Ročník 13
2. pololetí
červen 2012
3. třída
3. třída
Dne 27. dubna jsme šli do mlýna Kolečko. Ušli jsme dlouhou cestu. Byl tam pan, který nás provedl po mlýně. Bylo to príma – až na ten smrad, který byl v nejvyšším patře. Je tam i pejsek jménem Pluto, je strašně roztomilý. Pak jsme se podívali, jak se čistí voda. Následně jsme šli do školy a po cestě jsme našli spoustu šťovíků. Dan Zvardoň, 3. třída
V pátek sedmadvacátého dubna jsme šli do mlýna, který se jmenoval Kolečko. Byli tam dva psi. Jeden se jmenoval Pluto a jméno toho druhého jsem nezjistil. V osm jsme vyšli ze školy a v jedenáct čtyřicet jsme šli zpět. Po cestě jsme jedli šťovíky. Mlýn byl u Jilešovic. Potom jsme šli na oběd nebo domů. Další den ve škole byl čarodějnický slet. Hráli jsme různé soutěže. Poté jsme opékali a hráli fotbal. Tom Bureček, 3. třída
… tento čarodějnický rej se konal 30. dubna 2012. Ráno jsme přišli do školy a hned jsme šli ven na školní hřiště. Na školním hřišti jsme počkali, až přijdou ostatní děti. Jakmile přišli, tak se všichni přesunuli do svých tříd, kde nás paní učitelky rozdělily do skupin. Soutěže se mi líbily, ale nejvíce se mi líbil florbal s košťaty. Na závěr se opékalo. David Baron, 3. třída …ráno jsem vstala z postele a šla se nasnídat k babičce a dědečkovi. Pak jsem se oblékla za čarodějnici. Babička mi udělala účes a nalíčila mi oči. Jazyk jsem si natřela fialovou vodičkou, abych vypadala hrůzostrašně. Brácha byl taky nahastrošený a nalíčený. V našich kostýmech jsme šli do školy. Ještě, že jsme nikoho nepotkali, protože by se nás jistě lekl. Ve škole bylo plno soutěží: skok a hod koštětem, mě se nejvíce líbila hra pavučina. To jsme přelézali přes natažená lanka ke zvonku. Taky jsem předpovídala budoucnost z věštecké koule. Den jsme si užili a šli na oběd. Dali jsme si polévku z netopýra a žabí stehýnka se sušeným pavoukem. Adélka Hluchníková, 3. třída
ČARODĚJNICKÉ VERŠOVÁNÍ Klobouk ten máme ve znaku, Nakopem čarodějnice do fraku. Máme je moc rádi, Jsme s nimi kamarádi. Čaro – čaro – čarodějnice Kouzla umí velice. Děti promění v ropuchu, Pak se škrábou na uchu. My to prostě vyhrajeme, Čarodějnice nezklameme.
Čáry máry kuří nožka, Ať je z tebe velká kočka. Abraka dabra čáry fuk, Začarujem tě co by dup. Hadí oči, kuří drápy, Ať létáš na obloze jako čápi. Abraka dabra, čáry fuk, Začarujem tě co by dup.
Pojďte k nám soupeřovic chlapci a děvčata, Podpálíme vám vaše košťata. Umíme vás očarovat, I vaši budoucnost namalovat. Proto se nás všichni bojte A radši své síly s námi spojte. Čáry máry hejkal blouzní, Čarodějka hůlkou kouzlí, Ropušník a koťata staly se z nich košťata. Hřebec zakop na poli, Děda pořád marodí. Koště mi tam doletí Až za jedno století. Čáry máry, ropuchy a švábi, Kvák, žbluňk a prásk, Stali se z nás kouzelníci zas.
