Úředníkem za 300 tisíc měsíčně 9

5

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 30. 1.— 5. 2. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Mein Gott, dostali Mrázka 4 V Cesta po kyanidovém Labi 5 Vláda se chystá zavřít Lety 8 V Sbohem a Hamas 10

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Úředníkem za 300 tisíc měsíčně 9

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Mohl špičkový sportovec ve 30. letech v Německu reprezentovat svou vlastní individualitu, nebo musel být nevyhnutelně ztotožňován s nacistickou třetí říší? Právě na tuto otázku odpovídá životní příběh Maxe Schmelinga, německého boxera, který zemřel před rokem, o sedm měsíců dříve, než by se dožil stovky. Teprve pozvolna a nenápadně vycházelo najevo, že člověk, jemuž byla kdysi dávána nálepka nacistického idolu, byl ve skutečnosti spíše plachý muž, který s rasistickou ideologií nejenom nesouhlasil, ale přímo jí odporoval.

Slušný člověk Max Schmeling Mlátička, kladivo. Tak zní dnes běžná přízviska boxerů. Není příliš divu. Extravagance borců typu Mikea Tysona dávají zapomenout na dobu, kdy se boxu říkávalo pěstní šerm. To ovšem nebyl Schmelingův případ. Narodil se v rodině námořníka a vyučil se kupcem, ale již v 18 letech vstoupil mezi profesionální boxery. Na tom není nic výjimečného. Výjimečná dráha začala až v roce 1930, když se stal v New Yorku na dva roky mistrem světa v těžké váze. Ale to hlavní mělo teprve přijít. Moci se chápou nacisté a v roce 1936 Schmeling opět v USA poráží „neporazitelného“ Joea Louise. To je čerstvá voda na hnědý mlýn propagandy nadřazenosti árijce nad černým Američanem. Schmelinga k sobě zve Goebbels i sám Hitler, ale boxer všechna jejich přání odmítá – nevstoupí do NSDAP, nevyhodí svého amerického (židovského) manažera Joea Jacobse a nerozvede se s českou herečkou Anny Ondrákovou. V červenci 1938 ovšem odvetu s Louisem prohrává – jak se později svěřil, byl nakonec rád, že tím ztratil přízeň nacistů. O pár měsíců později přichází „křišťálová noc“, Schmeling ve svém hotelovém apartmá v Berlíně ukrývá dvě děti svého židovského přítele Davida Lewina a pak jim pomůže do ciziny. To se nevědělo až do roku 1989, kdy Henry Lewin Schmelinga pozval do Las Vegas, aby mu poděkoval za záchranu života. Jenže nacisté úplně nezapomněli. V roce 1940 Schmeling rukuje do wehrmachtu a je vysílán na nebezpečné akce. Když už měl mít Hitler poraženého hrdinu, tak raději mrtvého. Při parašutistickém výsadku na Brity obsazenou Krétu se sice někdejší mistr světa těžce zraní, leč přežije v lazaretu. Po válce se ještě nakrátko vrátil kvůli obživě do ringu, ale v roce 1948 pověsil boxerky definitivně na hřebík. Později v Německu zastupoval Coca-Colu. Spřátelil se s Louisem, často ho navštěvoval i finančně podporoval, a když Joe Louis v roce 1981 v nuzných poměrech zemřel, Max Schmeling mu zaplatil slušný pohřeb. Sám zemřel jako bezdětný (18 roků po Ondrákové, s níž strávil 54leté manželství) a v závěti veškeré své peníze odkázal trpícím lidem. Příběh Maxe Schmelinga má v sobě jedno stále důležité poselství. Samozřejmě zdaleka ne každý má na to, aby organizoval atentát na Hitlera jako plukovník Stauffenberg v Německu či se prostřílel na Západ jako bratři Mašínové u nás. Ale i bez takové nátury může člověk, nota bene sportovní hvězda, přežít totalitu, aniž by ztratil tvář. – ZP –

30. LEDEN–5. ÚNOR 2006 V RESPEKT 5

Vzpomeň si na Goldu, Íráne Scénáře obrany proti jaderné hrozbě Teheránu

P

rvní zemí na světě, která bombardovala jaderný reaktor, byl Írán. V říjnu 1980 stíhačky íránského letectva vyslané ájatolláhem Chomejním zaútočily na irácký jaderný reaktor poblíž Bagdádu. Útok, který se uskutečnil několik dní po vypuknutí irácko-íránské války, se nezdařil, stal se však precedentem, jehož je možné obratem využít proti tomu, kdo jej sám stanovil. Z hlediska Izraele není totiž stát, jehož vůdcové otevřeně aspirují na jeho zničení, o nic méně legitimním cílem, než byl svého času Irák pro Írán a vlastně o několik měsíců později, v červnu 1981, i pro Izrael. Izraelský útok se ovšem tehdy setkal s jednoznačným úspěchem.

Možná přijde Predátor Nikdo by neměl podceňovat odhodlání Izraele zabránit opakování židovského holocaustu. Nejedná se pouze o propagandu. Náčelník izraelského letectva Eliezer Škedy, jenž by pravděpodobně velel jakékoliv válečné operaci v prostoru mimo přímé sousedství izraelských hranic, opakovaně všem připomíná, že je synem rodičů přeživších holocaust, a přísahal, že podnikne cokoliv, co druhou takovou hrozbu pomůže odvrátit. Současný íránský režim přitom nezpochybňuje pouze izraelské teritoriální nároky, ale samou jeho existenci. Představte si Českou republiku, která je natolik nepřátelsky naladěna vůči Slovensku kvůli jeho odchodu ze společného státu, že pomýšlí nejen na okupaci a připojení země, ale rovnou na její vyhlazení. Mezi Íránem a Izraelem je nastolena zásadní nerovnováha. Írán má silnou touhu získat jaderné zbraně, ale postrádá schopnost je vyrobit. Izrael má podle vojenských expertů možnost přerušit životně důležité články íránského řetězce, ale netouží po tom. Bez ohledu na skeptické hlasy po celém světě izraelské letectvo již celá léta plánuje, nacvičuje a simuluje nálety na velmi vzdálené cíle od Bagdádu po Tunis nebo cíle dále na východě. Od iráckého útoku raketami Scud v roce 1991 byly takové akce hlavní součástí doktríny počítající se zastrašením nepřítele, což znamená, že k dosažení kýženého cíle není přímo nutné zničit konkrétní cíl. Západní Írán je od Izraele vzdálen 1300 kilometrů, při cestě tam a zpět je to samozřejmě dvojnásobek, pokud by ovšem Izrael nemohl využít nějakou základnu nebo rakety odpalované ze země či z ponorek. Izrael by také mohl nasadit nějaký prostředek podobný bezpilotnímu letadlu Predator, jaké používají Američané v Iráku nebo Afghánistánu.

Svět podle Chaluce Jak je možné takto rozehranou situaci postavit do souladu s prohlášeními, která se dnes z Izraele ozývají? Úřadující předseda vlády Ehud Olmert a ministr obrany Šaul Mofaz v těchto dnech varují, že pokud diplomacie selže, Izrael použije jakékoliv prostředky, aby zabránil Íránu získat jadernou zbraň. Olmert i Mofaz jsou politici uprostřed kampaně před všeobecnými volbami, v nichž chtějí izraelskou veřejnost přesvědčit, že jejich strana Kadima disponuje lepšími vůdci se zkušenostmi v oblasti národní bezpečnosti než labouristé, které vede neprověřený Amir Perec. Přesto podezření, že si s jaderným tématem pouze pohrávají, nestojí na reálných základech. Spíše se zdá, že se řídí rafinovaným scénářem, který velí volat zároveň hot i čehý. Izrael nechce stát v první linii kampaně proti íránskému jadernému programu. V jeho zájmu je, aby se vůdčí role chopili jiní globální hráči. Na druhé straně se ale Izrael obává, aby při vzbuzování dojmu, že Írán není jeho problémem číslo jedna, nepůsobil až příliš přesvědčivě. Nejstřízlivější izraelské hodnocení situace vyjádřené velitelem štábu izraelských ozbrojených sil, generálporučíkem letectva Danem Chalucem, je následující: Íránská hrozba je existenční, ale není bezprostředně naléhavá a nestane se jí ani v roce 2006. Strach ze znovuzahájení nepřátelských akcí ze strany Palestinců nebo přicházejících z Libanonu je mnohem bezprostřednější, i když jsou jejich důsledky méně závažné. Chaluc nabízí profesionální hodnocení situace, zatímco Olmert a Mofaz chtějí, aby Evropa, členové Rady bezpečnosti OSN a mezinárodní společenství pochopili, že potenciální krize je opravdu vážná. Pokud by kvůli snaze nestát v čele zápasu udělal Izrael chybu a bagatelizoval íránské nebezpečí, poskytl by Evropě pohodlnou výmluvu k tomu, aby se mohla vyhnout zavedení preventivních politických kroků.

Pozor, Šiháb Spravedlivý boxer mezi národy. REPRO RESPEKT

Nejcitlivějším rozměrem složitého propletence však není íránský jaderný program, ale naopak ten izraelský. Právě on je příčinou tvrzení, že Washington

Generál Chaluc: Jde o život, ale ne hned zítra. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

neposuzuje situaci nestranně, protože poté, co v 60. letech minulého století naléhal na Izrael, aby omezil svůj vlastní jaderný program, od svého tlaku ustoupil a akceptoval situaci. I když existují protiargumenty (Izrael nikdy nepodváděl nadřízené orgány, protože není signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, a nikdy nevolal po zničení Íránu ani žádné jiné země), nebudou v situaci, kdy preventivní politické plány selžou, příliš přesvědčivé a prezident Bush bude stát před krutou volbou: vést nákladnou válku proti Íránu, nebo skoncovat s pozitivní diskriminací izraelského jaderného programu s cílem zabránit Íránu, aby se sám vyzbrojil jadernou zbraní. Zdá se, že raději, než by zaplatili takovou cenu, se Izraelci a Američané váhavě smíří s existencí jaderného Íránu, pokud se k moci v Teheránu dostane sekulární režim, který podporuje Západ a zříká se podpory terorismu. Perské jaderné ambice sahají až k šáhovi a nezmizí, pokud by moc v Teheránu převzali jeho spojenci. Změna režimu by přinesla změnu politiky – stále by existovala chuť jaderné zbraně

S Hamasem bude jasněji Mezi dvěma kameny. Tak se může cítit Izrael po středečním vítězství Hamasu v palestinských volbách. Na jedné straně hrozba íránské bomby, na druhé straně hned za humny vláda islamistů s teroristickou praxí. Přitom ony kameny tlačí společně. Loni Írán nahradil Saúdskou Arábii coby hlavní sponzor Hamasu a jeho prezident Ahmadínežád výsledek voleb uvítal. Nečekaná a neřešitelná situace? Nikoli tak, jak to může vypadat na první pohled. Na tom, že absolutní většina pro Hamas je špatná, se sice shodne celý liberální svět. Jenže v mnoha věcech se situace projasní, ať už bude Hamas vládnout sám nebo v koalici. Že milice Hamasu dosud neodzbrojily? Že Hamas neuznává Stát Izrael? Až dosud to kamuflovala Arafátova, respektive Abbásova samospráva a Západ to nějak překousl, aby nebylo ještě hůře. Teď hůře je a výmluvy ztrácejí na významu. Proč neodzbrojíte své milice, když vládnete a odpovídáte za řádné bezpečnostní

vlastnit, ale zmizela by vůle je použít. Mezitím stojí za povšimnutí poznámka přednesená laureátem Nobelovy ceny Thomasem Schellingem, jedním z tvůrců teorie her a mezinárodně uznávaným filozofem strategií. V rozhovoru Schelling vychvaloval zdrženlivost vlády Goldy Meirové, která se ani v extrémní situaci jomkipurové války neuchýlila k použití jaderných zbraní, a vyzval Írán k napodobení izraelského vzoru, stejně jako příkladu Pákistánu nebo Indie, jež slíbily držet jaderné zbraně pouze za účelem obrany a odstrašení a nikdy je nepoužít. Pro Schellinga stojí íránský jaderný program těsně před okamžikem, kdy se stane realitou, a to do té míry, že navrhuje umožnit Íránu přístup k sofistikovaným technologiím, které mají zabránit chybnému použití jaderných zbraní. Írán možná nemá sebevražedné tendence, ale člověk by si měl být jist, že fanatický ájatolláh neodpálí raketu Šiháb 3 omylem. Amir Oren Autor je novinář izraelského deníku Haarec.

složky? To už je přímá otázka, na kterou by měla následovat přímá odpověď. Proč necháváte ve své Chartě článek o zničení Izraele? Proč ho nezrušíte jako před lety Fatah, který se tak stal vyjednávacím partnerem? Nemůžete mít zároveň omeletu i celá vejce. To, co se dalo až dosud pro oči Západu kamuflovat, aby nebylo ještě hůře, získalo transparentnost. Právě na tyto věci se teď musí soustředit hlavně Evropská unie coby největší sponzor Palestinců. Jistě, peníze do Gazy i na Západní břeh potečou nějak dál, neboť bez humanitární pomoci by tam hrozil hlad, ale Hamas za to bude muset alespoň symbolicky zaplatit. Jedině tak je možné ho kultivovat. V Turecku, kandidátské zemi EU, dnes islamisté vládnou, byť jejich přizpůsobení trvalo dlouho. Ve Svaté zemi to nemůže být jinak. Naděje pak spočívá v již starém klišé – mír se neuzavírá s přítelem, ale s nepřítelem, s tím, který toho musí spolknout více. Za Izrael to byla pravice – jak v roce 1978 s Egyptem, tak loni při stažení z Gazy. V rámci téže racionální logiky by pak palestinský mír s Izraelem měl uzavřít Hamas. Zbyněk Petráček

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 5 V 30. LEDEN–5. ÚNOR 2006

Šafr jde z vily vyvolených

EDITORIAL

Nejvlivnější český novinář dostal druhou šanci

J

e pravda, že lidé méně čtou noviny, zvláště ty seriózní. Jen za poslední rok jsme se ale mohli například na skandálech v sociální demokracii přesvědčit, jak moc je potřeba s novináři z tištěných médií i v Česku počítat. Teď ale majitel nejčtenějšího deníku odvolal šéfredaktora. Náhle, několik měsíců před klíčovými volbami a několik týdnů před spuštěním grafické a obsahové změny těchto novin. Od výměny šéfa sociální demokracie vloni na jaře se v české politice nic důležitějšího neodehrálo. Mimo jiné i proto, že jde o Pavla Šafra.

Génius bez Harvardu Po 16 letech svobody už Češi vědí, že mohou, jak chtějí, nadávat na politiky, žádné zásadně lepší ale tahle země ze svého středu nevyprodukuje. Stížnosti na poslance jsou tedy ze všeho nejvíc stížnostmi na kvalitu českého prostředí obecně. To platí i v případě novinářů. I v jejich prostředí je nutné spoléhat spíš na pomalou kultivaci než čekat, že se tu najednou objeví géniové z Harvardu. Pavel Šafr, nejvlivnější český novinář a mezi seriózními médii komerčně nejúspěšnější šéfredaktor, je právě jedním z takových plodů českého prostředí ve všem dobrém i špatném. Začátek 90. let v Česku přinášel rychlé kariéry, o tom by mohl vyprávět i Šafr. S maturitou, bez vysoké školy a zkušeností se dvacátník Šafr objevuje na veřejné scéně v této době jako tajemník parlamentního klubu Liberálně demokratické strany. Po jejím zániku v roce 1992 nastoupil jako novinář do nově vzniklého Českého deníku. V čase, kdy se tu novináři teprve učí psát a šéfredaktoři řídit, se Šafr s malou přestávkou v pozici mediálního lobbisty postupně dostává do čela tří liberálně laděných, výrazně proreformních novin. Neumí cizí jazyky a západní média nezná ani z četby, natož z osobní zkušenosti, spoléhá na intuici a přirozený talent. Obojího nemá zrovna málo. Novinařina, kterou dělá, je bezesporu politicky nezávislá. Bere sice angažmá v novinách ODS (Denním Telegrafu), odchází ale poté, co k nevoli špiček Klausovy strany posílá do tisku vydání se zprávou o tom, že jedna z ikon české privatizace Václav Junek je evidovaný spolupracovník StB. Šafr není novinář, který ze zásady stojí jen na jedné straně barikády. Když zrovna neřídí noviny, zakládá lobbistické agentury pracující ve službách politiků

(alespoň tak učinil v 90. letech). Když jej však vydavatel Lidových novin najme do pozice šéfredaktora, celkem bez potíží se přeorientuje zpět na nezávislého novináře a Lidovky, už třetí noviny v řadě, opět vytahuje nahoru. A ti, kdo měli možnost zažít například redakční porady s Pavlem Šafrem, viděli energického, inspirativního lídra s citem pro události a se schopnostmi motivovat své podřízené k velkým výkonům.

Vrtulníkem za Máchou Pak přišel dosavadní vrchol kariéry – pozice šéfa mocné Mladé fronty. Tam se ukázalo, kde Šafrův horizont coby inspirujícího a energetického zdroje české novinařiny končí. V zemích s nejlepší tradicí novinářské práce se píšou celé učebnice o tom, že vyrábět noviny je sice komerční byznys, ale trochu jiný než montování aut nebo pletení housek. Jejich rolí je mapování veřejného zájmu, což se vždy nekryje s tím, co lidé zrovna chtějí číst. Jde o pohyb po tenkém ledě, neboť ani noviny samozřejmě nemají být ztrátové. Obecně ovšem platí, že v zemích budících naši úctu mohou být noviny komerčně úspěšné, a zároveň orientují čtenáře ve složitém světě nynější politiky a byznysu. Píšou o tom, co je důležité, nikoliv jen zajímavé nebo blyštivé, a přitom vydělávají. Pavel Šafr ale zavedl v Mladé frontě to, co jeho komentátoři tak často vytýkají dnešnímu premiérovi: že se chová jen podle žebříčků veřejného mínění. V závodě s bulvárem o pozici nejčtenějších novin vůbec nevadí, že Šafr přišel s rubrikou klepů a angažoval do ní novinářku z Blesku. Pokud by si člověk na jiném místě v jeho novinách přečetl důkladné, do kontextu zasazené informace, obsáhlé reportáže, důkladné analýzy, zprávu à la Lucka Bílá našla svou lásku snadno přeskočí. Problém je, že právě tyhle věci v Šafrových novinách najít nelze. Šafrova cesta veřejného zájmu po česku jsou seznamy témat, co lidi „baví“, zoufale nadsazené titulky, seškrtávání prostoru pro důležité, leč trochu složitější věci. Mladá fronta udává tón, proto se česká mediální branže Šafrových časů víc soustřeďuje na to, prodat noviny co nejsnáze tím, co lidi baví, místo snahy docílit stejných prodejních úspěchů tím, co je opravdu důležité a zajímavé. Mladá fronta je stále nejlepší čtení pro chvíle, kdy se objeví konkrétní kauza, konkrétní skandál. Pak

dokáže koncentrovat síly a peníze, vyhradit prostor. Děje se tak však pouze ve chvíli, kdy lze titulek formulovat do jednoduchého a jasného sdělení o tom, kdo co ukradl nebo jak zneužil moc. Složitá a nejednoznačná témata typu reforma školství jsou odsouvána do pozadí nebo se o nich nepíše vůbec. Problém není v tom, že si Mladá fronta najme vrtulník, aby nafotila zasněžené Máchovo jezero, naopak. Vadí, že podobné zaujetí a peníze nevěnuje rozplétání trendů české politiky, vyjasnění nanejvýš podezřelého labyrintu jménem Česká konsolidační agentura, pátrání po mafiánské povaze severočeské ČSSD, o níž své čtenáře informuje tradičně pouze natolik, nakolik o tom někdo z politiků něco „říká“. V 90. letech se rozdíl mezi světovou žurnalistikou a tou českou výrazně zmenšoval, dnes je tomu naopak. Stačí se podívat třeba na volbu témat na titulních stranách světových a vysoce ziskových titulů a Mladé fronty, která tak sveřepě utvrzuje české čtenáře v tom, že facka na české návsi je důležitější než plán na oddlužení Afriky. Nebo že vyhnání z vily VyVolených je tou pravou zprávou dne.

Generální linie Mladá fronta je deník nejvýrazněji sympatizující s ODS. Tuhle linii ale nevymyslel Pavel Šafr. Ten ji jen přizpůsobil svému pojetí výdělečných novin – třeba tím, že si jako hlavního politického komentátora vybral člověka, který bývá čestným hostem kongresů ODS, nebo tím, že si z popularizačních článků o prezidentovi udělal dobře prodejné zboží. Od chvíle, kdy MfD vloni vzala propagační propočty ODS o výhodnosti jejich daňové reformy a otiskla je jako své vlastní, můžeme od těchto novin v předvolebním čase očekávat leccos. Pavel Šafr dal svým posledním komentářem psaným jako plamenné varování před vládou ČSSD najevo, že kromě povědomí o novinařině coby zápasu za veřejný zájem ztratil i potřebný nadhled. Z pohledu čtenáře i zdejší žurnalistiky je tedy nadějné, že odchází. Marek Švehla

Q

A co si o tom myslíte vy? Máte-li názor, řekněte ho na www.respekt.cz.

Google prodal duši

Nebudeme zlí Kalifornská společnost Google sice na rozdíl od konkurentů Yahoo nebo Microsoft chvíli vzdorovala, ale nakonec s čínskou vládou minulý týden podepsala podobnou faustovskou úmluvu. Zadá-li čínský uživatel do vyhledávacího okna Googlu nepovolený výraz (jako Tibet, demokracie, dalajlama nebo masakr na Tchien-an-men), americký vynález zapře široké spektrum webových stránek, které k tématu našel, a nabídne surfaři jedinou: oficiální propagandu čínského politbyra. „I když je omezování výsledků vyhledávání v rozporu s posláním Googlu, neposkytování žádných informací by bylo s naším posláním v rozporu ještě větším,“ vysvětloval novou politiku manažer Andrew McLaughlin. To je pozoruhodná logika. Když dva mladíci z univerzity před osmi lety vyhledavač Google založili, vypadalo to, že slovo „poslání“ možná není jen obchodní trik. Ústřední krédo firmy Nebýt zlý uživatel na monitoru poznal – Google ze zásady odmítal příliš vlezlé nebo negativní inzeráty, třídil informace výhradně podle důležitosti, a ne podle

toho, kdo si za lepší místo připlatí. O zaměstnanecké politice firmy, v jejímž Googleplexu se prohánějí psi, parkují jízdní kola a dvakrát týdně se koná zápas v pozemním hokeji, kolují legendy. Časem sice třicetiletí zakladatelé zjistili, že úplnou nezávislost si nemůžou dovolit, ale ústupky dávaly smysl: německé a francouzské vládě Google slíbil, že kvůli místním zákonům zatají odkazy na neonacistické stránky, s americkou administrativou musel vyladit spory o autorská práva. Čínská dohoda je bezprecedentní fiasko: Google ustupuje z informační svobody ne proto, aby společnost chránil, ale aby ji pomáhal zotročit.

Marek Švehla

GLOSY Je Pavel Bém úspěšný primátor hlavního města nebo ne? Mohl by být příkladem pro ostatní? Co tady po něm zbude, pokud nebude letos znovu zvolen? Na podobné bilanční

Kladné body pro Béma úvahy přichází čas právě nyní. Minulý čtvrtek se ukázalo, že po doktoru Bémovi tady zůstane daleko víc než kapsáři v ulicích a rozestavěný obchvat kolem města. Připsal si na své konto plusy na zcela nečekaném poli. Jde o podporu pražské nezávislé kultury. Bémovi se podařilo nejen více než zdvojnásobit počet milionů na granty, ale také zásadně změnit systém jejich rozdělování. Co bylo dříve skryté a nespravedlivé, je nyní otevřené a začíná se narovnávat. O rozdělování peněz konečně spolurozhodují nezávislí experti a kulturní scéna má díky institutu veřejných slyšení dokonalý přehled o tom, kdo kolik dostává a proč. Velká část chvály patří samozřejmě samotným umělcům, kteří dokázali svou angažovaností inspirovat primátora a tak změnit celý systém. Je to skvělý příklad správného fungování svobodné společnosti. Teď už jen, aby se „nakazili“ politici a umělci v dalších našich městech. Na řadě je Brno.

Fabiánská zima. Dnes už ten výraz neřekne asi nikomu nic. Přitom právě takovou zimu máme za sebou. Svatý Fabián, zimy pán. O svatém Fabiánu bez kožichu ani ránu.

Zima podle Fabiána

Když je nepotopíme my, vyfoukne nám to jiný. (Cenzoři Page a Brin.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

Poučení z kopírky Ono už z té představy běhá mráz po zádech – usměvaví američtí manažeři vyjednávají s čínskými cenzory, která slova se smí vyťukat na klávesnici. „Je lepší tam s našimi službami být než nebýt,“ vysvětluje za všechny západní e-firmy Brooke Richardson z Microsoftu. Jenže lepší pro koho? Pro sedmatřicetiletého Shi Taa, kterého firma Yahoo loni udala čínským úřadům za to, že poslal „závadný“ e-mail do svobodného světa? Řeči o tom, že lepší jsou nějaké informace než žádné, jsou čirým alibismem. Ty povolené stihnou místním 111 milionům uživatelů dodávat čínské, vládou kontrolované servery. Google nejde do Pekingu jako misionář, ale jako zlatokop s vidinou větších zisků. Precedent, který tím vzniká, je nebezpečnější, než se zdá. Nejen proto, že Čína vyhrává boj o kontrolu internetu na celé čáře, cenzuruje úspěšněji než před pár lety a americké firmy jí přitom zobou z ruky. Pro-

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, dovolte drobné připomenutí: v tyto dny je to deset let, co tehdejší šéfredaktor Vladimír Mlynář dohodl s Karlem Schwarzenbergem, že se stane většinovým vlastníkem Respektu. I za své kolegy mohu říci, že tato spolupráce nám vždy byla a je velkou ctí. Ale zpět k všednímu dni: někteří z vás se ptají, zda opět zveřejníme rejstřík článků za minulý rok. Na rejstříku pracujeme a v polovině února jej budete moci najít na našem webu. Z nového čísla chci upozornit na titulní text o tom, jaké to je být státním úředníkem a brát tři sta tisíc měsíčně. Dále na komentář předního izraelského novináře (strana 2), na spletitý příběh zavražděného kombinátora Františka Mrázka (strana 4) a rovněž na nové a překvapivé informace o osudu vepřína v Letech (strana 8). Vše dobré přeje

– JP –

Po jednání s Čínou vyhlásil nejpopulárnější internetový vyhledavač novou politiku: Všechny informace jsou si rovny, jen některé jsou si rovnější. Říká se, že komunismus ve východní Evropě porazila kopírka. Americký vynález. A teď si představme, že by ho k nám západní firmy před listopadem 1989 dodávaly s drobnou inovací. Jakmile rozezná v kopírovaném dokumentu slova Charta, lidská práva nebo Havel, zasekne se. Přesně takový dárek dávají teď obyvatelům komunistické Číny byznysmeni, kteří se ještě nedávno jevili jako ti nejcharakternější sympaťáci, jaké Amerika na přelomu milénia zrodila.

3

zření, že na síti už neexistují žádné ideály, bude inspirovat další. Co až si schůzku s Googlem smluví Vladimir Putin ? A co takhle nefalšovaný íránský Google, který by uváděl na pravou míru všechny ty výmysly o holocaustu? Světová síť stojí před rizikem, že se rozdrobí na lokální cenzurované ostrůvky. Ale zpátky ke kopírce. V časech, kdy tady strašila ve snech místní bolševiky, tvořila věta „když v té funkci nebudu já, bude v ní někdo horší“ největší záruku vytrvalosti režimu. My tedy lépe než Spojené státy nebo západní Evropa víme, co se za touhle výmluvou skrývá. Proto by nás a naše volené zástupce měla znepokojovat velmi vlažná reakce západních médií i politiků (ozval se jediný americký kongresman) na ústupek Googlu. Tohle je z logiky věci naše agenda. Petr Třešňák

Q

Fabiánské mrazy málokdy schází. Tak zní pár starých pranostik. Lidé prostě už dávno vypozorovali, že 20. ledna, na svatého Fabiána, začíná nejtužší zimní dekáda. Je tedy nenormální, když v té době klesají teploty pod minus 20 stupňů? Je to normální, ovšem za předpokladu, že se ohlédneme o více než jenom o pět, sedm či deset let nazpět, tedy za období teplých zim. V takto krátkém zrcadle se letošní leden vymyká směrem dolů. Jenže srovnáváme-li v měřítku půlstoletí, je zcela v normálu. A kdybychom to vzali za poslední půltisíciletí, včetně tzv. malé doby ledové propuknuvší s koncem středověku, první měsíc letošního roku by mohl být i v lehkém teplotním nadprůměru. Stačí se podívat na teplotní řadu v pražském Klementinu, s 230 lety souvislého měření nejdelší u nás (www.chmi. cz). Mrazové denní rekordy za leden sice spadají do 18. a 19. století, z 20. století se mezi ně protlačily pouze tři dny ze zimy 1942, ale začátek letošního roku směle převálcují. Nicméně i kdyby se měla nějaká malá doba ledová vrátit, nemusí to být žádná katastrofa. Počátkem 15. století sice vedla k dočasnému konci evropské kolonizace Grónska, to je pravda. Podíváme-li se však na obrazy Pietera Brueghela staršího s bruslaři na zamrzlých kanálech v Nizozemsku, ti lidé se tváří spíše vesele, než že by očekávali soudný den. – ZP –

4

ČESKÁ REPUBLIKA

30. LEDEN–5. ÚNOR 2006 V RESPEKT 5

Mein Gott, dostali Mrázka Nekrolog muže, který se vypracoval

Schůzka v Bellevue? Teď už si nevzpomínám vůbec na nic. FOTO LUDVÍK HRADILEK

M

ůže to být obyčejná gangsterská vražda, vyřizování účtů v podsvětí. Vůbec by to nebylo překvapivé. Za posledních patnáct let zažil podnikatel František Mrázek (48) desítku podobných násilných a nevysvětlených úmrtí mezi svými přáteli, obchodními partnery, ale i těmi, kteří jeho obchodní aktivity vyšetřovali. Nakonec i po něm v létě 2003 stříleli. Mrázkův rušný život ukončil minulý čtvrtek jedinou ranou zkušený ostřelovač. Jenže Mrázek už dávno překročil hranice zločinu dané v totalitě pašováním kamionů elektroniky a dalšího zboží a nechal za sebou i kariéru tuneláře, který v 90. letech připravil banky o miliardu korun. Od přelomu tisíciletí byly jeho „aktivity“ postaveny na přátelství se sociálnědemokratickými politiky a jeho jméno velmi úzce souvisí s děním kolem – v posledních měsících mediálně nejsledovanějších – tuzemských firem Unipetrolu a Setuzy. Vyšetřování jeho smrti může poodhalit oponu, která zatím zahaluje jak dění kolem obou firem, tak temné aktivity jeho účastníků a jejich propojení se špičkovými politiky.

