U IVERZITA KARLOVA V PRAZE

UIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut Komunikačních studií a žurnalistiky Katedra Mediálních studií

Lenka Šubířová

Televizní soutěže v Česku v letech 1989 - 2004 Magisterská práce

Praha 2008

1

Autor práce: Lenka Šubířová Vedoucí práce: PhDr. Milan Kruml Oponent práce: Datum obhajoby: 2008 Hodnocení: …………………

2

Bibliografický záznam ŠUBÍŘOVÁ, Lenka. Televizní soutěže v Česku v letech 1989 - 2004. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta Sociálních Věd, Ústav komunikačních studií a žurnalistiky, 2008. 70 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Milan Kruml

Anotace Diplomová práce „Televizní soutěže v Česku v letech 1989 – 2004“ se zabývá historickým vývojem televizních soutěží v prvních patnácti letech, které uběhly od listopadu 1989. V úvodní, teoretické části se snaží nastínit některé základní termíny spjaté s tímto žánrem a televizní zábavou obecně; druhá část přináší zejména historické shrnutí televizních soutěží na české (československé) obrazovce v daném období.

Annotation This thesis called „Television game shows and quiz shows in the Czech republic between 1989 – 2004“ deals with the historical development of television game shows and quiz shows in the Czech republic in the first 15 years since the so-called Velvet revolution in 1989. The first, theoretical part outlines some basic terms related both to television game shows and quiz shows and to television entertainment in general. The second part summarizes television competitions in Czech TV stations in the given period from the historical point of view.

Klíčová slova Televize, televizní soutěže, televizní kvízy, televizní historie

Keywords Television, game shows, quiz shows, television history

3

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. 2. Vlastní text práce bez anotací a příloh má celkem 136778 znaků s mezerami, tj. 76 normostran.

3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia.

V Praze dne 21. 5. 2008

Lenka Šubířová

4

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala všem, kteří mi při psaní diplomové práce byli oporou.

5

Obsah ÚVOD 1. 1

8 ZÁKLADNÍ VYMEZENÍ TÉMATU

9

1.1.1 Televizní zábava

9

1.1.2 Televizní soutěž jako žánr

9

HRA

11

1.2.1 Místo hry v životě

11

1.2.2 Lidská soutěživost

12

1.2.3 Soutěž ve vědomostech

13

TELEVIZNÍ SOUTĚŽ – JEJÍ STAVBA A TYPOLOGIE

14

1.3.1 Stavba televizní soutěže

14

1.3.2 Typy televizních soutěží

16

1.3.3 Účastníci televizních soutěží

18

1.4

PUBLIKUM TELEVIZNÍCH SOUTĚŽÍ

21

2.1

POČÁTKY TELEVIZNÍHO SOUTĚŽENÍ

23

2.1.1 Počátky televize

23

2.1.2 Televizní soutěžení v USA

24

2.1.3 Televizní soutěžení v Československu – 50. -80. léta

26

TELEVIZNÍ SOUTĚŽE V LETECH 1989 – 2004

32

2.2.1 Televizní stanice v České republice

32

2.2.2 Soutěžní pořady před vznikem České televize (do 1. 1. 1992)

33

2.2.3 Soutěžní pořady na České televizi (1992 – 2004)

36

1.2

1.3

2.2

2.2.3.1 Videostop

43

2.2.3.2 Šance

46

2.2.3.3 Kufr

47

2.2.4 Soutěžní pořady na televizi Nova 2.2.4.1 „Who Wants to Be a Millionaire?“–

49 54

„Chcete být milionářem?“ 2.2.5 Soutěžní pořady na televizi Prima (Premiéra)

56

ZÁVĚR

58

RESUMÉ

60 6

SUMMARY

60

SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK

61

POUŽITÁ LITERATURA

62

SEZNAM PŘÍLOH

66

PŘÍLOHY

67

7

Úvod Tematika televizních soutěží mě zaujala již před lety, po zhlédnutí filmu Roberta Redforda „Quiz show“ („Otázky a odpovědi“, 1994), ještě v době, kdy jsem studovala na gymnáziu. Film vychází ze skutečných událostí, které se udály v padesátých letech v USA, kdy byly televizní kvízy na vrcholu své popularity. V té době jsem patřila také mezi četné diváky televizních soutěží, zejména pořadu „Riskuj!“, a zobrazení zákulisí televizní soutěže a to, jaký skandál odhalení machinací s sebou přineslo, mě velmi zaujalo a vzbudilo ve mně zájem i o další historii televizní soutěže. Mým původním záměrem bylo detailně popsat celou historii televizní soutěže za dobu existence televizního vysílání v Československu, později jen v České republice, s přesahy do televizních soutěží v zahraničí. To je samozřejmě pro diplomovou práci téma příliš rozsáhlé, proto jsem musela svůj záměr zúžit a zvolila jsem období prvních patnácti let po pádu komunismu. Historická část práce končí v roce 2004, a to zejména proto, že zhruba od tohoto roku se v Česku ve větší míře začínají objevovat reality show (v podobě pořadu „Česko hledá Superstar“), které samy o sobě představují téma pro samostatnou práci. Prvky reality show ale již obsahuje i soutěž „Chcete být milionářem?“, která se objevuje právě ke konci sledovaného období. Tato práce je rozdělena na část teoretickou a historickou. Část teoretická má čtyři základní kapitoly a podává pokud možno stručný náhled na různé aspekty televizní soutěže a televizní zábavy obecně. Jako klíčovou vidím zejména část historickou, která po exkursu do historie televizní soutěže v USA a základním popsání vývoje soutěže v českém prostředí před rokem 1989, podává podrobný výčet televizních soutěží na celoplošných televizních stanicích v českém prostředí. Tyto soutěže jsou také příležitostně srovnávány se soutěžemi v období před listopadem 1989. V názvu práce je uvedena jako lokalita zájmu „Česko“, přičemž v přijatých tezích byl v názvu použit termín „Česká republika“. Toto označení jsem nakonec použila zejména proto, že se zde jedná pouze o české soutěže, ne slovenské (a to ani v době, kdy jsme tvořili společný stát) a také z toho důvodu, aby stále nebylo nutné uvádět všechny oficiální názvy, jimiž naše země prošla během tohoto krátkého období.

8

1.1 Základní vymezení tématu

1.1.1 Televizní zábava Média jsou frekventovaným zdrojem zábavy a informací. Televize, jako médium, které je primárně vázané na domácí prostředí, obvykle obývací pokoj, je pro rodinnou zábavu nejběžnějším médiem.

Rodina může televizní zábavu konzumovat společně v pohodlí

domova. Vyhledávání zábavy souvisí se snahou člověka o únik před běžnými starostmi, odreagováním se i pouhou potřebou naplnit něčím volný čas. Autoři zabývající se médii podotýkají, že konzumace médií narůstá nepřímou úměrou s vlastnictvím ekonomického a kulturního kapitálu. Vyhledávání zábavy souvisí se vznikem volného času u širokých vrstev obyvatelstva a rozvojem industriální společnosti na počátku devatenáctého století. Hannah Arendtová (Arendtová, 1994) do této doby situuje vznik šosáctví, které započalo zájmem středních vrstev o umění, pouze však z toho důvodu, aby se pomyslně vyrovnaly aristokracii. Masová společnost vzniká jako důsledek rozpadu tříd po první světové válce. Masová společnost již nechce kulturu, touží po zábavě a ukrácení volného času. Zábava je něco, co nepřetrvává, neboť je určena ke spotřebě, stejně jako jiné zboží. Jako zdroj zábavy může být prezentováno a vnímáno cokoliv, co vidíme na obrazovce (Postmann, 1999). Televize však podle Postmana není uzpůsobena k myšlení a k seriózním promluvám, proto je podle Postmana fakt, že zábavný diskurs proniká díky televizi i do náboženství, politiky či výchovy, alarmující.

1.1.2 Televizní soutěž jako žánr Televizní soutěž patří mezi nejběžnější mediální produkty, a to pro svoji oblibu i poměrně nízké náklady na výrobu. Její uspořádání a základní prvky jsou natolik stabilizované, že vytváří vlastní žánr. V nejširším slova smyslu je výraz žánr označením určitého typu obsahu. V mediálních studiích může být definován jako „ustálený opakující se typ či kategorie mediálních produktů vyznačujících se společnými rysy; jako stabilizovaný textový vzorec s očekávaným uspořádáním1“. McQuail (McQuail, 1999) vedle toho uvádí ještě další úrovně, jimiž se dá definovat žánr (ne každé opakované mediální sdělení se totiž dá tímto

1

Burton, Jirák (2001), s. 160.

9

pojmem označit). „Identita žánru je víceméně shodně vnímaná svými tvůrci i příjemci a tato identita se vztahuje k jejímu účelu (jako je informování, zábava, nebo odvozené varianty), její formě (délka, tempo…) a jejímu významu (vztah ke skutečnosti) 2.“ Fiske (Fiske, 2004) uvádí, že televizní soutěž je ohraničena rituály. Pro výklad rozdílu mezi hrou a rituálem používá přístupu Léviho-Strausse, který definuje hru jako kulturní formu, ve které si jsou na začátku všichni rovni, ale na konci jsou někteří vítězové a jiní poražení. Rituál, na rozdíl od hry, poskytuje diferencované skupině společný význam a identitu. Na počátku televizní soutěže jsou její účastníci představeni (sdělí základní informace o sobě a své rodině, často uvádějí své záliby) – to, že se představí, je posune z úrovně rozdílných jedinců na úroveň sobě rovných soupeřů (stereotypizovaný způsob, jímž informace o sobě sdělí, převáží nad individuálními rozdíly). Poměrně detailní popis televizní soutěže jako žánru nabízí Burton a Jirák (Burton, Jirák, 2001). Soutěž chápou jako příběh o soupeření a úspěchu, jímž diváky provádí moderátor a jehož hlavními účastníky jsou soutěžící a vedlejšími postavami například publikum ve studiu. Mezi klíčové prvky každého žánru patří i jeho ikonografie, tj. charakteristické prvky příznačné pro daný žánr. Zde je to například zobrazení bodového hodnocení soutěžících, znázornění otázek, přihlašovací zařízení, slyšitelné či vizuálně znázorněné odpočítávání času vyměřeného na splnění úkolu či zodpovězení otázky. Soutěžní pořady mají i své typické prostředí, obvykle je to televizní studio, stolečky, u kterých soutěžící sedí či stojí, stoleček moderátora, publikum a televizní či počítačový monitor. Dále Burton a Jirák mluví o hodnotách, které televizní soutěže nabízejí. Mezi ně například patří ta, že soutěžit je správné a že si soutěžící za výkon zaslouží odměnu. Ze získávání zboží nebo financí se stává zábava. Vedle odměny je další výhrou i možnost být v televizi. Znalosti či schopnosti jsou v televizních soutěžních pořadech prezentovány jako něco, co je možné směnit za body a posléze za finanční či hmotnou odměnu. Pojmy žánr a mediální formát se někdy směšují. Podle McQuaila je ale formát „šablonou pro nakládání mezi specifickými tématy v mezích žánru3“. Zejména v oblasti televizních soutěží a reality show jsou formáty předmětem obchodování (se žánrem obchodovat nelze), jedná se o duševní vlastnictví. Se zakoupením licence na určitý formát televizní společnost získává krom přesných pravidel hry i směrnice na to, jak má například vypadat moderátor, studio, grafika, logo apod.

2 3

McQuail (1999), s. 295. McQuail (1999), s. 297.

10

1.2 Hra Televizní soutěže jsou zvláštní odrůdou hry. V první řadě v nich totiž nejde o to, aby si soutěžící zahráli a pobavili se (i když to je pro výsledný efekt také důležité), ale zejména o vytvoření show, která přitáhne pozornost publika. Soutěžící jsou v oboru, v němž soutěží, amatéři, ale všichni ostatní, kteří se na vzniku televizního soutěžního pořadu podílejí, jsou profesionálové, pro které je jejich činnost prací, za kterou jsou placeni. Televizní soutěže nevznikají spontánně a účast v nich je otázkou náročného výběru. Účastníci si během hry musejí dávat pozor na spoustu věcí, které by při „normální“ hře řešit vůbec nemuseli (záležitosti spojené s natáčením ve studiu; krom toho, reálný čas vysílané soutěžní hry, pokud není vysílaná v přímém přenosu, není shodný s časem, který taková soutěžní hra zabírá ve vysílání). Tvůrci se ze všech sil naopak snaží, aby divák nevnímal fakt, že je soutěž předtočená, pro výsledný efekt, je důležité, aby divák tento typ pořadu bral jako něco, co se odehrává v „tomto okamžiku“ (Fiske, 2004). Když divák vnímá čas z pohledu soutěžícího, snadno se vžije do jeho situace a začne si s ním poměřovat své znalosti. Proč vlastně divák rád sleduje druhého člověka, například i při pouhém doplňování písmenek do neúplného slova? Není to jen tím, že je zajímavé vidět mediálně netrénovaného člověka, jak se snaží uspět a získat pro sebe nějakou výhru; divák si v takové situaci také poměřuje, jak by on sám uspěl, a rád vidí, když někdo, s kým se může ztotožnit, takového úspěchu dosáhne. Zároveň je divácky zajímavé pozorovat, jak se účastník soutěžní hry vyrovnává například s prohrou, či možností volby. Divák svým zájmem vstoupí do hry, i když nepřímo, a přijímá její pravidla a v tu chvíli už „o něco jde“ (Huiziga, 2000).

1.2.1 Místo hry v životě Podle Finka (Fink, 1992) hra svou podstatou náleží k životu stejně, jako třeba práce či smrt. V dětství je hra centrem existence, bez ní by bylo chudé. Hra dává člověku zakusit pocit štěstí, neboť člověk usiluje o nějaký smysl existence a každá otázka po jejím smyslu znamená stavět si konečný cíl; člověk nemůže být v plném smyslu před smrtí nikdy šťasten. Hra poskytuje hráči rozkoš, nabízí také možnost sociální existence. Dle Berna (Berne, 1992) spočívá veškerá společenská činnost v hraní her – zde je však hrou myšlena náhrada pravého prožívání vztahů, hry odkládáme až v případě intimity. Žádná hra nemůže být bez pravidel. Možnost mít pravidla a soudce, kterým se hráči dobrovolně a rádi podřizují, Sokol (Sokol, 1998) pokládá za luxus, který hru odlišuje od běžného života. Pravidla jsou ve hře proto, aby 11

se hráči vyhnuli nespravedlnosti. Svět hry má dle Finka svůj vlastní prostor a čas, při němž však člověk spotřebovává skutečný prostor a čas. Hra přehrává skutečný život, je omezena v prostoru a v čase a její výsledky platí jen v jejím vlastním světě. Hra o peníze je tedy podle Sokola nepochopením věci. Zde je však nutné oddělit hru na bázi profesionalismu, kde se však již jedná o představení pro veřejnost (Sokol, 1998). To, že se hraje „o něco“, ke hře samozřejmě patří, ovšem tím něčím je ve hře možnost druhému dokázat, že jsme lepší a získat nad ním převahu. Avšak pouze ve světě hry. Například při návratu do světa práce již tato převaha získaná vítězstvím ve hře, nelze uplatňovat. Huizinga (Huizinga, 2000) hned v prvním odstavci své knihy „Homo ludens“ uvádí, že hra je starší než sama kultura a kultura je produktem herního chování člověka. Hra existuje i mimo lidskou společnost, jako příklad uvádí hru zvířat. Dle Huizingy je hra „dobrovolná činnost, která je vykonávána uvnitř pevně stanovených časových a prostorových hranic, podle dobrovolně přijatých, ale bezpodmínečně závazných pravidel, která má svůj cíl v sobě samé a je doprovázena pocitem napětí a radosti a vědomím „jiného bytí“, než je „všední život4“.

1.2.2 Lidská soutěživost Sokol (Sokol, 1998) uvádí, že hry, v nichž se soupeří, modelují život v jeho základní podobě. Hry, ve kterých se vyskytuje soupeření – ať už proti osobě, nebo proti nějakému úkolu, přitahují pozornost diváků, což poskytuje hráči ještě větší uspokojení ze hry. Huizinga (Huizinga, 2000) uvádí, že v soupeřivé hře se, na rozdíl od her, ve kterých jde jen o štěstí (např. kolo štěstí), přenáší napětí na diváka v plné intenzitě. Čím je hra náročnější, tím větší zájem diváků budí. Sice se říká: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“, ovšem každý ze soupeřů má zájem na tom, aby dal najevo svou převahu a zvítězil, protože si tím získává vážnost a čest. S vítězstvím je spojené ocenění vítěze. Zde Huizinga podotýká, že se nehraje o „odměnu“ (pro tu se pracuje), ale o výhru. Ziskuchtivost nebývá hlavním motorem soutěžícího, je jím zejména vášeň, napětí, riziko. Důležité je vyhrát čestně, člověk, který vyhraje pomocí porušení pravidel, je vystaven následné hanbě a posměchu. Krom toho, čestná výhra ovlivňuje i sebehodnocení člověka, pocit zadostiučinění z vlastního výkonu.

4

Huizinga (2000), s. 44.

12

1.2.3 Soutěž ve vědomostech „Da počátku každého zápolení je hra, tj. dohoda, že se uvnitř jistých prostorových a časových hranic, podle určitých pravidel a určitou formou vykoná něco, co vyřeší nějaké napětí a co leží mimo běžný život5.“ Tím něčím, co leží mimo běžný život, zde myslí Huizinga otázku, hádanku, kterou je třeba odpovědět. Již v archaických kulturách je znalost pokládána za něco posvátného a odvaha zúčastnit se soutěže ve znalosti byla vysoce ceněná. Bylo tomu tak proto, že v mytologických textech je hádanka vždy něčím osudovým, otázkou života a smrti. Člověk, který se rozhodl přijmout výzvu a hádanku odpovědět, dává do sázky svůj vlastní život. Později se hádanky ubírají jiným směrem, a to buď směrem ke společenské zábavě (což se dále větví a dospěje až k vědomostním kvízům), nebo k posvátnému ezoterickému učení. Hádanka jako společenská zábava se objevovala už ve starém Řecku, a to ve formě kladení otázek, které měly protivníka přelstít. V současnosti se, zejména v soutěžích, založených na „faktických znalostech“, klade velký důraz na co nejpřesnější formulaci otázek, a jednoznačnost odpovědí, neboť je důležité se vyhnout tomu, aby měli soutěžící či diváci pocit, že je na někom vykonáváno bezpráví. V případě některých hravých soutěží je však mást soutěžícího a používat proti němu různé lsti možné. Je to však již každému na počátku hry známo, a divák i soutěžící s tím ke hře přistupuje. Užití lsti ve vědomostní soutěži, kde je napětí ještě zvýšeno vysokou hodnotou možné výhry, by bylo hráči i diváky klasifikováno jako hrubý přestupek.

5

Huizinga (2000), s. 148.

13

1.3 Televizní soutěž – její stavba a typologie 1.3.1 Stavba televizní soutěže První televizní soutěže ve světě i v Československu vznikaly zejména na objednávku sponzorů, z reklamních důvodů. Jak říká Jan Pixa v rozhovoru pro Reflex (Kovář, 2000), impulzem k uvedení prvního československého soutěžního pořadu „Hádej, hádej, hadači“ byla potřeba firmy Tesla prodat více televizorů. Soutěž proto musí splňovat určité podmínky, díky kterým je zajímavá i pro vnějšího diváka, který není jejím přímým účastníkem. Podlaha (Podlaha, 1988) například uvádí, že pokud již v námětu televizní soutěže není zahrnuto úvodní představení soutěžících divákům, tak takový pořad nemá ani cenu natáčet. Je to totiž nezbytně nutné k tomu, aby se divák začal zajímat o to, zda se jim v soutěži bude dařit, či ne. Pixa (Pixa, 1982) aplikuje na soutěž narativní strukturu antického dramatu. To znamená, že v televizní soutěži můžeme rozeznat expozici, kolizi, krizi, peripetii, katastrofu a katarzi. V expozici je soutěžící divákům představen, aby měli možnost k němu zaujmout sympatie či antipatie, a tím být vtaženi do hry. Nejde zde o podrobné představování soutěžícího, většinou proběhne jen krátký rozhovor s moderátorem, ve kterém soutěžící nejčastěji sdělí své záliby. Někdy proběhne i menší konverzace, ve které je zkoumána vtipnost a pohotovost soutěžícího. Fiske (Fiske, 2004) toto označuje za rituál, který ze soutěžících udělá rovnocenné soupeře (viz kapitola 1.1.1). Expozice vyzpovídáním soutěžících nemusí nutně proběhnout u typu soutěže, kde jsou hráči známé osobnosti, ovšem i zde expozice zůstává – minimálně tím, že jsou za potlesku uvedeny na scénu. Dalším krokem je kolize, kdy je soutěžící seznámen s úkolem a charakterem „střetnutí“, které bude probíhat. Pixa stavbu soutěže i její typologii rozebírá deskriptivně a z praktického úhlu pohledu. Charakterizuje soutěžní úkoly pomocí překážek, které soutěžící musí překonávat a nachází čtyři základní situace soutěží.

