ČISLO 1
•
ROČNIK
I
•
6.
ČERy N A
, ....
•
KČS
SEDMIKRASKY Miroslava Adámková
i\ndulička
sedí tiše, tiše, iiše, sotva dýše. Jak skřivánek písničku vUe ~ kvítí kytičku
Jedna, druhá, třetí kráska, čtvrtá, pátá sedmikráska. Ui je celá kvtíčka jak skřivánčí písnička. , .
.
~.
U2 TONIKA MYJ! KaTel Vlá!ek
Náš Toník se nerad myje. Jen si poslechněte, půjdete-Ii navečer kolem našich vrátek, jak křičí. Jé, to je hanba, Toníku! Od rána běháš . po silnici, nohy máš samý prach. Le4eŠ po stromech a ruce se ti lepí smolou. A odpoledne jsi byl na borůvkách, viď: vousy máš od ucha k uchu. Ale takhle tě máma k večeři nepusó! Pojď, Toníčku ke studni a pěkně se umyjeme! Tak vidíš . .. A pročpak se ti ptáčkové tolik ro;:ez.pívali? Nekřič a poslouchej' Slyšíš? Zpívají si o tobě . Teď ~píval kos: Fijú, fijú, fijou, \Ii Toníka myjou. A jiřička se přidala:
Cin, čiří, čiří, křičí
A ten
tvůj
jako čtyři. holoubek si nakonec z,avrkal: Vrků , vrků, vrků,
bude to mít s krku. A holoubek má pravdu. A Toník už. nekřičí, chce slyšct. co si o něm ptáčci povídají dál. Poslouchá a poslouchá. Ale nei ptáci ~ustili novou písničku. byl už. Toník čistý jako sníh. Však si dá ~ítr.. na ty pt;,čky ro~nrl
KOCOUR PLETE Ivan Sn/žek
Není nit jako nit, tuhletu si, Zrzku, chyť, nebuď jako nekňuba, klubko se z ní vyklubá a Z klubíčka pletení pro ruce jei nelení. 88
se kutálí, . . ty mu) svete, Klubíčko
.
Zrzek nerad z,ahálí, plete, plete, ze vzduchu, z paprsků zlaté šaty pro Zrzku.
ZAJ!ČEK PANAčEK Marie Va!áková
Pepík má kamaráda Karlíka. Umluvili se spolu, že půjdou na houby. Vzali košíčky a vydali se k lesu. Les byl blízko vesnice. Prošli mladým lesem na velikou paseku. Rostlo tu mnoho mladých buků, bfuek, habrů a smrků. . Prostředkem paseky se táhla široká alej, která vedla ~pět ke vsi. PO' dél aleje rostly ve vysoké trávě hříbky a křemenáče. Svítily krásnými, hnědými a červenými hlavami v zelené trávě jako drahokamy . . Hoši pobíhali po aleji a vběhli i do paseky, kde hledali pod kaidým stromečkem.
Košíčky již, měli téměř plné, když, je něco polekalo. Pod nohama jim vyhupl zajíc. Rozvlnil se vřes a všechny stromečky, kudy utíkal. Vyběhl za alej . Zastavil se. zaposlouchal. Posadil se na bobeček a chvíli si oddechl. Potom se pasta vil na ~adní nohy a rozhlédl se kolem sebe. Pepík a Karlík kulili oči. Neviděli ještě nikdy panáčkovat zajíčka. Vzali se za ruce a dívali se tiše na milého h;di\'ce.
KOLOTOČ Frantiiek Hrubín
Kolo, kolo, kolotoč ,,, tocl se a neVl proc, ."
dokolečka, dokolečka, Pepík volá na dědečka:
Koukej, koukej, dědečku, jak se točím v kolečku! Chyt mě, dědo, chyt mě, dědo! Jen se drž., ty neposedo!
·u.
JAKý
JE
DEN?
