aby ći ludze byli za nimi, tak mieli vszelijaki ty vygody, mieli ty dotacje a jako, no ale tych svobód niebylo dogromady zodnych, muśiala to być politicko organizacja, muśiala se chodzić na taki ty rozmajte schůze, takze to bylo taki, taki sztucznie dzerzane. Tak mozne to tak przispielo ku takimu odcizení, navzájem, že…? No, že se tak, tak…ani ni, odcizili, ale tak vjyncy, izolovalo se ludzi od tej skutečnosti, tu je, jo se myślym vlaśćivie tyn problém, že przed vojnom tu bylo to Rakousko-Uhersko, jak to tak czloviek veznie, bylo to, jako niebyla to, jako niebyla to už unia, ale byl to už urczyty, federace, pjynću, bo vlastnie Rakousko, Uhersko, Slovinsko, Chorvaći, Srbovie, Czechy a Galicja, Polska vlaśńie az po Kraków, to bylo vszystko monarchia a podle tych starych dokumyntóv, coch tak jako, my naszli, jak my likvidovali, tak dokumenty vszystko, co bylo, tak bylo už dvojjazyčne, bylo nimiecko-polski. Ty narody mialy, že bylo nimiecko-czeski, že, že vlaśćivie v kazdej tej oblasti byly, prostě se to uznovalo, že. No, a jo se myślym, že jak to padlo, v tym szternostym, śiedemnostym roku se to zaczlo, ludzie nabyli svobode, ale asi už vtedy nieviedzeli asi, jak s nióm naklodać. I z tego potym vznikly tu ty problémy, co tu, o kierych se dzepro teraz móvi. Že pjyrsze Ślonsk zebrali Polokóm, potym zaś Polocy prziszli a zaś zpatki a dziso se na tym, bych rzekla, vszelijaki taki individua przigrzyvajom svojom polyvke.
70
Myślisz, že to tak v ludzach, v tej starszej generaci zyje jakśi? Ćynzko, chciala bych sama vidzeć tych ludzi, co zamazujóm ty tabule, co to sóm…Je provda, že czlovieku se moze ledacos niepodobać, ale jako to nieznaczy, že se mi niepodobosz, abo kdośi se mi nepodobo, tak pujdym a sfackujym go, bo se mi niepodobo. To je o tym, že? Je to nie yny o tolerancji, ale o kultuře tego naroda. No, a jacy ći przidom Polocy obecně, jako národ? Polocy? Ahm. No Polocy sóm, bych rzekla, patrioći, vielcy patrioći, no ale z drugi stróny sóm tacy do boju, hned, hned śie pobić, sóm temperamentni, ale z drugi stróny sóm zas bardzo gościnni, vjysz sóm tacy przijymni, tu v Czechach je vjyncy takigo pesimismu, že a taki podejrzlivośći, kdo to je, z kónt prziszel, majóm otevrzitóm náruč, jak se pravi. Sóm tacy gościnni. A ći Polocy hned za granicóm, jak tam jezdzymy na nakupy, abo mozne, kdybyś eszcze rzekla z jakich okazji tam do tej Polski trzeba eszcze jedziecie. No zaczli my tam pjyrsze jezdić do rodziny, bo granice byly pozavjyrane, tym že J. F. mo kupe rodziny po polski strónie, tak tam kuzynóv, kuzynek je, kupe se tam jezdilo, ciotki, ciotki tam byly dvie, takze se tam kupe jezdilo, potym jak ta sytuacja gospodarczo se naskytla, že tam czloviek moze cośi lacniejszego kupić, tak se zaczlo jezdić i za tymi nakupami. A jakśi trzeba, do gór, abo kultura, jakśi zviedzani… No, tez se zviedzalo, z tustela se kupe do Krakowa jezdilo na vyćieczki, vesměs tu z organizacji, z PZKO se jezdzilo do Krakowa, do Wieliczki, do Tater se jedziovalo kupe a tam dali už ani ni, bo to je jednaczy kupe daleko, tak tu kupe po tym Ślonsku se jezdzilo, vjyncy tu tak na ty Tatry. No, a vszelijaki taki, vjyncy tak po tych miastach, niebylo kaj tak vjyncy jechac. A byla ześ, ciocu, v PZKO, abo ześ fórt je? No, niebyla. Aha, aha a byli my tehdy spolym v tym Krakowie, jak zech byla s babciom s mamuśkom, s tatinkym, tam ześ ćie byli, abo niebyli? Jo byla ve trzeci klaśie a jechali my do Krakowa z PZKO, mie se zdo, jeśli ześćie tam tez niebyli…? Je to mozne, že my tam byli, mama tvoja tam byla… Jo vjym, zech tam kormila golybie na rynku… No, na Maryjackim, my tam byli…, jo tam byla, jak my tam byli z PZKO, ale mie se zdać, ześ ty tam…, ale mama tam byla, mama tam už byla sama, to už nievjym, jeśli to bylo ze Staniślovic, abo z Ćierlicka… To nievadzi… Ale jezdilo se tam aj ze szkoly na vyćieczki, ku kóncu roku, v Ośviećimiu my byli, že do Ośvićima se jezdilo, do tej Wieliczki se jezdilo, tak vjyncy soukromě, do tych Tater se jezdilo, do Zakopanego. A tu eszcze po Beskidach, Wisla, do Wisly se jezdzovalo.
71
Eszcze jak tam nebyl tyn bazyn? No, to tam je krutkám dobe. Jasne, jo už to móm spojóne yny s tym kómpanim… Tam ve Wiśle, tam je taki zámeček a tam polski prezident mo letniom rezydencje a to už vtedy bylo taki, taki, že tam ludze jezdili aspóń na to se pozdivać, byla to reprezentacja. A je to do dziśo. A tyn Golembowski to je dzepro teraz, pore rokóv. Ciociu a jak idzecie do Kosciola, vybiyrcie msze tak, aby byla polsko msza? Ni, idymy na Kościelec, to nievybiyromy (smích), do Cieszyna sporadycznie, jak je po jakisi okzaji, wiesili czy bondz yny co… No, a przidóm ći ći Polocy, jak idzes tóm Glembokom, przidze ći to inakszy śviat, niz v tych czeskich obchodach? No, tak to je vielko róznica, bo Polocy dycki byli dobrzi obchodnici. Že se ku klientom ganc inakszy chovajóm, niz…ichodz v naszych obchodach je teraz už kapke lepsze, ale fórt to mo co doganiać. Prodavaczki upravione… A glovnie uśmiechnyte, tukej jak przidześ, to teraz už tak moc ni, ale eszcze niedovno czloviek prziszel, miol pocit, že otravuje kogośi. Bo ona tam piluje pazury… Przipadnie ći, že s nimi mómy cośi spolecznego, že sóm to tez ći Ślonzocy, trzeba? V tym polskim Cieszynie…? No, troche, jo myślym, že ty zvyczaje kulturove nikiere, že sóm, ale tam bych rzekla, že se to eszcze vjyncy dodzerzuje, tu to je vjyncy uvolnieniejsze. Ale mómy, jo myślym, že mómy, že tyn Ślonsk je celkově taki jednolitý. Źe tukej to je niekiere viecy tu sóm inakszy, bo tu je kupe naplyvovego, Slóvokóv strasznie moc, že, z jižní Moravy se ludzi nakludzilo. To tu na ty šachty, móvi se, tu sóm ludzie od Aša až po Košice. No a mocie vy jakomśi trzeba krajinke Krakowa, abo cośi, co ukazuje na tom Polske, Glos ludu odbyjroćie eszcze? Ja. A tyn Glos ludu, przidze ći objektivní? Je taki vjyncy kulturovy, co o tych organizacjach, co se dzeje, o taki tej, o tych viadamośćiach ogólnych, co sóm v tych, moc tam vlaśćivie nima. Je to tako mjyscovo plotkora. (smích) Co v Ćieszynie, co ve szkolach. Nima to tak, že by to czymuśi mialo slózyc? No, tak politiki tam nima, tela, nikiedy tam sóm taki zprávy, ći naśi przedstavićiele tam rzeszom, ale je to faktycznie spisz taki kulturovy. Tam jaki soutěže kdo vygrol, že…? No, no… A je tam taki tyn vćip malovany, jednoduchy? No mie se zdać, že tyn pan už umrzil, co pisol ty fajne, malovane,malovane…
72
No, to zech miala strasznie rada.. Liberda. D. F.?! Liberda už umrzil, že? Dcera D.F.: Kdo? Liberda co malovol. D.F.: Nieumrzil Liberda. Eszcze zyje? D.F.: Ja… A kdo to umrzil…? Ja to zech se poplytla, to tyn Jiránek umrzil. A pisze on eszcze do gazety, ty, niepisze se mi zdać ty vcipy taki… D.F.: Mamuś, jo ćie nieslyszym, tu je kraval. Mi se zdać, že už teraz niebyvo tela tych, tych… No, a przidze ći, tak jakśi obecnie, že trzeba vasza rodzina se s tym trzeba jakśi vyrovnovo s tymi událosťami? Z tego co ześ mi pravila, tak mi prziszlo, že mozne ani jako niebylo trzeba…Že to jakśi nierzeszyćie… Jo v tym nievidzym jakiśi existenční problém, jo se myślym, že to nima problém tego środoviska, ale tych určitých ludzi, kierzi, nievjym, z jakigo povodu to robiom. Tym jak se ta Europa, tym my se do tej Unie niby dali souhlas, že chcymy być v unii a na drugi stronie rzeszom se taki žabo-myší problémy. A jak byś to srovnala v tej Uniji, jaki postavení tam mo Česko republika a jaki postavení tam mo Polska? Jo se myślym, že Polocy se umiom vjyncy vydobyć do śiebie. Že śom tacy tvierdśi a stanovczy, že se umióm vjyncy zadbać, u nas to je tak kapke taki, aby my tam moc se niemuśieli s zodnym se hašteřić a aby my tam vypadli dobrze, dalszy problém, že my sóm maly národ, že? Oni jako Polocy zaś jako se ozviom, oni se jako ozviom, ale jak je jako akce vojenno, tak zaś idóm… No, zaś idom… My tak jako bierymy vygody, ale nic po nas niechćiejćie. Nic po nas niechciejcie, tak! No, a kogo, sledujeś teraz jakiśi zajímave osobnosti polski, aboś tak kogośi zaznamenala, kdo ći przidze zajímavy…? Teraz v ostatnim, ostatniom dobóm ani moc ni, ale tak jako, vlaśćive, tak jako ogólnie, ogólnie, ja, to se sleduje, prezidenta a sem tam ty jejich politiki roz za czas, tak tak jako. I trzebas z kultury.. Tak jako ogólnie, z tej kultury, z tych VIP, tak to ani tak ni, bo to je vszyndzi stejne. Tela co z tej televize, roz za czas se polski viadomośći czloviek puśći. Co se vlaśćivie dzeje… A z historii, kdo ći przidze jako důležito osobnost do Polokóv? Ze starej histori? 73
Ze starej, aj z novej. No, ze starej jo se myślym, že vszyscy byvali królovie, ze starej, czasóv že, vlaśćivie, królovie a potym do tej generace naszych dziadkóv,byl, kupe se móvilo o Pilsudskim, to je to same co v Czechach Masaryk, taki osobistości, potym už, potym po vojnie už, to už vszystko bylo, že, vszystko pod dirigencióm Moskvy, že, co Moskva nieschvolila, to se nieviedzalo, že. A na tym přelomu v tym ośymdześiontym dzevióntym..? No, tak vlaśnie eszcze Walensa, že jak zaczól, to bylo vlasnie eszcze dześynć rokóv przed tym, že. A potym kiery byl taki, kiery byl taki, byl dość rozumny a zdol se mi dość významný byl, jak on se nazyvol…ministrym. Geremek, ale to asi niebyl on, že? Ni, ni, ni, to sóm to vszystko eszcze komu, Gierek to byl prezident, to niebyl prezident, Polocy nimieli prezidenta, Polocy mieli prezidenta az po revoluci, tam byl pjyrszy sekretař, tak jak u nas Husák. Pjyrszy tajemnik, byli tajemnici. Tak to ćie niechcym plyść… Jo se niemogym vzpomiec, myślym, že eszcze zyje. Ći vlaśćivie z tej pjyrszej vlady hned po revoluci. Tak u nas to potym bylo eszcze relativně… No, Havel a tyn, tam tez byl. Nievadzi, jedna postava by tam byla. A papiez? No papiez, jo myślym, že to byla tako przelomovo osobovość, že, vůbec, przed revoluciom, že fakt se zaslózyl o to, že to padlo. Že padla a do tego tez i Gorbačov, se prziczynil, že. Myślisz, že jakoby, asi ći ta Polska se tym kupe proslavila, že? Glóvnie papjezym, že? Papjezym a v civilním zyvoćie Walensom, že, bo to taki bylo, v jednym czaśie bylo. Jasne, no…tak jo u ostatní otázki teraz byla (smích) myślisz, jak to vidziś do tego budoucna, že to tu kiedy eszcze moze być jako napínavé, v tym naszym regionu, po tej jako národnostní stránce trzeba? Ćynzko rzyc, jo se myślym, že by se ludze mieli vjyncyj zamierzić vogule na takom globalniejszóm situace, nie yny gospodarczom, ale že taki ty narodovośćiove tahanice by mialy, myślym, že to vogule nimo sensu. Že to nimo sensu, že by miala być troszke tolerancja, tyn Ślónsk tu je taki dość, dość, ta historia tu byla dość kómplikovano. Ni yny, že to bylo polsko-česki, bylo tu kupe Niemcóv, strasznie moc Zydóv, že, takže to nima yny polsko-česki, ale i zydovsko otázka, že a nimiecko to same, že. Bo tu bylo kupe Niemcov. No a ludze zyli v zgodzie, relatyvnie, respektovali jedyn drugigo. Myślym, že to vszystko jakśi sztucznie vyvolovane, že tam kdośi to, tak jak by mu to szlo, vjysz z takigo důvodu, to mi nima jasne, co chce tym zyskać. No, urczyćie svoji vygody, ale jaki, ćynzko rzyc, jak z tego profituje. Z takich tych…Czloviek by to móg przirovnać trzeba ku Jugoslavii, že? To same, dlugi róki zyli vedle śiebie více méně v zgodze, rodziny mjyszane zyly, vidziś, padnyl caly rezim, choć praviom, že Tito byl diktátor, ale tych ludzi dzerzol pogromadzie a umiol s nimi, že, jak to vszystko padlo, tak vidziś, se 74
mordovali navzájem. Že tež to ku niczymu nieviedze, jo se myślym, že to vylozene politicko záležitost. To se potym strasznie dobrze znieuzyvo, že, naroz propaganda straszno no… A že to je strasznie niebezpieczne, aspóń mie se zdo. No my se trzeba o tym ve szkole uczyli, jo viedzala, že cośi takigo bylo, nimiala zech jako przehled v kierym roku co, ale už zech trzeba viedzala, že cośi takigo proběhlo, ale jeśli vy ześćie vůbec nieviedzeli. Ni to jako vogule, tu se historie nieuczylo vogule, jako historie tak jako, uczylo se historie, albo tam jakiśi středověk, jakiśi a dycki pani byli zli, co utiskovali ludzi a potym byl temat, to byly revolucja a tak jako, že, Aurora, ale o mjyscovej historii my se doviadovali faktycznie az po revoluci a to z takich rozmajtych programóv jak byly, sóm na dvójce, jak sóm. Ve szkole ni, nauczyćiele nieśmieli, že? Budź ganc o starej, abo teraz o tych úspěchach… Socialismu, no, no, ale tu se historie nieuczylo. Taki tej pravdzivej, že by czloviek viedzol jakśi že byly dynastje, to bylo…Nievjym czy se to kaj kiery nauczyćiel pozvolil, cośi ve szkole poviedzeć. Moglo być niebezpieczne, že…no, je to slozite, no… Tak ciociu moc dzynkujym! Za malo, coch viedzala, toch poviedzala. Fajně! Moc dzynkujym!
75
ROZHOVOR SE Z. M. Rozhovor veden 3. 12. 2012 ve Stanislavicích v domě dotazovaného.
Základní údaje o informátorovi Datum a místo narození:
srpen 1953, Karviná
Trvalé bydliště:
Český Těšín – Stanislavice
Vzdělání:
SOU Karviná VŠ Žilina
Pracovní zkušenosti:
Okresní správa spojů SPT Telecom, a.s. Telefonica O2, a.s.
Rodinný stav:
ženatý, manželka D. M., dvě děti M. D. a H. K.
Volební preference:
pravý střed
Vyznání:
Římsko-katolické
Občanství:
české
Národnost:
česká
Mateřský jazyk:
čeština
Jazyk školní výuky:
základní škola – český střední škola – český vysoká škola – český
76
Rozhovor Chtěla bych se zeptat, tatínku, jaká je tvoje nejstarší vzpomínka z dětství? Asi jak ležím s maminkou a tatínkem v posteli. A tak, když by jsi měl tak v kostce zavzpomínat na dětství, co se ti tak vybaví? Co bylo fajne, co třeba nebylo až tak fajne…? To co už dneska není, starý plot laťkový, na kterém jsem se vozil – na vrátkách, lyžování na kopcu vedle domu. No a ten fajný pocit, že je člověk doma, že to funguje všecko, že jsme žili pohromadě. A co bylo horší? Asi v tom starším věku, v té páté třídě jsem měl pocit, že jsem z chudších poměrů, než ostatní. A bylo to asi ve srovnání s těma ostatníma spolužákama, že? Jo, jo, to se projevovalo na výletech v létě, v zimě – jaký jsem měl kabát a na výletech, kolik jsem měl kapesného. A viděl jsi to třeba jako sám, nebo i ty děcka za tebe? Ne, ne, sám, sám za sebe. A co dělala babička, čím se živila babička? Babička zpočátku byla doma a potom byla kuchařkou. Ale úplně od počátku si pamatuju, že byla uklízečkou a pak tam vařila. No a dědeček? Byl odjakživa poštmajster. A to asi celý život, že? Jo, jo. No a jak se mluvilo doma? Doma, převážně česky, jako hovorově, naši občas spolu „po naszymu“. A v jakých chvílích třeba? Když řešili nějaké problémy, které se nás netýkaly, jakoby. S námi vždycky mluvili česky. Jako nějaké věci v provozu domácnosti? Jo, jo, anebo oni hodně chodili na schůze, o tom zas spíš mluvili česky, co se týkalo těch schůzí, ale co bylo o domácnosti, tak „po naszymu“. A jaké to byly schůze? Červený kříž, tatínek chodil na Národní výbor, to byla nějaká brigáda, jak se na to zpětně dívám. Dědeček byl v zahrádkářach, Svaz žen…bylo toho hodně.
