prolog
Toby Parfitt se obchodováním se vzácnými knihami zabýval už přes třicet let a vzrušující zamrazení v něm dnes dokázal spolehlivě vyvolat jen jeden zážitek: ta chvíle, když mohl opatrně ponořit ruce do bedny, která právě dorazila ze skladu. Aukční agentura Pierce & Whyte se sídlem na Kensington High Street měla místnost pro příjem a katalogizaci v suterénu, kam nedoléhal hluk dopravy z ulice. Atmosféru téhle staré pracovny vytvářely leštěné dubové stoly, lampy s labutími krky a příjemně čalouněné židle. Toby to tu měl moc rád: panovalo tady ticho, rušené jen konejšivým šustěním balicího papíru při průchodu skartovačkou, do které ho po hrstech strkal. Vtom ho ale vyrušil nepříjemný astmatický dech a sípání sevřeného hrudníku. Zvedl oči. Uviděl poďobanou tvář Petera Nieva a nevraživě ho pozdravil ledabylým kývnutím. Zkazilo mu to ryzí radost z objevu. Nemůže toho puberťáka přece jen tak poslat do háje. „Prý došla ta zásilka z Cantwell Hall,“ řekl Nieve. „Jo. Zrovna jsem otevřel první bednu.“ „Doufám, že jich dorazilo všech čtrnáct.“ „Nechcete si je radši přepočítat, abyste měl jistotu?“ „Taky že jo, Toby.“ Tahle familiérnost ho deptala. Toby! Žádné „pane Parfitte“, žádné „pane“ nebo aspoň „Alistaire“ – ale „Toby“, 5
jako kdyby se znali odjakživa. Časy se mění, to rozhodně, a k horšímu. Ale on s tím nemá sílu bojovat. Jestli asistent po roce u firmy považuje za přípustné oslovovat šéfa sekce antikvárních knih „Toby“, musí to člověk nést stoicky. Kvalifikovaných zaměstnanců byl nedostatek, mladý Nieve vystudoval kunsthistorii v Manchesteru a jako druhý v ročníku představoval to nejlepší, co se dneska pořídí za dvacet tisíc liber ročně. Když nic jiného, zvládal aspoň přijít denně v čisté košili a nezapomenout na kravatu – ačkoli nosil příliš velké límečky a s tím hubeným krkem vypadal, jako kdyby měl hlavu posazenou na špalíčku jak loutka a přiklíženou k tělu. Ten spratek teď jak malé dítě přepočítával doručené bedny a Toby jen tiše skřípal zuby. „Jsou tu všecky.“ „To jsem rád.“ „Martin říkal, že z tohohle úlovku budete mít radost.“ Toby už v terénu nepracoval. Na výjezdy posílal svého zástupce Martina Steina. Toby venkov nesnášel, a když někdy měl jet z města, bránil se zuby nehty. Občas se stalo, že klient vlastnil nějakou opravdovou vzácnost a jejich firma se snažila úlovek vyfouknout aukčním síním Christie’s a Sotheby’s. „Pane řediteli, spolehněte se,“ ujistil Toby svého nadřízeného, „jestli se někdy slůvkem dozvím, že někdo má Shakespearovo druhé folio, hezkou Brontëovou nebo Waltera Raleigha, tak se na to místo vrhnu jako ostříž, i kdyby to bylo v nejhorším Zapadákově v celé Anglii.“ Nakolik byl o Cantwellově zásilce informován, kvalita byla spíše nižší, nicméně Stein skutečně soudil, že rozmanitost toho nálezu Tobyho potěší. Lord Cantwell byl typickým klientem jejich dražební síně: obstarožní pán, pozůstatek jiných časů, který se snaží zachránit svoje venkovské sídlo před definitivní zkázou a zažehnat útoky berního úřadu tím, že čas od času odprodá pár kusů nábytku, obrazy, knihy a stříbro. Opravdu kvalitní kusy sice starý pán posílal do velkých aukčních síní, 6