V. Osejeva
Kobylka vyskočila na nožky. Pak vypískla:
kopeček, nahřála
si 2;elená 2;áda a
třela
si
"PH-e-e-e-k-rásný den!" •
. "Od-P"P-omý!" o2;vala se však dešcovka a 2;aryla se hlouběji do suché 2;emě. "Jakže?" vyskočila kobylka. "Vždyť na obloze není jediného obláčku. Sluníčko tak skvěle hřeje. Každý musí říci, že dnes je překrásný den!" "Ne! Deštík a teplé kaluže - tomu se říká překrásný den." Ale kobylka s tím nesouhlasila. "Zeptáme se třetího," romodly se. A právě kolem nich vlekl mravenec na 2;ádech jehličí :z; \)orovice a :z;astavil se, aby si odpočinul. "Pově:z;te nám," obrátila se k němu kobylka, "jaký je dnes den: krá.sn Ý nebo škaredý?" Mravenec si utřel nožkou pot a 2;amyšleně řekl: "To vám povím až po 2;ápadu slunce." Kobylka i dešcovka se tomu podivily. . YkI" " N II COZ, poc ame. Po 2;ápadu slunce přišly k velkému mraveništi. "Tak jaký byl dnes den, vážený mravenče?" Mravenec uká2;a1 na hluboké chodby, vyryté v mraveništi, na hromady borového jehličí, které sem dopravil, a řekl: "Dnes byl znamenitý den . Dobře jsem pracoval a proto si mohu ,
spokojeně odpočinout . "
100
z
ruštiny
přeložil
Petr Denk.
.... -.,: .....
------_....... -
FENIČKA
.A
MEDVĚD
N. Byljev
Kdo se koho bojí - člověk zvířete nebo zvíře člověka? Poslechněte si, co se mi jednou přihodilo. Byl jsem zeměměřičem a pracoval jsem v maličké vesnici, zapadié v hustých severských lesích. Hospodáře, u kterého jsem býval, nazývali I van Filipič a jeho dcerku - Feničkou . Feničce bylo 13 let. Sama si říkala vážně: Feodosie lvanovna. Hle, co tato Feodosie Ivanovna jednou zažila. Jednou večer, počátkem srpna, když se stádo vracelo domů, chyběla Feničce hnědá kráva. Byla to její nejmilejší kravička, kterou sama krmila, napájela i dojila. Zůstala kdesi v lese. Fenička se dlouho nerozmýšlela a vypravila se krávu hledat. Cestou, hned za řekou, nasbírala plný březový džbánek brusinek.
UU.
Dlouho hledala, ale krávu najít nemohla. Už se stmívalo a uk~ly se hvěwy. I nohy už. Feničku bolely. "Jak chceš," řekla si dívenka. "Když. nechceš domů, přenocuj si v leáe, ty hloupá! Možná také, že se kráva vrátila bažinami do vesnice sama. " Feňa usedla na kámen, ~ula se, přes rameno si přehodila malé, ploché střeVíce na plstěných podpatcí::h a na boso šla dál. Kráčí ~ soumraku rosou, nahlíiído křoví, neuvidí-Ji někde krávu, a brouká si při tom. A u cesty je spousta jahod. "Sem se tak vypravit s kamarádkami," myslí si Fenička. A najednou slyší před sebou jakýsi hluk - supění, praskot. Zvedne • cestičky, ~ křovím, ~dkem k Fehlavu a vidí - krávu. Stojí na ohybu ničce a se skloněnou hlavou se ryje v trávě. "Jdeš!" ~volala dívenka. "Jaký jsi ty hloupý tvor. Všechen dobytek je už. dávno doma a tys tu u~la. Nu počkej, já ti dám . .. " Tichounce se přikradla ke krávě a přetáhla ji po ~dku svými stře víčky. "Tu máš, ty tulačko. A hajdy domů!" A kráva ~bručí medvědím hlasem, vyskočí nad Feniččinu hlavu a uhání do křoví . . . . Medvěd. Obrovský huňatý medvěd. Stál tu, nic netušil, sbíral bru·..sinky a najednou .. . Feodosie Ivanovna tak vypískla, že se o~věna nesla celým lesem. Jako vichřice letěla mlhou po cestičce . Kdepak medvěd, ani ~jíc by ji nedohonil. Džbáneček jí upadl na ~m a jahody se jí ro~ypaly ... Běda! Přišli jsme s Ivanem Filipovičem ~ práce domů a na stůl jsme postavili samovar. Sedíme na lavici před chalupou a ro~mlouváme . Najednou s pláčem a nářkem se přižene do vesnice Fenička . Cože? Jakže? Sám jsem se polekal, když. jsem slyšel, co se jí přihodilo . Ivan Fitlpovič, najednou, neřekl ani slova, popadl pušku a sekyrku, narazil si čepici a vyběhl ~ dO\11u. "Kampak, kam?" "Mlčte," povídá. "Rychle utíkejte, u·vidíte." Běžíme cestičkou do lesa. Vidíme, že všechno je tak, jak vyprávěla Feňa. Na ~mi leží rozšlápnutý dž,báneček, po jahodách lewu mravenci, 10~