77
A měli z toho potom nějaké akce? Jo, jo, no akce, to byly maximálně výlety do lesa. To znamená dechovka, pivo a tak. A babička ještě k tomu hrála to ochotnické divadlo, že? No, ano. A vy jste s maminkou a tatínkem mluvili česky a mezi sebou asi tež…? Tež. No, a babička, já vím, že ona mluvila tak trochu ostravsky, to bylo tím, že ona tam strávila nějaký čas. No, to bylo tím původem, no. Ve Václavovicích se mluvilo česky i „po naszymu“, starší lidé tam asi tak do dneška. Pak v těch Janovicích byla dlouho, od devíti do devatenácti, tak tam se mluvilo taky česky. Ale ostravsky nevím, ona byla hodně…její sestry…teta Mařka mluvila vždycky „po naszymu“, teta Albína a teta Štefka česky, nebo ostravsky, strýček Ladík česky a strýček Frantík česky asi, to už si úplně nevybavuju. A to byli všichni sourozenci od babičky? Jo, sourozenci. No, ale teta Mařka mluvila vždycky „po naszymu“, přitom bydlela ve Václavovích. Strýček Ladík, její manžel byl tež z Vaclavovic a přitom mluvil „po naszymu“. Ale to už byla taková specifická forma. A dědeček, ten pocházel tu, ze Stanislavic, že? Dědeček se narodil ve Stanislavicích. Dědeček uměl „po naszymu“, ale nechtěl mluvit, cítil se být Čechem, tak mluvil především česky. A jak to třeba projevovali, to češství? Tak tou řečí a tím, že chodili do českých spolků a jinak… jinak asi ne, to divadlo, vázali se prostě na české akce. Do PZKO nechodili, PZKO tež dělalo divadlo. Pamatuješ si, jak se rozhodovalo, do jaké školy půjdeš, půjdete, bylo o tom nějaké rozmýšlení? O tom se vůbec nehovořilo. Dědeček se cítil být absolutně Čechem, tam to bylo v rodině a babička neuvažovala, že bychom měli jít do polské, to nepřipadalo v úvahu. Takže to tak bylo úplně přirozené? Jo, jo. No a vnímali, jste, jak to bylo v té škole? Ve Stanislavicích, tam už byly namixované ty třídy. Jak to tam fungovalo, ta polská a česká třída, jak jsi to vnímal? Třídy nebyly namixované, třídy byly české a polské. Jo, jakoby v jedné budově jsem myslela. Jo, v jedné budově. To bylo dost jako takové zaostřené. Vždycky jsme nadávali Polákům, oni nám. Tak jak to je v tom Těšínském nebi, „Čech, mo na řići plech, Polok, mo na řići bolok“. A to se cítilo, to bylo jednoznačné mezi děckama, to bylo jasné, kdo je Polok. Ačkoliv, jak to tam taky říkali, obojí jsme mluvili úplně stejně. No ale jedni se cítili být Čechy a jedni Poláky.
78
A tak se to projevovalo v takových těch, že jste na sebe volali… Volali, já jsem dostal nafackované, za to, že jsem Čech. A to bylo od nějakého toho pána. No, od Leszka Glaca. No a to přišlo tak nějak z ničeho nic, jsi říkal, že? No, já jsem šel po cestě domů, on vylez na kopec, vyliskal mě „Eszcze bedześ nadovać na Polokóv!?“ a dobre. Tím to skončilo. Jo, jo. A tak nadával jsi fakt nějak? Tak to je možné, možná s klukama, ale nevzpomínám si na to moc. A překročilo to někdy hranici nějakého takového štynkrovaní? Já myslím, že ne, že jsme se maximálně koulovali, nebo tak. Ale zase si nevybavuju, že by bylo nějaké kamarádství mezi děckama českými a polskými v té dědině. Sáňkovat se chodilo po kupě a tak…, asi spíš nebylo, bylo to spíš oddělené. Už přesně nevím… A pak po škole, když sis hrál s kamarádama tam u zámku, tak se to nějak probíralo? Asi ne, asi ne, tam jsme shodou okolností byli samí Češi, ale to nebylo dané tím, že bychom tam Poláky nechtěli, ale tu nebyla velká partyja, to byly Kuběnovy děcka třeba a to jsme byli Češi jako. Tam se o těch problémech asi nemluvilo. No, tak hlavně asi u zastávky, když se čekalo na autobus, před školou, nebo po škole. Nebo někteří, kteří chodili přes Kamionku, tak tam já jsem nechodil, protože jsem chodil po silnici a tam jsem chodil více méně sám. No a doma, babička s dědou, tvoje maminka s tatínkem, to nějak reflektovali? Tak určitě. Ten šovinismus u těch dospělých lidí byl určitě větší než u nás, jako generačně. Tak tam se mluvilo Poloci to a Češi to a většinou špatně. Šovinismus, to je možná ostré slovo, ale bylo to takové vyhraněné. No a co si třeba pamatuješ z té doby, co se o Polácích říkalo, bylo něco stálého…? Že by se globalizovalo, „Poláci jsou takoví“, to určitě ne, to si nevzpomínám. To bylo takové jakési v té obecné poloze. Myslím si, že to určitě nemělo vliv ani na sousedské vztahy. Putniorzovi byli Poloci (Sousedé tatínkových rodičů). Ale to nemělo naprosto vliv. Ti dospělí se s těma Polokama normálně bavili, akorát doma se pak na to téma něco řeklo. Spíš asi možná záleželo na tom, jaký ten člověk byl…? Určitě, určitě. Já vím, že paní Póstovkóva, to byla Polka, tu měla maminka ráda, paní Terezka Glacová. Ta o mamince řekla, že „ji má tu z té stróny nejradši“ to znamená z té české strany. Teď si vzpomínám, že naší mamince (D. M.) starka pravila, „jenom ať si Čecha nevybere“. Tak v té poloze to asi bylo. Ale že by Čech šel zapálit Polokovi stodolu, nebo mu nepomoh hasit, to jsem nikdy neslyšel. Ale to se určitě zmírňuje jako, určitě to není 79
tak vyostřené, jak to bylo v mojim dětství a za republiky to bylo zas ostřejší, než jak jsem to poznal já už. Tak to je známé o polských hasičských sborech, jak to měli rozdělené, v sudé dny hasili Češi, v liché dny Poláci a jak hořelo u Čecha a měli výjezd Poláci, tak se jim nepodařilo vyjet, nebo naopak. Tak to bylo za republiky a hodně to tu bylo vyhraněné, to vím, před druhou světovou válkou. To tu bylo hodně vyhraněné a zřejmě to, co my jsme prožívali v dětství, to byl asi následek toho polského záboru. Tím se cítili Češi hodně ublížení a na to se těžko zapomínalo. Hodně lidí prý říkalo „Poloci jsou ještě horší, než Němci“. Fakt, jo? Spousta lidí to říkalo, aj jsem to slyšel v dokumentech, v televizi. No a měli jste kontakt s jinýma Polákama, než tady místníma, jezdili jste někam? Do Polska vůbec, byla prostě zeď na Olze, ale naši tam jezdili, já jsem tam nebyl nikdy v dětství, oni tam jezdili, protože tam byli příbuzní, docela blízcí, dědečkovi. Tak tam jezdili, vím, že vozili med a líh, všechno vysokoprocentní tam odsaď. Oni sem jezdili většinou na pohřby a v pozdější, předrevoluční době sem oni tu hlavně jezdili, když byly otevřené hranice, třeba když byly ty svátky Všech Svatých, tak se otvíraly hranice, Poláci přijeli. Ale potom už tam byl ten vojenny stan, tak to bylo v důsledku toho, aby se zásobili. Dědeček tam měl z nejbližších příbuzných bratrance a strýce, ale generace sourozenců to nebyla. A ta rodina, to jsou ti M.? Jo, jo, a jejich rodiče. Za těch komunistů, nebo ještě v tom mém ranném dětství to byli rodiče a možná ještě prarodiče. Naši rodiče s nimi udržovali kontakty a potom Koudelci. No, a jak jsi to vnímal? No, já jsem tam nebyl nikdy, já jsem byl v Polsku poprvé v roce 1968 se školním výletem do Wieliczki a pak snad až kolem roku 1989. To prostě člověk vůbec neuvažoval, že za tou Olzou tež něco je. Já jsem to nevnímal nijak. Naši tam třeba jeli, byli tam i na svatbách, přijeli a v pohodě jako, ale mě se to netýkalo. Chtěla bych se zeptat, jak se u vás doma slavily svátky, co všechno se slavilo a jakým způsobem. Tak to bylo v zásadě tak, jak to udržujeme do dneška. Slavily se Vánoce, to znamená stromeček, adventní věnec to se nedělalo, o tom se vůbec nemluvilo. Vím, že maminku iritovalo to, že v rádiu nehrála žádná koleda. Maminku, jako tvoji maminku, jo? Jo, moji maminku. Na deskách jsme to neměli, to nevycházelo. Ale stromeček a ty staré ozdoby, to sám vím, že to musely být ozdoby snad ještě z první republiky. Dál kapr a všechno, co k tomu patří. Velikonoce, ty už nebyly tak intenzivní, ale byly dycky ty karabáče. No a chodili jste do kostela, slavili jste to i nějak církevně? Chodili jsme na půlnoční, tehdy to byla jitřní v pět hodin ráno, to jsme chodili pravidelně. Ale dědeček nechodil. Jenom babička a my děcka a pak my mladší, protože potom pak, nevím, čím to je, u Čechů se to projevovalo pravidelně u všech, že dospěli do určitého
80
věku a přestali se zajímat o kostel. Což se nakonec týkalo i nás dvou s Marcelkou, ale my jsme chodili ještě s tou babičkou. A holky (starší sourozenci) Alenka s Janou? Ty jak dospěly do těch osmnácti, kolem té výšky, tak to pro ně už nebylo. A měly biřmování třeba ještě? Jo, jo. A to vy všichni, ty i teta Marcelka, že? Jo, jo. No a babička chodila třeba každý týden do kostela? Jo, ten model byl stejný, jako třeba teď u nás. To znamená, že se to nepřehánělo nějak, bylo to takové dobré. Třeba, ale, řešila to nějak babička s dědečkem, že on nechodil? Ne, to si vůbec nevzpomínám. Vůbec to neřešili, minimálně před námi ne. Dědeček byl komunista, ale nebyl přesvědčený komunista, ale jenom do roku 1968. Po tom, co ho vyškrtli ze strany, tak do kostela taky nechodil. Až potom v důchodu, ale to už pak nebylo dlouho. Tam chodili s babičkou. No a třeba, když my máme modlitbu před štědrovečerní večeří, tak měli jste něco takového? Jo, jo, byla i delší a to vedla vždycky babička. Ale říkalo se přesně to, co maminka říká dneska. „Panie, racz nam poblogoslavić dary, kiere z tvojej laski przyjmujemy.“ Ale bylo to ještě delší. No a teď bych se chtěla zeptat, jaké to bylo, když jsi poznal maminku, kde jsi ji poznal? Já jsem ji znal od malička, věděl jsem, že existuje. To, co jsem říkal na její padesátce, tak to byla všechno pravda. A pak jsem ji poznal, když jsem končil školu. No, v obchodě, ona tam trávila spoustu času. No, ale ten první kontakt, kdy jsme se měli na něčem domluvit, to nevím… Nebylo to na nějakém plese třeba? Jo, to je možné. Jo, jo, to určitě. Že bych to měl nějak přesně v paměti, to nemám. To nevadí. No, a pak jsi tu začal asi nějak chodit, že? To bylo, jak jsem končil tu školu, já jsem tu dřív jenom běhal kolem baráku, tak já jsem tu zas neběhal za účelem, abych ji viděl, tady jsem měl prostě trasu na běhání. Pak jsem až začal chodit sem. Pak mě začali přesvědčovat, ať chodím s nima aj do kostela, respektive maminka samozřejmě, hlavně. Během toho chození, jo? Jo, jo. Prostě pro ně to bylo nepřijatelné, abych nechodil do kostela.
81
Takže to byla podmínka vašeho chození...? My jsme se neptali jako na chození. Nebo že maminka věděla, že by to bylo dobré…? Ona to sama chtěla, ne kvůli rodičům, ale sama to chtěla. Ale to nebylo nějak ultimativně řečeno, já vím, že jsem se do toho dal dobrovolně, to si vzpomínám. Pro ni, pro maminku, i pro rodiče maminčiny byl podle mě důležitější ten kostel, než ten jazyk. To určitě, to by nesla určitě hůř. No, a když jsi sem začal chodit, všiml sis, že to je nějak národnostně jiné prostředí? Jo, jo, určitě, pro mě to byl úplně jiný svět. Mě to přišlo úplně jiné, než co jsem znal z domu. To společenství, rodiče, F., maminka ne, tu jsem tam nezařazoval. Ani mi to zvlášť neimponovalo to prostředí, člověk se cítil, že je něco asi lepšího, tak nějak asi. Připadalo mi, že se tu nemluví inteligentně, takové trochu zacofané, když to tak mám říct… Takové mi to prostředí přišlo, ale nevztahoval jsem to na maminku. No a dávali ti nějak najevo, že jsi z jiné etnické skupiny ? Ne, spíš naopak, kvitovali, když jsem četl polsky. To spíš jejich teta, ta teta Tosia. Té to jaksi nelezlo do hlavy, proč jsem Čech, proč mluvím česky, teda. Ale tady z té strany rodičů nikdy.
Jaký je jakoby ten vztah k maminčině rodině teď? Dobrý, určitě velice dobrý. Změnil jsem se já, neříkám, že se oni změnili. Změnil jsem způsob dívání se na některé věci. Člověk měl pocit, že je něco lepšího, kdysi, možná, nevím, jestli mám pravdu, možná, že se člověk díval tak trochu z patra a to mě přešlo, každopádně. A teď to kvituju, kvituju to, že Mr. F. je moudrá, J. F. je, nechci říct, že není moudrý, ale J. F. je zase svůj. D. F. je velice hodná holka, M. F. je takový, jaký je. Takže já vůči nim nemám vůbec žádné výhrady. No a možná u toho M. F. by se dalo vystopovat něco…, že ten kostel tak moc řeší… M. F. řeší kostel, řeší národnost, čte knížky o těchto poměrech, ale čte knížky vydávané jenom v Polsku a má na to moc času, si myslím. Já jsem s ním měl moc dobrý vztah, si myslím, v době, kdy dělal u nás, tak to jsme se bavili hodně. Teď už se na něm projevuje, že je starší, že je furt sám a má na to čas, čte ty knížky, které nejsou zcela objektivní, mohl by číst i nějaké jiné, když teda je čte. Na to téma toho soužití. Protože Poláci, v Polácích já si myslím, že to pořád hodně živé ten problém Zaolźí a vychází tam na to téma knížky daleko častěji než u nás, i když u nás teď vyšla taky jedna. Mám ju, ale ještě jsem ji nepřečet. Ale jenom z toho malička, co o tom vím, si myslím, že se na to Poláci nedívají objektivně. Oni mají pocit, že jim bylo ublíženo, tím, že to nepatří celé jim. Nejsou schopni pochopit, že tady byly dva principy – historický a národností, dva principy, které byly v protikladu, a oni uznávali jenom ten národnostní a tím se cítili ublíženi. Tak to je případ M. F., tady toto. A diskutoval jsi s ním někdy o tom, probírali jste to někdy? Že bych s ním diskutoval na toto téma, to ne, to si nevybavuju, je mi to nepříjemné, je to příbuzný, nechci se s ním hádat na tohle téma, k čemuž by určitě došlo, nebo by to bylo ostřejší a to bych nerad, takže já se zdržuju těchto věcí. 82
A s někým jiným, třeba, někdy…? My se bavíme s lidma, kteří jsou stejného mínění jako já, jsou to Češi, mají stejný názor, tak to není diskuze. Jedině jak naši příbuzní v Polsku, Andrzej, jak se opil, tak nám začal vytýkat spoustu věcí na to téma, to z něho začalo vylezovat pěkně, že máme české jméno, že jsme si počeštili jména. Ale to taky nemělo smysl, protože už byl opilý. Ale že bych se s Polákem bavil na to téma, když maminku vypustím (smích), ale to tak ze srandy. No, a jak s maminkou jste o tom mluvili? Vím, že maminka vždycky narážela na to, že…? Já jsem mamince vždycky říkal, že Poláci falšujou učebnice, což si myslím, že je pravda. Oni to tam podávají jinak, než to bylo ve skutečnosti. Já jsem viděl, jak tu jednou Romek přinesl učebnici dějepisu. Respektive, oni vypouštěli to, co se jim nehodilo. Z toho mála, co jsem tam viděl. Oni vypustili třeba počátek desátého století. Oni začali až později, když už i oni měli svůj stát. Polský stát je o generaci mladší, než ten český a oni tu první generaci vypustili. Takže to bylo pod vlivem, kdy polský stát ještě neexistoval, celé Slezsko, až někde ke Kyjovu, až k Moskvě, celé to bylo pod vlivem českého knížete. Tak to Poláci vypustili, začali až svým prvním knížetem, který dosáhl velkého rozvoje. A oni zas tady vlastnili část Moravy a tím u nich začínají první dějiny. A tím to oni zkreslujou. Anebo když jsme jeli s PZKO na výlet do Krakova, tak ta průvodkyně mluvila do rozhlasu v autobusu a mluvila o tom, co bylo za okny, byly tam i děti a do nich hustila nějaké nesmysly ohledně Krakova a jeho historie. Že tam byl nějaký Krak VIII. v šestém století, prostě naprosté nesmysly a Poláci tomu věří a třeba i to že ti Polák řekne, že Litva byla pod polským záborem, to patřilo prostě k Polsku. Nebo ta dynastie Jagellonců, oni vůbec nevědí, že to byli Litevci, že to nebyli Poláci. Tím to mají zkreslené. To je velká chyba školy. Není tam moc snaha o objektivnost. Ale to asi nebude jenom specialita regionu, to bude asi i obecně…? Já si myslím, ale to si jenom myslím, že to bude tak obecně. A tak co s tou maminkou, nějaké štynkrovani..? No, ale to všechno v dobrém. No, a jak se třeba rozhodovalo o tom, když jsme měly jít s M. D. do školy, jak se rozhodovalo o tom, do jaké půjdeme? Tak to byla taková dohoda, kterou jsme uzavřeli sami dva jenom, že prostě náboženství – národnost. Já za tebou a ty za mnou. Ocenil jsem, že tu nikdo k tomu neměl žádné komentáře, rodiče, nebo Mr. F., J. F.. Nikdo to nekomentoval, vždyť i babcia vám četla české pohádky. No, já si ještě pamauju, že jsme byli ve Skoczowie na výletě a tam byl staříček, který operoval s tím termínem Zaolźie… To mě uráží ten termín Zaolźie. To je něco za něčím, co by mělo být spíš před něčím. Tím oni chtějí říct, že to je jejich. A on to sám řek, vy to Češi nemáte rádi a já to skutečně nemám rád. To už v sobě implikuje něco a myslím si, že je to nově vzniklý pojem po rozdělení Těšínska a neslyšel jsem to nikdy používat ve styku tady s Poláky, ale v polských novinách. Nikdo ti z místních Poláků neřekne, že žije na Zaolźu, leda, že se asi potká někde v cizině s Polákem, tak to snad jo. To je podle mě, to už v sobě zahrnuje takový negativní pohled.
