Maghreb - Tunisko
Tunisko • Francouzský protektorát 1881 • Mezi světovými válkami rozmach nacionalistického hnutí • 1920 vznik strany Destour – 1934 Neo-Destour, 1964 přejmenování na Parti Socialiste Destourien (PSD), 1988 přejmenování na Rassemblement Constitutionel Démocratique (RCD) • Vyhlášení nezávislosti 1956 (konvence 1955), Habíb Burgiba • Konstituční monarchie – Muhammad VIII. AlAmín Bej, Burgiba premiérem • 25.7.1957 vyhlášena republika – vláda jedné strany, prezidentský systém (Burgiba)
• Hlavními motory nacionalismus a bourguibismus, kult osobnosti • Ratifikace ústavy 1959 (doplňky 1988, 2002), 2011 nahrazena Zákonem o prozatímní organizaci veřejné moci • Od roku 2002 dvoukomorový parlament – Chambre des députés, Chambre des conseillers • 1975 Burgiba zvolen doživotně prezidentem - snaha o modernizaci země, socialistický étos - sekularizace 1956 Zákon o osobním statusu (Code du Status Personnel) – nové civilní rodinné právo, zákaz polygamie, rovnost mužů a žen před zákonem 1957 zákon zakazující nošení šátků zavírání záwíjí, zrušení náboženských soudů, nadací, oslabování ramadánu - dobré vztahy s Evropou a USA
• V 60. letech snaha o socialistické reformy – kolektivizace zemědělství, centrální plánování - na konci 60. let přehodnocení experimentu • V 70. letech liberálnější trend – posilování soukromého sektoru, zahraniční investice - rozkol ve straně, ohrožení postavení Burgiby • V 80. letech jasná, neplodná autokracie Burgibova • 1983 „chlebové bouře“ – krvavě potlačeny • Rozvoj islamistické scény – Islámský džihád, Strana islámského osvobození - nejvýznamnější Hnutí islámského směru (Harakat al-ittidžáh alislámí), MTI, Rášid Ghannúší • 1987 zatýkání MTI, teroristické útoky (Monastír), krize ve straně → Bourgiba jmenuje ministra vnitra Ben Alího premiérem a svým nástupcem → Burgiba prohlášen neschopným vlády a sesazen
• Snaha o konsolidaci režimu i strany (hledání legitimity) – částečná politická liberalizace • Národní pakt (1988), cAhd džadíd – podmínky legální existence politických stran, upevnění role islámu • 1988 přejmenování PSD na RCD – Rassemblement Constitutionel Démocratique • 1989 volby – 15% hlasů pro islamisty (do parlamentu nemohli) • 1990-1993 represe vůči Straně obrody (původně MTI) i vůči legálním stranám (Hnutí sociálních demokratů, MDS) • Silný klientelismus, policejní stát, stěžejní role RCD – parlamentní legislativa konzultována • Vládní aparát z pěti tuniských klanů • Bezpečnostní aparát – národní garda, muchábarát, policie • Prominentní místo klan Trabelsí • Na přelomu tisíciletí rozvoj extremistických sítí – Groupe Salafiste pour la Prédication et le Combat, GSPC) → al-Qácida v islámském Maghribu
• Role RCD – volby 1989 (80% - 141 křesel), 1994 (98%, 144 křesel), 1999 (148 křesel), 2004 (88%, 152 křesel), 2009 (85%, 161 křesel) • Ben Alí – 1989 (100%, jediný kandidát), 1994 (100%, jediný kandidát), 1999 (99,45%, tři kandidáti), 2004 (94,49%, čtyři kandidáti), 2009 (89,62%, čtyři kandidáti) • Masová propaganda RCD, kontrola médií, výběr kandidátů… • Podle Reporters without Borders (Press Freedom Index) – Tunisko 138 zemí (2013), 154 (2009), 164 (2010) • Na rozdíl od jiných zemí, Tunisko nedisponuje výrazným přírodním bohatstvím • V 80. letech krize exportu • 1984 16,4% nezaměstnanost – 2010 14,2%, 2008 60% nezaměstnaných mezi 15-24 lety • 2000 – 4% obyvatel pod hranicí extrémní chudoby