kolem jsou pošlapané a mokré brusinky. To medvěd je tak uslintal. A křovím je vyšÍapaná zrovna celá cesta: tudy, jak vidět, se pustil do lesa, kdyi Fenička ho pro nic za nic vystrašila. Ivan Filipovič zahnul s cestičky a hbitě vykročil medvědí stopou. "Nezůstal jsem za ním, ale, abych pravdu řekl, byl jsem neklidný: nechápal jsem, ie tak statečně běií přímo za rouuřeným zvířetem. Ivan Filipovič J:atím 2;volnil krok, J:astavoval se, ro2;hUiel se a na. konec se docela zastavil a ruku vztáhl vpřed: tam na mýtině proti nám bylo vidět jakousi temnou hromadu. Nad lesem stál už vysoko měsíc. Podíval jsem se líp a vykřikl jsem. Na louce nehybně Idei medvěd, tlustý čenich strčil pod kořeny obrovské osiky a oči si přikryl tlapou. Ani se nehýbal. Byl mrtev. Přikryli jsme nešrastného lesního tuláka větvemi a různým harampátím, aby ho nenašli ostatní obyvatelé lesa. Hlučně rozmlouvajíce vypra\~1i jsme se domů pro koně. Tll jsem se teprve dověděl, jak bojácný a nervosní je medvědí národ. Nejvíce ze všeho se prý bojí překvapení. Když se k medvědovi přikradeš a najednou ho vystrašíš - vrhne se s ře vem tam . kam ho vedou oči. Ubáill, neohlížeje se na cestu, cestou všechno láme, naráží na stromy a bojí se ještě víc. A je-Ii strach příliš silný, někdy se stává. ie medvěd strachem i pojde. Proto se také cichvaty nepřemovtelného strachu u lidí nazývají "medvědí nemocí". Do vesnice přivezli ·medvěda stěií. Kůň stále sebou tlouklo oj, kapala s něho pěna. celý se chvěl, frkal a ve strachu se díval úkosem nazpět. Celá vesnice se sběhla podívat se na Míšku. Jen Feodosie Ivanovna, Fenička, nepřišla vůbec, byť ji sebevíce přemlouvali. Seděla v jizbě za stolem, na hlas vzdychala a velkou dřevěnou rud pojídala kyselé mléko se suchary. Sní dvě, tři lžíce a rozvzlyká se. I copánek jí uraženě poskakuje.
"Co je mi po něm!" řekla na hněvaně, když už na ni velmi naléhali, aby se přece šla na medvěda podívat. "Rozsypal mi všechny jahody, takový to byl hlupák ... ! Nemám tyhle medvědy ráda!" Přeložil
Petr Denk.
:t03
, ŠPAČEK Čáry,
máry, fuk, jsem jak černý kluk. Čáry, máry,láry, fáry, 2;jara chodím na žížaly, v létě, ať se propadnu, kaž.dou třešrů ukradnu. Čáry, máry, fuk, jsem jak černý kluk.
VRABEC JiH Jetel<
V raoce, chlapče 2; ulice, máš od bláta střevíce. Vím, chceš přečkat krutou a abys nedostal rýmu, skáčeš jako opice.
~mu,
VRANA
Krá, krá, krá.k, nosí černý frak. Nad komíny k městu letí, děsí lidi, děsí děti, krá, krá, krá.k. Krá , krá , krá.k , je vran celý mrak. U lesa se ro2;krákaly, d'va 2;ajíčky uklovaly, krá, krá, krák. Krá, krá, krák, .. nemějte 2; nich strach. Všechny z flinty postřilime, duchny peřím naplrúme, , tak, tak, tak. .0$
JURKA ZE SOTŮRKA N. Ogn
Byla jednou jedna holčička Maryška, měla tatínka, maminku a dům. Tu jednou ujeli tatínek s maminkou daleko a už. se nevrátili. V domě vypukl požár; dům shořel na troud. Maryška z.ůstala úplně sama. Jde po cestě a pláče . Potká ji stařeček a ptá se: - Pročpak, děvečko, pláčeš ? - Jak bych neplakala, tatínek s maminkou odjeli a už se nevrátili a domeček shořel; nemám kde žít. • A stařeček povídá: - Té svízele se snadno ibavíme. Hola, Jurka, vylez ze sotůrka! Stařeček rozepjal mošničku a hned z. ní vyskočil človíček veliký jako palec a začal sekat, strouhat a z.atloukat hřebíky . Pravou rukou řeže a levou zatlouká hřebíky. A byl z toho dům - velikánský. - Tak si tu hezky žij, děvečko - řekl stařeček, vzal Jurku a odešel. "A tak si tu Maruška v domečku hospodaří, sama si nosí vodu, štípe dříví, peče placky - a nenaříká. Jednou v noci kdosi klepá na okénko. - Kdo tam? - ptá se Maruška tenounkým hláskem. - - Vpust mne, budeme žít spolu!" - odpovídá za oknem zvířecí
hlas. 108
A kdopak jsi?