83
No, a uvažoval jsi někdy o tom, že bys žil někde jinde, třeba že to „po naszymu“ znáš, že by ta polština nemusela být složitá...? Ne, o Polsku jsem neuvažoval nikdy. Tatínku, jak to máte s poslechem rádia? Chce maminka třeba poslouchat polská rádia nebo se v tom shodujete? No, teď už posloucháme jenom Český rozhlas, polské vůbec. Ještě před časem maminka sem tam poslouchala Radio Maryja, ale teď vůbec, aspoň o tom nevím. Nijak jsme se na tom nedohadovali. Kdysi jsme vlastně poslouchali, ještě před revolucí, i polské rádio, už nevím, co to bylo, spíš se to střídalo podle toho, kde zrovna byl zajímavější program, chvilu polské, chvilu české. Ale jak pravim, těch posledních dvacet roků už vůbec. A třeba při poslechu hudby preferuješ nějak české skladatele/interprety? Skladatele poslouchám ty, které mám rád, to je jedno, jestli Čech či někdo jiný. Ale zajímají mě čeští interpreti, to člověka potěší, radost, když se nějakému daří. O polských nic extra nevím, spíš ty Čechy, Němce, … To jsi myslel vážnou hudbu? Jo, jo, jinou hudbu už teď ani neposlouchám, kdysi jsem poslouchal Mládka, Wericha, Hegerovou,… to co máme na deskách, ale teď už ne. A jak to bylo s abonentkami do divadla, kdo to iniciovala? Myslím, že maminka, jo maminka s tím přišla. Nejdřív jsme chodili na českou scénu a pak maminka koupila nám a F. i na polskou, je to dobré. Tatínku a jak si vybírate na kterou mši půjdete, střídáte nějak polskou a českou mši? Ne, to neřešíme, to je jedno. Chodíme vždycky na Kostelec, ale když jsou třeba pouta (pravidelný tradiční rodinný výlet), tak jdem na sedmou do Těšína, nebo do Těrlicka, když člověk dlouho spí nebo do Hradišťa, ale to výjimečně, to už je kapku pozdě pak. Byl jsi někdy členem toho PZKO, nebo jiného spolku? Ne. Já jsem byl kdysi v 1968 členem Matice Slezské a to mi bylo patnáct roků, tak to bylo asi dílem rodičů. Chtěla bych se zeptat, jaký máš vztah k těm Polákům hned za hranicí, když jedeš prostě do Castoramy, nebo prostě při těch návštěvách, které tam máš? Mám k nim neutrální vztah, mluvím s nima česky, oni na mě polsky. Mě to je úplně jedno, já to nerozlišuju, ani se tam necítím jako v cizině. Mám spíš pocit, že tam jsme vítaní Češi, jako zákazníci. A chovají se tam tak jako nějak…když slyší tu češtinu? Ne, normálně, sranda je, že vždycky, když člověk odchází od pokladny a řekne nashledanou, tak vždycky odpoví dovidzenia. My jako Češi máme asi takovou vadu, že se vždycky snažíme přizpůsobovat Polákům v řeči, což oni nikdy. Možná maximálně, když teď jde o ten obchod, tak snad. Já se už tež nepřizpůsobuju, tež jsem to kdysi dělal, stejně to člověk neumí a jednou mi jeden Polák řek, ať mluvím česky, že mi rozumí. A tím, že mluvím česky, vůbec nepociťuju, že by to mělo nějaký negativní dopad.
84
A když vezmeme Poláky, jako nějakou skupinovou mentalitu, tak jací ti přijdou? No, to je těžko jako obecně, hodně to tam je národnostně založené, berou se jako hrdinové a asi taky jsou. Oceňuju, že mají o nás zájem, to jsou ale informace, které jsem se dočetl v novinách. A jak hodnotíš jejich postavení v Evropské Unii? Jsou silní, jsou silní, mají prezidenta, za kterého se nemusejí stydět, premiéra, za kterého se nemusejí stydět a docela dobré politiky, takže já je hodnotím kladně. No a nějaká osobnost polská, která ti přijde zajímavá? Geremek, Szczygiel, Walensa, k němu nemám nějaký vyloženě vyhraněný dobrý vztah, papež polský, Donald Tusk. Oni se dokázali velice rychle vypořádat s Kaczynskými, to hodnotím jako velice kladně. Jak to vidíš v tom kraji našem, myslíš si, že to tu ještě může být někdy jako výbušné? Já si myslím, že ti Poláci, kteří tu žijí, tak to vidí racionálně, uvažují racionálně, necítím, že byli vytlačováni, na druhé straně necítím, že ty polské nápisy jsou dobré, protože to vyvolává negativní odezvy z české strany a i z polské to může vyvolávat něco. Však vidíme, jak jsou často začmárané. Ale lidi už si zvykají, tak to možná bude bez nějakých následků. Ale nevidím, že by tu byl nějaký potenciál, ale to je všechno otázka podmínek, podle toho, jaké nastanou podmínky v Evropě, možná, že se to zase nějak vyhrotí, ale nemyslím si. Nemyslím si, že to tady má podhoubí. No, je vidět, že ti čeští Poláci jsou přece jenom trošku jinačí. Jsem přesvědčen, že čeští Poláci se dívají trochu přes prsty na Poláky spoza Olzy, Poláky obecně. To člověk pochopí z takových narážek, třeba F., ale maminka ne. Ještě mi to pyty jednou řekni keří to ti Poláci…? No naši místní čeští Poláci s českým občanstvím se na ostatní z Polska se trošičku, mám pocit, dívají přes prsty. Protože oni zas se na ně tež dívaj přes prsty, protože vy jste Poláci z Česka a polsky ani pořádně nemluvíte. Takže tam bude možná maličké napětí. Tak jo, tak já jsem vyčerpala otázky… Ještě by bylo možná dobré říct, jak to je s tím „po naszymu“. Když jsem byl děcko, tak idea byla, moje idea byla, že se „po naszymu“ přestane mluvit a bude to tu už jenom české, jako. Ale rokama jsem dospěl k tomu, že to „po naszymu“ je něco, co bychom si měli chránit, a jsem rád, když to ještě dneska někde uslyším, protože dneska už to není moc slyšet. V Karviné málokdy, více v Těšíně, na Třinecku a na těch horách to je furt eště. Já to beru tak, že tímto jazykem mluví třicet tisíc lidí, nikde jinde. Ani v Patagonii, ani v severním Irsku, Japonsku a tak. Nikde jinde se tímto jazykem nemluví, takže to je potřeba uchovat. Je to cenné, jakoby. Je mi až líto, že to nemám zautomatizované, mluvím, aj samozřejmě rozumím, ale nemám to zautomatizované, vést nějaký rozhovor vyloženě „po naszymu“. Jako, že bys plynně…? Jo, jo. Jsou situace, kdy je mi to líto. Ekvivalenty úplně znáš, že? Jo, jo, ale nemám tu výslovnost. Robić a robiť. 85
Ale jo… Dokážu říct větu, pár vět, ale není mi to přirozené. Vy to máte lepší, protože to máte automaticky. Jak se díváš na to naše přepínání s M. D., že s tebou mluvíme česky a s maminkou „po naszymu“? Mě to přijde jako zábavné a jsem rád, že to tak je. Nebylo ti to někdy nepříjemné…? Přepínání ne, ale já jsem si v jistém okamžiku uvědomil, že „po naszymu“ je pro vás jako první, což jsem možná v ten moment nenesl možná příznivě, dobře. Ale teď jsem rád, že M. D. mluví s Vítečkem „po naszymu“. Oceňuju to a cítím se být na úrovni, jde o to, že vy umíte „po naszymu“, že ty v kostele dokážeš číst polské čtení. Na rozdíl od některých Poláků, kteří polsky číst neumí, mají děcka a mluví s nimi česky, což mi přijde líto. No, líto, je to škoda. Sranda byla, jak jsme byli na Těšínském nebi, mně se to hodně líbilo, byli jsme na tom dvakrát, nebo třikrát. Ale třeba Míša Šafránková, té se tam nelíbilo, když se říkalo, že Poláci neumějí polsky. Už to jednoznačně hodnotila z té ostré hranice. Ale to je podle mě problém těch „profesionálních Poláků“. A ona je? Ona je. Tak to by bylo asi všechno, moc děkuju.
86
ROZHOVOR S D. M. Rozhovor veden 30. 11. 2012 ve Stanislavicích v domě informátorky.
Základní údaje o informátorovi Datum a místo narození:
18. 5. 1961, Frýdek Místek
Trvalé bydliště:
Český Těšín - Stanislavice
Vzdělání:
Střední zdravotnická škola – všeobecná zdravotní sestra
Pracovní zkušenosti:
Lázně Darkov – zdravotní sestra Dětské jesle Český Těšín – vychovatelka Nemocnice Havířov – zdravotní sestra Nemocnice Český Těšín – zdravotní sestra
Rodinný stav:
vdaná, manžel Z. M., dvě děti M. D. a H. M.
Volební preference:
KDU-ČSL
Vyznání:
Římsko-katolické
Občanství:
české
Národnost:
polská
Mateřský jazyk:
polský
Jazyk školní výuky:
základní škola – polský střední škola – polský
87
Rozhovor: Mogla byś mi rzyc jakomsi takom pjyrszom vzpominke z dětství, co se ci vybavi? Vzpomino se mi, jak zech miala asi ze trzi roki a byli my s babciom, s dziadzym, s calom rodzinom v Polsce, u morza, pod stanym. Tak to se taki uryvki s tego pamjyntom. Na dovolenej prostě? Ja. No a jaki to potym bylo, jaki bylo tvoji dětství? Co se ci tak vybavi, jakisi zazytki, abo ritualy? Tak taki normalne, ritualy ani ni… Vanoce, do Kocobyndza my kazdom niedzele jezdili. Tam z Kocobynca pochodzala Babcia? Babcia. A dziadzo? Tu z tego domu. Jak probihol trzeba taki normany tydzyn, jak zes byla malo? No, chodzilach do szkolki, po obiedze zech szla do domu, bo zech tam niechciala spać, zech se tam bola spać. No, a potym už zech byla doma, babcia niekiedy szla do roboty, tak zech byla u starki. No i tak od poniedzialku do piontku. No, a v sobote my sprzontali, dycki my v sobote sprzontali. V niedzele se szlo do kosćiolka, po obiedze potym se jechalo do babci do Kocobydza, ichodz babcia niezyla, tak se movilo do babci. A dzerzol se klid v niedzele, niepracovalo se? Ja, ja, klid. No, a co bylo takigo jako fajnego na tym dětství, na co rada vzpominosz? Jak zech ze skoly, jak mie babcia czakala a jak my szly od autobusa od Vyrombanej a babcia mie viodla za rynke. Tyn chodník s babciom za rynke, to bylo taki mile. A eszcze cosi se vzpomnisz? Nievjym, asi yny to chodzyni za rynke. A co bylo takigo czynzejszego, co nebylo až tak fajne? Tak nauczyciel ve szkole. Byl przisny, abo…? Ja, ja. Abo babcia s dziadzym jak mieli nieporozumjyni, tak zech to czynzko niosla. A jak to bylo, babcia miala jako polski občanství, byla Polka a dziadzo tez? Občanství mieli czeski, ale narodovosć polskom. Jo tez to tak mom. A oni se v tym rozumieli, jako v tym pohledu na ty národnostní vjecy trzeba? Ja, ja. 88
V tym byli konzistentní spolym? Ja, ja. Kaj babcia pracovala? V Jednocie, prodavaczke robila. A dziadzo? Tež v obchodze. A on byl vedoucí prodejny, že? Ja. Mieliśćie jakich příbuzných z czeski strony? Ni. Dalo by se rzyc, z kont prziszel dziadzio? Z nikond, ale na Rydlovce se urodzil. A jego przodkovie, starzik byl s Kocobyndza a babcia byla jak mjyszko Cienciala a pod nim byla tako drzevianno chaupa, tam przi potoku, tak z tond byla babcia moja. Takze momy vylozene jakoby tu lokální původ? No, no. Jak babcia s dzadzym movili s vami? „Po naszymu“. A mjyndzy sobóm móvili trzeba inakszy? Tez po naszymu a jak chcieli, aby my cosi nieviedzeli, tak movili po nimiecku. (Smích) A na veřejnosti, jak oba pracovali v tym obchodze? Tez po naszymu, vszyscy movili „po naszymu“. A niebyli v tej dobie jaćysi ludzie, kierzi movili striktně po česku v tym obchodze? Nievjym, jo zaś v tym obchoze tela niebyla, ale vszyscy movili „po naszymu“. A trzena jak se jechalo do Cieszyna, ku doktorovi, abo kanśi kapke dali, tak jak zes movila, abo babcia, jak movila? U doktora zech niemovila nic, bo zech miala strach a babcia movila s doktorym Obracajym a doktor Obracaj byl Polok. Takze niebyla moc przilezitost, abyś ty, abo babcia movily kansi po czesku? Ani ni. A asi to rozhodovani, jesli pujdzecie do czeski abo do polski skoly, niebylo, bo bylo jasne, ze pujdześ do polski, že? Ja.
89
Potym na základní škole, tam to bylo rozdělone jaksi na dvie polovki, czeskom a polskom, ve Stanislovicach? No, tam bylo polsko a czesko klasa. Czesi mieli dvie klasy, bo jich bylo vjyncy a v polski klasie my byli pjynć rocznikov v jednej klaśie. V jednej místnosti jako pjynć rocznikov? Ja. A jak to trzeba vypadalo o przestavce? No nijak, my byli na dole, jak ty zes miela jídelne a Czesi byli navrchu. Tak zescie se jaksi niestykali? Ni, ni. No, a potym, po škole? Tež ni, my se jaksi vubec neistykali. Takže jakoby viedzalaś kdo to je, ale…? Niemovilach s nimi nikdy, jedynie na zastavce. A byli přátelští, abo ty vztahy mjyndzy dzeckami byly přátelski? Taki normalne. Jo byla dycki s Martom, s Libom, Mirek Popek, a inakszy to chodilo pieszo, po szkole se to rozlazlo. A z tych ludzi, co zes vyjmenovala to byli aj z tej czeski třidy? Ja, ja. No a s tymi zes normalnie vychodzala, bo to byli sómsiedzi? Ja, ja. No a jakisi taki sztynkrovani…? Sem tam na Czesi pokřikovali…cośi, jo uz ani nievjym co…tak my vymyśleli tež jakomsi rymovačke na nich, ale sporadycznie. My niebyli dokupy, oni asi mieli aj inakszy ty przervy. Vszymla zes se, že tam byl jakisi rozdzól, že trzeba mjyni chodzili do náboženství niz ći Czesi, abo cosi takigo? Jo nievjym, bo my nimieli s nimi naboženstvi, my mieli sami. Ksionc prziszel do klasy a calo klasa my mieli naboženstvi, ci co chodzili. To byly vyjiti, co odchodzili z náboženství. A prziszlo ci to tak jako normálni, že tam som dvie trzidy, že se tam uczy dvěma jynzykami? Ja, dycki to tak bylo. No, a jak zes prziszla na tom strzedniom sokole, tak strzednio škola byla v Karvinej? V Cieszynie.