Žaludek na vodě Policie je pochopitelně s vyšetřováním Mrázkovy vraždy úplně na začátku. Několika vyšetřovacím verzím vévodí domněnka, že by za střelbou na pod-

Řekni, kde ti muži jsou Policie před sedmi lety zaregistrovala – tehdy médii letmo zaznamenanou, ale dnes už zapomenutou – schůzku, na níž se v pražské restauraci Bellevue setkali: ministr financí Ivo Svoboda, šéfporadce tehdejšího premiéra Zemana Miroslav Šlouf, poslanec Michal Kraus, František Mrázek a izraelský občan Šlomo Alon – otec později proslulého Baraka Alona, který právě v té době z Komerční banky „vytáhl“ osm miliard korun. (Barak byl mimochodem také Mrázkovým partnerem ve vedení českokrumlovského pivovaru Eggenberg.) Šlomo Alon kdysi jako diplomat působil v sovětské Moskvě a podle Mrázkových slov vymyslel projekt, jak by šlo stomiliardový ruský dluh vůči Česku prodat soukromé společnosti a tím z něj pro státní kasu získat „aspoň něco“; na schůzce v Bellevue Mrázek s Alonem zasvětili do věci vlivné představitele sociální demokracie. Vláda jejich plán o rok později provedla. Okolnosti prodeje stomiliardového dluhu za necelou pětinu jeho ceny, při jehož realizaci se ztratilo na cestě mezi ruskou a českou státní kasou přes třicet miliard korun, nebyly nikdy vysvětleny. A zároveň nikdy nikdo (ani tento list, který o operaci „ruský dluh“ napsal spoustu slov) nepojal podezření, že za tím může stát Alon a Mrázek. Zcela neznámou společnost Falkon Capital, která kšeft nakonec dostala a provedla, vlastnili Izraeci narození v Sovětském svazu a nikdo nezkoumal jejich kontakty na Alona.

nikatele mohl stát rodinný klan, jehož hlavu někdo rozstřílel před deseti lety a rodina měla podezření, že se to stalo na pokyn Mrázka. Ale Mrázkovy obchody byly v uplynulých pětadvaceti letech tak rozmanité, že skupinu možných objednavatelů střelby můžeme hledat mezi desítkami temných postav podnikatelského světa a v řadě zemí. I kdyby policie vraha našla, je jisté, že samotná jeho identita nám stěží odhalí zákulisí kontaktů, které měl Mrázek mezi bankéři a špičkovými tuzemskými politiky, především ze sociální demokracie. Přinejmenším v mediálním ohledu navazuje Mrázkova smrt na aféru Unipetrol, jejíž loňský výbuch pohnul zdejšími dosud pevnými klientelistickými vazbami. Dosud unikající trestu a protekci se těšící podnikatelé mizeli na Seychelách, jiní odcházeli od soudu s léty vězení. Ale změny v přístupu politických kruhů nejsou tak velké, jak se zpočátku zdálo, že budou. Nový premiér Paroubek nebyl součástí předešlého podezřelého establishmentu a zpočátku po zprávách a filmech o úplatcích ve své straně volal po odhalení pravdy. Nováčkovské nadšení ale zanedlouho skončilo a z ministerského předsedy se stal běžný pokrývač korupčních kauz svých lidí. Ministři jeho kabinetu si teď ve vystoupeních před poslaneckou vyšetřovací komisí „nemohou vzpomenout“, jak vlastně hlasovali v jednom z nejdůležitějších a nejpodezřelejších privatizačních rozhodnutí sociálnědemo-

Navíc, členem dozorčí rady Falkonu byl Jaroslav Pacák, bývalý příslušník BIS, přítel a podřízený dvou známých emisarů ČSSD v tajných službách Tomáše Kadlece a Martina Hejla, jejichž agentem na BIS byl Mrázek. (A jak už jsme několikrát psali: Martin Hejl před pěti lety údajně intervenoval u protikorupční policie, aby se nezabývala vyšetřováním nesplacených dluhů Mrázka a Provoda u České spořitelny a aby neprověřovala temný finanční obchod mezi Českou spořitelnou a firmou Intercontinental Commodities, jejímž spolumajitelem byl hlavní český vyjednavač prodeje ruského dluhu, tehdejší náměstek ministerstva financí Ladislav Zelinka.) Tuzemská policie nikdy tyto okolnosti případu nešetřila. Šéfové protikorupční policie tvrdili, že nemají o možné korupci žádné indicie. Z účastníků někdejší schůzky v Bellevue je dnes Svoboda ve vězení za podvod, Kraus nedávno musel odejít z politiky pro podezření, že ve spolupráci s mafiánskými podnikateli pere špinavé peníze, Miroslav Šlouf se angažuje v srbské privatizaci a z veřejného života zmizel, vyjednavač Zelinka loni odešel z ministerstva pro podezření, že ulil na spřízněnou firmu skoro padesát milionů z peruánského dluhu, který jako náměstek vymáhal. Kadlec musel před třemi měsíci opustit výhodný post šéfa státní firmy Čepro, Hejl byl přinucen před pěti lety odejít z Národního bezpečnostního úřadu kvůli podezření z ovlivňování vyšetřovaných kauz. Mrázek je mrtev. Šlomo Alon nadále podniká v Rakousku a Izraeli a jeho syn Barak byl nedávno propuštěn z maďarského vězení, dnes jej stíhá rakouská policie za praní špinavých peněz.

kratických vlád; „nevědí“ ani, proč v rozporu s podmínkami vyhodili z miliardové soutěže dopředu tři zájemce – a premiérovi to nevadí. Místo toho nemilosrdně škrtne z kandidátky poslance, který si dovolí nesměle kritizovat podezřelé kšefty Paroubkova stranického spojence Michala Krause. Ale Mrázkova smrt je možnost, že se věci opět otřesou a my se v informacích o alianci politiků a podnikatelů dostaneme zase o kousek dál. Nelze vyloučit, že profesionálně provedená vražda může u leckoho z té vážené podsvětní společnosti vyvolat strachy stažený žaludek a potřebu mluvit.

S Karlem na ping-pong František Mrázek byl ještě zaživa fascinující osobností v tom, jak si v každé době uměl najít ty správné kontakty, které mu mohly přinést finanční zisk. V 80. letech to byl Karel Gott, se správcem jeho jevanské vily Miroslavem Provodem pašoval ze Západu kamiony levné elektroniky. Do byznysu divokých 90. let pak dvojice Mrázek – Provod vplula se základním kapitálem a ve velkém stylu. Na sérii nadhodnocených zástav, většinou různých domů a „zámečků“, si od bank napůjčovali stamiliony a s jejich vracením pak nijak nespěchali. I tady je před stíháním zřejmě ochránily kontakty s Karlem Gottem, ale šli ještě o kus dál. S mnohonásobným zlatým slavíkem a náměstkem policejní inspekce českého ministra vnitra Milanem Jungrem (pozdějším Provodovým dvorním advokátem) založili s velkou slávou nadaci pro pomoc rodinám zabitých policistů. Potřesení rukou s policejním prezidentem Františkem Zelenickým přerostlo v dobrou známost. Zelenický se po několika měsících stal šéfem tuzemské pobočky Interpolu a funkci musel opustit o dva roky později, když policejní odposlechy odhalily jeho časté telefonáty s Mrázkem a Provodem, jejichž bankovní tunely se v té době už policie snažila rozkrýt. Ale spis, uzavřený v roce 1995, který dvojici (v té době už oba podnikají v partě s mladým Tomášem Pitrem a Radovanem Krejčířem) obviňoval ze skoro půlmiliardových podvodů, jejich kariéru neohrozil. Naopak. Jeden z vyšetřovatelů tunelu se za podivných okolností údajně zastřelil. Dozorující státní zástupkyně zase zahynula pádem ze schodů. Další vyšetřovatel byl obviněn z korupce v jiném případu. Tímto způsobem se vyšetřování postupně zauzlovalo a prakticky skončilo: dodnes přežívá jen jako ping-pong mezi policií, žalobci a soudy kvůli novému a novému došetření věci. A Mrázek začal vymýšlet obchody s politiky. Prostě se zorientoval i v této skupině a našel tam vlivné kontakty. Jak se spřátelil s tehdejším ministrem financí Ivem Svobodou, nevíme. Víme pouze, v jakých se to stalo časech. Byla to doba, kdy tento ministr jmenoval například svým poradcem proslulého škůdce kapitálového trhu Pavla Tykače – a loni, deset let poté, jsme se dozvěděli možný důvod: bohatý Tykač poskytl krátce předtím nesolventním sociálním demokratům osmnáctimilionovou půjčku. Takže samozřejmě není přesné mluvit ve vztahu Mrázka a Svobody o „přátelství“. Ministr Svoboda ale v každém případě prosazoval ve vládě, aby Mrázek dostal na starost obrovský kšeft: prodat stomiliardový ruský dluh vůči České republice k vymáhání soukromé firmě. Obchod nako-

nec dostala jiná společnost, vznik toho nápadu a možné – dnes zase o něco jasnější – souvislosti ovšem stojí za podrobné zachycení (viz box Řekni, kde ti muži jsou).

Obchodní tajemství Mrázkovy kontakty se sociálnědemokratickými politiky se prohlubovaly. Na počátku tisíciletí zaregistrovala média jeho schůzky s poslancem Josefem Hojdarem, místopředsedou dozorčí rady České konsolidační agentury (ČKA). To mělo svůj význam: právě v této instituci skončily nakonec nesplacené stamilionové bankovní dluhy Mrázka a Provoda a před pěti lety se daly odkoupit za desetinu původní hodnoty. Koupili si mrázkovci pomocí Hojdara od agentury své dluhy? Nevíme – agentura to už léta coby „obchodní tajemství“ odmítá prozradit. A Hojdar dnes tvrdí, že se „nikdy s Mrázkem nepřátelil, což prokazují výhrůžky, které mu byly adresovány z telefonu Mrázkova obchodního společníka, naše schůzky byly čistě formální“. Mezi nejvýznamnější tuzemské podnikatele se Mrázek, Pitr a další dostali ovládnutím Setuzy a pomohli jim k tomu zase politici. Mrázek a Pitr získali majoritu v Setuze za netečného přihlížení Zemanovy vlády (ta v ní měla významný podíl přes Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond) a bez vložení jediné koruny – složitou fintou přes různé vzájemné dluhy. Zbytek získali od fondu smlouvou posvěcenou ministrem zemědělství Jaroslavem Palasem v roce 2003, na které stát tratil minimálně sto milionů korun. Vláda prostřednictvím ministerstva zemědělství Setuzu dotovala až do našeho vstupu do EU po tři léta ročně půlmiliardou korun na výrobu biopaliv. Přitom Setuza dlužila státní ČKA čtyři miliardy korun. Ty se pokusil převést ministr Palas na „svůj“ podpůrný fond s tím, že se na umoření závazku s majiteli Setuzy nějak dohodne. Velká politická přízeň zřejmě přesvědčila partu ze Setuzy, že má šanci uspět i v boji se svými podnikatelskými konkurenty o privatizaci Unipetrolu. Od srpna loňského roku už veřejnost ví, že se o to pokusili – a že neuspěli. Pak rozehráli svoji vysokou hru s kazetami tajně natočených politických sekretářů, a ta je nakonec semlela. Jaroslav Spurný

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 5 V 30. LEDEN–5. ÚNOR 2006

5

Tudy tekly jedy Cesta kolem Labe, kterým proplul kyanid

K

olem Labe stále vládne smutek. Z kolínské Draslovky unikl 9. ledna kyanid a několik dní zabíjel ryby. Jedná se o největší poříční katastrofu posledních desetiletí. V šoku ze selhání Draslovky je celý kraj. Vždyť tahle osvědčená fabrika vyrábí chemikálie k výrobě textilu a plastů bez potíží už více než sto let. A její šéfové jsou ostřílení veteráni chemického průmyslu. Únik jedů ale přiznali až čtyři dny poté, co začaly zabíjet. „Netušili jsme, že to jde od nás. Divíte se, když je na řece tolik fabrik?“ říká očividně nešťastný generální ředitel Pavel Brůžek. „Ale nezříkáme se zodpovědnosti. Chceme škody nahradit.“ Havárie, ke které slovy ředitele Brůžka došlo „neuvěřitelným a nepravděpodobným selháním technologie“, má jednu radostnější tvář: kyanid z vody brzo vyprchá. „Řeka bude brzy zase čistá,“ říká ředitel Brůžek. „Ale naše jméno ne.“ Jeho smutek však kolínské radní ani trochu nedojímá.

„Je nám to líto!“ Z centra Kolína je to do industriální zóny čtvrthodinka autem. Po obou stranách silnice, kde nepřetržitě sviští kamiony, je změť výrobních hal, skladů, výměníkových stanic, dělnických ubytoven, teplovodních potrubí. Nad kyanidovou chemičkou se vypíná komín z dvacátých let. Draslovka se třemi stovkami zaměstnanců tu patří k menším podnikům. K návštěvě se hlásíme ve vrátnici. Uvádíme, že bychom v továrně rádi vyfotili kanály vedoucí do řeky. A také detoxikační jámy, ze kterých právě unikl jed. Ochranka se směje. Výrobní ředitel Jiří Holub je ale docela vážný. Oznamuje nám, že ve fabrice právě závadu vyšetřují pracovníci České inspekce životního prostředí. Dovnitř můžeme, až bude vyšetřování u konce. To se ale určitě protáhne. Inženýr Holub je neoblomný, roztaje ale při dotazech

na fabriku. Před pětadvaceti lety na dvoře Draslovky koulel sudy jako obyčejný dělník. Na ředitele se vypracoval od píky, ve fabrice prakticky žije a z toho, co se stalo, „je velice nešťastný“. Že v řece zabíjí kyanid, se dozvěděl až 13. ledna v pátek. Kanalizaci okamžitě ucpali. „Je nám to líto! Přírodu máme strašně rádi a zaplatíme jakoukoli pokutu!“ ujišťuje nás. Do sykotu páry z ventilů, vrčení strojů, hukotu větráků to zní až dojemně. Dělníci jsou ale proti svým výmluvným šéfům skoro němí. Odpoledne jich pár sedí u piva v hospodě přes silnici přímo proti fabrice. O havárii nepromluví ani slovo. Mají to zakázáno. „Nechci, aby mě vyhodili, tak dejte pokoj! “ říká důrazně mladík v zeleném overalu.

Modrá voda Muž, který první pochopil, že se v řece stalo něco velmi zlého, a spustil poplach, sedí za pracovním stolem na městském úřadě. Na starosti má ochranu přírody. A to v oblasti, kde je tolik fabrik, nemůže být snadná práce. „Za deset let, co tu jsem, došlo k mnoha únikům chemikálií,“ vypráví Vladimír Gladkov. „Do Labe i do ovzduší. V naprosté většině ale byly ,v normě‘ a nešlo o toxika. Nic tak drastického jako teď nepamatuju.“ Ve vitríně má pan Gladkov fotky, na kterých nad soupeři vítězí v bílém odění. Karatista a doktor přírodních věd si bojový sport pochvaluje, neboť mu dává „vnitřní klid“ . A toho měl tehdy 10. ledna, brzy ráno, zapotřebí. „Volal mi hrázný, že na jezu je spousta mrtvých ryb. Tak jsem navlík bundu, obul boty a šel. Desítky jsem jich uviděl na jezu pod Masarykovým mostem, další stovka byla v plavební komoře. Některé lapaly po vzduchu.“ Barva vody ani zápach neupozorňovaly na jed. Ryby vypadaly jako přidušené. Gladkov nařídil pustit z jezu vodu, „provzdušnit terén“, okysličit hladinu. „Některé z ryb odplavaly, jiné šly břichem vzhůru. Nic ale nena-

svědčovalo kontaminaci.“ Uběhl den, kdy pracovníci Povodí Labe pročesávali řeku. Nikde žádné další rybí mrtvoly. Úder přišel den poté, ve čtvrtek 12. ledna. Hrázný z Poděbrad hlásil Gladkovovi modrou vodu a další stovky mrtvých ryb. Šéf kolínského životního prostředí okamžitě vyhlásil poplach a spojil se s lidmi z inspekce. Technici z laboratoří odebrali vzorky vody. Tehdy už kyanid zabíjel ryby v Nymburce. A v pátek 13. už bylo jasno. V řece je kyanid. „Bylo jasné, že jde o Draslovku,“ říká Gladkov. „Spojil jsem se s vedením. Byli zdrcení. A hned začali s šetřením.“

Radní se zlobí Kolínská radnice s chemickými kajícníky příliš soucitu nemá. Radní trvají na tom, aby Draslovka výrobu jedovatých látek zastavila. „Kyanid tu nechceme,“ říká Petr Král v největším kolínském knihkupectví, jehož je majitelem. „Podáme trestní oznámení,“ říká místostarosta Jiří Buřič. „Kyanid ve vodě už snad paragraf obecného ohrožení splňuje, ne?“ „Vždyť nás zachránil jen mráz!“ přizvukuje mladá učitelka. „Kdyby k úniku došlo v létě a já se koupala, tak jsem mrtvá.“ A nedůvěru k vysvětlení Draslovky shrnuje radní Král takto: „Pokud jim trvalo tak dlouho, než zjistili, že řeku otravují, mají kontrolní mechanismy na nic, a nesmějí tedy vyrábět! A pokud mlžili a zatloukali, je to ještě horší. Draslovka musí z Kolína!“ Milan Novák z Kolínského rybářského spolku, který u Labe nahazuje háček spoustu let, je na Draslovku taky naštvaný. Bez zaváhání uvádí, že ryb v Labi uhynulo na deset tun. „A nikdo neví, kolik rybích mrtvol najdeme v ledech, říká Novák.

Lidé u řeky Než kyanidový mrak vyprchal, stékal ve vodách Labe celých 80 kilometrů. Mrtvé ryby se zachy-

távaly hlavně o jezy a zdymadla v Kolíně, Poděbradech a Nymburce. V Poděbradech, kde hrázné vyděsila modrá voda, teď není po katastrofě ani památka. Ve slepém rameni hrají kluci hokej, na ostrově pod zámkem posedaly na stromy hejna kormoránů. Starší pár je pozoruje dalekohledy. „Televize ukazovala haldy mrtvých ryb. Ale je tu klidná řeka a ptáci!“ raduje se paní a pořizuje snímek kormoránů přetahujících se o rybu. Další havarijní turista nás upozorňuje, že pár ryb zmrzlo v ledu asi kilometr po proudu. „Tady už je čistá řeka. Musíte do Nymburka!“ směruje nás chlapík, který obsluhuje zdymadlo. Na dohled od nymburského Svatého Jiljí, kus od městských hradeb, totiž cesta mrtvých ryb skončila. Zachytily je rošty vodní elektrárny. „Na mostě byli policajti a hasiči,“ vypráví recepční Vlasta Šimůnková z blízkého hotelu Ostrov. „Myslela jsem, že se někdo utopil. Ale byly to mrtvé ryby. Haldy ryb přimrzly k pilířům elektrárny. Po řece připlouvala pořád další hejna. Chlapi je lopatama nestačili házet na auta. Odváželi je do spalovny.“ Úplně všechny neodvezli. Pod mostem tu a tam na ledu leží zmrzlá těla. Pan Mařík má na zádech batoh s krmením pro kachny. Co chvíli vyndá z kapsy kámen a mrskne ho raccích, kteří uhynulé ryby ožírají. Když pan Mařík zjistí, že jedeme z Poděbrad, ptá se, jestli tam kormoráni, co žerou ryby, pochcípali. Když slyší, že ne, má radost. Racky ale stejně odhání. Žije v domku u vody už čtyřicet let. A mrtvé ryby viděl po Labi plavat víckrát. „Tohle jsem ale ještě nezažil. Můj kluk přišel domů, zlomil prut o koleno a hodil ho do kouta. Co se doopravdy stalo, zjistíme až na jaře. Teď je ale Labe mrtvá řeka.“ Jáchym Topol

Co se tu opravdu stalo? (Labe u Nymburka.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Zdrcená Draslovka chce zaplatit cokoliv. Ale radnici už peníze nestačí. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Jak pražská kultura ke štěstí přišla

špatností se stal případ hudebního klubu Palác Akropolis, jehož vlastník Pavel Hurda, sám pražský zastupitel, si požádal o roční grant ve výši 15 milionů – víc než 20 procent z částky pro všechny pražské zájemce. Ne že by Akropole měla špatný kulturní program. Problém byl ve střetu zájmů jejího majitele a nesouměrné výši požadovaných dotací, které hodlala bez debaty schválit grantová komise magistrátu složená výhradně z politiků – bez jediného odborníka. To bylo loni. Letos ale jako bychom se přenesli do úplně jiné doby.

Praha dala umělcům historicky největší množství peněz a rozdělila je způsobem, o kterém se jim zatím ani nesnilo. V pražském Stavovském divadle to hučí jako v úle. Zní sladká hudba, stoly se prohýbají pod hromadami lahůdek, řečníci pějí pajány a primátor nakrojuje obrovský dort. Je poslední lednový pátek a právě vrcholí jedna z největších kulturních oslav tohoto roku. Přesně před dvě stě padesáti lety se narodil W. A. Mozart. Pražská smetánka si to radostně připomíná, víno i oslavné řeči při tom tečou proudem a luxusní večírek roztomile ubíhá. „Přijměte malou pozornost od magistrátu,“ říká u východu z divadla mladá hosteska a podává odcházejícím návštěvníkům papírovou tašku. Jsou v ní dvě Mozartovy koule a hrst propagačních materiálů. Pěkný dárek, ale pražská radnice dala v předvečer téhle oslavy svým obyvatelům a kulturní obci něco daleko zajímavějšího.

Prachy na schodech Jak známo, božský Mozart prahnul po zakázkách, protože na nich byl jako jeden z prvních svobodných umělců existenčně závislý. Od té doby se situace změnila. Umělci jsou sice na zakázkách závislí dál, ale panovnické dvory dnes nahrazují grantové komise, které hospodaří s penězi daňových poplatníků. A v tom byl donedávna v Praze, na rozdíl od Mozartovy Vídně či Salcburku, velký problém. Dokonce až takový, že se zdejší umělci začali bouřit a před magistrátem ještě minulou zimu pořádali různé demonstrace: házeli zastupitelům pod nohy nakopírované peníze a nabízeli jim horké brambory. Vadilo jim totiž, že je v Praze na kulturu vyčleněno málo peněz, a že jsou navíc rozdělovány nespravedlivě. Symbolem těch

Za pět minut dvanáct Je poslední lednový čtvrtek 2006 a sbor pražských zastupitelů se chystá k hlasování. Rozpočet pro granty má být letos 131 milionů, což je zhruba o třetinu víc než loni. Slovo si bere primátor Pavel Bém: „Dobře si pamatujeme, jak tady umělci demonstrovali. Rozhodli jsme se jejich stížnosti prověřit,“ připomíná Bém loňský začátek cesty. „Prověření“ přineslo nečekané výsledky. Radní po něm zrušili tehdejší grantovou komisi a reorganizovali celý odbor kultury. Svolali otevřené diskuse s odbornou veřejností a umělci, aby se dozvěděli, jak by vlastně podpora kultury měla vypadat. Grantovou komisi postavili od základu znovu a jmenovali do ní kromě pěti politiků a dvou úředníků také šest nezávislých expertů navržených nezávislými kulturními institucemi. Nakonec ještě radní schválili na návrh umělců veřejná slyšení, kterými musí projít každý žadatel o grant přesahující půl milionu.

Q

„Naše divadlo se po dlouhém provizoriu přestěhovalo a rozšířilo. Připravujeme nové premiéry a potřebovali bychom víc peněz,“ musel na jednom takovém slyšení teď v půli ledna obhajovat svou žádost třeba i Jiří Suchý z divadla Semafor, který žádal osmatřicet milionů na čtyři roky. Dostal nakonec něco přes deset, ale po dvou letech si může žádat znovu. Představitel kritizovaného Paláce Akropolis obhajoval letos dokonce přes sto milionů na čtyřleté období. Dostal sedmapadesát milionů, vůbec nejvyšší přidělenou grantovou dotaci, přičemž vlastníkovi Paláce a zastupiteli Hurdovi z ní má jít okolo dvaceti milionů na nájemné. Proti tomu se samozřejmě znovu ozvali již dříve protestující umělci, ale tentokrát daleko mírněji. Jde totiž o rozhodnutí široké grantové komise, jejíž důvěryhodnost zásadně pozvedli expertní zástupci. „Bez tlaku umělců by magistrát sám změny neudělal. Neměli bychom totiž motivaci. Ani bychom o těch problémech nevěděli,“ vysvětluje primátor Bém. Na něj osobně měla kritika a angažmá pražských umělců velký vliv. Musel se mimo jiné zorientovat v systému podpory umění v jiných evropských městech a stát se vlastně odborníkem na financování kultury. „Nominálně ještě nepodporujeme umění tak jako Vídeň, ale systém rozdělování už budeme mít podobný,“ dodává Bém. To je samozřejmě skvělá zpráva a už bylo načase. Po vstupu země do EU totiž odešli zahraniční dárci a nadace, takže umělci jsou nyní daleko víc závislí na podpoře města. Jaroslav Pašmik

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Známý elegán, průkopník pánských deodorantů a oblíbený fotbalový trenér František Straka obsadil po novém roce definitivně místo jedničky na karlovarské kandidátce křesťanských demokratů, boj o voliče může začít. Jenže je tu zádrhel. Lidovecký tahoun stále nemá jasno, jestli se bude moci voleb nakonec zúčastnit. František Straka odešel před lety z tehdejšího komunistického Československa pracovat do západního Německa a po čase se stal německým občanem. Dnes potře-

30. LEDEN–5. ÚNOR 2006 V RESPEKT 5

Magický hrnek nad Prahou ČSSD představila politiku, se kterou chce vyhrát volby

Výjimka pro Straku buje pro vstup do politiky získat zpět české občanství. Zdejší zákon ale nedovoluje, aby český pas vlastnil člověk, který je zároveň občanem jiného státu. Straka se však své německé příslušnosti zříci nechce. „Pokud půjde o to volit mezi politikou a německým pasem, vzdám politiku,“ říká. Požádal proto ministerstvo vnitra už před časem o výjimku, aby mohl být zároveň českým i německým občanem. I když úředníci na vnitru stále ještě nerozhodli, volby se blíží a lidovci se svou populární jedničkou počítají. Co se stane, když vnitro řekne Strakovi ne? „Jsme přesvědčeni, že k tomu nedojde, pan Straka splnil všechny podmínky udělení výjimky a nejsou důvody ji neudělit,“ říká šéf lidovců Miroslav Kalousek. „Naopak, kdyby výjimku nedostal, bylo by to na pováženou,“ doplňuje stranický mluvčí Ondřej Jakob. Běžného uchazeče o „strakovskou“ výjimku musí tahle jistota překvapit. Svolení ke dvojímu občanství, jinde zcela všední věci, poskytuje české vnitro jen v opravdu výjimečných případech „hodných zvláštního zřetele“, například vrcholovým sportovcům, kteří pak reprezentují Česko ve světě. Důvody zamítnutí se nesdělují. Takže třeba stovky banátských Čechů, kteří v posledních letech žádají o český pas, jsou nuceny vzdát se rumunského občanství, což je jen na poplatcích s tím spojených přijde na několik měsíčních mezd. Ale jinou možnost jim coby „nehodným zvláštního zřetele“ Praha nedává. V čem tedy spočívá výjimečnost kandidáta Straky? „Je špička ve svém oboru, v Německu to dokázal,“ říká mluvčí Jakob. O sportovních kvalitách trenéra Straky nikdo nepochybuje, on však nepřichází reprezentovat zemi, nýbrž hájit zájmy jedné politické strany. „To ano, ale je to významná osobnost a takové případy by se měly zkoumat individuálně. Navíc není vyloučeno, že se bude sportu věnovat i při politice,“ říká na to Jakob. Podlehněme tedy na chvíli s lidovci jejich optimismu a předpokládejme, že Straka opravdu výjimku dostane. Nebude mu pak při politické kariéře na obtíž fakt, že je Čech i Němec? „Nenapadá mě jediný důvod, v čem by to mělo vadit,“ říká předseda lidové strany Kalousek. A co třeba, když bude válka – na čí stranu se majitel dvou pasů přikloní? „Takto může v současné geopolitické situaci argumentovat jen nemocný člověk. Je to magořina,“ říká Kalousek. Má zřejmě pravdu. Tato „magořina“ však tvoří oficiální součást výkladu, jímž zdejší úřady a politici – včetně lidovců – obhajují zákon zakazující lidem, aby vedle českého měli ještě nějaké jiné občanství. Zasadí se tedy šéf KDU o změnu bláznivé normy? „To nemohu potvrdit,“ říká Kalousek, „protože já jsem v situaci, kdy nevím, co budu dělat zítra.“ Jan Kovalík

A co až bude válka? FOTO ČTK

Čaroděj ze země talentů. FOTO GÜNTER BARTOŠ

P

ražský Kongresový palác je zahalen do mrazivé šedivé ranní inverze, není vidět ani Pražský hrad na druhé straně města. Uvnitř paláce však na plakátech, stěnách, nařasených kokardách v klopách politiků, stravenkách na oběd, na sukýnkách hostesek, na růžích svázaných do obřích pugétů září hřejivá oranžová. A všude na sebe velkými písmeny upozorňuje rázné heslo: JISTOTY. Není pochyb, jsme správně na předvolební konferenci tuzemských socialistů. Jiří Paroubek stojí za řečnickým pultíkem, čelo se mu leskne potem a hlasitě a rázně připomíná 250 sociálním demokratům, kteří přijeli posvětit a představit program ČSSD pro nadcházející volby, jak hospodářství kvete a jak ODS a média škodí zemi. Pak uchopí z pultíku černý hrnek a pozvedne ho. „Připíjím na naši kampaň nikoliv becherovkou, jak bylo zvykem, ale šálkem čaje,“ říká a nechá si od slečen hostesek nalít horký nápoj. Černá barva na hrnku začíná blednout, vyloupne se z ní další dávka oranžové a heslo Jistoty a prosperita. „Vidíte, vážení přátelé, že sociální demokracie dokáže konat i zázraky,“ zamručí premiér spokojeně při pohledu na vybarvený magický hrnek a zaplněný sál mu nadšeně aplauduje jako děti kouzelníkovi.