1. jeden soutěžící, u něhož vítězství závisí na zvládnutí soutěžního úkolu, obvykle správném zodpovězení otázky. Příkladem může být soutěž „Chcete být milionářem?“ 2. dva soutěžící, vítězem se stává ten, který se lépe vypořádá se soutěžním úkolem. Příkladem může být soutěž „AZ-kvíz“ 3. více než dva soutěžící, každý hraje sám za sebe a vítězem je ten, kdo se nejlépe vypořádá se soutěžním úkolem, který je pro všechny společný. Příkladem můžou být soutěže talentové, například „Caruso show“.

14

4. více soutěžících, vyhrává každý, kdo splní soutěžní úkol, soutěžící nejsou postaveni proti sobě jako soupeři. Příkladem může být soutěž „Hodina pravdy“, ve které vždy v jednom pořadu úkol plní více rodin.

Téměř okamžitě po kolizi přichází krize, v níž dochází k řešení úkolu. V této chvíli pořad již nemá autor zcela ve svých rukou, protože je na schopnostech soutěžícího, jak se s krizí vypořádá. Peripetie je u soutěže také více v rukou soutěžících než autora, pro udržení napětí diváků je však důležitou součástí (když někdo s přehledem vede a neohroženě směřuje k vítězství, tak soutěž ztrácí napětí). Například u hry „Riskuj!“ je krize zajištěna tak, že v prvním kole je bodové hodnocení otázek podstatně nižší než v kole druhém, proto i soutěžící, který v prvním kole ztrácí, může ve druhém favorita porazit. Katastrofa v případě televizní soutěže nastává, když soutěž dospěje ke svému cíli, opět je zde více možností rozřešení, a to zejména v závislosti na tom, jak byla postavena kolize. V zásadě buď soutěžící (či více soutěžících) zvládne soutěžní úkol a získává výhru, případně postup do dalšího kola, nebo soutěžní úkol nezvládne a nezískává nic, případně obdrží cenu útěchy. Součástí katastrofy bývá i hodnocení soutěžících. Účastníci soutěže mohou být hodnoceni kvantitativně, objektivně, a to v případech, kdy jde o správnou odpověď nebo o to, kdo „dřív“ (dále, více…). Zejména v talentových soutěžích ale bývá hodnocení soutěžících založeno na subjektivní bázi a má je na starosti porota. Katarzí myslí Pixa to, co si ze sledování soutěže odnáší televizní divák. Primárním úkolem soutěže je diváka pobavit. Pixa také zdůrazňuje edukativní hodnotu soutěže, což je samozřejmě - v omezené míře aplikovatelné jen na soutěže vědomostního charakteru, a ani u nich to v současné době, kdy se praxi více než dekontextualizované, encyklopedické znalosti oceňuje schopnost zacházet s informacemi, zcela neplatí. Postman k tomuto říká, že6: „dříve lidé vyhledávali informace, aby změnili skutečný kontext svého života, nyní musíme ke zbytečným informacím vymýšlet kontexty.“

Televizní kvízy tak dávají ospravedlnění

encyklopedickým znalostem, které se v praktickém životě jinak využít moc nedají. Pixa dále zmiňuje zvýšení sebevědomí diváka v případě schopnosti odpovídat na položené otázky (což opět můžeme vztáhnout převážně na vědomostní kvízy) a probíhající komunikaci v rodině – což platí stále. Soutěž není typem pořadu, u jehož sledování televizní divák mlčí, aby mu něco náhodou neuniklo. Naopak, má tendence odpovídat na položené otázky a případně o nich diskutovat s partnerem, se kterým pořad sleduje

6

Postman (1999), s. 84.

15

1.3.2 Typy televizních soutěží Krom popisu struktury Pixa také člení soutěže z hlediska obsahově-tematického. V roce 1981 v příspěvku do čtvrtletníku Televizní tvorba (Pixa, 1981), uvádí tři základní typy soutěží, a to vědomostní, dovednostní a talentové (plus samozřejmě jejich případné kombinace). Základním principem soutěže vědomostní je otázka – odpověď. Nezbytným pravidlem pro přípravu otázek je zejména možnost soutěžícího jednoznačně na ně odpovědět7. Otázka by měla být také aktivizující, i divák by se na ni měl pokusit odpovědět či alespoň se zájmem očekávat, jak odpoví soutěžící. Vědomostní soutěžní hra je založená především na paměti soutěžících a naučených znalostech. Jak Pixa uvádí, jen výjimečně se po soutěžícím požaduje logická úvaha. Soutěžící jsou většinou „lepším průměrem“, jen zřídka se takové soutěže účastní opravdu intelektuální elity. Soutěž nemá prostředky ani prostor pro hluboké rozebírání problému, proto je nutné vždy akcentovat především zábavnou a dramatickou složku. Dovednostní soutěžní hra se dá podle Pixy dále členit na úsudkovou (řešení hlavolamů, slovní i grafické hádanky – sem by například spadaly soutěže „Kufr“ či „Rexeso“) a zručnostní (zde lze jako příklad uvést soutěž „Hejbni kostrou“). Pixa dodává8: „Úkolem dovednostních her je předvádět divákům vtip, bystrost, logické myšlení, organizační schopnosti… a fyzickou kondici soutěžících. Jakmile se objeví na obrazovce některá z těchto vlastností v minusové hodnotě, hra začíná být trapná a z ideového hlediska dokonce škodlivá.“ Na rozdíl do soutěžního pořadu jsou v případě reality show i situace, kdy se těchto vlastností někomu nedostává, a přesto se ochotně předvádí před televizní kamerou, něčím, co k žánru patří. I u takzvaných schopnostních soutěží je nutné přesně definovat úkol a jeho plnění (popis akce, časové omezení). Talentové soutěže (např. „Caruso show“) jsou určené jen pro amatéry v dané oblasti, Pixa opět zdůrazňuje nutnost výběru soutěžících, kteří opravdu talent na daný obor mají, ne antitalentů. Jednomu úkolu v tomto typu pořadu odpovídá několik různých výkonů, které jsou většinou hodnoceny porotou, nebo diváky (nelze je nijak objektivně měřit). Dalších možných klasifikací existuje celá řada, ovšem jsou spíše až sekundární, s významem především pro tvůrce soutěže. Tak Pixa (1982) dále člení soutěže na přihlašovací (soutěžící se do soutěže přihlásí sám) a vyzývací (například „To je fór!“, kde byli soutěžící rekrutováni na ulici, nebo v případech, kdy soutěží známé osobnosti – např. „Šest ran do 7

Soutěžící Karel Lupoměský vysoudil na televizi Nova třímilionové odškodné za špatně položenou otázku v pořadu „Chcete být milionářem?“(Lupoměský, 2001). 8 Pixa (1981), s. 93.

16

klobouku“). Dále je možnost specializace dle věku, místa, povolání či záliby. Soutěž také může být jednorázová či etapová (serialita v případě televizních soutěží zcela převažuje); stejně se dají klasifikovat i úkoly – buď soutěžícímu pro získání výhry stačí splnit jeden úkol, nebo musí procházet řadou úkolů. Z dnešního pohledu úsměvný je Pixův návrh na řešení otázky výher v soutěži. Navrhuje, že by se všichni organizátoři soutěží měli domluvit na jednotné cenové politice, a dodává, že nejednost v hodnotách výher způsobuje mezi diváky „zlou krev“. Výhra by podle něho měla mít spíše hodnotu nižší a symbolického charakteru, soutěžící by však měl dostávat honorář jako účinkující v pořadu. Tento názor možná vystihoval trendy v odměňování soutěžících v osmdesátých letech a v režimu, který se tvářil jako rovnostářský, ne však na počátku třetího tisíciletí, kdy se televizní společnosti předháněly v tom, která nabídne výhru vyšší nominální hodnoty. I v pořadech, v nichž jsou výhry nižší hodnoty, dochází k jejich fetišizaci. Výhry v podobě zboží jsou obvykle dobrou příležitostí pro prezentaci sponzora pořadu, často jsou vystaveny na vyvýšeném místě, jsou dobře viditelné soutěžícímu i divákovi; pro obě strany jde o nablýskané předměty touhy. I v případě, že se jedná o finanční odměnu, je výhra patřičně vizuálně prezentována, například prostřednictvím velkého šeku, kterým moderátor mává soutěžícímu „před nosem“ („Chcete být milionářem?“). V anglické terminologii se v souvislosti se soutěžními pořady používají dva základní termíny – „game show“ a „quiz show“. Jak uvádí Hoerschelmann (Hoerschelmann, b.m.), termín „game show“ se objevil až po skandálech okolo televizních soutěží v padesátých letech (více viz kapitola 2.1.2). Do té doby se termín „quiz show“ používal i pro soutěžní pořady, které byly postavené převážně na dovednostním prvku. Skandály kolem televizních kvízů však zdiskreditovaly tento žánr v očích diváků, a proto pořady, které nebyly přímo založené na kvízovém prvku (tj. kladení a odpovídání vědomostních otázek), byly v šedesátých letech nazývány „game show“. Tento termín se používá doposud, přičemž v některých případech oba pojmy splývají (například při vyhledání slovního spojení „quiz show“ na v anglické verzi internetové encyklopedie Wikipedia jsme automaticky přesměrováni na článek věnovaný pojmu „game show“). I ve výkladu v Encyklopedii Britanica jsou oba pojmy vyloženy v jednom heslu. Mezi „quiz show“ a „game show“ přesně nerozlišuje ani Fiske, který například pořad „The New Price Is Right“ jednou označuje jako „quiz show“(Fiske, 2004), podruhé jako „game show“ (Fiske, 2003). Navrhuje (Fiske, 2004) výklad pojmu „quiz show“ pomocí hierarchického členění dle vyžadovaného typu znalosti a jejího ukotvení v organizaci společnosti.

17

Proti sobě stojí „factual knowledge“ („znalosti faktů“) a „human knowledge“ („znalosti lidí“). Znalosti faktů jsou dále kategorizovány jako „academic knowledge“ („akademické znalosti“) a „everyday knowledge“ („každodenní znalosti“). „Akademické znalosti“ jsou hierarchicky nejvýše, je to kategorie, která svou formou kopíruje školský systém (pozice zkoušeného, zkoušejícího a ohodnocení výkonu). Tato kategorie má svůj empirický základ ve slovnících, encyklopediích a knihách obecně. Tyto pořady jsou nejčastěji vysílány v prime-timu (tedy hlavním vysílacím čase). Sledují je a účastní se jich více muži (např. „Chcete být milionářem“, „Deset stupňů ke zlaté“). „Každodenní znalosti“ stojí ve Fiskově hierarchii hned pod akademickými; týkají se například znalostí cen zboží v obchodech nebo slov, slovních spojení či přísloví (například „Kolotoč“, „Pálí Vám to?“). Kategorie „znalosti lidí“ není založená na faktech, jde v ní spíše o schopnost odhadnout způsob uvažování nějaké skupiny lidí („knowledge of people in general“), nebo jedné konkrétní osoby („knowledge of specific individual“, příklad může být „Pokus pro dva“). V pořadech založených na „obecné znalosti lidí“ jsou obvykle soutěžícími páry či celé rodiny. Tyto pořady bývají obvykle zařazovány v odpoledním čase a mezi jejich diváky patří především ženy. Soutěžní pořady, které se dají na základě znalosti, která je po účastnících požadována, zařadit do některé z těchto kategorií, můžeme tedy označit jako „quiz show“. Ve všech se jedná o zodpovídání nějakých otázek, rozdíl je jen obsahu těchto otázek. Pořady, ve kterých jde o talentové či dovednostní aspekty, se by se daly označit pouze jako „game show“. Pořady kvízového charakteru je možné označit jak termínem „game show“, tak i „quiz show“.

1.3.3 Účastníci televizních soutěží Zde máme na mysli osoby, které jsou viditelné televiznímu divákovi. Osobou, která pořad řídí, je moderátor, jenž býval v minulosti nazýván například i kvizmastrem, hermistrem či konferenciérem. V případě „quiz show“, založených na faktických znalostech, je úlohou moderátora být „both the genial master of the ceremonies and the stern (but fair) schoolmaster-examiner(… být jak geniálním uvaděčem, tak i přísným, ale spravedlivým učitelem – zkoušejícím)9.“ Jinde

Fiske (Fiske, 2003) přirovnává jeho roli k rozhodčímu ve hře a zároveň

hodnotícímu expertovi. Divák si může vybrat, zda se chce na soutěžní pořad dívat z role 9

Fiske (2004), s. 267.

18

hodnotitele, či hodnoceného. Moderátor musí být profesionál, zvyklý vystupovat v televizi, schopný soutěžícího provést soutěží, získat si jeho důvěru, v případě neočekávaných situací být schopný improvizovat. Zároveň by však pro soutěžícího měl zůstat, v případě „quiz show“, autoritou (souvisí to s důvěryhodností soutěže). V případě „game show“ talentové či dovednostní, kdy je oproti prvku napětí více akcentován zábavný prvek, je možný i uvolněnější vztah soutěžící – moderátor. Moderátor je tváří soutěžního pořadu, je vypravěčem celého příběhu. On jediný má ve většině pořadů právo mluvit přímo do kamery, tedy navázat oční kontakt s divákem (Burton, Jirák, 2001). Moderátor také zajišťuje, aby diváci nevnímali, jaké úsilí a technologie stojí za výrobou takového pořadu. Zejména v případě prime-timeových soutěžních pořadů se moderátor stává hvězdou, což dále zvyšuje komerční hodnotu soutěže. V rámci zvýšení přitažlivosti soutěže bývají do některých pořadů také zvané další hvězdy, které buď působí v rolích poradců soutěžících, či „odborné“ poroty. Míchají se zde tedy s „obyčejnými“ soutěžícími, a jsou také jako „obyčejní“ lidé zobrazováni. Fiske o tom říká10: „This is the part of the same democratization that in the domain of politics has produced the doctrine of one person one vote.“ Soutěžící, jak zde již bylo uvedeno (1.3.1), se do soutěže buď sami přihlašují, nebo jsou k účasti vyzváni. Jedná se o amatéry v daném oboru. Do konkurzů některých soutěží je možné se dostat pouhým vyplněním přihlášky (viz příloha č. 1), jiné jsou částečně financovány z peněz, které soutěžící protelefonuje ve snaze být vybrán. Pokud soutěžící vyplní přihlášku, je pozván ke konkurzu, v případě „quiz show“ jsou zohledňovány jak jejich faktické znalosti, tak zejména jejich vystupování, schopnost komunikovat. Měl by být schopný diváka zaujmout a zainteresovat ve sledování soutěže. V padesátých letech se v USA stávaly i ze soutěžících celebrity, podobně tomu bylo i v případě soutěžících v některých českých pořadech, například „Deset stupňů ke zlaté“. V období, jemuž se věnuje tato práce, většinou soutěžící upadají v zapomnění. V případě pořadu „Třikrát víc, nebo nic“, který se vysílal v letech 1989 – 1990 se objevovala v televizním programu snaha soutěžící občas prezentovat, udělat s nimi rozhovor či aspoň uvést, kdo bude v následujícím kole soutěžit. Později se už podobné tendence neobjevovaly, média pouze příležitostně dělají rozhovory s lidmi, kteří si z účasti v televizních soutěžích udělali koníčka, a snaží se nějaké zúčastnit, kdykoliv je to možné. Ve většině soutěží hraje roli i účast publika při natáčení. Jak je to důležité ukazuje i fakt, že je publikum často za svou

10

Fiske (2004), s. 278.

19

účast placeno, neboť je nutné pro vytvoření patřičné atmosféry. Zejména „velké“ soutěže typu „Chcete být milionářem?“ bychom si už bez hlučného publika nedovedli ani představit.

20

1.4 Publikum televizních soutěží Televizní soutěž, jako mediální produkt, je vytvářená s účelem zasáhnout nějaké publikum. Jako publikum můžeme chápat „institucionalizovaného kolektivního uživatele či příjemce nějakého sdělení11“. Vznik moderního mediálního publika je podmíněn vznikem masových médií, takže jeho počátky jsou spjaté s patnáctým stoletím a vynálezem knihtisku (dříve, jak uvádí Jirák a Köpplová, muselo být publikum přítomno tam, kde se mu sdělení nabízelo – tedy třeba v divadle). Původní mediální publikum bylo tedy čtenářské, to se však postupně, s přibýváním dalších médií, rozvíjelo a štěpilo v další varianty. V současné době je člověk neustále vystaven nějaké mediální nabídce a často si podle ní strukturuje svůj denní rozvrh. Televizní soutěže jsou často vyráběny seriálově a mají své pravidelné diváky. Zároveň však, když divák o jeden díl přijde, v podstatě se nic moc neděje a další díl může sledovat, aniž by tím jeho divácký zážitek nějak utrpěl. Aby televize zasáhla široké publikum, nabízí nejen různé obsahy, ale i různé možnosti intenzity pozornosti při jejím sledování. Zde Fiske (Fiske, 2004) používá Hartleyho termín „regimes of watching“ („režimy sledování“). Je možné při sledování dělat nějakou jinou činnost, sledovat televizi velmi pozorně, nebo ji používat jen jako zvukovou kulisu. Televizní soutěžní kvízy patří právě mezi takové „časově nenáročné“ (Jirák, Köpplová, 2003) programy. Zde kvízové pořady svým charakterem (pokládáním otázek a jejich odpovídáním), podporují sociální způsob užívání médií. V případě soutěžních kvízů to platí zejména ve chvíli sledování, divák má tendenci na otázky také odpovídat. V případě prime-timových programů zde vzniká přesah i do oblasti odkazování na mediální obsahy v rámci konverzace a neformálních sociálních kontaktů (McQuail, 1999). Mnohdy poskytuje publikum zpětnou vazbu – například tvůrci i účastníci pořadu „Desetkrát odpověz“ byli zaplaveni množstvím dopisů a drobných dárků. I nyní tvůrci soutěžních pořadů často dostávají dopisy či emaily s reakcemi na pořad. U některých kvízových pořadů, obzvláště vysílaných mimo prime time a vícekrát týdně, se divák v případě zájmu, může celkem snadno změnit roli diváka (publika) v roli účastníka – což je jedinečným znakem soutěžních pořadů. Otázky v televizních soutěžích jsou postavené tak, aby se nad nimi divák sice musel zamyslet, ale zároveň aby byl přesvědčen o tom, že i on sám by byl schopný takové výhry dosáhnout. Nejčastějšími diváky televizních soutěží zařazených mimo hlavní vysílací čas bývají starší lidé a ženy v domácnosti (což však platí obecně pro pořady zařazované v tuto dobu). Fiske

11

Jirák, Köpplová (2003), s. 87.