90
V Ciezsynie, aha. Ostatni rok zech byla v Karvinej. Tak teda byl tez vyučovací jynzyk polski, zes pravila tam tež byly jakisi spolužački, kiere byly Czeszki? Jako v klasie? To my byly z polski školy, czesi byli extra. Takze tam zescie se tež jaksi do kontaktu moc niedostali? Ani ni, bo my byli polski klasy na jednym pjyntrze a czeski zas na drugim, moc my tak do styku nieprziszli. Pravie na zymiokovej brygadzie, tam my byli vszyscy dokupy, tak tam my se kapke poznali, ale inakszy my byli extra. A jaki to bylo na tej zymiokovej brygadzie? No, ony ty dzolchy z tej czeski klasy byly taki inaksze. Ony tak kurzily a taki vyzyvave byly, no my byly taki vylynkane, až na dvie, trzi vyjímky, co byly dzolchy z Karvinej a byly tež vszystkimi masćiami mazane a inakszy my byli vszyscy tacy slószni a pobozni. A ty dzoulchy z tej czeski klasy byly taki jakoby pokrokove, aj nikiere bylo těhotne, no prostě inaksze. No prziszlo mi, ze mialy takom luźnóm výchove, podle nas. No, a potym zes zaczala pracovac v jeslicku? V lazniach. To bylo v Darkově? Ja. Jak zes se seznámila s tatinkym. Na jakimsi balu, na zabavie, tatinek tam byl a tancovali my spolym, ale potym. Ale po tym tancovanou se mi nieodezvol, ani nic, jakoby nic. Potym zech zas byla na jakimsi tancovaniu a glovnie babina hlidala, jak zech chodzila, aby tam tez tatinek byl. To se chodzilo s rodičami? No, to nieexystovalo. Babina tam byla? Babina tam byla a dycki babcie s dzadzym vyszetrzila, jak se blizyl jakisi bal, nebo co. A to bylo v průběhu jak dlogi doby? Ze dva miesionce…? Takze przez zime? Ja. Babina byla dycki v kuchyni. Na jednym balu my siedzeli hned vedle nich – Koudelcy, Štefcy, tatinek calom zabave vubec niestanyl, ale potym nakoniec roz po mie prziszel a jo to tak brala, mie to bylo vcelku jedno. A znala zes tom rodzine, viedzala zes asi jak se nazyvajom…? Ja, bo zech tak v tym obchoduje pobyvala, tak zech tych ludzi znala.
91
A jak se to potym jaksi vyvijalo dali…? Jo ci ani nievjym, na jakimsi balu my byli a potym, jaksi se tu zaczyn vyskytovać vjyncy…. Zacznyl tu chodzic, kino a tak, jak zech dostala propustke. A mosz taki poct, ze trzeba ta tvoja vychova byla mjyni volno, jak ześ movila o tych propustkach? Tak ja, tatinek byl synek, to zas je o czymsi inszym. Do se rzyc, že jak zes poznala tatinka a szla zes tam s nim ku nim do dómu, vnimala zes to, ze idzes do czeski rodziny? Ja, vszyscy movili po czesku byl tam ganc inszy śviat, tak se inakszy zylo, taki inaksze hodnoty. Glovnie tam byl nehorázny binec. To u nas niebylo, tak na polu my tez nimieli extra vysprzontane, ale doma, to my musieli kazdom sobote vysprzontać, to se vyluxovalo, vyvyćyralo. Tam v śyni byl piec, na topení, na ústředni, tak to mie ganc szokovalo, tam se dovalo vyngli, tam bylo prochu. Takže přímo v obytnym prostoru? No, no. A trzeba siostry tatinkove, jaki byly? Byli trzeba vlídní, zes prziszla a rzekla, jé, fajne to tam bylo…? Jacy ci prziszli? Babina byla tako fajno, tako viesolo, děda tak nic niemovil, tyn viecznie pospovol. Děda se moc nieprojevovol. Tatinkove siostry? No, teta Marcelka byla normalno, Koudelcy byli tacy rozlotani, ci furt kansi jezdili a kansi byli, tacy byli ganc inakśi, to u nas nieexystovalo, babcia s dziadzym nikdy po navszczevach niechodzili, yny do tego Kocobyndza, abo do cioci Hele do Suchej, zodnego inakszy nienavszcevovali a ci zas furt kansi jezdili. A Štefcy uz byli ve Frydku? Ja, ci uz byli ve Frydku. Prziszlo ci cosi, jako takigo, tu je tyn rys tych Czechov, u tej rodziny M., zes to nahlídla kapke? No, že oni tak do tego kosciola niechodzili, to mi prziszlo, že je taki rys. Inakszych Czechov zech zas nieznala, poznalach jich yny tam, tak mi prziszli tacy konzumní, bez duchovna. Mozne to je tym, že oni som vylozene na to jedzyni…? No, no, tam se kurzynta ve vielkim chovaly a babina miala viecznie v kuchyni na lavce jakisi kaczata, kuřata, truśki, mieli vielki mražaki, u nas to tak niebylo. To se pamyjyntom aj jo. No, smrodu v kuchyni jak v Cařihradu! (Smích)
92
Teraz bych se spytala, jaki mosz teraz s nimi vztah, s rodzinom tatinkovom? Taki normálni, ani vřelý, ani nepřátelski. Taki normální, snazym se chovac sluśnie, niekiedy, jak se tak cosi povzpominom, tak mi to je luto, zech se niechovala sluśnie, zech mogla byc inakszo. Ale zas to bylo, bo tatinek jich tak preferoval, nebo jich v mojich oczach preferoval, tak zech zas miala zlośc. Do se ryc, že by mieli kiedy jaki nieprzyjymne poznamki o Polokach? Ja. To se czloviek asi zapamjynto… Ja, to tam do dzisa taki je... jak se ty dvojjazyčné nápisy v Ciezsynie objevily, tak to bylo rzeczy kolem tego. Eszce cosi? Abo trzebas esze Lubora, jak robil na granici a byly tam kolegynki polski - celnice, tam movil yny „Poleny, Poleny“. Tam podle mie je taki skryty, glymboko zakorzyniony nacionalismus. Jak przidzes do Polski, tak tam zodyn o Czechach zodyn zle niemovi, tam sóm radzi, jak przidom nakupovać, ći jako jich vidzom, že to je zdroj jejich obživy a tak, kdežto u nas, jak je kdosi z Polski, tak se na nich dzivajom přes palce. Co tak se myslis, ze se movi o tych Polokach? Tak doć negatyvnie. Trzeba jacy Polocy som, co robiom…? Czy jo vjym…z jádra taki negativistyczny pohled na nich, co už roz je polski, to niemusi byc dobre a tak. Myślis, ze mogym byc jakisi szpatne zkušenosti s Polokami, abo mosz ty osobnie, jakiśi szpatne zkušenosti? Ni, czy przidzes v Polsce do sklepu, tak vszystki ty prodavački sóm taki uprzejme. Vrocym se zpatki, jak to bylo s navszcevami do Polski, jezdila zes kansi. Eszce do cioci Tosie se jezdilo, ale to se musilo vyrobić przepustke. Uvazovala zes kiedy, že by bylo fajne přestěhovac se do Polski? No, kdybych se miala do inszego státu přestěhovać, tak bych se přestěhovala tam, nikdzi indzi. Tymu, že mosz v jynzyku vygode? Ja. Teraz bych se chciala spytać, jak movis s nami, jak movis s manzelym, jak movis v robocie? Zalezy, kdo je jaki, kdo umjy „po naszymu“, tak „po naszymu“. Je ci to trzeba kapke przyjymiejsze, jak przidze czloviek, kiery umjy po naszymu? Ja.
93
Ale asi to nievnimosz, ze by ci tyn czloviek byl mjyni sympatyczny, jak movi poczesku…? Ni, nijak to ve mie zodne emoce nevzbuzuje, ani to, ani ono, kdo jak movi, tak movi. A trzeba, v rámci Cieszyna, movisz se vszystkimi „po naszymu“, abo ci przidze, ze som mjyjsca, kaj je lepsze movic poczesku? Jako ve sklepach? No, ja, abo na urzyndze. No na urzyndze to yny po czesku, kogo znom, ze movi „po naszymu“, tak „po naszymu“. Takže se to odvijo od tej osobní známostí, vjysz trzeba, ze tam pracuje ta a ta pani, ta „po naszymu“ movi, takze to rozhoduje? Ja. Setkala ześ se s tym kiedy, že na ciebie byl kiery nieprzyjmny, jak zes na niego „po naszymuů promluvila? Abo se na cibie dzivnie dzivali? Jo nievjym, asi ni. A jak to vnimosz s tym tatinkym, že ty movisz „po naszymu“ a on po czesku? Jo už se na to zvykla. A z poczontku, prziszlo ci, to, ze movicie dviama inszymi jynzykami? Niprziszlo, bo se rozumjymy. Mosz pocit, ześ do svoji rodziny prziniosla cosi z rodziny, v kierej zes se urodzila? No, trzeba asi jynzyk a náboženství urczycie. A trzeba przezyvani jakichsi śviont…? Tak to tam tez mieli. Ale tymu, že oni do kościola niechodzom, tak to majóm yny jako rodinné setkání. Teraz bych se spytala, jesli ześ je culeným jakigosi spolku? PZKO. Jak caly tyn název zní? Polski zwionzek kulturalno oświatowy. Jeześ tam jaksi czynno? Ni, jezech yny řadovy člen. (Smích) Takze tam jaksi niechodzis, nedružíš se s nimi? Až se dožyjym důchodu, tak se bedym družyc. Jak to tam funguje? Co se tam jakoby dzeje? To som taki zebrania, kaj se movi o tym, co bedze na balu, kdo co zarzondzi, vycieczki PZKO, to my kjejsi jezdzili s babciom, s tatinkym, s tobom my byli v Krakově.
94
Probíhalo tam kiedy tam jakiśi utvrzování v tym, ze idze o polski zvionzek…? Ni, tam se vszyscy slosznie chovali. Mamuśko, jak to mocie s radijym, domóviali scie se jakosikej, esi bedzecie posuchać polski abo czeski radio? Ni, to my tak podle nalady posuchali, nikiedy polski, nikiedy czeski. Ale teraz uz posuchomy yny ceski Radiožurnál abo te Prahe. Jasne. A posuchosz jakisi CDečka polski abo ci to je jedno? Jo se niepuszczom CDečka, na to nimóm czas, kiejsi zech se puszczala Maryle Rodowicz. A na Świynta posuchóme Santorke. A jak to mocie s tymi abonentami do divadla? Od kogo to byl napad? To zech jo vymyslala bo ku nom do roboty chodzi pani tam z divadla, tak me to napadlo. A potym my kupili i F. na polskom scene. Takze piyrsze scie chodzili na českom scene? Ja. Mosz pocit, ze jaksi naszo rodzina vnímo abo se vyrovnovo s minulosťom s tymi viecami, kiere se tu dzoly trzeba v 30. rokach, že to jaksi przezyvomy a potrzebujymy se s tym jaksi srovnać..? Ni. Ani u F.? To nievjym. A u Koudelko - u tatinkovej rozdiny? Tak tam v tym majom jasno, že to tu czeski mialo być. Oni v tym majom jasno a jo tez v tym mo jasno, ale z opacznej strony. (Smích) Chcialach se spytać, momy my doma cosi, co by czlovieka trklo, že tu je aj polski zivel? Chodbice trzeba s tatinkym do divadla aj na polski przedstavení… Nievjym, inakszy asi ni, na PZKO bale chodzymy. Sóm chvile, kdy se jakoby aktivnie prziglośisz ku Polsce, trezba sport, abo cokoliv...? Na sport se moc niedzivom, ale jak vygrajom kansi, jak trzeba Szurkowski jezdil na kole, tak to mie dycki cieszylo, jak Polska vygrala. Jaki je tvoj obecny vztah ku Polsce? Kladny. Chciala bych tam kiejśi jechać se pozdivać na ty jeziora Mazurski. Przidze ci to, že by to mogla byc piekno země, kaj by bylo co vidzec..? No, no.
95
Jacy ći przpadnom Polocy hned za granicom a Polocy obecnie, jako národ? Ci za granicom, to mom k nim kladny vztah, v tych sklepach ty panie som szykovne. Jako k narodu…sóm to śilni patrioci, kierzi jak o cośi idze, tak se umiom semknyć a my som tacy ustraszoni. Dycki, jak sóm jaki misje po sviecie, tak Polocy idom sami od siebie, vozym se jich. Kupe vycierpieli przes drugóm vojne sviatovom, rozbiory, ale nikdy, nikdy jich nieszlo kompletnie zaduśić, to zdrove jadro dycki zustalo. Przidom ci odbojnieśi niz Cześi? No, no. A teraz jaki ći przidze, ze majom politicki postavení na evropskim poli? Tez se myślym, že je taki dobre, dycki lepsze jak czeski. Umiom bojovać za svoji privilegia, nievjym zas, na viela to je dobře. Asi Czesi som tacy… asi tacy ni ganc dobrzi, jak jim zastavili tyn přísun piniondzy, bo se to korumpovalo, szlo to szpatnym směrym. To mi zaś przidze tako czesko mentalita, tak nakraść, co idze… Nima zech hrdo na czeski národ, Havel umrzil, nima tu tako osobnost. Tak ta Meda Mládková, ale jo se o to moc niezajmom… Kogo znosz z polskich osobností? No tak moji mládí, to byl Walensa, Pilsudski, tež tako osobnost dobro, nievjym… Mozne papiez? No, vidzis to, to je ta niejglovnieszo osoba, kierej se vozym. Jak zech na niego mogla zapomiec? To je czloviek nómer jedyn. Vjysz o jakimsi takim czeskim Poloku? Ani ni. Do se rzyc, ześ to nikdy jaksi nevnímala jakis super rozdíl, že tu zyjymy Czesi vedle Polokóv? To bylo od mojigo urodzynio dycki stejne. Przidze mi to, že tu zyjom dvie narodovośći vedle siebie, ale že to niczymu nievadzi. A nievszymla ses nikdy, že by tu byly jaki nevrazivosti? Ni, ni.
96
ROZHOVOR S D. F. Rozhovor veden 1. 12. 2012 v Těrlicku na návštěvě u rodičů.
Základní údaje o informátorovi Datum a místo narození:
22. 4. 1976, Český Těšín
Trvalé bydliště:
Český Těšín
Vzdělání:
Rodinná škola Soukromá škola podnikatelská - obor Obch. manažer Vysoká škola báňská – Ekonomická fakulta – obor Účetnictví a daně
Pracovní zkušenosti:
Účetní ve firmě Radian, s.r.o. Soukromý podnikatel firma Triadem, s.r.o.