Černé ouško Nebylo pochyb, že sociální demokraté chtěli během osmi hodin debaty o programu jasně připomenout, kde jsou jejich kořeny: mluvilo se o „stabilním sociálním státu“, jistotách a solidaritě, o tom, že „velkých kotrmelců“ ani „šokových terapií“ se za jejich případné další vlády nikdo nedočká, o tradičních hodnotách sociální demokracie. Z reproduktorů k tomu zněl swing. Stejně intenzivně se ale volalo po nutnosti „držet krok s dobou“, po „modernosti“, potřebě „sociálně citlivě reformovat“. Není to nic nového: Jiří Paroubek se nedávno v rozhovoru pro deník Právo svěřil, že by chtěl „otevřít stranu směrem k liberálním vrstvám“. A soudě podle toho, jak svorně program sociální demokraté chválili, podařilo se jim tam natlačit obojí. O pár židlí dál sedí Bohuslav Sobotka. Jeho magický hrnek se vybarvil jen napůl, kus šálku a ucho zůstalo pesimisticky černé. „Jsem asi příliš liberálně orientovaný,“ vtipkuje úřadující předseda ČSSD a ministr financí. Něco na tom je. Byl to právě Sobotka, kdo se přesně před rokem pokusil spolu se Stanislavem Grossem na podobné programové konferenci kormidlovat ČSSD k větší odvaze k reformám, a i když tehdy socialisté většinu konkrétních změn odmítli, posunula se partaj – aspoň v dobových komentářích jejích lídrů a některých komentátorů – do 21. století. A tam podle Sobotky nadále zůstává. „Dávali jsme si velký pozor, aby byl program reálný,“ říká. „Oslovujeme středové voliče. Ale samozřejmě nebudeme dělat pravicovou politiku, v uplynulých měsících jsme oslovili i ty voliče, kteří od nás odešli doleva.“

Program se zdá svěží a moderní i ministru zemědělství Janu Mládkovi, vicepremiérovi pro ekonomiku Jiřímu Havlovi a také zahraničním hostům – labouristickému šéfovi Dolní sněmovny britského parlamentu Geoffu Hoonovi či lídrovi Evropské sociální demokracie Paulu Rasmussenovi. Ten říká dokonce: „Je to nejmodernější program sociálnědemokratické evropské strany, jaký jsem za poslední dobu četl. Paroubek a Sobotka, to jsou modernisté. Říkají, že umí přežít v novém globálním světě. S nimi můžeme vybudovat novou Evropu.“ „Být investorem, tak bych při pohledu na náš program zajásal,“ přidává se k chvále Mládek. Spokojení byli i ti, kteří zatím vždy stáli na opačném křídle, třeba ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach. Jak to celé shrnul premiér: „Ubráníme sociální stát a přitom citlivě dokončíme modernizaci sociálního, zdravotního a důchodového systému.“

Desatero Tak to zní skutečně jako zázrak, o kterém mluvil volební lídr ČSSD nad magickým hrnkem. Dozvídáme se, že návod je prý skryt v oranžové brožuře s textem stranického programu. Jako každá partaj, která obhajuje svoje vládnutí, i sociální demokracie popsala hodně papíru výčtem svých vládních úspěchů, zejména připomínkou příznivého ekonomického vývoje. Jako ODS i socialisté přišli se svou variantou biblického desatera. V „Deseti závazcích občanům“ slibují udržet tempo hospodářského růstu, snížit nezaměstnanost, vytáhnout průměrnou mzdu (nejméně prý na 26 500 korun) i důchody, zvýšit rodičovský příspěvek, modernizovat sociální, zdravotní a důchodový systém, zvýšit výdaje na vzdělání a vědu (o 10 % každý rok). Také prý, když zůstanou u moci, sníží tempo zadlužování, abychom mohli za čtyři roky přejít na euro, zkrátí délku soudních řízení, v evropské politice budou prosazovat hlubší evropskou integraci (společnou zahraniční a bezpečnostní politiku), v ekologické politice chtějí snížit energetickou náročnost hospodářství a více využívat obnovitelné zdroje energie. V podrobněji rozpracovaných kapitolách slibují v sociální sekci třeba zvýhodnění těch nezaměstnaných, kteří si aktivně hledají práci, a naopak ty, kteří „bezdůvodně práci odmítají“, posílají na existenční minimum. V ekonomické kapitole se píše o snižování daní (u podniků na 20 %) a zjednodušení jejich platby (možnost platit daně na všech poštách bez poplatku). V kapitole o vzdělání se socialisté zavazují investovat více do výzkumu (s pomocí fondů EU prý nejméně 12 miliard korun) či motivovat soukromý sektor k investicím do této oblasti, v ekologické části programu slibují investice celkem za sto miliard korun. Otázka je, jak svůj zázračný program může ČSSD prosadit (bude jistě vystaven ostré kritice

– hned v sobotu se už ozvalo s protestem Hnutí Duha) a také s kým se o to může pokusit. Podle průzkumu americké firmy PSB (viz rámeček) si Češi většinou myslí, že by ČSSD v případě vítězství měla sestavit většinovou vládu bez komunistů, nejlépe s ODS a lidovci. Úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka na to prohlásil, že právě tyto strany jeho partaj osloví s nabídkou. V sobotu se však ukázalo, že Jiří Paroubek má vlastní hlavu. V Kongresovém centru s magickým hrníčkem v ruce řekl, že koaliční většinovou vládu nechce za žádnou cenu a že v případě vítězství „navrhne a připraví vládu talentů“, ze dvou třetin složenou ze sociálních demokratů a z třetiny z „nezávislých odborníků“. Silvie Blechová

Američané v Lidovém domě Před volbami se objevila jedna novinka: ČSSD si přizvala k přípravě volební strategie a taktiky odborníky z firmy Penn, Schoen & Berland Asociatess (PSB), kteří kromě programů politických stran pomáhají prodávat i výrobky a image stovek firem, třeba Microsoftu. „Pracovali jsme naposled pro labouristy v Británii a líbilo se nám, že tady je téměř stejná situace, kdy podobná strana chce vyhrát třetí volby v řadě,“ vysvětluje zaměstnanec PSB, který požaduje anonymitu a jen zdráhavě souhlasí se schůzkou. PSB vychází při tvorbě strategie z podrobných a častých výzkumů veřejného mínění. V případě Čechů se ptala na všechno možné, od popularity kandidátů na volební lídry přes spory o pozemky v Nošovicích, jednání s čínskými politiky až po to, s kým by měla ČSSD vyjednávat po volbách o vládě. Výsledky výzkumů putují k americkým expertům, a ti pak doporučí ČSSD, jaký postoj zaujmout. Tým strategických „mozků“ zůstává také v utajení – při telefonátech do newyorské a washingtonské kanceláře PSB novinář narazí na zdvořilé jednání, ale na nulové informace. Ostatně když si prý Tony Blair před volbami najal spoluzakladatele firmy Marka Penna jako svého poradce a udělal z něj klíčovou postavu labouristického volebního týmu, nevěděli to řadu měsíců ani členové jeho kabinetu. Však to také některým labouristům nešlo pod vousy. V členských řadách domácích socialistů američtí rádcové nikomu nevadí, dokonce ani těm hodně nalevo: „Jsem si jist, že zajišťují jen formy politiky, nikoliv její obsah,“ říká např. Jaroslav Foldyna. „My máme obsah svůj, jen ho chceme prodat.“

Q

RESPEKT 5 V 30. LEDEN–5. ÚNOR 2006

INZERCE

7

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Hranický výrobce televizorů Philips, kterého bývalý premiér Miloš Zeman vydával za ukázkový příklad prospěšnosti podpory zahraničních investic, v pátek oznámil, že v Česku zastavuje výrobu a jeho mateřská firma LG Philips Displays požádala o ochranu před věřiteli. Zatím sice ještě

Pád Zemanovy chlouby a jak rozbít Unii

Miloši, končíme. (Šéf Philipsu Kleisterlee.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP není jisté, zda se výroba v Hranicích přece jen v omezené míře nerozjede (koncern pouze oznámil, že zredukuje své celosvětové kapacity o 15 procent), CzechInvest, který na přilákání firmy vynaložil více než miliardu korun z kapes daňových poplatníků, ale již prohlásil, že i přes uvedené pobídky stát na investici vydělal – na podpoře v nezaměstnanosti by prý zaplatil víc, než kolik činily dosud pobídky. Těžko to zatím ověřit na přesných číslech, takže první dojem z hranického pádu je jasný: se vzpomínkou na nedávné terorizování lidí odmítajících prodat svou půdu pro fabriku Hyundai (a ostatně i dříve pro Philips) se nelze než ptát, zda to přece jen s podporami a podlézáním potenciálním investorům nepřeháníme. Dobrá zpráva pro euroskeptiky: kvůli rozbití Evropské unie nemusíte hnout prstem. Všechnu práci za vás odvedou ministři údajně proevropských vlád. Budou-li o každé prkotině opakovaně vyjednávat způsobem, jaký předvedli šéfové resortů financí minulý týden, nebudou se modré vlajky s hvězdami třepotat na vládních budovách dlouho. Všichni už víme, že vyhrožování vetem kvůli prodloužení snížené sazby DPH na nové byty byl především tyátr. Mnozí jeho výsledek (dohodu, která víceméně potvrdí původní návrh) tipovali od počátku. Cynici dávno pochopili, že ostrá rétorika vyjednavačů nemá jiný cíl než předvést silné svaly domácímu publiku. Projektu spojené Evropy zasazuje vážnou ránu praxe, při níž národní politici nejezdí do Bruselu jednat o společném prospěchu všech obyvatel Unie, ale pouze bránit domácí zájmy. Třeba porazit namyšlené bohatce ze „starých zemí“, kteří s námi nejednají jako rovný s rovným. Nebo ponížit nezodpovědné nováčky, kteří „úplně nepochopitelně“ drží v pasti 200 milionů obyvatel staré patnáctky. Na jedné straně podvodníci, na druhé vyděrači. A i když to nakonec skončí slavnou dohodou a návratem pětadvaceti kořistí ověnčených hrdinů do rodné vísky, něco z rozhozených výčitek v divácích zůstane. Takže se nelze divit, že obyvatelé vesnic čím dál víc považují Brusel za synonymum pro bitevní pole. A něčemu takovému se každý normální člověk rád na hony vyhne. – MP –, – JS –

30. LEDEN–5. ÚNOR 2006 V RESPEKT 5

Vláda se chystá zavřít Lety Vepřín nepřežije bez dotací a pomocných razítek

N

edávná demonstrace neonacistů v Letech u Písku bude mít pro velký úspěch pokračování. Ve stejných kulisách, jen s jinými aktéry: po dlouhém váhání má vláda na stole první, do důsledku dotažený plán, jak zavřít problémový prasečák. Ten, jak známo, stojí na místě bývalého koncentráku pro Romy a postupně se stává ostudou evropských rozměrů. Deset let se mluví o tom, že není slučitelný s pietou, a musí proto pryč, deset let vzduchem létají stamiliony, které za to má stát zaplatit. Teď má vláda materiál, který nastoluje strategii a také pocit hraničící s jistotou, že všechno je snazší, než se celou dobu zdálo. V tuto chvíli totiž leží na stavebním úřadě v jihočeských Mirovicích žádost provozovatele prasečáku – firmy AGPI, aby jí stát povolil stavbu jímek na prasečí kejdu. Tady se vyplatí zbystřit: žádost prozrazuje, že prasečák v Letech je v dnešní podobě neperspektivní podnik, který se neobejde bez zásadní investice. Likvidace odpadu je důležitou složkou každého masového chovu a AGPI ji nemá vyřešenou. Kejda se obvykle nějaký čas uskladňuje a pak se za stanovených podmínek lije na pole. Nesmí se to ale dělat například v zimě. Jenže AGPI nemá dostatečné zásobníky, a proto prasečí fekálie musí vyvážet pryč. „Vozíme ji jinam, neřeknu ale kam, je to různé,“ říká ředitel prasečáku Jan Čech. Podle lidí žijících v Letech lije AGPI svůj odpad podle odvěkého zvyku i na promrzlá pole v okolí. Každopádně dlouhodobě nejsou jejich kapacity udržitelné a musí stavět. To dosud neústupné chovatele prasat staví do role žadatele. Od obce chtějí koupit hektar půdy na stavbu jímek, od státu potřebují stavební povolení a dotace, které se na podobné ekologické investice udílejí.

Paroubek to chce Důležitá je ale i další novinka. Postup vlády proti prasečáku celá léta visel na aktivitě ministerstva zemědělství. Jde o resort, který v rámci rozdělení kompetencí sepisuje pro zbytek vlády analýzy tohoto problému a dává doporučení. A ministři zemědělství od začátku sporu v roce 1998 patřili k přesvědčeným odpůrcům likvidace chovu v Letech. Teď za ministra Jana Mládka se situace změnila. Šéf jeho kanceláře Vlastimil Horkel (vzděláním architekt) sepsal tento měsíc dosud nepublikovanou zprávu, která poprvé vyznívá jednoznačně jako strategie vedoucí k zavření prasečáku (podrobnosti viz box). Díky vládnímu usnesení z loňského prosince také poprvé vznikl akční tým složený z několika ministerstev, která mají strategii spojenou s likvidací prasečáku promyslet do detailů. Zástupce ministerstva financí má najít finanční rezervy na výkup vepřína, ministerstvo kultury promyslet plán na vyhlášení památkové ochranné zóny, ministerstvo životního prostředí zanalyzovat vliv problémového podniku na životní prostředí (s tím je AGPI stejně jako každý velkochov prasat všude na světě na štíru). V pondělí třináctého února se má tento tým sejít a zkompletovat další postup. Celá věc zkrátka působí nečekaně akčně. Na otázku, kde se najednou vzala tahle energie, zasvěcení vládní úředníci obvykle odpovídají: je to mezinárodní problém a premiér chce, aby se to už vyřešilo. Pokud se tak stane, vláda chce hlavně velkochov zavřít. Likvidaci samotného objektu, která samotná by podle analýzy z roku 1999 stála 150 milionů, chce odložit na neurčito. Marek Švehla

Výkup, nebo nátlak Firma AGPI vždy odmítala myšlenku, že by od ní stát vepřín koupil. „Jsme výrobní podnik a chceme vyrábět,“ říká Jan Čech. „Když ne v Letech, tak jinde v okolí.“ Vládní analýza z roku 1999 proto vypočítala, že stavba nového areálu na jiném místě by stála 330 milionů. Jenže když přišel materiál na pořad jednání Zemanovy vlády, tehdejší ministr zemědělství Fencl prohlásil, že cena je podhodnocená, jeho kolegové mu uvěřili a hlasovali proti. Nový materiál ministra Mládka už žádnou stavbu nového vepřína nepřipouští. Navrhuje výkup za tržní cenu nikoliv samotného vepřína v Letech (ta bude v tuto chvíli vzhledem ke sporům s vládou a tlaku z Evropské unie zřejmě velmi nízká), ale obdobného vepřína jinde v republice. Vládní úředníci sice nechtějí své odhady přiblížit, prasečák je ale starý přes třicet let, nemá potřebnou likvidaci odpadů, a byť velikostí patří k těm větším, jeho tržní cena by mohla být i několikanásobně nižší než zmíněných tři sta milionů. Pokud AGPI na výkup nepřistoupí, říká Mládkův materiál, přistoupí vláda ke kroku číslo dvě, kterým je ekonomický tlak. Má jít například o schválení stavební uzávěry kvůli vyhlášení památkové ochrany (AGPI by nemohlo postavit jímky ani nic rekonstruovat), důslednou kontrolu dodržování podmínek pro přiznání dotací (AGPI jich vloni dostalo 19 milionů a je na nich závislé), přísné hlídání hygienických norem a další kroky. Pokud ani tohle nepomůže, vláda chce podle Mládkova dokumentu vyhlásit, že využila všech možností, a zvážit vyvlastnění.

Q

Svatý otec chce autorské honoráře Rozhodnutí Benedikta XVI. vybírat „desátky“ za citaci svých výroků vyvolalo bouři. Je to pochopitelné: jde o byznys, v němž se vedle peněz točí i velké city. Například v Polsku je to jedna z nejvýdělečnějších činností. Obchod s papežem. Země je doslova zavalena vším, co nějakým způsobem připomíná nedávno zesnulého Jana Pavla II., ale nákupní horečka se částečně týká i jeho nástupce Benedikta XVI., zvláště v souvislosti s jeho ohlášenou cestou do Polska. Na odbyt jde všechno – životopisy, výpravné fotografické knihy, ale také záznamy na DVD z papežových cest a jeho řečí. „Je to nejziskovější činnost vůbec. Stačí k novinám přidat cokoli o Svatém otci a náklad se zvýší o desítky, stovky tisíc kusů. A pořád to nekončí,“ říká novinářka z polského listu Gazeta Wyborcza.

Volá Casa Editrice Teď ovšem nastávají „obchodníkům s papežem“ složitější časy – a nejen v Polsku. Vatikán se rozhodl, že chce z tohoto velkého byznysu svůj podíl. A peníze mu mají plynout především z publikace textů, s nimiž Svatý otec oslovuje veřejnost. První náznak současného vývoje přišel už loni v létě. Až do té doby vedení katolické církve uplatňovalo pouze obvyklá autorská práva na knihy napsané papeži. Ale pak se Vatikán rozhodl, že chce mít přímý finanční zisk i ze všech papežových vystoupení a dokumentů. Takže zatímco Jan Pavel II. bral tantiémy pouze za vlastní knihy – a tyto peníze poukazoval na dobročinné účely –, Benedikt XVI. chce vybírat poplatky za publikování všech svých „děl“, od encyklik až po veřejná vystoupení. Netýká se to samozřejmě krátkých úryvků a citátů, které se objevují v normálních novinových článcích, ale již na delší souvislé citace mohou být uvaleny poplatky, které rozhodně nejsou malé. O vybírání a vymáhání peněz a ochranu papežských textů se stará oficiální vatikánské vydavatelství Casa Editrice Vaticana. To argumentuje, že pravidla užívání papežských textů

byla stanovena ještě za Jana Pavla II. a nyní se pouze začínají striktně uplatňovat. „Rozdíl oproti minulosti je, a to veliký,“ řekl však rozhovoru pro Gazetu Wyborczu odborník na Vatikán, novinář italského deníku La Republica a známý specialista na Vatikán Marco Ponti. „Můj známý píše knihu o učení Jana Pavla II., která bude obšírně citovat z jeho encyklik. Vatikánské vydavatelství po něm požaduje několik tisíc eur za autorská práva.“ Podle Pontiho využíval dřív Vatikán svých práv spíš k tomu, aby zabránil eventuálnímu otištění papežského textu v kompromitující, nevhodné souvislosti či tiskovině. „Teď jde vatikánským úředníkům především o peníze a to je problém,“ říká Ponti.

Vůně peněz Proti opatření Vatikánu se zvedla vlna protestů až nyní, přestože o vymáhání poplatků byli zahraniční a italští vydavatelé informováni už na setkání s vatikánskými úředníky koncem minulého roku. Vatikán totiž tvrdil, že půjde o symbolické poplatky, a to jen v případě, že papežský text bude tvořit více než 10 procent obsahu „zpoplatněné“ tiskoviny. Praxe je však dramatičtější. Byl dokonce stanoven žebříček výše autorských práv, v němž na prvním místě figurují encykliky, další vystoupení papeže jsou „levnější“. „Kolem Vatikánu se táhne zápach peněz,“ napsal známý katolický publicista Vittorio Messiori. „Je to alarmující. Katolická církev je tu proto, aby hlásala slovo Boží, jak jí nakázal sám Kristus. Jak vůbec může církev zpoplatňovat slova papeže, který je nejdůležitějším vykladačem evangelia? Jeho šíření musí zůstat dostupné pro nás všechny a zadarmo,“ dodává Messiori ve svém prohlášení, které otiskly italské deníky. Vatikán se brání s tím, že nejde o „obchod se slovy papeže“, že chce pouze ochránit tex-

Na počátku bylo slovo – a pak přišly peníze. FOTO PROFIMEDIA.CZ

ty před pirátským a komerčním zneužitím. Na čemž, lze připustit, něco je, ale hlavní, tedy finanční efekt celé akce nemůže popřít ani katolická církev. „Je to pokus zalátat děravý vatikánský rozpočet,“ tvrdí jednoznačně kněz Adam Boniecki, šéfredaktor váženého polského katolického týdeníku „Tygodnik Powszechny“. Není náhodou, že skandál vypukl na konci ledna, několik dnů předtím než nový papež Benedikt XVI. vystoupil se svojí první encyklikou „Bůh je láska“. Encykliky, zvláště ty první, jsou totiž široce citovanými dokumenty a ve státech jako Itálie nebo Polsko patří jejich obšírné citace k pravidlům informování o životě církve. Benedikt XVI. ve své první encyklice uvádí, že katolická církev nehodlá usilovat o řízení států nebo veřejného života, ale svým působením chce zmírňovat utrpení a chudobu ve světě. Snad Vatikánu na chudé zbude i něco z nově vybírané „citátové“ daně. Luboš Palata Autor je redaktorem LN.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 5 V 30. LEDEN–5. ÚNOR 2006

9

Úředníkem za 300 tisíc měsíčně Padlí politici popisují, jak brání naše peníze

P

ád poslance Vladimíra Doležala odhalil zajímavou věc. Politik odcházející ze sněmovny kvůli obvinění z korupce si ve svém pádu výrazně polepšil: zůstala mu totiž „politická“ funkce v dozorčí radě České konsolidační agentury (ČKA) a za ni teď bude pobírat zhruba tři sta tisíc měsíčně – více než trojnásobek dosavadního platu. Spolu s Doležalem tak už v agentuře hlídají veřejný zájem tři odstavení politici. To vybízí k otázce: Co tam vlastně „naši zástupci“ za dvacetinásobek průměrné mzdy dělají a k čemu nám jsou.

Informace nevynesu Pátrání po náplni práce placených dozorců ČKA začíná u bývalého poslance ODS a posléze Unie svobody Pavla Peška. Se schůzkou ochotně souhlasí, místo do své kanceláře nás však odvádí „do příjemnějšího prostředí“ nedaleké kavárny. Absolventa VŠ zemědělské vyslala do agentury jeho strana poté, co se na její kandidátce nedostal před čtyřmi lety do sněmovny. Pochyby, zda na dozorčí funkci v instituci spravující miliardové nedobytné pohledávky bude stačit, ho netrápily. Za sebou prý má velmi úspěšnou podnikatelskou kariéru: spravoval restituovaný majetek a živil se i různou poradenskou činností – nyní už dělá ovšem naplno jen v agentuře. Na nabídku kývl prý i proto, že jeho strana patřila k velkým kritikům fungování ČKA (viz box Žumpa za 400 miliard). „A když kritizuji, tak se musím pokusit i něco změnit,“ říká Pešek. A změnil něco? Dosáhl nějakého úspěchu, za který se rád postaví? „To je těžké říct. Jsme kolektivní orgán,“ říká dozorce. Člen dozorčí rady má prakticky neomezené možnosti. Jeho hlavní úkol je rozhodovat o osudu pohledávek, přesahujících půl miliardy korun – především to, za jakých podmínek se budou prodávat. Může ale nahlížet a „mluvit“ i do všech menších případů. „To nedělám, všichni by mohli mít pocit, že to chci ovlivňovat,“ říká Pešek. Svůj pracovní den popisuje jako náročnou a hodně papírovou anabázi. „Většinou přijdu do agentury, studuji materiály a hledám souvislosti a co nejracionálnější cestu,“ říká Pešek. A konkrétní příklad, aby si laik dokázal představit důležitost jeho práce a pochopil, že si svůj plat zaslouží? „To nemůžu, to by bylo vynášení informací.“

tuře. Máme ale alespoň možnost se podívat, kde finanční géniové tuzemských politických stran soustředění do devítičlenné dozorčí rady bdí nad tím, aby úředními chybami či podvody neutíkaly peníze daňových poplatníků. Tiskový mluvčí Jiří Pekárek ochotně ukáže místnost, kde oba strážci miliard – Tollner a Pešek – pracují. (Zbylí politici sedí ve svých kancelářích ve sněmovně a podklady připravené managementem agentury si nechávají posílat tam.) Jako místo nabité informacemi pro potřebné rozhodování o miliardách ale malá místnost rozhodně nevypadá. Strohou tmavou kancelář zaplňuje dlouhý stůl, na jehož konci jsou dva už něco pamatující počítače s malou tiskárnou. Po obou stranách místnosti se táhne velká zpola prosklená knihovna – ta je ale vzorně prázdná a jediné papíry, které v kanceláři jsou, zastupuje zhruba centimetrová složka dokumentů na jinak úplně čistém stole. Třetí pokus podnikáme ve čtvrtek večer, kdy se v hospodářském výboru ve sněmovně koná zasedání dozorčí rady ČKA. Čekáme na členy před vchodem, jenže ouha: za chvíli se dozvídáme, že nás všichni obešli garážemi. A s pokusem dostat se alespoň do předsálí a účastníky si vyfotografovat neuspějeme – Tollner po tajemníkovi výboru vzkazuje, že jednání je nepřístupné.

Byla to taktika Ale je tu kardinální otázka: Proč mají vlastně na chod ČKA dozírat politici? Nebylo by lepší, kdyby tam seděli renomovaní bankéři? „Je to strašně náročná práce. Musí se chodit do účetnictví, znát, jak se obchoduje s pohledávkami – pokud tomu nerozumí, nemohou kvalitně rozhodnout,“ říká Petr Dvořák z katedry bankovnictví Vysoké školy ekonomické, který má zkušenosti z dozorčích rad několika bank. Hlavní autor a zpravodaj zákona poslanec ODS Martin Kocourek však dohled politiků obhajuje. „Agentura spravuje veřejné peníze, pokud stát ručí za její ztrátu, tak je dobře, že ji politici hlídají. Odborníci už jsou v managementu,“ vysvětluje Kocourek. „Instituce, jako je ČKA, fungují ve všech zemích, kde měli finanční krize – ale vždy je to striktně profesionální záležitost. Politici tam nemají co dělat, mají se starat o zákony a kontrolu vlády,“ říká hlavní eko-

Dlouholeté zkušenosti, vypnutý telefon a dobře zaplacené povolání: Tollner. FOTO PETR KUBÍN

nom Raiffeisenbank a bývalý ministr financí Pavel Mertlík, podle něhož je zdejší systém dědictvím opoziční smlouvy a slabé vlády. Pohled do dobových stenografických záznamů sněmovny ovšem ukazuje, že i Mertlík tehdy prosazoval, aby banku kontrolovali politici. „Z hlediska odpovědnosti za veřejné finance mi připadá rozumné, aby kontrolní pravomoci nad budoucí konsolidační agenturou měla Poslanecká sněmovna,“ pronesl jako ministr při projednávání zákona o vznikající instituci. Co způsobilo ten názorový veletoč? „Nezměnil jsem názor, tehdy šlo o to, aby ten zákon vůbec prošel – a bez toho, aniž bychom je tam pustili, vůbec neměl šanci,“ vysvětluje Mertlík svou situaci. Za půl roku totiž měla končit předchůdkyně agentury – Konsolidační banka –, a pokud by se rychle nezřídilo nástupnictví, ocitly by se úvěry ve „vzduchu“ a nemohly by se vymáhat. Původní návrh, který

Kancelář za všechny prachy Druhým milionářem za peníze daňových poplatníků je lidovec Pavel Tollner. Absolvent stavební a teologické fakulty a matador sněmovny, kde seděl od roku 1990, má podobně jako Pešek zkušenosti z podnikání: na rozdíl od úspěšného kolegy ovšem jeho obchodní firma zkrachovala krátce poté, co z ní odešel. Čím Tollner přesvědčil svoji stranu, že je tím pravým hlídačem veřejných peněz? „Měl dlouholeté zkušenosti ze sněmovny s řešením rozpočtových a hospodářských problémů,“ vysvětluje předseda strany Kalousek. Sehnat samotného Tollnera je ale mnohem těžší. Bydlí v Brně, ale podle manželky je celý týden v Praze a k dostižení na mobilním telefonu. Jenže telefon od úterý do pátku nikdo nezvedá a jeho majitel nereaguje ani na SMS zprávy, ani na vzkazy v sekretariátu KDU-ČSL a v konsolidační agentuře. Nevychází ani zkouška naslepo, když se pokoušíme zastihnout Tollnera na jeho „pracovišti“ v agen-

INZERCE

Žumpa za 400 miliard Česká konsolidační agentura vznikla v roce 2001, kdy nahradila svoji předchůdkyni Konsolidační banku. Shromáždily se v ní úvěry z nepodařené transformace, kdy si různí podvodníci půjčili u – často podplacených – bankéřů stovky miliard, které pak nespláceli a polostátním bankám zůstala nanejvýš bezcenná zástava nebo vůbec nic. V rámci očištění bankovního sektoru tyto úvěry nakonec vykoupil stát za veřejné peníze a deponoval je v ČKA. Agentura má za úkol z těchto pohledávek co nejvíce vymoci – jenže celý proces provází kritika a podezření z neprůhledných kšeftů. ČKA například prodává většinu pohledávek ve velkých balících – a Nejvyšší kontrolní úřad předloni uvedl, že často neměla přehled o hodnotě pohledávek, část jich byla

špatně zdokumentovaná a prodejem po částech se mohlo docílit vyšší ceny. Příkladem může být největší balík pohledávek v hodnotě 42 miliard, které koupila v roce 2002 EC Group, ovládaná lidmi z bývalého Motoinvestu, která nakonec pro různé závady vrátila ČKA zhruba pětinu pohledávek. Navíc vyšlo posléze najevo, že se v balíku ocitly i stamilionové bezproblémově splácené úvěry. ČKA sice přiznává, že jednotlivým prodejem by mohla získat více peněz – jenže by to bylo mnohem dražší, a hlavně by se to nestihlo do plánovaného konce v příštím roce. Druhá kritika se týká toho, že dluhy nakonec často odkoupí zpět ti, kteří je předtím nadělali – příkladem mohou být mnohamiliardoví dlužníci Antonín Charouz či Zdeněk Zemek. Agentura se brání, že nemůže přes prostředníky vidět na skutečné kupce – a navíc tito dlužníci jsou většinou schopni dát nejvíce peněz.

počítal pouze s běžnými kontrolními pravomocemi pětičlenné dozorčí rady jmenované vládou, poslanci zcela předělali, dali dozorčí radě takřka neomezené pravomoci – a také peníze. Poslanci si totiž také zákonem stanovili, že sami budou určovat pravidla pro odměňování představenstva – a představenstvo zase pověřili pravomocí stanovit požitky dozorčí rady: z této kooperace pak vzešla mzdová instrukce, že dozorčí rada bude brát 75 procent odměn představenstva. Podle tehdy nastavených mezd představenstva to bylo 150 tisíc měsíčně. Když ale novináři tenkrát vytáhli to číslo na světlo, vzbudilo takový šok, že se členové vládní ČSSD svých odměn vzdali, poslance ODS pak k tomu donutil o rok později nově přijatý zákon o střetu zájmů – a poslanec Tollner si vybral třetí cestu: raději se vzdal poslaneckého mandátu, aby o vysoce nadprůměrný plat v ČKA nepřišel. Na postupně rostoucí odměny se pak zapomnělo a toto téma vzkřísil až Doležalův odchod. Ministr Sobotka již oznámil, že se platy „utrhly ze řetězu“ a vyzval agenturu, aby systém odměňování změnila. Další člen dozorčí rady Michal Doktor však současný systém odměn obhajuje a upozorňuje, že Sobotka sám pro něj před dvěma lety zvedl ruku a nyní je proti jen proto, aby se zalíbil voličům poté, co se toto téma opět rozvířilo. „Odměny stouply díky tomu, že jsme zavedli motivační program pro představenstvo – a kvůli nastavení se s ním svezla i část dozorčí rady,“ říká Doktor a poukazuje na to, že se díky motivaci snížily náklady na vymožení jedné koruny z předloňských dvaceti haléřů na současných šest haléřů a zrychlil se i prodej pohledávek. Marek Pokorný

Co si o tom myslíte vy? Jsou nám politici v agentuře k něčemu, nebo by tam místo nich měli sedět profesionálové? Debata na www.respekt.cz.

Q

10

ZAHRANIČÍ

30. LEDEN–5. ÚNOR 2006 V RESPEKT 5

Sbohem a Hamas V palestinských volbách triumfovali islamisté a všichni se bojí

Jací jsme teď my, byli jste i vy. Příznivci Hamasu v potyčce se sympatizanty Fatahu. FOTO PROFIMEDIA.CZ

B

yly to nejdemokratičtější volby v arabském světě. Na tom se shodují pozorovatelé místní i zahraniční. Přesto přinesly vítězství islamistů. Anebo právě proto? Ať už zní odpověď jakkoliv, jisté je, že po dvanácti letech vlády sekulárního Fatahu povede Palestinskou samosprávu obávaný Hamas – organizace, která je na teroristickém seznamu Spojených států i Evropské unie.