- Já jsem šedý vlk. - A nesníš mne? - To se ví, í.e ne! Maruška pustila vlka a ten sotva vešel, šup a ui byl na peci. A tam si lehl. - Dávno jsem ui hledal teploučké místečko - povídá. Přijde ráno, třeba přinést vody. Povídá tedy Maruška vlkovi. - - Je třeba jít pro vodu. Ale vlk si chrápe na peci, jako í.e nerozumí. Maruška přinesla vodu, je třeba zatápět. - Hej, vlku, naštípej trochu dřeva - povídá Maruška. Ale vlk s pece jenom chrrr, chrrr - jako by se ho to vůbec ne' týkalo. Maruška zatopila, přistavila blíny, navařila polévky, sedla k obědu a ui se í.ene také vlk. - Proč ne - povídá - naobědváme se. A všechno sciral. Chňap a ui to bylo. Skočil zpátky na pec a usnul. Druhý den jde Maruška pro vodu a pláče. Potká zase toho stařečka. - Pročpak pláčeš děvečko? - Jak bych neplakala? Přišel vlk, rozvalil se na peci a já mu musím vodu nosit a jídlo podstrojovat. Je mně těiko samotné. - No, té svízele se snadno zbavíme - povídá stařeček. - Jurka, polez ze sorurka! Jurka vyskočil, pustil se rovnou do chaloupky, vyskočil vlJru za ucho a poča I běhat, skákat, metat kozelce, štípat a kousat. Vlka to lechtá. Vyskočí a peláší rovnou do lesa. A Jurka v kožichu skáče, běhá , metá kozelce a štípe. Vlka to lechtá čím dál více. Běií, co může. Ale vidí, í.e je všechno marné, í.e Jurkovi neuteče. A tak se dá do prosíka: - Juříčku, ui mne nech! Ut jsem celý ulechtaný, od smíchu jsem ui slahý jako moucha. - A budeš pracovat? - ptá se Jurka. - Všecičko udělám, jenom mne ui nelechtej. Jurka přestal lechtat a odešel se stařečkem. Vlk zašel pro vodu, naštípal dřeva, Maruška napekla perníků; potom pěkně poobědvali.
.0.,
A tak si krásně žijí: Maruška v jedné světničce, vlk v druhé. Jednou v noci jim kdosi klepá na okno. - Kdo tam? - ptá se Maruška. spolu - odpovídá silný zví- Vpusť mne k sobě, budeme řecí hlas. A kdqpak jsi? - Já jsem medvěd. - A nesníš mne? - Když mne nakrmíš, tak ne. Maruška otevřela a medvěd rovnou na pec, shodil vlka a sám se uvelebil a usnul. , Přišlo ráno a bylo třeba pi·inést vodu a jet do lesa na dříví, ale nebylo saní. Pro vodu poslala Maruška "V lka a budí medvěda. -- H ej, pane medvěde, vstávejte; musíme do lesa pro dřevo a saní , nemame.
ut
108
\
Ale
medvěd
jenom chrrr, chrrr, opravdu, jako by
vůbec
neroz,-
uměl.