Rodinný stav:
svobodná
Volební preference:
KDU-ČSL
Vyznání:
Římsko-katolické
Občanství:
česká
Národnost:
polská
Mateřský jazyk:
„po naszymu“
Jazyk školní výuky:
základní škola – polský střední školy – český vysoká škola – český
97
Rozhovor: D. F., jak to czujesz jako, koresponduje tvoji občanství s tvojom národností? Ani ni, je to taki oto, že v Polsce se czujym jako Cześi a v Česku se czujym jako Polocy. Tym, ze czloviek zyje v tej gvarze, mo jakisi taki pocit, že tu mo jaksiom svojom, jak bych rzekla ni komunite, bo to nima komunita. Jezech jako Polka zyjonco v Czechach, jako ja, ale nieczujym, že Polska je moja rodno źym. Domov nima ani ta republika, ale tyn region, jak zyjym. Chciala bych se spytać na tvojom vzpominke z dětství, co se pamjyntosz jako ganc niejstarsze, jak prostě zavrzesz oczy...? Jak mi byly ze dva roki, abo dva a pol, kolem trzech rokóv, dva czy trzi ze szkolki jak zech chodzila, do tej szkolki my szly s mamóm a bratym, tak mie mama brala ze sebóm, ve dvóch rokach, bo mie niemiala kaj dać. Pamjyntóm, ze my prziszli do szkólki a ze to byl novy śviat, jé, pelno dzecek, pelno zabavek, jo tam chciala zustać a bracha benczol, že tam niechce, on byl fórt nemocny, tak byl vjyncy taki mamin mazel. On beczol, že chce do chaupy a jo beczala, že tam chcym zustać. Mama bylo doma do trzech rokóv mojich, od tych divoch rokóv se zacznyl jaksi pisać tyn moj śviat, tym to jakoby zaczlo. Potym doma jako normalnie, zabavy a tak… A jak to tzeba doma fungovalo, tak že byla s brachom doma..? S brachom, s rodzicami, ciotkami. No a mamuska tvoja dycki pracovala jako kadeřník? Ja, yny co byla na mateřski s nami, tak niepracovala. A tatinek? A tata, tyn pracovol na statku, spravovol traktory, kombajny a taki viecy a potym, jaksi v 80. roku zaczól pracovać na szachcie. A tam robil až do duchodu. No a jak byś se miala vzpomiec na taki klasyczny dzyń, abo tydzyń ve vaszej rodzinie, jak to jakoby probigalo? Jak zech byla v przedszkolaku, ja? Trzeba To vjym, ze naśi robili na szychty, jak mama robila rano, tak tata robil popoledniu, aby dycki kdosi s nami byl, tak se skoro caly tydzyń nievidzeli, bo se mijali, až vieczor, že, abo o vikendu. No a budz tata, abo podle tego, kdo byl doma, bo mama chodila na szustóm do roboty, to my eszcze spali, tak nas tata vypravovol do szkoly, dovol nom śniodani, oblykol, no tak mama nachystala oblyczki, czosol, mie aspoń czosol a kudlil mi vlosy, to byl zazytek dycki, jak mie miol tata czosać, tak zech vrzeszczala ze niechym, jak mo hrube palce, tak mie to kudlilo a budz odkludzil nas na autobus, abo nas traktorym vioz, aby my byli rychli, tak nas traktorym vozil na autobus na zastavke. Kdesi to tak niebylo, že by se dzecka zakludzilo do szkoly, my jezdili sami autobusym od divoch rokov, abo od trzech, tak nas v Cierlicku na zastavce nauczycielka vyzvedla, vszystki 98
dzecka przijechaly, od Stanislovic, z Kosielca, z Cierlicka, jak ponalazovali, ona jich vszystkich posbjyrala i zakludzila do szkolki. Tak samo aj zpatki, my jechali, M. F., bracha szel do szkoly, jo do szkolki, klasyczne zabavy, svaczynki, obiod, že. Potym nas mama, jak mam byla eszcze doma, tak nas vyzvedla, jak nebyla doma, tak nas nauczyćelka posadzila na autobus, to bylo v zasadze v tym, že autobus jechol do Cierlicka, takže my do chaupy už chodzili sami s brachom. Kludzil mie za rynke, nimiala zech strach, prostě že jezdymy sami. No potym samozřejmě godzina cesta do chaupy, tak my to vzoni přes przikopy, to byla niejlepszo zabava. V przikopie czykla vodziczka, bracha mi vyklodol bajke o vodziczce, tak zech se nienudzila. Tak jak my szli od autobusu, miasto dześynć minut, to my szli dycki godzine. Bóty zmazane, my chodzili do szkoly v gumaczach, bo my prziszli jak babućki zmazani. Potym my prziszli do chaupy, byla svaczyna, jak nebyly zadania, jak byla szkolka, tak niebyly zadania, no to hulaj do pola a do ćmy na polu. Abo my cosi robili s tatami, abo my chodzili v lesie s patykami, na kole my rajzovali przed chaupom, tych činností bylo strasznie moc. Televiza vubec, kiejsi byla elektronkovo, na to my gabac niesmieli, na Večerníčka my se vracali do chaupy. Umyć se a do legier. A tak to bylo caly tydzyn, vikendy byly o to lepsze, že my mogli byc caly dzyn na polu, czy byl śńyg, czy byl deszcz, tak v plaštenkach, abo v czopkach przemarznyći v śńiegu. Bambulki zech miala taki namarznyte na palcach, bo se czloviek poćil, že. Na bobach my jezdili na zogrodzie, abo v lesie. Abo jak s tatami, tak to my zymioki kopali, to my mieli svojóm malom kopaczke. To už potym byly činnosti, kiere my musieli sami robić, automatycznie. A o tym vikendu...? V sobote to se poniejvjyncy cośi robilo, mama prala, kiejśi neibyly automatyczne prački, tak to se v sobote caly dzyn pralo. Tak moja robota bylo zdimani, prački niebyly se zdimaczkom, zdimaczka byla extra. Tak mama prala, vyvarzovala, vszystko v rynkach. Tak mama mi pozvolila nalozyc zdimacke, przikryc vikym, tak byla tako paka, tom pakom se poglo do przodku a pračka vyzdimala. No, a v niedzele – rano do kosciola, po kosciele na obiod, po obiedze chvilke drzymki, naszej niepovinnej, bo my to niesnoszali a potym davaj do babci do Stanislovic, to bylo povinne, kazdom niedzele my byli u babci. Tam byly chlebiczki s masnymi rybami, przeslodzony čaj. (Smích) V ruskich szklonkach. (Smích) Ja, v ruskich szklonkach. Ružovy przeslodzony czaj, to zech niesnoszala, dycki „babcio, nieslodz to“, cukru abo sirupu dala tela, uz to tak nalyvala. Takze v niedzele dycki povinně do babci. Byla diskuze o tym, ze se pujdze do kosciola, abo ni? Niebyla diskuze, dycki my szli, od dzecka, prostě, my to nierzeszyli, stalo se, že se nom niechcialo stovac, ale že by my nieszli, tak to malo. Až potym, jak my byli dorosli, tak jak se ci fakt niechcialo – „jo dziso do kosciola niepujdym. No dobre, no.“ Takže to szlo nikiedy, že by se nieszlo? Ja, czloviek už potym byl samostatny, tak se zaszel trzeba do Cieszyna na vieczornom. Ale jak my byli nezlecili a niebyli my nimocni, tak se chodilo kazdy tydzyn do kosciola. Ale nieczula zech to tak jako ze „musis“, prostě to tak bylo a gotove. My tam chodzili od mala, tak nom to nieprziszlo.
99
Tak ty ześ byla aj ve scholi, tak to cie to tam mozne i bavilo…? To až mi bylo kolem patnośći rokov. A bavilo cie to? Ale tak ze zaczontku ja, ale potym už ni. Už to bylo za dlogo, ono se to aj pomalu zaczalo rozpadovać a potrzebovalach cośi inszego. A tvój bracha, tyn se aj tak angažoval ve scholi…? No, ve scholi pravie vubec. Jak jo zaczla chodzic do scholi, tak to on ani do kośćiola moc niechozil. Jo pravie zaszla aj přes tydzyń do kośćiola na msze. V piontki my mieli dycki prube ve scholi, tak s gitarom, pjyrsze na na msze, potym na schole. Prziszla ze szkoly, zebralach gitare, lecialach na msze, pruba potym byla jakśi do dzeviontej do vieczora, tak to bylo jako taki dość naroczne. Bracha tyn jako vůbec ze zaczontku niechodzil do scholi, az potym ve starszym vieku. Vciongnyl se, porerazy szel symnom a zacznyl chodzic a jak jego to zaczlo bavić, tak mie to przestalo bavić. Tak my se více méně minyli. A mieliśćie jakich kamoszov v tej scholi? Tak ja, ale ni takich serdecznych. Z tej szkoly, z tej podstavóvki, co mom kamratóv, tych móm do dzisa. Tych s kierymi byla od dzecka, od mala, od przedszkola, to sóm ci kamraći, co jich móm do dziśia. Dziśio sóm vszyscy pozyniuni, majom dzecka, niespotykómy se tak czynsto, jak kiejśi, kiejśi my se schodzali kazdy piontek a to se mi zaczalo bić s tóm scholom, vjysz? To bylo tymu, zech miala i klub, do śudmej, do usmej na scholi, po scholi szup na motorke a do klubu do Cierlicka a tam do polnocy my rajzovali. Byli my v sali gymnastycznej, tak se grol nohejbal, vybíjená, spíš my scviczyli praktycznie, aj se potym cosi vypilo, ale od patnośći o ośymnośći, to se fakt yny sportovalo. Teraz kdybyś mi trzeba rzekla, jak ześ cie przezyvali dóma śvjynta, jaki byl scénář tych dni, abo tego dnia, jako śviontecznego? No u nas byly tradycyjne śvjynta jakoby, více méně, dodržovaly se tradice. Do urczytej doby, co tam zyly ciotki, tak se robili Vilije u nich, jak ciotka jedna umrzila, tak se zaczala robić Vilija u nas, jako u tatóv. Pieknie my se oblykli, cale dopolednia se chystalo, nic se niejadlo, dzerzol se pust. Maximalnie bylo povolone śniodani, to ja vanočke s mlykym. Pres dzyń se chystalo polyvka, ryby, salot, mjynso. Eszcze my robili gauszki na parze s makym, piernikym a s makym. Jako na vieczerze tež? Na vieczerze. No, a ku polyvce se robili grzanki, to byla dycki moja robota, ty grzanki zrobić. Mňam! No, jak polyvki niebedze teraz, tak to bedze maras. Roman cośi pravil, ze bedymy u nich doma. No, eszcze to muszym s mojóm mamóm, jeśli to przyndze. No, a potym se piecze vanočka, Kieśi se kupovala a jak zech zaczala varzić a pjyc, tak zech zaczala pjyc vanočke. Na drugi jedzyni je pravie tak vanočka, jy se zjednej miski s mlykym. Potym se jod kaper smazóny se salotym . No, a po vieczerzy byly oplatki, kroći jabka. Przed vieczerzom vlastnie eszcze modlitva společno, kierom viedze tata. No, a potym yny kazdy vydychuje a rozpino galaty a idze se legnyć pod strómek a rozbalujom se darki. Ku vieczerzy a ku podarónkom grajom kolyndy. No, a potym, puki partyja niepousyno, tak se idze na pulnočňom. Kdo vydzerzy, tak idze, kdo nievydzerzy, tak se nic niedzeje a idze spać. Nikiedy se to vjy doprzodku, kdo neipujdze na pulnoczniom, ale na ranniom msze. Ci co zustanom, tak se rajón jakiśi 100
vinko fajne, posiedzymy, podrzistómy. Potym posprzontomy podarunki a kazdy zaleze do svojigo pelišku Potym 25. a 26. chodzicie do kosciola? Ja, kazdy dzyń, tez je obiod, po obiedze uz taki veget, vesměs jedze pohadka za pohadkóm, to muśi być. No a na Ščepana to bylo tak, že my jezdili do babci, jak babcia zyla, teraz jadymy dovas, strzidómy se. Chodzice aj doma pieknie oblykani pres ty cale śvjynta? Ja, jako ni obyczejnie, v tričku a v teplakach se niechodzi. Trzeba galaty, v kierych se chodzi trzeba do roboty. Na tóm Vilije, to my sóm fakt jako slavnostně, to se veznym jakisi szaty. Na pjyrzse śvjynto, jak czloviek przidze z kośćiola, tak nima v tym, co prziszel, bo by mu bylo ćieplo, ale jakomsi pieknóm bluzke, abo sukienke, piekniejszom, niz by byla na co dzyń. A na Ščepana, to idymy na navszczeve, tak my som pieknie obleczoni, jak na navszczeve. A jak to u vas probiho na Vielkanoc? Na Vielkanoc, to byvo tak, že vlastně ve cztvortek, piontek, to se v Czechach chodzi normalnie do do roboty, bo to śvjynto nima, tak z roboty se leći do kośćiola na msze, tak jak kazdy moze, že. V sobote rano, to se dzerzy půst, vlastně v piontek se dzerzy půst a v sobote tez se dzerzy půst. S tym, že sobota, jak mama robila, tak to bylo v moji režii. Jo zaczynom od szoudry, od pieczynio od varzynio, od chystanio, na obiod zjymy jakomśi polyvke zagynszczonom. A tak do vieczora, na śudmóm vieczor se chodzi do kościola na Vzkryszyni, trzigodzinovóm msze, kiejśi to tak bylo, jak to niebylo trzi godziny, jak to bylo króći, tak se po kośćiele szlo do dómu a prostě z tego, co se caly dzyń pjyklo se kosztuje. Ze szoudry, rozka, eszcze baranka se piecze, starośviecki chleba a vlastně sztrudel se robi na Velikonoce. No a poniedzalek? No, to se robi sváteční obiod, poniedzalek inakszy nienavidzym, jak je śmiergust, jak se rano obudzym v lózku pelnym vody, to bych zruszyla to polyvani. A inakszy se idze do kosciola, po kosciele chodzom polyvocy, tak se czloviek sztyryrazy przevlecze, povyćyro vyrande, jak je na polu zima, nikiedy je śńyg, nikiedy je ćieplo, tak to polyvajom napolu. Potym v ostatní dobie momy v rodzinie takom tradice, ze bratrańcy, co mjyszkajóm v goralii a majóm male dzecioki przijadom v krojach polskich, s gojiczkym a przijadóm po kolyndze, takzvanej. A co je tyn gojiczek? Gojiczek, to je taki vierbovy stromek, na tym viszom kraslice, jakoby – vajuszka malovane – vydmuszki malovane. Dzecka przidóm a zacznom śpjyvać. Koszyczek majom a do niego sbjyrajóm. To je tako tradycja zamiast poylvanio. Idóm ni na takom kolende, ale jak to rzyc, szpjyvajom vielkanocnom piosynke, no i do koszyczka sbyjrajóm. Vajuszka czekulaove a jakśi bonbonki, tak jak. Sbjyrajom na tyn stromeczek sznureczki, no a na koncu go majom pelny vajuszek od slomiannych, po sadrove, malovane voskym. No, a czym vjyncy tego majom, tym sóm jako úspěšnější v tej kolyndze. No, i ty dobrutki z tego koszyka se potym rozdzelom. No, i je to taki piekne bo to je tako tradycja, przijadom v krojach, nikierzi v gorolskich, nikierzi v ślonzkich.
101
Takze spolym trzeba potym posiedzicie…? No, ani ni, bo jadom od rodziny ku rodzinie, ale poczynstujymy. A u tvojich dzeci, podobalo by se ći to, kdyby chodily tez po kolyndze? Ja, akurat nievjym, do czego bych jich oblykla, bo my tu doma uz kroje nimomy. A to sóm bratrańcy z tatovej strony, ni? Z tatovej. A eszcze jakisi śvjynta przes rok? Koscielne, abo státní svátki dzerzycie..? Kromie Bozego narodzenia a Vielkanoc, to mie nic nienapado… Jakiśi Boźe cialo…? Ja, Boźe cialo ja, ale to byla yny jednodniovo zalezytość, že se szlo do kośćiola, byla proceska, ale doma se to potym nijak neslavilo. A byla ześ v tym průvodu a sypala zes ty listeczki tež? Jako male dzecko ja. To vjym, že mi to roz vyszlo, jak zech byla przi pjyrszej komunii. To bylo dycki v maju a boze cialo vychodzalo na czerwiec – červen. Tak vjym, že mi tvoja mama szyla biole szaty ku komunii biole. Taki biole piekne szateczki a za tydzyń bylo Boze cialo a vszystki ty dzolchy, kiere byly przi pjyrszej komunii a ći synci tak szly v tej procesjii. Tak zech byla rada, že ty szaty se mogym podrugi oblyc, zech mogla kansi iść a prezentovać jich. No a mieli my koszyczki, mamie zech dycki na zogrodzie oszkubala pivóńki, tak fajne listki a to se potym ciepalo. Szla zech roz, abo dvarazy, potym mi prziszlo, zech je tako vielko. Tych malo dzecek tam bylo strasznie moc. Pjyrzse byl kilometer dzecek a potym byl ksionc ostatni. Vybjyrali ty niejmjynsze. Abo vesměs chodily ty – kiejśi byla komunia každý rok - kiere dzecka byly tyn rok u komunii, tak szly. Chciala bych se spytać, jak se movi u vas doma, jak moviom s vami? Jako jakim jynzykym? Jakim jynzykym. „Po naszymu“. Aha a movili oni spolym trzeba inakszy? To nievjym, dycki tak movili, jak byli s nami. Jo yny miala problemy ve skole, bo my dóma dycki móvili „po naszymu“, tak jak zech potym chodzila už na drugi stopjyń do polski szkoly do Cieszyna, do Czeskigo Cieszyna, tak mie trzeba nauczycielka vyvolala na fyzice, tak zech muvić čistě po polsku – „gadalo“ śie. No a ona mie zkuszala, pytala se mie na jakiśi základni viecy, chciala příklady pužití hydrauliky a jo pravila u zubařa, miasto u dentisty, dalsze: na vlečce a ona: „Movi sie przyczepa“, ty movisz, to je straszne, dycki se mi śmioli. Tak jo miasto, abych móvila po polsku, tak zech tam vćiskala slova, kiere byly „po naszymu“. Ni, že by mi to bylo nieprzyjymne, ale s tymi nauczyćelami my se snazyli móvić, gadać po polsku a mjyndzy sebóm, dzecka my dycki móvili „po naszymu“. Dycki my móvili gvaróm, vszyscy. No a yny ty nauczycielki ćierpialy, bo my mieli jakiśi szkolne osnovy. Tak muśialy uczyć po polsku, kromie czeskigo. Vszystki předměty se uczyly po polsku. Akurat dvie dzolchy movily přesně
102