…čarodějnický rej se konal ve škole. Měli jsme skupinu Kloboukvír. Pak jsme šli vykonávat soutěže. Házeli jsme s koštětem, opékali jsme párky. Nejvíce se mi líbilo v tělocvičně, kde byly provázky jako pavučiny, no bylo to prostě SUPER! Kiki Kozubová, 3. třída
D. Fűrsterová, 4. třída
Dřív bývalo méně zvěře a hlavně bylo málo antilop. Žily jenom dvě samice, proto se nemohly rozmnožit. Byly hrozně nešťastné, že jsou jenom dvě. Neustále naříkaly, ale nikdo jim nedovedl pomoci. Ten jejich křik zlobil Ducha vod, který bydlil ve studánce, kam chodily pít. Slíbil jim, že… …jestli mu přinesou drahokam vody ze zakletého bludiště, tak jim dá dva samce. Samice byly štěstím bez sebe, ale netušily, co na ně čeká. Hned ráno vyrazily. Na začátku cesty se jim šlo dobře, ale pak pochopily, že to nebude procházka růžovým sadem. Jak vstoupily do bludiště, musely projít hustým trním. Jedné z nich se trn zapíchl do kopýtka, naštěstí ho dostala ven. Uřícené antilopy vyšly z trní celé poškrábané. Takže je velmi překvapilo, že musí uhýbat před velkým drakem. Tak tak mu utekly úzkou cestičkou, kterou sotva prolezly. Byla tam malá mýtinka, kde se napásly a odpočinuly si. Druhý den šly bahnitou klikatou cestou a málem zapadly. Na konci bažiny potkaly skřítka, který jim řekl: Když se dostanete přes řeku, nebudete litovat. A tak antilopy přeplavaly řeku a opravdu toho nelitovaly. Za řekou byl palác, ve kterém byl drahokam. Samičky běžely do zámku. Už tam byly, ale v zámku se nevyznaly, najednou uslyšely křik: Pomóc, pomóc!!! Byla to malá víla, která se v zámku moc dobře vyznala. Pomohla by jim, ale byla zavřená v kleci z mříží. Alespoň jim poradila. Antilopy našly drahokam a vzaly si ho do vaku, co jim dal Duch vod. Najednou se klec od víly sama otevřela. Dívka jim vysvětlila, že ji tam nedávno zavřel Duch větru a řekl jí, že když někdo vezme drahokam ze svého místa, bude volná. Nakonec jim ukázala tajnou chodbu, která vedla do lesa. Samičky vlezly do chodby a v mžiku byly v lese. Honem utíkaly ke studánce, aby předaly drahokam Duchu vod. Duch vod si myslel, že se zbláznil, když uviděl antilopy s drahokamem, protože zakletým bludištěm ještě nikdo neprošel. A tak musel vykonat to, co slíbil. Na kámen položil dvě semena a říkal velmi dlouhou kouzelnou formuli. Bylo to tak dlouhé, že antilopy usnuly a Duch vod musel zakřičet, aby je vzbudil. Když se antilopy probraly, Duch vod jim řekl: Zasaďte tato semena a druhý den vám vyroste květina v podobě antilopího samce, večer se změní v živého. Samice si vzaly semena, poděkovaly a šly je zasadit. Po chvíli ulehly do postele z mechu a klidně usnuly. Druhý den byly květiny opravdu v podobě antilopího samce a samice se radovaly. Nemohly se dočkat večera. Řekly si, že si to čekání zkrátí procházkou. Došly až k jahodové mýtince, kde se napásly sladkých, červených jahod. Za chvíli je večer, řekla jedna z nich. Honem běžely ke květinám. Květiny už se změnily, čekal na ně pár samců. A tak měly samičky samce. Lea Hánová, 3. třída