A tak musela Maruška pro dříví sama. Do lesa bylo daleko a sněhu mnoho. Maruška jde a pláče. Potká z.are toho stařečka. - Proč pak, děvečko, pláčeš? - Jak bych neplakala, v noci přišel medvěd , shodil vlka s pece, ale pro dříví jít nechce a sáňky nemáme. - No, tu svízel snadno překonáme -- odpověděl stařeček . - Hola, Jurka, vylez ze sotůrka! Ze sorurka vyskočil človíček, o nic větší než palec, a začal sekat,
strouhat a ~tloukat hřebíky. A byly~ toho saně . Potom se Jurka pustil do domu, vyskočil na pec, v ruce drž.el ~voneček . A teď ~čal ~vonit medvědovi do ucha: cingy-lingy-link, cingy-lingy-link. Medvěd se probudil, plácl se tlapou ~ ucho, ale tam nic. Jurka už. ~ druhým uchem ~voní, co mu síly stačí : Cingy-lingy-link, cingy-lingylinko Medvěd se obrátil na druhý bok, plácl druhou tlapou, ale ani tam už. Jurky není a ~voneček ~voní a zvoní. Medvěd se dopálil a ~čal se tlouci po tádech a po bocích, jenomie Jurku pořád nemůŽe trefit, a tak :z;a.řval: - Tak už. přece přestaň ~vonit . Co ode mne chceš? - Jeď na dřevo a potom přestanu - povídá Jurka. - Ale jak, vidyr nemáme saně! - Copak, sáňky jsem už. udělal. Medvěd se ~přáhl do saní a jel do lesa na "dříví. Jurka se stařeč kem odešli. A tak si žijí pěkně pohromadě, Maruška, vlk i medvěd . Vlk nosí vodu, medvěd voz.í dříví a Maruška vaří. Ale jednou odešli z domu všichni tři najednou a ~tím dům shořel. Vrátili se - domeček nikde. Co počít? - Jurka ze sotůrka! - ~čali křičet - pojď honem! Postav nám domeček! Křičí, křičí
- ale nikdo nepřichází. Tu povídá Maruška: - Víte co, postavme si dům sami. A tak začali stavět dům . Medvěd kulí klády, vlk je přiřezává a Maruška zatlouká hřebíky. A byl Z toho dům - velikánský. Hezky se tam usadili, žili, života uiívali i písničku :z;a:z;pívali: Bilim bum! Bilim bum! Máme krásný dům , máme krásný dům . /
IUJ
MOUCHA
MIC Jiři
František Hrubin
Hejný
,
Do mléka mi leze moucha, volám na ni. neposlouchá" počkej, posleclmi mne přece, utopíš se jako v řece.
Kuli, kuli, kulilíč, zakutálel se mi míč, vlez pod postel, táto, ten míč stojí za to!
•
HADANKY Sedí, sedí na střeše, kouří tabák, nekřeše, • mu hon .. . a prec (·U! w o}f)
CJi,odi v koruně - král není, nosí ostruhy - rytíř není, má šavli - - husar není, k ránu budívá - ponoc:ný není.
Visí, visí visatec, pod ním stojí chlupatec; až visatec upadne, chlupatec ho popadne.
(·m Ot/O"}/) Toto
l' ~ lo
(" ~dan
'D
pnlVZJ
i1ustro".1 Václa" K_rel.
Vydá"aj f nakladar,.ISlv( Práce a SVal. črsk e mládd.t' (ualdadatcb l\" Mladá f .. ullt:. ,. N akla "rácr . Vychá7.i ř' lrna c lidt'nn ě. ptC'dpl:u ué na 10 tlsd Ki'll :\0-- vfoC lně 1)(~ l ov niho. l 'tf' 1 Pok spot itelny 620 '"' 6. A. id í: Frant ikk Hru bin . Dr. ~'I ilo~ Holas, Or. a"l."li,lav Mt"II('ák . Oň p o vi' d n ý r ,.d a k t o r : f'ranlik k Hrubln . R c chk ('I' a a d lil i n iSI race : Pra ha II .. Vádav. sk'; nám . 15. Id . 391_.1)1 · 59. O P(I\"Olt:lll ncw ;nO\' ýC'h :w ámek 7. a~:ld:\ II O . Dohlroad potl. úfad Pra ha 2.; , Tiskne Melantrich a . s. \' I' naze,
d. a l ť" l :
111
KOUSKY MLÁDENCE FERDY MRAVENCE Q!ldřej
Ferdo, miminka nám Honem plenky! Dvě
pláčí. tři stačí.
SekOTU
Pavouček
má plátna dosti, nM.ky ne, a to je k 'Zlosti.
....-------".
Pane škvore, chcete medu? Pojďte honem, já vás vedu!
Do medu se s chuú dejte a přitom si ~třihejte!
Skvor si medem nacpe pusu, plenky stříhá kus od kusu.
Chůvičky
si Ferdu chválí, miminka do plenek ·balí.