Bez korupce i zkušeností Ve čtvrtek propukly obavy a netřeba je vysvětlovat. Jen pro ilustraci: Před deseti lety teroristé Hamasu vyhráli volby izraelské pravici, kterou měl tehdy suverénně převálcovat Šimon Peres coby následník zavražděného premiéra Rabina. Jenže stačilo devět dnů, čtyři bomby Hamasu, šedesát mrtvých, stovky zraněných a vše bylo jinak. Palestinských voleb se tehdy Hamas neúčastnil, minulou středu je vyhrál. Hrozí repríza roku 1996 nebo další intifáda? Podle všeho nikoli, vždyť poslední sebevražedný útok, ke kterému se Hamas přihlásil, se odehrál v srpnu 2004. Obavy panují hlavně z jiného důvodu. Hamas až dosud demokratickou soutěž bojkotoval a teď získal absolutní většinu v situaci, kdy nemá žádné zkušenosti s vládou, neuznává Stát Izrael ani smlouvy, které s ním uzavřely předchozí palestinské administrativy. Pravda, nemá ani žádné zkušenosti s korupcí, což je hlavní příčina jeho vítězství nad Fatahem prezidenta Mahmúda Abbáse. Ale pokud by kvůli jeho nesmiřitelnosti vyschl dosavadní penězovod z Evropy, začali by Palestinci zvažovat, jestli pod úplatným Fatahem nebylo lépe. To také bude hlavní dilema Hamasu: dostát své protiizraelské rétorice a zároveň fungovat jako seriózní lídr Palestinců. „Vyjednávání s Izraelem nejsou tabu,“ prohlásil těsně před volbami Mahmúd Zahár, jeden z lídrů hnutí v Gaze. Jenže tento nadějný výrok uvedl na pravou míru další gazský lídr Ismaíl Haníja: „Hamas podporuje vznik palestinského státu s metropolí Jeruzalémem na územích okupovaných v roce 1967 – jako prozatímní řešení.“ A máme to na talíři. Pro Hamas je tedy jen dočasné řešení to, co považuje za maximu proslulá rezoluce OSN č. 242, ale s čím na sto procent nesouhlasí ani izraelská levice – návrat do stavu před šestidenní válkou. A aby nebylo pochyb, Haníja upřesňuje: „Hamas bude nadále trvat na hranicích historické Palestiny a odmítat uznání legitimity okupace.“ Jinými slovy, touto pozicí Hamas popírá i neméně slavnou rezoluci OSN č. 181 z roku 1947 o rozdělení Palestiny. Podobně se v rozhovoru pro Lidové noviny vyjádřil kandidát Hamasu v gazském Rafáhu Ghazí Hamad: Ústupky musí nabídnout též Izraelci, zatímco

my trváme na ozbrojeném boji proto, že „trpíme v okupaci“. Přitom to říká čtyři měsíce poté, kdy okupace Gazy coby dosud největší izraelský ústupek skončila, a čtyři roky po Cestovním plánu, který stanovil odzbrojení polovojenských jednotek, jako je ozbrojené křídlo Hamasu. Není tedy divu, že první reakce po volbách byly odtažité. Hamas se oficiálně vyslovil takto: Vyjednávání s Izraelem ani jeho uznání nejsou v naší agendě. Ozbrojený boj bude pokračovat. Úřadující izraelský premiér Ehud Olmert opáčil neméně rázně: Izrael neuzná vládu Hamasu ani nebude vyjednávat s palestinskou vládou, která zahrne teroristickou organizaci.

Zatím u mrazu Že by definitivní zmrazení? Zatím to tak vypadá. Fatah férově uznal porážku a palestinský premiér Ahmad Kurája odstoupil s tím, aby prezident jmenoval jeho nástupce. Mahmúd Abbás má sice za sebou George Bushe („chceme, aby zůstal u moci“) i evropské lídry, ale doma neměl velkou popularitu nikdy, natož po triumfu Hamasu. Situaci se

S Koránem a bez samopalu Hnutí islámského odporu (Hamas) bylo založeno v roce 1987, jeho historie jako palestinské odbočky egyptského hnutí Muslimských bratří však sahá až do 30. let 20. století. Za svého předchůdce považuje Hamas šejcha Izz al-Dín al-Kassáma (1882–1935), který měl k ideologii bratří velmi blízko už jen proto, že se osobně znal s jejich předním ideologem Rašídem Ridá. Učení Ridá vzniklo jako reakce na pociťovaný úpadek muslimského světa a spočívalo zejména v návratu k tradičním islámským hodnotám. Al-Kassám se s Muslimským bratrstvem shodoval zejména v odporu proti židovskému přistěhovalectví, ve kterém viděl ohrožení vize muslimského státu na území Palestiny řízeného podle islámského práva. Organizoval proto nejen politické kampaně, ale i vlastní vojenské jednotky. Když v prosinci 1987 vypuklo první palestinské povstání proti Izraeli, Hamas zachytil nástup masové lidové nespokojenosti s dosavadní neúspěšnou politikou Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která nejen nedokázala ukončit izraelskou okupaci, ale ztratila i podporu svých arabských spojenců. Vedení v čele s šejchem Ahmadem Jásínem tehdy vydalo oficiální statut o několika článcích,

pokouší zachraňovat návrhem kompromisu: Jako prostředník při vyjednávání mezi Palestinci a Izraelem by mohla vystupovat Organizace pro osvobození Palestiny, kterou ovládá Fatah a s níž má Jeruzalém bohaté zkušenosti. Na nejistou dobu se připravuje také Izrael. Co se týče příčiny vítězství Hamasu, překvapivě se shodnou pravicový Likud se silně levicovým Merecem: obě názorově vyhrocené strany tvrdí, že důvodem je stažení z Gazy – ale s rozdílným znaménkem. Podle Likudu to Palestinci vnímali coby ústupek teroru, jako slabost. Tento argument nalézá podporu již od roku 2000, kdy pár měsíců po izraelském stažení z jižního Libanonu následovala druhá palestinská intifáda, ale jak nyní zapůsobí na voliče, zatím nelze předvídat. Naproti tomu podle Merecu právě jednostrannost tohoto stažení oslabila Fatah – kdyby se to bylo domluvilo s Abbásem, mohl teď sklidit úspěšnou dividendu. Na reálné rovině se pak shodují původně Šaronova, dnes Olmertova strana Vpřed s labouristy. Obě odmítají jednat s Hamasem, ale obě se sblížily na konceptu jednostranných kroků, tedy na něčem, co Strana práce – preferující rozhovory – až do letoška odmítala.

Těsně po palestinských volbách však lídr labouristů Amir Perec otočil: „Nebudeme vyjednávat s organizací, která neuznává právo Izraele na existenci. A budeme-li muset, pak uplatníme jednostranné kroky. Změny v Palestinské samosprávě z nás neučiní rukojmí.“ Zatím ještě není hotova nová palestinská vláda, není ani jasné, zda bude jednobarevná, tedy hamasovsky zelená, nebo koaliční s Fatahem, ale zdá se, že rok 1996 se v izraelské politice opakovat nemusí: doba už není černo-bílá a možnost vlády levého středu úspěch Hamasu nesmaže. Pro voliče možná naopak: Chtějí jednostrannost? Tak ať ji mají a my máme hranice. O budoucnosti Hamasu a jeho vlády se teprve začíná spekulovat. S Islámským džihádem víme, na čem jsme. Chce nás vidět mrtvé on i lidé v Damašku, Teheránu či z Hizballáhu, kteří mu dávají rozkazy. Ale chce nás vidět mrtvé stále i Hamas? Tak znějí dnešní otázky ve Svaté zemi. Hamas je totiž dnes tam, kde byl Fatah před dohodami z Osla – ani on tehdy neuznával Izrael. A ani Hamas nemusí být názorově a organizačně jednolitý a neštěpitelný.

které se zakládaly na Koránu jako hlavním zdroji legitimity boje proti Izraeli. Hamas si začal zakládat na opozici jak proti Izraeli, tak proti veškerým mírovým snahám ze strany oficiální Palestinské samosprávy. I proto se odmítl zúčastnit posledních parlamentních voleb v lednu 1996. Současná pozice a masová podpora Hamasu je převážně výsledkem druhé intifády. Od jejího začátku Hamas organizuje nejen ozbrojený odpor proti Izraeli, ale vytváří navíc rozsáhlou sociální síť (každá rodina sebevražedného atentátníka například dostává od Hamasu 300 amerických dolarů měsíčně, organizace zakládá nové mešity, školy nebo zdravotnická zařízení). Těží tak z bídy a nespokojenosti v chudších částech palestinských území a tam, kde jsou konflikty mezi Palestinci a Izraelci nejintenzivnější (Gaza, okolí Hebronu). V neposlední řadě jej však podporují i lidé nespokojení s dlouholetou vládou zkorumpovaného hnutí Fatah. Po obnovení jednání mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou, jež symbolizovalo setkání Ariela Šarona a Mahmúda Abbáse v egyptském Šarm aš Šajchu v únoru loňského roku, přistoupil Hamas na „hudnu“, tedy složení zbraní a příměří ze strany svých bojových jednotek, pojmenovaných po al-Kassámovi. Od té doby se organizace značně umírnila i v protiizraelské rétorice a výroky o zničení židovského státu se ozývají spíše z míst mimo hlavní dění. Politický vůdce Hamasu Chálid Mašál

například nedávno hlásal na demonstraci v syrském Damašku, že Hamas se cíle osvobodit Palestinu nikdy nevzdá. Proti němu stojí místní kandidáti v pásmu Gazy či na Západním břehu, kteří si musí dávat pozor na to, co říkají. Extrémně protiizraelská rétorika již totiž nemá u většiny intifádou unavených Palestinců přílišnou podporu. Jedním z nejvýraznějších na této straně je Muhammad Abú Tir z východního Jeruzaléma, který dokonce prohlásil, že pokud Hamas uspěje, bude s Izraelem „vyjednávat lépe a efektivněji, než činil kdokoli před ním“. Důvodů pro celkové umírnění Hamasu může být však více. Někteří zasvěcení komentátoři tvrdí, že tato změna nastala po zabití šejcha Jásína na jaře 2004, kdy hnutí fakticky ztratilo ideologického vůdce. Skeptické hlasy zase prorokují, že hnutí se rozdělí na oficiální politickou reprezentaci a ozbrojené křídlo, které bude v útocích na Izrael pokračovat. Jisté však je, že už jen účast v letošních volbách značí určitou vnitřní změnu k lepšímu. V rozhovoru pro izraelský list Haarec to potvrdil i jeden z vůdců v pásmu Gazy Mahmúd Zahár, když řekl, že „své stanovy jsme nezměnili. Úsilí o zničení Izraele je ale minulostí. Politickou silou chceme vrátit hranice na pozice před válkou v roce 1967.“

Zbyněk Petráček

Filip Moravec Autor studuje blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě v Plzni.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 5 V 30. LEDEN–5. ÚNOR 2006

11

Odchod tichého muže z Kosova Ibrahim Rugova mlčel, nebojoval a téměř se dočkal

K

dyž zemře prezident, objeví se hned spekulace, co to znamená. Když zemře prezident nestabilního státu, objeví se spekulace, co to přinese za nestabilitu. Když zemře prezident nestabilního státu, který měl zrovna vést jednání, jež by měla přinést stabilitu, objeví se spekulace, jak budou tato jednání ohrožena. Kosovo sice není státem, ale mnoho mu k tomu nechybí, je nestabilní a za několik dní měly začít rozhovory o jeho budoucím osudu. Ibrahim Rugova byl jeho prezidentem.

Bída nenásilí Životní vize Ibrahima Rugovy spočívala v prosazení nezávislého Kosova nenásilnou cestou. Nezávislost měla být lékem na společenskou frustraci vyvolanou ekonomickou recesí, politickým nátlakem upadajícího komunistického režimu i nespokojeností s politicky podřízeným postavením Albánců. V době, kdy se hroutila autorita komunistického systému, se i dramatické proměny zdály uskutečnitelné. Kosovo bylo autonomní oblastí Srbska, jehož poslední komunistický vůdce Slobodan Milošević kosovskou autonomii v roce 1989 silně omezil, ale nezávislé Kosovo nebo dokonce spojení všech Albánců do jednoho státu vypadalo přesto pro mnohé reálně. Rugova se do širšího povědomí dostal v roce 1989 a jeho hvězda se rozsvítila náhle. Jako předseda čerstvě založené nejsilnější strany v Kosovu – Demokratického svazu Kosova (LDK) – zprvu očekával, že demokratizace donutí Srbsko přehodnotit svou vládu nad Kosovem, a poté, co se v průběhu následujících tří let v Srbsku demokratizace zastavila, upevnil se autoritativní režim a začala válka v Chorvatsku a v Bosně, zase doufal, že Srbsko k témuž donutí čas. Mezitím nechal vytvořit stínový politický systém včetně parlamentu, vlády, sám se stal stínovým prezidentem a začal trpělivě čekat. V Kosovu se podle Rugovy prolínaly motivy vzdělání, modernizace, zaměření na západní Evropu jako vzor a nenásilí. Celosvětově známým se stalo především ono nenásilí. Nepřišel s ním sám, i když by nemělo být pochyb, že se s ním vnitřně upřímně ztotožňoval. Inspirace přišla z prostředí domácích katolických Albánců i ze zahraničí (z Československa, z Jižní Afriky). Hlavním inspirátorem se však stal nestor boje za sjednocení s Albánií Adem Demaçi, který v 60. letech začínal jako romantický konspirátor při přípravách ilegálního povstání, ale postupně od ozbrojeného boje za svobodu ustoupil, až se ho po svém propuštění z vězení v dubnu 1990 zcela vzdal. Sám Rugova se ovšem postaral o prosazení konceptu nenásilí doma i v cizině: většina Albánců i západních politiků se nakonec ztotožnila s působivým obrazem protikladu „gándhíovských“ Albánců a militantních Srbů nemilosrdně a hromadně porušujících lidská práva. Rugova byl důsledný a do konce roku 1992 se postaral o to, aby utichly poslední veřejné protisrbské demonstrace – doklad toho, že vize začala mizet a nastoupilo čekání.

Rugova bohužel nedokázal svou vizi průběžně oživovat. Ještě v roce 1992 pod jeho patronátem vznikl paralelní školský systém financovaný hlavně dobrovolnými příspěvky, ale v roce 1997 už vysokoškolští studenti, zklamaní tím, že po uzavření míru v Bosně a Chorvatsku přenechal Západ Kosovo oficiálně Srbsku, porušili jeho tichý zákaz veřejných demonstrací a navázali kontakty se spiklenci z radikální Osvobozenecké armády Kosova (UÇK). Rugova v té době už řadu let nedokázal nic prosadit. V první polovině 90. let například marně usiloval o vyjmutí Kosova ze sankcí uvalených na Srbsko a Černou Horu: Západ se spokojoval s tím, že je v Kosovu klid, takže důslednost v prosazování nenásilí vlastně podkopávala Rugovovi v zahraničních iniciativách nohy. Jenže i když UÇK tvrdila, že je nutné pro nezávislost riskovat a bojovat jako Chorvaté a Muslimové, Rugova tvrdošíjně setrvával na svém: je nutné čekat, čas hraje pro nás.

Prázdné místo Pokusy o vytvoření ilegálního ministerstva obrany v roce 1992 (k němuž svolil pod tlakem spolupracovníků) a ministerstva vnitra (které mělo čekat a zajistit klidné předání moci po stažení srbských sil) v roce 1994 skončily díky bdělosti srbské státní bezpečnosti krachem. Jestliže v druhé polovině 90. let byla politická kariéra stínového prezidenta Kosova chudá na nové myšlenky, doba po roce 1999, kdy se srbské síly skutečně stáhly a Kosovo se dostalo pod mezinárodní okupaci a správu, se vyznačovala přímo myšlenkovou sterilitou. Vyhýbal se konkrétním vyjádřením k čemukoli: katastrofální ekonomické situaci, mezinárodní správě, kriminalitě, pouze sliboval, že nezávislost je na dosah. Svůj podíl na tom mohla mít i skutečnost, že zatímco Rugovu zavřela srbská policie v době války s NATO do domácího vězení (zřejmě v naději, že válka vyzní do ztracena a patřičně zpracovaný Rugova „změkne“), jeho nejbližší spolupracovník, bývalý rektor prištinské univerzity Fehmi Agani, byl bez soudu zastřelen. Často se hovořilo o tom, že právě Agani dodával nápady, které se Rugova snažil realizovat. Poslední, co se dá vyložit jako politická vize, je Rugovovo přání být pohřben nikoli v kruhu rodiny ani na městském hřbitově v Prištině, ale na zdejším hřbitově padlých bojovníků UÇK. Ačkoli UÇK a Rugova byli za jeho života nesmiřitelnými politickými rivaly, lze toto přání chápat jako gesto vyzývající ke smíření a národní jednotě. S Rugovovou smrtí se tedy nejenže neotevírá mezera, možná se mezera naopak uzavírá. I když se Rugova, od roku 2002 konečně i oficiální prezident Kosova, do politického života Kosova v posledních letech nijak aktivně nezapojoval, byl široce populární, ve volbách získával pravidelně 50–60 % hlasů a stranická kampaň stála na něm. Navzdory tomu, že se nepodílel na „osvobození“ Kosova, se jeho populari-

ta, v letech bojů zastíněná UÇK, rychle vrátila na předválečnou úroveň. A to přesto, že Rugova v žádném případě nebyl lidový typ a ani si na něj nehrál. V oblasti, kde 60–70 % obyvatel žije na venkově, veřejnosti nastavoval pečlivě pěstovanou tvář intelektuála, který se do politiky zapojil jenom z donucení a z potřeby obětovat všechny síly národní věci. Neměl sice z minulosti aureolu bojovníka za národní věc (během masových demonstrací 1981 seděl doma a psal disertaci), dokázal se však přesto stát symbolem. Ačkoli se ukrýval před veřejností, vynikal současně v umění zastínit své oponenty. Problémy sice neřešil, ale dával najevo neustálý zájem o ně. Býval vždy tichý a neokázalý, spíše literární kritik než spisovatel, spíše praktik než vizionář. Nenapsal nic skutečně populárního, ale dokázal se jako šéfredaktor časopisu Albanologické studie vypracovat až na předsedu Sdružení spisovatelů Kosova. Tichou cestou navázal i v politické kariéře, nezaložil LDK, ale dokázal se v ní chopit vedení a udělat z ní masovou organizaci s celokosovskou sítí, ženskou a mládežnickou organizací. Jeho silnou stránkou bylo politické zákulisí, v 70. a 80. letech poznal prakticky celou intelektuální scénu Kosova a nashromáždil obrovské množství kontaktů a informací o jednotlivých lidech. Z LDK postupně odpadávaly různé frakce, na vlivu strany ani popularitě Rugovy se to však příliš neprojevilo. Sám předseda stál nad frakčními spory a hrál roli nejvyššího rozhodčího. Dnes to má jednu vadu: v pyramidovitě budované straně po sobě nezanechal následníka a strana postavená na vůdcovském principu asi nebude schopna vygenerovat nového předsedu s dostatečnou autoritou.

Hlava v písku Konečně, Rugova byl obratný taktik. V roce 1992 sice nechal zvolit stínový parlament a sestavit vládu, ale místo vlády měli moc v rukou jeho poradci, první zasedání parlamentu znemožnila srbská policie a další už sám Rugova. Po čtyřech letech prodloužil nefungujícímu stínovému parlamentu mandát prezidentským dekretem a dalším dekretem pak sám sobě. Jestliže však Rugova dokázal konkureční strany proměnit ve své satelity nebo je odsunout na okraj, na UÇK recept nenašel. UÇK se ho snažila přimět k tomu, aby svou autoritou zaštítil gerilový boj, což Rugova odmítal, sám však na rostoucí vliv UÇK reagoval strkáním hlavy do písku: vytrvale popíral, že existuje, a tvrdil, že jde o konspiraci srbské státní bezpečnosti. Později, když se soupeření přeneslo zpět na stranickou úroveň, dokázal se ještě v roce 2004 takticky blýsknout: aby zabránil hlavnímu politickému následníkovi UÇK Hashimu Thaçimu stát se premiérem, dohodl se raději s méně vlivnou stranou vzešlou rovněž z UÇK a Thaçiho odsunul do opozice. Kosovo po Rugovovi bude jiné, ale nejspíš nebude méně stabilní nebo více radikální. O politické zázemí LDK se pravděpodobně svede boj a strana asi do budoucna ztratí, nebo nezůstane vcelku. Otevře to možná prostor pro nové subjekty a snad pro kýženou diferenciaci místní politické scény. Filip Tesař Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

Q

Vrchol pyramidy zmizel. (Bosenský Albánec čte zprávu o smrti Ibrahima Rugovy.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

Španělská pohádka

skutečnosti jmenuje kastilština, Varšava se v reálném světě jmenuje Madrid, Polskem je ve španělském kontextu Kastilie a vojákem byl generál Franco. No, a nespokojení Katalánci mají ve Španělském království podobné postavení jako oni hypotetičtí Češi.

Baskickem to nekončí

Katalánsko chce novou dohodu s Madridem a jednání urychlila „špatná nálada“ důstojníků. Kdo chce ve střední Evropě doopravdy pochopit realitu dnešního Španělského království, může si trochu vypomoci hypotetickou pohádkou. Tady je: bylo nebylo velké království jménem Panslovanie. Jeho hlavní částí bylo Polsko rozšířené o Slovensko, Slovinsko, Bělorusko a Čechy. Hlavním městem byla Varšava.Všichni mluvili podobnými jazyky a při troše námahy a dobré vůle si také rozuměli. Časem se vladaři rozhodli, že jejich království bude mluvit jedním hlavním jazykem, polštinou, které se napříště bude říkat panslovanština. To se však nelíbilo Slovákům, o Češích ani nemluvě. Avšak král i královna pocházeli z Polska, prosadili svou a celý svět si zvykl. Po čase také začali všichni bez rozdílu posílat daně do Varšavy, kde se peníze přerozdělily, takže odvody bohatších Čechů skončily třeba u chudších Bělorusů. Pak přišla převeliká, krvavá bitva, v níž nakonec vyhrál

voják, který si přál, aby se z království stal jeden ohromný stejnorodý celek, kde by už nebylo slyšet ani slovenštinu, ani běloruštinu, ale navždycky jen polštinu – tedy pardon, panslovanštinu. Snažil se, seč mohl, hlavy létaly, ale než to všechno stihl, umřel. Naštěstí, říká dnes v království většina poddaných. Král a královna, které předtím voják vyhnal daleko do ruské stepi, se vrátili a rozhodli se, že zemi otevřou víru nové doby, povolí všechny jazyky a podřídí se demokratickým pořádkům. Děti jazyky svých předků a starou svobodu za dobu vojákova vládnutí více či méně zapomněly, ale přesto po nich velmi toužily. Také bohaté Čechy už nechtěly platit projekty v neschopném Bělorusku a požadovaly rozumnou revizi starých pořádků. Určitě je vám to jasné: království je Španělsko, panslovanština je španělština, která se však ve

Španělsko dnes v Evropské unii představuje v podobě svých 17 autonomních republik se systémem regionálních vlád, jež nejsou oficiálně federací, poměrně zajímavou raritu. A léta se táhnou spory o to, jakou převažující podobu tomuto uspořádání vtisknout – zda volnější, pluralitní, nebo naopak svázanější, centralizovanou. Zastánci plurality mají plné zuby madridského poručníkování, centralisté se zase bojí popustit uzdu příliš, aby se situace nevymkla a regiony se nerozešly každý po svém. Nejsou to jenom plané obavy, v Baskicku, Kalatánsku a Galícii existují stoupenci nezávislosti, kteří se mimochodem rádi jezdí poptat na zkušenosti s poklidným rozpouštěním společného státu právě k nám do bývalého Československa. Po minulém týdnu se však zdá, že díky sedmihodinovému jednání španělského premiéra Josého Zapatera s vůdcem nacionalistické strany Konvergence a jednota Katalánska (CiU) Arturem Masem se zase podařilo rozlousknout jeden oříšek a Španělsko se o kus přiblížilo k první, uvolněnější možnosti. A paradoxně k tomu přispěla centralisticky naladěná španělská armáda.

Mručící troglodyté O nové podobě vztahů mezi Barcelonou a Madridem se jedná už od nástupu Zapaterových socialistů k moci před 2 lety. Ti totiž k udržení své menšinové vlády potřebují podporu regionálních poslanců z Katalánska, a to není zadarmo. Na podzim si ve svém regionálním parlamentu odhlasovali vlastní daně i Nejvyšší soud, a navíc žádají, aby byli Katalánci oficiálně uznáni jako národ v rámci Španělska. Také tzv. „solidarita“, jíž je nazýváno přerozdělování financí v rámci Španělska, by se měla v budoucnu týkat pouze školství a zdravotnictví. Vyjednávání se vlekla pomalu, pouze ale do chvíle, než obavy o zachování celistvosti země nahlas vyslovil jeden a po něm druhý vysoký armádní důstojník. „Špatná nálada“ armády, jež tradičně horuje pro jednotný národ a vlast, totiž ve Španělsku obvykle zavání pokusem o vojenský převrat. Vojáci sice mohou být posměšně nazýváni „mručícími troglodyty“, ale vzpomínky na občanskou válku přece jen dokážou veřejnost znervóznit. Španělský premiér proto na nic nečekal a rozhodl se celou věc smést ze stolu dřív, než bude pozdě. Zapaterova reakce na „mručení“, jak podezřelé obavy generála Josého Meny a kapitána Roberta Calderóna nazývá katalánský tisk, tedy zněla: dohodu s Katalánskem ano, a hlavně hned! A shoda v parlamentu je náhle na dosah. Paradoxním výsledkem probuzení generálů tak ze všeho nejspíše bude zrychlená cesta k moderní evropské federaci. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

B

udoucí konzervativní premiér Kanady Stephen Harper překvapil jen několik dní po svém volebním vítězství. Zatímco svět jeho nástup k moci po dvanácti letech vlády labouristů vesměs interpretoval jako pootočení liberální Kanady

Ledoborce proti Americe

Stephen Harper prolamuje ledy. FOTO PROFIMEDIA.CZ

směrem k jižnímu sousedovi, designovaný premiér se místo toho pustil se Spojenými státy do křížku. Důvodem je záměr vyslat do arktických moří vojenské ledoborce, jež mají podle představ budoucího předsedy vlády hájit územní nároky Kanady před Američany, ale také Rusy a Dány. V severních končinách planety totiž nastávají velké změny. Díky planetárnímu oteplování taje led na mořské hladině, což sice nejspíš bude znamenat konec ledních medvědů, ale zároveň začátek půtek o nové obchodní cesty, ložiska ropy a plynu a práva na rybolov. Země, jež svým zamrzlým severním hranicím dříve nevěnovaly pozornost, se začínají starat. A ukazuje se, že hranice jsou nezakreslené, nároky nevznesené – a ty vznesené zase nikým neuznané. Jako v případě kanadských, proti kterým se hlasitě ohradil americký velvyslanec v Ottawě. Stephen Harper však ze svého odhodlání připojit sporná území ke Kanadě ustoupit nehodlá. „Mandát jsem dostal od Kanaďanů, a ne od amerického velvyslance,“ konstatoval budoucí premiér.

S

údán dostal kvůli porušování lidských práv přes prsty od ostatních afrických zemí. Na summitu Africké unie ve vlastním hlavním městě Chartúmu byl donucen stáhnout svoji kandidaturu na předsednictví v organizaci s ambicí stát se africkou obdobou své evropské jmenovky-

Půl kroku správným směrem ně. Část členských států totiž dala Súdánu najevo, že předsednictví země, na jejímž území probíhá genocida, by zdiskreditovala pověst celé Unie. Ostudou Súdánu jsou pokračující zvěrstva v provincii Dárfúr, kde se Chartúmem podporované milice podílejí na znásilňování, vraždění a vyhánění obyvatelstva z domovů. Podle různých odhadů v oblasti zahynulo 200–300 tisíc obyvatel. Súdán na nesouhlas afrických kolegů reagoval stažením kandidatury a na jeho místo nastoupilo Kongo. Súdán prý přijde na řadu napřesrok. Polovičaté řešení? Podle agentury AFP Súdánci odklad čtou jako ultimátum. „Dáme si věci do pořádku, zameteme si před vlastním prahem, abychom v roce 2007 už mohli stanout v čele,“ citovala agentura súdánského ministra Deng Alora. Jiří Sobota

30. LEDEN–5. ÚNOR 2006 V RESPEKT 5

Ségo lepší než Sarko Francie je okouzlená možnou příští prezidentkou

V

té chvíli se na palubě letadla prý rozhostilo pěkné dusno. Nicolas Sarkozy měl před sebou rozložený časopis a z fotografické dvojstrany se na něj zubil jeho vlastní tým: devatenáct mužů ve stejných šedivých oblecích a jedna žena, organizátorka partajních konferencí Emanuelle Mignon, jejíž tvář ještě z poloviny zakrýval před ní stojící kolega. „Co to má znamenat? Proč tam není Roselyne?“ zeptal se Sarkozy a na mysli měl nedávno jmenovanou místopředsedkyni strany Roselyne Bachelot. „Protože její nominace nebyla ještě formalizovaná,“ zněla profesionální odpověď asistenta. „Na tohle já kašlu!“ měl vykřiknout šéf vládní partaje UMP a časopis vztekle letěl směrem ke kokpitu. Ještě ten den pak tiskové oddělení vydalo zprávu o nominaci Roselyne Bachelot na post místopředsedkyně a sám Sarkozy nařídil větší zviditelnění ženského komanda strany čítajícího mimo jiné mluvčí, kandidátku na starostku Paříže a několik poslankyň. Důvod náhlého zájmu lídra francouzské pravice o ženy v politice má konkrétní jméno – Ségolène Royal. Tato žena má totiž podle průzkumů šanci stát se příští rok první francouzskou prezidentkou. Její obliba je natolik vysoká, že nyní dokonce o čtyři body předstihla právě dosud neotřesitelného Sarkozyho. A jemu nezbývá než ji proto začít brát vážně.

Zrodila se hvězda… Nutno přiznat, že při mediálním pátrání po Ségolène Royal se člověk naučí spoustu nových, barvitých slovíček. Známý investigativní týdeník Le Canard Enchainé například na její popis použil osm různých přívlastků, z nichž většina se při charakterizování politika tak často nevidí. Modrooká a usměvavá Ségolène má být kromě jiného umíněná, panovačná, moralizující, nedotčená nosnými myšlenkami a otevřeně pohrdající svými mužskými protivníky. Ale i příznivější hodnocení dává tušit, že potenciální prezidentka Francie nezapadá do žádné konvenční škatulky: oslovení francouzští novináři na ní nejčastěji ocenili spontánnost, empatii, zapálení pro detail a nezávislost jednání. Základní údaje o ní jsou tyto: Ségolène Royal je členkou socialistické strany a v minulosti působila ve třech levicových vládách mimo jiné jako ministryně životního prostředí nebo náměstkyně šéfa rezortu školství a dlouho byla i poslankyní. Aktuálně jí patří post předsedkyně rady regionu Poitou-Charentes, jinak řečeno, šéfuje kraji jihozápadně od Paříže o 1,6 milionu obyvatel. Ve Francii

má nálepku jednoho z „Mitterrandových děvčat“, političky, jejíž kariéra začala v útlém věku – bylo jí tehdy 28 – v kabinetu bývalého francouzského prezidenta a zdárně pokračovala i po jeho smrti. Dnes je hlavně děvčetem Françoise Hollanda, současného lídra opozičních socialistů, s nímž žije 25 let, má s ním čtyři děti, ale nikdy se nevzali. Ségolène si značný respekt v řadách socialistů získala v roce 2004 po vítězství v regionálních volbách. Francouzská levice tehdy procházela velkou krizí a po šoku z vítězství Le Pena nad Jospinem dva roky předtím klesla popularita socialistů na poválečné minimum. Ségolène ale přesto dokázala vyhrát v regionu, který dlouho řídil Jean-Pierre Raffarin, v té době pravicový premiér. Skutečný výstup „Ségo“ na piedestal hvězdy nicméně nastal až loni na podzim. V den svých 52. narozenin poskytla týdeníku Paris Match lehce sladkobolný rozhovor a na otázku po svých možných prezidentských ambicích bez vytáček řekla, že na nejvyšší státní post pomýšlí. Takhle jasným a brzkým přiznáním – volby budou až příští rok na jaře – tehdy překvapila nejen veřejnost a ostatní zájemce o post, ale i svého partnera Hollanda, který má stejný cíl, jenže ho zatím otevřeně nepřiznal. Ségolène si podle svých vlastních slov vůbec neuvědomila, že číslo vyjde dřív, než „to“ stačí „probrat doma“. Mediální bomba byla na světě. Evropa, a nejen ta, v té době ze všech stran probírala vítězství Angely Merkelové v německých volbách a Francouzi, unavení pohledem na zástup stále stejných mužských kandidátů, dostali vlastní „ženské sousto“. Noviny začaly přinášet její portréty a popularita Ségolène nabrala strmý vzestup. Až k lednovému překročení pomyslného Rubikonu, kdy předstihla dosavadního favorita Sarkozyho.