• Neexistovala rovná ekonomická soutěž – kontrola nad soukromými investicemi, řízená privatizace, korupce Jasmínová revoluce (thawrat al-karáma) – revoluce důstojnosti • Sebeupálení Muhammada Bouazízího 17.12.2010 • Nové komunikační technologie • 27.12. protesty v Túnisu, Sfáxu, Súsu • 28.12. Ben Alího ostrý projev • 6.1. stávka právníků • 10.1. další Ben Alího projev – protestující jsou teroristé, sliby nových pracovních míst • 13.1. Ben Alí se vzdává prezidentských voleb 2014, 14.1. utíká ze země – armáda (Rašíd Ammár) ignoruje jeho rozkazy • 17.1. protesty proti RCD a nové vládě
• 17.1. (27.1.) vláda Muhammada Ghannúšího (premiér 1999 – 27.2.2011) • Prezidentem Fouad Mebazaa (15.1. – 13.12.2011) • Po statisícových demonstracích proti režimu odstupuje Muhammad Ghannúší → premiérem al-Bádží Qáid asSabsí (do 24.12.2011) • 1.3.2011 legalizována an-Nahda • 9.3. rozpuštění RCD • 23.10.2011 volby do konstitučního shromáždění (217) – an-Nahda 37%, Kongres pro republiku 9%, Lidová petice 7%, demokratické fórum pro práci a svobody (Ettakatol) 7% ... - 10.12. přijetí Zákona o dočasné organizaci veřejné moci - 12.12. Monsif al-Marzúqí (Kongres pro republiku) zvolen prozatímním prezidentem – jmenuje 14.12. Hamádího al-Džabalího premiérem (an-Nahda, do 14.3.2013 – rezignace po smrti Šukrího Belajda – Demokratické hnutí patriotů)
• 14.3.2013 premiérem Alí al-cArajd (Ali Laarayedh)(anNahda) – po hlasování ústavního shromáždění stanovuje 17.12.2013 jako datum všeobecných voleb (na 80 subjektů) • Zdržení i kvůli vraždě Muhammada Bráhimího (25.7.2013) z Lidového hnutí – součást levicové Lidové fronty • V listopadu stávky kvůli hospodářské situaci • Značné napětí mezi levicovou, sekulární, liberální scénou a islamisty (an-Nahda, Hizb at-Tahrír…)
• Politická krize od poloviny roku 2013, protesty proti vládě, nefunkční konstituční shromáždění • Aktivní role Kvartetu tuniského národního dialogu (Tuniský všeobecný pracovní svaz, Tuniská konfederace průmyslu, obchodu a řemesel, Tuniská liga lidských práv, Tuniský stav právníků – od léta 2012)
• 9.1. rezignace vlády (Troika: an-Nahda, Ettakatol – Demokratické fórum pro práci a svobody, CPR – Kongres pro republiku)
• 26.1.2014 přijata ústava (proces od listopadu 2011) • 29.1.2014 premiérem úřednické vlády Mehdi Jomaa
• Parlamentní volby – 26.10.2014 Nidá’ Túnis 37,56%, 86 křesel (z 217) Nahda 27,79%, 69 křesel Al-Ittihád al-Wataní al-Hurr 4,13% 16 křesel Al-Džabha aš-ša’bíja 3,64% 15 křesel Áfáq Túnis 3,02%, 8 křesel CPR 2,05% 4 křesla
• Prezidentské volby – 23.11.2014 V druhém kole Beji Caid Essebsi (Nidá’ Túnis) 55,68%, proti Monsif Marzúqí • 4.2.2015 premiérovi (Habib Essid) schvalují vládu národní jednoty – nezávislí (13), Nidá’ Túnis (8), al-Ittihád alWataní al-Hurr (3), Áfáq Túnis (3), Nahda (1)
• • • •
Problematická hospodářská situace V roce 2009 turismus 7% HDP 18.3.2015 teroristický útok v národním muzeu Bardo 26.6.2015 útok v Súse