ale Pierce & Whyte úspěšně shrábli knihy, mapy a rukopisy, protože v téhle branži měli dobrou pověst. Toby sáhl do vnitřní kapsy svého padnoucího, na míru šitého obleku a vytáhl tenké rukavice z bílé bavlny. Už kdysi, před dobrými třiceti lety, mu šéf dal kontakt na svého krejčího v Savile Row a od té doby se Toby odíval v nejlepším stylu. Šaty dělají člověka – a vzhled právě tak: knírek měl vždycky dokonale zastřižený a k holiči, který udržoval jeho mírně prošedivělé vlasy v dokonalém pořádku, chodil každé úterý. Navlékl si rukavice jako chirurg před operací a naklonil se nad první knižní hřbet. „Tak se na to podíváme.“ V horní řadě bylo vidět řadu svazků, které očividně patřily k sobě. Vytáhl jeden z nich. „Á, vida! Šestisvazkový komplet Freemanových Dějin dobytí Anglie Normany. To je z let 1877 až 1879, pokud mne paměť neklame.“ Odklopil plátěnou vazbu a podíval se na titulní list. „Znamenité! První vydání. Všechny svazky sedí?“ „Všechny jsou z prvního vydání, Toby.“ „No výborně. Ty by měly vynést tak šest osm stovek. Většinou se nabízí směs svazků z různých vydání.“ Opatrně vyňal všech šest knih a prozkoumal jejich stav. Pak se znovu zanořil do útrob bedny. „Tady máme něco trochu staršího.“ Byla to hezká latinská bible z Antverp, tisk z roku 1653. Ohmataná vazba z teletiny měla na hřbetě pozlacené vazy. „Opravdu pěkná,“ vrněl. „Řekl bych takových sto padesát až dvě stě.“ Následující svazky v něm vzbudily menší nadšení: šlo o novější vydání Ruskina a Fieldinga v nevalném stavu. Pak ale vytáhl Fraserovu knihu Deník z cesty přes část zasněženého území pohoří Himala a k pramenům řek Jumna a Ganges, dokonale zachovalé první vydání z roku 1820, a znovu zajásal. „Tuhle knihu jsem v podobném stavu neviděl už léta! To je úžasné! To vydá snadno na tři tisíce. Hned mám lepší náladu! Nejsou v té sbírce náhodou nějaké inkunábule?“ 7
Mladík se zatvářil zmateně a očividně netušil, o čem je řeč. „Nevíte snad, co jsou inkunábule? Evropské tisky před rokem 1501. To jste ve skriptech neměli?“ Tobyho podrážděnost se asistenta dotkla. Zrudl rozpaky. „No jistě. Pardon. Ne, nejsou tam žádné inkunábule. Něco starého tam sice bylo, ale to bylo psané ručně.“ Přičinlivě ukázal prstem do bedny. „Támhle to je. Jeho vnučka se s tím nerada loučila.“ „Čí vnučka?“ „Vnučka lorda Cantwella. Má neuvěřitelně krásnou postavu.“ „Bývá pravidlem, že se k tělesné konstituci našich klientů nevyjadřujeme,“ opáčil suše Toby a natáhl ruku po knize. Měla široký hřbet a byla velice těžká: když ji chtěl vytáhnout a položit na stůl, musel za ni nakonec vzít oběma rukama. Ani ji neotevřel a už cítil, jak mu buší srdce a v ústech se mu sbíhají sliny. Tenhle velký foliant čímsi záhadným burcoval všechny jeho instinkty. Hladká vazba z teletiny barvou připomínala prvotřídní mléčnou čokoládu. Byla pokryta skvrnkami a vydávala slabě ovocnou vůni: pach zašlé plísně a vlhkosti. Svazek byl mimořádně rozměrný: skoro půl metru na výšku, tři decimetry na šířku a přes decimetr tloušťky. Ta má rozhodně nejméně dva tisíce stran a váží minimálně tři kila. Vazba byla označená jen na hřbetu: do kůže byl ručně vyrytý letopočet 1527. Když se Toby natáhl, aby knihu otevřel, pravá ruka se mu roztřásla; sledoval to s odtažitým údivem. Hřbet ani nezapraskal; s touhle knihou se často pracovalo. Předsádku tvořil jednoduchý papír krémové barvy bez ozdobného vzoru. Kniha neměla titulní stránku ani frontispis. První list byl na omak drsný, měl barvu smetany a začínal zcela bez úvodu, titulu či iluminované majuskule. Text, psaný brkem a černým inkoustem, stránku zaplňoval v natěsnaných řádcích, rozdělených do sloupců – a v každém byla uvedena 8