21

(Fiske, 2004) uvádí, že nejčastějšími diváky vědomostních soutěží, založených na „akademických znalostech“ naopak bývají muži. Specifickou diváckou skupinou jsou děti a mládež. Jsou pro ně vyráběny speciální soutěžní hry (např. „Hip-hap-hop“), často však také vznikají dětské verze soutěžních pořadů pro dospělé (tím jsou také soutěžní pořady poměrně specifické; např. „Dětská Tutovka“, „AZkvíz Junior“). Soutěže pro děti jsou většinou kolektivního charakteru a je nutné klást důraz na přesné vymezení pravidel (nespravedlnost děti vnímají ještě silněji než dospělí). V dětských soutěžích převládá hravost, vizuální zaměření úkolů (děti mají méně nabytých vědomostí, ale silnější vizuální paměť). Zároveň je nutné dětské soutěže přesně věkově specifikovat12. Jak uvádí Fiske (Fiske, 2004), děti jsou také častými diváky soutěží „pro dospělé“ (respektive těch, kterých se dospělí účastní). Děti si jejich sledování posilují vlastní sebeúctu, neboť, jak tvrdí Fiske, je ve vědomostních soutěžích reprodukován vzdělávací systém a dospělí procházejí stejným procesem jako děti při zkoušení ve škole.

12

U pořadu Hip-hap-hop mají v archivu ČT uvedeno, že se jedná o pořad pro děti ve věku 4-15 let, což je již velmi různorodá skupina a toto vymezení se jeví příliš široké.

22

2. 1 Počátky televizního soutěžení 2.1.1 Počátky televize Jak tvrdí Feldstein13a jinými slovy i další autoři, „Da celém světě se televize zrodila z rozhlasu, který jí poskytl organizační a ekonomickou základnu v prvních letech její existence i své bohaté zkušenosti a odborné pracovníky technické i programové.“ Prvenství v zahájení pravidelného televizního vysílání náleží Velké Británii, kde bylo spuštěno 2. 11. 1936 společností BBC (British Broadcasting Corporation, která již předtím od roku 1922 provozovala rozhlasové vysílání) v Londýně. Programování zahrnovalo jak zábavné pořady a hry, tak hudební vystoupení, dramatickou tvorbu a záznamy z různých událostí – od korunovace po kriketové zápasy. Pod vlivem úspěchu televizního vysílání ve Velké Británii se David Sarnoff rozhodl zahájit televizní vysílání i v USA, k čemuž došlo 30. 4. 1939. V roce 1941 rozdělila Federální komise pro telekomunikace první licence pro komerční vysílání. V roce 1950 již v USA byly více než tři miliony televizních přijímačů. Ohledně Francie, která také patří k průkopníkům televizního vysílání, nepanuje podle Šmída (Šmíd, 1989) přesná shoda ohledně data spuštění pravidelného vysílání, buď to bylo v roce 1949 (kdy byly zavedeny poplatky za sledování televize), nebo 1950 (kdy se vysílání rozšířilo i mimo Paříž). Dále například v Japonsku zahájila televizní vysílání rozhlasová společnost NHK, která po válce fungovala pod dohledem amerických okupačních úřadů a organizační struktura budoucího rozhlasového i televizního vysílání byla dána až zákonem z roku 1950. V Československu první pokusy proběhly již před 2. světovou válkou, a to zejména v řadách radioamatérů. Soustavný výzkum televize ale začal až v roce 1946. V roce 1948 byl výsledek práce - prototyp televizního snímacího řetězu - předveden na výstavě rozhlasové MEVRO, kde kamera snímala u vstupu návštěvníky, kteří záběry mohli následně shlédnout na monitorech uvnitř. Československá televize zahájila své pokusné pravidelné televizní vysílání 1. 5. 1953, a to 2-3krát týdně. Vývoj poté probíhal velmi rychle, v roce 1953 měla televize 2000 koncesionářů a již v roce 1955 jich bylo 32.119 (Feldstein, 1964). První mimopražské studio vzniklo velmi záhy, a to 31. prosince 1955 v Ostravě. Další studia vznikla následovně: 3. listopadu 1956 v Bratislavě, 6. července 1961 v Brně a 25. února 1962 v Košicích. V srpnu 1958 instalovalo televizní studio zařízení firmy Marconi – telerecording, které umožnilo záznam dosud pouze živého televizního vysílání. V tomto roce také padl první 13

Feldstein (1964), s. 47.

23

návrh na výstavbu televizního střediska na Kavčích horách, který byl schválen v roce 1960. Výstavba začala v roce 1962. Od roku 1970 začala ČST vysílat i na druhém programu. Barevné vysílání, které přineslo zcela nové možnosti, bylo zahájeno až v roce 1973 na druhém programu, v roce 1975 na prvním programu (Šmíd, 1989).

2.1.2 Televizní soutěžení v USA Možnosti televizní soutěže objevily jako první v padesátých letech dvacátého století USA, a proto nelze opominout se o této době aspoň krátce zmínit. První soutěže byly odvozeny od rozhlasových kvízů, které byly v USA velmi populární ve čtyřicátých letech. Již před rokem 1950 se na televizní obrazovce objevily první soutěže v hledání talentů („The Original Amateur Hour“ – v televizi od 1948; Arthur Godfrey's Talent Scouts – v televizi také od 1948); založené na schopnostech, dovednostech či důvtipu („Beat the Clock“ – od roku 1950, soutěžící měli 60 sekund na provedení nějakého úkolu, „What's my line“ – od roku 1950, známé osobnosti hádají povolání soutěžícího na základě kladení zjišťujících otázek). Vývoj velkých kvíz show, založených na širokých všeobecných znalostech a odměňujících soutěžící ohromnými finančními částkami, byl ovlivněn, jak píše Hoerschelmann (Hoerschelmann, 2000), studenou válkou. Americká veřejnost si uvědomovala nutnost vzdělaných lidí, vědců, kteří budou pracovat na vývoji obranného průmyslu. Do této poptávky po vzdělancích byli zároveň zahrnuti i sociální a humanitní vědci. Hoerschelmann dále uvádí, že úspěch soutěží o velké peníze nelze brát pouze jako posedlost konzumem, ale zejména vzděláním a vysokou kulturou. Ve spolupráci s televizí CBS a firmou Revlon vyvinul Lou Cowan, soutěž „The $64,000 Question“ („Otázka za 64 000 dolarů“) kterou poprvé odvysílala televize CBS v červnu 1955. Soutěž byla založená na rádiovém kvízu „Take It or Leave It“ („Buď anebo“), ve kterém však výherce mohl získat částku tisíckrát nižší. Během jednoho vysílání mohl soutěžící vyhrát maximálně 8000 dolarů, pro získání maximální výhry musel tedy zvítězit třikrát za sebou. Jak uvádí Halberstam (Halberstam, 2002) soutěž se dostala do čela žebříčku sledovanosti a podle průzkumů se na ni dívalo 47,5 milionu lidí. Kosmetické firmě Revlon díky ní výrazně vzrostly prodeje. Ze soutěžících se stávaly známé osobnosti, objevovali se na titulních stránkách. Obzvláště oblíbenými účastníky byli učitelé, což opět souviselo s poptávkou po vzdělání. Úspěch soutěže vyvolal nástup dalších napodobenin – například

24

„Beat the Jackpot“(„Rozbij Jackpot“), „The Big Moment“(„Velká chvíle“) či „Twenty – One“ („Jedenadvacet“). Televizní soutěže byly v roce 1956 v USA na vrcholu své popularity. V té době ale začaly tlaky televize i sponzorů na vylepšení show tím, že budou soutěžící lépe „obsazeni“. Už u „The $64,000 Question“ docházelo k upravování otázek tak, aby lépe vyhovovaly některým soutěžícím. Toto vyvrcholilo v aféře kolem soutěže „Twenty – One“, jejímž autorem byl Dan Enright a moderoval ji Jack Barry. Soutěž byla postavená na principu karetní hry – soutěžící odpovídali a získávali body, aniž by tušili, kolik má ten druhý. To však pro úspěch nestačilo, Enright tedy postavil soutěž na modelu „křupan“ a „vzdělanec“; postavil proti sobě dva odlišné typy lidí – přičemž ten, který měl vyhrát, znal otázky předem. Hlavními hvězdami se stali Herbert Stempel (ten „křupan“, bez akademického vzdělání ale se skvělou pamětí), který zpočátku dostával otázky předem a díky nim procházel do dalších kol. Když už však měl nasbíraný slušný jackpot, byl proti němu postaven Charles Van Doren (z dobré rodiny, s prestižním vzděláním a přitažlivým vzhledem), který byl určen k tomu, aby Stempela porazil. Soutěž se rychle dostala na vrchol popularity. Sponzorem soutěže byla firma Pharmaceuticals Inc., které stejně jako Revlonu, výrazně vzrostly s vysílání soutěže zisky. V roce 1957 prodali Barry a Enright práva na soutěž televizní společnosti NBC. V roce 1959 se již objevilo takové množství důkazů o zmanipulovanosti soutěže, že začalo její vyšetřování Kongresem a podvody byly prokázány. Po tomto skandálu ztratily televizní soutěže o velké finanční částky důvěru publika a byly zrušeny. Zájem o televizní kvízy poté ustoupil do pozadí, zachovány byly například soutěže „The Price is Right“ („Správná cena“), „Name that Tune“ („Pojmenuj tu skladbu“) – které nebyly tolik zaměřené na akademické znalosti, ale spíše na běžné každodenní znalosti. Soutěž se také přesouvá z prime timu do odpoledních hodin, snižuje se jejich intelektuální kontext a posiluje konzumní složka („Supermarket Sweep“, „Let's Make a Deal“). Jedinou výraznější kvíz show, založenou na akademických znalostech, která vznikla v šedesátých letech, byla „Jeopardy“ (Hoerschelmann, 2000), v Čechách uváděná na TV Nova jako „RISK“, později „Riskuj!“.

25

2.1.3 Televizní soutěžení v Československu – 50. – 80. léta „Kdybychom kterékoliv soutěžní televizi předložili osobní dotazník, pak by v rubrice „Otec“ mohl figurovat rozhlas a v rubrice „Matka“ by nebyl nikdo jiný než lidová tradice,“ píše Jan Pixa14, zřejmě největší český odborník na televizní soutěže minulého století (jejich teoretik, tvůrce i moderátor). Program byl v počátcích televize tvořen pouze dvěma základními formami - živým vysíláním ze studia a přímým televizním přenosem z místa mimo studio (ze sportovních utkání, kulturních událostí…). Živé vysílání soutěží převládalo i po zakoupení telerecordingu v roce 1958, záznam se pořizoval výjimečně a přímo z obrazovky; předtáčet se soutěže začaly až později. Feldstein (Feldstein, 1964) přirovnává tuto situaci k situaci v rozhlasu, ve kterém také v prvních letech vysílal „živě“ a postupně přecházel na vysílání ze záznamu, čímž dostal program pevný řád. Ale postupně stejně zas začalo přibývat pořadů živých, a to především proto, aby program unikl přílišné zmechanizovanosti a zachoval si životnost. Úplně první soutěž se na obrazovce objevila v roce 1955, dva roky po začátku zkušebního pravidelného vysílání, rok po zahájení pravidelného vysílání. U vzniku soutěže „Hádej, hádej, hadači“ stál Jan Pixa, který její zadání popisuje v rozhovoru pro Reflex15 takto: „Z vládních míst přišel pokyn: Tesla má plné sklady televizorů, ale pracující je přestávají kupovat, a proto musíte udělat nějaký přitažlivý program. Pomohla nám náhoda: Z DDR se zrovna vrátil šéf dětského vysílání, básník Olda Kryštofek, a vyprávěl, jakou tam dělají skvělou televizní soutěž. Východní Děmci museli o diváka bojovat, aby se nedíval na západoněmeckou televizi.“ Tak Pixa dostal za úkol napsat její scénář. Sám říká, že nejtvrdší oříšek bylo sehnat pro první natáčení publikum. Nakonec ho napadlo pozvat zemědělce, kteří byli v Praze na rekreaci. Soutěž získala masovou popularitu, Feldstein16 dokonce tvrdí následující: „Tento seriál produkovalo ve velmi rychlém časovém sledu nejen ústřední pražské studio, ale záhy se přidala se svou troškou do mlýna i Ostrava, „hadačovalo“ se v rámci osvětových besed a závodních klubů po celé republice a výsledek této televizní i mimotelevizní nadprodukce nemohl být jiný, než že se pořad velkých možností a zdánlivě velké životnosti předčasně vyčerpal a zanikl.“ „Hadač“ byl kombinovaným soutěžním pořadem – krom znalostní, kvízové části, soutěž zahrnovala i estrádní výstupy, písničky a scénky. Radoslava Horelová

14

Pixa (1982), s. 9. Kovář (2000), s. 23. 16 Feldstein (1964), s. 178. 15

26

(Horelová, 1969) ve své diplomové práci tuto soutěž poměrně dopodrobna popisuje. Uvádí, že poměr estrády a soutěžení byl zhruba jedna ku jedné. Soutěžící naházeli do nádoby u vstupu do sálu lístečky, na které napsali své osobní údaje, záliby a povolání. Na tomto základě byli rozřazováni do skupin, z nichž každá dostala nějaký jiný úkol. Do pořadu byla začleněna i soutěž pro diváky u obrazovek, například početní úloha, jejíž výsledky pak diváci telefonovali do televize. Zpočátku se tvůrci snažili do soutěže zařadit co největší množství soutěží, takže se stávalo, že pořad trval i více než tři hodiny (Tomsa, 1959). Divákům to nevadilo, protože nový žánr pro ně byl zatím velmi přitažlivý a působil jako senzace, postupně však tvůrci, v rámci zachování atraktivnosti, snížili počet soutěží na tři až čtyři. Tomsa zároveň uvádí, že takový pořad by neměl překročit hranici dvou hodin, maximálně 2,5 hodiny. Je zajímavé porovnat tento aspekt se soutěžemi v USA, kde běžně běžely třicetiminutové pořady. V období, kterému se primárně věnuje tato práce (1989 – 2004), je již za neúnosně dlouhý a megalomanský pořad pokládána soutěž, která trvá 70 minut. Stopáž přesahující dvě hodiny by již nebyla únosná vůbec a divák by u televize nevydržel. Naopak, ve sledovaném období (1989 - 2004) se vyskytovalo velké množství soutěží, které měly stopáž do dvaceti minut. Masová obliba soutěže „Hádej, hádej, hadači“ vedla i k její četné kritice, a to zejména kvůli příliš vysokým výhrám a občasnému snižování důstojnosti soutěžících.

„Snaha po

originalitě za každou cenu vedla však organizátory… i k tomu, že soutěžící byli nuceni leckdy provádět různé cviky a produkce, které přes snahu pobavit a přijít s dobrými nápady, nejednou snižovaly lidskou důstojnost. Depřiměřeně působily na veřejnosti i nepřiměřeně vysoké odměny, neodpovídající zásluhám, za něž byly získány17.“ Snižování důstojnosti soutěžících kritizovali i další autoři (Podlaha, Tomsa…) a tvrdili, že by se ho měly televizní soutěže snažit vyvarovat. Zřejmě ani ve třetím tisíciletí se český divák příliš nezměnil, čehož je důkazem neúspěch (respektive mnohem menší úspěch, než jaký se očekával) soutěže „Nejslabší, máte padáka!“, postavené mimo jiné na ponižování soutěžících za jejich neznalosti, ale i například přeřeknutí a podobně (od roku 2002 na TV Nova). Jak uvádí Šmíd18, soutěž „Hádej, hádej, hadači“ byla kritizována také vládními a stranickými šéfy pro svoji „apolitičnost, liberalismus a tendence cizí socialistickému národu“. Pořad byl znovu obnoven v roce 1963, už se ale nedočkal takového úspěchu jako v padesátých letech. Dalšími soutěžními pořady se silnou estrádní složkou byly např. i

17 18

Feldstein (1964), s. 179. Šmíd (1995), na http://www.louc.cz/pril01/p51his5.html

27

„Meziměstská“ (proti sobě stáli vždy zástupci celých měst), či „Dva z jednoho města“ (80. léta, návrat k živému vysílání). V letech 1957 a 1958 se uskutečnil pokus o mezinárodní kvíz, kdy v Praze českoslovenští diváci dokazovali, jak znají Polsko a ve Varšavě Poláci, jak znají Československo. Odsud byl jen krůček k dalšímu populárnímu kvízu, a to „Desetkrát odpověz!“ (vysílal se v letech 1958 – 1959 a pak v letech 1967 – 1968), v němž byly estrádní prvky potlačeny ve prospěch vědomostní složky. Inspirací mu byl především italský pořad „Lascia o Radoppia!“19 V tomto kvízu odměna zcela ustoupila do pozadí a soutěž se stala „především dokladem znalostí lidí z nejrůznějších vědních oborů a zároveň prokázala, že v televizi není nic zajímavějšího a působivějšího než přirozený lidský projev a inteligentní lidská tvář20“. Soutěžící si dokázali získat velké sympatie diváků, kteří je pokládali za své představitele. I tuto soutěž Horelová (1969) ve své práci podrobně popisuje. Princip byl velmi jednoduchý – postupovalo se od jednodušších otázek ke složitějším, od nižších částek k vyšším. Soutěžící si mohl kdykoli rozhodnout, že už nebude pokračovat dál a že se spokojí s částkou, kterou doposud nasbíral. V případě špatné odpovědi vše ztrácel. Soutěž trvala asi 90 minut. Další kviz, „S televizí kolem ČSSR“, byl podle Feldsteinova názoru nesrovnatelně slabší. Příklady dalších soutěží ze šedesátých let jsou například i „Dejme hlavy dohromady“, „Kolo štěstí“ (při správném zodpovězení otázky soutěžící točil kolem štěstí, později podobný princip použila například Tutovka) či „Pět vteřin a dost“. Velkou diváckou odezvu získala také soutěž „Pekelně se soustřeď“, jejímž autorem byl Jaroslav Dietl. Plán byl vyvolat „hrací horečku“, soutěž se vysílala během čtrnácti dnů každý den v podvečer, trvala maximálně 40 minut. Divák byl tedy stále v kontaktu se soutěžícími. Výhrami byly především domácí spotřebiče. Na „Desetkrát odpověz“ také navazovala soutěž „5 x 5“. V pěti večerech soutěží pokaždé deset soutěžících, opět stoupá obtížnost otázek a přímou úměrou i finanční ocenění každé otázky. Pořad moderovali Vladimír Dvořák a Stella Zázvorková. Nesetkal se s velkým úspěchem, divákům se zřejmě nelíbila koncepce pořadu, kdy jsou konferenciéři mnohomluvní a až křečovitě vtipní (Horelová, 1969). Populární soutěží na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl „Pokus pro dva“ (vysílaný v letech 1969 – 1971), hra společenského charakteru, moderovaná Olgou Čuříkovou

19 20

Volně přeloženo „Zdvojnásob nebo jdi!“ Feldstein (1964), s. 180.