po polsku, ale ony byly z Polski, rodzicóv mialy Polokóv. Ale tyn ostatek, co se tu urodil, tak tyn móvil „po naszymu“. Dycki nauczyćielki: „Jak vy movicie?!“ Ale dyć tez asi byly z tustela, ni? Byly, ale tymu ze musialy novic ośym, dzevjynć godzin po polsku, tak se jim to tak vzylo. Jak my mieli potym spotkani klasove, tak ta nauczyćielka, bo byla v duchodze, tak uz s nami móvila tak vjnyncy „po naszymu“, ale miala fórt ty czysto polski slova. Pravila, že to jak my móvili, nimralo s polksim nic společnego. Takze do střední szkoly ćie provadzala polština, abo prostě ponašymu, ja? Ja No a na tej střední to bylo? Tam uz yny po czesku. A jaki to tam bylo, naroz tako změna prostředí…? No, pól roku zech moc nekomunikovala. Na prjyrszych třídních schuzkach se stěžovali rodzicom, že se nezúčastňujym, že se niegloszym. Ale to bylo yny tymu, zech siedzala a pozorovala. Hltala žech to česki názvosloví, abych viedzala, o czym je vlastně řeč… V matyce žech pochopila czeskóm matematike yny tymu, zech umiala tóm matematike. Takze jak napisala vzoreček, tak jo dzepro viedzala, o czym je rzecz, jak to miala jako čitatel jmenovatel, tak zech vůbec nieviedzala. To byl prostě mianovnik a…uz to ani po polsku nieumjym. (smích) To same na czeskim. Pjyrszy spravian na czeskim byly vyjmenovaná slova. Jako co to je? My se to v zyćiu nieuczyli. Polocy s tym problem nimiajóm – měkké a tvrdé y, to se nierzeszy, tam je i a ypsilon. Takze Polocy niemajóm problem s tym, jesli to je tvrdé abo měkké y, oni to prostě slyszom, Czech to nieslyszy, ale Polocy majóm, tymu, že gadajóm, problém rozlišit h a ch. Aha. Bo oni nievyslovójom „h“, ale móvjom ch. Niemóvjóm Václav Havel, ale Václav Chavel. Oni potym nieviedzom, co tam majóm napisać. I to „h“ i to „ch“ vyslovujóm stejně. To same, jak majóm Cześi problem s i a ypsilon. A tym, že my byli jakoby v mjyndzyprostoru, mjyndzy Czechami a Polokami, tak my slyszeli „y“ měkké i tvrdé a „h“ a „ch“ tež, bo my to slyszeli od Czechóv. Takze my bez tego, aby my se to musieli uczyć, nóm to bylo przirozene, my slyszeli i to polski, i to czeski. Takze to byl benefit navjyncy. Ale tym, ze nauczyćiele na czeski szkole byli, abo kdyby byl tyn nauczyćiel jakiśi neuznalý, což jo naszczynsi nimiala, jo miala szykovnego profesora. Inakszy by my dostovali piontki, bo by my nienapisali ani slovo. No a jak s tymy dzeckami, byli tam uz aj Cześi? No tam to bylo drsne, bo my byli pjyrzszy rocznik a na nas vszystko experimentovali. Aj ći nauczyćiele, bo to byl pjyrszy rocznik po revoluci, tak vůbec nieviedzeli, co majóm uczyć. Takže zaczynaly cudze jazyki, tak nas to uczyl czloviek, kiery sóm to miol jako hobby, ja. Ganc bez vzdělání, takže nas prd nauczyl. To byla jedna viec. Za drugi, vszystki ty przedmioty se zkuszalo. Ty roczniki po nas uz na tym byli lepszy, bo viedzeli, jak to majóm robić. Do nas to byla jedna vielko nieviadomo, bo my nieviedzeli, jak skonczymy v trzećim roczniku, co ve cztvortym, co bedymy mieć na mature, to se vszystko robilo na běžícím pásu. No a tymu, že my byli na hornickim učilišťu, jak bylo strasznie moc synkóv, tak nas hlidali jak psy, aby se ćosi niestalo, že. Takže my siedzeli 103
za zapancerzovanymi dvjyrzami, nieśmieli my s tymi synkami ani przemóvić. Na určitých pjyntrach my se nieśmieli objević, bo tam byl aj internát. Dzerzeli nas jak psy. Jo pjyrszy pól roku chodzila s brekym do chaupy. Niechcaial zech chodzic do szkoly, nierozumiala zech, miala zech strach ze przepadnym, daleko to bylo, muśialach przesiodać v autobuśie, o piontej zech stovala, bo o śiudmej se uz zaczynalo. Takze jo jezdzila 5.50 z Kośćielca s ludziami, kierzi jezdili do Třinca na szychte. Takze kielarazy my eszcze spali v tym autobuśie. V drugim roczniku nóm potym zaviodli eszcze odpolednióm výuke, takze nóm o jedynostej zaczla vyuka a siedzeli my tam do szóstej do vieczora a v zimie ćma, tak jo jezdila o ósmej ze szkoly. Tak pjyrszy rocznik byl taki dzivoki, potym se czloviek zvyknie…Czloviek muśiol valczyć, pjyrsze tyn přechod z polski szkoly na czeskóm, nikdo ći nierozumiol, no podminki straszne. No a czula ześ tam trzba, že to prostředí už ći nima tak vlastní…? No tam zech muśiala móvić už yny po czesku. Byly tam trzi dzolchy, kiere byly z polski szkoly, s kierymy zech se mogla bavić po naszymu, ale nauczyćiele to no, byli aj tacy, kierym to vadilo, mjyszlai trzeba ve stejnej dzedzinie, ale szlo jim to na nervy. Dovali ći to znać ja? No, ja, „F., vy jste z té polské rodiny, ti jsou taky všude..“ Ale to byly taki ty zaczontki, to se muśi brać,že to bylo čerstvě po revoluci. Ale to bylo aj v tym Cirelicku, my szli po jednym chodniku, Polocy po drugim a pokřikovali my na śiebie, jo vůbec nievjym czymu, to bylo tako nálada ve společnosti. Prostě na Czechach bylo cośi szpatne a na Polokach tez bylo cośi szpatne. Pamjyntom se, že my sli do kina na představení a polski dzecka po jednej strónie chodníka a czeski po drugi. Jo ći rzeknym, že do ósmej klasy, jo konczlyla uz v usmej, jo nimiala zodne kamratki z czeski szkoly. Ichodz my se jako znali, tak až po tej revoluci zech miala kamratki z czeski szkoly. Potym my se az vjyncy pomjyszali. Ale podle mie to bylo podle tego postavení společnosti, tako jakosi národnostnio nenávist. To se pokrzikovalo „Czech, mo na dupie plech, Polok, mo na dupie bolok“ a taki hlaški, no jako male dzecka, běžně, no… A byly trzeba jakiśi bitki..? Bitki, to ni. Jak už se pobili, tak to syncy mezi sebóm, ale ni jako, tyś je Czech, tyś je Polok. Ale pojvym ći, že my se na śiebie dzivali dycki s odstupym. Myślym se, že za to mógli ći nauczyćiele, že nas niezapojovoli do společnych aktivit. A myślisz se, že aj v dómu se móvilo v takim duchu? Zalezy kierzi, zalezy kierzi. Móvili nikierzi, s tym se niebav, tyn chodzi do gupi polski szkoly, spotkala zech se s tym, ale ni zaś czynsto. Zaś dzecka, co mjyszkaly v mieśćie, tak se s tym spotkali czynśći. Stovalo se to ja, ale na dzedzinie jako sporadycznie. Tam jak kdosi taki mjyszkol, tak už nienavidzol vszystich. Niezalezy, jeśli Czech, Polok, Nimiec, Źyd. A u vas doma, probjyralo se to jakśi, to národnostní téma jakśi..? Ty, ni. Móvili nóm, móv, tak jak móvisz, jak ci pusa narosla, nieublizuj drugim ludzóm. Móvilo se trzebas na nikierych ludzi cośi, ale ni kvuli tymu, že by byl Czech, ale že zrobil cośi szpatnego.
104
Teraz by mie zajímalo, jaki to bylo, jak moja mamuśka zaczla chodzić s tatinkym, kiery móvil výrazně, po česku, jak ześ to vnímala? Tak, my byli mali, akurat nievjym czymu, ale na niego zech dycki od malutka móvila „po naszymu“. A jo mu rozumiala a on rozumiol mie. Ale tak on byl taki, že se o nas starol, že se s nami bavil. On miol ty telefony a to byly zabavki ty stare telefony. Tak jako, nimiala zech s tym jakiśi problém, že by to byl jakis „pan Z. M.“, to ni. Niebrali my go jako cizince. To je jedyny czloviek, jakoby Czech, s kierym, s výjimkom sms a mailov, tak dycki s nim móvjym „po naszymu“. Inakszy dycki przepionom, s Czechym se snazym móvić po czesku. Ty mjyszkosz v Ciszynie, ve mieście, zazyla ześ tam jaki odezvy na ty czesko-polski napisy? No vjym, že to zaś zababrali v Mistrzovicach. No a inakzsy…to je problém, „czeskopolksi“ napisy…. Ono, v 90% jeśli se vszymniesz, tak ty napisy sóm skoro stejne, ja? Budz tam je jednoduche, abo dvojité v. Takze kupa ludzi je tego nazoru, že je to ganc zbytečne. Jo vjym, že je to taki…, jo nievjym…jezech klidně za (pro), ale kdyby to niebylo, tak by mi to nievadzilo. Nimóm to tak, že to muszym miec, bo zech je Polok, abych se czula uznano. Jo to do szcznyścia niepotrzebujym. No nikiedy to vypado ganc komicznie. No a to se myślym, že to robi ty zbyteczne ty... Kdyby to bylo v němčině a ludzie tymu nierozumieli, tak to chapjym. Moźne to teda dráždí zbytečně…? To stejne, jakoby se robily dvojí nápisy czesko-slovenski – Hrčava a Hrčava! Jak to chceš napisać, názvy se nikdy nieprztlumaczaly… No a jak se przedstavisz Czechóv, ztustela, naszego regionu, zarazdzis se jich kapeczke kanśi indzi, abo to sóm do ciebie ludze, kierzi tu normalnie zyjóm…? A yny inakzsy móvjom…?Abo majóm kapeczke inakszom charakteristike do ciebie..? Ni, jo myszlym, že vszyscy tu sóm stejni a jeśli je kdośi odliszny, tak je odliszny tym, jak se chovie. Budz je jakiśi hulvát, abo je grazl, abo kradzie, abo cośi takigo. Kieśi zech miala takóm tendence, jak jakiśi Polok cośi zrobil – Kuś a tak, to vszystko chodzilo do polski szkoly, tak se czloviek stydzi, že chodzil do polski szkoly. Potym ludzie móvjóm, ze nóm tu Polocy robjóm nepleche. To sóm ludzie, kierzi se tu urozdili. Jo nierozliszujym, jeślizje Czech, abo Polok. To spisz je rozdziól, jesli je czloviek z miasta, abo z dzedziny. A ći sóm do siebie vjyncy podobni, ći z dzedziny dogromady, niz ći z miasta. Inakszy se zachovjóm. Eszcze bych se spytala, jak vnímosz Polokóv obecně, jako národ, a Polokóv hned za granicóm. No Polocy za granicóm sóm mi blizszi, niz Polocy od Katovic. Jako povjym ći, že bych niechciala mjyszkać v Polsce. Jako nievjym czymu, ale niechciala bych tam mjyszkać. Jako je to aj ta tradycja, czloviek se tu urodzil. Czujym se być Polka, ale tako inszo Polka. Oni mi przidóm tacy, jak bych to rzekla, kapke moc narvani. Do vszystkigo idóm po glovie, nierozmyszlajóm a strasznie se vadzom. To se móvi, kaj je dvóch Polokóv, tam sóm trzi názory. Tak se fórt vadzom, hned by se bili o vszystko. Mómy cośi aj do tych Czechov, jak to bylo za tej vojny, Polocy hned lecieli z szavlami tam na granaty, kulomety, na tanki a Cześi se niechali Nemcami pochlonynć do protekrorátu, že? Takze jo móm vjnyncy tóm czeskóm nature. Je mi ta Polska blizko, ale niechciala bych tam 105
mjyszkać. To uz bych radszy volala mjyszkać v Rakousku. Rakušáci sóm mi blizszi, niz ci Polocy. Bo ći tam kolem tych gór majóm mentalność kupe podobnóm do tych Ślonzkóv, ichodz majom ganc inakszy jynzyk. Je to dane aj tóm historijom, kiejśi my byli s Rakouskym jedno soustátí, kdežto Polska je vjyncy ovlivněno tym Ruskym, Ukrajinom. A to už mi je cudze a nic mi to niemóvi. No a od Rusův radzsy zdaleka, bo siedzeli tu dlogo. Cześi majom s Rakušákami podobniejszom mentalite. No mie se podobo, že ći Rakušáci som nóm podobni, jako ni vszystkim Czechóm, ale tak tu Ślonzkokom, sóm pracovići a pobozni. No navjyncy su nas ludze narvani a vszystko přes glove a tropiom se zbytecznie a vszystko honym, honym, honym, to je specifika tu yny Ślonska. A tam je vszstko v pohodě. No tak to niezrobjym dzisio, ale jutro. Tam v Pradze, jiznio Morava, jizni Čechy, tam sóm ludzei v pohodě, tam zodyn nic nierzeszy. Že se tu jako mako strasznie? Budz ludzie robjom jak voli, abo kradnóm a sóm strasznie udrzići, vszystko hónym, nic nieśćigajom a niemajom na nic czas. Tu niesóm spotkania po sómśiedsku, nima czas povyklodać. To tak yny partyja mlodych, ale aby se sómsiedzi ześli, to už muśi być ja partyja. Tu kaźdy idze do svojigo dómu, zavrze se, idze spać a rano zaś stovać. Furty yny vszystko hónym. „A jo nimóm czas.“ Jak to srovnám s inszymi regionami – západní Čechy, jížní Morava, Slovocy, no Slovocy, to zaś je cośi inszego. Sóm tu ludze jako fajni, ale za moc usztvani. Za vszystkim se moc zynom, bo to muśi być dziso. Podzivej se na svojóm mame, co ona v sobote robi, od rana do vieczora robi jak vól, ni? Kaj se zondzie, kaj se spocznie? Chciala bych se spytać, jeśli ześ je culeným jakigośi spolku, abo tvoji rodzice? Ni. A PZKO trzeba? No bylach, ale vystómpilach. A czymu ześ vystómpila? Bo to niebylo o tej polskośći, ale byli tam taci prospěcháři, kierzi tam byli už za komunistův a tak to je do dzisa. Ku niczymu to nieviedze. Jak je interesujónco akce, tak idym na niom, ale nimach czlenym. Eszcze za kóministov tam czloviek muśiol być, jak chciol śpjyvać v chorze, bo to bylo pod záštitom PZKO. Trzeba mój brat tam vóbec nienastompil, ja. Bo jedyny z klasy nievstompil o PZO. A to nas zapisovali v śiodmej klasie. To my byli dzecka, jako, ja? Uz to tak bylo organizovane. A to niby přetrvalo a podle mie se tam nic niezmjynilo. Sóm ty akce insze, ale, jak bych to rzekla, ty základní principy zustaly stejne. Tam by to chcialo, aby ta staro generace vymrzila a chytli se tego mlodzi ludzie. A vaśi, niebyli kiedy v PZKO? Ni, niebyli. Niebyli nikdy. A ći Polocy, hned za tom granicóm, jak oni ći przidom...? Asi tam jezdziś na nakupy..? Na nakupy, a jo tam móm rodzine dześynć kilometróv za granicami. Sóm už kapeczke inakśi, mialach mozność tam być jakiśi czas, na vakacjach a tak. Ale sóm fórt jakoby tutejśi ludzie, ale uz majom taki polski starośći. Ale to vyniko z tego, že mjyszkajóm v tym stacie.
106
A co to je za rodzine? To je rodzina z tatovej strony. Tatove kuzynki tam mjyszkajom. A v kierym mieśćie? V Kunczycach, v Cieszynie, ujec mjyszko v Jasrzembiu a ta cztvorto mjyszko v Tarnovie. A jak czynsto tam za nimi jezdicie? Teraz už malo. Jak my byli mali, tak dvarazy do roka a oni tež. Ale teraz už malo, to puki ciotki zyly. Ostatní roz zech tam byla latoś ve cztvortym…, v maju..? Ni, ve cztvortym, to umrzila ta ostatnio szvagrofka ćiotki. To byl niejstarszy czlen rodziny, miala 86 rokóv. Bo vlastnie od mojigo starzika brat se tam ozynil. Móvjym to dobrze…? Ni, od moji babći! No a my mieli ku nim blizko yny tymu, že se u nas za vojny schovovali. No a tymu, že oni se schovávali v tym domie, kaj naśi mjyszkajóm, tak za tymi ćiotkami jezdili kaźdy rok. Byli to kuzyni a navszczevovali jich budz na śvynta, abo na Dušički. Aj tu na Kośćielcu majóm pochovanego starzika. Tyn ujec to byl brat moji babći, ćiotki Malki a Agneszy a on byl polski nauczyćiel a dostol se za válki do koncentráku, bo byl nauczyćiel. Przezyl to yny kvuli tymu, že se v kamenolomie nauczyl robić napisy na pomniki, inakszy by szel do plynu. A ta jego zona s niestarszom córkóm se schovovala v tym domie na Kośćielcu u tatóv. Myśliś, že tvoja rodzina se jaksi „srovnuje“ s tom historiom naszego regionu, že se tu prostě byl konflikt o to území…? Ni, to se u nas v zyćiu nierzeszylo. Jo do urczytego vieku nieviedzala, že tu cośi takigo bylo. O tym zech se dozviedzala az po revoluci, ve skole nieuczyli nic takigo, že to bylo. Takže více méně samostudijym zech doszla ku tymu, že tu cośi takigo bylo. Moja babka dycki vyklodala, že se narodila za Rakouska-Uherska, aniž by se z mjysca gla, tak mjyszkala ve trzech státech, tak to dycki vyklodala jako vćip, ale inakszy. Jakiśi Zaolźie, abo cośi takigo...? Nikdy se to nierzeszylo. Kogo znosz z takich znomych Polokóv, z historii, abo teraz…? Śienkiewicz, jo nievjym, Prus, Mickiewicz, kupe polskich kapel znóm – Olympiki, Kombit, to je moje mládí, to my posuchali, ja. Nierobjym rozdziol mjyndzy polskom a czeskom kapelom. Polski kupe posuchom, za pjyrzse je jich kupa, je se z czego vybrać. U nas jich moc nima. Je to tym, že my som maly, stát. Dześyńć, abo sztyrycet milionov, to je rozdiol. A vjym, že jak tu przijedze polsko kapela, tak aj cześi idom na koncert, bo fakt dobzre grajom, viz mój chlop, ze? (Smích). Posuchom vjykszośćiom polksi radijo, ja, v aućie. Jo strasznie malo posuchom czeski radija, tam móm pocit, že yny gupie kecajóm a na tych polskich posuchóm ty, kaj je kupe muzyki. Grajóm tam miendzynarodovm muzyke, fajnom. Abo taki ćiekave jakiśi audycie majom, ja. Kaj sóm zajimave audycie, tak to je ČRO 3, ale to je přímo specifikovane, to chvile posuchosz, ale to nieidze fórt posuchać. A osobnosti ze současnosti? Kdo ći przidze zajímavy, abo kogo znosz…? Ze současnosti, no to je problém, to mie nikdo nienapado. A tak trzeba papjeź? A tak papjeź, to samozrzejmie ja, ale tyn je už mortvy, jo myślala ze souczasnosti. 107
Jaja, przeboć.. Tak to je autorita vielko, drugigo takigo Poloka niebedze, to byl dycki czloviek kiery miol dycki svojóm pozycje. No a tak…czujesz se tu dobrze...? Ja, kapke mie teda smoli tyn system, ale myślym se že nikdzi,…no indzi by mozne bylo lepszy, ja, ale už czloviek by nebyl doma. Ty korzynie robiom strasznie moc. Ichodz to tu nikiedy stoji za starom bele, ale to ni moja rodzina, ale tyn systém, v kierzym my muszymy zyć a ludzie jak se nikiedy zachovojom a politicy, jak se prezentujóm… Na chvilinke esze skoczym zpatki, znosz jakigośi zajímavego czeskigo Poloka? Z naszego regionu nima szpatno ta Renata Putzlacher. Je to zvláštní czloviek, kiery se snazy jakimśi způsobym tu propagovać tóm polskość, a przi tym nima fanatyczno Polka. Uczy v Brně po česku. Snažy se jakśi dać dogromady i tóm czeskóm strone i tom polskom stróne. Dyć to představení s Nohavicom zrobila, robiom kabarety v kavárně czeskopolski. Snazy se tych ludzi spojić. Poznala zech jóm aj osobiśćie. Je to dość interesujónco osoba. Ona mo trzeba chlopa Czecha, ja. Tych ludzi chce tak jako spojić, to mi przidze sympatyczne. Dyć to je jedno, Czech, Polok, zyjymy v jednym kraju. Jo jóm poznala ja osobiśćie, bo moj szef robil roz jednom verináž fotek a byl tam Nohavica aj Putzlacher a zustali my tam my sztyrzo až do końca, siedzeli my na zymi a vyklodali a bylo to strasznie fajne a pouczne. Putzlache a Nohavica, to sóm taci idealiśći, kierzi cośi robiom a nienadovajóm yny, jak to tu je na bzum. (Smích) Tak to je myślym piekny závěr… Ta ja (smích).