minimálně stovka jmen a dat. Toby se letmo zorientoval, pak otočil list, a pak další a další. Přeskočil doprostřed knihy a prohlédl si znovu několik stránek. Přešel na poslední stránku a pokusil se v duchu spočítat, co má před sebou. Stránky nebyly číslované, takže mohl jen hádat, ale vypadalo to, že v knize je uvedeno více než sto tisíc jmen. „Pozoruhodné,“ hlesl. „Martin si s tím nevěděl rady. Myslel, že to třeba je nějaká městská matrika. Říkal, že vás možná něco napadne.“ „Napadá mě toho spousta, ale bohužel nic z toho nedává smysl. Podívejte se na ty stránky.“ Uchopil jednu do prstů. „Tohle není papír, vidíte? Je to velín. To je jemný pergamen, prvotřídní materiál – a i když to nemůžu říct s jistotou, jsem přesvědčený, že to je děložní pergamen, to nejlepší, co si vůbec lze představit. Teletinu z nenarozeného telete loužili ve vápenném mléce, sušili, brousili, bělili, hladili a leštili. Takovýhle pergamen se používal na ty nejvzácnější iluminované rukopisy, a ne na nějakou mizernou matriku.“ Listoval knihou a prstem v rukavici ukazoval na jednotlivá místa. „Je to záznam narození a úmrtí. Podívejte se semhle: Nicholas Amcotts 13 1 1527 natio. Člověk by si myslel, že jenom zapsali narození nějakého Nicholase Amcottse z 13. ledna 1527. Na tom by nebylo nic zvláštního. Ale podívejte se na následující řádek: stejné datum a slovo mors, úmrtí – ale tyhle znaky jsou čínské. A další, zase úmrtí: Kaetherlin Banwartz, jednoznačně německé jméno. A tohle, jestli se nemýlím, je zase arabsky.“ Během jediné minuty našel řecká, portugalská, italská, francouzská, španělská a anglická jména, a také spoustu jmen psaných cyrilicí, hebrejsky, svahilsky, řecky a čínsky. U některých jmen se mohl jen dohadovat; cosi si sám pro sebe zabručel o afrických dialektech. Napřel prsty obou rukou proti sobě a snažil se koncentrovat. „Copak by nějaké město mohlo mít takovéhle složení obyvatel? Nemluvě o tom, jaká byla v roce 1527 populační 9
hustota! A co ten jemný pergamen? A naopak tahle primitivní vazba? Nic nenasvědčuje na šestnácté století, naopak. Tenhle rukopis působí zřetelně středověkým dojmem.“ „Ale datovaný je 1527.“ „To ano – správná poznámka. Ale přesto mi instinkty říkají, že je starší, a instinktům je v naší branži potřeba věřit. Myslím, že si budeme muset vyžádat posudky z univerzity.“ „Jakou ta kniha může mít cenu?“ „Nemám tušení. Ať už je to cokoliv, je to zvláštnost, kuriozita, unikát. A sběratelé mají unikáty rádi. Myslím, že si v tuhle chvíli s cenou nemusíme dělat hlavu. Tohle se prodá dobře.“ Opatrně odnesl knihu na druhý konec stolu a uložil ji stranou od ostatních, jako kousek, který si zasluhuje zvláštní umístění. „Pojďme teď projít zbytek těch věcí z Cantwellu. Zapíšete to pak všechno do počítače. A až to budete mít, projděte pečlivě všechny knížky stránku po stránce. Podíváte se, jestli se v nich nenajde nějaký dopis, rukopis, poštovní známka, prostě cokoliv. Přece bychom nechtěli, aby to nějaký náš zákazník dostal jako pozornost zdarma.“ Večer, když už byl mladý Nieve dávno pryč, se Toby do suterénu vrátil. Kolem tří dlouhých stolů, na kterých byla rozložená dodávka z Cantwellu, prošel bez zájmu. V danou chvíli ho tohle všechno nezajímalo o nic víc než hromada starých časopisů. Šel přímo ke knize, na kterou celý den myslel. A tentokrát neměl rukavice. Zvolna položil dlaně na hladkou kůži. Kdykoli ten moment později líčil, vždy tvrdil, že v tu chvíli pocítil s tím neživým předmětem nějaké zvláštní spojení – ačkoli doposud mu podobné sentimentální představy byly vždy bytostně cizí. „Kdo vlastně jsi?“ zeptal se nahlas. Předem se zvlášť ujistil, že je v místnosti sám; kdyby kolegové zjistili, že si povídá s knihami, asi by to jeho kariéře neprospělo. „Prozraď mi svá tajemství!“ 10