28

a Eduardem Hrubešem21. Scénář napsal Jan Pixa, režie se ujal Ivo Paukert. V jedné polovině soutěžily tři svobodné dívky a jeden chlapec, který si na základě kladených otázek vybíral tu nejvhodnější partnerku pro sebe. Ve druhé polovině to bylo obráceně, tři chlapci a jedna dívka. Účastníci se až do konečného okamžiku rozhodnutí a předání jablka (inspirace v řecké mytologii) neviděli, byli odděleni zástěnou. Pokus pro dva byl nesmírně úspěšný a vysílal se až do roku 1971. Jednalo se o variantu soutěžní seznamky (v devadesátých letech tento model např. využil pořad „Rande“ s Markétou Majerovou a Slávkem Bourou). Nejúspěšnějším nástupcem kvízové soutěže „Desetkrát odpověz!“ se stal pořad „Deset stupňů ke zlaté“, vysílaný v letech 1975 – 1981. Moderoval ho Přemek Podlaha, který byl televizním divákům známý už zhruba od poloviny šedesátých let, kdy začínal jako redaktor zaměřený na problematiku zemědělství. On sám o této soutěži píše ve skriptech Televizní pedagogika následovně22: „Ohlas na pořad neměl a nemá v historii televizních soutěžních pořadů obdoby…. Přicházely tisíce dopisů, které nebylo možno administrativně zvládnout. Drobné dárky soutěžícím, jimiž diváci vyjadřovali svůj vztah k pořadu a jeho hrdinům, nikdy nikdo nespočítá.“ Pořad dosáhl takové oblíbenosti, že se ze soutěžících staly známé osobnosti, které si diváci pamatovali i po letech. S některými nejúspěšnějšími dokonce navázala televize spolupráci při tvorbě vzdělávacích pořadů. Pořad se vysílal každých 14 dní a získal postupně i stabilní místo v televizním programu. Podstatným faktorem byl výběr soutěžících, důraz byl kladen na rozsáhlé encyklopedické znalosti. Televizní divák měl mít stále pocit, že ví méně než soutěžící. Podlaha dokonce mluví o metodice předsoutěžních testů, které vypracovala Dagmar Novotná (mj. autorka a režisérka „Desetkrát odpověz!“) a při jejichž realizaci se televize spojovala s ministerstvem školství a hledala zájemce s širokými znalostmi ve školách. Další metoda náboru soutěžících byly inzeráty a sdělení z obrazovky. Nestačilo však jen uspět v testu, nutné bylo projít ještě pohovorem, aby potenciální soutěžící prokázal své verbální schopnosti. Podlaha se domnívá, že tvůrci soutěží musí soutěžící intenzivně vyhledávat a nečekat, až se sami přihlásí. Pořad „Deset stupňů ke zlaté!“ byl nahrazen pořadem „Buď anebo“, který Podlaha podrobuje ostré kritice. Soutěž je odvozena od pořadu „Alles oder nichts“ západoněmecké televize. V první polovině soutěžící odpovídali na otázky ze zvoleného oboru, v polovině druhé si vybírali otázky z kultury, historie, sportu a otázky ze současnosti. Největší kritiku si

21

Který se stal později v devadesátých letech moderátorem nejúspěšnějšího zábavně-soutěžního pořadu ostravské televize, „Neváhej a toč!“ 22 Podlaha (1988), s. 36.

29

pořad vysloužil díky svým výhrám, které se různily od malých (dokonce mohli soutěžící končit i v mínusu, podobně tomu bylo následně i v soutěži „Riskuj!“) po dost vysoké (až 20 tisíc korun) a pro které si výherce sahal poslepu. Podlahovi, ani dobové kritice, se nelíbilo, že soutěžící, který mnohdy po celou soutěž podával slabý výkon – ale stále lepší než další dva soupeři – vyhrál velmi hodnotnou cenu jen díky náhodě. „Stěžejním prvkem pořadu se stalo drama, zda soutěžící vyhraje všechno nebo nic, a nikoliv snaha motivovat diváka k zájmu o vědění23.“ Mezi další soutěžní pořady sedmdesátých let patří například velmi oblíbená talentová soutěž převzatá z Japonska „Zpívá celá rodina“, nebo dále soutěže „Vtipnější vyhrává“ (slovenský pořad, založený na vyprávění anekdot – v devadesátých letech je jeho obdobou „To je fór!“) či „Souboj s pamětí“. Jako příklad soutěží pro mládež lze uvést soutěž pro učně „Za čest naší značky“ (znalosti ze stavebnictví, 1977 – 1978) či soutěž pro středoškolskou mládež „Rébusy všedního dne“ (1979 – 1980). V osmdesátých letech se objevily jak soutěže zaměřené na specializované znalosti – např. zeměpisné „Kolem světa za 50 minut“ (1980 – 1982), či historické „Kostky jsou vrženy“ (1983 – 1984), či pro sběratele „Ano-ne“; tak i soutěže zaměřené na znalosti všeobecné („Kdo je kdo?“ v letech 1982 – 1983 a „Osmička“ v letech 1985 – 1986). Velký zábavným pořadem byla soutěž „Dva z jednoho města“ (na podobném principu později fungovaly i soutěže „Hry bez hranic“ či „Výzva“), v níž měli diváci možnost vidět známé osobnosti v neobvyklých situacích. Za nejúspěšnější by se jistě ale daly považovat dvě zásadní soutěže – „Videostop“ (více viz kapitola 2.2.3.1), který se vysílal bez přestávky celých patnáct let (1986 – 2000) a „Šest ran do klobouku“, poprvé odvysílaná v roce 1981, poté v roce 1985 na rok a půl přerušená a opět vysílaná v letech 1986 – 1989. I na soutěži „Šest ran do klobouku“ se podílel Jan Pixa, a to na tvorbě scénáře, moderoval ji Pavel Lukeš. Soutěž byla postavená na účasti známých osobností, které hádaly významy neobvyklých českých slov. Odehrávala se ve studiu, za přítomnosti publika, které bylo také zapojeno do hry, a to v takzvané „mezihře“, ve které měli lidé hádat odpověď na zjišťovací otázku a svůj názor vyjádřit tím, že si buď nasadí, nebo nenasadí na hlavu klobouk. Soutěžících bylo osm, na začátku byli rozřazeni do dvojic a ke kulatému stolu proti sobě usedly dvě dvojice. Celá série otázek byla zadána hned na začátku, otázky byly také zobrazeny na televizní obrazovce. Poté dvojice vybíraly otázky pro své soupeře, pokud pár správně odpověděl, získal každý z nich míček; pokud odpověděli špatně, míček získala dvojice, která otázku pokládala. Vzhledem k tomu, že soutěžícími byly celebrity a výhrou

23

Podlaha (1988), s. 38.

30

možnost podepsat se na bílý klobouk, byla soutěž postavená spíše na jejich vtipnosti a popularitě než na napětí a vědomostech. Otázky byly kromě toho také celkem obtížné, takže šlo spíše o tipování a humorné situace vzniklé možnými výklady hádaného slova a interakcí v rámci dvojice. Součástí pořadu byla i „hudební vložka“. Do finále postoupili dva majitelé největšího počtu míčků a o vítězi se rozhodovalo při závěrečné disciplíně – házení míčků do klobouku – neboli stolu kruhového tvaru, u kterého soutěžící předtím seděli.

31

2.2 Televizní soutěže v letech 1989 – 2004 Období devadesátých let bylo pro televizní vysílání v České republice přelomové, neboť došlo k rozšíření televizního trhu o komerční televize a vytvoření konkurenčního televizního prostředí. Vznikly úplně nové televizní stanice a objevily se úplně nové televizní formáty. Vyvrcholením tohoto období byl z pohledu soutěžních pořadů rok 2000, kdy Českou republiku zachvátila mánie jménem „Chcete být milionářem“. Do té doby pronikaly do hlavního vysílacího času komerčních televizí převážně soutěže typu game show, dovednostního či talentového charakteru, s akcentovanou zábavnou složkou. Tento typ hravé soutěže převažoval po celou dobu v hlavním vysílacím čase i na veřejnoprávní televizi. „Chcete být milionářem?“ byla naopak soutěž, postavená na (dle Fiska) „akademických znalostech“ a prvcích reality show.

2.2.1 Televizní stanice v České republice Cesty, kterými se vývoj televize v České republice v tomto období ubíral, byly velmi spletité a plné pokusů a omylů. Je to dáno tím, že všechny televizní subjekty v této době teprve vznikaly a hledaly své místo a tvář. Pro účely této práce postačuje uvést pouze základní informace, především pro ujasnění, které stanice byly za účelem sledování výskytu televizních soutěží sledovány. Česká televize jako veřejnoprávní instituce nevznikla okamžitě po listopadu 1989, ale trvalo to ještě dva roky, nežli se dospělo k jasnému stanovisku o její podobě. V roce 1990 došlo k přejmenování názvů kanálů – první program byl přejmenován na F1, druhý program na ČTV. ČTV až do roku 1991 nesl známky jasné dvojky v zájmu diváků i v programové nabídce. Od roku 1990 také vysílal program OK3, v němž převažovalo vysílání zahraničních televizních společností a jehož budoucnost byla od počátku nejistá. V listopadu 1991 byl přijat zákon 483/1991, který stanovil samostatnou Českou televizi. V novém systému spolupracovaly tři subjekty – státní ČST a veřejnoprávní ČT a ST. Česká televize vznikla 1. 1. 1992 již jako veřejnoprávní instituce, nezávislá na státu a financovaná z koncesionářských poplatků. V listopadu 1992 získala licenci pro regionální televizní vysílání zejména ve Středních Čechách a v Praze FTV Premiéra, která následně vysílání zahájila v červnu roku 1993. S rozdělením Československa k 1. 1. 1993 také zanikl subjekt ČST a všechny vysílací okruhy spravovala Česká televize, čímž se dostala do nechtěného monopolního postavení. Došlo také k opětovnému přejmenování kanálů, které se však již udrželo až dosud (2008). Na 32

kanálu ČTV byla spuštěna ČT1, na kanálu F1 byla spuštěna ČT2 a na kanálu OK3 byla spuštěna ČT3. Již v lednu 1993 Rada České republiky rozhodla o přidělení licence k celoplošnému vysílání na dosavadním okruhu ČT2 společnosti CET 21, na dobu dvanácti let. Česká televize se během roku 1993 na nástup konkurence připravovala a snažila se pracovat na zkvalitnění programu a stabilizaci poměrů uvnitř instituce. Mnozí zaměstnanci v té době odcházeli za finančně výhodnějšími nabídkami do vznikající komerční televize. Pro rok 1994 byla přijata nová koncepce programové náplně kanálů ČT1 a ČT2. „ČT1 koncipovat… jako program pro široké publikum, který naplňuje všechny hlavní povinnosti ukládané v souladu se vžitými evropskými vymezeními a zvyklostmi veřejnoprávní televizi zákonem, tj. informovat, vzdělávat a bavit. Program ČT2 koncipovat jako program alternativní a komplementární, v hlavním večerním pásmu jako program zaměřený na diváka se zájmem o kvalitní, hlubší informace ze všech oblastí o hodnotné, obsahové i formálně náročnější pořady všech žánrů, zejména uměleckých a dokumentárních24. Dne 4. 2. 1994 v 5:00 ráno bylo zahájeno vysílání TV Nova, která si v krátké době získala většinu publika. Jejím ředitelem byl Vladimír Železný. Původním záměrem, se kterým tato společnost uspěla v licenčním řízení, bylo vytvořit intelektuální televizi s diskusemi a dokumenty. Televize však nebyla licencí nucená tento plán dodržet, tudíž nakonec svůj program vystavěla na seriálech a televizní zábavě, což ji také vyneslo pozici nejsledovanější televizní stanice. V témže roce získala také televize Premiéra licenci pro celoplošné vysílání

- respektive licenci centrálního programu pro regionální a lokální

vysílání. Pod tímto názvem vysílala až do roku 1997, kdy došlo – společně s vytvořením atraktivnější programové nabídky a snahou o lepší konkurenceschopnost vůči TV Nova – ke změně názvu na Prima. Televize Nova i Prima jsou obě financované příjmy z reklam, přičemž Prima za Novou v zájmu diváků i reklamních příjmech zaostává. Obě jsou plnoformátové stanice, tj. vysílají zpravodajství, publicistiku, filmy, seriály, dokumentární i zábavné pořady.

2.2.2 Soutěžní pořady před vznikem České televize (do 1. 1. 1992) Televizní soutěže, jako žánr, který se nedá moc reprízovat a je pokládán spíše za okrajovou zábavu, nezůstaly v archivu České televize zachovány v příliš velkém počtu, od mnohých nebyl dochován žádný shlédnutelný záznam. Pro kompletní seznam soutěží a jejich trvání byly použity televizní programy z daného období a ročenky České televize, v nichž 24

Ročenka České televize (1994), s. 64.

33

jsou cenným zdrojem informací především katalogy produkce, které k nim byly až do roku 2000 připojovány. Převážná většina soutěžních pořadů je seriálového charakteru, proto se zde budeme zabývat jednorázovými pořady pouze výjimečně. Zároveň zde bude důraz kladen zejména na soutěžní pořady zaměřené primárně na dospělé publikum a pořady vzniklé v domácí produkci (nebude tedy například řeč o ve své době velmi populárních pořadech „Klíče od pevnosti Boyard“ či „Stopa Xapatanu“). Na konci roku 1989 najdeme dva zásadní soutěžní programy, a to „Šest ran do klobouku“ a „Videostop“ (který se udržel na obrazovce patnáct let, podrobněji viz 2.2.3.1), které oba běžely již několik let a oba pokračovaly i do dalšího roku. Dalším výraznou kvíz show bylo „Třikrát víc nebo nic“ (vysílaný v letech 1989 – 1990); soutěž, která navazovala na pořad „Manželský pětiboj“, vysílaný v předchozích pěti letech. Tato soutěž probíhala každý lichý pátek, začínala v rozmezí mezi devátou a desátou hodinou večerní, trvala v průměru 45 minut. Soutěžili v ní proti sobě vždy dva soutěžící, kteří nejlépe uspěli ve svém oboru v předsoutěžních testech. Soutěž uváděla Marta Skarlandtová. Ve zprávě ČTK, kterou byli soutěžící vyzýváni k přihlášení, se píše25: „Mezi novými čtrnácti soutěžními obory se nabízí možnost veřejného prezentování svých vědomostí z různých oblastí. Řadí se k nim znalosti o léčivých rostlinách, velikánech čs. literatury, slavných osobnostech naší historie, rybách…“ Již nábor do soutěže nebyl tedy postaven na možnosti vyhrát nějakou cenu, ale na možnosti prezentovat se na televizní obrazovce. Toto píše i Fiske (Fiske, 2003); u soutěží nepostavených na extrémně vysokých výhrách je možnost vítězství či konečné skóre méně důležité než ukázat se na obrazovce v dobrém světle. Tato soutěž měla v televizních programech velmi často vyhrazeno více prostoru než ostatní soutěžní pořady, pravidelně se objevovaly přímo na programové stránce texty k pořadu – například rozhovory se soutěžícími, nebo texty věnující se tématu konkrétního soutěžního kola (ne však přímo soutěži samé – tematikou soutěže například bylo například námořnictví, článek se tedy věnoval námořnictví obecně). Již v roce 1989 byl páteční večer věnovaný soutěžním pořadům. Tak to zůstalo i v roce 1990, přičemž se na obrazovce střídaly čtyři soutěže vysílané s měsíční periodicitou. Čas, ve kterém byly vysílány, vycházel přibližně na devátou hodinu večerní, ovšem rozpětí bylo poměrně široké (viz Tab. 1). Z roku 1989 pokračoval pořad „Třikrát víc nebo nic“ a „Videostop“. Novinkami byly pořady „Co je to?“ – předchůdce pozdějšího „Kufru“, moderovaný Janem Valou (více k pořadu viz 2.2.3.3) a „Stupně vítězů“. Tato kvíz show byla

25

ČTK (1989), Vyhlášení dalších soutěžních oborů pro ČST

34

postavená na znalostech sportovní historie a nebyla příliš úspěšná pro nejasná pravidla a příliš odborné otázky (příklad otázky z prvního dílu: „Kdo vyhrál na MS v Helsinkách závod ve 20 km chůze?“). Soutěžících bylo pět, každý měl za partnera sportovce, kterého měl na začátku pořadu poznat podle profilu viditelného přes nasvícenou zástěnu. Prvek počátečního skrývání a postupného odhalování identity celebrit je velmi vděčný, využíval ho i později například „Kufr“ v podobě poradců skrytých v černých kápích, či v úplně stejné podobě pořad „Nový Videostop“ (hádat osobnost skrytou za prosvícenou zástěnou). Soutěž byla proložená veselými historkami ze sportovního prostředí a videoukázkami sportovních výkonů.

Tab. 1 – Páteční soutěže ázev pořadu Videostop Třikrát víc nebo nic Videostop Stupně vítězů Co je to? Videostop Třikrát víc nebo nic Stupně vítězů Co je to? Videostop Třikrát víc nebo nic Stupně vítězů Co je to? Videostop Třikrát víc nebo nic Stupně vítězů Videostop Co je to? Stupně vítězů

program F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1 F1

čas 21:45 21:45 21:35 21:35 21:25 21:20 21:25 21:15 21:15 21:15 21:55 21:20 22:20 22:15 21:10 21:20 20:45 22:40 22:30

délka pořadu 40min 45min 45min 40min 45min 45min 40min 40min 40min 40min 45min 40min 50min 40min 45min 40min 60min 45min 40min

den pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek pátek

datum 5.1. 12.1. 2.2. 16.2. 23.2. 2.3. 9.3. 16.3. 23.3. 30.3. 6.4. 13.4. 20.4. 27.4. 4.5. 11.5. 25.5. 1.6. 8.6.

Novou soutěžní hru také připravilo ostravské studio (v předchozích letech produkovalo například zeměpisnou soutěž „Větrná růžice“ či „koníčkářskou“ „Všechno za minutu“), a to „Sedm jednou ranou aneb Hobby versus profese“. Soutěž byla založená na srovnávání výkonů amatérů a profesionálů. Byla zajímavá tím, že se natáčela mimo prostory studia, jinak šlo o klasickou vědomostní a dovednostní soutěž, postavenou na znalostech z jednoho oboru. Moderoval ji Vítězlav Jandák. V této době bylo také odvysíláno několik dílů mezinárodního soutěžního projektu „Hry bez hranic“, do něhož se Československo později zapojilo i jako soutěžící země (1992 -1994). „Hry bez hranic“ probíhaly už od roku 1965, 35

bojovali v nich proti sobě reprezentanti měst z jednotlivých evropských národů. Soutěž byla velmi finančně náročná. V roce 1995 byla ukončena právě z finančních důvodů, ale také pro klesající sledovanost a změněné podmínky (s jejím ukončením také odchází z televize polovina produkční skupiny č. 7, která se soutěži věnovala). Jak je patrné z názvu, soutěžní tematika figurovala i dalším pořadu, „Sport s Fortunou“, který vznikl v roce 1991 a vysílal se v pondělí na ČTV.