108
ROZHOVOR S M. D. Rozhovor veden 2. 11. 2012 v Praze v bytě informátorky.
Základní údaje o informátorce Datum a místo narození:
září 1981, Český Těšín
Trvalé bydliště:
Český Těšín - Stanislavice
Vzdělání:
Vyšší odborná škola informačních služeb Slezská univerzita v Opavě - Obchodně podnikatelská Obor Evropská unie
fakulta, Pracovní zkušenosti:
Kancelář prezidenta republiky – Archiv Pražského hradu Bankovní institut vysoká škola – Katedra evropských studií Momentálně mateřská dovolená
Rodinný stav:
vdaná, jedno dítě
Volební preference:
Zelení, jinak spíše malé strany
Vyznání:
Římsko-katolické – tradičně, jinak „buddhistická filosofie života“
Občanství:
české
Národnost:
česká
Mateřský jazyk:
polský
Jazyk školní výuky:
základní škola – český střední škola – český vysoká škola – český
109
Rozhovor: Jaké bylo tvoje dětství v našem kraji po etnické stránce? No, tak já jsem to vůbec nevnímala, národnost jsem nevnímala, jenom tu odlišnost v jazyce, protože maminka s námi mluvila „po naszymu“. Tatínek nám v tomhle dával najevo, že je jakoby horší jazyk, nebo i tatínkova rodina. „Ať mluvím pořádně“, abych neměla problémy v češtině. Takže jsem cítila, že moje přirozenost je taková „horší“. Bylo to něco podřadnějšího? Podřadnějšího, ale bylo mi to strašně milé, protože tak mluvila maminka, takže to byl pro mě přirozený jazyk. Dá se říct, že je to tvůj mateřský jazyk? Jo. Jak jsi vnímala to, že maminka mluvila „po naszymu“, což je bližší polštině, a tatínek česky? Úplně přirozeně, protože jsme to tak v rodině měli a potom mi to přišlo až později takové zajímavé, že jsem to říkala jako srandu, jak naši mluví spolu a jak je to legrační, když jim chceme říct něco společně, když říkáme půl věty tak, půl jinak. Ale před tím jsem si to vůbec neuvědomovala, přišlo mi to úplně přirozené. Odkdy jsi o tom mluvila jako o zábavné věci a komu? Tak asi od patnácti let, nejdřív… Takže na gymplu? No, na gymplu a pak když jsem na to s někým narazila v Praze, že mám dvojjazyčné rodiče, tak to byla taková zajímavost. Jak se mluvilo na základní škole v Českém Těšíně, kam jsi chodila? Mluvilo se tam „po naszymu“? Mluvilo se jenom česky, i když někteří doma mluvili „po naszymu“, tak ve škole jsme spolu mluvili jenom česky. „Po naszymu“ jsme spolu nemluvili záměrně, jenom když jsem třeba nevěděla, jak se něco řekne česky, nebo nechtíc jsem pověděla něco „po naszymu“. Jak by to působilo, kdybys tam mluvila více „po naszymu“? Asi by se mi všichni smáli. (smích) Umíš polsky, nebo rozumíš polštině? Rozumím asi tak 95 %, ale s mluvením je to celkem problém.
110
Kde uplatníš to porozumění nebo mluvu? V polských obchodech, tam mluvím „po naszymu“. Když jsem byla v cizině a potkali jsme tam Poláky, tak jsem se s nimi snažila mluvit, tak to bylo vidět, že je to špatné. (smích) Pak jsem byla jako překladatelka na jednom jednání z polštiny a to taky byla ostuda. (smích) Jezdila jsi někdy s rodiči, nebo teď se svou rodinou (mužem a synem) do Polska na nějaké výlety, návštěvy? Ne ne, jenom na nákupy. Ještě bych se zeptala na naši rodinu v Polsku, na ty Mrowczyky, tam jsme byli, vzpomínám si, asi tak jednou, dvakrát...? Jo, tam jsme jezdili na návštěvy – rodinné, byli jsme tam asi, já nevím, jednou, dvakrát… No, a pak jsme byli ve Wisle, ale to už jsem byla sama s Milošem, to jsme iniciovali, ne s našima. Takže to byla návštěva rekreačního zařízení? Jo, jo. Říkala jsi, že tatínek dával najevo, že „po naszymu“ je podřadnější jazyk, tak jak jsi vnímala v tomhle vztah rodičů, dával to najevo i jí? Jí to vůbec nedával najevo a myslím si, že to vůbec nevnímal, prostě to bral, že ona tak mluví. Ale u mě a nevím, jestli i u tebe, to bral tak, že bychom měly mluvit česky. Protože třeba, pamatuju si, že jsme my dvě spolu před ním jednu dobu mluvily česky, mluvily jsme spolu různě, až se to ustálilo, že jsme začaly mluvit jenom „po naszymu“. Ustálilo se to na „po naszymu“, ale před tatínkem jsme stejně pořád mluvily česky, protože vždycky říkal „mluvte pořádně“. Anebo jsem třeba pozdravila sousedy, kteří mluvili „po naszymu“, já jsem s nima taky mluvila „po naszymu“, dzyndobry, tak byl naštvaný. Tak to mi bylo strašně trapné, když s nima mluvím normálně „po naszymu“ a najednou mám říct dobrý den, tak když jsem je měla s tatínkem potkat, tak jsem byla úplně v nervech, jak je teda pozdravit. A kdy se to zlomilo, jestli to dokážeš odhadnout, že jsi začala se mnou mluvit „po naszymu“ a zdravit sousedy „po naszymu“ a tatínek to přestal nějak komentovat? No to bylo v různé době, všechno. My spolu, kdy se to ustálilo, hmmm, možná tak v pěti letech…, asi, nepamatuju si to přesně. A pak, tatínek to přestal vnímat jako něco špatného, asi možná, když jsem byla potom v Praze. Možná si uvědomil, že je to taková naše identita, nějaká zajímavost, zvláštnost, něco, co mizí, a že je to dobré zachovat. Pak k tomu zaujal opačný postoj – dělal si srandu, že máme s pražákama mluvit „po naszymu“ . Když jsi v Praze telefonovala s maminkou a slyšel to nějaký Čech, tak jsi se za to pak už nestyděla? Ne, to jsem se za to nestyděla. Za prvé to byl úplně jiný kraj, znělo to cizokrajně, takže to nebylo jako u nás, kde se to bere, asi teda bralo, jako trapošský jazyk. Spíš to bylo takové „jé, to je zajímavé“, tak jsem si připadala spíš zajímavá.
111
A jak to fungovalo na gymplu, tam by to znělo taky trapošsky, kdybys mluvila „po naszymu“? Tam jsme tak ze srandy mluvily, třeba se Szlaurou (přezdívka kamarádky), Radkou, nějaké výrazy a tahaly jsme různé domácí srandovní spojení, třeba „Tyś je śliva“, ale jinak jsme se spolu bavily česky. Jak mluvíš se svým manželem a se svým synem? S manželem mluvím česky a se synem střídavě, podle toho, o čem se bavíme. (smích) Když jsem s nimi dohromady, tak se synem mluvím vždycky česky, a když jsme se synem sami, tak střídavě. (smích) Jak mluví syn Vítek? V 90% česky, ale s babičkou, o které ví, že mluví jenom „po naszymu“, tak s ní mluví dost hodně „po naszymu“. Většinou, když mu vysvětluju něco složitějšího, tak si všimnu, že jsem překlopila do češtiny, která má širší „technickou“ slovní zásobu. Aha, takže kvůli němu, aby tomu lépe rozuměl? Ne, to spíš, že „po naszymu“ těžko vysvětlíš, z čeho se skládá vrtulník, nebo jak probíhá zásah (vrtulníku záchranné služby). Já ani nevím, jak se řekne zásah „po naszymu“. „Po naszymu“ prostě nemá takovou slovní zásobu technickou, ale zase má širší slovní zásobu v pocitech, nebo charakteristikách různých situací. Například „Dorvjym se ryzym.“ Než by to Čech pověděl, tak by to bylo: „už jsem sice rýže najedený, ale dám si, aby mi skoro praskl žaludek“. (smích) „Docpu se“, to není úplně ono. Podobné výrazy my s Milošem používáme a máme je rádi. Manžel Miloš rozumí „po naszymu“? Jo, jo, rozumí všechno a některé výrazy taky rád používá. Vnímáš nějak, že by se naše rodina nějak vyrovnávala s tíživou minulostí našeho regionu? No, myslím si, že vůbec ne vědomě, že se to až tak neví, na úrovni našich tet a strejdů (třeba vujek = maminčin švagr). Tu historii, si myslím, že ani moc neznají, akorát, že byly nějaké přesuny hranic, to asi vědí, ale ne, z které strany na kterou. Obecně si myslím, že Poláci cítí, že se jim stala nějaká křivda. Možná ani přesně neví jaká, nějaký útlak třeba. Češi, ti to asi tak neřeší. A naše maminka konkrétně? Můžeme asi říct, že se cítí jako Polka – národnost má polskou… Myslím, že v běžném životě to vůbec neřeší, že spíš bere, jaký kdo je, ale třeba v obchodech mluví „po naszymu“. Spíš když dojde s někým ke konfrontaci, tak začne mluvit tak výrazně polsky. Můžeš dát příklad nějaké takové nepříjemné konfrontace? Třeba v rodině.
112
Které? Tatínkově. Když cítí, že by něco mohlo být proti ní, tak začne výrazně mluvit polsky. Ví, že jí to kdysi vytýkali, nebo se před maminkou vyjadřovali o Polácích špatně a ona si to od té doby pamatuje a hrdě se k tomu hlásí tou výslovností. Anebo si myslím, že když potká pacienta Poláka, (maminka je zdravotní sestra, pracuje na chirurgické ambulanci v Českém Těšíně) tak ji to potěší, anebo někoho v obchodě. Je to jakoby spřízněná duše. Zažila jsi někdy, že by nám maminka říkala „Poláci jsou dobří“, nebo „učte se ten jazyk“, nebo něco takového? Vůbec, tak to maminka vůbec necítí, ona to bere, že každý je osoba, buď dobrá, nebo zlá, a nezáleží na tom, jakou má národnost. A jak to je u tatínka, v tomhle? Tatínek taky, nerozlišuje, už má takový nadhled. Bere to jako historickou událost, něco zajímavého ke zkoumání, přemýšlení, sledování, a ne, že by to řešil nějak osobně – Poláci a Češi. Myslíš si, že to, co jsi popisovala, takové ty nepříjemné chvíle, že mohly být z toho důvodu, že chtěl, abychom neměly problémy ve škole? Já si myslím, že podlehl té obecné náladě, že „po naszymu“ je trapný jazyk a nechtěl, aby tak jeho děti mluvily. V tatínkově rodině, u babičky a dědy, tam se mluvilo česky, nebo „po naszymu“? No babička s náma mluvila česky, ale „po naszymu“ uměla, ale bylo to spíš takové ostravské nářečí. Teď přijdou trochu zábavnější věci, z dětství (smích), dívala jsi se někdy na polské pohádky, nebo jsi četla polské knížky? Maminka, nebo babička (maminčina matka) mi četly polské knížky a dívali jsme se na polskou televizi, protože tam byl za komunistů lepší program. Hlavně jsem se dívala na polský večerníček. V pozdějším věku sis třeba četla polsky? Ne, ale mám to v plánu, po dětech. (smích) Měli jsme třeba doma nějaký atribut Polska? Myslím něco na způsob krajinky kolem Krakova, nebo něco takového? Akorát pár polských knížek…a jinak nic… Jak říkám, maminka to vůbec neprožívá, to vlastenectví, že ona je z Poláků, nebo Polák vykopnutý sem za hranice. Třeba ve sportu, když hrajou Češi a prohrajou, tak řekne „tak jsme to prohráli“. Nebo s polským prezidentem – nebere to, jako že to je „náš“ prezident. Jaký je tvůj vztah k Polsku, k Polákům obecně? Je to fajné, protože jim rozumím skoro všechno, tak když je člověk potká někde v zahraničí, tak je fajné, protože je to taková spřízněná duše. Navíc jim hned můžu povědět, že jsem z toho Těšína, který je rozdělený napůl, takže oni hned ví, o co jde, a navíc je to taková zajímavost. A jinak jsou mi sympatičtí jako národ, sice jsou trochu málo precizní, mají trochu bordel, ale zas je to sympatické, protože v měřítku toho velkého státu, prostě neřeší ty detaily. Líbí se mi, že jsou hrdí, jako národ. 113
Ten bordel, to myslíš na jaké úrovni? V infrastruktuře a organizaci, jsou spíš ležérní a spontánní. My umíme věci trochu líp organizovat. Mají lepší politické postavení, protože jsou větší a kamarádí s Američanama. (smích) Jak vidíš vztah k Polákům hned u nás, za hranicí? No, přijde mi, že se na nás dívají trošičku z patra. Nevím, jestli obecně na Čechy, nebo na nás, kteří mluvíme „po naszymu“, nevím, jestli to tam znají nebo ne, ti mladí už určitě ne.. Ale to je třeba v polovině případů, jinak to je úplně v pohodě. Když nakupuješ v Českém Těšíně a v Polském Těšíně, vidíš tam nějaký rozdíl v jednání? Poláci jsou takoví aktivnější, lepší obchodníci, bezprostřednější. U nás to prodavačka bere tak, že si odkroutí šichtu a má klid. Kdežto tam jsou živější, temperamentnější, takže je to trochu příjemnější tam nakupovat. Umí prodat. Máte doma s Miloškem nějaké připomínky Polska? Ne, já se necítím jako Polka, není důvod… Když jsou v Praze nějaké akce, třeba „Polské dny“ …? Ne, to bych vůbec neměla pocit, že mě to oslovuje. (smích) Jaké jsou podle tebe výhody a nevýhody česko-polské smíšené rodiny? Nevýhody asi žádné a výhoda je v tom, že člověk má vštípenou tu dvojjazyčnost, umí smysl slov překlopit do jiného jazyka, když už to má v sobě tu dualitu, když víš, že se to dá vyjádřit i jinou cestou. Ty cesty se pak jednodušeji stavějí. Nemám problém mluvit třeba anglicky, když najdu to slovo. Když jsem se učila slovíčka, tak mi to šlo tak nějak přímo. Druhá výhoda je, že ten jazyk je tak strašně vtipný, zajímavý, květnatý a hravý. Je to specialita malé skupiny lidí, takže to dodává kouzlo tomu regionu, lidem, místní kultuře. Přijde mi, že ty místní srandy – písničky jsou na ten jazyk navázané. Lidé, kteří tím jazykem mluví, mají takový specifický humor. Je to takové obohacení. A nevýhody té národnostní dvojakosti u nás doma? Asi to, že se tatínkovi nelíbilo, to bylo nepříjemné, ale to není problém jazyka. Jak to vidíš, řeší u nás lidi, kdo je Čech a kdo je Polák? Já myslím, že vůbec, nemám moc velký vzorek, ale lidi, které znám, tak z nich to nikdo neřeší a když, tak jedině jako zajímavé plus. Jde třeba o Ewu Farnou, nebo Beatu Bocek, to je na nich zajímavé, že žijí v Česku, ale jsou to Polky. Jak s Milošem využíváte Polsko, když přijedete do Stanislavic? Na nákupy – nafta, polský Kaufland, Castorama (velký polský hobby obchod), šperky, oblečení. Uvažovala jsi někdy o tom, že byste se s Milošem přestěhovali do Polska? To ne. I když, teď když jsme jeli do Tater, tak to tam (v Polsku) bylo krásné, tak mě to napadlo. Když jsem jela do Polska pro něco, tak jsem tak uvažovala, jak tam jsou drahé nemovitosti, ale jelikož máme zdarma parcelu, tak jsem to neřešila. Ale je to vlastně možnost, protože je to pár kilometrů od nás… 114
A kde se cítíš doma? Doma se cítím na bytě v Praze, protože tam mám svůj systém, což u našich moc nemám, ale přesto je pro mě domov ten region, kde mám širší rodinu, kámoše, mluví se tu „po naszymu“ a taky tam je víc přírody. Doufám, že se nám přesun zpátky do Stanislavic podaří!