(1)
Uřvané děti neměl Will Piper nikdy moc v oblibě, a svoje vlastní už vůbec ne. Na uřvance číslo 1 si už vzpomínal jenom mlhavě. To bylo před pětadvaceti lety. Pracoval tehdy na Floridě jako zástupce šerifa, dostával ty nejhorší šichty, a když ráno dorazil domů, malá Laura už byla dávno vzhůru a blaženě jančila. Když s manželkou náhodou přece jen někdy zůstal přes noc a Laura se rozbrečela, zakňučel si taky a usnul dřív, než Melanie stihla ohřát láhev s pitím. O plenky se nestaral, o krmení taky ne a o brekot už vůbec ne. A než byly Lauře dva roky, pro sichr zmizel úplně. Ale od té doby ho dělila dvě manželství a celá věčnost a teď už je – aspoň si to o sobě myslí – jako proměněný. Nechal se transformovat do newyorského tatínka ve stylu 21. století a se vším všudy. Když mohl v minulosti ohledávat místa činu a vrtat se v rozkládajících mrtvolách, no tak sakra může i vyměnit plenku. A jestli dokázal vyslechnout i hořce plačící matku oběti, tak si přece poradí s dětským brekotem. Což ale ještě neznamená, že to bude dělat s potěšením. Willův život poslední dobou prošel sérií etap a přesně před měsícem začala ta nejnovější: Nancy se po mateřské vrátila do práce, takže si mohl začít užívat otcovství se vším všudy. Když za Nancy zaklaply dveře, šestiměsíční syn zaregistroval změnu a spustil bránici naplno. Finanční situace jim nedovolovala využívat paní na hlídání víc než třicet 11
hodin týdně, a tak musel Will každý den aspoň pár hodin pilotovat sólo. Zvučný jekot Phillipa Westona Pipera se naštěstí při kolébání vždycky utišil, ale jakmile ho Will položil do postýlky, kluk okamžitě spustil znovu. Will se obrnil zoufalou nadějí, že se dítě nakonec vyčerpá, a pomalu vycouval z ložnice. V obýváku zapnul televizní zprávy a nastavil hlasitost tak, aby se dokonale kryla s drásavým ječením potomka. I když trpěl chronickým nedostatkem spánku, v hlavě měl až odporně jasno – to díky dobrovolnému odloučení od svého dávného přítele, Johnnieho Walkera. Slavnostní závěrečnou dvoulitrovku Black Label uchovával ze tří čtvrtin plnou ve skříňce pod televizí. Nebude ze sebe přece dělat notorika, který v zájmu zachování disciplíny musí veškeré své okolí vyčistit od alkoholu. Občas se za flaškou stavil, kamarádsky na ni zamrkal, poplácal se s ní a prohodil pár slov. Sám ji škádlil víc, než ona škádlila jeho. Nedocházel na žádné abstinenční sedánky, nešel ke specialistovi. Vůbec ne – a dokonce ani nepřestal pít! Pravidelně si dal jedno dvě piva anebo sklenku vína, a když si lokl nalačno, vychutnal si chvilku euforie. Prostě si jenom zakázal dotknout se whisky, toho skvostného jantarového nektaru, své milované nemesis. Co se píše o notorismu a abstinenci v učebnicích, to mu je ukradené. On si vždycky dokázal poradit sám a své nevěstě teď slíbil, že už se nikdy neopije. Seděl na gauči a ohromné dlaně mu tupě spočívaly na holých stehnech, na sobě kraťasy, tričko a tenisky. Byl připravený vyběhnout, ale paní na hlídání měla už zase zpoždění. Připadal si klaustrofobicky, jako v pasti. V téhle vyparketované vězeňské cele prostě tráví příliš mnoho času. Měl sice ty nejlepší úmysly, ale něco se holt musí změnit. Snažil se splnit sliby a dodržovat uznávaná pravidla, ale byl přitom čím dál neklidnější. New York mu vždycky lezl na nervy. A teď se mu z toho města přímo zvedal žaludek. 12