2.2.3 Soutěžní pořady na České televizi (1992 – 2004) Označení kapitoly je mírně nepřesné, neboť jak je již uvedeno v části 2.2.1, v roce 1992 televizní vysílání zajišťovala ČST, ČT a ST. Pro tento rok budou však brány v potaz pouze produkty ČT a ČST. Oproti předchozímu roku počet soutěžních pořadů rapidně vzrostl. Pořady byly vyráběny v rámci producentských skupin, přičemž většinu soutěžních pořadů produkovala skupina č. 7 – Václava Čapka a Pavla Borovana. Hlavní „soutěžní“ večer na programu F1 se přesunul z pátku na neděli, na programu zůstal „Videostop“, jako nový pořad se objevil „Kufr“ (podrobněji k pořadu v části 2.2.3.2), který spolu s Videostopem patřil mezi nejsledovanější soutěžní pořady roku, a „Tutovka“. „Tutovka“ spadala do rodiny soutěží o velké peníze, jednalo se o finále soutěží stíracích losů Sazky a Československé státní loterie. Dle Fiskovy klasifikace by „Tutovka“ byla především loterie, ale z herního hlediska by ji bylo možné zařadit do kategorie kvíz show založené na „každodenní znalosti“. Kvízovým elementem zde bylo hádání slov na základě postupného doplňování písmenek. V soutěži o finanční odměnu byli také ti televizní diváci, kteří posílali platné ústřižky losů této stírací loterie. Soutěž díky vysokým výhrám získala enormní popularitu a vysílala se až do roku 1995. Vznikla také její „zmenšená“ verze pro dětské diváky. Hlavní roli hrál „Tutovce“ faktor štěstí. Natáčelo se ve studiu za přítomnosti diváků, kteří soutěžící podporovali pomocí transparentů a potlesku. Scéna byla velmi jednoduchá, stačily pouze dvě rekvizity – velké kolo štěstí a skleněná „rakev“, neboli osudí, plné ústřižků losů zaslaných televizními diváky. Skleněné osudí, které bylo televizním divákům stále na očích, jim připomínalo, že jsou také ve hře, a tím přitahovalo jejich pozornost. Kolo štěstí, kterým soutěžící točil, bylo v semifinále plné desetitisícových částek, ve finále – kdy bylo kolo štěstí i verbálně povýšeno na zlaté kolo štěstí – se částky proměnily na statisíce až jeden milion. Hlavním tahákem bylo bonusové políčko, což byl jackpot zpravidla v řádu několika milionů. Takové částky se u nás dřív vyhrát nedaly, proto lidé ve

36

vidině rychlého zbohatnutí kupovali losy ve velkém. Každé otočení kolem štěstí bylo vždy velmi dramatické, nežli se kulička ustálila na správném políčku (rizikové byly zejména Bankrot a Stop), uběhlo zpravidla kolem patnácti sekund, což je za patřičného hudebního doprovodu a využití detailního záběru přiměřeně dlouhá doba pro udržení diváka v napětí, aniž by se nakonec začal nudit. Každý ze soutěžících byl uveden krátkým rozhovorem s moderátorem Přemkem Podlahou, takže diváci měli opět možnost vybrat si svého favorita již na začátku. Ve finále byli z „rakve“ vylosováni dva diváci, kteří získali stejnou částku jako vítězný soutěžící. V tomto roce také Česká televize spolupracovala s nově vzniklou stanicí Premiéra a vysílala na kanálu OK3 pořad „Vaše velká premiéra“ uváděný Janem Valou. Tato zábavněsoutěžní hra se vysílala jednou měsíčně a soutěžily v ní novomanželské páry. Z dnešního pohledu působí velmi zábavně, ovšem zejména kvůli své nedokonalosti. Jako výhry jsou pro novomanžele voleny domácí spotřebiče. Soutěžilo se především v disciplínách, které se nějak vztahují k domácím pracím. Za zmínku také stojí pořad „Šance“, který v tomto roce vznikl a vysílal se až do roku 2002. Zajímavá je na něm zejména jeho postupná proměna od soutěže talentů v estrádu, ve které již mnoho soutěžních prvků nezůstalo (více viz 2.2.3.2). V roce 2002 se také poprvé za sledované období objevil soutěžní pořad probíhající každý pracovní den. Jednalo se o soutěž se sportovní tematikou „Tisíc nebo risk“, která běžela na ČTV od pondělí do pátku kolem dvacáté hodiny večerní a trvala pouhých patnáct minut. Vyrábělo ji brněnské televizní studio. Soutěžních pořadů v tomto roce bylo opravdu velmi mnoho (23 různých pořadů), zmínit by se však mělo aspoň uvedení soutěže pro děti „Hip-hap-hop“, určené pro děti ve věku 4-15 let, ve které proti sobě soutěžily barevně odlišené týmy školáků a díky níž se do češtiny dostal idiom: „Modří už vědí26.“ V roce 1993 stojí za zmínku jen jedna výraznější soutěž, a to pořad „O poklad Anežky České“, který se stal symbolem kultivovaného a vědomosti rozšiřující soutěžního pořadu. Byla to finančně i realizačně náročná kvíz show se zábavnými prvky, se stabilně vysokou sledovaností, postavená především na znalostech jednoho oboru. „Anežka“, jak bývá nazývána dokonce i v ročenkách České televize, se nenatáčela ve studiu, ale na hradech a zámcích po celé České republice. Veškeré otázky se týkaly české historie a většinou jejich zodpovězení nebylo pro televizního diváka úplně jednoduché. Úspěch jistě spočíval i ve vystupování moderátora Marka Ebena, který soutěží provázel společně se svojí asistentkou. 26

Vzniklo to z hlášky, kterou pravidelně používal moderátor soutěže ve finále, kdy děti hádaly postupně se odkrývající se obrázek. Týmy byly označeny jako modří, červení a žlutí.

37

Soutěžících bylo pět a zastupovali opravdu nejrůznější typy lidí (například studentka gymnázia společně se starším programátorem apod.). Soutěžící nejprve dostávají prostor, aby se představili, poté následuje krátký medailonek místa, ve kterém se soutěž odehrává. Otázky jsou povětšinou postavené na historických scénkách, které v prostorách hradu odehrávají populární herci. Za správné odpovědi získávají stříbrné, které jsou graficky zobrazeny na obrazovce na hromádce u jména soutěžícího. První kolo je rychlotest, každý soutěžící dostane krátkou otázku a čas na odpověď má odměřený třemi pípnutími. V dalších kolech je pro možnost odpovědět nutné být prvním přihlášeným. Soutěž se neodehrává v jedné konkrétní místnosti, ale všichni se pohybují po různých prostorách budovy. Soutěžící většinou stojí v řadě, případně sedí u společného stolu. Do finále postupují všichni a hádají jméno historické osobnosti, na základě zjišťovacích otázek kladených Marku Ebenovi, který osobnost představuje. Vítězem se stává majitel největšího počtu stříbrných. Pokud jsou dvě osoby se stejným počtem, dává se rozstřelová otázka. Výhry jsou spíše symbolické, v této soutěži jde soutěžícím zejména o předvedení svých znalostí a divákům o dojem, že se pomocí televize a zábavy vzdělávají. I přes svou náročnost se udržela na televizní obrazovce celých deset let, ukončena byla z finančních důvodů. V následujících dvou letech se na České televizi objevil pouze jeden prime-timeový pořad se soutěžními prvky, a to „Neváhej a toč!“ v roce 1995, který se časem stal nejúspěšnějším zábavným pořadem produkovaným v ostravském studiu a byly k němu natáčeny i takzvané „speciály“. Tento pořad byl založený na ukázkách z domácího videa, nejprve zahraničních, později i domácích. Ukázky mezi sebou soutěžily ve „vtipnosti“, výhrou byla kamera. Tato soutěž neobsahovala žádné kvízové prvky, jednalo se čistě jen o to, čí domácí video je zábavnější. Vysílala se nejprve v pondělí v po osmé hodině večer, později se různě přesouvala. Novým převzatým domácím soutěžním pořadem je „Pexeso“, pořad s podtitulem „zábavná hra pro dospělé děti“. Pořad měl poměrně ambiciózní cíle, chtěl se zařadit po bok „Kufru“ a „Tutovky“ a navázat na pořad „Pekelně se soustřeď“27. Je to jedna ze soutěží o velké výhry, soutěžící si musí zakoupit pexeso Limpa a porovnávat čísla bankovek, která má v peněžence s čísly uvedenými v „Pexesu“. Majitel shodného dvojčíslí se kvalifikuje do soutěže. Přijde-li do studia sám, vyhraje milion, přijdou-li dva, každý získá půl milionu atd. Moderátorem této soutěže byl Miroslav Donutil. Pořad na bázi hry pexeso později uvedla také televize Prima, a to „Rexeso“.

27

Pexeso je zkratkové slovo vzniklé ze sousloví „Pekelně se soustřeď“!

38

Dalším pořadem je například „Telekviz aneb otázka dne“, desetiminutová kvízová soutěž vysílaná v pátek kolem osmnácté hodiny na ČT2. Novou vědomostní soutěží byl „Ypsilon“, jehož se účastnili středoškolští studenti. Na obrazovce se udržel do roku 1995 a v roce 1997 na něj navázal populární pořad založený na všeobecných vědomostech, „AZkvíz“. V roce 1996 se z „Kufru“ stává čtrnáctideník (nahrazuje zrušenou „Tutovku“). Ve spolupráci s firmou Daniff Group se Česká televize v roce 1996 pokusila uvést na obrazovku soutěž „Televizní ruleta“, která se měla vysílat každý pátek od 20:00. Měl to být další ze skupiny pořadů o velké peníze, založený na loterii. Pokud divák na zakoupeném losu objevil symbol televize a poté zatelefonoval na vyhrazenou linku, měl možnost dostat se do publika soutěže. Z publika bylo voleno šest účastníků, kteří spolu soupeřili v sázkách. Jen jeden ze soutěžících se mohl propracovat až k ruletě, o vítězi se rozhodovalo postupným vyřazováním. Poslední dvojice se utkala v soutěži „klika či pech“. Soutěž se vysílala v přímém přenosu. Tuto soutěž zmiňuji, protože se na obrazovce udržela opravdu výjimečně krátkou dobu, pouhé tři měsíce, což souviselo s problémy s firmou, která hru provozovala (Daniff Group). V roce 1997 se objevil pořad z produkce brněnského studia „AZ – kvíz“, který dosud (2008) běží. Soutěž se zpočátku vysílala každé úterý a čtvrtek, později každý pracovní den. Po celou dobu ji moderují stejní moderátoři - Eva Machourková a Aleš Zbořil. Mezi její diváky patří zejména lidé středního a staršího věku. V „AZ-kvízu“ mezi sebou zápolí dvě dvojice soutěžících, kteří odpovídají na otázky založené na všeobecných vědomostech, uspořádané v rovnostranném trojúhelníku. Cílem je jako první vytvořit řetězec spojující všechny tři strany trojúhelníku. Jde tedy o vědomosti i taktiku, tematicky se v soutěži mísí akademické a každodenní znalosti. Možná výhra je zcela symbolická. Moderátorka Eva Machourková o soutěži říká28: „AZ-kvíz není nijak okázalý, nesnaží se působit lacinými efekty. Je rychlý, svižný, dává všem u obrazovek možnost se zapojit. Da nic si nehraje. Asi to bude v té jednoduchosti.“ Tato soutěž zcela eliminuje zábavné prvky, většinu pořadu tvoří jen otázky a odpovědi, neprobíhá moc řečí okolo, už vůbec ne žádné zábavné historky. Vše, co se v soutěži namluví, krom pokládání a odpovídání otázek, se týká jen představování soutěžících. Režisér soutěže připisuje její popularitu specifickému typu lidí, kteří se do této soutěže hlásí a kteří prokazují nejen rozsáhlé encyklopedické znalosti, ale i taktické myšlení. Tento pořad se však také později stal terčem mnohých vtipů na českém internetu, mířených hlavně vůči vizáži a vyjadřování soutěžících, které jsou zcela mimo veškeré trendy. Další novinkou roku 1997 je soutěž ostravského studia „Bludiště“, které se taktéž vysílá až dosud (2008). Tato soutěž je

28

ČTK (2008), Tajemství AZ-kvízu, který se točí už 11 let, neznají ani tvůrci.

39

zaměřená na dětské publikum. Školáci soutěží v týmech a úkoly jsou vědomostního i zručnostního charakteru. Soutěž bez otázek a odpovědí, to byl pořad „Hezky česky“, moderovaný a spoluvytvořený Petrem Svobodou (který za svou kariéru moderoval dle svých slov „nejrůznější soutěže prakticky na všech televizích29“). Vysílala se pouze rok (1999). Zajímavé je, že soutěž byla natáčená v rámci producentského centra publicistiky a dokumentaristiky (Tvůrčí skupina č. 17 – Drdová Zita a Landman Petr), a přestože se jednalo o překlopení hry Scrabble do televizní podoby, byla propagovaná jako hra pro pohotové křížovkáře (zřejmě kvůli zaměření na starší diváky, kterým nemusela být hra Scrabble zcela známá). Během dvou let se objevila ještě jedna soutěž zaměřená na příznivce českého jazyka, a to „To je ta čeština“(2001 – 2003). Moderoval ji David Prachař, účastnili se jí tři soutěžící, proti nimž stáli tři porotci, například z řad osobností s intelektuálním pozadím (např. Michal Viewegh, Ivo Šmoldas…). Na rozdíl od „Hezky česky“ zde byly prověřovány faktické znalosti českého jazyka a literatury, což evokuje (podobně jako soutěže zaměřené na testování znalostí historie či zeměpisu) – návrat do školních lavic. Přirovnání soutěže ke škole používá i Fiske (Fiske, 2004), který říká, že se v soutěž je transformovaný školní systém, který umožňuje úspěch i těm, kterým se ve škole nedařilo (diváci s nižším vzděláním ověřující si, že jejich znalosti jsou na stejné úrovni jako znalosti soutěžících). Divácky zajímavé je to i pro diváky z řad školáků, kteří mohou pozorovat situaci, kdy dospělí jsou v rolích zkoušených a také dělají chyby a chybí jim nějaké znalosti, které školáci pokládají za samozřejmé. Rok 2000 bude v České televizi vždy spojen s krizí, ke které došlo ve vánočním období a která byla vyvolána údajnou snahou politiků o ovlivňování televize a volbou nového ředitele. Co se týče soutěží, televize se v tomto roce rozhodla vytvářet „velké“ věci. Vznikl soutěžní pořad „Eňo ňůňo“, který bývá zpravidla dáván za příklad, jak by produkce České televize vypadat neměla. Jednalo se o typický velký estrádní pořad se scénkami, hudbou, komickými výstupy a celebritami, moderovaný Alešem Hámou a Jakubem Wehrenbergem. I další soutěžní pořad, který v tomto roce vznikl i zanikl, byl propagován pomocí přízviska „velký“ - a to „Klikaři aneb Velký rodinný souboj“, moderovaný Martinem Dejdarem. V prosinci byl odvysílán poslední díl pořadu "Videostop“. V roce 2000 byla televizí Nova uvedena kvíz show s prvky reality show, „Chcete být milionářem?“, která rozpoutala mezi diváky sledovací mánii. Česká televize na něj během

29

TV Revue (2003/34), s. 10.

40

následujícího roku nereagovala žádnou novou soutěží podobného charakteru, jedinou novinkou byl „Nový Videostop“ a „To je ta čeština!“. Ovšem v roce 2002, kdy Nova přinesla další licencovanou soutěž, s prvky reality show, „Nejslabší, máte padáka!“ (o kterou měla Česká televize také zájem, Nova ji však přeplatila), Česká televize kontrovala vlastním, interaktivním, pořadem jménem „Gladiátor“. Ani jeden z pořadů nebyl příliš úspěšný, ovšem jako ten poražený vyšel ze souboje právě „Gladiátor“. Podle mediálního analytika Petra Gottwalda soutěž vznikla zkompilováním různých prvků z několika dalších zahraničních soutěží: „I když se Gladiátor v podobě studia podobá Weakest Link, nelze to považovat za okopírování, spíše inspiraci. Studiu sice dominuje modrá barva, která patří mezi hlavní v Dejslabší! Máte padáka!, modrou však najdeme i v dalších soutěžních kvizech, jako je Chcete být milionářem? či Quiz show… Současný tým se snažil vytvořit něco originálního tím, že z určitých zahraničních pořadů „vyzobal“ některé principy. V tom případě však nelze mluvit v žádném případě o vlastním konceptu, ale pouze o levné kopii.30 Způsob vyřazování soutěžících byl přejat z reality show „Big Brother“ – diváci posílají hlasy soutěžícím, kteří jim byli sympatičtí – měli na to však pouhých 40 minut, kdy běžel pořad. Hlavní inspiraci viděl Gottwald v německé soutěži „Quizfire“, a to v tom, že soutěžící vybírá protihráče, kterému bude položena následující otázka31. Pravidla soutěže byla chaotická a místy nelogická. Celkově byl „Gladiátor“ hodnocen jako velký nezdar a byl z vysílání po několika měsících stažen. Soutěž „Nejslabší! Máte padáka!“ se udržela na televizní obrazovce několik let. Soutěž, již Česká televize uvedla o rok později (a poslední novinka v období, kterému se tato práce věnuje), byla podstatně úspěšnější než „Gladiátor“ a udržela se až do současnosti (2008). Pořad „Hodina pravdy“ je licencovaný, zakoupený od distributora Tokyo Broadcasting System32. Vysílá se v prime-timu v sobotu a má stabilně dobrou sledovanost. Soutěž je klasickou game show, nejde v ní o znalosti. Hlásit se do ní můžou pouze rodiny, které dostanou týden před natáčením zadání úkolu, který se může jevit velmi těžko splnitelný (úkoly jsou založené na paměti - například naučit se nazpaměť jídelníček v čínštině, či fyzických schopnostech – nacvičit sestavu mažoretek). Vybraný člen rodiny má poté ten týden na to, aby úkol natrénoval a poté v televizi v omezeném čase, a s omezenými 30

Média a Marketing (2002), s. 15 Obrácený princip – že si soutěžící vybírá, od kterého dalšího soutěžícího obdrží otázku – byl využit v kvízu Pyramida. Také v pořadu „Šest ran do klobouku“, můžeme vystopovat podobný prvek, avšak v patřičně oodlehčeném podání, kdy je soutěžícím – celebritám – předem dán soubor otázek a oni pokládají svému protivníkovi otázku, kterou z tohoto souboru sami vyberou. 32 V jejím katalogu je prezentovaná pod názvem „Happy Family Plan“, jako rok vzniku je uveden rok 1997. Licence byla zakoupena ve více než 20 zemích světa. 31

41

možnostmi opravy svého výkonu, předvedl. Prvky reality show spočívají ve faktu, že během týdne, v němž člen rodiny nacvičuje zadaný úkol, má zbytek rodiny za úkol natáčet průběh na kameru a později je sestřih v rámci televizního pořadu promítnut. Využívá se zde tedy prvek home-videa, který již dříve Česká televize i Nova velmi dobře zužitkovaly v pořadech „Neváhej a toč!“ a „Natočto“. Krom toho, pořad je velmi emocionální, protože výhra je pro soutěžící velmi přitažlivá, můžou vyhrát to, co si sami nejvíce přejí (ceny jsou v maximální hodnotě 350.000 Kč) – a úsilí, které věnují nácviku úkolu je jistě také dost velké na to, aby v případě prohry soutěžící zachoval ledový klid. Televize propagovala soutěž pomocí tohoto sloganu: „Dová zábavná hra České televize, v níž se hvězdami stávají doposud zdánlivě obyčejní lidé. Tři rodiny usilují o splnění svých velkých přání. Po týdenním tréninku nečekaného úkolu vstoupí do záře světel a efektů před fandící publikum, ale atmosféra se dá krájet a hypnotizující pohledy blízkých tolik zavazují - vše závisí na jediném okamžiku a jediném pokusu33!“ Soutěž není postavená na soupeření, divák může fandit všem třem rodinám, které v jednom díle účinkují, protože vyhrát mohou všechny, v závislosti na vlastních schopnostech. Studio je pojato ve „velkém stylu“, spousta světel, převážně modrých a hluční, fandící diváci. Rodina je vždy usazena na červené pohovce před pódiem, před samotným provedením triku jsou ještě důkladně vyzpovídáni. Během provádění úkolu je zvyšováno napětí tikajícím zvukem. Celou dobu jsou soutěžícím i divákům na očích výhry, které jsou v případě prohry skryty. Do „Hodiny pravdy“ se rodina může dostat pouhým vyplněním přihlášky, která je dostupná na webu České televize (zrovna tak je možné se „zdarma“ přihlásit např. do pořadu „AZ-kvíz“). V příloze č. 1 je možné si tuto přihlášku prohlédnout. „Hodina pravdy“ byla často kritizována hlavně výtkou, že tento typ pořadu patří spíše na obrazovku komerční než veřejnoprávní televize. Milan Šmíd se k této problematice programování veřejnoprávní televize vyjadřuje takto34: „Podle mne to hodnocení veřejnoprávnosti by mělo začít z jiného konce, a to odpovědí na otázku: plní či neplní vysílání tohoto pořadu v daných konkrétních podmínkách a souvislostech veřejnou službu? Tímto postupem můžeme dojít i k tomu, že za jistých podmínek i veleestráda může plnit veřejnou službu.“ Projdeme-li si seznam soutěžních pořadů, které byly vysílány na České televizi za sledované období v prime timu, zjistíme, že zcela převažovala forma game show, zábavného

33 34

Zdroj: archiv České televize Šmíd (2000), dostupné z http://www.louc.cz/louc7.html#prdual

42

soutěžního pořadu bez kvízových prvků. Postupně rostla nominální hodnota výher a výpravnost nově uváděných soutěží. Soutěže kvízového charakteru byly, stejně jako v USA, zařazeny spíše do odpoledních hodin. Hlavními programovými stálicemi soutěžních primetimeových pořadů se staly pořady „Videostop“, „Kufr“, „O poklad Anežky České“ a s jistými výhradami i „Šance“.