…praktického života Reakce na její kandidaturu prošla několika fázemi. Po prvotním šoku nastoupili machisté. „A kdo bude teď Hollandovi hlídat děti?“ zeptal se například další potencionální socialistický kandidát Laurent Fabius, který se vloni zasloužil o rozklad partaje, když v rozporu s výsledkem stranického referenda hájil „non“ evropské ústavě. Ještě dál zašel senátor socialistů Michel Charasse, který varoval před tím, že „to bude jako v případě maminy Merkelové: bude nám vládnout zadkem“. Podobné úlety ale rychle opadly a Ségolène začala být hodnocena jako každý jiný kandidát a často velmi příkře. Vytýká se jí, že co se obsahu týče, zatím toho moc nepředvedla. „Komentuje jen praktické věci z každodenního života Fran-

couzů, ale její názory na ekonomiku, sociální problémy Francie anebo na zahraniční politiku vůbec nejsou známé,“ tvrdí například šéf zpravodajství levicového deníku Libération Renaud Dely. Dosavadní skóre Ségolène mu dává za pravdu. Podařilo se jí například prosadit ochrannou známku pro jeden druh kozího sýra a jedno kravské plemeno, ohnivě vystupovala proti násilným scénám v televizi kvůli zdraví dětí, úspěšně prosadila zpřísnění trestů pro pedofily, protestovala proti sexuální osvětě na základních školách, protože to „podporovalo smilstvo“ a vybojovala zvýšení státního příspěvku pro školní jídelny. Jenže právě tohle může být součástí její popularity. Slovy sociologa Daniela Schneidermanna, zatímco její partner Hollande nebo Fabius excelují v teoretických projevech do tří hodin do rána na stranických sjezdech, Ségolène jde spát a ráno prosadí delší mateřskou dovolenou. Její výhodou navíc je, že její politika není nijak rigidně ideologicky usazená. Tak třeba bojuje za ochranu tradičního manželství, sama přitom uzavřela s Hollandem jen civilní partnerství, což byl zásadní modernizační projekt socialistů. Úspěšně brojila proti reklamě na prevenci proti AIDS v televizi, v níž vystupovali dva mladíci, zasloužila se však o vložení dvoustránkové kapitoly o homosexualitě do školních učebnic a má liberální pohled na užívání antikoncepce u nezletilých dívek. Jako socialistka tradičního střihu brání co nejvyšší rodinné přídavky, jako politik ji prý ale nejvíc inspiruje Tony Blair. „Díky tomu je přijatelná pro široké spektrum voličů zleva zprava,“ říká Schneidermann. Zjevně je. Když se měli Francouzi vyjádřit, proč by chtěli právě Ségolène za prezidentku, 51 % z nich odpovědělo, že představuje „čerstvý vítr ve francouzské politice“, 38 % si myslí, že „je kompetentní“, a téměř čtvrtina, že „naslouchá konkrétním problémům lidí“. Jen 16 % uvedlo jako důvod fakt, že je to žena, a stranická preference dotázaných nebyla klíčová.

Až co řekne François Ségolène se učí. Nyní chystá vlastní webovou stránku zasvěcenou právě debatě o velkých politických a ekonomických tématech a už kvůli tomu oslovila přední odborníky. Do konce března chce vydat autobiografickou knihu a poté víc jezdit do zahraničí, aby se uvedla jinak než jako ta, co si vzala bílé punčocháče a lodičky na zablácené chodníky a nic neřekla – jako nyní v Chile. Z Nicolase Sarkozyho strach nemá, používá totiž stejné zbraně jako on – je svérázná, sebevědomá a před složitou úvahou dá přednost rychlé provokaci. Jenže Sarkozy je v této chvíli velmi vzdálená meta. Ségolène Royal bude muset nejdřív získat stranickou nominaci. Primárky budou v listopadu a kandidáta socialistů vybere v tajné volbě 130 tisíc platících členů strany. Největší šanci má ten, kdo má ve straně pevnou pozici a výkonný tým schopný jezdit po regionech a lobbovat u tamních socialistů za hlasy pro svého šéfa. Tím se může pochlubit jak Hollande, Fabius, tak další socialistické celebrity Jack Lang nebo Dominique Strauss-Kahn. Ségolène Royal je však sólistka a partajničením vždycky pohrdala. Nemůže se opřít o žádnou kliku ve straně a její tým tvoří hrstka věrných, která ji doprovází už od mitterrandovských dob. Než proto přijde voličský test, musí porazit zkušené politické matadory z vlastní partaje. První a poměrně zásadní překážkou na cestě do Elysejského paláce je nicméně její druh: Ségolène už prohlásila, že pokud se „François rozhodne“ ucházet o prezidentský úřad, ustoupí mu z cesty. Kateřina Šafaříková Autorka je zpravodajkou Lidových novin v Bruselu.

Q

Ségolène Royal 1953 – narozena v Dakaru; 1980 – absolvuje prestižní pařížskou školu pro politiky a úředníky ENA; 1981 – nastupuje jako poradkyně k Mitterrandovi; 1988 – poprvé zvolena poslankyní (znovu zvolena 1993, 1997 a 2002); 1992 – ministryní životního prostředí; 1997 – náměstkyní ministra školství; 2000 – státní tajemnicí pověřenou otázkami rodiny, dětí a lidí s handicapem; 2004 – zvolena prezidentkou regionální rady Poitou-Charentes; 2005 – oznamuje zájem stát se francouzskou prezidentkou.

TÉMA

RESPEKT 5 V 30. LEDEN–5. ÚNOR 2006

13

Welcome! (Úřadovna cizinecké policie v Praze.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Česko, to příjemné místo k žití Je těžké být tady jako cizinec?

Přicházejí, ať se nám to líbí nebo ne. Někdo v nich vidí spásu, někdo příjemné rozptýlení, někdo hrozbu. Poloha ve středu kontinentu a členství v Evropské unii je ale zárukou, že jich tady bude čím dál víc. Co tady ale cizince po příjezdu čeká? A jak neodradit ty, kteří přicházejí v bohulibém úmyslu pracovat tu, mít to tu rád a vychovávat tady děti?

A

ude a Ivan jsou mladí Francouzi, kteří se před deseti lety po studiích dějin umění vydali objevovat kouzlo spojené Evropy. Opustili své bohaté rodiče a zamířili za jiným životem za východ. „Lákala nás země, která se rozjíždí od začátku. Věřili jsme, že tady může vzniknout nějaká střední cesta mezi kapitalismem a socialismem, jako třeba ve Švédsku,“ vypráví Aude ve své prostorné, jednoduše zařízené kuchyni. Pod okny starého činžáku pražského Žižkova proudí nepřetržitý tok aut, řady obchodů jsou proložené poblikávajícími výlohami heren. „Teď tu staví ještě kabaret, další červená světélka,“ povzdychne Aude při pohledu z okna. Jinak si ale nestěžuje. Její zkušenosti jsou vlastně běžnými zkušenostmi mladého člověka, který se vydal polistopadové Česko dobývat ze západní strany. Všechno se zdálo snadné a viděno očima takového Ukrajince vlastně i bylo.

Zátiší s trhacími čísly Přijeli v roce 1994, země byla ve víru Klausových reforem, éterem létala slova jako privatizace, konjunktura, restrukturalizace a na právo se moc nehledělo. Cizinci ze Západu byli jako nositelé nové civilizace vítáni. Už během čtrnácti dnů po příjezdu si Aude našla práci, bydlení. Úřední formality jako sociální pojištění nebyl problém zaplatit a víc nikdo nic nechtěl. Povolení k práci nepotřebovala. Jako Francouzka pracující v příjemném prostředí Francouzského institutu ani moc Čechů nepotkávala a už vůbec ne české úředníky. Stejně se ale naučila rychle česky. „Chtěli jsme tu zůstat,“ říká. Teprve až po dvou letech začala řešit to, co je pro průměrného Ukrajince černou můrou – povolení k pobytu na delší dobu. V tu chvíli byla nohama zpět na zemi. Bydlení sehnala snadno, akorát že načerno, takže se tam nemohla oficiálně přihlásit. Potřebovala získat trvalou adresu a práci. Jako překladatelka zažádala o živnostenský

list, nemohla ho však dostat bez českého ručitele. Toho naštěstí našla v české kamarádce, k jejímž rodičům si mohla nahlásit adresu. Ručitel je nutný jako záruka pro případ, že nasekáte dluhy, vysvětlovali jí úředníci. Povolení pobytu bylo v kapse, pak šlo o to jej každý rok znova obnovit. „Je pravda, že jsem nikdy neviděla mluvit úředníka jinou řečí než česky, že jsou někdy arogantní a nepříjemní, ale vážnější problém jsem s nimi nikdy neměla. A dnes už tam mají dokonce trhací čísla jako pořadníky. To je super!“ říká Aude. Právě kvůli přelidněné čekárně na pražské cizinecké policii si ale raději trvalé bydliště přehlásila do Tachova ke známým. „Je to tam mnohem příjemnější a cizinci tam nejsou nikdy víc než tři.“ I po jedenácti letech si ale na místní poměry nestěžuje a svůj přerod ve francouzskou Češku završila minulý rok, kdy neváhala porodit své dítě na pražské Bulovce. Podobných příběhů máme kolem sebe tisíce a ukazují, že Česko sice nevítalo první západní „misionáře“ s otevřenou náručí, vstřícnou cizineckou policií, usměvavými úředníky a formuláři v různých jazycích, nicméně to po letech, kdy cizince šlo potkat jen na vysokoškolské koleji nebo v textilce u pásu obsazeném importovanými Vietnamci, ani nešlo čekat. Ale už i směs úřední dezorientace a nevšímavosti ke každému, kdo měl světlou kůži a mluvil západní řečí, byla snesitelným startem. Stejně jako Aude přijela třeba i třiatřicetiletá Němka Hana. Napřed si vyřídila povolení k pobytu i bydlení, aby mohla studovat na Karlově univerzitě muzikologii, pak studia opustila, našla si práci a na úřednická razítka úplně rezignovala. „V práci ani při hledání bytu ode mě nikdo nic nechtěl, moje banka je mezinárodní a k lékaři jsem vždy jezdila na hranice. Na ulici se nekontroluje, a kdyby jo, stejně by nepoznali, že nejsem jen turistka,“ popisuje Hana. Pro lidi, jako je Aude a Hana, se navíc vše změnilo vstupem Česka do Evropské unie. Aude požádala o trvalý pobyt, který bez problémů dostala,

stejně jako automatické povolení k práci. Kromě toho, že nemůže volit, má tak shodná práva a povinnosti jako každý občan Česka. „Stačila mi fotka a pas. Nic speciálního. To by vám ve Francii nestačilo,“ říká Francouzka. Od českého státu dostala porodné, mateřskou ale neinkasuje, i když by mohla. „Nikdo mi neřekl, že je proto třeba vyplnit jeden formulář, a když jsem to zjistila, uplynula tříměsíční lhůta, kdy se smí žádat.“

Kamarádi bez tržnice Snadný přístup do Česka měli po roce 1990 i Američané, Kanaďané či Australané. Úřady na ně logicky pohlížely jako na bezproblémové usedlíky, kteří nekonkurují Čechům na pracovním trhu, nějaký čas pobudou a zase odjedou. Výrazně si ale po vstupu Česka do Evropské unie polepšili lidé z členských zemí, kteří jsou před českými úřady vnímáni stejně jako Češi. Na úřadu práce mohou žádat o práci, s nemocí se jdou zdarma léčit ke zdejším doktorům, s trvalým pobytem si tady mohou koupit byt, jejich děti tu mají stejné právo na vzdělání jako děti místních. Podle nového školského zákona musí kraj poskytnout dětem cizinců z EU, kteří se v Česku usadili po lednu 2005, kurzy češtiny, které jim umožní zapojit se do výuky ve škole. Protože zákon platí jen rok, možnosti intenzivní výuky češtiny zatím využila jen hrstka rodičů. „Týká se to jen nově příchozích občanů EU, takže dětí je zatím málo. Větší zájem mají rodiče z Ukrajiny a Vietnamu, ale ty musíme odmítat,“ říká Jana Libichová, ředitelka jazykové školy na Praze 4, kde kurz probíhá. Ani děti rodičů mimo EU v Česku nezůstanou bez vzdělání. Škola, v jejíž spádové oblasti mají rodiče-cizinci trvalé bydliště, má povinnost poskytnout základní vzdělání i jim. Z vlastní zkušenosti to zná ředitel pražské ZŠ Meteorologická Bohumír Šumský. V okolí jeho školy bydlí početná vietnamská komunita, což je logicky vidět i ve školních lavicích: denně do nich usedá padesát

14

TÉMA

30. LEDEN–5. ÚNOR 2006 V RESPEKT 5

Aude: Vždyť všechno je přece tak snadné. FOTO GÜNTER BARTOŠ

dětí z Vietnamu. Kvůli velkému počtu školáků z ciziny je nutné věnovat jednu hodinu denně výuce českého jazyka a na lektorech je pak během vyučování, aby těmto dětem látku srozumitelněji vysvětlili. Na zvládnutí podobných „nadstandardů“ čerpá škola granty z ministerstva školství a nově i od magistrátu. „Vypořádáváme se s tím za pochodu, ale jde to. Děti se nejvíc naučí mezi sebou, když se kamarádí, což tady funguje, a přítomnost vietnamských dětí je důležitá i pro ty české. Vyrůstají s nimi a kamarádí se a nespojují si pak Vietnamce jen s tržnicí jako někteří jejich rodiče,“ říká Šumský.

Modlitba za Sergeje V současné době se lidé přicházející žít do Česka odjinud dají rozdělit do dvou skupin – vítaní a nevítaní. V první složce jsou občané států EU, Severní Ameriky, Austrálie nebo Nového Zélandu, v zásadě tedy bohatých zemí světa. Zbytek z jiných oblastí světa má při touze usadit se tady komplikovanější pozici. Sergej (32) přijel poprvé do Prahy v roce 1996 se dvěma kamarády z rodného města Gorlovka na Ukrajině. Tam pracoval v dolech, kde dostával dvacet procent výplaty a někdy vůbec nic. Každý rok mu bylo jasnější, že ho v rodném městě nic lepšího nečeká. Vyřídil si krátké turistické povolení k návštěvě Česka – a místo pěti dnů zůstal půl druhého roku. Našel práci přes dagestánskou pracovní agenturu: montoval na okraji Prahy lednice „Made in Germany“. Klientelu Dagestánců tvořili převážně lidé bez dokumentů a jejich zaměstnavatelé toho podle Sergeje značně využívali, například jim dávali jen díl výplaty od firmy a zbytek si nechávali jako provizi. Proto Sergej, jakmile se trochu rozkoukal, odešel jinam. Přes krajany našel práci u soukromníka, kterému za Prahou s kolegy stavěl chalupu. Zatímco Sergejovi kamarádi přijeli do Česka vydělat peníze a vrátit se na Ukrajinu, on věděl, že chce zůstat. Začal se učit česky. Pak se vrátil na Ukrajinu, aby si odtud vyřídil pracovní povolení. Při hledání zaměstnavatele měl štěstí, narazil na českého šéfa, na kterého dodnes vzpomíná s velkým vděkem. „Říkal mi: Přece nechceš pořád dělat pomahače. Běž do školy,“ vypráví Sergej. Ukrajinský dělník, který si v té době koupil v bazaru první plátna a zcela propadl malbě, se proto zapsal na přednášky malby. Studium bylo zadarmo a k nástupu potřeboval jen ověřenou a přeloženou kopii svého maturitního vysvědčení. O rok později přivezl do Česka i svoji ženu a syna. Ti dostali snadno povolení pobytu

pro sloučení rodiny. V roce 2001 ale Sergejův šéf zemřel a pro rodinu nastal závod s časem: najít si novou práci. Podle cizineckého zákona totiž povolení k pobytu a pracovní povolení končí ve chvíli, kdy cizinec ztratí dohodnutou práci. Pokud nemá ihned náhradu, což je prakticky nemožné, měl by se prostě okamžitě sbalit a odejít. „Stát si tímto způsobem vyrábí ilegály ve velkém. Lidem, kteří ztratí práci, se samozřejmě nechce domů, a proto zůstávají i bez platných dokumentů,“ říká Anna Grušová z Poradny pro uprchlíky, podle které jsou některá ustanovení cizineckého zákona naprosto diskriminační. „Uznávám, že cizinecký zákon spíše zakazuje, než umožňuje, ale vyšel v této podobě ze sněmovny, přestože jsme jej připomínkovali,“ komentuje to Václav Vosecký, zástupce šéfa Ředitelství cizinecké policie v Praze. Jaký k té nevstřícnosti může být důvod? „Nechci spekulovat,“ říká Vosecký. „Ale myslím si, že některým skupinám, například zaměstnavatelům ve stavebnictví, se může tato nepřehlednost vyplácet.“

Novelu cizineckého zákona projednává v současnosti sněmovna. Ale zpět k příběhu Sergeje: ten si mezitím zažádal o povolení k trvalému pobytu, policie mu ho ale zamítla a odvolání také. Na jeho obranu se postavil jeho učitel, známý český výtvarník, stejně jako vedení školy: poslali cizinecké policii přímluvný dopis. Žádost o vlídné slovo podpory leží i na ministerstvu kultury. Účinek těchto proseb se nedá nijak odhadnout. Stejně jako při žádosti o české občanství existuje totiž i pro žádání o trvalý pobyt vějíř výjimek, které může cizinecká policie zájemci udělit. Záleží jen na konkrétních úřednících, jak se k věci postaví. V případě Sergeje přímluva zafungovala.

Carlos v pasti Ale ani pro cizince, kteří v Česku již žijí na trvalý pobyt, nemusí být lehké dostat občanství. Po osmnácti letech v Česku se to zatím nepodařilo Carlosi

Jak se lákají mozky

Policista Vosecký: „Ta špatná pověst nás mrzí.“ FOTO GÜNTER BARTOŠ

Podle výzkumů ministerstva práce a sociálních věcí je jasné, že za 25 let bude v Česku chybět přes 400 tisíc pracovníků, a společnost si to uvědomuje a nedívá se již na ukrajinské dělníky jako na nebezpečí. Počet Ukrajinců, kteří v Česku pracují načerno, se postupně zmenšuje, protože zprostředkovatelské firmy tu zakládají legální společnosti. Přesto je pro Ukrajince, který k nám hodlá vycestovat za prací, situace stále velmi komplikovaná. „Jsem přesvědčen, že ta komplikovanost nevyhovuje jen stavebním firmám, ale i cizinecké policii, která může dělat cizincům naschvály a žádat o úplatky,“ říká Martin Rozumek z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Jen sám tento spolek již podal několik stížností na cizineckou policii v Teplicích, Ústí nad Labem a Praze. „Po dopravní policii jsme v povědomí lidí druhá nejzkorumpovanější složka policie. Mrzí mě to a snažíme se tomu čelit. Proces povolování například rozdělujeme mezi více úředníků,“ říká Václav Vosecký z Ředitelství cizinecké policie Praha. Podle zástupců ministerstva práce a sociálních věcí žene často lidi z Východu do náruče mafiánů velká neinformovanost v domovských státech. „Mezi lidmi na Ukrajině panuje přesvědčení, že do Česka se nedá dostat jinak než ilegální cestou. A přitom to vůbec

Bengemu z Angoly. Dnešní pracovník občanského sdružení Slovo 21, které se věnuje integraci cizinců, přijel do tehdejšího Československa již v roce 1988 studovat průmyslovou školu a usadil se tu. Studentské vízum vyměnil po dokončení Vysoké školy ekonomické za podnikatelská víza. V Česku zapustil kořeny, našel tu spoustu přátel, a jak sám říká, cítí se tu mnohem víc doma než v Angole. Ani po osmnácti letech snažení se mu ale nepodařilo ze sebe udělat oficiálního Čecha. Důvodem je místní zákon o občanství, který žadatele o českou občanku nutí zříci se svého stávajícího občanství. Mimoto, že nemůže volit, je pro něj bez českého pasu krajně složité cestovat po Evropě, protože do každé země potřebuje vyjednat vízum. „Už několikrát jsem nemohl vyjet na služební cestu nebo mezinárodní konferenci, protože jsem zkrátka neměl šanci tak rychle vyřídit vízum,“ říká Carlos. On sám by klidně českým podmínkám vyhověl a zřekl se svého původního občanství, potíž je ale v tom, že angolské úřady na jeho žádosti o potřebné doku-

není pravda,“ říká Věra Ivanovičová z ministerského odboru migrace. Podle ní jsou možnosti přístupu na český trh práce „nastaveny optimálně“. Větší otevření by se podle jejích slov dostalo do střetu s povinností státu chránit primárně zájmy české pracovní síly. Paní Ivanovičová je vedoucí pilotního projektu ministerstva s oficiálním názvem „Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků“, pomocí kterého Česko láká mozky z celkem osmi zemí mimo EU. Jedná se například o Bělorusko, Chorvatsko, Kazachstán nebo Kanadu. V současnosti je u nás nedostatek specialistů na informační technologie nebo technické obory. Specialistům z těchto oborů a z vybraných zemí projekt umožňuje dostat trvalý pobyt ne za deset, ale už za dva a půl roku. „Náš projekt se pořád ještě zdokonaluje a rozrůstá. A přináší nám cenná statistická data o tom, jak je Česko v cizině populární a kde se cizinci chtějí usazovat,“ říká Ivanovičová. Za dva a půl roku svého trvání projekt do Česka nalákal přes tři stovky lidí, nejvíce z Bulharska (171) a Běloruska (35). V roce 2003 poprvé vzrostl počet obyvatel Česka, což bylo způsobeno právě migrací. Podle údajů OECD žije v Česku více cizinců než v Polsku, Maďarsku a Slovensku dohromady. „Pro ČR je nezbytné,“ píše se v materiálech ministerstva práce, „aby počet cizinců, kteří se do země přistěhují, byl vyšší než počet lidí, kteří ji opustí.“

TÉMA

RESPEKT 5 V 30. LEDEN–5. ÚNOR 2006

15

Rybářský lístek na doživotí a přirození lidé okolo: i když nelze zbohatnout, Paul se k odjezdu nechystá. FOTO GÜNTER BARTOŠ

menty nereagují. Tamní legislativa umožňuje několikanásobné občanství, takže Carlosovi nijak nebrání stát se současně Čechem i Angolanem a to je také důvod, proč mu doma nechtějí vydat žádné potvrzení o zrušení angolského občanství. Česká strana ale takový dokument požaduje. Situace tedy nemá řešení a Carlosovi tak nezbývá nic jiného než doufat v udělení výjimky. Zákon o občanství platí od roku 1993 a bývalý ministr vnitra Jan Ruml svůj tehdejší návrh vysvětluje nutností rozdělit Československo. „Měli jsme za to, že bez toho by se fakticky stát nerozdělil,“ říká dnes Ruml. „Tenkrát se uvažovalo, že se to po čase zruší. A lpět na tom dnes je, myslím, úplně zbytečné.“

Lístek na doživotí Když se v roce 1992 díval Paul Barker doma v rodné Indianě na televizi, říkali tehdy ve zprávách něco o dělení Československa. „Zaujalo mě to, potřeboval jsem změnu, byla to prostě náhoda,“ vysvětluje tehdejší novinář, proč si tenkrát sbalil pár věcí a koupil si jednosměrnou letenku do Prahy. Neuměl ani slovo česky a nikoho tu neznal. Věděl, že nechce zůstávat ve velkém městě, a proto uvítal kontakt z jedné pražské zprostředkovatelské agentury na práci učitele angličtiny v Opavě. Kvalitních lektorů angličtiny tehdy bylo málo a pro Američana nebylo větším problémem získat pracovní povolení.

Po dvou letech Paulovo místo v Opavě zrušili a on se za stejným povoláním přesunul do Kozojed, jak se ukázalo zaslíbeného místa. „Miloval jsem to tam. Místní mě tam taky měli moc rádi, protože jsem byl Američan, a každý mi nabízel pomoc,“ vzpomíná Paul. Po dvou letech ale opět ztrácí práci a přesouvá se do Kralup u Prahy, kde nastupuje jako učitel na místním gymnáziu. „Neučím proto, abych na tom zbohatl, ale učitelé jsou pro stát důležití, tak by je měl umět zaplatit,“ komentuje Paul se smíchem svůj plat. Dnes už má trvalý pobyt, s jehož vyřizováním neměl problémy, protože splnil podmínku deseti let nepřetržitého pobytu. Na návrat do USA nepomýšlí.

„Byl jsem doma na Vánoce po deseti letech, ale je to příšerné. Strašně rychle se to tam mění, pořád staví další velké domy. Tady žijí lidé víc rodinným životem a jsou takoví přirozenější,“ říká Paul. S cizineckou policií neměl nikdy problém, „příšernou byrokracii“ ale zažil při zařizování rybářského lístku. Ne, že by musel splnit nějaké náležitosti, protože je cizinec, ale než mu lístek vystavili, čekal dva měsíce. „Ale zase to mám na doživotí,“ pochvaluje si Paul, který by v budoucnu rád koupil malý domek se zahrádkou a získal dvojí občanství. Jan Kovalík

Zkasíruj je a mlč!

Uhodnete jejich bonitu? (Čekárna na cizinecké policii v hlavním městě.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Podle Franka Hanečáka z pražské realitní kanceláře Hanex Group, jejíž zákazníky tvoří převážně cizinci, stoupá v poslední době zájem zahraničních usedlíků o koupi bytu. Na to mohou cizinci z EU čerpat hypotéky. „Ne každá banka je ale dost pružná v servisu pro cizince. Máme dobré zkušenosti s HVB nebo ČS, kde mluví všichni anglicky a mají i speciální oddělení pro cizince,“ říká Hanečák. Banky by dnes měly nabízet cizincům z EU nebo s trvalým pobytem stejné podmínky, realita je ale jiná. Respekt to vyzkoušel v říjnu minulého roku v Hypoteční bance. Žádosti o hypotéku pro český manželský pár a Čecha s manželkou cizinkou s trvalým pobytem měly za výsledek rozdílné úrokové sazby. „Národnost klienta nehraje roli. Pokud zde má trvalý pobyt, tak k němu přistupujeme jako ke každému jinému,“ uvádí přitom mluvčí Hypoteční banky David Sahula. Jak si tedy vysvětluje výše zmíněné rozdíly? „To, jak si stanovuje bonitu klienta, vám žádná banka neřekne,“ říká. Fungující diskriminaci prozrazuje pohled do metodických pokynů pro prodejce Hypoteční banky. Podle nich cizinec, který má jakýkoli příjem ze zahraničí, musí být zařazen do rizikovější skupiny. A to bez ohledu na to, že zde pracuje, má zde trvalý pobyt i drtivou většinu příjmů. Tyto pokyny jsou ovšem neveřejné a klienti se je nesmějí dozvědět. Kdyby je někdo prozradil, hrozil by mu okamžitý vyhazov.

Q

16

ROZHOVOR

30. LEDEN –5. ÚNOR 2006 V RESPEKT 5

Pozice psiska, které vylezlo z vody S Józefem Szajnou o životu po životě, mlčení a lásce vědomí, jak pěkné může být nebe. Že je ten Dantův paradiso. Vidíte v tom symetrii? Je „inferno“ zkrátka druhou stranou „paradisa“? Nevím, jestli je tu nějaká symetrie. Záleží na člověku. Ale když jsem se octl v osudových situacích, kdy už zíráš do nicoty, do nezměrného prázdna, říkal jsem si samozřejmě: to nebude ráj. Protože jsem ještě miloval život, ještě jsem měl šanci, naději – a peklo bylo v tomhle srovnání strašné. Ale v některých náboženstvích, i u nás v křesťanství, není svobodou tenhle život, až nebe. Štěstí je až v tom druhém životě. Jenomže když jsem už na zemi dostal druhý život, když jsem přežil vlastní smrt, tak co počít s tím třetím životem? Existuje pro vás? Řekněme, že právě na to hledám odpověď. To je ta zvědavost, o které mluví Dante. Člověk je zvědavostí veden a současně Dante říká „slepý je váš svět, a vy v něm slepí“. Chtěl jsem otvírat oči, vytřít z nich ten zákal. K tomu jsem potřeboval spojit výtvarné umění s divadlem, představivost, slova, zvuk, hru herců.

Přicházíme na svět z cizí lásky

FOTO AUTORKA

Józefa Szajnu (1922) označila kritika v 90. letech za jednoho z největších umělců odcházejícího století. U nás příliš znám není, ví se ale, že byl vedle Grotowského a Kantora hlavním tvůrcem slavné éry avantgardního polského divadla. Po válce vystudoval scénografii a grafiku, od 60. let se jako scénograf a režisér proslavil originálním spojením výtvarných instalací a divadelních postupů. V r. 1981 na protest proti výjimečnému stavu odešel do ústraní, věnoval se malbě a „instalacím“. Jeho díla jsou ve sbírkách polských i zahraničních muzeí, získal za ně mnoho cen. Józef Szajna za 2. světové války bojoval v odboji (Armia Krajowa), v letech 1941–45 byl jako Polák vězněn v Osvětimi a Buchenwaldu; dvakrát se ocitl v cele smrti. Je členem Mezinárodního osvětimského výboru.

V

aše divadlo, malířství, celá tvorba je postavena na paměti. Lidská paměť je ale přece nedokonalá. Může umění něco z paměti zprostředkovat, aniž by deformovalo minulost? Člověk, ať chce nebo ne, aniž si to uvědomuje, určité věci přetváří. Nikdy jsem nechtěl něco opakovat. Všechno, čím jsem prošel: pobyt v koncentračních táborech, boj o osobní svobodu a po osvobození, v různých obdobích všelijakých zákazů politického režimu, boj o tvůrčí nezávislost – všechny ty situace mě stavěly do pozice psiska, které vylezlo z vody a otřepává se ze všeho, co ho obklopuje, aby konečně chytilo nějakou životní rovnováhu. Jak jste se naučil z trápení otřepávat? Nebo to je věc instinktu? Jsem zvyklý bojovat. Když mi bylo šestnáct, myslel jsem, že budu sportovcem. Byl jsem juniorským mistrem Polska ve skocích na trampolíně, druhý v plavání na 400 metrů. Když jsem se podruhé narodil, když jsem dostal ten dvojí život, život po životě, musel jsem si zodpovědět otázku – a nevěděl jsem, jak to udělat –, proč žiji. Protože všechno nasvědčovalo tomu, že tu být nemám. Jestliže jsem chtěl v tom chaosu myšlenek, slov, formulací najít nějaký pořádek, musel jsem ho sám zkusit uspořádat. Copak se dá chaos uspořádat? Vždyť se množí a roste nezávisle na nás. Musel jsem to zkusit. Došel jsem k názoru, že to nejsem já, kdo rozhoduje o vlastním poslání, o tom, co to je „talent“. Prostě ve mně je nějaká nutnost vyjadřovat se tak či onak. Jednat jako by v souladu s tím, čemu říkám vlastní svoboda, nezávislost. Je to obtížné, protože žiješ mezi jinými lidmi. Všechno tě může a musí determinovat. I vědění determinuje, ale pokud ho získávám čím dál víc, začíná vznikat obrácená perspektiva, věci se začínají vrstvit, rozvětvovat, něco začíná pučet jak na mladém stromku. Člověk se tak doplňuje, obrozuje. Určité věci se proměňují. Je to taky otázka času, všechno existuje v čase.