Naštěstí se zvonek ozval dřív, než se mohl propadnout do temnot deprese. Minutu nato už chůva stála uvnitř a namísto omluvy ze sebe vychrlila tirádu na městskou dopravu. Leonora Monica Nepomuceno, drobounká imigrantka z Filipín, něco přes padesát, odhodila kabelu na kuchyňskou linku a rovnou se rozeběhla za plačícím děckem, které stiskla v náručí. „Lalalalalalala, teta Leonora už je tu,“ tišila chlapce. „Můžeš přestat brečet.“ „Jdu běhat,“ zamračeně oznámil Will. „Jenom se pořádně vyběhejte, pane,“ doporučila mu Leonora. Každodenní kolečko se pro Willa od nástupu do důchodu stalo součástí každodenního rozvrhu a pevnou složkou jeho nevídaně nového charakteru. Takhle hubený a v tak dobré kondici už nebyl hodně dlouho; oproti studiím na Harvardu, kdy závodně hrál americký fotbal, měl jenom pět kilo navíc. I když mu rychle táhlo na padesát, díky abstinenci vypadal mladší. Při jeho mohutné atletické postavě, mladistvě hustých zrzavých vlasech a pronikavých modrých očích se za ním při joggingu ženské otáčely, často i ty mladší. Na tohle si Nancy pořád nedokázala zvyknout. Když vyšel na chodník, okamžitě ucítil, že babí léto je pryč a panuje nepříjemné chladno. Zatímco si – opřený o stožár s ukazatelem ulic – procvičoval lýtka a achilovky, přemýšlel, jestli si ještě nemá doběhnout nahoru pro něco teplejšího. A pak si všiml toho obytného karavanu na druhé straně východní Třiadvacáté. Auťák nastartoval a vypšoukl z výfuku oblak dýmu. Will strávil dvacet let života tím, že pozorně vnímal okolí a sledoval, co se děje. A taky si uměl počínat nenápadně. Tenhle řidič to neuměl – anebo mu to bylo jedno. Will si toho vozu všiml už včera; karavan pomalu projížděl kolem Willova domu asi tak desítkou a blokoval dopravu, takže všechna auta zuřivě troubila. Opravdu by bylo těžké 13
si v takové situaci nevšimnout třináctimetrového luxusního beavera s azurově modrým lakem a šedými a karmínovými pruhy na stranách. Hlavou mu tehdy proběhlo: Kterej tupec jezdí s karavanem za půl milionu na dolní Manhattan, plouží se tu krokem a za jízdy hledá adresu? Navíc i kdyby ji našel, kde to tady zaparkuje? Ale alarm spustil ve chvíli, kdy si všiml poznávací značky. Nevada. Nevada! Teď to vypadá, že ten chlápek včera večer místo k parkování úspěšně našel – a skoro rovnou přes ulici od Willova domu, jen kousek na východ. No, takové štěstí opravdu nemá kdekdo. Willovi se rozbušilo srdce, jako kdyby se už dal do běhu, i když zatím pořád stál nehybně. Už to je pěkných pár měsíců, co přestal s podezíravým ohlížením. Podle všeho to byla chyba. No já se poseru, zaklel v duchu. Espézetka z Nevady. Stejně to ale vypadalo divně. Dozorci po něm přece nepůjdou v tomhle tanku. Kdyby se ho rozhodli sebrat, tak si toho nikdo ani nevšimne. Jsou to přece profíci, proboha. Ulice byla obousměrná a karavan mířil čelem k západu. Stačilo, aby se Will rozeběhl na východ a párkrát zabočil – a nikdy ho nedohoní. Ale pak by se taky nedozvěděl, jestli o něj někdo má skutečně zájem, a tahle nejistota ho dráždila. A tak se rozeběhl na západ. Ale pomalu. Aby to ten chlápek zvládl. Karavan vyklouzl z parkovacího místa a následoval ho. Will zrychlil tempo: jednak aby zjistil, jak vůz zareaguje, jednak aby se zahřál. Doběhl ke křižovatce na Třetí avenue, vyklusával na místě a čekal na zelenou. Karavan byl nějakých třicet metrů za ním, blokovaný řadou taxíků. Will si zaclonil oči. Přes přední sklo rozeznal siluety nejméně dvou mužů. Řidič měl vousy. Když semafor přeskočil, Will přeběhl přes křižovatku a propletl se mezi chodci. Přes rameno zahlédl, že ho karavan stále sleduje po Třiadvacáté, ale to ještě nemuselo nic 14