2.2.3.1

Videostop „Videostop“ je pořad, který se udržel na obrazovce patnáct let. Vysílal se nepřetržitě

od roku 1986 do roku 2000, pak následovala roční pauza a od ledna 2002 pokus jménem „Nový Videostop“, který se však příliš nepovedl a vydržel na obrazovce pouhý rok. Jak už je patrné z názvu, soutěž byla postavená na znalostech českého filmu. Autorem námětu je ing. Vladimír Bezděk, který k tomu říká: „Původní nápad byl předvádět úryvky filmů a televizních pořadů, jejichž původ budou soutěžící hádat. Pak jsem si řekl, že v soutěži by se měla objevit také nová technika. A tak jsem použil nový scénický prvek – projekční televizi. A abychom byli „na úrovni“, všechny počtářské úkony jsem svěřil počítači35“. Námět vznikl již v roce 1989, původně se však soutěž měla jmenovat Malé domácí kino. První díly moderoval Zdeněk Tulis, ale při vyslovení názvu soutěže se každému vybaví Jan Rosák, který soutěž moderoval celých patnáct let a který byl typický svým uhlazeným a kultivovaným projevem. Soutěžilo se ve studiu za přítomnosti publika, které bylo tvořeno zaměstnanci nějaké firmy. Z řad těchto zaměstnanců byli voleni i soutěžící, a to – slovy moderátora - ti „nejchytřejší, nejzábavnější a nejveselejší“. Soutěžící byli tři a každý měl jednoho „partnera“ z řad známých osobností, kteří seděli u stolečků naproti. Moderátor měl vedle sebe autoritu – odborníka – filmového historika Karla Čáslavského. Součástí soutěže byla i divácká otázka, diváci mohli telefonovat odpovědi na placenou telefonní linku a vítězové se krom hmotných výher mohli dostat i do televizního vysílání. Soutěž se dlouho vysílala v přímém přenosu. Na začátku soutěže se soutěžící představují, typicky jako i v ostatních soutěžních pořadech, se definují především prostřednictvím svých koníčků. Toto krátké představení stačí pro navázání kontaktu s divákem. Soutěžící jsou „jedni z nás“, jejich hluboká znalost problematiky není klíčová. Otázky jsou vesměs voleny tak, aby odpovědi na ně nebyly příliš primitivní, zároveň však, aby nebyly příliš složité. Během představování se u každého objeví

35

Československá televize (50/1989), s. 8-9.

43

okénko se záběrem na jejich „partnera“ z řad známých osobností. Po této expozici hned následuje první otázka, která vychází z promítnutého záběru z českého filmu. Odpovídat může ten, kdo se přihlásí jako první. Na obrazovce vidíme pořadí přihlášených, pokud první odpoví špatně, dostávají šanci další přihlášení. Důležitá je zde tedy i fyzického reflexu. Pokud ani jeden z nich neodpoví, přichází na řadu diváci z publika. Každá otázka je bodově hodnocena v závislosti na své obtížnosti. V případě správné odpovědi dostává soutěžící možnost získat ještě bonusový bod. Zde přichází úloha známých osobností. Zpravidla je položena otázka na význam nějakého – ne moc známého – slova, často například z oblasti slangu. Známá osobnost má možnost blafovat – vysvětlit slovo správně nebo špatně a soutěžící má na vybranou, zda souhlasí či ne. Pokud se trefí, získává bod on, pokud ne, jde na konto známé osobnosti. V této části nejsou tedy primárně testovány faktické znalosti, ale dle Fiskovy terminologie „human knowlege“ („znalosti lidí“). Odhadnout, zda porotce mluví pravdu či ne, zejména v případě herců nebylo mnohdy jednoduché. Krom toho, výstupy porotců byly předem připraveny, nejednalo se o improvizaci. V závěru se sečetly body soutěžícího a jeho partnera – porotce, a soutěžící s nejvyšším počtem bodů dostal možnost je proměnit za hmotnou cenu. Ceny, od walkmana po televizi, byly vystaveny na stolku – oltáříku, označeném logem sponzora. Výhra opět závisela na pohotovosti a rychlosti fyzického reflexu. Svůj počet bodů musel totiž obhájit ve hře, která se svým principem podobá hracím automatům, pouze v ní nejde tolik o náhodu, ale spíše o pozornost a postřeh. Do ruky dostal losovací zařízení, kterým ovládal tři hrací kostky na monitoru. Hodnoty na hracích kostkách se rychle měnily, úkolem soutěžícího bylo zastavit je, když byla aspoň dvě čísla shodná. Tím získal bod a mohl postupovat k hodnotnější výhře. Videostop byla tedy soutěž založená ve stejné míře na znalostech a paměti, jako i na důvtipu, schopnosti odhadnout, kdy poradce blafuje, rychlosti a postřehu. Její popularita byla postavená především na zábavnosti filmových ukázek a zábavnosti pozvaných známých osobností při blafování. Hodnota výhry zde nebyla příliš vysoká, šlo zde především o zábavu a testování znalostí. Primárním cílem soutěžících také nebyla hmotná cena, ale spíše vypadat dobře na obrazovce, ukázat se nejen před svými kolegy v publiku ve studiu, ale také před televizními diváky. Proslulost soutěže ukazuje mimo jiné i stížnost členů Československého demokratického fóra na fakt, že se 25. 5. 1990 soutěže účastnili tři kandidáti Občanského fóra36.

36

ČTK (1990), Zasedání ústřední volební komise

44

Prvním nástupcem „Videostopu“ byla soutěž jménem „Cesta na stříbrné plátno“. Původně ji moderoval herec dejvického divadla Petr Vydra společně se Zdeňkem Velenem ve stylizované roli člověka, který strávil v kině celý život a „je takový filmový fanatik, který zná jen filmy a nezná ten svět kolem37“. Tato soutěž hned po měsíci změnila moderátora i režiséra, ani to však nepomohlo a udržela se na televizní obrazovce pouhý rok. Vysílala se jednou měsíčně, a to v neděli ve 20:00. Další následovník „Videostopu“, „Nový Videostop“, je Janem Potůčkem shrnut následovně38: „Pokus České televize o návrat populární filmové soutěže Videostop vypadá jako zlý sen. (….) Televize při vymýšlení dekorace ustrnula kdesi v 80. letech, prakticky nepřišla s ničím novým a nepomohla jí ani trapná postavička Vlasty Buriana, která se míhá na obrazovce nepříliš moderního televizoru.“ Je zde skutečně patrný posun ke křečovité vtipnosti, která je zosobněna v kreslené figurce Vlasty Buriana, která rádoby vtipně komentuje průběh soutěže. Moderátorem je opět osvědčený Jan Rosák. Symbolem soutěže se stala velká neonová „roura“, ve které jsou vytvořené kotce, v nichž sedí soutěžící. Tato „roura“, tentokrát graficky znázorněná, také figuruje v předělech mezi jednotlivými soutěžními koly. V prvním soutěžním kole opět hrají klíčovou úlohu filmové ukázky. Oproti „starému Videostopu“ zde došlo k rozšíření záběru i na zahraniční filmy. Po každém kole jeden soutěžící vypadne. Ve druhém kole soutěžící hádají totožnost záhadné postavy skryté za prosvíceným paravánem. Tato postava může na jejich otázky odpovídat pouze ano či ne a má přitom „vtipně“ zkreslený hlas. Známá osobnost se po odhalení totožnosti usadí mezi soutěžícími a hraje klíčovou úlohu ve třetím kole. Vlasta Burian klade soutěžícím otázky, u kterých mají na výběr ze tří možností, a známá osobnost se pokouší soutěžící mást. Bohužel zábavný efekt je mnohem slabší než v případě původního Videostopu, kdy možnosti na výběr nebyly a celebrita měla mnohem větší prostor pro blafování. Následuje finále, do kterého postupují již pouze dva soutěžící, kteří mají za úkol hádat dokončení výroku ve filmové ukázce. Vítěz soutěže se již nemusí utkat s automatem, jeho vítězství automaticky znamená získání výhry – domácího kina.

37

Herbrychová (2001), dostupné z: http://www.televize.cz/scripts/detail.php?id=9435 Potůček (2002a), dostupné na http://www.radiotv.cz/televize-clanky/707/novy-videostop-se-ct-prostenepovedl.html 38

45

2.2.3.2

Šance Pořad „Šance“ byl zpočátku koncipován jako soutěžní hra, game show, neobsahoval

žádné kvízové prvky. Postupem let se však vyvinul spíše v estrádu. Poprvé se objevila na obrazovkách v roce 1991 a sedě za piánem ji moderoval Roman Holý. Oblečený seriózně, v obleku avšak jeho neformální účes a tón naznačovaly, že se zde nejedná o soutěž, kde půjde o nervy. Úvodní slova polo-recitoval, polo-zpíval, vybrnkávaje jednoduchou melodii. Jako i u ostatních soutěží, i zde v prvním díle byl spád soutěže zpočátku trochu pomalejší, protože nejprve je nutné vysvětlit divákům pravidla. Ta byla – stejně jako u většiny ostatních soutěží, které si kladly za cíl diváka pobavit – jednoduchá. Soutěžící byli rekrutováni z řad profesionálů i amatérů, a soutěžilo se v oborech mluvené slovo, domácí video, hudba a kuriozity. Částka, kterou šlo vyhrát, byla spíše symbolická, a to 4999 Kčs pro vítěze každé kategorie. Vítěz byl zvolen publikem. Do soutěže byli soutěžící vybráni předem, autory pořadu; pouze do kategorií domácího videa a kuriozit se mohli přihlásit i televizní diváci. Vždy po čtyřech vydáních soutěže se vysílalo finále, ve kterém se utkali vítězové jednotlivých kategorií. Soutěž byla situovaná do divadelního prostředí, což typově odpovídalo charakteru soutěží, zejména kategorii mluvené slovo, které by se takto dalo považovat za stand-up comedy, pro kterou je typické, že umělec promlouvá přímo k publiku a vyznění celého výstupu je závislé na jeho reakci. Scéna byla velmi jednoduchá, tmavá, dominantou bylo pouze piáno, u kterého se většinu pořadu vyskytoval moderátor. Pořad Šance se vysílal čtyřikrát do roka a byl velmi úspěšný (co se týče spokojenosti diváků) a měl velmi dobrou sledovanost (např. v roce 1992 to bylo 53%, v roce 1993 69%), proto se také udržel až do roku 2001. Během let se na postu moderátora vystřídalo více osob – kromě Romana Holého také Martin Dejdar a po něm Josef Dvořák s Miroslavem Vladykou. V roce 1999 byla již Šance čistou estrádou, ve které se střídají hudební výstupy populárních zpěváků s humornými scénkami, tanečními čísly, kuriozitami a verbálním pošťuchováním se moderátorů. Pořad byl stále situován do divadelního prostředí, jen podstatně přibylo rekvizit – např. stromy, paraván. Moderátoři byli stále oblečení do seriózního, slavnostního oblečení, jak to k tomuto typu „velké zábavné show“ patří. V celém pořadu se objevil zhruba jeden soutěžní prvek – například za dovednostní soutěž by se dalo považovat vystoupení, ve kterém je na jeviště pozvaná rodina a tatínek dostane za úkol trefovat se mamince do obličeje šlehačkovým dortem. Pokud se mu zadaří, zástupkyně cestovní kanceláře mu předá certifikát (velký šek) na rodinnou dovolenou. Tatínek házel za verbální podpory moderátora, který celou akci komentoval. V jiném díle opět soutěžila celá rodina, divák mohl sledovat záběry z jejich bytu, kam přijel tým „Šance“, aby jim zadal náročný – opět dovednostní úkol. 46

Například rychlovázání kravat, což které rodině nejprve předvedla expertka v tomto oboru. Rodina si úkol doma nacvičila a později ho předvedla před diváky (na tomto principu byl později postaven celý soutěžní pořad, a to „Hodina Pravdy“, jehož formát byl „Českou televizí“ zakoupen od společnosti TBS).

2.2.3.3

Kufr První „Kufr“ se objevil na obrazovce 16. 2. 1992 jako nástupce oblíbené soutěže „Co

je to?“ Obě soutěže byly založené především na důvtipu soutěžících, v případě Kufru byl ale více akcentován prvek zábavnosti a jeho úspěch tkvěl zcela jistě i ve využití kombinace „noname“ soutěžícího a populární osobnosti. Dle Fiskovy terminologie by se jednalo o pořad založený na „každodenních znalostech“. Oba pořady měly stopáž 40minut a oba se vysílaly v hlavním vysílacím čase jednou měsíčně. „Kufr“ také převzal po pořadu „Co je to?“ princip volby publika do studia – v obou případech jím byli zaměstnanci nějaké firmy, která také přispěla sponzorskými dary. Soutěžící v „Co je to?“ byli vždy čtyři a seděli každý u svého stolečku, označeného jménem a příjmením a písmeny A-D. Ve studiu byl přítomen ještě notář a hlavní rozhodčí, kteří dodávali soutěži serióznost. Rozhodčí měl pravomoci zejména v prvním kole, ve kterém soutěžící byli rozděleni do dvojic, a jeden z páru byl posazen zády k monitoru, na kterém bylo napsáno slovo, které druhý partner musel vysvětlit tak, aby ho zvládl co nejrychleji uhodnout. Pak se prohodili a po hádání podstatných jmen se hádala slovesa v infinitivním tvaru. Rozhodčí odečítal body soutěžícím za špatnou nápovědu – tj. takovou, ve které byl použit stejný slovní základ, jako mělo hádané slovo. I další kolo bylo v „Kufru“ s jistou modifikací zachováno, a to hádání předmětu. I ve druhém kole soutěžící hádali, k čemu slouží jistý tajemný předmět, bez nápovědy a pokud v časovém limitu neuhodl jeden, dostal předmět do ruky další soutěžící. V „Kufru“ se tajemný předmět objevoval také, ale byl již jeden na jednoho soutěžícího, který měl na výběr ze třech možností. Finále spočívalo v hádání totožnosti obrázku, který byl deformovaný a postupně se formoval do skutečné podoby. V tomto případě šlo také o rychlost přihlášení, přičemž na obrazovce jsme mohli vidět pořadí přihlášených. Když první odpověděl špatně, dostal šanci druhý atd. Do finále postupovali všichni soutěžící a vítězem se stal ten, kdo měl nejvíc bodů. Pokud nastala situace, že měli dva soutěžící stejný počet, řešilo se to „rozstřelem“, tj. doplňkovou otázkou, kterou zadával hlavní rozhodčí. Vítěz získával jednu ze tří cihliček, a to buď zlatou, bronzovou, nebo stříbrnou – kterou si sám volil ze tří totožných kusů. Cihličku sponzorovala firma, jejíž zaměstnanci seděli v publiku. 47

„Kufr“ byl strukturou svému předchůdci velmi podobný. Studio působilo v roce 1992 pouze trochu modernějším dojmem, a to zejména díky velké stěně vytvořené z třiceti šesti televizních monitorů. Dynamiku mu také dodávalo fakt, že soutěžící u svých stolečků neseděli, ale stáli. Každý z pěti soutěžících si zvolil svého poradce, známou osobnost. Typické pro „Kufr“ bylo, že poradci přišli zahalení v kápích a soutěžící si je vybíral na základě náhodné volby čísla. Úlohu hlavního rozhodčího zde převzala paní notářka. Změnil se princip postupování hráčů v soutěži – v „Kufru“ po každém kole jeden vypadl a jeho poradce se připojil k nějaké postupující skupince. Do finále tedy postupovali pouze dva soutěžící, úkolem bylo uhodnout totožnost osoby, jejíž tvář byla postupně odkrývána na monitorech. Vítěz byl předveden před kufr plný peněz a mohl si zvolit jeden z balíčků, částka, kterou vyhrál, spočívala tedy plně v rukou náhody. V této hře však rozhodně nešlo o zbohatnutí, hned v prvním díle moderátor Pavel Zedníček říká: „Kdo si chce ničit nervy, pro toho je Tutovka, kdo se chce pobavit, pro toho jsme tady my.“ „Kufr“ byl extrémně úspěšným pořadem, což dokazuje i fakt, že 4x za sebou zvítězil v televizní anketě Týtý jako pořad roku (od roku 1992 – 1996) a téměř každý rok patřil mezi nejsledovanější soutěžní pořady České televize. Například v roce 1993 se umístil se 79 % na druhém místě za „Videostopem“ (80 %)39, v roce 1995 dosáhl ze soutěžních pořadů úplně nejvíce – 33 % a okolo tohoto čísla se pohyboval i následujících několik let. Na obrazovce se udržel celých 11 let a to téměř ve stejné podobě, v jaké v roce 1992 začínal. Pouze notářka byla nahrazena Alešem Ulmem (dramaturgem soutěže) a mezi disciplíny přibyla pantomima, změny také zaznamenala podoba studia. Pořád zůstal ale rychlým, svižným pořadem, ve kterém šlo především o zábavu. Hlavním symbolem soutěže je kufr plný peněz, který celou dobu leží ve studiu a při otevření působí dojmem „velkého balíku peněz“. Toto byl velmi dobře zvolený symbol, využitelný v mnoha podobách - figuroval ve znělce i předělech mezi jednotlivými disciplínami a soutěžící, kteří vypadli dříve, obdrželi malý dětský kufřík jako cenu útěchy.

39

Takto vysoká čísla jsou samozřejmě daná tím, že v českém prostředí ještě nebyl žádný konkurenční celoplošný provozovatel televizního vysílání.

48

Tab. 2 „Kufr“ versus „Co je to?“ prvek soutěžící známé osobnostni

Kufr (1992) 5

Co je to? (1991) 4

5

výhra další osoby počet disciplín finále

náhoda, volba mezi 3 cihličkami notářka, asistentka - "Barbie" 3 postupují všichni, sčítání bodů

0 náhoda, volba mezi svazky bankovek, 100Kč - 10000Kč notář, rozhodčí 3 postupují dva nejúspěšnější