Salafismus v Egyptě a Tunisku • Předvídaný scénář – hlavní role pro islamisty • Méně očekávané – síla salafismu • As-salafíja – mnoho různých proudů (kvietistické, takfíristické, džihádistické) - ideál rané muslimské komunity (as-salaf) – jediný způsob žití Koránu a sunny (al-manhadž as-salafí), jediné správné myšlení (al-aqída as-salafíja) - tradicionalismus – sunna nad rozumem (ahl al-hadíth) - puritanismus – odpor proti novotám, synkrezím • Taqíjuddín ibn Tajmíja (z. 1328)
Salafíja v Egyptě • Starým, tradičním jevem – v moderní době reformní salafíja jako nástroj reformy, pokroku a odporu proti kolonizaci • Ansár as-Sunna 1926 • Muslimské bratrstvo 1929 – program al-Banná jako synkreze („osvícenecká salafíja“) • Salafíja „nadřazená“ salafíje saúdské – Ahmad Muhammad Šákir (1892-1958), Abdurrazzáq al-Afífí (1902-) • Al-gamá’át al-islámíja (al-Qácida) – původně studentské se sociálním programem – politizace – radikalizace, vliv Sajjida Qutba – Umar Abdurrahmán • Po 1967 v Alexandrii vzniká Salafíjská výzva (ad-dacwa as-salafíja) - vzory Ibn Tajmíja, Ibn Abdulwahháb, Ibn Báz (z. 1999), Násiruddín al-Albání (z. 1999), Muhammad b. al-Uthajmín (z. 2001) - v 80. letech budování struktury po vzoru MB - představitelé Muhammad Ismáíl Muqaddam, al-Barhámí - vzdělávací institut al-Furqán, časopis Sawt ad-dacwa)
• Perzekuce ze strany režimu, vyloučení z důležitých postů ve školství, zároveň určitá míra tolerance • Odpor al-Azharu, Úřadu pro dobrozdání (Dár al-iftá) – otázky teologické i „politické“ - převažující ašaritská teologie vidí salafisty jako antropomorfisty • Získávání popularity „alexandrijského“ salafismu skrze satelitní kanály – an-Nás (kazatel šajch Muhammad Husajn Jaqúb), arRahma (Muhammad Hassán) – saúdský vliv - propagace doktríny stranění (al-walá’ wa al-bará’) • Salafíjská nakladatelství v Alexandrii a Mansúře – množství apokalyptické literatury Muhammad Husajn Jaqúb
Muhammad Hassán
• Salafismus saúdského typu – odmítání politické angažovanosti, názorového pluralismu, demokracie - Násiruddín al-Albání (1914-1999) – tvorba politických stran (hizbíja) narušuje princip jednoty muslimské komunity (fitna) → duální vidění (dobro vs zlo) - brožury jemenského šajcha al-Madchalího na egyptském knižním trhu → apolitičnost hlavním rysem alexandrijského salafismu • Politická pasivita i u džihádistických proudů - boží zákon lze prosadit pouze globálním džihádem, ne lokálně politickými prostředky - Abú Muhammad al-Maqdisí – „Demokracie je náboženství“ • Pragmatismus Egypťana Abdurrahmána Abdulcháliqa (kuvajtský charitativní Výbor pro oživení islámského odkazu) – parlamentní systém jako nutné zlo
• Alexandrijská skupina – proti revoluci (vlastně ve shodě s alAzharem) - nespravedlivá vláda je lepší než anarchie • Po revoluci vymezení vůči MB • Ve volbách 2011-12 28% - 125 křesel (MB 37%, 235) • Alexandrijská skupina – Hizb an-Núr, Imád Abdulghafúr (107 křesel) – program plošného zavádění šaríy • Strana budování a rozvoje (al-Biná wa at-tanmíja), 13 křesel – politické „neradikální“ křídlo islámské skupiny • Strana autenticity (Hizb al-Asála) – v čele do 2013 plukovník Ádil Abdulmaqsúd Afífí, podpora šajcha Muhammad Hassána – islámská identita si vyžaduje vstup do politiky