Zvědavost, o které mluví Dante Jedním ze znaků divadla, které vás proslavilo ve světě, bylo potlačení úlohy slova (kritika hovoří o „divadle vizuální narace“). Jak jste k tomu principu došel? Nedůvěřoval jste slovům?

Říkal jsem: začneme od ničeho, protože Osvětim je nic. Jámy a zbytky nějakých věcí. Pohřbená kultura a lidi. Různých národností, přesvědčení, intelektu. Mlčení je vždycky větší než slova, je i víc tvůrčí než obraz. Stejně ale: mlčení na divadle... Divadlo může být i velkým žvástvem, pokusem něco si nazvat a zodpovědět. Špatné divadlo poučuje, je didaktické. A zabývají se jím často učitelé, ne umělci. Jako scénograf jsem mu chtěl dát trochu jinou perspektivu. Potřeboval jsem spojit to, co může udělat režisér, výtvarník i autor scénáře, a stal jsem se tak možná v jistém okamžiku reformátorem. Učil jsem se, hledal jsem techniku, jak slovo proměnit v obraz a obraz v život. Řekněme, že lidská tvorba je představením o třech aktech: nejprve je důležité co, pak jak, a konečně, ve třetím aktu, docházíš k tomu proč. Zdálo se mi, že jestliže chci dosáhnout lidského ticha, nitra, nemohu ho přehlušovat plácáním. Záměr, koncepce jsou určitě důležité, ale při premiéře, na vernisáži se zodpovídáš z faktů, z efektu, jaký jsi dokázal vytvořit. Když jsem slovo proměňoval v obraz, nechtěl jsem ho degradovat. Nevěděl jsem, jak nazvat to, co mě upoutávalo, zajímalo, co mě zevnitř nutkalo. Slovo přitom bylo i tehdy – v mlčení. Obrazy, byť mlčí, mluví. Divadlo mluví, i když mlčí. Ve vašich představeních v 90. letech se už slovu dostalo mnohem větší váhy. Co se změnilo? Myslím, že jsem prostě ke slovům, která se mi teď vrátila, dozrával trochu později. Bylo potřeba začít od nuly. Když jste inscenoval divadelní klasiky, často vám vytýkali nevěrnost autorovi. Nejdřív se zdálo, že textům, které v divadle realizuju, vlastně nerozumím. Ale já ty různé světy poznával, četl jsem je vlastníma očima, svými prožitky. Nechtěl jsem rekonstruovat autorovy záměry, protože to je historie. Žiji-li z dneška na zítřek, chtěl jsem se vydat jazykem metafory, která vede ode dneška k zítřku. A podívat se, kam nás to dovede. Inscenoval jste Dantovo Peklo. Taky jako vlastní prožitek? Peklo bylo životem. A nebylo to nějaké peklo po životě. Bylo – a je – peklem na zemi. Trvá. Dá se z pekla odnést něco dobrého? Přinejmenším asi, když člověk zná peklo, nabývá

Ve své tvorbě sugestivně využíváte předměty z každodenní reality: boty, hračky, předměty denní potřeby. Mají evokovat útržky paměti. Přitom je jasné, že z té reality, kterou navozují, nepocházejí, saháte po nich do současného světa. Myslíte, že zlo je ve skutečnosti nezobrazitelné, anebo že dál trvá, a je proto zobrazitelné fragmenty té skutečnosti, která nás obklopuje teď? U mě se to ve většině případů mísí. Ale mísí se to ve výrazu, což nic nemění na faktech. Fakta jsou určitým dokumentem. V divadelní nebo výtvarné práci jsem chtěl zabrousit vždycky do trochu jiných oblastí anebo je interpretovat jinak než dřív. Takže jsem se vždycky znova učil slovům. Jak nemluvně, které se učí chodit, mluvit, myslet. Která slova pro vás v poslední době nabývají na významu? Třeba jedno z takzvaných velkých slov. Láska. To je slovo, které používáme, a přitom neznáme jeho význam. Nedochází nám, že jsme lásku nahradili milováním. Láska se odehrává v jiných sférách. Úplně dosažitelná vlastně ani není. Je něčím nenaplněným. Milování je to, co je reálně možné a čím hodně často žijeme. Ve vaší tvorbě se objevuje erotika, jedna z podob lásky, které byli vězňové táborů zbaveni. Jak vůbec existuje láska po Osvětimi? Co z ní zbylo? Jaký rozměr lásky po tom všem reálně trvá? Byl jsem v Osvětimi i v Březince, byl tam i ženský tábor. Když jsem viděl, jak strašně špatně se tam se ženami zacházelo, bez jakéhokoli ohledu k jejich ženskosti – pokud jde o hygienické zázemí, o obtížnost práce, neměly o nic lepší podmínky než muži –, přemýšlel jsem, jestli ty vězeňkyně mohou ještě někdy být ženami, matkami. Vůbec jsem si tím nebyl jist. A bylo mi dáno, že po několika letech, během padesátých a šedesátých let, jsem mohl sledovat, jak se znova stávaly pohlednými, krásnými ženami, vdávaly se, byly matkami, velmi citlivými matkami. Je něco pěkného, nazval bych to čas. Nemá počátek ani konec. Jen ve svých životopisech mluvíme o narození či o smrti. Ale pojem času je široký. Jaký vliv má na naše proměny! Jak dokonalou strukturu člověk má, že se v něm určité věci mohou spolu s myšlenkami a city přibližovat nebo oddalovat. S muži to bylo v tomto smyslu po Osvětimi jiné? Bylo to podobné. Mně samotnému se taky zdálo, že už možná nebudu mužem jako takovým. Myslel jsem, že celá ta kapitola erotického života ze mě zmizí. Ale člověk nezná tak docela ani sám sebe. Žije, protože mu ten život byl dán. To ne on o tom rozhodl. Je to možná divné, ale přichází přece na svět z cizí lásky, ne z vlastní. Jak dokonalá je to přirozenost, že v každém desetiletí člověk smýšlí na různá témata jinak! Myslím, že nejtěžší to mají lidé, kteří myslí celý život jednostranně. Třeba pořád jen o materiálních věcech. Chápu to, tady je tlačí bota. Ale kdyby to změnili, zabrousí z reality trochu do poezie, nakouknou do toho nebe.

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 5 V 30. LEDEN –5. ÚNOR 2006

Osamělý lovec Vnímal jste v koncentračním táboře společně sdílený osud jako úplné srovnání, nivelizaci všech vězněných? Nebo existovalo něco, co lidi různých vyznání a národností v běžném jednání, v chápání vlastní situace odlišovalo? Co bylo uvnitř, na to nebyl čas. Všichni jsme byli bezejmenní a unifikovaní. Možná mě občas něčí jednání zaujalo, zamyslel jsem se, jestli ten člověk vedle je inteligentní nebo prostý. Ale byly tam tak různé národnosti, lidé různého věku a intelektu a náboženského vyznání, že být někdo neexistovalo. Unifikace, řekněme masa. Řeknu vám příklad. V Osvětimi jsem potkal ředitele svého gymnázia. Jeho žáci, moji kamarádi v táboře, ho nejdřív s úctou, i když potichu oslovovali: pane řediteli. Jen zašeptal: neříkej to. Bylo to nebezpečné. Inteligent, ředitel – přece ho zabijí. Ta doba srovnala nejen nás, lidi, také nám všem vnucovala, že zabíjení má tutéž hodnotu jako nezabíjení. Jenomže zabíjení vítězí. Velitel tábora nám říkal: Tady je vchod, ale východ, to jsou ty komíny. Takže tam končil svět. Všechno se rozmývalo. Všude kolem umírání hlady a těžká práce vyhladovělých lidí. Absence jakýchkoli sanitárních podmínek, léčení. Nepřijeli jste do sanatoria! Váš život je vyměřen! Trochu se to změnilo v pozdějších letech. V čem? Když potřebovali ruce do práce pro armádu, a v některých případech se to týkalo i Židů, třeba Kertésze, Wiesela. Seděli v Osvětimi, ale ve vedlejším táboře určeném pro zbrojní průmysl. To také byla zvrácenost: oběť pracovala pro svého vraha a nuceně si tak prodlužovala vlastní muka. To všechno dává dohromady ten velký hřib, stejně velký jako neštěstí výbuchu atomové bomby. Na nivelizaci lidí a smrti, o níž jste mluvil, navazuje váš projekt osvětimské mohyly, „Kopce paměti a smíření“. Neodvolává se k žádným náboženským symbolům, otvírá se všem. Proč zůstalo jen u základního kamene? Co se s ním děje? Ideou toho kopce je, abychom všichni společně navršili mohylu obětem masového zabíjení. Každý, kdo tam přijde, může přidat svůj kámen. Já jsem ten svůj, tu svoji hroudu země, už dávno položil. Nejde o můj osobní hrob, ten si mohu vykopat sám. Je to věc našeho očištění, nutné katarze, kterou by člověk měl projít pro nápravu sebe sama, pro vlastní očištění – mít pocit viny. Omlouvám se, že tady vezmu příklad z vlastní situace – ale něco takového prožívám při každé práci. Očišťuju se během ní. Zdá se mi, že tak pořád splácím nějaký dluh vděčnosti za ten druhý život. Proč se ale ten projekt tak táhne? Buď nejsme o něčem přesvědčení, anebo odmítáme ideu smíření. Když totiž přijdeme s heslem smíření, je to, jako bychom obcházeli, přeskakovali něco, co existuje ve světě politiky: nedostatek důvěry. Když Němci vzpomínali šedesáté výročí osvobození tábora v Buchenwaldu, udělali ohromné billboardy s důležitým heslem: Wir mussen ein Moralitat des Vertrauens finden. Až pak se dá mluvit o smíření. Brání tomu i politika i různé věroučné interpretace. Jenže zlo táborů nad námi přece pořád visí. V jakém smyslu? Ať už nabývá podobu rozdílů mezi bohatými a chudými anebo se mění v terorismus. Ten já už přece poznal, když mi bylo sedmnáct. Takže myslíte, že terorismus je variací téhož zla jako koncentrační tábory? Je to forma násilí. Vrací se tu římská formulace „si vis pacem, para bellum“, chceš-li mír, připravuj válku. My se jako civilizovaný svět, který si říká evropská demokracie a na jehož hodnoty se odvolává Amerika, chováme v duchu toho hesla. Nehodnotím teď nějaké konkrétní politické kroky, jenom to, co za nimi stojí, nebo spíš nestojí. Cítím rozpor mezi tím, co deklarujeme, čím se pořád coby údajní dědicové evropské kultury oháníme, a mezi naší skutečnou duchovní kondicí. Jsme moc blízko zrady vlastního přesvědčení, můžeme skončit jako strom, který přišel o kořeny, a tedy i o živiny. Neviditelné, ale nezbytné. Jak si vysvětlujete paradox, že výčitky svědomí pociťují ti, kdo přežili, ale mají

přece tak blízko k obětem, mnohem silněji než ti, kdo byli a jsou vůči zlu pasivní? Kdo si omezuje obzory, zůstává na úrovni určitých, pro něj aktuálních útržků života. Ten, kdo život poznal do hloubky, komu to bylo – možná i bohužel – dáno, má jinou perspektivu. A přece nikomu nepřeju peklo, a nikde není řečeno, že všechno musí cestou do nebe projít peklem. Jaká je ještě jiná cesta? Máme přece svůj lidský žebřík k nebi, to není jen žebřík Jákobův, to jsou naše pády a vzestupy. A schopnost vyšplhat po něm, to není jen věc školení lidí v určitých zaměstnáních, ale i morální výchovy. Musíš vidět druhého člověka. Prošel jsem situací, kdy jsem nemohl nikomu pomoci a nikdo nemohl pomoci mně, protože v koncentračním táboře jsme si v té unifikaci byli všichni tak vzdáleni, tak osamoceni, byli jsme čísla. Ve skutečnosti jsme nebyli. Pak jsme vstávali z prachu, stávali jsme se lidmi, a komu se to povedlo, něco vytvořil, napsal, možná získal jméno. Znovunabytí důstojnosti bylo v člověku. Ale dnes jako příslušníci západní civilizace nemáme úctu ani k sobě samým. Nevím, jestli dobře rozumím. Máme dokonce pocit jisté lehkosti bytí: je jedno, jestli peníze, které utrácíš, jsou špinavé nebo ne. Je jedno, jak jsi je získal. Nedělíš se s nikým. Jsi lovec, jak o něm píše Zygmunt Bauman, osamělý lovec. Myslím, že je to zase nějaká forma osamocení v davu a že je to drama naší civilizace. V tomhle světě pragmatického myšlení ztrácíme duši. Najednou jsme se proměnili v pouhé tělo. Dáváme přednost předmětům. Jedno ze svých posledních představení jste nazval Debalage. Rozbalení. Co se rozbaluje? Pandořina skříňka s našimi hříchy i s naší malicherností. Ničím tam předmět. Ukazuji krutost na zničených loutkách. Ukazuji drama a tragédii, v níž se člověk už stal předmětem. Část světa má dnes nadbytek předmětů a zboží, a druhá část světa umírá hlady. Zažíváme obrovský egoismus, individuální, státní, systémový. Zdá se mi, že nechceme spravedlnost. Chceme jenom mít. Vzpomeňte na Jana Pavla II., který nám připomínal: je potřeba víc být. Musíme mluvit o absenci duše, toho dechu. Zdá se mi, že jsme si sami sobě otevřeli deštník moc nízko nad hlavou, abychom neviděli nebe. A zapomínáme na naději. Jen díky ní můžeme tušit, samozřejmě s nohama na zemi, ale s výhledem na nebe, že může být lépe, i když bylo zle.

Štěrbina Býváte označován za režiséra-vizionáře. Našel jste slova pro pojmenování budoucnosti? Dotýkáte se nejtěžšího slova, které si držím v rukávě. Mohlo by to být slovo, které jsem řekl před chvílí: naděje. Nedávno jsem na jedné konferenci byl požádán, abych se k podobnému tématu vyjádřil. Mám daleko k preciznosti filozofů, ale nějak jsme se shodli. Říkal jsem: a potom? A potom je nic. Momentíček. Možná něco? Všechno? Všechno, to je jako nic. Ale je nějaká jiskra, světýlko, je to něco? Je ta štěrbina, jak se to vůbec má se slovem naděje? Nebo je to jenom čekárna? Vždyť my jsme v čekárně na nějakou transformaci. Musel jsem tu otázku v jisté situaci v Osvětimi prožít. A zalekl jsem se, protože jsem došel k tomu, že potom je nic. Ale jaký mír a krásu jsem viděl v těch lidech, kteří odešli. Jak strašně je člověk za života nervní, a jak klidný, mírný je, když všechno, čemu říkáme struktura člověka, jeho naturel – ten rozpohybovaný stroj – přestává fungovat. Filozofové na konferenci souhlasili, že je to otázka bez odpovědi. Jsme tedy zase beze slov. Ale je tu výtvarné umění, svět, kde se nemluví, a může k něčemu poukazovat. Ještě nedávno, v 90. letech, jste vytvořil řadu inscenací. Chystáte něco i teď? Teď už chci jen důstojně zestárnout. Lucie Szymanovská Autorka je publicistka a překladatelka.

O projektu osvětimské mohyly více na www.um.oswiecim.pl/kopiec/.

Q

17

Ministerstvo práce a sociálních věcí (řídící orgán) a Ministerstvo životního prostředí – odbor vnějších vztahů (konečný příjemce)

vyhlašují

Výzvu k předkládání žádostí o finanční podporu v rámci

Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů Název grantového schématu: Síť environmentálních informačních a poradenských center Celková částka pro toto kolo výzvy: 146 mil. Kč

Termíny výzvy Žádosti je možno podávat od 1. února 2006 Ukončení příjmu žádostí osobně nebo doporučeně poštou do podatelny MŽP do 3. dubna 2006 do 12:00 hodin. Všechny informace naleznete na webových stránkách MŽP

www.env.cz

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP O tom, jak málo známe svět pod našima nohama, svědčí i průzkum půdy provedený americkými biology Noahem Frierem a Robertem Jacksonem. „Známe mnohem lépe formy života z oceánských hlubin než půdní bakterie z vlastního dvorku,“ přibližuje situaci Frier.

30. LEDEN–5. ÚNOR 2006 V RESPEKT 5

Fenomén přepychu Podle Gillese Lipovetského skončila nedávno celá jedna éra

Poušť pralesem, špehování bankovek a svět pod nohama Vědci zkoumali vzorky půdy z 98 lokalit Severní a Jižní Ameriky. Zjistili, že druhové bohatství nadzemního světa vůbec neodpovídá podmínkám, jaké vládnou pod zemským povrchem. Půdy v amazonských pralesích jsou na mikroorganismy velice chudé. Jsou to jakési mikrobiální pouště. Naopak půda vyprahlých pustin hostí neuvěřitelně pestrá společenstva mikrobů. Rozhodujícím faktorem se zdá kyselost půdy. Na lokalitách se stejnou kyselostí najdeme velice podobná „bakteriální zoo“ navzdory tisícikilometrovým vzdálenostem, jež je dělí. S objevením chorob, jako je SARS, se dostal do popředí zájmu lékařů výzkum cestiček, kterými se původci infekčních chorob šíří globalizovaným světem. Němečtí vědci se rozhodli zkoumat kontakty a pohyb lidí prostřednictvím bankovek. Na internetové adrese www.wheresgeorge.com může účastník pokusu zadat číslo a sérii jednodolarové bankovky, kterou zaplatil, a určit místo, odkud jeho bankovka „vyrazila do světa“. Zatím bylo zaregistrováno asi 50 milionů bankovek. Jejich oběh v USA, Kanadě i mimo tyto státy lze mapovat z opakovaného zadání čísla, série a adresy novým vlastníkem. Už teď je jasné, že pohyb bankovek velice dobře zachycuje pohyb osob a poskytuje epidemiologům neocenitelné údaje využitelné v boji se šířícími se nebezpečnými epidemiemi, např. proti případné pandemii „ptačí chřipky“. Svět jako z hollywoodského thrilleru odhalili kanadští mikrobiologové v půdě. Izolovali z ní 480 bakteriálních kmenů a prověřili je na odolnost vůči antibiotikům. Výsledky zveřejněné ve vědeckém časopisu Science nevěstí lidstvu nic dobrého. Každý bakteriální kmen vzdoroval alespoň dvěma z 21 testovaných antibiotik. Hojný byl výskyt rezistence i k ryze syntetickým preparátům, jejichž molekuly nemají v přírodě obdobu. Vědci z toho vyvozují, že se na vzniku rezistence půdních bakterií významně podílí člověk. Do půdy se dostávají antibiotika, využívaná k léčbě zvířat a lidí, a zplodiny jejich metabolismu. Bakterie se jim bleskově přizpůsobují. Vědce zaskočil třeba značný výskyt bakterií odolných proti antibiotiku, které se používá v nemocnicích teprve od roku 2004. Původci závažných infekčních chorob mají v půdě bohatý arzenál genů pro rezistenci, z nějž už v minulosti čerpali. Příkladem je nebezpečný „zlatý stafylokok“ odolný vůči vankomycinu, který díky genům z půdních bakterií vzdoruje prakticky všemu, čím moderní medicína disponuje. Jaroslav Petr Autor je biolog.

Atributem luxusního zboží přestala být nedostupnost. FOTO PROFIMEDIA.CZ

P

odoby přepychu i jeho vnímání společností se v průběhu dějin několikrát zásadně proměnily. Francouzský filozof a sociolog Gilles Lipovetsky, známý svými duchaplnými rozbory zdánlivě přízemních fenoménů současnosti (například módě), ukazuje ve své poslední knize Věčný přepych, jak se luxus projevoval v archaických i předmoderních společnostech a jakou transformací prochází v éře konzumerismu.

Dar či oběť K zásadní proměně pojetí luxusu došlo podle Lipovetského v posledních dvaceti letech, ale zvláštnost tohoto procesu vynikne teprve z kulturně-historického odstupu. Antropologické studie přírodních národů i historické práce věnované dějinám mentalit vykreslují celkem podrobně, jaký smysl byl přepychu přikládán na různých stupních společenského vývoje. K pochopení současnosti je však třeba z dílčích poznatků vyvodit celkový obraz. Teprve pak se vyjeví podstata změn i podstata toho, co přetrvává. V dějinách se totiž luxus jeví jako podivuhodně univerzální záležitost, jakási antropologická konstanta, nezávislá na konkrétní míře blahobytu. Smysl pro něj nepostrádají ani přírodní národy přežívající v těch nejskromnějších podmínkách, ani bezdomovci na společenském dně. Je pocitem, snem, nadějí, něčím, co zkrášluje život, aniž by to bylo nezbytné. Pro pravý přepych není tržní cena rozhodující. Pravěk lidstva si obvykle představujeme jako zoufalý zápas o holé přežití v podmínkách mrazu a hladu, jenže archeologické nálezy z mladší doby kamenné představují z valné části právě „luxusní“ předměty, tedy různé ozdoby, umělecká dílka, ohlodané kosti po hostinách nebo stopy rituálních slavností. Lipovetsky soudí, že dějiny přepychu nezačaly výrobou a hromaděním cenných statků, ale naopak nutkáním utrácet, blýsknout se před bližními jejich velkorysým rozdáváním. Šlo o pravý protiklad hamižnosti, s jako bývá slabůstka pro přepych spojována zhruba v posledních dvou stoletích. Přírodní člověk se vzdával věcí, aby si vydobyl prestiž. Dary, hostiny i náročné obřady vyžadovaly značné materiální náklady, jejich smysl však byl duchovní. Souvisel s magickým myšlením. Slavnostní rozdávání bohatství, jímž náčelníci kmenů utužovali mezilidské vztahy, mělo svou metafyzickou obdobu v rituálních obětech, které lidem zajišťovaly spojenectví s mrtvými či s božstvy. Odtud vývoj směřoval k velkým starověkým náboženstvím, potažmo ke kulturám, jež z nich povstaly.

Hlad po symbolech Zlatý stafylokok: zkus ho přeprat – a uvidíš. FOTO ARCHIV AUTORA

K první zásadní proměně došlo se vznikem státu a rozdělením společnosti na vyšší a nižší vrstvy. Luxus přestal sloužit stmelování společenství, ale začal naopak přesně vyjadřovat jeho složitou

sociální rozrůzněnost. Stal se znamením pozice v hierarchii. Světský přepych se přitom lišil od duchovního, soukromý od veřejného, dvorský od církevního, měšťanský od venkovanského. Z potřeby manifestovat své postavení zadávali vládci říší i hodnostáři významných úřadů velkolepé zakázky umělcům i řemeslníkům. Soupeřili v nádheře, jež se mravokárcům zdála nadbytečná, nicméně tak nepřímo podněcovali kulturní rozvoj i hospodářskou prosperitu. Hlad po symbolech přepychu, jimiž se stávalo to nejvzácnější zboží, vedl k odvážným objevitelským výpravám, komplikovaným finančním operacím i rozvoji náročných technologií. Od počátku novověku patřilo bažení po luxusu k hybným pákám vědeckého i technického pokroku. Zhruba do poloviny 19. století byly za luxusní výrobky pokládány jedinečné kusy zhotovené řemeslníkem podle přání objednavatele. Materiál byl obvykle drahý, práce laciná. Předzvěstí modernistického převratu se stalo zrození haute couture, což je termín původně krejčovský. Označoval modely vytvořené bez konkrétní poptávky firemními návrháři. Zákazník si z nich vybíral, nechával si je upravit na míru, popřípadě žádal drobné změny, ale o tom, co je vkusné, začali rozhodovat profesionální designéři. Znakem luxusního zboží už nebyl drahý materiál, exotická země původu ani urozený uživatel, ale jméno výrobce, popřípadě obchodního domu. Úroveň zaručovala prestižní značka. Ty nejvyhlášenější pouštěly své modely na trh jen v omezených sériích, aby zámožným zákazníkům dopřály jistou exkluzivitu, mechanizace výroby však umožnila masové rozšíření skoro stejně kvalitních replik pro šetrné střední třídy. Z demokratizace spotřeby povstal „nepravý luxus“ náhražek a napodobenin. Originální značky sice nadále udávaly tón, avšak obchodování s lacinějším zbožím, jež se vyrábělo v mnohem větších sériích, bylo ekonomicky úspěšnější. Slavné jméno zavazuje, jenže opravdovou kvalitu pozná jen znalec. Méně slavní výrobci se mohli více podbízet lidovým představám o tom, jak má pravý luxus vypadat, což vedlo k masovému rozšíření kýče.

Tričko místo hermelínu

Kula a potlač

Ještě výrazněji se opovrhování skrblictvím projevuje u severoamerických indiánských kmenů, které provozují potlač (odtud počeštěný potlach). Pocty a tituly tam náčelníci získávají při soutěžení v okázalém mrhání vlastním bohatstvím. To nejcennější, co mají, hází do ohně nebo do moře, přičemž dochází k ničení značných kulturních i materiálních hodnot. Někteří badatelé vysvětlovali tento zvyk jako intuitivní obranu před jakousi bazální formou inflace či krize z nadbytku, spíš se však zdá, že jde o iniciační obřad, při němž jsou předáci kmene nuceni demonstrativně potlačovat přirozený vlastnický instinkt, aby získali důvěru společenství.

V souvislosti s pravěkými kořeny luxusu připomíná Lipovetsky zvyklost kula, kterou u melanéských domorodců zaznamenal zakladatel sociální antropologie Bronislaw Malinowski. Jedná se o dlouhé a namáhavé výpravy s cílem obdarovat obyvatele vzdálených ostrovů. Snaha vydobýt si společenskou prestiž vedla příslušníky určitého kmene k náruživému soupeření v nezištné velkorysosti vůči jinému kmeni, byť v pozadí nechyběla zvědavost, zda se obdarovaní vytáhnou na oplátku také něčím podobným.

Fenomén luxusu odedávna propojoval hmotné bohatství s kulturností a dodával tak materiálním hodnotám duchovní rozměr. V posledních dvaceti letech však začíná mít ekonomika navrch. Aby si stará značka udržela luxusní pověst, musí držet krok s rozvojem vysoce sofistikovaných marketingových strategií, které mají vypracované vzorce pro každé odvětví. Výzkum, vývoj, nákup materiálu, design, reklama i prodej vyžadují stálý proud investic, a tedy i neochvějnou rentabilitu. Bez ní i slavné firmy upadají a krachují. Podle Lipovetského právě skončila éra nezávislých výrobců i samostatných návrhářů, jejichž modely určovaly trend, styl i vkus. Většinou je pohltily globální megaspolečnosti, aby se mohly ozdobit jejich jmény. Dbají přitom pochopitelně na dostatečnou kvalitu, aby značku neznehodnotily, ale díky svým celoplanetárním prodejním sítím mohou jednotlivé modely vyrábět i prodávat v mnohem větších sériích. Atributem luxusního zboží tak přestala být vzácnost a nedostupnost. Výroba i materiály zlevnily, zato se valná část nákladů přesunula do kreativní sféry, tedy do designu, technologie a propagace. Efekty, jakých tam dociluje, však bývají bleskurychle napodobovány více méně anonymní konkurencí, takže zjevným znakem luxusu vedle značky zůstává už jen relativně vysoká cena. Ta je soudobým ztělesněním archaického daru či oběti, ale také hierarchické okázalosti vyšších společenských vrstev. Nejbohatší muž světa dnes nosí obyčejná trička, vždy však jen vynikajících značek. Pokud Lipovetského postřehy dotáhneme až k fenoménu sezonních slev a second handu, napadne nás, že také ony souvisí s rituálními archetypy, neboť se nápadně podobají okázalému rozdávání bohatství u přírodních národů, popřípadě revoluci, jež čas od času rozvrací zatuhlé poměry, aby zážitek luxusu dopřála dosavadním outsiderům. Efekt je srovnatelný, chybí však krev a násilí. A ještě jednu naději skýtá proměna luxusu: bude-li víc těžen z kreativní lidské invence, mohlo by se pustošení přírodních zdrojů maličko zpomalit. Viktor Šlajchrt

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 5 V 30. LEDEN–5. ÚNOR 2006

19

Průvodce zvídavých Chcete se trochu vyznat v dnešní Svaté zemi? Zkuste knihu Marka Čejky

K

dyby člověk věřil konspiračním teoriím, musel by si myslet, že se politolog Marek Čejka domluvil s Izraelci i Palestinci. Jak jinak vysvětlit, že kniha, která pohled na konflikt ve Svaté zemi dotáhla až do druhé poloviny roku 2005, vyšla těsně před volbami v Palestině i Izraeli? Racionální vysvětlení je samozřejmě po ruce. Ten, kdo spor systematicky pozoruje delší dobu, musel chtě nechtě dojít k závěru, že po konci druhé palestinské intifády právě před rokem a izraelském stažení z Gazy půl roku poté zraje doba k přelomovým událostem a že faktografická příručka o historii i současnosti konfliktu přijde vhod. Stalo se a řekněme hned, že je to kvalitní a užitečný počin nejenom v českém kontextu.

Historie, kterou žijeme Dějiny biblických počátků Svaté země, její historie středověká i novověká už byly popsány mnohokrát obšírněji i přesněji než v Čejkově podání. Nicméně posledních pět, možná dokonce deset let je pro naprostou většinu čtenářů v souhrnu, jaký nabízí tento autor, jinde nedostupných. Navíc jsou tu události podány ne z pohledu jedné či druhé strany, ale při zohlednění a prezentaci pozic obou. Protože jde o historii – respektive současnost – ještě nestrávenou, nezažitou a nejednoznačně interpretovanou, pouští se autor jako historik na velmi riskantní pole. Zkusme si dát příklad ze zdejších poměrů. Politologové a historici se v podstatě shodnou na odsudku srpnové invaze z roku 1968, následující normalizace i na chvále revoluce z listopadu 1989. Ale potom? Ani rozdělení Československa nesklízí jednoznačný potlesk, natožpak vláda opoziční smlouvy. A může politolog či historik shrnout a zhodnotit například bamberskou aféru tak, aby získal obecný souhlas? Právě v tomto kontextu je třeba nazírat Čejkovu prezentaci druhé intifády, jejího počátku i vyústění.