115
OSOBNÍ VÝPOVĚĎ H. K. Výpověď zaznamenána 25. 4. 2013 ve Stanislavicích v domě autorky.
Základní údaje o informátorce Datum a místo narození:
červenec 1987, Český Těšín
Trvalé bydliště:
Český Těšín - Stanislavice
Vzdělání:
Ekonomické lyceum Dokončuje bakalářský obor na Fakultě humanitních studií UK
Pracovní zkušenosti:
delší brigádní zaměstnání v Komerční bance – asistentka totéž v Domově Sue Ryder – pečovatelka
Rodinný stav:
vdaná, dcera Z. M. a D. M.
Volební preference:
pravý střed
Vyznání:
Římsko-katolické
Občanství:
česká
Národnost:
česká
Mateřský jazyk:
„po naszymu“
Jazyk školní výuky:
základní – český střední – český vysoká – český
116
Osobní výpověď: Moje nejstarší vzpomínka z dětství…něco se mi vybavuje z obýváku u babci, ale už si neumím úplně vzpomenout, co to bylo, je to spíš jako takový pohled na ty pohovky, co tam babcia měla… Jinak jsem dětství hodně prožívala s mojí sestrou M. D., hodně jsme si spolu hrály, vymýšlela pro mě hry – je o šest let starší, tak už uměla něco fajného vymyslet, to mě strašně bavilo…hodně jsme taky pracovaly, už jako hodně malé jsme byly zapojené do domácího úklidu – do sobotňajsu, jak tomu říkáme. Taky práce venku, sbírání, sázení brambor, seno…u toho jsme vždycky pomáhaly. A vůbec, co bylo třeba, tak to jsme dělaly, co jsme poraděly. Měla jsem taky hrozně ráda naše kočky, moc ráda jsem se s nima mazlila, ale mamka a babćia mě strašily, ať jim nešahám na nos, protože tam kočky mají toxoplasmózu, tak to mi vždycky vadilo, protože se mi ten nos líbil, ale byl takový mokrý, tak mi to i přišlo podezřelé. Hodně času jsem taky trávila s babciou, nechodila jsem do školky, takže jsem byla s ní doma. Ráda na to vzpomínám… Babcia měla polskou národnost, ale nevzpomínám si, že by to nějak dávala najevo. Poslouchala české rádio, odebírala Glos ludu, na zprávy se dívala české i polské a vlastně ještě si vzpomínám, že jsme vždycky v poledne poslouchaly troubení z věže Maryjacké z náměstí z Krakowa, to jsem měla moc ráda… No, do kostela jsme chodili vždycky všichni, celá rodina i s babciou, šlo se vždycky, jedině když byl člověk nemocný, tak ne, jinak vždycky. Hodně jsem neměla ráda to vstávání, gor ještě v zimě, měli jsme kdysi ve sklepě pec na uhlí, tak to vždycky trvalo, než se zatopilo, ta zima při oblíkání… Chodila jsem jako malá taky v průvodu na Boží tělo, sypala jsem lístky pivoňky, chodili jsme na mše ke kapličce k Janu Nepomuckému tady ve Stanislavích, tam bych se chtěla zase podívat. To se mi moc líbilo, mše venku. Měla jsem taky hodně ráda kněze Marcela, který byl na Kostelci, učil mě od první do třetí třídy náboženství, byl moc hodný a uměl nám to tak dobře podat, malovali jsme hodně na tabuli, povídali, vysvětloval nám, ale tak lidsky, pro děti. Myslím, že mě to do života hodně ovlivnilo, měla jsem to moc ráda, do dneška si pamatuju, že náboženství bylo v úterý, vždycky jsem se těšila. Jestli bude Toníček chodit tady do školy, tak bych moc ráda, kdyby ho náboženství učil náš otec Jiří, ten je tež moc hodný, klidný a moudrý. No, a samozřejmě Vánoce a Velikonoce, to se všechno slaví kostelně, chodí se do kostela v oboje ty svátky, to k tomu patří. Před nima je vždycky hodně vaření, chystání, ale mám to ráda, protože člověk ví, že se chystá něco slavnostního. Trávíme to v rodinném kruhu, na Štědrý den je samozřejmě večeře, před tím tatínek přečte z Bible pasáž od cesty Marie a Josefa do Betléma až po to, že andělé zvěstovali pastýřům, jako, není to dlouhé…Maminka vlastně ještě před tím pronese poděkování a pomodlíme se Otčenáš a Zdrávas Maria. Zdrávas Maria za babciu i dziadze, babičku a dědečka – za zemřelé rodiče z obou stran. Loni, když tady byl i Milošek, tak i za jeho tatínka, který už nežije. No, po hlavním jídle se lámou oplatky a máčejí do medu, každý si od každého odlomí, to je zvyk, kdysi jsme i louskali čtyři ořechy, abychom věděli, jak budeme příští rok zdraví, za každé tři měsíce jeden. Ale to už teď neděláme. Prostíráme ale o jedno místo víc, kdyby někdo přišel…to se mi moc líbí. No, a k tomu všemu hraje Rybova mše a pak se vrhneme na dárky. No, a dvacátého pátého se jde vždycky ke Koudelkům, to je 117
rodina od tatínka, tak je zase žranice, ale každý každému popřeje pěkné svátky, to se mi líbí, že i když tam kromě tety Marcelky nikdo nejde do kostela, tak při příchodu si každý se všema, co už tam jsou, podá ruku a popřeje se. Jinak jsem v pubertě taky prodělala období vzdoru proti kostelu, ale myslím si, že teď jsem si našla v duchovnu trochu svoji cestu… Hlavně přípravy před svatbou s otcem Jiřím mě hodně obohatily. Je to tak pokorný a zároveň silný a moudrý člověk… Musím teda říct, že hlavně mamince záleží na tom, abychom chodili do kostela… Co se týče jazyka, tak jako svoji mateřštinu cítím „po naszymu“. Je mi to nejpřirozenější, ale je pravda, že stejně jako M. D. používám češtinu pro nějaké odborné výrazy. „Po naszymu“ nemá takovou slovní zásobu, anebo ji možná ani neznám, ale často se mi stane, že potřebuju nazvat něco třeba technického a „po naszymu“ slovo pro to není, tak to řeknu česky. Jinak mám „po naszymu“ strašně ráda, je to pro mě symbol domova. Taky se mi moc líbí jako jazyk sám o sobě. Přijde mi, že je takový vtipný a že má „jiskru“, je to asi v tom, jací jsou lidi tady, že je tady více takového sarkastického humoru, který mám ráda. Třeba pražština mi přijde taková nudná a umělá… kdežto „po naszymu“ jakoby víc odráží život, ale to je zas asi tím, že mi je bližší život tady… Nikdy jsem nezažila, že by se kvůli „po naszymu“ někdo na mě díval jak na burana, spíš se to všem vždycky líbilo, hlavně v Praze, když jsem tam přišla, tak to znělo tak cizokrajně, že to byla taková zajímavost… Jinak u nás v obchodech někde mluvím „po naszymu“, jinde, kde vím, že neumějí, tak česky. Ale „po naszymu“ mluvit na veřejnosti jsem začla až později, kdysi jsem se styděla a měla jsem to jenom za jazyk, kterým mluvíme doma. Na úřadě a tak mluvím automaticky česky. Chodila jsem do české školy a tam jsme mluvili česky, ale nějaká slůvka určitě tež byla „po naszymu“, vesměs všechny děcka to znaly, buď z domu, nebo od svých prarodičů. To, že doma mluvíme „po naszymu“ a česky zároveň, mi nikdy nepřišlo divné. „Po naszymu“ s maminkou a M. D. a s tatínkem česky. Je to jasné, jak v tom člověk od malička vyrůstá, tak to je normální… Další věc jsou Poláci, když jsem o tom mluvila s tolika lidma, tak je pro mě složité uvažovat, jak to vlastně mám já sama. No, vadí mi určitě taky to „Zaolzí“ a ty neobjektivní řeči lidí, kteří jsou na tohle téma zatížení… Taky si říkám, že je dost pochybné, jaká polská literatura na tohle téma často vychází… asi to už navždycky zůstane takové bolavé místo. I když třeba si myslím, že v tom Těšíně se na tom snaží pracovat – společný filmový festival obou měst, bude se stavět, nebo už je postavená lávka přes Olzu – jo a taky nemám ráda ten název řeky Olše, to vymysleli komunisti, před tím to vždycky byla Olza. Jinak z Poláků za hranicí mám dojem, že jsou obecně o dost milejší, než Češi. Češi se jaksi musí trochu snažit, někteří, ale z Poláků mám dojem, že jim ta zdvořilá srdečnost je opravdu vlastní. Všem. Co se mi tak jako líbí, to je když jedeme do Castoramy, což je něco jako Obi a takové, tak tam všude je plno ochotných prodavačů. V českých obchodech mám vždycky stres z toho, že se potřebuju někoho zeptat, nikdo není na dohled a většinou ani moc k nalezení. Když někoho nakonec najdete, tak vám řekne, že ale není z tamtoho oddělení a že neví. No, a to je v té Castoramě úplně jinak, tam se to prodavačama jenom hemží, jsou tam i mladé slečny, upravené, žádné zadepkované nevzhledné třicátnice, které mají trauma, že pracují v takovém obchodě. K Čechům jsou tam vstřícní, nevadí, že tam člověk mluví česky a co je pro mě nejdůležitější, ani nevadí, když člověk přesně neví, co chce, protože já těm technickým 118
věcem moc nerozumím, ale nemusím se cítit jako mamlas, když se potřebuju zeptat na nějakou věc, která je zkušeným stavitelům úplně jasná. Třeba jaké lepidlo na obklad, atd… Určitě se shodnu s ostatníma, že Poláci jsou daleko lepší obchodníci a mají úplně jiný přístup k zákazníkům…No a naši takzvaní „čeští Poláci“…? No, to jak kteří, někteří, mi přijde, že mají potřebu se silně vyhranit, když teda žijou tady a vyjadřují se o České republice, o společnosti, atd. dost špatně, tak to se mi zdá pokrytecké…, ale jinak se mi třeba moc líbí, že máme v těšínském divadle taky polskou scénu, to mi přijde takové ojedinělé a hodnotné…jednu dobu se mi taky zdálo, že ti polští herci jsou daleko lepší než čeští, ale teď se to prý už srovnalo…naši mají předplatné na obě scény, tak mají přehled… No, a Poláci tady přímo v dědině…? Nikdy jsem s nima moc nekamarádila, i když tady nějací vrstevníci budou…nikdy jsme se nikde nepotkali, já jsem si vždycky hrála jenom s Romankou, což je Češka…s těma Glacama, což je největší polská rodina tady – je jich strašně moc, i chlapi, kteří se do rodiny přižení, tak si berou tohle jméno a jsou taky vesměs všichni docela bohatí…no, tak s něma jsme se viděli vždycky jenom v kostele, protože ti kluci všichni skoro ministrantujou, tak jsem to taky možná vnímala tak, že to jsou ti ministranti…byl to pro mě takový jakoby exotický, neznámý živel, ale ne hlavně tím polstvím, ale že to je takový klan…Jo, ještě jsem zapomněla napsat, že Polky se obecně líp oblíkají, mají vkus, to co člověk někdy vidí na ulici v Českém Těšíně, jak ty Češky jsou schopné se vyoblíkat, to je děs…no, a Polky vždycky elegantně, šik, oblečení, účes, doplňky…taky mi přijde, že jsou kulturnější, když jsem byla naposledy na tom festivalu Kino na hranici – Kino na granicy, tak tam během toho jednoho večera na zahájení byla drtivá většina mladých Poláků…nevím, jak to bylo pak, samozřejmě to mohlo být pak třeba půl na půl, nebo naopak, ale tak nějak mám dojem, že jsou v těhle věcech více na úrovni…to se mi líbí, ale je mi líto, že my jsme tak více na ten konzum….hlavně u té mladé generace mi to přijde…mám dojem…, aspoň v tom Českém Těšíně, vždyť kolik u nás prodává Vietnamců naprosto nekvalitní, nevkusné věci, mají to vyvěšené venku, takže někdejší výstavní ulice, kterou jezdila tramvaj je ověšená plastovýma pruhovanýma taškama na nákupy a taky alkoholem za výlohama…nemám nic proti Vietnamcům jako takovým, ale kdyby to svoje zboží nevystavovali venku a dbali trochu na ty výlohy, tak by tomu Těšínu moc pomohli…V polském Těšíně nic takového absolutně není, tam jsou obchody krásné, čisté, už dveře jsou často nějak zajímavé – kování, nebo tak, no prostě něco úplně jiného…achjo, až mi to je líto… A jak s Polákama obecně…připadne mi, že si nehrajou jenom na tom svém malém písečku, jako my Češi, ale jsou schopni vidět mezinárodní záležitosti v souvislostech…umí být partnery, kdežto my bychom jenom brali výhody, ale nic po nás nikdo nesmí chtít…za to ale může hodně Klaus, mám dojem, ten má určitě svůj podíl na tom, že se zvolna propadáme do zahleděnosti do toho našeho malého skvělého českého národa…ale je to dáno taky historicky, i nějakou tou abstraktní národní povahou, která tam taky je, i ta nesrovnatelná velikost obou států hraje velkou roli…Já se rozhodně cítím jako Češka, ale silně cítím vazbu k tomu našemu regionu, myslím, že se zdejším Polákem bych si byla určitě bližší, než s nějakým člověkem z Varů. Prostě to důvěrné prostředí spojuje. Když se vrátím k těm Polákům, tak se mi nelíbí jedna taková úplně jakoby prkotina a to, že mluví strašně nahlas a dynamicky, mě to trochu vyvádí z míry, protože mám spíš ráda klidný hovor, ale oni jak spustí, no hlavně na trhu…ale patří to k tomu, k nim a mám je s tím vlastně ráda, prostě je to charakteristické pro ten můj domov, od raného dětství mě naši brali na trh do Polska, tak to mám tak zažité, ten hovor, že by mi to asi chybělo, kdyby mluvili jinak…
119
Vzpomínám, jestli jsem někdy zažila nějaké střety kvůli národnosti…no přijde mi, že v naší generaci to už je úplně pasé…Takové ty oblíbené hlášky, co kdo „mo na dupie“, to jsem snad nikdy od vrstevníků neslyšela. Spíš jsem tak cítila, že tam všichni rádi chodí nakupovat, protože tam je daleko lepší oblečení než tady. Musím se přiznat, že než jsem začala studovat historii našeho kraje k této práci, tak jsem o ní moc nevěděla. Ve škole nám o tom něco říkali, ale mám dojem, že snad jen ve dvou hodinách, takže se mi to míchalo…No, ale nechci to svalovat na školu, člověk má sám plno možností, jak se o tomhle dozvědět víc. Nevnímala jsem to nikdy jako něco palčivého, co bych si potřebovala ujasnit, spíš jenom jako takovou zajímavost z dějin… No, a koho bych si tak vybavila ze známých polských osobností? Určitě papeže Jana Pavla II., pak Marylu Rodowicz, to je zpěvačka, kterou měla ve své době maminka ráda, pak skokan Malysz, Tusk prý je dobrý…z těch místních určitě Renata Putzlacher, ta tady dělá hodně hodnotných kulturních věcí, spolupracuje s Nohavicou, s Těšínským divadlem. Ještě jsem si vzpomněla na ty česko-polské nápisy…já proti nim nic nemám, sice je někdy srandovní, jak ty české ulice v polštině zní a je to možná takový znak hyperkorektnosti, u vesnic mi to třeba přijde pádnější, ale u těch ulic to zní trochu srandovně. No, ale jsou na to asi nějaké normy – když menšina dosáhne určitého procenta, tak se to tak udělá, takže mi to přijde normální, mě to nevzrušuje. Zamazávat je jako popírat realitu toho, že tady Poláci žijí. Já jsem nikdy v PZKO nebyla, byli jsme s nima akorát na výletě v Krakově. Maminka měla v nočním stolku takové malé kovové vlaječky PZKO a tež jakousi knížečku na sbírání členských známek, tak to se mi líbilo, nevěděla jsem, co to znamená, ale prišlo mi to takové důležité. Vím, že každý rok pořádají ples, který je prý fajný, dělají tam dobrý program, hudbu, pak taky kolem Seslani Ducha Śvietego se smaží jajecznica u kapličky…Teď tam v tom jsou asi mladší lidi, ale kdysi jsem to vnímala jako takový spolek místních polských starochů… Na konec zbývá domov…já to silně cítím tak, že jsem doma tady, ve Stanislavicích v našem mikroregionu…tady to je opravdu doma. Když jsem jinde v republice, tak se tam necítím jako cizinec, ale není to prostě doma, vždycky jsem cítila, že se tady budu chtít usadit. Mám silnou vazbu k našemu domu a když se narodil Toníček, tak to cítím ještě o něco víc…Vím, že tady obecně v kraji je co zlepšovat – není tady vůbec tolik možností individuálního rozvoje, jako v Praze, lidi tady žijí víc z „roboty, do roboty“ a nějaký osobní rozvoj, nebo co se týče výchovy…V Praze je strašně moc možností, jak se vzdělávat, semináře na všechna možná témata…duchovno, kultura, politika, výchovné přístupy, strava, ekologická témata…no strašně moc…Věřím, že i tady by se to dalo trochu obohatit, kdybych se do toho zapojila, tak by mě to jako člověka asi hodně naplňovalo…
120