• Imád Abdalghafúr načas poradcem Muhammad Mursího – rozpory kvůli ústavě, vzájemná konkurence - z pohledu salafistů příliš svobod, nemravný důraz na rovnost - nesouhlas s „principy“ islámské šaríy, se svrchovaností lidu, pojmem demokracie, občanství • Polarizace ve Straně světla - alexandrijští šajchové vs pragmatici (např. Imád Abdulghafúr vs Jásir al-Burhámí) - rozpory ohledně vztahu ke Koptům, spolupráce s neislámskými stranami - umírnění okolo šajcha Házima Abú Ismáíla (od 2013 strana Vlajka – ar-Rája) - nová strana al-Watan – Imád Abdulghafúr
Házim Abú Ismáíl
Imád Abdulghafúr
• Různorodý neorganizovaný salafismus – často extrémní (výzva k boření všeho druhu, turismus…) • Umírněný šajch Usáma al-Qúsí (nar. 1954) – vize občanské společnosti zahrnující minority, kritika radikalismu a populismu - „člověk není anděl a je nuda být muslim čtyřiadvacet hodin denně“ - odsuzování politizace náboženství
Kobelčuková, Petra (2013): Islámská rétorika v průběhu egyptských parlamentních voleb 2011-2012. Nepublikovaná diplomová práce, FF ZČU v Plzni.
Tunisko • Stejně jako v Egyptě nehrál islám roli v revoluci, nijak významná účast islamistů • Změna kurzu po období nucené sekularizace → vítězství an-Nahdy (89 z 217 křesel, 2011) • Znovuobjevení salafíje – nábožensky motivované, protizápadní demonstrace • 2011/2012 konflikt kvůli zahalování na univerzitě v Manúbě – střety levicových a salafíjských studentů • Vandalské útoky na místa lidového islámu, útoky na liberální či sekulární elity • Minorita (povětšinou vnímaná jako cizorodá), avšak velmi viditelná • Geneze salafismu od 80. let – radikální islamisté se vydělují z MTI - 1988 Tuniská islámská fronta – Muhammad Chúdža, členové pak v Afghánistánu, Bosně
• Muhammad Chúdža po revoluci zakládá Reformní frontu (džabhat alisláh) – programová participace v institucionální politice, vazby na an-nahdu - konzervativní, požadavek znovuzavedení polygynie, zrušení zákona o osobním statutu • Ar-Rahma – Saíd al-Džazírí • Al-Asála (Autenticita) – vazby na egyptskou Asálu – Muldí Mudžáhid • Radikálnější s odporem k demokracii, pluralitě - Stoupenci šarícy (Ansár aš-šaríca) – Abú Ijád at-Túnisí, veterán z Afghánistánu, duchovní vůdce al-Chatíb al-Idrísí (vazby na saúdskou salafíju) – popularita u mladších - charitativní činnost - sympatie ke globálnímu džihádismu (i aktivně) • Vandalismus (mauzoleum as-Sajjidy Manúbíje – 16.10.2012, mauzoleum Sídí Bú Saída – 12.1.2013) – agresivita vůči domácím, lokálním podobám islámu
→ v Egyptě zapojení salafistů do politického dění, politiky se nestraní ani „saúdský“ salafismus → silná mediální komercializace salafismu v Egyptě → salafismus v Egyptě prostoupen všemi společenskými vrstvami → praktická orientace egyptského salafismu na domácí problémy (od populismu po seriózní návrhy) → vliv salafíjského egyptského úspěchu na okolí → demokratizace části egyptské salafíjské scény – militantní, džihádistické směry jako neúspěšná strategie (prozatím) → v Tunisku politicky angažovaní salafisté menšinou (starší generace), většina spíše radikální (mladší generace) → potenciál demokratizace salafistů skrze politickou participaci