To není výčitka vůči Čejkově knize, ale jen ukázKonkrétní ilustraci nabízí kniha například na ka, jaké nástrahy čekají na autora, který shrnuje straně 215, kde jsou zaznamenány dvě emočně vyhrocené situace, které přispěly k rozjezdu krva- a zpracovává dosud nestrávenou historii či současnost. Je tu prostě riziko různých interpretací, vého povstání. V první z nich byl izraelskou kulkou ale kdyby se ho všichni autoři báli, tak v Česku hiszabit 12letý Palestinec Mohamed al-Durra, scénu toriografie končí v listopadu 1989 a ve Svaté zemi zachytil francouzský kameraman a agentura AFP by snad ani nezačala. Čejkovi za ji poté donekonečna opakovala jeho odvahu patří – přes veškeve vysílání – to byl hlavní olej do rou nejednoznačnost – dík. Pokud ohně druhé intifády. Víc se nedoNa historika mu tedy lze něco vytýkat, pak snad zvíme. Odložíme-li Čejkovu knihu jenom to, že pominul společenské a podíváme-li se, co k tomu říká současnosti čeká reflexe zmíněného dění. orální historie zachycená ve formě vzpomínek a mediálních výpovědí, Pevnější zobecnění nabízí autor zvlášť v Izraeli dostáváme dvě verze. Podle první při rozboru již starších vojenských z nich izraelská policie střílela ost- spousta nástrah. akcí Izraele – je stále zajímavé při rými náboji bez ohledu na to, že se srovnání s děním například v Iráv palebné dráze nachází chlapec. ku. Šestidenní válku z června 1967 Podle druhé verze šel palestinský považuje za klasický preemptivní otec se synem z autobazaru, shodou okolností se úder, tedy takový, který reaguje na bezprostřední ocitli v přestřelce mezi izraelskými policisty a pa- ohrožení. Již v květnu tehdejší egyptský prezident lestinskými ozbrojenci a Mohamed se stal jakousi Násir požádal o stažení vojsk OSN ze Sinaje, polo„kolaterální obětí“ již rozjeté palby. ostrov militarizoval, blokádou Tiranské úžiny odříO pár dnů později zabloudil džíp se dvěma izra- zl izraelský přístav Ejlat, na svou stranu získal Sýrii, elskými záložníky v palestinském Ramalláhu. Čej- Jordánsko a Irák a vystartoval s mediální propaganka píše, že palestinská policie zadržela dva izrael- distickou vlnou „nahnání Židů do moře“. Následuské vojáky, kteří byli oblečeni v civilu a jeden z nich jící úder Izraele byl tudíž veden z racionálních a seměl na hlavě tradiční palestinský šátek, načež se bezáchovných důvodů. Naproti tomu izraelský nálet dostali do podezření, že jsou izraelskými agenty. na irácký jaderný reaktor Osirak v červnu 1981 byl Na strážnici, kam byli dovezeni, se jich přes pří- podle Čejky příkladem preventivního úderu, ktetomnost policistů zmocnil dav, který je zlynčoval rý má odvrátit dlouhodobější ohrožení. (Autor tím a mrtvé vyhodil z okna. Odložíme-li Čejkovu knihu mimochodem staví do poněkud jiného světla argua zeptáme-li se známého Izraelce, dostaneme tro- mentaci George W. Bushe. Před třemi lety totiž Bílý chu jiný obraz: byli to záložáci, takže místo kanad dům prezentoval útok na Saddámův Irák jako úder mohli mít třeba sportovní boty, v izraelské armá- preemptivní. A i když se brzy ukázalo, že bezprodě se na to tak nekouká, ale vojenskou blůzu měli, střední riziko zbraní hromadného ničení nehrozilo ještě když letěli z okna, vzpomíná s jistotou na tele- a ani al-Káida neměla v Iráku své útočiště, USA na vizní záběr – na šátek si nepamatuje. Právě tento tomto charakteru své operace trvají.) moment, vražda vojáků na palestinské policejní Zajímavé je ještě starší dění v prezentaci tzv. stanici, přilil olej do ohně nadcházejícího volební- nových izraelských historiků, novinářů či bývalých ho vítězství Ariela Šarona. vojáků, kteří vystupují jako bořitelé izraelských

„zakladatelských mýtů“. Jedním takovým mýtem je prý čítankový příběh o tom, jak slabý a nepřipravený Izrael ve válce za nezávislost obstál proti mohutné arabské přesile. Realita je podle těchto historiků trochu jiná: přesila tu skutečně byla, ale projevila se jen v hrubých počtech; pokud jde o výzbroj a její ovládání, měl od dodávky československých zbraní navrch Izrael. Rozbití jiného mýtu by mělo vážnější dosah: jde o to, zda Palestinci během téže války v roce 1948-49 sami ze země uprchli na výzvu svých vůdců („vrátíte se s vítěznou armádou“), nebo byli častěji cíleně vypuzováni.

Proč se vlastně změnili Čejkova kniha vyšla před volbami a nenapovídá, jak to vše dopadne. Nicméně skýtá určitý „klíč k určování Palestinců a Izraelců“, respektive jejich politiků, politických stran, sil a směrů. Čtenář si může udělat představu o tom, co tito aktéři říkali a dělali před čtyřiceti, dvaceti, deseti lety, o tom, co říkají a dělají dnes, a též o tom, proč u toho či onoho z nich nastal takový či onaký obrat. Izraelská publicistika si v titulech podobných příruček a článků občas pomáhá citací slavné filozofické knihy Průvodce zbloudilých. Její autor rabi Moše ben Maimon (Rambam alias Maimonides), občanským povoláním dvorní lékař egyptského sultána, ji napsal arabsky, jak velela globalizační lingua franca středomořských vzdělanců ve 12. století. Tak vysoko ambice díla Marka Čejky nesahají. Ale titul „Průvodce zvídavých“ by odpovídal realitě. Zbyněk Petráček

Q

Marek Čejka: Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Vydalo Centrum strategických studií, o. s., Brno 2005.

INZERCE


Aktivní přístup
Předkládání reportů koordinátorovi projektu NABÍZÍME:
Zajímavou, tvůrčí a dynamickou prácí v mladém kolektivu (www.llp.cz)
Možnost pozitivně ovlivňovat problematiku ochrany lidských práv PRÁVNÍKA do svého brněnského týmu v ČR právních a legislativních aktivit
Pomoc zkušenějšího člena týmu
Odpovídající platové ohodnocení, POŽADUJEME: 5 týdnů dovolené
VŠ vzdělání v oboru právo/student
Možnost dalšího vzdělávání včetně posledního ročníku zahraničních školení a seminářů
Výborné komunikační schopnosti
Jedná se o samostatnou pozici
Zájem o lidskoprávní problematiku Nástup ihned/příp. dohodou
Schopnost formulovat právnické texty
Dobrá znalost anglického jazyka
Ochota vzdělávat se a cestovat a do své kanceláře v Praze za klienty po republice

hledá

NÁPLŇ PRÁCE:
Vedení případů v oblastech ochrany lidských práv, lidských práv a policie, protiprávních sterilizací a speciálního školství
Komunikace s klienty ze sociálně znevýhodněného prostředí a jejich podpora

ASISTENTKU/ASISTENTA PROJEKTŮ A ADMINISTRATIVY

POŽADUJEME:
VŠ vzdělání (příp. student VŠ), ideálně PdF, FSV, FHS
Výborné komunikační schopnosti
Zájem o lidskoprávní problematiku
Pečlivost (práce s texty)


Výborná znalost ČJ, dobrá znalost AJ
Ochota vzdělávat se vítána NÁPLŇ PRÁCE:
Asistence koordinátorům projektů LLP
Úprava a umisťování textů na internet
Administrativní pomoc
Úvazek 30 hodin týdně (ideálně 6 hodin denně) NABÍZÍME:
Zajímavou práci v mladém kolektivu
Platové podmínky odpovídající neziskovému sektoru, 5 týdnů dovolené
Možnost rozvoje včetně dalšího vzdělávání
Nástup ihned/příp. dohodou

Liga lidských práv je korespondenčním členem Mezinárodní federace lidských práv FIDH (www.fidh.com) Přihlášku a strukturovaný životopis v ČJ a AJ zašlete na adresu [email protected] Uzávěrka přihlášek pro obě nabízené pozice je 12. 2. 2006 Předpokládaný termín konkurzu: 15. 2. v Brně, 16. 2. v Praze Bližší informace na 608 719 535

20

DISKUSE

30. LEDEN–5. ÚNOR 2006 V RESPEKT 5 INZERCE

Železnice už nemá přednost Autobusy porážejí vlak na celé čáře – a je třeba to vzít vážně

H

lavní tíha úkolu zabezpečit lidem v Česku možnost cestování veřejnou dopravou tady už dlouho leží na linkových autobusech. Ty jen v roce 2004 – řečeno výmluvnými čísly – přepravily víc než 300 milionů cestujících, zatímco po konkurenční železnici jela zhruba polovina. Už to ukazuje, čím zdejší pasažéři cestují raději. A poznáme z toho i nepružnost řízení české železnice, která neuzpůsobuje nabídku skutečné poptávce. Sotva čtvrtinové využití přepravní kapacity pak tento způsob dopravy výrazně prodražuje. Problém je, že celou tuto legraci pak platíme z veřejných zdrojů.

Kdo platí Autobusovou dopravou na bázi veřejné služby se v Česku zabývá 123 firem, přepravu lidí po železnici obstarávají de facto monopolní České dráhy a čtyři malí oblastní dopravci. Podrobnější čísla, za která se jim daří byznys udržovat v chodu, nabízí rámeček. Vezmeme-li tyto údaje vážně, musíme připustit neudržitelnost často opakovaného tvrzení, že železnice je nejlevnější druh osobní dopravy. Ta teze platí pouze ve vztahu vůči cestujícím, ale ne pro toho, kdo má hradit prokazatelnou ztrátu, tedy pro společnost jako celek. Ve snaze udržet si zákazníky zavedly České dráhy systém nepřeberného množství slev, kterými sice stlačily cenu jízdného, ale následkem je, že tržby na železnici kryjí pouze čtvrtinu nákladů, zatímco autobusy to dokážou ze 60 procent. To samozřejmě vytváří napjatou situaci: i když železniční doprava dostala vloni čtyři a půl miliardy dotací (tedy 39 korun na jednoho přepraveného pasažéra), přesto ještě vykázala provozní ztrátu přesahující dvě miliardy korun. Autobusy naproti tomu inkasovaly dotaci

o miliardu nižší (necelých jedenáct korun za každého cestujícího) a souhrnně pak vykázaly „zisk“ ve výši asi 400. mil Kč, který je účelově vázán na obnovu vozového parku. Nezanedbatelným rozdílem obou druhů doprav je přitom i schopnost jasných a přehledných účtů. Autobusová doprava je již od roku 1994 schopna vyčíslit rentabilitu jednotlivých spojů a linek, což po ní ostatně příslušné dopravní úřady vždy vyžadují. Železniční regionální dopravě tato povinnost byla stanovena až od roku 2001 a bohužel do této doby je systém vykazování ztrátovosti značně neprůkazný a nevěrohodný a úřady to kupodivu ve vyúčtování čerpání veřejných peněz nepožadují. Sledování rentability jednotlivých vlaků je zatím v nedohlednu, neboť jízdenky nejsou vázány na konkrétní vlak v konkrétním čase.

Léčba je jasná Z toho všeho plyne, že bychom se už konečně měli rozloučit s jednou velkou nelogičností. Oba zdejší „přepravní“ zákony – o silniční dopravě a o drahách – obsahují paragraf vyzdvihující jízdu po železnici nad všechny jiné osobní dopravy, vyjma snad cyklistiku a pěší chůzi. Tato deklarace nadřazenosti železnice vydržela v našich normách i přes skutečnost, že vstupem do EU jsme převzali evropskou legislativu, která žádnou přednost pro jednotlivé druhy doprav nezná. Naopak: EU svým členům nařizuje zabezpečovat veřejné závazky co nejhospodárněji a s jasnou průkazností vynaložených náhrad, tedy i úhrady prokazatelné ztráty. Jen budeme-li se držet právě řečeného, je léčba jasná. Nejvíce ztrátové železniční tratě by měly být nahrazovány levnějším druhem veřejné dopravy a železniční osobní doprava by měla projít tako-

vým reformním procesem, kterým prošla veřejná linková doprava po roce 1993: velké státní podniky byly rozděleny do podniků menších, převážně s okresní působností, a pak privatizovány. Námitky týkající se ekologie provozu je nutné odmítnout. V autobusové dopravě jezdí čím dál více vozů, které splňují současné ekologické normy EURO 3 – a ty nejmodernější na stlačený plyn dokonce i EURO 4 a EURO 5. Takže je nutné si vybrat. Buď bude veřejná přeprava osob nezákonným způsobem tlačena na drahou neefektivní železnici, což se projeví úprkem cestujících z veřejné dopravy do osobních aut, nebo umožníme, aby přepravu cestujících zabezpečovaly společnosti splňující evropské nároky na kvalitu a ekonomickou průhlednost. Je pak jednoznačné, že při počtu pasažérů, kteří stěží zaplní jeden autobus, nemůže být pro České dráhy doprava osob na krátké vzdálenosti výhodná. Volba by každopádně měla zůstat na cestujících. Zodpovědné orgány pak musí jen dbát na řádné využití veřejných peněz. Petr Harnoc Autor provozuje autobusovou dopravu.

Q

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa

Naštěstí nežijeme jen podle čísel Doprava se dotýká nejen ekonomických parametrů společnosti, ale i života každého z nás. Těžko si proto můžeme vystačit jen s čistě ekonomickým pohledem na souboj mezi autobusovou a železniční dopravou. To je bohužel na škodu uvedenému článku. Například neuvádí, že autobusy si na rozdíl od železnice nezapočítávají náklady za užívání dopravní cesty. Je tu také řada přímých a nepřímých vlivů dopravy, kterými se musíme zabývat. Je proto nutné trvat na tom, že druhy dopravy příznivější člověku (a zvěři) musejí být preferovány. Lze souhlasit s tím, že je nutné najít optimální podporu mezi autobusovou a železniční dopravou v regionech. Lze jistě také ocenit, že autor předložil řadu propočtů, na jejichž základě odvozuje častou ztrátovost železniční dopravy, a tedy nutnost jejího nahrazení autobusy. Jistě, na železnici se musí „něco stát“. Obávám se ale, že navrhovaný krok její výhodný síťový charakter spíše rozvrátí.

DOPISY Jak na zloděje Se zájmem jsme si přečetli článek o potížích s měřením elektřiny (Příběh, který se může stát všem, Respekt č. 4/06). A protože se nás dotýká, považujeme za samozřejmost se k této věci vyjádřit. Především je nutné říci, že nás potíže tohoto druhu velmi mrzí, protože negativní dojem obdobně postižených občanů padá na vrub dodavatele elektřiny, v tomto případě na Pražskou energetiku a. s. Každá energetická společnost je vlastníkem sítě takzvaně k patě domu a veškerá instalace uvnitř objektu je již majetkem vlastníka objektu. Na něj by se tedy měl uživatel obrátit s obtížemi především. Podle popsaného případu jde zřejmě o krádeže elektřiny z měřené sítě – tedy za elektroměrem. Neznám byt, o který se jedná, ale například ve starších zástavbách není problém pro různé vykuky probourat se zdí až do „něčí“ krabice a tak se připojit. To by však měl skutečně zkušený elektrikář odhalit. K získání takřka stoprocentní jistoty, že vám někdo krade elektřinu na váš elektroměr, je tu jednoduchý způsob. V čase obvyklé špičky domácích odběrů, tedy večer (18.00–22.00), vypněte ve svém bytě všechny elektrospotřebiče, vytáhněte ze zásuvky všechny pří-

Vzory bych proto hledal v železniční dopravě ve Švýcarsku, kde je třeba souběh s autobusy téměř nemyslitelný. Likvidaci regionální železniční dopravy lze jistě provést okamžitě, kdo ale prokáže, že je to pro život lidí na venkově opravdu účelné? S čistě ekonomickými údaji, které nemusejí odpovídat realitě, si nelze vystačit. Pro skutečné porovnání obou druhů doprav je také nutné počítat s přepravními výkony, ne s počty osob. V roce 2004 byly tyto výkony na železnici 6,5 miliardy osobokilometrů (počet osob krát počet kilometrů), u autobusů 8,5 miliardy osobokilometrů. Rozdíl tedy není velký. Podstatné ale je, že za deset let tyto výkony u železniční dopravy klesly o 18 % a u autobusové o 28 %. Železnice má patrně více „věrných“ než autobusy, odkud lidé snadno přecházejí k autům. Naštěstí již dávno bylo zjištěno, že se člověk na základě striktních ekonomických údajů v životě stejně většinou nerozhoduje. Mělo by to ale platit i pro řešení tak zásadní věci, jako je veřejná doprava. Miroslav Patrik Autor je předsedou Dětí Země.

stroje v režimu stand by a zkontrolujte váš elektroměr. Pokud vykazuje nějakou spotřebu, pak je vše jasné a někdo odebírá elektřinu za vás. Získáte alespoň jistotu, že je někdo z vašich sousedů zlodějem. Pak by už měl zkušený elektrikář černou přípojku odhalit buď v rozvodné skříni, nebo pomocí měřicích přístrojů přiložených na zeď v místě, kudy vedou vodiče. Po takovém zjištění můžete postupovat nejlépe společně s majitelem objektu jako při každé jiné krádeži. Mgr. Petr Holubec, Pražská energetika

Upřesnění Původní titulek mé polemiky s Tomášem Halíkem zněl „Využijme celosvětové dědictví“. Během poslední redakční úpravy byl však nahrazen titulkem „Křesťanství spíše ničilo“. Druhý, redakční titulek podle mého názoru vyznění článku zkresluje a já osobně bych jej nepoužil. Zdeněk Zacpal, Praha

Jediné řešení Financování zdravotnictví je tak komplikované a absurdně složité, že je to k smíchu i pláči zároveň. Je to nepochopitelné, ale je to pravda – žádný lékař nedokáže pravdivě popsat problémy, jaké má jeho

Bude nová směrnice Evropská komise chystá velký zásah do zakázek na autobusy. V prosinci 2005 navrhla směrnici, podle níž nejméně čtvrtina nově pořizovaných vozidel ve veřejných službách musí být ekologicky čistá. Direktiva se má zatím týkat vozů těžších než 3,5 tuny. Časem by EK platnost ráda rozšířila i na lehčí vozidla. Zajištěný odbyt čistých vozidel zaručí podle místopředsedy EK Jacquese Barrota automobilovému průmyslu ziskovost sériové výroby vozidel poháněných biopalivy, přírodním zemním plynem či v budoucnu vodíkem. Náklady na pořízení čistších, ale o 5–15 % dražších vozidel se mají vrátit v podobě větší ochrany životního prostředí a úspor stále dražší nafty a benzinu. Směrnice se vztahuje na státní úřady, samosprávu, veřejné podniky i firmy zajišťující veřejnou dopravu. Nejméně čtvrtina jejich vozidel nad 3,5 tuny bude muset být poháněna třeba stlačeným zemním plynem. Celkové náklady odhaduje komise na 1,6 miliardy eur během 15 let, přínosy z omezení emisí a úspory paliv na 1,9 miliardy. Petr Harnoc

kolega s pojišťovnami, jejich smlouvami a platbami. Svědčí o tom i článek Rathova nová oběť ve stínu lékáren (Respekt č. 4/06). A navíc svědčí i o tom, že v tomto kocourkovském systému se již vůbec nezorientují politici, kteří se o tyto vztahy starají. Absurdní! Řešení je jediné: skončit se socialistickým, supersolidárním, evropským systémem financování zdravotnictví a na přirozených vztazích mezi účastníky systému (pacient, lékař, pojišťovna a stát) nastavit zcela nově systém pokladenský alespoň v ambulantní sféře. Vztahy budou transparentní, peníze vkládané do zdravotnictví se tak snadno nerozkradou, zdravotní pojišťovny přestanou být prostými správci zdravotní daně a stanou se skutečnými pojišťovnami na zdraví a nemoc, pacienti přestanou být zcela vyloučeni z vlivu na systém a stanou se pány rozhodujícími o svém zdraví, lékaři dostanou zaplaceno včas a budou se moci věnovat svým pacientům, aniž by byli ohrožováni regulačními mechanismy, protože kvalitu a luxus péče by si hradil pacient, a nikoliv jeho lékař, a politici by se nemuseli zabývat rozhodováním o každém halíři, který stejně nedokážou (nebo ani nechtějí) uhlídat, nemuseli by pravidelně dosypávat do zdravotnictví ze státního rozpočtu, nemuseli by se neustále dohadovat, kolik má pacient doplácet, a zdravotnictví by nadále nemuselo trpět bitvou politiků o toto zbytečně zpolitizované téma. MUDr. Bohumír Šimek, Křemže

Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Josef Škvorecký: Scherzo capriccioso

99 Kč

KULTURA

RESPEKT 5 V 30. LEDEN–5. ÚNOR 2006

21

Proč je Island báječný Zpráva ze země kulturních vulkánů

I

sland se mění. O překot a doslova před očima. Venkov se vylidňuje, od 90. let pohádkově roste ekonomika a Islanďané skupují ve velkém dánské a britské letecké společnosti a obchodní řetězce. V novinách už nejdůležitější místo nezaujímají zprávy o treskách a sledích, ale pohyby akcií. Ještě po druhé světové válce šlo o jednu z nejchudších zemí Evropy, teď patří podle statistik mezi ty nejbohatší. A nejen ekonomicky. Stejně často na kontinentu slýcháme o islandském kulturním zázraku. Jak vypadá zblízka?

Pivní revoluce Řekne-li se islandská kultura, možná se vám vybaví totéž co autorům sloupku Deset důvodů, proč je Island báječný, který v půli ledna otiskl magazín britského deníku The Times. Na prvním místě tu stojí, že Islanďané jsou národ spisovatelů a čtenářů, a pod bodem čtyři uvádí časopis hudební hvězdy Sigur Rós, Múm, a hlavně dosti neskandinávsky vyhlížející zpěvačku Björk Guðmundsdóttir. Možná si s Islandem spojíte také álfy čili skřítky, na které údajně dle citovaného časopisu stále věří polovina zdejší populace. Je to pravda, nebo pouhá klišé? Začněme ale odjinud. První kulturní dojmy budou trochu prozaičtější. Islanďané většinou nepoužívají kapesník, věčně popotahují nebo smrkají rovnou na zem a s oblibou zdůrazňují, že je to hygieničtější. Už nějakých třicet let si tu všichni tykají a oslovují se křestním jménem, pod kterým jsou mimochodem řazeni i autoři v knihovnách. A do zdejší kultury rozhodně patří i nápis na výloze státního – a monopolního – obchodu s alkoholem, zvaného Ríkið (Stát): Žijme, učme se, užívejme si! Tento příkaz jinak dost nezkrotní domorodci opravdu s železnou pravidelností každý pátek a sobotu uposlechnou. Dnešní třicátníci si ještě pamatují dobu, kdy se bary v centru Reykjavíku daly spočítat na prstech jedné ruky, stejně jako my si ale i oni rok 1989 spojují s důležitou revolucí. Pro ně důležitější než pád železné opony, jak s úsměvem dodávají: toho roku tu totiž padl zákaz piva. Víkendové pití se přesunulo z domovů do barů a po hlavní ulici Laugavegur tak až do rána proudí davy do němoty opilých. Bouřlivé slavení přivedlo o Silvestru na Island i filmovou celebritu Quentina Tarantina, který pak své zážitky povyprávěl v jedné americké talk show: rozdíl mezi USA a Islandem prý spočívá v tom, že Američanku musí člověk přiopít, aby si ji mohl odvést domů, kdežto na Islandu je třeba dívku dostat domů ještě předtím, než se opije tak, že vám doma usne ve vaně.

Příroda vítězí „My Islanďané jsme literární národ,“ slyší tu člověk na každém kroku. Historicky je nutno dát místním za pravdu. Ve 13. a 14. století tu byla na pergamen zapsána naprosto ojedinělá vyprávění o norských rodech, které po roce 874 ostrov osídlily. Kromě ság se Islanďané ve středověku rovněž vyznamenali jako kronikáři dánských, norských a švédských králů. Ony středověké rukopisy do značné míry dopomohly k emancipaci Islandu – pověst ostrova se svébytnou literaturou sehrála klíčovou roli v boji za nezávislost na Dánsku. Snad i proto ani zarytí liberálové dnes neprotestují proti masivní státní podpoře domácí i překladové literatury. Vloni tak stát tvůrčími stipendii financoval neuvěřitelných 57 spisovatelů a podle statistik tentýž rok vyšlo na pět set titulů, z toho 68 původních románů. Ale jsou Islanďané opravdu také národem čtenářů, jak tvrdí Timesy? Ve škole sice povinně přečetli dvě tři ságy, ale na jejich hlubší znalost mezi běžnými smrtelníky rozhodně nesázejte. Vsadit ale můžete na dvě věci. Za prvé, že všichni čtou své veleúspěšné detektivkáře, jako jsou Þráinn Bertelsson nebo Arnaldur Indriðason, kteří slaví úspěchy i v cizině. A za druhé, že před Vánoci vezmou knihkupectví útokem, jako by chtěli alespoň jednou ročně dostát své literární pověsti. Během roku je zato v knihkupectvích mrtvo. Do ciziny si nacházejí cestu nejen islandské detektivky. Pozoruhodný autor Sjón (1962), který na podzim získal prestižní literární cenu Severské rady, debutoval v šestnácti letech a řadu svých knih vydal svépomocí, což na ostrově zdaleka není výjimečné. Oceněný historický román Stíno-Baldr se pohybuje na pomezí prózy a poezie a čerpá z islandských lidových pověstí i z majestátní krajiny. Sledujeme v něm hon démonického pastora Baldra na lišku, který můžeme číst i jako boj člověka s přírodou. Další pozoruhodná kniha, která došla světového ohlasu, spojuje starost o přírodu s globální politikou – a směřuje k nejmenším čtenářům. Příběh modré planety (2000) Andriho Snæra Magnasona (1973) je zdánlivě naivní vyprávění o dětech na jednom ostrově, kterým „kšeftař“ Pozlátkovač umožní létat a radovat se za „superakční superce-

Soužití člověka s přírodou je tu opravdu těsné a na umění je to znát.

nu“ (děti platí po kapkách svým mládím a nakonec i svým srdcem), a krom jiného se tu dozvídáme, že když slunce přibijeme na oblohu, aby svítilo jen na nás, někdo ve tmě na druhém konci planety může zemřít. A také to, že poslat do tmy jídlo, deky a boty je dost laciné a neúčinné řešení. Pro záchranu je třeba říznout hlouběji – do vlastního masa. Úspěch knihy je vskutku paradoxní, jistě ji totiž svým ratolestem pořídil i nejeden novozbohatlík v obřím džípu, kterými se to v časech konjunktury v ulicích Reykjavíku jen hemží.

Zázrak proti elektrárně Ve skutečnosti příroda na Islandu zatím nevítězí. Na panenském východě země se právě buduje další mamutí vodní elektrárna, která krajinu citelně poznamená. Kárahnjúkur má pohánět nově vznikající hliníkárny a vzniká takřka výlučně na politickou objednávku vládních liberálů, kteří se snaží zamezit vylidňování východu země, kde po zavedení rybářských kvót nejsou kloudné pracovní příležitosti. Co do kontroverznosti si nezadá s Te-

FOTO PROFIMEDIA CZ. / CORBIS

melínem a část populace včetně umělců proti elektrárně protestuje. Počátkem ledna se konal protestní monstrkoncert (pro pět tisíc lidí), na němž vystoupila většina prominentů domácí hudební scény. Což nás přivádí k asi nejpozoruhodnějšímu fenoménu zdejší kultury. K hudbě. Je-li knihomolství Islanďanů dnes spíše hýčkaným klišé, hovořit o islandském hudebním zázraku opravdu lze. Björk, Sigur Rós, Múm, Mugison, Slowblow a další slaví v cizině úspěch. Kde se v zemi bez větší hudební tradice vzali? Podle některých Islanďanů je Reykjavík tak nudný, že se tu nic jiného než hrát ani dělat nedá – stejně jako svého času třeba v Liverpoolu. Jenže v čem je třeba taková Praha zábavnější? Spíš se zdá, že Björk vyšlapala cestu a další jdou v jejích stopách. Zpěvačku, které se jako jedné z mála daří „prodávat“ alternativní hudbu popovému posluchači, právě nyní BBC zvolila nejexcentričtější osobností planety a její krajané jdou stejnou cestou. Nesnaží se prosadit ve středním proudu a nedostatek domácí tradice a peněz nahrazují vervou, invencí, experimentem. V nedávno uvedeném hudebním dokumentu Screaming Master-

Co si sám neuděláš, to nemáš

Helena Březinová, Reykjavík Autorka je skandinavistka.

Islandské děti mají velikou svobodu a rodiče je nijak zvlášť nekrotí. I v Reykjavíku si hrají do noci venku a nám Středoevropanům mimochodem připadají dost nevychované. Většina z nich ale začíná brzo pracovat. Souvisí tahle samostatnost s tvořivostí? Určitě. Děti tu opravdu začínají pracovat hodně brzy a podle mě je to dobře. Takhle se naučí, že pokud nedřeš, ničeho nedosáhneš. Já taky pracoval už jako kluk – v rybí továrně, v domově důchodců, pak jako námořník, ve školce a já nevím, kde ještě.

Potkat na Islandu někoho z místních umělců není těžké. Stačí prostě vyrazit do ulic a obejít pár barů. Jenže Björk, na kterou jsem narazila v restauraci Apotéka, mě s omluvným úsměvem odmítla: „Pardon, ale tohle je můj volný čas…“, a tak se nakonec ptám hudebníka Mugisona. Jeho jméno vám asi nic neřekne, ale doma je to pojem. Mugisonově desce Mugimamma všechny zdejší deníky daly přednost před Björčiným celosvětově vychvalovaným albem Medúlla a zvolili ji nahrávkou roku 2004. Osmadvacetiletý usměvavý mladík hraje elektronický pop, sám se doprovází na kytaru a na starý počítač. Pokud vím, svůj debut jsi nejen složil a nazpíval, ale i vlastnoručně vyrobil. Souhlasí? Když už jsem to skoro celé napsal a nahrál i všechny nástroje, tak jsem si řekl, že těch deset tisíc kopií klidně vyrobím sám. Pomáhala mi celá rodina, trvalo nám to dva měsíce a jsem na to pyšný. My tady na Islandu máme velkou tradici dělat si všechno sami. Lidi dřív bydleli na samotách ve fjordech odříznutých od světa a všechno si museli vyrobit na koleně. Zkrátka, co si sám neuděláš, to nemáš. Tenhle postoj v muzikantech přežívá a všem připadá samozřejmé si desky vydávat sami. To platí pro mladé hudebníky, jako je třeba

piece (2005) Björk říká, že pořádných nástrojů bylo donedávna na Islandu málo, a každý tudíž hrál, na co se dalo – a proto zní místní hudba tak nezvykle. Islanďané si navíc desky vydávají buďto sami, nebo u domácích společností, a to platí i pro největší hvězdy Björk a Sigur Rós. Jejich vydavatelství má výmluvný název Smekkleysa („Bez vkusu“) a roku 1986 je spoluzakládal zmíněný spisovatel Sjón, českému publiku známý jako autor písňových textů von Trierova muzikálu Tanec v temnotách se zpěvačkou Björk v hlavní roli. Jak je vidět, scéna to opravdu není velká, zato přepestrá a hudebně dnes ostrov v Atlantiku patří mezi giganty. A jak se to má s álfy, na jejichž existenci podle britského magazínu polovina Islanďanů nedá dopustit? Od svého příjezdu na ostrov se známých a přátel neúnavně ptám, jestli na ně věří, ale zatím se nikdo nenašel. Přitakala jen kamarádka a budoucí učitelka Þóra. Jistěže skřítkové existují, prohlásila – ve vyprávěnkách mojí babičky.