2.2.4 Soutěžní pořady na televizi ova Televize Nova přinesla hned pár měsíců po svém úspěšném startu v únoru 1994 první kvízový pořad, který se vysílal pravidelně každý pracovní den v podvečer a který se na obrazovce udržel po celou sledovanou dobu (tj. 1994 – 2004) pouze s drobnými změnami. Soutěž se zpočátku jmenovala „RISK“, což byla zkratka pro „Ryze inteligenční soutěžní kvíz“. Pro tento pořad byla zakoupena licence od amerického distributora, společnosti Kingworld. Jejím autorem je Merv Griffin a v americké televizi se objevila už v šedesátých letech dvacátého století pod jménem „Jeopardy!“. Postupem času se soutěž příliš neproměňovala, dokonce ani typická ústřední melodie nezaznamenala moc změn. Soutěž měla délku 30 minut, účastnili se jí tři soutěžící, z nichž byl zpravidla jeden šampion z minulého kola. Zaměření soutěže bylo ryze vědomostní, a to převážně na všeobecné znalosti a znalosti současného světa. Soutěžící stáli u stolečků označených svým jménem. U každého byl také monitor, na kterém divák mohl po celou dobu pozorovat počet bodů, který soutěžící nashromáždili. V prvním kole byla možnost volit z otázek s nižšími hodnotami, oborově zaměřených. Prvek strategie a riskování spočíval zejména v tom, že pokud soutěžící nedokázal na zvolenou otázku odpovědět, body se mu z konta odečetly. Do druhého kola, kde byly otázky podstatně štědřeji bodově hodnocené (s čímž však bylo spojené i větší riziko ztráty již nashromážděných bodů), postupují dva úspěšnější soutěžící, do finále šel už jen vítěz a záleželo na něm, jestli dokázal získané body obhájit. Přitažlivost soutěže spočívala zejména v jasně definovaných pravidlech, její jednoduchosti a dobře volených okruzích otázek. Důležitou roli zde opět hrál fakt, že divák měl při sledování soutěže pocit, že si rozšiřuje vlastní znalosti a že neztrácí čas. Zajímavá byla soutěž zejména v případech, kdy jeden soutěžící vyhrával několik kol za sebou, a stále postupoval do dalších. Vytvářelo to 49

silný prvek napětí, protože stačilo pár špatně zvolených otázek, a mohl ztratit vše, co si za celou dobu nashromáždil. Hodnota výhry nebyla zanedbatelná, ale ani nešlo o závratné částky (desetitisíce, výjimečně statisíce), soutěžící však často volili možnost pokračovat do dalšího kola, s tím, že jde „přece hlavně o to si zahrát“(tedy větší hodnotu než hmotná cena či finanční odměna měla možnost být v televizi). Moderátor vystupoval střídmě, interview se soutěžícími byla poměrně věcná a jeho další poznámky se obvykle tematicky pohybovaly v okruhu stanoveném otázkami. Za dobu soutěže se vystřídalo několik moderátorů, a to Pavel Svoboda, Ivan Vyskočil, Jan Krasl, Petr Svoboda a Jan Rosák (krom dlouhovlasého Pavla Svobody všichni představovali elegantního a inteligentního muže středního věku). Pořad měl příležitostně i své večerní, prime-timeové varianty, ve kterých se v rolích soutěžících objevovaly známé osobnosti. V roce 1996 se pořad přejmenoval na „Riskuj!“ a připojil se k němu další pořad, od stejného autora Merva Griffina, a to „Kolotoč“ (v originále „The Wheel of Fortune“, vysílané od roku 1983). „Kolotoč“ byl v programu časově zařazen hned za „Riskuj!“ a vyžadoval po soutěžících a divácích menší všeobecné znalosti, tudíž měli šanci uspět i lidé s nižším vzděláním. Soutěžící doplňovali písmenka do slov či přísloví. Prvním moderátorem byl „sporťák“ Pavel Poulíček, kterého vystřídal Honza Musil a po něm Dalibor a Adéla Gondíkovi. Nakonec se k pořadu opět vrátil Poulíček. Všichni moderátoři by se dali označit jako veselí, mladí lidé. Soutěž se svým základním herním principem moc nelišila od pořadů typu „Tutovka“ či v „Kolo štěstí“, vysílaných již v minulosti. Náhoda zde hrála mnohem větší roli než v „Riskuj!“ a prostředí bylo pojaté v pouťovém stylu. Kolotoč stáhla stanice z programu v roce 2002. Když se vrátíme zpět do roku 1994, Nova přišla ještě se dvěma soutěžemi, obě formátu game show. Pořad „Tajný závod“ byl uváděn se sloganem „recesistická soutěž tří posádek dobrovolníků“. Šlo o automobilové závodění, pořad uváděl Antonín Procházka a Naďa Konvalinková. Dalším soutěžním pořadem bylo „Štístko“, ve kterém soutěžící sázeli na různé situace, a jejich protivníkem byl bookmaker. Soutěžící měli možnost vyhrát až 200 000Kč, ovšem ne v hotovosti, ale v sázenkách. Pořad moderovala Hanka Kousalová. Své soutěžní skandály měla i Česká republika, a to v souvislosti s loterijním pořadem „Bingo“. Na podvod jako první upozornily Lidové noviny v říjnu roku 1995. Počítačový expert, Pavel Fantyš, který byl zodpovědný za přípravu techniky pro losování, změnil algoritmus programu, aby vyhrávala čísla losů, která předem určil. Do soutěže poté posílal najaté hráče, kteří za to dostávali odměny v řádech několika tisíc – zbytek výhry připadl Fantyšovi a jeho komplicům. Televize Nova se od kauzy distancovala, protože pořad pouze 50

nakupovala od jiného provozovatele – TV Bingo. Kauza se táhla až do roku 2005, kdy byl Fantyš odsouzen na pět let. V té době byl již na útěku v zahraničí. Skandál způsobil razantní snížení prodeje losů Binga, ale i přesto soutěž na Nově pokračovala až do roku 1997, pod názvem „Nové Bingo“, provozovaná společností Sazka. V roce 1995 došlo k přesunu loterijní soutěže „Tutovka“ z České televize na Novu. Novinkou byla zábavná show se soutěžními prvky „Čundrcountryshow“, která však spíše spadá do kategorie estrády a která se stala stabilní součástí programu. Novým soutěžním pokusem byl také pořad „Karambol“, moderovaný Jitkou Molavcovou, ve kterém dva soutěžící zápolili v disciplínách dabing, herectví a home-video. O vítězi rozhodovali diváci ve studiu, kteří byli ovlivňovaní obhájci soutěžících – známými osobnostmi. „Karambol“ se na obrazovce udržel pouhý rok. V roce 1996 se objevuje pořad „Český bodyguard“ (který se sice vysílal nepravidelně, ale udržel se až do roku 1999). Soutěžily v něm populární osobnosti v netradičních disciplínách, soutěž byla založená především na pohybových schopnostech. Natáčelo se mimo televizní studio. Moderovali jej Petr Salava a Renata Dlouhá, později Jan Rosák a Mahulena Bočanová, kteří měli za úkol známé osobnosti co nejvíce hecovat. I další novinka byla založená na sportovních výkonech, a to pořad „Hejbni kostrou!“, z roku 1999, moderovaný Lucií Výbornou a Pavlem Novým. Proti sobě stály týmy „drsňáků“ (profesionálové) a „správňáků“ (soutěžící). Využíval se

tedy známý princip poměřování sil amatérů

s profesionály, který byl již (trochu jiným způsobem) uplatněn například v počátcích pořadu „Šance“. Zajímavým pořadem bylo „Rande“, moderované Markétou Mayerovou a Slávkem Bourou. Výhrou v této soutěži je totiž „nový partner“, je to soutěž založená na „human knowledge“(„znalosti lidí“), konkrétně na „knowledge of specific individual“ (znalosti konkrétního člověka). Od „Pokusu pro dva“ ze šedesátých let se to liší tím, že se soutěžící poznávají nejen kladením otázek, ale hra je akčnější, soutěžící spolu musejí plnit různé úkoly. Není to tedy jen kvíz show, ale zároveň i dovednostní soutěžní pořad. Zvolenému partnerovi (vítězi soutěže) předává ten, který si partnera vybral, jablko (což se přesně shoduje s „Pokusem pro dva“). Vítěz má možnost buď nabídku přijmout a do jablka se zakousnout, nebo ji odmítnout. Pro případný pár je připravená i cena v podobě společné dovolené. V roce 1997 Nova uvedla soutěž „Triga“, moderovanou Janem Rosákem. Soutěžily v ní proti sobě tři manželské páry ze třech měst pod vedením třech známých osobností. Soutěž to byla opět hravá, dovedností, vědomosti zde nebyly prověřovány. Pro zvýšení atraktivity byly do soutěže začleněny i celebrity. Natáčení probíhalo v přímém přenosu, jeho součástí byla i telefonická divácká soutěž. Výhry se pohybovaly v řádu statisíců. 51

Nova sice přinesla do televizní soutěžní zábavy mnohé novinky, zároveň však v roce 1998 začala kopírovat pořady, které měly úspěch na konkurenčních stanicích. Týká se to pořadu „Do-re-mi“, který se moc nelišil od pořadu „Carusošou“, jenž úspěšně běžel už od roku 1997 na Prima TV, dokonce si od Primy vzala i moderátora Pavla Trávníčka (jenž „Dore-mi“ moderoval spolu se Sabinou Laurinovou; na Primě byl Trávníček nahrazen Otakarem Brouskem ml.). Oba pořady byly talentovou soutěží amatérů – zpěváků „odchycených“ na ulici. Výkony se pohybovaly od skvělých po velmi slabé, což bylo zdrojem zábavy pro diváky. Zároveň však měli možnost fandit těm, soutěžícím, kteří podali téměř profesionální výkon, přestože se hudbě pracovně nevěnovali. Výkony posuzovala porota složená ze známých osobností, nemuseli to nutně být odborníci na hudbu. Předsedou poroty byl vždy nějaký člen publika, který hodnotil výkon jako první a uděloval tajné bodové hodnocení (později veřejné). Porota byla převážně laskavá, nehodnotila příliš výkon příliš na základě technického stránky výkonu. Důležité byly také rozhovory, které moderátoři dělali se soutěžícími po jejich vystoupení.

Oba pořady – „Carusošou“ i „Do-re-mi“, se vysílaly

v prime timu, a oba se udržely na obrazovce od svého vzniku po celé sledované období (do roku 2004). Je zde tedy vidět, že přestože je český trh malý, je zde možné, aby vedle sebe fungovaly dva téměř totožné zábavně-soutěžní pořady. Další soutěží ve zpěvu, již více na polo-profesionální úrovni, byl pořad „Rozjezdy pro hvězdy“. V tomto roce se také objevily soutěže ve vyprávění vtipů, a to na Nově občasník „Zlatá mříž“, velký pořad, vždy tematicky zaměřený na určitý typ vtipů, v němž vtipy vyprávěly známé osobnosti (soutěžilo se o nejlepší vtip). Na Primě to byl menší, ale pravidelný pořad „To je fór!“, vysílaný v prime timu a moderovaný Otou Jirákem. Soutěžili v něm amatérští vypravěči vtipů. V roce 1999 přichází Nova s obdobou úspěšného pořadu České televize „Neváhej a toč!“, pořadem „Natočto!“, také založený na domácím videu.

V tomto roce se také objevuje pořad „Čtveráci“,

moderovaný nejprve Martinem Severou, později Bárou Štěpánovou. „Čtveráci“ se původně vysílali v neděli před zpravodajskou relací, po roce se se změnou moderátora přesouvají na osmou hodinu večerní v úterý (později je opět pořad několikrát přesunut, do pozdějších hodin). Je to další z pořadů postavený na účasti známých osobností, které vyprávějí pravdivé i smyšlené historky, a dva soutěžící hádají, jestli se opravdu staly (v podstatě je pořad více talkshow než soutěž, dle Fiska by se to dalo označit jako testování „znalosti konkrétního člověka“). Tento pořad se dočkal i několika speciálních vydání (např. Maxičtveráci, Apríloví Čtveráci). Takováto mystifikace soutěžících také není ničím novým, byla použitá jako jeden z prvků například v pořadu „Videostop“.

52

Rok 2000 je v oblasti televizních v České republice přelomovým. Jak již bylo uvedeno, do této doby se v hlavním vysílacím čase ze soutěžních pořadů objevovaly hlavně soutěže schopnostní, talentové, postavené především na prvku zábavy. Od roku 2000, se spuštěním pořadu „Chcete být milionářem?“(viz 2.2.4.1), se objevilo větší množství primetimeových soutěží založených na „akademických znalostech“. Trik, který byl použit, je ten samý, jako ten, na jehož principu uspěla soutěž „Otázka za 64000 dolarů“ v padesátých letech v USA. Možnost vyhrát astronomické částky. V roce 2001 je také, v rámci trendu vysokých výher, transformován pořad „Rande“ v pořad „Vabank“. Tehdejší ředitel televize Nova, Vladimír Železný40, k tomu říká: „Rande nám připadalo, že už to není seznamka, ale že je to spíše o prolézání nějakým rukávem, ve kterém leží had, a tak jsme se rozhodli povýšit princip na opravdu nelítostnou tvrdou soutěž.“ Úkoly byly „drsnější“, finanční částky „štědřejší“. Pořad, uváděný pod sloganem „Boj o štěstí a velké peníze“, se ale příliš neuchytil. Pořad „Nejslabší! Máte padáka!“ byl již zmíněn v kapitole 2.2.3, v odstavci věnovaném soutěži „Gladiátor“. Stejně jako pořad „Chcete být milionářem?“ je i pořad „Nejslabší! Máte padáka!“ vědomostní kviz show s prvky reality show. Formát pořadu pochází z Velké Británie (z produkce veřejnoprávní BBC, od roku 2000), kde ho moderovala Anne Robinson. V české verzi byla pro tuto roli vybrána herečka Zuzana Slavíková. Postava moderátorky je právě pro tuto soutěž typickým prvkem. Vystupuje jako dominantní, arogantní, jízlivá žena, která se soutěžícími vede ironické rozhovory, kritické narážky může mít ať už na jejich znalosti, tak i na jejich vzhled či oblečení. Soutěžící, už tak vystresovaní z televizního prostředí, světel, dramatické hudby a možnosti velké výhry, se pak snadno mohou nechat emocionálně rozhodit (což je právě jedním z prvků, který z tohoto pořadu dělá kromě kvíz show i reality show). Soutěžících je devět a sami mezi sebou volí, kdo je tím nejslabším článkem a musí soutěž opustit „uličkou hanby“. Divák tedy může sledovat reálné pocity ponížení a zahanbení. Tento pořad však nesklidil takový úspěch, jak se očekávalo. Moderátorka Slavíková v četných rozhovorech, které během vysílání soutěže dávala tisku, zdůrazňovala, že ve skutečnosti není tak přísná a dominantní, jako v soutěži, což dodávalo jejímu výkonu při moderování menší důvěryhodnost. Soutěž sklidila větší úspěch než pořad „Gladiátor“, ale na popularitu „Milionáře“ nedosáhla. Posledním novým formátem, který uvedla televize Nova za sledované období je „Pálí vám to?“. Formát byl zakoupen od německé firmy First Entertainment a televize Nova byla

40

Potůček (2002b), dostupné z http://www.radiotv.cz/televize-clanky/1581/nova-si-zaregistrovala-adrenalinovyvabank.html

53

první, kdo ho využil. To dodávalo pořadu exkluzivnost. Soutěž nebyla tak náročná na encyklopedické znalosti jako „Milionář“ či „Nejslabší! Máte padáka!“, nebyla zaměřená na naučené znalosti, což zvyšovalo potenciál jejího úspěchu především u méně vzdělaných diváků. Opět šlo o princip „křížovky“ (stejně jako už v „Tutovce“ či „Kolotoči“), soutěžící dostal zadání s několika písmeny a měl uhodnout, o jaké slovo se jedná. Pokud uhodl písmeno, přičítaly se mu peníze, pokud nevěděl, dostal nápovědu, ale zároveň se mu peníze odečetly. Soutěžící, který během hry nasbírá nejvíce peněz, o ně poté hraje ve finále. Maximální možná výhra byla 196 tisíc korun.

2.2.4.1 „Who Wants to Be a Millionaire?“ – „Chcete být milionářem?“ Pořad „Chcete být milionářem?“ vznikl v roce 1998 ve Velké Británii v produkci firmy Celador Productions a vysílal se na televizi ITV 1. Holmes (Holmes, 2007) podotýká, že do té doby Velká Británie neměla rozvinutou tradici soutěžních kvízů o velké finanční částky a spíše než exportérem formátů, byla improtérem z USA. V tuto chvíli byla již licence na používání tohoto formátu prodána do více než stovky zemí světa. Soutěž bývá svými pravidly přirovnávána k soutěži „Otázka za 64.000 dolarů“, která se vysílala v padesátých letech v USA. Pravidla jsou jasně daná a srozumitelná. Soutěžící odpovídá na otázky, které jsou čím dál složitější, ale také čím dál tím lépe finančně hodnocené. Vždy má na výběr ze čtyř možností. Pokud odpoví špatně, peníze ztrácí, případně se vrací na poslední záchytný bod. Maximální možná výhra v české verzi byla 10,000.000 Kč. Aby se soutěžící vůbec dostal k šanci na otázky odpovídat, musí se nejprve dovolat na placenou linku, kde je vyzpovídán a poté případně pozván do studia. Tam ještě musí obstát v konkurenci dalších zájemců a vyhrát takzvaný rozstřel – na scénu se dostává ten nejrychlejší. Nejde zde jen o rychlost fyzického reflexu, ale také o schopnost rychle si uvědomit co se po něm chce a zareagovat. Celý proces popisuje ve své knížce Karel Lupoměský (Lupoměský, 2001), který se televizí Nova soudil kvůli špatně položené otázce, díky níž vypadl ze hry a vyhrál nižší částku, než na jakou měl podle svého mínění nárok. Takové případy se ale v „Milionáři“ stávají zřídka, tento pořad nebyl provázen žádnými většími skandály. Studio je kruhového tvaru, diváci sedí okolo, takže je má soutěžící i za zády, misanscéna tedy připomíná antickou arénu. Pozadí je tmavé, nasvícen je pouze soutěžící a moderátor, v českém případě Vladimír Čech (později Martin Preiss, po něm Ondřej Hejma). Moderátor hraje roli našeptávače, který udržuje diváka i soutěžícího v nejistotě co nejdéle. „Milionář“ není rychlá hra, soutěžící má na odpověď tolik času, kolik sám potřebuje, což může také znesnadňovat rozhodování. Pořad má také svoji typickou hudbu, typickou znělku i 54

melodii, která provází právě toto rozhodování a později i čekání na verdikt, zda je odpověď správná či ne. I v tomto pořadu můžeme vystopovat reality show, a to zejména proto, že divák pořad sleduje nejen kvůli tomu, aby viděl, zda soutěžící vyhraje hodně peněz či málo, ale zajímavé je zejména pozorovat drama rozhodování, na němž je tato soutěž také postavená. Soutěžící totiž může kdykoliv skončit a odejít s částkou, kterou má zrovna na kontě. Nikdy nemůže vědět, jestli zrovna ta příští otázka nebude náhodou z oboru, ve kterém není zrovna nejsilnější a on by tím pádem mohl přijít o všechno. K dispozici měl soutěžící i tři nápovědy („Kamarád na telefonu“, „Padesát na padesát“, „Publikum v sále“). Soutěž byla zaměřená primárně na akademické znalosti, avšak ne jen ty co se učí ve škole - zároveň byly také nutné (zejména pro ty méně hodnocené otázky) znalosti produkce televize Nova a popkultury obecně. Zajímavý byl způsob uvedení tohoto pořadu na podzim roku 2000. Pořad se vysílal jeden týden v měsíci, zato každý den od osmi hodin večer. Což mělo vyvolat „sledovací horečku“ (podle stejné filozofie uváděl v šedesátých letech Dietl soutěž „Pekelně se soustřeď!“). A opravdu vyvolalo, „Milionář“ dosáhl vyšší sledovanosti, než měl nejsledovanější pořad Novy, Televizní noviny. Později se soutěž ustálila na úterním a čtvrtečním večeru a jeho sledovanost postupně klesala.

55

2.2.5

Soutěžní pořady na televizi Prima (Premiéra) Televize Premiéra, která vznikla v roce 1993, ve svých počátcích dokonce

spolupracovala s Českou televizí, a tak se na ČT2 vysílal soutěžní pořad pro novomanžele „Vaše velká premiéra“, který je již zmíněn v kapitole 2.2.3. Dále však už moc soutěžních pořadů, které by si mohl divák ještě po nějakém čase vybavit, neprovozovala. Vysílala loterijní soutěže „Terno“41, „Telepoker“ či „Šťastných deset“, kdy však diváci nebyli zváni do studia, ale telefonovali s nadějí vyhrát různé jackpoty. Nešlo přímo o hru, spíše o gambling, protože možná výhra byla především dílem náhody. První menší oživení se objevilo v roce 1996, kdy byly uvedeny pořady „Dáma“(moderovaný Milanem Markovičem, jednalo o seznamování) a „Otázky z klobouku“, soutěž moderovaná Veronikou Freimannovou. Hlavní změna však nastala až v roce 1997, kdy televize změnila jméno na Prima a zároveň také změnila koncept vysílání a snažila se přitáhnout více diváků. Obnovila pořad „Desetkrát odpověz“, která byla populární v sedmdesátých letech. Použila i stejného moderátora, Přemka Podlahu. Dále zahájila vysílání populárního pořadu „Caruso show“, soutěže hudebních talentů „z lidu“, moderovanou Pavlem Trávníčkem a později Otakarem Brouskem ml. Soutěž „Vsaďte se!“, byla založená na principu pexesa, soutěžící odhalovali na velké obrazovce tváře herců. Soutěž prověřovala filmové znalosti. Již v září 1997 byla změněna dekorace tak, aby připomínala středověkou mučírnu. Hráli proti sobě Modří a Bílí a napovídaly jim známé osobnosti. Pořad produkovala společnost VAC. Protože Prima byla televizní stanicí, která sjednocovala více regionálních stanic, byl uveden soutěžní pořad „Rexeso“, který měl snížit roztříštěnost programové skladby jednotlivých lokálních televizních stanic. Moderovala ho Tina Pletánková a vysílal se každý pracovní den před osmnáctou hodinou. V pondělí vždy startovalo šest soutěžních dvojic (každá zastupovala jiné město) a dvě z nich se vyřazovacím principem dostaly až do pátečního finále. Soutěž byla opět postavená na oblíbené hře Pexeso, k čemuž sloužila velká obrazovka, na které se nejprve odkryla polovina hracích karet, jejichž symboly bylo v zájmu soutěžících si zapamatovat. Poté se snažili odkrývat dvojice se stejným symbolem. Když se jim to povedlo, dostali nějaký úkol42. „Rexeso“ se na obrazovce udrželo tři roky. Vzhledem k tomu, že se Prima chtěla prezentovat jako rodinná televize, i některé nové soutěže byly rodinného charakteru. Od roku 1998 to byla „Správná rodina“, pro rodiny známých osobností (nebo také slovy Primy „V.I.P.“ osobností), moderovaný Petrem Salavou 41

Telefonující divák zde „soutěžil“ proti známým osobnostem, možnost výhry byla až 100 000Kč. Pořad se vysílal každý všední den. 42 Například když soutěžící odkryli symbol ruky, dostali za úkol během třiceti sekund vymodelovat myš.