Slíbil jim, že… … jim dá samce, ale jedna z nich musí projít nebezpečnou cestu, při které by mohly i zemřít. Odtamtud mají prý přinést bronzovou, stříbrnou a zlatou harfičku. (Tyto antilopy se jmenovaly: Ílie a Kílie.) Jakmile odešly od studánky, začaly naříkat, která půjde touto nebezpečnou cestou. Kílie v noci slyšela, jak Ílie ze spaní pláče a vykřikuje, jak moc chce, aby jich bylo více! Kílie se rozhodla, že půjde ona. Ráno se Kílie sbalila a rozloučila se s Ílií a šla. Šla a šla, až potkala veverku Emilku. Emilka byla moc šikovná a chytrá veverka, tak se jí Kílie zeptala na radu. Veverka jí řekla, že musí jít přes řeku Kratiknotku. A to je kde?, zeptala se Kílie. Pro brýle pána! (Tato veverka totiž nosila brýle.) Kílie se na ní zvědavě podívala. Emilka vykřikla: Vždyť ty jsi nebyla dále než za humny! Raději půjdu s tebou, nebo bys skočila do pekla! Kde je peklo?, zeptala se Kílie. Veverka se zrovna vysoukala na její hřbet a div, že nespadla dolů. Neptej se a jeď!, zaburácela Emilka. Jeli dál a dál, až dorazily k řece Kratiknotce. Ale ona byla plná bronzu! CO to je?, zeptala se Kílie. Myslím, že by v tom měla být bronzová harfička, řekla Emilka. Tato slova Kílii nikterak nepotěšily. Toho bronzu tam bylo opravdu moc! Emilka jí pověděla, že ona vleze do bronzu a najde harfičku. Emilka skočila do Kratiknotky a začal se hrabat v bronzu. I když Emilka byla moc šikovná veverka, tak najít v řece plné bronzu harfičku bylo i pro ni těžké. Kílie viděla jen její malý zrzavý a hlavně zahnutý ocásek, který kličkoval, jako kdyby běžel slalom. Kílie doufala, že Emilka harfičku najde. Mááám!, ozvalo se. Než stačila Kílie mrknout, tak se ocas vyměnil za zrzavou a kulatou hlavu. Kílie poskočila radostí. Hurááá!, zakřičela. Pro brýle pána!, řekla polohlasem Emilka. Do řeky se lila voda! Emilka jen tak tak uskočila. Vtom něco zašustělo. Ááá!, zakřičela Kílie. Najednou se objevil krtek Riko. Ahoj Riko, špitla Emilka. Kam jdete?, zajímal se Riko. Neumíme se dostat přes řeku!, křikla Kílie. Tak to vám pomohu, řekl krtek a začal se hrabat v hlíně. Vhodil do řeky pár kamenů a řekl: Přejděte přes ně. Emilka píchla prstem do Kílie, ať jde. Kílie poděkovala a jela. Jely dál a dál, až dorazily k místu, kde začal hrozitánský mráz. Uviděly horu Stříbrnku. Na té hoře byla přimražená stříbrná harfička. Potkaly křečka Tedyho, který jim řekl: Musíte ustřihnout poslední kytičku a udělat jaro, aby se harfička rozmrazila. Emilka zakřičela: Támhle je! Kílie se podívala na jabloň, kde visel malý květ. Než stačila mrknout, Emilka květ utrhla. Vtom se začala krutá zima měnit v jaro. Kílie vyrazila zdolat horu Stříbrnku. Běžela s větrem o závod a myslela na Ílii. Dorazila tam a okamžitě sebrala stříbrnou harfičku. Rázem tam doběhla Emilka a obě se najednou objevily na místě, kde šlehaly stovky plamenů. Uprostřed ohně viděly zlatou harfičku. Kílie upustila do ohně podkovu, kterou jí dala její maminka. Oheň přestal hořet a Emilka popadla harfičku a položila ji na stojan, který stál před nimi. Na další dva stojany postavila stříbrnou a bronzovou harfičku. Vtom se objevili dva samci. Kílie a Emilka radostí zakřičely. Potom se vrátily za Ílií, která měla takovou radost, že připravila hostinu. Anička Psennerová, 3. třída