Mugison dělá mámě radost.

FOTO ARCHIV

skupina Nilfisk, až po paní Sigríður Níelsdóttir, které táhne na osmdesátku. Tahle muzikantka svůj debut vydala v 71 letech a hudbu nahrává doma v kuchyni. Žádná velká vydavatelství nám nedávají náhubek. Hrajeme prostě, co chceme a co cítíme.

Tvoje deska Mugimamma měla na Islandu obrovský úspěch a prodává se i za hranicemi. Uživí tě hudba? Doma se prodalo osm tisíc kopií a mimo Island deset. Pokud se tu prodá víc než tisíc desek, je to úspěch. Hudba mě ale uživí taktak. Dělal jsem i nějakou filmovou hudbu a to pomáhá. Ve srovnání s takovými Múm, Sigur Rós nebo Björk jsem underground, ale umožňuje mi to zahrát v cizině tak šedesát koncertů ročně, cestovat a bavit se. Tvůj životopis dokonale odpovídá životopisům tvých krajanů: doma – v cizině – a zpátky doma. Proč ses vrátil? Doma je nejlíp, tam víš svý. Člověk se přece vždycky a ve všem, co dělá, snaží udělat radost mámě.

Q

22

KULTURA

30. LEDEN–5. ÚNOR 2006 V RESPEKT 5

Evangelium podle Johnnyho Cashe Jak přikrášlit legendu, aby se prodávala ještě lépe

D

o českých kin přichází celovečerní film o životě Johnnyho Cashe, nedávno zesnulé legendy americké hudby. Snímek s názvem Walk The Line, navlas střižený podle fazony veleúspěšného Raye z loňského roku, má značné ambice a už teď sklízí nekritické ovace vestoje. Není divu – od smrti jednoho z nejpodmanivějších zpěváků všech dob neuplynuly ani tři roky a dosud živá je i vzpomínka na statečný zápas jeho manželky June Carterové, která podlehla těžké chorobě o čtyři měsíce dříve. Kdyby ale lidmi hodnotícími kvalitu tohoto významného projektu necloumaly emoce, kdo ví, zda by režisér a spoluautor scénáře James Mongold s představiteli hlavních rolí před dvěma týdny tak snadno proměnili všechny tři nominace na Zlaté glóby...

Varan v černém Ať na film pohlížíme z jakéhokoli hlediska, nevyhneme se rozpakům. Děj je ještě šablonovitější než v případě snímku o Rayi Charlesovi. I tentokrát nás tvůrci krmí návodnými dialogy, které nás mají snadněji – rozuměj bez použití hlavy – dostat do obrazu. Příklad: hudební skvadra v čele s Johnnym, Jerrym Lee Lewisem a June Carterovou putuje silničním korábem od štace ke štaci a jeden z muzikantů se jen tak mimochodem zeptá: „Kam to vlastně jedeme?“ Cash mu osvěží paměť a June dodá: „Vyjeli jsme z Austinu – tam jste mě naložili.“ Co se týče hereckých výkonů, představitelka June Reese Witherspoonová, dosud známá hlavně z nenáročných komedií, má kupodivu dostatek charismatu i výrazových prostředků, aby zvládla nejrůznější polohy od nakažlivé vitality přes chápavý pohled starostlivé tety až po nešťastně zamilovanou matku malých dětí, jimž brzo ublíží. Horší je to s Joaquinem Phoenixem v roli Cashe, jenž se v minulosti osvědčil v náročnějších úlohách, nyní však místy sklouzává do povrchního opakování vnějších efektů, jako jsou zpěvákovy charakteristické pohyby hlavou, grimasy a šumlování. Phoenix je přehání, více než Jamie Foxx v roli Raye Charlese, a někdy je dovádí až na hranici směšnosti. Ve vypjatých okamžicích kroutí krkem jako varan a každou chvíli hrozí, že ukousne mikrofon. „Muž v černém“ měl zvláštní zvyky, vždy ale působil důstojným, postupem času až mytickým dojmem. Phoenix z něj dělá trochu většího šaška, než by bylo nutné. Jeho filmová partnerka nad ním vítězí právě tím, že se o žádnou přesnou kopii nepokouší. Koneckonců ani nemůže, protože se od skutečné June Carter-Cashové fyzicky liší natolik, že tu lze jakoukoli podobnost předem vyloučit. S faktem, že režisér Cashovu manželku vzhledově i povahově zidealizoval, bychom se mohli smířit, kdyby se nás ovšem nesnažil přesvědčit, že vztah těch dvou máme vnímat jako romantickou love story. Ne že by se neměli rádi, jenže představme si na jejich místech třeba dlouholeté partnery Lou Reeda a Laurii Andersonovou. Copak se dá o tak rozporuplných osobnostech natočit limonáda hodná pera

Polepšený hříšník a jeho anděl – no nekupte to. (Johnny Cash s June Carterovou a synem, 70. léta.)

Rosamundy Pilcherové? Přesně o totéž – o černobílou a veskrze pozitivní prezentaci svého vztahu, v reálu mnohem složitějšího a méně vzorného – se až do konce své kariéry snažil sám Johnny Cash, a to hlavně na pódiu, kde se řídil heslem: když tleskáte mně, měli byste zatleskat i mé ženě a rodině. Film Walk The Line v této nepříjemné, protože slepé adoraci bohužel pokračuje.

Pohádka o druhé šanci Ti, kteří June Carterovou znali, o ní hovoří jako o člověku ochotném rozdat se pro druhé a vždy připraveném pomoci. Nicméně je chybou zobrazovat ji jako anděla, jenž zdevastovanou hvězdu zachránil před totální sebedestrukcí. Vždyť i ona sama zdůrazňovala, že jen díky ní by se Cash nikdy nevzpamatoval. Naivní je také představa, že její zatvrzelé odmítání zpěvákových citů (své ano si řekli dvanáct let poté, co se poprvé uviděli) bylo hlavním důvodem, proč si Johnny stále zvyšoval dávky a víc a víc se ničil. Do filmu končícího událostmi roku 1968 se samozřej-

mě nevešlo, že se od té doby k drogám a návykovým lékům ještě několikrát vrátil a s následky bojoval až do posledních dnů svého života. Díky tomu ale příběh vypadá jako málo uvěřitelná pohádka o uzdraveném hříšníkovi, jenž dostal druhou šanci. Snímek Walk The Line zkrátka neplní základní funkci toho, za co se prohlašuje – není seriózním pohledem na hudebníkův život a dílo. Problém tkví už ve větě z úvodních titulků: film byl založen na Cashových vlastních životopisech Man In Black a Autobiography. Tyto jinak zajímavé knížky totiž obsahují řadu fabulací, někdy způsobených špatnou pamětí, jindy vědomých. Důkazem nevěrohodnosti použitých pramenů budiž klíčová scéna, v níž se Cash snaží zaujmout producenta Sama Phillipse při první audienci ve studiu firmy Sun (přirozeně si na to bere černou košili). Podle knihy Man In Black hrál tehdy se svým duem Tennessee Two mimo jiné skladbu Folsom Prison Blues, podle novější publikace Autobiography šel k Phillipsovi sám a Blues folsomské věznice vůbec nezaznělo. Dokumenty z archivu Sun Records potvrzují druhou verzi, režisér se

Mooreova pomsta na budoucnosti

FOTO PROFIMEDIA.CZ

ale rozhodl držet té špatné a natáčení zpěvákova největšího hitu tak posunul o čtvrt roku dopředu. S Elvisem se Johnny seznámí v zákulisí poté, co na pódiu odehraje „vypalovačku“ Get Rhythm. Ve skutečnosti tento pokus o rokenrol napsal právě pro Presleyho, v době, kdy spolu už přes rok kamarádili. Na koncertu countryových hvězd v červnu 1962, kde si Johnnyho první žena Vivian uvědomila, že se mezi jejím mužem a June něco děje, Cash s Carterovou pro změnu zpívají výmluvnou písničku Boba Dylana It Ain’t Me, Babe („já nejsem ten, koho hledáš, holka“). Efektní číslo, až na to, že Dylan skladbu napsal o rok později a na desku ji nahrál teprve v červnu 1964. Díky těmto a mnoha jiným zkreslením nakonec nejlépe dopadla drsná scéna s umírajícím bratrem Jackem, kterou si Cash vryl do paměti tak přesně, že zde jednoduše nezbyl prostor na jakékoli domýšlení. Michal Bystrov Autor je hudební publicista.

Q

můžeme číst Mooreův komiks dvěma způsoby: jako svědectví o pocitech britských umělců, kteří se děsili Východu a nenáviděli Thatcherovou, ale taky jako určitou verzi alternativní historie, totiž co by se mohlo stát, byla-li by přání těchto lidí vyslyšena a Amerika zůstala proti Rusku sama. V dnešním pohledu Mooreův příběh vlastně podkopává sám sebe.

Mylné, ale přitažlivé

Klasik britského komiksu Alan Moore už zdomácněl i v českých překladech. Právě vydaná kniha V jako vendeta patří k jeho nejlepším. Název říká v podstatě vše. Pomsta je hlavním tématem i motorem knihy. Záhadná postava s výrazem žolíka, vzezřením připomínající (nikoli náhodou) Guye Fawkese, autora neúspěšného pokusu o atentát na britský parlament, bloudí Londýnem roku 1997 a mstí se za dávná příkoří. Systematicky likviduje všechny, kteří měli co do činění s koncentračním táborem, který byl mezitím zrušen. Děj tohoto futuristického románu je zasazen do roku 1997, ovšem Londýn, jak ho kniha líčí, je na hony vzdálen nedávné podobě britské metropole. Moore psal Vendetu na počátku 80. let, a jeho „1997“ je tedy futuristická projekce, něco na způsob Orwellova 1984. A stejně jako Orwell ani Moore neviděl budoucnost nijak růžově. Londýn roku 1997 je metropolí země, která přežila zběsilou atomovou válku a stala se totalitním fašistickým státem. Podobně jako mnozí jiní britští

spisovatelé, třeba Ian McEwan nebo Martin Amis, i Alan Moore vnímal atmosféru 80. let jako dobu bezprostřední hrozby. Zatímco východní intelektuálové vzhlíželi k Západu s nadějí a uvědomovali si, že totalita nemůže vydržet dlouho, řada západních umělců měla z rudé říše zla skutečné obavy. A přesně v tomto duchu psal Moore Vendetu. Jako levicový anarchista navíc tehdy, z kraje 80. let, doufal, že nadcházející volby vyhrají labouristé, kteří nechají odstranit z britských ostrovů americké rakety. Díky tomu by se pak – v Mooreově plánu – stala Velká Británie neutrální zemí a přečkala děsivou jadernou válku, která zničí celý svět. Jak říká jedna z postav komiksu: „Svět prostě odplul, jako předtím Afrika.“ Hrůzná válka však po sobě zanechala stopy: potraviny na příděl, nástup fašistické strany, totální kontrolu nad jednotlivci, koncentrační tábory...

Cože? Thatcherová vyhrála volby?

Jedním dechem ale dodejme, že mu to nikterak neubírá na působivosti. Moore je geniální scenárista a jeho paranoidní vize společnosti, třebaže leckdy přehnané a politicky mylné, jsou působivé a užitečné. V jistém ohledu působí jako korektiv a upozorňují na skrytá nebezpečí. Na případné výhrady ale čtenář díky strhujícímu a zábavnému ději brzy zapomene. Díky němu se kniha skvěle čte, postava mstitele vystupujícího pod jménem V je dostatečně přitažlivě enigmatická, Moore nešetří humorem ani překvapivými zvraty. Ve své podstatě je příběh mytický – pomsta osamělého jedince zločinné společnosti. A jako takový osloví každého, kdo někdy v životě četl pohádky či rodokapsy.

REPRO RESPEKT

Ladislav Nagy Autor je anglista. My dnes samozřejmě víme, že se žádná z Mooreových hrůzných vizí nenaplnila. Labouristé volby nevyhráli, žádné rakety se nestahovaly a Železná lady, jakkoli nepopulární ve své zemi, společně s Američany Sověty prostě uzbrojila. Dneska tak

Alan Moore, David Lloyd (kresby): V jako Vendeta, BB Art, 2006

Q

SCÉNA

RESPEKT 5 V 30. LEDEN–5. ÚNOR 2006

HUDBA

KNIHY

23

KULTURNÍ TIP

TELEVIZE

Ve čtvrtek 2. února přichází do biografů nový počin Stevena Spielberga – film Mnichov, který už ve světě vyvolal názorové kontroverze. Formou jakéhosi hraného dokumentu či spíše historické fikce přibližuje události po 5. září 1972, kdy na olympijských hrách v Mnichově palestinské komando uneslo jedenáct izraelských sportovců. Všichni zahynuli – dílem při samotném přepadu, dílem při nezdařené osvobozovací akci německé policie. Příběh se však odvíjí od následné

Mnichov podle Spielberga

Žhavá brazilská samba, to je něco, co v současných krutých mrazech přichází jako na zavolanou. Jméno kapely, která k nám oteplení přiváží, je Zuco 103 a termín koncertu byl v pražském Paláci Akropolis stanoven na tuto sobotu. Nejde však o ledasjakou brazilskou hudbu, respektive sambu, ale o její fúzi s jinými styly, především se současnou elektronickou taneční hudbou, stylem R & B, jazzem a různými africkými vlivy. Kapelu před časem založila brazilská zpěvačka Lilian Vieira v Rotterdamu a dlouho váhala, jestli má vlastně „prznit“ tradiční karnevalovou hudbu z Ria a konfrontovat ji se současnými hudebními styly. Nakonec zvítězila multikulturní strategie a Zuco 103 má nyní na svém kontě již druhou desku, kterou mimo jiné v Akropoli představí. Máme se na co těšit.

Ač kritik Jan Lopatka (1940–1993) patří k nejvlivnějším osobnostem novější české literatury, jeho dílo není příliš rozsáhlé. Sám z něj uspořádal dva knižní svazky, třetí, nejobjemnější soubor jeho glos i statí vyšel před deseti lety posmrtně. Je známo, že nepsal lehce, jeho formulace jsou zato mimořádně hutné, lapidární a přesné. Svazek Posudky, který z lektorských dobrozdání pro různá nakladatelství uspořádal Michal Špirit, představuje zřejmě poslední nezveřejněnou část Lopatkovy kritické pozůstalosti. Autor se tu neobrací k širší veřejnosti, ale k hrstce profesionálních editorů, a jeho myšlení tím víc působí obnaženě, živě, ba napínavě. Nevztahuje se totiž jen k nadčasovým hodnotám, ale také k dobovým strategiím nakladatelské praxe.

Inspirátor, scenárista a známý hudební publicista Pavel Klusák se tento čtvrtek v pražském Divadle Archa rozhodl uspořádat veřejný bilanční seminář Hudba 2005: Co se stalo? „Jde spíš o hledání příběhu v dnešní hudbě a její spojitosti se zbytkem světa než o hitparády. Ačkoli výběr z výročních anket světových médií jsme připravili taky,“ říká Klusák, který si na seminář přizval navíc své kolegy, publicisty Ondřeje Štindla a Karla Veselého. Kdo se rád zamýšlí nad politickými, estetickými a sociálními přesahy hudby, a zároveň si rád připomene ty nejzajímavější klipy a nahrávky, nemůže tuto příležitost propást.

Pod jménem Misantrop, jehož spisem Plivanec na rozloučenou uzavřelo nakladatelství Petrov svou úctyhodnou činnost, se údajně skrývá loni čtyřicetiletý anarchista, sporadický dopisovatel některých radikálních listů (např. Vokno, A-Kontra či punkové fanziny). Texty, které se mu vršily patnáct let, sám v podtitulu označil za „filozofickou pornografii psanou formou deníku a stylem zločinu proti lidskosti“. Nakladatel na obálce naznačuje, že to bude stejně silné kafe jako Ladislav Klíma, či dokonce sám Friedrich Nietzsche. Není. Četba naopak působí profylakticky: společnost, na kterou kdosi nadává s tak úmornou nenávistí, musí mít něco do sebe. Nakladatelství takto nicméně předvedlo efektní etudu na téma závěrečného klanění.

– JP –

– VŠ –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Albánie: Kadare má sedmdesát V současnosti se o Albáncích mluví hlavně v souvislosti s úmrtím kosovského prezidenta Ibrahima Rugovy, je tu ale i jedna radostnější příležitost. O víkendu oslavil sedmdesátiny Ismail Kadare, patrně nejvýznamnější albánský spisovatel všech dob. Jeho dílo i životní příběh pozoruhodně odrážejí totalitu, ve které literát prožil většinu života. Ismail Kadare vystudoval Filozofickou fakultu Tiranské univerzity a Literární institut Maxima Gorkého v Moskvě. Jako spisovatel začínal s poezií, která nijak zvlášť nevybočovala z obvyklé produkce své doby, hned první próza se ale stala událostí. Námětem románu Generál mrtvé armády (1963) byla výprava italského generála do Albánie dvacet let po konci 2. světové války. Přijel, aby zde vykopával z hrobů padlé italské vojáky, kteří měli být pietně pohřbeni v Itálii. Generál, který odjížděl do Albánie s hrdostí nad armádou své vlasti, postupně poznává, že není na co být hrdý a že i druhá strana měla své důvody k boji. V Albánii se kniha setkala s rozpaky. Nepřekvapovalo téma, ale nepřijatelný pro oficiální albánskou kritiku, která si několikrát vynutila úpravy románu, byl postoj, který Kadare zaujal k válčícím stranám. Nevyjadřoval zde nenávist k bývalému nepříteli, neheroizoval ani nezatracoval, vyslovil pouze smutek nad utrpením, které válka přináší všem. V roce 1970 román vyšel ve Francii, měl neobyčejný mezinárodní úspěch a později byl přeložen přibližně do třiceti jazyků (česky Odeon 1990). Generál mrtvé armády jako by předznamenal Kadareho další tvůrčí vývoj a otevřel cestu dlouhé řadě románů i kratších próz obdobného typu. Ať čerpají náměty odkudkoli, spojuje je kritika totalitních systémů deptajících, zjevně či skrytě, lidskou

Demaskoval totalitu a ona mu to tolerovala. FOTO PROFIMEDIA CZ. / AFP

osobnost. Svou ústřední myšlenku Ismail Kadare nikdy prvoplánově neproklamuje. Vyrůstá sama z bohatého děje, informovanému čtenáři je však velmi srozumitelná. Je až neuvěřitelné, že za vládnoucího komunistického režimu, který byl v Evropě jedním z nejtvrdších, si Ismail Kadare mohl něco takového dovolit. Ostatní spisovatelé v Albánii tak privilegované postavení neměli. Kadare dělal určité ústupky (jeho román Koncert na konci zimy například líčí v příznivém světle diktátora Envera Hodžu), ale nikdy se nestal přisluhovačem režimu. K výlučnému postavení mu pomohl hlavně světový věhlas.

Román Hodiny amerického spisovatele Michaela Cunninghama se před pár lety stal bestsellerem a stvrdil, že i postmoderně střižená próza se může dát číst jedním dechem. Filmová adaptace, natočená Stephenem Daldrym, se také povedla – tedy alespoň v očích těch, kterým se líbila předloha. O co jde? V pečlivě vystavěném příběhu se proplétají osudy tří žen. Jednou z nich je slavná anglická spisovatelka Virginia Woolfová v době, kdy se potýkala s těžkou nemocí, nepochopením rodiny a zároveň dopisovala své stěžejní dílo Paní Dallowayová. Další dvě ženy jsou z mladších generací – hospodyně z Los Angeles a knižní nakladatelka. Je zřejmé, že zdánlivě nesouvisející linky najdou styčné body v tématech milostných vztahů, osamění, emocí, ženskosti. Jemně a citlivě natočený film láká také hereckými hvězdami v hlavních rolích (Meryl Streepová, Nicol Kidmanová, Juliane Mooreová) nebo hudbou Philipa Glasse. Vysílá první kanál ČT v sobotu od 21.05. Ve filmovém klubu pokračuje retrospektiva filmů hollywoodského scenáristy Charlieho Kaufmana, autora filmů Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Adaptace. Tento čtvrtek (ČT2, 21.35) je na programu film Milujte svého zabijáka, jímž mimochodem režisérsky debutoval známý herec George Clooney. Televizní bavič a moderátor Chuck Barris jednoho dne dostane nabídku stát se vládním agentem pro zvláštní účely. Když pochopí, že z něj CIA vychovává nájemného zabijáka, je už pozdě – nezbývá než vést dva životy a doufat, že se nikdy neprotnou.

odvety. Izraelská tajná služba sestaví pětičlenný tým lidí se změněnou identitou, který vyráží do světa s jediným úkolem – zabít jedenáct lidí, kteří se na plánování a provedení mnichovského masakru podíleli. V čem je zmíněná spornost filmu a jádro debat v USA a Izraeli? Mnozí tvrdí, že Spielberg prezentuje teroristy i odvetný tým na jedné mravní rovině: Musíme jednat jako teroristé, zní motto mstitelů. Konspiračně vyhledávají své cíle, připravují na ně pasti, vyrábějí pekelné stroje a vytipované oběti zabíjejí. Postupem času ale začínají narůstat pochyby: Jsou to skutečně lidé, kteří mají na svědomí Mnichov? Vždyť jsme neviděli jediný důkaz. Navíc za každého zabitého teroristu nastoupí další, ještě horší. A co hůře. Z lovců se posléze stávají štvanci. Jako bychom to odněkud znali. Samotného Spielberga prý téma přitáhlo skrze velmi aktuální otázky po dění v současném světě. Pro ty, kteří preferují příklon k realitě před fikcí filmového plátna, je tu užitečný doplněk – kniha Mnichov. Jeden den v září Simona Reeveho, kterou právě vydalo nakladatelství Argo. Její autor vyšel z materiálů shromážděných pro dokumentární film z roku 1999 oceněný Oscarem, v němž mají silné slovo pozůstalí obětí z Mnichova. Jestliže Spielberg lov na teroristy relativizuje, Reeve ho ukotvuje. Zbyněk Petráček

MIMOCHODEM

– PT –

Hodža byl obdivovatelem literatury a mezinárodního zájmu o albánského spisovatele si velmi cenil. Proto se Kadare těšil jeho ochraně. I když ne pokaždé. Mnohé ze spisovatelových knih byly zakázány – v Albánii se ale kniha zakazovala až po vydání, nikoli předtím, takže se vždy alespoň část výtisků dostala na veřejnost. Tento osud postihl třeba pozoruhodný Kadareho román Pracovník paláce snů (1981). Palác snů byl fiktivní institucí turecké říše, která sepisovala a analyzovala sny obyvatel. Údajně tak zjišťovala nálady mezi lidmi, aby jim přizpůsobovala svou politiku, ale ve skutečnosti tím občany zbavovala posledního kousku soukromí a svobody. Kniha znovu vyšla až v roce 1990 a rok nato získala v Paříži cenu Asociace lidských práv. Situace v Albánii zůstávala neutěšená i po smrti Envera Hodži v roce 1985, kdy se jeho nástupcem stal Ramiz Alia. Kadare si velmi dobře uvědomoval, že totalita jen tak neustoupí, a proto v říjnu 1990 emigroval do Francie. Jeho odchod z Albánie byl někdy interpretován i tak, že opustil vlast v době nouze, ale Kadare prohlašoval, že svoboda projevu v zahraničí mu umožní bojovat proti totalitě účinněji. Ohlas jeho dalších knih to potvrdil. Nezůstává stranou ani v otázce Kosova. Zúčastnil se mezinárodních jednání o tomto problému, komentoval jej ve světovém tisku. Zdůrazňoval vždy původnost albánského osídlení a právo kosovských Albánců v této oblasti žít, ale nikdy nepřestal vyzývat k tomu, aby se ze vztahů mezi oběma válčícími stranami vyloučila msta. Ismail Kadare nyní žije střídavě ve Francii a v Albánii. Doma se těší mimořádné úctě a vyskytly se i názory, že by se měl zapojit do politického života. On dává nadále přednost literatuře. Ani v posledních dílech se nepřestal zabývat tématem svobody lidské bytosti proti útlaku totalitní moci. Je jisté, že mnozí spisovatelé v Albánii trpěli za kritiku Hodžova režimu mnohem více, ale nikdo ji nedokázal vyjádřit – byť mezi řádky – tak jako on. Hana Tomková Autorka je albanistka.

Q

Bohumil Samuel Kečíř žil v letech 1904–1987, studoval malířství u profesora Kysely a pobýval v Paříži. Za války byl mučen gestapem a dožil patrně v psychiatrické léčebně. Chudák. Výstavy jeho olejů se konaly

Malíř, který jde nahoru v Šumperku a Zábřehu, některá díla inzerovaly aukční síně. Věc má dva háčky: zaprvé, Bohumil Samuel Kečíř byl špatný malíř. Pod nedílným vlivem Filly a Josefa Lady tvořil mísy se šišatým ovocem, tři stylizované datle vedle sebe a hrušky bez mísy. A zadruhé, Bohumil Kečíř patrně nikdy neexistoval. Na jeho dílo mě nezávisle na sobě upozornili dva sběratelé. Na aukčním serveru e-bay visí anglicky Kečířův životopis, jeho obrazy, názvy neexistujících spolků, jichž byl členem. České prameny ústí do slepé uličky: v odborných publikacích není o Kečířovi ani slovo a v katalozích jeho obrazy nakonec nenajdete. Vypadá to, že umučený Bohumil Samuel Kečíř je Járou Cimrmanem českého malířství. Ale jen do chvíle, kdy si plátno s jeho podpisem koupí první zbohatlík a pověsí si ho do obýváku. Až k němu přijdou známí na večírek a zeptají se, co je to za olejový obraz, usrkne svůj chivas regall a řekne: No přece Kečíř. Koupil jsem ho lacino, ale uvidíte za pár let! Pokud bude vynálezce profesora Kečíře dost chytrý a opatrný (a to zatím je), může někde v garáži malovat jedno zátiší za druhým a za dvacet let prohodit někde na Floridě či v Průhonicích: Nechcete koupit komplet pozůstalost Kečíře? Posledních dvacet let šel nahoru a uvidíte za pár let! Proběhne milionový obchod a všichni budou rádi. Vlastně na tom nic závadného není. Ale radši nikomu nevěřte a kupujte jen obrazy, které se vám líbí. Tereza Brdečková

24

MINULÝ TÝDEN

Média přinesla zprávu, že volby v Palestině vyhrál Hamas. Udeřily mrazy. Pražské zastupitelstvo nechalo na Letenské pláni postavit armádní vyhřívané stany se stovkou lůžek pro bezdomovce. V Liberci a v Ostravě zamrzly bankomaty. Sněmovna schválila zákon o střetu zájmů. Neznámý profesionální vrah zastřelil v Praze Františka Mrázka, podnikatele ze společnosti Český olej a blízkého spolupracovníka jiného podnikatele Tomáše Pitra, kterého premiér Jiří Paroubek nedávno kvůli jeho nejasné roli ve vládní úplatkářské aféře Unipetrol nazval „nepřítelem státu“. Neodstoupím, můj úřad nestojí a nepadá s jedním pracovníkem, který navíc neměl možnost cokoli ovlivnit, odpověděl šéf Národního bezpečnostního úřadu Jan Mareš na výzvy, aby svou rezignací vyvodil důsledek ze skutečnosti, že policie obvinila šéfa jeho kanceláře Vladimíra Šíšu z vynášení informací gangsterům. Chlapecký pěvecký sbor Boni pueri složil na koncertu v Třebíči hold Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Ministerstvo školství zahájilo práci na vládním plánu, jak podpořit vznik nových gymnázií. Neonacistická Národní strana uspořádala v Letech u Písku demonstraci na podporu myšlenky prezidenta Václa-

30. LEDEN–5. ÚNOR 2006 V RESPEKT 4

va Klause, že zde za druhé světové války nebyl žádný koncentrák pro Romy, ale pouze karanténa pro tyfem nakažené „osoby nedodržující hygienu a štítící se práce“; na žádost neonacistů zatkla policie během demonstrace mírového aktivistu Marcuse Papeho za to, že při protiromském projevu předsedkyně Národní strany Petry Edelmannové zavolal hlasitě „Stop nacismu“. Porucha počítače zastavila v polích za Krasíkovem i poslední dosud jezdící rychlovlak Pendolino a poslala ho do opravného depa k ostatním čtyřem už porouchaným soupravám. Ne, odpovědělo 80 procent českých respondentů – nejvíc z celé Unie – na otázku evropské průzkumné agentury Eurobarometr „Myslíte si, že váš hlas má v EU váhu?“; dvě třetiny dotázaných také v průzkumu přiznaly, že vůbec netuší, jak Unie vlastně funguje. Lavina zabila lyžaře na beskydském Smrku. Letošní cenu Karla Čapka dostal od tuzemského PEN klubu spisovatel Jiří Stránský. Pod omítkou pražského kostela sv. Anny objevili restaurátoři gotickou malbu Mistra třeboňského oltáře. Kvůli fotografování v chudinské čtvrti Havany zatkla kubánská policie českou topmodelku a zdejší královnu krásy z roku 1999 Helenu Houdovou, která přijela

na Kubu zjišťovat, zda by v rámci své charitativní činnosti nemohla být nějak prospěšná i chudým dětem v Castrově totalitní říši; policisté Houdovou propustili po jedenáctihodinové vazbě a její kubánská průvodkyně Yusnaima Jorge Socaová byla obviněna ze zakázaného „procházení se s cizinci“. Na Spartu se po osmi letech vrátil Řepka. Ve Státní opeře zpívala Mozartovy árie Dagmar Pecková. Ministr zemědělství Jan Mládek jednal se zemědělskou komisařkou EU Mariannou Fischer-Bölovou o tom, zda bude možné připsat na seznam celoevropsky chráněných potravinářských specialit i pohořelického kapra a štramberské uši. Odvolávám se, protože trest považuji za nepřiměřený, prohlásil před opavským soudem dvacetiletý mládenec, kterého zdejší senát odsoudil k pěti letům ztráty svobody a osmiletému zákazu řízení za to, že loni opilý dostal při divoké jízdě Píští smyk, vjel na chodník a tam zabil dvě mladé dívky. Manželka zpěváka Paula McCartneyho Heather řekla britskému týdeníku Observer, že podle jejích rok sbíraných informací jsou v Česku, Číně a v Belgii chováni na zvláštních farmách psi a kočky, které pak majitelé pro potřeby oděvního průmyslu stahují z kůže zaživa; češ-

tí diplomaté i veterináři tvrzení Heather McCartneyové odmítli. V jaderné elektrárně Temelín došlo k úniku radioaktivní vody; nikdo ze zaměstnanců nebyl šťastnou náhodou zabit ani ozářen. Zdejší onkologové vybrali v anketě osmnáct nemocnic, ve kterých se tu nejlépe léčí rakovina. I když je omezování výsledků vyhledávání v rozporu s posláním Googlu, neposkytování žádných informací by bylo s naším posláním v rozporu ještě větším, citovaly Lidové noviny výrok, kterým se představitel americké internetové společnosti Google Andrew McLaughlin snažil vysvětlit, proč jeho firma ve snaze porazit na čínském trhu konkurenční vyhledávač Baidu.com slíbila čínským komunistickým úřadům, že výměnou za různé podnikatelské výhody neumožní zákazníkům v Číně, aby přes Google.com mohli vyhledávat odkazy na „politicky citlivá témata“ – například na masakr studentů z pekingského náměstí Tchien-an-men v roce 1989 a mnohé další. Kina ovládla Pýcha a předsudek. V pražské botanické zahradě otevřeli výstavu o pouštích a suchu. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tereza Nosálková, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 29. 1. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.