56

a Olgou Šípkovou a také pořad „Znáte se?“. Tato soutěž, která kladla důraz na pohodovou atmosféru, se týkala vztahů, porozumění a tolerance v rodině. Moderovala ji Martina Kociánová. V roce 1998 se také začala vysílat soutěž založená na vyprávění vtipů „To je fór!“. Trvala 30 minut, byla vysílaná v hlavním vysílacím čase. Vypravěči vtipů byli náhodně vybraní na ulici a jejich výherce určovala porota složená ze známých osobností. V dalších letech se nové soutěžní pořady objevovaly jen zřídka, příkladem může být pokus o vědomostní soutěž „Supertah“ (2000), což měl být společní projekt Prima TV a společnosti EuroLOTTO. Prima však po natočení několika dílů od smlouvy kvůli nedodržení podmínek ze strany EuroLOTTA odstoupila a odvysílaly se pouhé dva díly. Dalším soutěžním pořadem byla také „Prima rána“, která byla spjatá se závody formulí, a moderoval ji Jan Kovařík. Soutěž byla zjevně inspirována „Milionářem“, který se v Česku začal vysílat později. V roce 2003 se Prima v soutěži „Aplaus“ pokoušela hledat budoucí moderátorské hvězdy. Výkony čtyř soutěžících hodnotili čtyři porotci, zároveň byla soutěž pojatá i interaktivně a diváci mohli hlasovat prostřednictvím SMS zpráv. Dvě vítězky – Luďka Kuralová a Iva Lecká později dostaly příležitost k moderování pořadů televize Prima. Na začátku roku 2004 uvedla Prima svou odpověď na „Chcete být milionářem?“, a to licencovaný pořad „Kvíz show“. Licence byla zakoupena od slovenské Maya, která ji získala od Action Time z Velké Británie. Zpočátku pořad moderoval málo známý David Koláček. Toho během čtyř měsíců vystřídal Vladimír Čech, známý z „Milionáře“. Soutěž se skládala z jedenácti soutěžních kol a s každým následujícím kolem se rozrůstal počet možných odpovědí. Soutěžící si sám volí výši částky, o kterou bude hrát, ta však nesmí být nižší než částka, o kterou hrál předtím. Soutěžící také zná obor, z něhož bude otázka volena, o jeho změnu však může požádat jen jednou. Pořad se vysílal od šesté hodiny večerní každý pracovní den a trval 40 minut. „Kvíz show“ je na televizi Prima společně s pořadem „Desetkrát odpověz“ za celé období, které je předmětem této práce, jediným čistě vědomostním, kvízovým pořadem.

57

Závěr Televizní soutěž kvízového charakteru si dosud prožila své největší okamžiky slávy v padesátých letech a pak na přelomu tisíciletí; poté ji rychle na výsluní vystřídala reality show (která je ovšem, stejně jako televizní soutěž, založena na prvcích hry). Formy televizní soutěže se sice během doby její existence příliš nezměnily, ale je zde patrný razantní posun v jejím chápání coby edukativního prostředku. Za socialismu, kdy stát měl tendence centrálně určovat vzory chování, byla televizní soutěž pokládaná za výborný nástroj výchovy a vzdělání; proto jak Pixa, tak i Podlaha (oba praktici i teoretici co se týče televizní soutěže), tolik zdůrazňují důstojnost a vysokou intelektuální úroveň soutěžících a odmítají soutěže, či zábavné pořady, založené na tom, že někdo něco neumí. Proto také tolik zdůrazňují úlohu soutěže založené na vědomostech. Po roce 1989 tendence k výchovnému působení soutěží oslabuje; soutěže vědomostního charakteru sice přetrvávají, ale jsou ve výrazné menšině vůči soutěžím pouze hravým, které nijak nenakládají s vědomostmi, pouze se snaží udržet diváka u obrazovky tím, že ho baví. Ustupuje se od názoru, že hmotná výhra je v soutěži až za předvedenými znalostmi a že si ji soutěžící musí nějak zasloužit. Nominální cena možných výher stále roste a úkoly, které k nim vedou, bývají mnohdy velmi jednoduché, často založené na štěstí. Něco takového by socialistická společnost netolerovala, naopak, měla zájem na co největší unifikaci i co se týče takové – dalo by se říct – okrajové záležitosti, jako jsou výhry v televizních soutěžích. Formy soutěže však zůstávají stejné, každou kvízovou soutěž, kterou nalezneme ať před rokem 1989, či po něm, bychom dokázali zařadit do některé z Fiskových kategorií dle typu vědomosti (faktické či každodenní); nebo rozebrat dle Pixova podrobného seznamu (dovednostní x znalostní x talentová; soutěžící postupuje do dalšího kole x nepostupuje…). Nové soutěže vznikaly jen obohacením těch starších, například o výpravnější prostředí, bohatší ceny, bizarnější úkoly. Posun v pojetí televizní soutěže v českém prostředí od výchovného působení k čisté zábavě svým způsobem odráží i nevyhnutelný posun ke komercionalizaci televizního vysílání související s nástupem tržní ekonomiky po roce 1989. To však neznamená, že Sametovou revolucí v Česku skončil jakýsi „zlatý věk“ inteligentních a vzdělávacích soutěží. De facto šlo v televizních soutěžích především o zábavu vždy. Očekávat od nich vzdělání je do značné míry stejně iluzorní jako vidina snadného zbohatnutí po zodpovězení několika otázek. 58

Hlavním vítězem televizních soutěží tak zřejmě vždy budou televizní stanice, kterým, pokud se formát uchytí, přinášejí „výhry“ (sledovanost, výnosy z reklamy ...), jež se s těmi určenými soutěžícím nedají porovnat.

59

Resumé Diplomová práce „Televizní soutěže v Česku v letech 1989 – 2004" se zabývá historickým vývojem televizních soutěží v prvních patnácti letech, které uběhly od listopadu 1989. V úvodní, teoretické části se snaží nastínit některé základní termíny spjaté s tímto žánrem a televizní zábavou obecně. V první kapitole objasňuje některé termíny používané v souvislosti s televizní zábavnou (žánr, formát); v kapitole druhé se věnuje hře, v kapitole třetí struktuře soutěže a její možné klasifikaci; v poslední kapitole úvodní, teoretické části, je pojednáno o publiku televizních soutěží. Druhá část práce je založena na historickém pohledu na tuto problematiku. Přináší zejména detailní historické shrnutí televizních soutěží na české (československé) obrazovce v daném období a exkurs do minulosti před rokem 1989. V závěru si práce všímá posunu od převážně vzdělávacího pojetí soutěže před rokem 1989 k čistě zábavnému pojetí, které sebou nese i značné zvýšení výherních částek.

Summary This thesis called „Television game shows and quiz shows in the Czech republic between 1989 – 2004“ deals with the historical development of this kind of television entertainment in the Czech republic in the first 15 years since the so-called Velvet revolution in 1989. The first, theoretical part outlines some basic terms related both to television game shows and quiz shows and to television entertainment in general. The first chapter outlines some terms used in connection to television entertainment (genre, format). The second chapter deals with the notion of “game”. The third chapter describes the structure of a TV game (quiz) show. The final chapter of the theoretical part deals with the public of TV game shows and quiz shows. The second part of the work focuses on the topic from historical point of view. It presents a detailed historical summary of television games shows and quiz shows in the Czech (or Czechoslovak) TV stations in the given period as well as a concise overview of preceding period. The conclusion of the work stresses the shift from the educational concept of TV competitions typical for the period before 1989 to the entertainment concept of TV competitions typical for the period after 1989.

60

Seznam obrázků a tabulek Tab. 1 Páteční soutěže Tab. 2 „Kufr“ versus „Co je to?“

61

Použitá literatura (Prvních) 10 let České televize. 2002. Praha: ČT, 2002. 372 s. ISBN 80-85005-37-9. Arendtová, Hannah. 1994. Krize kultury : (Čtyři cvičení v politickém myšlení). Praha: Mladá fronta, 1994. 157 s. ISBN 80-204-0424-4. Berne, Eric. 1992. Jak si lidé hrají. Litvínov: Nakladatelství Dialog, 1992. 194 s. ISBN 80-85194-52-X. Břinčil, Jaroslav. Fukerir, Vratislav. 1966. ČST v číslech 1954-1964. Praha: ČST, 1966. 81 s. Burton, Graeme. Jirák, Jan. 2001. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal, 2001. 391 s. ISBN 80-85947-67-6. Česká televize – 5 let ve službě divákům. 1997. Praha: ČT, 1997. 36 s. ISBN 80-85005-10-7. Dašek, Vladimír. 1984. Televize pro každého. Praha: SNTL, 1984. 163 s. deFleur, Melvin L. - Ball-Rokeach, Sandra. 1996. Teorie masové komunikace. Praha: Karolinum, 1996. 363 s. ISBN 80-7184-420-9. Feldstein, Valter. 1964. Televize včera, dnes, zítra – studie k 10. výročí. Praha: Orbis, 1964. 224 s. Fink, Eugen. 1992. Oáza štěstí. Praha: Mladá fronta, 1992. 61 s. ISBN 80-204-0224-1. Fiske, John. 2004. Television Culture. London: Routledge, 1994. 353 s. ISBN 0-415-03934-7. Fiske, John. Hartley, John. 2003. Reading television. London: Routledge, c2003. 178 s. Halberstam, David. 2002. Černobílé desetiletí. Padesátá léta a Spojené státy. Praha: PROSTOR. 732 s. ISBN 80-7260-074-5. Hoerschelmann, Olaf. 2000. Beyond the Tailfin: Education and the Politics of Knowledge on Big Money Quiz Shows. Journal Of Communication Inquiry, vol. 24, no. 2, pp. 177-194, April 2000. Holmes, Su. 2007. „The Question Is – Is It All Worth Knowing?“ The cultural circulation of the early British quiz show. Media, Culture & Society, vol. 29, no. 1, pp. 53-74, January 2007. Huizinga, Johan. 2000. Homo Ludens. O původu kultury ve hře. Praha: DAUPHIN. 297 s. ISBN 80-7272-020-1. Jirák, Jan. Köpplová, Barbara. 2003. Média a společnost. Praha: Portál, 2003. 208 s. ISBN 80-7178-697-7 Kolektiv autorů. 2003. Dějiny českých médií v datech – rozhlas, televize, mediální právo. Praha: Karolinum, 2003. 461 s. ISBN 80-246-0632-1.

62

Korda, Jakub. 2005. Úvod do studia televize. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 77 s. ISBN 80-244-1135-0. Lupoměský, Karel. 2001. Milionář nebo trapas? Praha: Talent Connection, 2001. 128 s. ISBN 80-238-7136-6. McQuail, Denis. 1999. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999. 448 s. ISBN 80-7178-200-9. Michalec, Zdeněk. 1983. Tisíc tváří televize. Praha: Panorama, 1983. 255 s. Pixa, Jan. 1981. Dramaturgie televizních soutěžních her. In: Televizní tvorba, 1-2/1981, Praha, ČST 1981. Pixa, Jan. 1982. Televizní soutěže. In: Ferbach, Zdeněk. Některé problémy televizní dramaturgie. 1.vyd. Praha: SPN, 1982. 162 s. Podlaha, Přemek. 1988. Televizní pedagogika. Praha: SPN, 1988. 65 s. Postman, Neil. 1999. Ubavit se k smrti. Praha: Mladá fronta, 1999. 192 s. ISBN 80-204-0747-2. Reifová, Irena. 2004. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004. 327 s. ISBN 807178-926-7. Ročenky České televize. 1992 – 2004 (13 svazků) Praha: Česká televize, 1993 – 2005. Seger, Jiří. 1978. Televize – dílo generací. Praha: Nadas, 1978. 215 s. Smith, Anthony. Television : an international history. 1998. New York: Oxford University Press, 1998. 419 s. ISBN 0-19-811999-2. Sokol, Jan. 1998. Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad. 392 s. ISBN 80-7021-253-5. Strasmajer, Vladimír. 1973. Cesta k divákovi – 20 let ČST. Praha: ČST, 1973. 117 s. Strasmajer, Vladimír. 1978. Historie televize v Československu. Díl 1. Praha: SPN, 1978. 55s. Šmíd, Milan. 1989. Televize ve světě. Praha: Čs. televize, 1989. 105 s. ISBN 80-85005-00-X. Tomsa, Milan. 1959. Zázraky televize. Praha: Práce, 1959. 137 s.

Citované diplomové práce Horelová, Radoslava. 1969. Televizní soutěžní pořady [rukopis]. Praha, 1969. 31 s. Most, Petr. 1982. Soutěže na obrazovce [rukopis] Praha: FAMU, 1982. 59 s. 63

Mackeová, Alice. 1984. Svět televizních soutěží a jejich publicistický dopad na diváky [rukopis]. Vedoucí diplomové práce: Brabec, Otto. Praha: FSV UK, 1984.

Citované zdroje online Herbrychová, Helena. 2001. Zábava, či poučení? [online]. 2001, [cit. 2008-05-20]. Dostupný z WWW: . Hoerschelmann,Olaf. b.m. Quiz and Game Shows. [online]. b.m., [cit. 2008-05-20]. Dostupný z WWW: . Potůček, Jan. 2002a. Nový Videostop se ČT prostě nepovedl [online]. 28. 01. 2002,[cit. 200805-20]. Dostupný z WWW: . Potůček, Jan. 2002b. Nova si zaregistrovala Adrenalínový Vabank. [online]. 23. 07. 2002, [cit. 2008-05-20]. Dostupný z WWW: . Šmíd, Milan. 1995. Příloha Louče 51. Historie televize v ČR - 5 [online]. 1995, [cit. 2008-0520]. Dostupný z WWW: . Šmíd, Milan. 2003. Opravna novinářských a pamětnických omylů ve vzpomínkách na 50 let televize [online]. 29. 4. 2003, [cit. 2008-05-20]. Dostupný z WWW: .

Citované novinové a časopisové články ČTK (2008), Tajemství AZ-kvízu, který se točí už 11 let, neznají ani tvůrci. (zdroj: Infobanka ČTK) ČTK (1990), Zasedání ústřední volební komise. Autor: Tělecká, Táňa. (zdroj: Infobanka ČTK) Hořčica, Jiří. 2002. Má divák dost soutěží, nebo jen špatných soutěží? Strategie, 2002, č. 27, s. 4. Gottwald, Petr. Gladiátor dostal padáka! Marketing a Media, 2002, č. 7, str. 15. Kovář, Pavel. 2000. Když nevíš co říct, tak pozdrav. Reflex. 2000, roč. 11, č. 37, s. 22-24. Oktábcová, Simona. 2003. Petr Svoboda: K herectví se nevrátím!. TV Revue, roč. 5, č. 34, s. 10.

64

Prameny Týdeník Československá televize. Roky: 1989 – 1991. TV Magazín. Praha: Astrosat. Roky: 1992, 1996 – 2004. Teletip: Televizní týdeník. Praha: TV Press, 1993. Týdeník Televize a Teletip. Praha: Ringier, 1994. Blesk Magazín. Praha: Ringier, 1995. Ano: týdeník klubu TV Nova. Praha: CET 21, 1995. (vycházel od 10/1995) Materiály Archivu České televize Ročenky České televize. 1992 – 2004 (13 svazků) Praha: Česká televize, 1993 – 2005. VHS záznamy vybraných pořadů z archivu České televize

65

Seznam příloh Příloha č. 1: Přihláška do pořadu „Hodina Pravdy“ (dokument) Příloha č. 2: Seznam televizních soutěží na obrazovce ČT v letech 1989 - 2004

66

PŘÍLOHA 1 – Přihláška do pořadu „Hodina Pravdy“ [cit.2008-05-20] Dostupný z WWW: .

Hodina pravdy * Rodina: * Telefon: * E-mail: * Adresa: Jak bydlíme: (byt, rodinný dům, zahrádka u domu…) Zkušenost s videokamerou:

Otec Jméno: Věk: Vzdělání/profese: Dovednosti, znalosti, zájmy a koníčky: Povaha a vlastnosti: (extrovert/introvert, společenský/nespolečenský, hovorný/mlčenlivý, trpělivý, cílevědomý, tvořivý, hravý, pohybově zdatný, zručný, dobrá paměť, dobré smyslové vnímání...) Přání:

Matka Jméno: Věk: Vzdělání/profese: Dovednosti, znalosti, zájmy a koníčky: Povaha a vlastnosti: (extrovert/introvert, společenský/nespolečenský, hovorný/mlčenlivý, trpělivý, cílevědomý, tvořivý, hravý, pohybově zdatný, zručný, dobrá paměť, dobré smyslové vnímání...) Přání:

Děti (resp. další členové rodiny žijící společně) Jméno: Věk: 67

Škola/profese: Dovednosti, znalosti, zájmy a koníčky: Povaha a vlastnosti: (extrovert/introvert, společenský/nespolečenský, hovorný/mlčenlivý, trpělivý, cílevědomý, tvořivý, hravý, pohybově zdatný, zručný, dobrá paměť, dobré smyslové vnímání...) Přání:

Jméno: Věk: Škola/profese: Dovednosti, znalosti, zájmy a koníčky: Povaha a vlastnosti: (extrovert/introvert, společenský/nespolečenský, hovorný/mlčenlivý, trpělivý, cílevědomý, tvořivý, hravý, pohybově zdatný, zručný, dobrá paměť, dobré smyslové vnímání...) Přání:

Jaký úkol by se vám líbil a pro koho? Podělte se s námi o nějaký svůj velký zážitek z poslední doby Jaká vylepšení Hodiny pravdy byste navrhovali? Další potřebné informace

68

Příloha č. 2: Seznam televizních soutěží na obrazovce ČT v letech 1989 - 2004 Název pořadu 3x víc nebo nic 5x15 6 ran do klobouku AZ-kvíz Baťoh Bludiště Bylo nebylo Cesta na stříbrné plátno Co je to? Čtyřlístek s Monou Eňo ňůňo Gladiátor Hezky česky Hip-hap-hop Hodina pravdy Hra na burzu Hra na zelenou Hry bez hranic Jedničky a šestky Kasematy Kdo zaváhá, nejede Kufr Netočte se k bohatství zády Neváhej a toč! Nový videostop O poklad Anežky České O sto šest Pexeso Pyramida Sedm jednou ranou Seznamte se, prosím Sponzo 1992 Sport s Fortunou Správná rodina Správný klíč Stupně vítězů Superteletrefa Šance Šest ran do klobouku Telekviz aneb otázka dne Telerezonance

od-do 1989-1990 1992 1990 1997 - 2004 2000 - 2003 1997 - 2004 1996 - 1997 2000 1990 - 1991 1992 2000 2002 1999 1992 - 2000 2003 - 2004 1992 2002 1990 - 1995 1989 1998 2001 1992 - 2003 1993 1995-2004 2001-2003 1993-2003 1992 1994 1995-2000 1990 1995-2000 1992 1991 1992 1992 1990 1993 1993-2001 1989-1990 1993-1994 1991-1993

69

Televizní ruleta Tisíc nebo risk…?! To je ta čeština Tutovka Vadí?...Nevadí! Vaše velká premiéra Velká hra aneb můžete si vybrat Velký rodinný souboj Videostop Vsaďme se, že… Ypsilon Zlatá otázka

1996 1992-1994 2001-2003 1992-1995 1992-1993 1992-1993 1991 2000 1989-2000 1991-1994 1994-1995 1992-1993

70